PPT_10_11_První a druhá průmyslová revoluce a podnikatelé.…

Industrialisace a podnikatelé
1. Predznamenání
1.1 obecné predpoklady PR
- vedecká revoluce 17. století + objevy, vynálezy-uplatnují se v technické oblasti
- rozvoj technického školství
- rozvoj vedeckých institucí (svet a ceské zeme)
- fr. Encyklopedie (Diderotova Encyklopédie ou Dictionnaire raisonné des Science, des Art
set des Métiers) a encyklopedisté (první encyklopedie: Holandsko: 1697 Pierre Bayle – 2 sv.,
VB: 1728 Chambers – 2 sv. Londýn, 1732-50 nemecká encyklopedie – 64 sv,. malého
formátu, F: 1751-1765 Paríž – kritický, racionální prístup, 17 sv. s 71 818 hesly, 11 sv.
tabulek, 5 sv. doplnku, 2 sv. rejstríku – vydávána po Evrope jako základní encyklopedie
dobového vedení)
- spolecenské a ekonomické rozruznení spolecnosti: v zemedelství specializace na
rostlinnou a živocišnou výrobu + další podnikání (sadarství, vinarství, chmelarství…), rozvoj
nezemedelské výroby (textil, sklo, papír, železárství, bánské podniky, hute….), rozmerování
katastru (tereziánský, josefínský, stabilní)
- rychlá urbanizace západní Evropy
- prevaha rodové aristokracie narušena meštanstvem (bohatne obchodem a výrobou, ale
nemá podíl na politické moci) – nové stroje, technologie, organizace práce, legislativa, vznik
širokého okruhu anonymních zákazníku, zvyšuje se dostupnost nejruznejších vecí denní
spotreby, mení se vztah ke spotrebnímu zboží (už není luxusem, ale užitkovou záležitostí),
zvetšuje se tržní okruh, mení se tvárnost regionu (urbanizace) – rozvoj prumyslu umožnil
vzestup neprivilegovaných vrstev
- hospodárská síla státu – poprvé významný faktor zahranicní politiky
- podstata rozvoje: rozvoj dopravní infrastruktury, rozvoj technických ved, prenos výzkumu
do praxe, nové vazby zemedelské a nezemedelské výroby, rychlý postup industrializace po
svete
1.2 politické predpoklady PR
- obchodní souperení a boj o kolonie („Kdo ovládá more, ovládá také obchod, kdo
ovládá obchod, tomu patrí bohatství sveta a následne i svet sám“ Walter Roleigh
oblíbenec Alžbety I.) – zámorský obchod (vznik nadnárodních spolecností) –
bohatství šlechty, bohatnou meštané – prosazují se politicky
- boje mezi státy (1515-1713 F X Šp., 1641-1674 ctyri strety VB a NL, 1689-1815 F X
VB, Tricetiletá válka a její dusledky, konflikty F a Habsburku rakouských i
španelských, napoleonské války)
- boje náboženské (katolíci X protestanti)
- vlivy Švédska, Ruska
- absolutismus: božské zákony, zásady prirozené spravedlnosti, základní zákony státu
x osvícenský absolutismus (panovníci stoupenci rozumu, obdivují filozofy, ctní, cestní,
štedrí, citliví…) Diderotova Encyklopedie…, hospodárské a administrativní, státní
reformy
- západní Evropa narušena invazemi, území rozdrobené (dynastické, teritoriální a
mestské…), vlivy korporací nebo samosprávy
- nárust poctu obyvatel (okolo 1700 v Evrope 118 mil. lidí, ve svete 510 mil., 1750
v Evrope 140 mil. lidí, ve svete 470 mil., 1800 v Evrope 167 mil. lidí, ve svete 906
mil.)
- století revolucí: ½ 18. – ½ 19. století – Evropa v chaosu- vrcholí Francouzskou
revolucí (z Francie pro Evropu zní: „Jsme volni, následujte nás!“, ve Vídni 1789 um íral
muž, který se pokusil o revoluci skrze výnosy a který v dopise Marii Antoinette napsal:
„… nepovažujte revoluci jen za pár písmen…“- Josef 2.), od 1796 tažení Napoleona,
1800 vládne v podstate svetu, 1804 Napoleonuv Code civile – ekonomické a
spolecenské povznesení Francie, boje mimo její území….. probíhají buržoazní
revoluce po Evrope
1.3 ceské zeme na prelomu 18./19. století
- vyspelá remeslná a protoindustriální (manufakturní) výroba
- rozvoj potravinárství
- rozvoj nezemedelské výroby: textilní (80% v S, SV Cechách, S Morava a Slezsko),
kožedelná (6%), sklárství (5%), kovovýroba (3%), chemická výroba (1%), ostatní výroba
(5%)
- textil a sklárství tradicne pro export (vetšina pracuje ve faktorském systému)
- válecná konjunktura 1792-1815 v oblasti Prahy, Liberecka, Brna, Slezska (hromadná
výroba v soukenictví – šití uniforem, potravinárství – konzervy pro vojsko)
- kontinentální blokáda (1806) – postiženo plátenictví a sklárství, omezen dovoz koloniálního
zboží (náhražky: výroba repného cukru, náhražky cikorie z cekanky, umelé ságo místo drene
ságové palmy do polévek, kaší… X nutná domácí výroba kyseliny sírové, rozvoj bavlnárství,
využití brambor pro výrobu škrobu pro lihovarnictví…)
- dovoz pracovních stroju do ceských zemí z VB, Dánska, Belgie, Holandska, nem. státu –
ze Saska….napr.:
sprádací stroje pro hrabete Canala v Praze, p
ro hrabete Rottenhama v Cerveném Hrádku,
pro Leintenbergovu mechanickou prádelnu bavlny ve Vernericích aj….
- vznik prvních železáren – šlechtické podniky vázané na vrchnostenské velkostatky: Brdy,
Krivoklátsko, Ceskomoravská vysocina, Beskydy –
Blanensko: Salmové,
Nový Jáchymov: Fürstenbergové,
Horovice: Wrbnové,
Stará Hut u Dobríše: Coloredo-Mansfeldové,
první obcanští podnikatelé z mešt.kruhu: Trinec, Vítkovice: Rothschildové,
Štepánov u Olomouce: bratri Kleinové…..
- vysoké pece otápeny dreveným uhlím (levné, casto v okolí železáren, méne kvalitní železo,
nehodí se pro namáhané vykovávané predmety – pro ne dovoz železa z VB, úprava uhlí na
koks, pudlování, válcování – duležité pro stavby železnic….s rozvojem železáren stoupá
težba uhlí i kvuli rozvoji chemických závodu, skláren, vápenek aj.)
-vznik prumyslových center: Liberecko, Praha (Smíchov, Karlín, Liben, Vysocany,
Holešovice…), Brnensko, Blanensko, Opavsko, další cásti Slezska
2. První prumyslová revoluce
Manufaktura – manu facere – vytváret rukama
- manufaktura rozptýlená (faktorský systém – zajištuje suroviny, nekdy i
nástroje a odbyt vetšinou na jarmarku, platí mzdu za vykonanou práci…) výroba: zefektivnuje tradicní remesla, rukodelná malovýroba, napr. pradláctví,
opracování dreva, palickování, broušení skla, výroba bižuterie apod., pracovní
proces jiný než v cechovním remesle: kooperace clenu domácnosti, každý má
jistý úkon práce na starosti, pracuje se podle tržního požadavku, práce casto
v horších podmínkách než vcechu, ale efektivnejší, malovýrobce se mení
v delníka, emancipace ženské práce, zapojení i detí
- technologické predpoklady manufakturní cinnost vznikla dríve než sama
manufaktura
- stroje : mechanicko-fyzikální principy dávno známé - tj. páka, klika, kladka,
kolo na hrídeli, šroub… užití v hutích, stavebnictví, tiskarství, slévacství,
vojenské technice… vývoj prevodových zarízení – otácivý pohyb se prevádel
v pohyb vratný (vacka, palcový prevod) a naopak (klika spojená s ojnicí), poté
spojení šlapadla, kliky a ojnice – tak vznikl mechanismus pro brusky,
kolovraty, soustruhy…mechanická transmise táhly a vahadly, retezem a lanem
(napr. pro dmychadla), remenná transmise u delšího prevodu a ozubené
soukolí v kratších prevodech (napr. strunový prevod kolovratu, ozubená
soukolí a pružiny…)
- manufaktura centralizovaná (organizace cinností v dílne, výrobní proces
rozclenen na mnoho jednotlivých kroku, vyšší produktivita práce, delník
kvalifikovaný X delník zaucený na jeden pracovní úkon vetšinou v interakci se
strojem, omezení zmetkovosti)
- užití pracovních stroju (vetšinou drevené - celokonstrukcní bez kovových
soucástek, vedle manufaktur vznikají mechanické, opravárské dílny –
umožnují rozvoj strojnictví)
- užití a zmeny v pohonných strojích (vodní kolo, žentour…, parní stroje
prostrednictvím transmise pohánejí pracovní-výkonné stroje)
Technické a technologické zmeny (napr. u pracovních stroju v textilnictví: hodinár z
Lancashiru 1733 John Kay - rychloclunek, tkadlec a pradlák z Blockburnu 1764 James
Hargreaves-zmechanizování predení, sprádací stroj, holic a obchodník z Prestonu 1769
Richard Arkwright-zdokonalení konstrukce sprádacího stroje, 1779 Samuel Cromptonstroj pro príz i ruzné kvality, sprádací mezek-kríženec: mule jenny, 1784 Edmund
Cartwright-mechanizace tkaní, samocinný sprádací stroj selfaktor, Francouz 1801 Joseph
Marie
Jacquard
–stav
rízení
drevenými
dernými
štítky-ruzne
vzorovaná
tkanina….revolverový stav apod.) + náklady na výrobu malé + dostatek volných
pracovních sil + levná surovina + potiskovací stroje (perotiny)
Parní stroj – vývoj, pokusy s párou: Heron z Alexandrie, Denis Papin (od 1681 pokusy
s párou, 1690 tlakový hrnec), vodosloupcové a atmosférické (ohnové neboli parní) stroje na
cerpání vody z dolu J. K. Hell, Izák Potter, Edward Somerset z Worcesteru (atmosférický
parní stroj), Thomas Savery (1698/9 – patenty na bezpístové parní cerpadlo), Thomas
Newcomen (1705-1712 atmosférický pístový parní stroj), James Watt (1765-69 jednocinný
vahadlový parní stroj-patent, 80. léta 18. stol.: dvojcinný parní stroj, vyroben v Boultonove
továrne a využit 1785 v Arkwrightove textilce)
- uplatnení: cerpání vody z dolu, pohonný stroj (napr. Arkwrightova továrna),
parovozy, parolode, rozvoj železnic (parovuz: 1769 Nicolas Joseph Cugnot
v Paríži, Josef Božek v Praze poc. 19. stol, typy lokomotiv: 1784 Murdoch,
1804 Trevithick, 1815 George Stephenson - lokomotiva Mylord, 1829
Stephenson – lokomotiva Rocket, 1833 Hancoch, aj….), první parní
železnice: 1804 hutní dráha Richarda Trevithicka, 1812 ozubnicová dráha
J. Blenkinsopa vuhelném dole v Middletonu, 1825 osobní vlak s parní
lokomotivou na dráze Stockton-Darlington, 1829 USA- spojení Baltimore –
Elliots Mills, 1830 Liverpool-Manchester, 1835 Belgie a nemecké zeme,
VB, USA – železnice bežné, 1837-39 železnice s ebudují ve F, Holandsku,
Itálii, Rakousku, na Kube, v ceských zemích (Víden-Brno, Víden-OlomoucPraha: príjezd parního vlaku do Prahy srpen 1845)
- 1849 Joule – objasnil vztah mezi tepelnou energií a mechanickou prací,
potvrzení zákona o zachování energie, základy pro kinetickou teorii tepla
Rozvoj po Francouzské prumyslové revoluci – nové myšlenky liberalizace - v zemedelství
i pocínajícím prumyslu se uplatnují po celé Evrope + kontinentální blokáda (napoleonské
války) + výsledky Vídenského kongresu 1815 + vývoj smerující k revoluci 1848 (zrušení
roboty, liberalizace výroby i spolecenského života, oktrojovaná ústava…) + trh s pracovní
silou + rozvoj obchodování
3. Druhá prumyslová revoluce
Prumysl (od premýšlení), industria (pricinlivost) – intenzívní snažení o výrobní efekt jako
znak ukáznené spolecnosti, souvisí s odbytem sériových výrobku … tvorivost, vynalézavost
cloveka, technicnost
Nastupuje tovární (prumyslová) výroba - vedoucí k výrobe sériové (velkovýrobe) –
pracovní proces na rozdíl od manufaktury (výrobní proces rozclenen) byl nepretržitý, delník
je pripoután ke stroji (zvýšení produktivity práce), vedecká organizace výroby (taylorismus),
nové zdroje energie (elektrická energie, spalovací motory – 1859/60 J. E. Lenoir spalovací
motor pohánený svítiplynem, 1876 N. A. Otto a E. Langen – ctyrtaktní spalovací motor také
na svítiplyn, ale pocátek vyžití benzínu) – vyvolávají další zmeny ve výrobe, technické a
vedecké zmeny (uhlí koksovatelné k výrobe surového železa – A. Darby, rozvoj težké
chemie, uplatnení umelých hmoty, cukrovarnictví, pivovarnictví aj., zmeny vmetalurgii –
Bessemerace, regenerativní pec Siemensova, Thomasace, Martinuv zpusob, rozvoj
automobilismu, letectví…), rozvoj výrobní síly
Vliv vedeckých organizací na rozvoj výroby – zadávány konkrétní úkoly spojené s praxí
napr. v Royal Society (KCSN – Královská ceská spolecnost nauk, CAVU…aj.), ve spolcích
(napr. 1833 Jednota na povzbuzení prumyslu v Cechách, 1865 SIA – Spolek inženýru a
architektu v Království ceském..aj.), v technických školách (1794 Ecole polytechnique
v Paríži, 1707 Stavovské inženýrské ucilište v Praze, 1806 Gerstnerova polytechnika
v Praze…+ systém stredních odborných prumyslových škol), Vlastenecké ceské muzeum,
Moravské zemské muzeum, Pražská univerzita, observator aj.
