zlomky předsókratovských filosofů
Transkript
zlomky předsókratovských filosofů
1 DĚJINY FILOSOFIE Svazek 1 2 G. S. KIRK J.E.RAVEN M.SCHOFIELD Předsókratovští filosofové Kritické dějiny s vybranými texty PRAHA 2004 3 ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ Hennerova 223 150 00 PRAHA 5 http://www.oikoymenh.cz Copyright © Cambridge University Press 1957, Second Edition 1983 Translatíon © Filip Karfík, Petr Kolev, Tomáš Vítek, 2004 © OIKOYMENH, 2004 ISBN 80-7298-110-2 4 Obsah Předmluva k druhému vydání.................................................................. Předmluva k prvnímu vydání............................................................... .. Úvodní poznámka ................................................................................... 7 9 11 I. Předchůdci filosofické kosmogonie ............................................. 18 Iónští myslitelé Π. Thalés z Milétu ............................................................................. ΙΠ. Anaximandros z Milétu ................................................................ IV. Anaximenés z Milétu ................................................................. V. Xenofanés z Kolofónu .................................................................. VI. Hérakleitos z Efesu .................................................................... 100 130 184 210 233 Filosofie na Západě VII. Pythagoras ze Samu ..................................................................... VIII. Parmenidés z Eleje ...................................................................... IX. Zénón z Eleje................................................................................ X. Empedoklés z Akragantu.............................................................. XI. Filolaos z Krotónu a pythagorejství pátého století ...................... 278 311 341 363 415 Iónská odpověď ΧΠ. Anaxagorás z Klazomen............................................................... ΧΙΠ. Archelaos z Athén......................................................................... XIV. Melissos ze Samu ......................................................................... XV. Atomisté: Leukippos z Milétu a Démokritos z Abdér................. XVI. Diogenés z Apollónie ................................................................... 452 493 500 516 557 Seznam zkratek....................................................................................... Bibliografie ............................................................................................. Konkordance........................................................................................... Rejstřík míst............................................................................................ Jmenný rejstřík........................................................................................ Věcný rejstřík.......................................................................................... Ediční poznámka .................................................................................... 583 594 607 629 647 657 662 5 Věnováno F. Η. Sandbachovi 6 Předmluva k druhému vydání Je tomu dnes více než pětadvacet let, co Předsókratovští filosofové vyšli poprvé; od té doby vyšlo mnoho reedic, až do r. 1963 s drobnými opravami a potom beze změn. Během posledních několika let si G. S. Kirk a J. E. Raven byli vědomi toho, že nemá-li kniha zastarat, bude brzy třeba připravit revidované vydání. J. E. Raven se však netěšil dobrému zdraví a jeho badatelské zájmy se obrátily výlučně k botanice; požádal proto G. S. Kirka, aby odhadl situaci a navrhnul třetího člena autorského týmu. Náhoda tomu chtěla, že ta část knihy, kterou původně zpracoval J. E. Raven, volala po největší revizi vzhledem k tomu, jakým vývojem prošly odborné zájmy; ale také G. S. Kirk pracoval na jiných tématech a do náročného podniku potřeboval spolupracovníka. V r. 1979 přijal tuto roli M. Schofield; mezi všemi třemi zúčastněnými panovala naprostá shoda v tom, jak má být práce provedena. Nové vydání obsahuje nemalé a důležité změny. M. Schofield napsal úplně znovu kapitoly o eleatech a pythagorejcích, hlavně s ohledem na práci analytických filosofů, pokud jde o eleaty, a Waltera Burkerta (zejména), pokud jde o pythagorejce - tyto nové příspěvky si vyžádaly určité přehodnocení cornfordovsko-ravenovského pohledu na vzájemné vztahy mezi oběma školami. Alkmaión byl začleněn do těchto kapitol. Podobně M. Schofield úplně přepsal kapitolu o Empedokleovi, aby mohl zohlednit reinterpretace J. Bollacka, G. Zuntze a dalších i kontroverze, jež vyvolaly. Doufáme, že uspořádání zlomků z Empedoklea v jejich pravděpodobně původním pořadí bude pro čtenáře užitečnější. Kapitola o Anaxagorovi naproti tomu zůstává z velké části taková, jak ji napsal J. E. Raven; M. Schofield uvedl v poznámkách, jak se jeho vlastní řešení (viz k tomu jeho An Essay on Anaxagoras, Cambridge 1980) mohou tu a tam lišit, ale bylo přáním všech tří autorů, aby tato kapitola zůstala v podstatě beze změn. Také Archelaos zůstává nezměněný a Diogenés byl rozšířen o jednu jedinou poznámku; u atomistů přepsal M. Schofield oddíly týkající se 7 metafyzických principů, atomů a prázdna a váhy atomů (aby zohlednil práce D. J. Furleye, J. Barnese, D. O'Briena a dalších) a také oddíly o epistemologii a etice - oddíl o etice je z velké části dílem Dr. J. F. Procopé, jemuž patří naše vřelé díky. Úvodní část knihy v celém rozsahu revidoval G. S. Kirk, ale úplně znovu přepisoval jen málo. Kapitola I o předchůdcích byla místy přeorganizována, zkrácena a zjednodušena a byla rozšířena o oddíly věnované novým orfickým nálezům, Alkmanovu kosmogonickému zlomku a přechodu od mýtu k filosofii. Za poslední čtvrtstoletí se objevila celá záplava publikací o miléfanech, Xenofanovi a Hérakleitovi, ale ve srovnání s pracemi o pythagorejcích, eleatech a Empedokleovi měla jen malý dopad. V úvahu byly vzaty zejména příspěvky C. H. Kahna (o Anaximandrovi a Hérakleitovi), J. Barnese a W. K. C. Guthrieho, ale interpretace a prezentace se navzdory četným drobnějším zásahům nijak pronikavě nezměnily. To je odrazem společného přesvědčení autorů, že kniha ve svém přístupu a svých důrazech nemá být radikálně měněna, pokud to není nutné; a také mínění přinejmenším G. S. Kirka, že navzdory veškeré bitevní vřavě nebyly skutečné pokroky, pokud jde o tyto rané myslitele, nijak velké. Výrazným zlepšením, zejména pro ty četné čtenáře, kteří užívají spíše překladů než řeckých textů, je jejich přenesení do hlavního textu. Bibliografie byla aktualizována a nový Index locorum je dílem pana N. O'Sullivana, jemuž autoři upřímně děkují, stejně jako nakladateli a tiskařům za jejich pomoc a za péči, kterou věnovali poměrně složitému textu. „Autoři" však znamená - bohužel - jen ti, kteří zůstali na živu, neboť J. E. Raven zemřel v březnu 1980 ve svých 65 letech; jeho pozoruhodné vlastnosti a jeho osobnost jsou dobře zachyceny ve sborníku John Raven by his Friends (publikovaném 1981 vdovou po Johnu Ravenovi, paní Faith Raven, z Docwra's Manor, Shepreth, Herts., England). Veselejší je skutečnost, že tuto knihu můžeme znovu věnovat profesoru F. H. Sandbachovi, jehož hluboká vzdělanost se nyní těší ještě většímu uznání, než tomu bylo tehdy. G. S. K. Červen 1983 M. S. 8 Předmluva k prvnímu vydání Tato kniha je určena především těm, kdo mají více než jen příležitostný zájem o dějiny raného řeckého myšlení; nicméně tím, že jsme přeložili všechny řecké pasáže a že jsme některé podrobnější diskuse odsunuli do poznámek malým písmem na konci příslušných odstavců,* jsme chtěli tuto knihu učinit přístupnou také pro ty zájemce o dějiny filosofie nebo vědy, kteří nejsou předem nijak obeznámeni s touto fascinující oblastí. Dva body je třeba zdůraznit. Za prvé, omezili jsme se na hlavní předsókratovské „přírodní filosofy" a jejich předchůdce, kteří se zabývali hlavně přírodou (fysis) a souvislostí věcí jako celku. Specializovanější vědecké zájmy se rozvíjely souběžně s tím v průběhu šestého a pátého století př. Kr., zejména v matematice, astronomii, geografii, lékařství a biologii; pro nedostatek místa a do určité míry též pro nedostatek pramenů jsme tato témata nesledovali nad rámec zájmu hlavních přírodních filosofů. Vyloučili jsme také sofisty, jejichž pozitivní filosofický přínos, často zveličovaný, se uplatnil hlavně na poli teorie poznání a sémantiky. Za druhé, naším cílem nebylo podat nezbytně ortodoxní výklad (je-li vůbec něco takového představitelné na poli, kde se názory tak rychle mění), nýbrž dali jsme na mnoha místech přednost prezentaci naší vlastní interpretace. Zároveň jsme však ve sporných bodech obvykle zmínili jiné interpretace a snažili se vždy poskytnout čtenáři nejdůležitější materiál potřebný k tomu, aby si mohl utvořit vlastní úsudek. Část pojednávající o iónské tradici, včetně jejích předchůdců a také atomistů a Diogena (tj. kapitoly I-VI, XVII a XVIII), spolu s poznámkou o pramenech jsou dílem G. S. Kirka; část pojednávající o italské tradici spolu s kapitolami o Anaxagorovi a Archelaovi (tj. kapitoly VII-XVI) napsal J. E. Raven. Příspěvky každého z autorů * V českém překladu byly odsunuty do poznámek pod čarou. 9 byly samozřejmě podrobeny detailní kritice druhého autora a koncepce knihy jako celku je jejich společným dílem. Je třeba přiznat, že rozsah různých částí knihy je spíše nerovnoměrný. V případech, kde jsou doklady úplnější a jasnější - zejména tam, kde se dochovaly podstatné zlomky, jako např. u Parmenida - může být komentář přirozeně kratší; ale tam, kde jsou doklady vzácnější a méně jasné, např. u Anaximandra či u pythagorejců, musí být náš vlastní výklad delší a komplikovanější. Zvláště první kapitola, která pojednává o často zanedbávané části tématu, je místy možná podrobnější, než si její význam pro pozdější kapitoly žádá, a neodborníci proto udělají lépe, budou-li ji číst až nakonec. Citovali jsme jen ty nejdůležitější texty, a to ve výběru, který je nutně do určité míry subjektivní. Téměř úplný soubor zlomků a svědectví čtenář nalezne v knize H. Diels, Die Fragmente der Vorsokratiker (5. a pozdější vydání, Berlin 1934-1954, vyd. W. Kranz). Na toto základní dílo odkazujeme zkratkou DK. Jestliže k odkazu na citovanou pasáž přidáváme číslo podle DK (např. DK 28 A 12), znamená to, že DK v daném oddílu uvádějí delší úryvek z citované pasáže než my. Odkaz na DK vypouštíme v případech, kdy uvádějí kratší nebo stejně dlouhou citaci daného textu, a také v případech zlomků (tj. tam, kde číslo zlomku podle Dielse je totožné s číslem v odpovídajícím oddíle Β v DK).' Tam, kde se v citovaných textech vyskytují doplňky bez dalších informací, jde obvykle o doplňky Dielsovy a čtenář se může obrátit k textově kritickému aparátu v DK. Jsme samozřejmě zavázáni mnoha přátelům za jejich návrhy a pomoc; a nemusíme dodávat, že jsme zavázáni také předchozím autorům, jako byli E. Zeller, J. Burnet, F. M. Cornford, D. Ross a H. Cherniss. Mnohé z těchto dluhů jsme uvedli v textu. Za typografickou radu a pomoc děkujeme tiskařskému týmu Cambridge University Press. H. Lloyd-Jones a I. R. D. Mathewson četli korektury a přispěli mnoha cennými návrhy. Výjimečným způsobem přispěl také F. H. Sandbach, který k poslední verzi textu přičinil množství přesných a učených poznámek, jež pro nás měly nesmírnou cenu. Právě jemu bychom tuto knihu rádi věnovali jako nedokonalou obětinu. Cambridge, květen 1957 J. E. R., G. S. K. * V českém překl. je odkaz na DK doplněn i tam, kde jej KRS vypouštějí. 10 Úvodní poznámka Prameny k předsókratovské filosofii A. Přímé citace Skutečné zlomky předsókratovských myslitelů jsou dochovány v citacích u pozdějších starověkých autorů, počínaje Platónem ve čtvrtém století př. Kr. až po Simplikia v šestém století po Kr. a ve vzácných případech dokonce až po byzantské autory jako Jan Tzetzés. Stáří pramene, v němž se daná citace vyskytuje, ovšem není spolehlivým vodítkem pro stanovení její přesnosti. Tak např. o Platónovi je všeobecně známo, že si při citování z nejrůznějších pramenů počíná velmi volně; často mísí citaci s parafrází a jeho postoj k předchůdcům zhusta není objektivní, ale humorný nebo ironický. Naproti tomu novoplatonik Simplikios, který žil celé tisíciletí po předsókraticích, zaznamenává dlouhé a zjevně přesné citace, zejména z Parmenida, Empedoklea, Anaxagory a Diogena z Apollónie; nečiní tak pro okrasu, ale proto, že ve svých komentářích k Aristotelově Fyzice a spisu O nebi pokládal za nutné vyložit Aristotelovy názory na jeho předchůdce pomocí citací jejich skutečných slov. Místy tak Simplikios učinil obšírněji, než bylo zapotřebí, protože - jak sám říká - dané starověké dílo bylo už jen vzácně dostupné. Aristotelés podobně jako Platón uváděl relativně vzácně přímé citace. Jeho hlavní význam spočívá v tom, že přináší shrnutí a kritiku starších myslitelů. Za samostatnou zmínku stojí kromě Platóna, Aristotela a Simplikia následující prameny doslovných úryvků: (i) Plútarchos, akademický filosof, dějepisec a esejista prvního a počátku druhého století po Kr., uvádí ve svých rozsáhlých Morál- 11 ních pojednáních stovky citací (často rozvedených, doplněných nebo částečně přeformulovaných) z předsókratovských filosofů. (ii) Sextos „Empeirikos", skeptický filosof a lékař pozdního druhého století po Kr., podal výklad teorií Ainesidéma, který žil asi o dvě století před ním a sám vycházel do značné míry z hellénistických pramenů. Sextos cituje četné pasáže týkající se poznání a spolehlivosti smyslů. (iii) Klement Alexandrijský, učený představený katechetické školy, žil v druhé polovině druhého století po Kr. a na počátku století třetího. Klement konvertoval ke křesťanství, ale uchoval si zájem o řeckou literaturu všeho druhu a díky své široké znalosti a pozoruhodné paměti vyzdobil svá srovnání mezi pohanstvím a křesťanstvím četnými citacemi řeckých básníků a filosofů (zejména ve svém Protreptiku a v osmi knihách svých Strómateis čili Miscellaneí). (iv) Hippolytos, římský theolog třetího století po Kr., napsal Vyvrácení všech herezí v devíti knihách, v nichž napadl křesťanské hereze a tvrdil, že jsou oživením pohanské filosofie. Např. Noétova hereze byla oživením Hérakleitovy teorie o koincidenci protikladů - tvrzení, které se Hippolytos snažil podepřít citací neméně než sedmnácti Hérakleitových výroků, z nichž mnohé jsou jinak neznámé. (v) Diogenés Laertios zkompiloval pravděpodobně ve třetím století po Kr. triviální, ale z našeho hlediska významné Životy, názory a výroky slavných filosofii v deseti knihách. Do svých životopisných a doxografických poznámek, čerpaných povětšinou z hellénistických pramenů, zahrnul příležitostně krátké citace. (vi) Jan Stobaios, autor pátého století po Kr., shromáždil ve své Antologii výchovné úryvky z celého spektra řecké literatury se zvláštním důrazem na etické výroky. Mnoho předsókratovských zlomků (zejména z Démokrita) se dochovalo u něho, často v poněkud deformované podobě. Stobaiovy hlavní prameny byly příručky a kompendia, kterých se v alexandrijské době vyrojilo velké množství. Kromě výše uvedených pramenů se citace z předsókratiků vyskytují sporadicky i jinde: u epikurejce Filodéma; u stoiků jako Marcus Aurelius a eklektiků jako Maximos z Tyru; u křesťanských autorů mimo Klementa a Hippolyta, např. u Órigena; tu a tam u Aetia (srv. níže B,4,fc; přímé citatce u Aetia jsou vzácné); v odborné literatuře, např. u lékaře Galéna, geografa Strabóna či u sběratele výroků o jídle a pití Athénaia; a v neposlední řadě u novoplatónských spisovatelů 12 počínaje Núméniem přes Plótina, Porfyria a Jamblicha (oba posledně jmenovaní psali o Pythagorovi) až po Prokla a samozřejmě nedocenitelného Simplikia. Na závěr těchto poznámek o pramenech přímých citací je třeba zdůraznit, že autor, který takovou citaci uvádí, nemusel nutně vidět originální dílo, neboť souhrny, antologie a kompendia všeho druhu, známé již od doby sofisty Hippii (str. 125, pozn. 17) a produkované ve velkém množství po dobu tří staletí po založení Alexandrie, byly pokládány za adekvátní náhražku většiny originálních prozaických děl odborného rázu. B. Testimonia (1) PLATÓN je nejstarším komentátorem předsókratiků (i když existují příležitostné odkazy u Euripida a Aristofana). Jeho komentáře jsou však ve většině případů jen přibližné, neboť jsou jako mnohé jeho citace inspirovány ironií či humorem. Např. jeho poznámky o Hérakleitovi, Parmenidovi a Empedokleovi jsou často spíše vtipně formulovaná obiter dicta, navíc jednostranná nebo přehnaná, než střízlivé a objektivní historické soudy. Ale za předpokladu, že si to uvědomujeme, má pro nás to, co Platón říká, velkou hodnotu. Jedna pasáž Faidón, 96 nn. - podává užitečný, byť stručný přehled o přírodovědném zkoumání pátého století. (2) ARISTOTELÉS věnoval vážnější pozornost svým filosofickým předchůdcům než Platón a některým svým pojednáním předeslal řád ný přehled jejich názorů, zejména v první knize Metafyziky. Jeho soudy jsou však často pokřiveny jeho vlastním pohledem na starší filosofii jako na klopotný pokrok směrem k pravdě, kterou on sám odhalil ve svých přírodovědných naukách, zejména v nauce o příči nách. Jeho spisy ovšem také obsahují mnoho cenných kritik a jsou zásobárnou faktických informací. (3) THEOFRASTOS se ujal úkolu sepsat dějiny dosavadní filosofie, od Thaleta po Platóna, v rámci svého příspěvku k encyklopedické činnosti, kterou organizoval jeho učitel Aristotelés - právě tak jako se Eudémos ujal dějin theologie, astronomie a matematiky a Menón dě jin lékařství. Podle soupisu jeho děl u Diogena Laertia napsal Theofrastos šestnáct (nebo osmnáct) knih Přírodovědných názorů (nebo 13 Názorů přírodovědců, řecky Φυσικών δοξών); toto dílo vyšlo později ve zkráceném výtahu ve dvou svazcích. Dochovala se pouze větší část poslední knihy O vnímání; ale podstatné výňatky z první knihy O látkových počátcích opsal Simplikios ve svém komentáři k Aristotelově Fyzice. (Některé z těchto úryvků Simplikios přejal ze ztracených komentářů významného peripatetického komentátora Alexandra z Afrodisiady.) V této první knize Theofrastos pojednával o různých myslitelích zhruba v chronologickém pořadí a zaznamenával jejich město, jejich otcovské jméno a někdy též jejich životopisná data či vzájemný vztah. V ostatních knihách bylo pořadí chronologické jen v rámci hlavních tematických oddílů. Kromě těchto obecných dějin filosofie Theofrastos napsal zvláštní díla o Anaximenovi, Empedokleovi, Anaxagorovi, Archelaovi a Démokritovi (v několika svazcích). Tato díla jsou naneštěstí ztracena; je pravděpodobné, že si Theofrastos dal práci s četbou originálních děl těchto myslitelů. Soudě však podle dochovaných dokladů, i v těchto případech jsou jeho úsudky o nich odvozeny přímo z Aristotela a neprozrazují velké úsilí o nový a objektivní kritický pohled. (4) DOXOGRAFICKÁ TRADICE, (a) Její povaha obecně. Theofrastovo velké dílo se ve starověku stalo standardní autoritou ve věci předsókratovské filosofie a je pramenem většiny pozdějších sbírek „názorů" (δόξοα, άρέσκοντα či placita). Tyto sbírky mají různou podobu, (i) V těsném napodobení Theofrastova uspořádání je každé důležité téma probíráno ve zvláštním oddíle a o jednotlivých myslitelích se pojednává postupně v každém z těchto oddílů. Touto metodou postupoval Aetios a jeho zdroj, tzv. Vetusta placita (srv. str. 15 n.). (ii) Doxografové postupující životopisně pojednávali o názorech každého filosofa souhrnně a doplňovali je podrobnostmi z jeho života — zdrojem těchto podrobností byla z velké části bujná obrazotvornost hellénistických životopisců, jakými byli Hermippos ze Smyrny, Hierónymos z Rhodu a Neanthés z Kyziku. Příkladem výsledku této metody je životopisná všehochuť Diogena Laertia. (iii) Jiný typ doxografického díla jsou tzv. ∆ιαδοχοά neboli výklady o filosofických nástupnících. Jejich původcem byl peripatetik Sótión z Alexandrie, který okolo r. 200 př. Kr. napsal přehled předchozích filosofů uspořádaný podle škol. Známí filosofové byli uvedeni ve vztah jeden k druhému v nástupnictvích učitel-žák (Sótión tu jen v širší míře uplatnil a zformalizoval postup, který má svůj původ 14 u Theofrasta); navíc byla jasně odlišena iónská škola od italské. Mnohá doxografická shrnutí u patristických autorů (zejména u Eusebia, Eirénaia, Arnobia, Theodóréta - který však užíval také přímo Aetia a Augustina) se zakládají na stručných výkladech autorů nástupnictví. (iv) Chronograf Apollodóros z Alexandrie složil v polovině druhého století př. Kr. metrický výklad o životopisných datech a názorech filosofů. Zakládal se zčásti na Sótiónově rozdělení podle škol a učitelů a zčásti na Eratosthenově chronologii, která citlivě přiřazovala data k jednotlivým umělcům, filosofům, spisovatelům a politickým událostem. Apollodóros vyplnil mezery, které zůstaly u Eratosthena, na základě velmi libovolných kritérií: předpokládal, že akmé neboli období hlavní činnosti každého filosofa spadala do věku čtyřiceti let, a stanovoval ji tak, aby se kryla s nejbližším z řady významných historických dat, např. s pádem Sard r. 546/545 př. Kr. nebo založením Thúrií r. 444/443 př. Kr. Předpokládaný žák pak musel být vždy o čtyřicet let mladší než jeho předpokládaný učitel. (b) Aetios a „Vetusta placita". Dva dochované doxografické výtahy, navzájem velmi podobné, byly nezávisle na sobě pořízeny ze ztraceného originálu - souboru Názorů, jejž sepsal Aetios, jinak neznámý kompilátor, který žil pravděpodobně ve druhém století po Kr. a jehož jméno je známo díky zmínce u Theodóréta. Těmito dochovanými výtahy jsou jednak Epitomé přírodovědných názorů v pěti knihách, která je klamně vydávána za Plútarchovo dílo, a jednak Přírodovědné výpisky, které se objevují (z velké části) v první knize Stobaiovy Antologie. (Z Epitomé, která byla hojně čtena, pocházejí výpisky u pseudo-Galéna, Athenagory, Achillea a Cyrila.) Diels ve svém velkém díle Doxographi Graeci uspořádal tyto dva prameny do dvou paralelních sloupců jako Aetiova Placita. Tato Placita jsou naším nejrozsáhlejším, třebaže ne vždy nejpřesnějším doxografickým pramenem. Aetiovo dílo se nezakládá bezprostředně na Theofrastových dějinách, ale na prostředkujícím výtahu z nich, pořízeném pravděpodobně v Poseidóniově škole v prvním století př. Kr. Toto ztracené dílo nazval Diels Vetusta placita. Κ názorům zaznamenaným Theofrastem v něm byly přidány názory stoiků, epikúrejců a peripatetiků a mnohé z toho, co bylo přejato z Theofrasta, bylo přeformulováno ve stoickém duchu. Aetios sám přidal další stoické a epikúrejské názory spolu s několika málo definicemi a úvodními komentáři. Přímo z Ve- 15 tusta placita čerpal Varro (u Censorina v De die natali) a přímý vliv je patrný také u Cicerona v Academica priora (11,37,118). (c) Jiné důležité doxografické prameny, (i) Hippolytos. První kniha jeho Vyvrácení všech herezí, tzv. Filosofúmena připisovaná dříve Órigenovi, jsou životopisnou doxografií obsahující samostatné výklady o hlavních filosofech. Oddíly o Thaletovi, Pythagorovi, Empedokleovi, Hérakleitovi, eleatech a atomistech pocházejí z povrchního životopisného shrnutí a mají malou hodnotu; naproti tomu výklady o Anaximandrovi, Anaximenovi, Anaxagorovi, Archelaovi a Xenofanovi pocházejí z úplnějšího a mnohem hodnotnějšího biografického zdroje. Komentáře obsažené v této druhé skupině jsou namnoze podrobnější a méně nepřesné než odpovídající komentáře u Aetia. (ii) Pseu-doplútarchovská Strómateis. Tato krátká „Miscelanea" (jež je třeba odlišovat od Epitomé z Aetia, která je rovněž připisována Plútarchovi) jsou dochována u Eusebia; pocházejí z podobného pramene jako druhá skupina výkladů u Hippolyta. Liší se tím, že se soustřeďují na tematické okruhy z prvních knih Theofrasta, totiž na ty, které pojednávaly o látkovém počátku, kosmogonii a nebeských tělesech; obsahují velmi nabubřelou a domýšlivou interpretaci. Jsou v nich nicméně dochovány některé podrobnosti, jež se nevyskytují jinde, (iii) Diogenés Laertios. Pomineme-li životopisné podrobnosti sesbírané z početných zdrojů, několik užitečných chronologických údajů z Apollodóra a žalostné epigramy z Diogenova vlastního pera, jsou názory každého myslitele obvykle rozděleny do dvou odlišných doxografických informací: první (kterou Diogenés nazývá κεφαλαιώδης neboli souhrnný výklad) pochází z bezcenného životopisného zdroje podobného tomu, jehož Hippolytos užil v první skupině výkladů, a druhý (έττί µέρους neboli podrobný výklad) pochází z obsáhlejší a spolehlivější epitomé podobné té, jíž Hippolytos užil v druhé skupině výkladů. (5) ZÁVĚR. Je třeba připomenout známou skutečnost, že mnozí spisovatelé, kteří byli nezávislí na přímé theofrastovské tradici, věnovali raným filosofům samostatná díla. Např. akademický filosof čtvrtého století př. Kr. Hérakleidés Pontský napsal čtyři knihy o Hérakleitovi a totéž je známo o stoiku Kleanthovi; Aristotelův žák Aristoxenos zase sepsal životopisná pojednání, která zahrnovala životopis Pythagorův. Musíme proto připustit možnost, že se v pozdějších eklektických pramenech typu Plútarcha či Klementa mohou ojediněle objevovat soudy, které se nezakládají na Theofrastovi; většina tako- 16 výchto soudů, jež jsme schopni rozpoznat, však jeví známky aristotelského, stoického, epikúrejského nebo skeptického vlivu. Theofrastos zůstává hlavním zdrojem informací a jeho dílo známe prostřednictvím doxografů, z citací u Simplikia a z dochovaného spisu De sensu. Ze všech těchto zdrojů je zjevné, že Theofrastos byl silně ovlivněn Aristotelem - který, jak bylo konstatováno, neusiloval o maximální historickou objektivnost, o jakou měl usilovat Theofrastos. Theofrastos také nebyl úspěšnější, než můžeme očekávat, pokud jde o porozumění motivům staršího období a jiného myšlenkového světa; dalším jeho nedostatkem je skutečnost, že měl sklon příliš masivním způsobem uplatňovat obecný výkladový vzorec, který jednou vypracoval, i v případech, kde se mu nedostávalo dokladů, a to zejména v oblasti kosmologie; tyto případy, jak se zdá, nebyly řídké. Plná důvěra v naše porozumění určitému předsókratovskému mysliteli je tedy oprávněná pouze tam, kde aristotelskou nebo theofrastovskou interpretaci i tam, kde ji můžeme přesně rekonstruovat - potvrzují příslušné a prokazatelně autentické výňatky z tohoto filosofa samého. 17 I PŘEDCHŮDCI FILOSOFICKÉ KOSMOGONIE V této dlouhé úvodní kapitole se budeme věnovat některým myšlen kám, které nejsou v přísném slova smyslu „filosofické"; jsou svým rázem spíše mytické než racionální, mohou se nicméně jevit jako ja kási výmluvná předehra k onomu druhu pokusů o výklad světa, který započal s Thaletem. Nebudeme se zde zabývat ryzí mytologií, nýbrž koncepcemi, které jsou sice vyjádřeny jazykem mýtu a pomocí mytologických postav, které jsou však výsledkem přímějšího, empirického, nesymbolického způsobu myšlení. Tyto kvaziracionální výklady světa se nejčastěji zabývají jeho nejranějšími dějinami: začínají jeho zrozením či stvořením a pokoušejí se (nejznámějším pokusem je Hésiodova Theogonie) o systematizaci rozmanitých mytologických božstev, a to tak, že je odvozují od nějakého společného předka či dvojice předků, kteří existovali na počátku světa. Avšak aktivnímu zkoumání prapočátků světa, ať už v podobě převážně mytické, jako je tomu u Hésioda, nebo v podobě převážně racionální, jako je tomu u milétských filosofů, se věnovali jistě jen nemnozí. Širší zájem vyvolávala otázka obecné struktury současného světa, společného prostředí lidské zkušenosti; a zdá se, že v tomto ohledu byl široce přijímán jakýsi společný, naivní, do světa obrácený, ale přesto částečně mytický názor. Setkáváme se s ním tu a tam u Homéra a stručně jej popíšeme v § 1. V §§ 2 a 3 se budeme zabývat dvěma pojmy, jimž budou Řekové sami později připisovat kosmologický význam, totiž pojmy Ókeanos a Nyx (Noc). §§ 4, 5 a 6 se zabývají čtyřmi zvláštními výklady, z nichž žádný není primárně filosofický, ale které všechny pojednáva jí o kosmologických tématech: nejprve to budou rozmanité kosmogonické představy spojované s Orfeem, potom hésiodovská Theogonie, pak poutavé, ale jen zlomkovitě dochované názory Alkmana a Fere- 18 kyda ze Syru (Ferekydovi bude ovšem věnován nepoměrně delší výklad než Alkmanovi). A konečně v § 7 bude následovat krátké zamyšlení nad předpoklady přechodu k plněji racionálnímu přístupu. U některých témat se budeme muset odvolat na komparativní mytologii starověkých předovýchodních kultur, zejména babylónské, egyptské a chetitské. Existují totiž velmi nápadné podobnosti mezi některými řeckými kosmologickými vyprávěními a theogonickými mýty velkých říčních civilizací a jejich sousedů; tyto podobnosti nám pomáhají vysvětlit některé detaily řeckých výkladů od těch nejstarších až po Thaleta včetně. Překlady většiny neřeckých textů lze nejpohodlněji nalézt v knize Ancient Near Eastern Texts relating to the Old Testament, vyd. J. B. Pritchard (Princeton 19693), kterou budeme zkracovat jako ANET. Užitečná shrnutí lze nalézt v knihách H. Frankfort a kol., Before Philosophy (Harmondsworth 1949), původně pod názvem The lntellectual Adventure of Ancient Man (Chicago 1964), O. R. Gurney, The Hittites, (Harmondsworth, opr. vyd. 1961) a G. S. Kirk, The Nature of Greek Myths (Harmondsworth 1974), kap. XI. Jen málo je v této kapitole řečeno o vývoji pojmu duše. Homérská představa psýché čili duše-dechu jakožto nehmotného obrazu těla, který je oživuje a který jakýmsi ubohým, bezkrevným způsobem přežívá v Hádu, je příliš dobře známa, než abychom ji zde museli představovat. Dobrý výklad o lidové, předfilosofické představě duše podávají E. R. Dodds v knize The Greeks and the Irrational (Berkeley 1951; česky Řekové a iracionálno, Praha 2000) a W. Jaeger v páté kapitole knihy Theology of the Early Greek Philosophers (Oxford 1947). Prvním Řekem, který výslovně pojednával o duši jako o něčem, co má etický význam, byl pravděpodobně Pythagoras, a prvním, kdo naznačil, že poznání duše má cosi společného s poznáním struktury kosmu, byl Hérakleitos. Nicméně z básnických textů pátého století př. Kr. se dá usuzovat, že vedle homérského pojmu duše-dechu v té době již existovala -jako součást komplexu lidových náboženských představ - koncepce, podle níž podstata duše souvisí s aitherem či s podstatou hvězd. Shrnutí těchto představ, které předcházely filosofickým koncepcím duše, bude podáno v kapitolách o Thaletovi, Anaximenovi a Hérakleitovi. Hlavním cílem nejstarších výslovných pokusů o výklad světa zůstává popis vzniku světa z jednoduchého, a proto plně srozumitelného 19 počátku. Zdá se, že témata týkající se lidského života náležela k jinému typu zkoumání - vlastně k básnické tradici, ve které si staré zděděné domněnky, byť často rozporuplné, uchovávaly svou platnost. Stav, v němž se původně nacházel svět, a způsob, jímž se rozrůzňoval, byl nadto často pojímán antropomorficky, pomocí představy rodičů či rodičovského páru. Tento genealogický přístup přetrvával i poté, co někteří milétští filosofové opustili rámec tradiční mytologie, jak o tom budeme pojednávat v § 7. Je jedním z rysů Hérakleito-vy originality, že takovýto přístup zavrhl úplně. 1. Naivní pohled na svět Lidová představa o povaze světa, jak ji lze vysledovat hlavně z roztroušených zmínek u Homéra, je zhruba následující. Nebe je polokoule z pevného materiálu podobná číši (//. XVII,425: χάλκεον οΰρανόν, srv. Pindaros, Nem. 6,3-4; ούρανόν ές ττολΰχαλκον ν //. V,504 a v Od. 111,2; σιδήρεον οΰρανόν ν Od. XV,329 a XVII,565; tato epiteta vztahující se ke kovům označují pravděpodobně jak pevnost, tak zářivost). Přikrývá okrouhlou a plochou Zemi. Dolní část mezery mezi Zemí a Nebem až po mraky a včetně mraků vyplňuje άήρ neboli mlha; horní částí (která se někdy sama nazývá ουρανός) je αίθήρ, aithér, zářící vyšší vzduch, který je někdy pojímán jako ohňový. V //. XIV,288: (ελάτη) δι' ήέρος αίθέρ' ϊκανεν, „jedle sahala skrze aer až k aitheru". Pod povrchem sahá Země hluboko dolů a má kořeny v Tartaru nebo nad ním: 1 Homér, //. VIII,13 (hovoří Zeus): ή µιν ελών ρίψω ές Τάρταρον ήερόεντα τήλε µάλ', ήχι βάθιστον νττό χθονός έστι βέρεθρον, ένθα σιδήρειαί τε ττύλαι και χάλκεος ουδός, τόσσον ενερθ' Άίδεω όσσον ουρανός έστ' άττό yαίης. 2 Hésiodos, Theog. 726 (Τάρταρον): τον ττέρι χάλκεον έρκος έλήλαται- άµφί δε µιν νύξ τριστοιχεί κέχυται ττερί δειρήν αύτάρ ύττερθεν γης ρίζαι ττεφύκασι και άτρυγέτοιο θαλάσσης. 20 1 2 Anebo ho vezmu a hodím do mlžného Tartaru, velmi daleko, tam, kde je pod Zemí nejhlubší propast; tam je železná brána a bronzový práh, právě tak hluboko pod Hádem, jak daleko je Nebe od Země. [Tartaros] je obehnán bronzovou ohradou; okolo jeho jícnu se ve třech vrstvách rozlévá Noc; a nahoře tkví kořeny Země a ne úrodného moře. Vnější obvod Tartaru je tedy „bronzový" (a tedy pevný, nepoddajný) podobně jako Nebe; symetrie se odráží rovněž ve stejné vzdálenosti mezi Nebem a zemským povrchem na jedné straně a povrchem a základy Země na straně druhé - neboť výraz „pod Hadem" na posledním řádku úryvku 1 je patrně nelogická varianta místo původního „pod Zemí", podobně jako v Theogonii, 720: τόσσον ένερ·θ' ύπό 7ής όσον ουρανός έστ' άττό γοάης („tak hluboko pod Zemí, jak daleko je Nebe od Země"). Vztah mezi Hádem, Erebem a Tartarem byl poněkud vágní, třebaže Tartaros byl určitě nejnižší částí podsvětí. Symetrie mezi podsvětím a nadsvětím nebyla dokonalá; tvar Tartaru nebyl běžně pojímán jako polokoule a tvar Nebe byl často komplikován představou hory Olympu, která jako sídlo bohů vyčnívá do Nebe. Podle jedné alternativní koncepce sahá Země nekonečně hluboko: 3 DK 21 Β 28 (Xenofanés): γαίης µέν τόδε ireíqas άν ω ιταρά ττοσσίν όράται ήέρι ττροσττλάζον, τό κάτω δ' ές άττειρον ίκνειται. 3 Vrchní hranice Země je ta, kterou vidíme u našich nohou a která sousedí se vzduchem; její spodek však sahá do bezmezna. Jde o pozdější formulaci, ale opět spíše o lidovou nežli intelektuální představu. Kolem okraje zemského kotouče v tomto naivním pojetí teče široká řeka Ókeanos. Tato představa měla pro předvědecké řecké myšlení značný význam. Budeme se jí věnovat v následujícím oddíle. 21 2. Ókeanos (i) Jako řeka obtékající Zemi a pramen veškerých vod 4 Homér, //. XVIII,607 (o Héfaistovi): έν δε τίθει ττοταµοΐο µέγα σθένος Ώκεανοΐο άντυ-ya ττάρ ττυµάτην σάκεος ιπ3κα ττοιητοϊο. 5 Hérodotos, Hist. IV,8: τον δε Ώκεανόν λόγω µέν λέγουσι (se. Έλληνες) άττό ήλιου άνατολέων άρξάµενον γήν ττερί ττάσαν ρέειν, έργω δε ούκ άττοδεικνΰσι. (Srv. také týž, 11,21; 11,23.) 6 Homér, //. XXI.194-197 (o Diovi): τω ουδέ κρείων Άχελώιος Ισοφαρίζει ουδέ βαθυρρείταο µέγα σθένος Ώκεανοΐο, έξ ου ττερ ττάντες ττοταµοί και ττάσα θάλασσα και ττάσαι κρήναι και φρείατα µακρά νάουσιν. 4 Vložil [sc. Héfaistos] tam mohutnou sílu Ókeanovu, podél kraj ní obruby pečlivě vyrobeného štítu. Slovně sice [Řekové] tvrdí, že Ókeanos obtéká celou Zemi od východu slunce až na západ, ve skutečnosti to ale nedokazují. Tomu [sc. Diovi] se nevyrovná ani vládce Achelóios, ani mo hutná síla hluboko proudícího Ókeana, z něhož vytékají všech ny řeky i každé moře, všechny prameny i studně. 5 6 Že Ókeanos obklopuje kruhový povrch Země, se v homérských básních sice výslovně neříká, ale naznačují to úryvky 4 (kde je štít vyráběný pro Achillea zjevně myšlen jako kruhový), 8 a některá Ókeanova epiteta - zejména άψόρροος, „tekoucí nazpět" (což pravděpodobně znamená „tekoucí zpět do sebe"). Některé pasáže u Euripida a jiných autorů, právě tak jako u Hérodota (5) ukazují, že představa Ókeana, který dokola obklopuje Zemi, byla velmi rozšířená; nicméně již u Homéra, zejména v Odysseii, se objevuje i volnější užití ve smyslu širého vnějšího moře. Úryvek 4 popisuje Ókeana jako řeku; i to byl obecně přijímaný názor; zmínky o Ókeanových proudech, ροαί, jsou časté. Jako řeka byl Ókeanos patrně z čerstvé vody a úry- 22 vek 6 jej popisuje jako pramen veškerých vod, čerstvých i slaných, které se nacházejí uvnitř jeho obvodu, na Zemi i pod Zemí. Představa, že slaná voda je jednoduše voda jaksi ochucená Zemí, byla běžně zastávána i v období vědeckého přístupu. Představa řeky, která obtéká Zemi, se odlišuje od ostatních prvků lidového obrazu světa tím, že se neopírá tak zjevně o zkušenost. Nebe vypadá jako polokoule a leckomu se může zdát neproniknutelné; proto se nazývá „bronzové" a dokonce i Anaximenés a Empedoklés o něm pojednávají jako o něčem, co je podobné ledu a tuhé. Země se jeví plochá a obzor se jeví kruhový. Ale ze zkušenosti se nedá již tak snadno odvodit, že nejzazší obzor je obepnut sladkovodní řekou. Cestovatelé sice mohli přinést zprávy o rozlehlých mořích, která se nacházejí mimo Středomoří, ale tato moře by musela být slaná. Musíme proto vzít v úvahu možnost, že tato zvláštní představa má svůj původ ve velkých říčních civilizacích Egypta a Mezopotámie a že byla nějakým způsobem přenesena do Řecka, kde se jí dostalo jejího specificky řeckého výrazu. Na str. 120 n. uvidíme, že takovouto výpůjčkou byla Thaletova představa Země plovoucí na vodě; shody mezi řeckými a babylónskými či chetitskými verzemi určitých mýtů, které se projevují v podrobnostech, dokazují, že představy, které nepocházejí původně z egejské oblasti či z nedalekých kulturních center řecky mluvícího obyvatelstva před jeho příchodem do Řecka, si do řeckého myšlení nacházely cestu i v době Hésiodově a pravděpodobně i mnohem dříve. O takových shodách pojednáváme stručně na str. 62-65. Ukáže se (str. 29 n.), že také ojedinělé homérské zmínky o Ókeanu jako původu všech věcí jsou pravděpodobně narážkou na neřecké mytologické představy. Podle babylónských mýtů a podle některých egyptských verzí se Země objevila jako souš nebo jako pahorek uprostřed prvotních vod.1 Nepřekvapuje, že se takováto před1 Srv. babylónský mýtus o stvoření, jehož původ spadá pravděpodobně do druhého tisíciletí př. Kr.: tabulky 1,1-6 (J. Β. Pritchard, ANET, str. 60 n.): „Když nahoře nebesa nebyla pojmenována, dole Země jménem nebyla zvána, tu prastarý Apsú, jejich zploditel, a životadárná Tiámat, rodička veškerenstva, své vody smísili dohromady. Nevynořily se pastviny, rákosové houští nebylo vidět..." (Přel. J. Prosecký, in: Mýty staré Mezopotámie, str. 176. Apsú a Tiámat byly mužský a ženský prvek prvot- 23 stava vyvinula v Mezopotámii, kde se Země skutečně utvářela z vysychajících močálů mezi dvěma řekami, nebo v Egyptě, kde se každoročně z opadajících vod Nilu vynořovala úrodná půda. Země, která se vynořuje z neurčité záplavy prvotních vod, bude nadále obklopena vodou. Toto je pravděpodobně, i když ne jistě, motiv, z něhož se vyvinula řecká představa Ókeana.2 V tomto lidovém rozvinutí motivu prvotních vod se Země, jakmile se jednou vynořila, jeví jako pevně zakořeněná, zatímco bezmezná vodní pláň (která má vždy, jak se zdá, jakousi horní hranici, totiž hladinu) se smršťuje v rozlehlou, ale nikoli nezbytně neohraničitelnou řeku.3 Řeka, která obkopuje Zemi, je také předpokladem mýtu, podle něhož se Slunce, když se svými koňmi a vozem projede nebeskou dráhu, plaví ve zlaté číši na vodách Ókeana okolo Země a tímto způsobem dospívá těsně před rozbřeskem znovu na východ: nich vod. Někdy, ale pravděpodobně ne zde, představují sladkou a slanou vodu.) Pokud jde o Egypt, srv. např. text z Héliopole, pocházející z dvacátého čtvrtého stol. př. Kr. (ANET, str. 3): „Ó Atume Chepre, tys byl vysoko na (prvotním) pahorku." (Prvotní pahorek byl prvním kouskem suché Země, který se vynořil nad nekonečnými vodami; byl ztotožňován s mnoha kultovními centry a jeho symbolem je pyramida.) Viz také jinou verzi z Knihy mrtvých (v této podobě z pozdního druhého tisíciletí př. Kr.): „Jsem Atum, když jsem byl sám v Nun; jsem Re v jeho (prvních) podobách, když začal spravovat to, co učinil." (Atum byl bůh stvořitel uctívaný v Héliopoli a ztotožňovaný s bohem slunce Reem. Nun je prvotní vylití vod.) 2 Původně byl 'Ωκεανός možná neosobní popisný termín, související snad s akkadským uginna, což znamená „kruh", či se sanskrtským ačajána, což znamená „obklopující". Proměna tohoto termínu v mytologickou postavu, jak se s ní setkáváme na několika místech u Homéra a Hésioda, musela být poměrně pozdní. Viz také M. L. West, Hesiod: Theogony, str. 201. 3 V (pravděpodobně pozdní) podsvětní epizodě Odysseie (XXIV, 11) a u Hésioda, kde slova „za Ókeanem" (Theog. 215, 274, 294) označují „kraj, který nikdo nezná" (M. L. West), má Ókeanos druhý břeh. 24 7 Mimnermos, zl. 10 Diehl: Ήέλιος µεν γαρ ιτόνον έλλαχεν ήµατα πάντα, ουδέ κοτ' άµτταυσις 7*·Ύνεται ουδεµία 'ίττιτοισίν τε και αϋτω, έττεί φοδοδάκτυλος Ήώς Ώκεανόν ττρολιττοΰσ' οΰρανόν είσαναβη· τον µέν γαρ δια κϋµα φέρει ττολυήρατος εύνή κοιίλη Ηφαίστου χερσΐν έληλαµένη χρυσού τιµήεντος, ϋττότττερος, άκρον έφ' ύδωρ εϋδονθ' άρτταλέως χώρου άφ' Εσπερίδων γαΐαν ές Αί·θιόττων, 'ίνα δή θοόν άρµα και 'ίττττοι έστάσ', όφρ' Ήώς ήρι-γένεια µόλη· ενθ' έττεβή<σεθ' έ>ών όχέων ' Υττερίονος υίός. 7 Neboť Hélios dostal údělem každodenní námahu. Ani na chvíli nedojdou odpočinku jeho koně ani on sám, když růžovoprstá Éós opustí Ókeanos a vystoupí na Nebe. Vždyť jej po vlnách unáší přemilé lože, duté, kované z drahého zlata rukama Héfaistovýma a okřídlené. Spěšně jej odnáší, když spí, po vodní hladině z kraje Hesperidek do Země Aithiopů, kde stojí rychlý vůz a koně, dokud nepřijde Éós, zrozenka rána. Tam nastupuje Hyperionův syn na svůj vůz. Homér se o této podrobnosti (viz k ní též Stésichoros, zl. 8,1-4) nezmiňuje.4 V Egyptě existovala představa, že Slunce putuje od západu k východu na lodi po podzemních vodách. Tato egyptská představa může, ale také nemusí být původem řeckého výkladu; nicméně volba číše či mísy se pravděpodobně opírá o tvar samotného Slunce a napovídá, že v řeckém výkladu se setkáváme s empiričtějším, ne zcela mytopoetickým přístupem. U Hérakleita (224) je Slunce samo 4 Slunce sice vychází z Ókeana (např. //. VII,422), ale Homér se nikde nezmiňuje o jakémkoli plavidle. Dokreslení obrazu Slunce plavícího se okolo Ókeana může být pohomérské. V Od. X.191 zachází Slunce pod Zemi, ale tento výraz pravděpodobně znamená prostě „zapadá". Hvězdy se u Homéra koupou v Ókeanu (např. //. V,6; XVIII.489); asi mají sotva všechny svá plavidla; lze si spíše myslet, že procházejí Ókeanem a putují pod Zemí, ale není nutné si tuto představu do podrobností vizualizovat. 25 popisováno jako dutá nádoba naplněná ohněm a je možné, že existoval lidový výklad tohoto druhu, který ustoupil živější představě Slunce jako vozataje. (ii) Ókeanos jako pramen či původ všech věcí 8 Homér, //. XIV,200 (opakuje se v XIV.301; hovoří Héra): ειµί γαρ όψοµένη ττολυφόρβσυ ττείρατα "γαί/ης, Ώκεανόν τε θεών γένεσιν καΐ µητέρα Τηθύν... 9 Homér, //. XIV,244 (hovoří Hypnos): άλλον µεν κεν έγωγε θεών αίειγενετάων φεϊα κατευνήσαιµι, και άν ττοταµοΐο φέεθρα Ώκεανοΰ, ός ιτερ γένεσι,ς ττάντεσσι τέτυκται.· Ζηνός δ' ούκ άν έγωγε Κρονίονος άσσον ίκοίµην αύδέ κατευνήσαιµ', δτε µη αυτός γε κελεύοι. 8 Neboť se půjdu podívat, abych spatřila hranice úrodné Země, Ókeana, který zplodil bohy, a matku Téthys... Jiného z věčných bohů'bych snadno mohl uspat, i proud řeky Ókeana, který zplodil vše; jen k Diovi bych se nemohl přiblížit a uspat jej, leda že by mi to on sám přikázal. 9 V předchozím oddílu jsme načrtli běžný výklad Ókeana, jak se s ním setkáváme u Homéra. Popis Ókeana jako původce bohů (8) a všech věcí (9) v právě citovaných úryvcích je ojedinělý a nečekaný, neboť jde daleko za to, co bylo obsaženo v úryvku 6. Je třeba poznamenat, že mimo epizodu nazývanou ∆ιός άττάτη čili Oklamání Dia Hérou (//. XIV, 153-360 a XV init.), ve které se tyto dvě pasáže vyskytují, nenacházíme u Homéra téměř nic, co by prokazatelně mělo nějaký specificky kosmogonický nebo kosmologický obsah, tj. co by šlo za tradiční představu, kterou jsme nazvali lidovým obrazem světa. Ale ani v této epizodě není obsaženo příliš mnoho.5 Jen málo toho totiž 5 Jmenovitě úryvek 14 (Noc); //. XV,189-193 (rozdělení světa mezi Dia, Poseidona a Háda); //. XIV.203 n., 274 (XV.225), 279 (jediná homér- 26 nelze vysvětlit bez zavedení kosmologických výkladů, smíme-li se vyjádřit tímto poněkud zvláštním způsobem. To se týká i Ókeana: v úryvku 8 a 9 nemusí být obsaženo víc, než že řeka Ókeanos je pramenem veškeré sladké vody (jako v úryvku 6); voda je nutná pro život, a život tak musí, přímo nebo nepřímo, pocházet z Ókeana. Tím by se sice nevysvětlovalo, proč je Ókeanos v úryvku 8 rodičem bohů, toto rodičovství by však mohlo být básnickou amplifikací. Tento výklad by měl také za následek, že bychom výraz ττάντεσσι, „vše", v úryvku 9 museli vztahovat na živé bytosti a vegetativní život, ale i zde bychom mohli opět předpokládat jistou básnickou volnost. Je nicméně třeba připustit, že obě zmínky, pochopíme-li je tímto způsobem, by byly jakousi bezúčelnou zkratkou a působily by poněkud podivným dojmem. Přinejmenším Platónovi a Aristotelovi se jistě zdálo, že úryvky 8 a 9 mají jakousi kosmologickou relevanci: 10 Platón, Tht. 152e: ... Όµηρος, <ός> είττών „Ώκεανόν τε •θεών γένεσιν και µητέρα Τηθΰν" πάντα εϊρηκεν έκγονα φοής τε και κινήσεως. (Srv. též 12.) 11 Aristotelés, Met. I,3,983b27 (DK 1 Β 10, následuje po 85): είσί δέ τίνες οϊ και τους -παµπάλαιους και πολύ προ της νΰν γενέσεως και πρώτους θεολογήσαντας ούτως οίονται (ώσπερ Θαλής) περί τής φύσεως ύπολαβεΐν Ώκεανόν τε γαρ και Τηθύν εποίησαν τής γενέσεως πατέρας και τον όρκον των ·θεών ύδωρ, την καλουµένην υπ' αυτών Στύγα τών ποιητών τιµιώτατον µέν γαρ το πρεσβΰτατον, όρκος δέ το τιµιώτατον έστιν. ská zmínka o Kronovi, Titánech a Tartaru s výjimkou dvou důležitých pasáží v kn. VIII: //. VIII, 13 n. a 478 nn.); II. XIV.271 a XV.37 n. (dvě ze čtyř homérských míst, kde je zmíněna Styx v souvislosti s přísahou bohů). Poslední dva případy lze považovat za vsuvky s prvky příbuznými Hésiodovi, jakkoli nejsou odvozeny z nám známých hésiodovských básní. 27 10 ... Homér, který slovy „Ókeana, který zplodil bohy, a matku Téthys" prohlásil, že všechno se zrodilo z plynutí a pohybu. A někteří se dokonce domnívají, že prastaří básníci, kteří dávno před nynějším pokolením jako první vykládali o bozích, smýš leli o přirozenosti věcí právě tak (jako Thalés). Tito básníci to tiž učinili Ókeana a Téthys rodiči vznikání, a vodu, kterou sami nazývali Styx, učinili tím, na co přísahají bohové; neboť to nej váženější je to nejstarší a to, na co se přísahá, je právě to nejvá ženější. 11 Platón v úryvku 10 i jinde zjevně nehovoří zcela vážně, když činí Homéra předchůdcem myšlenky toku připisované Hérakleitovi. Nemůžeme si tedy být jisti, jaký význam přesně přičítal homérské pasáži o Ókeanu. Aristotelés ji zjevně bral vážně a pozdější starověk se jím dal přesvědčit, aby přijímal Ókeana a Téthys jako představitele rané kosmologické teorie, neboť Eudémos uvedl tutéž pasáž (zjevně pod vlivem Aristotela v úryvku 11) do peripatetických dějin theologie.6 Často se mělo za to, že existuje i jiná a ranější skupina svědectví o kosmologickém významu Ókeana, totiž orfické básně: 12 Platón, Crat. 402b (DK 1 Β 2): ... ώσττερ αν Όµηρος „Ώκεανόν τε θεών γένεσίν" φησιν „και µητέρα Τηθΰν"· οίµαι δέ και Ησίοδος, λέγει δέ ττσυ και Όρφεύς ότι Ωκεανός ιτρώτος καλλίρροος ήρξε -γάµοιο, os φα κασιγνήτην όµοµήτορα Τηθΰν όττυιεν. 13 Platón, Tím. 40d-e (DK 1 Β 2): ... ττειστέον δέ τοις είρηκόσιν έµπροσθεν, έκ-γόνοις µέν θεών ονσιν, ώς έφασαν, σαφώς δέ τταυ τσύς ·γε αυτών ττρογόνους είδόσιν ... Γης τε 6 Το se dovídáme z nesouhlasu novoplatónského autora Damaskia v poslední větě úryvku 16. Srv. Filodémos v úryvku 17 a Athenagoras 18, p. 20 Schwartz (DK 1 Β 13); Plútarchos, De Iside, 34,364d, měl dokonce za to, že Homér, podobně jako Thalés, musel tuto myšlenku převzít z Egypta. 28 και Ουρανού παίδες „Ωκεανός τε και Τηθΰς έγενέσθην, τούτων δέ Φόρκυς Κρόνος τε και Ρέα και όσοι µετά τούτων... 12 13 ... jak opět praví Homér: „Ókeana, který zplodil bohy", a „mat ku Téthys"; a myslím, že Hésiodos také. I Orfeus někde říká: „Překrásně plynoucí Ókeanos se jako první oženil, ten, který pojal za choť Téthys, svou sestru ze stejné matky." ... musíme však věřit těm, kdo se vyjádřili dříve, neboť to byli potomci bohů, jak tvrdili, a snad tedy dobře znali své předky: Ókeanos a Téthys se zrodili jako děti Gé (Země) a Úrana (Nebe) a jako jejich děti se zrodili Forkýs, Kronos a Rhea a všichni ti, kdo přišli po nich... Ale orfické verše z úryvku 12, jakkoli byly v Platónově době již kodifikovány, nesahají svým původem nutně snad ani do šestého století př. Kr. (avšak viz str. 46 nn. níže, kde jsou uvedeny nové doklady relativně „raných" orfických představ). V každém případě názor, který vyjadřují, se nutně příliš neliší od Hésiodovy Theogonie, jak se mohla jevit Platónovi. Podle ní se Ókeanos, Téthys a ostatní Titáni zrodili z Úrana a Gaie v relativně pozdním stadiu kosmogonického procesu, avšak právě jejich zrozením začíná běžné dvojpohlavní rozmnožování bytostí se zcela osobními rysy (v protikladu ke konstitutivním součástem světa, jakými jsou Tartaros či Pontos). Úryvek 13, kde výraz „potomci bohů" ukazuje, že Platón popisuje orfický pohled, naznačuje, že podle orfického výkladu Ókeanos a Téthys byli rodiči Titánů (včetně theologicky klíčového páru Krona a Rheie), a nikoli jejich vrstevníci jako v Theogonii. To je pravděpodobně další důvod termínu πρώτος ν orfických verších úryvku 12; Ókeanos a Téthys jsou prvním zcela antropomorfizovaným párem, starším i než Kronos a Rhea. Hésiodos přiznal Ókeanovi menší význam, než by se bylo dalo očekávat, zejména s ohledem na dobře známou homérskou pasáž úryvku 8 a 9; lze proto předpokládat, že orfické verze opravily hésiodovský výklad potud, že umístily Ókeana a Téthys o generaci dříve než Titány. Nemáme doklady pro to, že v Řecku existovalo v relativně rané době systematické učení o kosmogonickém prvenství Ókeana. Hésiodos nic takového nenaznačuje a pozdější předpoklady se podle všeho 29 zakládají na oněch dvou neobvyklých homérských pasážích, které zůstávají jediným přímým dokladem čehosi, co by se mohlo podobat takové kosmogonické teorii. Možná, že nevyjadřovaly více, než že voda je nezbytná k životu, třebaže by to v takovém případě vyjadřovaly poněkud nešikovně. Viděli jsme v oddíle (i), že představa Ókeana jako řeky obtékající Zemi mohla být docela dobře upravenou výpůjčkou z egyptských či babylónských představ. Jejich součástí byla také představa, že svět pochází z prvotní vody (viz pozn. 1 na str. 23); ojedinělé homérské pasáže by pak mohly odkazovat k této základní předovýchodní domněnce. Pojem obtékající řeky musel však v Řecku zdomácnět již mnohem dříve. 3. NOC (i) U Homéra 14 Homér, //. XIV,258 (hovoří Hypnos): ... καικέ µ' άιστον άττ' αιθέρος έµβαλε ιτόντφ(se. Ζευς) ει µή Νΰξ δµήτειρα θεών έσάωσε και ανδρών την ίκόµην φεύγων, ό δε τταύσατο χωόµενός ττερ-άζετο 7«β Μ·*ή ΝυκτΙ ·θοη άιτο·θύµΐΛ έρδοι. 14 ... a byl by mne (Zeus) hodil z aitheru do moře a nikdo by mne už neviděl, kdyby mne nebyla spasila Noc, krotitelka bohů i lidí; k ní jsem se utekl a Zeus ustal, třebaže byl plný hněvu; neboť se ostýchal učinit něco, co by rychlé Noci nebylo milé. Toto je jediné místo v homérských básních, kde je Noc zcela personifikována. Podobně jako v případě dvou ojedinělých pasáží týkajících se Ókeana, i toto místo se nachází v epizodě Oklamání Dia; a rovněž zde se setkáváme s neobvyklou představou jakési zvláštní moci či prvenství mezi bohy. Diův ostych vůči Noci na tomto místě je nepochybně zvláštní a ani u Homéra ani u Hésioda k němu nenacházíme žádnou obdobu. V očích pozdních interpretů to může napovídat, že básník, který skládal tuto epizodu, znal nějaký příběh, v němž vystupovala Noc jako kosmogonická postava. Ale citovaná zmínka je oje- 30 dinělá a snad v ní není obsaženo více než básnické rozvinutí představy vyjádřené v obratu Νύξ δµήτειρα θεών, „Noc, krotitelka bohů": i bohy přemáhá spánek, proto se i potenciálně všemocný Zeus zdráhá urazit Noc, matku spánku, aby si jej nepodmanila při nějaké nevhodné příležitosti. (ii) Archaické kosmogonické pojetí podle Aristotela 15 Aristotelés, Met. XIV,4,1091b4 (DK 1 Β 9): ... ol δέ ττοιηταί αρχαίοι ταύτη οµοίως, η βασιλεΰειν και άρχειν φασίν ού τους πρώτους οίον Νύκτα και Ούρανόν ή Χάος ή Ώκεανόν, άλλα τον ∆ία. (Srv. Met. XII,6,1071b27: οί θεολόγοι ο'ι έκ Νυκτός γεννώντες. Viz též tamt., 1072a8.) 15 ... podobně staří básníci, nakolik tvrdí, že nekralují a nevládnou ti první (Noc a Úranos či Chaos nebo Ókeanos), nýbrž Zeus. (Srv. ... ti theologové, kteří [je] činí potomky Noci.) Aristotelés tedy uznával, že existovali básníci a theologové, kteří kladli Noc jako „první" nebo kteří činili ostatní bohy potomky Noci. Aristotelés přitom mohl mít na mysli homérskou pasáž úryvku 14; ale to samo by bylo sotva dostatečným důvodem pro to, že do svého výčtu zahrnul Noc. Pravděpodobné je, že myslel zčásti na „orfické" verše (o nich viz úryvek 30,(2) a str. 49 nn.), ale zčásti také na pohésiodovské kosmogonie, zkompilované převážně v šestém a pátém století, které popíšeme v oddíle (iii). Noc, která v hésiodovském kosmogonickém výkladu vznikla ve velmi raném stadiu (třebaže ne jako první) a v ostatních, méně významných zmínkách je v Theogonii (20 a 106 n.) řazena vedle Gaie, Ókeana a Úrana, je v těchto pohésiodovských kosmogoniích vyvýšena na úroveň prvního stadia, a to buď sama, nebo společně s jinými postavami, Aerem či Tartarem. Je přirozené, že Den i Noc vznikají hned, jak se Nebe oddělí od Země, aby vyplnili mezeru mezi nimi. 31 (iii) V kosmogoniích připisovaných Orfeovi, Músaiovi a Epimenidovi 16 Damaskios, De princ. 124 (DK 1 Β 12): ή δέ ιταρά τω Περιιτατητικω Έύδήµω άναγεγραµµένη ώς τοΰ Όρφέως ούσα θεολογία πάν το νοητόν έσιώττησεν ... άττό δε της Νυκτός έττοιήσατο την αρχήν, άφ' ης και "Οµηρος, ει και µη ο-υνεχή ττεττοίηται την γενεαλογίαν, ϊστησιν ού γαρ άττοδεκτέον Εύδήµου λέγοντος ότι άττό Ώκεανοΰ και Τηθύος άρχεται... 17 Filodémos, De piet. 47a (DK 3 Β 5): έν δέ τοις εις Έττιµενίδην (se. άναφεροµένοις έττεσιν) έξ 'Αέρος και Νυκτός τα ττάντα οτχττήναι, <ώσττερ καί> Όµηρος <άττοφαί>νετ' Ώκεανόν έκ Τη-θΰος τους θεούς γεννάν... (Srv. 27) 18 Filodémos, De piet. 137,5 (DK 2 Β 14): έν µεν τισιν έκ Νυκτός και Ταρτάρου λέγεται τά ττάντα, έν δέ τισιν έξ 'Άιδου και Αιθέρος· ό δέ την Τιτανοµαχίαν γράψας έξ Αιθέρος φησίν, Ακουσίλαος δέ έκ Χάους πρώτου τάλλαέν δέ τοις άναφεροµένοις εις Μουσαΐον γέγραττται Τάρταρον ττρώτον <καί Ν>ύκτα. 16 Theologie připisovaná Orfeovi, kterou zaznamenal peripatetik Eudémos, o celé inteligibilní oblasti mlčela ... počátkem učinil Noc, od níž začíná také Homér (jakkoli Homér nepodává sou vislý výklad o posloupnosti generací); neboť nemusíme přijímat Eudémův výklad, podle kterého Homér začíná Ókeanem a bo hyní Téthys... V básních připisovaných Epimenidovi všechno sestává ze Vzduchu a Noci; tak také Homér prohlásil, že Ókeanos zplodil bohy z Téthys... Podle některých pramenů pochází všechno z Noci a Tartaru, po dle jiných z Hádu a Aitheru. Autor Titanomachie říká, že všech no povstalo z Aitheru, a Akúsilaos tvrdí, že z Chaosu, který byl první. V básních připisovaných Músaiovi se píše, že první byli Tartaros a Noc. 17 18 32 0 orfických kosmogoniích pojednáme v § 4; prozatím si povšim něme, že podle úryvku 16 Eudémos nevykládá orlickou předsta vu o prvenství Noci závislostí na homérské pasáži úryvku 14.7 To proto, že v Eudémových očích Homér přiznával kosmogonické prvenství jednoznačně Ókeanovi a Téthys (8,9). Úryvky 17 a 18 potvrzují, že existovaly básnické výklady, pocházející pravděpo dobně z pozdního sedmého nebo ze šestého století př. Kr. (a zahrnu jící možná „orfické" básně, srv. úryvek 30,(2)), které činily Noc (ve spojení s Aerem či Tartarem, což jsou pojmy, jež oba spoluobsahují představu tmy) původem světa. Avšak s výjimkou pojmu Αήρ u „Epimenida" 8 vystupují všechny zmíněné kosmické postavy v samotné hésiodovské kosmogonii (viz úryvek 31); a dokonce i Αήρ, který označuje spíše mlhu a temnotu než průzračnou látku, kterou jsme zvyklí nazývat „vzduch", je jedním z prvků hésiodovského popisu, jakkoli nedošel personifikace - tak ve druhém stadiu kosmogonického procesu, ještě před Nocí, přichází mlžný Tartaros, Τάρταρα τ' ήερόεντα (viz však str. 51, pozn. 24). Když v Damaskiově odkazu na „Epimenida" v úryvku 27 čteme, že Noc a Άήρ plodí Tartaros, začíná to vypadat, jako by tito autoři pracova li přísně v mezích hésiodovské formulace - přinejmenším až po 7 Význam Noci pro orfiky potvrzuje úryvek 30, papyrus z Derveni. Mnohem později ji orfické Rapsodie (viz str. 37, pozn. 12) popisovaly jako velmi významnou postavu, která následuje po Fanétovi-Prótogonovi a je mu téměř rovná: 19 Proklos, In Plat. Crat., ad 396b (zl. 101 Kern): (Φάνης) σκήτττρον δ' άριδείκετον είο χέρεσσιν / ·θήκε ·θεάς Νυκτός, <ϊν' έχη> βασιληίδα τιµήν. ([Fanés] vložil své slavné žezlo do rukou bohyně Noci, aby sejí dostalo královské hodnosti.) 8 Epimenidés pravděpodobně nebyl autorem v hexametrech sepsané kosmogonie a theogonie, která mu byla připisována (Filodémos zjevně choval toto podezření), nicméně mohla přesto pocházet ze šestého století př. Kr. Rovněž Damaskios uvádí, že podle Epimenida byli Aér a Noc prv ními počátky, a jako svůj pramen uvádí Eudéma (27). Filodémos, který se také musel opírat o Eudémovy standardní dějiny theologie, podává v úryv ku 17 ranější potvrzení Damaskiovy důvěryhodnosti. 33 zrození vejce (str. 42-45). Totéž se týká Músaia9 a Akúsilaa10 podle úryvku 18. Na tomto místě se lze zmínit o určitém novém hledisku. Po epizodě s porážkou Titánů následuje v Theogonii řada pasáží (734-819), z nichž alespoň některé byly do „původního" textu doplněny; jde o rozličné krátké popisy, jež jsou zjevně určeny k vylepšení původních poukazů na podsvětí. Je-li tomu tak, potom tyto popisy náležejí nejdříve do pozdějšího sedmého století př. Kr., pravděpodobněji však odpovídají období raného šestého století. V úryvku 2, který jistě pochází od Hésioda, tak Noc obklopuje ,jícen" Tartaru, nad nímž se nacházejí kořeny Země - což je samo o sobě pravděpodobně ryze primitivní představa. V úryvku 34 (viz toto s komentářem na str. 58 n.) je však tato koncepce dále rozvinuta: prameny a hranice všech věcí jsou umístěny do veliké větrné propasti (χάσµα), která je zřejmě pozdější specifikací Chaosu (Χάος), ο němž se hovoří ve verši 116 (31); o síních temné noci je řečeno, že se nacházejí v tomto chasmatu nebo okolo něho. Lze si snadno představit, že tuto myšlenku bylo možné vést v naznačeném směru dále až k povýšení Noci na představitelku původního, počátečního stavu věcí. V původním kosmogonickém výkladu (31) vystupuje Noc v raném a důležitém stadiu; tenden- 9 Jméno Músaia, mytického žáka Orfeova a eponymního autora věš tecké literatury, bylo spojováno s jakýmkoli druhem zásvětného básnic tví - zjevně včetně theologické básně obdobné básni připisované Epimenidovi. Pozdní šesté století př. Kr. je přijatelný terminus ante quem takové básně a takového eponymního autorství; srovnej případ Onomakrita, jehož podle Hérodota, Hist. VII.6 (DK 2 Β 20a) Hipparchos vyhnal z Athén, když se přišlo na to, že do sbírky Músaiových věšteb, kterou měl pořídit a uspořádat, zařadil jeden podvrh. 10 Akúsilaos z Argu (pozdní šesté nebo rané páté století) byl skladatel genealogií, který mohl docela dobře být autorem souhrnu a samozřejmě nepůvodního výkladu o prvních předcích; avšak část materiálu, která je mu připisována, byla později předmětem pochybností. Podle Damaskia (DK 9 Β 1) do určité míry přeskupil hésiodovské postavy, jež následovaly po Chaosu; Akúsilaos však nemá pro dějiny předsókratovského myšlení té měř žádný význam a sotva si zaslouží místo, které je mu v DK věnováno. 34 ci přeskupit hésiodovské podání lze zaznamenat již v šestém století (pravděpodobně); Homér poskytl špetku kryptického povzbuzení k dalšímu povýšení Noci; a dodatky k hésiodovskému obrazu podsvětí směřovaly k reinterpretaci Tartaru a Noci jako místních podob prvopočátečního Chaosu. Nová orfická svědectví (str. 48 n.) do jisté míry podporují Aristotelovo svědectví v úryvku 15, ale ani tak se nezdá, že by myšlenku absolutního prvenství Noci bylo možné datovat do dostatečně rané doby a že by byla existovala v dostatečně nezávislé podobě, aby mohla mít nějaký vliv na kvazivědecké kosmogonické myšlení. 4. Orfické kosmogonie Řada kosmogonických variant byla připisovánna „orfikům" (Ορφικοί). Orfikové byli popisováni jako lidé, kteří sjednocovali prvky kultu Apollóna Očišťovatele (Καθάρσιος) a thrácké reinkarnační představy a kteří si mysleli, že duše má naději na posmrtný život, jestliže si uchová čistotu. Aby ilustrovali tuto teorii, vypracovali značně svébytnou mytologii, jejíž ústřední postavou byl Dionýsos. Thrák Orfeus se svou pohlavní čistotou, svým hudebním nadáním a svou posmrtnou schopností věštit představoval kombinaci těchto prvků; orfické představy byly zaznamenávány v posvátných výkladech (ιεροί λόγοι). Nuže, tento popis by byl nepochybně pravdivý, kdyby se vztahoval, řekněme, ke třetímu století př. Kr.; proběhla však rozsáhlá diskuse o tom, jak brzy se objevila zvláštní skupina lidí, kteří sdíleli přesně definované a osobité představy tohoto rázu. Na jedné straně stojí názor, který dobře představil W. K. C. Guthrie v XI. kapitole knihy The Greeks and their Gods (London 1950), že orfické učení bylo vyloženo již v posvátných knihách šestého století př. Kr. Naprosto odlišný názor zastával Wilamowitz a v nejostřejší podobě I. M. Linforth v knize The Arts of Orpheus (Berkeley 1941); Linforth podrobil rozboru všechny v té době známé texty, které se zmiňují o Orfeovi a orficích, a ukázal, že přinejmenším do roku 300 př. Kr. se název „orfický" vztahoval na jakékoli představy spojené s prakticky jakýmkoli druhem ritu (τελετή). Spisy připisované Orfeovi, podobně jako Músaiovi a Epimenidovi (viz str. 32 n.) existovaly již v šestém století př. Kr.; Hérodotovi byli v pátém století zná35 mi orfikové a pythagorejci sdílející určité tabu; Platón znal orfické prodavače proroctví a odpustků a Aristotelés „takzvané orfické výklady". Ale soubor svébytné sektářské literatury (s popisy Hádu, theogonickými a kosmogonickými výklady, hymny atd., jak jej známe my) nemohl - tak argumentoval Linforth - pocházet ze starší než z hellénistické doby a ve své nynější podobě náleží většinou do doby římské. Je možné, jak se domníval Linforth, že v archaické době neexistoval žádný výlučně orfický soubor náboženských představ. Nicméně Orfeus začal být v té době považován za patrona ritů a rituálních způsobů života - a smrti; a jeho jméno, podobně jako jméno jeho legendárního žáka Músaia, začalo být spojováno s theogonickou literaturou onoho období. Víra v reinkarnaci se v řeckém světě, zejména na jeho okrajích, začala stávat běžnou a někteří stoupenci těchto představ se v pátém století sami nazývali „orfici" (Ορφικοί), anebo také bakchanti. Již tehdy, jak se potvrdí na str. 46 nn., se začala utvářet výlučná sekta s přesně vymezeným souborem posvátných textů. Jiné prvky jsou naproti tomu zcela jistě pozdějšího původu a často prozrazují obeznámenost s detaily východních kultů a východní ikonografie." Na některé z těchto prvků se zaměříme v následujícím výkladu. 11 Čas, Χρόνος, jakožto prvotní kosmogonická postava je podle všeho asi odvozen z íránské hypostaze Zurván akarana (nekončící čas). Ale nejstarším dokladem tohoto íránského pojmu je Eudémova zmínka z pozdního čtvrtého století př. Kr., jak o ní referuje Damaskios. Není důvodu se domnívat, že tento pojem byl formulován již v řeckém archaickém období. Sofistikovaným kosmogonickým pojmem je „čas" v Platónově Timaiovi; již v šestém století př. Kr. jej personifikoval Ferekydés ze Syru, pravděpodobně jako etymologii Kronova jména, zřejmě však bez hlubšího abstraktního významu (viz pozn. 21 na str. 44, a pozn. 41 na str. 78). Jeho orientální původ v orfických výkladech je naznačen jeho konkrétním vzhledem mnohohlavého okřídleného hada. Podobné mnohoúdé obludy, odlišné od jednodušších tvorů typu kentaurů, jsou svým rázem orientalizující a svým původem většinou semitské; v řeckém umění se začínají objevovat okolo r. 700 př. Kr. Jako ozdobné motivy byly ovšem nesmírně oblíbené během sedmého a v první čtvrtině šestého století. (I minojské umění mělo své 36 Novoplatónské výklady orfických kosmogonií Pozdější novoplatonikové (od čtvrtého do šestého století po Kr.), a zejména Damaskios, se svými dlouhými schematickými alegorizacemi starších mytologických výkladů, jsou nejvydatnějším pramenem orfických verzí mýtů o vzniku světa. Tito autoři jsou důvěryhodnější, než se na první pohled zdá, neboť mnohé z jejich informací pocházejí ze soupisů Eudémových velkých peripatetických dějin theologie. V některých případech lze uvést zlomky pozdních orfických básní, které potvrzují některé podrobnosti novoplatónských popisů. Tyto popisy samy jsou únavně rozvleklé (uvádíme je proto níže v bodech (ii) a (iii) ve schematizované podobě) a užívají zvláštní terminologie této filosofické školy. Jsou známy čtyři výklady kosmogonie označované jako specificky orfické. (i) Původ z Noci Damaskios v úryvku 16 (viz toto) uvádí, že podle Eudéma „theologie připisovaná Orfeovi ... učinila počátkem Noc". Podle Rapsodií12 obludy, zejména psohlavá božstva a další relativně jednoduché thériomorfní tvory.) Že je Čas ve formě okřídleného hada ve své řecké podobě mnohem pozdější než orientalizující období řeckého umění, napovídá především skutečnost, že tato podoba je ztotožněna s abstrakcí. To ukazuje na obeznámenost se složitějšími východními (zvláště asyrskými a babylónskými) způsoby myšlení - což je něco docela jiného než pouhá výpůjčka dekorativního motivu, ba dokonce i než asimilace naprosto konkrétní podoby určitého mýtu. Podobné výstřelky obrazotvornosti se u Řeků předhellénistických dob nesetkávaly s velkými sympatiemi. 12 Takzvané orfické Rapsodie (ιεροί λόγοι έν ραψωδίοας κδ, podle slovníku Suda, s.v. Όρφεύς), ζ nichž se povětšinou prostřednictvím citací v novoplatónských dílech dochovalo mnoho zlomků (zl. 59-235 Kern), představují pozdní kompilaci hexametrických básní, jejichž vznik spadá do rozličných dob. Většina je posthellénistická a mnohé jsou daleko pozdější. Avšak papyrus z Derveni (30) ukazuje, že některé pocházejí z pátého a možná i z šestého století př. Kr. Nicméně žádný jiný autor z doby před rozvojem křesťanství o většině z nich, jak se zdá, neslyšel. Je vysoce 37 byla Noc dcerou Fanéta (viz pozn. 7 na str. 33 a pozn. 16 na str. 39), který sám byl potomkem Chrona. Od Fanéta obdržela Noc prorocké nadání, převzala po něm vládu a zdá se, že jakýmsi způsobem znovu zrodila Gaiu a Úrana.13 Druhotná a repetitivní povaha tohoto zplození Nebe a Země, právě tak jako zjevný záměr učinit Fanéta prvotním tvůrcem světa napovídají, že kosmogonické prvenství Noci (odlišné od jejího nepochybného postavení úctyhodného božstva) je tu především výsledkem odvozeného a synkretického rázu orfické theogonie. (ii) „Obvyklá orfická theologie" podle Rapsodií 21 Damaskios, De princ. 123 (DK 1 Β 12): έν µεν τοίνυν ταΐς φεροµέναις ταύταις φαψωδίαις Όρφικαΐς ή θεολογία ήδε τις έστιν ή περί τό νοητόν, ήν και οι φιλόσοφοι διερµηνεύουσα, άντι µεν της µιας των όλων αρχής τον Χρόνον τιθέντες... (úplný popis - viz DK-je zdlouhavý a je formulován v obtížných novoplatónských termínech. Jeho jádro lze znázornit schematicky:) pravděpodobné, že jejich rozpracování do podoby orfické Iliady nebylo podniknuto před třetím nebo čtvrtým stoletím po Kr. To ovšem neznamená, že v některých z těchto veršů, jakkoli pozdě snad byly složeny, nemohou být uloženy archaické představy. 13 20 Orph. Rhaps., zl. 109 Kern (z Hermii): (Νΰξ) ή δε ττάλιν Γαΐάν τε και Ούρανόν εύρύν έτικτε / δεΐξέν τ' έξ αφανών φανερούς οϊ τ' είσί γενέθλην. (Α ona [Noc] pak zrodila Gaiu a širého Úrana a z nezjevnýchje učilila zjevnými a ukázala, kdo jsou svým rodem.) Avšak Fanés již stvořil Olymp, Slunce, Měsíc a Zemi (zl. 89, 96, 91-93, 94 Kern, z Rap sodií), a rovněž Nebe se již předpokládá. 14 Srv. 22 Orph. Rhaps., zl. 66 Kern (z Prokla): Αιθέρα µέν Χρόνος ούτος άγήρατος άφθιτόµητις / γείνατο, και µέγα χάσµα -ττελώριον 38 21 Takováto je tedy theologie týkající se inteligibilní oblasti v Orfických rapsodiích, jak je známe; filosofové ji vykládají také tak, že na místo jednoho počátku všeho kladou Chrona... (iii) Hierónymova a Hellanikova verze 24 Damaskios, De princ. I23bis (DK 1 Β 13): ή δέ κατά τον Ίερώνυµον φεροµένη και Έλλάνικον (se. 'Ορφική ■θεολογία), 17 εΐττερ µή και ό αυτός έστι, ο·ΰτως έχει· ύδωρ ήν, ένθα και ένθα. (Tento nestárnoucí Chronos s nehynoucí myslí zrodil Aithera a obrovskou propast tu i tam). Syrianos (zl. 107 Kern) udává rovněž Aithér a Chaos jako druhé stadium, nicméně po , jednu a dobru" jako prvním, µέγα χάσµα je přejato přímo z Hésioda, Theog. 740 (34). 15 Srv. 23 Orph. Rhaps., zl. 70 Kern (z Damaskia): έπειτα δ' έτευξε µέγας Χρόνος αίθέςι δίφ / ώεόν άργίφεον. (Potom veliký Chronos vytvořil v božském aitheru stříbrné vejce.) O vejci viz str. 42-45 níže. 16 Fanés, kterého orfikové spojovali s φαίνειν atd., je výlučně orfická, relativně pozdní transformace Hésiodova kosmogonického Eróta (31); snad také falu, který podle úryvku 30(6) a (7) spolkl Zeus. Z Fanéta jakož to bisexuální a sebeoplodňující, jasné a aitherické bytosti se rodí první generace bohů. On je prvotním stvořitelem kosmu. 17 Tyto autory nelze s jistotou identifikovat. Damaskios zjevně choval podezření, že se může jednat o touž osobu, ale pravděpodobnější je, že např. jeden byl autorem výtahu z druhého. Hierónymos mohl být identický s autorem Foinických starožitností, o němž se zmiňuje Josephus Flavius (Ant. 1,94); okřídlený symbol Ela-Krona se vyskytuje u „Sanchuniatona", viz Eusebios, Praep. evan. 1,10,36 (viz str. 59 n.). Hellanikos mohl být otcem (2.-1. stol. př. Kr.) jistého Sandona, snad z Tarsu, orfického spisova tele, o němž se zmiňuje slovník Suda; to je mnohem pravděpodobnější, než že by se jednalo o logografa působícího v pátém století př. Kr. na Lesbu. 39 φησίν, έξ αρχής και ύλη, έξ ης έττάγη ή γή... Úplný popis ν DK; zde jen ve schematické podobě: (okřídlený, vícehlavý, bisexuální had; bývá nazýván též Héraklés a provází jej Ανάγκη a Αδράστεια (má křídla a zvířecí hlavy) 24 Orfická theologie známá podle Hierónyma a Hellanika (nejedná-li se ve skutečnosti o téhož autora) je následující: od počátku, jak říká, existovala voda a látka, která ztuhla v Zemi... (iv) Athénagorova varianta verze (iii) 25 Athénagoras, Pro Christianis, 18, p. 20 Schwartz (DK 1 Β 13): ... ή v γαρ ύδωρ αρχή κατ' αυτόν (se. Όρφέα) τοις δλοις, αϊτό δε τού ύδατος ιλύς κατέστη, έκ δε έκατέρων έγεννήθη ζφον, δράκων ιτροσιτεφυκυΐαν έχων κεφαλήν λέοντος, διά µέσου δέ αυτών θεού ττρόσωττον, όνοµα Ηρακλής και Χρόνος. (Až posud je Athénagorova verze téměř totožná s verzí Hierónymovou a Hellanikovou.) ούτος ό 'Ηρακλής έγέννησεν υπερµέγεθες ώόν, δ συµττληρούµενον ύττό βίας τού γεγεννηκότος έκ τταρατριβής εις δύο έρράγη. τό µέν ούν 18 Damaskios říká: έν τούτοις ό Χρόνος φόν έγέννησεν - tj. ν Aitheru, Chaosu a Erebu. Že „netělesný bůh" pochází z vejce, není sice výslovně řečeno, ale zjevně tomu tak je; srv. úryvek 25; k ασώµατος viz následující poznámku. 40 κατά κορυφήν αυτού Ουρανός είναι έτελέσθη, το δε κάτω ένεχθέν Γή· προήλθε δε και θεός τις δισώµατος. 19 Ουρανός δε Γη µιχθείς γεννφ θηλείας µεν Κλωθώ Λάχεσιν Ατροττον... (následuje theogonie hésiodovského typu). 25 ... neboť voda byla podle něho [Ofrea] počátkem všeho, z vody se usadilo bahno a z obojího se zrodila živá bytost, had s přirostlou lví hlavou a s tváří boha zvaného Héraklés a Chronos uprostřed mezi obojím. Tento Héraklés zplodil obrovské vejce, které bylo naplněno silou svého zploditele a které tlakem puklo vedví. Z jeho horní části se nakonec stal Úranos a z jeho spodku Gé; vzešel také jakýsi dvoutělý bůh. Úranos se spojil s Gé a zplodil ženské potomky Klóthó, Lachesis, Atropos... Z těchto čtyř typů kosmogonie, které se nazývají orfické, se první typ (i) zmiňuje o prvním stadiu, Noci, které se nevyskytuje v ostatních typech. Význam Noci v orfickém pantheonu pravděpodobně přímo nebo nepřímo závisel na modifikacích hésiodovského schématu kosmogonie a theogonie (viz § 5). Eudémos podle všeho znal orfické výklady podobné ranějším verzím spojovaným s Epimenidem a Músaiem. Papyrus z Derveni (30, (2)) potvrzuje, že Noc v nich měla specifickou kosmogonickou funkci jakožto druhotný rodič Úrana a Gaie. Typ (ii) si vysloužil přívlastek obvyklého orfického výkladu pravděpodobně proto, že víceméně odpovídal hlavním rysům obrazu, který podávaly pozdní Rapsodie. Typ (iii) je rozpracováním typu (ii). V podobě, v níž jej známe, nemůže být předhellénistický; jeho fantasticky konkrétní popis abstraktního pojmu Chronos naznačuje pozdní původ či přinejmenším pozdní přepracování. Typ (iv) je za19 γη δια σώµατος MS; em. Lobeck, accep. Diels-Kranz; τρίτος ήδη ασώµατος Th. Gomperz. - V každém případě je míněn Fanés. Slova δισώµατος a ασώµατος jsou snadno zaměnitelná a nelze mít jistotu, zda výskyty slova ασώµατος ν úryvku 24 jsou správné, δισώµατος by znamenalo „bisexuální" (což Fanés byl); přívlastek „netělesný" u bytosti, jejíž tělesné vlastnosti přesahují míru a jsou navíc velmi zvláštní, se nezdá právě přiléhavý ani u novoplatónského autora. - 41 znamenán u křesťanského apologety s novoplatónskými sklony, který působil ve druhém století; přináší jeden významný detail: rozpadnutí vejce na Nebe a Zemi. Tento motiv v pozdních novoplatónských výkladech naprosto schází. První stadium v typech (iii) a (iv), totiž nějaká podoba bahna, je nepochybně filosoficko-fyzikálním dodatkem. Lze si představit, že byl přejat přímo z iónských soustav typu soustavy Anaximandrovy, ale pravděpodobnější je, že pochází z derivativní kosmogonie stoické. Vejce v ranějších řeckých pramenech mimo prameny specificky orfické 26 Aristofanés, Av. 693-703, hovoří sbor ptáků (DK 1 A 12): Χάος ην και Νύξ Έρεβος τε µέλαν πρώτον και Τάρταρος ευρύς, Γή δ' ούδ' Αήρ ούδ' Ουρανός ήν· Ερέβους δ' έν άπείροσι κόλττοις τίκτει πρώτιστο ν ύττηµένιον Νύξ ή µελανόιττερος φόν, έξ σύ ττεριτελλοµέναις ώραις έβλαστεν Έρως ό ττο·θεινός, στίλβων νώτον τττερύγοιν χρυσαΐν, είκώς άνεµώκεσι δίναις. ούτος δε Χάει τττερόεντι µιγείς νυχίω κατά Τάρταρον εύρύν ένεόττευσεν γένος ήµέτερον, και ττρώτον άνήγαγεν ές φως. ττρότερον δ' ούκ ήν γένος αθανάτων ττρίν Έρως ξυνέµειξεν άτταντα· ξυµµιγνυµέν ων δ' ετέρων έτέροις γένετ' Ουρανός Ωκεανός τε και Γή ττάντων τε ·θεών µακάρων γένος άφθιτον. ώδε µέν έσµεν ιτολύ Ίτρεσβύτατοι ττάντων µακάρων. 26 Nejprve byl Chaos a Noc a černý Erebos a širý Tartaros a nebyla Gé ani Aér ani Úranos. V bezmezných záhybech Erebu černokřídlá Noc nejprve zrodila prvotní větrné vejce. Když se naplnila příslušná doba, vyklubal se z něho dychtivý Erós. Na 42 zádech se mu třpytila zlatá křídla a on se podobal větrným vírům. V širém Tartaru se spojil s okřídleným ponurým Chaosem, vyseděl naše pokolení a poprvé je vyvedl na světlo. Ani rod nesmrtelných neexistoval, dokud Erós vše nespojil; když se však jedno spojilo s druhým, zrodil se Úranos, Ókeanos, Gé a pokolení blažených nehynoucích bohů. A tak jsme zdaleka nejstarší ze všech blažených. 27 Damaskios, De princ. 124 (DK 3 Β 5; z Eudéma): τον δε Έπιµενίδην δύο ττρώτας αρχάς ύττοθέσθαι 'Αέρα και Νύκτα ... έξ ών γεννήθηναι. Τάρταρον ... έξ ών δύο Τιτάνας 20 ... ών µιχθέντων άλλήλοις ώόν γενέσθαι ... έξ ου ττάλιν άλλην γενεάν ττροελθεΐν. 27 Epimenidés předpokládal dva první počátky, Vzduch a Noc ... z nich se zrodil Tartaros ... z nich ze všech se zrodili dva Titáni ... z jejich vzájemného spojení vzniklo vejce ... a z něho vzešlo opět jiné pokolení. Úryvek 26 byl napsán r. 414 př. Kr. nebo krátce před tímto datem. Jediné, co můžeme s jistotou říci o obsahu úryvku 27, je, že je předeudémovský; nicméně vzhledem k tomu, že mytologické výklady v hexametrech, které se týkaly genealogie, a o nichž lze proto předpokládat, že začínaly theogonií, se ve větším množství vyrojily pravděpodobně ke konci šestého století př. Kr., lze jej zkusmo datovat do doby mezi tímto datem a polovinou pátého století (o Epimenidovi viz úryvek 17 a pozn. 8 na str. 33). Se zmínkou o vejci jakožto kosmogonickém prvku, což je typický rys pozdějších orfických výkladů, jak je zaznamenala novoplatónská tradice, se tak setkáváme s jistotou 20 Rukopis má δύο τινάς, ale na Krollovu emendaci δύο Τιτάνας (kterou přijímá Kranz v DK) ukazuje etymologie, kterou předpokládá novoplatónská vsuvka následující hned za sporným slovem: την νοητήν µεσότητα ούτω καλέσαντα, διότι έττ' άµφω „διατείνει" τό τε άκρον και τό πέρας. Ostatní části textu, které vypouštíme, jsou novoplatónské parafráze, jež nijak nepřispívají k výkladu. 43 ke konci pátého století a pravděpodobně již předtím. Měly tyto rané výklady specificky orfický ráz? Způsob, jímž vejce vzniká, se nijak zvlášť neliší v raných a v pozdních, zaručeně orfických výkladech. V pozdních výkladech plodí vejce Chronos v Aitheru či v Aitheru-Chaosu-Erebu (23, 24). V úryvku 26 je to Noc, kdo plodí vejce v Erebu; v úryvku 27 je vejce zplozeno dvěma Titány - pravděpodobně Kronem (srv. 52?) a Rheou -, kteří jsou sami zplozenci Vzduchu-Noci a Tartaru. Nesetkáváme se zde sice se zmínkou o Chronovi, ale již Ferekydés ze Syru (str. 79-82) spojoval Krona s Chronem a v tomto bodě může existovat spojitost s pozdějšími výklady; viz také úryvek 52 s komentářem.21 Existuje zřetelná podobnost mezi tím, co z vejce vzniká ve výkladu ptáků, a tím, co z něho vzniká v pozdních orfických verzích; Erós se zlatými křídly je zjevně prototypem orfického Fanéta.22 Avšak většina Aristofanovy ptačí kosmogonie je nepochybně odvozena z Hésiodovy Theogonie, jen s odpovídajícími modifikacemi. Chaos, Noc, Erebos a Tartaros se vyskytují v prvních stadiích obou výkladů; pouze Země se u Aristofana objevuje později, aby se mohla zrodit zároveň s Nebem (což je v určitých ohledech logičtější). Vejce je „větrné" částečně proto, aby bylo ještě více ptačí, částečně ale kvůli tradiční větrnosti Tartaru (34). A tak jsou Noc, Chaos i Erós všichni okřídle21 Ztotožňování Krona s Chronem bylo příznačné i pro orfické kruhy, srv. např. Proklos v komentáři k Platónovu Kratylovi, 396b (zl. 68 Kern). To však neznamená, že Ferekydés byl orfik nebo že své myšlenky čerpal z raných orfických pramenů (ačkoli slovník Suda přináší informaci, zkon struovanou pravděpodobně právě na základě těchto podobností, podle níž Ferekydés „pořídil soubor Orfeových básní"); spíše jej pozdní orfičtí eklektikové užívali jako pramene, právě tak jako užívali Hésioda či jiných raných mytologických spisů. Každopádně bylo připodobnění obou jmen nabíledni. 22 Jazyk Rapsodií skutečně výrazně upomíná na Aristofana; srovnej XQweíotis πτεςνγεσσι φορεύµενος ένθα και ένθα (se. Φάνης), „Fanés, vznášející se na zlatých křídlech sem a tam" (zl. 78 Kern) a verš 697 v úryvku 26. ένθα και ένθα v orfickém verši a v úryvku 22 připomíná Hésiodovu Theogonii, 742 (34), část popisu větrného Tartaru; Hésiodos je skutečně hlavním jazykovým a formálním vzorem Rapsodií. 44 ní, protože jde přece o ptačí kosmogonii. Je to parodie na tradiční typ kosmogonie; za parodií však musí být rozpoznatelný originál, a zatímco hésiodovské prvky jsou dostatečně zřejmé, vejce není hésiodovské. Ačkoli se pro ptačí genealogii hodí jako stvořené, je nepravděpodobné, že by si je byl Aristofanés vymyslel právě jen pro tuto příležitost. Muselo jít o dobře známý motiv, ne snad nutně přímo ve smyslu kosmogonické postavy, ale přinejmenším ve smyslu způsobu, jímž mohlo přijít na svět tak významné božstvo, jakým byl Erós.23 Proti ranému orfickému použití motivu vejce lze namítnout, že pokud takové použití existovalo, měly by jeho pozdější aplikace souhlasit s jeho ranější verzí, kterou by vyznavači posvátných knih museli považovat za nedotknutelnou. My však známe tři poměrně odlišné pozdější verze. V první se z vejce jednoduše rodí Fanés (21, 24). Ve druhé (25) z horní části vejce vzniká Nebe a z jeho spodní části Země; objevuje se také ekvivalent Fanéta a Nebe se Zemí se spojují jako u Hésioda či v lidové tradici. Třetí je verze jistých orfiků, kteří přirovnávali uspořádání skořápky a blány (a pravděpodobně také bílku a žloutku) k uspořádání Nebe (vnějšího) a aitheru: 28 Achilles, Isag. 4 (DK 1 Β 12, zl. 70 Kern): την δέ τάξιν ην δεδώκαµεν τφ σφαιρώµατι οι 'Ορφικοί λέγουσι τταραττλησίαν είναι τη έν τοις ώοΐς· δν -yaQ έχει λόγον το λέιτυQOV έν τφ ώφ, τούτον έν τφ ιταντί ό ουρανός, και ώς έξήρτηται τοΰ ούρανοΰ κυκλοτερώς ό αίθήρ, ούτως ταΰ λεττύρου ό ύµήν. 28 Uspořádání, které jsme dali nebeské sféře, lze podle orfiků přirovnat k uspořádání uvnitř vejce: neboť tentýž poměr, který má skořápka vůči vejci, má vnější Nebe vůči veškerenstvu; a tak jako je na Nebi kolem dokola zavěšen aithér, tak je na skořápce zavěšena blána. 23 V této souvislosti možná není bez významu zrození Heleny z vejce; Helena byla spjata s kultem stromu, původně snad mykénským (M. Nilsson, Geschichte der griechischen Religion, I, str. 22 a 211), a u Homéra je chráněnkyní a zástupkyní Afrodíty-Eróta. 45 Nedávné objevy a předběžné závěry Závěry, které lze vyvodit z doposud představených dokladů, obdržely nový rozměr díky nedávným objevům. Především se o nový významný nález rozmnožila známá řada zlatých plátků s pokyny pro zemřelého, které byly nalezeny v hrobech Velkého Řecka a na Krétě. Jedná se o nález z Hippónia (moderní Vibo Valentia) v jižní Itálii s nápisem z doby okolo r. 400 př. Kr. Po obvyklých pokynech pro zemřelého v tomto případě pro zemřelou ženu -, aby nepil z pramene, který vyvěrá u bílého cypřiše, nýbrž z vody, která vytéká o něco dále z jezera Paměti (viz o tom G. Zuntz, Persephone, str. 355 n.), pokračuje text následovně: 29 Zlatý plátek z Hippónia (podle G. Pugliese Carratelli, in: Parola del Passato, 29, 1974, str. 108-126, a 31, 1976, str. 458-466), 10-16: 10 είττον ύός Γαίας και Όρανδ άστερόεντος. δίψαι δ' έµΐ αΰος και άιτόλλυµαι- άλά δότ' 6 [κα ψυχρόν ΰδορ ττρορέον τές Μνεµοσύνες άττό λίµ[ν]α[ς] . και δε τοι έλεόσ(ιν) <ο>ί ύιτό Χθόνιοι Βασιλει, και δε τοι δόσοσι ιτιέν τάς Μναµοσύνας άιτ[ό] λίµνας. 15 και δε και συχνόν ηοδόν έρχεα<ι>, αν τε και άλλοι µΰσται και βάχχοι ηιεράν στείχοσι κλ<ε>εινοί. 29 Řekni: „(Jsem) syn Země a hvězdného Nebe. Jsem vyprahlý žízní a hynu. Nuže dejte mi rychle studené vody, jež vytéká z jezera Paměti!" A Králové podsvětí se nad tebou slitují a dají ti napít z jezera Paměti. A půjdeš po dlouhé, posvátné cestě, po níž kráčejí i ostatní slavní mystové a bakchové. Je to poprvé, kdy je - v posledním verši citovaného textu - eschatologie typická pro náboženství zlatých plátků, připsána výslovně „bakchickým zasvěcencům" - tj. následovníkům Dionýsa, kteří sdíleli určité náboženské tajemství. Hérodotos (Hist. 11,81) ztotožňoval bakchické pohřební obřady s orfickými, zároveň však příznačně dodával, že tyto obřady jsou ve skutečnosti pythagorejské a egyptské. G. Zuntz (Persephone) se snažil prokázat, že zlaté plátky jsou specificky pythagorejské, ale spojení s Dionýsem na plátku z Hippónia 46 napovídá, že patřily spíše do orfického okruhu. Hérodotův skepticismus ukazuje, že neexistovaly ostré hranice mezi jednotlivými sektami, ale snad je příznačné, že se právě Dionýsos měl stát ústřední postavou specificky orfického mýtu o stvoření člověka z popela Titánů, kteří zabili a snědli dětského boha. V tomto bodě máme navíc k dispozici neméně nedávný doklad. V r. 1951 byly v Olbii na Krymu, někdejší milétské kolonii, nalezeny v centrální svatyni kostěné destičky; na jedné z nich bylo pravděpodobně v 5. stol. př. Kr. vyryto jméno „orfikoi" spolu se zkratkou jména „Dionýsos", která se vyskytuje také na několika dalších destičkách; viz také str. 268, pozn. 28, a cenný rozbor v článku M. L. Westa in: ZPE 45, 1982, str. 17-29. Podle Hérodota (Hist. IV.78-80) se právě v Olbii stal král Skylés zasvěcencem extatického kultu Dionýsa Bakcha. Nárok, který má podle verše 29,10 uplatnit duše zemřelého slovy „Jsem syn Země a hvězdného Nebe", je sám o sobě záhadný, nicméně předpokládá určité pouto mezi zemřelým a ranou generací bohů. Právě takové pouto by mohl doplnit (pravděpodobně pozdější) mýtus o Dionýsovi a Titánech. Pozoruhodný papyrový svitek, který byl v r. 1962 nalezen v Derveni poblíž Soluně, však odhalil relativně raný orfícký zájem o posloupnost prvních přírodních božstev. Tento svitek, který napůl shořel nad jedním hrobem někdy kolem r. 330 př. Kr., obsahoval alegorický komentář k theogonii, která je opakovaně připisována Orfeovi. Autor tohoto komentáře byl obeznámen s Anaxagorou a s Diogenem z Apollónie. Komentář neobsahuje žádné náznaky platónského nebo aristotelského vlivu a podle Waltera Burkerta (např. v knize Griechische Religion der archaischen und klassischen Epoche, Stuttgart 1977, str. 473) je datum jeho vzniku pravděpodobně „sotva pozdější než 400 př. Kr.". To by kladlo orfickou theogonii samu — byla složena v hexametrech, z nichž několik je na papyru citováno - do pátého století př. Kr., a možná dokonce do šestého. Některé z citovaných vešů jsou totožné nebo téměř totožné s úryvky pozdní kompilace známé jako Orfické rapsodie (viz o nich pozn. 12 na str. 37). To nic nemění na skutečnosti, že velké části Rapsodií pocházejí až z hellénistické nebo řecko-římské doby, nicméně ukazuje to, že počátky náboženských představ, které lze označit za specificky orfické a které byly zaznamenány v posvátných verších, byly mnohem starší, než chtěli připustit Wilamowitz či Linforth. 47 Úplná publikace papyru byla na dlouhá léta zdržena, nyní ji však připravují profesoři Tsantsanoglou a Parasoglou z university v Soluni. Dokud nebude papyrus vydán, musí být každá interpretace jen prozatímní. Profesor Merkelbach nicméně nyní publikoval svou verzi textu v dodatku (str. 1-12) k ZPE 47, 1982. Právě z této publikace vybíráme následující zvláště významné úryvky orfícké básně. Jejich výklad a jejich doplnění jsou často určeny (výjimečně divokým) kontextem starověkého komentáře, který zde necitujeme. 30 Vybrané verše, které z „Orfea" cituje autor komentáře z Derveni (čísla v závorkách slouží výhradně k odkazům v rámci této knihy; následující římská čísla se vztahují ke sloupcům a arabská k řádkům ve sloupcích): (1) X,5 (2) Χ,6 (3) ΧΙ,6 (4) VII, 1 VII.10 (5) IX, 1 (Κρόνος) δς µέγ' έρεξεν (τόν Ουρανό ν, cf. X,7-8) Ου ρανό ς Εύφρονίδης, δ ς πρώτιστο$ βασίλε υσεν έκ τοΰ δή Κρόνος [α]ύτις, έπειτα δέ µητίετα Ζευς έξ ά[δύτοι]ο...χρήσαι (se. τήν Νύκτα) [ή δέ] έχρησεν άπαντα τα οι θέ[µις ............]αι Ζευς µεν έπεί δή πατρός έοΰ -πάρα [·θέ]σφατ' άκουσα [ς] (6) ΙΧ,4 αίδοΐον κα[τ]έπινεν, δς αιθέρα εκθορε πρώτος (7) ΧΗ.3-6 πρωτογόνου βασιλέως αιδοίου, του δ' άρα πάντες α θ ά ν α τ ο ι π ρ ο σ έ φ υ ν µ ά κ α ρ ε ς · θ ε ο ι ή δ έ θ έ α ι ν α ι και ττοταµοί και κρήναι έττήρατοι άλλα τε πάντα [δ]σσα τότ' ήν γεγαώτ', αι/τός δ' άρα µοϋνος εγεντο. (8)ΧΙΧ,3-6 Ωκεανός...έµησατο...σθένος µέγα...ευρύ ρέοντα, ? se. µήσατο δ' Ώκεανοϊο µέγα σθένος ευρύ ρέοντος (restit. W. Burkert, alii) (9) ΧΧ,3 (σελήνη, cf. XX, 10) ή πολλοίς φαίνει µερόπεσσι έπ' άπείρονα γαΐαν (10) ΧΧΠ.9-10 µητρός έν φιλότητι.,.θέλοντα µιχθήναι, cf. ΧΧΠ,Ι-2 µη[τρ]ός...έάς,? se. µητρός έάς έθέλων µιχϋήµεναι έν φιλότητι (restit. W. Burkert, alii) 30 (1) [Kronos,] který vykonal velký skutek (na Úranovi) (2) Úranos, syn Eufroné [Noci], který kraloval jako úplně první (3) a po něm hned Kronos, pak rádce Zeus 48 (4) to z adyta své svatyně věštila [Noc] ... a věštila vše, co bylo právem pro ... (5) když Zeus vyslechl věštby od svého otce (6) spolkl pohlaví [toho], jenž jako první vyskočil na horní vzduch (7) pohlaví prvorozeného krále; z něho tedy vzešli všichni nesmrtelní a blažení bohové a bohyně a řeky a milé prameny a všechno ostatní, co tehdy vzniklo; jen on se narodil sám (8) rozdělil mohutnou sílu široce proudícího Ókeana (9) [Měsíc,] jenž svítí početným smrtelníkům na bezmezné Zemi (10) chtěje se spojit v lásce s matkou Jak se dalo očekávat, mnohé z toho, co komentátorovy citace orfické theogonie odhalily, se těsně přimyká k theogonii Hésiodově, kterou se budeme zabývat v § 5; zajímavé a snad i významné jsou nicméně odchylky od ní. Prvním králem na Nebi je Úranos, nebeská klenba; Úranos je však synem Noci (2, tj. v úryvku 30), která tudíž zaujímá totéž místo jako Hésiodův Chaos (31,1) - a potvrzuje Aristotelovu informaci v úryvku 15. Kronos získává vládu „velikým (nebo strašlivým) skutkem" (1), pravděpodobně vykleštěním Úrana, jako u Hésioda (39). Následujícím králem je Zeus (3), který patrně obdrží věštbu jak od samotného Krona (5), tak od Noci v adytu její svatyně (4). Nespolkne ho Kronos, jako u Hésioda (str. 57 n.), nýbrž on sám spolkne falos (6), a to falos, který Kronos uťal Úranovi (7,1). To má za následek, že Zeus sám ze sebe dává vzniknout všemu - bohům a bohyním, řekám, pramenům, všemu (7,2-4), nepochybně včetně Pontu a (8) Ókeana (podobně jako v nápadně podobné pasáži Rapsodií, zl. 167 Kern), jakož i Měsíce (9). Nakonec se dopouští incestu s vlastní matkou (10) - Rheou, která je pravděpodobně také, zde i v Rapsodiích, ztotožněna s Démétrou; z tohoto spojení (jak navrhuje W. Burkert) by vzešla Persefoné, se kterou by se pak Zeus mohl spojit, aby zplodil chthonickou podobu Dionýsa. V tom všem jsou obsaženy určité prvky mnohem pozdějších Rapsodií, ale jiné tu chybějí - zejména okřídlený bůh Fanés (viz pozn. 16 na str. 39). Fanéta však podle Rapsodií spolkl Zeus v hlubinách Noci (zl. 167 Kern); to vypadá, jako by pozdější umravňující vkus nahradil 49 falos Fanétem. Kde se však bere falos? Pochází zjevně, podobně jako ostatní podrobnosti následnického mýtu (str. 63 η.), z předovýchodních pramenů. V churritsko-chetitském mýtu o Kumarbim, který popíšeme níže na str. 65, je to Kumarbi, kdo utíná bohu Nebe přirození; polyká jej, otěhotní bohem počasí a těžce ho přivádí na svět. Zdá se, že tato předovýchodní látka byla pro Hésioda nebo jeho bezprostřední pramen příliš těžko stravitelným soustem; kastrace sice zůstala na svém místě (viz úryvek 39 níže), ale falos byl pouze odhozen do moře; Kronos (který jinak odpovídá Kumarbimu) polyká pouze své děti - což je poněkud krotší pojetí a také pravděpodobné pohádkové téma. A tak se zdá, jako by „Orfeus" uchovával původní východní verzi, v níž bůh, který spolkl uťaté přirození, sám otěhotněl; není to však sám vykonavatel kastrace ani to není prostředek, jímž jej odstraňuje bůh počasí. Je tomu spíše tak, že bůh počasí (Zeus) polyká falos, který tu zůstal zachován jako symbol či nástroj plození, aby v druhém a konečném aktu stvoření dal vzniknout veškerenstvu - právě tak, jak to v pozdním rapsodickém výkladu činí Fanés. Význam orfických představ pro předsókratovskou filosofii zůstává i ve světle nových dokladů nepatrný. Nově bylo doloženo prvenství Noci, které má možná nějakou spojitost s hésiodovskou představou počátečního Chaosu, a nově byla také doložena existence celé řady rozmanitých kosmogonických a theologických zpracování Hésioda v pátém a snad už v šestém století př. Kr. Orfické odchylky od Hésioda nejsou četné, soudíme-li podle papyru z Derveni, ale jsou významné, nakolik se zdá, že obnovují a rozvíjejí motivy předovýchodního následnického mýtu, které Hésiodos utlumil, především motiv Diova těhotenství a následného zrození celé přírody. O to pravděpodobnější je, že Ferekydés ze Syru (§ 6 b) a snad také někteří předsókratici šestého století čerpali představy, které nejsou jinak doložené, z asijských zdrojů. Odhlédneme-li od tohoto aspektu, lze originalitu papyru z Derveni spatřovat hlavně v pojetí jediného boha stvořitele, který v sobě slučuje demiurgické rysy babylónského Marduka (viz str. 62) a téma pohlavního plození, jak je známe z Hésiodovy Theogonie. Nejzajímavější jsou však nakonec asi přece jen nové aspekty materiálu obsaženého na zlatých plátcích; neboť právě tento materiál nejvíce přispívá k potvrzení domněnky, že přinejmenším v pátém století př. Kr. existovali lidé, kteří spojovali kosmogonické spekulace se zájmem o posmrtný osud duše. To je cosi, co eleusinští zasvěcenci 50 podle všeho nedělali, co však v mnohém vysvětluje zejména onen tvůrčí a všezahrnující pohled na svět, s nímž se setkáváme u Hérakleita. 5. Hésiodovská kosmogonie a oddělení Země a Nebe V jistém smyslu je zjevné, že o Hésiodovi jsme měli pojednat přímo již předtím, neboť jeho Theogonie a Práce a dni byly sepsány pravděpodobně na počátku sedmého století př. Kr. a mnohá z témat, jež rozvíjeli „orfikové" a další, o nichž jsme již pojednávali, jsou zjevně tu a tam ovlivněna Hésiodovým zpracováním. Ale tato témata jsou součástí tradice lidových, neanalytických představ o světě a jeho vývoji, jež došla příležitostného výrazu u Homéra (viz §§ 1-3). Naproti tomu Hésiodos, ačkoli působil jen asi o generaci později než skladatel (nebo skladatelé) Iliady a Odysseie, představuje zjevně nový pokus o systematizaci starých mýtů. I on pojednává o vztazích mezi bohy a bohyněmi k sobě navzájem i k původnějším mocnostem, ale se zjevným záměrem nejenom nějakým způsobem uspořádat věkovitý mytický materiál, ale také dokázat poslední zdroje Diovy autority a velikosti. Na následujících stránkách budeme věnovat zvláštní pozornost jednotlivým kosmogonickým epizodám popisovaným v Theogonii, které vedly k tomuto výsledku; ale Práce a dni s jejich důrazem na Diovu skutečnou vládu nad světem v souladu s řádem a spravedlností (Diké) měly pravděpodobně, i když ne tak zjevně, vliv na předsókratovské myšlení - zvláště, prostřednictvím Hérakleita, na koncepci základního uspořádání kosmu (viz k tomu více § 7 níže). 31 Hésiodos, Theog. 116 nn.: 116 Ή τοι µεν πρώτιστα Χάος γένετ', αύτάρ έττειτα 117 Γαΐ' εύρύστερνος, ιτάντων έδος ασφαλές αίεί, 119 Τάρταρα τ' ήερόεντα µυχφ χθονός εΰρυοδείης, 24 24 Verš 118, αθανάτων οϊ έχουσι χάρη νιφόεντος ' Ολύµττου, je 51 120 ήδ' Έρος, δς κάλλιστος έν άθανάτοισι θεοΐσι, λυσιµελής, ιτάντων δέ θεών ττάντων τ' ανθρώπων δάµναται έν στήθεσσι νόον και έιτίφρονα βουλήν. έκ Χάεος δ' "Ερεβος τε µέλαινα τε Νύξ έγένοντο· Νυκτός δ' αύΥ ΑΙθή ρ τε και Ήµερη έξεγένοντο, 125 συς τέκε κυσαµένη Έρέβει φιλότητι µιγεϊσα. Γαία δέ τοι ττρώτον µέν έγείνατο Ισον εαυτό Ούρανόν άστερόενθ', 'ίνα µιν περί ιτάντα καλύτττοι, όψρ' είη µακάρεσσι θεοϊς έδος ασφαλές αίεί. γείνατο δ' Οΰρεα µακρά, θεών χαρίεντας έναύλους 130 Νυµφέων, αϊ ναίουσιν άν' ούρεα βησσήεντα. ή δέ και άτρνγετον ιτέλαγος τέκεν, οίδµατι ·θυΐον, Πόντον, άτερ φιλότητος έφιµέρου- αύτάρ εττειτα Ούρανφ εύνηθεΐσα τέκ' Ώκεανόν βαθυδίνην, Κοΐόν τε Κρϊόν ·θ' Ύττερίονά τ' Ίαττετόν τε... 25 31 Jako první ze všeho se zrodil Chaos, potom Gaia [Země] s širokou hrudí, navždy pevné sídlo všech věcí, a mlžný Tartaros na tomto místě neorganický a příliš nezapadá do kontextu; proto jsme jej vypustili. Vyskytuje se ve středověkých rukopisech, ale nenachází se v citacích u Platóna (Symp. 178b) a pseudo-Aristotela (MXG I,975al 1), ani u Sexta Empeirika a Stobaia. Verš 119 v těchto citacích rovněž chyběl (podobně, jak se zdá, jako v kopii, které užíval Zénón z Kitia: SVF 1,104-105) a scholiasta k němu poznamenal αθετείται („označuje se jako sporný"); cituje ho však na jeho správném místě Chalcidius (In Tim. 122), který vynechává verš 118. Skutečnost, že Platón navazuje na verš 117 veršem 119, není nutně významná; Platóna zajímal pouze Erós, a tak citoval pouze to, co se vztahovalo k němu, a nic víc. Pochybnost scholiasty a poplatónské vypouštění verše může mít svůj původ v tom, že jej vypustil Platón; anebo byl tento verš pociťován jako cizorodý, protože byl přidán v době, kdy se objevily alternativní popisy Hádu (str. 34 n.). 25 Výčet Titánů je doplněn v následujících verších; Gaiino další potomstvo zjevně nebylo kosmologické. Ve verších 154 nn. následuje příběh o kastraci Krona (39). Ve verších 211 nn. se setkáváme s návratem ke zrodu personifikovaných abstrakcí, např. Noci a Sváru, ty však nemají kosmologický význam. 52 v prohlubni Země s širokými cestami, a Erós, který je nejkrásnější z nesmrtelných bohů, uvolňovatel údů, jenž si podmaňuje mysl i rozvážnou vůli v prsou všech bohů i lidí. Z Chaosu se zrodili Erebos a černá Noc; a z Noci zase vzešel Aithér a Den, které Noc počala a porodila, když se v lásce spojila s Erebem. A Gaia nejprve zrodila hvězdného Úrana [Nebe], sobě rovného, takže ji celou dokola zakryl, aby byl navždy pevným sídlem všech blažených bohů. Pak zrodila vysoké hory, rozkošný domov božských Nymf, které bydlí v lesnatých horách; zrodila neplodné more dmoucí se vlnami, Pontos, a to bez toužebné lásky; a potom, když ulehla s Uranem, porodila Ókeana s hlubokými víry, dále Koia, Kria, Hyperiona a Iapeta... Autor Theogonie se rozhodl, že dovodí rodokmen bohů zpět až k počátku světa, a úryvek 31 představuje jeho výklad o nejranějších stadiích, v nichž vznik kosmických složek, jako je Úranos (Nebe), vede postupně ke generaci vágních, ale plně antropomorfních mytických bytostí, jakými jsou Titáni. Tuto básnickou kosmogonii, která byla složena pravděpodobně v raném sedmém století př. Kr., nicméně nevymyslel Hésiodos; její příležitostná iracionalita a zdvojování některých stadií naznačují, že jde o syntézu nejméně dvou starších rozličných výkladů. Například Erebos (který má možná chetitskou etymologii), třebaže u Homéra okolo něho není zcela jasno, musí lokálně souviset s celým komplexem Gaia-Hádés—Tartaros (Έρέβεσφιν ύττό χθονός ν Theog. 669); na svět však přichází o stadium později než Gaia a Tartaros. Mohlo by se to vysvětlit jako místní diferenciace, podobně jako se hory a moře (Pontos) rodí jako místní diferenciace ze Země; ale v takovém případě by měl přirozeně pocházet z Tartaru či Gaie, a ne z Chaosu. Erebos je spjat s Nocí, nepochybně proto, že s ní sdílí základní vlastnost (temnotu), podobně jako je Aithér spjat s Dnem. Rození se uskutečňuje buď na základě protikladů (např. Aithér a Den z Ereba - jemuž jeho střední rod nebrání v otcovství - a Noci), nebo na základě podobností (Erebos a Noc z Chaosu, srv. str. 59), nebo podle lokálních diferenciací. Některá zrození nicméně nelze vysvětlit žádným z těchto principů zejména zrození Úrana z Gaie. Inkonsistence panuje také ve způsobu rození. Erós se rodí v prvním stadiu diferenciace, pravděpodobně proto, aby poskytl antropomorfní, sexuální vysvětlení následujících 53 diferenciací. Tohoto vysvětlení se nicméně neužívá důsledně. Gaia ve verši 132 zrodí Pontos „bez lásky"; Noc se ve verši 125 spojuje s Erebem, ale ve verši 213 opět rodí, „aniž s kýmkoli spala"; Chaos ve verši 123 a opět Gaia ve verši 126 rodí samostatně, ačkoli Láska už existuje. Bezprostředně poté, co sama ve verši 126 zrodí Pontos, se Gaia spojuje se svým synem a druhem Uranem, aby zrodila plněji personifikovaného Ókeana.26 „První ze všech se zrodil Chaos": prvenství Chaosu je pozoruhodné a je třeba pečlivě zkoumat, co zde Hésiodos pravděpodobně slovem Χάος mínil. Tři výklady lze zavrhnout hned: (i) Aristotelés (Phys. IV,l,208b29) jej chápal ve smyslu „místa". Ale zájem o tento a příbuzné prostorové pojmy se pravděpodobně objevil až s eleaty, mnohem později než Theogonie, a prvního důležitějšího výrazu se mu dostalo v Platónově Timaiovi. (ii) Stoikové následovali Zénóna z Kitia (např. SVF 1,103), který tuto myšlenku možná přejal od Ferekyda ze Sýru (DK 7 Β la), a odvozovali χάος od χέεσθαι; vykládali jej pak jako to, co je tekuté, tj. jako vodu. (iii) S běžným moderním významem chaosu jako nepořádku se můžeme setkat např. v Lúkianových Amores, 32, kde je Hésiodův χάος interpretován jako neuspořádaná, beztvará látka. I tento výklad má možná stoický původ. Substantivum χάος je odvozeno od kořene χα- s významem „zející otvor, mezera, jícen". Ze spolehlivých výskytů slova do r. 400 před Kr. se pouze jedna skupina vztahuje ke kosmogonickému Chaosu z našeho úryvku (tak Akúsilaos v úryvku 18; Aristofanés, Av. 693; Nub. 627); druhá skupina má speciální význam „vzduch" ve smyslu oblasti mezi Nebem a Zemí, kde létají ptáci (tak Bakchylidés, 5,27; Euripidés, zl. 448 Nauck2; Aristofanés, Nub. 424; Av. 1218). Není nepravděpodobné, že Bakchylidovo básnické a snad originální užití vysoce osobitého obratu έν άτρύτφ χάει (jako místa, v němž létá orel - volný vzduch v protikladu k Zemi či moři) bylo záměrně napo- 26 Vzhledem k jeho kosmologickému významu jakožto obklopující řeky (§ 2) bychom očekávali, že Ókeanos vstoupí na scénu dříve než Pontos, který lze vlastně pokládat za detail Země. Zplození Ókeana Gaiou a Uranem může mít racionalistický důvod, neboť obklopující řeka tvoří linii doteku mezi Zemí a poklopem Nebe. 54 dobeno Euripidem a Aristofanem, buď v lyrickém smyslu (Av. 1218), nebo jako vhodná, třebaže ne nutně vážná interpretace kosmogonického Chaosu u Hésioda. Doklady tedy neukazují na rozšířený úzus slova χάος ve smyslu prostoru mezi Nebem a Zemí, třebaže takové užití bylo nepochybně známo. Na tomto místě musíme vzít v úvahu jiný výskyt tohoto slova v Theogonii samé: 32 Hésiodos, Theog. 695 (Zeus vrhá blesky na Titány) έζεε δε χθων ιτάσα και ΏκεανοΙο ρέεθρα ιτόντος τ' άτρνγετοςτους δ' άµφεττε -θερµός άντµή Τιτήνας θχονίους, φλόξ δ' αιθέρα δίαν ϊκανεν άσττετος, όσσε δ' άµερδε και ίφθί,µων ττερ έόντων αυγή µαρµαίρουσα κεραυνού τε στεροττής τε. 700 καύµα δέ θεσπέσιο ν κατέχεν Χάος· είσατο δ' άντα όφθαλµοϊσι ίδεϊν ήδ' ούασσι οσσαν άκούσαι αϋτως ώς ει Γαία και Ουρανός ευρύς ϋιτερθε ττίλνατο- τοίος γάρ κε µέγας ύττό δούττος όρώρει... 32 Celá Země vřela, i proudy Ókeana, i neplodné moře; a je, Titány zrozené ze Země, obestřel horký dým; neuhasitelný plamen dosáhl až do jasného vzduchu a blyštivá záře hromu a blesku oslepovala oči i těch, kdo byli silní. Nevýslovný žár zachvátil Chaos; očím se naskytl podobný pohled a uším podobný zvuk, jako kdyby se Země a širé Nebe srazily; neboť právě tak obrovský povstal hřmot... O to, kterou oblast světa představuje Χάος ve verši 700, se vedl spor. Buď (a) představuje celek nebo část podsvětí - pro toto užití existuje paralela v Theogonii, 814 (35), což je možná jedna z přidaných variant (srv. str. 34 n. a 58 n.); nebo (b) představuje oblast mezi Zemí a aitherem. Varianta (a) by nicméně byla obtížná: proč by mělo horko pronikat do podsvětí? (Ve verších 861 nn. do něho pronikají otřesy způsobované střelami, ale to je přirozené a odpovídá to skutečnosti.) Titáni nejsou v podsvětí, ale na hoře Othrys (632); bylo řečeno, že plamen dosáhl až do vrchní oblasti vzduchu, a je na místě dodat, že také horko zaplnilo celou prostřední oblast. Následující verše líčí Zemi a Nebe, jak narážejí na sebe - důraz opět není na podsvětí. 55 Objektivní posuzovatel by jistě musel dospět k závěru, že Xáos ve verši 700 popisuje oblast mezi Zemí a Nebem. Vzhledem k základnímu významu slova χάος (mezera, tj. ohraničený interval, nikoli „prázdno" nebo něco takového),27 k jednomu jistému užití z pátého století ve smyslu oblasti mezi Nebem a Zemí a k dalšímu užití tohoto slova v Theogonii, kde je jeho smysl pravděpodobně týž, je nutné věnovat vážnou pozornost interpretaci, kterou předložil zejména Cornford (např. Principium Sapientiae, Cambridge 1952, str. 194 n.) a podle níž Χάος 7ενετ' ν prvním verši úryvku 31 znamená, že mezi Zemí a Nebem vznikla mezera; jinými slovy, že prvním stadiem kosmogonie bylo oddělení Země od Nebe. To by nešlo dohromady s jedním existujícím a nepochybným rysem kosmogonie: s odsunutím Úranova zrození až do druhého stadia, do veršů 126 nn. (Zrození z Chaosu ve verších 123 nn. a z Gaie ve verších 126 nn. mohlo proběhnout současně.) Až na tuto zvláštnost ostatní podmínky této interpretaci vyhovují; Země s přívěskem Tartaru se objevuje hned, jak vznikne mezera; spolu s ní také Erós, který podle básnických zmínek28 existuje ve své nejkon27 Často se srovnával χάος a zející prostor ginnunga v nordické my tologii. Tento zející prostor (který ovšem předcházel stvoření obra, z něhož byly vytvořeny Nebe a Země) byl chápán jednoduše ve smyslu prázdného prostoru: je však důležité si povšimnout, že ve Snorriho schematizaci je pojat jako zakončený říší ledu (Niflheim) na severu a říší ohně (Muspellsheim) na jihu. To jistě neubírá na síle p ředpokladu, že χάος znamená prvotně rozlehlou oblast, druhotně a implicitně však také její hranice. 28 Nikoli u Homéra nebo Hésioda; nejvýrazněji v úryvku 33 Aischylos, zl. 44,1-5 (z Danaovem): έρφ µέν αγνός ουρανός τρώσαι χ·θόνα, έρως δέ γαΐαν λαµβάνει γάµου τυχεΐν. δµβρος δ άττ' εύνατήρος ούρανοΰ ιτεσών έκυσε γαΐαν ή δέ τίκτεται βροτοΐς µήλων τε βοσκάς και βίον ∆ηµήτριον. (Vznešené Nebe vášnivě touží proniknout Zemi, touha se zmocňuje Země, aby se s ním spojila v sňatku. Déšť, který z Nebe, jejího ženicha, padá, oplodňuje Zemi a ona rodí smrtelníkům pastvu pro dobytek a Démétřinu krmi.) Tato představa deště, který skutečně oplodňuje Zemi, je pravděpodobně velmi stará. 56 krétnější formě jako déšť/semeno mezi Nebem a Zemí. Není nepravděpodobné, že explicitní popis zrození Úrana byl v hésiodovském schématu odsunut na pozdější dobu vinou konfuzního užití dvou oddělených výkladů (tuto konfuzi lze doložit i jinými detaily schématu) a že je implikován již ve verši 116 hned v prvním stadiu kosmogonie. Oddělení Nebe a Země je v Theogonii zcela nepochybně zdvojeno, opakuje se ve zcela mytopoetické formě v příběhu o kastraci Krona (39); avšak zdvojení výkladů, které mají různou logickou povahu (kvaziracionalistickou a mytickou), je snáze přijatelné než zdvojení na téže, kvaziracionalistické rovině. Cornfordovu interpretaci může podpořit sloveso, jehož je užito k popisu prvního stadia kosmogonie: nikoli ήν („byl"), ale γένετ' („vznikl, zrodil se"), které možná znamená, že Χάος nebyl věčným předpokladem diferencovaného světa, ale modifikací tohoto předpokladu. (Lze vyloučit, že by Hésiodos nebo jeho zdroj chápali prvopočáteční substanci jako pocházející z ničeho.) Představa, že Země a Nebe tvořily původně jednu masu, byla možná tak obecně rozšířená (viz str. 60-63), že to Hésiodos mohl pokládat za zaručené a svůj výklad o utváření světa zahájil prvním stadiem diferenciace. Jistě, byl by to poněkud kryptický a lakonický postup; a zdá se pravděpodobné, že slova Χάος γενετ' mínila něco složitějšího než jednoduše „Nebe a Země se oddělily" - ale přesto se kloním k názoru, že právě to byl původní smysl tohoto obratu. Povaha mezery mezi Nebem a Zemí po jejich prvním oddělení mohla docela dobře být nějakým způsobem specifikována v lidových tradicích, z nichž Hésiodos pravděpodobně čerpal. Lze předpokládat, že existoval pokus představit si, jak by věci vypadaly, kdyby existovalo jen temné Nebe a Země a prázdný prostor mezi nimi. Zde se musíme obrátit o pomoc ke dvěma pasážím (viz str. 34 n.) rozvádějícím hésiodovský popis podsvětí. 34 Hésiodos, Theog. 736-745: ένθα δε γης δνοφερής και Ταρτάρου ήερόεντος ττόντσυ τ' άτρυγέτοιο και ουρανού άστερόεντος έξείης ιτάντων ττηγαί και ττείρατ' έασιν άργαλέ' εύρώεντα, τά τε στυγέουοα θεοί ττερ, 740 χάσµα µέγ', ουδέ κε ττάντα τελεσφόρον εις ένιαυτόν ούδας ϊκοιτ', ει πρώτα ττυλέων έντοσθε γένοιτο, αλλά κεν ένθα και ένθα φέροι ττρό θύελλα θυέλλης 57 άργαλέη· δεινόν δέ και άθανάτοισι θεοϊσι τοϋτο τέρας- Νυκτός δ' έρεβεννής οικία δεινά 745 έστηκεν νεφέλης κεκαλυµµένα κυανέησιν. 35 Hésiodos, Theog. 811 (následuje po zopakování veršů 736-739, viz 34): ένθα δε µαρµάρεαί τε ττύλαι και χάλκεος ουδός άστεµφής, φίζησι διηνεκέεσσι άρηρώς, αυτοφυής· ττρόσθεν δέ θεών έκτοσθεν απάντων Τιτήνες ναίουσι, ιτέρην Χάεος ζοφεροΐο. 34 Tam jsou zdroje a hranice tmavé Země, mlžného Tartaru, ne plodného Moře a hvězdného Nebe, jich všech po řadě, nedo stupné a temné, jichž se hrozí sami bohové: veliká propast, na jejíž dno by nikdo nedošel ani za dobu úplného roku, kdyby se jednou ocitl v jejích branách, nýbrž sem tam by jím smýkala jedna prudká bouře za druhou. Strašné to zjevení i pro nesmrtel né bohy! Strašný příbytek temné Noci stojí zahalen temně mod rými mraky. Tam je třpytivá brána a bronzový práh, neotřesitelný, upevněný táhlými kořeny, samorostlý. Naproti, daleko od všech bohů, bydlí Titáni, až za temným Chaosem. 35 Úryvek 34 je zjevně pokus o explikaci veršů 726-728 (2), kde se říká, že Tartaros (možná jeho horní část) je obklopen Nocí a nad ním jsou kořeny Země a Moře. Ve slově ττείρατ', „meze", je obsaženo upřesnění pravděpodobného zdroje úryvku 2, tj. Il. VIII,478-479: τα νείατα ττείραθ' ... γαίης και ιτόντοιο; τπηγαί, „prameny", jsou uvedeny jako vhodné pro Moře. Verše 740 nn. jsou zvláštním a svérázným rozvinutím veršů 720 nn. Naproti tomu úryvek 35, který následuje po zopakování prvních čtyř veršů úryvku 34, začíná mírně pozměněným veršem (Il. VIII,15) z homérského popisu Tartaru (1), potom pokračuje „kořeny" z úryvku 2, tentokrát dosti vágně, a končí „velkou propastí" (χάσµα µεγ') z verše 740, která se opět objevuje jako X"oq. Obě pasáže obsahují nedůslednosti, které odpovídají tomu, že jde o dosti povrchní rozpracování; například vystřídání rozumné představy, že kořeny Země se nacházejí nad Tartarem, představou, že „prameny a meze" Země, Moře, Nebe a Tartaru, se nachá- 58 zejí v Tartaru (34). Zajímavý je následující popis Tartaru jako χάσµα µέγ': velké propasti či chasmatu (srv. Euripidés, Phoen. 1605), plného bouří a obsahujícího příbytek Noci. V úryvku 35 je tato propast popsána jako „temný Chaos" (nemusí nás zajímat jeho svérázná geografie, s výjimkou toho, že Chaos není absolutně neohraničený). V tom musí být obsažen odkaz na počáteční Χάος ζ verše 116 (31) a zdá se rozumné předpokládat, že autor či autoři těchto rozpracování chápali počáteční Χάος jako temný a větrný, podobně jako Tartaros. Tuto interpretaci do jisté míry podporuje skutečnost, že v původním kosmogonickém výkladu se Erebos a Noc (oba pravděpodobně tem ní) zrodili z Chaosu. Zdá se, že uvedené doklady poukazují k následujícímu závěru. V každém případě v Hésiodově prameni byl první fází formace rozrůzněného světa vznik rozsáhlé mezery mezi Nebem a Zemí. Hésiodos položil důraz na povahu této mezery samé, nikoli na událost od dělení, která ji vytvořila. Mezera je pojata jako temná a větrná protože aithér a Slunce ještě nevznikly a noc s bouří jdou ruku v ruce. Týž popis je vcelku přirozeně uplatněn na temné prohlubně Tartaru; někdy je Tartaros popisován jako původní mezera nebo spíše jako její část.29 29 G. Vlastos (Gnomon, 27, 1955, str. 74-75) pokládá úryvek 34 za významný pro původ Hésiodova kosmogonického Chaosu a navrhuje dokonce, že právě na jeho základě přišel Anaximandros na svou představu τό άιτειρον. Také U. Holscher (Hermes, 81, 1953, str. 391-401) zcela zavrhnul Cornfordovu interpretaci a pojal Chaos jako temný a neomezeně rozlehlý. Tuto tezi opírá o předpoklad, že kosmogonie, kterou Fílón z Biblu u Eusebia (Praep. evan. 1,10) připisuje Sanchuniathonovi (Foiničanovi, který údajně žil před Trójskou válkou), je skutečně prastará, mnohem starší než Hésiodos. Podle shrnutí u Eusebia byl prvním stadiem všeho temný, bezmezný vzduch a vítr (χάος ·θολερόν, έρεβώδες, jak zní jeden z jeho popisů). Když „vášnivě zatoužil po svých vlastních άρχου" (ať se jimi míní cokoli), došlo ke smíšení. Vznikl mot (jakési bahno) a stal se setbou stvoření. Je pravda, že nálezy v Ras Šamra i odjinud ukázaly, (a) že některé motivy řecké mytologie pocházejí z doby dávno před Homérem a Hésiodem a z mimořeckého prostředí; (b) že Foinikie měla ve druhém tisíciletí př. Kr. své vlastní verze mýtů o nejstarších dějinách bohů a byla místem 59 Oddělení Země od Nebe v řecké literatuře 36 Euripidés, zl. 484, z Moudré Melanippé (DK 59 A 62): κούκ έµός µΰθος άλλ' έµής µητρός ιτάρα, ως ούςανός τε γαΐά τ' ήν µορφή µία· έιτεί δ' έχωρίσθησαν αλλήλων δίχα τίκτοικη ττάντα κάνέδωκαν εις ψάος, δένδρη, ττετεινά, θήρας, ους θ' άλµη τρέφει, γένος τε θνητών. 37 Diodóros, Bibl. hist. 1,7,1 (DK 68 Β 5,1): κατά γαρ τήν έξ αρχής των όλων οτύστασιν µίαν Ιχειν ίδέαν ούρανόν τε και γήν, µεµειγµένης αυτών τής φύσεως- µετά δέ ταϋτα διαστάντων των σωµάτων άττ' αλλήλων τον µέν κόσµον ττεριλαβεΐν άττασαν τήν όρωµένην έν αΰτφ σύνταξιν... 30 setkávání kultur. Je také pravda, že v theogonii připisované Sanchuniathonovi existuje jeden prvek (božstvo Eliun v generaci před Úranem), který neodpovídá Hésiodovi, ale odpovídá příbuznému chetitskému výkladu z druhého tisíciletí (viz str. 64 n.). Tento prvek však mohl být součástí původní a prastaré lokální kosmogonické tradice a mohl být začleněn kdykoli: nedokazuje, že každá část celé snůšky připisované Sanchuniathonovi (Hermes Trismegistos atd.) si může činit jakýkoli nárok na to, že je zpřítomněním nějakého starého materiálu. Zejména to však ani zdaleka nenaznačuje, že tento kosmogonický výklad je něčím jiným, než čím se zdá být, totiž hellénistickou eklektickou napodobeninou Hésioda a pozdějších kosmogonických pramenů (obsahuje možná zmínku o vejci). Používat jej jako prostředku k výkladu Chaosu v Theogonii a k důkazu toho, že představa prvopočáteční větrné temnoty byla pro Hésioda hotovou věcí, kterou si přizpůsobil, je spíše zajímavý nápad než vědecký postup. 30 Kosmogonii a antropogonii z první knihy Diodóra (jenž záhy po této pasáži cituje úryvek 36) připisoval Diels Démokritovi. Není v ní sice ani zmínky o atomech, jak upozornil Cornford, ale některé podrobnosti pozdějších stadií přesto mohou být čerpány z Démokritova Μικρός διάκοσµος (str. 405 n.). Vývoj společnosti je podobný tomu, který popisuje Prótagorás ve stejnojmenném Platónově dialogu. Celý výklad je eklektický, ale jeho hlavní rysy pocházejí z pátého století a mají převážně 60 38 Apollónios Rhodský, Argon. 1,496 (DK 1 Β 16): ήειδεν δ' ώς γαία και ουρανός ήδέ θάλασσα το ITQÍV έττ' άλλήλοισι µ,ι/Ř συναρηρότα µορφτ| νείκεος έξ όλοοΐο διέκριθεν άµφίς έκαστα· ήδ' ώ<> ζµττεδον αίέν έν αίθέρυ τέκµαρ έχουσιν άστρα σεληναίη τε και ήελίοιο κέλενθοι... 31 36 Α ta pověst není má, ale mám ji od své matky, že Nebe a Země byly jeden tvar; a když se od sebe oddělily, zplodily všechny věci a vydaly je na světlo, stromy, ptáky, zvířata, i tvory, které živí slané Moře, i rod smrtelníků. Neboť v době počátečního stavu veškerenstva měly Nebe a Země jednu podobu, protože jejich přirozenost byla smíšena; potom se jejich těla navzájem rozestoupila a svět dostal celé to uspořádání, které v něm vidíme... Zpíval, jak Země a Nebe a Moře byly kdysi navzájem spojeny v jedinou podobu a jak je zhoubný svár rozdělil jedno každé zvlášť; a jak mají hvězdy a Měsíc i sluneční cesty v aitheru pevnou hranici... 37 38 V předchozím oddílu jsme navrhli, že implicitně míněným, třebaže nikoli zdůrazněným prvním stadiem hésiodovské theogonie bylo oddělení Nebe a Země. Úryvky 36-38 ukazují, že tato představa byla v Řecku dostatečně dobře známá. Je pravda, že pouze úryvek 36 pochází alespoň z pátého století př. Kr., ale za zvláště významnou je třeba považovat skutečnost, že oddělení Nebe od Země je tu výslovně popisováno jako pověst předávaná matkou dítěti, tj. jako lidový a tradiční výklad. Není k ní sice známa žádná vědecká paralela; nicméně tato představa se mohla spojit se specializovanějšími iónskými teoriemi, jako je tomu v úryvku 37 a v jeho pokračování. iónský ráz; jako takový může docela dobře obsahovat tradiční kosmogonické představy.) 31 Pěvcem je Orfeus. Kosmogonie nemá nic společného se specificky „orfickými" výklady (§ 4); Apollónios chtěl přirozeně vložit Orfeovi do úst co nejstarobyleji znějící verzi. 61 Oddělení Země od Nebe v neřeckých pramenech Odštěpení Země od Nebe je kosmogonický mechanismus, jehož bylo dávno před nejstaršími známými řeckými kosmogonickými představami široce užíváno v mytologických výkladech velkých předovýchodních kultur. (Je dokonce společný mnohým odlišným kulturám: srv. zvláště výrazný příklad maorijského mýtu o oddělení Rangiho [Nebe] a Papy [Země] jejich omezeným potomkem, který představuje velmi blízkou paralelu k úryvku 39.) Tak např. jedna glosa z konce prvního tisíciletí př. Kr. k egyptské Knize mrtvých vysvětluje, že „Re se začal objevovat jako král, jako ten, jenž byl předtím, než došlo k vyzdvižení (Nebe) bohem Šu, když byl na hoře, která je v Hermopoli" (ANET, str. 4). Šu je bůh vzduchu, kterého ze sebe vychrlil Re a který zvedá bohyni Nebe Nut nad boha Země Keba. V churritskochetitském mýtu Zpiv o Ullikummim (ANET, str. 125; O. R. Gurney, The Hittites) říká Upelluri, protějšek Atlanta: „Když nade mnou byly postaveny Nebe a Země, nevěděl jsem o tom nic, a když přišli a rozťali Nebe a Zemi sekáčkem vedví, nevěděl jsem o tom nic". V babylónském eposu O stvoření světa (IV, 137 nn.; ANET, str. 67) Marduk roztrhne tělo prvotní bohyně vody Tiámat a z jedné jeho poloviny vytvoří Nebe (obsahující nebeskou vodu), zatímco z druhé vytvoří Apsú, hlubinu, a Ešarr, „velké bydliště" neboli firmament Země. V jiné, pozdější semitské verzi z první kapitoly biblické knihy Genesis, jsou prvotní vody rozděleny podobným způsobem: „I řekl Bůh: ,Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!' Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem." (Gen l,6-8)32 Oddělení Nebe od Země bylo tedy obsaženo v různých neřeckých mytologických výkladech, které jsou starší než Hésiodos. V následujícím oddíle uvidíme, že Hésiodův popis nejranějších generací bohů 32 Počáteční slova první kapitoly knihy Genesis - „Na počátku stvořil Bůh Nebe a zemi. A Země byla pustá a prázdná" -jsou matoucí anticipací toho, co bude následovat. Počátečním stavem je neomezená, temná voda; prvním stadiem diferenciace je rozdělení vod na vody nad klenbou a vody pod klenbou. Anticipace v úvodním shrnutí představuje paralelu ke zdvojení vyskytujícím se implicitně v Hésiodově Theogonii (str. 56). 62 je verzí základního předovýchodního mýtu, který je znám také z jedné dochované churritsko-chetitské verze. Není tedy nic překvapivého na tom, že se u Hésioda objevuje motiv oddělení Nebe a Země - ať už implicitně v kvaziracionalistickém Χάος γένετ' řádné kosmogonie, nebo explicitněji, zato však ve zcela mytopoetickém hávu v příběhu o kastraci, k němuž nyní obrátíme pozornost. Mýtus o kastraci v Theogonii 39 Hésiodos, Theog. 154-182: όσσοι γαρ Γαίης τε και Οΰρανοΰ έξεγένοντο, δεινότατοι ιταίδων, σφετέρω δ* ήχθοντο τοκήι έξ αρχής- και των µεν όπως τις πρώτα γένοιτο πάντας άποκρΰπτασκε, και εις φάος σύκ άνίεσκε, Γαίης έν κευθµώνι, κακώ δ* έπετέρπετο έργω Ουρανός· ή δ' εντός στοναχίζετο Γαία πελώρη 160 στεινοµένη· δολίην δε κακήν τ' έφράσσατο τέχνην. ...είσε δε µιν (se. Κρόνο ν) κρΰψασα λόχω· ένέθηκε δε χερσίν 175 άρττην καρχαρόδοντα, δόλον δ' ύπεθήκατο πάντα. ήλ·θε δε Νύκτ' έπάγων µέγας Ουρανός, άµφϊ δε Γαίη ίµείρων φιλότητος έπέσχετο καί φ' έτανύσθη πάντη· ό δ' έκ λοχεοϊο παις ώρέξατο χειρί σκαιη, δεξιτερή δε ττελώριον έλλαβεν άρττην 180 µακρήν, καρχαρόδοντα, φίλου δ' άττό µήδεα ττατρός έσσυµέν ως ήµησε, πάλιν δ' έρριψε φέρεσθαι έξοττίσω... 39 Všechny, kdo se zrodili z Gaie a Úrana, nejstrašlivější z potomků, jejich zploditel od počátku nenáviděl; jakmile se někdo z nich narodil, všechny je ukryl v útrobách Gaie a nepustil je na světlo. Úranos se radoval ze zlého činu, ale ona, obří Gaia, sténala, neboť jí v útrobách bylo těsno, a tak si vymyslela zlou a důmyslnou lest... vyslala ho [Krona] ven a skryla ho v záloze; do rukou mu vložila srp s ostrými zuby a svěřila mu celou lest. Veliký Úranos přišel v doprovodu Noci, v touze po lásce objal Gaiu kolem dokola a rozložil se na ní. Tu on, jeho syn, natáhl z úkrytu levou ruku, pravou rukou uchopil obrovský srp 63 s ostrými zuby, rychle usekl pohlavní úd svého otce a mrštil jej daleko dozadu za sebe... (Kapky krve oplodní Gaiu a zrodí se z nich Erinye, Giganti a jasanové nymfy; uťaté přirození padne do moře a z pěny se zrodí Afrodíté.) Podrobnosti této verze naznačují, že Úranos se oddělil od Gaie, přinejmenším ve dne: ale proč by v takovém případě Gaia za jeho nepřítomnosti nemohla vyvést své potomky? Je pravděpodobné, že v jiných verzích tohoto příběhu ležel Úranos na Gaii nepřetržitě (jako v maorijském mýtu Rangi pokrývá bohyni Papu), takže by se dalo říci, že „Nebe a Země byly jeden tvar". Nemůže být velkých pochyb o tom, že toto drsné sexuální líčení míní na jiné a méně sofistikované rovině touž kosmogonickou událost, která je implikována nejprve ve slovech Χάος γένει·' a potom v Γαία ... έγείνατο Ισον εαυτή Ονρανόν ζ explicitní kosmogonie úryvku 31.33 Že určitá část obsahu Theogonie je neřeckého původu a pochází z mnohem starší epochy než z doby Hésiodových bezprostředních předchůdců, to nejfrapantněji ukazuje chetitská tabulka o Kumarbim, která je churritského původu a která ve své dochované podobě pochází z doby okolo poloviny druhého tisíciletí př. Kr.34 V chetitské verzi 33 S nejnápadnější paralelou k mytopoetickému opakování události, která již byla vyložena v kvaziracionalistickém a mnohem sofistikovaněj ším shrnutí, se setkáváme v knize Genesis: abstraktní Elohim první kapi toly je nahrazen zcela antropomorfním a mnohem hrubším Jahvem druhé kapitoly, stejně jako vágní „Bůh stvořil člověka k svému obrazu" z první kapitoly je zopakováno v daleko názornější a primitivnější formě ve druhé kapitole, kde Jahve tvoří člověka z prachu a vdechuje mu život v chřípí. (K představě člověka stvořeného z bláta srv. např. starobabylonský text citovaný v ANET, str. 99, si. b, a řecký mýtus o Prométheovi.) 34 Κ tabulce o Kumarbim viz ANET, str. 120-121; O. R. Gurney, The Hittites, str. 190-192; R. D. Barnett, JHS 65, 1954, str. 100 n.; H. G. Guterbock, Kumarbi, Zurich 1946, str. 100 nn.; G. S. Kirk, Myth, its Meaning and Functions in Ancient and Other Cultures, str. 214-219. Zpěv o Ullikummim (viz str. 62) na jiných tabulkách vypráví o dalších skutcích 64 je prvním králem Nebes Alalu, kterého vytlačí bůh Nebe Anu; Anua svrhne otec rozvinutých bohů Kumarbi (ekvivalent Krona, „otce bohů"). Když se Anu snaží uniknout na Nebe, Kumarbi ukousne a spolkne jeho přirození. Když se dozví, že otěhotněl bohem bouře a dvěma dalšími „strašlivými bohy", Kumarbi přirození zase vyplivne a ono oplodní Zemi těmito dvěma dalšími bohy; Kumarbi se však už nemůže zbavit boha bouře a skutečně jej také porodí. Bůh bouře (jehož řeckým ekvivalentem je evidentně bůh hromu a blesku Zeus) zjevně s pomocí Anua sesadí Kumarbiho a stane se králem Nebe. Podobnosti s řeckým mýtem bijí do očí: posloupnost bůh Nebe — otec bohů - bůh bouře je shodná; společná je i kastrace boha Nebe Kumarbim/Kronem a otěhotnění Země jeho zahozeným přirozením. Existují ovšem také významné rozdíly: chetitská verze (podobně jako jiné předovýchodní výklady) zná před bohem Nebe ještě jiného boha, Alalua; co polyká Kronos, je kámen (omylem namísto boha Bouře, Theog. 468 nn., a poté, co spolykal všechny své ostatní děti); a je to Rhea, nikoli on, kdo porodí boha Bouře. Má se za to, že na rozbité části chetitské tabulky mohla být nějaká zmínka o tom, že Kumarbi snědl kámen, ale to je nejisté. Za pozornost stojí rovněž skutečnost, že také u Hésioda pomáhá bohu bouře přežít bůh Nebe (spolu s Gaiou). Chetitská verze nijak neimplikuje, že by kastrace boha Nebe souvisela s oddělením Nebe od Země; žádná bohyně Země se v ní ani nevyskytuje. To je důležitý rozdíl, ten však nenaznačuje, že řecký motiv oddělení neměl předobraz v mýtu druhého tisíciletí, nýbrž že do řecké verze byly pojaty varianty, které se v chetitském výkladu náhodou nenacházejí. Řecká verze přirozeně nebyla odvozena speciálně z verze chetitské, nýbrž existoval velmi rozšířený společný výklad se spoustou lokálních variant, jehož jednou verzí je chetitská tabulka a jinou Hésiodos, přičemž Hésiodova verze byla navíc poznamenána peripetiemi předání mladší a velmi odlišné kultuře. Kumarbiho z doby jeho panování na Nebi; že Nebe a Země byly odděleny, se zde zjevně předpokládá. 65 6. „Smíšené" theogonie (A) Alkman Spartský lyrik Alkman působil okolo r. 600 př. Kr. a bylo velkým překvapením, když publikace oxyrhynchského papyru č. 2390 v r. 1957 vynesla na světlo, že jedna z jeho básní obsahovala jakousi theogonickou kosmogonii („v této písni se Alkman zabývá přírodou", jak praví komentátor, zl. 3, sl. I,26), která možná začínala invokací Mús jakožto dcer Země. Ze samotné básně máme jen žalostné útržky; na papyru (z druhého století po. Kr.) se dochovaly části prózou psaného a svým rázem silně aristotelského komentáře k básni, která byla zjevně spíše záhadná a vyvolala řadu jiných pokusů o výklad (sl. 1,27 n.). Ústřední část komentáře následuje v úryvku 40; je však důležité poznamenat, že komentář obsahoval také lemmata, tj. krátké citace z Alkmana, na něž byl zavěšen, a že ve slovech έκ δε τω π[ na počátku si. II (ř. 3), po němž následuje výklad πόρον άπό της ττ.[ na ř. 6, ukazuje dialektická forma τω místo τοΰ, že Alkman sám nepochybně užil termínu πόρος - s nímž je těsně spjato slovo τέκµωρ, jež v každém přípdě představuje poetický tvar. Jiná lemmata (která následují po úryvku 40) jsou: πρέσγ[υς a později άµάρ τε και σελάνα και τρίτον σκότος, tj. „ctihodný" a „den a měsíc a za třetí tma". 40 Alkman, zl. 3 (Page), si. 11,7-20 ώς 7άρ ήρξατο ή ύλη κατασκενα[σθήναι έγένετο πόρος τις οιονεί αρχή· λ[έγει συν ό 'Αλκµάν την ύλην πάν[των τετα-ραγµένην και άπόητον είτα [γενέ-θσαι τινά φησιν τον κατασκευά[ζοντα πάντα, είτα γενέσθαι [ιτό]ρον, τοϋ [δέ πό-πσυ παρελθόντος επακόλουθη [σα ι] τέ-κµωρ- και έστιν ό µέν πόρος οίον αρχή, το δέ τέ-κµωρ οιονεί τέλος, της Θέτιδος γενοµένης αρχή και τέ[λ]ο[ς ταΰτ]α πάντων έ-γένε[τ]ο, και τα µεν πάντα [όµο]ίαν έχει την φΰσιν τηι τοΰ χαλκού ΰληι, ή δέ Θέτις τ[ήι] τοΰ τεχνίτου, ό δέ πόρος και το τέκµωρ τηι άρχήι και τώι τέλει... 66 40 Neboť když se látka začala pořádat, vznikla jakási cesta [nebo průchod, poros], jakoby začátek [nebo původ, arché]. Alkman tedy říká, že látka všech věcí byla neuspořádaná a nebyla vyrobená; pak prý vznikl kdosi, kdo všechno uspořádal, pak vznikla cesta [poros], a když pominula cesta, následovala mez [nebo cíl, tekmór]. A cesta je jako začátek [nebo původ], kdežto mez je jako konec [nebo cíl, telos]. Když se zrodila Thetis, staly se začátkem a koncem všech věcí; a všechno má podobnou přirozenost jako látka bronzu, Thetis jako řemeslník a cesta a mez jako začátek a konec... Komentátor připodobňuje Alkmanův výklad Aristotelově diskusi o čtyřech „příčinách" - tj. předpokladech či aspektech fyzické existence - ve druhé knize Fyziky. Existuje totiž zjevná podobnost mezi Thetidou (zvláště když uvážíme, že její jméno mohlo být spojováno s kořenem, jehož význam je τι/θένοα, θέσθαι, tj. položit či umístit) a působící příčinou, stejně jako mezi Tekmórem a účelovou příčinou; ale Alkman jistě uvažoval v méně abstraktních a možná též méně analytických pojmech. Co měl asi na mysli, bylo v poslední době předmětem mnoha spekulací, ale žádná z nich není skutečně průkazná: tekmór (záměrně váháme, zda psát, či nepsat velké písmeno) je znamení, které ukazuje cestu či poros (podle W. Burkerta); poros představuje stezku v prvotním moři, tekmór směrová znamení na této cestě (West) - nebo hvězdy (Vernant); Poros je „úděl" (srv. ιτέττοωτοα < *Ίτόρω), který má vyvažovat Aisu v Alkmanově zl. 1,13, jak soudí Page (viz o tom níže na str. 68). Jistě, Thetis je mořská bohyně, což hovoří pro Westovu svůdnou konjekturu; ale její jméno, vezmeme-li v potaz možnost výše zmíněného odvození, spolu s Thetidiným starým kultem v samotné Spartě, může být důležitější. Pokud jde o Poros a Tekmór, nezbývá než váhat mezi konkrétnějšími a abstraktnějšími významy, s přirozeným sklonem ke konkrétnějším: mezi fyzickou cestou či stezkou a způsobem procházení či postupu; a mezi viditelným znamením, značkou či mezí a koncem či vyvrcholením (oba významy jsou homérské). Stupeň abstrakce či jejího opaku přitom musí být u obou odlišných termínů stejný; je např. představitelné, že „mez" v konkrétnějším smyslu může být Ókeanos (srv. § 2), zvláště pokud Thetis má vedle ostatních konotací svůj význam mořské bohyně; ale není jasné, co by pak měla znamenat „cesta". 67 Je představitelné, že lemma, které se zmiňuje o skotos, tmě, naznačuje příbuznost s Nocí (§ 3). Komentátor (24 n.) klade temnotu do stadia, v němž látka byla dosud „neoddělená", což znamená, že slovům „a za třetí" (ve vztahu ke dni a měsíci) je třeba dát logický, a nikoli chronologický význam. Komentátor pak pokračuje slovy „působením [...] vznikly cesta a mez a tma", kde lakuna pravděpodobně obsahovala jméno Thetis. Tma zde může představovat prvotní stav, příbuzný Hésiodovu Chaosu (§ 5), navzdory tomu, že komentář zde implikuje, že tma nebyla dříve než poros a tekmór. Obtíže se znásobují tím, že ve fragmentárně dochovaných verších 13 n. Alkmanova Partheneia (zl. 1 Page) je Poros spjat s Aisou jako „nejstarší z bohů". Komentátor (D. L. Page, Lyrica Graeca Selecta, Oxford 1968, str. 6) zde činí k verši 14 pozoruhodnou poznámku, že Poros je totéž jako u Hésioda Chaos, třebaže kontext sám, jakkoli je porušený, si podle všeho žádá význam lidského osudu nebo údělu jak pro výraz aisa, tak pro výraz poros - což je důvod, proč Page navrhl pro poros spojitost s kořenem πέπρωται atd. spíše než s περάω atd., která by se více nabízela. Nezdá se nicméně nepravděpodobné, že komentátor Partheneia odvodil spojitost s Hésiodovým Chaosem z našeho kosmogonického zlomku; a mohlo by to poskytnout klíč k významu Pora v tomto zlomku, ať už je jeho role v Partheneiu jakákoli. Avšak poros jakožto průchod nebo cesta nemůže být totožný s Chaosem ve smyslu temné, nezformované látky (nebo něčeho podobného); musí následovat po ní nebo do ní zasahovat, jak vyplývá z komentáře v úryvku 40,8-12. Zmínka o Hésiodovi je nicméně zajímavá a může naznačovat, co bychom i jinak byli ochotni předpokládat, že totiž u Alkmana podobně jako u jiných diletantů v kosmogonických otázkách stál vždy v pozadí hésiodovský výklad. Avšak Poros a Tekmór, stejně jako Thetis, rozhodně nepocházejí z Hésioda (a zdá se, že nejsou ani orientálního původu). Představují pro nás trýznivou otázku - ale co asi mohly znamenat pro předsókratiky? Rozhodně neměly žádný významný či specifický vliv; ale dokazují, že kosmogonická spekulace byla v době okolo Thaleta ve vzduchu, a to nejenom v Iónii, ale i ve velmi odlišném kulturním prostředí mateřského Řecka - konkrétně ve Spartě, kterou, jak se zdá, o generaci později navštívil Anaximandros (str. 134-137). Navíc tento druh kosmogonické obrazotvornosti se nezabýval pouze rozpracováním či drobnějšími úpravami tradičních hésiodovských koncepcí (jako tomu 68 bylo v případě „Epimenida", viz § 3(iii)), ale sahal k novým metaforickým aplikacím široce pojímaných obecných představ podobných těm, jež jsou obsaženy ve spektru významů, které lze přičíst termínu tekmór - s nímž bychom mohli být v pokušení spojovat Anaximandrův prozaičtější protějšek: τό άττειρον čili neurčito. (B) Ferekydés ze Syru Tento Ferekydés byl mytograf a theogonista a je třeba jej odlišovat od stejnojmenného athénského genealoga z pátého století a také od pozdějšího a méně významného Ferekyda z ostrova Leru.35 Podle Aristotela nebyl jeho přístup úplně mytologický: 41 Aristotelés, Met. XIV,4,1091b8 (DK 7 A 7): ... έττεί ο'ί γε µεµειγµένοι αυτών (se. των θεολόγων) [και] τω µή µυθικώς άτταντα λέγειν, olov Φερεκύδης και έτεροι τίνες, τό γέννησαν ττρώτον άριστον τιθέασι, και οι Μάγοι. 41 ... neboť „smíšení" theologové - ti, kteří neříkají všechno mytickým způsobem, jako např. Ferekydés a někteří jiní a také mágové - pokládají plodivý princip za to nejlepší. Časové zařazení Ferekydés působil v šestém století př. Kr., snad okolo jeho poloviny. Antické prameny se rozcházejí: podle jedněch byl zhruba současníkem lýdského krále Alyatta (asi 605-560 př. Kr.) a sedmi mudrců (obvykle datovaných do doby okolo Thaletova zatmění Slunce r. 585/584 nebo Damasiova archontátu r. 582/581); podle jiných, které závisejí na Apollodórovi, jeho akmé spadala do 59. olympiády, tj. do let 544-541 př. Kr., a byl současníkem Kýra.36 Apollodórovská 35 F. Jacoby, Mnemosyne, 13 (3. řada), 1947, str. 13 nn., definitivně vyvrátil Wilamowitzovu teorii, že „Ferekydés" bylo generické jméno, s nímž byly spojovány anonymní rané iónské prozaické spisy, podobně jako se lékařské spisy spojovaly s „Hippokratem". 