Jackass Praha_rozsudek MS III

Číslo jednací: 10A 208/2010
- 64-79
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany
Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci
žalobkyně: FTV Prima, spol.s.r.o. IČ: 481 15 098, se sídlem Praha 8-Libeň , na Žertvách
24/132, zastoupeného Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou AK Hartmann, Jelínek, Fráňa a
partneři, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalované: Rada pro rozhlasové a
televizní vysílání, se sídlem Škrétova 6/44, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze
dne 22.6.2010, sp.zn./Ident.: 2007/323/dzu/FTV, zn.:sot/2046/2010,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů říze ní.
O d ů vo d ně n í
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí Rady pro
rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“ nebo „žalovaná“) blíže označeného v záhlaví
tohoto rozsudku, kterým Rada uložila žalobci jako provozovateli vysílání podle § 60 odst. 3
písm.d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně
dalších zákonů, v platném znění (dále jen „zákon“) pokutu ve výši 3 000 000,-Kč (slovy
třimilionykorun) „za porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm.g) zákona, kterého se dopustil
tím, že dne 23.ledna 2007 v čase od 21:15 na programu Prima televize odvysílal pořad Top
10 obsahující reportáž o skupině Jackass Praha včetně jejího uvedení moderátorkou ze studia,
avízovanou názvem „Děti moderní doby“(dále jen reportáž“), která obsahovala záběry
prezentující zejména hazard s vlastním zdravím a životem (např. sjíždění z kopce v nákupním
vozíku, přebíhání kolejiště v metru, zapálení ohněm jednoho z členů skupiny), ohrožování
zdraví jiných osob (sjíždění eskalátorů na bobech), chuligánství (házení táců se zbytky jídla
na obsluhu rychlého občerstvení), vědomé sebepoškozování, jako docela dobrý způsob, jak
zahnat nudu (zapálení jednoho ze členů skupiny), zdůraznění, že takovou zábavou se dají
vydělat nemalé peníze. Reportáž svým obsahem mohla působit inspirativním a návodním
pokračování
2
10A 208/2010
dojmem na dětské a mladistvé diváky zejména teenagerovského věku, čímž mohla ohrozit
jejich fyzický, psychický i mravní vývoj“.
Žalobkyně za 1. tvrdí, že jednání popsané ve skutkové větě žalobou napadeného
rozhodnutí není správním deliktem. K tomu uvádí, že za situace, kdy žalobkyně není trestána
za odvysílání pořadu jako celku, nýbrž toliko jedné dílčí reportáže, nemůže k naplnění
správního deliktu (porušení § 32 odst. 1 písm.g) zákona, podle něhož je provozovatel povinen
nezařazovat v době od 6.00 hod do 22.00hod pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit
fyzický, psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých) postačovat, když je před dvaadvacátou
hodinou zahájeno vysílání pořadu jako celku. Otázkou přesného času odvysílání údajně
závadné reportáže se žalovaná nezabývala.
Za 2. žalobkyně namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by mohlo dojít k ohrožení
zdravotního a psychického vývoje dětí a mladistvých.
Žalovaná dospěla k tomuto závěru, avšak pojmy fyzický, psychický a mravní používá
opakovaně, aniž hodnotí, která konkrétní komponenta řádného vývoje dětí měla být narušena
či ohrožena a jakým způsobem se tak mělo stát. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (2
As 58/2008-77) vyplývá, že mezi uvedenými třemi druhy ohrožení je nutno rozlišovat.
Rozlišování má své konkrétní důsledky, jedním z nejzávažnějších je zjišťování, zda
k nějakému ohrožení skutečně došlo či nikoli. Pouze pro komponenetu mravního vývoje totiž
platí závěr žalované, že se jedná o otázku právní, kterou je oprávněna posuzovat sama, naopak
posouzení nepříznivého ovlivnění fyzického a psychického vývoje je otázkou skutkovou,
která podléhá dokazování.
Žalobkyně navrhovala, aby žalovaná nechala vypracovat znalecký posudek, žalovaná to
zamítla a odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu s tím, že tyto otázkly je
oprávněna posoudit sama. S tím se žalobkyně neztotožňuje, z judikatury neplyne závěr, že
posouzení možného ohrožení fyzického a psychického duševního vývoje je otázkou právní.
Žalovaná se tedy s navrhovaným důkazem vypořádala nezákonným způsobem a tím vlastní
závěr o ohrožení fyzického a psychického vývoje dětí a mladistvých nemá oporu ve spise.
Za 3. žalobkyně tvrdí, že jednáním žalobkyně nemohlo dojít k ohrožení mravního
vývoje dětí a mladistvých.
Tvrdí, že podle výroku rozhodnutí ohrožení vývoje dětí a mladistvých je Radou spatřováno
v prezentaci většinovou společností negativně hodnocené zábavy způsobem, který mohl
působit návodně a inspirativně. I v odůvodnění je vytýkáno, že žalobkyně dostatečně
neodsoudila počínání této skupiny jako nepřijatelné. Je nutno odlišit hodnocení počínání
Jackass Praha a
hodnocení počínání žalobkyně; samotná prezentace společensky
odsuzovaného jednání na obrazovce nepředstavuje naplnění skutkové podstaty správního
deliktu, k tomu musí být splněny dvě podmínky: 1. jednání skupiny Jackass Praha by muselo
být označeno jako nemorální a nemravné, a zároveň 2. způsob prezentace tohoto jednání
žalobkyní by musel směřovat k vyvolání rizika nápodoby. Žalobkyně má za to, že není
splněna ani jedna podmínka
Zábava provozovaná skupinou Jackass je většinovou společností hodnocena jako
extravagantní, v některých případech též nepřijatelná. Vychází- li žalovaná na jiném místě
rozhodnutí z hodnocení morálky jako „sféry lidského jednání a chování z hlediska etických
hodnot, morální pak chápe jako soubor pravidel morálky, jimiž se řídí jednání lidí v určité
společnosti. V této souvislosti považuje Rada za vhodné zmínit také pojem dobré mravyměřítko hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti
pokračování
3
10A 208/2010
v souladu s obecně uznávanými morálními zásadami demokratické společnosti“ nelze podle
žalobkyně počínání skupiny Jackass Praha označit za nemorální.
Zábava spojená s vysokým rizikem úrazu vlastní osoby není nemorální, to namítala
žalobkyně již v řízení, kdy nabídla srovnání s motokrosovými závody (obdobně jako
kaskadérská show), které jsou rovněž spojeny s vysokým stupněm ohrožení života a zdraví,
přitom jde o většinově akceptovatelnou formu zábavy bez morálních konotací. Další akce
Jackass Praha budí údiv a ruší zaběhané stereotypy, z hlediska morálky jde o jednání
indiferentní (spaní v metru, jízda na rotopedu v metru a pod..), případně se jedná o žerty
neškodné(šimrání hradní stráže).
Žalobkyně tedy namítá, že žalovaná do rozhodnutí promítla implicitně hledisko
estetické a zábavu provozovanou Jackass Praha odmítla jako nevkusnou a ošklivou estetická hlediska však do posuzování mravnosti nepatří.
Rada pominula část reportáže, kdy skupina razantně formuluje svá pravidla, která
striktně dodržuje: nikoho nezranit, nezpůsobit škodu na cizím majetku, nikoho neztrapnit.
Tato pravidla mají zřetelný morální akcent – a tedy při hodnocení reportáže pohledem
celospolečenské morálky nelze tato pravidla vyjmout z hodnocení, když i tato zábava je
limitována úctou k člověku a když mají odraz v realitě.
Samotná prezentace
mravní vývoj.
uvedené skupiny v televizním vysílání tak nemůže ohrozit
Žalobkyně nesouhlasí s Radou, že reportáž byla zpracována nevhodnou formou a že
působila inspirativně. Byl představen způsob jak tráví volný čas mladí lidé, žalovaná tento
způsob považuje za odsouzení hodný a vytýká, že žalobkyně jej prezentovala, aniž by se od
něj distancovala výslovně (komentář, že na tento způsob zábavy ještě lidé v ČR nejsou
připraveni, str. 9 rozhodnutí). Postih byl tedy vyvozen za to, že žalobkyně bagatelizovala
nebezpečnost počínání Jackass Praha a dostatečně se morálně proti němu nevymezila.