Oblasti prumyslového podnikání – podnikání šlechty ve vlastní režii, nástup meštanstva,
oblast: doly, hute, hamry, železárny, slévárny, válcovny, papírny, sklárny, porcelánky, textilní
podnikání, strojnické živnosti, elektrotechnické podnikání, chemický prumysl, cukrovary
velké stavby : silnice, železnice, telegrafní spojení, telefonní sít, vodní spojení, urbanizace
(plynofikace, kanalizace, zásobování vodou, elektrifikace, elektrárny, stavby mostu, obytných
sídel apod.)
Strojnické podnikání – vzniká v ceských zemích ve forme remeslných dílen pri
manufakturách (opravy stroju) nebo jako slévárny pri hutích, železárnách (období: 1800 – 20.
léta 19. století – remeslná-manufakturní výroba, 20.-60/70. léta 19. stol.-rozvoj strojnictví,
formování tovární výroby, uplatnení parního stroje, 80. léta 19. stol. -30. léta 20. stol. –
sériová výroba, elektromotor, rozšírení sortimentu)
- predevším na poc. a v prubehu 1 ½ 19. století pricházeli do ceských
zemí cizinci, kterí vytváreli predpoklady pro rozmach strojnictví (strojírenství) :
z VB : John Andrews, Joseph J. Ruston, Edward Thomas, Bracegirdle, James Park, Richard
Holmes, Evans, Joseph Lee
z nem. a rak. oblastí : Reiff, Luz, Breitfeld, E. F. Schneider, Franz Frenzel, František
Ringhoffer, Gottschald a spol., Hüttner
z Holandska : Comoth
z Belgie : Regnier, Parrau
ze Švýcar: Solomon Huber
- strojnické oblasti ceských zemích: v Cechách – oblast pražská
(Breitfeld, Evans, Ruston…) a liberecká (Thomas, Bracegirdle), na Morave – oblast brnenská
(Luz, Salm…), severomoravská-slezská (financníci Rotschildové)
- rozvoj podnikání ve strojírenství: 1811 SAG – Blanenské strojírny,
1814 Luzova strojírna ve Šlapanicích u Brna – 1821 Brnenská strojírna, 1823 Breitfeld a
Evans v Praze, 1828 Vítkovické železárny, 1830 Thomas a Bracegirdle ve Starém Harcove u
Liberce, 1843 rozvoj Ringhofferových závodu, 1853 vozovka Koprivnice (Ignaz Schustala),
1866/69 Škodovy závody Plzen, 1871 Ceskomoravská strojírna, 1900 vagonka Studénka
-parní stroje (vyrábené predevším u Thomase v Praze) pracují ve 30.
letech 19. století v následujících závodech: Fürstenberské železárny Nový Jáchymov (pro
dmychadla – 10ks), kartounka Porgesova Praha Smíchov (16 ks), olejna J. D. Starcka Praha
Karlín (10 ks), dul J. D. Starcka vRychnove (6ks), Thomasova strojírna Praha (24ks),
prádelna hedvábí v Horicích (24 ks), prádelna bavlny Sigmunda Goldsteina (16 ks), prádelna
bavlny Kastner a Richter, prádelna bavlny Dormitzer, továrna na parkety Schumann a
Brabec u Plas (8 ks)….
- výrobní strojnický sortiment realizovaný v ceských zemích: obecne-výroba parních
stroju, transmisí, vodních kol, pro textilnictví-sprádacích stroju, mechanických tkalcovských
stavu, apretovacích stroju, zarízení barvíren, valch, belíren, pro težbu-cerpadla pro doly,
težní stroje, pro železárny-válcovací lavice, dmychadla, vrtacky a soustruhy, pro cukrovaryžentoury, kruhadla, parostroje, lisy, cerpadla, vývevy, kotle, pro zemedelství-pluhy, secí
stroje, šrotovníky, rezacky, mláticky, válce a brány, pro železnice – tocny, výhybky,
vodojemy, výrobky pro dílny, kola, osy, vagony (lokomotivy v Horních Rakousích)…neexistují
ješte konstrukcní kanceláre, hlavní inženýri vzdelaní s VŠ, príprava výroby: mistri…první
akcionování ve druhé polovine 19. století
Elektrotechnické podnikání – první elektromechanické dílny vznikají v 60. letech 19.
století, výroba tlacítek, zvonku, elektrických hodin, regulátoru, klapkových tabel, baterií,
spojovací materiál a zarízení (telegrafní, telefonní, signalizacní apod.) – první podnikatelé:
Markus Kaufmann, Pštros a Dvorák, Deckert a Homolka, Scholle a Loukota, Doms a spol.,
Houdek a Hervet
- elektrotechnické podniky 80.-90. léta 19. století: 1882 František Križík
Plzen, 1884 Waldek a Wagner Praha, 1887 Bartelmus a Donát Brno, 1895
Alois Duda Praha, 1896 Emil Kolben Praha, 1898 L. Ocenášek Praha,
1904 E. Janík a spol. Brno
- po roce 1918 elektrotechnické podniky zakládány i státem – Telektra,
Telegrafie
- vliv zahranicního kapitálu z Nemecka, Francie, Anglie
Doprava, telegrafní a telefonní sít, urbanizace
- rozbor dopravy (splavnování a regulace rek, pruplavy, silnice, mosty, konská a parní
železnice, mestské a prímestské dráhy…), telegrafní a telefonní sít v návaznosti na stavby
železnic, mesta ztrácí stredoveký ráz – bourání hradeb a fortifikací pro rozvoj industrializace
– plynofikace, kanalizace, rozvod vody, výstavba továren, delnických ctvrtí, nových obytných
ctvrtí
4. Hospodárský vývoj ceských zemí v dobe druhé PR
- vídenský velkokapitál ovlivnoval v ceských zemích klícová prumyslová odvetví: textilnictví,
hutnictví, strojírenství, sklárství, chemii a znemožnoval domácí buržoazii se v techto oborech
zcela uplatnit.
- ceská buržoazie ovládala strední a malé podniky: v zemedelství, remeslné výrobe a
živnostenském podnikání v oblasti služeb a obchodu, v cukrovarnictví, v odvetví
potravinárského prumyslu (vlastnila 20-33% kapitálové hodnoty prumyslu v ceských zemích)
- ceský kapitál byl na konci 19. století ve strojírenství (výroba zemedelských stroju
v Predlitavsku v rukou ceských podnikatelu, Ceskomoravská, Danek,), v elektrotechnice
(Križík, Kolen), v textilnictví (Hendrych, Klazar, Barton, Mencík), kaolinka v Horní Bríze
- na rozdíl od koncentrovaného vídenského kapitálu vykazovala akumulace ceského kapitálu
dlouho rozptýlenost, zrídka byl ceský kapitál vbankách, spíše se nacházel ve stovkách
obcanských a živnostenských záložen, ve sporitelnách, v rozvetvené síti venkovských
kamplicek, koncentrace až koncem 19. století (obchodní banky, Ústrední banka ceských
sporitelen, družstevní ústredny)
- financne silné obcanské a živnostenské záložny predávaly své prebytky penez Živnobance
(1869), peníze z kampelicek a živnostenských záložen šly do Agrární banky (1911), další
banky: Pražská úverní banka, Ceská prumyslová banka, Moravská agrární apr¨umyslová
banka, Ceská prumyslová banka, Ústrední banka ceských sporitelen
- ceské banky v ceských zemí pestují komisionárské obchody: s cukrem, uhlím, železem,
stavebními hmotami, drív ím, lihem, melasou a zemedelskými plodinami
- ceské banky mají vliv v ruské a polské cásti Polska, jihoslovanských oblastech, Madarsku,
Rusku, Bulharsku
- ceský kapitál se propojoval s vídenským, otvírají s filiálky bank ve Vídni (Živnobanka,
Ceská prumyslová banka), obchod s Terstem, Chorvatskem, Halicí, Uhry
- spojuje se konzervativní ceská buržoazie s historickou šlechtou
- financní skupiny, organizace prumyslníku, monopoly – napr. vliv Rothschildovy financní
skupiny na Predlitavsko (pujcují státu v prípadech financní tísne) – vliv na vládní kruhy, na
státní aparát
- kartely, syndikáty, koncerny
- cla, fiskalismus (státní výdaje nekryly na prelomu 19. a 20. století vypsané dane, a tak se
užívalo státních pujcek)
- konsorcia bank urcovala podmínky úveru, který již nebyl výpomocí v nouzi, ale zacal být
bežnou soucástí prumyslového a obchodního podnikání. Kartely a syndikáty ovlivnovaly
odbytové pomery dohodami o cenách …rozvoj vídenského nemeckého kapitálu
- ceské prostredí se snažilo ovlivnit hospodárskou politiku pomocí mladocechu v ríšské vláde
a ceských úredníku v centrálních vídenských úradech
- emancipace ceské buržoazie k slovanským zemím, k Rakousku-Uhersku, k ceským a
moravským Nemcum,
- politicky: revoluce 1848, Bachovský absolutismus, pasívní resitence v 60.-70. letech 19.
století, 1871 boj o fundamentálky, vznik spolecenských a odborných spolku, tábory lidu,
rozvoj ceské politiky od ½ 70. let 19. století, nástup do ceského zemského snemu, do
vídenské politiky, boj o jazyková narízení (1880 Stremeier), 1890 punktace, poc. 20. století –
volební právo, upevnení ceské buržoazie ekonomicky i politicky, ale stále v rámci RakouskaUherska
5. Podnikatelé (príklady) – J. J. Ruston, Porgesové, F. Ringhoffer, J. Walter, E. Škoda,
F. Križík, E. Kolen
1. Joseph John Ruston
První parník nesl jméno Bohemia a pro anglického podnikatele Johna Andrewse ho postavil
jeho krajan Joseph John Ruston, který zakoupil strojírnu Na Švábkách nedaleko Vltavy a
nedaleko ní postavil i malou lodenici.
Na pocátku 19. století byla lodní doprava mezi Melníkem a Prahou velmi obtížná. Cesta
vedla proti proudu, hladina byla nízká a neexistoval jiný pohon než vítr nebo veslování.
Teprve vynález parního stroje a první pokusy mechanika Josefa Božka z roku 1817 ukázaly
tomuto odvetví nové možnosti. Skutecným zakladatelem paroplavby v Cechách byl však až
anglický podnikatel John Andrews, který roku 1839 získal císarské privilegium na
provozování paroplavby po Vltave a Labi.
1.2 Cesta z Prahy do Dráždan
Andrews mel v oboru paroplavby zkušenosti již z Vídne. V rove 1829 tam založil První
dunajskou paroplavební spolecnost, pro kterou od roku 1832 pracoval také anglický lodní
inženýr Joseph John Ruston. Po obdržení licence se oba muži presunuli do Prahy. Andrews
mel v úmyslu založit paroplavební akciovou spolecnost, ale pro nedostatek zájemcu a
neduveru úradu mu tento zámer nevyšel. Rozhodl se tedy celý projekt financovat sám a
Rustona poveril stavbou prvního ceského parníku, který dostal název Bohemia. Na vodu byla
lod spuštena 1. kvetna 1841 a první zkušební plavby probehly o dva týdny pozdeji za úcasti
mnoha novináru i verejných cinitelu.
Jelikož byly všechny zkoušky úspešné, vydala se Bohemia 23. kvetna 1841 na svou první
plavbu do Melníka a dále do Obríství, které bylo vhodným mezipristáním pro plavbu do
Dráždan. Do saské metropole lod dorazila 26. kvetna vecer a ihned slavila velký úspech protože nemecké parníky totiž mely vetší ponor a pro nízký stav vody nemohly v té dobe
vubec plout.
1.3 Parníkum zacala konkurovat železnice
Andrews s Rustonem se brzy rozhodli, že za výchozí bod svých plaveb do Dráždan zvolí
Obríství, protože se ukázalo, že Vltava není pro pravidelný lodní provoz zpusobilá. Prestože
museli cestující z Prahy cást cesty urazit bryckou nebo dostavníkem, stala se paroplavba
zanedlouho oblíbenou a podnikání se velmi darilo. Parník Bohemia byl brzy rozšíren a roku
1846 byl do chodu uveden i druhý parník s názvem Germania.
O rok pozdeji John Adrews zemrel. Ruston se oženil s jeho vdovou a stal se majitelem
celého podniku. Prikoupil v Sasku ješte tretí parník Saxonia, který prekrtil na Constitution.
Reagoval tím nejen na velký zájem verejnosti o jízdy do Dráždan, ale také na zvýšený tlak
saské konkurence.
Podnikání v lodní doprave však v roce 1851 ohrozila dostavba železnice z Prahy do
Podmokel (dnes cást Decína) a dále do Saska. Ruston se rozhodl prodat všechny parníky
Saské paroplavební spolecnosti a nadále se venoval své strojírne v Praze - Karlíne.
1.4 Pražská paroplavební spolecnost (PPS)
Ceská paroplavba však odchodem Rustona neskoncila. V roce 1864 byla v Praze založena
Ceská akciová spolecnost pro paroplavbu na rece Vltave. Jejím predsedou byl zvolen
pozdejší primátor František Dittrich. V roce 1865 vyjel na reku první parník s názvem Praha a
jeho úvodní cesta vedla do nedalekých Štechovic, kam byla pozdeji zavedena pravidelná
linka.
Zájem o paroplavbu nadále stoupal a firma, roku 1915 prejmenována na Pražskou
paroplavební spolecnost, velmi prosperovala. Dríve poklidné mestecko Štechovice zacalo žít
turistickým ruchem, parníky tam rocne privážely pres milion návštevníku.
Úpadek nastal až ve 30. letech, když CSR zasáhla svetová hospodárská krize. Roku 1936
odkoupil Pražskou paroplavební spolecnost stát a zaclenil ji do Ceskoslovenské plavební
spolecnosti labské, pozdeji labsko - oderské. V dobách socialismu pak nejaký cas patrila
také pod Dopravní podnik hlavního mesta Prahy a teprve od roku 1992 je znovu
v soukromých rukách. Soucasná Pražská paroplavební spolecnost vlastní parníky dva Vltavu a Vyšehrad.
1.5. Ruston a spol.
Karlínská strojírna Ruston a spol. se mezitím venovala stavbe lodí a ruzných železných
konstrukcí. Mela pobocky u Vídne i v Budapešti, kde zavádela výrobu rady moderních stroju
a zarízení. Úspechu dosáhla predevším proto, že intenzivne spolupracovala s Anglií. Joseph
John Ruston podnik vedl do roku 1865, poté svuj podíl prodal a odstehoval se do Vídne.
