newsLetter - Gender a věda
Transkript
newsLetter ČERVEN 2014 OBSAH Úvodník: prestižní vědecká ocenění, zn. jen pro muže? Popularizace vědy a misogynie na internetu 2. výroční setkání KLUBU NKC Zpráva z konference: Závisláci na žebříčcích a čtyři typy znevýhodnění žen ve vědě Aktuality o Americký NIH a předsudky v peer review o PNAS: Další studie dokládá upřednostňování mužů o Recenzují vědci tak, jak jsou sami recenzováni? o Gender a povyšování na francouzských ekonomických školách Vážené čtenářky, vážení čtenáři, do 31. července přijímá Česká hlava nominace na ocenění, která mají podpořit osobnosti vědy, techniky, vývoje a poznání. Letos se bude soutěžit hned v šesti kategoriích. Od roku 2002 bylo Českou hlavou oceněno 87 osob, z toho jen 12 žen (nejvíce „zásahů“ mají ženy ve studentských kategoriích Doctorandus a Gaudeamus). Držiteli Národní ceny Česká hlava, která bývá nazývána českou Nobelovou cenou a která se pojí s částkou 1 milion korun z rozpočtu Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jsou ale od vzniku soutěže v roce 2002 jen muži. Národní cena České hlavy přitom nepředstavuje v rámci nejprestižnějších (a nejlépe finančně hodnocených) ocenění české vědy žádnou výjimku. Podobná situace je u ocenění, která uděluje Akademie věd: Akademickou prémii, jež Akademie věd ČR udílí od roku 2007 a je spojena s odměnou 5 milionů ročně po dobu šesti let, dosud získalo 14 vědců a Purkyněho Fellowship, který počítá pro vítěze s částkou 1 milion a 50 tisíc ročně po dobu až pěti let a uděluje se od roku 2004, obdrželo dosud 43 vědců. Mezi laureáty není ani v jednom ze zmíněných případů jediná vědkyně. Důvodů může být nepochybně celá řada. Je však velmi nepravděpodobné, že nemáme žádné vynikající vědkyně, které by si některou z těchto cen za svoji práci zasloužily. Jak se dočtete v textu Marcely Linkové v tomto vydání newsLetteru, ne všude považují nulové zastoupení žen mezi laureáty za přijatelné. Česká hlava i ostatní zmiňovaná ocenění bez pochyby dostávají vynikající vědecké osobnosti. Absence žen mezi jejich laureáty bohužel odráží jeden z přetrvávajících rysů vědeckého prostředí - symbolické (a často i reálné) přehlížení vědeckého přínosu a práce vědkyň. Máte-li ve svém okolí vhodnou kandidátku na jakoukoli z vypsaných kategorií České hlavy, nominujte ji. Máte-li zájem o to být nominována, připomeňte se svým kolegům, kolegyním a nadřízeným! Inspirativní čtení přeje Hana Tenglerová ČERVEN 2014 1 POPULARIZACE VĚDY A MISOGYNIE NA INTERNETU Hana Tenglerová V kontextu genderové rovnosti ve vědě často mluvíme a píšeme o tom, co pro vědeckou dráhu žen znamená rodičovství, mobilita, rigidní grantový systém či jak ji ovlivňují stereotypy a předsudky. Mnohdy se setkáváme s názorem, že studentkám a začínajícím vědkyním chybí ženské vzory. Být profesně úspěšná je (nejen ve vědě) pro ženy těžší z mnoha důvodů. Je potřeba nejen tvrdě pracovat (často tvrději než mužští kolegové, neboť totožný výkon žen je běžně hodnocen hůře, než je tomu u mužů), ale také se vyrovnávat s tím, jak na vás okolí a společnost reaguje jako na úspěšnou cílevědomou ženu. V zahraničí se v této souvislosti čím dál víc diskutují otevřené projevy misogynie, sexismu, šovinismu a obtěžování, které se díky anonymitě „I can´t stop to look at her nose, it internetu a možnosti kohokoli komunikovat s kýmkoli looks so weird, it kind her makes stávají součástí každodenní reality života řady veřejně look like a nerdy pig.