Podle žalobkyně samotné odvysílání nebezpečných kousků není nabádáním
k nápodobě, možná rizika byla v úvodu i průběhu reportáže zdůrazněna.- žalovaná tyto
zmínky bagatelizovala a nepřihlížela k nim. Z reportáže je zřejmý odstup a rezervovaný
postoj novinářky Kristiny Komůrkové, která o skupině v minulosti psala reportáž, v reportáži
zdůrazňuje nebezpečnost počínání skupiny Jackass Praha (přebíhání v metru), že prezentaci
tohoto kousku při psaní odmítla, v reportáži bylo konkretizováno hrozící nebezpečí
(přítomnost VN), zdůrazněno, že jde o život.. Zavádějící je proto hodnocení na str. 13, kde se
uvádí, že zvuk je v rozporu s obrazem, který dokazuje, že je možné přeběhnout kolejiště
navzdory nebezpečí. Nelze ale tvrdit, že přeběhnout kolejiště nelze, když realita je jiná a
hrozbu nebezpečí i jeho zdroj reportáž dostatečně zdůraznila. Rovněž záběr na sjíždění
eskalátorů, doprovázený pohledem na sedřenou ruku, nelze vnímat jako glorifikaci
sebepoškozování, ale jako ukázku toho, že jednání Jackass Praha může vést k úrazům.
V tomto kontextu je možné vnímat i vyjádření členů. Výslovné a přímé varování na počátku
reportáže žalovaná interpretuje dokonce jako reklamu, přitom mladá generace nebude
vycházet při hledání webových stránek z prostřihu v reportáži, ale na Internetu se je vyhledá,
když prostřednictvím něho popularita vznikla.
Tedy související nebezpečí nejsou v reportáži bagatelizována, ale konkrétně zmíněna.
Vytýká- li Rada absenci morálního odsouzení, požaduje po žalobkyni něco, co jí
nepřísluší. Pořad Top 10 má být zábavným pořadem, reportáž byla věnována souvisejícímu
fenoménu, skupina Jackass Praha je odnoží známé americké skupiny, odvysílaná reportáž
byla předmětem veřejného zájmu,. informovala o skupině Jackass, jak se baví a jak na to
pokračování
4
10A 208/2010
reaguje okolí, byly tam vstupy novinářky, z nichž je zřejmý odstup. Pokud by žalobkyně
vyhověla žalované, reportáž by nemohla splnit účel, kterým je připoutání pozornosti k této
závažné společenské otázce; nutně by působila planě moralizujícím dojmem-reprezentovala
by většinové konzervativní hodnoty, proti kterým se skupina Jackass snaží vymezit,ztratila by
tak autentičnost, použité prostředky byly přiměřené sledovanému cíli. Nadto chráněná
teenegerovská skupina fenomén Jackass zná z internetu (ten byl bez ochrany), pro cílovou
skupinu rodičů se jedná o informaci novou a přínosnou, tedy naplňující právo veřejnosti
přijímat informace.
Za 4. žalobkyně namítá, že nebyla splněna podmínka předchozího upozornění na
porušení zákona, když žalovaná dovozuje splnění této povinnosti odkazem na upozornění
vydána v souvislosti s reality show Vyvolení a okrajově s dalšími výzvami z období let 199595,kdy jde o odkazy obecné., navíc vydané víc jak před deseti lety. V případě pořadu
Vyvolení není dána věcná souvislost mezi jednáním, k němuž bylo vydáno upozornění, a nyní
sankcionovaným. Performance skupiny Jackass Praha mohou budit hrůzu a veřejné pohoršení,
z pohledu celospolečenského hodnotového řádu její počínání nelze hodnotit jako nemorálníprávě to však bylo vytýkáno žalobkyni stran show Vyvolení. Skutečné jádro aktuálně
postihovaného jednání resp. postihu žalobkyně leží v tom, že se žalobkyně nevymezila vůči
jednání, neodsoudila je, čímž jej implicitně prezentovala jako přijatelné a tedy hodné
nápodoby. Tentokrát porušení § 32 odst. 1 písm.g) zákona nespočívá v prezentaci pro
mladistvé nevhodného chování, nýbrž v jeho akceptaci, jde tedy principiálně jde o jiné
protiprávní jednání,než na které byla upozorněna.
Za 5. podle žalobkyně žalovaná nesprávně porušení povinnosti provozovatele
vyhodnotila jako mimořádně závažné, a to právě s ohledem na riziko nápodoby dětským
divákem, který není schopen docenit nebezpečí. Rozhodnutí má za nedostatečně odůvodněné,
přestože jde o vysokou sankci, úvahy se skládají toliko z mechanického výčtu hodnocených
okolností, aniž žalovaná specifikuje, jak se hodnocené okolnosti promítly do výše uložené
sankce. Takový postup považuje za nezákonný, zakládající nepřezkoumatelnost (rozsudek
NSS 7 As 16/2009-157).
Toto pochybení se týká hodnocení povahy vysílaného programu, rozsahu typu a
dosahu závadného vysílání, z něhož nelze zjistit ani to, zda zjištěné skutečnosti byly
hodnoceny ve prospěch či v neprospěch žalobkyně. Ukládaná sankce je vysoká a celkové
hodnocení je jednostranně v neprospěch žalobkyně.
Tato část odůvodnění je nekonzistentní k ostatním částem, nehovoří o ochraně
skupiny teenagerů blízkým protagonistům skupiny Jackass, nýbrž o ochraně dětí, které
nejsou schopny samostatně vyhodnotit dosah nebezpečí. Riziko nápodoby dětským divákem
však vůbec neexistuje, neboť pro něho nebudou protagonisté vzorem. Nadto, s ohledem na
dobu vysílání krátce před dvaadvacátou hodinou, děti již televizi nesledují. Pokud jde o
skupinu –náctiletých, tato skupina si je schopna uvědomit míru nebezpečí, zvláště je- li na
ně upozorňováno.
V rámci tohoto kriteria žalovaná opětovně přihlíží k tvrzené opakovanosti
porušení povinnosti, ačkoliv to nelze přičítat k tíži, neboť je taxativně výčet kritérií
limitován a navíc porušila zásadu ne bis in idem.
Při hodnocení rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání žalovaná přičítá k tíži
žalobkyně, že pořad byl odvysílán v hlavním vysílacím čase, tedy v době, kdy nelze
pokračování
5
10A 208/2010
kalkulovat, že skupina teenagerů již nebude sledovat televizní vysílání. Opět se odvrací od
dětí ke skupině adolescentů a v neprospěch žalobkyně. Pro hodnocení možných rizik se jeví
bližší úvaha, že malé děti, které nejsou schopny dostatečně vyhodnotit míru nebezpečí, již
televizi nesledují a dospívající mládež již je schopna případné nebezpečí si uvědomit.
Žalovaná ve prospěch žalobkyně nehodnotila, že celý sporný pořad byl odvysílán
těsně před dvaadvacátou hodinou, tedy před zánikem uložené povinnosti, přitom jde o
skutečnosti, které zmírní dopad porušení povinnosti. Úvaha žalované, že čas od 6 do 22
hodin je z hlediska dané zákonné povinnosti homogenním časovým úsekem, je nerealistická.
Riziko skutečného vzniku negativního dopadu, případně jeho rozsahu, se logicky snižuje
tím, jak se snižuje pravděpodobnost přítomnosti dětí u televizních obrazovek. Nepřiléhavá
je úvaha, že k odvysílání došlo v hlavním vysílacím čase, neboť pro posouzení závažnosti
porušení povinnosti je rozhodující míra přítomnosti dětí, zvláště malých televizních diváků
u obrazovek. Přihlédnout i k okolnostem ve prospěch je relevantní dle platné právní
úpravy(rozsudek NSS 2 As 58/2008-77).
V bodě 6 žalobkyně považuje pokutu za nepřiměřeně vysokou. Je přesvědčena, že
takto vysoká výše pokuty není na místě a neodpovídá závažnosti a nebezpečnosti jednání.
Přestože pořad Top 10 je primárně pořadem zábavným, nelze přehlížet, že reportáž
upozorňuje na závažný problém celospolečenského dosahu, reportáž tak v duchu pořadu
činí zábavnou formou, což pozitivní význam nijak nedegraduje. Reportáž byla určena
především cílové skupině rodičů mladistvých ve věku protagonistů skupiny Jackass a této
skupině názorně a konkrétně prezentovat způsob, jakým se mládeže baví, aniž o tom rodiče
něco tuší. Zcela vážně laděný dokument opřený o poznatky sociologie a dalších
společenských věd by jen obtížně našel své publikum, nejednalo by se o publikum totožné s
publikem pořadu Top 10.
