Výtvarné a relaxační aktivity pro žáky 1. stupně základní školy
Transkript
Výtvarné a relaxační aktivity pro žáky 1. stupně základní školy
1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA VÝTVARNÉ VÝCHOVY EXPRESIVNÍ TERAPIE SE ZAMĚŘENÍM NA ARTETERAPII Celoživotní vzdělávání VÝTVARNÉ A RELAXAČNÍ AKTIVITY PRO ŽÁKY 1. STUPNĚ ZÁKLADNÍ ŠKOLY Závěrečná práce Vedoucí práce: doc. PaedDr. Hana Stehlíková Babyrádová, Ph.D. Autor práce: Mgr. Ivana Vojtěšková Brno 2016 2 Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci vypracovala bez cizí pomoci a uvedla jsem zdroje, ze kterých jsem čerpala. V Brně, dne podpis........................................... 3 Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PaedDr. Haně Stehlíkové Babyrádové, Ph.D. za vedení práce a své rodině za podporu. 4 OBSAH 1 ÚVOD ........................................................................................................................................................................................................................................................ 7 2 TEORETICKÁ ČÁST ................................................................................................................................................................................................................................... 12 2.1 ARTETERAPIE .................................................................................................................................................................................................................................. 12 2.2 RELAXACE ....................................................................................................................................................................................................................................... 19 3 EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST – VÝTVARNĚ RELAXAČNÍ KROUŽEK .................................................................................................................................................................. 24 4 PŘÍKLADY REALIZOVANÝCH AKTIVIT ....................................................................................................................................................................................................... 30 5 ZÁVĚR – APLIKAČNÍ VYÚSTĚNÍ ................................................................................................................................................................................................................ 39 6 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA ............................................................................................................................................................................................................................... 41 7 ZDROJE .................................................................................................................................................................................................................................................... 55 5 6 1 ÚVOD „Udělej si úkoly – copak nechceš, aby z tebe jednou něco bylo? (...) Jednou budeš rád, že jsem tě do toho nutil. (...) Když se teď nenaučíš chovat, jak pak seženeš práci?“ (Oaklander, 2003, str. 199) Děti mohou být frustrované a nespokojené stejně jako dospělí. Prožívají stres a neúspěch, hledají své místo ve světě. Občas se nám některé jejich problémy mohou jevit jako malicherné, pro ně jsou to ale aktuální témata životně důležitá. Připustíme-li tedy, že děti mají stejně složitý vnitřní svět jako dospělí a musí se vypořádávat se starostmi stejně jako oni, měli bychom si také vytyčit strategie řešení těchto situací. Ve své práci se právě touto tematikou zabývávám a snažím se odpovědět na otázky: Jak je možné eliminovat u dětí napětí a stres, které prožívají? Které metody mohou být přínosné v řešení aktuálně vzniklých situací a jsou použitelné v běžné praxi? Je možné naučit děti relaxovat a odbourávat základní projevy fyzického a psychického napětí? Eliška je osmiletá holčička. Minulý rok zvládla s úspěchem první třídu a letos postoupila do druhé. Ráda si hraje s ostatními dětmi, zpívá, maluje, má spoustu nápadů na nové hry a fantazii plnou originálních myšlenek. Ráda chodí do školy, protože tam má kamarády a hodnou paní učitelku, která jim každý den poví nějaké zajímavé informace o světě kolem nás. Je také velice talentovaná. Má hudební nadání, výtvarné, tančí, sportuje a k tomu všemu se ještě dobře učí. Aby všechny své talenty rozvíjela, věnuje se jim ve volném čase. Po vyučování jde na oběd a pak už rychle spěchá za tatínkem, který na ni již netrpělivě čeká, aby ji mohl doprovodit do umělecké školy, kde se učí hrát na kytaru. Jakmile dozní poslední akord, již společně utíkají na trénink 7 krasobruslení. Rozcvička, protažení a honem na led. Pozdě odpoledne ještě rychle napsat domácí úkoly, ale na to jít do postele je brzy. Zbývající část večera věnují s obětavým rodičem přípravě na příjímací zkoušky na gymnázium. Je sice teprve ve druhé třídě, ale byla by škoda, kdyby tak chytrá holčička přišla o svou šanci na lepší vzdělání. Po celodenním úsilí je čas na zasloužený odpočinek a pohádku. Zavřít oči a spát! Zítřek dozajista přinese nové úžasné věci. Ráno začne zběsile zvonit budík. Je třeba se rychle nachystat. Mám správné učebnice? Jsou všechny úkoly na dnešek hotové? Snad jsou všechny položky na seznamu splněny. Po vyučování jde Eliška na klavír a pak do kroužku juda. Má již žlutý pásek a o víkendu pojede dokonce na závody. S maminkou se pomalu vydají na cestu do školy. Před rozloučením a pusou pro štěstí maminka ještě naposledy zopakuje program pro dnešní den a pak jí dovolí jít za kamarády. Děti si chvíli hrají, a když otevřou školu, jdou spolu do šatny. Pak do třídy, nachystat se na hodinu a v rychlosti si zahrát společně nějakou hru nebo si sdělit zážitky včerejšího odpoledne. Dnešek je pro Elišku trochu jiný. Ona ale zatím netuší proč. Po zvonění sedí na svém místě a jako každý den očekává příchod paní učitelky. Ta přichází vzápětí a po krátké hře na úvod vybízí děti, aby si nachystali ke kontrole domácí úkol. Eliška chvíli neúspěšně loví úkol v tašce, ale nakonec si uvědomí, že na něj včera dočista zapomněla. Co teď? Přihlásí se a pak následuje omluva. Paní učitelka jí jistě odpustí. Úkol musí ale donést zítra. Umíní si, že jakmile přijde odpoledne domů, bude na něm pracovat. Eliška na úkol opět zapomene. V deníčku se objeví druhý den poznámka, že je úkol nutné dodělat. Rodiče se zlobí. Povinnosti se musí plnit včas! Je smutná. Zklamala rodiče a možná i paní učitelku. Slíbí si, že se situace už nikdy nesmí opakovat. Ona je 8 přeci ta šikovná. Nenosí domů špatné známky a smutné smajlíky jako její spolužák Ondra. Ne, jistě není jako on! Ji vždycky dospělí pochválí za to jaká je to šikovná holčička a děti je obdivují, protože umí tolik