Roku 1869 se firma zmenila na akciovou spolecnost s názvem Pražská akciová strojírna
(PAS), dríve Ruston a spol. Podílela se na stavbách železnicního mostu u Výtone (1872),
krovu pod Chrám svatého Víta a po povodních v roce 1870 také na oprave pražského
Karlova mostu.
V roce 1907 získaly v karlínské strojírne majoritu Škodovy závody. Roku 1914 vznikla
spojením výrobcu stroju nezbrojního charakteru firma Spojení strojírny, a.s. dríve Škoda,
Ruston, Bromovský a Ringhoffer.
V karlínské továrne se zacaly vyrábet kolové konstrukce, nejdríve pro Prahu a od roku 1951 i
pro ostatní ceskoslovenská mesta. Továrna byla nekolik desetiletí soucástí dílen Dopravního
podniku hlavního mesta Prahy a teprve v dubnu 1994 byla vyclenena do samostatné dceriné
spolecnosti. Koleje a výhybkové systémy dnes firma vyrábí pod názvem Pražská strojírna
(mezi Pražany však stále nesla oznacení Rustonka.).
Joseph John Ruston (3.3.1809 Londýn - 2.3.1895 Víden)
Konstruktér a plavební podnikatel Joseph John Ruston se narodil 3. brezna 1809 v Londýne.
Jeho otec byl lodník na Temži. Mladý Ruston se vyucil lodním tesarem, pracoval
v Boultonove strojírne a u Jamese Watta vSoho u Birmighamu, kde stavel stroje. Jako
plavcík se vydal na cestu plachetnicí, která vezla ovce do Austrálie. Mel bratra Johna
Josepha Rustona (1820-1873).
Od roku 1832 pracoval ve Vídni pro paroplavebního prukopníka Johna Andrewse, se kterým
prišel i do Cech. Zavázal se postavit jeden až dva parníky. Znal dobre plavební pomery
v ceských zemích. V roce 1841 pro Andrewse postavil první ceský parník Bohemia (s parní
strojem s kývacími válci), který byl lehcí a méne hmotný než podobné tehdejší lode (38,8 m
dlouhý, široký 4,7 m, ponor 40-50 cm, štíhlý trup, rychlost 14km/h, pro 140 cestujících, se
salony 1. a 2. trídy, se salonkem pro 12 dam, s lodní kuchyní s nepretržitým provozem), a
pozdeji ve svém závode v Praze - Karlíne zkonstruoval i další lode. Bohemia (rídil ji i sám
Ruston až do Dráždan) mela i další zlepšení - drevený trup lodi byl vystužen železnými
úhelníky. Ruston ho postavil na brehu Vltavy Na Švábkách v Karlíne a zkoušel ho na Vltave,
mel na nem podíl 8000 zlatých. Ve své továrne vyrábel i rucní bagrovací stroje pro Vojtecha
Lannu. Strojírnu Na Švábkách koupil od svého krajana Edwarda Thomase z Bristolu, který
tam vyrábel parní stroje. Zcela ji Ruston odkoupil v roce 1850 spolu s Davidem Evansem,
který dríve pracoval s Breitfeldem a s Leem. Továrna stála naproti Invalidovne a mezi ní a
rekou byla ješte parcela, kterou Ruston též zakoupil pro své podnikání a stavbu lodí
(lodenice). Továrna nesla jméno Ruston a spol., pozdeji Pražská akciová strojírna (PAS).
Ruston žil v Andrewsove stínu. Po jeho smrti se v roce 1847 oženil s jeho vdovou Isabello
Elisabeth, která však o rok pozdeji zemrela a Ruston získal ceskou paroplavbu mezi
Obrístvím a Dráždany plne do svých rukou. Provozoval ji do roku 1851, kdy z obavy pred
železnicní konkurencí všechny lode prodal Saské paroplavbe. Nadále se venoval pouze
vedení karlínské strojírny, ve které pusobil až do roku 1865. Poté svuj podíl prodal a
odstehoval se do Vídne. Ruston mel 2 syny a 2 dcery s Barbarou Viktorií Belhovou, s níž se
oženil v srpnu 1862, ale vzápetí se s ní rozvedl. O deti se starala Magdalena
Liedermannová, od roku 1860 Rustonova hospodyne. Tesne pred svou smrtí se s ní Ruston
oženil. Zemrel ve Vídni 2. brezna 1895.
John Andrews (1784-1847)
Anglický podnikatel John Andrews byl prukopníkem paroplavby v Rakousku - Uhersku.V
roce 1829 založil ve Vídni první paroplavební spolecnost, ve které provozoval nákladní
plavbu na stredním a pozdeji i dolním toku Dunaje. Roku 1839 získal privilegium na
paroplavbu po Vltave a Labi. První kolesový parník Bohemia pro nej zkonstruoval Joseph
John Ruston v roce 1841 a po úspešných zkouškách byla zahájena paroplavba do Dráždan.
Vltava byla v té dobe težko splavná, proto byla za první prístav zvolena obec Obríství, kam
se Andrews také prestehoval. Zemrel 27. dubna 1847 a pohrben je ve Vídni.
2. Príklad prumyslového Smíchova s Košíremi a jejich významných podnikatelu
(www.praha-smíchov.cz) (Porges, Ringhoffer, Walter)
2.1 Války o rakouské dedictví a jejich dopad na Smíchov a Košíre
Ve vývoji Smíchova a Košír sehrála velkou roli válka o rakouské dedictví, která se rozhorela
po smrti císare Karla VI. V ríjnu 1740 nastoupila na trun jeho mladická dcera Marie Terezie,
což u okolních panovníku i pres akceptovanou pragmatickou sankci vyvolalo predstavu
snadné koristi. Bavorský vévoda Karel Albert si cinil nárok na Ceské království a císarský
titul. Pruský král a markrabe braniborský Bedrich II. mel v úmyslu uchvátit bohaté Slezsko,
což se mu bez vetšího odporu podarilo. Saský kurfirt Bedrich August II., který už držel titul
polského krále, chtel pripojit Moravu. V pozadí stála Francie, nebot mezi francouzskými
Bourbony a rakouskými Habsburky panovala mnohaletá revnivost.
Spojená vojska Bavoru, Sasu a Francouzu v listopadu 1741 dobyla Prahu. Košíre tehdy byly
vypáleny, usedlíci prišli o vše a ješte dlouho se z této rány vzpamatovávali. Habsburská
armáda vedla tvrdou ofenzívu a obléhatele do roka vytlacila. Politické postavení habsburské
monarchie zesílilo a na její stranu zacali precházet i bývalí protivníci. Tyto úspechy
znepokojily pruského krále do té míry, že pocátkem cervna 1744 obnovil spojeneckou
smlouvu s Francií. Pruská polní armáda v znacné presile proti rakouskému vojsku,
zaneprázdnenému jinými válecnými operacemi, v zárí dobyla Prahu. Obyvatelstvo prchalo s
cenným majetkem a hospodárským zvírectvem do lesu, odmítalo Prusum prodávat
potraviny, poskytovat rekruty, krmivo, príprež a duležité informace, ba dokonce se podílelo
na vojenských akcích proti pruským zásobovacím a kurýrním spojum. Za této situace se v
Cechách objevila habsburská armáda a pomocný sbor Sasu, kterí prešli na stranu
Rakouska. Dumyslnými manévry byli Prusové za jejich nemalých ztrát vytlaceni. V kvetnu
1757 se ovšem vrátili. Praha se ocitla v neprodyšném neprátelském obklícení.
Na výšinách Smíchova až ke Zlíchovu Prusové založili náspy a baterie a zacali systematické
ostrelování nevojenských objektu, aby zlomili vuli obyvatel k odporu. Ve meste se
nedostávalo potravin, ani léciv pro ranené, kterých stále pribývalo. Nove zformovaná
rakouská armáda však dokázala ve velké polní bitve u Kolína neprítele porazit, címž se
aktivizoval spojenecký pakt s nekdejším protivníkem Francií, Ruskem a jejich prostrednictvím
i se Švédskem, což habsburské monarchii vyneslo znacnou financní i vojenskou podporu.
Prusové museli vyklidit zemi.
Obyvatelstvo bourlive oslavovalo, avšak škody po ostrelování se odstranovaly po nekolik
desetiletí. Nejinak tomu bylo i na Smíchove a v Košírích. Zejména vinice utrpely rozsáhlé
škody, když byla réva v dobe válek hromadne používána jako palivo.
Po smrti ruské carevny Alžbety se rozložila spojenecká koalice, takže habsburská
monarchie, odkázaná na problematickou podporu Francie a nekolika ríšských zemí, musela
v únoru 1763 podstoupit s konecnou platností Slezsko. Monarchie tak prišla o svou
prumyslovou oblast. Proto se zacal budovat prumysl v Cechách. Práve upadlý prostor
doposud spíše zemedelského Smíchova a Košír se stal ideálním místem pro zakládání
nových dílen a pozdeji stále rozsáhlejších podniku.
Levné pozemky v sousedství Prahy lákaly podnikatele ke stavbe továrních budov. Využít pro
výrobu ci ubytování delníku bylo možné i starší budovy opuštených letohradu. V druhé
polovine 18. století tu nacházíme tkalcovské dílny a dílny na výrobu klobouku. V roce 1750 v
bývalé Westerholdovské zahrade vznikl podnik na výrobu barchetu (silná teplá bavlnená
látka). Nefungoval však príliš dlouho. Roku 1798 byl zbudován v Košírích parostrojní pivovar
(zrušen 1934). Na pocátku 19. století byla v Buqoyce zrízena továrna na výrobu cikorie
Františka Delormé. V sousedství Eggenbergu byla ve zpustlém letohrádku hrabete Kaunice
zrízena továrna na výrobu šátku. Pozdeji se tzv. Amerika stala cinžákem pro 180
nejchudších delníku. Trosky Slavatovského paláce i s pozemky využil Aron Przibram
(Príbram) pro výrobu kartounu (bavlnená tkanina urcená k pestrému potištení). Roku 1830
koupili bratri Porgesové Buqoyku a zrídili konkurencní kartounku. V místech dnešního
pivovaru Staropramen vznikla roku 1841 porcelánka K. L. Kriegela a v jejím sousedství na
míste bývalé usedlosti Valentinka roku 1849 založil Jan Kohout továrnu na mlýnské stroje.
(O tricet let pozdeji se zde také zacaly vyrábet bicykly. Kohoutovi synové dosáhli
významných svetových úspechu na poli cyklistiky.). Byla zde také belidla, cukrovar, papírna
aj. Roku 1843 František Ringhofer založil továrnu na kotle a železnicní vagony, která se v
prubehu let stala jednou z nejvetších ve svém oboru v celé Rakousko- uherské monarchii.
Roku 1857 byla založena Plynárna pražské obce. V Eggenbergu zrídil roku 1868 Vilém Pick
továrnu na chromotisk. Rok 1869 je rokem založení Akcionárského pivovaru na Smíchove
(dnes Staropramen), roku 1871 založil Jan Stejskal Obcanský a akciový pivovar U císla 1
(dnes tiskárna Libertas) a roku 1878 byl U Zlatého andela založen pivovar se sladovnou
Josefa Preisslera. Roku 1897 vznikla firma Svátek a spol. - kvasírna a sklepy s programem
výroby lécivých maltonových vín (Maltoferrochin a Condurango). Václav Neubert roku 1902
postavil grafický ústav na Smíchove v dnešní Grafické ulici.
Továrními komíny naježený levý breh byl pro svou novou podobu nazýván stokomínovým
Manchesterem.
2.2 Porgesové z Portheimu a kartounky
Na pocátku 19. století vlastnili bratri Mojžíš (Mosses) a Juda Porgesové malé dílny na
potiskování kartounu na Starém Meste. Zamestnávali jediného mistra s rodinou. Obchodem
s textilním zbožím bohatli a roku 1815 koupili pozemky na Smíchove od holandského
podnikatele F. Delorme, který zde na míste nekdejšího letohrádku Michnu z Vacínova a
pozdeji hrabete Františka Leopolda Buquoye provozoval továrnu na cikorii. V tesném
sousedství o nekolik mesícu dríve založil svuj konkurencní podnik Aron Przibram (Príbram)
na míste nekdejší Slavatovské zahrady mezi dnešním Arbesovým nám. a Vltavou.
Porgesové svou kartounku postavili zhruba v místech dnešního Námestí 14.ríjna, na
pozemcích náležících k letohrádku zvanému dnes Portheimka. Samotný letohrádek využívali
jako rodinné sídlo. Prestavbou bývalých skleníku pristaveli k vile bocní krídla (Levé bylo
pozdeji ubouráno kvuli stavbe sousedního kostela sv.Václava.) Jejich továrna byla na svou
dobu velká a velmi dobre vybavená. Roku 1841 zde vykonal návštevu i císar Ferdinand V. a
nadšen provozem dal Porgesy uvést v šlechtický stav s prídomkem von Portheim.
Josef Porges z Portheimu (A.Dvorák, olej na plátne, 1845)
V továrne pracovalo až 500 lidí. Pomery zamestnancu byly zrejme dost neutešené. Smena
trvala 12 až 14 hodin. Kvalifikovaní lépe placení delníci byli nuceni pribírat pomocné síly,
které sami museli platit, a proto casto zamestnávali své ženy a deti od osmi let. Temto detem
se ríkalo "štrajchpudlíci"(z nem.anstreichen) a jejich práce spocívala v máchání kartonu ve
vode a roztírání barev. Také ucedníci, jejichž ucební doba závisela na zamestnavateli,
nedostávali až do vyucení žádný plat. Cerství absolventi meli polovicní plat než ostatní
delníci. Proto bylo také zamestnáváno dvakrát tolik ucnu než delníku. 17.6.1844 delníci
zacali vyjednávat s továrníkem Porgesem, nebot jejich práce byla nahrazována perrotinkami
a jejich mzda tím pádem klesla na cca 12 zlatek týdne. Delníci v cele s Josofem Ulbrichem
žádali puvodní mzdy a odstranení mechanizace podniku. Zahájili stávku, ale Porges
prohlásil, že mu bude jen vhod, bude-li moci propustit na padesát delníku. Stávka se rozšírila
i na další pražské kartounky, práce byla zastavena a perrotiny zejména v Porgesove továrne
zniceny. Delníci se 19. a 20. 6. shromáždili k demonstracím a žádali si zásah místodržícího
arcivévody Štepána v jejich prospech. Porges si však sjednal pomoc vojska a stávku potlacil.
