Základní literatura ke kursu Organizační kultura
Transkript
Katedra řízení a supervize v sociálních a zdravotnických organizacích Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 1 14.2.2012 14:00:11 Zuzana Havrdová, Olga Šmídová, Jiří Šafr, Ingrid Štegmannová a kolektiv ORGANIZAČNÍ KULTURA v sociálních službách jako předmět výzkumu Praha, FHS UK 2011 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 3 14.2.2012 14:00:13 Tento výstup vznikl v rámci projektu Specifického vysokoškolského výzkumu FHS UK 2011-263 702 a Výzkumného záměru MSM 00216208043. Recenzovali: prof. PhDr. Jana Levická, Ph. D., a doc. Ing. Mgr. Mgr. Peter Tavel, Ph. D. © Fakulta humanitních studií Univerzity Kalovy v Praze, 2011 ISBN 978-80-87398-15-9 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 4 14.2.2012 14:00:13 Obsah Předmluva I 9 Pohledy na organizaci v moderní době Zuzana Havrdová 13 1 K vývoji epistemologických rámců Úvod 1.1 Třídy epistemologicko-ontologických přístupů k organizaci 1.2 Epistemologický a ontologický objektivismus 1.3 Postmodernismus 1.4 Epistemologický relativismus a ontologický objektivismus 2 Klasický pohled na organizaci poskytující sociální služby 2.1 Metafora organizace jako mechanismus či stroj 2.2 Význam metafory organizace jako „stroje“ 2.3 Překročení metafory stroje – neformální struktury organizace 3 Organizace jako „živý organismus“ 3.1 Hnutí organizačního rozvoje 3.2 Limity chápání „organizace jako organismu“ 4 Luhmannova teorie sociálních systémů 5 Metafora organizace jako svébytné „kultury“ 6 Shrnutí 15 15 15 17 19 20 21 22 23 25 27 28 29 31 35 38 II Konec organizované modernity a alternativní přístupy ke zkoumání organizace Olga Šmídová 1 Produktivní víceperspektivnost organizačních studií 2 Ohlašovaná smrt tradičních organizací a organizačního člověka 3 Organizace: Janusova tvář pojmu Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 5 41 42 43 44 5 14.2.2012 14:00:13 ORGANIZAČNÍ KULTURA V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU 4 Alternativní postmoderně orientované přístupy k pojetí a výzkumu organizace 5 Mikro- nebo makro-, anebo…? 6 Sociální konstrukce organizačních světů 7 Organizace a/nebo organizování? 8 Nerozluční spojenci: organizace a instituce 9 Teoretické přístupy k organizaci: Doplňování perspektiv 10 Shrnutí III Organizační kultura a kvalita péče Ingrid Štegmannová, Jiří Šafr, Zuzana Havrdová 6 Úvod 1 Hlavní vývojové trendy rozvoje sociálních služeb 2 Principy novodobých sociálních služeb 3 Dědictví reálného socialismu 4 Nové požadavky na kvalitu a tlak na změnu 5 Standardy kvality jako vize „nové“ kultury poskytování služeb 6 Změna přístupu ke klientům a organizační kultura 7 Možnosti sledování a měření organizační kultury 8 Sledování vlivu organizační kultury na kvalitu péče v zahraničních výzkumech 8.1 Model soupeřících hodnot (OCAI) 8.2 Týmová spolupráce a komunikace jako významná součást organizační kultury 8.3 Vliv právní formy organizace na kvalitu péče 9 Výzkumy na téma kultury poskytování služeb v České republice 10 Organizační kultura a kvalita péče ve světle vlastního výzkumu 10.1 Základní informace o výzkumu 10.2 Individualizace péče o klienty v zařízeních 10.3 Pracovní prostředí organizace 10.4 Typologie organizací 11 Výsledky výzkumu 11.1 Rozdíly dle typologie organizací 11.2 Rozdíly dle vnímání šesti oblastí pracovního života (AWLS) 11.3 Komunikace v organizaci 11.4 Komunikace a pracovní prostředí v organizaci Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 6 46 48 49 52 55 57 60 63 64 64 67 68 69 71 73 75 76 77 78 79 80 82 83 84 84 86 88 88 91 93 94 14.2.2012 14:00:13 11.5 Komunikace a individualizace péče o klienty 95 11.6 Individualizace péče ve vztahu k šesti oblastem pracovního života 96 12 Shrnutí 99 IV Sociální interakce a organizační struktura: případová studie komunikace v organizaci s uplatněním analýzy sociálních sítí Pavlína Techlová, Jiří Šafr, Magdaléna Gorčíková Úvod 1 Struktura organizace a organizační kultura 2 Sociální interakce uvnitř organizace 3 Typologie sociální interakce v organizační kultuře dle teorie „krychle 2S“ 4 Metodologické uchopení problému organizační kultury pomocí struktury a sítě 5 Analýza sociálních sítí a organizační analýza 6 Představení zkoumané organizace z hlediska organizační struktury, kultury a její činnosti 7 Metodologie sběru dat 8 Problematické oblasti v procesu komunikace 9 Analýza struktury komunikace a sociopreferenční vztahy 10 Shrnutí 105 106 107 108 110 112 114 116 118 120 123 130 V Kulturní přístup k organizacím a metodologické aspekty výzkumu 133 Olga Šmídová Úvod 1 Organizační kultura jako předmět organizačních studií 2 Kulturní přístup k organizacím 3 Organizační studia jako různorodý proud 4 Organizace z kulturní perspektivy 5 Koncept organizační kultury 6 Organizační kultura v modu mít, nebo být a dělat? 7 Hledání společného jmenovatele definování předmětu 8 Podstata anebo základ organizační kultury jako sdílený fenomén a jeho různé pojmenování 9 Rámce aneb Metafory, jimiž organizační kultura žije Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 7 134 134 135 137 139 141 144 145 147 149 7 14.2.2012 14:00:13 ORGANIZAČNÍ KULTURA V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU 10 Organizace jako rámec 11 Rámcování a předpokladové vzorce: dvě strany jedné mince 12 Mít, nebo být/dělat kultur(o)u a dva rozdílné přístupy k empirickému výzkumu 13 Organizační kultura jako proměnná 14 Organizační kultura jako „klíčová metafora“ 15 Instituční etnografie anebo etnografie organizací 16 Rozšíření etnografie do oblasti sociálních a zdravotnických organizací 17 Organizační komunikace jako „dělání věcí slovy“ 18 Nástup hybridů? 19 Shrnutí 150 153 155 156 159 162 163 169 171 173 VI Závěr Zuzana Havrdová 175 Summary Seznam použité literatury Rejstřík Autoři 182 184 199 204 8 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 8 14.2.2012 14:00:13 Předmluva Zuzana Havrdová Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 9 14.2.2012 14:00:13 ZUZANA HAVRDOVÁ A utorský multidisciplinární tým je tvořen učiteli katedry řízení a supervize v sociálních a zdravotnických organizacích. Tím je dáno jednak specifické prostředí organizací, v nichž probíhá výzkum, a také referenční rámec tohoto výzkumu, jímž je management, případně supervize. Smysl legitimizující management i supervizi těchto organizací je ve vytváření co nejlepších podmínek k poskytování kvalitních služeb.1 K tomuto smyslu se hlásíme i svým výzkumem ocitajícím se v trojúhelníku integrované tvorby poznatků typického pro sociální práci. Ten je tvořen v našem případě třemi vrcholy: 1. vzdělavateli manažerů a supervizorů v sociálních a zdravotnických organizacích v rolích výzkumníků, 2. pracovníky přímé péče zdravotních a sociálních služeb a 3. managementem konkrétních organizací, kde probíhá výzkum. Z tohoto trojúhelníku jsou generovány výzkumné otázky, vyjednávány relevantní metody i etické ohledy a zpětně jsou do tohoto trojúhelníku určeny také výsledky k dalšímu využití ve prospěch kvalitní služby. Sociální a zdravotnickou organizaci chápeme jako formální, zaměstnavatelskou organizaci poskytující sociální nebo zdravotnické služby. Vnitřní strukturu, normy, hodnoty a probíhající procesy pak nahlížíme z různých hledisek, které jsou pro nás integrovány v pojetí organizace jako svébytné kultury. Organizační kulturu chápeme jako intersubjektivní zkoumatelnou danost, která je dočasným výsledkem sociálního učení založeného na sdílené „komunitě praxe“ a diskurzu, v němž se vytváří a formuje. Organizační kultura tak má své symbolické (diskurzivní) i praktické (operacionální, operativní) zdroje, jimiž je vytvářena, udržována i měněna. Předkládaná práce navazuje na předchozí publikace katedry řízení a supervize v sociálních a zdravotnických organizacích FHS UK zabývající se příbuznými tématy (Mátl & Jabůrková, 2007, Havrdová et al., 2010, Havrdová et al., 2011). 1 10 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 10 14.2.2012 14:00:13 PŘEDMLUVA Výzkumný rámec je vymezen též provázaností s výukou – na výzkumných postupech participují studenti a výsledky jsou do výuky, potažmo řídicí supervizní praxe studentů, přenášeny, ověřené metody využívány v diplomových pracích apod. Předkládaná monografie je strukturována s ohledem na tři intence autorského výzkumného týmu vzhledem ke zkoumané problematice organizační kultury: a) reflexivní shrnutí přístupů ke zkoumání organizace a organizační kultury v moderní a postmoderní době (kap. I a II) b) rozšíření používané kvantitativní metodologie organizační kultury o výzkum individualizace vzhledem ke kvalitě péče v sociálních službách (kap. III) a výzkum organizačních sítí na základě komunikace pracovníků v sociální organizaci metodou ONA2 (kap. IV) c) orientaci v sociálněkonstruktivistických přístupech ke zkoumání organizační kultury (kap. V) Ve výzkumech organizační kultury v sociálních, zdravotnických a speciálně-pedagogických organizacích z předchozích let (Havrdová et al., 2010, Havrdová & Šafr, 2010, Nový, Šafr & Havrdová, 2010, Havrdová & Procházková, 2011) tým pokračoval v částečně novém složení 3 se záměrem v budoucnu podstatně rozšířit výzkum o metody kvalitativního výzkumu. Tomu odpovídá i rozšíření autorského prostoru v V. kapitole. Vyjasňování návazností, používaných paradigmat, významů jinak chápaných pojmů, pojmenovávání odlišných hodnot a vyjadřování dříve nevyjádřených východisek akcelerovaly práci členů týmu. Tradičně byli součástí výzkumného týmu i absolventi, doktorandi a studenti. Některé studie připravované se studenty v týmu nakonec nebyly z časových důvodů do publikace zařazeny a budou publikovány později. Děkujeme všem, kdo se na nich podíleli, snímali či zpraco2 3 Organisational Network Analysis. S kvalitativně orientovanou socioložkou PhDr. O. Šmídovou, Ph. D. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 11 11 14.2.2012 14:00:14 ZUZANA HAVRDOVÁ vávali data. Děkujeme Mgr. Petru Vrzáčkovi za pečlivé prostudování všech textů a poskytnutí detailní zpětné vazby autorům. Díky také patří Bc. Miladě Pajgrtové za obětavou pomoc ve všem, co bylo třeba zadministrovat. 12 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 12 14.2.2012 14:00:14 I Pohledy na organizaci v moderní době Zuzana Havrdová Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 13 14.2.2012 14:00:14 ZUZANA HAVRDOVÁ P ozdně moderní reflexivita při zkoumání kultury organizace bere do úvahy různé výkladové rámce, teorie či metafory vystihující organizaci z určitého hlediska. Vychází přitom z předpokladu, že výkladové rámce se vzájemně nutně nevylučují, ale koexistují vedle sebe. Každý z nich vystihuje určitý aspekt či určitou vrstvu fungování organizace, které se podílejí na tom, jak organizace i její členové žijí a jak se chovají. Znalost historie a teorií organizace přirozeně zvyšuje teoretickou citlivost a reflexivitu vůči představám o zkoumaných organizacích. V této a následující kapitole budeme prezentovat epistemologické trendy v přístupech k organizaci. V první kapitole se zaměříme na moderní (někdy označované jako modernistické) rámce, v druhé kapitole pak na postmoderní přístupy k organizaci. Pojem organizace, jak bude ukázáno v dalších kapitolách, může být různě chápán. Nejčastěji budeme organizaci v této publikaci chápat jako zaměstnavatelský subjekt. Musil (2004) jako autor působící v kontextu sociálních služeb vymezuje pojem organizace jakožto zaměstnavatelskou „agenturu“. Tomuto pojetí organizace odpovídá v literatuře pojem „formální organizace“. Ukázalo se, že musíme vymezit i pojem „sociální organizace“. Tu chápeme jako organizaci poskytující sociální služby, pokud neuvedeme jiný význam. 14 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 14 14.2.2012 14:00:14 POHLEDY NA ORGANIZACI V MODERNÍ DOBĚ 1 K vývoji epistemologických rámců Úvod Výzkum sociální organizace a její kultury vždy vyplývá z určitého epistemologického přístupu výzkumníka. V současném období vývoje myšlení jsou přístupy k bádání a různé školy myšlení málo přehledné, nabídka je široká a interpretace se liší podle různých autorů. Vývoj myšlení a formování nových epistemologických rámců probíhá neustále a posuny lze zaznamenat dokonce i mezi členy jednoho týmu v čase společné práce. Mezi některými přístupy lze poměrně snadno přecházet. Pro větší přehlednost je zde krátce představíme. 1.1 Třídy epistemologicko-ontologických přístupů k organizaci Autoři Johnson a Buberley (2003) se pokusili o zjednodušené třídění přístupů k organizaci podle dvou os – vztahu k bytí (ontologická osa) a vztahu k poznání (epistemologická osa). Obě tyto osy rozdělují přístupy k organizaci do čtyř polí (viz obr. 1): objektivistické + objektivistické, kam řadí pozitivismus a neopozitivismus, objektivistické + subjektivistické (kritická teorie, kritický realismus a pragmatismus), subjektivistické + objektivistické (žádný zástupce) a subjektivistické + subjektivistické (sem řadí postmodernismus). Ačkoli každá kategorizace znamená v redukci složitost, v zájmu alespoň přibližného zpřehlednění této problematiky zde upravené třídění zmíněných autorů použijeme s vlastním komentářem. Rozdíl mezi přístupy je podle Johnsona a Buberleye (2003, s. 180) v tom, zda sociální a přírodní skutečnost má podle nich nezávislou existenci, předcházející lidské poznání, nebo předpokládají, že co považujeme za realitu je výstupem lidských kognitivních procesů. Žádný směr se sice neztotožňuje zcela se solipsismem, avšak pod vlivem Maturanových objevů v biologii se rozvinuly rozmanité názory na možnost dobrat se vůbec nějakých poznatků o nezávisle existující realitě, a to vzhledem k specifické povaze neurokognitivních Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 15 15 14.2.2012 14:00:14 ZUZANA HAVRDOVÁ Obr. 1 Epistemologické a ontologické pozice v pohledu na organizaci Upraveno podle autorů Johnson & Buberley (2003, s. 180). 16 procesů, které každé poznání zprostředkují, a tedy i svébytně formují. Z epistemologického hlediska tedy rozdíl mezi přístupy spočívá v tom, jestli připouštějí možnost poznávat svět z jakési neutrální (vědecké) pozice a na základě hromadění a analýzy dat/faktů dojít k objektivnímu poznání, nebo zda tuto možnost považují za vyloučenou. Johnson a Buberley uznávají, že nejde vždy o vzájemně se vylučující Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 16 14.2.2012 14:00:14 POHLEDY NA ORGANIZACI V MODERNÍ DOBĚ nebo jasně ohraničené kategorie přístupů. Někteří zastánci určitého směru se k ontologii prostě nechtějí vyjadřovat, považují podobné otázky za irelevantní. Ani epistemologické postoje nelze vždy jednoznačně přiřadit na stranu objektivismu či subjektivismu (např. kontextualismus). Považujeme přesto za užitečné takové utřídění zde předvést zejména proto, aby si každý čtenář sám pro sebe reflektivně ujasnil, jak se s těmito otázkami vyrovnává. Ve jmenovaných skupinách zastánců určitého přístupu se totiž nechovají všichni důsledně a konzistentně a v laické veřejnosti kolují polovičaté představy o jednotlivých směrech. Například mnozí systemičtí terapeuti se verbálně hlásí k radikálnímu konstruktivismu, který se opírá o teorii autopoietických systémů a dokládá biologickými výzkumy nemožnost vymanit se z uzavřenosti neurokognitivního vytváření vlastního světa. V praxi však jejich terapeutický přístup spíše počítá se sociálním konstruktivismem (v osobní, rodinné i organizační rovině) opřeným o sociální učení. Spíše se tedy pohybují na pozicích interpretativismu. Podle nás jsou tedy rozdíly v přístupech někdy i jistou konceptuální nedůsledností nebo jsou dány tím, zda jejich zastánci pohlížejí na organizaci shora – jako na útvar fixovaný rozhodnutími opřenými o moc (legislativu, řídicí hierarchii, sílu zvyků), nebo zdola, z hlediska jednotlivých aktérů a procesů, které organizaci vytvářejí, případně, zda se soustředí více na proces vytváření organizace, nebo na jeho výsledek – pravidla, struktury, normy. 1.2 Epistemologický a ontologický objektivismus V západní kultuře byl po více než dvě staletí rozvíjen tzv. vědecký pozitivismus, který autoři řadí k objektivismu jak z hlediska osy epistemologické, tak i ontologické. Stavěl na objektivní poznatelnosti fenoménů reálně existující skutečnosti. Tu lze podle jeho zastánců uchopit vědeckými nástroji prostřednictvím získávání „faktů“ a „dat“ a jejich zpracováním na základě teorie. Pozitivismus si klade ambici zachytit obecné souvislosti a univerzální zákonitosti skutečnosti. Ve světě techniky přinesla jeho bádání řadu skvělých výsledků. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 17 17 14.2.2012 14:00:14 ZUZANA HAVRDOVÁ 18 V aplikaci na sociální svět, který je především plodem řeči a sociálních vztahů, však pozitivistické aspirace do značné míry selhávají. Pozitivistické přístupy k poznání jsou spojovány s „moderní“ dobou a ve vztahu ke zkoumání organizace se jimi budeme níže zabývat. S ohledem na výzkumné metody v učebnicích managementu podle Tsoukase (2004) pozitivisticky pojaté hypoteticko-deduktivní kvantitativní výzkumy stále dominují. Hlavní kritika těchto výzkumů však spočívá v pochybnosti o tom, nakolik jsou jejich výsledky pro komplexní manažerskou praxi relevantní. Ta je podmíněna řadou subjektivních sociálních faktorů, které tyto pozitivistické výzkumy nezohledňují (Burrell & Morgan, 1979). Obtíže v objektivním poznání skutečnosti vedly ke vzniku tzv. interpretativního (rozumějícího) přístupu, který je v uvedeném třídění zařazen jako neopozitivistický. S pozitivismem sdílí možnost empirického poznání souvislostí. Rezignoval však na vystižení obecných principů, které by mohly vyložit a předpovídat zákonitosti skutečnosti. Místo toho se uchází o porozumění a explikaci jevů. Základem jeho výkladu je tvorba induktivně vytvářeného konceptuálního rámce zakotveného v interpretativních postupech aktéra. K interpretativnímu přístupu lze řadit např. některé badatele z etnografického přístupu (viz kap. II a V). Některé směry opírající se o sociální konstruktivismus mají blízko k neopozitivistickému a interpretativnímu přístupu. K němu se hlásí i autorka II. a V. kapitoly této publikace Olga Šmídová. Jiné se blíží na ose epistemologie více k subjektivismu. Kritika interpretativních přístupů upozorňuje na to, že u pozitivismu kritizovaná dualita mezi pozorovatelem a realitou se pouze přesunula na dualitu mezi pozorovaným či dotazovaným subjektem a výzkumníkem. Výzkumník se stává interpretem významu pozorovaného (např. kulturních zvyků), který předkládá posluchačům či čtenářům. Opírá se přitom o předpoklad, že existuje víceméně neutrální jazyk pozorování, anebo se uchází o epistemické privilegium svých interpretací, k nimž dochází na základě triangulace – porovnáním údajů z různých zdrojů. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 18 14.2.2012 14:00:14 POHLEDY NA ORGANIZACI V MODERNÍ DOBĚ Interpretativní přístup oproti pozitivismu přesunul důraz ve vědě na induktivní a kvalitativní metodologii (Gil & Johnson, 1997). Uznání vědecké komunity je to jediné, co může dle těchto přístupů legitimizovat proces i výsledky výzkumu. Do kategorie objektivistů můžeme zařadit i nereflektující realisty. Subjektivní povaha lidského poznání je ve filosofii známa již od Immanuela Kanta – každý pozorovatel ovlivňuje to, co pozoruje a do jeho pozorování vstupují vnitřní i vnější faktory. Přístup, který tuto mnohočetnou podmíněnost poznání založeného na smyslových danostech nereflektuje či nebere v úvahu, je označován jako naivní, empirický nebo nereflektující realismus. S touto variantou „selského rozumu“ se lze v managementu organizací setkat často. Staví především na praxí podložené zkušenosti, kterou zobecňuje do dalších situací. Jinou variantu nabízí v sofistikovanější podobě tzv. kontextualismus4. Bere podmíněnost epistemickým kontextem jako výchozí danost a explicitně ji neřeší. Má blízko k interpretativní a narativní racionalitě, neptá se na zákonitosti ani příčinné mechanismy reality, ale pracuje s tím, co pozorovatel vidí a chápe. Zda bude výsledek považovat za „poznatek“, závisí na epistemickém kontextu (třeba když doběhnu pozdě na zastávku, nepochybuji, že tramvaj skutečně ujela). 1.3 Postmodernismus Takzvaní postmoderní autoři tvoří heterogenní skupinu, z níž jen část se hlásí mezi epistemologické i ontologické subjektivisty, podle 4 Epistemologický kontextualismus rozlišuje různou míru nároků na uznání, že něco vím dle kontextu. Pracuje s celým syntetickým tvarem situace v organizaci, jak se jeví v konkrétní události (např. příjem nového klienta, pracovní porada). Předpokládá, že množství fakt, které lze registrovat, vytváří volně propojenou a zaznamenatelnou strukturu, která dává pozorovateli dojem kvality (kupř. rozhovor s klientem). Teprve když se začneme ptát, čím to je, že se rozhovor tak podařil, lze uchopit další znaky a souvislosti situace (mj. v případové supervizi). Kvalita je pojímána jako intuitivní celistvost události, detaily a vztahy, které ji utvářejí, jsou nazvány v tomto přístupu textura. Kontextualisté se zaměřují na bezprostřední vnímání jedinečných událostí a změny, které považují za součást světa. (Tsoukas, 2004, s. 219) Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 19 19 14.2.2012 14:00:14 ZUZANA HAVRDOVÁ nichž realita, jak ji poznáváme, neexistuje, existuje jen řeč (jen text, jindy jazykování). Analýzou řeči se zabývají různé směry, např. etnometodologie či diskurzivní analýza, přibližně od sedmdesátých let minulého století. Jak upozorňují Johnson a Buberley (2003), jejich epistemologie se však někdy prolomila do ontologie a výsledkem je idea, že svět může být libovolný podle toho, jaký ho vytváříme svou představivostí. Postmodernímu myšlení ve výzkumu organizace se bude věnovat II. kapitola, zde se jen zastavíme u některých výtek. Podle Johnsona a Buberleye (2003, s. 10) hlavní námitkou proti postmodernismu je, že má tendenci diskvalifikovat klasickou vědeckou metodologii a vědecké výpovědi považuje za pouhou rétoriku. To se vrací i v jejich kritice. Pokud postmodernisté popírají možnost empirického poznání, nakonec netvoří nic než vtipné diskurzy o diskurzech druhých. Jejich epistemologický status na základě toho, co sami říkají, nemůže být vyšší než výpovědi jiných směrů, pokud by si pro sebe nenárokovali epistemické privilegium. Například Alvesson (1995) poukazuje na to, že skeptičtí postmodernisté vlastně parazitují na práci a řeči ostatních, kterou sami jen „de-konstruují“ a rozkládají, místo aby rozvíjeli nové empirické metody. V sociální práci došlo vlivem postmoderní de-konstrukce podle Lorenze (2007, s. 67) k relativizaci a vytrácení jistoty kvůli otevření nekonečného množství zdánlivě rovnocenných možností, na které nelze aplikovat žádný standard. Sice se tak otevírá prostor reflexivitě a zvažování různých možností, chybí ale vodítko jak upřednostněnou interpretaci kvalitativně poměřit. To vyvolává v různých oblastech společenské praxe zvýšený zájem o etické otázky. 1.4 Epistemologický relativismus a ontologický objektivismus 20 V reakci na hoře z rozumu postmodernismu a slepé uličky empirického realismu i pozitivismu se rozvinul v britské sociologii tzv. kritický realismus a nový pragmatismus. Hlavním filosofem vědy, o který se tento směr opírá, je Bhaskar (1989). Bhaskarův filosofický Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 20 14.2.2012 14:00:14 POHLEDY NA ORGANIZACI V MODERNÍ DOBĚ imperativ zní, že pravda musí být něco víc než produkt jazykové hry. Postuluje znovu ontologický realismus – totiž, že struktury světa nezávisí na kognitivních strukturách lidských výzkumníků – a současně epistemický relativismus – že lidské poznání je vždy sociálně konstruované. To ovšem podle něj nevede k relativitě v souzení, pokud je založeno na kritickém přístupu k poznatkům. Výsledkem jeho filosofie vědy je koncept „kritického realismu“ (Johnson & Buberley, 2003, s. 152). Ten je doprovázen pozdně moderním pragmatismem, formulovaným Andrewem Sayerem takto (cit. dle Johnson & Buberley, 2003, s. 161): „…svět může být chápán jen v termínech dostupných pojmových zdrojů, ale ty nedeterminují samotnou strukturu světa. A ačkoli jsme chyceni ve svých pojmových schématech, je stále možné rozlišovat mezi více či méně praktickými přesvědčeními o materiálním světě. Pozorování není ani teoreticky neutrální, ani teorií determinováno, ale teorií vedeno. Pravda není ani absolutní, ani čistě konvenční a relativní.“ Kritickému realismu nakonec, i když jej nevyznávají, odpovídá i chování většiny vědecké komunity, která nadále pokračuje ve své snaze produkovat nové poznatky o světě s využitím kombinace různých metod, na místo přijetí radikálního subjektivismu a rezignace. Legitimizuje také náš přístup k výzkumu organizace, kde jsme ve fázi poznávání a ověřování empirických metod a teoretických přístupů, ve snaze dospět k takovému zkoumání organizační kultury sociálních a zdravotnických organizací, které se ukáže jako smysluplné a sekundárně i prakticky užitečné. 2 Klasický pohled na organizaci poskytující sociální služby Ve všech modernistických teoriích organizace jsou předmětem poznání její jednotlivé elementy či součásti a zkoumají se zákonitosti jejich optimálního propojení do celku. Klasická teorie organizace je Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 21 21 14.2.2012 14:00:14 ZUZANA HAVRDOVÁ vyjádřena metaforou mechanismu či stroje, dalším teoriím odpovídají metafora organismu, pojetí organizace jako systému a organizaci jako kultury. U každého z těchto pohledů se nyní zastavíme. 2.1 Metafora organizace jako mechanismus či stroj 22 Základní metaforou vyjadřující pojetí formální organizace je mechanismus či stroj. Plně odpovídá pozitivismu. V takové představě je organizace ontologicky daným objektem, který je plně popsatelný a uchopitelný na základě pravidel a algoritmů. Předpokládá se zákonitost vztahů mezi částmi objektu, statisticky či matematicky popsatelná. Metafora organizace jako stroje je původně zmiňována u Maxe Webera. Tento pohled na organizaci byl veřejně tematizován v prvních dvou až třech desetiletích 20. století, kdy se řešily především otázky spojené se strukturou organizací, funkční nadřízenost a podřízenost útvarů, koordinace jejich činnosti a celkové způsoby zefektivnění řízení. Metafora stroje popisuje organizaci jako uzavřený mechanicky dynamický komplex dílčích částí sestavený za účelem efektivity a produktivity. Součástí komplexu je jasná hierarchie a specializace funkcí. Weber (1929) rozpracoval pojem organizace jako druh společenské moci (panství), jako racionální autoritu. Z této perspektivy vyplývá pohled na člověka jako na Homo economicus, racionální bytost tvrdě pracující pod vlivem morálního a ekonomického imperativu „dobrého života“, který získá práci ve firmě vytvářející zisk (Hughes & Wearing, 2007, s. 33). Byrokratická organizace se podle Webera řídí principy, mezi které patří možnost profesní specializace. Tomu odpovídá, že výkon na každé pracovní pozici lze rozložit na sled jednoduchých, rutinních a dobře definovatelných pracovních činností. U každé pozice lze jasně definovat pravomoc a odpovědnost, které společně tvoří základní pravidla, na kterých stojí chod organizace. Existuje jasná struktura hierarchie pozic definující oprávnění vydávat příkazy a každému zaměstnanci je ze struktury jasné, komu se zodpovídá za plnění uložených příkazů. Administrativní úkony a rozhodnutí jsou zaznamená- Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 22 14.2.2012 14:00:14 POHLEDY NA ORGANIZACI V MODERNÍ DOBĚ vány písemně. Archivování písemností zakládá organizační paměť a trvání organizace v čase. Všichni zaměstnanci se řídí pravidly a zavedenými postupy práce, které zajišťují bezpečnost a předvídatelnost zaměstnaneckého chování. Procedury a pravidla jsou neosobní a musí se jimi řídit nebo podle nich postupovat jak manažeři, tak ostatní zaměstnanci bez rozdílu (Weber, 1947, s. 328–337). Druhý významný směr je strukturní funkcionalismus Talcotta Parsonse. Ten vidí v organizacích záměrně vzniklé specializované útvary plnící jasně stanovené cíle, přičemž jejich dosažení (efektivita) je měřitelná. Lidé v organizaci jsou dle Parsonsova pojetí považováni za funkční jednotky, které vykonávají často jen jednoduché, jasně ohraničené a maximálně specializované úkony určené potřebou maximální efektivity výrobního procesu. V tomto smyslu jsou vzájemně zaměnitelní a snadno nahraditelní. Weberova a Parsonsova teorie se zaměřují jen na holé fungování a strukturu formálních organizací. Podobně jako Weber, ani Parsons se ještě neptal na neformální aspekty, které tvoří významnou část života organizace. K nim se dostaneme níže. 2.2 Význam metafory organizace jako „stroje“ Popsaný model myšlení vystihuje jen strukturální aspekty organizace. Jeho základem je manažerská a technokratická analýza pracovních operací s cílem maximalizovat kvalitu i efektivitu a zlepšit produktivitu pracovní síly, bez zřetele k možným sociálním konfliktům. Vnitřní sjednocení struktury a fungování organizace v souladu s jejími cíli je klíčovým vzorcem myšlení, platným i v současném managementu. Nesoulad vzhledem k těmto prvkům je běžným předmětem současných rozvojových organizačních analýz. Ty ovšem vycházejí především z analýz potřeb prostředí a vnějších vlivů, na které musí organizace reagovat. Metafora mechanismu se týká výhradně části vnitřního prostředí organizace. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 23 23 14.2.2012 14:00:14 ZUZANA HAVRDOVÁ 24 V oblasti sociálních služeb je téma fungování organizace na základě stanoveného poslání a cílů upraveno i standardy kvality sociálních služeb jako jeden z mála předepsaných aspektů managementu. S ním souvisejí i způsoby zajištění cílů, personální složení a rozvoj zaměstnanců. Metafora organizace jako stroje zachycuje jen malou, ale ne nevýznamnou část života organizace, kterou by výzkumník bez znalosti managementu mohl být v pokušení ignorovat. Lze se o ni při výzkumu opřít tam, kde se budeme ptát na relativně pevný rámec, v němž se odehrávají konkrétní zkoumané procesy. Metafora bude vystihovat více aspektů u organizace byrokratického typu, s větším počtem zaměstnanců, která se chová jako uzavřený systém (např. bude lépe vystihovat některé rezidenční služby). Zajímavé může být, nakolik se představy členů managementu o vlastní organizaci s metaforou stroje ztotožní a nakolik se přikloní k jiným metaforám. V sociálních službách se lze analogicky k metafoře stroje v současné době setkat s naivně realistickým přesvědčením, že profesionální výkon na každé pracovní pozici lze rozložit na sled jednoduchých, přesně definovatelných pracovních činností, které lze administrativně vykazovat. Jak se vypracované popisy potom fakticky vykazují i reálně obcházejí, má podstatné důsledky pro kulturu organizace a vzájemné vztahy. Procedury a pravidla v oblasti sociálních služeb jsou významnou součástí fungování organizací zejména s ohledem na standardy kvality. Zda jsou pojímány jako neosobní a víceméně bezobsažné nástroje vyhovující vnějšímu tlaku, nebo jako kreativní podpora vzájemné komunikace, bude do značné míry formovat kulturu organizace (viz výzkum v kap. III). Popsaný způsob myšlení bývá některými současnými autory pejorativně spojován s tzv. manažeristickými praktikami, kritizovanými v oblasti sociální práce zejména zastánci kritické teorie (Hughes & Wearing, 2007). Výraz zdůrazňuje jednoznačnou preferenci ekonomických cílů nad naplněním poslání organizace – poskytnout Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 24 14.2.2012 14:00:14 POHLEDY NA ORGANIZACI V MODERNÍ DOBĚ účinnou sociální službu lidem ohroženým vyloučením. Taková jednostrannost vede často k podcenění profesionálních potřeb při práci s ohroženými lidmi a skupinami především tím, že se snaží kromě jiného redukovat čas věnovaný budování vztahů s klienty. Také zanedbává potřeby pracovníků a jejich důstojnost. Takové praktiky mohou být zdrojem stresující atmosféry na pracovišti a promítají se do celé kultury organizace. 2.3 Překročení metafory stroje – neformální struktury organizace Metafora stroje nebyla pro pochopení organizace dlouho udržitelná. Ve třicátých letech 20. století získaly pozornost vědců výzkumy školy lidských vztahů (viz např. Bedrnová, Nový a kol., 2002). Ty ukázaly již zmíněnou slepou skvrnu Weberova i Parsonsova chápání organizace – ignorování člověka jako aktivního subjektu. Škola lidských vztahů Kurta Lewina a Eltona Maya zkoumala a dokládala důležitost psychologických a sociálně psychologických aspektů ve fungování skupin a organizací. Argumentovala rovněž tím, že cíle a prostředky k dosažení cílů organizace mají být komunikovány tak, aby různé aktivity v organizaci vedly k větší harmonii, a tím přispívaly k efektivitě formálních organizací. Komunikace a vztahy v organizaci se staly ve 20. století předmětem teorií i výzkumů několika vědeckých disciplín – např. organizační psychologie, psychologie práce, studií o organizačním chování. Významně přispěly k teoriím motivace a odměňování pracovníků, ke zkoumání vlastností vedoucích a úloze vůdcovství, k výzkumům optimalizace pracovního prostředí aj. (Bedrnová, Nový a kol., 2002) Také sociální psychologie, která se rozvinula z výzkumů Kurta Lewina, vytvořila řadu poznatků o týmové práci, teorie skupinového jednání a další poznatky využívané v současném managementu. Tyto poznatky byly začleněny do všech dalších teorií organizace. Klasický poznatek o tzv. hawthornském efektu, který ukázal, že si lidé vytvářejí vedle formálních struktur organizace vlastní nefor- Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 25 25 14.2.2012 14:00:14 ZUZANA HAVRDOVÁ mální struktury, a ty mohou působit proti výkonnosti organizace, vyvolal řetězové změny ve společenském myšlení (Keller, 1996). Koch (2004) považuje objev významu neformálních struktur dokonce za klíč k otevření dveří k postmodernímu myšlení. Tímto zjištěním se otevřela cesta k pozorováním a teoriím ukazujícím limity dosavadních weberovských a parsonských představ o racionalitě. Byly to např. Mertonovy „nezamýšlené důsledky“ a navazující teorie omezené racionality Herberta A. Simona (nezamýšlené důsledky plynou již ze samotné existence organizace, která je vedle svých formálních procesů „přirozeně“ produkuje), či Selznickův „problém vzdorovitosti“ (neochota aktérů akceptovat své role)5. V mertonovské perspektivě se představa organizace jako dobře seřízeného soukolí stroje či baťovské továrny již oslabila. Tématem se stala skutečnost, že pracovníci cíle stanovené organizací často neplní, sledují mnohdy zcela jiné, vlastní cíle, a dokonce i organizace jako celek plní jiné funkce, než které si vytyčila (má tzv. latentní funkce). Vyhlašované cíle mohou být jen zástěrkou pro skutečné cíle, které mají mnohdy činnost organizace jen odůvodnit a obhájit. V takovém případě se jedná o tzv. přemístění cílů organizace (Merton, 1997). Pochopení úlohy neformalizovaného jednání a neformálních vztahů v organizaci vedlo k rozlišení tzv. formální a neformální struktury a k výzkumu jejich vzájemných vztahů, a to jak u zmíněného Mertona, tak u dalších autorů. Téma formálních a neformálních struktur pomáhá zdůraznit určité distinkce, které jsou významné i pro pochopení kultury organizace. Jak upozorňuje Koch, na jedné straně tu jde o zacházení s pravidly, na nichž má organizace jako sociální systém směřující k určitému cíli stát, a na druhé straně o nutnost určité aspekty pravidel nahrazovat a změkčovat, pokud jejich uplatnění není pro organizaci produktivní či reálně možné (Koch, 2004). Toto reálné dilema bývá považováno za jeden z paradoxů řízení, oblast iracionality, vyzývající k překro26 5 Podrobněji k tomu Keller, 2007. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 26 14.2.2012 14:00:14 POHLEDY NA ORGANIZACI V MODERNÍ DOBĚ čení čistě racionalistických představ o řiditelnosti všech vnitřních procesů. Současně již upozorňuje na faktické prolínání formálních a neformálních struktur, jejichž odlišení se v sociálněkonstruktivistické perspektivě vytrácí. V prostoru mezi tvrdostí a měkkostí, mezi ideálem a reálně možným, se vytvářejí specifické zvyky, které začaly být chápány jako součást organizační kultury. Obojí se začlenilo i do rozvíjejícího se hnutí „organizačního rozvoje“ (OR). To se opřelo o další metaforu – metaforu organizace jako „živého organismu“. 3 Organizace jako „živý organismus“ „Podíváte-li se na organizaci jako na živou bytost, pak lidé jsou krví jejího života. Aby organismus přežil, potřebuje se obnovovat a občerstvovat, jinak bude stagnovat a zahyne. Totéž platí o organizacích, zejména velkých.“ Výrok je hlásán na webové stránce jedné velké britské konzultační firmy v roce 2011.6 Tato metafora, pocházející z počátku systémových přístupů v padesátých letech 20. století, je opravdu živá dodnes. Je spojena se systémovými a ekologickými přístupy, které se v organizacích služeb propojily s hnutím organizačního rozvoje. Pojetí organizace jako živého organismu bylo inspirováno obecnou teorií systémů L. Bertalanffyho, jež se mezi sociálními vědci od padesátých let 20. století rychle rozšířila. Biologický organismus byl tematizován jako systém otevřený svému prostředí a na něm závislý z hlediska látkové výměny. Jeho části jsou z hlediska svého fungování vzájemně propojeny. Dojde-li k porušení některého „orgánu“ (oddělení či týmu), trpí celý organismus. Se systémovým pohledem byly spojeny pojmy jako „homeostaze“ a „rovnováha“ systému. Dosud však byl člověk stále pojímán spíš jako funkční jednotka, i když již živá součást celku. To umožnilo End to end Consulting, UK. Dostupné [on-line] na: http://www.e2consulting.co.uk/document/The+Organisation+as+an+Organism. 6 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 27 27 14.2.2012 14:00:14 ZUZANA HAVRDOVÁ odhlédnout od složitosti vyjednávání různorodých identit pracovníků či pracovních útvarů, s nímž přišly až další způsoby myšlení, a nahradit je péčí o zdraví a vývoj organismického „celku“. Nejvlivnějším a dosud silně rozšířeným proudem myšlení, který si osvojil metaforu organizace jako organismu a integroval do sebe i řadu pozdějších přístupů k organizaci, je tzv. hnutí organizačního rozvoje. 3.1 Hnutí organizačního rozvoje Jeho počátky bývají v literatuře shodně kladeny do studií Kurta Lewina a jeho spolupracovníků zaměřených na výzkum skupinového a týmového chování. Hnutí OR pohlíží na člověka jako na bytost zaměřenou na sebe-uskutečnění. K jeho přirozené tendenci tedy podle tohoto přístupu patří zájem o odpovědnost a úsilí o spolupráci. Podle takového obrazu je člověk motivován řešit problémy společně s druhými spolupracovníky, přičemž zdroje řešení mají lidé vždy v sobě. Organizace jako systém má tendenci k homeostazi a k mobilizaci vlastních zdrojů k dosahování opětné vyrovnanosti (řešení problémů) vznikajících pod vlivem vnějších vlivů, vůči kterým je otevřena. Organizační změny jsou v tomto přístupu chápány jako společný proces sociálního rozvoje, na němž se mají podílet všichni, koho se to týká. Participace je jedním z nejdůležitějších organizačních principů, a to ze tří důvodů (Doppler & Lauterburg, 2005, s. 156): a) participativní jednání vede k lepším rozhodnutím a řešením, která odpovídají praxi b) vtažení spolupracovníků posiluje jejich motivaci c) participace zvyšuje identifikaci pracovníků s dohodnutým jednáním Významným zdrojem přístupu OR je akční výzkum a akční učení7. Práce s daty a zpětnou vazbou, společné hodnocení dat s účast- 28 7 Akční výzkum je zaměřen na zlepšení praxe a odehrává se v cyklech participativně plánovaného a prováděného výzkumu, jeho reflektujícího vyhodnocení s účastníky a převedení výsledků do praxe. Akční učení se děje na základě řešení jasně strukturovaných praktických úloh v samoorganizujících se týmech. (Pozn. aut. Z. H.) Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 28 14.2.2012 14:00:15 POHLEDY NA ORGANIZACI V MODERNÍ DOBĚ níky a společné plánování i realizace plánu tvoří cyklus neustálého vývoje organizace, na němž všichni participují za pomoci externích odborníků (individuální a týmové supervize, konzultantů, workshopů, aktivit pro budování týmu apod., Ameln et al., 2009). Právě zdůrazněním participace řadových pracovníků na plánování a hodnocení v postupných zpětnovazebních cyklech organizačního učení a změny se do pojetí organizace dostala charakteristická dynamika, která scházela v jednosměrných modelech rozhodování a strategického plánování. V průběhu rozvojových změn se objevují také překážky, které byly popsány jako odpor ke změně. Zkušenost, že změna vyvolává odpor, převzal směr OR z psychoanalýzy. Hlavní pozornost je však nasměrována na pozitivní přístupy, podněcování spolupráce, inovací a kreativity. „Pozitivní přístup“ a důraz na učení a změnu se v hnutí OR stává někdy nejen hodnotou, ale i jistou ideologií. (Ameln et al., 2009) 3.2 Limity chápání „organizace jako organismu“ Na základě vlastní reflexe se domníváme, že koncept organizačního rozvoje dosud tvoří dosti rozšířené přesvědčení o dobré praxi organizování, které formovalo – a formuje – myšlení současných učitelů, lektorů vzdělávacích workshopů a organizačních lídrů v sociálních službách. Teprve v posledním desetiletí je problematický „rozvoj“, k němuž zdaleka ne vždy dochází, nahrazen výrazem „změna“ (Grant, Michaelson & Oswick, 2005). Po několika desetiletích vývoje jsou identifikovány následující limity tohoto přístupu (Ameln et al., 2009): a) míra pozornosti věnovaná tématu „péče o organismus“, tedy jeho růstu, přežití, vnitřním poměrům mezi spolupracovníky, konfliktům v týmech, participaci všech na rozhodování, není vždy úměrná výsledkům – zejména v časech ekonomicky nepříznivých se může nasazená laťka v úrovni komunikace a řešení vnitřních problémů spolu s narůstajícím vnitřním stresem pracovníků stát destabilizujícím faktorem Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 29 29 14.2.2012 14:00:15 ZUZANA HAVRDOVÁ b) očekávání od člověka, že především usiluje o sebenaplnění ve své práci a hledání nejlepšího řešení s druhými, nezohledňuje skutečnost, že mnoho lidí pracuje především proto, aby uživili sebe a svou rodinu – lidé se často aktualizují ve vzájemných vztazích a ty pro ně mohou být významnější než to, co od nich očekává organizace8 c) představa organizace jako organismu, kde každá část směřuje k zachování celku co možná optimálním způsobem, odporuje diferencovanější zkušenosti mnoha rozdílných zájmů, konfliktů, osobních dispozic, zápasu o moc, skrytých agend a vyrovnávacích strategií a taktik mezi různými částmi organizace a různými úrovněmi i lidmi v organizaci d) snaha o vysokou participaci členů organizace na rozhodování a řešení vznikajících situací se může dostat z mnoha důvodů (osobních, časových i odborných) do rozporu s připraveností dělit se o moc a přejímat odpovědnost, a to jak u nadřízených, tak u podřízených – zastírat to mohou formy jednání předstírající takovou připravenost a vytvářející iluzi „jakoby“ (tamtéž) I přes uvedené výhrady je koncept OR spolu s hodnotami, na kterých stojí, dosud velmi často vyznávanou podobou chápání organizace jako organismu. Patří totiž na jedné straně k diskurzu „modernity“, stále silně ovlivňující generace vůdčích osobností, současně má ale přesahy do pozdně-moderních přístupů svým důrazem na komunikaci a vyjednávání, zohlednění různých pozic a hledisek v dialogu, podporu participace. Vlivná přesvědčení o dobré praxi organizování na základě metafory organizace jako organismu a koncept OR mohou spoluutvářet kulturu řady současných neziskových sociálních organizací. Koncept OR se dobře snášel i s konceptem rozvoje lidských zdrojů (HRM) a využíval všech nových směrů analýzy a výzkumu. V současné době se s ním lze setkat pod pojmem organizační změna. 30 8 Na tento fakt upozornil již Elton Mayo na začátku 20. století. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 30 14.2.2012 14:00:15 POHLEDY NA ORGANIZACI V MODERNÍ DOBĚ 4 Luhmannova teorie sociálních systémů Pojímání organizace jako organismu znamenalo oproti metafoře „stroje“ posun v otázkách řešení vztahu mezi celkem a částmi. Vztah k prostředí byl řešen v systémovém pojetí z hlediska kybernetiky prvního řádu jako „vstup“ a „výstup“, s tím, že systém je otevřen prostředí. Kolem roku 1960 začalo do tohoto pojetí systémů vstupovat nové hledisko, zdůrazňující autonomii a vlastní dynamiku systémů. Ačkoli šlo stále o teorii systémů, byla v rámci ní rozvinuta řada nových teorií kolem pojmu sebereference a „sebeutváření“ (pojem autopoiesis, jehož autorem je Maturana). Oproti teorii otevřených systémů tak vznikaly i teorie uzavřených systémů. Luhmann rozvinul vlastní teorii sociálních systémů a tak pojal i organizaci9. Otázka, jak systém a jeho okolí na sebe reagují, zůstala zatím nezodpovězena. Luhmann se také věnuje dosti podrobně otázce motivů, které ovlivňují chování systému, a vnesl do svého uvažování téma zpracování úzkosti v organizaci, které řešila i psychoanalytická teorie organizace. Pod vlivem objevů v biologii (Maturana) a kybernetice se v šedesátých letech rozšířila teorie „sebereferenční uzavřenosti“ tzv. autopoietických (sebeutvářejících) systémů. Živé systémy, aby se „vydiferencovaly“ ze svého prostředí, „berou zřetel samy na sebe“, a to jak v ustavení svých prvků, tak ve svých elementárních operacích. Systémy tedy musí „vytvořit a použít popis svého sám“, říká Luhmann poněkud záhadně, čímž otevírá téma jakési neosobní identity organizace. (Luhmann, 2006, s. 10) Klasické rozlišování „uzavřených“ a „otevřených“ systémů bylo podle Luhmanna nahrazeno otázkou, jak může sebereferenční uzavřenost vytvářet otevřenost. Luhmann na tuto otázku odpovídá pomocí pojmu interpenetrace – vzájemného pronikání. Systémy se od sebe diferencují svým „modus operandi“ – operováním. Mají vlastní autonomii a dynamiku, přičemž na rozdíl od dřívějších představ o otevře9 Česky vyšlo jako Luhmann, N.: Sociální systémy: nárys obecné teorie. Brno 2006. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 31 31 14.2.2012 14:00:15 ZUZANA HAVRDOVÁ 32 nosti systému nemohou na sebe přímo působit. Tak Luhmann třeba rozlišuje systém organizace od systému jednotlivce (jeho psychiky atd.), které jsou vůči sobě vzájemně relativně uzavřené vzhledem k jiným „modus operandi“ – způsobům operování. Sociální systémy operují pomocí komunikace, psychické přes vědomí. Každý systém si vytváří svou vlastní skutečnost, na jejímž základě provádí rozlišování a na těchto rozlišeních pak staví další rozlišování atd. Pro pochopení Luhmannova pojetí systému je důležitý také pojem očekávání. Očekávání vytvářejí strukturu sociálního systému tak, že snižují pravděpodobnost určitých možností spojení v komunikaci. Příkladem očekávání jsou role nebo programy. Kolem očekávání vznikají pravidla. Očekávání tvoří základ Luhmannova chápání rozhodování. Podobně jako rozlišování a očekávání, také rozhodování jsou stavěna na základě předchozích očekávání tak, že dávají smysl jednání, které reaguje na na sebe zaměřené očekávání. Na rozdíl od klasických teorií organizace, kde jsou rozhodování zaměřena na budoucnost, v níž může být dosaženo určitého cíle, Luhmann bere jako centrální rámec organizačního rozhodování absorpci nejistoty. Nejistota je podle Luhmanna důsledkem toho, že nikdy nelze vědět dopředu, co se ukáže jako optimální rozhodnutí. Principiální nemožnost zaměřit rozhodování na neočekávané, rozhodování za rizika, které musí být vždy provedeno, nesmí vést k blokaci systému, ale rezultující nejistota musí být potlačena a absorbována. Důležitým mechanismem absorpce nejistoty je podle Luhmanna plánování, které neslouží k racionálnímu hledání rozhodnutí, ale k předehrávání předpověditelnosti nepředpověditelného a uchopitelnosti neuchopitelné budoucnosti. Absorpce nejistoty je sociální proces, bez kterého by byla úloha druhých ztížena a stala by se nesnesitelnou. Zda se účastníci přidají, nebo zaujmou distancovaný a cynický postoj k práci, aby se sami odlehčili, bude komunikováno jako důvěra v kapacitu zpracování informací systému. (Ameln et al., s. 17) Luhmannovo pojetí organizace je v podstatě impersonální, přesto se do centra jeho pozornosti dostávají „emoce“ ve formě nejistoty Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 32 14.2.2012 14:00:15 POHLEDY NA ORGANIZACI V MODERNÍ DOBĚ a její absorpce. Systém žije z přesvědčení a fikcí, které se ukázaly užitečné, např. že bylo dosaženo konsenzu, že supervize byla užitečná. Úloha externího konzultanta je v tomto pojetí omezena právě uzavřeností systému, který nemůže být zvenku ovlivněn, může jedině skrze „perturbaci“ (iritaci, narušení) svých vnitřních procesů do svého rozhodování zakomponovat určitý posun v očekávání, anebo iritaci zapomenout (tamtéž, s. 19). Luhmannova teorie sociálních systémů přinesla řadu geniálních vhledů do fungování organizací. Je jí vyčítán jistý solipsismus, proti kterému se ale Luhmann sám ohrazuje a vysvětluje, jak diferencovaně uzavřenost systému i jeho ovlivnitelnost chápe. (Luhmann, 2006) V systémovém přístupu se neobjevují žádné ohledy na téma moci, které vnesl do pole sociálních organizací Foucault (2002). Nesmírně významná pro rezidenční formy péče je také Goffmanova analýza totálních institucí (Goffman, 1991). Luhmann se vyrovnává s paralelně v literatuře devadesátých let pojmenovaným tématem organizační kultury pomocí starších pojmů formální, neformální a latentní dimenze organizace. (Luhmann, 2006) Na Maturanovo pojetí autopoietických systémů navázaly rozmanité směry rozvoje organizace či systemického poradenství a supervize, které se dnes více či méně hlásí ke konstruktivistickému pohledu na poznání skutečnosti a jsou již pevně zahnízděny v postmoderním či pozdně moderním pohledu na organizaci. Zpravidla se jim však nedaří se vyrovnat s předpokladem uzavřenosti systému, který se ocitá v rozporu s rolí poradce, a proto jej různě obcházejí (Ameln et al., 2009). Metafora organizace jako organismu přinesla do představ o organizaci život a tvořivost, které scházely metafoře stroje. Organismus byl pojímán systémově, jako celek. Člověk byl stále pojímán spíš jako funkční jednotka, i když již živá součást celku. Péče o jeho části tedy sice znamenala ohled na jednotlivce a skupiny, ale jejich individualita, vlastní záměry a cíle byly celku plně podřízeny. To umožnilo odhlédnout od složitosti vyjednávání různorodých identit pracovníků či pracovních útvarů, s nímž přišly až další způsoby myšlení. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 33 33 14.2.2012 14:00:15 ZUZANA HAVRDOVÁ Participace členů tak mohla mít instrumentální povahu a tam, kde se nedostávalo vnitřního nadšení, nastoupilo předstírání. Složitost vnitřních pnutí, usilování o moc, zájem o důsledky toho, kdo řídí a jak – těmto vnitřním procesům nebyla věnována dle kritiků dostatečná pozornost. (Hughes & Wearing, 2007) Strukturálně-funkcionalistický přístup předpokládal uzavřenost systému organizace a soustředil se na vnitřní vztahy celku a částí ve smyslu rozdělení funkcí a pozic ve vztahu k cíli. Teorie systémů přišla se systémy otevřenými, kde výměna s okolím byla vzata do úvahy. To otevřelo význam analýzám působení vnějšího prostředí na chování organizace. Luhmannova teorie sociálních systémů opět brány z větší části zavřela, ponechala zejména vnitřní dynamiku sekvencí na sebe navazujících očekávání a na nich založeném rozhodování absorbujícím nejistotu. V Luhmannově teorii je jemně propracována uzavřenost i pomalost změny, která závisí na výběrových reakcích na vnější „iritace“ a postupném omezování pravděpodobnosti některých spojení. Kontrast mezi Luhmannovým introvertovaným chápáním systému v jeho nepatrných vnitřních posunech a dynamickým akčním učením v konceptu organizačního rozvoje dává tušit, že použití jedné společné metafory tu není na místě. To, že koncept organizačního rozvoje nad teorií sociálních systémů v sociálních organizacích zatím v získané pozornosti vítězí, nic nevypovídá o tom, jak tyto odlišné přístupy k organizaci pomohou porozumět jejich v konkrétním prostředí situovanému životu. V rámci jedné organizace se často setkáváme s tak odlišnými subsystémy, povahami týmu či atmosférou oddělení, že hypotéza jejich uzavřenosti, bezprostřední neovlivnitelnosti a autonomního zpracování přicházejících vlivů vyžaduje další zkoumání. S jednoduchou polaritou otevřeného či uzavřeného systému se však dnes již nepracuje ani v konceptu organizační kultury, která do teorií organizace pronikla v osmdesátých letech minulého století. 34 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 34 14.2.2012 14:00:15 POHLEDY NA ORGANIZACI V MODERNÍ DOBĚ 5 Metafora organizace jako svébytné „kultury“ V této kapitole jako poslední z modernistických přístupů k organizaci uvádíme metaforu organizace jako kultury. Počátky tohoto pojetí totiž spadají jak do modernistických přístupů k organizaci, tak se v mnohém propojovalo s interpretativními a sociálněkonstruktivistickými přístupy. Proto bude o kultuře organizace řeč také v dalších kapitolách, zejména v kapitole V. Opíráme se shodně o různé verze a části publikací E. Scheina, které zde postupně představíme. Na počátku osmdesátých let minulého století se tedy v oblasti managementu začal ujímat pohled na organizaci optikou „kultury“. Byl inspirován jednak antropologií, s jejím spíše interpretativním přístupem, ale také sociologií, která si přinesla v té době objektivistický přístup. Kulturní pohled na organizaci v každém případě přinesl zdůraznění dosud převážně spíše ignorovaných hodnot, postojů i víry členů organizace, popis toho, jak žijí a jak si společně hledají a vykládají smysl světa i organizačního dění ve sdílené komunikaci. Tak se v zorném úhlu akademiků znovu, jinak, objevila témata mezilidských vztahů a sociálního učení (kultura jako výsledek procesu sociálního učení), rozvíjená již dříve v rámci školy lidských vztahů a hnutí organizačního rozvoje a doplněná nyní o nové rámce a pohledy. Zatímco antropologický pohled na kulturu bývá spojován s interpretativními přístupy, které se rozvíjely z úhlu pohledu na organizaci jako na kulturu či systém sdílených významů a symbolů, sociologické přístupy a také přístupy z optiky organizačního rozvoje chápaly organizaci jako objektivní entitu a kulturu jako jednu z proměnných, které organizace „má“, ovlivňuje její fungování a může být ovlivněna manažerskými postupy (Lukášová, 2010). V oblasti chápání kultury jako součásti organizace v rámci moderního myšlení došlo v dalších třiceti letech k prudkému rozvoji publikační a konzultační činnosti zaměřenému na zlepšení ekonomické Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 35 35 14.2.2012 14:00:15 ZUZANA HAVRDOVÁ výkonnosti organizací prostřednictvím ovlivňování a formování jejich kultury z úrovně managementu. Mnozí autoři řadí do tohoto přístupu k organizační kultuře také přelomovou práci E. Scheina z roku 1988, v níž prezentoval svůj model vrstev organizační kultury. K němu se pojí pojmy artefakty (architektura, symboly, rituály), organizační hodnoty a základní přesvědčení lidí v organizaci (která mohou být v rozporu s hodnotami). Názory slavného autora se ovšem v průběhu let vyvíjely a zařadit jeho přístup do jasně ohraničených boxů by znamenalo zbytečnou redukci. Vzhledem k jeho věhlasu si jej mohou „přivlastňovat“ příslušníci různých teoreticko-metodologických přístupů. Ve své práci z roku 2004 Schein hovoří o kultuře jako o empiricky založené abstrakci, která má smysl, nakolik pomáhá vysvětlit a pochopit některé obtížně srozumitelné fenomény (např. konflikty a nedorozumění během fúze pracovišť). Specifický význam pojmu kultury na rozdíl od příbuzných pojmů, jako jsou normy, hodnoty, vzorce chování, rituály a tradice, které jsou sdílené ve skupině lidí, charakterizuje pomocí několika rysů. Především je to strukturální stabilita kultury ve skupině, která přetrvá i tehdy, když někteří členové odejdou. Je stabilní proto, že poskytuje společný význam jednání a dění a umožňuje jeho předvídání. Se stabilitou kultury souvisí též její „hloubka“ ukotvení. Je „zabořena“ do nevědomých, obtížně uchopitelných částí života skupiny, a proto je i obtížně měnitelná. Dalším rysem je její šířka ve smyslu pronikání do všeho, co se děje, ovlivňování veškerého fungování. Posledním specifickým významem pojmu kultura je, že vytváří koherentní celek, který integruje své dílčí elementy do celkového kulturního paradigmatu. (Schein, 2004, s. 14) Aby autor došel k definici organizační kultury, sahá k dynamickým vývojovým termínům a ptá se, jak je kultura formována, jak vzniká. Schein10 (2004, s. 16) popisuje formování kultury organizace tak, že kultura vzniká již se zakladatelem organizace, který přináší 36 10 Všechny citace Schein (2004) přeložila autorka této kapitoly. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 36 14.2.2012 14:00:15 POHLEDY NA ORGANIZACI V MODERNÍ DOBĚ „své vize, cíle, přesvědčení, hodnoty a předpoklady, jak mají věci být“. Zakladatel také vybírá prvotní členy podle podobnosti se svými hodnotami a myšlenkami a přenese tyto části kultury na ně. Autor tvrdí, že tato situace ještě nevede ke kultuře, ale pokud se chování skupiny setká s úspěchem, budou hodnoty zakladatele potvrzeny a sdíleny, a tím se kultura začne utvářet. Ve své definici pak zmiňuje skupinové učení, k němuž dochází na základě sdílené zkušenosti během řešení problémů externí adaptace a interní integrace, které se ve skupině ukázalo jako platné. Uvádí dva modely tohoto učení. První je model traumatický, v němž určité modely chování vznikají v době, kdy skupina musí čelit určité hrozbě. Druhý model je tzv. pozitivní upevňování vědomí, kdy postupy, které fungují, se postupně usazují, upevňují a zakořeňují. Takové sdílené, v sociální zkušenosti zakotvené učení vytváří sdílená přesvědčení, a ta jsou opět předávána učením novým členům jako správný způsob, jak vnímat, myslet a cítit ve vztahu k existujícím dilematům (tamtéž, s. 17). Touto definicí se Schein znovu jasně řadí k hnutí organizačního rozvoje, v jehož rámci vznikla i jeho první práce z roku 1988 a který je původně spjat s metaforou organizace jako organismu. Pojem sociálního učení je ovšem interpretovatelný i z pozic konstruktivistických a radikálně konstruktivistických (podrobněji k tomu v kap. II a V). Později se rozvinula vedle Scheinova pojmu organizační kultury i řada dalších modelů a přístupů k jejímu zkoumání, které shrnuje např. Dědina a Odcházel (2007) či Lukášová (2010). Tato autorka charakterizuje kulturu z funkcionalistické pozice jako subsystém organizace, skupinový fenomén nadindividuální povahy, který existuje v podobě základních přesvědčení, hodnot, norem a vzorců jednání, sdílených jedinci v organizaci. Ve své práci též podrobně shrnuje, jak organizační kultura podle různých autorů působí v organizaci (tamtéž, s. 39–40) a jak ji lze utvářet. V českém prostředí se pojmem organizační kultury v oblasti sociálních služeb také zabývá Musil (2004). Chápe organizační kulturu Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 37 37 14.2.2012 14:00:15 ZUZANA HAVRDOVÁ jako produkt kolektivně uznávaného, ustáleného a individuálně přijatelného obcházení dilemat práce s klienty v organizaci (tamtéž, s. 36). K takovým dilematům, promítajícím se do kultury organizace, řadí třeba vyrovnávání se s neřešitelným tlakem množství klientů a současným důrazem na kvalitu služby, s důrazem na procedurální versus situační přístup, dilema, zda v daném případě u klienta zasáhnout, či nezasáhnout aj. Tato práce je v našem prostředí dosud ojedinělá. Souvislostem mezi organizační kulturou a kvalitou péče se věnuje III. kapitola. 6 Shrnutí 38 Pohledy na organizaci souvisejí s přesvědčením o povaze skutečnosti (otázky ontologické) a epistemologickými rámci pohledu na skutečnost. Za moderní či modernistické jsou zpravidla označována přesvědčení o objektivně, tedy nezávisle na lidském poznání existující skutečnosti a možnosti tuto skutečnost poznávat racionálními prostředky. Neopozitivistické a kriticky realistické přístupy mají i nadále přesvědčení o ontologické nezávislosti skutečnosti na vědomí člověka, ale proces poznávání chápou jako sociálně konstruované, ovlivněné používáním jazyka, případně jako intersubjektivní skutečnost. Postmoderní přístupy se k ontologickým otázkám většinou buď nevyjadřují (nelze jít za subjektivitu), nebo považují svět(y) za produkt(y) lidského myšlení a jazyka. Ve všech modernistických pohledech na organizaci, které se začaly projevovat skrze myšlení autorů v prvních dvou třetinách 20. století, je člověk chápán jako částečka a aspekty organizace jako jednotlivé elementy, jejichž vzájemné vztahy a optimální uspořádání lze zkoumat a výsledky pak využít pro optimalizaci řízení organizací. Tento modernistický přístup odpovídá pozitivistickému epistemologickému rámci. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 38 14.2.2012 14:00:15 POHLEDY NA ORGANIZACI V MODERNÍ DOBĚ Pro výzkum kultury organizace jsme v této kapitole zdůraznili některé inspirace. Patří k nim zohlednění norem a pravidel, v jejichž rámci konkrétní procesy probíhají a které působí spolu s vedením organizace svým mocenským vlivem. V tomto rámci je obzvlášť důležitý vliv cílů organizace. Komplexnost tématu organizační kultury se objevuje dále v odlišení formálních a neformálních aspektů organizace. Zahrnuje důležitost psychologických a sociálněpsychologických aspektů ve fungování skupin a týmů, vzájemnou komunikaci a vztahy v organizaci, vytvářející se neformální struktury komunikace a přesvědčení, která mohou působit proti výkonnosti organizace. Vedle plánovaných a zamýšlených cílů je popsána možnost přemístění cílů, vznik nezamýšlených důsledků fungování organizace, vytváření tzv. latentních funkcí organizace a specifických zvyků, rodících se z nutnosti změkčovat rozdíly mezi ideálem a reálně možným. Toto vše se stává součástí organizační kultury organizace. Hlavní modernistické pohledy na organizaci jsou přiblíženy pomocí metafor stroje, živého organismu, systému a kultury. Nejstarší z nich je metafora organizace jako dobře fungujícího stroje, který má svou strukturu a dobře vymezený systém pracovních pozic a kompetencí. Ty musí být v souladu s dobře vymezenými funkcemi, pravidly a normami, zajišťujícími dosahování plánovaných cílů. Jsou řízeny příkazy shora. Metafora živého organismu ukazuje, že v každém takto nastaveném systému je také vidět, že tento celek je živý, a aby dobře fungoval, musí se udržovat a zajišťovat jeho vnitřní harmonie a zdraví. Celek živého organismu lze rozvíjet a učit, jednotlivé jeho části je třeba sladit a udržovat mezi nimi komunikaci a participaci na společném úkolu. Metafora organizace jako systému těží také z poznatku, že celek může fungovat jako otevřený nebo uzavřený systém, a popisuje vnitřní procesy i interakce s okolím. V organizaci vznikají vedle formálních i neformální struktury, tvoří se latentní funkce a nezamýš- Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 39 39 14.2.2012 14:00:15 ZUZANA HAVRDOVÁ lené důsledky plánovaných akcí. Systém je dále pod vlivem vnějších i vnitřních vlivů a je s nimi v interakci podle dalších zákonitostí a principů. Vnitřní i vnější komunikace a vzájemné ovlivnění závisí na mnoha okolnostech a není jisté, zda spolu různé sociální systémy mohou přímo komunikovat, vzhledem k tomu, že operují pomocí odlišných „modů“, takže bezprostřední přenos informace mezi nimi lze zpochybnit. Metafora organizace jako kultury náš přehled uzavírá. Představuje pohled na organizaci jako na svébytnou kulturu, která je vytvářena (a utvářena) sociálním učením. Tento pohled vnesl do pohledu na organizaci bohaté prvky vlivu tradice, symbolů, emocí, neformálních vztahů, řešení i neformálního obcházení pravidel a vznikajících dilemat. Z přehledu klíčových metafor, jimiž se lze dívat na organizaci, vidíme, jak pozorované fenomény a procesy mohou být interpretovány i reinterpretovány v rámci různých paradigmat, která spolu mohou často koexistovat a projeví se podle toho, z jakého zorného úhlu/ pozice a pro jaký účel konkrétní autor věc nahlíží. Tak i pojem organizační kultury lze nahlížet podle účelu jak z hlediska moderních, tak i pozdně moderních pohledů na organizaci. O těch druhých bude referovat v souvislosti s možnostmi zkoumání organizace následující kapitola. 40 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 40 14.2.2012 14:00:15 II Konec organizované modernity a alternativní přístupy ke zkoumání organizace Olga Šmídová Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 41 14.2.2012 14:00:15 OLGA ŠMÍDOVÁ 1 Produktivní víceperspektivnost organizačních studií 42 V souvislosti s historickou proměnou podoby organizace v pozdně moderní době dochází v posledních dekádách na poli studia organizace k obdobnému procesu jako v jiných společenských vědách, včetně ekonomie. Studium organizací nevychází z jediného teoretického přístupu či pohledu na organizaci, jak to bylo nastíněno v předchozí kapitole. Pohled na organizaci poznamenaly především moderní pozitivistické systémové přístupy, zejména strukturní funkcionalismus a postmoderní sociální konstruktivismus či interpretativismus. Výzkum organizací dnes nečerpá z jedněch univerzálních tradic, z jedněch univerzálních východisek, předpokladů a konceptů, ale čerpá z různých myšlenkových tradic, z různých epistemologií. Organizační studia, včetně managementu se, zjednodušeně řečeno, stávají multiparadigmatickými, podobně jako jiné společenské vědy. Zásadní a nejobecnější kritérium klasifikace přístupů k výzkumu organizace a managementu představuje převaha vlivu modernistických přístupů či inspirace postmoderními pohledy a koncepty (Keller, 2010, Pavlica, 2000). Výzkumné proudy, tradiční modernistické a postmodernistické, které nyní koexistují, reprezentují předmět odlišně a kladou důraz na jiné, mnohdy rozdílné, stránky organizace. Rozdíly mezi postmoderními a moderními přístupy k možnostem poznání předmětu se pak promítají i do roviny výzkumných metod, designu výzkumu a podoby výstupů. Uplatnění více perspektiv pohledu na organizaci umožňuje zachytit celou varietu obrazů organizace, což badatelům usnadňuje Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 42 14.2.2012 14:00:15 KONEC ORGANIZOVANÉ MODERNITY A ALTERNATIVNÍ PŘÍSTUPY KE ZKOUMÁNÍ ORGANIZACE reflexi vlastních východisek, na nichž explicitně či implicitně staví. Multiperspektivitu je možné zaznamenat i ve zkoumání tzv. organizační kultury, paradigmatickou různorodost a její vazbu na odlišné teoretické tradice reflektují dnes také studia „organizační kultury“ (Lukášová, 2010). Cílem této kapitoly je reflektovat mnohost přístupů ke studiu organizace a její kultury a alespoň v hrubých konturách přiblížit postmoderně laděné sociálněkonstruktivistické přístupy, které se již usadily i v naší kulturní a jazykové oblasti, a navázat tak na výklad modernistických teorií v předcházející kapitole. 2 Ohlašovaná smrt tradičních organizací a organizačního člověka Moderní společnost se vyznačovala proliferací velkých formálních organizací ve všech oblastech života společnosti i jedince a vírou lidí v jejich racionalitu a efektivitu. Někteří autoři, jako např. Peter Wagner, proto ke slovu modernita připojili přívlastek „organizovaná“. Typ člověka, jehož životní svět je poznamenán a jehož mentalita je formována moderními organizačními kolosy, označují jiní autoři moderními organizacemi řízeného „organizačního člověka“ (Whyte, 1968). Pojem organizační člověk se ve společenských vědách ujal jako typ frommovského „sociálního charakteru“, který je produktem nezdravé společnosti. Sociální charakter organizačního člověka se vyznačuje takovými rysy myšlení, cítění a chování, jako je konformismus, ritualismus, byrokratičnost, nesamostatnost, neiniciativnost, pohodlnost. Právě Whyteův „organizační člověk“ se stává živoucím ztělesněním „organizované modernity“, symbolem doby. Přechod od moderní společnosti k postmoderní je provázen kvalitativní změnou podoby organizací, jejich působení a proměnou jejich sociálního fungování. Proměna povahy organizací a organizačního chování, jak je reflektována sociálními vědami, bývá dnes vystiho- Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 43 43 14.2.2012 14:00:15 OLGA ŠMÍDOVÁ vána jinými příměry než v době moderní, kupř. metaforou „organizačních komunit“ či „sítí“. Je to patrné i v reflexi těchto proměn podob organizace, konkrétně na posunu obsahu mezi prvním vydáním v roce 1996 Kellerovy Sociologie byrokracie a organizace a druhým přepracovaným vydáním z roku 2010 této asi nejznámější české sociologické monografie na toto téma. Čtenář tento tematický posun registruje již při prvním pohledu na obsah.11 V nově zpracované kapitole nazvané příznačně „Od organizací k sítím“, jak na to v úvodu poukazuje Jan Keller s odkazem na autory, jako je třeba Jean Luc Boltanski, Laurent Thevenot a Eve Chiapello, je prezentovaný rozvoj pojmů a proměny teoretických rámců projevem autorovy reflexe rychlých proměn organizací a organizační praxe nejmarkantnější.12 S ohlašovaným koncem organizované moderny zvoní zřejmě hrana také whyteovskému organizačnímu člověku. Kvalitativně nový typ organizací a organizačních činností i cílů vyžaduje a formuje jiný typ osobnosti, který je spíše samostatný, flexibilní, inovativní, ten má šanci v těchto organizacích „přežít“. 3 Organizace: Janusova tvář pojmu „Sociální organizace“ jako nejobecnější sociologický pojem vystihuje, že sociální skutečnost není neuspořádaná, chaotická, ale strukturovaná, že v ní lze pozorovat více či méně závazná a tak či onak pevná pravidla jednání, formy vnímání a myšlení, kterými se sociální skutečnost organizuje. „Fungující sociální organizace vytvářejí systémy legitimací, které zdůvodňují jejich uspořádání a slouží členům k orientaci tím, že rozlišují z hlediska systému přijatelné či nepřijatelné Sociologie organizace a managementu je ovšem reprezentována i dalšími autory přehledových prací, jako je Doktorová (1994) a Bedrnová s Novým (2002). 12 Tito autoři, respektive jejich dílo, se v tuzemské společenskovědní oblasti začíná zabydlovat. Jsou nejen odkazováni, ale překládáni do češtiny (např. Boltanski, 2011). 11 44 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 44 14.2.2012 14:00:15 KONEC ORGANIZOVANÉ MODERNITY A ALTERNATIVNÍ PŘÍSTUPY KE ZKOUMÁNÍ ORGANIZACE chování…“ (Velký, 1996, s. 726) Jde tedy o pojem, který vystihuje jakýkoli sociální útvar z hlediska sociálního či morálního uspořádání (řádu) – forem sociálních vztahů, koordinačních a kooperačních principů, které umožňují a usnadňují kolektivní akci. V užším slova smyslu bývá dosud organizace chápána modernisticky jako „formální organizace“. Jako uměle vytvořený útvar, který umožňuje koordinovat aktivity více lidí k dosažení vytčených cílů. Jsou, vedle cílů, vymezeny hierarchickým uspořádáním, designem komunikační sítě, způsoby kontroly činností, vztahy k vnějšímu prostředí.13 Takovéto rozlišení předmětu na formální a neformální organizace – či v sociologické terminologii „sociální organizace“ – stojí na předpokladu existence rozdílu mezi strukturami a jednáním, strukturou a organizačními procesy. Tento předpoklad měl v průběhu historického vývoje názorů na podstatu organizace za následek vydělení dvou odlišných předmětů – sociálních (neformálních) a formálních organizací, na jejichž výzkum se pak orientovaly různé obory a školy. Ve strukturalistické optice jsou s vlastním předmětem sociologie organizace ztotožněny jen umělé, formálně a účelově vytvořené organizace s explicitně stanoveným cílem, které jsou chápány jako schopné racionálně jednat (např. činit rozhodnutí), sebe-udržovat. V systémové perspektivě struktura tvaruje a řídí lidi, organizace je chápána v podstatě technokraticky. Lidé jsou tedy součásti spojené s racionálními strukturami managementu. Tato představa vychází z tradičního moderního přístupu ke studiu organizací, je blízká strukturnímu funkcionalismu a obecně systémovým přístupům. Takzvané sociální organizace, jako kupř. rodina, jsou sice také sociální formy organizace kooperace lidí, neřídí se však věcnými formalizovanými předpisy, ale jsou uspořádány (organizovány, struk13 Důraz na přítomnost neformálních struktur a jejich vliv na chod formálních organizací akcentuje např. škola „human relation“, ale tento pojem v tomto smyslu je široce akceptován i dalšími směry. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 45 45 14.2.2012 14:00:15 OLGA ŠMÍDOVÁ turovány) v interakcích a sociální řád je v těchto setkáních neustále vyjednáván.14 4 Alternativní postmoderně orientované přístupy k pojetí a výzkumu organizace Odpověď na otázku po tom, co je organizace, jaká je její povaha, má své důsledky v tom, jak je zkoumána a empiricky sledována. A naopak.15 Zodpovězení této otázky, co je organizace, se pak odvíjí především od teoretických východisek, konkrétně od toho, jak je chápán vztah sociálního jednání a sociálního řádu (struktury), relace individua a kolektivity. To je patrné na příkladě jednostranného vymezení předmětu – organizace pouze jeho formálními vlastnostmi, zkoumaného prismatem makrostruktur na příkladu tradičního moderního (strukturalistického, resp. systémového) přístupu. Jak představitelé teorie sociologie organizace, tak i reprezentanti výzkumu managementu a organizace dělí přístupy k předmětu a jeho 46 14 I v oblasti sociální práce se běžně rozlišuje mezi „formálně ustavenou, zaměstnavatelskou organizací“, „agenturou sociálních služeb“ a „pracovištěm služeb sociální práce“. Typickým příkladem agentury je např. nemocnice, domov pro seniory. – Jinak organizovaná uskupení profesionálů i laiků, jejichž cílem a náplní je pomáhat klientům v obtížné životní situaci, jako jsou kupř. svépomocné skupiny, Musil označuje jako „pracoviště služeb sociální práce“. „Vztah mezi ‚agenturou‘ a ‚pracovištěm‘ není těsný ani jednoznačný. V rámci jedné agentury může existovat několik pracovišť a v rámci jednoho pracoviště mohou spolupracovat zaměstnanci různých agentur…“ – vymezuje pojmy Musil (1999, s. 108), přičemž oba tyto útvary v jejich součinnosti považuje za předmět výzkumu organizační kultury a organizací sociální práce a péče vůbec. Pojem organizační kultury i struktury se podle Musila (1999) dotýká obou typů útvarů – zaměstnaneckých „agentur“ i „pracovišť“. Oba klíčové pojmy organizační „kultura“ i „struktura“ mají pro oba zmíněné organizační kontexty stejný obsah, oba jsou pro organizační analýzu relevantní. Je to bezpochyby tím, že Musilův pohled na formální organizace-agentury je sociologický, zabývá se organizací také, ne-li především, jako „sociální organizací“ a kulturou. Podobně (původně) britská „studia pracovišť“ užívají pojem „pracoviště“ v analogickém smyslu. 15 Jinak řečeno ontologie organizace podmiňuje epistemologii a metodologii jejího výzkumu. A naopak. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 46 14.2.2012 14:00:15 KONEC ORGANIZOVANÉ MODERNITY A ALTERNATIVNÍ PŘÍSTUPY KE ZKOUMÁNÍ ORGANIZACE zkoumání obvykle do dvou základních skupin či širších myšlenkových proudů – na klasické modernistické a alternativní postmoderní.16 Zatímco modernismem inspirované systémové a strukturalistické teorie staví na (formální) struktuře organizace a nevycházejí z jednání aktérů, jak je to vyloženo v minulé kapitole, začínají se v sedmdesátých letech zejména v akademické oblasti rozvíjet alternativní přístupy k organizaci a k jejímu empirickému výzkumu.17 Tato „alternativní“ perspektiva, jak je nazývána vzhledem k dosud převládající modernistické tradici (Pavlica, 2000, Lepper, 2000, a další), je zastoupena řadou škol a konceptů, jejichž klasifikace je neustálená, neboť je stále „in statu nascendi“.18 Má však společného jmenovatele, jak název napovídá. Vychází z jednání a perspektiv aktérů, nikoli z makrostruktur, čerpá ze sociálněkonstruktivistické či interpretativistické tradice. Nově je v tomto rámci přehodnocován vztah mikro- a makroroviny fenoménu organizace (viz níže), dále otázky racionality a moci. Modernistická víra v možnosti racionální manipulace reality na základě vědeckých poznatků o zákonitostech, které mají univerzální charakter a mohou přinášet univerzální řešení, včetně vědeckých modelů řízení, je od přelomu šedesátých a sedmdesátých let postupně zpochybňována. Moc není chápána jako vlastnictví osoby, která působí jednosměrně shora dolů, ale jako přechodný sociální efekt vzájemné interakce, kon-figurace vztahů mezi lidmi. Sociální konstruktivismus anebo interpretativismus,19 reprezentující postmoderní alterV naší jazykové oblasti toto základní rozdělení uplatňuje např. Keller (2010), Pavlica a kol. (2000). Tyto základní proudy, které rozděluje (ale i spojuje) hranice moderní – nemoderní, ovšem dále dělí různí autoři odlišně, podle nejrůznějších kritérií. Jejich klasifikace ale přesahuje ambice kapitoly představit přechod k postmoderním pohledům na organizaci a jeho typické reprezentanty v oblasti sociologie: sociální konstruktivismus, respektive interpretativismus. 17 Jejich rozšíření do ekonomické a manažerské praxe proběhlo se zpožděním. 18 Tento model zkoumání bývá také nazýván „akční model organizace“ (srov. Strauss, 1978, Lepper, 2000, aj.), jiní hovoří o kulturním přístupu k organizaci. 19 V širokém smyslu lze interpretativismus a konstruktivismus zařadit do jednoho proudu (Velký, 1996, s. 224–225). 16 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 47 47 14.2.2012 14:00:16 OLGA ŠMÍDOVÁ nativu přístupu k chápání organizací v opozici k modernistickému objektivismu a pozitivismu, zdůrazňuje, že svět je neustále konstruován v procesech sociální interakce, respektive sociální komunikace.20 Interpretativismus se zajímá především o „vnitřní vědění“ aktérů, nikoli jen o „vědění vnější“, tedy obecné vědecké vysvětlení, řečeno mertonovsky. Usiluje o to porozumět, jak lidé interpretují svět, jak utvářejí jeho smysl. Sociální vztahy i organizační identity vytváříme na základě našich interpretací. Sociální realita je neustále souvisle utvářena v sociálních interakcích a skrze sociální komunikaci. Soustředění na běžné mikrointerakce však neznamená odvrat od širších sociálních makroskutečností, může mít přínos pro analýzu organizační struktury (srov. Harrington a kol., 2006, s. 162–175). Lidé totiž „nekonstruují svět ryze subjektivními interpretacemi, ale vybírají si z kulturních prostředků“, tedy z „kulturních repertoirů“, které mají k dispozici v dané organizační i širší kultuře (srov. Šanderová & Šmídová, 2006, s. 15). 5 Mikro- nebo makro-, anebo…? Sociálněkonstruktivistické studium organizace je exemplárním případem propojení mikro- a makrorovin a optik i příkladem studia dialektiky jejich vztahu a dynamiky. Při studiu organizace, zejména „organizace ve tvaru slovesném“, jako procesů organizování, máme tedy – ať chceme, či nechceme – co do činění s tzv. dilematem jednání a struktury (resp. aktérství a struktury).21 „Věčné“ dilema jednání a struktury, které je důsledkem lidského sklonu k dualismu, k přemýšlení stylem buď–anebo, je takto relativiKonstruktivismus tak buduje odlišnou ontologii, epistemologii i metodologii empirického zkoumání sociální reality, jakou je organizace. 21 Vedle dalších dilemat, která s dilematem jednání a struktury souvisí, je dilema konflikt/moc, nebo konsenzus/solidarita a s tím spojené rozpory. Dvě protínající se „osy“: jednání–struktura, konflikt–konsenzus provází studium organizace po celou dobu, od úsvitu až po dnešek. 20 48 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 48 14.2.2012 14:00:16 KONEC ORGANIZOVANÉ MODERNITY A ALTERNATIVNÍ PŘÍSTUPY KE ZKOUMÁNÍ ORGANIZACE zováno s tím, jak se různé směry pokouší sloučit oba aspekty fenoménu (jednání/aktérství a strukturu) v jednom schématu. Toto dilema – zda vycházet od aktéra, či struktur – odráží ovšem také historické rozdělení sociologie organizace a byrokracie na dva základní kontrastní směry podle toho, k jakému pólu na ose struktura–jednající aktér se blíží anebo z jakých předpokladů vychází. Tyto dva směry přístupu ke zkoumání organizace na ose struktura–aktér zde pro účel uvedení do problematiky zjednodušeně zařazuji pod dva alternativní přístupy ke studiu organizace: tradiční modernistické a postmoderní. Jako příklad typických myšlenkových proudů moderny jsou strukturalistické či systémové přístupy, zatímco pro postmoderní jsou příznačné sociálněkonstruktivistické anebo interpretativistické. Sociální konstruktivismus se proti tomu snaží vidět současně strukturu i jednajícího aktéra, konkrétní konstrukt i konstrukční praktiky a procesy strukturace a organizační procedury v jejich dialektice a souvislosti. Zatímco dřívější hlavní směry sociologie organizace se zaměřovaly primárně na celek, na makrostrukturu a na formální organizaci, zaměřují se sociální konstruktivisté na jednání i na organizační struktury, na obojí současně, na „struktury v akci“, v interakci. Chápou totiž tyto organizační struktury jako lokální zdroj vědění členů organizací, jako produkční bázi sdílených rámců interpretací (definic situací), praktických kooperací. Díky těmto sociálním (strukturním) zdrojům je sdílení smyslu dění možné a události koherentní, jednání aktérů koordinované. 6 Sociální konstrukce organizačních světů Sociální konstruktivismus představuje označení pro různé směry, které oproti objektivismu rovněž zdůrazňují, že svět není aktéru prostě dán jako fakt či „věc“ v durkheimovském slova smyslu. Významy sociálních objektů nejsou myslícími a jednajícími aktéry jen odkrývány, ale konstituovány a vyjednávány. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 49 49 14.2.2012 14:00:16 OLGA ŠMÍDOVÁ 50 Společnost je pro Bergera a Luckmanna (1999) jak subjektivní, tak objektivní realitou, neboť vědomí jedinců je sociálně konstruované a současně sociální realita existuje pouze, definují-li ji tak lidé také subjektivně, jako jednotlivci. Za slovo společnost však můžeme dosadit každý sociální svět svého druhu, např. organizaci. Oba klasici se ovšem primárně zabývali institucionalizací, která je jakýmsi pozadím či podložím existence každé organizace, jak je vysvětleno níže. Zdůrazňují, že institucionální řád a jeho integraci lze pochopit jen studiem vědění jeho členů, které je součástí organizačních praktik, kterými se podílíme na sociálních procesech. Díky sdílenému kulturnímu vědění – ať lokálnímu, či zahrnutému v širší kultuře – aktéři kooperují hladce a účinně. Organizují a objektivizují takové sociální reality, jako je např. „sociální práce“, „sociální pracovník“ a „klient“ nebo „sociální problém“, jak upozornil již Pavol Frič (1989). K tématu sociální práce jako sociální konstrukce v organizačním kontextu ve smyslu zaměstnanecké formální organizace typu agentury přistupuje kupř. Navrátil (1998). Autor zdůrazňuje užitečnost plurality modelů, paradigmat a metod sociální práce, která vede k pěstování reflexivity a schopnosti nalézat nové přístupy k sociální práci v praxi. Takové, které by byly adekvátnější vývoji kulturního klimatu společnosti i politického a legislativního rámce. Sociálněkonstruktivistický pohled na organizace z hlediska sociální práce sice může přinést znejistění, upozorňuje autor. Konstruktivistický poznávací rámec může ale také generovat nový typ vědění. K formálnímu vědeckému i „laickému“ vědění členů přistupuje sociální konstruktivismus symetricky, obojí může být zdrojem i prostředkem poznání institucí a organizací (Harrington a kol., 2006, s. 175). Tak je ovšem oslabeno normativní chápání teorie i dalších norem, jako jsou zákony a sociálně politické programy a předpisy. Spolu s tím, jak se historicky mění vědění a způsoby zvýznamňování či definování skutečnosti, které jsou aktéry sdíleny, mění se Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 50 14.2.2012 14:00:16 KONEC ORGANIZOVANÉ MODERNITY A ALTERNATIVNÍ PŘÍSTUPY KE ZKOUMÁNÍ ORGANIZACE i povaha sociální skutečnosti. Podle Bergera a Luckmanna lze dialektický vztah mezi lidmi a společností vyjádřit třemi tvrzeními, která platí současně: Společnost je lidský výtvor (díky externalizaci). Společnost je objektivní realita (díky objektivizaci), člověk je společenský výtvor (díky socializaci). Zdeněk Konopásek v odpovědi těm, kteří podezřívají sociální konstruktivismus ze subjektivismu a z popírání existence reality nezávislé na našem vědomí, píše: „Když se řekne, že skutečnost je konstruovaná, tedy kolektivně utvářená, a nikoli jednoduše daná, řada lidí snadno podlehne dojmu, že tím pádem jde o skutečnost jaksi subjektivní. A že ti, kteří mají za to, že nějak konstruované je všechno, vlastně popírají existenci či důležitost objektivní reality…“ A dále dodává: „…že je nám každému svět dán vždy jen subjektivně, zevnitř a jedinečně, je pro takového konstruktivistu pouze součást zápletky, sama o sobě nezajímavá. Pozoruhodný problém hodný studia je tedy teprve toto: jak je při tomhle potenciálně nekonečném množství subjektivních pohledů na věc možné, že celkem úspěšně sdílíme jeden svět – dostatečně určitý, pevný, nesporný, pevně daný a trvalý, na individuální vůli převážně nezávislý… čili objektivní?“ (Konopásek, 2011, s. 1–2)22 Na poli organizačních studií se od sedmdesátých let v rámci tohoto alternativního proudu rozvíjí především (symbolický) interakcionismus, reprezentovaný např. Anselmem Straussem (1978). Dále je to etnometodologie s celou plejádou badatelů, kteří se věnují studiu organizací, jako je Harold Garfinkel (1967, 2002), David Silverman (1970), Egon Bittner (1973), Paul Drew a John Heritage (1992). „Celé to nedorozumění má dost možná na svědomí také velký důraz, který konstruktivisté kladou na jazyk a mluvení. Něco konstruovat jako by pro ně znamenalo něco o něčem říct – cokoli, co se namane, prostě jen tak. Ten řekne tohle, ten zase támhleto. Jenže jazyk je pro konstruktivisty mého ražení zajímavý nikoli jako nástroj subjektivního a suverénního vyjádření se, ale spíš jako podivuhodná usazenina dlouhodobého a rozptýleného potýkání se navzájem, s lidmi i věcmi, a tedy jako sociální konstrukt a zároveň prostředek sociálního konstruování par excellence, který vůbec nemůžeme používat libovolně a jako suverénní sólisté,“ vysvětluje časté nedorozumění dále Zdeněk Konopásek na svém blogu (2011). 22 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 51 51 14.2.2012 14:00:16 OLGA ŠMÍDOVÁ V poslední době je tento proud organizačních studií rozvíjen také diskurzivními (Fairclaugh, 2005) a narativními směry (Czarniawska, 1998). Také tzv. kulturní přístup k organizacím jako „organizačním kulturám“, který je velmi různorodý, se do tohoto pozdně moderního proudu již od počátku z velké části řadí. Místo orientace na univerzální elementy a struktury je v postmoderně inspirovaných přístupech věnována pozornost symbolické re-konstrukci organizačního života, jeho konstituci v procesech sociální komunikace. Pozornost je věnována i varietě a variabilitě diskurzivních prostředků, které se běžně užívají k organizování. Tyto alternativní směry lze charakterizovat tím, že se pokoušejí v teorii i výzkumu v souladu se sociálněkonstruktivistickým, respektive interpretativistickým, pohledem na organizační reality překonat dualismus jednání aktérů a struktury, formálních a neformálních vztahů i schizma subjektivních a objektivních organizačních skutečností. V sociálněkonstruktivistické perspektivě se badatelům jedná především o proces a aktivity, respektive sociální praktiky, konstruování takového sociálního uspořádání (řádu), jakými jsou instituce a potažmo i organizace. Jedná se tedy nejen o sám konkrétní výsledný konstrukt – jistou organizaci, ale také, ne-li především, o způsoby a praktiky koordinace a procedury řízení činnosti více lidí za účelem kolektivní cílesměrné akce. 7 Organizace a/nebo organizování? 52 Pojem organizace s ohledem na konceptuálně různorodý vývoj na poli organizačních studií, kde dnes koexistují různé přístupy k definování i zkoumání fenoménu, tak vyvolává četná nedorozumění. Ve slovnících a monografiích představuje pojem podle kontextu dvě věci, které bývají z hlediska společenských věd poněkud rozdílné. Organizace reprezentuje jak zkoumaný „sociální objekt“ – „tu orga- Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 52 14.2.2012 14:00:16 KONEC ORGANIZOVANÉ MODERNITY A ALTERNATIVNÍ PŘÍSTUPY KE ZKOUMÁNÍ ORGANIZACE nizaci“, tak – což je ovšem pro akademickou oblast podstatnější – výzkumný předmět či, lépe, badatelský problém. Z hlediska sociologie sociálního jednání (Boudon et al., 2004, s. 113) jej lze hledat a nalézat v průsečíku aktéra/jednání a struktury.23 Organizace jako sociální fenomén je pak řešením dilematu, jak zajistit, aby členové spolupracovali ku prospěchu celku (organizace). Je řešením problému, jak docílit, aby bylo dosaženo optimální koordinace různých specializovaných činností mnoha lidí při zvládání úkolů (agend) a dosahování organizačních cílů tak, aby organizace jako celek byla efektivní nebo aby, přinejmenším, přežila. Efektivita je z tohoto hlediska jedním ze znaků vitality. Toto vymezení úlohy není – a nemůže být – z pohledu sociálního konstruktivismu východiskem badání a empirického výzkumu, ale sociálním faktem či fenoménem, který je třeba vysvětlit, vyložit, ozřejmit či popsat. Konkrétní organizace je ve smyslu sociálněkonstruktivistického chápání organizace spíše lokálním sociálním prostředím (social setting), ve kterém tento fenomén zkoumáme. Ona konkrétní organizace, např. jedna nemocnice, je, přesněji řečeno, „sociálním objektem“. Objektem, „na kterém“ zkoumáme jistý „předmět“ či fenomén, který je pro toto prostředí příznačný, kupř. organizační kulturu nebo její aspekt, třeba vyhoření pečovatelek nebo zdravotních sester.24 Předmětem výzkumu je v této optice tedy především sama organizace vyslovovaná ve slovesném tvaru jako organizování, organizační procesy a praktiky, kterými je vyhoření reprodukováno. Vyhoření je tedy nahlíženo jako situační efekt jistých praktik a procedur, který je jak subjektivní, tak objektivní organizační realitou. 23 V alternativním sociálněkonstruktivistickém pojetí organizace, které přišlo s kulturním a jazykovým obratem do oblasti organizačních studií, pak v průniku jednání a kultury, jak se to projevuje v konceptu „organizační kultury“ a „kulturní organizační analýzy“ organizace, jak o tom bude podrobně pojednáno v páté kapitole. 24 Na druhé straně tato výzkumem popsaná organizační kultura charakterizuje mimo jiné svůj kontext, své prostředí, právě tuto organizaci X. Jde tedy spíše o úhel pohledu na věc. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 53 53 14.2.2012 14:00:16 OLGA ŠMÍDOVÁ I při studiu vybraného organizačního procesu, který generuje takové nežádoucí sociální efekty, můžeme získat i zevrubnou charakteristiku kontextu – daného nemocničního zařízení jako celku tak, aby byly zachyceny i (formalizované) strukturní kontexty interakčního procesu, tedy strukturní aspekty organizační kultury.25 Tento celek či útvar vykazují z hlediska organizačních procesů, praktik, respektive kultur, jistá specifika. Jisté způsoby organizování jsou pro ně charakteristické, jiné jsou typické pro celou třídu organizací, např. léčeben dlouhodobě nemocných.26 Vlastním předmětem takového studia je pak organizování jako sociální sou-činnost a sociální forma života, žitá zkušenost i žitý řád. Spolu s tím zkoumáme i strukturní zdroje a přechodné efekty organizování, tedy sociální strukturu, organizační kulturu, generovanou organizačními praktikami v interakcích kompetentních členů.27 Organizace, ve které – či na níž – předmět zkoumáme, je pak sociálním kontextem, kontextem, který má ovšem na povahu jevu zásadní vliv a jenž je současně výtvorem dosavadní lokální organizační praxe. Materializací a objektivizací procesů organizování sou-činnosti lidí za nějakým účelem je pak myšlena „ta“ nebo ona organizace s její sociální strukturou a/nebo kulturou, jak je některými směry organizace nahlížena. Konkrétní organizace, která je empiricky dostupným sociálním prostředím, kde někdo něco a někoho nějak organizuje, aby čehosi dosáhl, je v sociálněkonstruktivistické či interpretativistické optice zcela jedinečným lokálním projevem, partikulárním produktem a současně projektem obecnějších organizačních procesů, praktik a strukturních (kulturních) zdrojů organizování, které jsou v naší kultuře, kultuře v nejširším slova smyslu, dostupné. 54 25 O konceptech organizační struktury jako jednoho z aspektů či rovin organizační kultury a její součásti v pojetí Alvessona (2000, 2002) bude pojednáno níže v kapitole autorky. 26 Některé aspekty jsou příznačné pro organizaci „jako takovou“, jinak bychom ji jako organizaci nemohli odborně pojmenovat. 27 O koncepci vztahu organizační kultury a organizační struktury jako dvou stránek jedné mince bude podrobněji pojednáno v další kapitole autorky v této knize. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 54 14.2.2012 14:00:16 KONEC ORGANIZOVANÉ MODERNITY A ALTERNATIVNÍ PŘÍSTUPY KE ZKOUMÁNÍ ORGANIZACE Shrnuto a zjednodušeně řečeno, pojem organizace lze vyslovovat jako podstatné jméno s členem určitým – ta a ta konkrétní organizace, nebo jako abstraktum „organizace jako taková“ či typ organizace.28 Lze jej ale také, metaforicky řečeno, brát jako sloveso, ve slovesném tvaru, když se jedná o sám sociální fenomén organizování, organizovanosti či disorganizovanosti, regulace sou-činnosti, tedy o sociálně naučené způsoby a mechanismy utváření sociálního řádu a sociálního světa. Organizaci lze tedy chápat jako projekt, proces i jako přechodný produkt procesů organizování a managementu, jako uspořádávajících koordinačních činností. Manažer by nejspíše řekl, že organizace – v její aktuální podobě – je, mimo jiné, produktem manažerského vědění, manažerských činností, mezi něž patří i organizování.29 8 Nerozluční spojenci: organizace a instituce Každá konkrétní sociální organizace – ať škola, či rodina – je v tomto smyslu založena na nějaké instituci či institucích (např. obě formálně rozdílné organizace stojí na instituci výchovy, péče, hospodaření…). K reprodukci těchto institucí, jako je konkrétní rodina, po svém přispívá, a to díky tomu, že účelové či smysluplné činnosti nějak „jako obvykle v rodině“ řídí, koordinuje jednání členů, racionalizuje činnosti, uspořádává-organizuje, sleduje jisté cíle (kupř. vychovat z dětí slušné lidi…). Organizace artikulovaná jako sloveso vychází z klíčového pojmu „institucionalizace“, respektive je v něm zapuštěna. Peter Berger a Thomas Luckmann definují instituci v práci Sociální konstrukce reality (1999), která se ovšem příznačně věnuje „institucionalizaci“ V tomto příspěvku není diskutována právní a správní forma organizace. Za cenné připomínky k textu vděčím Petru Vrzáčkovi, který mi poskytl reflexi z manažerských pozic. 28 29 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 55 55 14.2.2012 14:00:16 OLGA ŠMÍDOVÁ jako procesu sociální konstrukce institucionální reality, na pěti základních procesech: typizaci, habitualizaci, externalizaci, objektivizaci a internalizaci.30 Instituce v sociálněkonstruktivistické perspektivě představuje „…ustálené nebo také typizované řešení sociální situace, které je re-produkováno na základě určitých, a to formálních i neformálních, pravidel, respektive principů. Každá instituce má sevřený režim, který lze zkoumat jako její pravidla.