historie města
Transkript
historie města
Historie města Přítomnost člověka na území dnešní Sušice je doložen již pro starší dobu kamennou, slovanské osídlení se prosazuje od 7. století. Nejpozději v 11. století na březích Otavy existovala dvě sídliště – Nuželice (dnešní Horní předměstí na pravém břehu řeky) a osada na úpatí Svatoboru (dnes areál továrny PAP). Hlavním zdrojem obživy tehdejších obyvatel zřejmě bylo rýžování zlata, které je uváděno v souvislosti se Sušicí ještě ve 14. století. Po celou první polovinu 13. století Sušice (doložena první písemnou zmínkou v roce 1233) se svým okolím patřila do majetku bavorských hrabat z Bogenu, po roce 1242 Wittelsbachů. Význam místa vzhledem k jeho poloze na obchodní cestě do Bavorska si uvědomil až Přemysl Otakar II, který získal Sušicko natrvalo zpět. Jeho syn Václav II., zde začal budovat nové královské město – Sušici. V roce 1322 dal král Jan Lucemnurský obehnat město hradbami a roku 1325 potvrdil královskému městu jeho práva na držení rýžovišť, vesnic a lesů. Postupem času získala Sušice další práva a privilegia. V 16. století Sušice obhájila před sousedním i Prachaticemi pravomoc solného skladu. S dovozem soli po Zlaté stezce souvisí i rozvoj sušického sladovnictví, protože sůl se kupovala za obilí a slad. Během období třicetileté války zpustošila vojska obou stran celý kraj a několik let poté, v letech 1680-1681, postihl Sušicko mor. Jednou z největších tragédií byl ale požár, který vypukl 20.7.1707. Prakticky celé město i s předměstími lehlo popelem. Oheň se rozšířil během pouhé půl hodiny a zahynulo při něm 31 osob. po celé 18. století se Sušice snažila zahladit stopy po této tragédii. Koncem 18. století se začíná měnit vzhled města – je vydán zákaz volného pobíhání vepřového dobytka na ulici a a zřizuje se první olejové veřejné osvětlení. Ve třicátých letech 19.století bylo vydlážděno náměstí a dnešní ulice T. G. Masaryka. Za radnicí byly zbourány zapáchající mastné krámy. Postupně byly zbořeny městské brány (Říšská roku 1842, Pražská roku 1836 a Klášterní roku 1856), hradby a příkopy byly rozprodány na stavbu domků. Největší rozkvět nastal v 19. století v souvislosti se založením sirkařské výroby (1839) zdejším rodákem Vojtěchem Scheinostem. Koncem 19. století se rozvíjel také kožedělný průmysl (firma Schwarzkopf dokázala později jako jediná obuvnická firma konkurovat Baťově velkovýrobě). V roce 1868 na sušickém okrese fungovalo dvacet pivovarů a několik mlýnů, sedm sklářských hutí a několik papíren. V roce 1871 se v Sušici začaly chovat lososovité ryby, roku 1888 bylo město napojeno na železnici a v roce 1898 byla založena nemocnice.Od roku 1933 začala továrna PAP vyrábět kelímky z impregnovaného papíru (v současnosti hlavně z plastů). Město mělo vždy převážně české obyvatelstvo, a proto nebylo v roce 1938 připojeno k Velkoněmecké říši.Dne 6.5.1945 bylo město osvobozeno americkou armádou generála Pattona, pod velením generálmajora Williama A. Hoge. Historie sirkařství v Sušici Podle pověsti dal první oheň lidstvu Prométheus. Už primitivní národy dovedly rozdělat oheň třením suchých dřev, křesáním křemene do hubky nebo troudu. Tak se oheň rozdělával až do konce 18.století. Sirky proto byly převratným vynálezem. Ve dvanácti letech odešel otec sušického sirkařství Vojtěch Scheinost do Vídně, aby se tam vyučil truhlářem. Po několika letech již v jeho vlastní dílně pracovalo dvanáct dělníků. Jedním z jeho zákazníků byl i podnikavý lékárník Römer z Vídně , který jako jeden z prvních vyráběl fosforové zápalky. Tak poznal Scheinost i svou budoucí manželku Marii Urbanovou, která v rodině Römerů sloužila a pomáhala s výrobou zápalek. Scheinost se rozhodl, že začne sirky vyrábět