Šest vedoucích predstavitelu nechal zatknout, stovky jich byly vyslýchány. Platy byly
nepatrne zvýšeny a po proklamativních slibech se delníci vrátili do práce.Stávka
zamestnancu kartounky byla prvním otevreným konfliktem delnictva se státní mocí. Méne se
v minulosti mluvilo o tom, že stávka delníku na sebe nabalila také luzu, která svuj hnev
obrátila obecne proti všem židovským podnikatelum a obchodníkum, jejichž obchody byly
zniceny.
V roce 1872 byla Porgesova kartounka sloucena s Príbramovou v jediný podnik rízený
akciovou spolecností Prag-Smichower Karttun-Manufactur. Soucástí podniku byla také
tkalcovna. V té dobe pohánelo 29 parních stroju celkem 32 válcových tiskacích stroju a
plných 1026 stroju tkalcovských.
Kartounka byla zlikvidována na pocátku 20. století. Pozemky byly odprodány mestu na
stavbu cinžovních domu.
Požár Portheimovy kartounky 29.2.1872 (F.Chalupa)
"Muj otec byl tiskarem kartonu. Nesmíte zapomenout, že tento druh lidí vedl tenkráte také
zvláštní život, o jakém nynejší tovární delníci nemají ani pojmu. Tiskari vydelali slušný peníz
a vlastníky továren v pravém slova smyslu terorisovali. V tu dobu, jakož i pozdeji, a sice do
doby, kdy zavedeny byly v továrnách stroje, záviseli továrníci od delníku a nikoli delníci od
továrníku jako nyní. Tiskari pracovali, kdy se zlíbilo jim, a nikoli, kdy prál si tak vlastník
továrny, který se vubec nikdy nesmel odvážit dáti nejaký rozkaz, nýbrž vždy musil slušne a
mnohdy dosti dutklive prositi, než vrátili se zpupní delnící do práce. Prícinou toho byl
nedostatek pracovních sil. Tiskari zrídkakdy pracovali celý týden. Obycejne si dali v sobotu
vyplatit mzdy a zasedli v celých sborech do hospod, odkud se nehnuli, až propili poslední
groš, takže skoro vždy teprve ve stredu nebo ve ctvrtek zacali znovu pracovat.Vedli tudíž
život pustý a divoký, a není divu, že nestrpeli mezi sebou druha, který by byl vedl život
sporádaný a pracoval snad, když vetšina popíjela. Otec muj musil se podrobit disciplíne, v
které spocívala síla delnictva tehdejší doby oproti továrníkum." (Jakub Arbes: Šílený Job,
1879)
"Smíchov to byla také chudina. Spousta ubohých a ponížených lidí, kterým nezáleží na
nicem, kterí nemají o nic zájem, jen jak by sebe a deti udrželi naživu. Pobledlí v tvárích,
vychrtlí, udrení, ženy v nejchudších kartounových sukních, muži v šatech záplatovaných,
neholení a zarostlí... (...) Z kartounky to páchlo ohavne barvami strojove vtiskovanými na
laciné kretóny a odtud vycházeli delníci a delnice, jejichž ruce a nekdy i obliceje nesly stopy
ohavných barev..." (Jirí Karásek ze Lvovic: Ztracený ráj, 1938. Popisuje zde Smíchov v
letech 1876-1890).
2.3 Perotiny a jiné potiskovací stroje
Dodnes jsou perotiny – potiskovací stroje uchovány v Textilním muzeu Tiby v Ceské Skalici
(napr. dvoubarevná perotina berlínské firmy Caspar Hummel), v zahranicí napr. v Musée de
l´Impresion sur Etouffes ve francouzském alsaském Mulhouse.
Perotina byl formový tiskací stroj, který potiskoval dlouhými úzkými formami najednou celou
šíri textilie. První takový stroj v ceských zemích užíval již roku 1790 Jan Josef Leiteberger,
majitel kartounky v Zákupech. Jeho vnuk Eduard Leitenberger si nechal v roce 1818
patentovat formový stroj na potiskování lnené, bavlnené a hedvábné príze. Konstruováním
potiskovacích stroju se zabývali:
1821 Fuchs ve Vídni
1823 Palmer v Anglii
1834 Perrot v Rouenu ve Francii – perotina, patent na 15 let (podobné zarízení patentoval E.
Leitenberger 1836 – leitenbergina ci eduardina – tisk až 8 barev soucasne).
Perrot pusobil jako mechanický inženýr, sloužil ve vojsku jako plukovník a roku 1839 byl
vyznamenán vysokým francouzským rádem Cestné legie. Perotina byl stroj na rychlé
potiskování látek formami a u prvních stroju až 4 barvami soucasne. Pozdeji byly perotiny
nahraženy válcovými stroji. Perotiny byly výhodné pro podnikatele, nebot mely nízké výrobní
náklady a spotrebu energie a obsluhu zajistil jeden clovek. Stroje mohly provádet i zvláštní
operace, jako výrobu modrotisku. Pohon perotiny zajistila obsluha stroje, parní stroj, pozdeji
elektromotor. Barvu na reliéf perotinových forem nanášeli pomocníci (casto deti obsluhy),
tzv. štrejchýri nebo štrajchpudlíci (viz výše). Pozdeji bylo ke stroji pridáno mechanické
natírací zarízení, které prenášelo pomocí válecku barvu z korýtek na podušky, které se
vzápetí pritlacily na reliéfy forem. Po dvojnásobném nanesení barvy se formy obtiskly na
tkaninu, prenesly na ni vzor a barvu a mechanicky se od látky oddálily. Tkanina se posunula
o šírku reliéfu formy vpred a celý proces se opakoval. Formy (úzké obdélníky-konstrukce) do
perotin se vyrábely ze dreva, jejich reliéf byl bud drevený, z celokovových odlitku nebo
smíšený ze dreva a kovu. Jejich výroba byla pomerne zdlouhavá a pracná.
V ceských zemích se takové stroje objevovaly vkartounkách od konce 30. let 19. století
(1838 v továrne brí Taussigu v Praze-Bubenci, 1844 v Praze bylo již 12 stroju Perrotovy
konstrukce v kartounce bratru Mossese a Leopolda Porgesa von Portheim na Smíchove,
v kartounkách v Merklíne na Karlovarsku, vCeské Lípe, Zákupech, Varnsdorfu a jinde).
Pozdeji se dovážely tyto potiskovací stroje z nemeckých výroben Caspara Hummela
z Berlína a C. C. Haubolda, A.G. z Chemnitz. V ceských zemích se používaly 3-4 barevné
perotiny pro jednostranný tisk.
Pri tisku tremi barvami dosahovaly perotiny cca v roce 1884 výkonu asi 1250 m potištené
textilie za 24 hodin (stejnou výkonnost melo 20-25 rucních tiskaru). Proto proti perotinám
rucní tiskari vystupovali již ve 40. letech 19. století. Byli totiž kvalifikovanými delníky, casto
továrníky privilegovanými a dobre placenými a jim perotiny brali mzdu. Vystoupili proti nim
v hromadné stávce rucních tiskaru vcervnu 1844 „…ponevadž ty mašiny jim na výdelku
škodují“. Od 17. 6. 1844 se stávkovalo a stávka prerostla v roztlucení nenávidených mašin
nejen u Porgesa, ale i dalších kartounkách u Epsteina, Dormitzera a Brandejse. Stávku
ukoncilo až povolané vojsko dne 24.6.1844.
Formové tiskací stroje prispely k mechanizaci textilního tisku v rade evropských zemí.
Nedokázaly však konkurovat válcovým potiskovacím strojum, a tak bylo perotin v praxi po 1.
svetové válce již jen málo. Perotiny zustaly do roku 1919 napr. u firmy Schlesinger a Schiffer
ve Slanici na Orave a v tiskárne Královedvorské firmy M. B. Neumann a synové, do roku
1923 u firmy Jan Polach ve Frenštátu pod Radhoštem, do roku 1938 ve slovenské továrne
na modrotisky Karola Benyáše v Banské Bystrici, po 1945 zustaly i v Olejnici na Morave, ve
Strážnici, Veselí na Morave, Púchove a v dílne Detva ve Vrbové u Pieštan byly 3 perotiny
ješte v 90. letech 20. století.
2.4 Vlastní prumyslový vývoj Smíchova a Košír
Ješte v polovine 19. století žilo na Smíchove sotva 2500 obyvatel, prevážne neceského
puvodu (je ovšem treba zapocíst úbytky obyvatelstva v souvislosti se dvema cholerovými
epidemiemi). V Košírích pocet obyvatel nedosahoval ani 1000. Výstavbou nových
prumyslových podniku nastává nové období v historii Smíchova. Smíchov definitivne ztrácí
charakter idylického venkova a stává se prumyslovým predmestím Prahy, na které byl
oficiálne povýšen patentem Ferdinanda V. dne 15. ledna 1838. Roku 1849 získali
Smíchovští vlastní znak. Jeho podkladem je cást znaku Prahy, címž dali najevo svou
sounáležitost s královským hlavním mestem. Doplnen je o znaky bývalých jurisdikcí
(jinonické po Schwarzenbercích, c. a k.vinohradské, pod jejíž pravomocí byl Smíchov až do
roku 1848, a pražského purkrabího). Roku 1848 získal Smíchov samosprávu a bývalý
rychtár Josef Ulian se stal prvním purkmistrem. V obecním zastupitelstvu meli prevahu
nemectí podnikatelé.
Roku 1851 došlo ke splynutí Smíchova a Košír v jednu obec. Bývalé košírské vinice, které
doposud spadaly úradem Hor vinicních k rakovnickému kraji, pripadly konecne obci.
Zrízením farní expozitury pri kapli Nejsvetejší trojice se Košíre osamostatnily z farnosti
libocké, k níž dlouho náležely. Roku 1859 byly Košíre povýšeny na samostatnou obec, ale
vztah se Smíchovem byl nadále velmi tesný a dnes jsou hranice mezi nimi prakticky setreny.
Jen v mapách režou v ostrých zákrutech a výbežcích ulice napríc. Venkovský charakter
Košír se zachovává jen v jeho okrajových cástech. Roste výstavba, pribývá delníku
zamestnaných obvykle v sousedním Smíchove, košírském pivovaru, kruhových cihelnách, v
továrne na drátené zboží a opravy stroju ci v rozsáhlém zahradnictví.
V souvislosti s výstavbou Ceské západní železnicní dráhy na trase Praha-Plzen-Furth im
Wald, vycházející ze Smíchovského nádraží, nastává obrovský populacní a stavební boom
na Smíchove. Dráha byla uvedena do provozu v roce 1862. Roku 1864 zde bylo napocteno
již pres 15 000 obyvatel. V roce 1872 pribyla Buštehradská dráha se dvema viadukty,
zvanými Pražský Semmering a o rok pozdeji Pražsko-duchcovská dráha. Pražskou
spojovací dráhou byl Smíchov spojen s nádražím císare Františka Josefa I. (dnešní Hlavní
nádraží) pres železnicní most pod Vyšehradem. Pro spojení s Smíchova s Prahou melo
velký význam vybudování mostu pres Vltavu: most Františka Josefa (1841, dnes most Legií),
Železnicní most (1872, prestaven 1901), Palackého most (1878, puvodne vyzdobený
nádhernými sousošími Václava .Myslbeka, po roce 1945 prenesenými na Vyšehrad).
Z Karlína na Smíchov jezdil od roku 1870 omnibus, pérovaný vuz s uzavrenou skríní pro 10
až 20 osob, tažený jedním ci dvema páry koní. Cenou jízdného byl dostupný i stredním
vrstvám. Pozdeji byl omnibus nahrazen konesprežnou tramvají Eduarda Ottleta (1875). Byla
to tretí pražská konka. Vozovnu mela od roku 1883 na Smíchove v dnešní ulici Na
Valentince nebot tramvajová trat vedla až na dnešní Smíchovské nádraží (tehdy Západní
nádraží). Od nádraží vedl oblouk ke "kulne na vozy" konky. Vedle této jednoduché vozovny
stály i stáje pro kone. Konka sloužila do roku 1905. Pak byla dráha elektrifikována. Na
Valentince zatahovaly tramvaje ješte dlouho a stejne jako vozovna v Košírích pro tramvaje
spojující Smíchov a Košíre (Hlaváckova elektrická trat, roku 1896), fungovala zdejší vozovna
do roku 1937, kdy zahájila provoz vozovna v Motole. V letech 1939-1972 tu ješte byly
garážovány trolejbusy.
Vzniká rada spolecensky prospešných budov. Na Smíchove byla postavena budova radnice
s cetnickou stanicí, rada škol obecních, meštanská škola, reálné gymnásium v Husove ulici,
divadelní Aréna Švandy ze Semcic, pozdeji stálé Švandovo divadlo v dome U Libuše,
poštovní úrad, sporitelna, sokolovny, delnické obytné kolonie, lázne, kasárna (Albrechtova
poté Štefánkova, dnes Justicní palác), hrbitov na Malvazinkách pro Smíchov. Také v
Košírích behem 80. let vzniká policejní strážnice a pošta s telegrafem, dále chorobinec a
ústav pro slepce a hrbitov na Kotlárce.
Vyrustají nové církevní stavby. Na Malostranském hrbitove byl postaven nový farní kostel pro
Košíre, kostel Nejsvetejší trojice (1873). Na dnešní Plzenské tríde byla vybudována
novorenesancní synagoga (1863, upravená 1931). Návrší nad Kinskou zahradou dostalo
zajímavou formu siluetami kostela Nejsvetejšího srdce Páne (1884) s klášterem
stejnojmenné kongregace a klášterem Sv.Gabriela s kostelem pro beuronské benediktinky,
který nechala založit hrabenka Šporková. Nový farní kostel Sv.Václava byl postaven v roce
1885 ve stylu vlašské renesance podle architekta Antonína Barvitia.
Jiné stavby naopak navždy ze smíchovské pudy zmizely. Zásadní pro semknutí s Prahou
bylo zborení mestských hradeb vcetne Újezdské brány roku 1891. Ponekud zbytecne byl
tehdy zboren i prastarý kostelík Sv. Filipa a Jakuba, jehož vnitrní vybavení bylo preneseno
do stejnojmeného kostela vybudovaného v roce 1896 na Malvazinkách. Kvuli novostavbe
basiliky Sv. Václava bylo ubouráno levé krídlo barokní Portheimky.