“ (Hejhalová, 2007, s. 64) Vedle toho vytváří svou vlastní historii, tzv. kolektivní paměť, „zevnitř“ a traduje ji (Czarniawska, 1998). Rozdíl mezi tradičním funkcionálním a zde představeným postmoderním konstruktivistickým pojetím instituce a potažmo organizace je možné názorněji přiblížit na rozdílu definice, kterou Bronislav Malinowski, jeden z hlavních představitelů tradičního přístupu, předkládá v rámci svého „funkcionalistického programu“. Tento klasik antropologie institucí chápe instituce jako koordinované činnosti, které jsou sdružené v jisté systémy, které slouží k uspokojení potřeb. Instituce v jeho pojetí, a to je zásadní rozdíl od sociálněkonstruktivistického pohledu, mají všechny univerzální strukturu. Tvoří ji: charta, personál, normy a pravidla, hmotné zařízení, aktivity a funkce (Soukup, 2000). O tom, jak úzký vztah panuje mezi institucemi a organizacemi, svědčí i to, že z instituce se může stát organizace, a naopak třeba z Fordu se vyvíjí fordismus, z McDonald’s se rozšiřuje organizační kultura známá jako „mcdonaldizace“. Organizace zase bývají vytvářeny, aby vykonávaly práci institucí (Lepper, 200, s. 136). Například „Hrad“ či prezidentství organizují instituci vládnutí. Vládnutí vykonávají i jiné organizace, které mohou mít s prezidentským úřadem Velký sociologický slovník uvádí, že „v sociologickém i antropologickém smyslu je to v zásadě každý obecně praktikovaný a v dané kultuře předávaný způsob jednání (…) kulturní instituce představují pravidla jednání gramaticky správná v dané kultuře…“ (Velký sociologický slovník, 1996, s. 435–436) „Instituce spočívá ve složitém souboru hodnot, norem a praktik, které jsou společné jistému počtu jedinců,“ uvádějí Boudon, Bednard, Cherkaoui, Lécuyer a dodávají, že „jsou to normativní systémy“ (2004, s. 76). 30 56 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 56 14.2.2012 14:00:16 KONEC ORGANIZOVANÉ MODERNITY A ALTERNATIVNÍ PŘÍSTUPY KE ZKOUMÁNÍ ORGANIZACE určité vztahy, přinejmenším takové jako občan, jemuž vláda vládne a on ji volí a hodnotí ve výzkumech preferencí či důvěry v instituce (a organizace). Konkrétní organizace typu prezident ČR a Kancelář prezidenta ČR se však mohou z hlediska způsobu organizace, organizační praxe, kultury i organizačního řádu dosti lišit „za Havla“ a „za Klause“, i když formální psaná pravidla prezidentování zůstávají za všech prezidentů víceméně stejná. Pokud ovšem nepřipustíme možnost změny ústavy, a tím i změnu rozsahu pravomocí. V Goffmanově optice (1986) si lze organizace představit jako komplexní „referenční rámce“31, které organizují zkušenost účastníků a řídí činnosti a události, kterými se současně re-konstruují principy širšího rámce – instituce. Společnost pak je Goffmanem chápána jako „rámec rámců“.32 Kupříkladu instituce rodiny je organizována – vedle rodin jako dominantního typu organizace rodinného života – také několika organizacemi náhradní rodinné péče, které deklarují společný cíl – dítě patří do rodiny. Přestože gros hodnot a norem pět zkoumaných organizací, jež se touto agendou náhradní rodinné péče zabývají, sdílí, organizují rodinnou péči každá svým způsobem, kladou na různé aspekty jiné důrazy, navrhují a prosazují jiná řešení sociálního problému náhrady rodiny dětem, které ji nemají, a jinak svá řešení legitimizují (Pulkrábková, 2005). 9 Teoretické přístupy k organizaci: Doplňování perspektiv Ve společenských vědách, jak známo a jak bylo naznačeno, koexistují různá paradigmata anebo perspektivy pohledu na organizaci. 31 O pojetí interpretačních rámců a významu rámcové analýzy pro výzkum organizace a organizační kultury je pojednáno níže. 32 Pojem referenčního rámce je ve vztahu ke konceptu organizace a organizační kultury vyložen v další kapitole autorky. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 57 57 14.2.2012 14:00:16 OLGA ŠMÍDOVÁ 58 Směřování po ose směrem ke struktuře signalizuje, že se jedná o tradiční modernistické strukturalistické (strukturně-funkcionalistické) pojetí. Na druhé straně orientace na činného reflexivního aktéra a emický přístup značí, že se nejspíše jedná o pól bližší interpretativismu/sociálnímu konstruktivismu, i když není sledováno jen jednání, ale také struktury, na nichž jednání aktérů stojí, s kterými pracuje a jež re-produkuje. Postupné rozšíření sociálněkonstruktivistického přístupu k sociologickému zkoumání organizace, jak byl vymezen výše, neznamená odchod předchůdců ze scény, ale vzájemné soupeření, i obohacování a kombinování pohledů. V oblasti užitých věd, jako je management a řízení organizací, se modernistická tradice rozvinula zejména v podobě tzv. systémového přístupu, a to zohledněním neformální struktury organizací. Tento přístup bývá charakterizován jako organicistický nebo organicismem inspirovaný, doplňující původní inspirace i o další podněty, především školy „human relation“. Vlivná je hlavně metafora organizace jako „otevřeného systému“, jež reflektuje vedle strukturalistických tradic rovněž vlivy technologií a působení vnějšího prostředí na organizaci, přičemž za hlavní funkci systému považuje udržení vlastní rovnováhy (Keller, 2010, s. 72–73). Mezi školy, které implicitně vycházejí z modernistické tradice, se řadí vedle systémových teorií i humanistické přístupy Maya, Maslowa a dalších, a to i přes jejich pozornost sociálním vztahům a neformálním strukturám. Jejich přiřazení k modernistickému proudu argumentují teoretici sociologie organizace i managementu mimo jiné úsilím o hledání univerzálních potřeb, jejichž uspokojování je prostředkem k racionální manipulaci organizační reality „dobře seřízeného stroje“ (srov. Pavlica, 2000, s. 1–12, a Keller, 2010, s. 72–73). Vnitřně bohatě rozvětvený modernisticky inspirovaný proud strukturalistického a „systémového“ přístupu, jako je jeho pozdější varianta tzv. kontingenční teorie reflektující i vnější organizační vlivy, je dnes jak v akademické větvi, tak v jeho aplikované technicko- Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 58 14.2.2012 14:00:16 KONEC ORGANIZOVANÉ MODERNITY A ALTERNATIVNÍ PŘÍSTUPY KE ZKOUMÁNÍ ORGANIZACE -manažerské podobě spojen s kvantitativními, respektive tzv. analytickými přístupy, typicky za použití metod dotazníkových vysoce standardizovaných reprezentativních šetření. V (sociální) psychologii je tento systémový/strukturální přístup reprezentován také kontrolovanými experimenty. Výzkum řeší v první řadě praktickou otázku zkoumání a měření podmínek efektivity (míru dosažení formálních cílů) vzhledem k vynaloženým prostředkům/nákladům a spolu s tím výzkumníci řeší i otázku spolehlivosti takového měření, která představuje poptávku ze strany praxe. Vlivem tzv. kulturního obratu přístupu k sociální struktuře a s rozšířením interpretativismu a sociálního konstruktivismu se dnes od ne zcela přesného rozlišování mezi pozitivistickým kvantitativním a kvalitativním přístupem ustupuje. Hovoří se o přístupech „zaměřených na proměnné“ (variable-oriented) a přístupech „zaměřených na případy“, respektive na problémy (case-oriented). Podle obdobných kritérií rozlišil „výzkumná paradigmata“ a metodologii již Herbert Blumer (1969), jeden z protagonistů chicagské školy, v pojmech „sociologie proměnných“ a „naturalistický výzkum“ (Šanderová & Šmídová, 2006). Podobně metodologické výzkumné přístupy k organizační kultuře, jež je hlavním tématem této publikace, staví na organizační kultuře jako proměnné (organizational culture as variable). Organizační kultura jakožto „klíčová metafora“ (rooth metaphor) je pak obdobou naturalistického či na případ orientovaného metodického přístupu k empirickému zkoumání organizace.33 Mnohé nástroje tzv. kvantitativního či analytického výzkumu netřeba předem zatracovat jako překonané, jsou, jak se dnes ukazuje, jednoduše využitelné i ve sféře neziskové, ve sféře fungování a efektivity organizací veřejného sektoru. Nadto je lze strategicky propojit s metodami „kvalitativními“. Podrobněji je o těchto postmoderních přístupech k organizaci pojednáno v souvislosti se studiem organizačních kultur v páté kapitole. 33 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 59 59 14.2.2012 14:00:16 OLGA ŠMÍDOVÁ Přechod od modernistických přístupů, především strukturalismu a systémového přístupu, k interpretativismu/konstruktivismu, který v oblasti organizačních studií probíhá v posledních dvou třech postmoderních dekádách, doprovází příklon ke kvalitativnímu výzkumnému stylu či designu a rychlý rozvoj kvalitativních metod a technik, což ovšem neznamená ústup klasických výzkumů a historickou střídu metodologií. V poslední době se oba přístupy – „zaměřené na proměnné“ a „zaměřené na případy“ – stále častěji kombinují, a to v jednom výzkumném projektu do tzv. kombinovaných (mixed methods) tak, aby se jejich slabiny kompenzovaly a silné stránky posilovaly. Stručný nástin alternativních teoretických přístupů ke studiu organizace a jejich koexistence s tradičnějšími moderními koncepty a metodami výzkumu byl veden především sociologickou optikou. Dnes však nejsou školy a vědy, které se fenoménem organizace zabývají, vymezeny primárně oborově, jak je tomu u sociologie organizace a byrokracie, o které se zde primárně opírám, ale především předmětem svého zájmu, jímž je organizace. V posledním desetiletí jsou tato témata zahrnována pod střechový název „Organizational studies“. Jde o pestré pole, které je transdisciplinární a multiparadigmatické. Ke studiu organizačních realit se nepřistupuje jen z jedné perspektivy: buď z hlediska jednání, nebo struktury, kdy je – metaforicky řečeno – oddělován les a strom. Shrnutí 60 Esejisticky pojatá část popisuje postupnou proměnu podob organizace, která nastává s koncem organizované modernity a s přechodem k postmoderní době, kdy se postupně formují nové typy organizací, například sítě. Navazuje tak na část předchozí, která zevrubně charakterizuje organizaci moderní. V nových organizačních kontextech Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 60 14.2.2012 14:00:16 KONEC ORGANIZOVANÉ MODERNITY A ALTERNATIVNÍ PŘÍSTUPY KE ZKOUMÁNÍ ORGANIZACE se utvářejí jiné typy osobností pracovníků a manažerů, než ty, které představoval zvnějšku řízený „organizační člověk“ v době vlády velkých moderních byrokratických organizací fordovského či baťovského typu. Tato změna kvalit organizace, typu osobnosti a organizačního jednání s sebou přinesla také nové, „alternativní“, postmoderní pohledy na organizaci a její kulturu a s tím i nové metodologie empirického výzkumu. Nejvýraznější alternativní postmoderní přístup reprezentuje interpretativismus a zejména sociální konstruktivismus, který překonává dualismus aktér/struktura a slučuje subjektivní a objektivní stránky organizační reality, a překonává tak tradiční schizma objektivismu versus subjektivismu. Nástup konstruktivismu a interpretativismu podnítil i dynamický rozvoj kvalitativních metod a jejich využití při výzkumu organizačních kultur. Přinesl však také rozvoj kombinovaných (mixed) či tzv. integrovaných výzkumných metod, kdy se v jednom výzkumném designu propojují oba přístupy a metodologie: „orientovaná na proměnné“ (kvantitativní) i „orientovaná na případy“ (kvalitativní). Pole organizačních studií je dnes transdisciplinární a multiparadigmatické, k organizaci a k výzkumu jejích různých aspektů přistupují různé školy a směry z různých pozic, což je přínosné. 61 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 61 14.2.2012 14:00:16 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 62 14.2.2012 14:00:16 III Organizační kultura a kvalita péče Ingrid Štegmannová, Jiří Šafr, Zuzana Havrdová Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 63 14.2.2012 14:00:16 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ Úvod Zatímco v komerční sféře se o důležitosti a vlivu organizační kultury na výkonnost jednotlivých organizací hovoří již od počátku osmdesátých let minulého století (Molek, 2011), u organizací poskytujících sociální služby nabývá na významu až v posledních letech v souvislosti se zaváděním tržních prvků do této oblasti, tlakem na efektivitu poskytování sociálních služeb a zaváděním procesů řízení kvality do jednotlivých organizací. Procesy, ve kterých se sociální služby v celém polistopadovém období ustavovaly na pozadí reformy veřejné správy, ale i celého společenského myšlení, vyústily v přijetí základních legislativních norem a konkrétních nástrojů pro zvyšování dostupnosti a kvality sociálních služeb. Vnesly do popředí ne zrovna nové, ale do té doby nevyžadované, a tedy neuplatňované, společenské hodnoty a principy, které jsou pro utváření kultury organizace podstatné. Jak bylo ukázáno v předchozích kapitolách, organizační kultura jednotlivých organizací se formuje v rámci širší kultury. Je zakotvena ve vývoji evropských, národních a profesních kultur, a může tak být plně pochopena jen na pozadí probíhajících společenských změn a procesů. Proto považujeme za nezbytné zde nejprve kontext vývoje sociálních služeb v zahraničí i u nás v posledních dvaceti letech připomenout. 1 Hlavní vývojové trendy rozvoje sociálních služeb 64 Sféra sociálních služeb prošla v České republice za posledních dvacet let velkou proměnou, a to jak z hlediska kvantitativního, tak kvalita- Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 64 14.2.2012 14:00:16 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE tivního. Zatímco v období před rokem 1989 existovaly jen minimální alternativy vůči ústavní péči, přičemž péče byla výhradně záležitostí státu, v současné době existuje více než třicet druhů sociálních služeb a také spektrum poskytovatelů je různorodé. Nejvíce poskytovatelů je z řad organizací občanského sektoru (občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, účelová zařízení církví apod.), které však poskytují převážně ambulantní a terénní služby. V oblasti pobytových služeb, které jsou nejnákladnější, hrají významnou zřizovatelskou roli obce a kraje, které si pro účely poskytování služeb zřizují nejčastěji příspěvkové organizace34. Zejména v posledních letech je patrný nárůst soukromých poskytovatelů pobytových služeb, což pro klienty přináší další možnost výběru, ale nese s sebou i určitá rizika35 (Haškovcová, 2010). Východiska reformy a modernizace sociálních služeb v České republice je možné vysledovat v hlavních vývojových trendech rozvoje sociálních služeb v evropských zemích v devadesátých letech minulého století. Jak uvádí Průša (2008), pozornost evropských zemí byla zaměřena kromě kvantitativní stránky zejména na kvalitativní stránku rozvoje služeb, zahrnující přiblížení podmínek života ve stáří nebo se zdravotním postižením „normálnímu“ životu. V tomto směru rostl postupně zájem o občanská práva, práva klientů a o potřebu jejich větší autonomie. Tyto trendy byly ve vyspělých zemích doprovázeny hledáním možností transformace celého systému sociálních služeb, docházelo ke změnám ve financování36, zároveň byl zahájen proces deinstitucionalizace v oblasti sociálních a zdravotních služeb, přičemž V roce 2010 bylo na území ČR provozováno 642 pobytových zařízení pro seniory (domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem) o celkové kapacitě 40 936 lůžek. Kraje a obce jsou zřizovateli 77 % těchto pobytových zařízení. Necelých 13 % zřizují církevní organizace, 10 % tvoří ostatní zřizovatelé, kteří nejsou dále členěni. Soukromá zařízení se zvlášť neevidují. Ještě významnější je podíl zejména krajů a obcí na provozování domovů pro osoby se zdravotním postižením, a to 87 %. (Statistická ročenka, 2011) 35 O právní formě organizací poskytujících sociální služby se zde tedy nezmiňujeme náhodou, domníváme se totiž, že může mít v kultuře organizace významnou roli. 36 Stále více se uplatňoval systém vícezdrojového financování (participuje klient, rodina, obec, stát, provozovatel, zdravotní pojišťovna, vlastní pojištění). 34 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 65 65 14.2.2012 14:00:16 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ 66 bylo nutné v praxi služby sociálního a zdravotního charakteru vzájemně propojovat. Z hlediska působnosti státu, regionu a obcí pro zajišťování sociálních služeb je kladen důraz na to, aby byly přizpůsobeny specifickým potřebám a byly občanům dostupné podle jejich individuální situace. Minimální standardy jsou definovány na národní úrovni, poskytování služeb je však svěřeno místním a regionálním orgánům, neboť na této úrovni lze lépe zabezpečit koordinaci sociálních služeb. Stále častější je uzavírání kontraktů na poskytování služeb se soukromým sektorem, přičemž největší roli při výběru veřejného či soukromého poskytovatele hraje kvalita a cena poskytované služby. Jak uvádí Jabůrková (2004), za této situace, kdy se na tzv. smíšeném trhu pohybují různí poskytovatelé služeb, nemohou již orgány veřejné správy zaručit nezbytnou ochranu uživatelům, a je proto nutné stanovit základní parametry služby a její kvality již jako podmínku pro vstup do systému poskytování sociálních služeb. Z hlediska řízení kvality služeb se v zahraničí uplatňují vzhledem k potřebě větší efektivity i v oblasti veřejných (a tedy i sociálních) služeb obchodní přístupy (Jabůrková & Mátl, 2003). Jde zejména o celosvětově známé systémy jako ISO (International Standard Organization), TQM (Total Quality Management), EFQM (European Foundation of Quality Managament) apod., jejichž společným jmenovatelem je spojení kvality a osobní odpovědnosti a přístup ke kvalitě výrobků a služeb z pohledu zákazníka/klienta. K dalším formám zvyšování kvality patří profesní přístupy, které se zaměřují více na poskytovatele, jako např. inspekce nebo supervize. Pollit (dle Jabůrková & Mátl, 2003, s. 22) upozorňuje zároveň na specifika veřejných služeb, které je nutné při řízení jejich kvality zohlednit. Jsou jimi „financování z veřejných zdrojů, závislost na politických rozhodnutích a vazba na legislativu“. V případě sociálních služeb zmiňuje odlišnosti spočívající v jejich často intimní povaze a vazbě na členy rodiny a další subjekty v komunitě, doporučuje proto profesní i komerční přístupy k řízení kvality propojovat. S ohledem na tato specifika probíhala i příprava standardů kvality sociálních služeb v ČR. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 66 14.2.2012 14:00:17 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE 2 Principy novodobých sociálních služeb Na základě výše uvedených evropských trendů byly postupně i v České republice formovány nové principy sociální politiky s dopadem do oblasti poskytování sociálních služeb. Proměny souvisely s procesem samotné reformy veřejné správy, jehož nejdůležitějšími prvky byly principy decentralizace a subsidiarity37. Do sociálních služeb se zároveň promítaly otázky jejich demonopolizace, různorodost forem poskytování a financování, ale zejména procesy individualizace a profesionalizace, a tím i změna postavení člověka při poskytování sociálních služeb. (Průša, 2008) Významným mezníkem na cestě k nově koncipovanému systému bylo přijetí Bílé knihy v sociálních službách38, která na základě hlavních vývojových trendů rozvoje sociálních služeb v evropských zemích definovala základní východiska, jako např. princip nezávislosti a autonomie, sociálního začlenění, respektování potřeb nebo rovnosti přístupu (Bílá kniha, 2003). Jedním ze základních rysů moderního systému sociálních služeb je, že reaguje na potřeby. Ty ovlivňují, jaké druhy služeb a v jakém rozsahu jsou poskytovány určité cílové skupině. Služby tedy nemohou být poskytovány na základě předem daného normativu, i když i ony byly ve své době důležité jako orientační nástroj pro hodnocení dlouhodobých trendů v sociální oblasti.39 Základním principem je, že služby by se měly přizpůsobovat potřebám lidí, a ne naopak, jak jsme toho ještě dnes často svědky. 37 V praxi jde o předání odpovědnosti na úroveň, kde může být služba poskytována nejefektivněji. 38 Konzultační dokument, předložený vládou v roce 2003 s cílem diskutovat způsoby řešení definovaných problémů. V dokumentu je formulován i soubor doporučení, který se měl stát směrodatným vodítkem pro všechny zainteresované strany na místní i centrální úrovni. 39 Poprvé byla analýza vybavenosti územních celků sociálními službami pro seniory a občany se zdravotním postižením zpracována v polovině devadesátých let s důrazem na vybavenost jednotlivých okresů místy v domovech důchodců, domovech-penzionech pro důchodce, v domech s pečovatelskou službou a pečovatelskou službou poskytovanou v domácnostech (Baumruková & Průša, 1997). Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 67 67 14.2.2012 14:00:17 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ Celkově má tedy nově nastavený systém přispívat k ochraně zranitelných skupin obyvatelstva před zneužíváním, ale i nekvalitním poskytováním služeb, zajištění důstojného a, pokud možno, nezávislého života lidí v jejich přirozeném prostředí, podporovat zapojení nebo zapojování lidí do života komunity a předcházení jejich sociálnímu vyloučení. Podle Kováře (2001) jsou zásadními principy, jejichž naplnění je cílem reformy, podpora nezávislosti, transparentnosti systému a individualizace služeb. Ukazuje se, že právě individualizace služeb hraje důležitou roli v kvalitě života klientů především v pobytových zařízeních. Vrátíme se k ní v kapitole věnované standardům kvality sociálních služeb. 3 Dědictví reálného socialismu 68 Respekt a úcta k člověku, zvláště je-li oslabený a zranitelný, jakož i právo na důstojnost, sebeurčení a individuální přístup, jsou hodnoty, které se budovaly v evropském kulturním kontextu celá desetiletí (Štegmannová & Havrdová, 2010), naplno se však mohou uplatňovat pouze v demokratických režimech, nezatížených ideologickou doktrínou. V tomto ohledu má Česká republika, stejně jako ostatní bývalé komunistické země, zkušenost s relativně dlouhým obdobím kolektivistického způsobu péče, provázeného typickými neduhy, jako např. nedostatek soukromí, problémy s prostorovým uspořádáním, hygienou, stereotypizací činností a uzavřeností vůči okolnímu světu (Haškovcová, 2010, Matoušek, 1999), které se naplno projevovaly jak ve zdravotnictví, tak v sociální oblasti. Na rozdíl od nových typů služeb, které vznikly až po roce 1989, jsou pobytové (dříve ústavní) typy služeb v některých případech dodnes zatíženy dědictvím reálného socialismu, které Matoušek (1999, s. 38–41) definuje jako klamy, nebo idoly, které člověku „brání poznat pravý stav věcí“. Byl to kupř. idol „centrálního řízení a závazné metodiky“, kdy v zařízeních nebyly přijímány návrhy zdola, neboť Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 68 14.2.2012 14:00:17 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE „správné postupy vymýšlelo pouze vedení“, idol „defektu osobnosti“, kdy se na člověka v zařízení nehledělo jako na celistvou osobnost, proto mohlo docházet k negativnímu nálepkování a familiérnímu oslovování klientů, nebo idol „dysfunkční rodiny“, který personálu bránil navázat s rodinou klienta efektivní spolupráci. Idol „kolektivu jako terapeutického činitele“ nepřipouštěl fakt, že sdílení životního prostoru s mnoha lidmi představuje pro člověka, který žil předtím osaměle, spíše velkou zátěž nežli podporu, a idol „profesionality dosažené formálním školením“ zcela podceňoval důležitost osobnostních dispozic a motivace personálu pro práci v sociální oblasti. Významným charakteristickým rysem tehdejších služeb byla rovněž velká míra paternalismu, která však souvisí i s vývojem paradigmat a přístupů k pacientům a klientům od medicínského až po holistický, který vychází z konceptu kvality života člověka (blíže k celkovému hodnotovému vývoji sociálních a zdravotních služeb Štegmannová a Havrdová, 2010). Bohužel z praxe vyplývá, že v řadě případů paternalistické přístupy k péči dodnes přetrvávají. Výše uvedené charakteristiky společně s kolektivistickým způsobem péče, paternalismem, stereotypizací činností a uzavřeností vůči okolnímu světu utvářely prostředí poskytování služeb a promítaly se v podobě určujících společenských hodnot i do organizační kultury organizací, kterou můžeme pojmenovat jako „ústavnická“ kultura. Svým pojetím přístupu ke klientovi jde o totální instituci, jak ji vymezuje Goffman (1961). K jakým proměnám by mělo v kultuře poskytování služeb dojít v souvislosti s novými požadavky na zajištění jejich kvality, rozebereme v následujících kapitolách. 4 Nové požadavky na kvalitu a tlak na změnu Přestože neexistuje jednotná definice kvality, pokusíme se nejprve zformulovat alespoň její základní a důležité atributy. Zatímco v prostředí Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 69 69 14.2.2012 14:00:17 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ 70 výroby má řízení kvality již svou dlouholetou tradici (Juran, Crosby, Ishikawa, Deming aj.), ve službách je situace poněkud složitější. Důvodem je podle Vebera (2002) především nehmotný charakter služeb a obtížné definování jejich měřitelných znaků. Např. Crosby definuje kvalitu jako shodu s požadavky, které ale musí být jasně vyjádřeny a převedeny do měřitelných charakteristik. Ishikawa klade důraz na uspokojení očekávání zákazníka, nejen naplnění stanovených norem. Moullin (dle Mátl & Jabůrková, 2007) přidává ještě atribut ceny a říká, že zákazník očekává naplnění požadavků za přijatelnou cenu. Kvalita výrobku nebo služby, vyjádřená určitými vlastnostmi a znaky, je spotřebiteli hodnocena, vždy však při hodnocení záleží na daném jedinci, jeho pohledu, preferencích a očekáváních. V tomto směru je důležitá definice Feigenbauma (dle Vebera, 2002), že kvalita je to, co za ni považuje zákazník. Požadavky zákazníků a spotřebitelů na kvalitu postupně v souvislosti s jejich větší informovaností rostou a nejinak je tomu i v oblasti sociálních a zdravotních služeb. Tak jako v komerční sféře lidé od profesionálů očekávají slušné a vstřícné chování, chtějí mít možnost výběru služby i možnost ovlivnit její poskytování. Tomu napomáhá i systém přímých plateb, za které si občané služby nakupují (Anderson dle Jabůrková & Mátl, 2003). V souvislosti se zajišťováním kvality péče bývají často formulovány následující požadavky, které mají poskytovatelé naplnit: „…spokojenost klientů, reakce na potřeby uživatelů, vysoká odborná úroveň péče, cenová přiměřenost, odpovídající prostředí, bezpečí, kontinuita péče a dostupnost.“ (Mátl & Jabůrková, 2007, s. 18–19) Zajištění těchto požadavků vyvolává tlak na změnu přístupů ke klientům a na zabezpečení lepší dostupnosti a kvality služeb. Ke klientům se začíná přistupovat jako k zákazníkům a postupně se buduje „zákaznická“ kultura, ve které je při utváření služby a hodnocení její kvality určující kategorií pohled klienta a jeho spokojenost. Přes jistou obtížnost definovat měřitelné ukazatele v oblasti služeb je nutné nastavit určité parametry, aby bylo možné kvalitu nějak posuzovat a hodnotit. S využitím zkušeností ze zahraničí (zejména Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 70 14.2.2012 14:00:17 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE Velké Británie40) byly v České republice připraveny a po diskusích s odbornou veřejností zavedeny standardy kvality sociálních služeb, které se později staly v souvislosti s přijetím nových legislativních norem pro poskytovatele závaznými. Jelikož jsou standardy kvality v současné době u nás základním nástrojem pro řízení kvality v oblasti sociálních služeb, osvětlíme blíže jejich podstatu a smysl. 5 Standardy kvality jako vize „nové“ kultury poskytování služeb Pokud hovoříme o novodobém pojetí služeb, orientovaném na klienta, musíme umět nejprve určit, kdo je oním klientem, a zároveň stanovit účel a cíle služby, které chceme klientům poskytovat (Payne, 2002). Ačkoli to vypadá jednoduše, definovat cílovou skupinu uživatelů, stanovit poslání a cíle služby i hodnoty, ze kterých vychází, není pro poskytovatele jednoduchým úkolem. To zřejmě souvisí s tím, že dříve nebylo zvykem zamýšlet se nad takovými „banálními“ věcmi, neboť jestliže již služba jednou existovala, nikoho nenapadlo ptát se dále po jejím účelu. Cíle a poslání určují základní kontext, ze kterého organizace při nastavení služby vychází, a ne náhodou jsou tedy obsahem prvního standardu kvality. Jak Payne uvádí dále, jenom cíle nestačí, „musejí vzniknout dobře definované postupy a procesy hodnocení toho, jak jsou cíle naplňovány“. Ty zase musí být doplněny konkrétními písemnými směrnicemi a pokyny, které napomáhají jejich realizaci (tamtéž, s. 102–103). Písemné metodiky jsou sice důležité, ale zaměstnanci musí vědět, proč jsou připraveny takto, a ne jinak, musí chápat jejich smysl. Jen tak je možné zajistit takovou implementaci standardů do praxe, která Česko-britský projekt na podporu MPSV při reformě sociálních služeb, realizovaný v období let 2000–2003 s podporou britského ministerstva pro mezinárodní rozvoj. 40 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 71 71 14.2.2012 14:00:17 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ 72 neustrne jen na formálním naplňování a přinese očekávaný výsledek (Musil a kol., 2007). To je možné zajistit především participací zaměstnanců na vytváření, nebo spíše hledání způsobu naplňování, standardů kvality a vedením diskusí o hodnotách a principech, které jsou v daném standardu určující. Tyto „obecné principy zahrnují otázky důstojnosti, soukromí, práva výběru, nezávislosti, osobních aspirací a naplňování práv klienta a odrážejí se v personálním, provozním a procedurálním zajištění služby“. (Akreditace, 1999) V konkrétních standardech se výše uvedené principy projevují např. následujícími výroky: „Poskytovatel vytváří podmínky, aby osoby, kterým poskytuje sociální službu, mohly uplatňovat vlastní vůli při řešení své nepříznivé sociální situace…“ – „Poskytovatel má písemně zpracována vnitřní pravidla pro předcházení situacím, v nichž by (…) mohlo dojít k porušení základních lidských práv a svobod osob…“ – „Poskytovatel při uzavírání smlouvy (…) postupuje tak, aby osoba rozuměla obsahu a účelu smlouvy…“ – „Poskytovatel sjednává s osobou rozsah a průběh (…) služby s ohledem na osobní cíl závislý na možnostech, schopnostech a přáních osoby…“ – „Poskytovatel podporuje osoby v kontaktech a vztazích s přirozeným sociálním prostředím…“ Apod. (Obsah standardů, 2006) Jelikož je standardy potřeba aplikovat na všechny druhy služeb, jsou zde principy formulovány velmi obecně a je na každém poskytovateli, aby definoval, co konkrétně v daném zařízení a vzhledem k jeho klientům znamená porušování práv, kde hrozí střety zájmů, jak zajistit klientům soukromí, jak bude u klienta podporovat jeho sociální vazby, jak zjistí, jestli je klient spokojený, jestli jsou naplněny cíle, které byly stanoveny, apod. Konkretizaci abstraktních pojmů s hodnotovým a etickým nábojem, jako je důstojnost, kvalita života nebo autonomie, je možné docílit individualizovaným přístupem ke klientovi, stanovováním osobních cílů na základě znalosti předchozího života klienta i jeho současných potřeb a jejich realizací a přehodnocováním v procesu individuálního plánování služby. Jak jsme již dříve s Havrdovou upozornily (Štegmannová Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 72 14.2.2012 14:00:17 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE & Havrdová, 2010), právě míra individualizace péče o klienty může být v zařízeních sociální péče indikátorem pozitivní změny v přístupu ke klientům. Podstata a smysl standardů kvality tedy spočívají v „podpoře osobního růstu a nezávislosti uživatele“ (Standardy kvality, 2002), ale rovněž podpoře zaměstnanců a vytváření co nejpříznivějších podmínek pro poskytování služby. Standardy kvality však nejsou pouze normy, které má kvalitní sociální služba naplňovat. Za standardy kvality je třeba hledat něco více, lze v nich prostřednictvím deklarovaných hodnot spatřovat určitou vizi, obraz „nové“ kultury orientované na klienta. Taková kultura zohledňuje pozitiva zákaznického přístupu (tj. pohled klienta a jeho spokojenost, možnost výběru služby, možnost ovlivnit její poskytování), ale zároveň specifika sociálních služeb, především hodnotovou a etickou dimenzi, intimní povahu služeb, vazbu na členy rodiny a především vztah jako součást profese (Kopřiva, 2000), které v zákaznickém přístupu chybí. Otázkou však je, jak lze v organizacích poskytujících sociální služby docílit skutečné změny v přístupech ke klientům a jakou roli v tomto procesu sehrává organizační kontext. 6 Změna přístupu ke klientům a organizační kultura Jak je patrno z předchozích kapitol této publikace, pojem organizační kultura je mnohovrstevný a může být nahlížen více paradigmatickými přístupy. Mnohé z definic obsahují zmínku o jednotlivých atributech kultury, kterými jsou hodnoty, předpoklady a přesvědčení (např. Schein dle Scott-Findlay & Estabrooks, 2006). V organizační kultuře se odráží to, co je z jejího pohledu důležité, a podle toho se také v organizaci vytváří určité vzorce chování (Berger & Luckmann, 1999). Do organizační kultury se rovněž promítají životní postoje a hodnoty lidí, kteří v ní pracují, pracovní prostředí a podmínky Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 73 73 14.2.2012 14:00:17 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ 74 nebo styl managementu. Každá organizace má tak svou nezaměnitelnou „tvář“, která je odrazem právě její organizační kultury. Jak jsme již popsali výše, poskytování služeb se odvíjí od cílů i poslání služby, přičemž její celkové nastavení se promítá v přístupech ke klientům. Změny v přizpůsobení služby potřebám klientů jsou problematičtější u pobytových sociálních služeb, což potvrzují i zprávy z provedených šetření a inspekcí. (Smékalová a kol., 2003, Zpráva z návštěv, 2007, 2009, Tematické návštěvy, 2008) Důvodů je pravděpodobně více. Jednak právě pobytová zařízení vykazují znaky klasické byrokratické organizace, vyznačující se hierarchickou strukturou, rozhodováním podle obecných a neosobních pravidel i tendencí k rutině. Zde se pak i dodržování norem stává hodnotou samou o sobě, ne prostředkem k dosažení cílů. (Weber & Merton dle Keller, 2007) Dle Matouška (1999, s. 98) hraje roli rovněž jejich relativní uzavřenost, kvůli níž jsou ústavy schopny „konzervovat staré praktiky déle a úspěšněji než jiné typy institucí“. Situaci komplikuje ještě fakt, že v rámci jednoho zařízení může docházet ke střetům více kultur, neboť zde vedle sebe existují a vzájemně na sebe působí různé subkultury, kupř. z hlediska profese (sociální, zdravotní), mezi jednotlivými odděleními. (Hofstede et al., 1990, Scot et al., 2003) Pokud již služba existuje delší dobu, má svou historii a byla vystavěna na odlišných hodnotových základech, nebude zřejmě pro žádoucí změny v přístupu ke klientům pouhé stanovení cílů stačit, pokud nebude podpořeno celkovou organizační kulturou. Je nesporné, že organizační kultura ovlivňuje fungování organizace, a to jak směrem pozitivním, tak negativním. Jako jeden ze zdrojů pracovního uspokojení může stimulovat, či naopak brzdit výkon pracovníků, proto je (nejen) pro manažery důležité její správné pochopení a interpretace. (Lukášová, Nový a kol., 2004, Lukášová, 2010) Organizace poskytovatelů sociálních služeb se zatím mnohem méně než organizace komerční (které si uvědomují možnost získání konkurenční výhody) kulturou ve své organizaci zabývají. Je přitom zřejmé, že pochopení jejího významu může hrát při nastavování Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 74 14.2.2012 14:00:17 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE systému řízení kvality v organizaci významnou roli. Vedoucí pracovníci mohou organizační kulturu sledovat a cíleně ovlivňovat tak, aby podpořili motivaci a pracovní výkon zaměstnanců. K podpoře formování organizační kultury napomáhají i různé formy supervize včetně manažerské. Jak může na organizační kulturu v organizaci působit supervize, je předmětem samostatné publikace. (Havrdová a kol., 2011) Následující kapitoly blíže osvětlují možnosti, jak lze v organizaci organizační kulturu sledovat a porozumět jí i s ohledem na kvalitu poskytovaných služeb. 7 Možnosti sledování a měření organizační kultury V pomáhajících disciplínách se poprvé termín organizační kultura objevuje v roce 1986 (Del Bueno & Vincent, 1986). Koncept výzkumu organizační kultury obecně se dostává do popředí o něco dříve v souvislosti s pracemi Peterse a Watermana i Ouchiho (dle Scott-Findlay & Estabrooks, 2006), kteří začali propojovat organizační kulturu s výkonností organizace a jejími výsledky. Podle Junga et al. (2009) je v současné době na základě celé řady provedených výzkumů organizační kultura považována za jeden z významných faktorů, který hraje roli při modernizaci veřejné správy a veřejných služeb (tedy i zdravotních a sociálních). V přehledu literatury, který Jung se svými kolegy provedl, odhalil na 70 existujících kvalitativních i kvantitativních nástrojů pro měření aspektů organizační kultury, přičemž použití konkrétního nástroje záleží vždy na cíli výzkumu a kontextu, ve kterém je prováděn. Není překvapivé, že v tomto seznamu není zmíněn nástroj pro měření syndromu vyhoření MBI-GS (Maslach Burnout Inventory-General Survey), který je primárně zaměřen na psychologické reakce na pracovní stres. V souvislosti s tímto nástrojem byl však vyvinut ještě dotazník Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 75 75 14.2.2012 14:00:17 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ zaměřený na vnímání šesti oblastí pracovního života AWLS (Areas of Worklife Survey), který zjišťuje kongruenci mezi pracovním prostředím a potřebami pracovníka. Dá se tedy říci, že zkoumá působení organizační kultury na pracovníka se záměrem hledat možné zdroje vyhoření pracovníků v organizaci, a tím umožnit prevenci jeho vzniku. (Maslach et al., 2001, Havrdová a kol., 2010) Je proto užitečný z hlediska formování organizační kultury. V zahraničí má výzkum v pomáhajících disciplínách více než třicetiletou tradici, do nedávné doby však byly výzkumy v této oblasti zaměřeny více na zkoumání jevů na individuální úrovni nežli na úrovni organizace. Postupně si realizátoři výzkumů v oblasti zdravotnictví a sociální péče začali uvědomovat, že zkoumání určitých jevů nelze oddělit od organizačních aspektů, neboť pomáhající profesionálové i pacienti a klienti sociálních služeb se pohybují v určitém organizačním kontextu. (Scott-Findlay & Estabrooks, 2006) 8 Sledování vlivu organizační kultury na kvalitu péče v zahraničních výzkumech 76 Ze zahraničních výzkumů na téma organizační kultury, které v organizacích probíhají od devadesátých let minulého století, vyplynulo, že organizační kultura hraje důležitou roli zejména v oblasti dlouhodobé péče o seniory, o jejím přímém vlivu na kvalitu péče se však stále diskutuje (van Beek & Gerritsen, 2010). Záleží především na tom, z jakého pohledu jsou sledované jevy zkoumány. Scot et al. (2003) zmapovali dostupné kvantitativní výzkumné nástroje, které jsou využívány pro měření organizační kultury právě v oblasti zdravotní a dlouhodobé péče. Všechny jsou koncipovány tak, že pohlížejí na prostředí organizace optikou zaměstnanců a sledují, jaké klima v organizaci panuje. Pouze některé z nich jsou zaměřeny konceptuálně na zkoumání hodnot a přesvědčení, ze kterých názory a postoje zaměstnanců na prostředí organizace vycházejí. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 76 14.2.2012 14:00:17 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE 8.1 Model soupeřících hodnot (OCAI)41 Koncept soupeřících hodnot je jedním z často užívaných přístupů zkoumání organizační kultury v oblasti zdravotnictví a dlouhodobé péče. Jeho základ spočívá v Jungově modelu psychologických archetypů, který pro využití měření organizační kultury empiricky vystavěli Quinn a Rohrbaugh (podle Scot et al., 2003, s. 928). Model soupeřících hodnot je založen na čtyřech typech kultur (klanové, adhokratické, tržní a hierarchické42), jež se k sobě vztahují („soupeří“) na dvou osách hodnotové orientace: flexibilita oproti kontrole a interní versus externí zaměření (van Beek & Gerritsen, 2010). Scot et al. (2003) uvádí, že v organizaci se obvykle nevyskytuje pouze jeden z těchto typů kultur, spíše jde o to, který z nich je převažující. Model soupeřících hodnot si pro výzkum organizační kultury zvolili např. i van Beek a Gerritsen (2010), kteří realizovali výzkumnou studii v jedenácti zařízeních dlouhodobé péče o lidi s demencí v Nizozemsku. Cílem studie bylo zkoumání vztahu mezi organizační kulturou a kvalitou péče. Kvalita péče byla sledována jak z pohledu ošetřujícího personálu, tak nezávislých pozorovatelů. Jejich úkolem bylo pozorovat vybrané oblasti, které definovali sami pracovníci jako určující ve vztahu ke kvalitě péče: „…poskytování osobní individuální péče, vytváření příjemné a přátelské atmosféry a emocionální podpora obyvatel zařízení…“ (tamtéž, s. 1279) Výsledky prokázaly pozitivní vliv na kvalitu péče u oddělení, která se vyznačovala klanovou kulturou, naproti tomu oddělení s převažující tržní kulturou vykazovala v kvalitě péče o klienty horší výsledky. V zařízeních s převažující adhokratickou a hierarchickou kulturou nebyl v této studii vzhledem ke kvalitě péče prokázán žádný vztah. 41 Organizational Culture Assessment Instrument – metoda pro zkoumání organizační kultury pomocí modelu soupeřících hodnot autorů Camerona a Quinna. 42 Klanová kultura je charakterizována společnými hodnotami a cíli, silnou soudržností a participací, adhokratická se vyznačuje menší byrokratičností, pružností a připraveností na změnu, tržní je orientována na výsledky a zaměřena na ziskovost, konkurenceschopnost a produktivitu a hierarchická je typická strukturovaností, dodržováním pravidel a centralizovaným rozhodováním (van Beek, Gerritsen, 2010). Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 77 77 14.2.2012 14:00:17 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ Negativní vztah mezi tržní kulturou a kvalitou péče byl potvrzen i v dalších studiích, zároveň však bylo zjištěno, že na kvalitu péče může pozitivně působit kromě klanové i adhokratická kultura (Scott-Cawiezell et al. dle van Beek & Gerritsen, 2010). Jak uvádí Wicke et al. (2004), kvalitu péče ovlivňuje negativně rovněž práce v hierarchické kultuře, jelikož představuje významnou bariéru pro týmovou spolupráci. Za zvlášť významný považují autoři studie výsledek potvrzující negativní vliv tržní kultury na kvalitu péče v době, kdy se v Nizozemsku začínají stále více i v oblasti dlouhodobé péče prosazovat tržní strategie. Upozorňují tím na skutečnost, že nastolený trend může přispět k zhoršení kvality péče o klienty dlouhodobé péče. 8.2 Týmová spolupráce a komunikace jako významná součást organizační kultury 78 Významnou oblastí kultury organizace, která se zdá relevantní ve vztahu ke kvalitě péče, je týmová spolupráce. Zatímco existuje poměrně značné množství zahraniční literatury ohledně týmové spolupráce z oblasti zdravotnictví, v oblasti dlouhodobé péče o seniory jde spíše o výjimky. Vůbec první kvalitativní studii realizoval kolektiv autorů v roce 2004 v ošetřovatelských domovech (nursing homes) v jižní Anglii. Cílem studie bylo zjistit, jak vnímají týmovou spolupráci a jaké s ní mají zkušenosti vzhledem ke kvalitě péče kvalifikované zdravotní sestry (Wicke et al., 2004). Tato studie upozornila na některé oblasti, které mají vliv na kvalitu týmové spolupráce. Za hlavní faktor, který působí na týmovou spolupráci, byla označena možnost vzájemné komunikace ovlivněná tím, zda se členové týmu mohou pravidelně setkávat a sdělovat si informace o své práci. V rámci výzkumu byly identifikovány dvě příčiny, které způsobují nedostatečnou komunikaci, a tím i nemožnost nastavit kvalitní týmovou spolupráci v těchto organizacích. V první řadě jde o způsob organizace týmu. Spíše než v plošší organizační struktuře, která týmovou spolupráci podporuje, jsou pracovníci obvykle v těchto Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 78 14.2.2012 14:00:17 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE zařízeních organizováni ve strukturách vertikálních. Mnoho stupňů řízení podle autorů studie neumožňuje účinnou komunikaci, neboť na každé úrovni řízení se informace zpravidla redukují. Dalším problémem v nastavení účinné komunikace je práce na směny a rovněž skutečnost, že mnoho sester pracuje pouze na částečný úvazek. V našich podmínkách je práce na částečný úvazek spíše výjimkou, ale práce na směny je vzhledem k zajištění provozu zařízení rovněž častá. Zavádění standardů kvality je však náročné především z hlediska potřeby mezioborové týmové spolupráce a problémy se tak v jednotlivých zařízeních mohou vyskytovat např. při nastavení spolupráce mezi sociálními a zdravotními úseky. Zejména tehdy, pokud je organizační struktura postavena spíše na dělbě práce a specializaci dle odbornosti, dochází podle Bělohlávka (1996) častěji k dobré spolupráci s lidmi ve vlastním útvaru, ale hůře již mezi jednotlivými útvary. Zvolení určitého typu organizační struktury je tedy rovněž důležitým prvkem při vytváření podmínek pro účinnou komunikaci a týmovou spolupráci v rámci organizace. 8.3 Vliv právní formy organizace na kvalitu péče Vzhledem k tomu, že většina sester, které se účastnily výše zmíněného výzkumu, pracovala v zařízeních soukromého typu, byla autory vznesena i otázka: Do jaké míry jsou omezení týmové spolupráce dána základním charakterem organizace (soukromý, veřejný) a do jaké míry mohou být překonána např. efektivním řízením? Dospěli k závěru, že ziskovost, kterou si soukromé společnosti staví jako jeden z hlavních organizačních cílů, může být ve zřejmém napětí s cílem pracovníků poskytovat co nejkvalitnější péči a působit i na úroveň její kvality. (Wicke et al., 2004) Napětím mezi poskytováním péče a vytvářením zisku se ve své práci zabýval se svými kolegy např. Harrington et al. (2001). Výsledky z analýzy dat 13 693 provedených inspekcí v USA naznačují, že v soukromých zařízeních je poskytována méně kvalitní péče než v zařízeních, jejichž zřizovatelem je veřejná nebo nezisková organizace. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 79 79 14.2.2012 14:00:17 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ Vzhledem k různorodosti zařízení byly v analýze zohledněny faktory jako zdravotní stav klientů nebo umístění a charakter zařízení. Vzhledem k tomu, že celé ²/³ ošetřovatelských zařízení pro seniory v USA jsou zařízeními soukromého typu, jde o zjištění jistě významné. Jako jedna z příčin byla označena skutečnost, že 75 % soukromých zařízení nemá jediného vlastníka, ale je součástí určitého vlastnického řetězce. Tato zařízení např. zaměstnávají nižší počet kvalifikovaného personálu a jsou často větší než zařízení neziskového typu. Vysvětlení zjištění větších nedostatků v kvalitě péče oproti ostatním zařízením s jiným typem vlastnictví (neziskové, veřejné) však autoři přičítají především tomu, že orientace na zisk neumožňuje dostatečně zaměřit cíle organizace (a následně procesy s tím spojené) na kvalitu poskytované péče. Zajímavé je, že podobné výsledky byly zjištěny rovněž u soukromých nemocnic, které vykazovaly horší výsledky v kvalitě péče než nemocnice neziskového charakteru. Zjištění ovšem neznamenají, že kvalita péče je ve většině nestátních nebo veřejných zařízení vynikající nebo dostatečná. Jde pouze o porovnání kvality péče mezi typy organizací z hlediska vlastníka a zřizovatele. Nižší kvalita péče v soukromých zařízeních v porovnání s ostatními typy byla zjištěna rovněž v dalších menších výzkumných studiích. (Nyman, Elwell, Aaronson et al. dle Harrington et al., 2001) V této souvislosti je na místě položit otázku: Jak v České republice ovlivní kvalitu poskytování sociálních služeb trend směrem k liberalizaci cen a vytvoření tržního prostředí v sociálních službách, o kterém se u nás v současné době intenzivně diskutuje? 