O úctě ke svatému přijímání

O úctě ke svatému přijímání
P.Filip Maria Antonín Stajner:
1.Úvod
Drazí v Kristu a Panně Marii,
na úvod dovolte jednu zprávu z Vatikánského rozhlasu: Prefekt Kongregace pro bohoslužbu
a svátosti kardinál Antonio Caňizares prohlásil, že je doporučeníhodné, aby věřící přistupovali
ke svatému Přijímání vkleče a podáváním do úst. Prefekt řekl, že je to v souladu se smyslem
sv. Přijímání, jímž je adorace, tedy projev uznání Boha. Přijímání vkleče a do úst je „výrazem adorace,
kterou je třeba obnovit. Pokud se přijímá vestoje, mělo by se předem pokleknout nebo se hluboce
poklonit, což se nečiní.“
Prefekt římské Kongregace pro bohoslužbu dodal, že „pokud se trivializuje sv. Přijímání, trivializuje
se všechno. Neměli bychom však ztrácet ze zřetele tak důležitý moment, jakým je sv. Přijímání,
tedy výraz uznání reálné přítomnosti Krista.“
Tuto zprávu jsem už před časem četl na zahraničním internetu, ale když se objevila i v češtině
a na Vatikánském rádiu, což je církevní sdělovací prostředek na nejvyšší úrovni, je třeba tomu sdělení
věnovat pozornost. Když nám doporučuje svaté Přijímání na kolenou a do úst sám kardinál prefekt
Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, znamená to, že nám takto přijímat ukládá nejvyšší církevní
autorita pro liturgii hned po papeži. Kristova Církev totiž je v Římě řízena papežem a posvátnými
Kongregacemi, např. Kongregací pro bohoslužbu a svátosti, Kongregací pro nauku víry, Kongregací
pro biskupy, Kongregací pro řeholníky, Kongregací pro katolickou výchovu atd. V čele každé Kongregace
stojí kardinál prefekt, který je takovým ministrem, ovšem ne pro jeden stát, ale pro celý svět. Chceme-li
tedy být světovou katolickou Církví, máme se podle slov kardinála prefekta zařídit, i kdyby nám někdo
říkal něco jiného. Všichni musíme respektovat a poslouchat nejvyšší autoritu Církve, ať jsme laik
nebo biskup. V našem případě se sice ještě nejedná o nařízení, nýbrž jen o „doporučení“, ale zato
v nesmírně závažné věci, jakou je Nejsvětější Svátost oltářní. Čtyři roky předtím, než pro naše území bylo
povoleno podávání Těla Páně na ruku, se mi stalo, když jsem sloužil mši svatou, že při svatém Přijímání
jeden muž natáhl ruku. Ustoupil jsem tedy a muž stáhl ruce. Znovu jsem mu chtěl podat a on zase natáhl
ruku. Chvíli jsme se tak přetahovali, až on rozčilen se vrhl na ciborium jáhna, který stál vedle mě,
a sám se obsloužil. Po mši svaté mi přišel do sakristie vynadat, že je kněz, žijící v zahraničí, a že si na mě
bude stěžovat na biskupské konferenci. Odvětil jsem mu, že to klidně může, protože u nás podávání
na ruku není povoleno, a i kdyby bylo, toho povolení bych nevyužíval. Kněz, který slouží mši svatou, stále
zůstává zodpovědným za podávání Těla Páně a záleží na jeho svědomí, jak podá. To, že přijímající nastaví
ruku, vůbec neznamená, že musí dostat svatou Hostii do ruky. Kněžské palce a ukazováčky jsou
posvěceny zvláštním obřadem právě proto, aby se mohly dotýkat Těla Páně, a před proměňováním
a po svatém Přijímání si kněz tyto prsty omývá. V dnešních převládajících liturgických podmínkách
je řádným rozdělovatelem Eucharistie kněz nebo jáhen a mimořádným akolyta, ustanovený biskupem.
Jiných tzv. služebníků a služebnic Eucharistie je dovoleno využít pouze v naprosto nejnutnějších
případech, např. když se při mši svaté ke svatému Přijímání nahrne pět tisíc věřících a není k dispozici
další kněz ani jáhen nebo akolyta. Nebo když v rozlehlé farnosti najednou umírá na epidemii cholery
mnoho lidí a farář ani jáhen ani akolyta by nestihli všem podat Viatikum, nebo při smrtelné živelné
katastrofě nebo při krvavém pronásledování křesťanů nebo válečném konfliktu. Takové případy se však
na našem území nevyskytují, a tak téměř vždy můžeme vystačit s kněžími, jáhny a akolyty. Přijímání
na ruku v novověku zavedli v 16. stol. protestanté, kteří popírali reálnou přítomnost Krista v Eucharistii
a dokonce zrušili kněžské svěcení. V katolické Církvi se začalo přijímat na ruku v 60. letech 20. stol.
nejdříve v Holandsku i přes papežovo napomenutí tehdejšímu holandskému kardinálu Alfrinkovi
a pak se rozšířilo i v Belgii, v Německu a Francii. Když hrozilo schizma, papež v roce 1969 podávání
na ruku povolil pro ty země, kde se už v rozporu s církevní kázní rozmohlo. Takovým způsobem došlo
k povolení podávání na ruku i u nás. Od roku 1990 je někteří kněží a biskupové v rozporu s poslušností
začali praktikovat, až v roce 1997 biskupská konference podala žádost ke Svatému stolci a na jaře 1998
bylo věřícím svaté Přijímání na ruku umožněno. Zastánci Přijímání na ruku se odvolávají na různé
praktické důvody a někdy uvádějí, že se tak přijímalo v prvotní Církvi. Přitom se opírají o podvržené
dokumenty nebo falšují církevní dějiny.