Bohate se rozvíjel i spolecenský a kulturní život. Jmenujme divadelní cinnost Švandova
souboru, rozvoj spolkové cinnosti (napr. sokolský spolek Tyrš), pravidelné dostihy na
Císarské louce, kde se též roku 1896 konalo první pražské derby mezi Spartou a Slávií,
zprístupnení Kinského sadu a vytvorení národopisného muzea v letohrádku Kinských (1902),
první verejné promítání na Smíchove v budove pivovaru roku 1905 a do roku 1916
vybudování peti stálých biografu (Bio Lido, Maják, Sport, Zvon a Na Knížecí), zábavní park
na Klamovce, kde od roku 1905 provozoval prírodní kino Viktor Ponrepo. Roku 1908 byl
podle architekta A. Cenského postaven Národní dum s prilehlou tržnicí (16.5.1921 se zde
konal slucovací sjezd komunistických složek a byla založena KSC). Kolem roku 1903 byly
vybudovány domy na Janáckove nábreží, z nichž nejvýznamnejší je dum c.p.1055 zdobený
Alšovými výjevy ze života Chodu a c.p.1114 s bohatou secesní fasádou a novorenesancními
motivy.
Dne 19. zárí 1896 byly Košíre ješte pred Smíchovem povýšeny císarským patentem
Františka Josefa I. na mesto. Mestský znak tvorí prícne delený štít, v horním modrém poli
se tremi kosíri, v dolním zlatém poli s modrým lvem.Tehdy zde bylo již 200 domu a 6 500
obyvatel. Dne 22.února 1903 byl povýšen na mesto i Smíchov. Mestský znak doznal
oproti predmestskému menších zmen: orel obklopený praporky byl postaven prímo na štít a
na jeho míste ho nahradila hradební koruna. Praporky byly puvodne cervenobílé, nyní jsou
pestré. Na Smíchove už žilo pres 47 000 obyvatel v tisíci popisných císel.
Provincní predmestský ráz postupne docela mizí a nové urbanistické plány Smíchov i Košíre
se prizpusobují mestskému životu. V letech 1901-1904 zmizeli významní svedci místního
historického vývoje. Za obet nové výstavbe totiž padla slavná botanická zahrada, jako
poslední rozsáhlejší zbytek nekdejší rozsáhlé zelené enklávy na levobreží Vltavy. Zboreny
ale byly také Príbramovy a Portheimovy kartounky, s nimiž na Smíchov prišel velkoprumysl a
s ním i dynamické zmeny a zrychlený vývoj. Starý Smíchov zmizel i se svými skvostnými
zahradami v blízkosti starodávného kostelíka, též zmizelého, i se svými zpustlými letohrádky
prebudovanými na první továrny. Na místo nich byly narýsovány nové ulice s radami
nekolikapatrových domu, nábreží tehdy Ferdinandovo, nyní Janáckovo, s výstavními
secesními domy.
2.5 Období mezi dvema svetovými válkami na Smíchove a v Košírích
Za Masarykovy Ceskoslovenské republiky se Smíchov a Košíre staly roku 1922 soucástí
Velké Prahy jako její 16. obvod. Umocnila se výstavba, rozvoj služeb a hromadné i
automobilové dopravy. K rozrustajícím se elektrickým drahám pribyla roku 1926 první
autobusová linka z Lidické ulice k Waltrovce v Jinonicích (v letech 1898 - 1911 podnikal
Walter, výrobce bicyklu, motocyklu a automobilu na Smíchove, poté Motorlet Jinonice). Roku
1938 vyjel na Smíchov první trolejbus (trolejbusová doprava zde byla zrušena roku 1972). Již
v roce 1931 byl do provozu uveden automobilový Jiráskuv most (puvodne se i na nem
pocítalo s tramvajovou dopravou, ale tento zámer nebyl nikdy uskutecnen). Stavbe padl za
obet výstavný Dienzenhoferuv letohrádek a bývalá botanická zahrada (dnes zbyla jen její
velmi malá cást zvaná Dienzenhoferovy sady).
V roce 1920 zacala na Smíchove pusobit Ceskoslovenská církev husitská. Její kostel byl
zbudován na rohu ulic Na Santošce a Na Václavce roku 1933. Byly založeny dve nové
nemocnice, nejprve roku 1923 SANOPZ na Santošce a roku 1937 nemocnice Na Cihlárce. V
roce 1936 byla dostavena pražská ubytovna Ženské domovy, která po rekonstrukci funguje
dodnes.
V dobe predmnichovské republiky se stejne jako v ostatních okrajových cástech Prahy
znacne rozvinula bytová výstavba od honosných vil pro vyšší vrstvy pres rodinné domky až
po množství družstevních cinžovních domu. Stráne na Smíchove, v Košírích i Motole byly
zastaveny. Stavební bloky navázaly na staré barokní a empirové usedlosti, které zustaly
charakteristickými body v pudorysu nové zástavby.
Velkých zmen doznala podoba Košír. "Vykricená" ctvrt chudých delníku, hrubých rvácu a
lehkých dívek se velmi rychle rozrustala a menila. A to zejména v prostoru tzv. Horních
neboli Malých Košír, které mely stred na Zámecnici. Polnosti usedlostí Skalka, Václavka,
Cibulka na jižních i severních svazích košírského údolí se zacaly parcelovat. Vznikala
stavební družstva, která vytvárela jednotný charakter zástavby. V letech 1925-26 byla
vybudována vilová kolonie Cibulka. Ve stejné dobe byla rozlehlá kolonie rodinných domku
vybudována kolem Klamovky. Do provozu byla 1. zárí 1926 uvedena také nová obecná škola
s prístupovou cestou z Plzenské trídy (dnešní ZŠ Nepomucká). Výstavba trvala jen dva a pul
roku a byla uspíšena kvuli požadavku na ubytování úcastníku VIII. všesokolského sletu v
cervenci tohoto roku. V roce 1927 už bylo v Košírích pres 500 domu, v nichž žilo pres 20 000
obyvatel. Ve 30. letech byly zastaveny svahy podél Plzenské ul. cinžovními domy. V roce
1942 byl postaven kostel Sv. Jana Nepomuckého.
2.6 František Ringhoffer – Tatra Smíchov
Zakladatelem vehlasné firmy a prumyslové dynastie Ringhofferu byl chudý kotlárský tovaryš
František Ringhoffer (1744-1827) z Müllendorfu v Uhrách (Šopronský komitét), který roku
1769 vandroval z Vídne do Prahy. Složil príslušnou mistrovskou zkoušku a na Starém Meste
si pronajal na Mariánském námestí roku 1771 malou dílnu. Specializoval se na varné kotle
pro pivovary. Roku 1793 se stal mestským radním. Se ženou Elisabethou mel 11 detí. Po
jeho smrti roku 1827 prevzal dílnu jeho nejstarší syn Josef. Ten získal v roce 1939 titul C. a
k. dvorního mistra kotlárského a povolení premenit dílnu v továrnu. Byla to již nezbytnost,
nebot požadavky na výrobu stále objemnejších kotlu a zarízení pro pivovary, lihovary a
cukrovary ho prinutily ke koupi dalších pozemku v Kamenici na Kourimsku. Josef mel
s manželkou Johannou 14 detí a syn František II. (1817-1873) byl práve tvurcem
Ringhofferova velkopodniku. František procestoval na zkušené Belgii, Nemecko, Francii a
Anglii a ve 40. letech 19. století prevzal oba podniky v Praze i v Kamenici. V roce 1847
premístil zvetšující se dílnu na Nové Mesto pražské a poté na Smíchov.
František rozšíril výrobu, roku 1848 dosáhl zemského práva továrního a roku 1852 nechal
postavit vetší továrnu na Smíchove, když nakoupil pozemky bývalých vinohradu (Kryšpína,
Nedbalka, cást Brehovky a Kartouzské). Vedle kotlárny, kovárny a truhlárny tu byla od roku
1853 slévárna a od roku 1855 pivovarské oddelení. Svetovou proslulost však prinesla firme
až výroba železnicních vagónu. První vuz byl vyroben v roce 1854. Je nutné si uvedomit, že
tehdy ješte nebyly postaveny ani železnicní vlecky, ani nádraží Západní dráhy na Smíchove,
které vzniklo roku 1862, natožpak železnicní most, zrealizovaný roku 1871 a spojující
Smíchov s Vyšehradem a státním nádražím .
První vagóny se dopravovaly pred rokem 1871 na dnešní Masarykovo nádraží na speciálním
valníku o šesti silných kolech s mohutnou gumovou obrucí (špeditéri Webr a poté Srnec).
S pomocí rumpálu, navijáku, sochoru a klínu sehraná parta 4-5 mužu vytáhla vagon na vuz,
8 silných valachu ve ctyrspreží zabralo a mohutný povoz se vydal na nárocnou
nekolikahodinovou cestu krivolakými pražskými ulicemi po kocicích hlavách pražského
dláždení. Teprve Hybernácká (Hybernská) ulice ústila pri vlecce do kolejište nádraží.
Dopravu vagonu po vlastní ose umožnila až Ringhofferova vlecka k novému smíchovskému
nádraží nebo k novému železnicnímu mostu (nebot po retezovém mostu, postaveném v roce
1841, se težké náklady nesmely prepravovat, až roku 1857 tu byl prevezen první tendr).
Roku 1857 se zacalo s výrobou tendru pro lokomotivy, roku 1863 spatrily svetlo sveta i první
osobní vozy. František Ringhoffer byl nejen úspešným podnikatelem, ale i clovekem se
silným sociálním cítením. Pro své zam estnance založil nemocenskou pokladnu a penzijní
fond (1854, 1870) v dobe, kdy to ješte neprikazoval žádný zákon. Také platy byly slušné.
Delník si tu mohl vydelat v polovine 60. let 19. století až 20 zlatých týdne (pro srovnání: tiskar
kartounu 9 zlatých, tkadlec 6 zlatých), za krize v roce 1873 to bylo 13 zlatých a mohl i bydlet
v kolonii Mrázovka, kterou nechala firma postavit pro své kvalifikované pracovníky.
Ringhoffer byl váženým obcanem Smíchova a v letech 1861-65 byl i dvakrát zvolen
smíchovským starostou. Prosadil tehdy regulacní plán obce, prestavbu újezdské brány,
vybudování smíchovského nádraží a zavedení plynu. Za pomoc pri povodni na Smíchove byl
roku 1862 vyznamenán rytírským rádem Františka Josefa I. a roku 1864 byl zvolen
poslancem ceského zemského snemu za ústavoverné velkostatkáre. Za zásluhy o prumysl
získal roce 1872 Rád železné koruny II. trídy a s ním dedicný stav svobodného pána. Baron
František Ringhoffer zemrel roku 1873. Smíchovská továrna tehdy zamestnávala 2200
delníku a 78 úredníku.
Továrnu na Smíchove spolu s dedictvím v Kamenici, Štiríne, Popovicích, Pyšelích a
Lojovicích získali jeho tri synové: František III., Emanuel a Viktor, který pokracoval v rodinné
tradici pocetných potomku, nebot mel se ženou Josefinou celkem 6 detí. Tehdy získala
Ringhofrovka i kontrolu nad strojními továrnami v Koprivnici, Studénce, Kolíne a Brne.
František III. prevzal vedení firmy a pres pocátecní pokles výroby podnik dále rozvinul. V
Popovicích zrídil lihovar a pozdeji pivovar. Stejne jako jeho otec dbal na sociální péci pro své
zamestnance. Ringhofferovi delníci získali po 10 letech práce pro továrnu nárok na penzi a
vyšší nemocenskou podporu, jejich deti hlídaly ženy v detských opatrovnách. Vroce 1889
založil delnický fond pro zaopatrení ve stárí a dva roky nato fond pro pozustalé po delnících.
V továrne vyl i sbor pro první pomoc pri úrazech, delnická knihovna a škola pro uceníky,
zamestnané u firmy.
V letech 1874-80 bylo vyvezeno 4550 vagonu, v 90. letech 19. století byly dodány vagony
pro rakouský dvorní vlak, v následujícím roce dvorní salónní vozy pro Rumunsko, Turecko,
Belgii, Bulharsko a Rusko. Továrna, která se v té dobe zamerovala i na výrobu chladicích
zarízení pro pivovary a výrobu parních kotlu, zamestnávala už 4100 delníku a 300 úredníku,
její rozloha cinila 9,4 ha, s mimopražskými pozemky celkem 3225 ha. Nové typy výrobku si
vyžádalo zavedení elektrické dráhy.
Roku1897 byla pro vinohradskou trat dodána první tramvaj. Tramvaje se tu pak vyrábely
témer sto let. Továrna vyrobila i ruzné rarity, po kterých se dodnes pídí ruzní dopravní
nadšenci. Napr. v roce 1916 vyrobila vagónka Ringhoffer pro vlastní potrebu dve
akumulátorové elektrické lokomotivy. Elektrickou cást dodala firma Siemens-Schuckert ve
Vídni. Vlastní lokomotivy potrebovala vagónka pro provoz na své vlecce, v dusledku
zvýšených válecných dodávek železnicních vozu. Fungovaly snad až do konce 2. svetové
války, kdy byly nahrazeny motorovými lokomotivami.
V letech se rozloha závodu zvetšila z asi 60 000 m 2 na 226 000 m 2. V tom období se vyrobilo
63 465 osobních, nákladních a železnicních vozu a 1522 tendru. Nejvetšího rozmachu
dosáhla továrna v roce 1911. Výrobky se presentovaly i na výstavách – 1891 na Jubilejní
výstave, kdy sloužila lanovka na Petrín za 12 krejcaru a dva vozy Križíkovy elektrické
tramvaje na Letné. V roce 1918 Ringhoffrovka jako jedna z prvních továren požádala o
nostrifikaci ve prospech Ceskoslovenska.
Za 2. svetové války se Ringhofferovy závody pod názvem Závody Ringhoffer Tatra, a. s.
Praha podílely na zbrojní výrobe. Na sklonku okupace toho využili ceští vlastenci a pripravili
tu obrnený vlak a nekolik tanku, které zasáhly do osvobozovacích boju pri Kvetnovém
povstání v Praze v roce 1945. V cele podniku už stál Hanuš Ringhoffer, který byl soucasne
generálním reditelem pivovaru Velké Popovice a víceguvernérem CNB. Spolu s bratrem
Františkem IV. vlastnili také medené hamry a válcovny v Kamenici, radu velkostatku apod.
