Kairos - Miroslava Dvořáková

1
Kairos
II. díl
Miroslava Dvořáková
Obstarat sborník Olympských proroctví byl oříšek. Podařilo se mu sehnat špatný opis
z řečtiny a jeden překlad do jazyka freve. S oběma prameny pracoval téměř rok, než se vůbec
podařilo ve změti odkazů a glos to správné proroctví identifikovat. Další rok pracoval na
překladu, aby se dopátral významu.
Jeho závěr byl jiný, než jaký si udělali Horácius s Héfaistem. Zatímco Olympané
předpokládali, že tvůrce-ničitel povstane ze znovuzrozeného smrtelníka, Karel se domníval,
že tvůrcem-ničitelem je samotný Axel. Vždyť právě on dal Pradávným hlavolam, po jehož
původu, a to bylo zajímavé, nikdo zvlášť nepátral. Pradávní Axela zlikvidovali až do té míry,
že ho připravili o rozum. Nabízela se otázka, zda to bylo kvůli proroctví, či jen proto, že je
prostě tolik naštval. Pradávní mezi proroctvím a Axelem zatím žádnou souvislost neviděli…
Možná, že při své sebestřednosti existenci toho proroctví ani nezaznamenali. To vypadalo
nadějně.
Pokud mělo tedy proroctví pravdu, měl by Axel ještě dostat šanci. V širém světě však nebyl
nikdo, kdo by tuto myšlenku s Karlem sdílel. Stejně tak neexistoval nikdo, kdo by byl
ochotný uvažovat o způsobech, jak upírovi pomoci. Opovážlivost této výzvy ho vzrušovala a
děsila současně.
Aby vůbec mohl něco tak šíleného realizovat, bylo nezbytné v pořádku dokončit zbývajících
šedesát let služby.
Roky vzorně plnil povinnosti, a snažil se, aby projekt neohrozil.
Všechno úsilí téměř zhatil, když urazil Mimozu. Tehdy, jak jí to řekl s tím pohrabáčem.
Kroutil osmdesátý sedmý rok. Byl ve své ložnici, právě se odhodlal vytáhnout ze skrýše pod
mramorovou dlaždicí rozpracované výpočty. Klesl na všechny čtyři, aby dosáhl pod postel,
když tu se v krbu přelomilo poleno, vzplanuly nové plameny a ozářily kout pod skříní pod
úhlem, který z polohy, ve které se nacházel, ještě neviděl. Do oka mu blýsklo světlo odražené
z předmětu nacházejícího se úplně vzadu u zdi. Rozplácnul se na břicho, natáhl ruku,
nahmatal cosi tvrdého a hranatého. Vytáhl věc na světlo. Fialový průhledný mnohostěn.
„Ještě jeden kousek?“ vyrušil jej hlas ode dveří. Mimoza.
„Co to je?“ hlesl, ačkoliv z Axelových vzpomínek rozpoznal krystal z pyramidy. Byl rád, že
přišla teď, a nenačapala ho s výpočty. Asi by si něco vymyslel, a ona neměla důvod mu
nevěřit, ale od jisté doby byl ostražitý.
„Díl z Axelova hlavolamu,“ odpověděla a nastavila svou zlatou ruku.
Pokrčil rameny a kámen jí podal. „Už jsem podobné viděl,“ broukl. „Občas si s nimi hráváte.
Myslel jsem, že je to něco jako vaše…platidlo.“
Sevřela ho v hrsti a zamračila se. „Však taky ano. Průšvih je v tom, že nikdo nechce přiznat,
kolik jich vlastní. Chtěli bychom dát hlavolam zase dohromady, ale ten pitomec G nějaké
kameny vyhandloval Epimu, a ten je za pár ampulí antihmoty střelil nomádům. Skandál!
Vlastně jsem posledních pár desetiletí nedělala nic jiného, než ty zpropadené šutry hledala.
2
Dokonce jsem se kvůli tomu usmířila s Tessulah! Ale už toho mám dost. Teď zase trochu
romantiky.“ Zasněně se usmála a položila mu paži na hrudník. „Je skoro čas hledat nového
správce, protože ty budeš mít brzy odslouženo. Teď je ve výběru řada zase na Tessulah. Třeba
bude mít větší štěstí, než s upírem. Kolik času ti tu vlastně ještě zbývá?“
Při pohledu do jejích zlatých očí nasucho polkl. Vybavilo se mu, s jakým nadšeným obdivem
to dělal kdysi. „Ještě třináct.“
Přejela mu třpytivými prsty po triku a vyzývavě přivřela oči. „Už jsi uvažoval o odměně?“
Hlavně diplomaticky, blesklo mu hlavou. „Ale…jistě,“ vydechl, zatímco ona se na něj lepila
víc a víc.
„Až tady skončíš, budeš nesmrtelný a volný. Můžeš si přát vlastní svět, ale to je pořád málo.
Mám výhodnější návrh. Přej si, abych tě k sobě pozvedla. Nechala bych tě panovat na mé
diamantové planetě Okourou. Brala by tě sebou do Dubového háje, představila bych tě
lordům zpoza předělu,“ vrněla a rejdila mu prstíky po žebrech.
Z vyhlídky, že si z něj chce udělat mazlíčka, podobně jako Ifigenie z Horacia, se mu udělalo
mdlo. Kdysi by to bral jako výhru. Zatímco se k němu mazlivě tiskla a jeho tělo na to
přirozeně reagovalo, jeho já řvalo nesouhlasem. Už dost.
Jenže Mimoza o jeho vnitřním pnutí neměla ani potuchy a stále se k němu vinula jako
svlačec. Působila tak autenticky lidsky a přitažlivě, že ji nedokázal ignorovat. Vzrušeně
dýchal, vzteklý, že se nedokáže ovládat.
Snažil se být rozumný, ale všechna předsevzetí vzala za své, když mu štíhlými prsty zajela za
opasek, vklouzla pod džínsy a s rošťáckým výrazem dodala: „Přidala bych té tvé vynalézavé,
prolhané dušičce energetickou korónu, aby ses mě mohl dotýkat v mé prapůvodní formě…“
Mínila to jako lichotku, ale on to vzhledem ke svému rozpoložení vzal přesně opačně. Tehdy
se přestal ovládat, a proto z něj vyklouzla ona památná věta: „Až budu zase svobodný Mim,
mohl bych se tě dotýkat třeba pohrabáčem. Stačí, když bude dostatečně rozpálený.“
Situaci tehdy zachránila Tessulah. Přivolal ji Karlův řev, když z něj Mimoza stahovala kůži.
Mimoziny a Karlovy vztahy od té doby značně ochladly.
Karlova služba po sto letech skončila. Síly se sešly k výběru nového správce z kandidátů,
které Tessulah vytipovala. Potom už jen zbývalo rozloučit se s tím odstupujícím. Schůze se
odehrávala v knihovně, stejně jako úvodní pohovor.
Gnos v oblíbeném pruhovaném pirátském tričku Karlovi položil dlouho očekávanou otázku:
„Jakou odměnu sis vybral?“
Karel se důkladněji opřel o knihovní skříň a řekl: „Láká mě vědecký výzkum. Hledám
princip, podle kterého se řídí vývoj. Modelovou situací je existence Avatarů na Zemi. Chtěl
bych to schéma odhalit.“
„To zní zajímavě,“ ozval se maličký Seth. „Kdybychom předem věděli, kde a kdy se Avataři
narodí, mohli bychom je eliminovat dřív, než stačí nadělat paseku.“
„Jaké schéma máš na mysli?“ netrpělivě se ošil Gnos.
Karel se nevinně usmál: „Ptám se, odkud se Avataři berou, když si je na Zemi nepřejete?
Zajímal se o to někdo z vás?“
„Jistě,“ zamručel Kir podezřele laskavým tónem, „ale některé souvislosti tohoto fenoménu
jsou natolik komplikované, a to se neuraz, že jsou mimo tvou mentální kapacitu.“
„Aha,“ ušklíbnul se ironicky Karel, „takže existuje nějaký vyšší tvůrčí princip?“
„Samozřejmě, že ne,“ odsekl Kir.
„A ověřili jste si to?“ zeptal se Karel lehce.
3
„To si nepotřebujeme ověřovat,“ rozohnila se Cintie. „My jsme Počátek! Vznikli jsme v První
fázi rozdělení. Vesmír se narodil ve Druhé fázi až po nás!“
„Určitě?“ provokoval Karel.
„Zase chceš stáhnout z kůže?“ zasyčela Mimoza.
„Už když zmizela Šambala, mě napadlo něco podobného,“ špitla Punčoška.
Tessulah odsekla: „Blbost! Příčinou je pasivní rezistence produktů Druhé fáze!“
Karel sice ztrácel přehled, čeho se ty poznámky týkají, ale věděl, že nezbývá kout železo,
dokud je žhavé. „Ať je to tak, nebo tak, chci se vrátit na Zemi a tu příčinu hledat. Pokusným
subjektům potřebuji na čas odstínit auru, aby byli chránění před selekcí.“
„Jako člověk se z Pekla ven dostat nemůžeš,“ odsekla Cintie. „Musel by ses znova narodit a
to bys zapomněl, cos plánoval.“
„Můžu vrátit jako démon,“ nedal se. „Stejný, jako ti, kteří mi dělali společnost v paláci.
Vypadají jako lidé, nestárnou a umí otevírat portály.“
„Ale to je nemístné!“ zařval Kir a přeměnil se v šedovlasého kmeta se sněhobílým vousem.
„Myslíš, že bychom ti dovolili něco tak šíleného?“
„Slíbili jste, že můžu mít jakékoliv přání,“ řekl Karel pevně.
„To je fakt,“ ozval se nejmenší chlapeček. „Ale čekali jsme obvyklé přání. Třeba vlastní
dimenzi, nekonečnou vládu a tvorbu, víno, ženy, zpěv, luxus a spoustu poskoků.“
„Nemám zájem,“ zarytě prohlásil odstupující správce.
„Takového kverulanta by pohledal, Karle,“ zavrtěla hlavou Cintie. „Ale po fiasku s upírem jsi
to dal do pořádku. Že, Tessulah?“
Tessulah se ošila.
Karel ucítil, že teď je čas, kdy musí šokovat drzostí. Ještě přitlačit. Požádat o Axela. „A ten
upír,“ nadnesl lhostejně, „Mohl bych si ho vzít?“
„A nač?“ vyletěla Tessulah. „Je vygumovaný. Držíme ho tu jen za trest. Nesmí zemřít,
abychom neosvobodili jeho duši. Nechápu, k čemu by ti byl.“
Karel pokrčil rameny. „Pokud je šílený, trest už nevnímá. Mně by posloužil.“
„K čemu?“ chtěla vědět Mimoza.
Soustředěně přivřel víčka: „To, jak vyrukoval s pyramidou, znám jen z doslechu. Ale zdá se,
že jste se nikdy nezamysleli nad tím, kde ji vlastně vzal.“
Rozhostilo se ticho.
„To máš pravdu,“ ozval se Gnos. „Působila strašně přitažlivě. Pořád ještě si s těmi kameny
hrajeme. Škoda, že jsme se upíra nezeptali, když měl ještě rozum.“
„Mohl bych se o to pokusit,“ navrhoval Karel.
Mimoza se rozesmála: „Po mém zásahu se jeho mozek změnil v plastelínu. Jsem v tom
opravdu dobrá.“
Karel namítl: „A já jsem zase dobrý v mentálním vlínání. Samozřejmě bych na něm musel
delší čas pracovat. Nemáte co ztratit.“
Gnos se přetavil do podoby vousatého chlapa v kostkované košili. Odněkud vytáhl zálesáckou
dýku a vyměřoval hod proti dveřím. To zní divně,” podotkl ostražitě. „Co z toho budeš mít
ty?“
„Další kamínek do mozaiky,“ usmál se Karel. „Pokud odhalím původ hlavolamu, možná
získám důkaz, že existuje další prvek, který ovlivňuje vývoj Vesmíru.“
Dýka zasvištěla vzduchem a zabodla se do krásných vyřezávaných dveří. „Chraňme se
zanícených vědátorů! Sto let spravoval Peklo cvok,“ charakterizoval Karlovy požadavky
vousáč.
„Jo, ale k vaší spokojenosti,“ namítl Karel.
Kir mávl paží a Karel strnul. Čas se zastavil. Síly si chtěly promluvit v soukromí.
4
„Kde na to mohl přijít?“ mnul si bradu kmet.
„Tessulah, prostudovala jsi ty papíry z jeho ložnice?“ zeptala se Cintie.
„Jde o vzorec, který stanoví, kde a kdy se na Zemi narodí lidi s barevnější aurou. Ale
aplikační schéma chybí,“ odpověděla Tessulah.
Kir si ztuhlého Karla měřil od hlavy k patě. „Ten darebák! Tvrdí, že hledá zákonitosti, ale ve
skutečnosti ten klíč už má!“
Mimoza smířlivě pokrčila rameny: „Myslím, že to chce jen vyzkoušet, než nám to předvede.
To ještě neznamená, že nás chce podvést."
„Nevěřím mu!“ křikla Tessulah. „Co když se nakazil altruismem? Bude chodit tam, kde se
dětičky narodí a maskovat je před stopaři! Jdou po koncentrovaném paprsku. Nejspíš chce
paprsek odstínit a rozprostřít. To by je mohlo zmást. Co s ním provedeme? Rozprostraníme
ho?“
„Co to využít?“ vstoupila do diskuse Punčoška. „Naoko mu vyhovíme a počkáme, jestli
vzorec funguje. Nikdy jsme nedokázali podchytit všechny. Gándího jsme nestihli vůbec!
Karlův vzorec Avatary najde hned při narození. Eliminace bude efektivnější.“
„Podfoukneme ho!“ zvolala Tessulah a z půvabné ženy se proměnila v malou baculatou
holčičku se zelenýma očima a kaštanovými vlásky. „On přece netuší, že o jeho extra vzorci
víme! Je to hráč a baví jej pletichy. Dejme mu to nesmrtelné tělo, ale bude to tělo příšery!
Však s tělem ošklivého démona může skákat portály i korigovat auru. Ale bude na okraji
společnosti. Uhlíkatí na vnější dojem hodně dají. Kdyby si pustil hubu na špacír, nikdo mu
neuvěří. Je tak úporný, že aplikaci vzorce v praxi ověří, škodu ale nenadělá. Tím, jaké tělo mu
vyberu, se postarám, aby své volby litoval. Za všechny ty jeho samolibé vtípky, kterými se do
mě navážel, mu to teď spočítám. Ty jeho urážky o studeném čumáku, o mrazáku na
nožičkách, o…”
„Myslím, že mi něco uniklo, Tess,” přerušila ji posměšně Cintie.
„Taky se mi zdá, že si to bereš osobně, drahoušku,“ ušklíbla se Mimoza.
Gnos pohrdavě mávl rukou. „Mě spíš zajímá, jestli bude fungovat ten vzorec.“
„Dobře,“ pokrčil rameny kmet Kir a oslovil batole: „Sethe?“
Batole kývlo: „Jsem pro každou švadnu.“
Kir, mávl pěstí a čas se rozeběhl. Karel intermezzo nezpozoroval. Neuniklo mu však, že naráz
jsou Síly v podivné shodě. Oznámily, že se rozhodly jeho praštěné přání vyplnit.
Cintie vylíčila podmínky: „Proměníme tě v démona, jací žijí na Recerianu. Transformace
bude bolestivá a nevratná. Výsledná konstituce ti však zajistí bezproblémovou a téměř
nesmrtelnou existenci. Co se týká cestování, receriánci neskáčou jen prostorem, ale umějí
otevírat portály do mělkých subprostorálních vrstev. Dej si proto při zaměřování pozor, aby
ses neposunoval i v čase. Vy uhlíkatí na to nejste dělaní. Ztrácíte rozum…a tak. Co je pro tebe
nejdůležitější: tihle démoni umějí manipulovat s energetickým polem smrtelníků. Dokonce
tak dobře, že jsme jim to svého času museli zarazit.“
Karel si vybavil, že překupník, který mu sehnal opis lexikonu proroctví byl receriánec.
Vypadal jako humanoid. Měl světlou pleť, tmavé vlasy, oči neměl rudé, ale zelené. Jediné,
čím se lišil, byly trochu špičaté uši. To se dalo vydržet, takže spokojeně přikývnul.
„Upíra ti dáme, ale jestli ho nezvládneš, důsledky si přičti sám. A pokud nebudeš s odměnou
spokojený, nebreč, protože nic jiného už nedostaneš. Leda, že by tvůj výzkum za něco stál.“
„Říkáte, že transformace bude nepříjemná. Je to nutné? Jste přece Síly a můžete všechno.
Není to jen kulička pepře mezi zuby?“ pátravě se zeptal.
„To jsi definoval poměrně přesně,“ připustila Punčoška a vyfoukla žvýkačkovou bublinu.
„Ještě si můžeš rozmyslet. Pořád si ještě můžeš vybrat vládu, moc, bohatství, rozkoše...“
5
Karel se odhodlal k poslednímu výpadu: „Abych mohl klidně pracovat, potřebuji záruku, že
do mého výzkumu nebudete zasahovat, dokud neskončím. Taková malá dohoda všech sedmi
Sil se mnou.“
„Nebuď směšný,” ušklíbl se Kir. „Osobně proti tobě zasahovat nebudeme. Vždyť přece musíš
vědět, že se snažíme přímým zásahům do toku dějin na hmotných světech až na výjimky
vyhýbat. Ale když už jsme u toho, dobrá, my nebudeme osobně zasahovat do tvých věcí a ty
zase do našich. Platí?“ Kir se po ostatních Pradávných pobaveně podíval.
Karel tušil, že slůvko „osobně“ hraje klíčovou roli, ale cítil, že dál zajít nemůže.
„Platí,“ kývl.
„Dokonáno,“ řekla Cintie. Posadila se na židli a začala si vyzouvat brusle.
„A upíra si můžu vzít na pokusy. Je to tak?“ ujistil se Karel.
„Když ho dokážeš uhlídat,“ prskla Tessulah. „Zklamal nás. A tebe zklame taky.“
„Tak do toho,“ vyzval Síly Karel. „Proměňte mě.“
„Bude to bolet,“ zasmála se Tessulah. „Radši se polož tady.“ Třepla prsty a křeslo se přetavilo
v měkkou pohovku.
Položil se s nadějí, že to nebude tak zlé. Zavřel oči a zaťal zuby.
Bylo to tisíckrát horší. Cítil, jak se rozpadá na miliony částic a zase se skládá dohromady.
Slyšel sama sebe, jak řve bolestí a hrůzou.
„Něco je tam špatně,“ slyšel nadurděný hlas, „jako kdyby tam něco drhlo…Nejde to…Musí
spolupracovat…“
Kdosi s ním třásl. „Hej, musíš mi s tím pomoct, ty pitomče. Mentální vlínání umíš. Pošlu ti
transformační matrici do mozku, budeš se přeměňovat podle ní…Tak jedem…“ navigovala
ho Tessulah.
Koncentroval se způsobem, jak ho učila. Ta informace tam skutečně byla. Absolutně
cizorodé, a přece už napůl důvěrné schéma, podle kterého pozvolna a klopotně energeticky
postrkován Tessulah přestavoval svou tělesnou stavbu od nukleových kyselin a buněčných
membrán, až po orgány, kosti a svaly. Jediné, co zůstávalo nad věcí, bylo myšlení. V pudu
sebezáchovy instinktivně věděl, že to nesmí nechat mimo, jinak se sám sobě nadobro ztratí.
Překvapilo jej, jak úzce je transformační matrice propojena s teleporační čivou, nervovou
uzlinou zodpovědnou za orientaci v hyperprostoru. Poznal, jak musí myšlenku uchopit.
Pochopil, že transformace v démona je prostředkem ke schopnosti teleportace. Něco takového
by v mozku člověka nemělo co dělat. Tušil, jak vytvořit souřadnicovou síť s cílem v prostoru
a čase a jak otevírat dimenzionální brány. Až se promění, bude toho schopen.
„Otevři oči,“ vybízel jasný hlásek.
Zpočátku nevěděl, co se děje. Viděl jinak, než předtím. Jako by svět měl více tvarů, než se do
třírozměrného prostoru vejde.
„Teď jsi démon. Posaď se.“
Omámeně se zvedl na loktech. Ztěžka se posadil. Spatřil velké zrcadlo.
„Teď opusť Peklo. Sem se už nevracej. Běž si na tu svou Zemi a studuj Avatary! Ale
nezapomeň, že tě budou honit jako přírodní úkaz. A každý, na koho sáhneš, dříve či později
skončí v Pekle. Budeš jako ten Kain z vaší křesťanské Bible.“
Z velké lesklé plochy na něj vyjeveně hleděla rozježená příšera. Z hlavy jí vyrůstaly ostré
dlouhé ostny a klopily se směrem k hřbetu. Ramena, paže a nohy měla obluda porostlé
šupinami, které hrály barvami od červené přes fialovou až do černé. Na hrudi měla kostěný či
jaký pancíř… Svíjela se na pohovce a nevypadala dobře. Sám se cítil taky zle.
„Taky tě obraceli na ruby?“ zeptal se monstra.
6
Svůj hlas však nepoznával. Hrubý a chrčivý. A když mluvil, příšera otvírala černé rty. Došlo
mu, že se dívá do zrcadla a tou příšerou je on sám.
„Síly!“ zařval, „to jsme si nedomluvili!“ Ale Síly byly pryč. Možná to byl závan meluzíny.
Možná ale, že to, co zaslechl, byla ozvěna tenkého smíchu buclaté holčičky.
Konečně se mu podařilo vstát. Dovrávoral ke knihovně, a horečnatě hledal objemný svazek
Encyklopedie dimenzí. Jeden měl v pracovně, ale ta mu teď připadala nezřízeně vzdálená. Byl
by se vsadil, že tady někde ještě jeden výtisk… Skutečně, až nahoře pod stropem ho našel.
Byl by tam normálně nedosáhl, ale nyní byl přes půl metru vyšší, než původně. Byla to
hračka.
Kniha byla v jazyce freve. Teď byl rád, že se mu rok věnoval, když překládal olympská
proroctví. Chvíli trvalo, než pomocí klíče v závěrečném oddíle vydedukoval, že Recerian je
součástí dimenze Xia. Pak už mohl příslušnou kapitolu nalistovat.
Dočetl se, že „ Recerian obývají dvě démoní rasy. Starší ještěří je vymírající, mladší
humanoidní je na vzestupu. K datu Uniktera II. bylo evidováno z vymírající rasy posledních
pět jedinců, všichni starší deseti tisíce oběhů, další už se nerodí. Tito Receriánci mají dle
lexikonu hrubý habitus, vyztužený skelet, žluté zornice, vnější povrch těla zčásti krytý
šupinami, dílem pancířem. Povahy jsou záludné, pověsti mezi jinými kulturami nepříliš
oblíbené…“
Zaklapl lexikon a vzal bodlinatou hlavu do dlaní. Pěkně ho podfoukli. Museli vědět, že je to
z jeho strany nedorozumění, že předpokládá, že ho promění v humanoida, a ne v příšeru, ale
oni ho při tom nechali…
Jak by se mohl v takovém stavu vrátit na Zemi?
Vztek a pocit křivdy ho trhaly na kusy. Ale teď nebyl čas na stížnosti, a už vůbec ne na
paniku. Vydal se do ložnice, aby zničil zbytky výpočtů, protože po takové zradě bylo možné,
že se Pradávní o skutečné povaze jeho plánů něco domákli. Ať chodil po chodbě, jak chtěl,
dveře do ložnice, ale nenašel. Kompletní vzorec měl naštěstí v bezpečí své hlavy. Chtěl si
vyzvednout Axela. Vstup do podzemí byl naštěstí na místě, ale upírova cela byla prázdná.
Unaveně se zhroutil na oslizlé kameny a přímo v kobce se hystericky rozchechtal. Vlastně
neměl tušení, co by si s ním na Zemi počal… Tedy, měl plán, ale jako „člověk“. Ne jako
příšera. Louč prskla a zhasla. Čekal tmu, ale s překvapením mu došlo, že docela slušně vidí.
No, alespoň něco.
Přemýšlel.
Vypadalo to, že Pradávní testují, co snese. Nevěděl, jak dlouho tam seděl, určitě několik dní.
Občas si nechal ze stropu spadnout pár kapek vody na jazyk.
Klíč k cestě ven i k Axelovi nakonec našel ve vlastní hlavě. Teleportace dimenzemi
v prostoru a čase. Chtěl sice mnohem víc, ale pro začátek to muselo stačit.
Když se kradl z podzemí, trochu se obával, že narazí a svého nástupce, ale palác zel
prázdnotou. V knihovně se postavil před zrcadlo a zpříma se na sebe podíval, protože si
potřeboval ověřit předpoklad, ke kterému došel v Axelově kobce.
S šupinatým tělem a prackami zakončenými černými ostrými drápy sice vypadal jako
Receriánec, ale oči měl stejně hnědé jako dřív. To právě mu připomnělo zádrhel, který
Tessulah při přeměně přinutil, požádat ho o spolupráci. Pokud mu transformační matrici
vložila do hlavy, měl by si ji pamatovat. Jenom ji v té změti chaotických myšlenek najít…
7
Ale důležité bylo, že měl naději. Když šel proces jedním směrem, musí to jít i nazpět. Zatím
to nechá tak, protože bolesti, které transformaci provází, teď nebude potřebovat. Chňapl
lexikon dimenzí a začal si ve své démoní mysli sumírovat časoprostorový portál.