sám, ale ve Vídni to nebylo možné, výroba zde byla chráněna patentem, který získal Römer v r.1834. Proto se Scheinost vrací i se svou manželkou do Čech, kde získává 31.10.1839 souhlas sušického magistrátu k výrobě zápalek. Zpočátku vyráběli Scheinostovi sirky sami. Vojtěch nakoupil několik prken, ze kterých speciálním hoblíkem hobloval asi metr dlouhé dřevěné dráty, které svazoval do svazků asi po 200 ks. Tyto svazky pak přeřezával na potřebnou délku zápalky. Svazečky těchto dřívek byly potom do výše 3-4mm máčeny do síry, která se tavila na kuchyňské plotně. Když síra zatuhla, byla dřívka do výše necelého milimetru máčena do připravené zápalné hmoty. Po částečném zaschnutí se dřívka dosoušela nad kamny, svazovala se do svazků po 50-60 kusech. Tak se prodávala na poutích a trzích v nejbližším okolí. Takto vyráběli sirky ve vyhořelém domě bez oken na náměstí za radnicí. Poptávka po sirkách rostla a když se Scheinostovi snažili rozšířit výrobu, narazili na odpor místních občanů, kteří si ještě dobře pamatovali velké požáry z dob minulých. Výrobna sirek se několikrát stěhovala, s poptávkou narůstaly i náklady, a tak se Vojtěch spojil se starším židovským obchodníkem Bernardem Fürthem který převzal podnik v roce 1841 a Scheinost se stal ředitelem a vedoucím výroby. V r.1843 založil Fürth filiálku sirkárny ve Zlaté Koruně a o rok později již zaměstnával 298 lidí Kapacita sirkařské dílny opět nestačila, a tak po složitých jednáních se sušickým magistrátem prosadil a uskutečnil výstavbu továrny. V polovině 19.stol. přišla sirkárna na výrobu zápalek z červeného fosforu – tzv.bezpečnostních, u kterých nehrozilo tolik samovznícení. Výroba se dál rozrůstala, rozšířila se o papírnu, barvírnu papíru a tiskárnu, ale uprostřed plánů a projektů přišel zlom – dne 26.9.1849 umírá B.Fürth a firmu přebírají jeho synové Daniel a Emanuel. Ti ale vyhrocují vztahy s rodinou Scheinostů natolik, že Vojtěch odchází v roce 1865 a zakládá vlastní sirkárnu – tzv.Hořejší továrnu**. Má velkou podporu veřejnosti a jeho sirky se prodávají pod názvem: „Šumavská roužátka“ . Vojtěch Scheinost zemřel dne 10.3.1894 ve věku osmdesáti let. Obě sušické sirkárny se znovu spojily až roku 1903 spolu s několika dalšími sirkárnami v tehdejším Rakousku-Uhersku do akciové společnosti SOLO. Podle kronik měla továrna Solo v Sušici v roce 1926 1475 zaměstnanců a 877 koňských sil . Roku 1910 byla ukončena výroba hlavičkové hmoty z nebezpečného bílého fosforu. Díky dlouhodobé hospodářské krizi byla roku 1932 zastavena výroba zápalek v horní továrně založené Vojtěchem Také II. světová válka nepříznivě zasahuje do historie sušického sirkařství. Znamená ztrátu zahraničních trhů a používání náhradních surovin špatné jakosti. Ke konci války je dokonce výroba úplně zastavena, ale již 22.5.1945 se znovu rozbíhá. Roku 1946 byl zřízen samostatný státní podnik SOLO Sušice. V roce 1951 se k výrobě zápalek rozjíždí i výroba dřevovláknitých desek k využití odpadu ze sirkárny a okolních pil. V té době našlo v podniku SOLO práci více jak 2000 lidí. Roku 1969 a 1970 byla ve výrobních prostorách instalována první automatická linka z Německa, potom v roce 1981 se k ní připojila druhá ze Švédska a další nové stroje pro výrobu zápalkových polotovarů. Také pomalu končí výroba dřevěných krabiček na sirky a od poloviny roku 1984 se přechází na krabičky papírové. Do konce roku 2008 byla společnost SOLO SIRKÁRNA a.s. největší českou sirkárnou. Zaměstnávála 160 zaměstnanců, z nichž přibližně 100 vyrábělo přímo zápalky v provozu ve třech směnách. Sirkárna měla prodejní kapacitu 300 miliónů krabiček ročně. Dodávála své zboží na 70 % českého trhu. Další výrazné množství vyvážela do mnoha zemí Evropy (Anglie, Německo, Rakousko, Slovensko, Itálie, Izrael), ale i do zámoří například do Afriky, Latinské Ameriky a zemí Karibiku. V šedesátých letech zastavil další rozvoj vynález zapalovače, výroba postupně klesala. Od 1.1.2009 přešla společnost SOLO SIRKÁRNA a.s. ze společnosti výrobní na společnost obchodní. Výroba se přesunula do Indie. A tak, po 169 letech, výroba sirek v Sušici skončila. Z kroniky města: SOLO 10.3.1949 vypukl v garáži nákladních automobilů v továrně Solo z neznámé příčiny požár, který za krátkou chvíli způsobil škodu za 2 mil. Kčs. Shořelo 1 nákladní auto a 2 traktory. Větší škodě zabránili statečným zákrokem vojáci a místní hasičstvo. Perličky Nejkvalitnější zápalky se vyrábějí z osikového dřeva, na druhém místě stojí topol. Osika se dobře loupe a navíc má její bílé dřevo strukturu vláken, což zajišťuje pevnost dřívka. Dřívka z dřevin s výraznými letokruhy (smrk), při škrtnutí praskají. První třecí zápalky vyrobil a v roce 1827 začal prodávat anglický chemik John Walker Proč se zápalkám říká sirky? Protože dříve hlavička zápalek obsahovala síru. Co znamená „bezpečnostní zápalka“ - znamená, že k jejímu zažehnutí musí existovat vždy dvě zápalné složky směs na hlavičce dřívka a škrtací nátěr na krabičce, jejichž receptury si výrobci přísně hlídají. Základním znakem bezpečné zápalky je skutečnost, že po sfouknutí plamene nesmí dřívko dále žhavit. Kvalitní sirka se zapálí už po jemném škrtnutí v úhlu třiceti stupňů. Její hlavička zůstane kompaktní (nesmí tzv. odkapávat hořící kousky směsi) a plamen z ní pak plynule přejde na dřívko. To usnadní parafin, do něhož se při výrobě namáčí. Po uhašení musí dřívko ihned zčernat, nesmí mu zůstat žhavý konec. Na světě se podle údajů statistik spotřebuje ročně šest triliónů zápalek Největší sirka na světě je umístěna v sušickém muzeu. Vznikla v sirkárně SOLO v roce 2008 (?) Je dlouhá skoro 3,6 m, hranol zápalky má obvod 7x7cm. Stejnou obří sirku se podařilo škrtnout pomocí malé krabičky. Nejrychleji vyrobená krabička sirek - Švédsko: 2,5 s (1974) - Sušice: 6,0 s - bývalé SSSR: 7,0 s - Polsko: 11,0 s Ochranná známka SOLO. Cena obchodního názvu a souboru ochranných známek Solo Sušice a.s. podle znaleckého posudku z roku 1997 představuje 107.521.000 Kč Na nápad vydávat série nálepek přišel pravděpodobně sušický Fürth, první taková emise je z roku 1884 a přináší vyobrazení divadel. Krabička zápalek sehrála významnou roli při vzniku modelů autíček Matchbox. Matchbox znamená v překladu krabičku zápalek. Nápad balit modely do obalů připomínajících krabičky od zápalek se zrodil v roce 1952. Vzorem se stala krabička od zápalek Norvic, vyrobená v sušické továrně Solo. ** Hořejší sirkárna Založil ji V.Scheinost po svém odchodu z Fürthovi továrny v roce 1865. Dne 11.3.1932 se zde vyráběly sirky naposled. V objektu - pozdějším PAPu, byla zahájena zcela nová výroba papírových impregnovaných nádobek, průhledných obalů a nádobek z acetylové celulózy. Sušičtí dokázali přesvědčit konzervativní společnost o výhodách a praktičnosti jednorázových obalů. Poptávka po moderních obalech byla záhy tak veliká, že bylo brzo nutno rozšířit výrobu a pořídit nové stroje. Již v roce 1938 zde bylo zaměstnáno přes 400 osob. V roce 1968 byl provoz rozšířen o výrobnu plastických obalů. Výroba obalů, kelímků, tácků a pohárů zde běží do dnes. Továrna zásobuje svými výrobky firmy jako jsou Danone, Setuza, Coca-Cola, Pepsi, Jihočeské mlékárny a další.
Podobné dokumenty
značka solo připomene 175. výročí limitovanou edicí
Společnost SOLO MATCHES & FLAMES, a.s. je pokračovatelem dlouholeté tradice výroby a prodeje zápalek,
která vznikla počátkem 19. století v Rakousko-Uhersku. Společnost obchoduje se zápalkami a osta...