Bratri zasedali i ve správních radách dalších významných podniku a bank a úspešne
pokracovali v rozvoji firmy. Po 15.3.1939 prijala celá rodina ríšskonemecké obcanství a dne
1.4.1939 byli ctyri clenové rodiny prijati do NSDAP. Hanuš Ringhoffer byl krome clenství v
NSDAP rovnež clenem NSV, zabývající se puvodne zdravotní a sociální politikou, nakonec
však likvidací postižených a tzv.sociálne neprizpusobivých. Hanuš Ringhoffer nebyl zrejme
žádným presvedceným nacistou, behem okupace byl dokonce zbaven clenství v NSDAP,
když se zjistilo, že byl v diplomatických službách prvorepublikového Ceskoslovenska a
cestným legionárem. Za války však patrne z duvodu obrany svého strojírenského impéria
spolupracoval s nacistickými cinovníky, zejména z okruhu ministra Speera. Po 2. svetové
válce proto byla celá rodina odsunuta do Rakouska a Hanuš internován do tábora Mühlberg
an der Elbe, kde v prosinci 1946 zemrel.
2.7 Josef Walter (král vzduchu, král silnic) a Motorlet Jinonice
V roce 1898 si strojní zámecník, mechanik a konstruktér, oborník na ozubená kola Josef
Walter (19.12.1873-15.1.1950) otevrel na Smíchove ve Smetanove ulici dílnu. Opravoval v
ní váhy a jízdní kola, která pozdeji i vyrábel. Roku 1901 se dílna prestehovala do Kinského
ulice a zacal zde pracovat i bratr Josefa Waltera Antonín Walter.
Josef Walter se zabýval konstrukcí tríkolek, motorového kola a po dvou letech vyvinul
spolehlivý stroj s jednoválcovým motorem. Roku 1903 mu za nej byla na hospodárské
výstave udelena stríbrná medaile Jednoty pro povzbuzení prumyslu (Prumyslové jednoty,
založené 1833). Roku 1905 vznikla v ulici Na Zatlance nová díla s konstrukcní kancelárí, kde
Josef Walter sestrojil motocykl s dvouválcovým motorem a nove rešeným zpusobem
zapalování válcu. Jeho stroje mely už tehdy velkou oblibu - svou technickou kvalitu
potvrzovaly i svými mnohými vítezstvími na motocyklových závodech. Od roku 1909 se
Walter zabýval výrobou automobilu a levné dvou až ctyr sedadlové tríkolky. Protože Walter
nemohl jen s vlastním kapitálem podnik rozšírit, vytvoril roku 1911 spolecnost s firmou
Breifeld-Danek v Karlíne.
Pro neshody byla tato firma brzy zrušena a vznikla Walter spol. s. r. o. Ta v roce 1913 na
pozemku v Jinonicích vybudovala nový závod se slévárnou, karosárnou, smaltovnou,
lakovnou a brzdící stanicí. Stavbu provedla fa. A. Šimka. Následující rok továrnu znacne
poškodil požár. Za První svetové války sloužil podnik válecné výrobe. V roce 1919 vznikla
Akciová továrna automobilu Josef Walter a spol. Reditelem se stal ing. Novák, pozdeji V.
Kumpera a J. Walter ztrácel v podniku vliv.
Nakonec z neho odešel a v Košírích založil další svou továrnu na ozubená kola. Waltrovka
se v té dobe opet zamerila na výrobu automobilu – v roce 1920 WIII (vzorem byl vuz
Renault), WII, WI, na sportovních vozech se podílel Jindrich Knapp, v roce 1924 PI, PII, PIII,
PIV, v roce 1928 4B, 6B-Super, W Regent, W 6-Standart, WIZ, Junior, Junior SS (spolupráce
s Fiatem), roku 1931 dvanáctiválec Walter Royal I. (prezdívaný ceský Rolls Royce), a od
roku 1923 i leteckých motoru - zpocátku licencních BMW, potom hvezdicových vlastní
konstrukce (Walter NZ 60), dále motoru W NZ 85, W NZ 120, Mars, Gamma, Bora, Castor,
Polux, Jupiter a licencních Bristol a Gnome-Rhone. Výroba motocyklu se pozastavila. Od 30.
let 20. století se vyrábela i nákladní auta. Po roce 1945 do roku 1951 se vyrábely nákladní
vozy a osobní Aero Minor II.
Walter Standart 6
Továrna Walter v Jinonicích
Nová petipodlažní železobetonová skeletová budova vznikala v Jinonicích roku 1929.
Realizovala ji Ceskomoravská stavební spolecnost. V suterénu se nacházel sklad odlitku
sériové výroby, v prízemí sklad a expedice hotových soucástí. V patrech výrobna šasí pro
osobní i nákladní automobily, montovna motoru, prevodových skríní, náprav a rízení,
montovny leteckých motoru a sklady. Objekt proclenený velkými plochami oken pusobil velmi
strohým dojmem. Roku 1937 vznikla prístavba kancelárské budovy s reditelstvím a
moderními výstavními prostorami.
Továrna se rozširovala i za 2. svetové války, kdy se ve výrobe opet podrídila válecným
potrebám. Po roce 1945 byla firma znárodnena a prejmenována na Motorlet. Závod vyrábel
letecké motory. Dnes továrna opet nese jméno svého zakladatele a specializuje se na
generální opravy leteckých motoru. Waltrovka patrí mezi významné industriální areály
v Praze, do budoucna se uvažuje o její revitalizaci a prestavbu. V areálu puvodní továrny má
vzniknout 1000 domu a vilek, bydlení pro 4000 obyvatel a 3000 pracovních míst.
Walter Bora-letecký motor z roku 1932
3. Emil rytír Škoda (19.11.1839-8.8.1900) a Plzen
Príkladem rozvoje tovární výroby na Plzensku se stala strojírna na valdštejnském panství v
Sedlci u Plzne, která byla založena roku 1856. O tri roky pozdeji byla preložena do Plzne. Z
podnikatelu, kterí se podíleli na stavbe západoceské železnice, vzniklo konsorcium, pusobící i
ve strojírne. V konsorciu spolupracovali prumyslníci bratri Kleinové, jihoceský podnikatel Lanna,
majitel hutí Lindheim a zástupci Pražské železárské spolecnosti. Všichni prispeli tomu, že dne
15. zárí 1860 zacala plzenská strojírna pracovat. Celkem mela 68 delníku, 27 zámecníku, 17
soustružníku, 16 kováru a 8 kotláru. Vyrábela strojní zarízení pro mlýny, lihovary, pivovary, doly
a hute, lázne, prádelny, sklárny, chemické továrny, cukrovary a provádela veškeré opravy a
rekonstrukce strojírenských objektu. Situace strojírny se zhoršila, když se priblížila v roce 1866
hrozba války s Pruskem, nebot poptávka po strojírenských zarízeních poklesla.
Dne 19. prosince 1866 do Valdštejnské strojírny prišel na uvolnené místo vrchního inženýra
Emil Škoda z Nemecka. Otec Emila Škody František byl dvorním radou a zemským referentem.
Jeho strýc Josef byl významným profesorem medicíny na vídenské univerzite. Po ukoncení
strední školy studoval Emil Škoda na pražské technice a v technických studiích pokracoval ve
Sttutgartu a v Karlsruhe. Praxi získával již jako inženýr v Saské Kamenici a v Magdeburku.
Príchod Emila Škody do Plzne znamenal pro Valdštejnskou strojírnu zásadní zmeny.
Sedmadvacetiletý technicky vzdelaný Emil Škoda uplatnil své nádání podnikat a využil
príznivých místních podmínek k rozvoji plzenského strojírenství. Vynutil si vytvorení
samostatného úverového konta u Ceské eskomptní banky, které bylo až dosud spolecné se
železárnou v Sedlci, a prosadil znacnou nezávislost strojírny na valdštejnské kancelári. Zajistil si
tak neomezené právo na rízení strojírny a na dohled nad zamestnanci. Zavedl pro každé
pracovní místo vymezení rozsahu cinnosti a odpovednosti. Po prusko-rakouské válce získal
Škoda zakázku na stavbu budejovické plynárny, lázenského zarízení pro pražskou
Všeobecnou nemocnici a prestavbu plzenského pivovaru. Své výrobky dodával i státní
dráze Františka Josefa.
V Plzni Škodovi konkurovali bratri Belaniové, kterí otevreli také strojírnu a stlacili ceny, címž
pripravili Valdštejnskou strojírnu o cetné zakázky. Škoda se rozhodl postavit slévárnu s
jednou kupolní pecí, novou strojovnu, kotelnu a montovnu. Provozovny byly postaveny v roce
1868 a napomohly dalšímu rozvoji podniku. Díky zakázce knížete Thurn-Taxise se strojírna
dostala z nejvetších potíží a zacala dodávat do širšího okolí Plzne. Další prosperitu mohla
zajistit schopnost dodávky zákazníkum úverovat. Vedle úveru se však muselo do strojírny i
nadále investovat. K tomu hrabe Arnošt z Valdštejna nemel mnoho chuti, a proto se rozhodl
strojírnu dne 12. cervna 1869 prodat. Podle prodejní a kupní smlouvy:
"hrabe Arnošt Valdštejn-Vartenberk prodává Emilu rytíri Škodovi a tento od zprvu jmenovaného
kupuje strojírenský závod cp. 330, ležící na Ríšském predmestí v Plzni, se všemi k nemu
prináležejícími pozemky... se vším príslušenstvím, ku dni 30. zárí 1869 v závode se nalézajícími
obrábecími stroji, strojovým materiálem a zásobami, tak jak vše stojí a leží a jak bylo vlastneno
nebo mohlo být ...vlastneno vcetne všech aktivních a pasívních pohledávek osobám dalším...
za cenu 167.642 zlatých..."
Prostredky ke koupi Škoda získal od své matky a díky pomoci svého strýce Josefa Škody.
Prínosem se mu stalo i veno Hermíny Hahnenkammové, pocházející z Meštanského
plzenského pivovaru jejího deda a z povoznictví jejího otce, s níž se oženil roku 1871. Z
vena Škoda okamžite koupil v Doudlevcích u Plzne bývalou cihelnu, z níž pozdeji byla
vybudována samostatná Elektrotechnická továrna, modernizoval zarízení strojírny a
investoval do stavební cinnosti. Emil Škoda díky svým obchodním kvalitám dokázal strojírnu
prevést pres krizová léta, a proto v 70. letech 19. století již patrila k významným strojírenským
podnikum s rozsáhlým výrobním programem a personálním obsazením. V dobe koupe mela
strojírna krome jednoho parního stroje o 12k jen 33 pracovních stroju a 6 kovárských výhní, v
roce 1875 to již byl parní stroj o 80k, 3 kuplovny, 36 soustruhu, 16 hoblovek, 19 vrtacek, 3
obrážecky, 6 šrouborezu, 2 nužky na plech, 2 vrtací stroje, nýtovacku, formovací stroj na kola,
nekolik kovárských výhní a další technická zarízení. Nejlépe byla vybavena montážní dílna, kde
bylo soustredeno nejvíce stroju. Továrna mela vlastní obchodní oddelení a konstrukcní
kanceláre, kde pracovalo 35 úredníku a mistru, v roce 1878 zamestnával Škoda celkem 735
zamestnancu. V roce 1871 byla vybudována nová velká slévárna, roku 1872 strojírna, roku
1882 modelárna, roku 1884 kovárna, roku 1885 ocelárna, roku 1886 drážní prípojka ke trati
Víden - Cheb, roku 1888 apretovna a roku 1890 zbrojovka.
Hlavní zakázky koncem 19. století tvorilo vybavení cukrovaru a pivovaru, hornických a
hutnických podniku, pozdeji to byla i výroba oceli a zarízení do elektráren. Duležitou soucást
výroby se staly zbrane. Škoda získal díky prátelským stykum s admirálem Hermannem
Spaunem kontakt na hrabete Artura Bylandt-Rheidta, ministra války, jež chtel v RakouskuUhersku vybudovat vlastní zbrojní základnu. Emilu Škodovi se tak otevrela cesta k tomu, aby
se stal velkoprumyslníkem. Úvery pro nová zbrojní podnikání mu zajistily Ceská eskomptní
banka v Praze a Rakouský úverní ústav ve Vídni. Škodovy závody se vzhledem k nové
výrobe staly kombinovaným strojírenským, hutním a zbrojním podnikem, který nemel v zemi
obdoby. Škoda mohl být spokojen.
Jeho firma zatím i pres rozsáhlý výrobní program pracovala samostatne. Bylo však otázkou
casu, kdy bude akcionována. Stalo se tak 14. prosince 1899, kdy vznikly Škodovy závody,
akciová spolecnost v Plzni. Škoduv prínos do spolecnosti byl ohodnocen cástkou 15 miliónu
rakouských korun. Akciový kapitál byl stanoven na 25 miliónu korun. Banky se podílely takto:
Rakouský úverní ústav ve Vídni 6 600 000 K a Ceská eskomptní banka v Praze 5 400 000
K. Z celkového poctu 124 000 akcií vlastnil Emil Škoda 65 000 a obe banky dohromady 60 000.
Škoda byl zvolen predsedou spolecnosti a jmenován generálním reditelem. Ve svých nových
funkcích pusobil jen krátce, od 12. prosince 1899 do 8. srpna 1900, tedy necelý rok. Po
Škodove smrti jeho závody cekaly další boje nejen o zakázky a o hospodárské postavení, ale i
zmeny ve správní rade, ve financní správe i ve výrobním programu.
4. Souboj stejnosmerného a strídavého proudu
„Souboj“ mezi stejnosmerným a strídavým proudem byl v našich zemích predevším
soubojem dvou elektrotechniku - Emila Kolbena, který byl zastáncem proudu strídavého a Františka Križíka, prosazujícího proud stejnosmerný.
4.1 Emil Kolben
Emil Kolben se narodil 1. listopadu 1862 ve Stráncicích v
rodine chudého domkáre jako jeden z deseti sourozencu. To
byl také duvod, proc se od svých patnácti let musel o sebe
ekonomicky postarat. Pritom studoval nejprve na vyšší reálce v
Praze na Malé Strane a následne pokracoval studiem
strojnictví a elektrotechniky na pražské nemecké technice. Po
jejím absolvování a jednorocní praxi mu ceský zemský výbor
udelil Gerstnerovo cestovní stipendium na dva roky. Tak zacal
mladý inženýr Kolben poznávat svet, což melo velký význam
pro jeho další technickou i podnikatelskou kariéru.