věcí. Znovu se to zkrátka nestane. Není v lidských silách být neomylný, stále výkonný, dobře naladěný a schopný se zavděčit všem a přitom ještě neztratit vnitřní pocit pohody. Přijdou chvíle, kdy potřebujeme udělat něco, co se od nás neočekává, co je v očích druhých možná špatné. Dítě nemá být odrazem naší touhy po dokonalosti. Sami totiž dokonalí nejsme. Zlobí, neposlouchá, vzteká se a ošklíbá. Má na to svým způsobem a v určitých situacích právo. Dopřejeme-li mu možnost zažít úspěch, zkusme také ukázat i druhou stranu mince. Je dobré, pokud se věci daří, ale je také samozřejmé, že ne vše se bude vždy vyvíjet podle našich představ. Nebudeme pokaždé pochváleni. Je prospěšné zažít také neúspěch a umět se s ním vypořádat. Je nutné najít pomyslný střed, zlatou střední cestu, kde ničeho není moc ani málo. Krajní případy nevedou ke spokojenému životu. A jak se během let odvíjel dál příběh Elišky? Na gymnázium zkoušky udělala. Letos, na konci páté třídy bude mít samé jedničky a dostane ocenění jako nejlepší žák třídy. Tyto úspěchy jsou pro budoucnost jistě skvělé. Co se ale týká emocionálního vývoje, své nedostatky přeměnila ve strategické metody, které se snaží účelově používat. Na venek působí poněkud „zmateně“ až úzkostně. Neadekvátně a přehnaně reaguje na některé situace a její nejúčinnější zbraní jsou slzy. Ty však již nevzbuzují soucit u pedagogů, ani u spolužáků. Z tohoto důvodu na ní některé děti pohlíží s neskrývaným despektem. Nevyzná se sama v sobě a s těžkostmi se orientuje ve skupinové dynamice třídy. Má před sebou ještě dlouhou cestu a určitě se mnohé problémy samy vyřeší s věkem. Některé ale přetrvají do dospělosti a o to těžší bude k nim zaujmout správný postoj. „Člověk přichází na svět fyzicky i duchovně s individuální dispozicí a seznamuje se nejdříve s rodičovským prostředím a jeho duchem, s nímž je v důsledku své individuality v souladu jen za jistých podmínek. (...) Představuje-li tento rodinný duch 9 consensus omnium – shodu všech, pak naznačuje bezpečnost či jistotu světa. (...) Děti reagují ani ne tak na to, co dospělí říkají, jako na nepatrné a nepostižitelné, ale ve svém úhrnu velice závažné momenty atmosféry, která je obklopuje.“ (Jaffé, 1998, str. 8) 10 11 2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 ARTETERAPIE „(...) proces arteterapie je založen na poznání, že nejzákladnější myšlenky a pocity člověka derivované z nevědomí dosáhnou výrazu lépe v obrazech než ve slovech. Filozofie arteterapie je založena na přesvědčení, že každé individuum, ať už bude, či nebude vzdělané v umění, má latentní kapacitu projikovat svůj vnitřní konflikt do vizuálních tvarů. Ty pak mohou být použity jako iniciační body pro další verbální komunikaci. Co je skryté, se takto může stát jasným.“ (Naumburgová in Šicková-Fabrici, 2016) Člověk se neustále pohybuje. Chodí, mluví, tančí, zpívá. V pohybu je ale také jeho duše. Vnímá a reaguje na svět kolem sebe, věci krásné i ošklivé. Také se aktivně do dění světa zapojuje, tvoří. Takto funguje již od nepaměti. Od dob dávných, kdy vzal do ruky ohořelý kus dřeva a zjistil, že na stěně jeskyně zanechá takto svůj otisk. Tehdy když mohl pomocí tance a pohybu přivolat duše zvířat, aby mu tak zajistila úspěch při lovu následujícího dne. Člověk intuitivně hledá oporu v chaotickém světě a tu mu poskytuje umění. Vnáší vnitřní konzistenci, uvádí ho do středu bytí a pomáhá nalézt klid. „Umění může svými metafyzickými obsahy být protiváhou k „banalizaci“ a „mcdonalizaci“ našeho života (...).“ (Šicková-Fabrici, 2016) Umění všeobecně, ať už se jedná o výtvarné, hudební, taneční či jiné vede člověka k zážitku. Určitým způsobem k nám promlouvá a my na něj reagujeme. Probíhá interakce na vědomé i nevědomé úrovni. Je to svébytný styl komunikace. A to jak verbální, tak i dorozumívání beze slov. Tato jednoduchá teze má v arteterapii velkou důležitost. 12 Z hlediska arteterapie považuji za důležité zaměřit se především na dva klíčové okamžiky umění, na jeho vznik a nazírání na něj. Na tvorbě uměleckého artefaktu se lze aktivně podílet nebo se ocitnout v roli diváka, recipienta, který na vzniku díla nemá zásluhu, ale aktivně vstupuje do kontaktu s uměním pouhým pozorováním. Ačkoliv by se mohlo zdát, že v tomto případě neprobíhá aktivita, divák komunikuje s uměleckým dílem svými emocemi. Dílo působí na diváka a ten, na základě aktuálního rozpoložení vnitřního života reaguje. Může mu tedy nastavit jakési pomyslné zrcadlo. Ve své knize Umění jako terapie Botton a Armstrong, poukazují na to, že umění má na diváka terapeutický účinek a může mu dokonce pomoci v rozhodování či kladení životně důležitých otázek. Tím, že jsme schopni dílo vnímat a zařadit si ho do svého „životního repertoáru“, na něj určitým způsobem emočně reagujeme. Tvrdí, „že výtvarné umění (...) je terapeutický prostředek, který slouží svým konzumentům jako návod, rada, útěcha a pomáhá jim stát se lepšími lidmi.“ (De Botton, Armstrong, 1994, str. 5) Autoři zde vyzdvihují sedm funkcí, které považují za klíčové. Sedm funkcí umění dle De Bottona a Armstronga: „Zapamatování, nalezení naděje, prožitek utrpení, kompenzace, sebepoznání, růst, docenění.“ (De Botton, Armstrong, 1994, str. 7) Zapamatování se vztahuje k rozlišení věcí, které navždy chceme uchovat pro sebe, pro generace které přijdou po nás a těch, jimž nepřisuzujeme velkou důležitost. Optimistický či líbivý obraz v nás může vzbudit naději. Umění nás také může vybudit k hlubšímu prožitku utrpení. Neakcentuje smutek a negativní emoce jako slabost (tak jsou vnímány všeobecně společností), ale proměňuje je svým prostřednictvím ve „vznešenější“ cit. Umění nám může také kompenzovat to, co nám v životě chybí. A to jak v psychologickém směru (např. vlastnosti), tak v oblasti zážitků. Pokud se sami v sobě nevyznáme, může nám o našem nitru 13 něco napovědět. Náhlé uvědomění si může být prostřednictvím výtvarného artefaktu vytaženo z podvědomí do vědomí a věci, které jsme před tím o sobě jen tušily, mohou být verbalizovány. Skrze konfrontaci s některými náměty, které pro nás nemusí být zrovna příjemné, rosteme a učíme se. Nakonec nás také umění stimuluje. Stimuluje nás k tomu používat více naše smysly a podívat se na svět, ve kterém žijeme jinýma očima. Vidět věci bez zaběhnutých schémat a předsudků a být schopen je ocenit. Surrealista Joan Miró konstatoval, že „důležitější než umělecké dílo samo je jeho účinek.