Royal Alpine club
Transkript
Royal Alpine club
Royal Alpine club Račenka 2010/2011 2 Royal Alpine club Obsah Honza Šabata rac.xf.cz Račenka vychází pro členy a hosty klubu v prosinci 2010 Sezóna 2010 . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Výsledky WRC 2008 . . . . . . . . . 6 Honza Šabata Orpierre—dobrý dost . . . . . . . . . 8 Radek Kekrt El Chorro. . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Olda Hokr AHA!! - BLESK. . . . . . . . . . . . . 16 Honza Šabata Paklenica po devadesátédeváté. . 18 Petr Kodýtek Kočování po Islandu. . . . . . . . . . 20 Slávek Hokr Opatrně na Holasu. . . . . . . . . . . 25 Markéta Svárovská Montenegro. . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Kalendář akcí. . . . . . . . . . . . . . . 30 Ortler. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Kontakty. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Martin Hannsmann Mikanová, Michlík Vzpomínky na letní Brentu. . . . . 36 Vláďa Weigner Tři akce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Libor Hnyk Treky v jižním Grónsku. . . . . . . 44 Lenka Sedláčková Anapurna. . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Honza Šabata Ostrovy pokladů. . . . . . . . . . . . . 56 Fotky Libor Hnyk Franta Vondráček Míra Michlík, Honza Šabata Franta Vondráček, Nehasilové Jana Müllerová, Honza Šabata Honza Šabata Libor Hnyk Radek Kekrt Olga Mikanová Honza Šabata David Šabata Slávek Hokr Markéta Svárovská Martin Hannsmann Grónsko—Ulamertorsuaq . . . . . . . . . Sezóna RAČe podle Franty VondráčPoslední slanění v Roklici. . . . . . . . . . OBPH v Maxičkách. . . . . . . . . . . . . . Slanění 62 m v Orpierre. . . . . . . . . . . Orpierre. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . Gronsko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . El Chorro. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . El Chorro. . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . Paklenica. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Island. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . Langtang. . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . Černá hora. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Skialpy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 2 4 5 8 9-12 10 13 14-15 18-19 23 24 27-29 32-33 Honza Šabata Petr Vydra Vláďa Weigner Libor Hnyk Dana Gutová, Lenka Sedláčková Honza Šabata, Mikani Nehasilové Na Rači. . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . Grónsko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přímořské Alpy. . . . . . . . . . . . . . . . . . Grónsko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Anapurna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . Ostrov. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . Falešná kontrola OBPH v Maxičkách. 37 38-42 43 51 52-54 56-59 60 3 Račenka 2010/2011 Sezóna 2010 Zlí jazykové říkají o Rači, že to vůbec není horolezecký oddíl. Horolezci tvrdí, že jsme cyklisti, cyklisti nás považují za orienťáky, ti si zase myslí, že jsme trekaři a polárníci. No a polárníci o existenci nějakého Rače vůbec nemají tuchy. V podstatě mají všichni pravdu. Ale většina z nás je členem ČHS a považuje se za horolezce, třeba jen z historických důvodů. Takže letošní sezónu bych charakterizoval jako návrat ke kořenům. Na rozdíl od švýcarské sekce Rače, která by zvolila název „Sezóna třetích zubů“. World Rač Cup už není jako ve svých začátcích před více než deseti lety pouze cyklistický seriál, ale plnohodnotná soutěž outdoorové všestrannosti. Především díky „Honu na lišku“ letos obzvlášť vyvedeného a nově zařazeného OBPH. Ten jako nejtěžší a nejhorolezečtějsí díl zamíchal závěrečné pořadí WRC. Nehasilové zvedli pořadatelskou laťku hodně vysoko a jejich následovníci budou mít těžkou úlohu, aby se k ní aspoň přiblížili. Kvůli tomu, abychom v lezecké sezóně měli víc času na skály, tak jsme z WRC pro příští rok vypustili Drsoně, který je pro