Při určení výše sankce je třeba vycházet z preventivní funkce, měla být proto sankce
snížena s přihlédnutím k časové prodlevě od spáchání deliktu a vynesení rozhodnutí, tato jde
přímo na vrub žalované, když rozhodnutí byla zrušena z procesních důvodů.
Pokud by soud konstatoval, že ke spáchání deliktu došlo, navrhuje žalobkyně aby
využil svého moderačního práva podle § 78 s.ř.s.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě jednotlivým námitkám oponovala.
K námitce 1. žalovaná poukázala na to, že sankcionováním jednotlivých částí pořadů
se zabývaly již soudy, je řada pořadů sestávajících z jednotlivých částí, které spolu tématicky
nebo obsahově nesouvisí. Zákon umožňuje uložit sankci toliko za pořad a nikoliv za jeho
jednotlivé části, proto nemůže být pochybením, pokud Rada uložila sankci za odvysílání
pořadu jakožto celku, byť fakticky byla deliktní pouze část. Pokud provozovatel označí úsek
vysílání za pořad a má tento souvislou kontinuitu, je zcela legitimní, pokud Rada sankcionuje
pořad jako celek a hodnotí jeho zařazení do vysílání, jednotlivé reportáže pak nemají
stanovený samostatný čas zařazení do vysílání.
K bodu 2 žalovaná poukázala na napadené rozhodnutí s tím, se též vyjádřila k
návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem, jemuž nevyhověla. Opírá svůj zamítavý
postoj o ustálenou judikaturu, přičemž má za to, že daný případ je natolik zřejmý a jasný, že
k provedení navrhovaného důkazu nejsou žádné důvody. O vlivu pořadu na vývoj dětí a
pokračování
6
10A 208/2010
mladistvých lze učinit logickou úvahu bez přizvání znalce. Této povinnosti odůvodnit řádně
svoji úvahu ve smyslu ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu dostála.
K bodu 3, že nemohlo dojít k ohrožení mravního vývoje dětí a mladistvých, uvedla,
že není zřejmé na základě jakého zákonného ustanovení dovozuje žalobkyně své závěry a
pravidla pro hodnocení reportáže, není zřejmé ani dovození jejích podmínek a současně
požadavek jejich kumulativního naplnění. Námitka je neopodstatněná
K tvrzením, že „Zábava spojená s rizikem úrazu vlastní osoby není nemorální ........a že jde
rovněž jednání morálně indiferentní (například spaní v metru, jízda na rotopedu
v metru,).... případně o neškodné (šimrání hradní stráže“, žalovaná poukazuje na to, že
žalobkyní uváděné příklady morálně akceptovatelného chování skupiny Jackass nebyly
v napadeném rozhodnutí vůbec uvedeny s výjimkou části popisu reportáže. Námitka proto
vůbec nesměřuje proti napadenému rozhodnutí, neboť žalobkyní uváděné jednání aktérů
reportáže jeho obsahem není.
Namítá- li, že žalovaná ...“implicitně promítla i hledisko estetické, zábavu odmítla jako
nevkusnou a ošklivou...“, pak žalovaná si není vědoma toho, že by takto postupovala. Z
hodnocení vyplývá, že se tímto nezabývala, ale hodnotila pořad resp. reportáž jako
způsobilou ohrozit vývoj dětí a mladistvých; od tohoto hodnocení se neodchýlila, chování
citovaná žalobkyni nebyla nijak v rozhodnutí uvedena a tudíž nelze ani dovodit jeho
případné hodnocení. Žalovaná nesouhlasí s tím, že samotná prezentace Jackass Praha
nemůže ohrozit mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalobkyně ignoruje konkrétní části
reportáže, jež důvodně k uložení sankce vedly. Námitka směřuje zcela mimo napadené
rozhodnutí.
K námitce, že žalovaná vytýká vlastně žalobkyni, že odsouzeníhodné počínání prezentovala,
aniž by se od něho distancovala, či že bagatelizuje nebezpečnost počínání a poukazu na str.
9 napadeného rozhodnutí, uvádí Rada, že se nejedná o konstatování Rady, nýbrž o citaci
jednoho ze členů skupiny Jackass uvedenou v reportáži. Tato část námitky tak paradoxně
postavena jako námitka proti výroku samotného aktéra reportáže, přičemž závěry jsou
aplikované na správní úvahu Rady. Námitku má proto za zmatečnou.
Žalobkyně namítá, že odvysílání nebezpečných kousků není možno jistě považovat za
nabádání k nápodobě a že možná rizika byla dostatečně reportáži zdůrazněna, naopaki
žalovaná k nim nepřihlížela. Radě není zřejmé z jakého zákonného ustanovení plyne
povinnost přihlížet ke zmínkám o možných rizicích a jaké má konkrétně žalobkyně na
mysli. V rámci správního řízení, pokud tak žalobkyně uvedla, Rada se s tímto v odůvodnění
vypořáda. Poslední věta je vnitřně rozporná, protože pokud Rada k daným zmínkám
nepřihlížela, nemohla je ani bagatelizovat.
K námitce v bodu 4, že nebyla splněna povinnost upozornění, žalovaná odkazuje na
napadené rozhodnutí, kde se tato uvádí. Proto přihlédla při ukládání sankce právě k
uvedeným upozorněním na porušení zákona stejně jako k pravomocným rozhodnutím o
uložení sankce podle § 32 odst. 1 písm. b) zákona a odkazuje na citaci z napadeného
rozhodnutí. Vyhověla tak nejen zákonným podmínkám pro uložení sankce, ale současně i
požadavku, aby šlo o obdobný typ jednání.
K námitce, že sankce byla uložena především za to, že se vůči počínání skupiny Jackass
dostatečně nevymezila,neodsoudila je a implicitně je tak prezentovala jako přijatelné,
pokračování
7
10A 208/2010
žalovaná má za to, že toto tvrzení představuje toliko domněnku žalobkyně, v rozhodnutí nic
takového není, námitky pak mají směřovat proti konkrétnímu napadenému rozhodnutí a
nikoliv proti myšlenkovým úvahám, které žalobkyně vkládá žalované. Z odůvodnění
výroku rozhodnutí je zřejmé, že žalobkyně byla sankcionována za možné ohrožení dětí a
mladistvých, pokud pak Rada konstatuje, že v pořadu absentuje možná korekce chování
aktérů reportáže ze strany žalobkyně, pak jedině ve vztahu k dětskému divákovi, taková
úvaha však náležitě odůvodněná i s ohledem na námitky uvedené ve správním řízení.
K námitce (bod 5) nesprávného hodnocení závažnosti věci, rozsahu, typu a dosahu
závadného vysílání žalovaná odkázala na kritéria uvedená v § 61 odst. 2 a 3 zákona
taxativně vymezená. Přihlédnout k dalším kritériím není možné, žalovaná správně
hodnotila pouze kritéria zákonná. Z této námitky také není zřejmý smysl, když žalobkyně
tvrdí, že není zřejmé jaké okolnosti byly polehčující jaké přitěžující. Tato námitka v sobě
skrývá zásadní rozpor. Pokud žalobkyně uvádí, že sporný pořad odvysílán těsně před
dvaadvacátou hodinou, což bylo povinností žalované zohlednit jako polehčující okolnost,
pak žalovaná uvádí, že pořad byl do vysílání programu zařazen v 21:15, což nelze v žádném
případě považovat za čas blízký hodině dvaadvacáté; dále poukazuje na ustanovení § 32
odst. 1 písm. g) zákona, které stanoví pevný časový úsek, kdy jsou dětští a mladiství diváci
chráněni před možným ohrožením jejich vývoje vysíláním. Zákon tuto povinnost nijak
nezměkčuje, nezohledňuje různé časy jako jako méně či více škodlivé ani nerozlišuje
v daném časovém úseku různé věkové hranice i chráněné skupiny osob. Nelze tedy tuto
námitku mít za zákonnou.
Tvrdí- li žalobkyně, že se riziko vzniku negativních dopadů, jejich případný rozsah snižuje
spolu se snižujícím počtem dětských diváků, poukazuje Rada opět na ustanovení uvedeného
zákona, povinnosti zakotvené § 32 odst. 1 písm. b), s tím, že chráněnou skupinou jsou děti a
mladiství (ve věku 0-18 let) a tam vymezené době od 6.00 do 22.00hod. bez výjimky,
porušení povinností je pak definováno jako ohrožující jiný správní delikt. Není tedy
nezbytné, aby fakticky došlo k narušení vývoje dítěte nebo mladistvého.