Teď musím skočit v čase. Půl hodina bude stačit. Poodešel do vedlejší chodby. Poprvé v mysli
formoval časoprostorové souřadnice brány. Musel je chvíli udržet. Náhle se uprostřed chodby
objevil zeleně jiskřící bod. Těkavě opisoval stále větší a větší kružnici a vykrajoval v prostoru
oko do nicoty. Nakročil a zkusil tam prostrčit nohu. Energetický vír jej pohltil. Vzápětí byl
vymrštěn přímo proti zdi na témže místě.
Hlava se přestávala točit. Zaslechl hlasy. Nejdřív jen útržky, pak celé věty:
„Co tedy navrhujete?“ tázala se Cintie.
„Za to, že nám o vzorci neřekl, vypustíme upíra sami,“ ozval se Kir. „Ať si ho hledá, když ho
chce studovat.“
Zazněl jasný hlas Tessulah: „Opravíme ho, aby mohl kousat a pak jím smýkneme někam, kde
je hodně lidí...“
„Co chicagské metro? Necháme ho najíst, aby mohl lépe utíkat,“ navrhoval Gnos.
„Pokud ho bude chtít dostat, pěkně se zapotí,“ ozval se hlásek nejmenší Síly.
„To nestihne. Než se z nové identity vzpamatuje, bude upír ulovený,“ špičkoval Gnos.
Ty hajzle, to se budeš divit, říkal si Karel v duchu.
„Co vlastně ten náš Kain dělá?“ posměšně zazněl Mimozin hlas.
„Hledá dveře do ložnice. Asi si chce vzít ty papíry. Ještě, že jsme ložnici zrušili,“ vypískla
Cintie.
Dobře, pomyslel si Karel zlověstně. Chcete Kaina? Dostanete ho!
Pak hlasy prokládané smíchem utichly. Opatrně nahlédnul za roh. Axelova cela byla prázdná
a Síly byly taky fuč. Bezprostředně začal vytvářet portál do Chicaga.
Léta bádal nad tím, jakým instinktem se trefil přesně tam, kam Síly Axelem mrštily. Až
později došel k jednoduchému závěru. Paradoxně to byl závěr, který předtím sám Silám
vsugeroval. Tato událost byla důkazem, že vyšší tvůrčí princip, který je i nad Silami
samotnými, patrně existuje. A že i tak nepatrný tvor, jakým je on, se může stát jeho nástrojem.
Osudové setkání
Země 1999, Chicago, později Praha
Nástupiště stanice metra v Chicagu bylo ve tři hodiny ráno oázou pokoje. Od ventilace šuměl
lehký větřík. Světla svítila a mramorová podlaha se leskla. Vlaky měly dvouhodinovou
přestávku. Na lavičce, jedné z posledních, které nedaly technické služby ještě odstranit,
klimbal bezdomovec Vávra přikrytý novinami. Prázdná láhev v papírovém pytlíku se
zakutálela pod reklamní stojan.
Klid zpestřený Vávrovým chrápáním narušil tupé plesknutí, jak na zem dopadlo tělo. V místě,
kde byla původně jen podlaha a vzduch, se kousek nad zemí zmaterializovala nahá postava a
pak na ni dopadla.
Bezprostředně po té se deset metrů od místa dopadu rozvířil vzduch.
Vávra se posadil a zíral. Mezi dvěma sloupy se otevřelo oko a z větrného trychtýře vyskočila
pohádková příšera podobná černo fialovému šupinatému ďáblovi. Vávrovi klesly panty, když
monstrum vykročilo přímo k nahému blonďákovi, hodilo si ho přes rameno, a zanořilo se zpět
do nicoty.
8
Karel vyskočil z portálu ve sklepě svého pražského domu. Složil Axela na kamenné dlaždice
do stínu, aby na něj nemohly dopadat šikmé paprsky odpoledního slunce. Vzal kladivo a
hřebíky. K okénku přitloukl starou károvanou deku. Ve sklepě se zešeřilo. Rozsvítil. Teď
mohl odvléct Axela na žíněnku pod oknem.
Podíval se na hodinky. Do konce pracovní doby na jatkách zbývala hodina.
Během dalších dvou dnů dostal do bezvědomého upíra trochu krve. Pak usoudil, že čas
nadešel. Odhrnul pramen světlých vlasů a přiložil šupinatou pracku na upírovo čelo. Vyslal
výběžky mysli do jeho vědomí a pátral, čeho se zachytit. Nemusel překonávat žádný odpor,
protože v Axelově hlavě nic lidského nezůstalo. Zbyla jen potřeba lovit.
Karel věděl, že když mu vrátí vzpomínky, způsobí mu další bolest, ale jinak to nešlo.
V zákoutí své polodémoní mysli vyhledal vzpomínky, které z Axelovy hlavy načetl v Pekle
před sedmdesáti lety. Upírovo vědomí se znovu plnilo. Rychlostí myšlenky si načítal svůj
lidský život i svou upíří existenci. Chaos. Bestialita. Šílenství. Hrůza. Láska. Beznaděj.
Karel sledoval, jak se tělo třese. Byl nervózní, protože si nebyl jistý, jestli to pomůže.
Bolest odeznívala. Axelovy myšlenky byly opět uspořádané. Věděl kým je, kým byl a kým by
chtěl být. To přece není možné…ten odklad s Peklem. Další léčka? Ztěžka zvedl víčka.
Uviděl žebřík. Že by mučírna? Kruhy visící ze stropu ukazovaly na tělocvičnu. Zaostřil na
osobu ve své blízkosti. Poznání jej zavalilo jako vlna. Vypadal jako Receriánec, ale něco na
něm bylo divné. Hlavně ty oči…
Znova se propadl do mrákot. Když se probral, darebák mu vléval do krku krev. Polykal a
nabíral sílu. Z toho usoudil, že už není v Pekle. Když znovu usínal, věděl, co udělá jako první.
Dá frajerovi do huby.
Karel sešel do sklepa. Upír ležel a hleděl do stropu.
„Jak se cítíš?“ zeptal se německy, nejlíp, jak uměl a vzápětí se upír neobyčejně rychle odrazil
a skočil.
Karel jej od sebe lehce odmrštil a podstatně horší němčinou zaskuhral: „Takhle tě přetrhnu, i
kdybys vypil barel.“
„Tak co teď?“ zařval upír a znovu se na démona vyřítil, složil ho na záda, posadil se mu na
hrudník. Koleny se pokoušel mu drtit žebra a dlouhými štíhlými prsty jako do kleští sevřel
jeho šupinami chráněný krk. „Mluv, kreaturo! Co bude Tessulah chtít teď? Co dalšího
pěkného si ta děvka vymyslela, že na to potřebuje ještě poskoka?“
Karel by ho patrně dokázal odhodit, ale stále se snažil o rozumnou domluvu. Raději ale použil
angličtinu.
„Síly…tě…pustily,“
zachraptěl.
„Tessulah…ani…Mimoza…netuší,…že
jsi…při…smyslech.“
Axelovy aristokratické rysy se mžikem přetavily do dravčí upíří podoby. Hladké linie lícních
kostí se svraštily, ledově modré oči zaplanuly sytou žlutí, ze rtů se prodraly špičáky. Na
spánku mu krví pulzovala namodralá žilka. Doba, kdy na Karla civěl, se zdála nekonečná.
„Receriánec altruista? S mizerným oxfordským přízvukem a hnědýma očima? Máš mě za
úplného trotla?“ Znechuceně si povzdechl, svou apatickou kořist pustil, a sesunul se k protější
zdi. Natáhl si nohy, nechal zmizet upíří masku a sykl: „Kde to jsme?“
„Na Zemi v domě, ve kterém jsem jako člověk žil,“ řekl Karel.
„Takže jsi, hergot, kdo?“
„Tvůj nástupce, ale klid,“ sypal ze sebe překotně Karel, když viděl, jak se upír zase celý
naježil, „už mám odslouženo, a oba jsme tu v bezpečí. Zatímco v Pekle uplynulo od mé smrti
sto let, tady je krátce po pohřbu. Vybral jsem si tu dobu schválně, protože myslím, že tady nás
hledat nebudou. Pod svícnem je tma. Píše se rok 1999. Jsme v Praze ve střední Evropě.“
9
„Když jsem tě tehdy viděl, vypadal jsi jako člověk,“ ušklíbnul se upír, „a tvůj přízvuk
dokazuje, že mi v Pekle nelhali, když říkali, že Němci válku, Bohudík, prohráli. Ale jinak jsi
vybral tu jedinou dobu, ve které tě určitě hledat budou. Vždyť se to samo vybízí!“ vyletěl, „že
budeš připravený pokračovat v té samé časové linii, ze které tě vytrhli!“
Takový závěr Karla zaskočil. Vlastě to znělo dost logicky.
„Myslím, že je to marný,“ zesmutněl náhle Axel. „Byl to dobrý pokus, ale prostě jsem vám na
to neskočil. Nevím, co se mnou chcete udělat, ale…je mi to jedno.“ Těkavě se kolem sebe
rozhlédl, jako by každou chvíli čekal, že se z temného koutu vynoří Tessulah, nebo zpoza
regálu na ovoce nakoukne potměšile se usmívající Mimoza.
„Nevěříš mi?“
Upírovy oči se leskly jako modré kousky ledu. „Pekelným správcem jsem byl sotva deset let.
Potom mě jenom mučili. Zpočátku mě drželi při rozumu, ale z poslední doby si nepamatuju
vůbec nic. Prázdnota. Ani Pradávní neumějí načítat paměť tak, aby ji dokázali…vrátit,“ hlesl,
„co bys musel být za profíka, abys...“
„Když mi nevěříš, trhni si nohou.“ Démon pokrčil rameny a vstal. Už měl toho přesvědčování
dost, blbce dělat nebude. „Hlavně nechoď Silám pod nos. O dům se stará advokátní kancelář.
Má žena odjela do Monaka hned po pohřbu. Ty jsi zmizel, tuším, v roce 1942. Doplň si
vzdělání, protože technologie šly dopředu. Ale to zvládneš. Krev máš v lednici a další v
mrazáku.“
Upír sledoval, jak se démon zvedá a míří ke schodům. „Kdyby to teda byla pravda,“ křikl,
když už byl Karel v půli schodiště, „byl bys tak laskavý, a vysvětlil mi, proč ses tak
namáhal?“
Démon pomalu sešel ze schodů. „Copak to nevíš?“ zeptal se ponuře.
Upír zavrtěl hlavou a hlesnul: „Nemáš cigáro?“
Démon po něm hodil krabičkou se sirkami.
Usadili se každý k protilehlé zdi. Karel vyprávěl o olympském proroctví. Nakonec dodal:
„Protože jsem tě dost důvěrně poznal, myslím si, že ten pravý tvůrce-ničitel jsi ty.“
„Ta teorie je chybná,“ oponoval upír. „Nejsem ani tvůrce ani ničitel. Nenarodil jsem se
v Pekle. Prostě se tak vůbec necítím.“
Karel vztyčil do vzduchu ukazovák a významně se zašklebil. „Chce to jen trochu snahy.
Myslím, že po návratu vzpomínek v hlavě objevíš něco, co jsi měl dřív jen v podvědomí.
V ten den, kdy se objevil hlavolam. Neříká ti nic setkání s Jiskrou? Pamatuješ, jak jsi po
návratu z planin odpadnul v zahradě?“
Axel nakrčil čelo. „Vzpomínám, že jsem dostal záchvat smíchu, cítil jsem mentol, myslel
jsem na Iris, a pak se objevil čtyřstěn. Ale teď…, bylo tam ještě něco předtím. Moje mysl
spala, ale uvnitř jsem mluvil…s Jiskrou…Proboha!“
„Tak vidíš,“ vítězoslavně se usmál Karel. „Jiskra by si loosera nevybrala!“
„Kdo, jsi, k čertu, ty, že se cítíš být povolaný to posuzovat?“ zavrčel Axel.
„Jsem…,“ Karel se v rozpacích zarazil.
„No?“ houkl Axel.
„…Jsem…kulička pepře mezi zuby,“ pronesl démon zamyšleně a pak, jakoby mu došlo, co
vlastně řekl, se rozesmál.
Několik hodin pak upírovi popisoval své plány.
„Takže chceš avatarům rozprostírat auru, aby je lovci nenašli,“ shrnul to skepticky Axel.
„Pěkný plán. Ale nereálný. A jestli si myslíš, že hlavním problémem je tvoje vizáž…“
„Bez obav,“ zavrčel dotčeně Karel. „Sice se mi to podařilo zatím jenom dvakrát, a docela to
bolí, ale…“
Upír překvapeně zvedl obočí. „Dokážeš se přeměnit? Zvládáš transformační matrici?“
10
Když jeho protějšek beze slova přikývnul, upír si rozpačitě vjel rukama do vlasů, něco si pro
sebe zamumlal a zavrtěl hlavou.
„Proč se tváříš jako o funuse?“ vybafnul Karel.
„S tím asi Tessulah při tvé přeměně nepočítala. Mohlo by to být nebezpečné,“ lamentoval
Axel.
„Ale prosím tě,“ pohodil hlavou démon, „myslím, že když to postupně vypiluju, a bolest
zmizí…“
Axel se ďábelsky zašklebil. „Aha. Ty jsi hrdina. Tipoval bych tě na nervní křehký typ. Tvůj
práh bolesti je velice nízký a je mi líto, na bolest transformační křeče se přivyknout nedá. Ale
toho bych se nebál. Měl jsem na mysli, že bys mohl být nebezpečný spíš pro okolí. Jde o
polaritu. Tessulah tě uplácala jako Receriánce, ale takového, který umí polarizovat konkrétní
pozemskou auru. Fajn. Vůbec nepočítala s tím, že budeš její dílo dál upravovat. Jestliže se
transformuješ do podoby člověka, schopnosti polarizace sice zachováš, ale mohly by fungovat
opačně.“
„Asi to moc nechápu,“ řekl jedovatě Karel.
„Na Zemi bys v lidské podobě neměl na nikoho sahat,“ řekl upír. „Opačná polarita. Normálně
rozprostřený aurický obal se vlivem tvého podnětu zkoncentruje, barevně sladí. Pokud se
člověka náhodně v lidské podobě dotkneš, vyrobíš sice uměle dalšího avatara, ale současně se
mu tím podepíšeš ortel smrti.
„To je…hypotéza,“ vydechl Karel.
Axel pokrčil rameny, „Dřív nebo později si ji stejně ověříš.“
„Kdybys měl pravdu, mohl bych na mezi lidi jenom jako démon…“
„Ne nezbytně,“ uchechtl se upír, „ale jak už jsem řekl. Jako člověk bys nemohl na
nikoho…sahat.“
„To je pitomost.“
„Jak myslíš,“ řekl škodolibě upír. „Potom je tu ten problém s poskoky. Neříkal jsi, že ti část
výpočtů nejspíš zabavili?“
„Z těch se k přesným datům nedostanou.“
„Ale právě proto tě budou sledovat jak pod mikroskopem. Jestliže se narodí tak pět Avatarů
v průběhu deseti let, budou všichni Grokti nastartovaní, aby to neprošvihli. Ale možná bych
věděl, jak jim vypálit rybník,“ řekl zadumaně.
„Překvap mě,“ vydechl ironicky Karel.
Tázaný pokrčil rameny. „Vrať se o pět set let zpět. Založíš novou časovou větev.“
Nehoráznost vyřčeného Karla šokovala. „Myslel jsem, že je to zakázané,“ vydechl.
„Zakaž něco mrtvole,“ uchechtl se Axel.
„Co se stane s tou původní větví? Zmizí?“ vyhekl démon, „znamená to, že tu realitu, co už se
stala, bychom zničili?“
Upír obrátil oči v sloup. „Ne úplně, protože se budeme chovat nenápadně, a protože vlastně
neexistujeme. Takové věci, kdy se mágové vraceli časem, se v historii Vesmíru už staly. I
když na Zemi zřídka. Pokud se to udělá s citem, nová realita se jemně prolne s tou starou. Je
to jako očkování…“ na Axelových rtech se objevil letmý zadumaný úsměv, když se však oba
muži setkali očima, upír se zase rychle vrátil k zarputilému výrazu a rychle pokračoval: „A
vůbec. Neznamená to, že bychom dějiny zmanipulovali nějak zásadně,“ dodal rychle, „nebylo
by to ostatně ani fér, ale získali bychom tím větší prostor. Při hledání avatarů budeš skoro
nepostižitelný. Jako Kairos, mladší bratr boha času. Ten se taky nedá nikdy zachytit. Dokonce
si můžeš vzít jeho jméno, protože ho ještě nikdy nikdo neviděl. Kairos je jedno chvějivé TEĎ.
Symbol toho správného okamžiku v nekonečném časovém proudu.“
„Co se stane, až nás chytí?“
„Pradávní na ten fígl sice nakonec přijdou, ale jen těžko tě dopadnou osobně. Do minulosti se
neodváží kvůli časové sněti.“
11
Karel zakoulel očima. „Časová sněť? To je zase co?“
„Konec všeho. Pradávní se jí bojí stejně jako smrtelníci pravých neštovic,“ odpověděl Axel.
„Síla existuje v prostoročase jen jednou. Je pro ni nebezpečné se vracet časem do místa, kde
už někdy byla a aktivně v něm zasahovat. Je to sice možné, ale hrozí zhroucení prostoročasu.
Podle literatury nastávají dvě možnosti. Buď se realita napadeného univerza překonfiguruje
do úplně jiných parametrů, nebo se rovnou rozpadne a zhroutí. Obě varianty jsou pro
Pradávné smrtící. Proto si na riziko časové sněti dávají pozor. Na minulost, ve které už byli,
jen nahlížejí přes bezpečná časová okna, nebo posílají pověřence. To je pro nás docela
nadějné, protože naši Pradávní a Tessulah s Mimozou obzvláště, mají pozemské dějiny
procestované křížem krážem. Problém nastane, pokud se toho dožijeme, až se dostaneme zpět
do tohoto uzlového bodu v čase. Protože potom už budou mít volnější hřiště. Buď do té doby
vymyslíme řešení, jak se ochránit, nebo skončíme špatně, ale bude to stát za to.“
Karel na upíra chvíli civěl, a pak vzteklý, s jakou nonšalancí rozmetal všechny jeho perfektní
plány, vybafl: „Takže už mi věříš?“
Upír nehnul ani brvou. „Samozřejmě, že ne, ale nemám co ztratit. Budu se snažit být užitečný.
Neumím se teleportovat, ale poznám ledvinovou koliku od zánětu slepého střeva, umím to
s chladnými zbraněmi a taky slušně šiju.“
„Baron, co umí šít, se hodí v každé době.“
Kapitola pátá : V hlubinách času
Tvrz v Bezoví
Země léta páně 1602
S poškrábaným hrudním pancířem a vytrhanými šupinami, pokrytý krví vlastní i cizí se
vykulil z portálu do přístěnku za stájemi a plácnul sebou na hromadu slámy. S napřením vůle
se přeměnil, protože kdyby otálel, byl by na konejšivě měkkém podkladu vyčerpaně usnul.
S hekáním se propletl mezi zavěšenými sedly a chomouty, a kradl se stájovou chodbou na
nádvoří ke korytu, s úmyslem se rychle opláchnout, než ho Hedvika načapá.
Běžně ji vycítil na sto honů, protože voněla jako bylinková zahrada, ale tentokrát měl nos
plný mazlavé špíny, takže ho vyhmátla už v podloubí.
Ošatku s jablky odložila na truhlu, založila paže na rozložitém hrudníku, znalecky
přimhouřila oči a pokývala hlavou. „Tfuj, to jsem se lekla,” v rozporu s obsahem slov však
zůstala naprosto klidná. “Kí ďasové tě honili, pane?“
„Jenom jsem vyřizoval nějaké nepravosti,“ broukl. Nemohl přece přiznat, že se před chvílí
vylámal z kobky, kam jej nechal zazdít hlavní bretaňský inkvizitor.
„Nepravosti stejně nevymýtíš,“ mávla rukou hospodyně. „Oženit by ses měl, děti nadělat,
trochu radosti užít, a ne pořád intriky osnovat. Jako bys v pekle čertům pod kotle přikládal!”
Pružně se vyhnul její hrozící ruce a s uličnickým úšklebkem prohodil: „V pekle žádné kotle
nemají.“
Hospodyně jen pokrčila rameny, znovu se chopila ošatky a přes rameno houkla: „Trochu teplé
vody mám v kamnovci. Koryto nechej koním. Ještě by ti chudáčci dostali koliku.“
12
Podobně se do sebe naváželi už přes třicet let. Věděla, že jeho podivný odpor z doteků by si
zpovědník vyložil neblaze, ale slibu, že o jeho podivnostech pomlčet se nikdy nezpronevěřila.
Nelitovala. Lidé do domu přicházeli a odcházeli, jen ona zůstávala jako kotva u lodi. Provdala
se, vyvdala dcery, oženila syny, ovdověla a stále ještě třímala klíče od spižíren a sklepů. Byla
to její zásluha, že byl dům v pořádku a pán si toho byl vědom. Doma býval zřídka. Tušila, že
do tvrze vede tajná chodba. Už zažila, že samotný císař Rudolf na zapřenou pána navštívil.
Jenom Svaté Inkvizice se bála, protože s vírou byl pán na štíru. Snad ho císař ochrání,
uklidňovala se. Jenom aby to obyčejné lidi nepřivedlo do neštěstí. Pokřižovala se a rychle ty
myšlenky zahnala.
„Johan zatopil v ložnici. Už bývá zima po nocích,“ hudrovala, když lila vodu z věder do
velkého mosazného kotle zavěšeného nad otevřeným ohništěm, zatímco on si umyl ruce
z nejhoršího a už seděl za stolem s podivně zasněným úsměvem, myšlenkami Bůhví jak
dalece vzdálený…
Dubové dřevo stolní desky bylo zčernalé věkem, ale pamatoval doby, kdy svítilo novotou.
Fošny si tehdy s Axelem ohoblovali sami. Pracovali ve stodole, protože panský dům byl tehdy
ještě v rozvalinách.
Pro svůj výsadek do minulosti zvolili rok 1500. Právě vyšel nový zemský zákoník.
Vladislavské zřízení zemské. Jeho ustanovení se stala předmětem prudkých sporů mezi
šlechtou a zástupci královských měst. Jagelonec vládl z Budína a nechal vše na královském
prokurátorovi. V Čechách panoval takový zmatek, toho že upír s démonem mohli využít a
zabrat opuštěnou polorozbořenou tvrz nedaleko od Prahy. Poslední majitelé umřeli na mor,
majetek měl připadnout koruně. Ale ke zřícenině patřil jen vytěžený lom, malinká víska
Bezovín s hrstkou hubených nevolníků a svažité půd jen tolik, aby neumřeli hlady. Proto se
koruna o zboží nestarala a žádný správce se tam nehrnul. Nebylo těžké napsat správci
zemských desek dopis zatížený zlatem z roztavených šperků, (které si poslanec Karel před
manželkou prozíravě ukryl a teď se sakramensky hodily), že se ze svaté země po třech
generacích potomkové domněle vymřelého rodu vracejí…
Skoro tři čtvrtě století to táhli spolu…
Aby mohli tvrz znovu zvelebit, museli nejdřív zkrotit zdivočelé vesničany. Trvalo to dvě
generace…a neobešlo se to bez obětí. Jenže, tady se lidé s ničím moc nepárali. Když na
někoho v lese spadl strom, nebyla na vině nešikovnost, ale Boží dopuštění. Žilo se jim
snadněji.
Dost drastickým způsobem se ujistil o tom, že Axel měl pravdu, když tvrdil, že v lidské
podobě se musí fyzickým kontaktům s Pozemšťany vyhýbat. Už od počátku si na to dával
pozor, ale přesto k tomu občas docházelo. Když chytil na tržišti za ruku zloděje, který mu
sahal na měšec, nebo instinktivně zachytil v šenku kácejícího opilce. Ale nemohl tušit, co se
s nimi dělo dál, protože ty lidi už vícekrát nespatřil. Ale u těch dvou nevolníků z jejich
vesnice, co mu se zlomenou nohou pomáhali do sedla, to poprvé zaznamenal naprosto jasně.
Prvního našli za tři dny oběšeného na dubu, co rostl v lomu, druhého jeho soused, kovář,
umlátil kladivem, protože ho prý posedl ďábel. Kovář tvrdil, že se čeledín vznášel stopu nad
zemí, rudě svítil, a mluvil cizím jazykem. Takové případy, bývaly skutečně klasifikovány
jako posednutí „ďáblem“, a přivolaný farář kováře za pohotový zásah dokonce pochválil.
Karlovi bylo jasné, že ti nešťastníci se stali obětí Grokta, protože ten dokázal navodit
šílenství.
Od té doby si dával daleko větší pozor, na to, aby skutečně na nikoho nesahal. Nejen, že nosil
rukavice, ale vyhýbal se každému obloukem. Dva zemani tvrze v Bezoví, oba podivíni
bohabojné společnosti se vyhýbající. Jeden se vymlouval na světloplachost po velkém požáru
ve svaté zemi, druhý na bolestivý kožní exém… Přesto, že se snažili působit přesvědčivě, byli
13
trnem v oku chtivým ženským. Začaly o nich roznášet, že si vystačí…Aby tomu učinili přítrž,
začal si Axel s kuchařkou Barborkou, zatímco Karel se poprvé vypravil na zálety do jiné
dimenze… Tam si nemusel dávat pozor na doteky. Na planetě Krull poznal čarodějku Filippu.