nás už příliš profi a je už zařazený do orienťáckých seriálů. Místo toho rozšiřujeme zimní sezónu a po úspěšném nultém ročníku je zařazený jizerský LOB (L jako lyžařský) Jendy Sedláčka. Kromě soutěžení jsme v uplynulém roce dokonce i lezli a byli i jinak aktivní. Na následujících stránkách se můžete dočíst o třech polárních expedicích, dvou nepálských trecích, lezli jsme v Paklenici, na Sardošce, ve Španělsku v několika oblastech Francie a Německa a samozřejmě i na domácí terény se dostalo v čele s nejmasovější klubovou akcí „Hokřími skalami“. Na tu bídu dobrý dost. Tak hodně úspěchů a zážitků do sezóny 2011, která bude určitě ještě pestřejší. Pevně věřím, že se sejdeme na koci listopadu v plném počtu na Posledním slanění a nebudeme mít komu udělit titul „Tlama roku“. 4 Honza Šabata Royal Alpine club . 5 6 8.května_ 15.května Boudecká Choustník Drsoň bučiny rokle 10.dubna_ 24.dubna Voděrad. Hory 5.června_ Krušné hory hory 19.června_ 2.října Novohrad. Lužické Liška 11:září___ 23.října__ Jizerky OBPH orienťák 12.-14.11. 19, 19, ### 3 14 16 9 11,61 27 5 , 18 14 , 13,5 ### , 4, 18, 7,8 19,3 19,3 ### , 5,4 , , , , 15,16 , , 17 , , 13,2 , 4, 7,8 5,4 , 9 21 14 17 , , 16, , 14,19 16,4 7 , 4, , 25 , 16,4 21,2 15, 7 , 19 11 2 , , 13,2 , 10 , 20, ### 19,35 1 18, 5 , 13,2 , 23,1 11,8 11,8 , 10 12 19,3 19,3 , 19,35 3 , 16,13 1 19,5 2 13 12 16,45 12 3 13,23 3 18,06 7 22 28 19 19 10 4 3 13 2 6 5 24 7 11 11 8 16 25 9 18 23 1 18 21 2 1 6 2 13 3 21 15 13 8 3 , , 10, , , 23 6 25 13,33 ### , , , , 13,33 ### , , , 10, , , 16,67 17,78 15,56 19,63 , , 18,15 , 18,52 , 11,48 , 17,78 16,3 16,3 17,41 14,44 11,2 18, 10,4 , , 19,2 , 17,2 , 19,2 19,2 , , , 10,4 , 16,8 13,2 11,2 20, 13,2 , 12, 19,6 20, 18, , 19,6 15,2 19,2 , 12, 14,4 15,2 20,33 17,4 , 19,53 19,53 15,1 17,4 62 28 70 60 16 74 36 70 60 79 48 23 2 10 9 3 13 1 3 1 5 2 8 8 6 5 13,33 19,83 9,4 , , , 13,83 7 7 10 23,83 ### 7,4 , , 17,83 , , 9,4 13,83 , , 4,83 16,5 , , , 20,33 , , ### 30,33 23 40 30 30 52 40 6 15,83 , , , 15,33 15,33 , 13, 21,5 , 25,83 , , , , , 13, , , 13,17 21,5 , , 9,67 26,17 , , 21,5 26,17 17,83 25,83 14,5 14,5 5 5 4 8 4 8 7 3 2 1 8 2 6 1 7 3 , , , 16,67 16,67 17,5 , , 14,17 , 17,5 , , 14,17 , , , , 15, 18,33 , , , 19,17 20, 14,17 , 19,17 15,83 20, 15, 18,33 15,67 ### 18,33 17,83 , , , , , , 20, 12,5 12,5 18,33 16,67 11 9 9 1 4 8 12 2 11,67 , , 13,33 13,33 , , , , 20, 17,5 14,17 , 8,83 , , , , , , , 19,17 ### 18,33 1 10 10 3 5 16,11 17,78 15,56 15,56 14,44 16,11 , 13,89 19,44 13 13 14 11 5 6 19 17 12 , , , 13,33 13,33 12,78 , , 14,44 17,78 17,22 10, , 11,11 , , , 13,89 ### 18,89 12 2 , , , , , ### 18,89 8 5 9 9 11 8 9 15 22 23 7 8 10 3 22 23 27 27 9 14 3 18 16 13 13 8 18 , 6, , , 9, 21, , , 9, , , , 6, 44, , , , , 18,04 16,53 , , 14,82 71, , , , 14,81 39, 18,97 18,67 60, , , 17,8 21,6 , 14,82 71, 14,81 39, , 11,89 70, , , 11,89 70, , 18,04 48, , , 16,73 23, 21,6 , 15,92 33, 16,37 16,74 43, 16,74 43, 18,67 60, 15,92 33, , , 20, , , , 34, , 27, , , , 68, 33, 20, 34, 62, 21, , , 21, 46, 31, , 62, 45, 68, , 39, , 33, 33, 27, 39, 250+500mi 27 a 36 km 5,5 hod. 35km/45km cca 77 km 7 hodin 7 hodin 57 km cca 83 km cca 60 km 6 hodin n poř. body poř. body poř. body poř. body poř. body poř. body poř. body poř. body poř. body poř. body poř. body běžky 06.února_ Jeseníky 205,78 191,88 186,71 174,43 160,06 153,43 148,19 141,44 130,42 122,00 116,61 108,40 105,81 96,01 95,89 95,87 93,05 92,99 92,66 91,42 90,11 89,60 89,00 84,76 82,81 81,68 81,50 81,04 77,97 77,97 77,97 72,42 72,36 71,74 bodů WRC součet Lída Šabatová Zdeněk Mikan Franta Vondráček Jitka Postránecká Pepa Vosol Tichý Pavouck Alena Hokrová Libor Hnyk Olga Mikanová Olda Adámek Vláďa Martinovský M. Svárovská Martin Šebánek Jiř. Krauskopfová Hel.Vondráčková Olda Hokr Ondra Svoboda Zuz.Husarovičová Lenka Sedláčková Libor Gut Marc Hebestreit M Komanč Horký Vláďa Weigner Tomáš Hájek Honza Štykar Albert Mikan Hynek Urban Zdeněk Sedláček Štěpán Plašil Petr Panec