1
Je nemožné rekonstruovat vnější detaily Poslední večeře nebo v našich kostelích zachovávat obyčeje
židovské rituální večeře, jíž první mše svatá navenek byla. Avšak v Janově evangeliu čteme: „Ježíš vzal
sousto, omočil ho a podal Jidášovi.“ Určitě mu nepodal omočené sousto na ruku, ale přímo
do úst. Když hostitel podal hostům pečlivě připravené sousto přímo do úst, bylo to gestem zvláštní
zdvořilosti nebo úcty a lásky. Při svatém Přijímání je Božským Hostitelem sám Kristus, který
nás rukama kněze láskyplně živí svým Tělem a podává nám vzácné Sousto do úst. I ve Starém zákoně
máme zmínku, jak anděl podává proroku Ezechielovi sousto, totiž svazeček s Božím slovem, do úst.
To, jak Židé projevovali úctu napsanému Božímu slovu, par excellence platí v novozákonní Církvi o úctě
ke vtělenému Božímu Slovu, k Ježíši Kristu v Nejsvětější Svátosti. V prvotní Církvi, v době apoštolské
tradice, kněz vkládal Tělo Páně do úst, jak uvádí Tridentský koncil. Když ale brzy propuklo krvavé
pronásledování Církve, které s přestávkami trvalo do druhé poloviny 4. stol. až po vládu císaře Juliána
Apostaty, v ohrožení života křesťané laici sami donášeli Eucharistii potřebným, uchovávali Ji ve svých
příbytcích a sami si Tělo Páně podávali. Z této mimořádné situace se vyvinul zvyk při mši svaté klást Tělo
Páně na dlaň přijímajících. Trvalo téměř čtyři následující století, než tato nesprávnost byla úplně
vymýcena. Přijímání na ruku a vestoje, i kdyby se provádělo s úctou, není přirozeným výrazem božské víry
a adorace, s níž je nutno ke svatému Přijímání přistupovat. V USA jsem kdysi byl pověřen, abych sloužil
mši svatou pro mladé ruské katolíky, kteří tam přicestovali na světové setkání s papežem z právě
rozpadlého Sovětského svazu. A byl jsem velmi dojat a povzbuzen ve víře, když celá skupina mládežníků
přijímala Tělo Páně s velkou úctou na kolenou. Sám svatý Otec nás učí, jak chápat a vykládat určité
dokumenty o Eucharistii, když už čtyři roky podává Tělo Páně pouze věřícím na klekátku a do úst,
a to i v zemích, kde obvykle téměř každý využívá „práva“ přijímat na ruku. Ovšem svátosti jsou darem
Boží lásky, nikoliv lidským právem. Proto nebylo a není správné bojovat za podávání na ruku,
jako se bojuje za různá lidská práva. Pro Vatikán už více než rok platí papežský naprostý zákaz podávání
na ruku. Česká republika je asi 32. nebo 35. zemí světa, kde podávání na ruku bylo povoleno, ale každý
diecézní biskup je pro svou diecézi může zakázat. Navíc co je pouze povoleno, to nelze ani doporučovat,
natož někým shora nařizovat nebo zdola vynucovat. Všeobecně řečeno, tím pravým a odmaskovaným
důvodem pro podávání Eucharistie na ruku je skutečnost, že Pán Ježíš v Nejsvětější Svátosti je ústředním
tajemstvím naší víry, a proto je hlavním terčem útoků zlého ducha. Ten často zneužívá naší nevědomosti
nebo malé víry nebo touhy po novotách nebo falešného mysticismu.
Kristus říká: „Nebudete-li jíst Tělo Syna člověka a pít Jeho Krev, nebudete mít v sobě život.“
A někteří z Kristových učedníků se ohradili: „To je tvrdá řeč. Kdo to má poslouchat?“ A už s Ním nechodili.
Pro někoho, zvláště pro mladé, někdy slovo o svatém Přijímání u mřížky a do úst může znít jako tvrdá řeč.
A není divu. Už desetiletí žijeme v prostředí, kde se vyzdvihuje člověk s vlastním názorem a důrazem
na pocitové prožívání, a umenšuje se smysl pro posvátno, ať už se jedná o posvěcené a Bohu zasvěcené
osoby, o posvěcené předměty, prostory, o posvátné doby, hudbu a umění vůbec a zvláště o Nejsvětější
Eucharistii. Tajemství Eucharistie kdysi rozdělilo křesťany a v této době rozděluje i samotné katolíky.
Simeon předpověděl Panně Marii, že Její Syn bude znamením, kterému se bude odporovat. A těm,
kterým projevy bohopocty vůči Pánu Ježíši nejsou lhostejné, je určeno s Pannou Marií mít probodené
srdce a obětovat svou bolest za spásu světa i svou. Žehná P. Filip M.
http://katolicka-kultura.sweb.cz/stajner/stajner_sv_prijimani.html
2. Svaté přijímání – přijímání Kristova Těla na ruku
Na první neděli postní roku 1998 zavedli čeští a moravští biskupové pastýřským listem možnost přijímání
na ruku. Stalo se tak se souhlasem vatikánské Kongregace pro bohoslužbu. V některých sousedních
zemích (Slovensko, Polsko aj.) není dodnes tento způsob povolen, protože je považován
za méně uctivý a v rozporu s tradicí. Mnozí kněží odmítají podávat Nejsvětější svátost na ruku
a dostávají se do konfliktu mezi vlastním svědomím (náboženským cítěním) a nařízením biskupů.