69 datace jej tak činí o generaci mladším, než byl Thalés, a mladším současníkem Anaximandra. To se shoduje s pozdější pythagorejskou tradicí, podle níž Pythagoras Ferekyda pohřbil (str. 72), ale tato událost je zřejmě smyšlená. Žádná z těchto chronologických tradic nepůsobí zvlášť historicky; víme, že podobné synchronizace prováděli hellénističtí chronografové do značné míry na základě apriorních důvodů. Nicméně zájem o Ferekyda byl ve čtvrtém století př. Kr. (což je klíčová epocha, pokud jde o předávání informací o archaické periodě) nepochybně živý a je nepravděpodobné, že by přibližné hranice jeho časového zařazení, tj. šesté století, byly chybné. Ferekydova kniha 42 DL 1,119 (DK 7 A 1): σφζεται δέ τσΰ Συρίου τό τε βιβλίον δ συνέγραψε ν ου ή αρχή· Zas µέν καΐ Χρόνος ήσαν αεί. καΐ Χθονίη... (viz pokračování 49) 43 Suda, s.v. Φερεκύδης (DK 7 A 2): έστι δέ άπαντα ά συνέγραψε ταύτα· Έτττάµυχος ήτοι Θεοκρασία ή Θεογο νία, (έστι δέ Θεολογία έν βιβλίοις Γ έχουσα θεών γένεσιν και διαδοχάς.) 44 DL 1,116 (DK 7 Α 1): τούτον φησι Θεόττοµττος πρώτον ττερί φύσεως και ·θεών γράψαι. Srv. Suda, s.v. Φερεκύδης: ττρώτον δέ συγγραφήν έξενεγκείν ττεζφ λόγφ τινές Ιστο ρούσα». 42 Dochovala se kniha, kterou sepsal autor ze Syru a která začíná slovy: „Zas a Chronos byli vždy, i Chthonié..." 36 Raná datace je obsažena např. ve slovníku Suda (DK 7 A 2) a u DL 1,42 (DK9 A 1, podle Hermippa). Pozdější datace se objevuje u DL 1,118 (podle Aristoxena) a 1,121 (podle Apollodóra) - viz DK 7 A 1; podobně také Cicero, Tusc. disp. 1,16,38 (DK 7 A 5); Plinius, Nátur. hist. VII.205; Eusebios, Chron. (ĎK7 A la). 70 43 Vše, co napsal, je toto: Sedm koutů neboli Snoubení bohů čili Theogonie. (A existuje Theologie v deseti knihách obsahující zrození a posloupnosti bohů.) Theopompos o něm říká, že jako první psal o přírodě a o bozích. - Někteří zaznamenávají, že jako první vydal knihu v próze. 44 Podle úryvku 42 se Ferekydova kniha (anebo to, co za ni bylo považováno) dochovala do Diogenovy doby, tj. do třetího století po Kr. Počáteční slova mohla být dostatečně dobře známa z příslušného údaje v Kallimachově katalogu alexandrijské knihovny (jméno po otci, zde vynechané, bylo uvedeno krátce předtím jako Βάβυος, „syn Babyův")· Že kniha přežila požár z r. 47 př. Kr., pravděpodobně potvrzuje delší citát uvedený v úryvku 50; i když tento i jiné zlomky se mohly dochovat prostřednictvím příruček a antologií. Titul je uveden v úryvku 43. Έιττάµυχος, Sedm koutů, se zdá být autentický název knihy; doplněny jsou, jako často, varianty popisující obsah, ale ty jsou pravděpodobně pozdějšího data.37 „Desetisvazková theologie" je zřejmě záměna s desetisvazkovým dílem o attických dějinách (jež samo nepochybně začínalo od bohů a héróů) připisovaným Ferekydovi z Athén, o němž slovník Suda pojednává na následujících řádcích. Přesný význam kryptického a neobvyklého názvu Sedm koutů je velmi temný: srv. str. 79 n. Úryvek 44 zastupuje rozšířenou tradici, podle níž šlo o první prozaické dílo. Theopompos (čtvrté století př. Kr.) musel ve skutečnosti říci, že Ferekydés jako první psal o bozích v próze, na rozdíl např. od Hésioda. Anály v próze byly pravděpodobně zaznamenávány již před Ferekydem, ale on a Anaximandros (jehož kniha mohla vzniknout zhruba ve stejné době a může být datována do r. 547/546 př. Kr., srv. str. 131 n.) mohli být prvními důležitými prozaickými spisovateli, o nichž se vědělo. 37 Někteří badatelé se s Dielsem, Jaegerem a dalšími kloní k variantě „pět koutů" z úryvku 50, opírajíce se o Damaskiovo tvrzení, že božské plody Chronova semene rozmístěné do pěti koutů se nazývaly ιτεντέ µυχός. 71 Život a legenda (i) Spojitost s Pythagorou Ferekydovi se připisovalo mnoho zázraků, např. předpovědi zemětřesení, ztroskotání, dobytí Messény. Κ těmto zázrakům mělo dojít na různých místech: ve Spartě, poblíž Efesu, na Samu, v Syru atd. Potíž spočívá v tom, že tytéž zázraky se připisovaly také Pythagorovi. Paradoxograf Apollónios, který jistě neužíval Aristotela, říká, že „Pythagoras později pokračoval ve Ferekydových zázracích" (τερατοττοΐα, DK 14,7); a v peripatetických kruzích se zcela jistě přijímalo podání, že když byl Ferekydés na Délu postižen všivostí, jeho žák Pythagoras přicestoval za ním a staral se o něho až do jeho smrti (DL 1,118; Diodóros, Bibl. hist. X,3,4 = DK 7 A 1 a 4). Tvrdil to Aristoxenos a podle Porfyria {Vita Pyth. 56) také Dikaiarchos. Porfyrios také referoval (cituje jej Eusebios, DK 7 A 6) o tom, že podle Andróna z Efesu, spisovatele čtvrtého století př. Kr., zázraky náležely ve skutečnosti Pythagorovi, ale že Theopompos opsal příběhy o zázracích od Andróna, a aby zastřel plagiátorství, připsal je Ferekydovi a mírně pozměnil příslušná místní určení. Andrón však nebyl příliš kritický autor, neboť si vymyslel jiného Ferekyda ze Syru, astronoma (DL 1,119 = DK7 A 1); a Porfyriovo vysvětlení rozdílů je nepřesvědčivé. Zmatek a rozpory, které zjevně ve čtvrtém století existovaly, ukazují, že spolehlivé podrobnosti z Ferekydova života známy nebyly. Byl-li Ferekydés mudrc toho typu, který přirozeně přitahoval vyprávění o zázracích (tak jako jím byl Pythagoras), pak spojitost mezi oběma současníky vymyšlena být musela, ať už skutečně existovala, nebo ne; ale pomineme-li skutky připisované jinak Pythagorovi, zdá se, že Ferekydés měl v sobě jen málo z šamana či kouzelníka. Bylo řečeno, že celé předivo legend možná povstalo z jedné dobře známé poznámky z pátého století: 45 DK 36 Β 4 (Ión z Chiu u DL 1,120): "Ιων ό Χϊός φησι περί αύτοϋ (se. Φερεκύδου)· ώς ό µεν ήνορέη τε κεκασµένος ήδέ και οάδοΐ και φΰίµενος ψυχή τερπνόν έχει βίοτον, είττερ Πνθαγόρης έτύµως σοφός, δς ττερί πάντων ανθρώπων 7νώµας είδε και. έξέµαθεν. 72 45 Ión z Chiu o něm [Ferekydovi] říká: „Tolik vynikal v mužnosti a čestnosti a nyní, když zemřel, se jeho duše těší blaženému ži votu - jestliže byl Pythagoras, který nade všechny ostatní znal a prozkoumal názory lidí, opravdu moudrý." Tyto verše, jak tvrdil H. Gomperz (Wiener Studien, 47, 1929, str. 14, pozn. 3), pravděpodobně nemíní víc než: „Má-li Pythagoras pravdu, pokud jde o posmrtný život duše, pak by se Ferekydova duše měla těšit blaženému životu." Mohly však být mylně chápány - a to už ve starověku - tak, že předpokládají přátelství mezi oběma muži, a mohly vést k přenesení Pythagorových příběhů na Ferekyda. Κ vypracování bohatých biografických výkladů postačila mnohdy sebenepatrnější záminka, zvláště ve třetím a druhém století př. Kr. (srv. např. str. 234); ale i tak se nechce věřit, že by se kontroverze ve čtvrtém století zakládala na tak nepatrném dokladu, jakým je Iónovo malé enkómion. Avšak žádný z dokladů nepůsobí v tomto bodě přesvědčivě, a tak je na místě uchovat si značnou míru skepticismu, pokud jde o vztah obou těchto mužů. (ii) Údajný přístup k tajným knihám Foiničanů 46 Suda, s.v. Φερεκύδης (DK 7 A 2): διδαχθήναι δε ύττ' αυτού Πνθαγόραν λόγος, αυτόν δέ οΰκ έσχηκέναι καθηγητήν, αλλ' εαυτόν άσκήσαι κτησάµ,ενον τα Φοινίκων απόκρυ φα βιβλία. (Viz též 60.) 46 Existuje podání, podle něhož vyučoval Pythagoru, on sám však prý neměl žádného učitele, nýbrž vycvičil se sám, když získal tajné knihy Foiničanů. Tvrzení, že Ferekydés byl samouk, pravděpodobně neznamená víc, než že v době, kdy došlo k sepsání jeho kompletního životopisu, nebylo možné uspokojivě doplnit, kdo byl jeho učitelem. Že čerpal z tajných foinických knih, je jiná z oblíbených spekulací, jakých užívali kompilátoři životopisů. Přesto musela mít nějaký základ, jímž mohly být zjevné orientální motivy v jeho myšlení; později byl spojován se zoroastrismem (pozn. 54 na str. 88 n;) a boj Krona s Ofione- 73 em, podobně jako boj Dia s Tyfónem u Hésioda, má významné foinické paralely (str. 91 n.)· (iii) Ukazatel slunovratu 47 DL 1,119 (DK7 A 1): σώζεται δε του Συρίου το τε βιβλίον... (srv. 49) ...σώζεται δέ και ήλιοτρόυχον έν Σύρφ τη νήσω. 48 Homér, Od. XV.403-404 se scholii: νήσος τις Συρίη κικλήσκεται, ει ττου άκοΰεις, Όρπτγίης κα·θΰιτερ·θεν, δ·θι τροιταί ήελίοιο. δ·θι τροτται ήελίοιο] ένθα φασιν είναι ηλίου σττήλαιον, δι' ού σηµαινοΰνται τάς τσϋ ηλίου τροττάς (QV). - olov ώς ττρός τάς τροττάς ηλίου, δ έστιν έττί τά δυτικά µέρη ύιτεράν ω·θεν τής ∆ήλου (BHQ). — ούτως Άρίσταρχος και Ήρωδιανός (Η). 47 Dochovala se kniha muže ze Syru... [srv. 49] ...a dochoval se také ukazatel slunovratu na ostrově Syru. „Existuje ostrov nazývaný Syrié - možná jsi o něm slyšel - nad Ortygií, tam, kde jsou obraty Slunce." Tam, kde jsou obraty Slunce] Říká se, že je tam sluneční jeskyně, pomocí které označují slunovraty (QV). — Jako by směrem k obratům Slunce, tj. na západ nad Délem (BHQ). - Podle Aristarcha a Héródiana (H). 48 Κ představě vyjádřené v úryvku 47, že ukazatel slunovratu, který se za Diogenových časů dochoval na Syru, patřil Ferekydovi nebo že ho Ferekydés užíval, je třeba přistupovat s opatrností. (Ukazatel slunovratu je prostředek sloužící k označení bodu na ekliptice, v němž se Slunce o letním a o zimním slunovratu „obrací".) Zdá se, že tu existuje jakási spojitost se záhadným dvouverším u Homéra (48). Scholia ukazují, že v Alexandrii byly známy dvě alternativní interpretace tohoto dvouverší: buď (a) slova όθι τροτταΙ ήελίοιο se vztahují k Syrii (spíše než k Ortygii) a znamenají, že tam byl ukazatel záměrného úhlu v podobě jeskyně; nebo {b) je smysl ten, že Syrié leží „nad" Ortygií, tj. na sever od ní a také na západ od ní, tam, kde se Slunce „obrací" ve smyslu (denního) zapadání.38 Obojí, (a) i (b), 74 pracuje s nepravděpodobným předpokladem, že Ortygie představuje Délos a Syrié Syros (který leží asi dvacet mil mírně severně na západ od Délu). 3 9 Ale ať už byl původní smysl homérských veršů jakýkoli, 4 0 38 Tento význam termínu τροιταί nemá naprosto žádnou paralelu a je vysoce nepravděpodobný, zvláště s ohledem na to, že τροίΓαί ήελίοιο jsou zmíněny třikrát v Hésiodových Pracích a dnech a vždycky znamenají slunovrat. Ale (a) stejně tak jako (b) je prakticky nemožné; neboť přestože τροιταί ήελίοιο mohou znamenat „slunovrat" nebo „slunovraty" a skuteč ně také mají tento význam, je nepředstavitelné, že by v jakémkoli typu řečtiny mohly označovat prostředek (ať už jeskyni nebo cokoli jiného) sloužící k označování nebo k pozorování slunovratů. 39 Existovaly i jiné skutečné Ortygie, stejně jako Délos (který je takto nazýván pouze v kontextech, na něž mohla mít vliv učená spekulace nad úryvkem 48): zejména ostrov, který tvoří část Syrakús, a okrsek nedaleko Efesu. Jméno Όρτυγίη znamená „křepelčí" (od όρτυξ) a mohlo být užito o kterémkoli místě, na němž křepelky obvykle odpočívaly při svých pře letech mezi Egyptem a severními krajinami. Ztotožnění mezi Ortygií a Délem stojí v cestě jednak skutečnost, že obě místa jsou rozlišena v homérském hymnu Na Apollóna (16), a jednak fakt, že Συρίη má krátké ypsilon, kdežto Σΰρος dlouhé. Souvislost Syrié se Syrakúsami je filologicky také nepravděpodobná. H. L. Lorimer (Homer and the Monuments, London 1950, str. 80 nn.) argumentovala pro Συρίη ve významu Sýrie (která podle ní mohla být naivně pokládána za ostrov) a pro τροτταί ve významu „vý chod slunce", tj. východ. Ale zdá se nepravděpodobné, že by Sýrie byla mohla být nazývána ostrovem; a těžko by si také bylo možné představovat, že Foiničané trávili celý rok na obchodní cestě s místem ležícím tak blízko jejich vlastní zemi (srv. Od. XV.455). 40 Slova ό·θι τροπαΐ ήελίοιο mohla popisovat jak Ortygii, tak Sýrii. V této souvislosti má velký význam jiný postřeh H. L. Lorimerové: jediné jiné místo u Homéra, kde je Ortygie zmiňována, je Od. V, 123, kde se říká, že Orióna, kterého unesla Éós, zabila na Ortygii Artemis. Zde se předpo kládá, že Ortygie je místo, na němž přebývá Éós, rozbřesk, a tedy že leží na východě. H. L. Lorimerová soudila, že slunovrat nemůže mít směrový význam. Ale protože slunovrat by byl normálně pozorován při východu slunce a v létě, a tedy ve východoseverovýchodním směru, homérský vý raz míní možná právě to. Záměrem tak může být naznačení přibližného 75 zjevně se v alexandrijské době vědělo o sluneční jeskyni na Syru a je to pravděpodobně právě tato podoba ukazatele, o níž referoval Diogenés o tři nebo čtyři staletí později. Dovídáme se i o jiném typu přirozeného ukazatele slunovratu z Itanu na Krétě ve čtvrtém století př. Kr. a podobných věcí se muselo užívat relativně běžně ke kalendářním účelům. Sluneční jeskyně na Syru nemohla, jak se zdá, být původním motivem homérské zmínky, byla nicméně zachycena někdy později (lze předpokládat, že také později než Ferekydés) při pokusu vyložit popis v Odysseii. Ať už jí předcházelo cokoli, byla pak samozřejmě spojena s nejvýznamnějším obyvatelem ostrova, Ferekydem. Ačkoli neexistuje žádný jiný doklad o tom, že by Ferekydés byl badatelem s praktickými zájmy, mnozí mudrci šestého století, zejména Miléťané, byli známi svými praktickými vynálezy neméně než svými teoretickými zájmy; a pro alexandrijského učence bylo téměř nevyhnutelnou nutností automaticky nalézt historickou spojitost mezi jedinými dvěma zdánlivě vědeckými produkty pocházejícími ze Syru - Ferekydem a ukazatelem slunovratu. A tak třebaže se zdráháme odloučit tak poutavý vynález od tak zajímavého muže, zdá se, že je opět na místě krajní skepticismus. Obsah knihy (i) Prvotní božstva; počáteční Chronovo stvoření; kouty 49 DL 1,119 (DK 7 A 1): σφζεται δέ τοΰ Συρίου τό τε βιβλίον 6 συνέγραψε ν ου ή αρχή· Ζάς µεν και Χρόνος ήσαν άεΐ και Χθονίη· Χ-θονίη δέ όνοµα έγένετο Γη, επειδή αύτη Ζάς γήν γέρας διδοΐ. 50 Damaskios, De princ, \24bis (DK 7 A 8): Φερεκύδης δέ ό Σύριος Ζάντα µέν είναι άεί και Χρόνον και Χ·θονίαν τάς τρεις ττρώτας αρχάς ... τον δέ Χρόνον ττοιήσαι έκ τοΰ γό- směru této pravděpodobně mytické Ortygie. Za příbytek Éós byla ve skutečnosti často pokládána Aia, která se obecně ztotožňovala s Kolchidou; a Kolchis leží přibližně východoseverovýchodním směrem od středu iónského pobřeží. 76 νου έαυτσΰ ιτΰρ και ιτνεΟµα και ύδωρ ... έξ ων έν πέντε µυχοϊς διηρηµένων ιτολλήν άλλην γενεάν συστήναι θεών, την ττεντέµυχον καλουµένην, ταύτόν δέ ίσως ειπείν ιτεντέκοσµον. 49 50 Dochovala se kniha, kterou sepsal muž ze Syru a která začíná slovy: „Zas a Chronos byli vždy, i Chthonié; Chthonié dostala jméno Země, protože Zas jí dal Zemi jako dar [nebo jako výsa du]." Ferekydés ze Syru řekl, že Zas byl vždy, i Chronos a Chthonia, a že to byly tři první počátky ... a Chronos vytvořil ze svého vlastního semene oheň, vítr [nebo dech] a vodu..., z nichž, když byly rozděleny do patera koutů, sestavil početné další po kolení bohů, které se nazývá pokolení „patera koutů", což snad znamená totéž jako „pěti světů". Zas, Chronos a Chthonié „byli vždy": tím je vyřešen problém creatio ex nihilo. S podobným prohlášením se setkáváme zhruba o dvě generace později u Hérakleita, v jehož pojetí kosmos nevytvořil ani žádný bůh, ani žádný člověk, nýbrž vždycky byl a je a bude (217); a o málo později ještě u Epicharma, zl. 1 (DK 23 Β 1 - pravděpodobně autentický), kde se pro tuto tezi explicitně argumentuje. Ale již v šestém století př. Kr. božství připisované Anaximandrovu άπειρον a Anaximenovu vzduchu pravděpodobně implikuje, že i tyto principy existovaly vždy. Je překvapivé, že se s touto myšlenkou setkáváme v tak explicitní podobě ve vztahu k většímu počtu bytostí a v theogonickém kontextu již v této relativně rané době. Nicméně bohové, kteří byli vždy, jsou pravděpodobně chápáni jako původní podoby (pomocí etymologie) konvenčních postav tradiční theogonie; a jeden z nich je „Čas", který mohl být vcelku přirozeně a bez hlubšího zamyšlení považován za nezrozený. Ferekydés se tak nepokoušel ani tolik vyřešit logický problém stvoření jako spíše nahradit nepřesné, i když racionalističtější Hésiodovo „vznikl chaos" novým prvním stadiem, závislým na etymologii a zejména na novém pojetí Krona, otce bohů. Jména jsou neobvyklá. Ζάς (akuzativ Ζάντα) je zjevně etymologický tvar od Ζευς a má zřejmě zvýraznit prvek ζα- (intenzivní prefix) jako v ζάθεος, ζαής. Χθονίη, od χθων, má pravděpodobně mínit Zemi v její prvotní roli, snad jako příbytek chthonických 77 daimonů, v každém případě s důrazem na její spodní části. Pokud jde o jméno Χρόνος, zejména Wilamowitz se snažil dokázat, že správné čtení musí být Κρόνος: Kronos hrál významnou roli ve Ferekydově theogonii podle jednoho dochovaného zlomku (57) a „Čas" je pro šesté století př. Kr. příliš sofistikovaný kosmogonický pojem. Χρόνος, který je v našich pramenech dostatečně doložen, je však s největší pravděpodobností správné čtení; ostatní dvě postavy jsou etymologizující varianty dobře známých theogonických postav, takže přirozeně očekáváme podobný případ i u třetí postavy. Nahrazení Krona Chronem je přesně to, co zde musíme očekávat.41 Zdá se pravděpodobné, že v pozdějších stadiích theogonie získá prvotní trio svou známou podobu jako Zeus, Kronos a Héra.42 Že se Ferekydés 41 Wilamowitz kategoricky prohlásil, že „Čas" jako kosmogonické božstvo je v šestém století nemožný. Abstrakce obsažená ve výrazu χρόνου δίκη (Solón, viz 111) nebo την τσΰ χρόνου τάξιν (Anaximandros, viz 110) je méně překvapivá ve svých implikacích, podobně jako Pindarův Χρόνος ό πάντων πατήρ {Olymp. 2,17) a hypostazovaný Čas u tragiků; přesto dva posledně citované příklady představují určitou paralelu. Íránský kosmogonický Čas, Zurvan Akarana, byl zaveden v rámci kultivace mazdaismu a nelze jej klást do starší doby než do čtvrtého století (viz výše, str. 36, pozn. 11), třebaže možnost východního vlivu v tomto ohledu nelze zcela vyloučit. Chronos pozdních orfických kosmogonií byl představován v hellénistické podobě a nelze jej nikterak pokládat za paralelu nebo před chůdce pro šesté století př. Kr. Spojení Krona s Chronem se nepochybně vyskytovalo u pozdních orfiků (srv. např. O. Kern, Orph. Frag. zl. 68), ale podle Plútarcha (De Iside, 32) bylo toto ztotožnění u Řeků běžné; nedá se říci, zda Ferekydés byl, nebo nebyl jeho původcem. 42 Chthonié dostává jméno Gé, Země, v následujícím stadiu, pravdě podobně když dostává od Zanta darem látku s výšivkou znázorňující Zemi (53). V tomto okamžiku však zjevně přejímá dozor a patronát nad sňatky; to byla podle běžného názoru výsada Héry (jakožto Héry Γαµήλια), a tak nakolik je Chthonié-Gé manželkou Zanta-Dia, stává se v tomto pojetí zá roveň Herou; Héra původně pravděpodobně nebyla bohyní Země, ale exis tují další ojedinělé případy, kdy zastupuje Gaiu; např. vystupuje jako mat ka Tyfaóna v homérském hymnu Na Apollóna (351 n.) a také u Stésichora (Et. Magn. 772,50); srv. 52 a Vergilius, Aen. IV, 166. 78 zabýval etymologiemi, vysvítá zřetelně z našich sporých dokladů; kromě idiosynkratických odvozenin zmíněných jmen tak asi (podobně jako později Stoikové) spojoval Χάος s χέεσθαι (str. 81, pozn.) a vykládal jej tím jako vodu; Rhea se nazývala ρή (DK 7 Β 9) a byla asi spojována s ρεΐν atd.; Ókeanos se nazýval Ógénos (53); bohové nazývali stůl -θυωρός, „dozorce nad oběťmi" (DK 7 Β 12). V úryvku 50 následuje Damaskios Eudéma. Chronos vytváří oheň, vítr a vodu ze svého vlastního semene43 a předpokládá se, že k tomu došlo v raném stadiu. Tato epizoda nemůže být úplně vymyšlená, třebaže by nebylo překvapující, kdyby některé podrobnosti byly překroucené. Připomíná egyptské kosmogonické výklady, v nichž první složky světa vznikají onanií prvotního boha, jmenovitě Atuma-Rea, o němž je zmínka v memfidské theologii (ANET, str. 5); a také kastraci Úrana Kronem z úryvku 39, kde se jisté mytologické postavy rodí z Uranova přirození a z krve, která z něho kape. Myšlenka, že lidské semeno je tvořivé, a tedy že semeno prvotního božstva je tvořivé v kosmogonickém smyslu, není ani překvapivá, ani nelogická. Co je tu však překvapivé, jsou věci, které jsou tímto způsobem stvořeny: zavánějí teorií čtyř prvků ze čtvrtého století, jen Země je vynechána, protože byla již vyložena pomocí samotného jména Chthonié-Gé. •πνεύµα vypadá podezřele anachronicky, přestože Anaximenés zhruba ve stejné době zdůraznil jeho význam (str. 185 nn.). Tyto substance nemohly tvořit hrubý materiál pozdějšího kosmického uspořádání, neboť podle úryvku 50 to, co vytvářejí, není svět, nýbrž jsou to jakási božstva. Skutečně se domníváme, že semeno vytvářející oheň, vítr (πνεύµα) a vodu je pravděpodobně pozdější racionalizující interpretace, snad stoického původu, ale založená na aristotelské koncepci (která je sama do určité míry poplatná Diogenovi z Apollónie, srv. 616 ke konci), podle níž lidské σπέρµα, semeno, obsahuje σύµψυτον πνεύµα, vrozený dech, který je také popisován jako „teplý" 43 Nebo snad, je-li Kernovo αύτσΰ místo rukopisného έαυτοϋ správné, ze Zanta. Ale neexistuje podstatný rozpor s úryvkem 41, kde το γέννησαν πρώτον musí být Zas-Zeus; neboť právě Zas jako první tvoří části světa (53), zatímco Chronos vytváří theogonické, nikoli kosmogonické skladebné prvky. 79 a aitherický (srv. např. De gener. animal. II,3,736b33 nn.). Také ve výkladech rané stoické fyziologie je semeno popisováno jako ιτνεΰµα µε·θ' ύγροΰ („dech s vlhkostí", Areios Didymos o Zénónovi) a uváděno do souvislosti s πνεύµα ζνθερµον, „teplým dechem". Zdá se proto pravděpodobné, že tři nečekané produkty Chronova semene - oheň, vítr a voda -jsou dodatečnou pozdější interpretací povahy samotného semene a že původně bylo do kouta umístěno samotné Chronovo semeno. Pokud jde o tyto kouty, číslo sedm, které uvádí slovník Suda v titulu Ferekydovy knihy, lze obdržet, přidáme-li k pěti koutům spjatým s Chronem v úryvku 50 obě preexistentní božstva Zanta a Chthonii, z nichž ta poslední má nepochybně lokální konotace zahrnující i kouty. Anebo by všech sedm koutů mohlo být částí Chthonié; za pozornost stojí skutečnost, že babylónská říše mrtvých měla sedmero krajů44 a že v mýtu o Ištařině sestupu do podsvětí musí Ištar projít sedmi branami (ANET, str. 107 n.).45 Možným klíčem k otázce, co Chronos vytvořil ze svého vlastního semene, se zdá být následující úryvek: 52 Σ b in Homeri II. 11,783: φασί τήν Γήν αγανακτούσαν έ-iri τφ φόνφ των Γιγάντων διαβαλεΐν ∆ία τη Ήρα· τήν δέ ττρός Κρόνον άττελθούσαν έξειττεϊν τον δε δούναι αύτη δύο φά, τφ ίδίω χρίσαντα ·θορφ και κελεύσαντα κατά γης 44 V prvních jedenácti kapitolách hippokratovského spisu Περί εβδοµάδων je svět rozdělen na sedm částí, aby odpovídal sedmi částem lidského těla. Někteří badatelé datují toto fragmentární ne příliš poutavé pojednání do šestého století př. Kr. Nezdá se, že by pro takto ranou dataci existovaly pádné důvody; stylistická kritéria činí pravděpodobnějším čtvr té století jako dobu jeho vzniku. 45 Srv. dveře a brány, které u Ferekyda nalezl Porfyrios: 51 Porfyrios, De antro nymph. 31 (DK 7 Β 6): ... τοΰ Συρίου Φερεκύδου µυχούς και βόθρους και άντρα και θύρας και ιτύλας λέγοντος και διά τούτων αίνιττοµένου τάς των ψυχών γενέσεις και άιτογενέσεις. (... když Ferekydés ze Syru hovoří o koutech a jámách a jeskyních a dveřích a brá nách a těmito jinotaji míní rození a odchod duší). Kouty, prohlubně a jes kyně napovídají, že šlo o něco komplexnějšího než o pouhé prohlubně v Zemi. 80 άττοθέσθαι, άφ' ών άναδοθήσεται δαίµων ό άιτοστήσων ∆ία της αρχής, ή δέ, ώς είχεν οργής, έ·θετο αυτά ύιτό το Άριµον τής Κιλικίας, άναδοθέντος δέ του Τυφώνος Ήρα διαλλαγεΐσα ∆ιί το ττάν έκφαίνει· ό δέ κεραυνώσας Αίτνην το όρος ώνόµασεν. 52 Říká se, že Gé, rozhněvaná kvůli povraždění Gigantů, pomluvila Dia u Héry a že Héra šla ke Kronovi a řekla mu to. Kronos jí dal dvě vejce, která potřel vlastním semenem, a vyzval ji, aby je uložila pod zem: prý se z nich zrodí daimón, který Dia zbaví vlády. Héra, jak byla rozhněvaná, uložila vejce pod horu Arimon v Kilikii. Když však Tyfón přišel na svět, Héra se usmířila s Diem a všechno mu vyjevila. Zeus udeřil do Tyfóna bleskem a horu pojmenoval Etna. Exegetická skupina starších scholií k Homérovi obsahuje množství učeného materiálu z hellénistické doby (srv. H. Erbse, Scholia Graeca in Homeri Iliadem, I, Berlin 1969, str. XII). Tento konkrétní komentář přidává homérský prvek (horu Arimon) k prvkům známým z básnictví pátého století (Pindaros, Pyth. 1,16 nn.; Aischylos, Prom. 352 nn.). Možný je také orfický vliv, ačkoli vejce nejsou umístěna do větrných prostor Aitheru či Erebu (jako ve výkladu Rhapsodií), ale do Gaie. Že je uváděn Kronos, a ne Chronos, není nutně podstatné (viz str. 77-79). Pozoruhodná je skutečnost, že Kronos vejce (proč dvě?) oplodňuje svým vlastním semenem a že mají být uložena pod zem, κατά γης, možná do nějaké prohlubně - zde pod horu. Z vajec oplodněných semenem vzejde Tyfón/Tyfóeus, analogon Ferekydova Ofionea (str. 89 nn.). Zdá se, že je zde nápadná paralela ke kryptické zmínce o Chronově semeni v úryvku 50; je-li tomu tak, do určité míry to potvrzuje spekulaci o tom, že nějaká theogonická postava nebo postavy („četné další pokolení bohů") pocházely přímo z Chronova semene.46 Otevírá to také možnost, i když slabou, že se u Fere- 46 Porfyrios (srv. DK 7 Β 7) se zmiňuje o lidech, kteří pokládali to, co nazýval την έκροήν, u Ferekyda za semeno; tutéž interpretaci však uplatňovali také na Hésiodovu Styx a Platónovu podsvětní řeku Amelés. 81 kyda vyskytovalo zrození z vejce (nikoli však zrození kosmologických složek; srv. str. 41-45) - ale tento prostředek se stal v hellénistických a pozdějších výkladech tak populární, že mohl být docela dobře přivtělen do původně jednoduššího příběhu. (ii) Svatba Zanta a Chthonie a vyšívané roucho 53 Β. Ρ. Grenfell - A. S. Hunt, Greek Papyri, Ser. II, no. 11, p. 23 (3. stol. po Kr.) (DK 7 Β 2): αύ>τφ ποιοΰσιν τα οικία ιτολλά τε και µεγάλα, έπεί δέ ταΰτα έξετέλεσαν πάντα καί χρήµατα και θεράποντας και θεραπαίνας και τάλλα όσα δει πάντα, έπεί δη πάντα έτοιµα γίγνεται τόν γάµον ποιεϋσιν. κάπειδή τρίτη ήµερη γίγνεται τφ γάµφ, τότε Ζάς ποιεί φάρος µέγα τε καί καλόν και έν αΰτω <ποικίλλει Γήν> καί Ώγη<νόν καί τά Ώ>γηνοΰ <δώµατα * [col. 2] βουλόµενος> γαρ σέο τους γάµους είναι τούτφ σε τι<µώ>. σΰ δέ µοι χαίρε καί σύνισθι. ταΰτά φασιν άνακαλυπτήρια πρώτον γενέσθαι· έκ τούτου δέ ό νόµος έγένετο Η. Gomperz (Wiener Studien, 47, 1929, str. 19, pozn. 10) navrhuje, že Chronos zplodil generaci prvotních božstev z εκροή, přesně tak jako jeho pozdější podoba, Kronos, z Rhey; to by skutečně souhlasilo s výše uvedeným návrhem, že oheň, vítr a voda představují cizorodou glosu. Spojení Rhey, kterou Ferekydés nazývá ρή (DK 7 Β 9), s εκροή se jeví docela dobře možné. Další, i když vzdálenější možnost, spočívá v tom, že se Chronovo semeno stalo prvotní vodou. V jednom prameni (Achilles, Isag. 3 = DK 7 Β la) se říká, že Ferekydés podobně jako Thalés prohlásil za základní živel vodu, kterou nazýval χάος (odvozoval ji praděpodobně od χέεσθοα - pokud celý tento výklad není stoickou adaptací). Slovník Suda také praví, že Ferekydés „napodoboval mínění Thaleta" (DK 7 A 2); ale na druhé straně Sextos říká, že u Ferekyda byla principem Země (DK 7 A 10). Nesmíme v těchto interpretacích hledat žádnou zvláštní hloubku, ale zdá se pravděpodobné, že Ferekydés chápal Hésiodův Chaos v jakémsi zvláštním smyslu, možná na základě klamné etymologie. Dochované zlomky ukazují, že jako první nevznikla voda; nicméně specifická interpretace Chaosu mohla souviset s Chronovým semenem v relativně raném stadiu kosmického vývoje. 82 και ·θεοϊσι και άνθ<ρώιτοι>σι,ν. ή δε µι.<ν άµείβε>ται δεξαµενή εύ τό> φά<ρος... 47 53 ... pro něho dělají četné a veliké síně. A když to všechno dokončili a věci a služebníci a služebnice a všechno ostatní, čeho bylo třeba, bylo připraveno, uspořádali svatbu. A když nadešel třetí den svatby, tehdy Zas udělal veliké a krásné roucho a na něm vyobrazil Gé a Ógéna a Ógénovo sídlo *** „protože si přeji [nebo nějaké takové slovo], aby svatby patřily tobě, chci tě uctít tímto. Buď pozdravena a buď mou družkou." A toto prý byla první anakalyptéria, která se stala zvykem jak mezi bohy, tak mezi lidmi. A ona od něho roucho přijala a odpověděla... Svatba se odehrává mezi Zantem a Chthonií, jak potvrzuje úryvek 56. Zantovo prohlášení „protože si přeji [nebo nějaké takové slovo], aby svatby patřily tobě" výmluvně naznačuje, že Chthonié je zde částečně postavena na roveň Héře, bohyni manželství (str. 78, pozn. 42). Přípravy mají pohádkové rozměry a není zřejmé, kdo je provádí. Třetího dne svatebních slavností48 udělá Zas veliké roucho, které vyzdobí obrazy Gé (Země) a Ógéna (zjevně Ferekydovo jméno pro Ókeana).49 Toto roucho daruje Chthonii; zdá se, že dar tohoto vyobra47 Přisouzení zlomku Ferekydovi a doplnění <ττοικίλλει...> až po <δώµατα> jsou potvrzena Klementem Alexandrijským, Strom. VI,9,4: Φερεκύδης ό Σΰρι,ος λέγει- Ζάς ττοιεΐ φάρος... Ώγηνοϋ δώµατα. Zbytek doplňují Blass, Weil, Diels; text je stejný jako v DK, až na změny v poněkud zavádějících údajích o mezerách na papyru. 48 Svatební slavnosti trvaly celkem tři dny a závěrečné odhalení závo je, stejně jako završení sňatku, se konalo třetího dne; tak uvádí Hésychios, Bibl. s.v., který klade άνακαλυιττηρίΛ do třetího dne, třebaže všechny ostatní antické prameny (z nichž žádný není raný) počítají s tím, že celá slavnost probíhala v jediném dni. 49 Ógénos (Ógenos u Lykofrona a Stefana Byzantského) je neobvyklá varianta k Ωκεανός (viz str. 24, pozn. 2). Skutečnost, že jí Ferekydés užívá, je další doklad jeho záliby v archaizujících nebo etymologických formách. 83 zení Gé je to, o čem se hovořilo v úryvku 49, kde Chthonié dostala jméno Gé, „protože Zas jí dal Zemi jako dar [nebo jako výsadu]". Spolu s rouchem jí dal také Ógéna, kterého lze považovat za část zemského povrchu v širokém slova smyslu, ale který není výsadou Chthonié v tom smyslu, v němž je její výsadou Gé. Chthonié původně představuje spíše pevnou strukturu Země než její rozrůzněný povrch - Gé a Ógéna. Hlavní otázkou nyní je, zda tkaní či vyšívání Země a Ógéna je alegorií skutečného aktu stvoření. Zdá se pravděpodobné, že tomu tak je; neboť co by jinak znamenalo, že se Zas podujímá tohoto pro muže nepatřičného úkolu - velmi odlišného např. od zdobení Achilleova štítu, které provádí Héfaistos v XVIII. zpěvu Iliady. Nejde jen o symbolizaci darování Gé či o odhalení nevěsty jako mytologický precedens anakalyptérií; příběh sice jistě obsahuje tento aitiologický prvek, jak se výslovně konstatuje, ale dar by nemusel mít tak bizarní podobu, kdyby neměl znamenat víc než to.50 Pozitivnější poukaz je obsažen v následujícím úryvku: 54 DK 7 B 3 (Proklos, In Plat. Tím. 11,54 Diehl): ό Φερεκύδης έλεγεν εις Έρωτα µεταβεβλήσ·θαι τον ∆ία µέλλοντα δηµιουργεΐν, ότι δή τον κόσµον έκ των εναντίων συνιστάς εις όµολο-yíotv και ψιλίαν ήγαγε καί ταυτότητα ιτάσαν ένέσιτειρε καί εν ωσιν την δι' όλων διήκουσαν. 54 Ferekydés říkal, že Zeus se proměnil v Eróta, když se chystal tvořit, protože sestavoval kosmos z protikladů, uváděl jej do souhlasu a přátelství a zasel do něho veškerou totožnost a jednotu pronikající vším. 50 Kadmos daroval Harmonii při svatbě ττέττλος (Apollodóros, Bibl. 111,4,2), ale nedovídáme se, že by byl tento ιτεττλός nějak zvlášť vyzdoben, a neutkal ho Kadmos. Nezdá se také, že by existovala jiná než nahodilá souvislost s ιερός γάµος v Platajích (srv. L. R. Farnell, The Cults of the Greek States, I, Oxford 1896, str. 244), při němž byla socha vyřezaná z dubového dřeva oblékána jako nevěsta, aby představovala Héru. 84 Celá tato pasáž počínaje slovy ότι δή je očividně mírně novoplatónsky zabarvená stoická interpretace, která neříká nic o Ferekydovi. Ale vstupní konstatování, že se Zeus proměnil v Eróta, když se chystal tvořit, se musí zakládat na něčem z Ferekyda. Toto konstatování naznačuje za prvé, že Zas podnikl nějaké kosmogonické dílo, a za druhé, že tak učinil jako Erós nebo přinejmenším v nějaké milostné situaci. Může se zdát, že to neznamená nic víc než vzájemné spojování a rození v Theogonii; ale rovněž úryvek 56 ukazuje, že šlo o nějaký zvláštní popis, v němž mezi Zantem a Chthonií existuje jakýsi specifický Erós." Ten nám jasně říká, že Zantovo stvořitelské dílo souvisí s nějakou milostnou situací mezi ním a Chthonií; může být tedy míněna svatba sama, a protože neslyšíme nic o nějakém potomkovi s kosmogonickým významem, zatímco vyobrazení Země a Ókeana (ať už jako obklopující řeky, nebo jako moře obecně) je předehrou k završení sňatku a může docela dobře představovat kosmogonický akt, můžeme předběžně předpokládat, že tomu tak je zvláště, když vezmeme v potaz úryvek 55 níže. (iii) Okřídlený dub a roucho 55 Isidóros (gnostik, 1.-2. stol. po Kr.) u Klementa Alexandrijské ho, Strom. VI,53,5 (DK 7 Β 2): ... "ίνα µάϋωσι τί έστιν ή ύττότττερος δρυς και το έιτ' αύτη ττεττοικιλµένον φάρος, •πάντα όσα Φερεκύδης άλληγορήσας έ-θεολόγησεν, λα βών άττό της τοΰ Χαµ ττροφητείας την ύττόθεσιν. 56 Maximos ζ Tyru, IV,4, p. 45,5 Hobein (DK 7 Α 11): άλλα και τοΰ Συρίου την ττοίησιν σκόττει και τον Ζήνα και την Χθονίην και τον έν τούτοις "Ερωτα, και την "Οφιονέως γένεσιν και την θεών µάχην και τό δένδρον και τον ττέττλον. 51 Srv. Eróta se zlatými křídly, který vystupuje jako mládenec při svatbě Dia a Héry v hymenaiu u Aristofana, Av. 1737 nn. 85 55 56 ... aby se dozvěděli, co je to okřídlený dub a vyzdobené roucho na něm, všechno to, co Ferekydés alegorickým způsobem vylo žil o bozích, přejav svou myšlenku z proroctví Chamova. Ale vezmi v potaz také dílo muže ze Syru a Zanta a Chthonii a Eróta mezi nimi a narození Ofionea a souboj bohů a strom a řízu. V úryvku 55 se dovídáme, že vyšívané roucho (tj. roucho, které Zas daroval Chthonii v úryvku 53) bylo nějak na okřídleném dubu; k téže skutečnosti se musí vztahovat slova „strom a říza" z úryvku 56. Jeden moderní návrh (H. Gomperz, Wiener Studien, 47, 1929, str. 22) říká, že dub představuje rám tkalcovského stavu, na němž Zas zhotovil roucho. Při tomto výkladu by ύττόΊττεβος znamenalo pouze „rychlý", přičemž by se zcela potlačil konkrétní obraz křídel; pro takové užití ve spojení s konkrétním předmětem neexistuje paralela. Závažnější je námitka, že tkalcovský stav sotva může být označován jednoduše jako dub, a to i v nějakém fantastickém kontextu. Podle jiného výkladu (H. Diels, SB Ber. 1897, str. 147 n.) se dub podobá stožáru, na němž byl vožen Athénin ττέιτλος při procesí o Panathénajích. Je pravda, že úryvek 56 užívá termínu ττέιτλος a že atribut „okřídlený" se dá vysvětlit jako příčný trám, na němž byla říza zavěšena; ale neexistuje opravdu žádný důvod, proč myslet na Panathénaje, a označovat stožár jako dub by bylo značně nešikovné.52 Jak H. Diels, tak K. von Fritz (RE, s.v. Pherekydes) se domnívali, že ve hře byl také 52 H. Diels, kterého následovali např. W. Jaeger, R. Mondolfo a K. von Fritz, byl ovlivněn celkovým kontextem (DK 7 Β 5) úryvku 59 níže, v němž Órigenés referuje, že Kelsos vykládal určité rity a mytologické události jako symboly podrobení látky bohem. Dvě pasáže z Homéra, dále Ferekydův popis Tartaru (59) a konečně panathénajský ττέιτλος jsou interpretovány tímto způsobem; ττέιτλος prý ukazuje, „že božstvo, které je bez matky a je neposkvrněné, vítězí nad vychloubačným zrozencem Země", tradičně samozřejmě znázorňoval vítězství Athény nad Enkeladem v boji mezi bohy a giganty. Tento výklad je citován jako samostatná položka, paralelní k výňatku z Ferekyda, protože představuje jinou ilustraci téže teze; nic však nenaznačuje, že by Ferekydés měl být vykládán ve smyslu Panathénají. 86 alegorický výklad Anaximandra: Země má podobu kmene, protože je válcovitá jako u Anaximandra (viz 122); je popisována jako strom, protože Anaximandros řekl, že okolo vzduchu a Země je sféra ohně, která je obklopuje jako kůra strom (121); Země je okřídlená, protože se volně vznáší v prostoru (123); výšivka na jejím povrchu upomíná na Anaximandrovu mapu (str. 135 n.); a Ókeanos jako integrální součást zemského povrchu je nový prvek, který se také nachází u Anaximandra. Žádný z těchto argumentů však není zvlášť hodnotný, natož pak průkazný: tvar Země nemůže být znázorněn pouze tvarem kmene, který není jedinou, či dokonce nejnápadnější částí dubu; Anaximandrova kůra kolem stromu je přirovnání; atribut „okřídlený", pokud mu lze přisuzovat vůbec nějaký abstraktní význam, by znamenal spíše „rychle se pohybující" než „vznášející se"; není známo, že by Anaximandrova mapa měla nějakou souvislost s jeho kosmologií; a tendenci spojit Ókeanos s vnitřními moři v jeden celek lze nalézt i u Homéra. Ostatní údajné výpůjčky od Anaximandra (Čas a γόνος - γόνιµον) nepředstavují o nic přesvědčivější argumenty pro interpretaci, kterou K. von Fritz s poněkud přehnaným optimismem nazval „téměř jistou". Následující interpretaci předkládáme jako pravděpodobnější než všechny výše zmíněné. Dub představuje solidně upevněnou substrukturu a základy Země („kostru" Země, jak navrhoval Zeller). Jeho kmen a větve představují oporu a kořeny Země. Že má Země kořeny, je součástí lidové představy světa (str. 20 n.); a větvoví stromu se v zimě jeví jako rozlehlé kořeny obrácené vzhůru nohama. Že kořeny Země a moře byly někdy umísťovány nad Tartaros a že Tartaros sám si bylo možné představovat jako užší propast pod nimi, to zřetelně ukazuje důležitý popis v Theogonii, 726 nn., který jsme již citovali jako úryvek 2: „[Tartaros] je obehnán bronzovou ohradou; okolo jeho jícnu se ve třech vrstvách rozlévá Noc; a nahoře tkví kořeny Země a neúrodného moře." Hrdlo či jícen, jímž je Tartaros (nebo jeho část), odpovídá kmeni dubu, kořeny, které jsou nad ním, odpovídají jeho větvím.53 Dub je „okřídlený", alespoň částečně, kvůli rozložitému 53 Úryvek 59 se zmiňuje o Tartaru pod Zemí, což naznačuje, že Ferekydés v zásadě přejal lidovou představu světa, a ne racionalizovanou kon- 87 vzezření těchto větví, jež připomíná křídla. Na ně Zas položil roucho s výšivkou Země a Ógéna; ti představují zemský povrch, plochý nebo spíše mírně konvexní, jak se skutečně jeví. Těžko říci, zda byl Ógénos pojat jako obklopující řeka, nebo jako moře. Že se jedná právě o dub, je dáno jednak tím, že dub je více než kterýkoli jiný strom spjat s Diem (srv. např. věštné duby v Diově svatyni v Dodóně, Od. XIV,328), jednak jeho nápadnou mohutností a širokým rozpětím jeho větví. Podle interpretace, kterou zde nabízíme, si tedy Zas musel vybrat - nebo magickým způsobem nechat vyrůst — rozložitý dub jakožto základ Země; nebo (podle návrhu Τ. Β. L. Webstera) povolal zdaleka dub, který k němu magickým způsobem přiletěl, užívaje svých větví jako křídel. Zas potom utká roucho, vyzdobí je Zemí a Ókeanem a vyšívané roucho položí na rozpřažené větve dubu, aby tak vytvořil povrch Země.54 strukci Anaximandrovu. Strom světa, jaký je výše předpokládán, musíme odlišovat např. od skandinávského stromu světa Yggdrasil, jehož větve tvoří nebe, nikoli oporu zemského povrchu; kořeny tohoto stromu však podpírají Zemi. 54 Klíč k významu okřídleného dubu a roucha poskytuje zjevně Isidorův komentář v úryvku 55, podle něhož Ferekydés „přejal svou představu z proroctví Chamova". O tomto díle naneštěstí nelze říci mnoho určitého. Harnack vyslovil domněnku, že Cham je v tomto kontextu jméno pro Zoroastra (J. Bidez - F. Cumont, Les Mages hellénisés, II, Paris 1938, str. 62 n.); tato identifikace se skutečně příležitostně vyskytovala (srv. tamt., I, str. 43; II, str. 49-50). Zoroastér se pevně etabloval jako postava mudrce počínaje raně hellénistickou dobou a Aristoxenos uváděl, že Pythagoras Zoroastra navštívil v Babylóně (Hippolytos, Ref. 1,2,12; DK 14,11). Mezi záplavou pseudo-zoroastrovské literatury z hellénistické doby existovalo dílo O přírodě ve čtyřech knihách a speciální výklady o magických vlastnostech kamenů a bylin, jakož i popis Hádu. Kniha o přírodě, jak se zdá, neobsahovala nic, co by se týkalo kosmogonie, nýbrž pojednávala - podobně jako všechny ostatní - o astrologii, minerálech apod. Druhá vlna zoroastrovské literatury přišla v prvních dvou staletích po Kr., kdy ji produkovaly rozmanité gnostické sekty - autoři klementovských apokryfů, setovci, učedníci Prodikovi. V těchto dílech bylo obsaženo více autentického zoroastrismu (dualismus dobra a zla, význam ohně) než ve spisech 88 (iv) Boj mezi Kronem a Ofioneem 57 Kelsos u Órigena, Contra Cels. VI.42 (DK 7 Β 4): Φερεκύδην δέ ττολλώ άρχαιότερον 7ενόµενον Ηρακλείτου µυθοττοιείν στρατείαν στρατεία τταραταττοµένην και της µέν ηγεµόνα Κρόνον <άιτο>διδόναι, της ετέρας δ' Όφιονέα, προκλήσεις τε καΐ άµιλλας αυτών ί,στορεΐν, συνθήκας τε α ύ τ ο ΐ ς y iyv ea fta i ϊν ' ό πότ ε ρο ι αυ τών ει ς τόν Ώγ ηνόν έµπέσωσι, τούτους µέν είναι νενικηµένους, τους δ' έξώσαντας και νικήσαντας, τούτους έχειν τόν ούρανόν. 58 Apollónios Rhodský, Argon. 1,503 (následuje po 38, DK 1 Β 16): (Όρφεύς) ήειδεν δ' ώς πρώτον Όφίων Ευρυνόµη τε Ώκεανίς νιφόεντος έχον κράτος Ούλύµποιο· ώς τε βίη και χερσίν ό µέν Κρόνω είκαθε τιµής, ή δέ ρέη, έιτεσον δ' ένί κύµασιν Ωκεανοΐο· οι δέ τέως µακάρεσσι θεοΐς Τιτησιν άνασσον, όφρα Ζευς έτι κούρος έτι φρεσί νήπια είδώς ∆ικταΐον ναίεσκεν ύττό σττέος... 59 Kelsos u Órigena, Contra Cels. VI,42 (DK 7 Β 5): ταύτα δέ τα 'Οµήρου έπη οϋτω νοηθέντα τόν Φερεκύδην φησΐν (se. Κέλσος) είρηκέναι το (ζΐ. 5) Κείνης δέ της µοίρας ένερθέν předchozí skupiny. Je otázka, ke které skupině Isidóros odkazuje; nicméně skutečnost, že Isidorův otec Basileidés inklinoval k íránskému dualismu a že ztotožnění Chama se Zoroastrem se pravděpodobně poprvé vyskytlo v nějakém gnostickém prameni, napovídá, že šlo o druhou skupinu. Na druhé straně není příliš pravděpodobné, že by se Isidóros dal ošálit produktem své vlastní doby. Ani v jedné skupině však nenacházíme nic, co by bylo možné pokládat za významný předobraz okřídleného dubu nebo vyšívaného roucha; nelze ani předpokládat, že Isidorovi byl nápadný orientální ráz Ferekydovy alegorie, protože velké množství řecké zoroastrovské literatury nebylo orientální ani svým původem, ani svým koloritem. Nemůžeme si být jisti, že Ferekydova alegorie nebyla sama absorbována do nějakého pseudo-zoroastrovského pramene, a nezavedla tak Isidora. 89 έστιν ή Ταρταρίη µοίρα- φυλάσσσυσι δ' αυτήν ·θννατέρες Βορέου 'Άρττυιαί τε καϊ Θύελλα· ένθα Ζευς έκβάλλει θεών όταν TIS έξυβρίση. 57 58 59 Ferekydés, který žil mnohem dříve než Hérakleitos, vytvořil mýtus, podle něhož proti sobě vytáhla dvě vojska, a do čela jed noho postavil Krona, do čela druhého Ofionea; zaznamenal pak jejich výzvy, jejich zápasy a smlouvu, kterou mezi sebou uzav řeli, že ti z nich, kdo padnou do moře, budou poraženi, zatímco ti, kdo je zatlačí a zvítězí, obdrží Nebe. [Orfeus] zpíval, jak nad sněžným Olympem vládli nejprve Ofión a Eurynomé, dcera Ókeanova; a jak Ofión, donucen silou paží, postoupil svou vládu Kronovi a Eurynomé Rhei a jak pad li do vln Ókeana; a Kronos s Rheou mezitím vládli blaženým bohům, Titánům, zatímco Zeus byl ještě chlapec, na mysli měl jen dětské hry a přebýval v Diktajské jeskyni... [Kelsos] tvrdí, že Ferekydés měl na mysli tyto Homérovy verše, když řekl: „Pod tímto podílem je podíl Tartaru; střeží ho dcery Boreovy, Harpyje a Bouře; tam Zeus uvrhuje každého z bohů, který se chová zpupně." Ferekydés zjevně popisuje podrobnosti střetnutí mezi Kronem (odvozeným pravděpodobně od prvotního božstva Chrona, viz str. 77 n.) a Ofioneem. Přípravy na ně se objevují v úryvku 57. Musí jít přinejmenším o část „bitvy mezi bohy", kterou ve svém shrnutí zmiňuje Maximos (56). Ofioneus zřejmě souvisí s όφις, hadem, a představuje hadí obludu typu Tyfóea v Hésiodově Theogonii (v. 825, Tyfóeus měl sto hadích hlav). Bitva s Kronem je jinak známa jen z řídkých hellénistických zmínek, z nichž nejdůležitější je popis v úryvku 58. Zde má Ofíón (jak se tu nazývá) družku, Ókeanovnu Eurynomé, zatímco Kronovi pomáhá Rhea. Úryvek obsahuje dostatek odchylných prvků na to, abychom si uvědomili, že Apollónios neopisuje jednoduše z Ferekyda,55 a zdá se, že existovalo staré vyprávění, o němž se Hési55 Ani se nemusíme domnívat, že Apollónios převyprávěl nějaký starý orfický výklad. V této kosmogonii a theogonii, jak o ní pěje Orfeus 90 odos nezmiňuje, ale které bylo součástí ztracené mnohotvárné mytologie Krona a líčilo jeho střet s nějakou obludou. U Ferekyda má vítěz získat Nebe (a tak se stát nebo zůstat nejvyšším bohem); podle Apollónia v úryvku 58 (s oporou v jednom scholiu k Aristofanovým Oblakům, 247) Ofión a Eurynomé již panovali na Olympu a pokusili se odrazit výzvu. Možná, že je tu jakýsi odkaz k Ókeanovi a Téthys jakožto prvním bohům (8, 9); Eurynomé byla dcerou Ókeana56 a s Ofiónem mohou představovat druhou generaci, která jakýmsi způsobem nastupuje na místo generace Úrana a Gaie. Ale u Ferekyda nic nenaznačuje, že Ofioneus někdy panoval na Nebi; Maximos se v úryvku 56 zmiňuje o „narození Ofionea a souboji bohů", což může naznačovat, že Ofioneus byl, podobně jako Tyfóeus u Hésioda, neúspěšný vyzyvatel, který usiloval o vládu; a Tertullianus (De comna, 7 = DK 7 Β 4) tvrdil, že podle Ferekyda byl Kronos prvním králem bohů. Ferekydés také nemohl přijímat běžný názor, vyjádřený u Apollónia, podle něhož Zeus byl v době vlády Krona dítě a žil na Krétě. Prvotní Zas se pravděpodobně proměnil v Dia (v úryvku 59 se vyskytuje Zeus, nikoli Zas; to však může být způsobeno nedbalostí tradice), tak jako se Chronos pravděpodobně proměnil v Krona a k tomu asi sotva došlo narozením. U Ferekyda musel být KronosChronos tak jako v běžné verzi skutečně sesazen Diem a odeslán do vyhnanství pod Zem (jako u Homéra, //. XIV.203 n., a Hésioda). Úryvek 59, který umísťuje „podíl" Tartaru zřejmě pod „podíl" Gaie (spíše než Hádá ve smyslu II. VIII, 16), se o Kronovi bohužel nezmiňuje; zdá se, že tento úryvek pochází z popisu přidělení jednotlivých částí kosmu různým božstvům, jež následovalo po Diově konečném podrobení jeho protivníků také u Homéra a Hésioda. Bitva Krona proti Ofioneovi má zjevné spojitosti s bojem Dia proti Tyfóeovi v Theogonii. Kosmický souboj s bohem-hadem není přirozeně znám pouze v Řecku, nýbrž setkáváme se s ním po celém Blízkém východě dávno před Hésiodem, a to jak v semitském, tak v indoevropském prostředí. Srovnej boj Marduka s Tiámat, které pov Argonautikách, je mnoho neorfického (viz také 38 a pozn. 31 na str. 61). 56 Také v //. XVIII.398 nn.; Theog. 358. V Theog. 295 nn. zplodila jiná Ókeanovna, Kallirhoé, hadí ženu Echidnu, která se spojila s Tyfaónem. 91 máhají hadi, v babylónském mýtu o stvoření (ANET, str. 62); vítězství boha bouře nad drakem Illuyankou ve stejnojmenném churritskochetitském vyprávění (ANET, str. 125 n.; O. R. Gurney, The Hittites, str. 181 nn.); a noční přemožení draka Apofíse egyptským slunečním bohem Re při jeho pouti pod Zemí (ANET, str. 6-7). Bitva mezi Diem a Tyfóeem-Tyfónem (který byl ztotožňován s egyptským Sethem) byla v pozdějších výkladech, nikoli však u Hésioda, lokalizována do Kilikie, zvláště na horu Casius poblíž protofoinického mínójského naleziště Ras-Šamra/Ugarit. Zjevně koincidovala s místní verzí motivu nebeského boha a hadí obludy. Tato spojitost může být hlavním důvodem tvrzení, že si Ferekydés tento motiv vypůjčil od Foiničanů: 60 Filón z Byblu u Eusebia, Praep. evan. 1,10,50 (DK 7 Β 4): ιταρά Φοινίκων δε καΐ Φερεκύδης λαβών τάς άφορµάς έθεολόγησε ιτερί τοϋ ιταρ' αύτφ λεγοµένου Όφι,ονέως ■θεσϋ και των Όφιονιδών.57 60 Od Foiničanů přejal podněty také Ferekydés, když psal o bohu, kterého nazývá Ofioneus, a o jeho potomcích. Paralela se starším hésiodovským Tyfóeem činí postradatelnou hypotézu, podle níž Ferekydés čerpal přímo z nějakého orientálního pramene, a lze se ptát, zda se zmínka o Ferekydově přístupu k foinickým tajným knihám, kterou uvádí slovník Suda (46), zakládá na něčem víc než na srovnání Ofioneus - Tyfóeus. Pořadí událostí ve Ferekydově knize Doklady, které jsme probrali na předchozích stránkách, nás staví před určitý počet fází, jež Ferekydés popisuje: (a) tři preexistentní božstva; (b) věci, které Chronos vytvořil ze svého vlastního semene 57 Je otázka, zda Όφιονίδοα jsou doslova „potomci Ofionea", nebo prostě jeho vojsko či pomocníci, srv. 57. V prvním případě srovnej obludy zrozené z Tyfaóna a Echidny v Theogonii, 306 nn. - ačkoli tyto obludy nehrají v epizodě s Tyfaónem žádnou roli. 92 a rozmístil do pěti koutů a z nichž pocházejí další generace bohů; (c) roucho, které vyrobil Zas, vyobrazení Země a Ógéna na něm, svatba Zanta a Chthonié a předání roucha, po němž následovalo (?) jeho rozprostření na okřídleném dubu; (d) boj mezi Kronem a Ofioneem; (e) přiřčení podílů různým božstvům, jež je možná implikováno v úryvku 59. Mezi tím muselo dojít k řadě událostí, o nichž se nic nedovídáme; např. Chronos-Kronos byl pravděpodobně poražen ZantemDiem, podobně jako v běžném výkladu, ale Ferekydovy názory v tomto bodě zůstávají neznámé. Jiným problémem je narození Ofionea, o němž se zmiňuje Maximovo shrnutí v úryvku 56: kdo byli jeho rodiče? Zdá se nepravděpodobné, že jimi byli Zas a Chthonié (ačkoli všechny mytologické sňatky mají svého potomka a my jej v tomto konkrétním případě neznáme), neboť musíme předpokládat, že k bitvě mezi Kronem a Ofioneem, z níž jako odměna vyplývá moc nad Nebem, došlo buďto za vlády Krona, nebo že tvořila její předehru, přičemž se zdá, že tato vláda předcházela svatbě Zanta a Chthonié a předpokládanému stvoření Země a Ókeana. Zde však vyvstává obtíž. V souboji mezi Kronem a Ofioneem má být poraženým ten, kdo padne do Ógénu; podle alegorické interpretace stvoření je Ógénos stvořen při svatbě Zanta a Chthonié, která by tedy měla předcházet, a nikoli následovat po souboji s Ofioneem. Tato potíž platí pro všechny rekonstrukce, které z tkaní roucha činí alegorii stvoření; neboť všechny ostatní doklady (zejména úryvek 50 a analogie s homérskohésiodovským podáním) naznačují, že Chronova vláda na Nebi předcházela před Zantovou aktivitou. Buď byl tedy Ferekydés nekonzistentní, když předpokládal existenci Ógéna předtím, než byl řádně stvořen; anebo Ógénos existoval předtím, než byl vetkán do roucha či vyšit na něm; anebo Ógénos není v Kelsově podání o souboji Krona s Ofioneem původním prvkem. Poslední z těchto hypotéz není nemožná. Z hellénistické doby je známa poněkud jiná verze tohoto střetu, jak ji nejlépe dokumentuje úryvek 58. Zde Ofión a jeho nevěsta Eurynomé, dcera Ókeana, panovali na Nebi, byli však násilně odstraněni Kronem a Rheou a padli do vln Ókeana. Pád do Ókeana dává u Ókeanovny a jejího druha smysl; ale nezdá se, že by u Ferekyda bylo místo pro jakoukoli družku, natož pak Ókeanovnu. Je proto možné, že Kelsos nebo jeho zdroj přenesli do Ferekydovy verze mo- 93 tiv z dosti odlišné hellénistické verze a přizpůsobili jej známé ferekydovské terminologii. Nicméně jestliže Zas a Chthonié nemohou po svém sňatku zplodit Ofionea společně, zůstává pravdou, že Chthonié-Gé jakožto chthonická bohyně je pro hada (za jehož domov je tradičně pokládána Země) ideální rodič, podobně jako je Gaia běžně pokládána za matku hadího Tyfóea. Spojení Zanta s Chthonií před jejich sňatkem (které sugeruje //. XIV.296) by zapadalo do sledu událostí z úryvku 56: vášnivá láska Zanta a Chthonié, narození Ofionea, souboj bohů, strom a roucho (a tedy též sňatek). Ale neexistuje pádný důvod předpokládat, že Maximos seřadil tato témata přesně tak, jak po sobě následovala ve Ferekydově knize; a dramatický účinek popisu svatby, který má zjevné literární ambice, by byl nepochybně oslaben, kdyby spolu Zas a Chthonié již předtím po věky žili. Pravděpodobnější se zdá, že byl-li Ofioneus dítětem Chthonié, pak jeho otcem - pokud měl vůbec nějakého - nebyl Zas. Zde se vnucuje myšlenka na Chrona. Jeho semeno bylo umístěno do „kouta", pravděpodobně do Země (podle úryvku 50); a existovalo vyprávění, které známe jen z úryvku 52 a které v něm není spojováno s Ferekydem, že Kronos oplodnil svým semenem dvě vajíčka, dal je Héře, aby je umístila pod Zem, a tak zplodil hadího Tyfóea (jemuž se Ofioneus podobá). V takovém případě by Chronos s Chthonií zplodili Ofionea a možná i jiné obludy; Ofioneus by zaútočil na Chrona (který se možná již nazýval Kronos) a byl by poražen; pak by na Krona zaútočil Zas, svrhnul by ho a oženil se s Chthonií, která by se nyní jmenovala Gé a nějak by odpovídala Héře; přitom by stvořil Zemi a Moře v podobě, v níž je známe (existence Nebe je nějak předpokládána a možná je implicitně obsažena v samotném Zantovi). Jak Zas přemohl Krona, nevíme; lze si představit, že Ofioneus při tom působil v jeho službách, ale vzhledem k úryvku 58 musíme předpokládat, že Ofioneus byl poražen a že Kronos byl svržen pomocí nějakého jiného prostředku. Pořadí událostí v takovém případě mohlo být následující: tři preexistentní božstva; Chronos vládne na Nebi, zasévá své semeno do Chthonié; narození Ofionea (spolu s jinými chthonickými bytostmi); Ofioneus vyzývá Krona, ale podléhá; Kronos je nějak přemožen Zantem; sňatek Zanta s Chthonií-Gé-Hérou a stvoření našeho světa; rozdělení sfér vlivu, Diovi nepřátelé v Tartaru. Musíme však zdůraznit, že většina této rekonstrukce je opravdu velmi spekulativní.58 94 Závěr Navzdory všem nejistotám Ferekydés není v dějinách řecké kosmogonické spekulace zanedbatelnou postavou. Jak napsal Aristotelés v úryvku 41, jeho přístup není čistě mytický. Tvrzení, že vždy existovala tři božstva, představuje opravu tradičního genealogického vzorce; nicméně metoda, kterou Chronos užívá k tvoření, je právě tak hrubě antropomorfická jako cokoli z Hésioda, jemuž je Ferekydés zjevně poplatný, pokud jde o hrubé rysy následnického mýtu. Alegorie vyšívaného roucha, interpretujeme-li ji správně, je ryze mytická, což ukazuje, že Ferekydés přijímal naivní, ale zkušenosti odpovídající pohled na strukturu světa, jak jsme jej načrtli v § 1. Jeho zájem o etymologii a jemu odpovídající zacházení s prvotními bohy je prvním zřetelným projevem způsobu myšlení, který je nápadný u Aischyla a Hérakleita a který zjevně mocně působil ještě na orfické eklektiky o tři čtyři staletí později. Ferekydés byl osobitý autor jak ve svém zacházení s tradičními příběhy bohů, tak v užívání nevšedních motivů. Neexistuje mnoho náznaků přímého blízkovýchodního vlivu, snad s výjimkou sedmi koutů; ale orientální motivy jsou přesto poměrně četné. V jednom obecném rysu je jeho vyprávění dokonce bližší orientálním než řeckým výkladům. Je zřejmé, že se v jeho knize pojednávalo o mnoha událostech týkajících se tří preexistentních božstev předtím, než došlo na kosmogonii ve vlastním slova smyslu (tj. na stvoření Země a Ógéna). Tento rys lze přirovnat např. k babylónskému mýtu o stvoření, kde k roztržení Tiámat a vytvoření Nebe a Země z jejích dvou polovin dochází teprve na konci dlouhé ságy bohů; a lze jej postavit proti Hésiodově Theogonii, kde skladebné složky kosmu vznikají téměř okamžitě a jako předehra k příběhu 58 61 Platón, Soph. 242c-d, měl, pravděpodobně na mysli Ferekyda: µνθόν τίνα έκαστος φαίνεται µοι δι/ηγεΐσθαι ιταισίν ώς ούσιν ήµΐν, ό µέν ώς τρία τα όντα, ττολεµεΐ δέ άλλήλοις ενίοτε αυτών άττα ττη, τοτέ δέ και φίλα γκόµενα γάµους τε και τόκους καί τροφάς τών έκγόνων τταρέχεται... (Zdá se mi, že každý nám vypráví nějaký příběh, jako bychom byli děti, jeden, že jsou tři jsoucí věci a že některé z nich spolu jednou nějakým způsobem válčí a jindy se opět stávají přáteli a uzavírají sňatky a plodí a vyživují potomky...) 95 bohů. To však může být dáno prostě tím, že kvaziracionalistický byl Hésiodos, a ne Ferekydés a babylónská kosmogonie. 7. Na cestě k filosofii Představy, jimiž jsme se doposud zabývali, jakkoli jsou tu a tam poutavé z vědeckého hlediska, byly spjaty s celým pozadím mýtů a bohů; na podobu i vývoj světa se nahlíželo prvotně v tomto kontextu. Velká část pokroku na cestě k čemusi, co se blížilo filosofii, spočívala v překonání tohoto pohledu na svět a ve snaze dosáhnout přímějšího, méně symbolického a méně antropomorfického pohledu. Definovat zákruty a obraty tohoto vývoje bylo oblíbeným zaměstnáním moderních badatelů, ale věc je méně přímočará, než se často myslelo. Jedním z méně rafinovaných dohadů je, že bylo především zapotřebí opustit personifikaci, tak aby (například) souhru mezi Nebem a Zemí nebylo nadále nutné vykládat ve smyslu sexuálního vztahu mezi Uranem a Gaiou; jednotlivé složky kosmu mohly být identifikovány přímo, asi tak jako Empedokleovy „kořeny", a organizující principy mohly být popsány například spíše jako síly rozlučování a slučování než jako Arés a Afrodíté nebo i jako válka a harmonie. Ve skutečnosti předsókratovští myslitelé s úplným odvržením těchto užitečných a tvárných symbolů příliš nepospíchali - třebaže k tomu jednou muselo dojít, rozhodně dříve, něž se mohlo objevit cosi podobného logice - a často se podobně jako Hérakleitos spokojovali s reinterpretací jejich funkcí a hodnot. Ani sama myšlenka personifikace nebyla zcela antiracionalistická. Rozdělení světa mezi určitý počet božstev a daimonů s různými vlastnostmi a schopnostmi bylo samo o sobě cenným klasifikačním aktem; co bylo v poslední instanci na překážku pokroku, byla institucionalizace určitého způsobu interpretace, k jehož zdůraznění mají lidé i při nejvyšší míře racionalismu sklon, totiž pohlížet na svět jako na oduševnělý nebo dokonce cílesměrný. Ukázalo se, že zejména bez genetického modelu přírody, která se sama vyděluje z prvotních „rodičů", se lze těžko obejít; nicméně Hérakleitovi se to alespoň zčásti podařilo, když proti tomuto partikulárnímu myticko-náboženskému modelu (jehož nejzřetelnějším příkladem je Hésiodova Theogonie) postavil jiný, ještě mocnější 96 model (jehož příklad nalezneme v Pracích a dnech) Diovy věčné vlády nad rozvinutým světem pomocí Spravedlnosti. Je důležité nezveličovat iracionalitu pohledu na svět, na němž předsókratovští myslitelé zpočátku stavěli a který nakonec rozvrátili. Že v něm byly tu a tam obsaženy silné prvky ne-rozumu, o tom samozřejmě není sporu; zároveň však Řecko doby Homérovy (druhá polovina osmého století př. Kr), a dokonce i Řecko doby, kterou Homér údajně popisuje (řekněme třinácté století př. Kr.), nebylo v žádném slova smyslu primitivním místem. Administrativní struktura Řecka, které popisuje Homér, i literární vnímání a organizace Řecka jeho vlastní doby jsou výmluvným svědectvím o jeho logické i psychologické vyspělosti. Např. homérské pojetí Odyssea je pojetím člověka, který je přinejmenším ve většině ohledů schopný filosofie — vyznačuje se ani ne tak „zchytralostí" jako spíše schopností analyzovat složité okolnosti a dospívat k racionálním rozhodnutím. Vidíme to, když v páté knize Odysseie zoufale plave ke skalnatým břehům Scherie a podrobně rozebírá alternativy, které se před ním otvírají, i jejich početné možné důsledky. Jeho vztah k bohům a bohyním, i k samotné Athéně, je pro většinu jeho rozhodnutí a postojů téměř okrajový; Odysseus je racionální člověk se silně vyvinutým smyslem pro to, na čem v lidském životě opravdu záleží. Také Hésiodos, třebaže zdánlivě nabízel mytický, a tedy koneckonců iracionální obraz světa, třebaže poněkud jinak než Homér, uplatňoval jistý užitečný typ racionality, neboť utřídil a syntetizoval vyprávění z různých zemí a s různými důrazy. Vykonal však mnohem víc než to - a také víc, než že shromáždil zajímavá kosmogonická témata, o nichž jsme pojednávali v § 5. Neboť záměr zkompilovat systematickou kosmogonii a theogonii na jedné straně a na něj navazující záměr vyzkoumat pravidla řádu (či jeho převrácení) v rozvinutém světě na straně druhé, to obojí předpokládá ucelený pohled na svět (na jeho uspořádání a na princip jeho fungování stejně tak jako na roli člověka v něm), který je ne-filosofický pouze proto, že je vyjádřen, a do určité míry ovšem i koncipován, pomocí symbolického jazyka mýtů. Právě z tohoto důvodu byli badatelé čas od času v pokušení pojímat Hésioda jako prvního předsókratovského filosofa; ale mezi Hésiodem a např. Anaximandrem existuje nesmírná propast, jejíž povahu je důležité postřehnout, i když jí nemůžeme plně porozumět. 97 Neboť přechod od mýtů k filosofii, od mýtu k logu, jak se občas říká, je mnohem radikálnější než posun obsažený v pouhém procesu de-personifikace či de-mytologizace, ať už jej chápeme jako odvržení alegorie, nebo jako jakési dekódování; je dokonce radikálnější než to, co může být obsaženo (není-li tato myšlenka naprosto nesmyslná) v téměř mystické mutaci způsobu myšlení, samotného intelektuálního procesu. Tento přechod od mýtu k logu spíše zahrnuje - a předpokládá - proměnu, která je více politická, společenská a náboženská než ryze intelektuální a která spočívá v odvratu od uzavřené tradiční společnosti (jež je ve své archetypální podobě společností orální, kde je vyprávění příběhů důležitým nástrojem stability a analýzy) směrem k otevřené společnosti, v níž se hodnoty minulosti stávají relativně nevýznamné a v níž se mohou formovat radikálně nové názory jak na společnost samu, tak na její stále se rozšiřující okolí. Právě k takovéto proměně došlo v Řecku mezi devátým a šestým stoletím př. Kr. -jakkoli byla jistě komplikována mimořádně houževnatě se udržující neznalostí písma. Vznik polis, nezávislého městského státu, který vyrostl ze starších aristokratických struktur, spolu s rozvojem zahraničních styků a peněžního systému, proměnil hésiodovský obraz společnosti a učinil staré božské a hérójské archetypy zastaralými a irelevantními - s výjimkou případů, kdy byly přímo chráněny náboženským kultem. Mnohé z racionálního spodního tónu homérské tradice právě tak jako z klasifikačního umění Hésiodova přežilo; ale ve spekulativních a kosmopolitních iónských městech, v neposlední řadě v Milétu samém, získalo toto racionalistické dědictví ostřejší podobu a bylo aplikováno - bez přehnaného odpoutání od mýtů a náboženství - na širší a objektivnější model světa. 98 IÓNŠTÍ MYSLITELÉ Κ prvním pokusům o skutečně racionální popis povahy světa došlo v Iónii. Materiální blahobyt a příležitost ke styku s jinými kulturami - např. po zemi se Sardami a po moři s Pontem a s Egyptem - se zde alespoň dočasně spojily se silnou kulturní a slovesnou tradicí sahající zpět až do Homérovy doby. V rozmezí jediného století vydal Milét Thaléta, Anaximandra a Anaximena, myslitele, z nichž každý pracoval s předpokladem jediné prvotní látky, jejíž vyčlenění bylo nejdůležitějším krokem každého systematického výkladu skutečnosti. Je zřejmé, že tento postoj se vyvinul z genetického či genealogického přístupu k přírodě, s jakým se setkáváme v Hésiodově Theogonii a který jsme popsali v první kapitole. V době po velkých Miléťanech byl tento postoj nicméně zmírněn nebo opuštěn. O Xenofanovi zde pojednáváme spolu s iónskými mysliteli (kapitola V), ale ve skutečnosti jej nelze zařadit do žádné obecné kategorie. Narodil se a vyrůstal v Kolofónu a byl si dobře vědom iónského myšlenkového dědictví (zdá se, že více než Pythagoras), ale přesídlil na západ do Velkého Řecka a o podrobnosti kosmogonie a kosmologie se zajímal jen okrajově. Mezi tím vystoupil v Efesu Hérakleitos, individualistický myslitel, který vykročil za hranice látkového monismu: třebaže podržel myšlenku jisté základní substance (nikoli však kosmogonické), nejvýznamnější jednotu věcí objevil v jejich struktuře či uspořádání. V tom je paralela s pythagorejskými teoriemi, které se ujaly na západě řeckého světa. Pythagoras a (krátce po něm) Parmenidés byli vlivní myslitelé a západořecké školy zastínily na určitou dobu všechny ostatní; iónský látkový monismus se nicméně do určité míry znovu uplatnil v kompromisních teoriích některých poparmenidovských systémů. 99 II THALÉS Z MILÉTU Časové zařazení Thalés, pokládaný tradičně za nejstaršího řeckého přírodozpytce či badatele o přirozenosti věcí jakožto celku (85), předpověděl zatmění Slunce, k němuž došlo v r. 585 př. Kr. (74). Jeho činnost proto patrně nespadá do doby o mnoho starší než počátek šestého století.1 1 Κ zatmění došlo podle Plinia, Natur. hist. 11,53 (DK 11 A 5), jenž zřejmě následoval Apollodóra, ve čtvrtém roce 48. olympiády (585/584 př. Kr.); podle eusebiovského schématu to bylo o jeden či několik roků později (DK 11 A 5). Podle moderních výpočtů k zatmění došlo 28. května 585 př. Kr., tj. ve třetím roce 48. olympiády. Tanneryho názor, že Thalés předpověděl zatmění, ke kterému došlo r. 610 př. Kr., je dnes opuštěn. Apollodóros podle Diogena Laertia (1,37-38 = DK 11 A 1) kladl Thaletovo narození do prvního roku 35. olympiády (r. 640) a jeho smrt ve věku sedmdesáti osmi let do 58. olympiády (548-545). V těchto výpočtech musí být chyba: údaj o 35. olympiádě je pravděpodobně omyl, který vznikl častou záměnou číslice ε za Θ, a jedná se tedy o 39. olympiádu (r. 624). Apollodóros by pak kladl Thaletovu smrt příznačně do přelomového roku, v němž padly Sardy, jeho akmé do doby, kdy došlo k zatmění, a jeho narození konvenčně o čtyřicet let dříve. Tato data se přibližně shodují s jiným, o něco málo starším pramenem: Démétrios Falérský podle Diogena Laertia (1,22 = DK 11 A 1) kladl kanonizaci sedmi mudrců (mezi něž Thalés podle všeobecně uznávané tradice patřil) do doby Damasiova athénského archontátu, tj. do r. 582/581 př. Kr., což je rok prvních obnovených Pythijských her. 100 Národnost 62 DL 1,22 (DK 11 A 1 init.): ην τοίνυν ό Θαλής, ως µέν 'Ηρό δοτος και ∆οΰρις και ∆ηµόκριτος φασι, ττατρός µέν Έξαµύου µητρός δε Κλεοβουλίνης, έκ των Θηλιδών, οί είσι Φοίνικες, ευγενέστατοι των άττό Κάδµου και 'Αντήνο ρος ... έττολιτογραφήθη δέ (se. Αγήν ωρ) έν Μιλήτω δτε ήλθε συν Νείλεω έκττεσόντι Φοινίκης, ώς δ' οί ·πλείους φασίν, ιθαγενής Μιλήσιος ην (se. Θαλής) και γένους λαµττροΰ. 63 Hérodotos, Hist. 1,170 (DK 11 Α 4, ζ 65) ...Θαλέω ανδρός Μιλησίου ... το ανέκαθεν γένος έόντος Φοίνικος... 62 Thalés, jak tvrdí Hérodotos, Dúris a Démokritos, byl synem Examya a Kleobúliny a náležel k Théleovcům, což jsou urození Foiničané z rodu Kadmova a Agénorova... (Agénór) byl zapsán jako občan v Milétu, když přišel spolu s Neileem, kterého vy hnali z Foinikie. Ale většina autorů tvrdí, že Thalés byl rodem pravý Miléťan z významné rodiny... ... Thaleta, Miléťana..., který byl svým vzdáleným původem Foiničan... 63 Pověst o Thaletových foinických předcích, o níž se Hérodotos v úryvku 63 pouze zmiňuje (ačkoli úryvek 62 vyvolává dojem, jako by byl řekl víc; svědectví u Dúrida a Démokrita jinak nejsou známa), byla později rozvinuta do mnohem větších podrobností, zčásti nepochybně proto, aby podepřela obecně rozšířenou teorii o východním původu řecké vědy. Jestliže Thalés obrátil pozornost Miléťanů k významu Malé medvědice pro mořeplavbu, známé již dříve foinickým námořníkům (viz 78), mohlo to Hérodotově poznámce dodat na věrohodnosti. Pravděpodobné je, že Thalés byl Řek stejně jako většina Miléťanů.2 2 Srv. 64 Hérodotos, Hist. 1,146 (DK 11 A 4): ... Μινύαι Όρχοµένιοί σφι (se. s iónskými kolonisty) άναµεµείχαται και Καδµείοι και ∆ρύοιτες... (byli s nimi [s iónskými kolonisty] smíšeni Minyjštíz Orchomenu, Kadmejštía Dryopové...) Thaletovi „foiničtí" předkové tak byli 101 Praktické aktivity 65 Hérodotos, Hist. 1,170 (DK 11 A 4): χρηστή δέ και TTQÍV ή διαφθαρήναι Ίωνίην Θαλέω ανδρός Μιλησίου έγένετο (se. ή γνώµη), το ανέκαθεν γένος έόντος Φοίνικος, 6ς έκέλευε εν βουλευτήριον "Ιωνας έκτήσθαι, το δέ είναι έν Τέω (Τέων γάρ µέσον είναι Ίωνίης), τάς δέ άλλας ττόλιας οίκεοµένας µηδέν ήσσον νοµίζεσθαι κατά ττερ ει δήµοι είεν. 66 Hérodotos, Hist. 1,75 (DK 11 Α 6): ώς δέ άτάκετο έιτί τόν Άλυν ττοταµόν ό Κροίσος, το ένθεΰτεν, ώς µέν έγώ λέγω, κατά τάς έσύσας γέφυρας διεβίβασε τόν στρατόν, ώς δέ ό ττολλός λόγος Ελλήνων, Θαλής οι ό Μιλήσιος διεβίβασε. άττορέοντος γάρ Κροίσου δκως οι διαβήσεται τόν ττο ταµόν ό στρατός (ού γάρ δή είναί κω τοΰτον τόν χρόνον τάς γέφυρας ταύτας) λέγεται τταρεόντα τόν Θαλήν έν τφ στρατοττέδω ττοιήσαι αύτω τόν ττοταµόν έξ αριστερής χει ρός ρέοντα τοΰ στρατού και έκ δεξιής ρέειν, ττοιήσαι δέ ώδε· άνωθεν τοϋ στρατοττέδου άρξάµενον διώρυχα βα■θέαν όρΰσσειν άγοντα µηνοειδέα, όκως άν το στρατόττε- δον ίδρυµένον κατά νώτου λάβοι, ταΰττ) κατά τήν διώρυχα έκτραιτόµενος έκ των αρχαίων ρεέθρων, και αυτις ιταραµειβόµενος το στρατόττεδον ές τά άρχαϊα έσβάλλοι, ώστε έττείτε και έσχίσθη τάχιστα ό ττοταµός άµφοτέρη δια βατός έγένετο. 65 Užitečné bylo před zničením Iónie také mínění Thaleta, Miléťana, který byl svým vzdáleným původem Foiničan a který Miléťanům poradil, aby si zřídili jeden poradní sbor, a to v Teu, protože Teós leží uprostřed Iónie; ostatní obce měly být nadále obydleny, ale měly být pokládány za démy. pravděpodobně Kadmejští z Boiótie a nikoli plnokrevní Semité. Jeho otec Examyés má zřejmě kárské jméno. Hérodotos v následujícím říká, že i ty zdánlivě nejčistší iónské rodiny byly smíšené skrze sňatky s kárskými ženami. 102 66 Když přišel k řece Halys, přepravil přes ni Kroisos své vojsko, jak tvrdím já, po existujících mostech; avšak podle podání většiny Řeků je přes ni přepravil Thalés Milétský. Říká se totiž, že Kroisos nevěděl, jak má vojsko řeku překročit, neboť tyto mosty v té době ještě neexistovaly; a že Thalés, který byl s jeho vojskem, nechal řeku tekoucí po levé straně vojska téci také po jeho pravé straně. Dosáhl toho takto: proti proudu nad vojenským ležením nechal vykopat začátek hlubokého příkopu, který pokračoval ve tvaru měsíčního srpku tak, aby se zezadu vyhnul místu, kde leželo vojsko. Tímto příkopem vyvedl řeku z jejího původního řečiště, takže obtékala vojenské ležení a zase se do svého řečiště vlévala. Když se řeka tímto způsobem rozdělila, bylo ji rázem možno v obou směrech přebrodit. Hérodotos přináší důležité svědectví o Thaletových aktivitách jako státníka a inženýra (a také jako astronoma, viz 74). Takováto mnohostranná obratnost je, jak se zdá, typická pro milétské myslitele, kteří bývají pokládáni příliš výlučně za teoretické badatele o přírodě. Zvláště Thalés se stal symbolem matematické a geometrické vynalézavosti: άνθρωπος Θαλής („Ten člověk je úplný Thalés!") říká jedna Aristofanova postava (Av. 1009) o plánovači města Metónovi; a Platón Thaleta stavěl po bok Anacharsidovi (Resp. 600a). Hérodotos ovšem nevěřil historce (66) o tom, že Thalés odklonil tok řeky Halys, nicméně nepopíral, že by byl s to právě něco takového vykonat. Přechody přes řeku Halys pravděpodobně existovaly, ale Kroisova armáda je nemusela nalézt; Hérodotos byl právem nedůvěřivý, jakkoli důvody jeho podezření nepochybně nebyly správné. V následujícím se zmiňuje o alternativním podání, podle něhož byla řeka úplně odvedena do nového koryta; příběh byl tedy zřejmě značně rozšířený. Detailní a střízlivá povaha příběhu (66) naznačuje, že obsahuje pravdivé jádro.3 3 Ke skeptičtějšímu výkladu o Thaletových názorech viz D. R. Dicks, Thalés, in: CQ N.S. 9,1959, str. 294-309. 103 Tradice o návštěvě Egypta 67 Aetios, Plac. 1,3,1 (DK 11 A 11): Θαλής ... φιλοσόφησα? δέ έν Αίγυπτο) ήλθεν εις Μίλητον πρεσβύτερος. 68 Proklos, Ιη Euci, p. 65 Friedlein (ζ Eudéma) (DK 11 Α 11): Θαλής δέ ιτρώτον εις Αίγυιττον έλ-θών µετήγαγεν εις τήν Ελλάδα τήν θεωρίαν ταύτην (se. τήν γεωµετρίαν) ... 67 Thalés ... se věnoval filosofii v Egyptě a do Miléta přišel jako starší člověk. Thalés, který se odebral nejprve do Egypta, přenesl toto stu dium [geometrii] do Řecka... 68 Bylo zvykem přičítat mudrcům šestého století (notoricky např. Solónovi) návštěvu Egypta, který byl tradičně pokládán za studnici řecké vědy. U Thaleta jako nejstaršího řeckého geometra existoval k tomuto spojení s pravlastí zeměměřičství zvláštní důvod.4 Předpoklad, že tam strávil značnou dobu, který je obsažen v úryvku 67, je ojedinělý a není přesvědčivý. Že skutečně navštívil Egypt, je nicméně velmi dobře možné; řada jeho výkonů je docela pravděpodobně situována do Egypta (např. 79; viz také str. 115) a vztahy mezi Milétem a jeho kolonií Naukratis byly natolik těsné, že kterýkoli význačný občan, ať to byl obchodník nebo ne, mohl takovou návštěvu bez potíží uskutečnit. Thalés se dále objevuje u Aetia jako zastánce jedné z teorií vysvětlujících záplavy způsobované Nilem. Je to jedna ze tří teorií, které uváděl již Hérodotos: 70 Hérodotos, Hist. 11,20 (DK 11 A 16) (existují dvě zvláště nepravděpodobné teorie o příčině povodní): των ή έτέρη µεν 4 Srv. 69 Hérodotos, Hist. 11,109: δοκέει δέ µοι ένθεΰτεν γεωµετρίη ευρεθείσα εις τήν' Ελλάδα έιτανελθεΐν. (Mám za to, ze z toho [tj. z přemiřování polí po záplavách způsobovaných Nilem] pochází vynález geometrie a že takto se geometrie dostala do Řecka.) 104 λέγει τους ετησίας άνεµους είναι, αιτίους πληθύειν τον ποταµόν, κωλύοντας ές θάλασσαν έκρέειν τον Νεΐλον. 71 Aetios, Plac. IV, 1,1 (DK 11 Α 16): Θαλής τους ετησίας άνεµους οϊεται πνέοντας τη Αίγύπτω αντιπροσώπους έπαίρειν τοϋ Νείλου τόν όγκον δια το τάς έκροάς αϋτοΰ τη παροιδήσει τοΰ άντιπαρήκοντος πελάγους άνακόπτεσθαι. 70 71 Jedna z těchto teorií říká, že příčinou stoupání vody v řece jsou výroční větry, které Nilu brání při vlévání do moře. Thalés se domnívá, že výroční větry vanoucí proti Egyptu zve dají množství vody v Nilu, neboť vzdouvající se moře, které se valí proti jeho ústím, odráží jeho vody zpátky. Aetios je pravděpodobně závislý na ztraceném peripatetickém pojednání, jehož stopy se dochovaly v jiných pramenech (H. Diels, Doxographi Graeci, str. 226 n.): jeho informace proto může být důvěryhodná a nemusí být, jakkoli i to je možné, čistě spekulativním připsáním této teorie Thaletovi. Pokud ji Thalés skutečně zastával, je pravděpodobné, že viděl Nil na vlastní oči; nesmíme však zapomínat, že příslušnou informaci (o tom, že výroční větry vanou i v Egyptě), ba i samu myšlenku mu mohli snadno zprostředkovat milétští obchodníci. Anekdoty o Thaletovi jako typickém filosofovi 72 Platón, Tht. 174a (DK 11 A 9): ... ώσπερ και Θαλήν άστρονοµοΰντα, ώ Θεόδωρε, και άνω βλέποντα, πεσόντα εις ψρέαρ, Θράττά τις εµµελής και. χαρίεσσα ■θερατταινίς άποσκώψαι λέγεται, ώς τά µεν έν ούρανω προ·θυµοΐτο είδέναι, τά δ' όπισθεν αυτού και παρά πόδας λανθάνοι αυτόν. 73 Aristotelés, Pol. 1,11,1259a9 (DK 11 Α 10): όνειδιζόντων γάρ αύτφ διά τήν πενίαν ώς ανωφελούς της φιλοσοφίας ούσης, κατανοήσαντά φασιν αυτόν έλαιών φοράν έσο105 µένην έκ της αστρολογίας, έτι χειµώνος δντος, εύττορήσαντα χρηµάτων ολίγων αρραβώνας διαδούναι των ελαιουργείων των τ' έν Μιλήτω και Χίω ττάντων, ολίγου µισθωσάµενον άτ' ουδενός επιβάλλοντος, έττειδήδ' άκαιρος ήκε, πολλών ζητουµένων άµα καί εξαίφνης, έκµισθοΰντα δν τρόπον ήβούλετο πολλά χρήµατα συλλέξαντα έπιδεΐξαι ότι ράδιόν έστι πλουτεϊν τοις φιλοσόφοις άν βουλωνται, άλλ' ού τοϋτ' έστι περί δ σπουδάζουσιν. (Srv. také DL 1,26 = DK 11 A 1 z Heirónyma Rhodského a Cicero, Dediv. 1,49,111.) 72 73 ... právě tak, Theodore, jako se prý ona vtipná a půvabná thrác ká služka vysmála Thaletovi, když pozoroval hvězdy. Díval se nahoru a spadl do studny. A ona se mu vysmála, že se snaží po znat věci na nebi, ale uniká mu, co má za sebou a pod nohama. Traduje se totiž, že když mu předhazovali jeho chudobu a neužitečnost filosofie, všiml si na základě pozorování hvězd, že přijde velká úroda oliv. Ještě v zimě sebral malý kapitál, zapla til zálohy na všechny olivové lisy v Milétu a na Chiu a najal je za nízkou cenu, protože nikdo nenabízel víc. Když pak přišla doba sklizně, všichni je najednou potřebovali a on je pronají mal, za kolik chtěl, takže nashromáždil velké množství peněz. Tím ukázal, že filosofové dokážou snadno zbohatnout, pokud chtějí, ale že to není to, oč usilují. Ani jedna z těchto historek pravděpodobně není přísně historická, třebaže jejich původ sahá nejpozději do čtvrtého století př. Kr., do doby před rozkvětem fiktivní biografie ve třetím a druhém století. Obě pěkně ukazují, jak byl Thalés již relativně velmi záhy přijímán jako typický filosof; avšak anekdota v úryvku 72, jedna z nejstarších verzí tématu roztržitého profesora, by byla přiléhavější, kdyby se vztahovala k někomu, kdo nebyl tak notoricky znám svými praktickými zájmy jako právě Thalés. Konfrontace s bystrou otrokyní má celou situaci učinit ještě pikantnější; snad je to pozůstatek nějakého samostatného a lehce škodolibého vtipu na účet filosofů. Platón si rád tropil žerty z předsókratiků, což je skutečnost, která se při interpretaci některých méně jasných pasáží často přehlíží. 106 Předpověď zatmění a jiné astronomické aktivity 74 Hérodotos, Hist. 1,74 (DK 11 A 5): διαφέρουσι δε σφι (se. τοΐσι Λυδοΐσι και τοϊσι Μήδοισι) έιτ' ίσης τον ιτόλεµον τφ έκτω έτει συµβολής -γενοµένης συνήνεικε ώστε της µάχης συνεστεώσης την ήµέρην έξαττίνης νύκτα γενέσθαι, την δέ µεταλλα-γήν ταύτη ν της ήµερης Θαλής ό Μιλήσιος τοϊσι " Ιωσι ττροηγόρευσε έσεσθαι, ούρον ιτροθέµενος ένιαυτόν τούτον έν τω δή και έ-γένετο ή µετα βολή. 75 DL 1,23 (DK 11 Α 1): δοκεΐ δέ κατά τινας -πρώτος άστρολογήσαι και ήλιακάς εκλείψεις και τροττάς ιτροειττεΐν, ως φησιν Εύδηµος έν τη ττερί τών άστρολογουµέν ων ισ τορία· δθεν αυτόν και Ξενοφάνης και Ηρόδοτος θαυµάζει, µαρτυρεί δ' αύτω και Ηράκλειτος και ∆ηµόκ ριτος. 76 Derkylidés u Theóna ze Smyrny, Expon. p. 198,14 Hiller (DK 11 A 17): Εύδηµος ιστορεί έν ταΐς Άστρολογίαις ότι 01νοιτίδης εύρε ττρώτος την τοΰ ζωδιακού λόξωσιν [Diels; διάζωσιν MS] και τήν τού µε-γαλοΰ ένιαυτοΰ ττερίστασιν, Θαλής δέ ηλίου εκλειψιν και τήν κατά τάς τροττάς αυτού περίοδον, ώς ουκ ίση άεί συµβαίνει. 74 Když se válka, kterou mezi sebou [Médové a Lýdové] vedli, vlekla nerozhodně již šestý rok, došlo ke střetu, během něhož se uprostřed bitvy den náhle proměnil v noc. Tuto proměnu dne předpověděl Iónům Thalés Milétský, který jako její mez stano vil právě rok, v němž také skutečně nastala. Zdá se, že se jako první začal zabývat studiem nebeských těles a předpovídal zatmění Slunce a slunovraty, jak tvrdí Eudémos ve svých dějinách astronomie. Proto mu také Xenofanés a Hé rodotos vyjádřili svůj obdiv. Svědčí pro něho i Hérakleitos a Démokritos. Eudémos ve své Astronomii poznamenává, že Oinopidés jako první objevil sklon zvěrokruhu a cyklus velkého roku, zatím- 75 76 107 co Thalés objevil zatmění Slunce a nepravidelnou periodu slunovratů. Předpověď zatmění Slunce se musela zakládat na dlouhé řadě empirických pozorování, nikoli na vědecké teorii pravé příčiny zatmění. Tato příčina nebyla Thaletovým bezprostředním milétským následovníkům známa, a nebyla tedy pravděpodobně známa ani jemu. Pokud Eudémos v úryvku 76 říkal opak (jak tvrdí Aetios, např. Plac. 11,24,1 = DK 11 A 17a), pak na jeho hlavu padá vina za to, že vyvodil chybný důsledek z nepochybného faktu Thaletovy předpovědi. Babylónští kněží pozorovali z náboženských důvodů částečná i úplná zatmění Slunce nejpozději od r. 712 př. Kr; v šestém století navíc pravděpodobně stanovili cyklus slunovratů (méně pravděpodobně lunací), během nichž může na určitých místech dojít k zatmění. Je nanejvýš pravděpodobné, že Thalés vděčil za svůj výkon přístupu k těmto babylónským záznamům; viz blíže C. H. Kahn, Anaximander and the Origins of Greek Cosmology (New York 1960), str. 76, pozn. 2. Víme, že mnozí vzdělaní Řekové v této době navštívili Sardy,5 a styky s Iónií byly přirozeně zvláště těsné. Někteří badatelé soudili, že Thaletovy informace pocházely spíše z Egypta, s nímž měl i jiné styky; nemáme však žádné doklady o tom, že egyptští kněží prováděli a zaznamenávali dostatečně podrobná a dlouhodobá pozorování. Ani na základě babylónských dat nebylo možné předpovědět, že zatmění bude pozorovatelné na určitém místě. Když mělo dojít k možnému zatmění, byli kněží rozesíláni do různých koutů babylónské říše, a ani na tomto rozsáhlém území nebyl očekávaný úkaz vždy viditelný. Mimoto nebylo nikterak možné předpovědět přesné datum zatmění, pouze širší časový interval. Thalés tedy, jak se zdá, řekl, že v rozmezí určitého roku6 pravděpodobně dojde k zatmě5 77 Hérodotos, Hist. 1,29:... άιτικνέονται ές Σάρδις ακµάζουσας ιτλσύτω άλλοι τε οι ιτάντες έκ της' Ηλλάδος σοφισταί ... και δή και Σόλων... (... do Sard, které oplývaly bohatstvím, přicházeli mudrci z ce lého Řecka ... a mezi nimi také Solón...) 6 Některým badatelům se celý rok jevil jako příliš dlouhá perioda a pokoušeli se omezit význam slova ένιαυτόν ν úryvku 74 na letní sluno- 108 ní. Bylo čirou náhodou, že k němu došlo v den bitvy a že se tak jevilo zvláště pozoruhodné, a bylo do určité míry otázkou štěstí, že bylo poblíž iónské oblasti vůbec viditelné. Jasnější je informace, kterou doplňuje Eudémos v úryvcích 75 a 76, že Thalés předpovídal slunovraty a že zpozoroval nepravidelnost jejich cyklu (míněny jsou pravděpodobně mírné odchylky v délce slunečních období mezi slunovraty a rovnodennostmi). Κ takovému objevu by nebylo zapotřebí ničeho více než poměrně dlouhé řady pozorování za pomoci nástroje na označování slunovratů - podobného héliotropaia, jaké bylo spojováno s Ferekydem (47) -, které by umožňovalo zaznamenávat polohy Slunce v nejsevernějším a nejjižnějším bodě jeho ročního cyklu - tj. letní a zimní slunovraty. Místo takového nástroje mohl stačit také gnómon neboli stabilní svislá tyč, jejíž pomocí lze přesně zaznamenat délku slunečního stínu. Gnómon byl podle Hérodota babylónský vynález (97) a jeho zavedení v Řecku se přičítalo Anaximandrovi, nikoli Thaletovi (94). Nicméně měření stínů bylo určitě součástí výpočtu výšky pyramid, který se přičítal Thaletovi (str. 111), a tak nelze docela věřit tomu, že by mu pozorování slunečního zenitu podobnými prostředky bylo neznámé. Tato technika se nám dnes jeví samozřejmá a lze mít za to, že na ni mohl přijít každý, kdo v pozorování astronomických jevů dosáhl Thaletovy úrovně, která nebyla nikterak primitivní. Diogenés Laertios (1,24 = DK 11 A 1) dodává, že Thalés objevil postup Slunce od slunovratu ke slunovratu a poměr průměru Slunce a Měsíce k jejich oběžným drahám. První tvrzení je velmi vágní a nemíní se jím možná nic víc než znalost toho, že Slunce se pohybuje mezi obratníky - znalost, kterou Thalés zjevně měl. Ale může se vztahovat také k objevu sklonu zvěrokruhu, jejž Eudémos (76) připisuje Oinopidovi z Chiu, který působil o více než sto let později. Diogenova druhá informace je dosti anachronická, neboť Thalés si nemohl myslet, že nebeská tělesa mají oběžné dráhy; podle Thaleta totiž nemohou procházet pod Zemí (s volně se vznášející Zemí se před Anaximandrem nepočítalo); jejich dráhy měly nanejvýš podobu polovičního orbitu, takže poměr je- vrat (který by mohl vymezovat roční interval); ale neexistuje uspokojivý doklad pro takové užití. 109 jich průměru k jejich nebeské dráze by musel být dvojnásobný, než ve skutečnosti je.7 Thaletovi se připisuje ještě jedno pozorování, a to opět s implikací, že za ně možná vděčil cizím zdrojům: 78 Kallimachos, Jambus 1,52, zl. 191 Pfeiffer (DK 11 A 3a): ... ή ν γαρ ή νίκη Θάλητος, 6ς τ' ην άλλα δεξιός γνώµην και της Αµάξης έλέγετο σταθµήσασθαι τους αστερίσκους, ή ττλέουσι Φοίνικες. 78 ... neboť vítězství náleží Thaletovi, který byl bystrý v úsudku, mimo jiné proto, že prý změřil malé hvězdy Vozu, podle kterého se plaví Foiničané. Toto je část apokryfního příběhu o číši (v jiných verzích o trojnožce), kterou měl obdržet nejmoudřejší člověk mezi živými: Thalés byl prvním - a v některých verzích také posledním -, kdo byl vybrán, ale ze skromnosti ji poslal Biantovi a ten dalším ze sedmi mudrců. „Malé hvězdy Vozu" označují Malou medvědici (srv. Aratos, Phaen. 39 se scholiem); toto souhvězdí, jehož oběh je menší, poskytuje přesnější pevný bod než Velká medvědice nebo celý Vůz (jakožto ležící naproti samotné Polárce), σταθµάσθαι znamená přísně vzato „měřit", ale někdy také ve volnějším smyslu „vyznačit, definovat" (Σ k Pindarovi, Ol. 10,53). Pravděpodobný význam tohoto svědectví tedy je, že Thalés definoval Malou medvědici a upozornil Miléťany na její užitečnost pro mořeplavbu. Diogenés Laertios vykládal Kallimachovy verše v tom smyslu, že Thalés Malou medvědici prostě „objevil". Iónští námořníci ji možná předtím nevěnovali pozornost, protože 7 Určování tohoto poměru bylo v řecké astronomii problémem, který se vracel znovu a znovu, a tak se zdá přirozené, že byl spojován s nejstarším známým astronomem. Poměr, který uvádí Diogenés, totiž 1 : 720, předpokládá měření ekliptikální kružnice v šedesátinné jednotkové soustavě, jaké užívali Babyloňané: viz A. Wasserstein, JHS 75, 1955, str. 114-116. Srv. Hérodotos, Hist. 11,109 (97) a také 11,4. 110 s výjimkou dlouhých plaveb na otevřeném moři k orientaci při plavbě postačuje nápadnější Velká medvědice. 'Αστρολογία, studium nebeských těles, o níž se jako o čemsi pro Thaleta charakteristickém zmiňují Platón (72) a Aristotelés (73),8 tedy podle všeho zahrnovala tyto aktivity: zdařilou předpověď zatmění Slunce, pravděpodobně s pomocí balylónských tabulek; měření slunovratů a jejich variací, podniknuté možná zčásti s ohledem na sestavení kalendáře; a studium souhvězdí, možná především jako pomůcky pro mořeplavce. Matematické objevy 79 DL 1,27 (DK 11 A 1): ό δε 'Ιερώνυµος και έκµετρήσαί φησιν αυτόν τάς πυραµίδας έκ της σκιάς, παρατηρήσαντα δτε ήµϊ,ν ισοµεγέθης εστίν. 80 Proklos, Ιη Eucl., p. 352 Friedlein (DK 11 Α 20): Εύδηµος δε έν ταΐς Γεωµετρικούς ίστορίαις εις Θαλήν τοΰτο ανάγει τό θεώρηµα [totiž že trojúhelníky, které mají jednu stranu a přilehlé úhly stejné, jsou samy stejné]· την γάρ των έν θαλάττη πλοίων άπόστασιν δι' ού τρόπου φασίν αυτόν δεικνΰναι τούτω προσχρήσθαί φησιν άναγκαΐον. 79 Hierónymos říká, že [Thalés] skutečně změřil pyramidy na zá kladě jejich stínu, a to tak, že si vyčíhal okamžik, kdy je náš vlastní stín stejně velký jako my. Eudémos ve svých Dějinách geometrie odvozuje tento teorém od Thaleta; neboť metoda, na jejímž základě stanovil vzdálenost lodí na moři, musela spočívat na jeho užití. 80 V úryvku 79 připisuje Hierónymos Rhodský Thaletovi nejjednodušší možnou metodu měření výšky pyramid. Je představitelné, že se jí 8 Srv. také 75; o Xenofanových, Hérakleitových a Démokritových zmínkách o Thaletovi není odjinud nic známo. . 111 Thalés naučil od Egypťanů; a také není vyloučené, že pyramidy v této zprávě představují jen lokální kolorit, který vyhovuje podání o cestě do Egypta. Plinius (Natur. hist. XXXVI.82 = DK 111 A 21) podává tutéž zprávu, ale u Plútarcha (Sept. sap. conv. II, 147a = DK 11 A 21) se objevuje složitější formulace, podle níž se výška pyramidy má k délce jejího stínu přesně tak, jako se má výška jakéhokoli svislého měřitelného předmětu k délce jeho vlastního stínu v tutéž denní dobu. Je pravděpodobné, třebaže ne jisté, že Hierónymos je závislý na Eudémovi, který byl plus minus jeho současníkem (a z jehož knihy o dějinách geometrie a matematiky, na rozdíl od jeho dějin astronomie, Diogenés podle všeho v případě Thaleta nečerpal); v takovém případě by bylo pravděpodobné, že Thalés užíval jednodušší metody. Na druhé straně se složitější metoda zakládá na větě o podobných trojúhelnících analogické té, kterou Thaletovi připisuje Eudémos v úryvku 80 jako prostředek měření vzdálenosti lodí na moři. Za předpokladu, že byla známa výška pozorovatele nad mořskou hladinou, mohl být tento výpočet proveden za pomoci jednoduchého theodolitu, dvou tyček (jedné pro linii pohledu a druhé pro přibližnou linii hladiny) otáčejících se na hřebíku. Za povšimnutí ovšem stojí, že Eudémos připisuje Thaletovi znalost podobných trojúhelníků pouze a priori na základě toho, že jinak by byl nemohl provést takový výpočet. Avšak člověk je schopen užívat empiricky primitivního měřidla úhlů, aniž by musel principy, na nichž takový empirický úzus spočívá, formulovat v podobě explicitní teorie, a rozhodně aniž by musel tyto principy stanovit jakožto geometr.9 Tři další teorémy, které Thaletovi připisuje Proklos na základě Eudéma v témže komentáři, z něhož pochází úryvek 80 (DK 11 A 20) - průměr půlí kružnice; úhly při základně rovnoramenného trojúhelníka jsou stejné; vertikálně protilehlé úhly jsou stejné -jsou pravděpodobně opět jen nejčistší 9 J. Burnet, Early Greek Philosophy, str. 45 n., poznamenává, že se znalostí egyptského poměru seqt (trigonometrické aproximace) by bylo možné vyřešit obě úlohy. Uvážíme-li Thaletovu znalost Egypta a analogický případ (pokud jej přijmeme) využití babylónské empirické formule, nelze tento výklad rozhodně vyloučit. - Pamfilina zpráva u Diogena Laertia (1,24), že Thalés vepsal pravoúhlý trojúhelník do kružnice „a obětoval býka", je ne-li přesvědčivá, tedy alespoň zábavná (srv. str. 43 n. níže). 112 abstraktní řešení konkrétních praktických úloh spojovaných s Thaletem. Ale to vše je jen věcí dohadů: já sám se kloním k názoru, že Thalés získal u současníků svou pověst tím, že prováděl rozmanitá empirická měření, která daleko přesahovala to, co bylo běžné, aniž nutně musel formulovat geometrické teorie, které za těmito měřeními stojí. Potvrzovat by to mohla i skutečnost, že Thaletovi milétští následovníci věnovali matematické teorii, jak se zdá, jen málo pozornosti. Spisy 81 DK II Β I (Simplikios, In Arist. Phys. 23,29 Diels): Θαλής δέ πρώτος παραδέδοται την περί φύσεως ίστορίαν τοις Έλλησιν έκφήνοα, ττολλών µεν και άλλων προγεγονότων, ώς και Θεοφράστω δοκεϊ, αυτός δέ πολύ διενεγκών εκείνων ώς άποκρύψαι πάντας τσύς προ αύτοΰ. λέγεται δέ έν γραφαΐς µηδέν καταλιπεΐν πλην της καλούµενης Ναυτικής αστρολογίας. 82 DL 1,23 (DK 11 Α 1): και κατά τινας µέν σύγγραµµα κατέλιπεν ουδέν ή γαρ εις αυτόν αναφεροµένη Ναυτική αστρολογία Φώκου λέγεται είναι τοΰ Σαµίου. Καλλίµα χος δ' αυτόν οιδεν εύρετήν της άρκτου τής µικράς λέγων έν τοις Ίάµβοις ούτως ... [78, ř. 3-4], κατά τινας δέ µόνα δύο συνέγραψε Περί τροπής και Ισηµερίας, τα άλλ' ακατάληπτα είναι δοκιµάσας. 83 Suda, s.v. Θαλής (ζ Hésychia) (DK 11 Α 2): ... έγραψε περί µετεώρων έν επεσι, περί ισηµερίας, και άλλα πολλά. 81 Thalés podle tradice jako první pro Řeky objevil zkoumání pří rody. Měl sice mnoho předchůdců, jak se domnívá i Theofrastos, ale vynikl do té míry, že zastínil všechny, kdo byli před ním. Nezanechal prý žádné spisy s výjimkou takzvané Příručky 82 hvězdářství pro mořeplavce. A podle některých nezanechal žádnou knihu; neboť Příručka hvězdářství pro mořeplavce, která mu bývá připisována, je prý dílem Fóka ze Samu. Kallimachovi byl znám jako objevitel 113 83 Malé medvědice; ve svých Jambech o něm Kallimachos napsal: ... [78, ř. 3-4]. Ale podle některých sepsal pouze dvě knihy, O slunovratu a O rovnodennosti, neboť o ostatním soudil, že by to nikdo nepochopil. ... napsal báseň v epickém verši o nebeských jevech, o rovnodennosti a mnoho jiného. Tyto úryvky ukazují, že v antice panovala hluboká nejistota o Thaletových spisech. V každém případě je jasné, že v alexandrijské knihovně nebylo k dispozici žádné jeho dílo, s výjimkou Příručky hvězdářství pro mořeplavce, jejíž autorství bylo sporné (srv. také 96). Aristotelés, jak se zdá, neznal žádnou Thaletovu knihu, přinejmenším žádnou o kosmologických otázkách; byl ostatně velmi opatrný, když Thaletovi připisoval nějakou nauku, užívaje při tom výrazů jako „tuto domněnku možná pojal", „tvrdí se, že tento výklad podal Thalés" (85, 84), a „podle toho, co se o něm připomíná" (89). Aristotelés ovšem nebyl nutně svědomitý, pokud jde o užívání originálních pramenů; Theofrastos by býval jako profesionální historik starší filosofie svědomitý být měl (ve skutečnosti tomu tak vždycky nebylo), a přesto měl zjevně máloco dodat k Aristotelovým zprávám o Thaletovi (s výjimkou drobné opravy v úryvku 81, podle něhož se dohadoval, že Thalés měl předchůdce). Eudémos přináší několik tvrzení o Thaletovi jako geometrovi a astronomovi (75, 76, 80), ale viděli jsme na příkladě úryvku 80, že tato tvrzení byla někdy velmi spekulativní; zakládala se možná zčásti na pololegendární biografické tradici a nedokazují, že by Eudémos byl viděl nějaký Thaletův spis. Diogenovu pochybnost o autorství Příručky hvězdářství pro mořeplavce (82) sdílí Plútarchos (De Pyth. or. 18,402e = DK 11 Β 1), který dodává, že toto dílo bylo psáno ve verších; můžeme se proto dohadovat, že se jednalo o totéž veršované dílo, které Hésychios (83) popisuje jako περί µετεώρων. Lobón z Argu (stichometrik neslavné pověsti z druhého století př. Kr.) podle Diogena Laertia (1,34) tvrdil, že Thalés složil 200 hexametrů. V úryvku 81 je vyjádřeno jen mírné podezření, které se asi vztahuje jen na povahu názvu, jak naznačuje nejistota vyjádřená slovem καλούµενης. Nicméně tato poslední věta téměř jistě vyjadřuje Simplikiův vlastní soud, a nikoli soud Theofrastův, jehož parafráze zřejmě končí před slovem λέγεται. Diogenova zpráva (82), že toto dílo bylo připisováno také jistému Fókovi ze 114 Samu, nejspíš řeší celý problém; lze si snadno představit, že jakékoli astronomické dílo, které působilo starobyle, mohlo být připsáno Thaletovi, ale jen těžko lze věřit, že by skutečná Thaletova díla mohla být připisována relativně obskurním autorům. Je možné, že Ναυτική αστρολογία byla skutečně dílem šestého století, podobným hexametrické 'Αστρολογία Kleostrata z Tenedu (DK kap. 6) nebo tzv. hésiodovské Άστρονοµίη (DK kap. 4), jak předpokládal Diels a jiní. Ale je stejně tak dobře možné, že to byl hellénistický výtvor. Diogenés (82) se poněkud podivuje Kallimachově zmínce (78) o speciálním astronomickém rádci pro mořeplavce, který by byl Thaletovým dílem; ale Thalés nemusel takového rádce sepisovat. Na druhé straně není nic vnitřně nepravděpodobného na tom, kdyby Thalés byl takové rady pro mořeplavbu skutečně sepsal - taková činnost by se naopak velmi hodila pro prakticky zaměřeného mudrce z námořní metropole: ale pokud tak skutečně učinil, nebylo to pravděpodobně v Příručce hvězdářství pro mořeplavce, která byla známa hellénistické době. Zbývající díla zmiňovaná v úryvku 82, která měla pojednávat o slunovratu a o rovnodennosti (úryvek 83 se zmiňuje pouze o druhém z nich), vzhledem ke svému obsahu sotva tvořila dvě oddělené knihy. Simplikios (81) a ti, kdo měli za to, že Thalés nezanechal žádný spis (82), zjevně nepřijímali toto dílo jako původní. Podle Eudéma (75 a 76) se Thalés věnoval studiu slunovratů, a podobné dílo mu tedy mohlo být připisováno na základě tohoto jeho známého zájmu. Nicméně znovu je třeba připomenout, že pozorování slunovratů a východů a západů hvězd bylo v archaické době hojně praktikováno a záznamy o něm se ukládaly do veršů, částečně v zájmu pokusů o sestavení uspokojivého kalendáře: viz Kleostratos, zl. 4 (DK 6 Β 4) a hésiodovská Astronomie (DK 4 Β 1-5). Pozorování Hyad a západ Pleiad byly také připisovány Thaletovi (scholion k Aratovi, 172, Plinius, Nátur. hist. XVIII.213 = DK 11 Β 2, 11 A 18); posledně jmenované pozorování ostatně odpovídalo zeměpisné šířce Egypta, ale nikoli Řecka. Naše doklady nám nedovolují dospět k jistému závěru, ale pravděpodobnost hovoří pro to, že Thalés žádnou knihu nenapsal; nicméně starověcí zastánci tohoto názoru mohli být uvedeni v omyl absencí původního Thaletova díla v alexandrijské knihovně a také apoftegmatickým rázem moudrosti připisované všem sedmi mudrcům. 115 Kosmologie (i) Země plove na vodě, která je jakýmsi způsobem zdrojem všech věcí 84 Aristotelés, De caelo, II,13,294a28 (DK 11 A 14): οι δ' έφ' ύδατος κεΐσθαι (se. φασί την γήν). τούτον γάρ άρχαιότατον παρειλήφαµεν τόν λόγον, όν φασιν ειπείν Θαλήν τον Μιλήσιον, ώς δια το πλωτήν είναι µένουσαν ώσπερ ξύλον ή τι τοιούτον έτερον (και γαρ τούτων έττ' αέρος µέν ούθέν πέφυκε µένειν, άλλ' έφ' ύδατος), ώσπερ ού τόν αυτόν λό γον όντα ττερί της γης και τού ύδατος τού όχοΰντος την γήν. 85 Aristotelés, Met. I,3,983b6 (DK 11 A 12): των δη πρώτον φιλοσοφησάντων οι πλείστοι τάς έν ύλης εϊδει µόνας φήθησαν αρχάς είναι πάντων έξ ου γαρ έστιν άπαντα τά όντα, και έξ ού γίγνεται πρώτου και εις δ φθείρεται τελευταΐον, της µέν ουσίας ύττοµενούσης τοις δέ ττάθεσι µεταβαλλσύσης, τούτο στοιχεΐον και ταύτην αρχήν φασιν εί ναι τών όντων, και δια τούτο ούτε γίγνεσθαι ουδέν οϊονται ούτ' άττόλλυσθαι, ώς της τοιαύτης φύσεως άεί σωζόµενης ... δει γαρ ει ναι τίνα φύσιν ή µίαν ή ττλείους µιας έξ ών γίγνεται τάλλα σωζόµενης εκείνης, το µέντοι ττλήθος και το είδος της τοιαύτης αρχής ού το αυτό πάντες λέγουσιν, αλλά Θαλής µέν ό τής τοιαύτης αρχηγός φιλοσοφίας ύδωρ είναι φησιν (διό και την γήν έφ' ύδατος άιτεφαίνετο είναι) λαβών ίσως τήν ύττόληψιν ταύτην έκ τού ττάντων όράν τήν τροφήν ύγράν ούσαν και αυτό το θερµόν έκ τού του γιγνόµενον καί τούτω ζών (το δ' έξ ού γίγνεται, τούτ' εστίν αρχή ττάντων), διά τε δή τούτο τήν ύττόληψιν λαβών ταύτην καί διά το πάντων τά σπέρµατα τήν φύσιν ύγράν εχειν το δ' ύδωρ αρχή τής φύσεως εστί τοις ύγροΐς. 84 Jiní tvrdí, že Země spočívá na vodě. Neboť toto je nejstarší výklad, který k nám došel. Tvrdí se, že jej podal Thalés z Milétu, podle něhož Země spočívá na místě, protože je plovoucí, podobně jako dřevo nebo jiné takové věci (neboť žádná taková věc 116 svou přirozeností nespočívá na vzduchu, ale na vodě) - jako by týž výklad nemusel platit pro Zemi i pro vodu, která Zemi nese. 85 Z těch, kdo jako první začali filosofovat, se většina domnívala, že pouze příčiny v podobě látky jsou příčinami všeho. Neboť z čeho všechna jsoucna jsou a z čeho jako prvního vznikají a do čeho nakonec zanikají, zatímco substance trvá a mění se pouze její stavy, o tom říkají, že je to prvek a počátek jsoucen. A z toho důvodu se domnívají, že nic ani nevzniká, ani nezaniká, protože takováto přirozenost prý zůstává stále zachována... Neboť musí existovat jakási přirozenost, buď jedna, nebo více než jedna, ze které vznikají ostatní věci, zatímco ona zůstává zachována. O počtu a povaze takovýchto počátků však neříkají všichni totéž. Thalés, od něhož pochází tento způsob filosofie, tvrdí, že je to voda (proto také prohlásil, že Země je na vodě). Tuto domněnku možná pojal, když pozoroval, že výživa všeho je vlhká a že samo teplo vzniká z vlhka a vlhkem žije (počátkem všeho je to, z čeho všechno vzniká). Proto tedy pojal tuto domněnku a také proto, že semena všeho mají vlhkou přirozenost a že přirozeným počátkem vlhkých věcí je voda. Naše znalost Thaletovy kosmologie závisí v podstatě zcela na těchto dvou pasážích spolu s kryptickým dodatkem úryvků 89-91. Pomineme-li Aristotelovu vlastní kritiku a jeho dohady, připisují tyto pasáže Thaletovi dvě tvrzení: (1) Země plove na vodě (podobně jako kus dřeva nebo něco takového); (2) „počátkem" všech věcí je voda (v aristotelském smyslu termínu „počátek", který je vysvětlen v první polovině úryvku 85, tj. původní konstitutivní látka věcí, která přetrvává jako jakýsi podklad a do níž věci zaniknou). První teze (1) byla Aristotelovi, jak sám výslovně říká, známa jen zprostředkovaně, z nepřímých zdrojů; navíc nelze stanovit, zda podpůrný argument (pevné věci nespočívají na vzduchu, ale spočívají na vodě, Země tedy spočívá na vodě) pochází také ze zpráv o Thaletovi, anebo zda jej celý doplnil Aristotelés. Jeho závěrečná námitka, že Thalés nic nevyřešil, neboť by stejně musel nalézt něco, co podpírá vodu, která podpírá Zemi, ukazuje, jak málo Aristotelés rozuměl způsobu, jímž Thalés pravděpodobně uvažoval; Thalés téměř jistě stále ještě přijímal lidovou představu, že to, co se nachází pod Zemí, sahá tak hluboko, že se podobný problém skoro neklade, jako u Homéra (1) a ještě dlouho po 117 Thaletovi u Xenofana (3). Přímým zdrojem Thaletovy myšlenky, že Země plove na vodě, byly pravděpodobně neřecké mytologické výklady (str. 120 n.); tato myšlenka jej mohla přitahovat částečně proto, že nabízela odpověď na otázku, co podpírá Zemi, ale není nikterak jisté, že Thalés v takové otázce spatřoval vážný problém, a je nanejvýš nepravděpodobné, že by byl tuto teorii vypracoval pro vlastní potřebu výslovně jako odpověď na tuto otázku. Pokud jde o druhé tvrzení (2), nevěděl Aristotelés zjevně nic víc než to, co napsal, neboť důvody, které udává pro Thaletovu volbu vody jsou přiznaně hypotetické (λαβών ίσως...). První polovinu úryvku 85 citujeme proto, abychom ukázali, jakým způsobem a pomocí jaké terminologie Aristotelés (a po něm Theofrastos10 a s ním celá pozdější doxografická tradice) rozebíral teorie raných přírodozpytců či přírodních filosofů (φυσικοί) - těch, kteří podle něho uznávali pouze nebo především první z jeho čtyř příčin, totiž příčinu ve smyslu látky. Skutečnost, že Aristotelés uplatnil na rozbor svých předchůdců tuto jedinou strnulou metodu, je zdrojem řady nedorozumnění, třebaže správně a s užitkem zdůrazňuje určité podobnosti mezi jejich teoriemi. Tak např. Thaletův „počátek" (v Aristotelově smyslu) a Hérakleitův „počátek" (podle Aristotela oheň) byly pro Thaleta a Hérakleita samotné zjevně čímsi velmi odlišným. Po pravdě řečeno nevíme o Thaletových názorech na vodu (kromě toho, že na ní plove Země) nic víc než to, že se Aristotelovi, který v tomto ohledu neprojevoval zrovna přemrštěnou rozlišovací schopnost, ve své z doslechu čerpané, pravděpodobně velmi zkratkovité a poněkud pokroucené podobě jevily jako odpovídající jeho vlastnímu pojetí látkové αρχή. Avšak je možné, že Thalés, v rozporu s tím, co automaticky předpokládá Aristotelés, hlásal, že 10 Zkrácený Theofrastův výklad o Thaletově látkovém počátku cituje Simplikios, In Arist. Phys. 23,21 Diels (Theofrastos, Phys. op., zl. 1 = DK 11 A 13). Jde o text, který se velmi těsně stýká s úryvkem 85 z Aristotela a užívá se v něm namnoze téže frazeologie. Přidává navíc jeden hypotetický důvod, proč si Thalés vybral vodu: protože mrtvoly vysychají (τά νεκςούµενα ξηραίνεται): tato myšlenka pochází pravděpodobně od Hippóna (viz následující pozn.), jemuž podobný argument pravděpodobně připisuje Anonymus Londinensis, XI,22 {DK 38 A 11), tedy peripatetický zdroj. Tento dodatek se vyskytuje také u Aetia. 118 Země pochází z vody (tj. že z ní jakýmsi způsobem tuhne), aniž tím myslel, že Země a její složky jsou v jistém smyslu vodou, že k ní mají nadále nějaký jiný vztah (kromě toho, že Země plove na vodě), než je vztah člověka k jeho vzdáleným předkům. Viz dále str. 122 n. Důvody, které podle Aristotelova dohadu (85) vedly Thaleta k tomu, že rozhodující význam v konstituci věcí přičítal vodě, jsou hlavně fyziologické." Kdybychom měli usuzovat z analogie k Thaletovým bezprostředním následovníkům, museli bychom očekávat, že uváděl spíše meteorologické důvody, zvláště na podporu kosmického významu vody. 12 Musíme se však mít na pozoru před přehnaným 11 Zdá se spíše pravděpodobné než nepravděpodobné, že Aristotelés tyto důvody přejal od Hippóna ze Samu (nebo z Rhégia, Krotónu či Metapontu), který ve druhé polovině pátého století př. Kr. znovuoživil a modi fikoval myšlenku, že voda je látkovým konstituentem věcí. Hippón, jehož intelektuální schopnosti nebyly právě předmětem Aristotelova obdivu, se zjevně velmi vážně obíral fyziologií. Srv. zvláště 86 Aristotelés, De an. I,2,405bl (DK 31 A 4): των δέ φορτικωτέρων και ύδωρ τινές άιτεφήναντο (se. τήν ψυχήν), καΦάττερ 'Ίιπτων· ττειχτθήναι δ' έοίκασιν έκ της γονής, ότι πάντων υγρά· και γαρ ελέγχει τους αίµα φάσκοντας τήν ψυχήν, ότι ή γονή ούχ αίµα. (Ζ hrubších myslitelů někteří dokonce prohlašovali, že duše je voda, jako např. Hippón; toto jejich přesvědčení se zřejmě zakládalo na pozorování semena, neboť seme no je u všech bytostí vlhké. Hippón totiž vyvrací ty, kdo tvrdí, že duše je krev, poukazem na to, že semeno není krev.) Všimněme si, že ani tato zpráva není bez dohadů. Avšak proti předpokladu, že hypotetické důvody, které Aristotelés uvádí na vysvětlení Thaletovy volby vody jako počátku všech věcí, stojí skutečnost, že dodatečný důvod, který uvádí Theofrastos (viz předchozí poznámku) pravděpodobně skutečně pochází od Hippóna, takže bychom očekávali, že je do své zprávy zahrne i Aristotelés. 12 Podobně jako 87 Hérakleitos Homérský, Quaest. Hom. 22: ή γαρ υγρά φύσις, εύµαρώς εις έκαστα µεταττλαττοµένη, ττρός το ιτοικίΛον είω-θε µορφσϋσθαι- τό τε γαρ έξατµιζόµενον αυτής άεροΰται, και τό λετττότατον άττό αέρος ai/θήρ άνάτττεται, συνιζάνον τε τό ύδωρ και µεταβαλλόµενον εις ίλύν άττογαιοϋται- διό δή της τετράδος των στοιχείων ώσττερ αίτκότατον ό Θαλής άττεφήνατο στοιχεΐον είναι τό ύδωρ. (Neboť vlhká přirozenost, kterou lze snadno 119 zobecňováním, jaké je obsaženo v Burnetově názoru, že myslitelé šestého století se zajímali téměř výhradně o meteorologické jevy (v přísném slova smyslu, včetně astronomických jevů). Je nepochybně pravda, že vědecké studium lékařství začalo v pátém století př. Kr. a že analogie mezi světem a jednotlivostmi ve struktuře člověka se v té době staly běžnější. Ale viděli jsme v první kapitole, že mnohé řecké předfilosofické spekulace měly silně genealogický nádech a že velký význam měla rovněž analogie s fyziologickou reprodukcí. V Thaletově případě máme důvod si myslet, že jeho výklad světa byl ovlivněn nejenom tímto pestrým tradičním pozadím raně řeckých verzí polomytologických kosmogonií, nýbrž také specifickou kosmologickou představou, která možná pocházela přímo ze vzdálenějšího Východu. Thaletova koncepce Země plovoucí či spočívající na vodě naznačuje, že část jeho kosmologie pochází z Předního východu. V Egyptě byla země obecně pojímána jako plochá, vroubená mísa spočívající na vodě, jež také zaplňovala nebe; Slunce se každý den plavilo po nebi ve své bárce a plavilo se rovněž v noci pod Zemí (nikoli okolo ní, jak tomu bylo podle řecké legendy, např. 7). V babylónském eposu o stvoření představují Apsú a Tiámat prvotní vodstva a Apsú zůstává jakožto voda pod Zemí i poté, co Marduk roztrhne tělo Tiámaty a vytvoří z něho Nebe (s jeho vodami) a Zemi. Ve vyprávění o Eridu (které ve své nejmladší dochované verzi pochází ze sedmého století př. Kr.) byla na počátku „celá Země mořem"; potom Marduk vybudoval na mořské hladitransformovat v jednu každou věc, běžně mění nejrůznějším způsobem svou podobu: ta její část, která se vypařuje, se proměňuje ve vzduch, ze vzduchu se nejjemnější část vzněcuje jakožto aithér, zatímco když voda houstne a proměňuje se v bahno, stává se zemí. Proto Thalés prohlásil, že základním prvkem je voda, neboť ze čtveřice prvků je právě ona nejvíce příčinou.) Tyto důvody zcela jistě pocházejí ze stoického pramene - prozrazuje ho stoické výrazivo - a nejsou možná ničím jiným než pouhým dohadem. Je zřejmé, že podle Theofrasta užíval Thalés vodu a její produkty k vysvětlení zemětřesení (88: toto vysvětlení se zakládá na specifické koncepci, že Země spočívá na vodě), ale také k vysvětlení větrů a pohybů nebeských těles (Hippolytos, Ref. 1,1); to by však byl sotva prvořadý důvod, proč Thalés přijal tuto teorii. 120 ně vor a na voru rákosovou chýši, z níž se stala Země. Analogická představa je obsažena v Žalmech (kde na místě Tiámat vystupuje Leviathan): Jahve „zemi na vodách překlenul" (136,6), „základ na mořích jí kladl, pevně ji usadil nad vodními proudy" (24,2). Podobně je tehóm „vodní hlubina, jež spočívá dole" (Gen. 49,25; Deut. 33,13).l3 Proti této záplavě východních a jihovýchodních paralel, které dokládají představu vod pod Zemí, neexistuje žádný srovnatelný řecký pramen s výjimkou Thaleta. Naivní řecká představa řeky Ókeanos, která obklopuje zemi (kap. 1, § 2), se s touto koncepcí přísně vzato nedá srovnávat (je totiž zřejmé, že neexistuje žádný Ókeanos pod Zemí), třebaže i ona je pravděpodobně velmi ranou, jen poněkud odchylnou obměnou obecné a velmi rozšířené předovýchodní koncepce Země vyvstávající uprostřed prvotních vod - koncepce, kterou si řecky mluvící kmeny téměř jistě nepřinesly na řecký poloostrov ze své původní vlasti, jež ležela daleko od moře. Také izolované zmínky o Ókeanu jako původu všech věcí ve XIV. knize Iliady (8 a 9) se sice pravděpodobně zakládaly na tomtéž předovýchodním pojetí, jen z poněkud odlišného hlediska, ale nikterak neimplikují specifickou představu, že Země plove na vodě, takže se nezdá, že by byly zdrojem Thaletova tvrzení. Kdyby šlo o nějaké obecnější tvrzení - že Země pochází z vody nebo že je vodou udržována -, musel by být Thalés nepochybně povzbuzen a potěšen skutečností, že jeho koncepce má genuinní homérský precedent. A tak se zdá, že Thaletův názor, že Země plove na vodě, se zakládá na přímém styku s předovýchodní mytologickou kosmologií. Viděli jsme již, že měl styky jak s Babylónií, tak s Egyptem. V Egyptě byla představa, že Země skutečně plove na vodě, rozšířenější a měla jasnější podobu; a tak se můžeme odvážit dohadu, že za tento prvek svého obrazu světa vděčil Thalés právě Egyptu.14 13 Tato místa cituje U. Hólscher ve svém přesvědčivém příspěvku o Thaletovi v časopise Hermes, 81, 1953, str. 385-391. Částečně o tomto tématu pojednává kap. I, str. 22 nn. Κ představě Nun, egyptského prvotní ho oceánu, který podpírá Zemi, viz také J. A. Wilson, Before Philosophy, str. 59 nn., a H. Frankfort, Ancient Egyptian Religion, New York 1948, str. 114. 14 Thalés zjevně užíval představy plovoucí Země k výkladu zemětře- 121 Kosmologický dosah této myšlenky je nicméně omezený; a z Aristotelovy informace (85) se zdá rozumné vyvodit, že Thalés rovněž soudil, že svět pochází z vody, neboť tato myšlenka je implicitně obsažena v předovýchodních mytologiích a výslovně formulována v homérských pasážích, které se zmiňují o Ókeanu a které se, jak se má za to, na této mytologii zakládají. Je možné, že Thalés tuto myšlenku přejal z nějakého řeckého mytologického zdroje, podobného, jako byl homérský, a dal jí racionální podobu; stejně tak je možné, že byl ovlivněn přímo nějakými cizími, snad egyptskými verzemi (podobně jako v případě speciální představy o Zemi plovoucí na vodě). Ještě větší nejistota je spjata s problémem, který už jsme naznačili: opravňuje nás peripatetická identifikace Thaletovy vody s „látkovým počátkem" k závěru, že se Thalés domníval, že tento viditelný svět ve své rozvinuté podobě je v nějakém smyslu voda? Taková je běžná interpretace Thaleta; je však důležité si uvědomit, že spočívá koneckonců na Aristotelově formulaci a že Aristotelés, který toho o Thaletovi mnoho nevěděl a který i to, co věděl, znal jen z druhé ruky, by jistě i pouhou informaci, že svět pochází z vody, byl pokládal za dostatečný důvod pro tvrzení, že voda byla pro Thaleta látkový počátek čili αρχή ve smyslu přetrvávajícího substrátu. A je třeba znovu zdůraznit, že takové domyšlení nebylo nikterak nezbytné a že nebylo obsaženo v předovýchodních představách, jež byly koneckonců pravzorem Thaletovy koncepce. Thalés se mohl domnívat, že svět pochází z neomezené expanze" prvotní vody, na níž dosud plove a která je sení: 88 Seneca, Nat. quaest. 111,14 (DK 11 A 15) (pravděpodobně na základě Theofrasta prostřednictvím nějakého poseidóniovského pramene): ait enim (se. Thalés) terrarum orbem aqua sustineri et vehi more navigii mobilitateque eius fluctuare tunc cum dicitur tremere. (Neboť [Thalés] říkal, že Zemi podpírá voda, ze Země se na ní veze jako loď a ze to, co nazýváme „zemětřesení", je kolébání způsobené její pohyblivostí.) 15 Thalés by přijal Simplikiův soud (In Arist. Phys. 458,23 = DK 11 A 13), že voda byla pro něho άπειρον; pro Thaleta by to však znamenalo, že je „bezmezná", tj. že její rozsah je neurčitý, a nikoli že je „nekonečná"; a byl by to spíše přirozený předpoklad než vědomě formulovaná teorie. Povážlivějším způsobem nás Simplikios zavádí, když tvrdí (In Arist. Phys. 122 dosud odpovědná za určité přírodní jevy, aniž si proto musel myslet, že země, skály, stromy či lidé jsou v jistém smyslu vytvořeni z vody či že jsou jakousi formou vody. Nemuselo pro něho mezi nimi existovat žádné jiné pouto než pouto vzdáleného příbuzenství. Na druhé straně Thalés mohl z této koncepce vyvodil zcela nový důsledek, že voda je přetrvávající, skrytý konstituent všech věcí. Jisté je, že jeho blízký pokračovatel Anaximenés se domníval, že všechno je vytvořeno ze vzduchu (Anaximenés arci přemýšlel o tom, jak je to možné: vzduch na sebe bere rozmanité podoby, když houstne a řídne), a panuje shoda v předpokladu, že Anaximenés rozvíjel a tříbil způsob myšlení, který zahájil Thalés. Bylo by tedy neprozřetelné zavrhovat úplně onen předpoklad, který se odvozuje z Theofrasta a Aristotela. Fyziologické důvody, jež uvádí Aristotelés - že výživa všech živých bytostí závisí na vodě, že semeno je vlhké atd. -, jsou sice hypotetické, ale jsou takové povahy, že mohly učinit silný dojem na Thaleta. Naopak, spolu s jinými náznaky (např. s homérským tvrzením, že Ókeanos obklopující Zemi je zdrojem všech pramenů a řek, 6) jej docela dobře mohly přivést k závěru, že voda je nejen kosmogonickým zdrojem, ale že je navíc přítomna v samotné podstatě světa v jeho rozvinuté podobě. Na druhé straně si musíme být neustále vědomi možnosti, že Aristotelés při nedostatku jiných informací vyvozoval prostě své vlastní závěry z Thaletova názoru, že svět pochází z vody a že voda stále hraje důležitou roli v kosmu, neboť podpírá Zemi. Tato diskuse tedy ukazuje dvě věci: (i) „Všechny věci jsou voda" není nutně spolehlivé shrnutí Thaletových kosmologických názorů; (ii) i když přijmeme Aristotelův výklad (samozřejmě s jistou licencí pro jeho nezbytně odlišné hledisko), nemáme přesnou představu o tom, jak měly být věci podstatným způsobem spjaty s vodou. 180,14), že Thalés podobně jako Anaximenés dává věcem vznikat prostřednictvím zhušťování a zřeďování svého látkového principu. To je čistě schematický úsudek zakládající se na příliš rigidní Aristotelově dichotomii (104). Theofrastos nalezl explicitní užití této koncepce pouze u Anaximena; viz 142. 123 (ii) I zdánlivě neživé věci mohou být „živé"; svět je plný bohů 89 Aristotelés, De an. I,2,405al9 (DK 11 A 22): έοικε δε και Θαλής, έξ ών άττοµνηµονεΰουσι, κινητικόν τι την ψυχήν ΰττολαβεϊν, είιτερ την λίθον έφη ψυχήν έχειν ότι τον σίδηρον κινεί. 90 DL 1,24 (DK 11 Α 1): 'Αριστοτέλης δέ και Ίιτττίας φασίν αυτόν και τοις άψύχοις µεταδιδόναι ψυχής, τεκµαιρόµενον έκ τής λίθου τής µαγνήτιδος και τοΰ ήλεκτρου. 91 Aristotelés, De an. 1,5,41 Ia7 (DK 11 A 22): και έν τω όλω δέ τίνες αυτήν (se. τήν ψυχήν) µεµεϊχθαι φασιν, όθεν ίσως και Θαλής φήθη ττάντα ττλήρη θεών είναι. 89 Zdá se, že i Thalés, podle toho, co se o něm připomíná, poklá dal duši za cosi, co má schopnost pohybovat, jestliže tvrdil, že [magnéský] kámen má duši, protože pohybuje železem. Aristotelés a Hippias o něm tvrdí, že i neživým [dosl. neoduševnělým] věcem přiznával podíl na duši a že to dokládal magnéským kamenem a jantarem. A někteří tvrdí, že je smíšena [sc. duše] s universem, pročež se možná také Thalés domníval, že vše je plné bohů. 90 91 Dvě pasáže z Aristotelova spisu De anima nás opravňují k dohadu ale jen k dohadu -, že si Thalés představoval celek světa jako nějakým způsobem živý či oduševnělý. Aristotelés sám čerpá tuto informaci z druhé ruky a jeho tvrzení jsou skoupá a opatrná (είττερ v úryvku 89 nicméně nemusí vyjadřovat, a pravděpodobně také nevyjadřuje pochybnost a ίσως ν úryvku 91 se vztahuje k όθεν, a nikoli k tvrzení, které následuje). Závěrečná slova úryvku 91 - „vše je plné bohů" - se vyskytují také u Platóna, který jich pravděpodobně užívá jako vědomé citace, ale bez uvedení autora.16 Úryvek 90 uvádí jako 16 92 Platón, Leg. X,899b (DK 11 A 22): έσθ' όστις ταΰτα όµολο•γών υποµένει µή θεών είναι ιτλήρη ιτάντα; (Je snad někdo, kdo s tím bude souhlasit, a přitom bude trvat na tom, že vše není plné bohů?) V kon- 124 starší zdroj informace, že Thalés přiznával magnéskému (magnetickému) kameni duši, sofistu a polyhistora Hippiu; k magnéskému kameni je v této zprávě připojen jantar, který se stává magnetický, když je třen. Lze předpokládat, že tento dodatek pochází z Hippii, který mohl být v této věci docela dobře Aristotelovým pramenem.17 Soudě z úryvku 89 nevěděl Aristotelés nic víc, než že si Thalés myslel, že magnetický kámen má duši, protože je schopen pohybovat železem; důsledek, který z toho Aristotelés vyvozuje, totiž že duše je pro Thaleta jakýsi zdroj pohybu, je zjevně oprávněný. Duše, ať už byla spojována s dechem, krví či s míšní tekutinou, byla obecně pokládána za zdroj vědomí a života. Člověk je živ, může pohybovat svými údy a jejich prostřednictvím jinými věcmi; jestliže omdlí, znamená to, že jeho duše se stáhla anebo ztratila své schopnosti; jestliže zemře, propadne takovému stavu trvale a „duše", která u Homéra s nářkem sestupuje do Hádu, je pouhý stín, protože je odloučena od těla a nemůže nadále působit život a pohyb. Domnívat se, že řeky, stromy apod. jsou jakýmsi způsobem oduševnělé či že v nich přebývají duchové, je obecný sklon primitivního člověka. Vyvolávají tento dojem částečně - i když ne zcela - proto, že jsou zdánlivě nadány schopností pohybovat samy sebou a proměňovat se a že se liší od textu se pojednává o duších jako o bozích; tato zmínka je dosti typická pro Platónův styl: Platón poněkud uměle uvádí všeobecně známý výrok, aniž přitom jmenuje jeho autora, aby osvětlil svůj vlastní neobvyklý argument. Citace těchto slov u Platóna je v každém případě důležitá, neboť ukazuje, že nepředstavují jen Aristotelovo shrnutí. Mohla to být přímá Thaletova slova; mají docela jiný ráz než banální apoftegmata, která Thaletovi s velkým očekáváním připisuje sbírka Démétria z Faléra (u Stobaia, 111,1,172 = DK 10,3). Aristotelés je opakuje v De gener. animal. 111,11,762a21, avšak za θεών dosazuje ψυχής. 17 Β. Snell v časopise Philologus, 96, 1944, str. 170-182, ukázal, že Hippiás byl velmi pravděpodobně i zdrojem jiných Aristotelových poznámek o Thaletovi, včetně srovnání se staršími představami o Ókeanu atd. (11, srv. 12). Zlomek z Hippii, citovaný Klementem Alexandrijským (DK 86 Β 6), ukazuje, že Hippiás pořídil sbírku klíčových pasáží na podobná témata z Homéra, Hésioda, orfických spisů a řeckých i cizích prozaických pramenů. Hippiás byl tedy nejstarším systematickým doxografem. 125 pouhých špalků a kamenů. Thaletův postoj jistě nebyl primitivní, ale existuje zde jistá spojitost s tímto naprosto nefilosofickým animismem. Nesmíme však přehlédnout, že jeho příklady jsou jiného řádu; magnetické kameny vypadají naprosto neživě a nemohou se samy hýbat ani měnit, nýbrž mohou pohybovat jen určitým typem vnějších předmětů. Tak se zdá, že Thalés dal - v určité extrémní podobě - explicitní výraz způsobu myšlení, který prostupuje řeckou mytologii, ale jehož kořeny jsou hlubší, než je úroveň artikulovaného myšlení. Je pak možné, že náš druhý doklad týkající se tohoto tématu (91) je zobecněním téhož závěru: zdánlivě neživé předměty určitého druhu jsou živé, mají duši, protože mají omezenou schopnost pohybovat. „Vše je plné bohů":18 hlavním rozlišovacím znakem bohů je, že jsou nesmrtelní, že se těší věčnému životu a že jejich moc (jejich životní síla, abychom tak řekli) je neomezená, vztahujíc se jak na oduševnělý, tak na neoduševnělý svět. Thaletovo tvrzení tak může docela dobře znamenat - protože dokonce zdánlivě mrtvé věci, jako např. kámen, mohou mít jakousi duši -, že svět jako celek projevuje moc působit změnu a pohyb, která jistě nejenom není převážně lidská, nýbrž která musí být pro svou trvalost, svůj rozsah a svou proměnlivost považována za božskou, neboť svět za ni musí vděčit přítomnosti jakési nesmrtelné ψυχή.19 18 Nebo daimonů, jak uvádí Aetios, který parafrázuje Theofrasta: 93 Aetios, Plac. 1,7,11 (DK 11 A 23): Θαλής νσΰν τοϋ κόσµου τόν ·θεόν, τό δέ πάν έµψυχον άµα και δαιµόνων πλήρες- διήκειν δέ και δια τοΰ στοιχειώδους νγροΰ δύναµιν ·θείαν κινητικήν αύτοΰ. (Thalés tvr dil, že mysl světa je bůh, ze veškerenstvo je oduševnělé a zároveň plné daimonů; elementárním vlhkem prostupuje božská síla, která jím pohybu je.) Konfrontace dvou tvrzení z Aristotela nemá žádný zvláštní význam. Poslední věta je svou formou i obsahem stoická; první věta (Θαλής ... ■θεόν) je také naprosto anachronická a pravděpodobně závislá na stoické reinterpretaci. Opakuje ji Cicero, De nat. deor. 1,10,25, který dodává, že bůh jakožto mysl vytvořil svět z vody. Bezradní či nezodpovědní doxografové a životopisci připisovali Thaletovi řadu zjevně smyšlených názorů, jako je tento. Srv. možná 30 000 daimonů z Hésiodových Prací a dnů, 252 nn. 19 Tvrzení Choirila z Iasu (3.-2. stol. př. Kr.) a jiných, které uvádí 126 Přesný význam Thaletovy víry, že vše je plné bohů, zjevně nelze určit. I když se budeme držet výše naznačené interpretace, zbývá nejistota v nepominutelné otázce: vyvozoval Thalés z pozorování magnéského kamene a jantaru skutečně obecný závěr, že všechny zdánlivě neoduševnělé věci doopravdy mají v nějaké míře duši? Anebo je třeba dát v tomto bodě za pravdu J. Burnetovi (Early Greek Philosophy, str. 50): „říkat, že magnet a jantar jsou živé, znamená - pokud vůbec něco - říkat, že jiné věci nejsou živé"? Samo o sobě toto zlomkovité pozorování neimplikuje ani jedno, ani druhé. Ani tvrzení, že vše je plné bohů, i když je uvedeme do těsného vztahu s pozorováním magnetického kamene, nutně neimplikuje, že Thalés skutečně učinil takovýto zevšeobecňující závěr; neboť právě tak, jako můžeme v češtině říci „tato kniha je plná absurdit", aniž tím míníme, že každá její jednotlivá řádka je absurdní, může πλήρης ν řečtině znamenat stejně tak dobře „obsahující velké množství" jako „zcela plný". A priori se snad jeví pravděpodobnější, že Thalés mínil, že všechny věci ve svém úhrnu (spíše než každá jednotlivá věc) jsou proniknuty jakýmsi životním principem, ačkoli může existovat mnoho druhů látky, v nichž tento životní princip se svou hybnou silou nemusí být přítomen. Podstatné je, že oblast působnosti duše či života je mnohem rozsáhlejší, než se zdá být. Thalés tak propůjčil explicitní a osobitý výraz hrubému předpokladu, který byl společný všem přírodním filosofům, že svět je jakýmsi způsobem živý, že podléhá samovolné změně, a (což popouzelo Aristotela) že proto není třeba přírodní změny nějak zvlášť vykládat. Tento předpoklad se stále ještě někdy nazývá „hylozoismus"; ale tento termín příliš přísně implikuje, že jde o cosi jednolitého, určitelného a vědomého. Ve skutečnosti se vztahuje nejméně na tři možné myšlenkové postoje, které jsou navzájem odlišné: (a) předpoklad (uvědomělý nebo neuvědomělý), že naprosto všechny Diogenés Laertios (1,24 = DK11 A 1), že duše je podle Thaleta nesmrtelná, vzniklo zjevně jako neoprávněný závěr na základě podobného argumentu a zakládá se opět (prvotně) na jeho stoickém pře kroucení, podobně jako v případě úryvku 93. Thalés mohl jasně rozlišovat mezi lidskou ψυχή a božskou životní silou ve světě jako celku a zároveň implicitně uznávat, že mezi nimi v základě existuje jakási spojitost. 127 věci jsou tak či onak živé; (b) víra, že svět je proniknut životem, že mnohé jeho části, které se jeví neoduševnělé, jsou ve skutečnosti oduševnělé; (c) tendence pojímat svět jako celek, ať už je jeho struktura v jednotlivostech jakákoli, jako jediný živý organismus. Varianta (o) je extrémní, ale vzhledem k zevšeobecňujícímu sklonu řeckého myšlení nikterak nemožná forma výše naznačeného obecného předpokladu; v jistém ohledu bychom mohli říci, že jejím příkladem je Xenofanés. Thaletova víra, jak jsme řekli, je nejblíže variantě (b). Varianta (c) je implicitně přítomna ve starém genealogickém pohledu na dějiny světa, jak jsme jej popsali v první kapitole; tento pohled do jisté míry nadále přetrvával v racionalizované formě filosofické kosmogonie. Aristotelés prokazuje obzvláštní jasnozřivost, když v úryvku 116 - možná právě ve vztahu k Thaletovi - dává najevo, že si je vědom možnosti takovéhoto postoje.20 Závěr Thalés byl znám především svou zdatností jako praktický astronom, geometr a obecně mudrc. Předpovědět zatmění Slunce mu pravděpodobně umožnily babylónské záznamy, k nimž snad získal přístup v Sardách; pravděpodobně také navštívil Egypt. Jeho teorie, že Země plove na vodě, je podle všeho odvozená z předovýchodních kosmogonických mýtů, a to možná přímo; představa vody jako původu všech věcí byla rovněž součástí těchto mýtů, ale byla zmiňována v řeckém kontextu dávno před Thaletem. Jeho rozvinutí této představy se mohlo samo o sobě Aristotelovi jevit jako dostatečná opora pro tvrzení, že Thalés považoval vodu za αρχή, tj. za přetrvávající substrát v peripatetickém smyslu. Nicméně Thalés mohl mít skutečně za 20 Na doklad toho, že animistický pohled je starý, se někdy uvádějí verše z Iliady (XI.572 aj.), kde se mluví o kopích, která „dychtí požírat kůži", a jiné podobné příklady. Animismus je ovšem starý jako lidstvo samo a vyrůstá z neschopnosti objektivizovat vlastní zkušenost s vnějším světem, což je technika, která vyžaduje určitou praxi. Homérské výrazy je naproti tomu třeba chápat spíše jako literární prostředky, podobně jako personifikaci - jako záměrné odmítnutí této techniky objektivizace. 128 to, že voda, která je podstatná pro uchování vegetativního a animálního života -jeho meteorologické argumenty neznáme -, zůstává nadále základním konstituentem věcí. Jakkoli je v těchto představách přímo či nepřímo obsaženo mnoho starších mytologických prvků, Thalés zjevně opustil mytické formulace; už to samo o sobě opravňuje k tvrzení, že byl prvním filosofem, aťsi bylo jeho myšlení sebenaivnější. Dále si povšiml, že určité druhy kamenů mohou mít omezenou schopnost něčím hýbat a domníval se na základě toho, že mohou mít duši, která jim propůjčuje život; svět jako celek je tedy jakýmsi způsobem (třebaže pravděpodobně ne zcela) prostoupen životní silou, kterou je pro její rozsah a vytrvalost přirozené nazývat božskou. O tom, zda Thalés tuto božskou sílu spojoval s vodou jakožto původem a možná též podstatným konstituentem světa, naše prameny neříkají nic. 129 III ANAXIMANDROS Z MILÉTU Časové zařazení, kniha a vědecké aktivity 94 DL 11,1-2 (DK 12 A 1): Αναξίµανδρος Πραξιάδου Μιλή-σιος· ούτος έφασκεν αρχήν και στοιχεΐον το άπειρον, ού διορίζων αέρα ή ύδωρ ή άλλο τι ... εύρε ν δέ και γνώµονα πρώτος και έστησεν επί των σκιοθήρων έν Λακεδαίµονι, καθά φησι Φαβωρΐνος έν Παντοδαπη ιστορία, τροπάς τε καί ισηµερίας σηµαίνοντα, και ώροσκοπεΐα κατεσκεΰα-σε. καί γης καί θαλάσσης περίµετρον πρώτος έγραψεν, άλλα καί σφαΐραν κατεσκεύασε. τών δέ άρεσκόντων αύτώ πεποίηται κεφαλαιώδη την έκθεσιν, fj που περιέτυχεν καί 'Απολλόδωρος ό 'Αθηναίος- δς καί ψησιν αυτόν έν τοις Χρονικοΐς τω δευτέρω έτει της πεντηκοστής ογδόης Ολυµπιάδος (547/546 př. Kr.) ετών είναι έξήκοντα τεττά-ρων καί µετ' ολίγον τελευτήσαι (άκµάσαντά πη µάλιστα κατά Πολυκράτη τον Σάµου τυραννον). 95 Suda, s.v. 'Αναξίµανδρος (DK 12 Α 2): 'Αναξίµανδρος Πραξιάδου Μιλήσιος φιλόσοφος συγγενής καί µαθητής καί διάδοχος Θάλητος. τρωτός δέ ίσηµερίαν εύρε καί τροπάς καί ώρολογεΐα, καί τήν γήν έν µεσαιτάτφ κεΐσθαι. γνώµονα τε εισήγαγε καί όλως γεωµετρίας ύποτύπωσιν έδει-ξεν. έγραψε Περί φύσεως, Γης περίοδον καί Περί τών απλανών καί Σφαΐραν καί άλλα τινά. 94 Anaximandros z Milétu, syn Praxiadův: tvrdil, že počátkem a prvkem je neurčito, a nevymezoval, že je to vzduch, voda nebo něco jiného... jako první vynalezl gnómon a instaloval jej 130 na slunečních hodinách (?) ve Spartě, jak tvrdí Favorinus v Rozmanitých vyprávěních: ukazoval slunovraty a rovnodennosti; a sestavil také ukazatele hodin. Jako první nakreslil mapu Země a moře, ale zhotovil také [nebeský] globus. Podal souhrn svých hlavních názorů, který měl asi k dispozici rovněž Apollodóros z Athén. Apollodóros ve své Kronice říká, že Anaximandrovi bylo ve druhém roce padesáté osmé olympiády [547/546 př. Kr.] šedesát čtyři let a že nedlouho poté zemřel (jeho akmé spadala nejspíš někdy do doby vlády tyrana Polykrata na Samu). 95 Anaximandros, syn Praxiadův, z Milétu, filosof, příbuzný, žák a nástupce Thaleta. Jako první objevil rovnodennost, slunovraty a ukazatele hodin a to, že Země leží uprostřed. Zavedl gnómon a vůbec představil základy geometrie. Napsal O přírodě, Obvod Země, O stálicích, Nebeský globus a jiná díla. ■ (i) Časové zařazení Jestliže si Thalés vysloužil titul prvního řeckého filosofa především proto, že opustil mytologický způsob vyjadřování, Anaximandros je první, o kom pozitivně víme, že se pokusil o souhrnný a podrobný výklad všech aspektů světa lidské zkušenosti. Byl mladší než Thalés, ale pravděpodobně ne o mnoho. Burnet (Early Greek Philosophy, str. 51) vyvozoval z druhé části úryvku 94, že kronikář Apollodóros měl k dispozici přesvědčivý doklad (možná ve zkrácené verzi jeho knihy) o tom, že v r. 547/546 př. Kr. bylo Anaximandrovi šedesát čtyři let a že jeho smrt „nedlouho poté" kladl Apollodóros do následujícího roku, což je přelomový rok pádu Sard. (Poslední věta úryvku 94 je pravděpodobně omyl: Polykratés nevládl dříve než okolo r. 540 a zemřel okolo r. 522.) Je-li tomu tak, potom Thalés a Anaximandros zemřeli v téže olympiádě a Anaximandros byl pouze o čtrnáct let mladší než Thalés (pozn. na str. 100).1 Theofrastos nazýval Anaximandra 1 Skutečnost, že Thaleta nedělí od Anaximandra Apollodórových konvenčních 40 let (viz násl. pozn.), hovoří ve prospěch r. 547/546 jako data, které není libovolné. Je ovšem pravda, že kdyby měl Anaximandros 131 Thaletovým „nástupcem a žákem" (101A) a pozdější doxografická tradice jej nazývá také jeho příbuzným, druhem, známým či spoluobčanem. Ve většině případů takovéto tvrzení neznamená víc, než že se mělo za to, že jeden filosof pochází ze stejného města a že byl o něco mladší než druhý.2 Pokud existovala pevná data jak pro Thaleta (předpověď zatmění v r. 585/584 př. Kr.), tak pro Anaximandra (neboť informace, že mu v r. 547/546 bylo šedesát čtyři let, mohla být pravděpodobně známa i Theofrastovi), mohl být základ Theofrastovy domněnky a priori rozumný. (ii) Anaximandrova kniha Názvy knihy připisované Anaximandrovi v úryvku 95, pocházející pravděpodobně z Hésychia, je třeba brát s rezervou. Alexandrijští spisovatelé měli ve zvyku doplňovat tituly, pro které chyběly doklady, a to tak, aby odpovídaly známým zájmům toho kterého raného být učitelem Pythagory, muselo by jeho narození předcházet Pythagorově akmé (kterou Apollodóros kladl do r. 532/531) o osmdesát let a Anaximandros by se pak v r. 547/546 velmi blížil 64 letům (ve skutečnosti by mu bylo 65). Podle Hippolytova svědectví (Ref. 1,6,7 = DK 12 A 11) se dokonce i Apollodóros spletl o jeden rok, protože Hippolytos udává jako rok narození 3. rok 42. olympiády (610/619 př. Kr.) místo 2. roku 42. olympiády. Významné nicméně je, že Anaximandrův věk byl znám na základě určitého roku, který nebyl rokem jeho akmé a nebyl nezbytně ani rokem jeho smrti, jakkoli byl tomuto roku blízko. Navíc naprostá většina našich pramenů neví nic o souvislosti Pythagory s Anaximandrem (s výjimkou Porfyriova Života Pythagorova 2, čerpajícího z Apollónia, pravděpodobně z Tyany, a Apuleia, Flor. 15,20). Přesto nelze zcela vyloučit možnost, že Apollodórova datace Anaximandra je svévolně odvozená z jeho chronologické soustavy Polykratés-Pythagoras. To by mohlo pomoci vysvětlit poslední větu úryvku 94. 2 Pořádání raných filosofů do „škol" a v rámci těchto škol podle učitelů a žáků zahájil Theofrastos a systematicky je ve svém Nástupnictví filosofů uplatňoval Sótión kolem r. 200 př. Kr. Tohoto díla používal Apollodóros, který mezi učitelem a žákem předpokládal obvykle čtyřicetiletý věkový rozestup. 132 myslitele. „O přírodě" byl standardní souhrnný titul, který býval připisován všem, jež Aristotelés nazýval φυσικοί, tj. takřka všem předsókratikům.3 Že Anaximandros zcela jistě napsal nějakou knihu, dokazuje jak Theofrastova neoddiskutovatelná citace (101A), tak pravděpodobně i Diogenova zpráva (94), že existoval „souhrn" Anaximandrových hlavních názorů, jejž Diogenés považoval za jeho vlastní dílo. Přehledem, o kterém věděl Diogenés, mohl být nějaký pozdější souhrn (pořízený buď nějakým Anaximandrovým žákem, nebo - což je pravděpodobnější - vzniklý až ve čtvrtém století př. Kr.); anebo to mohlo být ono původní Anaximandrovo dílo, jehož stručná - možná i nesoustavná - a apoftegmatická povaha neodpovídala tomu, co se běžně očekávalo od filosofické knihy.4 Není jasné, zda to byl tento pramen, na jehož základě Apollodóros určil rok, v němž bylo Anaximandrovi šedesát čtyři let; Diogenovi se tento 3 Srv. 96 Themistios, Or. 26,383 Dindorf (DK 12 A 7): (Αναξίµαν δρος) έθάρρησε ττρώτος ών ίσµεν Ελλήνων λόγον έξενεγκεϊν ιτερί φύσεως σνγγεγραµµένον. ([Anaximandros] se jako první z Řeků, o nichž víme, odvážil podat psaný výklad o přírodě.) O Thaletovi se mělo za to, že nenapsal žádnou knihu, alespoň ne obecně kosmologického rázu: viz str. 114 n. Jednou z námitek proti tomu, že by Περί φύσεως byl název knihy pocházející původně ze šestého století př. Kr., je skutečnost, že slova φύσις se pravděpodobně neužívalo v kolektivním významu před polovi nou pátého století (srv. G. S. Kirk, Heraclitus, the Cosmic Fragments, str. 227 nn.). Gorgiův posměšný název Περί φύσεως ή ττερι τοΰ µή δντος předpokládá, že Περί φύσεως byl v jeho době běžný název, ale nic víc. Na druhé straně přidání slova jako χρηµάτων nebo άττάντων k φύσεως by užití takového titulu učinilo vysvětlitelným. Skutečností zůstává, že název Περί φύσεως se připisoval bez rozdílu každému dílu s vágně příro dovědnou tematikou: srv. např. str. 214 n. ve vztahu ke Xenofanově básni; viz též C. H. Kahn, Anaximander and the Origins ofGreek Cosmology, str. 6, pozn. 2. 