Bož.Valentová Honza Kábrt Honza Šabata Ondřej Plašil 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 30 40 41 46 pořadí World Rač Cup Račenka 2010/2011 6 2 19 , , , 8 , 30 12 20 , 4 , 7 , , , , , , , , 4, , , 5, , 14,5 23 18,3 4 , 18,3 , , 16,1 4, 4, 20 , , , , , , 15,81 , , 14 , , , , , 18,5 , , 4 , 4, 4, , , 18 , 12,5 , , 16 , , 15,5 , 13,87 20 10 , 12,9 23 , 11, 19 , 4, 21,2 13,55 21 4, 21 , 16,4 , 12,58 , 21 24 4, 13,2 , 9 22 , 4 , 5, 19,03 30 , , 13,33 , 18,89 , , 11,85 , , , , , , , , 13,33 14 15 , 15,19 , , , , , , , 14,81 , , , , , , , , , ### 19,26 ### 19,26 7 2 23 19 , , 7 7 12 12 8 23 6 11 , , , , , , , 17,6 17,6 , , 15,6 15,6 , , , , , , , , 17,2 , , , 11,2 , , , , , , 18, , , , , 16, , , 6 25 77 16 62 34 79 26 28 36 , , , , , , 29, , , , , 20,33 , , 5,57 , , , , , , , 23,83 13,33 , 18,33 4,83 , 20,23 , , , , 19,83 , , , , , 17,83 4 4 11 ### 6 9 12 11 , , , , , , , , , , , 18,17 18,17 , , 11, , , 21,5 , , , , , 15,67 13,17 , , , , , 10,33 , , , , , , , 11, 12 13 11 11 8 , , , , , , , , , , , , , , , , 10,83 , , , , , , , , , , , , 10, 9,67 9,67 , , , 14,17 , , , , , , , , , , , , , 16,67 , , , , , , 11,67 , , , , 15,83 , , , , , , 8,83 , , 17,5 14,17 , , , , , , ### 18,33 5 11 6 12 4 8 7 3 3 17 14 17 6 , , , , , , , , , , , , , 16,67 , , 18,89 18,89 , , , , , 11,11 12,78 , , , , , , 11,11 , , , , , 17,22 , , 1 26 26 #### 5 4 4 7 #### #### 10 31 19 14 , , 21, 52, , , , , , , , , , , 81, , , , , , , , , , , 17, , , 46, 46, 64, , 29, 44, 22,24 , , , 12,02 75, 12,02 75, , , , , , 21,6 , , , , 19,58 , 21,06 21,06 18,97 21,6 21,6 , , , , , , , 17,8 , , 8,93 , , , 15,82 42, 16,73 23, , , , , , 15, 15, 29, , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , 49, , , 32, 32, 24, , 43, 33, 33, 45, , , 46, 66,00 64,23 64,06 61,73 61,40 60,00 59,40 59,03 58,37 55,22 52,67 52,55 49,94 49,00 48,09 46,78 43,94 41,50 41,03 40,86 40,86 40,47 39,95 39,95 38,50 38,08 38,04 37,77 37,77 36,43 36,42 35,90 35,90 32,83 29,00 29,00 27,02 27,02 24,19 22,24 Jirka Voráček Pavel Trojánek Jitka Píšová Jiřina Buriánová Dan Holein Roman Spudil Mar. Kuhajdíková Radek Chlumský Radek Vondra Martin Mráz Filip Kašlík Pavel Daňha Jiří Šabata Petr Plíva Marie Hokrová Dan Kratochvíl Pavla Brůhová Jakub Sýkora Kamila Hnyková Elena Berndtová Karel Berndt Radim Hnyk Tereza Šabatová Jitka Fašungová Ivo Štolc Eva Hájková Milan Hokr Jiří Klikar Jiří Pešl Eva Hokrová Slávek Hokr Petra Štykarová Miroslav Michlík Martin Farář Jana Řezníková Pavel Píša Katka Svatošová Milan Válek Luboš Svárovský Jiří Suchomel 47 52 53 57 58 59 60 61 64 66 67 68 81 82 84 91 99 109 110 113 113 115 116 116 120 121 122 127 127 129 130 133 133 150 173 173 196 196 215 224 Royal Alpine club 2010 Račenka 2010/2011 Orpierre – dobrý dost To, že na této výpravě tentokrát nebudu v roli náčelníka, jsem tušil, už když Viky zvolil místo svých loňských spolulezkyň rekreaci na Hvaru. Ovšem teprve za Rozvadovem jsem se dozvěděl, že náčelnice jsou tentokrát tři. První plnila zároveň funkci bioložky expedice (žačka profesorky Ekrtové), druhá byla chemička a hlavní řidička a třetí náčelnice byla ekonomická. Já jsem se musel spokojit s rolí „potah Varel“. Díky stařecké nespavosti jsem směl chodit nakupovat ráno čerstvé bagety a vařit čaj a kafe, pokud jsem příliš nelomozil nádobím. K vaření hlavních jídel mě se slovy „My se o tebe postaráme!“ bohužel už nepouštěly. Jinak si nemůžu stěžovat. Počasí na konci září výborné, typické Janino léto, jen když po ránu na autech ležela jinovatka, tak jsem musel uznat, že jsem tu jižní Francii se starým dekáčem úplně neodhadnul. Ale především to hlavní – lezení v Orpierre vynikající. Cesty na převážně neoklouzaném vápenci od jedné do osmi délek. My jsme zvládali obtížnost 5a – 6b, ve které je zde velký výběr, na své by si přišli i sedmičkoví lezci. Velmi příjemný kemp na terasách naproti městečku vyšel cca 6€/noc. Základní potraviny včetně vynikajících kozích sýrů, oliv v provecálském