Malá ukázka z knížky - Expedice Bajkal 700

Malá ukázka z knížky - Expedice Bajkal 700

PROCHÁZKY PO ROVINĚ
MAREK ŠIMÍČEK
BAJ
AJK
K AL
BAJKAL
po gymnáziu absolvoval Policejní akademii
v Praze…
Dobrovolný hasič, od roku 1983 člen SDH
Mniší…
Takto začíná představení na internetových
stránkách a jen těžko zde lze uvést něco
výstižnějšího.
Přidám jen, že nepatřím mezi pokořitele hor,
řek, jezer… Pokořit přírodu je totiž naprostý
nesmysl! To jen ona hora, či řeka člověka pustí
k sobě a dovolí mu chvíli pobýt… Přírodu
můžeme pouze zničit, nikoli pokořit.
Aby k tomu nedocházelo, potřebujeme vnitřní
pokoru, šetrnost, skromnost… Kéž by po nás
zůstal jen chodníček v trávě a vše ostatní bylo
stejné, jako před naším příchodem.
Mnoho lidí se ptá cestovatelů, horolezců,
vodáků, proč to dělají. Potěšil mě Ivan Fiala,
slovenská horolezecká legenda, když řekl,
že jakákoli odpověď na tuto otázku je vždy
jen opakování něčeho, co vypadá jakž takž
smysluplně, neboť tuto otázku zodpovědět
nelze. Ptáš-li se přesto proč, pak třeba proto,
že člověk má v dnešní byrokratické době
pocit, že udělal konečně NĚCO POŘÁDNÉHO.
Další otázkou je, jak je to s tím Bajkalem
a kdo z Čechů byl vlastně první? Pokud vím,
tak první šli v roce 2010 Pavel Blažek
s Vaškem Sůrou. Prostředkem jezera, z jihu na
sever, bez podpory… Zkrátka hodnotná
sportovní akce. V roce 2011 jsem šel já
směrem opačným, kolem pobřeží a jako první
sólo, jak je popsáno v první kapitole.
A v roce 2012 Dalibor Beneš, opět z jihu, jako
první sólo a ještě navíc bez „styku“ s civilizací.
Potkal se asi jen se mnou, protože moje
bruslení se v tomto roce omezilo na severní
polovinu jezera a okolí ostrova Olchon.
Navíc to stihnul za 21 dní, čímž nás ostatní
hravě strčil do kapsy. Nezbývá, než gratulovat.
Všichni jsme tak byli první, ale kdo byl
prvnější? Každý, kdo uvidí Bajkal na vlastní
oko, pozná, že toto není podstatné…
Omlouvám se za nedokonalý popis i obrázky,
neboť co je k vidění tady, je jen jedno
procento krásy, jež je k vidění tam!
Vznikla proto snaha přivést skutečné zájemce
do těchto překrásných míst, aby TO mohli
sami pocítit. Informace najdou na
www.bajkal700.cz.
MAREK ŠIMÍČEK
MAREK ŠIMÍČEK, narozen 17. 2. 1975,
PROCHÁZKY
PO ROVINĚ
MAREK ŠIMÍČEK
BAJKAL
PROCHÁZKY
P O R OV I N Ě
2 013
ŽIVOT JE NA CHTĚNÍ
PŘEDMLUVA
Je to tak. Celý dosavadní život se přesvědčuji, že chtění je to, co hýbe tímto
světem, nikoli povinnost. Jestliže člověk něco musí, okamžitě hledá možnost, jak
to obejít, přizpůsobit, přechytračit… zkrátka „oje...“. A vždy se najde aspoň něco!
Živě si pamatuji na vojnu: „Správná ...bávka dá kolikrát víc práce, než uloženou
věc normálně udělat… Ale ten pocit, že jsem neohnul hřbet a nepodřídil se!“
Všimnul jsem si toho ale mnohem dřív.
Na základní škole fungovala v dobách budování rozvinuté socialistické společnosti Pionýrská organizace, jež měla čas od času takzvané skupinové shromáždění. Když pak bylo výjimečně po vyučování a v kině, místo na školní chodbě,
s kamarádem jsme tam jako jediní dva nešli a odjeli potají domů prázdným autobusem… Přestože tam všichni MUSELI být!!! A? Nic se nestalo! Naše přítomnost
tedy nebyla nutná, nutné bylo pouze utajení našeho odchodu. Pak už jsme nikomu
nechyběli. Podobně to funguje v každé práci.
Věcí skutečně nutných je jen velmi málo. Možná proto se na ně nabaluje vždy
tak neskutečné kvantum dalších hovadin, které se takzvaně „musí“! Historicky
vzato: Všechny tyranie byly vždy založeny na chtění někoho tyranizovat. Ale
abychom nezůstali u takto otřesného příkladu.
Nikdo z olympijských vítězů nikdy nemusel vyhrát, ale oni chtěli! Nepotřebujeme krásné sochy, fotografie, nebo hudbu, to jen někdo CHTĚL tato díla
vytvořit.
Celý systém všudypřítomné reklamy je na tom založen: Copak někdo „potřebuje“ nové auto, když tím starým jezdí druhý majitel spokojeně dalších dvacet let!
Copak kterákoli hospodyňka „potřebuje“ barevné kuličky, z nichž se voňavé mýdlo
korunku po korunce doslova splachuje do hajzlu! Jistěže ne. Před pár desítkami let
nic takového nebylo a lidé žili často mnohem spokojeněji. Nejde o nic jiného, než
vzbudit v nich pocit, že to CHTĚJÍ!
Jeden pilot vyprávěl, že si postavil vlastní letadlo. Trvalo mu to 9000 hodin.
Zdálo se mi to hrozné, ale později jsem si uvědomil, že od roku 1983 jsem na hasičárně, tréninku a závodech strávil mnohem víc než 9000 hodin! CHTĚL JSEM.
A nešlo dost dobře nutit ostatní, aby tam byli se mnou. Měl jsem tu čest, že sami
též chtěli a chtějí!
Rozlišujme proto mezi chtěním a povinností a nevnucujme své chtění druhému,
jako něco, co on musí. Brzy přijde na to, že nemusí. Chtějme tak, aby i ostatní
mohli chtít! Pak máme právo totéž požadovat i od nich.
A tak jsem chtěl na Bajkal...
Komu to nestačí, mrkni na www.bajkal700.cz.
BAJKAL 700
„CHCEŠ NAPSAT KNÍŽKU O BAJKALU?
TO BYS TU MUSEL ŽÍT CELÝ ŽIVOT!!!“
„Ale ne, myslel jsem jen knížku o mojí cestě…“ „Tak to je něco jiného,“ pokyvuje stařík spokojeně hlavou.
A protože na besedách či přednáškách je vždycky málo času, vezmu to teď
pěkně po pořádku i s obrázky, které postupně vznikaly v průběhu cesty.
Že je třeba jet na Bajkal, jsme konstatovali v únoru 1994, kdy jsem společně
s Harym, jedním z nejlepších kamarádů a v té době taky hnacím motorem všech
čundrů, navštívili poprvé, a zatím též naposledy, knihovnu. Nad mapami a encyklopedií SSSR se zrodil nápad obejít Bajkal dokola – pro začátek pěšky. To by ale
bylo tak asi 3 000 kilometrů. Jen obvod hladiny jezera je 2000, plus mnohé zacházky, přelézání vysokých hor, bažin atd.
Postupem času, možná v době, kdy jsem složil zkoušku vodáckého instruktora,
jsem si uvědomil, že mnohem lepší by bylo vyrazit dokola po vodě… Jenže to musíš
mít loď, nějak ji dostat k Bajkalu a zase zpátky a taky by to chtělo do lodi háčka!
Každý se mi buď smál, nebo považoval takovouto akci za něco, co je z říše snů
a těžko se někdy uskuteční.
Roky běžely. Pochodili jsme dost hor, sjeli pár řek v Norsku… Trošku poznali
Rumunsko, Alpy, Korsiku,… chodili, jezdili na kole, lezli…
Jen původní obsada se zužovala a zužovala, až jsem byl párkrát na horách
i kole sám. Do mapy Mongolska a střední Asie jsem načuměl tolik hodin, že už ani
nebylo nutné ji rozkládat a kdykoli si ji můžu promítnout v hlavě. A do toho jsem
čirou náhodou narazil na atlas Bajkalu a okolí v měřítku 1:200 000! Dostal jsem
darem knížku Dr. Jánského: Bajkal – Perla Sibiře a známý červíček pomalu a neustále hlodal.