“ (Klingsöhr-Leroyová, 2005, str. 76) Účinek na diváka, ale také na samotného tvůrce. S nadsázkou můžeme konstatovat, že v dějinách můžeme najít příklady umělců, kteří se svým neduhům postavili vlastní formou individuální terapie pomocí umění. Lidem se tak mohl otevřít náhled do duše člověka trpícího psychickou chorobou. Pokud zde vzpomeneme alespoň některé příklady malířů, u nichž se předpokládá, že jej využili jako formu autoterapie, je to např. světoznámý impresionista Vincent Van Gogh, španělský malíř a grafik Francisco Goya, norský malíř a grafik Edward Munch. Umělci se ale také (např. Paul Klee, Paul Eluard) inspirovali v tvorbě duševně nemocných. „(...) umění konstituuje vlastní území, do něhož můžeme vstoupit, ovšem za předpokladu, že se vzdálíme světu, v němž žijeme: „Vstoupivše do tohoto světa, nestarajícího se o propojení s realitou, jsme osvobozeni rovněž od nás samých a našeho života probíhajícího v těchto propojeních. Současně je ale zážitek uměleckého díla přece jen vsunut do našeho života a jím i obklopen; to‚ ,mimo´ náš život, kam nás umělecké dílo vysvobozuje, je přece jen formou života samého, tato možnost prožitku osvobozeného a osvobozujícího od života je přece kusem života samého, který se svým předtím a potom kontinuálně slévá ve svou celistvost.“ (Liessmann, 2000, str. 76-77) 14 Počátky arteterapie, jak ve své publikaci Základy arteterapie uvádí Jaroslava Šicková-Fabrici, spadají do 18. a 19. století a souvisí se zájmem o pacienty, kteří trpěli schizofrenií. Zjistilo se, že výtvarná tvorba duševně nemocných obecně je založena na jiných principech, než je tvorba zdravých lidí. Na základě tohoto poznání bylo možné začít uvažovat o diagnostikování určitých nemocích díky výtvarnému projevu a jeho specifiku u různých duševních poruch. (Šicková-Fabrici, s. 49). Na popularizaci tvorby se zasloužil především Hans Prinzhorn, německý psychiatr, který na základě předchozích výzkumů shromáždil rozsáhlou sbírku tvorby pacientů v psychiatrické léčebně. Za druhé světové války byla částečně zničena, ale zlomek této sbírky Prinzhorn zachránil a po druhé světové válce začal vystavovat. Samotný pojem „l´art brut – hrubé neškolené umění“ (Šicková-Fabrici, 2016 s. 27) vznikl až později, zavedl jej po druhé světové válce francouzský malíř Jean Dubuffet, který akcentoval tvorbu duševně nemocných jako přínos a obohacení tehdejší kultury. Pokud se ovšem podíváme hlouběji do historie, zjistíme, že možný terapeutický/léčebný efekt umění byl využíván již mnohem dříve. „(...) umění je způsob, jak vyjádřit pocity. Umění ovšem může „vyjadřovat“ pocity, jaké v životě zakoušíme, avšak proměněné a překonané. Život a dílo jsou spojeny hlubokým vztahem, působí však v odlišných rovinách.“ (Chalumeau, 2003, str. 13) Antická kultura je považována za důležitý mezník ve vývoji „civilizovaného světa“. Na jejích základech pak mohly stavět kultury, které přišly po ní. Řekům je pak připisována zásluha za rozvinutí žánru dramatu, který ve své době podle dostupných spisů dovedli k dokonalosti. Tvorbou dramatu1 se v té době uvedl ve známost filosof Aristoteles. V této souvislosti mi na mysl přichází 1 Části Aristotelova dramatu: V první části, expozici, která slouží jako úvod, se setkáváme s jednajícími postavami, vztahy a konflikty které mezi sebou mají a také s prostředím, do něhož jsou postavy zasazeny. Následuje kolize, kde se střetávají síly „dobra a zla“. Po kolizi se dostavuje krize-konflikt vrcholí a peripetie s obratem děje. 15 jistá souvislost jeho pojetí výstavby dramatu s výtvarnou tvorbou v arteterapii. Vše začíná prologem, tedy uvedením do problematiky, příběhu, děje. Za sebou pak následují promyšlené kroky, které by v ideálním případě měli dovést diváka až k poslední fázi, jejíž součástí je katarze2. Pojem katarze v arteterapii3 trefně vykresluje krátká epizoda v knize Přístupy v arteterapii od J.A. Rubinové. Arteterapeutka Edith Kramerová zde popisuje situaci, kdy se vychovatelka, paní Smithová vrátí z dovolené a najde v domě, kde pracuje velký nepořádek. Na vzniklý „chaos“ reaguje tak, že vezme prázdný arch papíru a celý jej pokreslí červenou barvou, která zde symbolizuje její hněv. Po tomto emočním uvolnění (katarzi) je schopna opět se chopit svých povinností v úplně jiném rozpoložení. (Rubinová, 2008) „...umělecké dílo nesmí mít rozum ani logiku. Jen tak se přiblížíme snu a duši dítěte. Giorgio de Chirico“ (Klingsöhr-Leroyová, 2005, str. 32) Důležitým mezníkem ve vývoji oboru arteterapie byla Freudova psychoanalýza. Ten během mnohých sezení zaznamenal zajímavý jev. Všiml si, že řada jeho pacientů využívá ve velké míře vizuální představivosti. Jakoby viděli před sebou obrazy a popisovali je. Freud však většinou nepoužíval techniky kresby primárně jako část terapie, objevují se, ale specifické případy kdy ji zařadil. U dětských pacientů bylo použití výtvarného vyjádření součástí psychoanalýzy hned od začátku. Psychoanalýzou se dokonce inspiroval výtvarný směr, surrealismus, jehož představitele uchvátil Freudův výklad snů a práce s podvědomím. Fáze další přináší katastrofu a dochází k vyústění děje a rozřešení předchozího konfliktu a peripetie. Po všech úskalích následuje katarze, tedy očištění postav i diváků, kteří se hry účastní jen jako pozorovatelé. (Petillon, 2013) 2 Katarze je „ozdravný zážitek, (...) osvobození se od duševních konfliktů, vnitřního napětí, stresových stavů.“ (Hartl, Hartlová, 2004, str. 251) 3 Psychoterapie s katarzí pracuje pod pojmem abreakce. Jedná se o okamžik, kdy je jedinci dovoleno znovu zažít situaci, kterou nebylo možno adekvátně emocionálně prožít v danou chvíli. Pozn. autorky. 16 Surrealismus, definovaný Bretonem jako čistý psychický automatismus hlásal, že jeho „cílem je definitivní destrukce všech psychických mechanismů (...). Vychází z víry ve vyšší existenci určitých, až dosud opomíjených asociací, ve všemocnost snu, v bezúčelnou hru myšlení.“ (Klingsöhr-Leroyová, 2005, str. 6) Pojem art therapy byl poprvé použit ve třicátých letech 20. století. Jeho autorkou je další výrazná osobnost na poli psychoanalýzy, Margaret Naumburgová. Působila jako psychoanalytička a pedagožka. Je zakladatelkou tzv. Waldenské školy, kde se studenti vzdělávali na principech psychoanalýzy a velký důraz zde byl kladen také na výtvarnou tvorbu. Studenti byli podněcováni, aby se aktivně zapojovali do vzdělávacího procesu a podíleli se na něm. (Rubinová, 2008, str. 40) „(...) byla nadšena „spontánním“ výtvarným vyjádřením dětí (...) a navíc její osobní zkušenosti s psychoanalýzou, která (...) zahrnovala výtvarné zpracování snů a fantazií, v ní zanechaly pocit osvobození. (...) oceňovala léčebný potenciál symbolického výtvarného vyjádření a projektivní možnosti hodnocení uměleckých výtvorů.“ (Rubinová, 2008, str. 41) Naumburgová chápala důležitou roli výtvarného vyjádření, v „léčebném sezení“ ho začala využívat jako samostatného prostředku a tím formovala terapii uměním. „Udržíte-li na uzdě svojí vlastní fantazii, může vás ohrozit fantazie dítěte.“ (Jára in Oaklander, 2003) V arteterapii, stejně jako v běžné terapii rozlišujeme mnoho přístupů a škol. Hranice, nejsou ale přesně vymezeny a všechny se nakonec potkávají ve společném, integrativním přístupu. Ten si vybírá a formuje terapii přesně na míru daného člověka s použitím veškerých potřebných zdrojů, které jsou v jednotlivých směrech k dispozici. 