koření a pětlitrových krabicáků se dají koupit v místní sámošce, větší supermarket je asi 15 km. V místě je kavárna s výbornou kávou a výhledem na lezecké terény, pro zapomnětlivce je k dispozici i horoobchod. Romantické procházky a focení všech tří uliček historického městečka, kde se dřív dolovalo olovo a zinek, jsem si užíval, když náčelnice už spaly nebo ještě spaly. Mlžný opar s východem slunce mezi kamennými domy nebo kýčovitý měsíc nad kašnou znají jen z vyprávění a tvrdí, že si to vymýšlím. Pro lezení platí obecné tzv. Pepisovo zlaté pravidlo: když se díváte na skály z pohodlné židle kavárny, tak až na výjimky, čím víc vpravo, tím méně oklouzané. Delší cesty jsou taky hezčí. Úplně vpravo jsme se vyskotačili na jednodélkových cestách na stěně Les Blaches v sektoru Dalles du Paradis (Rajské plotny) s opravdu rajským lezením. Cesty jsou vyrobené v poslední době, takže nejsou oklouzané a nástupy jsou označené ne jako jinde prostým názvem cesty, ale zabetonovanými oblázky s obrázky místního umělce. Tady jsem si se svými náčelnicemi užil nejvíc - názvy hovoří samy za sebe: SC ou la tentation divine – pokušení boží, La p´tite amie du bon Dieu – Malá milá od laskavého boha, Le Jardin d´Eden – Rajská zahrada, Le concierge du Paradis – Domovník ráje, Super Banane, Le triophe d´Eros, Back to Paradise, La pomme d´amour, Un ange au paradis – anděl z ráje, La comptabilité céleste – nebeská účtárna. Jištění luxusní 8 Royal Alpine club 9 Račenka 2010/2011 Grńsko 10 Royal Alpine club s borháhy dole po 1,5m , výš 2-3 m. Varovat musím před sektorem o kousek vlevo s patnáctimetrovými cestami ojetými generacemi horolezeckých nováčků, kde jsme na cestě klasifikace 5a Hombré v Hamace byli doslova namydlení. U delších cest jsme žádné podobné zklamání nezažili, všechny byly parádní. Ať už to byli 3-4 délkové výstupy na Adrech (nenechali jsme se odradit názvem od krásné šestky Massacre) a Ascles nebo 7-8 délkové na Quiquillon s požitkářským slaněním 62 m vzduchem. Měl jsem štěstí, že místní prvovýstupci neměli inspiraci v řeckých bájích, např. Paridův soud, takže naše expedice neskončila trojskou válkou. My jsme si v Orpierre při průměrné intenzitě 7,9 délek / den (vážený průměr obtížnosti dodá po zpracování podkladů výpočetní středisko váženého pana O.Hokra) vystačili celý prodloužený týden. Dalších několik lezeckých oblastí v okolí 50 km jsme si nechali na příště. Jen při odpočinkovém dnu jsme se byli podívat v Sisteronu. Na fotogenické skále Baume nad řekou Durance jsme nelezli, ale kvůli prohlídce historického města a pevnosti s 365 schody nás bolely nohy tak, že už jsme radši další odpočinkový den nezařadili. Cestu z Prahy jsme vždy rozdělili na 2 části. Směrem tam jsme spali v Pont du Roide na francouzsko-německých hranicích u historické pevnosti připomínající Terezín nebo Josefov. Pro nedočkavce jsou zde k dispozici lezecké terény. Nazpátek jsem prosadil svá vytoužená alpská sedla, která jsem dosud neměl odškrtnutá. Letecký pohled na Martigny při příjezdu od Chamonix by nám záviděli i Homolkovi, sedla Furka a Oberalp pořád dobrý i když panoramata už nic moc. Nakonec nás ale dorazilo Lichtenštejnsko a švýcarsko-rakouské pomezí, kde jsme se kochali průměrnou třicítkou, protože jsme neměli dálniční známky. Aspoň jsme si mohli odškrtnout další stát sbírky. Již při druhé expedici odolala nepokořená Hora-Jehla ve Vercorech, která jak je vidět, není se svou výškou 2000 m n.m. vhodná kvůli sněhu ani na začátku května ani na konci září. Takže závěrem – lezení v Orpierre můžu doporučit, kdo by tam jel v létě, tak má ještě k dispozici 2 bazény. Hned na zpáteční cestě jsem začal plánovat podle průvodce vhodné výstupy pro druhou návštěvu, ale úplně jsem nepochopil, proč mi děvčata říkají „Až my tady dědečku polezeme příště, ……“ Honza Šabata 11 Račenka 2010/2011 Jen pár poznámek ze strany jedné z náčelnic. Jedná se o vyvrácení některých Honzových tvrzení. Ad odstavec 1: K vaření