Pomohl jí najít ukradený artefakt, díky kterému dobyla trůn, ze kterého byla po manželově
smrti svržena. Málem by se s ní pod vlivem omamných cihusových bobulí i oženil, kdyby se
na poslední chvíli nevzpamatoval a neprásknul do bot… Tím Filipu dost znemožnil, i když
její rozmazlený synáček, čaroděj Gilden, si prokazatelně oddechl. Zhrzená královna Filippa
po okruhu dimenzí Malé smyčky roznesla, že Kairos, jak se jí Karel tehdy žertem představil,
není nikdo jiný, než primitiv, zhýralec, podvodník a lhář… Naštěstí měla ta pomluva efekt
spíš opačný. Negativní reklama, taky reklama…Pověst sukničkáře mu už sice zůstala, ale
jinak byl na světech, kam zavítal, elitami přijímán povětšinou se zájmem, protože s funkční
transformační matricí působil exoticky a navíc pocházel ze světa, který byl jiným
zapovězený…
Na Zemi k zasmušilému Axelovi se vracel vždycky o pár kilo lehčí. Doma čekala „práce“, jak
říkal kousavým tónem upír. Tím myslel starost kolem tvrze, polí, dobytka a v neposlední řadě
i nevolníků, kterou Karel rád nechával jen na něm. Axel byl jako hospodář naprosto ideální,
zatímco Karel líný, hrůza pomyslet. Ovšem za denního světla upír mezi lidi na pole ani do
vesnice nemohl. Karlovi tedy nezbývalo, než se na správě panství volky nevolky podílet.
„Stejně se to musíš naučit, kdyby se mi něco stalo,“ rozčiloval se upír pokaždé, když se
Karlovi nechtělo. Karel argumentoval, že nic takového přece nehrozí. Axel udržuje zázemí,
on řeší avatary. S avatary to byl nikdy nekončící proces… Už během roku 1502 si ověřil, že
vzorec funguje. Postupně se naučil avatary vyhledávat maskovat. Protože jich na Zemi žilo
vždy jen několik desítek, podařilo se mu dokonce zastihnout dva ve chvíli umírání, kdy by se
jejich maskování rozpadlo, a nasměrovat tak jejich duše bez problémů místo do pekla za
hranice existence.
Po padesáti letech padla kosa na kámen.
Jak Axel předpokládal, Pradávní se nakonec dovtípili. Chvíli trvalo, než si toho Kairos
s Axelem všimli, protože v té době se informace nesly pomalu, ale postupně si ověřili, že
v okolí míst, kde Kairos novorozené avatary maskuje, dochází záhy po jeho zásahu ke
krvavým masakrům. Nestávalo se to pokaždé, ale tak každý třetí případ. Většinou nikdo
nepřežije…
U Rostova vyslechli žebračku. Byla slabomyslná, ale právě proto na rozdíl od ostatních běsy
viděla. Než se zbláznila úplně, blekotala o zplozenci pekel s rudýma očima a průsvitnou kůží,
o příšeře s rudými přísavkami a stovkou chapadel… Naprosto přesně popsala Sista i Masuru.
Tím byla záhada vyřešena.
Z toho se dalo vydedukovat, že Pradávní využili fragmentů vzorce egregoru a poslali na místa
předpokládaného narození nových avatarů běsí komanda.
Zápisky v pekelné ložnici, ze kterých mohli tyto lokace dovozovat, byly jen dílčí. Jejich
vzorec byl nepřesný, běsí komanda přicházela na místa zrození se zpožděním, nebo se
vychýlila geograficky. Miminka po zásahu už nesvítila, honci je nemohli najít. Někdy se
běsům nechtělo odcházet s prázdnou, proto útočili na všechno živé.
Dokázali nadělat takovou spoušť, že měl Kairos co dělat, aby to srovnal a pak, aby stačil včas
zmizet, protože na rozdíl od honců nebyl neviditelný.
Kdyby mu v počátcích Axel nepomáhal, byl to vzdal.
Nechal si ukovat svůj první srpec, s postupem let získal cvik. Dokázal avatary zamaskovat a
stále častěji eliminátory posílal do nicoty po kouskách. Tehdy se z něho stal Kairos.
Po několika letech šarvátek si povšimnul, že honci jsou až podivně „neschopní“. Jistě, zranili
ho nesčetněkrát, ale při takové frekvenci a časté přesile měl být dávno mrtvý. Pochopil, že si
14
s ním Pradávní jenom pohrávají. Kdyby chtěli, místo dvou až tříčlenných výsadků by rovnou
poslali organizované komando. Tehdy se téměř urazil, když mu došlo, že vlastně bojuje
s tvory, kteří jsou předem odepsaní, ale oni sami ho s největší pravděpodobností usmrtit
nesmějí…
Měl na Pradávné vztek. Běsy na Zemi posílali jen proto, aby ho poškádlili. Bez ohledu na to,
kolik smrtelníků přitom zařve…
V církevních kruzích se o něm vědělo. A přirozeně, že v očích kléru byl za všechno zlé
zodpovědný právě on. Tajnými informačními kanály se roznášela zpráva, že po světě řádí
samotný ďábel…Vždyť i dnes při tom výslechu. Ze zmizení tří čarodějnic inkvizitor tam moc
nenadělal. Padre Joachim dokonce sliboval, že je ochoten na tu černou magii, díky které jim
Kairos k útěku pomohl, zapomenout. Jenom když jim poví víc o tom šupinatém běsovi,
kterého zahlédli gardisté, když do hladomorny spouštěli žebřík… Při vzpomínce, co
Joachimovi odpověděl, se Kairos uličnicky ušklíbnul.
S rázným úderem před ním přistál kameninový korbel se svařeným vínem a vzápětí cínový
talíř plný voňavého hovězího na cibuli. Chopil se lžíce, nabíral, přikusoval křupavý chleba,
upíjel víno. Když hospodyně odběhla do komory, hbitě dolil do vína vodu. Poslední dobou
bývaly jeho sny o minulosti protkány vizemi paláců naplněných růžovým světlem, kde se
střídaly výjevy hroutící se ledové jeskyně, jenž nakonec, ó hrůzo, pohltily zvláštní palčivé
plameny. Pokaždé se probouzel vzrušený a zpocený až za ušima. Tušil, že by to mohlo
souviset s jeho budoucností.
Rozhlédl se po kuchyni. Tady vládla pohoda. Šestiramenný svícen vrhal mihotavé světlo.
Zlaté záblesky se odrážely od mosazných kotlíků zavěšených na trámech pod stropem. Polena
v ohništi praskala. Ohaři Klement a Antonín spali pod stolem, pootevřeným oknem doléhalo
volání zvonu k večerní bohoslužbě.
Chodbou zaznělo klapání dřeváků. „Vana je přichystaná. Ještě přidám do postele cihlu,“
hlásila. Upravila si pár prošedivělých pramenů, které vyklouzly zpod naškrobeného čepce, a
přistrčila talíř s koláčem.
„Měli jsme dobrý rok,“ poznamenal, „soudě podle medu v koláči.“
„Nebylo to špatné. Na Svatého Matouše jsme prodali tucet masných býčků, a tři jalůvky,“
referovala. „Jinak bychom museli rozšířit chlévy. Stříbrňáky se budou hodit víc. Blíží se těžké
časy,“ uzavřela pochmurně.
„To říkáš, co tě znám,“ broukl a vstal od stolu.
Pomalu se poskládal do kádě. Šlehy od karabáče, které utržil v Rennes, pálily, ale za dva dny
po nich nezůstane ani stopa. Jednou z výhod jeho podvojné existence byly lepší regenerační
schopnosti. Vnitřní zranění a zlomeniny se naštěstí napravovala při samotné transformaci,
nejhůř se to schytalo oblečení, které se při přeměně v démona stávalo součástí nového tělního
krytu. Podlitin a oděrků se paradoxně zbavit nedokázal.
A taky těch puchýřů. Ale ty ho naštěstí trápily jen v démoní podobě. Plácl dlaní do vody a
otráveně si povzdechl. Možná, že kdyby jich nebylo, Axel by s ním zůstal… Ale ne. Dobře
věděl, že epizoda s puchýři byla jenom záminka.
Zavřel oči, a vzpomínal, jak to vlastně tehdy, před třiceti lety, bylo.
Koncem roku 1569 se ve Španělsku dostal do klády. Zaklíněný za krk a obě zápěstí trčel v
kobce, zatímco pohůnci inkvizice na náměstí připravovali kolo, do kterého měl být vpleten.
Jenom, co ho nechali o samotě, proměnil se v démona a snažil se strhnout dřevěný trám ze
svého krku. Démon měl sice větší sílu, ale širší krk. A tak kláda škrtila a dolů nešla, ačkoliv
dřevem mlátil o kamenné zdi cely. Právě když to vzdal a chtěl se vrátit domů potupně i
s kládou, ucítil za zády energetický výron. Temnota se zlatě rozzářila.
15
Pod klenutým stropem se otevřel oválný průhled velikosti servírovacího tácu, ze kterého
vanul kosmický průvan. Na problémy s inkvizicí okamžitě zapomněl, když se
v časoprostorovém okně objevila útrpně se šklebící Mimozina tvář.
„Porušil jsi časovou kontinuitu. Zabíjíš emisary. Vrátil jsi upírovi rozum,“ zapředla.
Nasadil pokerový obličej a podíval se jí do očí, vědom si toho, že ona za ním přímo na místo
nemůže.
„No a co?“ houkl drze. „Jak jinak bych ho mohl studovat? Zatím si nevzpomíná, kde
pyramidu vzal, ale to se možná ještě změní.“
„Ty kverulante!“ soptila. „Myslíš, že jste na nás vyzráli? Jenom dočkej času, ještě čtyři
století, a potom si na tebe počkáme!“
„Za tu dobu se může přihodit spousta věcí,“ namítl jízlivě. Věděl, že přilévá olej do ohně, ale
spoléhal, že má ráda tvrdou hru. Kdyby teď dal najevo slabost, mohla by na něj poslat
komando.
„Dej nám ten vzorec a na schválnosti zapomeneme,“ řekla.
Navzdory kládě se pokusil zavrtět hlavou. „Však máte jeho napodobeninu. Můj výzkum ještě
neskončil. A pokud se dobře pamatuju, žádné časové omezení stanoveno nebylo.“
„Ale ty maskuješ avatary!“ vyjekla.
„Jistě,“ zachrčel. „Přesně, jak jsme se dohodli. Že po dobu nezbytně nutnou odstíním auru,
abych je mohl studovat. Můžu já za to, že ta nezbytně nutná doba zatím trvá osmdesát let? To
vy mi komplikujete život selekčními komandy! A pokud mě chceš odpravit, připomínám, že
máme dohodu o nezasahování. Osobním nezasahování.“
„Ty jedna drzá, hnusná démoní kreaturo!“ soptila. Pak se na její krásné tváři rozlil škodolibý
úsměv. „Ty mě budeš poučovat? Nemáš svědky a jsi žabař! Takže ti ukážu, jak to vypadá,
když žabař poučuje Sílu!“
Než zmizela, přidala na jeho démoní obličej puchýře. Od těch dob, pokaždé, když se jako
démon rozčílil, naskákaly mu na obličeji puchýře, a postupně popraskaly.
Domů se tehdy vrátil v kládě a slizký.
„Co je to za sajrajt?“ hudral Axel, když odebíral vzorek hlenu, který z praskajících puchýřů
vytékal.
„Bonus od Mimozy,“ přiznal zkroušeně, „původ je Magický.“ Pověděl příteli o návštěvě skrze
časové okno a dodal: „Chtěla mě jenom naštvat.“
Axel zachoval kamennou tvář. „Takže teď nás budou mít na mušce. Dřív nebo později se to
stát muselo. A ty puchýře… Doufejme, že ti to po přeměně nezůstane…“
„Ježíši, to snad ne,“ vyděsil se Kairos. „Myslím, že už bych to mohl zkusit…. Rychle sebral
vůli a přeměnil se do své lidské podoby. „Tak co?“ otočil se k upírovi.
Ten se při pohledu na přítelův obličej zatvářil zaraženě. Položil misku na stůl: „Měl by sis
vybudovat trvalejší vztahy v démoní dimenzi Moxa,“ řekl ponuře, „protože mezi lidmi moc
štěstí neuděláš. Ale jako démon nevypadáš tak strašně.“
Kairos si s hrůzou sáhl na svou lidskou tvář. Nahmatal hladkou kůži a strniště. „Ty hajzle!“
zařval na upíra, který s chechotem odvlál do své laboratoře.
„V té tvé zemi je na mě moc světla,“ řekl Axel den poté.
Kairos zvedl hlavu od výpočtů. „Chceš, abych tě přenesl na Pluto?“
„Dík, ale postačí mi sever matičky Země,“ odsekl upír. „Už vědí, že jsi jim o mně lhal. Teď
na mně někoho poštvou,“ zahučel. „Nechci, abys byl poblíž.“
„Blbost,“ oponoval Kairos.
„To není blbost,“ trval na svém s rakouskou důkladností Axel. „Navíc bychom si od sebe měli
trochu…odpočinout. Jsme spolu bez mála sedmdesát let…“
Axel se nechal přenést do Norska, kde se stal osobním lékařem královské rodiny. Půl roku
tam slunce svítilo jen krátce. Měl sklepní „laboratoř“, ve které trávil většinu času.
16
Ležel ve vaně a sledoval, jak stíny plamenů z krbu kreslí na stropě mihotavé obrazce.
Připomnělo mu to kino. Místa zrození měl spočítaná na pět let dopředu. Další mělo nastat za
dvacet šest měsíců v jižní Koreji. Na začátku sedmnáctého století ve východní Asii žilo tak
málo Evropanů, že bude snad výhodnější tam vystupovat rovnou v démoní podobě. Takže, co
s načatým půlrokem? Přece nestráví celou zimu v Čechách?
Dalo by se jít na disputaci k Rudolfovi, ale císařova paranoia byla na postupu a brzy s ním
přestane být řeč docela. Blížil se čas Keplerova příchodu do Prahy. Představil si nevětrané
studovny plné zaprášených pergamenů a zašklebil se…Zas tak moc se mu na hrad nechtělo.
Jen ať se Kepler v Praze zabydlí. Vymyslí si něco zábavnějšího. Znovu plácl pěstí do vody.
Věděl, že kdyby se Rudolf doslechl, že je doma, snažil by se jej zaplést do politiky. Měl císaře
svým způsobem rád, ale také měl na paměti Axelovo varování, že debaty na niterná témata
mohou Rudolfovi v jeho nemoci spíše přitížit, než pomáhat.
Mohl by přepadnout Axela, ale byl u něj před měsícem, a nerozešli se právě v nejlepším…
Axel se uzavíral do sebe. Kdykoliv za ním Kairos přišel, přítel působil jako chodící mrtvola.
Odpovídal na půl slova, díval se do prázdna, pohyboval se trhaně… Posledně mu Kairos řekl,
že jen čeká, až ho příště najde ležícího v rakvi jako Drakulu. Jaké bylo jeho překvapení, když
místo aby se tomu Axel zasmál, zamyšleně přikývnul. Pořádně se rafli.
Příčinou jeho stavu byla jeho nikdy nekončící frustrace kvůli Nemesis.
Samozřejmě, že už od počátku se dohodli se, že budou každý po svém po Nemesis pátrat.
Axel studoval magickou literaturu a Kairos navštěvoval soudy a exekuce, ale ani na popravě
Černé vdovy Josephine ve francouzském Lille, která otrávila svého muže i jeho děti
z předchozího manželství, Nemesis neuviděl. Bylo divné, že ji Kairos ještě v dobách svého
správcování Pekle na žádném plese nezahlédl a litoval, že ho nenapadlo se nikoho zeptat.
Teď, když cestoval po okruhu dimenzí Malé smyčky tak sice činil, ale zatím bezvýsledně.
Věděli, že bohyně zrozená z víry, je doma na Olympu, za Hranicemi existence. Do těchto
končin ale zatím cestu neznali.
Nejlepší bude udělat si prázdniny v jiné dimenzi, ve které by nemusel dávat pozor, že na
někoho sáhne. Podívá se „jinam“ a přitom se poptá po Nemesis.
Vylezl z chladnoucí vody, skočil do postele a narazil si žebra o horkou cihlu.
Sny se mu zdály, ačkoliv si víno zředil natolik, že by ho mohly pít i děti pradlenky Adléty.
Viděl sál plný růžového světla. Zažil pocit klidu a míru.
Vzbudil ho dětský křik a hartusení po chodbě. Adléta plísnila děti, že pán ještě spí a ony musí
být zticha. Slunce nakukovalo sklíčky zalitými do olověných rámečků.
Ozvalo se zaškrábání na dveře a vstoupila kuchtička Jenovefa. „Pozdrav tě Bůh, pane,
přináším snídani,“ pípla stydlivě. Položila tác na stůl k oknu, klekla ke krbu a prohrábla popel.
Kain civěl na její plnoštíhlou postavu, vypasovaný živůtek a široké sukně, které se na podlaze
rozprostřely jako velké okvětí. Když se zvedala, všiml si, jak zrychleně dýchá a jak jí
sešněrovaná ňadra napínají látku živůtku. V podpaždí bylo sukno prostřižené a trčelo tam
plátno spodní košile zvlhlé potem. Polkl nahromaděné sliny a potlačil touhu. V tichu pokoje
zvedla řasy a upřela na něj oči barvy letního nebe.
Zatnul zuby, protože mu bylo jasné, že poznala, nač v tu chvíli pomyslel. Rychle poděkoval a
poslal ji pryč. Odběhla jako plachá laň.
Rozhodl se, že prázdniny si udělá ještě dnes. Dost bylo celibátu. Zavřel oči. Potřeboval vášeň,
horkost a doteky…
17
Po zběžné prohlídce hospodářství, kdy s každým prohodil pár slov, se rozloučil s Hedvikou a
zamkl se v ložnici. Otevřel si portál a skočil do neznáma. Skulil se na nějaký tvrdý povrch.
Rabdenská eskapáda
Dimenze Windu.
Když se kolem sebe rozhlížel, znovu se mu vybavily detaily snu, který se mu zdál v noci.
Nacházel se na vyvýšeném kamenném podstavci ve tvaru šestihranu. Vypadalo to jako oltář.
Obrovský dóm byl plný růžového světla a uprostřed z vysokého klenutého stropu podpíraného
štíhlými křehkými sloupy visel růžový průzračný krápník, ze kterého do ticha cinkavě padala
průzračná kapalina do nadstavené číše ze stříbřitého kovu.
Vzpomněl si, že jednou v Pekle zaslechl, že existuje svět, kde uctívají růžový krápník.
Krápník se jmenuje Fixíl a je oporou víry pro království Rabdenů…
Nejen, že prostředí bylo krásné, ale vládla tu slavnostní nálada. Naštěstí byl svatostánek
prázdný. Přeměnil se do lidské podoby a v duchu si pogratuloval, že to proběhlo beze svědků.
Když procházel chrámovou chodbou, překvapilo ho, že i tady v tak dokonalém prostředí,
zapomněli uklidit. Po zemi a v koutech se tu totiž v průvanu vznášely jemné chomáčky
šedivých pavučin. Nechápavě nad tím zavrtěl hlavou a pootevřenými vraty se protáhl ven na
sluncem zalité náměstí.
Tam se mu otevřel výhled na kouzelný komplex palácových budov. Nezbývalo, než němou
úctou obdivovat jemnost zdobení kamenných staveb. Pilíře, arkády, niky, vše v nejrůznějších
odstínech růžové. Červánkový zámek.
A těch lidí! Proplétal se davy pestře oblečených lidiček. Do uší mu ševelila zpěvavá řeč.
Vypadali zaměstnaně a spokojeně. Měli bledou, skoro nazelenalou pleť. Naštěstí si ho nikdo
v tom mumraji v ulicích nevšímal. Rozhodl se do setmění ukrýt. Potom už jeho narůžovělá
pleť vadit nebude, ve tmě je každá kočka černá.
Dostával se na periferii. Pás vegetace naznačoval, že se blíží k parku, nebo předměstskému
lesíku. Stromy měly drsnou kůru a už zdálky vydávaly vůni. Kmeny byly široké, že by je ani
tři muži neobjali, ale ve výši dvaceti metrů čněla jenom malá chocholka listů. Z růžice se
vinuly lesklé spirály vláken poseté fialovými intenzivně vonícími květy. Procházel pod
visícími vlákny ozdobenými fialovou nádherou a opatrně se toho botanického zázraku
dotýkal.
To je nádhera, pomyslel si, když tu krásu vychutnával. Posadil se k patě jednoho z těch
kouzelných stromů a zavřel oči. Sem bych měl vzít Axela, aby přišel na jiné myšlenky. Pořád
se trápí, kvůli Nemesis. Ani si neuvědomil, že původně si sem přišel užívat.
„Kdo je Axel?“ ozval se cizí hlas. Vlastně ne, bylo to jinak. Někdo mluvil cizí řečí, ale Kairos
přesto rozuměl. Rozuměl ve své hlavě.
Zatrnulo mu, to přece umí jen Síly nebo bohové…ale Síly by se na Axela neptaly. Křoví se
rozhrnulo a vyšla z něho bledá osůbka. Nazelenalá pleť, pichlavé černé oči a černé vlasy v
prstýncích spadající po zádech. Byla naboso, oblečená v ušpiněných a potrhaných šatech,
přesto působila sebevědomě a Kairos nebyl naivka. Ačkoliv působila jako divoženka,
bezesporu to byla osobnost.
„Vždycky někomu vlezeš do myšlenek dřív, než pozdravíš?“ zeptal se česky, protože
pochopil, že je úplně jedno, kterou řeč používá. Vtip byl v tom, že ona četla myšlenky ještě
dřív, než je mozek převedl do jakéhokoliv jazyka.
„Tys mi rozuměl,“ konstatovala. „Zdálo se mi o tobě. Budeš pro můj účel vhodný. Jdeme.“
Vůbec nepočítala s tím, že by mohl mít vlastní názor.
18
„Nevím, kam půjdeš ty, ale já zůstanu tady,“ odvětil a vytáhl z kapsy jablko.
Ve tváři se jí mihla panika. Dupla si. „Ale to nejde. Jenom když prožiji svatební noc, mohu
být korunována a odsunu sestřenku Zubrettu. Považ, ona otevřela Dýmné knihy a začala se
paktovat s Keisonskými! Tady končí legrace. Pokud mě v následnictví předběhne a stane se
velekněžkou, půjde všechno rovnou do karmického mlýna! Musíš si mě prostě vzít!“
„Copak tu nemáte dost jiných ženichů?“
„Jistě,“ houkla, „jenomže mě bylo prorokováno, že toho pravého,“ ošila se, „potkám až za stři
sta padesát let.“ Sklopila oči a šeptla: „A já se nutně potřebuji vdát teď. Moje starší sestra se
následnictví vzdala. Teď je řada na mně. Ale jen když se vdám, dokážu čarovat a zastávat
svůj úřad. Kdybych si vzala místního šlechtice, už se ho nezbavím…U nás žijeme velmi
dlouho. Chci počkat na toho pravého. Ty nejsi zdejší. Nabízím ti jednodenní sňatek a pak
můžeš jít.“ Dívala se na něj, jako by mu prokazovala velkou poctu.
Začal se smát. „Nabízíš?“ Zvedl obočí: „Tys nikdy neslyšela, že muži se do ženění nehrnou?
Co z toho budu mít? Jenom dobrý pocit?“
„Noc plnou vášně, pitomče,“ utrhla se uraženě.
„Předpokládám, že jsi panna,“ vyprskl.
„Ovšem. Kdybych nebyla, nemusela bych se teď doprošovat u nějakého arogantního tuláka.“
„Tak proč to děláš?“ hýkal smíchy.
„Protože, protože, mám svoje zásady. Ne jako sestřenka Zubretta, která o věnec přišla
v šestnácti v příkopě a pak není divu, že jí Dýmné knihy se zakázanými kouzly šly otevřít
jako po másle…“
„Tak ty máš zásady! Takže proto se na jeden den mazaně provdáš. Jenom abys dostála
zásadám, necháš se připravit o věnec, abys byla schopná čarovat, a potom si budeš klidně
samostatně panovat dalších čtyři sta let. Nikdo ti do toho nebude kecat. Co to tu máte?
Matriarchát? Jo, budeš asi schopná panovnice.“
„Tak pomůžeš mi?“ podívala se na něho tak úpěnlivě, že mu jí bylo na chvíli až líto.
„Ne, protože je to absurdní,“ houkl už zcela vážně a měl se k odchodu.
Ozvalo se troubení, povyk a něco, co připomínalo štěkot.
„U Fixílu,“ vyjekla vyděšeně, „vystopovali mě! Jsi tulák, umíš skákat prostorem, tak mě
někam přenes!“ skočila mu kolem krku a tvářila se tak vyděšeně, že nezbylo, než jí vyhovět.
„Nelekni se,“ sykl. Přeměnil se, vytvořil portál a skočil.
„Už se mě můžeš pustit,“ zahudral, protože se ho držela jako klíště. Když se ho konečně
pustila, zhroutil se do křesla. Vzpamatovával se z přeměny a návalu nevolnosti s vědomím, že
za chvíli to bude muset zopakovat.
„Je ti dobře?“ zeptala se starostlivě, přičemž bylo opravdu pikantní, že ze skutečnosti, že se
před ní proměnil v démona, nehnula ani brvou.
„Dej, mi…chvilku,“ vypravil ze sebe.