17 Trendem posledních let je také převádění či zavádění některých prvků terapie do výchovně vzdělávacího procesu včetně arteterapie. Již v počátcích terapií (psychoanalýza) byly používány prvky arteterapie v terapii, aby pomohly dítěti se lépe uvolnit. Terapeut jim nabídl prázdný arch papíru a kreslící potřeby a malý „klient“ se spontánně u tvořivého procesu rozhovořil. Je důležité, aby dítěti bylo umožněno vyprávět, a k tomu jej stimuluje volba vhodných médií. Děti jsou více orientovány na akci než na pasivní činnost. Proto se přístup v terapii k dětem vyznačuje některými specifiky. Své nezastupitelné místo zde má pohyb, hudba, použití hraček a také výtvarná činnost. Arteterapie se neorientuje na výsledný produkt a „výtvarný výrazový prostředek je dostupný každému, ne pouze těm výtvarně nadaným“. (Liebamnn, 2010, str. 14) Nedílnou součástí arteterapie je také její relaxační účinek na člověka. Toho může být dosaženo přímým tvořením nebo díváním se na nějaký předmět. Terapeut může ovšem využít také jiné metody a prostředky k navození stavu relaxace. 18 2.2 RELAXACE „Když zavřete oči, objeví se vždy prostor, v němž se nalézáte. Říkám tomu váš prostor. Máte tento prostor s sebou v místnosti a berete ho sebou, kamkoli jdete, aniž si to vždy uvědomujete. Se zavřenýma očima můžete tento prostor vnímat- kde je vaše tělo, vzduch okolo vás. Je to příjemný prostor, protože je to vaše místo, je to váš prostor.“ (Oaklander, 2003, str. 15) Prostor těla si nosíme všude sebou. Nemůžeme se ho zbavit nebo ho zahodit, pokud nám již dobře neslouží. Ani není možné po návratu domů, po celodenní namáhavé a stresující práci, si tělo prostě převléci jako si vyměňujeme čisté nebo nové šaty za obnošené. Bylo nám dáno jedno jediné a to s námi bude putovat světem po celý život. My sami bychom se měli pokoušet, když nyní víme, že je nám souzeno být navždy v jednom modelu těla, alespoň o jeho údržbu. Pohyb a sport je jistě důležitý, ale dle mého názoru bychom neměli zapomínat také na relaxaci. Relaxace prostupuje obě složky člověka, fyzickou i duševní, a přes uvolnění hmoty (svaly, šlachy, kostra) dochází také k odstranění napětí psychického. Prostředků, jak navodit stav relaxace je celá řada. Pamatuji si, že pro mne přicházel stav relaxace vždy na konci lekce jógy. Poloha v pozici mrtvoly (šávasana) mi stále zní jako synonymum ke slovu relaxace. Hluboký nádech a dotyk těla s podložkou. Dnes již existuje velké množství technik, zaměřených na relaxaci. Také povědomí veřejnosti o tomto tématu je mnohem větší než dříve. Nepochybnou zásluhu na tom má medializace kultury a všeobecná dostupnost informací na internetu, ale také rozšířená nabídka titulů s touto tematikou v knihkupectvích. Člověk již nemusí být terapeut nebo jogín, aby si byl schopen osvojit základy této strategie boje proti nepohodě. 19 V minulosti byly, obzvláště ve spojitosti s psychoterapií, rozvíjeny různé metody, které měly pacientům umožnit zažít stav uvolnění a pomoci jim tak snižovat napětí zákonitě se vyskytující při různých typech duševních onemocněních. Jednou z těchto metod je autogenní trénink. Je to technika vycházející z hypnózy, která za pomoci fyzické relaxace, imaginace4 a jednoduchých slovních formulací navozuje relaxaci a vede také k rozvoji osobnosti. Fyziologicky dochází při autogenním tréninku ke změně frekvencí mozkových vln. Ty, díky navozenému stavu přechází z hladiny beta (vědomí) do hladiny alfa (bdělost bez jakéhokoliv napětí). Autorem techniky je německý neurolog a psychiatr Johannes Heinrich Schultz. V období první světové války pracoval na oddělení, kde se léčili vojáci poznamenaní traumatickými zážitky z války. K jejich léčbě z počátku využíval hypnózu, časem si ale všiml, že některých pozitivních úkazů lze docílit i jinou cestou. Jako vedoucí lékař v jednom německém sanatoriu pokračoval ve své práci a vypracoval tak ucelený koncept, který nazval racionálním autosugestivním tréninkem. (Víchová, 2016, str. 31) Důležitým principem v autogenním tréninku je na rozdíl od hypnoterapie důraz na aktivní práci klienta. Cílem je naučit ho pracovat zcela samostatně. Na počátku se nacvičuje metoda s psychologem/terapeutem, ale s postupně se zvyšujícími kompetencemi je člověk veden k samostatnosti a nezávislosti a tím i odpovědnosti za své „zdraví“. Následně pak již není nutná supervize pod dohledem terapeuta a klient je schopen si potřebný stav pohody navodit sám. „Já sám jsem naproti tomu jen jakýmsi prchavým jevem, který ožívá ve všech možných emocích jako oheň, jenž rychle vzplane a pak vyhasne.“ (Jaffé, 1998, str. 46) 4 imaginace – Metoda využívající schopnosti obrazotvornosti. „(...) prostřednictvím obrazů můžeme pracovat na obraze člověka o sobě samém i na obraze světa – uvědomujeme si totiž, že obrazy nás samých a světa, které si vytváříme, nás v životě podporují, nebo brzdí.“ (Kastová, 1999, str. 21) 20 Schulz ve své metodě částečně vychází z jógy. V tomto východním systému, založeném na rozvíjení všech složek osobnosti (dle pojetí kulturního a názorového rámce Indie), se relaxace také vyskytuje. Jóga, jak ji známe zde, na západě se většinou skládá ze tří složek; fyzického cvičení, relaxace a meditace. Meditace je další technikou, za jejíž pomoci může být dosažen stav relaxace. Technik meditace je velké množství, obzvláště nyní, kdy se jóga stala jakýmsi módním trendem a prostředkem komerce. Základním principem meditace je zklidnění mysli. V knize Jóga v denním životě je definována jako něco, co se nedá naučit. Lze se ale k tomuto stavu dopracovat cvičením různých meditačních „předtechnik“. „Spánek přichází, když je tělo v klidu, a meditace se daří, když se zklidní mysl. Při meditaci ustávají představy, neboť ty pramení v intelektu.“ (Mahéšvaránanda, 2006, str. 387) V psychologii je tento stav mysli pojímán jako „záměrná relaxace soustředěním se na své myšlení, uklidněním emocí, odpoutáním se od starostí.“ (Hartl, Hartlová, 2004, str. 306) Metody hypnózy, autohypnózy, autogenního tréninku a meditace k sobě mají všechny velmi blízko a mnohdy se jejich hranice stírají. Dalším prostředkem, dostupným opravdu každému, k dosažení stavu uvolnění je hudba. Doprovází člověka již od nepaměti. Je to jedna z forem umění, která je člověku velmi blízká. Zjednodušeně můžeme konstatovat, že k tomu, aby se člověk nějakým způsobem hudebně projevil, nepotřebuje ani žádný umělý nástroj. Stačí mu jen vyluzovat zvuky vlastním tělem. Také pohyb a tanec zaujímá v historii důležité místo. Tanec „(...) spolu s hudbou patřil k nejtypičtějším prostředkům sebevyjádření. Byl vždy nedílnou součástí posvátných obřadů a rituálů (...). Znázorňoval často mýty, stvoření a vztah k bohům, umožňoval komunikaci s duchy předků. Rituály měly velmi důležitou psychohygienickou funkci, neboť pomáhaly jedinci smířit 21 se s rytmy v přírodě a s procesy změny, zrání a dospívání. Tanec doprovázel také rituály, které se týkaly zemědělství a lovu, a samozřejmě byl také využíván při léčbě nemocí.