hlavních jídel jsme ho jednou pustily, ale protože moc ochutnával a olizoval nože, byl z vaření vyloučen. Ad odstavec 2: Nebylo to Janino léto, protože tím bych byla já, Olga, diskriminována. Bylo to typické babské léto, i když je tím částečně diskriminována nejmladší účastnice zájezdu, která se výrazně vymykala věkovému průměru. Ad odstavec 3: Z tohoto odstavce by se čtenář mohl mylně domnívat, že jsme my, náčelnice, pořád spaly. My jsme přitom jenom vleže přemýšlely o řízení celé výpravy, které, jak z článku jasně vyplývá, leželo jenom na nás. Ze závěru článku pak bystrý čtenář pochopí, že jediné samostatné a významné rozhodnutí pana Varela, jet přes Švýcarsko a Rakousko bez dálniční známky, nebylo úplně to pravé, ořechové. Celé dva dny v autě bylo i na naše náčelnické zadky dost. Jinak s Honzou musíme ve všem souhlasit: výhledy byly nádherné, lezení úžasné, počasí, víno a sýry super. Nad rámec jeho článku ještě dodávám, že společnost jediného muže výpravy, ať už byla jeho funkce jakákoliv, byla pro nás příjemná, za což mu tímto děkujeme a doufáme, že někdy příště ... Za náčelnice sepsala Olga Mikanová. 12 Royal Alpine club El Chorro Honza mě jako každý rok důrazně připomněl, že nadešel ten správný čas pro napsání nějakého toho příspěvku do Račenky. Zvážil jsem všechna pro i proti a nakonec se rozhodl vypotit pár řádek o mých loňských návštěvách El Chorra – lezecké oblasti na jihu Španělska fousek nad Malagou. Mezi důvody, proč se mi nechtělo příspěvek napsat, dominoval fakt, že tak budu muset odhalit naprosto nedobrodružný charakter těchto zájezdů a že můj článek bude nepříjemně vyčnívat mezi ostatními příspěvky tohoto periodika, které se budou hemžit dobrodružnými zážitky začínajícími neurvalým ruským celníkem (či jiným asiatem), konče pak drsnými nástrahami přírody, které bylo na dané výpravě potřeba zdolat. Takže pokud čekáte dobrodružství, tak je ten správný čas na to, přeskočit na další příspěvek. Na druhou stranu věřím, že pár informací ocení ti z Vás, kteří se k návštěvě El Chorra nechali inspirovat. Takže do El Chorra je nejlepší letět – auto je fakt pro zaryté typy. Pokud bude cena letenky přesahovat cca 5000 CZK , tak bych doporučoval hledání zopakovat. A to nemluvím o různých fantastických zvěstech, kdy zájemci o let do Malagy platili jen pár set korun – jsou to lákavé nabídky, ale většinou jsou podmíněné tím, že je potřeba dojet někam mimo Prahu (Vídeň, Bratislava, Frankfurt) …no však si poradí- 13 Račenka 2010/2011 te. Z Malagy je to do Chorra ještě takovejch dobrejch 60km. Doporučoval bych půjčit si auto – vyšlo nás na týden s benzínem vždy cca na 200 Euro pro 5 lidí, … takže náklady na jednoho člověka nebyly nijak přemrštěné. Jet se dá i vlakem (zastávka vla- ku je 5min od kempu v El Chorru). Přímo v El Chorru nepotřebují auto ti, jimž není zatěžko pod skály pochodovat od 10min do cca 45 min Kemp jsem viděl jen přes plot a působil docela dobrým dojmem, ale snad byl můj odhad dobrý. My jsme opakovaně bydleli v tak zvané Climbing Lodge (dá se lehce vygooglovat) – ubytku, které provozuje cca 3km od Chorra jeden sympatický němec . Je to taková kombinace penzionu a horoškoly, kde se sjíždí pestrá mezinárodní společnost je tam docela hezká atmosféra. Za ubytko jsme platili 30 nebo 40 Euro na den (levnější varianta platí, pokud ubytování zamlouváte do 14 dnů před odletem). Za ty peníze nabízí kvalitní polopenzi. Z bohaté snídaně si můžete připravit studený oběd – takže jídlo může bohatě vystačit na celý den. To už záleží jen na píli baliče sendvičů, ovoce atd. No a lezení ?? Čeká na Vás přibližně 700 dobře vynýtovaných cest v krásném hrubém vápenci. Je zde i množství cest s klasifikací kolem V stupně obtížnosti,…takže nikdo nemusí mít strach – zaleze si každý. Cesty jsou poměrně dlouhé. Několikrát jsme 14 Royal Alpine club byli rádi, že máme 80m lano a také se stalo, že jsem byl překvapen tím, že 14 expresek na jednu délku bylo málo. No, ale