2008

Český text k interpretaci:
Předpokládejte, že se procházíte venku v nějaký deštivý den a že vidíte louži a vyhýbáte se jí. Asi si
neřeknete sám pro sebe: „Tady je louže, nebude radno do ní vkročit.“ Kdyby však někdo řekl: „Proč jste
najednou odbočil stranou?“, odpověděl byste „Protože jsem nechtěl vkročit do tamté louže“.
Retrospektivně víte, že jste měl zrakový vjem, na nějž jste přiměřeně reagoval, a v předpokládaném
případě vyjadřujete svoje vědění slovy. Ale co byste byl věděl a v jakém smyslu, kdyby ten, kdo se vás
otázal, nebyl obrátil vaši pozornost k oné věci?
Když jste byl dotázán, byla příhoda již skončena a vy jste odpověděl po paměti. Může se však někdo
pamatovat na to, co nikdy nevěděl? To závisí na významu slova „věděti“.
Slovo „věděti“ je velice mnohoznačné. Ve většině významů tohoto slova je „vědění“ o nějaké
události jevem odlišným od události, o níž víme. Je však i takový význam „vědění“, podle něhož není rozdíl
mezi zkušeností a věděním o tom, že ji máte. Mohlo by se tvrdit, že o svých přítomných zkušenostech vždy
víme, avšak tak tomu nemůže být, je-li vědění něco odlišného od zkušenosti. Neboť je-li zkušenost jedna věc
a vědění druhá věc, pak předpoklad, že víme o zkušenosti vždy, když k ní dochází, v sobě zahrnuje
nekonečné zmnožení každé události. Cítím, že mi je horko – to je jedna událost. Vím o tom, že cítím, že mi je
horko – to je druhá událost. Vím o tom, že vím o tom, že cítím, že mi je horko – to je třetí událost, atd. ad
infinitum, což je absurdní. Musíme proto říci, že moji přítomnou zkušenost nelze rozeznat od mého vědění o
ní, pokud je přítomná, nebo že zpravidla nevíme o svých přítomných zkušenostech. Já užívám slova „věděti“
vcelku raději ve smyslu, který implikuje, že vědění je odlišné od toho, co víme, a přijímám důsledek, že
zpravidla nevíme o svých přítomných zkušenostech.
Pak musíme říci, že jedna věc je vidět louži a druhá věc je vědět o tom, že vidím louži. „Vědění“ lze
definovat jako „přiměřené jednání“; v tomto smyslu říkáme, že pes zná svoje jméno nebo že poštovní holub
zná cestu domů. V tomto smyslu záleželo mé vědění o louži v tom, že jsem odbočil stranou. To je však vágní,
jednak proto, že jsou i jiné věci, které by mne mohly přimět k tomu, abych odbočil stranou, jednak proto, že
„přiměřené“ lze definovat pouze pomocí mých vlastních přání. Mohl jsem chtít promáčet si boty, protože
jsem právě uzavřel životní pojistku na velkou částku a myslel jsem si, že kdybych zemřel na zápal plic, přišlo
by to vhod mým pozůstalým. V takovém případě by to, že jsem odbočil stranou před louží, znamenalo, že
jsem ji neviděl. Přání vyloučíme tak, že přiměřenou reakci na určité podněty zjistíme vědeckými přístroji,
avšak kdo řekne, že teploměr „ví“, zda je chladno?
Co se musí učinit se zkušeností, abychom o ní mohli vědět? Můžeme učinit různé věci. Můžeme
použít slov, abychom ji popsali, můžeme se na ni upamatovat prostřednictvím slov nebo představ anebo ji
můžeme pouze „zakoušet“. „Zakoušení“ se však děje ve stupních a lze je velmi těžko definovat; zdá se, že
záleží hlavně v izolaci od smyslového okolí. Například když posloucháte nějakou hudební skladbu, můžete
záměrně vnímat pouze cellový part. To ostatní slyšíte, jak se říká, „nevědomky“, ale to je slovo, jemuž
bychom se zcela beznadějně pokoušeli dát nějaký určitý význam. V určitém smyslu by se dalo říci, že „víte“
o své přítomné zkušenosti, vzbuzuje-li ve vás nějakou emoci, třeba i slabou – jestliže ve vás vzbuzuje libost
nebo nelibost, zájem či nudu, překvapení, nebo je-li právě tím, co jste očekával. To je jeden důležitý smysl,
v němž můžete vědět o něčem, co je ve vašem přítomném vjemovém poli. Řekne-li vám někdo „Vidíte teď
žlutou barvu?“ nebo „Slyšíte zvuk?“, můžete odpovědět s naprostou důvěrou, i když jste, než jste byl dotázán,
nevnímal žádnou žlutou barvu nebo zvuk. A můžete si být často jist tím, že tyto jevy zde byly již předtím, než
k nim byla obrácena vaše pozornost.