Přenesl je k sobě do ložnice do tvrze v Bezovém houští na Zemi. Sledoval, jak chodí po
pokoji a prohlíží si zařízení. „Primitivní svět,“ mumlala si pod nos.
„Planeta Země 17. století,“ odpověděl a pomalu sbíral odvahu ke zpětné přeměně.
„Zakázaná planeta? Ty tu bydlíš?“
„Přesně,“ potvrdil.
„Ty jsi ale démon,“ namítla. Narážela na zjevnou nepatřičnost jeho přítomnosti na planetě,
kde byla veškerá kouzla nepřípustná. Právě v té chvíli se znova přeměnil zpět do lidské
podoby. Zkroutilo jej to ještě víc.
„Jo, ale napůl, jak sis všimla,“ odsekl. „Ale řekni mi, kdo jsi ty. Měl jsem za to, že jsi
následnice trůnu. Poslední události mě ale nutí k pochybnostem.“
„Jmenuji se Tricie,“ představila se. Posadila se do druhého křesla a začala vysvětlovat důvod
jejich rychlého přesunu.
19
Tricie byla opravdu přímou následnicí rabdenského trůnu. Její matka zemřela před deseti dny.
Byl nejvyšší čas, aby byla korunována nová královna. V Rabdenu vládly vždy ženy. Každá
královna byla současně čarodějkou i velekněžkou a ochránkyní posvátného krápníku Fixílu,
ze kterého kapal do číše zázračný elixír. Ve vladařské dynastii se dědily čarodějnické
schopnosti, které zůstávaly u princezen v latentní formě, dokud se ta k vládě vyvolená
neprovdala a nestala se ženou. Tím se tyto schopnosti probudily. Hned druhý den po svatbě ve
Fixílovém chrámu mohla být nová královna vysvěcena ne velekněžku. Triciina starší sestra se
práva na trůn zřekla a Tricie byla další na řadě. Jenomže sestřenka Zubretta se už před
několika lety postarala, aby se její latentní čarodějné schopnosti probudily a začala čarovat
dřív, než bylo dovoleno. Tím získala přístup k informacím a zdrojům, které jí umožňovaly
intrikovat a dávaly jí reálnou možnost, že Tricii v následnictví předběhne. Tricie proto
nesměla se svatbou otálet.
„To nevysvětluje, proč jsme museli utéct a proč jsem se musel dvakrát přeměnit,“ pobídl ji,
aby pokračovala ve vyprávění.
Ošila se:„Mám problém, o kterém věděla jen moje matka a má komorná. Kdyby se o tom
dozvěděli členové královské rady anebo dokonce církevní koncil, nikdy se královnou nestanu.
Před dvěma lety mě pokousal tagrodlak. Víš, co to znamená? Máte tady tagrodlaky?“
Kairovi přešel mráz po zádech. Ale přece, nějak mu to k ní nesedělo…připadala mu tak
bezelstná a morálně rovná…Nezdálo se, že by ji trápilo zlé svědomí.
„Na Zemi máme vlkodlaky,“ řekl ledově, „Vlkodlak je bytost, která se při úplňku mění ve
zvíře, které loví lidi. Když úplněk pomine, na nic si nepamatuje. Je tagrodlak něco
podobného? Jakému zvířeti se podobá napadený člověk?“
„Podobá se tagrotesovi. To je moc pěkná chlupatá šelma s ostrými zuby a drápy. Má zeleno
modře žíhaný huňatý kožíšek. Chováme si je v paláci jako domácí mazlíčky. Samozřejmě
pravé tagrotesy,“ zajíkla se, a ještě víc zezelenala, „ne tagrodlaky. Odnepaměti je chováme.
Ukážu ti svého Bonifáce. Je moc roztomilý,“ žvatlala nadšeně a působila tak, jako by si vůbec
nebyla vědoma žádného provinění.
„Aha, takže to při každém úplňku královna roztrhá pár poddaných, aby lépe udržela
disciplínu…Ale než se královnou stane, musí se to držet pod pokličkou…Nechápu, proč
mluvíš o nějakých zásadách,“ provokoval ji mrazivě.
„Co si to dovoluješ?“ zasyčela, „mám to pod kontrolou! Nikdy jsem nikomu neublížila!“
vyskočila z křesla a začala pobíhat po místnosti. Rozhořčení z ní jenom stříkalo: „Moje nová
komorná mě prostě špatně zavřela! Vždyť víš, když se člověk vlivem měsíce přemění v
tagrodlaka, tak nenese odpovědnost za svoje konání! Je jenom agresivní zvíře! Já jsem utekla!
Do lesa! Ale nikoho jsem nezabila. To bych přece byla od krve! Probudila jsem se nahá a
poškrábaná od větviček, co mě pošlehaly, když jsem pobíhala po lese. Šaty jsem ukradla na
šňůře u lesní chaty. Když jsem se chtěla vrátit domů, potkala jsem tebe a potom se ozvali ti
honci.“ Pak zamyšleně dodala: „Jak se tam tak rychle mohli dostat?“
„Ti, co tě honili?“ zeptal se.
„Duhuůnové. Speciálně vycvičení na magický pach. Zachytí ho a pak už kořist vždycky
dostanou, seč by se mezitím stačila stokrát přeměnit…Jestli se vrátím, tak mě dostanou
stejně…To je průšvih.“
„V tom bych zatím takový problém neviděl. Spíš bych se optal, jak to, že tě tak snadno
chytili, když jsi, jak se dušuješ, nikoho neroztrhala. To jsou u vás v takové pohotovosti?“
zeptal se, a když zavrtěla hlavou, že ne, pokračoval: „Tak bych se potom ptal, jak je to možné,
že když tě tvoje nová komorná tak příhodně špatně zamkla, byl příhodně nachystaný
stopařský oddíl…Říkala jsi, že je sestřenka Zubretta protřelá, a že má přístup k informacím a
že chce trůn?“
„Och, to nemyslíš vážně.“
20
„Ale ano,“ odsekl. „Pro trůn se přece dělají i horší věci.“ Zvedl se z křesla, protože už mu
bylo dobře. „Zajdu do kuchyně a trochu jim naruším režim,“ uchechtl se. „Měli za to, že jsem
na cestách…“
„Co je to za dobrota?“ vkládala si do úst další srolovaný šunkový plátek.
„Bingo!“ zařval. „Už vím, jak přehlušíš magický pach! Jiným pachem, na který ti vaši
duhuůnové nebudou cvičení. Zmate je to tak, že tě neodhalí. Hned jak se najíš, můžeme jít do
chlívku. Potom se můžeš vrátit domů. Ty se neumíš teleportovat?“
„Toho budu schopna až po svatební noci. Vidíš. Prostě se se mnou musíš oženit. A navíc, až
se stavu královnou a velekněžkou, dosáhnu na kouzla, kterými se tagrodlačího prokletí
zbavím. Uvědom si, že tvoje role v mém příběhu je osudová a předem daná. Každý z nás má
poslání…“
„O tom nehodlám diskutovat!“ zavrtěl hlavou.
„To si mám uvázat na krk tupce, kterého nemiluji?“ zaúpěla a upřela na něj vyčítavý pohled.
„A proč já bych se měl na jeden den oženit, něco svatosvatě slíbit a potom prásknout do bot?
Vždyť budu vypadat jako ignorant,“ namítl dotčeně.
„To je to pro tebe tak důležité?“
„No,“ zamyslel se. Od té doby, co na se na Zemi věnoval svému poslání, vlastně přesně to
v cizích dimenzích dělal. Noc plná vášně a rychle pryč. Bez závazků. Ale svatba? Sakra, to
ne. „Ani nejsi můj typ…jak se tak na tebe dívám…“ Provokoval, ale po očku si ji prohlížel.
Vlastně byla docela půvabná s tím drzým nosíkem a našpulenými rty. Ale ten její učitelský
tón…to by chlapa muselo bavit. Dívala se tak úpěnlivě. Pomalu tál. A vlastně, oč šlo? Chtěl
se přece pobavit. Tak trochu změní scénář. Obrátil oči v sloup a vážně pronesl: „No dobře.
Doufám, že to vaše království za tu oběť stojí.“ Vzápětí vyprskl smíchy a ona se zaškaredila.
Potom upjatě řekla:„Možná, že bych ti mohla taky něco nabídnout.“
„Jo,“ ušklíbl se, „noc plnou vášně.“
„Když jsem na tebe v parku narazila, slyšela jsem tvoje myšlenky. Ty slyšíš moje. S jinými to
nefunguje. Už to je důkazem, že jsi ten pravý. Ale naučím tě universální démonický jazyk, se
kterým se domluvíš skoro v celém vesmíru. Naše dynastie se na to specializuje. Vyučuji to na
Rabdenské universitě už od svých padesáti let.“
Překvapila ho. Sledoval, jak se celá napřímila. Měl radost, že mu to oznámila až po té, co se jí
podařilo ho ukecat. Až po té, co se svatbou dobrovolně souhlasil. Cítil se tak nějak lépe.
Zvedla prst do vzduchu, že to ještě není všechno: „A taky, jak jsi vzpomínal na toho svého
přítele… to mi totiž dalo jistotu, že jsi ten pravý, protože ne každý přemýšlí nad tím, jak by
pomohl svému příteli…Prostě dostaneš ode mě svatební dar. Tři kapky posvátného elixíru.
Jestli tvůj přítel někoho hledá, tak po užití jedné jediné kapky bude mít věštecký sen, díky
kterému ho určitě najde.“
„Ty se nezdáš, Tricie, to beru.“
Po jídle ji odvedl do vepřína. Prasata v Rabdenu neznali. Budoucí královna seděla na korytě a
škrabala vepříky za ušima. Kairos jí vysvětlil, že musí pořádně načichnout, nejlíp vydržet tak
půl hodiny.
Přenesli se zpět. Vynořili se z oka portálu v okamžiku, kdy se to na mýtině rojilo honci a
duhuůny. Byla to zvířata, která připomínala spíše ještěrky než psy. Nad zubatým chřtánem
měla nozdry, kterými větřila pach. Okamžitě se seběhla k Tricii, která, poslušná přirozenosti,
ječela jako na lesy. Honci měli co dělat, aby zvířata odtáhli od princezniných nohou.
„Odpusťte výsosti,“ omlouval se lovčí, „ale ten nezvyklý…ehm, pach, kterým jste tak …emh,
silně načichlá, duhuůny rozběsnil. Honíme tagrodlaka. Vaše ctěná sestřenka, lady Zubretta,
nás upozornila, že byste mohla být v ohrožení, protože nedlíte v svých pokojích.“
21
Kairos jeho zpěvavé řeči nerozuměl, ale významu se domýšlel podle toho, jak se muž tvářil.
Porozuměl i jménu Zubretta, které bylo zmíněno. To potvrzovalo jeho hypotézu o spiknutí.
„Tagrodlak mě honil až sem. Tento cizinec mne zachránil,“ vysvětlovala Tricie.
Kairos se tvářil neutrálně. Po třetí transformaci v pořadí cítil žaludek až v krku. Jeho
rozbouřené útroby vzápětí pohladila vůně květů pohádkových stromů.
Koně ani auta v Rabdenu neznali a na větší vzdálenosti se dopravovali pomocí
antigravitačních plošin. Do paláce to nebylo daleko, proto šli všichni pěšky. Všude, kudy
prošli, se za Tricií táhl pronikavý pach prasečáku. Kairos se snažil být od Tricie co nejdál, aby
to nebylo na něj. Ona se naopak snažila jít co nejblíže, aby to bylo na něj. „Kde se pořád
loudáš?“ vyčítala nevrle, když už na něj podesáté čekala a muži z doprovodu rozpačitě
přešlapovali.
„Strašně smrdíš,“ konstatoval.
„Grrr,“ zavrčela, „čí to byl nápad?“
„Nechci, aby si tví lidé mysleli, že si bereš smraďocha,“ řekl umíněně.
„A že jejich nastávající královna smrdí, to ti nevadí?“
„Abych byl upřímný, tak ne.“
V takto družném rozhovoru setrvali celou cestu.
Vyhradila mu modré apartmá pro významné hosty a zmizela v koupelně. Kairos si prohlížel
výzdobu paláce. Nic se nezdálo zbytečné, přestože každý milimetr zdí byl vyzdobený
plastickými ornamenty tesanými do růžového kamene. Obrazy samy měnily scenérie.
Z každého výjevu čišela jiná nálada. Obraz neoslovoval pouze zrak, ale i šestý smysl.
„Vypadáš docela k světu,“ uslyšel ji za zády. „Zítra ti vezmou míry na slavnostní roucho.
Svatba by měla být do příštího úplňku nebo ještě dřív.“ Poslední slova šeptala.
„Vyhodila jsi tu komornou?“ zeptal se stejně tiše.
„Pro jistotu jsem ji rovnou zavřela.“
Tricie Radě koruny oznámila, že si vybrala manžela a může se chystat svatba. Kairovo
objevení vzbudilo skandál, ale Tricie nikomu nedala čas na diskusi. Hned dalšího dne vzala
svého nastávajícího na Rabdenskou universitu. Budova stejně jako palác a chrám byla
součástí hlavního náměstí. Byla postavena z růžového kamene, jenom střechy byly pokryty
deskami z černého obsidiánu.
Tricie jej provedla jednotlivými katedrami a seznámila jej s akademiky. Kupodivu nejvíce
prostoru se v Rabdenu věnovalo studiu otázky, odkud vyrůstá posvátný krápník Fixíl visící ze
stropu chrámové lodi. Jeho hmota byla na konstrukci klenby přetěžká, přesto klenba držela
tisíce let. Z krápníku kapaly krůpěje zázračného elixíru, jehož tři kapky měl Kairos přislíbené
svatebním darem. Obecně byl v kurzu postulát, že krápník do zdejšího světa proniká trvalým
dimenzionálním průnikem. Ale veškeré pokusy najít fixílovou dimenzi zatím selhaly.
Další z kateder se věnovala studiu reinkarnace, protože na Rabdenu se téměř všechny duše po
opuštění těla znova inkarnovaly do své původní rodinné linie, aby mohly pokračovat
v nastolené cestě.
Následující se zabývala výzkumem léčivých vlivů fuálových stromů a jejich historií.
Technologická fakulta studovala zdroje energie, rozvíjela využití antigravitace a studené fůze.
Rabdenští udržovali mírovou společnost a Kairos žasl, jak je něco takového vůbec vesmíru
možné. Musel neochotně připustit, že příčinou klidového vývoje je nejspíš matriarchát ve
vladařské dynastii. Konstatoval ale, že samotná báze společnosti stojí na hodně vratkém
základě a sice na schopnosti panovnice a centralistickém řízení. Jedno královnino škobrtnutí
a systém se zhroutí. Hádali se o tom s Tricií natolik hlasitě, že byli okřikováni studenty na
chodbách.
22
Následovaly katedry kosmologie a prostoročasu. Dimenze Windu patřila do okruhu dimenzí
Malé smyčky stejně jako Země. Všude okolo věděli, že Země je planeta, o které se nemluví.
Přesto, co čert nechtěl, akademici zapředli hovor právě o ní. Názory, že Země je domovem
kreatur, které se Silám nepovedly, dováděly Kaira do varu. Další postulát hlásal, že Země je
v určitých intervalech radioaktivní v závislosti na koloběhu kataklyzmat. Civilizace se vyvine
od pazourku k jaderné bombě a bum, následuje znova pazourek… a tak dokola. Na tom něco
bylo, kazil to jen předpoklad, že se Pozemšťané v kataklyzmatech vyžívají, protože se mohou
inkarnovat zpět do své rodinné větve. To už Kairos nevydržel a řekl jim, že je to pitomost.
Samotný fakt, že Kairos pochází ze Země, akademiky přivedl do vytržení.
Následující den se a pustili se do výuky universálního démonického jazyka.
„Na co potřebujeme to čmoudící dřevo?“ kafral. Stěny učebny byly pokryty vrstvou mastných
šedých sazí. Místnost byla bez oken, zato s krbem. Kaira napadlo, že tady o protipožárních
opatřeních ještě neslyšeli. Jediným zdrojem světla byla plazmová koule vznášející se pod
stropem. Podlaha byla pokrytá huňatým voňavým kobercem. „Je tkaný z fuálového lýka,“
vysvětlila Tricie.
„Mělo by se tu vyvětrat, nebo se někdo udusí! Oxid uhelnatý! He? To ti nic neříká?“ bafl na
Tricii.
Hleděla, jako kdyby byl duševně zaostalý. „Takové pitomosti dávno neřeším. Fuálové dřevo
má léčivé účinky.“ Pak se rozkašlala. „No, možná bychom mohli trošinku vyvětrat,“
připustila, vytáhla z kapsy ovladač a zmáčkla tlačítko.
„Jak to, že mě nebolí hlava?“ zeptal se, „u nás z intenzivní vůně hlava rozbolí.“
„Je to mystická vůně,“ usmála se Tricie spokojeně. „Víš, duše těch stromů ještě než se
inkarnuje zpět do semínka, zůstává po jejich pokácení s námi. Fuálovníky rostou tisíce let. Na
celém Rabdenu máme obrovské fuálovníkové háje. Když některý strom pokácíme, tak vždy
s jeho předchozím souhlasem.“
„Cože?“ nadskočil překvapením, „to je divné.“
„Strom má tisíce let starou duši. Když nastane čas a on se cítí být příliš těžký pro tento svět,
rozhodne se, že je doba na ukončení starého cyklu a začátek nového. Dohodne se
s velekněžkou, což budu po svatbě já a nechá se lidmi pokácet. Jeho dřevo se využije pro
posvátné, umělecké či jiné účely. A jeho duše nám pomáhá při studiu universálního jazyka. I
při našem prvním setkání jsme si my dva rozuměli proto, že všude kolem nás byly fuálovníky.
Jejich duše překládaly naše myšlenky a umožňovaly je číst. Stačila ta chvilka, co jsme spolu
v háji strávili, než jsi mne odnesl do své dimenze. Může za to můj trénink, naše intelektuální
kompatibilita a zřejmě i tvé… předurčení. V první řadě ale ten okamžik mezi stromy. Stromy
se nám musely zevrubně věnovat, aniž jsme o tom měli oba páru. Mezitím si naše mozky
zafixovaly vzájemný kontakt.“
„E ?“ reagoval stupidně.
„No,“ vysvětlovala Tricie trpělivě, „než se duše stromu znovu inkarnuje do vysazeného
semínka, může uplynout i tisíc let. Protože místa pro nové stromy je málo. Duše stojí na
novou inkarnaci frontu. Té doby využívají k cestování a ke spolupráci s námi. Pomáhají nám
učit se jazyky.“
„Cestování?“ valil oči.
Vysvětlila mu, že duše fuálovníků jsou inteligentní entity a mohou se prohánět vesmírem,
pokud se jim zachce. Takoví vesmírní turisté…
„Vyzkoušíme to,“ řekla kategoricky. Tím, že v krbu pálili fuálovníkové dřevo, přivolali duchy
stromů. Tricie do kouře promlouvala ševelivým jazykem. Bylo na entitách stromů samotných
rozhodnout, která se výuky chopí. Jeden zájemce se našel. Když se duše fuálovníku dostala
Kairovi do hlavy, řvali oba. Duše i on.
23
Cítil prsty držící jeho mozek. Všechno, co se naučil v Pekle, instinktivně využil k obrannému
výpadu. Kouř, který se až dosud líně válel učebnou, vyletěl naráz komínem krbu ven.
Místnost vibrovala Kairovým řevem.
Když se probral, spatřil Tricii sedící na koberci. Kolem hlavy jí poletoval stříbřitě šedobílý
mlžný cár a Tricie se tvářila, jako by poslouchala něčí litanii. „Aha,“ kývla a obrátila se ke
Kairovi:. „Duše stromu mi vysvětlila vaši společnou divokou reakci na kontakt. Vzkazuje, že
jsi neobyčejný exemplář. Pošle Věčného rebela a on se stane tvou součástí. Prý na tebe čekal
tisíce let.“
Šedo stříbřitý cár, který se předtím Kairovi dloubal v mozku, krbem opustil třídu. Tehdy mu
konečně došlo, že ty vláknité chuchvalce, které viděl povlávat v chrámu, první den svého
příchodu, nebyly neuklizené pavučiny a že fuálové entity o jeho přítomnosti věděly od
samého začátku.
„Kdo že se stane mou součástí?“ protestoval rozhořčeně.
„Věř, že splynutí s entitou Věčného rebela ti přinese jen samá pozitiva. Budeš rozumět
jakémukoliv jazyku ve vesmíru. A všichni budou rozumět tobě. Rámcově.“
„Jak moc rámcově?“ zeptal se podezřívavě.
„Přesnost porozumění bude úměrná intelektuální a mentální spřízněnosti toho, s kým budeš
komunikovat. Říkáme tomu mentální kompatibilita. Čím víc ti bude protějšek blízký, což
neznamená, že ti musí být sympatický, tím víc si budete rozumět. Entita fuálovníku zastane
funkci překladatele. Věčný rebel se odmítl znovu inkarnovat. Už věky se chlubí, že jednou se
spojí s lidskou bytostí, kterou nazývá Kverulantem. Dřív jej nikdo nebral vážně. Po tom, co
jsem se dozvěděla z tvého vyprávění, už mu věřím. Asi je to všechno pravda, že?“
Tricie Kairovi slibovala, že pobyt cizí entity ani nepozná. Nájemník osídlí nevyžívaná místa
jeho mozku a přitom mu pomůže v překladu. V případě nesouladu se mohou zase rozdělit.
Jedná se o výhodný obchod.
Ani jeden z nich nezpozoroval, že u zdi se už chvíli povaluje malý stříbřitý chuchvalec mlhy a
pozorně „poslouchá“
„To je všechno pěkný,“ houkl Kairos zamračeně, „samá pozitiva a životní jistoty…pro mě.
Co ta entita? Vždycky jsem dokázal dostat ze dvou porcí tu větší, ale teď chci vědět, co mě to
bude stát a co na tom získá ta entita. Tak mluv.“
Fjůůůůů … Ucítil náraz do hlavy a omdlel. V bezvědomí se mu zdály sny. K jeho mysli
někdo promlouval a on se s ním nemohl hádat. Ten někdo mu rajtoval po mozku. Žádné
dloubavé prstíky. Pneumatické kladivo.
Entita Věčného rebela Kairovi zvesela potvrdila, že o jeho příchodu na Rabden věděla hned,
co se vynořil z portálu. Prohlásila, že spolu budou dobře vycházet. Řekla, že miluje
dobrodružství a přesně to od něj očekává výměnou. Že o ní po celý zbytek života nebude
vědět, protože to nebude potřeba, ale pořád tam bude, tedy – pokud v budoucnu nezmění
názor. Vlastně mu nedala na vybranou.
Od té doby rozuměl všem jazykům ve vesmíru. Záviselo to na mentální kompatibilitě.
Rámcově.
Po drastickém splynutí s „Věčným rebelem“ se Kairos probudil ve své posteli v blankytném
apartmá. Tricie pro něj poslala tajemníka se vzkazem, že je očekáván v univerzitní knihovně.
Rozuměl všemu, co tajemník říkal. Mentální kompatibilita je stoprocentní, usoudil smířeně.
Byl čas na písmo, dějiny a filosofii. Teorie konvergence byla Kairovi známá.
V odpovídajících obdobích vývoje, v různých dimenzích, byly-li životní podmínky obdobné,
se život vyvíjel obdobně. Podobné období vývoje, podobní tvorové, podobné technologie,
podobná politika, podobný vkus. Jelikož za svého pozemského života býval obratným
diskutérem, nádherně se jim spolu s Tricií hádalo.
24
Termín sňatku se přiblížil.
„Mám hlad,“ postěžoval si rozšafně, když se po hádce v historickém ústavu vraceli do paláce.
„Musíš vydržet. Dnes už oficiální večeři neunikneš. Snaž se chovat slušně,“ řekla upjatě.
„Kdo? Já?“ rozhodil rukama. „Jsem přece slušnost sama.“
Tricie pohodila kudrlinkami a odběhla.
Seděli u slavnostního stolu vyrobeného z voňavého fuálového dřeva. Plazmové koule
vydávaly měkké světlo v nejrůznějších odstínech růžové. Růžová je na Rabdenu slavnostní
barvou nejspíš podle Fixílu. Tricii měl po pravici. Po její levici seděl předseda královské rady.
Hned vedle předsedy seděla kněžka předsedající církevnímu koncilu. Po Kairově pravé ruce
trůnila krásná černovláska s pletí ještě zelenější, než měla Tricie. Tvářila se nevinně, hned
poznal, s kým má tu čest. Sestřenka Zubretta. Zatímco Tricie diskutovala s předsedou rady,
vyčíhla Zubretta příležitost, naklonila se ke Kairovi a špitla: „Můžu ti nabídnout mnohem víc,
než ona.“
„Ehm?“ reagoval s plnou pusou, protože usoudil, že nejlepší bude ze sebe udělat pitomce.
„Největší sázková kancelář v Rabdenu přijímá sázky, která z nás dvou získá trůn. Všichni sází
na mě. Protože já čaruji od svých šestnácti let, zatímco Tricie je ve svých sedmdesáti zoufale
nezkušená.“
„Eeee…hmmm…,“ zamumlal.