V roce 1877 nejprve cestoval po Evrope a navštívil Curych,
Paríž i Londýn. Pak odjel na pet let do USA, kde se nechal
zamestnat v jeho newyorské firme Edison Machine Company,
z níž pozdeji vyrostla slavná General Electric. Tam upoutal pozornost vynálezce natolik, že
jej povolal prímo do své vývojové laboratore v New Jersey. Dotáhl to tu nakonec až na
šéfinženýra a s Edisonem osobne spolupracoval.
Víc než Edison ho nakonec ale inspiroval jeho nekdejší spolupracovník Nikola Tesla. Setkal
se s ním roku 1889 pri zkouškách Teslových trífázových motoru. Kolbena geniální myšlenka
nadchla a od té doby se stal jejím neúnavným propagátorem. Na rozdíl od Tesly se ale s
Edisonem nerozešel ve zlém, což mu pozdeji hodne pomohlo.
V roce 1892 se Kolben vrací do Evropy jako zastánce strídavého proudu. Na rozdíl od Tesly
se s Edisonem nerozešel ve zlém. Pokracující prátelství se Kolbenovi vyplatilo pri budování
obchodních kontaktu.
V Evrope se Kolben uplatnil jako šéfinženýr firmy Oerlikon v Curychu, která se proslavila
výrobou vícefázových generátoru a konstrukcí strídavých elektrických stroju. Hlavním
Kolbenovým úkolem zde byl prenos elektrické energie trífázovým proudem o vysokém
napetí.
V roce 1896 odchází Emil Kolben z firmy Oerlikon a vrací se natrvalo do Cech. V témže roce
zakládá v Praze-Vysocanech spolecnost Kolben a spol., která vyrábela elektrické stroje a
prístroje. Kolbenuv úspech tkví v tom, že se sice stal reditelem, ale neprestal být technikem a
vynálezcem, což dokládají stránky jeho deníku.
Jedním z prvních výrobku byl trífázový alternátor o výkonu 60 kW. Vlastní továrna mela
pouze jednu kancelár a provizorní dílnu, ve které pracovalo 25 delníku. Stroje pohánela parní
lokomobila o výkonu 35 kW. Zanedlouho se firma rozrostla na 100 delníku a její trífázové
elektromotory mely odbyt jak na ceském trhu, tak v Anglii, Francii, Nemecku, Rusku,
Nizozemí i v USA.
V roce 1898 Emil Kolben svuj podnik mení na akciovou
spolecnost, která od roku 1899 nese název
Elektrotechnická akciová spolecnost. Firma se prudce
rozvíjí a dodává stroje i zarízení pro velké elektrárny s
parním i vodním pohonem, címž získává svetovou
proslulost. V roce 1911 pozval Kolben svého ucitele a
prítele Edisona na krátkou návštevu Prahy. Pri ní se
upevnilo jejich prátelství i rovnocenné obchodní
partnerství, založené na spolecných hodnotách: intuice,
vedecké poznání, houževnatost, píle a spojování teorie s
praxí.
Kolbenova továrna v Karlíne
(1932)
V roce 1921 se Kolbenova spolecnost spojuje s
Ceskomoravskou strojírnou a vzniká Ceskomoravská-Kolben, a. s. Fúze je dokoncena v roce
1927, kdy je k této spolecnosti priclenena továrna Breitffeld-Danek, tak vzniká velký a
svetoznámý podnik Cekomoravská-Kolben-Danek v cele s Emilem Kolbenem, který zde
pusobil v pozici vrchního reditele a místopredsedy správní rady. Pod jeho vedením pak
koncern rychle dosahuje svetové úrovne.
Objekt CKD v dobovém vyobrazení (1927)
CKD se stává špickou ve výrobe elektrických stroju, motoru, transformátoru i investicních
celku. Do celého sveta jsou dodávány vodní i parní elektrárny a široký sortiment
elektrotechnických výrobku. Z místních zakázek stojí za zmínku napr. vodní elektrárna ve
Vraném na Vltavou, napájecí sít pro tramvajovou dopravu v Praze, Brne a Bratislave,
lanovka na Petrín a znacná produkce dieselelektrických motorových vozu pro
Ceskoslovenské státní dráhy.
Krome CKD založil Kolben Pražskou továrnu na káble (pozdeji Kablo Hostivar) v PrazeHostivari a Pražskou elektroinstalacní spolecnost v Praze-Hloubetíne (pozdeji Tesla
Hloubetín).
Zakládání nových podniku nebylo jediným smyslem života Emila Kolbena. Napsal desítky
vedeckých pojednání, která popularizovala silnoproudou elektrotechniku a její použití v praxi.
V roce 1896 mu vyšel clánek Obrat ve strojním prumyslu vývojem elektrotechniky, ve nemž
ukazuje možnosti nových stroju na strídavý proud. Další jeho clánek Dopravní zarízení v
hutích a válcovnách (1906) popisuje možnosti strojírenství a elektrotechniky pri manipulaci s
materiálem. Stále aktuální je jeho pojednání z roku 1909 Vliv kremíku na elektrické a
magnetické vlastnosti železa.
Bohužel i ty nejvetší ci nejušlechtilejší myšlenky mají svou odvrácenou stranu. Vedlejším
efektem Kolbenova snažení bylo potlacení aplikací stejnosmerného proudu v prumyslové
praxi. To vedlo k faktické likvidaci Františka Križíka jako podnikatele. Oba souperi – Kolben i
Križík - totiž na svých principech tvrdošíjne lpeli. Križík si neuvedomil, že jeho názory
znamenají pro težké strojírenství minulost. Križík neustoupil - a prohrál. Nepomohlo mu ani
okázalé vlastenectví a slavjanofilství, které zcestovalému Kolbenovi s americkou zkušeností
pochopitelne pripadalo smešné. V cásti ceské spolecnosti ovšem proto byl Kolen považován
za kosmopolitu bez národního cítení.
Krutým zlomem v živote stárnoucího, ale úspešného Ing. Emila Kolbena byl 15. brezen 1939,
kdy došlo k okupaci Ceskoslovenska hitlerovským Nemeckem. Vzhledem ke svému velkému
majetku, vlivu a židovskému puvodu byl den poté zbaven všech funkcí v CKD. Ve svých
osmdesáti letech byl spolu s celou rodinou internován v koncentracním tábore Terezín, kde
po nekolika mesících v léte 1943 zemrel.
4.2 František Križík
František Križík (8.7. 1847 – 22.1. 1941) bývá nazýván také
ceský Edison. Pocházel z velmi chudých pomeru, na studiích
se udržel jen za cenu nejtežších obetí. Nejaký cas prespával u
krejcího pod strihacským stolem. Nesložil dokonce ani
maturitu, nebot nemel peníze na povinnou taxu. Naštestí jej
však osvícený profesor Zenger prijal na techniku i bez maturity
jako mimorádného studenta, jelikož duveroval jeho talentu.
Križík pak odešel k železnici, nastoupil nejdríve u Severní
dráhy Ferdinandovy, pozdeji u Moravsko-slezské v Krnove a
Plzensko-brezenské, kde pusobil jako prednosta telegrafu.
Sestrojil elektrické stanicní návestí a po nem v roce 1878
signalizacní zarízení, jež udržovalo jedoucí za sebou v patricné
vzdálenosti. Zarízení se postupne uplatnilo v celém RakouskuUhersku, ale i ve Svatogotthardském tunelu ve Švýcarsku.
V roce 1878 navštívil Križík Svetovou výstavu v Paríži. Jedním z predvádených vynálezu tam
byla i Jablockovova „svícka“ , zjednodušená oblouková lampa. Svícky však horely príliš
rychle. Križíka problém zaujal. Aby uhlíky ohorívaly rovnomerne v celém prurezu, použil
Križík místo rovnobežne vedle sebe postavených uhlíku uhlíky proti sobe sklonené. Sklápení
uhlíku k sobe a udržování stejné vzdálenosti mezi jejich konci vyrešil dvojitým vinutím
magnetické cívky dráty ruzných prumeru, což je podstata vynálezu, na který obdržel v
Nemecku patent a který v následném soudním sporu uhájil.
Tehdy konecne mohl Križík vyhovet prání L. Pieteho a instalovat v jeho papírne v Plzni
porádné svetlo. V Plzni v dome U zvonu zacal Križík vyrábet první obloukovky. V roce 1883
se prestehoval do Prahy a získal první zakázky na osvetlení mest, z Písku a Jindrichova
Hradce. Následovaly další, jen vnitrní Praha dlouho odolávala. První elektrárnu v Praze
postavil Križík na Žižkove, potom v Karlíne.
Další tramvajovou trat postavil k libenským a vysocanským továrnám. Za to jej ale
cekal soud, protože Belgican E. Ottlet, vlastnící v Praze koncesi na konku, se nehodlal smírit
s konkurencí. Tramvaj však konku postupne vytlacila a ta v roce 1905 jela Prahou
naposledy. Další Križíkovy tramvaje vozily cestující v roce 1897 na Královské Vinohrady a
pres Karluv most. Tam však musel Križík vymyslet napájení tramvaje zespodu, aby troleje
nerušily celkový vzhled mostu.
Križík ovšem nezapomnel ani na to, že zacínal jako železnicár. Mezi Táborem a Bechyní
postavil první elektrickou železnicní trat na stejnosmerný proud. Provoz na ní byl zahájen v
cervnu 1903. V roce 1905 vyhrál Križík konkurz na elektrickou lokomotivu pro vídenskou
mestskou dráhu. Jeho lokomotiva mela 2 x 1500 V a byla na svou dobu moderní konstrukce.
Križík, ac byl majitelem továrny, nepracoval prvoplánove pro zisk, chtel realizovat své
technické myšlenky. Nebyl dobrým obchodníkem, a tak mnohdy prodelával. Roku 1917 proto
ustavila Pražská úverní banka akciovou spolecnost, která prebrala jeho majetek a zacala
podnikat pod jménem Križík. Križík odešel do ústraní. Do verejného života se však vrátil ješte
jednou, když se tesne pred 2. svetovou válkou pokusil svým poselstvím adresovaným
Albertu Einsteinovi vyburcovat lidi a upozornit je na hrozící nebezpecí.
4.3. Stejnosmerný ci strídavý proud do praxe? (studentská práce – X16HT1-LS2008)
Koncem devatenáctého století kolem let 1888-90 vznikaly elektrárny a generátory
stejnosmerného proudu, spolu s jeho možnostmi i nesnázemi.
Postupne vznikaly závodní elektrárny, které dodávaly elektrinu svým obcím pro verejné
osvetlení, pozdeji i pro širokou spotrebu verejnosti. Brzy zacaly elektrárny zrizovat obce
samotné. První si svou elektrárnu postavilo v roce 1889 mesto Praha - Žižkov. Byla to
zároven první samostatná elektrárna vyrábející elektrinu urcenou prímo k prodeji. Od tohoto
data také mluvíme o systematické elektrifikaci ceských zemí a o vzniku ceského
elektrárenství. O rok pozdeji vzniklo první družstvo pro zásobování obce elektrinou v
Perninku v Cechách.
V okolí Prahy byly poté uvedeny do chodu další stejnosmerné elektrárny na Smíchove
(1897) a v Karlíne (1895) a krome nich mnoho menších továren vyrábelo elektrinu pro vlastní
potrebu - všechny tyto elektrárny byly stejnosmerné.
Od 90. let 19. století se ceský hospodárský život
vyrovnával se zpoždením z predchozí doby. Vstup
ceských poslancu do ríšské rady prinesl brzy
úspech predevším na hospodárském poli. Vídenská
vláda zacala poskytovat výhody rozvíjejícímu se
ceskému prumyslu, zejména v Praze a jejím okolí.
Praha se v té dobe delí na sedm ctvrtí: Staré Mesto,
Nové Mesto, Hradcany, Malou Stranu, Josefov
(1850), Vyšehrad (1883) a Holešovice - Bubny
(1884). Má asi 200 tisíc obyvatel; predmestské obce jsou samostatné. Prumysl je soustreden
zejména vLibni (po roce 1832 vzniká Rustonka, vroce 1871 Ceskomoravská strojírna,
v roce 1894 Libenský prístav), vKarlíne ana Smíchove (Ringhofferova továrna). Výroba
a zavádení elektrické energie do pražské aglomerace je bezprostredne spjato se jménem
ceského elektrotechnika a prumyslníka Františka Križíka. V roce 1883 osvetlovaly Križíkovy
elektrické obloukové lampy Staromestské námestí; zdrojem stejnosmerného proudu byla
dynama pohánená plynovou turbinou. Vroce 1884 osvetlil zasedací sín na Staromestské
radnici. Príležitostí k dalš ímu zavedení elektrické energie pro pohon dopravního prostredku
se stala Zemská jubilejní výstava v roce 1891. Název výstavy byl odvozen z porádání oslav
stoleté památky první prumyslové výstavy, která se uskutecnila v Praze roku 1791 pri
korunovaci císare Leopolda II. na ceského krále. Byla to jedna z prvních prumyslových
výstav na evropském kontinente. V letním refektári pražského Klementina predvádelo tehdy
ceské rukodelné výrobky více než 150 vystavovatelu.
Jubilejní výstava 1891 se stala dukazem úspechu ceských podnikatelu. Výstavište ve
Stromovce bylo dílem architekta Wiehla a stavitele Nekvasila. Patronát nad výstavou mel
prímo císar, který pri této príležitosti udelil Františku Križíkovi koncesi pro stavbu a provoz
elektrické dráhy. Podle ní postavil Križík první pokusnou elektrickou dráhu od horní stanice
lanové dráhy na Letné, Oveneckou ulicí až k hornímu vchodu do Královské obory. Merila 800
metru; mela poprvé v Rakousko-Uhersku použitý kladkový sberac proudu, elektromotor mel
výkon osm konských sil. Výrobcem vozu a motoru byla firma Schuckert (vuz byl použit již na
mnichovské výstave v roce 1882). Výrobcem modernejšího druhého vozu se stala pražská
firma Ringhoffer, elektrickou výzbroj dodal František Križík.