Žalovaná trvá na tom že pořad byl do vysílání zařazen v hlavním vysílacím čase; toto
hledisko však nehodnotila v rámci hodnocení kriteria závažnosti, jak tvrdí žalobkyně, ale v
rámci kritéria rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání, což žalobkyně sama nakonec
shledala relevantní. Pokud namítá žalobkyně, že rozhodující je počet dětských diváků, pak
opět žalovaná poukazuje na výrok napadeného rozhodnutí, v němž je jednoznačně
uvedeno, že reportáž svým obsahem mohla působit v inspirativním a návodným dojmem
na dětské a mladistvé diváky, zejména teenagerovského věku. Je tedy zřejmé, kterou
skupinu Rada shledala nejrizikovější, tj. právě dětí ve věku hlavních protagonistů reportáže.
Námitka tak směřuje mimo napadené rozhodnutí.
K námitkce proti hodnocení závažnosti věci a porušení zásady dvojího přičítání žalovaná
uvedla, že porušení povinnosti žalobkyní je o to závažnější, že byla na porušení této
povinnosti nejen upozorněna, ale byly jí již uloženy nemalé finanční sankce. Jedná se tedy
o účastníka, který nerespektuje dodržování předmětné povinnosti a v souladu s teorií
trestání, jde o recidivu. Žalovaná má za to, že předchozí upozornění na porušení zákonné
povinnosti je jednou ze zásadních podmínek pro další uložení sankce.Stejně tak je nezbytné
hodnotit rozhodnutí jako celek. Z úhlu tohoto pohledu má za to, že postupovala správně a v
souladu se zákonem, nesouhlasí s tím že by v rámci správního řízení resp. rozhodování
porušila citovanou zásadu. V rámci rozhodnutí nejsou žádná předchozí porušení stejné
pokračování
8
10A 208/2010
povinnosti opětovně hodnocena a přičítána k tíži, v žádném případě nebyla žalobkyně
trestána opakovaně za některé ze svých předchozích porušení povinnosti.
K návrhu (bod 6) na moderaci žalovaná souhlasí s tím, že jde o sankci uloženou ve
vyšší hranici, než dosud byly sankce ukládány, je však řádně zdůvodněná, neboť jde o
porušení povinnosti velmi závažné, pořad byl vyroben účastníkem a jeho podoba byla v
jeho působnosti, žalobkyně je provozovatelem plnoformátového programu s celoplošným
pokrytím. Nelze odhlédnout od toho, že reportáž byla shledána závadnou ve většině svého
obsahu. Proto odkazuje na napadené rozhodnutí.
Žalovaná má také za to že žalobkyně neprokázala ve správním řízení či v rámci žaloby, že
reportáž upozorňuje na závažný celospolečenský problém (jednání skupiny naopak
obhajuje) a neprokázala, že cílovou skupinou jsou rodiče mladistvých. Tvrzení, která
požaduje zhodnotit jako polehčující okolnosti, žádným způsobem neprokázala ani
nenavrhla žádné důkazy k jejich prokázání ani neuvádí konkrétní sekvence reportáže, které
by toto podpořily. Má za to, že pokuta není nepřiměřeně vysoká, považuje ji za adekvátní
a poukazuje na to, že zákonná sankce je v daném případě stanovena až do výše deseti
milionů korun a uložená pokuta nedosahuje tedy možné výše sankce ani z padesáti
procent. Nejsou proto dány důvody pro moderaci pokuty a nesouhlasí s takovým návrhem,
proto navrhla, aby soud v v plném rozsahu žalobu zamítl.
V replice žalobkyně opět protiargumentovala žalované obdobně jako v žalobě.
Při jednání nařízeném na 17. března 2011 obě strany sporu setrvaly na svých
postojích k věci samé; soud provedl opakovaní důkazu promítnutím obrazově zvukového
záznamu z CD nosiče obsaženého ve spise. Zástupce žalobkyně nezpochybnil shodu
s odvysílaným pořadem, resp. předmětnou reportáží a záznamem na CD předloženým jím
samým.
Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho
vydání předcházelo podle ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů a ve
svém rozhodování vyšel ze skutkového stavu zjištěného jednak z obsahu správního spisu,
jednak sám v souladu s ust. § 77 odst. 2 o.s.ř. zopakoval stěžejní důkaz a dospěl k závěru, že
žaloba není důvodná.
Soud při svém rozhodování vyšel z následující právní úpravy účinné ke dni spáchání
skutku :
Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. l/ zákona se pro účely tohoto zákona rozumí
pořadem obsahově souvislá, celistvá a časově ohraničená část rozhlasového nebo televizního
vysílání; v rozhlasovém vysílání se pořadem rozumí i programový prvek.
Podle ustanovení § 60 odstavec 3 písmeno d) zákona uloží Rada pokutu od 20.000,Kč do 10.000.000,- Kč provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud
zařazuje do vysílání od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly
ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Jedná se o porušení jedné
ze základních povinností provozovatelů vysílání, která je zakotvena v ustanovení § 32 odst.1
písmeno g) zákona, který stanoví, že provozovatel vysílání je povinen „nezařazovat v době od
06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých“.
pokračování
9
10A 208/2010
Městský soud v Praze v souladu s judikaturou tohoto soudu /rozsudek Městského
soudu v Praze, č.j. 9 Ca 249/2005-27/ uvádí předně, že ochrana poskytovaná ustanovením §
32 odst.1 písm. g/ zákona o vysílání je zaměřena na vymezenou skupinu diváků (děti a
mladistvé) především s ohledem na jejich věk, který nedává vždy záruku, že se dítě či
mladistvý s obsahem pořadu vypořádá shodně, jako když týž pořad vnímá dospělý divák.
Stran otázky posuzování naplnění skutkové podstaty daného správního deliktu soud
poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ČR (ze dne 27.10.2005, č.j.: II ÚS 396/05) i
judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozhodnutí sp.zn. 8 As 62/2005), z nichž
plyne, že Rada při rozhodování o naplnění skutkové podstaty daného deliktu je oprávněna
posoudit, zda mohlo dojít k ohrožení fyzického, psychického nebo morálního vývoje dětí,
aniž by bylo namístě zjišťovat jakákoliv odborná vyjádření či znalecké posudky, nejde- li o
případ hraniční či vyjímečný.
Jednotlivé žalobní body posoudil soud takto:
Mezi žalobkyní a žalovanou není sporné určení a označení konkrétního pořadu, ani
časové vymezení, kdy byl vysílán, sporné je zda tímto odvysíláním pořadu došlo k naplnění
skutkové postaty uvedeného správního deliktu.
Soud neshledal důvodnou prvou žalobní námitku, že jednání popsané ve skutkové větě
žalobou napadeného rozhodnutí není správním deliktem, resp. že nemůže obstát ve výroku
uvedené vymezení správního deliktu, že pořad byl vysílán od 21:15hod, když otázkou
přesného času odvysílání konkrétní dané reportáže se žalovaná nezabývala.
Soud shodně s žalovanou (i judikaturou) poukazuje na předně uvedené zákonné
vymezení pojmu pořad a skutkové podstaty správního deliktu, z nichž je zřejmé, že splnění
povinnosti vyžaduje, aby provozovatel vysílání sestavoval program z jednotlivých pořadů tak,
aby pořady vysílané od 6.00 hod do 22.hod neobsahovaly nic, co by bylo způsobilé ohrozit
zákonem definovaný chráněný zájem. Soud rovněž připomíná, že skutková podstata deliktu
upraveného v ust. § 60 odst. 3 písm. d) zákona ve vztahu k povinnosti založené ust. § 32
odst. 1 písm.g) zákona je koncipována jako ohrožovací, k jejímu naplnění proto stačí i
potencionální ohrožení vymezené skupiny diváků.
V daném případě pořad Top 10 (jak je podrobně popsána jeho povaha na str. 2
napadeného rozhodnutí) je složen z deseti rozdílných reportáží. Jeho zařazení do programu
jako celku podle jeho obsahu musí proto respektovat zákonný požadavek. Rada proto
nepochybila, pokud přímo v rozhodnutí či jeho výroku neuvedla konkrétní čas vysílané
reportáže, tedy části pořadu, která se dostala do rozporu se zákonem. Navíc ze spisu vyplývá
(viz žádost Rady o předložení kontinuálního záznamu pořadu z 14.2.2007, analýza Rady a
vyjádření žalobkyně k zahájenému řízení, záznam CD), že v rámci pořadu Top10, vysílaného
od 22:15 do cca 22:20hod. předmětná inkriminovaná reportáž byla odvysílána před 22.00 hod.