Zubretta se zatvářila překvapeně, nicméně pokračovala v ofenzivě: „Názor na schopnosti
nastávající královny se prostě vyvíjí. Morální měřítka se posunují. Minulý čtvrtek jsem
vyhrála tři čtvrtě duktuáru v magickém dohomonu, ve kterém se uplatňují jen potenciální
parapsychologické schopnosti. Opakuji potenciální! Tricie prohrála na celé čáře!“ odmlčela se
a čekala, co on na to.
„Rozuměl jsi, o čem mluvím?“ houkla podezřívavě.
„Ehm…eee…Hmmm…?“zahuhňal a tvářil se jako trotl.
Zubretta se prudce zvedla, téměř převrhla židli a odběhla. Toho dne ji už nikdo neviděl.
Tricie se tvářila velmi spokojeně.
Další dva dny poznával Rabdenské království. Většinu země tvořily rozsáhlé fuálovníkové
lesy, zbytek pole a města. Civilizace dávno překonala období, kdy technologie diktovaly
rytmus veškerému životu planety, tak, jak to znal ze Země konce dvacátého století.
Technologie na Rabdenu byly zkroceny a v kombinaci s magií se staly prostředkem
k usnadnění života. Technika nebyla na první pohled patrná. A přesto se v podzemí domů
nacházely reaktory studené fůze k výrobě energie a anihilátory k likvidaci odpadu.
Dostal několik průvodců a průvodkyň. Na každý předmět zájmu někoho jiného. Projevil
zájem o jejich zkušenosti s formotvorným zapříčiněním a Tricie na poslední předsvatební den
naplánovala prohlídku ústavu molekulární genetiky. Až večer mu došlo, že tvář, která se
mihla v hale ve chvíli, když se s Tricií bavil o genetice a magii, byla Zubrettina.
Noc před svatbou jej probudily čísi mazlivé ruce. Stahovaly pokrývku a dotýkaly se nahé
kůže. Podvědomě tu svůdnou sirénu uchopil kolem štíhlého pasu a přitáhl blíž. Pak mu došlo,
že je to léčka. Ve chvíli, kdy se Zubretta přiblížila k jeho ústům, se přeměnil v démona,
chňapl po šatech, vytvořil si portál a skočil do královských skleníků. Z včerejší výpravy
věděl, že dnešní noci má vykvést vzácný květ rotofolu a skupina studentů botaniky touží být
při tom. V odlehlé části skleníku se dal do pořádku a po té, co vydýchal nevolnost, o sobě dal
vědět tak, aby nikdo nezapomněl, že tam byl.
Ke svému apartmá se vrátil nad ránem. V chodbě u dveří hlídkovala královská garda. Bylo
mu řečeno, že lady Zubretta byla napadena neznámým monstrem a utrpěla šok. Kairos se
okázale podivil, co tedy Zubretta hledala v jeho apartmá. Sestřenka utržila ostudu a svatba
překažena nebyla.
25
Ve slavnostní den stáli s Tricií bok po boku na stupínku Fixílového chrámu. Kairos měl
neodbytný dojem, že jde o divný vtip. Když byl dotázán, zda si Tricii bere, a čekalo se na jeho
odpověď, musela jej nevěsta pobídnout rýpancem do žeber, aby se sebe vyrazil zřetelné
„Utech“, což v překladu značilo: „ano s radostí“.
Ovace, slavnostní hostina, gratulace, přípitky, koncert, církevní ceremoniál, znovu hostina,
předání svatebního daru. Růžová lahvička na řetízku se třemi kapkami Fixílového elixíru.
„Pro Axela“, opakoval si Kairos, když průběžně podléhal záchvatům paniky.
Nastal večer a svatební noc byla na spadnutí. „Už je čas,“ sykla odhodlaně manželka. Pokrčil
rameny a za ticha v hodovním sále, mysle na to, že svatební zvyky jsou si všude ve vesmíru
podobné, ji následoval do blankytného apartmá.
„Alespoň, že už tu nejsou cítit ta pozemská zvířata. Jak že se jmenují?“ zeptala se bezelstně.
„Prasata,“ odpověděl ponuře.
„Tak co teď?“ dotírala, když i on vyšel z koupelny. Tvářila se, jako by hodlala vyplňovat
daňové přiznání.
„Vzhledem k tomu, že už vyučuješ na universitě, ti snad nemusím vysvětlovat nic o motýlcích
a květinách,“ řekl nakvašeně.
„Cože?“ nechápala.
„To bylo takové pozemské přirovnání,“ povzdechl si a odevzdaně si ji prohlížel. Byla hezká,
ba dokonce roztomilá, ale to, jakým způsobem se k tomu stavěla, ničilo veškerou romantiku.
Dobrodružné dobývání a všechno, co na tom měl rád, bylo pryč. Prostě se tu od něj čekal
fyzický úkon. Tak se do toho dá, ať to má z krku.
„Asi bych se měla svléknout, že?“ ujišťovala se snaživě.
„Jo,“ kývl otráveně, „to by bylo nejlepší.“
Sledoval, jak je nervózní. Generál se někam vytratil. Zůstala vyděšená dívka zamčená
v ložnici s cizím protivným chlapem. Ale nebylo cesty zpět. Oba to věděli. Dnes byla sice
korunována, ale až zítra, po vysvěcení na velekněžku, získá faktickou moc. Jedině žena může
předstoupit před posvátný Fixíl a čekat, až zvoněním potvrdí oprávněnost vysvěcení. Jen ženě
se samy otevřou Dýmné knihy.
Viděl, jak panikaří. „Tricie, jestli chceš, tak okamžitě zmizím. Ale myslím si, že když už jsi
zašla tak daleko, měla bys to dotáhnout do konce. Bude z tebe dobrá královna,“ řekl a vzal do
rukou uzel jejího županu.
Tvářila se zarputile: „Jasně, že to nevzdám. Nedovolím, aby Zubretta všechno zničila. Tak už
začni!“
Zase uzel pustil. „Takhle ne,“ zašklebil se. Poodešel, nalil si víno a svalil se do křesla.
„Potřebuji se něčeho chytit. Nejsem robot. Musím tě aspoň trochu chtít. A když si tu vymáháš
koitus, tak promiň, nemůžu sloužit,“ vyprskl smíchy.
„A to ti mám snad zatančit?“
„No pro začátek by to nebylo špatný,“ připustil poťouchle, „ale jestli se na to necítíš, můžeme
si povídat.“
Uraženě se usadila do protějšího křesla. Nalil jí a začal vyprávět o svém lidském životě a o
tom, jak se dostal do Pekla. O setkání s Axelem. Jak vypočítal vzorec Egregoru. O Mimoze a
o pohrabáči. O tom, jak si naplánoval, že si udělá prázdniny a najde nenáročnou známost
v cizí dimenzi, protože tak to řeší už šedesát let. Poslouchala a smála se i plakala.
Nadskakovala napětím, když popisoval, jak musel Axela po návratu z Pekla přesvědčit, že
není agentem Sil, plakala, když vyprávěl, jak Axel nikdy nepřestal myslet na Nemesis.
„To je úžasný příběh,“ řekla zasněně, „zajímalo by mě, kam se ta bohyně ztratila. Ale až ji
tvůj přítel najde, a on ji díky Fixílovému elixíru najde, budeš mi o tom vyprávět.“
„Myslel jsem, že se vidíme naposledy,“ namítl překvapeně.
26
„To jsi myslel špatně,“ vyvedla ho z omylu. „Nechtěla jsem tě děsit, abys necukl od svatby,
ale můj věštecký sen šel trochu dál.“
„Aha. Tak to vybal.“
„Právě ty mi máš přivést asi za tři sta padesát let mou životní lásku. A budeme se vídat i
jindy. Ale budeme přátelé. Ne manželé, ne milenci, ale přátelé.
„Myslím, že už jsme,“ usmál se.
„Jo,“ zaškaredila se, „nejdříve musíme naše manželství naplnit.“
„Už to zase kazíš,“ popíchl ji. „Tak jinak. Jenom si vedle sebe lehneme. Tentokrát budeš
vyprávět ty. O svém dětství, o matce, o sestře, která utekla do jiné dimenze… Jak se vůbec
jmenovala?“
Položili se do široké postele a Tricie spustila stavidla své výmluvnosti. Noci valem ubývalo.
Mluvila a mluvila a Kairos ji otázkami přerušoval pořád méně. Nakonec slova vázla, až
usnula. To už Kairos dávno chrápal.
Vzbudily ho první růžové sluneční paprsky. A kruci! Svatební noc pryč a ona pořád panna!
Vykradl se do koupelny a pak si přihnul vína. Opatrně se k ní položil. Začal hladit její boky.
Zavrtěla se. Sklonil se k jejímu krku. Políbil ji. Vypadala svůdně, když mlčela. Odhrnul černé
vlasy ze spánků. Začal se třít tváří o její lícní kosti. Zavrněla. Přetočil ji na záda a rozvázal
župan. Pořád ještě spala. Pomalu hladil drobná ňadra a bříško. Prohýbala se pod těmi dotyky.
Už nespala. Pozorovala ho pod přivřenými víčky. Sklonil se k jejím ústům. Nesměle ho
objala. V závěru to bylo jednoduché, nakonec se jim to líbilo. Než nastal čas přichystat se ke
snídani a slavnostnímu vysvěcení, stačili to dvakrát zopakovat.
Téměř ho mrzelo, že od nynějška budou jen přáteli, dokud ho nezačala znovu sekýrovat.
Kapitola šestá: Fixílový elixír
Prokletá bohyně
Norsko, 1602, Axelova laboratoř:
Výheň žhnula a kreslila stíny po klenbách. Půlnoční poklid narušovalo jen prskající ohniště a
cinkání kádinek a tyglíků. Axel vyráběl princeznám šampon. Chystal něco, po čem vlasy
nebudou mít mýdlový povlak. Míchal přísady ve skleněné baňce a uvažoval nad tím, že
člověk se učí pořád a pro upíra to platí dvojnásob.
Uslyšel ránu z chodby od schodů. Položil baňku a otevřel dveře. Skácelo se na něj šupinaté
tělo. „Co šílíš?“ vyjekl a zachytil Kaina dřív, než by spadli oba.
„Nějak jsem si to špatně vyměřil a skočil do kuchyně,“ blekotal přítel. „Tvá hospodyně je
velice srdnatá osoba. Místo, aby se při pohledu šupinatého ďábla hrůzou pominula, vzala na
mne litinový pekáč. Bohužel mě praštila těsně po té, co jsem se stačil přeměnit. Pak teprve se
ta dobrá žena vyděsila. Když jí došlo, že ublížila naprosto neškodnému tvoru, omlouvala se,
že stárne a hůře vidí. Pamatuje si na mne z mé předchozí návštěvy. Asi mám otřes mozku.
Skoro jsem se z těch schodů skutálel.
Axel usadil Kaira na židli a houkl: „Odkud tě čerti přinesli?“
„Z království Rabdenů. Na jeden den a noc jsem se oženil s jejich královnou.“
„Tak to mi povídej,“ ušklíbl se upír, „svařím trochu vína. Dokonce mi zbylo i koření, cos
přinesl posledně.“
„Kvůli drbům jsem nepřišel. Mám elixír, se kterým můžeš zjistit, kam Síly zašantročily
Nemesis.“ Démon sáhl pod košili a vytáhl malinkou baňku z růžového skla.
Upír zesmutněl. „Síly s tím nemají nic společného. Kdyby mě chtěla, dávno by si mě našla.
Prostě mě pustila z hlavy. Chtěl jsem ti to říct už dávno. Je čas si to přiznat.“
27
„Nebuď ignorant, bratříčku!“ rozčílil se Kairos. „Jsi tak zapšklý, že se divím, že král na tvou
upíří totožnost ještě nepřišel. A nemysli si, že nevím, proč pořád trčíš tady na severu, i když
už oba víme, že Pradávní by na tebe nikoho neposlali! Jako tvůrce hlavolamu jsi pro ně exot,
a jako takový jsi v podstatě v bezpečí.“
Axelova bledá tvář ztuhla. Jeho ústa se stáhla do tenké linky. „Tak ti to konečně došlo?“ šeptl
a, pomalu položil na stůl poháry se svařeným vínem a posadil se do druhého křesla.
„Odešel jsi proto, že nesneseš, že vím, co tě tak strašně žere!“ řekl sžíravě Kairos. „Nechceš
přiznat, jak moc jsi zranitelný! Vadí ti, že do tebe vidím!“
Upírovy oči se modře leskly. Mlčky přikývnul.
„Jenomže, ať se ti to líbí nebo ne,“ pokračoval Kairos, „pořád jsem jediný, koho tady na Zemi
máš. Tak jako ty jsi jediný, koho tady mám já! Tak už mě neser! Ten elixír mě stál hodně
trpělivosti. Co kapka, to jeden jasnozřivý sen. Máš tři pokusy. Jde se na to.“
První kapka: Snící Axel viděl nepochybně sám sebe. Tedy to, co z něj zbylo po té, co si jej
Síly vzaly do parády. Sledoval tu dávnou scénu jako filmový záznam, přesto jej jímala hrůza.
Ležel na kamenné podlaze v šeru pekelné kobky. Odněkud kapala voda. Hnědá krusta zaschlé
krve se odlupovala. Náhle se ve tmě rozsvítilo. Skláněl se k němu Kairos jako úřadující
pekelný správce. Položil ruku na jeho hlavu a chvíli ji tam podržel. Potom se postavil a z očí
ku kanuly slzy. Zavrávoral a dal se na úprk.
Axel se probudil, když s ním Kairos třásl a ječel:„Co tak strašně řveš! Byl to jen sen!“
„Ty řveš taky,“ zamumlal upír, když mu došlo, že je to všechno už pryč. „Kdy přesně jsi mi
v Pekle četl vzpomínky?“
Kairos pokrčil rameny:„Asi po třiceti letech služby. Víš, byl jsem z toho tak vyřízený, že jsem
pak čas moc nevnímal.“
„Napadá mě, jestli se nestalo něco v těch dalších sedmdesáti letech. Něco, co souvisí
s Nemesis. Vrátil jsi mi všechno, až na těch posledních sedmdesát let.“
„Po tom, co s tebou dělali, už by nebylo co aktualizovat. Radši jsem to nezkoušel, aby z tebe
nebyl úplný cvok,“ ošil se démon.
„Ano, ale stejně je divné, že třicet let mě jakž takž udržovali při rozumu, a pak bum – už jim
bylo jedno, jestli se ze mě stane zvíře.“
„Chce to další kapku,“ prohlásil Kairos.
„Jen to ne,“ zavyl Axel, ale nakonec statečně vyplázl jazyk.
Druhá kapka: Tentokrát byla místnost větší, obložená kachlíky jako v pitevně. Ostré světlo
ozařovalo postavu visící v řetězech na zdi. Kolem se skvěly rezavé stříkance, hlava přepadlá
na prsou, chomáče původně světlých vlasů zakrývaly obličej. To jsem zase já… pochopil
Axel.
Spatřil Nemesis bledou jako přízrak. Její drobná postava se ztrácela mezi dvěma hromotluky
Gnosem a Kirem, kteří ji přiváděli k němu. Gnos vypadal jako výrostek v kostkované košili a
Kir jako kaskadér v kožených kalhotách a bundě z pevné modré látky.
„Tak se na něj podívej,“ pobídl bohyni Gnos.
Nemesis popošla blíž k vězni a natáhla ruku k jeho tváři. Chvějícími prsty odhrnula zkrvavené
vlasy. Nebyla připravená na jeho reakci. Vyrazil proti ní se zavrčením a jeho tvář se svraštila
do démonické masky. Čelisti klaply naprázdno, jak ucukla. Nevidoucí oči pokryté bílou
mázdrou třeštily do prázdna.
„Proč?“ ozvala se tenkým hlasem, tolik odlišným od jejího obvyklého altu. „Proč jste mu to
udělali?“
„Nebyli jsme spokojeni,“ sdělil Pradávný.
Hleděla na něj, jak se vzpíná a temně vrčí a těká slepýma očima.
28
„Axele, lásko, slyšíš mě?“
„Nepozná tě. Je to jenom zvíře,“ nevzrušeně vysvětloval Kir a v mžiku se přeměnil do podoby
vousatého kmeta ve sněhobílé říze, snad aby dodal tomu, co jí pak řekl, větší váhu: „Neměla
ses do toho plést, Nemesis. Chtěli jsme po tobě dvě věci. Nejdřív, abys nám odchytila a
dodala jeho duši a potom, abys nám po letech přinesla jeho tělo. Ale ty ses ho nejdřív ještě na
Zemi pokoušela vychovávat a tady v Pekle jsi mu pomohla propustit zatracené duše. Máš
veliké štěstí, že ses narodila z lidské víry. Jinak bys visela vedle něho. Pouč se z toho, milá
bohyně. Nemyslím, že bychom tě v blízké budoucnosti chtěli požádat o další službu, ale
kdyby přece, tak pamatuj, jak končí ti, kteří se nám protiví.“
„Pusťte ho,“ vzlykla.
„A proč?“ houkl kmet. „Je to monstrum. V hlavě má základní potřebu. Zabíjet. Takto je ještě
k užitku, protože Tessulah a Mimoza s ním experimentují.“
„Kdy mu dovolíte zemřít?“ hlesla.
„Nikdy. Tím bychom osvobodili jeho duši, což si nezaslouží,“ mávl rukou Gnos . „A teď už
běž! Cestu z Pekla znáš.“
Letěl závratnou rychlostí. Pod ním se míhaly hory a jezera, pole a města. Slyšel její pláč.
Pochopil, že se dívá jejíma očima na míhající se krajinu. Slyšel její myšlenky. „Je to moje
vina. Kdybych jim nepřinesla jeho duši, třeba by na ten hloupý nápad zapomněly. Jsem
bezmocná a on tam vězí tak zubožený. Už nechci být bohyní odplaty. Sebe bych měla
potrestat. Ach lásko…už tě nikdy nepolíbím.“
Axelovi se točila hlava. Nemesis klesala k bílému městu, kde štíhlé sloupy podpíraly
mramorové římsy. Lehce se snesla na cestu vysypanou drobným štěrkem. Proplétala se davy
barevně oblečených snědých lidiček. Kráčela nikým nepozorována starověkým
předkřesťanským městem až k chrámu. Vnitřním prostorám vévodila socha jí samotné, krásné
Nemesis s umně propleteným účesem v tenkých splývavých šatech, sepnutých na jednom
rameni. V rukách držela odznaky své moci: uzdu, bič, meč a míru. U nohou voněly květiny.
Bohyně klesla k patě podstavce. Na rozdíl od sochy působila ztrhaně. Její perlové vlasy
v zacuchaných vlnách volně splývaly po zádech. Pleť měla světlejší, než mramor, ze kterého
byla její socha vytesána. Kolem se procházeli lidé a přinášeli další květiny. Nemohli ji vidět,
ale to oni ji přivedli na svět a udržovali ji při životě, protože vznikla z jejich víry.
Dlouho seděla bez jediného pohnutí, pak se napřímila, jako by se k něčemu zásadnímu
rozhodla. „Odplatu za mě zastanou lidé samotní. Erinie vlastně dělají podobnou práci.
Nebudu nikomu chybět.“
Rychlostí myšlenky se přenesla do jiného města a do jiné doby. V temných uličkách se
ozývalo zlověstné vrčení. Barevné neony ospale blikaly. Bylo nad ránem a muselo to být
dvacáté století… Nemesis doskočila do měkké půdy městského parku a sevřela v rukách meč.
Tam v křoví právě dravec uchvátil kořist. Nemesis udělala tři skoky a rozmáchla se: „Běž od
něj, ty zrůdo!“
Zasvítily světlé vlasy. Eviny oči planuly vášní. Pustila mládence, kterého si ulovila k večeři a
zvědavě k Nemesis vzhlédla. „Tebe znám,“ sykla a tvář se jí z upíří změnila v lidskou. „Co po
mě chceš? Nevíš, že nade mnou drží ochranu samotné Síly?“
„Pamatuješ na Axela?“ hlesla bohyně.
„Toho, kterého jsem měla přeměnit? Jistě, však tys jeho duši chytila a odnesla do Pekla.
V čem je problém? Jsme na stejné straně. Nechej mě se najíst. Podívej, kořist mi utíká.“ Eva
poukázala na hocha, který se zatím roztřeseně zvedl a plazil se dál od místa napadení.
„Nikdy jsme nestály na stejné straně!“ křikla Nemesis. „Byla jsem jen neskutečně hloupá!
Teď, abych to po zbytek existence napravovala. Budu zabíjet upíry. Tebe jako první!“ Znova
se rozmáchla.
29
Upírka se přikrčila a sykla: „Nemám na to se s tebou měřit. Ale dobře. Proklínám tě! Ať už
v tebe lidi nevěří! Až všichni zapomenou, nebudeš už bohyní! Tvá existence skončí tady a
teď, protože žiješ díky víře!“
To už Nemesidin meč zasvištěl a ťal. Plavovlasá hlava se odkutálela do křoví a bezhlavé tělo
se v minutě rozsypalo v prach.
„To máš za Axela! To máš za všechnu tu bolest!“ sípala Nemesis a dál bušila do prachu.
Kořist o kus dál se hnula.
„Běž domů,“ hlesla Nemesis unaveně.
„Co jsi zač?“ odvážil se zeptat mládenec.
„Zapomeň na mne,“ řekla a popošla pár kroků směrem do nitra parku. Pak se její tvář stáhla
leknutím, protože se chtěla vznést a nešlo to. Zpanikařila. Dupla si a pořád nic. Nervózně se
rozběhla do tmy.
Pak se Axel probudil z fixílového snu. „Vstávej!“ vzbudil démona.
Kairos si protáhl ztuhlá záda a tázavě zabručel: „Hmmm?“
Axel pověděl, co viděl a ponurým tónem dodal: „Ztratila schopnost procházet časem a
prostorem. Uvízla v jedné časové linii. Té původní.“
„To je přece dobré!“ rozzářil se Kain. „Je na Zemi a pořád tě miluje, ty zoufalče!“
„Moje osudová láska je zakletá v lineárním časovém proudu, a já nevím, jak ji z něho dostat,
jo to je velká výhra,“ zaúpěl Axel, ale podle toho, jak mu vzápětí horečnatě zaplály oči,
Kairos poznal, že už v duchu to řešení už hledá. „Protože se narodila z víry, má subjektivní
časoprostor. Existuje jen jednou a nemá smysl se pro ni vracet do chvíle, než podlehla
prokletí. Budeme muset…do Berlína a….“
„Ale jestli nemá božské atributy, bude to jako hledat jehlu v kupce sena,“ popichoval ho
Kairos.
Upír zakoulel očima: „Musíme ji najít. Jedna kletba ji přece nemohla definitivně odrovnat,
když třeba já, ty a spousta dalších lidí ve všech časech v ni věří. Připrav se na dvacáté století.
Budeme muset ukrást oblečení.“
Berlín 1995.
Další dny postupně skákali do Berlína dvacátého století. Našli park i uličku s neonem. Hledali
dobu, kdy byl neon instalovaný a pak pokračovali dál v čase, dokud neblikal stejně ospale,
jako v Axelově snu. Axel se rozčiloval, že to takto mohlo vypadat i několik desetiletí. Tehdy
bylo léto. Vzpomněl si, že cítil pokosenou trávu. Chodili temným parkem a hádali se.
Kairos se svezl na orosenou lavičku. „Musí být ještě nějaké vodítko. Když jsi cítil pokosenou
trávu, co jsi při tom slyšel?“
„Pouze jejich rozhovor. Na nic jiného jsem se nesoustředil, ale když tak o tom přemýšlím,
zaslechl jsem hudbu. Byl to spíš randál z toho domu s cedulí.
Před domem čísla popisného 525 stál stříbrný sedan.
„Takový auto,“ houkl upír obdivně. „O tom jsme si ve dvaačtyřicátým mohli nechat zdát.“
Plácl audi po blatníku a spustil alarm. Polekaně uskočil a řekl: „Mám nápad. Jdeme na
policejní stanici.“
Vyrazil směrem k okrsku, zatímco Kairos za ním v závěsu hudral, že se snad jde ještě udat.
„Pamatujete, jak jsme tu byli hlásit rušení nočního klidu v Ořechové ulici? Ten dům číslo
popisné 525?“ uhodil Axel na policajta, vytrženého ze spokojené dřímoty.
„Ehm, pane, můžete mi předložit svoje doklady?“ zablekotal důstojník.
„Jistě, strážníku. Jsem baron Alexander von Hartheim. Byl jsem si tu stěžovat na randál
v Ořechové ulici, kde bydlí má stará teta. Zase se to opakuje, a proto chci vědět, jak často
30
k tomu dochází, abych to mohl uvést ve své nové stížnosti. Ta stará dáma nemá chvilku klidu!
„řval Axel, až Kairos při jeho zupáckém tónu srážel paty.
„Ehm, asi si mě s někým pletete,“ kroutil se policajt. „Nepamatuji si, že bych vás znal. Možná
někdo z kolegů.“
„Byl jste to vy!“ zařval upír a zabodl se prst do policajtovy uniformy. „Podívejte se na
všechno, co máte o čísle popisném 525!“
Policajt pokrčil rameny a otevřel databázi počítače. „Ehm, to nebylo v uplynulých třech
letech, že ne, pane barone?“ ověřoval si uctivě.
„Samozřejmě, že to bylo dřív,“ hřímal Axel.
Policajt byl na koni: „Tak to není v počítači, ale ve skříni v šanonu. A nemohl jste mluvit se
mnou, protože já sem byl převelen až po zbourání Berlínské zdi.“
„Sakra, tak podíváte se do toho šanonu?“ zařval Axel.