Od 7 let jsem hasič a v požárním sportu jsme to postupně dotáhli až k titulu
mistrů republiky, takže jedno bylo jisté – v létě prostě není čas! Už 14 dní volna na
Mt. Blanc bylo těžkým problémem a plavba kolem Bajkalu – to je se vším všudy
tak na 3 měsíce…
Čas je jedině v zimě… A navíc nepotřebuješ loď, stačí nohy! Už nějaký rok jsem
nosil v hlavě články o zimních výpravách na kole i bruslích. Kolo je neskladné
a navíc na něm relativně nejlíp snáším vedro – takže spíš na léto. Ale na bruslích
rovnováhu udržím! Navíc je to jeden z mála dopravních prostředků, který strčím
do batohu! Informace o možnostech jejich využití měly rozptyl od „určitě ne“ až
po „v pohodě ano“, a záleží asi hlavně na konkrétní sezóně.
Poslední kapkou byla expedice dvojice Blažek – Sůra v roce 2010. Jak zcepenělý
jsem hleděl na obrazovku, na reportáž o přípravách a startu. „Ale to je moje akce!“
Zlobit se však nemůžu. Zatímco já jsem uvažoval „až někdy“, oni se sbalili a šli…
A přešli! Když jsem pak viděl na vlastní oko Pavla Blažka na zahájení MFOF
v Ostravě a poté za jeden den přečetl expediční deník na internetu, pohár přetekl
– pojedu!
.
.
.
Žilinské nádraží znám od prvního čundru z roku 1991 a počkat pár hodin je malina. V bufetu, kde si od slečny nechávám napustit vodu do „PETflašky“, identifikuji jasného Ukrajince s batohem. Pěkná paní v pokladně je v poho. Prodává mi
lístek a vysvětluje, že místenku si koupím u průvodčího ve vagónu, neboť vlak už
vyrazil z výchozí stanice, ale že je to běžný postup. Není důvod pochybovat.
Do Moskvy míří jediný vagón z celého vlaku. Jsem tedy připraven v příslušné
části nástupiště, abych tříminutovou zastávku využil skutečně k nastupování.
A už tu je první neočekávané dobrodružství! Po chvilce, během níž se klepání na
zamčené dveře mění v bohapusté mlácení, otevírají překvapeně dva průvodčí, kteří
velmi přesvědčivě budí dojem, že jsem je zrovna vyrušil. Což o to, věk by na to měli
a slečna vypadá přitažlivě, ale problém je jinde…
„Místenku prodat nemůžeme – musíte jet zítra!“ „Ale paní v kase říkala jasně,
že místenku koupím u vás, že je to normální, běžná praxe!!!“ „To bylo kdysi.“
„Ale nějak se přece domluvíme…!“ „Nado jechať zavtra!“ „Ale v Moskvě na mě
čekají – musím jet dnes!“. To už se mi vybavily i ty ruské nadávky, které jsem nikdy
neznal. Dvě ze tří minut zastávky uplynuly! Naštěstí rozdovádění mladí pochopili,
že otravovat prostě nepřestanu! „Vedle v ukrajinském vagóně by vám mohli
pomoct…“
Ukrajinec v tepláčkách cítí kšeft. „Za 15 € tě vezmu do Čopu a tam dostaneš
regulérní místenku do Moskvy.“ OK – hlavně, že jedu. Na chodbičce potkávám jasného Ukrajince z nádraží – jmenuje se Sova a je z Budišova nad Budišovkou! Já
jsem pro něj byl zase jasný Rus! Jede taky na Sibiř a dále směr Vietnam. Počítá tak
s rokem na cestách. Na mezinárodním nádraží v Čopu vystupuje 10 lidí, na které
čeká asi 30 policajtů. Ulička mezi nimi nás neomylně vede k pasové a celní kontrole. A tady poprvé boduje moje zavazadlo. Kromě batohu mám klasický bílý
pytel od žita a v něm brusle, karimatku, sněžnice, jídlo do vlaku a podobné neskladné věci. Spolu s chlupatým kloboukem, který mi dodává vzhled kavkazského
teroristy, působí pytel na všechny uniformy, jako červený hadr na býka v aréně.
„Vybavení na expedici“, vysvětluju klidně, „brusle, sněžnice atd., podívejte!“ Dvojitý modrý špagát, zavázaný na mašličku, mizí jediným protáhnutím a vytřeštěné
oči uniformované paní se stáčí na mne: „V pořádku, běžte!“
Máme skoro 4 hodiny čas, než nastoupíme opět do téhož vlaku. Zbývá koupit
místenky. Veksláci se nám rozutekli, a tak nový známý jde s kartou do blízkého
bankomatu na ukrajinské hřivny.
Mezinárodní nádr má asi 30 pokladen, z nichž je otevřena jediná, s číslem 2.
Nápis, na němž stojí, že kasa nepodává informace, jsem si nechal přeložit, až když
jsme se na vše zeptali. Cena cca 10 €, prodej místenek v pokladně č. 8 až od 4:00.
Je tu sice jen ta jediná paní, která přejde ze dvojky do osmičky, ale až ve 4 hodiny.
Přestože jsme tu v obrovské hale jen my dva, dříve přejít nemůže. Vybavují se mi
obrázky z prezentace nazvané „Umom Rossiju ně ponjať – Rozumem Rusko nepochopíš!“
Povedlo se a nastupujeme. Teď už ovšem ne do parádního kupé 1. třídy – koberec, kde se podíváš, ale do obyčejného „plackartného“ vagónu, což je linoleum
a třída 3. Celá sranda se o 10 éček prodražila, ale hlavně, že jedem!
Plackartnyj čili místenkový znamená, že tam, kde jsme zvyklí na stěnu mezi
kupé a chodbičkou, ona stěna s dveřmi vůbec není a jakoby v chodbičce u okna
jsou nad sebou dvě postele. V kupé pak další čtyři, takže kde je v našem vlaku osm
míst k sezení, je v ruském šest lůžek. Horní má zavazadla na polici nad sebou,
dolní pod sklopným lůžkem. Vagón tak žije společným životem, nebo přinejmenším každá šestice s nejbližšími sousedy. Zvláštní kapitolou je jídlo. Každý položí
co má na stůl, a pak už se bere ze „společného“. O tom jsem byl předem poučen,
takže tasím připravený perník, domácí griotku, řízky.
Přes Podkarpatskou Rus se vlak příšerně vleče. Několik hodin jedeme třicítkou, a když se konečně vymotáme ze zatáček v horských údolích, je to vysvobození.
V Kyjevě vystupuje můj nový kámoš na pár dní omrknout památky a já pokračuju
dále. Jsem „přijat“ partičkou bývalých oficírů a po 40 hodinách se ráno blížíme
k Moskvě – konkrétně ke Kyjevskému nádraží. Jeden z nich mi dokonce kupuje
lístek na metro a směruje mě ke správnému vchodu. Je to kousek do stanice
Běloruskaja, kde opět ukazuju pytel a po eskalátoru nahoru, kde mě vítá ruch
velkoměsta. Pak pořád rovně 1. Tverskou ulicí a po necelém kilometru jsem
u Slovenského centra, kde je také slovenská ambasáda. Zde sídlí společnost Dynamic group a Šárka, s níž si už od vánoc dopisuju. Když ovšem s pytlem na hlavě
stoupám po širokém schodišti ke dveřím, sprintem mě pronásleduje policajt z ulice
a z druhé strany dveří hájí zastupitelský úřad pro změnu vrátný! Chtějí vidět, jak
jinak, můj pytel! Po shledání jeho obsahu nezávadným mě ukojený milicionář doprovází do těch správných dveří, kde ovšem zase děsí jiného vrátného. Ale pak už
přichází usměvavá paní a po chvíli povídání u ní nechávám ambasádu ambasádou
a vyrážím do blízké kanceláře pro jízdenku na Sibiř. Oblíbený slogan kamaráda
Oldy Kratochvíla zní: „Někdo by se s tym sral a my to máme hned!“ A Rusové to
mají hned. Fonetický přepis MOJ REJS, navíc v azbuce, vypadá skvěle. Příjemná
paní prodává letenky i jízdenky. Ochotně mi hledá nejlepší spoj, ale není to tak jednoduché. Hraje se tu na sudé a liché dny a dneska je samozřejmě, jak na potvoru,
ten druhý. Můj vlak jede až zítra. Jakékoli kombinace končí stejně vždy ve vlaku
Moskva – Tynda a navíc je každá jiná varianta i dražší. Musím počkat do zítřka.