“ (Čížková, 2005, str. 13) 22 23 3 EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST – VÝTVARNĚ RELAXAČNÍ KROUŽEK „...duše je závislá na těle a tělo je závislé na duši. Jung“ (Smith, 2007, str. 7) Když jsem nastoupila před necelými čtyřmi roky na pracovní pozici asistenta pedagoga do druhé třídy základní školy, předpokládala jsem, že budu obklopena „pozitivním prostředím“ a přátelskými a bezstarostnými dětmi. Ze začátku tomu vše nasvědčovalo. Jediné dítě, které „mělo mít nějaký problém“, byl tehdy osmiletý Lukášek, který měl diagnostikováno ADHD5 a ke konci první třídy se u něj projevil také diabetes. Patrné byly mimo jiné i projevy neurotizace z celkového přetížení pozornosti a další příznaky fyzické a psychické nepohody spojené především se syndromem ADHD. V tomto momentě vše vypadalo jaksi v pořádku. Ve třídě bylo jedno dítě s jasnou diagnózou, ono mělo právo na to lišit se (vždyť na to mělo i papír) od zbytku dětí, které byly relativně bez problémů. Jakmile si mne ale děti dostatečně „oťukaly“ a zjistily, že se se mnou mohou cítit v bezpečí a komfortně, začaly se více otevírat a sdílet své trampoty. Byla jsem překvapená, kolik problémů (malicherných i závažnějších) může mít osmileté dítě. Nejvíce se jich samozřejmě dotýkala témata spojená se školou a rodinou. (Proč se tatínek s maminkou pořád hádají? Maminka se zamkne v koupelně a pláče. Tatínek a maminka nejsou manželé a všichni se ptají proč? Míša se se mnou nebaví, přitom se známe už od svých tří let. Musím jít na oběd dřív, jinak si ostatní budou myslet, že jsem divnej, když mi odvažují jídlo kvůli cukrovce. Proč ostatní nevěří v Boha a smějou se mi? Když mi Tom říká, že mě má rád, tak proč objímá a pusinkuje i jiné holčičky?) 5 ADHD (attention deficit disorder) „je klasickým příkladem bio- psycho- sociální poruchy“ (Munden, Arcelus, 2008, str.59), termín označující poruchu pozornosti spojenou s hyperaktivitou. Takto diagnostikované děti jsou nejen neklidné, ale přidružují se některé další projevy jako je impulzivita, emocionální nestabilita, těžko se orientují v sociálních vazbách, objevují se poruchy chování, atd. 24 Čím jsou děti mladší, tím lépe reagují na pohyb, hudbu a výtvarné aktivity. Ve škole jsou tyto činnosti realizovány v předmětech, jako je tělocvik, hudební výchova, výtvarná a pracovní výchova. Postupem času, jak děti rostou a vyvíjejí se, atraktivita těchto předmětů upadá. Například v páté třídě se hudební výchova (jak se mi to jeví v některých třídách) pohybuje na srovnatelné úrovni, co se týká oblíbenosti, jako matematika nebo čeština. Mnozí se již stydí zpívat, protože jsou si vědomi svého hudebního „hluchu“ nebo se prostě necítí dobře, pokud se mají prezentovat před ostatními (zpívání před třídou). Naopak v první, druhé i třetí třídě je „hudebka“ vnímána s nadšením a patří mezi nejoblíbenější předměty. Výtvarná výchova si pozici oblíbeného předmětu uchovává mnohem déle. I když se zájmy dětí postupně diferencují, berou tento předmět jako formu relaxace. Často jsem dětem kreslila obrázky a ony se dožadovaly toho, abych je naučila kreslit. Ukázala jsem jim vždy nějaké jednoduché techniky, které si mohly vyzkoušet a ony se s nadšením učily. Pokud se pustily do kreslení nějakého obrázku, byly u této činnosti velice soustředěné. Rozhodla jsem se, že pro děti, které budou mít zájem tvořit, otevřu výtvarný kroužek. Do kroužku se mi také přihlásil Lukášek, s ADHD, a bylo potřeba začít přizpůsobovat činnost tak, aby z ní měli užitek všichni. Nebylo možné přijít a okamžitě začít pracovat na nějakém výrobku. Aby se chlapec s ADHD cítil co nejlépe, a mohl se v klidu zapojit do činnosti, bylo potřeba se na začátku každé lekce odreagovat a udělat pomyslnou tečku za dnem stráveným ve škole. Vybít přetlak a začít se soustředit na něco jiného. Každá hodina tedy začínala pohybovou aktivitou. Obvykle jsme měli nejprve rozcvičkou a pak následovala hra. Syndrom ADHD je primárně poruchou soustředění s projevy hyperaktivity, ale výzkumy bylo zjištěno, že tyto děti nedokážou ani odpočívat. Stimuly, které se kolem dítěte nacházejí a stále dráždí jeho nervovou soustavu, mu neumožňují oddechnout si a „chvíli posedět“. Je tedy důležité vést je k tomu, aby se naučily relaxovat. 25 Po úvodní hře jsem začala zařazovat relaxaci. Prvotní pokusy nebyly jednoduché nejen pro děti, ale také pro mě. V době mých studií jsem se seznámila s technikou autogenního tréninku. Dobré výsledky, které tato metoda přináší, mě inspirovaly k tomu, ji začít používat také s dětmi. Samozřejmě jsem se časem dostala k prvnímu problému a tím byla nevhodnost aplikace metody určené pro dospělé na děti. Děti vyžadují jiný přístup a bylo nutné udělat určité modifikace. Nicméně první skupina dětí si částí nácviku prošla a jejich schopnost uvolnění a relaxace na konci roku byly velmi dobré. V další iteraci jsem již děti prováděla relaxací technikou jim bližší, příběhem a pohádkou. Nejčastěji využívám pohádky z knihy Příběhy z měsíční houpačky od Else Müllerové (první vydání v roce 1998). Děti mají také rády vyprávění, ať už se jedná o mé vymyšlené příběhy nebo jsou z jiných literárních nebo internetových zdrojů. Většinou jsou příběhy zaměřeny na obrazotvornost a vyvolání stavu uvolnění. Úvodní relaxace má většinou stálou strukturu. Děti začínají střídavým napětím a uvolňováním svalů. Tato technika je založena na bázi Jacobsonovy progresivní relaxace, kdy se postupně zatínají jednotlivé svalové skupiny. Začíná se od nohou a postupuje se směrem k hlavě. Lze také použít tzv. „bleskovou relaxaci“, která se používá např. v józe. Dochází k napětí všech svalových skupin najednou a následně k jejich okamžitému uvolnění. Tímto procesem dochází ke zklidnění a zaměření pozornosti směrem dovnitř. K prohloubení tohoto vnitřního soustředění využívám metodu meditace, kdy se člověk snaží vědomě vnímat svůj dech, a tím dochází k přechodu ze zaměření se na vnější svět ke koncentraci na vnitřní prožívání. Když jsou děti takto uvolněné, může následovat další krok, a tím je vyprávění příběhu, čtení pohádky nebo imaginativní cvičení. Některé děti, hlavně ty mladší, nechtějí jen tak ležet a odpočívat, ale jakmile mohou poslouchat příběh, zklidňují se a některé dokonce usínají. 