Tak se zdá, že nejbezprostřednější vědění o tom, o čem máme zkušenost, v sobě zahrnuje
smyslovou přítomnost plus ještě něco navíc, ale že nějaká velmi přesná definice toho, čeho je třeba navíc,
nás bude asi zavádět právě svou přesností, neboť jde o věc podstatně vágní, která záleží ve stupni. To, co
se zde požaduje, lze nazvat „pozorností“; to je zčásti zaostření příslušných smyslových orgánů, zčásti
emocionální reakce. Je jisté, že náhlý hlasitý zvuk spíše ovládne naši pozornost, ale ovládne ji i velmi
slabý zvuk, který má emocionální význam.
Cizojazyčný text k překladu:
Supposing that there exists a thing composed of two things and that one of these two things exists
separately outside this compound thing, it follows necessarily that the other thing also must exist outside
the compound thing. For if the existence of these two things had required that they exist only together, as
do matter and natural form, one of them would not have existed in any way without the other.
Accordingly, the fact that one of them exists separately is a proof for the absence of an obligatory mutual
connection. Consequently the second thing, which enters into the compound thing, must necessarily exist
separately. The following example for this may be adduced: if oxymel exists and honey likewise exists by
itself, it follows necessarily that vinegar must exist by itself. After having explained this premise, I say:
We find that many things are composed of a mover and a moved. I mean to say thereby that these things
move other things, and, when moving the latter, are themselves moved by other things. This is manifest
with regard to all the things that have an intermediate status as far as causing to move is concerned. Now
we find that there exists a thing that is moved and does not at all cause to move; this is the last of the
moved things. It follows accordingly that there must exist a mover that is not moved at all; this is the first
mover. And inasmuch as no motion is possible in it, it is not divisible and not a body, and does not fall
under time.
Wenn ein Ding vorhanden ist, das aus zwei Dingen zusammengesetzt ist, und auch das eine von den
beiden (in dem zusammengesetzten Dinge vereinigten) Dingen außerhalb dieses zusammengesetzten
Dinges für sich allein vorhanden ist, so ergibt sich daraus notwendig, daß auch das andere außerhalb
dieses zusammengesetzten Dinges für sich allein vorhanden sein muß. Denn würde ihr Dasein bedingen,
daß sie nur miteinander vorhanden sein können, wie der Stoff und die natürliche Form, so könnte eines
von ihnen schlechterdings nicht ohne das andere vorhanden sein. Es muß somit das selbständinge Dasein
des einen als Beweis gelten, daß diese Bedingtheit nicht vorliegt. Also muß auch das andere notwendig
vorhanden sein. Wenn z. B. der saure Honig vorhanden ist und der Honig für sich allein vorkommt, so
muß unbedingt auch der Essig für sich allein notwendig vorkommen. Nachdem ich nun diesen Lehrsatz
aufgestellt habe, sage ich: Wir sehen, daß viele Dinge vorhanden sind, die aus einem Bewegenden und
einem Bewegten zusammengesetzt sind, nämlich die selbst andere Dingen bewegen, zugleich aber, indem
sie diese bewegen, von anderen bewegt werden, was ja offenbar bei den Mitteldingen der Bewegung des
Universums der Fall ist. Wir sehen aber auch, daß es ein Bewegtes gibt, welches schlechterdings nicht
bewegt, nämlich das letzte Bewegte, und daraus folgt unwiderleglich, daß es ein Bewegendes gibt,
welches sich durchaus nicht bewegt, nämlich einen ersten Beweger, und da bei diesem unmöglich
Bewegung ist, ist er auch nicht teilbar, nicht körperlich und der Zeit nicht unterworfen.
Si l´on trouve une chose composée de deux choses (distinctes), et que l´une des deux choses existe
isolément en dehors de cette chose composée, il faut nécessairement que l´autre existe également en
dehors de cette chose composée : car, si c´était une condition nécessaire de leur existence de n´exister
qu´ensemble, comme il en est de la matière et de la forme physique, aucune des deux ne pourrait, d´une
façon quelconque, exister sans l´autre. Ainsi donc, l´existence isolée de l´une des deux étant une preuve de
leur indépendance mutuelle, il s´ensuit nécessairement que l´autre aussi existera (isolément). Si, par
example, l´oxymel existe, et qu´en même temps le miel existe seul, il s´ensuit nécessairement que le
vinaigre aussi existe seul. Après avoir exposé cette proposition, je dis : Nous trouvons beaucoup de choses
composées d´un moteur et de ce qui est mu, c´est-à-dire, qui meuvent autre chose et qui, en donnant le
mouvement, sont mues elles-mêmes par autre chose ; cela est clair pour toutes les choses intermédiaires
dans le mouvement. Mais nous trouvons aussi une chose mue qui ne meut point, et c´est la dernière chose
mue ; par conséquent, il faut nécessairement qu´il existe aussi un moteur qui ne soit point mu, et c´est là le
moteur premier. Puis donc que le mouvement, en lui, est impossible, il n´est ni divisible, ni un corps, et ne
tombe pas non plus sous le temps.