“ činných žen, vědkyně a popularizátorky vědy nevyjímaje. Ambiciózní, schopná a aktivní žena totiž v mnohém nesplňuje stereotypní představy o správné ženskosti (Heilman, Wallen, Fuchs, Tamkins 2004, v českém prostředí viz Lorenz-Meyer 2009). Pracovitost a oddanost profesi bývá u žen vnímána jako sebestřednost a bezohlednost, důraznost zase jako panovačnost. Být sebevědomá, veřejně vyjadřovat své názory a/nebo aspirovat na vedoucí posty se proto ženám může vymstít. Výzkumy zmiňují ostrakizaci, vylučování, posměch a negativní nálepkování, které mohou mít za následek to, že vysoce kompetentní ženy nepostupují v rámci hierarchie příliš vysoko a jiné jsou od toho úplně odrazeny. Úspěšné ženy neustále čelí otázkám na rodinné poměry, jak zvládají skloubit péči o rodinu a kariéru, jejich vzhled se stává tématem kritických poznámek a předmětem zájmu bulváru. Linda A. Krefting (2003) v této souvislosti hovoří o tzv. ambivalentním sexismu. Ženy, které plní tradiční role a nemají velké profesní ambice, jsou oblíbeny a je na ně nahlíženo patrimonizujícím způsobem. Takové „I don´t know what kind of ženy jsou terčem tzv. benevolentního sexismu, který idealizuje people can get insulted by ženy jako manželky, matky, konstruuje je jako rozkošné bytůstky compliments, maybe he a/nebo sexuální objekty. Profesně ambiciózní ženy jsou naopak should have sad that she´s vnímány jako vážné konkurentky mužů v boji o zdroje, nejsou ugly and should go die.“ oblíbeny a generují nepřátelský sexismus. Oba typy sexismu lze identifikovat v online útocích na veřejně činné ženské osobnosti. Extrémním případem projevů internetového sexismu a misogynie, jehož terčem se nedávno staly ženy zabývající se komunikací vědy, představuje vlna emailů hrozících usmrcením a znásilněním určená Rebecce Watson, zakladatelce blogu Skepchick, který se zaměřuje na vědu, skepticismus, feminismus, ateismus, sekularismus a pseudovědu. Na světové konferenci ateistů v roce 2011 se veřejně vyjádřila proti sexuálnímu obtěžování žen v jejich komunitě, jehož byla sama terčem. Nenávistné reakce a vyhrožování na sebe nenechaly dlouho čekat. Jejich cílem bylo Watson potrestat, zastrašit a umlčet. Sexuální návrhy, komentáře týkající se vzhledu a shazování zažívá také popularizátorka vědy a představitelka pořadu The Brain Scoop Emily Graslie. Podle ní se často víc než obsah pořadu, který uvádí, v poznámkách pod videem řeší, jak vypadá, a zda má intimní vztahy s ostatními vystupujícími. A protože je to téma, k němuž se vyjadřuje velké množství lidí, vzniká lehce dojem, že jde o zásadní a důležitou věc. Tlak na ženské komunikátorky vědy je podle Graslie větší než v případě jejích kolegů: „Nejen, že musíte být inteligentní a předávat publiku vědecké poznatky srozumitelným způsobem, musíte být také atraktivní”, dodává ve videu, v němž se k obtěžujícím a ponižujícím komentářům vyjadřuje. Mávnout rukou nad často velmi osobně formulovanými výroky, které dennodenně dostává, přitom podle ní jen tak lehce nejde. Vlnu komentářů minulý rok rozpoutalo také nezamýšlené „vyoutování se” britské bloggerky Elise Andrew, která na svém facebookovém blogu, který dnes sleduje téměř 17 miliónů lidí, uveřejnila informaci, z níž vyplynulo, že je autorkou celého blogu i jeho veškerého obsahu. Pro veřejnost bylo „F**k me! This is a babe ?!!“ šokující, že tak zábavný, zajímavý a populární blog vytváří žena. Takové jednání je však součástí širšího fenoménu. Některé zdroje udávají, že OSN v roce 2006 odhadovala, že 95 % agresivity na internetu míří na ženy a dívky. Podle výzkumu univerzity v Marylandu z téhož roku dostávaly účty s ženskou přezdívkou v diskusních internetových fórech v průměru stovku sexuálně explicitních nebo vyhrožujících zpráv za den. Účty s mužskými přezdívkami obdržely takových zpráv jen zhruba čtyři. Podle americké neziskové organizace Working to Halt Online Abuse bylo mezi těmi, kdo od roku 2000 do roku 2013 nahlásili obtěžování po internetu, ČERVEN 2014 2 70 % žen. Podle letos vydané zprávy o násilí na ženách v EU zažila jedna z 10 žen nevhodné návrhy na sociálních sítích nebo byla terčem sexuálně explicitních e-mailů a textů. Danielle Keats Citron (2010: 49), americká profesorka práv, k tomu říká: „Internet má dvě tváře. Jedna pohání ženy a minority vpřed díky úžasným pracovním příležitostem, možnostem síťování a šíření vlastních myšlenek online. Druhá nás přivádí do doby, kdy anonymní davy brání zranitelným účastnit se života společnosti jako rovnocenní jedinci.