Navíc mi vysvětluje, že přímo na nádraží bude lístek i levnější.
.
.
.
Naproti přes uličku jsou tři zlatokopové z Ukrajiny a Nataša. Vypadá moc dobře
a moc dobře ví, že dobře vypadá! Pršinosík je obrácený vzhůru v impozantním
úhlu a elastické džíny a triko jen zvýrazňují, co mají zakrývat. Už na peróně
vyčnívala z tlupy čekajících a teď se mladí Ukrajinci jen rojí. Působí naprosto
znuděně! Mne zaujala gymnastickým hřbetem a rameny. Zatím nejlepší práce, co
jsem kdy dělal, byla instruktor ve fitcentru a odnesl jsem si tak trochu nemoc
z povolání. Většinou si všimnu, když se na něčím těle projeví nějaký sport. O to
větší nespravedlnost, když To někomu vznikne samo, jen tak, aniž by se pohnul.
A to je i případ, jak se později dovídám, naší Natašky.
Ukrajinci jedou na Vitim na 8 měsíců – pěkná šichta! Je jich velká banda, rozlezlá po celém vlaku. V mém okolí asi šest a jsou to dobří společníci. Čtyři tak
mezi 40 – 50 lety, jeden do 30 a jeden mladíček, co jede poprvé. Třicátník je čistokrevný alkoholik, který pije, dokud nepadne, a když padne, tak pije vleže! Mlaďoch je nováček skupiny a ještě je částečně ovlivnitelný, ale ostatní si dají
štamprlku před a po jídle a tím to končí, nebo dokonce nepijí vůbec! Zato jídla mají
metráky. Žere se prakticky furt. Vytahuju perníček domácí, salámy, klobásky, ať na
společný stůl něčím taky přispěju, ale každý mi víc dává, než bere… Abych prý se
ještě naposledy najedl, napil…
.
.
.
2. 3. 2011
Ráno, -22 °C, absolutní bezvětří… V noci mi přimrzala víčka k bulvám! Už jsem
spal venku i ve větší kose, ale toto se mi stalo poprvé. Neobyčejně živý pocit, že
víčko přimrzne a nepůjde otevřít oko… Asi lehounký vánek, který si našel cestu
mezi kapuce a další drtiče mrazu. Jinak ale krásná noc. Výhodou zimních akcí je
mimo jiné i to, že se člověk pořádně vyspí! Ne jako v létě, kdy je světlo od 4 do 10
večer a je škoda jej nevyužít… Dále odpadá veškerý hmyz, protivné pocení a mraky
lidí všude kolem.
Balím, posnídám ještě perník z vlaku a zapíjím litrem vody, kterou mám taky
ze samovaru v našem vagóně č. 16. Přes den byla flaška zamotaná ve svetru, v noci
ve spacáku.
Vyrážím a svižným tempem fičím celý den kolem Severobajkalska v dáli
na jih. Špičatá hora je furt stejně daleko!!! Mám pocit, jakoby mě tajuplná
Coriolisova síla přitahovala nenápadně pořád doprava – k západu – ke břehu.
Možná instinkt, který suchozemci říká, že na pevné zemi má větší šance,
než uprostřed vodní pláně. Naopak nalevo, uprostřed Bajkalu, jako bych cítil
slivkovou alej. Velmi zvláštní úkaz. Po západu slunce stavím stan a sekám si
plnou igelitku ledu do zásoby. Můj útočný stan MADE IN PHILLIPINES je totiž
v nejvyšším bodě vysoký jen 90 cm a vše tam musí probíhat vleže! Schyluje se však
k největší katastrofě. Benzíňák, který jsem dostal zapůjčený jako vrchol všeho,
nehoří. Po rozsáhlých testech, kdy jsem doma měřil přesně, kolik vody přivede
k varu určité množství paliva a za jaký čas, tady v -20 °C nejde ani zapálit! A to
si vezu benzín z domu, aby mě nemohla ohrozit případná pochybná kvalita
místního!
V životě jsem ještě na akci nenadával tak moc, tak sprostě a tak nahlas! Naposledy jsem pil ráno – litr vody! Do civilizace je to minimálně den chůze, a pokud
by se zkazilo počasí a musel bych zabivakovat… Vleže „žebráka“ rozebírám šroubovákem ze skládacího nožíku… Ale v okamžiku, kdy je nutný třináctka klíč, který
nemám, na povolení přívlečné matice, montuju všecko zase zpátky. Začíná etapa
nahřívání. Injekční stříkačkou „polévám“ celý krám zvenku a zapaluju... Vzhledem
k výšce stanu zas chytám plameny do dlaní. Lepší je mít v řiti vařič, než vařič a ještě
stan! Po asi hodinovém nervy drásajícím dobrodružství se „chytl“. I když tak na
maximálně 25 % ve srovnání s výkony podávanými doma.
Místo plánovaného vaření polévek a čajů sypu do huby suchou instantní
kašičku a zapíjím vlažnou vodou z bajkalského ledu – je vynikající! Polévka je zbytečný přepych! Tak přikusuju z kostky masoxu k vitamínovému Tangu a uvažuju,
co dál. Protože vařič funguje aspoň trošku, nemusím se vrátit potupně do civilizace,
ale pouze posunu svou cestu ještě blíže ke břehu, než jsem původně myslel. Třeba
naberu vodu u ústí řek a potoků, nebo v chalupách domorodců a nebudu muset
tolik rozpouštět led.
.
.
.
Jako každého domorodce i tyto jsem „ulovil“ na vyhrnuté nohavice a holá lýtka.
X krát jsem opakoval a vysvětloval, že nejdůležitější pro mne je se nezpotit
a vyhnout se tak následnému prochladnutí. Navíc se tímto způsobem větrají a v naprostém suchu udržují i boty. Další úžas (v ruštině hrůzu) způsobuje poznání,
že nemám termosku! Ale nač tahat tak neskladnou a těžkou věc, když PET flaška
zabalená do svetru či spacáku vykoná stejnou službu…
Z úplně zánovní Nivy vystupují čtyři a přepychového tanku v kabátě Toyoty
Hillux tři rybáři. A to, že jsem z Čechoslovakije mi obstarává značnou úctu a obdiv,
zvláště ve spojení s cestou, kterou mám v plánu. A už jsou tu přípitky na zdar.
Jediným štěstím je, že pravidlo říká jasně: „Vodku nádo zakúsyvať!“, a chlebík se
salámem, špekem a zeleninou mě zajímá daleko víc.
„Jedem na rybalku do Čivikujského zálivu, pojeď s námi! Budem tam 2 dni, uvidíš, jak se v zimě rybaří a na zpáteční cestě tě tu zas vysadíme! Žádný problém!“
To je lákavé. Dva dni si odpočinu, pokročím v léčbě virózy a můžu se nechat vysadit jižněji a dohnat tak vzniklé ztráty. Myšlenka dobrá, v Toyotě jsou beztak jen
tři a rybaření pod ledem mě zajímá. Zvlášť, když Niva je první cena v loňském rybářském turnaji, jak hlásají obrovské nálepky. OK, nakládá se batoh a vyrážíme.
Puškin Alexandr Sergejevič, to si nevymýšlím, ale možná je to jen přezdívka.
I když já to neustále zapomínám a říkám mu Putin. Podsaditý, dokonale Švejkovsky kulatá hlava, přesný typ pyknika, Slava, vyšší, štíhlý, s brýlemi a Igor, jeho
švagr a majitel Toyoty, nejsportovnější postavy, typický případ „nového Rusa“.
Že prý vlastní dvě televizní studia a tři rádia. Už jeho džíny a botky o něčem svědčí.
Bujaré veselí vypuklo v okamžiku rozjezdu. Jen mi soudruzi říkají až teď,
že mají na 2 dni 12 litrů vodky a to Slava moc nepije. Kromě toho samozřejmě
plechovky piva. Největší problém mi dělá klimatizace, nastavená na 32°C a rádio
na plné kule! V momentě jsem v jediném krátkém tričku a nechápu, že jim horko
nevadí. Samozřejmě prší otázky.
