Zde

Strategie a plánování VaVaI
Ing Petr Holec, CSc, AKTOP CR
Uvažujme nejprve rámec, v němž se činnosti university pohybují.
Před 150 lety se vytvářel model Humboldtovské university, charakteristický svým propojením výuky
a výzkumu. Ve své době byl velmi úspěšný i svými ekonomickými důsledky: výzkum byl většinou
iniciován zvědavostí výzkumníků (volba témat), a od té doby je fetišem „svoboda bádání“. Rychlý
rozvoj věd zejména v Německu spolu s jeho integrací do jediného státu (1848) vedl později ke snaze o
expansi a k oběma světovým válkám.
Úspěšný model byl rychle kopírován a vedl k průmyslovému rozvoji řady zemí, až posléze vyústil
v globalizaci: vzdělanost jako zdroj ekonomického růstu již dnes není výsadou několika vyvolených
zemí. Vyčerpaly se též „nízko visící plody“ na stromě vědy, investice do výzkumu dosahovaly stále
nižší produktivity, o finanční prostředky soupeřily s vědou sociální programy (pomiňme korupci a
další vlivy). Svoboda bádání se postupně omezovala klesajícím rozpočtem výzkumu. Když se však
ukázala rentabilita investic do výzkumu, začaly se o něj zajímat i silné průmyslové firmy, pro něž se
využití výsledků výzkumu může stát zdrojem konkurenční výhody.
1900
1920
1940
1960
1980
Obr. 1 Výzkum prováděný ve firmách a mimo ně
2000
Zdroj: Studie EIRMA
Zatímco před 40 lety ještě firmy spoléhaly především na sebe, dnes se však snaží pracovat
s výsledky výzkumu získanými i jinde. Mluvíme o paradigmatu Otevřené inovace.
1900
Tuto krátkou
vzpomínku uvádíme proto, abychom vysvětlili určité nedorozumění, s nímž se dodnes
setkáváme. Rozlišujeme základní a aplikovaný výzkum, a často je tím základním míněn výzkum
zaměřený prostou zvědavostí vědců, zatímco výzkum aplikovaný je zadán průmyslovými partnery.
Měli bychom však přesněji hovořit o základním výzkumu tehdy, když teprve zkoumáme přírodní
zákonitosti a vytváříme a ověřujeme pracovní koncepty, a o výzkumu aplikovaném tehdy, kdy zjištěné
poznatky používáme pro vytvoření nových produktů, které jsou určeny pro trh. Zda směr základního
výzkumu určuje vědec, nebo trh, to není podstatné. Počet nositelů Nobelovy ceny za fyziku,
pracujících na universitách, a těch, kteří pracují ve velkých podnicích, je stejného řádu. Není
náhodou, že se Newton začal zabývat mechanikou nebeských těles v době, kdy Británie hledala
přesnější způsoby navigace, potřebné pro její stále častější zámořské plavby. Není náhodou, že
základy teorie elektrotechniky byly vytvořeny tehdy, kdy průmyslová revoluce usilovala o nové
způsoby využívání energie. A příklad z doby novější: koncept „temné hmoty“ (dark matter), oceněný
Nobelovou cenou, vznikl v laboratořích firmy AT&T v projektu, zkoumajícím poruchy v meziplanetární
telekomunikaci. Vědecké postupy a metody jsou stejné, ať již nám směr bádání zadává zkušený
vedoucí vědeckého týmu, nebo průmyslový partner. Důležitost základního výzkumu je však mimo
pochybnost a ještě se k ní vrátíme.