“ Jiní ale upozorňují na to, že obtěžování a násilí na ženách v online světě jsou součástí sexistické a misogynní kultury celé společnosti: „…[Ž]eny jsou obtěžovány na ulicích, na pracovištích, i ve svých domovech. To, že se to děje také online, by tedy nemělo být překvapením. Internet sice přináší nové výzvy, ale problém misogynie tu byl vždycky,“ konstatuje novinářka Amanda Marotte. „Finaly I´ve seen her body, oh my good, how can a woman be hotter than Emily. If you ever need the place to stay while you study in Pathagonia in Argentina, please, feel free to get in touch with me. I will sponsor your whole jurney, just to stare at you.“ Žen, které vědu komunikují veřejnosti, i veřejně činných žen, je relativně málo a není lehké v této oblasti obstát. „She just needs some sexier Sexistické a misogynní útoky mohou odradit nejen ty, glasses.“ které jsou jejich terčem, ale i všechny ostatní, které jsou takového napadení svědkyněmi. Snaha motivovat veřejnost k získávání znalostí, podpora zvídavosti a zprostředkování kontaktu s nejnovějšími vědeckými výsledky tím může být značně podkopána – ženy tvoří polovinu této veřejnosti. Čelit takovým útokům navíc ubírá energii, kterou by dotyčná jinak mohla věnovat své práci. Literatura: Heilman, M.E., Wallen, A.S., Fuchs, D. & Tamkins, M.M. 2004. Penalties for success: Reactions to women who succeed at male tasks. Journal of Applied Psychology, 89, 416-427. Keats Citron, D. 2010. Civil Rights in Our Information Age. In Levmore, S., M. Nussbaum (eds.). The Offfensive Internet. Speech, Privacy and Reputation. Harvard University Press: Cambridge and London, 31-49. Krefting, L.A. 2003. Intertwined Discourses of Merit and Gender: Evidence from Academic Employment in the USA. Gender, Work and Organisation. Vol. 10, No: 2. Lorenz–Meyer, D. 2009. „Nový pohled na problém ‚žen ve vědě‘: Tři mody genderového jednání v akademickém výzkumu.“ Pp. 100–132 in Stöckelová, T. (ed.). Akademické poznávání, vykazování a podnikání: Etnografie měnící se české vědy. Praha: SLON. Nussbaum, M. 2010. Objectification and Internet Misiogyny. In Levmore, S., M. Nussbaum (eds.). The Offfensive Internet. Speech, Privacy and Reputation. Harvard University Press: Cambridge and London, 68-87. ČERVEN 2014 3 2. VÝROČNÍ SETKÁNÍ KLUBU NKC Hana Tenglerová 24. června 2014 se v brněnské kavárně FALK uskutečnilo druhé výroční setkání KLUBU NKC, na kterém každoročně představujeme zajímavé a úspěšné vědkyně. Tématem letošního setkání byla akademická mobilita, její přínosy, rizika i nevýhody. Spolu s přítomnými jsme diskutovali o tom, jak mobilita zasahuje do soukromého a rodinného života migrujících vědců a jakým způsobem se s mobilitou vyrovnávají partneři či děti migrujících vědců a vědkyň. Zajímalo nás také, jak mobilita ovlivňuje další kariérní růst či jak se vědcům a vědkyním daří navracet se do českého vědeckého prostředí a jak jej reflektují ve světle svých zahraničních zkušeností. V úvodním vystoupení představila vedoucí NKC – ženy a věda Marcela Linková aktivity a cíle centra a Hana Víznerová představila KLUB NKC – ženy a věda. Nad postavením žen a podporou genderové rovnosti ve svých institucích a konkrétními plány, čemu se v této oblasti věnovat, se pak nahlas zamysleli Markus Dettenhofer, výkonný ředitel CEITEC, a Jiří Kolman, vědecký tajemník CzechGlobe - Centra výzkumu globální změny AV ČR, v.v.i, zástupci výzkumných institucí, které nad letošním setkáním KLUBU NKC převzaly záštitu. Markus Dettenhofer hovořil o tom, v jakých kariérních fázích dochází ke zlomu v podílu žen a mužů v CEITECu, a upozornil, že se ženy málo hlásí do výběrových řízení na vedoucí výzkumné pozice. Ačkoli v CEITECu ženy převažují mezi studujícími i doktorandy, ve fázi postdoktorské jich tu pracuje jen zhruba 20 %. Ačkoli výzkumná organizace hlásá otevřenost a snahu o dosahování diverzity, nevedlo to zatím z hlediska zastoupení žen k viditelnému zlepšování situace. Podle Dettenhofera je možné, že zde mohou být ve hře předsudky při hodnocení kandidátů a kandidátek a další málo viditelná znevýhodnění, hlavní příčinu problému vidí ale především v sociokulturním prostředí, absenci vzorů, podpory a mentoringu. Z hlediska aktivit na podporu žen je CEITEC