Odpovídám, že manželku a děti nemám, a zcela jasně rozumím další otázce:
„Proč nemám rodinu?“ Oni ji však míní znovu, jestli mám rodinu…! Vzhledem
k okolnostem, širšímu kontextu a výrazovým prostředkům, používaným v této společnosti, odpovídám v Rusku rozšířenou frází „CHUJ ZNÁJET,“ čímž jsem si je
zcela získal. Následuje scéna jak z Borata – plácání dlaní o dlaň, bouřlivý řehot
a mohutný přípitek. Samozřejmě za jízdy, pod heslem: „Šofér pije první!“
.
.
.
7. 3. 2011
Ráno jsem nachystaný s předstihem. Na úsporně topících radiátorech ponožky
uschly jen taktak. Neděje se nic!
Po hodině čekání volám Puškinovi. „Užuž jedu, vydrž!“ Za další hodinu je tu!
V autě dvě kamarádky, které ještě musíme odvést, udělat dětem ohýnek a tak. Poznávám dětské hřiště, kluziště a vůbec „bázu ótdycha“ tohoto největšího města na
severním Bajkalu. Kruhová sáňkařská dráha, kdy rodič tlačí a prcek jezdí dokola
mě fascinuje. Dokonale jednoduché! Neustále jsem dotazován, jestli fakt musím jet.
„Víš přece, co jsi mi včera slíbil, tak to dodrž a nic víc nechci!“ O půl druhé
konečně vyrážíme. Ale co to? „Víš, benzínu málo, máš peníze?“ „Bleď (kurva),
dyťs včera viděl, že mi zůstalo 10 rublů! Slibovals, že mě zveš, všecko platíš
a dneska mi prachy doneseš! Tak kde jsou?“ Je mi jasné, že vše zas směřuje do řiti…
Na mys Zavarotvyj je to možná 200 kiláků…
Naštěstí ale pro Puškina jeho slib přece jen něco znamená, i když věřím, že ho
teď hluboce lituje. Něco málo natankujeme a místo peněz na nocleh dostávám
2 chleby, které jsem chtěl koupit. Konečně! Jede s námi ještě jakýsi kamarád a mě
napadá, abych nedostal přes hubu. Ale asi ze stejného důvodu ho vzal i Puškin.
Nemohl si nevšimnout, že jsem hooodně nasraný…
Fičíme opět nebezpečnou rychlostí, tentokrát Nissanem. Pravostranné řízení
mu nezávidím. Zvlněný asfalt do Bajkalského prověřuje tlumiče. Dále už po ledu.
Teprve teď přesně zjišťuju, jak daleko je zimavjo, ve kterém jsem spal a marodil.
Dále už známým úsekem k termálním lázním.
„Víš, benzínu málo, dovezeme tě jen na Kotelnikovskij“. Už mě to nepřekvapuje. Musel bych je přizabít oba! Zprvu jsem při loučení chtěl říct, co si opravdu
myslím, ale tenhle Puškin byl vlastně ještě nejlepší z povedené trojice a udělal
aspoň něco. Tak zatínám zuby a jsem rád, že nemusím znovu šlapat 90 kilometrů,
ale jen 5 nebo 10. O tolik dále jsem ještě předevčírem totiž byl. Nissan mizí v dálce.
Chuj s taboj!
Do večera obcházím výrazný mys Molokon, vytvořený naplaveninami stejnojmenné řeky. Projíždí jediný UAZ, ale zcela netečně a na sklonku dne se objevuje
silueta střechy daleko na břehu. Bude to k ní půlhodinka, ale lepší, než stavit stan
a ráno zase balit.
Než dojdu, vidím v houstnoucím šeru odjíždět UAZ se zhasnutými světly…
Fantazie sešrotuje různé verze o doupěti banditů. Hlavně, že jsou pryč. Je skoro
tma a rozhodně mě nemohli vidět. Ještě než sejdu z jezera na pevnou zem, rozštěká
se pes. Je po klidném zimavju!
Než se vymotám, už mě vítá Leonid a že spát můžu samozřejmě u něj. Chalupu
tvoří jediná velká místnost 6x6 metrů a v ní je všechno. Kočka po chvíli mizí dírou
v podlaze někde pod stolem. V mohutné peci praská. Petrolejka šíří žluté světlo.
Pohodička.
„Syrového Omula budeš?“ „Jasně, co by ne!“ Z velké bečky jich vybere pár do
lavóru, asi i pro psy, a pěkný menší kousek putuje na stůl. V momentě je vykuchaný a přes odpor ještě zmrzlého masa nakrájený na podkovy. Všiml jsem si, jak
pan domácí zkouší podebrat kůži na kraji a dělám to stejně. Jde to pěkně dolů i se
šupinami. Zase jednou jsem nechtěně zamachroval a jsem prohlášen za zkušeného
Sibiřana. „Vidím, že se vyznáš! Představ si! Byli tu Francouzi a ti to žrali sakumprásk – šupiny, ploutve, všecko!“ Kousky se solí a i syrové a zmrzlé to chutná
dobře... Dále chléb, marmeláda, čaj, bonbónky.
Na každé straně stolu je postel pro 3 až 4 lidi! Chvilku se vypráví, pak umýt
zuby a spát. Spacáky nesundávám z batohu, deka bohatě stačí.
.
.
.
Přesně tak bych si to představoval. Vítr v zádech má rychlost tak 40, v nárazech dobrých 60 kilometrů v hodině a přede mnou hladký led. Skoro mi začíná být
zima, když jen tak, bez námahy fičím po dálnici v ledu, u které marně hledám logické vysvětlení, jak vznikla. Někde uprostřed musím z fyziologických důvodů zastavit a vítr mi bere sundanou rukavici.
Následuje scéna, přesně jako když Ivánek z Mrazíka naháněl v lese sáňky samochodky. V závěru exhibice musím chtě nechtě odhodit batoh a vyrazit na bruslích sprintem. Vidět mě někdo, zahřeje se smíchem víc, než vodkou a pohybem
dohromady. Dvakrát musím z bruslí do bot a zase zpátky, ale i tak jsem za 3 hoďky
u mysu.
Už z dálky vidím auta rybářů. Díra v ledu je však divně velká a z ničeho nic z ní
vytahují potápěčku!
Do minuty stojí kočka na karimatce u auta jen v krajkové podprsence a kalhotkách a je se na co dívat. A je se na co dívat až tak, že mé ubohé oslepené oči
špatně vyhodnotí tříšť v trhlině, která ještě není zamrzlá. A už jsem tam. Pravou
nohou šlapu do prázdna a batoh se už postará o pád na hřbet. Trhlina je naštěstí
úzká, takže do ní nepropadnu, jen se směšně mrskám jako brouk převrácený na
krovky. Borci z dalších aut mě přibíhají vytáhnout. Jinak bych se musel otočit na
břicho a dost se při tom namočit. Takhle mám mokro jen v jedné brusli, ale to nestojí za řeč.
.
.
.
Pěsčanka je něco extra i na Rusko. Zjišťuju, že tu žije jediná obyvatelka – asi devadesátiletá babka Káťa. Ostatních pár chalup, které ještě mají sílu vyčnívat z apokalyptického botelu, obývají lufťáci o víkendu. „A co ty krávy, kdo jim dá nažrat?“,
ptám se. „Přijedou, dají jim a zase jedou pryč!“
200 metrů jihozápadně od dědiny jsou dvě usedlosti a kousek od nich, vedle totálně zničeného domu, stojí sice dost nakloněná, ale slušně zachovalá baňa. Baňa
je sauna, lázeň, prádelna… Vše v jednom. Tahle je asi šikmější než známá italská
věž, ale dnes ještě nespadne. Pěčka táhne dobře, jen s vrátky musím hodně improvizovat. Trochu díra ve zdi. Po okolí posbírám desky na topení a hned je veseleji. Brusle visí nad plotnou, polévka se vaří. A „lůžko“ je akorát pro jednoho.
.
.
.
Na mysu stojí auto. Vítr, jenž je jen o málo slabší než včera, se snaží na kusy
roztrhat stan vedle něj. Z blízka se k větru přidává hučení, vycházející zevnitř stanu.
Vydává ho mohutná letlampa, sloužící čtyřem rybářům uvnitř jako topení. Metr
dlouhou a půl metru širokou dírou zrovna vytahují síť a vybírají z ní úlovek. Síť je
100 metrů dlouhá a lapila odhadem 50 kusů několika druhů. Jeden je podobný
ancistrusům, které jsem kdysi choval v akváriu. Je to myslím vranka.