Tato novota přišla do českých zemí ze západní Evropy, kde se rozšířila zejména v Nizozemsku
a v Německu. Přijímání na ruku je jedním z nejmarkantnějších projevů revolučních změn v katolické
církvi za posledních 50 let. K nim patří nejprve odmítnutí a posléze zapomenutí tradičního (latinského)
ritu, odstraňování chórových přepážek a kazatelen, přemisťování svatostánků z čestných míst
na hlavním oltáři do bočních prostor, zřizování nových „lidových“ oltářů…
V České republice vznesl námitky proti zavedení nového způsobu přijímání P. Antonín Filip Stajner
(nar. 1964), někdejší dominikánský kněz a řeholník, který proto u svých nadřízených upadl v nemilost.
2
Od roku 2000 je těžce nemocen (ALS – amyotrofická laterální skleróza, zcela závislý na přístrojích,
komunikovat může jenom očima). Přinášíme zde rozhovor s ním, který vyšel již roku 1997 v časopise
Světlo.
K přijímání na ruku
Týdeník Světlo 31. 8. 1997, č. 35, 1997.
V poslední době se rozvířila kampaň kolem „neposlušného řeholníka“ P. Filipa M. Stajnera O.P. Pater Filip
je dominikán, který po svém kněžském svěcení působil dva a půl roku ve Spojených státech,
kde poznal zblízka světla a stíny Církve na Západě. Blíže jsme ho poznali při novém vydání knihy
sv. Ludvíka M. Grigniona z Montfortu „O pravé mariánské úctě“, proto jsme se s ním telefonicky spojili,
aby nám sdělil některé podrobnosti svého jednání v souvislosti s nedávnou žádostí našich biskupů
k Svatému stolci.
Redakce Světla: Kolují různé protichůdné zprávy o vašem nedávném setkání se Svatým otcem,
ke kterému došlo v souvislosti se žádostí našich biskupů, aby Svatý stolec povolil v našich zemích podávat
sv. přijímání na ruku. Předal jste papeži žádosti 142 českých kněží, aby svatý stolec této žádosti nevyhověl.
Co vás přimělo k tak radikálnímu vystoupení proti žádosti našich biskupů?
P. Stajner: Především bych chtěl upřesnit, že se nejednalo v první řadě o předání kněžských žádostí,
ale především o to, abych papeži předložil svůj spor, do kterého jsem se dostal s p. provinciálem Dukou
a s panem kardinálem Vlkem. Byl jsem totiž jejich článkem v Katolickém týdeníku obviněn
z neposlušnosti a nedostatku úcty vůči biskupům, když jsem rozeslal většině našich kněží svůj dopis,
ve kterém jsem podal informaci o úskalích, jaká s sebou přináší praxe podávání Eucharistie na ruku,
a nabídl jsem jim text kněžské žádosti, aby Svatý otec požadavku České biskupské konference nevyhověl.
Nejsem si totiž vědom ani neposlušnosti ani nedostatku úcty k biskupům. Křesťané totiž mají právo
a někdy dokonce i povinnost sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu Církve.
Jelikož již bylo pozdě sdělovat něco biskupům, obrátil jsem se na kněze, kteří jsou spolupracovníky
biskupů ve výkonu pastýřské služby a kterých se problém podávání Eucharistie především týká. Nevím
proč je projevem neúcty vůči biskupům, když jsem podrobně informoval kněze a spolu s nimi podal
Svatému stolci podrobnější podklady pro důkladnější zvážení otázky, která je stále ještě otevřená.
Nebouřím se proti biskupům a neznevažuji jejich posvátnou autoritu. Již 9. července jsem jim napsal,
že se rozhodnutí Svatého stolce podřídím, ať rozhodne jakkoliv, ale je věcí mého svědomí, abych se teď
postavil proti zavedení praxe podávání na ruku.
Redakce Světla: Proč jste tak zaujatý proti podávání Eucharistie na ruku?
P. Stajner: Když jsem byl svěcen na kněze, udělalo na mne hluboký dojem, když arcibiskup Vaňák světil
s použitím křižma prsty mých kněžských rukou, které se zakrátko měly dotýkat proměněné Hostie.
Někdo si může myslet, že jsem se „zkazil“ v Americe, protože během seminárních studií
jsem se nijak vyhraněně „tradičně“ neprojevoval, ale ve skutečnosti můj postoj hluboce změnilo
právě kněžské svěcení. Ve Spojených státech jsem dva a půl roku v poslušnosti místních norem podával
svaté přijímání na ruku, ale byl to pro mne mnohdy otřesný zážitek, zvláště v případě mládeže a dětí,
které často dávaly najevo spíše svou ledabylost než prostou dětskou víru a úctu ke svátostnému Kristu.
Viděl jsem, jaké ovoce přinesl tento způsob podávání Eucharistie po dvaceti pěti letech. Poznal jsem,
že náboženský život není zdaleka výsledkem rozumových konstrukcí a inteligentního chápání,
jako spíše celobytostným postojem, který v sobě zahrnuje i přirozené viditelné symboly, jimiž se víra
vyjadřuje a rozvíjí. Abychom totiž na něco intenzivně mysleli, zpřítomňuje se to symboly, gesty, obrázky.
Z tohoto hlediska je přijímání do úst symbolicky mnohem vhodnějším, pokornějším a tajemnějším
gestem vztahu ke svátostnému Kristu, který prostřednictvím kněze sám obsluhuje hosty Beránkovy
hostiny, než jak je tomu v případě určité „samoobsluhy“, kdy si přijímající podává do úst sám.
To už nemluvím o tom, že jsem byl svědkem, jak si lidé oprašovali ruce od úlomků Nejsvětější svátosti.