pravidlo to není. Mně se osobně nejvíce líbil sektor Escalera Arabe, ale věřím, že takových se tam dá najít více. Já se během 3 návštěv seznámil tak se třetinou sektorů. Průvodce je k dostání v lezeckém šopíku nedaleko kempu. Kdo chce prožít trochu dobrodružství, tak může absolvovat feratu, která v El Chorru zbyla po budovatelích místní přehradní nádrže. Jedná se o betonový chodník ve výšce možná tak 50m, který traverzuje stěnu kaňonu a kterému každý rok upadne kousek podlahy. Vše je však zajištěno ocelovými lany a tak celkem bezpečné. Celá lávka je poměrně dlouhá. Některé cesty začínají přímo na této lávce, popř. na ní končí. Zajímavá je také návštěva přehradní nádrže, popř. nedalekého Gibraltaru. Takže držím palce, ať (pokud se do El Chorra rozjedete) máte hezké počasí a líbí se Vám tam stejně jako mě. Oblast je považována za celoroční, asi s výjimkou července a srpna. Ahoj Radek 15 Račenka 2010/2011 HONZO, TO PŘEŘÍZL ZAJÍČKA PŘED OČIMA SVÉ PŘÍTELKYNĚ. Šokující událost se odehrála na silnici mezi Zvolí a Vraným. V kopci, kde jinak mírumilovní vesničané tráví nedělní siestu v obdivuhodné symbióze s polními a lesními zvířátky a dalšími celebritami, se té červencové neděle, kdy to nikdo nečekal, vyřítilo shora od zatáčky jednostopé nemotorové vozidlo. Řídil Dr. Kábrt. Ale nehodlal trávit siestu se zvířátky a celebritami. Hodlal nedat přednost zajíčkovi, který se vydal po své obvyklé cestičce navštívit nemocnou tetu. To se oběma stalo osudným, zajíčkovi bohužel více. Kdyby tak hopkal o vteřinu dříve či později! Násilník by v tom místě ještě nebo již nebyl. Ale byl. Došlo k nerovnému střetnutí. Jak náš list zjistil, srdnatému ušáčkovi se sice podařilo přehodit si arogantního piráta silnic přes řídítka vozidla a na silnici mu zpřerážet hnáty ale poučit přemoženého řidiče o ohleduplném způsobu jízdy již nestihl. Byl tím bojem, kdy se mezi blatníkem a přední vidlicí snažil piráta zastavit vlastním tělem jako přídavnou brzdou, smrtelně vysílen. Odvážná 16 Royal Alpine club JSI PŘEHNAL !!!! přední půlka zajíčkova byla s jeho neméně odvážnou zadní půlkou nakonec spojena ohlodanou páteřičkou jen způsobem život vylučujícím. O morálním profilu cynického násilníka vypovídá to, že se ani nepokusil téměř dvojdílného ušáka zcelit a vrátit zpět mezi živé ušáky. Nehledě na to, že poskytnutí pomoci jinému účastníkovi silničního provozu ukládá i zákon bez ohledu na rodovou příslušnost. Místo toho se za doprovodu svého doprovodu odebral domů vymydlit a navonět pro předpokládané zdravotnice, které by mu napravily hrdinským ušákem polámané údy. Výmluvné je také, že ani neuctil soka v nerovném boji připravením jeho ostatků na smetaně s knedlíkem. Dráty v kostech ať všem takovým kábrtům připomínají: Silnice tu nejsou jen pro vás, jsou tu i pro zajíčky! 17 Račenka 2010/2011 Paklenica po DEVADESÁTÉDEVÁTÉ V dřívějších letech jsme vždy lezení v Paklenici podřizovali volnu dětí a spojovali s koupáním, opalováním a surfováním o letních prázdninách. I v severních stěnách jsme byli dost splavený a v jižních to byla sebevražda. Teprve v posledních dvou letech jsem zjistil, že existují i podzimní prázdniny na konci října a velikonoční prázdniny v dubnu. I vzdálenosti se mění. To, co jsme v roce 1987 Trabantem jeli 4 dny, jsme teď Mírovým Vianem mimo letní sezónu stihli za 10 hodin. Kromě skupiny dětí a jejich rodičů z Adrenaline Pitu pod vedením Simči jsme vyrazili 2 členové Rače a 2 z Alpinu 1. I přes odlišný klubový názor na výhody balení do auta v typizovaných přepravkách nebo měkkých zavazadlech smíšená družstva fungovala docela uspokojivě. Společně jsme zavěsili hodnotný pytel na stěně Debeli kuk v Diagonálce (6a+), vylezli několik pěkných pětek a úspěšně zdolali západní stěnu Aniči osmidélkovou cestou Juha (6a) a Míra z Brťákem se dorazili v sousední cestě Kapitán Pelinkovač (6a+, místní hořký šnaps). Bylo to především díky trpělivosti Míry s rekonvalescentem Brťákem a perfektnímu koučingu Olgy. Ten sklidil obdiv i od vrcholo- Klídek, pohoda, ……. 