A je tu taky endemit – Golomjanka. Rybka velká okolo 12 centimetrů je tvořena
téměř výhradně tukem. Je to albín bez pigmentu, žijící ve velkých hloubkách, kam
světlo nepronikne. Používá se ke zcela specifickému účelu – zakusování (zajídání)
vodky. Chytí se prostě za hlavu a ocas a většina těla vykousne. Jako jednohubka
s chlebem celkem ujde. Každopádně zajímavá varianta chleba se sádlem. Není
moc slizká a nesmrdí rybinou... Prostě mnohem lepší než ohlodávat syrové střevle
z našich potoků. Někde jsem četl, že se s ní dá i svítit, prostě tak, že se do těla zabodne knot a zapálí… Ale na vlastní oko jsem to neviděl.
Snažím se ve stanu co nejmíň překážet a hlavně se držím stranou modrého plamene, zběsile šlehajícího z letlampy. Coby fakule ze syntetické šusťákoviny bych
hřál jen krátce… Čtyři chlapi jsou hasiči, takže máme hned společnou řeč. Za
chvilku je ale hotovo, přístřešek v minutě sbalen a loučíme se.
.
.
.
Nechávají mne tedy u sebe. Velkou místnost, naplněnou nejroztodivnějším materiálem, to už znám. Novinkou je ale izolace dveří na noc. Mohutný závěs ze starého koberce je přibit pomocí 150 hřebíků, zatlučených do futer. Jejich stav svědčí
o tom, že se tak děje den co den, už roky! Noc nám zpestřuje malé jehně, které přišlo o matku, a štěně. A to tak, že pokud zrovna nebečí jehně, štěká malý Uľkan.
Teplo je teplo, ale že jsem radši nezůstal venku! Dojem napravuje snídaně.
Tady jsem taky zažil největší strach za celou cestu…To když hodinu zírám na
hadici, ležérně nastrčenou asi 1 centimetr na ventilu třicetikilové propanbutanové
bomby! Bez jakéhokoli zajištění!! Ta stojí metr od sporáku a ventil je natočen
přesně k plameni!!! Akční fantazie o plamenometu a flašce, létající nahodile po
kuchyni končí až ve chvíli, kdy stařenka zastavuje plyn hlavním ventilem přímo
na tlakové láhvi…
.
.
.
25. 3. 2011
Není ani možné popsat krásu takovéhoto rána! Slunko svítí v právě probuzeném
dni z opačné strany Bajkalu a paprsky běží po zamrzlé hladině. Půl metru ode mě
10 – 15 metrů vysoká stěna končící na úzké pláži. Bezvětří, mínus 18 °C.
Snídám chleba s máslem, kterého jsem včera vzal 2 kostky a nahradil jím všudypřítomné sádlo.
Po 15 kilometrech bruslení dojíždím na mys s několika pěknými chaloupkami.
Pravděpodobně je to Kadiľnyj. První dvě jsou prázdné, ale do třetí už mě zve
Vladimír a hostí jeho žena, která mu neřekne jinak, než Vovka. Jejím nejoblíbenějším hrdinou je Švejk Jaroslava Haška.
Za hodinku jedu dál a zažívám nejsilnější vítr. Mám ho naštěstí v zádech, ale
i tak nic moc. Musím brzdit projížděním hromádek, nafoukaných z čerstvého
sněhu. Když je pak taková hromádka uvnitř tvrdá a brusle se kousnou…
.
.
.
27. 3. 2011
Ráno říkám o svém problému průvodčí, ale je třeba počkat na exkurzovoda.
A pak – světe div se – není žádný problém! „Za stovku tě svezem, kam budeš chtít.“
V našem vagóně je mimořádně krásná průvodčí, ale zase výřečností a vtipem moc
neoplývá. Souprava je ovšem perfektní a připadám si jako nedávno ve Švýcarsku.
Vláček zastavuje u tunelů, mostů a jiných zajímavostí a průvodkyně poskytují
vyčerpávající komentář v ruštině i angličtině. Skupina polských vůdců je tu na dovolené a nasazuji mi brouka do hlavy v podobě možného výstupu na Pik Čerského.
Že by touto dobou už mohl být prošláplý chodník… No uvidíme. V některých stanicích jsou honosná rekreační zařízení, patřící železnici.
V jedné takové opouštím vláček a vydávám se za ním po svých přes tunely
a mosty. Pár hodin příjemné procházky do stanice Stará Angasolka, kde na mě
Němka, fascinovaná Bajkalem zírá vytřeštěnýma očima, když se dovídá, odkud
přicházím. O další tři kilometry dále je v mapě zakreslená samostatná budova,
ale v reálu nic nenacházím, a tak se ukládám na suchou trávu, poblíž zmrzlého
kravince z loňska. Necelých 10 kilometrů daleko září světla Sludjanky.
.
.
.
Jako styčný bod volím hasičárnu, ale jak ji najít? Je divné, kolik lidí v tomto jistě
největším městě na jižním pobřeží Bajkalu neví, kde je hasičská stanice! Z nádru
mě posílají zpátky k Bajkalu, že snad tam, ale na uvedeném místě, kde nic tu nic!
Opodál je nízký barák železniční ochranky a já si říkám, že přece jedna uniforma
musí vědět o druhé. Chyba lávky! Není uniforma jako uniforma! Když se ze dveří,
přes něž mi velikost batohu nedovoluje projít, tážu veledůležitého náčelníka, hned
jsem hrdější na to, že jsem právě hasič. „Je to zhruba tam a tam, ale co tam
chcete?“ Vysvětluju, že jsem taky hasič z Československa a chci navštívit místní
borce. „Ale vy nemáte žádný příkaz, povolení… Proč by vás tam měli pustit?!?“
Je mi jasné, že ofrčkovaný pitoma je schopný mě nechat zavřít za špionáž a rychle
mizím!
Hasičárna je pěkně daleko. Auta zrovna zajíždějí, a než dojdu, zbývají nedovřená jen poslední vrata. Zabouchám, nahlédnu dovnitř a prvnímu člověku říkám,
o co mi jde. „A tak pojď dál, tu se osprchuj, tu budeš spát, tu je kuchyňka, pak
pokecáme, prohlédnem fotky…“ No a proto jsem hrdý na to, že patřím k hasičům!
Sergej, který mě provází a všecko ukazuje, je shodou náhod dokonce taky
„domkař“, což znamená, že ve štafetě 4 x 100 metrů překážek startuje na prvním
úseku, jako já. Pak se řeč stočí na vojnu a různá jiná témata, prohlížejí se fotky
a spát se jde hodně pozdě.
29. 3. 2011
Po budíčku v 5:40 rychle snídám a beru jen lehký batoh, zatímco pytel zůstává
v Sergejově skříňce, a vyrážím na kopec. Cestou dávám 7 rublů žebrákovi, který
nechce věřit, že nejsem Rus a samozřejmě záhadně míjím stanici horské služby,
na níž se mám určitě nahlásit. Nu což, tak příště!
Oddychl jsem si, když bylo jasné, že potok, proti němuž jdu, je ten správný.
Lom nade mnou o sobě dává vědět ohromnými mramorovými balvany, které se po
pádu z příkrého svahu zastavují až v lese u potoka. Dneska ale asi není trhací den
a všude je klid. Pořád proti potoku, přibližně jižním směrem je to zhruba 18 kilometrů vzdušnou čarou k meteostanici Chamar - Daban. V terénu se tato vzdálenost
poněkud prodlužuje… Naštěstí je cesta projeta sněžnými skútry, takže se bořím
minimálně a z dojmů tak převládají ty pozitivní.
V překrásném sedle je za meteostanicí také turbáza. Když ale odmítám pokusy
o mé ubytování, zůstávám sám pod přístřeškem a svačím. Nahoru už někdo šel
a u zvláštního stromu mám odbočit doleva, do kopce…
Tož to prubnem, říkám si, a zvolna stoupám mezi zasněženými jehličnany.
Po nějaké době skutečně míjím hadříky ověnčený strom a z chodníku, traverzujícího svah, uhýbám doleva – vzhůru. Přes dva kopce – 1. a 2. Golec – se dostávám
k ostrému skalnatému hřebenu a po něm pořád mírně doleva, okolo ohromného
kotle s jezerem, až pod hlavní vrchol. Na něj už je to pár minut.