Jednou jsem našel dokonce zastrčenou Hostii v kostelní lavici. I hygienické důvody svědčí spíše proti praxi
s upocenýma rukama, většinou bez možnosti umytí po určitých vlastních úkonech a obsluze batolat,
včetně bacilů od „pozdravení pokoje“. Jsou to snad důstojně připravené ruce, jimiž si mají věřící podávat
do úst? Když se náhodou stane, že se kněz dotkne jazyka, tak si samozřejmě své prsty očistí do „utěrky“
– purifikatoria.
Redakce Světla: Je ovšem zajímavé, že i přes důvody které uvádíte, prvotní Církev až do 10. století
podávala Tělo Páně na ruku. Myslíte snad, že Pán Ježíš při poslední večeři podával apoštolům do úst?
P. Stajner: Byl bych opatrnější s tvrzením, že to byla běžná praxe prvotní Církve. Jistě existovalo,
že si křesťané sami podávali tělo Páně v případě krvavého pronásledování Církve, když nebyl
3
k dispozici kněz, který by jim podal svátostnou posilu před smrtí. To dovolení platí dodnes.
Ovšem papežové a jiní církevní Otcové ze 4. – 20. století jasně hovoří o jediném řádném způsobu
podávání Eucharistie, totiž do úst. Intelektuálové, kteří dnes prosazují praxi podávání na ruku, obvykle
citují jediný text ze 4. století, připisovaný sv. Cyrilu Jeruzalémskému, o jehož pravosti někteří teologové
důvodně pochybují. Přijímání na ruku je pod přímým vlivem protestantské praxe ze 16. století.
Dá se usuzovat, že stejně jako tehdy je výsledkem této praxe nedostatek eucharistické víry.
Právě nahrazení oltářů stoly čelem k lidu a přijímání na ruku byly dvě věci, které po století vyvolaly ztrátu
eucharistické víry u anglikánů. Kardinál Ratzinger upozorňuje na neustálé působení Ducha svatého
v dějinách Církve a varuje před „romantickým archeologismem“ – vykonstruovanou liturgií podle dávných
…. Ta dokonce spíše bývá produktem pouhých domněnek než přesnou kopií prvotní praxe. Navíc
na Blízkém východě je dodnes známkou pohostinnosti, že hostitel podává pečlivě připravené sousto
hostům přímo do úst. Jsou lidé, kteří se domnívají, že tomu tak mohlo být i při poslední večeři.
Redakce Světla: Musíte však připustit, že i přes tyto dohady v řadě zemí na Západě se mohou věřící
sami rozhodnout, jak přijmou Tělo Páně. Proč nedat tuto možnost i věřícím u nás?
P. Stajner: Někteří věřící mají vážné důvody, aby považovali podávání na ruku za méně vhodnější
než do úst, a pohoršovalo by je, kdyby měli být přímými svědky takového způsobu zacházení
s Nejsvětější svátostí. Církev vždycky brala ohled na to, aby nepohoršovala maličkých. Tím spíše není
třeba urážet oprávněný cit věřících tam, kde by se tato praxe teprve zcela nově zaváděla. Navíc
na Západě, který máme tendenčně napodobovat, se vedou vážné debaty o vhodnosti přijímání
na ruku. Různá vzkvétající společenství mladých přijímají v kleče do úst. Ani sestry Matky Terezy nesmějí
přijímat na ruku. Matka Tereza sama, když se jí v USA ptali, v čem vidí největší světové zlo, odpověděla:
„Kdykoliv cestuji po celém světě, nejsmutnější věcí pro mne je, když vidím věřící přijímat na ruku“,
a dodala: „Když lidé ztratí úctu ke Kristu v Eucharistii, ztratí úctu i ke Kristu v bližním“.
Redakce Světla: Jak jste se vůbec dostal tak rychle ke Svatému otci?
P. Stajner: Musím upřímně přiznat, že první myšlenka, která mě při pozvání papežským sekretářem
napadla, byla: „To zařídila Panna Maria“. Když jsem 23. 7. dokončil přípravy dokumentů pro Svatého otce,
telefonoval jsem do Vatikánu, aby mě přepojili do Castel Gandolfa na papežova osobního sekretáře.
Toho jsem pak žádal, abych své dokumenty včetně žádostí ostatních kněží směl předat osobně jemu
nebo někomu z papežova sekretariátu. Sekretář mě přímo ohromil otázkou: „Nechtěl byste koncelebrovat
se Svatým otce a předat vše přímo jemu?“.
V sobotu jsem přijel do Castel Gandolfa. Byl jsem uveden dovnitř spolu s několika desítkami italských
kněží a laiků – rogacionistů, kteří slavili stoleté jubileum svého společenství.. (Do paláce se ten den marně
dobývala skupina Poláků). Po mši svaté kněží po jednom přistupovali ke Svatému otci,
který stál u oltáře. Když jsem přišel na řadu, poklekl jsem a políbil papežský prsten. Představil
jsem se a vyňal z obálky svůj překlad Grigniona z Montfortu. Svatý otec se zeptal, zda jsem z Čech.
Pak jsem mu s další obálkou předložil svou spornou záležitost a nakonec tlustou obálku se 142 kněžskými
žádostmi. Přitom jsem česky řekl: „Svatý otče, zde čeští kněží prosí, aby Svatý stolec
u nás nepovolil podávání Eucharistie na ruku.“ Papež hlasitě povzdychl a několikrát vážně pokýval
hlavou. Pak se napřímil, pohladil mě po tváři a dal mi požehnání. Přistoupil ke mně sekretář,
dal mi pět růženců od Svatého otce a ještě se mnou podrobně hovořil o mých dokumentech. Vylíčil
jsem mu podrobněji podstatu svého sporu, vrátil vypůjčenou albu a štolu a pospíchal zpět domů.
