Propouštění Těsně před Vánocemi roku 2013 byl z vězení

Propouštění
Těsně před Vánocemi roku 2013 byl z vězení propuštěn Michail Chodorkovskij, který je
dnes vnímán (bezvýhradně nebo s většími či menšími výhradami), jako jeden z nejznámějších
politických vězňů, symbol vzdoru proti potlačování svobody v Rusku. Na základě amnestie byly
propuštěny z vězení i dvě členky ruské punkové skupiny Pussy Riot Naděžda Tolokonnikovová a
Marija Aljochinová. Oba případy se v mnoha věcech liší: Chodorkovskij byl odsouzen za
hospodářskou kriminalitu a odseděl si deset let, Tolokonnikovová a Aljochinová strávily ve vězení
téměř dva roky za to, že v moskevském chrámu Krista Spasitele zazpívaly "punkovou modlitbu" v
níž prosí Bohorodičku, aby zbavila Rusko Putina. A právě osoba prezidenta Vladimíra Putina oba
případy spojuje. Daňové úniky a další hospodářské trestné činy by se patrně daly prokázat řadě
dalších ruských podnikatelů, ale Chodorkovskij byl odsouzen ve chvíli, kdy se chystal vstoupit do
politiky a kandidovat na post ruského prezidenta. Skupina Pussy Riot předvedla už dřívě
provokativnější happeningy (např. skupinový sex v moskevském muzeu), ale ty nebyly namířeny
proti prezidentu Putinovi. A na prezidentovu amnestii byli obě ženy i Chodorkovskij prouštěni, pár
měsíců před tím, než by jejich tresty vypršely, a hlavně krátce před zimními olympijskými hrami v
Soči, které se mnozí světoví státníci chystají bojkotovat mj. právě kvůli potlačování svobody v
Rusku.
Ale co mají oba případy společného s PEN klubem? Na světovém kongresu PEN klubu v
Bělehradě v září 2011 navrhl místopředseda ruského PEN klubu Alexej Simonov, aby kongres přijal
rezoluci, odsuzující věznění Michaila Chodorkovského. Vedení světového PEN klubu rezoluci,
předloženou na poslední chvíli, odmítalo, a odmítavý postoj podpořil předseda PEN klubu, známý
prozaik Andrej Bitov s tím, že Chodorkovskij není ve vězení kvůli svému psaní. (Michail
Chodorkovskij byl nicméně později, v prosinci 2012, přijat za člena ruského PEN klubu.)
O rok později, v září 2012 na kongresu v jihokorejském městě Gyeongju, se věznění Pussy Riot
stalo jedním z ústředních případů, sledovaných světovým PEN klubem a jeho Výborem pro vězněné
spisovatele, a jeho dvě odsouzené členky jsou vnímány jako hrdinky boje za svobodu slova, přes
velmi rezervovaný postoj řady členů ruského PEN klubu, kteří upozorňovali na to, že ani tyto mladé
ženy, které si dobře uvědomovaly dosah své provokace, se nedostaly do vězení kvůli literatuře a že
by neměly být stavěny na roveň velkým ruským spisovatelům, kteří si za svá literární díla odseděli
dlouhé tresty v sovětských lágrech.
O necelý měsíc dřívě než tři známí Rusové, 27. listopadu 2013, byla po odpykání šestiletého
trestu propuštěna z vězení španělská novinářka Teresa Toda, členka vedení baskického PEN klubu.
Teresa Toda se narodila v roce 1950 v Brazílii v rodině španělského diplomata. Její otec zastupoval
frankistický režim, ale ona sama s Frankovým režimem nesouhlasila a jeho pád uvítala podobně
jako mnoho dalších mladých lidí s nadšením. V roce 1984 se stala madridskou dopisovatelkou
baskického deníku Egin, v roce 1990 se do Baskicka přestěhovala, naučila se baskicky, vstoupila do
baskického PEN klubu. Deník Egin vycházel od roku 1977 a od samého začátku byl obviňován z
toho, že je orgánem ETA. Tato tři písmena jsou zkratkou baskických slov Euskadi ta Askatasuna,
Baskicko a svoboda. V roce 2007 Egin publikoval rozhovory s vůdci ETA, jeho vydávání bylo
zakázáno a autorka rozhovorů Teresa Toda a vydavatel Jabier Salutregi odsouzeni do vězení.
Obávaná ETA byla do roku 1975 vnímána pozitivně, jako bojovnice proti totalitnímu Frankovu
režimu, později se pro většinu zemí stala teroristickou a silně levicovou organizací, usilující o
samostatnost Baskicka za použití násilí. ETA ukončila činnost v listopadu 2012. Její role není
hodnocena jednoznačně ani v Baskicku, ostatně ani v otázce nezávislosti nejsou Baskové jednotní.
Ani Teresa Toda nebyla vězněna pro své literární dílo, je novinářka, ne spisovatelka, ale v jejím
případu šlo jednoznačně o porušení svobody slova.
Michail Chodorkovskij, Naděžda Tolokonnikovová, Marija Aljochinová, Teresa Toda... čtyři
lidé, čtyři osudy z východní i západní části Evropy. Co jejich případy vypovídají o stavu svobody v
současném světě? To, že svoboda slova je stále ještě na mnoha místech ohrožovaná a potlačovaná?
Nebo že literatura už je skutečně svobodná, spisovatelé nejsou (téměř nikde a téměř nikdy) souzeni
a odsuzování kvůli románům, povídkám ani básním - možná proto, že literatura hraje ve veřejném
životě stále menší roli? Nebo že nežijeme v přehledném a černobílém světě, rozděleném pouze mezi
království dobra a říše zla?
Markéta Hejkalová