18 Royal Alpine club Paklenica mimo sezónu—psí počasí vého triatlonisty Hynka. Partu organicky doplnili mí jihočeští soukmenovci z Prachatic pod vedením zapáleného instruktora Jakuba. Měl sebou dceru Kláru s kamarádem Jožem a přibral dva nováčky. Já a Simča získáváme adepty horolezectví v nejvyšších třídách školky nebo prvních třídách ZŠ. Podobně jako se vyléčený alkoholik nesmí napít, tak má Jakub toto naše teritorium zakázané a loví nováčky na univerzitách třetího věku, v domovech důchodců a hospicích. Je fakt, že většina mých odchovanců v pubertě od lezení zmizí, zatímco ti Jakubovi mají tohoto koníčka už na celý život. Takže nováčci našeho věku Hynek a Vašek dobře zapadli a nechali se svým instruktorem protáhnout několika pětkovými cestami i Juhou. Jakub je vždy fyzicky i psychicky podržel a po každém zaštandování opakoval „Klucí, to je dobrý, to se vám bude líbit.“ Zato mě vůbec nešetřil. Můj štand z liščí smyčky 2 metry nad kořeny stromu chtěl vyfotit a kompromitující materiály poslat metodické komisi ČHS. Nad štandy Olgy v jednom nýtu jen kroutil hlavou, Ale mlčel o tom, že ti tři hrubiáni druhý nýt ucpali svým matrošem. Ještě zbývá zmínit se o Jonášovi, jeho kamarádovi a třech psech, ale ti toho moc nenalezli a většinou se jen líně váleli na pískovišti ve vstupní soutěsce pod skálou. Honza Šabata 19 Račenka 2010/2011 Kočování po Islandu „Éééé, letenka Düsseldorf – Keflavík za pět litrů. Jede Šabaťák, Jirka i můj brácha. Dokonce i jedna bábovka,“ haleká Pavel jednoho březnového dne. „Pojeď taky néé,“ hned to zkouší. Sakra to je situace. Jel bych hned, ale dcerka ještě ani nechodí a uštvaná manželka mi určitě vysvětlí, že se mi vlastně nikam nechce. No nic, jeďte beze mne. Island, Island, Island – nedá to spát. „Island? S kým? Kdy? Tak klidně jeď…“ Mám úžasnou ženu. Letenka za 5 litrů je dávno v pytli, ale to mě nezastaví. Ani dvojnásobná cena letenky mi radost nezkazí. Tedy sraz v srpnu v Keflavíku na letišti. Takhle začala akce Island 2010. „Ostrov je tvořen rozsáhlou plošinou o nadmořské výšce 700 – 1000 metrů. Nad ní se zvedají četné sopečné kužele, pokryté ve vyšších polohách ledovcovými čepicemi. Výstupy na islandské vrcholy mají charakter náročnější vysokohorské turistiky.“ Takto popisuje Island kamarád Venca Širl s Ivanem Dieškou ve své knize Horolezectví. Horolezec, který si bez lana neumí představit trávení svého volného času, může tedy bez obav přeskočit tenhle článek a upnout svou mysl k hodnotnějším cílům. Ostatním se pokusím předat pár tipů, které snad pomohou při plánování cesty na tenhle super ostrov. A hlavně se o nich slavný Lonely Planet tolik nerozepisuje. Balíme Vyražte kdykoliv. I přes polohu ostrova je klima po většinu roku celkem dobré. To ale neznamená, že necháte podvlíkačky, čepice a rukavice doma. Ten letní spacák, co se v něm povalujete ve Schramsteinech v Sasku taky nebude to pravé ořechové. Pokud nepotřebujete mít rozsvíceno celý den, doporučuji vyrazit spíše v srpnu. V druhé polovině srpna se setmí okolo 11 hodiny a rozední tak okolo 5 hodiny ráno. Romantici vyrazí v září, kdy už mají šanci rozplývat se nad Polární září. Drsňáci jezdí zásadně v zimě. Užijí si tak dlouhé noci, odpovídající počasí, omezené možnosti pohybu po ostrově a případné probíjení se zpět do civilizace. Vše co má každá správná akce mít. Půjčujeme auto Na Islandu přemožte svůj odpor k plechovým krabicím. Bez něj je to těžké. Autobus je drahý a stop je pomalý. Ostatní zahraniční kočovníci vás do auta většinou prostě nevmáčknou bo nemají místo. Domorodci zase nemají potřebu jezdit tolik na místa, kam máte namířeno vy. Co a kde tedy půjčit? Auto rozhodně berte terénní. Spousta super míst je ve vnitrozemí a tam se Toyotou Yaris fakt nepodíváte. Auto na Islandu je drahé, sakra drahé, ku… drahé. Auto bude Váš největší výdaj na Islandu. Pro ty, kteří nechtějí tak výrazně pomoci Islandské