26 Po relaxaci bývají děti unavené a rozespalé. Je tedy dobré je vybídnout, aby si vzaly například jídlo, pokud mají hlad, napijí se a chvíli si jen povídáme o tom, jak se jim relaxovalo, co během relaxace zažily nebo o tom jaký měly den. Je to prostor pro sdílení. Poté vysvětluji, co budeme ten den dělat a plynule přejdeme k činnosti. Myslím si, že výtvarná činnost sama o sobě má již relaxační efekt. Není až tak důležité co děláme, jako samotná činnost. Při práci s dětmi lze vypozorovat, že se u nich (obzvláště u těch menších) rychle dostavuje pocit nudy. To se týká především volby tématu. Pokud bychom například v jedné lekci dělali abstraktní obrázek a další týden bych opět zařadila podobné schéma práce, bylo by to některými přijímáno s nelibostí. To samé platí také pro výběr techniky. Z praxe je patrné, že střídání typu práce a techniky zlepšuje celkový přínos aktivit. Mohou to být např.: práce s hlínou /květináč/, malování dle hudby /abstrakce/, fimo hmota /šperk/, kresebná úloha /společná mandala/, zapouštění barev atd. Oblíbené jsou u dětí také výrobky, které si mohou odnést domů a pochlubit se jimi rodičům. Volba námětu je velice důležitá. Vše se odvíjí od cíle, který si stanovíme. Chceme, aby si děti osvojily novou techniku? Nebo činností sledujeme nějaký vedlejší efekt, např. stmelení skupiny. Za důležité považuji také to, zda děti mají možnost se do činnosti aktivně zapojit, přijít se svým vlastním nápadem. (Např. Karolínka přišla s návrhem, že bychom mohli malovat prstovými barvami. Prý s nimi tvořili ve školce a jí to moc bavilo, ale teď už s nimi nemaluje ani ve škole a ani doma je nemá.) Občas je také dobré nechat děti malovat to, co samy chtějí. Nechat iniciativu zcela v jejich rukou, protože většinu jejich života řídí někdo jiný. 27 Během práce s dětmi se mi osvědčilo rozčlenění hodiny na menší úseky. Lekce by měla mít svou (1) úvodní část, kdy dojde k „naladění“ na prostředí, skupinu a nadcházející činnost, (2) hlavní, tvořivou část a (3) závěrečnou, kde dochází ke zhodnocení lekce. Struktura hodiny: 1. Přivítání – pozdravení, rozcvička, hra 2. Relaxace – pohádka, příběh, imaginace 3. Úvodní kroužek – řekneme si, co budeme dělat, prostor pro sdílení zážitků 4. Tvořivá činnost – výtvarná část 5. Závěrečný kroužek – jak se dětem pracovalo, zhodnocení hodiny, rozloučení Důležitou roli při práci s dětmi hraje také prostředí, ve kterém činnosti probíhají. Naše setkání se odehrávala ve standartní třídě jedné základní školy. Výhodou bylo, že děti toto prostředí znaly (některé zde trávily více času než doma) a cítily se v něm bezpečně. Nevýhodu spatřuji v tom, že jsou celý den „zavřené“ na jednom místě. Většina dětí přichází do školy již brzy ráno a tráví čas před vyučováním v ranní družině (od 6:30). Z družiny se přesouvají do výuky, v poledne jdou na oběd a pak opět do družiny (17:00). Proto, pokud to počasí dovolilo, jsme občas chodili ven, abychom alespoň na chvíli změnili klima. Skupinka dětí, která kroužek navštěvovala, byla velmi různorodá. Jednalo se o kolektiv věkově smíšený. To s sebou neslo výhody i nevýhody. Jedním z velkých pozitiv bylo, že pokud se ve skupině nacházel větší počet starších dětí než mladších, snažily se ty mladší napodobovat starší. Byly motivovány k tomu rychleji se učit, aby dosahovaly podobných výsledků jako jejich starší spolužáci. Naopak starší děti cítily zodpovědnost za mladší a mohly rozvíjet empatii a citlivější přístup v mezilidských vztazích. 28 Avšak v takovýchto různorodých kolektivech mohou vznikat také některé nežádoucí situace, které je také nutné zmínit. Může se zde např. vyskytnout rušivý člen, který se na sebe snaží neustále upoutávat pozornost, může docházet k porovnávání výkonu mezi jednotlivými členy, nerespektování přání a zájmů druhých nebo se vyskytne pokus o vyčlenění některých zúčastněných6. Za ideální skupinku považuji takovou, kde se děti příliš dobře neznají, a mohou tak touto cestou získat nové kamarády. Ideální počet dětí ve skupině je pro tento typ aktivit šest. Takový počet je výhodný, neboť je možné uskutečňovat různé skupinové aktivity či hry a zároveň je možné pracovat individuálně s každým členem zvlášť. Navíc se v případě potřeby mohou děti rozdělit do dvojic a pracovat společně. Aby se některým problémům ve skupině předešlo, zařazuji do programu různé kontaktní aktivity. Osvědčené jsou určité typy her nebo velmi prospěšné a intimitu prohlubující masáže. Nejedná se o masáž v pravém slova smyslu (probíhá v oblečení), ale spíše o vzájemnou interakci mezi dětmi formou dotyků, masážními míčky, víčky od pet lahví apod. 6 Zvláště, pokud je v takovém společenství větší počet dětí z jedné třídy, které se navzájem znají. Pozn. autorky. 29 4 PŘÍKLADY REALIZOVANÝCH AKTIVIT V této části práce se zabývám popisem a zhodnocením jednotlivých lekcí, včetně časové dotace a náročnosti pomůcek k realizaci. Některé techniky a způsoby práce jsou inspirovány z různých zdrojů, které jsou případným místem pro další zkoumání a aplikaci: Skupinová arteterapie (Liebmann, 2010), Třináctá komnata dětské duše (Oaklander, 2003), Psychomotorika (Blahutková, 2003), Příběhy z měsíční houpačky (Müllerová, 1998) a 1000 her pro školy, kroužky a volný čas: od Atomů po Život na ostrově (Petillon, 2013). Ostatní lekce byly vytvářeny mnou na míru konkrétní skupině dětí v mé praxi. LEKCE 1 Téma a cíl lekce: Dotek. Hmat. Posunout nebo zrušit hranice, které si mezi sebou děti budují. Nebát se navázat mezi sebou kontakt. Časová dotace: 3 hodiny Použité techniky: prstové barvy, suchý pastel, sádrový obvaz, vodovky, voskovky, výkresy, balicí papír Průběh a dokumentace: Lekce začala hrou. Děti měly co nejrychleji obkreslit svou ruku na papíry umístěné za sebou po třídě. Cílem této aktivity bylo uvolnit napětí a přebytek energie, abychom mohli plynule přejít na druhou hru. Děti si vzaly do dvojice pastelku, kterou musely udržet jen pomocí dvou prstů mezi sebou. Komu pastelka spadla, byl vyřazen. Tento úkol by obzvláště těžký na spolupráci a koordinaci pohybů. Další činností byla kresba pastelem na balicí papír. Tématem byl „pozdrav“ a děti se, 30 tak začaly symbolicky dotýkat na papíře. Následovala opět hra. Plácání rukou v kruhu za doprovodu písničky. Poté následovaly dvě výtvarné techniky, malování prstovými barvami a dále vytváření sádrového odlitku. Na závěr jsem zařadila relaxaci se slovním doprovodem a masáží. LEKCE 2 Téma a cíl lekce: Hudební malovánky. Hluk a ticho. Muzikoterapie. Časová dotace: 2 hodiny Použité techniky: suchý pastel, akrylové barvy, vodovky, plátno, balicí papír Průběh a dokumentace: Děti reagují velice kladně na hudbu. Ze školy mají většinou zkušenost především s klavírem a kytarou jako doprovodnými nástroji k písním. K dispozici bývá také tzv. Orffův instrumentář, což je souprava rytmických nástrojů. Já jsem dětem, po té co jsem absolvovala muzikoterapeutickou průpravu, přinesla některé nástroje na vyzkoušení. Na výběr měly z několika nástrojů, byla tam tibetská mísa, dešťová hůl, kalimba, dřívka, brumle. Hudební nástroje si děti vyzkoušely a potom jsme udělali krátký zvukový záznam naší skladby. Děti si také zahrály hry. Jeden hráč hrál na kalimbu a ostatní se vydali za zvukem se zavřenýma očima. Tyto nástroje lze použít také při hře „židličkovaná“, kdy se pokaždé, když přestane hrát hudba, musí děti posadit každý na jednu židli s tím, že počet židlí je vždy o jednu méně, než je hráčů. Děti si také mohou zahrát na „vypínač“. Jeden z hráčů si stanoví, kde na těle bude mít vypínač a začne nepřetržitě houkat. Ostatní netuší, kde se vypínač nachází a tak se pokouší vypnout spoluhráče dotykem na různých částech těla. Když se jim to podaří, houkání ustává. Nakonec 31 jsme přešli k výtvarné činnosti. Část hodiny jsme