Jde o čtvrtou v pořadí odvysílanou reportáž z deseti, trvající 4,33min. Žalobkyně v průběhu
správního řízení, konečně ani v žalobě (nutno podotknout, že této žalobě předcházela již dvě
soudní řízení pod sp.zn. 7 Ca 315/2007 a sp.zn. 7 Ca 146/2009) nezpochybnila a nenamítala,
že by k odvysílání reportáže v rámci pořadu došlo až po 22.00hod., ale vždy akcentovala
skutečnost, že k odvysílání konkrétní této reportáže došlo v druhé polovině pořadu a tudíž
blízko uvedené 22.hodině, resp. krátce před touto hodinou (toto výslovně netvrdí ani
v replice, když poukazuje, že čas vysílání reportáže nebyl určen). Skutečnost, že reportáž byla
odvysílána těsně před dvaadvacátou hodinou nemůže znamenat bez dalšího úplnou absenci
materiálního znaku správního deliktu. Čas odvysílání reportáže v rámci pořadu je okolností,
která může hrát určitou roli jak při úvaze o naplnění materiální stránky správního deliktu tak
při úvaze o uložení konkrétní výše pokuty. Např. v případě odvysílání pořadu způsobilého
pokračování
10
10A 208/2010
ohrozit dítě ve věku maximálně do tří let po 20.00 hod. bude možno (po zhodnocení dalších
konkrétních okolností takového jednání) buď dospět k závěru, že ke spáchání správního
deliktu vůbec nedošlo anebo bude sice namístě uložení pokuty, avšak jen symbolické.
V daném případě ovšem taková situace nenastala. Rada ve svém rozhodnutí zcela jasně
vyjádřila závěr, že odvysílaná reportáž v rámci pořadu byla svým obsahem způsobilá ohrozit i
diváka mladistvého ve věku těsně pod hranicí 18 let, tj. že došlo k ohrožení celé chráněné
skupiny, včetně té její části, u níž se dala v daném čase předpokládat přítomnost u televizních
obrazovek v nejvyšší míře. Je tedy zřejmé, že za této situace nemohl čas odvysílání reportáže
vyloučit naplnění materiální stránky deliktu(srov. rozsudek Nejvyššího správného soudu č.j. 8
As 79/2010-84).
Soud dospěl k závěru, že identifikace skutku, který je sankcionován, ve výroku
rozhodnutí respektuje závěr předchozích zrušujících rozsudků, a že výrok je dostatečně určitě
formulován tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Rada se pak s obdobně koncipovanou
výhradou žalobkyně v rozhodnutí dostatečně vypořádala /str. 9,bod c) /.
V druhé žalobní námitce žalobkyně tvrdí, že v řízení nebylo prokázáno, že by mohlo
dojít k ohrožení „zdravotního a psychického“ vývoje dětí a mladistvých a dovolává se toho,
že posouzení v tomto směru vyžaduje znalecký posudek, jak neúspěšně navrhovala v řízení,
a proto pro takový závěr chybí opora ve spise.
Soud v tomto předně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí v bodě II,a) a
b)(str. 7-9) a dále zejména III písm.d). Rada předně jednoznačně vymezila definice pojmů, a
to v prvé řadě pojmem „dětí a mladistvých“. Tvrdí- li žalobkyně v některých svých
námitkách, že Rada ve svém rozhodnutí opakovaně zmiňuje možnost ohrožení dětského
(nikoli mladistvého) diváka, má soud ve shodě s Radou za to, že pod pojmem „dětský divák“,
resp. „dítě“ je nutno rozumět všechny diváky ve věku do 18 let. Rada pak zdůraznila, že
pojem dětský a mladistvý divák je podskupinou pojmu dítě, sama pak pokud jde o více
ohroženou skupinu opakovaně poukázala na to, že takovou je v daném případě skupina
teenagerů, resp. diváků věkově shodných s protagonisty skupiny Jackass Praha.
V téže pasáži odůvodnění Rada k pojmu fyzický (nikoli „zdravotní“ jak namítá
žalobkyně) a psychický vývoj uvedla, že jde o pojmy známé obecně, k pojmu mravní vývoj
blíže uvedla z čeho při výkladu tohoto pojmu vychází. Ohledně naplnění skutkové podstaty
deliktu odvysíláním uvedeného pořadu, v rámci něhož byla zařazena i reportáž o skupině
Jackass, pak z rozhodnutí je zřejmé (str. 8), v kterých konkrétních pasážích reportáže je
spatřováno ohrožení fyzického vývoje a ohrožení psychického a mravního vývoje.
Možné ohrožení fyzického vývoje je Radou dovozováno: „- z prezentace hazardu
s vlastním zdravím a životem (sjíždění kopce v nákupním vozíku, přebíhání kolejiště v metru,
zapálení ohněm jednoho z členů skupiny), - z prezentace ohrožování zdraví jiných
osob(sjíždění eskalátoru v metru na bobech) které je vydáváno za zajímavý a pozoruhodný
způsob zábavy. Možné ohrožení psychického a mravního vývoje je dovozeno Radou jednak
z již předně uvedených způsobů prezentace a dále : -z prezentace chuligánství (házení táců se
zbytky jídla na obsluhu rychlého občerstvení),- z prohlášení jednoho ze členů skupiny, který
na závěr charakterizuje zapalování lidí či běh přes koleje v metru jako „druh zábavy,na které
lidé v České republice ještě nejsou připraveni“, což je autory ponecháno bez dalšího
komentáře jako zřejmě uspokojivé shrnutí problematiky; , a dále – ze zdůraznění, že si
chlapci tímto způsobem vydělávají nemalé peníze“, s tím, že podobně prezentovaný styl
trávení volného času může mladistvého diváka oslovit a jeho návodnost, vzhledem ke snadné
identifikaci mládeže s podobnými mediálními vzory nabízejícími snadnou cestu
k adrenalinovému vybití či dokonce ke zdánlivě zábavnému způsobu vydělávání peněz, je
pokračování
11
10A 208/2010
nezpochybnitelná a nebezpečná.
Soud shledává toto vymezení dostatečným a správným, nelze odhlédnout, že je dále
následně na str.12-14 konkretizováno s odkazem na slovní a obrazové pasáže reportáže a k
nim je uvedena úvaha či jejich hodnocení ve vztahu k možnému ohrožení chráněné zájmové
skupiny diváků, kdy se současně Rada vyjadřuje konkrétně i ke způsobu zpracování tématu
autory reportáže.
Rada následně na str. 10 rovněž uvedla důvod, proč nevyhověla návrhu na provedení
důkazu znaleckým posudkem, a to odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu shora již
uvedené, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. 8 As 62/2005-66 a judikaturu další k této
otázce, kdy poukázala na to, že není vždy v každém jednotlivém případě nutno vyžadovat
znalecký posudek k posouzení otázky, zda došlo k ohrožení fyzického, psychického či
mravního vývoje dětí a mladistvých, resp. pokud jde o vývoj mravní přísluší jeho ohrožení
posuzovat Radě vždy, protože jde o otázku právního posouzení. V případě fyzického či
psychického ohrožení je pak v konkrétní věci nutno posoudit, zda je možno učinit logické
správní uvážení o takovém vlivu pořadu. Znalecký posudek tak je dle dosavadního výkladu
požadovat nutno jen v případě, že by šlo o hraniční případ vyžadující složitého úsudku.