4 O Ferekydově zhruba soudobé knize viz str. 71. - Nevíme, kolik slov mohl obsahovat svitek papyru v šestém století př. Kr. Písmena byla pravděpodobně velká (papyrus mohl být v Milétu relativně levný, dováže ný z Naukratidy) a celý text asi dosti krátký. Viz str. 457 n. a pozn. 7 ve vztahu k Anaxagorově knize. 133 údaj jevil pravděpodobný, třebaže jde o věk, který značně přesahuje průměrný věk autora knihy.5 Theofrastos měl přístup přinejmenším k jedné původní větě, zdá se však, že neměl k dispozici úplný výklad o Anaximandrově generativní substanci. Nelze přehlížet možnost, že i Theofrastos mohl užívat nějakého souhrnu nebo příručky, sestávají cí přinejmenším částečně z excerpt, a to takové, která se soustřeďova la spíše na kosmologii, antropologii apod. než na povahu generativní látky. Ale mohl to být na druhé straně již Anaximadros sám, kdo o generativní substanci poskytl tak málo informací. (iii) Vědecké aktivity: (a) gnómon Anaximandros nevynalezl gnómon, jak tvrdí úryvek 94 (gnómon je trojúhelník nebo vertikální tyč, jejíž stín udává směr a výšku Slunce): srovnej 97 Hérodotos, Hist. 11,109 (DK 12 A 4): ττόλον µέν γαρ και γνώµονα και τά δυώδεκα µέρεα της ήµερης ιταρά Βαβυλωνίων έµαθον οι Έλληνες. 97 Nebeskou sféru, gnómon a dvanáct částí dne poznali Řekové od Babyloňanů. Úryvek 95 nicméně může být správný potud, pokud míní, že Anaximandros gnómon uvedl do Řecka. Nemůžeme si však být jisti tím, že tohoto nástroje v nějaké podobě nepoužíval Thalés (str. 109), a je možné, že Anaximandros k této pověsti přišel náhodou nebo proto, že užíval gnómonu důmyslnějším způsobem. Nepřičítají se mu žádné speciální objevy, které by nebyly přičítány Thaletovi, což platí i o užití gnómonu; pověst však mohl získat díky události, o které referuje Favorinus (94). Tvrzení, že Anaximandros ve Spartě instalo- 5 Plinius starší (Natur. hist. 11,31 = DK 12 A 5) tvrdí, že Anaximandros objevil sklon zvěrokruhu v téže - tj. padesáté osmé - olympiádě; avšak připsání tohoto objevu Anaximandrovi je pravděpodobně chybné (str. 135, pozn. 6) a Plinius zřejmě jen špatně použil Apollodórovo datum. 134 val gnómon έττί των σκιοθήρων, je záhadné. Σκιόθηρον (nebo σκιοθήρης) byly sluneční hodiny, ale předložková vazba έττί s genitivem nemůže znamenat „pro sluneční hodiny" nebo „kvůli slunečním hodinám"; snad ve Spartě existovalo nějaké význačné místo, které bylo známé jako „sluneční hodiny", protože tam byl umístěn gnómon nebo více gnómonů; έττί by pak mělo lokální význam. Výrazy ώροσκοττεία a ώρολογεΐα ν úryvcích 94 a 95 předpokládají, že plocha v blízkosti gnómonu byla vyznačena tak, aby ukazovala denní dobu a pozici Slunce na ekliptice, tedy roční dobu. O jiném spojení Anaximandra se Spartou viz pozn. na str. 137.6 (iii) Vědecké aktivity: (b) mapa 98 Agathémeros, Geogr. 1,1 (DK 12 A 6): 'Αναξίµανδρος ό Μιλήσιος ακουστής Θαλέω πρώτος έτόλµησε την οίκουµένην έν ττίνακι γράψαι· µε·θ' ον 'Εκαταίος ό Μιλήσιος άνήρ ττολυττλανής διηκρίβωσεν, ώστε θαυµασθήναι το πράγµα. 99 Strabón, Geogr. Ι, p. 7 Casaubon (DK 12 Α 6): ... τους ιτρώτους µεθ' "Οµηρον δύο φησίν 'Ερατοσθένης, Άναξίµανδρόν τε Θαλού γεγονότα γνώριµον και ττολίτην και Έκαταΐον τόν Μιλήσιον. τόν µέν ούν έκδοΰναι ττρώτον γεωγραφικόν ττύνακα, τόν δέ Έκαταϊον καταλιιτεΐν γράµµα ττιστούµενον εκείνου είναι έκ της άλλης αυτού γραφής. 98 Anaximandros z Milétu, posluchač Thaletův, se jako první odvážil zakreslit obydlený svět na desku; po něm tento nákres 6 Plinius, Natur. hist. 11,187 (DK 13 A 14a), měl za to, že to byl Anaximenés, kdo jako první předvedl ve Spartě „horologium quod appellant sciothericon" a kdo vynalezl používání gnómonu. To je pravděpodobně Pliniův omyl. Plinius měl sklon plést fakta týkající se raných dějin astronomie. Objev sklonu ekliptiky přičítá Anaximandrovi (str. 134), ačkoli Eudémos jej asi správně připisuje Oinopidovi. Plné pochopení ekliptiky nepochybně náleží až do pátého století; že se Slunce pohybuje od severu k jihu a nazpátek, bylo známo dávno - a jistě např. Thaletovi. 135 99 upřesnil Hekataios z Milétu, který byl velmi zcestovalý, takže se tento výtvor těšil obdivu. Eratosthenés praví, že po Homérovi následovali dva: Anaximandros, Thaletův známý a spoluobčan, a Hekataios z Milétu. Anaximandros prý jako první uveřejnil zeměpisnou mapu a He kataios zanechal nákres, o němž se na základě jeho ostatních spisů soudilo, že pochází od něho. Tyto úryvky, stejně jako Diogenova poznámka v úryvku 94, že Anaximandros Jako první nakreslil mapu země a moře", se zjevně zakládají na jednom a témže Eratosthenově tvrzení. Diogenův dodatek „ale pořídil také globus" (tj. mapu oblohy) je nepodložený a vzhledem k Anaximandrově teorii nebeských těles (str. 173 nn.) nepravděpodobný. Obecnou představu o povaze jeho mapy si lze s jistou pravděpodobností učinit z následujícího úryvku: 100 Hérodotos, Hist. IV,36: γελώ δέ όρων γης περιόδους γράψαντας πολλούς ήδη και ούδένα νόον έχόντως έξηγησάµενον οι Ώκεανόν τε ρέοντα γράφουσα πέριξ την γήν, έοΰσαν κυκλοτερέα ώς άπό τόρνου, και την Άσίην τη Ευρώπη ποιεΰντων ίσην. 100 Směji se, když vidím, že již mnozí nakreslili obvod Země, ale nikdo jej pořádně nevyložil; malují, jak Ókeanos obtéká dokola Zemi, která je okrouhlá jako podle kružítka, a Asii dělají stejně velkou jako Evropu. Lze rozumně předpokládat, že mapy (pravděpodobně iónské), o kterých se zde zmiňuje Hérodotos, se podobaly mapě Anaximandrově, kterou vylepšil jeho spoluobčan Hekataios; a tedy, že Anaximandros nakreslil kruhovou plochu, na níž známé oblasti světa tvořily přibližně stejné výseče; viz C. H. Kahn, Anaximander and the Origins of Greek Cosmology, str. 81-84. Jeho empirická znalost zeměpisu se pravděpodobně zakládala na zprávách mořeplavců, jež byly v Milétu jako středisku obchodu a metropoli kolonií právě tak dostupné jako rozmanité. O filosofovi samém se říkalo, že vedl kolonizační výpravu do Apollónie (pravděpodobně město na černomořském pobřeží), srv. 136 Ailianos, Var. hisí. 111,17 (DK 12 A 3). Pokud jde o styky s cizími obcemi, je jinak známo jen to, že působil ve Spartě.7 Povaha Anaximandrovy generativní substance, το άπειρον (neurčito) Část Theofrastova referátu o Anaximandrově generativní látce se dochovala u Simplikia. Je sporné, zda Simplikios tento a podobné doxografické výtahy čerpal přímo z nějaké verze Theofrasta, anebo prostřednictvím Alexandrova ztraceného komentáře k Fyzice; některé úryvky pocházely nepochybně z tohoto pramene. Důležitější je otázka, zda Simplikios nebo Alexandros užívali kompletního vydání Theofrasta, nebo jeho dvousvazkového shrnutí, anebo nějakého ještě příručkovitějšího výtahu. Dlouhý zlomek o smyslovém vnímání, který je dochován také u Simplikia, je mnohem obšírnější než velmi letmé výtahy týkající se látkového principu, což naznačuje, že tyto texty byly převzaty z různých verzí Theofrasta; výtahy o látkovém principu pravděpodobně nepocházejí z kompletního vydání. Hippolytos a autor pseudo-plútarchovských Strómateis také uvádějí doxografická shrnutí o Anaximandrovi; tyto texty nesledují Theofrasta tak těsně jako Simplikios (jehož text v úryvku 101A „lze považovat do velké míry za totožný s Theofrastovým textem", jak soudí C. H. Kahn, Anaximander and the Origins of Greek Cosmology, str. 33), ale potvrzují jej a v některých bodech rozšiřují. Také zahrnují širší spektrum témat, z nichž některým (např. zóogonii, astro7 Kromě příběhu se slunečními hodinami (94) existuje Ciceronova (De div. 1,50,112 = DK 12 A 5a) zpráva o tom, že Anaximandros vybídl Sparfany, aby tábořili v polích, když mělo dojít k zemětřesení. Tato historka připomíná zázračné předpovědi připisované Ferekydovi a Pythagorovi (str. 72 n.); ale jako občan Milétu, ležícího v seismickém pásmu, mohl mít Anaximandros speciální zkušenosti. Moderní Thessalové např. poznají blížící se zemětřesení ze vzrušeného pohybu čápů. V každém případě se zdá, že Anaximandros navštívil Spartu, jinak by do Sparty byly sotva situovány dvě na sobě nezávislé anekdoty o něm. 137 nomii) je věnováno více prostoru než otázce αρχή. Simplikiův výtah (101) otiskujeme v levém sloupci spolu s odpovídajícími částmi obou doplňkových verzí vpravo. Kratší a méně přesné verze této doxografie se objevují v úryvku 94 a u Aetia (Plac. 1,3,3 = DK 12 A 14). Je třeba připomenout, že pasáže citované v úryvku 101 jsou verze Theofrastova výkladu o Anaximandrovi; uvidíme, že se Theofrastos, alespoň pokud jde o látkový princip, málo odchyloval od Aristotela, z něhož přímo pochází část jeho výraziva. Theofrastos cituje jednu originální větu (tiskneme ji tučně v úryvku 101A); to nutně neznamená, že viděl celou Anaximandrovu knihu, jak se má téměř všeobecně za to. Pokud ji totiž skutečně četl celou, pak musela být v otázce generativní látky velmi temná, anebo byl Theofrastos výjimečně nechápavý. 101 Verze Theofrastova výkladu o Anaximandrově generativní substanci: A. Simplikios, In Arist. Phys. 24,13 (DK 12 A 9): των δέ §v και κινούµενον και άπειρον λεγόντων 'Αναξίµανδρος µέν Πραξιάδου Μιλήσιος Θαλοϋ -γενόµενος διάδοχος και µαθητής αρχήν τε και στοιχεΐον είρηκε τών όντων τό άπειρον, B. Hippolytos, 1,6,1-2 (DK 12 A 11): Ref. C. Pseudo-Plútarchos, Strom. 2 (DK 12 A 10): Θαλοϋ τοίνυν 'Ανα... Άναξί µανδρον ξίµανδρος γίνεται Θάλητος έταΐρον γεακροατής. Ά. Πρα- νόµενον ξιάδου Μιλήσιος· τό άπειρον ψάναι ούτος µέν αρχήν και στοιχεϊον τήν πάσαν αίτίαν είρηκε τών όντων τό έχειν τής τοΰ παντός άπειρον, ■γενέσεως τε και φθοράς, πρώτος τοΰτο τοΰνοµα κοµίσας της αρχής. πρώτος <τοντο> τούνοµα καλέσας τής αρχής. (προς δέ τούτω κίνησιν άίδιον είναι, 138 έν f| συµβαίνει γίνεσθαι τους ουρανούς.) λέγει δ' αυτήν µήτε ...ούτος αρχήν έφη ΰδωρ µήτε άλλο τι των όντων φύσιν τινά των καλουµένων εί- τοΰ άπειρου, ναι στοιχείων, αλλ' έτέραν τινά φύσιν άπειρον, έξ ής απαντάς έξ ής γίνεσθαι τους γίνεσθαι τους ουρα- ουρανούς και τόν έν νούς και τους έν αύ- αύτοΐς κόσµον. τοΐς κόσµους. έξ ού δή φησι τους τε ουρανούς άποκεκρίσθαι και καθόλου τους απαντάς απείρους όντας κόσµους. ταύτην δ' άίδιον είναι και άγήρω, ην και πάντας περιέχειν τσύς κόσµους. λέγει δέ χρόνον ώς έξ ών δέ ή γένεσίς έστι τοις ούσι, και ώρισµένης της γενέτήν φθοράν εις ταύτα σεως και της ουσίας γίνεσθαι „κατά τό και της φθοράς. χρεών διδόναι γάρ αυτά δίκην και τίσιν άλλήλοις τής αδικίας κατά τήν τοΰ χρόνου τάξιν", ποιητικωτέροις ούτως όνόµασιν αυτά λέγων. (Co následuje, je Simpl., nikoli Theofrastos.) (λέγει δέ χρόνον...) 139 άπεφήνατο δέ τήν φθοράν γίνεσθαι και πολύ πρότερον τήν γένεσιν έξ απείρου αιώνος άνακυκλουµέ-ν ων πάντων αυτών. A Jeden z těch, kdo říkají, že je jeden [sc. prvek], pohyblivý a nekonečný, Anaximandros, syn Praxiadův, který byl Thaletovým nástupcem a žákem, řekl, že počátkem a prvkem všech věcí je apeiron [neurčité nebo nekonečné], a jako první zavedl toto jméno pro počátek. c Β Thaletovým poslucha- ...Anaximandros, který čem pak byl Anaximan- byl druhem Thaletovým, dros, syn Praxiadův, z Milétu... řekl, že počátkem řekl, že apeiron obsahuje a prvkem věcí je apei- veškerou příčinu mn, vznikání a zanikání universa, a jako první vyslovil toto jméno pro počátek. (Kromě toho řekl, že pohyb je věčný a že při něm dochází ke vzniku vesmírů.) ... řekl, že počátek Říká, že to není ani voda, ani nic jiného věcí je jakási přirozez takzvaných prvků, nýbrž nost zvaná apeiron, jakási jiná neomezená [apeiron] přirozenost, z níž vznikají všechny vesmíry a světy z níž vznikají vesmíry a tvrdí, že z něho se oda v nich svět.* v nich.* dělily vesmíry a vůbec všechny světy,* kterých je nesčetně mnoho [apeirús]. Tato přirozenost je věčná a nestárnoucí a objímá všechny světy. A hovoří o čase, jako A prohlásil, že zánik A z čeho pochází vznikání jsoucích věcí, do by vznikání, bytí a zani- a mnohem dříve vznik probíhají od nekonečného toho směřuje také jejich kání byly omezené. [apeirú] věku a že zanikání „podle nutnosti; všechny věky plynou v pravidelných cyklech. neboť si navzájem platí pokutu a odplatu za bezpráví podle pořádku času", jak se vyjadřuje po(Hovoří o čase...) někud básnickými slovy. 140 (i) Nazýval Anaximandros generativní substanci αρχή? Většina moderních badatelů (včetně C. H. Kahna, Anaximander and the Origins of Greek Cosmology, str. 29-32) si myslí, že Theofrastos jmenoval Anaximandra jako prvního, kdo užil termínu αρχή (doslova „počátek" nebo „zdroj") jako speciálního termínu pro generativní substanci. Odvozují to ze slov πρώτος τούτο τούνοµα κοµίσας της αρχής ν úryvku 101 Α, z jejich ekvivalentu v úryvku 101B a jedné další souvislosti u Simplikia (/n Arist. Phys. 150,23), kde je Anaximandros popisován jako πρώτος αυτός αρχήν όνοµάσας το ύποκείµενον. Podle Burneta (Early Greek Philosophy, str. 54, pozn. 2) nicméně Theofrastos řekl pouze tolik, že Anaximandros byl první, kdo nazval látkový princip (αρχή ν běžném peripatetickém smyslu) jménem το άπειρον bez jakéhokoli dalšího určení. A takový je skutečně nejzřejmější smysl výtahu z Theofrasta v úryvku 101A, zatímco v úryvku 101B pravděpodobně na základě haplografie vypadlo τούτο před τούνοµα. Druhá pasáž ze Simplikia je obtížnější: její nejzřejmější význam je „byl první, kdo nazval podklad protikladů αρχή", ale Βurnet ji vyložil ve smyslu „byl první, kdo pojmenoval podklad protikladů jako materiální příčinu" (to proto, že podle Aristotela protiklady u Anaximandra pocházejí specifickým způsobem z generativní látky). Burnetova interpretace, jakkoli netlumočí nejzjevnější smysl věty mimo její kontext, nepochybně více odpovídá záměru Simplikiova argumentu. Kromě toho (což je bod, který Kahnovi v jeho výkladu unikl) Theofrastos užil termínu αρχή ve svých poznámkách o Thaletovi, o nichž Simplikios již referoval (In Arist. Phys. 23,23 = DK 11 A 13), aniž by se zvláště zmiňoval o tom, že Thalés sám ve skutečnosti neužíval tohoto slova - jak bychom mohli očekávat, kdyby se Theofrastos chystal tvrdit, že Anaximandros zavedl tento termín. Je ovšem možné, že Simplikios pochopil Theofrastův výklad o αρχή a άπειρον špatně. Celá otázka má omezený význam; zdá se nicméně pravděpodobné, že Theofrastos nehovoří o užití slova αρχή u Anaximandra v technickém smyslu - to, o čem se zmiňuje, je užití slova το άπειρον. * Κ významu termínů „vesmíry" (ουρανοί) a „světy" (κόσµοι) na tomto místě srv. níže, str. 151 n., 162 n. (Pozn. překl.) 141 (ii) Co Anaximandros mínil slovem το άπειρον? 102 Aristotelés, Phys. III,4,203al6: oi δέ περί φύσεως πάντες νποτιθέασιν έτέραν τινά φύσιν τφ άπείρω των λε•γοµέ ν ων στοιχείων, olov ύδωρ ή αέρα ή το µεταξύ τούτων. 102 Všichni, kdo se zabývali přírodou, předpokládali, že nekonečno je vlastností některého z takzvaných prvků, např. vody, vzduchu nebo toho, co je uprostřed mezi nimi. Na prvním místě je radno vyčlenit peripatetickou, a tedy též doxografickou interpretaci termínu το άπειρον. Aristotelés se o Anaximan-drovi zmínil jmenovitě kupodivu pouze čtyřikrát, ale pravděpodobných odkazů na jeho prvotní substanci je více (např. 109 ke konci). Netřeba pochybovat o tom, že Aristotelés chápal άπειρον u Anaxi-mandra - a monistů vůbec - primárně ve smyslu „prostorově nekonečného". Naznačuje to úryvek 102. V úryvku 108, což je část Aristotelova pojednání o pojmu nekonečna, připisuje jakousi zvláštní kvalitu, pravděpodobně onu prostřední v případě Anaximandra (str. 144 nn.), materiálnímu principu všech φυσικοί, kteří uznávají nekonečno. Theofrastos zřejmě cítil, že Anaximandros dal své prvotní substanci jméno, které popisuje prostorovou vlastnost, které však neříká nic - leda nepřímo (tím, že ji neztotožňuje s žádným z pozdějších „prvků") - o jejích kvalitativních vlastnostech. Tak v úryvku 101A, ř. 2, a v jiných podobných klasifikacích, znamená άπειρον „nekonečno"; není to „ani voda, ani žádný z takzvaných prvků, nýbrž nějaká jiná nekonečná přirozenost, z níž pocházejí všechny vesmíry..." (Anaximandrovy vesmíry [ουρανοί] jsou podle Theofrasta co do počtu nekonečné8.) 8 Slova έτέραν τινά φύσιν άπειρον jsou, jak se zdá, ohlasem Aristotelových zcela odlišných slov έτέραν τινά φύσιν τφ άπείρω ν úryvku 102, zejména proto, že širší kontext obou dvou vět je hodně podobný. Tato povrchová podobnost ve způsobu vyjadřování naznačuje, že se Theofrastos, než sám přistoupil ke shrnutí Anaximandrových teorií, důvěrně obeznámil s mistrovým výkladem o nekonečnu. 142 Není však nikterak jisté, zda Anaximandros sám dával slovu το άπειρον přesně význam „prostorově nekonečné". Můžeme právem pochybovat o tom, zda byl pojem nekonečnosti vnímán dříve, než Melissos a Zénón nastolili otázky souvislé rozprostraněnosti a souvislé dělitelnosti, άπειρον znamená „bez hranice, bez meze, bez vymezení"; tato neohraničenost má v raných dokladech prostorový význam, např. v homérském άπείρονα πόντον (Anaximandrovo άπειρον je pravděpodobně odvozeno od άπειρος, jehož básničtějším ekvivalentem je homérské απείρων) a u Xenofana (3), který prohlásil, že Země sahá dolů ές άπειρον, neomezeně, tj. za hranice lidské představivosti či lidského zájmu. Anaximandros zcela jistě předpokládal, že pralátka je co do rozlohy neomezeně veliká; ale tuto myšlenku pravděpodobně formálně vyjádřil, když řekl, že „obklopuje všechny věci" (108); navíc by mu muselo připadat, že tato charakteristika (kterou Thalés musel pokládat za samozřejmost, viz pozn. 13 na str. 122) není dostatečně pozoruhodná na to, aby ji použil jako jediný popis pralátky, tj. jako toho, co je „prostorově neomezené". Lze očekávat, že každý takový jednoslovný popis by se vztahoval na prvním místě k povaze substance, a ne k obecně přijímané nesmírnosti jejího rozsahu. V tomto smyslu Cornford a jiní argumentovali, že το άπειρον znamená „to, co je vnitřně nevymezené, bez vnitřních rozdílů", tj. co je svou povahou vnitřně nerozlišené, neurčité. Není sice nutné klást důraz na vnitřní předěly,9 ale obecně vzato tento postřeh není nepravděpodobný: pro Anaximandra byla pralátka formující svět neurčitá, nepodobala se žádnému druhu látky v rozvinutém světě. Z rané doby však nelze uvést žádné paralelní užití slova άπειρος, které by zaručeně nemělo prostorový význam. To hovoří pro podržení výkladu „prostorově neurčitý". V každém případě byl nedostatek po9 Těžko přijatelný je také Dielsův a Cornfordův návrh, že άπειρον bylo pojímáno kruhově nebo sféricky, srv. άπειρον άµψίβληστρον u Aischyla (Ag. 1382), άπειρος o prstenu u Aristofana a Aristotela atd. Nelze sice dokázat, že kterékoli ze specifických užití tohoto slova, které je představitelné pro archaickou dobu, bylo naprosto vzdáleno Anaximandrově mysli, zdá se nicméně, že Anaximandrovou intencí bylo popřít jakékoli pevné určení. Viz více C. H. Kahn, Anaximander and the Origins ofGreek Cosmology, str. 231 nn. 143 zitivního určení zjevně spolumíněn. Buďto τό άπειρον znamenalo „prostorově neurčité" s tím, že je neurčité také svou povahou, protože nebylo výslovně ztotožněno s ohněm, vzduchem, vodou nebo zemí (abychom užili Theofrastových slov z úryvku 101 A); anebo mínil Anaximadros na prvním místě „to, co je svou povahou neurčité", ale samozřejmě předpokládal, že je to také neomezené co do rozlohy a trvání - vlastnosti, které by v případě, že by je výslovně vyjádřil, formuloval pomocí termínů jako „všeobjímající" a „božsky nesmrtelné".10 (iii) Neurčito jako prostřední substance u Aristotela 103 Aristotelés, De gener. et corr. II,5,332a l9: ... ουκ έστιν εν τούτων (se. πυρός, αέρος, ύδατος, γης) έξ ού τά πάντα· ού µην ούδ' άλλο τί γε παρά ταύτα, οίον µέσον τι αέρος και ύδατος ή αέρος και πυρός, αέρος µέν παχύτερον και πυ ρός, των δέ λεπτότερον έσται γάρ άήρ και πύρ εκείνο µετ' έναντιότητος· άλλα στέρησις τό έτερον των εναντίων ώστ' ουκ ενδέχεται µονούσθαι εκείνο ουδέποτε, ώσπερ ψασί τίνες τό άπειρον και τό περιέχον. 104 Aristotelés, Phys. I,4,187al2 (DK 12 A 16): ώς δ' οι φυσικοί λέγουσι, δύο τρόποι είσίν. οι µέν γάρ εν ποιήσαντες τό σώµα τό ύποκείµενον, ή των τριών τι ή άλλο 6 έστι πυρός µέν πυκνότερον αέρος δέ λεπτότερον, τάλλα γεννώσι πυκνότητι και µανότητι πολλά ποιοΰντες ... οι δ' έκ τοΰ ενός ένούσας τάς έναντιότητας έκκρίνεσθαι, ώσπερ 'Αναξ ίµανδρος ψησι και όσοι δ' εν και πολλά ψασιν είναι, ώσπερ 'Εµπεδοκλής και Αναξαγόρας· έκ τοΰ µίγµατος γάρ και ούτοι έκκρίνουσι τάλλα. 10 Η. Cherniss, Aristotle's Criticism of Presocratíc Philosophy, str. 377 n., zastával názor, že Anaximandros mínil άπειρον <τό πλήθος>, tj. „s neomezeným počtem vnitřních rozdílů". V takovém případě by však άπειρον bylo blíže určeno pomocí nějakého slova vyjadřujícího počet, jako je tomu u Anaxagory, zl. 1 a 2 (467 a 488). 144 103 ... Ani jeden z těchto prvků [oheň, vzduch, voda, země] není to, z čeho pocházejí všechny ostatní věci; a jistě nepocházejí ani z ničeho jiného mimo ně, např. z něčeho uprostřed mezi vzdu chem a vodou nebo mezi vzduchem a ohněm, co je hustší než vzduch a oheň, ale jemnější než to ostatní: neboť to by musel být vzduch a oheň spolu s protiklady; avšak jeden z obou proti kladů je privace - takže to prostřední nemůže nikdy existovat osamoceně, jak tvrdí někteří o nekonečném [apeiron] a obklo pujícím. 104 Badatelé o přírodě uvádějí dva způsoby výkladu. Jedni, kteří učinili podkladem jedno těleso - buď některé ze tří, nebo nějaké jiné, jež je hustší než oheň, ale jemnější než vzduch - dávají os tatním věcem vznikat prostřednictvím zhušťování a zřeďování, a tak je činí mnohými... Druzí říkají, že protiklady se vydělují z jednoho, v němž jsou [obsaženy]; to tvrdí např. Anaximandros a všichni ti, kdo říkají, že existuje jedno a mnohé, jako Empedoklés a Anaxagorás; neboť i oni vydělují ostatní věci ze směsi. Když vyjmenovává rozmanité monistické teorie badatelů o přírodě, hovoří Aristotelés vícekrát o substanci, která je uprostřed mezi dvěma prvky — obvykle mezi ohněm a vzduchem nebo mezi vzduchem a vodou." Tři nebo čtyři tyto pasáže působí dojmem, že má na mysli Anaximandra jakožto zastánce této prostřední substance; ne snad, že by jej přímo jmenoval, ale tyto pasáže předpokládají, že se tato substance nazývala jednoduše τό άιτειρον. Ti, kdo podle úryvku 103 říkají, že „άπειρον a to obklopující" existují samy o sobě, odděleně od ostatních prvků, jsou - soudě podle terminologie (srv. 108) - Anaximandros a jeho pokračovatelé; srv. také úryvek 109, kde se o substanci uprostřed mezi vodou a vzduchem říká, že „obklopuje všechna nebe, jsouc bezmezná". V úryvku 102 Aristotelés prohlásil, že všichni φυσικοί, kteří uznávali nekonečno (τό άττειρον), je určitým způsobem popisovali; můžeme se ptát, jaký jiný popis mohl v případě 11 Vedle úryvků 102-104, 109 srv. Met. I,7,988a30, 989al4; Phys. I,6,189bl; De gener. etcorr. II,l,328b32. 145 Anaximandra Aristotelovi tanout na mysli, když psal tato slova, ne-li popis nekonečna jako prostřední substance - popis, který je v dané pasáži skutečně uveden jako typický. Nebýt jedné jediné pasáže, totiž úryvku 104, mohli bychom bez obtíží přijmout názor, že Aristotelés má přinejmenším ve většině případů, v nichž hovoří o prostředním látkovém principu, na mysli Anaximandra. Jeden z nejbystřejších Aristotelových starověkých komentátorů, Alexandros z Afrodisiady, byl skutečně tohoto názoru; a téhož názoru byl většinou také Simplikios. Avšak úryvku 104 nelze rozumět jinak, než že Aristotelés staví prostřední substanci a Anaximandra proti sobě.12 O tom, kdo byl historickým původcem nauky o prostřední substanci, byla vyslovena řada nepříliš osvětlujících dohadů; ale pozorné studium všech Aristotelových odkazů ukazuje, že měl koneckonců na mysli Anaximandra - ačkoli Anaximandros ve skutečnosti žádnou takovou teorii nezastával. Aristotelés se zjevně domníval, že Anaximandrova αρχή, kterou chápal jako „nekonečnou", musela mít nějaký vyjádřitelný vztah k takzvaným živlům; a existuje několik pasáží (např. 105), v nichž hovoří prostě o „tom, co je mimo prvky" (το παρά τά στοιχεία), tj. co nelze ztotožnit s žádným z nich, a nikoli o „tom, co je uprostřed" (το µεταξύ nebo το µέσον). Jedna možnost, jak chápat tuto formulaci, byla, že το άπειρον je uprostřed mezi dvěma živly; jiná, že je to směs všech živlů. V úryvku 104 Aristotelés zřejmě zvolil tuto druhou možnost; ale jinde počítal s první možností, a dospěl tak - jako k vedlejšímu produktu svých úvah o Anaximandrovi k teoretické hypotéze prostřední substance (hypotéze, kterou samozřejmě sám považoval za neudržitelnou: srv. 103). Že však neměl před očima žádný historický příklad, je patrné z toho, že váhal v otázce, mezi kterými živly se prostřední substance vyskytuje. Obvykle, když se ve výčtech možných prvotních substancí zmiňoval o nějaké prostřední, měl na mysli Anaximandra, ale měl také sklon přidávat prostřední substanci k jakémukoli takovémuto výčtu jedno- 12 Lze argumentovat, že το εν, jedno, je společné oběma stranám, a že se tedy Anaximandros může vyskytovat v každé z nich. Ale protiklad je skutečně mezi těmi, kdo za podklad považují jedno, a těmi, kdo nikoli (jako Anaximandros). 146 duše pro úplnost. Tímto způsobem je přidána v úryvku 104, v němž Aristotelés jmenovitě připisuje Anaximandrovi interpretaci počátku jakožto směsi, která je výsledkem jiného typu zkoumání; viz také str. 148; C. H. Kahn, Anaximander and the Origins ofGreek Cosmology, str. 44-46; E. Hussey, The Presocratics, str. 71; česky: Presokratici, str. 35; G. S. Kirk, Some Problems in Anaximander, in: CQ N.S. 5, 1955, str. 24 nn.; M. Whiteby, in: Mnemosyne, 35, 1982, str. 225-247. (iv) Proč „neurčito", a nikoli nějaká specifická generativní substance? 105 Aristotelés, Phys. III,5,204b22: άλλα µην ουδέ εν και απλούν είναι ενδέχεται το άπειρον σώµα, ούτε ώς λέγουσί τίνες το -παρά τά στοιχεία, έξ ου ταύτα γεννώσιν, ονθ' απλώς, είσΐ γάρ τίνες οί τοΰτο ποιούσι το άπειρον, άλλ' ούκ αέρα ή ύδωρ, ώς µή τάλλα φθείρηται υπό τού απείρου αυτών έχουσι γάρ προς άλληλα έναντίωσιν, olov ó µέν άήρ ψυχρός, το δ' ύδωρ ΰγρόν, το δέ πύρ θερµόν ών ει ή ν iv άπειρον εφθαρτο άν ήδη τάλλα. νϋν δ' έτερον είναι ψασι έξ ού ταΰτα. 106 Aristotelés, Phys. III,4,203bl5 (DAT 12 A 15): τοΰ δ' ειναί τι άπειρον ή πίστις έκ πέντε µάλιστ' άν συµβαίνοι σκοποΰσιν ... έτι τφ ούτως άν µόνως µή ύπολείπειν γένεσιν και φθοράν, ει άπειρον είη όθεν αφαιρείται το γιγνόµενον. 105 Avšak nekonečné těleso nemůže být ani jedno a jednoduché, ať už by jím bylo, jak říkají někteří, to, co je mimo prvky a z čeho tyto prvky odvozují, anebo prostě [jeden z prvků]. Neboť existují lidé, kteří to, co je mimo prvky, činí nekonečnem, a nikoli vzduch nebo vodu, aby nekonečno některého z prvků nezničilo ty ostatní; neboť prvky jsou vůči sobě navzájem protikladné (např. vzduch je chladný, voda vlhká a oheň horký), a kdyby jeden z nich byl nekonečný, ostatní by již byly zničeny. Avšak oni tvrdí, že nekonečno je cosi odlišného od těchto prvků a že vznikají z něho. 147 106 Víra, že existuje cosi nekonečného, pochází - zkoumáme-li tuto otázku — nejspíše z pěti faktorů ... dále, protože vznikání a zanikání neustane jedině tehdy, bude-li nekonečno tím, z čeho pochází to, co vzniká. Tyto úryvky představují dva možné motivy myšlenky neurčita jako prvotní substance. Důvod uvedený v úryvku 105 - že by nekonečná prvotní substance, kdybychom ji ztotožnili s nějakým určitým konstitutivním prvkem světa, zavalila ostatní konstitutivní prvky a nedovolila jim, aby se rozvinuly - je připsán těm, kdo kladli nekonečnou (άπειρον) substanci „mimo prvky", tj. jako cosi odlišného od nich. Když Aristotelés užíval této formulace, měl obvykle, třebaže ne nutně vždy, na mysli Anaximandra (§ (iii)); Simplikios ve svém komentáři k této pasáži (/n Arist. Phys. 479,33) připisuje tento důvod Anaximandrovi. Na druhé straně naprosto odlišný důvod uvedený v úryvku 106 - nekonečný látkový zdroj zajišťuje, že se vznikání ve světě nezastaví pro nedostatek materiálu — připisuje Anaximandrovi Aetios {Plac. 1,3,3 = DK 12 A 4) a na jiném místě Simplikios (In Arist. De caelo, 615,15 = DK 12 A 17). Aetiovo svědectví naznačuje, že motiv uvedený v úryvku 106 připisoval Anaximandrovi Theofrastos; nemůžeme si však být jisti, zda mu nepřipisoval také motiv uvedený v úryvku 105; v obou případech Theofrastos pracoval pravděpodobně s tím, co nalezl u Aristotela. Většina moderních badatelů přijala za pravý Anaximandrův motiv, který je uveden v úryvku 106, a mnozí zavrhli úryvek 105 jako svědectví o Anaximandrovi (navzdory zdání opaku). Např. Cherniss nazval argument z úryvku 105 „typicky aristotelským argumentem o nezbytnosti rovnováhy mezi protikladnými silami". Je pravda, že argument je vyjádřen aristotelským způsobem, ale to je přirozené. Anaximandros však postuloval všeobecnou rovnováhu mezi protikladnými substancemi (viz 110 s diskusí) a mohl tedy docela dobře uvažovat asi takovýmto způsobem: „Thalés říkal, že všechny věci pocházejí z vody; ale voda (kterou vidíme v podobě deště, moře a řek) je protikladem ohně (slunce, ohňový aithér, sopky atd.) a obojí se navzájem potírá. Jak by se tedy mohl oheň stát tak význačnou částí našeho světa, kdyby proti němu od počátku působila celá neurčitě rozlehlá masa jeho protikladu? Ba jak by se byl vůbec mohl objevit, byť na jediný okamžik? Navzájem se potírající složky našeho světa se 148 tedy musely vyvinout z nějaké substance, která je odlišná od jedné každé z nich - z čehosi neurčitého či neurčitelného." (Aristotelova interpretace άπειρον jako „nekonečna" na této úvaze nic nemění.) Pokud jde o úryvek 106, Aristotelés sám upozornil na mylnost argumentu: 107 Aristotelés Phys. III,8,208a8 (DK 12 A 14): ούτε γάρ, ίνα ή γένεσις µη έπιλείπη, άναγκαΐον ενεργεία; άπειρον είναι σώµα αίσθητόν ενδέχεται γαρ την θατέρου φθοράν ■θατέρου είναι γένεσιν, πεπερασµένου όντος τοΰ παντός. 107 Ani není nutné, nemá-li ustát vznikání, aby smyslově vnímatelné těleso bylo aktuálně nekonečné: neboť je možné, že zá nik jedné věci je vznikem jiné věci a veškerenstvo je přitom omezené. Přesně takový byl však Anaximandrův názor na fyzikální změnu - že neexistuje žádné plýtvání: protikladné substance si navzájem platí pokutu za vzájemné zasahování (str. 154 nn.). Je-li zaručeno zachování rovnováhy, probíhá v rozvinutém světě každá změna mezi týmž původním množstvím oddělených, protikladných substancí. (Poznamenejme, že úryvek 105 uvádí důvod pro kvalitativně neurčitou prvotní substanci, kdežto úryvek 106 pro prostorově neurčitou či nekonečnou substanci; srv. str. 142 n.) (v) Neurčilo je všeobklopující a všeovládající (?), božské a nesmrtelné 108 Aristotelés, Phys. III,4,203b7 (DK 12 A 15): ... τοΰ δέ άπειρου ουκ έστιν αρχή ... άλλ' αΰτη των άλλων είναι δοκεΐ, και περιέχειν άπαντα και πάντα κυβερνάν, ώς φασιν όσοι µή ποιοΰσι παρά το άπειρον άλλας αιτίας olov νουν ή φιλίαν και τοΰτ' είναι το θείον άθάνατον γαρ και άνώλεθρον, ώσπερ φησίν ό 'Αναξίµανδρος και οι πλείστοι των φυσιολόγων. 109 Aristotelés, De caelo, III,5,303bl0 (DK 12 A 16): ένιοι γαρ εν µόνον ύποτίθενται, και τούτο οι µεν ύδωρ, ol δ' αέρα, οι δέ 149 ττϋρ, οι δ' ύδατος µεν λετττότερον αέρος δέ ττυκνότερον δ ττεριέχειν φασί Ίτάντας τους σύρανσύς άπειρον όν. 108 ... nekonečno nemá počátek ... ale zdá se, že je počátkem ostat ních věcí a obklopuje všechny věci a řídí všechno, jak říkají všichni ti, kdo mimo nekonečno nepostulují jiné příčiny, např. mysl či lásku. A je božské; je totiž nesmrtelné a nezničitelné, jak tvrdí Anaximandros a většina badatelů o přírodě. 109 Neboť někteří předpokládají jen jednu substanci a jedni ji po kládají za vodu, jiní za vzduch, jiní za oheň, jiní za jemnější než vodu a hustší než vzduch; a tvrdí, že je nekonečná a obklopuje všechna nebe. Tvrzení v úryvku 108, že prvotní substance „obklopuje všechny věci a řídí všechno" je připisováno těm, kdo si podle Aristotela představovali nekonečnou pralátku, ale žádnou zvláštní příčinu pohybu - tedy jistě Miléťanům, Hérakleitovi a Diogenovi z Apollónie. „Řídí všechno" je zjevně přejato z předsókratovského slovníku a celá věta „obklopuje všechny věci a řídí vše" tvoří možná samostatnou rytmickou jednotku. Je možné, že Anaximandros, který je o něco dále zmiňován jako autor jiné věty popisující týž předmět a k němuž se pravděpodobně vztahuje úryvek 109 v souvislosti s ττεριέχειν, byl jejím autorem.13 Není nicméně příliš zřejmé, jakým způsobem by Anaximandrovo neurčito mohlo řídit všechny věci. Řecký výraz neznamená nutně, že ovládání plyne z obklopování - obojí je nezávisle na sobě přirozenou vlastností čehosi, co je chápáno jako božské -, ale pravděpodobně z něho plyne. Metafora ovládání rovněž tak nutně neimplikuje nějakého vědomého a rozumného činitele, neboť řízení lodi lze považovat 13 περιέχει u Anaximena, zl. 2 (160), je pravděpodobně původní, třebaže kontext je částečně přeformulován; Anaxagorás (k němuž se aristotelská pasáž nevztahuje) nepochybně užil slova το -περιέχον ve zl. 2 (488). κυβερνάν, řízení kosmických prvků či událostí, se objevuje u Hérakleita, zl. 41 (227), Parmenida, zl. 12,3 (306), Diogena z Apollónie, zl. 5 (603). Obě slova ovšem mohl zkombinovat Aristotelés na základě různých zdrojů. 150 za čistě mechanický proces s poukazem na to, že ke změnám kursu dochází mechanickým působením kormidla, a nikoli na základě úmyslů kormidelníka. Avšak bylo-li neurčito chápáno jako v nějakém smyslu božské (108 ke konci), hovoří to ve prospěch předpokladu cílevědomé činnosti. Možné metody řízení jsou následující: (1) na základě obklopování, a to (a) tím, že neurčito brání další expanzi rozrůzněného světa („všech věcí"), nebo (b) že napravuje plýtvání plynoucí z existence změny ve světě; (2) díky imanenci ve všech či v některých věcech, a to (a) jakožto hybná či oživující síla, nebo (b) jakožto princip, pravidlo či zákon změny; (3) díky způsobu, jímž započal svět, a to tak, že byl opatřen trvalým pravidlem či zákonem změny. (1b) je implikováno v úryvku 106, ale na str. 149 n. jsme dokazovali, že to pro Anaximandra pravděpodobně neplatí; týž argument se týká (1a). (2α) by mohlo platit pro Thaleta; (2b) spíše než (3) pro Hérakleita (str. 240 n., 257). (2) právě tak jako (1) nejsou v Anaximandrově případě pravděpodobné, neboť neurčito zjevně nemůže být chápáno jako imanentní rozvinutému světu, a to ani v tom smyslu, v němž byl Thaletův svět jakýmsi způsobem prostoupen božskou oživující substancí; neurčito bylo pravděpodobně nazýváno tímto jménem, protože nebylo totožné s ničím v přírodě. (3) by však bylo možné na Anaximandra uplatnit: je představitelné, že vládu nad všemi věcmi vykonával zákon odplaty mezi protiklady, zákon (či způsob chování), který začal působit v okamžiku, kdy se v neurčitu objevily první protikladné substance, a kterým se stále řídí veškerá změna ve světě. I tak ovšem zůstává pravdou, že Aristotelés mohl mít v první části úryvku 108, a zejména snad ve slovech „řídí všechno", na mysli někoho jiného než Anaximandra - snad Hérakleita či Diogena z Apollónie. Připsání myšlenky obklopování (ιτεριέχειν) monistům se opakuje v úryvku 109; i zde upomíná nekonečná látka na Anaximandra, ačkoli neobklopuje „všechny věci", ale „všechna nebe (ουρανοί)". Toto konstatování podle všeho přejal Theofrastos (101), který si zjevně myslel, že implikuje jednotlivá první nebe, z nichž každé obklopuje samostatný svět: k myšlence nekonečných světů viz str. 158 nn. Ale Aristotelovo vyjádření může být dáno jeho způsobem užívání slova ουρανοί ve speciálním smyslu sfér Slunce, Měsíce a hvězd (srv. De caelo, I,9,278b9); Aristotelés tak mohl jednoduše uplatnit svou vlastní analýzu kosmu (založenou na eudoxovsko-kalippovském schéma- 151 tu) na Anaximandra s jeho jednotlivými kruhy pro nebeská tělesa (str. 173 nn.) a nemít přitom na mysli nic jiného než jeden složený svět. V druhé části úryvku 108 se dozvídáme, že obklopující látka „je božská; neboť je nesmrtelná a nezničitelná, jak tvrdí Anaximandros a většina badatelů o přírodě". Můžeme právem předpokládat, že slova „nesmrtelné a nezničitelné" jsou míněna jako Anaximandrova vlastní, třebaže jiní autoři říkali cosi podobného. Podle Theofrasta, jak vyplývá z úryvku 101B, nicméně příslušný výraz zněl άίδιον και άγήρω. Existuje homérská formule, které se užívá o bozích a jejich příslušenství: „nesmrtelný a nestárnoucí": např. v Od. V,218 (na adresu Kalypsó) ή µέν γαρ βροτός έστι, σύ δ' αθάνατος και άγήρως (srv. též //. 11,447). Krátké epické formule snadno pronikaly do archaické prózy, a je proto pravděpodobné, že právě tato próza, a nikoli její poněkud redundantní ekvivalent u Aristotela, představuje originální znění.14 V každém případě se zdá, že Anaximandros uplatnil na neurčito hlavní atributy homérských bohů: nesmrtelnost a bezmeznou moc (spojenou v jeho případě s bezmeznou rozlohou); nezdá se nepravděpodobné, že je skutečně nazýval „božským"; v tomto bodě byl typickým představitelem předsókratovských myslitelů obecně. (vi) Neurčito se nenachází ve věčném pohybu ani není směsí (O těchto dalších bodech týkajících se neurčita pojednáváme v oddíle „Kosmogonie", str. 163 nn.) Dochovaný zlomek z Anaximandra 110 Simplikios, In Arist. Phys. 24,17 (DK 12 A 9, srv. 101A): ... έτέραν τινά φύσιν άττειρον, έξ ής απαντάς γίνεσθαι τους ουρανούς και ταύς έν αύτοίς κόσµους, έξ ών δέ ή γένεσίς 14 Zvláště proto, že obě slova užívá o struktuře přirozeného světa Euripidés, když popisuje filosofickou kontemplaci (zl. 910 Nauck2): „pozoruje nestárnoucí přirozenost nesmrtelné přírody", αθανάτου καθορών φύσεως κόσµον άγήρω. 152 έστι τοις ούσι, και την φ·θοράν εις ταΰτα γίνεσθαι „κατά το χρεών διδόναι γάρ αυτά δίκην και τισιν άλλήλοις της αδικίας κατά την τοϋ χρόνου τάξιν", ττοιητικωτέροις όνόµασιν αυτά λέγων. 110 ... jakási jiná neurčitá {apeiron) přirozenost, z níž vznikají všechny vesmíry a světy v nich. A z čeho pochází vznikání jsoucích věcí, do toho směřuje také jejich zanikání „podle nutnosti; neboť si navzájem platí pokutu a odplatu za bezpráví podle pořádku času", jak se vyjadřuje poněkud básnickými slovy. (i) Rozsah Simplikios nepochybně cituje z nějaké verze Theofrastových dějin starší filosofie, a to z oddílu o látkovém principu, ιτερί αρχής. Závěrečná klauzule - soud o Anaximandrově stylu - ukazuje, že bezprostředně předcházející slova jsou přímou citací. Slova κατά την τοΰ χρόνου τάξιν, která mnozí pokládali za Theofrastovu parafrázi výrazu κατά το χρεών - bychom měli předběžně přijmout za původní.15 Slova διδόναι... až po αδικίας jsou zcela jistě původní a dobře ilustrují básnický styl, na který Theofrastos upozorňuje. Slova κατά το χρεών bychom měli pravděpodobně také přijmout jako Anaximandrova: χρεών si podrželo výrazně básnické zabarvení (s výjimkou speciálního užití v obratu χρεών έστι) až do hellénistické doby, kdy se výraz το χρεών stal oblíbeným opisem pro smrt. Je to též nejpravděpodobnější emendace ve zl. 80 z Hérakleita κατ' έριν και χρεών (za χρεωµένα), kde tak vzniká podobný obrat, jakým je diskutované místo z Anaximandra. O předcházejících slovech - έξ ών ... až po εις ταΰτα γίνεσθαι - se velmi mnoho diskutovalo. Užití abstraktních pojmů γένεσις a φθορά, které jsou pevnou součástí peripatetického, ale nikoli (soudě z ostatních dochovaných svědectví) 15 Theofrastos sám zcela jistě používal podobné frazeologie, jmenovitě obratu τάξιν τινά και χρόνον ώρισµένον (ο Hérakleitovi). Ale to je velmi odlišný případ od personifikace την τσΰ χρόνου τάξιν, viz k tomu také§(iv). 153 předsókratovského slovníku, napovídá, že tato část pochází z Theofrasta. Rovněž vyznění je peripatetické: jde o téměř doslovné zopakování jednoho z nejzákladnějších Aristotelových tvrzení o prvotní substanci monistických přírodních filosofů: „všechny věci zanikají do toho, z čeho vznikly" (Phys. III,5,204b33; srv. také 85, ř. 3). Theofrastos obvykle citoval jednotlivá slova nebo větné úseky; mohl tak citovat závěrečný úsek určité věty, jejíž zbytek parafrázoval, aby zdůraznil souvislost s následující větou, kterou cituje in extenso. Viz k tomu dále § (v). (ii) Smysl hlavní výpovědi Kontext ukazuje, že Theofrastos považoval citaci za vhodný doklad názoru, který právě připsal Anaximandrovi, že „všechny vesmíry (ουρανοί) a světy (κόσµοι) ν nich" vzešly z neurčitá. Slova έξ ών ... (plurál je pravděpodobně generický) dodávají, že protože vzešly z neurčitá, také se do něho navrátí „podle nutnosti; neboť si navzájem platí pokutu a odplatu za bezpráví..." Z pseudo-Plútarchovy verze (101C) vysvítá, že slovy „vesmíry a světy v nich" měl Theofrastos na mysli άιτειροι κόσµοι, nesčetné světy. Ale proti pochopení slov citovaných z Anaximandra ve smyslu nesčetných světů vznikajících z neurčita a opět do něho zanikajících stojí velmi silná námitka: výraz άλλήλοις ukazuje, že k odplatě dochází navzájem mezi zúčastněnými činiteli, jež jsou podmětem věty. Lze skutečně věřit, že neurčito se dopouští bezpráví na svých vlastních produktech a musí jim platit pokutu? To jistě nelze připustit; ale je-li tomu tak, pak se Theofrastos (ať už mínil mínil ουρανοί a κόσµος cokoli) zmýlil ve vlastním předmětu Anaximandrova dikta.16 Již dávno bylo konstatováno, že věci, které se navzájem dopouštějí bezpráví, si musejí být rovné, sice odlišné, ale korelativní; a že takovými věc- 16 C. H. Kahn, Anaximander and the Origins ofGreek Cosmology, str. 34 n., má za to, že tohoto omylu se dopustil pouze pseudo-Plútarchos, nikoli Theofrastos; ale jeho návrh (str. 50), že κόσµος u Theofrasta se může vztahovat na některé nižší „uspořádání", např. Země či atmosféry, je sotva přesvědčivý. 154 mi jsou nejpravděpodobněji protikladné substance, jež vytvářejí diferencovaný svět.17 (iii) Protiklady Uvidíme později (118, 121), že vytvoření čehosi, co by bylo možné popsat jako „protiklady", bylo pro Anaximandra podstatným stadiem kosmogonie; je proto rozumné předpokládat, že protiklady hrály důležitou roli i v rozvinutém světě. Vzájemná hra protikladů je podstatná u Hérakleita, jehož paradox „svár je spravedlnost" (80, 211) se zdá být záměrnou opravou Anaximandra. Anaximandros je první, u koho se pojem protikladných substancí (který se vrací u Hérakleita, Parmenida, Empedoklea, Anaxagory a nejpozději s Alkmaiónem u pythagorejců) zřetelně objevuje. Anaximandros byl nepochybně ovlivněn pozorováním střídy hlavních ročních období, kdy letní horko a sucho stojí proti zimnímu chladu a dešti. Ustavičnou výměnu mezi protikladnými substancemi vysvětluje Anaximandros pomocí právní metafory odvozené z lidské společnosti: převaha jedné substance na úkor jejího protikladu je „bezpráví"; reakcí na ně je znovunastolení rovnosti prostřednictvím uloženého trestu - vlastně nastolení čehosi více než rovnosti, neboť přestupník je zbaven i části své původní substance. Ta je předána oběti nádavkem k tomu, co jí patřilo, což vede opět (jak si lze domyslet) k přesycení (κόρος) na straně někdejší oběti, která se nyní dopouští bezpráví na svém někdejším utlačiteli. Tímto způsobem je pro Anaximandra pomocí antropomorfní metafory zajištěna jak kontinuita, tak stabilita přírodní změny. Hlavními protiklady v kosmogonii byly teplá a studená substance plamen či oheň a mlha či vzduch. Tyto protikladné substance, s nimiž 17 G. Vlastos, CP 42, 1947, str. 171 n., který následoval Chernisse, se pokusil ukázat, jak by bylo možné smířit základní rovnováhu mezi protiklady s opětovným rozpuštěním světa v neurčitu: v okamžiku, kdy dojde k takovému rozpuštění, tvrdil Vlastos, dojde také ke konečnému vyřízení účtů mezi jednotlivými protiklady (a nikoli mezi nimi a neurčitem). Avšak jestliže princip spravedlnosti platí pro tento přítomný svět, je nesnadné pochopit, jak by mohlo dojít k tak drastické změně dotýkající se všech jeho součástí, jakou je návrat světa do neurčita. 155 jsou spjaty sucho a vlhko, jsou též hlavními kosmologickými protiklady, jež se podílejí na velkých změnách v přírodním světě. Vyčlenil je pravděpodobně nejprve Hérakleitos, než je Empedoklés pozvedl do podoby standardních neredukovatelných prvků. Pokud jde nicméně o protiklady u Anaximandra, je na místě opatrnost: je např. možné, že peripatetikové dosadili na místo Anaximandrových konkrétnějších výrazů své vlastní abstraktnější formulace: teplé a studené atd. Pro Anaximandra svět možná sestával ze substancí, které sice měly individuální tendence protikladné individuálním tendencím jiných substancí, ale nemusely být formálně popisovány jako protiklady ve smyslu např. tvrdého a měkkého; mohly to být jednoduše oheň, vítr, železo, voda, muž, žena apod. (iv) „Podle pořádku času" Závěrečná část citace, „podle pořádku času", je rozvinutím metafory bezpráví. Jaký pořádek čas určuje? Slovo τάξις navozuje představu nařízení trestu soudcem nebo, lépe, výměr poplatku jako v athénských seznamech poplatníků. V těchto případech je nařizována či stanovována výše trestu či platby; to může sotva být primární účel výměru, jejž stanovuje Čas. Čas musí pravděpodobně určovat časovou lhůtu splátky; její výše by měla odpovídat navrácené sumě plus úměrné pokutě. Myšlenka časové lhůty je na místě: bezpráví léta má být vyrovnáno během zhruba stejně dlouhého období zimy, bezpráví noci během doby trvání dne atd. Nemůže být míněna žádná jednotná perioda; Čas stanovuje příslušný výměr odpovídající tomu kterému případu. Že je zde v pozoruhodné personifikaci Času navíc implicitně obsažena představa nevyhnutelnosti, může naznačovat podobný „soud, jemuž předsedá Čas" u Solóna zhruba jednu generaci před Anaximandrem: 111 Solón, zl. 24 Diehl, ř. 1-7 έγώ δέ τών µέν σϋνεκα ξυνήγαγον δήµον, τί τούτων ττρίν τυχεΐν έτταυσάµην συµµαρτυροίη ταΰτ' άν έν δίκη Χρόνου µήτηρ µεγίστη δοαµόν ων Όλυµττίων άριστα, Γη µέλαινα, της έγώ ττοτε όρους άνεΐλον ττολλαχη ττεττηγότας· ττρόσ·θεν δέ δουλεύουσα, νυν ελευθέρα. 156 111 Proč jsem přestal dřív, než jsem dosáhl cílů, kvůli kterým jsem svedl lid dohromady? Veliká Matka olympských bohů by mi byla nejlepším svědkem před soudem Času - černá Země, jejíž hraniční kameny, pevně zapuštěné na četných místech, jsem kdysi odstranil; předtím byla zotročená, nyní je svobodná. Země zde ospravedlňuje Solónův požadavek, protože byla v určitém časovém intervalu osvobozena; to je význam „soudu Času". Není zde míněna žádná předem stanovená časová lhůta. I jinde u Solóna je to nevyhnutelnost odplaty, na kterou je znovu a znovu kladen důraz; podobně u Anaximandra - jak můžeme dovodit - musí být bezpráví nevyhnutelné potrestáno, dříve či později v čase - ovšem příslušné periody, protože se jedná o periody velkých ročních, ale i méně významných změn, musejí být stanovovány přiměřeně každému případu. (v) Originál Theofrastovy parafráze Na str. 154 n. jsme naznačili, že (doslovně) „z čeho pochází vznikání jsoucích věcí, do toho směřuje také jejich zanikání" může být Theofrastova parafráze něčeho z Anaximandra, o čem se Theofrastos domníval, že to lze přeformulovat běžnou aristotelskou terminologií. Jestliže toto konstatování u Anaximandra bezprostředně předcházelo Anaximandrovu diktu o odplatě protikladů (jak může naznačovat spojující obrat κατά τό χρεών), pak se i ono pravděpodobně vztahovalo k chování protikladů v rozvinutém světě. Předkládám k úvaze, že myšlenka, kterou mohl Anaximandros v tomto kontextu vyjádřit a která mohla Theofrasta v naznačeném smyslu zavést, mohla být následující: protikladné substance platí pokutu každá svému vlastnímu protikladu a žádnému jinému; např. horká substance studené, a nikoli těžké nebo tvrdé. Jde o hypotézu, bez níž se neobejde Anaximandrova teorie kosmické stability a která je sice evidentní pro nás, ale nebyla tak evidentní ve své době, neboť Hérakleitos ji také musel pro své speciální účely zvlášť zdůrazňovat. Tento axióm mohl být stanoven tak obecným způsobem a možná v tak neúplném kontextu, že se Theofrastos mohl zmýlit v jeho vlastním významu. 157 Nesčetné světy (i) Spíše postupné než současné Množství světů v nějakém smyslu připisuje Anaximandrovi Theofrastos: „...jakási jiná nekonečně rozlehlá přirozenost, z níž vznikají všechny vesmíry a světy v nich" (101A). Zlomek o věcech, jež si navzájem platí pokutu za bezpráví, byl uveden jako vztahující se nějakým způsobem k tomuto procesu; v tomto bodě se Theofrastos zřejmě zmýlil (str. 153 n.). V doxografíckých verzích Theofrasta se dovídáme, že tyto mnohé světy byly άιτειροι, tj. nekonečné či nesčetné. Mnoho se diskutovalo o tom, zda tyto nesčetné světy následovaly po sobě (takže náš svět případně zanikne a bude následován jiným světem atd.), anebo zda existují současně. Zeller zastával první interpretaci, Burnet druhou; Cornford prokázal chybnost četných Burnetových argumentů, a získal tak Zellerově interpretaci znovu obecné uznání (viz CQ 28, 1934, str. 1 nn., a Principium Sapientiae, str. 177 nn.). (ii) Ale ani postupné světy asi nejsou u Anaximandra pravděpodobné Na jiném místě (CQ N.S. 5, 1955, str. 28 nn.) jsem vyslovil domněnku, že Anaximandros ve skutečnosti možná nevěřil v žádný typ nesčetných světů; tuto domněnku (kterou podpořil C. H. Kahn, Anaximander and the Origins of Greek Cosmology, str. 46-53) zde podložím dalšími argumenty. Jestliže nebeská tělesa mohla některým lidem vnukat představu současně existujících světů (nikoli však Anaximandrovi, který nebeská tělesa pokládal za otvory v ohňových prstencích, str. 175 nn.), v oblasti přírodních jevů neexistuje naprosto nic, co by vyvolávalo představu postupných světů - oddělených postupných světů (neboť právě takové zjevně míní jak Theofrastos a jeho pokračovatelé, tak jeho moderní následovníci) v protikladu k postupným změnám ve stavu jednoho pokračujícího světa. Takovéto změny vyjadřuje mytická představa katastrof způsobených požárem nebo potopou, jak ji popisuje Platón v Timaiovi 22c-e nebo mýtus o potopě za Deukalióna a jak ji do určité míry sugerují přírodní jevy; srv. str. 179 n. Neexisto- 158 val však důvod k doměnce, že celý svět spěje k zániku nebo že když zanikne, bude vystřídán jiným světem. Víra v cyklus oddělených světů by byla odporovala jak celému mytologickému pozadí řeckého myšlení, tak diktátu zdravého rozumu; a její přítomnost u Anaximandra by byla nanejvýš překvapivá. Ale pro někoho, kdo byl již obeznámen s radikálními proměnami Empedokleova „sfaira" (str. 381 nn.) a s Leukippovou a Démokritovou atomistickou teorií nesčetných světů, které vznikají a zanikají všude v nekonečném prostoru (str. 535), a kdo byl možná již náchylný k desinterpretaci Hérakleita ve smyslu předpokladu posloupnosti světů (str. 259 n.), tato představa již nemusela být tak podivná. Pokud k tomu měl nějaký zvláštní motiv, mohl Theofrastos - nebo jeho epigoni - mylně a anachronisticky připsat tuto představu Anaximandrovi. Takovým motivem, jak se domnívám, mohly být atomistické argumenty pro nesčetnost světů, jak je stručně shrnuje Aristotelés v následující velmi vlivné pasáži. (iii) Aplikoval Theofrastos na Anaximandra atomistické argumenty? 112 Aristotelés, Phys. HI,4,203b23: ... δια γάρ το έν τη νοήσει µη ύπολείπειν και ό αριθµός δοκεΐ άπειρος είναι και τα µαθηµατικά µεγέθη και τό έξω τοΰ ουρανού- άπειρου δ' όντος τού έξω, και σώµα άπειρον είναι δοκεΐ και κόσµοι· τί γαρ µάλλον τοΰ κενού ενταύθα ή ενταύθα; 112 ... neboť tím, že jsou v myšlení nevyčerpatelné, jeví se i počet i matematické velikosti i to, co se nachází vně nebe, jako nekonečné. Avšak je-li to, co se nachází vně, nekonečné, zdá se nekonečné i těleso i světy: neboť proč by měly existovat spíše v jedné části prázdna než v jiné? Tato pasáž uvádí pátý a podle Aristotela nejdůležitější motiv pro zavedení pojmu nekonečna. Argument, podle něhož, je-li vně nebe nekonečno, je i těleso nekonečné, a je-li těleso nekonečné, jsou nekonečné i světy, je převzat od atomistů, které měl Aristotelés na tomto místě nepochybně na mysli. Nicméně nutnost nekonečných světů plyne z hypotézy nekonečného tělesa, ať už tato hypotéza sama je, či 159 není odůvodňována (jako u atomistů) na základě nekonečného prázdna. Tato úvaha mohla Theofrasta přivést na myšlenku, že první a nejvýznačnější stoupenec nekonečného tělesa, totiž Anaximandros (neboť tak Theofrastos rozuměl Anaximandrovu άπειρον), věřil také v nekonečné světy. Tyto nekonečné světy by se pak chovaly podobně jako nekonečné světy atomistů: existovaly by jak současně, tak postupně, tj. neustále by vznikaly a zanikaly. Že se všechny nesčetné světy chovají tímto způsobem, předpokládá Aristotelés v druhé části úryvku 116. Nalezneme-li doklad toho, že Theofrastos chápal Anaximandrovy světy jako existující současně i postupně, bude to silný argument pro domněnku, že na Anaximandra aplikoval atomistickou úvahu. (iv) Doxografické doklady možná naznačují, ze Theofrastos uplatnil atomistický model světů na Anaximandra Obrátíme-li pozornost k doxografickým pramenům, které mohou lépe objasnit Theofrastovy názory, shledáme, že doklady jsou zmatené a do určité míry porušené. Tak jeden ze dvou našich pramenů pro Aetia (pseudo-Plútarchos; srv. Aetios, Plac. 11,1,3 = DK 12 A 17) připisuje nesčetné světy pouze atomistům, zatímco druhý (Stobaios) také Anaximandrovi, Anaximenovi, Archelaovi, Xenofanovi (!) a Diogenovi z Apollónie. Ani jedna z obou verzí nemůže být věrnou kopií Theofrasta; ale obě mohly vzniknout zevšeobecněním atomistických argumentů. Aetios {Plac. 1,7,12 = DK 12 A 17) navíc směšoval hypotézu nesčetných světů s obecně rozšířeným názorem, že hvězdy jsou bohové. Není pravděpodobné, že za těmito zmatky (které lze pozorovat také u Cicerona) stojí pouhé Theofrastovo konstatování, že Anaximandros postuloval následnost světů. Dva významní svědkové mají poměrně vyhraněné názory: 113 Simplikios, In Arist. Phys. 1121,5 {DK 12 A 17): οι µέν γαρ απείρους τφ ιτλήθει τους κόσµους ΰττοθέµενοι, ώς οι περί Άναξίµανδρον και Λεύκιππον και ∆ηµόκριτον και ϋστερον οι περί Έπίκουρον, γινοµένου? αυτούς και φθειροµένους ύπέθεντο έπ' άπειρον, άλλων µέν άεί γινοµέν ων άλλων δέ φθειροµέν ων, και την κίνησιν άίδιον ελεγον... 160 113 Neboť ti, kdo předpokládali, že světy jsou co do množství neko nečné, jako přívrženci Anaximandrovi, Leukippovi a Démokritovi a později Epikúrovi, předpokládali také, že tyto světy vzni kají a zanikají v nekonečném čase: zatímco jedny stále vznikají, jiné zanikají; a říkali také, že pohyb je věčný... Tento komentář k úryvku 112 je pravděpodobně Simplikiův vlastní a není přímou reprodukcí Theofrasta. Lze však očekávat, že Simplikios byl ovlivněn theofrastovskou interpretací; a táž interpretace se skutečně objevuje v jednom prameni, který je starší než Simplikios a který je prostřednictvím různých mezičlánků závislý na theofrastovské tradici (v první části směšuje Anaximandra s Anaxagorou): 114 Augustinus, De civ. dei, VIII.2 (DK 12 A 17): non enim ex una re sicut Thales ex úmore, sed ex suis propriis principiis quasque res nasci putavit (se. Anaximander). quae rerum principia singulárům esse credidit infinita, et innumerabiles mundos gignere et quaecumque in eis oriuntur; eosque mundos módo dissolvi módo iterum gigni existimavit, quanta quisque aetate sua manere potuerit. 114 Neboť [Anaximandros] se domníval, že věci nevznikají z jedné věci, jako se to domníval Thalés o vodě, nýbrž že každá vzniká ze svých vlastních principů. Věřil, že tyto principy jednotlivých věcí jsou nekonečné a dávají vznikat nesčetným světům a všemu, co vzniká v nich. Měl za to, že tyto světy tu zanikají, tu opět vznikají, podle věku, po který je každý z nich schopen přetrvat. V tomto úryvku jsou nepochybně míněny světy, které vznikají a zanikají napříč prostorem (či neurčitem); slova „quanta ... potuerit" naznačují nepravidelnost, která je cizí představě posloupnosti jednotlivých světů, ale která je podstatná pro atomistickou koncepci.18 18 Jedna pasáž z Cicerona (De nat. deor. 1,10,25 = DK 12 A 17), která Anaximandrovi připisuje představu světů, jež. se rodí a umírají „longis 161 Dva na sobě nezávislé prameny, jeden nepřímo a druhý přímo ovlivněný tradicí odvozenou z Theofrasta, tak připisovaly Anaximandrovi atomistické světy. Předpoklad, že takové světy, a to jak současné, tak následné, mu připisoval Theofrastos sám, by navíc vysvětloval, proč v některých částech doxografické tradice o Anaximandrovi docházelo ke směšování obou dvou. (v) Další argumenty pro a proti této hypotéze Tato interpretace má dvě obtíže, které je nutno zmínit. (a) Je možné, že v úryvku 109 chtěl Aristotelés připsat mnohost světů monistickým badatelům o přírodě vůbec; nekonečná prvotní substance, říkají, „obklopuje všechna nebe (ουρανούς)". Jako odpo věď na tento problém jsme na str. 151 n. navrhli, že Aristotelés užil termínu ουρανοί ve svém speciálním významu „nebeských sfér"; měl na mysli „všechno, co se nachází uvnitř prvního nebe" a (možná kvů li analogii s Anaximandrovými kruhy) vyjádřil tento pojem jazykem odpovídajícím jeho vlastní kosmologii. Jisté je, že v úryvku 108 se o nekonečné prvotní substanci říká, že obklopuje pouze „všechny věci", a jinde u Aristotela neexistuje žádná zmínka o nesčetných sa mostatných světech před atomisty. (b) Kdyby si Theofrastos myslel, že každý, kdo uznává nekoneč nou látku, musí klást také nesčetné světy podobně jako atomisté, proč Simplikios v úryvku 147 (pokračování úryvku 113) napsal, že Anaximenés, jehož prvotní substanci Theofrastos i Simplikios popi sovali jako nekonečnou, věřil v posloupnost jednotlivých světů? Od lišení od Anaximandra je záhadné při každé interpretaci. Ale jako zastánci této představy jsou zmiňováni Hérakleitos a Diogenés. Je jisté, že Simplikios připisoval postoupné světy Hérakleitovi, a je možné, že si myslel, že Anaximenés by měl být jako zastánce před stavy specifické prvotní substance řazen vedle něho spíše než vedle Anaximandra a atomistů, jejichž αρχή byla nediferencovaná. Je intervallis", možná ukazuje stejným směrem, ačkoli jistoty zde vzhledem k dvojznačnosti termínu „intervallis" (prostorově nebo časově?) nelze nabýt. 162 také možné, že Anaximenés vůbec nepatří do této skupiny: viz pozn. na str. 194. Přesto prese všechno tato dvě záhadná svědectví nelze považovat za vyřízená. Na druhé straně existují tři speciální rysy Anaximandrovy kosmologie, které docela dobře mohly podpořit výklad ve smyslu nesčetných světů: (1) teorie, podle níž Země je obklopena množstvím - možná nekonečným množstvím - prstenců nebeských těles (str. 173 nn.); (2) teorie, že Země vysychá, která byla zřejmě součástí širší teorie cyklických změn na zemském povrchu - posloupnosti κόσµοι ve smyslu místního uspořádání (str. 179 nn.); (3) potenciální dvojznačnost zlomku známého Theofrastovi. Zdá se, že tento zlomek popisoval vlastně vzájemnou interakci substancí v rámci světa, ale Theofrastos jej chybně aplikoval na interakci mezi světem a neurčitem. Tímto způsobem může (1) přispět k představě současně existujících světů a (2) a (3) k představě světů po sobě následujících. Theofrastos mohl použít atomistických argumentů a přičíst Anaximandrovi světy, jež existují jak současně, tak postupně. Kosmogonie (i) „ Věčný pohyb" a vír: přicházejí u Anaximandra v úvahu? 115 Hippolytos, Ref. 1,6,2 (DK 12 A 11, srv. 101B): ... κίνησιν άίδιον είναι, έν ·ή συµβαίνει 7»·νεσθαι τους ουρανούς. 116 Aristotelés, Phys. VIII,l,250bll: πότερον yéyové ποτέ κίνησις ... ή ούτ' έ7ένετο ούτε φθείρεται άλλ' άεί ην και άει έσται, και τούτ' άθάνατον και άπαυστον υπάρχει τοις ούσιν, οίον ζωή τις ούσα τοις φύσει συνεστώσι ττάσιν; ... αλλ' όσοι µέν άπειρους τε κόσµους ειναί φασι, και τους µεν 7ί·Ύνεσ^0"' του<> δε φθείρεσθαι των κόσµων, άεί φασιν είναι κίνησιν ... όσοι δ' ένα, <ή άεί> ή µη άεί, και περί της κινήσεως ύποτίθενται κατά λόγον." 19 <ή άεί> (Ross) má oporu v Themistiově i Simplikiově komentáři. Smysl je ten, že ti, kdo postulují jeden věčný svět, postulují také věčný pohyb; ti, kdo postulují jeden ne-věčný svět, nepostulují věčný pohyb. 163 117 Aristotelés, De caelo, II,13,295a7: αλλά µην ει γε έστι κίνησίς τις κατά φύσιν, ούκ αν ή βίαιος είη φορά µόνον σΰδ" ήρέµησις· ώστ' ει βία νΰν ή γη µένει, και συνήλθεν έττί τό µέσον φεροµένη δια την δίνησιν. ταύτην γαρ την αίτίαν πάντες λέγουσιν έκ των έν τοις ύγροΐς και ιτερί τον αέρα συµβαινόντων έν τούτοις γαρ άεΐ φέρεται τά µείζω και τά βαρύτερα ιτρός τό µέσον της δίνης, διό δη την γήν ττάντες όσοι τον ούρανόν γεννώσιν έττί µέσον συνελθεΐν φασίν. 115 ... pohyb, při němž dochází ke vzniku vesmírů, je věčný. 116 Zda pohyb někdy vznikl..., anebo nevznikl ani nezaniká, nýbrž vždycky byl a vždycky bude a je tím, co je ve jsoucích věcech nesmrtelné a nepřestávající, jako by ve všech přirozených vě cech byl jakýsi život? ... Ale všichni, kdo tvrdí, že existují ne konečné světy a že některé z nich vznikají a jiné zanikají, tvrdí, že pohyb existuje vždy..., zatímco všichni, kdo tvrdí, že existu je jeden svět, ať už věčný, nebo ne, činí analogický předpoklad také o pohybu. 117 Avšak jestliže vskutku existuje jakýsi přirozený pohyb, pak ne bude existovat pouze násilný pohyb ani pouze násilný klid; tak že setrvává-li nyní Země na místě násilím, pak také k jejímu shromáždění do středu došlo proto, že k němu byla unášena po hybem víru. (Neboť tuto příčinu uvádějí všichni, usuzujíce z toho, k čemu dochází ve vodě a ve vzduchu; zde jsou totiž větší a těžší části vždycky unášeny ke středu víru.) Proto všich ni, kdo dávají vzniknout vesmíru, tvrdí, že se Země shromáždila ve středu. Theofrastos zjevně tvrdil, že neurčito se vyznačuje věčným pohybem, který je v nějakém smyslu odpovědný za nesčetné světy. Podobným způsobem připisoval věčný pohyb Anaximenovi, pravděpodobně proto, že Anaximenés podobně jako Anaximandros neuvedl nic, Všimněme si, že tento rozbor nepočítá s jednotlivými světy, které následují po sobě (jež by vyžadovaly věčný pohyb). 164 co by mohlo očividně působit jako příčina změny. Aristotelés opakovaně vytýkal monistům právě tuto chybu; ale úryvek 116 ukazuje, že byl příležitostně schopen rozumět jejich způsobu myšlení lépe než jeho žák Theofrastos. Aristotelés v něm uvažuje o nezrozeném pohybu, který je „nesmrtelný" a který je obsažen ve věcech jako jakýsi život. Snad přitom myslel na Thaleta (str. 127); ale obrat „nesmrtelné a nepřestávající" upomíná na podobný obrat, který Aristotelés v úryvku 108 připisuje kromě jiných Anaximandrovi; uvědomil si pak zřejmě, že pro Anaximandra byla změna v kosmu spjata s božstvím, silou života a pohybu, neurčita. Pod titulem „věčného pohybu" měl Theofrastos u Anaximandra na mysli, pravděpodobně jakýsi explicitnější, mechanický druh pohybu podobný atomistickému, o jakém se nepřímo zmiňuje druhá část úryvku 116; viděli jsme (str. 160 n.), že Theofrastos mohl v otázce nesčetných světů docela dobře řadit Anaximandra do stejné skupiny s atomisty. Někteří moderní badatelé (např. Burnet) měli za to, že Anaximandros postuloval jakýsi chaotický pohyb podobný pohybu přetřásání na opálce, o němž hovoří Platónův Timaios; jiní (např. Tannery) připisovali neurčitu kruhový pohyb. Obojí je stejně nepřesvědčivé. Je totiž vysoce nepravděpodobné, že by Anaximandros byl kdy takto izoloval otázku pohybu; neurčito bylo božské a byla mu přirozeně vlastní schopnost pohybovat, čímkoli a kamkoli se mu zachtělo. Chtít definovat jeho vlastnosti přesněji by odporovalo Anaximandrovu záměru. Často se lze dočíst o víru nebo vírech u Anaximandra. Ve skutečnosti pro to neexistuje žádný doklad s výjimkou Aristotela v úryvku 117, který představuje vysoce komplikovanou apriorní úvahu. Aristotelés však, když psal tuto pasáž, rozhodně neměl na mysli Anaximandra; neboť krátce na to (123) odlišuje Anaximandra od většiny badatelů o přírodě s odůvodněním, že Země u něho setrvává uprostřed díky rovnováze, a nikoli díky působení běžných „sil". Toto odlišení a následující diskuse tvoří dodatek k diskusi o víru a jeho působení, který zde již není předmětem úvahy; lze tedy mít za to, že Aristotelés hovořil velmi volně, když v úryvku 117 řekl, že „všichni, kdo dávají vzniknout vesmíru, tvrdí, že se Země shromáždila ve středu", pokud toto tvrzení implikuje víc než pouhý růst. Víry nejsou v naší doxografické tradici spojovány s nikým před Empedokleem; přitom Aristotelovo zevšeobecnění v úryvku 117 by Theofrasta bylo jistě vedlo k tomu, aby se zmínil o dřívějších výskytech, kdyby byl schopen ně165 jaké nalézt. Přesto je možné, že to, co se na prvním stupni Anaximandrovy kosmogonie vydělilo z neurčita, byl vír; viz str. 170; co lze však vcelku vyloučit, je jednak představa, že celé neurčito se nacházelo ve vířivém pohybu, jednak představa, že denní pohyb nebeských těles je vyvolán touto příčinou (což by nešlo dohromady s rovnovážností Země v úryvku 123). Tendenci těžkých těles pohybovat se směrem do středu předpokládá většina raných kosmogonií. To sice zčásti mohlo být dáno pozorováním působení vírů v každodenní zkušenosti, jak o tom svědčí úryvek 117; ale zčásti to bylo pouhé vyjádření zjevného uspořádání součástí viditelného kosmu. (ii) Jak vzešly protiklady z neurčita? 118 Aristotelés, Phys. I,4,187a20 (DK 12 A 16), výňatek z 104): oí δ' έκ τοΰ ενός ένούσας τάς έναντιότητας έκκρίνεσϋαι, ώσπερ 'Αναξίµανδρος φησι και όσοι δ' εν και πολλά φασιν είναι, ώσπερ 'Εµπεδοκλής καϊ 'Αναξαγόρας· έκ τοΰ µίγµατος γάρ και ούτοι έκκρίνσυσι τάλλα. 119 Simplikios, In Arist. Phys. 24,21 (DK 12 Α 9, pokračování k 101A): δήλον δε ότι την εις άλληλα µεταβολήν των τεττάρων στοιχείων ούτος Φεασάµενος ούκ ήξίωσεν έν τι τούτων ύποκείµενον ποιήσαι, άλλα τι άλλο παρά ταΰτα· ούτος δε ούκ άλλοιουµένου τοΰ στοιχείου τήν γένεσιν ποι εί, αλλ' άποκρινοµέν ων των εναντίων διά της άιδίου κινήσεως. 118 Druzí říkají, že protiklady se vydělují z jednoho, v němž jsou obsaženy; to tvrdí např. Anaximandros a všichni ti, kdo říkají, že existuje jedno a mnohé, jako Empedoklés a Anaxagorás; ne boť i oni vydělují ostatní věci ze směsi. 119 Je jasné, že když [Anaximandros] viděl vzájemnou proměnu čtyř prvků, usoudil, že je správné nečinit podkladem žádný z nich, nýbrž něco jiného mimo ně; [Anaximandros] nevytváří vznik prostřednictvím proměny prvku, nýbrž oddělováním pro tikladů skrze věčný pohyb. 166 Z první věty úryvku 119 lze téměř s jistotou usuzovat, že Simplikios již necituje Theofrasta, nýbrž podává svou vlastní parafrázi toho, co právě citoval. Ve druhé větě je částečně závislý na Aristotelově rozboru v úryvku 104. Mezi jeho komentářem a Aristotelovým originálem jsou dva pozoruhodné rozdíly: (a) protiklady se vydělují z (έκκρίνεσθαι) u Aristotela, ale oddělují se (άττοκρινοµέν ων) u Simplikia; (b) Simplikios, a nikoli Aristotelés, řekl, že k oddělování dochází skrze věčný pohyb. U. Holscher (Hermes, 81, 1953, str. 258 nn.) se pokusil dokázat, že Simplikios ve druhé větě úryvku 119 (tak jako v In Arist. Phys. 150,22) prostě a jednoduše rozvádí Aristotela a netlumočí naprosto žádnou Theofrastovu interpretaci; tato pasáž tudíž není dobrým svědectvím o Anaximandrovi, pokud nelze důvěřovat Aristotelovi v úryvku 118. Aristotelés však - argumentuje Holscher dále - měl sklon vinterpretovávat svá vlastní jednoduchá tělesa a své dva páry základních protikladů do všeho a překroutil Anaximandra tím, že na místo oddělování dosadil vydělování z neurčita, a tak z něho učinil směs protikladu. Theofrastos připisoval Anaximandrovi oddělování, a to nikoli oddělování protikladů, nýbrž oddělování nesčetných světů (άιτοκεκρίσθαι, ve 101C); právě to byl podle Hólschera vlastní význam tohoto slova. Proti této vynalézavé teorii lze vznést následující námitky. Zmínka o věčném pohybu u Simplikia se opírá o Theofrasta, a nikoli o Aristotela (viz 115); totéž patrně platí pro užití slovesa pro oddělování. Ačkoli tedy Simplikios, jak všichni uznávají, na tomto místě Theofrasta necituje, pravděpodobně měl na mysli jeho výklad o Anaximandrovi. Hölscherovi se dále nepodařilo přesvědčivým způsobem vyvrátit nejzávažnější svědectví hovořící proti jeho teorii, totiž úryvek 121. Toto pokračování pseudo-Plútarchovy doxografie z úryvku 101C říká, že „to, co z věčného plodí teplo a chlad, se oddělilo při vzniku tohoto světa", a pokračuje pak výčtem podrobností kosmogonie. Toto konstatování, jakkoli zkomolené, tlumočí Theofrasta a ukazuje, že Theofrastos přijímal oddělení neurčitá a protiklady jako součást Anaximandrovy kosmogonie. Protože dochovaný zlomek (110) napovídá, že svět je stále ještě složen z protikladů, zdá se oprávněné přijmout Theofrastův i Aristotelův názor, že protiklady hrály v Anaximandrově kosmogonii nějakou roli. Varování týkající se výrazu έκκρίνεσθαι u Aristotela lze nicméně přijmout; zdá se poměrně pravděpodobné, že jde o překroucení výra167 zu άττοκρίνεσθαι. Α podle úryvku 121 nebyly tím, co se oddělilo, protikladné substance (oheň a mlha), nýbrž cosi, co tyto substance zplodilo. Mohlo to být nějaké semeno, mohl to být vír; v tomto bodě možná v tradici panoval zmatek (viz str. 170). V každém případě nejsme oprávněni předpokládat s Aristotelem, že protiklady byly v (ένσύσας) neurčitu a vydělily se z něho; tím méně smíme definovat neurčito jako směs, jak je možná definoval Aristotelés.20 Anaximandros neurčito jasně nedefinoval ani neanalyzoval; to však samozřejmě neznamená, že se podle Anaximandra nemohlo ve vztahu ke svým produktům chovat svým způsobem jako složenina - buď jako mechanická směs, nebo jako sloučenina.21 Pokud protiklady povstávaly přímo z neurčitá oddělováním, jak uvádí Simplikios v úryvku 119, pak bylo neurčito nevědomky pojímáno jako nehomogenní; neboť oddělování nemůže implikovat pouze izolaci části neurčitá, totiž té části, která se stává světem; implikuje tuto izolaci a nějakou změnu v izolované části. Pokud touto změnou nebylo objevení se protikladů, ale čehosi, co je plodí, pak z toho bylo možné vyvodit, že neurčito je taková věc, která obsahuje např. spermata nebo embrya; ale to stále ještě neznamená, že Anaximandros přemýšlel o neurčitu jako o něčem, co má nějakou specifickou povahu. 20 Srv. 120 Aristotelés Met. XII,l,1069b20 (DK 12 A 16): ... και τοντ' εστί το Άναξαγόρου εν (βέλτιον γαρ ή όµοϋ πάντα) και 'Εµ πεδοκλέους το µίγµα και 'Αναξίµανδρου, και ώς ∆ηµόκριτος φησιν (... α toto je Anaxagorovo jedno [neboť to je lepší popis než „všechny věci zároveň "] a Empedokleova a Anaximandrova směs a to, co popisuje Dé mokritos). Je-li úryvek 118 pochybný, zdá se, že tato pasáž s jistotou při pisuje Anaximandrovi jakousi směs; G. Calogero nicméně navrhuje číst 'Αναξίµανδρου <τό άιτειρον>. 21 Jak navrhují Cornford a Vlastos (CP 42, 1947, str. 170-172). Sim plikios (492) cituje Theofrastovo tvrzení, že směs všech věcí u Anaxagory lze chápat jako, jednu substanci, která je neurčitá jak co do povahy, tak co do velikosti", a že Anaxagorás se prý podobá Anaximandrovi - není však jasné, zda v myšlence směsi. 168 (iii) Skutečná formace kosmu 121 Pseudo-Plútarchos, Strom. 2 (pokračování k 101C a 122A = DK 12 A 10): φησί δε τό έκ τοΰ άιδίου γόνιµον θερµού τε και ψυχρού κατά την γένεσιν τούδε τοΰ κόσµου άττοκριθήναι καί τίνα έκ τούτου φλογός σφαϊραν ττεριφυη ναι τφ περί την γήν αέρι ώς τφ δένδρω φλοιόν ήστινος άττορραγείσης και εις τινας άττοκλεισθείσης κύκλους ύττοστήναι τον ήλιον και την σελήνην και τους αστέρας. (Pokračuje ν 134.) 121 Tvrdí, že to, co z věčného plodí teplo a chlad, se oddělilo při vzniku tohoto světa a že se z toho utvořila jakási ohňová sféra okolo vzduchu obklopujícího Zemi, jako kůra okolo stromu. Když ta se odtrhla a rozlámala na jakési kruhy, povstalo Slunce, Měsíc a hvězdy. Tato pasáž (kterou pro nebeská tělesa doplňuje Hippolytos v úryvku 125) je prakticky naším jediným dokladem Theofrastova referátu o podrobnostech kosmogonického procesu u Anaximandra. Stromata jsou v tlumočení Theofrasta obvykle méně přesná než Simplikios a Hippolytos (srv. 101); ale nelze pochybovat o tom, že citovaná pasáž se na něm zakládá, a citace příměru s kůrou, který vypadá, jako by byl převzat z Anaximandra samého, napovídá, že pasáž přinejmenším místy sleduje Theofrasta dosti těsně. Obrat έκ τοΰ άιδίου, „ζ věčného", snad znamená „z neurčita", jež bylo popsáno jako nesmrtelné.22 Formulace „to, co z věčného plodí teplo a chlad, se oddělilo" zůstává i tak obtížná, γόνιµος (plodivý) bylo oblíbené peripatetické slovo, které si obvykle uchovávalo určitý, 22 Jiná možnost je, že celý obrat znamená „to, co bylo po celý čas schopno plodit..." V tomto případě bychom očekávali έξ άιδίου, bez členu. Na druhé straně umístění slov έκ τοϋ άιδίου mezi τό a γόνιµον je téměř stejně podivné. V každém případě šroubovanost výrazu nelze přičítat Anaximandrovi a ani jedna ani druhá možnost nic nemění na temnosti významu. Κ možné Anaximandrově vágnosti srv. pěknou analýzu J. Barnese, The Presocratic Philosophers, I, str. 43. - 169 byť i jen slabý nádech biologického plození. V pátém století se slovo γόνιµος objevuje jen dvakrát, u Euripida a u Aristofana - ten jej užívá jako oslabenou metaforu -, odhlédneme-li od technického lékařského významu (o kritických obdobích nemoci; biologický význam je zde téměř zcela potlačen) v hippokratovských Návštěvách u pacienta. Zdá se proto nepravděpodobné, že by šlo o anaximandrovský termín; a vzhledem k výskytům tohoto slova - zvláště u Plútarcha jako mrtvé metafory bez biologických implikací si nemůžeme být jisti, že zde mělo vyjadřovat zevšeobecnění jakkoli vzdáleně biologické povahy. To je nutné zdůraznit vzhledem k oblíbenosti Cornfordova návrhu, že toto stadium u Anaximandra odpovídá zrození kosmogonického vejce v „orfických" výkladech (viz o nich str. 38-45). Nebylo by překvapivé, kdybychom shledali, že Anaximandros při výkladu o nejobtížnějším stadiu formace světa - o vzniku heterogenní mnohosti z jediného pramene, v tomto případě z neurčitá - sáhl po starém mytologickém prostředku pohlavního plození. Neměli bychom nicméně očekávat nějaký primitivní a explicitní model typu vejce; naše doklady rozhodně nehovoří ve prospěch jakéhokoli takového sexuálního prostředku, byť v metaforickém smyslu. S naprosto odlišným návrhem přišel Vlastos (CP 42, 1947, str. 171, pozn. 140), podle něhož το γόνιµον nebyla ani tolik nějaká věc jako spíše proces. Například vír by mohl docela dobře vysvětlovat objevení se protikladů; pokud jde o frazeologii, můžeme ji porovnat s Démokritem, zl. 167: δΐνον άττό τοΰ τταντός άττοκρι/θήνοα („vír se oddělil z celku").23 Avšak i kdybychom ponechali stranou námitky vznesené výše v § (i), zůstává otázka, proč Theofrastos nepoužil jednoduše slova δίνος nebo δίνη, jestliže chtěl popsat proces, který mu byl dobře znám a který by byl navíc zvýraznil podobnost mezi Anaximandrem a Anaxagorou (pozn. 21 na str. 168)? Kdyby byl tohoto slova použil, neměli bychom onen vágní opis u pseudo-Plútarcha. Je přinejmenším možné, že Theofrastos sám byl na pochybách, pokud jde o toto první 23 Že se „oddělování" může vztahovat jak na výsledky víru, tak na vír sám, dokazuje Anaxagorás, zl. 9 init.: οΰτω τούτων ιτεριχωρσύντων τε και άποκρινοµένων ύπό βίης τε και ταχντητος... („když se tyto věci takto otáčely a byly násilím a rychlostí oddělovány...") 170 170 stadium, snad pro nedostatek informací, a že užil vágního výrazu, aby sám sebe kryl; ale není pravděpodobné, že by si byl vymyslel nějaký prostřední článek mezi neurčitem a protiklady (které by byly mohly snáze vzniknout přímo, jako v úryvku 118), o jehož povaze se musíme zdržet úsudku. Povaha teplého a studeného (teplé a studené substance), jež tímto kryptickým způsobem vznikají, vysvítá z pokračování u pseudo-Plútarcha: je to oheň a vzduch-mlha (jehož vnitřní část se usadila v podobě Země). Ohňová sféra přiléhá těsně ke vzduchu, tak těsně jako kůra obrůstající strom; to může být smysl přirovnání, které nutně neznamená, že oheň vytváří prstenec (třebaže konečný tvar Země je válcovitý, viz 122). Až potud se tedy v neurčitu osamostatnilo cosi, co dalo vzniknout ohni a vzduchu-mlze; Země se zhušfuje uprostřed a oheň dokola těsně přiléhá ke vzduchu. Ohňová sféra nyní praskne, rozlomí se na kruhy, které jsou obklopeny mlhou, jež také expandovala (srv. 125), a vytváří nebeská tělesa. Z úryvku 132 se dovídáme, že vlhkou Zemi vysušuje Slunce a že zbytky vlhkosti vytvářejí moře.24 24 Je možné, že úryvek 121 obsahuje vedle sporného slova γόνιµον další známky biologicko-embryologického jazyka. H. C. Baldry (CQ 26, 1932, str. 27 nn.) upozornil na skutečnost, že termínu άττόκρισις se užívalo v embryologických pojednáních při popisu oddělení semena od rodiče; φλοιός mohlo být užíváno ve významu plodové blány a v podobném významu je možná užil i Anaximandros - viz 133; άιτορρττγνιχΓθοιι se někdy užívá o novém plodu oddělujícím se od rodičovského těla (tento význam připadá na našem místě sotva v úvahu, contra Heidel a Baldry). Ale žádný z uvedených termínů nemá výlučně embryologický význam; jde o obecné termíny (s výjimkou slova φλοιός, které nejčastněji znamená „kůra"), kterých se přirozeně mohlo užívat jak v embryologii, tak v kosmogonii. 171 Kosmologie: přítomná struktura kosmu (i) Země \11 (A) Pseudo-Plútarchos, Strom. 2 (B) Hippolytos, Ref. 1,6,3 (DX 12 A 10): (DAT 12 A 11): ύπάρχειν δε φησι τω µέν σχή- τό δέ σχήµα αυτής (se. τής γης) µάτι την γη ν κυλινδροειδή, γυρόν, στρογγύλον, κίονος λίθω Ιχειν δέ τοσούτον βάθος όσον παραπλήσιον·25 τών δέ έττιπέδων αν είη τρίτον προς τό πλάτος. φ µέν έπιβεβήκαµεν, δ δέ άντί·θετον υπάρχει. - ■ 123 Aristotelés, De caelo, II,13,295bl0 (DK 12 A 26): εί,σί δέ τί νες οι δια την οµοιότητα φασιν αυτήν (se. τήν γήν) µένειν, ώσττερ τών αρχαίων 'Αναξίµανδρος, µάλλον µέν γάρ ούθέν άν ω ή κάτω ή εις τά ττλάγια φέρεσϋαι ττροσήκει τό έττι τοΰ µέσου ίδρυµένον και οµοίως ττρός τά έσχατα έχον άµα δ' αδύνατον είς τάναντία ττοιείσ·θαι τήν κίνησιν, ώστ' έξ ανάγκης µένειν. 124 Hippolytos, Ref. 1,6,3 (DK 12 Α 11, předchází před 122B): τήν δέ γήν είναι µετέωρον ύττό µηδενός κρατουµένην, µένουσαν δέ δια τήν όµοίαν ττάντων άττόστασιν. 122 (Α) Tvrdí, že Země je tvarem válcovitá a že její hloubka je třetinou její šířky. (B) Její tvar je zakřivený, okrouhlý, podobný dříku sloupu; z jejích rovných ploch po jedné chodíme a druhá leží na protilehlé straně. 25 ύγρόν, χίονι MSS; κίονι Aetios, Plac. 111,10,2 (DK 12 A 25). γυρόν (Roeper) místo neudržitelného ύγρόν je přijatelné; původně znamenalo „zakřivený" (např. o háku nebo o shrbených ramenou), ale získalo také význam „kulatý", στρογγύλον pak může být interpolovaná glosa. Emendoval jsem χίονι na κίονος exempli gratia; snad bychom měli číst κίονι λιθίνω (srv. Η. Diels, Doxographi Graeci, str. 218); smysl je v každém případě nepochybný (C. H. Kahn, Anaximander and the Origins of Greek Cosmology, str. 55 n., je nepřesvědčivý). 172 123 Někteří, jako mezi starými Anaximandros, tvrdí, že [Země] pro svou rovnovážnost setrvává v klidu. Neboť je vyloučeno, aby se to, co je usazeno ve středu a je stejně vzdálené od krajů, pohy bovalo třeba jen o kousek nahoru nebo dolů nebo do stran; a je nemožné, aby se pohybovalo zároveň v protikladných směrech, takže nutně zůstává v klidu. 124 Země se volně vznáší v prostoru a nic ji nedrží, ale zůstává ne hybná díky stejné vzdálenosti ode všeho. Tvar Země se podobá sloupovému dříku; lidé žijí na jeho horní ploše. Smysl zde rozhodně není ten (jak se domnívá Kahn), že by zemský povrch byl konkávní - nebo vlastně konvexní. Termín γυρός se vztahuje k její okrouhlé části, v souhlase s tradičním pojetím (viz str. 22 n. výše o Ókeanu); srv. LSJ, s.v. γΰρος. Rovněž zmínka o spodní ploše v úryvku 122B nikterak neimplikuje, že by i ona byla obydlená (contra C. H. Kahn, Anaximander and the Origins of Greek Cosmology, str. 56 a 84 n.). Země je třikrát širší než její hloubka - poměr, který je analogický rozestupům nebeských těles (str. 175 n.). Její očividná stabilita je vyložena novým způsobem, který představuje radikální pokrok ve srovnání s Thaletovou myšlenkou, že Země plove na vodě (myšlenkou, kterou v modifikované podobě znovu oživí Anaximenés, str. 197). To, uprostřed čeho se Země zřejmě nachází, jsou prstence nebeských těles, z nichž prstenec Slunce je největší (125). Anaximandros nemluvil o světě jako celku a neříkal, že svět je uprostřed neurčita, i když by byl tuto myšlenku nepochybně přijal, kdyby mu ji někdo vnukl. V každém případě se zcela rozešel s lidovou představou, že Zemi musí podpírat něco konkrétního, že musí mít nějaké „kořeny"; jeho teorie rovnováhy byla bravurním skokem do říše matematična a a priori - skokem, poznamenejme, jejž by Anaximandros býval nebyl v pokušení učinit, kdyby byl ve své kosmogonii pracoval s myšlenkou působení víru, která by nabízela přirozené vysvětlení stability Země. Κ širším implikacím Anaximandrovy teorie viz dále C. H. Kahn, Anaximander and the Origins of Greek Cosmology, str. 76—81. (ii) Nebeská tělesa 125 Hippolytos, Ref. 1,6,4-5 (DK 12 A 11): τα δε άστρα γίνεσθαι κύκλον ιτυρός άττοκρι/θέντα τοΰ κατά τον κόσµον ττυρός, 173 περιληφ·θέντα δ' víro αέρος (srv. 121). έκιτνοάς δ' ύπάρξαι, •πόρους τινάς αύλώδεις, καθ' ους φαίνεται τά άστρα· διό και έπιφρασσοµένων των εκπνοών τάς εκλείψεις γίνεσθαι. την δέ σελήνην ιτοτέ µέν πληρουµένην φαίνεσθαι ιτοτέ δέ µειουµένην παρά την των πόρων έπίφραξιν ή άνοιξιν. είναι δε τον κΰκλον τοΰ ηλίου έπτακαιεικοσαπλασίονα <τής γης, όκτωκαιδεκαπλασίονα δέ τόν> της σελήνης, καί άν ωτάτω µεν είναι τόν ήλιον, κατωτάτω δέ τους των απλανών αστέρων κύκλους. 126 Aetios, Plac. 11,20,1 (DK 12 Α 21): Αναξίµανδρος (se. τόν ηλιόν φησι) κΰκλον είναι όκτωκαιεικοσιπλασίονα της γης, άρµατείω τροχφ παραπλήσιον, την αψίδα έχοντα κοίλην, πλήρη πυρός, κατά τι µέρος έκφαίνουσαν διά στοµίου το πΰρ ώσπερ διά πρηστήρος αύλοΰ. (Srv. Aetios, Plac. 11,25,1 = DK 12 A 22 o Měsíci.) 127 Aetios, Plac. 11,21,1 (DK 12 A 21): Αναξίµανδρος (sc. φησί) τόν µέν ήλιον ίσον είναι τη γ-fj, τόν δέ κΰκλον άφ' ού τήν έκπνοήν έχει και ύφ' ου περιφέρεται έπτακαιεικοσαπλασίω της γης. 128 Aetios, Plac. 11,16,5 (DK 12 Α 18): Αναξίµανδρος υπό τών κύκλων καί τών σφαιρών έφ' ων έκαστος βέβηκε φέρεσθαι (se. τους αστέρας φησίν). 125 Nebeská tělesa vznikají jako kruh ohně tím, že se oddělila od ohně ve světě a že jsou obklopena vzduchem. Existují průdu chy, jakési píšfalovité průchody, v nichž se ukazují nebeská tě lesa; to je důvod, proč nastávají zatmění, když se průduchy ucpou. Měsíc se jeví jednou jako dorůstající, jindy jako ubý vající podle toho, zda se průchody ucpávají, nebo otevírají. Kruh Slunce je 27 krát větší než <kruh Země, kruh> Měsíce <18 krát>; Slunce je nejvýše a kruhy stálic jsou nejníže. 126 Anaximandros tvrdí, že Slunce je kruh 28 krát větší než Země, podobný kolu od vozu, s dutou obručí, která je vyplněna ohněm a v níž se na určitém místě skrze otvor ukazuje oheň jakoby skr ze trysku měchů. 174 127 Anaximandros <tvrdí>, že Slunce je stejně velké jako Země, ale kruh, z něhož vychází jeho průduch a který jím otáčí je 27 krát větší než Země. 128 Anaximandros <tvrdí, že nebeská tělesa> jsou unášena kruhy a sférami, na nichž se jedno každé nachází. Slunce a Měsíc jsou dva otvory v oddělených pevných prstencích, které se podobají kolům od vozu. Tyto prstence sestávají z ohně obklopeného vzduchem (pojatým jako zahalující mlha); z každého otvoru v každém z nich vychází oheň jako z trysky měchů; přirovnání ke kolům od vozu a k měchům pocházejí možná od Anaximandra samého. Zatmění a lunární fáze jsou způsobovány úplným nebo částečným ucpáním otvorů; je příznačné, že pro toto ucpávání není udán žádný důvod. Otvor Slunce je stejně velký jako plocha (pravděpodobně) Země (127) - pozoruhodný názor, proti kterému se obrací Hérakleitos ve zl. 3; průměr kola je sedmadvacetkrát (osmadvacetkrát v úryvku 126) větší.26 Kolo Měsíce má rozsah devatenácti průměrů Země (nebo pravděpodobně osmnácti); zjevná lakuna v úryvku 125 byla doplněna podle Aetia (Plac. 11,25,1), který přináší informaci odpovídající úryvku 126 pro Měsíc, přičemž pouze dodává, že kruhy Slunce a Měsíce leží šikmo. Jaká byla velikost hvězdných kol (viz o nich níže), se nedovídáme, ale lze předpokládat, že odpovídala devíti průměrům Země, neboť se nacházela nejblíže Zemi (125 ke konci). Anaximandros tak postavil strukturu světa na matematický základ a rozvinul tímto způsobem předpoklad (který jsme pozorovali 26 Toto větší číslo (28x) nemůže představovat vzdálenost vnějšího okraje nebeského kruhu na rozdíl od vnitřního, jestliže jsou míněny průměry; neboť pak bychom k násobku museli přidávat 2, a ne 1, a dostali bychom 29x. Kdyby byl míněn poloměr, a nikoli průměr, čísla by souhlasila, ale „kruh Slunce je sedmadvacetkrát větší než kruh Země" (125, 126) - Země, jejíž „šířka" je udána v úryvku 122, implikuje dostatečně jasně, že jde o průměr. V tomto případě může větší číslo představovat průměr od vnějšího okraje k vnějšímu okraji, menší pak průměr vzatý od poloviční vzdálenosti mezi vnějším a vnitřním okrajem vzduchové obruče - za předpokladu, který se jeví rozumný, že tloušťka obruče odpovídá jednomu průměru Země. 175 již u Homéra a Hésioda, srv. 1 s komentářem), že je uspořádaná zhruba kvantifikovatelným způsobem - a že ji lze určit. Proporcionalita rozestupů možná ovlivnila Pythagoru. Hvězdy činí určité potíže, (a) Úryvek 125 ke konci uvádí stálice jako nejbližší Zemi. Je možné, jak soudil Diels, že je tu ještě jedna lakuna a že původně byly zmíněny také planety. Že stálice a planety měly stejnou vzdálenost od Země, implikuje možná Aetios, Plac. 11,15,6 (DK 12 A 18) a naznačuje to také proporcionální řada vzdáleností: 1 (průměr Země) - χ - 18 (měsíční prstenec) - 27 (sluneční prstenec). Chybějící vzdálenost χ zde musí označovat vzdálenost hvězd a planet: musí to být 9, aby zapadala do řady, přičemž nezbývá žádné neobsazené číslo, které by dovolovalo rozlišit vzdálenost hvězd a vzdálenost planet, (b) Úryvek 128 se zmiňuje jak o kruzích, tak o sférách hvězd (zatímco úryvek 125 má kruh hvězd na začátku a kruhy na konci). Obojí nejde dohromady; je možné, že sféra byla míněna pro stálice a prstence pro planety. Ale to se neslučuje s argumentem, podle něhož stálice a planety musejí mít stejnou vzdálenost od Země; pro obojí - sféru a prstence - by nebylo místo. Sféra, jakkoli představuje nejjednodušší vysvětlení stálic, skutečně není možná: kosmogonický výklad (121) ukazoval, že ohňový míč se roztrhl či odtrhl od mlhy okolo Země a rozpadl se pak na kruhy (zjevně na kruhy mlhovitého vzduchu), které vytvořily Slunce, Měsíc a hvězdy. Neexistuje možnost, natož pak nějaká zmínka o takové možnosti, že by část ohňové sféry, poté co se odtrhla, přetrvala jako sféra. Musíme tedy předpokládat, že každá hvězda, včetně planet, má své vlastní kolo; tato kola mají stejný průměr, ale různý sklon podle bezpočtu rovin. Nezastiňují Slunce a Měsíc (srv. např. Homér, //. XX.444 nn.; XXI.549). Je-li jejich střed týž jako střed Země, zůstávají nevysvětleny cirkumpolární hvězdy (které nezapadají) - nevysvětlila by je ale ani sféra; kdyby však jejich středy ležely v různých vzdálenostech na zemské ose, což by mohlo vysvětlit, proč některé hvězdy nezapadají, pravděpodobně by porušily rovnováhu popisovanou v úryvcích 123 a 124. Anaximandros zřejmě nepřemýšlel o těchto obtížích. Pohyb Slunce po ekliptice, sklon Měsíce a bloudění planet vysvětloval zřejmě působením větru (viz 132); pohyb od východu na západ byl působem rotací kol (srv. φέρεσθαι ν úryvku 128) v rovinách jejich obvodů. 176 Je zjevné, že mnoho z Anaximandrovy astronomie je spekulativní a aprioristické - což neznamená, že je to přesně vzato mystické či básnické (viz C. H. Kahn, Anaximander and the Origins of Greek Cosmology, str. 94 n.). Anaximandros spíše dále rozvíjí symetrii universa, kterou předpokládali již Homér a Hésiodos, upřesňuje ji a uvádí ji do těsnějšího vztahu k běžnému pozorování, jež mělo poněkud neúplný a příležitostný ráz. (iii) Meteorologické fenomény 129 Hippolytos, Ref. 1,6,7 (DK 12 A 11): ανέµους δε γίνεσθαι τών λεπτότατων ατµών τοΰ αέρος άιτοκρινοµέν ων και όταν άθροισθώσι κινουµέν ων, ύετούς δέ έκ της άτµίδος της έκ τών ύφ' ήλιον άναδιδοµένης- άστραπάς δέ όταν άνεµος έκπίπτων διιστφ τάς νεφέλας.27 130 Aetios, Plac. 111,3,1-2 (DK 12 Α 23): (περί βροντών αστραπών κεραυνών πρηστή ρων τε καΐ τυφών ων.) Αναξί µανδρος έκ τοΰ πνεύµατος ταυτί πάντα συµβαίνειν όταν γαρ περιληφθέν νέφει παχεΐ βιασάµενον έκπέση τη λεπ τοµέρεια και κουφότητι, τότε ή µεν ρήξις τόν ψόφον, ή δέ διαστολή παρά τήν µελανίαν τοΰ νέφους τόν διαυγασµόν αποτελεί. 131 Seneca, Nat. quaest. 11,18 (DK 12 A 23): Anaximandrus omnia ad spiritum rettulit: tonitrua, inquit, šunt nubis ictae sonus... (viz DK 12 A 23). 27 έκ της άτµίδος - άναδιδοµένης Cedrenus; MSS nabízejí zjevně porušené čtení (DK 1, str. 84 n.), které implikuje - pokud vůbec něco -, že výpary pocházejí ze Země. Dvojí vypařování bylo připisováno také Hérakleitovi (str. 260, pozn. 21); šlo pravděpodobně o Aristotelovo upřesnění. Cedrenus (11. stol. po Kr.) někdy uvádí správné čtení: např. jeho έκπίπτων v úryvku 129 se v úryvku 130 ukazuje jako správné proti rukopisnému εµπίπτων. 177 129 Větry vznikají, když se odloučí nejjemnější páry vzduchu, na hromadí se a dají se do pohybu; déšť vzniká z vypařování, které vychází z věcí pod Sluncem; blesk vzniká, když vyrážející vítr roztrhne mraky. 130 (O hřmění, blescích, hromech, blískavicích a tyfónech.) Anaximandros říká, že ke všem těmto věcem dochází působením vět ru: neboť kdykoli obklopen silným mrakem vyrazí násilím ven díky své jemnosti a lehkosti, působí trhání hluk a puklina na po zadí temnoty mraku vytváří záblesk. 131 Anaximandros odvozoval všechno od větru: hromy, říkal, jsou zvukem zasaženého mraku... Tyto úryvky naznačují, že Anaximandros sdílel - a možná do značné míry vytvořil - víceméně standardní iónský způsob výkladu meteorologických (v našem smyslu) úkazů. Hlavními prvky tohoto schématu byly vítr, vypařování z moře a masy zhoustlé páry vytvářející mraky. Všechna svědectví o tomto předmětu se samozřejmě zakládají na Theofrastovi, jehož lze podezírat z toho, že ne vždy odolal pokušení doplnit tam, kde chyběla, „náležitá" vysvětlení přírodních úkazů, které, jak se domníval, zajímaly všechny předsókratiky. Výklad větru v úryvku 129 (srv. také Aetios, Plac. 111,7,1 = DK 12 A 24) je velmi komplikovaný; za pozornost stojí skutečnost, že vítr vzniká jakýmsi „odlučováním" nejjemnější části vzduchu. Déšť je způsobován srážením (pravděpodobně) vlhkých par vypařujících se vlivem Slunce; vítr způsobuje většinu ostatních úkazů (130, 131), pravděpodobně včetně severojižních pohybů Slunce a Měsíce. Úryvek 132 spolu s úryvkem 133 je v tomto bodě dvojznačný - mohlo by to být vypařování (jak soudí C. H. Kahn, Anaximander and the Origins of Greek Cosmology, str. 66) spíše než samotné větry, co způsobuje tyto pohyby, jakkoli úryvek 131 napovídá, že Aristotelés měl na mysli druhou možnost. Důraz na vítr, produkt vzduchu, může každopádně nasvědčovat jistému stupni konfuze s Anaximenem; Anaximenés podal týž výklad blesku jako Anaximandros, ale v dodatku k úryvku 130 je od něho odlišen, protože uvedl speciální paralelu (úder vesla do vody; viz 158). Více o tom a o § (iv) pojednává zajímavá Kahnova diskuse, Anaximander and the Origins of Greek Cosmology, str. 98-109. Na str. 102 Kahn zdůrazňuje paralelu mezi meteorologickým ohněm blesku, který vychází z větru, a ohněm nebeských prstenců. 178 (iv) Země vysychá 132 Aristotelés, Meteor. II,l,353b6 (DK 12 A 27): είναι γαρ τό πρώτον ύγρόν άπαντα τον ττερΐ την γήν τόττον, ύττό δε τοϋ ήλιου ξηραινόµενον τό µεν διατµίσαν ιτνεύµατα και τροττάς ηλίου και σελήνης φασί ττοιεΐν, τό δέ λειφθέν ■θάλατταν είναι· διό και έλάττω γίνεσθαι ξηραινοµένην οίονται και τέλος έσεσθαί ττοτε ιτάσαν ξηράν... Alexandros ζ Afrodisiady, ln Arist. Meteor, p. 67,11 (DK 12 Α 27): ... ταύτης της δόξης έγένετο, ώς ιστορεί Θεόφραστος, Αναξίµανδρος τε και ∆ιογένης. 132 Neboť za prvé veškerá oblast okolo Země je vlhká, ale Slunce ji vysouší a ta část, která se vypařila, působí větry a obraty Slunce a Měsíce, jak tito lidé tvrdí, zatímco ta, která zůstává, je moře; proto se domnívají, že se moře vysoušením zmenšuje a že nakonec bude jednou celé suché ... tohoto názoru, jak zaznamenává Theofrastos, byli Anaximandros a Diogenés. Pomáhá nám, že o Theofrastově připsání této nauky Anaximandrovi referuje Alexandros (a že je potvrzuje Aetios, Plac. 111,16,1), ale je třeba poznamenat, že Aristotelés se v souvislosti s vysycháním moře zmiňuje pouze o Démokritovi (Meteor. II,3,356b lO = DK 68 A 100). Aristotelés se předtím (Meteor. I,14,352al7) zmínil o tom, že ti, kdo věří ve vysychání moře, byli ovlivněni místními příklady tohoto procesu (poznamenejme, že tyto příklady bylo možno v 6. stol. př. Kr. pozorovat okolo Milétu); Aristotelés sám je kritizoval za jejich špatný úsudek a upozorňoval na skutečnost, že moře na jiných místech naopak postupuje; kromě toho existují dlouhotrvající periody relativního sucha a záplav, které Aristotelés nazýval „velké léto" a „velká zima" v rámci „velkého roku".28 28 Aristotelés zde může mít na mysli zejména Démokrita, který si myslel, že moře vysychá a že svit spěje ke konci. Anaximandros si to myslet nepotřeboval, právě tak jako ani Xenofanés; Aristotelés možná ve skutečnosti kritizuje Démokrita v pojmech starší cyklické teorie. - Možná, že Aristotelova slova skutečně obsahují narážku na Anaximandra (Meteor. 179 Je jasné, že kdyby si Anaximandros myslel, že moře jednou provždy vyschne, byla by to vážná zrada principu vysloveného v dochovaném zlomku (110), podle něhož jsou věci trestány za své bezpráví; neboť pevnina by bez odplaty obsadila moře. Dále, ačkoli se mluví pouze o moři, je rozumné dovodit, že vyschnutí moře by vedlo k vyschnutí celé Země, protože déšť byl vyložen jako srážení výparů (129). Nemůže však být celá naše interpretace dochovaného zlomku ve smyslu teze kosmické stability mylná? Nemůže být vysychání země předehrou k jejímu opětovnému pohlcení neurčitem? Nemůže, neboť kdyby Země byla zničena suchem, neurčito by tím implicitně bylo kvalifikováno jako suché a ohňové a to by odporovalo jeho vlastní přirozenosti; a navíc argumenty odvozené z formy zlomku zůstávají v platnosti. Princip stanovený zlomkem by nicméně mohl zůstat zachován, kdyby ubývání moře bylo pouze jednou částí cyklického procesu: když je moře suché, začíná „velká zima" (abychom užili Aristotelova termínu, který docela dobře může být přejat ze starších teorií), a na opačný konec cyklus dospívá, když celou Zemi zaplaví moře a Země se možná promění v bahno. Že právě taková byla Anaximandrova představa, je o to pravděpodobnější, že Xenofanés, jiný Ión z generace následující bezprostředně po Anaximandrovi, postuloval existenci cyklů, v nichž Země střídavě vysychá a rozbahňuje se: viz str. 226-229. Na Xenofana učinily dojem fosilie rostlin a animálního života vtištěné do skal daleko od současného moře; odvozoval z toho, že Země byla kdysi blátem; lidé vyhynou, ale cyklus bude pokračovat, Země vyschne a lidé se vyvinou znovu. I podle Anaximandra lidé vznikli koneckonců z bláta (133, 135). Paralela není dokonalá, ale je velmi těsná: je možné, že Xenofanés jen opravil nebo pozměnil Anaximandra. I Anaximandrovi byly dobře známy velké legendární periody požárů a záplav za dob Faethóntových a Deukaliónových; pod dojmem ustupování moře od iónského pobřeží mohl docela dobře aplikovat myšlenku takovýchto period na celé dějiny Země. II,2,355a22): „ti, kdo říkají..., že když je svět okolo Země zahříván Sluncem, vzniká vzduch a celé nebe se zvětšuje..." (srv. 121) 180 Zóogonie a antropogonie 133 Aetios, Plac. V,19,4 (DK 12 A 30): Αναξίµανδρος έν ύγρφ γεννη·θήναι τά πρώτα ζώα φλοιοϊς περιεχόµενα άκανθώδεσι, προβαινούσης δέ της ηλικίας άποβαίνειν έττΐ το ξηρότερον καΐ περιρρηγνυµένου τοΰ φλοιού έπ' ολίγον χρόνον µεταβιώναι. 134 Pseudo-Plútarchos, Strom. 2 (DK 12 Α 10): έτι φησίν ότι κατ' αρχάς έξ άλλοειδών ζφων ό άνθρωπος έγεννήθη, έκ τσΰ τά µέν άλλα δι* εαυτών ταχύ νέµεσθαι, µόνον δέ τον άνθρωπον πολυχρονίου δεΐσθαι τιθηνήσεως· διό και κατ' αρχάς ουκ άν ποτέ τοιούτον όντα διασωθήναι. 135 Censorinus, De die nat. 4,7 (DK 12 A 30): Anaximander Milesius videri sibi ex aqua terraque calefactis exortos esse sive pisces seu piscibus simillima animalia; in his homines concrevisse fetusque ad pubertatem intus retentos; tunc demum ruptis illis viros mulieresque qui iam se alere possent processisse. 136 Hippolytos, Ref. 1,6,6 (DK 12 A 11): τά δέ ζώα γίνεσθαι <έξ ΰγροΰ> έξατµιζοµένου [Diels, - όµενα MSS] ύπό τοϋ ηλίου, τον δέ άνθρωπον έτέρω ζφω γεγονέναι, τουτέστι ΙχθΟι, παραπλήσιον κατ' αρχάς. 137 Plútarchos, Quaest conv. VIII,730e (DK 12 A 30): διό και σέβονται (se. Σΰροι) τον ίχ·θΰν ώς οµογενή και σΰντροφον, έπιεικέστερον 'Αναξίµανδρου φιλοσοφοΰντες· οΰ γάρ έν τοις αύτοϊς εκείνος ίχθϋς και ανθρώπους, άλλ' έν ίχθυσιν έγγενέσ·θαι το πρώτον ανθρώπους αποφαίνεται καΐ τραφέντας, ώσπερ ol γαλεοί,29 και γενοµένους ικανούς έαυτοϊς βοηθεϊν έκβήναι τηνικαϋτα καί γης λαβέσ-θαι. 29 Emperiovo γαλεοί za neudržitelné rukopisné παλαιοί je skvělá emendace založená na jiné pasáži z Plútarcha (De sollert. animal. 33,982a), kde se říká, že žralok snáší vejce, pak vyživuje mládě sám 181 133 Anaximandros tvrdil, že první živé bytosti se zrodily ve vlhku a byly obaleny ostnatou kůrou; když dosáhly vyššího věku, vy stupovaly na sušší místa, a když kůra praskla, žily krátký čas ji ným způsobem života. 134 Dále tvrdí, že původně se člověk zrodil z živých bytostí jiného druhu, protože jiné bytosti se brzy živí samy, ale člověk jako je diný musí být dlouho kojen. Z tohoto důvodu by byl nemohl přežít, kdyby toto byla jeho původní forma. 135 Anaximadros z Milétu měl za to, že z ohřáté vody a země vznikly buď ryby, nebo rybám velmi podobné bytosti; člověk rostl v nich a ony zadržovaly plod až do puberty; teprve tehdy tyto rybovité bytosti praskly a vystoupili z nich muži a ženy, kteří již byli schopni živit se sami. 136 Živé bytosti vznikly z vlhka vysoušeného Sluncem. Člověk byl původně podobný jiné bytosti, totiž rybě. 137 Proto také [Syřané] uctívají rybu jakožto bytost stejného rodu a stejné výživy. Filosofují tak přiměřeněji než Anaximandros. Ten totiž netvrdí, že lidé a ryby pocházejí ze stejných rodičů, nýbrž že lidé se původně narodili v rybách a byli v nich živeni, jako žraloci, a teprve když se stali soběstační, aby se o sebe mohli sami postarat, vystoupili z nich a usadili se na zemi. To jsou prakticky všechny informace o Anaximandrových zjevně brilantních dohadech o původu animálního a lidského života, jež máme k dispozici. První živé bytosti se zrodily z hlenovité masy (jinde se jí říká ιλύς) působením slunečního tepla: tato teorie se stala standardním výkladem, samovolné rození přijímal v podobných případech dokonce i Aristotelés. Snad za ní stálo pozorování bahenních much a písečných červů, kterými se to hemží v horkém písku na v sobě, dokud nepovyroste; to zaznemenal Aritotelés v Hist. animal. VI,10,565bl. Ale „podobně jako žraloci" může na našem místě docela dobře být Plútarchova parentetická poznámka (všimněme si pádu: jde o nominativ, nikoli akuzativ) opírající se o zprostředkovanou znalost Aristotela; bylo by v takovém případě přirozené, že Plútarchos žraloky cituje jako ilustraci k Anaximandrově myšlence. 182 mořském pobřeží. Ale první živé bytosti nebyly tohoto druhu, nýbrž byly obaleny bodlinatou kůrou - jako ježovky, jak navrhuje Cornford. Zdá se, že Aetios (133) dochoval zvláštní informaci o těchto prvních bytostech, které pravděpodobně předcházely před rybovitými živočichy, v nichž byli vyprodukováni lidé. Užití slova φλοιός zde připomíná přirovnání s kůrou v kosmogonickém výkladu (121); obojí, ohňový míč i bodlinatý krunýř odpadly od jádra, jež obklopovaly (zde ITEQI-, nikoli άττορρήγνυσθαι). Význam závěrečných slov úryvku 133 je předmětem sporů; ale předpona µετά- ν nově utvořených řeckých kompozitech z pozdní doby obvykle označuje spíše změnu než následnost a smysl je pravděpodobně ten, že bytosti, které se vylouply ze svých slupek, žily poté na krátkou dobu jiným (tj. suchozemským) způsobem života. Je možné, že Anaximandros měl nějaké ponětí o obtížích s přizpůsobováním se prostředí.30 Nepřekvapovalo by to o nic víc než jeho bystrý postřeh, že člověk (s devíti měsíci prenatálního života a mnoholetou bezmocností) by byl v obtížných podmínkách nemohl bez nějaké ochrany přežít. Tato úvaha jej vedla k domněnce, že člověk byl vyživen v nějakém druhu ryby - pravděpodobně proto, že Země byla původně vlhká a první živočichové byli mořští. Anaximandrův pokus o racionální výklad původu jak člověka, tak světa je první, o němž víme. Obecné principy vývoje vedoucího k jejich vzniku jsou navíc podobné (viz zvláště 121): v kůrovitém obalu je obsažena vlhkost; teplo nějak způsobuje, že se tato slupka rozšiřuje nebo že praskne a že se vyloupne završená forma, která byla v ní. Ne všichni Anaximandrovi pokračovatelé ze zabývali dějinami člověka (zajímal je víc jeho současný stav) a žádný z nich jej nepřekonal, pokud jde o přemýšlivou vynalézavost jeho teorií. I přes neúplnost našich pramenů je zjevné, že Anaximandrův výklad o přírodě, ačkkoli patřil k těm nejranějším, byl jedním z nejširších co do záběru a z nejnápaditějších vůbec. 30 C. H. Kahn, Anaximander and the Origins of Greek Cosmology, str. 69, má možná pravdu, když říká, že jejich krátkověkost byla důsledkem obtížného způsobu jejich narození. 183 IV ANAXIMENÉS Z MILÉTU Časové zařazení, život a kniha ■ 138 DL 11,3 (DK 13 A 1): Άναξιµένης Εύρυστράτου Μιλήσιος ήκουσεν Αναξίµανδρου, ένιοι δέ και Παρµενίδου φασί,ν άκοΰσαι αυτόν, ούτος αρχήν αέρα είπε και το άπειρον, κινεϊσθαι δέ τα άστρα ούχ ύπό γήν άλλα περί γήν. κέχρηταί τε λέξει Ίάδι άπλη και άπερίττω. και γεγένηται µέν, καθά φησιν 'Απολλόδωρος, περί τήν Σάρδεων άλωσιν, έτελεύτησε δέ τη εξηκοστή τρίτη όλυµπιάδι. 138 Anaximenés, syn Eurystratův, z Milétu, byl žákem Anaximandrovým; někteří tvrdí, že byl rovněž žákem Parmenidovým. Za látkový počátek označil vzduch a neomezeno; hvězdy prý se pohybují nikoli pod Zemí, nýbrž kolem Země. Používal prosté a střízlivé nářečí iónské. Podle Apollodóra byl činný v době dobytí Sard a zemřel v 63. olympiádě. Lze pochybovat o tom, že chronografické tradici bylo o Anaximenových životních datech známo více, než co obsahuje Theofrastova zpráva (140), v níž se tvrdí, že Anaximenés byl Anaximandrovým druhem. Autoři děl zvaných Nástupnictví filosofu ho řadili k filosofům o jednu generaci mladším, než byl Anaximandros, a Eratosthenés - po jeho vzoru pak i Apollodóros - zvolil pro jeho akmé, tj. věk čtyřiceti let, vhodný přelomový rok. Jasným přelomovým rokem byl rok Kýrova dobytí Sard v r. 546/545 př. Kr. (= třetí rok 58. olympiády; Hippolytos, Ref. 1,7,9 = DK 13 A 7 udává první rok 58. olympiády, ale tento časový údaj je komplikován slovníkem Suda = DK 13 A 2). Tímto datem je zároveň vymezeno jeho narození přibližně v době Thaletovy akmé a jeho smrt v konvenčně přisuzovaném věku 184 okolo šedesáti let, což ho v porovnání s Anaximandrem činí mladším o dvacet čtyři let. Celá tato úvaha je do značné míry hypotetická; můžeme však přijmout to, co se zdá vysvítat z povahy jeho myšlení, totiž skutečnost, že byl mladší než Anaximandros; jeho činný život naproti tomu mohl už jen stěží přesáhnout hlouběji do pátého století (Milét byl zničen r. 494 př. Kr.).1 O Anaximenově životě a praktických aktivitách nevíme takřka nic (srv. pozn. na str. 135). Z hodnocení jeho slohu v úryvku 138 je však zřejmé, že napsal knihu, jejíž alespoň nějaká část musela být známa Theofrastovi, od něhož tato kritická poznámka pravděpodobně pochází. V Anaximenově „prosté a střízlivé" iónštině je možné spatřovat protějšek k „poněkud básnickému slovníku" Anaximandrovu (110). Vzduch u Anaximena (i) Vzduch je generativní substance a základní podoba látky; mění se zhušťováním a zřeďováním 139 Aristotelés, Met. I,3,984a5 (DK 13 A 4): Άναξιµένης δέ αέρα και ∆ιογένης ττρότερον ύδατος και µάλιστ' αρχήν τιθέασι των άττλών σωµάτων. 1 V rukopisech Diogenových Životů je v úryvku 138 pořadí časových údajů -ιτερί την Σάρδεων αλωσιν a τη εξηκοστή Τβ^Ή) όλυµττιάδι prohozeno. Opravu tohoto místa (ve výše uvedeném znění) provedl H. Diels. G. B. Kerferd (MH 11, 1954, str. 117 nn.) upozorňuje na to, že pokud by se jednalo o dobytí Sard v r. 498 př. Kr. a sloveso γεγένηται by zde mělo význam (který zajisté může a snad i musí mít) „narodil se" spíše než „byl v mužném věku", pak by rukopisné znění mohlo být správné, pakliže Anaximenés zemřel ve věku třiceti či méně let. Avšak je nepravděpodobné, že by Apollodóros úmyslně nevzal v potaz Theofrastúv údaj o styku Anaximena s Anaximandrem (který byl podle Apollodóra v r. 528 př. Kr. již mrtev) nebo že by použil jako časové mezníky dvě různá dobytí Sard (je jisté, že má na mysli událost z r. 546/545). Ostatně i Hippolytovo svědectví (DK 13 A 7) hovoří ve prospěch Anaximenovy akmé v roce 546/545 př. Kr. nebo okolo tohoto roku. 185 140 Theofrastos u Simplikia, In Arist. Phys. 24,26 (DK 13 A 5): Άναξιµένης δε Εύρυστράτου Μιλήσιος, εταίρος γεγονώς 'Αναξίµανδρου, µίαν µέν και αυτός την ύιτοκειµένην φύσιν και άιτειρόν φησιν ώσττερ εκείνος, ούκ αόριστον δε ώσττερ εκείνος άλλα ώρισµένην, αέρα λέγων αυτήν διαφέρειν δε µανότητι και ττυκνότητι κατά τάς ουσίας, καί άραιούµενον µέν ττΟρ γίνεσθαι, ιτυκνούµενον δέ άνεµον, είτα νέφος, έτι δέ µάλλον ύδωρ, είτα γήν, είτα λίθο υς, τά δέ άλλα έκ τούτων, κίνησιν δέ καί ούτος άίδιον πο ιεί, δι' ην καί την µεταβολήν γίνεσθαι. 141 Hippolytos, Ref. 1,7,1 (DK 13 Α 7): Άναξιµένης ... αέρα άπειρον έφη την αρχήν είναι, έξ ού τά γινόµενα καί τά γεγονότα καί τά έσόµενα καί θεούς καί θεία γίνεσθαι, τά δέ λοιττά έκ των τούτου άττογόν ων. (2) το δέ είδος τοϋ αέρος τοιούτον δταν µέν όµαλώτατος fj, όψει άδηλον, δηλούσθαι δέ τφ ψυχρώ καί τφ θερµω καί τω νοτερω καί τφ κινουµένω. κινείσθαι δέ άεί· ού γάρ µετάβαλλειν όσα µεταβάλλει, ει µή κινοΐτο. (3) ττυκνούµενον γάρ καί άραι ούµενον διάφορον φαίνεσθαι· δταν γάρ εις το άραιότερον διαχυθη, ττΰρ γίνεσθαι, άνεµους δέ ττάλιν είναι αέρα ττυκνούµενον, έξ αέρος <δέ> νέφος άττοτελείσθαι κατά τήν ττίλησιν, έτι δέ µάλλον ύδωρ, έττί ιτλείον ιτυκν ωθέντα γήν καί εις το µάλιστα ιτυκνότατον λίθους, ώστε τά κυριώτατα της γενέσεως εναντία είναι, θερµόν τε καί ψυχρόν. 139 Anaximenés a Diogenés pokládají vzduch za dřívější než vodu a považují ho za nejvlastnější počátek jednoduchých těles. 140 Anaximenés, syn Eurystratův, z Milétu, jenž byl druhem Anaximandrovým, stejně jako on tvrdí, že základní přirozenost je jed na a neomezená, ale nikoli neurčitá, jak tvrdí Anaximandros, nýbrž určitá, neboť ji nazývá vzduchem; liší se ve svých existu jících podobách řídkostí a hustotou. Když se zřeďuje, stává se ohněm, a když se zhušfuje, stává se větrem, pak oblakem a (když se zhušťuje ještě více) vodou, potom zemí, potom ka meny; a ostatní věci vznikají z těchto. Také on činí pohyb věč ným a tvrdí, že skrze něj se též uskutečňuje změna. 186 141 Anaximenés ... pravil, že počátkem je neomezený vzduch, že z něho povstává, co je, co bylo a co bude, bozi i božské věci a že ostatní povstává z jeho potomstva. A podoba vzduchu je takováto: když je zcela stejnoměrný, je neviditelný, ale ukazuje se působením chladu, tepla, vlhka a pohybu. A je prý neustále v pohybu; neboť věci, které se mění, se mění pouze tehdy, jsouli v pohybu. Jestliže se zhušťuje nebo zřeďuje, jeví se různě: když se rozptyluje v cosi jemnějšího, stává se ohněm, větry jsou naopak zhuštěným vzduchem a oblak ze vzduchu vzniká stlačením; dojde-li k jeho ještě většímu zhuštění, stává se vodou, je-li zhuštěn ještě o něco víc, zemí, a je-li už hustý natolik, že nemůže být hustší, stávají se z něho kameny. Z toho plyne, že nejdůležitějšími složkami vznikání jsou protiklady, teplé a chladné. V úryvku 139 - přidají-li se k němu ještě úryvky 150 a 159 - je obsaženo vše, co považoval za potřebné o Anaximenovi jmenovitě sdělit Aristotelés, a tak je naše doxografická tradice závislá na Theofrastovi, který o něm podle Diogena Laertia (V,42) napsal samostatnou monografii (viz str. 13 nn.). Stručná verze Theofrastova výkladu Anaximenova látkového principu, zde uvedená v úryvku 140, se dochovala u Simplikia. V daném případě je Hippolytova verze delší než Simplikiova, ale bližší pohled na úryvek 141 ukazuje, že je tomu tak zejména z důvodu jazykového rozvedení a dodatečné (místy jiné než theofrastovské) interpretace. Výraz Ίτίλησις (ιπΛεΐσ·θοα), „stlačení", použitý zde pro zhuštění vzduchu, se nicméně vyskytuje též v pseudo-Plútarchově shrnutí (148) a pravděpodobně je převzat od Theofrasta; jedná se o slovo obecně rozšířené ve čtvrtém století a na rozdíl od toho, co tvrdí Diels a jiní, sám Anaximenés je v tomto tvaru nemusel vůbec použít. Generativní látka pro Anaximena jednoznačně představovala základní podobu stavebního materiálu diferencovaného světa, jak je patrné z toho, že promýšlel způsob, jakým by se mohla stát jinými složkami světa, jako jsou moře či země, aniž by tím zároveň ztratila svou přirozenost. Generativní látka se jednoduše zhušfovala nebo zřeďovala - tj. měnila své vzezření podle toho, jaké množství jí bylo přítomno v tom kterém místě. Tím byla překlenuta výhrada, již patrně pociťoval vůči Thaletově vodě Anaximandros (105 a str. 148 n.) a která ho podnítila k předpokladu neomezené generativní látky. Také Anaximenův vzduch 187 byl co do svého rozsahu neomezeně rozlehlý - obklopoval všechny věci (108 a 160) a jako takový byl Theofrastem charakterizován slovem άπειρον, „nekonečný". Zůstává však otázkou, co vlastně Anaximenés pod pojmem vzduchu rozuměl. Slovo άήρ u Homéra a místy i v pozdější iónské próze znamená „mlhu", cosi viditelného a zatemňujícího; součástí Anaximandrovy kosmogonie byla vlhká mlha, jejíž část ztuhla v jakýsi mazlavý druh země (str. 170 n., 142 n.). Anaximenés pravděpodobně tvrdil (160), že všechny věci obklopuje ιτνεΰµα και άήρ, „vítr (či dech) a vzduch", a že mezi tímto vzduchem a duší existuje souvislost; obojí naznačuje, že άήρ nebyl podle něho mlhou, nýbrž -jak v úryvku 141 předpokládá Hippolytos - neviditelným atmosférickým vzduchem. Že je tomu tak, potvrzuje skutečnost, že zjevně popsal větry jako mírně zhuštěnou formu vzduchu (140,141). Atmosférický vzduch však zcela jistě nezahrnul mezi konstitutivní prvky světa Hérakleitos (např. 218) a jeho substancialitu - tj. hmotnou existenci - musel vyzdvihnout až Anaxagorás (470). Vzniká tedy dojem, jako by Anaximenés prostě předpokládal, že alespoň nějaká část atmosférického vzduchu má charakter substance, a to dokonce substance v základní formě, přestože nepředložil ve prospěch substanciality této části žádné výslovné důkazy, kterými by přesvědčil své bezprostřední pokračovatele. Takový předpoklad by byl velice neobvyklý, i když je třeba mít na paměti, že ιτνεϋµα ve smyslu dechu bylo bezpochyby pokládáno za cosi existujícího, a přece neviditelného. Zcela nevnímatelné však nebylo; jeho přítomnost prozrazovaly hmatatelné kvality - podle Hippolyta „chlad, teplo, vlhko a pohyb". Atmosférický vzduch o sobě v některých případech nedává vědět prostřednictvím žádné z těchto vlastností. Hlavní podoby, jež na sebe bere vzduch v důsledku zhušťování a zřeďování, nastínil Theofrastos. Jsou dostatečně zřejmé a byly zjevně odvozeny z pozorování přírodních dějů - deště padajícího z mračen, vody zdánlivě se zahušťující v zemi, vypařování atd. Změny tohoto druhu uznávali všichni předsókratici; jediný Anaximenés je však objasňoval výhradně na základě rozdílné hustoty jednoho jediného materiálu.2 Lze si položit otázku, proč Anaximenés stanovil Srv. 142 Simplikios, In Arist. Phys. 149,32 {DK 13 A 5): έπί γάρ 188 jako normální či základní formu látky právě vzduch; z hlediska přírodního dění ve světě by mohla být stejně tak základní i voda, zatímco vzduch by byl její zředěnou obměnou. Vzhledem k úryvku 160 (str. 204 nn.), v němž je kosmický vzduch srovnáván s πνεύµα čili dechem, jenž je tradičně chápán jakožto dech-duše neboli jako životodárná ψυχή, se zdá, že Anaximenés pokládal vzduch za dech světa a v tomto smyslu za jeho věčný, a tedy božský zdroj; viz též str. 207. Mimoto mohl vzduch působit dojmem, že má některé z rysů neurčitosti Anaximandrovy generativní látky (přirozeně mu nepřísluší žádný konkrétní protiklad); navíc má tu výhodu, že zaujímá rozsáhlou oblast světa v jeho rozvinutém stavu. Anaximenés, jak se na první pohled může zdát, opustil princip všeobecné protikladnosti uvnitř světa (zakrátko se měl u Hérakleita v poněkud anaximandrovské podobě, byť s modifikacemi, dočkat své rehabilitace), a tím přišel i o metaforicky pojmenované hybné síly přírodního dění, bezpráví a odplatu. Jeden pár protikladů, řídké a husté, získal nicméně nový a zvláštní význam, a bylo tudíž možné oprávněně argumentovat, že veškeré změny jsou podmíněné vzájemným působením těchto dvou protikladů: viz více na str. 191 n. Anaximenés navíc nepochybně sdílel Thaletův předpoklad, že látka je jaksi živá, předpoklad, který by potvrzovala stálá pohyblivost vzduchu - obzvláště byl-li vzduch pokládán za vzduch pouze tehdy, když ho bylo možné vnímat prostřednictvím smyslů. Theofrastos jako obvykle zredukoval tyto předpokla- τούτου (se. Άναξιµένου) µόνου Θεόφραστος έν τη 'Ιστορία την µάνωσιν είρηκε χαί ττύκνωσιν, δήλον δέ ώς χαί οι άλλοι τη µανότητι και πυκνότητι έχρώντο. (Neboť pouze ν jeho [Anaximenově] případě Theofrastos v Dějinách hovořil o zřeďování a zhušťování, je však zřejmé, že i druzí používali zřeďování a zhušťování.) Tato věta ze Simplikia nepůsobí žádnou obtíž (ani potřebu sáhnout po krajním prostředku, jakým je předpoklad, že slovo µόνου zde znamená πρώτου): Theofrastos sice o těch „druhých" (např. Hippasovi a Hérakleitovi v DK 22 A 5) zběžně poznamenal, že používali zhušťování, ale jediný, kdo výslovně použil pojmy řídkého a hustého jako neodmyslitelnou součást své teorie, byl Anaximenés. Simplikios tedy ne zcela přesně porozuměl Theofrastově poznámce o Anaximenovi. 189 dy na pouhou formuli o „věčném pohybu" s vlastním dodatkem, že veškerá změna závisí na tomto pohybu. Zdá se, že Anaximenés podle Theofrasta („ostatní věci z těchto" v předposlední větě úryvku 140 a též v mlhavé a nepřesné parafrázi v první větě úryvku 141; srv. Cicero, Acad. pr. 11,37,118 = DK 13 A 9) nezastával názor, že je možné každý druh přírodní substance vysvětlit jako přímou formu vzduchu, nýbrž domníval se, že existují určité základní formy (oheň, vzduch, vítr, oblak, voda, země, kámen), z nichž se skládají jiné druhy věcí. Pakliže je to pravda, jde o významný poznatek, jelikož z Anaximena činí průkopníka myšlenky o existenci čtyř prvků, z nichž jsou složeny jiné předměty, tj. myšlenky, kterou jako první výslovně rozvinul Empedoklés. Zdá se však, že o oprávněnosti takové interpretace lze pochybovat. Za prvé, nemáme k dispozici žádný jiný doklad o tom, že by se někdo před Empedoklem pokusil o detailní výklad jiných substancí, než jsou hlavní kosmické substance; za druhé, bylo by více v duchu Anaximenova milétského charakteru myšlení, kdyby se poté, co vynašel způsob jak objasnit rozmanitost, této nauky dále držel; a konečně, Theofrastos měl sklon doplňovat určité výčty o právě taková, často mírně zavádějící, zevšeobecňující shrnutí („ostatní věci z těchto").3 I přesto je možné, že obtížná představitelnost toho, jak by se mohl vzduch proměnit ve skály či keře myrty, Anaximena vskutku zaskočila a upozornila ho na výhody mísení jako doplňujícího mechanismu (viz W. K. C. Guthrie, HGPh I, str. 122 n.). V každém případě má pravdu J. Barnes, když odmítá uvažovat o Anaximenovi jako o „předsókratovském Boylovi" a o jeho fyzice jako o fyzice „ve své podstatě kvantitativní" (tamt., I, str. 45 n.). 3 Za nesprávnou lze s větší dávkou jistoty označit interpretaci, která z Anaximena činí předchůdce atomismu. Argument pro tuto tezi říká, že není možné, aby pojímal látku jako prostorově souvislou; a proto -jelikož jí může být na stejném místě více či méně - se musí skládat z částic, jež mohou být soustředěny ve větší či menší hustotě. Zdá se však nepravděpodobné, že by se v době před Hérakleitem vyskytl někdo, kdo by si lámal hlavu nad formální strukturou látky nebo nad tím, v čem vlastně tkví podstata zhušťován!, jež mohlo být chápáno jako čistě objektivní popis určitých pozorovaných pochodů. 190 (ii) Teplo a chladno jsou důsledkem zřeďování a zhušťování 143 Plútarchos, De prim. frig. 7,947f (L>£ 13 Β 1): ... ή καθάιτερ Άναξιµένης ό ιταλαϊος φετο, µήτε το ψυχρόν έν ουσία µήτε το θερµόν άιτολείττωµεν, άλλα ιτάθη κοινά της ϋλης έ-πχ'γιγνόµενα ταϊς µεταβολαΐς· τό γαρ συστελλόµενον αυτής και ιτυκνσύµενον ψυχρόν είναι φησι, τό δ' άραιόν και τό „χαλαρόν" (οϋτω ττως όνοµάσας και τφ φήµατι) θερµόν. όθεν οΰκ άττεικότως λέγεσθαι το και θερµά τον άνθρωττον έκ τοϋ στόµατος και ψυχρά µεθιέναι· ψύχεται γάρ ή ιτνοή τίχεσθεΐσα και ττυκν ωθεΐσα τοις χείλεσιν, άνειµένου δέ τοΰ στόµατος έκτάιττουσα γίγνεται θερµόν ύττό µανότητος. τοΰτο µέν συν άγνόηµα ιτοιεΐται τοΰ ανδρός ό 'Αριστοτέλης... (Srv. pseudo-Aristotelés, Problém. 34,7,964al0.) 143 ... anebo stejně tak, jako kdysi soudil Anaximenés, nepřenechávejme teplo ani chladno substanci, nýbrž považujme je za obecné stavy látky, které jsou důsledkem změn; tvrdí totiž, že stlačovaná a zhušťovaná látka je chladnem, kdežto řídká a „uvolněná" (tak nějak to nazval a právě tímto slovem) je teplem. Proto prý se neříká nevhodně, že člověk vypouští z úst teplo i chladno: dech se totiž, je-li rty stlačen a zhuštěn, ochlazuje, a vychází-li z otevřených úst, řídkostí se otepluje. Aristotelés toto vysvětlení přisuzuje neznalosti onoho muže [tj. Anaximena]... Plútarchos měl, zdá se, přístup k původnímu citátu z Anaximena: v úryvku 143 výslovně stojí, že přinejmenším slovo χαλαρός, („uvolněný"), ne-li více, náleží přímo Anaximenovi, a není důvod, proč o tom pochybovat. Je dost dobře možné, že se Plútarchos při psaní uvedených řádků opíral o nějakou ztracenou pasáž z Aristotela; pasáž z pseudo-Aristotelových Problémů hovoří o zmíněném jevu způsobem, který připomíná pokračování úryvku 143, aniž se však zmiňuje o Anaximenovi. Příklad s dechem uváděl Anaximenés zjevně na důkaz toho, že zřeďování a zhušťování vzduchu může způsobovat nejen snadno pochopitelné změny, jako jsou změny v tvrdosti a měkkosti, v hustosti a řídkosti, ale také změnu v teplosti a chladnosti, která má s hustotou, jak se zdá, jen sotva přímou souvislost. Na 191 základě tohoto jediného svědectví by se dalo očekávat, že daný příklad byl součástí nějakého argumentu dokazujícího, že zhušťování a zřeďování mohou způsobovat zcela neobvyklé proměny, a tudíž by mohly být zodpovědné za každý projev rozmanitosti. Hippolytos na konci úryvku 141 nicméně podotýká, že zásadní úlohu plní v rámci vznikání teplo a chladno; jinými slovy, Anaxime-nés stále ještě přikládá zvláštní význam hlavním substancím zavedeným do kosmogonie Anaximandrem, totiž teplé a studené látce. V Simplikiově výtahu z Theofrasta (140) o tom sice není ani zmínka, ale je nepravděpodobné, že by tuto zprávu bylo možné přičíst zcela výlučně na vrub Hippolytovi či jeho bezprostřednímu prameni. Zároveň je však nesnadno pochopitelné, jak by tyto protikladné substance mohly v Anaximenově filosofickém rozvrhu věcí získat zásadní místo. A tak se jako vysoce pravděpodobná jeví možnost, že Theofrastos poté, co u Anaximena zpozoroval jisté zdůrazňování teplého a chladného, přišel s návrhem, že tento pár protikladů pro Anaximena - stejně tak jako pro Aristotela i samotného Theofrasta - představoval jednu z podstatných složek -γένεσις. (Peripatetická jednoduchá tělesa se skládala z generativní látky formované buď teplým či chladným, nebo vlhkým či suchým.) Takováto interpretace je anachronická, a dovoluje nám tudíž přijmout přirozeně se nabízející interpretaci, již měl na mysli právě Plútarchos, ačkoli i ona je ještě vyjádřena peripatetickou terminologií. Ale je vůbec možné, aby se Anaximenés domníval, že teplota se mění v přímé závislosti na hustotě? Existují přece takové věci, jako je například horký kámen nebo chladný vzduch. Na tuto nesnáz možná nikdy nepřipadl, jelikož obecně platí, že čím vyšší je stupeň hustoty, tím nižší je též stupeň teploty, ohněm počínaje a kameny konče; vzduch sám o sobě na člověka běžně nepůsobí (a rozhodně ne ve Středomoří) jako stále teplý nebo chladný. Jiné možné vysvětlení uvedené obtíže zní, že by příklad s dechem stlačeným pomocí rtů snad mohl dokládat, že hustota může ovlivňovat teplotu, aniž by se tím chtělo tvrdit, že se tak děje vždy ve stejné míře.4 4 Příklad s dechem představuje jeden z prvních záznamů o starořeckém využití detailního pozorování k podepření fyzikální teorie. Povšimněme si však, (1) že se zde v přísném smyslu nejedná o „experiment", tj. 192 (iii) Vzduch je božský 144 Cicero, De nat. deor. 1,10,26 (DK 13 A 10): post Anaximenes aera deum statuit eumque gigni esseque immensum et infinitum et semper in motu, quasi aut aer sine ulla forma deus esse possit ... aut non omne quod ortům sit mortalitas consequatur. 145 Aetius, Plac. 1,7,13 (DK 13 A 10): Άναξιµένης τόν αέρα (se. θεόν ειναί φησι)· δεί δ' ύττακούειν έιτί των ούτως λε γοµένων τάς ένδιηκούσας τοις στοιχείοις ή τοις σώµασι δυνάµεις. 146 Augustinus, De civ. dei VIII.2 (DK 13 A 10): iste (sc. Anaximander) Anaximenen discipulum et successorem reliquit, qui omnes rerum causas aeri infinito dedit, nec deos negavit aut tacuit; non tamen ab ipsis aerem factum, sed ipsos ex aere ortos credidit. 144 Později Anaximenes stanovil, že vzduch je bohem a že se rodí a je bezmezný a nekonečný a stále v pohybu; jako by vzduch bez jakéhokoli tvaru mohl být bohem ... a jako by neprovázela smrtelnost vše, co vzniklo. 145 Anaximenes [tvrdí, že] vzduch [je bohem]: pod těmito slovy je třeba představit si síly prostupující prvky či tělesy. 146 Ten [Anaximandros] po sobě zanechal žáka a nástupce Anaximena, který připsal všechny příčiny věcí nekonečnému vzduchu a který existenci bohů ani nepopřel, ani nepřešel mlčením; ne věřil však, že vzduch byl jimi stvořen, ale naopak že oni vzešli ze vzduchu. záměrné iniciování řetězce událostí, jehož předem neznámý výsledek buďto potvrdí, nebo vyvrátí dřívější hypotézu; (2) že vinou neřízeného a nedostatečného charakteru takového „experimentu" je závěr vyvozený z pozorování pravým opakem pravdy; (3) že slovo λέγεσθαι svědčí možná o tom, že dotyčné pozorování bylo obvyklé, nikoli poprvé provedené Anaximenem. 193 V první a ve třetí z těchto pasáží se tvrdí, že bůh či bohové podle Anaximena vznikli z prvotního vzduchu; také Hippolytos v první větě úryvku 141 napsal, že „bůh a božské věci" povstali ze vzduchu. Tudíž i Theofrastos patrně řekl více než jen to, že Anaximenův prvotní vzduch byl božský (srv. Aristotelovo tvrzení v úryvku 108, že Anaximandros a většina zkoumatelů přírody považovali svou generativní látku za božskou). Je tedy pravděpodobné, že i samotný Anaximenés musel něco říci o bozích; lze se odůvodněně domýšlet, že to, co řekl, mělo asi tento význam: bohové, kteří jsou součástí světa, sami pocházejí ze všeobklopujícího vzduchu, jenž jediný je ve vlastním smyslu božský. Pakliže je tomu tak, Anaximenés by mohl být považován za předchůdce Xenofanovy a Hérakleitovy kritiky bohů tradičního náboženství; nemáme ale k dispozici žádné doklady o tom, že by Anaximenés přímo popíral jejich existenci, stejně tak jako ji nepopíral ani Hérakleitos. To, že je vzduch božský, předpokládá jak Aristotelova obecná formulace, tak i Aetios v úryvku 145, kde je podán stoicizující popis dotyčného druhu božstva jako „síly prostupující prvky či tělesy", tj. hybné a pořádající schopnosti, jež je v různé míře přítomna v konstitutivních složkách světa.5 5 Někdy bývá zastáván názor (např. J. Burnet, Early Greek Philosophy, str. 78), že Anaximenovi bohové jsou totožní s nespočetnými světy. Je tomu tak proto, že podle Aetia, Plac. 1,7,12, a Cicerona, De nat. deor. 1,10,25, byly Anaximandrovy nespočetné světy zvány bohy (DK 12 A 17). Tvrzení těchto dvou autorů mají patrně původ v záměně nespočetných světů s hvězdami; navíc je v případě Cicerona rozhodně nemožné, aby disponoval shodným druhem informace o Anaximenovi, protože v bezprostředně následující větě, v úryvku 144, se zmiňuje pouze o jednom, rodícím se bohu (a mylně ho popisuje slovem „neomezený", tj. jako prvotní vzduch). Vlastně existují pouze dva doxografické údaje o tom, že Anaximenés postuloval nespočetné světy: Aetios, Plac. 11,1,3 (pouze u Stobaia; viz str. 160), a 147 Simplikios, In Arist. Phys. 1121,12 (DK 13 A 11): γενητόν δέ και φθαρτόν τόν ένα κόσµον ττοισΰσιν όσοι άεί µέν φασιν είναι κόσµον, ού µην τόν αυτόν άεί, άλλα άλλοτε άλλον γινόµενον κατά τινας χρόνων περιόδους, ώς Άναξιµένης τε και Ηράκλειτος και ∆ιογένης και ύστερον οι άττό της Στοας. (Všichni ti, kdo pokládají jeden svět za vzniklý a podléhající zániku, tvrdí, že svět 194 Kosmogonie 148 Pseudo-Plútarchos, Strom. 3 (srv. DK 13 A 6): ... γεννάσθαί τε ττάντα κατά τίνα ιτύκνωσιν τούτου (se. αέρος) και ττάλιν άραίωσιν. την γε µην κίνησιν έξ αιώνος ύττάρχειν ττιλουµένου δέ τοϋ αέρος ττρώτην γεγενήσθαι λέγει την γήν ττλατεϊαν µάλα· διό και κατά λόγον αυτήν έττοχεΐσθαι τφ αέρι· και τόν ήλιον και τήν σελήνην και τα λοιττά άστρα τήν αρχήν της γενέσεως έκ γης έχειν. άττοφαίνεται γοΰν τόν ήλιον γήν, διά δέ την όξεϊαν κίνησιν και µάλ' ίκανώς θερµότητα λαβείν [Zeller; θερµοτάτην κίνησιν λαβείν codd. plurími]. 149 Hippolytos, Ref. 1,7,5 (DK 13 A 7): γεγονέναι δέ τά άστρα έκ γής διά το τήν ίκµάδα έκ ταύτης άνίστασθαι, ής άραιουµένης το ττΰρ γίνεσθαι, έκ δέ τοΰ πυρός µετεωριζοµένσυ τους αστέρας συνίστασθαι. 148 ... a všechny věci vznikají jakýmsi zhušfováním a hned zase zřeďováním tohoto (vzduchu). Pohyb existuje od věčnosti; říká, že když se vzduch stlačoval, vznikla nejprve Země, a to velmi plochá; proto se také, což je pochopitelné, vznáší na vzduchu; a Slunce, Měsíc a zbývající nebeská tělesa mají svůj počátek sice trvá stále, že však není stále týt nýbrž že vzniká pokaždé jiný v závislosti na určitých časových cyklech, jak praví Anaximenés, Hérakleitos a Diogenés a později Stoikové.) Zdá se, že Simplikios zde Anaximenovi připisuje časově postoupné světy. Jeden možný důvod pro takový výklad uvádím na str. 163; Simplikiova pasáž se však velice těsně opírá o Aristotela, De caelo, I,10,279bl2 (DK 22 A 10), kde stojí před jménem Hérakleita jméno Empedokleovo, a nikoli Anaximenovo; nelze tedy vyloučit možnost porušení textu. Ze stavu doxografických dokladů je zřejmé, že existuje mnohem méně důvodů, proč připsat nespočetné světy spíše Anaximandrovi než Anaximenovi; byť k tomuto tématu měl pravděpodobně co říci Theofrastos, a to z toho důvodu, že (stejně jako Anaximandros) i Anaximenés postuloval to, co Theofrastos pokládal za neomezenou generativní látku (viz str. 159 nn.). 195 vzniku ze Země. Vždyť prohlašuje, že Slunce je (svou povahou) Země, že však rychlým pohybem získalo nadmíru tepla. 149 Nebeská tělesa vznikla ze Země tím, že z ní vystupuje vlhkost, jejím zřeďováním vzniká oheň a z ohně stoupajícího do výše se tvoří hvězdy. Anaximenés pravděpodobně podal výklad o postupném vzniku světa z nediferencovaného vzduchu; stejně jako v případě Anaximandra shrnuje kosmogonické téma v obecných rysech jediný pseudo-Plútarchos, který však provádí bezmála jen to, že dosazuje zjevné proměny vzduchu (nastíněné Theofrastem s ohledem na neustále probíhající přírodní děje, srv. prézentní tvar slovesa -γίνεσθαι ν 140) do čehosi, co by mohlo mít platnost apriorního kosmogonického modelu. Pouze v souvislosti s otázkou vzniku nebeských těles je uvedena podrobnější informace; Hippolytos má v úryvku 149 oproti poslední větě úryvku 148, která Anaximenovi, zdá se, podsouvá myšlenky Xenofanovy (vznícení způsobené pohybem) a Anaxagorovy (totéž a Slunce vytvořené ze Země; srv. str. 199 nn. ohledně podobného směšování s názory Empedokleovými), takřka nepochybně pravdu. Jistě, nebeská tělesa (άστρ,α) povstala ze Země, ale pouze v tom smyslu, že se vlhká pára vypařuje či vystupuje z (vlhkých částí) Země, posléze se zřeďuje, a tím se stává ohněm, z něhož jsou nebeská tělesa složena. Ke vzniku Země došlo v důsledku zhuštění části neomezeně rozlehlého prvotního vzduchu. Příčina tohoto počátečního zhuštění není byť jen v náznaku zmíněna, ledaže by se snad jednalo o „věčný pohyb"; stejně jako v případě Anaximandra i zde obratem „věčný pohyb" Theofrastos vyjadřuje schopnost božské generativní látky vyvolat změnu a pohyb, kdekoli se jí zachce.6 6 Stejně jako u Anaximandra ani u Anaximena není - až na Aristotelovo všeobecné prohlášení v úryvku 117 - důvod, proč předpokládat existenci víru; u Anaximena se nevyskytuje dokonce ani záhadný „tvůrce tepla a chladna", jenž by si žádal vysvětlení. Přesto není Anaximenés z rozsahu Aristotelova všeobecného prohlášení implicitně vyjmut, jak je tomu možná v případě Anaximandra (str. 165 n.). Aristotelés měl nicméně důvod (uvedený jím o několik řádků dříve, viz 150), proč Anaximena zařadit po bok Anaxagorovi a Démokritovi (všichni tři měli za to, že Země setrvává 196 Kosmologie (i) Země je plochá a vznáší se na vzduchu 150 Aristotelés, De caelo, II, 13,294b 13 (DK 13 A 20): Άναξιµένης δε και 'Αναξαγόρας και ∆ηµόκριτος το υΑάτος αίτιον είναι ψασι τοΰ µένειν αυτήν (se. την γήν)· σύ γαρ τέµνειν άλλ' έταττωµατίζειν τον αέρα τον κάτωθεν, δττερ φαίνεται τα ττλάτος έχοντα των σωµάτων ττοιεΐν ταΰτα γαρ και ττρός τους ανέµους έχει δυσκινήτως διά την άντέρεισιν. 150 Anaximenés, Anaxagorás a Démokritos tvrdí, že příčinou její nehybnosti [tj. nehybnosti Země] je plochost: neboť neprotíná vzduch pod sebou, nýbrž zakrývá jej jako poklice, což je zjevně to, co plochá tělesa činí; ani větry jimi totiž nemohou pro jejich odpor snadno pohnout. Anaximenés, zdá se, spojil v pojetí Země představu plochého a tenkého - dle Aetia, Plac. 111,10,3 (DK 13 A 20) „deskovitého" - tělesa a tělesa nadnášeného vzduchem. Na tuto myšlenku těsně navázali Anaxagorás a atomisté (první věta úryvku 502 a str. 539 n.), kteří v kosmologických jednotlivostech tu a tam konzervativně těžili z ranější iónské tradice. To, že Zemi nadnáší vzduch, bylo očividné uzpůsobení - nepochybně motivované také pozorováním listů vznášejících se ve vzduchu - Thaletovy myšlenky, že Země plove na vodě. Aristotelés se na řádcích, jimiž pokračuje úryvek 150, mýlí, když přichází s návrhem, že vzduch skýtá oporu proto, že je vespod uzavřen a nemůže uniknout; pro Anaximena byl okolní vzduch v každém na místě díky své plochosti); ti dva ovšem předpokládali existenci víru, a tak se Aristotelés možná spokojil s tím, že zařadil Anaximena k nim i v tomto ohledu - pokud v úryvku 117 nepoužil slovo „všichni", ιτάντες, z pouhé nedbalosti. Samozřejmě, působení víru, jak upozornil Zeller, by vedlo ke vzniku tlakových odchylek, v kosmu nezbytných; jenže ve skutečnosti Anaximenés nevysvětloval vznik nebeských těles přímým zředěním okrajových částí. 197 směru neohraničený a byl jím jistě nereflektované pokládán za oporu Země pro svou neomezenou hloubku - a proto, že listy se ve vzduchu opravdu vznášejí. Theofrastos - soudě z úryvků 148, 151 - a Aetios, Plac. 111,15,8 (DK 13 A 20) zaznamenali, že Země se podle Anaximena vznáší, έποχεΐοτθαι, na vzduchu; uvedené sloveso se vyskytuje u Homéra a je dost dobře možné, že ho Anaximenés použil. Aristotelova slova „zakrývá vzduch jako poklice" jsou pravděpodobně jeho vlastním vyjádřením, upřesňujícím snad smysl Platónovy narážky (Faidón, 99b) týkající se nejmenovaného zkoumatele přírody - Anaximena či Anaxagory, atomistů nebo všech současně -, který „[Zemi] jako širokým neckám podkládá za podstavec vzduch". (ii) Nebeská tělesa 151 Hippolytos, Ref. 1,7,4 (DK 13 A 7): την δέ γήν ιτλατείαν εί ναι έττ' αέρος όχουµένην, οµοίως δέ και ήλιον και σελήνην και τά άλλα άστρα ιτάντα ττύρινα όντα έττοχείσθαι τφ αέρι δια ιτλάτος. 