malovali hudbu, kterou jsme sami vytvořili a druhou část ticho. Mlčeli jsme všichni a dorozumívali se jen mimikou, posunky a písemnou formou, když všechny dostupné prostředky selhaly. Na konci „hodinky ticha“ pak měly děti možnost zažít svůj hlas naplno a z plna hrdla si zakřičet. LEKCE 3 Téma a cíl lekce: Odreagování. Odbourání a vybití agrese. Časová dotace: 3 hodiny Použité techniky: suchý pastel, hlína, nafukovací balónky, tempery, kladivo, toaletní papír, víčka od PET láhví Průběh a dokumentace: Hry všeobecně přináší okamžité odreagování. Pokud jsou ještě zábavné a vtipné, děti se do nich rády zapojují. Velice se jim líbí hra na „mumii“, která spočívá v tom, že se jeden nechá zamotat do toaletního papíru nebo stačí jen říct, že se mají všichni chytnout palce souseda. Nafukovací balónky jsou také velmi dobrou pomůckou pro odreagování. Děti si s nimi vydrží hrát relativně dlouho a hra je baví. To samé platí také u víček z PET lahví. Velice prospěšná může být také jakákoliv neobvyklá změna, kterou v místnosti provedeme. Například můžeme nalepit balicí papír na tabuli, místo toho abychom ho umístili na zem, nebo můžeme nalepit papír přes celou délku lavice. Tyto tzv. baličáky lze také do třídy dát dva a děti nechat vybrat na který budou kreslit. Jeden může mít jasné zadání kresby a na druhý mohou děti volně tvořit dle své vlastní fantazie. V jedné z lekcí jsem s dětmi zkoušela tvořit z hlíny. Dělali jsme jednoduché misky, které se staly našimi nádobami vzteku a negací. Děti je po vyschnutí pomalovaly barvami svých frustrací a pak jsme je rozbili kladivem. U některých dětí jsem měla pocit, 32 že se dostavil až stav katarze. Jedna holčička svou misku zničit nedokázala. Neuměla si představit, že by zničila svůj výtvor. Odnesla si tedy své „frustrace“ domů. Všechny činnosti jsou dobrovolné, a pokud se někdo zapojit nechce, tak nemusí. Antistresově může také působit nácvik Jacobsonovy svalové relaxace nebo hluboké a vědomé dýchání. LEKCE 4 Téma a cíl lekce: Venkovní aktivity a hry. Změna prostředí a načerpání nové energie. Vstupování do přírody, landart. Časová dotace: 1-2 hodiny (v případě hry libovolně) Použité techniky: přírodniny, provázek, peří, dřevěné drobnosti, korálky, potravinářské barvivo, PET víčka, papír, tužka, nafukovací balón Průběh a dokumentace: Každý pobyt venku, který jsem s dětmi absolvovala, byl pro ně příjemným zpestřením. Byl to pro ně vítaný odklon od stereotypu. Vypozorovala jsem, že i jen 15 minut, které strávíme hrou na čerstvém vzduchu jsou pro ně velice prospěšné. Velice jim totiž chybí pohyb, možnost se volně rozběhnout. Je zde více prostoru na hraní her. Dětem se také velice líbilo kreslení v plenéru, kdy si samy hledaly věci, které je zaujaly a ty pak kreslily nebo kreslení potravinářskými barvami do sněhu. Zkusily jsme také land art. Vybrali jsme si strom, který se nám líbil a ten jsme ozdobili vlastními výrobky a květinami. Strom se pak stal „naším místem“ a občas jsme se zde scházeli. 33 LEKCE 5 Téma a cíl lekce: Experiment, použití netradičních výtvarných technik. Časová dotace: 2 hodiny Použité techniky: fixy, líh, odřezky z pastelek, kružítko, brčko, vodovky, káva, čaj, potravinářské barvivo, sítko, zubní kartáček, svačinový papír, barevné papíry Průběh a dokumentace: Občas je dobré vystoupit ze zajetých kolejí. Změna ve výtvarné technice nebo použití netradičních nástrojů vyvolá u dětí zájem. Například malba kávou a čajem, lihovými fixy a lihem, rozfoukávání skvrn, použití odřezků akvarelových pastelek, malba na svačinový papír nebo malba stříkáním kartáčkem přes sítko. Také je dobré poukázat na to, že pomůcky, se kterými ve škole děti běžně pracují lze také využít k tvorbě. Například malba štětcem přivázaným na kružítko. LEKCE 6 Téma a cíl lekce: Je relaxace prospěšná? Zviditelnit účinky relaxace pomocí barevného záznamu. Zaměřit se a porovnat pocity před a po relaxaci. Reflexe pocitů. Jak rychle se může změnit to, jak se cítím? Aby relaxace bavila každého. Nalákání. Relaxace může být i „chutná“. Časová dotace: 30 minut až 1 hodina 34 Použité techniky: pastelky, fixy, přívěsky, papír, vodovky, marshmallow Průběh a dokumentace: Většina dětí si relaxaci velice rychle oblíbí. Jsou ale také děti, které relaxaci nevyhledávají a raději se zaobírají jinou činností. Obzvláště menší děti si raději například kreslí. Pro děti, které relaxaci moc rády nemají, jsem vymyslela tzv. „obláčkovou relaxaci“. Zjednodušeně si při ní vizualizujeme vznášení se v oblacích a na konci přijde ochutnávka kousku mraku. Tato relaxace většinou naláká všechny děti, ale nemůže být používána moc často, aby si děti nespojovaly relaxaci s jídlem. Tímto způsobem může být použita také čokoláda (např. vizualizace roztékající se čokolády na slunci). K uvolnění jim ale může také pomoci plyšová hračka. Dětem se líbí, když jim u relaxace vyprávím nějaký příběh nebo pohádku. Některé mají subjektivně tak zajímavé vizuální vjemy, že potom chtějí relaxaci nakreslit. S dětmi jsem také dělala relaxaci, v jejímž průběhu měly potkat svého zvířecího pomocníka (inspirace šamanskou kulturou) a toho následně nakreslily a udělaly si na přívěšky na krk. LEKCE 7 Téma a cíl lekce: Ukázka některých dalších výrobků Časová dotace: různá Použité techniky: hlína, plátno, barvy na textil, papír, filc, barvy na sklo, korálky, fimo, tričko, kamínky 35 Průběh a dokumentace: Děti si rády občas udělají výrobek, který si pak mohou doma vystavit nebo nějaký šperk, kterým se mohou ozdobit. Proto si myslím, že je důležité zařazovat také tyto činnosti. LEKCE 8 Téma a cíl lekce: Rituál Časová dotace: 1 hodina Použité techniky: svíčky, nádoba s vodou, papír, fixy, psací potřeby Průběh a dokumentace: Některá časová období, například konec roku nebo pálení čarodějnic, vybízejí k tomu, aby je člověk nějakým způsobem pomyslně zakončil. S dětmi jsme si na konci roku takový malý „rituál“ udělali. Na papír sepisovaly nebo malovaly dobré věci, které by přály svým nejbližším. Podmínkou bylo, že to nemají být žádné hmotné předměty jako mobil, auto atd. Pak si každý za své přání zapálil svíčku. Cílem tohoto „zamyšlení“ bylo uvědomit si, co je v životě opravdu důležité. LEKCE 9 Téma a cíl lekce: Poznávání se navzájem. Hledání podobností mezi sebou. Časová dotace: 1 hodina 36 Použité techniky: PET víčka, noviny, výkres, anilinky, masážní míčky, balón, balící papír, fixy, tužka, pastelky Průběh a dokumentace: Když se děti již docela znají, vstupují do kontaktu mezi sebou docela přirozeně. Je ale dobré neustále pěstovat dobré vztahy a kamarádské chování. Když se všichni mezi sebou znají, vzniká tak přátelské prostředí, kde se nikdo nebojí projevit se, být sám sebou. Opět jsou zde velkým přínosem hry (s víčky, různá podlézání a proplétání se, hra na „myčku“, kde děti představují myčku a vždy je jedno umyto, pokud projde středem, skládání a odebírání novin, atd.), vzájemné masáže nebo tematicky zaměřená kresba. Při jednom z úkolů se měly děti rozdělit do dvojic a vyprávět si, co mají rádi. Jeden vždy kresebně zaznamenával výpověď druhého. Na konci hledaly mezi obrázky věci, které je spojují. V dalším cvičení si obkreslily obrys hlavy a do něj kreslily na téma „co nosím v hlavě“. I když nebyly obrázky stejné, nakonec se shodly, že tam nosí podobné věci. Nebo se dá využít kresby mandaly. Na ní pracuje celá skupina a každý kreslí to co má rád. Nakonec se vyberou věci, které má většina společné a do středu mandaly je nakreslí. Ve středu se nachází to, co spojuje všechny. 