Podle názoru soudu v daném případě nešlo o takový hraniční případ a argumentace
žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 58/2008-77 nemůže
obstát. Závěry tohoto rozsudku se nijak neodklánějí od postoje vyjádřeného Radou v daném
konkrétním případě. Dovolává-li se žalobkyně argumentace uvedené v rozsudku Nejvyššího
správního soudu na str. 6, že je nutno rozlišovat mezi jednotlivými druhy ohrožení vývoje,
zda byl ohrožen fyzický, psychický nebo mravní vývoj, lze odkázat plně na odůvodnění
napadeného rozhodnutí na str. 8-9, jak bylo uvedeno shora, kdy z rozhodnutí Rady je
nesporné, že k rozlišení přistoupila možné ohrožení shledala ve vztahu ke všem třem druhům
ohrožení. Dovolává- li se žalobkyně uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu jako
opory pro svou argumentaci, že k posouzení ohrožení fyzického a psychického vývoje je
nutný znalecký posudek, pak naopak podle názoru soudu takováto argumentace se se závěry
v uvedeném rozhodnutí míjí, když Nejvyšší správní soud dále na str. 7, druhý odstavec přímo
uvádí, že …. „je nutné upozornit na to, že stěžovatel ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že
žalobce odvysíláním reportáže fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých přímo
ohrozil. Podle § 32 odst. 1 písm. g) ZRTV je porušením povinnosti provozovatele odvysílání
pořadu, který by mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle §
60 odst. 3 písm. d) ZRTV uloží Rada provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání
pokutu od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč, pokud tento provozovatel zařazuje do vysílání od 6:00
hodin do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo
mravní vývoj dětí a mladistvých. Nejvyšší správní soud již uvedl, že posoudit možný vliv na
fyzický, psychický či morální vývoj dítěte vyvolaný zcela určitým obsahem vysílaného pořadu
bude moci každý s běžnými znalostmi a praktickými zkušenostmi získanými školním vzděláním,
výchovou a životními prožitky, nepůjde-li o složitý hraniční případ úsudku ve vztahu ke
konkrétnímu obsahu pořadu (viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne15. 5.
2008, č. j. 6 As 70/2007 - 104, dostupný z www.nssoud.cz, jakož i další judikaturu v tomto
rozhodnutí citovanou). V popsaném případě se ovšem jedná o situaci jinou. Ač totiž pro naplnění
skutkové podstaty deliktu podle § 60 odst. 3 písm. d) ZRTV postačí hypotetické ohrožení,
stěžovatel shledal vyšší stupeň porušení povinnosti žalobce spočívající v reálně nastalém
ohrožení. Pokud ovšem shledal skutečné ohrožení, musí jej doložit za pomoci důkazních
prostředků, nikoliv toliko hypotéz a spekulací, z nichž stěžovatel – jak sám přiznává – vyšel v
souzené věci.“(konec citace).
V daném případě Rada, jak vyplývá z výroku rozhodnutí, shledala naplnění skutkové
podstaty v hypotetickém ohrožení („mohla ohrozit…“) nikoli v reálně nastalém, a proto soud
pokračování
12
10A 208/2010
neshledal důvodnou námitku, že pro závěr o možném ohrožení fyzického či psychického
vývoje dětí a mladistvých chybí opora ve spise.
K třetí námitce soud zaujal následující závěr. Žalobkyně tvrdí, že jejím jednáním
nemohlo dojít k ohrožení mravního vývoje dětí a mladistvých. Jak vyplývá již ze shora
uvedeného výroku i obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí a především ze samotného
obsahu reportáže, a to v rozsahu, který vykazuje znaky naplnění skutkové podstaty deliktu,
odvysíláním uvedené reportáže mohlo dojít k ohrožení mravního vývoje dětí a mladistvých, a
to i samotnou prezentací jednání skupiny Jackass, jak byla v pořadu předvedena. Rada
označila prezentaci ohrožující tento vývoj na str. 8(viz shora k bodu 2), a soud má ve shodě
s ní za to, že vytčené prezentace jednání skupiny jsou v rozporu s morálkou, nejde jen o
extravagantní či nevkusné, popř. obecnému vkusu se vymykající jednání, atakující zaběhlé
vzory chování, provokující pokrytecký přístup a zaběhlé stereotypy. Rada se s argumentací
žalobkyně, kdy poukazovala na obdobu s motokrosovými závody apod. vypořádala na str.9, a
soud na toto odkazuje pro úplnost. Poukazuje- li žaloba na jiná jednání též obsažená
v reportáži (spaní v metru, jízda na rotopedu v metru), která Rada v napadeném rozhodnutí
nezahrnula mezi jednání ohrožující psychický a mravní vývoj (a která jsou uvedena pouze
v celkovém popisu obsahu reportáže v odůvodnění bod I), pak se v tomto žaloba míjí
s vydaným napadeným rozhodnutím. To, co Rada ve svém rozhodnutí kvalifikovala jako
jednání ohrožující psychický a mravní vývoj nelze podle názoru soudu podřadit pod toliko
esteticky nevhodné chování, či chování z hlediska mravního indiferentní. Rada také otázky
vkusu nepodřadila pod pojem mravnosti, nelze k takovému závěru dospět ani z výčtu Radou
uvedeného na str. 12-14. V této části odůvodnění se žalovaná podrobně věnuje konkrétnímu
zpracování reportáže ze strany autorů s příslušnými poukazy na komentáře reportérky, z nichž
vyplývá podle názoru soudu, že při své úvaze Rada posuzovala, zda reportáž působila
návodně či mohla inspirovat k nápodobě ohroženou skupinu diváků, či naopak. Nejde tak o
to, že by byla žalobkyně postihována za samu o sobě nevhodnou formu zpracování tématu či
absenci morálního odsouzení prezentovaného jednání skupiny Jackass, když Rada (str. 12-13
rozhodnutí) v souvislosti se zveřejněním konkrétních záběrů poukázala na slovní
komentování předmětných záběrů o činnosti skupiny Jackass.
Výhrada žalobkyně, že Rada pominula dílčí aspekty (rezervovaný přístup novinářky
K.Komůrkové, výslovné varování na počátku reportáže, či deklarované tvrzení skupiny o
pravidlech omezujících její činnost), podle názoru soudu nemohou být důvodem pro zrušení
rozhodnutí a nezpůsobují jeho nezákonnost, neboť možnost ohrožení chráněného zájmu je
dostatečně doložena. Deklarované principy skupiny (nikoho nezranit, nezpůsobit škodu na
cizím majetku, nikoho neztrapnit) ve vztahu k reálným „kouskům“ prezentovaným ve
vysílání, pak značí nevyzrálost členů skupiny, kdy nejsou schopni dohlédnout dosahu svých
aktivit a toho, že právě s těmito deklarovanými principy se mohou dostat či dostávají do
rozporu. Žalovaná se s námitkou žalobkyně, že v reportáži se dostatečně věnovala otázce
rizik týkajících se zdraví a majetku, na str. 10 vypořádala, soud shodně s Radou k tomu
uzavírá, že v kontextu s celým obsahem reportáže tím riziko možného ohrožení chráněné
skupiny sníženo nebylo a žalobce se tím nemohl zbavit odpovědnosti.
Po posouzení výše uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že správní orgán
v daném případě dostál své povinnosti řádného zjištění a hodnocení stavu věci ve vztahu k
v ust. § 60 odst. 3 písm. d) resp. ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. a soud proto
neshledal uvedené námitky žaloby důvodné.
Soud dodává, že u vysílaného pořadu se může ocitnout dítě i velmi nízkého věku
(náhodně i v dané vysílací době), které není samo s to rozeznat podstatu pořadu, může se u
pokračování
13
10A 208/2010
obrazovky ocitnout jen v okamžiku vysílání určité sekvence či vyobrazení i teenager, aniž
zaznamená dílčí varovné sekvence a nemusí takový pořad vnímat jako celek. Je přitom třeba
vzít ve zřetel, že televize se v dnešní době stala jedním z nejdůležitějších zdrojů informací,
což má za následek, že způsoby a modely chování v ní prezentované jsou diváky (i dětskými a
mladistvými) často přebírány a posléze bez hlubšího uvažování používány, zvláště pak, kdy je
určité jednání komentováno jako „zdravá forma zábavy“ „povedených dítek moderní doby“,
kdy jde o „zahnání nudy recesí, bolestí a nebezpečím“ a v neposlední řadě takové
prezentované jednání zajišťuje aktérům popularitu a dokonce nemalý výdělek. Vzhledem
k uvedenému dospěl soud k závěru, že předmětný pořad obsahoval prvky způsobilé ohrozit
všechny formy vývoje dětí a mladistvých a žalobkyně jeho odvysíláním v době před 22.00
hod. porušila zákaz zakotvený v ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.
Jestliže žalobkyně měla v úmyslu předmětný pořad zařadit do programu,a to se
zaměřením na skupinu rodičů mladistvých, jak tvrdí, mohla tak učinit po 22.00 hod. Tím, že
zákonodárce stanovil v době od 6.00 hod. do 22.00 hod. striktní zákaz vysílání pořadů, které
by mohly ohrozit fyzický, psychický či mravní vývoj dětí či mladistvých, měl by tento zákaz
být provozovateli pořadů dodržován, aby i rodiče měli možnost spolehnout se na to, že jejich
děti nebudou v této době ohroženy negativními vlivy při sledování televize a to minimálně
právě v tomto pevně daném časovém úseku.