ve srovnání s jinými institucemi výzkumu a vývoje napřed. Od roku 2012 zde běží projekt Work-Life Balance, jehož cílem je podpora slaďování rodinného a profesního života místních vědkyň a vědců, nově se zde chystá strategie na podporu genderové rovnosti. Dle slov Markuse Dettenhofera se dokonce zvažuje stanovení konkrétních cílů na zastoupení žen v organizaci. Jiří Kolman z CzechGlobe hovořil o tom, že tato instituce, která od ledna tohoto roku realizuje projekt strukturální změny 7. RP na podporu genderové rovnosti - EGERA, mimo jiné chystá statistické šetření, které ukáže, zda a jaké jsou rozdíly mezi zde pracujícími vědci a vědkyněmi. Vyjádřil také přesvědčení, že taková aktivita je prospěšná a pro start systémového přístupu k proměně instituce ve férovější a otevřenější vůči ženám také nutná. Hlavní hostkou večera byla Hana Hughes, výzkumná pracovnice v oblasti pokročilých materiálů ve výzkumném centru CEITEC v Brně, která hovořila o svých zkušenostech s vědeckou prací ve Velké Británii a o přínosech a ztrátách vědecké mobility. V úvodu Hughes zmínila význam mužských mentorů pro svoji dráhu a věnovala se rozdílům mezi akademickým prostředím v ČR a Velké Británii, kde například vědci a vědkyně mají značnou administrativní podporu pro řízení výzkumných projektů, mají rozvinutou péči o kariérní rozvoj a kde je internacionální prostředí naprostou samozřejmostí. Vedle zásadních pozitiv mobility pro kariéru ve vědě zmínila Hana Hughes také její nevýhody. Patří mezi ně napětí v rodině a v osobních vztazích, nepostradatelnost péče babičky v českém prostředí, kde neexistuje rozvinutý a fungující systém péče o předškolní děti, ale i problémy spojené s daněmi a odlišnými právními systémy, v nichž se migrující vědci a vědkyně pohybují. V neposlední řadě je zde problematická otázka stabilního prostředí pro vyrůstající děti a přerušování jejich sociálních vztahů v důsledku cestování. Po přednášce pokračovali přítomní v diskusi. Všem, kdo se setkání zúčastnili, děkujeme a budeme se těšit příště na viděnou! Chcete-li se stát členem/členkou KLUBU NKC, přihlašte http://www.zenyaveda.cz/284-klub-nkc/o-klubu-pridejte-se/. ČERVEN 2014 se pod tímto odkazem: 4 ZÁVISLÁCI NA ŽEBŘÍČCÍCH A ČTYŘI TYPY ZNEVÝHODNĚNÍ ŽEN VE VĚDĚ Marcela Linková Dne 20. 6. se v řecké Nadaci pro výzkum a technologie v Heraklionu pod záštitou řeckého předsednictví Evropské unie konal workshop akce COST genderSTE (gender, science, technology and environment) s názvem Empowering Women and Advancing Gender in Research and Innovation. Událost to byla výjimečná zejména silným zastoupením expertů a expertek z USA. Tři řečnice nabídly skutečně skvělou příležitost diskutovat procesy znevýhodnění žen ve vědě, ale zejména to, jak konkrétně funguje program ADVANCE, na který od roku 2001 National Science Foundation vyčlenila již více než 145 milionů USD a který financuje konkrétní institucionální změny na více než 150 amerických univerzitách. V úvodu workshopu vystoupila profesorka Edeltraud Hanappi-Egger z Vídeňské univerzity ekonomiky a obchodu, která hovořila o systému genderového znevýhodnění ve vědě. Klíčovou hodnotou dnešní vědy je institucionální excelence. Odkazy na ní nalezneme prakticky ve všech „mission statements“ výzkumných a vysokoškolských institucí, na excelenci si dneska chce sáhnout každý. Excelence v sobě nese orientaci na výstupy: počty publikací, citační index a žebříčky časopisů. To s sebou dle Hanappi-Egger ale nese problémy v podobě strategického publikačního chování, obrovského nárůstu v počtu publikací, odkazů na publikace podle jména autora bez toho, že by byly kdy čteny. Tento systém se ale velice dobře udržuje a reprodukuje v hierarchii vědy prostřednictvím hodnotících komisí a výborů, výběrových řízení a grantových soutěží. To často vede k tomu, že se dále posilují už tak silné instituce a podkopává se role interdisciplinárního výzkumu, který je méně ukotven a vypadává ze systémů hodnocení. Důraz na excelenci a s ní spojené praktiky pak mají dopad na začínající výzkumníky, neboť ovlivňují utváření