Kairos se do něj pokoušel kopat, ale Axel byl v ráži.
„Jak si přejete,“ řekl policajt a vytáhl ze skříně tři zaprášené šanony. Až v posledním byl zápis
o rušení nočního klidu z 12. července 1972.
Policajt hleděl na ty dva chlápky, jako kdyby utekli z blázince. Vlastně tak i vypadali. V těch
barevných košilích se špičatými límci jako by se vyloupli ze sedmdesátých let. „Dnes máme
rok 1995,“ zavrčel policista. „Neříkejte mi, že jste si stěžoval na rušení nočního klidu 12
července před dvaceti lety…Co to má znamenat?“ zaječel a zmáčkl tlačítko alarmu. Spustil se
bezpečnostní systém a zaklapaly automatické zámky ve vstupních dveřích.
Kairos už formoval portál s příslušnými souřadnicemi. Než se policajt vzpamatoval, otevřelo
se vedle umyvadla oko do nicoty a ti dva podivní chlápci do něj skočili. Se slabým sykotem
se díra zase uzavřela. Muž zákona o tom nikomu nevyprávěl. Časem se utvrdil, že se mu to
zdálo. Jen nechápal, kde se na pultu vzaly staré šanony.
Doskočili znova do parku. „Ještě, že slunce už zapadlo,“ zahučel upír.
„Jsme tu brzy,“ řekl Kairos, „teď mě dobře poslouchej. Musíme to nechat proběhnout stejně.
Jenom ten konec trochu pozměníme. Já si vezmu na starost toho kluka a pošlu ho pryč místo
ní, abys získal čas. Podle toho, co o ní vím, je dost prudká. Hlavně si uvědom, že ona byla v té
chvíli skoro nepříčetná. Možná, že tě ani nepozná! Mysli na to, že chce zabíjet upíry a ty jsi
jeden z nich.“
Čekali schovaní v křoví. Kairos se pomalu vzpamatovával z nevolnosti. Axel si ulomil větev a
strouhal dýkou ostrý kolík. Kolem šla parta studentů. Jejich hlasy ševelily ve tmě. Zašli do
domu a za chvíli se z otevřeného okna ozvala hlasitá hudba. Potom se ozvaly kroky.
Opozdilec mířil parkem na hlučný mejdan. Bylo 12. července 1972.
„Hilfe!“ zavolal o pomoc vysoký dívčí hlas. Mládenec se rozběhl za hlasem. Vzápětí se
ozvalo zavrčení následované vítězným smíchem. Kairos už se zvedal, ale Axel jej zadržel.
Podával mu kolík a lesknoucíma očima naznačoval, že je ještě čas. Za takovou chvilku upír
nikoho vysát dosucha nestačí. Potom se zablesklo a na mýtinku mezi břízami někdo doskočil,
jako by spadl z nebe. Světlé šaty svítily ne tmě.
Nemesis udělala tři skoky: „Běž od něho, ty zrůdo!“ rozmáchla se mečem.
Historie se opakovala až do chvíle, kdy Nemesidin meč zasvištěl a ťal. Plavovlasá hlava se
odkutálela do křoví a bezhlavé tělo se v minutě rozsypalo v prach.
„To máš za Axela! To máš za všechnu tu bolest!“ Nemesis mlátila do prachu.
„Co jsi zač?“ odvážil se zeptat mládenec, kterého před upírem zachránila.
„Mazej odtud,“ zavrčel někdo další ze tmy němčinou s přízvukem.
„Nemesis?“ ozval se Axel.
31
Trhla sebou a napřáhla se mečem. Točila se dokola a hledala protivníka. „Další stvůra?“
syčela nenávistně. Ten hlas byl povědomý. Ze stínu stromů vyšla štíhlá mužská postava.
„Nemesis, lásko, chceš zabíjet upíry? Tady jsem. Mé srdce, tedy aspoň to, co z něj zbylo,
patří tobě. Pamatuješ, jak jsi říkala, že se z Pekla dostanu? Trvalo to sto let a dalších šedesát
dva tě hledám.“
„Axele?“ zasípala bohyně.
„Tvůj a můj čas běžely odlišně. Právě ses vrátila z Pekla, ale mě to trvalo déle. Roky bez tebe
plynuly tak pomalu…“
„Axele?“ Nemesis znovu opakovala upírovo jméno.
Přicházel k ní.
„Jestli je to nějaká finta, tak tě varuji,“ blekotala nejistě.
Přistoupil ještě blíž a uchopil ji za paži. Meč jí vzal a nechal ho s lehkým plesknutím
dopadnout do trávy. Přitáhl její ruku ke svým ústům a vtiskl jí polibek na vnitřní stranu
zápěstí, tam kde prosvítají žíly. Cítil, jak jí v žilách divoce šumí krev.
„Miluji tě, Nemesis. Tolik jsem se bál, žes na mne zapomněla. Dělal jsem všechno proto,
abych se nemusel hrbit pod tíhou viny. Žiji tak, aby ses za mě nemusela stydět.“ Znejistěl,
protože ona stále mlčela. „Miluješ mě ještě?“ zeptal se zoufale.
„Axele?“ do třetice opakovala jeho jméno.
„Jsi bohyně, tak tu časovou disproporci musíš chápat,“ přesvědčoval ji zoufale.
Nemesis se skácela k zemi. Zachytil ji a houkl do křoví:„Dokážeš nás přenést?“
„Ještě že jsi doktor,“ ozvalo se ze stínu. „Po přenosu se o mě postarej.“
Nemesis se probrala ještě dřív, než přeletěli zpět do roku 1662. Axel ji sice držel pevně, ale
musel přidržovat i Kaina, který ač na pokraji kolapsu, byl jediný schopný cestovat časem a
prostorem.
„Nenávidím upíry,“ jektala Nemesis, zmítala sebou a obracela oči v sloup. Axel ji posadil do
křesla a přehodil přes ni deku. Musel se odnést Kaina, který už jen chroptěl. Upír věděl, že
tolik opakovaných teleportací démona připravilo o veškerou sílu a navodí záchvat migrény.
Odtáhl přítele do vedlejší komory, kde bude před personálem v bezpečí.
Nemesis přenesl nahoru do bytu nad laboratoří. Zdržoval se tam jen zřídka, ale pro zachování
zdání normálnosti musel jako dvorní lékař disponovat odpovídajícím bydlením. Opatrně, aby
se vyhnul spalujícím slunečním paprskům, se propletl interiérem, položil Nemesis do postele
a zazvonil na hospodyni.
„Ute, to je má sestřenice Neme. Je po nemoci a potřebuje nabrat sílu. Vím, že jsem sám jídlu
nikdy moc nedal, ale to se změní. Sežeň dobrého kuchaře a pošli pro švadlenu.“ Hospodyně
kývla a odběhla.
„Lidské jídlo jsem ještě nikdy nejedla. Jaké to je?“ překvapil ho její hlas.
„Skoro si to nepamatuji. Víš, že já se živím… jinak,“ odpověděl, zatímco se hrabala ven
z postele.
„Nejsem nemocná,“ zavrčela. „Jsi to opravdu ty?“ ptala se, aniž by na něj pohlédla.
Axel cítil zmatek. Čekal, že se obejmou, ale ona se chovala jako by jí byla jeho blízkost na
obtíž. Takže přistoupil na její způsob komunikace.
„Jsem to já,“ přisvědčil. „Pomohl mi přítel.“
„Karel Faust,“ konstatovala a rukama mnula reliéf výšivky na polštáři.
„Jak je možné, že ho znáš?“ podivil se, protože to nabourávalo všechno, co zatím s Kairem
znali. Vždyť byla mimo. Neměla odkud ty informace získat.
Když bohyně viděla, jak překvapeně se tváří, trochu povýšeně se usmála. „Poznala jsem ho
ještě jako člověka na Zemi, a vím, proč si ho Pradávní vybrali jako tvého nástupce. Pak jsem
32
slyšela, jak spolu mluvíte, když jsi ho ukládal v komoře. Dala jsem si dvě a dvě dohromady.
Je nebezpečný. Na tvém místě bych mu tolik nevěřila.“
„Změnil se,“ řekl smutně, „což se může stát každému, jak oba vidíme…“
Když nic nenamítala, pokračoval: „Je tu něco vážného, co bys měla vědět. Pamatuješ, jak tě
Eva proklela? Máme podezření, že to omezilo tvé schopnosti.“
„Jak?“ zeptala se.
„Nemůžeš se teleportovat. Schválně to zkus. Ale opatrně, ať si neublížíš,“ řekl ustaraně.
Vzápětí sledoval, jak se Nemesis marně pokouší vznést a jak se tváří stále víc zoufale.
„Nerozumím tomu!“ vyjekla.
„Vysvětlím ti to,“ řekl a posadil se k ní na kraj postele.
Všechno jí pověděl. Reagovala nečekaně. Přiškrceně kvikla: „Chce se mi spát. Už mě
nechej.“
Axel byl rozčarovaný. Vzhledem k tomu, že z druhého věšteckého snu věděl, jak hrozně na ni
zapůsobilo, co s ním Síly provedly a protože z toho tehdy cítil její lásku, zdálo se její jednání
podivné.
Odešel za Kairem. Přinesl mu meduňkový čaj na zklidnění migrény.
„Tak …co …naše prokletá bohyně?“ vyrážel ze sebe Kairos mezi jednotlivými nápory
bodavé bolesti.
„Já ti nevím,“ zněla odpověď.
„Nezapomeň, že je to bohyně. Její moc byla vždy její součástí. Může chvíli trvat, než se s tím
srovná. Úúú, nějaká analgetika, to bych teď potřeboval. Že jsme se nestavili v lékárně, když
jsme byli ve dvacátém století.“
„Kde je můj meč?“ vybafla Nemesis stojící ve dveřích.
„Myslím, že zůstal v tom parku,“ otočil se k ní upír.
„Budu ho potřebovat,“ namítla.
„Úúú, k čemúúú?“ úpěl Kairos s hlavou pod polštářem.
„K práci.“
„Mohli byste se jít bavit někááám jinááám?“ zaskučel démon.
Vešli do vedlejší laboratoře. Výheň v krbu byla vyhaslá. Axel vzal křesadlo a zapálil svíce.
„Rozhodla ses změnit profesi?“ konstatoval.
„Ano,“odpověděla. „Nějaké schopnosti mi zbyly.“
„Například?“ zeptal se Axel provokativně.
„Síla, inteligence, nesmrtelnost.“
„Tak začni,“ vyzval ji. Sundal vestu a přetáhl si košili přes hlavu. Stál tam před ní do půl pasu
nahý.
„S čím?“ vyjekla a v očích se jí mihl stín. Zahleděla se na jeho hrudník. Svaly pokryté
pavučinou tenkých bílých jizev se ve světle plamenů svíček matně leskly. Uhnula pohledem
před spalující modří jeho očí. Nemohla se na něj dívat, protože se jí stále vybavovalo, jak
vypadal v pekle v řetězech. Kvůli ní. Protože Silám jako pejsek aportovala jeho duši.
„S tím zabíjením,“ odpověděl. „Jsem první upír po ruce.“
„Ty si ze mě utahuješ?“ rozkřikla se, až se to laboratoří rozléhalo.
„Budoucnost bez tebe pro mne nemá smysl. A ty se nechováš tak, jako bys mě ráda viděla.
Spíš mám dojem, že tě má přítomnost uráží.“
„Copak to nechápeš?“ vykřikla a prohrábla si zacuchané vlasy.
„Co mám chápat, Nemesis?“ zeptal se a popošel k ní blíž.
33
Držela se desky karetního stolku. Viděl, jak zatíná nehty do voskovaného povrchu. „Pověz
mi, lásko moje, co mám chápat? Miluji tě. To jediné vím jistě. Jestli mě nechceš, tak to
skonči. Udělej si první čárku na pažbě a můžeš jít na další upíry.“
Ještě nikdy ji neviděl plakat, ale nyní její oči barvy medu lesních včel plavaly v slzách.
„Sežeň mi nějaký meč. Kolíky si nachystám sama,“ vypravila ze sebe tence.
Odešel s pokrčením ramen. Cestou si oblékal vestu. Dívala se, dokud se za ním nezavřely
dveře. Zhroutila se do židle. Vědomí, že přišla o většinu magických schopností, ji netížilo. Za
hloupost se platí. Měla upírku zlikvidovat hned, a ne se s ní dávat do řeči. Brala to jako trest
za naivitu.
Její hrdost však těžko snášela Axelovu laskavost. Cítila, že se změnil. Narovnal. Už to nebylo
pochodující špatné svědomí. Pochopila, že utrpení v Pekle ho očistilo. Síly z něj nejdřív
udělaly zrůdu a pak jej za to trestaly. A ona tomu pomohla. Hnus. Čekala, že ji bude
nenávidět, ale on byl tak šlechetný. To, co jí říkal v tom parku, že jeho srdce patří jí, to přece
nemohl myslet vážně po tom, co prodělal, i kvůli její hlouposti.
Je přece bohyně a teď má žít jen díky ušlechtilosti tvora, kterým kdysi tolik pohrdala. Nikdy
se budoucností jejich vztahu vážně nezaobírala, protože si uvědomovala, jak je absurdní.
Věděla jen, že ho miluje. Ale vždycky jenom sebe viděla jako tu, která diktuje podmínky.
Najednou tomu bylo jinak.
Odpoledne k ní hospodyně přivedla krejčovou s houfem švadlen. Vzaly jí míry a přislíbily, že
na nové garderobě budou pracovat od rána do večera.
Přinesli jí večeři a posléze odnesli nádobí. V domě byl klid a řád. Pochopila, že pán se po
většinu dne zdržuje v laboratoři. Potom to nevydržela a sešla znovu do sklepa.
Axel stál u pracovního stolu a přeléval cosi z jedné kádinky do druhé. Kolem štíhlých boků
měl uvázanou zástěru.
„Kdy dostanu ten meč?“ vyjela panovačně.
Viděla, jak zatnul zuby. Položil nádoby a řekl: „Můžeme to vyřídit hned. Slunce už zapadlo.“
Otevřel zásuvku, chmátl po koženém váčku. Zachrastily mince. Vyrazil ke dveřím. Když ona
zůstávala stát, otočil se: „Tak jdeme?“ vybídl ji.
„Jdeme,“ přisvědčila a následovala ho.
Opustili dům a kráčeli křivolakými uličkami. No nosu se vtíral pach středověku: Nemytá těla,
shnilá zelenina, co zůstala neprodaná po ranním trhu, kvokání drůbeže, čerstvě naškrobené
prádlo a splašky tekoucí ve strouhách podél cesty dlážděné kočičími hlavami. Zbrojířovu
dílnu předznamenával cinkot doprovázený tupým bušením. Vešli do velkého sálu osvětleného
výhněmi a pochodněmi. Tovaryšové ťukali kladívky do hrudních pancířů. Další omotávali
rukojeti mečů mosaznými dráty. Jiní splétali kroužkové košile. Ozýval se tu smích a o kus
dál se linul nápěv staré vikingské písně. „Kohopak jsi nám to přivedl, doktore?“ přitočil se
k Axelovi šlachovitý človíček s lesklou pleší a pichlavýma očima.
„Dovol, mistře Gustave, abych ti představil svou sestřenku Nemu. Rodina ji svěřila do mé
péče, protože se nedávno vyléčila z těžké choroby. Nema je velmi samostatná dáma a má
zvláštní zájmy. Žije na západním pobřeží, kde trpí nájezdy pirátů. Přišli jsme tedy objednat
zbraně pro její jemnou ruku.“
„Pozoruhodné,“ uklonil se mistr. „Dovolíte, madam?“ uchopil Nemesidinu dlaň. „Nejsme na
to zařízení, ale pro Axela to rád udělám. Moje nejmladší dítě vyrval zubaté na poslední chvíli.
Ukázal na lehký mečík. „Tento mám připravený pro knížecího synka k jeho třináctým
narozeninám. Ráčíš jej potěžkat?“
„To nemyslíš vážně, mistře,“ ušklíbla se Nemesis. Popošla tam, kde byly vyrovnané chlapské
meče. „Mohu?“
34
„Ale prosím, drahá,“ usmál se mistr a po očku hodil na Axela shovívavou grimasu. Pomyslel
si, že nemoc zanechala následky. Nemesis mečem udělala mistrný půlobrat, jako by nevážil
méně, než ten dětský mečík.
„Hm,“ zareagoval věcně Gustav. „Dobře tedy. Vyber si, vzácná paní. Sám na dílo dohlédnu.“
Nemesis si vybrala dva meče. Jeden větší, druhý menší, tři dýky a samostříl. Měla speciální
požadavek, aby šipky nebyly zakončeny železem, ale tvrdým dřevem.
Z vyhřáté dílny vyšli do temna ulice. Ochladilo se. Axel si sundal si plášť a přehodil jí ho přes
ramena. Trhla sebou, jakoby chtěla něco říct. „Nejsi unavená?“ zeptal se neutrálně.
„Nikdy,“ odsekla, přestože její nohy těžkly každým dalším krokem.
Štvala ho její zarytá samostatnost. Naštěstí už byli skoro doma. „Nechám ti připravit koupel,
ano?“ navrhoval, když stoupala po schodech nahoru. Neodpověděla.
Kairos dosud v šupinaté podobě seděl ve sklepě u večeře. Axel zašel do komory. Z bedny
ledu obalené slámou vybral sklenici s krví a vložil ji do kotlíku s teplou vodou.
„Myslel jsem si, že už hlady nevidíš,“ poznamenal uštěpačně démon.
Axel pokrčil rameny:„Není to tak hrozné. Zažívám mnohem děsivější pokušení.“
Kairos držel v prackách balíček tarotových karet. „Jsi v tom moc zavrtaný. Ona to nakonec
pochopí.“
„Co? Že kvůli mně přestala být bohyní? To bys musel zažít, jak si na tom zakládala. Teď se
cítí podvedená a zrazená. Dívá se na mě jako na něco ošklivého. A to jsem jí nabídl, ať mě
radši zabije, když mě nemůže ani vidět.“
„Co ona?“ uchechtl se démon.
„Zařvala, že tomu nerozumím!“
„Ženská. Kdo jim má, sakra, rozumět?“zabručel Kairos. „Ale karty vycházejí dobře. No
podívej na tu řadu: královna – hvězda – král. Lépe to ani nemohlo vyjít. Co se vašeho vztahu
týká, jsem úplně klidný.“
„Šarlatáne,“ loupl očima Axel. „Půjdu zkontrolovat, jestli něco nepotřebuje.“
Kairos se zašklebil a raději mlčel.
Vana z dubového dřeva ještě stála v pokoji. Seděla u zrcadla a rozčesávala si vlasy. Kolem
těla měla omotaný pruh plátna. Aby se nemusel dívat na půvabnou křivku její šíje, sehnul se
ke krbu a přiložil. „Nepotřebuješ nic? Nechceš trochu vína ?“nadhodil, vděčný, že má čím
zaměstnat ruce. Tak rád by se jimi dotýkal její sametové kůže.
„Jak si to představuješ? Že tu zůstanu, dokud nepřivyknu novým okolnostem?“ zeptala se
s ústy staženými do přísné rýhy.
„Ano. Všechno, co způsobí, že budeš spokojená.“
„Můžeš už jít? Přece jen jsem unavená.“
Nemohl usnout, proto skončil ve své laboratoři. Kairos se konečně přeměnil a procvičoval
lidské svaly.
„Nechceš se porvat?“ zabručel upír.
„Abych se přiznal, po té migréně bych raději začal s lehčí zátěží,“ řekl démon. Plácl upíra do
ramene: „Trocha trpělivosti by ti neuškodila! Vždycky jsi byl moc zbrklý!“
Hádali se až do rána, jestli bylo opravdu nutné, aby Prvotní tvůrčí podstata tvořila Vesmírné
Síly, když se na počátku všeho tak hrozně nudila. Ani nepostřehli, že ve světě mimo sklep je
už bílý den. Vyrušilo je až zavrzání dveří.
„Nemesis,“ pokynul jí Kairos, „po ránu vypadáš opravdu půvabně.“
35
Bohyni chvíli trvalo, než jí došlo, že tmavovlasý kavalír, co se rozvaluje u stolu naproti
Axelovi, musí být ten pověstný démon.
„Na mě lichotky neplatí, pane,“ kývla upjatě.
„Vidím, že zas tak dobře ses nevyspala,“ rýpl si Axel, protože jej štvalo, že je protivná k jeho
příteli. „To jsi ale měla. Doslechl se o tobě král a pozval nás na večer do paláce. Nezbývá, než
tam jít. Krejčová se dušovala, že šaty budou hotové.“ Sdělil jí to jako hotovou věc a pak se
otočil ke Kairovi: „Doufám, že nebudou šít horkou jehlou. To jsem ti vyprávěl, jak Broně
z Utteru povolil uprostřed polonézy živůtek?“rukama naznačil objem hrudníku zmiňované
dámy. „Tak dlouho si rozmýšlela, jak hluboký ten výstřih chce, až měly její švadleny málo
času do začátku plesu.“
Prásknutí dveřmi dalo najevo Nemesidin názor.
Axel vedl Nemesis přes nádvoří do hlavního sálu. „Proč s námi nejde i Karel?“ brblala.
Po očku na ni shlížel, jak důležitě se nese po jeho boku. Jak si přidržuje sametovou temně
modrou sukni vyšívanou stříbrem, jak hrdě nese hlavu. Vzpomněl si, že se na něco ptala. Patří
se odpovědět. „Možná kdyby to bylo maškarní. Souvisí to s jeho dotekem. Tady na Zemi
může mezi lidi prakticky jen jako démon. S námi být může, s nikým jiným ne.“
Zamyšleně kývla. „Nevěděla jsem, že to má tak těžké.“
„Vynahrazuje si to v sousedních dimenzích. Hlavně ho nelituj. Ještě by ti začal dokazovat,
že…“
„Co?“ skočila mu do řeči. Uštěpačnost z jen sálala.
„Nic,“ odsekl. „Chtěl jsem mluvit o něčem jiném. Snaž se, prosím, ke králi a jeho rodině
chovat tak, jak očekávají u příslušnice nižší šlechty. Nemají tušení, kým skutečně jsi.“
„Neměj péči, “ sykla naštvaně.
Byla představena královské rodině a chovala se tak roztomile, že Axel nestačil zírat. Už méně
se mu líbilo, když se tak chovala i ke dvorským hejskům. Tu se mu zdálo, že výstřih modrých
šatů je zbytečně hluboký, pas příliš vypasovaný a krk nestoudně nahý. Sledoval, že si v té
historické společnosti vede, jako ryba ve vodě. Nebylo divu. Žila tak dlouho. Ale až nyní žila
skutečně. Musela jíst, musela se mýt, musela se podřídit fyziologickým potřebám těla. Už
žádné lelkování v chrámech a lázních olympské dimenze, kde se dalo existovat v mlhách
bezčasí a odkud se dalo kdykoliv rychlostí myšlenky dostat kamkoliv na Zemi a do kterékoliv
doby. Obdivoval, jak statečně si vede. Ztratila toho v jediném okamžiku tolik, a přesto se
dokázala bavit s grácií a ti slintající býčci jí hrabali kopyty u nohou.
Nějaká plavovláska jej přitáhla k tanci. Napůl příčetný si vybavil si, že je to Mathylda,
manželka stařičkého správce pečeti, ochotná utěšitelka osamělých mužů. Chodíval si k ní pro
úlevu i on, protože měl jistotu, že je jedním z mnoha a není co pokazit. Během tanečních figur
se na Matyldu v přiměřených intervalech usmíval, ale nepřestával sledovat, bohyni obleženou
ctiteli. Blondýna si postěžovala na horšící se manželovo zdraví, posteskla si, že dva z jejích
přátel odjeli na diplomatické mise, třetí těžce onemocněl a čtvrtý sedí ve vězení pro dlužníky.
Na závěr doktorovi připomněla, že už se v její posteli dlouho neukázal, a že nejlepší by to
bylo hned dnes.
Axel řekl, že tuto noc, ani žádnou další už nepřijde, protože má v domě neprovdanou
sestřenku. Odvedl zaraženou tanečnici k jejímu klimbajícímu manželovi a poděkoval za
přízeň. Škoda, že si nevšiml, jak se jí ve tváři mihl zvláštní výraz.
Druhým dnem začaly nájezdy poslíčků s žádostmi o schůzku adresovanými krásné sestřence
dvorního lékaře. Nemesis se skvěle bavila. Na některé schůzky dokonce šla. Úmyslně
vybírala dostaveníčka za denního světla, aby měla jistotu, že Axel zůstane doma. Seznámila
se s oběma princeznami a pak už nebyla doma vůbec.
Axel pochodoval po laboratoři, srkal z hrnku krev a skřípal zuby: „Zakousnu je všechny.“
36
„Ještě že teď nemám práci jinde. Bál bych se vás nechat bez dozoru,“ brblal Kairos.
„V noci šla pryč,“ vrčel rozhořčeně Axel.
„Byla s princeznami v divadle,“ uklidňoval ho Kairos.
„Přišla domů po půlnoci, ale před svítáním znovu někam šla. Ani se nechci domýšlet,“ třískl
upír do stolu.
„Ale proč by to dělala tak složitě? Přece ji nijak neomezuješ. Už jí Gustav dodal zbraně?