Vysoké školy technického směru byly od počátku budovány na základě potřeb regionu, a spolu
s jeho rozvojem rozvíjely i své zaměření. Nejlépe je tato skutečnost vidět tam, kde se důležitost
místních průmyslových odvětví mění. Měla-li před 50 lety VŠB Ostrava jednoznačné zaměření na
důlní průmysl a na metalurgii, s útlumem obou odvětví se stále větší důraz klade na elektrotechniku a
na ochranu životního prostředí. UTB Zlín zůstává trvale zaměřena na zpracování kůže a plastických
hmot, včetně příslušného strojírenství, a přibývá ekonomika. Jak by měla být organizována práce
university, která si je vědomá své třetí role – podpory rozvoje regionální ekonomiky svou účastí na
inovačních procesech? Zde se musíme zastavit u toho, jak průmysl řeší své inovační procesy.
Každý produkt, každá technologie má svůj životní cyklus, který si můžeme znázornit na S-křivce.
účinek
čas, investice
Po počátečním exponenciálním nárůstu následuje strmý, zhruba lineární růst, jehož strmost klesá až
do saturovaného stavu, aby poté následoval pokles. Od určitého okamžiku klesá účinnost investice do
inovací (ekonomové mluví o zákonu eroze výnosů), až nakonec je produkt nahrazen produktem
novým, obvykle založeným na jiném fyzikálním principu nebo na novém poznatku. Rozlišujeme
inovace inkrementální a radikální. Zatímco inkrementální inovace odpovídá v podstatě, řečeno starou
terminologií, zlepšovatelskému hnutí, a krátce po zavedení nového produktu již jen pomáhá udržovat
konkurenční výhodu, radikální inovace je obvykle spojena s přechodem na novou S-křivku a vysokými
výnosy. Jako příklad si můžeme uvést vývoj počítačových paměťových médií, od magnetopáskových
pamětí, přes paměti diskové a diskety, až po současné polovodičové paměti typu flash. Každý
přechod od jednoho média k druhému přinesl významný nárůst paměťové kapacity a odpovídající
výnosy výrobci. Podobně si můžeme představit náhradu klasických fotoaparátů digitálními kamerami.
Náhrada jedné technologie druhou má svůj průběh, který lze popsat a předpovědět.
Všimněme si toho, že radikální inovace obvykle ničí zavedené firmy, a do odvětví přivádějí firmy
nové. U zmíněných digitálních kamer je to obzvláště zřetelné: z těch zavedených firem se udržela
jediná, Kodak, a ostatní tradiční výrobci byly z trhu vytlačeny firmami se zkušenostmi z průmyslu
polovodičů: Casio, Panasonic, Sony a další. I tato skutečnost je zákonitá a souvisí s tím, že nové
poznatky se jen obtížně zavádějí do firem s pevně utvořeným modelem podnikání, pokud mu přímo
nevyhovují. Ilustrujme si tuto záležitost opět na příkladu.
V polovině minulého století zdokonalila malá americká firma Haloid proces elektrostatického
kopírování. Zatímco ten dosavadní si vyžadoval speciální, chemicky upravené papíry, a kopie neměly
vysokou kvalitu, nový přístroj používal běžný kancelářský papír, jednoduše se obsluhoval, a kopie byly
k nerozeznání od originálu. Problémem však byla cena zařízení, o řád vyšší, než u stávajících kopírek.
Haloid nabídl svůj nový přístroj k výrobě třem zavedeným firmám: H&P, IBM a General Electric. Každá
z nich si provedla vlastní průzkum trhu, jehož shodným závěrem bylo, že nová kopírka je při stávající
ceně neprodejná, a všechny tři firmy se jí dále odmítly zabývat. Firma Haloid si uvědomila, že by trh
mohla dobýt jiným způsobem (podnikatelským modelem): místo aby kopírku prodávala, nabídla její
pronájem; za velmi rozumný měsíční poplatek zaručovala servis do 24 hodin; poplatek též obsahoval
zhotovení 2000 kopií, za další bylo třeba platit. Od smlouvy bylo možno odstoupit s měsíční
výpovědní lhůtou. Nový model se ukázal být geniálním tahem. Mnohé firmy poté, co se s přístrojem
naučily zacházet, zhotovovaly oněch 2000 kopií za jediný den. Firma zbohatla a přejmenovala se na
Xerox, a v podstatě zlikvidovala veškerou konkurenci ve výkonných kopírkách a udržela si trh až do
příchodu japonských konkurentů s méně výkonnými a levnými kopírkami pro spíše osobní než firemní
použití.