jejich vědeckého habitu. Podobně jako ve svých statích a publikacích upozorňují autorky z Národního kontaktního centra – ženy a věda, i v Rakousku preferuje stávající systém single vědce a vědkyně, kteří jsou mobilní, flexibilní a sociálně nezávislí. Jsou to lidé ochotní hodně riskovat, pracovat na dočasných smlouvách za velice nejistých pracovních podmínek. Hanappi-Egger ve svém výzkumu též identifikovala jedince, kterým říká závisláci na žebříčcích (rankings junkie). Typicky jde o mladé muže nové výzkumné generace, kteří jsou již během doktorátu schopni přijít se sofistikovanými publikačními strategiemi na několik let dopředu. Přestože se pracovní podmínky zásadně proměnily, věda je stále vykreslována jako životní koncept, který vyžaduje absolutní dostupnost a flexibilitu, což jde pochopitelně jen obtížně kombinovat se soukromým životem (Hanappi-Egger 2012, Hanappi-Egger a Warmuth 2013, v našem prostředí viz Cidlinská, Linková, předloženo k publikaci). Takováto pracovní kultura pak v soudobém genderovém řádu méně vyhovuje ženám. K maskulinní orientaci výzkumné kultury se dále přidávají každodenní praktiky v podobě genderových předpokladů (například že ženy na vedoucí pozice nechtějí nebo že dají přednost rodině, Linková et al. 2012), sexistických vtípků a komentářů, tlaku na to, aby se ženy adaptovaly na mužské normy (což jim ale ubírá poměrně dost energie, kterou by mohly orientovat jiným – vědě přínosným - směrem), a v neposlední řadě fungování mužských podpůrných sítí. Profesorky Hanappi-Egger jsem se dotázala, zda se v jejím výzkumu (podobně jako v našem) vyskytli začínající vědci, kteří také měli problém s tím, jak se proměňuje výzkumná kultura směrem k extrémní soutěživosti, a kteří hledají způsoby, jak kombinovat vědeckou práci s rodinným životem, protože jim představa absentujícího otce nevyhovuje. Odvětila, že ano, ale že se tito muži často vidí jako oběti systému, kde jedním nepřítelem je systém hodnocení vědecké práce, druhým nepřítelem jsou potom politiky genderové rovnosti, které vnímají jako neopodstatněně protežující ženy. Práce emeritní profesorky Joan Williams z University of California Hastings College of Law byly jedny z prvních, se kterými jsem začala pracovat při analýze znevýhodnění vědkyň na základě mateřství. Bylo skvělé ji na workshopu osobně potkat. Jde skutečně o výjimečnou osobnost, která se boji s genderovými předsudky a nerovnostmi věnuje už velice dlouho, na Hastings College of Law vede Centre for WorkLife Law, jehož cílem je znovunastartovat „pozastavenou“ genderovou revoluci (s odkazem na důležitý článek Pauly England, jehož český překlad Genderová revoluce: Nerovnoměrná a zastavená přinesl odborný časopis Gender, rovné příležitosti, výzkum v roce 2011). Výsledky své práce a konkrétní nápomocné a tréninkové materiály poskytuje Joan Williams k dispozici online na webech www.newgirlsnet.com a www.toolsforchangeinSTEM.org. New York Times o ní napsal, že jde o osobnost, která má v sobě něco z rock star. Její vystoupení na workshopu bylo opravdu podmanivé. ČERVEN 2014 5 Na počátku letošního roku Joan WIlliams a její dcera Rachel Dempsey vydaly knihu What works for women at work: Four patterns working women need to know. Předmluvu k ní napsala Anne-Marie Slaughter, autorka výbušného článku Why Women Still Can’t Have It All publikovaného v roce 2012 v The Atlantic. Kniha Joan Williams a Rachel Dempsey ukazuje, jak vypadá genderová diskriminace v každodenních praktikách, a dává praktické rady, jak se proti takové praxi mohou ženy bránit a jaké strategie používat. První znevýhodňující praktikou je „chůze po visutém laně“ (tightrope). Věda totiž není pouze zaměstnáním, ve kterém dominují muži, je také zaměstnáním, které – jak vyplývá už z výše zmíněné přednášky profesorky Hanappi-Egger – je maskulinní, tj. staví na hodnotách a principech, které si spojujeme s muži a které vyhovují spíše mužům a odpovídají spíše jejich životnímu stylu. Jak říká Williams, ženy se pak musejí naučit se správně chovat. Pokud ale ženy ve vědě zastávají ty