152 Aetios, Plac. 11,13,10 (DK 13 Α 14): Άναξιµένης ττυρίνην µέν την φύσιν των άστρων, περιέχειν δέ τίνα και γεώδη σώµατα συµπεριφερόµενα τούτοις αόρατα. 153 Aetios, Plac. 11,23,1 (DK 13 Α 15): Άναξιµένης ύττό ιτεττυκνωµένου αέρος και αντιτύπου έξωθούµενα τά άστρα τάς τροιτάς ποιεΐσΦαι. 154 Aetios, Plac. 11,14,3-4 (DK 13 Α 12): Αναξιµένης ήλων δίκην καταττειτηγέναι τά άστρα τφ κρυσταλλοειδεί· ενιοι δέ ιτέταλα είναι ττύρινα ώσιτερ ζωγραφήµατα. 155 Aetios, Plac. 11,22,1 (DK 13 Α 15): Άναξιµένης ττλατύν ώς ιτέταλον τόν ήλιον. 156 Hippolytos, Ref. 1,7,6 (DK 13 Α 7): ού κινεΐσθαι δέ ύττό γη ν τά άστρα λέγει, καθώς έτεροι ύττειλήφασιν, αλλά ιτερι γήν, ώσττερεί ιτερί τήν ήµετέραν κεφαλήν στρέφεται το ιτιλίον. κρύτττεσθαί τε τόν ήλιον ούχ ύττό γήν γενόµενον 198 αλλ' ύττό των της γης υψηλότερων µερών σκεττόµενον και δια την πλείονα ηµών αύτοϋ γενοµένην άττόστασιν. 157 Aristotelés, Meteor. II,l,354a28 (DK 13 A 14): ιτολλούς ττεισθήναι τών αρχαίων µετεωρολόγων τον ήλιον µή φέρεσθαι ύιτό γήν άλλα ττερί την γήν και τόν τόττον τσΰτον, άφανίζεσϋαι δέ και ττοιείν νύκτα δια το ύψηλήν είναι ιτρός άρκτον την γήν. 151 Země je plochá, vznáší se na vzduchu a podobně též Slunce, Měsíc a ostatní nebeská tělesa, jež jsou všechna ohnivá, se vznášejí na vzduchu díky své plochosti. 152 Anaximenés tvrdí, že povaha nebeských těles je ohnivá a že tato tělesa mají mezi sebou jistá zemitá tělesa, která se pohybují společně s nimi a jsou neviditelná. 153 Anaximenés říká, že nebeská tělesa provádějí své obraty proto, že jsou zatlačována zhuštěným a odpor kladoucím vzduchem. 154 Anaximenés praví, že hvězdy vězí pevně jako hřeby v „čemsi podobném ledu"; někteří však tvrdí, že jsou to ohnivé listy po dobající se malovaným obrazům. 155 Anaximenés říká, že Slunce je ploché jako list. 156 Říká, že se nebeská tělesa nepohybují pod Zemí, jak se domní vali druzí, nýbrž kolem Země, jako když se kolem naší hlavy točí plstěná čapka; a Slunce se ukrývá ne tím, že se dostane pod Zemi, nýbrž tím, že je zakrýváno vyššími částmi Země a že se zvětšuje jeho vzdálenost od nás. 157 Mnoho starých astronomů bylo přesvědčeno, že Slunce se ne pohybuje pod Zemí, nýbrž kolem Země a této oblasti a že mizí a působí noc proto, že je Země na severu vysoká. V úryvku 149 se tvrdilo, že nebeská tělesa vznikla zředěním páry vystupující ze Země v oheň. Stejně jako Země i tato tělesa se vznášejí na vzduchu (151); jelikož jsou však vytvořena z ohně, jak potvrzují úryvky 151 a 152, a jelikož je oheň řidčí než vzduch, vyvstává obtíž, jíž si Anaximenés možná nepovšiml, když nebeská tělesa podepřel vzduchem tak, jako je jím podepřena hustší Země. Úryvek 153 naznačuje, že pohyb Slunce po ekliptice, pohyb Měsíce v deklinaci a snad i pohyby planet jsou způsobovány větry (což je mírně 199 zhuštěný vzduch, srv. 140); Aristotelés se v Meteor. II,l,353b5 a II,2,355a21 (609) zmínil o starých autorech, kteří vysvětlovali první dva z těchto tří nebeských pohybů právě tímto způsobem. Nesnáz však působí úryvek 154, v němž se prohlašuje, že άστρα (což může znamenat buď všechna nebeská tělesa, tj. stálice i planety, nebo jen stálice) jsou připevněna jako ozdobné hřeby na vnější, jakoby z ledu vytvořené nebe (které by podle úryvku 156 mělo mít tvar polokoule), a nikoli že se volně vznášejí. Takové prohlášení by se mohlo vztahovat pouze na stálice; nedozvídáme se však nic dalšího o „tom, co se podobá ledu" a ovšem ani pojem pevného vnějšího nebe nelze skloubit s tím málem, co víme o Anaximenově kosmogonii, a s ostatními kosmologickými jednotlivostmi. Týž termín třikrát použil k popisu Empedokleova nebe (jež má tvar koule) Aetios a v pasáži Plac. 11,13,11 uvedl, že Empedokleovy stálice jsou připoutány k „tomu, co se podobá ledu", zatímco planety jsou volné. Zdá se, že zmíněný pojem mohl být omylem přenesen do Anaximenovy kosmologie. Druhá část úryvku 154 je prezentována jako názor „některých lidí"; ale jelikož Anaximenés nepochybně zastával názor, že nebeská tělesa jsou ohnivá, a jelikož je v úryvku 155 přirovnáváno Slunce k listu, vzniká dojem, jako by původcem názoru, že nebeská tělesa jsou ohnivé listy, byl on a jako by text byl chybný. Co znamená přirovnání k malovaným obrazům, je zcela nejasné. Pokud je v úryvku skutečně řeč o Anaximenovi, dotyčná άστρα by mohla být nebeská tělesa obecně, nebo (přijmeme-li první část) by to mohly být planety, jež by byly stejně jako u Empedoklea odlišeny od stálic vetknutých do „čehosi podobného ledu". Posledně uvedený termín patrně poukazuje na očividnou průzračnost nebe; ve srovnání s Homérovou pevnou kovovou mísou (str. 20) představuje tento popis z empirického hlediska pokrok. Takové zdokonalení by pro Anaximena nebylo nikterak netypické; ale přisouzení tohoto názoru Anaximenovi zůstává velmi pochybné.7 7 W. K. C. Guthrie (HGPh I, str. 136 n.) přišel s důmyslným návrhem, že by zmíněné přirovnání mohlo mít původ ve fyziologii, protože přinejmenším v Galénově době se výraz ήλος dal použít k označení okrouhlého bodu či výstupku na zornici oka, zatímco rohovka byla občas 200 Důkaz o nepřesnosti doxografických zpráv v připisování názorů, zejména u Aetia, pravděpodobně přináší druhá část úryvku 152. Obvykle se má za to, že Anaximenés předpokládal existenci oněch neviditelných nebeských těles za tím účelem, aby vysvětlil zatmění; avšak podle Hippolyta, 1,8,6 (DK 59 A 42) byl o jejich existenci přesvědčen též Anaxagorás. Anaxagorás nicméně znal pravou příčinu zatmění, a nemohl tudíž předpokládat existenci neviditelných těles pro tento účel. Vše se vysvětluje větou z Aetia předcházející úryvku 152: Diogenés z Apollónie vymyslel tato tělesa proto, aby na jejich základě vysvětlil meteority, jako byl proslulý meteorit, který spadl u Aigospotamoi v r. 467 př. Kr. (608). Také Anaxagoru patrně přiměla tato pozoruhodná událost k tomu, aby se zabýval vysvětlením meteoritů; Anaximenés neměl však k takové snaze žádnou podobně dobrou pohnutku a dotyčná teorie byla na něho pravděpodobně zpětně přenesena z jeho domnělého žáka Diogena. V každém případě se teorie týkala meteoritů, a nikoli zatmění.8 Nebeská tělesa neprocházejí pod Zemí, nýbrž (stejně jako v předfilosofickém obraze světa, kde se alespoň Slunce plaví po řece Ókeanu směrem na sever: viz str. 24 n.) pohybují se okolo ní, jako čapka otáčející se kolem naší hlavy, jak dodává Hippolytos v úryvku 156. Tento obraz mohl vymyslet sotva kdo jiný než Anaximenés. Čapka, o níž je tu řeč, je těsně přiléhající plstěná čapka, zhruba ve tvaru polokoule; poskytuje možná oporu spornému závěru vyplývajícímu z úryvku 154, že nebe lze považovat za ohraničenou (ač snad vazkou) polokou- popisována jako „membrána ledového vzhledu". Tato membrána byla považována za vazkou, a nikoli za pevnou; tím je odstraněna jedna překážka bránící přisouzení zmíněného názoru Anaximenovi. Avšak sebejisté tvrzení (tamt., str. 137), že Anaximenés „pokládal svět za živou a dýchající bytost", zachází jistě příliš daleko. 8 Eudémos (?) v pokračování úryvku 76 (DK 13 A 16) přisuzuje Anaximenovi objev toho, že Měsíc svítí na základě odraženého světla. Tento názor je neslučitelný s Anaximenovým přesvědčením, že Měsíc je ohnivý, a je třeba za ním patrně hledat další zpětnou projekci, tentokrát přesvědčení společně sdíleného Parmenidem (DK 28 A 42), Empedoklem (370) a Anaxagorou (500). 201 li nesoucí na sobě stálice. Jak bylo výše poznamenáno, jedná se pouze o zdokonalení naivního chápání nebe jako kovové mísy. V druhé části úryvku 156 se dále praví, že Slunce mizí (totiž na své cestě od západu zpět k východu) „za vyššími částmi Země" (a též s narůstající vzdáleností; toto může být doxografický dodatek). Pokud Slunce neprochází pod Zemí, je zapotřebí podat nějaké vysvětlení, proč není v noci viditelné. Jsou ale výrazem „vyšší části" míněny vysoké hory na severu - tj. mytické pohoří Rhipai - nebo je to vlastní naklonění ploché Země podél její horizontální osy? Posledně uvedené vysvětlení bylo rozhodně připisováno Anaxagorovi, Leukippovi a Diogenovi, kteří byli v kosmologických otázkách Anaximenem silně ovlivněni. Toto naklonění by vysvětlovalo, jak mohou hvězdy zapadat, za předpokladu, že jsou na nebi jakýmsi způsobem upevněny: otáčejí se společně s hemisférou (jejímž pólem je Velký vůz) a procházejí pod úrovní horního, severního okraje Země, avšak nikoli pod úrovní střední horizontální osy Země. Jakkoli je tato interpretace svůdná, je do značné míry zpochybněna úryvkem 157; v něm se Aristotelés zmiňuje o teorii „vyšších částí" (opět dvojznačnými slovy) jako o stanovisku vlastním mnoha starým astronomům. Avšak z širších souvislostí citátu, v nichž jde autorovi o to ukázat, že největší řeky tečou z nejvyšších hor na severu, jednoznačně vyplývá, že slovy „Země je na severu vysoká" Aristotelés rozumí horská pásma na severu Země. Musíme předpokládat, že Aristotelés tu měl částečně na mysli Anaximena, jehož kosmologické názory mu byly v jednotlivostech známy (srv. 150,159); Anaxagorás a Leukippos tedy buď Anaximenovo vysvětlení v tomto bodě zdokonalili, nebo byli i oni sami později nesprávně interpretováni. Vážnou obtíž pro hypotézu nakloněné Země představuje námitka, že by se Země v takovém případě nevznášela na vzduchu, ale pozvolna by se snášela dolů jako listí; totéž platí i o Leukippově Zemi. Obraz čapky nutně znázorňuje hemisférický tvar nebe, nikoli jeho sklon; je vskutku obtížně pochopitelné, proč bychom si měli představit čapku na hlavě posunutou na stranu. Anaximenés se tedy jeví jako myslitel, který sice přejal v hrubých rysech strukturu naivního obrazu světa, ale oprostil ji od nápadně mytologických prvků, jakým byla např. zlatá mísa Slunce (která patrně sloužila k tomu, aby v sobě ukrývala sluneční světlo během plavby na sever). 202 (iii) Meteorologické jevy 158 Aetios, Plac. 111,3,2 (DK 13 A 17): Αναξιµένης ταύτα τούτω (se. Άναξιµάνδρω), προστιθείς το έιτί της θαλάσσης, ήτις σχιζοµένη ταϊς κώπαις τταραστίλβει. 111,4,1: Αναξιµένης νέφη µέν γίνεσθαι παχυνθέντος έιτι ττλεΐον τοϋ αέρος, µάλλον δ' έπισυναχθέντος έκθλίβεσθαι τους δµβρους, χάλαζαν δέ έιτειδάν το καταφερόµενον ύδωρ τταγη. χιόνα δ' όταν συµπεριληφθη τι τφ ύγρω πνευµατικόν. 159 Aristotelés, Meteor. II,7,365b6 (DK 13 A 21): 'Αναξιµένης δέ φησι βρεχοµένην την γήν και ξηραινοµένην ρήγνυσθαι και ύπό τούτων των άπορρηγνυµέν ων κολώνων εµπιπ τόντων σείεσθαι· διό και γίγνεσθαι τους σεισµούς εν τε τοις αύχµοΐς και πάλιν έν ταΐς ύπεροµβρίαις- έν τε γάρ τοις αύχµοΐς, ώσττερ εϊρηται, ξηραινοµένην ρήγνυσθαι και ύττό τών υδάτων ύπερυγραινοµένην διαπίπτειν. 158 Anaximenés říkal totéž, co on [tj. Anaximandros], doplnil to však o to, co se děje v případě moře, které se zableskne, je-li rozděleno vesly. - Anaximenés praví, že oblaka vznikají tehdy, když vzduch dále zhoustne; když je ještě více stlačen, je vytla čen déšť, a kroupy vznikají, když ztuhne padající voda, sníh pak, když je ve vlhku obsažena nějaká část vzduchu. 159 Anaximenés tvrdí, že Země, je-li promočena a vysušena, puká a otřásá se pádem ulamovaných pahorků; a proto vznikají ze mětřesení jak v dobách sucha, tak i za velikých dešťů; neboť v době sucha, jak již bylo řečeno, vysychá a puká, a je-li nad míru zavlažena vodami, rozpadá se. Anaximenés podal prý shodné, totiž na větru založené vysvětlení hromu a blesku jako Anaximandros; viz 130 a komentář. Příměr s vesly je možná původní. Oblaka, déšť, kroupy a sníh jsou podle očekávání způsobovány převážně zhušťováním vzduchu; to bylo v náznaku řečeno již Theofrastem v úryvku 140 a Aetios (též Hippolytos, Ref. 1,7,7-8 = DK 13 A 7) připojuje další podrobnosti. I větry jsou mírně zhuštěným vzduchem (140) a duha vzniká v důsledku odrazu slunečních paprsků od vzduchu. Aristotelés v úryvku 159 po- 203 dává poměrně detailní popis Anaximenova vysvětlení zemětřesení, přičemž je pozoruhodné, že vzduch v něm nehraje vůbec žádnou roli. Srovnání kosmického vzduchu a dechu-duše 160 DK 13 Β 2 (Aetios, Plac. 1,3,4): Άναξιµένης Εύρυστράτου Μιλήσιος αρχήν των όντων αέρα άττεφήνατο· έκ γαρ τούτου πάντα γίγνεσθαι και εις αυτόν ττάλιν άναλύεσθαι. οίον ή ι|ηιχή, φησίν, ή ηµετέρα αήρ ούσα συγκρατεί τιµάς, και όλον τόν κόσµον ττνεΰµα χαΐ άήρ περιέχει- λέγεται δέ συνωνυµως άήρ και πνεύµα, άµαρτάνει δε και ούτος έξ απλού και µονοειδοΰς αέρος και πνεύµατος δοκών συνεστάναι τά ζώα... (Pokračování v DK 13 Β 2.) 160 Anaximenés, syn Eurystratův, z Milétu, prohlásil vzduch za počátek jsoucích věcí; neboť z něho všechny věci vznikají a do něho se znovu rozkládají. Jako naše duše, praví, jsouc vzduchem, nás drží pohromadě a námi vládne, tak vítr [či dech] a vzduch obklopuje celý svět. (Slova „vzduch" a „vítr" jsou zde použita synonymně.) Také on se mýlí, když se domnívá, že živé bytosti se skládají z jednoduchého a homogenního vzduchu a větru... Podtržená slova v úryvku 160 platí často za přímý citát z Anaximena. Přesto zde muselo dojít k nějaké jazykové úpravě a slovním změnám; dotyčná věta totiž není v iónštině (srv. 138) a obsahuje jedno slovo, συγκρατεί, které Anaximenés rozhodně nemohl použít, a jiné slovo, κόσµον, které jen sotva mohl použít přesně v tomto smyslu.9 Že však 9 Slovo συγκρατεΐν jinak poprvé použil Plútarchos (dva výskyty), ve druhém století po Kr. pak lékařští autoři a Diogenés Laertios (pro zadržování dechu atd.); též se vyskytuje v díle Geoponica a u církevních otců. Jedná se o uměle vytvořené kompozitum, které se mohlo objevit teprve v Κοινή; vzniklo vlastně zkratkovitým sloučením slov συνέχειν και κρατεϊν. Názorně to dokládá jedno místo z Plútarchova Fókiona, 12, συνεκράτει τό µαχιµώτατον της δυνάµεως: „ovládal své vojsko tak, že je 204 věta je jakousi reprodukcí Anaximenovy výpovědi, to dokládá Aetiova poznámka o shodném významu zde použitých slov „vzduch" a „vítr" [či dech] a také skutečnost, že srovnání vzduchu s duší komplikuje prostou aristotelskou kritiku, již Aetios opakuje, totiž výtku, že Anaximenés nestanovil hybnou příčinu. Naproti tomu výskyt uvozujícího slovesa φησί, „praví", není ve spise tohoto druhu zárukou přímé citace. Sloveso περιέχει, vážící se ke vzduchu obklopujícímu všechny věci, může být docela dobře anaximenovského původu (srv. 108), zatímco pojem duše jako dechu (existuje podezření, že na začátku souvětí stálo původně slovo ττνεϋµα, nikoli άήρ) je nepochybně archaický - srovnejme to s homérským rozlišením mezi duší oživující, jež bývá, zdá se, obvykle ztotožňována s dechem, a duší vnímající a uvažující, obvykle označovanou slovem ·θνµός. Výrazem τον κόσµον mohlo být nahrazeno např. slovo άπαντα, „všechny věci". Počet slovních obměn je tudíž pravděpodobně nevelký; bohužel nelze určit, zda nebo jak dalece ovlivnily vlastní smysl a míru srovnání. V té podobě, jakou má, nevyznívá srovnání příliš jasně: „Dech a vzduch obklopují celý svět způsobem, jímž naše duše, jsouc dechem, drží nás (tj. naše těla) pohromadě a námi vládne." Podobnost dvou případů nemůže záležet jen v podobnosti předmětu srovnání, vzduchu, a nemít přitom hlubší smysl; říci například, že „tak jako vzduch vysušuje vlhkost, tak také plní balóny", by postrádalo jakýkoli smysl. Z mnoha možných významů uveďme čtyři: (1) slovo σνγudržoval pohromadě" (na pahorku). Slovo κόσµος původně znamenalo „řád" a ve významu „světový řád" se pravděpodobně nezačalo používat dříve než od poloviny pátého století př. Kr. O mnoho dříve bylo jistě používáno při popisech řádu zjevného v přírodě a pravděpodobně i ranými pythagorejci; samotnému Pythagorovi je přisuzováno použití slova κόσµος ve smyslu ουρανός, ale to je patrně přílišné zjednodušení (DL VIII,48). Hérakleitův obrat κόσµον τόνδε (217) je pravděpodobně na přechodu k pozdějšímu a obecně přijímanému úzu, který se poprvé jednoznačně ohlašuje u Empedoklea, zl. 134,5 (397). Podrobnější diskusi o termínu κόσµος viz u C. H. Kahna, Anaximander and the Origins of Greek Cosmology, str. 219-239; o možnosti (pozdějšího) vlivu Diogena z Apollónie viz níže pozn. 10 na str. 207. 205 κρατεί u Aetia nahradilo jednoduchý pojem typu συνέχει a význam srovnání je: „Vzduch nás drží pohromadě zevnitř a svět zvenčí, <a proto jsou si člověk a svět podobnější, než se zprvu jeví> neboli <a proto je vzduch s to působit i v těch nejrozdílnějších předmětech>." (2) Ve významu slova περιέχει, je implicitně zahrnut význam slov και κυβερνφ, srv. 108. Význam srovnání by pak byl tento: „Tak jako naše duše drží pohromadě naše tělo, a tím je ovládá, tak generativní substance (která je vpodstatě shodnou látkou jako duše) drží svět pohromadě, a tím jej ovládá." (3) „Duše, jež je dechem, drží pohromadě a ovládá lidskou bytost; tudíž to, co drží a ovládá svět, musí být také dech či vzduch, protože svět je jako lidská či zvířecí bytost ve velkém měřítku." (4) „Oživujícím principem a hybnou silou lidské bytosti je tradičně πνεύµα čili dech-duše; <πνεΰµα se v okolním světě ukazuje v podobě větru;> proto oživujícím principem okolního světa je πνεύµα; <proto je vítr, dech či vzduch životem a podstatou všech věcí>." Výše jsme sice viděli, že sloveso συγκρατεί ν případě Anaximena nepřichází v úvahu, ale vyvstává též otázka, zda alespoň sloveso jako συνέχει mohlo u něho vyjadřovat vztah duše a těla. Fakt je, že myšlenka duše držící pohromadě tělo nemá obdoby v žádném předsókratovském prameni, ba ani v žádném řeckém prameni před Aristotelem. Pravda, dotyčný pojem není nikterak složitý; když z těla totiž odejde oživující duše, tělo - nebo jeho větší část - očividně podléhá rozkladu, nic už je nedrží pohromadě. Avšak vzhledem k ojedinělosti této myšlenky a k poznatku, že v Anaximenově terminologii byla na tomto místě nepochybně provedena svévolná změna, by bylo neprozíravé přijmout zde smysl byť i jen slovesa συνέχει. Το vyřazuje možnost (2), ale nikoli možnosti (1) a (3); hlavní argumenty dvou posledně uvedených možností mohou být přeformulovány tak, že se na místo slovesa „drží pohromadě (a ovládá)" dosadí například sloveso „má"; Anaximenés totiž zajisté mohl zastávat názor, že duše má, έχει, tělo, čímž mínil, že duše prostupuje celým tělem (srv. např. Hérakleitos, zl. 67a), a snad i to, že je ovládá. Možnost (4) odsouvá sloveso συγκρατεί do pozadí pozornosti a staví částečně na tom, že první známé užití slova πνεύµα, které se stalo (ve smyslu „dech" i „závan větru") běžnou součástí slovníku tragiků, je doloženo právě u Anaximena; dvojí možné použití uvedeného slova mohlo Anaximena přivést na myšlenku paralelismu mezi člověkem a světem. Tento paralelis206 mus vyjadřují tím či oním způsobem vlastně všechny tři zbylé interpretace (4) a revidované podoby (1) a (3); to on tvoří jádro interpretované výpovědi. Můžeme si jen stěží dělat naději, že se nám podaří s naprostou určitostí proniknout ještě o něco dále, ke konkrétní podobě úsudku, jenž musel z myšlenky paralelismu nutně vycházet. Avšak plně rozvinuté a jednoznačné použití úsudku ze známého mikrokosmu, tj. člověka, na neznámý makrokosmos, tj. svět jako celek, se v ostatních případech neobjevilo dříve než v druhé polovině pátého století, pod vlivem - jak se má obecně za to - čerstvého zájmu o teoretické lékařství v té době; je patrně nepravděpodobné, že by se zmíněný druh úsudku vyskytl v tak snadno srozumitelné podobě, jakou má interpretace (3), již v době Anaximenova působení. Je navíc možné, že Anaximenova argumentace nebyla vedena tak logickým způsobem, jak se to může jevit třeba, i z interpretačních možností (1) či (4); spíše se to má tak, že Anaximenés svou domněnku o světě osvětlil poukazem k člověku a jeho duši, tak jako nauku o příčině blesku osvětlil na příkladu listu vesla nebo nauku o nebeských tělesech na příkladu čapky posazené na hlavě. Jako vysvětlení prvního vývojového stupně argumentu o analogii mezi člověkem a světem je toto vysvětlení hodnověrnější a je v souladu s Anaximenovým známým využíváním obrazných prostředků. To vše je nutně velice hypotetické. Zůstává otázkou, do jaké míry byl Anaximenés náchylný k tomu, aby pojímal svět jako živý, jako jakýsi ohromný animální organismus; již jsme se zmínili o tom, že ačkoli Anaximenés přišel se zcela racionálním popisem změny, v některých směrech se stále přidržoval rámce lidového, nefilosofického výkladu světa, a mohl si tudíž ze starého antropomorfního postoje uchovat více, než by se na první pohled zdálo pravděpodobné. Nicméně jeho postřeh, že vzduch je kosmickým protějškem duše-nositele života v člověku, dalece přesahuje hranice onoho postoje; ba musel být i důležitým motivem jeho volby vzduchu jako generativní substance.10 Zmínka o duši je významná i samostatně; ponecháme-li 10 Je možná podivné, že Aristotelés nejmenoval Anaximena v De an. II,2,405a21, kde jsou jako zastánci názoru, že duše je vzduch, uvedeni 207 stranou úryvek 89, je to první předsókratovská výpověď z oblasti psychologie, která se nám dochovala - ačkoli vlastní struktura duše nazírané jako dech náleží k prastaré lidové tradici. Jinou koncepci duše, skládající se v tomto případě z ohnivého aitheru, jenž vyplňuje rovněž vnější nebe, Hérakleitos z jiného pramene lidové tradice přijal, který později rozvinul též předpoklad, pravděpodobně implicitně přítomný u Anaximena, že člověk a okolní svět se skládají ze shodného materiálu a chovají se podle podobných pravidel. Závěr Anaximenés je posledním z velkých milétských myslitelů. Navazoval zjevně na Anaximandra, ale pravděpodobně také na Thaleta, k jehož pojmu generativní látky chápané jako aktuálně přítomné složky světa se mohl vrátit díky své velkolepé myšlence o zhušťování a zřeďování - pozorovatelnému prostředku změny, jímž kvantita ovládá kvalitu. Tuto myšlenku od něho pravděpodobně převzal Hérakleitos a proměnil ji v součást systému poněkud odlišné povahy; starý kosmogonický přístup, podle kterého bylo tím nejdůležitějším úkolem pojmenovat jediný druh materiálu, z něhož se mohl vyvinout diferencovaný celek světa, byl totiž po Miléťanech rozšířen a modifikován. Byly to nové otázky týkající se theologie a jednoty věcí v jejich uspořádání, „Diogenés a někteří jiní"; Aristotelés zde tvrdí, že každý z předsókratiků vytvářel duši z toho, co sám považoval za αρχή. Platónova pasáž z Phd. 96b (to, čím myslíme, je vzduch) pravděpodobně odkazuje k Diogenovi (srv. str. 570 n.), který zastával názor, že duše je teplý vzduch, čímž se patrně přikláněl k pojetí duše jako aitheru či ohně. Není důvod se společně s G. Vlastosem (AJP 76,1955, str. 364 a pozn. 56) domnívat, že Diogenés byl za tento názor zavázán výhradně Anaximenovi; stejně tak není pravděpodobné (jak se pokusila dokázat Karin Altová, in: Hermes, 101, 1973, str. 129 nn.), že si Aetios v 160 spletl Anaximena s Diogenem, a to přinejmenším ve větě uvozené slovy olov ή ψυχή... Ta se totiž svým tónem a rafinovaností velice liší kupříkladu od úryvku 602, i když by se Aetiova následující poznámka (... δοκών συνεστάναι τά ζώα) mohla vztahovat k Diogenovi. 208 spíše než materiál věcí, které zaměstnávaly Anaximenovy nástupce Xenofana a Hérakleita - ačkoli i oni (navzdory tomu, že první z nich přesídlil jinam) pocházeli z Iónie. Κ ještě zásadnějšímu odklonu od milétské tradice došlo na Západě. Když se však v pátém století myslitelé z Východu a pevninského Řecka (Anaxagorás, Diogenés, Leukippos a Démokritos) vzpamatovali ze západního elenchu eleatů, byli to především Miléťané, a zejména Anaximenés, u nichž hledali poučení v jednotlivých bodech kosmologie; ani ne tak pro jejich významné intuitivní náhledy, jakým byla například myšlenka kosmického dechu-duše, jako spíše proto, že zmíněné jednotlivosti byly zčásti odvozeny z lidové, nevědecké tradice, jež jim i nadále poskytovala záštitu. 209 v XENOFANÉS Z KOLOFÓNU Časové zařazení a život 161 DL IX,18 (DK 21 A 1): Ξενοφάνης ∆εξίου ή, ώς 'Απολλό δωρος, Όρθοµένους Κολοφώνιος ... ούτος έκττεσών της πατρίδος έν Ζάγκλη της Σικελίας διέτριβε και έν Κατάνη ... γέγραφε δε έν επεσι και ελεγείας και ιάµβους καθ' Ησιόδου και Όµηρου, έτακότττων αυτών τά περί θεών είρηµένα. άλλα και αυτός έρραψωδει τά έαυτοΰ. άντιδοξάσαι τε λέγεται Θαλή και Πυθαγόρα, καθάψασθαι δέ και Έπιµενίδου. µακροβιώτατός τε γέγονεν, ώς ιτου και αυτός φησιν (Β 8) ήδη δ' επτά τ' έασι και έξήκοντ' ένιαυτοι βληστρίζοντες έµήν φροντίδ' άν' Ελλάδα γήν έκ γενετής δέ τότ' ήσαν έείκοσι ττέντε τε ττρός τοις, εϊττερ έγώ ττερί τώνδ' οιδα λέγειν έτύµως· ... (20) και ήκµαζε κατά τήν έξηκοστήν όλυµττιάδα. 162 Klement Alexandrijský, Strom. 1,64,2 (DK 21 A 8): της δέ 'Ελεατικής αγωγής Ξενοφάνης ό Κολοφώνιος κατάρχει, δν φησι Τίµαιος κατά Ιέρωνα τόν Σικελίας δυνάστην και Έττίχαρµον τόν ιτοιητήν γεγονέναι, 'Απολλόδωρος δέ κατά τήν τεσσαρακοστήν όλυµττιάδα γενόµενον τταρατετακέναι άχρι ∆αρείου τε και Κΰρου χρόν ων. 161 Xenofanés, syn Dexiův nebo podle Apollodóra Orthomenův, z Kolofónu, ... byv vypuzen z rodné obce, zdržoval se v Zanklé na Sicílii a v Kataně... Psal jak epické verše, tak elegie a iamby proti Hésiodovi a Homérovi, káraje je za to, co řekli o bozích. 210 Ale i on sám přednášel vlastní básně. Zastával prý rozdílné názory než Thalés a Pythagoras a napadal prý též Epimenida. Dožil se velmi vysokého věku, jak i sám někde praví: „Je tomu již sedmašedesát let, co je mé myšlení zmítáno po hellénské zemi sem a tam; a od mého narození je třeba přidat k nim dvacet pět let, ačli o těchto věcech dovedu povědět pravdu." ... V mužném věku byl v době šedesáté olympiády. 162 Zakladatelem elejské školy je Xenofanés z Kolofónu, o němž tvrdí Timaios, že žil za časů Hieróna, vládce na Sicílii, a básníka Epicharma, kdežto Apollodóros praví, že se narodil v době čtyřicáté olympiády a žil až do doby Dareiovy a Kýrovy. Xenofanés na rozdíl od Miléťanů psal ve verších a z jeho děl se zachovala řada zlomků. Vyjdeme-li z předpokladu, že opustil Kolofón v Iónii přibližně v době jeho dobytí Médy v r. 546/545 př. Kr. (nepochybně tuto obec znal již dříve, neboť ve zl. 3 (DK 21 Β 3) poukazoval na zkaženost Kolofóňanů lýdským bohatstvím), pak lze z jeho vlastních slov v úryvku 161 soudit, že se narodil o dvacet pět let dříve, kolem r. 570 př. Kr. Navzdory tomuto předpokladu není možné kvůli Xenofanově dlouhověkosti - podle svých vlastních slov v úryvku 161 se dožil nejméně devadesáti dvou let - zařadit jeho dochované básně do žádného úzce vymezeného období. Xenofanés se zmiňuje o Pythagorovi (260) a Simonidovi (DK 21 Β 21) a také o Thaletovi a Epimenidovi - pokud jde o tři posledně uvedené, není známo více než pouhý fakt, že o nich učinil zmínku — a naopak o něm se zmiňuje Hérakleitos (190); za jeho žáka byl později pokládán Parmenidés. To vše by bylo dost dobře možné, kdyby Xenofanés žil přibližně v letech 570 až 475 př. Kr. Tvrzení Timaia (historika ze Sicílie žijícího na přelomu 4./3. stol. př. Kr.) v úryvku 162 se s tímto předpokladem slučuje, jelikož Hierón vládl mezi lety 478 až 467 př. Kr. a Epicharmos pobýval tou dobou v Syrakúsách. Zpráva z Apollodóra v úryvku 162 je patrně nesprávná: čtyřicátá olympiáda (620-617 př. Kr.) je pro Xenofanovo narození nepravděpodobně brzkým datem a slova „až do doby Dareiovy a Kýrovy" jsou nepochopitelná, neboť Kýros zemřel v roce 529 a Dareios se chopil moci v roce 521. A přece neexistuje žádný naprosto pozitivní doklad o tom, že Xenofanés zemřel později než např. v r. 525, kdy Pythagorův pobyt v Itálii trval teprve krátce. Ale Diogenés v úryvku 161, poté co se zmínil o Apollodóro211 vi, umístil Xenofanovu akmé do šedesáté olympiády (540-537 př. Kr.); zdá se, že toto je skutečné apollodórovské datování, opírající se o přelomový rok založení Eleje (o němž Xenofanés údajně složil báseň) v r. 540. Okolnosti Xenofanova života jsou ještě o něco nejasnější. Přestože se narodil a vyrůstal v Iónii, kde se zřejmě obeznámil s iónskými myšlenkovými směry, byl již jako mladý muž přinucen k odchodu a od té doby vedl potulný život, snad hlavně na Sicílii; spojitost mezi ním a Elejí je možná pozdější smyšlenkou (viz str. 213 n.). Byl básníkem a mudrcem, pěvcem vlastních, spíše než cizích písní: jistě však nebyl, jak někteří mylně vyvozovali z úryvku 161, homérským rapsódem. Nejdelší z dochovaných elegií (zl. 1, zajímavá báseň bez přímého filosofického dosahu) svědčí o Xenofanově dostatečné společenské vážnosti, když v ní v celkových rysech vytyčuje pravidla chování u příležitosti právě pořádaného symposia; zdá se tudíž, že byl s úctou přijímán v domech aristokratů. Spojování Xenofana s Elejí 163 Platón, Soph. 242d (DK 21 A 29): το δέ τταρ' ήµίν Έλεατικόν έθνος, άιτό Ξενοφάνους τε και έτι ττρόσθεν άρξάµενον, ώς ενός όντος τών ττάντων καλουµένων οϋτω διεξέρχεται τοις µύθοις. 164 Aristotelés, Met. I,5,986bl8 (DK 21 A 30): Παρµενίδης µεν 7αρ εοικε τοΰ κατά τον \oyov ενός άιττεσθαι, Μέλισσος δέ τοΰ κατά την ϋλην διό και ό µέν ττεττερασµένον, ό δ' άττειρόν φησιν είναι αυτό· Ξενοφάνης δέ ττρώτος τούτων ένίσας (ό γάρ Παρµενίδης τούτου λέ7εται γενέσθαι µαθητής) ούθέν διεσαφήνισεν... (Pokračuje v úryvku 174.) 163 Ale náš elejský kmen, počínaje Xenofanem a ještě dřív, vysvět luje ve svých mýtech, že to, čemu se říká vše, je ve skutečnosti jedno. 164 Zdá se totiž, že Parmenidés upíná svou pozornost k tomu, co je jedno podle definice, Melissos naopak k tomu, co je jedno ve smyslu látky; a proto jeden tvrdí, že jedno je omezené, a dru212 hý, že je neomezené. Nic však nevysvětlil Xenofanés, první z těch, kdo hlásali jednotu (neboť Parmenidés byl prý jeho žákem)... Mezi doxografy je všeobecně rozšířena domněnka, že Xenofanés strávil alespoň část svého života v Eleji a že byl zakladatelem elejské filosofické školy. Dokladem toho je úryvek 162. Údaj z úryvku 164, že byl Parmenidovým učitelem, pochází od Aristotela a podle Simplikia (165) to se vší rozhodností tvrdil i Theofrastos. Přesto se Aristotelův názor možná zakládá na Platónově poznámce v úryvku 163. Tato poznámka nebyla nutně míněna jako seriózní historický soud (srovnejme s tím výroky z Theaitéta [152d-e, 160d], že zakladateli hérakleitovské tradice byli Homér a Epicharmos), jak potvrzuje slovní dodatek και έτι ττρόσθεν, „a ještě dřív". Spojitost mezi Xenofanem a Parmenidem je očividně dána povrchní podobností Xenofanova jednoho nehybného boha s Parmenidovým nehybným jsoucnem v podobě koule - ačkoli uvidíme, že Parmenidés dospěl ke svému teoretickému výkladu skutečnosti zcela odlišnou cestou než Xenofanés, cestou, která je s Xenofanovým postupem vskutku neslučitelná. Krajní příklad vydávání Xenofana za eleata spatřujeme v pseudoaristotelském spise De Melisso Xenophane Gorgia (DK 21 A 28), pojednání napsaném pravděpodobně na počátku křesťanského letopočtu, v němž je Xenofanův bůh objasňován pomocí plně eleatského slovníku a z Aristotelova názoru v úryvku 164 je zde vyvozen závěr, že Xenofanův bůh není omezený jako u Parmenida, ani neomezený jako u Melissa. Simplikios, který se dříve nesetkal s touto částí Xenofanovy básnické tvorby (In Arist. De caelo 522,7 = DK 21 A 47), se bohužel o toto pojednání opíral a mnohem méně než obvykle citoval z Theofrasta. Další doklady spojující Xenofana s Elejí jsou chabé: u Diogena Laertia se dozvídáme, že složil dva tisíce veršů o založení Kolofónu a kolonizaci Eleje, avšak tato informace pochází pravděpodobně od literárního historika a falzifikátora Lobóna z Argu a je nespolehlivá; Aristotelés (Rhet. 1400b5 = DK 21 A 13) naproti tomu vypráví anekdotu o jakési jeho radě Elejcům - jedná se však o „přelétavou" anekdotu, též spojovanou s Hérakleitem a jinými filosofy. Není nepravděpodobné, že Xenofanés Eleu navštívil; to bylo patrně vše, co ho s ní spojovalo. Nebyl však nikterak typickým představitelem nového, západního směru ve filosofii, u jehož zrodu stál 213 Pythagoras; stejně tak nebyl ani typicky iónským myslitelem, ale jelikož jeho myšlenky byly přímou odezvou na iónské teorie a na původem iónského Homéra, je v této knize zařazen po bok Ióňanů, a nikoli jak by odpovídalo jeho pravděpodobnému časovému zařazení, za Pythagoru, který se stejně jako on vystěhoval z východního do západního Řecka. Xenofanovy básně Některé z Xenofanových dochovaných zlomků jsou napsány v elegickém distichu, jiné v hexametrech; úryvek 167 se naproti tomu skládá z iambického trimetru, po němž následuje hexametr. To je ve shodě s Diogenovou zmínkou o těchto třech metrech v 161. Alespoň část jeho básní byla označována jako Σίλλοι, „posměšky" čili satiry, a Sextos Empeirikos (Pyrrh. 1,24 = DK 21 A 35) tvrdí o Timónovi z Fliúntu, „sillografovi" z třetího století př. Kr., že své ΣίΑλοι věnoval Xenofanovi, o němž nepochybně psal; viz též DK 21 A 20-23. Podle tří pozdních pramenů, Stobaia (čerpajícího z alegorizujícího autora), autora ženevských scholií k Iliadě a Polluxe (DK 21 A 36; 21 Β 30; 21 Β 39), existovala Xenofanova přírodovědná práce nesoucí titul Περί φύσεως, Ο přírodě. O hodnotě tohoto názvu byla již řeč (str. 132-134 a str. 133 pozn. 3) a lze jen očekávat, že aspoň některé pozdější odkazy na přírodovědné názory Xenofanovy se budou vyskytovat v této podobě. Za pozornost stojí skutečnost, že Aetios, jenž cituje pasáže uvedené u prvních dvou výše zmíněných autorů, se o titulu Περί φύσεως nezmiňuje (DK 21 A 36 a 46). Je vysoce nepravděpodobné, že Xenofanés napsal práci výslovně věnovanou přírodovědným otázkám. Povšimněme si, že Theofrastos o Xenofanově monistické koncepci prohlásil, že nebyla „přírodovědná" v běžném smyslu slova.1 Xenofanovi - na rozdíl od Anaximena či Hérak- 1 Srv. 165 Simplikios, In Arist. Phys. 22,26 (DK 21 A 31): µίαν δε την αρχήν ήτοι ěv το δν και πάν (και ούτε πεπερασµένο ν ούτε άπειρον ούτε κινούµενον ούτε ηρεµούν) Ξενοφάνην τον Κολοφώνιον τόν Παρµενίδου διδάσκαλον ύποτί/θεσ·θαί φησιν ό Θεόφραστος, 214 leita - nešlo v první řadě o to, aby podal ucelený výklad přírodního světa. Jeho nejvlastnějším zájmem byla bezpochyby theologie a mnohé z jeho poznámek vztahujících se k přírodovědným tématům s ní souvisejí; jiné možná představují ironické odmítnutí dřívějších teorií a ještě jiné jsou přirozeným projevem zájmu o přírodovědné otázky, který muselo v té době pociťovat mnoho vzdělaných Řeků. Takové poznámky společně s výtkami namířenými proti jednotlivým básníkům a myslitelům (např. 166; srv. též DK 21 A 22) mohly být vysloveny v samostatných básních složených v rozmanitých metrech — ačkoli dochované theologické a přírodovědné zlomky mají téměř všechny podobu hexametrů. Možná, že existovala zvláštní sbírka slavnostních písní v elegické formě. Xenofanův význam O intelektuálním významu Xenofanově panují krajně rozdílné názory. Tak například W. Jaeger {Die Theologie der frühen griechischen Denker, str. 65) mluví o jeho „nesmírném vlivu na pozdější náboženský vývoj", zatímco J. Burnet (Early Greek Philosophy, str. 129) byl toho názoru, že Xenofanés „by se musel smát, kdyby věděl, že jednoho dne bude pokládán za theologa". Burnetův zlehčující výrok je jistě dosti přehnaný. I přesto je jasné, že se Xenofanés od Miléťanů, Hérakleita nebo Parmenida značně lišil. Byl básníkem s hloubavými zájmy, jejichž předmětem bylo zejména náboženství a bohové, zájmy, které vedly k jeho roztržce s básnickým vzorem a pilířem tehdejόµολογών ετέρας είναι µάλλον ή της TTEQÍ φύσεως Ιστορίας τήν µνήµην της τούτου δόξης. {Theofrastos tvrdí, že Xenofanés z Kolofónu, učitel Parmenidův, měl za to, ze počátek je jeden nebo že celek jsoucího je jeden [a ani omezený, ani neomezený, ani v pohybu, ani v klidu], přičemž připouští, že zaznamenaný Xenofanův názor patří spíše do jiného oboru studia než do přírodní filosofie.) Theofrastos se zde pod vlivem Aristotelovy pasáže z úryvku 174 mylně domnívá, že Xenofanův jeden bůh je jednoznačně nehmotný a že představuje celek jsoucího na způsob Parmenidova bytí. Toto si však Theofrastos mohl jen sotva myslet, pokud existovala nějaká báseň, která se nějak podobala pracím Miléťanů. 215 šího vzdělání, Homérem. Jeho výpady namířené proti homérské theologii musely mít hluboký vliv jak na obyčejné lidi, kteří slyšeli jeho básně, tak i na jiné myslitele; byl jím patrně ovlivněn například Hérakleitův útok proti očišťování krví a proti obrazům (241). Xenofanův pozitivní popis božstva se možná skrývá za Aischylovým vylíčením božské moci v jeho Prosebnicích (173). Hodnocení skutečně relativních zásluh básníků a atletů (zl. 2) rozvinul ve svém Autolykovi (zl. 282 Nauck2, DK 21 C 2) Euripidés; jedná se o méně specifický příklad Xenofanova racionálního intelektualismu. Není též uvážlivé zveličovat Xenofanovo ne dost vědecké založení jen pro jeho zájem o theologii; hloubání o bozích nebylo odtrženo od studia přírody a závěr vyvozený z nálezů zkamenělin (str. 228 n.), ať už je či není podložen původním pozorováním, svědčí o pečlivém a rozhodně nikoli nepřesvědčivém úsudku z pozorované skutečnosti na obecnou hypotézu - postupu mezi předsókratiky, jak známo, vzácném. Některé jiné jeho výpovědi z oblasti nauky o přírodě jsou nevýslovně bizarní, nejsme však s to říci, jak vážně byly míněny. Xenofanés byl v první řadě kritikem vyznačujícím se originálním a mnohdy výstředním přístupem; nebyl to úzce specializovaný odborník, nýbrž pravý σοφιστής neboli mudrc ochotný propůjčit svůj důvtip k řešení takřka jakékoli otázky (ačkoli nám shodou okolností nejsou známy žádné jeho politické výroky) - právě proto jej Hérakleitos v úryvku 190 napadá. Jeho názory na velkou většinu věcí si zasluhují soustředěnou pozornost. Theologie (i) Útoky namířené proti (a) nemravnosti, (b) antropomorfní přirozenosti bohů tradičního náboženství 166 DK 21 Β 11 (Sextos Empeirikos, Adv. math. IX, 193): ττάντα ·θεοΐς ανέχθηκαν "Οµηρος ·θ' 'Ησίοδος τε όσσα -παρ/ άνθρώποισιν όνείδεα και ψόγος εστίν, κλέτττειν µοιχεύειν τε και αλλήλους άττατεύειν. 167 DK 21 Β 14 (Klement Alexandrijský, Strom. V,109,2): άλλ' ol βροτοί δοκέσυσι γεννάσθαι θεούς, τήν σφετέρην δ' έσθήτα ζχειν φωνήν τε δέµας τε. 216 168 DK 21 Β 16 (Klement Alexandrijský, Strom. VII,22,1): Αιθίοπες τε <θεούς σφετέρους> σιµούς µέλανας τε Θρηκές τε γλαυκούς και πυρρούς <φασι ιτέλεσθαο. 169 DK 21 Β 15 (Klement Alexandrijský, Strom. V,109,3): άλλ' ει χείρας έχον βόες <ϊ·πττοι τ' > ήέ λέοντες, ή γράψαι χείρεσσι και έργα τελεΐν άιτερ άνδρες, Ιπποι µεν ■&' ' ÍTTTTOUTI βόες δέ τε βουσιν όµοιας καί <κε> θεών ιδέας έγραφον και σώµατ' έττοίουν τοιαϋθ' οίον ιτερ καυτοί δέµας ειχον <έκαστοι>.2 166 Všechno to, co je u lidí hanbou a potupou, přiřkli Homér a Hésiodos bohům: krást, cizoložit a navzájem se podvádět. 167 Ale smrtelníci se domnívají, že bohové se rodí, že mají oděv, hlas i tělo jako oni. 168 Aithiopové tvrdí, že jejich bohové jsou ploskonosí a černí, Thrákové, že ti jejich mají bleděmodré oči a rusé vlasy. 169 Kdyby však voli, koně či lvi měli ruce anebo uměli rukama kreslit a zhotovovat díla jako lidé, koně by kreslili podoby bohů podobné koňům a volové podobné volům a ztvárnili by je právě s takovými těly, jaká mají oni sami. Xenofanovy kritické výhrady jsou dostatečně jasné: za prvé, Homérovi a Hésiodovi bohové jednají často nemorálně - to je nesporně pravda; za druhé, a to je podstatnější výtka, neexistuje ani jeden jediný dobrý důvod, proč se domnívat, že bohové jsou antropomorfní. Xenofanés si brilantním způsobem všímá jednak toho, že různé lidské rasy přisuzují bohům své vlastní charakteristické znaky (jde o raný příklad nového antropologického přístupu, který pozorujeme u Hérodota a který dochází završení v dinstinkci fysis/nomos); jednak toho, že - dovedeno ad absurdum - totéž by činila i zvířata. Závěr 2 Zlomek uvedený v úryvku 168 zrekonstruoval přesvědčivým způsobem z nemetrického Klementova citátu Diels. Vsuvky v úryvku 169 provedli v daném pořadí Diels, Sylburg a Herwerden; znění se shoduje s DK. První verš z 167 je iambický trimetr. 217 zní, že hodnotící soudy tohoto druhu jsou subjektivní a bezcenné a že Homérem („podle něhož se učili všichni", zl. 10) zavedené zobrazování bohů jako mužů a žen je třeba opustit. (ii) Konstruktivní theologie: existuje jedno neantropomorfní božstvo 170 DK 21 Β 23 (Klement Alexandrijský, Strom. V,109,l): εις ·θεός, εν τε ·θεοϊσι και άνθρώττοιστ µέγιστος, ούτι δέµας θνητοΐσιν όµοίιος ουδέ νόηµα. 171 DK 21 Β 26 a 25 (Simplikios, ln Arist. Phys. 23,11 a 23,20): αίεί δ' έν ταντώ µίµνει κινούµενος ουδέν ουδέ µετέρχεσθαί µιν έιτητρέιτει άλλοτε άλλχι, άλλ' άττάνενθε ττόνοιο νόου φρενί ττάντα κραδαίνει. 172 DK 21 Β 24 (Sextos Empeirikos, Adv. math. IX.144): ούλος ορά, ούλος δε νοεί, ούλος δέ τ' ακούει.3 170 Bůh je jeden, největší mezi bohy a lidmi, a smrtelníkům není podobný ani tělem, ani myslí. 171 Setrvává stále na témže místě a vůbec se nepohybuje. Ani se pro něho nesluší, aby přecházel pokaždé jinam, nýbrž myšlen kou svého ducha bez námahy otřásá vším. 172 Celý vidí, celý myslí, celý slyší. Slova „největší mezi bohy a lidmi" v úryvku 170 nelze chápat doslovně; o lidech se zde mluví v „polárním" smyslu, tak jako v Hérakleitově zl. 30 (217), kde se praví, že toto uspořádání světa nevytvořil „žádný z bohů či lidí". Jedná se patrně pouze o důrazový prostředek, spíše než (jak tvrdí J. Barnes, The Presocratic Philosophers, I, str. 89-92) o část argumentu, jehož cílem bylo ukázat, že hierarchie bohů 3 Z Diogena Laertia (IX, 19 = DK 21 A 1) vyplývá, že slova ού µέντοι άναττνεΐ, „ale nedýchá", tvořila součást citátu. Jde pravděpodobně o pozdější verzi pocházející od někoho se zájmem o pythagorejskou kosmologii. 218 je logicky nemožná. Xenofanés totiž hovořil o „bozích" i na jiných místech, např. v úryvku 188; zčásti to byl bezpochyby ústupek, snad ne zcela vědomý, lidové náboženské mluvě. Velmi nejisté se zdá být to, zda by Xenofanés uznal, že jiné, méně významné božské bytosti se mohou vztahovat k "jednomu bohu" jinak, než jako matné lidské představy o něm. Jeden bůh se lidem nepodobá tělem, ani myšlením - má tedy (a též podle úryvku 172) tělo; to je však nehybné,4 a to z toho zajímavého důvodu, že „se nesluší", aby se bůh pohyboval z místa na místo. Xenofanés tak podle všeho přijímá mezi starými Řeky zaběhlé kritérium patřičnosti.5 Nejenže se nehodí, aby se bůh pohyboval, ale pohyb je ve skutečnosti zbytečný, neboť bůh „otřásá všemi věcmi účinnou vůlí pramenící z jeho náhledu" (171, ř. 3).6 Tento náhled souvisí s viděním a slyšením, avšak stejně jako tyto úkony se neuskutečňuje prostřednictvím zvláštních orgánů, nýbrž prostřednictvím celého nehybného božího těla. Κ tomuto pozoruhodnému popisu Xenofanés pravděpodobně dospěl tak, že obrátil naruby 4 Pravděpodobně pro svou nehybnou jednotu byl Xenofanův bůh zto tožněn s Parmenidovým "jsoucnem" a později absorboval některé z jeho vlastností. Již v době Timóna z Fliúntu byl popsán jako „v každém směru stejný" (Ισον άιτάντη, srv. µεσσόθεν ισόπαλες ιτάντη u Parmenida, 299), a byl mu proto napříště připisován kulový tvar. Xenofanés jej možná popsal slovy „cele si podobný" (όµοίην u Timóna, zl. 59 = DK 21 A 35), protože je jimi vystižena skutečnost, že bůh jako celek funguje dílčími způsoby, jak to dokládá např. úryvek 172; pro jeho kulovitost chybějí zlomky a je patrně sporná. 5 J. Barnes, The Presocratic Philosophers, I, str. 85 n., zastává zají mavý názor, že „patřičnost" je logické povahy: „není logicky možné ... aby se božské bytosti pohybovaly z místa na místo". 6 Tento překlad se opírá o K. von Fritze, CP, 40,1945, str. 230, který podává náležitý rozbor toho, co znamenají výrazy νόος a φρήν. Slovní spojení νόσυ φρενί vyhlíží neobvykleji, než jaké ve skutečnosti je; vychází samozřejmě z obratů νόει φρεσί a νοέω φρεσί použitých v Iliadě (IX,6OO a XXIJ.,235). Sloveso κραδαίνει může mít navíc pouze význam „otřásá", což naznačuje, že Xenofanés měl před očima Iliadu (1,530), kde Zeus pokývnutím své hlavy otřásá velikým Olympem. Existují i jiné náznaky toho, že Xenofanův bůh je homérštější (v negativním směru), než se zdá. 219 vlastnosti homérského boha. Že lze myšlením či rozumem ovlivňovat věci vně myslící osoby, aniž jsou k tomu účelu použity její tělesné údy, to je rozvinutí - ovšem velice smělé - homérské myšlenky, že božská bytost může dosáhnout svého cíle např. pouhým zaslepením (Άτη) smrtelníka. O tom, že se tato myšlenka jevila přesvědčivou, svědčí skutečnost, že se jí chopil a dále ji rozvedl Aischylos.7 (iii) Je jeden bůh prostorově totožný se světem? 174 Aristotelés, Met. I,5,986b21 (DK 21 A 31) (předcházející řádky viz v úryvku 164): ... Ξενοφάνης δε ττρώτος τούτων ένίσας (ό γαρ Παρµενίδης τούτου λέγεται γενέσθαι µαθητής) ού·θέν διεσαφήνισεν, ουδέ της φύσεως τούτων ούδετέρας (roz. tvarovou a látkovou jednotu) έοικε θιγεϊν, αλλ' εις τον όλον ούρανόν άττοβλέψας το εν είναι φησι τον θεόν. 174 ... Nic však nevysvětlil Xenofanés, první z těch, kdo hlásali jednotu (neboř Parmenidés byl prý jeho žákem), a ani se nezdá, že by se byl dotkl povahy kteréhokoli z těchto dvou [tj. Parmenidovy logické jednoty či Melissovy materiální jednoty]; ale s pohledem upřeným na nebe jako celek prohlašuje, že jedno je bůh. Xenofanés dospěl k pojmu jednoho boha na základě odmítavého stanoviska, které zaujal vůči homérskému antropomorfnímu polytheismu; Parmenidés dospěl ke kulové podobě jsoucna na základě logic7 173 Aischylos, Suppl. 96-103: (Ζευς) / ίάτττει δ' ελπίδων / άφ' ύψιιτύργων ιτανώλεις / βροτούς, βίαν δ' ουτιν' εξοπλίζει. / -πάν άιτονον δαιµονίων. / ή µένος δ ν φρόνηµα ττως / αύτόθεν έξέιτραξεν έµ/ττας εδράνων άφ' αγνών... {[Zeus] svrhuje smrtelníky z nadějí směřujících k výšinám do úplné záhuby. Přitom však nestrojí žádné násilí. Vše, co pochází od božstev, je prosto námahy. Sedí a ze svého místa, z posvátného trůnu, nějakým způsobem provede ve všem svůj záměr.) V některých ohledech nám tyto verše připomínají Solóna; nemůžeme si být tak docela jisti tím, že Xenofanův pohled na boha byl tak originální, jak se nám jeví dnes. 220 kého usuzování z čistě existenciálního axiómu. Tyto postupy jsou naprosto rozdílné a, jak již bylo zdůrazněno, Parmenidés mohl být jen stěží Xenofanovým žákem, i když je možné, že názor staršího básníka vzal s jistým zájmem na vědomí. Aristotelés zjevně nedokázal pochopit, co se skrývalo za Xenofanovou představou jednoho nehybného boha, a stěžoval si naopak, že Xenofanés „nic nevysvětlil", aby jej vzápětí společně s Melissem přešel mlčením jako myslitele, kteří jsou „poněkud příliš neotesaní" (µικρόν άγροικότεροι). Tyto Aristotelovy rozpaky naznačují, že Xenofanés nepředložil logicky členěné rozvinutí svých theologických názorů, které ve skutečnosti možná nesahaly o mnoho dále než dochované zlomky k tomuto tématu. Důvodem Aristotelova závěru, že jeden bůh není nehmotný (jak soudil o Parmenidově jednu), ani hmotný jako Melissovo jedno (srv. 164), byla přítomnost jak tělesných, tak i očividně netělesných prvků v Xenofanově popisu - tělo, δέµας, na jedné straně (170), a otřásání všemi věcmi účinkem jeho mysli na straně druhé (171). V této souvislosti je významné, že Aristotelés neozřejmuje Xenofanovo božstvo pomocí Anaxagorova nús (jenž byl prvopočátečním zdrojem pohybu a nejjemnějším druhem tělesa a prostupoval některými, avšak nikoli všemi věcmi). Namísto toho záhadně poznamenává, že Xenofanés „s pohledem upřeným na nebe (= svět) jako celek prohlašuje, že jedno je bůh" (slovo ουρανός zde totiž může jen stěží znamenat „první nebeskou sféru"). Z toho jednoznačně plyne, že bůh je totožný se světem, což je podle všeho výklad přijímaný Theofrastem (165). Aristotelés se zde však musí mýlit: jak by mohl být bůh nehybný, je-li totožný se světem, o němž samotném se předpokládá, že se pohybuje (171)? Je sice pravděpodobné, že Xenofanův bůh, třebaže není vývojovým článkem přímo navazujícím na kosmogonickou tradici, přece jen vychází do určité míry z myšlenky božské substance vlastní Miléťanům, která byla - v případě Thaleta a Anaximena - chápána jako látka tím či oním způsobem prostupující věci ve světě a obdařující je životem a pohybem. Přesto není pravděpodobné, že by Xenofanés přesně rozpracoval místní vztah mezi bohem na straně jedné a mnohotvárným světem (jehož existenci nemohl mít v úmyslu odmítnout) na straně druhé. Aristotelés, pokud jde o tuto otázku, uvedl v omyl celou antickou doxografickou tradici, když o Xenofanovi uvažoval jako o prapůvodním eleatovi. Závěr, který z toho patrně plyne, zní, že Xenofanův bůh byl koncipován jako 221 negace homérských božských vlastností, jemuž nebylo vyhrazeno přesné místo - stejně tak jako staří homérští bohové nebyli v myšlení Xenofanových současníků nutně umísťováni na Olymp. Měl sice jakési tělo, protože zcela netělesné bytí bylo nemyslitelné, avšak toto tělo - odhlédneme-li od jeho smyslově-rozumové činnosti - bylo významově druhořadé a stejně tak možná i jeho umístění. Myšlenky o přírodě (i) Nebeská tělesa 175 Hippolytos, Ref. 1,14,3 {DK 21 A 33): τον δέ ήλιον έκ µικρών πυριδίων άθροιζοµέν ων γίνεσθαι καθ' έκάστην ήµέραν, την δέ γήν άπειρον είναι και µήτε ύπ' αέρος µήτε ύπό του ουρανού περιέχεσθαι. και απείρους ήλιους είναι και σελήνας, τά δέ πάντα είναι έκ γης. 176 Pseudo-Plútarchos, Strom. 4 {DK 21 Α 32): τόν δέ ήλιόν φησι και τά άστρα έκ των νεφών γίνεσθαι. 177 Aetios, Plac. 11,20,3 {DK 21 Α 40): Ξενοφάνης έκ νεφών πεπυρωµέν ων είναι τόν ήλιον. Θεόφραστος έν τοις Φυσικοϊς γέγραφεν έκ πυριδίων µέν τών συναθροιζοµέν ων έκ της ύγράς άναθυµιάσεως, συνα·θροιζόντων δέ τόν ήλιον. 178 Σ bT in Homeri II. ΧΙ.27 {DK 21 Β 32): ήν τ' Ίριν καλέουσι, νέφος και τοΰτο ιτέφυκε, πορφΰρεον και φοινίκεον και χλωρόν ίδέσθαι. 179 Aetios, Plac. 11,24,9 {DK 21 Α 41a): Ξενοφάνης πολλούς εί ναι ήλιους και σελήνας κατά κλίµατα τής γής και άποτοµάς και ζώνας, κατά δέ τίνα καιρόν έκπίπτειν τόν δίσκον εις τίνα άττοτοµήν τής γής οΰκ οίκουµέµην ύφ' ηµών και ούτως ώσττερ κενεµβατοΰντα έκλειψιν ύττοφαίνειν ό δ' αυτός τον ήλιον είς άπειρον µέν προϊέναι, δοκεΐν δέ κυκλεΐσΦαι διά τήν άπόστασιν. 222 175 Slunce vzniká denně z malých částeček ohně, které se shromaž ďují, a Země je neohraničená a není obklopena ani vzduchem, ani oblohou. Je bezpočet Sluncí i Měsíců a všechno vzniká ze země. 176 Tvrdí, že Slunce a hvězdy vznikají z oblaků. 177 Xenofanés praví, že Slunce je tvořeno vznícenými oblaky. Theofrastos ve svých Názorech přírodních filosofů napsal, že je tvořeno malými částečkami ohně nashromážděnými z vlhkého výparu, které se dále shromažďují ve Slunce. 178 Ta, kterou nazývají jménem Iris [duha], je také jen oblakem, na pohled purpurovým, červeným a žlutým. 179 Xenofanés tvrdil, že je mnoho Sluncí i Měsíců podle oblastí, krajů a pásem Země a že v určitou dobu je (sluneční) kotouč za puzen do nějakého námi neobydleného kraje Země a takto, jako by vkročil do prázdna, působí úkaz zatmění. Týž myslitel říká, že Slunce postupuje do nekonečna, ale že se pro velikou vzdále nost zdá, jako by obíhalo v kruhu. Mezi doxografickými zprávami o konstituci nebeských těles vládne neshoda: jsou nebeská tělesa koncentrací ohnivých částic, jak se praví o Slunci v úryvku 175, ve druhé části úryvku 177 a u pseudo-Plútarcha o několik vět výše před úryvkem 176; nebo jsou to vznícené oblaky, jak se říká o Slunci a hvězdách v úryvku 176, o Slunci v úryvku 177 a podle Aetia (Plac. 11,13,14 = DK 21 A 38) o hvězdách, jež se v noci znovu rozněcují jako žhavé uhlíky? V úryvku 177 je jako proponent prvně uvedeného názoru jmenován Theofrastos, avšak i názor uvedený na druhém místě, u doxografů široce doložený, musí nějakým způsobem pocházet od něho. Zdá se být možné, že přinejmenším představa Slunce jakožto koncentrace ohně vzniklého z mořského výparu vděčí zčásti za svůj vznik záměně Xenofana s Hérakleitem, jenž se pravděpodobně domníval, že nádoby tvořící nebeská tělesa se naplňují ohněm živeným na jejich pouti oním výparem (224). Hérakleitos rovněž zastával názor, že Slunce je každý den nové, v čemž se shoduje s Xenofanem v úryvku 175. Hérakleitos byl Xenofanem nepochybně ovlivněn v jiných ohledech, proto by tato podobnost mohla být výsledkem stejného vlivu. Avšak jsou dvě zmíněné teorie tak rozdílné, jak se na první pohled jeví? Lze si představit, že se koncentrace ohně podobají ohnivým oblakům a že nějaké 223 tvrzení v tomto smyslu, vyskytující se původně u Theofrasta, bylo ve výtazích rozděleno do dvou částí. Jiným možným vysvětlením je, že pouze Slunce samo - díky své mimořádné jasnosti -je „koncentrací" ohně, zatímco ostatní nebeská tělesa jsou jen vznícené oblaky. Skutečnost, že Xenofanés objasňoval fenomén duhy jako oblak (snad rozvinutí myšlenky Anaximenovy, srv. str. 203), je prokázána prostřednictvím úryvku 178; podle Aetia, Plac. 11,18,1 (DK 21 A 39), je to, co označujeme termínem „Eliášův oheň", způsobováno obláčky vznícenými pohybem, a snad se tím vysvětluje výskyt slova κοά v prvním verši úryvku 178. Vyvozovat z této formulace závěr, že některá nebeská tělesa jsou oblaka, není bez rizika; i přesto se zdá být možné, že takový byl ve skutečnosti Xenofanův názor. Stojí za povšimnutí, že tento názor (na rozdíl od některých jiných Xenofanových myšlenek) představuje zcela racionální fyzikální teorii, která dokazuje, že Xenofanés nemůže být pokládán výhradně za theologa, třebaže je dost dobře možné, že pohnutkou, která jej vedla k formulaci fyzikálních vysvětlení nebeských těles, byl záměr prokázat nesprávnost lidové představy o nebeských tělesech jako bozích. Tento záměr je nepochybně naznačen větou „ta, kterou (lidé) nazývají jménem Iris" v úryvku 178. Hippolytovo tvrzení v úryvku 175, že existuje „bezpočet Sluncí a Měsíců", se patrně týká každodenního znovuvzplanutí Slunce (a pravděpodobně též Měsíce); leč v úryvku 179 je podáno zcela odlišné a mnohem bizarnější vysvětlení. V různých oblastech, pásmech a krajích Země se vyskytuje mnoho Sluncí a Měsíců; k zatměním Slunce dochází tehdy, když naše Slunce vkročí jakoby do prázdna, a je tak přinuceno ustoupit do dalšího, „námi" neobydleného kraje. Závěrečná věta úryvku 179 se nicméně shoduje s názorem vysloveným v úryvku 175, totiž že Slunce je každý den nové. Aetios nebo jeho pramen tu nepochybně směšuje dvě různé věci. Zdá se pravděpodobné, že pluralita Sluncí a Měsíců je prostě dána každodenním znovuobnovením těchto dvou nebeských těles, že Xenofanés vysvětloval zatmění jako důsledek ustoupení Slunce do jiné oblasti Země a že došlo ke smíšení těchto dvou představ. Tvrzení, že se Slunce bez omezení pohybuje k západu, budí dojem, jako by se jednalo o záměrně naivní vyjádření protivědeckého stanoviska (Hérakleitos patrně reagoval podobným způsobem vůči přílišnému dogmatismu v otázkách astronomie, srv. zl. 3). Je možné, že kraje 224 Země byly považovány za prázdné prolákliny, stejně jako v mýtu z Platónova Faidóna; to by snad mohlo vysvětlovat zdánlivé vycházení a zapadání Slunce, leč nikoli jeho mizení během zatmění. Ať už je skutečné vysvětlení jakékoli, je zjevné, že si zde Xenofanés dopřál jisté dávky fantazie (a soudě podle obratu „vkročil do prázdna", možná i humoru). Snad v tom byla skryta i jakási ironie; v každém případě je třeba jasně rozlišovat mezi vysvětlením zatmění a jeho empiričtějšími, i když nikoli nutně originálními názory o skutečné konstituci nebeských těles.8 (ii) Kořeny Země 180 DK 21 Β 28 (Achilles, Isag. 4, p. 34,11 Maass): ■γαίης µεν τόδε πείρας άν ω παρά ποσσίν όράτοα προσπλάζον, τό κάτω δ' ές άπειρον ίκνεΐται.9 ήέρι 180 Vrchní hranice Země je ta, kterou vidíme u našich nohou a která sousedí se vzduchem; její spodek však sahá do bezmezna. Xenofanés zde, zdá se, zaujímá odmítavý postoj k homérskému a hésiodovskému popisu Tartaru (v jistém smyslu spodní část Země), jenž je stejně daleko pod zemským povrchem, jako je nebe nad ním (//. VIII, 16 (= 1); Theog. 720). Takový obraz není beztak docela jasný a v Theog. 727n. (= 2) se o „kořenech" Země říká, že se nacházejí nad Tartarem; v každém případě jsou však dotyčné vzdálenosti ohromné, vlastně nekonečně velké. Xenofanés nicméně nemusel mít v úmyslu opravit Homéra a Hésioda nebo s nimi na toto dílčí téma 8 Táž kombinace bizarního, originálního výroku Xenofanova a nepo rozumění ze strany doxografů je pravděpodobně zodpovědná za Aetiovu zmínku {Plac. 11,24,4 = DK 21 A 41) o měsíc trvajícím a nepřetržitém zatmění. 9 ήέρι Diels, αίθέςι Karsten, και ρεί MSS. Obě navržené emendace jsou možné, ale první z nich je v každém ohledu lepší: -i bylo v důsledku běžné pravopisné chyby zapsáno jako -ει a následně bylo namísto toho, co se jevilo jako nepřípustná vylučovací spojka ήέ, dosazeno slovo και. 225 vést polemiku (jelikož již předtím přepracoval theologii, srv. 166 výše), nýbrž spíše vyjádřit - snad ve skeptickém duchu níže uvedeného úryvku 186 - svůj nesouhlas s dogmatickým přístupem Miléťanů k otázkám tohoto druhu (srv. např. 84 [Thalés], 122 [Anaximandros], 150 [Anaximenés]). Za svou snahu sklidil výtku Aristotela (De caelo, II,13,294a21 = DK 21 A 47): za to, že se nenamáhal hledat správné vysvětlení! (iii) Voda nebo moře a země 181 DK 21 Β 29 (Simplikios, In Arist. Phys. 189,1): γή και ύδωρ ττάντ' έσθ' όσα "^ίνοντ ήδέ φύονται. 182 DK 21 Β 33 (Sextos Empeirikos, Adv. math. X,34): ττάντες γαρ γαίης τε και ύδατος έκγενόµεσθα. 183 Σ Genav. in Iliadem XXI.196 (DK 21 Β 30): τπηγή δ' εστί θάλασσ' ύδατος, ττηγή δ' άνέµοιοούτε γαρ έν νέφεσι <"yívoiTÓ κε ϊς άνέµοιο έκττνείοντος> Ισω·θεν άνευ ττόντσυ µεγάλοι,ο ούτε ^οαί ττοταµών ούτ' αί<·θέρος> όµβριον ύδωρ, άλλα µέγας ττόντος γενέτωρ νεφέων άνεµων τε και ττοταµών. 181 Všechno, co se rodí nebo roste, je zemí a vodou. 182 Neboť všichni jsme se zrodili ze země a z vody. 183 Moře je pramenem vody a pramenem větru; vždyť bez velkého moře <by nebylo ani síly větru dujícího z> nitra mraků, ani říč ních toků, ani dešťové vody z nebe; velké moře je však plodite lem mraků, větrů a řek. Myšlenka, že vše - člověka nevyjímaje -je složeno a pochází z vody a země, je naivní lidová představa: maso a kosti lze přirovnat k zemi a kamenům, krev k vodě. Srovnejme to s naším pohřebním obřadem: „země k zemi, popel k popelu, prach k prachu" a s veršem z Iliady „Nechť se raději všichni změníte v zemi a vodu" (VII.99). Mimoto se zemský povrch, jenž leží u našich nohou (180), samozřejmě skládá zhruba řečeno ze země a vody. Xenofanés se chápe tohoto prostého 226 postřehu a v úryvku 183 (v němž hlavní doplněná část pochází od Dielse) jej rozvíjí v primitivní přírodovědnou teorii: moře, jež je nejrozsáhlejší formou vody, je zde vylíčeno jako zdroj všech řek, tak jako u Homéra (viz 6), ale též deště a mraků (o nichž Anaximandros předpokládal, že jsou zhuštěnými výpary z moře), jakož i větrů, jež budí dojem, jako by vycházely z mraků. Význam, jenž je zde přisuzován moři, získává na váze zásluhou pozorování a dedukce popsané v dalším oddíle, podle které se zemský povrch v současné podobě nutně vyvinul z moře. (iv) Zemský povrch se jednou opět stane mořem 184 Hippolytos, Ref. 1,14,5 (DK 21 A 33): ό δέ Ξενοφάνης µίξιν' της γης ττρός την θάλασσαν γίνεσθαι δοκεϊ και τφ χρόνω ύιτό τοΰ υγρού λύεσθαι, φάσκων τοιαύτας ζχειν άττοδείξεις, ότι έν µέση γη και δρεσιν ευρίσκονται κόγχαι, και έν Συρακούσαις δέ έν ταϊς λατοµίαις λέγει εύρήσθαι τύττον Ιχθύος και φυκών [Gomperz; φωκών MSS], έν δέ Πάρω τύττον δάφνης έν τώ βάθει τοΰ λίθου, έν δέ Μελίτη πλάκας συµπάντων των θαλασσίων. (6) ταΰτα δέ φησι γενέσθαι ότε ιτάντα έττηλώθησαν πάλαι, τον δέ τύπον έν τω ιτηλω ξηρανθήναι. άναιρείσθαι δέ τους ανθρώπους πάντας δταν ή γή κατενεχθεΐσα είς την θάλασσαν πηλός γένηται, είτα πάλιν άρχεσθαι της γενέσεως, και ταύτην ττάσι τοις κόσµοις γίνεσθαι καταβολήν [Η. LloydJones; καταβάλλειν MSS, µεταβολήν Diels, DK]. 185 DK 21 Β 37 (Héródianos, ττερι µονήρους λέξεως, 30,30): και µέν ένί σττεάτεσσί τεοις καταλείβεται ύδωρ. 184 Xenofanés se domnívá, že země se mísí s mořem a časem se působením vlhka rozpouští. Říká, že má o tom takovéto důkazy: ve vnitrozemí a v horách se nacházejí mušle a v syrakúských lomech byl nalezen otisk ryby a mořských řas, na Paru zase hluboko v kameni otisk vavřínu a na Maltě ploché otisky všech mořských živočichů. A tvrdí, že ke vzniku těchto věcí došlo tehdy, když bylo v dávné době všechno pokryto bahnem a otisk v bahně zaschl. Κ zániku celého lidstva dochází pokaždé, když 227 se země sesune do moře a promění se v bahno; pak znovu počíná vznikání a všechny světy mají takovýto základ. 185 A v některých jeskyních skapává voda. Úvaha opírající se o nálezy zkamenělin je pozoruhodná a působivá. Už samotný výčet různých výskytů zkamenělin má neobyčejně vědecký ráz; tvrzení připisované Xenofanovi v aristotelském spisu Mirabilia (DK 21 A 48), že k erupci Stromboli obvykle dochází jednou za sedmnáct let, svědčí o podobné metodě. Ne že by tomu muselo být nutně tak, že to byl básník sám, kdo zpozoroval zkameněliny na všech třech místech - otisky zkamenělin mohly přirozeně vzbudit všeobecnou zvědavost, a dostat se tak do povědomí lidí; stojí však za povšimnutí, že dvě ze tří lokalit se nacházely v okruhu Xenofanova sicilského působiště. (Paros byl z geologických důvodů brán v pochybnost, ale jeho severovýchodní část není tvořena mramorem ani břidlicí, a mohla tedy obsahovat zkameněliny. Ředitel Geologického ústavu v Athénách mi potvrdil, že zde skutečně byly nalezeny zkameněliny rostlin.) Nemůžeme si být jisti tím, zda byla zmíněná pozorování učiněna teprve za Xenofanova života; je možné, že byla rovněž dostupná Anaximandrovi. Xenofanés však možná jako první upozornil na skutečný význam zkamenělin. Ani domněnka, že zemský povrch byl kdysi tvořen bahnem či slizem, nebyla nová; byla to teorie milétské školy, pocházející snad od Thaleta a zcela jistě přijímaná Anaximandrem, který byl přesvědčen, že život povstal z bahna. Zkameněliny se však zdály být pozitivním důkazem. Viděli jsme (str. 179 n.), že Alexandros přisuzoval Anaximandrovi (jakož i Diogenovi) přesvědčení, že moře ustupuje a nakonec vyschne. U Anaximandra se nicméně nevyskytuje žádná pozitivní informace o tom, že je tento proces cyklický. Hippolytos Xenofanovi na konci úryvku 184 cyklickou teorii výslovně připisuje: země musela být kdysi bahnem, protože v tom, co je dnes kamenem, kdysi existovaly rostliny a v tom, co je dnes souší, ryby; a lidstvo zaniká, když se země promění zpět v bahno; pak se vyvine znovu a to se děje po všechna uspořádání zemského povrchu. Xenofanés tedy ve shodě s Anaximandrem uznával, že živé bytosti vznikají z bahna; avšak zatímco Anaximandros, zdá se, pohlížel na jejich zánik jako na důsledek krajního sucha, podle Xenofana byl způsoben potopou; bylo již naznačeno, že mýty o velkých katastrofách, zejména potopa za Deuka228 lióna a Pyrrhy a Faethónovo sežehnutí země, mohly takovéto teorii posloužit jako vzor. Tato neshoda mezi dvěma uvedenými mysliteli souvisela s protichůdnými interpretacemi toho, jaký je soudobý směr vývoje změn na zemském povrchu: podle Anaximandra povrch země vysychá, podle Xenofana se již proměňuje zpět v moře nebo bahno. Je možné, že Xenofanova interpretace byla vědomou opravou Anaximandra; nemusí být totiž věcí náhody, že moře v okolí Milétu ustupovalo, zatímco na Sicílii údajně pohltilo šíji, z níž se stala Mesinská úžina. Cyklické proměny země v moře a moře v zemi - živlů, z nichž však ani jeden nemohl být beze zbytku eliminován - zjevně souvisely s tvrzeními v úryvcích 181 a 182, že věci vznikají ze země a z moře; výtvory moře z úryvku 183 naproti tomu dokazovaly, že moře je překvapivě plodné. Smyslem úryvku 185, byť fragmentárního, by mohlo být doložit na příkladu přechod jednoho z těchto dvou základních materiálů v druhý; H. Diels a jiní badatelé uvažovali o stalaktitových jeskyních, tj. o vodě proměňující se v zemi (od níž není jasně odlišena hornina), zatímco K. Deichgräber (RhM 87, 1938, str. 16) byl toho názoru, že by zde mohl být míněn jak tento, tak i opačný proces; vlhké jeskyně nepochybně mohou působit dojmem, jako by v nich vlhkost vznikala ze země. Odpověď na tuto i mnohé jiné otázky zůstává nejistá (např. v jakém stadiu dochází k obratu ve vysychání moře?). Co je nepopiratelné, je jasný výklad cyklické teorie opírající se o hmatatelné důkazy, který opětovně svědčí o tom, že Xenofana je třeba brát vážně.10 10 Způsob, jímž mohla takováto cyklická teorie povzbudit doxografy k interpretaci ve smyslu nespočetných světů, je zachycen ve dvojznačném použití slova κόσµοις ν úryvku 184 (znamená tam doslova "jednotlivá uspořádání světa", totiž zemského povrchu, ale zdánlivě má význam "jednotlivé světy"). 229 Meze lidského poznání 186 DK 21 Β 34 (Sextos Empeirikos, Adv. math. VII.49 a 110, srv. Plútarchos, De poet. aud. 2,17e): και τό µεν συν σαφές ούτις άνήρ ιδεν σύδέ τις εσται είδώς άµφί ·θεών τε και άσσα λέγω ττερί ττάντων ει γάς και τά µάλιστα τύχοι τετελεσµένον είττών, αυτός όµως ούκ οιδε· δόκος δ' έτά ττάσι τέτυκται. 187 DK21 Β 35 (Plútarchos, Quaest. conv. IX,7,746b): ταΰτα δεδοξάσθω µέν έοικότα τοις έτύµοισι... 188 DK 21 Β 18 (Stobaios, Ecl. 1,8,2): ούτοι άττ' αρχής πάντα ·θεοΙ ·θνητοΐσ' ύττέδειξαν, άλλα χρόνω ζητσΟντες έφευρίσκουσιν άµεινον. 189 DK 21 Β 38 (Héródianos, ττερί µονήρους λέξεως, 41,5): ει µή χλωρόν εφυσε θεός µέλι, ττολλόν έφασκον γλύσσονα σΰκα ττέλεσθαι. 186 Žádný člověk neví ani nebude vědět pravdu o bozích a o všem, o čem tu mluvím; i kdyby totiž náhodou vyslovil naprostou pravdu, přece o tom sám neví; tak na všech věcech spočívá zdá ní [nebo ve všech lidech spočívá mínění]. 187 Nechť se má o těchto věcech za to, že se podobají pravdě... 188 Bohové však nevyjevili lidem všechny věci od počátku, nýbrž lidé hledajíce naleznou časem lepší. 189 Kdyby bůh nestvořil žlutavý med, lidé by považovali fíky za mnohem sladší. K. Deichgraber přišel s návrhem (RhM 87, 1938, str. 23 n.), že Xenofanés ve svých výrocích o nedostatcích lidského poznání rozvíjí běžný básnický kontrast nevědomosti básníka ve srovnání se vševědoucností Músy, již si přivolává na pomoc: srv. např. Homér, //. 11,485 n.; Pindaros, Paian, 6,51 n. Avšak tento kontrast, který po Xenofanovi nově formuluje Hérakleitos ve zl. 78 (205) a Alkmaión ve zl. 1 (439), je jen zvláštní formou protikladu mezi poznávacími schopnostmi bohů obecně a omezenými schopnostmi tohoto druhu 230 u lidí. U samotného Xenofana je tento kontrast implicitně přítomen též v tvrzení úryvku 170, že jeden bůh je nepodobný lidem jak tělem, tak i myslí. Parmenidés ve chvíli, kdy se chystal předložit dogmatické názory, které nemohl podepřít lidskou zkušeností, dal těmto svým názorům podobu božského zjevení. Avšak v Xenofanově případě nic nenasvědčuje tomu, že by si činil nárok na cosi jako zjevení; úryvek 188 naznačuje, že vytrvalé zkoumání je odměněno úspěchem, a Xenofanés - podobně jako Hérakleitos - se pravděpodobně cítil být díky takovému úsilí ve zvláštním stavu nahlédnutí do podstaty věcí. Deichgraber se rovněž domníval, že úryvek 186 měl sloužit jako prooimion nauky o přírodě, nikoli konstruktivní theologie; zdá se však nanejvýš nepravděpodobné, že by plurál výrazu άµφί θεών měl být chápán v doslovném významu „o bozích tradičního náboženství"; uvedený výraz znamená jednoduše „o theologii". Předpoklad existence dvou samostatných básní je, jak již bylo podotknuto dříve, sporný; a potvrzuje to i spojení „theologie" se „vším, o čem tu mluvím". Konstruktivní popis jednoho boha musel původně spadat do rámce úryvku 186; jednalo se sice o antitezi mylného homérského pojetí, ale tento popis - ačkoli snad mohl být podle slov úryvku 187 „podoben pravdě" - nebylo možné brát za naprosto jistý. Ani zvláštní postavení Xenofana jako toho, kdo věnoval tomuto tématu nemalou pozornost, nemohlo zaručit, že tomu tak je. Xenofanés tím nicméně nechtěl říci, že by nebylo možné dosáhnout jistoty ohledně toho, že nějaké přesvědčení je nesprávné; jeho zdrcující kritiku homérských představ o bozích, která se zakládala na prokázaní jejich subjektivnosti, bylo možné přijmout za pravdivou. Úryvek 189 svědčí o tom, že Xenofanés promýšlel otázky týkající se relací, jež se měly stát obzvláště důležitými pro Hérakleita (str. 242 n.). Poznámka o medu (která mohla být známa v podobě přísloví) Xenofanovi pravděpodobně potvrzovala jeho přesvědčení o omezeném poznání - znovu je zde nápadně přítomen kontrast mezi bohem či bohy a lidmi. Xenofanés opětovně rozvíjel myšlenku implicitně již obsaženou v literatuře přístupné širším vrstvám a propůjčoval jí zvláštní filosofický význam. Po dogmatismu vlastním milétským myslitelům (a Pythagorovi, jemuž se Xenofanés vysmívá v úryvku 260 pro jeho extravagantní teorii metempsychózy) byla výzva k obezřetnosti prospěšná a počínaje touto dobou začalo nepo231 chybně přibývat slovních formulací vztahujících se k nejrůznějším aspektům epistemologie. Ale Xenofanova obnova tradiční nauky o lidských mezích, tentokrát v částečně filosofickém kontextu, přinesla jen málo pozoruhodného, aby udržela na uzdě sklon k přehnanému dogmatismu, kterým se řecká filosofie ve svých prvních optimistických fázích přirozeně vyznačovala." 11 Viz též úplnější a plodnější diskusi o Xenofanově „skepticismu" u J. Barnese; The Presocratic Philosophers, I, kap. VIII, ačkoli mnohé z toho, co Barnes navrhuje, je spíše možné než pravděpodobné. 232 VI HÉRAKLEITOS Z EFESU Časové zařazení a život 190 DL IX, 1 (DK 22 A 1): 'Ηράκλειτος Βλόσωνος ή, ως τίνες, Ήράκωντος Έφέσιος. ούτος ήκµαζε µέν κατά την ένάτην και έξηκοστήν ολυµπιάδα, µεγαλόφρων δε γέγονε τταρ' όντιναοΰν και ύττερότττης, ώς και έκ τοϋ συγγράµµατος αύτοΰ δήλον, έν φ φησι· (Β 40) Πολυµαθίη νόον έχειν ού διδάσκει- Ήσίοδον γαρ άν έδίδαξε και Πνθαγόρην αύτίς τε Ξενοφάνεά τε και Έκαταΐον... (3) ...και τέλος µισαν■θρωττήσας και έκιτατησας έν τοις όρεσι διητάτο, ττόας σι- τούµενος και βοτάνας. και µέντοι και δια τοΰτο ττεριτραττεί,ς εις ϋδερον κατήλ·θεν εις άστυ και των ιατρών αίνιγµατωδώς έττυνθάνετο εΐ δύναιντο έξ έττοµβρίας αύχµόν ττοιήσαι· των δε µ-ή συνιέντων αυτόν εις βουστασιν κατορΰξας τη τών βολίτων αλέα ήλττισεν έξατµισθήσεσθαι. ουδέν δέ άνυων ούδ' ούτως έτελεύτα βιοΰς έτη έξήκοντα. 190 Hérakleitos, syn Blosónův (nebo podle některých Hérakóntův), z Efesu. Akmé dosáhl v 69. olympiádě. Byl povýšený jako málokdo a přezíravý, jak je zřejmé i z jeho spisu, v němž praví: „Mnohostranná učenost neučí rozumnosti: neboť by byla naučila Hésioda a Pythagoru a stejně tak i Xenofana a Hekataia" ... Nakonec se stal misantropem, odešel do ústraní a žil v horách, kde se živil travou a bylinami. Když však z toho dostal vodnatelnost, sestoupil do města a hádankovitě se vyptával lékařů, zdali by uměli udělat ze záplavy sucho. Protože mu nerozuměli, zahrabal se v chlévě do kravského hnoje v očekávání, že se tep- 233 lem hnoje voda z něho vypaří. Ale ani takto ničeho nedosáhl a zemřel ve věku šedesáti let. Informace, že Hérakleitos dosáhl akmé, tj. věku čtyřiceti let, v 69. olympiádě (504-501 př. Kr.), byla nepochybně převzata od kronikáře Apollodóra: Hérakleitův střední věk je kladen do doby přibližně čtyřiceti let po Anaximenově předpokládané akmé a Xenofanově odchodu z Kolofónu. O Apollodórově dataci není třeba mít na tomto místě vážnější pochybnosti, protože Hérakleitos se podle Diogenova sdělení zmínil o Pythagorovi, Hekataiovi i Xenofanovi1 a protože na něj patrně učinil nepřímou narážku Parmenidés (293; též zl. 8,55 nn., 302). I přesto se vyskytly pokusy klást Hérakleitovu filosofickou činnost do pozdější doby, než je rozumně navrženo v Apollodórově dataci, tj. do doby po r. 478 př. Kr. (a dokonce - což je nanejvýš nepravděpodobné - do doby po Parmenidovi); tyto pokusy se však nesetkaly se souhlasným přijetím a jsou založeny na nepřesvědčivých hypotézách, jako je např. ta, že v Efesu nemohlo být ani stopy po autonomii (o jejíž existenci svědčí informace vyplývající ze zl. 121, že Efesané poslali do vyhnanství Hérakleitova přítele Hermodóra) až do osvobození této obce od perské nadvlády v roce 478. Hérakleitos mohl žít déle než Apollodórem uvedených šedesát let (věk, ve kterém prý zemřel též Anaximenés a podle Aristotela i Empedoklés); i přesto však můžeme s provizorní platností vyjít z toho, že Hérakleitos byl na konci šestého století ve středních letech a že jeho hlavní filosofická činnost skončila kolem roku 480. 1 Minulý čas ve zl. 40 (citován v úryvku 190), „by byla naučila", nemusí sice znamenat, že všechny zmíněné osoby byly po smrti (je jisté, že Xenofanés žil ještě po roce 478), ale naznačuje, že v době, kdy byla uvedená slova napsána, byly tyto osoby všeobecně známy. Jiný zlomek, zl. 129 (256; je možná do určité míry přeformulován, není však nepravý, viz str. 282, pozn. 3), předpokládá, že Pythagoras byl již mrtev. Údajně byl „na vrcholu svých sil" v roce 532/531 př. Kr. (str. 292) a zemřel snad mezi lety 510 a 505. Slovník Suda klade Hekataiovo narození až do let 520-516 př. Kr. Podle Sótióna {DL IX,5 = DK 22 A 1), autora Nástupnictví filosofů, prohlašovali někteří lidé Hérakleita za žáka Xenofanova. Ponecháme-li stranou další okolnosti, o takové možnosti jen stěží svědčí kritický tón zl. 40. 234 Zbytek úryvku 190 citujeme jako ukázku toho, jaké biografické smyšlenky se množily kolem Hérakleitova jména. Od Diogena se rovněž dozvídáme, že Hérakleitos odmítl vytvořit pro Efesany zákony a namísto toho dal přednost hře s dětmi v Artemidině chrámu. Většina těchto historek je založena na známých Hérakleitových výrocích; mnohé z nich jej měly zesměšnit a byly vymyšleny se škodolibým úmyslem hellénistickými pedanty, kterým se protivil jeho povýšený tón. Kupříkladu krajní misantropie je odvozena z jeho kritických výhrad vůči většině lidí (např. 194), vegetariánství ze zmínky o poskvrnění krví v úryvku 241, osudná vodnatelnost z jeho tvrzení, že „duším je smrtí stát se vodou" v úryvku 229. Byl znám jako temná postava předkládající hádanky, což jej, jak usoudilo, stálo život: lékaři, jež kritizoval, jak se zdá, ve zl. 58 (str. 243), nepodnikli nic k jeho záchraně. To, že se zahrabal do hnoje, je o něm řečeno z toho důvodu, že ve zl. 96 prohlásil o mrtvolách, že mají menší cenu nežli hnůj; obrat „(voda) se vypaří" odkazuje k jeho teorii výparů z moře (str. 260 n. a pozn.). Jediné údaje o Hérakleitově životě, které je možno bezpečně přijmout za pravdivé, jsou ty, že celý život prožil v Efesu, že pocházel ze staré aristokratické rodiny2 a že špatně vycházel se svými spoluobčany. „Temný" Timón z Fliúntu, satirik z třetího stol. př. Kr., označil Hérakleita slovem αίνικτής, „mluvící v hádankách" (DL IX,6). Tato oprávněná kritika jeho stylu dala později vzniknout bezmála konstatnímu přívlastku σκοτεινός, latinsky obscurus (Cicero, De fin. 11,5,15, aj.). 2 Srv. 191 DL IX,6 (DK 22 A 1): σηµεϊον δ' αύτοΰ της µεγαλοφροσύνης 'Αντισθένης φησΐν έν ∆ιαδοχαΐς- έκχωρήσαι γαρ τάδελφω της βασιλείας. (Antisthenés uvádí v Nástupnictvích jako známku jeho [Hérakleitovy] povznesenosti, ze se vzdal dědičné královské hodnosti ve prospěch svého bratra.) Neexistuje zjevný důvod, proč tuto informaci pokládat za smyšlenou. Strabón, Georg. 14, p. 633 Casaubon (DK 22 A 2), uvádí, že potomci Androkla, zakladatele Efesu, byli ještě stále zváni „králi" a požívali jistých výsad, jako byla přední sedadla při hrách. 235 Dalším běžně používaným označením jeho osoby v době římské bylo přízvisko „plačící filosof. V něm obsažené hodnocení je zcela triviální: zčásti se opírá o humorné narážky na myšlenku, že všechny věci plynou jako řeky (srv. např. Platón, Crat. 440c: ti, kdo věří v plynutí, jsou jako lidé trpící katarem), a zčásti o známou skutečnost, že Theofrastos Hérakleitovi přisuzoval µελανχολία {DL IX,6), jíž však mínil „vznětlivost" (viz Aristotelův popis v Eth. Nic. VII,8,1150b25), a nikoli „melancholii" v pozdějším a současném smyslu. Hérakleitova kniha 192 DL IX,5 {DK 22 A 1): το δέ φερόµενον αυτού βιβλίον εστί µέν άττό ταΰ συνέχοντος Περί φύσεως, διηρηται δέ εις τρεις λόγους, εϊς τε τόν ιτερί τού τταντός και ττολιτικόν και •θεολογικόν. (6) άνέφηκε δ' αυτό εις το της Αρτέµιδος ιερόν, ώς µέν τίνες, έττιτηδεύσας άσαφέστερον γράψαι όιτως οι δυνάµενοι ττροσίοιεν αύτω και µή έκ τοΰ δηµώδους εύκαταφρόνητον fj ... τοσαΰτην δέ δόξαν έσχε το σύγγραµµα ώς και αίρετιστάς άτι' αυτού γενέσθαι τους κληθέντας 'Ηρακλείτειους. 192 Kniha, jež je mu připisována, nese podle celkové souvislosti titul „O přírodě" a je rozdělena do tří oddílů: o veškerenstvu, o politice a o theologii. Věnoval ji - poté, co ji napsal, jak někteří tvrdí, úmyslně poněkud nejasným slohem - jako dar Artemidinu chrámu, aby k ní měli přístup pouze lidé vysoce postavení a vlivní a aby jí nemohl snadno opovrhnout prostý lid... Zmíněný spis si získal tak velkou pověst, že povstali dokonce jeho stoupenci, takzvaní hérakleitovci. Starověcí životopisci a historici filosofie vycházeli z předpokladu, že všichni předsókratici napsali jednu či více knih (ačkoli o Thaletovi panovala v tomto směru pochybnost, viz str. 113 nn.). Rozhodně předpokládali, že Hérakleitos napsal jednu knihu, a Diogenés nás informuje o tom, že její titul zněl „O přírodě". Tento titul byl pravidelně přisuzován pracím autorů, které Aristotelés a peripatetikové nazývali „přírodními filosofy", a nelze jej ve všech případech pova236 žovat za nutně autentický; viz str. 133, pozn. 3. Je nepravděpodobné, že by rozvržení knihy do tří oddílů bylo původní; tento údaj naopak svědčí o tom, že Diogenés nebo jeho pramen měl na mysli edici či sbírku výroků, patrně vytvořenou v Alexandrii, která se přidržovala stoické analýzy částí filosofie. Diels zastával názor, že Hérakleitos nenapsal žádnou souvislou knihu, nýbrž že postupně vyslovil pouze sérii pečlivě formulovaných myšlenek neboli γνώµαι. Tento názor nalezl sice jen málo příznivců, možná však obsahuje zrnko pravdy. Dochované zlomky do značné míry vyhlížejí jako ústní výroky vyjádřené koncizní a působivou, tudíž i snadno zapamatovatelnou formou; nepodobají se výňatkům ze souvislého písemného díla. Tento názor naráží na překážku v podobě zl. 1 (194), což je po strukturální stránce komplikovaná věta, která silně připomíná písemný úvod k nějaké knize. Možná že poté, co Hérakleitos proslul jako mudrc, byla sestavena sbírka jeho nejslavnějších výroků, pro kterou byl napsán zvláštní prolog. V každém případě byly zlomky, které máme k dispozici (avšak ne všechny, které jsou zahrnuty v DK, jsou plně autentické), většinou koncipovány zjevně spíše jako ústní apofthegmata než jako části pojednání postupujícího v logicky členěných krocích; to bylo ve shodě s Hérakleitovými záměry využívat stylu věšteb (viz str. 271).3 Shoduje se to rovněž s jeho názory o božském vědění (205 a 206) a o neschopnosti většiny lidí naslouchat pravé přirozenosti věcí, i když jim k tomu napomáhá logos nebo výklad (zjevení), jako je Hérakleitův vlastní. Názor obsažený v úryvku 192, že „hérakleitovci", o nichž se též zmiňují Platón a Aristotelés, byli oddanými stoupenci dotyčné knihy, je téměř jistě pouhým dohadem; jeho důležitost tkví v tom, co z něho vyplývá, totiž že v Efesu neexistovala „škola" přímých Hérakleitových stoupenců.4 Není znám žádný význačný Hé3 Zajímavou diskusi o celém tomto tématu z poněkud jiného hlediska předkládá C. H. Kahn, The Art and Thought of Heraclitus, str. 3-9. 4 S tím je v rozporu úryvek 193 Platón, Tht. 179d (DK 66,3): ττολλοϋ καΐ δει φαύλη είναι (se. ή µάχη), άλλα ιτερΐ, µέν την Ίωνίαν και έτπ,δίδωσι ττάµττολυ. οι ·γ«β τοΰ Ηρακλείτου εταίροι χορηγοΰσι τού του τοΰ λόγου µάλα έρρωµένως. (Srv. tamt. 179e: ... αύτοΐς µέν τοίς ττερΐ την "Εφεσον.) (Zdaleka není nepatrný [sc. spor o pohybující se 237 rakleitův stoupenec před Kratylem, (pravděpodobně) starším současníkem Platónovým. Kratylos rozvinul pokleslou formu hérakleitismu, když vyhrotil a spojil přesvědčení efeského myslitele o nevyhnutelnosti změny se svým přesvědčením (v té době zcela běžným) o významu jmen. Zvláštní interpretační obtíže Jak bylo ukázáno výše, Hérakleitos byl ve starověku znám svou temností. Jeho výroky byly bezesporu často kryptické, a to pravděpodobně záměrně; Platón a Aristotelés vynaložili, zdá se, jen málo opravdového úsilí, aby pronikli k tomu, co jimi chtěl ve skutečnosti říci. Theofrastos, na němž je závislá pozdější doxografická tradice, bohužel založil svou interpretaci na Aristotelově. Nezdá se, že by se mu dostala do rukou celá Hérakleitova kniha, ba ani (soudě například podle toho, že v Theofrastově pojednání De sensu je Hérakleitos - až na pouhé uvedení jeho jména - zcela opomenut) plně reprezentativní sbírka samostatných výroků; naopak si stěžoval, že Hérakleitovy věty jsou buď nedokončené, nebo nekonzistentní. Výklad dále zkreslili Stoikové, když si Hérakleita přisvojili jako starobylou autoritu ve věci přírodovědných otázek. V některých ohledech sice rozvinuli jeho myšlenky věrným způsobem, jako např. ve svém ideálu όµολογουµέν ως ζην, života v souladu s přírodou (srv. např. 195); v jiných ohledech však radikálně upravili jeho názory tak, aby odpovídaly jejich vlastním potřebám - např. když mu přisoudili myšlenku ekpyrósis, tj. periodického pohlcení celého světa ohněm. Naše prameny pocházející z doby po zakladasubstanci], nýbrž naopak v Iónii značně vzrůstá. Vždyť přívrženci Hérakleitovi vedou tuto myšlenku vpřed s velkým úsilím. [Srv. ... s těmi muži z Efesu.]) Celá tato pasáž - tak jako vlastně všechny Platónovy poznámky o Hérakleitovi - má záměrně humorný ráz, přičemž místní údaje nemusely být míněny doslovně; s Efesem mohl být ironicky spojován každý, kdo použil argument, který by z Platónova pohledu mohl být argumentem hérakleitovského typu. Nejradikálnější hérakleitovec, kterého Platón osobně znal, totiž Kratylos, rozhodně nepocházel z Efesu, ba ani z Iónie. 238 teli stoicismu, Zénónovi z Kitia, přijímaly tuto zvláštní interpretaci Hérakleita, kterou lze uvést do souladu s některými z dochovaných výroků a již možná podnítil Theofrastos, ale která je neslučitelná s jinými výroky a v rozporu se základním hérakleitovským pojmem míry v přírodní změně; viz o tom dále na str. 249 nn. a poznámku na str. 257. Pokud jde o Platóna a Aristotela, vyskytuje se u nich jen málo doslovných citátů z Hérakleita a navíc ani vlastně neměli zájem o to, aby podali přesné, objektivní hodnocení raných předchůdců. Platón se o něm příležitostně zmiňuje, především žertovným či ironickým tónem a s důrazem na názor, který je mu v dialozích otevřeně přisuzován, totiž že „všechno plyne" - πάντα ρει nebo ττάντα χωρεί. Podle Aristotela (Met. I,6,987a32) byl Platón v mládí ovlivněn tím, jaký důraz na názor tohoto druhu kladl Kratylos. Dominantní postavení změny ve světě naší zkušenosti však silně zapůsobilo na všechny předsókratovské myslitele. Hérakleitos nebyl samozřejmě výjimkou, ba dokonce vyjádřil onu universálnost změny pravděpodobně jasnějším a dramatičtějším způsobem než jeho předchůdci; zásadní význam však pro něho měla komplementární myšlenka míry, která je změně imanentní, stability, která během změny trvá a řídí ji. Je možné, že se Platón upřímně mýlil, zejména vinou nadsazování sofistů pátého století, když zkreslil Hérakleitův důraz na změnu; Aristotelés přijal platónskou interpretaci změny jako nepřetržitého plynutí a šel v ní ještě dále. Na jiných místech, kde se o něm Aristotelés zmiňuje, je Hérakleitos napadán za to, že svými tvrzeními, že protiklady jsou „shodné", popírá zákon sporu. Jedná se opět o chybnou interpretaci ze strany Aristotela, který uplatňoval svá přísná logická měřítka anachronicky; oním „shodné" Hérakleitos mínil spíše „podstatně se nelišící" než „totožné". Vzhledem k těmto nedostatkům vyskytujícím se u autorů starověkých hodnocení je bezpečnější pokusit se o rekonstrukci Hérakleitova myšlení především na základě dochovaných pravých zlomků. A ani takto si nelze činit naděje na více než jen velmi omezené porozumění, zčásti proto, že Hérakleitos - ve shodě s Aristotelovým zjištěním - nepoužíval kategorie formální logiky a měl ve zvyku popisovat stejnou věc (nebo zhruba stejnou věc) jednou jako boha, podruhé jako jistou podobu látky, jindy jako pravidlo chování nebo princip, který byl nicméně materiálním konstituentem věcí. Byl v něm roz239 hodně větší kus metafyzika než v jeho iónských předchůdcích, metafyzika zabývajícího se méně mechanismem vývoje a změny než jednotící skutečností, která tvoří jejich základ. Hérakleitovo myšlení (i) Lidé by se měli snažit porozumět fundamentální spojitosti věcí: je vyjádřena v logu, formuli či principu uspořádání, který je společný všem věcem 194 DK 22 Β 1 (Sextos Empeirikos, Adv. math. VII, 132): του δε λό γου τοΰδ' έόντος άεί άξΰνετοι γίνονται άνθρωποι και ττρόσθεν ή άκοϋσαι και άκόυσαντες το πρώτον γι νοµένων γαρ πάντων κατά τον λόγον τόνδε άπείροισι έοίκασι, πειρώµενοι και έπέων και έργων τοιούτων όκοίων έγώ διηγεϋµαι κατά φύσιν διαιρέων έκαστον και φράζων όκως έχει- τους δέ άλλους ανθρώπους λανθάνει όκόσα έγερθέντες ποιοϋσι δκωσπερ όκόσα εΰδοντες έπιλανθάνονται. 195 DK 22 Β 2 (Sextos Empeirikos, Adv. math. VII, 133): διό δει έπεο"θαι τφ <ξυνφ>· τοΰ λόγου 8' έόντος ξυνοΰ ζώουσιν οι πολλοί ώς ιδίαν έχοντες φρόνησιν.5 196 DK 22 Β 50 (Hippolytos, Ref. ΙΧ.9,1): ουκ έµοΰ άλλα τοΰ λό γου άκούσαντας όµολογείν σ-οφόν έστιν εν πάντα είναι. 194 Logos, který je takový, jak jej popisuji, lidé stále nechápou, a to ani předtím, než jej slyšeli, ani poté, co jej slyšeli. Neboť ačkoli se všechno děje podle tohoto logu, podobají se nezkušeným, 5 διό δει επεσθαι τώ κοινφ· ξυνός γάρ ό κοινός· τοΰ... MSS. ξυνός a κοινός jsou různá slova se stejným významem. První z nich je běžnou epickou a iónskou formou slova a také tou, které používal Hérakleitos. Pozdější forma byla zjevně uvedena v glose, která posléze nahradila původní slovo, ačkoli připojené vysvětlení bylo ponecháno na místě. 240 když zakoušejí taková slova a díla, jaká já vykládám, rozebíraje každou věc podle její přirozenosti a vysvětluje, jaká je; ostatním lidem však uniká, co dělají, když bdí, tak jako zapomínají, co dělají, když spí. 195 Proto je třeba řídit se společným; ačkoli je však logos společný, žije většina lidí tak, jako by měli své vlastní myšlení. 196 Vyslechnou-li ne mne, nýbrž logos, pak je moudré uznat, že vše je jedním. Z těchto tvrzení je zřejmé, že Hérakleitos sám sebe považoval za kohosi, kdo má přístup ke svrchovaně důležité pravdě o konstituci světa, jehož jsou lidé součástí, a kdo se marně pokouší ji šířit. Valná většina lidí není s to rozpoznat tuto pravdu,6 která je „společná", tj. platná pro všechny věci a přístupná všem lidem, pokud ovšem používají svou pozorovací a rozumovou schopnost7 a nejsou sami sobě strůjci osobního a klamného myšlení. To, co by měli rozpoznat, je 6 Lidé jsou pro tuto svou neschopnost napadáni v mnoha dalších do chovaných zlomcích: viz zl. 17,19,28,34,56,72. Obsah úryvků 194, 195 a 196 však nedoplňují o nic podstatného. Obdobnými výtkami jsou zahr nuti též jednotlivci - Homér, Hésiodos, Xenofanés, Hekataios, Archilochos a Pythagoras; viz např. 190 a 255, kde je důvodem kritiky to, že tito mužové (s výjimkou Pythagory, který si vysloužil zvláštní útok na jiném místě, srv. např. 256) usilovali o nesprávný druh vědění, ττολυµαθίη, neboli pouhé shromažďování různorodých a vzájemně nesouvisejících faktů. 7 Srv. 197 DK 22 Β 55 (Hippolytos, Ref. IX,9,5): όσων όψις ακοή µάθησις, ταύτα έγώ ττροτιµέω. (Věci, které lze vidět, slyšet a poznat, těm dávám přednost.) Pozorování musí být však prověřeno rozumem, νους či φρόνησις: to vyplývá nejen z úryvku 250, ale i z úryvku 198 DK 22 Β 107 (Sextos Empeirikos, Adv. math. VII, 126): κακοί µάρτυρες άνθρώirouriv οφθαλµοί και ώτα βαρβάρους ψυχάς εχόντων. (Oči i uši jsou lidem špatnými svědky, mají-li barbarské duše.) „Barbarskými dušemi" jsou zde míněny duše, které nedokážou porozumět řeči smyslů nebo ji neumějí správně interpretovat a které jsou uváděny v omyl povrchními jevy. Obdobné rozlišení mezi pouhým vnímáním smyslů a rozumovým výkladem smyslových údajů učinil později Démokritos (str. 529 n.). 241 logos, který je třeba interpretovat patrně jako formuli zakládající jednotu nebo přiměřený způsob uspořádání věcí, což by bylo možné označit téměř za strukturální plán jednotlivých věcí i všech věcí dohromady. Speciální význam slova λόγος u Hérakleita je pravděpodobně spjat s obecným významem „míra", „výpočet" nebo „poměr"; to, oč se tu jedná, nemůže být pouze Hérakleitův vlastní „výklad" (jinak by rozlišení mezi έµοΰ a τοϋ λόγου ν úryvku 196 postrádalo smysl), třebaže byl logos v tomto výkladu vyjeven a takříkajíc s ním splývá. Uspořádání podle společného plánu nebo míry má za následek, že všechny věci - byť na první pohled početně mnohé a zcela nespojité -jsou ve skutečnosti spojeny v koherentní celek (196); jeho součástí jsou i lidé, a proto je porozumění tomuto celku logicky nutné k vytyčení přiměřených pravidel pro jejich život. Přesto jsou výrazy „formule", „přiměřené uspořádání" atd. jako překlady vyjadřující speciální význam λόγος pro svou abstraktnost zavádějící. Je pravděpodobné, že logos byl Hérakleitem příležitostně pojímán jako skutečná složka věcí, a v mnoha ohledech se významově kryje s prvotním kosmickým konstituentem, ohněm (viz str. 259). (ii) Různé druhy příkladů podstatné jednoty protikladů 199 DK22 Β 61 (Hippolytos, Ref. IX.10,5): θάλασσα ύδωρ καθαρώτατον και µιαβώτατον, ίχθύσι µέν ττότιµον και σωτήριον, άνθρώττοις δε άιτοτον και όλέθριον. 200 DK 22 Β 60 (Hippolytos, Ref. ΙΧ,10,4): οδός άνω κάτω µία και ώυτη. 201 DK 22 Β 111 (Stobaios, Flor. ΙΠ.1,177): νοΰσος ύγιείην έττοίησεν ήδύ και αγαθόν, λιµός κόρον, κάµατος άνάτταυσιν. 202 DK22 Β 88 (pseudo-Plútarchos, Cons. adApoll. 10,106e): ταύτό τ' ένι ζών καΐ τεθνηκός και το έγρηγορός και το καθεΰδον και νέον και γηραιόν τάδε γαρ µεταττεσόντα έκεΐνά έστι κάκεΐνα [ττάλιν] µεταττεσόντα ταϋτα. 242 203 Moře je voda nejčistší i nejšpinavější: pro ryby pitná a prospěš ná, pro lidi nepitná a zhoubná. 204 Cesta nahoru a dolů je jedna a táž. 205 Nemoc dělá zdraví příjemným a dobrým, hlad nasycení, náma ha odpočinek. 206 Totéž je, co je v nás živé a mrtvé, bdící a spící, mladé a staré, neboť když se to jedno promění, je tím druhým, a když se pro mění to druhé, je tím prvním. Tyto zlomky ilustrují čtyři různé druhy spojení mezi zjevnými protiklady: (i) Podle úryvku 199 vyvolává táž věc u různých tříd posuzujících subjektů opačné účinky; ve shodném smyslu vyznívá i zl. 13 (vepři mají bahno v oblibě, <lidé však nikoli>) a zl. 9 (osli dávají přednost plevám před zlatem, <lidé zlatu před plevami>). (ii) Podle úryvku 200 mohou být různé aspekty téže věci důvodem k různým popisům;8 ve shodném smyslu vyznívá i zl. 58 (řezání a pálení, <která jsou za běžných okolností čímsi špatným>, si žádají mzdu, když je provádí chirurg) a zl. 59 (úkon psaní v sobě slučuje přímé, z hlediska celé řádky, a křivé, z hlediska tvaru každého písmene). 8 Toto je, zdá se, nejpravděpodobnější interpretace „cesty nahoru a dolů". Theofrastos a někteří jeho stoupenci vztáhli tento slovní obrat k vzájemné výměně mezi světovými masami v rámci kosmického procesu a totéž učinila i většina moderních badatelů. Shodná slova "jedna a táž" jsou však použita o zjevných protikladech ve formálně podobném zl. 59; Hippolytos, spolehlivý pramen doslovných citátů z Hérakleita, který patrně používal dobrou příručku, v níž byly výroky filosofa utříděny do skupin podle předmětu, nepochybně chápal „cestu nahoru a dolů" jako další ilustraci jednoty protikladů, a nikoli jako kosmologickou metaforu, pro kterou ostatně není uvedený obrat zcela vhodný. Je třeba si představit skutečnou cestu či stezku, která je zvána těmi, kdo žijí při jejím spodním konci „cestou nahoru", a „cestou dolů" těmi, kdo žijí při jejím horním konci. G. Vlastos (AJP 76,1955, str. 349, pozn. 26) s touto interpretací nesouhlasí z důvodu její „banálnosti"; avšak např. zl. 59, který se týká psaní, má bezpochyby přesně týž ráz. 243 (iii) Podle úryvku 201 jsou dobré a žádoucí věci jako zdraví nebo odpočinek možné pouze tehdy, pokud rozpoznáváme jejich protiklady, nemoc a námahu; shodný smysl má pravděpodobně i zl. 23 (bez křivdy by nebylo práva). (iv) Podle úryvku 202 jsou některé protiklady podstatným způsobem spojeny (doslovně řečeno: jsou „totéž", což je pregnantní výraz), protože jeden střídá výhradně ten druhý a naopak. Ve zl. 126 tak tvoří teplo a chladno cosi, co bychom mohli označit jako kontinuum teplého a chladného, tedy jednu entitu (tj. teplotu). Shodný smysl má i zl. 57: noc a den, z nichž Hésiodos učinil pár rodič-dítě, jsou a musely vždy být podstatným způsobem spojeny a být na sobě vzájemně závislé. Tyto čtyři druhy spojení protikladů lze dále redukovat na dva hlavní typy: (a) i-iii, protiklady, které jsou nedílnou součástí jednoho předmětu nebo jsou jím současně vytvářeny; (b) iv, protiklady, které jsou spojeny na základě toho, že představují různá stadia jednoho invariabilního procesu. Úvahy tohoto druhu (srv. též zl. 103, 48, 126, 99) o předmětech, které jsou tradičně chápány jako zcela od sebe izolované a navzájem protikladné, Hérakleita zjevně přesvědčily o tom, že protiklady nejsou od sebe nikdy skutečně odděleny. (O nové, méně komplikované formulaci tohoto názoru Anaxagorou viz str. 476.) (iii) Každý pár protikladů tedy tvoří jednotu i mnohost. Různé páry jsou též navzájem spojeny 203 DK 22 Β 10 (pseudo-Aristotelés, De mundo, 5,396b20): συλλάψιες όλα και ούχ όλα, συµφερόµενον διαφερόµενον, συνφδον διφδον έκ πάντων εν και έξ ενός ττάντα. 9 9 Slovo συλλάψιες má z textového hlediska mírnou přednost před slovem συνάψιες, které by znamenalo „stýkající se věci". Důležitější otázkou je, zda dotyčné slovo je podmětem, nebo posudkem věty. B. Snell ukázal, že je - navzdory všeobecně rozšířenému názoru - podmětem; „celé" a „necelé", ani „souzvučné" a „nesouzvučné" nepatří mezi typické páry hérakleitovských opozit a nespadají dokonce ani do tříd vymezených na str. 243 n. 244 204 DK 22 Β 67 (Hippolytos, Ref. IX, 10,8): ό θεός ήµερη εύφρόνη, χειµών θέρος, ττόλεµος ειρήνη, κόρος λιµός [τάναντία άτταντα, ούτος ό νους]· άλλοιοϋται δέ δκωσιτερ <ιτϋρ> όττόταν συµµιγη θυώµασιν ονοµάζεται καθ'ή δονήν εκάστου, [ττΰρ suppl. Diels.] 203 Spojeniny jsou celé a necelé, shodné a neshodné, souzvučné a nesouzvučné; ze všeho je jedno a z jednoho vše. 204 Bůh je den noc, zima léto, boj mír, sytost hlad [je všemi proti klady, takový je smysl]; mění se tak, jako se oheň, když se smísí s kadidly, nazývá podle vůně každého z nich. „Spojeniny" v úryvku 203 musejí být v první řadě protiklady: to, co spojujeme například s nocí, je den. (Na tomto místě je možné si povšimnout, že Hérakleitos popisuje to, co my bychom označili jako „kvalitu", z hlediska prostých extrémů, které poté může zahrnout mezi protiklady; každou změnu lze pak chápat jako změnu mezi protiklady.) Takové „spojeniny" jsou výstižně popsány v jednom ohledu jako „celé", tj. tvořící jedno kontinuum, v jiném ohledu jako „necelé", tj. jako samostatné složky. Když uplatníme tato alternativní hlediska na konglomerát „spojenin", můžeme porozumět tomu, že „vše tvoří jednotu", a také tomu, že z této jednoty (έξ ενός) je možné oddělit povrchní, nespojitý, pluralitní aspekt věcí (ττάντα). V úryvku 204 se tvrdí, že mezi bohem a několika páry protikladů existuje vztah, přičemž každý z těchto párů je samostatně spojen vztahem automatické posloupnosti; tyto páry, jak postřehl autor glosy, pravděpodobně reprezentují všechny páry libovolným způsobem spojených protikladů. Dotyčný vztah je volným predikativním vztahem; zdá se, že Hérakleitos - snad v návaznosti na Xenofana — pojímal „boha" tak, jako by byl nějakým, pravděpodobně blíže nevymezeným způsobem imanentní věcem, nebo jako celkový souhrn věcí.10 10 Převaha boha nad člověkem a božského syntetického zření věcí nad lidským chaotickým viděním je Hérakleitem silně zdůrazňována, např. v úryvku 205 DK 22 Β 78 (Órigenés, Contra Cels. VI, 12): ήθος γαρ άνθρώττειον µέν ούκ έχει γνώµας, θείον δέ έχει. (Lidská povaha nemá 245 Připomíná to názor Miléťanů, že generativní látka, která je možná ve světě stále ještě zastoupena, je božská. Ačkoli Hérakleitos nebyl ve svém pojetí božstva tak výslovně materialistický, jeho náboženský postoj byl sotva tradičnější než postoj Miléťanů, neboť nespojoval „boha" s potřebou kultu a uctívání (i když kult jako takový zcela neodmítal, viz str. 271 n.)· Zvláštní pointa úryvku 204 tkví v tom, že každý protiklad lze vyjádřit se zřetelem k bohu: protože je mír božský, neplyne z toho, že boj není právě tak božský, že není právě tak prostoupen řídícím a sjednocujícím konstituentem, mezi nějž a celý uspořádaný kosmos je příležitostně kladeno rovnítko (str. 241 n., 257). Bůh se zde nemůže podstatným způsobem lišit od logu; a logos je mimo jiné konstitutivní složkou věcí, která je staví do vzájemného protikladu a která zajišťuje, že změna mezi protiklady bude celkově proporcionální a vyvážená. O bohu je dále řečeno, že je společným spojujícím prvkem mezi všemi extrémy, tak jako je oheň společným prvkem různých druhů vonného dýmu (byly totiž chápány jako směs ohně s různými druhy kadidel). Změna jednoho v druhý je provázena úplnou změnou jména, což je však klamné, protože se změnila pouze nepodstatná složka a nejdůležitější konstituent dále trvá. Tento obtížný výrok implikuje, že zatímco každý samostatný pár protikladů tvoří jednotlivé kontinuum, navzájem spojena jsou též několikerá kontinua, i když odlišným způsobem. V tomto smyslu tvoří celková pluralita věcí jediný, koherentní, vymezitelný celekto, co Hérakleitos nazýval „jednotou". pravé poznání, avšak božská je má.) Viz též zl. 79, 82-83 a srovnej s tím hebrejské pojetí:, Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše" (/z 55,8 n.). V jednom výroku se výslovně praví, že izolovanost, již předpokládají protiklady, pro boha neexistuje: 206 DK 22 Β 102 (Porfyrios, Quaest. Honu ad II. IV,4): τφ µέν ■θεφ καλά ιτάντα και αγαθά και δίκαια, άνθβωιτοι δέ ά µέν άδικα ύττειλήφασιν ά δέ δίκαια. (Bohu jsou všechny věci krásné, dobré a spravedlivé, avšak lidé považují jedny věci za nespravedlivé, jiné za spravedlivé.) 246 (iv) Jednota věcí spočívá pod jejich povrchem; je závislá na vyvážené reakci mezi protiklady 207 DK 22 Β 54 (Hippolytos, Ref. IX,9,5): άρµονίη αφανής φα νερής κρείττων. 208 DK 22 Β 123 (Themistios, Or. 5, ρ. 69d): φύσις κρΰιττεσθαι φιλεί. 209 DK 22 Β 51 (Hippolytos, Ref. ΙΧ,9,1): ού ξυνιάσι δκως διαφερόµενον έωυτφ ξυµφέρεται· ιταλίντονος άρµονίη όκωσττερ τόξου και λύρης." 207 Nezjevné spojení je silnější než zjevné. 208 Pravá přirozenost [věcí] se ráda skrývá. 11 U Hippolyta, v tomto případě nejúplnějšího a obvykle spolehlivého pramene, čteme όµολογέειν (namísto όµολογέει) a τταλίντροττος. ξυµφέρεται představuje pravděpodobnou emendaci podle Platónovy verze v Symp. 187a, která se vyhýbá obtížně přijatelnému užití όµολογεΐν slovesa, k jehož bezděčnému zopakování mohlo snadno dojít, protože Hippolytos je těsně předtím, než ocitoval zlomek, dvakrát použil v infinitivu. Slovo ιταλίντονος má právě tak dobrou textovou oporu jako τταλίντροττος v Plútarchově a Porfyriově verzi (pouze druhé části zlomku) a bývá upřednostňováno, protože dává zcela srozumitelný smysl. G. Vlastos (AJP 76, 1955, str. 348 nn.) obhajuje τταλίντροττος a poukazuje na to, že v pasáži DL IX,7 - shrnující a mnohdy nepřesné Theofrastově verzi - se vyskytuje slovní spojení δια της έναντιοτροττής ήρµόσθαι. Na první pohled vyhlíží toto spojení nepochybně tak, jako by mělo svůj základ v τταλίντροττος άρµονίη; slovo έναντιοτροιτη (které by muselo znít έναντιοτροιτία, pokud by bylo odvozeno od adjektivní formy -τρόπος) se však pravděpodobně vztahuje k τροιταί ζ úryvku 218, které byly spojovány (jak to zajisté činil Theofrastos, srv. jeho úplnější výklad v DL IX,8) s „cestou nahoru a dolů" interpretovanou jako změna mezi protiklady. Výraz παλίντροιτος κέλενθος v Parmenidově zl. 6 (293) je samozřejmě naprosto srozumitelný a neobsahuje nutně narážku na Hérakleita (srv. str. 321 n.), a rozhodně ne na tento zlomek. Κ další diskusi ohledně správného znění textu viz W. K. C. Guthrie, HGPh I, str. 439 n., pozn. 3. 247 209 Nechápou, jak se něco, co je v neshodě, samo se sebou shoduje [doslovně: jak to, co směřuje od sebe, směřuje k sobě]: zpět napjaté spojení jako u luku a lyry. V úryvku 207 je formulováno obecné pravidlo; srovnání s úryvkem 208 (kde slovo φύσις pravděpodobně neznamená „příroda", ale „pravá přirozenost věci") i s úryvkem 209 naznačuje, že zmíněné pravidlo je pojato tak, aby se vztahovalo na fungování světa jako celku, jako souhrnu všech konstitutivních částí, jejichž spojení není na první pohled zjevné. Neviditelné spojení protikladů je ve skutečnosti silnější než jiné, zřejmější typy spojení.12 Úryvek 209, jeden z Hérakleitových nejznámějších výroků, obsahuje charakteristickou neurčitost v predikativním vztahu: podmětem k ξυµφέρεται není pravděpodobně <τό> διαφερόµενον, tj. další příklad specifického protikladu, nýbrž zevšeobecňující διαφερόµενόν <τι>, kde „cokoli, co směřuje od sebe" znamená cosi jako „každý nespojitý pár protikladů". A tak se právě uvedený smysl výroku podobá smyslu, který je implicitně vyjádřen slovy συµφεςόµενον διαφερόµενον ζ úryvku 203: na každý pár (či souhrn párů) protikladů lze pohlížet buď (a) jako na heterogenní pár, který je možno analyzovat z hlediska oddělených pólů nebo extrémů, nebo (b) jako na pár spějící k vytvoření jednoty se sebou samým. Na tomto místě přichází ke slovu důležitý dodatek: existuje (rozuměj v tomto páru protikladů, tj. tento pár exemplifikuje) spojení nebo způsob spojení (doslovný význam slova άρµονίη) skrze protichůdná napětí,13 který zajišťuje tuto koherenci - tak jako napětí v tětivě luku a ve strunách lyry, přesně vyvažované ven směřujícím 12 Jistý počet zlomků naznačuje, že k nalezení fundamentální pravdy je zapotřebí víry a vytrvalosti. V tomto smyslu např. 210 DK 22 Β 18 (Klement Alexandrijský, Strom. 11,17,4): έάν µή Ιλιτηται άνέλπιστον ούκ έξευρήσει, άνεξερεύνητον έόν και άιτορον. (Neočekává-li neoče kávané, nenalezne to, neboť je to nevypátratelné a nepřístupné.) Viz též 244 a zl. 22, 86; srv. Xenofanův zl. 18 (188). 13 ιταλίντονος = „zpět napjatý", tj. směřující stejnou měrou do opač ných směrů. Napětí v jednom směru automaticky vyvolává rovnocenné napětí v opačném směru; není-li tomu tak, systém se zhroutí. 248 napětím, jež působí ramena nástroje, vytváří souvislý, jednotný, stabilní a dobře fungující celek. Z toho lze usuzovat, že jednota a koherence světa by zmizely, kdyby nebyla zachovávána rovnováha mezi protiklady, např. kdyby „teplé" (tj. celkový souhrn teplých substancí) začalo nabývat podstatné převahy nad chladným, nebo noc nade dnem, právě tak jako dochází ke zničení celku jako takového, převýší-li napětí v tětivě napětí mezi rameny. (v) Celková rovnováha v kosmu muže být zachovávána pouze za předpokladu, že změna v jednom směru vede nakonec ke změně v opačném směru, tj. existuje-li neutuchající „svár" mezi protiklady 211 DK 22 Β 80 (Órigenés, Contra Cels. VI.42): είδέναι χρή τόν ττόλεµον έόντα ξυνόν, και δίκην έριν, και γινόµενα πάντα κατ* δριν και χρεών.14 212 DK 22 Β 53 (Hippolytos, Ref. ΙΧ,9,4): πόλεµος πάντων µέν πατήρ έστι, -πάντων δε βασιλεύς, και τους µέν θεούς έδει ξε τους δέ ανθρώπους, τους µέν δούλους έποίησε τους δέ ελευθέρους. 211 Je třeba vědět, že boj je společný, že právo je svárem a že vše se děje podle sváru a nutnosti. 212 Boj je otcem všeho i králem všeho a jedny ukazuje jako bohy, druhé jako lidi, jedny činí otroky, druhé svobodnými. Svár nebo boj je Hérakleitovou oblíbenou metaforou pro dominantní postavení změny ve světě. Zjevně se týká vzájemného působení mezi protiklady; většinu druhů změny (s výjimkou např. růstu, jenž je přibýváním podobného k podobnému), jak lze soudit, bylo možné ob- 14 χρεών Diels, χρεωµένα MS. Emendace není jistá, lze ji však jen stěží vylepšit; tři písmena navíc mohou souviset s těsně předcházejícím vynecháním tří písmen na místě, kde v jediném vatikánském rukopise stojí ει δέ namísto zjevně původního εϊδέναι. 249 jasnit jako změnu mezi protiklady. Změna jednoho extrému v opačný se zdá být v každém případě ze všech možností tou nejradikálnější. „Boj", jenž tvoří základ všech událostí, je „společný" (211) ve zvláštním smyslu slova (Homér tohoto výrazu užíval, leč ve smyslu „nestranný"): je universální a odpovědný za odlišná, ba i protikladná postavení lidí- dokonce i za posmrtný úděl, neboť smrt v bitvě (212) mohla z některých učinit „bohy", srv. 237 a 239. Je rovněž zván δίκη, „ukázaná cesta" (od téhož kořene jako sloveso δείκνυµι) neboli obvyklé pravidlo chování. Zde se musí jednat o úmyslné pozměnění Anaximandrova dikta (110), že věci si navzájem platí pokutu za bezpráví při střídavém nabývání převahy, jehož se dopouštějí v rámci procesů přírodní změny. Kdyby tomu mělo být tak, že svár - tj. akce a reakce mezi protikladnými substancemi - ustane, pak by podle Hérakleita vítěz každého zápasu mezi extrémy dosáhl trvalé nadvlády a svět jako takový by byl zničen.15 Ale tak jako v bitvě dochází k dočasnému lokálnímu pozastavení boje nebo k uváznutí boje na mrtvém bodě, které je způsobeno přesnou rovnováhou nepřátelských sil, tak i na kosmickém bojišti, jak by byl Hérakleitos nucen připustit, se tu a tam vyskytuje dočasná stabilita za předpokladu, že je skutečně pouze dočasná a že je vyvažována odpovídajícím stavem na jiném místě. Tato skutečnost nečiní vládu sváru (který - stejně jako pro Anaximandra - představuje metaforický motiv změny) o nic méně platnou, nýbrž umožňuje vztáhnout tento princip na svět naší dosavadní zkušenosti, podle níž musejí všechny věci nakonec podlehnout změně, ačkoli některé z nich zůstávají prozatím očividně stabilní. 15 Srv. 213 DK 22 A 22 (Aristotelés, Eth. Eud. VII,1235a25): και 'Ηράκλειτος έπιτιµφ τφ ιτοιήσαντι Ώς έρις εκ τε θεών και άνθρώιτων άττόλοιτο (= //. XVIII.107); ου γαρ άν είναι άρµονίαν µη όντος οξέος και βαρέος ουδέ τά ξφα άνευ ·θήλεος και άρρενος εναντίων όντων. (Hérakleitos kára toho, kdo napsal: „Kéž by mezi bohy a mezi lidmi zanikl svár", neboť by nebylo hudební stupnice, kdyby nebylo vysokého a nízkého tónu, ani by nebylo živých tvorů bez ženského a mužského, jež tvoří protiklady.) Slovo αρµονία je zde použito ve speciálním smyslu „hudební stupnice". 250 (vi) Podobenství o řece ilustruje druh jednoty závisející na zachování míry a rovnováhy v rámci změny 214 DK 22 Β 12 (Areios Didymos, u Eusebia Praep. evan. XV.20, a Β 91, Plútarchos, De E, 18,392b): ττοταµοΐσι τοΐσι αΰτοϊσι έµβοάνουσιν έτερα και ετέρα ύδατα έπιρρεΐ (= Β 12).16 ...σκίδνησι και ... συνάγει ... συνίσταται και άττολείττει ... ττρόσεισι και άττεισι (= Β 91). 214 Na ty, kdo vstupují do týchž řek, se valí stále jiné a jiné vody... Rozptylují se a ... spojují se ... shromažďují se a odtékají ... přicházejí a odcházejí. Podle platónské interpretace, přijaté a rozvedené Aristotelem, Theofrastem a doxografy, předložil Hérakleitos toto podobenství o řece proto, aby jeho prostřednictvím zdůraznil absolutní kontinuitu změny v každé jednotlivé věci: vše je v nepřetržitém proudu jako řeka. V tomto smyslu vyznívá úryvek 215 (DK 22 A 6 = Platón, Crat. 402a): λέγει ττσυ Ηράκλειτος ότι ττάντα χωρεί και ουδέν µένει, και ττοταµοΰ ρΌη άιτεικάζων τά όντα λέγει ώς δις ές τον αυτόν ττοταµόν ουκ άν έµβαίης. (Hérakleitos kdesi říká, že vše ubíhá a nic nezůstává v klidu, a přirovnávaje jsoucí věci k proudu řeky praví, že nemůžeš dvakrát vstoupit do téže řeky.) O této interpretaci se zmiňuje Aristotelés v úryvku 216 Aristotelés, Phys. VIII,3,253b9: και ψασί τίνες κινεΐσθαι των όντων σύ τά µεν τά δ' συ, άλλα ττάντα και άεί, άλλα λανθάνειν τοΰτο την ήµετέραν αίσθησιν. (Někteří tvrdí, že to není tak, že některá jsoucna se pohybují, zatímco jiná ne, nýbrž že se pohybují všechna a stále, že to však uniká našemu 16 Slova και ψυχαΐ δέ άττό των υγρών άνα·θυµιώνται (i duše se vypařují z vlhkosti), která u Areia následují po ΰδατα έττιρρεΐ, pokládá většina vydavatelů za součást zl. 12; jsou však téměř jistě součástí Kleanthova pokusu nalézt u Hérakleita - tak jako u Zénóna - výpar duše; viz G. S. Kirk, Heraclitus, the Cosmic Fragments, str. 267 nn. Slovesné páry, které tvoří zl. 91, se u Plútarcha vyskytují na místě bezprostředně následujícím po jeho (platónskou terminologií vyjádřeném) shrnutí hlavní výpovědi o řece; viz dále str. 254. 251 vnímání.) Aristotelés zde otevřeně říká to, co se u Platóna mlčky předpokládá, totiž že mnohé věci (ty, které se jeví stabilními) musejí podléhat neviditelným nebo nepozorovaným změnám. Mohl si však Hérakleitos skutečně myslet, že kupříkladu skála nebo bronzový kotel neustále podléhají neviditelným změnám svého materiálu? Snad ano; ale nic z toho, co je obsaženo v dochovaných zlomcích, nenaznačuje, že si to myslel, a jeho jasně vyjádřená důvěra ve smysly, jsou-li interpretovány uvážlivě, možná naznačuje, že si to nemyslel.17 Před Parmenidem a jeho zdánlivým důkazem o naprosté klamnosti smyslů - důkazem, který u jeho současníků vyvolal jednoznačné ohromení - mohlo být hrubé odchýlení se od zdravého rozumu, jak máme za to, akceptováno pouze v případě, že bylo podloženo dostatečně silnou evidencí. V tomto případě si lze představit, že byl Platón uveden v omyl pohérakleitovským přeháněním a zkreslováním Hérakleitova důrazu na změnu, k níž nakonec dochází; původcem jeho omylu byl snad zejména Kratylos, který podle Aristotela ovlivnil Platóna v jeho mládí (Met. I,6,987a32). Většina badatelů se však s tímto názorem neztotožňuje, protože má pocit, že Platón musí mít pravdu - zčásti vzhledem k jeho důležitosti, 17 Viz 197,198. Je pravda, že Melissos ve zl. 8 (537) upozornil na jev svědčící o tom, že některé „stabilní" věci se mění: železo se prstem otírá atd. Tento postřeh je zasazen do kontextu, který snad obsahuje slovní poukazy k Hérakleitovi (např. τό τε θερµόν ψυχρόν γίνεσθαι και το ψυχρόν ϋερµόν, srv. zl. 126). Přesto nemáme důvod domnívat se, že Melissos chtěl říci: změna musí být v tomto případě nepřetržitá, i když může být neviditelná. Pokaždé, když prst otírá, otírá neviditelný díl železa; když však neotírá, jaký důvod existuje k domněnce, že železo se i nadále mění? Jádrem Melissova postřehu je spíše to, že jevy ukazují, že vše dokonce i to co, je očividně stabilní - podléhá změně. Přesně totéž muselo tanout na mysli i Hérakleitovi; ať už se o změnách pod prahem viditelnosti zmínil nebo nikoli, v každém případě by je akceptoval pouze za předpokladu, že by byly logicky odvoditelné - a nepřetržitá změna u mnoha očividně stabilních předmětů logicky odvoditelná není. Cílem Melissovy argumentace bylo samozřejmě dokázat, že smysly musí klamat; v době mezi Hérakleitem a ním vstoupil totiž na scénu Parmenidés. Situace se opět mění až s empedokleovskými výrony (str. 399-401). 252 zčásti vzhledem k době jeho života (která je relativně raná ve srovnání s dobou, ve které žil Areios Didymos, pramen zl. 12), zčásti proto, že měl důvěru Aristotela, a zčásti proto, že se Kratylova oprava („do téže řeky nelze vstoupit ani jednou", Aristotelés, Met. IV,5,1010al3) zdá být závislá na platónském podání toho, co řekl Hérakleitos, nebo na čemsi podobném. Platóna lze však často přistihnout při tom, jak nechává Sokrata - pro jeho nebo pro své vlastní účely - překrucovat názory jejich předchůdců, a Kratylova oprava není nutně závislá na platónské verzi, nýbrž mohla být jednoduše formulována jako komentář k Areiově verzi. Snad by bylo dále užitečné vzít v potaz všeobecný vývoj představ o vnímání a změně, jakož i význam dalších zlomků z Hérakleita. Ale je tu též otázka očividně hérakleitovské dikce zl. 12 s jeho iónskými dativy množného čísla a s jeho archaickým obratem „stále jiné a jiné vody". W. K. C. Guthrie (podobně jako G. Vlastos v AJP, 76, 1955, str. 338 nn.) sice namítá, že zl. 12 je méně pregnantní a méně paradoxní, a tudíž méně hérakleitovský než platónská verze, ale náš celkový dojem z něho je, že vyhlíží zcela tak, jako by náležel Hérakleitovi, protože je napsán přirozenou a nenucenou iónštinou a vykazuje charakteristický rytmus archaické prózy; naproti tomu výše zmíněný citát má platónský ráz a spíše by mohl být reformulací zl. 12 než naopak. V této věci je obtížné dosáhnout jistoty; zde je poměrně přesvědčivým způsobem podána jedna interpretace, jinou interpretaci hájí např. W. K. C. Guthrie v HGPh I, str. 449-454. Dalším uvažováním o hlubších souvislostech mezi alternativními verzemi je možné posílit zde obhajované stanovisko. Platónská formulace, která naznačuje, že řeka není v okamžicích jdoucích po sobě nikdy táž (a v tomto smyslu měl Kratylos skutečně pravdu), je spojena s kategorickým prohlášením, že v přírodě se vše podobá řece v tom ohledu, že ουδέν µένει, „nic nezůstává v klidu". Areiova formulace obsažená ve zl. 12 je méně drastická; existuje sice cosi jako táž řeka, ale ta je zároveň jaksi různá. Tato formulace staví do kontrastu „totožné" a „různé" v rámci specifické situace, a proto zapadá do seznamu Hérakleitových konkrétních příkladů shody protikladů. Pokud je však záměrem podobenství více než jen toto (jak Platón alespoň naznačuje), pak jeho význam netkví v tom, že každý předmět musí být podobný řece, nýbrž spíše v tom, že komplexní celek, jako je svět, může zůstat „týž", zatímco se jeho konstitutivní části neustále mění 253 myšlenka, která by se měla povzbudivě blízko k Hérakleitovým přírodovědným názorům rozebíraným níže v oddíle 7. Viděno v tomto světle, odhaluje připojení sloves, z nichž se skládá zl. 91 (a která, jak patrně napovídá kontext a jejich vlastní charakter, popisují proudící vody se zvláštním důrazem na pravidelnost jejich výměny), ke zl. 12 (v úryvku 214) to, co se ve zl. 12 mlčky předpokládá: totiž že jednota řeky jako celku je závislá na pravidelnosti (též naznačené repeticí έτε,ρα και έτερα), s níž proudí vody, které ji tvoří. Řeka tedy může sloužit jako obraz rovnováhy konstitutivních složek ve světě. Skála, hora nebo stůl jsou samozřejmě dočasně statické a setrvají v tomto stavu možná ještě dlouhou dobu; to, co má z hlediska Hérakleitovy teorie vyvážené reakce a sváru význam, je skutečnost, že se každý z těchto předmětů musí nakonec změnit, a přispět tak k udržení konstitutivních složek světa v chodu. Mezitím je stabilita, řekněme, nějaké hory vyvažována odpovídající stabilitou příslušných mas moře a ohně nebo aitheru (hora se skládá převážně ze země) na jiném místě; více o tom viz v následujícím oddíle. (vii) Svět je věčně živý oheň, jehož části stále znovu uhasínají, aby vytvořily dvě další světové masy, moře a zemi. Změny mezi ohněm, mořem a zemí se navzájem udržují v rovnováze; čistý neboli aitherický oheň má řídící schopnost 217 DK 22 Β 30 (Klement Alexandrijský, Strom. V,104,l): κόσµον τόνδε [τον αυτόν απάντων] ούτε τις θεών ούτε ανθρώπων έποίησεν, άλλ' ήν άεί και έστιν και έσται· ττϋρ άείζωον, άτττόµενον µέτρα και άττοσβεννύµενον µέτρα. 218 ΌΚ22 Β 31 (Klement Alexandrijský, Strom. V,104,3): πυρός τροπαί· ιτρώτον θάλασσα, θαλάσσης δε το µέν ήµισυ γη το δε ήµισυ πρηστήρ ... <γή> θάλασσα διαχέεται, και µετρέεται εις τον αυτόν λόγον όκοΐος ιτρόσθεν ήν ή γενέσθαι γη. 219 DK 22 Β 90 (Plútarchos, De Ε 8,388d): ττυρός τε ανταµοιβή τά ττάντα και πϋρ απάντων όκωσττερ χρυσοϋ χρήµατα και χρηµάτων χρυσός. 254 220 DK 22 Β 64 (Hippolytos, Ref. IX, 10,6): τά δέ ττάντα οίαχίζει κεραυνός. 217 Tento světový řád [tentýž pro všechny] 18 nevytvořil žádný z bohů ani lidí, ale vždy byl a je a bude: oheň věčně živý, rozně cující se podle míry a hasnoucí podle míry. 218 Obraty ohně: nejprve moře, z moře zpola země a zpola žár [tj. blesk nebo oheň] ... <země> se rozptýlí jako moře a obdrží svou míru v témž poměru, jaký byl předtím, než se stala zemí. 219 Vše je směnou za oheň a oheň je směnou za vše, tak jako se zboží směňuje za zlato a zlato za zboží. 220 Veškerenstvo řídí blesk. Oheň je archetypickou podobou látky. Světový řád jako celek je možné popsat jako oheň, jehož určitá množství uhasínají a odpovídající množství se znovu rozněcují; nehoří však všechen oheň zároveň. Svět vždy byl a vždy bude v tomto stavu (217). Kosmogonii ve smyslu Miléťanů tudíž u Hérakleita nenalezneme. Oheň nemůže být látkou v tom pojetí, v jakém jí byla voda pro Thaleta nebo vzduch pro Anaximena, a podle Aristotela a jeho následovníků není již oheň neurčitý ani neomezený (srv. Theofrastos u Simplikia, In Arist. Phys. 24,1 = 18 G. Vlastos v AJP, 76,1955, str. 344 nn., obhajuje autentičnost slov „tentýž pro všechny", když staví do kontrastu skutečný přirozený svět každodenní zkušenosti a klamné osobní výplody představivosti těch, kdo se neřídí logem (srv. 195 atd.). Tak by tomu docela dobře mohlo být, kdyby (a to se nezdá obzvláště pravděpodobné) zl. 30 bezprostředně navazoval na zmínku o klamných představách lidí; avšak ani u Plútarcha, ani u Simplikia, kteří rovněž citují první část tohoto zlomku, se sporný výraz nevyskytuje. A co je ještě závažnější - Vlastos se nezmiňuje o tom, že Klement, ve snaze uspokojivě vysvětlit neslučitelnost tohoto zlomku se stoickým výkladem ekpyrósis (viz o tom více na str. 258-260), se v souvislosti s citátem přidržuje nějakého stoického pramene, když tvrdí, že slova „tento světový řád" u Hérakleita označují všeobsáhlý věčný systém, τον έξ άττάσης της ουσίας ιδίως ποιόν κόσµον, jak těsně předtím řekl, a nikoli tento konkrétní svět. Interpolace je zde tudíž velmi silně motivována; viz o tom více v G. S. Kirk, Heraclitus, the Costnic Fragments, str. 307 nn. 255 DK 22 A 5); podle úryvku 218 je nicméně trvalým zdrojem přírodních procesů. Pohlížíme-li na oheň jako na jednu část kosmu, stojí jako jedna ze tří zřetelných světových mas - na stejné úrovni jako moře (patrně reprezentující vodu obecně, jako u Xenofana) a země. Čistý kosmický oheň byl Hérakleitem pravděpodobně ztotožněn s aitherem (αί/θήρ), jiskřivou ohnivou látkou, která vyplňuje zářivé nebe a obklopuje svět; tento aithér byl zhusta považován za božský a za místo, kde sídlí duše.19 Představa, že duše může být ohněm nebo aitherem, a nikoli dechem, jak se domníval Anaximenés, nepochybně přispěla k rozhodnutí zvolit jako podobu látky, která může něco ovládat, oheň (srv. str. 207). Jak ukazuje úryvek 220, Hérakleitův oheň totiž jeho nejčistší a nejjasnější druh, jímž je oheň aitherického a božského blesku - má řídící schopnost. Zčásti je v tomto názoru reflektováno božství připisované aitheru v lidovém pojetí; patrně dů19 Srv. např. 221 Aristotelés, De caelo 11,1,284all: τον δ' σύρανόν και τον άνω τόπον οι µέν αρχαίοι τοις -θεοίς απένειµαν ώς όντα µόνον άθάνατον. (Stařípřiřkli bohům nebe a hořejší oblast z toho důvodu, zeje to jediné nesmrtelné místo...); 222 Inscriptiones Graecae,21,945,6 (Athény, 5. stol. př. Kr.): αί/θήρ µέν ψυχάς ύπεδέξατο, σώµ[ατα δέ χθων]. (Aithér přijal jejich duše, země jejich těla.); 223 pseudo-Hippok- ratés' De carn. 2 (DK 64 C 3): δοκέει δέ µοι δ καλέοµεν ϋερµόν άθάνατόν τε είναι και νοέειν πάντα και όρήν και άκσύειν και ει δέναι πάντα, έόντα τε και έσόµενα. τοΰτο ούν το πλείστον, ότε έταράχθη άπαντα, έξεχώρησεν εις την άνωτάτω περιψορήν, και αυτό µοι δοκέει αιθέρα τοις παλαιοίς είρήσθαι. (Το, co nazýváme „teplem", je podle mého názoru nesmrtelné, myslí vše a vidí, slyší a zná vše, věci přítomné i budoucí. Největší množství tohoto pak vystoupilo poté, co se všechno dalo do pohybu, na nejvyšší oběínou dráhu, a to je, zdá se mi, to, co staří nazývali aitherem.). Srv. též Euripidés, zl. 839,9 nn., zl. 941 (Nauck2), Hel. 1014 nn.; Aristofanés, Pax, 832 n. Žádná z těchto pasáží není samozřejmě z tak rané doby jako Hérakleitos a úryvek 223 jasně vykazuje vliv Anaxagory a Diogena z Apollónie. V úryvcích 221 a 223 je však dotyčné přesvědčení označeno za starobylé a v poezii 5. století je zachyceno v tak hojné míře, že muselo být tehdy již velmi silně zakořeněné a široce známé. Lze je srovnat s vírou v božství Slunce, která musí sahat do pradávné minulosti. 256 ležitější je skutečnost, že všechen oheň (i oheň nižšího, pozemského druhu) ve své pravidelnosti, s níž pohlcuje palivo a vypouští kouř při současném zachování jisté stability mezi nimi, zjevně ztělesňuje pravidlo míry v rámci změny, pravidlo, které je imanentní světovému procesu a jehož vyjádřením je logos (str. 241 n.). Proto je přirozeně pojímán jako pravá konstitutivní složka věcí, která aktivně určuje jejich strukturu a chování - to, co zajišťuje nejen opozici protikladů, nýbrž i jejich jednotu skrze „svár". Kosmos se skládá, zhruba řečeno, z mas země (jež je místy prostoupena druhotným ohněm, jako v případě sopek) a moře, které obklopuje zářivý obal ohně či aitheru. Tento oheň, jak se můžeme dohadovat na základě úryvku 218, Hérakleitos pokládal za východisko pohybu kosmických procesů: z jeho oblasti, jak se zdá, přichází déšť, který nakonec nasytí moře, a on sám je doplňován (oheň se totiž „živí" vlhkem) vlhkým výparem vystupujícím z moře. Moře, jak ukázal již dříve Xenofanés, se proměňuje v zemi a země v jiných dobách a na jiných místech pozvolna přechází v moře. Moře a země jsou tedy to, v co „se obrací" kosmický čili aitherický oheň (218).20 Vzá20 Nebo „zač se směňuje", vyjádřeno obratem z úryvku 219. Povšimněme si, že úryvky 217 a 219 svým smyslem diskvalifikují stoický názor připisující Hérakleitovi periodickou έκιτύρωσις neboli pohlcení světa ohněm (který však nalézá podporu u C. H. Kahna, The Art and Thought of Heraclitus, str. 134 nn.). Světový řád je a bude stále živým ohněm rozněcujícím se a hasnoucím podle míry (rozuměj simultánně); v rámci podobenství o zboží a zlatě vypůjčeném z obchodní oblasti nemůže nastat situace, že by veškeré zboží (svět v jeho rozmanitosti) bylo naráz pohlceno zlatem (oheň), takže by existovalo pouze zlato a žádné zboží. Theofrastos poté, co učinil na toto podobenství narážku, dodává: „Stanoví pořadí a vymezený čas pro změnu světa podle jakési usouzené nutnosti" (Simplikios, In Arist. Phys. 24,4 nn. = DK 22 A 5), snad ve vztahu k Aristotelově poznámce (De caelo I,10,279bl4 = DK 22 A 10), že Empedoklés a Hérakleitos nechali svět střídavě přecházet z jeho současného stavu ve stav zničení a zpět. Aristotelés měl však možná na mysli cyklus velkého roku v délce trvání 10 800 let, o němž se Hérakleitos zjevně zmínil (DK 22 A 13); je možné, že Hérakleitův velký rok se vztahoval k cyklu přízní obdařených duší nebo pravděpodobněji k době, která uplyne, než jedna 257 jemné změny tří světových mas probíhají simultánně takovým způsobem, že celkové množství každé z nich zůstává stále stejné. Rozpustí-li se určité množství země v moře, rovnocenné množství moře se v jiných končinách zahušťuje v zemi a stejně tak je tomu i se změnami moře v „žár" (oheň); takový je, zdá se, smysl úryvku 218. λόγος neboli poměr zůstává týž - opět je to míra a pravidelnost změny, tentokrát kosmologické změny velkého rozsahu, na které je zde kladen důraz. Překvapivé na této kosmologii je pouze to, že se zjevně vyhýbá analýze na protiklady a otázce vztahu protikladů k ohni-moři-zemi. To lze pravděpodobně vysvětlit tak, že protiklady jsou využívány v rámci logického zkoumání změny, zatímco při studiu změn velkého rozsahu je možné přidržet se empiričtějšího popisu, a to zejména z toho důvodu, že logos je těsně spjat s ohněm. Spojení mezi dvěma uvedenými druhy analýzy zajišťuje sice fundamentální pojem míry a poměru, ale oheň samotný (jak poznamenává W. K. C. Guthrie, HGPh I, str. 457) je extrém, a nikoli potenciální zprostředkující článek jako voda, apeiron nebo vzduch u Miléťanů. (viii) Astronomie. Nebeská tělesa jsou nádoby s ohněm, jež se sytí výpary z moře; též astronomické děje mají svou míru 224 OL IX.9-10 (DK 22 A 1): το δε περιέχον όττοΐόν έστιν οϋ δηλοΐ· είναι µέντοι έν αύτφ σκάφας έττεστραµµένας část ohně projde všemi svými stadii; v obou případech se údaj mohl stát zdrojem omylů, byl-li vyložen neúplně. Platón (Soph. 242d = DK 22 A 10) nepochybně rozlišoval mezi Hérakleitovou simultánní jednotou a mnohostí kosmu a Empedokleovými oddělenými periodami Lásky a Sváru. Zároveň však oba uvedené myslitele jedním dechem jmenuje jako ty, kdo shodně věří v jednotu i v mnohost kosmu. Je docela dobře představitelné, že Aristotelés oba dva spojil dohromady pod vlivem tohoto Platónova srovnání, a důležité rozlišení mezi nimi přitom přehlédl. Viz též W. K. C. Guthrie, HGPh I, str. 455 n. a 458, kde jsou uvedeny další odkazy na literaturu, a D. Wiggins, Heraclitus' Conceptions of Flux, etc, in: M. Schofield, M. Nussbaum (vyd.), Language and Logos, Cambridge 1982, str. 1 nn. 258 κατά κοίλον ττρός ηµάς, έν αις άθροιζοµένας τάς λαµπράς αναθυµιάσεις άττοτελεΐν φλόγας, ας είναι τά άστρα. (10) λαµττροτάτην δέ είναι την τοΰ ηλίου φλόγα και θερµοτάτην... έκλείττειν τε ήλιον και σελήνην άνω στρεφοµένων των σκαφών τους τε κατά µήνα της σελήνης σχηµατισµούς γίνεσθαι στρεφόµενης έν αύτη κατά µικρόν τής σκαφής. 225 DK 22 Β 6 (Aristotelés, Meteor. II,2,355al3): ό ήλιος ... νέος έφ' ήµερη εστίν. 226 DK 22 Β 94 (Plútarchos, De exil. 11,604a): Ήλιος ούχ ύττερβήσεται µέτρα· εί δέ µή, 'Ερινύες µιν ∆ίκης έττίκουροι έξευρήσουσιν. 224 Jaká je přirozenost toho, co obklopuje <Zemi>, neobjasňuje; jsou prý však v tom nádoby obrácené dutou stranou k nám, v nichž se hromadí jasné výpary, které vytvářejí plameny - a to jsou nebeská tělesa. Nejjasnější a nejteplejší je plamen Slun ce... Κ zatmění Slunce a Měsíce dochází tehdy, když se nádoby obracejí vzhůru; a fáze Měsíce vznikají každý měsíc tak, že se nádoba pozvolna otáčí. 225 Slunce ... je každý den nové. 226 Slunce nepřekročí svou míru; jinak je vyhledají Erinye, pomoc nice Diké (Spravedlnosti). V žádném z dochovaných zlomků nejsou jasným způsobem vyjádřeny Hérakleitovy představy o přirozenosti nebeských těles; Theofras-tos, jak zřejmo, podal relativně podrobný, i když subjektivní výklad jeho názorů, jehož některé části, které nevykazují peripatetický ráz, lze považovat za relativně přesné - ačkoli je nutno mít na zřeteli, že Hérakleitos pravděpodobně nevěnoval exaktním astronomickým detailům tolik pozornosti jako před ním Miléfané. Nejúplnější verze tohoto výkladu, jejíž součástí je úryvek 224, je dochována u Diogena; pokud jde o zbývající část výkladu (hvězdy jsou od Země dále než Slunce, Měsíc blíže), viz DK 22 A 1. Nebeská tělesa jsou pevné nádoby naplněné ohněm. Tento oheň je udržován prostřednictvím vlhkých exhalací nebo výparů z moře, které se v nádobách jaksi hro- 259 madí a hoří jako palivo. 21 Toto je patrně způsob, jakým se voda v rámci vyvážené interakce mezi světovými masami, která je popsána v úryvku 218, mění v oheň. Představa, že vlhko se účinkem ohně vypařuje, a proto se musí oheň vlhkem fyzicky živit, je naivní a lidová představa. Podobně je tomu patrně i v případě pevných nebeských nádob, které představují kvazivědecké rozvinutí lidového mýtu o tom, že se Slunce každou noc plaví od západu k východu ve zlaté číši kolem severního proudu Ókeana (viz 7). Zatmění a měsíční fáze byly vysvětlovány otáčením nádob; pravá příčina (na rozdíl od pouhého mechanismu) těchto jevů však udána nebyla a Diogenés (DL IX, 11 = DK 22 A 1), vycházeje patrně stále z Theofrasta, prohlásil, že Hérakleitos neprozradil nic o konstituci nádob; zdá se, jako by se vlastně spokojoval s adaptacemi lidových vysvětlení za předpokladu, že byla zachována jeho obecná teorie kosmologické změny. Úryvek 225 zapadá do Theofrastova výkladu o nebeských nádobách; Slunce je každý den „nové" v tom smyslu, že jeho oheň je každou noc doplňován prostřednictvím zcela čerstvých výparů. Toto doplňování a spotřebovávání tvoří pochopitelně pravidelný cyklus, i když takový, který by mohl připouštět mírné odchylky. Princip míry v přírodní změně je ilustrován též v úryvku 226, podle něhož Diké, zosobnění 21 Theofrastos a jeho stoupenci přisuzovali Hérakleitovi obvykle dva druhy výparů, vlhký a suchý. Jedná se s největší pravděpodobností o nepochopení, které má původ v Aristotelově vlastním pojetí dvojího výparu, jímž vysvětloval meteorologické (avšak nikoli astronomické) děje. Aristotelés, zdá se, rozvinul svou teorii na podkladě Hérakleitových představ o důležitosti výparů z moře a jiných, pevninských vod; z určitých pasáží v jeho spise Meteorologica však vyplývá, že Aristotelés pokládal suchý výpar ze země za svůj vlastní objev (G. S. Kirk, Heraclitus, the Cosmic Fragments, str. 273 nn.). I přesto mohl Hérakleitův výpar - vzhledem k tomu, že se vzněcuje - považovat za ohnivý; viz str. 263, pozn. 23. Vysvětlení noci a dne (a stejně tak i zimy a léta) jako jevů vznikajících v důsledku střídavé převahy temného výparu nad jasným a jasného výparu nad temným, které Hérakleitovi připisuje Diogenův theofrastovský výklad, je nepravděpodobné; Hérakleitos věděl právě tak dobře jako kdokoli jiný, že příčinou toho, že je den, je Slunce, a ve zl. 99 prohlásil, že „kdyby nebylo Slunce, byla by noc". 260 normality, a tedy i pravidelnosti, zabraňuje Slunci v překročení jeho míry - např. v tom, aby se přiblížilo příliš těsně k Zemi nebo aby svítilo v jinou než náležitou dobu. (ix) Moudrost záleží v porozumění způsobu, jakým svět funguje 227 DK 22 Β 41 (DL ΙΧ,Ι): εν το σοφόν έιτίστασθαι γνώµην, δκη κυβερνάται πάντα δια ττάντων. 22 228 DK 22 Β 32 (Klement Alexandrijský, Strom. V, 115,1): εν το σοφόν µοϋνον λέγεσθαι ούκ έθέλει και έ-θέλει Ζηνός όνοµα. 22 ότέη κυβερνήσαι Ρ'Β, ότ' έγκυβερνησαι F, ότέη έκυβέρνησε Diels, DK, όττη κυβερνάται Gigon, Walzer, ότέη κυβερνάται Vlastos, δκη κυβερνάται scripsi. Femininum ότέη není fakticky doloženo; δκη představuje zřejmý zdroj porušení textu. Navržené čtení vyžaduje, abychom po vzoru Heidela chápali γνώµην jako vnitřní akuzativ ke slovesu έττίστασθαι: „být obeznámen s pravým poznáním, jak je vše řízeno skrze vše". Šlo by o rozvinutí Solónova zl. 16 Diehl: γνωµοσΰνης δ' αφανές χαλεττώτατόν έστι νοήσαι / µέτρον, δ δή ιτάντων ιτείρατα µοΰνον έχει {Nesmírně obtížné je poznat skrytou míru poznání, která jediná má v držení meze všech věcí). Stoikové naproti tomu chápali γνώµην ν Hérakleitově výroku jako přímý předmět slovesa έττίστασ·θαι (srv. Kleanthův Hymnus na Dia, 34 n.), jako to, co vyjadřuje jim dobře známou, vlastní představu božského rozumu; možnost, že přisoudili uvedenému diktu tuto interpretaci, není nikterak překvapivá. Ale možnost, že to byl sám Hérakleitos, kdo použil pouhé slovo γνώµη, aniž k němu připojil určitý člen a aniž vyjádřil, komu γνώµη náleží, a že tedy γνώµη tu stojí jako významový ekvivalent ohně či logu (srv. 220), se některým interpretům jevila jako nepravděpodobná. Každá z obou možných interpretací má své obtíže, ale jejich výsledný smysl se příliš neliší: moudrost záleží v porozumění tomu, jak svět funguje - a to v každém případě zahrnuje porozumění božskému logu. 261 227 Moudré je jedno: být obeznámen s pravým poznáním, jak je vše řízeno skrze vše. 228 Jedno, jež jediné je moudré, nechce i chce být zváno jménem Zeus. V úryvku 227 je uveden skutečný motiv Hérakleitovy filosofie: nikoli pouhá zvídavost ve vztahu k přírodě (ačkoli i ta tu byla nesporně přítomna), nýbrž přesvědčení, že pravý život člověka je neoddělitelně svázán s jeho celkovým okolím. Moudrost - a tudíž, jak lze snad usuzovat, uspokojivý život - záleží v porozumění logu, tj. analogické struktuře nebo společnému prvku uspořádání přítomnému ve věcech; logos je ztělesněním µέτρον neboli míry, která zaručuje, že změna nevyústí v nesouvislou, chaotickou pluralitu. Absolutního porozumění v této věci může dosáhnout pouze bůh (228; srv. též 206), který se proto v jistých ohledech (nikoli ovšem antropomorfním charakterem a požadavkem kultu) podobá Diovi tradičního náboženství. Bůh se svým synoptickým pohledem je tedy to , jediné, jež je (zcela) moudré". Oheň (220) i samotný logos (196) se s touto zcela moudrou věcí do značné míry překrývají nebo představují její různé aspekty. Zbývá popsat Hérakleitovy názory o člověku - jeho duši, zvyklostech a představách. Pro Hérakleita nebylo však toto téma nikterak odděleno od studia vnějšího světa; v obou těchto oblastech se vyskytují shodné materiály a shodné zákony. Na tomto předpokladu, jenž je implicitně přítomen též v úryvku 194 (zl. 1), jednoznačně závisí úryvek 227. (x) Duše je tvořena ohněm; vzniká z vlhka a proměňuje se ve vlhko, celkové pohlcení vlhkem je pro duši smrtí. Oheň duše má blízký vztah ke světovému ohni 229 DK 22 Β 36 (Klement Alexandrijský, Strom. VI,17,2): ψυχησιν ■θάνατος ύδωρ γενέσθαι, ύδατι δε θάνατος γήν γενέσθαι· έκ γης δε ΰδωρ γίνεται, έξ ύδατος δέ ψυχή. 230 DK 22 Β 118 (Stobaios, Flor. 111,5,8): αύη ψυχή σοφωτάτη και αρίστη. 