Redakce Světla: Co této cestě říkal váš představený?
P. Stajner: Ačkoliv na každou cestu do ciziny musím mít jeho souhlas, tuto cestu jen přímo
ke Svatému stolci jsem nehlásil, protože jsem měl důvodné obavy, že by mi ji znemožnil.
Jinak jsem se cestou vůbec nikde nestavoval. p. provinciál mě nyní trestá za to, že jsem jej neuposlechl
a nepředal dopisy kněží na provincialát. To jsem však podle svého svědomí nemohl udělat,
protože kněží své dopisy neadresovali na provincialát, ale mně jakožto prostředníku, který je doručí
na místo určení. Kdybych jednal jinak, nakládal bych s jejich majetkem proti jejich vůli a oklamal je,
co je v rozporu s Božími přikázáními.
4
3. Jak přistupovat ke svatému přijímání
I. Před svatým přijímáním
1. Hluboce se pokoříš před Bohem.
2. Zřekneš se svého zcela porušeného základu a svých náklonností, i kdyby ti je tvá sebeláska ukazovala
jako dobré.
3. Obnovíš své zasvěcení slovy: Totus tuus ego sum, et omnia mea tua sunt.[1]
4. Pokorně poprosíš tuto laskavou Matku, aby ti propůjčila své srdce, abys tam přijal Jejího Syna
do stejných podmínek jako Ona. Připomeneš Jí, že se jedná o slávu Jejího Syna, aby nebyl vložen
do srdce tak znečištěného jako tvoje a tak nestálého, které by Mu jistě ubíralo Jeho slávu nebo které
by Ho ztratilo. Kdyby ale Ona ráčila přijít a přebývat u tebe, aby [tam] přijala svého Syna, mohla
by to udělat díky své vládě, kterou vykonává nad srdci, a Jí bude Její Syn přijat zcela bez poskvrny
a bez nebezpečí, že Ho někdo bude urážet nebo že Ho dokonce ztratí: Bůh je v Jejím středu, nepohne se.
[2] S důvěrou Jí řekneš, že všechno, cos Jí dal ze svých dober, nestačí, aby Ji uctilo, ale že svatým
přijímáním Jí chceš připravit stejný dar, jaký pro Ni vytvořil věčný Otec, a že Jím bude poctěna více,
než kdybys Jí dal všechna dobra světa. A Ježíš, který Ji miluje jedinečným způsobem, stále ještě chce
v Ní mít zalíbení a odpočinek, i kdyby to mělo být ve tvé duši, která je špinavější a chudší než chlév,
do kterého Ježíši nebylo zatěžko přijít, protože tam byla Ona. Požádáš Ji o Její srdce těmito něžnými
slovy: Přijímám Tě za své všechno. Dej mi své Srdce, Maria![3]
II. Při svatém přijímání
Když už budeš připraven přijmout Krista, po modlitbě Otče náš se třikrát pomodlíš: Pane, nejsem
hoden[4] atd., jako bys říkal nejdříve věčnému Otci, že nejsi hoden přijmout Jeho jediného Syna
pro své špatné myšlenky a nevděk vůči tak laskavému Otci, ale že je zde Maria, Jeho služebnice,
která jedná za tebe a dodává ti u Jeho Velebnosti důvěru a zvláštní naději: Protože jsi mě jedinečným
způsobem upevnil v naději.[5] [Pak] řekneš [Bohu] Synu: Pane, nejsem hoden atd., protože Ho nejsi hoden
přijmout pro svá neužitečná a zlá slova a pro svou nevěrnost v Jeho službě, ale že Ho přesto prosíš,
aby se nad tebou smiloval, že ho uvedeš do domu Jeho vlastní Matky a že ho nepropustíš, dokud
si u Ní nevytvoří domov: Zadržel jsem ho a nepropustím, o dokud ho neuvedu do domu své matky
a do komnaty své rodičky.[6] Poprosíš Ho, aby vstal a vešel na místo svého odpočinku a do archy svého
posvěcení: Povstaň, Pane, k svému odpočinku, Ty i archa Tvého posvěcení.[7] Řekneš Mu, že na rozdíl
od Ezaua vůbec nedůvěřuješ svým zásluhám, síle a způsobilosti, nýbrž zásluhám, síle a způsobilosti
Marie, své Matky, podobně jako malý Jakub [důvěřoval] péči Rebeky, a že, ačkoli jsi naprostý hříšník
a Ezau, odvažuješ se přistoupit k Jeho Svatosti, podporován a ozdoben zásluhami a ctnostmi Jeho svaté
Matky.
[Pak] řekneš Duchu svatému: Pane nejsem hoden atd., že nejsi hoden přijmout vrcholné dílo Jeho lásky
pro vlažnost a nepravost svých skutků a pro odporování Jeho vnuknutím, ale že Maria, Jeho věrná
Snoubenka, je tvou veškerou důvěrou. A řekneš se svatým Bernardem: Ona je má největší důvěra,
Ona je veškerým důvodem mé naděje.[8] Můžeš Ho také poprosit, aby znovu sestoupil do Marie,
své nerozlučné Snoubenky, že její lůno je právě tak čisté a Její srdce hoří láskou právě tak jako kdysi
a že když On do tebe nesestoupí, Ježíš ani Maria v tobě vůbec nebudou utvořeni a ani tam nebudou
mít důstojný příbytek.
III. Po svatém přijímání
Po svatém přijímání, když jsi vnitřně usebrán a máš zavřené oči, uvedeš Krista do srdce Mariina.