správné ženské role, které Wiliams definuje jako „poslušná dcera“ a „vždy chápající matka“, nejsou uznávané jako ty správné vědkyně – poslušná dcera ani chápající matka nepožívají prestiže a statusu, ani s sebou nenesou typ soutěživého, na výkon orientovaného chování, které se dnes ve vědě tolik cení. Druhou praktikou je nutnost neustále dokazovat svoje schopnosti. U žen nestačí, že uspějí, svůj úspěch a schopnosti musejí dokazovat stále a znovu. Willams uvedla příklad mladé vědkyně, jejíž školitel systematicky postupoval její nápady a myšlenky mladým mužům ve svém týmu. Zřejmě na základě předpokladu, že jde pouze o náhodu, že na něco přišla (což je častý stereotyp, který vidíme již od školství – úspěchy dívek přisuzujeme náhodě, štěstí nebo šprtání, u chlapců dovednostem a talentu). Tento problém se pak pojí s tím, že chyby, které udělají ženy, jsou víc vidět a déle si je pamatujeme. Třetí bariérou, na kterou ženy narážejí, je „zeď mateřství“. Mateřství se stává znamením neschopnosti, nedostatečné oddanosti a ženy samo o sobě v profesi diskvalifikuje. Posledním problémem, kterému Williams věnuje pozornost, je „přetahovaná „ – genderové nerovnosti a předsudky totiž vedou k tomu, že ženy pak často soupeří mezi sebou o těch několik málo vyšších postů, které se zdají být dostupné (všimněme si, že v ČR došlo k dramatickému nárůstu počtu žen na všech stupních studia, včetně doktorského, to se ovšem téměř neodráží na zastoupení žen v profesorském sboru a rozhodně není vidět na rozhodovacích pozicích, Tenglerová 2014). Častou odpovědí žen na tyto kulturní a institucionální předsudky a znevýhodnění je prostě odchod z vědy. Jak argumentuje Williams, to ale také zakládá diskriminaci. Jak je totiž definován ideální pracovník? Jako čtyřicetiletý, heterosexuální muž, který si nebere žádné volno. Když ale ideálního pracovníka definujeme na základě mužských těl a mužských vzorců chování, jde o diskriminaci na základě pohlaví. O to, aby americké univerzity nefungovaly jen na mužském principu, se již od roku 2001 snaží program ADVANCE, který financuje National Science Foundation. Jeho představitelka Beth Mitchneck na workshopu program ADVANCE detailně představila. Cílem programu je vyvíjet systémové, dlouhodobě udržitelné přístupy ke zvýšení zastoupení žen a jejich profesnímu postupu v přírodních, technických, medicínských, sociálních, ekonomických a behaviorálních vědách v USA. Jde o proměnu akademického klimatu systematickou transformací institucionálních politik a praktik. Pokud vám to zní povědomě, je to pravděpodobně proto, že Evropská komise podobný přístup začala podporovat v roce 2009, a od roku 2014 v České republice běží dva první projekty kulturní a institucionální změny, TRIGGER na VŠCHT a EGERA na CzechGlobe. ADVANCE financuje tři typy programů – od roku 2001 projekty institucionální transformace (IT), které se zaměřují právě na strukturální změny, od roku 2005 granty Partnerství pro adaptaci, implementaci a diseminaci a od roku 2007 granty Catalyst, které se zaměřují na institucionální výzkum genderové rovnosti (šetření, rozhovory). Cílem programu je jednoduše odpovědět na otázku, co vlastně potřebujeme změnit a transformovat. Projektů Institucionální transformace financovala NSF 157, v celkové hodnotě převyšující 145 milionů dolarů. Tato částka ale není konečná, neboť samy instituce k projektům dále přispívají ze svých vlastních rozpočtů, údajně částkou 230,000 až 250,000 USD ročně. Projekty zahrnují široké spektrum aktivit od podpory individuálních vědkyň v intencích přístupu „naprav ženy“ – profesní rozvoj, síťování, rozvoj kompetencí pro vedoucí pozice, zviditelňování vědkyň, mentoring na postdoktorské úrovni a podpora vědkyň jiné barvy pleti než bílé. Druhou částí projektů jsou iniciativy typu „naprav instituce“, které se zaměřují na proměnu procedur a politik instituce (např. integrace práce a soukromého života, nastavení systému tenure). Jde o snahy proměnit klima na úrovni katedry a instituce. Jak uvedla Beth Mitchneck, takový typ proměny se neuděje přes noc, potřeba