A na něm pár hodin! Všechna superlativa jako: fantastický, famózní, úžasný,
dechberoucí atd. jsou jen chabým pokusem, pokulhávajícím na míle daleko za skutečností, jež se tu zjevuje! Čtvrtinu obzoru zabírá Bajkal na severu, zbylé tři čtvrtiny
jsou pak už jen a jen hory. Ale jaké hory! Naprosto divoké, bez jediné známky
civilizace. Vím, že na jihu je Mongolsko… Možná je vidět až tam! Na severozápadě majestátně ční bílé třítisícovky, lemující Tunkinskou dolinu. Tady mě
nefunkční foťák mrzí nejvíc! Alespoň několik hodin ukládám do paměti své vlastní.
Vlastně až do úplné tmy, protože se rozhoduju tady přespat. Povede-li se východ
Slunce, bude to z tohoto místa jeden z vrcholů celé akce. Přesně na vršku se
zavrtávám do spacáku na svých třech vrstvách karimatky a slastně usínám.
K ránu mě budí divný pocit, že se na mě něco tulí. Prvním nádechem cítím, že
je jaksi moc teplo. A tulí se na mě 20 cm čerstvého sněhu, kterým jsem zasypán.
Nedá se nic dělat. Stan nemám a jen mě mrzí, že spacák do rána navlhne víc, než
za celý přecházející měsíc na Bajkalu.
.
.
.
OD 22. 2. DO 8. 4. 2011
15 000 KM VLAKY
800 KM AUTY PO LEDU
700 KM PĚŠKY, Z NICH 250 NA BRUSLÍCH
–28 °C NEJNIŽŠÍ TEPLOTA PŘI SPANÍ „POD ŠIRÁKEM“
2 090 M N.M. NEJVĚTŠÍ DOSAŽENÁ VÝŠKA
Poděkování patří všem, kteří pomohli!
ZVLÁŠTNÍ PODĚKOVÁNÍ PATŘÍ MARKÉTĚ DUČKOVÉ,
NEBOŤ MÁM PODEZŘENÍ, ŽE TY 3000,- MI VRÁTILA ZE SVÉHO!!!
VLAK DO MOSKVY...
...A JÁ V NĚM
CESTOVNÍ OBŽERSTVÍ
SAMOVAR
CESTOU NA SIBIŘ
POHODIČKA
SPÍCÍ KRASAVEC
LEDOVÁ KRÁSA
JE MI LÍTO SE NA TOHLE VYČŮRAT
RYBÁŘSKÝ STAN
S LEONIDEM
NENÍ „JAPONEC“ JAKO „JAPONEC“
DÁLNICE OD BŘEHU...
...K MYSU CHOBOJ
TVRDÍ NĚKDO, ŽE ZELENÁ A MODRÁ K SOBĚ NEJDOU?
CESTOU DO CHUŽIRU
NEPOPSATELNÁ KRÁSA 1
NEPOPSATELNÁ KRÁSA 2
2012 – Z BAJKALU
NA VÝCHOD
Onen nejdivočejší sever, kde mezi Severobajkalskem, respektive vesnici Selo
Bajkalskoje, a Olchonem, není 225 kilometrů jediná dědina, jsem si nějak málo
užil. Nevěděl jsem, co mě čeká, přidala se choroba a nakonec jsem se zrovna tady
nejvíce svezl se Sergejem z Moskvy. Toto svezení jsem sice poctivě „nahradil“
160 kilometry chůze po Olchonu a Sajanech, ale to je jiná kapitola. Navíc jsem tam
viděl skvěle čistý led na bruslení, mohl bych využít získané zkušenosti atd. atd.
atd.! Volání Bajkalu bylo zkrátka příliš silné!
Odlehčil jsem batoh na 28 kilo a vyrobil pro něj maličké skládací sáňky ze starých běžek a hlavně si vzal svůj osvědčený plynový vařič! Vše ostatní, jako boty,
brusle, oblečení, spacáky atd. zůstalo z loňska.
.
.
.
1. 3. 2012
Ráno je mínus 30 a půl a při procházce uznávám, že je fakt čerstvo. Než se ale
vykotím…
První zastávka v gubě Malá Kosa. Je tu zimavjo, ale nepořádek je hodně slabé
slovo pro to tady. O kus dál na mysu Chubelen fotím jen z dálky polorozpadlé
trosky. Potřetí do bruslí a 12 kilometrů krásně hladkého ledu na Baľšoj Čeremšanyj. Zde je pěkná chaloupka, kterou si pamatuju už z loňska, a za ní v lese dvě
ještě mnohem větší chaty. Chaty jsou prázdné, ale v chalupě moc zajímavý chlapík – Igor Petrovič Strelcov.
Zajímavý mimo jiné i tím, že byl v 68. roce jako řidič tanku osvobozovat Prahu.
To si skutečně obyčejní vojáci mnohdy dodnes myslí a nemá cenu jim to vymlouvat. Situaci jim vyložili tak, že Američané s Němci stáli už na hranici a oni nás na
poslední chvíli zachránili. Jelikož jsem byl na vojně u parašutistů, nejzajímavější věc
pro mě bylo jejich vysazení tanku na padáku. „Tys na to aspoň viděl“, říká mi, „ale
my jsme jenom čekali, jestli přistání přežijem!“ „A máte tam strašně úzké uličky,
nešlo ani otočit věž!“
Zjišťuju, že se mi to včera nezdálo, nýbrž jsem zažil už dvě zemětřesení.
Ukazuje mi prasklou pěčku. K večeři je kromě karbanátků vynikající salát
z čerstvého omula. Venku blafá centrála a my kecáme u televize! Večer se opakuje
problém s horkem, který nakonec řeším spaním na gauči v „obýváku“. Dnes
37 kiláků.
2. 3. 2012 -18°C
7:25 fotím východ Slunce. Petrovič, jak se mu běžně říká, navrhuje, abych tu
zůstal a neproběhl jen kolem jako většina turistů, kteří pod tíhou ruksaků nevidí
nic, než své tenisky. Rád přijímám a jdu na průzkum doporučených jeskyněk na
pobřeží, kde vzniká pár zajímavých snímků. Odpoledne přijíždí dcera Nataša
a jdeme kontrolovat pasti na loveckou stezku. Žádný sobol se ale nechytil.
Větší atrakce je rybaření v zálivu. Skrz díru v ledu je vidět nejmíň 10 krásných
omulů, ležérně plujících sem a tam v desetimetrové hloubce u dna. Jako v akvárku!
Asi šest jich už zabralo a doma k nim přidáváme ještě pár „mých“, které jsem
dostal předevčírem od šoféra UAZu. Mísa salátu plus hromada smažených
– hodokvas!
3. 3. 2012 -19°C
Včera jsem přišel na to, proč je zdejší mys tak výjimečně teplý. Ono je to totiž
sakra rozdíl, jestli je -18°C nebo -30°C! I Petrovič si pochvaloval, že je tu běžně
o 15 °C tepleji, než ve 37 kilometrů vzdálené Mužinajské gubě. Je to dáno reliéfem.
Údolí, zařezávající se do Bajkalského hřbetu, je přehrazeno ještě malým příčným
hřebenem, který odklání stékající studený vzduch z hor mimo, a zde je naopak
vzhůru vytlačován ten teplejší z okolí Bajkalu.
Loučím se s Petrovičem a Natašou a vyrážím směr Zavarotnaja. Prvních 20 kilometrů na bruslích, pak pěšky a po bloudění v tarosech zase brusle. Po 40 kilometrech za soumraku přicházím k Voloďovi, kterého mi Petrovič doporučil. Ubytovat
v přepychovém komplexu pro pracháče mě ale nemůže, neboť má přijet kontrola,
pročež stavím stan, krytý za úzkou kosou, oddělující záliv od širého Bajkalu.
4. 3. 2012 -27°C
Začínám balit, když přijíždí Nissan Patrol se Sašou Burmeisterem, šéfem Ligy
bajkalských ledových kapitánů, a zve mě na čaj do chalupy. Ani se mi moc nechce,
ale bylo by to nezdvořilé nepřijít… A tak začíná jedno z úžasných setkání. „Zůstaň
3 dni, potřebuju naštípat dřevo a je tu fotokurz profesora Kasťunina z Irtutské univerzity.“ Sám taky sem tam něco vyfotím, takže to mě zajímá. Ubytován jsem v bani
– posledním domečku na břehu. Naštípu dřevo, roztopím baňu, umyju se, vyperu
a večer absolvuju 1. lekci se studenty fotoakademie.
Přichází Petrovič. Ale jiný. Známý z loňska, u kterého Petrovič není jméno po
otci, nýbrž příjmení. 64 let. A letos jde tam a zpět. Listvjanka – Nižněangarsk –
Listvjanka. Takže spánku bude zas málo!
5. 3. 2012
Kromě večera, kdy přivezeme tři dodávky dřeva, jsem celý den s fotoškolou.
Mají vyfotit 500 fotek a večer z nich vybrat 10 nejlepších na ukázku. Oleg pak
hodnotí. Nakonec pouštíme z flešky moji výstavu „Nejen hory“. Sklízím za ni
několik pochval, čímž stoupám do nadoblačných výšin v očích studentů. Zvlášť,
když vidí můj aparát na gumce kolem krku. „Kdo jsi, že tě Kasťunin pochválil?!?“
Může za to hlavně Ruda Jarnot z našeho horooddílu, který mi pomáhal s výběrem
atd. a něco mě už stihl přiučit.
.
.
.
Nikde nikdo. Chvíli procházím okolo, než z největšího baráku vyjdou dvě
ženské a posílají mě o dva kilometry dále do zálivu Pakojniki. Štve mě, že se kvůli
dvěma kilometrům mám přezouvat, ale je to lepší, než jít pěšky. Za chvilku jsem
tam, ale než stihnu rozvázat brusle, přimotá se chlap, a že je tu zapavědnik a bez
povolení se nic nesmí atd. „To vím, proto se jdu zeptat na nocleh tady ke správcům.“ Mám počkat, že se zeptá sám. Čtvrthodinu stojím jak jojo s jednou botou
a jednou bruslí. „Něvazmožno, musíš zpátky na Solněčnou. Tu by to stálo
500 rublů.“ Okamžitě mi naskočí scéna z filmu Dědictví aneb kurvahošigutentag,
kdy Bolek Polívka jadrně reaguje větou: „Di do řiti ty hňupe!“ Místo toho říkám:
„Tam jsem teď byl a poslali mě sem!“ Měním zpátky pravou botu za brusli a vyjíždím z překrásného zálivu. Místo zpět však točím doprava – k jihu. Asi po pěti
kilometrech vidím proti sobě chlapa s vozíkem.
O půl sedmé se potkávám s Daliborem Benešem z Ústí nad Labem, který jde
z jihu na sever. Napsal mi mail 14 dní před mým odjezdem a v telefonu jsem mu
doporučil zvážit tento směr postupu. Loni mě totiž domorodci varovali, že koncem
března může být na jihu na ledu už voda. A ještě jedna výhoda – nesvítí ti do obličeje. On mne poznal z dálky podle rychlosti pohybu s bruslemi na nohou. Je to
hodně zkušený borec, mající za sebou zimní přechod Uralu a podobné akce,
a jsem první člověk, kterého potkal! Jde ryzí sportovní styl, bez jakékoli podpory.
Do Nižněangarska mu zbývá 220 kilometrů, což znamená, že okolo 500 už má
v nohách. Stavíme každý svůj stan a chystáme jídlo.
.
.
.
12. 3. 2012
Od 10 hodin celý den na bruslích! Cca 80 kilometrů!
Prvních 40 je požitek. Druhou půlku, mezi Olchonem a pevninou, po Malém
moři provází protivítr. Je to dřina, ale lepší než pěšky. Dvakrát se zastavuju u rybářů a akorát, když po osmé večer zapadne slunko, dojíždím k Šamance na mysu
Burchan.
Batoh i se sáňkami putuje na hřbet a za 5 minut jsem přes díru v plotě na usedlosti Nikity Benčarova a klepu na vagončik, kde žije Míša s Natašou. Otevírá jeho
bratr Murat a Míšu potkávám za pár minut. První cíl cesty splněn!
.
.
.
8. 4. 2012
9:25 odjíždím přes Ulan Ude a Čitu do Skovorodina, železničního uzlu, kde se
„Transib“ kříží s „Malým BAMem“, který odtud míří přes Tyndu na sever do
Jakutska. Osobní doprava končí v Tommotu, ale já vystupuju 10. 4. už v Něrjungri s novým známým z Ukrajiny. Jmenuje se Žaryn a nějak si už ve vlaku vzal do
hlavy, že mě bude ochraňovat. Na vlastní oko jsem viděl vysazení opilého rváče,
na kterého ve stanici X čekalo 10 policajtů a byl klid! Žaryn se na týdenní dovolené zdržel 5 měsíců, ale přítelkyně bude jistě ráda, že už je tu a nechá mě přespat.
A fakt to vyšlo. Radši jdu rychle spát, než dorazí vodka!
11. 4. 2012
Ráno však sliby o odvozu „na stopa“ a domluvení kamiónu do Jakutska berou
za své. Vše přebila mohutná kocovina. Jdu se tedy rozloučit se Žannou, která je
mezitím už dávno v práci na nedaleké benzínce a pak pěšky na výpadovku. Po
chvíli mě bere můj první Kamaz a jede se asi 30 kilometrů do sousedního
městečka. Na jeho konci trávím hodinu na plácku za mostem bez povšimnutí projíždějících, až mě dobrák s Nivou posune o 5 kilometrů dále na vrchol stoupání.
Je tu „kafeška“, jak všichni říkají něčemu, co by se u nás mohlo snad označit
za mini motorest a zastavují tu obvykle náklaďáky před dlouhou cestou. Já mám
ovšem větší štěstí. Zastavuje Jurij s dodávkou Nissan a pěti Číňany, které veze do
Jakutska. Přestože jsou maršrutka, berou mě zadarmo až do Kačekacy, 70 kilometrů před Jakutsk. Asi si chce trochu pokecat, protože Číňané neumí slova rusky
a jejich tlumočník jen málo.
12. 4. 2012
Brzy ráno vystupuju na rozcestí u další kafešky. Svezl jsem se 20 hodin a poznal
trochu, jak jezdí ruští borci. Jurij jede sám 2 a půl tisíce kilometrů bez střídání
a spal asi třikrát po půl hodině! Ještěže zdejší prašné cesty obsahují něco jako
„vibrační budík“.
Tady stojí několik amerických tahačů s čumákem a obrovskými kabinami, ve
kterých je prakticky malý byt. Jen soudruzi v USA určitě nepočítali s nasazením
v takovémto terénu.
Jakut Valerij mě jedním takovým veze do Nižného Besťachu, odkud je vidět
Jakutsk na druhém břehu Leny. Tam ale má cesta nevede, a tak mi na závěr ještě
kreslí mapu s názvy důležitých míst. Lena už je ohromná, široká několik kilometrů, s množstvím ostrovů.
Chvíli to trvá, než zastavuje další Kamaz. Saňa a Saňa – otec a syn, který je už
také otcem, přestože vypadá na 12 let. Táhnou starou vojenskou maringotku, ale
jen kousek – asi 10 hodin. Bylo by to méně, když ale najednou zastavujeme
uprostřed cesty… „Co se stalo?“
„Vlečka uletěla“, zní lakonická odpověď. Roztrhlo se tažné oko na oji. Za pár
kilometrů zase. Tentokrát provizorní špagáty a milá vlečka končí v lese pod
náspem. Nechápu jak, ale po hodině je vytažena, připřažena ocelovým lanem
a jede se dál. Jen brzdění probíhá nárazem do Kamazu!
V jedné z kafešek vidím ve skupině skialpinistů opravdu krásnou Jakutku, ale
na rozhovor není čas. Po půlnoci se zastavuje k odpočinku. Já spím v sousední
prázdné, částečně vyhořelé budově.
13. 4. 2012
Chandyga. Několik hodin se ještě zdržíme v šíleně špinavém městě. Následuje
dalších 100 kilometrů po rozbité prašné cestě.
25 kilometrů za osadou Ťoplyj Ključ, jejíž velikost ani počet obyvatel si vůbec
netroufám odhadnout, je křižovatka. Jedna cesta vede na sever, teoreticky až
k oceánu, a po ní pokračuje můj kamaz do druhé, jen 900 km vzdálené vesnice
Batagaj. Druhá cesta, po níž musím já, vede k východu – na Magadan. Kolymská
trasa, či též Cesta Kostí, dlouhá odtud ještě 1 500 kilometrů. Už cestou jsme
potkali Tatru T 815 a tady na „parkovišti“, světe div se, vidím zas kliku modrých
dveří, jakou má jen kopřivnický stroj. 8 x 8 tahač těžkých návěsů s mohutným
bagrem na podvalníku. Když usměvavému Sašovi a bagristovi Viktorovi vyprávím,
že přímo z okna vidím na zkušební dráhu a do fabriky, kde můj otec celý život
pracoval přímo na vývoji nových aut, už dávno sedím ve velké kabině u čaje
a sušenek.
Máme čekat na nějaký konvoj, ale když začíná sněžit, vyrážíme do hor sami.
Bagr váží 52 tun a po zasněžené cestě by to už nešlo projet. Po více než 24 hodinách v roztřepaném Kamazu je sedadlo v Tatře skutečným rájem! Však tady všude
slyším na naši značku jen samou chválu. Z asi 20 řidičů, s nimiž toto téma přišlo
na přetřes, nikdo nevyslovil ani jediné slůvko kritiky. Zdálo by se, že jen do Ruska
může fabrika prodat desetitisíce vozů ročně!
Večer přijíždíme k městečku z maringotek. Žijí tu cestáři, rozšiřující Kolymskou trasu, a k vidění je nejmodernější těžká technika. Saša mě nechává spát
v kabině, protože u nich probíhá jakási větší pijatyka, na kterou nejsem zvědavý.
.
.
.
16. 4. 2012
Noc byla klidná a příjemná. Dneska se oficiálně zavírá cesta přes Aldan, takže
musím spěchat.
Ljocha s další maršrutou mě bere zase zadarmo do Tomtoru. Nikomu se nevnucuju. Vysvětlím, že jsem stopař a rozhodnutí je na řidiči, zdali mě svést chce
nebo ne.
Pól chladu je na kraji Tomtoru, který soupeří o titul se sousedním Ojmjakonem. Kousek je letiště, které funguje jen v létě. Vůkol samé hory. Typická mrazová
kotlina, z níž se jen na sever probíjí k oceánu mladá řeka Indigirka. Fotím sloup
a nedaleký pomník Litevců či Lotyšů, padnuvších zde v roce 1925, a místní kmet
mě poučuje o životě. Třeba, že kůň má nejlepší maso, plné vitamínů, navíc se o sebe
postará a žrádlo si vyhrabe z pod sněhu sám i v zimě! Mrzí mě, že nemám pár dní
navíc na seznámení s okolím, případně na cestu až do Magadanu, ale nejde to.
Musím přes Aldan zpátky, dokud je zamrzlý. A protože se nedaleko chystají vyrazit 3 náklaďáky na cestu, jdu se zeptat na svezení.
Moc ochotní nejsou, ale nejmladší z řidičů si mě bere nakonec do Kamazu, když
mě ještě před odjezdem výřečný stařík bere na exkurzi na místní úřad a paní starostka mě posílá na svačinu v podobě dortu do jejich jídelny. Pak už nastupovat.
Po neúspěšném pokusu o zdolání zasněženého kopce musí auto před námi,
táhnoucí na podvalníku jiné, nepojízdné, nasadit řetězy. A když pak stejná 40 tunová souprava přejíždí přes dřevěný most, u něhož značka jasně ukazuje maximální nosnost 5 tun… Ale projeli jsme a před Kubumou nás dohání Albert, který
byl pro vlečku na koňské farmě, a tak se zase shledáváme a pokračuju s ním další
noc a ráno až do Chandygy. Dovídám se, že jeho matka byla na návštěvě u Karla
Gotta a bratranec chová koně někde u Bratislavy.
.
.
.
1. 5. 2012
03:00 Čop – noční městečko je velice malebné a podstatnou část dvouhodinového čekání trávím na procházce. Pak odbavení, přejezd do Čierné s průvodčí, kterou prý fascinuje zima a Sibiř a v 6:59 už odjíždí vlak na Žilinu.
Nehodou však cesta nejen začala, ale i končí, když kvůli spadlé troleji čekáme
v poli a přestupujeme přímo do náhradního vlaku. Pak tedy Košice, Žilina, Valašské Meziříčí a Frenštát. Posledních několik kilometrů pěšky se zastávkami u známých a už mě vítá večerní Mniší…!
OD 21. 2. DO 1. 5. 2012
70 DNÍ
500 KM PO BAJKALU, Z NICH 400 NA BRUSLÍCH
3 000 KM AUTOSTOPEM
21 000 KM VLAKEM
–27 °C NEJNIŽŠÍ TEPLOTA VE STANU
Poděkování rodičům za odvoz k vlaku, ponožky a tak,
Majce Klimánkové za přepis,
Hance Jarošové za přečtení a opravu hrubek,
Rudovi Janotovi za pomoc při výběru fotek,
Kubovi Marákovi za jejich třídění,
Ireně Fuchsové za tip na vydavatele,
Dáši Koperové za tip na Irenu Fuchsovou,
Rudovi Rýparovi za rady ohledně vydání…
A různým nepřejícím, kterým jsem to udělal naschvál…
PROSTĚ VŠEM!
Pro zájemce o cestu nejen na Bajkal je více informací na
www.bajkal700.cz.
STARÉ HAMRY – SMĚR VÝCHOD – K BAJKALU
STARÉ HAMRY – SMĚR ZÁPAD – DOMŮ
SEVEROBAJKALSK – 500 METRŮ OD NÁDRAŽÍ ZAČÍNÁ BAJKAL
SPÍCÍ MODŘÍN – PROBUZENÝ DEN
BLÍZKO MUŽINAJSKÉ GUBY
NAŠTĚSTÍ JSEM TY KOSTKY NEVYHODIL! NA OBZORU MYS MUŽINAJ
LEDÍKY 5
VHODNÉ NA SKLENÍK
PETROVIČOVO HOSPODÁŘSTVÍ
ROZBŘESK NA MYSU BAĽŠOJ ČEREMŠANYJ
JESKYŇKA
PAST SI NEVYBÍRÁ
POMAZLENÍ
RÁNO – MÍNUS 27 °C
NÁVŠTĚVNÍCI?
CESTA Z MĚSTA!
POTKALI SE NA LEDU
DALIBOR BENEŠ
KOLIBŘÍK
BLACK AND WHITE „BLEKENVAJT“
ZÁPAD SLUNCE NA OLCHONU
PRŮVODKYNĚ TAMARA
JAKO ŽIVÉ
JAKO UPEČENÉ
BRUSLAŘŮV RÁJ NEKONČÍ
VRTÁK
LIBO-LI KOSTKU LEDU?
SOUSTŘEDĚNÍ
JEDNOOKÁ LENA
VZNEŠENÁ MYŠLENKA
MAGICKÁ CHVÍLE
REKORDNÍ TÝM
GORBAČOV BEZ FLEKU
STARÉ DOMY SE PROPADAJÍ DO PERMAFROSTU
OKNA BÝVALA V NORMÁLNÍ VÝŠCE
TAHÁNÍ 1
TAHÁNÍ 2
SPOJENÍ „NAFEST!“
MĚSTO CHANDYGA
TATRA – KRÁSNÝ STROJ!
V PLNÉ RYCHLOSTI
HYJÉÉÉ!
PRRR!
„NĚKDO BY SE S TYM SRAL...A MY NA TO SEREM!“
KOŇSKÁ FARMA
NARODILO SE 11. BŘEZNA – BYLO MÍNUS 47 °C
PÓL CHLADU
KYJEVSKÉ NÁDRAŽÍ
JINÉ NÁDRAŽÍ
TAM JE VÝCHOD – RUSKO – BAJKAL... SLOVENSKO-UKRAJINSKÁ HRANICE
OBSAH
PŘEDMLUVA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3
BAJKAL 700 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
BAJKAL 700 – FOTO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
2012 – Z BAJKALU NA VÝCHOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105
2012 – Z BAJKALU NA VÝCHOD – FOTO. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121
SLOVNÍČEK POJMŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213
OBSAH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214
Poděkování za podporu při vydání knihy
patří:
Prabos plus a.s.
je tradičním českým výrobcem speciální,
vojenské, pracovní, bezpečnostní a trekingové obuvi.
Vlastní výrobní a obchodní licenci na výrobu obuvi
vybavené membránou Gore-tex
a je nositelem certifikátu ISO 2001.
obuv – ANNAPURNA – vzor S90688
Kontakt:
Prabos plus a.s., Komenského 9, Slavičín 76321
Email: [email protected] , Tel: 577 203 283
www.prabos.cz