Dáš Ho Jeho Matce, která Ho přijme s láskou, dá Mu čestné místo, bude se Mu hluboce klanět,
bude Ho dokonale milovat, upřímně objímat a vzdá Mu v duchu a v pravdě mnoho poct, o kterých
se nám v našich temných mrákotách ani nesní. Nebo klidně zůstaneš hluboce pokořen ve svém srdci
v přítomnosti Krista dlícího v Marii. Nebo zůstaneš jako nevolník u brány Králova paláce, kde On právě
hovoří s Královnou. A zatímco spolu rozmlouvají, aniž tě k tomu potřebují, v duchu budeš procházet
nebem a celou zemí a prosit všechny stvořené bytosti, aby děkovali Ježíši, klaněli se Mu a milovali
Ho v Marii místo tebe: Pojďte, klaňme se.[9]Nebo prostě sám ve spojení s Marií požádáš Ježíše o příchod
Jeho království na zemi skrze Jeho svatou Matku, o božskou moudrost, o božskou lásku, o odpuštění
svých hříchů nebo o nějakou jinou milost, ale vždycky skrze Marii a v Marii. Na sebe se přitom budeš
dívat nevraživě a řekneš: Pane, nehleď na mé hříchy, ale ať tvé oči na mně vidí jen ctnosti a zásluhy
Mariiny.[10] A dodáš, když si vzpomeneš na své hříchy: Já jsem největší nepřítel, kterého mám na krku.
5
To já jsem spáchal ty hříchy[11] nebo: Od člověka podlého a lstivého mě vysvoboď[12] nebo: Můj Ježíši,
je třeba, abys Ty rostl v mé duši a já se umenšoval.[13] Maria, je třeba, abys Ty ve mně rostla,
a já abych byl méně, než jsem byl předtím. Ježíši a Maria, rosťte ve mně a množte se [i] v ostatních kolem
mne.[14] Existuje bezpočet jiných myšlenek, kterými tě Duch svatý zásobuje a bude zásobovat, jestliže
budeš docela niterný, umrtvený a věrný té velké a vznešené mariánské úctě, které jsem tě právě naučil.
(Sv. Ludvík mluví v kontextu knihy, pozn. KL) Ale pamatuj si, že čím více necháš při svatém přijímání
jednat Marii, tím více bude oslaven Ježíš. A tím více necháš jednat Marii pro Ježíše a Ježíše v Marii,
čím hlouběji se budeš pokořovat čím více Je budeš poslouchat v pokoji a mlčení, aniž by ses trápil,
že Je nevidíš, neokoušíš ani necítíš. Vždyť spravedlivý žije z víry všude a zvláště ve svatém přijímání,
které je úkonem víry: Můj spravedlivý žije z víry.[15]
Převzato z: Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu: O pravé mariánské úctě. S církevním schválením
vydáno Maticí cyrilometodějskou s. r. o. v Olomouci r. 1999. Překlad P. ThLic. Filip M. Ant. Stajner OP.
[1]Jsem celý Tvůj, moje drahá Paní, se vším, co mám. [2] Žl 46,6: Deus in medio eius non commovebitur. [3] Accipio te
omnia. Praebe mihi cor tuum, o Maria! Srv. Jan 19,27; Př 23,26 [4] Dómine, non sum dignus, ut intres sub tectum
meum: sed tamtum dic verbo, et sanábitur ánima mea. (Viz mešní řád.) [5] Žl 4.10: Quoniam singulariter in spe
constituisti me. [6] Pís 3,4: Tenui eum, nec dimittam, donec introducam illum in domum matris meae, et in cubiculum
genitricis meae. [7] Žl 132,8: Surge, Domine, in requiem tuam, tu et arca sanctificationis tuae. [8] Haec est maxima
fiducia mea; haec tota ratio spei meae (Sermo De aquaeductu, č. 7). [9] Žl 96,5: Venite, adoremus, venite. [10] Žl
17,2: Sed oculi tui videant aequitates Mariae. Druhou větu přidal sv. Ludvík. [11] Mt 13,28: Inimicus homo hoc fecit.
[12] Žl 43,1: Ab homine iniquo et doloso erue me. (Srv. též se stupňovými modlitbami na počátku mše sv.) [13] Jan
3,30: Te oportet crescere, me autem minui. [14] Gn 1,28: Crescite et multiplicamini. [15] Žid 10,38: Justus meus ex fide
vivit. Srv. Řím 1,17; Gal 3,11; srv. sv. Tomáš Akvinský,Summa theologiae III, qu. 78, art. 3.
4. Svaté přijímání na ruku je svatokrádež
John Vennari
Je základní katolickou pravdou, kterou Církev učí od dob apoštolů, že Náš Pán Ježíš Kristus je skutečně
přítomný v Nejsvětější svátosti oltářní: Tělo, Krev, Duše a Božství. Tridentský koncil dogmaticky
definoval, že Náš Pán Ježíš Kristus je přítomný v každé částečce Svátosti oltářní. Koncil neomylně učil:
„Jestliže někdo odmítá, že ve Svátosti oltářní je obsažen celý Kristus v každé částečce a v každé oddělené
částečce, ať je stižen klatbou.“ To znamená, že Náš Pán je přítomen i v nejmenším kousku Hostie,
i v nejmenším kousíčku, který může spadnout na zem. Proto zbožná úcta, kterou jsme povinováni
Svátosti oltářní, vyžaduje, abychom učinili každé preventivní opatření, aby žádná částečka Hostie
– byť i ta nejmenší – nemohla být žádným způsobem znesvěcena.