je až deseti let. A co ukazuje uplynuvších čtrnáct let programu ADVANCE? ADVANCE přispěl k obrovskému rozmachu teoretických a empirických studií, na univerzitních kampusech se běžně diskutuje o fungování a roli nevědomých ČERVEN 2014 6 genderových předsudků, existují silné příklady toho, co funguje, a program pochopitelně ovlivnil profesní rozvoj mnoha akademiček na amerických univerzitách. Nejdůležitějším přínosem programu je ale dle Mitchneck pochopení a uznání toho, že institucionální kontext hraje klíčovou roli. Nelze však usnout na vavřínech: Mitchneck uvedla, že je potřeba nadále rozšiřovat řady těch, kteří se na změnách podílejí, a vytvářet další a další poznatky, a to nejen kvantitativní v podobě čísel, ale také kvalitativní, týkající se dopadu a efektivnosti programů a projektů, toho, pro koho fungují, komu pomáhají a v jakém kontextu a proč. Je potřeba nadále budovat monitorovací a hodnotící systém, který umožní projekty a programy vyhodnotit. Více informací na webovém portálu ADVANCE. Programová ředitelka projektu ADVANCE na University of Washington Joyce Yen se zaměřila právě na fungování nevědomých předsudků. Sama se s nimi ostatně často setkává – protože je asijského původu, od lidí v akademickém prostředí i mimo ně si často vyslechne poznámky o tom, že její angličtina je skutečně výborná (na tyto poznámky odpovídá, ano, je výborná, a je to taky bohužel jediný jazyk, kterým mluvím). Joyce Yen jako příklad fungování nevědomých předsudků uvedla ocenění Alana T. Waterman udílené NSF. Jde o nejvyšší americkou cenu pro mladé vědce a vědkyně do 35 let. Posledními jedenácti držiteli jsou muži. Yen se pak řečnicky táže, jsou všichni tito muži skvělí vědci? Bezpochyby ano. Zaslouží si toto ocenění? Bezpochyby ano. To ale neznamená, že neexistují vědkyně, které si je zaslouží úplně stejně. A vzhledem k výraznému vychýlení ve prospěch mužů jde o vzorec, který nám něco důležitého říká. Říká nám, že práce mužů je hodnocena výše a lépe a ženské úspěchy nejsou vidět. Jaké jsou tedy dopady nevědomých předsudků? Snížená očekávání, nerovnost v hodnocení, různě formulované doporučující dopisy, omezené a úzké představy o excelenci a vylučování. Ti, kterých se takové nevědomé předsudky dotýkají, jsou pak podezřívaví a ostražití, projevuje se u nich vliv tzv. ohrožení stereotypem (pokud vám někdo říká, že na něco nemáte nebo v tom neuspějete, pak je vysoce pravděpodobné, že tomu takto bude, jde o takové sebe naplňující se proroctví), pocit nesounáležitosti a odcizení, zdravotní komplikace a odčerpávání mentálních sil člověka. A jak na předsudky? Je třeba osobní podpora, vzdělávání druhých a institucionální změna. Je nutné uznat, že problém existuje, zamyslet se nad vlastní rolí v systému a vytvořit systémy vykazatelnosti – to, že lidé se budou cítit odpovědní za změnu situace a tuto odpovědnost též budou muset prokazovat. Že to jde, ukazuje Pioneer Award, udílená National Institutes of Health. Cena měla původně nejasná výběrová kritéria, důraz byl kladen na to, že se nominantni měli sami chválit, důležitou roli hrály doporučující dopisy a byla hodnocena osobní prezentace (nikoliv samotné vědecké výsledky). Mezi prvními devíti oceněnými nebyla žádná žena. Poté došlo ke změně - změnila se kritéria, nominační proces, externím hodnotitelům byl poskytnut trénink, proběhl nábor a informace o ceně byla široce diseminována. Jak uzavřela Joyce Yen, „pak přišly ženy….“ Jak říká Jackson Katz: „Nepotřebujeme trénink citlivosti (sensitivity training), potřebujeme trénink toho, jak správně lidi vést a zastávat vedoucí posty (leadership training).