37 38 5 ZÁVĚR – APLIKAČNÍ VYÚSTĚNÍ Tato práce se zabývá tématem frustrace a stresu u dětí a možností pedagoga, jak s těmito dětmi pracovat. Za předpokladu, že děti prožívají stres a frustraci, podobně jako dospělí, je možné využít různých terapeutických postupů, jak u nich tyto projevy redukovat. Děti mohou odbourávat napětí pomocí činností, které jsou jim nejbližší, pomocí pohybových, výtvarných aktivit, hudebních a také relaxačních. Jsou také velice učenlivé a již od osmi let se učí relaxaci a zklidnění docela snadno. Je ale nutné k nim vždy přistupovat adekvátně věku. Děti mladší se mohou také postupně propracovat k technikám relaxace, imaginace i základní formě autogenního tréninku. Úspěch vždy závisí na několika faktorech, jako je např. osobnost učitele, prostředí, atraktivita činnosti, vyzrálost dětí, zdravotní komplikace. Na základě pozorování, praktických výstupů a následných rozhovorů s dětmi lze konstatovat, že se děti naučit relaxovat mohou a čím častěji je prováděn nácvik, tím jednodušeji se dostávají do stavu relaxace. Otázkou zůstává, zda jsou potom následně schopny uvedené dovednosti použít v praxi, nebo jsou pak zcela závislé na druhé osobě, která je relaxací provede. Od některých starších dětí (pátá třída), mám zpětnou vazbu, že doma relaxují nebo alespoň občas použijí některé techniky například před spaním. Závěrem vyvstává otázka, zda by bylo možné aplikovat arteterapii a některé další aktivity také v prostředí základní školy. Na prvním stupni jsou běžně zařazovány různé pohybové a učební hry, relaxace s pohádkou, děti hodně zpívají a kreslí. Zhruba od čtvrté třídy jsou považovány již za „docela“ velké a tyto aktivity a radost z nich se pomalu vytrácejí. Myslím si, že některé prvky relaxace zařadit do běžné výuky lze, ovšem stále spatřuji velká omezení například ve velkém počtu žáků ve třídě (až třicet), nevyhovujícím prostředí (ve velkém počtu žáku a nedostatku místa a pomůcek v učebnách nemůže dojít k pocitu bezpečí 39 a tím i úplnému uvolnění) a malá možnost přizpůsobit se individuálním potřebám každého. Ve výtvarné výchově s prvky arteterapie lze nalézt reálně možné východisko. Není zde velký prostor pro interpretaci nebo se zabýváním konkrétních kazuistik, ale mohou být jistě zařazeny některé „uvolňující“ výtvarné aktivity. Ideálním stavem by ovšem bylo, kdyby zařazení výtvarně-relaxačních aktivit bylo možné a děti si tak od samého počátku tyto prospěšné techniky pro budoucí život osvojily. Dalším krokem může být zodpovězení otázky, jak metodicky uchopit problematiku naučení technik a postupů pro redukování stresu a frustrace rozebíraných v této práci tak, aby byly děti v používání daných metod co nejvíce soběstačné. 40 6 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 7 ZDROJE BLAHUTKOVÁ, Marie. 2003. Psychomotorika. Ilustrace Iveta Höferová. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 80-210-3067-4. DE BOTTON, Alain a John ARMSTRONG. 2014. Umění jako terapie. Zlín: Kniha Zlin. Tema (Kniha Zlín). ISBN 978-80-7473-1617. HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. 2004. Psychologický slovník. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0873-0. CHALUMEAU, Jean-Luc. 2003. Přehled teorií umění. Praha: Portál. ISBN 80-7178-663-2. JUNG, Carl Gustav a Aniela JAFFÉ. 1998. Vzpomínky, sny, myšlenky C.G. Junga. V Brně: Atlantis. ISBN 80-7108-178-7. KAST, Verena. 1999. Imaginace jako prostor setkání s nevědomím. Praha: Portál. Spektrum (Portál). ISBN 80-7178-302-1. KLINGSÖHR-LEROY, Cathrin, GROSENICK, Uta (ed.). 2005. Surrealismus. V Praze: Slovart. ISBN 80-7209-656-7. LIEBMANN, Marian. 2010. Skupinová arteterapie: nápady, témata a cvičení pro skupinovou výtvarnou práci. Vyd. 2. Překlad Johana Elisová. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-729-9. LIESSMANN, Konrad Paul. 2000. Filozofie moderního umění. Olomouc: Votobia. ISBN 80-7198-444-2. MAHESHWARANANDA. 2006. Systém "Jóga v denním životě". Praha: Mladá fronta. ISBN 80-204-1277-8. 55 MILLER, Alice. 1995. Dětství je drama: hledání cesty k pravému já. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Edice P. ISBN 80-7106115-8. MÜLLER, Else. 1998. Příběhy z měsíční houpačky. Překlad Eliška Závodná. Praha: Portál. ISBN 80-7178-219-X. MUNDEN, Alison a Jon ARCELUS. 2002. Poruchy pozornosti a hyperaktivita. Praha: Portál. ISBN 80-7178-625-X. OAKLANDER, Violet. 2003. Třinácté komnaty dětské duše: tvořivá dětská psychoterapie v duchu gestalt terapie. Dobříš: Drvoštěp. ISBN 80-903306-0-6. PETILLON, Hanns. 2013. 1000 her pro školy, kroužky a volný čas: Kontaktní hry [online]. [cit. 2016-06-13]. Dostupné z: http://clanky.rvp.cz/clanek/k/z/17339/1000-HER-PRO-SKOLY-KROUZKY-A-VOLNY-CAS-KONTAKTNI-HRY.html [z knihy: PETILLON, Hanns a Alexandra BIERWEILER. 2013. 1000 her pro školy, kroužky a volný čas: od Atomů po Život na ostrově. Překlad Jana Martiníková, Zuzana Mikesková. Brno: Edika. ISBN 978-80-266-0095-4. ] RUBIN, Judith Aron (ed.). 2008. Přístupy v arteterapii: teorie & technika. Praha: Triton, Psyché (Triton). ISBN 978-80-7387-0935. SMITH, Edward W. L. 2007. Tělo v psychoterapii. Překlad Silvie Struková. Praha: Portál. Spektrum (Portál), 50. ISBN 978-807367-144-0. ŠICKOVÁ-FABRICI, Jaroslava. 2016. Základy arteterapie. Rozšířené vydání. Překlad Jana Křížová, Tereza Hubáčková. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-1043-6. 56 ŠULC, Stanislav. 200X. Historie filmu: 6. Stavba dramatického díla (filmu). Movie Web [online]. [cit. 2016-06-13]. Dostupné z: http://movieweb.unas.cz/historie/stavbadramatu.html VÍCHOVÁ, Veronika. 2016. Autogenní trénink a autogenní terapie: relaxace, která pomáhá. Praha: Portál. ISBN 978-80-2620999-7. 57
Podobné dokumenty
Walden aneb zivot v lesich
náčiní, neboť toho všeho se kupodivu snadněji nabude, neţ
pozbude. Raději se měli narodit v nějaké pustině a být odkojeni
vlčicí – snad by pak jasněji prozřeli, jakou líchu jim bylo dáno
obdělávat....
číslo 6 červenec 2012
Všechny vitríny jsou označené detailními popiskami v českém a anglickém jazyce,
pro návštěvníky jsou u vchodů do všech místností připraveny materiály, které odpovídají na zajímavé
otázky k jednotli...
duchovní proudy v současném umění cz/en
titul a podtitul přednášky Martina Flašara ( Ústav hudební vědy FF MU Brno ). Z jeho myšlenek by
stálo za to ocitovat anotaci: „Dějiny hudby 20. století jsou plné příkladů obsesí budoucností na úko...