9 Výzkumy na téma kultury poskytování služeb v České republice 80 V České republice se zkoumání kultury poskytování osobních sociálních služeb dlouhodobě věnují zejména autoři Musil, Kubalčíková, Havlíková a Hubíková z Výzkumného ústavu práce a sociálních Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 80 14.2.2012 14:00:17 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE věcí. (Musil et al., 2003a, 2003b, 2007, 2008, 2009, Havlíková & Hubíková, 2007) Tito autoři realizovali kvalitativní výzkumy a publikovali případové studie, které se zaměřují na působení standardů kvality sociálních služeb na kulturu poskytování osobních sociálních služeb jak v širším kontextu příslušné legislativy a působení vlastní politiky osobních sociálních služeb vybrané obce, tak v užším pojetí v praxi vybraných zařízení sociálních služeb. Dílčími aspekty kultury organizace se ve svém výzkumu zabývala i Nečasová (2003), a to v kontextu zavádění změny v domově pro seniory. Nečasová a Musil (2006) pak zkoumali pracovní podmínky a dilemata pomáhajících pracovníků na příkladu charitní pečovatelské a ošetřovatelské služby. Kvantitativní metody zkoumání využili pro dílčí výzkumy oblasti organizační kultury např. Havrdová a Šafr (2010), kteří se zabývali hodnotovou kongruencí a oblastmi pracovního života (AWLS) v rámci výzkumu v pobytových zařízeních pro seniory v Jihomoravském kraji, a Štegmannová (2010), která zkoumala rovněž v pobytových zařízeních pro seniory (v Moravskoslezském kraji) souvislosti mezi organizační kulturou a individualizací péče o klienty. Souvisejícím tématem ve vztahu k organizační kultuře je i téma syndromu vyhoření zaměstnanců, které bylo předmětem výzkumu Havrdové a kol. (2010) a Šolcové a kol. (2011). Organizační kultura je složitý a mnohovrstevný fenomén a skrývá se za ní mnohem více informací než jen „jak se věci u nás dělají“. Z hlediska navržení její případné změny je v rámci výzkumu organizační kultury velmi důležité pochopení, proč se věci v organizaci dělají právě tak, a ne jinak, což teprve umožňuje odhalit faktory, které mohou pokusům o změnu bránit, nebo je naopak podporovat. Z tohoto důvodu je podle Scota et al. (2003) žádoucí využití kombinace různých výzkumných nástrojů a doplnění kvantitativních metod výzkumu metodami kvalitativními, které umožní pohlédnout na problematiku organizační kultury a její aspekty mnohem hlouběji. 81 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 81 14.2.2012 14:00:17 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ 10 Organizační kultura a kvalita péče ve světle vlastního výzkumu 82 V předchozích kapitolách byly vymezeny různé přístupy k organizaci, organizační kultuře a k jejímu zkoumání. Ve výzkumu, který zde chceme představit, chápeme organizační kulturu jako výsledek a současně jako další východisko sociálního učení v rámci určité „komunity praxe“ (v našem případě pracovníků v oblasti sociálních služeb, resp. v konkrétní organizaci). Neaspirujeme na to, zkoumat ji jako celek všech vzájemně provázaných procesů v organizaci, ale analyticky z ní vyčleňujeme určité fenomény či přímo definované proměnné a zkoumáme vztahy mezi nimi. V tomto přístupu více akcentujeme určité aspekty kultury jako zkoumatelné intersubjektivní „danosti“, nepředpokládáme však, že se nám podaří identifikovat příčinné souvislosti. Jde nám primárně o popis či explikaci vztahů mezi takto analyticky vyčleněnými prvky. Teprve případné využití poznatků v praxi manažerů – nebo jejich potvrzení různými dalšími metodami – by ukázalo, jakou relevanci mají pro utváření praktických zdrojů organizace či pro žádoucí změny jejího chování. Volba proměnných, které zkoumáme, vychází jednak z poznatků o celkovém kulturním kontextu řízení kvality sociálních služeb, popsaném výše, jednak z dosavadních výzkumů a existujících nástrojů měření, které jsme přeložili a upravili pro využití v našich podmínkách. Zaměření na faktory ovlivňující organizační kulturu v souvislosti s kvalitou sociálních služeb úzce souvisí s odborným i pedagogickým zaměřením výzkumného týmu. Právě použité analytické nástroje do značné míry určují, jaké informace o kultuře organizace získáme. Vývoj relevantních nástrojů zkoumání – a s ním spojené zkušenosti vedoucí k zpřesnění jejich pojmové i konstrukční validity – proto považujeme za zdroj kredibility a smysluplnosti pokračujícího výzkumu. Získané zkušenosti jsou zohledňovány i ve výuce budoucích manažerů na katedře řízení a supervize v sociálních a zdravotních organizacích. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 82 14.2.2012 14:00:17 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE 10.1 Základní informace o výzkumu Výzkum byl realizován v létě roku 2010 v osmi pobytových zařízeních pro seniory na území Moravskoslezského kraje. Zaměřili jsme se na cílovou populaci zaměstnanců přímé péče, kteří jsou v každodenním úzkém kontaktu s klienty a mají bezprostřední vliv na naplňování standardů kvality v praxi. Z celkového počtu 796 zaměstnanců přímé péče se do výzkumu zapojilo 472, tj. 59 %.43 Jelikož osm procent respondentů neuvedlo své pracovní zařazení, pracujeme dále v analýzách s podsouborem 435 pracovníků přímé péče, které jsme pro účely výzkumu rozdělili do tří základních kategorií 44. Na organizace jsme v rámci výzkumu chtěli pohlédnout z několika aspektů: z hlediska individualizace péče o klienty v zařízeních, osobnostního nastavení zaměstnanců a pracovního prostředí. Položili jsme si základní otázku, jaké faktory ovlivňují míru individualizované péče o klienty. Pro účely výzkumu připravený dotazník45 obsahoval několik částí, z nichž každá byla zaměřena na jeden výše zmiňovaný aspekt. Vzhledem k tématu publikace se při představení výsledků výzkumu soustředíme zejména na souvislosti mezi individualizací poskytované péče o klienty a organizační kulturou, kterou pro nás představuje jednak pracovní prostředí reprezentované šesti oblastmi pracovního života (AWLS) a jednak vytvořená 43 Dotázaný soubor pracovníků v přímé péči tvoří prakticky výlučně ženy (98,8 %), věkový průměr je 41 let. Zaměstnanci pracují v dané organizaci v průměru 7 let. Z hlediska vzdělání je 47,9 % nanejvýše vyučeno, 39,5 % má středoškolské vzdělání s maturitou, 5,7 % vyšší odbornou školu a 6,9 % vysokoškolské vzdělání. Dvě třetiny pracovníků absolvovaly specializační kurz, 45 % je vzděláno ve zdravotnickém oboru, 51 % v oblasti sociální (u asi 5 % jde o jiný obor). V průměru jeden pracovník pečuje o 33 klientů a v podstatě všichni pracují s klienty s demencí (96,9 %), 63,5 % plní funkci klíčového pracovníka pro klienty, tj. věnuje se více konkrétnímu klientovi, zná jeho potřeby a cíle, pomáhá mu při řešení problémů a podporuje jeho osobní rozvoj. 44 Kategorie 1: Sociální pracovník, aktivizační pracovník (18,4 %). Kategorie 2: Všeobecná sestra, specializovaný pracovník – ergoterapeut, fyzioterapeut, rehabilitační pracovník (21,0 %). Kategorie 3: Pracovník v sociálních službách, sanitář, ošetřovatel (60,6 %). 45 Dotazník byl vyplňován anonymně buď v tištěné podobě, nebo přímo on-line přes webové rozhraní. Dvě třetiny pracovníků vyplnily dotazník v tištěné podobě. Po vyplnění vložili dotazník do připravené orazítkované obálky, kterou po zalepení odevzdávali kontaktní osobě v zařízení. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 83 83 14.2.2012 14:00:17 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ typologie organizací podle pojetí implementace standardů kvality. Nyní jednotlivé výzkumné nástroje blíže představíme. 10.2 Individualizace péče o klienty v zařízeních Jak už bylo popsáno dříve, individualizaci péče považujeme za ukazatel nového přístupu ke klientům a správný směr ke kvalitně poskytované službě (Štegmannová & Havrdová, 2010). Pro její měření jsme v rámci výzkumu využili nástroj ICI46, který pro tyto účely vyvinula se svými spolupracovníky Neena L. Chappellová (Chappell et al., 2007, O’Rourke et al., 2009). Původně 35položkovou škálu jsme upravili pro naše podmínky a v rámci operacionalizace redukovali na 15 položek, z nichž bylo po provedení analýzy reliability a dimenzionality vybráno pro konstrukci součtových indexů osm položek. Individualizace poskytované péče je zde reprezentována dvěma oblastmi: Komunikace s klientem a Podpora samostatnosti a znalost klienta47. Oblast Komunikace s klientem zahrnuje informace o komunikaci s uživateli ohledně dění mimo zařízení a osobním životě klientů i zaměstnanců. V oblasti Podpora samostatnosti a znalost klienta se pracovníci vyjadřovali, zda znají klienta jako individuálního člověka, zda zjišťují informace o tom, co pro klienty bylo a nadále může být důležité, jestli pracovníci berou návyky a zvyklosti z domácího prostředí při péči o klienty v úvahu, zda umožňují klientům, o které pečují, samostatné rozhodování, a také, nabízí-li zařízení dostatečný výběr běžných aktivit, z nichž mohou zaměstnanci při péči vycházet. 10.3 Pracovní prostředí organizace Součástí originálního konceptu měření individualizace péče je rovněž oblast Komunikace mezi zaměstnanci (především s ohledem na potřebu vzájemné informovanosti o klientech) a Komunikace (iniciativa) směrem k vedení – zda pracovníci předkládají návrhy na zlepšení Individualized Care Inventory. Jde o součtové indexy; u Komunikace s klientem (3 položky) dosahuje Cronbachovo alfa hodnoty 0,62, u oblasti Samostatnost a znalost klienta (5 položek) 0,54. 46 47 84 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 84 14.2.2012 14:00:17 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE kvality péče a zda vedení na případnou iniciativu zaměstnanců reaguje (to znamená, zda nadřízení berou při rozhodování o péči náměty řadových pracovníků v úvahu). Zde jsme z hlediska měření kultury organizace využili pro konstrukci součtových indexů pět položek z původně jedenáctipoložkové škály stejných autorů48 (Chappell et al., 2007). Tyto dimenze se podle nás vážou spíše k organizační kultuře, proto je přímo do konceptu měření individualizace péče o klienty nezařazujeme, ale hledáme naopak mezi nimi a oblastmi individualizace péče (tj. Komunikace s klientem, Podpora samostatnosti a znalost klienta) vzájemné souvislosti. K zjištění, jak zaměstnanci vnímají své pracovní prostředí, byl ve výzkumu použit dotazník Leitera a Maslachové AWLS49 (1999), který byl pro naše podmínky připraven a poprvé použit v oblasti sociálních a zdravotních služeb Havrdovou a kol. (2010). Pomocí této metody lze v organizacích sledovat spokojenost pracovníků v šesti oblastech pracovního života. Oblast Pracovní zatížení vyjadřuje dostatek času na práci, intenzitu práce, pocity únavy a možnost věnovat se osobním zájmům. V oblasti Kontrola nad vlastní prací se zaměstnanci vyjadřují k možnosti ovlivnit, jak dělají svou práci včetně podmínek, které k ní potřebují, a dále k pocitu profesionální nezávislosti a samostatnosti. Oblast Ocenění práce nezahrnuje pouze názor na finanční ohodnocení, ale obecně pocity uznání za vykonanou práci. Vztahy zahrnují vyjádření pracovníků ke kvalitě pracovního týmu, vzájemné spolupráci a komunikaci i pocitu blízkosti ke kolegům. Oblast Spravedlnost obsahuje vyjádření zaměstnanců k rozdělování zdrojů, příležitostem v organizaci a přístupu managementu při rozhodování. Poslední oblast Hodnoty zahrnuje pocit souladu hodnot a cílů organizace s osobními cíli a hodnotami pracovníků. Uvedené oblasti tvoří subškály metody AWLS, které byly zkoumány z hlediska jejich prediktivního vztahu k syndromu vyhoření, 48 Jde o součtové indexy; u Komunikace mezi zaměstnanci (2 položky) dosahuje Cronbachovo alfa hodnoty 0,67, u oblasti Komunikace směrem k vedení (3 položky) 0,69. 49 AWLS – Areas of Worklife Survey. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 85 85 14.2.2012 14:00:18 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ indikovaného již v mírné podobě tzv. varovných příznaků za pomoci dotazníku MBI-GS (Schaufeli, 1996, Maslach & Leiter, 1997, Leiter & Laschinger, 2006). Leiter a Maslach (2009) na základě výzkumů vytvořili model, v němž klíčovou prediktivní roli ve vztahu ke spokojenosti hraje kontrola nad vlastní prací, která se promítá spolu s vnímáním odměn a spravedlnosti do míry hodnotové kongruence a predikuje úroveň cynismu vůči práci a klientům. S mírou kontroly nad vlastní prací souvisí i vnímání míry pracovního zatížení (resp. jak se s ním pracovník vyrovnává), což predikuje vnímanou vyčerpanost a zprostředkovaně i cynismus. Z odpovědí v dotazníku AWLS lze tedy vyvozovat závěry směrem k ohrožení pracovníků syndromem vyhoření. 10.4 Typologie organizací 86 Jednotlivé organizace se z hlediska procesu implementace standardů kvality do praxe nacházejí v určité fázi a v tomto ohledu se mezi sebou liší. Abychom tuto skutečnost mohli ve výzkumu zohlednit, museli jsme nejprve zvolit určitý způsob, jak zjistit (alespoň přibližně) aktuální stav. Při vytváření typologie jsme se inspirovali pracemi Musila a kol. (2003a, 2003b, 2007, 2008, 2009), kteří zkoumali kulturu poskytování osobních služeb ve vybraných organizacích sociálních služeb. Na základě výsledků provedených kvalitativních studií zformulovali dva základní přístupy k implementaci standardů kvality, které mají v praxi dopad na přímou práci s klienty. V prvním případě jde o „administrativní“ pojetí implementace standardů kvality, druhé je „na službu orientované“. Tato typologie nezohledňuje vnější podmínky organizací (velikost, umístění, vybavení zařízení apod.), ale vychází z kultury poskytování služby, tedy z toho, „jak to uvnitř organizace chodí“. Sleduje, jak lidé v organizaci vnímají smysl zavádění standardů, kdo je v organizaci do jejich implementace zapojen, jakým jazykem jsou standardy psány a jak se o nich komunikuje, zda dochází ke změně v pojetí rolí pracovníků, jaké je nastavení týmové spolupráce, jestli probíhá reflexe apod. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 86 14.2.2012 14:00:18 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE Organizace v našem výzkumu byly analyzovány z hlediska výše uvedených parametrů a rozděleny nejprve do čtyř typů, které byly později sloučeny do dvou základních kategorií (administrativní, orientace na změnu). Pět z osmi zařízení se podle popsané typologie vyznačuje spíše administrativním pojetím, tři vykazují významnější změny v přístupech k uživatelům a ve způsobech práce. 87 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 87 14.2.2012 14:00:18 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ 11 Výsledky výzkumu 11.1 Rozdíly dle typologie organizací Rozdělení organizací do kategorií dle pojetí implementace standardů kvality se potvrzuje i ve výsledcích výzkumu, kde se ukazuje, že míra individualizace péče o klienty je v obou dimenzích (Komunikace s klientem, Samostatnost a znalost klienta) vyšší v těch zařízeních, která jsou dle typologie zařazena v kategorii „změna“ (obr. 2). Obr. 2 Dvě dimenze individualizace péče o klienty z hlediska typologie zařízení Zdroj: Štegmannová, I.: Péče o seniory na území Moravskoslezského kraje, 2010 95 % CI IND: Komunikace s klientem (3x CA 0,62; Z-sc) IND: Samostatnost a znalost klienta (5x CA 0,54; Z-sc) Typ zařízení: na cestě ke změně (3 dom.) 88 Taktéž při rozdělení pracovníků podle pracovního zařazení se u organizací zařazených podle typologie „se změnou“ ukazují v míře indivi- Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 88 14.2.2012 14:00:18 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE dualizované péče nadprůměrné hodnoty50 v oblasti Samostatnost a znalost klienta pro všechny pracovní kategorie (obr. 3). Obr. 3 Samostatnost a znalost klienta z hlediska typologie zařízení, rozděleno dle jednotlivých kategorií zaměstnanců Zdroj: Štegmannová, I.: Péče o seniory na území Moravskoslezského kraje, 2010 95 % CI IND: Samostatnost a znalost klienta (5x CA 0,54; Z-sc) Typ zařízení: na cestě ke změně (3 dom.) sociální + aktivizační pracovník všeobecná sestra + specializ. p. pracovník v soc. službách/sociální péče + sanitář, ošetřovatel Pracovní zařazení (3 k.) Výrazný rozdíl v míře individualizované péče podle typu organizace se dále ukazuje v oblasti Komunikace s klientem u kategorie pracovník v sociálních službách, sanitář a ošetřovatel51 (obr. 4). 50 51 Nejde o statisticky významný rozdíl. Zde jde o rozdíl věcně i statisticky významný. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 89 89 14.2.2012 14:00:18 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ Pokud tedy bereme míru individualizace péče v zařízeních jako ukazatel kvality poskytované služby, pak se potvrzuje, že rozdíl mezi administrativním a na změnu zaměřeným pojetím implementace standardů kvality se váže k přístupu zaměstnanců ke klientům. To by mohlo odpovídat Musilovu předpokladu (Musil a kol., 2007, s. 65), že v zařízeních „se změnou“ dojde „k reálnému průniku ducha standardů kvality do kultury poskytování dané služby“. Obr. 4 Komunikace s klientem z hlediska typologie zařízení, rozděleno dle jednotlivých kategorií zaměstnanců Zdroj: Štegmannová, I.: Péče o seniory na území Moravskoslezského kraje, 2010 95 % CI IND: Komunikace s klientem (3x CA 0,62; Z-sc) Typ zařízení: na cestě ke změně (3 dom.) sociální + aktivizační pracovník všeobecná sestra + specializ. p. pracovník v soc. službách/sociální péče + sanitář, ošetřovatel Pracovní zařazení (3 k.) 90 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 90 14.2.2012 14:00:18 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE 11.2 Rozdíly dle vnímání šesti oblastí pracovního života (AWLS) Další možností, jak vnímat kulturu v organizaci, je pohled zaměstnanců na pracovní prostředí. Zde jsme sledovali, jak se liší vnímání pracovního prostředí z pohledu jednotlivých kategorií zaměstnanců. Z výsledků je patrné (viz obr. 5), že nejméně příznivě hodnotí pracovní prostředí organizace kategorie pracovník v sociálních službách, sanitář a ošetřovatel, a to kromě vztahů ve všech oblastech pracovního života. Obr. 5 Šest oblastí pracovního života (AWLS) dle jednotlivých kategorií zaměstnanců Zdroj: Štegmannová, I.: Péče o seniory na území Moravskoslezského kraje, 2010 95 % CI Pracovní zatížení (AWLS; Z-sc) Kontrola nad vlastní prací (AWLS; Z-sc) Ocenění práce (AWLS; Z-sc) Vztahy – společenství (AWLS; Z-sc) Spravedlnost (AWLS; Z-sc) Hodnoty organiz./vlastní (AWLS; Z-sc) sociální + aktivizační pracovník všeobecná sestra + specializ. p. pracovník v soc. službách/sociální péče + sanitář, ošetřovatel Pracovní zařazení (3 k.) Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 91 91 14.2.2012 14:00:18 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ Kategorie pracovník v sociálních službách, sanitář a ošetřovatel je tak podle modelu Leitera a Maslachové (2009) nejohroženější skupinou z hlediska rizika syndromu vyhoření, neboť vnímá nepříznivě všechny prediktory vyhoření. Zejména kombinace vysoké pracovní zátěže a nejméně příznivě hodnocené oblasti kontroly nad vlastní prací odkazuje již na původní model Demand/Kontrol (zatížení/ kontrola) jako indikátor vysokého pracovního stresu (Karasek, 1979). K tomu přistupuje ještě nepříznivé hodnocení i v oblasti ocenění práce a spravedlnosti a nižší kongruence v hodnotách s organizací, které doplňují prediktory vyhoření v novějších modelech. Obr. 6 Dvě dimenze individualizace péče dle jednotlivých kategorií zaměstnanců Zdroj: Štegmannová, I.: Péče o seniory na území Moravskoslezského kraje, 2010 95 % CI IND: Komunikace s klientem (3x CA 0,62; Z-sc) IND: Samostatnost a znalost klienta (5x CA 0,54; Z-sc) sociální + aktivizační pracovník 92 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 92 všeobecná sestra + specializ. p. pracovník v soc. službách/sociální péče + sanitář, ošetřovatel Pracovní zařazení (3 k.) 14.2.2012 14:00:19 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE U stejné kategorie zaměstnanců jsme rovněž zaznamenali o něco nižší míru individualizace péče o klienty v oblasti Samostatnost a znalost klienta (viz obr. 6). Naproti tomu kategorie zaměstnanců na pozici všeobecná sestra a specializovaný pracovník pociťují vzhledem k ostatním nejvyšší míru kontroly nad vlastní prací a nejmenší míru pracovní zátěže a je na tom v těchto oblastech výrazně lépe i vzhledem ke kategorii zaměstnanců zařazených na pozici sociální pracovník a aktivizační pracovník (obr. 5). Toto zjištění je zajímavé vzhledem k rozdílům mezi zdravotníky a sociálními pracovníky zaměstnanými v nemocnici, kde byl vztah opačný (Havrdová a kol., 2010, Šolcová a kol., 2011, Havrdová & Šolcová, 2011). Terénní sociální pracovníci měli ve vztahu ke zdravotním sestrám v nemocnicích signifikantně pozitivní skóre ve všech čtyřech jmenovaných oblastech pracovního života. Tato zjištění naznačují, že pracovní prostředí a pozice v organizaci by měly mít větší vliv na úroveň ohrožení vyhořením než profese sama. Naznačené souvislosti však vyžadují další zkoumání. Oblast hodnocení pracovního prostředí zaměstnanci může organizace sledovat a poměrně účinně ovlivňovat. Obecným cílem je přitom formovat takovou organizační kulturu, která by předcházela syndromu vyhoření a podpořila pracovní angažovanost zaměstnanců. 11.3 Komunikace v organizaci Vedle samotného přístupu pracovníka ke klientovi je z hlediska kvality péče rovněž vhodné sledovat jeho komunikaci s ostatními pracovníky (především s ohledem na potřebu vzájemné informovanosti o klientech) a také komunikaci směrem k vedení (zda pracovníci předkládají návrhy na zlepšení kvality péče, tedy úroveň jejich participace na organizaci péče). Tato oblast spadá podle nás rovněž do oblasti organizační kultury a v této souvislosti nás zajímalo, zda se ukazují nějaké souvislosti s vnímáním pracovního prostředí (AWLS) a individualizací péče o klienty. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 93 93 14.2.2012 14:00:19 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ 11.4 Komunikace a pracovní prostředí v organizaci Dimenze Komunikace mezi zaměstnanci (tab. 1) poměrně silně koreluje s oblastí vztahů na pracovišti, což zcela odpovídá konceptu této oblasti v AWLS. Slabší vztah lze pozorovat i s oblastí ocenění práce. Tento vztah lze chápat tak, že jedním ze zdrojů ocenění, měřeného pomocí AWLS, je i uznání od členů týmu. Tab. 1 Komunikace mezi zaměstnanci a ve vztahu k šesti oblastem pracovního života (AWLS; Pearsonovy korelační koeficienty) komunikace: zaměstnanci–zaměstnanci pracovní zatížení kontrola nad vlastní prací ocenění práce vztahy – společenství spravedlnost hodnoty organizace / vlastní hodnoty Pearson Correlation Sig. (2-tailed) N ,027 ,054 ,128 ,251 ,079 ,092 ,592 ,272 ,009 ,000 ,115 ,068 399 415 415 414 402 395 Zdroj: Štegmannová, I.: Péče o seniory na území Moravskoslezského kraje, 2010 94 Dimenze komunikace směrem k vedení (tab. 2), která zahrnuje i participaci pracovníka na organizaci péče, se ukazuje jako velmi významný indikátor souznění s organizací, a to ve všech oblastech pracovního života s výjimkou pracovního zatížení a vztahů. Nejsilnější je vazba s oblastí kontrola nad vlastní prací a ocenění práce. Participace a pocit kontroly nad vlastní prací spolu tedy souvisí – ať už jde o objektivně vyšší angažovanost pracovníka, nebo o vytvoření možností pro angažovanost ze strany vedení. Silnější vztah vnímaného ocenění k parametru komunikace s vedením než k parametru komunikace mezi pracovníky ukazuje na přece jen významnější úlohu vedení jako zdroje ocenění pro pracovníky, než je kolektiv. Slabší vztah lze vysledovat i s oblastí spravedlnosti, zároveň se vzájemná souvislost ukazuje i v pocitu souladu vlastních cílů a hodnot s cíli a hodnotami organizace. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 94 14.2.2012 14:00:19 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE Tab. 2 Komunikace mezi zaměstnanci a vedením ve vztahu k šesti oblastem pracovního života (AWLS; Pearsonovy korelační koeficienty) komunikace: zaměstnanci–vedení pracovní zatížení kontrola nad vlastní prací ocenění práce vztahy – společenství spravedlnost hodnoty organizace / vlastní hodnoty Pearson Correlation Sig. (2-tailed) N ,036 ,251 ,205 ,100 ,159 ,156 ,476 ,000 ,000 ,044 ,002 ,002 394 411 409 407 397 393 Zdroj: Štegmannová, I.: Péče o seniory na území Moravskoslezského kraje, 2010 Zdroje možné spokojenosti či nespokojenosti zaměstnanců s oblastmi pracovního života (včetně pocitu souladu vlastních cílů a hodnot s cíli a hodnotami organizace) lze tedy v organizaci hledat i v oblasti nastavení vzájemné komunikace mezi zaměstnanci a také v možnosti zaměstnanců být iniciativní při zlepšování kvality péče o klienty. 11.5 Komunikace a individualizace péče o klienty Určitá vzájemná souvislost dimenze komunikace se ukazuje i vzhledem k individualizaci péče o klienty, i když pouze v jedné oblasti. Překvapivě žádná souvislost se neobjevila v případě obou oblastí individualizace péče o klienty a komunikace mezi zaměstnanci, jak ukazuje tabulka 3. Tab. 3 Komunikace mezi zaměstnanci a ve vztahu k dvěma dimenzím individualizace péče o klienty (Pearsonovy korelační koeficienty) komunikace: zaměstnanci–zaměstnanci individualizace: Komunikace s klientem individualizace: Podpora samostatnosti a znalost klienta Pearson Correlation Sig. (2-tailed) N -,014 ,775 422 -,001 ,976 414 Zdroj: Štegmannová, I.: Péče o seniory na území Moravskoslezského kraje, 2010 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 95 95 14.2.2012 14:00:19 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ Signifikantní vztah můžeme nalézt zejména mezi dimenzí Komunikace s vedením a individualizací péče, především v oblasti Samostatnost a znalost klienta (tab. 4). Určitá pozitivní atmosféra na úrovni organizace, daná možností zaměstnanců předkládat návrhy na zlepšení péče a vyjadřovat se k pracovním postupům, a pocit, že jejich návrhy berou nadřízení vážně, se pojí s vyšší tendencí individualizovat péči a podporovat samostatnost klientů ze strany zaměstnanců. To odpovídá i poznatkům o paralelním procesu přenosu, v němž se hodnoty a způsoby chování v rovině vztahu mezi vedením a zaměstnanci přenáší na úroveň vztahů mezi pracovníky a klienty, a naopak. Tab. 4 Komunikace zaměstnanců s vedením ve vztahu k dvěma dimenzím individualizace péče o klienty (Pearsonovy korelační koeficienty) komunikace: zaměstnanci–vedení individualizace: Komunikace s klientem individualizace: Podpora samostatnosti a znalost klienta Pearson Correlation Sig. (2-tailed) N ,138 ,005 411 ,276 ,000 406 Zdroj: Štegmannová, I.: Péče o seniory na území Moravskoslezského kraje, 2010 11.6 Individualizace péče ve vztahu k šesti oblastem pracovního života Zajímalo nás rovněž, jak se tendence individualizovat péči o klienty odráží v hodnocení šesti oblastí pracovního života (viz tab. 5 a 6). 96 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 96 14.2.2012 14:00:19 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE Tab. 5 Individualizace v péči o klienty – Komunikace s klientem a vztah k šesti oblastem pracovního života (AWLS; Pearsonovy korelační koeficienty) IND: Komunikace s klientem pracovní zatížení kontrola nad vlastní prací ocenění práce vztahy – společenství spravedlnost hodnoty organizace / vlastní hodnoty Pearson Correlation Sig. (2-tailed) N ,024 ,124 ,145 ,149 ,178 ,165 ,626 ,011 ,003 ,002 ,000 ,001 399 415 415 414 402 394 Zdroj: Štegmannová, I.: Péče o seniory na území Moravskoslezského kraje, 2010 Tab. 6 Individualizace v péči o klienty – Podpora samostatnosti a znalost klienta a vztah k šesti oblastem pracovního života (AWLS; Pearsonovy korelační koeficienty) IND: Podpora samostatnosti a znalost klienta pracovní zatížení kontrola nad vlastní prací ocenění práce vztahy – společenství spravedlnost hodnoty organizace / vlastní hodnoty Pearson Correlation Sig. (2-tailed) N ,098 ,261 ,263 ,202 ,242 ,296 ,052 ,000 ,000 ,000 ,000 ,000 394 409 409 409 398 391 Zdroj: Štegmannová, I.: Péče o seniory na území Moravskoslezského kraje, 2010 Silnější vzájemné vztahy mezi individualizací péče o klienty a oblastmi pracovního života se ukazují především v dimenzi Podpora samostatnosti a znalost klienta. Zde se vzájemná souvislost projevuje ve všech oblastech kromě pracovního zatížení, nejvýraznější vazba je patrná v oblasti souladu hodnot a cílů organizace s hodnotami a cíli pracovníků. Zkoumali jsme tedy dále rozdíly mezi organizacemi, Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 97 97 14.2.2012 14:00:19 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ které jsou dle typologie „na cestě ke změně“, a těmi, u kterých je patrný spíše „administrativní přístup“ k zvyšování kvality péče (tab. 7). Tab. 7 Individualizace v péči o klienty – Podpora samostatnosti a znalost klienta (rozděleno dle typologie) a vztah k šesti oblastem pracovního života (AWLS; Pearsonovy korelační koeficienty) IND: Podpora samostatnosti a znalost klienta pracovní zatížení kontrola nad vlastní prací ocenění práce vztahy – společenství spravedlnost hodnoty organizace / vlastní hodnoty typ zařízení admin Pearson Sig. Correlation (2-tailed) -,056 ,327 ,263 ,089 ,253 ,304 N změna Pearson Sig. Correlation (2-tailed) N ,401 ,000 ,000 ,172 ,000 225 238 235 236 231 ,252 ,202 ,273 ,339 ,257 ,001 ,008 ,000 ,000 ,001 169 171 174 173 167 ,000 226 ,318 ,000 165 Zdroj: Štegmannová, I.: Péče o seniory na území Moravskoslezského kraje, 2010 98 Vztahy mezi individualizací péče (v dimenzi Podpora samostatnosti a znalost klienta) a pracovním prostředím se ukazují u obou typů organizací. Největší rozdíly mezi jednotlivými typy organizací jsou patrné v oblasti vnímání pracovní zátěže a vztahů v organizaci. Pracovníci, kteří více individualizují práci s klienty, vnímají v organizacích typu „změna“ oproti pracovníkům v organizaci se spíše administrativním přístupem výrazně větší pracovní zatížení, což může souviset s větší angažovaností s ohledem na potřebu přizpůsobit chod služby klientům. Pocit nižší kontroly nad vlastní prací může v těchto organizacích odrážet určitou míru nejistoty, kterou s sebou nové přístupy ke klientům nesou. Je rovněž možné, že se pracovníci v organizacích typu „změna“ staví k posuzování podmínek, jež ke své práci s klienty potřebují, kritičtěji. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 98 14.2.2012 14:00:19 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE Největší rozdíl lze spatřit v oblasti hodnocení vztahů se spolupracovníky, které je signifikantně lepší v organizacích „na cestě ke změně“. Vztahy mezi individualizací péče a pracovním prostředím v ostatních oblastech (ocenění práce, spravedlnost a hodnoty) se v obou typech organizací výrazně neliší. To znamená, že i v organizacích, které jsme zařadili do tzv. administrativního typu implementace standardů kvality, mají pracovníci, kteří více individualizují péči o klienty, pocit většího ocenění a větší spravedlnosti. 12 Shrnutí Výzkumy souvislostí mezi organizační kulturou a výkonností organizace již od osmdesátých let minulého století ukazují, že zde existuje jasný vztah. Také v oblasti sociálních služeb se stále častěji organizační kultuře přikládá význam v souvislosti s řízením kvality péče. Kultura organizace je přitom formována nejen vlastní historií, architekturou, polohou organizace v regionu a managementem organizace, ale také národní kulturou a kulturou jednotlivých profesí, které se podílejí na péči. V souvislosti s požadavky na změnu přístupu ke klientům v rámci zavádění standardů kvality se ukazuje, že nestačí změnit pouze cíle služby, ale že změna cílů musí být podpořena komplexnější změnou celé organizační kultury, aby implementace standardů do praxe přinesla očekávaný výsledek. Velkou roli zde mohou hrát hodnoty managementu i pracovníků, ale i spokojenost zaměstnanců s pracovním prostředím, povaha týmové spolupráce a komunikace i další faktory, např. právní forma organizace. Z hlediska formování případné změny organizační kultury jsou pro manažery organizací podstatné informace o tom, jakými nástroji ji lze popsat. Přesvědčivý popis odpovídající zkušenosti pracovníků i klientů se může stát významným impulzem pro změnu kultury. Naší snahou bylo proto nejen upozornit na důležitost sledování organizační kultury ve vztahu Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 99 99 14.2.2012 14:00:19 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ 100 ke kvalitě péče, ale rovněž přiblížit její provázanost s národní a profesní kulturou. Pro přiblížení uvedených souvislostí jsme nejprve popsali vývoj společenského kontextu, který utváří podmínky pro kulturu poskytování rezidenčních služeb pro seniory – od ústavní, přes zákaznickou, ke kultuře orientované na klienta. Poslední z popsaných kultur je nejen v ČR s ohledem na řízení kvality označována za dobrou praxi. Využívá pozitivní aspekty zákaznického přístupu, jako je důraz na spokojenost klienta a význam jeho pohledu na službu, zároveň však zohledňuje specifické nároky v poskytování sociální služby, zejména navázání lidského vztahu a reciprocitu, které v interakci se zákazníky chybí. Dále jsme představili autory, kteří se věnují výzkumu organizační kultury, a některé nejčastěji používané nástroje (třeba OCAI). Upozornili jsme také na významný vliv právní formy organizace na kvalitu péče, především negativní dopady působení tržních vlivů u soukromých ziskových agentur. V další části kapitoly jsme uvedli vlastní výzkum organizační kultury v souvislosti se zaváděním standardů kvality v osmi pobytových zařízeních pro seniory na území Moravskoslezského kraje. Zkoumaný soubor tvořilo 435 pracovníků přímé péče, což je 55 % sledované populace těchto pracovníků. Zaměřili jsme se na tři aspekty organizační kultury, které považujeme v současné vizi kultury řízení kvality a dobré praxe v sociálních službách v ČR za vysoce adekvátní – na úroveň individualizace péče o klienty, na osobnostní nastavení zaměstnanců ve vztahu ke klientům a na jimi vnímané pracovní prostředí. Základní sledovanou otázkou v prezentovaném výzkumu bylo, jaké jsou souvislosti mezi individualizací poskytované péče o klienty a analyticky vyčleněnými aspekty organizační kultury. Organizační kulturu pro nás zde analyticky představuje jednak pracovní prostředí reprezentované šesti oblastmi pracovního života v dotazníku AWLS a jednak vytvořená typologie organizací podle pojetí implementace standardů kvality označená jako administrativní nebo zaměřená na změnu. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 100 14.2.2012 14:00:20 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE Pro měření individualizace péče o klienty a dalších aspektů organizační kultury jsme zvolili výzkumný nástroj Individualized Care Inventory (Chappell et al., 2007). Vytipované položky sledují celkem čtyři aspekty vnímání a chování pracovníků, nazvané Komunikace s klientem a Podpora samostatnosti a znalost klienta, které reprezentují Individualizaci (8 položek), a dále Komunikace mezi zaměstnanci a Komunikace (iniciativa) směrem k vedení, které reprezentují spolu s položkami AWLS další předpokládané významné aspekty kultury organizace (5 položek). Náš výzkum ukázal, že pokud bereme míru individualizace péče v zařízeních jako ukazatel kvality poskytované služby, pak se potvrzuje, že rozdíl mezi organizacemi s administrativním a na změnu zaměřeným pojetím implementace standardů kvality se skutečně pojí s odlišnými přístupy jejich zaměstnanců ke klientům. Míra individualizace péče o klienty je v obou zkoumaných dimenzích (komunikace s klientem, samostatnost a znalost klienta) vyšší v těch zařízeních, která jsou dle typologie zařazena v kategorii „změna“. S vyšší tendencí k individualizaci péče se také dle výsledků častěji vyskytuje možnost zaměstnanců předkládat návrhy na zlepšení péče, vyjadřovat se k pracovním postupům a pocit, že jejich návrhy berou nadřízení vážně. Ukazuje se zde jistá paralela mezi možností pracovníků uplatňovat svou samostatnost v organizaci a tím, že pracovníci umožňují uplatňování samostatnosti klientů. Analogické zjištění s částečně jinými výzkumnými nástroji uvádějí Havrdová a Šafr (2010). Z dalších výsledků považujeme za důležité zjištění, že nejvíce ohroženou skupinou z hlediska pracovního vyhoření jsou pracovníci v sociálních službách. Jde o početně nejvíce zastoupenou skupinu zaměstnanců přímé péče o klienty, u které byla zároveň zjištěna o něco nižší míra individualizace péče o klienty v oblasti Podpora samostatnosti a znalost klienta. Poslední zjištění se týkají skupiny pracovníků, kteří více individualizují práci s klienty. V organizacích administrativního typu jsou Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 101 101 14.2.2012 14:00:20 INGRID ŠTEGMANNOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, ZUZANA HAVRDOVÁ signifikantně častěji těmi, kdo mají vyšší kontrolu nad svou prací a hůře hodnotí vztahy ve společenství. Vedení však dle jejich názoru oceňuje jejich práci a spravedlivě je hodnotí. To lze interpretovat tak, že tito pracovníci jsou vedením podporováni, avšak s ostatním personálem zařízení mají horší vztahy než obdobní iniciátoři individualizace v organizacích „na cestě ke změně“. Pro manažery, kteří v organizaci řídí změny a procesy podporující zvýšení kvality péče, vyplývá z našich zjištění několik podnětů. Především je důležité, aby se zajímali o povahu kultury vlastní organizace, neomezovali se pouze na změny cílů, ale do svého plánu zahrnuli také práci na změně organizační kultury pomocí komplexního sociálního učení všech pracovníků. I za pomoci externích konzultantů by bylo vhodné více zaměstnancům vysvětlovat smysl standardů kvality pro život klientů a reflektovat, zkoušet a oceňovat konkrétní přístupy k individualizaci péče. V tomto procesu je především potřeba věnovat více pozornosti pracovníkům v sociálních službách, kteří jsou vedle dalších kategorií zaměstnanců přímé péče o klienty „nositeli míry individualizace péče v zařízeních“ (Štegmannová & Havrdová, 2010, s. 58), více s nimi komunikovat a dávat prostor jejich samostatnosti a iniciativě. V oblastech pracovního života, které lze poměrně účinně ze strany manažerů formovat – a ovlivňovat tak jejich vnímání zaměstnanci –, je potřeba více času věnovat potřebám pracovníků, zvýšit pocit jejich kontroly nad vlastní prací, více vysvětlovat rozdělování odměn a zdrojů v organizaci a posilovat jejich důvěru. Konečně je vhodné umožňovat průběžné přenášení zkušeností od pracovníků, kteří umějí individualizovat práci s klienty, na pracovníky v sociálních službách. S tím ostatně počítá i zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který předpokládá, že některé činnosti vykonávají pracovníci v sociálních službách pod dohledem sociálních pracovníků52. To se však může dít nenásilnou formou interní 102 52 Paragraf 116 odst. 1 písm. d) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 102 14.2.2012 14:00:20 ORGANIZAČNÍ KULTURA A KVALITA PÉČE nebo externí týmové a případové supervize, kazuistických seminářů a častějších porad týmu. Klíčové jsou dále vzájemné vztahy a ocenění mezi pracovníky, prostředí podporující uplatnění samostatnosti pracovníků, jejich předkládání návrhů na změny a ze strany vedení jejich ocenění, které se dle našich výzkumů také častěji pojí s tendencí pracovníků podporovat samostatnost klientů a s jejich lepší znalostí klienta jako osoby na základě vztahu a vzájemné komunikace. Nakolik mají popsaná doporučení a intervence skutečný dopad na změnu kultury „v komunitě praxe“ tvořené pracovníky, by ovšem mělo být předmětem dalších výzkumů. Domníváme se, že zde prezentované nástroje zkoumání individualizace péče o klienty a pracovního prostředí organizace dávají možnost zachytit z hlediska kvality péče zajímavé aspekty kultury organizace v prostředí pobytových služeb pro seniory a využít je jako možné nástroje sledování změn v organizaci. Použitá empirická typologie organizací (kdy jsou organizace analyzovány z hlediska pojetí implementace standardů kvality) byla podpořena i výsledky v dotaznících. Bylo by však vhodné se dále věnovat nejen zkoumání reliability v třídění organizací dle pozorovaných empirických znaků a validizaci této typologie s využitím dalších metod pozorování a měření, ale především sledování procesních změn v zavádění standardů kvality v obou typech organizací (administrativní typ, typ orientovaný na změnu v přístupech ke klientům), případně i s využitím kvalitativních metod výzkumu. 103 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 103 14.2.2012 14:00:20 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 104 14.2.2012 14:00:20 IV Sociální interakce a organizační struktura: případová studie komunikace v organizaci s uplatněním analýzy sociálních sítí Pavlína Techlová, Jiří Šafr, Magdaléna Gorčíková Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 105 14.2.2012 14:00:20 PAVLÍNA TECHLOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, MAGDALÉNA GORČÍKOVÁ Úvod 106 Předchozí kapitola se zabývala výzkumem organizační kultury ve vztahu ke kvalitě péče o klienty sociálních služeb. Dalším možným způsobem, jak (kvantitativně) pohlížet na organizační kulturu s ohledem na teoretické poznatky uvedené v předchozí části, je zkoumání souvislosti vazeb mezi zaměstnanci a organizační strukturou. Kultura organizace se totiž promítá ve vzorcích chování zaměstnanců, v jejich vzájemných sociálních interakcích. Projevuje se v tom, jak pracovníci přemýšlejí, na základě čeho se rozhodují, jakým způsobem komunikují spolu i se svým okolím. Kultura významným způsobem ovlivňuje nejen pracovní výkon, ale i sebepojetí organizace. Intenzita a kvalita komunikace zastávají jednu z nejdůležitějších složek kultury organizace a představují stěžejní prostředek pro stabilizaci, zabezpečení i dosažení změn nezbytně nutných pro vnitřní fungování, prosperitu i další rozvoj. V této kapitole se budeme zabývat otázkou vztahu sociální interakce a organizační struktury, kterou jsme sledovali v případové studii vybraného občanského sdružení poskytujícího sociální služby. Ke zkoumání organizační kultury přistupujeme s využitím analýzy komunikačních sítí a sociopreferenčních vztahů. Reagujeme tak na skutečnost, že v uplynulých dvou dekádách se při zkoumání problematiky organizačního chování stále častěji uplatňuje relační perspektiva, která používá analýzu sociálních sítí (Borgatti, 2003). Tuto metodu v krátkosti představíme a ukážeme, jak ji lze při výzkumu organizační kultury využít. Hlavním cílem studie je zmapovat interakce v organizaci a rozeznat souvislosti mezi problematickými oblastmi komunikace na jedné straně a procesy řízení probíhajícími Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 106 14.2.2012 14:00:20 SOCIÁLNÍ INTERAKCE A ORGANIZAČNÍ STRUKTURA: PŘÍPADOVÁ STUDIE KOMUNIKACE v organizaci na straně druhé. Z hlediska vědecko-metodologického pak sledujeme možnost operacionalizace typologie dle jedné z teorií určování obsahu kultury organizace (tzv. krychle 2S) právě pomocí analýzy sociálních sítí. 1 Struktura organizace a organizační kultura Jak již bylo vysvětleno, lze na základě současné literatury chápat organizační kulturu jako souhrn všeobecně sdílených a relativně dlouhodobě utvářených hodnotových představ, norem, vzorců chování, praktik a artefaktů zaměstnanců organizace a dalších aktérů, jež jsou zprostředkovány v rámci adaptačního procesu a vznikají procesem učení se při koordinaci vnitřního a vnějšího prostředí (srov. Lukášová, 2010, s. 17–18). Struktura organizace je z pohledu některých autorů (Schein, 2004) chápána jako součást organizační kultury, a to jejích formálních aspektů. Rozlišení formálních a neformálních aspektů organizační struktury, které provedl již R. Merton (viz kap. I), poukazuje na to, že neformální struktury v organizaci vznikají spontánně a nemají na rozdíl od formálních struktur jasně stanoven společný cíl. Nelze ovšem pominout, že fungování formální struktury se opírá o neformální struktury a neformální vztahy, které v organizaci vznikají. Jinými slovy, bez spontánní koordinace a vnitřní kooperace by organizace byla pouhou prázdnou skořápkou. Odlišování neformálních vztahů od formální struktury nelze ovšem provést důsledně. Všechny organizace se vyznačují nějakou formou více či méně formální struktury, jež zahrnuje „všechny zřetelné a pravidelně se objevující rysy, které pomáhají formovat chování jejích členů“ (Child, 1977, in Armstrong 2007, s. 187). Struktura organizace představuje síť rolí a vztahů, které mohou – ale zdůrazněme, že také vůbec nemusí – být nápomocny při zabezpečování toho, aby „kolektivní úsilí bylo v zájmu dosažení konkrétních výsledků Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 107 107 14.2.2012 14:00:20 PAVLÍNA TECHLOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, MAGDALÉNA GORČÍKOVÁ jasně organizováno“ (tamtéž, s. 246). Struktura sice napovídá o způsobu organizování a dělby práce uvnitř organizace, ale nevypovídá o jejím fungování. Abychom zjistili, jak organizace reálně funguje, je třeba zkoumat procesy, k nimž v rámci této struktury dochází. Jde zejména o „skupinové chování, týmovou spolupráci, vedení instituce, politiku a konflikty v organizaci, vytváření sítí, komunikaci aj.“ (tamtéž, s. 249). Uvedené procesy jsou utvářeny jak formální a neformální strukturou, tak konkrétně probíhajícími sociálními interakcemi uvnitř organizace. Právě sociální interakce, nesené formálními i neformálními strukturami a vztahy projevujícími se v komunikaci, jsou předmětem naší případové studie. Nezabýváme se tedy komunikací s externími subjekty, jako např. klienty, obchodními partnery, externími spolupracovníky či veřejností. 2 Sociální interakce uvnitř organizace 108 Sociální interakci v organizaci chápeme jako jeden z významných prvků tzv. organizačního chování (angl. organizational behavior), jež má jak své symbolické zdroje (komunikaci), tak své praktické zdroje (každodenní rozhodování a chování pracovníků v tzv. komunitě praxe). V rámci komunikace dochází k cirkulaci informací mezi subjekty a současně k ustavování řetězců vzájemných reakcí mezi nimi, které se promítají do praxe. Obsah sociální interakce uvnitř organizace tvoří především vzájemná komunikace, respektive výměna informací prostřednictvím osvojených způsobů chování (tj. jednání, praktiky, jazyk atd.; Nakonečný 2005, kap. 2.7). Studium organizačního chování umožňuje porozumět rozmanitým jevům probíhajícím v dané organizaci s ohledem na procesy a způsoby jejího fungování a dosahování cílů, pro jejichž naplnění organizace vznikla. Komunikace je nenápadným, ale velmi účinným nástrojem při budování organizační kultury. Jak již bylo výše naznačeno, vzájemné interakce, vytváření sítí a komunikace jsou součástí hlavních procesů formujících kulturu organi- Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 108 14.2.2012 14:00:20 SOCIÁLNÍ INTERAKCE A ORGANIZAČNÍ STRUKTURA: PŘÍPADOVÁ STUDIE KOMUNIKACE zace. Komunikace je oboustranný proces, jehož předmětem je sdílení dat, informací, znalostí. Americký teoretik managementu a ekonom Peter F. Drucker charakterizuje fungující komunikaci v organizaci čtyřmi prvky: „…komunikace znamená vnímání, komunikace znamená očekávání, komunikace klade požadavky, komunikace a informace jsou dvě různé, a dokonce převážně protikladné věci – jsou však na sobě vzájemně závislé.“ (Drucker, 2007, s. 220) S ohledem na komunikaci v organizaci se autoři nejčastěji zabývají především obsahem, směrem komunikace, komunikačními strategiemi a komunikací ve skupinách či podskupinách. Do obsahu komunikace spadá i oblast organizace práce, která se týká dělby práce a organizační struktury, dále pracovní vztahy i organizační kultura, jež je součástí komunikace (Nakonečný, 2005). Autoři věnující se problematice komunikace v organizaci se shodují v tom, že úspěšná komunikace je oboustranným procesem založeným na očekávání, kde komunikátor ví, co chce sdělit, co je očekáváno, a na druhé straně příjemce je schopen vnímat sdělení. „Obousměrná komunikace je nutná především k tomu, aby management mohl průběžně informovat pracovníky o jednotlivých oblastech podnikové politiky a podnikových plánech, které se jich týkají, a pracovníci aby mohli ihned reagovat svými názory na záměry a kroky managementu.