V bodě čtvrtém žalobkyně namítá, že nebyla splněna podmínka předchozího
upozornění na porušení zákona.
Soud se s touto námitkou neztotožnil. Rada v odůvodnění rozhodnutí bod IV.konkrétně
označila upozornění, která byla v minulosti, ale i v době, kdy byl pořad zařazen do vysílání,
žalobkyni vydána a podle názoru soudu učinila i správný závěr, že tato upozornění, stejně tak
jako i dříve uložené sankce za porušení téže zákonné povinnosti v případě vysílání pořadu
Vyvolení, splňují požadavek ust. § 59 odst. 1 zákona, a to nejen ohledně shody v porušení
ust.§ 32 odst. 1 písm.g) zákona, ale i ohledně typové shody (str. 15 rozhodnutí), kdy uložené
sankce za vysílání pořadu Vyvolení byly potvrzeny i soudy.
Soud se shoduje s žalovanou, že v daném případě i v případě pořadu Vyvolení jde o
shodu v prezentaci jednání, které by mohlo ohrozit fyzický, psychický i morální vývoj dětí a
mladistvých, nespatřuje typový rozdíl v prezentovaném chování, a jak shora již uvedeno
v daném případě nešlo o postih žalobkyně za akceptaci chování prezentovaného v reportáži
odvysílané v rámci pořadu Top 10, jak žalobkyně navozuje.
K páté žalobní námitce, že žalovaná nesprávně hodnotila závažnost věci, rozsah a dosah
porušení povinnosti, soud v plném rozsahu odkazuje předně na str. 15 až 18 napadeného
rozhodnutí.
Podle ust. § 61 odst. 2 zákona o vysílání při ukládání pokuty za porušení povinnosti
podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele
vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho
odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí Rada tato hlediska vyhodnotila, žalobkyně do tohoto
hodnocení nemíří. Skutečnost, že se kritéria dle § 61 odst. 2 zákona o vysílání mohou
částečně překrývat s kritérii dle § 61 odst. 3 zákona o vysílání, je dána dikcí zákonné úpravy a
nelze v tom spatřovat vadu řízení nebo zkrácení žalobkyně na jejích právech. Podle § 61 odst.
3 zákona Rada stanoví výši pokuty mj. podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím
pokračování
14
10A 208/2010
k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání.
Žalobkyně konkrétně namítá, že Rada hodnotila kritérium závažnosti věci nesprávně,
jako mimořádně závažné a mechanicky uvedla výčethodnocených okolností. S tímto názorem
se soud neztotožňuje. Z žalobou napadeného rozhodnutí je dle názoru soudu jednoznačně
zřejmé, že při hodnocení závažnosti jednání Rada za klíčový aspekt shledala to, že
prezentované nebezpečné jednání akterů skupiny bylo představováno jako zajímavé, vtipné,
hodné obdivu, a tedy mohlo vést jako určitý model chování k nápodobě. Uvádí- li Rada
v této pasáži odůvodnění termín „dětský divák“ neznamená to podle názoru soudu
nekonzistentnost, ale poukaz na to, že u obrazovky se jednak může ocitnout i dítě, které není
ještě schopno vyhodnotit jednání jako nebezpečná, nelze pak učinit závěr, že pro takové dítě
nemohou být protagonisté skupiny vzorem. V případě diváků věkem blízkým protagonistům
skupiny spočívá závažnost prezentace jednání skupiny, jak Rada poukázala s odvoláním na
svou úvahu v části II. písm.d) rozhodnutí (viz odkaz na str. 17 nahoře) v tom, že členové
skupiny a jejich jednání bylo prezentováno jako určitý moderní způsob zábavy, zahánění
nudy, přitom je zřejmé, že šlo o způsob prezentace vzoru chování, který i tito mladiství
mohou napodobit a mít zájem stát se členy skupiny, když se tímto způsobem získá
popularita,dokonce i peníze, a tedy členové skupiny představují určitý vzor. Z postojů členů
samých prezentovaných v reportáži je zřejmé, že ani oni nejsou přes své deklamované
zásady schopni domyslet všech důsledků svých „kousků“, tím spíše pak jejich „radostný“
přístup k tomu, co se jim povede a snaha po uspokojení zájmu (zde redaktorky: Na to se
nejvíc těším!) může vést k nápodobě takových způsobů chování i u mladistvých diváků.
Soud neshledal, že by byla v daném případě porušena zásada dvojího přičítání, ani
zásada „non bis in idem“, které žalobkyně směšuje. Žalobkyni jako přitěžující okolnost
nebylo přičítáno znovu to, co je předpokladem naplnění skutkové podstaty správního deliktu,
ani nejde v dané věci o to, že by byla žalobkyně opakovaně postižena za tentýž skutek. Rada
výslovně v rozhodnutí uvedla toliko, že při hodnocení závažnosti jednání žalobkyně přihlíží
k tomu, že se dopustila již v minulosti rovněž skutku, který byl porušením téže zákonné
povinnosti a byla na toto porušení, jak v minulosti upozorněna, tak i byla sankcionována, a
že přesto se znovu obdobného jednání dopustila, tedy jako uvádí ve vyjádření šlo o recidivu.
Námitka, že nebylo řádně provedeno hodnocení rozsahu a dosahu, resp. rozsahu, typu
a dosahu závadného vysílání není důvodná. V napadeném rozhodnutí Rada v rámci úvahy o
výši pokuty předně nepřistoupila na tvrzení žalobkyně, že pořad Top 10 je koncipovaný jako
pořad určený dospělým divákům, který s nadhledem a humorem prezentuje různé zajímavosti
a kuriozity, a odkázala na charakteritiku pořadu v části I. písm a) svého odůvodnění
rozhodnutí, s tím, že nelze dovodit, že pořad není určen dětskému divákovi, resp. je určen jen
dospělým, když tomu nesvědčí ani čas, kdy je pořad do vysílání zařazen. Z anonce v úvodu
„Děti moderní doby“ není možné rozpoznat, že není určen dětskému divákovi a že jej může
ohrozit, spíše naopak. Nelze pak kalkulovat s tím, že by v uvedeném vysílacím čase, zejména
děti ve věku teenagerů již byly uloženy ke spánku a nesledovaly televizi. Určení pořadu jen
dospělému divákovi nelze dovodit ani z charakteristiky pořadu samotným provozovatelem.
Pokud jde o dosah a rozsah vysílání Rada vycházela z obecných údajů o územním rozsahu
vysílání programu a jeho sledovanosti za rok 2007, tedy, že jej může přijímat 70% obyvatel
republiky, že celodenní share programu Prima televize v roce 2007 byl 19,36% a že pořad
byl vysílán v hlavním večerním vysílacím čase( prime time) tj. v době od 19:00 do 22:30hod.
V kontextu k tomuto závěru Rady, který reagoval na námitku účastníka, žalobkyně
v žalobě tvrdí, že Rada přičítá k tíži, že pořad byl odvysílán v hlavním vysílacím čase, kdy
nelze kalkulovat, že skupina teenagerů již nebude sledovat televizi, a že se tak žalovaná opět
vrací od dětí k adolescentům a v neprospěch žalobkyně, přitom opět akcentuje, že k vysílání
došlo těsně před dvaadvacátou hodinou a tedy se jedná o skutečnost smírňující dopad, resp.
pokračování
15
10A 208/2010
riziko skutečného vzniku negativních dopadů, a mělo být k tomu přihlédnuto jako
k polehčující okolnosti.
Soud, jak již shora uvedl, se neztotožnil s žalobním tvrzením, že by Rada podle
okolností a v neprospěch žalobkyně užívala pro své závěry účelově pojmy „děti“ a
„mladiství“, či teenageři. Rada tyto pojmy definovala v rozhodnutí a je zřejmé, že chráněnou
skupinou jsou fyzické osoby ve věku do 18 let, tedy jak děti tak - náctiletí. Vysílání pořadu
samého od 21.15 hod. do cca 22:20 a předmětné reportáže v něm zařazené jako čtvrté
v pořadí z celkem deseti, tak proběhlo v hlavním vysílacím čase. Soud se shodl s žalovanou
v tom, že z ničeho nelze dovodit, že by byl pořad určen výlučně pro dospělé a tedy (jak
žalobkyně tvrdí) pro rodiče dětí, resp. mladistvých ve věku protagonistů skupiny Jackass, a
že zákaz stanovený v ust. § 32 odst. 1 písm.g) zákona nerozlišuje, zda mohlo dojít
k ohrožení spíše dětí ve věku do deseti let, či - náctiletých 11-15, popř. až 18 let. Rada ve
svém rozhodnutí zřetelně vyjádřila, že chráněna je celá tato skupina a že vzhledem
k uvedenému obsahu pořadu a době jeho vysílání, mohl působit návodně a inspirativně
zejména na skupinu teenagerů, a to již i v samém výroku rozhodnutí. Ohrožena však mohla
být celá chráněná skupina, nejen uvedená podskupina. Rada k tomu, že šlo o vysílání
v hlavním vysílacím čase nepřihlížela v rámci hodnocení hlediska závažnosti, ale v rámci
rozsahu a dosahu vysílání, které je objektivně dáno parametry vysílaného programu a jeho
sledovaností.