Myslím, že to s tím lovem upírů bere vážně.“
Další noc se Axel rozhodl, že ji pohlídá. Sledoval, jak se krade noční temnotou. Měla na sobě
jeho (!) oblečení a vlasy si schovala pod baret. Pozoroval, jak si zpod kabátu srolovala sukni,
sundala baret a rozpustila vlasy. Houpavým krokem prostitutky se potloukala kolem
nevěstinců v přístavu. Do rána hladce zneškodnila dva upíry. Přilákala je jako květina
čmeláky. Když se vrátila k domu a už sahala na kliku, aniž se otočila, houkla: „Celou dobu
mě hlídáš. Proč?“
„Potřeboval jsem mít jistotu, že budeš v pořádku.“
„Už máš?“
„Jsi lepší než já. Na ty výlupky jsem měl spadeno už dlouho.“
Konečně se k němu obrátila a i ve tmě se mu zahleděla do očí: „Nemusíš se o mě bát.“
Venku zuřila sněhová vichřice. Princezna Markéta hrála na citeru a princezna Anna seděla u
vyšívání. Kolem nervně posedávaly dvorní dámy a Nemesis se nudila. Odložila knihu a
podívala se do okna. Sněhové vločky se lepily na čočkovité tabulky zalité v olovu.
Jako velká voda se nahrnula do komnaty baronka Erika. Zarudlá vzrušením zvolala: „Její
výsost povila holčičku! Považte, i v tom pokročilém věku! Porodní bába už nad ní zlomila
hůl. Mysleli jsme, že si Bůh povolá královnu i dítě. Ale náš lékař, a váš ctihodný bratránek,
madam,“ kývla na Nemesis, „všechny vyhnal z královniny ložnice a něco tam s ní dělal. Za
chvíli se ozval dětský pláč! Tvrdí, že matka i dítě budou v pořádku. Má ty své divné nároky.
Vždyť už to znáte. Chce aby bylo všechno čisté a převařené, ale to se nedá nic dělat. Studoval
ve Flandrech a ví, co dělá.“
Princezny radostně vyběhly, že chtějí maminku i novou sestřičku vidět. Nemesis se zvedla
také. Byl čas jít domů. Mrzelo ji, že Axela zase neuvidí. Dalo se čekat, že u šestinedělky
zůstane. Věděla, že tady jeho „alergii na sluneční světlo“ respektují. Nehrozilo, že by na něj
někdo odhrnul závěsy.
„Nevím, jestli by se to nemělo hlásit reverendu Ollemu,“ uslyšela tichý kousavý hlas ve
chvíli, když už sahala na kliku. Ohlédla se a zahlédla krásnou Mathyldu, jak se naklání
k vdově po prokurátorovi. „Je to proti etiketě i božím zákonům, aby nějaký muž pobýval
s královnou o samotě. A kdoví, jak to zařídil, když už chtěli poslat pro kněze. Možná černá
magie?“
Samotná Mathyldina slova Nemesis tolik nevylekala, jako temnota, která z ní prýštila.
Nemesis si dokázala všímat takových náznaků. Bylo jasné, že Mathylda je nebezpečná.
Vzpomínala si, že ji viděla tančit s Axelem na královské slavnosti. Pochopila, že spolu měli
poměr a on to ukončil. Zhrzená panička se chce mstít.
Když přišla domů, hospodyně jí oznámila, že pán je ve své laboratoři a do se paláce vrátí až
nad ránem zkontrolovat, jestli královna nekrvácí. Seběhla k němu dolů.
„Axele?“ volala dřív, než rozevřela dveře.
„Ano?“ ozval se a utřel si ruce od fialového roztoku, který používal k desinfekci ran.
„Dnes jsem u princezen slyšela, jak Mathylda komentuje tvůj zákrok při porodu. „Kdoví,
jakým způsobem to zařídil, když už chtěli poslat pro kněze. Možná nějaká černá
magie?“parodovala Nemesis.
V rozpacích se otočil ke kotlíku s vřící vodou a kleštěmi vytahoval železné nástroje. Pokládal
je na kusy vyžehleného plátna. „Netušil jsem, že je tak vztahovačná.“
37
„Odmítnul jsi ji, co?“ zeptala se zdánlivě lhostejně.
„No, ano.“ Téma hovoru mu nebylo příjemné.
„Kvůli mně?“
„Nemesis, je to důležité?“ Konečně se na ni podíval, ale ona, jak bylo v poslední době jejím
zvykem, okamžitě uhnula pohledem jinam.
„Byla jsem stvořena jako důležitá,“ řekla dotčeně. „Teď se mám měřit s hloupou ženskou.“
Třemi skoky byl u ní: „Udělám cokoliv, aby ses cítila lépe, bohyně. Ale ty se na mě nedíváš.
Od té doby, co jsme se zase setkali, si připadám strašně daleko.“
„To já si připadám daleko,“ namítla.
„Řekni mi, co můžu udělat?“ zavrčel.
„Nechci ti to říkat. Chci, abys to udělal,“ vyjekla.
„Podívej se na mě, konečně,“ naléhal.
Sklopila hlavu a vzlykla: „Nemůžu.“
Třískl nástrojem o kamennou podlahu. „Hnusím se ti? Byla to milosrdná lež. Tam v Pekle.
Když jsi mi řekla, že mě miluješ, a že se už za mě nestydíš.“
„Jak tě to mohlo vůbec napadnout?“ vykřikla.
„Tak co se změnilo?“ zařval. „Čím jsem se teď zklamal?“
„Tys mě přece nezklamal! To já! Ještě před tím, než jsem tě vůbec poznala, jsem tě zradila!
Potom jsem tě ponižovala a trápila! Pak jsem přinesla Silám! Víš, proč se na tebe nemůžu ani
podívat? Protože je mi ze sebe na nic! Pokaždé, když tě vidím, celá se třesu! Znova si
vybavím, jak jsi tam visel! V krvi a hnisu kvůli mně! Kvůli bohyni spravedlivé odplaty!
„Spravedlivé“. Slyšíš tu ironii? A ty se teď o mě staráš, když jsem díky vlastní hlouposti
přišla o schopnosti a jsi tak strašně šlechetný! Nesnesu to!“
Třásla se jako osikový list. Z očí jí šlehal oheň.
„Něco z tvých schopností, milá bohyně, ti ještě zůstalo. Spálíš mě očima, když tě políbím?
Když z tebe konečně servu šaty? Když tě ohnu tady přes ten stůl? Tak strašně mě provokuješ
svými houpavými boky a plnými rty, nahým krkem, šuměním krve v žilách a tepem srdce.
Jsem příšera z rozmaru Sil, ale jsem celý, celičký tvůj. Nikdy jsem nepatřil jiné. Už si to,
moje bohyně, konečně srovnej v té své krásné hlavě. Vždycky, když už to steskem po tobě
nemůžu vydržet, dotýkám se té jizvy, cos mi udělala.“ Vzal ji za ruku a položil její prsty na
tenkou sotva znatelnou jizvu na své líci. „A jsem vděčný, za tvůj zásah. Ať už se stalo
cokoliv, nikdy jsem nebyl šťastnější, než teď, kdy můžu být ve tvé blízkosti. Stačí mi i stín,
který vrháš, a ani ze slunce nemám strach.“
Její oči už zase měly barvu medu. „Ty se na mě opravdu nezlobíš?“
„A ty se nezlobíš, žes kvůli mně podlehla prokletí?“ Usmál se a ona cítila, jak se jí podlamují
kolena. Rychle se k němu přitiskla a on si ji pevně přitáhl. Cítila, jak jí prochází horká vlna,
kterou tak dlouho zadržovala a věděla, že on je na tom stejně. Rukama jí hnětl boky, ústy
putoval po odhaleném krku a zanechával po sobě vlhkou stopu.
„Prokletí…,“ vzdychala, „to mi nevadí. Vadí mi spávat bez tebe.“
„Na co ještě čekáme?“ zasténal jí do otevřených úst.
„Ohneš mě tady o ten stůl?“ už nechtěla čekat ani minutu.
„Nebyla by postel lepší?“zavrčel při vědomí, že Kain se potuluje v sklepním traktu. Rozhodně
nestál o to, aby je vyrušil.
„Ehm, ehm,“ ozval se Kairos z vedlejších dveří. „Řvete jak na lesy. Kdybych chtěl diskrétně
odejít, stejně byste to poznali. Teď můžu konečně do Čech. Zase se zastavím. A co jsem
říkal? Karty nelžou!“ Vytvořil si portál a zmizel.
Snažili se zachovat zdání, že jsou bratrancem a sestřenicí, ale zvláštní napětí, které mezi nimi
proudilo, nenechávalo číhavé oči na pochybách. Axel léčil lidi a Nemesis likvidovala upíry.
38
Měl o ni strach, ale nemohl ji nutit, aby se držela zpátky. Byla přece jen bohyní, i když
prokletou.
Král musel odtáhnout do války na pomoc Dánům. Sousední Švédsko si už brousilo zuby, ale
zatím bylo Norsko samostatnou zemí. Královna Gro vyčerpaná porodem postonávala. Axel
tušil, že trpí zhoubným bujením. Nemesis se dál přátelila s princeznami a inspirovala je
nezávislostí a rozhledem. V sídle panovnické rodiny bývala hostem i krásná Mathylda, která
našla útěchu v mladém prokurátorovi lordu Quislingovi. Nemesis si na ni dávala pozor, a
snažila se Axela přesvědčit, aby se přestěhovali jinam. Navrhovala změnit zemi, třeba se
vrátit ke Kairovi do Čech. Axel nic nenamítal, jen ji žádal, ať vydrží, dokud královna
nezemře. Věděl, že dny panovnice jsou sečteny a cítil zodpovědnost za její klidný odchod.
„Neuvěříš, co se dnes stalo!“ přiřítila se dolů do sklepa právě v okamžiku, když si vytahoval
krev z kotlíku s teplou vodou. „Mathylda, mi dnes dala do dlaně krásný stříbrný kříž, který jí
věnoval její přítel, ve vší počestnosti, lord prokurátor Quisling. Ptala se, jak se mi líbí
řemeslné provedení!“
„Zkoušela, jestli tě kříž nepopálí,“ konstatoval zaraženě.
Drapla ho kolem boků. „Musíme pryč, miláčku. Dřív, než bude pozdě. Ona to o tobě ví.“
Pokrčil rameny. „Snad jen něco tuší. Vždycky jsem si dával pozor…i když, jednou jsem se
popálil o růženec, co nechala na nočním stolku a ona se pak ptala, co to mám na ruce. Myslel
jsem, že na to zapomněla.“
„Tak vidíš. Musíme zmizet. Hned,“ dupla si panovačně.
„Nem, a co královna? Vždycky byla tak laskavá. A král je na severním moři. Zmizíme, ale ne
dřív, než královna pokojně zemře, ano? Ostatně, ty by ses mohla vydat na cestu už teď.
V Čechách se ti bude líbit,“ usmál se a políbil ji do vlasů.
„Sama nikam nepojedu. Počkám s tebou,“ řekla umíněně a on věděl, že nemá cenu jí to
rozmlouvat.
Večer ho zavolali k maličké princezně. Nadiktoval chůvě recept na odvar z vrbové kůry pro
snížení horečky a zašel se podívat na královnu. V pokoji panovalo šero, dvorní dámy tiše
posedávaly u její postele a utíraly své paní zpocené čelo. „Jak často dáváte odvar z makovic
nyní?“ zeptal se Axel.
„Každé tři hodiny, pane,“ zněla odpověď. Královna otevřela oči.
„Máte bolesti, výsosti?“ zeptal se, když ji uchopil za ruku a měřil jí tep.
„Máš tak chladné ruce, Axele,“ broukla královna a naznačila, že s ním chce zůstat o samotě.
„Uteč, ještě dnes. Umřu i bez tvé pomoci. Chystají se na tebe, a když je manžel pryč, má
faktickou moc mladý prokurátor. Vždycky jsme tušili, co jsi zač, můj muž i já. Udělal jsi
hodně pro naši rodinu a nikomu jsi neublížil. Děkuju ti, žes zachránil mou nejmladší. Teď ale
uteč, a vezmi sebou tu svou krásnou podivně vzdělanou sestřenici.“
Odcházel z královniných pokojů odhodlaný poslechnout. Nechtěl ohrozit Nemesis a věděl, že
ona bez něj neodjede. Sešel schodiště do vstupní dvorany a mířil k bráně z paláce. Tehdy mu
zatarasil cestu vojenský oddíl vedený Quislingem a duchovním. Reverend vytáhl velký
krucifix.
Nemusí pršet, stačí když kape
Konečně bylo ticho. Když vojáci a úředníci odešli, odhodlala se Nemesis vyjít ven z tajné
komory, ve které si Axel skladoval krev. S nahým mečem v ruce procházela vyrabovaným
domem. Nemohla uvěřit, že to šlo tak rychle. Kdyby ji princezny neposlaly varování, byla by
ve vězení nejspíš také. Zalykala se vztekem. Ani nečekali, až královna zemře, protože věděli,
že už nedokáže Axelovi pomoct. Všechno co se dalo z domu ukrást, bylo pryč. Co se dalo
39
rozbít, bylo zničené. Vešla do komory, kde se skladovalo vyprané prádlo, než ho komorná
uloží do skříní. Našla mužské oblečení, ve kterém chodívala lovit upíry. Vlasy stočila pod
baret, opásala se mečem a do vysokých bot zastrčila dýky. Počkala na tmu a vytratila se
z domu.
Potulovala po hospodách a poslouchala, co se šušká. „Už jste to slyšeli? Dvorní královský
doktor… smlouvu s ďáblem…proto vyléčil i beznadějné případy…vždycky se mi na něm
něco nezdálo…v nejhlubším sklepení…prý ho polévají svěcenou vodou…je z toho
popálený!… a kříže se prý bojí jako čert…je to sám ďábel…za královninu nemoc je určitě
odpovědný on, ten satanáš…čekal jenom, až náš král odjede do boje…budou ho mučit a
potom ho přibijí na kříž…upálí ho…ne, já slyšel, že ho utopí ve svěcené vodě!… pracuju jako
pomocník v kuchyni pro čeleď a říkám vám, že to nebude dlouho trvat! Chtějí ho odpravit
ještě dnes do půlnoci. Protože jak nastane hodina duchů, proměnil by se do své pravé podoby.
Roztáhl by netopýří křídla a odletěl by do pekla.“
Takové řeči se nesly celým městem.
Nemesis jímala hrůza. Tolik by potřebovala své božské schopnosti nebo alespoň Kaira…
Jak jenom Axela z žaláře dostane dřív, než ho zabijí?
Beznaděj ji dohnala k mořskému břehu. „Matko Nykto! Otče Erebe! Vaše dcera Nemesis vás
prosí o pomoc!“ křičela do hukotu vod. Ale bohyně noci ani bůh temnot nepřicházeli.
Vyhrkly jí slzy.
„To máš z toho, že ses paktovala s tím nízkým tvorem,“ ozval se melodický baryton za jejími
zády. Lekla se a otočila se. „Gnosi?“ Stál tam Pradávný v podobě manekýna navlečený v
bundě z dračí kůže, kolem poskakovaly čtyři další Síly jako dětičky. Pět ze sedmi. Chyběly
jen Mimoza s Tessulah.
„Myslíš, že tví rodiče ti pomohou?“ uchichtla se Punčoška a mrskla růžovým švihadlem. „Jsi
přece prokletá. Nemáš atributy bohyně. Zbylo ti málo z tvé původní moci…No, tak té
šaškárny už necháš? Vidíš, že s upírem to nikam nevedlo. Za chvíli zemře.“
„Na, tady máš svůj meč odplaty. Válel se v parku,“ podával jí meč chlapeček Kir ve žlutých
kapsáčích.
Nemesis před mečem couvala. „Ne! Nenechám to tak!“ zařvala zoufale.
„A co chceš dělat?“ hýkla Cintie. „Poprosit prokurátora, aby upíra pustil? Prokurátor je na
drátku, který drží krásná Mathylda. Lidi jsou mstiví. To víš, uražená hrdost…Znáš to, bývala
jsi přece bohyní spravedlivé odplaty.“ Cintie měla na hlavě svůj oblíbený klobouk a na nohou
opět kolečkové brusle, ačkoliv tady na mořském břehu se na kolečkových bruslích jezdit
nedalo.
„Prosím, pomozte mi,“ zaúpěla Nemesis.
„Proto jsme tady,“ usmála se dívka v růžových pruhovaných punčoškách. „Ale něco za něco.
Staneš se znovu bohyní Odplaty, protože Eva, nová správkyně Pekla, souhlasila, že tu kletbu
odvolá. Jsme s její prací velmi spokojeni. Ne jako s těmi dvěma předešlými. Jako bohyně si
můžeš upíra zachránit, ale to je vše. Potom už jej nesmíš nikdy vidět. To je naše podmínka.“
„Nehodí se pro tak jasnou bytost, aby se zahazovala s upírem. Jsou i jiní, ehm, vhodnější,“
prohlásil Gnos a smetl pomyslné smítko z klopy své dračí bundy.
„Cokoliv chcete,“ vyhrkla Nemesis.
„Tím, že meč převezmeš, bude kletba prolomena. Zachraň si svého upíra,“ řekla Cintie
posměšně, „ale to ti říkám, do hodiny se s ním musíš rozloučit a pak už ho nikdy neuvidíš.
Jasný?“ Síla vrávorala na kolečkových bruslích a mezi kolečky jí skřípal štěrk.
„Přísahej!“ uhodil na ni Gnos.
„Přísahám,“ hlesla Nemesis a převzala meč. Vzápětí ucítila, že se jí moc navrací. Sebrala
svou vůli a letěla.
40
Ocitla se v mučírně.
„Vidíte, reverende? Je to bezpochyby upír. Vykazuje všechny uvedené znaky,“ vysvětloval
prokurátorův zástupce. Přiložil krucifix k Axelově hrudi. Vzduchem se linul pach spáleného
masa. Sténající Axel visel přivázaný k řebříku, paže měl vymknuté z kloubů, na těle měl rudé
skvrny a mokvající rány v místech, kde se sloupala kůže vlivem popálenin od svěcené vody.
Věděl, že konec nastane brzy. Řekli mu, že ho zabijí před půlnocí. Báli se hodiny duchů.
Bolest jej trhala na kusy, ale daleko větší trýzeň přinášel strach o Nemesis.
Jediné, co by potřeboval před smrtí vědět, bylo ujištění, že Nemesis stačila utéct…
Dusné prostředí ozářilo zelenožluté světlo. Už blouzním? Napadlo ho. Ale vyděšené výkřiky
exekutorů jej vyvedly z omylu. Opuchlýma očima sledoval, jak se Nemesis v celé své
velkoleposti s obnaženým mečem přitočila k žebříku. Dvěma údery přeťala provazy. Axel se
skácel k zemi a ztratil vědomí.
Uchopila jeho tělo do náruče a zmizela strnulým mučitelům z očí.
Ještě několik generací si o tom šuškali po celé Skandinávii.
Rychlostí myšlenky se přenesli do Čech a materializovali se v zastíněné chodbě staré tvrze.
„Kaire!“ zařvala bohyně hromovým hlasem, tolik v rozporu od jejího subtilního zjevu.
„Voláš snad mého pána?“ z vybílené chodby se vynořila statná matrona.
„Ty jsi Hedvika, že? Sežeň rychle pána, prosím. Doufám, že je doma.“
Hospodyně si tu podivnou osobu podezřívavě měřila. Už chtěla něco odseknout, když vtom si
všimla, že podpírá velké zhroucené mužské tělo celé od krve.
„Můj Bože! Musíš ho dát do postele! Jak jen jsi ho mohla dopravit až sem? Jsi tak drobná!
Tak, opatrně, co se mu stalo? Požár?“ lamentovala služebná, když pomáhala Axela uložit
v nejbližším pokoji.
„Ehm, ano, “ odpověděla Nemesis a v očích měla slzy.
„Pán si vyjel do polí, ale už by měl být na cestě domů. Pošlu děvče z kuchyně, jestli není ve
stájích. Dám vařit vodu a přichystám obvazy.“ Hospodyně odběhla.
„Axele, prober se, zbývá tak málo času,“ vzlykala Nemesis a sundávala z něj cáry kalhot. Šlo
to i s kůží a to jej probralo.
Zaúpěl:„Kairos,… musí mi nahodit zpátky ramena…mám je vykloubený…čím déle se to tak
nechá, tím je to horší…“
„Co jste dělali?“ zařval Kairos, kterého vyděšená služtička přivedla ze stájí. „Vždycky jsem
říkal, že v tom sklepě je laboratoř nebezpečná! Malá výměna vzduchu, tak to bouchlo, co?“
„Nahodit…ramena…,“ blekotal Axel, „ale napřed se umyj…od toho hnoje..“
„Ježišmarjá, jsi mrtvý! Nákaza ti nehrozí! Nebo jo? No dobře!“ Když si Kairos myl ruce,
pozorněji se na přítele podíval. Pohlédl na ubrečenou bohyni. Pak mu to došlo. „Takže to
nebyla laboratoř?“
„Svěcená voda,“ rozplakala se naplno Nemesis.
Kairos Axela posadil a uchopil jej za rameno. „Jdi radši ven,“ houkl k Nemesis. „Při tom se
nedá neřvat. Sám jsem to několikrát zažil.“ Ale bohyně zavrtěla hlavou: „Nikam nepůjdu.
Zbývá mi málo času. Rychle, dělej.“
Hned při prvním zákroku Axel znovu omdlel. Druhý už proběhl bez řevu, pacient sebou
jenom házel, chroptěl a obracel oči v sloup. Mezitím Hedvika donesla vřelou vodu a plátěné
obvazy.
„Děkuji, Hedviko. Ještě heřmánkový odvar, kdybys byla té dobroty,“ poprosil Kairos,
zatímco čistil mokvající spáleniny na Axelově těle.
41
„Zbývá čtvrt hodiny. Už se neprobere,“ řekla Nemesis smutně a políbila Axela na ztichlá ústa.
„Co máš pořád s tím časem, Nem?“ zajímal se Kairos, když jí podával další roličku obvazů.
„Už nikdy se s ním nesmím setkat. Jenom s mocí bohyně jsem ho mohla zachránit. Ale potom
už nikdy…,“ vzlykla. „Do hodiny se musím rozloučit. Přísahala jsem.“
„Ach to snad ne,“ reagoval démon zamyšleně.
„Nechej mě s ním o samotě,“ prosila bohyně. „Aspoň poslední minuty.“
„Jasně, ty odplato, stejně tě neslyší,“ bafl démon ironicky. „Teď máš k rozhovoru jenom mně.
Jestli je tak málo času, musíme něco vymyslet. Hlavně nepanikařit,“ rozčiloval se. „Opakuj
přesně, jak to Síly upekly. Tys přísahala, že se s ním nikdy nesetkáš?“
„Co ještě se ti zdá nejasný?“ utrhla se Nemesis, myšlenkami napůl v minulosti. Opatrně
hladila Axela po tváři tam, kde se táhla tenká bílá jizva po jejím biči.
„Opakuj to doslova. Jsi bohyně. Musíš mít solidní paměť. Rychle,“ zarytě naléhal démon.
Nemesis tedy celou diskusi na mořském břehu reprodukovala, včetně kolečkových bruslí a
bundy z dračí kůže.
„Říkáš, že Mimoza a Tessulah chyběly?“ zatetelil se Kairos. „To je skvělá zpráva, protože ty
dvě jsou nejchytřejší. Takže, Cintie i Punčoška to formulovaly tak, že ho nesmíš už nikdy
vidět? Dokonce dvakrát?“ ověřoval si. Když kývla, už se potutelně usmál. „Ony neřekly, že se
Axelem nesmíš setkat…Řekly jenom, že se s ním nesmíš vidět. To je přece dobrý! Je způsob,
jak se můžete setkat. Jenom se přitom nesmíte vidět! Teda ty nesmíš vidět jeho. Prostě budeš
mít zavázaný oči. Bezva fligna,“ uchechtl se, jako by uslyšel dobrý vtip.
„Ale to je podvod,“ namítla zaraženě. Přesto se jí vracela naděje.
„To není podvod. To je demagogie, milá bohyně,“ řekl a založil si ruce na prsou. Evidentně
byl na sebe pyšný.
„Já jsem tě, ještě za tvého lidského života, měla několikrát na mušce,“ řekla přemýšlivě. „Tys
byl ale kvítko. Zkorumpovaný až hrůza. Ale byl jsi tak mazaný, že ses nedal nikdy chytit…“
„Jo, byl jsem král alibismu a mistr loajality. Proto si mě Síly vybraly,“ souhlasil vážně. „Ale
jsou situace, jako je třeba tato, kdy je demagogie na místě. Myslím, že toho můžeme využít.
Budete se scházet, ale ty Axela nesmíš vidět. Tak neporušíš přísahu. Nemůže to být moc
často, aby to nehraničilo s provokací. A musí to být v době, kdy by v tom místě, kde se
setkáte, byla tvá přítomnost odůvodněná. Navrhuji každoroční Aukci sirotků na Zelném trhu.
Vedle je hostinec u Zlatého rohu. Tam na tebe vždy po skončení aukce bude čekat. Znám to
tam. Pomůžu mu, kdyby bylo moc slunečno. Vždyť víš.“
„Myslíš, že bychom to mohli risknout?“ podívala se na něj pochybovačně.