“ (Armstrong, 2007, s. 661) Holá k obsahu komunikace dodává: „…vnitrofiremní komunikace znamená v podstatě komunikační propojení útvarů firmy, které umožňuje spolupráci a koordinaci procesů nutných pro fungování firmy.“ (Holá, 2006, s. 8) K úspěšnému komunikování o stěžejních oblastech fungování organizace – stanovování, sdílení a znalost cílů, strategií, plánů atd. – musí být nastaveny jasné podmínky a pravidla komunikace. Mezi základní podmínky efektivní komunikace uvnitř organizace patří jednotný tým vedení postupující podle zásad a principů, které všichni členové managementu dodržují, dále odpovědnost managementu za nastavení, úroveň a funkčnost komunikace. Systém komunikace může také selhávat, nejde totiž jen o množství přenášených informací, Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 109 109 14.2.2012 14:00:20 PAVLÍNA TECHLOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, MAGDALÉNA GORČÍKOVÁ ale především o jejich proměnu ve znalosti, které umožní zaměstnancům zlepšovat procesy v organizaci (kupř. poskytované služby, šetření nákladů). Rozlišujeme několik typů komunikace na základě charakteristik toku informací mezi jednotlivými členy organizace. Každá skupina má svou specifickou komunikační síť. „Pro různé úkoly jsou vhodné různé typy komunikačních sítí, např. pro komplexní úkoly se osvědčuje ‚kruh‘ nebo ‚totál‘, protože úkoly jsou řešeny rychleji a bezchybně nebo s menším počtem chyb než v centralistickém typu, jako je ‚hvězda‘.“ (Shaw, 1964, s. 126, in Nakonečný, s. 155) Obecně platí, že největší spokojenost všech zúčastněných přináší model „totál“, kde komunikuje každý s každým, nedochází ke zkreslení či blokaci informací a míra omezení komunikace je nejnižší ze všech uvedených typů. Pochopitelně nejen typ komunikace uplatňuje vliv na celkový obraz a fungování komunikace ve skupině, vedle něj záleží také na organizační hierarchii, dále na prostředcích, srozumitelnosti a jednoznačnosti komunikovaného obsahu. 3 Typologie sociální interakce v organizační kultuře dle teorie „krychle 2S“ 110 V literatuře existuje řada typologií organizační kultury (přehled viz např. Lukášová, 2010). V souvislosti s případovou studií, kterou prezentujeme dále, se nám zdá podnětná a interpretačně přínosná typologie organizační kultury formulovaná ve vztahu k chování organizace, přesněji vzájemné chování pracovníků mezi sebou a vůči své vlastní organizaci. Takto cílenou typologii vypracovali R. Goffee a G. Jones (1998). Jejich přístup „postihuje obsah kultury organizace z hlediska vztahů, které v ní panují, a to se zřetelem k charakteru těchto vztahů a jejich důsledkům pro organizaci“ (Goffee & Jones, 1998, in Lukášová, 2010, s. 128). Základem této typologie, jejíž název Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 110 14.2.2012 14:00:20 SOCIÁLNÍ INTERAKCE A ORGANIZAČNÍ STRUKTURA: PŘÍPADOVÁ STUDIE KOMUNIKACE lze přeložit jako „krychle 2S“ (angl. double S cube), jsou dvě hlavní dimenze: sociabilita a solidarita. Sociabilitu autoři chápou ve svém modelu jako míru přátelství mezi členy organizace, přičemž vysoká míra sociability značí vysokou míru sociální interakce a sdílení informací, a naopak nízká míra ukazuje, že lidé v organizaci jsou zaměřeni více sami na sebe. Solidarita představuje soudržnost organizace, jež „není založena na citech, ale vychází z rozumu“ (Goffee & Jones, 1998, s. 28, in Lukášová, 2010). Ústředním motivem jsou společné úkoly a sdílené cíle, které mají přinést užitek celé organizaci. Ve vztazích mezi členy organizace nejde v prvé řadě o přátelství, ale o účinnou spolupráci – je-li solidarita vysoká. Každý z typů kultur má svou pozitivní a negativní formu, negativní forma znamená nefunkční variantu organizační kultury v důsledku nepřiměřenosti ve vztahu k prostředí a voleným strategiím chování. Kombinací vysoké či nízké sociability, resp. solidarity, vznikají čtyři kategorie kultur pojmenované: síťovitá, pospolitá, fragmentární a námezdní (viz tab. 11). Tab. 11 Model organizační kultury „krychle 2S“ nízká solidarita vysoká solidarita nízká sociabilita fragmentární námezdní vysoká sociabilita síťová pospolitá Zdroj: Goffee & Jones, 1988 (4, s. 21) Síťovitá kultura (angl. network culture), které náleží nízká míra solidarity a vysoká míra sociability, je založena na přátelských vztazích mezi pracovníky organizace, jež jsou pro ně důležitější než organizace samotná. Mezi pozitiva této kultury patří příznivé podmínky pro tvořivost, empatie a dobrá atmosféra na pracovišti, loajalita panující mezi pracovníky. Naopak nevýhodou je nízká loajalita vůči organizaci, to znamená i její vizi a cílům. Nefunkční, respektive negativní, forma síťovité kultury se vyznačuje také vysokou mírou interakce, ale výběrově volenou, což má za důsledek vznik klik Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 111 111 14.2.2012 14:00:20 PAVLÍNA TECHLOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, MAGDALÉNA GORČÍKOVÁ a podskupin v organizaci. Potřebné informace se získávají někde jinde a jinak než způsoby k tomu určenými, např. poradami. (Lukášová, 2010, s. 129) Druhým typem kultury s vysokou mírou sociability je pospolitá kultura (angl. communal culture), která má zároveň vysokou míru solidarity. Tento typ kultury je příznačný pro malé organizace. Jeho pozitivní forma se vyznačuje přátelstvím mezi lidmi a zároveň loajálním přístupem k organizaci, hrdostí na poskytované služby či produkty. Udržování rovnovážného stavu mezi intenzitou sociability a solidarity přináší do organizace efektivitu a možnost být jedničkou mezi konkurencí. Ve své negativní formě se pospolitá kultura projevuje odlivem nejlepších zaměstnanců. Tento jev se děje v případě, že kultura způsobí klamný pocit nadřazenosti a neporazitelnosti organizace a špičkoví pracovníci začnou být nedostatečně motivováni (tamtéž, s. 132). Dalšími dvěma typy kultur jsou kultura námezdní a fragmentární. Společným rysem těchto dvou typů je nízká míra sociability. Vzhledem k tomu, že se netýkají níže uvedené případové studie, nebudeme je na tomto místě více představovat. 4 Metodologické uchopení problému organizační kultury pomocí struktury a sítě 112 Proč se v praxi věnovat typologii organizace a znalosti typologií organizačních kultur je zřejmé. Děje se tak především pro poznání a porozumění kulturním projevům v organizaci a možnosti jejich porovnání s typickými případy vyskytujícími se v reálném prostředí. To vše proto, aby manažeři mohli směřovat organizaci k dosažení úspěchu skrze poznání stávající kultury organizace a jejího formování, aby se vytyčených cílů snáze dosáhlo. „Chtějí-li manažeři využít typologie organizační kultury jako pomocný nástroj pro poznání kultury jejich organizace, měli by zvážit, jaké jsou hlavní zdroje jejich Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 112 14.2.2012 14:00:20 SOCIÁLNÍ INTERAKCE A ORGANIZAČNÍ STRUKTURA: PŘÍPADOVÁ STUDIE KOMUNIKACE kultury – nakolik zásadní vliv má organizační struktura, vnější prostředí či třeba současný vrcholový management a jeho styl řízení.“ (Goffee & Jones 1998, s. 137, in Lukášová 2010) Komunikace, jak je uvedeno výše, je analyticky vyčleněným aspektem organizační kultury, představuje její symbolický zdroj. Vhodné nastavení zásad a strategie komunikace má dopady do života celé komunity praxe – tvořené pracovníky – umožňuje dosahovat cílů, které si organizace stanovila. To ovšem předpokládá znalost úrovně fungování komunikace a jejího propojení s ostatními významnými aspekty organizace, např. strukturou a procesy řízení. V případové studii v následující části se právě těmito vztahy zabýváme. Výzkum komunikace se zaměřuje jak na obsahovou (co a jak je sdělováno), tak i na relační stránku komunikace (kdo s kým ne/komunikuje). Zobrazit komunikační síť umožňuje metoda analýzy sociálních sítí (SNA), pomocí níž je možné hledat souvislosti mezi jednotlivými procesy probíhajícími jak v komunikaci obecně, tak i specificky ve vztahu k řízení organizace. To je dle našeho názoru hlavním důvodem, proč se zajímat o využití analýzy sociálních sítí jako doplnění ke klasické analýze komunikace v organizaci. Hlavní výzkumnou otázku případové studie jsme definovali takto: Jaká je souvislost mezi problematickými oblastmi v interní komunikaci a dalšími vybranými aspekty kultury organizace – především strukturou řízení? Prostřednictvím aplikace metody analýzy sítí na konkrétním příkladě neziskové organizace poskytující sociální služby chceme poukázat na možnost zobrazení (struktury) komunikace/komunikační sítě k lepšímu porozumění fungování současné komunikace a zároveň se pokusit ilustrovat možnosti popisu organizační kultury pomocí typologie „krychle 2S“. Jak jsme uvedli výše, ta rozlišuje dvě dimenze. Sociabilitu, kterou jsme měřili v dostupných datech pomocí frekvence komunikace, a solidaritu, již jsme zachytili prostřednictvím sociopreferenčních vztahů konkrétně v oblastech navrhování změn v organizaci a péči o klienta. 113 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 113 14.2.2012 14:00:20 PAVLÍNA TECHLOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, MAGDALÉNA GORČÍKOVÁ 5 Analýza sociálních sítí a organizační analýza Analýza sociálních sítí představuje výzkumnou perspektivu, která je založena na významu vztahů mezi interagujícími jednotkami. Zahrnuje teorie, modely a aplikace, které jsou vyjádřeny v relačních konceptech či procesech. Znamená to, že vztahy jsou definovány pomocí vzájemného propojení mezi jednotkami. Na aktéry (tj. osoby, ale i organizace či jejich části) a jejich jednání nahlížíme perspektivou vzájemné závislosti, nejde tedy o nezávislé jednotky, jako tomu je v tradiční analýze individuálních dat; relační vazby (propojení) mezi nimi utváří kanály pro přenos zdrojů (materiálních i nemateriálních); modely sítí nahlíží na síť jako na strukturní prostředí, které poskytuje příležitosti nebo omezení pro individuální jednání; tyto modely konceptualizují strukturu jako přetrvávající vzorce vztahů mezi aktéry (Wasserman & Faust, 1998, s. 4). Z hlediska zkoumané souvislosti sociální interakce s organizační kulturou je pak podstatné, že analýza sociálních sítí (SNA) a z ní odvozené teorie se od devadesátých let 20. století začínají stále více uplatňovat ve výzkumu organizačního chování (angl. organizational behavior), zejména při výzkumu témat, jako je vůdcovství, moc, organizační změna, spokojenost s prací, pracovní výkon, využívání informací a mnoha dalších (Borgatti, 2003). Chceme-li nahlížet na organizaci komplexně, můžeme analýzu sociálních sítí použít jako ukazatel typu komunikace, ze kterého je možné usuzovat např. na způsob rozhodování v organizaci či míru připravenosti ke změně. Touto problematikou se zabývá tzv. Organizational Network Analysis (ONA),53 což je označení pro výzkum sítí ve formálních organizacích, kde „jsou zkoumány různorodé fenomény organizačního dění jako vůdcovství, moc, pracovní výkon, … Využití znalostí, inovace, maximalizace zisku či vnitrofiremní spolupráce.“ (Schmidt & Šubrt 2010, s. 354) 114 53 Viz [on-line] na: http://www.robcross.org/network_ona.htm. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 114 14.2.2012 14:00:20 SOCIÁLNÍ INTERAKCE A ORGANIZAČNÍ STRUKTURA: PŘÍPADOVÁ STUDIE KOMUNIKACE Pozice jednotlivců v síti samozřejmě ukazuje na lídry, ale i outsidery. Autoři ONA považují „síťovou stránku organizace za úzce spojenou s individuálními pracovními výkony zaměstnanců“ (tamtéž, s. 358). Ego-sítě byly předmětem četných výzkumů a ukázalo se, že lidé s výraznou pozicí v síti a nadprůměrnými vazbami jsou klíčovými hráči v organizaci, týká se jich lepší postup v organizaci a dosahování úspěchů. ONA vychází z klasické sociometrie (podrobně k této metodě viz Petrusek, 1969). Praktický zájem o využití sociometrických dat a jejich analýze pomocí ONA je veden možnostmi, které tento přístup nabízí při porovnání neformální organizační struktury s její formální variantou. „Neformální struktura představuje složky organizace, které nejsou formálně reflektované v popisu její vnitroorganizační vertikální i horizontální struktury, dělby práce, jejích cílů a úkolů…“ (tamtéž, s. 354) Model formální struktury organizace zobrazuje stanovené role a procesy, které lze s dotazníkovým šetřením zjištěným neformálním modelem konfrontovat. Při tomto porovnání s neformální sítí můžeme v síti vyznačit i další faktory (atributy pracovníků) jako pracovní postavení jeho funkce či procesy práce. Hlavním cílem ONA v konkrétní organizaci bývá objevení skupiny vzájemně se podporujících jedinců, kteří „sdílejí své znalosti a zkušenosti, což pozitivně působí na proinovativní prostředí v organizaci“ (tamtéž, s. 355). SNA, respektive ONA, umožňuje v síti analyzovat několik měřítek v komunikaci, např. četnost, hustotu či blízkost. Ty nám mohou napomoci ve spojení s dalšími informacemi o faktorech ovlivňujících vnitřní interakce usuzovat na charakter převládající organizační kultury z hlediska tendencí formulovaných v chování. Domníváme se, že SNA by tak mohla sloužit jako zobrazovací metoda pro empirické měření jednotlivých typů kultur obsažených v teorii „krychle 2S“ R. Goffeeho a G. Jonese. Při propojení obsahové části komunikace s četností a preferencemi v komunikaci s využitím analýzy sociálních sítí lze získat podnětné informace o fungování organizace jako celku. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 115 115 14.2.2012 14:00:20 PAVLÍNA TECHLOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, MAGDALÉNA GORČÍKOVÁ 6 Představení zkoumané organizace z hlediska organizační struktury, kultury a její činnosti 116 Výzkum probíhal v organizaci občanského sektoru poskytující lidem s postižením služby ve dvou základních oblastech, a to v oblasti sociální rehabilitace (SR) a osobní asistence (OA). Z hlediska poskytovaných služeb pomáhá sdružení uživatelům služby OA při zvládání běžných denních činností, při zajištění základních životních potřeb, ve kterých by byl člověk samostatný a soběstačný nebýt zdravotního postižení. Čerpání služby SR zahrnuje odborné poradenství v oblasti studia, pracovního uplatnění, přechodu ze školy do zaměstnání, v oblasti bydlení apod. Z důvodu zachování anonymity neuvádíme konkrétní jméno organizace. Jedná se o občanské sdružení, které je svým organizačním uspořádáním a velikostí nemalou organizací, ačkoli čítá v současné době 24 kmenových zaměstnanců/zaměstnankyň. Zaměstnává totiž ještě kolem 80 asistentů a spolupracuje se zhruba 30 aktivními dobrovolníky. Výzkum komunikace ve sdružení byl zaměřen na sociální interakce pouze mezi kmenovými zaměstnanci, tedy poměrně malou a strukturovanou skupinu. Sdružení vede a řídí výkonný výbor, který má veškeré řídicí a rozhodovací kompetence – tvoří management organizace. Výkonný výbor tvoří pět členů: ředitel sdružení, finanční manažer, projektový manažer, vedoucí služby OA a vedoucí služby SR. Hlavní funkcí výkonného výboru je plánování (stanovování cílů sdružení a způsobu jejich dosažení), organizování (vymezení pracovních prostředků, kompetencí a koordinace práce) a řízení (personální řízení a vedení podřízených pracovníků), kontrolování a rozhodování. Ostatní zaměstnanci se s organizačními problémy obrací na ředitele sdružení, případně celý výbor, zatímco pracovní záležitosti týkající se poskytování služeb řeší s přímým nadřízeným – vedoucím služby, v níž pracují. Schéma organizační struktury sdružení uvádí obrázek 7. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 116 14.2.2012 14:00:20 SOCIÁLNÍ INTERAKCE A ORGANIZAČNÍ STRUKTURA: PŘÍPADOVÁ STUDIE KOMUNIKACE Obr. 7 Schéma organizační struktury sdružení výkonný výbor zástupce ředitelky vedoucí služby SR projektový manažer 2 konzultantky v TP ředitelka sdružení 2 IT pracovníci finanční manažer admin. pracovníci zástupce ředitelky vedoucí služby OA daňový poradce 4 koordinátoři a účetní OA 4 konzultantky v PZ 2 konzultanti pro OA ergoterapeutka koordinátorka dobrovolníků lektor osobních asistentů Zdroj: Dokumenty NNO Výše popsaná teorie „krychle 2S“ založená na vzájemných vztazích mezi pracovníky a jejich vztahu k organizaci jako takové pracuje s pojmy sociabilita a solidarita a nabízí dva typy kultury nesoucí stejné znaky jako reálně existující kultura ve sledovaném sdružení. V oblasti klimatu či kultury ve sledované organizaci však nebyl doposud realizován žádný výzkum. Klademe si proto otázku, který typ komunikace v organizaci podle teorie „krychle 2S“ lze považovat za nejpříhodnější pro popis organizační kultury sledovaného sdružení. Zároveň tak chceme čtenářům nabídnout ukázku možnosti operacionalizace této typologie s využitím relační analýzy komunikačních sítí. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 117 117 14.2.2012 14:00:20 PAVLÍNA TECHLOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, MAGDALÉNA GORČÍKOVÁ 7 Metodologie sběru dat 118 Jak bylo uvedeno výše, původním cílem studie provedené na žádost vedení organizace bylo především praktické využití výstupů výzkumu interní komunikace pro rozvoj organizace. V této rovině výzkum sledoval souvislost mezi problematickými oblastmi v interní komunikaci a jevy vyskytujícími se v širším kontextu kultury a struktury organizace. Účelem bylo zjištění stavu sociální interakce s ohledem na formální strukturu řízení a navržení, případně zavedení, potřebných změn v organizaci. Pro sběr dat bylo využito dotazníkové šetření, které se skládalo ze dvou částí odpovídajících zkoumaným úrovním komunikace, využívajících jednak sociometrické techniky, jednak dotazování ohledně postojů a hodnocení komunikace. Zaměstnanci vyplňovali dotazník na pracovišti, každý samostatně. Všichni souhlasili s uvedením svého jména, data byla po vytvoření relačních matic anonymizována. Tyto standardní techniky byly doplněny metodou zúčastněného pozorování, která umožnila lépe reflektovat problematické oblasti týkající se obsahu interakce v komunikační síti. Sociometrické techniky využité v první části dotazníku zjišťovaly četnost a propojenost vzájemné komunikace jak mezi jednotlivci, tak mezi kancelářemi, výborem a ostatními pracovníky, skupinami rozdělenými podle typu služby a pracovní pozice. Dále prezentovaná relační analýza sociometrických dat sleduje komunikační toky v síti, prostředky i proporci v komunikaci a především strukturu komunikační sítě (propojenost/oddělenost částí sítě). Vedle četnosti a forem komunikace s nabídkou jmen pracovníků (uzavřené otázky) doplněné o otevřenou otázku na nejčastější komunikaci s kolegy sociometrická část dotazníku obsahovala také otevřené sociopreferenční otázky ohledně výběru osoby při řešení otázek ve spolupráci s klienty a iniciování změny v organizaci. Smyslem první části dotazníku je poznat relace v komunikaci a zmapovat komunikační síť a pozice jednotlivců v ní v souvislosti s organizační strukturou a kulturou. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 118 14.2.2012 14:00:20 SOCIÁLNÍ INTERAKCE A ORGANIZAČNÍ STRUKTURA: PŘÍPADOVÁ STUDIE KOMUNIKACE Klasická statistická analýza dat z druhé části dotazníku měřila subjektivně z pohledu zaměstnanců spokojenost a kvalitu komunikace dvěma bateriemi otázek zaměřených na organizaci a efektivitu práce, dostupnost informací předávaných mezi kolegy, znalost vlastních pracovních kompetencí, fungování managementu, respektive výboru, a ztotožnění se s dalším směřováním sdružení. Cílem této části dotazníku bylo identifikovat strategii – či spíše způsob komunikace –, která může fungovat, i když není formálně deklarována, a zjistit spokojenost s funkčností formální komunikace. Propojení obou částí dotazníku tkví v uceleném pohledu na komunikační síť organizace a interpretaci vyskytujících se abnormálních pozic jednotlivců či podskupin vzhledem k formální struktuře sdružení. Demonstrace komunikační sítě tak slouží k přesnější identifikaci problematických míst v komunikaci a při dobré znalosti organizace poukazuje na rysy stávající interakce a kultury v organizaci. Dotazník vyplnilo všech 24 kmenových pracovníků sdružení. Z hlediska vlivu na sociální interakci, potažmo kulturu organizace je podstatné věnovat pozornost složení zkoumaného souboru. V rovině organizační struktury je nejzásadnějším činitelem členství ve výkonném výboru. Ten čítá pět pracovníků. Tito členové výkonného výboru se valnou měrou podíleli na založení sdružení, čtyři z nich proto patří také mezi nejdéle zaměstnané (mezi 5 a 10 lety). Celkově se doba působení ve sdružení většinou pohybuje za hranicí 2,5 roku a více. Vrátíme-li se ke struktuře organizace, více než dvě třetiny zaměstnanců vykonávají přímou péči, a to buď ve službě osobní asistence nebo sociální rehabilitace, přičemž druhá z nich má početně silnější zastoupení. V následující části nejprve shrnujeme výsledky druhé části dotazníkového šetření týkající se hodnocení situace v oblasti komunikace (tato problematika není předmětem zde prezentované analýzy), na ni navazuje část věnující se analýze relačních dat z první části dotazníku. 119 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 119 14.2.2012 14:00:21 PAVLÍNA TECHLOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, MAGDALÉNA GORČÍKOVÁ 8 Problematické oblasti v procesu komunikace Analýza dat z druhé části dotazníku, která sledovala názory zaměstnanců a jejich hodnocení stavu komunikace, identifikovala její celkový stav i konkrétní oblasti, v nichž komunikace funguje dobře či špatně (což se projevuje např. ne/dostatkem informací o dané oblasti), a zároveň faktory ovlivňující hodnocení. Výsledky uvádíme pro dokreslení souvislostí dále prezentované relační analýzy komunikační sítě. Dobře (ve smyslu průměrně a lépe) hodnotí pracovníci porozumění organizační struktuře, znalost vlastních kompetencí a oblast práce (viz tab. 12).54 Oblast práce vyjadřuje porozumění náplni práce a pracovních kompetencí, přenos informací potřebných k výkonu pracovních úkolů a přítomnost zpětné vazby v komunikaci (a potvrzuje tak i dobré porozumění organizační struktuře sdružení). Dobře byla také hodnocena otevřenost prostředí pro dotazy, stejně jako komunikace o možných změnách v organizaci. V hodnocení komunikace zaměřeném na otevřenost prostředí je vysoce ceněna srozumitelnost organizační struktury. Tab. 12 Jak pracovníci hodnotí obsahovou oblast komunikace (popisné statistiky) 120 N průměr Std Dev min. max. 10. Zná organizační strukturu 24 4,5 0,8 2 5 12. Náplň práce je srozumitelná 24 4,5 0,7 3 5 11. Náplň práce odpovídá realitě 24 4,5 0,7 3 5 1. Ví, na koho se s dotazem obrátit 24 4,4 0,8 2 5 7. Terminologie je jednotná 22 4,2 0,6 3 5 2. V komunikaci je zpětná vazba 24 4,2 0,9 2 5 4. Informace od kolegů jsou dostupné 24 3,9 0,9 2 5 54 Otázka zněla: „Jak osobně hodnotíš následující oblasti ve vzájemné komunikaci?“ Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 120 14.2.2012 14:00:21 SOCIÁLNÍ INTERAKCE A ORGANIZAČNÍ STRUKTURA: PŘÍPADOVÁ STUDIE KOMUNIKACE N 3. Úkoly jsou mi zadávány včas 13. Členové výboru komunikují s ostatními jednotně 9. Témata schůzek jsou známa průměr Std Dev min. max. 23 3,9 0,9 3 5 22 3,6 1,1 2 5 22 3,6 1,0 2 5 20 3,6 1,3 1 5 5. Zná plány sdružení do budoucna 24 3,4 1,1 1 5 6. Může plány do budoucna ovlivnit 24 3,3 1,0 2 5 8. Efektivita středečních schůzí 22 3,0 0,7 2 4 14. Předávání informací mezi členy výboru funguje Zdroj: Komunikace v NNO 2011, N = 24; počet chybějících hodnot = 5 Pozn.: Odpovědi na škále: 1. velmi slabé až 5. výborné. Tab. 13 Jak pracovníci hodnotí oblast komunikace (popisné statistiky) N průměr Std Dev min. max. 1. Mohu vznést otázku a vím, že bude zodpovězena 24 4,4 0,6 3 5 3. Hierarchie pracovních pozic je evidentní 24 3,9 0,7 3 5 2. Mohu vznést návrh na změnu a vím, 24 3,8 0,9 1 5 5. Uvítal/a bych využití facilitátora že bude projednán 24 3,3 1,1 1 5 4. Na některé věci se raději neptám 24 2,8 1,2 1 5 Zdroj: Komunikace v NNO 2011, N = 24; počet chybějících hodnot = 0 Pozn.: Odpovědi na škále: 1. naprosto nesouhlasím až 5. naprosto souhlasím. Slabě bylo hodnoceno fungování výkonného výboru ve smyslu jednotného postoje jeho členů vůči ostatním pracovníkům a předávání informací mezi členy výboru. Oblast komunikace s výkonným výborem doplňuje znalost plánů sdružení do budoucna, kterou pracovníci hodnotili také jako slabou. Další problematickou, respektive slabě hodnocenou, oblastí je plánování ve sdružení vyjádřené mírou možnosti plány ovlivnit a téma efektivity schůzí sdružení spolu s včasným zadáváním úkolů. 121 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 121 14.2.2012 14:00:21 PAVLÍNA TECHLOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, MAGDALÉNA GORČÍKOVÁ Vedle slabých a silných stránek komunikace se vyskytují návrhy pro zlepšení stavu interakce v organizaci (viz tab. 13).55 Nejsilněji zaznívá návrh využití facilitátora, přičemž konkrétní situace, kde by byl facilitátor vítán, se nejčastěji týkaly intervizí a schůzek celého sdružení na téma rozvoje a řízení sdružení. Navíc poznatky ze zúčastněného pozorování ukazují na to, že v komunikaci se vyskytují témata, o kterých se otevřeně nemluví, jinými slovy prostředí organizace není natolik otevřené, aby všichni bez obav vznesli jakékoli dotazy či návrhy související s prací či sdružením jako takovým. Abychom rozuměli příčinám současného stavu komunikace, hledali jsme dále faktory mající vliv na slabě hodnocené oblasti.56 Ukazuje se, že nejvýznamnější vliv na hodnocení oblastí plánování, fungování výboru a vznášení návrhu na změnu má členství ve službě osobní asistence či sociální rehabilitace (OA/SR). Obecně tyto oblasti kritizují zejména pracovníci ze služby SR. Pracovníci ve službě OA či v obou službách hodnotí slaběji pouze oblast plánování. Jako druhý nejsilnější činitel se ukazuje členství ve výboru uplatňující se při hodnocení výboru samotného a dále při hodnocení komunikace v oblasti plánování, vznášení návrhů na změnu, stejně jako otázek na jakékoli téma související s organizací práce, vedením apod. Členové výboru jsou si ve všech vyjmenovaných oblastech jistější a hodnotí je lépe než ostatní zaměstnanci. Posledním významným zjištěním je fakt, že slabé hodnocení pochází od pracovníků z přímé péče. Tato zjištění poukazují na jevy týkající se obecně činnosti managementu (výboru) a vychází od konkrétních podskupin pracovníků, jež spojuje několik uvedených faktorů. K otázce, na jaké jevy ve fungování organizace problematicky hodnocené oblasti interakce 122 55 Baterie výroků byla uvedena instrukcí: „Prosím, ohodnoť, jak souhlasíš nebo nesouhlasíš s následujícími výroky.“ 56 Pro měření vzájemných vztahů proměnných jsme pomocí metody hlavních komponent (PCA) vytvořili dvě dimenze nazvané „plány“ a „výbor“ zahrnující problematické oblasti a porovnali je s kontextuálními proměnnými jako působnost ve službě OA či SR, členství ve výkonném výboru, typ práce, doba působení ve sdružení, rozmístění v kancelářích, velikost pracovního úvazku. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 122 14.2.2012 14:00:21 SOCIÁLNÍ INTERAKCE A ORGANIZAČNÍ STRUKTURA: PŘÍPADOVÁ STUDIE KOMUNIKACE poukazují a jak je uvedené faktory ovlivňují, se vrátíme v následující části, v níž interpretujeme výsledky relační síťové analýzy. 9 Analýza struktury komunikace a sociopreferenční vztahy Cílem této kapitoly je zmapovat komunikační propojení pracovníků sledované organizace, a mimo jiné tak ukázat možnosti aplikace síťové analýzy komunikačních toků a sociopreferenčních vztahů při identifikaci typu organizační kultury. V následující části proto tedy nejprve mapujeme komunikační síť v hlavní relaci – jak často ke komunikaci dochází – a dále zkoumáme preference zaměstnanců – na koho by se kdo obrátil, jednak v případě, že by bylo třeba řešit nějaký problém s klientem, a jednak v případě, kdy by chtěl/a navrhnout změnu v organizaci. Sledujeme přitom atributy komunikačních toků odvozené z rolí pracovníků, jednak z hlediska působnosti ve službě (OA/SR), členství ve výboru a jednak skutečnosti, zda pracovník pracuje v přímé či nepřímé péči. Jednoduchá ukázka aplikace analýzy sítí se soustředí na popis komunikace ve vazbě na celek reprezentovaný strukturou komunikace v síti. Cílem naší analýzy je představit výzkumný přístup kladoucí důraz na systémovost, kdy smyslem je vidět komunikaci jako problém v samotné organizační struktuře sdružení. V závěru se pak pokoušíme o porovnání rozdílu mezi sítí reprezentovanou na jedné straně formální a na druhé straně neformální strukturou. Obecně nám analýza umožňuje odpovědět na otázky po otevřenosti/uzavřenosti prostředí organizace. K tomu využíváme nejčastější techniku analýzy sociometrických dat, tzv. sociogram. Ten představuje grafické znázornění, v němž jsou individua či – obecněji – sociální jednotky reprezentovány jako body v dvojdimenzionálním prostoru a vztahy mezi páry lidí jsou reprezentovány pomocí úseček spojujících odpovídající body. (Wasserman & Faust, 1998, s. 11–12) V něm jsme kromě vyznačení Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 123 123 14.2.2012 14:00:21 PAVLÍNA TECHLOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, MAGDALÉNA GORČÍKOVÁ atributů vážících se k formální pozici v organizaci a povaze vykonávané práce (členství ve výboru, resp. typ práce a poskytované služby) použili i měřítko centrálnosti pozice jednotlivých pracovníků v síti Eigenvector.57 Uzel, který má vysokou hodnotu této míry, se vyznačuje vysokou popularitou. Smyslem aplikace přístupu měření pomocí Eigenvectoru je nalezení aktérů, kteří zaujímají v síti pozici vyznačující se nejvyšší centralitou. (Hanneman & Riddle, 2005) V grafech je hodnota Eigenvectoru u každého uzlu (pracovníka) vyznačena velikostí bodu – čím větší bod, tím centrálnější pozice pracovníka v síti. Jak bylo naznačeno výše, v analýze uvažujeme dvě konceptuálně odlišné roviny komunikace jako sociální interakce v organizaci: 1. frekvenci komunikace a 2. sociopreferenční vztahy ve dvou oblastech: iniciace návrhu změn v organizaci a v oblasti péče o klienta (na koho byste se obrátili). Tyto dvě roviny nám umožňují operacionalizovat dvě dimenze teorie „krychle 2S“ typologizující organizační kulturu skrze 1. sociabilitu a 2. solidaritu. Graf v obrázku č. 8 znázorňuje síť odvozenou z četnosti komunikace mezi všemi kmenovými členy sdružení. Pro přehlednost jsou znázorněny pouze interakce s frekvencí více než jednou týdně. V grafu je patrné rozložení komunikační sítě, které jednak odráží rozmístění v kancelářích (což samo o sobě není nikterak překvapivým zjištěním), jednak na základě typu služby, v níž ten který jedinec pracuje. Zřetelná je existence skupiny tvořené pěti pracovnicemi (Nataša, Patrika, Bohdana, Karolína, Lucie), která představuje detaMěřítek tzv. centrality pozice v síti je několik, nejčastěji se používají degree centrality, betweenness, closeness a Eigenvector, který jsme zvolili pro naši analýzu. Ten v principu umožňuje identifikovat ty uzly, které mají malou vzdálenost od ostatních, při zohlednění celkové globální struktury sítě. Tento přístup přitom klade menší důraz na vzorce, které jsou vysloveně lokálního charakteru. Hodnota Eigenvectoru je pro každý uzel určena na základě faktorové analýzy (jde o první faktor, který odráží globální vzorec vzdáleností mezi uzly). Umožňuje identifikovat středy větších klik v síti. (Hanneman, Riddle, 2005) Tato metoda neumožňuje analyzovat asymetrické matice, proto jsme museli nejprve vstupní matici relací symetrizovat (podle nižší hodnoty frekvence komunikace, kterou uvedl jeden ze dvou pracovníků v dané vzájemné vazbě). 57 124 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 124 14.2.2012 14:00:21 SOCIÁLNÍ INTERAKCE A ORGANIZAČNÍ STRUKTURA: PŘÍPADOVÁ STUDIE KOMUNIKACE šované pracoviště sdružení. Patrné je zde, že komunikace s jádrem sdružení proudí prostřednictvím Nataši a Patriky, a to nejčastěji k Jiřině a Monice. Monika zastává pracovní pozici vedoucí služby SR, Patrika, ředitelka sdružení, funguje také jako metodická vedoucí, čili komunikace zde probíhá formálně správnou cestou. V případě Jiřiny se ale jedná o mírně abnormální pozici v síti, již lze vysvětlit společnou skupinovou aktivitou pro klienty, kterou vede právě Jiřina s Patrikou. Podle očekávání plynoucího ze zúčastněného pozorování organizace nepříliš silné vazby se vyskytují mezi Monikou a Věrou. V závislosti na formálním rozdělení rolí a kompetencí by tyto vazby byly očekávány silnější, a to ze dvou důvodů. Pracovníci v SR se obrací v organizačních a pracovních věcech stejnou měrou jak na metodickou vedoucí a ředitelku sdružení v jedné osobě, tak na vedoucí služeb. Druhým důvodem je členství Věry a Moniky ve výboru, nejedná se tedy o běžnou interpersonální komunikaci, ale pohybujeme se v komunikační rovině vedení, řízení, rozhodování. Obr. 8 Četnost komunikace mezi členy sdružení (centralita aktérů – Eigenvector, typ služby, typ práce) Lenka Jiří Vladimír* Andrea David* Jolana Iva Judita KAMIL Jan Regina Jiřina EMIL Martin Legenda: Členové výboru označeni velkými písmeny Typ práce: přímá nepřímá sociální rehabilitace (SR) osobní asistence (OA) OA i SR * externista Bohdana Patrika Edita MONIKA Karolína Karla TEODOR Zdroj: Komunikace v NNO 2011 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 125 VĚRA Nataša Lucie 125 14.2.2012 14:00:21 PAVLÍNA TECHLOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, MAGDALÉNA GORČÍKOVÁ 126 Velmi slabou pozici v komunikační síti mají oba externí pracovníci David a Vladimír. V konfrontaci pozic takovýchto odlehlých uzlů v komunikační síti s výsledky z části výzkumu sledující obsah a hodnocení komunikace je patrné, že zatímco předávání informací od Davida a směrem k Davidovi (jako daňovému poradci) je hodnoceno dobře, Vladimírovi chybí informace potřebné k výkonu práce, a naopak pro ostatní pracovníky je náročná komunikace s Vladimírem. Vladimír pracuje jako IT pracovník a je třeba podotknout, že o tuto pozici se dělí ještě s jedním kolegou. V tomto případě by bylo zajímavé věnovat pozornost vymezení pracovních kompetencí obou IT pracovníků. A dále komunikátorovi, přes kterého proudí informace mezi Vladimírem a ostatními členy organizace, jako je tomu v případě Davida komunikujícího s finančním manažerem. Významnou pozici tzv. mostu – uzel, který propojuje dílčí části v síti jinak nepropojené či slabě propojené – mají Monika a Jiřina. Kamil, Emil a Regina se vyznačují centrální pozicí. Emil je vedoucím služby OA, četnost komunikace tedy odpovídá popisu jeho pracovních činností. Kamil pracuje jako finanční manažer, Regina pak jako administrativní a personální pracovnice a u obou je komunikace s většinou ostatních členů sdružení pochopitelná a odpovídá jejich rolím. Pracovní pozice a příslušnost ke službě poukazují na komunikační strukturu odvozenou z obsahu práce. Pro cíle otázky, kterou zde sledujeme, je ale zajímavější organizační dělení na management, v našem případě tvořený výkonným výborem, a ostatní řadové zaměstnance. Je vidět, že členové výboru – Emil, Monika a Kamil – mají přirozeně silnou pozici v síti odvozené z frekvence komunikace, zatímco zbývající dva členové výboru – ředitelka sdružení Věra a projektový manažer Teodor – mají pozici spíše slabou a jejich komunikace směřuje zejména dovnitř mezi členy výboru. Z výše uvedených výsledků týkajících se hodnocení obsahové části komunikace již víme, že existují dvě problémové dimenze komunikace, a to fungování výboru, kde se významně liší dobré hodnocení komunikace mezi výborem Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 126 14.2.2012 14:00:21 SOCIÁLNÍ INTERAKCE A ORGANIZAČNÍ STRUKTURA: PŘÍPADOVÁ STUDIE KOMUNIKACE od výboru samotného a slabé hodnocení komunikace a fungování výboru ze strany ostatních členů sdružení. Jak efektivní dosah v komunikaci má konkrétní jedinec v síti, ukazuje míra pozice v síti označovaná jako Eigenvector. Eigenvector znamená míru napojení prvku v síti na další prvky s mnoha vazbami. Zjednodušeně řečeno, čím vyšší číslo Eigenvectoru, tím snáze dostupné informace různorodého charakteru z různých vzdálených zdrojů. Všimněme si, že kromě již zmíněných členů výboru a Jiřiny dosahuje vysoké hodnoty napojení na ostatní „dobře napojené“ uzly také Jolana, konzultantka ve službě SR. Další vysvětlení a porovnání s formální organizační strukturou nám podají sociogramy zachycující sociopreference v oblasti navrhování změny a intervence ve prospěch klienta. Nejprve se budeme věnovat preferenci pracovníka v případě řešení věci v zájmu klienta.58 Zde byly vzhledem k otevřenému formátu otázky uváděny také osoby mimo kmenové pracovníky organizace. Matice voleb je zde tedy asymetrická. Sociogram je uveden v obrázku 9. Pozice Věry a Moniky (vedoucí služeb SR) a Emila (vedoucí služby OA) je formálně správná, zajímavé výsledky ukazuje míra Eigenvectoru v případě Karolíny, Lenky a Patriky. Jak Karolína, tak Lenka pracují ve službě OA i SR zároveň, navíc mají společné klienty s dalšími pracovníky, hlavně koordinátory OA, kteří se ve vedení přímé práce s klienty nejspíše obrací o rady právě na ně. Patrika působící v detašovaném pracovišti je pravděpodobně nejbližším uzlem pro lidi z centra organizace a ze služby SR. Uvedené sociopreference ukazují na existenci důvěry mezi zaměstnanci. Vysoká míra propojení řešení věci v zájmu klienta jak po formálních cestách, které se také skutečně využívají, tak po vedlejších neformálních, ukazuje na dobré zdroje přirozené podpory klientům. Otázka je, nakolik je v tomto případě dotazníkové šetření důvěryhodným způsobem sběru informací. 58 Otázka zněla: „Pokud bys potřeboval/a něco vyřešit v zájmu klienta, na koho by ses obrátil/a?“ Dotázaný mohl v otevřené odpovědi uvést až tři jména. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 127 127 14.2.2012 14:00:21 PAVLÍNA TECHLOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, MAGDALÉNA GORČÍKOVÁ Obr. 9 Preferovaný pracovník v případě řešení věci v zájmu klienta (centralita aktérů – Eigenvector, typ služby, typ práce) David* Vladimír* Externí pracovník * Legenda: Členové výboru označeni velkými písmeny Typ práce: přímá nepřímá Bohdana Nataša Patrika Lucie Karolína Edita Karla Jiřina VĚRA Martin MONIKA Iva Lenka Andrea Jan EMIL Jiří TEODOR Klientův konzultant Klientův koordinátor Judita Jolana KAMIL Regina Zdroj: Komunikace v NNO 2011 sociální rehabilitace (SR) osobní asistence (OA) OA i SR * externista Druhou oblastí, kde zaměstnanci uváděli preference osob, na které by se obrátili, je situace, kdy by chtěli iniciovat změnu v organizaci.59 Výsledky struktury vzájemných vztahů uvádí graf v obrázku č. 10. 128 59 Otázka zněla: „A kdybys chtěl/a něco zlepšit, iniciovat návrh na nějakou změnu v naší organizaci, tak na koho by ses obrátil/a?“ Dotázaný mohl v otevřené odpovědi uvést až tři jména. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 128 14.2.2012 14:00:21 SOCIÁLNÍ INTERAKCE A ORGANIZAČNÍ STRUKTURA: PŘÍPADOVÁ STUDIE KOMUNIKACE Obr. 10 Preferovaný pracovník v případě návrhu změny v organizaci (centralita aktérů – Eigenvector, typ služby, typ práce) Nataša Vladimír* Lenka Jan Iva KAMIL Edita Legenda: Členové výboru označeni velkými písmeny Typ práce: přímá nepřímá Andrea TEODOR Judita EMIL Regina David* MONIKA Patrika Lucie VĚRA Karla Jiřina Karolína Martin Jolana Jiří Bohdana sociální rehabilitace (SR) osobní asistence (OA) OA i SR * externista Zdroj: Komunikace v NNO 2011 Jádro skupiny tvořené Teodorem, Monikou a Věrou opět představuje komunikační kanál odpovídající formální struktuře organizace. Pozice Teodora je dána tím, že je projektový manažer a souvisí přímo s jeho rolí při koordinaci projektů, proto zde figuruje stejně jako finanční manažer Kamil. Ti všichni jsou členy výboru, jejich pozice v síti v případě navrhování změny je tedy adekvátní jejich rolím. Zajímavá je ale pozice Patriky, Karolíny a Edity. Jejich pozice v síti ukazuje na to, že zde máme co do činění s možnými (byť neformálními) iniciátory organizační změny. Je pravděpodobné, že jejich pozice souvisí se slabě hodnocenou oblastí možnosti ovlivnit plánování činnosti sdružení a také s oblastí fungování výboru, sledovanými v obsahové části výzkumu komunikace. Ačkoli nebyla zkoumána povaha diskutované změny, je zřejmé, že bude vycházet z problematických oblastí fungování organizace zjištěných v obsahové části komu- Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 129 129 14.2.2012 14:00:21 PAVLÍNA TECHLOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, MAGDALÉNA GORČÍKOVÁ nikace. Těmi jsou oblast plánování a fungování výboru. Nelze nechat bez povšimnutí, že obě tyto oblasti byly v obsahové části komunikace kriticky hodnoceny především pracovníky působícími ve službě SR. Patrika, Karolína a Edita působí ve službě SR a Patrika s Karolínou pracují v detašovaném pracovišti. Spíše než na konkurenční vztahy lze usuzovat na potřebu změny vedení služby SR a potažmo řízení i fungování výboru jako takového a projevenou iniciativou, respektive probíhající komunikací o navržení změny v organizaci. 10 Shrnutí 130 Pohled na organizační kulturu skrze sféru komunikace, kterou jsme zkoumali pomocí síťové analýzy, nám umožnil problematické oblasti spojit s dalšími organizačními jevy, které se ve zkoumané organizaci opakují a vyskytují se nejen ve sféře komunikace. Komunikace je jako prostředek zrcadlí. Některé toky a struktura komunikace logicky musí vyjít z danosti struktury organizace a s ní související dělby práce, pracovních kompetencí, vedení lidí a řízení služeb osobní asistence a sociální rehabilitace. Důležité je sledovat jevy vyskytující se pod touto formální strukturou (viz obr. 8). V námi provedené případové studii jsme sledovali četnost a toky komunikace, dále pak sociopreference týkající se řešení věci v zájmu klienta a navržení změny v organizaci. V sociogramech je vidět, že o těchto záležitostech se poměrně četně diskutuje i mimo formální cesty, na což ostatně poukazují i zjištění ze zúčastněného pozorování. Existuje souvislost s obsahovou částí komunikace a jedinci majícími vlivnou pozici v síti, a to v sociopreferenční dimenzi ve smyslu napojení na „dobře propojené“ uzly (na což poukazuje vysoká hodnota Eigenvectoru). Z výsledků analýzy obsahové části komunikace vychází, že oblast pracovní činnosti (dělba práce, znalost kompetencí apod.) je hodnocena pozitivně, zatímco oblast fungování výboru a znalosti plánů do budoucna včetně možnosti je ovlivnit je Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 130 14.2.2012 14:00:21 SOCIÁLNÍ INTERAKCE A ORGANIZAČNÍ STRUKTURA: PŘÍPADOVÁ STUDIE KOMUNIKACE hodnocena slaběji, především z řad pracovníků ze sociální oblasti, tedy shodných s těmi, kteří mají významnou sociopreferenční pozici (viz obr. 9 a 10). Z hlediska srovnání formální a neformální struktury lze říci, že komunikace proudí v podstatě způsobem, který odpovídá formální struktuře organizace. V případě sféry frekvence komunikace vyčlenění části sítě zrcadlí prostorovou dislokaci části pracoviště, jehož napojení na jádro prochází přes dva klíčové pracovníky. Komunikace je doplněna kromě formálně správných cest (zejména přes členy výboru) ještě dalšími, závisejícími na řadových pracovnících a jejich iniciativě. Tito jednotlivci mají neobvyklou pozici v síti vzhledem k pozici v organizační struktuře a jsou většinou ze služby SR/OA. Teorie „krychle 2S“ je založena na vzájemných vztazích mezi pracovníky a jejich vztahu k organizaci jako takové. V relační analýze jsme sledovali především prvně uvedený aspekt skrze sféru komunikace. Který typ sociální interakce v organizační kultuře dle této teorie tedy odpovídá zkoumané organizaci nejlépe? Výsledky analýzy struktury komunikační sítě nás vedou k závěru, že v případě sledovaného sdružení lze hovořit o pospolité organizační kultuře. Je to dáno nejen její velikostí a relativní koherentností (věkovou, hodnotovou), ale především, jak jsme ukázali v síťové analýze, dvěma dalšími ukazateli. Jde za prvé o relativně vysokou míru komunikační propojenosti, což je znakem vysoké sociability (jde tedy o typ komunikace, který bývá označován jako „totál“), a za druhé o nízkou míru fragmentace sociopreferenčních vztahů ve sféře navrhování organizačních změn a v oblasti péče o klienta. Je třeba zdůraznit, že výzkum byl původně proveden s praktickým cílem odhalit možné příčiny problémů v komunikaci mezi zaměstnanci na různých stupních organizační hierarchie. Primárně tedy nesloužil k aplikaci typologie organizační kultury dle konceptu „krychle 2S“. Proto v dalších výzkumech doporučujeme v rámci dimenze sociability sledovat také neformální setkávání zaměstnanců (mimo pracovní činnost) a dimenzi solidarity obohatit o identifikaci Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 131 131 14.2.2012 14:00:22 PAVLÍNA TECHLOVÁ, JIŘÍ ŠAFR, MAGDALÉNA GORČÍKOVÁ s cíli organizace. Kombinace teorie „krychle 2S“ a relační perspektivy nebyla v oblasti výzkumu organizační kultury (alespoň v českém prostředí) dosud použita. Pokud se jejich spojení ukáže jako nosné, může posloužit také jako základ pro vytváření diagnostických nástrojů uplatňovaných v praxi řízení organizace. Co nám přinesly výsledky případové studie? Za prvé nabídly pohled na reálné zobrazení sítě sociální interakce ve vztahu k formální struktuře organizace a pomohly odhalit problematická místa v komunikaci mezi zaměstnanci a vedením. Metoda síťové analýzy (SNA, resp. ONA) – spolu s postojovými daty hodnocení obsahu komunikace doplněné o poznatky ze zúčastněného pozorování – přinesla cenné postřehy k celkovému zobrazení a následnému porozumění stavu komunikace ve sledované organizaci. Ilustrovali jsme tak nové možnosti empirického zkoumání typologie kultury organizace na základě dvou dimenzí interakce: sociability, kterou jsme zkoumali pomocí analýzy komunikačních toků a solidarity, již jsme sledovali skrze sociopreferenční vztahy. Kombinace těchto přístupů se ukázala jako užitečný zdroj informací, upřesňující a v grafické podobě ilustrující poznatky o kultuře organizace. Význam studie spočívá především v jejím praktickém dopadu. Výsledky byly prezentovány managementu organizace a posloužily jako podklad pro připravované organizační změny. 132 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 132 14.2.2012 14:00:22 V Kulturní přístup k organizacím a metodologické aspekty výzkumu Olga Šmídová Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 133 14.2.2012 14:00:22 OLGA ŠMÍDOVÁ Úvod V poslední kapitole představíme rozvíjející se aktuální přístupy ke zkoumání organizační kultury a osvětlíme specifika kvalitativního výzkumu organizačních kultur zejména prostřednictvím tzv. etnografie organizací a „případových studií“ (case studies), jež se v oblasti empirického výzkumu organizační kultury sociálních a zdravotnických zařízení začínají postupně prosazovat i u nás. 1 Organizační kultura jako předmět organizačních studií V oblasti studia organizací a managementu dochází dosti opožděně k tzv. postmodernímu či „kulturnímu obratu“60, který akcentuje sociálně-kulturní povahu organizací. Toto očividné zpoždění je podle některých autorů zřejmě důsledek „modernistických“ teoretických a instrumentálních předpokladů zabudovaných do organizačních studií (Alvesson, 2000, 2002).61 Pro současný sociálně vědní výzkum organizací je typická inspirace tzv. kulturním přístupem, kdy se i k organizacím přistupuje stále častěji jako ke „kulturám“ svého druhu, probouzí se tedy zájem o studium „organizační kultury“ a sociálních aspektů organizace. 134 60 Více k tzv. kulturnímu obratu a přístupu ke studiu sociální reality např. Šanderová a Šmídová (2006, 2009). 