Grafický list z kněžského časopisu z roku 1959, kdy latinská tridentská mše byla obvyklá. Všimněte si,
že palec a ukazovák na obou rukách jsou spojeny dokonce i při pozvedání kalicha. To se dělalo,
aby se zabránilo znesvěcení i nejmenší částečky Hostie. Jako první sv. Tomáš Akvinský učil, že „z úcty
ke Svátosti oltářní, nesmí se jí dotknout nic, kromě toho, co je posvěcené.“ Proto, řekl, jsou posvátné
nádoby oltářní posvěcené kvůli tomuto posvátnému účelu, ale také knězovy ruce jsou posvěcené,
aby se mohly dotýkat Svátosti oltářní. A sv. Tomáš řekl, že se Jí proto nikdo jiný zákonně nemůže dotýkat,
aby se zabránilo znesvěcení. (Summa, III, Q.82, čl. 3)
Tato úcta ke Svátosti oltářní, a dokonce k její nejmenší částečce, byla obsažena v tradiční mši – staré
latinské mši, která obsahovala striktní instrukce k této věci:
1.
Od chvíle, kdy kněz pronese slova proměňování nad Svatou hostií, drží ukazováček a palec
spojeny na obou rukou. Ať už pozdvihuje kalich nebo obrací listy misálu nebo otevírá
svatostánek, jeho palec a ukazováček na obou rukou jsou spojeny. Palec a ukazováček
se nedotýkají ničeho kromě Svaté hostie;
2. Během Svatého přijímání drží ministrant paténu pod bradou těch,
kteří přijímají Svátost oltářní tak, aby ani nejmenší částečka nespadla na zem.
Poté je paténa očištěna do kalicha;
3. Po Svatém přijímání kněz očistí korporálem (malou lněnou látkou na oltáři) paténu do kalicha,
takže zůstane-li i ta nejmenší částečka, je sebrána a knězem zkonzumována;
4. Pak si kněz umyje palec a ukazováček nad kalichem vodou a vínem,
a tato voda a víno je pak zbožně zkonzumováno, aby byla jistota,
6
že ani nejmenší částečka Svaté hostie nepodlehne znesvěcení.
Přijímání na ruku a takzvaní laičtí pomocníci jsou výsměchem Boží pravdě,
že Náš Pán je skutečně přítomný v každé částečce eucharistie, jsou výsměchem svatým předpisům
používaným Církví po staletí jako ochrana proti znesvěcení.
Protože co se stane s Hostií v ruce?
Hostie je vložena na ruku, která není posvěcená. Přijímající ji zvedne svými vlastními prsty, které nejsou
posvěcené. Posvátné kousky spadnou na zem, šlape se po nich a jsou znesvěceny.
Totéž s tzv. laickými pomocníky – jejich ruce nejsou posvěcené; neměly by se dotýkat Svaté hostie.
Posvátné částečky Hostie padají na zem, šlape se po nich a jsou znesvěceny. Laičtí pomocníci si prsty
neočišťují, takže každá částečka, která na nich ulpí, je také znesvěcena.
Žádná autorita v Církvi, ani ta nejvyšší, nemůže dát dispens katolíkovi od povinnosti zachovávat
nezbytnou úctu k Našemu Pánu ve Svátosti oltářní. Jakýkoliv církevní představený, který to dělá, tak činí
v „ďábelské dezorientaci vyšší hierarchie“, před kterou varovala sestra Lucie z Fatimy, a je ledabylý
ve své povinnosti. Jen před 45 lety bylo nemyslitelné přijímání na ruku v katolických kostelích.
Bylo to považováno za svatokrádež, kterou to také je. Ale nyní je toto zneužívání povoleno
a propagováno liberální hierarchií, která – v této oblasti a v mnoha jiných oblastech – náhle schvaluje to,
co Církev vždy správně zavrhovala. Toto „náhlé požehnání toho, co Církev vždy zavrhovala“ je typické
pro reformy Druhého vatikánského koncilu. Pravda však je, že Bůh se nemění, a lidská povinnost vůči
Svátosti oltářní se nemění, i když máme mnoho církevních vedoucích, kteří ve své destruktivní
liberalizaci katolické Církve, jak se zdá, se jen pramálo nebo vůbec nestarají o pravou úctu, kterou
jsme povinováni Našemu Pánu ve Svátosti oltářní. Proto se každý, kdo přijímá na ruku, nebo přijímá
od laického pomocníka, nebo je sám laickým pomocníkem – objektivně vzato – dopouští svatokrádeže.
Je to zneužití posvátně věci. Je to výsměch tomu, co Církev učila a praktikovala.
Je to znesvěcení největšího daru, kterým nám Bůh dal: Skutečná přítomnost Našeho Pána Ježíše Krista
v Nejsvětější svátosti oltářní.
Den, kdy Hostie upadla
Předpisy z doby před Druhým vatikánským koncilem pro případ, kdy upadne Hostie, stejně jako předpisy
latinské liturgie, chránily úctu k Svátosti oltářní. Časopis American Ecclesiastical Reviewz května 1949
vysvětloval:
„Tato záležitost vyžaduje, aby místo na nějž Svatá hostie upadla bylo očištěno, obvykle navlhčeným
ubrouskem na utírání kalicha a /z něj/ pak /drobečky/ seškrabány a vhozeny do sacraria (malá výlevka
v sakristii, která ústí do země pod kostelem). Autoři povětšinou, aby se zabránilo zpoždění
při rozdělování Svátosti oltářní, vykládají plnění tohoto předpisu tak, že se má označit místo
na nějž Svatá hostie upadla buď lněným kusem látky, nebo talířkem, na nějž se dává karafa, a kněz
se pak po mši vrátí a místo očistí způsobem předepsaným v De defectibus.“
Tato procedura nejen dává Bohu úctu, kterou jsme mu povinni, ale zanechává hluboký dojem
na divákovi, stejně jako to nechalo dojem na mě v mladistvém věku.