„Víš, Síly mají rády hry. Na tom se dá stavět. Je to riskantní, nepopírám. Ale jestli odejdeš a
já mu budu muset říct, že už tě nikdy neuvidí, nevím, co to s ním udělá. Mám strach, že by ho
to zabilo. Není co ztratit. Nemyslíš?“
„Asi máš pravdu. V této časové linii, jednou za rok. To je lepší, než nikdy. Můžu se na něj
těšit. Vyřídíš mu, že ho miluji? Vyřídíš mu, že to jinak nešlo? Už budu muset jít.“
„Nezapomeň, že ho nesmíš vidět. Striktně to musíš dodržet. Síly jsou všeteční prevíti. Možná,
že špiclují i tento náš rozhovor, ale tomu nemůžeme zabránit. Takže teď máme listopad. Za
půl roku by se měla konat Aukce sirotků. Nezapomeň. On tam určitě bude. Já možná někde
v dosahu taky, jestli mě nezabije za to, že jsem tu frekvenci dal moc nařídko.“ Ošil se a dodal:
„Jednou za rok je asi málo, ale je to lepší, než nic.“
Nemesis naposledy bezvědomého Axela políbila a zmizela.
„Jo, kamaráde. Až se zmátoříš, tak mě asi přizabiješ,“ pronesl Kairos do ticha pokoje.
„To nebude dlouho trvat,“ ozvalo se věcně.
Démon si k posteli přitáhl židli a čekal, že mu upír zdůvodní, proč se s ní nerozloučil, když už
nabyl vědomí.
42
„Nemohl jsem,“ zachrčel Axel. „Je to moje vina. Nem mě varovala už dávno, že nám hoří
půda pod nohama. A to s tím rande jednou za rok je nebezpečný. Co když ji Síly potrestají?“
„Ale ona přece přísahu neporuší. Nebudu se dívat, jak chřadneš,“ řekl Kairos a plácnul přítele
po rameni. Vzápětí udělal omluvnou grimasu, protože upír zařval bolestí.
„Tak jsi to měl domluvit na dřív. Už teď mi chybí,“ zasténal pacient, když hledal nejmíň
bolestivou polohu.
„Grrr,“zavrčel Kairos. „Vůbec nevíš, co máš, pitomče. Co já bych za to dal. Domluvím
drakulovi ideální řešení a on si ještě stěžuje.“ Zvedl se ze židle. „Jdu ti sehnat nějakou krev.
Budeme to muset vyřešit koncepčně, ať to není nápadné. Tady mají taky aktivní klérus a
svěcenou vodu.“
Schůzky naslepo
Vždycky jednou za rok se Axel s Nemesis mohli sejít. Zatím to procházelo. Nemesis striktně
se zavázanýma očima, aby nemohla být přistižena při porušení přísahy. Axel žil jen pro ten
jeden den, i když během roční čekací lhůty musel odrážet škodolibé úklady Nemesidiných
bratří bohů Hypnose a Morfea. První byl bohem spánku mrákotného, druhý bohem spánku
ozdravného a oba nedokázali strávit, že se jejich sestra zakoukala do upíra. Nemesis se snažila
bratry krotit, ale příliš se jí to nedařilo.
Čas plynul. Hospodyně Hedvika zemřela ve věku osmdesáti let a Kain jí odebral přebytky
růžové barvy. Axela nepřekvapilo, že patřila mezi „Kainovy“ děti. Až do své smrti dokázala o
Axelově podivnosti mlčet, a stejně jako předtím byla diskrétní v případě Kairově. Pochovali ji
slavnostně za účasti její početné rodiny.
Vypuklo osmnácté století. Kain tvrdil, že lidstvo dostane víc rozumu, protože se narodí
Voltaire a Linné. Celsius vymyslí teplotní stupnici, Watt postaví parní stroj a Galvani objeví
elektrické napětí. Kairos miloval historii. Rochnil se v tom mumraji, jako ryba ve vodě. Občas
si odskočil do cizí dimenze, aby tam navázal přechodný vztah a zase se vracel domů, utvrzený
v názoru, že s láskou to nemá smysl zkoušet a občasná eskapáda ve vzdáleném světě, kam se
pak dlouho nevrátí, musí stačit.
Axel měl zavedenou lékařskou praxi. Aby neovlivnil dějiny, vždy držel krok s dobou. Ale byl
šťastný, že mohl být při tom, když Anton van Leeuwenhoek poprvé popsal mikroby, nebo
Angličan Edward Jenner, začínal s očkováním.
Psal se rok 1745. Mladičká císařovna Marie Terezie byla u žezla sotva pět let. Jednoho
prosincového večera zabušili na vrata tvrze vojáci. Doručili Axelovi stočený pergamen
s pečetí purkrabího. Doktora si žádali v pražském vězení, neboť jedna odsouzená se právě
hotovila k porodu. Jelikož se jednalo o osobu urozenou, měli příbuzní dostatek prostředků,
aby u purkrabího došli sluchu.
„Samozřejmě, že půjdu,“ zamumlal upír, vědomý si toho, že ve vězeňských kobkách se to
krucifixy bude hemžit. Kairos byl tehdy na opačné straně Zeměkoule. Axel věděl, že se vrátí
nejdřív zítra. S povzdechem požádal hospodyni Jenovefu, aby mu nachystala plášť a brašnu.
Vedli jej žalářními chodbami. Už zdálky slyšel její křik. Byla velmi mladá, skoro ještě dítě.
Držela se za vyduté břicho, třeštila oči a křičela: „Můj Bože! Můj Bože!“ Špinavá babizna se
ji snažila přidržet na posteli a syčela jí do tváře: „Tady už je pozdě na Boží pomoc, děvče.
Jako Evina dcera musíš projít bolestí! Je to trest za prvotní hřích! Tak se zklidni, ty huso
hloupá.“
„Jdi od ní, a zavři za sebou dveře,“ vyštěkl Axel tónem, který se naučil v dobách, kdy musel
fungovat v Hitlerově armádě. Baba se uraženě otřepala: „No, však není tak zle, panáčku, už
jdu. Stejně to má spočítaný.“ Odkvačila a zanechala za sebou zápach špíny.
43
Axel otevřel tašku a vytáhl malou lahvičku. „Otevřete ústa, madam. Lék dítěti neublíží a vám
uleví,“ řekl vlídně. Svíjela se na palandě a dívala se jako vyděšená laň.
„No tak, čím dřív to spolknete, tím rychleji to zabere. Potom se podíváme se, jestli je všechno
v pořádku s děťátkem i s vámi.“ Otevřela ústa on jí podal několik kapek na lžičce. Už klidná
se nechala vyšetřit. Když přišel další stah, začala křičet a vzápětí žasla, když jí doktor masáží
zad bolest odblokoval.
„Umíte tišit bolest těla,“ řekla s přivřenými víčky, „a co bolest duše, doktore?“
„Vím své o obou bolestech,“ odpověděl s povzdechem. „Za co vás odsoudili?“
Mezi jednotlivými stahy vyprávěla svůj příběh. Zchudlá hraběcí rodina. Provdali ji v patnácti
za bohatého vdovce. Předtím už dvě manželky pochoval. Sadista a tyran. Po noci plné týrání,
do něj zapíchla nůž na otevírání dopisů. Jen co porodí, půjde na špalek.
„Jak brzy po porodu se má ta poprava konat?“ chtěl vědět podivný doktor, zatímco jí
krouživými pohyby masíroval břicho.
„Bezprostředně,“ hekla, protože už bylo vidět temeno miminka v porodních cestách.
Věděl, že sám ji odtud nedostane. Pokud se má poprava konat tak brzy, ani Kairos se nestačí
vrátit… Zatímco vedl matku touto etapou porodu, zoufal si, jak je to strašně nespravedlivé.
Porodila zdravou holčičku, kterou si ihned odnesla služebná vyslaná příbuzenstvem. Farář
přichystaný ke zpovědi byl odmítnut a uraženě odešel. Řinčení ostruh ohlásilo příchod
popravčí čety. Notář přečetl rozsudek a vyzval doktora, aby posléze potvrdil úmrtní list. Axel
celý nesvůj hledal únikové cesty. Tady by mohla pomoct jedině bohyně Spravedlivé odplaty.
V duchu ji zavolal: „Nemesis, lásko moje, tady se děje taková nespravedlnost, že mě to
roztrhne, jestli něco neuděláš,“ volal přes nekonečné dálavy času a prostoru.
Katovi pacholci šestinedělku dovlekli do kruhového podzemního sálu, kde čekal špalek. Axel
hlasitě protestoval proti bezbožném počínání. Nelze takto zacházet se ženou, která právě
porodila. Byl však vyzván ke zdrženlivosti a ubezpečen, že jinak bude vyveden.
U špalku čekal kat.
Jenže dřív, než k němu mohli zhroucenou rodičku přistrčit, zelenožlutá záře oznámila
Nemesidin příchod. Bohyně komtesu uchopila za ruce a obě zmizely. Ctění členové exekuční
komise se chvíli vzájemně obviňovali, pak jim nezbylo, než situaci akceptovat. Výzvu k
podpisu fingovaného úmrtního listu Axel rád přijal. Vydal se k domovu, aby jej nezastihl
východ slunce.
Během zpáteční cesty si vybavoval letmé setkání s Nemesis. Oči jí rudě planuly, ale on cítil
její poselství nevyslovené lásky. Tak strašně by ji chtěl obejmout, líbat, milovat, slyšet její
hluboký hlas, hladit její jemnou kůži…A byl teprve prosinec, do dubna ještě tak daleko.
„Ach ne,“ reagoval Kairos, když mu to Axel pověděl.
„To je smůla, kamaráde, Síly mají bod. Měl by ses připravit k boji.“
„To nemyslíš vážně?“ vyjekl upír. „Celé století nám to prochází i s tím, že spolu jsme tak
blízko, jak to jen jde. Dokonce ani Nemesidini nafoukaní bratři nás nedokázali rozeštvat a
teď, když se vidíme sotva na vteřinu, by to mělo Silám vadit? Nehledě na to, že ona dělala
svou práci.“
„Jenomže tys ji zavolal, to za prvé. A viděla tě, to za druhé. Paradoxně, když jste spolu vůbec
nic neměli. To jsem si myslel, že jsem smolař jenom já.“
Kairos plácl Axela po zádech a řekl: „Nachystej se, protože Síly přijdou.“
Jablečná dohoda
Uplynulo šest týdnů a nic se nedělo.
44
Kairos zmizel na rande na planetu Vian, kde udržoval poměr s hadí bohyní Vinnonou. Slíbil,
že přinese dávku hadího jedu, který chtěl Axel vyzkoušet coby lék proti srdeční arytmii.
Bylo po půlnoci. Axel seděl ve svém oblíbeném křesle a listoval Encyklopedií dimenzí
vypůjčenou z Rabdenu. Rabdenské písmo se naučil před nedávnem a četl ho ještě s obtížemi.
Nad odkazem „Hranice existence“ si nemohl nevzpomenout na Nemesis a na překážky, které
se mezi nimi tyčily. Těšil se na duben a už předem se děsil loučení. Bylo to rok od roku horší.
Náhle ucítil brnění v zátylku. Z chmurných myšlenek jej vytrhl ledové chladný hlas: „Půjdeš
se mnou, upíre.“
Zaklapl knihu. Kain měl pravdu.
Vstal a otočil se. Díval se obličeje bledému poklidně vyhlížejícímu muži strohých rysů.
Ačkoliv se ještě nikdy nesetkali, okamžitě věděl, o koho jde.
„Nemohl bych napsat pár řádků na rozloučenou, Thanate?“
Tenké rty rozvlnil záblesk nepěkného úsměvu. „Ne. Jdeme hned.“
Očekával, že ho dopraví přímo do pekelné mučírny, nebo snad někam do Tartaru, ale
Nemesidin nejstarší a nejhrozivější bratr ho přenesl na utěšený lesní palouk. Rostly tam
prastaré duby a větvovím prosvítaly sluneční paprsky, ale žádný z nich Axela nespálil. Takže
to nebylo na Zemi…
Stál tam jen tak v mechu mezi plazivým podrostem ostružiní a pařezy veliký krásný stůl
s leštěného dřeva a spousta tapicírovaných křesel, malých taburetků, paravánů, příručních
knihovniček a dalšího nábytku. Do černého ušáku s koženým potahem Thanatos mlčky Axela
vmáčknul, sám se rozvalil na hráškově zelenou lenošku.
Síly se zmaterializovaly vzápětí a bez okolků se usadily rovněž. Gnos v podobě hřmotného
burana přinesl veliký proutěný koš plný červených, zelených, žlutých a žíhaných jablek, který
okázalým obloukem položil na intarzovanou truhlu.
Slova se ujala Mimoza: „Vracíme se z Jablečného festivalu bohyně Pomony. Místem jeho
konání je Olymp. Nezní ti to povědomě?“
Axel potlačil paniku, narovnal se a odsekl: „A mělo by?“
„Oslovili nás Hypnos s Morfeem. Pořád ti to nic neříká?“
Axel zatnul zuby a mlčel.
„Nemysli, že jsme o vašich schůzkách nevěděli,“ zahlaholil Kir v hábitu kmeta.
„Nechali jsme nápravu na olympských,“ jedovatě podotkla Mimoza, „ale Hypnos s Morfeem
totálně zklamali. Ani ta jejich záležitost s únosem na Vian nezabrala. Dokonce si pak
stěžovali, že Nemesis v mesalianci pokračuje…“
„Nemesis dodržela, co vám slíbila,“ vzchopil se k obraně Axel, „slíbila, že už mě nikdy
neuvidí.“
Batole Seth roztáhlo pusinku k úsměvu: „Pravdou je, že pokud přísahu respektovala, nemohli
jsme nic dělat. Vaše vynalézavost nás dokonce pobavila.“
„Já tvrdím, že jí to poradil Kverulant,“ zahřímala Tessulah. „Ale na něj taky dojde.“
„Ze svědectví Nemesidiných bratří však vyplývá, že přísahu nedávno porušila,“ pokračoval
velebně Kir.
„Viděla tě a to je váš konec,“ přisadila si Cintie.
„Konala svou práci,“ hlesl Axel.
„Ne, protože přišla na tvé zavolání, což normálně nedělá,“ ušklíbla se Pruhovaná.
Axelovu duši sevřela ledová pěst. „Co jste s ní udělali?“
Gnos zalovil v koši, vytáhl lesklé červené jablko a hlučně se do něj zakousl. „Co bys myslel?“
Axel se ještě nikdy necítil tak bezmocně. Hluboko v sobě dusil vzrůstající vztek. Naštěstí
věděl, že ani Pradávní nemohou Nemesis zničit tak snadno, protože se zrodila z lidské víry a
nikoliv jejich přičiněním. Mohli by ji ale zavléct někam za předěl, kde by z ní zůstal je stín.
45
Rozhlédl se kolem. Uvědomil si, že Pradávní si hrají a on se nesmí nechat vyprovokovat. Jen
tak získá šanci cokoliv ovlivnit.
„Celá ta upocená olympská záležitost nám připomněla, proč tě vlastně na Zemi trpíme,“
vybafla Cintie. „Už sis vzpomněl, kde se vzala ta pyramida?“
Axel byl už už v pokušení jim to všechno vybalit, ale nakonec se rozhodl prozradit jen část, a
to s Jiskrou si nechat v záloze. Vzpomněl si, že Kairos vždycky říká, že nikdy není dobré
vystřílet všechnu munici naráz. Když neřekne vše, ještě to neznamená, že lže. Proto pokrčil
rameny a řekl: „Když se to stalo, ležel jsem v posteli a civěl do stropu. Vzpomínal jsem na
tetičku Iris. Její vášní byly hlavolamy. Napadlo mě, že kdybych vám podstrčil nějaký
zapeklitý hlavolam, možná byste mě pustili z dohledu. A najednou tam ta pyramida byla.
Nejdřív plula vzduchem a pak se usadila na stolní desce.“
„Mysleli jsme si, že ti ji dala Nemesis,“ ozval se Kir.
Axel zavrtěl hlavou: „Nemesis to nebyla.“
Mimoza si umíněně dupla a obrátila se směrem k Tessulah: „Tentokrát neblafuje. Popisuje to
přesně tak, jak jsme to viděly v časovém okně.“
„Většina kamenů se nám rozkutálela,“ ozval se lítostivě Seth. „Chceme je dát zase
dohromady. Problém je v tom, že když je zpětně sháníme, pletou se nám do cesty obyčejné
drahokamy. Je problém ty pravé rozeznat.“ Vyskočil na nožky a přistoupil k truhle na šaty.
Jedním pohybem odvál cínový svícen a otevřel pěstičku. Na jeho dlani ležel žlutý topaz.
Axel vzal kámen do ruky, chvíli jej převracel a nakonec zavrtěl hlavou. „Ten do pyramidy
nepatří.“
Seth nadskočil, ohlédl se po ostatních a vypískl: „Vidíte?“
Axel pochopil, že to byla zkouška. Pradávní mu nastražili nesprávný kámen, aby si ověřili,
jestli to pozná. Vzápětí se všechny Síly seběhly a na víko truhly vysypaly své poklady.
Nejdřív Axel odložil stranou Sethův topaz a později z hromádky vytřídil i další nepravé
kameny. Zůstalo jen dvanáct původních kousků.
„Do konečného počtu ještě spousta chybí,“ konstatoval upír. „Ale na hledání máte celou
věčnost.“
„Ty víš, z kolika kamenů se původní hlavolam skládá?“ podivila se Mimoza.
Axel zvedl obočí: „Copak vy ne?“
„Neprovokuj, uhlíkatý tvore!“ zahřímal Gnos. Zahodil ohryzek a znovu sáhl do koše.
Tentokrát vybral dvě jablka, jedno zelené a druhé žluté, a začal si jimi pohazovat v dlani.
Axel si uvědomil, že zatímco on se s hlavolamem seznamoval několik let, Síly jej zahlédly jen
těsně před tím, než jej sám úmyslně rozhodil po pokoji. „Chci, abyste Nemesis zprostily té
staré přísahy a nechali ji svobodně jednat,“ prohlásil.
„Ha!“ hekl zlověstně Gnos. „Mrtvola z kanálu si klade podmínky.“
„Mrtvola vám poví, kolik kamenů ještě chybí a taky jak je od sebe rozeznat,“ šeptl umíněně.
„Nařežeme ti, až zfialovíš,“ zasyčela Mimoza.
Axel se proti své vůli otřásl. „Klidně mě zabte,“ řekl smířeně a upřel zrak na dvanáct
blýskavých mnohostranů. Jejich mihotavé plošky házely povědomé poselství. Axel je
nedokázal přímo reprodukovat, ale chápal význam. Jako kdyby mu kdosi neznámý dodával
odvahu. Uvědomil si, že je to odkaz, který mu zanechala Jiskra a v náhlém prozření, věděl, co
udělat. „Stačí chvilka mučení, pominu se hrůzou a nebudu k ničemu,“ konstatoval, „ale když
se dohodneme po dobrém, povím vám, z kolika kamenů se pyramida skládá, a ukážu, jak
třídit pravé od falešných. Dokonce bych uměl dát hlavolam dohromady, kdybyste sehnali
všechny součásti. V dobách mého správcování jsem zaslechl, jak Kir obviňoval Gnose, že
nějaké kameny vyhandloval Epigonovi za Předěl. Kdo ví, kam je Jinosíly zašantročily.
46
Hledání vám bude trvat věky, ale já své sliby dodržím. Jediné, oč vás žádám, je amnestie pro
Nemesis.“
„I kdybychom ti vyhověli,“ zapředla Tessulah, „čekáš snad, že se pak Nemesis ke své
zvrácené náklonnosti veřejně přihlásí? Už eóny tvrdím, že láska je nemoc. Ta její je
skandální, protože jasná energetická bytost zahleděná do upíra dělá ostudu příbuzným. Když
jsme ji na Olympu zadrželi, plížila se podél křoví jako zločinec. Vsadím se, že kdyby dostala
příležitost, a mohla se vzpomínek na váš románek zbavit, ráda by tak učinila.“
„Beru tě za slovo, Tessulah,“ řekl Axel.
„Oč se vsadíš?“ ušklíbla se Stříbřitá.
„O svou a Nemesidinu budoucnost,“ oznámil a obrátil se k ostatním.
Zaujetí pro hru ze Sil přímo čišelo.
„Pokud prohraješ, sdělíš nám konečný počet kamenů a odejdeš s námi do Nulové dimenze,
abys byl po ruce, když budeme kameny dohledávat. Budeš tam tak dlouho, dokud hlavolam
nesložíš. Jedinou společnost ti může dělat Démon Chaosu, ale jeho verše nestojí za nic.“
„Jestli vyhraju,“ kývl Axel, „vyhovím vám i bez internace. A pokud prohraju, a Nemesis mě
zapře, bude mi jedno, kam mě odnesete.“
Gnos vyhodil zelené jablko ke stropu a těsně před tím, než dopadlo do mechu, ozářil palouk
zelenožlutý blesk. Ve vzduchu se objevil chvějivý obrys dívčí postavy, postupně houstl, až se
ustálil do podoby bohyně Spravedlivé Odplaty. Její perlové vlasy povlávaly a rudě žhnoucí
oči se nenávistně zabodávaly do blazeovaně rozpoložených Sil.
Když se zorientovala, ulpěla pohledem na Axelovi. Povzbudivě se na ni usmál.
„Porušila jsi přísahu,“ přitočila se k ní Tessulah. „Na místě je trest. Ale tady mrtvola se
přimlouvá, abychom ti jej prominuli. Žádá nás, abychom ti dali možnost svobodné volby.
Když jsme ti zakazovali se s ním stýkat, možná, že jsme po tobě chtěli něco, čeho jsi při své
chorobě nebyla schopná. Láska je nemoc a postižení si zaslouží shovívavost. Nabízím ti lék
v podobě zapomnění. Pokud na to přistoupíš, zapomeneš, že kdy nějaký Axel existoval a
s tebou na tvůj poklesek zapomene i celý olympský pantheon.“
„A jinak?“ šeptla Nemesis.
„Nemůžeme dovolit, aby bohyně udržovala vztah s upírem, to dá rozum. Pokud bys na své
posedlosti trvala, ztratila bys svou nadpřirozenou moc. Co by sis vybrala?
„Je tolik jiných sympatických mužů,“ zapředl Gnos a testosteron z něj jen stříkal. „Uzdravení
by bylo fajn ne? Mít zase čistou hlavu.“
Ticho na palouku rušilo jen šumění listí ve větru a Mimozino poťukávání na drahocennou
stolní desku.
„Axel,“ vydechla Nemesis. „Samozřejmě, že bych zvolila jeho.“
V nastalém tichu se zvedla od země a dvěma kroky se k Axelovi přenesla. Skočila mu na klín
a on ji pevně objal. Cítil, jak se chvěje v jeho pažích.
„Opravdu víš, o čem mluvíš?“ obořil se na Nemesis Kir. „Ztratíš všechna privilegia. Nebudeš
se prohánět časem ani prostorem. Jediné, co ti zůstane, bude vzpomínka na výsostné
postavení a protože nejsi smrtelná, tvá paměť tě bude pronásledovat donekonečna. Ostatní
bohové tě zatratí a tví příbuzní se tě zřeknou.“
„Nic si nepřeji víc,“ usmála se Nemesis.
„Juchůůů!“ zahlaholila Mimoza a udělala na Tessulah dlouhý nos. „Věděla jsem, že to
zubatec vyhraje! Celé roky jsem ten fenomén studovala!“ ječela. Zatímco Mimoza
poskakovala jak puberťačka, Gnos se tvářil, jakoby zelené jablko, které právě chroupal, bylo
hodně kyselé. Tessulah obklopená studeným světlem zaskřípala zuby, obrátila se k Nemesis a
sykla: „Jak si přeješ, pošetilá holko.“
47
Paloukem se prohnala magická vlna. Axel ucítil, jak se Nemesis v jeho pažích otřásla. Ještě
pevněji ji objal, obrátil se k Pradávným a řekl: „Kamenů je celkem devadesát devět. Od
obyčejných drahokamů je rozeznáte podle rytmu záblesků. Každý vybroušený kámen jinak
odráží světlo. Záleží, z jakého úhlu se díváme. Jen kameny z pekelného hlavolamu blikají
v rytmu nápěvu. Každý kámen trochu jinak, ale společně ladí.“
Gnos ohrnul ret. „Muzika?“
„Světelná harmonie,“ kývl upír. „Možná že svými vesmírnými smysly pronikáte hluboko do
podstaty hmoty, ale to, čím se kameny liší, je hned na povrchu.“
„Fíha!“ vypísklo batole. „Už to vidím! Celou dobu to bylo na očích.“
„S ohledem na budoucí spolupráci uvítám, když nás s Nemesis necháte na pokoji,“ řekl
Axel. „Až za sto, dvě stě, pět set let seženete všech devadesát devět dílů, slibuji, že dám
hlavolam dohromady. Ale do té doby si s námi nehrajte.“
„Není to urážka?“ štěkla Cintie.
„Upír a bývalá bohyně nás přece nemohou urazit,“ utrousila dorostenka v pruhovaných
punčoškách. „Ale budiž. Co říkáš Kire?“
„Ten Kverulant má na tebe, upíre, zhoubný vliv! Neměl by ses s ním kamarádit. A ty si,
Nemesis, pamatuj, že kdybys chtěla božské atributy zpět, odneseme Axela do Posvátného
háje.“
Thanatos je s výrazem mimořádného odporu přenesl do Čech a bez jediného slova zmizel.
Stáli v knihovně, mlčky si hleděli do očí. „Nemohu se na tebe vynadívat,“ šeptla Nemesis.
„Mohla jsi na mě zapomenout,“ povzdechl si. „Všechnu svou moc jsi vyměnila za ubručeného
upíra.“
„Já to beru,“ usmála se bývalá bohyně.