Firma Xerox vybudovala a po více než 30 let štědře financovala výzkumné středisko v Palo Alto
(Palo Alto Reseach Center, PARC). Celkem velkoryse se snažila výzkumníkům vytvořit podobné
podmínky, jako měli jejich kolegové na universitách. Měli volnost výběru výzkumných témat, a pokud
vedení firmy Xerox došlo k závěru, že jejich výsledky nemůže přímo ve firmě využít, ponechávalo jim
možnost odejít a založit vlastní firmu, operující s dosaženými výsledky, přičemž si ponechávalo jen
15% podíl na firmě. Mnoho z těchto firem (spin-out) zkrachovalo, ale řada z nich si na trhu vedla
překvapivě dobře. Po 30 letech vedení Xeroxu výzkumné středisko zavřelo, když zjistilo, že souhrnná
tržní hodnota desítky těch nejzdatnějších přesáhla tržní hodnotu samotné firmy Xerox. Mezi nimi jsou
firmy jako 3Com, Adobe, SynOptics a další. Ve skutečnosti dokázala firma Xerox využít pouze výsledky
výzkumu směřující ke zlepšení vlastností kopírek a tiskáren, tedy „ladící“ se zavedeným modelem
podnikání.
To je obecnou vlastností komercializace nových poznatků, těch, které mohou zakládat vznik
radikálních inovací. Připomeňme si, že poznatek má nulovou hodnotu do doby, než je
komercializován. Je tedy klíčovou otázkou, prostřednictvím jakého podnikatelského modelu bude
uváděn na trh. Jen málokdy se nám podaří najít zavedenou firmu, která je schopná poznatek v plné
míře využít. Velmi často je třeba po dořešení všech technologických nejistot zabezpečit určité
experimentování s modelem podnikání, a toho prostě zavedené firmy nejsou schopny. Optimální
cestou je pak založení firmy spin-out, která je v tomto ohledu daleko pružnější. Tak se v poslední
dekádě chovají i prozíravé silné společnosti, pracující s průlomovými poznatky: zřizují vlastní fond
podnikatelského kapitálu, jímž financují nové firmy typu spin-off s určitou volností volby, jakým
způsobem bude produkt uveden na trh. Proto roste v rozvinutých průmyslových zemích úloha
podnikatelského inkubátoru, spolupracujícího s universitami, jakož i rizikového kapitálu (venture
capital), označovaného jako „seed“, zárodečný. Na volbě podnikatelského modelu též bude záviset
způsob ochrany duševního vlastnictví nového poznatku.
Uvažujme nyní, jak by se v této situaci měla chovat universita technického zaměření.
Předpokládejme, že skutečně představuje ve svém oboru špičku na evropské úrovni, ať již formálně
dosáhla či nedosáhla statutu centra excelence. Ta první možnost je samozřejmě výhodnější, neboť
pak může universita spolurozhodovat o tom, jak budou směrovány evropské prostředky na základní
výzkum. Předpokládejme dále, že poměr financování základního a aplikovaného výzkumu by se měl
pohybovat v mezích 1:3 až 1:5, tedy v mezích, jaké se dlouhodobě nastavily v USA. Pokud by zcela
převážil výzkum aplikovaný, vyschne za čas zdroj poznatků vedoucích k průlomovým řešením.
Je dále zřejmé, že získané finance bude třeba využívat uváženě, a že je dlouhodobě neudržitelná
strategie „krajíce stejně tence namazaného“, kdy rovnoměrně rozdělíme zdroje mezi všechny
stávající směry výzkumu. Důsledkem by bylo, že na všech z nich dosáhneme podkritického objemu
zdrojů. To vede k tomu, že výsledky jsou jen fragmentární: mohou sice stačit k publikacím, tak
potřebným k vybudování vědeckého renomé, ale nebudou stačit k řešení náročnějších úkolů, které
mohou vést k průlomovým poznatkům. Součásti strategie plánování výzkumu university bude tedy i
vyhodnocení, které obory výzkumu by se dále měly rozvíjet, a které je třeba utlumit. Je ovšem
zapotřebí počítat se silným odporem skupin, jejichž problematika má být omezována. Připomeňme
však, že spolupráce universit v rámci ERA a program Erasmus umožňují dlouhodobější výměnu
akademických pracovníků a jejich zapojení ve výzkumných projektech partnerů, kde mohou získat
zkušenosti tak podstatné pro kvalitní pedagogickou činnost i v oborech, v nichž universita vlastní
výzkum neprovádí.
Další samostatnou kapitolou bude spolupráce s firmami. Je třeba si přiznat, že ta dosavadní existuje
jen na bázi osobních vztahů. Není však mnoho akademických pracovníků se zkušeností z průmyslu;
pokud jsou, pak jejich výsledky obvykle představují to nejlepší, co může universita praxi nabídnout;
například na brněnské VUT jsou to práce prof. Píštěka, vedoucího Ústavu letectví Fakulty strojního
inženýrství, které z jeho pracoviště činí vyhledávaného partnera evropských projektů, a zdroj výrobní
dokumentace malých letadel; prof. Píštěk byl po léta šéfkonstruktérem Letu Kunovice a průmyslovou
praxi zná jako málokdo na celé škole. Špičkových výsledků dosahuje ovšem soustavným využíváním
nejnovějších teoretických poznatků.
Při rozvíjení spolupráce s průmyslem je třeba čelit dvojí výzvě. Tou první je překonání vzájemné
nedůvěry, plynoucí z odlišného způsobu uvažování na obou stranách, který plyne z odlišné kultury a
jiných priorit. Překonat nedůvěru lze jen vzájemnou spoluprací, a začínat se musí na drobnějších
projektech, od nichž se postupuje k projektům složitějším; cílem je vzájemné poznání obou partnerů
a respektování odlišností, které vyústí v tzv. strategickou spolupráci: každá strana poskytuje své
zdroje pro řešení problémů strany druhé. (Více o tom v doporučení Odpovědné partnerství.) Tou
druhou výzvou je schopnost vybírat k řešení takové problémy, které vedou k rozvoji vědecké
discipliny. Ve skutečnosti i rutinní úkoly lze zadávat formou ročníkových či diplomních prací,
náročnější problémy lze přijmout jako témata doktorských disertací nebo habilitačních prací. Citlivou
otázkou nepochybně budou záležitosti finanční, je třeba ale mít na paměti, že řada přínosů
spolupráce může mít i nefinanční charakter. Vhodným východiskem pro účtování výzkumu, včetně
nepřímých nákladů, může být směrnice pro účtování práce universit v projektech Rámcových
programů.
Větší objem prostředků by měl na školu ale přicházet z průmyslu za smluvní nebo společné
(collaborative) řešení problémů aplikovaného výzkumu. Účinnější je druhá forma, kdy zadání definuje
průmyslový partner, který se také podílí i na jeho řešení pod vedením akademických pracovníků.
Kromě vlastního řešení je přínosem i výrazné zkrácení doby potřebné k osvojení nového řešení,
protože v průběhu projektu probíhá vlastně i „learning by doing“.
Naproti tomu nelze předpokládat rychlou návratnost prostředků, poskytnutých na rozvoj nově
založených firem. A tyto prostředky jsou značné! Universitě se podíl na firmě může vrátit až v době
tzv. exitu, kdy z firmy vyvádějí své prostředky ostatní investoři (tzn. v okamžiku prodeje firmy silnému
partnerovi, nebo jejího kótování na burze). To bývá až za 6-8 let po jejím založení. Pak ale může být
výnos z úspěšné firmy mimořádný! Přesto by universita neměla tuto možnost opomíjet, a svůj
inkubátor by si měla vybudovat. Potřebuje ale vytvořit životaschopný program financování nových
firem, buďto ve spolupráci s bankou (z pohledu banky mohou být investované prostředky
zanedbatelné, a vstřícnost vůči začínajícím firmám a odborná rada může získat nejednoho
perspektivního zákazníka). Jiným možným zdrojem finančních prostředků pro počáteční fáze rozvoje
firmy může být magistrát města nebo kraj: obojí mají prospěch z nově rozvíjených podnikatelských
činností, a měly by mít zájem dlouhodobě podporovat perspektivní nové firmy. Tímto způsobem
vznikl fond mikropůjček, jímž disponuje Jihomoravské inovační centrum; částku 10 mil Kč do něj
vložily rovným dílem magistrát města Brna a Jihomoravský kraj. Je ale třeba mít na paměti, že se
půjčené prostředky vracejí do fondu jen velmi pomalu. V USA se v dlouhodobém horizontu kontroluje
rentabilita podobných investic porovnáním jejich objemu s objemem veškerých daní, které nově
vzniklé podnikatelské subjekty odvádějí.
Určitým specifickým problémem, souvisejícím s dlouhodobým plánováním výzkumu, je strategie
ochrany duševního vlastnictví. Tato problematika je docela složitá, a měla by být svěřena
odborníkům, zde si uvedeme jen poznámky, které ji umožní vnímat v kontextu s dalšími okolnostmi
strategického charakteru.
Uveďme bez důkazu několik axiomů.
1. Bez chráněného duševního vlastnictví (DV) nelze očekávat příjmy od jejích uživatelů.
2. Ochrana DV je drahá záležitost. Zahraniční prameny uvádějí, že se vyplatí patentovat pouze
v jednom z dvaceti případů. Poplatky přitom strmě rostou každým následujícím rokem ochrany.
3. Ochrana DV je vždy omezena na určité území. Česká republika je příliš malá na to, aby se
vyplatilo přihlásit patent pouze na jejím území. Podání patentu v ČR otevírá roční lhůtu na
rozšíření patentu do dalších zemí. To ovšem znamená další nemalé náklady. Podání Evropského
patentu představuje stejný problém, lhůta na rozšíření je ale o něco delší.
4. Převádí-li universita chráněné DV na partnerskou firmu, vystavuje se tím riziku, že v případě
krachu firmy budou patenty odprodány jako součást aktiv, vyrovnávajících závazky firmy, a
škola může přijít o právo výsledky sama využívat. Obvykle se tomu čelí tak, že se výsledky
nepřevádějí, ale udělí se na ně licence, a pokud to není možné, je součástí kupní smlouvy
klausule o zpětné licenci, umožňující škole samé poznatky využívat pro nekomerční účely
(především tedy další výzkum).
5. Patent sám představuje pouze dokument použitelný v soudním sporu. Ty bývají mimořádně
drahé, a universita sama nemá proti firmě příliš velkou šanci uspět. I když v poslední době (v
USA) roste povědomí o důležitosti vlastnických práv k duševnímu vlastnictví, výsledek není
nikdy předem zaručen.
Je třeba si uvědomit, že ochrana duševního vlastnictví je trvalým jádrem sporu mezi výzkumníkem,
přinášejícím nový poznatek v rámci výzkumného projektu, financovaného firmou, a jeho sponzorem.
Přirozenou snahou výzkumníka je poznatek publikovat, přirozenou snahou sponzora je poznatek
utajit před konkurencí. Řešením, které se osvědčilo, je tří až šestiměsíční odklad publikace
v odborném tisku, aby se nejprve stihla ochrana DV; publikace jinak vylučuje pozdější patentování. I
to je třeba upravit příslušnou klausulí ve smlouvě o výzkumu mezi sponzorem a universitou.