Z hodnocení Rady v kontextu s celým rozhodnutím lze seznat i váhu těchto
jednotlivých kritérií při úvaze o stanovení konkrétní částky výše pokuty, kterou Rada
stanovila ve výši necelé jedné třetiny zákonné nejvyšší sazby, a byť si lze představit, že by
odůvodnění samotné výše rozhodnutí mohlo být v některém z bodů ještě podrobnější ohledně
okolností přitěžujících či polehčujících (jejich výslovné rozlišení), soud se nedomnívá, že by
tímto způsobem pojaté odůvodnění zakládalo nepřezkoumatelnost rozhodnutí, když je z něj
jednoznačně zřejmé, jakými úvahami byla Rada vedena, z jakých skutečností vycházela a jak
je hodnotila. Pokud jde o samotné zařazení pořadu v konkrétním vysílacím čase ve vztahu
k obsahu pořadu, Rada jej hodnotila v rámci míry zavinění, kdy shledala, že toto bylo plně na
vůli provozovatele, a tedy podle názoru soudu přihlédla právě i k tomu, že vyloučit zcela či
výrazně omezit dopad možného ohrožení na chráněnou skupinu osob v podstatné míře mohla
žalobkyně. Rozhodující v každé věci je, aby správní orgán neopomenul posoudit zákonem
daná kriteria, které zákonodárce stanovil právě proto, aby tímto zabránil možné libovůli ze
strany správních orgánů. V daném případě však soud konstatuje, že žalovaná své povinnosti
posouzení jednotlivých zákonných kriterií dostála a i když posouzení jednotlivých kriterií
není zcela pregnantní, úvaha správního orgánu je v němž obsažena seznatelným a přezkum
rozhodnutí soudem umožňujícím způsobem, a to v kontextu s celým rozsáhlým rozhodnutím.
Žalobkyně v závěrečném bodě 6 navrhla, aby soud uloženou pokutu za správní delikt
ve výši 3 000 000,-Kč jakožto zjevně nepřiměřenou přiměřeně snížil. Soud se proto zabýval i
tím, zda je namístě v daném případě nahradit správní uvážení správního orgánu užitím
moderačního práva soudu.
Jak již judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2005, čj.
1 As 30/2004-82, takový zásah do uvážení správního orgánu je zásahem dovoleným,
umožněným soudu ustanovením § 78 odst. 2 s. ř. s., kde soud se chová jako správní orgán a
může zasáhnout do výše trestu jako by jej uděloval sám. Tím, že trest soud sníží či od něj
upustí, nezpochybňuje závěr správního orgánu o tom, že žalobce porušil zákon a dopustil se
správního deliktu.
Městský soud v Praze dospěl v daném případě k závěru, že uložená pokuta ve výši 3
mil. Kč není pokutou zjevně nepřiměřenou, nýbrž pokutou, která odpovídá danému porušení
pokračování
16
10A 208/2010
zákona i zákonnému rozpětí stanovenému v ust. § 60 odst. 3 písm. d) zákona, dle něhož lze
uložit za skutkovou podstatu správního deliktu, kterého se žalobce dopustil pokutu v rozmezí
od 20.000,- Kč až do výše 10.000.000,- Kč a která znamená uložení pokuty v necelé jedné
třetině zákonné sazby. Je namístě zdůraznit, že výše sankce za protiprávní jednání musí mít i
preventivní charakter, a to předně ve vztahu k žalobkyni a musí tak s sebou nést přiměřeně
citelný zásah do její majetkové sféry, aby byla vedena k důslednějšímu dodržování všech
zákonných norem, kterými je vázána, a to zejména zákona č. 231/2001 Sb. Preventivní úlohu
musí uložená sankce pak mít rovněž ve vztahu i ke všem ostatním subjektům pohybujícím se
na daném trhu.
V daném konkrétním případě je z rozhodnutí samotného zřejmé, že žalobkyně
porušila uvedenou zákonnou povinnost již dříve a byla za její porušení i sankcionována (viz
rozhodnutí na str. 15 napadeného rozhodnutí žalované z roku 2006, předcházející danému
vysílání¨). Soudu je i z jeho úřední činnosti známo, že Rada v případech srovnatelných co do
závažnosti věci (pokut uložených za porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm.g) zákona),
zejména ve věcech vysílání pořadů Vyvolení, popř. obdobných jiným provozovatelům
uložila pokuty v řádech desetitísíců i miliónů korun. Namítá- li žalobkyně, že výše pokuty je
zjevně nepřiměřená a neadekvátní i vzhledem k závažnosti jednání a typu pořadu, kdy
moralistní přístup by nebyl účelný a dovolává–li se časové prodlevy a preventivní funkce
sankce, musí soud konstatovat, že z dosavadní rozhodovací praxe žalované o správních
deliktech, lze vysledovat, že je nutno připustit zpřísnění postihu. Z judikatury Městského
soudu v Praze pak může soud uvést pro doplnění, že z rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 3. 5. 2006 č.j. 9 Ca 26/2006 vyplývá, že účastníku řízení za porušení téhož ustanovení za
odvysílání pořadu ze série VyVolení dne 16. 9. 2005 byla rozhodnutím žalované ze dne 23.
11. 2005 č.j. Rpo /121/05 uložena pokuta ve výši 3.000.000,- Kč, z rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006 č.j. 9 Ca 28/2006 vyplývá, že účastníku řízení za porušení
téhož ustanovení za odvysílání pořadu ze série VyVolení dne 17. 9. 2005 byla rozhodnutím
žalované ze dne 23. 11. 2005 č.j. Rpo /121/05 uložena pokuta ve výši 2.500.000,- Kč, lze tedy
dovodit, že nyní ukládaná výše pokuty není zjevně vybočující a že obdobné výše nevedly u
žalobkyně k nápravě. Daná výše není ani ojedinělou v obdobných případech, kdy i jiným
provozovatelům jsou pokuty ukládány rovněž i takto vysoké, právě s ohledem na konkrétní
intenzitu porušení zákona ( např. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2006 č.j.
5 Ca 1/2006 vyplývá, že za porušení téhož ustanovení za odvysílání pořadu byla rozhodnutím
žalované ze dne 5. 10. 2005 č.j. Rpo /110/05 uložena pokuta ve výši 4. 000.000,- Kč,
z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2006 č.j. 11 Ca 42/2006 vyplývá, že za
porušení téhož ustanovení za odvysílání pořadu byla rozhodnutím žalované ze dne 14. 12.
2005 č.j. Rpo /128/05 uložena pokuta ve výši 2. 500.000,- Kč. Je tedy zřejmé, že nejen vůči
žalobci, ale ve vztahu ke všem provozovatelům vysílání při shledání obdobné intenzity
porušení zákonné povinnosti jsou vyvozovány postihy v obdobné výši, nadto ani u
žalobkyně takový postih nevedl k tomu, aby se obdobného deliktního jednání vyvarovala
nadále.
S ohledem na výše uvedené soud neshledal důvod ani pro zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí ani pro snížení uložené pokuty nebo upuštění od ní a žalobu jako nedůvodnou
podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Za situace, kdy
žalobkyně neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému
správnímu orgánu náklady řízení před soudem podle obsahu spisu nad rámec běžných
činností nevznikly.
pokračování
17
10A 208/2010
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat ve lhůtě dvou (2) týdnů po doručení
rozhodnutí kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s.ř.s., a to k Nejvyššímu
správnímu soudu prostřednictvím soudu zdejšího, a to ve dvojím vyhotovení.
Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho
zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná, nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon
advokacie.
V Praze dne 17.března 2011
Mgr.Jana Brothánková v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková