Malý slovník naučný

Ladis la v N o v á k
malý
SLOVNÍK NAUČN Ý
malý
SLOVNÍK NAUČNÝ
L ad islav No v ák
m a lý
S L OVNÍ K
N A UČN Ý
Praha 2007
Tato kniha vyšla za laskavé podpory společnosti
Total Brokers a. s., pojištění a finanční služby
MALÝ SLOVNÍK NAUČNÝ
Copyright © Ladislav Novák & dědicové, 2007
Czech edition © dybbuk, 2007
ISBN 978-80-86862-31-6
ADAM
byl původně červená krabička s dvěma kovovými
kuličkami uvnitř, Eva krabička modrá, ale plná sirek.
Když jednou setkal se Adam s Evou, tehdy byl Adam
malý chlapec, škrtal sirkami, jedna se vznítila, Ráj
shořel, zůstala poušť. Tehdy Adam uslyšel, jak se mu
na zápěstí roztikaly hodinky, a všiml si, že jinak je
úplně nahý. I zastyděl se a zahalil svou nahotu.
Eva učinila stejně. A protože země byla pouští,
nezbývalo jim nic jiného než zúrodňovat zemi
a plodit děti. Tehdy také Adam nazval všechny
věci jejich jmény, a stal se tak předchůdcem všech
spisovatelů naučných slovníků.
<–
ANTITEMP OR PLUS-MINUS,
speciální vibrační přístroj o málo větší než tři
korunové mince položené na sebe. Chceme-li
uvést antitempor v činnost, odklopíme svrchní víčko
s vypouklými iniciálami ATP, na zvláštním ciferníku
načasujeme dobu působnosti, zmáčkneme knoflík
a zaklapneme víčko. Potom vložíme přístroj
do úst a jazykem jej přitiskneme k hornímu patru.
Bzučivé chvění přístroje se přenáší na mozková
centra a zbavuje nás naprosto vnímání času. Všude,
kde musíme čekat (a to — dokud žijeme — musíme
všude!), je antitempor naším nenahraditelným
a neocenitelným pomocníkem.
7
—
<– 6
ALCHYMÁŽE
(alchymické koláže) nejsou vlastně ničím jiným
než přenesením metody „spečených textů“
do výtvarnictví. Jejich bezprostředním předchůdcem
byl cyklus figurativních reprodukcí s vyškrábanýma
očima. Tak jsem se snažil minimálním zásahem
dosáhnout maximálního posunu dané reality,
a tím i maximální emoce. Koncem července 1962
narušoval jsem již reprodukce chemickou cestou
a současně na ně obtiskoval písmo i obrázky
z různých časopisů. Protože jsem ke svým
alchymážím začal už v létě 1962 používat i reklam,
karikatur a křížovek,*) staly se nesporně první
a samostatnou obdobou pop artu u nás. Průběhem
roku 1963 rozpracoval jsem metodu alchymáže
do řady nuancí.
*) (tedy materiálu, který nás denně obklopuje)
<–
ALENKA
mi ťukala na okno, docela tiše: ťuk ťuk ťuk. Zprvu
jsem nemohl uvěřit, že by to byla ona, tak pozdě.
Ale byla to ona. Když jsem otevřel okno, vtančila
mi na stůl s několika povadlými listy. V ruce držela
skleněnou tyč a horlivě ji třela. „Třeme-li ebenovou
tyč liščím ocasem,“ pravila, „vznikne elektřina kladná,
třeme-li skleněnou tyč… ne, třeme-li ebenovou tyč,
vznikne elektřina záporná, třeme-li…“ V té chvíli
zahřmělo. „Poslechni, Alenko,“ povídám, „je nejvyšší
čas, aby ses vydala na cestu.“ „Já vím, tvůj bratranec
Václav. Řekni mu, že mě může obrátit vzhůru
nohama, rozhrnout mých 270 sukýnek a číst.
Ale ať ho nenapadne, sprosťáka, aby mě přeřízl.
Nejsem žádná flundra. A pan Carroll by se zlobil.
Jsem jako stěhovaví ptáci, dnes zde, zítra tam…“
Potom začala mluvit nějaké nesmysly, alespoň se mi
to zdálo. Když jsem se probudil, bylo už půl druhé.
Okno bylo zavřené a venku vyli psi.
9
—
<– 8
ASTRONAUT,
syntetický člověk syntetické budoucnosti, který
ve chvílích únavy, kdy zavře oči, propadávaje se
hlubinami prostorů, bude snít o zapomenuté vůni
mateřídoušky.
ATLANTIDA,
země, která spí za našimi víčky, v moři slz. Až jimi
proplujete, až slzy přestanou být slzami a znovu
se stanou teplými vlnami slaného oceánu,
spatříte ji, vysněnou Atlantidu. Nesmírné Benátky
z černého mramoru, v němž křičí bílé sochy.
Domy z vyřezávaného pozlaceného dřeva
a domy ze zlata. Rozlehlá mramorová náměstí,
na nichž tančí vraníci s bílými chocholy. Zamlklí
lidé v černých tógách s purpurovým lemováním
(ale odkud jim vyletují ty černé sametové můry?),
s purpurovými máky v rukou, zamlklí lidé bledých
tváří, se zorničkami tak rozšířenými, až úplně pohltily
duhovku. Tichý bzukot. Tichý vzdálený bzukot,
to nějaká helikoptéra jak obrovský hmyz vrhá svůj
třaslavý stín na ospalé náměstí. Hejna holubů
se zvedají. Ve vlnách oceánu duní zvony, ustavičné
zvony, jak pulzující srdce vody, srdce vody… závoj slz
znovu řídne, obrys známého okna znovu vystupuje
ze tmy, kde jsi, Atlantido, ztracená Atlantido,
potopená Atlantido? A člověku nezbývá, než otevřít
knihu básníka: Aurea prima sata est aetas,
quae vindice nullo…
*) Je jako jezdec na divokém koni bez uzdy a bez sedla.
Nemůže jej ovládat, ale nesmí z něho spadnout.
<–
AUTOMATICKÝ TEXT,
základní surrealistická technika v oboru psaného
projevu, ale zdá se, že původní poetická technika
vůbec, totožná s inspirací zlatého věku. Spočívá
v tom, že se pisatel usadí na klidném místě, soustředí
se a potom píše rychle, bez předem pojatého cíle,
bez přerušení, beze všech estetických a etických
zábran vše, co mu přijde na mysl. Při tom však
sleduje velmi pozorně, co vlastně píše…*) Na námitky
těch, kdo tvrdí, že psaní automatických textů je příliš
rychlé, a tedy příliš snadné, nutno odpovědět, že
automatický text nevzniká jenom v těch několika
vteřinách, kdy péro jezdí po papíře, ale vyrůstá
z celého našeho života, ze všech našich pohybů,
pohledů, myšlenek a slov. Je plodem naší bytosti
v její totalitě.
11
—
<– 10
BABYKA
potrkala býka, a to velmi nebezpečně, neboť je to
tvrdá slabika. Někdo vykřikl: „Už se blíží!“ A všichni
prchali, a kdo nemohli prchnout, shýbali se,
nad arénou nevylo hloubkové letadlo, to jako
tetelící se stín osiky za poledne, jako stín Jidášův
blížila se babyka. Jestli si ji představujete jako
vrásčitou stařenu, velmi se mýlíte. Babyka se spíše
podobá černé dívce ve stavu tvrdé zralosti,
rozumíte-li, co tím míním. Jen mrkne svýma
černýma očima, a hlavy padají dolů, krev stříká
jako z otevřených hydrantů. Konečně, když se tak
rádi díváte na býčí zápasy, proč byste si to nemohli
vyměnit, aby býci a rozšafné krávy s předníma
prackama složenýma na svých ramenou nemohli se
dívat na zápasy lidské? Ostatně tak často se dívají.
BALTAZAR,
král babylonský, jednoho dne uprostřed největší
hostiny spatřil na stěně svého paláce ohnivý nápis:
MENE TEKEL UFARSIN, což v překladu znamená:
Spočítáno, zváženo, rozděleno. Ještě téže noci
byl Babylon dobyt, Baltazar mrtev, prý jako oběť
spiknutí. Ať už je tomu jakkoliv, neopakuje naše
automaticky píšící ruka nápis Baltazarův, zatímco
pyšný král Rozum prdí a říhá? A nejsme my živoucími
seismografy podzemních otřesů, nejen ve smyslu
individuálním, ale i kolektivním?
BÁSNÍK,
opravdový básník, by měl být buřičem nebo
osamělým nočním ptákem, ale běda! Tak příliš často
není než zručným řemeslníkem, nebo (což je ještě
daleko horší) jen obratným novinářem a šikovným
prodavačem vlastního zboží. Ať už je tím či oním,
od onoho okamžiku, kdy počne brát svoje dílo
(svůj podíl na něm) docela vážně, od onoho
osudného okamžiku, kdy zapomene, že je pouhým
nástrojem v rukou kosmických sil, stane se něčím
slizkým a nesmírně odporným.
<–
BLBOST ,
bláto, mazlavá kaše, respektive i koule, které z ní
hnětou honosně oblečení pánové, aby si jimi sráželi
své vysoké cylindry polepené rádoby vznešnými
štítky a vinětami; ale rozpláclé koule za této zuřivé
palby jim ve stále větším množství stékají jak
kravěnce po obličejích i bělostně naškrobených
náprsenkách, až se stávají jakýmisi blátivými
a rozčvachtanými sněhuláky.
13
—
<– 12
BOTOR,
stroj, bez něhož moderní domácnost je naprosto
nemyslitelná. Je umístěn v předsíni blízko dveří.
Když vstoupíte do bytu, zezuje vám botor velmi
hbitě boty, vyčistí je a uloží na patřičné místo,
současně vám nabídne trepky. Vycházíte-li z domu,
botor, jsa řízen umělým okem a elektrickým
mozkem, nazuje vám příslušné boty dle počasí,
denní doby a vašeho oblečení. Nemusíte přemýšlet,
co si oblečete, ani se trápit s přetrhanými tkaničkami.
K botoru lze i přimontovat doplňkovou skříň BD-01,
která obstarává masáže nohou a odstraňuje kuří oka.
Pomocí dalšího doplňkového zařízení Antipachoru
odstraňuje skříň BD-01 i velmi nevítaný zápach
nohou. Konečně doplňková skříň BD-02 pere a látá
použité punčochy a ponožky, eventuálně i provádí
menší opravy na obnošené obuvi.
<–
BRUNCVÍK,
neexistující český kníže, syn rovněž neexistujícího
knížete Žibřida. Zhnusen nudou knížecího paláce,
když se jim polámal televizor, vydal se do světa,
aby si vydobyl nový knížecí znak. Neznajíce zákon
Ohmův a jiné zákony dynamoelektrické, byli
přitaženi, Bruncvík se svojí družinou, k Jantarové
hoře na pustém ostrově. Tam měl nudu umocněnou,
takže hynuli jako mouchy. Proslýchá se, ale historicky
to není potvrzeno, že družina Bruncvíkova, vesměs
mužská, obcovala tam z dlouhé chvíle mezi sebou,
a protože jeden Bruncvíkův dvořan trpěl galantní
nemocí, pohynuli tam všichni, s výjimkou cudného
Bruncvíka, kterému se ony buzerantské praktiky
ze srdce hnusily. Později byl zachráněn helikoptérou
systému Noh. Musel však podstoupit zápas
ve volném stylu se sedmihlavou saní. Při tomto
zápasu se vyznamenal takovou statečností,
že se do něj zamilovala lepá lvice, která jej už
neopustila po celý život. Proto snad se vytvořila
ona nesmyslná pověst, že Bruncvík byl majitelem
jednoho z prvních potulných cirkusů. Ale ani lvice
nestačila Bruncvíkovi k dokonalému štěstí.
Nevěděl roupy co dělat, a tak se vypravil
ke Kerbunkulové hoře. Tam ho uvítal král Olibrius
se svojí družinou, která měla hlavy nejrozmanitějších
zvířat, stehlíkem počínaje a prasetem konče.
Olibrius přiměl namířeným browningem, ale s velmi
milým úsměvem Bruncvíka, aby se vydal k drakovi
Baziliškovi vysvobodit Olibriovu dceru Afriku.
15
—
<– 14
Což Bruncvík s úspěchem učinil, když přemohl
balvanovité strážce u bran Baziliškova hradu
a štírovitě jedovatou havěť v centrálním paláci.
Nakonec plivl Baziliškovi mezi oči, což tohoto tak
urazilo a rozzuřilo, že ho ranila mrtvice a pošel.
Po návratu ke králi Olibriovi byl Bruncvík zasnouben
vysvobozené princezně Africe a musel s ní
obcovat, což mu lezlo krkem. Stále čekal, kdy mu
král otevře železná vrata, ale král neotvíral. Močil
tedy na ně denně, až je rozhlodala rez. V té době
našel také meč Všem hlavy dolů. S tímto mečem
bylo už vše pustá švanda a celý příběh ztrácí na
zajímavosti. Bruncvík si řekl: „Všude dobře, doma
nejlíp.“ Vrátil se domů, zabil lvici, aby to na něj
nepověděla manželce, dal si ji do znaku a sám žil
ctnostným životem až do smrti. To je konec pověsti
o Bruncvíkovi.
<–
BYTOVÉ ZAŘÍZENÍ,
zvláště tzv. moderní bytové zařízení, je nudné
až k zoufalství. Oč zajímavější je bydlení ve starých
domech s temnými schodišti a komorami, klenutými
stropy, místnostmi nepravidelného půdorysu, závěsy,
třásněmi a přehozy na zčernalém, praskajícím
nábytku, tam se cítíme opravdu doma, tam
se vracíme až… do lůna matčina. A proč dosud
žádného z těch slavných architektů nenapadlo,
aby vytvořil alespoň na ukázku jednu místnost,
která by svými obrovskými rozměry a hlavně
rozměry svého zařízení vzbuzovala v návštěvnících
iluzi, že jsou opět čtyř až pětiletými dětmi?!
17
—
<– 16
CAESAROVÉ
stojí za dveřmi s vyplazenými jazyky, v rukou těžké
sekery a sochory, opatrně ohmatávají dveře,
občas nějaký zakopne, neboť mají skleněné oči,
ale Caesarové oddechují a říkají: „Však my
se dostaneme k vám, a potom vám ukážeme,
zač je telecí s cibulí a stroužkem česneku!“
„Nejste řezníci ani pokrývači,“ odpovídáme trochu
nesměle, ale Caesarové hartusí, jako když sypeš
brambory do sklepa, hartusí tak dutě, až škytlo
v hodinách a zastavily se, kočka se probudila,
černá kočka s očima z fosforu. Caesarové mluví
o neckách, o hrnci s povidlím a pytli plném
sedraného peří, o husí peroutce, o zásuvce
s hrubou moukou, o čem ještě hovoří
Caesarové? O pruhovaných punčochách, o dětské
obruči, o krinolíně, o starých novinách, o fešoformu,
o pásku na vousy… Caesarové se dobývají k nám,
co uděláme, když přijdou? Kanárku, který tak
úzkostlivě poskakuješ v kleci, co uděláme,
když přijdou?
Ale potom prý to nebyli ani Caesarové,
ani opilí karbaníci, byl to mladý kominík a tlustá
mlynářka se vykoupila jedinou kuličkou.
<–
CLIFTON LEÓN
si pohladil knírek a vytáhl z tajné kapsičky své
kladívko. Klepe jím do stěny klep klep klep. Mrtvola
byl pověšena do komína a točí se tam, tluče do
stěny, když skučí vítr? Byla sežrána psem, rozsekána
do buřtů? León Clifton ji najde. Najde i vraha: toho,
co kulhá na levou nohu, i toho, který vyslovuje
syčivé sss. León Clifton si pohladil knírek, sklepl své
cliftonovské kladívko, uložil je do tajné kapsičky,
znovu si pohladil knírek (tentokrát na druhé straně
nosu), přihladil si mírně šediny na obou spáncích
a uklonil se, pravil: „Dámy a pánové, to vše spatříte
na vlastní oči a uši, zažijete na vlastním těle za pouhé
3,60, vstoupíte-li do našeho Domu hrůzy.“ Ale dámy
a pánové, kromě jednoho hihňajícího se párku,
se příliš nehnali. Nikdo si nevšiml zamračeného
muže v tmavých brýlích (chýlilo se už k večeru).
A toho večera byla v Domě hrůzy se sádrovými
smrtkami a hadrovými strašidly spáchána skutečná
vražda a León Clifton zmizel beze stop i s pokladnou.
Ale nikdo tomu nechtěl věřit, že by krev
v Domě hrůzy byla opravdová.
19
—
<– 18
ČÁRA
sama o sobě, nahá čára, má v sobě cosi magického,
jak ukazuje i české slovo čarování, tj. současně
kouzelnictví i dělání čar. Jen zkuste jedinou čarou
nakreslit panáka, ale tak, aby se vaše čára nikde
nekřížila. Necháte-li své ruce dostatek volnosti,
začne se vám panák přímo před očima měnit
v nesmírně členitý kontinent s množstvím zálivů
a poloostrovů, přičemž současně zůstane do značné
míry panákem. Vrátíte-li se po chvíli ke svému
čarování a důkladně si je prohlédnete (ono vám to
ani nedá a váš panák si vás po chvíli přitáhne sám),
záhy si uvědomíte, že je vlastně vytvořen absurdní
mesaliancí dvou ploch, vnější a vnitřní, které se
vzájemně ve svých poloostrovech a zálivech obracejí
naruby… podle zákonů jakési neuvědomělé a zcela
spontánní topologie. A skutečně, neznám snad
většího kouzla nad toto „čarování“.
ČASOVANÁ BOMBA
je jako dílo umlčeného básníka. Čím později
vybuchne, tím strašnější výbuch.
ČIŘIKATI,
o ptácích, zvláště vlaštovkách. Čiřikajícího ptáka
s červenou hlavičkou ráno viděti, znamená celý den
štěstí míti.
<–
ČIZRNÍK ONOMATOP OICKÝ,
mýtický pták, uctívaný v indiánských kulturách střední
Ameriky. Původně snad pohlaví boha Quetzalcoatla,
které — proměněno jsouc v ptáka kterousi zlou
bohyní s kančími zuby — mu ulétlo (o to snadněji,
že tehdejší indiáni nenosili kalhoty) a rozšířilo se do
všech světadílů. Mezi pravěkými Slovany obdržel
tento mýtický ptáček s červenou hlavičkou a velmi
živýma očima jméno čizrník. Později, když pohanské
obřady a kulty byly zatlačeny vítězným křesťanstvím
a živá fantazie stále více byla potlačována pod
studeně kamenným rozumem, ztratil čizrník své
pestré barvy i svůj lidský hlas (mluvíval lidským
hlasem a neobyčejně mistrně dovedl napodobit
všechny přírodní zvuky), stal se potom obyčejným
černým ptákem, který nevzdělaný lid běžně
zaměňuje s kukačkou. Snad proto, že kukaččí mládě
dovede vytlačit z měkkoučkého hnízda všechny
ostatní ptáčky a ovládne je samo. Posledním
zbytkem čizrníkova kultu bývají mechanické kukačky
v mysliveckých hodinách a označení „kukačka“
pro poklopec. Jasné svědectví, že dávné báje
o pohlaví boha Quetzalcoatla zůstaly dlouho
v povědomí lidí všech světadílů a ras.
21
—
<– 20
DÁLAVA ,
obvykle rovinatá krajina za hustými a divokými lesy,
někdy i mírně zvlněná náhorní plošina porostlá
chumáči nevysokého křoví a zprahlou travou. Občas
mezi pahorky spatříte nevelká, mělká a bahnem
páchnoucí jezírka, odkud za nocí se rozléhá tak
ohlušující žabí skřehot, až rezonancí rozechvěje
veliké hvězdy téměř na dosah rukou. (Co chvíli
se z nich některá utrhne, vzplane a s táhlým sykotem
zanikne) Někdy i požáry (respektive jen jejich zář)
se objevují na obzoru. Jsou tam i lesíky, nevelké,
nicméně přece jen s písčitými pěšinami, které náhle
končí, takže i v těchto lesích lze zabloudit. Ale
kde v noci hořelo, když zde nejsou (ani jednou se
neobjevila na obzoru jediná) vesnice? Tím větší bude
vaše překvapení, když v uschlé trávě, odkud se co
chvíli vymrští srnka nebo vyděšený zajíc, když na
této popraskané zemi se dva kroky před vámi objeví
rezavé koleje odnikud nikam. V této chvíli se znovu
ocitnete ve svém dávném úzkostném snu, neboť
v nejbližší zatáčce se objeví obrněný pacifik a začne
vás ostřelovat. Vy se ovšem vrhnete na zem, vlak se
blíží, kulky dopadají stále houšť a stále blíž u vás a je
více než jisté, že to všechno není než hra:Kdykoliv
vás mohou zasáhnout, kdykoliv, jakmile se jim jen
zachce. — A v tom okamžiku největší hrůzy se
probudíte ze svého snu. Potom to už není dálava,
potom je to zde a dálava se kdesi tmí za hustými
lesy, tajemná, smrtelně nebezpečná, a přece i nyní
(a znovu) nesmírně vábivá, tak vábivá, že při první
příležitosti se do ní vypravíte znovu.
<–
DÁMA S RUKAVICÍ,
název obrazu Viktora Nikodéma, o němž se zmiňuje
(aniž by uvedl jeho jméno) V. Nezval ve svých
pamětech. Když jsem o něm meditoval (totiž o tom
obrazu), vzpomněl jsem si na příběh o rukavici bez
dámy. Zde jest:
Toho večera náhle zhasla světla, když
jsem ujížděl podzemní dráhou právě pod kalnými
vlnami řeky, která protéká hlavním městem. Ta řeka
unáší ve svých útrobách nahé ženy, staré odulé
alkoholiky, utopené opice,*) koťátka i prašivé psy,
zdechliny všeho druhu. Vlak se zastavil (právě když
jsem na to myslel) a světlo zhaslo. V té chvíli nějaká
útlá ruka dotkla se mého kolena a ujížděla nahoru
po stehně. Lechtalo to. Chňapl jsem po ní! Výkřik.
Téměř v té chvíli se rozsvítila světla. Držel jsem
v pravé ruce dlouhou plesovou koženou a bílou
(ovšem poněkud zažloutlou) dámskou rukavici.
Dámskou? Opravdu dámskou, ale kolem mě —
běda! — sedělo jen několik přísných a vrásčitých
starců, kteří si mě podivně prohlíželi. Vystoupil jsem.
Rukavici stále v ruce. Do velkoměstského ruchu
ulice jsem vystoupil, rukavici stále v ruce. Tu z okna
taxíku na mě zamávala bílá ručka. Z okna černého
broukovitého rychle odjíždějícího taxíku. Hned jsem
ji poznal. Byla to ruka od mé rukavice (rukavici
jsem měl stále v ruce).
*) Prováděli s nimi pokusy o transplantaci žláz.
23
—
<– 22
Osaměl jsem pojednou uprostřed
milionového města. A když jakýsi vrabčák docela
černý sletěl k mým nohám, vysypal jsem mu několik
drobečků z kapsy.
Potom jsem šel velmi zvolna, v pravé ruce
plandající rukavici, levou ruku v kapse. Tou jsem
si odlepoval mokré spodky od stehna, protože…
Od té doby měl jsem ve svém černě špinavém
a zaprášeném podnájmu s pohledem na smetiště
jednu dámskou rukavici. Až jednou. Až jednou
pozdě v noci (měl jsem trochu v hlavě) přišla ke mně
jednoruká s poďobaným obličejem. Když vstávala
z postele (díval jsem se na její voskově žlutá záda
a hruškovitou zadnici) a natahovala si kombinačku,
padl její pohled na rukavici na prádelníku. „Ach,“
řekla, „vždyť to je rukavice na mojí pravou ruku!“
Zasmála se svými koňskými zuby, uchopila do nich
rukavici a hbitě se oblékla svojí jedinou levou
rukou. Potom do ní uchopila rukavici, mávala mi
s ní před nosem a smála se: „Tu si musím odnést,
tak pápá, miláčku.“ A odnesla si ji. Tak skončila má
nejpodivnější láska. Láska k rukavici.
DEFINICE
všeho jsoucna, toto jsoucno dokonale vyčerpávající,
je totožná s cílem jeho vývoje. Dovršené jsoucno —
jsoucno samo sebe definující.
DEMLŮV SMÍCH,
nejstrašnější zvuk, jaký jsem kdy slyšel. Hřímající
sopka, vulkán, a tam dole démon potřásá svými
okovy, ale ty drží pevně, nemůže se uvolnit. Potom
se utiší. A když se utiší, zpívá. Bože, jak zpívá!
<–
DÍLO ,
skutečné dílo, opravdu hodné tohoto jména (ostatně
velmi nepřesného a zavádějícího svou etymologií)
není něčím udělaným v úředních hodinách či jako
„fuška“ ve chvílích klidu, ale něčím vzniklým téměř
samovolně jako ulita mořského živočicha. Přitom
vůbec není potřeba, aby bylo pečlivě srovnáno,
svědomitě zkatalogizováno a starostlivě uloženo
v zásuvkách psacího stolu.
25
—
<– 24
DLÁŽDĚNÍ,
vy šedivé sešlapané kameny, které míjíte pod mýma
nohama, vy omleté obličeje, vím, vy také byli jste
lidmi, chci říct balvany a rozsochatými skalami,
měli jste své stromy a prameny a studánky a víly
a milence a básníky a sebevrahy, byli jste
různí a krásní, za purpurových večerů, za nocí,
za svítání, za pryskyřnatých letních polední,
myslím, že už si na to nevzpomínáte, už jistě si
nevzpomínáte… co se to s vámi stalo, byli jste
přitesáni do stejných čtverců, seřazeni do řad,
srovnáni tvrdými údery do vašich neméně tvrdých
lebek, zválcováni, sešlapáni, kdo by dnes řekl, že
kdysi… ach, ano, rozumím, co mi němě říkáte,
rozumím. Kdybych mohl, raději bych se nad vámi
vznášel, ale ještě raději bych vás vytrhal, nahrnul
do dlouhých hradeb napříč ulice, kterým se říkalo
barikády, co byste tomu říkali, řekněte?!
D OPIS ,
jediný dopis od samého jinošství žíznivě očekávaný,
dopis psaný zeleným inkoustem, s iniciálami AB,
stále nepřichází… a jako temná vlna zvedá se
ve mně tušení, že nikdy už nepřijde. Ale což nejsou
jiná setkání než setkání v tomto času?
ĎUMBIER,
hora s ďáblovým jménem, nejméně vhodná
k tomu, abyste na její vrchol podnikli svatební cestu.
Rozhodně nedoporučuji na svazích Ďumbieru trhat
červené jahody, potom neuchráníte svou manželku
nevěry a sebe nákazy syfilitické. Naproti tomu spatřit
do bíla oloupané klády znamená nejen manželské
štěstí, hojnost dětí, ale též úspěch ve všem vašem
podnikání.
<–
ĎURO SAMOT KA
skočil do bodláku, rychle spolkl několik tvrdých
křemenů a, maje pod levým paždím sysla,
ve vlasech ječmen, ve vousech otruby, spustil
náramný křik. Slepý krtek mu vylezl z hrdla a mžoural
na slunce, které snad ani nebylo sluncem, ale jiným
zlým nebeským tělesem převlečeným za slunce,
z kterého sršely fialové blesky. Nebo to byla jen
dvojka fořtova? Ďuro, ležíš v mechu a v opadalém
dubovém listí a krvácíš. Pomalu se rozplyneš k hlíně,
ke kořenům, k listí, k ptákům, zvířatům, hvězdám,
měsíci a slunci. Všichni jsme sirotci, Ďuro, a nikdo
nám nepomůže. Otče, otče, proč jsi nás opustil?!
27
—
<– 26
EMANUEL
byl podle staré lidové písně mořským starcem
s dlouhými vlasy a vousy, jedinou částí jeho obleku
byla prý „vyvatýrovaná“ hůl a — podle slov této
písně — „živil se rybama“. Též název mého přítele,
kterého když jsem po mnoha letech znovu
navštívil, nevstoupil jsem do zapařené kuchyně
plné plínek, kam se neslo ženino ťukání na zeď
ze sousedního pokoje, ale rovnou kamsi doprostřed
románu Dostojevského. Ostatně v jednom
okamžiku, kdy si můj přítel odskočil, přistoupil jsem
k oknu a přes zamhlené sklo jsem současně spatřil
starý gotický kostel sv. Ducha, novou synagogu
v pseudoorientálním slohu a nemocniční (či jaký)
pavilon, postavený v konstruktivismu třicátých let,
a nade vším ono nejasné světélkování a mihotání
večerní Prahy na Starém Městě.
<–
ER RUH EL MSSAFERI
čili putující duše, osmahlý přízrak v dokonale
nažehleném a naškrobeném večerním obleku
s bílým turbanem nad svýma černě blýskajícíma
očima, s ohnivým drahokamem ve sponě svého
turbanu, který jednoho večera za podivné
a pronikavé vůně přišel ke mně a potom mě vyzval
na podivuhodnou cestu. Letěli jsme v oblacích
nad moři, nad zprahlými pouštěmi, pod sebou jen
vybělené kosti a zaváté šlépěje karavan, trosky
zašlých měst, džungle, hory a ledovce. Letěli jsme
do minulosti, viděli jsme Babylon a všechny chrámy
Venušiny v jejich nejrůznějších podobách, pak
ještě hloub kolébající se koráb Noemův a nakonec
vzdálené záblesky Ráje. Omdlévaje, znaven tou
cestou, zeptal jsem se svého němého průvodce:
„K čemu to vše?“ A tu on za celou tu dobu pronesl
první slova, či vlastně nepronesl. Díval se na mě
upřeně a jeho rty zůstaly nehybné, ale já zřejmě
slyšel jeho poněkud drsný či skřípavý hlas:
„Jestliže se ptáš, tedy k ničemu, k ničemu…“
A rozplynul se v nic, zmizel stejně, jak se objevil,
a já zůstal v svém vychladlém pokoji, stižen jakousi
nevolností a únavou.
Ale kdyby se vrátil, už bych se neptal a letěl
bych znovu, letěl bych znovu prostory a větry,
letěl bych znovu, pro nic, pro rozkoš letu…
Er ruh el mssaferi, putující duše, přijď!
29
—
<– 28
FAGOT ,
dřevěný hudební nástroj, druh píšťaly, zpravidla
černé barvy a temně modrého zvuku, opatřený
otvory a klapkami. Proč hráč na fagot se tak nápadně
podobá motýlu, zatímco houslista mouše?
Viz „mikroskopická obludnost hmyzu“.
FANTAZIE,
červený kvítek, poněkud podobný vlčímu máku,
ale menší, vyskytuje se na opuštěných místech,
poprvé jsem jej spatřil za svých jinošských let
u blátivé cesty z Libušina údolí na Terůvky. Když
k němu přivoníš, ucítíš zprvu hořkou kořennou vůni,
pak lehkou závrať a vzápětí jsi už v kouzelné zemi,
kde prožiješ více hrůzy a úzkosti než tichého poklidu,
ale zorničky tvých očí se rozšíří, tváře zblednou
a ty se tam budeš vracet znovu a znovu. Budeš žít
v dvojím světě a ve chvíli, kdy se je pokusíš spojit,
tvé tělo i duše se pokryjí ranami, z nichž teče krev.
FOTO GRAFICKÝ APARÁT
dnes, v době filmových a televizních kamer,
není než stínem své slávy. Ale my, kdo ještě
si pamatujeme fotografické přístroje s těžkými stativy,
s varhánkovým měchem, který se při zaostřování
natahoval a stahoval, se vsunovacími deskami,
s černou plachtou přehozenou přes hlavu fotografa
a někdy i s magnesiovým bleskem, my, kteří si
vzpomínáme na černou komoru s červeně zastřenou
lampou, na bledé přízraky vystupující ve vývojce, my
se tak nedivíme bezprostředním černochům, když
považují fotografii za černou či bílou magii.
<–
FRAGMENT
podle názoru zenistů je vždy dokonalejší než
dokonalé dílo, protože svou jizvou, svou smrtelnou
ranou se může přisát k obrovským oblastem snu,
zatímco dokonalé dílo od nich odpadává jak hnilička
nebo spíš kulečníková koule.
31
—
<– 30
FRČÍK EMURANČÍK
je členovec, který patří mezi brouky kyjorohé.
Má černé, kovově lesklé krovky a temně červené
bříško. Sameček je asi 0,8 až 1,5 cm dlouhý, samička
o málo větší. Dnes se vyskytují frčíci nejčastěji
v elektrických slaboproudých strojích, zvláště
stroje početní a krystalické jsou jimi s oblibou
navštěvovány. Dosud nebylo bezpečně zjištěno,
čím se frčíci v těchto strojích živí. Zdá se však
nejpravděpodobnější, že jejich obživou jsou malé
dávky elektrického proudu. V tom případě by ovšem
frčíci byli tvory velmi podivuhodnými a podrobnější
studium jejich energetického metabolismu by
bylo více než záslužné. Dosud lze zjistit pouze to,
že frčíci v podstatě neruší práci výše zmíněných
strojů, ačkoliv bylo vysloveno podezření — ne zcela
bezdůvodné —, že odnímáním nepatrných dávek
elektrické energie narušují správnou práci strojů,
v důsledku čehož dochází k nepředvídaným omylům
ve výsledcích. Zvuk — podobný slabému drnčení
elektrického zvonku —, který frčíci někdy vydávají,
nelze však s těmito omyly uvést v přímou souvislost.
GLOSOLALIE,
jeden z nejvýznačnějších typů jazykových novotvarů,
projevující se skutečným „řečněním“, tj. delším
souvislým mluvením v jakémsi „jazyku“, přesněji
ve výtvoru podobném řeči. K takovýmto produktům
dochází vždy ve výjimečných duševních stavech,
jimž sumárně můžeme říkat stavy extatické.
Potud prof. MUDr. Jaroslav Stuchlík v článku
O novotvarech řeči a písma, Vesmír č. 1, roč. 37.
Je však nepochybné, že jistý druh glosolalie může
působit i esteticky, jak už ukázal dadaista Hugo Ball,
expresivista Rudolf Blümner a po druhé světové
válce lettrista Isidore Isou se svými druhy, pokud
sem nezařadíme i tzv. abstraktní verbalizaci
F. T. Marinettiho. Na ukázku připojuji
báseň-glosolalii:
HLEDÁNÍ MAGICKÉ FORMULE
BIRÁ BRA BIRÉ BRA BIRÉ
KINKIRIKÉ KIKÉ KINKIRIKÉ
IKÉ BIKÉ BILIKÉ
FILIPIKÉ IKÉ MIKÉ
KLON ON BIBLON
<–
CHUR CHIRI CHURI BARI
CHUR CHIRI CHRÓNE
CHICHRÓNE CHIRÓNE CHRA
BARA BARI BRA
33
—
<– 32
BARABRON
DRON HRON HARON
BIMBALIJON DALON ALON LON
BIMBALIJON
ISTRÁ TRÉ TARÉ
KRONK ONK HORONK
HIHARIJONK
GONG HIHARIJONK
KRAKA
HIHARIJONG
DLUSTA DLÉ BALÉ
BLIK
BANDALABLIK
BABLIK
BANDALABLIK
IJÓ KRO KRU
KORKORO
KIKORKORO KRA
KIKORKORO
KRO
KIKORKORO
KIRÁ KRIK
KARIK KROK
GUAJACURAN,
chemickým složením aether glycerinoguajacolicus,
lék, jehož účinná látka byla objevena původně
v pryskyřici stromů Guajacum officinale a Guajacum
sanctum, které patří k čeledi Zygophyllaceae
a rostou v subtropických a tropických oblastech
Střední a Jižní Ameriky. Dnes se vyrábí synteticky
z bukového dřeva. Používá se ho v malých dávkách
jako sedativum nebo jako centrálně účinkující
myorelaxans a antispasmodikum, ve velkých dávkách
jako ataraktikum. Pro lidi trpící depresivními stavy
božský nektar a ambrosie, pozdrav orchidejí,
kolibříků a indiánských kultur našeho dětství
a jinošství.
<–
HAD
se svíjí a syčí… Viděli jste přeťatého hada, jak píše
do písku tajemné monogramy a marně se snaží,
aby jeho oddělené konce znovu se spojily?
To je obraz mé prózy.
35
—
<– 34
HARPYJE
není hasičská sekera, ale tvor půl žena, půl pták,
s půl bělostnou pletí, lákající k pohlazení a polibkům,
půl pokrytá střapatým peřím. Mává křídly a vznáší se
ve vzduchu, při čemž vydává zvuk podobný zvuku
páry, když uniká z pojistných záklopek parního kotle.
Ale mladý topič se strojníkem nic nedbají, nedívají
se na manometr, protože se dívají na fotku topičovy
dívky, obdivují krásu jejího pohledu, líbeznost jejího
úsměvu a bohatství jejích vlasů, nic netušíce, že ona
dívka je harpyjí. Tak! K hlubšímu pochopení viz heslo
„pyj“ a „Watt James“.
<–
HEJKAL ,
nadpřirozená bytost, kterou někteří přírodovědci
zařazují mezi ptáky brodivé, do čeledi chřástalů
(rallidae). Vzhledem spíš podobnější průsvitným
halucinacím alkoholiků, s údy bledých šlahounů
brambor a velikou papulou pod vypoulenýma
očima. Podle Brehma (díl 1753, str. 28 471) zdržuje
se v blízkosti lesních močálů a především místa,
kde byla spáchána loupežná vražda, sebevražda
nebo znásilnění, jsou mu zvláště milá, aby zde čekal
na opožděné chodce, několika poskoky, několika
údery křídel se jim vyhoupl za krk, chřástal
do ochraptění, kloval je do hlavy, až nešťastníci
se zcela zjančí a zešílejí hrůzou, eventuálně
zaběhnou do mokřiny a zničí si své zánovní
semišové střevíce, s nimiž se tak vytahovali
u tancovačky, z které v stavu podněkud podnapilém
se právě vracejí. Fuj! To bylo uleknutí, div
jsem se nepomočil. Ale i s chřástalem se dá rozumně
mluvit, dá se vyjednávat a v klidu. Něco za něco.
Pár facek za polibek. Prstýnek za úlek a odpuštění.
Brzo začne svítat, a jste-li dost chytrý a obratný, stačí
nakonec jeden rázný chmat a krček křup. Ostatně
chřástalové — jako všichni křiklouni — nevynikají
přílišnou inteligencí. Potom se můžete chlubit
před svou nejdražší krásným exemplářem pěkně
vybarveného vycpaného hejkala. Má úcta.
37
—
<– 36
HERMES TRISMEGISTOS,
pseudonym boha Thota, syna Osirida a Isidy,
zakladatele teurgie, magie a alchymie, autora 36 525
hermetických čili tajných knih, z nichž většina byla
ztracena a ty, které nebyly ztraceny, byly podvrženy,
a jedna, totiž takzvaná „Deska smaragdová“, kterou
Abrahamova žena Sára ukryla v jeskyni u Hebronu,
kde ji později nalezl Alexandr Veliký, se nám
zachovala jen v latinském (a zřejmě nepřesném)
překladu. Pokud její obsah má vůbec nějaký smysl,
tedy ten, že příroda je jednotná ve své mnohosti.
Poznání této jednoty v mnohosti a mnohosti
v jednotě je nejhlubší moudrost. Tím se Hermes
Trismegistos stal i zakladatelem poezie, neboť ta není
než ztotožňováním všeho jsoucna, syntézou syntéz.
HLÁSKY
podle lingvisty a teozofa prof. Dr. H. Beckha mají
samy o sobě svůj mystický význam. Tak H je hláskou
božství, hláskou dechu a Ducha. CH není než H
poněkud smíšené s pozemským. Opakem H je
hláska S, hlas hada, hlas země. Mezi oběma póly
H a S jsou rozloženy všechny ostatní hlásky. Hlásky
K a G, popřípadě jejich spojení s vibračním R, tedy
KR či GR, jsou hláskami tvůrčího principu ve vesmíru.
Hláska T vyjadřuje sestoupení božského do hmoty,
je hláskou minerálního světa (jak po tomto výkladu
nabývá hlubšího významu slovo KRYSTAL), hlásky
P a B jsou hláskami světa živočišného. Hláska N je
opakem hlásky T, je návratem a spojením s božstvím.
Podobně hláska M, která vyjadřuje ještě konkrétnější
spojení s božstvím, jak je tomu v posvátné indické
slabice ÓM, ale též v základu slov MAGIE,
MEDITACE, MYSTIKA, MYSLITI, MATKA.
<–
HLUCHOR,
miniaturní zvukový filtr, který lze nenápadně vsadit
do ušního boltce a nasadit tak, aby propouštěl
jen jistý druh zvuků. Hluchor nás zbaví hlasu
nepříjemného společníka a např. nám umožní,
abychom na nudné přednášce mohli sledovat velmi
zajímavý bzukot mouchy na druhé straně sálu nebo
utajený a jinými hlasy přerušený šepot dvou milenců.
39
—
<– 38
HLUPÁK
má dvě dírky do nosu stejně jako chytrák. A přece
je hlupák hlupákem, chytrák chytrákem. Čím to?
HO CHFELDER,
Žid, uzří tě ze síňky… Není důvodu, proč bychom
neměli věřit Vladimíru Vaškovi, i když se skrýval
pod nepravým jménem Petr Bezruč, nicméně
zůstává otázkou:
1. Proč se Hochfelder zdržoval v síňce?
2. Proč ze síňky vyhlížel ven?
3. Jak vám může uškodit, když
a) Hochfelder vás uzří, b) uzří vás ze síňky?
Uřkne vás? Naskočí vám bradavice?
4. Nesmí se Hochfelder dívat vůbec?
Nesmí se dívat jen ze síňky?
Nesmí se dívat proto, že je Žid?
Odpověď na tyto prekérní otázky přenechávám
akademikům, kandidátům věd, promovaným
filozofům, učitelům českého jazyka a ubohým
žákům, jejich obětem.
<–
HOWARD OVÁ KATEŘINA,
anglická šlechtična. Když Jindřich VIII., ta odporná
kupa masa, na jednom plese jí utřel zpocené
podpaždí, cítil se k ní váben neodolatelnou mocí.
Dal popravit svoji čtvrtou manželku Annu von Cleve,
nabídl Kateřině korunu a lože, potřísněné krví, což
obojí ona přijala, a učinil ji svojí pátou manželkou,
aby ji zakrátko vydal rovněž katovi, zatímco
londýnský lid vítal s nadšením Jindřichovu šestou
manželku Kateřinu Parrovou, jako už předtím vítal
pět jeho předcházejících manželek.
41
—
<– 40
HRNČIŘÍK REZAVÝ
a HRNČIŘÍK HNĚDÝ,
blíže neurčení hlodavci, velmi bojácní a plaší, dnes
téměř na vymření. Hrnčiřík je veliký asi jako myš
domácí, ale má nesmírně vyvinuté zadní končetiny,
po kterých velmi hbitě poskakuje. Naproti tomu
přední končetiny má zakrslé. Srst hrnčiříků je cihlové
nebo hnědé barvy jako kameninové hrnce, v nichž
se nejraději zdržují a jejichž obsah velmi hbitě vylizují
svým jazýčkem. Jsou někteří vědci, kteří se odvažují
popírat samotnou existenci hrnčiříku. To jsou
však lidé ochotní zapřít i nos mezi očima. Naproti
tomu je však jisté, že v tzv. moderních kuchyních
(narozdíl od starodávných kuchyní černých) s malým
počtem kovových hrnců, v nichž se potraviny pouze
připravují, ale neuskladňují, vyskytují se hrnčiříci
stále řidčeji. Sám jsem viděl na vlastní oči poslední
exemplář hrnčiříka asi v roce 1931 nebo 1932
v komoře mé zvěčnělé babičky, když jsem si tajně
chtěl líznout švestkových povidel.
HROZNÝŠ KRÁLOVSKÝ
se popletl, spletl, ztuhnul a zmoučněl, proměnil
se ve vánočku prošpikovanou hrozinkami a oříšky.
Ukrajuju si, pochvaluju si, že je už vidět, jak přibývá
světla, že jsme vyšli z veliké noci, dík tobě, hroznýši,
který jsi přinesl slunce na svých zádech. Legendy
o mýtických hadech atd.
HŘEBEN
je obdélníková destička z kosti, želvoviny
nebo umělé hmoty, hustě prořezaná úzkými
rovnoběžnými skulinami, které se táhnou od jedné
delší strany téměř až na druhý konec destičky.
Když přeložíme přes hřeben tenký papír, přitiskneme
k ústům a foukáme, vydává papír drnčivý zvuk,
při čemž cítíme kolem rtů příjemné svědění.
HŘEBÍK
je kus drátu, na jednom konci přiostřený, na druhém
zkovaný v plochou a okrouhlou hlavičku. Není
pravda, že by hrot hřebíku měl nenápadně vyčnívat
z vycpávky židle, kterou nabízíme svým hostům.
<–
CHAOS,
ironicky v hovorové řeči též choas, podle řecké
mytologie původní beztvarý stav vesmíru, období
temnot, mlh a bažin, doba oblud, bezbřehé moře,
na jehož výspě dřímají tři Grácie, starší než balvany,
na nichž sedí, s jediným okem a jediným zubem,
které si vyměňují.
Podle anarchistů ideální stav (pokud
existuje vůbec nějaký ideální stav), džungle,
království tygra a mravence, vlast nejnádhernějších
kolibříků, rajek a orchidejí.
43
—
<– 42
CHEMICKÝ VZOREC
mé myšlenky dne 6. IV. 1960 mezi 19.54 a 20.01 hod.





ATOMOVÁ BOMBA


SEKERA
HŘIB

ŠPALEK
HELMA

HLAVA  VÁLKA

HLAVOLAM  HÁDANKA



ŽIVOT
SMRT


BÍLÁ  MYŠ ČERNÁ


NEVĚSTA
MRTVOLA

DUŠE  POPELČIN STŘEVÍČEK

PRINC  DUCH
:
:
DECH
:
:
MYŠLENKA? — ZRCADLO?
<–
CHIMÉRA
se skryla ve zralém žitě, ale chrochtala příliš hlasitě,
takže ji vyhnal soused dlouhým bidlem, které
vrhalo třaslavý stín. Chiméro, vrabci posměváčci
se ti vysmívají, jsi prý horší než oklovaná třešeň.
Jsi vůbec z rozdrobeného pískovce, Chiméro?
A ještě: Udělají z tebe jednou prášek na nádobí?
Je to smutné, Chiméro, dělat strašidlo. Teď se ti
spustila z nosu černá krev jako homérským hrdinům,
mrskáš svým trojitým šupinatým ocasem a křičíš
jako zbité podsvinče. Zaženou tě do chlívku, uvidíš,
a budeš se muset učit malé násobilce. 5 x 5 a 3 x 2,
není to směšné, není to nedůstojné nadpřirozené
bytosti, kterou jsi? Zařvi lvím řevem, skoč jim
za naškrobený límeček a alespoň jim poškrábej
tváře. Poprskej je svými jedovatými slinami, po nichž
naskakují bradavice. Potom roztáhni svůj paví chvost,
vzápětí se proměň v krabičku od sirek a skoč
do zásuvky mého psacího stolku, který nemám.
Cha, cha, jak dobře si rozumíme, Chiméro.
Jsi mým psíkem ve dne a mým vládcem v noci,
mým jezdcem, ale o tom už ani slovo, pssst.
45
—
<– 44
IKARIE,
země kozlů opatřených nadmutými močovými
měchýři, aby — potřeni čarodějnickou mastí z bobulí
a listů dýměje a rulíku zlomocného*) — mohli
podnikat plavby v oblacích a bečet na slunce,
na jiskřičky hvězd. Kamkoliv dopadne jedna z jejich
slin, vyroste kozí pysk, muž zakopne, rozbije si nos,
zakleje a jde dál. Ani ho nenapadne, aby podezříval
hrobníkovu lopatu, kostru vstalou z hrobu na té
rytině, kde se stmívá, natož pak mečícího kozla.
Meeé — meé. (To je též fyziologický výklad
tzv. létajících snů.)
*) Čarodějnická mast dle Wieruse (De praestigiis Daemonum,
kniha 3, kap. 17) sestávala z následujících součástí: požír (sium),
puškvorec (acorus), pentaphyllum, lilek černý (Solanum nigrum),
olej, krev netopýří a rulík zlomocný (Atropa belladona).
Potírala se jí chodidla, vnitřní strana stehen a třísla,
krajina pupeční a krční partie pod a za ušima.
<–
INSEMINÁTOR,
jsa plodem moderní vědy, je současně otcem
nesčetných pokolení hovězího dobytka. Jezdí
na motorce, přičemž má na prsou připevněnou
koženou brašnu se svými instrumenty a semenem.
Lidově se mu říká „okresní bejk“.
47
—
<– 46
INTEGRACE,
devítidílná báseň, která vznikla spontánně
v polovině ledna 1964, ačkoliv její kořeny jsou
velmi staré a velmi hluboké. Vyjmenujme si alespoň
nejdůležitější z nich:
1. Marinettiho Osvobozená slova, s nimiž jsem
se seznámil roku 1945 a která mě nikdy
nepřestala zajímat.
2. Tzv. asociační pokus C. G. Junga
(Diagnostische Assoziationsstudien).
3. Benseho teorie básnického textu.
4. Princip variací a jejich rytmického řazení,
s nímž jsem se poprvé setkal ve svém raném
mládí při studiu básnických forem (sestina),
v polovině padesátých let v díle Péguyho,
počátkem šedesátých let v díle Beckettově,
Monově a Nápravníkově (— ať výčet těchto
jmen je jakkoliv bizarní, všichni se z různých
pozic zabývají principem variace x).
5. Populární článek o konstrukci stroje
na zhotovování referátů. Tento stroj vyloučí
z textu všechna formální slova, potom mezi
významovými slovy hledá slova často
se opakující, nakonec opíše místa, kde jsou
ona opakující se slova zvláště zahuštěna.
Pochopitelně mě tato zpráva nesmírně
zaujala. — Styl, kterým byla Integrace napsána,
nazývám rovněž integračním slohem. Podstata
integračního slohu spočívá v tom, že spontánně
vrhám na papír slova (buď slovesa v infinitivu,
<–
nebo podstatná jména v prvním pádu
jednotného čísla, někdy i příslovce), a to tak,
že zprvu začínám jenom několika málo slovy,
opakuji je v různých obměnách, postupně
přidávám nová slova, zatímco již „opotřebovaná“
vypouštím, abych se k nim eventuálně po jisté
době opět vrátil. Je jasné, že na konečném
působení textu se podílí: věcný i symbolický
význam slov; statistická hustota výskytu
určitého slova; asociace vzniklé vzájemným
přiblížením jistých slov; konečně i rytmické
útvary, vytvářené buď opakováním trojslabičných
či dvojslabičných slov a zakončené zpravidla
jednoslabičným slovem, nebo též pestrým
střídáním jednoslabičných a mnohoslabičných
slov. — Domnívám se, že integrační sloh je
schopen ještě dalšího velmi bohatého rozvoje.
49
—
<– 48
INTERPRETACE NÁHODY,
druh vizuálních básní, jejichž metoda se mi
v podstatě zjevila koncem října 1963 na cestě
z Prahy do Třebíče. Vyhlížeje z okna na nudnou
krajinu okolo Kolína, vzpomínal jsem na svoje
„zenistické básně“, z nichž jednu jsem spatřil
zasklenou v bytě.*) Protože jsem věděl, že nemám
doma lihový lak, přemýšlel jsem o tom, jak dělat
podobné vizuální básně bez laku. O několik
dní později vznikla první „interpretace náhody“
následujícím postupem: Pruh akvarelového papíru,
vzniklý přeložením a překrojením normální čtvrtky,
se navlhčí. Hned nato se namočí péro do notového
inkoustu a jediným gestem se udělá na papír řetěz
skvrn, které se ihned rozpijí. Když vše zachne, ukončí
se báseň jednou nebo několika silnými vodorovnými
čarami, které skvrny jaksi odstavcují, a tedy
interpretují náhodu.
*) jistého mého pražského přítele
<–
INVESTIČNÍ
(dříve Zemská) banka v Praze Na Příkopech má
masivní, reprezentativní vchod. A právě v tomto
vchodu začíná následující příběh:
Říkali mi, že se to stane, že se to určitě stane,
ale zapomněli mi říct, co se má vlastně stát.
A já stál a čekal a vykukoval z těžkých dřevěných
dveří, div mě nepřibouchly. Nestalo se nic.
To mě ovšem nenapadlo, že se má stát nic.
Či vlastně se nestalo, neboť se stalo. Zvedl se
vítr a hnal před sebou prach, takový prach,
jaký bývá na ulicích v lednu, když se posypávají
popelem a není sníh. Tedy takový prach a mezi
tím prachem kus zmuchlaného papíru.
Hnal si to přímo k mým dveřím a šup do nich.
Pak ležel tiše jako pták se svěšenými křídly.
Stálo tam napsáno směšně dětským rukopisem,
ale s jakousi energickou a podsekávající spodní
linkou (snad spíš hysterickou): „Miláčku, přijď
dnes večer. Čekám tě. Je to černý dům, vedle
je lékárna s červeným křížem. Všechna okna
budou zhašena, jen v druhém odleva v prvním
poschodí bude svítit svíčka.“ Co jsem se naběhal
toho večera, než jsem našel ten dům! (Je hned
kousek pod Malostranským náměstím, vlastně
ho už zbourali.) Domovní dveře otevřené, ale
na chodbě tma. Tápám, klopýtám. Kdesi nahoře
pruh světla. Ležela tam na divanu v županu,
nohy uříznuté nad koleny, těžké jizvy na břiše.
Když mi je ukazovala, pravila s plachým
51
—
<– 50
úsměvem: „Chtěl mi rozpárat břicho, ale přiběhl
strážník.“ Potom pokračovala s mírným pohybem
hlavy, když si rovnala kadeř vlasů, která ji šimrala
na tváři: „Já myslela, že to víš. Což jsi neslyšel
vrzání mých protéz, když jsme stoupali
po fakultním schodišti?“ (Už si nevzpomínám,
zda mluvila skutečně o fakultním schodišti,
nebo schodišti hvězdárny, kde jsme jednou
pozorovali konjunkci Venuše s Jupiterem.)
V té chvíli se probudil kanárek a ztropil náramný
křik. „Nevěděl jsem, ale to nevadí,“ přiznal
jsem se. Tiše vydechla (byl to smích, nebo
vzdech?) a přitiskla svou tvář na moji. O chvíli
později, když si přitáhla cíp županu, ukázala mi
svůj (zemřelého otce) mahagonový stůl, desky,
sloupkové hodinky z alabastru, sošku dívky
a nádherný a vyřezávaný nůž na rozřezávání
papíru. „Ten ti mohu dát,“ pravila mi. Potom
jsem s ním dlouho rozřezával obálky, které mi
posílala do mého vyhnanství, až jednou, když
jsem se s ním o samotě procházel (tehdy byla
v kterémsi sanatoriu, kde jí měli přidělat nohy
umělé), procházel jsem se totiž se svým nožem,
vyklouzl mi z ruky, právě když jsem se nahýbal
přes zábradlí mostu, a spadl do vody. Kdo by
se pro něj potápěl v zimě? Od té doby nemám
nože, ostatně ani dopisy nedostávám. A moje
přítelkyně? Už odešla za svýma prvníma nohama,
ale k ničemu je už nepotřebuje.
JEDEN V DRUHÉM,
významná surrealistická metoda, objevená v létě
r. 1958 A. Bretonem a B. Péretem. Tato metoda,
založená na víře v absolutní moc všeobsáhlé
analogie, v níž se nám zjevuje totožnost všeho
jsoucna, spočívá v tom, že jeden předmět (osoba,
činnost) je popisován prostřednictvím jiného
předmětu (osoby, činnosti). Oba objevitelé
(v podstatě jenom aplikovali v poetické oblasti starou
Hegelovu dialektickou hru — touto poznámkou
nechci pochopitelně nijak snižovat význam jejich
objevu) vytvořili svou metodou řadu obdivuhodných
básnických analogií, z nichž zde uvádím alespoň dvě:
ANDRÉ BRETON
Jsem přesýpací hodiny, jejichž jedna část, ještě
ukrytá v přesýpacích hodinách větších rozměrů,
postupně se z nich vyprošťuje a přerušuje s nimi
všechno spojení. Jsem neprůhledný, narůžovělý
a elastický. Červený písek, jímž jsem naplněn,
přesype se ve mně každých pár vteřin. Jsem povolán
k tomu, abych byl v činnosti několik desítek let.
<–
Dítě přicházející na svět
53
—
<– 52
Benjamin Péret
Jsem převrácený kočárek, do něhož se vejde jen
ona zaoblená část dítěte. I ta mě však navštěvuje
pouze o velmi slavnostních příležitostech.
Cylindr
Okouzlen tak skvělými příklady, nemohu odolat
tomu, abych se nepokusil o podobnou
analogii-autoportrét:
LADISLAV NOVÁK
Jsem noční autobus s karosérií tak jemnou
a načepýřenou, že mohu létat docela tiše. Moje
táhlé a smutné houkání bývá prý slyšet zvlášť často
na athénské Akropoli.
Sova.
JEDNO OKÝ
mezi slepými králem, ba někdy lze říci, že jednooký
i mezi dvojokými králem, přičemž nemyslím
ani na zarostlého Žižku s černou páskou přes oko,
ani na surrealistického malíře Victora Braunera,
ale na poněkud maniakální jednostrannost
jednookého, bez kteréžto jednostrannosti
by žádné dílo nebylo vůbec možné.
<–
JEDNOROŽEC,
lichokopytník, velmi podobný koni, ale s jedním
barokně stočeným rohem na čele. Snad
nejušlechtilejší zvíře vůbec. Je-li vám smutno,
myslete na jednorožce, jak tryskem se řítí, potřísněn
pěnou a svými vlastními slinami, s vlající hřívou
ve veselém větru po mořském břehu. Jednorožec
je grošován a na jeho hřbetě sedí tlustá řehtající se
a tleskající najáda jako na jednom z obrazů Fr. Kupky.
Ale jednorožec přeskočí povalený mramorový sloup,
najáda žuchne do písku a jednorožec uteče, uteče
i jejím kletbám a nadávkám. Jednorožec už víří vodu
a vymršťuje bubliny. Je-li vám smutno, myslete na
jednorožce, jak běží po obzoru, jak běží po obloze.
Černé grošované skvrny opouštějí jeho srst, která
se teď stříbrně leskne, černé skvrny jako černé
balvany poletující ve vzduchu. Veliké kamenné koule
se kutálejí v kuželníkovém žlábku. Hřmí. — A ti,
kdo tvrdí, že jednorožec neexistuje, že jeho roh není
než stočeným špičákem narvalovým, zapomněli
své mládí a — běda! — nemají už sny.
55
—
<– 54
JÍCHA JOŽA,
brněnský nakladatel nepříliš dobré pověsti,
na jaře r. 1937 vydal tři přednášky A. Bretona
pod společným názvem Co je surrealismus. V létě
r. 1943 navštívil nakladatele Jíchu mystický básník
pseudobřezinovského ražení Miloš Václav Dočekal.
Mezi řečí se zmínil o svém příteli, kterého označil
jako surrealistu. Po této zmínce dal nakladatel
Jícha Miloši Václavu Dočekalovi pro jeho přítele
Bretonovu publikaci. Tak se mystikův přítel konečně
dověděl, co surrealismus opravdu je, aby se
po letech surrealistou skutečně stal. Tímto
mystikovým přítelem byl Jaroslav Hadlíz, autor
nesčetných automatických textů, mezi jinými
i surrealistických próz Amfora, Srdce noci,
noc srdce, Nezvěstný Karel, Jednonohý,
V zámku a v podzámčí aj…
<–
JINDŘICHŮV STROM,
téměř mýtická bytost, ústřední postava kultu
heinrichistů. Následující úryvek, přeložený z jazyka
ámri, patří k nejstarším náboženským textům této
sekty a na rozdíl od pozdějších zcela fantastických
výtvorů obsahuje zřejmě původní historické jádro
o Jindřichovi a hořčičném stromu. Uvádím překlad
v poněkud zkrácené podobě:
napřed přišel sám pan starosta a za ním jeho
365 sluhů všichni se oholili a plivali žluté a hořké
tabákové sliny jen jednomu z nich uvízlo ve
škvíře mezi zuby hořčičné semínko a teď z něho
vyrostl strom na němž usedali ptáci nebeští
a zpívali zpívali tak krásně úlisně jako nahá břitva
na umytém krku mrtvoly ale on musel stále
zaklánět hlavu a říkal že ho už bolí v krku ale oni
ho nutili nutili ho zpívají tak krásně tak krásně
vydrž ještě chvilečku přineseme magnetofon
tiše tichounce nehýbej se abys je nevyplašil
nahrajeme si jejich zpěv ale on začal naříkat
už to nevydržím musím kejchnout oni na to měj
na nás ohled v zájmu celku to musíš vydržet buď
uvědomělý ale on říkal musím kejchnout nebuď
sobec oni na to to si jen tak namlouváš nic si
nenamlouvám už nemůžu dál a skutečně nemohl
dál věděli to taky proto mu opatrně podrželi
hlavu už se domluvili říkali budem ti držet hlavu
a tak mu drželi hlavu říkali můžeš si odpočinout
zavřít oči ale on říkal snad to přece jen vydržím
už se mi nechce kejchnout tak vidíš povídají
57
—
<– 56
odpočiň si zavři oči podržíme ti hlavu tak mu
podrželi hlavu a on zavřel oči a oni šmik trochu
je postříkala krev to se umeje to se vypere ale
strom se ani moc nezatřásl a ptáci zpívali dál
potom celou hlavu zasadili do velikýho květináče
a strom rostl velmi rychle když byl tak dobře
pohnojen a ptáci zpívali vesele a všichni
se scházeli a poslouchali vzpomínali na Jindřicha
co Jindřich to Jindřich kdyby to takhle slyšel
Jindřich poslouchali Jindřichovy ptáky dívali
se na Jindřichův strom a mysleli si jednotlivec
se musí obětovat celku vždyť dnes by i Jindřich
kdyby viděl svůj strom i Jindřich by řekl že jsme
udělali dobře
<–
JMÉNO
člověka plačícího a jiné jméno a jiný člověk, které
přicházely ke mně jako lupiči a loupežníci nebo
jako koule vody a kulové blesky, přicházely ke mně,
aby mi skočily na jazyk a potom naplnily mou hlavu
ohlušujícím praskotem, po kterém přichází srázné
ticho, ticho hluboké jako černá studně, strkáte
do ní dlouhé bidlo, a nedosáhnete dna, házíte do ní
kámen, kámen veliký jako dítě, počítáte do desíti,
do sta, kámen padá, počítáte dál, už vám vypadaly
vlasy, zbělely vousy, už nevíte, zda jste vůbec
někdy začal počítat, je to k neuvěření, proměnil
jste se v slepý počítací stroj, který ustavičně přičítá
k neznámému základu, který — jak známo —
rozhoduje o všem, už ani nejste, neboť jste
se rozpadl dávno v prach, a zrníčka prachu počítají,
zatímco kámen padá a padá… Tak přicházejí ke mně
myšlenky jako zapomnění, pohledy z černi zorniček
a slova jako KRÁLÍK, REFLEKTOR a SEKERA.
Všechno listí se chvělo té noci, která mokvala krví,
světlo reflektoru se zabořilo náhle do bezbranné
tmy, auto tiše sklouzlo a zhaslo, ano, byla to pravda,
sekera oddělila hlavu od těla, ale proč tato slova
přicházejí, vždyť jim nemám co dát, vždyť mě zabíjejí,
a přece nemohu bez nich žít. Tak umírám svým
životem a žiji svým umíráním. Jak dlouho to potrvá?
59
—
<– 58
JUDITA
se vzdala Holofernovi za nádherné koloraturní
árie, ale jakmile Holofern začal chrápat, což velmi
výstižně vyjádřil orchestr, nadzvedla jeho zkadeřený
plnovous a dřevěným mečem ho zašimrala na krku.
Když potom vítězně pozvedla hlavu vycpanou
pilinami, ani trochu nejsouc potřísněna tou
řezničinou, začala výt opravdu strašlivým způsobem.
KÁMEN
je tvrdý, také necitelný a neoblomný, nemluvě
o žlučových kaméncích, zubním kameni, kameni
úrazu a kameni, který spadne ze srdce, kdo do tebe
kamenem, ty do něj chlebem, a konečně kámen,
kterým opovrhli stavitelé, a který se stal kamenem
úhelným.
KÁMEN MUDRCŮ,
jak dosvědčují nejvyšší Mistři magického umění,
Hermem Trismegistem počínaje a Williamem
Butlerem Yeatsem a mojí babičkou konče, není
ametyst, beryl, diamant či rubín, ani akvamarín,
onyx, chrysolit, moldavín, granát či safír, ale veliký
bílý křišťál. Když se zahledíte pozorně a dost dlouho
do jeho průzračného srdce, spatříte všechny divy
a zázraky, duhy ohnivých křídel a samotné plameny
ústředního ohně… Někdy ani toho není zapotřebí.
Byl jeden malíř (zápisky s jeho jménem jsem ztratil),
který vytvořil celý cyklus úchvatných obrazů zaniklé
Atlantidy podle vidin, jež se mu zjevovaly v láhvi
naplněné vodou, a v dřevní Rusi byli sektáři,
kteří křepčili okolo láhve čisté vody. A konečně,
což od nejstarších dob nebyly vítr a voda spojovány
s Duchem?
<–
KANÁL
má v sobě vždy cosi análního.
61
—
<– 60
KEP ORKAK DLOUHOPLOUTVÝ,
kytovec, černého a jako strom nebo vřeteno
torpéda zavalitého trupu, s dlouhými, velmi tenkými
a duhovými barvami hrajícími ploutvemi. Malých,
velmi bystrých červených neobrvených oček. V době
letního parna připlouvá na písčité břehy a vyvaluje
se na nich. Potom je ochoten k tlachání. Za láhev
zvětralého piva bude vám vyprávět nejdivočejší
klepy z domu Poseidónova, historky o vodních
pannách, zamilovaných námořnících atd… Je to
zajímavý strejc, přes svoje podivné jméno, ten
keporkak. Směšnější tím, že nosí téměř stále v tlamě
starý vyhaslý čibuk, který kdysi kdesi našel.
A jak by mu také hořel pod vodou!
KOMÍNY,
když napadne první panenský sníh, komíny jsou uvnitř
vyvatované docela měkkoučkými a docela černými
sazemi a vyplněné teplým dýmem, jak dole v domech
se topí. Dým stoupá k zelenkavému zimnímu nebi
a jinoch, který se právě rozloučil se svou patnáctiletou,
ale už buclatou milou v rozkošném kabátku s malou
kožešinkou, jinoch vyhladovělý mrazivým vzduchem,
který mu rozpálil tváře, těší se na nedělní oběd a sní
o sametovém vnitřku komínu. Ach, kdyby tak v tomto
bílém sněhu potkal kominíka, který přináší štěstí!
A večer, až se vrátí z kina, kde bude tisknout ruku
své milované, až v celém zatemnělém městě nastane
úplná tma, za zavřenými dveřmi pod malou lampou
napíše báseň o bílé holubičce v komíně.
KNOFLÍK
snad pro svůj kulatý tvar, snad pro otvory, jimiž je
proděravěn, snad proto, že někdy visí jen na nitce
a může se snadno utrhnout, nejspíš však proto,
že se musí provléci knoflíkovou dírkou, aby potom
v ní visel jako oběšenec v oprátce, tedy pro toto
všechno bývá knoflík velmi častým a oblíbeným
symbolem v básních jistého druhu. A nedá se
naprosto říct, že by byl špatným symbolem.
<–
KOREMOR,
mohutný přístroj, kterým můžeme korigovat svou
paměť. Přístroj pomocí induktivních proudů provede
v několika minutách jakýsi rentgenový snímek naší
paměti, respektive úplně vyčerpávající sérii takových
snímků. Potom je převede v slovní hesla a seřadí
podle oborů. Vložíme-li do stroje (ústně či písemně)
příslušné informace, provede stroj sám korekturu
a podle této korektury opět v několikaminutovém
sezení vymaže v našem mozku ty vzpomínky
a znalosti, které si nepřejeme uchovat. Až provoz
Koremoru se zlevní natolik, aby byl přístupný
nejširším vrstvám, stane se jistě velmi vyhledávaným
útočištěm maturantů a absolventů všech stupňů škol.
63
—
<– 62
KRYŠTOF KOLUMBUS
nebyl pták a není pravda, že měl jednu dřevěnou
nohu. Měl jedno vejce, a když je postavil před
královnu kastilskou, dostal od ní tři lodě, aby s nimi
plul do… Zadní Indie. Plavil se přes Moře sargasové,
Moře slzí, Moře pohádko má. Dostal se až
do Západní Indie a přivezl odtud syfilidu.
KUNDA
je ideálem všech pubertálních paniců, někdy i mužů
věkově dospělejších. Ve své naivitě si ji představují
jako svislý ochlupacený kosodélník či kosočtverec
se svislou čárečkou uprostřed. V rozličných
obměnách se tento obrazec objevuje nejen
v lidovém umění (tzv. babí kvítky), ale
i v ornamentice podstatně honosnější jako nesporně
nejčastěji používaný symbol vůbec. Snad důkaz
o tom, že člověk nemůže zapomenouti na bránu,
kterou vstoupil na svět a kudy by se chtěl vrátit do
stavu své blaženosti.
<–
KVÍKVILINK OBRVENÝ,
nadpřirozená bytost z rodu proměnlivých. V jedné
podobě půvabná, ale téměř trpasličí žena s velkýma
očima a nesmírně dlouhými řasami, které
při každém mrknutí vydávají kovový zvuk jako oči
panny. Ale na zádech, když se svlékne, má skvrnu
zvířecí srsti. Kdykoliv se jí zachce, může se téměř
bleskurychle proměnit v tvora podobného lasičce,
nesmírně mrštného, který se skrývá v zásuvce
psacího stolu a vydává pronikavé „kvíkvilink“.
Je-li rozdrážděn, může vás bolestivě kousnout nejen
do prstu, ale prokousnutím krční tepny může vás
i usmrtit. Potom se znovu proměnit v ženu a volat
o pomoc. Kvíkvilinkové se vyskytují často v redakcích
exkluzivních časopisů a v některých z přepychových
kaváren. Dát se vylákat kvíkvilinkem k soukromé
návštěvě bytu rovná se téměř podepsání ortelu
smrti. Zvlášť útlí jinoši, kteří právě napsali své první
verše, jsou oblíbenou kořistí kvíkvilinků. Naproti
tomu zralí mužové, pokud mají za sebou svůj
literární debut, jsou proti nim již značně odolnější.
65
—
<– 64
KŮLNIČKA
je důležitější než všechna ostatní obydlí. Mějte si
třeba sedmdesátiposchoďový mrakodrap ze skla
a pozlacené oceli, mějte si alespoň přepychovou
vilu v rajské zahradě, nemáte-li kůlničku,
jste chudák. Jsou ovšem tací, kteří si potrpí
na kůlničku úhlednou, pěkně vyzděnou, s malými
zasklenými okýnky, krytou eternitem, čistě obílenou,
zavíranou na patentní zámek. To ovšem — podle
mého názoru — není kůlnička, to je jen miniatura
vašeho velkého obydlí… Ale kůlnička, jak si ji
představuju, je docela dřevěná, krytá nanejvýš
potrhaným dehtovým papírem, prohnilá, plná děr
a smetí, na spadnutí. Je-li mi nejhůř (nebo nejlíp),
vlezu do své kůlničky, bez strachu, že se ušpiním.
Mám na to svoje zvláštní, staré, volné a špinavé
(„kůlničkové“) šaty. A tak tam sedím a sním a dírami
vyhlížím ven, nejraději když padá vlahý letní deštíček.
Tak někdy i sním o kůlničce, která by nebyla ničím
jiným než mandelem už trochu zahnívajícího obilí
v docela divoké, opuštěné a zapomenuté horské
krajině, tam v podhůří Krkonoš, odkud je vidět
do mého rodiště, jak se tam lesknou
polodrahokamy.
LABUŤ,
aristokratická sestra husy, o něco delšího krku, ale
stejně malého mozečku. Přesto (či právě proto) jako
symbol ženy těší se velké oblibě u básníků všech
věků, s výjimkou futuristů a proletářských básníků,
což je neméně pochopitelné.
<–
LABYRINT,
a to jakýkoliv labyrint, je nejdokonalejším modelem
uměleckého díla, neboť ono konec konců nemá
jiného cíle, než uvést nás do imaginární krajiny,
kde se čas zastavil, kde světové strany se přemístily…
jen proto, abychom se vylodili zpět do našeho
každodenního života jako na břehu neznámého
kontinentu, který musíme znovu objevovat
a dobývat.
67
—
<– 66
LAMASHTU
či labartu, ženský démon, podle představ
Babyloňanů napadal těhotné ženy a způsoboval
jim potrat, číhal na šetinedělky, aby se zmocnil
novorozeně. Ve svém díle La magie chez les
Assyriens et les Babyloniens uvádí G. Contenau
následující úryvek z klínového textu (str. 95–96
výše citovaného díla):
Je zběsilá je prudká
je strašná je bohyně
je jak leopard
ta dcera Anova
má nohy jak 2u
má potřísněné ruce
má vzezření lva
z rákosového houští se zvedá
s rozcuchanou kšticí
s obnaženými prsy
jde po stopách býků
sleduje stopy beranů
v spárech cár masa
vstupuje oknem
jak had se plíží
vstupuje do domu
odchází z domu
„přineste mi svá děťátka
abych je kojila
a vaše dcerušky
abych je hlídala
jejich líbezným rtíkům
chci dáti svůj prs“
<–
LEOPARDÍ MUŽ
ostří si dýku a zubí se od ucha k uchu. Dnes
o půlnoci zavraždí… kuře. Když budou obřady
skončeny, poněkud unaven (takové horko) vypije
téměř na ex sklenku exportní Plzně a v duchu si
bude pochvalovat moudrost své vlády, která udržuje
tak přátelské vztahy s ČSR. Protože ho poněkud
tlačil, odepnul si leopardí ocas, s výjimkou koženého
opasku jedinou část svého obleku, a zatímco si
vytahoval trn z levé paty, uvažoval zachmuřeně
o tom, že by si i koupil Baťovy kecky, kdyby se
mu tak nepotily nohy. Potom zavřel vrátka a šel
spát, jeho žena cosi nevlídně zamručela z polosna
a obrátila se na druhou stranu. Chvění a tetelení
tropické noci. Viz „exotika dříve a dnes“.
69
—
<– 68
LIDÉ
se dělí do dvou skupin. Do první patří ti, kteří jsou
na zemi šťastni nebo kteří by mohli být šťastni,
kdyby… Tuto skupinu tvoří 99 % všech lidí.
Do druhé patří ti, kteří nejsou šťastni a nikdy na zemi
šťastni nebudou. A právě ti jsou „solí země“. Pokud
má něco opravdovou hodnotu, je to jejich dílem.
Všechna ostatní dělítka, ať rasová, náboženská,
psychická, sociologická atd. atd., jsou iluzorní.
<–
LID OJEDSTVÍ
se dočkalo naprosto nečekané podpory
a ospravedlnění ze strany moderní vědy. Americký
psycholog MacConnell „učil“ jistý druh červů
(plenárie), tj. pomocí světla a elektrického proudu
v nich vypěstoval podmíněný reflex. Vyučené
plenárie potom usmrtil a krmil jimi jinou skupinu
červů. K svému překvapení zjistil, že tito červojedští
červi se učili dvakrát rychleji, získaná informace
přešla s potravou do jejich nervového systému.
Není podstatných námitek, proč by se tohoto objevu
nedalo využít k rychlejšímu studiu lidí. Potřebujete
se co nejrychleji naučit čínštině? V týdenních
intervalech postupně zabijte devět Číňanů a sněste
(pokud možno za syrova) jejich mozky. Nejdéle
do čtvrt roku zvládnete čínštinu naprosto perfektně.
Jaké nečekané možnosti se zde rozvírají osobnosti
dostatečně důsledné a povznesené nad nemístné
předsudky. Současně je tento objev další skvělou
rehabilitací dávných tradic a zvyklostí, nedomrlou
pavědou bláhově odsuzovaných, ale potvrzených
opravdovým vědeckým bádáním.
71
—
<– 70
LITONEL ,
bůh pražského podsvětí, speciálně kanálů,*)
vyzbrojen drásem, kterým drásal, romrorem,
kterým romral, chlístorem, kterým chlístal, a pytnem,
s blíže neurčenou funkcí. Družka Litonelova, bohyně
Kvakev předvídala budoucnost. Ukazovala-li vadla
takto└┐, věstilo to něco zlého, ukazovala-li vadla
takto ┌┘, věstilo to něco dobrého. Kult Litonelův
vrcholil v letech 1945–46 v Praze na Hanspaulce.
Z neznámých důvodů byl bůh Litonel i s bohyní
Kvakví uctíván v podobě staré čajové plechovky
s pseudočínskou výzdobou.
*) Dvojsmyslné, neboť slovo „kanál“ je i nadávkou pro člověka
sprostého: „Ty seš ale kanál… atd.“
<–
LÍZINKA ,
nahá odbarvená koketka s červenou sametkou
okolo krku. Říkám tak také jejímu symbolu, stříbrné
lžičce ovázané na nejužším místě malou červenou
mašličkou. Souvislost s hlazením a lízáním
(i ve smyslu perverzním) nabízí se sama. Kdysi jsem
přivázal takto ozdobenou lžičku na tenkou nitku
k lampě. Ale potom se mi zdálo, že Lízinka visí
v oprátce a vyplazuje na mne jazyk. Tak jsem ji zase
sundal a používám ji, když někoho bolí v krku,
abych mu přidržel jazyk a podíval se na zduřelé
mandle.
73
—
<– 72
LOHENGRIN
se jmenuje vlastním jménem Johann Opitzka, je
holičským tovaryšem v Barfussově ulici. Vysoký,
štíhlý, s černým knírkem pod nosem. Ačkoliv není
zrovna nordická rasa, nemá rád Židy. Mezi dívčí
(a částečně i mužskou) mládeží šeptají se legendy
o abnormálním vzrůstu jedné části jeho těla.
I když štípá děvčata do brady a méně už plácá po
zadečku, navštěvuje příliš často městské lázně, kde
je též výpomocným masérem. Má sytý hlas a je
v místním ochotnickém spolku milovníkem číslo
1. Lohengrina pochopitelně ještě nehrál, kus je
přece jen poněkud náročný pro ochotnický soubor,
ale při každé vhodné i nevhodné příležitosti zpívá
árie z tohoto vrcholného díla Wagnerovy tvorby.
Kdykoliv rozevře ústa, v nichž se leskne několik
zlatých zubů, rozkejhají se husy, tyto plebejské sestry
labutí, z místního kulturního domu je to totiž zadním
traktem (respektive oknem záchodku) a vzdušnou
linií jen několik metrů na obecní stoku s malým
rybníčkem, nad nímž se nyní rozžehují hvězdy jedna
za druhou… A potom říkejte, že život na malém
městě je bez půvabu a bez poezie!
<–
MAGNETOFON,
technický vynález, který se nám nabízí jako nový
prostředek básnického zápisu. Přitom se nespokojuje
tím, aby už hotový text byl do něho namluven,
a tak snadno uchován a rozmnožován, ale žádá si
své vlastní, speciální básnické postupy. Pokusím se
charakterizovat alespoň dva nejvýznamnější.
První z nich je tzv. Mozková bouře.
Vznikla z automatického psaní a na něm založených
surrealistických her. Pravidla „mozkové bouře“ jsou
tato: V seanci, která trvá deset minut až hodinu,
nejméně šest a nejvíce patnáct osob má plnou
svobodu přednést jakoukoliv, třeba i nejbizarnější
myšlenku. Je naprosto zakázáno kritizovat myšlenku,
kterou vyslovil některý z účastníků, a rovněž
se jí smát. Naopak má každý právo, ba dalo by
se říci i povinnost, dále rozvíjet myšlenky před
ním vyslovené. Průběh „mozkové bouře“ bývá
zachycován na magnetofonový pásek. Pokud
účastníci „mozkové bouře“ nesklouznou do plané
vtipnosti a zaujatě usilují o evokaci kolektivního
vnitřního modelu, lze od této metody ještě leccos
očekávat.
Druhý postup je vlastně druhem fonické
koláže a vzniká tím způsobem, že jeden nebo
několik (často automaticky mluvených) textů
se různě zpracovává (zpomaluje, zrychluje, stříhá,
překrývá, deformuje). Při tomto postupu se musíme
vyvarovat nebezpečí, abychom jazykový materiál
nerozložili v ryze „abstraktní“ fonickou strukturu,
75
—
<– 74
a nedostali se tak do nebezpečného sousedství
konkrétní hudby. Je nutné vytvářet uprostřed
zvukového toku zneklidňující sémantické ostrůvky,
vytrhující celou nahrávku z úzce estetické oblasti.
Na závěr nemohu smlčet své přesvědčení,
že magnetofon je básnickou technikou budoucnosti.
Už také proto, že vysloveně straní neoficiálním,
spontánním, hovorovým složkám poezie, a tím
je nejlepším prostředkem proti katastrofálně
postupujícímu všeobecnému sklerotismu.
MANŽELKA,
ten podivný tvor, který žije zde vedle mě, naráží
do mě, překáží mi, v noci chrápe, ve dne bručí
a hubuje, ale který, kdykoliv se vrátím domů s nově
utrženými ranami (a to se vracím často), přijde vždy
tiše, aby mi je oblízal(a). Nemůžeme se od sebe
odloučit, i kdybychom chtěli, a je dobře,
že nemůžeme.
<–
MĚSTO
se stře před našimi pohledy až k purpurovým
věčně řeřavějícím pahorkům na obzoru. Ty jsou
vpravo, nedaleko odtud vrchy mírně kadeřavé
chudokrevnou velkoměstskou zelení, stožáry
vysílacích stanic, několik barokních a renesančních
paláců, dole řeka sešpendlená kamennými
i železobetonovými mosty, řeka s rybami posetými
stříbrňáky (každá jich má 30), jejichž kurz
se od dob Jidášových nijak nezměnil. Město samo
se ježí tisíci věžemi, věžičkami, hromosvody, komíny
a televizními anténami. V městských čtvrtích
zčernalých uhelným kouřem jsou zčernalé ulice
(Uhlířská, Na Navážce, Sklepní) se zčernalými domy
a neméně zčernalou dlažbou. Dlažba je z černě
žilkované žuly. Z černých zákoutí tam vykřikují
za večera prostitutky. Když si vysvlečou své špinavé
prádlo na zmuchlané, špinavé, štěničnaté posteli,
mají černo v klíně a pod každou rukou, mají černo
v levém oku a v zřítelnici pravého oka. Když zhasne
světlo, je čerň o něco větší. A nad krápajícími okapy,
kde občas zavřeští kočka odnášející pokřikujícího
vrabce (věru nemilé probuzení, někde někdo buší
na zamčené dveře, muž v podvlékačkách vyskakuje
z postele, světla se zhášejí a rozžíhají), nahoře uhelný
prach, nafouklý jako těhotná černá kočka, sype svůj
drobný popílek. — Několik lahví mléka stěží udělá
ráno špinavé a hořké jako bílá káva z bukvic slazená
cukerínem.
77
—
<– 76
MINIMAX
visí na stěně, je červený, a když se s ním udeří
o zem, stříká. Jak bylo by zábavné postříkat nevěstu
s bílým závojem a svatební kyticí! Ještě zábavnější by
bylo postříkat vdovičku v černém. Viz „zadělávání
na chleba“.
<–
MONSÙ DESIDERIO,
fantastický malíř z počátku 17. století, přes všechna
úsilí kunsthistorických slídilů postava více než temná,
s životopisem více než úryvkovitým, který se mi zjevil
jen prostřednictvím několika velmi nedokonalých
reprodukcí, ale zapůsobil na mě tak silně, že
obrysy jeho obrazů vystupují zcela neuvědoměle
z následujícího automatického textu:
Malý a nemotorný tvor podobný
Neotesánku kolébal se pod osamělou lampou
na půlnoční křižovatce. Byla noc z pondělí na
úterý, tedy mimořádně tichá, zvláště také proto,
že to byla noc Velkého pátku. Na nevysoké báni
rozpínali svá blanitá křídla a připravovali se ke
startu, v kapsách svých červených trikotů spoustu
zápalných bombiček. A když vzlétli, onen hrbatý tvor
vzhlížel k obloze, pozvedal ručnici, ale ani jednou
nevystřelil: „Nemám pancéřovaný klobouk,“ povídal,
„a broky vystřelené kolmo vzhůru…“ Tak se stalo,
že sirény začaly ječet teprve tehdy, až celé město
bylo v plamenech. A teprve potom užaslý (zdá se,
že i nestranný) divák zpozoroval, že — každý dům je
lidskou hlavou, obrovskou, gigantickou hlavou obra
zabořeného až po krk do země, nyní s hořící hřívou,
otřásajícího se pod zemí a strašně řvoucího. Zdá se,
že se nakonec vyrvali ze země jako bolavý zub a vše
skončilo temným goyovským pádem a v kosmických
dálkách si odpovídajícími výkřiky (černých koček).
79
—
<– 78
MOŘSKÝ KONÍK
ví dobře, že je příliš podoben šachové figurce, než
aby se snížil k fantastickému blábolení halucinanta,
on, sama ztělesněná fantazie. Ale až jiskry zapraskají
v jeho hřívě a podmořské lesy vzplanou krvavými
plameny, malý mořský koník začne vyskakovat
v lihu jako karteziánek a marně bude přesvědčovat
pana profesora, který se baví s věru půvabnou
septimánkou, že je to jenom zimní červánek nad
zmrzlou krajinou. Pan profesor by řekl, že panenský
ruměnec, a já říkám, že znetvoření, jemuž se říká
oheň. Karteziánku, mlč! Ale nemlčel… a tak to
všechno skončilo sádrovou nohou. Promiňte.
MUTATOR MFC,
přenosný tranzistorový přístroj, který pomocí
galvanických proudů v několika vteřinách může
proměnit vaši tvář v libovolnou jinou tvář. Mohutný
přístroj MFC CHAMELEON-SUPER je schopen
proměnit k nepoznání celou vaši postavu. Obavy,
často vyslovované, že po delším používání přístroje
MFC nenajdete už nikdy svoji pravou tvář, jsou
naprosto liché. Pomocí stabilizátoru MFC najdete
vždy svoji bývalou tvář nebo ji téměř najdete.
<–
MYŠICE TEMNOPÁSÁ ZÁPADNÍ
je upír z rodu pouličních, z druhu kapavčitých.
Nejraději se proměňuje v drobnou dívku plavých,
ale jakoby mrtvých vlasů, potřísněných hnidami.
Nápadná běl její pleti je přerušována temnějšími
pruhy či pásy, neboť se téměř vůbec nemyje. Myšice
bývá zpravidla zaměstnána jako umývačka nebo
uklízečka v některém z lacinějších restaurantů, hotelů
či vináren. Po skončení pracovní doby je ji možno
vidět v zapadlých uličkách. U nás — jako ostatní
nadpřirozené bytosti — dík intenzivní výchově
k vědeckému světovému názoru téměř vymizela.
Vyskytuje se dosud hojně v kapitalistických státech
západní Evropy.
81
—
<– 80
NÁMĚSTÍ VE SNU,
tedy v jistém smyslu mé náměstí, zaujímá nevelkou
lichoběžníkovou plochu na mírném svahu. Zdá se tím
menší, že je obklopené čtyř až pětiposchoďovými
domy se secesní fasádou a ozdobnými německými
nápisy, poněvadž je to především náměstí
v Liberci, ačkoliv má i znaky náměstí turnovského,
havlíčkobrodského a poněkud i Vítězného náměstí
v Dejvicích. Fasáda těch vysokých secesních domů
je docela zčernalá, místy otlučená a do výšky
člověka podrápaná dětskými kresbami, nápadně
připomínajícími obrazy Joana Miró. Nahoře jsou
domy zakončeny různými balkonky a skleněnými
přístřešky. Uprostřed tohoto malého náměstí stojí
jakási kašna, napohled s barokním mariánským
sloupem, ve skutečnosti je to sousoší složené
z anatomických prvků. Potom by ovšem nebylo
vyloučené, že ona veliká budova v horní straně
náměstí není než obrovskou pitevnou, s lednicemi
v přízemí, s rozlehlými sály v prvním poschodí, kde
na ledových kvádrech leží nahé ženy s rozpuštěnými
vlasy a otevřenými útrobami. V jiných pokojích
a v jiných domech až u samé střechy scházejí se
spiritistické kroužky s hystericky ječícími médii.
Ale potom přijíždějí ozbrojené oddíly na nákladních
autech a s napřaženými samopaly nás nutí, abychom
odjeli s nimi. Kam nás vezou? Na popravu? Protože
se však každý sen končí probuzením, probuzení
ze sna, který se jmenuje život, je smrt. Jaké bude to
probuzení?
NEBE, PEKLO, RÁJ,
dětská hra, při níž se poskakuje po jedné noze
v obrazcích, vyrytých do země. Tato hra (i její jméno)
mě fascinovala natolik, že jsem z oněch do země
vyrytých obrazců učinil formu svých sémantických
básní. Jedna z prvních těchto sémantických
básní-panáků vypadala takto:
S
T
P
B
JABLOŇ
ÁÁÁÁ
ÉÉÉÉ
TRHATI
HOŘETI
<–
PRCHATI
83
—
<– 82
NEDĚLNÍ D OP OLEDNE,
když vyzvánějí zvony a družička spěchá na Boží
tělo, musí proběhnout ještě úzkou uličkou mezi
oprýskanými stěnami domů a už bude v kostele.
Ale tu se stane, že přímo proti ní jde kominík.
Co tady dělá kominík v neděli a zrovna na Boží
tělo?! Ale na to se kominík neptá ani neodpovídá.
Kominík jí zastoupí cestu, roztáhne ruce a chce
hubičku. Dojde k zápasu a tahanici. Ušpiněná
družička běží se slzami dál. Ale mohl to být také vrah
v dlouhém plášti se žhnoucíma očima, s kapesním
nožem, kterým jí rozřízne sukni a do krve škrábne na
stehně. Jak teď klopýtla, aby utekla vrahovi, podívá
se doprava. Tam ve dveřích masného krámku stojí
malý tlustý žid-košerák a na hácích v krámku visí
rozčtvrcená dívčí těla. Košerák se směje! Kde se vzal
ten krámek? Vždycky zde byly jen zavřené oprýskané
dveře. Družička běží a běží, potí se, a nemůže
z místa. Už vidí kostelní věž, vidí okno v kostelní
věži, vidí zvon v okně. Zvon se houpe, ale družička
nic neslyší. Neslyší vůbec nic, utíká, a nehýbe se
z místa… Až teď, až teď, celá ušpiněná a potrhaná
dobíhá do kostela, ale tam to teprve začíná. Pod
klenbami temný a páchnoucí dav. Teď se zvedají
náhrobní kameny v podlaze a vyschlí umrlci a umrlky
v zaprášených svatebních vlečkách a s uschlými
kyticemi vstávají, řadí se v božítělový průvod
a pod vedením kněze s ebenově černým, ale ne
černošským obličejem dávají se na pochod. Družička
drkotá zuby, drkotá hrůzou i zimou.
<–
Zvedá se fičivý severák a jako uschlé listí odnáší
celý ten průvod. Dláždění je z ledu a družička je
promrzlá na kost. Teprve světla svíček v kostele ji
trochu zahřívají. Jako by z veliké dálky za devaterou
zdí své hluchoty slyšela píseň, ale pak znovu ticho.
Až potom, když vystupuje z kostela, všechno se
najednou trhá, slyší hlasy, hovor, hihňání děvčat,
někdo na ni mluví, ona odpovídá, sotva si všímá
toho, že její šaty jsou neporušené, sotva si všeho
všímá, jenom sama u sebe si říká: „Co bylo zdání
a sen, co je zdání a sen, tohle nebo tamto, tamto
nebo tohle?“ A zvony vesele vyzvánějí a doktor
Faust rozbíjí číš s jedem, kterou už pozvedal k ústům.
85
—
<– 84
NOH
(latinsky gryphus) patří mezi šelmy kočkovité,
podoben mohutně vyvinutému lvu berberskému,
ale s jedním párem ohromných křídel a ptačí
hlavou, v jejímž zahnutém zobáku se kmitá smrtelně
jedovatý jazyk. Ostrá žahadla může pták Noh
vymršťovat z tlamy na značnou vzdálenost.
Kdo je jimi zasažen — třeba na procházce
v lázeňském parku —, zrudne v obličeji jako opařený
rak nebo student přistižený na školním záchodku
svým třídním učitelem při onanii. Vzápětí ale zčerná,
pukne a je mrtev. Gryfon řve, jeho křídla lesknou
se v slunci jako vyleštěná zrcadla, v noci svítí konce
jeho křídel jako pochodně. Kamenný gryfon vznáší
se ve vzduchu za strašného lomozu a vytí a rytíř,
zatavený do svého brnění, rytíř s taseným mečem,
který pomalu rezaví, musí myslet na novináře
v černých brýlích a na kamenné lvy z Persepole
a na ztroskotané říše a na vítězného Alexandra,
jak se opíjí do němoty. Pohltila ho nekonečnost,
gryfon se pomstil, jako se pomstí všem, kdo jej
nechtějí brát na vědomí, odsuzujíce jej do říše
pohádek, která je však — aniž by o tom věděli —
říší pravé (tj. nejhlubší) skutečnosti.
NONKONFORMISTA,
ten, který dělá, mluví a píše (eventuálně i skládá
či maluje) to, co si skutečně myslí a cítí, aniž by
se ohlížel, jaké nepříjemnosti jeho počínání může
přinést (o výhodách ani nemluvě). Jak již vyplývá
ze samého jména, nonkonformista je pravým
opakem konformisty, té odporné rozplizlotiny,
která by také chtěla být něčím, ovšem jen pod
podmínkou, že to pokud možno vůbec nebude
bolet. Je až zarážející, jak katastrofálně se
od poloviny 20. století tato odporná plevel,
ta tekoucí protoplazma u nás rozbujela.
ŇUMA P OMPILIUS,
muž vodnatelných očí, jednou rukou vrtá se v nose,
druhou se drápe v zadku (nehty má nestříhané,
s černými obroučkami), občas vrtí krkem,
jako by se chtěl přesvědčit, zda jej má dosud
zakončený hlavou. Zřejmě je to jediný způsob,
jak se o tom přesvědčit.
<–
ODIPERGON,
Ortopedické družstvo invalidů Ergo. Ó Oidipe,
štvaný Erinyemi, králi, který ses oslepil pro incestní
lásku k své matce, tvé jméno lká na vývěsní tabuli
v Hasskově ulici.
87
—
<– 86
OTEC
se nápadně podobá slovu ocet a skutečně chutná
tím octem, do kterého namočili houbu a podali Pánu
Ježíši, když visel na kříži. Zakrátko nato zvolal velikým
hlasem: „Otče můj, Otče můj, proč jsi mě opustil?“
A vydechl naposled.
PAPÍR,
popsaný čísi nervózní rukou, ale po čase toutéž
rukou zmačkaný a hozený do kamen, převtělil
(či spíše předuchovnil) se v ohni a hučivě vystoupil
temným komínem, aby se rozptýlil v mrazivém
vzduchu. Ale jedna jeho částečka, unášena
nevypočitatelnými víry, stoupala stále výš,
až se dotkla a splynula se spodním okrajem
chvějící se a vlnící polární záře. Mohlo by se celé
mé dílo dočkat šťastnějšího osudu?
<–
PÉRO,
zvláštní forma srsti ptáků, která, jak tvrdí
přírodovědci, se vyvinula z ještěřích šupin.
Protože husími brky či péry se dříve psalo,
rozumíme slovem péro i nástroj k psaní.
Dnes se používá zpravidla plnicích pér, která jsou
opatřena pístem k nasávání inkoustu. Takové
péro se podobá spíše sépii než ptačímu brku.
Vadná plnicí péra někdy pouštějí inkoust a dělají
kaně. Psychoanalytickým rozborem snů lze zjistit,
že pouštějící péro symbolizuje nechtěné početí,
respektive oplození. Péro, jsouc prodloužením
ruky, je seizmografem mozku, a tento, je-li náležitě
vycvičen, to jest dostatečně pasivní a současně
pozorný, bdělý i spící, je nesmírně jemným
přijímačem vesmírných ozvěn a chvění.
Nutno ještě podotknout, že slovo péro
znamená též pružinu. Jízda v kočáře opatřeném péry
za hluboké noci, jste-li oblečen do jemných kožešin
a sedí-li vedle vás mladá žena, může být opravdovou
rozkoší.
89
—
<– 88
P ODJEZD
(či spíše jen podchod) pod železniční tratí
uprostřed polí může být (a jistě i byl) dějištěm
těch nejpodivnějších a nejpodivuhodnějších příhod:
Příhody smutného přespolního školáka, který se tam
schovával před deštěm i před svojí úzkostí; příhody
muže v černých šatech, ale s vyhrnutou nohavicí
(je cyklistou); příhody dvou plachých, při každém
dotyku zimničně se zachvívajících milenců…
a konečně příhody básníka, který, vcházeje
do tohoto klenutého průchodu, myslel na lásku,
a vycházeje ven vstříc aleji nevysokých jablůněk,
přemýšlel o svém sestupu na tuto zeleně
zkadeřenou zemi.
<–
P OLICE
nadskakuje se všemi sklenkami a jedy i s modrou
skalicí, když těžkoodění dinosauři, pyšně
se rozhlížejíce na všechny strany svými směšně
malými hlavičkami-periskopy, valí se ulicí. Výbuchy
slávy v oknech a v domech, v nichž se objevují
pukliny, ale listnaté stromy mlčí, vědí své. V oblacích
několik pterodaktylů s šišatě aerodynamickými
lebkami. Všechno je vzhůru nohama.
Jen zapomenutý mrtvý živý v bezvadném černém
úboru marně klepe zevnitř na zatlučené víko rakve
a jakési nemluvně se batolí okolo zamčených dveří,
které nechtějí povolit. Vše je vzhůru nohama, na
náměstí hlava na hlavě. Až se otevře sopka, pohltí
je všechny jako knoflíky od poklopce. Zůstane jen
mrtvý a nemluvně ženského rodu. Rodičové příštího
pokolení a nových neuvěřitelných jar. Buďte zdrávi,
Éve a Adamo!
91
—
<– 90
P OSKOK MĚNLIVÝ
má jedinou, mohutně vyvinutou nohu, na které
poskakuje velmi elasticky a téměř nehlučně.
Nohu má obutou pouze v silnou punčochu z jisté
umělé látky. Rovněž i ostatní oblečení poskokovo
je z umělé průsvitné látky. Poskokova pokožka je
jemná, mléčně bílá a na slunci nebo v neonovém
osvětlení hraje duhovými a velmi proměnlivými
barvami. Poskok celým svým vzhledem, svým
mohutným nosem, který je jakousi zmenšenou
obdobou jeho jediné nohy, svými rusými vlasy,
svýma modrýma očima vypadá téměř jako bytost
lidská. Ale přece není člověkem. Nemluví. Vydává
pisklavý zvuk jako zabíjený králík. Chce-li sdělit
nějaký pocit nebo myšlenku, gestikuluje velmi
živě (jeho údy jsou neobyčejně pružné), mění
barvu, na jeho pokožce se ojevují více či méně
zřetelné obrazce. Jsou i jedinci mimořádně nadaní,
u kterých můžeme spatřit na čele se odvíjet celý
film „myšlenek“, obraz ne nepodobný poněkud
nejasně zaostřené obrazovce televizoru. Příjem i zde
se ovšem neobejde bez poruch. Vcelku jsou však
poskoci tvorové málo inteligentní a provozují různé
nezdoby. Přeskakují ploty, ožírají v zahradách salát,
někdy vskočí i otevřeným oknem do pokoje. Potom
je velmi těžké poskoka z bytu vypudit. Nejraději
se usídlí v koupelně, kde se potom čvachtá celé
odpoledne. Je všeobecně známo, že zvláště někteří
staří mládenci chovají doma poskočici (poskoka rodu
ženského). Rovněž není žádným tajemstvím,
že i mnohé vdané ženy rády přijímají v dopoledních
hodinách návštěvy dobře vyvinutých poskoků.
Jak bylo konečně zjištěno, nemůže člověk poskoka
oplodnit a naopak. To by bylo dalším důkazem jeho
nelidského původu. Odkud se objevili poskoci?
Přišli z jiné planety a jak? Těžko říct. Pouze to je jisté,
že se živí převážně rostlinnou potravou
a že se kvapně rozmnožují. Pokud nebudou učiněna
náležitá opatření, hrozí nám nebezpečí,
že budeme brzo pohlceni poskoky.
<–
P OSTEL,
místo našeho narození, lásky a smrti, i kouzelný
koberec, na němž každou noc odlétáme do země
snů, do té zahrady, kde mezi stromy velká oválná
zrcadla zdvojnásobují těžkou nádheru plodů…
Vrzající postele — viz „zájezdní hostinec“.
93
—
<– 92
P OTRUBÍ
je ukryto v hlubinách zdí, kam bylo kdysi,
při vzniku tohoto domu (ještě řadu měsíců před
mým narozením, ale už v době, kdy mě má matka
nosila pod srdcem) ukryto, ukryto tak dokonale,
že nikdo o něm neví (obávám se, že původní
plánek dávno je ztracen), nikdo je ani netuší
(tak samozřejmě roztáčí kohoutek nebo zatáhne
za řetízek, aby spustil malý porcelánový vodopád).
Jen v noci, docela tam v temných hlubinách nocí
plných srstnaté zvěře se svítícíma očima nespavosti,
ozve se potrubí uvnitř zdí, hýbá se, protahuje
a vzdychá, funí po celou noc, aby až k ránu začalo
posměšně frčet nad naším zoufalstvím,
nad zlámanými, potrhanými a spálenými křídly našich
bláhových snů; takže je pro nás (v tomto psychickém
smyslu) jistým zadostiučiněním, když jednou za deset
let za zvlášť kruté zimy zamrzne a musí se rozehřívat
a obkládat teplými bandaskami jako zastuzené břicho
ne už nejmladší rodičky.
<–
PTÁK,
ne snad nějaký určitý pták, např. havran nebo orel,
ale pták vůbec, a ovšem černý pták, protože je noc
a ve tmě jsou všichni ptáci černí, a dosti veliký pták,
jinak by nebyl vidět. Tedy veliký černý pták mocně
bije křídly nad zasněženými střechami a stříškami
a černými komíny židovské čtvrti. Prolétává sloupy
stoupajícího kouře. Odkudsi se ozvaly výstřely.
Zdálo se mi, že pták na chvíli zakolísal, ale potom
pokračoval dál a zmizel severním směrem.
(Odkud vyletěl ten pták? Chvíli se mi zdálo, že byl
příliš dlouho vězněn na staré půdě mezi vyschlými
trámy, zvetšelými prapory — už půl století snad
nebyly vyvěšeny — a synagogálními rouškami.
Na té půdě je také staré železné lůžko se slaměnou
matrací a na něm měl svoje hnízdo, než odlétl
severním směrem.) Stále odlétá severním směrem,
v této chvíli je nad židovským hřbitovem. Ale je to
skutečně židovský hřbitov? Vidím tam — uprostřed
sněhu — rozkošnou besídku, jakési umělé loubí
plné květů a v onom úkrytu středověkého ptáčníka
v pestrém gotickém kroji, který zde rozvěsil své
vějičky a hvízdá.
Ale pták nedbá, pták si ani nevšimne rozkošné
besídky, odlétá dále severním směrem, tam, kde
se čeří hluboký záliv dalekého moře. A já jsem rád,
jsem rád, že odlétá. Ó, jak se mi odlevuje, že odlétá.
95
—
<– 94
PYRAMIDÁLNÍ TEXT,
forma experimentální poezie, kterou jsem vytvořil na
sklonku roku 1962. Pyramidální text se vyrábí takto:
1. Vezmi libovolnou knihu, kdekoliv ji rozevři
a bez rozmýšlení přitiskni prst na jedno místo
textu. Větu, na kterou jsi přitiskl prst, opiš tím
způsobem, že na jeden list napíšeš podmětovou
část věty, na druhý list přísudkovou část věty.
Vše opakuj ještě pětkrát.
2. Podmětové části vět označ od 1 do 6 arabskými
číslicemi, přísudkové části vět označ od I do VI
římskými číslicemi.
3. Vezmi dvě kostky, jednu popiš arabskými
číslicemi, druhou římskými číslicemi. 12 vrhy
obou kostek dostaneš 12 hybridních vět,
které tvoří první oddíl textu.
4. Druhý oddíl textu vytvoříš tak, že větu 1 a 7,
2 a 8 atd. spojíš vždy v jedinou větu.
Pochopitelně musíš některá slova vypustit. Tvé
umění bude spočívat v tom, abys do mála slov
nabral co nejvíc smyslu (respektive nesmyslu).
5. Třetí oddíl vytvoříš obdobně spojením věty
1 a 4, 2 a 5, 3 a 6.
6. „Superspojením“ všech tří vět třetího oddílu
v jedinou větu vytvoříš čtvrtý a poslední oddíl
textu.
7. Slovo (nebo spojení několika slov), které
považuješ v textu za zvláště důležité (často se
opakující, podmět čtvrté části), učiníš titulem
celého textu.
Jako ukázku opisuji zde pyramidální text Adam
a Eva čili 4,5 kg nebezpečí:
1
<–
Adam a Eva upozorní obsluhu na blížící se
nebezpečí.
Dnešní pásové dopravníky váží jen 4,5 kg
a měří 28 x 18 x 13 cm.
Vnější stěny domku váží jen 4,5 kg
a měří 28 x 18 x 13 cm.
Adam a Eva váží dohromady jen 4,5 kg
a měří 28 x 18 x 13 cm.
Dnešní pásové dopravníky mají podobný tvar
a jsou ze stejného plechu.
Malá televizní kamera britské firmy EMI
upozorní obsluhu na blížící se nebezpečí.
Adam a Eva na tom byli dobře.
Vnější stěny domku mají podobný tvar
a jsou ze stejného plechu.
Elektronický mozek váží jen 4,5 kg
a měří 28 x 18 x 13 cm.
Elektronický mozek upozorní obsluhu
na blížící se nebezpečí.
Dvě plechovky s kávou mají podobný tvar
a jsou ze stejného plechu.
97
—
<– 96
2
Adam, obsluhující dobře Evu, upozorní ji
na blížící se nebezpečí.
Vnější stěny pásového dopravníku upozorní obsluhu
na 4,5 kg nebezpečí.
Vnější stěny domku měří jen 28 x 18 x 13 cm.
Elektronický mozek Adama a Evy váží jen 4,5 kg.
Dnešní pásové dopravníky upozorní elektronický
mozek na blížící se nebezpečí.
Malá televizní kamera britské firmy EMI má
podobný tvar a je ze stejného plechu jako dvě
plechovky s kávou.
3
Adam, tento elektronický mozek obsluhující Evu,
váží jen 28 x 18 x 13 kg.
Vnější pásové stěny upozorní obsluhu na 4,5 kg
nebezpečí.
Malá televizní kamera britské firmy EMI má
podobný tvar jako vnější stěny dvou domků s kávou.
4
Elektronický mozek Adam, obsluhující malou Evu
britské firmy EMI, upozorní 4,5 kg na vnější pásové
nebezpečí.
<–
RICHARD
nebyl jako my, byl z urozeného rodu. Na první
pohled o tom svědčila jen bledost jeho pleti,
měkkost jeho rysů, podivná zeleň jeho očí, zvláštní
starobylý prsten, který nosil na malíčku.
Když se někdo z nás zmínil o Richardovi před
děvčaty, podívala se mlčky na sebe. Obvykle některá
z nich vyprskla v smích, potom ji rozhodně druhá
okřikla. Richard byl zvláštní. Doma se oblékal do
rytířského brnění a uléhal do staré mosazné rakve.
Měl i jiné podivné zábavy. Pěstoval chameleona
a v několika akváriích ty nejroztodivnější rybičky.
Jeho největším přáním bylo mít doma chov
mořských panen a žraloka. Říkal, že by potom tu
pannu, která by se mu znelíbila, předhodil žralokovi.
Při takových řečech jsme obvykle mlčeli a mysleli si
něco o výstřelcích posledních výhonků starobylých
rodů. Ostatně mládí chce své. A Richard byl štědrý.
Proto i děvčata mu sedala na klín, hladila ho
po napomádovaných vlasech a sahala mu
do kapsy. Richard se usmíval. Až jednou pozval
půl tuctu děvčat a několik svých přátel na lovecký
zámeček. Byla zima, všude sněhu, sjížděli jsme
se tam na saních. Richard nařídil, že okenice
se nesmí otevřít (byly převěšené závorami
a zamknuté na visací zámky), aby venkovský lid
se zbytečně nerozhořčoval, neboť to bylo v době
postní a Richard držel smutek za dědečka. Uvnitř
roztopeno, klima téměř tropické, však jsme tam byli
jako Adam s Evou v ráji. Toho smíchu! Asi k půlnoci
99
—
<– 98
Richard zmizel, zpozorovali jsme to teprve tehdy,
když jsme uviděli plazit se po zemi malý červený
plamínek. A už hořel koberec a záclony při jedné
stěně. Dveře byly zamčené. Kde je Richard?
Děvky ječely. Tloukli jsme do dveří, do okenic,
ale bylo zjevné, že je nevyrazíme. Místnost byla
už plná plamenů a kouře. Jak se dostaneme ven?
Všichni uhoříme! Až tu si někdo vzpomněl na krb.
Byl spíše ozdobou. Vyházeli jsme doutnající polena
do místnosti a jeden po druhém vylézali komínem,
vytáhli poloupečené děvky a rychle nazí a začernění
naskákali do sněhu. Brr, to nám byla zima.
„Saně na vás čekají u průseku,“ ozval se ze tmy
rozesmátý Richardův hlas, potom zaznělo prásknutí
do koní. Och, ten Richard byl ale šprýmař a věděl,
co je legrace. — Tak skončil náš útěk z Ráje,
neboť ten kulatý zámeček se jmenoval Ráj.
<–
RŮŽE,
název básnických objektů, které jsem začal vyrábět
počátkem roku 1962, tedy ve svých 37 letech,
ale které ve mně dřímaly nejméně už třicet let,
od té chvíle, kdy… ale o tom až někdy jindy.
Své „růže“ tedy vyrábím takto: Publikaci (nejčastěji
nějaký magazín, ale i vlastnoručně popsaný sešit,
matematické tabulky apod.), která přitáhne mou
pozornost, slepím na okrajích listů a dám ji lisovat
tak dlouho, dokud lepidlo nezaschne. Někdy celou
publikaci začerním, jindy ji nechám v „přirozeném“
stavu. Když je konečně takto připravena
k nejdůležitější proceduře, malými nůžtičkami
protrhávám a rozvírám list za listem,
až se moje žízeň utiší na fragmentu nějakého
obličeje, postavy, nápisu… Co ještě zbývá?
Připsat své jméno a datum, podtrhnout nějaké
slovo, které upoutá mou pozornost a zdá se mi
důležité. Potom se může „růže“ uzavřít do průhledné
krabičky, zabalit do celofánu nebo postříkat lakem,
ale celkem je to úplně zbytečné. Právě zežloutlá
a prachem pokrytá „růže“ je nejkrásnější.
101
—
<– 100
RYBA
na pekáči zapírá své šupiny jako Petr Pána Ježíše
a jako jedlička v ohni své jehličí, jako prchající Marek
své bílé roucho podobné prostěradlu a prchá nahý
tmou, která voní kadidlem, mátou a benzoe. Zapírá
pohled svých očí jako čokoláda svůj staniol, jako
plamen svíčky svoji kanoucí slzu a svůj zčernalý knot.
Ale až vzplane od svíčky stromek a záclona a klavír
v plamenech se rozezpívá sám od sebe, jak budou
praskat struny a hořící knihy vylétnou z knihovny
jako krocani, zda potom promluvíš, rybo upečená
na stříbrném podnose, rybo s luním okem,
co odpovíš? — Ale to jenom prskavky syčely v mých
očích a ryba — jako host — třetí den zapáchá.
<–
ŘEČNÍK
se rozkročil, a když zabil svým krátkým mečem tvaru
mužského pohlavního údu černého býka s bílou
skvrnou na čele (v Egyptě se mu říkalo Apis), hm,
hm, pan profesor se trochu zakuckal, cvikr se mu
zatřásl na nose, tedy když řečník atd., tedy řekl:
„Hrobové ticho tohoto sloupořadí…“
Ale ze starého gramofonu ozval se hlas:
„Jsem Osiris, bůh kravského hnoje
a přicházím, abych pomstil Hamleta, ubohou oběť
homosexuality.“
V té chvíli mramorové sloupy povyskočily,
vysunuly ze svých svislých dutin, kde jsou umístěny
spojné klády, černé deštníky a nadzvedly je
a rozevřely. (Začalo pršet. Nějaká mladá cikánka
prodávala třešně. Pan profesor přešel promenádou,
kde krápal z okapů déšť, jen v bílých spodkách.
Gramofon vyhrával ochraptěle starou trempskou
písničku: „Táňo, nevolej…“) „A to je všechno?“ ozval
se čísi hlas. „Chcete-li, to je všechno,“ odpovídám,
„nechcete-li, strčte hlavu do roury od kamen
a hlasitě kdákejte, snad vám spadne z hvězdné
oblohy nějaké zrní. Netopýři dnes pořádají výroční
schůzi. Dobrou noc. A nevěřte na freudistické
symboly a jejich výklad. — Dobrou noc!“
103
—
<– 102
*
Když jsme šli potom domů, asi po půl hodině, ozval
se nesmělým hlasem: „Poslyš, neměl bys k tomu
podat přece jen nějaké vysvětlení?“ „Jako k čemu?“
ptám se, neboť jsem právě o něčem přemýšlel.
„No, k té školní antice s moderními reklamami?“
„Vždyť jsem ho už podal, je uzavřen tam vevnitř
i s deštníkem — netopýrem. A potom si pamatuj:
Orator fit, poeta nascitur.“
ŘEVNIVOST,
rostlina s tuhým dřevnatým stonkem, listy
sudospeřenými, opatřenými žahavými vlákny.
Odvar řevnivosti barvy moče je osvědčeným
prostředkem proti vleklému měknutí mozku.
SKLEPNÍČEK KORKOVÝ
patří do říše duchů, do kmene skřetů, do třídy
pitvorovitých, do řádu domovního, do čeledi
sklepnatých, do rodu špuntovitých a do druhu
dřevnatých. Na první pohled se podobá pohozené
korkové zátce z většího demižonu. Snad ovocné
víno zkvasilo a vyrazilo zátku, která se teď povaluje
po zemi. Ale ta zátka se hýbe, vrtí, kutálí, nadskakuje
a poskakuje. Připlete se vám pod nohu, vy upadnete
nebo si vyvrtnete kotník. Jindy zašpuntuje myší díru,
a způsobí tím značné trable dvěma myším milencům.
Když ale sklepníčka zvednete a podíváte se na něj
blíže, promění se v obyčejnou korkovou zátku,
což je neméně podivuhodné. V odborných
kruzích se dnes soudí (je to zvláště názor
univ. prof. dr. Čestmíra Frfoně), že staří Čechové,
neznajíce korek, zaměňovali sklepníčka korkového
s plivníkem šedým, popř. i s plivníčkem myšovitým.
Vzhledem k jejich nepatrným přírodovědným
znalostem je tento omyl ovšem zcela pochopitelný.
<–
SKUNK
čili smrďoch, druh tchoře. Také tak nazýváme
člověka, který se vážně mračí, nebo přívětivě usmívá
(někdy obojí), který nikdy nikomu neublížil, proti
nikomu osobně nic nemá, všechny své síly věnuje
vznešené ideji a přece — cítíte to? — páchne. A jak!
105
—
<– 104
SLOH ,
jak známo — podle slov G. Buffona —, je věrným
obrazem svého autora. Jaký je tedy sloh můj? Mám
rád dlouhá, nepřehledná souvětí, inverze, parenteze,
anakoluty; náhlé návraty k původní myšlence
stejně jak její definitivní zapomenutí a ztracení;
opakování jistých slov a spojek, způsobené únavou
a nepozorností; jisté obhroublosti a nepřesnosti
ve výrazech; jisté fráze… Vše to svědčí, nemýlímli se, o uštvané a krvácející oběti, která musí
kličkovat, aby ještě alespoň na chvíli unikla svým
pronásledovatelům, ale také o neodbytném
žádostivci, který znovu a znovu zkouší zámek,
vsunuje prsty do každé skuliny, a když je všechno
marné, odchází na pár kroků jen proto, aby se vrátil
a čekal, zda dveře se přece jen neotevřou. A protože
se neotevřou, všechno to začíná znovu.
<–
SMRT
je vždy přítomna v lidském životě, od nejútlejšího
dětství. Zprvu ve velké dálce, u samého obzoru,
neviditelná, ale je zde. Pak občas se nám mihne
v záhybu cesty, ve vlnách terénu, nesmírně daleko,
nesmírně daleko… ani si nevšimneme, že je stále blíž.
Pak náhle stojí za dveřmi, ale my si říkáme:
„Ještě chvíli, ještě je čas.“ Pak jí stojíme tváří v tvář
a čas už není.
Smrt nás sevře do svého náručí. Jak nás
změní? Co z nás udělá? Zpřetrhá vlákna, rozpáře
tkaninu, kterou upředla naše matka, a duše zůstane
sama, cár mlhy v podzimním větru, zbloudilý paprsek
ve vesmíru, který se stmívá, který opadává.
107
—
<– 106
SNÍH
padá do mého okna jako do hrobky z černého
mramoru (vzpomínej na mrtvé ve vlhké zemi
a vzpomínej na tonoucí na moři, když žraločí ploutve
řežou vlny), sníh padá kolem mých očí, je němý?
Či něco říká? Směje se? Dříve se soudilo, že je to
peří z nebeských duchen, protože uložit se
do měkkoučké postele s měkkoučkou šenkýřkou
bylo vrcholem blaženosti. Když jste si dal nářez
a zapil jej pivem či ještě lépe kořalkou. Ale dnes je
sníh jenom a definitivně zmrzlou vodou, zmrzlou
padající vodou, ale ještě mi nikdo nevysvětlil,
nepředstavil mě tomu umělci, který tam vysoko
v oblacích dělá ty obdivuhodné a rozmanité vzorky
vloček. Jak mu to jde od ruky! Deset milionů
vloček nadplán, nad plán meteorologické stanice
v jediném odpoledni, v několika hodinách. Ale až
nám zčervená nos, budeme (aby to nikdo neviděl)
zaklánět hlavu, otvírat ústa a polykat jako za
klukovských let malé tančící vločky. — Když hodíte
kus sněhu na plotnu, zasyčí a není. Jako náš život.
A přece je, ta neviditelná pára ve vzduchu. A kdyby
nebylo onoho neviditelného dechu nesčetných úst,
který se sráží v jemný závoj na skle mého vědomí,
byla by tato báseň, tento automatický text,
jen řekněte?
<–
SOKOLÍ,
ves v hlubokém (a kamenitém) údolí Jihlavky
nedaleko Třebíče, kde jsem kdysi dávno ve svém
mládí… nad hlučícím náhonem ve starém mlýnu,
poznamenaném jakousi temnou rodinnou tragédií,
tedy v tomto opuštěném a přízračném mlýnu
hořela petrolejová lampa. Její žluť se nelišila příliš
od žluti slámy, kterou byly vystlané staré postele nás
brigádníků (propíchněte mi jazyk, jestliže lžu),
a byla blízká žluti hořčičného pole, toho pomalu
se zvedajícího a překlápějícího lichoběžníku,
který se měl stát obrovským pozemským sluncem
a zároveň jutovou plachtou, padající na moji
rozčepýřenou hlavu. Odnikud nevzlétli žádní sokoli,
na to mohu přísahat. Jediný výkřik se neozval.
Slunečnice svěsily své hlavy a těžký rezavý visací
zámek se neotevřel. Mluvil-li někdo o bělostné
(ale i baculaté) víle, která seděla na dávno zastavené
mlýnské hřídeli, měl prostě vidění nebo jen sprostě
lhal. Zdálky se ozval řehot vzpínajícího se vraníka
s roztrženým levým chřípím (kdo se vyzná ve starých
pohádkách, tj. dávných lidových mýtech, ví, co to
znamená, zvláště je-li to nedaleko mlýna či vody
vůbec). Nebyla tam ani odhozená podprsenka
po nějaké obtloustlé brigádnici s odulým pyskem,
jako by jí do něho píchla vosa. Byl tam jen (konečně
se k tomu dostávám) starý plakát odlepující se
od dveří jako sloní ucho a v protější bílé stěně veliký
rezavý hřebík, a konečně tam byl můj pochmurný
a věčně neoholený přítel, který se na mě díval
109
—
<– 108
tak upřeně, jako by to měl být hřebík po oběšenci.
Ale já vím docela určitě (nebo téměř docela určitě),
že nebyl. A to je rozhodující, dříve než ze Sokolí
odletím navždy…
<–
SOPKA
není manželkou soba, jak by se zdálo na první
pohled, ale horou soptící oheň a lávu a obrovská
oblaka dýmu, takže jsme hodně daleko od zmrazené
severské tundry, zvláště uvážíme-li, že v Evropě
se vyskytují sopky v jižních zemích (viz Etna
a Vesuv). Není jistě náhodné, že sopka je ženského
rodu. Její kráter, zvláště je-li ještě podle slov
Baudelairových ozdoben květy, symbolizuje vhodně
nejženštější část ženy. Ale výbuch sopky může být
i symbolem jakékoliv vášně či ukojení (viz některé
sopky na obrazech J. Wachsmanna). Zatímco
však s klidem téměř akademickým rozprávíme
o sopkách, vzpomeňme alespoň na několik vteřin
na zuhelnatělé mrtvoly Pompejí a Herkulanea,
jejichž osud v atomovém věku hrozí i nám. Od mých
dětských let byl mým hrdinou Plinius starší,
který se stal obětí své vědecké vášně. Stále jsem jej
viděl, jak se sklání nad soptící kráter Vesuvu, ale dnes
se nemohu ubránit podezření, že jej do sopky svrhl
jeho věrný průvodce-otrok, neboť Plinius, ačkoliv
byl velikým vědcem, byl prý i nemenším domácím
tyranem. (Ochotně však připouštím — nedejte se
mýlit mou ochotou —, že mé podezření není než
projevem Oidipova komplexu a snad mých závratí.
Tento výklad by alespoň potvrzovala ta okolnost,
že mé křestní jméno se shoduje s jménem otcovým,
takže můj otec je Ladislavem Novákem starším
stejně, jako byl Plinius starší otcem Plinia mladšího.
111
—
<– 110
Tak mi to alespoň — vzpomínám si — vysvětlovala
babička. A nebyl Plinius starší krutě ztrestán proto,
že se přiblížil ke kráteru sopky, tomuto ženskému
symbolu?)
SPEČENÉ TEXTY,
objevené v létě roku 1960, vyrábím čtyřmi
postupnými procesy: 1. Víceméně náhodně najdu
v libovolném časopisu či knize výchozí text, přitom je
nejvhodnější text ne příliš dlouhý a v sobě uzavřený.
2. V textu najdu klíčová místa, tj. místa nejdůležitější,
která text konkretizují. 3. Tato klíčová místa buď
vyškrtám, nebo v klíčových slovech přeházím slabiky
či písmena. 4. Takto upravený text opíšu a opatřím
názvem, pokud možno nejvzdálenějším od názvu
(a ovšem i významu) původního textu.
SPISOVATEL
a básník, jak je rozlišit? Ten první píše pro svého
nakladatele, pro své přátele, pro svou zásuvku
(svědomitě urovnanou), pro to a ono, je inženýrem
duší, prorokem, svědkem… Básník píše. — A někdy
ani to ne, někdy (té smělosti) jen tichounce zpívá.
<–
SP OHOPT,
Spolek pro honění ptáků. Za podzimních večerů,
když západní obloha se podobá proudům tuhnoucí
lávy a opadalé stromy rozkvetly černými poupátky
špačků, když se osamělý chodec přiblíží k takovému
stromu, špačci vyletí s ohlušujícím hřmotem
a bázlivý chodec zavrávorá jako omráčen. V těch
místech, když je už téměř tma, na návrší, které tvoří
rozhraní dvou obzorů, usedají členové Spohoptu
v kruhu, oblečení do šedých hábitů jako mnichové
z Port Royal. Tak vykonávají svou činnost za skřeků
odlétajících labutí, labutí, které při letu natahují své
bílé a dlouhé krky. V té chvíli začnou vystřikovat
na temné obloze hvězdy, hvězda za hvězdou, jeden
stékající a rozplývající se chuchvalec za druhým.
Členové Spohoptu obracejí oči k nebi a hlasitě
vzdychají. Potom zamumlají nesrozumitelná slova,
stáhnou si temné kapuce přes hlavy, vstanou,
odcházejí a rozcházejí se, zatímco plaší divou zvěř,
mezi jinými i divoké králíky, kteří se schovávají
do svých nor v travnaté stráni.
113
—
<– 112
STROJ NA VÝROBU BÁSNÍ
snadno si zhotovíš podle následujícího receptu:
Na klikou poháněnou hřídel namontuj volnoběžně
šest kotoučů tak, aby se mohly zastavit pouze
v 10 polohách. Na obvod každého kotouče
upevni 10 destiček. Destičky prvého kotouče popiš
podměty, druhého příslovečnými určeními času,
třetího příslovečnými určeními místa, čtvrtého
příslovečnými určeními způsobu, pátého přísudky,
šestého předměty. Kotouče zakryj krytem, v němž
ponecháš vodorovnou skulinu, takže při jakékoliv
poloze kotoučů je vidět pouze šest destiček
(a každého kotouče jednu), které vytvoří jeden verš
prakticky nekonečné strojové básně.
STROM
je utvářen velmi podivně: Je v něm strmost a tvrdost,
ale též posvátná slabika Indů óm. Snad proto, že ve
stínu staletých stromů sedávali starci a přemýšleli
o posvátných tajemstvích; nebo též okrouhlý plod
v šumící koruně.
STROMOVÍ
v poledním úpalu se chví.
<–
SURREALISMUS
je hnutí, které se snaží víceméně spontánními
projekcemi psychických stavů (v uměleckých
dílech, ale i tzv. surrealistickými činy) upozorňovat
na všechny překážky, bránící za dané situace
harmonickému rozvoji člověka; současně probouzí
v lidech žízeň po této harmonii. Tím surrealismus
plní v složitě organizovaných moderních
společnostech důležitou funkci „zpětné vazby“,
výstražně registruje všechna vychýlení z přirozené
psychické rovnováhy, všechny zprvu sotva
postřehnutelné, ale tím nebezpečnější deformace,
jejichž příčinou bývá příliš jednostranný tlak výlučně
racionálních, nebo zas tradičních a už odumřelých
společenských struktur.
115
—
<– 114
SVÍCEN,
zvláště jde-li o těžký svícen z tepaného stříbra,
nemusí sloužit jen k svícení. Za jistých okolností
(zdaleka ne tak řídkých, jak by se na první
pohled zdálo) může sloužit za vhodný nástroj
k roztříštění lebky zazobaného příbuzného, který ani
v pokročilém věku nemůže zemřít. Básníkům potom
(a psychoanalytikům) poslouží svícen velmi často
za vhodný symbol, čímž ovšem nechci tvrdit, že by
tento symbol měl něco společného se skutečností.
Z výše uvedeného však neklamně vyplývá,
že zavedení elektrického světla nebylo zdaleka
takovým pokrokem, jak se obvykle soudí.
SYN A SYNOVEC,
slova vystupující z temného dávnověku, z doby
ještěří.
<–
ŠTÍHLENKA OBTLOUSTLÁ,
štíhlá, ale těhotná blondýna s nápadně obarvenými
nehty. Jsouc plodem umělého šlechtění, žije dnes
pouze v zasklených kavárnách a jiných teráriích.
Živí se převážně jenom kávou a cigaretovým dýmem.
Vydává pronikavou vůni několika pižem a parfémů.
Kdykoliv se pohne, cinkají nesčíslné přívěsky, jimiž
je štíhlenka ověšena. Zvláště úzkostlivě se vyhýbá
slunci. Jakmile dopadnou sluneční paprsky na její
zamoučněnou tvář, vyskočí jí na nose pihy.
Často se naskýtá i otázka, zda je štíhlenka
skutečně těhotná? Netrpí spíše vodnatelností?
Nebo nadýmáním? Nemaskuje se? A proč by
se maskovala? Má umělý chrup? Pouze tolik je
jisté, že její malá a jako poupata tvrdá ňadra jsou
z kaučuku, neboť má chlapeckou hruď. Není vlastně
hermafroditem? Kam se dívá, když se na tebe dívá?
Jako by se dívala do neurčita. Jako by z jejího levého
oka vyjížděl vlak po skleněném mostu směrem
k jakési metropoli soustředěné okolo zapálené svíčky
na Saturnu, zatímco z jejího pravého oka vyjíždí malý
zadýchaný vláček přímo na Riviéru. Štíhlenka hryže
svým jediným vlastním zubem ztvrdlou sušenku
a zapíjí ji minerálkou, aby neztloustla. A když
se vyděsí myši, která vyběhla z koutu kavárny, celá
štíhlenka se ukryje ve své dlouhé černé a oprýskané
rukavici a je pohozena na smetiště vedle staré
zčernalé roury od kamen a kominíkovy štětky.
Kdo bude po ní plakat kromě stříbrné pudřenky?
117
—
<– 116
ŠUPINATÝ P OUTNÍK
vás navštíví, když… když vám bude sedmnáct let,
když budete číst L. Célina a brodit se v rozměklém
sněhu, až vám promoknou boty. Když dostanete
chřipku a budete ji léčit čajem s rumem. Když budete
naslouchat zprávám z východního bojiště, když jim
nebudete naslouchat, když přiložíte do kamen,
až se dokrvava rozpálí, když si lehnete do postele,
když si naměříte 39°, když vám bude bušit
v hlavě veliké kovářské kladivo, když vám
už nebude bušit, když se napijete citrónové
limonády, když se vymočíte, když si vytáhnete peřinu
až pod bradu, když si lehnete na bok, když zavřete
oči, když usnete… Napřed to bude spálená bažinatá
step se stopami po tancích, nedaleko doslova
oholený les, jen bílé oloupané pahýly, v kterých
bloudí nářek zavražděných dětí. Obloha je nízká,
černá, chuchvalcovitá. Ticho. Jen jako by odněkud
z dálky bilo veliké kovářské kladivo…
Potom se objeví v jedné bažině, až po vlasy
zamazaný blátem, půl muž, půl ryba-strašidlo,
se šupinami až na dolní část tváří. S vyříznutým
jazykem a s vypíchnutýma očima. Přijde k tobě,
kolébá se před tebou bez jediného hlasu ze strany
na stranu jako idiot. Mrazí tě hrůzou, ty křičíš,
křičíš, až se probudíš. Ale Šupinatý poutník se vrátí
a bude se vracet zas, dokud jej nepolíbíš, dokud jej
nevysvobodíš, dokud v něm nepoznáš… a nepřijmeš
život takový, jaký je.
<–
TELESPEC-DUPLEX,
mechanický divák televizních pořadů. Máte-li velmi
nutnou práci, a přece se chcete dívat na televizi,
zapojíte příslušná mozková centra (k tomu účelu
musíte mít předem zavedené do lebky platinové
drátky, které lze však zcela nenápadně ukrýt
v účesu) k telespec-duplexu a uvedete jej v činnost.
Potom můžete dále pracovat a současně nerušeně
sledovat televizní pořad. Miniaturní tranzistorový
telespec-duplex minor i s televizorem a nabíjecí
baterií lze přenášet v náprsní kapsičce, takže, zatímco
pozorujete televizní pořad, můžete řídit auto, jíst,
vyřizovat nejrůznější záležitosti, spát, ba se i milovat,
popřípadě i sledovat sám sebe, jak se pohybujete
před televizní kamerou.
119
—
<– 118
TELL VILÉM
byl statečný a statný horal, milující svobodu. Nosil
obnošené koženky, štětku za kloboukem a nudli
u nosu. Pod krkem se mu jemně rýsovalo vole.
Uměl výborně jódlovat. Jednou byl přinucen jakýmsi
místodržícím, aby sestřelil jablko z hlavy svého syna.
Vilém Tell tak učinil. (Proslýchá se, že tento syn
nebyl jeho skutečným synem, neboť paní Tellová
ještě za svobodna a potom také atd…, ostatně
hrdinové a umělci mívají málo času na své manželky
a často bývají impotentní.) Za odměnu Vilém Tell
vystřelil místodržícímu jablko z hlavy. Místodržící to
přijal s povděkem, ale neměl již možnost Vilémovi
poděkovat. Tell, oslavován jako národní hrdina,
před pronásledovateli musel uprchnout až na
sám okraj sněžné čáry, kde potom žil v důvěrném
obcování s kamzíky a kamzicemi, dokud se nevrátil
zpět do osvobozených alpských údolí, ale i potom
vzpomínal a vyprávěl (dosti nudně) o týdnech své
vyhnanecké slávy.
TLESKOR,
kapesní elektrický přístroj, na dané znamení vydává
zvuk tleskání libovolné síly. Tleskor universal vydává
další zvuky souhlasu i odporu (hluboké ó, pískot,
sykot, dupání), proto na každý sportovní zápas jen
s Tleskorem universal!
<–
TLUSTOŠ ZÁPAD OAFRICKÝ
patří do kmene strunatců, podkmene obratlovců,
větve čelistnatců, nadtřídy čtvernožců, třídy savců,
podtřídy živorodých, nadřádu placentálů, řádu
primátů či nehetnatců, podřádu opic, čeledi lidí.
Má obrovský černý pupek, na pupku budík,
v pupku misionáře a na nahých rukou jeho bílé
manžety. Vyskytuje se v přiblblých obrázcích jistých
evropských časopisů.
121
—
<– 120
TRPASLÍK
je malý chlapec s mužskými vousy, což se zdá
absurdní, ale je to. Nosí zpravidla červenou
protáhlou čepičku, někdy na konci se zvonečkem.
Zdržuje se v puklinách země. Do domů se dostává
nejčastěji myšími dírami. Ačkoliv nosí na zádech
zelený ruksak z hrubého plátna, nelze říct, přes
podobnost obou slov, že by byl trpaslík turista. Spíše
se zdá, že je pecivál. Když zatápíte v kamnech, dejte
bedlivý pozor, zda není v troubě zavřený trpaslík.
Upéci zaživa trpaslíka není nijak příjemné, alespoň
pokud nejste zvrácený sadista. Někdy přistihnete
trpaslíka, jak hryže kůrku, jindy jak pije z misky
mléko, které jste připravili pro kočku. Ačkoliv zcela
výjimečně někteří trpaslíci jezdí na kočce (daleko
raději používají k tomu účelu kohouta), existuje
mezi trpaslíky a kočkami odvěké nepřátelství. Jeden
nesnese ani pach druhého. Výjimku činí jen staří
a pokud možno prašiví kocouři, kteří jsou trpaslíkům
do jisté míry nakloněni. Nemluvím ovšem o slepých
koťatech, která pochopitelně nevědí a nevidí,
co činí. Tolik pokud jde o vzájemné styky mezi
trpaslíky a kočkami. Nyní se vraťme k lidem.
Ztratí-li se vám něco, je tím rozhodně vinen trpaslík.
Zvláště s velkou oblibou, od doby, kdy moderní
osvěta pronikla i mezi trpaslíky, způsobují tito krátké
spojení, a zatímco se chechtají pod vousy, nechají
vás sedět potmě. Potom mohou nejlépe provádět
své rejdy. Zvýšený pozor si dejte na plivníky, kteří
s oblibou plivají do polévky a čurají do omáček
<–
a do piva. Vůči nim doporučuji nejvyšší bdělost
a ostražitost. Pokud by vás zajímalo, odkud jsem
načerpal svoje zprávy, mohu vám to klidně říct:
Od malého plivníka, který si mi sedl na rameno
a slovo za slovem mi diktuje do ucha.
123
—
<– 122
TŘI PŘÁNÍ
můžeš si přát a já ti je splním, vypravuje se
v pohádkách, ale já nikdy nevěděl, kdyby k takové
nabídce došlo, co bych si přál. Dnes už vím:
Chtěl bych být pánem ostrova uprostřed
oceánu. Vlastně by to ani nebyl ostrov, jen pustá
skála potřísněná mořskou pěnou. Bylo by to v těch
částech oceánu, kde není léta ani zimy, ale prostor je
často zahalen mlhou. Ve vzduchu by kroužili a křičeli
racci a albatrosi, ve vlnách se povalovaly a mrskaly
ryby. Občas by se v dálce objevil kouř či stěžeň lodi,
ale loď by se nikdy nepřiblížila pro ostré útesy, které
by ze všech stran chránily můj ostrov. To je mé první
přání.
Na nejvyšším bodě ostrova stál by bizarní
palác v secesním slohu. Ne velký, ale s rozlehlými
terasami, kam by za příboje stříkala pěna,
se zasklenými verandami, kde by byla zimní zahrada,
a s hlubokými sklepy, odkud by bylo vidět
pod hladinu moře. Všechny práce v paláci byly by
dokonale zmechanizovány, takže by tam nebylo
potřeba sloužících. Na ploché střeše paláce stála by
helikoptéra, která by mě donesla, kdykoliv by se mi
zachtělo, na zemi a do vzdálených měst. To je mé
druhé přání.
<–
V mém paláci žila by se mnou secesní
kráska, štíhlá a bledá, velkých zelených očí, dlouhých
a hustých měděných vlasů. A aby nic nerušilo křik
racků a hučení vln, má kráska byla by němá. To je
mé třetí přání.
Tři bizarní přání, má přání, tím krásnější,
že nikdy se neuskuteční.
125
—
<– 124
U MĚNÍ A P OEZIE?
Dokud básník skládá svou báseň, je to v nejlepším
případě umění. Teprve když báseň začne skládat
svého básníka, je to poezie. Poezie!
U ND OLNIL
není zkratka „údolí dolního Nilu“, a nemá tedy
nic společného s Asuánskou přehradou, ale název
továrny na syntetickou výrobu dětí. V poslední době
se soustřeďuje stále více na výrobu náhradních
údů, rukou a nohou, po kterých je stále veliká
poptávka. Továrna je umístěna v jakémsi umělém
kráteru, je přísně střežena a výrobní postup je
udržován v největším tajemství. Nechybějí ovšem
hlasy, které tvrdí, že všechno je podfuk, že se tam
sice vyrábějí děti přímo ve velkém, ale způsobem
docela přirozeným. Pokud jde o umělé údy, jsou
prý uřezávány mrtvým, a někdy i živým. Ředitelem
továrny podle těchto hlasů je veliký pavouk,
dělnicemi tisíce malých berušek či sviněk, ale to
se mi zdá přece jen příliš přehnané. Nicméně
uvidíte-li někde tabuli s velikými černými literami
UNDOLNIL, vyhněte se zdaleka, jinak byste se
mohli vrátit bez některého ze svých údů,
bez několika svých údů, popřípadě i sami bez sebe,
což by bylo nesmírně tristní. Představte si, vracel by
se jen váš stín (pokud by svítilo slunce), potřísněný
vašimi slzami.
<–
U TÍRÁNÍ
prachu, tj. přejíždění hlaďounkého nábytku
měkkoučkou flanelovou utěrkou, má v sobě cosi
až exoticky mazlivého (zvláště uvážíme-li, že uvnitř
těch přihrádek jsou složeny škrobené pánské košile,
náprsenky, svatební povlečení na několik postelí
a stříbrné příbory pro šest osob), takže se ani
nemůžeme divit té uklízecí mánii zanedbávaných
manželek.
127
—
<– 126
VERNISÁŽ,
slavnostní zahájení výstavy obrazů. O tom,
jak se chovat na vernisáži, píše sice Guth-Jarkovský
na str. 273 až 278 svého Společenského katechismu
a Marie Laudová-Hořicová na str. 135 své
Společenské výchovy. Ačkoliv zmíněná stať
Guth-Jarkovského je velmi vyčerpávající, považuji
nicméně za svoji povinnost upozornit účastníky
vernisáží na několikerá nebezpečí, která jim hrozí.
Tato nebezpečí jsou v podstatě trojího druhu:
Kritizuje-li účastník hlasitě vystavovaná
díla, posmívá-li se jim a jejich autorům, nešetrně
se jich dotýká, čmárá po nich nebo je poškozuje
jiným způsobem, může být zpolíčkován a vyhozen.
Toto nebezpečí je zvláště hrozivé na skupinových
výstavách, kde je přítomno více vystavujících umělců.
V opačném případě, projevuje-li účastník
s vystavenými díly až bouřlivý souhlas, upadne rázem
v oprávněné podezření u všech tak staropanensky
(tj. neplodně) ctnostných byrokratů, neboť již Jeho
Veličenstvo císař František Josef II. blahé paměti
prohlásilo, že žádný milovník moderního umění
(a my bychom mohli na tomto místě plným právem
ponechat jen slova „žádný milovník umění“) nemůže
být řádným otcem, disciplinovaným občanem
a zbožným věřícím.
Největší nebezpečí hrozí však tomu
účastníku, který vystavená díla tiše a soustředěně
pozoruje. Takovému účastníku může se stát,
že některé z vystavených děl zcela nepozorovaně
<–
do něho vstoupí, rychle se v něm počne rozrůstat,
bujet, vyhánět výhonky, aby nakonec úplně rozrušilo
jeho duševní rovnováhu, což je to nejhorší,
co může potkat vážného a své důstojnosti
si vědomého člověka.
Proto zkušený účastník prochází podle
vystavených děl s lehce ironickým úsměvem
na rtech. Zastaví-li se před nějakým dílem, nejpozději
po pěti vteřinách pokrčí rameny nebo se obrátí
k nejbližšímu diváku s posměšnou poznámkou:
„Co to má znamenat?“ Podaří-li se mu na konci
této otázky, která vlastně otázkou není, vydat blíže
nedefinovatelný, ale velmi výmluvný zvuk, vyjádří
tím dostatečně svoji naprostou superioritu nad
vystaveným dílem.
Naproti tomu literární ukázku, pokud je
na vernisáži čtena, odmění všichni účastníci hlasitým,
a ovšem též zcela zaslouženým potleskem.
129
—
<– 128
VÍSKAR,
mechanický pavouček, který — vsadíme-li jej
do vlasů — velmi příjemně nás víská, což zvláště
pro lidi citlivé a vnímavé je neobyčejnou rozkoší.
V poslední době stále oblíbenější jsou vískary
opatřené slunečnou baterií, neboť vynikají nad jiné
typy mimořádnou lehkostí, v důsledku čehož vískají
nesmírně jemně. Především pro letní pobyt u vody
tento druh vískaru je zdaleka nejvýhodnější, proto
na dovolenou vždy jen s vískarem na slunečnou
baterii značky VISOL!
VIVISEKCE,
pitva živých těl. Jelikož vydatně pomáhá rozvoji
lékařské vědy, a tím pokroku vůbec, je nanejvýš
mravná. V poslední době se hlásí stále větší počet
uvědomělých dobrovolníků, aby na nich byla
provedena vivisekce.
WATT JAMES,
když promýšlel válce, písty a převody svého parního
stroje, netušil, že vytvoří nejen stroj, který způsobí
první průmyslovou revoluci, ale i velmi účinný
sexuální symbol. Ostatně podnikatelé jej využili
o mnoho lépe než básníci. Huííí, píšťala hvízdá tak
dlouho, až tlak páry klesne, píst strne a soukolí
se zastaví.
X,
tajemná neznámá, s černou škraboškou na obličeji,
s antickou kamejí, vyhrabanou v Pompejích,
na černých šatech, by mohla být Smrtí, alespoň ruce
má studené jak led…, ale v jejích očích se rozžíhají
blesky tak živé a intenzivní, že by mohla být spíše
Andělem, pokud ovšem může být Anděl ženského
pohlaví. O tom viz blíže velmi zajímavé středověké
disputace o pohlaví Andělů.
XERXES,
perský král. Když r. 480 táhl do Řecka, kousla ho
myš. Tato bezejmenná myš zachránila Evropu,
neboť — jak vypráví pověst — otřásla Xerxovou
jistotou ve vlastní neporazitelnost a vítězství.
V té chvíli se všemi svými obrovskými armádami
byl odsouzen k porážce.
<–
YPERIT,
bojová látka zpuchýřující, nazvaná podle belgického
města Ypres, které i s krásnou katedrálou bylo
zpustošeno za první světové války. Tak setkal se
temný středověk s 20. stoletím, stoletím vědy
a pokroku.
131
—
<– 130
YPSILON,
onen legendární hrdina, který je schopen — jak
se alespoň říká — milovat dvě ženy současně.
Do Čech byl uveden mistrem Janem Husem,
ale zde pod svým honosným zevnějškem (pod svým
vývěsním štítem, tj. poklopcem) záhy se proměnil
v pouhé malinkaté jota.
ZÁJEZDNÍ HOSTINEC
vyhlíží z křoví a cení na nás zuby svých
pseudogotických věžiček. Nedejte se mýlit
skutečností, že soška pečeného beránka nad jeho
klenutým vchodem se na vás přívětivě usmívá, že
kyne jedním kopýtkem, zatímco druhým si elegantně
přidržuje rožeň, který jej probodává. Jestliže jsou
opodál rozlehlá řepná pole, okresní silnice a důležitá
železniční trať, kde před chvílí zastavil vlak a vyvrhl
nás k této víceméně nedobrovolné (nicméně
podnícené naší mnoholetou zvědavostí, která však
spíše patřila rozlehlému parku, tomu ostrovu stromů
uprostřed prázdných ploch podzimních polí)…,*) uvnitř
jsou strašné stroje,**) opatřené sekáčky, bodáky,
mechanickými cepy a tlukory, které zpracují každého
vstoupivšího a promění jej v jiného člověka, tj. v jeho
ubohý cukající se krvavý chumáč vylekaného masa.
Ale přátelská vlaječka se dál třepetá v levém
předním rohu hradní věže.
*) pravděpodobně sem patří slovo „exkurzi“
**) podobné rozlehlým vrzajícím postelím
<–
ZENISTICKÉ BÁSNĚ
vznikly v únoru a březnu 1963, když jsem překládal
Cageovu přednášku Neurčenost a současně
studoval zenismus. Psal jsem je takto: Na úzký
pruh kladívkového papíru načmáral jsem velice
rychle několik klikyháků podobných těm, jaké
vrchní v restauraci dělá na účtenku (někdy jsem
je i podtrhával vodorovnou čarou). Potom, dříve
než notový inkoust zaschl, prudkými tahy štětce,
namočeného do lihového laku, zčásti jsem
rozmazal písmo a současně ovšem zakalil lak.
Po několika vteřinách soustředěného pozorování,
když lak už ztratil svou tekutost, dokončil jsem
báseň dřevěným hrotem násadky, jímž jsem
udělal opět několik klikyháků, které se mezi
černým inkoustem a nažloutlým (eventuálně
i našedlým od rozmazaného inkoustu) lakem jevily
bílé. — Pokračováním „zenistických básní“ se staly
„interpretace náhody“ (viz tamtéž).
133
—
<– 132
ZEPPELIN FERDINAND
(1838–1917), německý hrabě. Nosil zkadeřený
plnovous jako Wagnerův Wotan nebo Valkýra
(chacha! vousatá Valkýra) a kouřil veliký černý
doutník. Jednou ho napadlo opatřit doutník malými
kormidly a vrtulkami. Tak vznikla první vzducholoď.
Od té doby se ženy bály tohoto bzučícího hmyzu
více než myší a hadů. Sláva vzducholodí vrcholila
za první světové války, kdy v třeskotu granátů,
ve výbuších pum, v zimničném drkotání kulometů,
šlehány světelnými metlami, za hvízdání policejních
píšťal, zvonění zvonů a vřeštění hasičských trubek,
ve výkřicích a plamenech i v mlčení oblačných
výšek bombardovaly Paříž a Londýn. Ale jednoho
dne splaskla poslední vzducholoď a po dávné slávě
nezbylo ani památky.
ZMĚNA,
i když je to změna k horšímu, je někdy lepší než
zachování původního stavu, pravil odsouzený
na smrt tři kroky od gilotiny, ohmatávaje si krk;
a nebylo to jen ve filmu.
<–
ZRŮDA ,
toť nejvyšší výtvor přírody a člověka, pravil mi
starý, shrbený, napůl ochrnutý učenec (nepřál si,
abych uváděl jeho jméno) ve své laboratoři, kde
ve velkých skleněných lahvích měl naloženo v lihu
několik desítek těch opravdu nejfantastičtějších
zrůd. „Příroda musí, abych tak řekl, z důvodů
ekonomických vyrábět na běžícím pásu jedince
pokud možno nejrentabilnější, tj. nejméně zajímavé.
Občas si však dopřeje toho přepychu, a není to
tak zřídka, jak si obyčejně myslíme, aby udělala
něco podle svého vkusu, a potom udělá zrůdu.
Copak není opravdu rozkošný tento kyklopek,“
pravil chrchlaje a zaklepal za řeči prstem na láhev,
v které plul zárodek s jedním okem uprostřed čela
a se šesti prsty. V té chvíli jsem si uvědomil, že i já
mám pod vlasy na temeni hlavy velkou purpurovou
skvrnu. „Líbíte se mi, mladý muži,“ pokračoval
podávaje mi ruku, „opravdu se mi líbíte, jen směle
pokračujte dál ve svém díle a řiďte se vždy přírodou:
Pokud jen můžete, dělejte zrůdy! Potom dojdete
nejvyššího uznání a hlavně vnitřního uspokojení,
kterým nás příroda odměňuje vždy, když s ní oddaně
spolupracujeme.“
135
—
<– 134
ZUB
by neměl pro mě vůbec žádný smysl (a tedy bych
jej ani neuváděl v tomto slovníku), kdyby nebylo
onoho starého lidového způsobu trhání zubů,
při němž se zub přiváže na konopnou šňůrku
a potom se za ni prudce trhne. Toto trhání zubů
nemůže nám také nepřipomenout ony úzkostné sny,
při nichž nám zuby samy od sebe vypadávají z úst,
a zlověstný význam, který tyto sny mají ve starých
snářích.
<–
ZUZANA V LÁZNI,
od doby Rembrandta van Rijn jeden
z nejoblíbenějších námětů všech akademických
malířů, kteří neopomenou v účinném šerosvitu
zdůraznit bujné tvary krásné Židovky, která sice před
koupelí poněkud páchla zapařeným masem, ale po
ní byla tím žádoucnější, takže se nelze divit dvěma
starcům s dlouhými poplivanými vousy, že jejich chtíč
se vzbouřil, i kdyby Zuzana nebyla více než lacinou
a sprostou, ale přece jen mladou prostitutkou
a její bazén ne větší než obyčejný otlučený lavor,
v kterém se omývala po každé souloži. Její krása byla
opravdu téměř dokonalá, pokud ovšem nepřihlížím
k podlitinám červeným, jejichž příčinou byly štěnice,
tak bohatě zalidňující (!) její postel, a k podlitinám
modrým, jejichž autorem byl její pasák. Pokud jde
o štěnice a vši, občas si natírala své dlouhé, husté,
až modře černé vlasy petrolejem, takže jsem býval
někdy v pokušení škrtnout sirkou a přiblížit ji k jejím
vrkočům.
Proč nikdy jsem to neudělal? Pro její buvolí oči?
Pro tlusté smyslné rty? Pro těžké prsy?
Pro vyšpulující se břicho s hluboko zarostlým
pupkem? Pro husté chlupy jejího ohanbí?
Pro její veliké lůno jako okvětí tropické květiny
nebo ústa mořské ryby? Pro její těžký a veliký zadek,
ne nepodobný zadku povozníkovy kobyly?
Pro její zápach? Pro hluboký prsní tón v jejím hlase?
Pro její chrápání, když spala? Pro její prdění? Tedy
proč? Proč jednu mouchu rozmáčkneme
137
—
<– 136
a druhou masařku necháme uletět? (Tím ji nijak
nepřirovnávám k mouše.)
Proč se nám líbí krvavé kůže na dveřích
židovského krámku? Proč špinavé, zapadlé a úzké
uličky v židovském ghettu?
Proč, konečně, jsme takoví, jací jsme?
Rembrandt van Rijn měl pravdu.
ŽIDLE
(obrácená vzhůru nohama) je beranem,
který mě chce potrkat, ale já nejsem opilý.
Zulámu jí nohy, roztřískám okna a zkrvavím nějakou
hlavičku-makovičku. Kdo vám říkal, že jsem se
v dětství bál kozla a berana? Že trpím závratí?
Ještě směšnější je tvrzení, že židle slouží především
k tomu, aby se na ní sedělo. Jen si sedněte na její
rohy!... a židé se smáli za bekotu beránků
na dvoře košerákově před Velikonocemi.
EDIČNÍ P OZNÁMKA
1
2
Arsén Pohribný, Slovenská národná galéria, Bratislava 1997.
Jindřich Chalupecký, Příběh Ladislava Nováka, in: Na hranicích
umění, Prostor, Praha 1990.
<–
Malý slovník naučný vytvořil Ladislav Novák v polovině
šedesátých let, nebyl ovšem nikdy knižně publikován v celku. Pouze v ukázkách byl otištěn ve společném katalogu
Ladislava Nováka a Jiřího Koláře1 a jednalo se o tyto texty:
Integrace, Interpretace náhody, Jeden v druhém, Pyramidální text, Čára, Růže, Sloh, Spečené texty, Stroj na výrobu
básní a Surrealismus.
O historii vzniku této knihy píše Jindřich Chalupecký ve
své studii Příběh Ladislava Nováka: Právě když si uvědomil
kritický stav surrealistické poezie, roku 1958, začal psát svůj
„Malý nenaučný slovník absurdit a zbytečných vědomostí“. (...) Jinak slovník vyniká početnými údaji o fantastických
bytostech, které jako by vzešly napůl z nějakého naivního
grimoáru a napůl z popleteného živočichopisu... Vysvětluje,
že literární poetické zrůdy jsou vlastně popisem těch, které
Novák „objevil“ díky svému vynálezu froasáže (interpretované muchláže). Chalupecký navíc přirovnává texty ze slovníku k vymyšleným přírodopisným zprávám, jimiž si Jaroslav
Hašek před první světovou válkou zpříjemňoval práci při
redigování časopisu pro pěstitele domácích zvířat.2
139
—
<– 138
Do současnosti se tento soubor textů, někdy zmiňovaný
jako Nenaučný slovník kuriozit a zbytečných vědomostí,3
dochoval tedy pouze jako rukopis – psaný perem do školního linkovaného sešitu.
Právě pracovní povaha rukopisu znesnadňovala jeho
ediční přípravu a v řadě případů ji i limitovala. Obecně byl
text přizpůsoben současným pravopisným tendencím, a to
především v oblasti interpunkce, psaní velkých písmen,
spřežek a tvarů jednotlivých slov. U cizích slov bylo upřednostněno psaní „z“ namísto „s“, „o“ namísto „ó“ a hlásková
skupina „th“ byla zjednodušována na „t“. Korigovány byly
rovněž zjevné překlepy a nedůslednosti vycházející z pracovní podoby rukopisu. Naopak respektován byl původní slovosled, ve většině případů i odchylky od pravidelné
mluvnické stavby věty a autorův idiolekt v řadě lexikálních
novotvarů.
3
Pavel Janoušek a kol., Slovník českých spisovatelů od roku 1945,
Díl 2, Brána, Praha 1998.
LADISLAV NOVÁK
Jíme v restauraci U Winklera, jako vždy v sobotu, když přijedu za Ladislavem do Třebíče. Od smrti manželky a syna
je tu sám, maloměsto ho drtí. Každý zájemce o jeho básně nebo výtvarné dílo je vítán a Ladislav mu vše ochotně
ukazuje. Vezme bambusové ukazovátko a provádí sbírkou
výtvarných artefaktů svých přátel. Na zdech visí Boudník
vedle Koláře, Medek a Šimotová, pak Jan Kotík (bratranec
Ladislava), ale také rty plující krajinou od Mana Raye. Když
je mu návštěva milá, dostane dotyčný froasáž na rozloučenou.
Svému bydlení říká poustevna, a tak občas vyráží z bývalého Hadlízu do židovského ghetta, které je za mostem
a kde se s přeludy mrtvých Židů cítí méně sám. Sedíme
U Winklera… Ladislav rozkládá o svých pohybových básních a já se směju. Snad aby názorně doplnil svůj výklad,
zdvíhá se a oslovuje dámu středních let u sousedního stolu,
která je s partnerem zřetelně na odchodu: „Dobrý den paní
Mikundová.“ Dáma se okamžitě ohradí, že si ji asi s někým
plete. Dobromyslně vypadající Ladislav ovšem pokračuje
zvoláním: „Ne, VY JSTE paní Mikundová!“ V restauraci vše
ztichne a lidé zvědavě pozorují situaci.
„Já ale opravdu nejsem žádná paní Mikundová,“ brání
se dáma a muž jí zezadu nervózně rve ruce do baloňáku.
„Ne?“ zklamaně mumlá Ladislav a dodá: „Ale kundičku máte
pěkně šťavnatou.“ To už je i na muže moc a pokřikuje na
Ladislava, který s vážnou tváří odříkává: „To byla pohybová
báseň Ladislava Nováka z Třebíče, Nezvalova 44.“
<–
( MÍST O D OSLOV U)
141
—
<– 140
Jen na okraj: Mikunda není na Vysočině nijak neobvyklé
jméno. Záleží ovšem, jaký si k němu vytvoříte vztah.
Je večer a Ladislav se propadá do nejčernějších hlubin svých
vzpomínek. Většinou se opakuje tatáž situace, po pivařském
(někdy mluví o pivu jako o kapří vodě) kolečku z restaurace
Ráchel a přilehlých hospod se už doma dorážíme myslivcem.
„Taková česká whiskey, jak říkal František Šmejkal!“ komentuje Ladislav otvírání flašky a nalévá první panáky. Brzy se
rozpovídá a zbytek noci bude nepřetržitým tokem odboček,
které vytváří sice jeden velký příběh, ale žádný z těch malých
není dopovězen. Na tenhle způsob si dlouho zvykám, ale
v dalších letech se postupně dozvídám chybějící části.
„Když jsem byl malej kluk, všechny moje oblíbené hry
byly samotářské… Vlezl jsem si pod stůl a celý den si vydržel
hrát na Afriku. Představoval jsem si, že jsem lovec nebo
cestovatel a měl jsem své tygry z papíru… Od kamen šlo
v zimě teplo, a to byla ta Afrika.“ Nebo „Bál jsem se, že brzo
nebudu vidět, protože v rodině bylo hodně očních chorob,
a tak jsem se dal na literaturu. Stejně mne ale výtvarno
nakonec dostihlo, začlo to alchymážema, pak froasážema,
ale nedávno jsem zjistil, že nevidím dost ostře mapy vzniklé po zmuchlání papíru, takže jsem se pustil do litých tuší.“
Nebo „Vzal jsem si skvělou ženu, ale bohužel neměla pro
mé posedlosti moc pochopení, pracovala jako úřednice
v bance, a také jsem ji dost potrápil… No, a co odešla na
věčnost, tak mi chybí.“ Nebo „Když jsem coby mladý literát
přijel k Demlovi do Tasova, byl u něj zrovna Nezval. Řešil
se zrovna útěk Ivana Blatného přes hranice a Deml najednou sarkasticky odtuší k Nezvalovi: Hřál jste si na prsou
hada…“ Nebo „Dodnes mne trápí snad jediné opomenutí.
Když Deml umíral v nemocnici, vyprávěl mi celé pozadí
Zapomenutého světla. Místo toho, abych je po příchodu
z nemocnice domů zapsal, opravoval jsem školní sešity
a černočerný příběh zapomněl. Bylo to v době, kdy mne tu
šmírovala StB a čekalo se na každou profesní chybu, které se
dopustím, abych byl z učitelského místa odejit.“
Na prázdných papírech ze školních sešitů byl ostatně
napsán celý Malý naučný slovník, který Ladislav rok před
smrtí vytáhl ze skříně a dal mi jej se slovy: „Tenhle rukopis
si nechej, a jestli se ti ho podaří někde udat, bude dobře.“
Rukopis podle jeho mínění potřeboval revizi, několik škrtů a možná i nových hesel navíc, vracet se už ale k němu
nechtěl. Ladislavovi ubývalo sil a také finišoval s přípravou prvního rozměrnějšího katalogu, který shrnoval jeho
výtvarné dílo. Místo knihy se ale měl dočkat jen prvních
nátisků…
Když jsme se druhý den dopoledne vzbudili, přistoupil Ladislav k oknu a chvilku zkoumal protější dům: „Kolem dvanácté hodiny vždycky otevře okna a vyvětrá peřiny ta baba
naproti. Je sice stará jako já, ale tak kyselej nejsem.“
Hypnotizovali jsme okna, za kterými byla vystavena kýčovitá Disneyova Sněhurka s trpaslíky, a rozebírali, jak tahle
americká Panenka Maria pronikla v osmdesátých letech
do českých domácností, a jestli jsou trpaslíci proroci. V tu
chvíli se objevila Ladislavova sousedka s peřinami, láskyplně
sňala Sněhurku s trpaslíky a vyskládala do okna peřiny. To
už Ladislav nevydržel a zařval mocným hlasem na stařenu:
„Sněhurkóóó!“ Stařena se rozběsnila a spustila příval nadávek, který Ladislava zjevně potěšil: „Co jsem ti říkal, je
kyselá,“ dodal.
<–
Martin Langer
143
—
<– 142
poezie sv. 6
Ladislav Novák
malý SLOVNÍK NAUČNÝ
Doslov Martin Langer
Jazyková redakce Michaela Šmejkalová
Korektura a přepis Markéta Hofmeisterová
Grafická úprava Jan d’Nan
Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o.
Vydalo nakladatelství dybbuk,
Jan Šavrda, Sekaninova 12, 128 00 Praha 2,
www.dybbuk.cz,
roku 2007 jako svou 42. publikaci.
Vydání první
ISBN 978-80-86862-31-6
9 788086 862316