262 231 DK 22 Β 117 (Stobaios, Flor. 111,5,7): άνήρ όκόταν µεθυσθη άγεται ύττό τταιδός άνήβου, σφαλλόµενος, ούκ έιταΐων όκη βαίνει, ύγρήν την ψυχήν έχων. 232 DK 22 Β 45 (DL ΙΧ,7): ψυχής ττείρατα Ιών ούκ αν έξεύροιο, ττάσαν έιτπτΌρευόµενος όδόν σϋτω βα·θύν λόγον έχει. 229 Duším je smrtí stát se vodou, vodě je smrtí stát se zemí; ze země vzniká voda a z vody duše. 230 Suchá duše je nejmoudřejší a nejlepší. 231 Opije-li se muž, nechává se vést nedospělým hochem, potácí se a nepozoruje, kam kráčí, neboť má vlhkou duši. 232 Hranice duše bys nenalezl, ani kdybys prošel každou cestu: tak hlubokou má míru (logos). Anaximenés pravděpodobně vyvozoval kosmologické závěry z přirozenosti duše, kterou si ve shodě s homérským názorem představoval jako dech. Hérakleitos se odklonil od této představy ve prospěch jiného lidového pojetí duše, podle něhož je duše tvořena ohnivým aitherem. Na tomto základě vybudoval racionalistickou psychologickou teorii, v jejímž rámci byla struktura duše poprvé (pokud to nebyl Pythagoras, kdo dospěl v tomto směru dále, než máme za to) uvedena ve vztah nejen ke struktuře těla, ale i ke struktuře světa jako celku. Duše ve svém ideálním a aktivním stavu sestává z ohně; v úryvku 229 nahrazuje duše ve výčtu toho, co by jinak bylo možné považovat za hlavní interakce mezi světovými masami, oheň (srv. 218). Plyne z toho nejen to, že duše je ohnivá, ale navíc i to, že duše hraje určitou úlohu v rámci velkého cyklu přírodní změny. Vzniká z vlhka (a je-li obdobou kosmického ohně, alespoň zčásti ji udržuje při životě jakýsi druh vlhkosti - viz str. 259 n.) a zaniká okamžikem, kdy se zcela promění ve vodu.23 Aktivní duše je suchá (230), tj. ohnivá. Duše, která 23 Ve stoické reformulaci úryvku 229, ve které je ke třem skutečně hérakleitovským světovým masám příznačně připojen vzduch (aby tak společně tvořily čtyři „prvky" poempedokleovského myšlení), čteme: „smrt ohně je zrozením vzduchu" atd.; v DK je tato reinterpretace zařazena 263 zvlhne, například v důsledku nadměrného pití jako v úryvku 231 (který dobře ilustruje doposud naivní charakter Hérakleitovy psychologie), se stává omezenou ve svých schopnostech a je příčinou toho, že se její nositel chová dětinsky, tj. tak, jako by se mu nedostávalo rozumu nebo tělesných sil. Intelekt je tedy výslovně lokalizován do duše. Duše, která se může podle potřeby pohybovat do všech částí těla,24 má hranice, jichž nelze dosáhnout (232); předmětem této myšlenky není pravděpodobně ani tak otázka sebevědomí, jako spíše otázka duše jakožto reprezentativní části kosmického ohně - který ve srovnání s jednotlivcem pochopitelně dosahuje nesmírných rozměrů. Proto bylo možné představit si ji jako ne zcela ryzí fragment okolního kosmického ohně25 a v tomto smyslu jako cosi, čemu do jisté míry náleží jeho řídící schopnost (218). To vše je, jak bylo naznačeno výše, rozvinutím čehosi, co lze odůvodněně pokládat za lidové pojetí přirozenosti aitheru (str. 256, pozn. 19); nasnadě však byla prostší a empiričtější známka toho, že přirozenost duše je ohnivá, jelikož muselo být běžně pozorováno, že teplo je spojeno s živým tělem, zatímco mrtvé tělo bez duše je chladné (v tomto duchu G. Vlastos, On Heraclitus, in: AJP 76, 1955, str. 364 n.). jako zl. 76, je však ve vztahu k Hérakleitovi naprosto zavádějící. Zdá se, že Hérakleitos - navzdory Anaximenovi - nevzal vzduch jako významný kosmický konstituent na vědomí, ačkoli výpar z moře, jehož prostřednictvím se moře proměňuje v oheň, mohl být označován termínem άήρ. Aristotelés (De an. I,2,405a24 = DK 22 A 15) o Hérakleitovi napsal, že duši ztotožnil s látkovým principem, totiž s „výparem, z něhož vytváří ostatní věci". Sám Aristotelés uznával dva druhy výparu, z nichž jeden byl ohnivý, takže „výpar" zde představuje oheň; viz též pozn. 21 na str. 260. 24 Podle autora scholií k Chalcidiovi (zl. 67a v DK) přirovnal Hérak leitos duši k pavouku rychle běžícímu k té části své sítě, která je poškoze na. Duše je popsána jako „firme et proportionaliter iuncta" (pevně a pro porcionálně spojená) s tělem; myšlenka proporce zapadá do rámce Hérakleitova myšlení. O vztahu duše a těla u Anaximena srv. str. 204 nn. 25 Srv. Macrobius, Somn. Scip. 14,19 (DK 22 A 15): „Hérakleitos ří kal, že duše je jiskrou z hvězdné podstaty" (scintillam stellaris essentiae) - hvězdy jsou zde nepochybně pojaty jako koncentrace aitheru. 264 (xi) Bdění, spánek a smrt souvisejí se stupněm ohnivosti duše. Ve spánku je duše částečně odříznuta od světového ohně, a proto se její aktivita snižuje 233 DK 22 Β 26 (Klement Alexandrijský, Strom. IV, 141,2): άνθρω πος έν εύφρόνη φάος άπτεται έαυτώ [αποθανών] απο σβεσθείς όψεις, ζών δε άπτεται τεθνεώτος εΰδων [απο σβεσθείς όψεις], έγρηγορώς άπτεται εϋδοντος. [Text jako ν DK, podle Wilamowitze.] 234 Sextos Empeirikos, Adv. math. VII.129 (DK 22 A 16): τοΰτον ούν τον θείον λόγον καθ' Ήράκλειτον δι' αναπνοής σπάσαντες νοεροί γινόµεθα, και έν µεν ϋπνοις ληθαϊοι, κατά δέ έγερσιν πάλιν εµφρονες- έν γαρ τοις ΰπνοις µυσάντων των αισθητικών πόρων χωρίζεται της προς το περιέχον συµφυΐας ό έν ήµΐν νους, µόνης της κατά αναπνοή ν προσφύσεως σωζόµενης οιονεί τίνος φίζης, χωρισθείς τε αποβάλλει ήν πρότερον είχε µνηµονικήν δύναµιν. (130) έν δέ έγρηγόρσει πάλιν διά των αισθητικών πόρων ώσπερ διά τίνων θυρίδων προκύψας και τφ περιέχοντι συµβαλών λογικήν ενδύεται δύναµιν... 233 Člověk si pro sebe v noci rozžíhá světlo, když mu vyhasl zrak; živý se ve spánku dotýká mrtvého a v bdělém stavu spícího. 234 Když do sebe dechem vtáhneme tento božský rozum [logos], nabýváme podle Hérakleita schopnosti myšlení; ve spánku sice pozbýváme paměti, ale při probuzení nabýváme opět vědomí. Když se totiž ve spánku uzavřou kanály smyslového vnímání, je mysl v nás odloučena od sounáležitosti s okolím a jediné spoje ní, které zůstává - jako jakýsi kořen - zachováno, je dýchání; takto odloučena ztrácí mysl schopnost paměti, kterou předtím měla. (130) Ale když ze spánku procitne, opět vyhlédne kanály smyslového vnímání ven jako jakýmisi okny, spojí se s okolím a nabývá rozumové schopnosti... V noci zažíhané světlo z úryvku 233 je nesporně tím, co člověk vidí ve snách, kdy se zdá, jako by skutečná tma byla osvětlována nějakým světlem; dozvídáme se též, že „spící jsou dělníky" (zl. 75) a že „to, 265 co vidíme ve spánku, je spánek" (zl. 21). Toto světlo je samozřejmě klamné: viz poslední větu zl. 1 (194). Je to individuální, čistě osobní osvětlení, které nahrazuje skutečné osvětlení logu, který je společný všem (195). Ve spánku se člověk „dotýká" smrti (v úryvku 233 se vyskytuje typická hérakleitovská slovní hra se dvěma významy slova άιττεσθοα, „zapalovat, zažíhat" a „dotýkat se"); oheň jeho duše hoří slabým plamenem, je téměř vyhaslý, a proto se spící člověk v mnoha ohledech podobá mrtvému. Spánek je tedy středním stavem mezi bdělým životem a smrtí. Sextova informace v úryvku 234 je na první pohled důležitá, ale je s ní třeba zacházet obezřetně; Sextos přirozeně vykládal Hérakleita v duchu skeptické epistemologie a prameny, z nichž čerpal citáty z Hérakleita, byly navíc ovlivněny stoicismem. Přesto v pasáži následující po úryvku 234 uvádí nepochybně přesné citace rozsáhlého zl. 1 a zl. 2 (194 a 195). Na základě úryvku 229 lze očekávat, že oheň duše se vyznačuje jistou fyzickou příbuzností, a tudíž i spojením s kosmickým ohněm vně duše. Sextos nás informuje, že v bdělém stavu je spojení zajišťováno přímým stykem smyslů s věčným ohněm - s „okolím", řečeno s Hérakleitem - a z toho můžeme vyvodit, že je míněn okolní aithér, nebo spíše prvek logu ve věcech, který je možné si představit jako přímou odnož čistého aitherického ohně. Zvláštní význam má mezi smysly pravděpodobně zrak, jelikož přijímá a absorbuje ohnivé otisky světla. Ve spánku zajišťuje jediný možný styk dýchání; lze si klást otázku, zda je dechem nasáván oheň ve stejné míře jako vlhkost (avšak srv. pozn. 30 na str. 269), vzhledem k tomu, že „duše vznikají z vody" (229) a měly by se živit vlhkem. Podle jedné pasáže z Aetia, Plac. IV,3,12 = DK 22 A 15 (která vykazuje jistý stoický vliv) se duše živí jak vnějšími, tak i vnitřními výpary; vnitřní výpary, pokud existují, by pocházely z krve a jiných tělesných tekutin a vnější výpary by byly výpary absorbované při dýchání a taktéž vlhké. Dochované zlomky nám v této otázce bohužel nijak nepomáhají.26 Je možné, že vlhká výživa 26 Sextos v dalším výkladu srovnává znovuoživení duševního ohně skrze obnovené spojení s universálním logem (zde vyjádřené stoicko-skeptickým slovníkem) s doutnajícími uhlíky, které se - jsou-li přisunuty blíže 266 duševního ohně, který již není nadále vyvažován přímými ohnivými přírůstky přijímanými v bdělém stavu prostřednictvím smyslů, si ve spánku podrobuje duši a uvádí ji ve stav podobný smrti. Lze si povšimnout, že stav myšlení vyplývající z uchopení logu (viz zl. 1, 194) by z psychologického hlediska znamenal, že aktivní, ohnivá část duše se spojila s ohnivým logem, který je konstitutivním prvkem objektivní situace, a díky němu se zvětšila.27 (xii) Ctnostné duše se po smrti těla nestávají vodou, nýbrž přežívají, aby se nakonec spojily s kosmickým ohněm 235 DK 22 Β 25 (Klement Alexandrijský, Strom. IV,49,3): µόροι γαρ µέζονες µέζονας µοίρας λαγχάνουσι καθ' Ήράκλειτον. 236 DK 22 Β 63 (Hippolytos, Ref. IX, 10,6): τενθα δ' éóvrit έττανίστασθαι και φύλακας ·γίνεσΰαι έγερτί ζώντων και νε κρών. 237 Σ Bodl. ad Epictetum, p. 83 Schenkl (DK 22 Β 136): ψυχαί άρηίφατοι καθαρώτεραι ή ένί νούσοις 235 Neboť větší [lepší] smrti dostávají podle Hérakleita větší [lepší] podíly. k hořícímu ohni - opět rozněcují. Je dost dobře možné, že tohoto obrazu, kterého užil snad již Xenofanés (str. 223 n.), mohl znovu použít Hérakleitos. Slovo άγχφασίη, „přistoupení blíže", jehož podle slovníku Suda Hérakleitos použil (zl. 122), náleželo možná k témuž obrazu. 27 Chalcidius, pravděpodobně na základě Poseidónia, připisoval Hérakleitovi od Sexta značně odlišný názor, podle něhož je duše ve styku s kosmickým rozumem pouze tehdy, když není ve spánku rušena smysly (In Plat. Tim. 251 = DK 22 A 20). Výraz „kosmický rozum" je stoického původu a zbytek je převážně platónský; avšak srv. zl. 131b z Pindara. 267 236 Pro toho, který [nebo to, co] je tam, povstávají a stávají se bdělými strážci nad živými a mrtvými. 237 Duše padlé v boji jsou čistší než ty [, které hynou] v nemocech. „Větší [lepší] podíly", o jejichž obdržení se zmiňuje úryvek 235, musejí náležet výhradně duši, neboť tělo má být po smrti „vyhozeno spíše nežli hnůj" (zl. 96). Proto ne všechny duše mohou stejně úspěšně překonat „smrt" (229), kterou se proměňují ve vodu, tj. přestávají být dušemi, jež jsou ve své podstatě ohnivé. V úryvku 236 (jehož první slova jsou pravděpodobně porušená) je, zdá se, řeč o tom, že některé duše smrt přežívají a stávají se daimony; zjevně se zde jedná o rozvinutí proslulé pasáže z Hésioda.28 Klíč k tomuto Hérakleitovu přesvědčení je možná obsažen v úryvku 237, který, jak zřejmo, není doslovným citátem, nýbrž ve verši formulovaným shrnutím, pocházejícím snad z mnohem pozdější doby než Hérakleitos (ačkoli z DL IX, 16 = DK 22 A 1 víme, že Skythinos na sklonku 4. nebo na počátku 3. stol. př. Kr. vytvořil metrickou verzi Hérakleitova spisu). Zmíněný verš je v něčem pravděpodobně ovlivněn zl. 24, „Bohové i lidé ctí padlé v boji", ale nové je tu srovnání s těmi, kdo zemřou na nemoc, které téměř určitě není dílem pouhé invence z doby po Hérakleitovi. 28 238 Hésiodos, Op., 121 nn. (o zlatém pokolení): οώτάςι έττεί δή τούτο γένος κατά γαΐ' έκάλυψε / τοί µεν δαίµονες είσι ∆ιός µεγάλον δια βούλας / έσθλοί, έττιχθοόνιοι φύλακες θνητών άνθρώιτων. (Avšak když země přikryla toto pokolení, jsou z nich z rozhodnutí velkého Dia dobří daimoni, pozemští strážci smrtelných lidí.) Viz též tamt., 252 nn. Značně nejasný je jiný Hérakleitův výrok dochovaný u Hippolyta; zjevně má jistou souvislost s naukou o protikladech, ale naznačuje též zbožštění některých duší (srv. 213): 239 DK 22 Β 62 (Hippolytos, Ref. IX, 10,6): αθάνατοι θνητοί, θνητοί αθάνατοι, ζώντες τον εκείνων θάνατον τον δε εκείνων βίον τεθνεώτες. (Nesmrtelní smrtelní, smrtelní nesmrtelní, žijíce jejich smrtí, jsouce mrtvi jejich životem.) Je zajímavé, že jedna z kostěných tabulek z Olbie, datem z 5. stol. př. Kr. (viz str. 47), na sobě nese vyrytý nápis „Dio(nýsos), Orfikoi" a βίος θάνατος βίος. Hérakleitos zde tedy možná propůjčil zvláštní význam představě střídání života a smrti, která byla všeobecně přijímána v exotických mysterijních kultech bakchického či orfického zabarvení. 268 Jak mohou být duše těch, kdo zemřou v bitevní řeži, „čistší" než duše těch, kdo zemřou na nemoc? Odpověď na tuto otázku by mohla znít, že duše nemocných jsou zvlhlé a neaktivní a že jejich nositelé se nacházejí v polovědomém stavu podobajícím se spánku. Ti, kdo padnou v bitvě, jsou naopak skoseni smrtí ve stavu nejvyšší aktivity, kdy jsou jejich duše rozohněny ctnostnou a statečnou činností.29 V okamžiku smrti ztrácejí oslabené duše nemocných poslední zbytek ohnivosti a stávají se zcela vodnatými, takže přestávají existovat jako duše; naproti tomu duše těch, kdo jsou zabiti v bitevní řeži (zpravidla v jediném okamžiku), jsou z větší části ohnivé. Jako přijatelný se tedy jeví závěr, že duše padlých unikají smrti, jíž je pro duši proměna ve vodu.30 Opouštějí tělo a - jak se můžeme dohadovat - spojují se opět s aitherickým ohněm. Dříve než dojde k tomuto spojení, přetrvávají pravděpodobně po určitou dobu v podobě netělesných daimonů 29 Ačkoli jiný výrok, jak vynalézavě upozornil W. J. Verdenius, před pokládá, že ·θυµό<;, hněv nebo emoce, má za následek jisté vydání ohně neboli úbytek duševního ohně (srovnej s tím „metat očima blesky", „dštít oheň a síru" atd. v našem vlastním jazyce): 240 DK 22 Β 85 (Plútarchos, Coriol. 22): ϋυµφ µάχεσθαι χαλεττόν δ γάρ άν -θέλη ψυχής ώνείται. (Je obtížné bojovat s hněvem, neboť to, co chce, kupuje si za cenu duše.) Ovládnout hněv je nesnadné, protože duševní oheň (který by jej patrně měl ovládat) je účinkem hněvu zmenšen. To je pravděpodobně správné; ve spravedlivém hněvu nebo emoci (např. v rámci heroického pojetí boje) by však tato ztráta mohla být více než vyrovnána přírůstkem ohně. 30 Ve zl. 98 je o duších řečeno, že „čichají v Hádu": také z těchto slov lze usuzovat, že přinejmenším některé duše existují po smrti těla. Místní určení „v Hádu" není zapotřebí chápat příliš doslovně. Smysl tohoto k r y p t i c k é h o v ý r o k u j e s n a d t e n , ž e d u š e , k t e r é př e ž í v aj í sm r t , j so u obklopeny suchou látkou (jinak řečeno, ohněm); běžným názorem totiž bylo, že čich registruje předměty, které jsou sušší než čichový orgán (pseudo-Hippokratés, De carn. 16; Aristotelés, De sensu, 5,444a22). Je ovšem možné, že zlomek zcela naivně předpokládá, že duše je podle jednoho lidového názoru dechem, že pach je vdechován s dechem a že čich je tedy smyslem, který duše používá poté, co ostatní orgány zanikly společně s tělem. Je-li tomu tak, uvedený výrok by mohl mít ironický záměr nebo by mohl být namířen proti představě duše jako dechu. 269 podle hésiodovského vzoru. Kromě uvedeného tu však lze vyloučit jakoukoli představu individuálního přežití, ba i věčného přežívání v podobě aitherického ohně, neboť určitá množství tohoto ohně jsou nepřetržitě vtahována do kosmologického procesu a procházejí změnami uvedenými v úryvku 218 (o možnosti jistého koloběhu duší viz pozn. na str. 257). Nezdá se tedy, že by Hérakleitos byl v tomto bodě jakkoli zavázán Pythagorovi. (xiii) Zvyklosti tradičního náboženství jsou pošetilé a nelogické, i když občas náhodně ukazují cestu k pravdě 241 DK 22 Β 5 (Aristokritos, Theosophia, 68): καθαίρονται δ' άλλως <αίµα> α'ίµατι µιαινόµενοι olov ει τις εις ττηλόν έµβάς ττηλφ άπονίζοιτο. µαίνεσθαι δ' άν δοκοίη, ει τις αυτόν ανθρώπων έιτιφράσαιτο ούτω ποιέοντα, και τοις άγάλµασι δέ τουτέοισιν εύχονται, όκοίον εί τις δόµοισι λεσχηνεύοιτο, ού τι γινώσκων ·θεούς οΰδ' ήρωας οϊτινές είσι. [<αίµα> D. S. Robertson.] 242 DK 22 Β 14 (Klement Alexandrijský, Protr. 22): τα νοµιζόµενα κατ' ανθρώπους µυστήρια άνιερωστί µυεΰνται. 243 DK 22 Β 15 (Klement Alexandrijský, Protr. 34): εί µή 7«Q ∆ιονυσω ποµπήν έποιοΰντο και ύµνεον $σµα αίδοίοισιν, αναιδέστατα εϊργαστ' άν· ώυτός δε Άίδης και ∆ιόνυσος, ότέω µαίνονται και ληναΐζουσιν. 244 DK 22 Β 93 (Plútarchos, De Pyth. orac. 21,404e): ó άναξ ου το µαντεΐόν έστι το έν ∆ελψοίς ούτε λέγει ούτε κρύπτει άλλα σηµαίνει. 241 Marně se očišťují od (prolité) krve tím, že se poskvrňují krví, tak jako by se někdo, kdo vstoupil do bláta, omýval blátem; zdál by se šíleným, kdyby ho někdo z lidí zpozoroval při takovém počínání. Též se modlí k těmto sochám, jako kdyby někdo rozmlouval s domy a vůbec nevěděl, jaká je pravá povaha bohů a héroů. 270 242 Mystéria uznávaná mezi lidmi se slaví bezbožným způsobem. 243 Neboť kdyby to nebyl Dionýsos, na jehož počest konají průvod a zpívají hymnus na mužský úd, činili by tu nejnestoudnější věc; leč jeden a týž je Hádés a Dionýsos, k jehož poctě šílejí a slaví Lénaje. 244 Vládce, jehož věštírna je v Delfách, ani nevypovídá, ani nezatajuje, nýbrž naznačuje. Hérakleitos - podobně jako před ním již Xenofanés - zesměšňoval antropomorfismus a idolatrii soudobého olympského náboženství. Závěrečná slova úryvku 241 však prozrazují, že představu božstva, ba ani některé jeho konvenční atributy, zcela neodmítal. V úryvku 242 je obsažen předpoklad, že mystéria by nemusela být naprosto bezcenná, kdyby se slavila náležitým způsobem. Úryvek 243 naznačuje, proč tomu tak může být: rituály tohoto druhu mohou v sobě mít (a náhodně také někdy mají) pozitivní hodnotu, protože nepřímo vedou lidi k porozumění logu. Není znám přesný důvod, na jehož základě jsou zde Hádés a Dionýsos ztotožnění, ale první z nich patrně představuje smrt, druhý kypící život; a je to právě mlčky předpokládané ztotožnění těchto obzvláště významných protikladů (srv. 202, 239), které brání tomu, aby se dionýsovský kult stal zcela nestoudným.31 V úryvku 244 je chválena metoda používaná Apollónem v jeho delfských věštbách, protože znamení odpovídá povaze fundamentální pravdy, pravdy obsažené v logu, možná lépe než klamně explicitní výpověď (srv. 207-209). Hérakleitos měl pravděpodobně v úmyslu pomocí takovéto paralely ospravedlnit svůj vlastní věštecký a temný styl vyjadřování.32 31 Že by se mohlo jednat o narážku na orfické/dionýsovské obřady, bylo naznačeno v pozn. 28 na str. 268; další z tabulek pocházejících z Olbie, opět se zkratkou jména „Dionýsos", obsahuje slova „válka mír pravda klam", znovu s hérakleitovským názvukem. 32 Srv. 245 DK 22 Β 92 (Plútarchos, De Pyth. orac. 6,397a): Σίβυλλα δε µοανοµένω στόµατι καθ' Ήράκλειτον αγέλαστα και άκαλλώττιστα και αµύριστα φθεγγ^ένη χιλίων ετών εξικνείται τή φωνή δια τον θεόν. (Sibylla, která podle Hérakleita šílícími ústy 271 (xiv) Etické a politické rady; sebepoznání, zdravý rozum a uměřenost jsou ideály, které podle Hérakleita mají zvláštní základ v jeho výkladu světa jako celku 246 DK 22 Β 101 (Plútarchos, Adv. Col. 20,1118c): έδιζησάµην έµεωυτόν. 247 DK 22 Β 119 (Stobaios, Flor. IV,40,23): ήθος άνθρώπω δαίµων. 248 DK 22 Β 43 {DL IX,2): ϋβριν χρή σβεννυναι µάλλον ή πυρκαϊήν. 249 DK 22 Β 44 (DL ΙΧ,2): µάχεσθαι χρή τον δήµον υπέρ τοϋ νόµου όκωσπερ τείχεος. 250 DK 22 Β 114 (Stobaios, Flor. 111,1,179): ξυν νόω λέγοντας ίσχυρίζεσθαι χρή τφ ξυνφ πάντων, όκωσπερ νόµφ πόλις και πολύ ίσχυροτέρως· τρέφονται ~yaQ πάντες ol ανθρώ πειοι νόµοι υπό ενός τοΰ θείου· κρατεί γαρ τοσούτον όκόσον έθελει και έξαρκεί πάσι και περιγίνεται. vyslovuje věci neradostné, nepřikrášlené a nenavoněné, díky působení boha překlenuje svým hlasem tisíc let.) Je nemožné přesně určit, jak velká část tohoto zlomku je doslovným citátem. Např. H. Fránkel se domnívá, že citát sahá pouze po slovo στόµατι. Já sám se dohaduji, že uvedená věta až po slovo φθεγγοµένη (s případnou výjimkou slov και άκαλλώπιστα και αµύριστα) náleží pravděpodobně Hérakleitovi, zbytek je volnou parafrází Plútarchovou. Výrok působí dojmem, jako by ospravedlňoval nepřikrášlenou věšteckou metodu exegeze, ale přesný výklad je nemožný. I Hérakleitos bezpochyby kombinoval hutnost gnómického stylu s nejasností příbuzného věšteckého stylu; skrytý význam svých výroků někdy zesiloval slovními hříčkami, např. ξΰν νόω - ξύνω v úryvku 250, a etymologickými opisy. Podobné užívání jazykových prostředků lze pozorovat u Aischyla, jehož chórický styl, obzvláště v Oresteii, vykazuje jisté rysy příbuznosti s Hérakleitem. 272 246 247 248 249 250 Hledal jsem sebe samého. Povaha je člověku daimonem. Zpupnost je třeba hasit více než požár. Lid má bojovat o zákon jako o hradbu. Ti, kdo mluví s rozumem, musejí se opírat o to, co je všem spo lečné, tak jako se polis opírá o zákon a mnohem pevněji. Neboť všechny lidské zákony jsou živeny jedním zákonem, který je božský; má totiž tolik moci, kolik si přeje, vystačí na vše a stále má navrch. Hérakleitovy etické rady jsou svou formou gnómické a svým obecným obsahem většinou podobné radám jeho předchůdců a současníků; někdy jsou vyjádřeny názornějším způsobem a často s větší dávkou nevybíravosti.33 Vyzdvihují důležitost uměřenosti, která sama závisí na správném posouzení vlastních schopností. Avšak tento druh rad (jejichž srovnání s delfskými maximami „Poznej sebe samého" a „Ničeho příliš" se přirozeně nabízí) má u Hérakleita hlubší význam, protože se zakládají (výslovně to řečeno není, ale zjevně to vyplývá z úryvku 194 atd.) na jeho přírodovědných teoriích a protože jsou motivovány jeho přesvědčením, že moudrým a plně aktivním se člověk může stát pouze tehdy, porozumí-li ústřední struktuře věcí (viz 194, 196, 227, 234). A to je skutečné mravní poselství Hérakleitovy filosofie, v níž je etika poprvé výslovně propojena s naukou o přírodě. 33 Hérakleitos se nepochybně vyznačoval silně kritickou povahou a svými invektivami si jen stěží mohl vysloužit oblibu u svých politováníhodných spoluobčanů: srv. např. 251 DK 22 Β 29 (Klement Alexandrijský, Strom. V,59,5): αίρεΰνται γάρ εν αντί απάντων οι άριστοι, κλέος άέναον ·θνητών· οι δέ ιτολλοί κεκόρηνται δκωσττερ κτήνεα. (Τϊ nejlepší si volí jednu věc namísto všech, „věčnou" slávu mezi smrtelníky; avšak většina je nasycena jako dobytek.) Jeho politické smýšlení bylo, zdá se, antidemokratické, ač snad spíše z empirických než z ideologických důvodů: "Jeden je mi za deset tisíc, je-li nejlepší", prohlásil (zl. 49), a Efesanům spílal za to, že jeho přítele Hermodóra poslali pro jeho mimořádnou zdatnost do vyhnanství (zl. 121). Byť byl sám urozeného původu, odmítal tradiční výsady s tím spojené (191). 273 „Hledání sebe samého" (246) vede tedy, jak lze usuzovat, k odhalení toho, že duše dosahuje mimo sebe (viz 232, 234). Úryvek 247 je popřením názoru běžného u Homéra, že jednotlivce často nelze činit zodpovědným za to, co koná. Slovo δαίµων zde znamená jednoduše osobní úděl člověka; ten je určován jeho povahou, kterou má do jisté míry ve své moci, a nikoli vnějšími a často vrtkavými silami, které působí patrně prostřednictvím jakéhosi „daimona" přiděleného každému jednotlivci náhodou nebo osudem. Helena podle tradice vinila ze své slabosti Afroditu, ale pro Hérakleita (tak jako vlastně již pro Solóna, který se ohrazoval proti morální bezmocnosti hérójské mentality) bylo tím podstatným rozumné a prozíravé chování. Úryvek 248 nemá žádný zvláštní podtext; svědčí o tom, jak konvenční mnohdy byla praktická stránka Hérakleitovy etiky, a také o tom, že ne vždy Hérakleitos promýšlel lidské chování z hlediska ohnivé přirozenosti duše (ύβρις by totiž měla mít za následek zvlhnutí duše, a nikoli její vzplanutí). Mnohem hlubší význam má naopak úcta k zákonu vyžadovaná v úryvku 249, přestože je opět vyjádřena konvenčním slovníkem; ve světle úryvku 250 (který je vhodné srovnat s úryvky 194, 195 a 196) se pro ni nabízí důmyslné odůvodnění. Lidské zákony jsou živeny božským universálním zákonem; jsou v souladu s logem, formujícím konstituentem kosmu. Výraz „živené" je použit především, avšak nikoli výhradně v metaforickém smyslu; spojení mezi lidskými zákony a logem je nepřímé, i když ne bez materiálního základu, protože dobré zákony jsou dílem moudrých lidí s ohnivými dušemi (230), kteří jejich zásluhou porozuměli - stejně jako Hérakleitos - vlastní povaze vztahu mezi lidmi a světem. Závěr Navzdory značné nejasnosti a nejistotě v otázkách interpretace se ukazuje, že Hérakleitovo myšlení se vyznačovalo celkovou jednotou, která se (možná pro nedostatek informací o Anaximandrovi) jeví jako naprosto nová. Téměř všechny aspekty světa jsou objasňovány systematicky, ve vztahu ke stěžejnímu objevu - že veškeré přírodní změny jsou pravidelné a vyvážené a že příčinou této rovnováhy je oheň, společný konstituent věcí, jenž byl rovněž označen jako jejich logos. Lidské chování - stejně jako změny ve vnějším světě - se řídí týmž 274 logem; duše sestává z ohně, jehož část (jakožto součást celkového světového řádu) uhasíná. Porozumění logu, pravé konstituci věcí, je nezbytné, nemá-li lidská duše v důsledku osobního nerozumu jednotlivce nadměrně zvlhnout a stát se neaktivní. Hérakleitovo pojetí vztahu duše ke světu bylo věrohodnější než pojetí Pythagorovo, neboť bylo racionálnější; byl jím vytyčen směr, který zůstal celkem bez odezvy až do doby, než se jím vydali atomisté a později Aristotelés. V mezidobích se zásluhou eleatů, Sokrata a Platóna rozvinul nový trend směřující k odmítání přírody. 275 FILOSOFIE NA ZÁPADĚ První dva filosofové, o nichž víme, že vyučovali v řeckých obcích jižní Itálie, byli dva emigranti z Iónie, Xenofanés a Pythagoras, jejichž akmé spadá někam na konec šestého století př. Kr. Nicméně filosofie, které se rozvinuly v jižní Itálii, byly odpočátku svou motivací i svou povahou velmi odlišné od filosofií Miléťanů. Zatímco Miléfany ponoukala intelektuální zvídavost a nespokojenost se starými mytologickými výklady, aby se pokusili o systematický fyzikální výklad přírodních fenoménů, byl impuls, z něhož vyrůstalo pythagorejství, náboženské povahy a eleaté Parmenidés a Zénón předkládali metafyzické paradoxy, jež podetínaly kořeny víry v samu existenci přírodního světa. Jediným velkým myslitelem na Západě, který pokračoval v iónské tradici zkoumání přírody v duchu veskrze podobném iónskému, byl sicilský filosof Empedoklés. Byl však hluboce ovlivněn jak pythagorejstvím, tak Parmenidovým myšlením; a jeho systém je poznamenán metafyzickými a náboženskými zájmy, právě tak jako bujnou (nemáme-li říci bizarní) a povýtce osobitou obrazotvorností. Je lákavé vyslovit domněnku, že tyto rozdíly mezi západořeckou a iónskou filosofií souvisejí s odlišnými společenskými a politickými životními podmínkami v těchto nevzájem vzdálených částech řeckého světa, či snad, že jsou přímo jejich funkcí. Jisté je, že jižní Itálie a Sicílie byly domovem mysterijních kultů týkajících se smrti a uctívání podsvětních božstev, zatímco v obcích iónského pobřeží o podobné náboženské aktivitě toho příliš neslyšíme. A bylo též poznamenáno, že západořecké obce byly chronicky méně stabilní a oddanost jejich občanů typickým politickým hodnotám řecké polis byla méně pevně zakořeněná než jinde v Řecku (války mezi řeckými a italskými státy byly jistě neobyčejně trpké, neboť vedly k deporta-cím celých skupin obyvatelstva a ke srovnání jejich domů se zemí: 276 zničení Sybaridy r. 510 př. Kr. bylo nejproslulejší z těchto hrůz.) Ale ať už je tomu s pravdivostí těchto spekulací jakkoli, faktem je, že to bylo v jižní Itálii, a nikoli v Iónii, kde se zrodily dva nejvýznačnější prvky moderního chápání filosofie. Pythagoras je archetypem filosofa považovaného za mudrce, který učí lidi rozumět smyslu života a smrti, a Parmenidés je zakladatelem filosofie chápané nikoli jako primární výzkum přirozenosti věcí (jenž je dnes doménou přírodních věd), nýbrž jako druhotného studia toho, co to znamená říkat, že něco existuje nebo je v pohybu nebo je mnohostí. Je příznačné, že tyto dva zájmy byly od počátku spjaty se dvěma rozdílnými myšlenkovými typy, že však oba zůstaly charakteristické pro jedno a totéž povolání: filosofii. 277 VII PYTHAGORAS ZE SAMU Doklady 252 Platón, Resp. 600a-b (DK 14,10): Αλλά δη ει µη δηµοσία, ιδία τισίν ήγεµών παιδείας αυτός ζών λέγεται" Οµηρος γενέσθαι, οι εκείνον ήγάττων έιτί συνουσία και τοις ϋστέροις όδόν τίνα τταρέδοσαν βίου Όµηρικήν, ώσττερ Πυθαγόρας αυτός τε διαψερόντως έιτί τούτα) ήγαττήθη, και οι ϋστεροι έτι και νΰν Πυθαγόρειον τρόπον έττονοµάζοντες τοϋ βίου διαφανείς TTTJ δοκοΰσιν είναι έν τοις άλλοις; 253 Platón, Resp. 53Od (DK 47 Β 1): Κινδυνεύει, έφην, ώς ττρός άστρονοµίαν όµµατα ττέττηγεν, ώς προς έναρµόνιον φοράν ώτα παγήναι, και αύται αλλήλων άδελψαί τίνες αϊ έττιστήµαι είναι, ώς ο'ί τε Πυθαγόρειοι φασι και ηµείς, ώ Γλαυκών, συγχωροΰµεν. 252 Ale neříká se o Homérovi, že se za svého života stal pro některé lidi průvodcem a vychovatelem alespoň v soukromí, pokud už ne na veřejnosti? A neměli ho tito lidé rádi za to, že jim dělal společnost, a nepředávali pak pozdějším generacím jakýsi homérský způsob života? A nebyl takový i Pythagoras, který byl kvůli tomu obzvláště milován a jehož následovníci se způso bem života, který ještě dnes nazývají pythagorejský, zdají být jaksi odlišní od ostatních lidí? 253 Zdá se, řekl jsem, že jako jsou oči stvořeny pro astronomii, tak jsou uši stvořeny pro harmonii, a že tyto vědy jsou si navzájem jakýmisi sestrami, jak tvrdí pythagorejci, a my s nimi, Glaukóne, souhlasíme. 278 Úryvky 252 a 253, které představují jediné dvě Platónovy jmenovité zmínky o Pythagorovi a pythagorejcích, ukazují dvě tváře pythagoreismu: jednu náboženskou a etickou, druhou filosofickou a vědeckou. Jaký vztah tyto dva aspekty pythagorejského učení zaujímaly? Pocházejí oba z Pythagorova vlastního myšlení? Tyto otázky předznamenávají náš výklad zde i v kapitole XI, protože jsou směrodatné pro bádání o pythagoreismu už více než jedno století, k čemuž lze uvést jako svědky i tituly typu Mysticism and Science in the Pythagorean Tradition od F. M. Cornforda a Weisheit und Wissenschafi od Waltera Burkerta (toto mistrovské dílo poválečného bádání o antice je dostupné i v dobrém anglickém překladu, který vyšel pod poněkud krotkým názvem Lore and Science in Ancient Pythagoreanism). Spory o tyto otázky se vlečou tak dlouho zejména proto, že doklady jsou příznačným způsobem neuspokojivé. A za tento stav je do značné míry zodpovědný právě Platón, třebaže jen nepřímo. Je obecně známo, že Platónova vlastní metafyzika je hluboce poznamenána myšlenkami, které pokládáme za pythagorejské, ačkoli on sám to nepřiznává. Například dialog Faidón výmluvně reprodukuje autenticky pythagorejskou směs eschatologického učení o osudu duše včetně etických a náboženských předpisů a uvádí tuto směs v pythagorejském kontextu filosofické rozpravy mezi přáteli. (Burnet podal šťastný návrh, podle něhož „byl Faidón věnován pythagorejskému společenství ve Fliúntu", viz Early Greek Philosophy, str. 81, pozn. 1.) Ale právě proto, že Platón nově zpracovává pythagorejské motivy, musí být historik předsókratovské filosofie opatrný, chce-li užívat Faidóna jako zdroj informací dokonce i o pythagoreismu raného čtvrtého století př. Kr., natož pak jako pramen Pythagorovy vlastní filosofie. Současně by však bylo chybné a v každém případě nemožné, abychom nedovolili Faidónovi a jiným Platónovým dialogům ovlivňovat náš obraz raného pythagorejství. Právě tak jako zabarvil naše chápání Pythagory, poznamenal nebo poškodil Platón obrovské množství toho, co antičtí autoři o Pythagorovi napsali nebo co si o něm mysleli. Obzvláště vlivná byla Platónova obhajoba numerologických koncepcí v Timaiovi, Filébovi a v pověstných, byť dosti nejasných „nepsaných naukách" (viz k tomu např. W. D. Ross, Plato's Theory of ldeas, Oxford 1951, kap. IX-XVI). Tyto myšlenky udávaly v Akademii tón pro metafyziku „pythagorejského" stylu. Platónovi žáci tento styl rozvíjeli daleko cílevědoměji 279 než sám Platón, nakolik lze alespoň vysoudit z pseudo-platónské Epinomidy a z toho, co víme ze spisů Speusippa a Xenokrata. Tito žáci neměli žádný zájem na tom, aby rozlišovali své vlastní platonizující rozvíjení pythagorejských principů od nauky samotného Pythagory. Jejich charakteristický způsob platonismu pravděpodobně nikdy nepostrádal sympatizanty a od 1. stol. př. Kr. ho znovu oživovali „novopythagorejští" autoři jako Moderatos a Núménios. To, co většina autorů křesťanské éry nabízí jako autentickou metafyzickou nauku pythagorejců, či dokonce Pythagory samého (viz např. Sextos Empeirikos, Adv. math. X.248-309), není než tento typ platonismu. Vůči této platonizující interpretaci pythagoreismu projevil zásadní odolnost pouze Aristotelés, a to svým vlastním způsobem. Chtěl totiž ukázat, jak primitivní a zmatený typ myšlení pythagorejství představuje a jak se ve skutečnosti odlišuje od platonismu, který ho využívá. Κ Aristotelovým obsažným a poměrně objektivním informacím o pythagorejské metafyzice a kosmologii pátého století se vrátíme podrobněji v kapitole XI. V této kapitole budeme využívat jen zlomky z jeho monografie o pythagorejcích, poněvadž obsahují informace o samotném Pythagorovi a o velmi raných pythagorejských naukách a tradicích. Pythagoras sám nenapsal nic.1 Z tohoto důvodu vzniklo určité vakuum, které bylo posléze zaplněno obrovským množstvím spisů, z nichž jsou mnohé jako historický doklad o Pythagorově vlastní nauce zcela bezcenné. Tato literatura zahrnuje zprávy o pythagorejské fyzice, etice, politické teorii i metafyzice, Pythagorovy biografie a několik tuctů pojednání (mnohé z nich se dochovaly), jejichž autorství bylo připisováno raným pythagorejcům, třebaže dnes jsou všech1 254 Josefus Flavius, Contra Apionem, 1,164 (DÍT 14,18): orincň(sc. Πνθαγόρσυ) µέν ούν ουδέν οµολογείται σύγγραµµα, πολλοί δέ τά ττερί αντόν ίστορήκασι, και τούτων έττισηµότατός έστιν " Ερµιτπτος. (Neexistuje žádný spis, o kterém by se obecně soudilo, že je Pythagorův. Mnozí autoři však o Pythagorovi vykládají a z nich je nejznámější Hermippos.) Tento skeptický náhled na Pythagoru jako autora sdílel např. také Plútarchos (De Alex. Magn. fort. 328a) a Poseidónios (Galénos, Plac. Hipp. et Plat. 459 Müller), ale odmítal jej Diogenés Laertios (VIII,6): srv. texty v DK 14,18-19. 280 ny (s výjimkou několika zlomků Filolaa a Archyty) pokládány za pseudonymní fikce pozdního původu.2 Z této nesmírné záplavy materiálu se nás budou týkat jen tři hlavní Životy, jejichž autory jsou Diogenés Laertios, Porfyrios a Iamblichos. Všechny sice představují kompilace z křesťanské éry, avšak obsahují společně s velmi nevěrohodným materiálem i výňatky a výtahy z autorů, kteří působili v době 350-250 př. Kr. a měli přístup k velmi starým tradicím o Pythagorovi a pythagorejcích, jmenovitě z Aristoxena, Dikaiarcha a Timaia (jehož citují také historici). Rané informace o Pythagorovi Vzhledem ke stavu pramenů je obzvláštní štěstí, že se dochovalo nemalé množství zpráv o Pythagorovi a jeho následovnících u autorů, kteří působili v 5. století. Tyto zprávy vytvářejí obraz, který se skládá ze tří hlavních prvků. (i) Pochybná reputace mudrce 255 Hérakleitos, DK 22 Β 40 (DL IX, 1): Πολυµαθίη νόον έχειν ου διδάσκει· Ήσίοδον γάρ αν έδίδαξε και Πυθαγόρην αύτίς τε Ξενοψάνεά τε και Έκαταΐον. 256 Hérakleitos, DK 22 Β 129 (DL VIII,6): Πνθαγόρης Μνησάρχσυ Ιστορίην ήσκησεν άνθρώττων µάλιστα ττάντων και έκλεξάµενος ταΰτα έττοιήσατο εαυτού σοφίην, ττολυµαθίην, κακοτεχνίην.3 2 Rozsáhlou sbírku pseudonymní pythagorejské literatury publikoval H. Thesleff, The Pythagorean Texts of the Hellenistic Periods. 3 Na místě naší emendace ταΰτα mají rukopisy ταύτας τάς σνγγραφάς, „tyto spisy". Nějaké předcházející odkazy na specifické spisy však sotva mohou připadat v úvahu. Obrat kromě toho nezní hérakleitovsky a ruší rytmus věty. Je také pochybné, zda έκλεξάµενος může zname nat „učinit výběr z čeho", jak se obvykle překládá na základě rukopisného 281 257 Hérodotos, Hist. IV,95 (DK 14,2): ώς δε έγώ ττυνθάνοµαι των τον Έλλήσιτοντον και Πόντον οίκεόντων 'Ελλήνων, τον Σάλµοξιν τοΰτον έόντα άνθρωιτον δσυλεΰσαι έν Χάµω, δουλεΰσοα δέ Πνθαγόρη τφ Μνησάρχου· ... άτε δέ καχοβίων τε έόντων των Θρηίκων και ύτταφρονεστέρων, τόν Σάλµοξιν τοΰτον έιτιστάµενον δίαιτάν τε Ίάδα καΐ ήθεα βαθύτερα ή κατά Θρήικας, οία Έλλησί τε όµιλήσαντα και Έλλήν ων ού τφ άσθενεστάτω σοφιστή Πυθα γόρα, κατασκευάσασθαι άνδρεώνα, ές τόν ττανδοκεύοντα των αστών τους πρώτους και εύωχέοντα άναδιδάσκειν ώς ούτε αυτός ούτε οι συµιτόται αυτού ούτε οι έκ τούτων αίεί ■γινόµενοι άιτοθανέονται, άλλ' ήξσυσι ές χώρον τοΰτον 'ίνα αίεί ιτεριεόντες έξουσι τα ττάντα αγαθά. 258 Ión z Chiu, DK 36 Β 4 (DL I, 120): "Ιων δ' ό Χΐός φησι ττερί αυτού (se. Φερεκύδσυ)· ώς ό µέν ήνορέη τε κεκασµένος ήδέ και αίδοΐ και φθίµενος ψκχΐί τερττνόν έχει βίοτον, είπερ Πνθαγόρης έτύµως σοφός, <δς> ττερί ττάντων άνθρώττων γνώµας είδε και έξέµαθεν.4 (= 45) 255 Znalost mnoha věcí nenaučí mít rozum. Jinak by tomu naučila Hésioda a Pythagoru i Xenofana a Hekataia. 256 Pythagoras, syn Mnésarchův, se věnoval zkoumání nejvíce ze všech lidí; a když si takovéto věci vybral, přivlastnil si je jako svou moudrost, mnohoučenost, podvodnost. 257 Jak jsem slyšel od Řeků, kteří žijí u Helléspontu a u Černého moře, byl tento Zalmoxis člověk, který byl otrokem na Samu, a to otrokem Pythagory, syna Mnésarchova. ... Thrákové tehdy čtení. Pravděpodobně tato slova pocházejí od nějakého čtenáře, který úzkostlivě potřeboval najít doklad Pythagorovy autorské aktivity. Slovo ταΰτα je třeba číst ve významu „tyto kvality" jako zájmeno odkazující dopředu k výrazu σοφίην κτλ. 4 Κ emendaci rukopisného znění έτύµως ό σόφος viz F. Η. Sandbach, in: PCPS 5,1958-1959, str. 36. 282 žili bídně a nevynikali obzvláštní inteligencí, zatímco Zalmoxis poznal iónský způsob života a rozumnější mravy než thrácké, protože se stýkal s Řeky a mezi nimi i s Pythagorou, který nebyl nejslabším z řeckých mudrců. Zalmoxis si postavil halu, v níž přijímal a hostil přední občany, a učil je, že on, jeho hosté a ani jejich potomci nezemřou, nýbrž přijdou na takové místo, kde budou žít věčně a užívat všeho dobrého. 258 Ión z Chiu o něm [tj. o Ferekydovi] říká: „Tolik vynikal v muž nosti a čestnosti a nyní, když zemřel, se jeho duše těší blažené mu životu -jestliže byl Pythagoras, který nade všechny ostatní poznal a prozkoumal názory lidí, opravdu moudrý." V úryvku 256 je Pythagoras ironicky líčen jako ukázkový představitel dychtivé a kritické badatelské praxe, která byla pro iónské intelektuály charakteristická a jíž Hérakleitos nijak nepohrdal (srv. Β 35: „Muži, kteří milují moudrost [φιλοσόφους], musí probádat mnoho věcí.") Pythagorovo zkoumání však jednoduše spočívalo v tom, že znalosti, které nalezl u jiných, vybíral a osobitě využíval. Třetí a hlavní čten triády, tj. „podvodnost", dále podkopává kredit předcházejících dvou: Pythagorova moudrost byla podvodná, jeho mnohoučenost bez porozumění (255). Naznačuje úryvek 256, že Pythagoras se vydával za člověka, který provozuje Ιστορίη, zkoumání, nebo byl v každém případě v takovém světle nahlížen? Anebo on sám tvrdil, že je „milovníkem moudrosti" (srv. znovu Hérakleitos, zl. 35)? Verše Ióna, který psal v polovině pátého století, představují v úryvku 258 ozvěnu Hérakleitových slov z úryvku 256. Ión se však zdá být více nakloněn tomu, aby věřil, že Pythagoras byl opravdovým mudrcem, a aby přijímal učení o posmrtném životě, které mu připisoval. Také Hérodotos naráží na otázku, zda byl Pythagoras šarlatán, a to jak dvojsmyslným výběrem slov v úryvku 257 („nebyl nejslabším z řeckých mudrců"), tak zařazením jeho jména do kontextu pasáže, která vypodobňuje Zalmoxida jako taškáře. Ve zcela odlišném tónu vyznívají vroucná slova Empedokleova: 259 Empedoklés, DK 31 Β 129 (Porfyrios, Vita Pyth. 30): τούτοις και 'Εµπεδοκλής µαρτυρεί λέγων ιτερί αύτοϋ (se. Πυ·θαγόρου)· ήν δέ τις έν κείνοισιν άνήρ περιώσια είδώς 283 παντοίων τε µάλιστα σοφών <τ > έττιήρανος έργων 6ς δη µήκιστον ΐϊ-ραττίδων έκτήσατο ιτλοΰτον· όιτττότε γαρ ιτάσησιν όρέξαιτο ιτραττίδεσσιν, ρεια γε των όντων ττάντων λεύσσεσκεν έκαστον καί τε δέκ' ανθρώπων καί τ' εϊκοσιν αίώνεσσιν.5 259 Také Empedoklés o tom vydává svědectví, když o něm říká: „Byl mezi nimi muž vynikajících znalostí, mistr všech druhů moudrých děl, který získal největší bohatství v síle mysli: kdy koli se totiž rozpřáhl veškerou silou své mysli, snadno viděl každou ze všech existujících věcí v deseti, nebo dokonce dvace ti lidských generacích." Podobně jako Hérakleitos i Empedoklés zprostředkovává dojem, že neexistovalo žádné téma, o kterém by Pythagoras něco neřekl, a že jeho metody nebyly výlučně racionální či vědecké. Obrat „všechny druhy moudrých děl" naznačuje, že Pythagoras byl mužem praktických dovedností a ostrovtipu stejně jako teoretikem. Uvidíme posléze, že toto téma se různým způsobem rozvíjelo v literatuře o Pythagorových zázracích a ve zprávách o jeho působení v Krotónu. (ii) Učení o reinkarnaci 260 Xenofanés, DK 21 Β 7 (DL VIII.36): περί δέ του άλλοτ' άλλον γεγενήσθαι Ξενοφάνης έν ελεγεία ττροσµαρτυρεί, νΰν αύτ' άλλον έπειµι λόγον, δείξω δέ κέλενθον. δ δέ ιτερί αύτοΰ (se. Πνθαγόρσυ) φησιν οϋτως έχει· καί ττοτέ µιν στυφελιζοµένου σκύλακος τταριόντα φασίν έποικτίραι και τόδε φάσ·θαι έττοςΠαΰσαι µηδέ φάιτιζ', έιτεί ή φίλου άνέρος εστίν ψυχή, την έ-γν ων φθεγξαµένης άΐων. 5 Pořadí veršů 2 a 3 je oproti rukopisům prohozeno, viz G. Zuntz, Persephone, str. 208. 284 261 Hérodotos, Hist. 11,123 (DK 14,1): πρώτοι δέ και τόνδε τον λόγον Αίγυτττιοί είσιν οι εΐιτόντες ως ανθρώπου ψυχή αθάνατος έστι, τοΰ σώµατος δέ καταφθίνοντος ές άλλο ζφον αΐεί γινόµενον έσδύεται, έπεάν δέ πάντα περιέλθη τά χερσαία και τά θαλάσσια και τά πετεινά αύτις ές άνθρωπου σώµα γινόµενον έσδύνειν, την περιήλυσιν δέ αύτη γίνεσ·θαι έν τρισχιλίοισι έτεσι. τούτω τφ λόγω είσί οι Έλλήν ων έχρήσαντο, οι µέν πρότερον οι δέ ύστερον, ώς ίδίω έωυτών έόντι· των εγώ είδώς τά οϋνόµατα ου γράφω. 260 Ο tom, že se člověk rodí časem jako někdo jiný, vydává svědec tví Xenofanés ve své elegii, která začíná takto: „K jinému vý kladu nyní zas přejdu a ukážu cestu." A to, co o Pythagorovi říká, vypadá takto: „Říkají, že když kdysi míjel člověka, který bil štěně, pocítil lítost a pravil: .Zastav a nebij ho, protože je to duše přítele, kterou jsem rozpoznal, když jsem zaslechl její hlas."' 261 Egypťané byli nadto první, kteří vyslovili myšlenku, že duše člověka je nesmrtelná, a že když tělo zaniká, přechází do jiného živého tvora, který se právě narodil. A když pak projde všemi tvory pozemskými, mořskými i okřídlenými, vstupuje opět do těla člověka, když je přiváděn na svět. Tento cyklus trvá tři tisí ce let. Existují i někteří Řekové, kteří tuto nauku převzali -jed ni dříve, jiní později -, jako by byla jejich vlastním vynálezem. Znám jejich jména, ale neuvedu je. Ani jeden z citovaných textů nezmiňuje Pythagorovo jméno, ale oba pravděpodobně pojednávají právě o něm, třebaže Hérodotos mohl mít na mysli také Empedoklea (srv. 401). Xenofanova poznámka je žert, ale jak poznamenal J. Barnes, „žert nemá žádnou pointu, pokud jeho terčem nebyl nějaký stoupenec transmigrace" (The Presocratic Philosophers, I, str. 104). Hérodotos připisuje původ této nauky Egypťanům, ale i když víra v reinkarnaci by mohla být cizím importem do Řecka (např. z Indie, centrální Asie či jižního Ruska), metempsychóza - na rozdíl od metamorfózy do zvířat - není v egyptské literatuře a ikonografii doložena. Hérodotos kromě toho často přisuzoval egyptské kořeny ryze řeckým myšlenkám a činnostem. 285 Úryvky 260 a 261 zvyšují společně s úryvkem 258 pravděpodobnost předpokladu, že to byl sám Pythagoras, kdo formuloval učení o reinkarnaci za pomoci termínu ψυχή, duše. Platónův Faidón ukazuje, jak pružný dokáže výraz ψυχή být, poněvadž někdy znamená „princip života", někdy „mysl" a někdy také „osobnost". Pythagoras zřetelně odkazoval k základní „osobnosti", k osobě, ačkoli současně využíval i význam „životní princip". Ión v úryvku 258 (srv. 257) naznačuje, že Pythagoras se zabýval úvahami o blaženém osudu, který na některé lidské duše čeká po smrti. Jak se tato koncepce vztahuje k představě cyklu transmigrací a zda to předpokládá i nějaký soudný den, to jsou otázky, které lze nejlépe zvážit ve světle dalších nepřímých dokladů o pythagorejském učení (viz str. 308 n. níže). (iii) Spojení s orfickými kulty a spisy 262 Klement Alexandrijský, Strom. 1,131 (DK 36 Β 2; 15): "Ιων δέ ό Xios έν τοις Τριαγµοϊς και Πυθαγόραν εις Ορφέα άνενεγκεΐν τίνα Ιστορεί. Έιτιγένης δέ έν τοις ττερί της εις 'Ορφέα <άναφεροµένης> ττοιήσεως Κέρκωπος είναι λέγει τοΰ Πυθαγορείου την εις "Αιδου κατάβασιν και, τόν ιερόν λόγον, τόν δέ Ίτέιτλον και τά φυσικά Βροντίνου. 263 Hérodotos, Hist. 11,81 (DK 14,1): ού µέντοι ές γε τά ίρά έσφέρεται ειρίνεα ουδέ συγκαταθάτττεταί σφι· ού γάρ δσιον. όµολογέει6 δέ ταΰτα τοΐσι Όρφικοΐσι καλεοµένοισι καί Βακχικοΐσι, έουσι δέ Αίγυπτίοισι και Πυθαγορείοισι. ουδέ γαρ τούτων τών οργίων µετέχοντα δσιόν έστι έν είρινέοισι ε'ίµασι θαφθήναι. έστι δέ περί αυτών ίρός λόγος λεγόµενος. 262 Ión z Chiu ve svých Triagmoi vypráví, že také Pythagoras přisuzoval určité spisy Orfeovi. Avšak Epigenés ve své knize O poezii přisuzované Orfeovi tvrdí, že Sestup do Hádu a Po- K textu druhé věty viz W. Burkert, Lore, str. 127-128. 286 svátné slovo jsou dílem pythagorejce Kerkópa, zatímco Plášť a Fyziku vytvořil Brontinos. 263 Avšak vlněné věci nikdy nenosí do svatyň a nenechávají se v nich ani pohřbívat, poněvadž to je bezbožné. Tyto zvyky jsou v souladu s těmi, které jsou zvány orfické a bakchické, ale ve skutečnosti jsou egyptské a pythagorejské. Je totiž bezbožné pro kohokoli, kdo má účast na těchto obřadech, aby se nechal pohřbít ve vlněných šatech. Existuje posvátný příběh, který o těchto věcech pojednává. V pátém a čtvrtém století existoval určitý počet orfických „knih" (srv. Euripidés, Hipp. 953-954; Aristofanés, Ran. 1030-1032; Platón, Resp. 364e): naší omezené znalosti těchto básní je věnován § 4 v kapitole I. Tyto písemnosti připisovali jejich autoři Orfeovi nepochybně proto, aby využili reputace básníka, který žil podle obecné víry ještě před Homérem. Není o mnoho pravděpodobnější, že je sepsali pythagorejci, ale z úryvku 262 můžeme vyvodit, že jejich obsah musel mít s pythagorejskou naukou některé styčné body.7 Úryvek 263 ukazuje, že také v otázkách kultu musela existovat značná podobnost mezi zvyky pythagorejskými a zvyky popisovanými jako orfické. I když je právě to, co je pokládáno za „orfický" rituál, nejasné, můžeme přesto bezpečně říci, že jméno Orfeus bylo přinejmenším od pátého století spojováno se zřizováním různých obřadů (τελετοά), které zahrnovaly iniciaci do mystérií líčících hrůzy podsvětí a jejichž účelem bylo zabezpečit zasvěcencům šťastný život před smrtí i po ní. Hérodotos podle všeho tvrdí, že to nebyl Orfeus, nýbrž Pythagoras, kdo si vypůjčoval z egyptského kultu a zaváděl takovéto obřady. 7 Na základě Diogena Laertia, VIII.8 (ενια ιτοιήσαντα άνενεγκεΐν εις Ορφέα) se zdá být pravděpodobné, že to, co měl Ión na mysli, byla představa, že tyto básně sepsal sám Pythagoras, který je nechal kolovat pod Orfeovým jménem. Epigenés (žil pravděpodobně ve Čtvrtém století př. Kr.) si byl jist, že Pythagoras nic nenapsal, a proto pravděpodobně přesunul autorství těchto spisů na jeho druhy, poněvadž se mu zdáli být vhodnými náhradními objekty. 287 Mezi orfiky a pythagorejci byly nepochybně také rozdíly. Například orfici opírali autoritu své nauky o knihy, zatímco pythagorejci se psanému slovu vyhýbali. Pythagorejci nepochybně vytvořili určitou sektu (nebo sekty), kdežto výraz „orfikové", jak se zdá, obvykle označuje jednotlivce, kteří používali očistných technik. V dokladech z pátého a čtvrtého století orfici a pythagorejci nebyli obecně ztotožňováni ani vzájemně úzce spojováni. Pravděpodobně nejpřesnější je chápat je jako dvě různá náboženská hnutí, která si od sebe v rozsáhlé míře vypůjčovala myšlenky a praktiky. Můžeme vyslovit několik dohadů, jaké tyto výpůjčky asi byly. Orfici učili, že tělo je určitým druhem vězení, v němž je duše držena (σώζεται: odtud slovo σώµα, tělo) tak dlouho, dokud nezaplatí za své činy pokutu (Platón, Crat. 400b-c). Tvrdili, že prostřednictvím rituálu mohou očistit a oprostit jednotlivce i města od zlých činů, jichž se dopustili (Platón, Resp. 363c-e). Nejedli obětovaná zvířata a učili lidi, aby se vyhýbali prolévání krve (Euripidés, Hipp. 952; Aristofanés, Ran. 1032; Platón, Leg. 782c). Všechny tyto myšlenky a praktiky zaznívají a nacházejí svou ozvěnu v raném pythagoreismu. Orfické básně dále obsahují komplikované kosmogonie, které byly zčásti vytvořeny využitím hésiodovského materiálu a které se vyjadřovaly mytickou formou (viz str. 35-51). Rovněž některá z pythagorejských akúsmat prozrazují stopy mytologických spekulací tohoto druhu.8 Historický kontext Pythagorova života a díla Nastal čas zasadit dosavadní obraz Pythagory a jeho učení do historického rámce, který se opírá o pozdější doklady. 8 Podrobněji se tématem tohoto odstavce zabývá W. Burkert, Craft versus Sect: the Problem of Orphics and Pythagoreans, in: Jewish and Christian Self definition, vyd. Β. Ε. Meyer - Ε. Ρ. Sanders, London 1982, III, str. 1-22. * 288 (i) Aristoxenos o Pythagorově životě 264 Aristoxenos, zl. 11 A Wehrli, DL VIII, 1 (DK 14,8): ... Πυθα γόρας Μνησάρχου δακτυλιογλύφου, ώς φησιν Έρµπτττος Σάµιος, ή ώς Άριστόξενος Τυρρηνός άττό µιας των νήσων, as έσχον Αθηναίοι Τυρρηνούς έκβαλόντες. 265 Aristoxenos, zl. 14, DL 1,118 (DK 14,8): Άριστόξενος δ' έν τω ττερί Πυθαγόρου καί των γνωρίµων αυτού φησι νοσήσαντα αυτόν (se. Φερεκύδην) ύττό Πυθαγόρου ταφήναι έν ∆ήλω. 266 Aristoxenos, zl. 16, Porfyrios, Vita Pyth. 9 (DK 14,8): γεγονό τα δ' ετών τεσσαράκοντα, φησϊν ό Άριστόξενος, και όρώντα την τοΰ Πολυκράτους τυραννίδα συντον ωτέραν ούσαν ώστε καλώς έχειν έλευθέρω άνδρί την έττιστατείαν τε καί δεσττοτείαν [µη] ύττοµένειν, οϋτως δη την εις Ίταλίαν άτταρσιν ττοιήσασθαι. 267 Aristoxenos, zl. 18, Iamblichos, Vita Pyth. 248-249 (DK 14,16): Κΰλων, άνήρ Κροτωνιάτης, γένει µέν και δόξχι καί ττλσύτω ττρωτεύων τών ττολιτών, άλλως δε χαλεττός τις καί βίαιος καί θορυβώδης καί τυραννικός το ήθος, ττάσαν ττροθυµίαν τταρασχόµενος ττρός τό κοινωνήσαι τοϋ Πυθ αγορείου βίου καί ττροσελθών ττρός αυτόν τον Πυθαγόραν ήδη ττρεσβύτην όντα, άττεδοκιµάσθη δια τάς ττροειρηµένας αιτίας, γενοµένου δε τούτου ττόλεµον ίσχυρόν ήρατο καί αυτός καί οι φίλοι αύτοΰ ττρός αυτόν τε τόν Πυ θαγόραν καί τους εταίρους, καί οΰτω σφοδρά τις έγένετο καί άκρατος ή φιλοτιµία αύτοΰ τε τού Κύλωνος και τών µετ' εκείνου τεταγµένων, ώστε διατεΐναι µέχρι τών τε λευταίων Πυθαγορείων, ό µέν ούν Πυθαγόρας δια ταύτην την αίτίαν άττήλθεν εις τό Μεταττόντιον, κάκεΐ λέγεται καταστρέψαι τόν βίον. 264 ... Pythagoras, syn rytce gem Mnésarcha, byl rodák ze Samu (jak říká Hermippos), anebo Tyrrhén pocházející z jednoho 289 z ostrovů, kterých se zmocnili Athéňané poté, co Tyrrhény vyhnali (jak říká Aristoxenos). 265 Avšak Aristoxenos ve své práci O Pythagorovi a jeho druzích říká, že když Ferekydés po nemoci zemřel, Pythagoras ho po hřbil na Délu. 266 Aristoxenos říká, že když bylo Pythagorovi čtyřicet let, viděl, že Polykratova tyranis je příliš přepjatá na to, aby mohl svobod ný muž snášet takové poručníkování a despocii, a odcestoval z tohoto důvodu do Itálie. 267 Kylón, který pocházel z Krotónu, vynikal nad své spoluobčany rodem, slávou i bohatstvím. Jinak to však byl člověk obtížný, násilnický, se sklonem k vyvolávání nepokojů a tyranské pova hy. Kylón vykazoval veškerou horlivost ke sdílení pythagorej ského způsobu života a dosáhl i střetnutí se samotným Pythagorou, který byl tehdy již starý muž, ale byl odmítnut jako nevhodný kandidát, a to z výše zmíněných příčin. Když se to stalo, Kylón a jeho přátelé zahájili urputnou válku proti Pytha gorovi a jeho druhům a rivalita Kylóna a těch, kteří se postavili na jeho stranu, se stala tak mocná a nezkrotná, že přetrvala až po poslední pythagorejce. Z tohoto důvodu Pythagoras odešel do Metapontu a tam, jak se traduje, také zemřel. Aristoxenos, Aristotelův žák a odborník na teorii hudby, pocházel z Tarentu, tj. z města, v němž se pythagorejci udrželi mnohem déle než kdekoli jinde v jižní Itálii a v němž byl Platónův přítel Archytás po mnoho let první poloviny čtvrtého století vůdčí politickou postavou (DL VIII,79). Aristoxenos sám znal mnohé z „poslední generace" pythagorejců, tzn. ty, kteří udržovali přímou následnickou linii rozehnaných italských komunit z pátého století (DL VHI,46 = 421, Iamblichos, Vita Pyth. 251). Smíme předpokládat, že čerpal jak z ústní tradice, kterou tito pythagorejci uchovali, tak ze vzpomínek svého otce Spinthara (Iamblichos, Vita Pyth. 197). Aristoxenovy informace v úryvcích 264-267 nelze ověřit ani vyvrátit. Jeho zásluhou je, že relativně střízlivým a věrohodným způsobem pojednává o většině bodů Pythagorovy biografie, kterou ostatní autoři zpracovávají podrobněji. Κ údajnému vztahu Pythagory k Ferekydovi jsme se již vyjadřovali (str. 72 n.). Spolehlivější je zmínka o Pythagorově spojení s ostrovem Samos a o jeho emigraci během 290 Polykratovy tyranidy, která pravděpodobně trvala někdy od let 540 až 532 zhruba do roku 522 př. Kr. (Dosáhnout větší přesnosti časových dat Pythagorovy biografie není možné: starověké odhady jednotlivých údajů si navzájem protiřečí a komplikuje je detailní a zcela nepravděpodobná chronologie Pythagorových cest po Východě - viz např. Iamblichos, Vita Pyth. 11-19.) Krotón byl přirozeným cílem Pythagorovy cesty, poněvadž představoval nejproslulejší jihoitalské město, které vynikalo řadou vítězství na olympijských hrách. Pythagoras možná znal Polykratova lékaře Démokéda, příslušníka známé krotónské lékařské „školy" (Hérodotos, Hist. 111,125, 131-132). Není také pochyb o tom, že během Pythagorova života získali jeho následovníci ve městě velký politický vliv a velmi malou oblibu, třebaže Aristoxenos, jemuž leželo na srdci, aby předvedl Pythagoru jako nepřítele tyranidy, tuto skutečnost poněkud bagatelizuje. Aristoxenos rovněž potvrzuje, že pythagorejci rozsáhle ovlivňovali či kontrolovali během období 500-450 př. Kr. i jiná jihoitalská města (Krotón v této době reálně představoval, nakolik lze soudit na základě nálezů mincí, dominantní stát celé oblasti) a že nakonec přišel jejich pád (k tomu došlo okolo r. 450, srv. Polybios, Hist. 11,39, s Walbankovým komentářem). Obzvláště dobře byl Aristoxenos informován o osudu dvou pythagorejců, kteří katastrofu přežili, tj. Archippa a Lysida. 268 Aristoxenos, zl. 18 (pokračování), Iamblichos, Vita Pyth. 249-251 (DK 14,16): ol δέ Κυλώνειοι λεγόµενοι διετέλουν προς Πυθαγορείους στασιάζοντες και πάσαν ένδεικνύµενοι δυσµένειαν. άλλ' όµως έπεκράτει µέχρι τινός ή των Πυθαγορείων καλοκαγαθία και ή των πόλεων αυτών βούλησις, ώστε υπ' εκείνων οίκονοµεΐσθαι βούλεσθαι τά ττερί τάς πολιτείας, τέλος δέ εις τοσούτον έττεβούλευσαν τοις άνδράσιν, ώστε έν rfj Μίλωνος οικία έν Κρότωνι συνεδρευόντων των Πυθαγορείων καί βουλευοµένων περί πολιτικών πραγµάτων ύφάψαντες την οίκίαν κατέκαυσαν τους άνδρας πλην δυείν, Άρχίππου τε καί Λΰσιδος. ούτοι δέ νεώτατοι όντες καί εύρωστότατοι διεξεπαίσαντο εξω πως. γενοµένου δέ τούτου καί λόγον οΰδένα ποιησαµέν ων των πόλεων περί τοΰ συµβάντος πάθους έπαΰσαντο της έπιµελίας οι Πυθαγόρειοι... 291 ... των δε δύο των περισωθέντων, αµφοτέρων Ταραντίνων όντων, ό µεν Άρχιππος άνεχώρησεν εις Τάραντα, ό δε Λϋσις µισήσας την όλιγωρίαν άπήρεν είς τήν 'Ελλάδα και έν 'Αχαία διέτριβε τη Πελοποννησιακή» έπειτα είς Θήβας µετωκίσατο σπουδής τίνος γενοµένης, ούπερ έγένετο 'Επαµεινώνδας ακροατής και πατέρα τον Λϋσιν έκάλεσεν. ώδε και τον βίον κατέστρεψεν. οι δε λοιποί των Πυθαγορείων άθροισθέντες εις το 'Ρήγιον έκεΐ διέτριβον µετ' αλλήλων, προϊόντος δέ τοΰ χρόνον και των πολιτευµάτων έπί το χείρον προβαινόντων άπέστησαν της Ιταλίας πλην Άρχύτου τοΰ Ταραντίνου.9 268 Kylónovci (jak byli zváni) pokračovali ve svých sporech s pythagorejci a projevovali vůči nim všechny druhy nepřátelství. Po nějaký čas však převládala mravní ušlechtilost pythagorejců a zároveň i přání samotných měst, aby byly jejich politické záležitosti spravovány právě jimi. Avšak nakonec kylónovci přivedli své úklady tak daleko, že když se pythagorejci sešli k poradě v Milónově domě v Krotónu a projednávali politické záležitosti, zapálili dům a upálili v něm všechny přítomné s výjimkou Archippa a Lysida. Ti nějakým způsobem prorazili ven, poněvadž byli nejmladší a nejsilnější. Když se to stalo a města nevěnovala tomuto neštěstí žádnou pozornost, pythagorejci se o politické záležitosti přestali starat. ... Co se týče oněch dvou, kteří přežili (oba pocházeli z Tarentu), Archippos se vrátil do Tarentu, ale Lysis byl znechucen nevšímavostí měst a odešel do Řecka. Tam strávil nějaký čas v Achaii na Peloponnésu, potom přesídlil do Théb, kde o něj projevili jakýsi zájem. Tam se stal jeho žákem Epameinóndas, který ho nazýval „otcem". V Thébách také Lysis zemřel. Zbylí pythagorejci se shromáždili v Rhégiu a zde spolu strávili nějakou dobu. Když však čas po- 9 Κ textu posledních dvou vět, jejichž pořadí je v našem podání oproti rukopisům zaměněno, viz K. von Fritz, Pythagorean Politics in Southern Italy, str. 13 a 103-104. 292 kročil a politická situace se dále zhoršila, opustili s výjimkou Archyty z Tarentu Itálii. (ii) Pythagorovo působení v Krotónu 269 Justinus podle Pompeia Troga, Hist. Phil. Epit. XX,4,l-2 a 5-8: Post haec Crotoniensibus nulla virtutis exercitatio, nulla armorum cura fuit. oderant enim quae infeliciter sumpserant, mutassentque vitam luxuria, ni Pythagoras philosophus fuisset ... quibus omnibus instructus Crotona venit populumque in luxuriam lapsum auctoritate sua ad usum frugalitatis revocavit. laudabat cotidie virtutem et vitia luxuriae casumque civitatium ea peste perditarum enumerabat tantumque studium ad frugalitatem multitudinis provocavit, ut aliquos ex his luxuriatos incredibile videretur. matronarum quoque separatam a viris doctrinam et puerorum a parentibus frequenter habuit. 270 Dikaiarchos, zl. 33 Wehrli, Porfyrios, Vita Pyth. 18 (DK 14,8a): έττεί δέ της 'Ιταλίας έττέβη και έν Κρότωνι έγένετο, φησίν ό ∆ικαίαρχος, ώς ανδρός άφικοµένου ΤΓολυιτλάνου τε και ■περιττού και κατά την ιδίαν φΰσιν ύττό της τύχης ευ κε- χορηγηµένσυ, την τε -γαρ ίδέαν είναι έλενθέριον και µέγαν χάριν τε ττλείστην και κόσµον έττί τε της φωνής και τοΰ ήθους και έττϊ των άλλων άττάντων έχειν, οΰτως διαθεϊ,ναι τήν Κροτωνιατών ττόλιν, ώστ' έττεΐ το των yeρόντων άρχεϊον έψυχαγώγησεν ττολλά και καλά διαλεχ■θείς, τοις νέοις ττάλιν ήβητικάς έττοιήσατο τταραινέσεις ύττό των αρχόντων κελευσθείς, µετά δέ ταΰτα τοις τταισίν έκ των διδασκαλείων άθρόοις συνελθοΰσιν, είτα ταΐς γυ ναιξί, <έττεί> και 7υναικών οτύλλογος αύτω κατεσκευάσθη. 269 Poté [tj. po bitvě u říčky jménem Sagras] se Krotónští vzdali cvičení v mužných ctnostech i cvičení se zbraněmi. Začali mít totiž v nenávisti to, čeho se s tak nešťastným výsledkem chopili, a kdyby nebylo filosofa Pythagory, oddali by se životu plnému přepychu. ... Pythagoras přišel do Krotónu vybaven všemi těmito znalostmi [tj. moudrostí Východu a znalostí spartských 293 a krétských zákonů] a způsobil svou autoritou, že se lidé propadlí životu v přepychu vrátili k prostým mravům. Vychvaloval totiž každodenně ctnost, přičemž vypočítával neřesti života v přepychu a žalostný osud obcí, které propadly následkem této nemoci zkáze. Vyvolal následně v obyčejných lidech takový zápal po prostém životě, že nebylo možné uvěřit, že někteří z nich byli předtím oddáni luxusu. Poskytoval také často poučení vdaným ženám odděleně od jejich manželů a dětem odděleně od jejich rodičů. 270 Dikaiarchos říká, že když Pythagoras přistál v Itálii a dorazil do Krotónu, byl přijat jako velmi zcestovalý muž s mimořádnými schopnostmi, jehož osobní charakter štěstěna dobře vybavila. Jeho chování totiž bylo svobodné a vznešené a jeho hlas, mravy a vše ostatní vykazovaly kouzlo a soulad v neobvyklé míře. Následně Pythagoras uspořádal obec Krotón, když poté, co přesvědčil vládnoucí radu starších mnoha pěknými rozmluvami, začal na žádost vládců nejprve poučovat mladíky radami uzpůsobenými jejich věku, vzápětí se zaměřil na chlapce, kteří k němu přišli na shromáždění ze svých škol, a posléze i na ženy, když svolal i jejich shromáždění. Úryvky 269 (opírající se o Timaia, sicilského historika z třetího století př. Kr.) a 270 (založený na Dikaiarchovi, který byl stejně jako Aristoxenos Aristotelův žák) znějí spíše jako výtahy z „Života svatého Pythagory" než jako střízlivá historie. Přesto tyto zprávy mohou obsahovat určité pravdivé jádro. Jedna vcelku pravděpodobná interpretace dospěla k závěru, že „když Pythagoras dosáhl vrcholu svých sil a slávy jakožto sofos, byl neprodleně požádán o to, aby krotónské obdobě athénského areopagu demonstroval své schopnosti. Následně byl pozván (stejně jako Epimenidés do Athén), aby udělal vše, co dovede, aby obnovil ve městě morálku [která byla podle Justina po neočekávané porážce v bitvě u Sagry nízká]" (J. S. Morrison, in: CQ 6, 1956, str. 144-145). Je těžké určit, co je pravdy na tvrzení, že Pythagoras se postupně obracel na mladíky, chlapce a ženy. Snad tento příběh „může ... odrážet archaickou organizaci společnosti do jakýchsi klubů" (W. Burkert, Lore, str. 115). V každém případě nelze pochybovat o tom, že kolem Pythagory se vytvořilo společenství či hetairie mladých mužů. 294 271 Timaios, zl. 13a Jacoby, Σ in Plat. Phaedr. 279c: φησί γοΰν ό Τίµαιος έν τη ·θ ούτω· „ιτροσιόντων δ' ούν αύτφ τών νεωτέρων και βουλοµένων συνδιατρίβειν, οΰκ εύθυς συνεχώρησεν, άλλ' έφη δεΐν και τάς ουσίας κοινάς είναι τών έντυγχανόντων." είτα µετά -πολλά φησί· „και δι' εκείνους ιτρώτον φηθήναι κατά την Ίταλίαν ότι ,κοινά τά τών φίλων'." 272 Justinus podle Pompeia Troga, Hist. Phil. Epit. XX,4,14: Sed CCC ex iuvenibus cum sodalicii iure sacramento quodam nexi separatam a ceteris civibus vitam exercerent, quasi coetum clandestinae coniurationis haberent, civitatem in se converterunt. 271 Timaios říká v osmé knize toto: „Když tedy k němu přišel ně kdo z mladíků a chtěl se stát jeho posluchačem, nesouhlasil Pythagoras ihned, nýbrž pravil, že každý případný uchazeč musí sdílet společný majetek s ostatními." Posléze po výkladu o mnoha dalších věcech říká: „A kvůli nim bylo v Itálii poprvé řečeno, že ,věci přátel jsou společné'." 272 Avšak tři stovky mladíků, kteří byli mezi sebou spojeni přísa hou jako nějaké bratrstvo a žili odděleně od ostatních občanů, jako by tvořili tajný spolek spiklenců, přivedly město [tj. Krotón] pod svou kontrolu. Polybiova narážka na „klubový dům" (συνέδρια), který měli pythagorejci v několika italských městech {Hist. 11,39,1), naznačuje, že prostředky, jejichž pomocí získávali moc i jinde, se podobaly těm, které popisuje úryvek 272. Existence hetairií jako určitých náboženských spolků, které byly zasvěceny zvláštnímu a výlučnému způsobu života, pomáhá vysvětlit tak různorodé fenomény, jakými jsou forma a obsah akúsmat, povinnost mlčenlivosti, kterou museli členové zachovávat, a doklady charakteristicky pythagorejského rituálu. Heslo κοινά τά τών φίλων („věci přátel jsou společné") má svou ozvěnu v anekdotách o pythagorejském přátelství, které vykládal Aristoxenos a jiní (Iamblichos, Vita Pyth. 233-237 = zl. 31 Wehrli; srv. např. Vita Pyth. 127, 239). 295 Zázračné příběhy 273 Aristotelés, zl. 191 Rose, Ailianos, Var. hist. 11,26 (DK 14,7): "Αριστοτέλης λέγει ύττό τών Κροτωνιατών τον Πυθαγόραν Άττόλλωνα Ύιτερβόρειον ττροσαγορεΰεσθαι. κάκεΐνα δέ ττροσειτιλέγει ό τοΰ Νικόµαχου ότι της αυτής ηµέρας ττοτέ και κατά την αυτήν ώραν και έν Μεταττοντίω ώφθη ύττό ττολλών και έν Κρότωνι. <καί έν Όλυµττία δε έν> τω άγώνι έξανιστάµενος έν θεάτρω και τών µηρών ό Πυθα γόρας ιταρέφηνε τον έτερον χρυσοΰν. λέγει δέ ό αυτός και ότι ύττό τοΰ Κόσα τοϋ ποταµού διαβαίνων ιτροσερρήθη· και πολλούς φησιν άκηκοέναι τήν ττρόσρησιν ταΰτην.10 274 Aristotelés, zl. 191 Rose, Apollónios, Hist. mir. 6 (DK 14,7): πάλιν δ' έν Καυλωνία, ώς φησιν 'Αριστοτέλης, <ττρουσήµηνε τήν λευκή ν άρκτον. και ό αυτός Άριστοτέλης> γράφων ιτερι αύτοϋ πολλά µεν και άλλα λέγει και „τον έν Τυρρηνία, φησίν, δάκνοντα θανάσιµον όφιν αυτός δάκνων άττέκτεινεν". και τήν γινοµένην δέ στάσιν τοις Πυθαγορείοις ιτροειττεΐν. διό και εις Μεταιτόντιον άιτήρεν ύττό µηδενός θεωρηθείς." 273 Aristotelés říká, že Krotónští nazývali Pythagoru hyperborejským Apollónem. Κ tomu Nikomachův syn [tj. Aristotelés] do dává, že Pythagoras byl kdysi mnoha lidmi viděn v tentýž den a v tutéž hodinu v Metapontu a zároveň v Krotónu. A v Olym pu během her Pythagoras vstal v divadle a ukázal, že jedno z jeho stehen je zlaté. Tentýž autor také vykládá, že když pře kračoval řeku jménem Kosa(s), byl od (boha) řeky pozdraven a mnozí lidé prý tento pozdrav zaslechli. 274 V Kaulónii zase, jak říká Aristotelés, předpověděl příchod bílé medvědice. A týž Aristotelés, který zapsal mnoho jiných tako- 10 11 Κ doplnění viz Ailianos, Var. hist. IV, 17. Doplněno Dielsem na základě srovnání s Iamblichem, Vita Pyth. 142. 296 vých zpráv, vypráví, že „v Tyrrhénii zabil hada, jehož kousnutí bylo smrtelně jedovaté, tím, že ho sám kousl". Předpověděl prý také pythagorejcům, že nastane politický rozbroj. Z tohoto důvodu prý odcestoval do Metapontu, aniž ho někdo spatřil. Pythagorův úspěch evidentně nepramenil z toho, že by byl pouhý kouzelník či okultista, který se obrací jen na lidi slaboduché a nejisté. Avšak úryvky 273-274 naznačují, že si nárokoval a snad i skutečně vlastnil mimořádné duševní schopnosti. Už od antiky byl v každém případě srovnáván s různými nezřetelnými postavami z pozdní archaické doby, jakými byli Aristeas, Abaris a Epimenidés, jimž obecná víra přisuzovala mnoho neobvyklých spirituálních činů včetně předpovědí budoucnosti, projevů moci nad zlem, postů a tajuplných mizení a znovuobjevení. Pythagorovo jméno se v Metapontu pravděpodobně dostalo do souvislosti s exotickým cestovatelem Aristeou, kterého Hérodotos spojuje se zavedením kultu hyperborejského Apollóna právě do tohoto města (Hérodotos, Hist. IV, 15; srv. W. Bur-kert, Loře, str. 147 n.). Na základě dokladů tohoto druhu je Pythagoras čas od času nazýván šamanem. Je nicméně pochybné, jak dalece lze historicky prokázat nějaký vliv šamanistických kultur z centrální Asie na archaické Řecko a v jakém rozsahu může instituce, která byla centrální pro život politicky primitivních nomádů, objasnit skutky řeckého mudrce v daleko komplexnější společnosti bohatého a mocného městského státu.12 „Akúsmata" Různí pozdní autoři zachovali sbírky maxim, které představují jako části pythagorejského učení. Tyto výroky byly zjevně předávány ústně, což naznačuje i jejich jméno akúsmata („slyšené věci"). Po 12 Šamanistickou interpretaci prosazoval E. R. Dodds, Řekové a iracionálno, kap. V. Tuto pozici by snad bylo možné rozvinout ještě dále, kdyby bylo využito teoretické práce I. M. Lewise, Ecstatic Religion, Harmondsworth 1971. 297 pythagorejském zasvěcenci se především žádalo, aby si je uložil do paměti, poněvadž obsahovaly určitý katechismus nauky i praktického jednání. Jiným jménem se jim říkalo také symbola, „klíčová slova" či „znamení", z čehož vyplývá, že jim byla přikládána schopnost zajistit zasvěcenci uznání jeho nového statusu ze strany jeho druhů a bohů, a to v tomto světě i ve světě následujícím. Mnohé výroky z dochovaných sbírek jsou zjevně velmi staré, i když jejich stáří není možné určit. Akúsmata byla předmětem učených výkladů již ve čtvrtém století př. Kr., například ze strany jistého Anaximandra z Milétu, jenž byl znám Xenofóntovi (srv. slovník Suda, s.v. Αναξίµανδρος = DK 58 C 6; Xenofón, Symp. 3,6). Několika těmto textům můžeme proto do určité míry důvěřovat a zařadit je do této kapitoly věnované životu a myšlení samotného Pythagory, třebaže se na ně nemůžeme spolehnout s úplnou jistotou. (i) Pravidla abstinence 275 Aristotelés, zl. 195 Rose, DL VIII,34-35 (DK 58 C 3): φησί δ' 'Αριστοτέλης έν τω ττερΐ των Πυθαγορείων τταραγγέλλειν αυτόν άττέχεσθαι των κυάµων ήτοι ότι αίδοίοις είσίν όµοιοι ή ότι Άιδου ττύλαις (άγόνατον γαρ µόνον)· ή ότι φθείρει ή ότι τη τοΰ όλου φύσει όµοιον· ή ότι όλιγαρχικόν κληροΰνται γοΰν αύτοΐς. τά δε πεσόντα µή άναιρεΐσθαι, ύττέρ τοϋ έθίζεσθαι µή άκολάστως έσθίειν ή ότι έττί τελευτιό τίνος· και Αριστοφάνης 8έ των ηρώων φησΐν είναι τά ττίτττοντα, λέγων έν τοις Ήρωσι µηδέ γεύεσθ' άττ' αν εντός της τραττέζης καταττέση. άλεκτρυόνος µή άτττεσθαι λευκοΰ, ότι ιερός τοϋ Μηνός και ικέτης· το δ' ην των αγαθών τω τε Μηνί ιερός· σηµαίνει γαρ τάς ώρας, και το µέν λευκόν της τάγαθοΰ φύσεως, το δέ µέλαν τοΰ κακοϋ. τών ιχθύων µή άτττεσθαι, όσοι ιεροί· µή γαρ δεϊν τά αυτά τετάχθαι θεοΐς και άνθρώττοις, ώσττερ ούδ' έλευθέροις και δούλοις. (35) άρτον µή καταγνύειν, ότι έττί ένα [se. άρτον] οι ττάλαι τών φίλων έφοίτων, καθάττερ έτι και νΰν οι βάρβαροι- µηδέ διαιρεϊ,ν, δς συνάγει αυτούς· οί δέ ττρός τήν έν Άιδου κρίσιν, οι δ' εις ττόλεµον δειλίαν ττοιεΐν οι- δέ, έττεί άττό τούτου άρχεται το όλον. 298 275 Aristotelés ve své práci O pythagorejcích říká, že Pythagoras vybízel, aby se lidé vyhýbali bobům, a to buď kvůli jejich podobnosti s varlaty, nebo kvůli tomu, že připomínají brány Hádu (bob totiž pochází z rostliny, která jako jediná postrádá kolínka), nebo kvůli jejich škodlivosti, nebo kvůli jejich podobnosti s povahou veškerenstva, anebo kvůli tomu, že jsou oligarchické (užívají se totiž při volbě vladařů pomocí losování). Pythagorejcům také nebylo dovoleno sebrat to, co spadlo ze stolu, a to buď proto, aby si zvykli jíst skromně, anebo z toho důvodu, že to bylo určeno nějakému mrtvému. Také Aristofanés tvrdí, že to, co spadne ze stolu, náleží héróům, když ve svých Héróích říká: „Neokoušejte již to, co doma spadlo ze stolu." Nebylo jim též dovoleno dotýkat se bílého kohouta, poněvadž tento živočich je zasvěcen Měsíci a představuje prosebníka a prosba byla pokládána za dobrou věc. Byl zasvěcen Měsíci i proto, že ohlašuje hodiny a bílá barva patří k povaze dobra, zatímco černá k povaze zla. Nebylo jim rovněž dovoleno dotýkat se ryb, které byly pokládány za posvátné, neboť prý nesmí být určen týž pokrm lidem i bohům právě tak, jako to není žádoucí v případě pánů a otroků. Nesměli lámat chléb, protože v dávných časech se přátelé scházeli k jednomu chlebu společnému, jako to ještě dnes činí barbaři, a nesměli ho ani dělit, poněvadž přátele spojuje. Jiní to vysvětlují odkazem na soud v Hádu, další říkají, že dělení způsobuje zbabělost v boji, a ještě další to vykládají tím, že dělením začíná vesmír. Některá z těchto pravidel (stran bobů, kohouta a ryb) se podobají rituálním předpisům, které byly ukládány zasvěcencům různých řeckých mysterijních kultů, když se připravovali k účasti na obřadu. V jiných případech (drobení, chleby) byl Aristotelés nepochybně v právu, když srovnával tyto lidové zvyky s barbarskými praktikami. Obecně je patrně významné, že vysvětlení, která předkládá, jsou tak početná a různorodá. Pythagorejci měli sami pravděpodobně více jasno v tom, jaké příkazy musí zachovávat, než v jejich racionálním výkladu. Za zmínku stojí zejména skutečnost, že pravidla zmíněná v úryvku 275 neukládají úplné vegetariánství, které představuje přirozený důsledek nauky o transmigraci (srv. DL VIII, 19, tj. Aristotelés, zl. 194 Rose, který ukazuje, že bylo zakázáno jíst pouze určité 299 části těla zvířat). Ve skutečnosti neexistují žádné doklady z pátého století dosvědčující pythagorejské odmítnutí zvířecí oběti, která ostatně tvořila ústřední bod mnoha náboženských aktivit řecké polis, v jejichž záležitostech sehráli pythagorejci jižní Itálie tak významnou úlohu. Rozpory v pramenech ze čtvrtého století ukazují, že tato otázka se v pythagorejském hnutí musela stát velmi kontroverzním tématem. (ii) Jiné zákazy 276 Aristotelés, zl. 197 Rose, Porfyrios, Vita Pyth. 42 (DK 58 C 6): ή ν δε καΐ άλλο είδος των Συµβόλων τοιούτον, „ζυγόν µή ύττερβαίνειν", τουτέστι µή ττλεονεκτεΐν, „µή το ττΰβ τη µαχαίρα σκαλεύειν", όπερ ήν µή τον άνοιδοΰντα και όργιζόµενον κινεΐν λόγοις τταρατεθηγµένοις, „στέφανόν τε µή τίλλειν", τουτέστι τους νόµους µή λυµαίνεσθαι· στέφανοι γαρ ττόλεων ούτοι, ττάλιν δ' αύ έτερα τοιαΰτα „µή καρδίαν έσθίειν", οίον µή λυττεΐν εαυτόν άνίαις, ,,µηδ' έττι χοίνικος κα·θέζεσθαι", olov µή άργόν ζην, ,,µηδ' άττοδηµσΰντα έττιστρέφεσ·θαι", µή έχεσθαι τοϋ βίου τούτου άιτο·θντΓ)σκοντα. 276 Existoval však i jiný druh symbol,13 která vypadala takto: „nepřekračuj váhu", to znamená „nebuď ziskuchtivý"; „nerozhrabávej oheň mečem", to znamená „nerozněcuj ostrými slovy člověka kypícího hněvem"; „neotrhávej věnec", to znamená „nenič zákony, které jsou ozdobami měst". Nebo opět: „nejez srdce", to znamená „nerozdírej se zármutkem"; „nesedej na mírku obilí", to znamená „nežij v lenosti"; „když jsi na cestě, neobracej se", to znamená „když umíráš, neulpívej na životě". Tato akúsmata (z první poloviny dlouhého výčtu, který uchoval Porfyrios) znějí jako moudrosti z přísloví, ačkoli jsou vybrána a interpretována tak, že vytvářejí natolik nekompromisní puritánskou eti13 Jiné druhy symbol ilustruje úryvek 281. 300 ku, že by byla pro většinu Řeků sotva přijatelná. Taková přísloví samozřejmě nikdy nebyla míněna tak, aby byla chápána doslovně,14 ale některé z uvedených významů (např. ty, které se týkaly zákonů, života a smrti) odrážejí specificky pythagorejské zájmy; maximy vykládané tímto způsobem proto mohly mít původně širší využití. (iii) Číslo a „ harmonie " 277 Iamblichos, Vita Pyth. 82 (DK 58 C 4): πάντα δέ τά ούτως <καλσύµενα> Ακούσµατα διχιρηται εις τρία είδη· τά µέν γαρ αυτών τί έστι σηµαίνει, τά δε τί µάλιστα, τά δε τί δει ττράττειν ή µή ττράττει,ν. τά µέν ούν τί έστι τοιαύτα, οίον τί έστι αϊ µακάρων νήσοι; ήλιος και σελήνη, τί έστι το έν ∆ελφοίς µαντεϊον; τετρακτύς- δττερ εστίν ή αρµονία, έν ή αϊ Σειρήνες. τά δέ τί µάλιστα, οίον τί το δικαιότατον; ·θΰειν. τί τό σοφώτατον; αριθµός, δεύτερον δέ ό τοις ττράγµασι τά ονόµατα θέµενος. τί σοφώτατον τών τταρ' ήµϊν; ί ατρική. τί κάλλιστον; αρµονία, τί κράτιστον; γνώµη, τί άριστον; ευδαιµονία, τί δέ άληθέστατον λέγεται; δτι ττονηροϊ οι άνθρωποι. 277 Všechna <takzvaná> akúsmata se rozpadají do tří skupin: první z nich vyznačuje, co nějaká věc je, druhá určuje, co má nějakou vlastnost v nejvyšším stupni, a třetí vymezuje, co je třeba činit nebo nečinit. Příklady ze skupiny „co nějaká věc je" jsou takovéto: Co jsou ostrovy blažených? Slunce a Měsíc. Co je věštírna v Delfách? Tetraktys, která představuje harmonii, v níž zpívají Sirény. Příklady ze skupiny „co má nějakou vlastnost v nejvyšším stupni" jsou takovéto: Co je nejspravedlivější? Obětovat. Co je nejmoudřejší? Číslo, ale hned na druhém místě je to ten, kdo věcem dal jména. Co je nejmoudřejší z věcí, které 14 Jiní autoři však zaznamenávají akúsmata, která podle všeho nejsou než primitivní pověry typu „plivej si na odstřižené vlasy a nehty" nebo „při nazouvání bot začínej pravou nohou, ale při mytí nohou začínej levou" (z Iamblicha, Protr. 21 = DK 58 C 6). 301 jsou v naší moci? Lékařství. Co je nejkrásnější? Harmonie. Co je nejmocnější? Znalost. Co je nejlepší? Štěstí. Jaká věc platí za nejpravdivější? Že lidé jsou špatní. Není známo, kdo byl za tuto trojdílnou klasifikaci původně zodpovědný, ačkoli někteří moderní odborníci ji přisuzují Aristotelovi. Příklady z třetí skupiny, kterou Iamblichos uvádí, jsme již probírali (275-276). Jeho příklady ze skupiny druhé, třebaže jsou jakožto formy mudrosloví staré, se zdají být značně ovlivněny pozdní filosofií, a to obsahem i terminologií. Specifičtěji pythagorejské jsou příklady z první skupiny, které sdělují, co nějaká věc je. Zvláště důležitý je mezi nimi výrok, který se týká delfské věštírny.15 Skutečným pramenem moudrosti, která postihuje všechny věci, je tetraktys, to jest první čtyři přirozená čísla, která jsou pojata jako spojená různými vztahy. Význam tetraktys stejně jako význam věštby vyžaduje interpretaci (srv. Hérakleitos 244), i když její náznak je již dán: z prvních čtyř přirozených čísel lze vytvořit harmonický poměr kvinty, kvarty a oktávy (srv. akúsma o kráse).16 Centrální důležitost těchto poměrů 15 Pythagorovo učení mohlo být delfskému Apollónovi zavázáno i méně metaforickým způsobem, viz 278 Aristoxenos, zl. 15 Wehrli, DL VIH,8 (DK 14,3): φησί δέ και ό Άριοτόξενος τα πλείστα των ηθικών δογµάτων λαβείν τόν Πυθαγόραν τταρά Θεµιστοκλείας της έν ∆ελφοΐς. (Avšak také Aristoxenos říká, že Pythagoras převzal většinu ze svých etických nauk od delfské kněžky Themistokleie.) Takové nauky mohly na lézt výjimečně příznivé přijetí v Krotónu a Metapontu, městech oddaných uctívání Apollóna „Očišťovatele" (viz W. Burkert, Loře, str. 113-114; srv. též 273). 16 Viz dále 279 Sextos Empeirikos, Adv. math. VII.94-95: και τούτο έµφαίνοντες οι ΠυθαγορικοΙ ττοτέ µέν είώθασι λέγειν τό „αριθµώ δε τε ττάντ' έττέοικεν", ότέ δε τόν φυσικώτατον όµνύναι όρκον σύτωσί, „ού µά τόν άµετέρα κεφάλα τταραδόντα τετρακτύν, / ττηγήν άενάσυ φύσεως ρίζωµα τ'έχ ουσαν", τόν µέν τταραδόντα λέγοντες Πνθαγόραν (τούτον γαρ έθεοττοίσυν), τετρακτύν δέ αριθµόν τίνα, 6ς έκ τεσσάρων των ττρώτων αριθµών συγκείµενος τόν τελειότατον άττήρτιζεν, ώσττερ τόν δέκα· εν γαρ και δύο και τρία και τέσσαρα δέκα γίνεται, έστι τε ούτος ό αριθµός ττρώτη τετρακτύς, ττηγή δέ 302 pro rané pythagorejce lze zahlédnout v odkazu na Sirény, jejichž píseň Platón ztotožňuje s hudbou sfér, v nichž se pohybují nebeská tělesa (Resp. X,616b-617e, srv. úryvek 449 níže). Harmonie neboli „vyladěnost" pro ně měla obecný, ba dokonce kosmický význam. Toto učení o harmonii a numerickém poměru s velkou pravděpodobností pochází od samotného Pythagory. Přinejmenším v době Platóna a Aristotela byla aplikace číselné teorie na hudbu určitě centrálním zájmem pythagorejců. Je také svůdné spatřovat v Pythagorovi myslitele, jenž dal podnět k fascinaci myšlenkou harmonie pojaté jako princip řádu ve věcech, což nalézáme u filosofů tak rozdílných, jakými byli Hérakleitos (207-209), Empedoklés (viz zejména 348-349, 360, 373-374, 388) a Filolaos (424, 429). Přesto výslovný doklad, že Pythagoras objevil skutečnost, že základní hudební vztahy v oktávě mohou být vyjádřeny jednoduchými číselnými poměry, nacházíme pouze u pozdních a nedůvěryhodných autorů, kteří v poslední instanci mohou záviset na Xenokratovi (zl. 9 Heinze, Porfyrios, In Ptol. 30,2 n.), aniž by se tak však jejich tvrzení stalo pravděpodobnější. Aristoxenos nespojoval fyzikální důkaz této myšlenky (za pomoci bronzových disků) s Pythagorou, nýbrž ji přisuzoάενάου φύσεως λέλεκται τταρόσον κατ' αυτούς ό σύµπας κόσµος κατά άρµονίαν διοικείται, ή δέ αρµονία σύστηµα έστι τριών συµφωνιών, της τε δια τεσσάρων και της δια πέντε και της δια πασών, τούτων δέ των τριών συµφωνιών αϊ άναλογίαι έν τοίς ττροειρηµένοις τέτταρσιν άριθµοίς ευρίσκονται, Ιν τε τω ένί κάν τω δύο κάν τώ τρία κάν τώ τέσσαρα. (Α toto naznačujíce měli pythagorejci nikdy ve zvyku říkat, že „všechny věci se podobají číslu", zatímco jindy skládali tuto nejmocnější přísahu: „Nikoli, při něm, který předal naší hlavě tetraktys, jež obsahuje pramen a kořen věčně přírody." „ Tím, který předal", míní Pythagoru, protože ho zbožštili, a mluví-li o tetraktys, mají na mysli určitě číslo, které se skládá ze čtyř prvních přirozených čísel a vytváří číslo nejdokonalejší, jakým je například číslo deset, ježto jedna, dva, tři a čtyři dávají dohromady deset. Toto číslo vytváří první tetraktys a je zváno „pramenem věčné přírody", ježto je podle nich celý vesmír uspořádán podle harmonie; harmonie je pak skladbou tří souzvuků, tj. kvinty, kvarty a oktávy, a poměry těchto tří souzvuků se nalézají ve výše zmíněných čtyřech číslech, tj. v jedničce, dvojce, trojce a čtyřce.) 303 val pythagorejci z počátku pátého století - Hippasovi (zl. 90 Wehrli, Schol. in Plat. Phaedr. 108d = DK 18,12). Rozpor v pramenech je v tomto bodě způsoben nejspíše tím, že již ve starověku měli pythagorejci různé názory na původ vědeckého a teoretického přístupu ve své vlastní tradici: 280 Iamblichos, Comm. math. scient., p. 76,16-77,2 Festa: δύο δ' εστί της 'Ιταλικής φιλοσοφίας είδη, καλούµενης δέ Πυθαγορικής. δύο γαρ ήν γένη και των µεταχειριζοµένων αυτήν, οι µέν άκουσµατικοί, οι δέ µαθηµατικοί, τούτων δέ οί µέν άκουσµατικοί ώµολογοΰντο Πυθαγόρειοι είναι ύττό των έτερων, τους δέ µαθηµατικούς ούτοι ούχ ώµολόγουν, ούτε την ιτραγµατείαν αυτών είναι Πυθαγόρου, άλλα Ίττττάσσυ. τον δ' 'Ίττττασον οί µέν Κροτωνιάτην φασίν, οί δέ Μεταττοντΐνον. οί δέ ττερί τα µαθήµατα των Πυθαγορείων τούτους τε όµολογοΰσιν είναι Πυθαγορείους, και αυτοί φασιν έτι µάλλον, και ά λέγουσιν αυτοί αληθή είναι. 280 Existují dva druhy italské filosofie, která je zvána pythagorejská. Ti, kteří ji pěstovali, byli totiž dvojího druhu, a sice akúsmatici a mathématici. Z nich byli akúsmatici od ostatních uznáváni jako pythagorejci, avšak sami mathématiky jako pythagorejce neuznávali a domnívali se, že jejich nauka nepochází od Pythagory, nýbrž od Hippasa (o Hippasovi jedni říkají, že pocházel z Krotónu, druzí, že byl Metaponťan). Avšak ti z pythagorejců, kteří se zabývali vědami (mathémata), uznávají, že akúsmatici jsou pythagorejci, a tvrdí, že oni sami jsou jimi ještě více a že to, co o sobě sami říkají, je pravda. Vzápětí následuje líčení (které chce budit dojem, že pochází od mathématiků), jak už od začátku mezi Pythagorovými stoupenci existovalo rozdělení na starší muže, kteří se zabývali politikou a přijali pythagorejství jednoduše jako způsob života (činíce nepochybně svými průvodci akúsmata), a na muže mladší, kteří měli více volného času a schopností ke studiu. Dozvídáme se, že mathématici neuznávali Hippasa a připisovali samému Pythagorovi nauku, kterou mu akúsmatici upírali. 304 Tvrzení, že pythagorejská spekulace o hudbě a čísle pochází od Hippasa, je vysoce nepravděpodobné. Ale nikdo by s ním nemohl přijít, kdyby se Pythagorovo jméno pojilo (například) s objevem harmonických poměrů stejně pevně jako (například) s vírou v reinkarnaci. Pravděpodobnější se zdá následující vysvětlení: (1) Numerické poměry tří souzvuků, které zmiňuje úryvek 279, byly známy již v Pythagorově době - zřejmě byly výsledkem pozorování rozdílu v naladění jednotlivých strun, které měly stejné napětí a jejichž délky se lišily podle poměrů v tetraktys. (2) Pythagoras propůjčil aplikovatelnosti těchto poměrů na hudební intervaly mimořádný obecný význam. (3) Následně raní pythagorejci typu Hippasa mohli usilovat o to, aby pro tuto aplikovatelnost nalezli nové a působivé důkazy (odtud pochází známá historka o muzikálním kováři, viz např. Iamblichos, Vita Pyh. 115 n.; Macrobius, Somn. Scip. 11,1,9 n.; viz k tomu W. Burkert, Loře, str. 375-377). Akúsma o delfské věštírně obsahuje určitý mystický příslib, že svět vykazuje řád a racionalitu. Tato nauka připouští jak metafyzické, kosmologické a matematické rozvíjení ze strany lidí rafinovaných, tak dětinské numerologické kombinování ze strany lidí důvěřivých, což jsou dvě skupiny, které se navzájem nevylučují. Obě tyto tendence byly v pozdním pythagorejském myšlení přítomny, což je ostatně jen přirozené, pokud byla tato nauka skutečně Pythagorova vlastní. (iv) Osud duše 281 Aristotelés, zl. 196 Rose, Porfyrios, Vita Pyth. 41 (DK 58 C 2): έλεγε δέ τίνα και µυστικφ τρόπω συµβολικώς, α δή έττί ττλέον 'Αριστοτέλης άνέγραψεν, olov ότι την θάλατταν µέν έκάλει είναι Κρόνου δάκρυον, τάς δέ άρκτους 'Ρέας χείρας, την δέ Πλειάδα Μουσών λΰραν, τους δέ ττλανήτας κΰνας της Περσεφόνης, τον δ' έκ χαλκοΰ κρουοµένου γινόµενον ήχον φωνήν ειναί τίνος τών δαιµόνων έναττειληµµένην τω χαλκώ. 282 Aristotelés, zl. 196 Rose, Ailianos, Var. hist. IV.17 (DK 58 C 2): και τον σεισµόν έγενεαλόγει ουδέν άλλο είναι ή σΰνοδον των τεθνεώτων, ή δέ ιρις έφασκεν ώς αυγή τοϋ ήλιου εστί 305 καΐ ό πολλάκις έµιτί/ίττων τοις ώσίν ήχος φωνή των κρειττόν ων. 283 Aristotelés, An. post. 11,11, 94b32-34 (DK 58 C 1): ει βροντφ ... ει ώς οι Πυθαγόρειοι φασιν, απειλής ένεκα τοις έν τφ Ταρτάρω, όπως ψοβώνται. 281 [Pythagoras] pronášel určité věci mystickým a symbolickým způsobem, z nichž většinu zapsal Aristotelés. Například, že na zýval moře slzou Kronovou, souhvězdí Medvědic rukama Rhey, Pleiády lyrou Mús a planety Persefoninými psy; zvuk rozezně lého bronzu pak prý podle něj byl hlasem božské síly (daimón), která byla v bronzu uvězněna. 282 Říkal také, že zemětřesení nemá původ v ničem jiném než v se tkání mrtvých, že duha je záře slunce a že ozvěna, která často vpadá do našich uší, je hlasem těch, kteří jsou mocnější než my. 283 Pokud zahřmí..., zdali se to děje, jak říkají pythagorejci, kvůli pohrožení těm, kteří jsou v Tartaru, aby se báli? S pomocí svého skrupulózního chování (275-276) a hlubšího pochopení přirozenosti věcí (srv. 277) musel pythagorejský zasvěcenec doufat, že po smrti získá pro svou duši blaženost. Úryvky 281-283 (společně s akúsmatem 277, které se týká ostrovů blažených) stejně jako mnoho praktických maxim (srv. Iamblichos, Vita Pyth. 85) obracejí zasvěcencovu mysl k myšlenkám výslovně zaměřeným na smrt. Tyto výroky zakládají systematicky racionalizující interpretaci mýtu (včetně některých proměn v názvosloví souhvězdí), kterou široce rozpracovávají ve službách charakteristické eschatologie. Mytické osobnosti a události jsou vykládány jako rysy přirozeného světa okolo nás, který však není chápán reálně jako příroda, nýbrž je pojímán jako určité divadlo zaplněné neviditelnými bytostmi, které hrají drama života a smrti. Toto schéma není dnes jako celek zcela srozumitelné, ale jeho klíčovými body jsou zřetelně Slunce a Měsíc, které představují místo odpočinku pro blažené, a podzemní oblast podsvětí (srv. eleusínskou eschatologii v homérském hymnu na Démétér, Hym. Cer. 480-482). Odráží se též ve známé ódě na vítězství Théróna z Akragantu (na Sicílii), kterou r. 476 př. Kr. složil básník Pindaros: 306 284 Pindaros, Olymp. 11,56-77: ■θανόντων µεν έν·θάδ' αύτίκ' άττάλαµνοι φρένες ττοινάς έτεισαν - τα δ' έν τφδε ∆ιός άρχφ άλιτρά κατά γάς δικάζει τις έχθρα 60 λόγον φράσαις ανάγκα· ίσαις δέ νύκτεσσιν αίεί, ϊσαις δ' άµέραις άλιον έχοντες, άττονέστερον έσλοί δέκονται βίοτον, οΰ χθόνα ταράσσοντες έν χερός άκµφ ουδέ ττόντιον ύδωρ 65 κεινάν τταρά δίαιταν, άλλα τταρά µέν τιµίοις •θεών ο'ίτινες έχαιρον εύορκίαις άδακρυν νέµονται αιώνα, τοί δ' άττροσόρατον όκχέοντι ττόνον. όσοι δ' έτόλµασαν έστρίς έκατέρωθι µείναντες άττό πάµπαν αδίκων έχειν 70 ψυχάν, έτειλαν ∆ιός όδόν τταρά Κρόνου τύρσιν· ένθα µακάρων νάσον ώκεανίδες αύραι ττεριιτνέοισιν· άνθεµα δέ χρυσοί φλέγει, τά µέν χερσό·θεν άττ' άγλαών δενδρέων, ύδωρ δ' άλλα φέρβει, δρµοισι τών χέρας άναττλέκοντι και στεφάνους 75 βουλαΐς έν όρθαΐσι Ραδαµάνθυος, όν ττατήρ έχει µέγας έτοΐµον αύτφ ιτάρεδρον, ιτόσις ό πάντων 'Ρέας ύττέρτατον έχοίσας ·θρόνον. 284 Ti ze zemřelých, jejichž mysl podlehla nezákonnosti, platí pokutu ihned zde [na zemi] - ale zločiny v tomto Diově království soudí dole pod zemí ten, kdo vynáší soud s neúprosnou nutností. Ti dobří, na které stále září Slunce a mají stejné dny a stejné noci, dostávají údělem život bez útrap, nerozrývajíce kvůli skrovné obživě mocí svých paží zem ani mořskou vodu; v přítomnosti ctěných bohů všichni, kteří se těšili dodržováním přísah, mají údělem život bez slz, kdežto ostatní musí snášet lopotu, na niž nelze pohlédnout. Ti pak, kteří pobyli v obou světech a měli třikrát odvahu udržet své duše prosté všech bezprávných 307 skutků, završí Diovu cestu ke Kronově věži, kde mořské vánky ovívají ostrov blažených a zlaté květiny září - některé na souši z třpytivých stromů, jiné pak živí voda. Řetízky z těchto květin ovíjejí své ruce a věnce, a to podle spravedlivých rozhodnutí Rhadamanthya, jehož má jako přísedícího vedle sebe v pohotovosti velký otec, manžel Rhey, jejíž trůn vyniká nade všechno. Tato báseň byla pravděpodobně napsána - stejně jako úryvek 410 níže - pro nějakého zadavatele se specificky pythagorejskými názory. Ačkoli značná část vztahů mezi soudem, trestem a reinkarnací nutně zůstává v mlze, úryvek 284 společně s úryvky 281-283 naznačuje, že Pythagoras učil eschatologii, která obsahovala následující body: (1) po smrti se duše stává předmětem božského soudu; (2) špatné lidi očekává v podsvětí trest (snad provázený nadějí na případné osvobození: 410), ale (3) pro dobré je vyhrazen lepší osud, poněvadž se mohou nakonec dostat na ostrovy blažených, pokud se ovšem dokázali držet stranou špatnosti i na onom světě a během následující inkarnace na tomto světě (Platón, Gorg. 523a-b). Závěr 285 Porfyrios, Vita Pyth. 19 (DK 14,8a): ά µέν ούν έλεγε τοις συνοϋσι, ουδέ εις έχει φράσαι βεβαίως- και γαρ σύδ' ή τυχούσα ή ν τταρ' αύτοϊς σιωττή. µάλιστα µέντοι γνώριµα τταρά τίάσιν έγένετο ιτρώτον µέν ώς άθάνατον ειναί φησι την ψυχήν, είτα µεταβάλλουσαν εις άλλα γένη ζφων, ττρός δέ τούτοις ότι κατά ττεριόδσυς τινάς τά γενόµενα ττοτε ττάλιν γίνεται, νέον δ' ουδέν άττλώς έστι και οτι ττάντα τά γινόµενα έµψυχα οµογενή δει νοµίζειν. φαίνεται γάρ είς την 'Ελλάδα τά δόγµατα ττρώτος κοµίσαι ταΰτα Πυθαγόρας. 285 Το, co říkal svým druhům, nikdo nemůže vypovědět s jistotou, neboť mlčenlivost, kterou zachovávali, byla mimořádná. Všem lidem se nicméně stalo obecně známo toto: za prvé říkal, že duše je nesmrtelná; dále, že přechází do různých druhů živočichů; pak že věci, které se odehrávají, probíhají v určitých cyk308 lech znovu, takže nic není zcela nové; a konečně, že všechno, co se objevuje jako oduševnělé, je třeba pokládat za příbuzné. Pythagoras se zdá být totiž první, kdo tyto nauky přinesl do Řecka. Úryvek 285 (který pochází pravděpodobně z Dikaiarcha) shrnuje obraz Pythagorovy nauky, který potvrdilo i naše studium pramenů, ačkoli vynechává jeden či dva body, na které jsme položili určitý důraz (zejména myšlenky o čísle a harmonii), a obsahuje jiné, které jsme dosud nezmiňovali, například pythagorejské mlčení (srv. Aristotelés, zl. 192 Rose = DK 14,7; DL VIII,15) či víru v cyklický návrat všech věcí a událostí (srv. Eudémos u Simplikia, In Arist. Phys. 732,30 = DK 58 Β 34). Podobně jako jiné prameny ani úryvek 285 neposkytuje žádnou narážku na jakýkoli důvod, který by Pythagoras pro nějakou ze svých nauk nabídl. A podobně jako ony i úryvek 285 skýtá jen malou oporu k tomu, abychom v obsahu Pythagorova myšlení rozpoznali něco výlučně filosofického či vědeckého. Musíme proto vyvodit, že Pythagoras byl filosof jen potud, nakolik byl mudrc (srv. str. 277 n. výše). Pokud však na něj pohlédneme v širší perspektivě, byl jeho příspěvek k řeckému myšlení originální, atraktivní a trvalý. 309 VIII PARMENIDÉS Z ELEJE Časové zařazení a život 286 Platón, Parm. 127a (DK 29 A 11): εφη δέ δη ό Αντιφών λέγειν τόν Πυθόδωρον δτι άφίκοιντό ποτέ εις Πανα θήναια τά µεγάλα Ζήνων τε και Παρµενίδης, τόν µεν συν Παρµενίδην ευ µάλα δη πρεσβύτην είναι, σφόδρα πολιόν, καλόν δέ κάγαθόν την όψιν, περί έτη µάλιστα ιτέντε και έξήκοντα· Ζήνωνα δέ εγγύς ετών τετταράκοντα τότε είναι, εύµήκη δέ και χαρίεντα ίδεϊν- και λέγεσθαι αυτόν παιδικά τοΰ Παρµενίδου γεγονέναι. καταλΰειν δέ αύτσύς εφη παρά τω Πυθοδώρω έκτος τείχους έν Κεραµεικφ- οι δή και άφικέσθαι τόν τε Σωκράτη και άλλους τινάς µετ' αύτοΰ πολλούς, έπιθυµοΰντας άκοΰσαι τών τού Ζήνωνος γραµµάτων — τότε γαρ αυτά πρώτον ύπ' εκείνων κοµισθήναι - Σωκράτη δέ είναι τότε σφόδρα νέον. 287 DL Χ.21-23 (DK 28 Α 1): Ξενοφάνους δέ διήκουσε Παρ µενίδης Πύρητος Έλεάτης (τούτον1 Θεόφραστος έν τη Επίτοµη 'Αναξίµανδρου φησιν άκοϋσαι). όµως δ' ούν άκουσας και Ξενοφάνους ουκ ήκολούθησεν αύτω. έκοινώνησε δέ και Άµεινία ∆ιοχαίτα τω Πυθαγορικφ, ώς εφη Σωτίων, άνδρί πένητι µέν, καλώ δέ και άγαθφ. φ και µάλλον ήκολούθησε και αποθανόντος ήρωον ίδρύσατο γένους τε υπάρχων λαµπρού και πλούτου, και ύπ' Άµει1 Theofrastos musel mít na mysli Xenofana, ale Diogenés píše, jako by se jednalo o Parmenida. 310 νιου, άλλ' ούχ ύττό Ξενοφάνους εις ήσυχίαν Ίτροετράιτη ... ήκµαζε δε κατά την ένάτην καΐ έξηκοστήν όλυµταάδα ... λέγεται δέ και νόµους ·θεΐναι τοις ττολίταις, ως φησι Σττεύσιτπτος έν τω Περί φιλοσόφων. 286 Antifón pak vskutku řekl, že podle Pythodórova podání zavítali kdysi Zénón a Parmenidés na Velké panathénaie. Parmenidés byl prý již dosti stár, silně prošedivělý, ale na pohled krásný a ušlechtilý. Bylo mu prý okolo šedesáti pěti let. Zénónovi bylo tehdy ke čtyřiceti, byl štíhlý a pohledný a říkalo se, že je Parmenidovým miláčkem. Ubytovali se prý u Pythodóra za hradba mi v Kerameiku. A právě tam přišel také Sokrates a spolu s ním mnozí další, protože chtěli slyšet předčítání Zénónova spisu, který Zénón s Parmenidem tehdy poprvé přinesli od Athén. Sokrates byl prý tehdy ještě velmi mlád. 287 Xenofanovým posluchačem byl Parmenidés, syn Pyrétův, z Eleje (Theofrastos o něm ve své Epitomé říká, že poslouchal Anaximandra). Ale třebaže byl Xenofanovým posluchačem, nená sledoval ho. Podle Sótióna se stýkal také s pythagorejcem Ameiniou, synem Diochaitovým, který byl sice chudý, ale dob rý a zdatný. Toho prý Parmenidés následoval více. Když Ameinias zemřel, dal mu Parmenidés, který sám pocházel ze slavné ho a bohatého rodu, postavit héróon. A byl to také Ameinias, a nikoli Xenofanés, kdo ho obrátil ke kontemplativnímu živo tu... Jeho akmé spadá do šedesáté deváté olympiády [okolo 500 př. Kr.]... Říká se o něm také, že pro své spoluobčany vytvořil zákony, jak praví Speusippos ve spise O filosofech. Ať už Parmenidés a Zénón někdy navštívili Athény a setkali se s mladým Sokratem, nebo ne, Platónovy údaje o jejich věku nemusejí být přesné. Nicméně skutečnost, že Platón tyto údaje uvádí, v každém případě naznačuje, že mu šlo o chronologickou přesnost. Sokrates byl právě čerstvý sedmdesátník, když byl r. 399 př. Kr. popraven, což znamená, že se narodil r. 470/469. Předpokládáme-li, že slova σφόδρα νέον, „velmi mlád", znamenají, že mu bylo okolo dvaceti, pak k setkání mohlo dojít v r. 450 př. Kr. Parmenidés by se pak byl musel narodit okolo r. 515 př. Kr. a Zénón okolo r. 490 př. Kr. Je sice pravda, že datum, které uvádí Diogenés a které pravděpodobně pochází 311 od Apollodóra, se s touto datací příliš neshoduje; ale jak ukazuje Burnet (Early Greek Philosophy, str. 170), Apollodórova datace závisí pouze na datu založení Eleje (540 př. Kr.), které Apollodóros přijal jako Xenofanovu akmé: Parmenidés se narodil v tomto roce, tak jako se Zénón narodil v roce akmé Parmenidovy. Třebaže snad pozdní Platónův dialog není právě nejuspokojivějším pramenem pro chronologii, sotva lze pochybovat o tom, že je spolehlivější než chronologie Apollodórova. Ostatní informace, jak je shrnuje úryvek 287, pravděpodobně pocházejí z raných zdrojů a mohou být docela dobře pravdivé, zejména Sótiónovo podrobné vyprávění. Byl-li tím, kdo obrátil Parmenida na filosofii, opravdu pythagorejec, pak nenasvědčuje mnoho tomu, že by se Parmenidés ve svém zralém myšlení nadále zabýval pythagorejskými myšlenkami, snad s výjimkou popisu rození jako čehosi „neblahého" (306) a učení o osudu duše, o němž se krátce a náznakovitě zmiňuje Simplikios v souvislosti se zl. 13 (In. Arist. Phys. 39,18). Představu, že Parmenidovým učitelem byl Xenofanés, přejal Theofrastos od Aristotela, který ji opět pravděpodobně odvodil z jedné možná ne zcela vážně míněné poznámky v Platónově dialogu Sofistés (viz 163 s diskusí na str. 213 nn.). U Parmenida nicméně nepochybně existují ohlasy - a nejenom slovní - Xenofanovy theologie (170 a 171) a epistemologie (186-189). A rovněž Parmenidovo rozhodnutí vyložit svou filosofii formou hexametrů mohlo být docela dobře vyvoláno příkladem Xenofana, jenž druhou část své dlouhé dráhy strávil na Sicílii a v jižní Itálii. Parmenidova hexametrická báseň Parmenidovi se připisuje jediné „pojednání" (DL 1,16 = DK 28 A 13). Podstatné zlomky tohoto díla - básně složené v hexametrech - se dochovaly z valné části díky Sextu Empeirikovi (prooimion) a Simplikiovi (který do svých komentářů k Aristotelovu spisu O nebi a k jeho Fyzice přepsal další úryvky „vzhledem k vzácnosti tohoto pojednání"). Staří i moderní kritici jsou zajedno, pokud jde o nízké ocenění Parmenidových vloh jako spisovatele. Parmenidés nemá dar snadného vyjadřování a jeho zápas o vměstnání nových, obtížných a vysoce abstraktních filosofických myšlenek do metrické formy má často za 312 následek neprojasnitelnou temnost, zejména syntaktickou. Ale na druhé straně v méně argumentativních pasážích své básně Parmenidés dosahuje jisté neobratné velikosti. Báseň uvedená prooimiem se rozpadá do dvou částí. První podává výklad o „neochvějném srdci dobře zakulacené pravdy" (288,29). Argumentace této části je radikální a silná. Parmenidés tvrdí, že v každém zkoumání existují dvě a pouze dvě logicky koherentní možnosti, které se navzájem vylučují: buď že předmět zkoumání existuje, anebo že neexistuje. Z epistemologických důvodů vylučuje druhou možnost jako nesrozumitelnou. Poté osočuje obyčejné smrtelníky, že svými míněními ukazují, že nikdy nevolí mezi oběma cestami, cestou , jest" a cestou „není", nýbrž že sledují obě dvě bez rozlišení. V závěrečném oddílu této první části provádí průzkum jediné jisté cesty, cesty Jest", a pomocí překvapivě deduktivního postupu dokazuje, že existuje-li cosi, pak to nemůže vznikat ani zanikat, proměňovat se ani pohybovat se ani podléhat jakékoli nedokonalosti. Parmenidovy argumenty a jeho paradoxní závěry měly nesmírný vliv na pozdější řeckou filosofii; jeho metoda i jeho vliv byly právem přirovnány k metodě a vlivu Descartova cogito. Parmenidova metafyzika a epistemologie neponechávají žádný prostor pro kosmologie, jaké budovali jeho iónští předchůdci, ba vůbec pro jakoukoli víru ve svět, jak nám jej odhalují naše smysly. Nicméně ve druhé (a mnohem zlomkovitěji dochované) části básně podává Parmenidés výklad o „míněních smrtelníků, v nichž není pravé spolehlivosti". Status a důvod tohoto výkladu jsou nejasné. Prooimion 288 DK 28 Β 1 (Sextos Empeirikos, Adv. math. VII,3,1-3O; Simplikios, De caelo, 557,25 nn., ř. 28-32): 'ÍTTTTOi ταί µε φέρουσιν όσον τ' έττί θυµός ίκάνοι ττέµττον, έιτεί µ' ές όδόν βήσαν πολύφηµο ν άγουσαι δαίµονος, ή κατά ττάντ' άστη 2 φέρει είδότα φώτα· 2 Ke konjektuře άστη viz A. H. Coxon, CQ N.S. 18, 1968, str. 69; 313 τη φερόµην τη γάρ µε ττολύφραστοι φέρον ΪΤΓΪΓΟΙ 5 άρµα τιταίνσυσαι, κούραι δ' όδόν ήγεµόνευον. άξων δ' έν χνοίησιν ϊει σύριγγος αυτήν αίθόµενος (δοιοϊς γάρ έττείγετο δινωτοΐσιν κύκλοις άµφοτέρωθεν), ότε σττερχοίατο ιτέµττειν Ήλιάδες κούραι, ιτρολητοϋσαι δώµατα Νυκτός 10 εις φάος, ώσάµεναι κρατών άττο χερσι καλύπτρας, ένθα ιτύλαι Νυκτός τε και "Ηµατός είσι κελεύθων, και σφας ύιτέρθυρον άµφις έχει και λάινος ουδός, αύται δ' αίθέριαι ττλήνται µεγάλοισι θυρέτροις· των δε ∆ίκη "ΠΌλύ-ΠΌΐνος έχει κληΐδας άµοιβούς. 15 τήν δη παρφάµεναι κοϋραι µαλακοΐσι λόγοισιν ττεΐσαν έπιφραδέως, ως σφιν βαλανωτόν όχήα άιττερέως ώσειε ττυλέων άττο- ταί δε θυρέτρων χάσµ' αχανές ποίησαν άνατττάµεναι ττολυχάλκους άξονας έν σύριγξιν άµοιβαδόν είλίξασαι 20 γόµφοις και ττερόνησιν άρηρότε· τή φα δι' αύτέων ί·θΰς έχον κοΰραι κατ' άµαξιτόν άρµα και 'ίιττΓους. καί µε θεά ττρόφρων ύπεδέξατο, χείρα δέ χειρι δεξιτερήν έλεν, ώδε δ' έττος φάτο καί µε ττροσηύδα-ώ κοΰρ' άθανάτοισι συνάορος ήνιόχοισιν, 25 ϊ-ττιτοις ταί σε φέρουσιν ίκάνων ήµέτερον δώ, χαϊρ', έιτεί ούτι σε µοίρα κακή ιτρούττεµττε νεέσθαι τήνδ' όδόν (ή γαρ άιτ' άνθρώττων έκτος ιτάτου εστίν), άλλα θέµις τε δίκη τε. χρεώ δέ σε πάντα ιτυθέσθαι ήµέν Άληθείης εύκυκλέος3 άτρεµές ήτορ 30 ήδέ βροτών δόξας, ταΐς ούκ ένι ττίστις αληθής, άλλ' έµττης καί ταύτα µαθήσεαι, ώς τά δοκούντα χρήν δοκίµως είναι διά τταντός ττάντα ττερώντα.4 Α. Ρ. D. Mourelatos, The Route of Parmenides, str. 22 n., 31. 3 εύκυκλέος Simplikios, toto čtení hájí H. Diels, Parmenides' Lehrgedicht, Berlin 1897, str. 54-57; εύττειθέος Sextos (lectio facilior), toto čtení má dnes několik obhájců, např. A. P. D. Mourelatos, The Route of Parmenides, str. 154-157. 4 ιτερώντα Simplikios A; ττερ όντα DEF 314 288 Klisny, které mne nosí až tam, kam dosahuje impuls mého srdce, byly mým průvodem, když se mnou vstoupily na proslavenou cestu bohyně, která vede vědoucího muže po všech městech. Po ní jsem se ubíral, neboť po ní mne vezly přemoudré klisny, jež táhly vůz, zatímco dívky ukazovaly cestu. Rozpálená náprava v pístech zvučela jako píšťala, neboť ji z obou stran svírala dvě dobře zaoblená kola, když mne přispěchaly provázet dcery Slunce, jež vyšly z příbytku Noci na světlo a svýma rukama sňaly závoje se svých hlav. Tam jsou brány cest Noci a Dne, jež objímá překlad a kamenný práh. Brány, jež sahají vysoko do vzduchu, jsou uzavřeny velikými dveřmi, od nichž má střídavé klíče trestající Spravedlnost. Tu dívky přemluvily laskavými slovy a opatrně ji přesvědčily, aby odstranila ze dveří závoru se zástrčkou. Křídla dveří, která se otevřela, vytvořila zející propast, otáčejíce střídavě v ložisku bronzovými čepy, jež byly připevněny nýty a hřeby. Tudy, přímo mezi nimi po vozové cestě, vedly dívky koně a vůz. A bohyně mne vlídně uvítala, uchopila mne pravou rukou za pravou ruku a oslovila mne touto řečí: „Mládenče, jenž přicházíš do mého domu po boku nesmrtlených vozatajek a klisen, které tě vezou, buď zdráv! Neboť to nebyl zlý osud, co tě vyslalo na tuto cestu - vždyť vede mimo stezky lidí -, nýbrž právo a spravedlnost. Je třeba, aby ses dozvěděl vše: jak neochvějné srdce pěkně zakulacené pravdy, tak mínění smrtelníků, v nichž není pravé spolehlivosti. Přesto máš zvědět i toto: jak by to, co je míněno, mohlo být pokládáno za jisté, pronikajíc veskrze všemi věcmi." Parmenidovým hlavním cílem v těchto řádcích je pozvednout nárok na poznání pravdy, které leží mimo běžný dosah smrtelníků. Tento nárok je vyjádřen dramaticky prostřednictvím motivů převzatých do značné míry z Homéra a Hésioda, a to v odpovídající dikci a metru. Upozorňuje se občas na to, že Parmenidova pouť k bohyni připomíná magická putování šamanů. Jak jsme však poznamenali výše (str. 298), jsou doklady o šamanistických tradicích v raném Řecku sporné. Sextos, jehož následuje řada moderních badatelů, chápal Parmenidovu pouť jako alegorii osvícení, jako jakési přenesení z noci nevědění 315 do světla poznání. Avšak Parmenidés svou cestu v záři světla již zahajuje, jak se sluší na „muže, který ví". Pointu vyprávění naznačují spíše překážky, které je třeba překonat, a cíl cesty, což jsou dva momenty (pomineme-li popis vozu a jeho pohybu), u nichž básník prodlévá. Parmenidés se snaží opustit důvěrně známý svět běžné zkušenosti, kde se střídají den a noc - střída, kterou řídí zákon „spravedlnosti", jak by uznal také Anaximandros (110). Místo toho se vydává na cestu myšlení („vozová cesta"), která vede k transcendentnímu pochopení neměnné pravdy i smrtelného mínění. Neméně důležitá je jeho zpráva o překážce na cestě k dosažení tohoto cíle: zábrana znemožňující uniknout z říše smrtelného mínění je ohromná, ale ustupuje „laskavému výkladu". Motivy brány Dne a Noci a božského zjevení, vytvořené podle předloh z Hésiodovy Theogonie, jsou vybrány se záměrem vyjádřit nesmírnou propast, která v Parmenidových očích odděluje racionální zkoumání od běžného lidského chápání, a překvapivost toho, co mu jeho vlastní rozum odhalil (srv. k oběma těmto bodům Hérakleitos, např. 205, 206, 210). A náboženské zjevení vyjadřuje vysokou vážnost filosofie a zároveň nárok na autoritu - nikoli však na autoritu mimo diskusi: „posuď rozumem vyvrácení, které jsem podala a které je předmětem velkého sporu", říká bohyně později (294). 289 DK 28 Β 5 (Proklos, In Plat. Parm. 1, p. 708,16 Cousin): ... ξυνόν δέ µοί έστιν διητοθεν άρξωµοα· τόθι γαρ ιτάλι,ν ϊξοµοα orWKs. 289 Bod, z něhož hodlám začít, je společný: k němu se totiž budu znovu a znovu vracet. Úryvek 289 se hodí za prooimion (288) a bezprostředně před úryvek 291, alespoň pokud je jeho smysl ten, že důkazy obsažené v úryvcích 296-299 vycházejí z volby učiněné v úryvku 291 jako ze svého společného základu.3 5 S úryvkem 289 lze srovnat úryvek 290 z Hérakleita (DK 22 Β 103, Porfyrios, Quaest Hom. Ad Il. XIV,200): ξυνόν αρχή και πέρας έττΐ κύκλου. 316 Pravda (i) Volba 291 DK 28 Β 2 (Proklos, In Plat. Tím. 1,345,18; Simplikios, In Arist.Phys. 116,28,3-8): ει δ' άγ' έγών έρέω, κόµισαι δε σύ µΰθον άκουσας, α'ίττερ οδοί µοΰναι διζήσιός είσι νοήσαι· ή µεν όττως έστιν τε και ώς ουκ έστι µή είναι, πειθούς έστι κέλευθος (Άληθείη γαρ όττηδεί), 5 ή δ' ώς ουκ έστιν τε και ώς χρεών έστι µή είναι, την δη τοι φράζω τταναττευθέα έµµεν άταρττόνούτε γαρ άν γνοίης τό γε µή έόν (ού γαρ άνυστόν) ούτε φράσαις. 291 Nuže tedy, já ti řeknu (a ty si s sebou odnes výklad, který uslyšíš), jaké jediné cesty zkoumání lze myslet. Jedna, že [to] jest a že je nemožné, aby [to] nebylo; to je cesta Přesvědčivosti (neboť Přesvědčivost následuje Pravdu). Druhá, že [to] není a že je třeba, aby [to] nebylo; o té prohlašuji, že je to naprosto nezbadatelná stezka: neboť nemůžeš poznat to, co není - vždyť se to nedá provést -, ani to nemůžeš vyjádřit. Bohyně začíná specifikací jediných cest zkoumání, které lze uvažovat. Přitom se zjevně předpokládá, že uvedené dvě cesty jsou logicky exkluzivní: vydáš-li se po jedné, nevydáš se po druhé. Neméně zjevné je, že jsou exkluzivní, protože jsou kontradiktorické (srv. 296,16 „Rozsudek nad tím spočívá v tomto: jest, nebo není.").6 Co je však (Na kruhu jsou začátek a konec společné.) Nicméně vzdor tomu, že Parmenidés hovoří o „pěkně zakulacené pravdě", nemusí zde implicitně mínit, že jeho vlastní myšlení je kruhové. 6 Obtíž: Parmenidés dále upřesňuje pro první cestu, že ,,je nemožné, aby [to] nebylo", a pro druhou ,,je třeba, aby [to] nebylo", což nejsou kontradiktorické výpovědi. Řešení: možná, že tato dodatečná upřesnění nepředstavují charakteristiku obou cest, nýbrž naznačují jejich neslučitelnost. Řádek 3 by říkal: první cesta je cesta „jest"; z toho nutně plyne, že 317 ono „[to]", které jsme v našem překladu doplnili jako gramatický podmět Parmenidova slovesa estin? Pravděpodobně jakýkoli předmět zkoumání - při jakémkoli zkoumání musíme předpokládat, buď že náš předmět je, nebo že není. Výklad slovesa estin samého, které zde překládáme neohrabaně, ale neutrálně jako ,,jest", je obtížnější. Lze je zjevně opsat dvojím způsobem: existenciálním („existuje") a predikativním (, je" [něčím nebo něčím jiným]). Κ tomu, abychom se mezi těmito dvěma způsoby mohli rozhodnout, musíme vzít v úvahu argumenty, v nichž sloveso estin hraje klíčovou roli, zejména argument proti negativní cestě zkoumání na řádích 5-8 citovaného úryvku (291). Rozbor tohoto argumentu bohužel nevede k definitivnímu závěru. Jistě se jeví nemožné znát nebo ukazovat to, co neexistuje: nikdo nemůže znát pana Pickwicka nebo jej ukázat někomu jinému. Ale predikativní výklad Parmenidovy premisy je také možný: zdá se nemožné znát nebo ukazovat něco, co není něčím nebo není něčím jiným, tj. co nemá žádné atributy a čemu nenáleží žádné pravdivé predikáty. Jasnější je úryvek 296,5-21, kde se užívá analogické premisy - „neboť není dovoleno říkat nebo myslet, že [to] není", ř. 8-9 - v argumentu proti možnosti vznikání či zanikání. Parmenidés zde poukazuje na to, že pokud vzniká něco, muselo to předtím nebýt - a v onom čase by tedy bývalo pravdivé říkat o tom „není"; právě to však zakazuje premisa; proto nemůže existovat vznikání. „Vznikat" v tomto kontextu zjevně znamená „začít existovat". „Není" zde tedy znamená „neexistuje". Ve verši 296,10 však Parmenidés hned pokračuje tím, že označuje to, co neexistuje (samozřejmě hypoteticky), jako „nic" (srv. 293,2). To naznačuje, že neexistenci chápe jako nebýt naprosto ničím, tj. jako to, co nemá žádné atributy; a tedy že existovat pro něho ve skutečnosti znamená být něčím nebo být něčím jiným. Když později (např. 297,22-25; 299,46-48) užívá participia eon, Jsoucí", je daleko snazší vykládat je jako „skutečnost" nebo jako „to, co je skutečné" než pouze jako označení existence. A skutečným činí něco jistě to, že je-li něco, pak nenastává případ, že to není. A podobně mutatis mutandis pro řádek 5. 318 tomu náleží nějaký pravdivý predikát (např. „zaujímá prostor"). Je-li tato interpretace správná, pak je Parmenidovo užití slovesa estin zároveň existenciální i predikativní (jak tvrdili KR), ale není proto zmatené (jak dovozovali KR). Z nepoznatelnosti toho, co neexistuje, vyvozuje Parmenidés přímo, že negativní cesta je „nezbadatelná", tj. že negativní existenciální výpověď nevyjadřuje žádnou zřetelnou myšlenku. Tento argument můžeme formulovat následovně: „Vezměme libovolný předmět zkoumání (např. pana Pickwicka). Věta ,Pan Pickwick neexistuje' pak nevyjadřuje vůbec žádnou skutečnou myšlenku. Neboť kdyby to byla skutečná myšlenka, muselo by být možné seznámit se s jejím předmětem, panem Pickwickem. Ale tuto možnost nemáme, leda za předpokladu, že pan Pickwick existuje - což je přesně to, co naše věta popírá." Takováto úvaha - v té či oné podobě - měla pro mnohé filosofy, od Platóna po Russella, nesmírnou přitažlivost. Její závěr je paradoxní, ale podobně jako všechny dobré paradoxy nás nutí, abychom prozkoumali hlouběji naše porozumění pojmům, jichž užívá v tomto případě jmenovitě porozumění vztahům mezi významem, referencí a existencí.7 7 Vydavatelé často doplňují půlverš 291,8 zlomkem známým pouze z jiných pramenů: 292 DK 28 Β 3 (Klement Alexandrijský, Strom. VI.23; Plótinos, Enn. V, 1,8): το γαρ αυτό νοειν έστιν τε και είναι. {Neboť být myšlen a být je totéž.) Přeložíme-li jej tímto způsobem (jiní jej však překládají: „Myšlení a bytí je totéž"), zní skutečně, jako by sem patřil; verš 293,1 ukazuje, že Parmenidés v kontextu argumentu proti negativní cestě výslovně rozvíjí úvahy o tom, co může být myšleno, ne jen o tom, co může být poznáno. Ale je-li tomu tak, pak je překvapivé, že ani Proklos, ani Simplikios tento zlomek na konci úryvku 291 necitují. A není také patrné, čím tento zlomek přispívá k úvaze vyjádřené ve verších 291,6-8. (Jestliže zde noein znamená „poznávat", jak si myslí např. C. H. Kahn [Review of Metaphysics, 22, 1968-1969, str. 700-724], pak by snad úryvek 292 jen jiným způsobem říkal totéž co verše 291,7-8. Ale Parmenidés užívá sloveso noein paralelně s prostými slovesy vyjadřování [293,1; 296,8; srv. anónymon, 296,17], a tak je musíme překládat jako „myslet".) 319 (ii) Smrtelný omyl 293 DK 28 Β 6 (Simplikios, In Arist. Phys. 86,27-28; 117,4-13): χρή το λέγειν τε νοεϊν τ' έόν έµµεναι· εστί γαρ είναι, µηδέν δ' ούκ έστιν τα σ έγώ φράζεσθαι άνωγα. ττρώτης γαρ σ αφ' όδοΰ ταύτης διζήσιος <εϊργω>, αύτάρ Ιττειτ' άττό της, ην δη βροτοί είδότες ουδέν 5 ττλάττονται, δίκρανοι· άµηχανίη γαρ έν αυτών στήθεσιν ιθύνει ττλακτόν νόον οι δέ φοροΰνται κωφοί όµως τυφλοί τε, τεθηττότες, άκριτα φϋλα οίς το ττέλειν τε και ούκ είναι ταύτόν νενόµισται κού ταύτόν, πάντων δέ τταλίντροττός έστι κέλενθος. 293 Co se má vypovídat a myslet, musí být jsoucí; jsoucno totiž je, kdežto nic není. To ti kážu uvážit, neboť to je první cesta zkoumání, od které tě odvracím; pak také od té, po níž bloudí smrtelníci, kteří nevědí nic, dvojhlavci. Bezradnost totiž řídí bludnou mysl v jejich prsou a oni jsou unášeni jako hluší a slepí, užaslí, nesoudné davy, majíce za to, že být a nebýt je totéž a není totéž, a ve všem je pro ně cesta, která se obrací do protisměru. Parmenidovo shrnutí námitek proti negativní cestě (ř. 1-3), jež v podstatě říká, že každý předmět myšlení musí být skutečným předmětem, potvrzuje navzdory své nejasnosti, že odmítnutí cesty „není" je motivováno starostí o to, co je možným obsahem skutečného myšlení. Následuje varování před druhou nesprávnou cestou, která je ztotožněna s cestou zkoumání, po níž se ubírají smrtelníci. O této třetí cestě nebylo v úryvku 291 zmínky a není obtížné uhádnout proč. Bohyně v něm vymezovala logicky koherentní alternativy, mezi nimiž se racionálně uvažující badatel musí rozhodnout. Třetí cesta je prostě ta, na níž se člověk ocitne, pokud podobně jako většina smrtelníků toto rozhodnutí neučiní (293,7), protože neužije svých kritických schopností (293,6-7). Člověk pak shledá, že říká nebo předpokládá zároveň, že určitá věc je i není (např. tím, že uzná změnu a vznik); a tak bude bezradně bloudit od jedné z cest rozlišených v úryvku 291 ke druhé. Jeho kroky se budou „obracet do protisměru", tj. budou kontradiktorické. Ovšemže bude poznávat, že ,jest" a „není" nejsou to- 320 též. Ale protože se mezi oběma alternativami nerozhodne, bude s nimi zacházet, jako by byly totéž. Nedlouho po úryvku 293 pravděpodobně následoval zlomek, v němž bohyně Parmenida vyzývá, aby se zamyslel (na rozdíl od smrtelníků z úryvku 293) nad předloženým vyvrácením druhé cesty: 294 DK 28 Β 7 (Platón, Soph. 237a, 258d, verše 1-2; Sextos Empeirikos, Adv. math. VII, 111,114, verše 2-6): ού γαρ µήττοτε τοΰτο δαµη είναι µη έόντα· αλλά σν τήσδ' άφ' όδοΰ διζήσιος είργε νόηµα µηδέ σ εθος ττολΰττειρον όδόν κατά τήνδε βιάσθω νωµάν άσκοιτον όµµα και ήχήεσσαν άκουην 5 και γλώσσαν, κριναι δε λόγφ ττολύδηριν Ιλεγχον έξ έµέθεν φηθέντα. 294 Neboť nikdy nelze násilně dokázat, že věci, které nejsou, jsou, nýbrž od této cesty zkoumání musíš odvrátit svou mysl a ne smíš dovolit, aby tě zvyk, který vyrůstá z bohaté zkušenosti, do nutil sestoupit na tuto cestu a vodit po ní bezcílné oko, sluch plný ozvěn i jazyk. Ne, nýbrž posuď rozumem vyvrácení, které jsem podala a které je předmětem velkého sporu. (iii) Znamení pravdy 295 DK 28 Β 8,1-4 (Simplikios, In Arist. Phys. 78,5; 145,1): µόνος δ' ετι µύθος όδοϊο λείττεται ώς εστίν ταύτ-ρ δ' έιτι σήµατ' έασι ■πολλά µάλ', ώς άγένητον έόν και άνώλεθρόν έστιν, ούλον µουνογενές τε και άτρεµές ήδέ τέλειον.8 8 ήδ' άτέλεστον Simplikios: k emendaci viz G. Ε. L. Owen in: R. E. Allen - D. J. Furley (vyd.), Studies in Presocratic Philosophy, II, str. 76-77, který přesvědčivě vyvrací čtení έστι γαρ σύλοµελές τε και άτρεµές ... (Plútarchos), uváděné v DK a KR. 321 295 Zbývá ještě jediný výklad o cestě, že [to] jest. Na této cestě je velké množství znamení, že jsoucno je nezrozené a nehynoucí, celé, jednorodé, neochvějné a dokonalé. Jestliže se musíme vyhnout cestě „není", naší jedinou badatelskou nadějí zůstává cesta, jest". Na první pohled by se zdálo, že zvolíme-li tuto alternativu, otevře se nám nekonečně mnoho možností zkoumání: požadavek, že každý předmět našeho zkoumání musí existovat, zdánlivě nijak neomezuje spektrum toho, co o tomto předmětu můžeme vyzkoumat; a argument, podle něhož to, co lze myslet, musí existovat (293,1-2), vyvolává dojem, jako by rozsah předmětů zkoumání byl nezměrný a zahrnoval právě tak kentaury a chiméry, jako krysy a hostince. Parmenidovi se však během pouhých 49 veršů podaří zredukovat toto nekonečno možností na jednu jedinou. Neboť „znamení", která Parmenidés programově vypočítává v úryvku 295, ve skutečnosti představují další formální požadavky, kterým musí každý předmět zkoumání vyhovět, a drastickým způsobem omezují (srv. metaforu pout v úryvcích 296 a 298 níže) interpretaci toho, co je slučitelné s výpovědí, že něco existuje. Výsledkem Parmenidovy následující argumentace ve prospěch těchto požadavků je jakási forma monismu: s jistotou z ní vysvítá, že cokoli, co je, musí mít jednu a touž povahu; a lze pochybovat o tom, zda vůbec něco s výjimkou skutečnosti jako celku může tuto povahu mít. (iii) (a) Nevzniklé a nehynoucí 296 DK 28 Β 8,5-21 (Simplikios, In Arist. Phys. 78,5; 145,5; nava zuje na 295): 5 σύδέ ττοτ' ην σύδ' έσται, έττεί νΰν έστιν όµοΰ ττάν, εν, συνεχές· τίνα γαρ γένναν διζήσεαι αυτού; ττη ττόθεν αύξηθέν; σύδ' έκ µή έόντος έάσσω φάσθαι σ' σύδέ νοεϊν σύ γαρ φατόν σύδέ νοητόν έστιν όττως σύκ έστι. τί δ' άν µιν και χρέος ώρσεν 10 ύστερον ή ττρόσθεν, του µηδενός άρξάµενον, φϋν; ούτως ή ττάµτταν ττελέναι χρεών έστιν ή ουχί. σύδέ ττοτ' έκ µη9 έόντος έφήσει ττίστιος Ισχύς γίγνεσθαι τι τταρ' αυτό· τοϋ ε'ίνεκεν ούτε γενέσθαι 322 συτ' όλλυσθαι άνηκε ∆ίκη χαλάσασα ττέδησιν, 15 άλλ' έχει· ή δε κρίσις ττερι τούτων έν τφδ' εστίν εστίν ή ούκ έστιν κέκριται δ' συν, ώσττερ ανάγκη, την µεν έάν άνόητον άνώνυµον (σύ γαρ άλη·θής έστιν οδός), την δ' ώστε ττέλειν και έτήτυµον είναι, ττώς δ' άν έπειτα ττέλοι το έόν; ττώς δ' άν κε γένοιτο; εί γαρ εγεντ', ούκ έστ', σύδ' ει ιτοτε µέλλει έσεσ·θαι. τώς γένεσις µεν άττέσβεσται και άιτυστος όλεθρος. 296 Nikdy nebylo ani nebude, protože jest nyní zároveň celé, jedno, souvislé. Neboť jaké zrození pro ně budeš hledat? Jakým způsobem a odkud vyrostlo? Nedovolím ti, abys řekl nebo myslel, že z nejsoucího: neboř není dovoleno říkat nebo myslet, že [to] není; a jaká potřeba by je mohla nutit, aby vyrostlo spíše později než dříve, pokud začíná z ničeho? Musí tedy být buďto úplně, nebo vůbec ne. Síla přesvědčení rovněž nepřipustí, aby z nejsoucího někdy vzniklo něco vedle něho. Proto Spravedlnost neuvolnila pouta, aby mu dovolila vzniknout nebo zahynout, nýbrž pevně je drží. Rozsudek nad tím spočívá v tomto: jest, nebo není. Je tedy rozhodnuto, a to s nutností, že jedna cesta zůstane nemyslitelná a bezejmenná (neboř to není pravdivá cesta), zatímco druhá cesta jest a je pravdivá. Jak by mohlo jsoucí být potom? A jak by mohlo vzniknout? Neboř kdyby vzniklo, není, a kdyby mělo být v budoucnu, také není. Takto vyhaslo vznikání a po zániku není ani slechu. Účelem těchto řádků (jak ukazuje závěrerečná řádka 21) je dokázat, že to, co jest, nemůže ani vzniknout ani zaniknout.10 Parmenidés se 9 Řada badatelů následuje Karstena a Reinhardta, kteří opravují µη na τοΰ. 10 Zdá se, že na ř. 5-6 zachází Parmenidés ještě dále. Tvrzení „nikdy nebylo ani nebude, protože jest nyní zároveň celé" nemíní, jak se zdá, jen tolik, že to, co je, nezačne existovat, nýbrž znamená, že nebude vůbec existovat v budoucnu. Parmenidés pravděpodobně chce tomu, co jest, při psat existenci ve věčné přítomnosti, která není podrobena časovým rozdí- 323 spokojuje pouze výčtem explicitních argumentů proti vznikání, pokládaje za samozřejmé, že by bylo možné sestavit rovnocennou paralelní argumentaci proti zanikání. Rozvíjí přitom dvojí úvahu, odpovídající podvojné otázce: „Jakým způsobem a odkud vyrostlo?" (řádek 7). Předpokládá, že jediná rozumná odpověď na otázku „odkud" by mohla být: „z ničeho", a odmítá ji jako vyloučenou na základě argumentu proti „není" (ř. 7-9). Když pojednává o otázce , jak", dovolává se principu dostatečného důvodu. Předpokládá, že cokoli, co vzniká, v sobě musí obsahovat nějaký princip rozvoje (potřebu, χρέος), který postačuje k výkladu jeho vzniku. Jestliže však něco neexistuje, jak by mohlo obsahovat takový princip? (iii) (b) Jedno a souvislé 297 DK 28 Β 8,22-25 (Simplikios, In Arist. Phys. 144,29; navazuje na 296): ουδέ διαιρετόν έστιν, έττεί ττάν εστίν όµοΐον σύδέ τι τη µάλλον, τό κεν εϊργοι µιν συνέχεσθαι, ουδέ τι χειρότερον, ττάν δ' εµττλεόν εστίν έόντος. τφ ξυνεχές ττάν έστιν έόν γαρ έόντι ττελάζει. 297 Není ani rozdělené, protože je celé stejné; ani jej není zde více a jinde méně, neboť by mu to bránilo držet pohromadě, nýbrž je plné jsoucna. A tak je souvislé: neboť jsoucí se blíží jsoucímu. Má zde Parmenidés na mysli prostorovou nebo časovou souvislost? Zcela jistě se snaží ukázat, že to, co jest, je souvislé v každém rozměru, který zaujímá; ale úryvek 296 pravděpodobně již vyloučil, že by mohlo existovat v čase. Jde tedy pouze o to, že jakýkoli předmět zkoumání se musí vyznačovat vnitřní souvislostí, anebo Parmenidés pozvedá vyšší nárok a tvrdí, že skutečnost je jedna? Těžko lze odolat dojmu, že míní druhou, silnější tezi, ačkoli není jasné, na základě čeho se cítí k tomuto tvrzení oprávněn (možná, že by argumentoval lům žádného druhu. Není však zcela jasné, jak chtěl tento závěr v úryvku 296 odůvodnit. 324 např. totožností toho, co nelze odlišit: neexistuje nic, co by nám dovolovalo rozlišovat cokoli jsoucího od čehokoli jsoucího). Táž dvojznačnost se týká i úryvků 298 a 299 a rovněž v jejich případě se vnucuje týž závěr. (iii) (c) Neproměnné 298 DK 28 Β 8,26-31 (Simplikios, In Arist. Phys. 145,27; navazuje na 297): αύτάρ άκίνητον µεγάλων έν ιτείρασι δεσµών έστιν άναρχον άτταυστον, έττεί γένεσις και όλεθρος τήλε µάλ' έιτλάχθησαν, άττώσε δε ιτίστις αληθής, ταύτόν τ' έν ταύτω τε µένον καθ' εαυτό τε κείται 30 χούτως έµιτεδον αύθι µενεΐ· κρατερή γαρ 'Ανάγκη ττείρατος έν δεσµοΐσιν έχει, τό µιν άµψίς έέργει. 298 Nehybné v mezích velikých pout je bez počátku a bez konce, neboř vznik a zánik byly zahnány do velké dálky a pravdivé přesvědčení je odstrčilo pryč. Zůstává tímtéž na témže místě a spočívá o sobě a tímto způsobem upevněno bude setrvávat i pak. Neboť mocná Nutnost je drží v poutech hranice, která je kolem dokola svírá. Řádky 26-28 naznačují následující argument: (1) Není možné, aby to, co jest, vznikalo nebo zanikalo. Tedy (2) existuje beze změny v poutech meze. Je potom přirozené vidět v řádcích 29-31 plnější vyjádření teze (2). Budeme-li je konstruovat takto, budou tyto řádky vyjadřovat bohatší důsledek teze (1): (2a) je drženo v poutech meze, která je svírá kolem dokola. Tedy (2b) zůstává tímtéž a na témže místě a spočívá o sobě. Pojem meze, jehož zde Parmenidés užívá, je nejasný. Snazší je pochopit jej jako prostorovou mez; z teze (2a) pak logicky vyplývá teze (2b). Ale proč by při této interpretaci měla teze (2a) vyplývat z teze (1)? Možná, že „v poutech meze" je spíše metaforický způsob, jak hovořit o určenosti. V tezi (2a) by pak Parmenidés říkal, že to, co 325 jest, nemá žádnou možnost být různé - ať už časově, nebo v jakémkoli jiném ohledu - od toho, čím právě nyní jest. (iii) (d) Dokonalé 299 DK 28 Β 8,32-49 (Simplikios, In Arist. Phys. 146,5; navazuje na 298): σϋνεκεν" ούκ άτελεύτητον το έόν θέµις είναι· έστι γάρ ούκ έττιδευές- [µή] έόν δ' άν παντός έδεϊτο. ταύτόν δ' έστι νοεΐν τε και σϋνεκεν εστί νόηµα. 35 ού γαρ άνευ τοΰ έόντος, έν φ ττεφατισµένον εστίν, εύρήσεις το νοεΐν ουδέν γαρ <ή> έστιν ή έσται άλλο ινάρεξ τού έόντος, έττεΐ τό γε Μοΐρ' έττέδησεν ούλον άκίνητόν τ' έµεναι· τφ ττάντ' όνόµασται,12 δσσα βροτοί κατέθεντο ιτειτοιθότες είναι αληθή, 40 γίγνεσθαι τε και όλλυσθαι, ειναί τε και ουχί, και τόιτον άλλάσσειν διά τε χρόα φανόν άµείβειν. αύτάρ έιτεί πείρας ττύµατον, τετελεσµένον εστί, ττάντοθεν εύκύκλσυ σφαίρης έναλίγκιον όγκφ, µεσσό·θεν ίσοιταλές Ίτάντγ^· τό γάρ ούτε τι µείζον 45 ούτε τι βαιότέρον ττελέναι χρεόν έστι τη ή rfj. ούτε γαρ ούκ έόν έστι, τό κεν τταύοι µιν ίκνεϊσθαι εις όµόν, ούτ' έόν έστιν όιτως εϊη κεν έόντος τη µάλλον τή δ' ήσσον, έιτεί ττάν έστιν άσυλον οι γαρ ττάντοθεν Ισον, όµως έν ττείρασι κύρει. 299 Proto je správné, že jsoucí není nedokonalé; neboť není takové, aby se mu něčeho nedostávalo - kdyby takové [ne]bylo, nedostávalo by se mu všeho. Totéž je myšlení a předmět myšlenky. 1 Κ οννεκεν ve smyslu „proto" srv. τοΰ ε'ίνεκεν, 296,13. Mnozí na tomto místě dávají přednost významu „protože", který je v epickém užití běžnější. 12 όνόµασται Simplikios (In Arist. Phys. 87,1) Ε; όνοµα έσται DF. Srv. A. P. D. Mourelatos, The Route of Parmenides, str. 180-185; M. F. Burnyeat in: Philosophical Review, 91, 1982, str. 19, pozn. 32. 326 Neboť nenajdeš myšlení bez jsoucího - ve všem, co bylo řečeno.13 Neboť není ani nebude nic jiného mimo jsoucno, protože Sudba je spoutala, aby bylo celé a nehybné. A tak bylo nazváno všemi jmény, která smrtelníci ustanovili v důvěře, že jsou pravdivá: vznikat a zanikat, být a nebýt, měnit místo a střídat jasnou barvu. Avšak protože existuje nejzazší mez, je završené, podobno mase ze všech stran krásně zaoblené koule, od středu na všechny strany stejné. Neboť nesmí být ani o něco větší ani o něco menší na této nebo na oné straně. Neboť není ani nejsoucí - to by mu bránilo dosáhnout stejnosti - ani není jsoucí tak, že zde bylo jsoucího více a jinde méně; je totiž celé neporušené. Neboť je ze všech stran samo sobě rovné a stejnostejně spočívá ve svých mezích. V tomto dlouhém a obtížném závěrečném oddílu Pravdy je spojeno shrnutí celé první části básně s argumentem odvozujícím dokonalost skutečnosti z její určenosti (tento argument je vyložen na ř. 42-49, které bývají často - tak i v KR - pojímány jako sled myšlenek odlišný jak od ř. 32-33 [obvykle počítaných k úryvku 298], tak od ř. 34-41). Parmenidés nejprve stručně nastiňuje svůj hlavní argument: že to, co je, je-li omezené či určené, nemůže být nedostatečné, a nemůže-li být nedostatečné, nemůže být nedokonalé (32-33). Pak nás vede zpět přímo k původnímu východisku: myslíte-li na nějaký předmět zkoumání, musíte myslet na něco jsoucího (34—36). Mohli byste předpokládat, že můžete myslet také na něco mimo to, co již vzniklo. Ale argumentace ukázala, že to, co je, existuje úplně a beze změny — nikdy se to nenachází v procesu vznikání (36-38). Takže výrazy jako „vzniká" a „mění se", jichž užívají smrtelníci, se ve skutečnosti mohou vztahovat (navzdory mylným intencím smrtelníků) jedině k úplné a neměnné skutečnosti (38-41). Opravdu, ze skutečnosti, že to, co je, je vymezené či určené, můžeme vyvodit jeho dokonalost (42-44). Neboť jeho určenost vylučuje nejenom možnost, že by bylo podrobeno vzniku a změně, nýbrž jakoukoli nedostatečnost jeho skutečnosti (44 - 49). 13 Nebo: „v němž je myšlení vyjádřeno". 327 Znovu stojíme před obtížnou volbou mezi doslovnou a metaforickou interpretací „meze". Znovu je tím, čeho si argument žádá, pouze jakási podoba určenosti (srv. 296,14-15). A znovu lze stěží zapomenout na prostorové konotace tohoto slova (viz epitheton pymaton, „nejzazší"). A lze si dobře představit, že Parmenidés uvažuje následovně: je-li skutečnost jak prostorově rozlehlá, tak určená, pak musí být ve své prostorové rozlehlosti omezená. Nakonec se musíme smířit s obojím, doslovným i metaforickým čtením tohoto termínu. A tak sledujeme-li cestu Jest", vede nás to k závěru, který není o nic méně udivující než ten, k němuž nás přivedla úvaha o cestě „není". Parmenidova výsledná pozice v úryvku 299 je totiž dvojnásobně paradoxní. Parmenidés nejenže popírá logickou koherenci čehokoli, co je předmětem našeho mínění o světě, ale tím, že veškerou skutečnost činí konečnou koulí, zavádí pojem, jehož vlastní logická koherence je také pochybná.14 Mínění smrtelníků (i) Status Parmenidova výkladu 300 Simplikios, In Arist. Phys. 30,14 (pokračování úryvku 299, srv. In Arist. Phys. 146,23): µετελθών δε άττό των νοητών έττί τα αισθητά ό Παρµενίδης, ήτοι άττό αληθείας, ώς αυτός φησιν, έττί δόξαν, έν οίς λέγει (DK 28 Β 8) 50 έν τω σοι τταΰω ττιστόν λσγον ήδέ νόηµα άµψίς άληθείης· δόξας δ' άττό τοΰδε βροτείας µάνθανε κόσµον έµών έττέων άττατηλόν άχούων. 300 Parmenidés přechází od předmětů myšlení k předmětům smyslového vnímání či, jak se sám vyjadřuje, od pravdy k mínění, 14 Což za hranicemi koule nemusí reálně existovat prázdný prostor, mají-li plnit funkci mezí? Tato námitka by nás mohla přesvědčit o tom, že Parmenidés nemohl považovat skutečnost za kouli, kdyby nás jeho zjevně nekritické využívání metafory meze (tj. toho, co my bychom pokládali za metaforu) nevedlo k závěru, že ji skutečně za kouli považoval. 328 když píše: „Zde zakončuji svůj důvěryhodný výklad a myšlenku o pravdě; od této chvíle poznávej mínění smrtelných lidí, naslouchaje klamnému pořádku mých slov." Výklad bohyně bude nespolehlivý a klamný nepochybně zejména proto, že bude prezentovat mínění, která jsou sama naprosto zmatená, jako by byla v pořádku (srv. 293). Druhá polovina básně nepodávala pouhý popis či analýzu běžných mínění o kosmu. Obsahovala rozpracovanou a osobitou theogonii a kosmologii, upomínající zčásti na Hésioda a zčásti na Anaximandra. Jak uvidíme, Parmenidovým cílem není představit mínění smrtelníků taková, jaká skutečně jsou, nýbrž taková, jaká by mohla nejlépe být. To však činí jeho výklad klamným ještě v jiném smyslu: tento výklad totiž poskytuje představu o skutečnosti, která je klamně přijatelná (třebaže ne vpravdě přesvědčivá). Abychom lépe porozuměli obecné souvislosti mezi Parmenidovou kosmologií a míněními smrtelníků, musíme si povšimnout posledních dvou veršů úryvku 301:l5 301 DK 28 Β 1,28-32 (Simplikios, De caelo, 557,25; z úryvku 288): χρεώ δε σε πάντα ττϋθέσθαι ήµέν Άλη·&είης εύκυκλέος άτρεµές ήτορ 30 ήδέ βροτών δόξας, ταΐς ούκ ένι ττίστις αληθής, αλλ' έµττης και ταύτα µα·θήσεαι, ώς τά δοκοΰντα χρήν δοκίµως είναι δια τταντός ττάντα ττερώντα. 301 Je třeba, aby ses dozvěděl vše: jak neochvějné srdce pěkně zakulacené pravdy, tak mínění smrtelníků, v nichž není pravé spolehlivosti. Přesto máš zvědět i toto: jak by to, co je míněno, mohlo být pokládáno za jisté, pronikajíc veskrze všemi věcmi. 15 Text, překlad a interpretace působí potíže: viz A. P. D. Mourelatos, The Route of Parmenides, kap. VIII. Hlavní potíž spočívá v tom, že ř. 31-32 se pokoušejí, jak se zdá, zachránit pověst mínění smrtelníků, což je v příkrém rozporu s tvrzením ř. 30, že v těchto míněních není žádná pravda. Řešení spočívá v tom, číst obsah učení vyjádřeného na ř. 31-32 jako klam, jak je to také skutečně prezentováno v úryvku 300 (srv. Hésiodos, Theog. 26-27 jako vzor pro úryvek 301). 329 Verše 31-32 je přirozené vykládat jako stanovení podmínek, za nichž je možné zajistit skutečnou existenci předmětů smrtelného mínění: že totiž dokonale prostupují vším. Tato podmínka je těsně spřízněna s požadavkem Pravdy, že každý předmět zkoumání existuje úplně. Co Parmenidés pokládá ve verších 31-32 za mylné, není stanovení této podmínky ze strany bohyně; mylné je její tvrzení, že této podmínce mohou dostát předměty smrtelného mínění. Z toho plyne, že kosmologii druhé části básně je třeba číst jako reinterpretaci světa, v nějž věří smrtelníci, pomocí pojmů, které jej vykládají (mylně, ale přitažlivě) tak, aby bylo učiněno zadost podmínce pronikání vším. (ii) Světlo a noc 302 DK 28 Β 8,53-61 (Simplikios, In Arist. Phys. 39,1; navazuje na 300): µορφάς γαρ κατέθεντο δύο γνώµας όνοµάζειν, των µίαν ού χρεών έστιν - έν φ ττειτλανηµένοι είσίν 55 τάντία δ' έκρίναντο δέµας και σήµατ' έθεντο χωρίς άιτ' αλλήλων, τη µέν φλογός αί/θέριον ιτϋρ, ήττιον όν, µέγ' έλαφρόν, έωυτω ττάντοσε τωύτόν, τω δ' έτέρω µή τωύτόν άτάρ κάκεΐνο κατ' αυτό τάντία νύκτ' αδαή, ττυκινόν δέµας εµβριθές τε. 60 τόν σοι έγώ διάκοσµον έοικότα ττάντα φατίζω, ώς ού µή ποτέ τις σε βροτών γνώµη τταρελάσση. 303 DK 28 Β 9 (Simplikios, In Arist. Phys. 180,8): αύτάρ έττειδή ττάντα φάος και νύξ όνόµασται και τά κατά σφετέρας δυνάµεις έττί τοϊσί τε και τοις, ττάν ττλέον εστίν οµού φάεος και νυκτός άφαντου, ίσων αµφοτέρων, έττεί ούδετέρω µέτα µηδέν. 302 Neboť se ve své mysli rozhodli, že pojmenují dvě formy, z nichž jednu vlastně jmenovat nesmějí16 - právě v tom zbloudili; rozli16 Alternativně: (a) „z nichž jednu jmenovat nesmějí" (tj. ačkoli správná je ta druhá); inkriminovaná strana této dvojice je pak ztotožněna buď 330 šili je jako protiklady podle vzhledu a stanovili pro ně znamení, která jsou navzájem rozdílná: pro jednu aitherový plamen ohně, který je jemný, velmi lehký, v každém směru se sebou totožný, avšak s tím druhým netotožný; a pak ono druhé, o sobě pravý opak, temnou noc, svým vzhledem hustou a těžkou. Já ti vylíčím celé toto pravděpodobné uspořádání, takže tě nikdy žádné poznání smrtelníků nepředčí. 303 Ale protože všechny věci byly nazvány světlo a noc, a co odpovídá jejich silám, náleží těm i oněm věcem, všechno je plné světla i nezjevné noci, obou stejně, neboť není nic, co by nemělo účast v jednom z nich. Úryvky 302-303 přinášejí specifickou hypotézu, jejímž prostřednictvím se Parmenidés snaží učinit, co je možné, pro záchranu mínění smrtelníků. Tvrdí, že jsou vystavěny na základech víry ve dvě základní a vzájemně neredukovatelné smyslové formy, jimž je individuálně připsáno cosi, co se podobá určenosti, kterou Pravda požaduje pro předmět zkoumání, a jež obě dohromady splňují podmínku stanovenou v úryvku 301,31-32, totiž podmínku, že prostupují celou skutečnost. Ostatní věci jsou pojímány prostě jako projevy světla nebo noci (anebo možná obou) a vyznačují se specifickými schopnostmi spojovanými s jednou nebo druhou formou. Fikce jakéhosi arbitrárního rozhodnutí zavést jména „světlo" a „noc" se někdy nepřesvědčivě chápala jako vysvětlení skutečnosti, jak mohou smrtelníci věřit v takovýto svět. Pravděpodobnější je, že dramatickou formou vyjadřuje epistemologickou charakteristiku jes nocí, v souladu s Aristotelovým názorem (chybným: viz 303), že Parmenidés „klade teplé na stranu jsoucího a to druhé na stranu nejsoucího" (Met. 986b34), anebo s ne-bytím (překomplikovaný návrh), (b) „přičemž jmenovat jenom jednu z nich nesmějí": tak KR v souladu se Simplikiem; avšak smrtelníci se obecně vzato vyhýbají tomuto omylu - jejich řeč je plná protikladných výrazů, jak zjevně uznává úryvek 302. Srv. dále např. A. A. Long in: R. E. Allen - D. J. Furley (vyd.), Studies in Presocratic Philosophy, II, str. 82-101; A. P. D. Mourelatos, The Route of Parmenides, str. 80-87; D. J. Furley in: E. N. Lee et alii, Exegesis and Argument (Phronesis, Suppl., sv. I), str. 1-15. 