V současnosti je u nás nastolen ještě další problém: body za patent pro RIV. Je velmi nešťastné, že
se výzkumníkovi připisují body za jakýkoliv patent, nehledě na to, zda byl či nebyl využit v praxi. Tato
skutečnost, která bude zřejmě časem napravena, značně deformuje úvahy o tom, zda se má či nemá
poznatek patentovat. I tak je ve hře řada činitelů: chránit při omezených finančních zdrojích izolovaný
poznatek, nebo dát přednost vzájemně provázaným patentům (tzv. „patent bundling“), které mají
větší právní sílu? Nebo ponechat možnost ochrany DV autorům?
Firmy, které provádějí vlastní výzkum a chrání své DV, jen málokdy dokáží využít vše, co mají.
V průměru zůstává 50% vlastněných patentů „v šuplíku“, protože neodpovídají zavedenému modelu
podnikání. Dnes se hledají způsoby, jak i toto nevyužité potenciální bohatství zpeněžit: vzniká
sekundární trh s inovacemi (USA, Austrálie, Čína). Tento jev je však teprve v počátcích.
Při růstu výše poplatků za udělený patent, která se zvyšuje každým rokem od jeho udělení, je
nemyslitelné, že by tato povinnost měla zůstat na universitě po celou dobu jeho možné platnosti,
tedy po 20 let. Osvědčenou strategií (např. u Warvick Ventures Ltd, dceřiné firmě velmi podnikatelsky
orientované Warvick University, UK, jejímž prostřednictvím universita komercializuje své poznatky) je
intensivně hledat uživatele poznatku, a pokud do 2 let není nalezen, přestat platit poplatky za jeho
ochranu.
Universita by si měla být schopna provést vlastními silami průzkum trhu a odhadnout výši výnosů,
které chráněné DV umožní. Odsud se budou odvíjet úvahy o tom, zda poznatek chránit, ale i o výši
licenčních poplatků. Kalkulace výnosů jsou ovšem poměrně složité. U nás se obvykle využívá prosté
metody diskontovaných finančních toků, kterými se stanoví tzv. čistá současná hodnota (NPV)
projektu. Je však známo, že tímto způsobem výpočtu vycházejí značně podhodnocené výsledky. V
USA se rozšiřuje metoda výpočtu, zvaná „reálné opce“. Je založena na filosofii, že nový poznatek není
aktivum, ale opce, takže jej mohu či nemusím využít, podle toho, zda to pro mne je či není výhodné.
Důležitá je možnost tzv. vnořených opcí („embedded options“), kdy nový poznatek otevírá nové
možnosti vytvořené dalším výzkumem. (Za vzorec pro výpočet hodnoty opcí získali profesoři Black a
Sholes z Chicago University Nobelovu cenu za ekonomii). V odborné literatuře se hovoří o tzv.
strategickém kapitálu firmy (na rozdíl od ekonomického kapitálu firmy, která svým podnikáním
vytváří zisky, a jejíž hodnotu lze vypočítat z jejích finančních toků). I strategický kapitál, tedy plány,
projekty, založené na chráněném duševním vlastnictví, mají svou hodnotu, kterou lze vypočítat
metodou reálných opcí. Tímto způsobem byla stanovena hodnota akcií firem, které byly kótovány na
burse NASDAQ ještě před zahájením činnosti, jako byla např. firma Genentech. Tato problematika
však již vychází za rámec tohoto příspěvku.
Ze všeho, co zde bylo řečeno, vyplývá jedno velmi silné doporučení: vyhledat ve svém okolí firmu či
firmy, s potenciálem dosáhnout evropského významu, a spolu s ní rozvinout strategickou spolupráci.
Po předchozí prověrce stavu firmy a jejích možností je zde třeba provést výhled rozvoje jejích
technologií (tzv. „technology foresight“) a konkretizovat plán jejích inovací, na němž se bude
universita významným způsobem podílet. Řadu doporučení pro zavedení a rozvoj takové spolupráce
lze nalézt v Zásadách odpovědného partnerství, které již byly v tomto kursu představeny.