61 Nástup alternativních přístupů ke studiu organizace spojené s konceptem organizační kultury se sice datuje do sedmdesátých let minulého století, a kopíruje tedy vývoj v jiných společenských vědách, k jejich rozšíření v praxi a plnému přijetí však dochází na poli organizačních studií později než kupř. v sociologii či antropologii. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 134 14.2.2012 14:00:22 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU Kulturní přístup a s ním spojený konceptuální rámec „organizační kultury“ se u nás v oblasti studia organizace začíná prosazovat až v tomto tisíciletí (Lukášová & Nový, 2004, Lukášová, 2010). Na konceptuálně i metodologicky různorodém poli „organizačních studií“ (organizational studies), jež jsou dnes již definována předmětně, nikoli oborově, ale transdisciplinárně, se tento kulturní obrat projevuje zvýšenou vnímavostí k sociální konstruovanosti organizačních realit, včetně identit, a dále také vyšší citlivostí k promluvám a textům jako k formě organizačního kooperativního jednání. Mluvení, vytváření a užívání textů jsou chápány jako sociální praxe organizování, jako „dělání (něčeho) slovy“ (Šmídová, 2008a). Jazykový obrat, ze kterého kulturní obrat vychází, s sebou tak přináší zvýšený zájem o organizační diskurzy, respektive komunikaci jako sociální nástroj (tool) re-produkce organizace a prostředek řízení její změny. Od moderních strukturalistických přístupů ke studiu organizace se tento přístup ke zkoumání organizace odlišuje i větší pozorností k propojení diskurzu a sociální praxe a dále diskurzu moci a vědění. 2 Kulturní přístup k organizacím Kulturní obrat či kulturní přístup představují široký diverzifikovaný mnohooborový proud, který bývá také představován jako „jazykový obrat“, „kulturalismus“ či „postmodernismus“. Upozornil na podmiňující vliv kulturních procesů a důraz na konstruktivní funkci jazyka, diskurzu. Odvrací se od pozitivistické epistemologie a metodologie a přiklání se k zdůraznění role významu, což se projevuje ve studiu procesů zvýznamňování prostřednictvím kulturních „textů“. Badatelé zařazovaní do kulturalismu se, obecně řečeno, věnují prominentně studiu sociálních praktik zvýznamňování a sociálních procesů komunikace, ve kterých lidé dávají smysl a řád svému světu, konstruují vlastní identity a vztahy, definují hodnoty a cíle. Zásadní Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 135 135 14.2.2012 14:00:22 OLGA ŠMÍDOVÁ podnět ke zkoumání symbolických aktivit při studiu re-produkce organizací vychází z tzv. jazykového obratu. V jeho rámci jsou promluvy a texty chápány jako sociální jednání, mluvení jako „dělání něčeho slovy“. „Diskurzivní praxe je chápána jako sociální praxe, přeloženo do jazyka diskurzivních směrů. Děláme to, co říkáme, tím, že (a jak!) to říkáme, říká Austin v knížce Jak udělat něco slovy? (Austin, 2000). Promluvy a rozmluvy produkují referenční rámce pro popis a interpretaci. Vztah kontextu a komunikačních aktivit je chápán jako aktivní a obousměrný. Diskurzivní praktiky jsou praktikami sociálními, které jsou pevně zapuštěny v sociálních a materiálních strukturách. V kultuře. Popisy jsou součástí události, o které hovoří.“ (Šmídová, 2007) Velký podíl na rozvoji kulturalismu bývá rovněž připisován sociálnímu konstrukcionismu, který se prosazuje ve stejné dekádě, v sedmdesátých letech. K inspirátorům obratu bývá mimo jiné řazen Geertz, Foucault, Bourdieu, Alexander, Swiderová, Hall a Jameson, který pojem „kulturní obrat“ uvedl v život. Na kulturu se nepohlíží jako na okrasu či přívažek, ale jako na aktivního zprostředkovatele mezi ekonomickou a politickou sférou, jenž dává materiálním a politickým vztahům konkrétní podobu a význam. Kulturní přístup k organizacím, včetně výzkumu velkých formalizovaných organizací-agentur, přispívá k obohacení organizačních studií o relační přístup, diskurzivní analýzy a rozvoj kvalitativní metodologie. Pozornost výzkumníků se zaměřuje na sociální praktiky zvýznamňování a uspořádávání, na procesy sociální konstrukce hranic mezi sociálními kolektivitami či uskupeními a tyto hranice jsou vnímány jako vytvářené ve vztazích k jiným uskupením a s jinými skupinami, a jsou tedy pohyblivé (Šanderová, 2008). V souvislosti s tím je nově pohlíženo na procesy utváření kolektivních identit.62 136 62 Podrobněji ke kulturnímu přístupu Šanderová (2008), Šanderová a Šmídová (2006). Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 136 14.2.2012 14:00:22 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU 3 Organizační studia jako různorodý proud V souvislosti se zmíněnými obraty na poli „organizačních studií“ se v poslední době rozvíjí zejména sociálněkonstruktivistická tradice, která je součástí proudu interpretativismu.63 Svou empirickou či „fenomenologickou senzitivitou“ dovoluje toto sociálněkonstruktivistické paradigma (rámec) kombinovat podněty řady teoretických a oborových přístupů a zahrnout celou řadu metodologických perspektiv, jako je post/strukturalismus, sociální dramaturgie, kulturní strukturalismus, kritické a kriticky realistické (neomarxistické) přístupy, jemný realismus, etnometodologie, narativismus, etnografie, antropologie, sémiotika, (kritická) diskurzivní teorie a analýza, narativní, rámcová a konverzační analýza a další.64 Takto vnitřně silně diferencovaný proud organizačních studií se odpoutává od tradičního moderního chápání organizace, definované jako racionální hierarchizovaný systém, ve kterém jsou odshora dolů dána přesná pravidla, normy a cíle pro standardizované situace, které determinují činnost a definují pojetí i výkon rolí. Sociálněkonstruktivisticky orientované zkoumání nesdílí tradiční představu organizací jakožto nadosobních objektivních racionálních útvarů jako východisko (Silverman, 1970). Zkoumání organizací a „organizační kultury“ orientované konstruktivisticky navazuje na odkaz Egona Bittnera (1973), který argumentoval potřebu zkoumat organizace rovněž „zevnitř“, a také „odzdola nahoru“, v konceptech aktérů-členů, z jejich pozice a perspektivy (emic).65 Jak uvádí např. Petrusek ve Velkém sociologickém slovníku (1996). Srov. Keller (2010), Randall et al. (2001), Alvesson (2000), Alvesson a Deetz (2002), Fairclaugh (2005), Czarniawska (1998), Tannen (1993), Wodak (1997) a další. 65 „Emic perspektiva“ zachycuje význam vztahů a událostí z perspektivy aktérů, kdežto etic perspektiva ji zobrazuje z perspektivy jiných skupin, kultur či z perspektivy vědy a v obecných pojmech formalizovaným jazykem. Interpretativní, kvalitativní přístup v sociálních vědách vychází z perspektivy aktérů, respektive „z perspektivy subjektu“ a z jejich přirozeného jazyka. 63 64 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 137 137 14.2.2012 14:00:22 OLGA ŠMÍDOVÁ Východiskem výzkumu tedy není obecná norma, ale to, jak je účastníky situačně na pozadí jejich biografické zkušenosti interpretována, „operacionalizována“ a prakticky ad hoc aplikována. Sleduje se primárně, jak ono pravidlo fakticky běžně funguje v lokálních logikách a praktikách aktérů. Norma předkládaná účastníky zapojenými v heterogenní síti aktérů (živých i neživých) žije v praxi svým vlastním životem a původní záměr jejích tvůrců se může nejen zcela vytratit, ale dokonce i zvrátit v opak toho, co tvůrci bona fide zamýšleli dosáhnout.66 To, co představuje, je z pohledu strukturalistů, respektive systémového pojetí, „formální systém“ organizace, v bergerovsko-luckmannovském duchu (přechodným) výsledkem předchozích interakcí, což ovšem neznamená, že není objektivní a neomezuje (costrains), ale i neumožňuje (enable) další jednání a součinnost zúčastněných (Berger & Luckmann, 1999).67 Organizační (formální) struktura či „organizační řád“, jak uvidíme, je nahlížena jako jistý (strukturní) aspekt „organizační kultury“. De facto v praxi tedy existují jen „neformální“ pravidla, řečeno strukturalistickým jazykem, neboť ona kodifikovaná formální pravidla jsou různě prakticky a podle okolností interpretována a předkládána do praxe aplikačními praktikami členů, kteří prakticky rozvažují, co, jak a proč dělat v nových a nových situacích, a to na pozadí své biografické zkušenosti i širší kolektivní, např. národní kultury, do které jsou různé organizační kultury zapuštěny (Bittner, 1973, Kučera, 1992a). Studium re-produkce společenských organizací z pozic sociálněkonstruktivistických, respektive interpretativistických, ústí do analytického akcentu na procesuální a diskurzivní či symbolický aspekt 138 66 Mohou působit disorganizačně, jak to předjímají již tradiční mertonovské pojmy dysfunkcí, přemístění cílů, nebo koncept nezamýšlených účinků, i když tento koncept vychází z odlišných předpokladů o povaze a podstatě organizace. V dramaturgické perspektivě tyto konverze cílů totálních institucí v praxi personálu názorně na případu ústavu pro pacienty s psychickými onemocněními uvádí např. Erving Goffman (1961). 67 To ovšem platí i o tzv. neformální struktuře, jak ji nazývají tradiční přístupy. V kulturní perspektivě je na neformální i formální (formalizované) vztahy nahlíženo symetricky a neapriorně. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 138 14.2.2012 14:00:22 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU neustálého utváření a přetváření společenských organizací skrze praktiky i procedury užívané ke koordinaci/kooperaci při řešení běžných organizačních agend a slouží k dosahování cílů aktéry v organizaci, které jsou zkoumány spolu s (přechodnými) efekty těchto kulturních praktik. Organizace jsou studovány jako „organizační procesy“, v jejich vývoji a dynamice, nikoli staticky. Studované organizační praktiky, procedury a rámce jsou „kulturními zdroji“ a kulturními organizačními prostředky, které jsou veřejně dostupné členům kultury a jsou jimi v té či oné míře sdíleny. Zájem badatelů ovlivněných kulturalismem „se obrací k sociálním rituálům, symbolům, praktikám, které interakce transformují do sociálních faktů“ (Šanderová, 2009, s. 26). 4 Organizace z kulturní perspektivy Sociálně kulturní pohled na organizaci odráží v této době zejména vliv sociologie a kulturní (sociální) antropologie, ten je patrný již od sedmdesátých let. V monografii Cultural perspectives on organizations (1993) seznamuje Mats Alvesson, jak napovídá název, čtenáře s kulturní perspektivou přístupu ke studiu organizací. Navazuje na antropologické vymezení kultury jako symbolického systému a s odvoláním na Clifforda Geertze ji definuje jako systém sdílených symbolů a významů, kdy kultura „není uvnitř“ lidí, ale „mezi“ lidmi. Je v jeho pojetí veřejná, společná/sdílená a předváděná (manifestovaná) v interakci, demonstrovaná materiálním uspořádáním (např. budov, kanceláří…). Je „textem“ (Geertz, 2000). Zásadní pro porozumění organizaci jakožto kultuře je pochopení sdílených významů a jejich samozřejmých předpokladů, které jsou podmínkou ko-ordinace jednání aktérů. Pokud jsou samozřejmé předpoklady, ideje a očekávání sdíleny členy, i když v různé míře, facilitují spolupráci a ta může probíhat bez rušivých momentů, čímž je usnadněno i dosažení cílů. Interakce „mezi-námi-zasvěcenci“ Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 139 139 14.2.2012 14:00:22 OLGA ŠMÍDOVÁ mohou probíhat plynule, hladce, zejména jde-li nám o totéž, vyznáváme-li stejné hodnoty. Spolupráce více lidí je tak efektivně koordinována vlivem sdílení kulturních zdrojů symbolizace, neboť kulturní symboly a významy regulují myšlení, řídí jednání a organizují naši zkušenost. Sdílení těchto kulturních vzorců, rámců a praktik je podmínkou pokračování organizovaných aktivit a jejich cílesměrné orientace (Alvesson, 2002, s. 3–4). Kultura je pro Alvessona, podobně jako pro Geertze (2000), tedy více či méně kohezivním systémem významů a symbolů (prostředků symbolizace), což ovšem neznamená, že mezi členy a skupinami musí panovat vždy a ve všem konsenzus a solidarita. Členové mohou naopak řád bouřlivě vyjednávat v názorových střetech a konfliktech, což zdaleka nemusí být příznakem nezdravé organizace se slabou kulturou. Alvesson, a v tom vidím jeho hlavní přínos, jasně vymezuje vztah „organizační kultury“ a „sociální struktury“ organizace. Sociální strukturou míní formy jednání, vzorce chování, ze kterých jsou interakce generovány, a utvořenou síť sociálních vztahů. Sociální struktura tedy představuje jen odlišnou abstrakci jednoho a téhož fenoménu – organizační kultury: Kultura popisuje sociální jednání z hlediska významu, kdežto struktura popisuje jednání z hlediska jeho důsledků a z hlediska fungování sociálního systému. Mezi těmito dvěma aspekty v jedné a téže organizaci pak logicky může vznikat napětí či nesoulad, nejsou-li kultura a struktura dobře integrovány.68 Dezintegrace struktury a kultury nastává třeba tehdy, 140 68 Také Musil (1999) rozlišuje organizační vztahy, jak se projevují v jednání v běžných interakcích a v práci s klienty, a to za prvé z hlediska sdílených předpokladů a hodnot, které nazývá jako kulturu pracovišť či kulturní vazby, a za druhé z hlediska opakujících se vzorců a typů interakcí. Soubor pravidelně se opakujících interakcí označuje jako strukturní vazby, sociální strukturu. V pojmech Musilova rozlišení dvou protínajících se druhů organizací sociální práce – „agenturních“ formálních organizací a „pracovišť“ nazývá tyto vztahové vzorce jako „strukturu pracoviště“ na rozdíl od kultury pracoviště. Zároveň ale zdůrazňuje, jak jsou oba aspekty – strukturní a kulturní, navzájem úzce spjaty: „Vztahy založené na opakujících se pravidelných interakcích a kooperacích totiž zpravidla kopírují sdílené kulturní představy, ze kterých jednání spolupracujících vychází.“ (Musil, 1999) Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 140 14.2.2012 14:00:22 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU není-li změna formálních pravidel provázena změnou interiorizovaných kulturních vzorců či výkladových rámců, jak je v závěru studie ukázáno na příkladu kultury dvou českých porodnic. Ze zorného pole otců zakladatelů a matek zakladatelek interpretativistické teorie a metod tzv. kulturní analýzy organizací se tedy sociální struktury docela nevytrácejí, jak by se mohlo zdát. Pojem „organizační řád“ či struktura je jen „převyprávěn“, přerámcován z kulturní perspektivy. Vyjednávaný organizační řád má tedy, analyticky vzato, dva aspekty, strukturní a kulturní. Takzvaná kulturní (organizační) analýza se v kulturalistické optice může týkat všech druhů organizačních (kulturních) fenoménů, které mají „kulturní význam“, řídí myšlení, prožívání a jednání. Kulturní fenomény se vyznačují vedle kolektivní povahy (sdílenosti) i tím, že musí být interpretovány (zvýznamněny) také vazbou na jistou tradici či kolektivní historii nebo, přesněji, na „kolektivní paměť“ (Halbwachs, 1997). Jsou především ideační povahy (idejemi, věděním), ne však v přísně racionalistickém slova smyslu, a mají komplexní či celostní povahu (Alvesson, 2002, s. 6–7). Představují intersubjektivní, tedy objektivní, nikoli subjektivní zkušenost, jak se někdy mylně traduje. Organizační analýza v kulturním rámci si klade za cíl porozumět „žitému řádu“ (lived ordering), organizačnímu životu (organizational life) v jeho různorodosti a bohatosti i proměnlivosti, a to z perspektivy a pozice různých aktérů a skupin. Tyto rysy předznamenávají spojení organizační analýzy v kulturním pojetí s etnografickým výzkumem a zejména s metodou případových studií (Stake, 1995). 5 Koncept organizační kultury Od sedmdesátých, respektive osmdesátých, let se ve složitě členitém terénu organizačních studií začíná uchycovat a rozvíjet koncept „organizační kultury“. V posledních dvou desetiletích je široce přijímán Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 141 141 14.2.2012 14:00:22 OLGA ŠMÍDOVÁ nejen v akademickém výzkumu. Jako užitečný koncept proniká i do převážně aplikované oblasti managementu a řízení i v české jazykové oblasti (Lukášová & Nový, 2004). K organizacím navrhuje přistupovat jako ke kulturám, k lidem v organizacích jako ke členům zasvěceným do kultury jakožto symbolického „tmelu“ skupin lidí, kteří organizaci aktivně spolu-utvářejí (re-konstruují) v neustálých interakcích, a to díky sdíleným způsobům symbolizace a interpretace.69 V tomto kulturním pojetí je organizační kultura, zjednodušeně řečeno, synonymem organizace. Organizační kultura představuje prakticky již od začátku nejen konceptuální rámec, ale také samostatný předmět zájmu a analytický nástroj spojený s metodologií „organizační analýzy“ či „diagnostiky“, respektive „auditu“, organizace, což jsou pojmy, které mnozí užívají jako synonyma kulturní organizační analýzy, např. Driskill a Brentonová (2005). Organizační kultura je sama sociálním (kulturním) konstruktem, který má ovšem nejen teoretickou, ale také praktickou hodnotu pro členy organizací, zejména pro manažery a lídry, kteří, jak říká pionýr konceptualizace organizace v pojmu kultury Edgar Schein, musí do kultur ve své organizaci proniknout, pochopit je a mít je na zřeteli, aby mohli vhodně organizovat a smysluplně řídit. V opačném případě hrozí, že manažeři budou organizační kulturou sami „řízeni“ či smýkáni, varuje autor již v devadesátých letech (Schein, 1993, 2004). Autoři na tomto poměrně nepřehledném poli studia organizační kultury, plném různých terminologií, nejčastěji sdílejí předpoklady, Podobně jako se vyvíjí různá sociologická či sociálně antropologická pojetí „kultury“ (Soukup, 2000, s. 190–191) a jak se různí, liší se i překrývají koncepce a definice organizační kultury. Soukup v souladu s tím, jak jsou obvykle klasifikována pojetí kultury na nejobecnější rovině, rozlišuje čtyři hlavní pojetí kultury a přístupy k jejímu zkoumání koncepce kultury jako adaptivního systému, jako kognitivního systému, koncepce kultury jako symbolického systému a jako strukturálního systému. Nejčastěji, zdá se podle citací a odkazů, autoři dnes navazují na geertzovské pojetí kultury jako symbolického systému i jeho přístupu ke kultuře jako k textu. Mnozí se ale již posunují od pojetí kultury jako symbolického systému ve prospěch takových pojmů, jako jsou zmíněné kulturní repertoáry, diskurzy, a k pojetí kultur jako rámců (frames). 69 142 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 142 14.2.2012 14:00:22 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU že organizační kultura je komplexní, historicky utvářená a podmíněná sociální realita, která je jakožto odborný sociální konstrukt závislá na antropologických aj. konceptech kultury. Jisté zmatení tak vnáší do pojmu organizační kultury také různost antropologických a sociologických pojetí kultury, ze kterých různé směry, školy a autoři vycházejí. V nejobecnějším vymezení se jedná o čtyři typy pojetí kultury: adaptivní, kognitivní, symbolické a strukturální (podrobněji Soukup, 2000).70 Shoda mezi klasiky konceptu organizační kultury panuje také v tom, že organizační kultura je křehká a obtížně změnitelná, že dobře odolává sociálně-inženýrským zásahům. Je zapuštěna (embedded) v širší kultuře, respektive kulturách, např. daného pole (kupř. sociální péče a práce), ale také i v kultuře regionální a národní. A dnes současně také v evropské či globální. Jak dále uvidíme, autoři, kteří se organizační kulturou zabývají, nebo tento konceptuální rámec používají ve výzkumu, silně sdílejí i předpoklad o tom, co je základem re-produkce organizační kultury: jsou jimi ony samozřejmé předpoklady, očekávání a přesvědčení, na kterých stojí uvažování, jednání a kooperace a bez jejichž sdílení je spolupráce obtížná, ne-li nemožná. Jako „podloží“ organizační kultury či její jádro představují „společný jmenovatel“ pro všechny směry a autory kulturního proudu.71 Mnozí výzkumníci v oblasti výzkumu organizační kultury vliv teoretického rámce a metodologického stylu neřeší. U hlavních tuzemských protagonistů tohoto směru je v přehledové publikaci o organizační kultuře patrný zásadní posun mezi prvním a druhým vydáním směrem k reflexi závažných paradigmatických rozdílů v pojetí organizační kultury a její analýzy (srov. Lukášová & Nový, 2004, a Lukášová, 2010). 71 Proto jsou předmětem zájmu badatelů nativní významy v pojmech účastníků a vidění organizačního světa z jejich perspektivy (emické). Studují organizační kulturu „zevnitř“ a odzdola nahoru, jak o tom bude dále řeč. 70 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 143 143 14.2.2012 14:00:22 OLGA ŠMÍDOVÁ 6 Organizační kultura v modu mít, nebo být a dělat? Přístupy k organizační kultuře a jejímu zkoumání lze diferencovat na dva základní proudy, které se ubírají odlišným směrem, protože stojí na odlišných předpokladech o podstatě organizační kultury, na odlišné ontologii a epistemologii organizace, jež nejsou jednoduše a mechanicky slučitelné: 1. objektivistický přístup vychází z toho, že organizační kultura je něčím, „co organizace má“ a co může být cíleně ovlivňováno a záměrně měněno72 2. v kulturalistickém (interpretativistickém/sociálněkonstruktivistickém) pojetí je organizační kultura definována jako „něco, čím organizace je“, čím její osazenstvo žije (lived culture) Kulturu viděnou v modu mít a být (Schein, 2004, Driskill & Brenton, 2005, a další) lze podle mého v rámci sociálněkonstruktivistického/interpretativistického přístupu doplnit o organizační kulturu v modu „dělat“, ve smyslu prakticky uskutečňovat, performovat či sehrávat. Kultura je pak tím, co organizace, respektive její členové, v interakci neustále společně dělají, prakticky dosahují. Typickými přístupy k organizační kultuře jako společné „práci“ na vytváření smyslu a řádu, který členové díky sdílenému vědění či etnometodám spolu utvářejí v/skrze organizační inter-akce, jsou etnometodologická etnografie či diskurzivní přístupy, jak o tom bude řeč v souvislosti s nástupem hybridů, jako je např. etnometodologická etnografie organizací a institucí. 144 72 Ačkoli tento směr, využívá koncept organizace jako kultury, nikoli již pojmů formální a neformální struktury, navazuje ve svých východiscích do jisté míry na strukturalismus a metodologický pozitivismus „sociologie proměnných“, jak uvidíme také níže v metodologické části. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 144 14.2.2012 14:00:22 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU 7 Hledání společného jmenovatele definování předmětu Již v osmdesátých letech minulého století Deal a Kennedy (1982) definovali organizační kulturu jako specifický „způsob, jak se zde věci dělají“ (the way things get done around here), unikátní způsoby, jak se zde myslí, cítí a řeší běžné záležitosti, tedy jako něco, čím organizace je a sociálně žije. Zásadní je v definici Deala a Kennedyho i ono nenápadné slůvko „here“ v definici, tedy důraz na konkrétní, situovanou povahu onoho společného způsobu dělání věcí „zde a nyní“, situačně a v lokálním kontextu, hovoří tedy o „organizační kultuře“ jako o vždy lokálně a situovaně re-konstruované „organizační kultuře X’“ (či kulturách) jisté partikulární organizace X. Driskill a Brentonová ji definují jako cosi, co „členové utváří a/nebo jsou socializováni (či indoktrinováni) do jedinečných očekávání a předpokladů, které tvoří platformu pro kooperaci“ lidí a koordinaci činností (2005, s. 5). Organizační kultura „jako sloveso“, jako „performance“, jako „dělání“ či „zvládání záležitostí“ (agend) zasvěcenými aktéry (Driskill & Brenton, 2005, Hester & Eglin, 1997, a jiní) se zejména v poslední době rozvíjí v souvislosti s pozorností věnovanou organizačním diskurzům a komunikačním praktikám jako organizační praxi „dělání organizací slovy“ (srov. Šmídová, 2008a, 2008b). Pozornost badatelů je tedy zaměřena i na samotné organizování či uspořádávání a jeho sdílené kulturní zdroje (kulturní vědění), jinak řečeno, je orientována především (ač nejen) na konstruování samotné, na konstrukčně využívané kulturní zdroje (repertoáry, diskurzy) a jejich sociální efekty. Nejde tedy jen o pouhou analýzu organizačních realit jako sociálně konstruované skutečnosti. Nejde jen o „kulturu organizace“ jako produkt (konstrukt) organizačního jednání, ale o samotnou praxi, o sociální konstruování jakožto složité organizační procesy. Jedná se o kulturní bázi organizačních procesů – o kolektivně sdílené symbo- Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 145 145 14.2.2012 14:00:22 OLGA ŠMÍDOVÁ lické či kulturní prostředky využívané při každodenní re-produkci kultur, které aktérům umožňují jednat sehraně (in concerto). Kultura je sice v interpretativistickém/sociálněkonstruktivistickém pojetí přechodným výtvorem jednání (inter-akcí) členů, jejich kolektivních akcí. Tyto sdílené a objektivizované kulturní fakty (stávající organizační kultura) současně vykonávají na své nositele kulturní nátlak, zejména pokud jsou skupinově sdíleny. Sdílené kulturní zdroje, jako jsou hodnoty, normy, pravidla, rámce a procedury, vymezují přijatelné způsoby jednání, usměrňují orientaci jednání účastníků v typizovaných situacích, neboť redukují volbu. Organizační kultura je tak současně důležitým mechanismem sociální kontroly, moci. „Symbolická moc“ spočívá podle Halleta, který přebírá koncept od Bourdieua (1995, 1998), v moci aktérů před-definovat situaci, v níž organizační interakce (např. porada oddělení) probíhá, nastavit tak parametry situací a typizovat je. Spočívá tedy v moci kontrolovat interakční řád s jeho morálními normami (Goffman, 1981, Heritage, 1997). Hugh Mehan vystihuje tuto redefinici moci aforismem na známý Thomasův teorém: „Když lidé definují situaci jako reálnou, pak je reálná ve svých důsledcích…“ – dodávaje: „…když ale lidé při moci definují určité situace jako skutečné, potom jsou skutečné pro každého, koho se týkají jejich důsledky.“ (Mehan, 1990, in Wetherell et al., 2001, s. 160) 146 Organizační kultura je z hlediska aktéra/jednání výtvorem členů organizace v jistém vnitřním i vnějším sociokulturním kontextu. Zároveň je možné z hlediska struktury, chápat organizační kulturu jako dosažený či „vyjednaný řád“ (Hallet, 2003, Garfinkel, 1967, 2002). Kulturně kompetentním jednáním členů v interakcích je kultura vytvořena a současně je toto jednání kulturou ovlivněno, nikoli však zcela determinováno. Členové se při inter-akcích díky kulturním symbolům orientují v dění, když čerpají ze sdílených „kulturních zdrojů“, tedy z již vytvořené organizační kultury, když spolu Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 146 14.2.2012 14:00:22 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU jednají v konkrétních situovaných inter-akcích. Nepostupují však mechanicky, ale tvořivě a reflexivně s ohledem na kontexty. Z pohledu duálního konstruování či giddensovské teorie strukturace73, která akcentuje dialektiku jednání a struktury (Giddens, 1999), organizační kultura své členy jak „zmocňuje“ (enable) jednat za sebe, tak je zdánlivě paradoxně současně omezuje (constrains; Giddens 1999). Děje se tak díky normám, pravidlům, hodnotám a dalším objektivním (již objektivizovaným) kulturním (strukturním) zdrojům, kterými se účastníci řídí ve svém jednání a interakcích, když se na tyto struktury orientují jako na relevantní vědění a prostředky kooperace. Aktéři se současně strukturám podřizují tím, že se jimi řídí, ale rovněž aktivně a reflexivně tytéž struktury (kulturní zdroje) re-produkují a také v neustálých interakčních výměnách a vyjednáváních přetvářejí. Strukturují tak své jednání a zprostředkovaně i tyto struktury (strukturní či kulturní zdroje). Tato dialektika jednání a struktury – a potažmo „kruhovost“ organizačního jednání a organizační kultury – vyžaduje zkoumat a interpretovat pozorované aspekty organizační kultury „reflexivně“ (Navrátilová, 2011). 8 Podstata anebo základ organizační kultury jako sdílený fenomén a jeho různé pojmenování Edgar Schein, jeden z otců zakladatelů organizační kulturní analýzy, vychází z předpokladu, že nějaký soubor lidí cosi sdílí, má cosi společného (což jej činí skupinou). 73 Podobně ovšem řeší vztah jednání a struktury také další autoři, např. Bourdieu ve své teorii jednání, a další směry, kupř. etnometodologie a (kriticky) diskurzivní přístupy (srov. Šmídová, 2007). Z těchto podnětů také poslední trendy rozvoje organizačních studií povětšinou vycházejí, jak je naznačeno ve finále textu v pojednání o hybridních přístupech s akcentem na organizační diskurzy. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 147 147 14.2.2012 14:00:22 OLGA ŠMÍDOVÁ 148 Vymezuje organizační kulturu jako „vzorec základních předpokladů, naučený skupinou tím, jak řeší problémy externí adaptace a interní integrace, který v praxi funguje natolik, že je považován za validní, a proto je novým členům předkládán jako správný způsob, jak vnímat, myslet a prožívat tyto problémy“ (Schein, 2004, s. 18). Jedná se nejen o to, „jak se věci normálně dělají“, ale i o to, „jak by se měly dělat“. Přeloženo do pojmosloví Clifforda Geertze, jedná se tedy jak o „modely reality“, tak o „modely pro realitu“, jak definuje symboly. Geertz totiž chápal kulturu jako „symbolický systém“ a metaforicky ji přirovnal k pavučině významů. K síti, již si člověk utkal, ve které je zavěšen a jejímiž významy je spoután (Geertz, 2000). Každá kultura představuje „…uspořádaný systém symbolů a významů, podle něhož dochází k sociální interakci“ (Geertz citováno dle Soukup, 2000, s. 180). Na jeho symbolické pojetí navazuje v oblasti studia organizačních kultur většina autorů kulturního přístupu, jinak řečeno těch, kteří definují organizaci jako předmět studia v modu být/dělat. Tito autoři artikulují kulturu, podobně jako Geertz, jako veřejné, sdílené symbolické praktiky, procesy a způsoby (kulturní zdroje) symbolizace, díky kterým členové kultur přispívají k re-produkci „pavučin významů“. Tento akcent na praktiky zvýznamňování a organizace (uspořádávání) aktivit tak, jak je aktéři prakticky předvádějí (preformují) a provádějí, vede u některých směrů ovlivněných (mj.) sociální dramaturgií (Driskill & Brenton, 2005, Schein, 2004) k tomu, že na kultuře akcentují její praktické manifestace. Organizační kultura je definována jako „kultura v akci“ či „kultura v praxi“, respektive organizační kultura jako proces nebo procesy (organizational culture as process), procesy symbolizace, zvýznamňování a uspořádávání (orderring). Právě tímto směrem se při studiu organizační kultury ubírají etnometodologické a diskurzivní směry zapojené do organizačních studií. Kladou důraz na sdílené interpretační kulturní zdroje, které jsou podmínkou a platformou kooperací, na metodickou spolu-práci kompetentních členů jisté kultury, nikoli jen na vytvářené a konsenzuální významy a kulturní obsahy. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 148 14.2.2012 14:00:22 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU Edgar Schein se pokouší integrovat řadu různorodých přístupů, škol a autorů, jako je Goffman, van Maanen, Deal, Kennedy, Douglas, Hofstede a další. Formální organizační struktury chápe jako integrální součást organizační kultury. Upozorňuje na pluralitu a na častý konflikt či soupeření organizačních kultur v organizaci. Vyslovuje tedy slovo (organizační) kultura v plurálu, v pohybu a vždy s určitým členem. Zdůrazňuje lokálnost, dynamičnost, pohyblivost anebo dynamiku a hybridnost či složenost organizačních kultur. Společným jmenovatelem organizační kultury, kterého většina autorů definic akcentuje, tak jako Edgar Schein (2004), je určení toho, co představuje její základ a její gros. Tuto půdu, toto podloží, které tvoří základní, elementární, nejhlubší základ, ze kterého organizační kultury a jejich manifestace vyrůstají, představují základní sdílené „předpoklady“ (basic assumption), samozřejmá očekávání a přesvědčení (believes) o organizačních realitách, jako jsou vztahy, role a identity, ideje (hodnoty, cíle…). Tato sdílená očekávání a předpoklady však bývají tak samozřejmé a zamlčené, že je obtížné je zkoumat. 9 Rámce aneb Metafory, jimiž organizační kultura žije 74 Metaforou k vystižení organizační kultury, která ovšem není míněna jen metaforicky, bývá nejčastěji drama či divadlo (organizational drama)75, hra (game) nebo obraz (image), jak zní také jeden z názvů pojednání o organizační kultuře v knize Images of Organization (Morgan, 1997). Někteří autoři hovoří o organizační kultuře v goffmanovském a batesonovském pojmu referenčního „rámce“ (frame) a o procesech 74 Tato aluze na známou knihu není samoúčelná, klade si za cíl naznačit něco jiného. Metafora či příběh je analogií pojmu rámec. 75 V poslední dekádě ji užívá i pionýr organizační kultury Edgar Schein např. v knize Helping (2009), kde ve svém výkladu vychází z Goffmanova konceptuálního rámce. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 149 149 14.2.2012 14:00:22 OLGA ŠMÍDOVÁ rámcování (Goffman, 1974, 1986), jako např. Bolman a Deal, kteří nazvali svou knihu Reframing organization (1997). 10 Organizace jako rámec 76 Referenční či interpretační rámce (frames) jsou komplexními sociálními formami, kterými základní předpoklady a očekávání inferují, vnášejí. Rámce jsou součástí kulturních repertoárů širší kultury, jsou veřejně dostupnými „kulturními zdroji“ organizace činnosti a utváření smyslu a řádu, a to jak ve smyslu oné unikátní lokální kultury, tak kultury v nejširším slova smyslu. V sociologické tradici, která navazuje na tuto goffmanovsko-batesonovskou linii a pokračuje ve směru duálního sociálního konstruktivismu, představují rámce samozřejmé struktury očekávání či předpokladové vzorce utvářené na základě naší zkušenosti se světem v jisté kultuře, respektive kulturách. Tyto struktury zdravého rozumu současně naši zkušenost řídí. Výkladový rámec představuje „ústřední organizující princip“, který slouží k uspořádávání (organizing) či figuraci souborů symbolů do koherentních celků (Gamson et al., 1992). Zatímco situace bývá popsána partikulárním obsahem, „rámec je popsán stabilními pravidly svého fungování“, zdůrazňuje Gonos (1977, s. 857). Frame analysis je podle tohoto předního „goffmanologa“ pokusem ozřejmit pravidla poznání/vědění a komunikace, která stojí v pozadí spolu-vytváření každého světa. „Rámce porozumění“, které jsou dostupné v kultuře, zároveň řídí sociální inter-akce a události, představují organizační bázi naší zkušenosti. Jejich funkcí je „dát událostem smysl“ (Goffman, 1986, s. 10), neboť, jak říká jinde, „žijeme inferencemi“. „Jak lidé rozumějí své zkušenosti, tak ji také organizují a stejně sebenaplňujícím se způsobem rovněž prakticky jednají.“ (Goffman, 1986, s. 563) 150 76 Tato část textu je vyňata z autorčina publikovaného textu (Šmídová, 2012, v tisku). Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 150 14.2.2012 14:00:23 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU Rámcování je spolu-práce na sdílené definici situace (o co jde a půjde), ustavování identit subjektů a objektů a jejich vzájemných vztahů. Referenční rámce před-určují, jak jsou lidé vtaženi do hry a jak jsou v ní angažováni. Jsou postupně produkovány aktivně kooperujícími účastníky interakce. Když už jsou jednou probuzeny, vyvinuty a ustáleny, bývají relativně stabilní. Takto objektivizované reality, tyto sociální struktury se stávají dostupnými kulturními zdroji naší interpretace a organizace událostí. Jsou sdílenými kulturními prostředky naší orientace ve světě i naší světa-tvorby. Jsou sociálními strukturami, které socializovaní aktéři aktivně a tvořivě, i když ne svévolně, užívají. Snow a Benford (2000) v přehledu rámcového přístupu k analýze diskurzů vypichují tři nejnasycenější oblasti využití „rámcových analýz“, mezi nimiž akcentují právě sféru sociálních hnutí a organizačních studií, kterou zosobňují mimo jiné oni sami. Jisté politiky, stejně jako sociální hnutí a organizace se utvářejí v určitých diskurzech, povstávají z diskurzů, jak z lokálních, tak ze širších (až nejširších kulturních). Organizace práce, hodnoty a normy v organizaci se odvíjení od výběru a rámcování agend, a naopak. Organizace a instituce utvářené v diskurzech a diskurzivních soubojích lze chápat jako sedimentované diskurzy anebo jako habitualizované, „sedimentované“ rámcování – „framing“. Rámcování jako symbolická práce na sdíleném obrazu reality plní funkce diagnózy současné situace (např. jako problematické) a dále funkci prognózy jejího vývoje a potřebné změny. Z tohoto (ideálně) logicky vyplývá předkládaný návrh řešení či vlastní vize nápravy. Rámcování sleduje vedle vytváření konsenzu mezi participanty také cíl mobilizační. Příběh takto vyprávěný např. vedením organizace apeluje na pracovníky, aby se v nápravě či udržení situace aktivně angažovali. Jejich angažmá je tak sociálním efektem jistého typu rámcování situace (Snow & Benford, 1988). Úspěšné rámcování sociálních problémů by mělo plnit diagnostické, prognostické i mobilizační či „motivační“ politické funkce (Benford et al., 2000). Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 151 151 14.2.2012 14:00:23 OLGA ŠMÍDOVÁ Rámcování událostí se napojuje na velké kulturní narativy (metarámce), a to jak z hlediska adaptace jejich ideového obsahu, tak z hlediska uzpůsobení jejich struktury, aby byla kompatibilní s velkými a vlivnými kulturními příběhy. Rámce totiž nejsou vytvářeny „z ničeho“, ale formovány ze stávajících kulturních kódů a forem, upomínají Snow a Benford.77 Metaforu rámce lze ovšem uplatnit nejen na teoretické meta-rovině, ale i prakticky, kupř. při diagnostice organizace v zájmu zavádění a řízení změny, kdy autor hovoří o přerámcová(vá)ní, tedy předefinování, reinterpretaci a přeuspořádávání (redefinici) organizace, k jejímu „převyprávění“ do jiného příběhu či žánru organizačního života, který by byl prakticky sdílen (Šmídová, 2012). Autoři názorně na případech často slavných korporací předvádí, jak takové přerámování, kdy se lídr anebo manažer na svou organizaci podívá „jinýma očima“, jiným prismatem, může vypadat. V praxi je toto přerámcování dost často spojeno s personální změnou na vrcholových postech, které jsou obsazeny lidmi s jiným pojetím organizace a perspektivou pohledu. Za nejstrategičtější pojetí organizační kultury, zvláště z hlediska řízení organizační změny, považuje např. Bolman a Deal „mnohorámcovost“ přístupu k organizování. Ta představuje schopnost manažerů či poradců vidět kulturu své organizace či oddělaní prismatem všech možných či dostupných relevantních referenčních rámců. Když autoři Bolman a Deal (1997) v knize Reframing organization systematizují a typologizují různá dosavadní pojetí organizace optikou rámcování, shrnují je do čtyř „výkladových rámců“ v goffmanovském slova smyslu (Goffman, 1986): 1. strukturní rámec (structural frame) 2. rámec lidských zdrojů/kapitálů (human resources frame), tedy optika školy human relation Podrobnější výklad konceptu rámce a rámcové analýzy uvádí Šmídová v souvislosti se studiem organizační změny v kontextu historické změny (2012, v tisku). 77 152 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 152 14.2.2012 14:00:23 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU 3. politický interpretační rámec (political frame), kdy je organizační kultura nahlížena prismatem moci a zájmového konfliktu 4. symbolický rámec (symbolic frame), který definuje organizaci jako specifickou organizační kulturu (organizational culture) anebo na ni pohlíží v návaznosti na Goffmanovo pojetí dramaturgicky (Goffman, 1999) jako na divadlo (organization as theatre)78 V našem prostředí je to např. Navrátilová (2011) a Navrátil (1998), kdo zdůrazňují přínos reflexivního pohledu jako pohledu na věc z různých perspektiv i v oblasti sociální práce. Vícenásobnost teoreticko-metodologického rámcování organizační kultury – a to i při empirickém studiu téže organizace – se také v sociální práci považují za přínosné pro rozvoj citlivosti a sebe/reflexivity, které jsou normativními přístupy ke studiu organizační kultury blokovány (Navrátil, 1998).79 11 Rámcování a předpokladové vzorce: dvě strany jedné mince Samozřejmé základní předpoklady či přesvědčení (basic assumption) a očekávání považuje spolu se Scheinem, pionýrem na poli organizační kultury, většina autorů za nejhlubší zdroj ostatních aspektů organizační kultury – jednání, hodnot, cílů a motivů, filosofie či ideologie firem a jiných, např. neziskových organizací, respektive organizací občanského sektoru. Právě na těchto samozřejmých 78 Jiní na organizace pohlížejí jako na kočovnou divadelní společnost, která hraje jak na pódiu, tak v zákulisí, divadlo, a zajišťuje tak současně svou životní existenci, podobněji vidí (Driskill & Brenton, 2005, s. 1–6). Tito dva autoři připojují také další rámce studia organizační kultury, konkrétně tzv. organizační kulturu v akci (culture in action), podobně jako etnometodologové zkoumající kulturu „pracovišť“, která je ovšem performativní symbolickou hrou, tedy součástí čtvrtého symbolického rámce. 79 V sociologii není multiparadigmatičnost jako možnost přistupovat ke studiu organizace již tradičně vnímána jako nutné zlo či handicap, který je znakem podřadnosti věd. Naopak hra perspektiv a teoretických prismat probouzí metodologickou reflexivitu a sebereflexi pozice výzkumníků, umocňuje tak (potenciálně) kritický náboj vědy. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 153 153 14.2.2012 14:00:23 OLGA ŠMÍDOVÁ předpokladech a jejich inferenci totiž rámcování stojí a z nich vychází. Samozřejmé předpoklady o světě a jeho rámcování, kterými se předpoklady vnášejí (inferují), představují totiž dvě strany jedné a téže mince (Goffman, 1981, 1986). V posledním vydání (2004) své hojně vydávané i citované knihy Schein, představitel organizační psychologie, upozorňuje, že tři organizační „úrovně“ (1. artefakty, 2. hodnoty a 3. samozřejmé předpoklady), které jsou uspořádány z hlediska jejich viditelnosti, explicitnosti a přístupnosti poznání z vnějšku organizace, tedy z pohledu outsidera, nelze chápat jako geologické vrstvy. Nepředstavují od sebe oddělitelné vrstvy. Naopak, vzájemně se prolínají, ovlivňují, jejich hranice jsou rozmazané. Lze je oddělit jen instrumentálně, analyticky, za účelem analýzy organizační kultury.80 Spolu se Scheinem zdůrazňují prakticky všichni zmínění autoři i neexplicitnost, neuvědomovanost těchto předpokladových struktur zdravého rozumu, které jsou živnou půdou, tvoří základ organizační kultury, jejích elementů a vrstev, které z ní vyrůstají. Z pohledu kulturního cizince-pozorovatele jsou tyto kulturní předpoklady na rozdíl od tzv. artefaktů (jako je logo, vybavení kanceláří…) neviditelné či nerozpoznatelné, pro kulturního cizince nečitelné a pro členy kultury zase samozřejmé, neuvědomované anebo nesdělitelné. Právě v důrazu na tyto základní kulturní zdroje, jako jsou referenční rámce a jimi vnášené samozřejmé předpoklady, lze tedy u interpretativních směrů v oblasti studia organizační kultury nalézt další „společný jmenovatel“ výzkumu organizační kultury, alespoň napříč kulturně či interpretativně orientovanými směry, které vyslovují kulturu jako sloveso být nebo dělat. Scheinova (2004) klasifikace kulturních elementů (jako analyticky odlišitelných tříd jevů, nikoli jevů empirických) s odkazy na další autory zahrnuje: pozorovatelná pravidla jednání, implicitní normy, Schein jako organizační kulturu nechápe ovšem jen kulturu konkrétních formálních organizací, v běžném slova smyslu, ale také např. profesi, jako je sociální pracovník/ce nebo lékař/ka, tedy napříč konkrétními organizacemi, organizacemi se členem určitým. 80 154 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 154 14.2.2012 14:00:23 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU zveřejněné principy a hodnoty, na které se skupina orientuje (třeba individuální přístup, rodinné prostředí). Dále sem patří formální filosofie a širší politiky (např. standardy péče a zákony), pravidla hry – implicitní pravidla chování v organizaci. Rovněž klima, způsoby interakce, po/city, vtělesněné kompetence předváděné, respektive prováděné členy organizace, zvyky (habity), sdílené mentální modely, kognitivní rámce, sdílené generování významů, klíčové metafory a integrující symboly a také formální rituály a oslavy, jež lze analyticky vydělit jako kulturní elementy. Jiní autoři vypichují nastavení komunikace v organizaci, formy i toky informací a dále historii organizace, tzv. kolektivní paměť, sociální paměť anebo „organizační narativy“, jako jsou historky, drby, ale i oficiální historie (Czarniawska, 1998).81 Organizační vrstvy nejsou prostě a jednoduše oddělitelnými vrstvami, jako je tomu při loupání cibule, ani čitelnými letokruhy kmene stromu. „Elementy“ organizační kultury jsou zapuštěny jeden v druhém a jejich význam závisí na tom, jakou funkci situačně plní, zdůrazňují zejména Driskill a Brentonová (2005). Například v kolektivní historii vzniku a vývoje organizace jsou zapuštěny organizační hodnoty, které nadto mají normativní aspekt. 12 Mít, nebo být/dělat kultur(o)u a dva rozdílné přístupy k empirickému výzkumu Dva výše uvedené přístupy k vymezení organizační kultury spojené s koncepcí „mít kulturu“ versus „kulturou být – dělat kulturu“ vedou výzkumníky dvěma odlišnými směry. Tyto rozdíly v definování předmětu (ontologii) se promítají do strategie výzkumu a volby 81 Podrobný výklad pojmu sociální, respektive kolektivní paměti a jeho aplikaci na výzkum organizační změny představuje např. Šmídová (2012, v tisku). Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 155 155 14.2.2012 14:00:23 OLGA ŠMÍDOVÁ metodologie. Podobně odlišný způsob rámcování zkoumaného předmětu, jak je vymezil Bolman a Deal (1997) s sebou přináší volbu odlišného metodologického rámce při empirickém výzkumu organizační kultury. Silverman (2005) se o této souvislosti vyjadřuje v tom smyslu, že ono, co vlastně zkoumáme (předmět), závisí na tom, jak to zkoumáme a proč takové poznání potřebujeme, jinak řečeno na tom, k čemu nám získané vědění bude dobré (a naopak). Výzkumný rámec a metodologii lze rozdělit na dva typy přístupu, které úzce souvisí s tím, jak je organizační kultura definována, respektive teoreticky rámcována. 1. Organizační kultura jako proměnná (organizational culture as variable) představuje metodologii spojenou s pojetím kultury, kterou organizace „má“. Funkcionalisticko-objektivistický pohled využívá především manažerská praktická či aplikovaná větev organizačních studií. Kultura, kterou organizace „má“, se pak v oblasti managementu jako „instrumentální veličina používá k dosažení cíle“ (Mazálková, 1995, s. 98). Právě díky tomuto se (kultura definovaná v modu „mít“) stává předmětem tzv. kulturního managementu, který představuje model řízení organizace prostřednictvím managementu její kultury. 2. Organizační kultura jakožto „klíčová metafora“ (rooth metaphor) je spjata s představou, že organizace „je“ kulturou, „žije“ jako sociokulturní útvar nebo že členové v/skrze interakce kulturu „dělají“ a jsou jí současně ovlivňováni, jak klasifikují přístupy z hlediska metodologického (Driskill & Brenton, 2005). 13 Organizační kultura jako proměnná 156 Stopy tohoto přístupu k výzkumu vedou k pozitivistické tradici „sociologie proměnných“. Metodologie reaguje na podněty kulturního přístupu jen částečně, v mnohém navazuje na tradičnější přístupy k organizaci. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 156 14.2.2012 14:00:23 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU Organizační kultura, kterou organizace „má“, je chápána jako příčina podmiňující jisté organizační důsledky. Kupříkladu je hledán kauzální vztah mezi určitými hodnotami a efektivitou nebo mezi velikostí a délkou existence organizace a hodnotami. Organizační kultura jako proměnná tedy staví na předpokladu, že organizační kultura, respektive její elementy, lze zkoumat buď jako závislou proměnnou (vnitřní), nebo nezávislou (vnější).82 Kultura organizace je jiným jevem podmíněna, anebo jej naopak determinuje. Kultura je tedy v této optice od organizace oddělitelná. Často jsou zkoumány vlivy národních kultur na lokální kultury filiálek nadnárodních společností nebo se sledují rozdíly kultur etnických skupin v jedné organizaci, např. mezi Hispánci a bílými Američany. První skupinu pracovníků podle Hofsteda (2003) charakterizuje kolektivistická kultura, kdežto rodilé bílé Američany individualismus. Na výzkumy, kde kultura reprezentuje nezávislou proměnnou vnějšího prostředí institucionalizované péče o zdraví, které podmiňuje zdravotní stav populace, se orientuje také Hall a Lamonteová (2010). Postavení a cíl výzkumu vyjadřuje i sám název knihy: Úspěšné společnosti: Jak instituce a kultura ovlivňují zdraví (Successful Societies: How Institutions and Culture Affect Health). V naší jazykové oblasti jmenujme alespoň studii Iva Možného a kolektivu (2004), mapující dotazníkovým šetřením vliv různých národních kultur na rozdíly v úrovni, formách a podobách mezigenerační pomoci seniorům a mezigenerační solidaritě v širší rodině, nebo opakovanou mezikulturní komparaci míry a způsobů užívání návykových látek a postojů studentů k drogám ve středních školách ve 26 evropských zemích (ESPAD), kde vzorek jen za ČR přesahoval třináct tisíc studentů a učňů (Polanecký, Šmídová, Šafr et al., 2001). Model kultury jako proměnné staví na předpokladu předvídatelnosti důsledků příčin a jejich spolehlivé měřitelnosti. Výzkum sleduje 82 Typickým mýtem je laická představa, že silná kultura zákonitě pozitivně ovlivňuje efektivitu. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 157 157 14.2.2012 14:00:23 OLGA ŠMÍDOVÁ 158 ověření vnějšího formalizovaného (emického) modelu sociální reality, který je testován z hlediska síly vazby mezi několika vybranými proměnnými. Těžko tak může postihnout veškerou komplexitu vazeb mezi kulturními elementy navzájem, jak to vyžaduje holistický ideál etnografie nebo realističtější kritérium kontextovosti, situovanosti a výzkumné reflexivity interpretativismu a kulturního přístupu. Je obtížné, až nemožné, u proměnných určit, co je příčinou a co následkem, zní kritika ze strany kulturního přístupu k organizaci jako synonymu kultury, která organizační kulturu považuje za nesmírně komplexní dynamický jev, kde vše souvisí se vším a vzájemně se podmiňuje. Výzkumy typu „organizační kultura jako proměnná“ se pak potýkají s problémem reflexe empirické relevance zvolených proměnných a jejich ukazatelů, které vycházejí z představy výzkumníka. Z pozic interpretativismu je problematizován i předpoklad, že indikované jevy, zastoupené proměnnou, jsou pro všechny členy zkoumané populace, např. profese či pracovníky té které organizace jistého typu, stejně důležité, že mají zhruba stejný význam pro všechny a v každé situaci. Omezení tohoto přístupu byla mnohokrát popsána zejména v pojmech nepřiměřenosti našich nástrojů žitému světu a jeho pořádku, zkušenosti zkoumaných… To vše jsou všeobecně známé slabiny tzv. kvantitativních či analytických metod. Zásadním omezením přístupu „kultura jako proměnná“ a s tím spojených metod je skutečnost, že právě samo jádro organizační kultury – samozřejmé předpoklady a očekávání – zůstává pohledu výzkumníků, kteří touto optikou kulturu organizace zkoumají, skryto. Odhalit je nepřímým pozorováním, z vnější (etic) perspektivy vědy a v jejích vysoce formalizovaných pojmech, a zachytit je analytickými metodami, je obtížné, ne-li nemožné. Tyto nástroje jsou žité zkušenosti aktérů a jejich jazyku většinou nepřiměřené. Když se aktérů např. v dotazníkových šetřeních přímo na jejich jednání, postoje a hodnoty ptáme, narážíme na bariéru neuvědomovanosti těchto očekávání a předpokladů, ze kterých organizační jednání a kultura vyrůstají a v kterých je zakořeněna. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 158 14.2.2012 14:00:23 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU Na druhé straně komparativní výhodou metodického přístupu „kultury jako proměnné“ je možnost zobecnění na populaci, třeba na populaci institucí téhož druhu. Lze mj. sledovat, jaké má vztah proměnných, zastoupených indikátory (znaky) kupř. týchž pečovatelských hodnot dle pohlaví personálu (žen a mužů), pravděpodobné rozložení ve zkoumané populaci třeba rezidenčních zařízení sociální péče pro seniory v ČR. Standardizace přináší možnost srovnávání organizací navzájem i komparaci jejich vývoje s ohledem na zkoumaný jev, např. měřitelnou kvalitu péče v čase, v časové řadě a další výhody. A pak manažeři mají raději řeč čísel, grafů a tabulek, mohou jimi organizaci efektivněji legitimizovat, obhájit ji před stakeholdery. 14 Organizační kultura jako „klíčová metafora“ Organizační kultura v této druhé interpretativistické optice představuje jedinečný žitý svět praktik, zkušeností a významů. Vychází z kulturního přístupu k organizaci jako kultuře svého druhu, jak již bylo v hrubých rysech popsáno výše. Organizační kultura je chápána jako proces, nikoli jen jako vedlejší produkt organizace. Rozdílnost obou metodologických přístupů k výzkumu organizační kultury z hlediska dynamiky je patrná i z modálních sloves, které oba přístupy metaforicky charakterizují: mít kulturu a být/dělat. Cílem výzkumu kultury v modu být/žít či dělat je obvykle podrobný popis nebo explikace, nikoli kauzální vysvětlení. Typické jsou u tohoto přístupu, orientovaného na případ, tzv. případové studie (case studies) jednoho či několika málo případů-příkladů, které nelze zobecňovat na populaci organizací téhož druhu. Výzkumníci preferují přímé, zúčastněné pozorování „in situ“, spojené s pobytem v terénu, často kombinují různé metody, typy a zdroje dat. Vycházejí povětšinou ze zásad soudobé etnografie, z dicta emického pohledu, Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 159 159 14.2.2012 14:00:23 OLGA ŠMÍDOVÁ z pozice a perspektivy účastníků (skupin), z jejich žité zkušenosti a v jejich přirozených pojmech. Kulturní kompetence a významy jednání aktérů dovozují ze situačního jednání, z performance. Sledují a zaznamenávají ty kontexty a situace, kdy jsou jisté kulturní prvky „ve hře“, spolu s jejich situačními efekty (např. konflikty mezi pečovateli a nižším managementem). Výzkumníci by neměli předem separovat a vytrhávat elementy z kontextu, z komplexního rámce kultury organizace. Odhadnout předem, které elementy jsou pro postižení organizační kultury v dané organizační hře nejdůležitější, je obtížné a riskantní. Určení toho, jakou má ten který element, aspekt či rovina váhu, je totiž samo předmětem tzv. organizační analýzy (OA), upomínají zkušení výzkumníci. Stanovují ideál komplexnosti organizační analýzy, kdy jsou alespoň zpočátku zkoumány všechny podstatné vztahy mezi organizačními kulturními elementy a rovinami. Varují před zkoumáním jediného prvku organizační kultury, zejména pokud není dříve odhalen jako zásadní definiční kulturní element zkoumaného organizačního prostředí.83 Praktický zájem o povahu organizační kultury vyvěrá často z potřeb stanovení „síly kultury“. Silnou kulturou je nazývána ta, která se vyznačuje vysokou integrovaností elementů i rovin a také vysokým sdílením jejími členy. Silné organizační kultury v organizaci ovšem mohou být v opozici ke korporátní kultuře organizace jako celku, disorganizovat ji. Vedle neapriornosti uvažování o důležitosti elementů jejich nehierarchizování a zásady komplexního přístupu při aplikaci organizační kulturní analýzy zdůrazňují Driskill a Brentonová (2005) a další. Dále je v tomto kontextu akcentována perspektivita či situovanost a jejich reflexe. Ta je součástí kulturního přístupu obecně, odkazuje jak Neortodoxně však poukazují i na zajímavé a přínosné případové studie jediného aspektu, např. hodnot v příkladných organizačních příbězích, které se předkládají nováčkům (Driskill & Brenton, 2005). 83 160 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 160 14.2.2012 14:00:23 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU k zásadě emičnosti, tak zkoumání kultur z pohledu aktérů a v jejich pojmech. Z druhé strany vzato, odkazuje tato zásada perspektivnosti k různorodosti a mnohosti kultur, které jsou produktem různosti a dialogu perspektiv, jež zase dále odkazují k pozicím skupin v organizaci. Verze příběhu např. o tom, „jak se věci u nás dělají a proč“, se mohou až diametrálně lišit z pohledu dobrovolníků, sester, pečovatelek, lékařů a vedení téže sociálně-zdravotnické organizace. Mohou se lišit generačně. V jedné organizaci tedy může koexistovat řada kultur, mohou i soutěžit či soupeřit a současně i prolínat. Působnost a obsah řady kultur v jedné organizaci a jejich vztah jsou ovšem předmětem zjišťování, a to spolu s okolnostmi a kontexty, s nimiž nalezené diference souvisejí anebo od kterých se odvíjejí. Dokonce ani jednotlivce jakožto členy organizační kultury, jako její kompetentní nositele a zkušené praktiky, nelze předem definovat jinak než odhadem. Kdo je aktivním členem které kultury, či přesněji kterých kultur, je nutné odhalit z jeho jednání, z performance v průběhu kolektivních akcí. Kdo obdobně jako druzí členové určité skupiny myslí, cítí a řeší běžné záležitosti. Dělá věci, „jak se u nás dělají“. Tvoří spolu s oněmi druhými nějaké kolektivní my, oproti nějakému oni – a je si toho vědom. Jednotlivci, ač činní nositelé kultury, nejsou sami kulturními elementy, i když na její re-produkci spolupracují. Mohou participovat na více kulturách, např. na kultuře zdraví participují lékaři a sestry, sdílí mnohé předpoklady, principy, hodnoty, ale zároveň re-produkují své vlastní kultury „dělání věcí“, tedy léčení a péče o zdraví. Problém představuje i ukvapené vytyčení hranic mezi insidery a outsidery, tedy těmi, kdo do organizace „formálně“ patří a kdo ne, a jejich ztotožnění s členy kultury, kteří ji spoluutvářejí. Hranice kulturního členství jsou také předmětem zájmu kulturní organizační analýzy (OA) organizace. Zcela evidentní je, že sem patří také klienti, např. zákazníci a dodavatelé, ale i konkurenční organizace, zejména pokud na ně zkoumaná organizace bere zřetel v zaměření své činnosti. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 161 161 14.2.2012 14:00:23 OLGA ŠMÍDOVÁ Interpretativním či kulturním přístupům a kvalitativním metodám výzkumu organizační kultury věnují autoři Lukášová a Nový v obou publikacích z poslední dekády, stejně jako v posledním rozšířeném vydání přehledové monografie pojednávající o organizační kultuře a jejím výzkumu, poměrně značný prostor. V loňském vydání je od vydání prvního patrný posun k reflexi rozdílů v definování předmětu – organizační kultury v závislosti na paradigmatickém přístupu k organizační kultuře (srov. Lukášová & Nový, 2004, a Lukášová, 2010). 15 Instituční etnografie anebo etnografie organizací 162 V našem společenskovědním výzkumu organizací a organizačních kultur se dobře zabydlela „etnografie organizací“ již v devadesátých letech díky skupině školní etnografie. Milan Kučera, zakladatel české „skupiny školní etnografie“ (tady i ve světě silně zastoupené oblasti instituční etnografie, resp. etnografie organizací), zdůrazňuje, že kulturu v rámci interpretativistických směrů nelze v rozporu se zdravým rozumem chápat s hodnotícím znaménkem, normativně jako něco žádoucího či ne, vyslovovat v singuláru a s velkým K, a že tyto kultury není možné a správné předem hierarchizovat do kultur a subkultur (Kučera 1992a, s. 10–11). Britská školní etnografie, která byla hlavní inspirací pro českou skupinu školní etnografie, spojuje pojem kultury s pojmem perspektiva či referenční anebo interpretativní rámec, kterým jisté společenství lidí určitým způsobem definuje (rámcuje) situace, události a hodnotí svou účast či roli v nich obdobným způsobem, neboť sdílí kulturní kódy a vzorce interpretace, jednání a hodnocení, do kterých byli socializováni. Lidé, kteří jsou socializováni do jisté (organizační aj.) kultury, svůj svět konstruují jednak tím, že jej pro sebe nějak interpretují na základě sdílených předpokladových struktur (rámců), Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 162 14.2.2012 14:00:23 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU ale také tím, že v souladu s tím obvykle jednají „jako obvykle“, tedy samozřejmě a většinou bez přemýšlení (Goffman, 1986). Každá aktivita totiž v sobě již obsahuje pro druhé určitý výklad. Organizační kultury tedy ovlivňují podobu perspektiv a referenčních rámců svých členů, aniž by je zcela determinovaly, ale současně se samy re-produkují jen v interakcích a kooperacích, kdy aktéři sledují své cíle a aktivně společně řeší jisté záležitosti. Role, která byla tradičně brána spíše jako předem předepsaný vzorec jednání, který je jen předváděn či prováděn, je redefinována. V goffmanovském pojetí jde o dramatické ztvárnění práv a povinností vázaných na danou pozici/roli, ale tato inscenace role je dílem tvořivou a reflexivní spolu-prací herců a dalších spolu-účastníků performance. Ti jí dávají tvar. Výzkumník je veden k osvojení si, ale i znesamozřejmění optiky, která je pro členy zkoumané kultury naprosto přirozená, neuvědomovaná. Sami proto neumí explicitně odlišit ono co vidí – obraz světa od toho, jak skrze optiku kultury a díky ní svět vidí a jednají v něm. 16 Rozšíření etnografie do oblasti sociálních a zdravotnických organizací Poměrně dynamicky se i na poli zdravotní a sociální péče rozvíjí zejména „instituční etnografie“ či „etnografie organizací“, jež k organizační kultuře přistupuje z pozic interpretativismu a pomocí kvalitativních, respektive etnografických, výzkumných metod. Oblast „etnografie zdraví a medicíny“ je symbolizována díly takových autorů, jako je Goffman, Becker nebo Strauss (Bloor dle Atkinson, 2002). Typickým představitelem „etnografie zdraví a medicíny“ je třeba dnes již klasická studie Gubriuma a Buckholdta Popsat péči: Obrazy a praxe v rehabilitaci (1982). Oba zmínění autoři Gubrium a Buckholdt se, jak naznačuje název, zaměřují nejen na obrazy pacientů Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 163 163 14.2.2012 14:00:23 OLGA ŠMÍDOVÁ utvářené a relativně sdílené personálem, ale také na to, jak se jejich relevance odvíjí od sociálního kontextu a komunikační situace, ve které jsou prezentovány různým typům publik a kategorií účastníků setkání. Personál komunikuje s pacienty ve výchovně-vzdělávacím rámci, kdy zdravotnické zásahy a péče jsou prezentovány jakožto podmínka vyléčení stejnou měrou jako motivace a vlastní úsilí pacienta. Zdravotníci neslibují: „My vás vyléčíme…“ – ale říkají: „…naučíme vás, jak postupně minimalizovat své postižení.“ V komunikaci mezi zdravotníky navzájem je však zlepšení prezentováno jako důsledek úspěšné léčby a rehabilitace, spíše než pacientovy motivace. Při komunikaci s rodinami zase připisovali lékaři a sestry neúspěch či malý pokrok skutečnosti, že se tomu pacient adekvátně nenaučil, dobře si vědění předávání odborníky na klinice neosvojil, nebo tomu, že je málo motivován, „vzdal to“. Úspěch a pokrok pracovníci naopak připisovali léčbě a odborné rehabilitaci. Smysl rehabilitace a poslání organizace závisí na situačním způsobu rámcování, které je chápáno jako komplexní komunikační aktivita, nikoli jen jako kognitivní model. Studie tak dobře reprezentuje ty přístupy ke kultuře organizace, které ji studují jako společné dělání, strategickou kooperaci na utváření morálního řádu, organizačních identit a vztahů i spolupráci na formování smyslu a poslání organizační činnosti. 164 I u nás se vedle přístupu k organizační kultuře jako k něčemu, co organizace má, jako k ne/závislé proměnné zkoumané kvantitativně (Havrdová & Šafr, 2010, Štegmannová, 2010, a další) na české scéně organizačních studií i v oblasti sociálních a zdravotnických organizací, v posledních letech začíná rozvíjet také onen druhý přístup k výzkumu organizačních kultur vyjadřovaný tropem „organizační kultura v modu být/dělat“. V oblasti sociálních a zdravotnických služeb a péče a sociální práce se etnografické případové studie stávají osvědčenou formou poznání. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 164 14.2.2012 14:00:23 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU Etnografické studium organizací sociálních a zdravotních služeb a péče začíná být předmětem zájmu řady dalších výzkumníků, jako je Přidalová (2007), Sýkorová (2008), Hrešanová a Hasmanová-Marhánková (2008), Hasmanová-Marhánková (2010), Zázvorková a Vido (2010), Kolařík (2011), Musil (Musil et al., 2003), Synková (2011), Nedbálková (2009), Havlíková a Hubíková (2007), Tollarová (2006), Šmídová (2001), Havrdová a Procházková (2011) a další. Příkladem etnografie zdravotnických organizací reprezentuje studie kultury dvou porodnic Hrešanové a Hasmanové-Marhánkové (2008).84 Autorky si kladou za cíl pochopit a popsat kultury dvou českých porodnic, a přispět tak ke zdraví a pohodě rodiček. Předmět výzkumu vymezují prostřednictvím konceptu organizační kultury a přistupují k jeho studiu z etnografických pozic. Organizační kultury dvou porodnic zkoumají zejména s důrazem na nerovnosti mezi rodičkami a jejich lokální sociální konstrukci v organizačních kontextech obou porodnic. Zachycují ale i praktiky re-produkování asymetrií vztahu mezi personálem (sestrami a lékaři) a rodičkami. Zaznamenávají dosavadní kulturní organizační procesy a praktiky v procesu změn v oblasti zdravotnictví, a především porodnictví, které přišly po listopadu 1989 spolu s normami, které redefinovaly nejen status nemocnic, ale i vztah personálu zdravotnických zařízení ke „klientům“, jak je nyní uživatel služeb definován sociální politikou v pojmu klienta/uživatele, na rozdíl od dřívější institucionalizované role „pacienta“. Od spotřebitelských potřeb klientek a klientů se nyní podle autorek služba, zdravotní péče zajišťovaná porodnicemi, odvíjí, pokud chtějí organizace obstát v sílící konkurenci. Tuto zásadní změnu redefinovaly autorky v obecnějších pojmech jako „komercionalizaci“ porodnic a jako „konzumerismus“ na straně klientek. 84 Studii Nové trendy v českém porodnictví a sociální nerovnosti mezi rodičkami otiskl Sociologický časopis 44, 1, s. 87–111. Také rozsáhlejší studie Hrešanové (2008), která vyšla knižně na základě doktorské práce autorky, přináší závěry i o dalších aspektech organizačních kultur dvou zkoumaných porodnic. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 165 165 14.2.2012 14:00:23 OLGA ŠMÍDOVÁ Etnografické přímé pozorování spolu s rozhovory bylo dlouhodobě realizováno ve dvou organizacích. Zkoumané porodnice byly co do standardu vybavení, velikosti, své historie odlišné a také v řadě dalších formálních parametrů vykazovaly sledované porodnice až kontrastní rysy. Pozorování v terénu doplnily výzkumnice o nestandardizované a standardizované rozhovory s porodními asistentkami, sestrami, lékaři a rodičkami, respektive matkami, které v nemocnici odrodily (Hrešanová et al., 2008, s. 96). Autorky se v citované studii zaměřují hlavně na problém utváření statusu žen v organizaci a konstruování sociální nerovnosti rodiček, kterou studují především jako procesy kategorizací či typizací žen-klientek ze strany personálu od prvního kontaktu organizace s nimi až po poporodní péči o ně.85 Tyto procesy utváření organizačních identit/rolí a vztahů studovaly výzkumnice v různých kontextech a fázích porodního scénáře, jako je plánování porodu či předporodní příprava. Nálezy jsou s ohledem na pojem organizační kultury obou konkrétních organizací (porodnic) názorným příkladem toho, že i v zařízeních s rozdílnou sociální strukturou (řádem) a odlišnými materiálními parametry může v trojstranném vztahu klient–péče–instituce fungovat analogická norma klienta a obdobný etno/koncept péče o něj, respektive analogické pojetí rolí/identit klientek a vztahů zdravotník–klientka, které dobře ilustruje ony samozřejmé předpoklady, přesvědčení a odkazuje na podkladové kulturní vzorce, jež jsou srdcem každé organizační kultury. V perspektivě konceptu organizační kultury, která se „vyslovuje v plurálu“, jako kultury je logické, že se samozřejmé předpoklady a představy o tom, jak se má chovat, vzdělávat, přemýšlet o věci (porodu, mateřství, zdraví dítěte…) a informovat klientka/rodička, ze strany zdravotníků a z perspektivy klientek mnohdy výrazně liší. 166 85 Studii v prostředí školských zařízení na analogické téma typizace žáků učiteli základní školy publikoval rovněž průkopník instituční a organizační etnografie v Česku Milan Kučera v publikaci Typy žáků (1993). Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 166 14.2.2012 14:00:23 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU Nález výzkumnic, že aktivní ženy-rodičky, které navštěvují předporodní kurzy a cvičení, vzdělávající se, píšou porodní plány a předem konzultují s lékaři a asistentkami v porodnici, které promýšlejí alternativy po/porodní lékařské i ošetřovatelské péče a chtějí zasvěceně, odpovědně a samostatně rozhodovat o medicínských zásazích na sobě a svých dětech, nejsou ze strany zdravotního personálu uznávány jako „ty dobré klientky“. Nejsou sestrami ani lékaři preferovány, i když fakticky je běžně do porodnice přijímají i s ohledem na to, že často požadují a platí nadstandard. Naopak. Jejich zasvěcenost, rozsáhlé „porodní vědění“ těchto „přemoudřelých“ rodiček, jak je personál nálepkuje, jejich zájem, starost o zdraví jsou degradovány s tím, že je to podle zdravotníků přemrštěné, a ve svém důsledku je dokonce toto vědění považováno za škodlivé jak pro dítě, tak i takovou zasvěcenou a zainteresovanou matku. Lékaři a porodní asistentky tento postoj k aktivním a informovaným klientkám dále zdůvodňují tím, že taková aktivní matka je pak často stresována z toho, že její očekávání nejsou ze strany porodnice naplněna. Tyto ženy jsou pak v důsledku konfrontace svých představ, očekávání a nerealistických požadavků s realitou v porodnici zklamány, ba frustrovány, což jim, podle personálu, neprospívá. Snaha těchto idealistických „příroďaček“ o co nejpřirozenější porod spolu s jejich porodním věděním jsou zpochybňovány a obráceny proti nim. Bagatelizována je jak sestrami, tak lékaři především užitečnost rozsáhlého „porodního vědění“ rodiček, které jim v praxi nejen k ničemu není, ale mohou si jím i škodit. Mohou tím dokonce škodit i svému dítěti, což je argument, který je morálně silně odsuzující, ba stigmatizující, neboť odporuje kulturnímu stereotypu pečující matky. Kategorie, jako je „přemoudřelá matka“, „příroďačka“, lze metaforicky označit za „normy v akci“, neboť kategorizační prací je současně projektován a produkován morální řád. Kategorizace je tak prostředkem sociální organizace a její morální garance. Morální inferenční logiku kategorií vidí Lena Jayyusiová (1984) v tom, že zajišťují Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 167 167 14.2.2012 14:00:23 OLGA ŠMÍDOVÁ morální vykazatelnost určitých činností osob. Podle mého představují kapacitu symbolické sociální kontroly, dohledu (Šmídová, 2008, s. 107). Kategorizace lidí a skupin, jak je zřejmé, není morálně neutrálním mluvním jednáním, ale symbolickým jednáním s nápadnými negativními sociálními efekty, jako je zneuznávání a vylučování. Nejde ale jen o to, že toto kategorizování klientek ze strany personálu delegitimizuje některé jejich nároky na péči, hodnoty přirozeného rození a další očekávání porodně vzdělaných žen. Jde o to, což již obě autorky explicitně netematizují, že tato diskurzivní konstrukce organizačních identit a vztahů plní současně legitimizační funkci. Obhajuje medicínskou kulturu organizace, jednání zdravotníků a „organizace“ jako celku vůči klientkám, které jsou nadále brány spíše jako „pacientky“, které by se především měly řídit pokyny odborníků, nikoli s nimi vyjednávat. Ve hře je zjevně pocit zklamání na straně lékařů a sester, že jim tyto (přemoudřelé) ženy, na rozdíl od „našich (vesnických) maminek“, které si od nich nechají poradit a dávají personálu najevo vděk, příliš nedůvěřují. „Naše maminky“, které lékaři jako klientky upřednostňují, nedrží diety, necvičí před porodem, nenavštěvují kurzy, mají menší fyzičku, jsou méně vzdělané a typicky pocházejí z menších obcí a měst. Jejich méně angažovaný přístup a chabé porodní vědění je však podle zdravotníků a zdravotnic ku prospěchu věci – snadného porodu, což je, jak implikují lékaři a sestry, to nejdůležitější. Tyto pasivnější, méně informované matky respektují rady zdravotníků a nenarušují tradiční paternalistickou „epistemickou asymetrii“86 vztahu lékař (porodní asistentka)–pacient. Nenarušují dosavadní morální řád organizace, nezpochybňují medicínské vědění, na kterém instituce tradičně stojí. Vyslovené i nevyslovené předpoklady a očekávání zdravotníků o tom, jak by měl takový řád vypadat, jsou očividné, i když je autorky v této studii z výzkumu neosvětlují, neboť 168 86 Tedy asymetrii porodního vědění, která, jak upozorňuje etnometodologie, spočívá nejen v tom, co kdo ví, ale jak to ví, a tedy jaký status jeho vědění nabývá (Heritage, 1997). Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 168 14.2.2012 14:00:23 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU výklad je zacílen na sociální nerovnosti mezi rodičkami navzájem. Ty jsou ovšem podle mého důsledkem morálního řádu organizací, který má jak interakční, tak identitní morální aspekt. Ve světle aktuálních norem, jako je „individualizace péče“ a „na klienta orientovaný přístup“, které jsou kodifikovány zdravotními a sociálními politikami péče v sociálních a zdravotnických zařízeních a jež jsou zabudovány již i v právním rámci, tedy v zákoně o sociálních službách, je toto zjištění o povaze organizační kultury obou porodnic ve světle aktuální zdravotnické normy a její oficiální filosofie až paradoxní. Aktivní, zasvěcené a zodpovědné klientky nejsou v reálném životě nemocnic vítány a uznávány, partnerský přístup a rozumné narovnání asymetrického vztahu zdravotník–klient není součástí hodnot lékařské a sesterské kultury v těchto organizacích. Implementace hodnot a norem autonomie klienta/uživatele a individualizace služeb na politické a právní organizační metarovině může, jak vidíme, v reálu fungovat různě, podle toho, jak si je personál vyloží, vyjedná, přijme a jak je aplikuje v každodenní praxi. A součástí i zdrojem této praxe jsou především dosavadní zkušenosti lékařů a asistentek z interakcí s pacienty a s rozhovory o pacientech s kolegy, tedy sdílené organizační vědění či etnoteorie personálu. 17 Organizační komunikace jako „dělání věcí slovy“ Další inspirativní výzkumné pole představují „studia organizačního diskurzu“ (studies in organizational discourse), respektive organizační komunikace. Koncept organizační kultury již v osmdesátých letech minulého století uvedli do oblasti komunikačních studií v knize příznačně nazvané Organizational communication as cultural performance Pacanovski a O’Donnell-Trujillo (1983). V této perspektivě jsou organizační kultury studovány především jako komunikační výtvory. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 169 169 14.2.2012 14:00:24 OLGA ŠMÍDOVÁ 170 Také diskurzivní a kriticky diskurzivní analytické směry (C/DA) nahlížejí organizační diskurzivní praxi (organizational making practices) jako důležitou součást organizační práce, kterou se re-produkují a mění organizační významy a reality (Fairclaugh, 2005). Výhradně „organizačním diskurzům“ a „organizačním praktikám“ je mimo jiné věnováno monočíslo Discourse & Society (č. 1, 1999). Organizačním diskurzům jsou věnována i encyklopedická díla, jako kupř. Handbook of Organizational Discourse, jehož jedna z kapitol je vyhrazena právě vztahu diskurzu a organizační kultury (Alvesson, 2004). I britská „studia práce“ či „studia pracovišť“, tzv. work/workplaces studies, která jsou vedle etnografie ovlivněna především etnometodologií a konverzační analýzou, přistupují ke studiu organizačních procesů a interpretačních kulturních prostředků „via“ studium forem instituční promluvy v interakci (talk in interaction), jak napovídá název průkopnické práce v této oblasti Talk at work Drewa a Heritage (1992). Zdůrazňují, že promluva je integrální součástí sociální interakce, přičemž mluvními interakcemi – a skrze ně – jsou organizační reality ko-produktivně „dělány“. Reprodukovány i měněny. Instituční rozhovory jsou v tomto pojetí „děláním vztahů“, jako např. vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Nejsou jen pouhým „vnějším“ projevem vnitřních přesvědčení anebo pouhou manifestací existujících vztahů a rolí navenek, ale jejich realizací. Autoři zdůrazňují lví podíl mikroinstituce konverzace na re-produkci a proměnu jiných makroinstitucí a organizací, jako kupř. je instituce péče o seniory v jednom pražském domově důchodců, ohlašovna požárů anebo politika (Hoffmanová & Müllerová, 2000). O podílu diskurzivních praktik (jako je deinstitucionalizační a na klienta/uživatele orientovaný přístup) na proměně organizací péče o staré svědčí třeba to, že se v této dekádě bývalé „domovy důchodců“ přejmenovaly na „domovy pro seniory“ a „domovy se zvláštní péčí“ nebo nesou místní název, kupř. „Domov Odry“. I toto přejmenování je součástí praktické realizace nových sociálních politik, právních rámců a jejich lokální implementací slovy či texty. Co je však zásadnější, Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 170 14.2.2012 14:00:24 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU mění se běžné organizační komunikační praktiky a formáty promluv, jako je např. rozhovor zjišťující potřeby a osobní preference za účelem utvoření či úpravy tzv. individuálního plánu klienta/uživatele. Tyto rozhovory, ale i režimy každodenní komunikace mezi účastníky, tedy nejen klienty/uživateli péče, ale i jejich blízkými, třeba přáteli, a dokonce i širší komunitou, jsou v této optice sociálním prostředkem, kterým se organizace, respektive kultura organizace, každodenně utváří a přetváří. Nejsou ale rozhodně prostředkem neutrálním. Rozhovor je v této optice goffmanovským „interakčním rituálem“, kterým se předvádí a utváří sociální a morální řád, trans-formují vztahy, strukturují identity uspořádávají sociální světy (Goffman, 1981). V perspektivě teorie sítí aktérů Actor network theory, tzv. ANT, která nečiní zásadní rozdíl mezi živými aktéry a mezi neživými aktanty (výtvory), např. technologiemi, je aktantem jakákoli i neživá realita, která je součástí organizačních interakcí, třeba webová stránka či kopírka. Předpokládá, že všechny prvky – aktanti (ať již živí lidé, či jiné entity a organizace) – jsou v interakci ve vzájemných vztazích a vytváří sítě vztahů (Harrington, Marshall & Müller, 2006, s. 5–6). 18 Nástup hybridů? Na poli postmoderních „organizačních studií“ (organizational studies) v posledním desetiletí dochází i k prudkému rozvoji nových, často hybridních či kombinovaných směrů, jakými jsou „etnometodologická etnografie“ organizací anebo etnometodologicky orientovaná „instituční etnografie“ (Silverman, 1993, Randall et al., 2001), označovaná také jako „etnometodologie a etnografie“ (Atkinson, 2002). Mnohé nasvědčuje tomu, že tento trend přichází i k nám, jak je patrno z monografického čísla Etnometodologické inspirace věnované z velké části právě etnometodologicky inspirovaným etnografiím organizací (Nekvapil, 2010). S etnografií se etnometodologie stýká – vedle emické perspektivy – v pojmu kultury, „organizační kultury“. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 171 171 14.2.2012 14:00:24 OLGA ŠMÍDOVÁ 172 V etnometodologicky inspirované etnografii organizací/institucí není kultura ničím jiným než členy sdíleným věděním (Ten Have, 2003): jde o předpoklady a představy, ze kterých kompetentní členové dané kultury při utváření smyslu a „žitého řádu uspořádávání“ (lived ordering) organizačního života aktivně, viditelně a vykazatelně čerpají, když jednají. Ze strany tuzemských organizačních studií a managementu je v poslední dekádě sice reflektována potřeba studovat „organizační kultury“ a jejich dynamiku také kvalitativně a interpretativně. K etnometodologické (a etnometodologicko-etnografické) respecifikaci zkoumání „organizace-v-akci“ a organizační kultury v modu „dělat“ současné výzkumy organizace anebo „pracovišť“ v našich sociálních vědách však dochází až nyní, v posledních několika málo letech (Nekvapil, 2010). Jedná se o výzkumné zaměření, které teprve vstupuje na českou společenskovědní, zejména sociologickou a sociolingvistickou scénu. V oblasti výzkumu organizačních kultur ve zdravotnických a sociálních organizacích se začínají objevovat první etnometodologicky inspirované etnografické studie, i když se zatím spíše jedná o první vlaštovky (Müllerová & Hoffmanová, 2000, Hejhalová, 2010). První studie dvojice autorek analyzuje (mimo jiné) komunikaci a vztahy mezi pracovnicemi v přímé péči a klientkami-seniorkami v domě pro seniory a druhá se zaměřuje na profesionalizovanou charitativní organizaci, která cvičí vodicí psi pro nevidomé. Zkoumá, jak je image a poslání organizace utvářeno pracovníky a dobrovolníky „in situ“ a jak je pozice a identita vodicího psa ve vztahu k nevidomému rámcována různými skupinami aktérů. Vedle organizačního rámce zrakového postižení jako institucionalizovaného handicapu stála organizační kultura dlouhodobě sledované organizace výcviku vodicích psů na širším kulturním rámci tzv. pejskařské kultury. V zahraničí je právě oblast sociálních a zdravotnických organizací prominentní oblastí zájmu etnometodologicky a diskurzivně orientovaných výzkumníků (např. Antaki et al., 2008). První vlaštovky sice jaro nedělají, přesto lze očekávat, že i u nás se bude etnografie Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 172 14.2.2012 14:00:24 KULTURNÍ PŘÍSTUP K ORGANIZACÍM A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU sociálních a zdravotnických organizací stále více inspirovat etnometodologií a diskurzivní a konverzační analýzou. 19 Shrnutí Kapitola V přináší přehled aktuálních tzv. alternativních přístupů ke zkoumání organizační kultury ovlivněných kulturním obratem a interpretativismem/sociálním konstruktivismem. Přibližuje koncept organizační kultury v modu „být/žít“ či „dělat“ a jemné diference v alternativních přístupech k postižení organizační kultury, které vyjadřují metafory organizační drama (organizational drama), referenční „rámec“ (frame, framework) a dále hra (game) či obraz (image). Alternativní přístupy k organizaci v modu být/dělat jsou spojeny s kvalitativním, tzv. na případ zaměřeným typem empirického výzkumu organizačních kultur zejména prostřednictvím tzv. etnografie organizací a „případových studií“ (case studies). Jednu takovou studii zde analyzujeme. Konečně zmiňujeme metodologické přístupy etnometodologie, diskurzivní a konverzační analýzy, které se v podobě hybridních metodologií v oblasti empirického výzkumu organizační kultury začínají postupně prosazovat v sociální a zdravotní oblasti i u nás. 173 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 173 14.2.2012 14:00:24 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 174 14.2.2012 14:00:24 VI Závěr Zuzana Havrdová Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 175 14.2.2012 14:00:24 ZUZANA HAVRDOVÁ K niha přináší nejprve stručný přehled teoretických rámců, epistemologických i metodologických přístupů, jimiž lze nahlížet na organizaci a organizační kulturu, a to od moderní doby až po současnost. Vlastní pohled autorů je v popsaných rámcích integrován v pojetí organizace jako kultury. Podle autorů jde o intersubjektivní zkoumatelnou danost, která je dočasným výsledkem sociálního učení založeného na sdílené „komunitě praxe“ a diskurzu, v němž se vytváří a formuje. Pokus vystihnout komplexní pohled na organizaci jako kulturu, vyjadřuje obr. 11. Obr. 11 Pole reflexivity ve výzkumu organizační kultury Organizace a její kultura em ist Ep mce rá olo gic ké gie olo tod ání me oum á len t zk zvo dmě pře Normy a pravidla historie, paměť organizace, vliv zakladatele Praktické (operacionální) zdroje Komunita praxe oso b ov á, země, region or Ek 176 Profesní kultura Národní kultura ní en a od lit žd rea a k lní ní tá ač Ži ociá niz s ga tým ní, Symbolické zdroje diskurs, hodnoty, tradice rozhodování, jednání on o ck mi év i lit po o--p cciio o o S S ck Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 176 liv y év liv y Soci ální interakce Soci ální struktury 14.2.2012 14:00:24 ZÁVĚR Organizační kultura má své symbolické (diskurzivní) i praktické (operacionální, operativní) zdroje, jimiž je utvářena v dané komunitě praxe (zaměstnavatelské organizaci, oddělení, týmu). Ty nejsou striktně odděleny od okolního prostředí, jsou utvářeny kulturou profesní i kulturou společenskou, rodinami zaměstnanců, působením socioekonomických vlivů aj. Pohled na živé procesy probíhající v organizaci, volba přístupu, metody a tématu vycházejí z epistemologického rámce výzkumníků a tématu (předmětu) výzkumu. V předložené publikaci je takovým tématem výzkum organizování kvalitní sociální služby. V dalších kapitolách autoři prezentují výsledky původních empirických výzkumů organizační kultury v oblasti sociálních a zdravotních služeb s využitím nových metodologických nástrojů, jako je ONA (organizational network analysis). Nabízejí tak odborné veřejnosti v sociálních službách důkladné představení tématu, v české odborné literatuře dosud chybějící. Schein píše v závěru své věhlasné knihy Organizační kultura a vůdcovství, že jako učitelé, manažeři a výzkumníci potřebujeme pochopit, jak hluboce jsou naše pocity a názory určovány naší kulturou (Schein, 2004, s. 418). Sami tento fakt jen obtížně reflektujeme, dokud se nedostaneme do střetu s jinou kulturou. V průběhu psaní této publikace autoři v rámci týmu nejednou objevovali právě vlastní determinovanost profesní kulturou a zkušeností. Na základě této zkušenosti věříme, že i na čtenáře bude objevování různých perspektiv nahlížení na téma organizační kultury působit osvobodivě. V první kapitole jsou přístupy k organizaci uspořádány a krátce popsány podle toho, jak jejich autoři chápou realitu a možnosti jejího poznávání. Dále jsou stručně charakterizovány klasické teorie organizace. Nejlépe jim odpovídají velké průmyslové či byrokratické organizace nebo v oblasti sociální péče, kterou se zabývá tato publikace, tradiční organizace rezidenční péče. V přehledu teorií jsou sledovány rodící se paradigmatické změny v chápání souvislostí mezi formálními a neformálními strukturami a procesy v organizaci. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 177 177 14.2.2012 14:00:24 ZUZANA HAVRDOVÁ 178 Hlavní modernistické pohledy na organizaci jsou přiblíženy pomocí metafor stroje, živého organismu, systému a kultury, jsou diskutovány jejich přesahy do současnosti i jejich limity. Dostatečný prostor je věnován dosud vlivnému hnutí organizačního rozvoje a diskusi jeho rizik. V druhé kapitole jsou představeny alternativní postmoderní rámce jako vedle sebe koexistující perspektivy, z nichž je organizace čím dál tím více nahlížena jako proces, jako organizování. Podrobně je vysvětlena změna myšlení spojená s odklonem od modernistických představ o organizaci a její důsledky pro metodologii organizačního výzkumu. Sociálněkonstruktivistický přístup zdůrazňuje aktivní roli aktérů jednajících na základě sdíleného a komunikovaného vědění na vytváření organizační skutečnosti. Organizace je dnes předmětem mezioborových, tzv. organizačních studií, není zkoumána pouze v rámci klasických disciplín, jako je sociologie či ekonomie. Pozornost je věnována úloze symbolické re-konstrukce organizačního chování v procesech komunikace, s nimi souvisejícím výzkumným směrům, jako je etnometodologie či diskurzivní analýza, a s tímto trendem spojenému narůstajícímu významu kvalitativní metodologie ve výzkumu organizací a organizačních kultur. Další dvě kapitoly jsou věnovány výsledkům původního empirického výzkumu. Obě kapitoly částečně těží z kvalitativních zdrojů a pozorování při vytváření typologie a popisu procesů v organizaci, základním zaměřením je však lze přiřadit k pojímání organizační kultury v modu „mít“, vysvětleném v poslední kapitole. Využívají totiž především kvantitativní sledování analyticky vyčleněných proměnných v kultuře organizace. V kapitole III je nejprve mapován vývoj národní a oborové kultury spojené s reformou veřejné správy. Vývoj přístupů k reformě sociálních služeb a jejich hodnotové souvislosti jsou zde uceleně popsány. Nové hodnoty a akcenty v sociální péči, které legislativa přinesla, jsou představeny jako zdroj vlivu, jenž působí na kulturu poskytování rezidenčních služeb pro seniory. Na ně navazuje i vlastní výzkum. Jeho smyslem bylo sledování vztahů mezi operacionalizo- Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 178 14.2.2012 14:00:25 ZÁVĚR vaným konceptem individualizace péče, významným v současných přístupech ke kvalitě v sociálních službách, a organizační kulturou služeb rezidenční péče. Tým výzkumníků vytvořil s využitím zahraničních zkušeností nástroje pro měření čtyř oblastí chování pracovníka v organizaci ve vztahu ke klientům a vedení. Koncept individualizace byl operacionalizován pomocí položek dotazníku, které mapovaly dvě oblasti chování pracovníků označených jako Podpora samostatnosti a znalost klienta a dále Komunikace mezi zaměstnanci a Komunikace směrem k vedení. Poslední dvě oblasti reprezentují spolu s položkami dotazníku AWLS (šest oblastí pracovního života) aspekty kultury organizace, které se ukázaly jako významné. Použité nástroje daly autorům možnost zachytit z hlediska kvality péče zajímavé aspekty kultury organizace, z nichž vyplynula doporučení pro podporu sociálního učení a práce se zaměstnanci v rámci řízení kvality v rezidenční péči o seniory. Autoři doporučují pokračovat v práci na další validizaci výzkumných nástrojů a zkoumání dopadů změn s použitím kvalitativního výzkumu. V kapitole VI je představena případová studie organizační kultury sdružení poskytujícího sociální služby, v níž je pro určování typologie obsahu kultury pomocí teorie „krychle 2S“ původním způsobem použita analýza sociálních sítí (SNA). Autoři využili uvedenou metodu pro operacionalizaci dvou dimenzí: solidarity a sociability. Sledovali vztah sociálních interakcí a organizační struktury, aby zachytili jevy probíhající v organizaci. Výsledkem je grafické zobrazení komunikační sítě, do nějž je promítnuta formální struktura organizace. Zobrazení pomohlo identifikovat problematická místa v komunikaci mezi zaměstnanci a vedením i potenciální ohniska budoucích možných změn. Autoři tak metodicky odhalili a otevřeli nové možnosti zkoumání typologie kultury organizace. Výsledky byly navíc prezentovány managementu organizace, kde posloužily jako podklad připravované změny. Poslední kapitola je významná v tom, že poskytuje dobře utříděný přehled přístupů k organizaci a organizační kultuře a vysvětluje Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 179 179 14.2.2012 14:00:25 ZUZANA HAVRDOVÁ 180 jejich rozdíly. Dále se věnuje tzv. alternativním, sociálněkonstruktivistickým, respektive interpretativistickým, přístupům ke zkoumání organizační kultury. Prezentuje teoretické rámce a východiska, na kterých stojí, a přibližuje metodologie, o které se empirické výzkumy, které z těchto přístupů vycházejí, opírají. Zejména etnometodologický přístup a diskurzivní analýza jsou, na rozdíl od tzv. etnografie organizací anebo instituční etnografie, dosud ve výzkumu sociálních a zdravotnických kultur a procesů u nás teprve na počátku, proto považujeme za užitečné jejich představení. Autorka také podrobně analyzuje etnografickou studii dvou porodnic, odhaluje v ní nové aspekty organizační kultury i souvislosti s mocenskými vztahy a ukazuje na ní charakteristický způsob práce a generování substantivní teorie opřené o kvalitativní přístupy a etnografické výzkumné metody. Organizační kultura jako předmět zkoumání je výzvou pro řadu badatelů od osmdesátých let minulého století. Pro organizace poskytující sociální služby má znalost organizační kultury a možností jejího utváření o to významnější úlohu, že jde o sféru ovlivněnou primárně povahou mezilidských vztahů. Právě kvalitou mezilidských vztahů a jejich dopadem na blaho klienta je také kvalita služby (vedle dalších aspektů) ve svých výsledcích poměřována. Nesymetrický vztah mezi pracovníkem a klientem, zejména v rámci dosud někde přetrvávající „ústavnické“ kultury, případně u některých ziskově orientovaných soukromých firem, jak je ukázáno v kapitole III, znamená ohrožení důstojnosti a lidské vzájemnosti v péči o seniory. Výzkumy opakovaně naznačují, že určité aspekty vztahů mezi vedením a zaměstnanci se přenášejí do vztahů pracovníků a klientů, a společně tak formují charakteristický obraz organizační kultury. Výzkum je důležitým nástrojem poznání organizační kultury, na jehož základě se manažeři spolu s pracovníky mohou rozhodovat pro podporu potřebných změn. Seznámení se s různými přístupy k výzkumu organizační kultury proto považujeme kromě jiného i za důležitou součást výuky managementu, a to právě v oblasti sociálních služeb. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 180 14.2.2012 14:00:25 ZÁVĚR Do prostředí sociálních organizací může výzkumník proniknout ale jen tehdy, je-li pozván. Pozorování a pobyt výzkumníka „in situ“ reprezentuje intruzi do prostředí, která není pro každého žádoucí. To je pravděpodobně vedle časových nároků jedním z důvodů, proč je u nás zatím tak málo důkladných „hybridních“ výzkumů, zmíněných v kapitole V. Můžeme jen doufat, že se v budoucnu najde dost manažerů s dobrou vůlí, kteří budou mít zájem se o své organizaci více dozvědět a výzkumníky jako své partnery ve své organizaci uvítají. V předložené publikaci autoři ukazují možnosti a nabízejí čtenářům nové metody, jak organizační kulturu zkoumat. 181 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 181 14.2.2012 14:00:25 ORGANIZAČNÍ KULTURA V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU Summary Organizational culture in social services as a subject of research 182 This monography first brings an overview of theoretical frameworks, epistemological and methodological approaches from modern to current time, by which organisation and organizational culture can be viewed (chapter I and II). Then the results of own original empirical research of organisational culture in the field of social and health organizations is presented (chapter III and IV). The authors in a research team explored new methodologies. They developed a new questionnaire for the operationalisation of individualisation and communicative behavior in the framework of social service organisation culture, which is important in the residential care for elderly. In chapter IV the team used ONA – organisational network analysis for operationalisation of theory of organisational culture cube2S and for the demonstration of problems in the communication in the social organisation in relation to the management structure. Both research studies bring new information for the managers and employees of studied organisations for their planned changes. Last chapter provides a well sorted overview of current approaches to organisational culture, including etnomethodology and conversational analysis, and explains its methodological differences. The author Olga Šmídová also analyses the etnographic study of two maternity hospitals (published by Hresanova-Marhankova et al.), reveals in it a new aspects of organizational culture related to power relations and presents a characteristic way of generating substantive theory, based on qualitative and etnographic research methods. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 182 14.2.2012 14:00:25 SUMMARY By this book the authors supply to professional public in social services a thorough presentation of the topic of organisational culture research including new research methods, which was absent in the czech literature so far. 183 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 183 14.2.2012 14:00:25 ORGANIZAČNÍ KULTURA V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU Seznam použité literatury 184 Akreditace sociálních služeb. Filosofie systému, východiska a předpokládané výstupy. Praha: MPSV, 1999. ALVESSON, M.: Cultural perspectives on organizations. New York (NY): Cambridge University Press, 1993. ALVESSON, M.: Organizational culture and discourse. In: D. GRANT et al. (eds.), Handbook of Organizational Discourse. London: Sage, 2004. ALVESSON, M.: Understanding organizational culture. London: Sage, 2002. ALVESSON, M. – DEETZ, S.: Doing Critical Management Research. London: Sage, 2000. AMELN, F. – KRAMER, J. – STARK, H.: Organisationsberatung beobachtet. Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften, 2009. ANTAKI, C. – LEUDAR, I. – PERAKYLA, A. – VEHVILANNEN, S.: Conversation Analysis of Psychotherapy – Introduction. New York: Cambridge University Press, 2008. ARMINEN, I.: Institutional Interaction – Studies of Talk at Work. Ashgate: Aldershot, 2005. ARMSTRONG, M.: Řízení lidských zdrojů: Nejnovější trendy a postupy. 10. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 800 s. ATKINSON, P. – a kol.: Handbook of Ethnography. London: Sage Publications, 2002. AUSTIN, J. L.: Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia, 2000. BAUMRUKOVÁ, P. – PRŮŠA, L. (ed.): Obce, města, regiony a sociální služby. Praha: Sociopress, 1997. BEDRNOVÁ, E. – NOVÝ, I. – a kol.: Psychologie a sociologie řízení. 2. vyd. Praha: Management Press, 2002. BENFORD, R. D. – SNOW, D. A.: Framing Processes and Social Movements: An Overview and Assessment. Annual Review of Sociology 2000, 26, s. 11–39. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 184 14.2.2012 14:00:25 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY BERGER, P. – LUCKMANN, T.: Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. BĚLOHLÁVEK, F.: Organizační chování. Olomouc: Rubico, 1996. BHASKAR, R.: Reclaiming Reality: A Critical Introduction to Comtemporary Philosophy. London: Verso, [1989]. Bílá kniha v sociálních službách. Konzultační dokument. Praha: MPSV, 2003. Dostupné [on-line] na: http://www.mpsv.cz/files/clanky/736/bila_kniha.pdf [cit. 19. 8. 2011]. BITTNER, E.: The Concept of Organization. In: G. SALAMAN, K. THOMPSON (eds.), People and Organisations. London: Longman, 1973, s. 264–276. BLOOR, M.: The Ethnography of Helth and Medicine. In: P. ATKINSON a kol., Handbook of Ethnography. London: Sage Publications, 2002, s. 177–203. BLUMER, H.: Sociological Analysis and Variable. In: Symbolic interakcionism: Perspective and Method. Berkley: University of California Press, 1969. BOLMAN, L. G. – DEAL, T. E.: Reframing organization. Artistry, Choice, and Leaderschip. 2. vyd. San Francisco: Jossey-Bass Publishers, 1997. BOLTANSKI, L.: Nový režim ospravedlňování: Projektová obec. Biograf 2010, 52–53, s. 79. Dostupné [on-line] na: http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=5309 [cit. 19. 8. 2011]. BOLTANSKI, L. – THÉVENOT, L.: De la justification. Les économies de la grandeur. Paris: Gallimard, 1991. BORGATTI, S.: The Network Paradigm in Organizational Research: A Review and Typology. Journal of Management 2003, 29(6), s. 991–1013. BOUDON, R. P. – BERNARD, M. – CHERKAOUI, B. – LÉCUYER, P.: Sociologický slovník. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004. BOURDIEU, P.: Sociální prostor a symbolická moc. In: Antologie francouzských společenských věd. Antropologie, Sociologie, Historie. Praha: Cahiers du CEFRES 1995, č. 8, s. 211–234. BOURDIEU, P.: Teorie jednání. Praha: Karolinum, 1998. BURRELL, G. – MORGAN, G.: Sociological Paradigms and Organizational Analysis. London: Heinemann, 1979. CZARNIAWSKA, B.: A Narrative Approach to Organization Studies. Thousand Oaks (CA), London, New Delphi: Sage, 1998. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 185 185 14.2.2012 14:00:25 ORGANIZAČNÍ KULTURA V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU 186 DAVIES, B.: Jak znovu-promyslet „chování“ v pojmech umísťování a etiky odpovědnosti. Biograf 2008, 47, s. 3–17. Dostupné [on-line] na: http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=4701 [cit. 19. 8. 2011]. DEAL, T. – KENNEDY, A.: Corporate cultures. Cambridge (MA): Perseus, 2000. DEL BUENO, D. – VINCENT, P.: Organizational culture: how important is it? Journal of Nursing Administration 1986, 16, s. 15–20. DĚDINA, J. – ODCHÁZEL, J.: Management a moderní organizování firmy. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 328 s. DOKTOROVÁ, B.: Vybrané kapitoly z teorie organizace. Praha: Univerzita Karlova, 1994. DOPPLER, K. – LAUTERBURG, C.: Change Management. Den Unternehmenswandel gestalten. 11. vyd. Frankfurt: Campus, 2005. DREW, P. – HERITAGE, J.: Talk at work: Interaction in institutional settings. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. DREW, P. – RAYMOND, G. – WEINBERG, D.: Talk and interaction in social research methods. London: Sage, 2006. DRISKILL, G. W. – BRENTON, A. L.: Organizational Culture in Action. A Cultural Analysis Workbook. London: Sage, 2005. DRUCKER, P.: To nejdůležitější z Druckera v jednom svazku. Praha: Management Press, 2007. FAIRCLAUGH, N.: Peripheral Vision: Discourse Analysis in Organization Studies: The Case for Critical Realism. Organization Studies Sage Publications 2005, 26(6), s. 915–939. FASSIN, D.: Nad rámec etických pravidel: Zamyšlení nad etnografickým výzkumem praktik zdravotní péče v Jižní Africe. Biograf 2009, 49, s. 26. Dostupné [on-line] na: http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=4902 [cit. 19. 8. 2011]. FOUCAULT, M.: Archeologie vědění. Praha: Hermann a synové, 2002. FOUCAULT, M.: Technológie seba samého. In: M. FOUCAULT, Moc, subjekt a sexualita. Bratislava: Kalligram, 2000, s. 186–214. FRANCIS, D. – HESTER, S. (eds.): Orders of Ordinary Action. Respecifying Sociological Knowledge. Aldershot, Burlington (VT): Ashgate, 2007. FRIČ, P.: Sociológia sociálnych problémov v USA. Sociológia 1989, 21(6), s. 633–647. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 186 14.2.2012 14:00:25 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY GAMSON, W. A. – CROTEAU, D. – HONYES, W. – SASSON, T.: Media Images and the Social Construction of Reality. Annual Review of Sociology, 18, s. 373–393. GARFINKEL, H.: Ethnomethodology’s Program. New York: Rowman and Littlefield, 2002. GARFINKEL, H.: Studies in ethnomethodology. New Jersey: Prentice-Hall, 1967. GEERZ, C.: Interpretace kultur. Praha: Slon, 2000. GIDDENS, A.: Sociologie. Praha: Argo, 1999. GIL, J. – JOHNSON, P.: Research Methods for Managers. London: Paul Chapman, 1997. GOFFEE, R. – JONES, J.: The Character of a Corporation. New York: Harper Business, 1998. GOFFMAN, E.: Asylums. London: Penguine Books, 1991 (reprint). GOFFMAN, E.: Asylums, Essays on the social situation of mental patiens and other inmates. Harmondsworth, Middlesex: Penguin Book, 1961. GOFFMAN, E.: Forms of Talk. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1981. GOFFMAN, E.: Frame analysis: An essay on the organization of experience. New York: Harper & Row, 1986. GOFFMAN, E.: Characteristics of Total Institution. In: A. ETZIONI (ed.), Komplex Organizatons. New York: Rinehart, 1961. GOFFMAN, E.: Stigma. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. GOFFMAN, E.: Všichni hrajeme divadlo. Praha: Nakladatelství studia Ypsilon, 1999. GONOS, G.: „Situation“ versus „frame“: The „Interactionist“ and the „Structuralist“ Analyses of Everyday Life. American Sociological Review, 42, s. 854–867. GRANT, D. – MICHELSON, G. – OSWICK, C.: Discourse and Organizational Change 2. Bradford: Emerald Group Publishing, 2005. GRYGAR, J. – STOCEKELOVÁ, T.: Příčiny a souvislosti stěhování vsetínských Romů z pavlačového domu č. p. 1336 v říjnu 2006. Zpráva z šetření. Brno: Masarykova univerzita – Fakulta sociálních studií, 2007. GUBRIUM, J. – BUCKCHOLDT, D.: Describing Care: Images and practice in Rehabilitation. Boston (MA): Oelgeschlager, Gunn and Hain, 1982. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 187 187 14.2.2012 14:00:25 ORGANIZAČNÍ KULTURA V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU 188 HALBWACHS, M.: Mémorie collective. Paris: Albin Michel, 1997. HALLET, T.: Symbolic Power and Organizational Culture. Sociological Theory, červen 2003, 21(2), s. 128–149. HANNEMAN, R. A. – RIDDLE, M.: Introduction to social network methods. Riverside (CA): University of California, Riverside, 2005. Dostupné [on-line] na: http://faculty.ucr.edu/~hanneman/ [cit. 11. 10. 2011]. HARRINGTON, A. – MARSHALL, B. – MÜLLER, H.-P. (eds.): Encyclopedia of social theory. New York (NY): Routledge, 2006. HARRINGTON, CH. – et al.: Does Investor Ownership of Nursing Homes Compromise the Quality of Care? American Journal of Public Health 2001, 91(9), s. 1452–1455. HASMANOVÁ-MARHÁNKOVÁ, J.: Konstruování představ aktivního stárnutí v centrech pro seniory. Sociologický časopis/Czech Sociological Review 2010, 2, s. 211–212. HAŠKOVCOVÁ, H.: Fenomén stáří. 2. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2010. HAVLÍKOVÁ, J. – HUBÍKOVÁ, O.: Rovnoprávný uživatel. Nový trend v sociálních službách na bedrech pracovníků pobytového zařízení. Biograf 2007, 42, s. 33–60. HAVRDOVÁ, Z. – a kol.: Organizační kultura a supervize ve vzájemném působení. Praha: FHS UK, 2011, 102 s. HAVRDOVÁ, Z. – a kol.: Péče o seniory na území Jihomoravského kraje. Výzkum realizovaný v roce 2010, FHS UK v Praze. HAVRDOVÁ, Z. – PROCHÁZKOVÁ, M.: Sledování změn v průběhu zavádění individuálního plánování služby v pobytové službě pro seniory. Sociální práce 2011, 3, s. 67–76. HAVRDOVÁ, Z. – ŠAFR, J.: Kongruence v hodnotách jako ukazatel vztahů v péči o seniory. In: Z. HAVRDOVÁ et al., The values in an environment of social and health services. Prague: Faculty of Humanities, Charles University, 2010. HAVRDOVÁ, Z. – ŠOLCOVÁ, I.: Work-place civility and mental health by helping professionals. In: Mental Health / Book 2. InTech: Open Access Publisher, 2012 (in press). HAVRDOVÁ, Z. – ŠOLCOVÁ, I. – HRADCOVÁ, D. – ROHANOVÁ, E.: Kultura organizace a syndrom vyhoření. Československá psychologie, 2010, 64(3), s. 235–248. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 188 14.2.2012 14:00:25 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY HEJHALOVÁ, I.: Výcvik vodicích psů v organizaci. Sociologický časopis/Czech Sociological Review 2010, 46(4), s. 569–592. HERITAGE, J.: Conversation analysis and institutional talk. In: D. SILVERMAN (ed.), Qualitative research: Theory, method and practice. London: Sage, 1997, s. 161–182. HESTER, S. – EGLIN, P.: Culture in Action: Studies in Membership Categorization Analysis. Washington (DC): International Institute for Ethnomethodology and Conversation Analysis and University Press of America, 1997. HOFFMANOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O.: Jak vedeme dialog s institucemi. Praha: Academia, 2000. HOFSTEDE, G.: Culture’s consequences: coparing values, behaviors, institutions and organization across nationas. Newbury Park (CA): Sage, 2003. HOFSTEDE, G. – NEUIJEN, B. – OHAYV, D. D. – SANDERS, G.: Measuring Organizational Cultures: A Qualitative and Quantitative Study across Twenty Cases. Administrative Science Quarterly 1990, 35, s. 286–316. HOLÁ, J.: Interní komunikace ve firmě. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2006. HOUSLEY, W.: Role as an Interactional Device and Resource in Multidisciplinary Team Meetings. Sociological Research Online 1999, 4(3). Dostupné [on-line] na: http://www.socresonline.org.uk/socresonline/4/3/ housley.html [cit. 5. 9. 2011]. HREŠANOVÁ, E.: Kultury dvou porodnic. Etnografická studie. Plzeň: Vydavatelství Západočeské univerzity Plzeň, 2008. HREŠANOVÁ, E. – HASMANOVÁ-MARHÁNKOVÁ, J.: Nové trendy v českém porodnictví a sociální nerovnosti mezi rodičkami. Sociologický časopis 2008, 44(1), s. 87–111. HUGHES, M. – WEARING, M.: Organisations and Management in Social Work. London (GBR): Sage Publications (US), 2007, s. 33. CHAPPELLl, N. L. – REID, R. C. – GISH, J. A.: Staff-based measures of individualized care for persons with dementia in long-term care facilities. Dementia 2007, 6(4), s. 527–547. CHILD, J.: Organization: a guide to problems and practice. London: Harper & Row, 1977. JABŮRKOVÁ, M.: Evropský a národní kontext zajišťování kvality sociálních služeb. In: Standardy kvality sociálních služeb. Aplikační příručka pro poskytovatele, uživatele a zřizovatele. Praha: Český helsinský výbor, 2004. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 189 189 14.2.2012 14:00:25 ORGANIZAČNÍ KULTURA V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU 190 JABŮRKOVÁ, M. – MÁTL, O.: Modernizace sociálních služeb. Inovace ve světě a ČR v kontextu principů evropského sociálního modelu. Praha: FSV UK v Praze, Centrum pro sociální a ekonomické strategie, 2003. JAYYUSI, L.: Categorization and the moral order. Boston: Routledge & Kegan Paul, 1984. JOHNSON, P. – BUBERLEY, J.: Understanding Management Research: An Introduction to Epistemology. London (GBR): Sage Publications, 2003, s. 104. JUNG, T. – SCOT, T. – DAVIES, H. T. O.: Instruments for Exploring Organizational Culture: A Review of the Literature. Public Administration Review 2009, 69(6), s. 1087–1096. KARASEK, R. A.: Job demands, job decision latitude and mental strain: Implications for job redesign. Administrative Science Quarterly 1979, 24, s. 285–308. KELLER, J.: Sociologie byrokracie a organizace. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1996. KELLER, J.: Sociologie byrokracie a organizace. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. [Dotisk 2010.] KENDALL, S. – TANNEN, D.: Gender and language at the workplace. In: R. WODAK (ed.), Gender and discourse. London: Sage Publication, 1997, s. 81–105. KOCH, J.: Zwischen den Zeilen der Organisation. Organisationsberatung – Supervision – Coaching, Heft 4/2004, s. 313–327. KOLAŘÍK, P.: Identita a kultura organizace. Vyhledávání a přijímání pracovníků Charity s ohledem na její identitu. Sociální práce 2011, 1, s. 60–67. KONOPÁSEK, Z.: Co znamená „sociální konstrukce“? Přednáška k 20. výročí CTS AV, 3. listopadu 2010. Dostupné [on-line] na: http://zdenek.konopasek. net/index.php?m=16&i=1490&b=16 [cit. 10. 11. 2011]. KOPŘIVA, K.: Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 2000. KOVÁŘ, M.: Komunitní plánování jako součást reformy sociálních služeb. In: Tvorba sociální politiky na místní a regionální úrovni. Sborník přednášek z XII. konference Společnosti sociálních pracovníků v ČR. Praha: MPSV, 2001. KUČERA, M.: Školní etnografie: Přehled problematiky. Praha: PedF UK, 1992. LAMONT, M. – HALL, P.: Successful Societies: How Institutions and Culture Affect Health. New York: Cambridge University Press, 2009. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 190 14.2.2012 14:00:25 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY LEITER, M. P. – LASCHINGER, H. K. S.: Relationships of work and practice environment to professional burnout: testing a causal model. Nursing Research 2006, 55(2), s. 137–146. LEITER, M. P. – MASLACH, C.: Nurse turnover: the mediating role of burnout. Journal of Nursing Management 2009, 17, s. 331–339. LEITER, M. P. – MASLACH, C.: Six area sof worklife: A model of the organizational context of burnout. Journal of Health and Human Services Administration 1999, s. 472–489. LEPPER, G.: Categories in Text and Talk. A practical Introduction to Categorization Analysis. London: Sage Publications, 2000. LLWELLYN, N. – HINDMARSCH, J. (eds.): Organisation, Interaction and Practice. Studies in Ethnomethodology and Conversation Analysis. Cambridge: Cambridge University Press, 2010. LORENZ, W.: Teorie a metody sociální práce v Evropě – profesní profil sociálních pracovníků. Sociální práce/Sociálna práca, 2007, 1, s. 62–71. LUHMANN, N.: Sociální systémy: nárys obecné teorie. Brno: CDK, 2006. LUKÁŠOVÁ, R.: Organizační kultura a její změna. Praha: Grada, 2010. LUKÁŠOVÁ, R. – NOVÝ, I. – a kol.: Od sdílených hodnot a cílů k vyšší výkonnosti podniku. Praha: Grada Publishing, 2004. MASLACH, CH. – LEITER, M. P.: The truth about burnout: how organizations cause personal stress and what to do about it. San Francisco: Jossey-Bass, 1997. MASLACH, CH. – SCHAUFELI, W. B. – LEITER, M. P.: Job Burnout. Annu. Rev. Psychol. 2001, 52, s. 397–422. MÁTL, O. – JABŮRKOVÁ, M.: Kvalita péče o seniory. Řízení kvality dlouhodobé péče v ČR. Praha: Galén, 2007. MATOUŠEK, O.: Ústavní péče. 2. vyd. Praha: Slon, 1999. MAZÁLKOVÁ, I.: K sociologii managementu. Sociologické aspekty managementu. In: A. KABÁTEK a kol., Sociologické texty II. Praha: UK, 1995, s. 89–106. MEHAN, H.: Oracular Reasoning in a Psychiatric Exam. In: A. JAWORSKI, N. COUPLAND (eds.), The Discourse Reader. London: Routledge 1999. MEHAN, H.: The Construction of an LTD Student. In: M. WETHERELL, S. TAYLOR, S. J. YEATS, Discourse Theory and Practice (A Reader). London: Sage Publications, 2001. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 191 191 14.2.2012 14:00:25 ORGANIZAČNÍ KULTURA V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU 192 MERTON, R. K.: Studie ze sociologické teorie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. MOLEK, J.: Řízení organizací sociálních služeb, vybrané problémy. Praha: VÚPSV, 2011. Dostupné [on-line] na: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_332.pdf [cit. 20. 8. 2011]. MORGAN, G.: Images of Organization. Thousand Oaks (CA): Sage Publications, 1997. MORRILL, C.: Culture and Organization Theory. The Annals of the American Academy of Political and Social Science 2008, 15, s. 619. MOŽNÝ, I. – a kol.: Výzkumná zpráva z mezinárodního srovnávacího výzkumu Hodnota dětí a mezigenerační solidarita. Brno: VUSRP, 2004. Dostupné [on-line] na: http://www.vupsv.cz [cit. 20. 8. 2011]. MRAČKOVÁ, A.: Interakcia lekár – pacient pri poskytovaní nepriaznivej správy. Sociológia 2004, 1, s. 57–84. MUSIL, L.: Kultura pracovišť sociální práce. Sborník fakulty sociálních studií Brněnské university. Sociální studia MU 1999, 4, s. 105–113. MUSIL, L.: Ráda bych vám pomohla, ale… Brno: Marek Zeman, 2004. MUSIL, L. – HUBÍKOVÁ, O. – KUBALČÍKOVÁ, K.: Standardy kvality a kultura sociálních služeb. Jaká napětí mezi politikou sociálních služeb a kulturou práce s klientem v domech na půl cesty mohou vznikat z hlediska kvality sociálních služeb? Závěrečná zpráva z případové studie. Praha: VÚPSV, výzkumné centrum Brno, 2003a. Dostupné [on-line] na: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_135.pdf [cit. 5. 9. 2011]. MUSIL, L. – HUBÍKOVÁ, O. – KUBALČÍKOVÁ, K.: Standardy kvality a kultura sociálních služeb. Jaká napětí mezi politikou sociálních služeb a kulturou práce s klientem v pečovatelské službě mohou vznikat z hlediska kvality sociálních služeb? Závěrečná zpráva z případové studie. Praha, VÚPSV, výzkumné centrum Brno, 2003b. Dostupné [on-line] na: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_132.pdf [cit. 5. 9. 2011]. MUSIL, L. – HUBÍKOVÁ, O. – KUBALČÍKOVÁ, K. – HAVLÍKOVÁ, J.: Působení politiky sociálních služeb na kulturu poskytování osobních sociálních služeb ve vybrané organizaci. Závěrečná zpráva z výzkumu. Praha: VÚPSV, výzkumné centrum Brno, 2007. Dostupné [on-line] na: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_230.pdf [cit. 5. 9. 2011]. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 192 14.2.2012 14:00:25 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY MUSIL, L. – KUBALČÍKOVÁ, K. – HAVLÍKOVÁ, J.: Přístup pracovníků vybraného zařízení sociálních služeb ke klientům v kontextu implementace Standardů kvality. Praha: VÚPSV, 2009. Dostupné [on-line] na: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_295.pdf [cit. 5. 9. 2011]. MUSIL, L. – KUBALČÍKOVÁ, K. – HAVLÍKOVÁ, J.: Využití Standardů kvality v politice poskytování sociálních služeb vybraného nestátního neziskového subjektu. Praha: VÚPSV, 2008. Dostupné [on-line] na: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_289.pdf [cit. 5. 9. 2011]. NAKONEČNÝ, M.: Sociální psychologie organizace. Praha: Grada Publishing, 2005. NAVRÁTIL, P.: Sociální práce jako sociální konstrukce. Sociologický časopis 1998, 34(1), s. 37–50. NAVRÁTILOVÁ, J.: Variabilita přístupů ke vzdělávání sociálních pracovníků. Sociální práce 2011, 1, s. 41–50. NEČASOVÁ, M.: Přijímání změny v domově důchodců. Disertační práce. MU v Brně: FSS, 2003. NEČASOVÁ, M. – MUSIL, L.: Pracovní podmínky a dilemata pomáhajících pracovníků. Poznatky z výzkumu charitní pečovatelské a ošetřovatelské služby. Sociální práce 2006, 3, s. 57–71. NEDBÁLKOVÁ, K.: Řád veřejných toalet: Píšu pro sociologii, ne pro svoji zábavu. Biograf 2009, 49, s. 50. Dostupné [on-line] na: http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v4901 [cit. 6. 9. 2011]. NEKVAPIL J.: Úvodem k monotematickému číslu „Etnometodologické inspirace“. Sociologický časopis/Czech Sociological Review 2010, 46(4), s. 497–503. Obsah standardů kvality sociálních služeb. Příloha 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. O’ROURKE, N. – CHAPPELL, N. L. – CASPAR, S.: Measurement ans Analysis of Individualized Care Inventory Response Comparing Long-Term Care Nurses and Care Aides. The Gerontologist 2009, 49(6), s. 839–846. PACANOVSKI, M. E. – O’DONNELL-TRUJILLO, N.: Organizational communication as cultural performance. Communication Monographs 1983, 50, s. 126–147. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 193 193 14.2.2012 14:00:25 ORGANIZAČNÍ KULTURA V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU 194 PAVLICA, K. – a kol.: Sociální výzkum podnik a management. Průvodce manažera v oblasti výzkumu hospodářských organizací. Praha: Ekopress – Odborné nakladatelství, 2000. PAYNE, CH.: Stručný návod, jak hodnotit a zvyšovat kvalitu sociálních služeb. In: Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe. Průvodce poskytovatele. Praha: MPSV, 2002. PETRUSEK, M.: Sociometrie. Teorie, metoda, techniky. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1969. POLANECKÝ, V. – ŠMÍDOVÁ, O. – STUDNIČKOVÁ, B. – ŠAFR, J. – ŠEJDA, J. – HUSTOPECKÝ, J.: Mládež a návykové látky v České republice – trendy let 1994–1997–2001. Praha: HSHMP, Centrum drogové epidemiologie, 2001. Pražská skupina školní etnografie: Typy žáků. Zpráva z terénního výzkumu. Praha: PedF UK, 1995. PREISENDÖRFER, P.: Organisationssoziologie. Grundlagen, Theorien und Problemstellungen. 2. vyd. Wiesbaden: VS Verlag, 2008. PRŮŠA, L.: Sociální služby – srovnání ČR a EU. Praha: Centrum sociálních služeb, 2008. Dostupné [on-line] na: http://www.vcvscr.cz/ke-stazeni/ 39socialni-sluzby-srovnani.pdf [cit. 8. 8. 2010]. PŘIDALOVÁ, M.: Mezi solidaritou a konfliktem: Zkušenost pečujících dcer a synů. Generace. Sociální studia 2007, 1, s. 219–236. PULKRÁBKOVÁ, K.: Institut náhradního rodičovství v pojetí neziskových organizací. Diplomová práce. Ved. práce Olga Šmídová. Praha: FSV UK, 2005. RANDALL, D. – MARR, L. – ROUNCEFI, M. (ed.): Ethnography, Ethnomethodology and Interaction Analysis. Ethnographic Studies. Special Issue on Workplace Studies 2001, 5(6), s. 31–43. Dostupné [on-line] na: http://www.socialsciences.manchester.ac.uk/disciplines/sociology/about/ events/ethnography/journal/issue6/documents/randall-et-al.pdf [cit. 1. 7. 2010]. SCOT, T. – et al.: The Quantitative Measurement of Organizational Culture in Health Care: A Review of the Available Instruments. Health Services Research 2003, 38(3), s. 923–945. SCOTT-FINDLAY, S. – ESTABROOKS, C.: Mapping the organizational culture research in nursing: a literature review. Journal of Advanced Nursing 2006, 56(5), s. 498–513. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 194 14.2.2012 14:00:25 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SHAW, M. E.: Communication network. In: L. BERKOWICZ (ed.), Advances in Experimental Social Psychology 1964, 1, s. 111–147. SCHAUFELI, W. B. – LEITER, M. P. – MASLACH, C. – JACKSON, S. E.: The Maslach Burnout Inventory – General Survey. In: C. MASLACH, S. E. JACKSON, M. P. LEITER (eds.), MBI Manual. 3. vyd. Palo Alto (CA): Consulting Psychologists Press 1996, s. 22–26. SCHEGLOFF, E.: Reflections on talk and social structure. In: D. BODEN, D. H. ZIMMERMAN (eds.), Talk and social structure. Berkeley: University of California Press, 1991. SCHEIN, E. H.: Psychologie organizace. Praha: Orbis, 1969. SCHEIN, E. H.: Organizational culture and Leaderschip. 3. vyd. San Francisco: Jossey-Bass, 2004. SCHMIDT, J. – ŠUBRT, J.: Analýza sociálních sítí. In: J. Šubrt a kol., Soudobá sociologie IV (Aktuální a každodenní). Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, 2010, s. 332–363. SCHREYÖGG, G.: Organisationsentwicklung – quo vadis? Organisationsentwicklung 1999, 18(3), s. 76–79. SILVERMAN, D.: Ako robiť kvalitatívny výskum. Bratislava: Pegas, 2005. SILVERMAN, D.: Interpreting Qualitative Data. Methods for Analysing Talk, Text and Interaction Analysis: a practical guide. London: Sage, 1993. SILVERMAN, D. (ed.): Qualitative research: Theory, method and practice. London: Sage, 1997. SILVERMAN, D.: The Theory of Organization. New York: Basic Books, 1970. SMÉKALOVÁ, E. – JOHNOVÁ, M. – MÁTL, O.: Zkušenosti z pilotních inspekcí kvality sociálních služeb. Praha: Olomouc, 2003. Dostupné [on-line] na: http://www.kvalitavpraxi.cz/res/data/000121.pdf [cit. 8. 8. 2010]. SMIRCICH, L.: Organizational culture and organizational analysis. Administrative Science Quarterly 1983, 28, s. 339–358. SNOW, D. A. – BENFORD, R. D.: Ideology, Frame Resonance and Participant Mobilization. International Social Movement Research 1988, 1, s. 197–219. SNOW, D. A. – ROCHFORD, E. B. – WORDEN, S. K. – BENFORD, R. D.: Frame Alignment Processes, Micromobilization and Movement Participation. American Sociological Review 1986, 51, s. 464–481. SOUKUP, V.: Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Karolinum, 2000. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 195 195 14.2.2012 14:00:25 ORGANIZAČNÍ KULTURA V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU 196 STAKE, R. E.: The Art of Case studies research. Thousand Oaks: Sage, 1995. Standardy kvality sociálních služeb. Praha: MPSV, 2002. Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí 2010. Praha: MPSV, 2011. Dostupné [on-line] na: http://www.mpsv.cz/files/clanky/11544/rocenka_2010.pdf [cit. 12. 10. 2011]. STRAUSS, A.: Negotiations: varieties, context, processes and social order. San Francisco: Jossey-Bass, 1978. SÝKOROVÁ, A: Prostor věcí v kontextu stáří. Sociologický časopis/Czech Sociological Review 2008, 44(2), s. 401–421. SYNKOVÁ, H.: Legitimizace a profesionalizace nevládní organizace v České republice. Disertační práce. Praha: FF UK, 2011. ŠANDEROVÁ, J.: Interpretativní pojetí a kvalitativní výzkum. In: J. ŠAFR (ed.), Sociální distance, interakce, relace a kategorizace: alternativní teoretické perspektivy studia sociální stratifikace. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2008, s. 99–122. ŠANDEROVÁ, J. – ŠMÍDOVÁ, O.: Možnosti a meze kvalitativního výzkumu sociálních nerovností. Prague social science studies/Pražské sociálně vědní studie. SOC-002/2006, s. 1–23. ŠANDEROVÁ, J. – ŠMÍDOVÁ, O. – a kol.: Sociální konstrukce nerovností pod kvalitativní lupou. Praha: Sociologické nakladatelství, 2009. ŠMÍDOVÁ, O.: Jak děláme nerovnosti diskurzivně. In: J. ŠAFR (ed.), Sociální distance, interakce, relace a kategorizace: alternativní teoretické perspektivy studia sociální stratifikace. Praha: Sociologický ústav AV ČR 2008, s. 99–122. ŠMÍDOVÁ, O.: Romský asistent: Most nebo hromosvod? In: O. ŠMÍDOVÁ a kol. (ed.), Zdi a mosty. Česko-romské vztahy. Praha: FSV UK a Občanské sdružení Biograf, 2001, s. 109–124. ŠMÍDOVÁ, O.: Rudé právo psalo… Restituce identity a identita restituce Rudého práva v roce nula. Praha: Sociologické nakladatelství, 2012. ŠMÍDOVÁ, O. – ŠAFR, J.: Nerovnosti v bydlení z pohledu vlastníků nájemních domů. In: J. ŠANDEROVÁ, O. ŠMÍDOVÁ a kol., Sociální konstrukce nerovností pod kvalitativní lupou. Praha: Sociologické nakladatelství, 2009, s. 160–223. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 196 14.2.2012 14:00:26 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ŠOLCOVÁ, I. – HAVRDOVÁ, Z. – KEBZA, V.: Organizational civility as measured by AWLS: a comparison between social and health organizations. Psychology & Health 2011, 26, Suppl. 2 (v tisku). ŠTEGMANNOVÁ, I.: Péče o seniory na území Moravskoslezského kraje. Výzkum realizovaný v roce 2010, FHS UK v Praze. ŠTEGMANNOVÁ, I. – HAVRDOVÁ, Z.: Individualizace péče jako lakmusový papírek „nového“ přístupu v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory. In: Z. HAVRDOVÁ a kol., Hodnoty v prostředí sociálních a zdravotních služeb. Praha: FHS UK v Praze, 2010. ŠVAŘÍČEK, R. – ŠEĎOVÁ, K. – a kol.: Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. TANNEN, D.: What’s in a Frame? Surface Evidence for Underlying Expectations. In: D. TANNEN (ed.), Framing in discourse. Oxford: Oxford University Press, 1993, s. 14–56. Tematické návštěvy domovů pro seniory. Veřejný ochránce práv, 2008. Dostupné [on-line] na: http://www.ochrance.cz/?id=101626 [cit. 10. 8. 2010]. TEN HAVE, P.: Predstava člena je jadrom věci. O úlohe členského vedenia v etnometodologickom výzkume. Biograf 2003, 32, s. 3–29. TOLLAROVÁ, B.: Integrace cizinců v Česku: pluralita, nebo asimilace? Biograf 2006, 39, s. 23–52. Dostupné [on-line] na: http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v3902 [cit. 19. 9. 2011]. TSOUKAS, H.: Complex knowledge: Studies in Organizational Epistemology. Oxford (GBR): Oxford University Press, 2004, s. 315. VAN BEEK, A. P. A. – GERRITSEN, D. L.: The releationship between organizational culture of nursing staff and quality of care for residents with dementia: Questionaire surveys and systematic observations in nursing homes. International Journal of Nursing Studies, 2010, 47(10), s. 1274–1282. VEBER, J. – a kol.: Řízení jakosti a ochrana spotřebitele. Praha: Grada Publishing, 2002. Velký sociologický slovník. Hesla Instituce a Sociologie organizace. Praha: Karolinum, 1996. Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. WASSERMAN, S. – FAUST, K.: Social network analysis: methods and applications. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 197 197 14.2.2012 14:00:26 ORGANIZAČNÍ KULTURA V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU WEBER, M.: Politika jako povolání. Praha: Orbis, 1929. WEBER, M.: The Theory of Social and Economic Organisations. New York: Free Press, 1947. WHYTE, W. F.: Organizační člověk. Praha: Svoboda, 1968. WICKE, D. – COOPIN, R. – PAYNE, S.: Teamworking in nursing homes. Journal of Advanced Nursing, 2004, 45(2), s. 197–204. WODAK, R.: Gender and Discourse. London: Sage 1997. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. ZÁVORKOVÁ, P. – VIDO, R.: Když jí otřu obličej, tak je to modlitba. Biograf 2010, s. 3–40. Dostupné [on-line] na: http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v5301 [cit. 5. 9. 2011]. ZLÁMAL, J.: Personální procesy a činnosti. Brno: NCO NZO, 2006. Zpráva z návštěv domovů pro osoby se zdravotním postižením. Veřejný ochránce práv, 2009. Dostupné [on-line] na: http://www.ochrance.cz/?id=101624 [cit. 8. 8. 2010]. Zpráva z návštěv zařízení sociálních služeb pro seniory. Veřejný ochránce práv, 2007. Dostupné [on-line] na: http://www.ochrance.cz/?id=101656 [cit. 8. 8. 2010]. 198 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 198 14.2.2012 14:00:26 REJSTŘÍK Rejstřík absorpce nejistoty 32, 33 analýza – konverzační 137, 170, 173 – organizační 7, 23, 46, 53, 114, 141, 142, 160, 161 aspekty – neformální 23, 39, 107 – organizace strukturální 23 člověk organizační 5, 43, 44, 61 dilema jednání/aktéra a struktury 48, 49 diskurz organizační 135, 145, 147, 169, 170 domov pro seniory 46, 65, 67, 81, 170 dramaturgie sociální 137, 148 epistemologie 18, 20, 42, 46, 48, 135, 144 etnografie 8, 134, 137, 144, 158, 159, 162, 163, 165, 166, 170–173, 180 – etnometodologická 144, 171, 172 – instituční, organizací 8, 134, 162, 163, 166, 171–173, 180 etnometodologie 20, 51, 137, 147, 168, 170, 171, 173, 178 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 199 forma právní 6, 55, 65, 79, 99, 100 funkcionalismus strukturní 23, 42, 45 hnutí organizačního rozvoje 5, 27, 28, 35, 37, 178 hodnocení 28, 29, 67, 70, 71, 92, 93, 96, 99, 118–120, 122, 126, 127, 132, 162 hodnoty 6, 10, 11, 29, 30, 35–37, 56, 57, 64, 68, 69, 71–74, 76, 77, 84, 85, 89, 92, 94–99, 121, 124, 127, 130, 135, 140, 142, 146, 147, 149, 151, 153–155, 157–161, 168, 169, 176, 178 – organizační 36, 155 human relation 45, 58, 152 idoly 68, 69 implementace 71, 84, 86, 88, 90, 99–101, 103, 169, 170 individualizace 6, 7, 11, 67, 68, 73, 81, 83–85, 88, 90, 92, 93, 95–103, 169, 179 instituce 6, 33, 50, 52, 55–57, 69, 74, 108, 138, 144, 151, 157, 159, 166, 168, 170, 172 – totální 33, 69, 138 institucionalizace 50, 55 interpenetrace 31 199 14.2.2012 14:00:26 ORGANIZAČNÍ KULTURA V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU interpretativismus 17, 42, 47, 48, 58–61, 137, 158, 163 200 kategorizace sociální 15, 166–168 klient 6, 7, 19, 25, 38, 46, 50, 65, 66, 68–74, 76–78, 80, 81, 83–86, 88–93, 95–103, 106, 108, 113, 118, 123–125, 127, 128, 130, 131, 140, 161, 165–172, 179, 180 komunikace 6–8, 11, 24, 25, 29, 30, 32, 35, 39, 40, 48, 52, 78, 79, 84, 85, 88–97, 99, 101, 103, 105–111, 113–132, 135, 150, 155, 164, 169, 171, 172, 178, 179 komunity 19, 21, 44, 68, 82, 113, 176 konstruktivismus 47, 48, 60, 61 – radikální 17 – sociální 17, 18, 42, 47, 49, 50, 51, 53, 58, 59, 61, 150, 173 konstruování organizace duální sociální 147, 150 kontextualismus 17, 19 kultura 5–8, 10, 11, 14, 15, 17, 21, 22, 24–27, 30, 33–40, 43, 46, 48, 50, 52–54, 56, 57, 59, 61, 63–65, 69–71, 73–78, 80–83, 85, 86, 90, 91, 93, 99, 100–103, 106–119, 123, 124, 130–132, 134–150, 152–173, 176–181 – organizační 6–8, 10, 11, 21, 27, 33, 34, 36–40, 43, 46, 53, 54, 56, 57, 59, 63, 64, 69, 73–78, 81–83, 85, 93, 99–102, 106–115, 117, 123, 124, 130–135, 137, 138, 140–149, 152–166, 169–173, 176–181 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 200 – ústavnická 69, 180 – v akci 148, 153 – v modu mít, v modu být a dělat 7, 144, 148, 156, 159, 164, 172, 173, 178 – zákaznická 70, 100 kvalita 6, 11, 19, 23, 24, 38, 61, 63, 64, 66, 68–73, 75–86, 88, 90, 93, 95, 98–103, 106, 119, 159, 179, 180 management, řízení 10, 18, 19, 22–26, 35, 36, 38, 42, 44–47, 52, 55, 58, 64, 66, 68, 70, 71, 74, 75, 79, 82, 85, 99, 100, 106, 109, 113, 116, 118, 119, 122, 125, 126, 130, 132, 134, 135, 142, 152, 156, 160, 172, 179, 180 manažer 10, 23, 55, 61, 74, 82, 99, 102, 112, 116, 117, 126, 129, 142, 152, 159, 177, 180, 181 metafora organismu 22, 39 modernita organizovaná 5, 41, 43, 60 multiparadigmatičnost 153 multiperspektivita 43 narativismus 137 neopozitivismus 15 objektivismus 5, 17, 20, 48, 49, 61 obrat – jazykový 53, 135, 136 – kulturní 53, 59, 134–136, 173 očekávání 30, 32–34, 70, 109, 125, 139, 145, 149, 150, 153, 158, 167, 168 ontologie 17, 20, 46, 48, 144, 155 14.2.2012 14:00:26 REJSTŘÍK organizace 5–8, 10, 11, 13–61, 64, 65, 69, 71, 73–89, 91–103, 105–120, 122–142, 144–146, 148–173, 176–181 – formální 5, 10, 22, 23, 25, 33, 43, 45, 46, 49, 50, 114, 140, 154 – formální zaměstnanecké 50 – jako kultura 22, 35, 40, 144, 159, 176 – jako systém 22, 28, 39 – neformální 33, 45 – sociální 11, 14, 15, 44–46, 55, 167 – výkonnost 26, 36, 39, 64, 75, 99 organizování 6, 29, 30, 48, 52–55, 108, 116, 135, 145, 152, 177, 178 orientace na klienta 71, 73, 100, 169, 170 paměť 23, 56, 141, 155, 176 – kolektivní (sociální) 56, 141, 155 – organizační 23, 176 paradigma 11, 36, 40, 50, 57, 59, 69, 137 participace 28–30, 34, 39, 72, 77, 93, 94 paternalismus 69 péče 6, 7, 10, 11, 28, 29, 33, 38, 46, 55, 57, 63, 65, 68–70, 73, 76–85, 88–103, 106, 113, 119, 122–124, 131, 143, 155, 157, 159, 161, 163–172, 177–180 – dlouhodobá 76–78 – sociální 73, 76, 143, 159, 163, 177, 178 perspektiva – emic 137 – etic 137, 158 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 201 poskytovatel 65, 66, 70–72, 74 postmodernismus 5, 15, 19, 20, 135 poststrukturalismus 137 pozitivismus 15, 17–20, 22, 48, 144 pracoviště 25, 36, 46, 94, 111, 118, 125, 127, 130, 131, 140, 153, 170, 172 pracovník – přímé péče 10, 83, 100–102, 122, 127, 172 – vedoucí 25, 75 pragmatismus nový 20 praktiky manažeristické 24 principy 6, 18, 22, 28, 40, 45, 56, 57, 64, 67, 68, 72, 109, 124, 150, 155, 161 privilegium epistemické 18, 20 prostředí pracovní 6, 25, 73, 76, 83–85, 91, 93, 94, 98–100, 103 předpoklady samozřejmé, očekávání 139, 143, 149, 153, 154, 158, 166 přesvědčení základní 36, 37 přístup – alternativní 5, 6, 41, 46, 47, 49, 60, 61, 134, 173, 180 – ke klientům 6, 69, 70, 72–74, 84, 90, 93, 98, 99, 101, 103 – kulturní 7, 47, 52, 133–136, 148, 156, 158–160, 162 – modernistický 35, 38, 42, 60 – zaměřený na proměnné, kvantitativní výzkum 59–61 – zaměřený na případ, kvalitativní metody 59–61, 159, 173 201 14.2.2012 14:00:26 ORGANIZAČNÍ KULTURA V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU rámce 5, 7, 8, 10, 11, 14, 15, 18, 24, 31, 32, 34, 35, 37–40, 44, 46, 47, 49–51, 56, 57, 64, 74, 78, 79, 81–84, 99, 107, 108, 131, 135–137, 139–144, 146, 149–156, 160, 162–164, 170, 172, 176–180 – výkladové 14, 141, 150, 152 rámcování 8, 150–154, 156, 164 realismus 15, 19–21, 137 – jemný 137 – kritický 15, 20, 21 – ontologický 21 reflexivita 14, 20, 50, 153, 158 – pozdně moderní 14 reforma veřejné správy 64, 67, 178 relativismus epistemický 21 rozvoj sociálních služeb 6, 64, 65, 67 řád 46, 50, 54, 135, 138, 140, 141, 146, 167, 168, 171 – morální 167, 168, 171 řízení kvality 64, 66, 70, 71, 75, 82, 99, 100, 179 202 sémiotika 137 senzitivita fenomenologická 137 sestra zdravotní 78, 83, 93, 161, 164–168 sítě 7, 11, 44, 45, 60, 105–108, 110, 112–115, 117–120, 123–127, 129–132, 138, 140, 148, 171, 179 skupina školní etnografie 162 služby 5, 6, 10, 11, 14, 21, 24, 25, 27, 29, 37, 38, 46, 64–76, 80–86, 89–92, Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 202 98–103, 106, 110, 112, 113, 116–119, 122–131, 164, 165, 169, 177–180 – sociální 5, 6, 10, 11, 14, 21, 24, 25, 29, 37, 46, 64–68, 71–74, 76, 80–83, 86, 89, 91, 92, 99–102, 106, 113, 169, 177–180 – terénní 65 – zdravotní 65, 69, 70, 85, 165, 177 smysluplné, smysluplnost 21, 55, 82, 142 socialismus reálný 6, 68 soukromý 65, 66, 79, 80, 100, 180 spokojenost 70, 73, 85, 86, 95, 99, 100, 110, 114, 119 spolupráce týmová 6, 78, 79, 86, 99, 108 spotřebitel 70 standardy kvality 6, 24, 66, 68, 71–73, 79, 81, 83, 84, 86, 88, 90, 99–103 struktura organizační 7, 48, 49, 54, 78, 79, 105–107, 109, 113, 115–120, 123, 127, 131, 149, 179 strukturalismus 60, 137, 144 – kulturní 137 studia – organizační 5, 7, 42, 51–53, 60, 61, 134–137, 141, 147, 148, 151, 156, 164, 171, 172, 178 – pracovišť a práce 46, 170 studie 7, 11, 77–81, 86, 105, 106, 108, 110, 112, 113, 118, 130, 132, 134, 141, 157, 159, 160, 163–166, 168, 172, 173, 179 – případové 7, 81, 105, 106, 108, 110, 112, 113, 130, 132, 134, 141, 159, 160, 164, 173, 179 14.2.2012 14:00:26 REJSTŘÍK – výzkumné 77, 80 subjektivismus 17, 18, 21, 51, 61 supervize 10, 11, 19, 29, 33, 66, 75, 82, 103 syndrom vyhoření 75, 81, 85, 86, 92, 93 systém 24, 26–28, 31–35, 39, 40, 45, 58, 65–68, 70, 75, 109, 137–140, 142, 148, 178 – autopoietický 17, 31, 33 teorie organizace 14, 21, 25, 31, 32, 34, 177 transformace 65 trendy – epistemologické 14 – vývojové 6, 64, 65, 67 tým 10, 11, 15, 27–29, 34, 39, 78, 82, 85, 94, 103, 109, 177, 179 typologie organizací 6, 84, 86–88, 100, 103, 112 zaměstnanec 22–24, 46, 71–73, 75, 76, 81, 83–85, 89–96, 99, 100–103, 106, 107, 110, 112, 115, 116, 118–120, 122, 123, 126–128, 131, 132, 177, 179, 180 zařízení 6, 54, 56, 65, 68, 69, 72–74, 77, 79–81, 83, 84, 86–92, 98, 100–102, 134, 159, 165, 166, 169 zdravotnictví 68, 76–78, 165 změna 6, 19, 26, 28–30, 34, 43, 57, 61, 64, 65, 67, 69, 70, 73, 74, 77, 81, 82, 86–92, 98–103, 106, 113, 114, 118, 120–124, 127–132, 135, 141, 151, 152, 155, 165, 177–180 znalost klienta 84, 85, 88–93, 95–98, 101, 103, 179 učení akční 28, 34 výzkum 6–8, 10, 11, 15, 17–21, 24–26, 28, 30, 39, 42, 45–47, 52, 53, 57, 59–61, 75–88, 99–101, 103, 106, 113–118, 126, 129, 131–134, 138, 141–143, 154–159, 162, 164, 165, 168, 172, 173, 176–181 – akční 28 – empirický 8, 47, 53, 61, 134, 155, 156, 173, 177, 178, 180 zákazník 66, 70, 100, 161 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 203 203 14.2.2012 14:00:26 ORGANIZAČNÍ KULTURA V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU Autoři PhDr. Zuzana Havrdová, CSc., vystudovala klinickou psychologii na FF UK v Praze a tamtéž získala v roce 1985 titul kandidátky psychologických věd obhájením práce čerpající ze sémantického hlediska „Význam“ v modelování diagnostického procesu v psychopatologii. Vědeckou aspiranturu absolvovala ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze 8 a později působila v Akademii věd ÚFR v Praze 8 a na Psychiatrické klinice 1. LF UK v Praze. V letech 1990–1999 vyučovala na nově vzniklé katedře sociální práce na FF UK v Praze metody sociální práce, krizovou intervenci a supervizi praxe. Vedle toho působila v různých sociálních službách jako projektový manažer, vzdělavatel, supervizor a odborný expert (ke katalogu prací, inspekcím sociálních služeb, tvorbě standardů kvality). Od roku 2000 dosud vede nově vzniklou katedru řízení a supervize v sociálních a zdravotnických organizacích FHS UK a vyučuje supervizi. Současně poskytuje supervizi v sociálních službách. Publikovala v oboru sociální práce především k vývoji vzdělávání sociálních pracovníků, k praktické výuce, komunitní práci a k supervizi. Poslední tři roky se zaměřila s týmem spolupracovníků, doktorandů aplikované etiky a studentů na výzkum organizační kultury v souvislosti s kvalitou péče a supervizí v oblasti zdravotních a sociálních služeb. 204 Mgr. Magdalena Gorčíková vystudovala sociologii se zaměřením na aplikovaný výzkum na Fakultě sociálních věd UK, v současnosti dokončuje studium historické sociologie na Fakultě humanitních studií UK. Zabývá se problematikou rozvoje kognitivních schopností v souvislosti s dětským čtenářstvím a jeho dopadem na životní Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 204 14.2.2012 14:00:26 AUTOŘI úspěch, a dále pak civilizační teorií a problematikou integrace. Dříve pracovala jako manažer produkce a lidských zdrojů, mj. ve společnosti Microsoft. PhDr. Jiří Šafr, Ph. D., získal doktorát ze sociologie na Fakultě sociálních věd UK. Pracuje jako vědecký pracovník v oddělení Lokální a regionální studia Sociologického ústavu AV ČR, v. v. i., a jako odborný asistent na Fakultě humanitních studií UK, kde vyučuje metody kvantitativního výzkumu a stratifikační výzkum. Dlouhodobě se zabývá výzkumem sociální stratifikace a společenských nerovností, problematikou společenské koheze a sociálního kapitálu, zejména měřením egocentrických sociálních sítí. PhDr. Olga Šmídová, Ph. D., vystudovala sociologii a politickou ekonomii na FF UK v Praze. Je vědeckopedagogickou pracovnicí KŘS FHS UK v Praze. Zabývá se zejména tématy sociálně ekonomické transformace, zejména restitucemi, kolektivní pamětí, otázkami konstrukce sociálních nerovností v oblasti nájemního bydlení, sociální konstrukcí kolektivních (etnokulturních) identit (čeští Němci a Romové) a nově i otázkami organizační kultury a změny. Učí kvalitativní metody výzkumu. Je autorkou knih Rudé právo psalo... Restituce identity a identita restituce Rudého práva v roce nula (Sociologické nakladatelství, v tisku), Sociální konstrukce nerovností pod kvalitativní lupou (spolu s J. Šanderovou), která vyšla v Sociologickém nakladatelství (2009), a editorkou a spoluautorkou výzkumné monografie Zdi a mosty. Česko-romské vztahy (vydala FSV UK a Biograf 2001). Časopisecky publikuje ponejvíce v časopise Biograf. Mgr. Ingrid Štegmannová vystudovala obor Řízení a supervize v sociálních a zdravotních organizacích na FHS Univerzity Karlovy v Praze, kde vyučuje etiku pomáhajících profesí a kvalitu sociálních služeb. Zároveň na téže fakultě studuje doktorské studium Aplikované etiky. V oblasti sociálních služeb má více než desetiletou Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 205 205 14.2.2012 14:00:26 ORGANIZAČNÍ KULTURA V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU zkušenost. Působila v odboru sociálních věcí a zdravotnictví Magistrátu města Ostravy, kde jako vedoucí oddělení koncepce a rozvoje sociálních služeb zodpovídala za oblast zvyšování jejich dostupnosti a kvality. V současné době pracuje jako vedoucí oddělení vnějších vztahů ve Svazu měst a obcí ČR. Publikuje spolu s Jiřím Šafrem a se Zuzanou Havrdovou o souvislostech mezi ukazateli kvality sociální péče a organizační kultury. Bc. Pavlína Techlová vystudovala obor sociální a pastorační práce na Evangelické teologické fakultě UK, v současné době dokončuje studium řízení a supervize v sociálních a zdravotnických organizacích na Fakultě humanitních studií UK. Pracuje v nestátní neziskové organizaci poskytující sociální služby lidem s tělesným a kombinovaným postižením. 206 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 206 14.2.2012 14:00:26 Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 207 14.2.2012 14:00:26 Zuzana Havrdová, Olga Šmídová, Jiří Šafr, Ingrid Štegmannová a kolektiv ORGANIZAČNÍ KULTURA v sociálních službách jako předmět výzkumu Vydala Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, katedra řízení a supervize v sociálních a zdravotnických organizacích. Recenzovali: prof. PhDr. Jana Levická, Ph. D., a doc. Ing. Mgr. Mgr. Peter Tavel, Ph. D. Odpovědná redaktorka Marie Kratochvílová. Jazyková korektura Jana Křížová. Obálka, grafická úprava a sazba Vladimír Kodeš. Tisk ERMAT Praha. 1. vydání Praha 2011 ISBN 978-80-87398-15-9 www.fhs.cuni.cz/supervize Organizacni kultura 155 x 190 text.indd 208 14.2.2012 14:00:26
Podobné dokumenty
Metodika - EuForAll os
potenciálu testované osoby, k němuž směřuje skrze orientaci na proces výkonu. Usiluje o
smysluplné propojení s intervencí, které bezprostředně využívá diagnostická zjištění k podpoře
rozvoje daného...
Teorie vědy 2015-1 - text.indd - Teorie vědy / Theory of Science
Greenberg popisuje novou soudobou situaci, kdy je mínění historie často
zcela opomenuto ve prospěch získání uznání skrze institucionalizované
kanály. Robert K. Merton tvrdí, že nejvyšší ambicí pro...
Úvodník - Silvarium
v polovině srpna před příchodem několikadenních
vydatnějších srážek, které přechodně zlepšily vláhovou bilanci v půdě a částečně i situaci na vodních tocích, ale stav sucha bezprostředně neukončil...
Zde - Miloslav Petrusek
vědy dnes a zítra. Liberec: Katedra filosofie Technické univerzity v Liberci a Nakladatelství Bor 2007,
s. 269–277. ISBN 978-80-86807-06-5
Ať je stůl k pohoštění prostřený. Praha: Karolinum 2008, 2...
Článek v PDF ke stažení
a jak sociokulturní faktory působí na formování vztahu lékař–pacient a na každodenní fungování lékařské praxe. Výpovědi jednotlivých lékařů umožní bližší
náhled na to, zda dochází k oslabení monopo...
Recenzované časopisy a kapitoly v knize
Havrdová, Z.: Vzdělávací supervize a kvalita začínajících sociálních pracovníků. Sociální práce, 4, str.78-86, 2007
Havrdová, Z., Šolcová, I., Hradcová, D., Rohanová, E.: Kultura organizace a syndr...
Kulturní přístup ke studiu sociálních nerovností a kvalitativní metody
durkheimovské fakty či sociální struktury zároveň ovlivňují sociální život lidí, jejich myšlení
a konání není sporu. Jde o odlišný přístup ke zkoumání toho jak, jakým způsobem, jej tyto
objektivní ...