331 jich víry. Smrtelná mínění neodrážejí objev objektivní pravdy: jedinou alternativou je interpretovat tato mínění jako výsledek konvencí, jež vypracovala lidská mysl. Z toho plyne, že nic na světě nemůže vysvětlit, proč by měli mít smrtelníci takovéto konvence anebo proč by jim měli dávat onen specifický obsah, který jim dali. Rozšířenost těchto konvencí lze proto představit pouze jako arbitrární fiat. Parmenidés byl v užití světla a noci k výkladu přírodních jevů zjevně docela systematický, soudě podle úryvků 305-307 (viz níže) a podle Plútarchova svědectví (které také naznačuje hlavní témata, o nichž Parmenidés pojednával; srv. zl. 11, Simplikios, De caelo, 559,20): 304 Plútarchos, Adv. Col. 1114b (DK 28 Β 10): ός γε και διάκοσµον πειτοίηται και στοιχεία µιγνύς το λαµττρόν και σκοτεινόν έκ τούτων τά φαινόµενα πάντα και δια τούτων αποτελεί· και γαρ περί γης εϊρηκε πολλά και περί ούρανοΰ και ήλιου και σελήνης και -γένεσιν ανθρώπων άφήγηται· και ουδέν άρρητον ώς άνήρ αρχαίος έν φυσιολογία και συνθείς γραφήν ιδίαν, ούκ άλλοτρίαν διαφορών τών κυρίων παρήκεν. 304 Parmenidés také skutečně vytvořil uspořádání světa a smísiv jakožto prvky světlo a tmu, odvozoval z nich a skrze ně všechny jevy. Řekl totiž mnoho o Zemi, o Nebi, Slunci a Měsíci a vykládá také o vzniku člověka. A jak se sluší na dávného přírodního filosofa, který složil vlastní spis, a ne kompilaci spisu někoho jiného, neponechal žádné důležité téma nedotčené. Parmenidés sice pro svou volbu světla a noci jako kosmologických principů nenabízí žádné racionální odůvodnění, byl si však pravděpodobně vědom, že následuje Hésiodovu Theogonii, 123 nn. (32 výše), která byla nepochybně vzorem jeho pojednání o původu Lásky (zl. 13; srv. 31,116-122) a Války a Sváru (Cicero, De nat. deor. 1,11,28 = DK 28 A 37; srv. Theog. 223-232). 332 (iii) Kosmologie 305 DK 28 Β 10 (Klement Alexandrijský, Strom. V.138): είση δ' αίθερίαν τε φύσιν τά τ' έν αίθέρι πάντα σήµατα και καθαρώς εύαυγέος ήελίοιο λαµπάδος έργ' άίδηλα και όππόθεν έξεγένοντο, έργα τε κύκλωπος πεύσ·χι περίφοιτα σελήνης καί φύσιν, ειδήσεις δέ καί ούρανόν άµφίς έχοντα 5 ένθεν έφυ τε και ώς µιν άγουσ<α> έπέδησεν Ανάγκη πείρατ' έχε ιν άστρων. 306 DK 28 Β 12 (Simplikios, In Arist. Phys. 39,14 a 31,13): αϊ γαρ στεινότεραι (se. στεφάναι) ιτλήνται ττυρός άκρήτοιο, αϊ δ' έπί ταϊς νυκτός, µετά δέ φλογός ϊεται αισα· έν δέ µέσω τούτων δαίµων ή πάντα κυβερνά· ττάντων γαρ σινγεροΐο τόκου και µίξιος άρχει 5 ττέµιτουσ' άρσενι θήλυ µιγήν τό τ' εναντίον αύτις άρσεν θηλυτέρω. 307 Aetios, Plac. 11,7,1 (DK 28 Α 37): Παρµενίδης στεφάνας εί ναι Ίτεριττειτλεγµένας έιταλλήλους, τήν µέν έκ τοΰ άραιοΰ, τήν δέ έκ τοϋ ττυκνοΰ- µικτάς δέ άλλας έκ φωτός και σκότους µεταξύ τούτων, καί τό περιέχον δέ ττάσας τεί χους δίκην στερεόν ύπάρχειν, ΰφ' φ πυρώδης στεφάνη, και τό µεσαίτατον πασών στερεόν, περί δ πάλιν πυρώδης (se. στεφάνη), των δέ συµµιγών την µεσαιτάτην άπάσαις <άρχήν> τε καί <αίτίαν> κινήσεως καί γενέσεως ύπάρχειν, ήντινα καί δαίµονα κυβερνήτιν καί κληδοϋχον επο νοµάζει ∆ίκην τε καί 'Ανάγκην, καί της µέν γης άπόκρισιν είναι τον αέρα δια βιαιοτέραν αυτής έξατµισθέντα πίλησιν, τοΰ δέ πυρός άναπνοήν τον ήλιον καί τον γαλαξίαν κύκλον. συµµιγή δ' έξ άµψοΐν είναι τήν σελήνην, τοΰ τ' αέρος καί τοΰ πυρός, περιστάντος δ' άνωτάτω πάντων τοΰ αιθέρος ύπ' αύτώ τό πυρώδες ΰποταγήναι τοΰθ' όπερ κεκλήκαµεν ούρανόν, ύφ' φ ήδη τά περίγεια. 333 305 Máš poznat přirozenost aitheru a všechna znamení [tj. souhvěz dí] v něm a ničivá díla čisté svítilny zářícího Slunce, i odkud vznikly; a máš se dozvědět o oběžných dílech Měsíce s kulatý ma očima a o jeho přirozenosti; a máš poznat také obklopující nebe, odkud vzniklo a jak je svým působením Nutnost spoutala, aby drželo hranice hvězd. 306 Užší prstence jsou naplněny nesmíšeným ohněm, ty, jež násle dují po nich, jsou naplněny nocí, ale je do nich vysílán podíl plamene; a uprostřed nich je bohyně, která všechno řídí; neboť vládne nad neblahým rozením a pářením všeho, posílajíc žen ské, aby se mísilo s mužským, a naopak zase mužské, aby se mísilo s ženským. 307 Parmenidés říkal, že existují prstence opletené jeden okolo dru hého, jeden z řídkého a jiný z hustého, a že jsou mezi nimi jiné, které jsou smíšené ze světla a tmy. To, co je všechny obklopuje jako hradba, je pevné; pod tím je ohňový prstenec; a podobně to, co se nachází uprostřed nich všech, je pevné, a okolo toho opět ohňový prstenec. Zcela uprostřed smíšených prstenců je [prvotní příčina] pohybu a vznikání - ten nazývá Spravedlností a Nutností, bohyní, jež všechno řídí a třímá klíče. Vzduch je prý výměškem Země, neboř se vypařil vlivem jejího příliš moc ného tlaku; Slunce je výdechem ohně a rovněž Mléčná dráha; Měsíc je prý smíšen z obojího, vzduchu a ohně. Docela nahoře nade vším stojí kolem dokola aithér, pod ním je umístěn ohňo vý útvar, jejž nazýváme Nebem, a pod ním už je oblast Země. Úryvek 305 zjevně tvořil část úvodu k podrobnému výkladu o nebi. Je plný ohlasů Pravdy, např. když mluví o „obklopujícím" nebi (srv. 289,31), o „hranicích hvězd" (srv. 298,26 a 31; 299,42 a 49) a o tom, jak „Nutnost spoutala" nebe (srv. 296,14; 298,30-31). Tyto ohlasy mají asi naznačit, že chceme-li se pokusit o záchranu mínění smrtelníků, naše popisy světa, jež tyto ohlasy vynalézají, se musejí co možná nejtěsněji přiblížit popisům užitým v našem výkladu pravé skutečnosti. Sporé dochované doklady o Parmenidově astronomickém systému jsou tak krátké (306) a tak temné (307), že je nemožné spolehlivě rekonstruovat koherentní výklad o jeho podivuhodné teorii „věnců" či prstenců.17 Celá konstrukce byla vybudována ze základních forem 334 světla a noci, jak o tom svědčí další pamětihodný Parmenidův verš, pojednávající o vypůjčeném měsíčním světle: 308 DK 28 Β 14 (Plútarchos, Adv. Col. 15,116a): νυκτιφαές ιτερί ·γαίαν άλώµενον άλλότριον φως 308 Za noci zjevné, cizí světlo bloudící okolo Země. Zdá se, že tato teorie byla překvapivě vlivná. Filolaos (446-447 níže) možná následoval Parmenida, když umístil oheň jak na okraj universa, tak do jeho středu, a Zemi odstranil z místa, které jí bylo tradičně přisuzováno (ale Parmenidés si mohl představovat oheň uvnitř Země). A Platón rozvinul svou vlastní verzi tohoto schématu, včetně předsedajícího božstva, v mýtu o Érovi z Ústavy (617-618). Parmenidés naopak pravděpodobně za leccos vděčil Anaximandrovým prstencům (125-128), třebaže Hésiodos hovořil o „zářících hvězdách, jimiž je ověnčeno nebe" (Theog. 282). Předpoklad božstva jako první příčiny kosmogonického míšení je podepřen odkazem na její působení při animálním rozmnožování (306,4-6), které, jak víme, bylo jedním z témat této části básně (srv. 304). Z Parmenidovy embryologie se dochovala jediná řádka: 309 DK 28 Β 17 (Galénos, In Epid. VI,48): δεξιτεροΐσιν µεν κούρους, λοαοϊσι δε κούρας... 309 Napravo chlapce, nalevo dívky... Parmenidův zájem o tyto otázky mohl být podnícen krotónskou lékařskou tradicí; jeho pojetí směsi protikladů lze srovnat s Alkmaiónovou teorií zdraví (pravděpodobně zhruba stejně starou): 17 Viz některé pokusy: K. Reinhardt, Parmenides, Bonn 1916, str. 1032; H. Frankel in: R. E. Allen - D. J. Furley (vyd.), Studies in Presocratic Philosophy, II, str. 22-25; J. S. Morrison, Journal ofHellenic Studies, 75, 1955, str. 59-68; U. Holscher, Parmenides: Vom Wesen des Seienden, Frankfurt a. M. 1969, str. 106-111. 335 310 Aetios, Plac. V,30,l (DK 24 Β 4): Άλκµαίων της ύγιείας είναι, συνεκτικήν την „ίσονοµίαν" των δυνάµεων, υγρού, ξηρού, ψυχρού, θερµού, πικρού, γλυκέος και των λοιπών, την δ' έν αύτοΐς „µοναρχίαν" νόσου ποιητικήν φθοροιτοιόν γαρ έκατέρου µοναρχίαν. και νόσον συµπίπτειν ώς µέν ύφ' ού υπερβολή θερµότητος ή ψυχρότητος, ώς δέ έξ ου δια πλήθος τροφής ή ένδειαν, ώς δ' έν οίς ή <περί Diels> αίµα ή µυελόν ή έγκέφαλον. έγγίνεσθαι δέ τούτοις ποτέ κάκ τών έξωθεν αιτιών, υδάτων ττοιών ή χώρας ή κόιτων ή ανάγκης ή τών τούτοις παραπλήσιων, την δ' ύγίειαν την σύµµετρον τών ποιών κράσιν. 310 Alkmaión považuje za pouto zdraví „rovnoprávnost" sil: vlhké ho a suchého, studeného a teplého, hořkého a sladkého atd., za tímco „samovládu" jedné z nich považuje za příčinu nemoci; neboť samovláda jedné z obou je zhoubná. Nemoc vzniká přímo z přebytku tepla nebo chladu, nepřímo z velkého množství nebo nedostatku stravy a jejím sídlem je buď krev, morek nebo mo zek. Vzniká v nich někdy i z vnějších příčin: z nějakých teku tin, z prostředí, z vyčerpání, z tísně či podobných příčin. Na proti tomu zdraví je úměrná směs kvalit. Není jasné, zda je Parmenidova božská první příčina něčím více než metaforou vzájemné přitažlivosti protikladných forem, jakkoli v ontologii úryvků 302-303 nezbývá pro takovou příčinu místo. Co je na jeho kosmogonii jasné a důležité, je obecná představa, že stvoření není (jak se domnívali Miléťané) výsledkem vydělování z původní jednoty, nýbrž interakcí a harmonií protikladných sil. Této představy se chopí Empedoklés a (ve specificky pythagorejské podobě) Filolaos. (iv) Teorie smrtelného myšlení 311 Theofrastos, De sensu, 1 nn. (DK 28 A 46): περί δ' αίσθήσεως αί µέν πολλαί και καθόλου δόξαι δύ' είσιν- οι µέν γαρ τω όµοίω ποιοΰσιν, οι δέ τω έναντίω. Παρµενίδης µέν και 'Εµπεδοκλής και Πλάτων τω όµοίω, οι δέ περί Άναξαγόραν και Ήράκλειτον τφ έναντίω ... (3) Παρµενίδης µέν γάρ όλως ουδέν άφώρικεν άλλα µόνον ότι δυοϊν όν336 τοιν στοιχείοιν κατά το υπερβάλλον εστίν ή γνώσις. έάν γάρ ύττεραίρη το θερµόν ή το ψυχρόν, άλλην γίνεσθαι την διάνοιαν, βελτίω δέ και καθαρωτέραν την δια το θερµόν ού µην άλλα και ταύτην δεΐσθαί τίνος συµµετρίας· (DK28B 16) ώς γάρ έκάστοτ' (φησίν) έχει κράσις µελεων ττολυττλάγκτων, τώς νόος άνθρώττοισι τταρέστηκεν το γάρ αυτό εστίν όττερ φρονέει µελεων φύσις άνθρώ-ΐτοισιν και ττάσιν και τταντί- τό γαρ ττλέον εστί νόηµα. το γάρ αίσθάνεσθαι και τό φρονεϊν ώς ταύτό λέγει· διό και την µνήµην και την λήθην άττό τούτων γίνεσθαι διά της κράσεως· άν δ' ίσάζωσι τη µίξει, ττότερον έσται φρονεϊν ή ου, και τίς ή διάθεσις, ουδέν έτι διώρικεν. ότι δέ και τω έναντίω καθ' αυτό ττοιεΐ την αϊσθησιν, φανερόν έν οις φησι τον νεκρόν φωτός µεν και θερµοΰ και φωνής ουκ αίσθάνεσθαι διά τήν έκλειψιν τοΰ ττυρός, ψυχρού δέ και σιωττής και των εναντίων αίσθάνεσθαι. και όλως δέ ττάν τό δν έχειν τινά γνώσιν. 311 Většina názorů na smyslové vnímání je obecně vzato dvojího druhu: jedni je vykládají působením podobného na podobné, druzí působením protikladného na protikladné. Parmenidés, Empedoklés a Platón je vykládají působením podobného, stoupenci Anaxagory a Hérakleita působením protikladného... (3) Parmenidés vcelku nic nedefinoval, leda to, že existují dva prvky a že poznání závisí na přebytku jednoho nebo druhého. Neboť myšlení se mění podle toho, zda převládá teplé, nebo studené; lepší a čistší je poznání podmíněné teplým, což neznamená, že také ono nepotřebuje jistou souměrnost: „Neboť jak je v každém případě uspořádáno smíšení roztěkaných údů", tvrdí, „tak je lidem přítomna mysl; neboť to, co myslí, je u lidí totéž, totiž přirozenost jejich údů, a to u všech i u každého; neboť to, co převládá, je myšlenka."18 Říká totiž, že myšlení a smyslové vnímání jsou totéž. Proto i paměť a zapomnění vznikají podle výkladu o míšení z týchž příčin; ale nikdy pořádně nevymezil, zda myšlení bude, nebo nebude existovat, bude-li směs rovnoměrná, 337 ani jaký pak bude jeho charakter. Že však vykládá smyslové vnímání také působením protikladného, je zřejmé tam, kde říká, že mrtvola nevnímá světlo, teplo nebo zvuk, protože ji opustil oheň, že však vnímá jejich protiklady, tj. zimu, mlčení atd. A dodává, že vůbec všechno, co je, má nějaké poznání. Zl. 16 získá pointu, budeme-li jej chápat jako závěrečný odmítavý komentář ke smrtelnému mínění. V Pravdě bylo ryzí myšlení v jistém smyslu ztotožněno s bytím, které je jeho předmětem. Ale smrtelné mínění je pouhý výplod lidské mysli, bez základu ve skutečnosti. Smrtelné myšlenky jsou nyní reduktivně „vyloženy" pomocí týchž forem, které jsou jejich výmyslem, jako funkce poměrů světla a noci v lidském těle. Závěr 312 DK 28 Β 19 (Simplikios, In Arist. De caelo, 558,8): ούτω TOU κατά δόξαν έφυ τάδε και νυν έασι και µετέττειτ' αϊτό τοΰδε τελεντήσουσι τραφέντα· τοις δ' όνοµ' άνθρωποι κατέθεντ' έττίσηµον έκάστω. 313 DK 28 Β 4 (Klement Alexandrijský, Strom. V, 15,5): λεΐσσε δ' όµως άιτεόντα νόω τταρεόντα βεβαίως-ού -γάρ άττοτµήξει το έόν τοϋ έόντος έχεσθαι ούτε σκι,δνάµενον ττάντγ^ ττάντως κατά κόσµον ούτε συνιστάµενον. 312 Tímto způsobem podle mínění vznikly tyto věci a nyní jsou a potom v budoucnu, až dozrají, skončí; jim dali lidé jména, aby odlišili jedny od druhých. 18 Nebo: „neboť to, co je plné, je myšlenka". O překladu a výkladu zlomku se mnoho diskutuje. Viz např. W. C. K. Guthrie, HGPh II, str. 67-69, s diskusí a odkazy na odbornou literaturu. 338 313 Pohleď však na věci, jež přesto, že jsou nepřítomné, jsou spolehlivě přítomné mysli; neboť si neodřízneš jsoucí od doteku se jsoucím, ani tím, že je rozptýlíš všude všemi způsoby podle pořádku [tj. kosmického pořádku], ani tím, že je sestavíš dohromady. Bohyně možná v úryvku 313 zakončila svůj výklad o obsahu smrtelných mínění (jehož vyústěním je úryvek 312) nejasnou výzvou ke kontemplaci pravdy. Proč byl tento propracovaný výklad zařazen do básně, zůstává tajemstvím: bohyně se snaží zachránit fenomény, jak to jen jde, ale ví a říká nám, že je to nemožný podnik. Možná, že Parmenidés prostě neodolal a obratně využil příležitosti obsažené v hésiodovské myšlence: „Umíme vyprávět mnoho lží, jež se podobají pravdě, a umíme také povědět pravdu, když chceme" (Theog. 2728). 339 IX ZÉNÓN Z ELEJE Život Nejspolehlivější doklad pro dobu Zénónova života představuje táž pasáž z Platónova Parmenida (286), která vymezila i data o Parmenidově životě. Na základě tohoto dokladu se zdá, že se Zénón narodil okolo r. 490-485 př. Kr. To je však opět v rozporu s údajem Apollodóra, který Zénónovu akmé klade do let 464-461 (DL IX.29 = DK 29 A 1: text je bohužel mezerovitý). Již jsme však viděli, že Apollodórova datace eleatů závisí výlučně na datu založení Eleje. Přesto tento autor možná náhodou udává datum, které je pro dobu vzniku Zénónova spisu přibližně jen o pět let příliš pozdní, pokud ho ovšem filosof skutečně sepsal (jak se tvrdí v úryvku 314) ve svém mládí. O Zénónově životě je známo jen málo. Diogenés Laertios nás informuje (DL IX.28 = DK 29 A 1: tato pasáž zjevně úmyslně protiřečí příběhu v úryvku 286), že miloval Eleu, „město skrovné a zdatné jen ve výchově zdatných mužů, a dával jí přednost před okázalostí Athén", které vůbec nenavštívil, nýbrž žil po celý život jen ve svém rodném městě. V jediném kontextu, v němž se jeho jméno samo opakovaně vyskytuje - to znamená v příběhu o účasti filosofa na spiknutí proti jakémusi tyranovi a o jeho odvaze, kterou prokázal při mučení (viz DK 29 A 1, 2, 6, 7, 8 a 9) -, se detaily od sebe liší natolik, že reálnou skutečnost nelze rekonstruovat. Zénónův spis 314 Platón, Parm. 127d-128a: Τον ούν Σωκράτη άκούσαντα πάλιν τε κελεϋσαι την ττρώτην ύιτόθεσιν τον πρώτου λόγου άναγνώναι, και άναγνωσ·θείσ·ης, Πώς, φάναι, ώ 340 Ζήνων, τοΰτο λέγεις; ει ιτολλά έστι τά όντα, ώς άρα δει αυτά όµοια τε είναι και ανόµοια, τοΰτο δέ δη αδύνατον ούτε γάρ τά ανόµοια όµοια ούτε τά όµοια ανόµοια olov τε είναι; σύχ ούτω λέγεις; Ούτω, ψάναι τον Ζήνωνα. Ούκοϋν ει αδύνατον τά τε ανόµοια όµοια είναι και τά όµοια ανόµοια, αδύνατον δή και ττολλά είναι; ει γάρ ττολλά εϊη, ττάσχοι αν τά αδύνατα, άρα τούτο έστιν 6 βούλονταί σου οι λόγοι, ούκ άλλο τι ή διαµάχεσθαι παρά ττάντα τά λεγόµενα ώς ού ττολλά έστι; και τούτου αυτού οϊει σοι τεκµήριον είναι έκαστον των λόγων, ώστε και ήγη τοσαΰτα τεκµήρια τταρέχεσ·θαι, όσουσττερ λόγους γέγραφας, ώς ούκ έστι ττολλά; ούτω λέγεις, ή εγώ ούκ ορθώς καταµανθάνω; Ούκ, αλλά, φάναι τον Ζήνωνα, καλώς συνήκας όλον τό γράµµα ό βούλεται. 314 Poté, co to [rozuměj: Zénónovo předčítání z vlastního spisu] Sokrates vyslechl, požádal ho, aby znovu přečetl první hypotézu prvního argumentu. Když pak byla přečtena, řekl: „Jak má být chápáno to, co říkáš, Zénóne? Jestliže jsou věci mnohé, pak podle tebe musí být podobné i nepodobné, což je však nemožné - není totiž možné, aby byly nepodobné věci podobné, ani aby podobné byly nepodobné. Chceš přece říci toto?" - „Ano", řekl Zénón. - „Jestliže je tedy nemožné, aby nepodobné věci byly podobné a podobné byly nepodobné, zda-li není rovněž nemožné, aby byly věci mnohé? Kdyby totiž věci byly mnohé, děly by se s nimi nemožnosti. Zdalipak chceš svými argumenty říci něco jiného než polemicky tvrdit proti všemu, co se obecně soudí, že věci nejsou mnohé? A považuješ každý ze svých argumentů za důkaz tohoto závěru, takže se domníváš, že podáváš právě tolik důkazů, kolik jsi napsal argumentů, že mnohé věci neexistují? Argumentuješ tímto způsobem, anebo tomu nerozumím správně?" - „Ne", řekl Zénón, „záměr celého spisu jsi pochopil dobře." Pojednání, které Platón zmiňuje, je často považováno za jediný Zénónův literární výtvor, poněvadž seznam titulů filosofových děl, který 341 se zachoval v slovníku Suda (DK 29 A 2), je naprosto nedůvěryhodný. Názory na formu a strukturu Zénónova spisu se liší, ačkoli nikdo nepochybuje o tom, že se jednalo o filosofickou knihu hlavolamů, která udivovala svou duchaplností. Z úryvku 314 (viz též 315-316) lze přirozeně vyvodit, že spis jednoduše představoval sbírku argumentů, z nichž každý výslovně napadal tezi, že věci jsou mnohé, tím, že z ní vyvozoval kontradiktorní důsledky. Ale tento závěr lze zpochybnit na základě zpráv o zénónovských argumentech, které je nepředstavují ani jako antinomie, ani jako argumenty přímo namířené proti předpokladu, že věci jsou mnohé: viz zejména Aristotelovy zprávy o známých paradoxech pohybu (viz 317-326 níže). Této potíži lze čelit jednou z tří možností, (a) Forma spisu, na nějž odkazuje úryvek 314, vypadala tak, jak jsme o tom hovořili výše. Avšak Zénón napsal přinejmenším ještě jednu další knihu, která obsahovala paradoxy pohybu, paradox prosného zrnka (Aristotelés, Phys. 250al9 = DK 29 A 29), paradox místa (Aristotelés, Phys. 210b22 n., 209a23 n. = DK 29 A 24) a nepochybně i některé další, (b) Zénón napsal pouze jednu knihu, ale naše domněnky o její formě musí být mylné. Tato kniha snad zahrnovala argumenty, jejichž hlavním terčem nebyla pluralita, nýbrž pohyb. Filosof možná nestrukturoval všechny své argumenty jako antinomie, nýbrž užíval i jiné způsoby reductio ad absurdum. Platón buď formu spisu představil chybně, anebo neuvádí přesný popis Zénónových argumentů, nýbrž určitou interpretaci (případně dezinterpretaci) jejich základního, byť ne vždy explicitního cíle. (c) Existovalo jedno jediné zénónovské pojednání, jehož všechny argumenty představovaly explicitní antinomie plurality. Ostatní paradoxy, které zmiňuje (a), měly původně tuto formu. Například Achilleus (322) mohl být určen k tomu, aby dokázal, že pokud mnohé věci existují, musí být jedny rychlejší i pomalejší než druhé (za pozornost stojí pořádek slov v Aristotelově referátu, který naznačuje, že malebné figurky Achillea a želvy nemusely patřit k formulaci argumentu, který Aristotelés uvádí). Netušíme také, podle jakého organizačního principu Zénón argumenty ve své knize či knihách uspořádal, třebaže existují moderní pokusy, které se snaží rozlišit určitou architektonickou strukturu nebo alespoň odhalit v rozvíjení argumentů určitou celkovou strategii. Podle jedné populární koncepce (akceptované v KR) vytvářejí čtyři paradoxy pohybu, o nichž pojednává Aristotelés, dva páry: jeden pár 342 (Stadion, Achilleus) stál na předpokladu, že prostor a čas jsou donekonečna dělitelné, druhý (Šíp, Pohyblivé řady) na tom, že čas a prostor se skládají z nedělitelných minim. V každém z těchto párů jeden argument vedl k absurditám v představě pohybu tělesa, nakolik byl uvažován jen sám o sobě, druhý pak k absurditám v představě pohybu tělesa, nakolik byl uvažován jako relativní vůči pohybu tělesa jiného. Propracovanější a ambicióznější schéma, které bere do úvahy úryvky 315-316 stejně jako úryvky 318-326, publikoval přibližně v téže době G. E. L. Owen (Studies in Presocratic Philosophy, II, str. 143-165). Takováto schémata jsou nepochybně přitažlivá, ale žádné z nich se neopírá o nějakou starověkou autoritu a nedokáže dobře odolat kritickému zkoumání. Zejména návrh, že některé z paradoxů pohybu stojí na předpokladu, že prostor a čas nejsou nekonečně dělitelné, narazil na ostrý nesouhlas (viz například D. J. Furley, Two Studies in the Greek Atomists, str. 71-75). Dochované antinomie 315 DK 29 Β 3 (Simplikios, In Arist. Phys. 140,28): πάλιν γάρ δεικνύς, ότι ει πολλά έστι, τά αυτά πεπερασµένα εστί και άπειρα, γράφει ταΰτα κατά λέξιν ό Ζήνων „ει πολλά έστιν, ανάγκη τοσαΰτα είναι δσα εστί, και ούτε πλείονα αυτών ούτε έλάττονα. ει δέ τοσαΰτά έστιν δσα εστί, πεπερασµένα άν εϊη." „ει ττολλά εστιών, άπειρα τά όντα εστίν άεί γάρ ετέρα µεταξύ των όντων εστί, καί πάλιν εκείνων έτερα µεταξύ, και ούτως άπειρα τά όντα εστί." 315 Když totiž opět dokazuje, že jsou-li věci mnohé, byly by zároveň omezené i neomezené, píše Zénón doslova toto: ,,Jestliže jsou věci mnohé, je nutné, aby jich bylo právě tolik, kolik jich je, tj. ani více, ani méně. Avšak kdyby jich bylo tak mnoho, kolik jich je, byly by omezené. Jestliže jsou věci mnohé, jsou neomezené, poněvadž vždy jsou mezi nimi nějaké další a mezi nimi opět další. A tak jsou věci neomezené." 343 Úryvek 315 představuje jediný Zénónův fragment, který je bezesporu autentický a který se nám dochoval nedotčen. Hádanka, kterou předkládá, bývá někdy pokládána za nedostatečně záhadnou. Přesto má každá část argumentu nemalou sílu, takže dokáže zneklidnit. Například druhá část pravděpodobně spočívá na myšlence, že jakékoli dva členy nějakého souboru musí být něčím odděleny, pokud mají být dvěma věcmi, a ne jednou. Proti tomu lze namítnout, že princip, který to stanoví, platí jen tehdy, je-li aplikován na hustě uspořádané soubory, jako jsou množiny bodů. Se Zénónem by nicméně vcelku poprávu taková námitka nemusela pohnout, pokud bychom ho nedokázali přesvědčit o jiných podmínkách nespojitosti pro trojdimenzionální objekty a neukázali mu, proč a jak se liší od podmínek nespojitosti pro body. Na jeho otázky však nebudeme s to vymyslet dobré odpovědi, pokud se neponoříme právě do toho druhu filosofické reflexe, který činí věc jedním, a ne mnohým, a který se v nás snaží úryvek 315 vyprovokovat. 316 DK 29 Β 2 a 1 (Simplikios, In Arist. Phys. 139,9 a 140,34): (a) έν δη τούτω δείκνυσιν, ότι ου µήτε µέγεθος µήτε πάχος µήτε όγκος µη-θείς έστιν, ούδ' άν είη τούτο, „ει γάρ άλλω όντι, φησί, προσγένοιτο, ουδέν άν µείζον ποιήσειεν µεγέθους γάρ µηδενός όντος, προσγενοµένου δέ, ουδέν οιόν τε εις µέγεθος έταδοΰνοα. και όντως άν ήδη το προσγινόµενον ουδέν εϊη. ει δέ άπογινοµένου το έτερον µηδέν έλαττον Ιστι µηδέ αύ προσγινοµένου αύξήσεται, δήλον ότι το προσγενόµενον ουδέν ην ουδέ το άιτογενόµενον." και ταΰτα ουχί το έν άναιρών ό Ζήνων λέγει, άλλ' ότι µέγεθος έχει έκαστον των πολλών και άπειρων1 τφ προ τοΰ λαµβανοµένου άεί τι είναι διά την έπ' άπειρον τοµήν δ δείκνυσι προδείξας, ότι ουδέν έχει µέγεθος έκ τοΰ2 έκαστον τών πολλών έαυτω ταύτόν είναι και έν. (b) το δέ κατά µέγεθος (se. άπειρον έδειξε) ττρότερον κατά την αυτήν έπιχείρησιν. προδείξας γάρ ότι ει µή έχοι 1 2 άπειρων MSS; άπειρον Η. Fränkel. έκ τοΰ transposuit post πολλών Fränkel. 344 µέγεθος το όν, οϋδ' άν εϊη, έττάγει „ει δέ έστιν, ανάγκη έκαστον µέγεθος τι έχειν και ττάχος και άττέχειν αύτοϋ το έτερον άττό τοΰ ετέρου, και ττερί τοΰ ττρούχοντος ό αυτός λόγος, και γάρ εκείνο έξει µέγεθος και ττροέξει αύτοϋ τι. όµοιον δή τοΰτο άτταξ τε ειπείν και άεί λέγειν ουδέν γάρ αύτοΰ τοιούτον έσχατον έσται ούτε έτερον ττρός έτερον ούκ έσται. ούτως ει ττολλά έστιν, ανάγκη αυτά µικρά τε είναι και µεγάλα· µικρά µεν ώστε µη έχειν µέγεθος, µεγάλα δέ ώστε άττειρα είναι." 316 (a) V tomto argumentu [tj. v argumentu dokazujícím, že mnohost je velká i malá] dokazuje, že to, co postrádá velikost, masivnost a objem, nemůže vůbec existovat. „Neboť", říká, „kdyby to bylo přidáno k nějaké jiné jsoucí věci, nemohlo by ji to zvětšit, poněvadž nemá-li něco žádnou velikost a je to k něčemu přidáno, pak to nemůže přispět k velikosti. A tak to, co přibývá, je ve skutečnosti nic. A jestliže se věc při ubývání nezmenší a při přibývání nezvětší, je zřejmé, že přidané i ubrané bylo ničím." A toto Zénón neříká proto, aby zrušil jedno, ale z toho důvodu, že každá z mnoha nesčíslných věcí má velikost, poněvadž před tím, co je vzato, je vzhledem k nekonečnému dělení vždy něco jiného. To dokazuje, když předtím podal důkaz, že nic nemá velikost, ježto každá z mnohých věcí je se sebou totožná a jedna. (b) Neomezenost co do velikosti dokazoval dříve [rozuměj: dříve než v úryvku 315], a to stejnou argumentační metodou. Poté, co nejprve dokázal [viz (a) nahoře], že pokud něco nemá žádnou velikost, nemůže to ani existovat, pokračuje takto: „Jestliže nějaká věc je, je pro každou nutné, aby měla určitou velikost a masivnost a aby jedna její část byla vzdálena od druhé. A tentýž argument platí i pro část, která je před ní, poněvadž i ona bude mít velikost a nějaká její část bude před ní. Vyjde však nastejno říci to jednou a říkat to stále, poněvadž žádná její část nebude poslední a žádná část nebude prosta vztahu k části jiné. - Pokud jsou takto věci mnohé, jsou nutně malé i velké: tak malé, že nemají velikost, a tak velké, že jsou neomezené." 345 Tyto zlomky, které zůstaly jako jediné ze Zénónovy komplikované antinomie, cituje Simplikios, aby dokázal určité body, jimiž se v rámci argumentace zabýval ve svém komentáři k Aristotelově Fyzice. Přesto toho říká o struktuře antinomie dost, abychom ji mohli s určitou věrohodností zrekonstruovat. V první větvi antinomie se Zénón pokusil dokázat, že pokud existují mnohé věci, jsou tak malé, že jsou bez jakékoli velikosti. Z tohoto důkazu se nedochovalo nic. Vše, co máme k dispozici, je Simplikiovo ujištění (na konci úryvku 316(a)), že Zénón vyvodil svůj závěr z premisy, podle které každý člen nějaké plurality musí být totožný sám sebou a musí být jeden - a tak (pokud se smíme dohadovat) nemůže mít části nutné pro velikost (srv. Melissův argument v úryvku 538). Poté následovala první zachovaná sekce argumentu (316(a)), která zdůrazňovala nepřijatelnost závěru první větve a připravovala cestu pro větev druhou: pokud něco nemá žádnou velikost, potom vůbec neexistuje - což protiřečí původnímu předpokladu, že mnohé věci existují. Úryvek 316(b) uchovává druhou větev antinomie, která začíná předpokladem, že pokud mnohé věci existují, musí mít každá z nich velikost. Řečtina následujícího argumentu, který operuje s regresem, je poněkud temná, a proto je nejasné, jak to Zénón mohl myslet s vyvozením závěru, že věc, která má velikost, musí mít nekonečný objem. Pravděpodobně věřil, že argument ho opravňuje tvrdit (1), že jakákoli velikost má nekonečný počet částí; z toho vyvodil (2), že celek nekonečného počtu částí nějaké pozitivní velikosti je sám nekonečný; a došel tak k závěru (3), že velikost jakéhokoli členu nějaké plurality je nekonečná. Tento závěr je absurdní, stejně jako byl absurdní závěr první větve antinomie, která tudíž není v pravém smyslu antinomií, nýbrž dilematem. „Tento argument", říká J. Barnes, „je evidentně chybný a nenalezl [rozuměj: v moderní době] žádné seriózní zastánce. Přesto jeho oponenti tonou ve zmatcích a nejsou s to se shodnout ani na tom, kde je třeba nepřesnosti - či hlavní nepřesnost - hledat" (The Presocratic Philosophers, I, str. 244). Zde platí totéž co v úryvku 315, ale v tomto případě je třeba uznat ještě s větším důrazem, že každá diagnóza vyžaduje hlubokou a pronikavou obeznámenost s filosofickými problémy nekonečna. V důsledku toho pouhý stručný pokus lokalizovat „chybu" na straně Zénóna nepředstavuje plodnou odpověď na para- 346 dox, ani pravděpodobně nebude příliš přesvědčivý. Stojí však asi za to poznamenat, že teze (2) není neomezeně pravdivá a je neplatná pro nekonečné řady, které konvergují k nule jako například V úryvku 316(b) měl Zénón na mysli pravděpodobně právě takovou řadu. Jeho argument by nicméně mohl být snadno reformulován tak, aby vytvářel řadu, o níž platí teze (2), například takovou, která vyúsťuje v části stejné velikosti. Naši kritickou pozornost je proto lépe zaměřit na tezi (1) a na její nárok (který nyní vyjádříme se zavádějící přesností), že pokud je nějaká velikost nekonečně dělitelná, musí obsahovat sled částí, který sestává z nekonečně mnoha členů. Zénónovým terčem v úryvku 316 je teze, že existují mnohé věci. Neuchovávají si však jeho argumenty stejnou účinnost i proti Parmenidovu pojetí reality? Parmenidés totiž chápe realitu jako jedinou i rozprostraněnou, což ho činí zjevně zranitelným vůči oběma větvím antinomie. Kvůli záchraně Parmenidovy koncepce bývá uváděno, že Zénón nepokládal nekonečnou dělitelnost jen za důsledek rozprostraněnosti (µέγεθος), ale i za důsledek masivnosti (πάχος) či objemu (όγκος). Přesto jeho argument jasně a správně předpokládá, že pouhá rozprostraněnost je dostatečným důvodem pro vznik regresu. Tvrdívá se také, že eleatský monismus rozprostraněnost reality popírá. To se však zdá být zjevně chybné. Je těžké vyhnout se závěru, že úryvek 316 ve skutečnosti podrývá Parmenidovu Pravdu a že Zénón si toho byl dokonale vědom. Snad nalezl potěšení v myšlence, že zdravý rozum a parmenidovská metafyzika mohou být přivedeny do rozpaků přesně týmiž dialektickými operacemi. Paradoxy pohybu 317 Aristotelés, Phys. VI,9,239b9 (DK 29 A 25): τέτταρες δ' είσίν οι λόγοι περί κινήσεως Ζήνωνος οι παρέχοντες τας δυσκολίας τοις λύουσιν. 317 Zénónovy argumenty o pohybu, které působí obtíže těm, kdo se je pokoušejí řešit, jsou čtyři. 347 Tato zvláštní skupina paradoxů dosáhla evidentně již v Aristotelově době proslulosti, které se těší ještě dnes. Tyto paradoxy byly pokládány za zvláštní typ hlavolamů, třebaže nevíme, zda sám Zénón zamýšlel, aby byly chápány právě takto. Náš výklad se pouze pokouší ukázat strukturu každého hlavolamu a jeho nápadné rysy. Pro podrobnější filosofické zkoumání čtenáře odkazujeme na výběrovou bibliografii. (i) Stadion 318 Aristotelés, Phys. VI,9,239bl 1 (DK 29 A 25; pokračování úryv ku 317): ... πρώτος µέν ό περί τοΰ µη κινεΐσθαι διά τό ιτρότερον εις τό ήµισυ δεΐν άφικέσθαι το ψερόµενον ή προς τό τέλος... 319 Aristotelés, Top. VIII,8,160b7 (DK 29 A 25): πολλούς γαρ λό γους έχοµεν εναντίους ταϊς δόξαις, καθάπερ Ζήνωνος, ότι ουκ ενδέχεται κινεΐσθαι ουδέ τό στάδιον διελθεΐν. 320 Aristotelés, Phys. VI,2,233a21 (DK 29 A 25): διό και ό Ζήνωνος λόγος ψεύδος λαµβάνει τό µή ένδέχεσθαι τα άπειρα διελθεϊν ή άψασθαι των άπειρων καθ' έκαστον έν πεπερασµένω χρόνω. διχώς γαρ λέγεται και τό µήκος και ό χρόνος άπειρον, και όλως πάν τό συνεχές, ήτοι κατά διαίρεσιν ή τοις έσχάτοις. τών µέν ούν κατά ττοσόν απεί ρων ούκ ενδέχεται άψασθαι έν πεπερασµένα» χρόνω, τών δέ κατά διαίρεσιν ενδέχεται· και γάρ αυτός ό χρόνος ούτως άπειρος, ώστε έν τφ άπείρω και ούκ έν τω πεπε ρασµένω συµβαίνει διιέναι τό άπειρον, και άπτεσθαι τών απείρων τοις άπείροις, ού τοις πεπερασµένοις. 318 ... První paradox tvrdí, že pohyb neexistuje, poněvadž to, co se pohybuje, musí nejprve dojít do poloviny své dráhy, než dojde k cíli... 319 Máme totiž mnoho argumentů protiřečících obecnému mínění, například argument Zénónův, že pohyb je nemožný a že nelze přejít stadion. 348 320 Proto také Zénónův argument obsahuje chybný předpoklad, že je nemožné projít nekonečnými věcmi nebo přijít do kontaktu s každou jejich částí v konečném čase. Jsou totiž dva významy, v nichž se o délce, času a obecně o čemkoli kontinuálním říká, že jsou „nekonečné": buď jsou tak zvány s ohledem na dělitel nost, anebo s ohledem na své hranice. Není sice možné v ko nečném čase přijít do kontaktu s věcmi kvantitativně nekoneč nými, ale je možné přijít do kontaktu s věcmi nekonečnými s ohledem na dělitelnost, protože v tomto smyslu je sám čas rovněž nekonečný. A tak shledáváme, že čas strávený přecho dem přes nekonečno není konečný, nýbrž nekonečný, a ke kon taktu s nekonečny nedochází v časech konečných, nýbrž [co do počtu] nekonečných. Aristotelův výklad o této hádance (někdy známé též jako Dichotomie) je extrémně stručný a náznakovitý. Je dokonce nejasné, zda úloha běžce na stadionu spočívá v tom, že má dosáhnout poloviční vzdálenosti před polovinou dráhy (a pak poloviční vzdálenosti před touto polovinou atd.), anebo poloviční vzdálenosti za polovinou dráhy (atd.). Přesto můžeme z Aristotelova svědectví odvodit následující argument: (1) Aby běžec dosáhl svého cíle, musí se dotknout nekonečného množství bodů, které jsou seřazeny v sekvenci (2) Není možné dotknout se nekonečného množství bodů v koneč ném čase. Proto (3) běžec nemůže svého cíle dosáhnout. Aristotelés se domnívá, že tomuto absurdnímu závěru (3) můžeme snadno čelit tím, že odmítneme tezi (2): konečný čas je nekonečně dělitelný a nekonečně dělitelný čas běžci postačuje, aby překonal nekonečně dělitelnou vzdálenost a dotknul se bodů, které vyznačují její rozdělení. 321 Aristotelés, Phys. VIII,8,263al5-18, b3-9: αλλ' αύτη ή λιχτις ττρός µέν ερωτώντα ίκανώς έχει (ήρωτάτο 7<*ρ εί έν ττεττε- 349 ρασµένφ άπειρα ενδέχεται διεξελΦεΐν ή άριθµήσαι), προς δε το πράγµα και την άλήθειαν ούχ ίκανώς ... ώστε λεκτέον προς τόν ερωτώντα ει ενδέχεται άπειρα διεξελθεΐν ή έν χρόνω ή έν µήκει, ότι εστίν ώς, εστίν δ' ώς ου. εντελέχεια µέν γαρ όντα ούκ ενδέχεται, δυνάµει δέ ενδέχεται· ό γαρ συνεχώς κινούµενος κατά συµβεβηκός άπειρα διελήλυθεν, απλώς δ' ού· συµβέβηκε γαρ τή γραµµχί άπειρα ηµίσεα είναι, ή δ' ουσία εστίν ετέρα και το είναι. 321 Ale i když je toto řešení dostatečnou odpovědí tazateli (padla totiž otázka, zda je možné projít nebo spočítat nekonečné věci v konečném čase), je nedostatečné vzhledem k faktům a pravdě... Takže když se někdo zeptá, zda je možné projít nekonečné věci, ať v čase nebo ve vzdálenosti, musíme odpovědět, že určitým způsobem to možné je, určitým pak nikoli. Pokud totiž tyto věci existují v aktu, možné to není, pokud však jen v potenci, pak ano, když totiž někdo v nepřetržitém pohybu prošel nekonečné věci akcidentálně, avšak nikoli bez dalšího určení. Protože pro čáru je akcidentální, že má nekonečně mnoho polovin, ježto její podstata a bytí spočívají v něčem jiném. Aristotelés nyní přichází s dalšími myšlenkami. Řešení v úryvku 320 dává Zénónovi odpověď, která je přiměřenou odpovědí ad hominem. Avšak tezi (2) nelze zamítnout tak snadno, pokud ji reformulujeme v následujícím smyslu: (2') Není možné splnit úlohu, která spočívá v proběhnutí nekonečného množství bodů. Aristotelés odpovídá na reformulovaný argument poukazem na to, že teze (2') by byla pravdivá pouze v případě, kdyby „nekonečně mnoho bodů" znamenalo „nekonečně mnoho aktuálně existujících bodů". Evidentně se totiž domnívá, že výrok by byl pak pravdivý, poněvadž podle jeho soudu nelze realizovat nekonečný počet oddělených fyzických aktů, které by mohly být považovány za „proběhnutí" či „přicházení do kontaktu s" každým bodem aktuálního nekonečna (Phys. 263al9-b3). Ve skutečnosti však, jak Aristotelés předpokládá, 350 teze (1) vyžaduje slabší interpretaci „nekonečného množství bodů": běžec musí překonat konečnou vzdálenost, kterou dělí nekonečno bodů, jejichž existence je pouze potenciální (představuje, jak bychom mohli říci, určitou vzdálenost, kterou lze jednoduše matematicky vyjádřit jako vzdálenost rozdělenou podle nekonečné řady Jestliže pak přijmeme toto slabší čtení teze (2'), je teze (2') chybná. Aristotelovo druhé řešení odhaluje základní potíže, které paradox vyvolává a které jsou stále předmětem intenzivní a dosud neuzavřené diskuse. Filosofové se obzvláště nemohou shodnout na tom, zda je nemožnost dokončit provádění nekonečného počtu oddělených fyzických aktů (pokud to je skutečně nemožné) nemožností logickou, anebo pouze nemožností fyzickou, a v čem v obou případech tato nemožnost spočívá. (ii) Achilleus a želva 322 Aristotelés, Phys. VI,9,239bl4 (DK 29 A 26): δεντεροςδ' όκαλουµενος Άχιλλεΰς. έστι δ' ούτος ότι το βραδύτατον ουδέποτε καταληφθήσεται θέον ύιτό τοΰ ταχίστου· έµπροσθεν γαρ άναγκαίον έλθεΐν τό διώκον όθεν ώρµησε το φεϋγον, ώστ' άεί τι ττροέχειν άναγκαίον τό βραδύτερον. έστι δε και ούτος ό αυτός λόγος τω διχοτοµεϊν, διαφέρει δ' έν τώ διαιρεί, ν µή δίχα τό προσλαµβανόµενο ν µέγεθος. 322 Druhým paradoxem je takzvaný Achilleus. Spočívá v tom, že nejrychlejší běžec nikdy nemůže v běhu předstihnout nejpomalejšího tvora, poněvadž pronásledující musí nejprve dosáhnout bodu, odkud vyběhl pronásledovaný, takže ten pomalejší musí být vždy o něco napřed. Tento argument je založen na témže principu, na kterém závisí půlení, ačkoli se od něj odlišuje v tom, že přidaná velikost není dělena na poloviny. Zatímco od běžce bylo v úryvcích 318-319 požadováno, aby dosáhl sledu bodů vyznačujících poloviny, Achilleus musí doběhnout k bodu, z něhož želva odstartovala, a následně k bodu, jehož želva dosáhla během doby, kdy dospěl k jejímu výchozímu místu, a tak dále ad infinitum. Předpokládáme-li, že pronásledovatel a pronásle- 351 dovaný běží stejnou rychlostí, pak Achilleova série postupů opět vytváří geometrickou posloupnost, která konverguje k nule. Proto také Aristotelés poznamenává (Phys. 239b24-5), že Achilleus představuje pouze zábavnou verzi Stadionu. (iii) Šíp 323 Aristotelés, Phys. VI,9,239b30-3, 5-9 (DK 29 A 27): (a) τρίτος δ' όνύνφη·θείς, δτι ή όιστός φεροµένη έστηκεν. συµβαίνει δε παρά το λαµβάνειν τον χρόνον συγκεΐσθαι έκ των νΰν µή διδοµενου γαρ τούτου ουκ έσται ό συλλογισµός. (b) Ζήνων δέ ιταραλογίζεται. εί γαρ αίεί, φησίν, ηρεµεί ιτάν [ή κινείται]3 όταν fj κατά το ίσον, εστίν δ' αίεί το φερόµενον έν τφ νΰν, άκίνητον την φεροµενην είναι όιστόν. τοΰτο δ' εστί ψεύδος· ού γάρ σύγκειται ό χρόνος έκ των νύν των αδιαιρέτων, ώσττερ ούδ' άλλο µέγεθος ουδέν. 324 DK 29 Β 4 (DL ΙΧ,72): Ζήνων δέ την κίνησιν αναιρεί λέγων „το κινούµενον ούτ' έν φ έστι τόττω κινείται οντ' έν φ µή έστι." 323 (a) Třetí právě zmíněný paradox spočívá v tom, že pohybující se šíp je v klidu. To vyplývá z předpokladu, že čas se skládá ze samých „nyní". Pokud totiž tento předpoklad neplatí, nevyplyne ani výše zmíněný závěr. (b) Zénón argumentuje klamně. Jestliže totiž, jak říká, všechno trvale zůstává v klidu, když je v tom, co mu přesně odpovídá, a jestliže se to, co se pohybuje, nachází vždy v „nyní", pak se šíp v pohybu nepohybuje. To je však chybné, poněvadž čas se skládá z nedělitelných „nyní" právě tak málo jako kterákoli jiná velikost. 324 Zénón ruší pohyb, když říká: „To, co je v pohybu, se nepohybu je ani v místě, na němž je, ani v místě, na němž není." 3 ή κινείται seclusit Zeller; cf. Ross ad loc. 352 Zpráva v úryvku 323 (b) je textově nejistá a opět velmi zhuštěná. Neprozrazuje totiž, že argument zvaný Šíp byl pravděpodobně první větví antinomie, kterou Zénónovi přisuzuje úryvek 324 a kterou si později vypůjčil Diodóros Kronos (Sextos Empeirikos, Adv. math. X,87). Zde je rekonstrukce argumentace, kterou Aristotelés sumarizuje: (1) Cokoli zaujímá nějaké místo, které přesně odpovídá jeho vlastní velikosti, spočívá v klidu. (2) V přítomnosti to, co se pohybuje, zaujímá určité místo, které od povídá jeho vlastní velikosti. Tedy (3) v přítomnosti to, co se pohybuje, spočívá v klidu. Nuže (4) to, co se pohybuje, pohybuje se vždy v přítomnosti. Tedy (5) to, co se pohybuje, je vždy - po celou dobu svého pohybu v klidu. Aristotelés vznáší námitky proti vyvození teze (5) z tezí (3) a (4). Vykládá Zénóna tak, jako by chápal „nyní" v témže smyslu, v jakém mu rozuměl on sám, totiž jako přítomnost pojatou jako nedělitelný okamžik. Navrhuje také, že můžeme tomuto závěru přiznat platnost jen tehdy, pokud se Zénónem mylně předpokládáme, že určitá časová perioda je souhrnem nedělitelných okamžiků, které jsou v ní obsaženy. Tento Aristotelův návrh je však chybný a zodpovědný za stejně chybnou představu, že podle Zénónova předpokladu nejsou v Šípu čas a prostor nekonečně dělitelné. Zénónův argument totiž nevyžaduje žádnou určitou domněnku stran struktury času a prostoru; vše, co k platnosti svého závěru skutečně potřebuje, spočívá v tom, že to, co je o něčem pravda v každém okamžiku nějaké časové periody, je pravdou o tom v průběhu celé této periody (ať už okamžiky jsou, nebo nejsou nedělitelné). Paradox ve skutečnosti představuje palčivou výzvu přitažlivé představě, že pohyb se musí odehrávat - pokud se vůbec odehrává v přítomnosti. To ukazuje, že tuto představu je těžké smířit se stejně přitažlivou myšlenkou, že to, co se pohybuje, nemůže v přítomnosti překonat žádnou vzdálenost. Snad jsou zde při díle dvě neslučitelné 353 koncepce „nyní": jedna, která chápe „nyní jako přítomné trvání", a druhá, která je chápe jako nedělitelný okamžik, jako by to byla hranice oddělující minulost od budoucnosti. Je-li tomu tak, neubírá to Zénónovu argumentu v žádném ohledu na účinnosti. Patří totiž mezi takové argumenty, které nás nutí k rozlišení. A jak ukázal J. D. Lear (in: Phronesis, 26, 1981, str. 91-104), výběr mezi těmito alternativami závisí na hluboce zakořeněných sympatiích, které určují tu kterou filosofii času. (iv) Pohyblivé řady 325 Aristotelés, Phys. VI,9,239b33 (DK 29 A 28): τέταρτος δ' ό ιτερί τών έν σταδίω κινουµένων έξ εναντίας ίσων όγκων παρ' ίσους, των µέν άττό τέλους τοΰ σταδίου τών δ' άπό µέσου, ϊσω τάχει, έν ω συµβαίνειν οϊεται ίσον είναι χρόνον τώ διπλασίω τον ήµισυν. έστιδ' ό παραλογισµός έν τω το µέν παρά κινσύµενον το δέ παρ' ηρεµούν το ίσον µέγεθος άξιοΰν τω ϊσω τάχει τον ίσον φέρεσθαι χρόνον. τοϋτο δ' εστί ψεύδος, οίον έστωσαν οι έστώτες ίσοι όγκοι έφ' ων τά ΑΑ, οι δ' έφ' ών τά ΒΒ αρχόµενοι αϊτό τού µέσου,4 ίσοι τόν αριθµόν τούτοις όντες και το µέγεθος, οι δ' έφ ών τά ΓΓ άπό τοΰ εσχάτου, ίσοι τόν αριθµόν όντες τούτοις και το µέγεθος, και ισοταχείς τοις Β. συµβαίνει δή το πρώτον Β άµα έττι τω έσχάτω είναι και το πρώτον Γ, παρ' άλληλα κινουµένων, συµβαίνει δέ και τό Γ παρά πάντα [τά Α]5 διεξεληλυθέναι, τό δέ Β παρά τά ήµίση· ώστε ήµισυν είναι τόν χρόνον ίσον γάρ έκάτερόν έστιν παρ' εκαστον. άµα δέ συµβαίνει τό πρώτον Β6 παρά πάντα τά Γ παρεληλυθέναι· άµα γάρ έσται τό πρώτον Γ και τό πρώτον Β έπί τοις έναντίοις έσχάτοις [ίσον χρόνον παρ' έκαστον 4 Post µέσου habent FJ2K των Α: om. EHIJ1, D. Ross; cf. Simplikios, In Arist. Phys. 1017,4. 5 τά A: E2FJK, Simplikios, In Arist. Phys. 1018,1, Alexander apud Simpl. 1019, 28; τά Β: Ε'ΗΙ; seclusit Ross. 6 τό πρώτον Β Cornford: τό ΑΒ Ε; τά Β cett. 354 γινόµενον των Β όσον ιτερ των Α, ώς φησι],7 δια τό αµφότερα ίσον χρόνον παρά τα Α γίγνεσθαι, ό µεν σύν λόγος ούτος έστιν, συµβαίνει δε τταρά τό είρηµένον ψεύδος. 326 Alexandrův diagram u Simplikia, In Arist. Phys. 1016,14: 325 Čtvrtý paradox pojednává o stejných tělesech, která se pohybují na stadionu podél stejných těles stejnou rychlostí z opačné strany, přičemž jedna řada se pohybuje z konce stadionu [směrem k nám] a druhá ze středu [směrem od nás]. Z toho, jak myslí, vyplývá, že polovina času se rovná [svému] dvojnásobku. Klamný úsudek spočívá na předpokladu, že věci, které se pohybují stejnou rychlostí podél pohybujícího se tělesa a podél tělesa v klidu o stejné velikosti, potřebují pro svůj pohyb stejný čas. Ale to je omyl. Vezměme například stojící stejná tělesa A, A..., nechme tělesa Β, Β..., která se jim rovnají počtem a velikostí, vyjít ze středu, a umožněme tělesům C, C..., která se rovnají [tělesům řady A] počtem a velikostí a tělesům řady Β rychlostí, vyjít z konce. Dochází k tomu, že první Β a první C dospějí ke konci v tutéž dobu, kdy se pohybovala podél sebe [tj. Β a C]. Nastává také to, že C [tj. první C] prošlo podél všech [B], avšak Β [tj. první B] jenom podél poloviny [A], takže čas je poloviční, poněvadž každé je podél každého stejně dlouho. Dochází současně k tomu, že první Β prošlo podél všech těles typu C; první C a první Β totiž budou v témže čase na opačných koncích, poněvadž obě řady se pohybují ve stejném čase podél těles typu A. Toto je tedy jeho argument, který se zakládá na výše uvedeném klamu.8 7 Seclusit Ross. 8 Jak naznačují hranaté závorky v překladu (a v našich poznámkách 355 326 Diagram v úryvku 326 představuje výchozí pozici těles (která k sobě pravděpodobně těsně přiléhají) ve třech řadách, jež Aristotelés uvádí ve své ilustraci Zénónova argumentu. Aristotelés zjevně předpokládá, aniž nás na to však upozorňuje, že tělesa řady A se nacházejí ve středu stadionu a že první těleso C začíná v témže středovém bodu jako první těleso B. Potom se soustřeďuje na následující pozici, kterou tělesa skutečně musí dosáhnout, pokud platí počáteční předpoklad o jejich velikosti, rychlosti a směru, formulovaný v první větě úryvku 325, totiž na pozici, v níž jsou všechny tři řady vzájemně vyrovnány („první Β a první C dospějí ke konci [pravděpodobně jedna řada ke konci druhé řady] v tutéž dobu"). Aristotelés zdůrazňuje dvě jednoduché pravdy: když první C minulo všechna tělesa řady B, první Β (i) minulo jen dvě tělesa řady A, ale (ii) všechna tělesa řady C. Zénónova chyba spočívala podle Aristotela v tom, že nadále předpokládal, že každé pohybující se těleso musí strávit stejně dlouhý čas naproti každému tělesu, které míjí. To ho přivedlo k závěru, že (i') první Β potřebuje k tomu, aby minulo polovinu těles řady A, jen polovinu času, který potřebuje první C, aby minulo všechna tělesa řady B. Avšak z (i') a (ii) vyplývá, že (ii') čas, jejž první Β potřebuje, aby minulo polovinu těles řady A, je také polovinou času, jejž potřebuje, aby minulo všechna tělesa řady C. Proto přechod prvního tělesa řady Β podél poloviny těles řady A vyžaduje jak stejný čas, tak polovinu času jako jeho přechod podél těles řady C. k řeckému textu), úryvek 325 je plný nesnází a neurčitostí. Podrobně se touto pasáží zabývají např. H. D. P. Lee, Zeno of Elea, Cambridge 1936, str. 83-102, či W. D. Ross, Aristotle's Physics, Oxford 1936, str. 660-666. Aristotelův neuspokojivý výklad představuje především řadu poznámek, které byly původně určeny pro ústní prezentaci, k níž měl sloužit jako pomůcka i diagram typu 326. 356 Odborníci se často domnívají (např. KR), že Zénón, ačkoli o tom Aristotelés nemluví, musel předpokládat, že jeho tělesa jsou velmi malá a nedělitelná a že každé z nich potřebuje jen velmi malý a nedělitelný čas, aby minulo těleso v klidu. Paradox pak představuje silnou námitku proti této domněnce, poněvadž každé Β musí minout každé C v polovině nedělitelného času. Přesto Aristotelova vlastní verze argumentu plodí ještě větší problém, než on sám připouští. Odvážně řečeno: předpoklad, který připisuje Zénónovi, vypadá jako banální chyba. Aby nás však Zénón donutil přijmout závěr, k němuž dospěl v úryvku 325, potřebuje nás pouze přimět k přijetí pravděpodobné představy, že pokud se nějaké těleso pohybuje podél η těles o velikosti m, urazí vzdálenost o mn jednotkách; jednoduchá aritmetika potom ukáže, že pohyb na vzdálenost mn jednotek si vyžádá polovinu času, jehož je třeba pro stejně rychlý pohyb na vzdálenost 2mn jednotek. Této koncepce měření pohybu se nelze snadno vzdát ve prospěch relativní teorie. Jestliže je totiž vzdálenost, po níž se těleso pohybuje, pouze funkcí jeho pozic ve vztahu k ostatním tělesům, existuje nějaký absolutní opěrný bod pro to, abychom vůbec připisovali pohyb právě jemu? Srovnání se Šípem hovoří samo za sebe. Oba paradoxy ukazují obtíže, které má naše běžné nereflektivní myšlení s pohybem. Často předpokládáme, že pokud je reálný a přístupný zkušenosti, musí se odehrávat v přítomném okamžiku a podléhat absolutní míře. Alternativou, která je nasnadě v každém z obou případů, je učinit pohyb tělesa záležitostí relativní pozice, ať jsou to jeho vlastní předcházející a následující pozice v nedělitelných okamžicích (jako je tomu snad u Šípu), nebo jeho pozice, které jsou relativní k pozicím jiných těles (jako je tomu snad u Pohyblivých řaď). Avšak ať tak či onak, pohyb už potom není přístupný přímé zkušenosti a jako takový rozhodně postrádá realitu, kterou jsme u něho předpokládali. Zénónovy cíle 327 Platón, Parm. 128c (DK 29 A 12): ... εστί δε τό γε αληθές βοήθεια τις ταΰτα [τά γράµµατα] τφ Παρµενίδου λόγω ττρός τοΐις έττιχειροΰντας αυτόν κωµωδεΐν ώς, ει εν έστι, •πολλά και γελοία συµβαίνει ττάσχειν τφ λόγω και έναν- 357 τία αύτφ. αντιλέγει, δη συν τοΰτο το γράµµα ττρός τσύς τά τοΰτο βουλόµενον δηλοΰν, ώς έτι γελοιότερα ττάσχοι άν αυτών ή ύττόθεσις, ει ττολλά έστιν, ή ή τοΰ εν είναι, ει τις ίκανώς έττεξίοι. διά τοιαντην δή φιλονικίαν ύττό νέου όντος έµοΰ έγράφη... ■πολλά λέγοντας, και άνταττοδίδωσι ταύτα και πλείω, 327 ... Vpravdě je tento spis určitou obranou Parmenidovy myšlenky proti těm, kteří se ji pokoušejí zesměšnit tvrzením, že pokud existuje jedno, vyplývá z toho pro tuto myšlenku mnoho směšných důsledků, které hovoří proti ní. Tento spis je tedy polemikou proti těm, kteří tvrdí, že existuje mnohost, a oplácí jim stejnou a ještě větší měrou, neboť chce ukázat, že pokud by to někdo prozkoumal důkladně, vyplynuly by z hypotézy, že mnohost existuje, ještě směšnější důsledky než z předpokladu, že existuje jedno. V tomto soutěživém duchu jsem ho tedy napsal, když jsem byl ještě mladíkem... Platón v Parmenidovi věnuje nemalý prostor (127d-128e) diskusi o východisku Zénónovy práce, evidentně proto, že Zénón sám své záměry nedal zřetelně najevo. Platónovo tvrzení v úryvku 327 je obvykle přijímáno, i když ne obecně. Je možné, že některé ze Zénónových argumentů (např. paradoxy pohybu) nebyly namířeny speciálně proti přesvědčení, že existuje množství věcí. Všechny nicméně napadají zdravý rozum a Platónovým základním stanoviskem bylo, že Zénón bránil Parmenida proti uraženému zdravému rozumu.9 Monismus sice nebyl Parmenidovým centrálním tématem, ale viděli jsme (str. 323-325), že nějakou formu monismu Parmenidés určitě zastával. Je pravda, že některé Zénónovy argumenty ve skutečnosti 9 KR zastávali kdysi velmi rozšířený názor, že Zénónovým hlavním terčem nebyl zdravý rozum, nýbrž určitá škola filosofických pluralistů, jmenovitě pythagorejci. Neexistuje však žádný solidní doklad, že pythagorejci této doby (kromě toho, že hlásali harmonii) zastávali nějaké zvláštní filosofické názory o pluralitách tvořených obsahovými složkami vesmíru, nebo že Zénón měl nějakou takovou zvláštní pozici na mysli. 358 podkopávají parmenidovské pozice stejně jako zdravý pluralistický rozum (str. 346-348).10 Neměli bychom však z toho vyvozovat závěr, že Zénón nebyl parmenidovec, protože jím asi byl, ale spíše svou metodou než naukou. Jeho paradoxy je tudíž třeba interpretovat jako 10 Není příliš pravděpodobné, že Zénón výslovně napadal monismus, jak podle Simplikiova mínění předpokládal Eudémos: 330 Eudémos u Simplikia, In Arist. Phys. 97,12 (DK 29 A 16): και Ζήνωνα φασι λέγειν, εϊ TIS αύτφ το εν άττοδοίη τί ποτέ έστιν, εξειν τά όντα λέγειν. (Zénón prý vykládal, že když mu někdo dokáíe vysvětlit, co je jedno, bude s to vyložit existující věci). 331 Simplikios, In Arist. Phys. 99,7 (DK 29 A 21): έν fj ό µεν Ζήνωνος λόγος άλλος τις έοικεν ούτος είναι παρ' εκείνον τον έν βιβλίω φερόµενον, ού και ό Πλάτων έν τφ Παρµενίδη µέµνηται. έκεΐ µεν γαρ ότι πολλά ούκ έστι δείκνυσι βοηθών έκ τον αντικειµένου τφ Παρµενίδη εν είναι λέγοντι· ένταϋθα δέ, ώς ό Εύδηµός φησι, και άνηρει το έν (την γαρ στιγµήν ώς το δν λέγει), τά δέ πολλά είναι συγχωρεί, ό µέντοι 'Αλέξανδρος και ένταϋθα τοϋ Ζήνωνος ώς τά πολλά άναιροΰντος µεµνήσθαι τον Εΰδηµον οίεται. „ώς γάρ ιστορεί, φησίν, Εΰδηµος, Ζήνων ό Παρµενίδου γνώριµος έττειράτο δεικνύναι, ότι µή οιόν τε τά όντα πολλά είναι τφ µηδέν είναι έν τοις ούσιν δν, τά δέ πολλά πλήθος είναι ένάδων." (Zénónův argument se v této pasáži, jak se zdá, odlišuje od argumentu uvedeného v jeho knize, o níž se zmiňuje Platón ve svém Parmenidovi. Tam totiž argumentoval z opačného úhlu pohledu ve prospěch Parmenidova učení, že existuje pouze jedno, a ukazoval, že mnohost neexistuje; avšak zde, jak říká Eudémos, odstraňuje dokonce i jedno [hovoří totiž o bodu jako o jednu] a připouští, že mnohost existuje. Alexandros se ovšem domnívá, že také zde se Eudémos zmiňuje o Zénónovi jako o mysliteli, který odstraňuje mnohost. Praví totiž: „ Parmenidův druh Zénón, jak říká Eudémos, se pokoušel ukázat, že není možné, aby existovalo mnoho věcí, protože mezi existujícími věcmi neexistuje žádné jedno' a protože mnohost není než množství jednotek.") Alexandrova alternativní interpretace Eudéma je pravděpodobně správná (srv. Simplikios, In Arist. Phys. 97,13 = DK 29 A 21): Eudémos totiž přisuzoval Zénónovi pouze myšlenku, že nelze podat žádný koherentní popis jednotek, z nichž se podle všeho musí skládat mnohost. Protože pokud jsou jednotky nedělitelné (jako body), nemají žádnou reálnou existenci, ale pokud jsou dělitelné (jako běžně vnímatelné věci), nejsou jednotkami, nýbrž mnohostmi (srv. 316 (a) výše). 359 určitá upozornění na to, že vůči filosofické tezi, která vede či se zdá vést k absurdním závěrům, neexistuje žádná rozhodující námitka a pokud existuje, je v tomto ohledu zdravý rozum stejně zranitelný jako eleatská logika. Pokud by Zénón vytyčil nějakou obecnou zásadu, bylo by to jistě veskrze parmenidovské nabádání (srv. 294 výše): „Nemysli jen na závěry: obrať své kritické síly k argumentům, které závěry vytvářejí." Tuto interpretaci by mohlo podporovat i Aristotelovo hodnocení Zénóna: 328 DL VIII.57 {DK 29 A 10): Αριστοτέλης δ' έν τω Σοφιστη φησι πρώτον Έµ-πεδοκλέα ρητορικήν εύρεΐν, Ζήνονα δε διαλεκτικήν. 328 Aristotelés v Sofistovi říká, že Empedoklés jako první vynalezl rétoriku, zatímco Zénón dialektiku. Dialektikou měl Aristotelés na mysli určitý druh filosofického tázání, jaký pěstoval Sokrates v raných Platónových dialozích: tazatel vyláká z tázaného souhlas s endoxon, tj. s nějakým uznávaným názorem, který je přijímán každým nebo většinou lidí či odborníky a jehož jsou pak jeho zastánci nuceni se vzdát, ať už kvůli tomu, že ho tazatel dovede ad absurdum, nebo dokáže, že odporuje jiným názorům, které tázaný zastává. Pokud někdo podezírá motivy nebo taktiku tazatele, bude mít sklon pokládat ho za pouhého polemika (antilogikos), což je právě to, co měl Platón na mysli, když ve Faidrovi líčil Zénóna tímto způsobem: 329 Platón, Phaedr. 261d {DK 29 A 13): τον ούν Έλεατικόν Παλαµήδην λέ7οντα ούκ ΐσµεν τέχνη ώστε φαίνεσθαι τοις άκούουσι τά αυτά όµοια και ανόµοια, και εν και πολλά, µένοντα τε αύ και φερόµενα; 329 Což nevíme, že elejský Palamédés argumentuje s takovou obratností, že se tytéž věci zdají být jeho posluchačům podobné i nepodobné, jedny i mnohé, v klidu i v pohybu? 360 Zénónův vliv Není jasné, zda Zénónovo dílo předcházelo a ovlivnilo filosofii Melissa a Anaxagory, anebo zda tomu bylo naopak. Mnohem zásadnější dopad evidentně mělo na Leukippův a Démokritův atomismus, jak o tom hovoříme níže (str. 523-526). Co se týče sofistů, lze poukázat na kuriózní Gorgiův spis O nejsoucnu, který je silně poznamenán zénónovskými argumentačními metodami a obsahuje četné ozvěny specificky zénónovských myšlenkových pochodů. Také Prótagorova obhajoba snahy vytvořit ke každému tématu kontradiktorní argument musela být téměř jistě inspirována Zénónem. Platónův zájem o Zénóna se v jeho filosofickém životě objevil až relativně pozdě a vyústil v sofistikované a odstrašující antinomie, které zaplňují posledních třicet stran Parmenida plodnými argumenty stran pohybu, místa a času (inter alia). Tyto argumenty musely poskytovat mnohé podněty také Aristotelovi ve Fyzice, když se těmito tématy začal sám zabývat. Pojednání o kontinuitě pohybu ve Fyzice však závisí i na Zénónovi, a to evidentně ještě bezprostřednějším způsobem, a totéž ukazují i argumenty proti pohybu, které používal raně hellénistický dialektik Diodóros Kronos (Sextos Empeirikos, Adv. math. X,85 n.). Filosofové se nicméně nikdy nezabývali Zénónovými paradoxy intenzivněji než ve 20. století, kdy jimi byl v jeho první dekádě fascinován B. Russel. Ze všech předsókratiků je dnes nejvíce života právě v Zénónovi. 361 χ EMPEDOKLÉS Ζ AKRAGANTU Časové zařazení 332 DL VIII,51 (DK 31 A 1): Εµπεδοκλής, ως φησιν Ίππόβοτος, Μέτωνος ή ν υιός τοΰ Έµιτεδοκλέσυς Άκραγαντΐνος ... λέγει δε και 'Ερατοσθένης έν τοις Όλυµπιονίκαις την πρώτην και έβδοµηκοστήν ολυµπιάδα νενικηκέναι τον τοΰ Μέτωνος πατέρα, µάρτυρι χρώµενος Άριστοτέλει. Άττολλόδωρος δ' ό γραµµατικός έν τοις Χρονικοΐς φησι ώς ην µέν Μέτωνος υιός, εις δε Θούριους αυτόν νεωστί παντελώς έκτισµένους <ό> Γλαύκος έλθεϊν φησιν. ει·θ ύττοβάςοι δ' Ιστοροΰντες, ώς ττεφευγώς οίκοθεν εις τάς Συρακοΰσας µετ' εκείνων έττολέµει ττρός Άθηνάους έµοί <γε> τελέως άγνοεΐν δοκοΰσιν ή γάρ ούκέτ' ην ή παντελώς ύπεργεγηρακώς, όπερ ουχί φαίνεται. 'Αριστοτέλης γάρ αυτόν, έτι τε 'Ηρακλείδης, έξήκοντα ετών φησί τετελευτηκέναι. 333 DL VIIIJ4 (DK 31 Α 1): ήκµαζε δε κατά την τετάρτην και όγδοηκοστην ολυµπιάδα. 334 Aristotelés, Met. I,3,984all (DK 31 A 6): 'Αναξαγόρας δέ ό Κλαζοµένιος µέν τη ηλικία πρότερος ων τούτου (se. Εµ πεδοκλέους) τοις δ' ζργοις ύστερος... 362 335 Simplikios, In Arist. Phys. 25,19, podle Theofrasta (DK 31 A 7): 'Εµπεδοκλής ό Άκραγαντΐνος ού ττολύ κατόπιν τοϋ Άναξαγόρσυ γεγονώς, Παρµενίδου δε ζηλωτής και ττλησιαστης και έτι µάλλον των Πυθαγορείων... 336 DL VIII,58 (DK 31 Α 1): φησί δε Σάτυρος έν τοίς Βίοις ότι και ιατρός ήν καΐ ρήτωρ άριστος. Γοργίαν γοΰν τον Λεοντϊνον αύτοΰ γενέσθαι µαθητήν. 332 Empedoklés byl, jak praví Hippobotos, synem Metóna, syna Empedoklea, a pocházel z Akragantu... Eratosthenés ve svých Olympijských vítězích říká, že Metónův otec zvítězil v jednasedmdesáté olympiádě a jako svůj pramen uvádí Aristotela. Gramatik Apollodóros ve své Kronice říká: „Byl synem Metóna a Glaukos o něm tvrdí, že přišel do Thúrií velmi brzy po jejich založení." A pokračuje: „Ti, kdo uvádějí, že byl vyhnán ze své obce, přišel do Syrakús a bojoval na straně syrakúských proti Athéňanům, se po mém soudu naprosto mýlí. Neboť v té době buď již nežil, anebo by musel být nesmírně starý, což je neprav děpodobné." Aristotelés o něm říká - a říká to i Hérakleidés -, že zemřel v šedesáti letech. 333 Jeho akmé spadá do osmdesáté čtvrté olympiády. 334 Anaxagorás z Klazomen, který byl sice věkem starší než Empe doklés, ale působil později než on... 335 Empedoklés z Akragantu se narodil nedlouho po Anaxagorovi, byl ctitelem Parmenida, s nímž se stýkal, a ještě více se stýkal s pythagorejci... 336 Satyros ve svých Životech tvrdí, že byl také lékařem a vynikají cím rétorem. Vždyť i Gorgiás byl prý jeho žákem. Pokud se Anaxagorás narodil okolo r. 500 př. Kr. (viz str. 454 níže) a Gorgiás okolo r. 485 (srv. DK 82 A 6, 7), pak Empedoklés mohl žít zhruba mezi lety 495-435. Tato data se dobře shodují s tím, co říká Theofrastos o Empedokleových filosofických závislostech (335), i s vyprávěním o jeho návštěvě Thúrií (založených r. 445/444 př. Kr.). Tento příběh pravděpodobně vedl Apollodóra (kterého nepochybně následuje Diogenés v úryvku 333) k tomu, aby Empedokleovu akmé 363 kladl do let 444-441 př. Kr., tedy přinejmenším o desetiletí později, než je pravděpodobné. Život Empedoklés byl podobně jako Pythagoras a Hérakleitos oblíbeným námětem apokryfních biografických vyprávění (srv. str. 234 n.). Značné množství je jich dochováno u Diogena, který je načerpal z rozmanitých zdrojů. Většinou se týkají buď Empedokleovy politické činnosti, nebo jeho smrti. Pouze první skupina však může obsahovat určité zrnko pravdy, třebaže nejpoutavějším námětem lidské představivosti bylo vždycky vyprávění o Empedokleově skoku do Etny (DL VIII,67-72 = DK 31 A 1). Říkalo se o něm s odvoláním na Aristotela, že byl horlivým demokratem (DL VIH,63 = DK 31 A 1); slyšíme, že prý odmítl stát se ve své obci králem a že rozpustil jinak neznámou organizaci, která se nazývala Tisíc (DL VIII.63 a 66 = DK 31 A 1; srv. Plútarchos, Adv. Col. 1126b = DK 31 A 14). Zdá se skutečně, že alespoň v tomto bodě máme před sebou něco jiného než chybný a přikrášlený výklad Empedokleových vlastních slov z jeho básní, jež by skutečně mohly spíše naznačovat, že zastával antidemokratické názory (jak poznamenává historik Timaios, ap. DL VIII,66 = DK 31 A 1). V každém případě můžeme soudit, že Empedoklés hrál jako demokrat v politickém životě své obce vůdčí roli, jak to lze očekávat u muže z přední rodiny, který se zajímal o řečnictví a který v něm dosáhl jisté dokonalosti, jak o tom hovoří naše prameny (336; Aristotelés šel dokonce tak daleko, že jej nazval vynálezcem řečnického umění, 328). O jeho pozdější pověsti lékaře (336; srv. např. Celsus, De med. Prooem. 2,11; Galénos, Meth. med. 1,1) se někdy soudilo, že byla neoprávněně odvozena z nároků na léčitelské schopnosti, jež si Empedoklés činí ve svých básních (399,9-11; 345,1-2,9) a jež nepochybně zavdaly podnět ke vzniku smyšlených anekdot, jakou je příběh o vzkříšení ženy, která přestala dýchat (DL VIII,60-61 = DK 31 AI). Nicméně Empedokleův zjevný obdiv k lékařům (srv. též 409,1) je pravděpodobně zčásti sebeobdivem. 364 Spisy 337 DL VIII,77 (DK 31 A 1): τά µεν ούν Περί φύσεως αυτά) και οι Καθαρµοί εις έττη τείνουσι ττεντακισχίλια, ό δέ 'Ιατ ρικός λόγος εις εττη εξακόσια, ιτερί δέ των τραγωδιών ττ ροε ιρή κα µε ν. 338 Suda, s.v. 'Εµπεδοκλής (DK 31 Α 2): και έγραψε δι' έιτων Περί φύσεως των όντων βιβλία β (και έστιν έττη ώς δισχίλια), 'Ιατρικά καταλογάδην και άλλα ιτολλά. 337 Jeho spisy O přírodě a Očisty čítají na 5000 veršů a jeho Výklad o lékařství na 600. O jeho tragédiích jsme hovořili výše [DL VIII,58]. 338 A napsal ve verších O přirozenosti věcí ve dvou knihách (asi 2000 veršů), v próze Lékařství a mnohé jiné spisy. Dochované zlomky pocházejí z básní nazvaných (pravděpodobně však nikoli Empedokleem samým) O přírodě a Očisty. I stávající zlomky z básně O přírodě představují (můžeme-li důvěřovat úryvkům 337 a 338)' méně než pětinu původního celku a zlomky z Očist 1 Lze značně pochybovat o tom, zda ostatní spisy zmíněné v úryvcích 337-338 (nebo u DL VIII.57-58) někdy existovaly; právě tak může být mylné i to, co se v těchto úryvcích říká o obou autentických básních. Tzetzés ve zjevném rozporu s úryvkem 338 cituje jeden zlomek (397), který podle něho pochází z třetí knihy O přírodě (Chil. VII.514); badatelé nyní zastávají názor, že báseň O přírodě měla tři knihy a Očisty knihy dvě, jak potvrzuje i odkaz na „druhou knihu Očist" v nedávno uveřejněném palimpsestu Héródiana (zl. 152 u M. R. Wrighta, Empedocles: The Extant Fragments; viz obecnou diskusi na str. 17-21). Byly též vysloveny pochybnosti nad tím, zda Očisty skutečně byly (jak lze dovodit z kombinace úryvků 337 a 338) tou delší z obou básní. Diels proto v úryvku 337 emendoval ττεντακισχίλια na ιτάντα τρισχίλια, „celkem 3000" (Sitzungsber. der Berlin. Akad. 63, 1898, str. 398); přesvědčivější je předpoklad, který vyslovil G. Zuntz (Persephone, str. 236-239), že v úryvku 338 vypadla slova γ'· και έστιν έττη ώς τρισχίλια· και τους Καθαρµούς, βιβλία (tj. 365 jsou ještě útržkovitější. Přesto jsou zlomky z Empedoklea rozsáhlejší než zlomky z kteréhokoli jiného předsókratika, a poskytují nám tedy solidní bázi pro interpretaci. Jen velmi málo z nich je v pramenech přiřazeno k jedné z obou básní, natož pak k určité knize. Přesto je možné rozdělit většinu z nich mezi obě díla - ne vždy se stejnou mírou spolehlivosti, která je vysoká v případě těch nejdůležitějších úryvků (viz M. R. Wright, Empedocles: the Extant Fragments, kap. IV). Mnohem těžší je rekonstruovat původní posloupnost zlomků v rámci básně nebo vytušit celkový plán jednoho každého z obou děl. V této kapitole představíme zlomky většinou v pořadí, které podle nás pravděpodobně co nejvíce odpovídá Empedokleovu vlastnímu uspořádání. Empedokleovo rozhodnutí psát v hexametrech lze vysvětlit snáze než v případě Parmenida. Za prvé, Empedoklés Parmenida napodoboval (jak říká Theofrastos, 335). Zlomky z básně O přírodě ukazují, že v otázkách metafyziky a kosmologie jeho spisování vyrůstalo z hlubokého ponoru do Parmenidova myšlení, a to jak v tom, co odmítal, tak v tom, co tvrdil; tomu odpovídá, že v Empedokleových verších se často vyskytují doslovné ohlasy Parmenidovy básně. Nepřekvapuje proto, že si vybral týž slovesný prostředek jako jeho starší předchůdce a že podobně jako on spojoval didaktický nárok s epickým žánrem. Za druhé, pro neparmenidovský námět Očist - pád člověka a praktiky nezbytné k jeho očištění - se přirozeně hodí epický způsob zpracování v hésiodovském stylu, kterému je Empedoklés v Očistách silně poplatný. A za třetí, většina čtenářů se v rozporu s Aristotelem shoduje s Plútarchem v obdivu k Empedokleovu básnickému nadání.2 To se lépe ukazuje na příkladech než pomocí výčtů. O přírodě 3 knihy, 3000 veršů; Očisty 2 knihy, 2000 veršů). 2 339 Aristotelés, Poet. I,1447bl7 (DK 31 A 22): ουδέν δέ κοινόν έστιν Όµήρφ και Έµττεδοκλεϊ ιτλήν τό µέτρον, διό τον µέν ττοιητήν δίκαιον καλεϊν, τον δέ φυσιολόγον µάλλον ή ττοιητήν. (Ηοmér a Empedoklés nemají nic společného kromě metra; proto je správné jednoho nazývat básníkem, ale druhého spíše badatelem o přírodě než básníkem.) 340 Plútarchos, Quaest. conv. 683e (DK 31 Β 80): και µάλιστα ταΰ ανδρός ού καλλι/γραφίας ένεκα τοις εύιτροσωίΓοτάτοις τών 366 Stojí nicméně za povšimnutí, že Empedoklés k tomu, aby vyjádřil a zvýraznil složitou jednotu své vize světa, využil v rámci zvoleného slovesného média zvláště dvou prostředků: užil novým způsobem homérské techniky opakovaných veršů a půlveršů a podobně osobitým způsobem užíval přirovnání a metafor. O přírodě: obecné principy 341 DAT31B 1 (DL VIII,60): Παυσανίη, σύ δέ κλνθι, δαΐφρονος Άγχίτεω υιέ. 341 Ty pak, Pausanie, moudrého Anchita synu, slyš. O Pausaniovi, jemuž je báseň O přírodě adresována, není známo nic (navzdory starověkým výmyslům, např. DL VIII,67-69). (i) Obrana smyslů 342 DK 31 Β 2 (Sextos Empeirikos, Adv. math. VII, 123): στεινωττοί µεν γαρ τταλάµαι κατά γυΐα κέχυνται· πολλά δέ δείλ' έµτταια, τά τ' άµβλΰνουσι µέριµνας, τταϋρον δ' έν ζωησι βίου µέρος άθρήσαντες ώκύµοροι καιτνοϊο δίκην άρθέντες άττέττταν 5 αυτό µόνον ττεισθέντες, δτφ ττροσέκυρσεν έκαστος έττιθέτων ώσττερ άνθηροΐς χρώµασι τά ιτράγµατα γανοϋν είω·θότος, άλλ' έκαστον ουσίας τινός ή δυνάµεως δήλωµα ιτοιοϋντος olov άµψιβρότην χθόνα τό τη ψυχή ιτερικείµενον σώµα, και νεφεληγερέτην τον αέρα και ττολυαίµατον τό ήιταρ. (... zvláště protože Empedoklés nemá ve zvyku přikrášlovat věci nejsličnějšími epitety jako zářivými barvami, nýbrž každý výraz u něho vyjevuje podstatu či moc něčeho, např. „smrtelná okolní země" o těle obklopujícím duši, „sběratel mračen" o vzduchu a „krevnatý útvar" o játrech.) Κ diskusi viz dále W. C. K. Guthrie, HGPh II, str. 134-136, a obšírněji J. Bollack, Empédocle, I, str. 277-323. 367 ιτάντοσ' έλαυνόµενοι· το δ' όλον <τίς άρ'>3 εύχεται εύρεΐν; ούτως συτ' έιτιδερκτά τάδ' άνδράσιν συτ' έττακσυστά συτε νόφ ττεριλη-πτά. σύ δ' συν, έιτεί ώδ' έλιάσθης, ττευσεαι- σύ ιτλεΐόν γε4 βροτείη µήτις όρωρεν. 343 DK 31 Β 3,9-13 (Sextos Empeirikos, Avd. math. VII,125): άλλ' άγ' άθρει πάση παλάµη, ττή δήλον έκαστον, 10 µήτε τιν' όψιν έχων ττίστει ττλέον ή κατ' άκουήν ή άκοήν έττίδσυιτον ύττέρ τρανώµατα γλώσσης, µήτε τι των άλλων, όττόσχ) ττόρος έστΐ νοήσαι, γυίων ττίστιν έρυκε, νόει δ' fj δήλον έκαστον. 342 Neboť síly, jež se rozlévají po údech, jsou hubené, zatímco běd, jež otupují myšlení, doléhá mnoho. Lidé spatří každý za svůj věk jen malou část života, rychle zemřou, vznesou se jako dým a odletí, přesvědčeni jen o tom jediném, na co každý z nich na razil, když byli poháněni všemi směry: kdo se tedy může chlu bit, že nalezl celek? Tímto způsobem nejsou tyto věci pro lidi ani viditelné ani slyšitelné ani uchopitelné myslí. Ty tedy, proto že jsi pronikl sem, zvíš: dál smrtelný důvtip nesahá. 343 Nuže pojď a vší silou pozoruj, jak je každá věc zřejmá, aniž bys důvěřoval více zraku než sluchu nebo hlučnému sluchu více než zprávám jazyka, ani neodpírej důvěru žádnému jinému z údů [orgánů, částí těla], kudy vede cesta k pochopení, nýbrž chápej každou věc tak, jak je zřejmá. Umístění těchto veršů na začátku básně (naznačuje jej invokace Músy ve zl. 3,1-8) a ohlasy Parmenida (např. „smrtelný důvtip" v úryvku 342; srovnej také 343 s 294) činí pravděpodobným předpoklad, že Empedoklés uznával v Parmenidově díle radikální epistemologickou výzvu kosmologii, která ho zavazuje, aby hned na začátku vymezil svou vlastní pozici. Empedoklés na ni odpovídá v silně hé3 4 τίς άρ' Η. Frankel: πάς Bergk, Diels ιτλεΐόν γε Sextos: -πλέον ήέ Stein, Diels 368 rakleitovském duchu. Stýská si na velmi omezené chápání věcí, jehož většina lidí dosahuje prostřednictvím smyslů (srv. str. 241 n. výše), ale slibuje, že budeme-li s pomocí jeho poučení rozumně užívat veškerých smyslových dat dostupných smrtelníkům, dovedou nás (v rozporu s Parmenidovým tvrzením) k jasnému poznání každé věci (srv. 194,197,198).5 (ii) Síla poznání 345 DK 31 Β 111 (DL VIII,59): φάρµακα δ' δσσα yeyáai κακών και γήραος άλκαρ ireixrfl, έττεί µούνω σοι έγώ κρανέω τάδε ιτάντα. παύσεις δ' ακαµάτων άνεµων µένος ο'ί τ' έιτί γαιαν όρνύµενοι ττνοιαΐσι καταφφινύθουσι άρσύρας 5 καΐ ττάλιν, ήν έθέλχισθα, τταλίντιτα ιτνεΰµατ<α> έιτάξεις•θήσεις δ' έξ όµβροιο κελαινοϋ καίριον αΰχµόν άνθρώιτοι,ς, θήσεις δε και έξ αύχµοΐο θερείου ρεύµατα δενδρεόθρετττα, τά τ' αίθερι ναιετάουσιν, άξεις δ' έξ Άίδαο καταφθι,µένου µένος ανδρός. 345 Máš se dozvědět o všech lécích proti nemocem a o ochraně proti stáří, neboť jen pro tebe chci splnit toto vše. Zastavíš sílu neúnavných větrů, jež se prohánějí po zemi a svými poryvy pustoší pole, a naopak, budeš-li chtít, přiženeš vánky na oplátku zpět. Z černého deště učiníš lidem v pravý čas sucho a z letního sucha učiníš zavlažující proudy, jež bydlí ve vzduchu. Sílu muže, jenž zemřel, přivedeš z Hádu. 5 Verš 10 možná obsahuje implicitní kritiku úryvku 344 z Hérakleita, DK 22 Β 101a (Polybios, Hist. XII.27): οφθαλµοί [των] ώτων ακριβέστεροι µάρτυρες. {Oči jsou přesnější svědkové než uši.) Hérakleitos chce ale možná říci pouze tolik, že vidět něco na vlastní oči je lepší než čerpat informace jen z doslechu; srv. však str. 265 nn. 369 Přirozené schopnosti člověka jsou omezené, ale Empedoklés slibuje, že jej učiní schopným činů, které lze popsat jen jako kouzelnické, přestože vlastní diskuse o čtyřech živlech (v. 3-8) a o složení a funkcích lidského těla (v. 1-2, 9) jsou v Empedokleově básni ryze filosofické. (iii) Čtyři kořeny 346 DK 31 Β 6 (Aetios, Plac. 1,3,20): τέσσαρα γαρ ττάντων ριζώµατα ττρώτον άκουε· Ζευς αργής Ήρη τε φερέσβιος ήδ' Άιδωνεΰς Νήστίς ·θ' ή δακρΰοις τέγγει κροΰνωµα βρότειον. 347 Aristotelés, Met. I,4,985a31-33 (DK 31 A 37): έτι- δέ τα ώς έν ύλης είδει λεγόµενα στοιχεία τέτταρα ττρώτος ειττεν. 346 Nejprve poslyš o čtyřech kořenech všech věcí: zářivý Zeus, ži votodárná Héra, Aidóneus a Néstis, jež slzami smáčí smrtelné prameny. 347 Navíc jako první řekl, že prvky, o nichž hovoříme jako o prv cích v podobě látky, jsou čtyři. Čtyři „kořeny" jsou nyní formálně zavedeny. Jméno, jež jim Empedoklés dal, je označuje jako základní a navzájem nepřevoditelné prvky, z nichž jsou utvořeny všechny ostatní věci (srv. Parmenidovo světlo a oheň, 302-303). Zdá se (podle úryvku 347), že myšlenka čtveřice prvků pochází od Empedoklea. Své odůvodnění výběru právě těchto čtyř podává Empedoklés v úryvku 355. Tím, že je původně charakterizuje jako bohy, chce Empedoklés zřejmě naznačit, co je zdravého na tradičních představách o božství, a zároveň jim připsat prozatím nespecifikované síly a vlastnosti, jež je činí hodny posvátné úcty. Néstis je evidentně voda, ale už v antice neexistovala shoda ve výkladu ostatních tří. Theofrastos patrně ztotožňoval Dia s ohněm, Héru se vzduchem a Aidónea (tj. Háda) se zemí (Aetios, Plac. I,3,20). 370 (iv) Cyklus změny 348 DK 31 Β 17,1-13 (Simplikios, In Arist. Phys. 158,1): διπλ' έρέω· τοτέ µέν γαρ εν ηύξήθη µόνον είναι, έκ πλεόνων, τοτέ δ' αύ διέφυ πλέον' έξ ενός είναι, δοιή δε θνητών γένεσις, δοιή δ' άπόλειψις· την µέν γαρ πάντων σύνοδος τίκτει τ' όλέκει τε, 5 ή δε πάλιν διαψυοµένων θρεφθείσα διέπτη. και ταϋτ' άλλάσσοντα διαµπερές ούδαµά λήγει, άλλοτε µέν Φιλότητι συνερχόµεν' εις εν άπαντα, άλλοτε δ' αϊ δίχ' έκαστα φορεύµενα Νείκεος έχθει. <οϋτως fj µέν δν έκ ττλεόνων µεµάθηκε φύεσθαι> 10 ήδέ πάλιν διαφύντος ενός πλέον' έκτελέθουσι, τ\\ µέν γίγνονταί τε και ού σφισιν έµπεδος αιών •fj δέ διαλλάσσοντα διαµπερές ούδαµά λήγει, ταύτη δ' αίέν έασιν ακίνητοι κατά κύκλον.6 348 Pronesu dvojí řeč: Jednou totiž z mnoha srostou [sc. kořeny] a jsou jenom jedno, podruhé se zase z jednoho rozrostou v mnohé. Dvojí je zrod smrtelných věcí a dvojí je jejich zánik. Neboť jeden je plozen a huben souběhem všech věcí, zatímco ten druhý je posílen a odlétá pryč, když se zase rozrůstají. A tato nepřetržitá vzájemná výměna nikdy neustává. Jednou se Láskou vše sbíhá v jedno, jindy je zase vše rozchváceno nepřátelstvím Sváru. A tak nakolik se [kořeny] naučily růst z mnohého v jedno a nakolik vytvářejí mnohé věci, když se jedno rozrůstá, natolik vznikají a jejich věk je nestálý; nakolik naopak nikdy neustávají v nepřetržité vzájemné směně, natolik povždy jsou, neměnné v koloběhu. Úryvek 348 nás seznamuje se základní naukou Empedokleovy filosofie. Začátek tohoto textu je záměrná narážka na Parmenida 6 Verše 7-8 a 10-13 jsou téměř totožné s verši 5-6 a 9-12 zl. 26, který je rovněž dochován u Simplikia, In Arist. Phys. 33,19. Výše uvedený verš 9, kterého je zapotřebí pro doplnění smyslu, je verš 8 ze zl. 26, který sem přemístil Diels. 371 a jeho rozhodné popření: „dvojí řeč" (srv. 295,1), ,,jednou" (srv. 296,5), „rostly" (srv. 296,7) atd. Úryvek nicméně vrcholí tvrzením (v. 12-13), jehož smyslem je patrně zachovat cosi z Parmenidova metafyzického stanoviska. Zlomek lze rozdělit na tři části. Verše 1-5 hovoří o podvojném procesu, jejž představují tvoření jednoho z mnohého a mnohého z jedna (v. 1-2; tento proces je dále popisován v temných verších 3-6). Verše 6-8 tvrdí, že tento podvojný proces se nepřetržitě opakuje a vysvětlují to střídajícím se působením Lásky a Sváru. Na tyto dva momenty navazují verše 9-13, jež je staví proti sobě v překvapivém a poněkud hérakleitovském závěru. Verše 9-11 vyvozují z dvojího zrození věcí, že věci vznikají a (nebo: ale) že jejich život není stálý; verše 12-13 nicméně tvrdí, že díky svému nepřetržitému střídání mezi jednotou a mnohostí jsou věci povždy neměnné. Empedoklés svou nauku nikde neodůvodňuje. Zdá se proto, že nejlépe učiníme, pochopíme-li tuto pasáž jako nabídku hypotézy, jejímž cílem je smířit zdánlivě rozporuplné názory, že zrození, smrt a obecně vzato změna existují, avšak že bytí, jak učil Parmenidés, je neměnné a povždy trvající čili věčné. Klíčová myšlenka tohoto smíření je následující: nakolik se podvojný proces popsaný ve verších 1-5 nepřetržitě vrací, natolik mají věci, jež se v tomto procesu nacházejí, jistou neměnnost. (Jednotu a mnohost volí Empedoklés nepochybně jako nejjednodušší myslitelné póly, mezi nimiž může probíhat změna.) Tak jako u Hérakleita i zde „existuje lokální změna", řečeno s J. Barnesem, „ale globální stálost" (The Presocratic Philosophers, II, str. 13). O Empedokleově koncepci věčného návratu se někdy hovoří jako o „kosmickém cyklu". Tato koncepce je tu nicméně předložena jako naprosto obecná metafyzická teze. Svou nejzřetelnější a nejdůležitější aplikaci nachází nepochybně v Empedokleově teorii zrození a smrti universa, ale platí právě tak i pro životní cyklus zvířat (jako vezl. 26).7 7 Je proto v zásadě chybné pokoušet se vykládat verše 3-5, jako by se týkaly specificky vzniku a rozpadu universa nebo určitých procesů tvorby uvnitř universa, jak mnozí badatelé činí. A je a fortiori omylem opírat 372 (v) Hybné síly a materiál cyklu 349 DK 31 Β 17,14-35 (Simplikios, In Arist. Phys. 158,13; pokračování úryvku 348): άλλ' άγε µνθον κλΰθι· µά-θη γάρ τοι φρένας αύξει· 15 ώς γάρ και ττρίν έειπα ττιφαύσκων ττείρατα µνθων, διττλ' έρέω· τοτέ µεν γάρ εν ηύξήθη µόνον είναι έκ ττλεόνων, τοτέ δ' αύ διέφυ ττλέον' έξ ενός είναι, ττϋρ και ύδωρ και γαία και ήέρος άττλετον ΰψος, Νεΐκός τ' ούλόµενον δίχα των, άτάλαντον άττάντη, 20 και Φιλότης έν τοΐσιν, ίση µήκος τε πλάτος τε· την σύ νόω δέρκευ, µηδ' όµµαισιν ήσο τε·θηττώς· ήτις και ■θνητοΐσι νοµίζεται έµφυτος άρθροις, rfl τε φίλα φρονέαυσι και άρ·θµια έργα τελοΰσι, Γη·θοοτ3νην καλέοντες έττώνυµον ήδ' Άφροδίτην ο tyto verše tvrzení - jak činili KR a jak činí D. 0'Brien (Empedocles' Cosmic Cycle) a M. R. Wright {Empedocles: The Extant Fragments) -, že Empedoklés předpokládal stvoření a zánik jednoho světa, když věci srůstají z mnohého v jedno (o čemž údajně hovoří verš 4), a stvoření a zánik jiného, odlišného světa, když se věci z jednoty zase rozrůstají v mnohost (v. 5). Veršům 3-5 musíme rozumět ve světle veršů 9-11. Podle toho, co naznačují, Empedoklés prostě říká, že srůstání všech věcí vede ke zrození jedna a k zániku mnohého (v. 4) a že jejich opětovné rozrůstání vede ke zrození mnohého a záhubě jedna (to jsou v. 3-5, nikoli 1-2, jež zavádějí pojmy zrození a zániku, jichž opět využívají v. 9-11). την (ν. 4) vyložíme nejlépe jako dvojznačný vnitřní akuzativ, který se vztahuje zároveň ke γένεσις a k άιτόλειψις (ν. 3) a který je třeba konstruovat jak s τίκτει, tak s όλέκει; a podobně je třeba číst i ή (ν. 5): „Jedno zrození [jednoho] se rodí a [což je totéž] jedna smrt [mnohého] zaniká, když se všechny věci sbíhají; když se věci opět rozrůstají, je živeno jiné zrození [mnohého] a [což je totéž] umírá [doslova: odlétá] jiná smrt [jednoho]." (Srv. W. K. C. Guthrie, HGPh II, str. 153 ad loc.) Byl také vysloven názor, že Empedoklés vyhrazuje slovo „smrtelné" (v. 3) takovým složeninám prvků, které nedosahují naprosté jednoty (např. 349,22; 388,3) a že by rozhodně nerad popisoval jedno (ve smyslu Sfaira, 357-358 níže) nebo mnohé (ztotožněné s prvky) jako smrtelné. Ale v úryvku 360,14 se prvkům výslovně připisuje smrtelnost; a Sfairos je zjevně smrtelný. 373 25 τήν ου τις µετά τοϊσιν έλισσοµένην δεδάηκε ■θνητός άνήρ· συ δ' άκουε λόγου στόλον ουκ άπατηλόν. ταύτα γαρ Ισα τε πάντα και ήλικα γένναν εασι, τιµής δ' άλλης άλλο µέδει, πάρα δ' ήθος έκάστω, εν δε µέρει κρατέουσι περιπλοµένοιο χρόνοιο. 30 και προς τοις ουτ' άρ τι έπιγίγνεται ούδ' απολήγει· 33 πή δέ κε κήξαπόλοιτο, έπει τώνδ' ουδέν έρηµον; 31 είτε γαρ έφθείροντο διαµπερές, ούκέτ' άν ήσαν. 32 τοΰτο δ' έπαυξήσειε το πάν τί κε; και πόθεν έλ·θόν; 8 άλλ' α ύτ ' έσ τιν τα ΰτα , δι' αλλήλων δέ θέον τα 35 γίγν εται ά λλοτε άλλα κ αι ήνεκές αίέ ν όµοι α. 349 Nuže pojď a slyš má slova, vždyť učení rozhojňuje moudrost. Jak jsem řekl již dříve, když jsem stanovil meze svých slov, pronesu dvojí řeč: Jednou totiž z mnoha srostou a jsou jenom jedno, podruhé se zase z jednoho rozrostou v mnohé - oheň a voda a země a nesmírná výšina vzduchu, a bídný Svár, oddělen od nich, stejný v každém směru, a uprostřed nich Láska, stejná nadél i našíř. Musíš na ni hledět svou myslí, a ne na ní viset užaslýma očima. Je to ona, o níž se soudí, že je vrozena i smrtelným údům, ona, díky níž mají [lidé] přátelské myšlenky a konají souladná díla, ona, již zvou jménem Radost či Afrodité. Žádný smrtelný muž nespatřil, jak mezi nimi působí: ty však naslouchej neklamnému uspořádání mého výkladu. Všechny tyto věci jsou si rovné a stejného věku, ale každé náleží jiný úděl, každá má jinou povahu a každá vládne střídavě v oběhu času. Kromě nich již nic dalšího nepřibývá ani neubývá. Jak by také mohly zcela zaniknout, když není nic, v čem by nebyly? Neboř jen kdyby stále zanikaly, nemohly by dále být. A co by mohlo rozhojnit toto veškerenstvo? Odkud by to mohlo přijít? Ne, jsou právě jen tyto věci, ale probíhají jedny druhými, a tak se stávají pokaždé něčím jiným, a přece jsou nepřetržitě a navždy stejné. 8 33 ante 31 transposui 374 Empedoklés nyní poněkud sestupuje z výšin abstrakce, kterou představoval zlomek 348, aby prvky, jež jsou zahrnuty v cyklu zrození, ztotožnil se čtyřmi kořeny a aby o nich jakož i o Lásce a Sváru, jež jsou hybnými silami cyklu, vyslovil určité názory. Pokud jde o tyto hybné síly, věnuje Empedoklés nejvíce místa hymnu na Lásku. Tento hymnus má význam z hlediska teorie poznání. Lásku nelze vidět; v jazyce, který je plný parmenidovských reminiscencí, vyzývá Empedoklés Pausaniu, aby na její přítomnost usoudil z jejích účinků v lidském světě. Ve verších 19-20 Empedoklés naznačuje, že Svár je ve sporu s kořeny, zatímco Láska je s nimi v souladu. Hovoří-li o jejich stejnosti či rovnosti, nechce tím pravděpodobně říci, že Láska a Svár jsou tělesa. Význam této myšlenky se znovu vynořuje ve verších 27-29 druhého odstavce, kde Empedoklés formuluje svou teorii střídavé nadvlády prvků (srv. 365-366) a Lásky a Sváru (srv. 359). Tato teorie stanovuje mechanismus, který napříč neustálou změnou zachovává globální stabilitu. Základní myšlenka tohoto mechanismu pochází od Anaximandra (110 a 111) a Hérakleita (211, 217-219). Empedoklés nicméně upřesňuje předpoklad tohoto mechanismu, o němž se jeho předchůdci nezmiňují a jejž Hérakleitos vlastně implicite popírá, když přiznává nadvládu ohni: každý z prvků, který se podílí na střídě, musí být roven každému jinému (srv. str. 156 výše); a má-li být celý proces řízen Láskou a Svárem, musejí být tyto dvě řídící síly v nějakém smyslu rovnocenné všem prvkům dohromady. Jak přesně tyto rovnosti chápat, to Empedoklea zajímá mnohem méně než formální požadavek, íe musí existovat rovnocenné prvky a rovnomocné síly, jež je ovládají. V posledních verších úryvku 349 (30-35) Empedoklés naznačuje, v čem podle jeho soudu spočívá jiná podstatná přednost jeho nauky o čtyřech prvcích: Předpokládáme-li, že se navzájem mísí („probíhají jedny druhými"), a vytvářejí tak smrtelné složeniny, můžeme se obejít bez myšlenky - která působila potíže Parmenidovi (296) -, že existuje jakýsi absolutní vznik nebo absolutní zánik. Důsledky této nauky jsou rozpracovány do podrobností ve zlomcích následujícího oddílu. 375 (vi) Zrození a smrt 350 DK 31 Β 8 (Plútarchos, Adv. Col. lO,llllf): άλλο δε τοι έρέω- φύσις ούδενός έστιν άττάντων ■θνητών, αϋδέ τις ούλοµένου θανάτοιο τελευτη, άλλα µόνον µίξις τε διάλλαξίς τε µιγέντων έστι, φύσις δ' έπί τοις ονοµάζεται άνθρώιτοισιν. 351 DK 31 Β 9 (Plútarchos, Adv. Co/. 11,1113a-b): οι δ' δτε µέν κατά φώτα µΐ7έντ' εις αΐ/θέρ' ϊ<κωνται>9 ή κατά θηρών άγροτέρων γένος ή κατά θάµνων ήέ κατ' οιωνών, τότε µέν το <λέγουσι> γενέσθαι,10 εύτε δ' άττοκρινθώσι, το δ' αύ δυσδαίµονα ττότµον 5 ή θέµις <ού> καλέουσι, νόµω δ' έπίφηµι και αυτός. 352 DK 31 Β 11 (Plútarchos, Adv. Col. 12,1113c): νήπιοι- ού γάρ σφιν δολιχόφρονές είσι µέριµναι, οι δή γίγνεσθαι ττάρος ούκ έόν έλττίζουσιν ή τι καταθνησκειν τε και έξόλλυσθαι άττάντη. 353 DK 31 Β 12 (pseudo-Aristotelés, MXG II,975bl): έκ τε γάρ οΰδάµ' έόντος άµήχανόν έστι γενέσθαι καί τ' έόν έξαττολέσθαι άνήνυστον και άττυστον αίεΐ γαρ τη γ* έσται, δκη κέ τις αίέν έρείδη. 350 Ale řeknu ti něco jiného: žádná z veškerých smrtelných věcí nemá zrození a žádná nemá ani konec v bídné smrti, nýbrž jest jenom mísení a vzájemná výměna toho, co se mísí - avšak lidé to nazývají zrozením. 351 Když se [sc. kořeny] smísí do podoby muže a přijdou na vzduch anebo když se smísí do podoby rodu divokých zvířat nebo rost lin nebo ptáků, tehdy [sc. lidé] hovoří o tom, že se rodí; a když se oddělují, nazývají to zase nešťastný osud. Nedávají tomu jména, která jsou správná - však i já sám přitakávám zvyku. 9 Diels dubitanter: µιγέν φως αίθέρι lac. 6-8 litt. codd. 10 Reiske: τον lac. 7-8 litt. codd. 376 352 Pošetilci! Neboť jejich myšlení nesahá daleko. Věří totiž, že to, co předtím nebylo, vzniká anebo že něco umírá a naprosto hyne. 353 Neboť je nemožné, aby něco vzniklo z nejsoucího, stejně jako je neproveditelné a neslýchané, aby zaniklo to, co jest. Vždycky to totiž bude tam, kam to kdo zrovna postaví. Nový postřeh („něco jiného", 350) je důsledek týkající se jazyka, vyjádřený jako útok proti substantivům „zrození" a „smrt" (verše 349,30-5 jsou formulovány výhradně pomocí slovesných výrazů, od nichž jsou tato substantiva odvozena). Úryvky 352-353 ukazují, že Empedoklés namítá proti výrazům „zrození", „smrt" apod. proto, že ve svém běžném významu implikují představu stvoření z nejsoucího a zániku do nejsoucího. Jinde (351,5) se spokojuje tím, že těchto slov užívá, aniž by se cítil vázán těmito implikacemi, např. v úryvku 348,11, kde hovoří o tom, že kořeny vznikají - totiž natolik, nakolik z mnohého srůstají v jedno a z jednoho se rozrůstají v mnohé. Záhy poté, co citoval úryvky 350-352, cituje Plútarchos jiný zlomek, o němž proto můžeme rozumně předpokládat, že náleží do téhož kontextu básně O přírodě: 354 DK 31 Β 15 (Plútarchos, Adv. Col. 12,1113d): ούκ άν άνήρ τοιαύτα σοφός φρεσί µαντεύσαιτο, ώς δφρα µέν τε βιώσι, τό δη βίοτον καλέουσι, τόφρα µέν ουν είσίν, καί σφιν ττάρα δειλά και έσ·θλά, ττρίν δε ττά-γεν τε βροτοί καί <έττεΐ> λνθεν, ουδέν άρ' είσιν. 354 Muž, který je v těchto věcech moudrý, by se ve své mysli nedohadoval, že pokud žijí - ve smyslu, toho, co nazývají životem -, potud také jsou a existují pro ně špatné a dobré věci, zatímco předtím, než se utvořili, a poté, co se rozpadnou, vůbec nejsou. Empedoklés naznačuje, že běžné porozumění tomu, co znamená „život", je také chybné a že (jak správně tyto verše vykládá Plútarchos) naše existence sahá před „zrození" a za „smrt". Úryvek 354 tak poukazuje k nauce o převtělování, kterou vykládají Empedokleovy Očisty, třebaže souvislost mezi ní a teorií mísení kořenů je za součas- 377 ného stavu našich dokladů podstatně méně srozumitelná než důsledek vyložený v úryvcích 350-351. (vii) Mísení kořenů 355 DK 31 Β 21 (Simplikios, InArist. Phys. 159,13): άλλ' άγε, τώνδ' όάρων προτέρων έπιµάρτυρα δέρκευ, εϊ τι και έν προτέροισι λιπόξυλον επλετο µορφή, ήέλιον µέν θερµόν όράν και λαµπρόν άπάντη, άµβροτα δ' όσσ' εϊδει τε και άργέτι δεύεται αυγή, 5 δµβρον δ' έν πάσι δνοφόεντά τε φιγαλέον τε· έκ δ' αίης προρέουσι θελεµνά τε και στερεωπά. έν δε Κότω διάµορφα και άνδιχα ττάντα ττέλονται, συν δ' έβη έν Φιλότητι και άλλήλοισι ττοθεΐται. έκ των ττάνθ' όσα τ' ήν όσα τ' έστι και έσται όττίσσω," 10 δένδρεά τ' έβλάστησε και άνέρες ήδέ γυναίκες, θήρες τ' οιωνοί τε και ύδατοθρέµµονες ίχθϋς, και τε θεοί δολιχαίωνες τιµήσι φέριστοι. αυτά γαρ εστίν ταϋτα, δι' αλλήλων δε θέοντα γίγνεται άλλοιωττά- τόσον δια κρήσις αµείβει. 356 DK 31 Β 23 (Simplikios, In Arist. Phys. 159,27; následuje po 355): και παράδειγµα δέ εναργές τταρέθετο τοϋ έκ των αυτών γίνεσθαι τα διάφοραώς δ' όττόταν γραφέες αναθήµατα ττοικίλλωσιν άνέρες άµφι τέχνης υπό µήτιος ευ δεδαώτε, ο'ίτ' έπεί συν µάρψωσι πολΰχροα φάρµακα χερσίν, άρµονίη µείξαντε τα µέν πλέω, άλλα δ' έλάσσω, 5 έκ των ε'ίδεα πάσιν άλίγκια πορσΰνουσι, δένδρεά τε κτίζοντε και άνέρας ήδέ γυναίκας θήρας τ' οιωνούς τε και ύδατοθρέµµονας ίχθΰς καί τε θεούς δολιχαίωνας τιµήσι φερίστους· οϋτω µή σ' απάτη φρένα καινύτω άλλοθεν είναι 11 έκ των ... όπίσσω coniecit Wright ex Arist. Met. 1000a29; έκ τούτων γάρ πάνθ' ... έσται Simpl. 378 10 θνητών, δσσα 7ε δήλα γε-γάκασιν άσιτετα, πηγήν, άλλα τορώς ταϋτ' ίσθι, θεού πάρα µνθον άκουσας. 355 Nuže pojď a pohleď na svědky mých předchozích řečí, jestliže jim snad předtím něco scházelo na kráse: na Slunce, které je na pohled horké a všude zářivé; na všechno nesmrtelné,12 co se koupe v teple a v jasných paprscích; na déšť, který je ve všem temný a chladný; ze Země pak vzcházejí věci s kořeny a pev ným tvarem. V Nesváru mají všechny různou podobu a jsou rozdělené, v Lásce se scházejí a navzájem po sobě touží. Z nich pochází vše, co bylo, co jest a co napříště bude - vyrostly z nich stromy a muži i ženy, zvířata, ptáci a vodou živené ryby a také dlouhověcí bohové, jimž náleží nejvyšší čest. Neboť jsou právě tyto věci, ale probíhají jedny druhými a berou na sebe různé po doby: natolik je mísení proměňuje. 356 A nadto uvedl jasný příklad toho, jak z týchž věcí vznikají věci různé: „Jako když malíři zdobí obětní dary [tj. votivní destičky] - muži rozumem dobře vyučení ve svém umění: Když berou do rukou různobarevné látky a souladně mísí větší množství jed něch a menší množství jiných, vytvářejí z nich tvary, jež jsou podobné všem věcem. Tvoří tak stromy a muže i ženy, zvířata, ptáky i vodou živené ryby a také dlouhověké bohy, jimž náleží nejvyšší čest. Nechť se tedy tvá mysl nedá přemoci klamem a nedomnívá se, že existuje nějaký jiný zdroj všech smrtelných věcí, jež jsou zjevné a jichž je bez počtu! Ne, nýbrž toto máš dobře vědět, neboť jsi vyslechl řeč, která pochází od boha." Úryvky 355 a 356 jsou zajímavé především proto, že ukazují Empedoklea pracujícího s empiričtějšími způsoby argumentace, než byly metafyzické úvahy úryvků 352-353. Aby podepřel své ztotožnění čtyř kořenů se základním stavebním materiálem, z něhož jsou utvoře- 12 Míněny jsou pravděpodobně vánky a vzdušný prostor; Empedoklés možná naráží na racionalistický výklad ambrosie, „potravy nesmrtelných", jako par, jež jsou stravovány Sluncem, což implikuje, že je Slunce zaplavuje svým teplem a světlem. 379 ny věci, dovolává se naší smyslové zkušenosti s jejich základními kvalitami jako s čímsi vše pronikajícím a krásným, co je přítomno ve světě kolem nás (355,1-6). Aby podepřel myšlenku, že nesmírnou rozmanitost světa je možné adekvátně vyložit pomocí teorie mísení tak malého počtu prvků, uvádí v homérském stylu analogii s malířem, který vytváří imaginární svět z malého počtu barviv, jež jsou ve svých potencialitách mnohobarevná (356). Tyto dvě pasáže se nacházely pravděpodobně někde na konci prvního oddílu celé básně, který zjevně končil uceleným výkladem teorie cyklické změny, zejména nakolik platí pro živé složené bytosti, a to ve verších, jež téměř všechny opakují nebo pozměňují řádky známé již z úryvků 348 a 349 (zl.26). Sfairos a kosmos Je nejasné a předmětem rozsáhlé diskuse, jak Empedoklés rozvrhnul látku následujícího oddílu básně O přírodě. Pravděpodobně začal obecným popisem cyklu změny, jak se odvíjí na úrovni kosmu (zhruba zl. 27-36 DK), a pokračoval podrobnou, v dochované podobě však velmi zlomkovitou kosmogonií a zoogonií (zhruba zl. 37-70 DK). (i) Sfairos 357 DK 31 Β 29 (Hippolytos, Ref. VII,29,13): και περί µέν τσΰ κόσµου ιδέας, οποία τις έστιν ύπό της φιλίας κοσµσυµένη, λέγει τοιούτον τίνα τρόπον ού γαρ από νώτοιο δύο κλάδοι άίσσονται, ού πόδες, ού θοά γούν', ού µήδεα γεννήεντα άλλα „σφαΐρος ζην" και Ισος έστιν αύτφ. 358 DK 31 Β 27 a 31 (Simplikios, In Arist. Phys. 1183,28): Εϋδηµος δε την άκινησίαν έν τή της φιλίας επικράτεια κατά τον σψαΐρον έκδέχεται, έπειδάν άπαντα συγκριθη· ένθ' ούΥ ήελίοιο διείδεται ώκέα γυία αλλ', ώς φησιν, ούτως άρµονίης πυκινω κρυφφ έστήρικται σφαϊρος κυκλοτερής µονίχι περιγηθεί γαίων. 380 άρξαµένου δέ ττάλιν τοΰ νείκους έττικρατεϊν τότε ττάλιν κίνησις έν τω σφοάρω γίνεται· ττάντα γάρ έξείης πελεµίζετο γυία θεοΐο. 359 DK 31 Β 30 (Aristotelés, Met. 111,4,1000b 12): και άµα δέ αυτής της µεταβολής αίτιον ούθέν λέγει, άλλ' ή ότι οΰτως ιτέφυκεν αύτάρ έττεΐ µέγα νεΐκος ένί µελέεσσιν έθρέφθη, ές τιµάς τ' άνόρουσε τελειοµένοιο χρόνοιο, δς σφιν αµοιβαίος ττλατέος τταρ' έλήλαται όρκου... 357 Α pokud jde o tvar kosmu, popisuje následujícím způsobem, jaký je, když je pořádán Láskou: „Ze zad mu neraší dvě větve, nemá nohy, ani hbitá kolena, ani plodivé údy", nýbrž „byl to Sfairos [koule]" a je rovný sám sobě. 358 Eudémos chápe nehybnost [o níž hovoří Aristotelés ve Fyzice, 252a9] tak, že se vztahuje na Sfaira za vlády Lásky, když jsou všechny věci sloučeny - „zde nelze rozlišit rychlé sluneční údy", nýbrž, jak praví, „takto je upevněn v hustém skrytu Har monie, okrouhlý Sfairos, těšící se ze své přeradostné samoty". Ale když pak začne opět převládat Svár, vzniká ve Sfairu opět pohyb: „Všechny údy boha se jeden po druhém začínají viklat." 359 Zároveň však neudává žádnou příčinu samotné změny, leda, že je tomu od přírody tak: „Když pak opět v údech vyrostl veliký Svár, začal se domáhat svých práv, neboř se naplnil čas, který je jim střídavě vyměřen širokou přísahou..." Když jsou čtyři kořeny dokonale v celém svém rozsahu sjednoceny Láskou, dávají vzniknout Sfairu, kterého Empedoklés (jak říká Simplikios, In Arist. De an. 70,17) „opěvá jako boha" (srv. 358). Empedokleův popis Sfaira, který nepochybně prozrazuje vliv Xenofanova útoku proti antropomorfním bohům (viz str. 216 nn.), nesporně napodobuje Parmenidovy verše 299,42-44. Jeho Sfairos se liší od Parmenidova svou smrtelností; možná chce Emedoklés říci, že Parmenidovo pojetí dokonalosti je v zásadě správné, jen mylně představené jako obecný stav bytí. 381 (ii) Vír 360 DK 31 Β 35 (Simplikios, In Arist. De caelo, 529,1 verše 1-15; In Arist. Phys. 32,13, verše 3-17): αύτάρ έγώ τταλίνορσος έλεύσοµοα és ITÓQOV ύµνων τον ιτρότερον κατέλεξα λόγω λόγον έξοχετεύων, κεΐνον έττεί Νεΐκος µεν ένέρτατον ΐκετο βένθος δίνης, έν δε µέση Φιλότης στροφάλιγγι γένηται, 5 έν τη δή τάδε ττάντα συνέρχεται έν µόνον είναι, σύκ άφαρ, άλλα θέληµα συνιστάµεν' άλλοθεν άλλα. των δέ τε µισγοµένων χεϊτ' έθνεα µυρία θνητών ιτολλά δ' άµικτ' έστηκε κεραιοµένοισιν εναλλάξ, δσσ' έτι Νεΐκος έρυκε µετάρσιον οΰ γάρ άµεµψέως 10 ττω ιτάν έξέστηκεν έττ' έσχατα τέρµατα κύκλου, άλλα τά µέν τ' ένέµιµνε µελέων τά δέ τ' έξεβεβήκει. όσσον δ' αίέν ύττεκιτροθέοι, τόσον αίέν έΐΓήει ήιτιόφρων Φιλότητος άµεµφέος άµβροτος ορµή· αίψα δέ θνήτ' έφΰοντο τα ττρίν µάθον άθάνατ' είναι, 15 ζωρά τε τά ττρίν άκρητα διαλλάξαντα κελεύθσυς· των δέ τε µισγοµένων χεΐτ' έθνεα µυρία θνητών τταντοίαις ίδέησιν άρηρότα, θαύµα ίδέθαι. 360 Já se však obracím nazpět, abych ve svém zpěvu došel na onu cestu, kterou jsem vylíčil prve, když jsem čerpal jeden výklad po druhém. Když Svár dospěje do nejnižší hlubiny víru a když uprostřed víru vznikne Láska, tu se všechny tyto věci scházejí, aby byly jen jedním, ne hned, nýbrž spojují se různé věci z různých směrů, jak se jim chce. Jak se mísily, řinula se nesčetná plemena smrtelných bytostí; ale mnohé věci zůstávaly nesmíšené mezi těmi, jež se mísily - všechny ty, které Svár shůry ještě zadržoval, neboť se dosud nestáhl celý řádně do nejzazších končin kruhu, nýbrž v některých údech zůstal, zatímco z jiných vystoupil. O kolik pokaždé ustoupil, o tolik pokaždé postoupilo přívětivé nesmrtelné úsilí bezvadné Lásky. Hned pak rostly smrtelné věci, jež se předtím naučily být nesmrtelné. Věci před tím čisté a nesmíšené zkřížily navzájem své cesty. Jak se mísily, řinula se nesčetná plemena smrtelných bytostí skloubená do všemožných podob - podivná na pohled. 382 Tak jako úryvky 358-359 popisují dobu, kdy je převaha Lásky v cyklu poprvé oslabena, vypráví úryvek 360 o době, která se nachází přesně na opačném pólu cyklu, kdy Svár, poté co dosáhl vrcholu své moci, začíná ustupovat před Láskou, která se šíří od středu kosmického víru (do něhož byla uzavřena) až po jeho vnější hranice. Poté co Svár oddělil kořeny, Láska je začíná opět spojovat. Hlavním výkonem Lásky v této periodě cyklu je zjevně zoogonie, vytvoření „nesčetných plemen smrtelných bytostí" (tj. složenin). Kosmogonie ve vlastním smyslu byla pravděpodobně dílem Sváru v periodě jeho vlády, jež předcházela kritickému bodu popisovanému v úryvku 360. Vír oddělující čtyři kořeny se pravděpodobně stal příčinou formace čtyř světových mas (viz 365) - což znamená, že základní struktura universa, ne-li jeho přítomná podoba, je ustavena již v kulminačním okamžiku vlády Sváru a že tuto vládu nelze považovat za dobu nahodilého, chaotického pohybu (ostatně víry jsou uspořádané útvary). Empedokleova metafyzická nauka o střídání Lásky a Sváru tak skýtá přitažlivé výkladové možnosti. Dokáže vysvětlit jak oddělování, které je základem kosmogonie (cosi, co nevysvětlovala, a ani nemohla vysvětlit Parmenidova kosmogonie, v níž je Láska jedinou kosmickou příčinou, viz str. 335 n. výše), tak směsi, z nichž sestává živý svět (cosi, o čem pojednávali velmi neadekvátně Miléťané, zastávající myšlenku, že základním kauzálním mechanismem, který působí v kosmu, je oddělování).13 Při jedné příležitosti se však Aristotelés vyjadřuje, jako by se domníval, že Empedoklés zastával hypotézu odlišné kosmogonie (nejenom zóogonie) v periodě před kritickým bodem i v periodě po něm: 13 Tato interptetace kosmických rolí Lásky a Sváru má celkem vzato oporu v Aristotelovi; 361 Aristotelés, Met. I,4,985a25 (DK 31 A 37): όταν µεν γαρ εις τά στοιχείο διίστηται το ττάν νπό τοϋ Νείκους, τότε τό ■πΰρ είς εν συγκρίνεται καί των άλλων στοιχείων έκαστον όταν δέ ■πάλιν νπό της Φιλίας συνίωσιν είς τό žv, άναγκαΐον έξ εκάστου τά µόρια διακρίνεσϋαι ττάλιν. (Neboť kdykoli se veškerenstvo rozestupuje v prvky působením Sváru, oheň se slučuje v jedno a právě tak i každý z ostatních prvků. A když se pak zase působením Lásky prvky spojují v jedno, nutné se zase z každého odlučují části.) 383 362 Aristotelés, De caelo, III,2,301al4 (DK 31 A 42): έκ διεστώτων δέ και κινουµένων ούκ ευλογον ττοιεΐν την γένεσιν. διό και Έµττεδοκλής ΤΓαραλείιτει την έττΐ της Φιλότητος· ού γάρ άν ήδύνατο συστήσαι τον οΰρανόν έκ κεχωρισµένων µέν κατασκευάζων, σύγκρισιν δέ ττοιών διά την Φιλότητα· έκ διακεκριµένων γαρ συνέστηκεν ό κόσµος τών στοιχείων, ώστ' άναγκαΐον γίνεσθαι έξ ενός και συγκεκριµένου. 362 Není rozumné vytvářet vznikání z toho, co je rozdělené a v po hybu. To je důvod, proč Empedoklés pomíjí vznikání za vlády Lásky. Nebyl by totiž schopen sestavit svět, kdyby jej musel vy tvářet z oddělených prvků a spojovat je prostřednictvím Lásky; neboť kosmos sestává z rozdělených prvků, takže nutně musel vzniknout z toho, co je jedno a spojené. Avšak jestliže Empedoklés (jak se mu vytýká v úryvku 362) nepodal úplný popis kosmogonie v periodě po kritickém bodu, neučinil tak nepochybně proto, že v žádnou takovou nevěřil. Vezmeme-li v úvahu další kritickou výtku, kterou Aristotelés Empedokleovi adresuje, rozpoznáme zdroj jeho omylu: 363 Aristotelés, De caelo, II,13,295a29: έτι δέ ττρός Έµττεδοκλέα καν εκείνο τις εΐττειεν. δτε γαρ τά στοιχεία διειστήκει χωρίς ύιτό τοϋ Νείκους, τις αιτία τη γη της µονής ή* ν; ού γάρ δή και τότε αίτιάσεται την δίνην. άτοττον δέ και το µη συννοεΐν ότι ττρότερον µέν διά την δίνησιν έφέρετο τά µόρια της γής ττρός το µέσον, νΰν δέ διά τίν' αίτίαν πάντα τά βάρος έχοντα φέρεται ττρός αυτήν; ού γάρ ή γε δίνη ττλησιάζει ττρός ηµάς. 363 Α opět bychom mohli proti Empedokleovi vznést také následující námitku: jestliže se prvky rozestoupily působením Sváru, co [potom] bylo příčinou nehybnosti Země? Neboť jako příčinu přece nemůže udat zase vír. A je rovněž podivné, že si neuvědomuje ani následující obtíž: jestliže prve unášel vír části země směrem do středu, co je nyní příčinou toho, že se vše, co má 384 tíži, pohybuje směrem k ní? Vždyť do našeho sousedství se přece nemůže vír přiblížit. Aristotelés předpokládá, že vír nemá poté, co Svár v periodě před kritickým bodem dosáhl dokonalého oddělení prvků, již co dalšího na práci (protože již není co rozdělovat); Empedoklés by měl vysvětlit - což nečiní -, co drží prvky odděleny v přítomné periodě, která následuje po kritickém bodu. Simplikios se zjevně domnívá, že Aristotelés dospěl ke svému soudu jen na základě nedorozumění a cituje úryvek 360, aby ukázal, že vír působí nadále i v periodě rostoucí vlády Lásky po kritickém bodu (viz In Arist. De caelo, 528,11-14; 530,16-22). V obou úryvcích 362 a 363 Aristotelés nedokázal ocenit stupeň kauzální a strukturální kontinuity, kterou Empedoklés klade mezi fázi před a fázi po kritickém bodu. Nikdo jiný ze starověkých autorů, kteří píší o Empedokleovi, nedosvědčuje existenci dvou kosmogonií: v periodě před a v periodě po kritickém bodu. Někdy se však mělo za to, že s nimi počítá jiný Aristotelův text: 364 Aristotelés, De gener. et corr. II,7,334a5 (DK 31 Β 54): άµα δέ και τον κόσµον οµοίως έχειν φησίν έττί τε τοΰ Νείκους νϋν και ττρότερον έττί της Φιλίας. 364 Α zároveň tvrdí, že se kosmos nyní, za vlády Sváru, nachází v témže stavu, v němž se nacházel dříve, za vlády Lásky. Avšak Empedoklés má pravděpodobně na mysli jen to, že základní uspořádání světa, které nastolil vír, přetrvává i za rostoucí Lásky. (Zvláštní kontrast mezi nyní a tehdy si nelze vysvětlit jinak než jako Aristotelův omyl: je ve zjevném rozporu s úryvkem 363, který předpokládá, že nyní se nacházíme v periodě narůstající vlády Lásky po kritickém bodu, jak v každém případě napovídá jeho sepětí se zóogonií.) (iii) Kosmogonie: první stadia 365 Aetios, Plac. 11,6,3 (DK 31 A 49): 'Εµπεδοκλής τον µέν αιθέρα ττρώτον διακριθήναι, δεύτερον δέ το ττΰρ, έφ' φ 385 την γήν, εξ ής άγαν ιτερισφιγγοµένης Τ Ό φΰµ-Ό τή» περιφοράς άναβλύσαι το ΰδωρ. 366 Pseudo-Plútarchos, Strom, u Eusebia, Praep. evan. 1,8,10 (DK 31 A 30): 'Εµπεδοκλής ό Άκραγαντίνος ... έκ ττρώτης φησί της των στοιχείων κράσεως άττοκρι/θέντα τον αέρα ττεριχυθήναι κύκλω· µετά δε τον αέρα το ττΰρ έκδραµόν και ουκ έχον έτέραν χώραν άνω έκτρέχειν ύττό τοΰ ττερί τον αέρα πάγου. 367 DK 31 Β 27 (Plútarchos, De fac. in orbe lun. 12,926e): ενθ' σΰτ' ήελίοιο δεδίσκεται 14 άγλαόν είδος, ουδέ µέν σύδ' αίης λάσιον µένος, 15 σύδέ θάλασσα. 365 Empedoklés učí, že jako první se oddělil vzduch, jako druhý oheň, po něm země a z ní, protože byla příliš svírána silou rota ce, vytryskla voda. 366 Empedoklés z Akragantu ... tvrdí, že vzduch, který se vydělil z prvotní směsi prvků, se rozlil kolem dokola; po vzduchu se vyvalil oheň, a protože jinde nebylo místo, vyběhl vzhůru pod pevný obal okolo vzduchu. 367 Tam není vidět ani zářivá podoba Slunce, ani srstnatá moc země, ani moře. Každý ze čtyř prvků, počínaje aitherem (jasný vyšší vzduch, mylně ztotožňovaný s parnatým nižším vzduchem, zvaným aér, v úryvku 366) se postupně vyděluje (srv. 349,28-28) - pravděpodobně působením víru vyvolaného Svárem, s nímž je zde třeba spojovat zmínky o rotaci. Třebaže je tímto způsobem ustanovena základní struktura našeho světa, doposud neexistuje ani Slunce, ani žádný rozdíl mezi suchou zemí a mořem na zemském povrchu. 14 15 δεδίσκετοα Karsten: δεδίττεται codd. µένος Bergk: γένος codd. 386 (iv) Kosmogonie: přítomný svět 368 DK 31 Β 38 (Klement Alexandrijský, Strom. V,48,3): ει δ' άγε τοι λέξω ιτρώτ' έξ ών ήλιος αρχήν τάλλά τε δηλ'" έγένοντο τα νΰν έσορώµεν άπαντα, γαϊά τε και πόντος πολυκύµων ήδ' υγρός αήρ Τιτάν ήδ' αίθήρ σφιγγών περί κύκλον άπαντα. 369 Aetios, Plac. 11,6,3 (DK 31 Α 49; navazuje na 365): έξ οΰ θυµιαθήναι τον αέρα, και γενέσθαι τον µέν ούρανόν έκ τοΰ αιθέρος, τον δε ήλιον έκ τοΰ ττυρός, πιληθήναι δέ έκ των άλλων τά περίγεια. 370 Pseudo-Plútarchos, Strom, u Eusebia, Praep. evan. 1,8,10 (DK 31 A 30: navazuje na 366): είναι δε κύκλω περί τήν γήν φε ρόµενα δύο ηµισφαίρια το µέν καθόλου πυρός, τό δέ µικτόν έξ αέρος και ολίγου ττυρός, όπερ οίεται τήν νύκτα είναι, τήν δέ αρχήν της κινήσεως συµβήναι άττό τοΰ τετυχηκέναι κατά <τι> τον άθροισµόν έττιβρίσαντος τοΰ ττυρός. ό δέ ήλιος τήν φύσιν ουκ έστι ττΰρ, άλλα τοΰ ττυρός άντανάκλασις όµοια τη άφ' ύδατος γινοµένη, σελήνην δέ φησιν συστήναι καθ' έαυτήν έκ τοΰ άττοληφθέντος αέρος ύττό τοΰ ττυρός. τούτον γαρ τταγήναι καθάττερ και την χάλαζαν. τό δέ φως αυτήν έχειν άττό τοΰ ηλίου. (Srv. Aetios, Plac. 11,20,13 = DK 31 A 56.) 371 Aristotelés, Meteor. II,3,357a24 (DK 31 A 25) a II,1,353b 11: (a) οµοίως δέ γελοΐον και ει τις ειπών γής ίδρωτα θάλασσαν οϊεταί τι σαφές εΐρηκέναι, καθάπερ 'Εµπεδοκλής. (b) ένιοι δ' αυτών θερµαινόµενης φασίν υπό τοΰ ήλιου της γής οίον ίδρωτα γίγνεσθαι, διό και άλµυράν είναι· και γαρ ό ίδρώς αλµυρός. 16 Coniecit Wright: πρώτ' ήλιον αρχήν / έξ ών δή codd. 387 372 Aristotelés, De gener. et corr. II,6,334al: διέκρινε µεν -γαρ το Νεΐκος, ήνέχθη δ' άνω ό αί/θής ούχ ύιτό τοΰ Νείκους, άλλ' ότέ µέν φησιν ώσπερ άττό τύχης (DK 31 Β 53) ούτω ·γάρ συνέκυρσε ·θέων τοτέ, ττολλάκι δ' άλλως ότε δέ φησι πεψυκεναι το ττΰρ άνω ψέρεσθαι, ό δ' αϊ/θή ρ, φησί, (DK 31 B 54) µακρήσι κατά χ·θόνα δύετο ρίζαις. 368 Pojď tedy a já ti řeknu nejprve, z čeho na počátku vzniklo Slun ce a všechny ostatní zjevné věci, na které se nyní díváme, země a moře plné vln i vlhký vzduch a Titán aithér, který všechno dokola svírá. 369 Z vody se vypařil vzduch a ze vzduchu vzniklo nebe, Slunce vzniklo z ohně a tělesa okolo Země se tlakem vyloučila z těch ostatních. 370 Kolem dokola Země se otáčejí dvě hemisféry, jedna je úplně z ohně a druhá je smíšená ze vzduchu a z trochy ohně; to je po dle jeho názoru noc. Κ počátku pohybu došlo proto, že se na ur čitém místě náhodou nahromadil oheň, který tam vytvořil tlak. Slunce svou přirozeností není oheň, ale odraz ohně podobný od razu na vodě. Měsíc se prý utvořil samostatně ze vzduchu opuš těného ohněm. Ztuhl prý podobně jako kroupy. Světlo má prý Měsíc od Slunce. 371 (a) Podobně směšné je, když někdo říká, že „moře je pot země", a domnívá se, tak jako Empedoklés, že řekl něco jasného. (b) Někteří z nich tvrdí, že ze země, když ji zahřívá slunce, vzniká jakoby pot a že to je důvod, proč je slaná, neboť pot je také slaný. 372 Ačkoli [prvky] rozlišil Svár, aithér nebyl vynesen do výše Svá rem, nýbrž Empedoklés někdy tvrdí, že k tomu došlo jakoby ná hodou - „neboť někdy běžel takto náhodně, ale často zase ji nak" -, zatímco jindy říká, že oheň se přirozeně vznáší vzhůru, ale aithér „se dlouhými kořeny noří pod zem". Úryvek 368 ohlašuje druhou fázi kosmogonie. Jejím ohniskem bylo zjevně Slunce. Nejprve dochází k utvoření denní a noční hemisféry, když mlžnatý vzduch vrazí do oblasti, která byla doposud zcela ovládána ohněm. Slunce je pak vyloženo jako odraz ohně (možná analo388 gií k měsíčnímu svitu); tento odraz pravděpodobně vrhá Země „v jediném soustředěném záblesku" (J. Burnet, Early Greek Philosophy, str. 238; Plútarchos, De Pyth. orac. 12,400b = DK 31 Β 44) zpět na ohňovou hemisféru, ze které vychází (navzdory Aetiovi, Plac. 11,20,13 = DK 31 A 56). Výklad ostatních nebeských těles je konvenčnější. Pak následuje vynoření moře a pravděpodobně Země v její současné podobě. Tyto události - na rozdíl od událostí, o nichž pojednávají úryvky 365-366 -je třeba klást do postkritické periody cyklu. Neboť slyšíme o stromech rostoucích (tj. o některých u „nesčetných kmenů smrtelných věcí") ještě předtím, než došlo k rozlišení noci a dne (Aetios, Plac. V,26,4 = DK 31 A 70). Κ téže rané fázi této periody musíme počítat sdružování rozdílných prvků, jako je pronikání aitheru do země. Aristotelés se podivuje tomuto pronikání dolů, jehož směr považuje za nepřirozený. Uniklo mu, že jde o příznak vlivu Lásky, jenž je jednou z podmínek počátku života na zemi. Lze nicméně předpokládat, že kosmogonie byla popsána většinou pomocí fyzikálních a biologických termínů s neustálými poukazy na náhodu a že obsahovala jen málo odkazů na Lásku, či dokonce Svár. (v) Zóogonie Zdá se pravděpodobné, že poté, co svému čtenáři připomněl, že zóogonie je výsostnou doménou Lásky, obrátil se Empedoklés nejprve k výkladu o vzniku částí zvířat (srv. Aristotelés, De caelo, 300b25 nn. = DK 31 Β 57; úryvek 374 zřejmě v básni předcházel úryvku 381: viz Simplikios, In Arist. Phys. 300,20; 381,29). Dochovaly se zlomky o krvi a mase a o kostech. Číselné poměry, jichž se v nich užívá, pravděpodobně odrážejí pythagorejský vliv. 373 DK 31 Β 98 (Simplikios, In Arist. Phys. 32,6): ή δε χ·θών TOÚTOUJXV ίση συνέκυρσε µάλιστα, Ήφαίστω τ* όµβρω τε και αί/θέρι παµφανόωντι, Κύπριδος όρµι,σθεΐσα τελείοις έν λιµένεσσιν, εϊτ' ολίγον µείζων εϊτ' έν ττλεόνεσσιν έλάσσων έκ των αίµα τε γέντο και άλλης είδεα σαρκός. 389 374 DK 31 Β 96 (Simplikios, In Arist. Phys. 300,21): ή δέ χ·θών έτάηρος έν εύστέρνοις χοάνοισι τάς δύο των οκτώ µοιράων λάχε Νήστιδος αίγλης, τέσσαρα δ' Ήφαίστοιο· τά δ' όστέα λευκά γένοντο Άρµονίης κόλλ·ησιν άρηρότα 'θεσττεσίη'θεν. 373 Země se s nimi spojila v přibližně stejném poměru, s Héfaistem [tj. ohněm], vláhou a zářivým vzduchem [tj. aitherem], když za kotvila v dokonalých přístavech Kypřanky [tj. Lásky]; její množství bylo buď o málo větší, anebo menší než ostatních [živlů]. Vznikla z nich krev a různé druhy masa. 374 Přívětivě přijala země ve svých širokých výhních dva z osmi dílů lesklé Néstidy a čtyři díly Héfaista; tak vznikly bílé kosti, božsky spojené lepem Harmonie. Bytosti, jimž tyto části náležejí, byly popsány poté v rámci Empedokleovy pozoruhodné evoluční teorie: 375 Aetios, Plac. V,19,5 (DK 31 A 72): Εµπεδοκλής τάς ττρώτας γενέσεις των ζφων και φυτών µηδαµώς ολόκληρους γενέσθαι, άσυµφυέσι δέ τοις µορίοις διεζευγµένας, τάς δέ δευτέρας συµφυοµένων τών µερών είδωλοφανεΐς, τάς δέ τρίτας τών όλοφυών, τάς δέ τετάρτας ούκέτι έκ τών όµοιων οίον έκ γης και ύδατος, αλλά δι' αλλήλων ήδη, τοις µέν ττυκνωθείσης [τοις δέ και τοις ζφοις] τής τροφής, τοις δέ και τής εύµορφίας τών γυναικών έττερεθισµόν τοϋ σπερµατικού κινήµατος έµττοιησάσης- τών δέ ζώων ττάντων τά γένη διακριθήναι διά τάς ττοιάς κράσεις... 375 Empedoklés zastával názor, že první generace živočichů a rostlin se nerodily úplné, nýbrž rozpojené do nesrostlých údů; druhá generace vznikla srůstáním těchto údů a podobala se bytostem vystupujícím ve snu; třetí byla generace přirozeně srostlých celků; čtvrtá již nevznikala z homogenních částí, např. ze země či vody, nýbrž vznikala už z jejich vzájemného mísení, v některých případech v důsledku zhoustnutí jejich stravy, v jiných proto, že krása žen vyvolala vzrušení spermatického pohybu; 390 jednotlivé druhy všech živočichů se rozrůznily na základě různé povahy směsí... V prvním stadiu se podle Simplikia (In Arist. De caelo, 587,18-19) vyskytovaly osamělé údy, které hledaly, s čím se spojit: 376 DK 31 Β 57 (Aristotelés, De caelo, III,2,300b30, verš 1, a Simplikios, In Aristot. De caelo, 587,1, verše 2-3): fj ιτολλαί µεν κόρσαι άναύχενες έβλάστησαν, γυµνοί δ' έττλάζοντο βραχίονες εύνιδες ώµων, όµµατα τ' οί' έιτλανάτο ιτενητεύοντα µετώπων. 376 Zde vyrostly četné tváře, jež neměly krky, nahé paže se potulo valy bez ramen, oči, jimž chyběla čela, bloudily samy. V druhé fázi docházelo ke spojení, většinou však neuspokojivému: 377 DK 31 Β 59 (Simplikios, In Arist. De caelo, 587,20): αύτάρ έττεί κατά µείζον έµίσ~γετο δαίµονι δαίµων ταΰτά τε συµίΓίτττεσκον, όττη συνέκυρσεν έκαστα, άλλα τε ττρός τοις πολλά διηνεκή έξεγένοντο. 378 DK 31 Β 60 (Plútarchos, Adv. Col. 28,1123b): ... είλίττοδ' άκριτόχειρα... 379 DK 31 Β 61 (Ailianos, De nat. animal. XVI,29): ■πολλά µεν άµψιπρόσωττα και άµψίστερνα φΰεσ-θαι, βσυγενή άνδρόπρωρα, τά δ' έµτταλιν έξανατέλλειν άνδροφνή βούκρανα, µεµει/γµένα τη µεν άττ' ανδρών τη δέ γυναικοφχτή σκιεροϊς ήσκηµένα γυίοις. 377 Α jak se dále mísil jeden božský prvek s jiným božským prv kem, spadaly tyto věci dohromady, tak jak na sebe zrovna nara zily, a kromě nich vznikaly neustále mnohé jiné věci. 378 ... s vláčejícíma se nohama a nespočetnýma rukama... 379 Vyrostlo mnoho tvorů s dvěma tvářemi a dvojím poprsím, býčí pokolení s lidskou tváří, a jiní se naopak zrodili v podobě člo- 391 věka s býčí hlavou, smíšení částečně z mužů a částečně z žen, vybaveni pohlavními údy. Přesto, že v tomto stadiu převládají obludy, ti tvorové, kteří byli náhodou způsobilí přežít, skutečně přežili (tj. pravděpodobně se rozmnožovali), zatímco jiní vymřeli: 380 Aristotelés, Phys. II,8,198b29 (DK 31 Β 61): δττου µεν ούν άτταντα συνέβη ώσιτερ καν ει ένεκα του έγίνετο, ταΰτα µεν έσώθη άττό τοΰ αυτοµάτου συστάντα έτατηδεί,ως· δσα δε µη ούτως, άττώλετο και άττόλλυται, καθάττερ 'Εµπεδοκλής λέγει τά „βουγενή άνδρόττρωρα". 380 Tam, kde se všechno seběhlo tak, jako by to vznikalo kvůli ně jakému účelu, tyto bytosti přežily, protože samovolně vytvořily vhodné soustavy; naproti tomu bytosti, které nevznikly takto, vyhynuly a stále hynou, jak to říká Empedoklés o svém „býčím pokolení s lidskou tváří". Pak následovalo třetí stadium: 381 DK 31 Β 62 (Simplikios, In Arist. Phys. 381,31): νυν δ' άγ', δττως ανδρών τε ττολυκλαΰτων τε γυναικών έννυχίους δρττηκας ανήγαγε κρινόµενον ιτΰρ, τώνδε κλύ'· ού γάβ µΰθος άττόσκοιτος οΰδ' άδαήµων. ούλοφυεις µέν πρώτα τυττοι χθονός έξανέτελλον, αµφοτέρων ύδατος τε και εΐδεος αίσαν έχοντες· τους µέν ττΰρ άνέττεµττε θέλον ττρός όµοϊον ίκέσ·θαι, ούτε τί ττω µελέων έρατόν δέµας εµφαίνοντας ούτ' ένοττήν οϊη τ' έττιχώριον άνδράσι γυίων. 381 Nyní však pojď a slyš, jak oheň, když se odděloval, vyhnal noční ratolesti mužů a politováníhodných žen: není to bezúčelná a neznalá pohádka. Nejprve se ze země zrodily celistvé postavy, které měly podíl na obojím, vodě i horku. Oheň je posílal vzhůru, neboř chtěl dospět k tomu, co je mu podobné: to ještě neměly žádoucí podobu údů ani hlas, jaký k údům člověka patří. 392 Tyto postavy jsou nazývány „celistvé" pravděpodobně proto, že jsou to na rozdíl od tvorů, o nichž hovoří úryvky 376-379, jednak úplné bytosti (a ne pouhé zlomky), jednak organické celky (ne jen nahodilé sbírky částí); přesto jsou představeny jako zárodečné bytosti, srovnáme-li je s živočichy Aetiova čtvrtého stadia (375). Nepochybně jsou to do značné míry výtvory řemeslného umění Lásky, třebaže jejich vynoření ze země způsobuje oheň, který ještě není podroben její mísící moci.17 382 Aetios, Plac. V, 18,1 (DK 31 A 75): 'Εµπεδοκλής δτε έγεννάτο το των ανθρώπων γένος έκ της γης, τοσαύτην γενέσθαι τφ µήκει τοΰ χρόνου δια το βραδυιτορείν τον ήλιον την ήµέραν, όιτόση νΰν έστιν ή δεκάµηνος· προϊόντος δε τοΰ χρόνου τοσαύτην γενέσθαι την ήµέραν, όπόση νΰν έστιν ή έιττάµηνος· δια τοΰτο και τά δεκάµηνα και τά επτάµηνα, τής φύσεως τοΰ κόσµου ούτω µεµελετηκυίας, αύξεσθαι έν µιφ ήµερα -fj τίκτεται [νυκτί] το βρέφος. 382 Empedoklés říká, že když se lidské pokolení zrodilo ze země, trval den tak dlouho, jako dnes trvá deset měsíců, protože Slunce se pohybovalo pomalu. S postupem času však den získal délku, kterou má nyní sedm měsíců. Z tohoto důvodu, protože to tak zařídila přirozenost světa, se děti narozené jak v desátém, tak v sedmém měsíci, vyvíjejí v jediném dni, totiž v tom, v němž se plod narodí. Zdá se, že úryvek 382 se týká „celistvých" postav, leda že by Empedoklés byl předpokládal nějaké pozdější pokolení obrů zrozených ze 17 Stoupenci dvojí kosmogonie u Empedoklea tvrdí, ža zatímco první dvě stadia zóogonie patří do postkritické periody, druhá dvě jsou rané etapy předkritické periody; a předpokládají, že v celistvých bytostoch se moc Lásky projevuje ve vyšší míře než v mužích a ženách našeho přítomného světa. Pro takové rozdělení stadií z úryvku 375 však neexistuje žádný nezávislý doklad. Verše 7-8 navíc zřetelně napovídají, že Láska v třetím stadiu dosud nedosáhla takového stupně, jakého dosáhne ve čtvrtém. 393 země. To ukazuje, že první tři stadia evoluce musela proběhnout ve velmi raných fázích postkritické periody. Biologie Poslední část básně O přírodě byla věnována podrobným (a později často vlivným) diskusím o mnoha tématech z biologie našeho současného světa, včetně rozmnožování rostlin a živočichů a fyziologie dýchání a vnímání. Do našeho výkladu můžeme zahrnout pouze zlomky a svědectví nejobecnějšího významu. (i) Principy výkladu 383 DK 31 Β 82 (Aristotelés, Meteor. IV,9,387b4): ταύτα τρίχες και φύλλα και οιωνών -πτερά ττυκνά και φλονίδες γίγνονται έττί οτιβαροΐσι µέλεσσιν. 384 DK 31 Β 83 (Plútarchos, De fortuna, 3,98d): τα µέν γαρ ώιτλίΛται κερασί, και όδοΰσι και κέντροις, αύτάρ έχίνοις όξυβελεΐς χαΐται νώτοις έττιττεφρίκασι. 385 DK 31 Β 79 (Aristotelés, De gener. animal. 1,23,73Ia4): και τούτο καλώς λέγει 'Εµπεδοκλής ττοιήσας ούτω δ' ώοτοκεΐ µακρά δένδρεα ττρώτον έλαίας τό τε 7°ÍQ ώον κύηµα έστι, και εκ τίνος αυτού γίγνεται το ζφον, τό δε λοιιτόν τροφή. 383 Totéž jsou vlasy a listy a husté peří ptáků a šupiny, které rostou na pevných údech. 384 Neboť některé věci jsou vyzbrojeny rohy a zuby a bodci, „ale ježci mají záda posetá ostrými vlasy". 385 To říká Empedoklés pěkně ve své básni: „Tímto způsobem sná šejí vysoké stromy vajíčka: nejprve olivy..."; neboť vajíčko je zárodek a živočich vzniká z jeho části, zatímco zbytek slouží jako potrava. 394 Aristotelés nejenom chválil, ale systematicky využíval nejnápadnější rys Empedokleovy biologie, který spočíval v tom, že si všímal homologických funkcí u zdánlivě nepodobných částí velmi odlišných druhů živých bytostí. Úryvek 383 je explicitním vyjádřením k tomuto tématu; úryvky 384-385 ukazují, jak jej Empedoklés užíval k dosažení deskriptivního účinku, který způsoboval, že čtenář viděl nečekanou příbuznost veškeré přírody. Jinak je Aristotelés ostrým kritikem Empedokleova výkladového schématu: 386 Aristotelés, De part. animal. I,l,640al8 (DK 31 Β 97): ή γαρ γένεσις ένεκα της ουσίας εστίν, άλλ' ούχ ή ουσία ένεκα της γενέσεως, διόπερ Εµπεδοκλής ούκ ορθώς είρηκε λέγων ύπάρχειν πολλά τοις ζώοις δια το συµβήναι ούτως έν τη γενέσει οίον και την φάχιν τοιαύτην έχειν ότι στραφέντος καταχθήναι συνέβη. 386 Neboť vznikání je kvůli bytí, nikoli bytí kvůli vznikání. Empe doklés proto neměl pravdu, když říkal, že živočichové mají mnohé vlastnosti proto, že k tomu náhodně došlo při jejich vzniku, např. že mají takovou a takovou páteř, protože se přiho dilo, že se zlomila, když se shýbali. Aristotelés namítá proti míře, v níž Empedoklés ve svých výkladech pravidelných biologických jevů užívá náhodu (jeho nevysvětlené užití: Phys. II,3,196al9-24). My jej můžeme spíše oslavovat jako prvního myslitele, který viděl, že biologie potřebuje mít ve své výkladové výzbroji obojí: nahodilost i principy organizace. 387 Aristotelés, De gener. et corr. II,6,333b30: ταύτην ούν ή Φιλία κινεί; ή συ; τουναντίον γαρ την γήν κάτω, και διακρίσει Ιοικεν, και µάλλον το Νεΐκος αίτιον της κατά φύσιν κινήσεως ή ή Φιλία, ώστε και όλως παρά φύσιν ή Φιλία άν είη µάλλον, απλώς δέ, ει µή ή Φιλία ή το Νεΐκος κι νεί, αυτών των σωµάτων ουδεµία κίνησίς έστιν ουδέ µονή. άλλ' άτοπον. 395 387 Je to tedy Láska, co zapříčiňuje [přirozený] pohyb? Anebo ne? Neboť - v protikladu k myšlence, že je to Láska - přirozený po hyb unáší zemi směrem dolů a podobá se rozlišení a jeho příči nou je spíše Svár než Láska, takže Láska by byla spíše příčinou pohybu proti přirozenosti. A jestliže příčinou pohybu není ani Láska, ani Svár, tělesa sama nebudou mít vůbec žádný pohyb ani žádný klid. To je však absurdní. ■ Vztah mezi působením Lásky a Sváru a „přirozeným" pohybem prvků je u Empedoklea skutečně temný, jak ukazuje pohled na následující zlomek: 388 DK 31 Β 22 (Simplikios, Jn Arist. Phys. 160,26): άρθµια µεν γάρ ταϋτα εαυτών πάντα µέρεσσιν, ήλέκτωρ τε χθων τε καΐ ουρανός ήδέ θάλασσα, δσσα φιν έν θνητοΐσιν άττοττλαχθέντα ττέφυκεν ώς δ' αύτως δσα κρήσιν έτταρκέα µάλλον έασιν, 5 άλλήλοις έστερκται όµοιωθέντ' Αφροδίτη· έχθρα µάλιχτθ' <δσα> πλείστον άττ' αλλήλων διέχουσι18 γέννη τε κρήσει τε και εϊδεσιν έκµάκτοισι, ττάντη συγγίνεσθαι άήθεα και µάλα λνγρά Νείκεος έννεσίχισιν, ότι σφίσι "γ^νναν έοργεν. 388 Neboť toto vše - zářivé Slunce i země a nebe a moře - je spřízněno se svými částmi, které jsou roztroušeny ve smrtelných věcech. Ale stejně tak všechny věci, které jsou vhodnější pro směs, se navzájem milují, protože Afrodité je učinila podobnými; nejvíce nepřátelské jsou věci, které jsou rodem, směsí i vtištěnými tvary navzájem nejvzdálenější, protože naprosto nejsou uvyklé vzájemnému styku a jsou chmurné na radu Sváru, jenž jim dal vzniknout. 18 coniecit Wright: έχθρα πλείστον ... διέχσυσι µάλιστα codd. 396 Přirozená afinita např. ohně k ohni (v. 1-3) je zřejmě postavena do protikladu (µεν ... δε) ke vzájemné asimilaci živlů, jíž dosahuje Láska (v. 4—5); a tato afinita dochází nejplnějšího uskutečnění za vlády Sváru (srv. 361). Na druhé straně je však popsána způsobem, který nutkavě připomíná působení Lásky (srv. v. 1 a v. 349,23; a zvláště 381,6). To může znamenat, že veškerá přitažlivost, ať už stejného vůči stejnému, či nestejného vůči nestejnému, je působena Láskou, třebaže přitažlivost nestejného vůči nestejnému je plnějším a je pozoruhodnějším výsledkem její moci. Je těžko se vyhnout závěru, že Empedokleovy metafory lásky a sváru jej samého přelstily. Analogie a metafora jsou v dobrém i ve zlém nejčastější výkladové prostředky v Empedokleově výzbroji. Tento oddíl můžeme zakončit památným rozsáhlým přirovnáním v homérském stylu:19 389 DK 31 Β 84 (Aristotelés, De sensu, 2, 437b23): ώς δ' δτε τις ττρό όδόν νοέων ώιτλύσσατο λΰχνον χειµερί,ην δια νύκτα, ττυρός σέλας αί/θοµένοιο, άψας τταντοίων άνεµων λαµτττήρας άµοργούς, οϊ τ' άνεµων µεν ττνεύµα διασκιδνάσιν άέντων, 5 φως δ' έξω διαθρώσκον, όσον ταναώτερον ήεν, λάµττεσκεν κατά βηλόν άτειρέσιν άκτίνεσσιν ώς δε τότ' έν µήνιγξι,ν έελµένον ώγνγι,ον ττΰρ λετπ"τ)σί,ν <τ> όθόνησι λοχεύσατο 20 κΰκλοττα κσύρην αί δ' ύδατος µέν βέν-θος άττέστε-γον άµφιναέντος, 10 ττϋρ δ' έξω δάεσκον, όσον ταναώτερον ήεν. 389 Jako když někdo pomýšlí na cestu zimní nocí, vyzbrojí se svítilnou, září žhnoucího ohně, a do všelijakých větrů zapálí chráněné lucerny, které dech vanoucích větrů rozbíjejí, zatímco světlo, čím tenčí, proniká ven a svítí neúnavnými paprsky na práh: tak tehdy [Afrodité] zrodila kulatou panenku oka, prastarý oheň za19 Část Empedokleova ještě propracovanějšího přirovnání s klepsydrou je obsažena níže v úryvku 471. 20 λοχεύσατο Forster: λοχάζετο Arist. EM, έχεύατο cet. codd., Alex. ad loc. 397 balený do blan a jemných plen, jež zadržovaly hlubinu obkopující vody, ale ven propouštěly oheň, čím byl tenčí. (ii) Smyslové vnímání a myšlení 390 Platón, Meno, 76c (DK 31 A 92): Σ. Ούκούν λέγετε άπορροάς τινας των όντων κατά Έµπεδοκλέα; Μ.Σφόδρα γε. Χ. Και πόρους εις ούς καΐ δι' ων αϊ άπορροαί πορεύονται; Μ.Πάνυ γε. Σ. ΚαΙ των απορροών τάς µέν άρµόττειν ένίοις των πόρων, τάς δε έλάττους ή µείζους είναι; Μ. "Εστί ταύτα. Σ. Οΰκοΰν και όψιν καλείς τι; Μ/Ε-γωγε. Σ. Έκ τοΰτων δή „σύνες ό τοι λέγω", έφη Πίνδαρος- Ιστιν γάρ χρόα άττορροή σχηµάτων όψει σύµµετρος και αισθητός. Μ."Αριστα µοι δοκεΐς, ώ Σώκρατες, ταύτην την άττόκρισιν είρηκέναι. Σ. "Ισως γάρ σοι κατά συνηθειαν είρηται· και άµα, οίµαι, εννοείς ότι έχοις άν έξ αυτής ειπείν και φωνήν 6 έστι, καί όσµήν και άλλα πολλά των τοιούτων. Μ. Πάνυ µεν oiv. 391 Theofrastos, De sensu, 7 (DK 31 A 86): Εµπεδοκλής δέ περί άπασών (se. αισθήσεων) οµοίως λέγει καί φησι τφ έναρµόττειν εις τους πόρους τους εκάστης αίσθάνεσθαι· διό καί ού δύνασθαι τά αλλήλων κρίνειν, ότι των µέν ευρύτε ροι πως, των δέ στενώτεροι τυγχάνουσιν οι πόροι προς το αίσθητόν, ώς τά µέν ούχ άπτόµενα διευτονεΐν τά δ' όλως είσελθεΐν ού δύνασθαι. 398 390 Sokrates Souhlasíte s Empedokleem, že jsoucna vypouštějí ja kési výrony? Menón Samozřejmě. Sókr. A že mají průchody, do nichž tyto výrony vcházejí a procházejí skrze ně? Men.. Jistě. Sókr. A že některé výrony do některých průchodů zapadají, ale jiné jsou menší nebo větší? Men. Je to tak. Sókr. Říkáš něčemu zrak? Men. Ano. Sókr. Z toho tedy „pochop, co ti pravím", jak říká Pindaros: barva je výron tvarů, který je symetrický vůči zraku a vnímatelný. Men. Tvá odpověď, Sokrate, se mi zdá výborná. Sókr. Asi proto, že jsi na ni zvyklý. A zároveň si zřejmě uvědomuješ, že na základě ní můžeš říci také, co je to zvuk, vůně a mnohé jiné takové věci. Men. Jistěže. 391 Empedoklés pojednává o všech smyslech stejně a tvrdí, že vní mání vzniká tehdy, když něco zapadá do průchodů toho kterého smyslu. To je důvod, proč jeden smysl nemůže posuzovat před mět jiného smyslu, neboť průchody jedněch jsou pro vnímaný předmět příliš široké a průchody druhých příliš úzké, takže ně které věci jimi projdou, aniž se jich dotknou, a jiné do nich vů bec nemohou vejít. Theofrastos pokračuje poměrně vyčerpávajícícm popisem Empedokleova výkladu jednotlivých smyslů, zvláště zraku21 a sluchu, a ještě rozsáhlejší kritikou jeho teorie. Další texty ukazují, že Empedoklés užil této vynalézavé nauky o průchodech a výronech nejen k tomu, 21 Když pojednává o zraku, začíná Theofrastos shrnutím úryvku 389, který správně interpretuje nikoli jako výklad (odporující teorii výronů) zraku pojatého jako vysílání ohně z oka (jak jej pochopil Aristotelés, De sensu, 437b9-14, 438a4-5), nýbrž jako vysvětlení stavby a složení oka, které mu umožňuje přijímat výrony barev. 399 aby podal první podrobné vysvětlení smyslového vnímání v řecké filosofii, ale také k vysvětlení jiných jevů (srv. 545) včetně chemické sloučeniny (Aristotelés, De gener. et corr. 324b26-35 = DK 31 A 87; příklady ve zl. 91-92) a magnetismu (Alexandros z Afrodisiady, Quaest. 11,23 = DK 31 A 89). Theofrastos mu proto vytýká, že nemá prostředky, jak rozlišit mezi směsí, vnímáním a růstem (De sensu, 12 = DK 31 A 86). Empedoklés zjevně předpokládal, že průchody a výrony mohou být symetrické pouze u podobných věcí (nebo u věcí, jež učinila podobnými Láska), protože vkládá do oka oheň kvůli vnímání světlých barev, znějící zvon do ucha, aby vysvětlil sluch, a dech do nosu kvůli čichu (De sensu, 7 a 9; k obecnému principu viz 388,1-5). 392 Theofrastos, De sensu, 9 (DK 31 A 86): ωσαύτως δε λέγει και ■περί φρονήσεως και αγνοίας. (10) το µέν γαρ φρονεί ν εί ναι τοις όµοίοις, το δ' άγνοεΐν τοις άνοµοίοις, ως ή τα- ύτόν ή ιταραιτλήσιον δν τη αίσθήσει την φρόνησιν. διαριϋµησάµενος γάρ ώς έκαστον έκάστω γνωρίζοµεν, έττι τέλει ιτροσέθηκεν ώς (DK 31 Β 107) έκ τούτων <γάρ> πάντα πεττήγασιν άρµοσθέντα και τούτοις φρονέαυσι και ήδοντ' ήδ' άνιώνται. διό και τφ α'ίµατι µάλιστα φρονείν έν τούτω γαρ µάλιστα κεκράσθαι [εστί] τά στοιχεία των µερών. 393 DK 31 Β 109 (Aristotelés, Met. III,4,1000b6): γαίη µέν γάρ γαΐαν όιτώτταµεν, ϋδατι δ' ύδωρ, αίθέρι δ' αιθέρα δΐον, άτάρ ττυρί ττΰρ άίδηλον, στοργήν δέ στοργή, νεΐκος δέ τε νείκεϊ λυγρφ. 394 DK 31 Β 105 (Porfyrios u Stobaia, Ecl. 1,49,53): αίµατος έν ττελάγεσσι τε·θραµµένη άντιθορόντος, τη τε νόηµα µάλιστα κικλήσκεται άνθρώ-ΐτοισιν· αίµα γάρ άνθρώττοις περικάρδιόν έστι νόηµα. 392 Stejným způsobem pojednává i o myšlení a nevědomosti. Myšlení je myšlením podobného o podobném, nevědomost nevědomostí nepodobného o nepodobném, takže myšlení je buď totéž co smyslové vnímání nebo něco velmi blízkého. Když totiž vy- 400 počítal, jak poznáváme jednu každou věc pomocí jí odpovídající věci, dodal na konci, že „z těchto věcí je všechno zpevněno a sroubeno a jimi také lidé myslí a pociťují slast a bolest". Proto lidé myslí nejvíce krví, protože ze všech ostatních částí právě v krvi jsou nejvíce smíšeny prvky. 393 Neboť zemí vidíme zemi, vodou vodu, vzduchem jasný vzduch a ohněm ničivý oheň, Láskou Lásku a chmurným Svárem Svár. 394 ... [srdce] živené v moři krve, jež střídavě stoupá a klesá; zde nejvíce sídlí to, co lidé nazývají myšlením; neboť krev okolo lidského srdce je myšlení. Úryvek 393 přináší výčet, o němž se hovořilo v úryvku 392; a úryvek 394 (společně s 373) musí být Theofrastovým dokladem pro jeho závěrečné konstatování. Tyto texty jsou někdy chápány tak, že prvky doslova vnímají a krev, kterou vytvářejí, doslova myslí. Lepší je po ložit důraz na první osobu v úryvku 393 („vidíme") a na třetí osobu v úryvku 392 („lidé myslí"), vzít v úvahu dativy „zemí" atd. a číst Empedoklea v tom smyslu, že díky přítomnosti určité substance, v níž jsou prvky smíšeny ve stejném poměru, v nás můžeme myslet (srv. Plútarchos, De exil. 607d). Stejnému poměru směsi přičítá tako vý význam nepochybně proto, že pouze tehdy můžeme dosáhnout nezkresleného úsudku o tom, jak vypadá svět. Další zlomek naznaču je, že takový úsudek lze nejlépe odvodit z toho, co je přítomné našim smyslům (srv. 343): 395 DK 31 Β 106 (Aristotelés, De an. III,3,427a21): ιτρός ιταρεόν γαρ µήτις άέξεται άνθρώττοισιν. 395 Lidský důvtip roste s tím, co je přítomné. Empedoklés možná zakončil svou báseň O přírodě popisem „svaté mysli" boha, který má některé z fyzických vlastností Sfaira, jehož existence je však zjevně současná s kosmem: 396 DK 31 Β 133 (Klement Alexandrijský, Strom. V,81,2): ούκ εστίν ττελάσασθαι έν όφ·θαλµοϊ.σιν έφικτόν ήµετέροις ή χερσί λαβείν, χίτΓέρ τε µεγίστη ττειθοΰς άνθρώττοισιν αµαξιτός εις φρένα πίπτει. 401 397 DK 31 Β 134 (Ammónios, In Arist. De interpretatione, 249,6 Busse): ουδέ γάρ άνδροµέη κεφαλή κατά γυΐα κέκασται, ού µεν άπό νώτοιο δύο κλάδοι άΐσσονται, ού ττόδες, ού θοά γοΰν', ού µήδεα λαχνήεντα, άλλα φρήν ιερή και άθέσφατος έπλετο µούνον, φροντίσι κόσµον άιταντα καταΐσσΌυσα θοησιν. 396 Není možné přiblížit [božstvo] na dosah našich zraků nebo je uchopit rukama - třebaže právě to je hlavní cesta, po které vchází přesvědčení do lidské mysli. 397 Na jeho údech nesedí lidská hlava, ani mu ze zad nevyrážejí dvě větve, ani nemá nohy, ani hbitá kolena, ani ochlupený plodivý úd, nýbrž je to pouhá mysl, svatá a nevýslovná, prolétající rych lými myšlenkami celý kosmos. Tak jako se tělo tohoto boha vyznačuje dokonalostí, jíž se našim tělům nedostává, tak také síla jeho mysli přesahuje meze našich myslí. Epilog 398 DK 31 Β 110 (Hippolytos, Ref. VII,29,25): ει γάρ καί σφ' άδινησιν ύπό πραπίδεσσιν έρείσας εύµενέως καθαρήσιν εποπτεύσεις µελέτησιν, ταΰτά τέ σοι µάλα πάντα δι' αιώνος παρέσονται, άλλα τε πόλλ' άπό τώνδε κτήσεαι· αυτά γάρ αύξει 5 ταΰτ' εις ήθος έκαστον, όττη φύσις εστίν έκάστω. ει δε σύ γ' άλλοίων έττορέξεαι, οία κατ' άνδρας µυρία δειλά ττέλονται ά τ' άµβλύνουσι µεριµνάς, ή σ άφαρ έκλείψουσι ττεριπλοµένοιο χρόνοιο σφών αυτών πο·θέοντα φίλην έττί γένναν ίκέσ·θαι· 10 πάντα γάρ ίσθι φρόνησιν έχειν καί νώµατος αίσαν. 398 Jestliže je uložíš do své pevné mysli a díky očistným cvičením na ně budeš s přívětivou myslí patřit, budou ti všechny tyto věci přítomny po celý tvůj život a díky nim získáš i mnohé další; neboť budou samy působit, že každý poroste po svém vlastním 402 způsobu, v souladu se svou přirozeností. Jestliže však zatoužíš po jiných věcech, jakých jsou mezi lidmi tisíce, po bědách, jež otupují mysl, tehdy tě s oběhem času náhle opustí, toužíce se odebrat k milému pokolení svých vlastních; neboť věz, že všechny mají rozum a podíl na myšlení. Báseň končí zhruba stejně dlouhým povzbuzením a varováním, jež jsou určena Pausaniovi. To, na co má Pausanias podle Empedokleova příkazu patřit, je zřejmě poučení, jehož se mu právě dostalo. Empedokleovy nauky, které jsou nadány chápáním a budou umět Pausaniu opustit a nalézt si spřízněnější společnost, jestliže se Pausanias oddá zájmům, které jsou nepřátelské filosofii. Očisty 399 DK 31 Β 112 (DL VIII,62, verše 1-10, a Klement Alexandrijský, Strom. VI,30, verše 9-11): ώ φίλοι., οϊ µέγα άστυ κάτα ξανθού 'Ακράγαντος ναίετ' άν' άκρα πόλεος, αγαθών µελεδήµονες έργων,* χαίρετ' · έγώ δ' ύµΐν θεός άµβροτος, σύκέτι θνητός πωλεΰµαι µετά ιτάσι τετιµένος, ώσπερ Ιοικα, 5 ταινίαις τε περίστεπτος στέφεσίν τε θαλείοις· <πάσι δέ> τοις άν ΐκωµαι ές άστεα τηλεθάοντα, άνδράσιν ήδέ γυναιξί, σεβίζοµαι- ol δ' άµ' έπονται µυρίοι έξερέοντες, όπχι προς κέρδος άταρπός, οι µέν µαντοσυνέων κεχρηµένοι, οι δ' έττί νούσων 10 παντοίων έπυθοντο κλύειν εύηκέα βάξιν, δηρόν δή χαλεττχίσι ττετταρµένοι <άµφ' όδύνησιν>. 399 Přátelé, kteří bydlíte ve velkém městě u žlutavého Akragantu, nahoře blízko akropole, a staráte se o dobré činy, buďte zdrávi! Já jako nesmrtelný bůh, ne již jako smrtelník, kráčím mezi * Následující verš ξείνων αίδοΐοι λιµένες, κακότητος άπειροι (DK 31 Β 112,3) vyloučil Η. Fránkel jako nepravý. - Pozn. překl. 403 vámi, ode všech uctíván, jak se sluší, ozdoben stužkami a čerstvými věnci. Všichni, k nimž zavítám do kvetoucích měst, muži i ženy, mne uctívají. Následují mne po tisících a ptají se, kde naleznou cestu k prospěchu, jedni žádají věštby, druzí chtějí slyšet léčivé slovo při všelijakých nemocech, neboť je dlouho pronikají těžké bolesti. První verš představuje Očisty jako báseň, která se na rozdíl od básně O přírodě obrací k širší skupině lidí (lze si představit, že jde o pythagorejskou hetairii), ne-li k veřejnosti vůbec. Empedoklés zjevně píše z ciziny. Diels a Wilamowitz jej skutečně líčili jako exulanta (srv. DL VIII.52 a 57 = DK 31 A 1), čerstvého konvertitu od střízlivé materialistické filosofie básně O přírodě k duchovnímu opojení pythagorejstvím nebo mysterijním náboženstvím. Ale tato biografická spekulace, jak bylo dokázáno, stojí na chatrných základech. Přesto existuje obecná shoda v tom, že Očisty jsou pozdější z obou básní. Obsahují četné odkazy na témata a pojmy (např. Láska, Svár, čtyři prvky, přísaha), které v nich hrají klíčovou roli, jež je vysvětlitelná pouze v teoretickém rámci básně O přírodě. Empedokleův nárok na božství (verš 3) připomíná scénu z poslední knihy Iliady, v níž se Hermes dává poznat Priamovi (//. XXIV,460; srv. také oslovení, které pronáší Démétér v Hym. Dem. 120). Podobá se také pozdravu, jímž je přijímán zemřelý zasvěcenec mysterijních kultů na „zlatých plátcích" z Thúrií (datovaných do čtvrtého století př. Kr. a později; srv. str. 46 výše): 400 Inscriptiones Graecae, XIV.641,1, ř. 10 (DK 1 Β 18 = A 1 Zuntz): όλβιε και µακαριστέ, ·θεός δ' έση αντί βροτοΐο. 400 Šťastný a blažený člověče, budeš bohem místo smrtelníkem. V hlavní části básně Empedoklés učí, že byl podobně jako jiní božští duchové (daimones) odsouzen k smrtelnému údělu, ale že božství lze znovu dosáhnout po uplynutí cyklu převtělování. A přidal k tomu vysvětlení hříchu, kvůli němuž on i ostatní upadli v nemilost, a rituálních praktik, které jsou nezbytné k čistému náboženství. 404 Reinkarnační cyklus (i) Výnos 401 DK 31 Β 115 (Hippolytos, Ref. VII,29,14, verše 1-2, 4-14, a Plútarchos, De exil. 17,607c, verše 1; 3; 5; 6; 13): εστί τι 'Ανάγκης χρήµα, θεών ψήφισµα τταλαιόν, άίδιον, ττλατέεσσι κατεσφρηγισµένον όρκοις· ευτέ τις άµιτλακΐησι φόνω φίλα γυϊα µιήνη, δς κεν την έττίορκον άµαρτήσας έττοµόσση, 5 δαίµονες ο'ίτε µακραίωνος λελάχασι βίοιο, τρις µιν µυρίας ώρας άιτό µακάρων άλάλησθαι, φυόµενον παντοία δια χρόνου είδεα θνητών, άργαλέας βιότοιο µεταλλάσσοντα κελεΰθους. αίθέριον µεν γάρ σφε µένος ττόντονδε διώκει, 10 πόντος δ' ές χθονός συδας άιτέ-πτυσε, γαία δ' ές αύγάς ήελίσυ φαέθοντος, ό δ' αιθέρος εµβαλε δϊναις· άλλος δ' έξ άλλου δέχεται, στυγέουσι δέ ιτάντες. τών και έγώ νϋν είµι, φυγάς θεόθεν και αλήτης, Νείκεϊ µαινοµένω ττίσυνος. 401 Existuje výrok Nutnosti, prastarý výnos bohů, věčný, zpečetěný mocnými přísahami: jestliže se někdo proviní a poskvrní své údy prolitou krví, jestliže kdokoli zhřeší tím, že poruší přísahu, kterou dal - daimoni, jejichž údělem je velmi dlouhý život -, bude po třicet tisíc let bloudit daleko od blažených a bude se po ten čas rodit ve všech možných podobách smrtelných bytostí, střídaje jednu trudnou cestu života za druhou. Neboř síla vzduchu [dosl. aitheru] jej zažene do moře, moře jej vyplivne do půdy země, ta jej odešle do paprsků zářivého slunce a slunce jej uvrhne do vírů vzduchu. Jeden ho bude přijímat od druhého, ale všem se bude hnusit. I já jsem nyní jeden z nich, vyhnaný od bohů a bloudící, neboť jsem měl důvěru v šílený Svár. Zákon, který přikazuje sled vtělení jako důsledek hříchu, je popsán téměř týmiž slovy, jako byla ta, která charakterizovala zákon, jímž se řídí rozpad Sfaira způsobený Svárem; hřích je výslovně spojen s „důvěrou v šílený Svár"; a okružní putování všemi živly, které daimoni 405 absolvují, připomíná postupnou nadvládu jednotlivých živlů, jež podle básně O přírodě následuje po rozpadu Sfaira. Avšak úryvek 401 je zároveň koncipován podle kadlubu několika veršů z Theogonie (775-806), jež vyprávějí o osudu každého z bohů, který rozpoutá hádku a svár a potom křivě přísahá, že přestane: „vyhnaný bůh, jehož popisuje Hésiodos, je - člověk" (G. Zuntz, Persephone, str. 267). A Empedoklés zřejmě pokračoval v rozpracování svého výkladu o pádu daimonů výrazně mytickými prostředky, odvozenými z Homéra a Hésioda (zejména snad ze sestupu do podsvětí v Odysseii). (ii) Bída vtělení 402 DK 31 Β 118 (Klement Alexandrijský, Strom. 111,14,2, verš 1) a DK 31 Β 121 (Hieroklés, Ad carmina aurea, 24, verše 2 a 3): κλαΰσά τε και κώκυσα ίδών άσυνήθεα χώρον, ένθα Φόνος τε Κότος τε και άλλων εθνεα Κηρών "Ατής αν λειµώνα κατά σκότος ήλάσκουσιν. 403 DK 31 Β 124 (Klement Alexandrijský, Strom. 111,14,2): ώ ττόιτοι, ώ δειλόν θνητών γένος, ώ δυσάνολβον, τοίων εκ τ' ερίδων εκ τε στοναχών έγένεσθε. 404 DK 31 Β 119 (Klement Alexandrijský, Strom. IV,13,1): έξ οϊης τιµής τε και δσσου µήκεος όλβου... 405 DK 31 Β 120 (Porfyrios, De antro nymph. 8): ήλνθοµεν τόδ' ύττ' άντρον ύττόστεγον... 406 DK 31 Β 122 (Plútarchos, De tranqu. an. 15,474b): ένθ' ήσαν Χθονίη τε και Ήλιόττη ταναώτας, ∆ήρίς θ' αίµατόεσσα και Άρµονίη θεµερώτας, Καλλιστώ τ' Αισχρή τε, Θόωσά τε ∆ηναίη τε, Νηµερτής τ' έρόεσσα µελάγκσυρός τ' Ασάφεια. 407 DK 31 Β 126 (Stobaios, Anth. 1,49,60): σαρκών άλλογνώτι ττεριστέλλσυσα χιτώνι. 406 402 Zaplakal jsem a zanaříkal, když jsem spatřil nezvyklé místo, kde Vražda a Hněv a zástupy dalších Pohrom ... [daimoni] bloudí ve tmě po lukách Záhuby. 403 Ach běda, ubohé, přenešťastné pokolení smrtelníků, z jakých to svárů a vzdechů jste se zrodili. 404 Z jaké to cti a z jak veliké blaženosti... 405 Přišli jsme do této zastřešené sluje... 406 Byly tam Země a v dálku hledící Héliopé, krvavá Svárlivost a vznešená Harmonie, Krása a Ošklivost, Hbitost a Liknavost, milá Pravda a temná Nejasnost. 407 ... oblékajíc se do cizího převleku z masa. Tyto nesouvislé zlomky představují většinu z dochovaných drobtů pasáže, v níž Empedoklés hovořil nejprve o svém sestupu do místa bídy, kde byli shromážděni ostatní padlí daimoni, a pak o tom, jak byl přiveden k jeskyni, kde byli daimoni oblékáni do cizího masa a podrobeni protikladným silám, jež vládnou smrtelné existenci. Je celá tato scéna zasazena do podsvětí? Anebo Empedoklés hovoří metaforicky o povaze smrtelného života zde na zemi? Badatelé kupodivu předpokládali, že tyto dvě možnosti se navzájem vylučují. Pravděpodobné je, že Empedoklés užil eschatologického mýtu (s jeho doklady jsme se setkali v pythagoreismu) jak k tomu, aby dal silný výraz svému přesvědčení o cizorodé a politováníhodné povaze smrtelné existence, tak k tomu, aby v co nejpřesvědčivějších barvách vylíčil myšlenku, že tento život je zasazen do širších než pouze lidských dimenzí prostoru a času. (iii) Naděje na vysvobození 408 DK 31 Β 127 (Ailianos, De nat. animal. XII,7): έν θήρεσσι λέοντες όρειλεχέες χαµαιεΰναι γίγνονται, δάφναι δ' ένΐ δένδρεσιν ή·υκόµοισιν. 409 DK 31 Β 146 a 147 (Klement Alexandrijský, Strom. IV.150,1 a V.122,3): εις δέ τέλος µάντεις τε και ύµνοττόλοι και ίητροί και πρόµοι άνθρώττοισιν έιτιχθονίοισι ττέλονται, ένθεν άναβλαστοϋσχ θεοί τιµ^σι φέριστοι, 407 άθανάτοις άλλοισιν όµέστιοι, αύτοτβάττεζοι féóvTEst» ανδρείων άχέων άττόκληροι, άτειρείς. 408 Rodí se mezi zvířaty jako lvi lehající na zemi v horských brlo zích a jako vavříny mezi načesanými stromy. 409 Ale nakonec přicházejí na zemi mezi lidi jako věštci, pěvci, lé kaři a knížata; a odtud vyrážejí vzhůru jako bohové nejvyšší důstojnosti, sdílejíce s ostatními nesmrtelníky jejich krb i stůl a jsouce bez účasti v lidském trápení a soužení. Tyto verše pravděpodobně pocházejí z pasáže, v níž Empedoklés vysvětloval, jak daimón může v každém z po sobě následujících životů vystupovat skrze vyšší a vyšší říše tvorů (rostlin, zvířat, lidí), vtělit se v každé z nich do nejlepší možné podoby a nakonec znovu dosáhnout svého původního statutu jakožto bůh. Empedoklés, jak se často předpokládá, se pravděpodobně domníval, že ve své vlastní osobě soustřeďoval apollinská povolání, o nichž se hovoří v úryvku 409. V popisu podob života i v popisu bohů nalézáme ohlasy frazeologie užité v básni O přírodě k charakteristice „nesčetných kmenů smrtelných věcí" (srv. např. 355-356); a zmínka o božském hodování opět připomíná návrat k hostinám bohů, jejž Hésiodos slibuje zapuzenému bohu po devíti letech vyhnanství (Theog. 801-804). Ale Empedoklés pravděpodobně čerpá také z eschatologie pythagorejského mysterijního náboženství, jak ukáže srovnání se slavným zlomkem z Pindara (srv. str. 307-310 výše): 410 Pindaros, zl. 133 Snell (Platón, Meno, 81b): οισι δέ Φερσεφόνα ιτοινάν παλαιού πένθεος δέξεται, ές τον ύπερθεν άλιον κείνων ένάτω έτεϊ άνδιδοΐ ψυχάς πάλιν, έκ τάν βασιλήες άγανοί και σθένει κραιπνοί σοφία τε µέγιστοι άνδρες αύξοντ'· ές δέ τον λοιπόν χρόνον ήροες αγνοί, προς ανθρώπων καλέονται. 410 Pokud jde o ty, od nichž Persefoné přijímá pokutu za dávno způsobené trápení, v devátém roce opět vysílá jejich duše ke slunci tam nahoře. Z těch vyrůstají vznešení králové a muži 408 rychlí silou a velcí moudrostí; a lidé je po zbytek času nazývají svatými héróy. Oběť (i) Prvotní stav 411 DK 31 Β 128 (Porfyrios, De abst. 11,21): ουδέ τις ήν κείνοισιν "Αρης θεός ουδέ Κυδοιµός ουδέ Ζευς βασιλεύς ουδέ Κρόνος ουδέ Ποσειδών, άλλα Κύττρις βασίλεια. τήν ο'ί 7 εύσεβέεσσιν άγάλµασιν ίλάσκοντο 5 γραιττοΐς τε ζωοισι µύροισί τε δαιδαλεόδµοις σµύρνης τ' άκρήτσυ θυσίαις λιβάνου τε θυώδους, ξανθών τε σττονδάς µελίτων φιτττοντες ές σύδας· ταύρων τ' άρρήτοισι φόνοις ού δεύετο βωµός, άλλα µύσος τούτ' έσκεν έν άνθρώιτοισι µέγιστον, 10 ·θυµόν άττορραίσαντας έέδµεναι ήέα γυΐα. 412 Σ in Nic. Ther. 453 (DK 31 Β 130): ήσαν δέ κτίλα ττάντα και άνθρώττοισι προσηνή, ■θήρες τ' οιωνοί τε, φιλοφροσύνη τε δεδήει. 411 Neměli ani boha Area, ani válečný pokřik, ani krále Dia, ani Krona, ani Poseidona, nýbrž královnou byla Kypris [tj. Afrodité]. Tu usmiřovali posvátnými dary s malovanými obrazy živo čichů, vonnými mastmi nejrozličnějších druhů, oběťmi čisté myrrhy a sladce vonícího kadidla a na zem vrhali úlitby žlutého medu. Jejich oltář nebyl zbrocen nevýslovným vražděním býků, nýbrž za největší ohavnost lidé pokládali toto: vyrvat život ze vznešených údů a jíst je. 412 Všechno bylo vůči lidem ochotné a přívětivé, šelmy i ptáci, a přátelství mezi nimi planulo. Theofrastos nám říká (u Porfyria, De abst. 11,21), že úryvek 411 se vyskytoval v Empedokleově výkladu o „obětech a theogonii". Tyto verše nám nepochybně představují básníka, který užívá mýtu, třebaže 409 tentokrát čerpá spíše z líčení Zlatého věku v Hésiodových Pracích a dnech (109 nn.) než z Theogonie. Empedoklés opravuje tradiční theologii, když tvrdí, že původně byla nejvyšším bohem Láska (a ne Kronos); to nám znovu připomíná báseň O přírodě, v tomto případě onu periodu v životě Sfaira, v níž má Láska naprostou nadvládu nad kořeny. (ii) Prolévání krve a kanibalismus 413 DK 31 Β 135 (Aristotelés, Rhet. I,13,1373b6): άλλα τό µεν πάντων νόµιµον διά τ' εύρυµέδοντος αιθέρος ήνεκέως τέταται διά τ' άπλετου αυγής. 414 DK 31 Β 136 (Sextos Empeirikos, Adv. math. IX, 129): ού παΰσεσθε φόνοιο δυσηχέος; ουκ έσοράτε αλλήλους δάτττοντες άκηδείησι νόοιο; 415 DK 31 Β 137 (Sextos Empeirikos, Adv. math. IX.129): µορφήν δ' άλλάξαντα πατήρ φίλον υίόν άείρας σφάζει έπευχόµενος µέγα νήιτιος οικτρά τορεΰντα22 λισσόµενον ■θύοντος·23 ό δε νήκουστος όµοκλέων σφάξας έν µεγάροισι κακήν άλεγύνατο δαΐτα. ώς δ' αύτως ιτατέρ' υιός ελών και µητέρα παίδες θυµόν άττορραίσαντε φιλάς κατά σάρκας Ιδουσιν. 416 DK 31 Β 139 (Porfyrios, De abst. 11,31): οίµοι ότι ού ιτρόσθεν µε διώλεσε νηλεές ήµαρ, ττρίν σχέτλι' έργα βοράς ιτερί χείλεσι µητίσασθαι. 417 DK 31 Β 117(DLVIII,77): ήδη γάρ ττοτ' έγώ γενόµην κοϋρός τε κόρη τε ■θάµνος τ' οιωνός τε και έξαλος έµπορος ίχ·θΰς. 22 οικτρά τορεΰντα Zuntz : ol δε πορεΰνται Sextus LE, οίδα πορεΰντα Ν. 23 ■ θ ϋ ο ν τ ο ς He r ma n n : θ ΰ ο ν τ ε ς c o d d . 410 413 Avšak tento zákon platný pro všechny se táhne bez konce skrze širokovládný vzduch a nesmírné světlo [slunce]. 414 Nepřestanete s tím hrůzným rykotem vraždění? Nevidíte, že se ve své bezmyšlenkovitosti navzájem pojídáte? 415 Otec zvedá svého vlastního syna, který změnil podobu, a poráží jej - hlupák! -, přestože syn naříká a prosí svého obětníka o sli tování. Ten je však hluchý k jeho nářkům a po porážce připra vuje ve svých komnatách zlou hostinu. Stejným způsobem zabí jí syn otce a děti matku; když z nich vyrvou život, jedí maso svých blízkých. 416 Běda, že mne neúprosný den nezničil dříve, než jsem osnoval ten šílený čin a požil masa vlastními rty. 417 Neboť jsem již jedenkrát byl chlapcem i dívkou, keřem i ptákem i skákavou a pohyblivou rybou. Již v úryvku 411 se ukázalo, že krvavé oběti a požívání masa jsou prvotní hříchy (srv. 401,3-4). Aristotelés vysvětluje {ad loc), že „zákon přirozenosti" vyhlášený v úryvku 413 bezpodmínečně zakazoval zabíjení živých bytostí. Úryvky 414-415 se nás pokoušejí přesvědčit o hrůze prolévání krve a pojídání masa pomocí důsledku reinkarnační teorie, o němž se v žertovném tónu zmiňoval již Xenofanés (260 výše): domníváš-li se, že zabíjíš jen němé zvíře, možná ve skutečnosti vraždíš svého převtěleného syna či otce. V úryvcích 416-417 Empedoklés v úpěnlivém osobním tónu, který je tak charakteristický pro Očisty, naříká nad svým vlastním pádem a bizarním způsobem připomíná historii svých vlastních reinkarnací. (iii) Rituální příkazy 418 DK 31 Β 140 (Plútarchos, Quaest. conv. III,l,646d): δάφνης φύλλων άττο ττάµιταν έχεσθαι. 419 DK 31 Β 141 (Aulus Gellius, Noct. att. IV,11,9): δειλοί, ττάνδειλοι, κυάµων άπο χείρας Ιχεσθοα. 418 ... úplně se zdržovat listů vavřínu. 419 Ubožáci, úplní ubožáci, ruce pryč od bobů. 411 Empedoklés pravděpodobně zakončil Očisty (odtud jejich starověký název) pokyny týkajícími se čistoty rituálu. Dochovalo se jich jen málo (srv. však 411). Vysvětlení úryvku 418 je nepochybně třeba hledat v úryvku 408. Úryvek 419 - okřídlený výrok připisovaný několika autorům -je přinejmenším památným výrazem notoricky známého odporu pythagorejců k fazolím (srv. str. 299-301 výše). Vztah obou básní Empedoklés se nijak nepokouší ospravedlnit učení Očist pomocí teorií vyložených v básni O přírodě. Ale dává jasně najevo, že lidský osud je řízen týmiž silami a týmiž vzorci proměn, které převládají v kosmu jako celku. Je lákavé, i když riskantní, spojit nauky obou básní ještě těsněji, než to chtěl učinit sám Empedoklés. Jestliže Empedoklés smýšlí o člověku jako o padlém bohu (nebo božském duchu), pak jistě proto, že mezi ním a bohem básně O přírodě, Sfairem, vidí příbuznost, která je významnější než rozdíl mezi nimi. Tato příbuznost spočívá nepochybně ve schopnosti myslet, kterou oba sdílejí. Právě v této schopnosti spatřuje Empedoklés dokonalost; naznačuje to jak spojení „svaté mysli" s božstvím (397), tak koncepce, podle níž krev jakožto látka, jíž myslíme, je téměř vyrovnanou směsí čtyř prvků (373), které jsou také ve Sfairu dokonale smíšeny. Možná, že bůh v každém z nás je skutečně útržek ze Sfaira: v současné chvíli je podroben sváru mezi prvky, ale jednoho dne se sjednotí se všemi jeho ostatními útržky a se všemi ostatními věcmi v jediném dokonalém mysliteli. Tato doměnka ukazuje na možný výklad toho, proč Empedoklés v Očistách nehovoří o duši {psýché), přestože jeho víra v reinkarnaci je zjevně variantou pythagorejské nauky o metempsychóze. Jeho vlastní pojetí člověka jako vyhnaného boha je ve srovnání s pythagorejským učením o krok dál, neboť určuje subjekt cyklu lidského osudu způsobem, který naznačuje (i když ne víc než to) jeho místo ve struktuře kosmu. Často se mělo za to, že Očisty jsou v rozporu s básní O přírodě právě v otázce povahy duše. Neboť báseň O přírodě byla čtena tak, jako by předkládala zcela reduktivní materialistický výklad všech psychologických funkcí, zatímco Očisty se vykládaly tak, jako by zastávaly nebo implikovaly tezi, že duše (či daimón) se jednoho dne 412 může a také bude těšit netělesné existenci, jako se jí těšila před svým pádem. Náš výklad přináší argumenty proti oběma těmto interpretacím. Daimón je vždy vtělený: je odsouzen k nepohodlnému a nepřirozenému tělu z lidského masa a touží po dokonalém těle Sfaira. Psychologie básně O přírodě není úplně reduktivní, třebaže ponechává nevyjasněné, co je to ono ,,já", které myslí a vnímá skrze prvky. Podobně nevyjasněné zůstává, v čem spočívá pokračující identita daimona, když jej jeden živel vyvrhuje do druhého a když se proměňuje z rostliny ve zvíře a v člověka. Co je jasné, je síla Empedokleova přesvědčení, že existuje nějaké , já", které přežívá takové proměny a jehož pohled na život a na smrt i na cokoli jiného nemůže nikdy být úplně zahrnut do kosmické perspektivy, ať už je to perspektiva božského Sfaira nebo perspektiva filosofa konstruujícího metafyziku kosmu. Empedoklés projevuje vyostřený smysl pro osobní vinu ve všem, co říká o prolévání krve: v neposlední řadě o svém vlastním pádu do nemilosti, o němž si zjevně nemyslí, že šlo jen o nevyhnutelnou epizodu v kosmické spoušti způsobené neosobní silou Sváru. „Já" je nesmazatelné. 413 XI FILOLAOS Z KROTÓNU A PYTHAGOREJSTVÍ PÁTÉHO STOLETÍ Úvod Poté, co jsme se zabývali poměrně bohatým souborem skutečných zlomků tak vynikajících intelektuálních postav, jakými byli Parmenidés, Zénón a Empedoklés, představuje opětovný návrat k dokladům pythagorejského učení v pátém století určité zklamání, poněvadž mají převážně doxografický charakter. Obecnou povahu těchto dokladů jsme již popisovali (str. 279-282). Naštěstí se dochovalo několik autentických zlomků Filolaa, vůdčího pythagorejského filosofa druhé poloviny pátého století. Své pojednání o pythagorejské nauce proto otevřeme rozborem jeho nejdůležitějších zlomků. Následně se podíváme na jejich vztah k filosofii, kterou Aristotelés připisoval „takzvaným pythagorejcům" a která bude představovat hlavní téma této kapitoly. Filolaos z Krotónu (i) Život 420 Platón, Phd. 61d (DK44 Β 15): τι δε, ώ Κέβης; ούκ άκηκόατε σύ τε και Σιµµίας ιτερΙ των τοιούτων Φιλολάω συγγεγονότες; - ουδέν γε σαφές, ώ Σώκρατες... ήδη γαρ έγω·γε, δττερ νυνδή σύ ήρου, και Φιλολάου ήκουσα, ότε τταρ' ήµ,ΐν 414 διητάτο, ήδη δε και άλλων τινών, ώς ού δέοι τοΰτο ττοιεΐν σαφές δε ττερι αυτών ούδενός ττώττοτε ουδέν άκήκοα. 421 DL VIII,46 (DK 44 Α 4): τελευταίοι 7«Q έ7ενοντο τών Πυ θαγορείων, ους και Άριστόξενος είδε, Ξενόψιλός τε ό Χαλκιδεύς άττό Θράκης και Φάντων ό Φλιάσιος και Έχεκράτης και ∆ιοκλής και Πολύµναστος Φλιάσιοι και αυ τοί, ήσαν δε άκροαταί Φιλολάου και Εύρύτου τών Ταραντίνων. 422 DL ΙΧ,38 (DK 44 Α 2): φησι δέ και 'Απολλόδωρος ό Κυζικηνός Φιλολάω αυτόν (se. ∆ηµόκριτον) συγγεγονέναι. 420 Jakže, Kebéte? Neslyšeli jste ty a Simmias o této věci [tj. o špatnosti sebevraždy], když jste se stýkali s Filolaem? - Nic jasného, Sokrate. - Já osobně - abych reagoval na to, na co se nyní ptáš -, jsem zajisté slyšel jak od Filolaa, když žil mezi námi [tj. v Thébách], tak i od jiných, že člověk takovou věc ne smí udělat. Avšak nic jasnějšího jsem o tom nikdy od nikoho nevyslechl. 421 Neboť poslední pythagorejci, které viděl ještě Aristoxenos, byli Xenofilos z Chalkidiky v Thrákii, Fantón, Echekratés, Dioklés a Polymnastos, kteří všichni pocházeli z Fliúntu. Ti byli poslu chači Tarenťanů Filolaa a Euryta.1 422 Také Apollodóros z Kyziku2 říká, že Démokritos se stýkal s Fi lolaem. 1 Aristoxenos může mít pravdu v tom, když dělá z Filolaa Tarenťana, i když jej na druhé straně Menón, Aristotelův žák a historik lékařství, považoval za Krotóňana (445) stejně jako Diogenés Laertios v úryvku 423. Snad se Filolaos narodil v Krotónu, ale v dospělém věku filosofoval a žil většinou v Tarentu. 2 Filosof (kterého je třeba odlišit od stejnojmenného chronografa), jenž žil nejspíše v poslední části čtvrtého století př. Kr. (srv. Klement Alexandrijský, Strom. 11,130 = DK 68 Β 4, a W. Burkert, Lore, str. 229, pozn. 51). 415 Z úryvku 420 vyplývá, že Filolaos žil v Thébách a učil zde nedlouho před Sokratovou smrtí v roce 399 př. Kr. Echekratés stejně jako Simmias a Kebés patří mezi dramatis personae Platónova dialogu Faidón, takže úryvek 421 ve velké míře potvrzuje chronologické údaje obsažené v úryvku 420. Kromě toho úryvek 421 naznačuje, že Filolaos byl vůdčí postavou spolku, který vypadá jako pythagorejská komunita ve Fliúntu, tj. ve městě ležícím poblíž Korinthu. Úryvek 422 představuje méně spolehlivé svědectví, které je extrémně stručné a čerpá z nejasného pramene. Z úryvků 420-422 a 542 níže (zde se říká, že Démokritos se narodil přibližně v letech 460-457 př. Kr.) můžeme vyvodit, že Filolaův život spadal zhruba do téže doby jako život Sokratův (ten se narodil r. 470 př. Kr.). Žádné další spolehlivé doklady o Filolaově životě neexistují. (ii) Spisy 423 DL VIII,84 (DK 44 A 1): Φιλόλαος Κροτωνιάτης Πυθαγορικός. ιταρά τούτου Πλάτων ώνήσασθαι τά βιβλία τα Πυ■θαγορικά ∆ίωνι γράφει.... "/έγραφε δέ βιβλίον εν. (ό φησιν Έρµπτττος λέγειν τινά των συγγραφέων Πλάτωνα τόν φιλόσοφον τταραγενόµενον εις Σικελίαν ιτρός ∆ιονΰσιον ώνήσασ·θαι τταρά των συγγενών τοϋ Φιλολάου αργυρίου 'Αλεξανδρινών µνών τετταράκοντα και έντενθεν µεταγεγραφέναι τόν Τίµαιον. έτεροι δέ λέγουσι τόν Πλάτωνα λαβείν αυτά, τταρά ∆ιονυσίου ιταραιτησάµενον έκ της φυλακής νεανίσκον άττηγµένον τών τοΰ Φιλολάου µαθητών). 423 Filolaos z Krotónu, pythagorejec. Právě od něj koupil Platón pythagorejské knihy, jak uvádí ve svém dopise Diónovi... Filolaos napsal jediný spis. Hermippos pak říká, že podle jakéhosi autora odcestoval filosof Platón na Sicílii k Dionýsiovi, koupil zde tuto knihu od Filolaových příbuzných za 40 alexandrijských min a využil ji při psaní svého Timaia. Avšak jiní uvádějí, že Platón získal pythagorejské knihy tak, že na Dionýsiovi vymohl, aby propustil z vězení mladého muže, který byl jedním z Filolaových žáků. 416 Hermippova historka byla evidentně určena k tomu, aby stejně jako mnoho jiných anekdot o Platónovi poškodila jeho pověst, v tomto případě zpochybněním jeho originality. Hermippovým pramenem byl asi nějaký autor ze čtvrtého století př. Kr., on sám jako žák Kallimachův působil ve století následujícím. Dopis zmiňující „pythagorejské spisy", o němž mluví varianta uvedené historky, mohl skutečně existovat jako padělek, jehož účelem bylo obhájit autenticitu dalších padělaných spisů, mezi něž možná patřily i tři knihy připisované samotnému Pythagorovi (srv. DL VIII,6 = DK 14,19; Iamblichos, Vita Pyth. 199 = DK 14,17 a W. Burkert, Lore, str. 223-235). Úryvek 423 v každém případě ukazuje, jak bylo Filolaovo jméno spojováno v již rané době s psanou formou pythagorejské nauky. Existenci Filolaovy knihy pak potvrzuje Menón, který referuje o jeho biologických teoriích (viz úryvek 445 níže). U pozdních autorů se zachoval určitý počet excerpt, která se zdají být zlomky z Filolaových prací. O jejich autenticitě se hodně diskutovalo, avšak W. Burkert právem přesvědčil většinu po něm píšících badatelů, že hlavní metafyzické a kosmologické texty jsou pravé (kap. III). Burkert také argumentoval ve prospěch následujících tezí: (a) že Filolaova kniha byla hlavním zdrojem Aristotelovy informace o pythagorejství v úryvku 430 a jinde a že (b) Filolaos skutečně vypracoval v abstraktní formě „filosofii meze a neomezena a jejich harmonie dosahované prostřednictvím čísla", a to tak, že „s pomocí φυσιολογία pátého století určitým způsobem nově formuloval od Pythagory pocházející pohled na svět, který převzal z tradice" (W. Burkert, Lore, str. 298). Tyto další teze už nebyly obecně přijaty (viz např. J. A. Philip, Pythagoras and Early Pythagoreanism, str. 32-33 a 121-122; C. J. de Vogel, Philosophia, I, Assen 1970, str. 33-34 a 84-85; J. Barnes, The Presocratic Philosophers, II, str. 88 a 92-93). Náš vlastní verdikt bude vůči W. Burkertovi příznivější. 417 (iii) Omezující a neomezené 424 DK 44 Β 1 (DL VIII,85): ά φύσις δ' έν τφ κόσµιο3 άρµόχθη έξ άπειρων τε και περαινόντων, και όλος <ό> κόσµος και τά έν αύτω πάντα. 425 DK 44 Β 2 (Stobaios, Ecl. 1,21,7a): ανάγκα τα έόντα ειµεν πάντα ή περαίνοντα ή άπειρα ή περαίνοντά τε και άπει ρα· άπειρα δε µόνον ού κα είη.4 έπει τοίνυν φαίνεται ούτ' έκ περαινόντων πάντων έόντα ούτ' έξ άπειρων πάντων, δήλον τάρα ότι έκ περαινόντων τε και άπειρων δ τε κόσ µος και τά έν αύτφ συναρµόχθη. δηλοϊ δέ και τά έν τοις έργοις. τά µεν γάρ αυτών έκ περαινόντων περαίνοντι, τά δ' έκ περαινόντων τε και απείρων περαίνοντι τε και ού περαίνοντι, τά δ' έξ απείρων άπειρα φανέονται. 426 DK 44 Β 3 (Iamblichos, In Nicomachum, p. 7,24 Pistelli): άρχάν γάρ ουδέ το γνωσούµενον έσσεΐται πάντων απεί ρων έόντων. 424 Příroda byla ve vesmíru spojena z činitelů neomezených a ome zujících - veškerenstvo jako celek i všechno v něm. 425 Všechny existující věci musí být buď omezující, nebo neomeze né, anebo omezující i neomezené. Avšak nemohou být pouze neomezené...5 Protože se však nyní jeví tak, že nejsou ani jen ze všeho omezujícího, ani jen ze všeho neomezeného, je zřej mé, že veškerenstvo i všechny věci v něm byly spojeny z ome zujícího i z neomezeného. To se ukazuje i ve skutečných vě cech, neboť ty z nich, které jsou z omezujícího, omezují, ty, které jsou z omezujícího a neomezeného, omezují i neomezují, a ty, které jsou z neomezeného, jsou zjevně neomezené. 3 έν τφ κόσµφ MSS. Heidel: τώ κόσµω. Na tomto místě z textu evidentně něco vypadlo. Lze očekávat, že následoval argument pro právě pronesené tvrzení a poté charakterizace omezujícího. S velkou pravděpodobností sem patří úryvek 426. 4 5 Viz poznámku k řeckému textu. 418 426 Jestliže jsou totiž všechny věci neomezené, nebude vůbec nic, co bude poznávající. Úryvek 424, který podle Diogena představuje začátek Filolaovy knihy, uvádí hlavní pojmy a teze jeho systému. Pracná argumentace v úryvku 425 je nejasná.6 Zajímavým způsobem se dělí na sekci (a) apriorní povahy, kterou následuje sekce (b), jež se podle všeho dovolává zkušenosti. Z (b) se dá usuzovat, že závěr, k němuž se tato sekce pokouší dobrat, spočívá v tom, že musí existovat omezující a neomezené a kombinace jich dvou. Argument (a) by mohl být podle toho čten jako tvrzení, že pokud tomu není tak, že všechny věci jsou omezující, nebo že všechny věci jsou neomezené, pak musí existovat také nějaké věci (totiž veškerenstvo a jeho obsah), které jsou jejich kombinacemi. To také nepřímo brání tezi z úryvku 424 (pouze nepřímo, poněvadž slovo „totiž" z naší parafráze zůstává zcela bez opory). To je v podobě, v níž se tvrzení nachází, zjevné non sequitur - avšak text je nejspíše neúplný. Filolaos nevysvětluje ani zde, ani nikde jinde, proč by měly omezující a neomezené platit za základní pilíře, které potřebujeme k filosofické analýze. Vpravdě se mu nepodařilo odhalit jasně ani identitu omezujícího a neomezeného, kterou měl na mysli, což oslabuje argument (b). Barnes (The Presocratic Philosophers, II, str. 85-87) míní, že věci omezující jsou tvary (zejména geometrické tvary), zatímco věci neomezené jsou reprezentovány materiály (například mědí, cínem, olejem či octem), takže Filolaos podle něj předznamenal Aristotelovo rozlišení mezi formou a látkou. Pravděpodobnější však je, že Filolaos předpokládal u části svých čtenářů obeznámenost s pythagorejskou naukou o číslech (viz neočekávaný výraz „omezují a neomezují" [425]). Omezující činitelé pak budou lichá čísla, neomezení činitelé čísla sudá a jejich součiny („věci pocházející z omezujícího" atd.) budou typy obrazců zmiňovaných v úryvku 437. Tuto hypotézu 6 Disjunktivní forma argumentu je zjevně inspirována eleaty, srv. Melissos (533) a Gorgiás (u pseudo-Aristotela, MXG 979al 1 n.). Filolaův zájem o pojmy omezující a neomezené může být nějakým způsobem poplatný i Melissovi (526-531). 419 podporuje i existence dvou zlomků, které se výslovně týkají čísla a které Stobaios cituje bezprostředně po úryvku 425. (iv) Číslo 427 DK 44 Β 4 (Stobaios, Ecl. 1,21,7b): και ττάντα γα µάν τα γιγνωσκόµενα αριθµόν έχοντι· ού γαρ οίον τε ουδέν ούτε νοηθήµεν ούτε γνωσθήµεν άνευ τούτου. 428 DK 44 Β 5 (Stobaios, Ecl. I,21,7c): δ ya µάν αριθµός έχει δύο µεν ίδια είδη, ττερισσόν και άρτιον, τρίτον δε άτι' αµφοτέρων µειχθέντων άρτιοττέριττον έκατέρω δε τώ είδεος ιτολλαΐ µορψαί, ας έκαστον αύταυτό σηµαίνει. 427 Α věru všechny věci, které jsou poznávány, mají číslo. Bez něj totiž nelze nic myslet ani poznat. 428 Číslo má dva sobě vlastní druhy, lichost a sudost, a třetí druh, kte rý vzniká smíšením prvních dvou: sudolichost. Každý z prvních dvou druhů má mnoho forem, které každá věc sama ukazuje.7 Úryvek 427 ukazuje, že jsou-li Filolaovy základní pojmy omezující a neomezené, hraje centrální roli v jeho myšlení také číslo. Filolaos pravděpodobně mínil, že pokud věci nejsou počitatelné, nemůžeme je myslet ani se s nimi obeznámit. Jeho slova snad upomínají na Parmenida (viz např. úryvku 291), ale neměli bychom je vykládat jako vědomý pokus tvrdit (nebo dokonce argumentovat) proti eleatům, že rozumová úvaha si žádá, aby nutnou podmínkou poznání a myšlení byl pluralismus, nikoli monismus.8 Měla spíše podpořit 7 Úryvek 428 stojí terminologicky i obsahově velmi blízko Aristote lovi, Met. I,5,986al7 (430 na konci). Κ úryvku 427 srv. Alexandros z Afrodisiady, In Arist. Met. 40,12 (Aristotelés, zl. 203 Rose). 8 Tímto způsobem uvažuje M. C. Nussbaumová, Eleatic Conventionalism and Philolaus on the Conditions of Thought, in: HSCP 83, 1979, str. 64-66 a 81-93, která nepravděpodobně nachází eleatské ohlasy a myš lenky téměř v každém obratu v úryvcích 425-429. 420 starou pythagorejskou myšlenku novými epistemologickými prostředky. (v) Příroda a harmonie 429 DK 44 Β 6 (Stobaios, Ecl. I,21,7d): ττερι δε φύσιος και άρµοίας ώδε έχει· ά µεν έστω των πραγµάτων άίδιος έσσα και αυτά µεν ά φύσις ·θείαν τε και ούκ άνθρωττίνην ενδέχεται γνώσιν ττλάν γα ή ότι ούχ οιόν τ' ήν ούθενι των έόντων και γιγνωσκόµενων ύφ' άµών γεγενήσθαι µή υπάρχουσας τάς έστούς των πραγµάτων, έξ ών συνέστα ό κόσµος, και των περαινόντων και των άπειρων, έπεί δε ταί άρχαί υπάρχον ούχ όµοϊαι ούδ' οµόφυλοι έσσαι, ήδη αδύνατον ης κα αύταίς κοσµηθήναι, ει µή αρµονία έπεγένετο ώτινιών άδε τρόπω έγένετο. τα µεν ών όµοια και οµόφυλα αρµονίας ουδέν έπεδέοντο, τά δέ ανόµοια µηδέ οµόφυλα µηδέ ίσοταγή ανάγκα τά τοιαύτα αρµονία συγκεκλεΐσθαι, αϊ µέλλοντι έν κόσµω κατέχεσθαι. 429 S přírodou a harmonií se to má takto. Bytí věcí, které je věčné, i sama příroda připouštějí pouze božské poznání, nikoli lidské s výjimkou toho, že žádná z existujících a námi poznávaných věcí by nevznikla, kdyby neexistovalo bytí věcí, z nichž se skládá svět, a to omezujících i neomezených. Protože pak tyto principy existovaly, aniž byly něčemu podobné nebo s něčím sourodé, bylo by bývalo nemožné uspořádat z nich svět, kdyby k nim nepřistoupila harmonie, ať už vznikla jakýmkoli způsobem. Věci podobné a sourodé totiž nikterak nepotřebovaly harmonii, kdežto věci nepodobné a různorodé a nestejně uspořádané musí být takovouto harmonií sevřeny, pokud mají být drženy pohromadě v uspořádaném světě. Úryvek 429 představuje jeden z nejzajímavějších Filolaových zlomků. Jeho skeptická reflexe lidského poznání stojí v tradici reprezentované Xenofanem (186), Hérakleitem (205) a Alkmaiónem (439). Zcela originální je však jemný argument, podle něhož všechno, co můžeme vědět o skutečné existenci věcí (kterou Filolaos v návaznosti na eleaty považuje za věčnou), je pouze, nicméně alespoň toto: musí 421 být takové, aby zajišťovalo nutné podmínky pro existenci časových věcí, s nimiž přicházíme do styku. Filolaos měl zjevně za to, že na tomto základě jsme oprávněni vyvodit existenci omezujícího a neomezeného jako posledních principů všech věcí. Potom prostřednictvím dalšího apriorního argumentu vyvozuje, že pokud je nějaká věc (nebo případně svět) složena z omezujícího a neomezeného, pak musí být tyto dva faktory podrobeny procesu harmonie nebo vzájemného přizpůsobení. (vi) Závěr Filolaos dodal pythagorejskému učení to, co jsme hledali a nenalezli v kapitole o nauce Pythagory, totiž filosofickou argumentaci. Tím také přivedl pythagorejství blíže k hlavnímu proudu předsókratovského myšlení pátého století, jehož ontologické a epistemologické zájmy, jak jsme viděli výše, sdílel. Filolaos skutečně představuje pythagorejství ve zcela předsókratovském hávu, tzn. ve výzbroji typicky filosofických pojmů jako příroda, kosmos, bytí, princip apod. Můžeme se však jen dohadovat, kolik těchto pojmů bylo již součástí jeho specificky pythagorejského dědictví. Harmonie a číslo pravděpodobně patřily mezi klíčové myšlenky samotného Pythagory. Avšak mohl to být docela dobře právě Filolaos a jeho současníci, kteří do pythagorejství uvedli jiné hlavní pojmy obsažené v úryvcích 424-429 nebo v každém případě jako první zkoumali jejich systematický potenciál. Analýza Aristotelovy hlavní zprávy o pythagorejském učení (430) podporuje závěr, že omezující (či mez) a neomezené nebyly obecně pythagorejci považovány za klíčový pojem jejich systému. Tuto roli hrály pouze u Filolaa a snad i v jiné (anonymní) pythagorejské tradici, o níž referuje Aristotelés (438). Nastal proto nyní čas vrátit se k aristotelským dokladům, které se týkají „takzvaných" pythagorejců. Potom představíme texty, které postihují jiné aspekty Filolaova díla než ty, jimiž jsme se doposud zabývali. 422 Aristotelova hlavní zpráva o pythagorejství 430 Aristotelés, Met. I,5,985b23 (DK 58 Β 4 a 5): έν δέ τούτοις και TTQÓ τούτων (se. Λευκί-π-π-ου και ∆ηµοκρίτου) οι καλούµενοι Πυθαγόρειοι των µαθηµάτων άψάµενοι πρώτοι ταΰτα ττροήγαγον, και έντραφέντες έν αϋτοΐς τάς τούτων αρχάς των όντων αρχάς φήθησαν είναι πάντων, έπεί δε τούτων οί αριθµοί φύσει -πρώτοι, έν δε τοις άριθµοΐς έδόκουν θεωρεϊν οµοιώµατα πολλά τοις ούσι και γιγνοµένοις, µάλλον ή έν πυρί και γη και ϋδατι, ότι το µεν τοιονδι των αριθµών ιτάθος δικαιοσύνη, το δε τοιονδϊ ψυχή και νους, έτερον δε καιρός και τών άλλων ώς ειπείν έκαστον οµοίως, έτι δε τών αρµονιών έν άριθµοΐς όρώντες τά πάθη και τους λόγους, έπεί δή τά µέν άλλα τοις άριθµοΐς έφαίνετο την φύσιν άφωµοιώσθαι ττάσαν, οί δ' αριθµοί πάσης της φύσεως πρώτοι, τά τών αριθµών στοιχεία τών όντων στοιχεία πάντων ύπέλαβον είναι, και τον όλον ούρανόν άρµονίαν είναι και αριθµόν' και όσα είχον όµολογούµενα δεικνύναι έν τε τοις άριθµοΐς και ταϊς άρµονίαις ττρός τά τοΰ ούρανοΰ ιτάθη και µέρη και προς την όλην διακόσµησιν, ταΰτα συνάγοντες έφήρµοττον. καν εί τί που διέλειπε, προσεγλίχοντο τοΰ συνειροµένην πάσαν αύτοίς είναι την πραγµατείαν. λέγω δ' οίον, επειδή τέλειον ή δεκάς είναι δοκεΐ και πάσαν ττεριειληφέναι τήν τών αριθµών φύσιν, και τά φερόµενα κατά τόν ούρανόν δέκα µέν ειναί φασιν, όντων δε εννέα µόνον τών φανερών διά τούτο δεκάτην τήν άντίχθονα ττοιούσιν. διώρισται δε ιτερί τούτων έν έτέροις ήµΐν άκριβέστερον... (986a 15) φαίνονται δή και ούτοι τόν αριθµόν νοµίζοντες αρχήν είναι και ως ΰλην τοις ούσι και ώς ττάθη τε και έξεις, τοΰ δέ αριθµού στοιχεία τό τε άρτιον και το ττεριττόν, τούτων δέ το µέν άπειρον, τό δέ ττεττερασµένον, το δ' έν έξ αµφοτέρων είναι τούτων (και γάρ άρτιον είναι και ιτεριττόν), τον δ' αριθµόν έκ τοϋ ενός, αριθµούς δέ, καθάττερ εϊρηται, τόν όλον ούρανόν. 430 Současně s těmito filosofy [tj. s Leukippem a Démokritem] a před nimi se takzvaní pythagorejci zabývali matematikou. 423 Tato studia rozvíjeli jako první a vzdělavše se v nich, usoudili, že principy matematiky jsou principy všech věcí. Protože jsou mezi těmito principy díky své přirozenosti čísla jako první a protože se domnívali, že v číslech spatřují mnohé podobnosti s věcmi, které jsou a vznikají, spíše než v ohni, zemi a vodě (určitá vlastnost čísel prý totiž tvoří spravedlnost, jiná duši a intelekt a další vhodnou příležitost - téměř všechny ostatní věci jsou podobným způsobem numericky vyjádřitelné); protože kromě toho viděli, že čísly jsou vyjádřitelné i stavy a poměry harmonií, protože se jim zdálo, že všechny ostatní věci v celé přírodě jsou formovány podle čísel a že čísla jsou z celé přírody prvotní, předpokládali, že prvky čísel jsou prvky všech věcí a že celý vesmír je harmonie a číslo. A všechny vlastnosti čísel a harmonií, na nichž mohli ukázat, že jsou v souladu s atributy a částmi celkového uspořádání vesmíru, sebrali a zapracovali do svého učení. A pokud někde něco scházelo, horlivě to doplňovali, aby učinili celou svou teorii soudržnou. Protože se jim například zdálo, že číslo 10 je dokonalé a zahrnuje celou přirozenost čísel, říkali, že těles, která se pohybují ve vesmíru, je deset, třebaže viditelných je pouze devět z nich - kvůli tomu si vymysleli desáté, totiž Protizemi. O těchto věcech jsme pojednali obšírněji na jiném místě...9 Tito myslitelé zjevně soudí, že číslo je principem látky pro věci i pro jejich proměnné a setrvalé stavy, že prvky čísla jsou sudost a lichost, přičemž to první je neomezené, to druhé omezené, a že jednička sestává z nich obou (je totiž sudá i lichá) a číslo pochází z jedničky. Celý vesmír, jak už bylo řečeno, jsou podle nich čísla. Aristotelés zde nehovoří o Pythagorovi, nýbrž o pythagorejcích, a stejně si počíná i na jiných místech, na nichž vykládá o spekulacích spojených s „Italy" {Met. I,5,987a31; De caelo, VII,13,293a20; Me- 9 Alexandros ve svém komentáři této pasáže (In Arist. Met. 41,1 = DK 58 Β 4) odkazuje na De caelo (tj. na 446) a na ztracené Aristotelovy spisy o pythagorejcích, v nichž je toto téma rozebráno detailně. 424 teor. 342b30). Tento postoj je určitě výrazem skepticismu vůči tomu, kolik z těchto myšlenek je skutečně Pythagorových.10 Tuto svou skepsi chtěl Aristotelés dát pravděpodobně najevo hodnotícím výrazem „takzvaní". Stáří nauk, které prezentuje, ponechává vědomě v neurčitosti. Pokud je správné naše datování filosofické aktivity atomistů do let 440 př. Kr. a dále (viz str. 519 níže), pak je Aristotelés zařazuje do druhé poloviny pátého století, nebo dokonce do doby ještě mladší (srv. též Met. XIII.4,1078b 19 = DK 58 Β 4). Tato záměrná neurčitost v otázce chronologie i autorství nauky, kterou se vyznačuje úryvek 430, hovoří již sama o sobě proti W. Burkertově tvrzení, že Aristotelova informace je odvozena zejména z Filolaa, jehož jméno se v celém aristotelovském korpusu vyskytuje pouze jedinkrát, a to víceméně nahodile (Eth. Eud. II,8,1225a30 = DK 44 Β 16). Ve skutečnosti existují vzdor zjevným podobnostem mezi úryvky 430 a 424-429 závažné rozdíly v důrazu, které dále oslabují věrohodnost Burkertovy hypotézy. Úryvek 430 činí středobodem pythagorejské spekulace číslo a jeho principy sudost a lichost, zatímco v úryvcích 424-429 jsou za základní prvky považovány omezující a neomezené (což jsou samozřejmě daleko obecnější pojmy). V úryvku 430 je harmonia ustavena hudebními poměry, zatímco v úryvku 429 je záležitostí vzájemného uzpůsobení omezujícího a neomezeného." Úryvek 430 klade důraz většinou na čistě arbitrární pythagorejské užívání podobností (srv. Met. 1092b26 n. = DK 58 Β 27), kdežto úryvky 425 a 429 předkládají hlavně abstraktní argumenty. Úryvek 430 samozřejmě činí liché omezeným a sudé ne- 10 Všechny spekulace tohoto druhu byly nepochybně již v Aristotelově době přisuzovány samotnému Pythagorovi, snad díky slavnému obratu αυτός έφα, „on sám tak řekl" (DL VIII,46; srv. Iamblichos, Comm. math. Scient., p. 77,22-24). Aristotelés si byl nicméně dobře vědom, že Pythagorovo jméno zcela halila mlha legendy (viz 273-274 výše). 11 Filolaos určitě rozvinul teorii harmonie jako vyjádření poměrů (srv. např. Nikomachos, Arithm. 26,2 = DK 44 A 24). Takový zlomek je skutečně dochován v pasáži, kterou Stobaios cituje bezprostředně po úryvku 429 (Ecl. I,21,7d a dále = DA"44 Β 6), ale nemá žádný vztah k užití pojmů představených v úryvcích 424-425 a 429. 425 omezeným a pojmy meze a neomezena figurují dominantním způsobem v jiných Aristotelových zmínkách o pythagorejské nauce (viz např. 438 a 442-444; srv. též Met. 987a9 n. = DK 58 Β 8), kde hrají roli, jakou lze podle úryvků 424-429 očekávat. A je vysoce pravděpodobné, že podivná teorie protizemě, která je užita v úryvku 430 jako příklad, představuje nauku spojovanou právě s Filolaovým jménem (srv. 447 níže). Nicméně náležitým závěrem, který je třeba z celku dokladů vyvodit, je, že Aristotelés se sám obracel na Filolaovu knihu, když potřeboval explicitní a podrobné údaje (například) o pythagorejské kosmogonii či astronomii. Když však hodlal (tak jako v 430) představit nástin obecné motivace a charakteru pythagorejské nauky, opíral se nepochybně o jiné (možná většinou ústní) prameny, právě tak jako o Filolaa, jemuž ovšem dával přednost. Ve skutečnosti není v úryvku 430 nic (na rozdíl od 424-429 a 438 níže), co by nemohlo být vysvětleno jednoduše jako určité propracování nauky o čísle a harmonii, kterou můžeme na základě dobrých důvodů připisovat samotnému Pythagorovi (viz str. 302-305 výše). Tento text není předznamenán, jako je tomu v úryvku 438, dualistickým nahlížením reality. Je ve značné míře prost technických pojmů z úryvků 424-942, minimálně v případech, které jsou tam uvedeny, a které v důsledku toho mohou být nejlépe vyloženy jako Filolaovy vlastní přínosy. Aristotelés v závěru úryvku 430 usiluje o to, aby vyjádřil vztah čísel a věcí jazykem svých vlastních metafyzických pojmů látky, přechodných a trvalých stavů. Jeho dřívější výklad podobností se zdá být tomuto cíli blíže (právě jako se v manželství spojují dvě pohlaví, tak je číslo pět součtem lichého a sudého; vztahy nebeských těles jsou podobné vztahům zvuků v konsonanci). To ale neplatí pro všechny případy (číslo správného času je 7, poněvadž k porodu dochází v sedmém měsíci po početí, zuby se objevují v sedmém roce po narození atd.: Aristotelés, zl. 203 Rose u Alexandra, In Arist. Met. 38,16). Osou nauky jako celku je jistě učení, že kosmos - a všechno, co se v něm děje - vykazuje řád zcela inteligibilní povahy. V souladu s tím je hlavní úlohou pythagorejského ztotožnění věcí s čísly dát tomuto řádu symbolický výraz. Jednotlivá čísla, která byla vybrána na základě množství důvodů, jsou užívána k tomu, aby vyjádřila podstatu jednotlivých věcí. To také umožňuje vyjádřit řád všech věcí pomocí začlenění každého takového čísla do uspořádané řady (totiž do řady 1 až 10, kde desítka je pojata jako číslo, které zahrnuje a završuje všechna ostatní čísla). 426 Aristotelova základní kritika pythagorejství 431 Aristotelés, Met. XIII,6,1080bl6 (DK 58 Β 9): και oi Πυθαγό ρειοι δ' ένα, τον µαθηµατικόν (se. αριθµόν), ττλήν ού κεχωρισµένον άλλ* έκ τούτου τάς αίσθητάς ουσίας συνεστάναι φασίν. τον γαρ όλον οΰρανόν κατασκευάζουσιν έξ αριθµών, ττλήν σύ µοναδικών, άλλα τάς µονάδας ύττολαµβάνουσιν έχειν µέγεθος· όττως δε το ττρώτον εν συνέστη έχον µέγεθος, άττορεϊν έοίκασιν. 432 Aristotelés, Met. XIII,8,1083b8 (DK 58 Β 10): ό δε των Πυθα γορείων τρόττος τη µεν έλάττους έχει δυσχέρειας τών ττρότερον είρηµένων, τη δε ιδίας ετέρας, το µέν γαρ µη χωριστόν ττοιεΐν τόν αριθµόν αφαιρείται ττολλά τών αδυνάτων το δε τά σώµατα έξ αριθµών είναι συγκείµε να, και τόν αριθµόν τούτον είναι µαθηµατικόν, αδύνατον έστιν. ούτε γαρ άτοµα µεγέθη λέγειν αληθές, εί θ'οτι µάλιστα τούτον έχει τόν τρόττον, ούχ αϊ γε µονάδες µέγε θος έχουσιν. µέγεθος δε έξ αδιαιρέτων ττώς δυνατόν; αλλά µην δ γ'άριθµητικός αριθµός µοναδικός έστιν. εκείνοι δε τόν αριθµόν τά όντα λέγουσιν. τά γούν θεωρή µατα ττροσάτττουσι τοις σώµασιν ώς έξ εκείνων όντων τών αριθµών.12 431 Také pythagorejci uznávají jen jeden druh čísla, tj. číslo matematické. Tvrdí ale, že není oddělené, nýbrž že se z něj skládají smyslové podstaty. Sestavují totiž celý svět z čísel, ne však z abstraktních jednotek, nýbrž předpokládají, že jednotky mají svou prostorovou velikost. Jak se však utvořila ona první jednotka, která má velikost, to podle všeho nejsou s to s jistotou říci. 12 Před touto pasáží Aristotelés pojednával o teorii (naráží na ni v druhé citované větě), kterou zastával Platón a někteří z platoniků a podle níž číslo existuje jako zvláštní entita odděleně od smyslových věcí. O této teorii viz D. Ross, Aristotle's Metaphysics, Oxford 1924, str. LIII-LVIII. 427 432 Učení pythagorejců na jedné straně obsahuje méně obtíží než učení myslitelů, o kterých bylo pojednáno dříve, avšak na stra ně druhé trpí jinými, vlastními obtížemi. Pokud totiž číslo nepo važujeme za něco existujícího odděleně, odpadá tím mnoho ne možných důsledků. Naproti tomu pokládat tělesa za složená z čísel, a to z čísel matematických, je nemožné. Není totiž správné mluvit o nedělitelných velikostech, a i kdyby byl veli kostí tohoto druhu sebevětší počet, přinejmenším jednotky by neměly žádnou velikost. A jak by mohla být velikost složena z něčeho nedělitelného? Jistě alespoň aritmetické číslo se sklá dá z abstraktních jednotek, avšak tito myslitelé ztotožňují číslo se skutečnými věcmi. V každém případě své teorie aplikují na tělesa, jako kdyby se z těchto čísel skládala. Aristotelés, který je zde méně empatický než v úryvku 430, chápe pythagorejce v tom smyslu, že doslova ztotožňují čísla s věcmi, a na tomto základě je obviňuje ze zásadního omylu. Zdá se však nepravděpodobné, že si pythagorejci obecně přáli, aby jim bylo rozuměno tímto způsobem, nebo že zastávali názor, o kterém Aristotelés předpokládá, že je důsledkem tohoto ztotožnění, totiž že velikosti jsou nedělitelné jednotky (srv. např. D. J. Furley, Two Studies in the Greek Atomists, I, kap. 3). V úryvku 431 Aristotelés zaměřuje dobře promyšlenou kritiku na adresu Filolaovy kosmogonie (viz str. 438 n. níže), avšak v úryvku 432 jednoduše pojednává o pythagorejství dialektickým, ale nehistorickým způsobem v diskusích, které se týkají převážně platonismu. Na jiném místě však jeho vlastní stížnosti odhalují, že pythagorejská pozice byla mnohem méně určitá, než úryvky 431-432 naznačují: 433 Aristotelés, Met. XIV,5,1092b8 (DK 45,3): ούθέν δέ διώρισται ουδέ όττοτέρως οι αριθµοί αίτιοι τών ουσιών και τοΰ είναι, ττότερον ώς όροι, οίον αϊ στιγµαί τών µεγεθών, και ώς Εύρυτος έταττε τις αριθµός τίνος, οίον όδΐ µεν αν θρώπου όδί δέ 'ίππου, ώσπερ οι τους αριθµούς άγοντες εις τά σχήµατα τρίγωνον και τετράγωνον, ούτως άφοµοιών ταΐς ψήφοις τάς µορφάς τών φυτών, ή ότι [ό] λόγος ή συµ φωνία αριθµών, οµοίως δέ και άνθρωπος και τών άλλων έκαστον; 428 433 Nebylo ani nijak určeno, jakým způsobem jsou čísla příčinami podstat a bytí: zda (1) jako meze (jako jsou body mezemi prostorových velikostí), tak jako i Eurytos určoval, co je číslem čeho (např. číslo člověka nebo číslo koně), přičemž napodoboval tvary živých věcí počtářskými kamínky jako ti, kteří zobrazují čísla v podobě trojúhelníku a čtverce, anebo (2) zda je harmonie určitým poměrem čísel a podobně člověk a každá z ostatních věcí. Eurytos, který působil na konci pátého století (srv. 421), se zjevně pokusil pythagorejskou nauku zpřesnit tím, že ji rozšířil o předpoklad, že geometrické obrazce jsou určeny přirozenými čísly (jak lze ukázat znázorněním čísel v konfiguracích kamínků - srv. 437), aby mohl vysvětlit substance typu člověka či koně. Matematika a filosofie 434 DL VIII, 12: φησί δ' 'Απολλόδωρος ό λογιστικός έκατόµβην θΰσαι αυτόν, εύρόντα δτι τοΰ ορθογωνίου τριγώνου ή ύποτείνουσα πλευρά ίσον δύναται ταϊς περιεχούσαις. και έστιν έττίγραµµα οΰτως έχον ήνίκα Πυθαγόρης το περικλεές εΰρετο γράµµα, κεΐν' έφ' δτω κλεινήν ήγαγε βουθυσίην. 435 Proklos, ln Eucl. 1,44, p. 419 Friedlein (DK5S Β 20): έστι µέν αρχαία, φασίν οι περί τόν Εΰδηµον, και της τών Πυθαγο ρείων µούσης ευρήµατα ταΰτα ή τε παραβολή τών χω ρίων και ή υπερβολή και ή έλλειψις. 436 Proklos, In Eucl. 1,32, p. 379 Friedlein (DK 58 Β 21): Εύδηµος δέ ό Περιπατητικός είς τους Πυθαγορείους αναπέµπει τήν τοΰδε τοϋ θεωρήµατος εΰρεσιν, ότι τρίγωνον άπαν δυσίν όρθαΐς ισας έχει τάς εντός γωνίας, και δεικνύναι φησΐν αυτούς ούτω το προκείµενον „έστω τρίγωνον τό ΑΒΓ, και ήχθω δια τοΰ Α τή ΒΓ παράλληλος ή ∆Ε. έπεί ούν παράλληλοι είσιν αϊ ΒΓ ∆Ε, καί αϊ εναλλάξ ίσαι ει σίν ίση άρα ή µέν ύπό ∆ΑΒ τη ύπό ΑΒΓ, ή δέ ύπό ΕΑΓ τη ύπό ΑΓΒ. κοινή προσκείσθω ή <ύπό> ΒΑΓ. αϊ άρα ύπό 429 ∆ΑΒ ΒΑΓ ΓΑΕ, τουτέστιν αϊ ύττό ∆ΑΒ ΒΑΕ, τουτέστιν αϊ δυο όρ·θαί, ίσαι είσί ταΐς τοΰ ΑΒΓ τριγώνου τρισί γωνίαις. αϊ άρα τρεις τοΰ τριγώνου δύο όρ·θαΐς είσιν ισαι." 434 Matematik Apollodóros říká, že [Pythagoras] obětoval sto býků, když objevil, že čtverec nad přeponou pravoúhlého troj úhelníka se rovná součtu čtverců nad odvěsnami. O tom existu je epigram, který zní takto: „Když Pythagoras objevil proslulý obrazec, hned za to přinesl bohům skvělou oběť býků." 435 Tyto věci jsou podle stoupenců Eudéma staré a představují ob jevy pythagorejské Músy: přikládání ploch, jejich přesahování a nedosahování. 436 Peripatetik Eudémos přisuzuje pythagorejcům objev tohoto teo rému, podle něhož má každý trojúhelník vnitřní úhly rovné dvě ma pravým, a tvrdí, že tuto větu dokazovali následujícím způ sobem: „Budiž dán trojúhelník ABC a vrcholem A nechť je vedena přímka DE, která je rovnoběžná se stranou BC. Protože jsou BC a DE rovnoběžky, jsou jejich střídavé úhly stejné. Úhel DAB se tedy rovná úhlu ABC a úhel EAC úhlu ACB. Připojme jako společný úhel BAC. Potom budou úhly DAB, BAC, CAE, tj. úhly DAB, BAE, tj. dva pravé úhly, rovny třem úhlům trojúhelníku ABC. Tři úhly trojúhelníku jsou tedy rovny dvěma pravým." Nemůže být nejmenší pochybnosti o tom, že pythagorejci od pátého století zásadním způsobem přispívali k rozvoji řecké matematiky. Co se pak týče geometrie, kromě důležité techniky přikládání ploch (435) a některých izolovaných teorémů typu úryvku 436 jim scholia připisují objev teorémů z čtvrté knihy Eukleida (Schol. in Eucl. 273,3 a 13). Zejména Archytás, který působil na začátku čtvrtého století (srv. 268), byl významný matematik, jenž vypracoval seriózní matematickou teorii hudby (srv. Ptolemaios, Harm. 1,13 = DK 47 A 16; Boethius, De mm. 111,11 = DK 47 A 19), která je právě tím typem matematiky, již nás Platón naučil považovat za pythagorejskou (253) a která se zdá být přirozeným rozvinutím původního pythagorejského 430 pojetí harmonie. Celkový rozsah a obecný charakter pythagorejské působnosti v matematice je však těžké přesněji určit. Různé pozdní prameny například spojují pythagorejce s objevem, že poměr diagonály čtverce k jeho straně je iracionální (viz např. Schol. in Eucl. 417,12 n.; Iamblichos, Vita Pyth. 246 n. = DK 18,4), ale nemáme žádný dobrý důvod, proč bychom jim měli věřit (viz W. Burkert, Loře, str. 455-465; srv. také J. A. Philip, Pythagoras and Early Pythagoreanism, Appendix 2). Rovněž doklady, které spojují „Pythagorovu" větu se samotným Pythagorou, pocházejí beze zbytku z pozdního materiálu anekdotické povahy, jako je úryvek 434. Přitažlivost určitě nepostrádá domněnka, že v tomto případě pythagorejci původně neměli ani v nejmenším na mysli nějaký geometrický důkaz, ale rozpoznali vzájemně korespondující vlastnosti určitých řad čísel typu 3, 4, 5. Mohli také pořádat kamínky (srv. 433 a 437), aby představovaly pravoúhlé trojúhelníky, a narazit tak na obecně platnou metodu počítání jejich racionálních stran (srv. W. Burkert, Loře, str. 427-430). Takovou aritmetickou techniku znali již staří Babyloňané (viz O. Neugebauer, The Exact Sciences in Antiquity, kap. II). Z Aristotelovy první věty v úryvku 43013 lze vyvozovat, že pythagorejci vlastně řeckou matematiku vytvořili, ale i když je tento názor stále velmi rozšířen, moderní věda ho odmítla. Ve skutečnosti to byli Řekové z Iónie, kteří položili základy geometrie a byli zodpovědní za většinu jejích hlavních pokroků až do čtvrtého století, což jasně vyplývá z Proklova známého shrnutí Eudémových dějin geometrie (In Eucl., p. 65,3 n.).14 Ještě méně pravděpodobná je Aristotelova poznámka, že to byla jejich práce v matematice, která přivedla pythago- 13 Syntax a výklad této věty jsou předmětem sporů. Například podle W. Burkerta, Lore, str. 412-414, chce Aristotelés říci, že pythagorejci „byli první, kteří chápali důležitost .principů matematiky' v souvislosti s obecnou otázkou ,principů'". 14 Viz W. A. Heidel, The Pythagoreans and Greek Mathematics, in: Studies in Presocratic Philosophy, I, vyd. D. J. Furley - R. E. Allen, str. 350 n.; W. Burkert, Lore, kap. VI. Burkert ukazuje, že sekce pojednávající o Pythagorovi ve svém celku nečerpá z Eudéma, nýbrž z novoplatonika Iamblicha (str. 409-412). 431 rejce ke spekulacím o čísle a harmonii. To je postavené na hlavu. V myšlenkách z úryvku 430 nachází svůj výraz fascinace domnělými symbolickými silami čísel v jednotlivostech i v celku, nikoli hlubší studium matematiky. Pythagorejce vedla ke ztotožnění (například) manželství s číslem 5, které představuje součet prvního ženského a prvního mužského čísla (Aristotelés, zl. 203 Rose z Alexandra, In Arist. Met. 39,8), úvaha nad jednoduchou pravdou, že 2 + 3 = 5. Další doklad, který mluví ve prospěch tohoto výkladu motivace pythagorejské metafyziky, uvádí opět sám Aristotelés v textu, který také přináší svědectví o zálibě pythagorejců v prezentaci čísel jako obrazců, které se podobají těm, které se v dnešní době objevují v dominu či na hracích kostkách. 437 Aristotelés, Phys. III,4,203al0 (DK 58 Β 28): και οι µέν (se. φασί) το άιτειρον είναι το άρτιον (τοΰτο γαρ έναττολαµβανόµενον και ύττό τοΰ περιττού ττεραινόµενον τταρέχειν τοις ούσι τήν άιτειρίαν· σηµείον δ' είναι τούτου τό συµβαίνον έττί των αριθµών ττεριτιθεµένων γαρ των γνωµόνων ττερί τό Ιν και χωρίς δτε µέν άλλο άεί γίγνεσθαι τό είδος, δτε δέ έν). 437 Pythagorejci říkají, že neomezené je sudé. Říkají totiž, že když je uzavřeno a omezeno lichým, poskytuje neomezenost jsoucím věcem. Dokladem tohoto jevu je to, co se děje s čísly. Pokud jsou gnómony umístěny okolo jedna a bez jedna, pak se v jednom případě stává výsledný tvar neustále jiným, zatímco v případě druhém zůstává stále týž. Nauka obsažená v úryvku 437 a ilustrace, která se k ní váže, jsou nejasné (zejména slova και χωρίς, která zde překládáme jako „a bez jedna"). Dva obrazce, na něž Aristotelés odkazuje, jsou zjevně tyto: 432 Každý z těchto obrazců však může být samozřejmě rozšiřován ad infinitum přidáváním dalších „gnómonů" (o gnónomu viz str. 134 n. výše). Na obrázku 1, kde jsou „gnómony umístěny okolo jedna", vyznačuje každé následné přidání další v řadě lichých čísel, zatímco obrázek 2 podobným způsobem představuje řadu čísel sudých. Avšak zatímco obr. 1 zůstává po každém přidání stále stejným obrazcem, totiž čtvercem, obr. 2 naopak s každým přidáním proměňuje poměr své délky vůči své výšce. Odtud pramení zahrnutí čtverce a obdélníku do úryvku 438 níže. Tato ilustrace je určitě úspěšná v tom, že vypracovává prostřednictvím uniformity spojení rodů mezi lichým a omezeným a prostřednictvím nekonečné variability spojení mezi sudým a neomezeným. Ale nevysvětluje, proč sudé zakládá neomezenost věcí, ani to, co je míněno tím, že je uzavřeno a omezeno lichým. Pravděpodobně zde nelze poskytnout žádné přesné objasnění pythagorejských myšlenkových procesů, poněvadž už pokusy starověkých komentátorů o jejich obhajobu jsou nepřesvědčivé (Simplikios, In Arist. Phys. 455,20-456,15). Pythagorejci si zjevně přáli využívat jako principy jak lichost a sudost, tak mez a neomezeno a snažili se obě tyto dvojíce principů spojit. Avšak z pramenů evidentně vyplývá, že se jim nikdy nepodařilo předložit nějaký určitý způsob, který by toto spojení zabezpečil. V úryvku 437 stejně jako v úryvku 430 (na rozdíl od 424-942 a 443-444) jsou to sudost a lichost, které hrají roli základních principů čísla, a proto i všeho ostatního, nikoli mez a neomezeno. Tabulka opozit 438 Aristotelés, Met. I,5,986a22 (DK 58 Β 5; pokračování 430): έτεροι δε των αυτών τούτων τάς αρχάς δέκα λέγουσιν είναι τάς κατά συστοιχίαν λεγοµένας· ττέρας καΐ άπειρον Ίτεριττόν και άρτιον £ν και ττλήθος δεξιόν και άριστερόν άρρεν και θήλυ 433 ηρεµούν και κινουµενον ευθύ και καµπύλο ν φως και σκότος αγαθόν και κακόν τετράγωνον και έτερόµηκες· όνιτερ τρόπον έοικε και Άλκµαίων ό Κροτωνιάτης ύπολαβεΐν, καΐ ήτοι ούτος παρ' εκείνων ή εκείνοι παρά τούτου παρέλαβον τον λόγον τούτον και γαρ Άλκµαίων άπεφήνατο παραπλησίως τούτοις.15 φησί γαρ είναι δύο τά ττολλά των ανθρωπίνων, λέγων τάς έναντιότητας ούχ ώσττερ ούτοι διωρισµένας άλλα τάς τυχούσας, οίον λευκόν µέλαν, γλυκύ πικρόν, αγαθόν κακόν, µέγα µικρόν, ούτος µεν ούν άδιορίστως απέρριψε περί των λοιπών, οι δέ Πυθαγόρειοι και ιτόσαι και τίνες αί έναντιώσεις άπεφήναντο. τταρά µέν σδν τούτων άµφοΐν τοσούτον εστί λαβείν δτι τάναντία άρχαί των όντων το δέ όσαι, παρά των έτερων, και τίνες αύταί είσιν. ττώς µέντοι προς τάς είρηµένας αιτίας ενδέχεται συναγαγεΐν, σαφώς µέν ού διήρθρωται •παρ' εκείνων, έοίκασι δ' ώς έν ΰλης εϊδει τά στοιχεία τάττειν έκ τούτων γαρ ώς ένυπαρχόντων συνεστάναι και πεπλάσθαι φασί την ούσίαν. 438 Jiní členové téže školy říkají, že existuje deset principů, které uvádějí ve formě párů: mez a neomezeno, lichost a sudost, jedno a mnohost, pravost a levost, mužskost a ženskost, klid a pohyb, rovnost a křivost, světlo a tma, dobro a zlo, čtverec a obdélník. Takovéto pojetí měl, jak se zdá, také Alkmaión z Krotónu, ať už převzal tento názor od nich, anebo oni od něj; 15 Některé rukopisy zaznamenávají tuto větu ve znění και yag έγένετο τήν ήλικίαν Άλκµ,αίων έττί γέροντι Πυθαγόρα, άττεφήνατο δέ κτλ.: „Alkmaión byl <mladý muž?>, když byl Pythagoras starý." V této podobě se jedná samozřejmě o porušený text a Ross (ad loc.) má nepochybně pravdu, když následuje Ab a Alexandra a vynechává dodatečná slova jako poznámky na okraji, které byly chybně včleněny do textu, třebaže patrně obsahují pravdivou informaci. 434 vyjadřoval se podobně jako oni. Říká totiž, že většina lidských věcí má povahu páru, přičemž neuváděl určitá opozita jako pythagorejci, nýbrž příležitostné páry typu bílé - černé, sladké trpké, dobré - zlé, velké - malé. Podal tedy jen neurčité návrhy stran ostatních opozit, kdežto pythagorejci vyložili, jaká tato opozita jsou a kolik jich je. Z obou těchto přístupů se lze dozvědět tolik, že jejich zastánci považovali opozita za principy věcí. Kolik těchto principů je a které to jsou, to říkají pouze pythagorejci. Ale jakým způsobem by mohly být tyto principy uvedeny do vztahu k výše řečeným příčinám, to jasně a zřetelně nevysvětluje nikdo z nich. Zdá se však, že své prvky řadí k látce, poněvadž říkají, že je z nich jakožto imanentních částí složena a vytvořena substance. Tuto tabulku opozit Aristotelés evidentně odvodil z nějakého pythagorejského zdroje, který není totožný s prameny, jež využíval v úryvku 430, ani s Filolaovou knihou. Tato tabulka mu připomínala užívání opozit u lékaře-filosofa Alkmaióna z Krotónu (srv. 310 výše), který snad působil na začátku pátého století (viz poznámku k řeckému textu).16 Na této analogii Aristotelés založil svou hypotézu o vztahu mezi názory Alkmaióna a názory pythagorejců, ale způsob, jakým to provedl, prozrazuje, že si stářím tabulky nebyl vůbec jistý. Na rozdíl od spekulací, o kterých bylo referováno v úryvku 430, tabulka opozit neobsahuje žádnou z původně pythagorejských myšlenek, které jsme probírali v kapitole VII. Vypadá spíše jako dílo člověka, jenž byl zaujat Parmenidovým kosmologickým dualismem a obrazci z úryvku 437, které se následně pokusil propojit s jinými eleatskými a mate16 Aristotelův výběr slov v úryvku 438 naznačuje, že Alkmaión nebyl sám pythagorejec, třebaže přátelé, jimž svou knihu adresoval, byli pravděpodobně členy pythagorejského společenství: 439 Alkmaión, DK 24 Β 1 (DL VIII.83): Άλκµαίων Κροτωνιήτης τάδε έλεξε Πειρίθου ιΑός Βροτίνω και Λέοντι καΐ Βαθύλλω· ττερι των άψανέων [ιτερί των θνητών] σαφήνειαν µέν θεοί έχοντι, ως δε άνθρώιτοις τεκµαί,ρεσθαι... (Peirithův syn Alkmaión z Krotónu pronesl k Brotinovi, Leontovi a Bathyllovi tato slova: „Co se týče těch věcí, které nejsou zjevné, vidí je jasně bohové, zatímco lidem nezbývá než se dohadovat...") 435 matickými pojmy a podřadit je pod pythagorejské principy meze a neomezena a lichosti a sudosti. Tabulka vykazuje velmi slabou vnitřní strukturu, ale je lákavé vyvodit, že mez a neomezeno byly zamýšleny jako základní pár opozit, jemuž byly v nějakém smyslu podřízeny všechny ostatní, lichost a sudost nevyjímaje.17 Kosmogonie 441 Filolaos, DK 44 Β 7 (Stobaios, Ecl. 1,21,8): το πράτον άρµοσθέν, τό εν, έν τω µέσω τάς σφαίρας εστία καλείται. 442 Aristotelés, Met. XIV,3,1091al2 (DK 58 Β 26): άτοπον δέ καί γένεσιν ποιεΐν άιδίων όντων, µάλλον δ' έν τι τών αδυνά των, οι µεν ούν Πυθαγόρειοι ττότερον οΰ ττοιοΰσιν ή ποιοΰσι γένεσιν ουδέν δει διστάζειν ψανερώς γαρ λέγουσιν ώς τοΰ ενός συσταθέντος, είτ' έξ επιπέδων είτ' έκ χροιάς είτ' έκ σπέρµατος εϊτ' έξ ών άπορούσιν ειπείν, εύθΰς τό έγγιστα τοΰ άπειρου ότι ε'ίλκετο καί έττεραίνετο ύττό τοϋ πέρατος. 443 Aristotelés, Phys. IV,6,213b22 (DK 58 Β 30): είναι δ' έφασαν καί οί Πυθαγόρειοι κενόν, καί έττεισιέναι αυτό τω οΰρανώ έκ τοΰ απείρου ττνεύµατος ώς άναπνέοντι καί τό κενόν, δ διορίζει τάς φύσεις, ώς όντος τοΰ κενού χωρισµού τίνος τών εφεξής καί της διορίσεως· καί τούτ' είναι πρώτον έν τοις άριθµοΐς· τό γαρ κενόν διορίζειν την φύσιν αυτών. 444 Stobaios, Ecl. I,18,lc (citát z Aristotela; DK 58 Β 30): έν δέ τω ττερί της Πυθαγόρου φιλοσοφίας ττρώτω γράφει τον µεν ούρανόν είναι ένα, έττεισάγεσθαι δέ έκ τού άττείρου 17 Srv. 440 Aristotelés, Eth. Nic. 11,5,1106b29 (DK 58 Β 7): τό γαρ κακόν τοΰ άττείρου, ώς οί Πυθαγόρειοι είκαζον, τό δ' αγαθόν τοΰ πεπερασµένου. (Zlo totiž, jak se dohadovali pythagorejci, přísluší neomezenu, zatímco dobro omezenu.) 436 χρόνον τε και ττνοήν καί τό κενόν, δ διορίζει εκάστων τάς χώρας άεί. 441 Το první, co bylo harmonicky spojeno, jedno, se ve středu koule nazývá krb. 442 Je rovněž nemístné uznávat zrod věcí, které jsou věčné, či spíše je to jedna z věcí, které jsou nemožné. O tom nemůže být žád ných pochyb, ať už takovým věcem pythagorejci připisují zrod, anebo ne. Zjevně totiž tvrdí, že když bylo vytvořeno jedno - ať už z ploch, povrchů, semene či z něčeho, co neumějí vyjádřit -, byla do něj ihned vtažena a mezí vymezena nejbližší část ne omezena. 443 Také pythagorejci tvrdili, že existuje prázdno a to že vstupuje do světa, z neomezeného vzduchu jakoby vdechujícího i prázd no. Prázdno rozděluje povahy věcí, protože je to cosi, co oddě luje a odlišuje bezprostředně následující členy řad. To se ode hrává na prvním místě u čísel, poněvadž prázdno rozděluje jejich přirozenost. 444 V první knize svého spisu O pythagorejcích pseudo-Aristotelés píše, že svět je jeden a že z neomezena jsou do něj vtahovány čas, dech a prázdno, které vždy rozlišuje místa všech věcí. Aristotelés v úryvku 442 píše, jako kdyby v bodě, o němž pojednává, čerpal přinejmenším z jednoho psaného zdroje pythagorejské nauky. Jeho hlavním pramenem zde byla (na rozdíl např. od 430) s velkou pravděpodobností Filolaova kniha, třebaže z Filolaovy původní kosmogonie se sotva uchovaly nějaké jiné autentické zlomky než snad v úryvku 441, kde je však naštěstí zachycena tatáž nauka jako v úryvku 442. Filolaos nepochybně nebyl ochoten tvrdit, že zná více, než vyžadovala jeho obecná teorie (srv. opatrné mlčení v úryvku 429 o prostředcích, jejichž pomocí bylo dosaženo harmonie), čímž ponechal otevřenou cestu Aristotelovým kritickým námitkám v úryvku 442 (a také v úryvku 431). Pokud jde o úryvky 443-444, je v nich výklad o „dechu" v kosmogonii vyjádřen termíny, které upomínají na termíny, jež se vyskytují v teorii dýchání ve Filolaově biologii.18 Zda 445 Menón ap. Anon. Londinensem, XVIII,8 (DK 44 A 27): 437 byla tato kosmogonie v širší míře Filolaovým vlastním výtvorem, anebo nějakou starší naukou, je předmětem sporů. Její neumělost by mohla nasvědčovat tomu, že původně náležela do intelektuálního prostředí šestého století, poněvadž v ní zaznívají i ohlasy kosmogonických teorií Anaximandra a Anaximena (srv. též 172 výše; viz také např. J. A. Philip, Pythagoras and Early Pythagoreanism, str. 68—70 a 93-95; C. H. Kahn, Pythagorean Philosophy before Plato, in: A. P. D. Mourelatos (vyd.), The Presocratics, New York 1974, str. 183184). Avšak neumělost je pythagorejství vlastní, takže objevuje-li se v úryvcích 443-444 pojem prázdna (pravděpodobně se jedná Φιλόλαος δέ Κροτωνιάτης συνεστάναι φησίν τά ηµέτερα σώµατα έκ θερµού, αµέτοχα γαρ αυτά είναι ψυχρού, ύποµιµνήσκων άττό τίνων τοιούτων το σττέρµα είναι θερµόν, κατασκευαστικόν δέ τοϋτο τοϋ ζφου· και ό τόττος δέ, εις δν ή καταβολή (µήτρα δέ αύτη), εστίν •θερµότερα και έοικυΐα έκείνω. τό δέ έοικός τινι ταύτό δύναται φ έοικεν έττεί δέ τό κατασκευάζον άµέτοχόν έστιν ψυχρού, και ό τόττος δέ, έν ω ή καταβολή, αµέτοχος έστιν ψυχρού, δήλον δτι και τό κατασκευαζόµενον ζφον τοιούτον γίνεται, εις δέ τούτου τήν κατασκευήν ύττοµνήσει ττροσχρήται τοιαύτη· µετά γαρ τήν έκτεξιν ευθέως τό ζωον έτπσττάται τό εκτός ττνεύµα ψυχρόν όν· είτα ττάλιν καθαττερεΐ χρέος έκττέµττει αυτό. δια τούτο δή και όρεξις τού έκτος ττνεύµατος, 'ίνα τη έττεισάκτω τού ττνεύµατος ολκή θερµότερα υπάρχοντα τά ηµέτερα σώµατα ττρός αυτού καταψύχηται. {Filolaos ζ Krotónu tvrdí, že se naše těla skládají z tepla. Nemají totiž podíl na chladu, což zdůvodňuje takovými úvahami: semeno je teplé a je to semeno, z něhož je vytvářen živočich. Také místo, na kterém je semeno uloženo (tzn. děloha), je teplé podobně jako ono samo. To, co se něčemu podobá, má tutéž moc jako to, čemu se podobá. Pokud pak to, z čeho je živočich vytvářen, nemá podíl na chladu stejně jako ho nemá ani místo, na kterém je semeno uloženo, je nasnadě, že je takový i vytvářený živočich. Co se týče vytváření živočicha, podává o tom takovéto zdůvodnění: bezprostředně po svém zrození živočich vtahuje vnější vzduch, který je chladný, načež ho vzápětí jakoby z nutnosti opět vypuzuje. A tato touha po vnějším vzduchu je tu zajisté proto, aby se naše těla, která jsou příliš teplá, v důsledku vtažení vzduchu díky němu ochladila.) 438 o eleatský vynález), který se liší od pojmu vzduchu (srv. 470 níže), ukazuje to na dataci hluboko do pátého století.19 Kosmogonie, o níž Aristotelés referuje, zasluhuje zvláštní pozornost. Obsahuje totiž poznatek, že čas i oddělená tělesa jsou (různými způsoby, jak bychom měli zdůraznit) počitatelné a že to o nich fundamentálním způsobem vypovídá. Pythagorejská teorie se stává fantastickou až v okamžiku, kdy začíná pojímat numerické a obecně formální koncepty jako přístupné a verifikovatelné pomocí fyzikálního vysvětlení: tímto způsobem prázdno drží čísla odděleně v jejich náležitých sekvencích. Astronomie (i) Planetární systém 446 Aristotelés, De caelo, II,13,293al8 (DK 58 Β 37): των ■πλείστων έττΐ τοΰ µέσου κεΐσθαι λεγόντων (se. την γήν)... έναντίως οι ττερί την Ίταλίαν, καλούµενοι δέ Πυθαγόρειοι, λέγουσιν. έττι µέν γαρ τοϋ µέσου ττΰρ ειναί φασι, την δέ γήν δν των άστρων ούσαν κύκλω φεροµένην ττερί το µέσον νύκτα τε και ήµέραν ττοιείν. έτι δ' έναντίαν άλλην ταύτη κατασκευάζουσι γ ήν , ην άν τίχ θον α όνοµα κ α19 Odborníci někdy předpokládají (tak jako KR), že pythagorejcům pátého století je třeba přisoudit mnohem specifičtější soubor kosmogonických představ, které by na prvním místě zahrnovaly vznik čísel, potom vznik geometrických tvarů z čísel a posléze vytvoření fyzikálních těles z geometrických tvarů (viz např. W. K. C. Guthrie, HGPh I, str. 239-28). Takové detailní konstrukce jsou však obtížně smiřitelné s úryvkem 442 (srv. též 431) a příliš se spoléhají na texty (např. Aristotelés, Met. VII,2,1028bl6; XIV,3,1090b5 = DK 58 Β 23-24), které téměř jistě nejsou pythagorejské (viz např. H. Cherniss, ACPA, str. 132 n.; W. Burkert, Lore, str. 42-43), a na texty (např. Aristotelés, De an. I,4,409a4; Sextos Empeirikos, Adv. math. X.281; pseudo-Iamblichos, Theolog, arithm., p. 84,10 = DK 44 A 13), které mají svůj původ v pythagorizujícím platonismu rané Akademie (srv. např. W. Burkert, Loře, str. 66-71). 439 λούσιν, ού προς τά φαινόµενα τους λόγους και τάς αιτίας ζητοΰντες, άλλα προς τινας λόγους και δόξας αυτών τά φαινόµενα προσέλκοντες και πειρώµενοι συγκοσµεΐν. πολλοίς δ' αν και έτέροις συνδόξειε µή δεΐν τη γη την τοϋ µέσου χώραν άποδιδόναι, το πιστόν οϋκ έκ των φαινοµένων άθρουσιν αλλά µάλλον έκ των λόγων, τω γάρ τιµιωτάτω οίονται προσήκειν την τιµιωτάτην ύττάρχειν χώραν, είναι δε πΰρ µέν γης τιµιώτερον, τό δέ πέρας τοϋ µεταξύ, τό δ' έσχατον και το µέσον πέρας· ώστ' έκ τούτων αναλογιζόµενοι οϋκ οίονται έπι τού µέσου της σφαίρας κείσ·θαι αυτήν, αλλά µάλλον τό πύρ. (bl) έτι δ' οϊ γε Πυθαγόρειοι και διά τό µάλιστα προσηκειν φυλάττεσθαι τό κυριώτατον τοϋ παντός· τό δέ µέσον είναι τοιούτον- δ ∆ιός φυλακήν όνοµάζουσι, τό ταύτην έχον την χώραν πΰρ, ώσπερ τό µέσον απλώς λεγόµενον και τό τού µεγέθους µέσον και τοΰ πράγµατος δν µέσον και της φύσεως, καίτοι καθάπερ έν τοις ζφοις ού ταύτόν τό τοϋ ζφου και τοΰ σώµατος µέσον, οϋτως ύποληπτέον µάλλον και περί τον όλον οϋρανόν. 447 Aetios, Plac. 11,7,7 (DK 44 Α 16): Φιλόλαος πύρ έν µέσω ιτερί τό κέντρον όττερ έστίαν τού τταντός καλεί και ∆ιός οίκον και µητέρα θεών βωµόν τε και συνοχήν και µέτρον φύσεως, και πάλιν ττϋρ έτερον άνωτάτω τό περιέχον, πρώτον δ' είναι φύσει τό µέσον, περί δέ τούτο δέκα σώµατα -θεία χορεύειν, [ούρανόν] <µετά την τών απλανών σφαΐραν> τους ε πλανήτας, µεθ' οϋς ήλιον, ύφ' φ σελήνην, ύφη την γήν, ύφ'ή την άντίχθονα, µε·θ' ά σύµπαντα τό πϋρ εστίας περί τά κέντρα τάξιν επέχον. 446 Většina myslitelů říká, že Země leží ve středu ... ale italští filosofové, tj. takzvaní pythagorejci, na to mají opačný názor. Tvrdí totiž, že ve středu je oheň a že Země je jedna z hvězd, která vytváří noc a den svým kruhovým pohybem okolo středu. Kromě toho vytvářejí jinou Zemi, která leží naproti té naší a kterou nazývají Protizemě. Nehledají však přitom důkazy a příčiny, které těmto jevům odpovídají, nýbrž tyto jevy spíše násilně uvádějí do vztahu k určitým teoriím a názorům, které jsou jejich vlast- 440 ní, a zkoušejí je jim přizpůsobit. Mnozí jiní by souhlasili s jejich názorem, že Zemi nelze klást na místo středu, ale ti nehledají potvrzení v jevech, nýbrž spíše v teorii. Domnívají se totiž, že tomu, co je nejdůstojnější, přísluší to nejdůstojnější místo. Oheň je pak důstojnější než Země, mez vyniká v tomto ohledu nad to, co je mezi, přičemž periferie a střed jsou mezemi. Na základě těchto analogií usuzují, že to není Země, která leží ve středu [vesmírné] koule, nýbrž že je to spíše oheň. Pythagorejci kromě toho mají ještě další důvod: tvrdí, že nejdůležitější část vesmíru, kterou je střed, by měla být co nejlépe střežena. Nazývají tuto část (či spíše oheň, který toto místo zaujímá) „Diovou strážnicí", jako kdyby slovo „střed" mělo pouze jediný význam a střed [matematické] velikosti byl i středem věci a středem přírody. Nicméně právě jako není u živočichů střed živočicha a střed tělesa totožný, tak je lepší přijmout totéž i o celém vesmíru. 447 Filolaos klade oheň do středu okolo centra vesmíru a nazývá ho „krbem světa", „Diovým domem", „matkou bohů", „oltářem, poutem a mírou přírody". A je opět jiný oheň, který obklopuje [vesmír] na nejvzdálenějším okraji. Filolaos však říká, že střed je svou přirozeností první a že okolo středu tančí desítka božských těles: nejprve sféra stálic, pak pět planet, Slunce, Měsíc, Země, pod ní Protizemě; po nich všech nakonec následuje oheň „krbu", který zaujímá místo okolo centra. Úryvek 447 představuje hodnověrný doklad, že Filolaos byl autorem pythagorejské teorie, kterou popisuje úryvek 446. Lze ho za jeho přemístění Země z centra vesmíru pokládat za předchůdce kopernikánské revoluce? To záleží na otázkách, na něž měl jeho systém odpovědět, a na typu argumentů, které Filolaos nabídl na jeho obranu. Jediný astronomický fenomén, který Aristotelés zmiňuje, je střídání dne a noci, které teorie vysvětluje otáčením Země (otáčení okolo vlastní osy by pravděpodobně posloužilo stejně dobře jako obíhání okolo centrálního ohně). Nějaký astronom mohl potom nahlédnout, že nebylo nutné předpokládat pohyb stálic. Avšak Filolaos je nechává tančit. Obecně vzato se patrně pokusil svou teorií vysvětlit jevy jako zatmění a původ slunečního světla charakteristicky předsókratov- 441 ským stylem,20 ale ponechal stranou jiné jevy, o které se řecká astronomie zajímala především, například roční dráhy nebeských těles. Podle Aristotela byl tento systém inspirován uctíváním ohně a čísla deset (srv. 430) a náboženským přesvědčením, že Země je příliš málo důležitá, aby mohla zaujímat centrální pozici v celém vesmíru.21 (ii) Harmonie sfér 449 Aristotelés, De caelo, II,9,290bl2 (DK 58 Β 35): φανερον δ' έκ τούτων ότι και το φάναι γίνεσθαι φεροµένων (se. των 20 448 Aetios, Plac. 11,20,12 (DK 44 Α 19): Φιλόλαος ό Πυθαγόρει ος υαλοειδή τον ήλιον, δεχόµενον µεν τοΰ έν τω κόσµω ιτυρός την άνταύγειαν, διη·θοΰντα δέ ττρός ηµάς τό τε φως και την άλέαν, ώστε τρόιτον τινά διττούς ήλιους γίνεσθαι, τό τε έν τφ ούρανω ττυρώδες και τό άπ' αυτού ττυροειδές κατά τό έσοτττροειδές, ει µή τις και τρίτον λέξει τήν άττό τοΰ ένόιττρου κατ' άνάκλασιν διασττειροµένην ττρός ηµάς αύγήν και γάρ ταύτην ττροσονοµάζοµεν ήλιον οιονεί εϊδωλον ειδώλου. (Pythagorejec Filolaos říká, že Slunce se podo bá sklu, neboť přijímá odraz kosmického ohně a filtruje pro nás jeho světlo a teplo, takže určitým způsobem existují dvě Slunce, a to ohnivá oblast v nebi a zrcadlu podobný oheň, který z něj pochází, pokud ovšem někdo nepřidá jako třetí Slunce paprsky, které jsou od Slunce-zrcadla rozptylo vány odrazem směrem k nám. Protože také toto nazýváme Sluncem, jako by to byl obraz obrazu.) Tento výklad je zjevně inspirován Empedokleovou sluneční teorií (370 výše; viz též Aetios, Plac. 11,20,13 = DK 31 A 56). Protizemě byla určena k tomu, aby vysvětlila zatmění (Aetios, Plac. 11,29,4 = DK 58 Β 36; styl vysvětlení je vypůjčen z Anaxagory: Hippolytos, Ref. 1,8,6 a 9 = DK 59 A 42 [(= 502)]; Aetios, Plac. 11,29,7 = DK 59 A 77). 21 Filolaos tedy pravděpodobně jako obvykle čerpal ze starší pythago rejské tradice. Hippasovi (viz str.305) byl přisuzován názor, že oheň před stavuje základní substanci (Aristotelés, Met. I,3,984a7 = Simplikios, In Arist. Phys. 23,33 = DK 18,7). Nicméně specifická představa centrálního ohně je doložena jako určitý rys Parmenidovy kosmologie (třebaže rys poněkud nejasný, viz 307 výše) a větší část detailů tohoto systému je sotva starší než z druhé poloviny pátého století př. Kr. (srv. pozn. 20 výše). 442 άστρων) άρµονίαν, ώς συµφώνων γινοµένων των ψόφων, κοµψώς µεν εϊρηται και ττεριττώς ύττό των είττόντων, ού µην ούτως έχει τάληθές. δοκεΐ γάρ τισιν άναγκαΐον είναι τηλικούτων φεροµένων σωµάτων γίγνεσθαι ψόφον, έττεί και των τταρ' ήµΐν ούτε τους όγκους εχόντων ίσους ούτε τοιούτω τάχει φεροµένων ήλιου δε και σελήνης, έτι τε τοσούτων το ττλήθος άστρων καί το µέγεθος φεροµένων τφ τάχει τοιαύτην φοράν, αδύνατον µή γίγνεσθαι ψόφον άµήχανόν τίνα το µέγεθος, ύττοθέµενοι δε ταύτα καί τάς ταχύτητας έκ των άττοστάσεων έχειν τους των συµφωνιών λόγους, έναρµόνιόν φασι γίγνεσθαι τήν φωνήν φεροµένων κύκλω των άστρων, έττεί δ' άλογον δοκεΐ το µή συνακούειν ηµάς της φωνής ταύτης, αίτιον τούτου φασιν είναι τό γιγνοµένοις ευθύς ύττάρχειν τον ψόφον, ώστε µή διάδηλον είναι ττρός τήν έναντίαν σιγήν ττρός άλληλα γαρ φωνής καί σιγής είναι τήν διάγνωσιν, ώστε καθάττερ τοις χαλκοτύττοις δια συνήθειαν ούθέν δοκεΐ διαφέρειν, καί τοις άνθρώττοις ταύτό συµβαίνειν. 449 Ζ toho všeho je jasné, že také teorie, že pohybující se hvězdy vytvářejí harmonii, protože zvuky, které hvězdy vydávají, jsou souladné, je v této podobě nepravdivá, ačkoli byla formulována vynalézavě a originálně. Někteří autoři se domnívají, že pokud se pohybují tělesa takové velikosti, musí to způsobovat nějaký zvuk, poněvadž také u nás na Zemi má týž efekt i pohyb těles, jejichž velikost i rychlost je daleko menší. Jestliže se prý tedy pohybují Slunce, Měsíc a četné a velké hvězdy tak velikou rychlostí, je nemožné, aby nevydávaly určitý zvuk, který je nezměrně velký. Když pak přijali tuto hypotézu a to, že jejich rychlosti určené jejich vzdálenostmi vytvářejí tytéž poměry jako hudební souzvuky, tvrdí, že zvuk vydávaný kruhovým pohybem hvězd je harmonický. Protože se však zdá absurdní, že tento zvuk neslyšíme, udávají jako příčinu tohoto jevu skutečnost, že tento zvuk je v našem uchu přítomen již od narození, takže ho nelze odlišit od jemu protikladného ticha. Rozpoznání zvuku a ticha totiž vzniká jejich vzájemným kontrastem, takže lidem se děje totéž co kovářům, kteří jsou natolik uvyklí hluku, že zvuk a ticho podle všeho vůbec nerozlišují. 443 Úryvek 449 dokládá pokus o detailnější rozpracování staré pythagorejské nauky o harmonii sfér (viz str. 303 výše). Na Aristotela učinila dojem důmyslnost autorů této koncepce (o nichž je lákavé předpokládat, že patřili mezi členy Filolaova kroužku). Neexistuje nicméně žádný doklad, že tito autoři prováděli nebo využívali nějaká exaktní pozorování, kterými by mohli svůj názor podpořit. Duše (i) Povaha duše 450 Aristotelés, De an. I,2,404al6 (DK 58 Β 40): έοικε δε και το ιταρά των Πυθαγορείων λεγόµενον την αυτήν έχειν διάνοιαν έφασαν γάρ τίνες αυτών ψυχήν είναι τά έν τω αέρι ξύσµατα, ol δε το ταύτα κινούν, ιτερί δε τούτων ειρηται, διότι συνεχώς φαίνεται κινούµενα, καν fj νηνεµία •παντελής. 451 Aristotelés, De an. I,4,407b27 (DK 44 Α 23): και άλλη δέ τις δόξα τταραδέδοται ττερί ψυχής... άρµονίαν γάρ τίνα αυτήν λέγουσι· και γάρ τήν άρµονίαν κράσιν και σύνθεσιν εναντίων είναι και τό σώµα συγκείσθαι έξ εναντίων. (Cf. Aristotelés, Pol. VIII,5,1340b 18 [DK 58 Β 41].) 452 Platón, Phd. 88d (DK 53,4): θαυµαστώς γάρ µου ό λόγος ού τος αντιλαµβάνεται και νΰν και άεί, τό άρµονίαν τινά ηµών είναι τήν ψυχήν, και ώσιτερ ύττέµνησέν µε ψηθείς ότι και ούτω µοι ταύτα ττρουδέδοκτο. 450 Zdá se, že to, co říkají pythagorejci, má stejný smysl. Někteří z nich totiž tvrdili, že duše se skládá z částeček ve vzduchu, po dle jiných je duše to, co jimi pohybuje. O těchto částečkách ří kali, že jsou, jak se zdá, v setrvalém pohybu, i když je úplné bezvětří. 451 Zachoval se i určitý jiný názor stran duše... Uvádějí totiž, že duše je určitá harmonie, ježto harmonie je smíšení a skladba protikladů a tělo se z protikladů skládá. 444 452 Na mě totiž [rozuměj: Echekrata] působí a vždy působila podi vuhodným způsobem tato teorie, podle níž je naše duše typem harmonie, a když nyní byla Uvedena, připomíná mi to, že jsem se k ní dříve přikláněl i já sám. Úryvek 450 zachycuje primitivní víru (srovnatelnou s představou, že zvuk gongu je hlasem daimona - viz 280) včetně její racionalizující interpretace. Úryvek 451 pravděpodobně představuje vysvětlení, které bylo inspirováno obecně pythagorejskou číselnou teorií.22 Aristotelovo upřesnění typu harmonie, který je zde míněn, samozřejmě závisí na Platónově Faidónovi, a proto nemůže být tím, co měli pythagorejci původně na mysli (mnohem pravděpodobnější by bylo, kdyby identifikovali duši s numerickým poměrem - srv. 430). Úryvek 452 slouží k tomu, aby nám připomenul, jak je obtížné smířit tuto nauku s teorií transmigrace. (ii) Nesmrtelnost duše 453 Aristotelés, De an. I,2,405a29 (DK 24 A 12): ιταραττλησίως δε τούτοις και Άλκµαίων έοικεν ύττολαβείν ιτερί ψυχής· φησί γαρ αυτήν άθάνατον είναι δια τό έοικέναι τοις άθανάτοις- τοΰτο δ' ύιτάρχειν αύτη ώς αεί, κινούµενη,· κινεΐσθαι γαρ και τα θεία ιτάντα συνεχώς άεί, σελήνην, ήλιον, τους αστέρας και τον ούρανόν όλον. 454 Aetios, Plac. IV,2,2 (DK 24 A 12): Άλκµαίων φύσιν αύτοκίνητον κατ' άίδιον κίνησιν και δια τοΰτο άθάνατον αυτήν και ττροσεµφερή τοις θείοις ΰιτολαµβάνει. 455 Alkmaión, DK 24 Β 2 (pseudo-Aristotelés, Pmbl. XVII,3,916a33): τους ανθρώπους φησίν Άλκµαίων δια τοΰτο άιτόλλυσθαι, ότι ού δύνανται τήν αρχήν τω τέλει ττροσάψαι. 22 Pythagorejský původ této nauky vyplývá z toho, že se v úryvku 452 pojí s Echekratovým jménem (srv. 421), ale bylo by ukvapené připisovat ji nějakému konkrétnímu pythagorejci. 445 453 Také Alkmaión patrně zastával podobný názor o duši jako ostat ní [tj. Thalés, Diogenés z Apollónie a Hérakleitos]. Říká totiž, že duše je díky své podobnosti s nesmrtelnými bytostmi nesmr telná a že tuto vlastnost má proto, že se ustavičně pohybuje. Všechno božské totiž setrvává v ustavičném pohybu, tj. Měsíc, Slunce, hvězdy a celé nebe. 454 Alkmaión se domnívá, že [duše] je přirozenost, která se sama od sebe pohybuje věčným pohybem, a že je z tohoto důvodu ne smrtelná a podobná bohům. 455 Alkmaión říká, že lidé umírají proto, že nejsou schopni připojit začátek ke konci. Alkmaión sám pravděpodobně nebyl pythagorejec (srv. str. 436 výše), ale uvedené texty obsahují první skutečné argumenty pro nesmrtelnost duše (srv. 285 výše), které se nám dochovaly a které zajímavým způsobem využívají spojení mezi duší a pohybem (srv. 450). Úryvek 454 naznačuje, že Alkmaión dospěl z premisy, že duše se nachází vždy v pohybu, přímou cestou k závěru, že je nesmrtelná. Na základě této informace lze také usoudit, že jako jedinou podpůrnou analogii své myšlenky uváděl pouze odkaz na nebeská tělesa (pace 453). Za jeho premisou se snad skrývá myšlenka, že se pohybují pouze oduševnělé bytosti, a to právě díky tomu, že mají duši. Avšak pokud je přirozeností duše, že se sama od sebe pohybuje, nemůže v tomto samopohybu nikdy přestat; nemůže tedy přestat žít, a je proto nesmrtelná (srv. Platón, Phaedr. 245c-264a, pasáž, která byla zjevně inspirována Alkmaiónem). Úryvek 455 je přesto těžké vyložit. Alkmaión pochopitelně naráží na skutečnost, že prostředek, jehož pomocí nebeská tělesa pokračují v setrvalém pohybu, totiž opakování oběhů, není člověku dostupný, poněvadž proces stárnutí je nevratný. Žádný člověk nemůže zaměnit své stáří za dětství („nemůže připojit začátek ke konci"), pokud prodlévá v jednom a tomtéž těle. Je-li tedy nesmrtelný, jak tvrdí argumenty v úryvcích 453-454, musí podstoupit fyzickou smrt, kterou následuje inkarnace do nového těla. 446 Etika 456 Iamblichos, Vita Pyth. 137 (DK 58 D 2): βούλοµαι δέ άνωθεν τάς αρχάς ύποδεϊξαι της των θεών θρησκείας, ας προεστήσατο Πυθαγόρας τε και οί άπ' αΰτοΰ άνδρες, άπαντα όσα περί τοΰ πράττειν ή µή πράττειν διορίζουσιν, έστόχασται της προς το θείον οµιλίας, και αρχή αύτη έστι και βίος άπας συντέτακται προς το άκολουθεϊν τφ θεφ και ό λόγος ούτος ταύτης εστί της φιλοσοφίας, ότι γελοΐον ποιούσιν άνθρωποι άλλοθέν ττοθεν ζητοϋντες το ευ ή παρά των θεών, και δµοιον, ώσττερ αν εί τις έν βασιλευοµένη χώρα των πολιτών τίνα υπάρχον θεραπεύσαι, άµελήσας αυτού τού πάντων άρχοντος και βασιλεύοντος, τοιούτον γαρ οϊονται ιτοιεΐν και τους ανθρώπους, έττεί γαρ έστι τε θεός και ούτος πάντων κύριος, δεΐν δέ ώµολόγηται παρά τοΰ κυρίου τάγαθόν αίτείν, πάντες τε, ους µεν άν φιλώσι και οις άν χαίρωσι, τούτοις διδόασι τάγαθά, προς δέ ούς έναντίως έχουσι, τάναντία, δήλον ότι ταύτα πρακτέον, οίς τυγχάνει ό θεός χαίρων. 457 Iamblichos, Vita Pyth. 175 (DK 58 D 3): µετά δέ το θειόν τε και το δαιµόνιον πλείστον ποιεΐσθαι λόγον γονέων τε και νόµου, και τούτων ύπήκοον αυτόν κατασκευάζειν, µη πλαστώς, αλλά πεπεισµένως. καθόλου δέ φόντο δεΐν ύπολαµβάνειν, µηδέν είναι µείζον κακόν αναρχίας· ού γαρ πεφυκέναι τον άνθρωπον διασώζεσθαι µηδενός έπιστατούντος. (176) το µένειν έν τοις πατρίοις έθεσί τε και νοµίµοις έδοκίµαζον οί άνδρες εκείνοι, καν ή µικρφ χείρω έτερων το γάρ ραδίως άποπηδάν άπό των υπαρχόντων νόµων και οικείους είναι καινοτοµίας ουδαµώς είναι σύµφορον και σωτήριον. 458 Platón, Phd. 62b (DK 44 Β 15): ό µέν ούν έν άπορρήτοις λε γόµενος περί αυτών λόγος, ώς έν τινι φρουρφ έσµεν οί άνθρωποι και ού δει δη εαυτόν έκ ταύτης λύειν ούδ' άποδιδράσκειν, µέγας τέ τις µοι φαίνεται και ού ράδιος διιδεΐν ού µέντοι αλλά τόδε γέ µοι δοκεί, ώ Κέβης, εύ 447 λέγεσθοα, τό ·θεούς είναι ηµών τους έτηµελουµένους και ηµάς τους άν-θρώττους εν τών κτηµάτων τοις θεοΐς είναι. 456 Chci však poukázat na první principy uctívání bohů, které vyty čili Pythagoras a jeho stoupenci. Všechna pravidla, která stano vují pro jednání, ať už jde o příkazy či zákazy, jsou vedena ohle dem na náš vztah k božskému. To je jejich principem. Celý jejich život je uspořádán tak, aby umožňoval následování boha. Základní zásada jejich filosofie spočívá v tom, že se lidé chova jí směšným způsobem, hledají-li dobro někde jinde než u bohů - to se podobá situaci, jako kdyby někdo v zemi řízené králem vzdával úctu nějakému nižšímu úředníkovi z řad občanů a opomíjel krále a vladaře všeho. Míní totiž, že lidé by měli jed nat právě tak, jako by byli v království. Protože pak existuje bůh a ten je vládcem všeho, protože panuje také souhlas v tom, že dobro je třeba žádat od vládce, a protože posléze všichni dá vají dobra těm, které milují a v nichž nacházejí zalíbení, zatím co těm, jež mají v nenávisti, uštědřují věci opačného charakte ru, je jasné, že bychom měli dělat takové věci, v nichž bůh nalézá zalíbení. 457 Po bozích a daimonech věnují nejvíce pozornosti rodičům a zá konu a říkají, že člověk se jim má podřizovat, a to nikoli jen zdánlivě, nýbrž z přesvědčení. Obecně pak mínili, že bychom měli pokládat za jisté, že neexistuje žádné horší zlo než anar chie; není totiž v lidské povaze, aby se uchovala v bezúhonnos ti, pokud nad sebou nemá nějakého dozorce. Tito mužové schvalovali, když obce setrvávaly ve starých zvycích a záko nech, dokonce i kdyby byly trochu horší než zvyky a zákony obcí jiných; protože snadné odpadnutí od existujících zákonů a zdomácnění v novotách v žádném případě není výhodné a prospěšné. 458 Také názor, jenž je o těchto věcech tradován mezi zasvěcenci, totiž že my lidé jsme v jakémsi vězení a že se z něj nikdo nesmí sám osvobodit a uniknout, se mně zdá být velkou věcí, v níž je však nesnadné dobrat se pravdy. V každém případě však obsa huje něco, co se mně zdá být, Kebéte, dobře řečeno, totiž že ti, kteří se o nás starají, jsou bohové a že my lidé jsme jedním z božích statků. 448 Úryvky 456-457 pravděpodobně pocházejí od Aristoxena (srv. Stobaios, Flor. IV,25,45 a IV, 1,40; DK 58 D 4). Jeho detailní zpráva o pythagorejské etice je plná platónských ozvěn a (pokud je historická a nepředstavuje jen pokus učinit z Platóna plagiátora) pravděpodobně reprezentuje názory „poslední generace pythagorejců" v polovině čtvrtého století př. Kr. (srv. 421). Tito lidé byli nicméně Filolaovými žáky a srovnání s úryvkem 458 (k Filolaovu učení viz 420) činí pravděpodobným, že Aristoxenos uchovává hlavní body pythagorejské etiky z pozdního pátého století. V každém případě nám tyto texty připomínají, že nemalá část trvalé přitažlivosti pythagoreismu spočívala právě v náboženských a etických jistotách, které nabízel. Závěr Pythagoreismus, o kterém pojednává Aristotelés v úryvku 430 (pravděpodobně na základě převážně ústních pramenů), se svými hlavními myšlenkami a důrazy a obecným nedostatkem propracovanosti velmi podobá naukám, které přisuzujeme Pythagorovi samotnému. Specifický příspěvek pythagorejců pátého století (zejména Filolaa, ale nepochybně nejenom jeho) vysvítá z jiných textů. Tyto texty pojednávají abstraktněji a občas i detailněji o metafyzických a kosmologických tématech, jejichž původ leží v nejstarší vrstvě pythagorejských spekulací. Používají přitom styl, který zčásti pochází od raných filosofů přírody (a od eleatů) z téhož století. Na jejich pokusu ukázat, jak vládnoucí pojem harmonie představuje klíč ke každé oblasti filosofie - kosmologii, astronomii, psychologii -, je něco vskutku velkolepého; dokonce i jejich posedlost řádem v etice a politice lze vyložit tak, že zrcadlí jejich centrální tezi. Ve svém záměru matematizovat vědu se sotva dostali za numerologické fantazie, třebaže nelze popřít odvahu a vynalézavost některých jejich nauk. Přesto idea, která je jádrem tohoto projektu - pokud je legitimní pokládat ji za stejnou myšlenku, kterou pojali i pythagorejci -, přinesla v současnosti podivuhodně bohaté ovoce. 449 IÓNSKÁ ODPOVĚĎ Parmenidova metafyzika opanovala iónskou filosofii pátého století, která představuje poslední etapu předsókratovské spekulace. Lze právem říci, že při vší osobitosti, vynalézavosti a často i nesporné originalitě reaguje každý z vůdčích iónských myslitelů na Parmenidovu radikální kritiku zdravého rozumu s jeho vírou ve svět kolem nás. Je to bezprostředně zjevné na případě Melissa, jehož zlomky obsahují revidovanou verzi Parmenidových argumentů. Platí to neméně o pluralismu Anaxagory a atomistů Leukippa a Démokrita. A dokonce i přepracovaný meteriální monismus Diogenův, který je snad ze systémů pátého století svým duchem nejbližší systémům Miléťanů, se zakládá na odhodlání neprohřešit se proti eleatskému principu, že jsoucno nemůže vzniknout z nejsoucna - principu, který přijímají všichni tito spisovatelé, jako jej přijímal již Empedoklés. Není snadné určit nějakou jinou eleatskou nauku, na které by se všichni shodovali. Např. Melissos, Anaxagorás a atomisté (také Empedoklés) zastávají názor, že mnohost nemůže pocházet z původní jednoty: pokud má existovat mnohost, musí být poslední skutečností. Ale byl by Diogenés téhož názoru? Většina z nich (a opět také Empedoklés) již nepovažuje pohyb za něco, co mohou ve svých kosmogoniích prostě přijímat (jako ho přijímali Miléťané), nýbrž usilují o zdůvodnění jeho existence. Nicméně atomisté se, jak se zdá, spokojovali tvrzením, že pohyb existoval vždy, a nijak je dál nerozpracovali. Bylo by proto nesprávné chtít vykreslit obraz vlivu eleatismu na iónské myšlení příliš schematickým způsobem. Ale protože jedním z nejzajímavějších a nejdůležitějších aspektů rané řecké filosofie - aspekt, který lze snadno ztratit ze zřetele - je její pozoruhodná kontinuita, bude část každé z následujících kapitol chtít ukázat, pokud možno vlastními slovy toho kterého filosofa, jak se tyto poparmenidovské systémy vědomě vyrovnávají s nálezy Parmenidovy Pravdy (v případě atomistů zprostředkovanými Melissem). 450 XII ANAXAGORÁS Z KLAZOMEN Život 459 DL 11,7 (DK 59 A 1): λέγεται δέ κατά την Ξέρξου διάβασιν εϋκοσιν ετών είναι, βεβιωκέναι δε έβδοµήκοντα δύο. φησί δ' Απολλόδωρος έν τοις Χρονικοϊς γεγενήσθαι αυτόν τη εβδοµηκοστή όλυµταάδι [tj. 500-497 př. Kr.], τεθνηκέναι δέ τφ ττρώτω έτει της εβδοµηκοστής όγδοης [tj. 468/467; όγδοηκοστής όγδοης Scaliger, tj. 428/427]. ήρξατο δέ φιλοσοφείν Άθήνησιν έττί Καλλίου [tj. 456/455] ετών είκοσιν ών, ώς φησι ∆ηµήτριος ό Φαληρεύς έν τή των 'Αρχόντων αναγραφή, ένθα καί φασιν αυτόν ετών διατρϊψαι τριάκοντα... (12) ...ττερί δέ τής δίκης αυτού διάφορα λέγεται. Χωτίων µέν γάρ φησιν έν τή ∆ιαδοχή τών φιλοσόφων ύττό Κλέωνος αυτόν ασεβείας κριθήναι, διότι τον ήλιον µύδρον έλεγε διάττυρον άττολογησαµένου δέ ύττέρ αυτού Περικλέους τού µαθητού, ττέντε ταλάντοις ζηµιωθήναι καί φυγαδευθήναι. Σάτυρος δ' έν τοΐς Βίοις ύττό Θουκυδίδου φησιν είσαχθήναι την δίκην αντιπολιτευοµένου τω Περικλεϊ· καί ού µόνον ασεβείας, άλλα καί µηδισµού· καί άττόντα καταδικασθήναι θανάτω... (14) ...καί τέλος άττοχωρήσας εις Λάµψακον αυτόθι κατέστρεψεν. ότε καί τών αρχόντων τής ττόλεως άξιούντων τί βούλεται αύτω γενέσθαι, φάναι, τους τταΐδας έν φ άν άττοθάνη µηνί κατ' έτος τταίζειν συγχωρεΐν. καί φυλάττεται το έθος καί νύν. (15) τελευτήσαντα δή αυτόν έθαψαν έντίµως οι Λαµψακηνοί... 451 460 Aristotelés, Met. I,3,984all (= 334, DK 59 A 43): 'Αναξαγό ρας δε ό Κλαζοµένιος τή µέν ηλικία πρότερος ών τούτου (se. Εµπεδοκλέους), τοις δ' έργοις ύστερος... 461 Platón, Phaedr. 270a (DK 59 A 15): ó (se. το ϋψηλόνουν) και Περικλής ιτρός τφ ευφυής είναι έκτήσατο· ττροσττεσών ■γαρ οιµαι τοιοΰτω όντι 'Αναξαγόρα µετεωρολογίας έµττλησθεις και έττί φΰσιν νοΰ τε και άνοιας άφικόµενος, ών δή πέρι τον ττολύν λόγον έττοιεΐτο Αναξαγόρας, έντεϋθεν ε'ίλκυσεν έττί τήν των λόγων τέχνην το ττρόσφορον αυτή. 459 Říká se, že v době přechodu Xerxovy armády přes Helespont bylo Anaxagorovi dvacet let a že se dožil sedmdesáti dvou let. Apollodóros ve své Kronice tvrdí, že se narodil během sedmde sáté olympiády (500-497 př. Kr.) a zemřel v prvním roce osm desáté osmé olympiády (427/428). Filosofií se začal zabývat ve svých dvaceti letech v Athénách za Kalliova archonátu (456/455), jak uvádí Démétrios z Faléru ve svém Soupise archontů. Podle názoru jiných autorů pak v Athénách strávil také následujících třicet let. ... Zprávy o jeho procesu se různí. Sótión totiž ve spise Nástupnictví filosofů praví, že ho Kleón soud ně stíhal pro bezbožnost, protože tvrdil, že Slunce je rozžhave ná masa; a když ho pak hájil jeho žák Periklés, byl Anaxagorás potrestán pokutou pěti talentů a poslán do vyhnanství. Avšak Satyros vykládá ve svých Životech, že žalobu na něj podal Thúkydidés, který byl Perikleovým politickým odpůrcem, a to ne jen za bezbožnost, nýbrž i za sympatie k Médům, takže byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti. ... Nakonec odešel do Lampsaku a tam zemřel. Když se ho lidé ze správy města ptali, co by si přál, aby se stalo na jeho počest, požádal prý, aby bylo dě tem dovoleno hrát si každoročně v měsíci, v němž zemřel. A tento zvyk je zachováván až do dnešní doby. Když potom ze mřel, pochovali ho Lampsačtí s veškerými poctami. 460 Anaxagorás z Klazomen sice svým narozením Empedokleovi předcházel, ale svými [filosofickými] aktivitami stál až za ním [tj. časově nebo kvalitou]. 452 461 Tuto povznesenost mysli si Periklés osvojil návdavkem ke svému přirozenému nadání. Myslím totiž, že když se setkal s Anaxagorou, který byl právě takový, naplnil se zájmem o věci na obloze, pochopil povahu rozumu a nerozumnosti (jimž Anaxagorás věnoval vskutku velkou pozornost) a zavlekl z tohoto zdroje do řečnického umění vše, co mohlo být pro řečnictví prospěšné. Tyto pasáže dostatečně ilustrují obtíže, které se pojí s určením dat Anaxagorova života. Palčivé chronologické problémy obsahuje hned první oddíl ukázky 459, jejíž větší část pravděpodobně představuje pouhé Apollodórovy dohady, které opíral o zcela nerekonstruovatelný údaj Démétria z Faléru. Dokonce i když přijímáme Scaligerovu emendaci (což zjevně musíme) a vyvozujeme z toho závěr, že Anaxagorás žil mezi lety 500-428 př. Kr., stejně musíme kvůli udržení konzistence pasáže předpokládat, že slova έτΰ Καλλίου („za Kalliova archonátu") by měla být čtena spíše jako έτΰ Καλλιάδου („za Kalliadova archonátu"), poněvadž na požadovaný rok 480 př. Kr. odkazuje právě toto čtení. To by poskytlo následující chronologii: Narozen Přišel do Athén a začal filosofovat Zemřel v Lampsaku 500/499 př. Kr. 480/479 př. Kr. 428/427 př. Kr. Vše, co o tom lze říci, je, že tato data mohou být docela dobře správná, i když jen přibližně. Ukázka 460, která by mohla na tento problém vrhnout určité světlo, je naneštěstí téměř bezcenná, a to nejenom vzhledem k naší neznalosti přesných životních dat Empedoklea (viz str. 365), nýbrž i pro dvojznačnost druhé části věty, která může znamenat, že Anaxagorás zveřejnil své spisy až po Empedokleovi (to je způsob čtení, který je více nasnadě), anebo že byly jeho názory ve srovnání s Empedokleem více na úrovni doby (nebo byly dokonce podřadnější, jak si toto místo vykládá Alexandros z Afrodisiady).1 1 Κ problematice úryvku 460 viz D. Ross, ad loc, C. H. Kahn, 453 Ještě mnohem obtížnější je určit rok Anaxagorova procesu. Historicita tohoto soudu bývá občas zpochybňována (viz např. K. J. Dover, in: Talanta, 7, 1974, str. 24-54), ale většina odborníků akceptuje Plútarchův příběh,2 v němž je Anaxagorás líčen jako oběť usnesení sněmu proti atheistům, který přibližně v roce 433 př. Kr. prosadil jakýsi Diopeithés. V této perspektivě pak příliš nezáleží na tom, zda byl Anaxagorás k soudu osobně předveden, anebo kvůli němu opustil Athény. Podle A. E. Taylora však Satyrovo podání (srv. 459) správně situuje Anaxagorovo stíhání na začátek Perikleovy politické kariéry, nikoli na její konec" (in: CQ 11, 1917, str. 81-87), což poukazuje na dobu okolo r. 450 př. Kr. V každém případě dostatečný počet pramenů podporuje svou vahou závěr, že Anaxagorás bezprostředně působil jako filosof z větší části v Athénách3 před rokem 450 př. Kr. Platón Anaximander and the Origins of Greek Cosmology, str. 163-165, a D. O'Brien, in: JHS 88, 1968, str. 93-113. 2 462 Plútarchos, Pericles, 32 (DK 59 A 17): ττερι δε τούτον τον Xgóvov ... και ψήφισµα ∆ιοττεί/θης έγραψεν είσαγγέλλεσ·θαι τους τά θεία µη νοµίζοντας ή λόγους ττερί τών µεταρσίων διδάσκοντας άττερειδόµενος εις Περικλέα δι' Άναξαγόρου τήν ϋττόνοιαν ... Άναξαγόραν δε φοβηθείς έξέττεµψεν έκ της ττόλεως. (Α ν této době [tj. na začátku peloponnéské války] ... Diopeithés též podal návrh, aby byli ob žalováni ti, kteří nevěří božským věcem, nebo ti, kteří učí o nebeských jevech, neboť se pokoušel přes Anaxagoru uvalit podezření na Periklea ... A Periklés ze strachu pomohl Anaxagorovi utéci z města.) 3 Anaxagorás prý učil Archelaa (viz kap. XIII) a Euripida, srv. 463 Strabón, Geogr. XIV, p. 645 Casaubon (DK 59 A 7): Κλαζοµένιος δ' ην άνήρ έταφανής 'Αναξαγόρας ό φυσικός, Άναξιµένους οµιλητής τοΰ Μιλησίου· διήκουσαν δέ τούτου Αρχέλαος ό φυσικός και Εύριτάδης ό ιτοιητής. (Známý přírodní filosof Anaxagorás pocházel z Klazomen a byl společníkem Anaximena z Milétu. Mezi Anaxogorovy posluchače pak patřili přírodní filosof Archelaos a básník Euripidés.) Protože tvrzení, že Anaxagorás byl společníkem Anaximena, nemůže znamenat nic jiného, než že reprodukoval určité prvky jeho kosmologie (srv. str. 477 n.), bylo by možné namítnout, že tradice o Anaxagorově vlastním vlivu na Archelaa a Euripida může představovat další podobný případ. Ale Euripidovi bylo v roce 450 př. Kr. přinejmenším třicet let, a proto se zdá být téměř jisté, že 454 vzbuzuje dojem, že v letech, která těsně předcházela peloponnéské válce (431-404 př. Kr.), ovládali intelektuální život města sofisté, vůči nimž staví Anaxagoru do protikladu jako posledního ze starých filosofů (Hipp. Ma. 281c, 282e-283b). Platón také mluví o Sokratovi tak, jako by znal Anaxagorovy názory pouze z četby jeho spisu (Phd. 97b-99c). Stejně tak historka o poctách, které Anaxagorovi po jeho smrti prokázali Lampsačtí,4 naznačuje, že filosof strávil značnou část svého stáří zde, nikoli v Athénách. Na druhé straně bylo Anaxagorovo jméno spojováno s pádem velkého meteoritu u Aigospotamoi v Thrákii okolo roku 467 př. Kr. (k němuž prý došlo, jak informují naše prameny, po jeho předpovědi - viz 503 níže). Ohlas Anaxagorových teorií se objevuje v Aischylových Prosebnicích (463 př. Kr.?; jedná se o příčiny stoupání hladiny Nilu, Aischylos, Suppl. 559-561 - srv. 502 níže) a Eumenidách (458 př. Kr.; matka ke zrodu dítěte nepřispívá ničím jiným než tím, že poskytuje místo k růstu otcova semene, Eum. 657-666; srv. Aristotelés, De gener. animal. IV,l,763b30-33 DK 59 A 107). Jediný filosof z pátého století, jehož myšlenky nesporně Anaxagoru ovlivnily, je Parmenidés (viz str. 460 n.), třebaže je možné, že reagoval i na Zénóna (viz str. 463 n.) a Empedoklea (viz např. str. 475 a 492). To vše poukazuje na to, že Anaxagorova akmé spadala do let 470-460 př. Kr.5 ve společenství tak malém, jakým byl intelektuální kroužek v Athénách, se s Anaxagorou v této době již znal. Pasáže z Euripida, v nichž je vliv Anaxagory údajně zřetelný, uvádí DK 59 A 20a-c, 30, 33, 48 a 112, přičemž poslední citace se zdá být v tomto ohledu vcelku nejpřesvědčivější. 4 Srv. 464 Alkidamás u Aristotela, Rhet. II,23,1398bl5 (DK 59 A 23): και Λαµψακηνοί Άναξαγόραν ξένον όντα έθαψαν και τιµώσιν ετι και νΰν. (Α obyvatelé Lampsaku pohřbili Anaxagoru, ačkoli byl cizinec, a dodnes uctívají jeho památku.) 5 Přehled o sporných bodech v Anaxagorově chronologii poskytují např. kritické poznámky D. Sidera, The Fragments of Anaxagorás, str. 1-11. Diskuse o této otázce však pokračuje: Taylorovy názory v široké míře podpořil L. Woodbury, in: Phoenix, 35,1981, str. 295-315, ale pozd ní datum Anaxagorova příchodu do Athén (tj. rok 456 př. Kr.) zastává 455 Spisy 465 Platón, Apol. 26d (DK 59 A 35): µα ∆ι', ώ άνδρες δικαστού, έιτεί τον µεν ήλιον λίθον φησίν είναι, την δε σελήνην γήν. Άναξαγόρου οίει κατη7θρεΐν, ώ φίλε Μέλητε, και ούτω καταφρονείς τώνδε και οίει αυτούς απείρους γραµµάτων είναι, ώστε ούκ είδεναι ότι τα Άναξαγόρου βιβλία τοΰ Κλαζοµενίου γέµει τούτων των λόγων; και δη και οι νέοι ταύτα ιταρ' εµού µαν-θάνσυσιν ά εξεστιν ενίο τε, ει ττάνυ πολλού, δραχµής έκ της ορχήστρας ττριαµένους Σωκράτους καταγελάν, έάν ττροσττοιήται εαυτού είναι, άλλως τε και ούτως άτοιτα όντα. 466 DL 1,16 (DK 59 Α 37): οι δε άνά εν σύγγραµµα Μέλισσος, Παρµενίδης, 'Αναξαγόρας. 465 „U Dia, soudcové, [nevěří v božství Slunce a Měsíce,] neboř říká, že Slunce je kámen a Měsíc země." Domníváš se, milý Meléte, že žaluješ Anaxagoru? A pohrdáš soudci natolik, že si myslíš, že neumějí číst, a proto nevědí, že knihy Anaxagory z Klazomen jsou takových výroků plné? Mladí lidé se tedy ode mě učí to, co si mohou někdy nanejvýš za drachmu koupit v or chéstře a co jim dává možnost vysmívat se Sokratovi, pokud by tyto myšlenky vydával za své, zvláště jsou-li tak podivné. 466 Κ těm, kteří napsali pouze jeden spis, patří Melissos, Parmenidés a Anaxagorás. Anaxagorás s velkou pravděpodobností skutečně napsal pouze jedinou knihu, poněvadž různé jiné tituly, které mu přisuzují pozdní a nespolehlivé prameny (jedná se o spis o perspektivě, spis o kvadratuře kruhu a o knihu problémů), téměř jistě nejsou pravé, pokud ovšem vůbec někdy existovaly. Nadto se zdá, že jeho jediná kniha byla nejspíše docela krátká, třebaže Burnet jí přisuzuje „určitou délku" (zjevně pod tlakem plurálu βιβλία ν úryvku 465, jenž „snad J. Mansfeld, in: Mnemosyne, Ser. 4, 32, 1979, str. 39-60, a 33, 1980, str. 17-95. 456 implikuje, že zabírala více než jeden svitek")6 Nejenom, že zlomky dochované u Simplikia nám poskytují celý základ jeho nauky a ještě se značně opakují; ale také tvrzení v úryvku 465, že knihu bylo možné koupit za jedinou drachmu, představuje silnou indicii, že nemohla být příliš rozsáhlá. Stav athénské ekonomiky v roce 399 př. Kr. není vůbec snadné rekonstruovat, ale z dokladů, které jsou k dispozici, vyplývá, že kupní síla jedné drachmy byla tehdy poměrně malá. V další části své knihy Anaxagorás nepochybně rozvedl své obecné principy až do podrobných aplikací v oblasti astronomie, meteorologie, fyziologie a smyslového vnímání, což jsou témata, která dokumentuje velké množství testimonií z druhé ruky, ale jen několik málo skrovných zlomků. Avšak i v tomto případě s nimi filosof musel zacházet se stejnou souhrnnou stručností, která charakterizuje některé jeho zlomky, jež se zachovaly z první části spisu. Uchované zlomky, které dohromady zahrnují asi tisíc slov, mohou představovat méně než osminu z původního celku, ale mohou dobře reprezentovat podstatně větší podíl.7 6 Ze Simplikia rovněž vyplývá, že v jeho době bylo Anaxagorovo dílo rozděleno do více než jedné části: např. v In Arist. Phys. 34,29 (DK 59 Β 4) a 155,26 (DK 58 Β 1) tento autor hovoří o „první části" (či knize) spisu O přírodě. Tato skutečnost určitě mluví ve prospěch Burnetova ná zoru. Avšak s výjimkou plurálu βιβλία (knihy) nic v Sokratových slovech v úryvku 465 nenaznačuje, že by spis byl dlouhý. Kromě toho slovo βιβλίον - a to dokonce ani v plurálu - s sebou nenese žádné určité implikace stran délky (alespoň v této době ne). Z výše uvedených důvodů se proto zdá pravděpodobnější, že pokud byla kniha rozdělena do několika částí, jak tomu bylo v Simplikiově době, jednalo se o části velice krátké. 7 Prof. Α. Η. Μ. Jones s velkou ochotou potvrdil tento odhad násle dující poznámkou: „Nejjednodušší výpočet spočívá na předpokladu, že kopista byl otrokem χωρίς οίκων (mimo dům). Jeho majitel očekával jako άιτοφορά (výnos) z kvalifikovaného otroka částku přinejmenším dva obo ly denně. Timarchovi σκυτοτόµοι (ševci) mu platili dva oboly a jejich mistr tři oboly (Aischinés Or. 1,97). Nikias a jiní získávali v pátém století jeden obol denně z nekvalifikovaného otroka v dolech, ale tato částka zahrnovala amortizaci, poněvadž nájemce musel sám nahradit ty, kteří zemřeli (Xenofón, Poroi, IV, 14-15). Démosthenés (Or. IV,28) účtuje za 457 Anaxagorova reakce na Parmenida a dřívější pluralisty 467 DK 59 Β 1 (Simplikios, InArist. Phys. 155,26): οµού χρήµατα πάντα ήν, άπειρα και πλήθος και, σµικρότητα- και γαρ το σµικρόν άπειρον ήν. και πάντων οµού έόντων ουδέν ένδηλον ήν ύπό σµικρότητος· πάντα γάρ άήρ τε και αίθήρ κατεϊχεν, αµφότερα άπειρα έόντα· ταΰτα γάρ µέγισ τα ένεστιν έν τοις σύµπασι και πλήθει και µεγέθει. 468 DK 59 Β 4 (druhá polovina; Simplikios, In Arist. Phys. 34,21, zbývající část zl. 4 obsahují úryvky 483 a 498): πριν δέ άποκριθήναι ταΰτα πάντων όµοΰ έόντων ουδέ χροιή ενδηλος ήν ουδεµία· άπεκώλυε γάρ ή σύµµιξις απάντων χρηµά των, τοΰ τε διεροΰ και τοΰ ξηρού και τού -θερµού και τοΰ ψυχρού και τού λαµπρού και τού ζοφερού, και γης πολλής ένεο ύσης κ αι σ π ε ρµ άτ ων άπειρων πλ ήθος ουδέν έοι κότων άλλήλοις. ουδέ γάρ τών άλλων ουδέν εοικε το έτε ρον τω έτέρω. τούτων δέ οϋτως εχόντων έν τω σύµπαντι χρή δοκειν ένεϊναι πάντα χρήµατα. 467 Všechny věci byly pohromadě, neomezené co do množství i co do malosti, poněvadž i malost byla neomezená. A když byly potraviny denně 2 oboly, ale pravděpodobně tuto částku podhodnocuje, poněvadž se snažil dokázat, že jeho plán by byl zcela levný. Účty z Eleusiny (IG2 II a 111,1672-1673 z let 329-327 př. Kr.) poskytují obecním otrokům na τροφή (stravu) tři oboly denně. Je také nutné započítat výdaje za šaty a jiné potřeby a otrokův vlastní zisk (jednak musel mít něco i pro špatné časy, kdy nebyla žádná práce, jednak také očekával, že si bude moci nastřádat na své vykoupení). Do celkových nákladů knihy je třeba zahrnout i cenu papyru (tu však, obávám se, nelze spočítat, poněvadž nevíme, v jakých jednotkách byl kupován). Práce jednoho člověka by však stála přinejmenším jednu drachmu denně, poněvadž kvalifikovaní řemeslníci (tesaři, kameníci) dostávali podle eleusinských účtů dvě a půl drachmy denně. Kniha prodávaná za drachmu tedy musela mít takový rozsah, aby ji bylo možné snadno opsat za méně než jeden den." 458 všechny věci pohromadě, nebyla žádná z nich pro svou malost zřetelná. Všechno totiž zaujímaly vzduch a aithér, které byly oba neomezené, ježto jsou v celku všech věcí největší množstvím i velikostí. 468 Avšak dříve než byly tyto věci odděleny, byly všechny ještě po hromadě a ani žádná barva nebyla zřetelná. Tomu totiž bránila směs všech věcí, vlhka a sucha, tepla a chladu, světla a tmy, ne boť ve směsi bylo mnoho země a semena co do počtu nespočet ná, která se nepodobala sobě navzájem. Vždyť ani u ostatních věcí se žádná nepodobá jedna druhé. A protože je tomu takto, musíme předpokládat, že všechny věci byly obsaženy v celku. Simplikios, jemuž vděčíme za uchování téměř všech Anaxagorových zlomků, sděluje, že úryvek 467 představuje úvod jeho knihy. To hned od začátku ukazuje, jak extrémní byla Anaxagorova reakce proti eleatskému monismu. Zatímco Parmenidés napsal (296) ουδέ ττοτ' ήν ούδ' έστοα, έττεί νΰν έστιν όµοΐ ττάν, ϊν, συνεχές („nikdy nebylo ani nebude, protože jest nyní zároveň celé, jedno, souvislé"), začíná Anaxagorás už ve své první větě tím, že nahrazuje όµοΰ ττάν, εν svým όµοΰ πάντα χρήµατα; následně připouští zapovězené „bylo" a nakonec slovy „neomezené co do malosti" popírá také nerozdělitelnost, kterou implikuje Parmenidovo tvrzení, že bytí je „souvislé". Podle Anaxagory svět vznikl z universální směsi všech jednotlivých věcí, které se nakonec měly vynořit. Vznikání a zanikání mohly být účinně eliminovány pouze tak, že „všechny věci pohromadě" byly vloženy do této původní směsi. To je zcela jasné z následující pasáže: 469 DK 59 Β 17 (Simplikios, In Arist. Phys. 163,20): το δε -γίνεσθαι και άττόλυσθαι ούκ ορθώς νοµίζουσιν οι Έλληνες· ουδέν γαρ χρήµα γίνεται ουδέ άττόλλυται, άλλ' άττό έόντων χρηµάτων συµµίσγεταί τε καΐ διακρίνεται, και ούτως άν ορθώς καλοΐεν τό τε γίνεσθαι θ"υµµίσγεσθαι και το άττόλλυσθαι διακρίνεσθαι. 459 469 O vznikání a zanikání Řekové neuvažují správně. Žádná věc totiž nevzniká ani nezaniká, nýbrž se směšuje ze jsoucích věcí a do nich se také rozlučuje. A takto by nazývali správně vznikání míšením a zanikání rozlučováním. Zde nemůže být pochybností o tom, že Anaxagorás výslovně přijal jeden z Parmenidových požadavků. Právě tak málo lze pochybovat o tom, že stejně vědomě v úryvku 467 ostatní jeho požadavky odmítl. Původní směs byla, jak říká Anaxagorás v úryvcích 467 a 468, natolik jednolitou směsí tolika různých složek, že případný pozorovatel by nebyl s to vnímat nic jiného než snad jen vzduch8 a aithér (viz str. 8 Srv. 470 Aristotelés, Phys. IV,6,213a22 (DK 59 A 68): οι µέν ούν δεικνύναι ττειρώµενοι ότι, σύκ έστιν (se. το κενόν), ούχ δ βσύλονται" λέγειν οι άνθρωποι κενόν, τσΰτ' έξελέγχουσιν, άλλ' άµαρτάνοντες λέγουσιν, ώσττερ 'Αναξαγόρας και οι τοΰτον τόν τρόπον ελέγχοντες, έττιδεικνύουσι γαρ ότι έστι τι ό άήρ, στρεβλοΰντες τους ασκούς και δεικνύντες ώς ισχυρός ό άήρ, και έναττολαµβάνοντες έν ταίς κλεψύδραις. (Ti, kteří se pokoušejí ukázat, že prázdno neexistuje, nevyvracejí to, čemu lidé obvykle říkají prázdno, ale argumentují chybně, jak to činí například Anaxagorás a ti, kteří odmítají existenci prázdna tímto způsobem. Jenom totiž ukazují, že vzduch je ve skutečnosti cosi, a demonstrují jeho sílu tím, že jím napínají měchy a uzavírají ho v klepsydrách.) U Anaxagory je tedy vzduch, který je tělesný, zřetelně odlišen od neexistujícího prázdna. Srv. také Aristotelés, De caelo, IV,2,309al9 (DK 59 A 68), kde Aristotelés spojuje Anaxagoru a Empedoklea, poněvadž tito dva prý (1) popírají existenci prázdna (srv. Empedoklés, 536 níže) a (2) neposkytují žádné vysvětlení rozdílností váhy rázných těles. Klepsydra byla kovová nádoba s úzkým hrdlem a perforovaným dnem, v němž byly početné drobné dírky jako v moderním sítku na kávu. Κ detailům Anaxagorových experimentů s Klepsydrou viz pseudo-Aristotelés, Probl. XVI,8,914b9 (DK 59 A 69). Ve známé pasáži z Empedoklea nemá klepsydra demonstrovat tělesnost vzduchu, nýbrž osvětlit povahu dýchání, viz následující výňatek relevantních veršů: 471 Empedoklés, DK 31 Β 100 (Aristotelés, De respir., 7,473b9): ένθεν έττειθ' οπόταν µέν άτταίξη τέρεν αίµα, αί/θήρ τταφλάζων καταίσσεται οϊδµατι µάργω 460 478 η.). Seznam složek směsi, které uvádí dlouhá věta v úryvku 468, jenž pro moderní komentátory představuje pramen obtíží, nebyl patrně zamýšlen jako vyčerpávající. S výjimkou „nesčetných semen", o nichž pojednáme později, lze ostatní položky seznamu rozumně vysvětlit odkazem na názory jiných Anaxagorových předchůdců. V dřívější době totiž existovaly dva hlavní typy pluralismu: na jedné straně stáli ti, kteří jako Anaximandros a Hérakleitos tím či oním způsobem pokládali svět za bojiště protikladů, na straně druhé Empedoklés (pokud jeho dílo předcházelo Anaxagorovu spisu), který upevnil vzájemně se svářící protiklady do čtyř věčných a neměnitelných prvků. εύτε δ' άναθρφσκη, πάλιν εκπνέει, ώσπερ όταν παις κλεψύδρη παίζουσα διειπετέος χαλκοΐο -10 εύτε µέν αύλοΰ πορθµόν έπ' εύειδεΐ χέρι θεΐσα εις ύδατος βάπτησι τέρεν δέµας άργυφέοιο, σύ δεις άγγοσδ' δµβρος έσέρχεται, άλλα µιν είργει αέρος όγκος έσω·θε πεσών έπΐ τρήµατα πυκνά, είσόκ' άποστεγάσχι πυκινόν φόον αύτάρ έπειτα 15 πνεύµατος ελλείποντος έσέρχεται αϊσιµον ΰδωρ. ώς δ' αύτως, 6·θ' ϋδωρ µέν έχη κατά βένθεα χαλκοΰ πορ·θµοϋ χωσ·θέντος βροτέω χροΐ ήδέ πόροιο, αίθήρ δ' έκτος έσω λελι/ηµένος δµβρον έρύκει, άµψί πύλας ήθµοΐο δυσήχεος άκρα κρατύνων, 20 είσόκε χει,ρί µε·θη, τότε δ' αύ πάλιν, έµπαλιν ή πρίν, πνεύµατος εµπίπτοντος ύπεκθέει αίσιµον ϋδωρ. (Kdykoli pak odtud odpádí jemná krev, vžene se dovnitř pěnící vzduch násilnou vlnou; a když vyskočí krev, vzduch opět vyvane, právě jako když si dívka hraje s klepsydrou z blyštivé mědi. Pokud přiloží ústí hrdla k své sličné ruce a ponoří nádobu do jemného těla stříbřité vody, nevstupuje dovnitř žádná voda, nýbrž jí v tom brání objem vzduchu uvnitř, který dopadá na husté průvrty, dokud [dívka] zase nevpustí hustý proud; však později, když se vzduch stáhne zpět, vchází dovnitř voda v totožném množství. Stejně je tomu, když voda vyplní hlubinu bronzové nádoby a průduch v její hubici je uzavřen lidskou rukou: vzduch venku, který dychtí dovnitř, zadržuje vodu a svírá její hladinu u bran drsně znějícího hrdla, dokud dívka nepustí ruku; a tehdy zase, opačně než dříve, vstoupí-li vzduch, voda se ztratí v totožném množství.) 461 Ani jeden z těchto typů pluralismu nešel podle Anaxagorova mínění dost daleko. Jeho vlastní původní směs musí obsahovat nejen tradiční opozita a nejen Empedokleovy prvky - které zde patrně připomíná země, poněvadž dva další prvky, vzduch a aithér (nebo oheň), byly jako složky směsi zmíněny již v úryvku 467 -, nýbrž musí zahrnovat také „nesčetná semena, která se sobě navzájem nepodobají". Anaxagorova reakce na Zénóna 472 DK 59 Β 3 (Simplikios, In Arist. Phys. 164,17): ούτε γάρ τοΰ σµικρού εστί τό γε ελάχιστον, άλλ' έλασσον άεί (το γάρ έόν ούκ έστι τό µή σϋκ είναι) - άλλα και τοΰ µεγάλου αεί έστι µείζον, και ίσον εστί τω σµικρώ πλήθος, ττρός εαυτό δε έκαστόν έστι και µέγα και σµικρόν. 473 DK 59 Β 5 (Simplikios, In Arist. Phys. 156,10): τούτων δέ ούτω διακεκριµένων γιγνώσκειν χρή ότι ττάντα ουδέν έλάσσω εστίν ουδέ ττλείω· ού γαρ άνυστόν ττάντων ττλείω είναι, άλλα ττάντα ίσα άεί. 472 Ani u malého totiž není nic nejmenší, nýbrž vždy je něco ještě menšího (není totiž možné, aby jsoucno nebylo). Podobně je také vždy něco většího než to, co je velké. A co do množství je velké rovno malému a každá věc je sama vůči sobě velká i malá. 473 Když však byly tyto [prvky] tímto způsobem odloučeny, musí me uznat, že všech není méně ani více. Není totiž možné, aby jich bylo více než všech, nýbrž musí být všechny stále [počtem] stejné. Existuje důvod k předpokladu, že tyto dva stručné zlomky z Anaxagory výslovně odkazují na Zénóna.9 V každém případě se projevuje 9 Oba filosofové psali zřejmě v dekádě vyznačené lety 470—460 př. Kr., ale všechny dohady, kdo z nich se projevil dříve, jsou poněkud 462 pozoruhodná shoda v tom, že ze dvou Zénónových argumentů proti pluralitě, které jako jediné uchovávají jeho vlastní slova, první končí následujícím způsobem: 474 Zénón, DK 29 Β 1 (Simplikios, In Arist. Phys. 141,6; = 316): ούτως ει πολλά έστιν, ανάγκη αυτά µικρά τε είναι και µεγάλα· µικρά µεν ώστε µη έχειν µέγεθος, µεγάλα δέ ώστε άπειρα είναι. 474 Α tak jsou-li věci mnohé, musí být malé i velké: tak malé, že nemají velikost, a tak veliké, že jsou neomezené. A druhý argument by měl začínat takto: 475 Zénón, DK 29 Β 3 (Simplikios, In Arist. Phys. 140,29; výňatek z 315): ει πολλά έστιν, ανάγκη τοσαΰτα είναι όσα εστί και ούτε πλείονα αυτών ούτε έλάττονα. 475 Pokud jsou věci mnohé, musí jich být právě tolik, kolik jich je, tj. ani více, ani méně. Protože obě tato tvrzení mají poněkud neobvyklý ráz, zdá se být velice pravděpodobné, že pokud je obě Anaxagorás parafrázoval tak přesně, jak to učinil, byl v tom z jeho strany zcela určitě úmysl. Úryvek 473 má v celkovém rámci Anaxagorova systému poměrně malou důležitost. Jeho obsahem je především teze, že ať už se ve světě vyskytují jakékoli změny, počet věcí (nebo druhů věcí) musí zůstávat konstantní. Pokud však toto tvrzení bylo napsáno jako odpověď na úryvek 475, stává se rázem zajímavější. Zénón vyvozoval ze svého předpokladu závěr, že plurality musí být číselně omezené. Avšak Anaxagorás tento vývod poprávu odmítl, poněvadž věřil, že skutečnost se skládá z nekonečného počtu věcí (467). Jelikož právě neexis- riskantní. Viz o tom podrobněji M. Schofield, An Essay on Anaxagorás, str. 81-82 (autor argumentuje proti názoru, že Anaxagorás Zénónovi předcházel). 463 tuje více ani méně věcí, než skutečně je, nevyplývá z toho, že je jejich počet konečný. Tento vhled naznačuje, že Anaxagorás měl jasnější názor na povahu nekonečna než Zénón. Totéž naznačuje i úryvek 472. Druhá větev argumentu, jehož závěr je podán v úryvku 474, byla určena k tomu, aby ukázala, že představa nekonečné dělitelnosti je netolerovatelným způsobem paradoxní pokud je totiž věc dělitelná do nekonečného počtu částí, z nichž má každá nějakou pozitivní velikost, musí být zároveň nekonečně velká. Atomisté Leukippos a Démokritos tento argument akceptovali a vyvodili z něj, že představu nekonečně dělitelných věcí je nutné odmítnout. V souladu s tím stanovili jako základní princip své přírodní filosofie tezi, že skutečnost je složena z nedělitelných těles či atomů (545—546 níže). Naproti tomu Anaxagorás v úryvku 472 ukazuje, že v představě nekonečné dělitelnosti neshledává nic paradoxního. Pokud znal Zénónův argument k tezi v úryvku 474, měl také v tomto případě dost jasnou hlavu na to, aby ho odmítl: ať jsou totiž kousky, do nichž je něco rozděleno, sebemenší (Zellerovo čtení τοµή, „řezáním", je lákavou náhradou rukopisného το µη), mají tak jako tak pozitivní velikost (nikoli tedy žádnou velikost ze Zénónovy první důkazové větve); přesto ale není žádný důvod k obavě, že pokud dělení nemá žádnou konečnou hranici, vyplývá z toho, že souhrn jeho složek je nekonečně velký (k čemuž dospívá druhá Zénónova důkazová větev). Každou věc lze ve skutečnosti charakterizovat jako neurčitě velkou či malou, poněvadž ať už je velikost věci jakákoli, obsahuje určitou část všeho (481-482). Tímto způsobem bychom možná měli číst Anaxagorovu teorii látky v tom smyslu, že byla podobně jako teorie atomistů zamýšlena jako odpověď Zénónovi. Pokud tuto odpověď přiřadíme k odpovědi, kterou dal Anaxagorás Parmenidovi, je nyní polovina základů jeho systému kompletní. Anaxagorás je s to načrtnout kosmogonii a poskytnout takové vysvětlení změny, které vskutku eliminuje zapovězené vznikání z ničeho. Mysl 476 DK 59 Β 12 (Simplikios, In Arist. Phys. 164,24 a 156,13): τα µέν άλλα τταντός µοΐραν µετέχει, νους δε έστιν άπειρον και αύτοκρατές και µέµεικται ούδενι χρήµατι, άλλα µό- 464 vos αυτός έφ' έαυτοΰ έστιν. ει µή γάρ έφ' εαυτού ήν, αλλά τεω έµέµεικτο άλλω, µετεΐχεν άν απάντων χρηµάτων, ει έµέµεικτό τεω· έν παντί γάρ παντός µοίρα ένεστιν, ώσπερ έν τοις πρόσθεν µοι λέλεκται· και άν έκώλυεν αυτόν τά συµµεµειγµένα, ώστε µηδενός χρήµατος κρατείν οµοίως ώς καϊ µόνον έόντα έφ' έαυτοΰ. έστι γαρ λεπτότατόν τε ττάντων χρηµάτων και καφαρώτατον, καϊ γνώµην γε περί ιταντός πάσαν ίσχει και Ισχύει µέγιστον και όσα γε ψυχήν έχει, και τά µείζω και τά έλάσσω, πάντων νους κρατεί, και της ττεριχωρήσιος της συµπάσης νους έκράτησεν, ώστε περιχωρήσαι την αρχήν, και ■πρώτον άπό τοΰ σµικρού ήρξατο περιχωρεΐν, επί δέ πλέον περιχωρεΐ, και περιχωρήσει έιτί ιτλέον. και τά συµµισγόµενά τε και άιτοκρινόµενα και διακρινόµενα πάντα έγνω νσΰς. και όποια έµελλεν έσεσθαι και όποια ήν και όσα νϋν έστι και όποια εσται, πάντα διεκόσµησε νους, και τήν περιχώρησιν ταύτην ήν νϋν περιχωρεΐ τά τε άστρα και ό ήλιος και ή σελήνη και ό άήρ και ό αίθήρ οι άποκρινόµενοι. ή δέ περιχώρησις αϋτη έποίησεν άποκρίνεσθαι. και αποκρίνεται άπό τε τοϋ αραιού το πυκνόν και από τοΰ ψυχρού τό θερµόν και άπό τοΰ ζοφερού το λαµπρόν και άπό τοΰ διερού τό ξηρόν. µοίραι δέ πολλαί πολλών είσι. παντάπασι δέ ουδέν αποκρίνεται ουδέ διακρίνεται έτερον άπό τοΰ έτερου πλην νού. νους δέ πάς όµοιος έστι και ό µείζων και ό έλάττων. έτερον δέ ουδέν έστιν όµοιον ούδενί, άλλ' ότων πλείστα ένι, ταΰτα ένδηλότατα εν έκαστόν έστι και ήν. 477 DK 59 Β 13 (Simplikios, In Arist. Phys. 300,31): και έπεί ήρξατο ό νους κινεϊν, άπό τού κινουµένου παντός άπεκρίνετο, και όσον έκίνησεν ό νους πάν τοΰτο διεκρί·θη· κινου µένων δέ και διακρινοµένων ή περιχώρησις πολλω µάλλον έποίει διακρίνεσθαι. 478 DK 59 Β 9 (Simplikios, In Arist. Phys. 35,14): ... οΰτω τούτων περιχωροΰντων τε και άποκρινοµένων υπό βίης τε και ταχυτήτος. βίην δέ ή ταχυτής ποιεί, ή δέ ταχυτής αυτών οΰδενι έοικε χρήµατι την ταχύτητα τών νΰν έόντων χρη- 465 µάτων έν ανθρώπους, άλλα πάντως πολλαπλασίως ταχΰ έστι. 479 DK 59 Β 14 (Simplikios, In Arist. Phys. 157,7): ό δέ νους, δς αεί έστι, το κάρτα [Diels: όσα εστί τε κάρτα Simplicius MSS] και νυν έστι 'ίνα και τά άλλα πάντα, έν τω πολλω περιέχοντι και έν τοις προσκριθεΐσι και έν τοις άποκεκριµένοις. 476 Všechny ostatní věci obsahují díl z všeho, avšak Mysl je ne omezená, samovládná a není s ničím smíšena, nýbrž je jenom sama o sobě. Kdyby totiž nebyla sama o sobě, nýbrž by se byla s něčím smísila, měla by díl ze všech věcí, i kdyby se smísila jen s některou, poněvadž jak jsem řekl dříve, v každé věci je ob sažen díl ze všeho. A tyto přimíšené věci by jí bránily, takže by nemohla vládnout ničemu tímtéž způsobem, jako kdyby byla pouze sama o sobě. Je totiž ze všech věcí nejjemnější a nejčis tší, má o všem veškeré poznání a vládne největší silou. Mysl též ovládá všechny věci, které mají život, ať už jsou větší či menší. Mysl ovládla i veškeré otáčení, takže otáčení začalo. A nejprve začala otáčet v malém rozsahu, ale ten se nyní zvětšuje a v bu doucnosti bude rozsah otáčení ještě větší. A všechny věci, které jsou míšeny, odlučovány a rozdělovány, jsou Mysli známy. A všechno, co mělo být, co bylo a co je nyní, to vše Mysl uspo řádala, včetně tohoto otáčení, jímž se nyní otáčejí hvězdy, Slun ce a Měsíc i vzduch a aithér, které se odlučují. A toto otáčení způsobilo odlučování. A odlučuje se husté od řídkého, teplé od studeného, jasné od temného a suché od vlhkého. Existují pak mnohé díly mnoha věcí, avšak žádná věc se úplně neodlučuje ani neodděluje od druhé s výjimkou Mysli. Mysl je celá podob ná, kvantitativně větší i menší. Naproti tomu žádná věc není po dobná žádné jiné, nýbrž jedna každá věc je tím, čeho je v ní nej více a co v ní bylo a je nejzjevnější. 477 A když Mysl započala pohyb, nastalo odlučování od všeho, co se pohybovalo; a nakolik Mysl uváděla do pohybu, toto vše bylo rozděleno. A když se věci pohybovaly a rozdělovaly, otá čení působilo mnohem větší rozdělování. 466 478 ... když se tyto věci takto otáčejí a odlučují působením síly a rychlosti (jejich otáčení). Rychlost pak vytváří sílu. Jejich rychlost se však nepodobá žádné věci, která nyní u lidí existuje, neboť je to rychlost dozajista mnohonásobně rychlejší. 479 Avšak Mysl, která je věčně, je jistě i nyní tam, kde je také vše ostatní, tj. v obklopujícím množství a ve věcech, které se připo jují, i ve věcech, které se odlučují. Další parmenidovský požadavek, jemuž se Anaxagorás musel přizpůsobit, spočívá v tom, že pohyb nemůže být jednoduše pokládán za zaručenou věc, nýbrž musí být vysvětlen. Na místo Empedokleovy dvojice Lásky a Sváru (349) Anaxagorás dosadil jedinou intelektuální hybnou sílu, a to Mysl. Ta má též - podobně jako Láska a Svár mnoho kvalit určitého abstraktního principu. „Má o všem veškeré poznání a vládne největší silou; ovládá všechny věci, které mají život;" a „všechny věci, které měly být ... uspořádala", samozřejmě včetně kosmického otáčení. Současně je však Mysl „nejjemnější a nejčistší", to znamená „celá podobná, kvantitivně větší i menší". A ačkoli „není smíšena s ničím", je přesto přítomna „tam, kde je všechno ostatní, v obklopujícím množství a ve věcech, které se spojují, i ve věcech, které se odlučují". Anaxagorás ve skutečnosti stejně jako někteří jeho předchůdci usiloval o to, aby představil a popsal zcela netělesnou entitu. Ale jako pro ně, tak i pro něj představuje jediné skutečné kritérium reality prostorová rozprostraněnost. Mysl je jako vše ostatní tělesná a vděčí za svou moc zčásti své jemnosti, zčásti tomu, že ona jediná, i když je přítomna ve směsi, přesto zůstává nesmíšená. Jakým způsobem Mysl realizovala prvotní otáčivý pohyb, není v žádném případě jasné. Možná dokonce ani sám Anaxagorás neměl jasnou myšlenkovou představu tohoto procesu. Zdá se nicméně, že místo zasažené otáčením bylo zprvu malé, ale stále se rozšiřuje. Rychlost tohoto otáčení je nezměrná, a proto je jeho vliv na původní směs velmi silný (478). Okamžitým následkem je postupující oddělování, neboť v okamžiku, kdy otáčení zabírá nové místo tak, jak se to děje po celý čas, začínají se složky tohoto místa ihned oddělovat (477). Ve skutečnosti je to otáčení, které je přímo zodpovědné za oddělování a které následně vede ke vzniku světa. Mysl, která otáčení iniciovala, sice sama zůstává prvotní příčinou, ale současně je z tvr- 467 zení ze závěru úryvku 477 zřejmé, že okamžitě po iniciaci původního pohybu začínají účinkovat čistě mechanické faktory a působení Mysli se stává méně přímé. To tvoří rys Anaxagorova systému, který se k nevoli Platóna a Aristotela (viz 495 a poznámku) během dalšího postupu jeho kosmogonie ještě zvýrazňuje. Se zavedením Mysli je základ systému hotov. Anaxagorás byl dualista právě tak, jako jimi byli po něm i Filolaos a atomisté. Jeho dualismus představuje v určitém smyslu dualismus Mysli a látky,10 avšak oba členy této duality jsou zvláštní. Mysl je stejně jako látka tělesná a vděčí za svou moc nad látkou své jemnosti a čistotě. Sama látka má sice do čistoty daleko, ale původně je přinejmenším donekonečna dělitelnou směsí každé formy substance, kterou svět koneckonců může obsahovat. Ve všem je díl všeho 481 DK 59 Β 6 (Simplikios, In Arist. Phys. 164,26): και ότε δε ίσαι µοίραί είσι τού τε µεγάλου και τοΰ σµικροί ττλήθος, και ούτως αν εϊη έν τταντί πάντα· ουδέ χωρίς έστιν είναι, άλλα πάντα παντός µοϊραν µετέχει, ότε τουλάχιστον µή έστιν είναι, ούκ άν δύναιτο χωρισθήναι, σύδ' άν έφ' εαυτού "γενέσθαι, άλλ' όττωσττερ αρχήν είναι και νύν 10 Srv. 480 Theofrastos, Phys. op.,-zl. 4 u Simplikia, In Arist. Phys. 27,17 (DK 59 A 41): και ούτω µεν λαµβανόντων δόξειεν άν ό Αναξαγόρας τάς µεν ύλικάς αρχάς άττείρσυς ττοιείν, την δε της κινήσεως και της γενέσεως αίτίαν µίαν τον νουν· ει δε τις τήν µίξιν των απάντων ύπολάβοι µίαν είναι φύσιν αόριστον και κατ' είδος και κατά µέγεθος, συµβαίνει δύο τάς αρχάς αυτόν λέγειν τήν τε τοΰ απείρου φύσιν και τον νουν. (Α když mají takovéto pojetí, mohlo by se zdát, že Anaxagorás činí své materiální principy [počtem] neomezené, zatímco jedinou příčinou pohybu a vzniku je u něj Mysl. Ale pokud přijmeme, že směs všech věcí je jedinou substancí, neurčitou co do tvaru i velikosti, vyplývá z toho, že postuluje pouze dva první principy, totiž substanci neomezena a Mysl.) 468 πάντα όµοΰ. έν πάσι δέ πολλά ενεστι και των άποκρινοµένων ίσα πλήθος έν τοις µείζοσί τε και έλάσσοσι. 482 DK 59 Β 11 (Simplikios, In Arist. Phys. 164,23): έν παντΐ παντός µοίρα Ινεστι πλην νοΰ, εστίν οισι δε και νους ένι. 481 Α protože díly velkého a malého jsou co do počtu stejné, tak je také všechno ve všem. Není možné, aby byly věci zvlášť, nýbrž všechny mají díl všeho. Protože není možné, aby existoval nej menší díl, nemůže se sám od sebe oddělit ani osamostatnit, ný brž právě jako na počátku i nyní musí být vše pohromadě. Ve všem jsou přítomny mnohé věci a množství odlučovaného je stejné ve věcech větších i menších. 482 S výjimkou Mysli je ve všem přítomen díl všeho. Existují však věci, v nichž je přítomna i Mysl. To, co tyto dva zlomky chtějí říci, říkají stručně, emfaticky a - jak bychom se mohli domnívat - jasně. Úryvek 481 nás informuje, že nyní, právě tak jako v původní směsi, jsou v každé věci, která se odděluje, ať má jakoukoli velikost, všechny věci pohromadě. Naproti tomu úryvek 482 dodáním slov πλην ναΰ zdůrazňuje, že jako původní směs obsahovala nejen tradiční opozita a empedokleovské prvky, nýbrž i „nesčetná semena", tak i nyní všechno obsahuje určitý díl všeho s výjimkou Mysli. Nesporně právě toto sám Anaxagorás říká a to také více než jednou opakuje v jednom pozdějším zlomku, který byl již citován (476). Ti, kteří tvrdí (jako např. Cornford či Vlastos), že když Anaxagorás říká „ve všem je díl všeho", může tím myslet pouze to, že ve všem je díl všech opozit, mohou tuto interpretaci zastávat jen za cenu toho, že Anaxagoru viní z tvrzení, které neměl na mysli. Je určitě nemyslitelné, že by nějaký Řek, natož pak zkušený myslitel, jakým byl Anaxagorás, mohl napsat έν παντί παντός µοίρα ενεστι, pokud by slovem παντός skutečně mínil něco zcela odlišného od παντί. Ať už však slova παντί a παντός měla zahrnovat cokoli, chceme-li být vůči Anaxagorovi korektní, musíme předpokládat, že zahrnovala tytéž věci. A to, že tyto věci zahrnují jiné věci než opozita, zřejmě nevyhnutelně vyplývá ze srovnání zl. 6 (481) se zl. 4 (468). 469 Když Anaxagorás na konci úryvku 482 dodává, že existují některé věci, v nichž je přítomna i Mysl, je třeba toto tvrzení srovnat s jiným výrokem v úryvku 476, v němž se říká, že Mysl ovládá všechno, co má život. Pokud tedy existují některé věci, v nichž je Mysl přítomna, musí samozřejmě existovat jiné, v nichž přítomna není. Mysl si je tudíž třeba představovat pravděpodobně jako něco, co je diskontinuálně rozděleno po celém světě v živých bytostech. To by také mohlo vysvětlit, co Anaxagorás mohl mínit výrokem, že Mysl je ,kvantitativně větší i menší', který se vyskytuje ke konci úryvku 476. „Semena" a „díly" Hlavním problémem jakékoli rekonstrukce, která předpokládá, že Anaxagorás měl na mysli to, co říkal, spočívá v určení vztahu mezi σπέρµατα („semeny") z úryvku 468 a µοίραι ζ úryvků 476, 481 a 482. Pokud Anaxagorás skutečně věřil (a přinejmenším toto nebylo nikdy zpochybněno) v nekonečnou dělitelnost látky, jak dochází k tomu, že „semena" jsou již přítomna v původní směsi? Abychom na tuto klíčovou otázku mohli odpovědět, bude nejsnazší nejprve uvážit, co přesně filosof mínil slovem µοίρα, a následně zapřemýšlet o tom, proč vůbec bylo nutné „semena" zavádět. Anaxagorás samozřejmě slovo µοίρα neužívá takovým způsobem, jakým zachází se slovem σιτέρµα, které pro něj představuje napůl technický termín. Spíše toto slovo používal v určitém smyslu, který vyžaduje pozornou úvahu. Anaxagorovská µοίρα znamená „díl" spíše ve smyslu „podíl" než „kus" či „část". Základní charakteristika takového „dílu" podle všeho spočívá v tom, že teoreticky ani prakticky nikdy nemůže být skutečně dosažen a oddělen od toho, v čem je obsažen. I kdybyste dělili látku dál a dál a kdybyste tímto způsobem získali jakkoli infinitezimální částečku, Anaxagorás by vždy odpověděl, že ani zdaleka není dále nedělitelná a stále obsahuje nekonečný počet „dílů". Přesně v tom spočívá povaha Anaxagorovy reakce na Zénóna. A pravděpodobně měl na mysli právě tuto věc, když v úryvku 481 říká, že „díly velkého a malého jsou co do počtu stejné". Nekonečná velikost i nezměrná malost bez rozdílu obsahují nekonečný počet „dílů". Samozřejmě, že v důsledcích je taková teorie neodlišitelná od teorie slučování v podobě, v jaké ji Anaxagorovi připisuje 470 Bailey (Greek Atomists and Epicurus, App. I); přesto se od moderního pojetí chemického slučování odlišuje ve dvou základních ohledech. V šálku kávy mohou být voda, mléko, cukr a extrakt z kávových zrnek smíšeny natolik důkladně, že se jakákoli pozorovatelná kapka jeví jako naprosto homogenní. Přesto věříme, že taková kapka sestává z množství zcela odlišných základních molekulárních struktur, zatímco Anaxagorás, protože lpí na principu nekonečné dělitelnosti, odmítá jakoukoli možnost, že by takovéto základní prvky mohly být dosažitelné. A zatímco my věříme, že šálek kávy obsahuje pouze omezený počet substancí, Anaxagorás tvrdí, že obsahuje „díly" či proporce všech substancí a opozit, které existují. Jak však může začít kosmogonie, jestliže v původním stavu věcí realita sestává jednoduše ze zcela uniformní směsi všech substancí a opozit? Kde je tu nějaká vymezená a odlišená entita, jež by mohla poskytnout základ pro proces diferenciace ve velkém i malém měřítku, který uspořádaný kosmos nutně vyžaduje? Možná se Anaxagorás domníval, že tyto procesy takové entity nevyžadují. Ale možná, že odpovědí na tuto otázku byla „semena", která klade do původní směsi. Úryvky 467-469 mohou být čteny jako tvrzení, že na mikroskopické úrovni původní směs uniformní nebyla. Ačkoli je látka nekonečně dělitelná, od začátku se srážela do částeček či „semen", která tudíž vytvářejí určitou přirozenou jednotku, od níž může kosmogonie započít (odtud snad slovo „semeno", poněvadž semeno je tím, z čeho se vyvíjejí větší věci)." 11 Κ dalšímu rozvíjení zde nabízené interpretace anaxagorovských „dílů" viz např. C. Strang, The Physical Theory of Anaxagorás, in: Studies in Presocratic Philosophy, II, vyd. R. E. Allen - D. J. Furley, London 1975, str. 361-380; J. Barnes, The Presocratic Philosophers, II, kap. 2; M. Schofield, An Essay on Anaxagorás, str. 75-78 a 107-121. Povaha a úloha „semen" v Anaxagorově systému nicméně zůstává sporná. Jasnou alternativu zde představeného názoru předkládá J. Barnes, tamt., II, str. 21-24. Celý problém detailně probírá M. Schofield, tamt., str. 68-79 a 121-133, který uvádí i další bibliografu. 