“ AKTUALITY Americký NIH a předsudky v peer review V minulém newsLetteru jsme informovaly o rozhodnutí amerického Národního institutu zdraví (NIH), který bude od října 2014 požadovat, aby jím financované výzkumné projekty pracovaly (až na odůvodněné případy) zároveň s mužskými/samčími i ženskými/samičími buňkami, zvířaty a jedinci. Nyní NIH vypsal soutěž pro podávání podnětů, jak odhalit potenciální zaujatost v peer review a posílit školení recenzentů/recenzentek pro zvýšení nestrannosti a spravedlnosti v rámci přezkumu žádostí o granty. Více zde: http://public.csr.nih.gov/Pages/challenge.aspx ČERVEN 2014 7 Další studie ukazuje upřednostňování mužů I přes desetiletí pokroku převyšují muži ve Spojených státech stále výrazně počet žen na vysokých školách v oblasti biologie. Nová studie Jasona M. Sheltzera a Joan C. Smith z univerzity v Princetonu ukazuje, že muži, postavení v univerzitní hierarchii nejvýše, školí ve svých laboratořích o 10 až 40 % méně žen než výzkumníci v jiných pozicích (a ženy). Tento trend může být podle autorů důsledkem autoselekce vědkyň samotných, nebo může vyplývat z vědomých či nevědomých předsudků mužských vysokoškolských elit. Nedostatek žen, které jsou takto školeny, pravděpodobně omezuje počet kandidátek, které by byly nejvíce schopny uspět při hledání zaměstnání v oboru. Více zde: http://www.pnas.org/content/early/2014/06/25/1403334111. Recenzují vědci tak, jak jsou sami recenzováni? Reciprocita, objektivita a nestrannost v peer-review Vědci z Indiana University Bloomington se zabývali souvztažnostmi mezi vzorci doporučení, které obdrželi autoři článků, a doporučeními, která uvádějí recenzenti ze stejné sociální skupiny. Zjistili, že články, jejichž autorkami byly ženy, získaly víc negativních hodnocení než ty, jejichž autory byli muži. Recenzentky přitom hodnotily kritičtěji než recenzenti. Určitou míru reciprocity autoři objevili také u ne-západních autorů a recenzentů. Ne-západní recenzenti dávali nepoměrně více doporučení k zásadním revizím článků, zatímco ne-západní autoři dostávali více přímých odmítnutí. Více zde: http://rd.springer.com/article/10.1007/s11192-014-1354-z. Gender a povyšování: evidence z francouzských ekonomických vysokých škol a fakult Autoři studie podle svých slov využili jedinečné vlastnosti systému profesního postupu francouzských akademiků ke zkoumání příčin rozdílu mezi povyšováním mužů a žen. Povyšování se děje prostřednictvím celonárodní soutěže, v jejímž rámci se zveřejňují informace o skutečných kandidátech a těch, kdo jsou způsobilí se o danou pozici ucházet. Autoři/výzkumníci zjistili, že pravděpodobnost, že v soutěži uspěje kandidát, je sice totožná s tou, kterou má kandidátka, ženy však výrazně méně často do soutěže o pozice vůbec vstupují. Více zde: http://spire.sciencespo.fr/hdl:/2441/1mv0mm6vqb8dibn34slm9vhu6d/resources/wp29bosquetcombesgarciapenalosa-liepp.pdf. NEWSLETTER ČERVEN 2014 Měsíčník newsLetter vydává bezplatně Národní kontaktní centrum – ženy a věda IV., projekt Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i., financovaný v rámci programu EUPRO MŠMT (kód LE 12003). ISSN 1801–7339 Adresa redakce Jilská 1, Praha 1 110 00 Redakce Kateřina Cidlinská, Martina Fucimanová, Marcela Linková, Alena Ortenová, Hana Tenglerová, Hana Víznerová, Marta Vohlídalová Příspěvky a reakce můžete zasílat na [email protected] K odběru newsletteru se lze přihlásit na webových stránkách www.zenyaveda.cz ČERVEN 2014 8
Podobné dokumenty
stížnost na vlastizradu ČT
s „výkladem“ jejich imámů či fanatickým vyřváváním těchto cílů primitivními zrůdami je na
internetu víc než dost. Proč ČT o tom neodvysílá ani vteřinu a neřekne jediné slovo?
Pouze ten, kdo používá...
Co prozradí voda - Přírodovědci.cz
Autor loga projektu: Dominik Matus, licence: Creative Commons CC BY-SA 3.0.
článek v Hostu
portrét zvěčnělý ve své roušce
bude mít do konce života stále na
své hrudi, jen čas od času ho vyjme,
s rukama nad hlavou v okázalém
gestu, podobně jako vyjímají dívky
ze svých peněženek fotografie
4. Genové inženýrství ve farmaceutické biotechnologii
nesou celý genom určitého organismu ve formě fragmentů, se označuje jako genomová knihovna.
Jak v genomové knihovně nalézt nositele právě toho genu, který nás zajímá? Najít jedinečnou
sekvenci v ro...
Ovce s pěti nohama
a kritiček stávající systém podhodnocuje interdisciplinární
výzkum (Adler, Harzing 2009, Jain, Golosinski 2009) a výzkum případů, v nichž nejsou zahrnuty Spojené království
nebo Spojené státy ameri...