Bylo to asi kolem roku 1965, byl jsem asi sedmiletý kluk. Můj otec mě vzal na nedělní mši do „italské
farnosti“, /do kostela/ Panny Marie Utěšitelky ve Filadelfii. Mše byla ještě v latině, posvátná atmosféra
ještě pronikala kostelem a liturgií, ačkoliv první závan větru změny už byl ve vzduchu.
Během přijímání v tuto neděli kněz náhodou upustil posvěcenou Hostii. Seděli jsme vepředu a můj otec
k tomu obrátil mou pozornost. Kněz krátce přerušil podávání Svátosti oltářní, aby vzal bílý kousek látky,
který položil přes Hostii na podlaze. Podávání Svátosti oltářní pokračovalo a kněz i ministrant opatrně
našlapovali kolem přikryté Hostie. Můj otec mě záměrně zdržel po mši, abych mohl vidět očišťovací
proceduru z první lavice. Vše bylo provedeno jednoduše, tiše, protože tehdy nebylo žádné povídání
v kostele, v úctě ke Svátosti oltářní. Kněz a ministrant přistoupili k místu blízko oltářní mřížky
v sanktuáriu a pokryli místo bílou látkou. Kněz si pak klenul, zdvihl pokrývku, vyhledal svaté částečky
a zkonzumoval je s důstojností a slušností. Pak pomalu se zbožnou úctou, stále na kolenou, očistil
a vycídil místo na podlaze kam spadla Hostie. Dal si na čas. Nespěchal. Závan ceremoniálnosti, svatosti
a zbožnosti pronikal každým jeho pohybem. Byl jsem fascinován a povznesen tím postupem. Pamatuji si,
že jsem si myslel, „skutečně Svatá hostie je Tělo našeho Pána Ježíše Krista,“ protože kněz k Ní přistupoval
s úžasně podnětnou péčí a úctou.
To byla nejlepší lekce katechismu ohledně reálné Přítomnosti, kterou jsem kdy měl.
7
Co dnes vidí sedmiletí? V moderních farnostech podle ledabylých předpisů nové mše kněz jednoduše
sebere Hostii, která upadla, a pokračuje, jako kdyby upustil pár přebytečných drobných. Po částečkách
/Hostie/ se šlape a jsou znesvěceny.
Před a po mši lidé tlachají, jako by se společensky bavili ve farním vestibulu. Mnoho moderních kněží
a laiků nebere zřetel na svou povinnost /dodržovat/ ticho před Svátostí oltářní. Zapomínají na tvrdé
varování malé Jacinty z Fatimy, „Panna Marie nechce, aby lidé v kostele mluvili.“
Kde je tato úcta a péče ke Svátosti oltářní v pokoncilové Církvi s přijímáním na ruku a s přístupem,
kdy si s Ní každý může /volně/ manipulovat? Jak naši mladí získají jakékoliv pochopení reálné
Přítomnosti Našeho Pána ve Svátosti oltářní, když se k Němu klerikové chovají přezíravě? Jak má být úcta
ke Svátosti oltářní vštípena katolickým věřícím, když vidí, jak se podává na ruku jako obyčejné jídlo
a podávají Ji špatně vycvičení laici, kteří by vůbec neměli se Svatou hostii nakládat?
Není žádným tajemstvím, proč tolik katolíků ztratilo víru v posvátná Tajemství. Příliš mnoho našich
kněží opustilo vnější nezbytnou zbožnost: 1) vzdávat náležitou úctu Kristu ve Svátosti oltářní; 2) učit lid
příkladem, že se musí vzdávat nejvyšší úcta Našemu Pánu Ježíši Kristu skutečně přítomném ve Svátosti
oltářní. Přesto pokoncilová katastrofa nebude pokračovat do neurčita. Jednoho dne bude Církev opět
požehnána hierarchií, která vzdá Našemu Pánu ve Svátosti oltářní úctu, která mu náleží jako Králi králů.
Mezitím vzdorujme svatokrádežným novotám jako jsou přijímání na ruku a laičtí pomocníci,
povzbuzujme ostatní, aby jim vzdorovali a držme se latinské tridentské mše, kde jsou předpisy,
které chrání úctu ke Svátosti oltářní, pečlivě zachovávány.
Potřeba nápravy
V roce 1916, rok před zjevením Panny Marie ve Fatimě, se „Anděl eucharistie“ zjevil dětem s kalichem
a Hostií. Podal kousky /Hostie/ třem dětem a řekl, „Jezte a pijte Tělo a Krev Našeho Pána, strašlivě
rozhořčeného nevděčnými lidmi. Čiňte nápravu za jejich zločiny a utěšujte Boha.“ Anděl zanechal kalich
a Hostii viset ve vzduchu a lehl si tváří na zem před Ní. Děti ho napodobily. Anděl se pak opakovaně
modlil tento úkon nápravy:
„Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu svatý, nabízím Ti Nejdrahocennější Tělo, Krev, Duši a Božství
Ježíše Krista, přítomné ve všech svatostáncích světa, jako nápravu za pobouření, svatokrádeže
a lhostejnost, kterými On sám je urážen. A skrze nekonečné zásluhy Jeho Svatého srdce
a Neposkvrněného srdce Panny Marie Tě prosím za obrácení ubohých hříšníků.“
Zapamatujme si tuto modlitbu a říkejme ji denně tak často, jak je to možné. „Pobouření, svatokrádeže
a lhostejnost“ vůči Svátosti oltářní vyvolané revolucí Druhého vatikánského koncilu nemají obdoby,
jsou pravděpodobně nejhorší v historii. Svatokrádež je tak běžná, že už se ani nerozpoznává
jako svatokrádež. Potřeba nápravy je obrovská.
8