471 „Semena" a opozita 483 DK 59 Β 4 (první věta; Simplikios, In Arist. Phys. 34,29): τούτων δέ ούτως εχόντων χρή δοκεΐν ένεϊναι ιτολλά τε και παντοία έν πάσι τοις συγκρινόµενους και σπέρµατα πάντων χρηµάτων και ιδέας παντοίας έχοντα και χροιάς και ήδονάς... (pokračuje jako 498) 484 Scholion k Řehořovi z Nazianzu XXXVI.911 Migne (DK 59 Β 10): πώς γαρ άν έκ µη τριχός γένοιτο θρίξ και σαρξ έκ µή σαρκός; 485 Aristotelés, Phys. I,4,187a23 (DK 31 A 46): διαφέρουσι δε αλλήλων τω τόν µεν (se. Έµπεδοκλέα) περίοδον ποιείν τούτων, τόν δ' (se. Άναξαγόραν) άπαξ, και τόν µεν (se. Άναξαγόραν) άπειρα, τά τε όµοιοµερή και τάναντία, τόν δέ τά καλούµενα στοιχεία µόνον, έοικε δέ Αναξαγόρας άπειρα ούτως οίηθήναι δια το ύπολαµβάνειν την κοινήν δόξαν των φυσικών είναι αληθή, ώς ού γιγνοµένου ούδενός έκ τοΰ µή όντος (δια τοΰτο γάρ οϋτω λέγουσιν, ην όµοΰ πάντα, και το γίγνεσθαι τοιόνδε καθέστηκεν άλλοισϋσθαι, οί δέ σΰγκρισιν και διάκρισιν)· ετι δ' έκ τοΰ γίγνεσθαι έξ αλλήλων τάναντία· ένυπήρχεν άρα· ει γάρ πάν µεν τό γιγνόµενον ανάγκη γίγνεσθαι ή έξ όντων ή έκ µή όντων, τούτων δέ τό µεν έκ µή όντων γίγνεσθαι αδύνατον (περί γάρ ταύτης όµογνωµονοΰσι της δόξης άπαντες οί περί φύσεως), τό λοιπόν ήδη συµβαίνειν έξ ανάγκης ένόµισαν, έξ όντων µέν και ένυπαρχόντων γίγνεσθαι, διά µικρότητα δέ των όγκων έξ αναίσθητων ήµΐν. διό φασι πάν έν παντί µεµΐχθαι, διότι πάν έκ παντός έώρων γιγνόµενον φαίνεσθαι δέ διαφέροντα και προσαγορεύεσθαι έτερα αλλήλων έκ τοϋ µάλισθ' υπερέχοντος διά πλήθος έν τή µίξει των απείρων είλικρινώς µέν γάρ όλον λευκόν ή µέλαν ή γλυκύ ή σάρκα ή όστοϋν ουκ είναι, ότου δέ πλείστον έκαστον έχει, τοΰτο δο κεΐν είναι τήν φύσιν τοΰ πράγµατος. 472 486 A protože se tyto věci mají takto, musíme se domnívat, že ve všem, co se slučuje, jsou obsaženy mnohé věci všelikého druhu a semena všech věcí, která mají všeliké tvary, barvy a chuti. 487 Jak by totiž mohl vzniknout vlas z nevlasu a maso z nemasa? 488 Tito dva se však od sebe odlišují v tom, že jeden [tj. Empedoklés] považuje tento proces za cyklický, kdežto druhý [tj. Anaxa gorás] za jednorázový. Anaxagorás také předpokládá nekoneč ný počet principů, totiž homoiomerie a opozita, zatímco Empedoklés pouze takzvané „prvky". Κ mínění, že principy jsou počtem nekonečné, Anaxagorás podle všeho dospěl tak, že pokládal za pravdivý obecný názor filosofů přírody, že žádná věc nevzniká z ničeho. (Z tohoto důvodu totiž říkají, že „všech no bylo pohromadě" a že vznikání věci toho či onoho druhu je podle jedněch kvalitativní změna, kdežto druzí tu hovoří o slu čování a odlučování.) Kromě toho skutečnost, že opozita vzni kají ze sebe navzájem, vede k témuž závěru, neboř musela být v sobě už obsažena. Pokud totiž vše, co vzniká, musí vznikat z toho, co je, anebo z toho, co není, a pokud je nemožné, aby věc vznikala z toho, co není (na tomto názoru se totiž všichni fi losofové přírody shodují), usoudili, že z toho vyplývá pravdi vost zbývající možnosti, totiž že věci vznikají z toho, co je, ne boli z věcí již existujících, které však pro nepatrnost jejich objemu nejsme s to vnímat. Tvrdí proto, že všechno je přimíseno ve všem, poněvadž mají před očima vznikání všeho ze vše ho. Věci se však prý jeví jako od sebe odlišné a dostávají různá jména na základě početní převahy části, která ve směsi nespo četných složek převládá nejvíce. Žádná věc prý totiž není zcela bílá, černá či sladká, ani zcela masem či kostí, nýbrž povahou věci se zdá být to, čeho je v ní obsaženo nejvíce. Jediné dvě věty pocházející od samého Anaxagory, které nám poskytují nějakou stopu ohledně skladby „semen", jsou naneštěstí pouze ty, které obsahují úryvky 483 a 484. Kromě toho je docela dobře možné, že úryvek 484 nezachycuje Anaxagorova vlastní slova, nýbrž jen parafrázi scholiasty k Řehořovi z Nazianzu, který argument uchoval. Za těchto okolností jsme proto nuceni uchýlit se k sekundárním zdrojům. Naše sekundární autority (z nichž Simplikios určitě znal Anaxagorovu knihu nebo nějaký rozsáhlý výtah z ní) se nicméně shodují 473 alespoň v tom, že připisují Anaxagorovi názory, o kterých referuje Aristotelés v úryvku 485. Z úryvku 483, kde se o „semenech" říká, že mají různé barvy a chuti, je jasně patrné, že přinejmenším některé z protikladů typu jasný a temný či sladký a hořký hrály v „semenech" skutečně roli složek. Je proto jen málo pochybností o tom, že Aristotelés měl pravdu, když Anaxagorovi přisuzoval obecný argument, že pokud protiklady „vznikají ze sebe navzájem" - řečeno totiž jinými slovy: věc se stává teplejší ze stavu, v němž byla studenější, a obráceně -, musí být přítomny jeden v druhém po celou dobu. Tím však problém nekončí, jak to bývá někdy vykládáno. Úryvek 484 stejným způsobem implikuje, byť ne tak přímo, že přirozené substance jsou s protiklady na téže úrovni. Jestliže totiž vlas nemůže vzniknout z nevlasu a maso z nemasa, pak musí vlas a maso existovat po celou dobu stejně jako protiklady. Tento závěr je nadto opět podpořen Aristotelem, ježto v poslední větě z úryvku 485 se ve výčtu příkladů věcí, jejichž převládání určuje zjevný charakter celého tělesa, objevují vedle opozit bělosti, černosti a sladkosti rovněž přirozené substance, a to maso a kost. „Semena" ve skutečnosti obsahují - stejně jako původní směs, v níž byla přítomna - nejenom protiklady nebo pouze přirozené substance, nýbrž obojí dohromady. Je příznačné, že Aristotelés srovnává podobnosti a upozorňuje na rozdíly mezi Empedokleem a Anaxagorou tak často, jak to dělá v úryvku 485. Anaxagorás nejspíše cítil, jak se stalo zřejmé již ze seznamu složek původní směsi v úryvku 468, že Empedoklés nešel dostatečně daleko. Pokud všechno sestává výlučně ze čtyř prvků, jejichž sloučení v různých poměrech formuje například maso či kost, pak podle Anaxagorova mínění Empedoklés neuspěl v eliminaci vznikání něčeho nového. Jedinou možností, jak to provést, bylo vložit ab initio do každé věci přítomnost všeho, co by z ní mohlo vzniknout. Jestliže zjevné změny, které se ve světě mohou odehrávat, nemají žádný konec, pak musí být nejen v původní směsi jako celku, nýbrž v každém semeni, které bylo její složkou, nějaký „díl" nejen všech opozit, ale také každé přirozené substance. Jedině tímto způsobem mohou vznikat vlasy a maso z pšenice, která jim poskytuje výživu, aniž by tak vznikalo něco nového. 474 Protiklady 486 DK 59 Β 8 (Simplikios, In Arist. Phys. 175,12 a 176,29): ού κεχώρισται αλλήλων τά εν τφ ένί κόσµω ουδέ άττοκέκοττται ττελέκει ούτε το ·θερµόν άττό τοΰ ψυχρού ούτε τό ψυχρόν αϊτό τοΰ θερµού 486 V jednom uspořádaném světě od sebe věci nejsou odděleny ani odseknuty sekyrou, ani teplo od chladu a chlad od tepla. Tento zlomek by mohl být srovnán s několika posledními větami z úryvku 476 (začátek και αποκρίνεται, „a odlučuje se husté"). Tyto dvě pasáže jsou spolu s texty následujícího oddílu často vykládány v tom smyslu, že Anaxagorás skutečně považoval protiklady za primární prvky, jejichž status je nadřazen přirozeným substancím. Vezmeme-li však v úvahu doklady, které svědčí o opaku, je pravděpodobnější, že opozita pokládal pouze za nejlepší ilustraci své obecné teorie, podle níž „ve všem je díl všeho". Hérakleitos již ukázal, že jeden člen páru opozit nemůže existovat bez druhého. Už samotná skutečnost, že nějaké věci vytvářejí protiklad, znamená, že mezi nimi existuje úzká spojitost, která je samozřejmější než u substancí typu zlata či masa, ať už je jakéhokoli druhu. A skutečně, zvláštní argument, jehož užití je Anaxagorovi připisováno, totiž paradox, že sníh musí být ve skutečnosti černý,12 nemusí být ničím jiným než pozdějším zkreslením tvrzení, že ve sněhu existuje „díl" černi. Ale i když z tohoto důvodu opozita bez diskuse zaujímají ve zlomcích význačné místo, doklady přesto, jak se zdá, napovídají, že právě tak jako od sebe nemohou být odseknuty sekyrkou teplo a chlad, jsou od sebe neoddělitelné také maso, vlasy, zlato a všechny ostatní přirozené substance. 12 487 Sextos Empeirikos, Pyrrh. kyp. 1,33 (DK 59 A 97): νοούµενα δε ψαινοµένοις (se. άντιτί/θεµεν), ώς ό Αναξαγόρας τω λευκήν είναι την χιόνα άντετί/θει ότι ή χιών ύδωρ εστί ιτεττηγός, τό δε ύδωρ εστί µέλαν, και ή χιών άρα µέλαινα έστιν. (Proti smyslovým jevům stavíme do opozice předměty myšlené, právě jako Anaxagorás staví proti názoru, že sníh je bílý, úsudek: sníh je zmrzlá voda; voda je však černá; i sníh je tedy černý.) 475 Počátky kosmogonie 488 DK 59 Β 2 (Simplikios, In Arist. Phys. 155,31): και γαρ άήρ τε και αίθήρ αποκρίνονται αϊτό τοΰ πολλοΰ τοΰ περιέχοντος, και τό γε περιέχον άπειρον έστι τό πλήθος. 489 DK 59 Β 15 (Simplikios, In Arist. Phys. 179,3): τό µεν πυκνόν και <τό> διερόν και τό ψυχρόν και το ζοφερόν ένθάδε ο~υνεχώρησεν, ένθα νΰν γη, τό δέ άραιόν και τό θερµόν και τό ξηρόν <καΐ τό λαµπρόν> έξεχώρησεν εις τό πρόσω τοΰ αϊ θέρος. 490 DK 59 Β 16 (Simplikios, In Arist. Phys. 179,8 a 155,21): από τσυτέων άποκρινοµένων συµπήγνυται γή· έκ µεν γαρ των νεφελών ύδωρ αποκρίνεται, έκ δέ τοΰ ύδατος γη, έκ δέ της γης λίθοι συµπήγνυνται ύπό τοΰ ψυχροΰ, ούτοι δέ έκχωρέουσι µάλλον τοΰ ύδατος. 488 Vzduch i aithér se totiž odlučují od obklopujícího množství a toto obklopující je co do kvantity neomezené. 489 Husté a vlhké a studené a temné ustoupily sem, kde je nyní země, zatímco řídké a teplé, suché a světlé postoupily daleko do aitheru. 490 Z těchto věcí, které se odlučují, tuhne země. Voda se totiž odlu čuje z mraků, země z vody, ze země pak působením chladu tuh nou kameny. A kameny vystupují více ven než voda. Srovnání úryvku 490 s úryvky 140-141 ukazuje, že Anaxagorás si své schéma transformací13 vypůjčil celkově z Anaximena,14 třebaže samozřejmě nesdílel Anaximenovu víru, že jediný základní princip 13 Úryvek 490 ve skutečnosti specifikuje obecný vzorec změny ve vesmíru (viz M. C. Stokes, On Anaxagorás, in: AGPh 47, 1965, str. 229-244), ale ten je evidetně založen na týchž principech jako kosmogonické oddělování, které je popsáno v úryvku 489. 14 Srv. str. 455, pozn. 3. 476 tvoří vzduch. Anaxagorův vlastní názor na vzduch a aithér (či oheň)15 není jasný. V úvodních větách úryvku 467 již bylo řečeno, že v původní směsi „žádná z věcí nebyla pro svou malost zřetelná. Všechno totiž zaujímaly vzduch a aithér". Avšak jestliže vzduch a aithér byly zřetelné již v původní směsi, proč se pak měly oddělovat, když započalo otáčení? Určitá spekulativní odpověď se vynořuje z analýzy úryvku 489.16 Jak jsme již viděli, protiklady existují ve formě „dílů" v „semenech", přičemž každé „semeno" je charakterizováno tím, čeho má v sobě nejvíce. Když nám tedy úryvek 489 říká, že „husté a vlhké a studené a temné ustoupily sem, kde je nyní země", znamená to, že „semena", v nichž hustota, vlhkost, chlad a temnota převážily nad svými vlastními protiklady, směřují k centru otáčení. Jinými slovy uposlechly dvou zákonů, které Anaxagorás podle všeho považoval za skutečně axiomatické, totiž přitahování podobného podobným a směřování těžkého k středu víru a lehkého k jeho okraji.17 Empedokleov- 15 Srv. 491 Aristotelés, De caelo, I,3,270b24 (DK 59 A 73): 'Αναξα γόρας δέ καταχρήται τω ονόµατι τούτω οϋ καλώς· ονοµάζει γάρ αιθέρα αντί ττυρός. {Anaxagorás užívá tohoto jména [tj. jména aithér] nesprávné, ježto hovoří o aitheru místo o ohni.) Srv. např. Aristotelés, Meteor. II,9,369bl4 (DK 59 A 84) a úryvek 494. 16 Κ další diskusi o této obtížné otázce viz M. Schofield, An Essay on Anaxagorás, str. 70-78 (zejména viz pozn. 6 na str. 155), 128 a 131-132. 17 492 Simplikios, In Arist. Phys. 27,11 (DK 59 A 41): και ταύτα φησιν ό Θεόφραστος ιταραττλησίως τω Άναξιµάνδρω λέγειν τον Άναξαγόραν εκείνος (se. Αναξαγόρας) γάρ φησιν έν rf\ διακρίσει τοΰ άττείρου τά συγγενή φέρεσθαι ττρός άλληλα, και ότι µεν έν τω τταντί χρυσός ην, γίνεσθαι χρυσόν, ότι δέ γη, γήν. (Α Theofrastos říká, že Anaxagorovo učení se podobá Anaximandrovu. Anaxagorás totiž tvrdí, že při délení neomezeného se pohybují sourodé véd k sobě a že to, co bylo v původním celku zlatem, stává se zlatem, a co bylo zemí, stává se zemí.) — 493 DL 11,8 (DK 59 A 1): και νουν µέν αρχήν κινήσεως· των δέ σωµάτων τά µέν βαρέα τόν κάτω τόττον, τά δέ κοΰφα τόν άνω έττισχεϊν... (Mysl je podle něho počátkem pohybu; těžká tělesa zaujala místo dole, zatímco lehká místo nahoře...) Srv. 117. 477 ské prvky nebyly podle Anaxagory prvotními substancemi, nýbrž spíše smíšeninami „semen" všech druhů.18 Přinejmenším v této fázi kosmogonie je země zemí spíše než něčím jiným jednoduše proto, že v „semenech", která ji tvoří, převládají hustota a ostatní výše uvedené protiklady nad svými protějšky. Na druhé straně aithér sestává ze „semen", která jsou charakterizována řídkostí, teplem a suchostí. Vše, co se v tomto velmi raném stadiu světové evoluce děje, je to, že „semena", která jsou charakterizována totožnou kombinací protikladů, směřují společně na to místo ve vesmíru, jež jim přísluší. Ale pokud je tomu tak, pak lze problém, který vyvstal srovnáním zl. 1 (467) se zl. 2 (488), snadno vyřešit. Vše, co nám klíčová věta zl. 1 chce říci, je to, co lze shrnout Cornfordovými slovy takto: „Aithér a Vzduch jsou pouze kolektivními jmény pro soubory teplejších, respektive studenějších (atd.) Semen. Oba existují v Směsi a společně dokonce vytvářejí celou Směs; ale původně byly zcela smíšené dohromady a koextenzivní" (viz CQ 24, 1930, str. 25). Na druhé straně zl. 2 popisuje, jak se tyto soubory „semen", které byly původně promíšeny, začaly oddělovat jeden od druhého, takže vytvořily dvě odlišné masy. Anaxagorás, věrný svému iónskému vychování, povolil ve skutečnosti tradičním opozitům, i když byl jejich status nyní re18 494 Aristotelés, De caelo, III,3,302a28 (DK 59 A 43): 'Αναξαγόρας δε Έµττεδοκλεΐ έναντίως λέγει ττερΐ των στοιχείων, ό µεν γάρ ττΰρ και τά σύστοιχα τούτοις στοιχειά φησιν είναι των σωµάτων και συγκεΐσθαι ττάντ' έκ τούτων, 'Αναξαγόρας δε τουναντίον τά γάρ όµοιοµερή στοιχεία, λέγω δ' οίον σάρκα και όστσΰν και των τοιούτων έκαστον αέρα δέ και ττΰρ µείγµατα τούτων και των άλλων σπερµάτων ττάντων είναι γάρ έκάτερον αυτών έξ αοράτων [των όµοιοµερών πάντων] ήθροισµένων. διό καί γίγνεσθαι ττάντ' έκ τούτων τό γάρ ττΰρ καί τον αιθέρα ττροσαγορεύει ταύτό. (Anaxagorás mluví o prvcích opačně než Empedoklés. Empedoklés totiž tvrdí, že oheň a ostatní elementy jsou prvky těles a že se z nich všechno skládá. Anaxagorás však zastává opačný názor, neboť tvrdí, že homoiomerie (například maso, kost a podobně) jsou prvky, zatímco vzduch a oheň jsou směsi z nich a ze všech ostatních semen. Oba, vzduch i oheň, sestávají z neviditelných částeček, které se spojily dohromady. Z tohoto důvodu všechno z těchto dvou vzniká; slovy oheň a aithér totiž Anaxagorás označuje totéž.) 478 dukován na „díly" v „semenech", a dostala se tak na stejnou úroveň s přirozenými substancemi, aby si podržela svou tradiční roli v kosmogonii. Současně také ve svém systému nalezl uplatnění pro empedokleovské prvky.19 Tímto způsobem je Anaxagorova kosmogonie uvedena do chodu, přičemž proces, který započíná v úryvcích 488 a 489, pokračuje v úryvku 490. Nejprve se vzduch, který je v této fázi protikladem aitheru, zhušťuje do mraků. Z mraků pak vzniká voda a z vody země. Nakonec ze země povstávají pevné kameny. Zde nejenom pokračuje přitahování podobného podobným, nýbrž evidentně i tlak v centru otáčení (srv. βίη, „síla", z úryvku 478) stlačuje „semena" do ještě pevnějších těles. Operativním faktorem mezi složkami v „semenech" jsou ještě zjevně opozita, neboť zemi v kameny zpevňuje působení chladu. Ale nyní opozita již splnila svou hlavní funkci a od tohoto okamžiku jejich místo v široké míře přebírají substance, s nimiž jsou v „semenech" smíšeny. Výživa a růst 496 Aetios, Plac. 1,3,5 (DK 59 A 46): 'Αναξαγόρας Ήγησιβοΰλου ό Κλαζοµένιος αρχάς των όντων τάς όµοιοµερείας 19 Το představuje další ilustraci způsobu, jímž se odpovědnost Mysli stává v průběhu kosmogonie méně přímou. To je také důvodem Sokratovy známé kritiky Anaxagorova využívání Mysli ve Faidónovi, 97b n. Srv. zejména 495 Platón, Phd. 98b7 (DK 59 A 47): άττό δη θαυµαστής ελπίδος, ώ εταίρε, φχόµην φερόµενος, έιτειδή ιτροϊών και αναγιγνώσκων όρώ άνδρα τφ µεν νώ ουδέν χρώµενον ουδέ τινας αιτίας έτταιτιώµενον εις τό διακοσµείν τά πράγµατα, αέρας δε καϊ αϊ ■θέρας και ύδατα αίτιώµενον και άλλα πολλά και άτοπα. (Od této naděje jsem však, příteli, rázem upustil, poněvadž když jsem pokračoval a četl dále, viděl jsem, že ten muž, který v ničem neužívá Mysli a neuvádí ani žádné skutečné příčiny uspořádání věcí, nýbrž je vysvětluje vzduchy, aithery, vodami a mnoha jinými podivnostmi.) Tato kritika zaznívá i u Aristotela, Met. I,4,985al8, a Eudéma ap. Simpl., In Arist. Phys. 327,26 (obojí DK 59 A 47). 479 άττεφήνατο. έδόκει γάρ αύτφ άττορώτατον είναι, ττώς έκ τοΰ µή όντος δύναται τι γίνεσθαι ή φθείρεσθαι εις το µή όν. τροφήν γσϋν ττροσφερόµε·θα άττλήν και µονοειδή, άρτον και ύδωρ, και έκ ταύτης τρέφεται θρίξ φλέψ αρτηρία σαρξ νεΰρα οστά και τά λοιττά µόρια, τούτων ούν γιγνοµένων όµολογητέον ότι έν τη τροφή τη -προσφερόµενη πάντα εστί τά όντα, και έκ των όντων πάντα αύξεται. και έν εκείνη εστί τη τροφή µόρια αίµατος γεννητικά και νεύρων καί όστέων και των άλλων ά ήν λόγω θεωρητά µόρια, ού γάρ δει ττάντα έττι την αϊσθησιν άνάγειν, ότι άρτος καί το ϋδωρ ταΰτα κατασκευάζει, άλλ' έν τούτοις εστί λόγω θεωρητά µόρια. Cf. Simplikios, In Arist. Phys. 460,12 (DK 59 A 45). 496 Anaxagorás z Klazomen, syn Hégésibúlův prohlašoval, že základními principy věcí jsou homoiomerie. Zdálo se mu totiž zcela nemožné, že by něco mohlo vzniknout z nejsoucího nebo do nejsoucího zaniknout. Přijímáme zajisté potravu jednoduchou a homogenní, jako je například chléb a voda, a z ní jsou vyživovány vlasy, žíly, tepny, maso, šlachy, kosti a ostatní části těla. Jestliže tedy tyto procesy probíhají takto, musíme souhlasit s tím, že ve výživě, kterou přijímáme, jsou obsaženy všechny jsoucí věci a že všechno z těchto jsoucích věcí vyrůstá. V této výživě jsou obsaženy díly, které produkují krev, šlachy, kosti a ostatní části těla a které jsou nahlédnutelné pouze rozumem. Nemá se totiž všechno redukovat na smyslové vnímání [a tvrdit], že tyto procesy způsobují chléb a voda, nýbrž že v chlebu a ve vodě jsou díly nahlédnutelné pouze rozumem. Tato pasáž a jiné podobné dávají společně se zl. 10 (484) tušit, že Anaxagorás se obzvláště zajímal o problém výživy. Jeho obecné principy - totiž „díl všeho ve všem" a „přitahování podobného podobným" - mu poskytly jednoduché řešení, vskutku tak jednoduché, že mohl docela dobře dospět k těmto obecným principům pouze na základě analýzy tohoto problému. Ačkoli se zde objevují určité rozdíly v detailech, kterým se nelze vyhnout, je analogie mezi makrokosmem (tj. světem, v němž žijeme) a mikrokosmem (tj. individuální živou bytostí) u Anaxagory mimořádně nápadná. 480 Chléb a voda podobně jako jiné substance sestávají ze „semen" a každé z těchto „semen" obsahuje „díl" všeho. (Je samozřejmě pravda, že chléb není přirozená substance, zatímco voda, jak jsme již viděli, představuje sbírku „semen" všelikého druhu; pokud však nahradíme chléb, který je skutečně zmíněn Aetiem a Simplikiem, pšenicí, jež je přirozenou substancí, argumentace nedozná žádné změny.) Když je chléb (či pšenice) sněden, rozpadne se patrně do „semen", která ho tvoří; a protože jsou „semena" sama nekonečně dělitelná, přinejmenším některá z nich se v procesu žvýkání a trávení rozpadnou do ještě menších částí. Následně se semena, v nichž převládá maso, prostřednictvím principu podobné k podobnému postupně připojí k masu těla, stejně jako se připojí vlas k vlasu atd. Protože však nic nemůže nikdy existovat jako částečka čisté substance, musí maso z chleba, které se chystá připojit k masu těla, vždy nést zároveň i určitý „díl" všeho ostatního; tak je také zajištěno, že maso podobně jako chléb bude setrvale obsahovat „díl" všeho. Mezitím jsou složky v chlebu, které nejsou pro výživu důležité - například měď či korek20 -, samozřejmě z větší části vyloučeny trávicím procesem, přirozeně s výjimkou těch několika „dílů", které se připojí k masu či vlasům těla. 20 Tyto příklady pocházejí od Cornforda. Ve svém komentáři pasáže z Aetia píše: „Zrno živí maso a kosti, a proto obsahuje částečky masa a kostí. Neživí stříbro nebo rubíny, takže proč by mělo obsahovat jejich částečky? ... Neexistuje žádný důvod k tvrzení, že v chlebu, zrnu či jakékoli jiné potravině jako takové existuje ,díl každé substance'. Takové tvrzení by bylo stejně svévolné jako absurdní" (viz CQ 24, 1930, str. 20). Avšak argument, že obsažení „dílu všeho ve všem" je absurdně neekonomické, což v určitém ohledu opravdu je, přehlíží skutečnost, kterou jsme komentovali již výše (str. 475), že tato teze přinejmenším šetří námahu. Pokud by však měl Anaxagorás určit, co může a co nemůže pocházet z čeho, nikdy by se v tomto úkolu nedostal ke konci. A pro předsókratovský dogmatismus je patrně charakteristické, že Anaxagorás, aby takovéto nekonečné úloze nemusel čelit, raději jednoduše tvrdil, jak jsme se s tím u něho vícekrát setkali, že existuje „díl všeho ve všem". 481 Homoiomerie Ve třech pasážích, které již byly citovány, se vyskytla slova ήµοιοµερή nebo όµοιοµέρειαι („homoiomerie" či „věci s podobnými částmi"). Žádná z těchto pasáží však nepochází od samotného Anaxagory: dvě se nacházejí u Aristotela (485 a 494) a jedna u Aetia (496), k té však lze najít četné paralely u Simplikia a dalších autorů. Je nicméně velice nepravděpodobné, že sám Anaxagorás někdy alespoň jedno z těchto slov použil. Tomu, co pozdější komentátoři nazývali όµοιοµέρειοα, sám podle všeho říkal „semena". Aristotelés, který výraz τα όµοιοµερή uvedl ve spojitosti s Anaxagorovými teoriemi pravděpodobně jako první, ho podle všeho užívá alespoň konzistentně, ale u pozdějších autorů je přesný význam obou slov diskutabilní. V tomto smyslu asi nejdůležitější pasáž u Aristotela představuje začátek úryvku 485, kde nás athénský filosof informuje, že Anaxagorás pokládal za prvky opozita i τά όµοιοµερή, „věci s podobnými částmi". Aristotelés však často užíval výrazu τά όµοιοµερή ke svým vlastním účelům: v jeho vlastním systému τά όµοιοµερή představovala přirozené substance typu masa, kosti, kovů či čtyř prvků, jejichž každá část se podle jeho mínění přesně podobá celku. Je proto sotva myslitelné, že když výraz τά όµοιοµερή užíval ve spojení s Anaxagorovými teoriemi, mohl mu přisuzovat nějaký jiný smysl. Úryvek 485 nám tedy říká, že Anaxagorás považoval opozita i přirozené substance za prvotní elementy. Je sice pravda, že na jiných místech u Aristotela (např. v úryvku 494) působí homoiomerní substance dojmem, že jsou u Anaxagory jedinými prvotními elementy, ale to přesto nijak neprotiřečí úplnějšímu vyjádření v úryvku 485. Naše vlastní rekonstrukce Anaxagorova systému implikuje, že toto úplnější vyjádření je správné. V takto rekonstruovaném systému totiž opozita a přirozené substance skutečně dohromady zahrnují „každou věc", z níž každá věc obsahuje „díl". Dokonce i kdybychom uplatnili nejstriktnější možnou interpretaci Aristotelova užití výrazu τά όµοιοµερή, nedokázalo by to přesto ani v nejmenším otřást žádným z argumentů, které byly uvedeny v předcházejících částech této kapitoly. Mohlo se stát, že Aristotelés užíval inkriminovaného výrazu ve smyslu, který by sám Anaxagorás pokládal za nepřípustný. Ať už však přirozené substance v Anaxagorově systému byly či nebyly čímkoli, určitě ne- 482 byly homogenní, jako tomu bylo v Aristotelově vlastním systému, poněvadž žádné semeno se podle Anaxagory nepodobá nějakému jinému (468). To přesto nevyvrací pravdivost tvrzení, že v Anaxagorově systému představovaly prvotní elementy společně opozita i přirozené substance. Pouze u pozdních autorů se problém více zkomplikoval, když se termín όµοιοµέρεια vplížil do sousedství τα όµοιοµερή. Jak je zřejmé například z Lucretia De revum nat 1,830 (DK 59 A 44), slovo όµοιοµέρεια se tehdy stalo určitým heslem, které bylo téměř automaticky vztahováno na Anaxagorovy přírodně filosofické teorie. A je velmi pravděpodobné, že mnozí z těch, kteří tohoto slova užívali, tak činili bez pochopení jeho přesného významu.21 Patrně naší nejspolehlivější pomůckou k určení správného významu slova je Simplikios, a to díky své obeznámenosti s Anaxagorovou knihou. V pasážích, v nichž Simplikios uvádí výrazy τά όµοιοµερή nebo όµοιοµέρεια, chápe prvně uvedené slovo vždy v tom smyslu, v jakém ho používal Aristotelés, zatímco slovu uvedeném na druhém místě připisuje obvykle význam „semena", i když ne vždy. Tím se samozřejmě ukazuje, že celý tento problém je poněkud akademický. Anaxagorás sám zjevně ani jeden z obou termínů neužíval a nadto neexistuje žádná obtíž, která by bránila jejich začlenění do rekonstruovaného systému, ať už jsou obě slova interpretována jakýmkoli způsobem (s jedinou výjimkou nemožné interpretace ve smyslu homogenity). Pokud bychom však museli spekulovat, proč začala být Anaxagorova „semena" nazývána όµοιοµέρειαι, vypadalo by nejpravděpodobnější vysvětlení takto: protože každé „semeno" obsahuje „díl" všeho, bude obsahovat podobné „díly" nejenom každé individuální „semeno", nýbrž i vše, co je ze „semen" složeno. 21 Např. Aetios si zjevně přesnými implikacemi slova όµοιοµέρεια není jist. Úryvek 496 pokračuje takto: 497 Aetios, Plac. 1,3,5 (DK 59 A 46): άττό τοΰ συν όµοια τά µέρη είναι έν τη τροφή τοις γεννωµένοις όµοιοµερείας αύτάς έκάλεσε και αρχάς των όντων άττεφήνατο... (Protože jsou tedy části v potravě podobné částem, které z ní vznikají, nazval je homoiomerie a prohlašoval, že jsou základními principy jsoucích věcí...) 483 Shrnutí systému přírodní filosofie Dříve než přejdeme k určitým speciálním naukám, nebude od věci připojit ještě několik posledních postřehů k výše představené rekonstrukci základů Anaxagorova systému. Problém, před nímž Anaxagorás stál, byl samozřejmě přesně týž, před nímž stáli atomisté. Anaxagorás poskytl vysvětlení původu světa, aniž by odvozoval pluralitu z původní jednoty nebo připustil vznikání či změnu čehokoli skutečného. Srovnáme-li jeho řešení tohoto problému s řešením atomistů, sotva můžeme dostat dvě rozdílnější verze. Anaxagorás učinil látku stejně jako velikost nekonečně dělitelnými, zatímco atomisté tvrdili, že se skládá z nedělitelných malých částeček. Anaxagorás vyloučil vznikání a odvození plurality z jednoty tím, že ab initio postuloval nekonečnou různost substancí, zatímco atomisté pokládali každou substanci za absolutně homogenní a vysvětlovali zjevnou různost fenoménů pouhými rozdíly ve tvaru, velikosti, pozici a uspořádání. Obě řešení vynikají nápaditostí, a to v celkovém rámci i v detailu. Ale přes všechnu svou vynalézavost a přes všechny vzájemné rozdíly jsou obě neméně výsledkem eleatských paradoxů než dílem invence příslušných autorů. Speciální nauky (i) Nesčetné světy? 498 DK 59 Β 4 (Simplikios, In Arist. Phys. 35,3; pokračování 483): ... και ανθρώπους τε συµτταγήναι και τα άλλα ζώα δσα ψυχήν έχει. και τοις γε άνθρώιτοισιν είναι και ιτόλεις συνωκηµένας και έργα κατεσκευασµένα, ώσττερ τταρ' ήµΐν, και ήέλιόν τε αύτοΐσιν είναι και σελήνην και τά άλλα, ώσττερ τταρ' ήµϊν, και την γήν αύτοϊσι φύειν ττολλά τε και τταντοΐα, ών εκείνοι τά όνηστα συνενεγκάµενοι εις την οϊκησιν χρώνται. ταντα µεν συν µοι λέλεκται ττερί της άττοκρίσιος, ότι οϋκ άν τταρ' ήµϊν µόνον άττοκρί'θείη, άλλα και άλλη. (Následuje 468.) 484 499 DK 59 Β 4 (Simplikios, In Arist. Phys. 157,9): και µέντοι ειπών „ένεΐναι πολλά ... ήδονάς" (483), και „ανθρώπους 7ε συµπαγήναι ... ψυχήν έχει", επάγει „καί τοις γε άνθρώποισιν ... χρώνται" (498). καί οτι µέν έτέραν τινά διακόσµησιν παρά την παρ' ήµΐν αί,νίττεται, δηλοϊ το „ώσπερ παρ' ήµΐν" ούχ άπαξ µόνον είρηµένον. ότι δε ουδέ αίσθητήν µέν έκείνην οϊεται, τω χρόνφ δέ ταύτης προηγησαµένην, δηλοϊ το „ών εκείνοι τά όνηστα συνενεγκάµενοι εις την οίκησιν χρώνται". ού γάρ „έχρώντο" είπεν, άλλα „χρώνται". άλλ' ουδέ ώς νΰν κατ' άλλας τινάς οικήσεις όµοιας ούσης καταστάσεως rfj παρ' ήµΐν. ού γάρ είπε „τον ήλιον καί τήν σελήνην είναι παρ' έκείνοις ώσπερ καί παρ' ήµΐν", άλλ' „ήλιον καί σελήνην, ώσπερ παρ' ήµΐν", ώς δη περί άλλων λέγων, αλλά ταύτα µέν είτε ούτως είτε άλλως έχει, ζητεϊν άξιον. 498 (Musíme předpokládat, že) i lidé a ostatní živočichové, kteří mají život, vznikli jako pevné spojeniny; že lidé mají obydlená města a obdělaná pole, jako je tomu u nás; že mají Slunce, Mě síc a ostatní hvězdy, jako je tomu u nás; a že jim země rodí mnohé a rozmanité věci, z nichž snášejí ty nejužitečnější do svých domů a užívají jich. Toto jsem tedy řekl o odlučování, že odlučování se neodehrálo jen u nás, nýbrž i jinde. 499 Když přece pravil, že „existují mnohé věci... a chuti" [z 483] a že „i lidé..., kteří mají duši, vznikli jako pevné spojeniny" [z 498]. To, že naráží na nějaké jiné uspořádání světa než naše, je jasné z obratu „jako je tomu u nás", který užívá více než jed nou. A to, že toto uspořádání světa nepokládá za svět vnímatelný smysly, který našemu světu předchází v čase, je zřejmé z ob ratu „snášejí ty nejužitečnější do svých domů a užívají jich". Neřekl totiž „užívali jich", nýbrž „užívají jich". Nemínil ani, že tito lidé nyní obývají nějaké jiné oblasti téhož světa, v němž ži jeme i my. Neřekl totiž „mají Slunce a Měsíc právě takové, jaké máme i my", nýbrž „Slunce a Měsíc, jako je tomu u nás", jako kdyby hovořil o jiném Slunci a Měsíci. Zda se však tyto věci mají tak, anebo jinak, to by bylo potřeba prozkoumat. 485 S odvoláním na autoritu úryvku 498 mnozí badatelé tvrdí, že Anaxagorás musel věřit v pluralitu současně existujících světů. Přesto některé starověké prameny spíše naznačují, že věřil pouze na existenci světa jediného. Aetios nesporně na jednom místě (Plac. 11,4,6 = DK 59 A 65) uvádí Anaxagoru v seznamu autorů, kteří zastávali názor, že svět je zničitelný, což naznačuje, že věřil v následnost světů. Ale Aetios byl v tomto bodě zmatený (to se ukázalo už v případě Anaximandra, viz str. 160) a na jiném místě (Plac. 11,1,2 = DK 59 A 63) uvádí Anaxagoru v seznamu autorů, kteří věřili pouze v jediný svět. Simplikios je v tomto ohledu náš nejspolehlivější svědek, protože určitě měl k dispozici podstatnou část Anaxagorovy knihy; ačkoli na jiném místě svého komentáře k Fyzice (např. 154,29 = DK 59 A 64) hovoří o Anaxagorově světě v singuláru, nemusí to znamenat nic více, než že se zabýval pouze tím světem, který známe i my. 22 V úryvku 499 nám poskytuje svůj promyšlený názor a jasně přiznává nejistotu, kterou v této otázce měl. Snad lze této věci rozumět tak, jak navrhoval Cornford, totiž že Anaxagorás v úryvku 498 neodkazoval na jiné světy, nýbrž na vzdálené a neznámé části povrchu naší země, které lze přirovnat k „dutinám v zemi" v mýtu z Platónova Faidóna (109e n.). Protože však na rozdíl od atomistů (viz str. 539 n.) tato otázka pro Anaxagoru rozhodně nebyla něčím, co nutně plynulo z jeho prvních principů a co v důsledku toho vyžadovalo nějakou určitou odpověď, zdá se nejrozumnější následovat Simplikiův postoj v úryvku 499 a ponechat tuto otázku otevřenou. (ii) Astronomie a meteorologie 500 DK 59 Β 18 (Plútarchos, Defac. in orbě lun. 16,929b): ήλιος έντί/θησι τη σελήνη το λαµττρόν. 22 Poznámky, které Aristotelés věnuje Anaxagorovi např. ve Fyzice (I,4,187a23 n. a VIII,l,250bl8 n.), jsou sice využívány jako doklady, že Anaxagorás věřil jen v jeden svět, ale jsou buď natolik obecné, že mají jako evidence o této speciální otázce jen malou hodnotu, anebo nenaznačují nic jiného, než že podle Aristotelova názoru Anaxagorás pokládal tento svět za nezničitelný (bez přihlížení k existenci světů jiných). 486 501 Χ ΒΤ in Hom. //. XVII.547 (DK 59 Β 19): ίριν δέ καλέοµεν τό έν τήσι νεφέλησιν άντιλάµττον τφ ήλίω. 502 Hippolytos, Ref. 1,8,3-10 (DK 59 Α 42): την δέ γήν τφ σχήµατι ττλατεΐαν είναι καΐ µένειν µετέωρον διά τό µέγεθος και δια τό µή είναι κενόν και δια τό τόν αέρα ίσχυρότατον όντα ψέρειν έττοχουµένην την γήν. (4) των δ' έττΐ γης υγρών την µέν θάλασσαν ύττάρξαι <έκ> τε των έν αύτη υδάτων, <ών> έξατµισθέν<των> τα ύττοστάντα ούτως γεγονέναι, και άττό των καταρρευσάντων ττοταµών. (5) τους δέ ποταµούς και άττό των όµβρων λαµβάνειν την ΰττόστασιν και έξ υδάτων των έν τη γη. είναι γαρ αυτήν κοίλην και έχειν ϋδωρ έν τοις κοιλώµασιν. τόν δέ Νεΐλον αύξεσθαι κατά τό θέρος καταφεροµένων εις αυτόν υδάτων άττό των έν τοις άνταρκτικοϊς χιόνων. (6) ήλιον δέ και σελήνην και ττάντα τά άστρα λίθους είναι έµττύρους συµττεριληφθέντας ύττό τής αιθέρος περιφοράς, είναι δ' ύττοκάτω των άστρων ήλίφ και σελήνη σώµατα τίνα συµ περιφερόµενα ήµίν αόρατα. (7) τής δέ θερµότητος µή αϊ σθάνεσθαι των άστρων διά τό µακράν είναι [και διά] την άττόστασιν τής γής· έτι δέ ούχ οµοίως θερµά τφ ήλίφ διά τό χώραν έχειν ψυχροτέραν. είναι δέ τήν σελήνην κα τωτέρω τοΰ ηλίου ττλησιώτερον ηµών. (8) ύττερέχειν δέ τόν ήλιον µεγέθει τήν Πελοττόννησον. τό δέ φως τήν σε λήνην µή ίδιον έχειν, αλλά άττό τοϋ ηλίου, τήν δέ τών άστρων ττεριφοράν ύττό γήν γίνεσθαι. (9) έκλείττειν δέ τήν σελήνην γης άντιφραττούσης, ενίοτε δέ και τών υττοκάτω τής σελήνης, τόν δέ ήλιον ταίς νουµηνίαις σελήνης άντιφραττούσης... (10) ... έφη δέ γηίνην είναι τήν σελή νην έχειν τε έν αύτη ττεδία και φάραγγας. Cf. DL 11,8-9 (DK 59 A 1). 500 Slunce vkládá do Měsíce záři. 501 Odraz Slunce v mracích nazýváme duhou. 502 (Anaxagorás říká, že) Země je svým tvarem plochá a setrvává nehybně v prostoru, a to díky své velikosti, díky tomu, že ne existuje prázdno, a konečně díky tomu, že vzduch, který je vel mi silný, nese Zemi, která se na něm vznáší. Co se týče vodstev 487 na Zemi, vzniklo moře jak z vod na ní, jejichž odpařováním se zformovalo vše do nynější podoby, tak z řek, které do něho vtékají. Řeky vděčí za svůj vznik zčásti dešťům, zčásti vodám v zemi, poněvadž Země je dutá a má ve svých dutinách vodu. Nil stoupá v létě, protože jsou do něj unášeny vody ze sněhů na jihu. Slunce, Měsíc a všechny hvězdy jsou žhavé kameny, které jsou spoluunášeny otáčením aitheru. Pod hvězdami se spolu se Sluncem a Měsícem pohybují v kruhu jakási tělesa, která jsou pro nás neviditelná. Teplo hvězd nevnímáme kvůli jejich velké vzdálenosti od Země a nadto hvězdy nejsou tak teplé jako Slunce, ježto zaujímají chladnější oblast. Měsíc je pod Sluncem a je nám blíže. Slunce svou velikostí předčí Peloponnésos. Měsíc nemá své vlastní světlo, nýbrž získává ho od Slunce. Hvězdy obíhají pod Zemí. Κ zatmění Měsíce dochází, když ho zastiňuje Země nebo někdy i tělesa pod Měsícem; zatmění Slunce nastává za novoluní, když je zastiňuje Měsíc... Říkal, že Měsíc sestává ze zemité masy a že má na sobě roviny a rokliny. Úryvky 500 a 501 jsme uvedli především proto, abychom ukázali, že Anaxagorás se skutečně zajímal o astronomické a meteorologické otázky. Největší množství našich informací o těchto tématech však pochází z dlouhé pasáže z Hippolyta, jejíž část představuje úryvek 502. A ukázka 502 z větší částí hovoří sama za sebe. Anaxagorova astronomie je evidentně mnohem racionálnější, než tomu bylo u většiny jeho předchůdců; to dokládá zejména jeho názor, že Slunce, Měsíc a hvězdy jsou obrovské rozžhavené balvany. Diogenés Laertios23 a Plinius zaznamenali historku, že Anaxagorás předpověděl pád velkého meteoritu, který dopadl u Aigospotamoi v roce 467 př. Kr. (srv. str. 573). Tato událost určitě způsobila nemalý rozruch. A ačkoli je představa, že Anaxagorás tento pád mohl předpovědět, absurdní, 23 503 DL 11,10 (DK 59 A 1): φασί δ' αυτόν ιτροειττείν την ιτερι Αιγός ττοταµσύς -γενοµένην τοΰ λίθου τττώσιν, δν είττειν έκ τσϋ ηλίου ττεσείσ-θαι. (Říkají, že předpověděl pád kamene u Aigospotamoi, přičemž o něm tvrdil, že spadne ze Slunce.) Srv. Marmor Parium, 57, a Plinius, Natur. hist. 11,149 (obojí DK 59 A 11). 488 mohlo mu to docela dobře být připsáno právě proto, že podle jeho přesvědčení byla nebeská tělesa vytvořena z kamene. Nebeská tělesa, jak naznačil už úryvek 490, byla kvůli své pevnosti původně odvržena od Země, která byla v centru kosmického otáčení, takže zaujala své pozice blíže periferii. Meteority jsou bezpochyby nebeskými tělesy, která mohou být vzdor rychlosti otáčení, jež je obvykle udržuje nahoře, přitažena zpátky k Zemi prostřednictvím již známé tendence těžkých věcí pohybovat se k centru otáčení. (iii) Biologie 504 DK 59 Β 22 (Athénaios, Deipn. II,57d): τό καλούµενον όρνι θος γάλα τό έν τοις φοΐς λευκόν. 505 Hippolytos, Ref. 1,8,12 (DK 59 Α 42): ζφα δε την µεν αρχήν έν ύγρω γενέσθαι, µετά ταϋτα δέ έξ αλλήλων. Cf. DL 11,9 adfin. (DK 59 Α 1). 506 Theofrastos, Hist. plant. 111,1,4 (DK 59 A 117): Αναξαγόρας µεν τον αέρα ττάντων φάσκων εχειν σττέρµατα και ταΰτα ο-υγκαταφερόµενα τφ ύδατι γεννάν τά φυτά... 504 Το, co je zváno „ptačím mlékem", je bílkem vejce. 505 (Anaxagorás říká, že) živočichové na počátku vznikli ve vlhku, později se pak rodili jedni z druhých. 506 Když Anaxagorás říká, že vzduch obsahuje semena všech věcí a že tato semena, jsou-li snesena dolů dešťovou vodou, dávají vzniknout rostlinám... Úryvek 504 citujeme opět jenom proto, abychom demonstrovali, že Anaxagorás do své knihy zahrnul i takovéto detailní nauky: v tomto bodě zřejmě zastával názor, že bílek je potravou zárodku. Starověcí autoři včetně Aristotela mu přisuzují několik stejně detailních teorií, ale pro naše nynější účely nemají žádný větší význam. Dvě z jeho nejdůležitějších biologických teorií jsou obsaženy v úryvcích 505 a 506. Přesvědčením, že život vznikl „ve vlhku", Anaxagorás následoval Anaximandra (viz str. 181 n.), ale představa, že byl přinesen na zem prostřednictvím deště, je kuriózní.24 Samozřejmě, že všechny 489 živé bytosti mají díl Mysli (viz 476 a 482), a to od rostlin na nejnižším stupni hierarchie až po člověka na jejím vrcholku.25 Mysl byla pravděpodobně rovnoměrně rozptýlena ve směsi dříve, než živé bytosti vznikly; ale od doby, kdy vznikl život, se zjevně začala sama soustřeďovat v živých bytostech, takže podle úryvku 482 existují nyní pouze „některé věci, v nichž je také Mysl". (iv) Smyslové vnímání 509 DK 59 Β 21 (Sextos Empeirikos, Adv. math. VII,90): vnr' άφαυρότητος αυτών (se. των αισθήσεων) ού δυνατοί έσµεν κρίνειν τάληθές. 510 DK 59 Β 21a (Sextos Empeirikos, Adv. math. VII, 140): όψις γαρ των άδηλων τά φαινόµενα. 511 Theofrastos, De sensu, 27 n. (DK 58 A 92): Αναξαγόρας δε γίνεσθαι µεν (se. τά αισθητά) τοις έναντίοις· το γάρ όµοιον άτταθές ΰττό τοΰ οµοίου..., τό γαρ οµοίως θερµόν και ψυχρόν ούτε θερµαίνειν ούτε ψύχειν ττλησιάζον ουδέ δη το γλυκύ και το όξύ δι' αυτών γνωρίζειν, άλλα τω µεν θερµω τό ψυχρόν, τω δ' άλµυρω τό ιτότιµον, τω δ' όξεϊ το γλυκύ κατά την έλλειψιν την εκάστου- ττάντα γάρ ένυττάρχειν φησιν έν ήµϊν... άπασαν δ' αίσθησιν µετά λύπης, όπερ άν δόξειεν άκόλουθον είναι τη υποθέσει· 24 Το může být rozvinutím populární představy, jejíž příklad uvádí Aischylos (viz 33), že déšť je Uranovým semenem, které oplodňuje Gaiu. 25 507 Plútarchos, Quaest. phys. 1,91 Id (DK 59 A 116): ζωον γάρ εγγειον τό φυτόν είναι οί ιτερί Πλάτωνα καί Άναξαγόραν και ∆ηµόκριτον οϊονται. (Stoupenci Platóna, Anaxagory a Démokrita se do mnívají, že rostlina je živočich upoutaný v zemi.) Viz též 508 Aristotelés, De part. animal. IV,10,687a7 (DK 59 A 102): 'Αναξαγόρας µέν ούν φησι διά τό χείρας έχειν φρονιµώτατον είναι των ζώων άνθρωιτον. (Anaxagorás tedy říká, že člověk je nejrozumnějším z živočichů, protože má ruce.) 490 ττάν γαρ το άνόµοιον άτττόµενον ττόνον παρέχει, φανερόν δε τούτο τω τε τοΰ χρόνου ιτλήθει και τη των αισθητών ύττερβολη. 509 Kvůli slabosti svých smyslů nejsme s to posoudit pravdu. 510 Jevy jsou projevem nezjevného. 511 Anaxagorás se domnívá, že vnímání se odehrává pomocí opaku, poněvadž podobné nepůsobí na podobné... Když se totiž přiblí ží něco, co je podobně teplé nebo podobně chladné, nezahřívá nás ani neochlazuje, a stejně tak nepoznáváme ani sladké a hoř ké pomocí jich samotných; spíše poznáváme studené teplým, pitné slaným, sladké hořkým podle toho, co nám z každého z nich schází. Tvrdí totiž, že všechno je již v nás. ... Každý vněm je provázen bolestí, což je důsledek, který by mohl vyplý vat z jeho hypotézy. Všechno nepodobné totiž svým dotykem způsobuje bolest. To je patrné, trvá-li vněm velmi dlouho anebo je-li příliš silný. Podobně jako jiní postparmenidovští pluralisté také Anaxagorás poskytl takové vysvětlení vnímání, které znovu ustavilo jeho platnost. Všechny tři citované pasáže se týkají smyslů, i když jinak mají jen málo společného. Úryvek 509 se podle Sexta, který jej uchoval, týká nevnímatelných gradací barvy a jeho hlavním poselstvím se zdá být myšlenka, že vzdor tomu, že nám naše smysly ukazují, jaké „díly" ve věci převládají, nejsou s to přiměřeně odkrýt všechy ostatní „díly", které věc musí obsahovat. Úryvek 510 naproti tomu naznačuje, že na základě toho, co můžeme vidět, si dokážeme představit i to, co vidět nemůžeme (což možná pochází spíše z pojednání o epistemologii než z teorie vnímání). Úryvek 511 obsahuje pouze nejdůležitější výňatky z detailní zprávy o Anaxagorově teorii vnímání. Těchto několik vět však postačuje k tomu, abychom ukázali, že Anaxagorás také na tomto poli učinil oproti svým předchůdcům určitý pokrok. Svou teorii možná rozvinul ve vědomé opozici vůči Empedokleovi, který věřil ve vnímání podobného podobným (viz 393). Přesto je jeho představa, že vnímání nepodobného nepodobným představuje takříkajíc určitou nevnímatelnou bolest, originální a důvtipná. 491 XIII ARCHELAOS Z ATHÉN Život 512 DL 11,16 (DK 60 A 1): 'Αρχέλαος Αθηναίος ή Μιλήσιος, ττατρός 'Απολλοδώρου, ώς δέ τίνες, Μίδωνος, µαθητής Άναξαγόρου, διδάσκαλος Σωκράτους- ούτος ττρώτος έκ της 'Ιωνίας την φυσικήν φιλοσοφίαν µετήγαγεν Άθήναζε, και εκλήθη φυσικός, τταρό καΐ έληξεν έν αΰτώ ή φυσική φιλοσοφία, Σωκράτους τήν ήθικήν είσα7α70ντος. εοικεν δέ και ούτος άψασθαι της ηθικής, και γαρ ττερί νόµων ττεφιλοσόφηκε και καλών και δικαίων. 512 Archelaos pocházel z Athén nebo z Milétu a byl synem Apollodórovým či - podle podání jiných - Midónovým. Byl žákem Anaxagory a učitelem Sokrata. Jako první přenesl přírodní filosofii z Iónie do Athén a byl zván filosofem přírody. Přírodní filosofie s ním také dospěla ke svému konci, když Sokrates zavedl zkoumání etiky. Zdá se však, že i Archelaos se zčásti zabýval etikou, protože filosofoval i o zákonech, dobru a spravedlnosti. Přesná data Archelaova života nejsou známa. Diogenés se téměř jistě mýlí, když tvrdí, že to byl Archelaos, kdo jako první přenesl spekulace o přírodě do Athén; tuto službu městu pravděpodobně prokázal Anaxagorás. Podobným způsobem je velmi pochybné i tvrzení, že přírodní filosofie s Archelaem skončila,1 poněvadž Leukippos - a tím 1 Toto tvrzení je nepochybně pouze příkladem vášně pro organizová- 492 spíše i Démokritos - působil pravděpodobně v pozdější době než Archelaos. Na druhé straně je tradice, že Archelaos byl žákem Anaxagory a učitelem Sokrata, příliš dobře doložena, než aby mohla být zpochybňována,2 takže nám poskytuje alespoň přibližnou dataci filosofova života. Archelaův význam spočívá převážně v těchto dvou pozoruhodných vazbách, poněvadž ve srovnání s jeho učitelem nebo žákem je jeho osobní příspěvek k filosofii velmi malý. Určitý zájem nicméně zasluhuje jako předznamenání cesty, na niž se vydali všichni či přinejmenším ti nejvýznamnější pozdní filosofové přírody ve svém hledání osobité kosmologie. Kosmologie a zóologie 514 Simplikios, In Arist. Phys. 27,23 (DK 60 A 5): και Αρχέλαος ό 'Αθηναίος, φ και Σωκράτη συγγεγονέναι φασί,ν Άναξαγόρου γενοµένω µαθητή, έν µέν τη γενέσει τοϋ κόσµου και τοις άλλοις πειράται τι φέρειν ίδιον, τάς αρχάς δέ τάς αύτάς άιτοδίδωσιν άσπερ Αναξαγόρας, ούτοι µέν ούν απείρους τω ττλήθει και άνοµογενείς τάς αρχάς λέγουσι, τάς όµοιοµερείας τιθέντες αρχάς... 515 Hippolytos, Ref. 1,9,1 (DK 60 Α 4): 'Αρχέλαος το µέν γένος Αθηναίος, υιός δέ 'Απολλοδώρου, ούτος έφη την µίξιν της ύλης οµοίως 'Αναξαγόρα τάς τε αρχάς ωσαύτως, οΰτος δέ τω νω ένυττάρχειν τι ευθέως µίγµα. (2) είναι <δ' > αρχήν της κινήσεως <τό> άττοκρίνεσθαι άττ' αλλήλων το θερµόν ní historie do „epoch". Sokrates uvedl „epochu etiky", což okamžitě muselo zastavit „epochu filosofie přírody". 2 Viz 514 a rovněž 513 DL 11,23 (DK 60 A 3):" Ιων δέ ό Χίος (viz str. 511, pozn. 9) και νέον όντα (sc. Σωκράτη ν) εις Σάµον σύν Άρχελάω άττοδηµήσαι. (Ión z Chiu říká, že když byl Sokrates mladý, odešel s Archelaem na Samos.) Srv. též Porfyrios, Hist. phil, zl. 12 Nauck2 (DK 60 A 3). 493 και το ψυχρόν, και τό µεν θερµόν κινεΐσθαι, το δε ψυχρόν ήβεµεΐν. τηκόµενον δε τό ύδωρ εις µέσον ρεΐν, έν φ και κατακαιόµενον αέρα γίνεσθαι και γήν, ών τό µεν άνω φέρεσθαι, τό δέ ΰφίστασθαι κάτω. (3) την µεν ούν γήν ήρεµεΐν και -γενέσθαι δια ταΰτα, κεΐσθαι δ' έν µέσω ουδέν µέρος ούσαν, ώς είττεϊν, τοΰ παντός. <τόν δ' αέρα κρατεΐν τοΰ ιταντός> [Roeper, Diels] έκδεδοµένον έκ της ττυρώσεως, άφ' σύ ττρώτον άττοκαιοµένου την των αστέρων είναι φύσιν, ών µέγιστον µεν ήλιον, δεύτερον δέ σελήνην, των δέ άλλων τά µεν έλάττω τά δέ µείζω. (4) έττικλιθήναι δέ τον ούρανόν φησι και ούτως τον ήλιον έττί της γης ιτοιήσαι φως και τόν τε αέρα ττοιήσαι διαφανή και την γήν ξηράν. λίµνην γαρ είναι τό ττρώτον, άτε κύκλω µεν ούσαν υψηλή ν, µέσον δέ κοίλην. ση µείον δέ φέρει τής κοιλότητος ότι ό ήλιος ούχ άµα ανατέλλει τε και δύεται ττάσιν, οιτερ έδει συµβαίνειν είττερ ην οµαλή. (5) ττερί δέ ζώων φησίν, ότι θερµαινόµενης τής γής τό ττρώτον έν τω κάτω µέρει, οττου τό θερµόν και τό ψυχρόν έµίσγετο άνεφαίνετο τά τε άλλα ζώα πολλά και οι άνθρωποι, άτταντα την αυτήν δίαιταν έχοντα έκ τής ιλύος τρεφόµενα (ην δέ όλιγοχρόνια), ύστερον δέ αύτοΐς ή έξ αλλήλων γένεσις συνέστη. (6) και διεκρίθησαν άνθρωττοι άττό τών άλλων και ηγεµόνας και νόµους και τέχνας και ττόλεις και τά άλλα συνέστησαν, νουν δέ λέγει ττάσιν έµφύεσθαι ζψοις οµοίως, χρήσθαι γάρ εκαστον και τών ζώων τφ νφ, το µεν βραδυτέρως, τό δέ ταχυτέρως. 514 Také Archelaos z Athén, žák Anaxagory, s nímž se stýkal i Sókratés, se pokouší zavést něco vlastního v kosmogonii a v jiných oblastech, ale uvádí tytéž základní principy jako Anaxagorás. Oba tedy říkají, že základní principy jsou neomezené počtem a různorodé a kladou jako principy homoiomerie... 515 Archelaos byl rodák z Athén a syn Apollodóra. O [prvotní] směsi látky se vyjadřoval stejně jako Anaxagorás a nejinak tomu bylo i s jeho základními principy. Tvrdil však, že určitá 494 směs byla v Mysli už od počátku. Počátkem pohybu prý bylo vzájemné oddělení tepla a chladu, přičemž teplo se pohybuje, zatímco chlad je v klidu.3 Když voda kapalní, plyne do středu, v němž se prostřednictvím rozpalování stává vzduchem a zemí, přičemž vzduch je unášen nahoru, zatímco země se usazuje dole. Z těchto důvodů tedy vznikla země a leží v klidu ve středu, jsouc takřka jen nicotnou částí vesmíru. <Vzduch>, který vzniká rozpálením, <ovládá vesmír>, a z jeho prvotního rozžhavení pochází přirozenost nebeských těles, z nichž je největší Slunce, Měsíc je druhý v pořadí, ostatní hvězdy jsou pak některé menší, některé větší. Tvrdí, že nebesa se naklonila takovým způsobem, že Slunce poskytlo Zemi světlo, vzduch učinilo průhledným a Zemi suchou. Původně prý totiž byla bažinou, která byla na obvodu vyvýšená a ve středu vydutá. Jako důkaz pro tuto vydutost uvádí to, že Slunce nevychází ani nezapadá pro všechny lidi stejně, což by se v případě, že by byla Země plochá, nutně muselo dít. Co se týče zvířat, tvrdí, že když se Země ve své dolní části, kde jsou teplo a chlad smíšeny, nejprve oteplovala, objevila se mnohá zvířata včetně lidí; ti všichni vedli tentýž způsob života a živili se z bahna, ale žili jen krátce, zatímco později se začali rodit jeden z druhého. Lidé se odlišili od ostatních zvířat a zřídili si vládce, zákony, řemesla, města a ostatní takové věci. Archelaos také říká, že Mysl je vrozena všem živočichům bez rozdílu. Všichni živočichové totiž užívají Mysli, třebaže jedni pomaleji, druzí rychleji. Tyto pasáže, které samozřejmě pocházejí z Theofrasta,4 působí dojmem, že Archelaos v četných bodech, z nichž některé jsou fundamentální, jiné představují jen povrchní podobnosti, převzal Anaxago- 3 Srv. jediný dochovaný zlomek z Archelaa, který uchovává Plútarchos, De prim. frig. 21,954f (DK 60 Β la): ή ψυχςότης δεσµός έστιν {„chlad je pouto"). 4 DL V,42 vypočítává mezi Theofrastovými spisy také Περί τών Αρχελάου α („O názorech Archelaových, jedna kniha"); srv. str. 14. 495 rův systém, který jen opatřil vlastními modifikacemi a úpravami. Nejzajímavější body jím revidované kosmologie jsou tyto: (1) Mysl. Zatímco v Anaxagorově systému nebyla Mysl „smíšena s ničím" a filosof odvozoval její sílu z její čistoty (viz 476), Arche laos ji podle všeho této čistoty zbavil (515, § I),5 a tím zřejmě zpros til i kreativní moci. (2) Prvotní substance. Ačkoli některé starověké autority uvádějí, že Archelaos pokládal za primární substanci vzduch (Epifanios do konce tvrdí, že si vybral zemi), nemůže být mnoho pochybností o tom, že úryvky 514 a 515 představují nejspolehlivější tradici, a že tedy Archelaos stejně jako Anaxagorás vycházel od „semen" či „homoiomerií". Avšak zatímco Anaxagorás učinil Mysl zdrojem po čátečního pohybu, a tím i příčinou oddělení „hustého, vlhkého, stu deného a temného" od „řídkého, teplého a suchého" (viz 489), Archelaos patrně předpokládal (třebaže doklady se rozcházejí, srv. DK 60 A 10 a A 18), že zjevně automatické oddělení teplého od stu deného je zároveň i příčinou pohybu (515, § 2). Tímto krokem, jímž přenesl odpovědnost Mysli na protiklady, Archelaos neobyčejně zvý raznil určitou tendenci u Anaxagory, kterou Platón silně kritizoval (viz str. 480, pozn. 19). (3) Čtyři světové masy. Způsob, jímž Archelaos v teorii vytvo řil čtyři světové masy z opozit, je dosti nejasný a velmi zvláštní. Voda se zdá být výsledkem „tání" či „kapalnění chladu" v interak ci s „teplem" (což snad znamená, že „chlad" pojímal jako led), a když následně přitekla do centra, byla „rozpálena" opět v interak ci s „teplem", takže vytvořila zemi a vzduch. Pohyblivost „tepla" (tj. ohně), nepohyblivost „chladu" (tj. snad ledu, z něhož pochází první voda a následně nejen stojící země, nýbrž i těkavý vzduch)6 5 Klíčová věta prvního paragrafu úryvku 515 je však formulována tak kuriózním způsobem (pokud je to však její skutečný význam), že Zeller navrhl čtení τφ νφ συνυιτάρχειν. 6 Srv. 516 DL II, 17 (DK 60 A 1): τηκόµενόν φησι τό ύδωρ ύπό ταΰ •θερµού, κοτθό µέν εις τό <κάτω δια τό> ττυρώδες συνίσταται, ττοιεΐν γήν κα·θό δέ περιρρεΐ, αέρα γεννάν. (Tvrdí, že voda se působením 496 a reakce mezi nimi se zdají být základním a - nakolik lze alespoň soudit - originálním rysem Archelaovy kosmogonie.7 Žádný zjevný motiv jeho úpravy Anaxagorova systému se nenabízí, snad jen s výjimkou snahy poskytnout Empedokleovým „elementům" důležitější místo. (4) Zóogonie. Archelaova zóogonie představuje nejspíše určitý odklon jak od zóogonie Anaxagorovy, ve které se semena snášejí k zemi spolu s deštěm (viz 506), tak od zóogonie Anaximandro-vy, ve které „živé bytosti vznikly z vlhka vysoušeného Sluncem" (viz 136). Závěr Obecně vzato, je těžké vyhnout se závěru, že Archelaos byl druhořadý myslitel, jehož poháněla touha revidovat Anaxagorův systém pomocí doplňků z nauk jeho nejslavnějších předchůdců, a to v tak velkém rozsahu, v jakém to jen bylo možné. Od Anaximandra si Archelaos vypůjčil kromě biologických teorií také prvotnost tepla a chladu; od Anaximena zjevně přejal nauku o zhušťování a zřeďování vzduchu (viz 140);8 od Empedoklea nejspíše převzal čtyři „elementy"; a po Anaxagorovi podědil téměř všechno ostatní včetně tepla zkapalňuje; nakolik se působením ohnivého prvku usazuje <dole>, vytváří zemi, zatímco teče-li dokola, vytváří vzduch). Dielsův doplněk (anebo nějaký jiný v podobném smyslu) se zdá být klíčový. 7 Tato teorie se v podrobnějším rozpracování objevuje v hippokratovském pojednání De victu, což je eklektický a velmi povrchní kvasifilosofický spis, jenž byl pravděpodobně sepsán na konci čtvrtého století př. Kr. 8 Srv. 517 Aetios, Plac. 1,3,6 (DK 60 A 7): 'Αρχέλαος ... αέρα άπειρον (sc. αρχήν έφη είναι), και τήν ιτερί αυτόν ττυκνότητα και µάνωσιν. -τούτων δε το µέν είναι ττΰρ το δ' ύδωρ. (Archelaos ... [říká, že základní princip je] nekonečný vzduch a jeho zhušťování a zřeďování. Důsledkem zřeďování je oheň, důsledkem zhušťování voda.) 497 řady detailních modifikací typu tvaru Země (515, § 4). Je proto sotva překvapivé, že výsledná syntéza postrádá větší důležitost a nevyvolává žádný mimořádný zájem.9 9 Kdyby bylo známo více Archelaových tezí o etice, možná by bylo třeba toto hodnocení zrevidovat. Téměř všechno, co se o nich dovídáme, je shrnuto v následující větě, která následuje velmi záhy po úryvku 512: 518 DL 11,16 (DK 60 A 1): και το δίκαιον είναι και το αίσχρόν σύ φύσει, αλλά νόµω. ([Tvrdil, že] spravedlivé a špatné neexistují přirozeně, nýbrž jen na základě konvence.) Toto je samozřejmě dobře známý sofistický názor, který mohl být Archelaovi docela dobře podsunut (snad proto, jak se domníval Zeller, že se vyjádřil asi v tom smyslu, že lidé byli nejprve bez zákonů či morálky a že těchto vymožeností dosáhli až v průběhu času - srv. 515, § 6) v pošetilé snaze vybavit Sokratova učitele nezbytným minimem učení o etice. 498 XIV MELISSOS ZE SAMU Život 519 Plútarchos, Pericles, 26 (DK 30 A 3): πλεύσαντος γαρ αυτού (se. Περικλέους) Μέλισσος ό 'Ιθαγενούς, άνήρ φιλόσοφος στρατηγών τότε της Σάµου, καταφρονήσας της όλιγότητος των νεών ή της απειρίας των στρατηγών, έπεισε τους πολίτας έπιθέσθαι τοις Άθηναίοις. και γενοµένης µάχης νικήσαντες οι Σάµιοι και πολλούς µέν αυτών άνδρας έλόντες πολλάς δέ ναΰς διαφθείραντες έχρώντο τη θαλασσή και παρετίθεντο τών αναγκαίων προς τόν πόλεµον όσα µη πρότερον ειχον. ύπό δέ τοΰ Μέλισσου και Περικλέα φησίν αυτόν 'Αριστοτέλης ήττηθήναι ναυµαχοΰντα πρότερον. 520 Plútarchos, Themist. 2 (DK 30 Α 3): καίτοι Στησίµβροτος Άναξαγόρου τε διακοΰσαι τόν Θεµιστοκλέα φησί και περί Μέλισσον σπουδάσαι τόν φυσικόν, ούκ ευ τών χρόνων άπτόµενος. Περικλεΐ γάρ, δς πολύ νεώτερος ήν Θεµιστοκλέους, Μέλισσος µέν άντεστρατήγει πολιορκοΰντι Σαµίους, 'Αναξαγόρας δέ συνδιέτριβε. 519 Když totiž Periklés vyplul, Ithagenův syn Melissos, filosof, který byl tehdy na Samu stratégem, pohlížel s pohrdáním na malý počet athénských lodí a na nezkušenost jejich velitelů a přesvědčil své spoluobčany, aby na Athéňany zaútočili. Následně se strhla bitva, kterou Samští vyhráli. Vzali do zajetí mnoho mužů a zničili mnoho lodí, takže ovládli moře a získali mnoho prostředků nutných k vedení války, které nikdy dříve neměli. 499 Aristotelés říká,1 že sám Periklés byl Melissem již předtím poražen v námořní bitvě. 520 Přesto Stésimbrotos tvrdí, že Themistoklés byl posluchačem Anaxagory a projevoval nadšený zájem o filosofa přírody Melissa. Jeho chronologie je však v tomto případě chybná. Protože proti Perikleovi, který byl mnohem mladší než Themistoklés, bojoval při obléhání Samu jako velitel nepřátelské strany Melissos, kdežto přátelské styky měl s Perikleem Anaxagorás. Úryvek 519 poskytuje jediné solidní informace o Melissově životě a o době, v níž působil. Bitva, ve které porazil athénskou flotilu, proběhla v r. 441 př. Kr., což bylo pravděpodobně i důvodem, proč Apollodóros situoval jeho akmé do 84. olympiády, tj. do let 444-441 (DL IX,24 = DK 30 A 1). Je pochopitelně myslitelné, že Melissos nebyl mladší než Anaxagorás (narozený r. 500), a Stésimbrotos měl možná k dispozici nějaký doklad, který podporoval jeho příběh o Themistokleových stycích s oběma uvedenými filosofy.2 Pokud by to tak bylo, Melissos si musel získat určitou proslulost uprostřed 60. let pátého století, do nichž bývá obvykle datována Themistokleova smrt. 1 Tj. ve ztracené Ústavě Samských. V tomto smyslu viz např. A. W. Gomme, A Historical Commentary on Thucydides, I, Oxford 1945, str. 37, pozn. 1 (autor však upozorňuje na to, že Stésimbrotos, sofista a pamfletista působící na konci pátého století, je nespolehlivý, viz str. 37-38). Plútarchos je nepochybně v právu, když v úryvku 520 namítá, že Themistoklés nemohl být jako mladík poslucha čem Anaxagory nebo Melissa. Avšak vzdor obtížím spjatým s chronologií Anaxagory (str. 454 výše) i Themistoklea (srv. A. W. Gomme, ad Thúkydidés, Hist. 1,138,4) by bylo unáhlené vyloučit možnost, že Themistoklés znal Anaxagoru a zajímal se o jeho filosofii. Snad se seznámil také s Me lissem během posledních let svého života v Magnesii na pobřeží Iónie. 2 500 Melissova kniha 521 Simplikios, In Arist. Phys. 70,16 (DK 30 A 4): ό Μέλισσος και τήν έττιγραφήν ούτως έιτοιήσατο τοΰ συγγράµµατος Περί φύσεως ή ιτερι τοΰ όντος. 522 Simplikios, In Arist. De caelo 557,10 (DK 30 A 4): και ει Περί φύσεως ή ττερϊ τοϋ όντος έττέγραψε Μέλισσος, δήλον ότι τήν φύσιν ένόµιζεν είναι το όν. 521 Melissos takto opatřil knihu názvem O přírodě neboli o jsouc nu. 522 A pokud Melissos nadepsal svou knihu O přírodě neboli o jsoucnu, je jasné, že přírodu považoval za jsoucno. Pramenem dochovaných zlomků Melissa (srv. 466), které všechny zachránil před zapomněním Simplikios, je zjevně jediná kniha. Její titul, který zmiňují úryvky 521 a 522, jako obvykle pravděpodobně nepochází od samotného autora.3 Melissos psal nepochybně po Parmenidovi, za jehož žáka byl pokládán (DL IX.24 = DK 30 A 1) a s jehož jménem byla jeho filosofie spojována již od Platóna (Tht. 180d) a Aristotela (např. Phys. 186a6, De caelo 298bl4). Skutečně bychom rádi věděli, zda byla Melissova kniha složena a dána do oběhu před uvedením děl jeho předsókratovských současníků, anebo až po nich. Jak ještě uvidíme, v úryvku 537 snad existují určitá znamení, že Melissos četl Anaxagoru i Empedoklea; na druhé straně jedno testimonium uvádí Leukippa jako Melissova žáka (Tzetzés, Chil. 11,980 = DK 67 A 5) a Aristotelovo obecné pojednání o motivech atomismu (545 níže) určitě představuje oporu 3 Někteří autoři občas poznamenávají, že Gorgiás nazval svůj vlastní spis O přírodě neboli o nejsoucnu, aby parodoval Melissův titul. Avšak zvyk dávat prozaickým pracem názvy se objevil až v epoše sofistů (viz např. E. Schmalzriedt, Περί φύσεως: zur Friihgeschichte der Buchtitel, Miinchen 1970), a proto se bezpečně můžeme dohadovat jen toho, že Gorgiás znal Melissovu knihu pod titulem, o němž referují úryvky 521 a 522. Srv. str. 133, pozn. 3. 501 pro myšlenku, že Leukippos byl ovlivněn Melissem minimálně v téže míře jako Zénónem.4 Melissova dedukce Parafrázi argumentace z Melissovy knihy uchovává jednak pseudoaristotelský spis O Melissovi, Xenofanovi a Gorgiovi (974al n. = DK 30 A 5), jednak Simplikios (In Arist. Phys. 103,13 n. = DK 1,268-270), jenž kuriózním způsobem podává její schematickou verzi, kterou na daném místě prezentuje jako Melissovu vlastní práci, třebaže o několik stran dále cituje autentické zlomky z toho, co Melissos o týchž tématech skutečně sám napsal. Tyto parafráze naznačují, že jeho argumentace byla vedena především prostřednictvím rigorózního vyvozování důsledků z jednoduchého předpokladu, že něco existuje.5 Toto svědectví potvrzují i skutečné zlomky, které máme k dispozici. 4 Význam Melissa jako filosofa bývá oproti Parmenidovi či Zénónovi pokládán často za daleko menší, protože už Aristotelés hodnotil jeho myš lení jako „hrubé" (Phys. I,2,186a8-10) a „poněkud postrádající přesnost" (Met. I,5,986b25-27). V nedávné době však Melissa energicky bránili G. Reale, Melisso - testimonianze e frammenti, a J. Barnes, The Presocratic Philosophers. 5 Autor De Xen. považuje toto tvrzení za pouhý nevyargumentovaný předpoklad: 523 pseudo-Aristotelés, MXG 974a2-3, 975a34-35 (DK 30 A 5): Άίδιον ειναί φησιν εί τι έστιν, εϊττερ µή ένδέχεσθαι γενέσΦαι µηδέν έκ µηδενός ... άλλα γαρ τοΰ µέν είναι τι ώς όντος και κειµένου διαλέγεται. (Říká, ie pokud něco existuje, je to věčné, poněvadž není možné, aby cokoli vznikalo z ničeho... Protože o tom, že něco je, hovoří jako o jsoucím a daném.) Simplikiova parafráze naproti tomu před stavuje Melissa tak, že pro tento předpoklad argumentuje: 524 Simplikios, In Arist. Phys. 103,18 (DK 1,268): εί µέν µηδέν έστι, ττερί τούτου τί αν λέγοιτο ώς όντος τινός; εί δε τι εστίν, ήτοι γινόµενόν έστιν ή αεί όν. (Pokud nic není, co by o tom mohlo být řečeno jako o něčem jsoucím? Pokud však existuje něco, pak buď vzniká, anebo existuje vždy.) Vzápětí následuje schematický náčrt argumentace uchované v úryvku 525. Někteří 502 (i) Nezrozené a nezničitelné 525 DK 30 Β 1 (Simplikios, In Arist. Phys. 162,24): άεί ην δ τι ην και άεί Ισται. ει γάρ έγένετο, άναγκαϊόν έστι ττρίν γενέσθαι είναι µηδέν ει τοίνυν µηδέν ήν, ούδαµά άν γένοιτο ουδέν έκ µηδενός. 525 Vždy bylo to, co bylo, a vždy to bude. Kdyby totiž vzniklo, nut ně by předtím, než vzniklo, nebylo nic. Kdyby však nebylo nic, žádným způsobem by nemohlo z ničeho vzniknout něco. Stejně jako Parmenidés i Melissos začíná svou dedukci vlastností, které plynou z existence, pomocí důkazu, že pokud něco existuje, nemůže to vznikat. Stejně jako Parmenidés i on argumentuje, že vznik vyžaduje předchozí neexistenci a že nic nemůže vznikat z něčeho, co neexistuje. A i Melissos ponechává na nás, abychom si odvodili izomorfní důkaz proti zániku. Parmenidés však poněkud nejasným způsobem došel k závěru, že to, co je, nikdy nebylo a nikdy nebude, nýbrž existuje ve věčné přítomnosti. Melissos tento závěr rozhodně odmítá: připouští temporální určení „bylo" a „bude" a připisuje tomu, co je, snáze srozumitelnou trvalou existenci. (ii) Neomezený rozsah 526 DK 30 Β 2 (Simplikios, In Arist. Phys. 29,22 a 109,20): δτε τοίνυν συκ έγένετο, έστι δέ, άεί ην και άεί εσται και αρχήν οϋκ έχει ουδέ τελεντήν, άλλ' άπειρον έστιν. ει µέν γάρ έγένετο, αρχήν άν είχεν (ήρξατο γάρ άν ττοτε γινόµενον) και τελεντήν (έτελεΰτησε γάρ άν ττοτε γινόµενον)· ότε δέ µήτε ήρξατο µήτε έτελεύτησεν, άεί τε ην και άεί odborníci (např. J. Burnet, Early Greek Philosophy, str. 321, pozn. 5, a G. Reále, Melisso - testimonianze eframmenti, str. 34-36 a 368-369) pokládají první větu úryvku 524 za první skutečný zlomek z Melissa, ale spíše bychom měli předpokládat, že v tomto případě je originálu blíže MXG, poněvadž to můžeme pozorovat i na jiných místech. 503 έστοα <καί> ούκ έχει αρχήν ουδέ τελευτήν ού γαρ άει είναι άνυστόν, ό τι µή ττάν έστι. 527 DK 30 Β 3 (Simplikios, InArist. Phys. 109,31): άλλ' ώσττερ έστιν άεί, οΰτω και το µέγεθος άττειρον άεί χρή είναι. 528 DK 30 Β 4 (Simplikios, In Arist. Phys. 110,3): αρχήν τε και τέλος έχον ουδέν ούτε άίδιον ούτε άπειρον έστιν. 526 Protože tedy nevzniklo, nýbrž je, bylo vždy a vždy bude, pak nemá začátek ani konec, nýbrž je neomezené. Kdyby totiž vzniklo, mělo by začátek (poněvadž by začalo vznikat v urči tém čase) i konec (poněvadž by skončilo se vznikáním v urči tém čase). Protože však nezačalo ani neskončilo, vždy bylo a vždy bude, nemá žádný začátek ani konec; to, co není zcela, totiž nemůže být vždy. 527 Avšak právě tak, jako je vždy, tak také musí být vždy svou veli kostí neomezené. 528 Nic, co má začátek i konec, není věčné ani neomezené. Melissos nyní vyvozuje, že pokud to, co je, postrádá začátek a konec, je v prostorovém rozsahu právě tak neomezené jako trvale existující. Zcela zřetelně zde zamýšlí dospět od parmenidovských premis k závěru, který naprosto protiřečí závěrům Pravdy: Parmenidův neprůhledný výklad hranic je opuštěn ve prospěch teze o nekonečném rozsahu. Naneštěstí je i Melissův vlastní argument v úryvku 526 špatně sledovatelný a temný. Někteří odborníci dokonce soudili, že zde chtěl argumentovat pouze ve prospěch neomezeného časového rozpětí. Ale Melissos užíval k vyjádření této myšlenky (527 a 528) slov άίδιον a άεί a úryvek 526 představuje příliš složitý argumentační blok, než aby směřoval pouze k závěru, jenž byl jednoduchým a přiměřeným způsobem vyvozen již v úryvku 525. Melissos zjevně předpokládal, že kdyby nějaká věc vznikla, musela by se jedna část toho, co vzniká v čase, objevit jako první a být (tudíž) jeho částí nejprve svým prostorovým postavením (např. jejím čelním okrajem), a jiná část, která následuje jako poslední v čase, by musela být poslední svým prostorovým postavením (např. jeho zadním okrajem). Jeho argument je pak následující: jelikož to, co je, 504 nemůže začínat nebo přestávat vznikat, nemůže mít žádné takové první a poslední části, a je proto co do rozsahu neomezené. Aristotelés byl chybnou logikou tohoto postupu zděšen6 (srv. Soph. elench. 5,167bl3, 6,168b35, 28,181a27 = DK 30 A 10). 529 Aristotelés, Phys. I,3,186al0 (DK 30 A 10): ότι µεν ούν παραλογίζεται Μέλισσος, δήλον οιεται γαρ είληφένοα, ει το γενόµενον έχει αρχήν άπαν, ότι και τό µή γενόµενον σύκ έχει. είτα και τοΰτο άτοπον, το παντός είναι αρχήν - τσΰ πράγµατος και µή τοΰ χρόνου, και γενέσεως µή της απλής άλλα και αλλοιώσεως, ώσπερ ούκ αθρόας γιγνοµένης µεταβολής. 529 Je zřejmé, že Melissos usuzuje chybně. Domníval se totiž, že může předpokládat, že má-li všechno, co vzniklo, začátek, pak to, co nevzniklo, začátek nemá. A absurdní je pak i názor, že všechno má začátek, a sice každá věc, nikoli [však] čas, a že má začátek nejen vznikání prosté, nýbrž i změna, jako kdyby změna nemohla probíhat naráz. 6 Někdy se objevuje názor, že Melissos podal i plauzibilnější argument, jímž se snažil dokázat neomezený rozsah: 530 Aristotelés, De gener. et corr. I,8,325al3 (DK 30 A 8): έκ µεν ούν τούτων τών λόγων ύπερβάντες την αίσ·θησιν και παριδόντες αυτήν ώς τφ λόγω δέον άκολσνθεΐν εν και άκίνητον τό πάν είναί φασι και άπειρον ένιοι· τό γαρ πέρας περαίνειν άν προς τό κενόν. (Ζ těchto argumentů tedy — překračujíce smyslové vnímání a ignorujíce je proto, že prý musí následovat rozumovou úvahu — vyvozují, že vesmír je jeden a nepohyblivý; někteří dodávají, že je také neomezený, protože jeho hranice by byla hranicí vůči prázdnu.) Avšak spis MXG ani Simplikiova parafráze tento argument nezmiňují, což je dosti obtížné smířit s úryvkem 531. Pravděpodobně tento argument nepochází od samotného Melissa, nýbrž Aristotelés ho asi odvodil z melissovského materiálu. 505 (iii) Jedno 531 DK 30 Β 6 (Simplikios, In Arist. De caelo 557,16): ει <άιτειρον> εϊη, εν είη άν· ει ·γά(> δύο εϊη, οϋκ αν δύναιτο άττειρα είναι, άλλ' έχοι αν ττείρατα ιτρός άλληλα. 531 Kdyby totiž [jsoucno] bylo <neomezené>, bylo by jedno. Kdy by totiž existovala dvě, nemohla by být neomezená, nýbrž by měla hranice vůči sobě navzájem. Melissos zde užívá taktiky, která je protikladem postupu, jehož využíval v úryvcích 525 a 526-528. Vyvozuje totiž parmenidovský závěr (tj. monismus) z premisy (jíž je neomezený rozsah), kterou Parmenidés odmítl (ačkoli samozřejmě neomezený rozsah je sám o sobě odvozen z Parmenidova odmítnutí vzniku). Úryvek 531 vyjadřuje vůbec nejvlivnější ze všech Melissových tvrzení. Je přirozené číst Parmenida v tom smyslu, že byl oddán myšlence, že pokud něco existuje, pak může existovat pouze tato jedna věc. Ale Parmenidés nenabídl pro své tvrzení žádný nahlédnutelný důkaz (viz str. 325 n. výše) a kromě toho něco takového určitě nepovažoval za svoje hlavní téma. Když tedy Platón a Aristotelés představovali monismus jako hlavní tezi eleatů (např. 327, 530 výše, Phys. 184b25 n., 186a4 n.), museli číst Parmenida přes Melissovy brýle. (iv) Homogenní 532 Pseudo-Aristotelés, MXG 974al2-14 (DK 30 A 5): έν δε όν όµοιον είναι πάντη· ει γαρ άνόµοιον, ττλείω όντα ούκ αν έτι έν είναι, άλλα ττολλά. 532 Protože je jedno, je všude stejné. Kdyby totiž bylo nestejné, obsahovalo by pluralitu a nebylo by už jedno, nýbrž mnohé. Slova, v nichž sám Melissos odvodil homogenitu z jedinečnosti, jsou ztracena (ze začátku úryvku 533 nicméně zcela jistě vyplývá, že takovou dedukci provedl). V tomto bodě byl nepochybně inspirován Parmenidovými verši z úryvku 297, třebaže do důkazu uvedl charakteristickou variaci, když vyvodil Parmenidovu premisu z jeho závěru. 506 (v) Nezměnitelné 533 DK 30 Β 7 (Simplikios, In Arist. Phys. 111,18): (1) ούτως ούν άίδιόν έστι και άπειρον και εν και όµοιον -πάν. (2) και ούτ' άν άττόλλύοι τι7 ούτε µείζον γίνοιτο ούτε µετακοσµέοιτο ούτε άλγεΐ ούτε άνιάται· ει γάρ τι τούτων ττάσχοι, ούκ άν έτι έν εϊη. ει γαρ έτεροιοΰται, ανάγκη το έόν µή όµοιον είναι, άλλα άιτόλλυσ-θαι το ιτρόσθεν έόν, το δε ούκ έόν γίνεσ-θαι. ει τοίνυν τριχϊ µιτ) µυρίοις έτεσιν έτεροϊον γίνοιτο, όλεΐται ττάν έν τω τταντϊ χρόνω. (3) άλλ' ουδέ µετακοσµηθήναι άνυστόν· ό γαρ κόσµος ό ττρόσθεν έών ούκ άττόλλυται ούτε ό µή έών γίνεται, ότε δε µήτε ττροσγίνεται µηδέν µήτε άττόλλυται µήτε έτεροιούται, ■πώς άν µετακοσµηθείη τι τών έόντων; ει µεν γάρ τι έγίνετο έτεροϊον, ήδη άν και µετακοσµηθείη. (4) ουδέ άλγεΐ.· ού γάρ άν ττάν είη άλγέον ού γάρ άν δύναιτο άει είναι χρήµα άλγέον ουδέ έχει ίσην δύναµιν τω ύγιεΐ· ούδ' άν όµοιον εϊη, ει άλγέοι· άττογινοµένου γάρ τευ άν άλγέοι ή ττροσγινοµένου, κούκ άν έτι όµοιον εϊη. (5) ούδ' άν το υγιές άλγήσαι δύναιτο- άττό γάρ άν όλοιτο [το υγιές και] το έόν, το δέ ούκ έόν γένοιτο. (6) και ττερΐ τοΰ άνιάσθαι ώυτός λόγος τω άλγέοντι. 533 Tímto způsobem je tedy věčné, neomezené, jediné a celé stejné. Nemůže nic ztrácet, nemůže se stávat větším, nemůže se měnit a nemůže ani trpět bolestí či zármutkem. Kdyby totiž něco z toho zakoušelo, nemohlo by už být jedno. Jestliže se totiž mění, pak jsoucno nutně není stejné, nýbrž zaniká dřívější jsoucno a vzniká nejsoucno. Vpravdě kdyby se změnilo během desetitisíce let o jediný vlas, zaniklo by celé v celém čase. Není však ani možné, aby mohlo být změněno jeho uspořádání. Neboť řád (kosmos), který existoval dříve, nezaniká, a nevzniká ani řád, který neexistuje. Protože pak nic nepřibývá, nic nezaniká a nic se nemění, jak by mohla kterákoli ze jsoucích věcí změnit 7 άττολλύοι, τι Covotti: άττόλοιτο Simplicius F, άττόλλοιτο Ε. 507 své uspořádání? Kdyby se totiž nějaká věc změnila, změnilo by se i uspořádání [celku]. [Jsoucno] ani netrpí bolestí. Neboť by nebylo celé pociťujíc bolest; jako věc pociťující bolest by totiž nemohlo být věčně; ani nemá stejnou moc jako něco zdravého. Kdyby trpělo bolestí, nebylo by ani stejné. Bolest by totiž zakoušelo pod vlivem něčeho ubývajícího nebo přibývajícího, a tak už by nemohlo být stejné. Ani zdravé by nemohlo trpět bolestí, poněvadž jsoucí by zaniklo a nejsoucí vzniklo. A ohledně zármutku lze uplatnit tentýž argument jako při výkladu o bolesti. Tento dlouhý výtah obsahuje zajímavé argumenty. Některé z nich spočívají na úvahách o homogenitě, jiné spoléhají na základní argument z úryvku 523, který útočí proti vzniku a zániku, další zavádějí zcela nové náměty pro myšlení jako například pozorování, že to, co trpí bolestí, nemá tutéž moc jako to, co je zdravé. Tento příklad je podivný a ve skutečnosti patří do skupiny argumentů, které jsou málo srozumitelné. Proč by se měl Melissos tolik zajímat o to, aby popřel, že jsoucno trpí bolestí a zármutkem? Neměl přitom na mysli nějaký zvláštní filosofický cíl, který jeho první čtenáři byli s to rozpoznat jako nějakou známou nauku, zatímco my už toho schopni nejsme? Jsou jeho popření protějškem pozitivní víry (snad odvozené z Xenofana) v božskost reality? Snad chtěl Melissos spíše zdůraznit dokonalost jsoucna, pomocí termínů, které co nejvýmluvněji a nejostřeji ukazují na jeho odlišnost od oduševnělých jsoucen, v něž věří obyčejní smrtelníci a o nichž se domnívají, že jimi sami jsou. Jeho argumenty tudíž mohly být inspirovány Xenofanem (166-169), ale přesto nebylo jejich účelem přivést nás k tomu, abychom považovali realitu za cítící nebo inteligentní (oproti 170-172). (vi) Nehybnost 534 DK 30 Β 7 (Simplikios, In Arist. Phys. 112,68): (7) ουδέ κενεόν έστιν ουδέν το γαρ κενεόν ουδέν έστιν ούκ αν ούν είη τό 8 Simplikios cituje úryvek 534 v návaznosti na úryvek 533, ale uvádí 508 γε µηδέν, ουδέ κινείται- ύιτοχωρήσαι γάρ ούκ έχει ούδαµή, άλλα πλέων εστίν, ει µεν γάρ κενεόν ή ν, ύττεχώρει άν εις το κενόν κενοΰ δε µή έόντος ούκ έχει οκχι υποχωρήσει. (8) ττυκνόν δε και άραιόν ούκ άν είη. το γαρ άραιόν ούκ άνυστόν πλέων είναι οµοίως τω πυκνφ. άλλ' ήδη το άραιόν γε κενεώτερον γίνεται τού πυκνοΰ. (9) κρίσιν δέ ταύτην χρή ποιήσασθαι τού πλέω και τοΰ µή πλέω· ει µεν ούν χωρεί τι ή είσδέχεται, ού πλέων ει δέ µήτε χωρεί µήτε είσδέχεται, πλέων. (10) ανάγκη τοίνυν πλέων είναι, ει κενόν µή έστιν. ει τοίνυν πλέων εστίν, ού κινείται. 534 [Jsoucno] není nijak prázdné, poněvadž prázdno je nic. Nic tedy zajisté nemůže existovat. Ani se nepohybuje. Nemůže totiž v žádném směru ustoupit, nýbrž je plné. Protože kdyby existovalo prázdno, mohlo by ustoupit do prázdna; ale protože prázdno neexistuje, nemá kam ustoupit. [Jsoucno] nemůže být též husté ani řídké, ježto řídké nemůže být stejně plné jako husté, nýbrž vzniká již jako prázdnější než husté. Je však třeba provést rozlišení mezi plným a neplným: pokud obsahuje jinou věc nebo ji přijímá do sebe, není plné, kdežto neobsahuje-li ji ani ji nepřijímá, plné je. Pokud tedy neexistuje prázdno, musí být [jsoucno] plné. A pokud je plné, nepohybuje se. Argument uvedený v úryvku 534 je Melissovým největším úspěchem. V těchto řádcích nejen neobyčejně vylepšuje Parmenidovy temné poznámky o změně a pohybu (298), ale vytváří9 jednu z klav této pasáži téma, které v úvodu k úryvku 533 nezmiňuje. Ať už tedy byl, či nebyl ztracen nějaký myšlenkový pochod mezi oběma pasážemi, je správné pojednat o úryvku 534 jako o zvláštní sekci argumentace. 9 Pokud by ovšem autorství této představy nemělo být připsáno obskurnímu filosofovi jménem Xúthos: 535 Aristotelés, Phys. IV,9,216b22 {DK 33 A 1): είσΐ δέ τίνες οϊ διά τοΰ µανσϋ καί ιτυκνοϋ οϊονται φανερόν είναι ότι έστι κενόν, ει µέν γαρ µή έστι µανόν και πυκνόν, ουδέ συνιέναι καί πιλείσθαι οίον τε. ει δέ τοΰτο µή είη, ή όλως 509 sických představ řeckého přírodně filosofického myšlení: prázdno je předpokladem pohybu. Tuto představu si společně s myšlenkou (která byla snad Melissovým vlastním nápadem), že prázdnota je totožná s nicotou,10 vypůjčil Leukippos a učinil z ní jeden ze základů systému své filosofie přírody. Melissos nepochybně mínil, že jeho tvrzení, že to, co je ničím, neexistuje, je tvrzení nevyvratitelné, ale atomisté byli připraveni prosadit paradoxní tezi, že, to, co je, není více jsoucí, než to, co není (555), čímž obrátili odmítnutí možnosti pohybu v úryvku 534 v nečekaně pozitivní důsledek. κίνησις ούκ έσται ή κυµάνει το όλον, ώσιτερ έφη Ξούθος. (Existují určití autoři, kteří se domnívají, že kvůli existenci řídkosti a hustoty je zjevné, že existuje prázdno. Jestliže totiž řídkost a hustota neexistují, nemůže se nic ani stahovat a stlačovat. Avšak pokud by k tomu nedocházelo, nemohl by existovat buď vůbec žádný pohyb, anebo by se vesmír vzdouval jako moře, jak říkal Xúthos.) Tento Xúthos, jehož Simplikios (ad loc, In Arist. Phys. 683,24) pokládal za pythagorejce, by mohl být totožný s Xúthem, který byl otcem Ióna z Chiu (Harpokration, 5.v. "Ιων, DK 36 A 1; srv. str. 284 výše). Pokud by tomu bylo tak, působil by Xúthos na počátku pátého století (Suda, s.v. "Ιων Χίος = DK 36 A 3, datuje Iónovu první tragédii do 82. olympiády čili do let 452-449 př. Kr.). V Xúthově spekulaci o vzdouvání vesmíru je svůdné spatřovat odpověď Parmenidovi: pokud je realita konečná a plná, potom dokonce i v případě, že nemůže existovat v pravém slova smyslu (tj. žádná změna pozice v rámci hranic nebo napříč jimi), může jsoucno stále ještě expandovat a posouvat své hranice. Melissos samozřejmě tomuto zvláštnímu způsobu námitky nepodléhá. 10 Avšak Anaxagorás již pravděpodobně rozlišil pojem prázdna od pojmu vzduchu (srv. 470 výše) a Empedoklés využil slova κένεον, „prázdno", pravděpodobně již před Melissem, a to způsobem, který implikuje rozpoznání rozdílu: 536 Empedoklés, DK 31 Β 13 (Aetios, Plac. 1,18,2): ουδέ τι τσΟ παντός κενεόν ττέλει ουδέ ττερισσόν. (Ani není nic z veškerenstva prázdné ani nadbytečné.) 510 Vyvrácení zdravého rozumu 537 DK 30 Β 8 (Simplikios, In Aríst. De caelo 558,21): µέγιστον µεν οΰν ση µείον ούτος ό λόγος, ότι εν µόνον έστιν άτάρ και τάδε σηµεία, ει γάρ ήν ττολλά, τοιαύτα χρή αυτά είναι οίον ττερ έγώ φηµι το εν είναι, ει γαρ έστι γή καί ύδωρ και άήρ και ττΰρ καί σίδηρος και χρυσός, καί τό µεν ζώον τό δέ τεθνηκός, καί µέλαν καί λευκόν καί τά άλλα όσα φασίν οι άνθρωποι είναι αληθή, ει δη ταΰτα έστι, καί ήµεΐς ορθώς όρώµεν καί άκοΰοµεν, είναι χρή έκαστον τοιούτον οίον ττερ τό πρώτον έδοξεν ήµΐν, καί µη µεταττίτττειν µηδέ γίνεσθαι έτεροΐον, άλλα άεί είναι έκαστον οίον ττέρ έστιν. νΰν δέ φαµεν ορθώς όράν καί άκούειν καί συνιέναι· δοκεΐ δέ ήµΐν τό τε θερµόν ψυχρόν yLveaθαι καί τό ψυχρόν θερµόν καί τό σκληρόν µαλθακόν καί τό µαλθακόν σκληρόν καί τό ζώον άιτο-θνήσκειν καί έκ µη ζώντος γίνεσθαι, καί ταϋτα ττάντα έτεροιοΰσθαι, καί δ τι ήν τε καί 6 νΰν ουδέν όµοϊον είναι, άλλ' ό τε σίδηρος σκληρός έών τω δακτύλω κατατρίβεσθαι όµουρέων [Bergk Diels; όµοϋ ^έων MSS], καί χρυσός καί λίθος καί άλλο ό τι ίσχυρόν δοκεϊ είναι ττάν," έξ ΰδατός τε γη καί λίθος γίνεσθαι. οϋ τοίνυν ταΰτα άλλήλοις οµολογεί, φαµένοις γαρ είναι ττολλά καί άίδια καί είδη τε καί ίσχύν έχοντα, πάντα έτεροιοΰσθαι ήµίν δοκεΐ καί µεταττίιττειν έκ τοΰ εκάστοτε όρωµένου. δήλον τοίνυν, δτι ουκ ορθώς έωρώµεν ουδέ εκείνα ττολλά ορθώς δοκεϊ είναι· ου γάρ άν µετέττιτττεν, ει αληθή ήν άλλ' ήν οΐόν ττερ έδόκει έκαστον τοιοΰτον. τοΰ γάρ έόντος αληθινού κρεΐσσον ουδέν, ήν δέ µεταττέστ), τό µεν έόν άττώλετο, τό δέ ουκ εόν γέγονεν. οϋτως ούν, ει ττολλά εϊη, τοιαύτα χρή είναι οίον ττερ τό εν. 11 V rukopisech pak následují slova ώστε συµβαίνει µήτε όράν µέτε τά όντα γινώσκειν, která Karsten klade za γίνεσθαι, ale J. Barnes (The Presocratic Philosophers, I, str. 340, pozn. 3) je správně vypouští jako glosu opisovače. 511 537 Tento argument je tedy největším důkazem, že existuje pouze jedno, i když důkazem toho jsou i následující argumenty. Kdyby byly mnohé věci, musely by být takové, jaké je, jak alespoň já tvrdím, jedno. Jestliže totiž existují země a voda, vzduch a oheň, železo a zlato, věci živé a mrtvé, bílé a černé a všechny ostatní, o kterých lidé říkají, že jsou skutečné, a jestliže tyto věci tedy jsou a my je vidíme a slyšíme správně, pak každá z nich musí být taková, jak se nám prvně zdála, a nemůže se měnit nebo stávat jinou, nýbrž musí být stále taková, jaká právě je. Tvrdíme nyní, že správně vidíme, slyšíme a chápeme, avšak přesto se nám zdá, že teplé se stává studeným a studené teplým, že tvrdé se stává měkkým a měkké tvrdým, že živé umírá a vzniká z neživého, že všechny tyto věci se mění a že to, co bylo, a to, co je nyní, si není nijak podobné. Zdá se nám, že železo, které je tvrdé, se otírá dotykem prstu, a že stejně je tomu se zlatem, kamenem a vším, co vypadá jako pevné. A zdá se nám rovněž, že země a kámen vznikají z vody. Tyto věci ale spolu navzájem nesouhlasí. Řekli jsme totiž, že je mnoho trvalých věcí, které mají tvary a pevnost, ale přece se nám z toho, co pokaždé vidíme, zdá, že se všechny tyto věci stávají jinými a mění se. Z toho je pak jasné, že nevidíme správně ani v nejmenším a že se nám zdá nesprávně, že ony věci jsou mnohé. Kdyby totiž byly skutečné, neměnily by se, nýbrž každá věc by byla právě taková, jakou se jevila. Nic totiž není mocnější než opravdové jsoucno. Kdyby se však měnilo, jsoucno by zanikalo a vznikalo by nejsoucno. Takto tedy, kdyby existovaly mnohé věci, musely by být právě takové jako jedno. Tento obratný útok na spolehlivost smyslů se zaměřuje hlavně proti základním předpokladům, o které všichni lidé opírají své pojetí reality. Tímtéž způsobem obecně kritizovali lidská mínění rovněž Parmenidés a Zénón.12 Strategie argumentu je jednoduchá, ale inteligentní: 12 Melissův katalog nicméně asi prozrazuje obeznámenost jak s Empedokleovým dílem (filosof nejspíše zná kanonický seznam čtyř prvků, který pravděpodobně pochází od Empedoklea), tak zejména s prací Ana- 512 pokud lidé věří, že věci, které Melissos vypočítává ve svém výčtu, jsou reálné, dělají tak proto, že věří ve spolehlivost svých smyslů; jestliže však přijmou argument z úryvku 533, že nic reálného se nemůže měnit, pak jsou vehnáni do kontradikce. Naše smysly nás totiž přivádějí i k víře, že věci uváděné ve výčtu se mění. V důsledku toho nás úryvek 533 nutí opustit počáteční předpoklad, že naše smysly jsou spolehlivé. Takto také ztrácíme důvod věřit v mnohost toho typu, který nám naše smysly odhalují. Kdyby mnohost existovala, její složky by musely být věcmi téhož druhu, do něhož Melissos řadil jedno, tj. nepodléhající změně, nezrozené a nezničitelné. Tento závěr, který Melissos koncipoval jako reductio ad absurdum víry v mnohost věcí, přijali atomisté a učinili z něj další fundamentální tezi svého systému. Netělesné 538 Simplikios, In Arist. Phys. 109,34 a 87,6 (DK 30 Β 9): ότι γαρ άσώµατον είναι βοΰλεται το όν, έδήλωσεν είττών (Β 9) ει µεν ουν είη, δει αυτό εν είναι- εν δ' έόν δει αυτό σώµα µή έχειν. ει δε εχοι πάχος, έχοι άν µόρια, και ούκέτι έν είη. 538 Že chce, aby to, co existuje, bylo netělesné, objasňuje těmito slovy (B 9): „Jestliže by tedy existovalo, muselo by být jedno. A pokud by bylo jedním, nesmělo by mít žádné tělo. Kdyby však mělo masivnost, mělo by části a nebylo by už jedno." Úryvek 538 představuje hluboce problematický text. Simplikios ho cituje, aby ukázal, že podle Melissova názoru je realita netělesná. Avšak tento důkaz zcela jasně netvoří součást dedukce z úryvku 525 n. (není znám autorovi spisu MXG a neobjevuje se ani v Simplikiově parafrázi). Je také přirozené číst úryvek 534 v tom smyslu, že přisuzuje realitě masivnost, poněvadž Melissos zde tvrdí, že jsoucno xagory (k výčtu substancí a opozit srv. 485, k výběru opozit černé a bílé srv. 487). 513 je plné, takže nemůže připustit pohyb čehokoli v něm anebo do něj. V důsledku toho je svůdné předpokládat, že úryvek 538 buď vůbec nepředstavuje autentický Melissův text,13 anebo patří k polemické části jeho knihy, kterou již představoval úryvek 537. Melissos snad po úryvku 537 pokračoval v argumentaci, že každý člen takových typů mnohosti, na které lidé obvykle věří, musí být jediný - a proto (tak 538) i netělesný, což je opakem obvyklé víry.14 Avšak v tomto případě je těžké nahlédnout, jak jeho reductio stejným způsobem nepoškozuje i jeho vlastní pojetí skutečnosti, která je při nekonečném rozšiřování jediná, ale plná. Závěr Melissos nebyl žádný velký a originální metafyzik jako Parmenidés, ani brilantní představitel paradoxu jako Zénón. Jeho argumentace však byla vynalézavá a jeho vyvození vlastností reality je obecně mnohem jasnější než vyvození Parmenidovo. Byla to hlavně jeho verze eleatského učení, na kterou odpovídali atomisté a která určila podobu Platónovy a Aristotelovy prezentace eleatů. 13 Simplikios zde možná čerpá z nějakého výběru eleatských textů (to by vysvětlilo jeho zmatek ohledně statutu parafráze v 103,13 n.), a proto mohl omylem připsat Melissovi zlomek ze Zénóna: je totiž třeba vzít v úvahu Zénónovo užití termínu ττάχος, „masivnost" či „hustota" v úryv ku 316; za zmínku stojí i to, jak pěkně by úryvek 538 podporovat argu ment, jehož je zapotřebí v první větvi úryvku 316. 14 Simplikios mohl pak být zmaten obsahem Melissovy poznámky, právě jako se mu to stalo v případě úvahy o Zénónovi, o kterém pojednává v úryvcích 330-331. 514 XV ATOMISTÉ: LEUKIPPOS Z MILÉTU A DÉMOKRITOS Z ABDÉR Příspěvky jednotlivců a časové zařazení 539 Simplikios, In Arist. Phys. 28,4 = Theofrastos, Phys. op. (DK 28 A 8): Λεύκιττιτος δέ ό Έλεάτης ή Μιλήσιος (άµφοτέρως •γαρ λέ7ετοα ττερί αύτοΰ), κοινωνήσας Παρµενίδη της φι λοσοφίας, οΰ την αυτήν έβάδισε Παρµενίδη και Βενοφάνει ττερί των όντων όδόν, αλλ' ώς δοκεϊ την έναντίαν. 540 DL Χ, 13 (DK 67 Α 2): τοϋτον (se. Έτάκσυρον) Άττολλόδωρος έν Χρονικούς Ναυσιφάνους άκοΰσαί φησι και Πραξιφάνους· αυτός δε ού φησιν, άλλ' έαυτοΰ έν τη ττρός Εύρΰλοχον έττιστολη. άλλ' ουδέ Λεύκιττττόν τίνα γεγενήσθαί φησι φιλόσοφον ούτε αυτός οντε Έρµαρχος, δν ένιοί φασι (και Άττολλόδωρος ό Επικούρειος) διδάσκαλον ∆ηµοκρί του 7εΎενηΠ°"&αι541 Cicero, Acad. pr. 11,37,118 (DK 67 A 8 a 11): Leucippus ple num et inane; Democritus huic in hoc similis, uberior in ceteris. 542 DL IX,34 (DK 67 A 4): ∆ηµόκριτος Ήγησιστράτου, οι δέ Άθηνοκρίτου, τινές ∆αµασίττττου, 'Αβδηρίτης ή, ώς ένιοι, Μιλήσιος. ... ύστερον δέ Λευκίττττω τταρέβαλε και Αναξα γόρα κατά τινας, ζτεσιν ων αύτοΰ νεώτερος τετταράκοντα ... (41) γέγονε δέ τοις χρόνοις, ώς αυτός φησιν έν τω 515 Μικρώ διακοσµώ, νέος κατά ττρεσβύτην Άναξαγόραν, έτεσι αύτοΰ νεώτερος τετταράκοντα. συντετάχ·σαι δε φησι τον Μικρόν διάκοσµον έτεσιν ύστερον της Ιλίου αλώσεως τριάκοντα και έτττακοσίοις. γεγόνοι δ' άν, ώς µεν Άττολλόδωρος έν Χρονικοΐς, κατά την όγδοηκοστήν όλυµττιάδα [460—457 př. Kr.], ώς δέ Θρασύλος, έν τω έττιγραφοµένω Τά ττρό της αναγνώσεως των ∆ηµοκρίτου βιβλίων, κατά το τρίτον έτος της εβδόµης και εβδοµηκοστής Ολυµπιάδος [470/469], ένιαυτω, φησί, πρεσβύτερος ων Σωκράτους. 539 Leukippos z Eleje nebo z Milétu (neboť obojí se o něm říká) se ve filosofii nejprve spojil s Parmenidem, nevydal se však ve svém výkladu jsoucna stejnou cestou jako Parmenidés a Xenofanés, nýbrž, jak se zdá, opačnou. 540 Apollodóros v Kronice říká, že Epikúros byl posluchačem Nausifana a Praxifana, ale Epikúros sám to popírá a v Listě Eurylochovi tvrdí, že byl svým vlastním posluchačem. A Epikúros i Hermarchos také tvrdí, že neexistoval žádný filosof Leukip pos, o němž někteří (včetně epikúrejce Apollodóra) říkají, že byl učitelem Démokrita. 541 Leukippos [považoval za zaklaní prvky] plno a prázdno; Dé mokritos mu byl v tomto ohledu podobný, ale v ostatních ohle dech byly jeho názory rozvinutější. 542 Démokritos, syn Hégésistratův, podle některých Athénokritův, podle jiných Damasippův, Abdéřan nebo, jak tvrdí někteří, Miléťan. ... později navázal kontakty s Leukippem a podle někte rých také s Anaxagorou, oproti němuž byl o čtyřicet let mlad ší... (41) Jeho mládí, jak sám říká v Malém uspořádání světa, spadalo do doby, kdy byl Anaxagorás už starý muž, ve srovnání s nímž byl on sám o čtyřicet let mladší. Malé uspořádání světa sepsal podle svého vlastního tvrzení v roce 730 po dobytí Tróje. Jeho narození by spadalo do osmdesáté olympiády (460-457 př. Kr.), jak uvádí Apollodóros v Kronice; nebo do třetího roku sedmasedmdesáté olympiády (470/469), jak uvádí Thrasylos v knize nazvané Úvod do četby Démokritových spisů, takže by byl, jak Thrasylos říká, o rok starší než Sokrates. 516 O Leukippovi se obecně soudilo, že svou teorii atomů vypracoval jako odpověď na eleatský elenchos: viz Aristotelés v úryvku 545 níže. Pozdější prameny dokonce předpokládaly, že byl sám eleatem; podle Diogena Laertia (IX,30 = DK 67 A 1) byl žákem Zénóna. Tomu však nemusíme věřit: Aristotelés se o ničem takovém nezmiňuje a jde o typ tvrzení, jaké mohlo velmi dobře pocházet od Sótiona a pozdějších autorů nástupnictví. Jako alternativní místo narození je udáván Milétos; apriorní důvody pro to nejsou silné, ačkoli Leukippos zjevně obnovil některé milétské astronomické teorie; může to proto být i pravda. Je samozřejmě možné, že navštívil Eleu, ale elejské nauky byly známy v Athénách a Melissos, proti němuž se asi Leukippos hlavně obracel (srv. str. 510 nn., 523-526), byl Ión. V každém případě je toho o Leukippovi známo podivuhodně málo a podle úryvku 540 se zdá, že Epikúros a Hermarchos dokonce popírali samotnou jeho existenci. Ale Epikúros si dává záležet na tom, aby ukázal svou vlastní originalitu; podle Burnetova návrhu (Early Greek Philosophy, str. 330, pozn. 2) neřekl Epikúros nic víc než cosi jako Λεύκιτπτον σύδ" ει γέγονεν οίδα ve významu „Leukippos podle mě nestojí za řeč". Jako alternativu lze navrhnout, že důraz mohl spočívat na slově φιλόσοφον: neexistoval žádný filosof Leukippos (tj. Leukippos nebyl žádný filosof). Démokritos byl na rozdíl od Leukippa předmětem množství anekdot tradovaných antickými spisovateli (viz např. DL IX.34 nn. = DK 68 A 1; výběr níže, str. 521, pozn. 3). Nezůstává však o nic méně nezřetelnou postavou: historky o něm jsou pouhé smyšlenky. Jisti si můžeme být jen tím, že pocházel z Abdér, města svého staršího současníka Prótagory, a že se skutečně připojil k Leukippovi. Z úryvku 545 je jasné, že Aristotelés pokládal za zakladatele atomismu Leukippa, a tento názor přijímá i Theofrastos (v pokračování úryvku 539 ze Simplikia, In Arist. Phys. 28,7 nn.). Mnohem obtížnější je stanovit, v čem spočíval Démokritův příspěvek k této teorii. Když o ní referuje Aristotelés, píše obvykle prostě „Leukippos a Démokritos", a když se u pozdějších doxografů určité pasáže vztahují pouze k jednomu z obou filosofuje většinou nebezpečné činit z toho závěr, že daná nauka představuje jeho vlastní specifikum.1 Máme však doklady o tom, že Démokritos se zvláště intenzivně zabýval epistemologickými základy atomismu; a není pochyb o tom, že odpovídal za vypracování mnoha jeho detailních aplikací, např. v teorii 517 vnímání, kterou Theofrastos předkládá jako jeho vlastní beze zmínky o Leukippovi (De sensu, 49 nn. = DK 68 A 135). Kromě toho, jak vyplývá z Cicerona (541), Démokritos psal o širokém spektru témat, jež Leukippos pravděpodobně ponechal nedotčena (srv. str. 520 n. níže), a v této pestrosti svých zájmů se projevoval jako typický představitel sofistického věku. Leukippova životní data sama o sobě nejsou známa, odhlédneme-li od takových dohadů, jako že byl Zénónovým žákem. Démokritos však zjevně poskytl klíč ke svému vlastnímu časovému zařazení v díle nazvaném Malé uspořádání světa: byl zhruba o čtyřicet let mladší než Anaxagorás. To souhlasí lépe s Apollodórovou datací v úryvku 542 (narozen 460-457 př. Kr.) než s datací Thrasylovou, která posouvá Démokritovo narození o nějakých deset let dozadu. V každém případě kdyby Démokritos přijímal r. 1184 př. Kr. za rok dobytí Tróje (jednoduše proto, že eratosthenovský letopočet byl nejrozšířenější z řady možných dat), bylo by datum sepsání Malého uspořádání světa (k tomuto spisu viz následující oddíl), totiž r. 454, příliš rané. Pravděpodobné je, že bylo sepsáno po r. 430. Leukippos byl pravděpodobně o něco starší a jeho akmé (tj. sepsání Velkého uspořádání světa) lze situovat zhruba do let 440-435. Možný terminus ante quem představuje Theofrastovo tvrzení (598), že Diogenés z Apollónie odvodil některé své myšlenky z Leukippa; neboť Diogena parodoval Aristofanés ve svých Oblacích již r. 423 př. Kr. (614). Spisy 543 DL IX,45 (DK 68 A 33): τα δε βιβλία αύτοϋ (se. ∆ηµοκρίτου) και Θρασύλος άναγέγραφε κατά τάξιν ούτως ώσττερεϊ και τά Πλάτωνος κατά τετραλογίαν. (46) έστι δε 1 Pokus o rozlišení názorů obou myslitelů, který podnikl C. Bailey v knize The Greek Atomists and Epicurus, nenalezl velkou podporu. Ke kritice viz W. K. C. Guthrie, HGPh II, str. 382, pozn. 2; D. Furley, Two Studies in the Greek Atomists, str. 94-95; M. C. Stokes, One and Many in Presocratic Philosophy, str. 334, pozn. 15; 335, pozn. 20. 518 ηθικά µεν τάδε· ... φυσικά δε τάδε- [tetralogie III] Μέγας διάκοσµος (6ν οι ττερί Θεόφραστον Λευκίττττου φασίν είναι), Μικρός διάκοσµος, Κοσµογραφίη, Περί των ττλανητών... 543 Thrasylos řadí Démokritovy knihy do tetralogií podobně jako knihy Platónovy. Knihy o etice jsou tyto: ... Knihy o přírodě jsou následující: [III. tetralogie] Velké uspořádání světa (jehož autorství Theofrastovi následovníci připisují Leukippovi), Malé uspořádání světa, Kosmografie a O planetách... Je pravda, že Velké uspořádání světa se obvykle připisuje Démokritovi, protože to byl on, kdo atomistickou nauku rozpracoval a kdo byl vedle Epikúra jejím hlavním exponentem. Epikúros sám by je pravděpodobně považoval za Démokritovo dílo. Ale Theofrastův názor v úryvku 543 má velkou váhu: Aristotelés pocházel z Thrákie a jak on sám, tak jeho žák Theofrastos věnovali Démokritovi samostatné spisy. Byli si zjevně vědomi rozdílu mezi Leukippem a Démokritem a je přirozené, že v době, kdy tento rozdíl upadl v zapomnění, byla všechna raná atomistická díla připisována Démokritovi. Můžeme proto předběžně přijmout Theofrastův názor, že Leukippos napsal Velké a Démokritos Malé uspořádání světa,2 a případně jej modifikovat v tom smyslu, že Velké uspořádání světa představovalo kompendium Leukippova kosmologického díla s dalšími, pozdějšími atomistickými dodatky. Leukippovi se připisuje ještě jedno jiné dílo, totiž spis O mysli: citace z něho u Aetia (569) pochází výslovně z tohoto díla, které však může představovat část Velkého uspořádání světa. Obsah zlomku tomuto dílu jistě nebyl cizí a mohl tvořit součást útoku proti pojmu mysli u Anaxagory. 2 Zdá se pravděpodobné, že toto dílo obsahovalo popis původu civilizace a kultury a že část popisu u Diodóra Sicilského (DK 68 Β 5) je odvozena z Démokrita prostřednictvím Hekataia z Abdér (viz G. Vlastos, AJP 67, 1946, str. 51 nn.). Diodóros však v tomto oddílu jistě čerpal z většího množství iónských pramenů a lze připustit, že výklad o kosmogonii, jejž podává v Bibl. hist. 1,7, není primárně atomistický. 519 Démokritos naproti tomu musel být jedním z nejplodnějších starověkých autorů vůbec. Thrasylos (nebo Thrasyllos), který uspořádal Platónovy dialogy do tetralogií, učinil podle úryvku 543 totéž v případě Démokrita: existovalo třináct tetralogií (obsahujících padesát dva samostatných děl, z toho některá nepochybně krátká) rozdělených do následujících oddílů: etika (2 tetralogie), fyzika (4), matematika (3), musika včetně literatury a jazyka (2), technické otázky (2). Nadto existovala další díla, která však asi nebyla pravá.3 Je bolestným nedopatřením osudu a odrazem pozdějšího vkusu, že značný počet dochovaných zlomků (které určitě nejsou všechny pravé) pochází téměř výlučně z etických spisů. Metafyzické principy 545 Aristotelés, De gener. et corr. I,8,325a2 (DK 67 A 7; první část úryvku pokračuje v 530): ένίοις -γαρ των αρχαίων εδοξε τό όν έξ ανάγκης εν είναι και άκίνητον τό µέν γάρ κενόν 3 Mezi díly klasifikovanými jako 'Υποµνήµατα, která Thrasylos nezařadil do svých tetralogií (DL IX,49 = DK 68 A 33), je pět spisů týkajících se cestování po cizině, např. jeden cestopis po Chaldeji a jeden po Frygii. Připsání těchto spisů Démokritovi možná souvisí s tím, že naše biografické prameny zaznamenávají četné příběhy o jeho rozsáhlých cestách: např. 544 DL IX.35 (DK 68 Β 5): φησί δε ∆ηµήτριος έν Οµωνύµοις και Αντισθένης έν ∆ιαδοχαϊς άττοδηµήσαι αυτόν και εις Αίγυπτον προς τους Ιερέας γεωµετρίαν µα·θησόµενον και προς Χαλδαίους εις τήν Περσίδα, και εις τήν Έρνθράν ·θάλασσαν -γενέσφαι. τοις τε Γυµνοσοφισταϊς φασί τίνες συµµΐξαι αυτόν έν Ινδία και εις Αίθιοττίαν έλ·θεϊν. (Démétrios v Soujmenovcích a Antisthenés ν Nástupnictví říkají, že cestoval za kněžími do Egypta, aby se naučil geometrii, a za Chaldejci do Persie a ze navštívil oblast Rudého moře. Někteří tvrdí, že se v Indii stýkal s gymnosofisty a že navštívil také Ethiopii.) Jiný příběh vypráví, že Xerxés zanechal v domě Démokritova otce chaldejské dozorce, od nichž se Démokritos mnoho naučil. Tyto historky o zahraničních stycích mohou skutečně mít jakýsi reálný základ. Podle jiné anekdoty Démokritos prohlásil, že navštívil Athény, ale nikdo jej nepoznal. 520 ούκ όν, κινηθήναι ούκ άν δύνασθαι µή όντος κενοΰ κεχωρισµένσυ, ούδ' αύ πολλά είναι µή όντος τοϋ διείργοντος - τούτο δ' ουδέν διαψέρειν, εϊ τις οίεται µή συνεχές είναι τό πάν άλλ' άπτεσθαι διηρηµένον, τοΰ φάναι πολλά και µή εν είναι και κενόν, ει µέν γαρ πάντη διαιρετόν, ούθέν είναι εν, ώστε ουδέ πολλά, άλλα κενόν τό δλον ει δέ τη µέν τη δέ µή, πεπλασµένω τινί τοΰτ' έοικέναι. µέχρι πόσου γάρ, και δια τί το µέν ούτως έχει τοΰ όλου και πλήρες έστι, τό δέ διηρηµένον; έτιδ' οµοίωςάναγκαΐον µή είναι κίνησιν ... (a23) Λεύκιππος δ' έχειν ώήθη λόγους ο'ίτινες ττρός τήν αίσθησιν όµολογούµενα λέγοντες ούκ άναιρήσουσιν ούτε γένεσιν ούτε θφοράν ούτε κίνησιν και τό πλήθος των όντων, όµολογήσας δέ ταύτα µέν τοις φαινοµένοις, τοις δέ τό εν κατασκευάζουσιν ώς ούκ άν κίνησιν ούσαν άνευ κενοΰ, τό τε κενόν µή όν και τοΰ όντος ούθέν µή όν φησιν είναι· τό γάρ κυρίως δν παµπλήρες όν. άλλ' είναι τό τοιοΰτον ούχ εν, άλλ' άπειρα τό πλήθος και αόρατα δια σµικρότητα των όγκων, ταύτα δ' έν τω κενώ φέρεσθαι (κενόν γάρ είναι), και συνιστάµενα µέν γένεσιν ποιεϊν, διαλυόµενα δέ φθοράν. ττοιεΐν δέ και ττάσχειν f| τυγχάνουσιν άτττόµενα (ταύτη γάρ ούχ έν είναι), καί συντιθέµενα δέ και ιτεριττλεκόµενα γεννάν. έκ δέ τού κατ' άλήθειαν ενός ούκ άν γενέσθαι πλήθος ούδ' έκ των αληθώς πολλών έν, άλλ' είναι τοΰτ' αδύνατον άλλ', ώσπερ 'Εµπεδοκλής καί τών άλλων τινές φασι πάσχειν διά τών πόρων, οϋτω πάσαν άλλοίωσιν καί πάν τό πάσχειν τούτον γίνεσθαι τον τρόπον, διά τού κενοΰ γινοµένης τής διαλύσεως καί τής φθοράς, οµοίως δέ καί τής αυξήσεως, ύπεισδυοµένων στερεών. 546 Aristotelés, Phys. I,3,187al (DK 29 A 22): ένιοι δ' ένέδοσαν τοις λόγοις άµφοτέροις, τω µέν ότι πάντα έν, ει τό όν έν σηµαίνει, ότι έστι τό µή όν, τφ δέ έκ τής διχοτοµίας, άτοµα ποιήσαντες µεγέθη. 545 Neboť někteří ze starých myslitelů byli toho názoru, že jsoucí musí být nutně jedno a nehybné; prázdno totiž není a bez odděleného prázdna nemůže být pohyb a nemůže být ani mno- 521 host, není-li nic oddělujícího. Jestliže se někdo domnívá, že veškerenstvo není souvislé, nýbrž že sestává z rozdělených částí, které se dotýkají, neliší se to (podle nich) od tvrzení, že je mnohé, a nikoli jedno, a že je prázdné. Neboť je-li všude dělitelné, nic není jedno, takže není ani mnohost, a veškerenstvo je prázdné. Je-li naopak někde dělitelné a někde ne, podobá se to nějakému výmyslu - neboť jak daleko a proč se jedna část celku má takto a je plná, zatímco jiná je rozdělená? A opět, podobným způsobem nutně neexistuje pohyb... (a23) Leukippos se však domníval, že má argumenty, které jsou v souladu se smyslovým vnímáním a které neruší ani vznik, ani zánik, ani pohyb, ani množství jsoucen. V tom se shoduje s jevy, ale s těmi, kteří zastávají jedno, se naopak shoduje v tom, že bez prázdna by nebyl pohyb, že prázdno je nejsoucí a že nic jsoucího není nejsoucí; neboť jsoucno v přísném slova smyslu je jsoucno úplně jsoucí. Takové však prý není jedno, nýbrž těchto jsoucen je nekonečně mnoho a jsou neviditelná pro nepatrnost svých objemů. Pohybují se v prázdnu (neboť prázdno je), svým slučováním vytvářejí vznik a svým rozlučováním zánik. Působí a dávají na sebe působit, kdekoli se právě dotýkají (neboť se přitom nestávají jedním), a tím, že se skládají a splétají, něco vytvářejí. Z toho, co je doopravdy jedno, by totiž nemohla vzniknout mnohost a z toho, co je doopravdy mnohé, by nemohlo vzniknout jedno - neboť to je nemožné. Ale podobně jako Empedoklés a někteří jiní tvrdí, že k trpným procesům dochází skrze průchody, tak veškerá změna a veškeré trpné procesy vznikají tímto způsobem, totiž tak, že skrze prázdno vzniká rozlučování a zánik a podobně též růst, když se pevná tělíska do sebe zaklesnou. 546 Někteří dali za pravdu oběma těmto výkladům: jak tomu, že vše je jedno, jestliže jsoucí znamená jedno, protože (říkali, že) nejsoucí je, tak výkladu na základě dělení, vytvářejíce nedělitelné veličiny. Aristotelés přesvědčivě představuje Leukippovu teorii nekonečně početných neviditelných částic pohybujících se v prázdnu jako pokus o smíření evidence našich smyslů s eleatskou metafyzikou. Tomu odpovídá, že Leukippos nepřijímá bez výhrad ani spolehlivost našich 522 smyslových vjemů, ani platnost eleatských úvah. Hlavní body, v nichž atomisté nesouhlasí s eleaty, jsou stručně (i když anonymně) popsány v úryvku 546.4 (i) Leukippos stanovil existenci nejsoucího, které je (jako u Melissa) ztotožněno s prázdnem. To mu umožnilo, jak zdůrazňuje úryvek 545, vysvětlit možnost pohybu a mnohosti (dva hlavní rysy smyslové zkušenosti, které pokládal za pravdivé) v souladu s eleatskou tezí, že mohou existovat pouze za předpokladu, že existuje prázdno.5 (ii) Atomisté zavrhli Zénónův pokus ukázat, že jednotlivé členy daného množství jsou donekonečna dělitelné, a jsou proto vystaveny absurdním důsledkům. Z úryvku 545 není příliš jasné, jak přesně Leukippos formuloval svou odpověď na Zénónův argument, který je v něm reprodukován. Jeho postoj k němu je snad naznačen ve větě začínající slovy: „Z toho, co je doopravdy jedno..." Je-li tomu tak, pak to vypadá, jako by souhlasil s tezí, že pojem dělitelnosti - ať už dělitelnosti „všude", nebo „po určitý bod" - je skutečně nepřijatelný a jako by v souladu s tím prohlásil, že žádná z jeho nekonečně mnohých částic není dělitelná, nýbrž každá je pravým jsoucnem. 6 Tento důraz na jednotu jeho částic naznačuje, že 4 Starověcí řečtí komentátoři (srv. Simplikios ad loc.) chápali tuto pasáž jako vztahující se k Platónovi a Xenokratovi. Ale D. Ross (ad loc), kterého následuje např. D. Furley (Two Studies in the Greek Atomists, str. 81-82), přesvědčivě dokazuje, že Aristotelés měl na mysli atomisty. 5 Tato teze je jinak spolehlivě doložena z eleatů jedině pro Melissa, a to pouze v otázce pohybu. Leukippův vlastní předpoklad spojitosti mezi prázdnem a mnohostí lze odvodit jen z Aristotelova textu, jak to činí např. Filoponos ad loc. (DK 67 A 7). Jde asi spíše o dedukci na základě nějakého takového textu, jakým ze zl. 8,22-25 (297) z Parmenida, než o výslovnou eleatskou nauku. Stojí za zmínku, že Anaxagorás a Empedoklés si zřejmě mysleli, že mohou vybudovat přírodovědný systém odolný vůči Parmenidově kritice mínění smrtelníků, a přitom nepoužili pojmu prázdna, a to možná právě proto, že psali před Melissem (viz 470, 536). Ale Empedokleova teorie průchodů v těle ve skutečnosti předpokládá existenci prázdna, kterou Empedoklés podle Aristotela (De gener. et corr. 325b 1) formálně popírá. 6 Tuto úvahu připisuje Aristotelés také Démokritovi (Met. 1039a9 = 523 Leukippos v této své reakci na Zénóna využil Melissova závěru z úryvku 537: „Kdyby existovaly mnohé věci, musely by být právě takové jako jedno." Leukippos pravděpodobně souhlasil jak s Melissovým předpokladem, že naše smysly jsou špatní vůdcové, pokud jde o povahu mnohostí, tak s jeho závěrem, že má-li existovat mnohost, každý z jejích členů musí být takový, jaké je Melissovo jedno jsoucno. A skutečně, Leukippos pokračuje tím, že své vlastní částice obdaří některými vlastnostmi, o nichž Melissos podle úryvků 533 a 534 tvrdí, že koneckonců plynou z jednoty a z bytí - zejména plnost, absence vnitřní změny a neporušitelnost (srv. 533-537).7 (Je pozoruhodně obtížné nalézt nějaký text, který by explicitně nazýval atomy DK 68a42, srv. 579). Jinde Aristotelés naznačuje, že Démokritos reagoval na eleatský argument souhlasem s tezí, že dělení v každém bodě vede k absurditám, že však z tohoto důvodu přijal druhou stránku dilematu: dělení se musí zastavit, když dosáhne nedělitelné velikosti atomů (De gener. et corr. 316a33-317a2 = DK 68a48b; diskuse k tomu např. D. Furley, Two Studies in the Greek Atomists, I, kap. 6; M. C. Stokes, One and Many, str. 222-224; J. Barnes, The Presocratic Philosophers, II, str. 50-58. Je velmi sporné, co z toho skutečně pochází od Démokrita nebo eleatů.) 7 Tam, kde lze eleatské pozice popsané v úryvku 545 přesně identifikovat, jsou vždy melissovské: např. úsudek: „nerozdělené, tedy nikoli v pohybu", který je zřejmě míněn větou „A opět ... pohyb" připomíná úryvek 547 z Melissa, DK 30 Β 10 (Simplikios, In Arist. Phys. 109,32): ει, γαρ διήρηται, φησί, τό έόν, κινείται.· κιναύµ,ενον δε ούκ άν είη. („Jestliže je jsoucno rozdělené," říká, „pak se hýbe. Jestliže se však hýbe, pak není.") A úryvek 530 (pokračování první části úryvku 545) odkazuje speciálně k Melissově nauce o neomezeném rozsahu jsoucího. Není tedy pochyb, že v Aristotelových očích je to zvláště Melissova verze eleatské nauky, která ovlivnila Leukippa. Pozdější výklady, které z atomismu činí pokračování eleatismu a z Leukippa např. žáka Zénónova (DL IX,30 = DK 67 A 1; Hippolytos, Ref. 1,12,1 = DK 67 A 10), se pravděpodobně odvozovaly z této Aristotelovy prezentace; srv. Theofrastos v úryvku 539. V tomto případě však Aristotelův zásadní úsudek dává tak dobrý historický smysl, že jej sotva můžeme připsat na vrub příliš schematickému pojetí vztahů mezi jeho filosofickými předchůdci. 524 nevzniklými a nezanikajícími, jakkoli to plyne z častého popisu atomů a prázdna jakožto prvků a principů: např. 555.) Smyslová data (i) Skepticismus 548 Aristotelés, Met. IV,5,1009b7 (DK 68 A 112): έτι δέ και πολ λοίς ζώων ύγιαίνουσι τάναντία ττερί των αυτών φαίνεσθαι και ή µι ν, και αύτω δέ έκάστω προς αυτόν οΰ ταύτα κατά την αΐσθησιν άεί δοκεΐν. ιτοια ούν τούτων αληθή ή ψευδή, άδηλον ούθέν γάρ µάλλον τάδε ή τάδε αληθή, άλλ' οµοίως διό ∆ηµόκριτος γέ φησιν ήτοι ούθέν είναι αληθές ή ήµΐν γ' άδηλον. 549 Démokritos, DK 68 Β 9 (Sextos Empeirikos, Adv. math. VII,135): ∆ηµόκριτος δέ ότέ µέν αναιρεί τά φαινόµενα ταΐς αίσθήσεσι και τούτων λέγει µηδέν φαίνεσθαι κατ* άλήθειαν, αλλά µόνον κατά δόξαν, αληθές δέ έν τοις ούσιν ύττάρχειν τό άτόµους είναι και κενόν „νόµω" "γαρ φησι „γλυκύ, [και] νόµω τακρόν, νόµω θερµόν, νόµω ψυχρόν, νόµω χροιή, έτεή δέ άτοµα και κενόν". 550 Démokritos, DK 68 Β 10 a 6-8 (Sextos Empeirikos, Adv. math. VII, 136; navazuje na 553): και ττάλιν φησίν (Β 10)· „έτεή µέν νυν ότι οίον εκαστον έστιν <ή> ουκ έστιν οΰ συνίεµεν, ττολλαχή δεδήλωται". έν δέ τω Περί ιδεών (Β 6)· „γιγνώσκειν τε χρή, φησίν, άνθρωττον τφδε τφ κανόνι, ότι έτεής άττήλλακται". και ττάλιν (Β 7)· „δηλοΐ µέν δή και ούτος ό λόγος, ότι έτεή ουδέν ϊσµεν ττερί ούδενός, άλλ' έττιρρυσµίη έκάστοισιν ή δόξις". και έτι (Β 8)· „καίτοι δήλον έσται, ότι έτεή οίον εκαστον γιγνώσκειν έν άττόρω εστί." 548 Α dále, mnohým zdravým živočichům se tytéž věci jeví opačně než nám, a dokonce ani jednotlivec ve vztahu k sobě samému si o smyslových vjemech nevytváří vždy totéž mínění. Je tedy ne525 jasné, které z nich jsou pravdivé a které klamné, neboť jedny nejsou o nic pravdivější než druhé, nýbrž jsou si v tomto ohledu podobné. Proto Démokritos tvrdí, že buď není pravdivé nic, nebo nám to přinejmenším není zjevné. 549 Démokritos někdy zcela ruší to, co se jeví smyslům, a říká, že nic z toho se nejeví v souladu s pravdou, nýbrž jen v souladu s míněním, a že vpravdě jsoucí jsou jen atomy a prázdno. Neboť říká „dohodou sladké, dohodou hořké, dohodou teplé, dohodou studené, dohodou barva, ve skutečnosti však atomy a prázdno". 550 A opět říká (B 10): „Že tedy ve skutečnosti nechápeme, jaká jedna každá věc je nebo není, to jsme nyní objasnili mnoha způ soby." A ve spise O podobách tvrdí (B 6): „V poznání se má člověk řídit tímto pravidlem: že je oddělen od skutečnosti." A znovu (B 7): „I tento argument vysvětluje, že ve skutečnosti nevíme o ničem nic, nýbrž že každý z nás má přizpůsobující se mínění." A ještě (B 8): „A přece se ukáže, že poznat, jaká je skutečně jedna každá věc, je těžko řešitelné." Přestože se Leukippos domníval, že smysly nás spolehlivě informují o existenci mnohosti věcí a o existenci pohybu, musel mnohé z toho, co nám smysly říkají, pokládat za klamné, zejména pokud jde o povahu těchto mnohostí. Neboť eleatské principy, které zastával, si žádaly, aby se nic doopravdy jsoucího neměnilo, nevznikalo a nezanikalo. Byl to však zjevně Démokritos, kdo rozvinul všeobsáhlou kritiku důvěryhodnosti smyslů. V úryvku 548 Aristotelés vysvětluje, že Démokritos byl přesvědčen o tom, že ke své pozici dospěl na základě podobného druhu úvah, které Prótagoru dovedy k alternativnímu názoru, podle něhož je každý jev pravdivý, avšak ve vztahu k člověku, který jej zakouší: např. jeden a týž vítr je teplý (pro tebe), jestliže se ti jeví teplý, a je studený (pro mne), jestliže se mně jeví studený.8 Zatímco Prótagorás dospívá 8 Srv. 551 Prótagorás, DK 80 Β 1 (Sextos Empeirikos, Adv. math. VII,60): πάντων χρηµάτων µέτρον εστίν άνθρωττος, των µέν όντων ώς έστιν, των δέ ούκ όντων ώς ούκ έστι/ν. {Člověk je měrou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou.) Příklad s větrem, vzatý z Plato- 526 k závěru, že oba jevy jsou pravdivé, Démokritos, který není ochoten opustit objektivní pojetí pravdy, se rozhoduje, že ani jeden nemůže být pravdivý. Aristotelés tak Démokrita činí autorem jiného odůvodnění nedůvěry ve smysly, než je Melissova kritika z úryvku 537. Pro toto autorství hovoří nezávislé svědectví, podle něhož Démokritos zavrhl Protagorovu teorii pravdy a nesouhlasil s jeho užitím principu σύ µάλλον („ne víc toto než ono").9 A je lákavé interpretovat Démokritovo pojetí sekundárních kvalit z úryvku 549 v tomto světle: rozporuplnost jevů exemplifíkovaná na příkladě větru neukazuje, že jevy jsou relativně pravdivé, nýbrž spíše, že nazývat vítr teplým nebo studeným může být pouze naším arbitrárním rozhodnutím. Buď jak buď, úryvky 549-550 bohatě dosvědčují (srv. také zl. 117), že Démokritos skutečně, jak tvrdili Aristotelés a Sextos, zastával dalekosáhlý skepticismus, pokud jde o spolehlivost smyslů - ne-li dokonce, pokud jde o možnost jakéhokoli poznání vůbec. (ii) Potvrzení 552 Démokritos, DK 68 Β 125 (Galénos, De med. empir., p. 113 Walzer): τάλοανα φρήν, τταρ' ήµέων λαβοΰσα τάς ττίστεις ήµέας καταβάλλεις; τττώµά τοι το κατάβληµα. 553 Démokritos, DK 68 Β 9 (Sextos Empeirikos, Adv. math. VII, 136; následuje po 549): έν δε τοις Κρατυντηρίοις, καίττερ ύττεσχη µένος ταϊς αίσθήσεσι τό κράτος της πίστεως άναΦεϊναι, ουδέν ήττον ευρίσκεται τούτων καταδικάζων. φησί γάρ· „ήµεΐς δε τω µεν έόντι ουδέν άτρεκές συνίεµεν, µεταττϊ,τττον δέ κατά τε σώµατος διαθήκην καί των έττεισιόντων και των άντιστηριζόντων." nova Theaitéta (151e nn.), je s velkou pravděpodobností původní Prótagorův příklad. 9 Viz zl. 156 (Plútarchos, Adv. Col. 1108f; Sextos Empeirikos, Adv. math. VII.389 = DK 68 A 114). Atomisté tohoto principu využívali více, než Plútarchos připouští: viz např. str. 533, pozn. 12; srv. J. Barnes, The Presocratic Philosophers, II, str. 251-257. 527 554 Démokritos, DK 68 Β 11 (Sextos Empeirikos, Adv. math. VII,138; následuje po 550): έν δε τοις Κανόσι δύο φησίν είναι γνώσεις· την µέν δια των αισθήσεων την δε διά της διανοίας, ων την µέν διά της διανοίας γνησίην καλεί ττροσµαρτυρών αύτη το ττιστόν εις αληθείας κρίσιν, τήν δε διά των αισθήσεων σκοτίην ονοµάζει αφαιρούµενος αυτής το ττρός διάγνωσιν τοϋ άληθοϋς απλανές, λέγει δέ κατά λέξιν „γνώµης δέ δύο είσίν ίδέαι, ή µέν γνησίη, ή δέ σκοτίη· και σκοτίης µέν τάδε σύµτταντα, όψις, ακοή, όδµή, γεΰσις, ψαΰσις. ή δέ γνησίη, άττοκεκριµένη δέ ταύτης." είτα ιτροκρίνων της σκοτίης τήν γνησίην έταψέρει λέγων „όταν ή σκοτίη µηκέτι δύνηται µήτε όρήν έττ' έλαττον µήτε άκούειν µήτε όδµάσθαι µήτε γεύεσθαι µήτε έν τή ψαύσει αίσθάνεσθαι, άλλ' έττί λεπτότερον..." 552 Ubohá mysli, přijímáš své jistoty od nás [sc. smyslů] a pak nás zavrhneš? Naše zavržení bude tvůj pád. 553 Jakkoli v Potvrzeních slíbil, že přizná smyslům sílu přesvědče ní, přesto je odsuzuje. Tvrdí totiž: „My však ve skutečnosti neuchopujeme nic jistého, nýbrž to, co se proměňuje v závislosti na stavu těla i toho, co do něho vchází, i toho, co se staví do cesty." 554 V Pravidlech však tvrdí, že existuje dvojí poznání: poznání skr ze smysly a poznání skrze myšlení. Poznání skrze myšlení na zývá „pravým" a dosvědčuje jeho spolehlivost v posuzování pravdy; poznání skrze smysly nazývá „temným" a upírá mu stá lost potřebnou k rozpoznání pravdy. Říká doslova: „Existují dvě podoby poznání, pravé a temné. Κ temnému poznání patří toto vše: zrak, sluch, čich, chuť, hmat. Pravé poznání je od nich od dělené." Před temným poznáním pak dává přednost poznání pravému a pokračuje: „Když temné poznání už nemůže vidět nic menšího, ani slyšet, ani čichat, ani chutnat, ani vnímat hma tem, ale něco jemnějšího..." Úryvky 552 a 553 ukazují, že Démokritův skepticismus nebyl tak úplný, že by upíral smyslům jakoukoli gnoseologickou funkci. Jeho název Potvrzení naznačuje, že si představoval, jak mysl odpovídá na nářek smyslů, že jsou v úryvcích 549-550 zcela zavrženy: „Nikoli. 528 Sdělujete nám velmi málo pravdy o světě (s výjimkou toho, že obsahuje mnohé věci v pohybu). Zejména nám neříkáte nic objektivně pravdivého o tom, jaké jsou jednotlivé věci (všimněme si výrazu έκαστον ν úryvku 550). Ale potvrzujete pravdivost mé teorie atomů a prázdna, kterou jsem vypracoval pomocí pravého způsobu usuzování, jejž představuje eleatské apriorní myšlení (554). Má teorie např. stanoví, že kombinace atomů musejí být pouze dočasné vzhledem k neustálým srážkám, jimž jsou atomy vystaveny: vy sice klamně informujete o narozeních a úmrtích, ale těmito informacemi potvrzujete skutečnou existenci událostí, k nimž podle mé teorie musí docházet. Nebo jiný příklad: moje teorie stanoví, že vnímání zahrnuje interakci mezi předmětem a pozorovatelem, která závisí na povaze každého z nich, a proto musí být případ od případu odlišné (553). Jeden z vás říká: ,Vítr je teplý', a jiný v někom jiném říká: ,Vítr je studený' - opět klamete, ale to, co říkáte, ukazuje, že má teorie předpovídá, k čemu ve skutečnosti dochází."10 Atomy a prázdno 555 Aristotelés, Met. I,4,985b4 (DK 67 A 6): Λεύκιττττος δέ και ό εταίρος αύτοΰ ∆ηµόκριτος στοιχεία µεν το ττλήρες και το κενόν είναι φασι, λέγοντες το µεν όν το δέ µη όν, τούτων δέ το µεν ττλήρες και στερεόν, το όν, τό δέ κενόν και µανόν, τό µή όν διό και σύθέν µάλλον τό όν τοΰ µη όντος ειναί φασιν, ότι ουδέ τό κενόν <έλαττον> τοΰ σώµατος· αίτια δέ των όντων ταΰτα ώς ϋλην. και καθάττερ οι εν ττοιοϋντες την ύττοκειµένην ούσίαν τάλλα τοις ττάθεσιν αυτής γεννώσι, τό µανόν και το ττυκνόν αρχάς τιθέµενοι των παθηµάτων, τον αυτόν τρόττον και ούτοι τάς διαφοράς αίτιας των άλλων ειναί φασιν. ταύτας µέντοι τρεις 10 Na tomto hodnocení, podle něhož smysly poskytují potvrzení pravdy, se pravděpodobně zakládá Aristotelovo tvrzení, že podle atomistů „pravda spočívá v jevech" (562); srv. Met. 1009bl2 (DK 68 A 112); De an. 427a21-b6. 529 είναι λέγουσι, σχήµα τε και τάξιν και θέσιν διαφέρειν γάρ φασι το όν ρυσµφ και διαθιγτ) και τροττή µόνον, τούτων δέ ό µέν ρυσµός σχήµα έστιν, ή δε διαθιγή τάξις, ή δέ τροπή θέσις· διαφέρει γάρ το µέν Α τοϋ Ν σχήµατι, το δέ ΑΝ τοΰ ΝΑ τάξει, το δέ Ζ τοΰ Ν θέσει. 556 Aristotelés o Démokritovi u Simplikia, In Arist. De caelo, 295,1 (DK 68 A 37): ∆ηµόκριτος ... ττροσαγορεύει δέ τον µέν τόιτον τοΐσδε τοις όνόµασι, τω τε κενω και τω ούδενί και τφ άττείρω, των δέ ουσιών έκάστην τω τε δενΐ και τω ναστω και τω όντι. νοµίζει δέ είναι σϋτω µικράς τάς ουσίας ώστε έκφυγεΐν τάς ηµετέρας αισθήσεις· ΰττάρχειν δέ αύταΐς τταντοίας µορφάς και σχήµατα ιταντοΐα και κατά µέγε θος διαφοράς, έκ τούτων ούν ήδη καθάττερ έκ στοιχείων γεννφ και συγκρίνει τους οφθαλµοφανείς και τους αίσθητσύς όγκους, [δέ Α, δενι Diels, cf. DK6% B 156.] 557 Simplikios, In Arist. De caelo, 242,18 (DK 67 A 14): ούτοι γαρ (se. Λεύκιιπτος, ∆ηµόκριτος, Έττίκουρος) έλεγον άπειρους είναι τω ιτλήθει τάς αρχάς, άς και άτόµους και αδιαι ρέτους ένόµιζον και άτταθεϊς δια το ναστάς είναι, και άµοιρους τοϋ κενοΰ· τήν γάρ διαίρεσιν κατά το κενόν το έν τοις σώµασι έλεγον γενέσθαι... 555 Leukippos a jeho stoupenec Démokritos tvrdí, že prvky jsou plno a prázdno, a říkají, že plno je jsoucno a prázdno nejsoucno. Jsoucno je plné a pevné, kdežto nejsoucno je prázdné a řídké. Protože prázdno existuje neméně než tělísko, plyne z toho, že nejsoucí existuje neméně než jsoucí. Obojí jsou příčinami jsoucen ve smyslu látky. A týmž způsobem jako ti, kdo substanci ve smyslu substrátu chápou jako jednu a všechno ostatní odvozují jako její stavy, přičemž za principy těchto stavů pokládají zřeďování a zhušťování, tvrdí také tito lidé, že příčinou všeho ostatního jsou rozdíly [jimiž se vyznačují jejich prvky]. Říkají, že tyto rozdíly jsou tři: podoba, uspořádání a poloha. Neboť tvrdí, že jsoucno se liší pouze „útvarem, dotykem a obratem": z toho „útvar" je podoba, „dotyk" je uspořádání 530 a „obrat" je poloha. Tak se A liší od Ν podobou, AN se liší od NA uspořádáním a Z se liší od Ν polohou. 556 Démokritos nazývá místo těmito jmény: „prázdno", „nic", „ne omezeno", kdežto každou jednotlivou substanci nazývá „co", „tuhé" a „jsoucno". Substance pokládá za tak malé, že unikají našim smyslům, a domnívá se, že mají rozličné tvary a rozličné podoby a různé velikosti. Z nich tedy již může jako z prvků po mocí slučování odvozovat očima pozorovatelné a ostatními smysly vnímatelné hmotné útvary. 557 Ti [sc. Leukippos, Démokritos, Epikúros] totiž říkali, že princi py jsou co do množství nekonečné, a pokládali je za atomy, jež jsou nedělitelné, díky své tuhosti nepodléhají žádnému působe ní a není v nich žádné prázdno; k dělení podle nich dochází díky prázdnu u složených těles. Poté, co jsme představili atomistický postoj jak k eleatským principům, tak ke smyslovému vnímání, jsme nyní připraveni k prozkoumání systému, který atomisté vybudovali na základech položených v úryvcích 545-546, 548-550 a 554. Úryvky 555-557 (srv. také Simplikios, In Arist. Phys. 28,7-27 z Theofrasta) přinášejí úplnější informaci o atomech a prázdnu. Skutečnost je přiznána tomu, co je tělesné či pevné; to se považuje za ekvivalent plného (srv. Melissos, 534), a vylučuje tudíž prázdno či mezery jakéhokoli druhu. Podle úryvku 557 musí však to, co je plné a pevné, být nedělitelné či, jinými slovy, musí to být atom (jde pravděpodobně pouze o fyzikální, nikoli pojmovou nedělitelnost, neboť atomy se liší např. velikostí, 556)." Ato11 Jiné texty odůvodňují dělitelnost atomů jinak: např. 558 Simplikios, In Arist. Phys. 925,10 (DK61 A 13): Λεύκπτιτος µεν και ∆ηµόκριτος ού µόνον την άττάθειαν οάτίαν τοίς ττρώτοις σώµασι τοϋ µη διαιρεΐσθαι νοµί,ζουσιν, αλλά και. τό σµικρόν και άµερές, 'Επίκουρος δε ύστερον άµερή µέν ούχ ηγείται, άτοµα δε αυτά διά την άττά'θειαν είναι φησι. {Leukippos a Démokritos mají za to, že příčinou nedělitelnosti prvotních tělísek je nejenom jejich neporušitelnost, ale také to, že jsou malá a že nemají části. Epikúros se však nedomníval, že nemají části, a tvrdil, že jsou nedělitelná pro svou neporušitelnost.) Představa, že malost by mohla něco učinit nedělitelným, je nanejvýš podivuhodná a badatelé, 531 my jsou pojímány jako velmi malé, tak malé, až jsou neviditelné (556), třebaže Démokritos možná zastával názor, že „může existovat atom velikosti universa" (Aetios, Plac. 1,12,6 = DK 68 A 47). Atomy jsou roztroušeny po nekonečném prázdnu a jsou nekonečné co do počtu a tvarů..12 kteří na Leukippovi a Démokritovi nedokážou vidět nic špatného, ji často pokládali za doxografický přehmat. Simplikiův pokus vyložit termín „malý" glosou „bez částí" zavání pokusem promítnout do raných atomistů epikúrejské postoje; ostatně táž nauka je Leukippovi jinde připisována bez této glosy (Galénos, De elem. sec. Hippocr. 1,2 = DK 68 A 49). Ale již sám tento rozdíl ve svědectvích ukazuje, že základní myšlenka je autentická. Zůstává však temná a je nebezpečné uvádět ji jako oporu pro tvrzení, že Leukippos a Démokritos chápali atomy jako pojmově nedělitelné (jak tvrdí W. K. C. Guthrie, HGPh II, str 396 a 503-507, a D. Furley, Two Studies in the Greek Atomists, I, kap. 6; srv. M. C. Stokes, One and Many, str. 225 nn.; contra J. Barnes, The Presocratic Philosophers, II, str. 50-58). 12 Distribuce tělísek po nekonečném prázdnu byla pravděpodobně odvozena z principu ού µάλλον: 559 (= 112) Aristotelés, Phys. 111,4, 203b25: άπειρου δ' όντος τοϋ έξω, και σώµα άπειρον είναι δοκεΐ και κόσµοι· τί γαρ µάλλον τοΰ κενοϋ έντανθα ή ένταΰθα; {Jestliže to, co se nachází vně /se. nebe] je nekonečné, pak je zřejmě nekonečné i tělísko i světy. Neboť proč by měly být v prázdnu spíše zde než tam?) Týž princip byl užit v argumentu pro jejich nekonečný počet a nekonečně různé tvary: 560 Simplikios, In Arist. Phys. 28,8 (z Theofrasta, DK 67 A 8): ούτος άπειρα και άεί κινούµενα ύττέθετο στοιχεία τάς άτόµους και των έν αύτοΐς σχηµάτων άπειρον τό πλή·θος δια το µηδέν µάλλον τοιοΰτον ή τοιοΰτον είναι. (Leukippos předpokládal, že existuje nekonečně mnoho prvků v ustavičném pohybu - totiž atomy — a že množství jejich tvarů je nekonečné, protože nic není spíše takové než takové.) Démokritos pak možná usoudil, že není důvod, proč tento princip neuplatnit také na velikost atomů: 561 Dionysios u Eusebia, Praep. evan. XIV,23,3 (DK 68 A 43): τοσούτον δε διεφώνησαν (se. Επίκουρος και ∆ηµόκριτος) όσον ό µέν έλαχίστας πάσας και διά τοϋτο ανεπαίσθητους, ό δε και µε-νίστας είναι τινας άτόµους, ό ∆ηµόκριτος, ύπέλαβεν. (Rozcházeli se /se. Epikúros a Démokritos] do té míry, že jeden předpokládal, že atomy jsou všechny miniaturní, a proto nevnímatelné, kdežto druhý, Démokritos, 532 Liší se navzájem zejména tvarem a uspořádáním (555-556): veškeré „kvalitativní" rozdíly mezi předměty (jež jsou konglomeráty atomů) tedy závisejí pouze na kvantitativních nebo místních rozdílech. Prázdnu, přestože je ztotožněno s nejsoucnem, je přiznána existence. Není zcela jasné, jak atomisté ospravedlňovali tento paradox. Jejich myšlenka snad byla následující: Je-li to, čím je zaujímáno určité místo, nic, pak nakolik je tento zaujímající prvek - totiž prázdno ničím, neexistuje, ale nakolik zaujímá určité místo, existuje. V této interpretaci prázdno není (jak předpokládá úryvek 556) „prostor" či „místo", nýbrž jakási mnohem záhadnější entita, totiž negace substance.13 že některé jsou nesmírně veliké.) Démokritos by nepochybně vysvětlil, že tyto nesmírně veliké atomy se nacházejí pouze v částech prostoru, jež jsou vzdálené od našeho světa. Hypotézy nekonečného množství tvarů atomů využívali atomisté k výkladu rozmanitosti smyslových jevů: 562 Aristotelés, De gener. et corr. I,l,315b6 (DK67 A 9): έττεϊ δ' φόντο τάληθές έν τω φαίνεσ·θαι, εναντία δέ και άπειρα τα φαινόµενα, τά σχήµατα άττειρα έττοίησαν, ώστε ταΐς µεταβολαϊς τοΰ συγκειµένου το αυτό εναντίον δοκεϊν άλλω και άλλω, και µετακινεΐσθαι µικρού έµµειγνυµένσυ και όλως έτερον φαίνεσθαι ενός µετακινη·θέντος· έκ των αυτών γαρ τραγωδία και κωµωδία γίνεται γραµµάτων. (Protože se domnívali, že pravda je v jevech, jevy jsou však protikladné a nekonečné, vytvořili nekonečné množství tvarů, takže táž věc se může dvěma lidem jevit protikladná díky proměnám ve složení, může se změnit díky nepatrné příměsi a může se jevit úplně jiná díky jedné jediné změně. Vždyť z týchž písmen vznikla tragédie i komedie.) 13 Tuto interpretaci předkládá D. N. Sedley, Two Conceptions of Vacuum, in: Phronesis, 27, 1982, str. 179-183. V běžnějším pojetí prázdno není absolutní newtonovský prostor, ale prázdný prostor, který existuje pouze tam, kde nejsou atomy, takže vytváří mezery mezi nimi. Sedley argumentuje, že atomisté neměli důvod nazývat toto nejsoucím, a poznamenává, že symetrie by si žádala, aby „plno" bylo plný prostor - zatímco je známo, že plno je to, čím je prostor vyplňován, totiž pohybující se atomy. V Sedleyho interpretaci odpovídá atomistické užití termínu „nic" přesně Parmenidovu paradoxnímu užití téhož slova k označení toho, o čem by vypovídaly negativní existenciální výpovědi, kdyby vůbec o něčem 533 Utváření světů 563 DL IX.31 (DK 67 A 1): το µεν ιτάν άττειρόν φησιν (sc. Λεύκιττττος) ... τούτου δέ τό µεν ττλήρες είναι, το δέ κενόν ... κόσµους τε έκ τούτου απείρους είναι και διαλύεσθαι εις ταΰτα. γίνεσθαι δέ τους κόσµους ούτω· φέρεσθαι „κατά άττοτοµήν έκ της άπειρου" πολλά σώµατα τταντοϊα τοις σχήµασιν εις µέγα κενόν, άπερ άθροισθέντα δίνην άπεργάζεσθαι µίαν, καθ' ήν προσκρούοντα <άλλήλοις> και παντοδαπώς κυκλούµενα διακρίνεσθαι χωρίς τά όµοια προς τά όµοια, ίσορρόττων δέ δια τό πλήθος µηκέτι δυναµένων περιφέρεσθαι, τά µέν λεπτά χωρεϊν εις τό έξω κενόν, ώσπερ διαττώµενα· τά δέ λοιπά „συµµένειν" και περιπλεκόµενα συγκατατρέχειν άλλήλοις και ττοιεΐν ττρώτόν τι σύστηµα σφαιροειδές. (32) τούτο δ' olov „υµένα" άφίστασθαι ιτεριέχοντα έν έαυτω ιταντοΐα σώµαταών κατά τήν τού µέσου άντέρεισιν ττεριδινουµένων λετττόν γενέσθαι τον ιτέριξ υµένα, συρρεόντων άεί των συνεχών κατ' έιτίψαυσιν της δίνης, και ούτω γενέσθαι τήν γήν, συµµενόντων τών ένεχθέντων έττί τό µέσον, αυτόν τε ιτάλιν τόν ιτεριέχοντα οίον υµένα αύξεσθαι κατά τήν έττέκκρισιν [Heidel, έττέκρυσιν MSS] τών έξωθεν σωµάτων δίνη τε φερόµενον αυτόν, ών άν έττιψαύση, ταΰτα έττικτάσθαι. τούτων δέ τίνα συµττλεκόµενα ιτοιεΐν σύστηµα, το µέν ιτρώτον κάθυγρον και ττηλώδες, ξηρανθέντα δέ και περιφερόµενα σύν τη τοϋ όλου δίνη ειτ' έκττυρωθέντα τήν τών αστέρων άττοτελέσαι φύσιν. (Srv. též Aetios, Plac. 1,4,1-4 = DK 67 A 24).14 vypovídaly (293, 296), a „prázdno" je právě jen jiné označení téhož. 14 Zdá se, že termíny συµµένειν, ύµήν a (v úryvku 564) χιτών jsou skutečně přejaty z atomistických textů. Slovní spojení κατά άττοτοµήν έκ της άττείρου (se. χώρας) má těsnou paralelu v Epikúrově Listu Pythokleovi (Ep. 11,88 = DK 67 A 24). Diogenés je mohl načerpat z Démokrita; ale je také možné, že výrazy συµµένειν, ύµήν, χιτών stejně tak jako κατά άττοτοµήν jsou prostě epikúrejské. 534 564 Aetios, Plac. 11,7,2 (DK 67 A 23): Λεύκιιτττος και ∆ηµόκρι τος „χιτώνα" κύκλω και „υµένα" ττεριτείνουσι τω κόσµω δια των άγκιστροειδών ατόµων συµττειτλεγµένον. 565 Hippolytos, Ref. 1,13,2 (DK 68 Α 40): λέγει δέ οµοίως Λευκίττττω (se. ∆ηµόκριτος) ιτερί στοιχείων, ττλήρους και κενού ... έλεγε δέ ώς άεί κινουµένων των όντων έν τω κενω· άπειρους δ' είναι κόσµους και µεγέθει διαφέρον τας, έν τισί δέ µη είναι ήλιον µηδέ σελήνην, έν τισί δέ µείζω των τταρ' ήµΐν και έν τισί ττλείω. (3) είναι δέ των κόσµων άνισα τά διαστήµατα και τη µέν ττλείους, τη δέ έλάττους, και τους µέν αύξεσθαι, τους δέ άκµάζειν, τους δέ φθίνειν, και τη µέν γίνεσθαι, τη δ' <έκ>λείττειν. φθείρεσθαι δέ αυτούς ύττ' αλλήλων ττροσττίτττοντας. είναι δέ ένίους κόσµους έρηµους ζώων και φυτών και τταντός υγρού. 563 Leukippos tvrdí, že veškerenstvo je nekonečné..., jedna jeho složka je plno a druhá prázdno... Z nich vznikají nekonečné světy, které se do těchto prvků zase rozpadají. Světy vznikají takto: na základě „odštěpování z nekonečna" se množství tělísek rozmanitých tvarů pohybuje směrem do velikého prázdna. Tato tělíska se shlukují a vytvářejí jediný vír. V tomto víru do sebe narážejí, a jak rozmanitým způsobem krouží, oddělují se od sebe, neboť podobná směřují k podobným. Když jim však už jejich množství brání pohybovat se nadále v rovnováze, jemnější tělíska unikají do vnějšího prázdna, jako by propadávala sítem, zatímco ostatní „zůstávají pospolu", sbíhají se k sobě, zaplétají se do sebe a vytvářejí jakousi první kulovitou tkáň. Tato tkáň se odděluje jako „blána", která v sobě objímá tělíska všech tvarů. A protože tato tělíska díky odporu středu víří dokola, vnější blána se ztenčuje, zatímco sousední tělíska se v doteku s vírem neustále sbíhají dohromady. Tímto způsobem vzniká Země, neboť tělíska, která jsou zahnána do středu, zůstávají pospolu. Objímající blána se pak opět zvětšuje, neboť k ní přistupují tělíska zvnějšku: svým vířivým pohybem totiž přibírá tělesa, kterých se dotýká. Některá z tělísek, jež se do ní tímto způsobem zaplétají, vytvářejí tkáň, která je zprvu vlhká a bah535 nitá, ale jak spolu s celým kosmickým vírem krouží, postupně vysychá a posléze se vzněcuje, a vytváří tak substanci nebeských těles. 564 Leukippos a Démokritos potahují svět kolem dokola „pláštěm" a „blánou", utkanými z atomů zapletených do sebe svými háčky. 565 Démokritos hovoří o prvcích, plnu a prázdnu, stejně jako Leu kippos... Říkal, že jsoucna se ustavičně pohybují v prázdnu, že světů je nekonečně mnoho a že se liší velikostí. V některých prý neexistuje Slunce ani Měsíc, v některých jsou větší než u nás a v některých jich existuje více. Rozestupy mezi světy jsou prý různé a někde je světů víc, zatímco jinde méně. Někte ré prý rostou, jiné jsou v rozkvětu a jiné chřadnou a někde vzni kají a jinde zase mizí. Zanikají prý v důsledku vzájemných srá žek. Některé světy jsou prý bez živočichů, bez rostlin a úplně bez vlhka. Výklad o utváření světů v úryvku 563 (formálně připsaný Leukippovi, ale představující nepochybně také základní názory Démokritovy) je sice dosti podrobný, ale plný obtíží. První stadium nastává, když se velký soubor atomů jakýmsi způsobem osamostatní v nějaké rozsáhlé části prázdna. Druhé stadium nastává, když tyto atomy vytvoří víření neboli vír. Jak k tomu dochází, nedokážeme říci; musí to být „podle nutnosti",15 jako výsledek zvláštní kombinace jejich oddělených ato15 566 DL IX.45 (o Démokritovi, DK 68 A 33): ττάντα τε κατ' ανάγκην γίνεσθαι, της δίνης αιτίας ούσης της γενέσεως πάντων, ην ανάγκην λέγει. {Všechno se děje podle nutnosti; neboť příčinou vzniku všech věcí je vír, který [Démokritos] nazývá nutností.) Vír se nazývá nutností, protože působí nutné (mechanické a teoreticky určitelné) srážení a spojování atomů: 567 Aetios, Plac. 1,26,2 (DK 68 A 66): (Περί ουσίας ανάγκης) ∆ηµόκριτος τήν άντιτυττίαν και φοράν και ιτληγήν της ύλης. ([Ο přirozenosti nutnosti] Démokritos tím míní odpor, pohyb a úder látky.) V aristotelském smyslu lze říci, že ke kombinaci atomů dochází nahodile: 568 Aristotelés, Phys. II,4,196a24 (DK 68 A 69): είσί δε τίνες ot και τούρανοΰ τούδε και των κόσµων ττάντων αίτιώνται το αύτόµατον άττό ταύτοµάτου γαρ γενέσθαι τήν δίνην και τήν κίνησιν τήν διακρίνασαν και καταστήσασαν εις ταντην τήν τάξιν το ττάν. 536 mických pohybů, přičemž lze předpokládat, že vír nevzniká nutně ani obvykle pouze na základě okolností prvního stadia. Každý vířivý pohyb působí, že atomy, které jsou si podobné, tíhnou k sobě.16 (V tom všem je přítomno hodně z Anaxagory, u něhož nús uvádí do pohybu vír a podobné částice se sbíhají dohromady a tvoří tělesa, srv. 476 a str. 477-479)17 Větší atomy se shromažďují (Někteří činí příčinou tohoto světa a všech světů náhodu: neboť náhodou vznikl vír a pohyb, který vedl k vydělení a k uspořádání veškerenstva.) Pro Aristotela jde o nahodilé události, protože nemají žádnou účelovou příčinu; atomisté však kladli důraz na jiný aspekt neplánované mechanické reakce, totiž na její nutnost. Tak je tomu v jediném dochovaném výroku samotného Leukippa: 569 DK 67 Β 2 (Aetios, Plac. 1,25,4): ουδέν χρήµα µάτην γίνεται, άλλα πάντα έκ λόγου τε και υπ' ανάγκης. (Nic se neděje nahodile, nýbrž všechno má nějaký důvod a děje se nutně.) Každá věc, každá událost je výsledkem řetězce srážek a reakcí a odpovídá tvaru a zvláštním pohybům příslušných atomů. 16 Démokritos podává ilustraci tohoto tradičního pravidla, jímž se řídí chování jak živých bytostí, tak neživých věcí: 570 DK 68 Β 164 (Sextos Empeirikos, Adv. math. VII, 117): και γαρ ζφα, φησίν, όµογενέσι ζωοις συναγελάζεται ώς περιστεραί περιστεραΐς και γερανοί γεράνοις και έπί των άλλων ωσαύτως. <ώς> δέ και έπί των άψυχων, κα·θάπερ όράν ττάρεστιν έττί τε των κοσκινευοµένων σπερµάτων καί έπΐ των παρά ταϊς κυµατωγαΐς ψηφίδων... (Neboť i zvířata se sdružují se stej nými zvířaty: holubi s holuby, jeřábi s jeřáby apod. A stejně je tomu i u ne živých věcí, jak lze pozorovat při prosévání semen a u oblázků na mořském břehu.) Mechanická tendence věcí podobného tvaru a stejné velikosti roz třídit se působením pohybu má pro atomismus samozřejmě zvláštní vý znam a přesahuje naivní homérskou představu, že „podobného vede bůh vždy k podobnému" (Od. XVII.218). 17 Podle Simplikia měl Démokritos za to, že vír „se oddělil": 571 DK 68 Β 167 (Simplikios, In Arist. Phys. 327,24): άλλα καί ∆ηµόκριτος, έν οις φησι „δΐνον άπό τοΰ παντός άποκρι·θήναι παντοίων ιδεών" (πώς δέ καί υπό τίνος αιτίας µη λέγει), έοικεν άπό ταύτοµάτου καί τύχης γεννάν αυτόν. (Když Démokritos říká, že „vír se oddělil od veškerenstva, od tvarů všeho druhu" - přičemž neříká, jak a z jaké příčiny -, zdá se, že mu dává vzniknout samovolně a náhodou.) Myšlenka, že iniciátor kosmo- 537 ve středu, menší jsou vytlačovány ven (srv. 575). Celek je uzavřen jakousi blánou či pláštěm (564): zda je tato blána tvořena menšími vytěsněnými atomy (jak naznačuje Aetios: DK 67 A 24), nebo zda jsou tyto atomy vytlačeny úplně mimo celé σύστηµα do prázdna (jak naznačuje úryvek 563), zůstává nejisté. Jiné atomy se dostávají do styku s okrajem rotující masy a jsou vtahovány do její blány. Některé z těchto ato
Podobné dokumenty
Svatí andělé, jejich poslání a význam Svatý
pravici v nebesích, vysoko nad každou vládu, mocnost, moc i panství, i nad každé jméno, které je jmenováno nejen v tomto věku, ale i v budoucím.“
1Pt 3,(21)22: „Podobným způsobem také nás nyní zach...
Časopis pro studium řecké a latinské filosofické tradice
čerpal z Aristotela jako hlavního zdroje, nicméně začlenil do něj rovněž
některé další soudobé či starší prameny, které s fysiognomikou více či méně
souvisely. Nejen tato východiska, ale i terminol...
Číslo 7 - Aither
čerpal z Aristotela jako hlavního zdroje, nicméně začlenil do něj rovněž
některé další soudobé či starší prameny, které s fysiognomikou více či méně
souvisely. Nejen tato východiska, ale i terminol...