Elektrický proud k pohonu vozu a k elektrickému osvetlení Ovenecké ulice i Královské Obory
dodávalo dynamo pohánené lokomobilou vdreveném objektu budovy ustanice letenské
lanové dráhy. Po prodloužení trati k místodržitelskému letohrádku ve Stromovce bylo pridáno
další soustrojí. Na tomto úseku dráhy v délce 600 m uskutecnil František Križík pokusy se
spodním prívodem proudu pomocí stredne delené kolejnice zapuštené v úrovni vozovky do
asfaltu .
Pražská obec buduje v roce 1893 zarízení na výrobu elektrické energie ve vodárne
v Sokolské tríde. Toto zarízení bylo urceno pro napájení obloukových lamp osvetlujících
Václavské námestí.
František Križík staví v roce 1896 elektrickou dráhu Praha - Liben - Vysocany, která
byla napájena z elektrárny v Libni na Švábkách. Byla umístena pri odbocce ze
severozápadní dráhy u Rustonky, takže uhlí se tu mohlo skládat rovnou z vozu. K pohonu
dynam sloužily dve lokomobily po 60 m2 výhrevné plochy. K technické zajímavosti této trati
patrí zkoušení pohonu z akumulátorových baterií o200 cláncích, umístených ve vozech
a skríních k preprave na vzdálenost 20 km bez dobíjení. Tento zpusob napájení mel vytlacit
konskou dráhu z vnitrní Prahy. Ta byla ovládána Ottletovou spolecností, financována
nemeckými bankami a svými koncesemi bránila elektrizaci pražské dráhy.
V roce 1897 je vybudována mestská elektrická dráha Královských Vinohrad. Napájela ji
rozšírená elektrárna, umístená ve vinohradské vodárne (Nitranská), která puvodne sloužila
pro osvetlení Národního domu. Ve stejném roce byla obecním starostou Košír Matejem
Hlaváckem uvedena do provozu také trat ze Smíchova do Košír. Napájela ji elektrárna, která
mela stojatý parní stroj, dve dynama aakumulátorovou baterií. Byla umístena v objektu
cihelny na Klamovce.
K monopolizaci prispely dobové technické možnosti použití strídavého proudu, jeho
snadné transformace na libovolné napetí, atím i možnost prenosu elektrické energie na
podstatne vetší vzdálenosti než umožnoval stejnosmerný proud.
Temito otázkami se v posledním desetiletí 19. století zabývala zvláštní komise pro
elektrické dráhy pri mestské rade, která se v roce 1897 zmenila na správní radu
elektrických drah. V témže roce byla vytvorena také samostatná kancelár a elektrotechnické
oddelení pri obecních plynárnách. Tyto organizacní zmeny vyvrcholily 1.9.1897 zahájením
cinnosti Elektrických podniku královského hlavního mesta Prahy - (EP).
Tato spolecnost byla rízena správní radou. Do vínku dostala monopolní podnikání
a provozování pražské dopravy, správu elektráren a rozvodu elektrické energie.
V roce 1897 byla zakoupena již vystavená elektrická dráha vinohradská a postavena
elektrárna v ulici U Karlova.
Další vývoj elektrizace Prahy byl zajímavý i pro ceské zeme. Vroce 1897 rozhodla
komise odborníku složena z profesora Ivana Puluje, dvorního rady Kapreise
a profesora Dorfela o další elektrizaci Prahy v souvislosti s novou ústrední
elektrárnou. Tak vznikl návrh na elektrizaci Prahy strídavým trojfázovým proudem 50 Hz
o vysokém napetí 3kV a nízkém napetí 3x120 V, který byl štastným rozhodnutím.
V roce 1898 se rozhodovalo v Praze o výstavbe velké elektrárny a Križík, který slavil skvelé
úspechy konstrukcemi stejnosmerných tramvají a lokomotiv, prosazoval stejnosmerný
proud. Proti nemu ostre vystoupil Emil Kolben.
František Križík byl zastáncem výstavby dvou elektráren v prostoru Denisova a
Vyšehradského nádraží. Na druhé strane prof. Ivan Puluj, dr. Emil Kolben a dr. Karel
Domalíp se prikláneli k proudu strídavému a výstavbe jedné elektrocentrály. Križíka preferuje
jeho ceské vlastenectví a soustavná a nezištná podpora národní myšlenky. To je Kolbenovi
naopak úplne cizí, má svetový rozhled a zajímá ho predevším technický pokrok.
Elektrárenský výbor, který byl jmenován pražskou obcí v roce 1894 nakonec ovšem nakonec
schválil výstavbu ústrední stanice v Holešovicích - užívání strídavého proudu se v praxi
totiž ukáže neoddiskutovatelne výhodnejší. První velká pražská elektrárna v Holešovicích
neboli Ústrední elektrická stanice královského hlavního mesta Prahy je v roce 1899
vybavena peti alternátory po 800 kW trífázovými stroji a o zpusobu pozdejší elektrifikace
ceských zemí je prakticky rozhodnuto.
Cást strídavého proudu je pro potreby Križíkových tramvají usmernována.
Casový a technologický vývoj podle dostupných pramenu byl asi následující: v roce 1900
byla dokoncena výstavba stavební itechnologické cásti parní elektrárny s prvními tremi
a poté ješte dalšími dvema parními stroji ovýkonu 1000 HP. Dne 7. dubna 1900 byla
elektrárna uvedena do chodu se tremi parními stroji. V roce 1903 pribyl další parní stroj
o výkonu 3000 HP. V letech 1908 až 1909 byla uvedena do provozu parní turbina (5000HP)
systému Melms-Pfenninger pri 1000 ot./min. V dalších letech byly postaveny dva
turbogenerátory 3600 kW pri 1500 ot./min. a dva o výkonu 8500 kW pri 1500 ot./min. Poté
následoval stroj 5000 kW na 3000 ot./min.
Na tomto prehledu je patrno, jak rychle rostly jednotkové výkony pri pomerne nízkých
stavech páry a zvyšovaly se otácky na dnešních obvyklých 3000 ot/min, jakožto
nejvýhodnejších pro parní turbiny s výjimkou nekterých parních turbogenerátoru nejvetších
výkonu.
V pozdejších letech se Holešovická elektrárna až do Druhé svetové války vybavovala
moderními stroji stredních výkonu podle tehdejšího pojetí a podle zdokonalovaného
schématu parní elektrárny pracující soucasne jako teplárna s dálkovým topením po zavedení
vysokého tlaku 12 MPa vedle puvodního nízkého tlaku 1,55 MPa.
Elektrárna vyrábela elektrický proud nejen pro elektrické dráhy, ale i pro pohon a osvetlení.
Kotelna elektrárny byla vybavena 32 kotly Tishbeinovy soustavy s prihrívacem páry. Kotle
byly rozdeleny po ctyrech do osmi baterií, vždy dve baterie mely spolecný komín.
Charakteristické pro ni byly ctyri komíny (elektrotechniky nazývané 3 fáze a nulák) 73
m vysoké s horní svetlostí 3 m. Strídavé napetí alternátoru bylo 3 kV. Napetí se rozvádelo
kabely do jednotlivých meníren (napríklad elektrárna v Karlíne byla prebudována na menírnu
a uvedena do provozu 19. ledna 1900, elektrárna v Sokolské tríde apod.), kde se provádela
zmena na stejnosmerný proud rotacními usmernovaci. V roce 1900 bylo na ruzných místech
Prahy umísteno 43 transformacních stanic pro obecnou potrebu elektrické energie pri napetí
120 V; jedna z nejznámejších meníren se nacházela na Malé Strane ve dvore obecního
domu cp. 111/III.
Zacátkem roku 1900 mají elektrické podniky již 851 zamestnancu. Efektivní pracovní doba je
91/ 2 hodiny, tj. od 7 do 17 hodin s polední prestávkou. Od roku 1910 mají Elektrické podniky
vlastní lékarské specialisty; od roku 1911 mohli nemocní zamestnanci pobývat v lázenských
lécebnách. Existuje penzijní fond. Vroce 1905 mel 720 clenu a duchod se zacal vyplácet
prvnímu penzistovi. V roce 1908 bylo zavedeno takzvané príbytecné. K základnímu platu
1000 Kc rocne se každý rok do trí let pridávalo 100 Kc rocne než zamestnanec získal
definitivu. Dále mel každý zamestnanec nárok na dovolenou: 6 dnu do odpracovaných let
a na 14 dnu od 12tého roku služby.
V roce 1913 pristupují ke spolecné výrobe elektriny nove vybudované hydroelektrárny na
ostrove Štvanici ana Tešnove. Obe hydroelektrárny byly vybudovány pri jezu zdymadla
na Štvanici.
Hydroelektrárna na Štvanici mela tri Francisovy turbiny se svislým hrídelem, který nesl
magnetové kolo generátoru. Každá turbina mela maximální prutok vody 16 300 l/min, 645
HP pri užitecném spádu 3,9 m a 105 ot/min, generátory po 350+550 kVA výkonu, napetí
3000 V a 50 Hz. Voda se privádela ze zdrže zdymadla šesti otvory do bazénu a odtud pak
pres ceslice na turbiny. K uzavrení každé turbinové kašny sloužila dve stavidla pohánená
elektromotory.
V druhé hydroelektrárne na Tešnove byly postaveny dve turbiny se svislým hrídelem, každá
na 11 500 l/min, a maximálním výkonem 287 HP pri spádu 2,4 m a 47 ot./min. Výkon turbin
prenášelo kuželové soukolí na predlohový hrídel, na nemž byl uložen rotor generátoru
a budice. Turbiny byly chráneny ceslicemi pred turbinovými kašnami. K uzavrení každé
kašny sloužila dve rucne obsluhovaná stavidla. Generátory mely po 240 kVA pri 310
ot/min,50Hz a napetí 3 kV. Elektrický proud se odvádel dvema kabely, jištenými na obou
koncích samocinnými vypínaci na sbernice VN tešnovské výrobny a odtud s proudem
z Tešnova do spolecné síte 3 kV. V roce 1929 byla tešnovská elektrárna zrušena.
Až do roku 1918 se budovala primární sít prevážne
jako kabelová o napetí 3x3 kV. Mela jednak
napájecí sít VN s kabely 3x95 mm2 Cu, které byly
vedeny vetšinou z elektrárny Holešovice do
meníren, v menší míre pak do rozpínacích míst VN,
takzvaných
napájecu.
V rozvodne 3 kV elektrárny v Holešovicích byly tyto
kabely jišteny na obou koncích samocinnými
olejovými
vypínaci.
Mechanismus
ovládala
proudová
cívka
prímého
relé.
V rozpínacích bodech 3 kV, takzvaných napájecích,
byla obdobná výzbroj. Z techto rozpínacích stanic
se dále vyvádela distribucní sít 3 kV kabely o prurezu 3x50 mm2 Cu. Kabely procházely
distribucními stanicemi 3/0,1 kV. Rozvadece VN transformacních stanic byla budovány takto:
- kabely 3 kV procházejí smyckou, která je opatrena rucními odpojovaci, umístenými na
mramorových deskách, s nimiž se manipuluje tak, že se vytrhne rucní odpojovac
oboustranne a oblouk se zháší koženou cepicí;
- transformátor má svou vlastní 3 kV odbocku a je jišten nevýkonnou trubkovou pojistkou
s výmennou odpovídající výkonu transformátoru, medenou ”licinkou”. Tomuto systému
rozvadecu se ríká Ganzuv rozvod;
- sekundární napetí je zásadne 3x120 V z transformátoru 3/0,1 kV zpocátku bez
prepínatelných VN odbocek; po roce 1910 s prepínatelnými VN odbockami;
- rozvadec NN je rešen jako nástenný. Trafa jsou jištena stejne jako kabelové vývody
odnímatelnými olovenými pojistkami na mramorových panelech. Pozdeji jsou tyto pojistky
doplnovány jednopólovými odpojovaci;
- rozvod NN tvorí prevážne kabely, ale také i vrchní sít 3x120V. Kabelová sít je budována
kabely o prurezu 3x16 až 50 mm2 Cu. Je stavena jako sít paprskovitá a od pocátku se
sleduje zásada napájení této síte ze dvou míst. Obcanské objekty se napojují na tuto sít
odbockami typu T do litinových skrínek vyzbrojených trubkovými pojistkami.
V tesné blízkosti meníren zustal naopak i nadále až do roku 1929 stejnosmerný rozvod
o napetí 120 V (rozvod NN byl na Smíchove zamenen za strídavou sít 0,4 kV až v roce
1929).
V dusledku bourlivého rozvoje prumyslu je prebudován napájecí systém. Elektrárna
v Holešovicích je vybavena novými trafy 22/3 kV o výkonu 5 MVA; je zrízena rozvodna 22 kV
vybavená samocinnými olejovými maximálními vypínaci 22 kV a je uvedeno do provozu
první kabelové vedení mezi elektrárnou Holešovice a dnešním Námestím republiky.
Distribucní transformátory rady 25 a 50 kVA jsou doplneny novou radou o vyšších výkonech
75, 100 a 125 kVA. Jistí se již NN olejovými maximálními vypínaci.
Tímto zpusobem byly do konce První svetové války témer plne elektrifikovány oblasti
Starého a Nového Mesta, Malé Strany a Vyšehradu. Také samostatné obce Karlín, Liben,
Vinohrady a Vršovice mely vlastní distribucní sít 3/0,1 kV.
První svetová válka zastavila rust spotreby pražských odberatelu. Hned po vyhlášení války
nastala v Holešovické elektrárne kritická situace. Behem peti dnu odešlo ze 174
zamestnancu 86 na frontu, zbylých 88 zamestnancu muselo pracovat 12 hodin denne. Byly
potíže s palivem. Pocátkem roku 1917 se spotrebovaly veškeré zásoby uhlí, takže 8. února
1917 zustala pražská doprava bez dodávky elektrické energie.
Výroba elektrické energie zustala po celá ctyri válecná léta na stejné výši, i když výroba
v továrnách znacne rozšírila své požadavky. To melo za následek omezování elektrické
energie v osvetlování ulic, úradu a domácností. V dobe první Ceskoslovenské republiky se o
zdárnou realizaci celoplošné elektrifikace zasloužil zákon c. 438 z 22. 7. 1919 o soustavné
elektrifikaci a na jeho provedení se podílel a dohlížel Elektrotechnický svaz
ceskoslovenský (ESC).