ekonomice na nohy, doporučuji půjčovnu SADcars (www.sadcars.com). Nepovezete si zadky v nejnovějším Hummeru, ale spíše v olítaném Mitshubishi co má natočeno cca 250 – 300 tisíc kilometrů. Užijete tak mnohem více zábavy. Je fajn si nechat ukázat, kde je hever a mrknout jestli se uvnitř povaluje i nějaké nářadí. Následně se dovybavit drátem z ovčího ohradníku se ukázalo jako geniální nápad. O tom průvodce mlčí. Tuhle praktickou věc oceníte například při drátování nárazníku, který upadne při průjezdu brodem. Pokud již zábava s autem překročí rozumnou mez, tak vás půjčov- 20 Royal Alpine club na vybaví novým (rozuměj méně ojetým) modelem a frčí se dál. Přesto doporučuju si nechat destrukci vozu až na bližší dojezdovou vzdálenost od Rejkjavíku. My ztratili skoro celý den čekáním na pojízdnou káru. Řídíme a brodíme S tím Yarisem se držte na Ring roadu. Tedy objeďte Island dokola po pobřeží. Na silnice označené na začátku písmenem F opravdu zapomeňte. Efkové silnice jsou po normální terénní auto v pohodě. Silnicím s označením Torleidi se vyhněte ať jedete v čemkoliv, co Vám půjčí. Na štěrkových silnicích bacha. Fakt to může jít do smyku jak nic. Do brodů najíždějte pomalu a jeďte plynule. Brod dopředu okoukněte. Když to v brodu utopíte, máte smůlu. Pojištění se vztahuje na silnice. Brod není silnice. Informace o sjízdnosti zjistíte na www.vegagerdin.is. Baštíme a spíme Na Island si salámy nevozte. Nemají to rádi. Alkohol si přivezte. Je to severská země. Popíjení je oblíbená, ale drahá zábava. Vlastními zásobami dost ušetříte. Svoje hody ze sušeného žrádla nejvýhodněji obohatíte nákupem v jejich supermarketu Bonus. Nejlevnější varianta českého Lidlu. Když dochází plyn nebo už to leze všechno krkem, jsou tu benzinové pumpy. Benzinová pumpa to je Hot-dog. Tedy přesněji Pylsur. Pylsur je levný. Pylsur se dá jíst i několik dnů po sobě. Pylsur nelze jíst pořád. Proto mají ještě hamburger. Restaurace je hodně drahá legrace. Spíme ve stanech. Přece něco vydržíme. Cena hotelu nebo chatky navíc může ublížit vaší psychice. Ve stanech spíme kdekoliv. Pokud to není v parku (městském i národním) tak to místním nevadí. Nutné zlo v podobě občasného přespání v kempu není finančně likvidační. V kempu u jezera Mývatn doporučuji se zdržet poznámek na ceny tábořiště v českém jazyce. Správcová je někde z Moravy. Kocháme se Úžasných míst na Islandu je opravdu mnoho. Za 12 – 14 dnů se určitě nestačíte podívat na všechny. Natož je pořádně prozkoumat. Dá se jich ale stihnout dost. Mrkněme v rychlosti na pár takových. Reykjavík –zajímavé město disponující hezkým kostelem a unikátní páteční opíjecí tradicí zvanou Rúntur. Pokud nemáte trénink a na účtu opravdu hodně peněz tak na to zapomeňte. Z Reykjavíku se nejčastěji vydáte do národního parku Thingvellir, na vodopád Gullfoss a Gejzír – Zlatý trojúhelník Islandu. Klasika obsypaná turisty, ale stojí to za to. Určitě navštivte čarodějné hory Kerlingarfjöll – nádherné hory ve vnitrozemí s možností zajímavých túr. Dostanete se tam po silnici F35, která pak pokračuje na sever vnitrozemím Islandu. Na severu je dobrou zastávkou Husávik – rybářská vesnice kde vás bratru za 40 Euro vezmou čučet na velryby. Čučet na velryby za velkého větru a hnusného počasí je neefektivní. Za tři hodiny na palubě dosáhnete lehkého podchlazení a uvidíte maximálně hozenou kačenu ostatních zmrzlých nebožáků. Rozumní lidé se jdou raději přesvědčit, že majitel muzea penisů nemůže být úplně zdravím člověkem. Zcela nesvéprávní jedinci si krátí dlouhou chvilku plaváním v Severním ledovém oceánu. Jezero Mývatn je skvělým výchozím místem pro zkoumání kráteru Hverfjall a lávového pole Dimmuborgir. Tedy pokud trefíte dobu. Mývatn znamená jezero komáru. Prý tam fakt jsou. Sopka Krafla vypadá jako Mordor. Pokud si čumendu umocníte hnusným počasím je zážitek 21 Račenka 2010/2011 opravdu silný. Detiffos vás opravdu přesvědčí, že je největším vodopádem Evropy. V kaňonu Asbirgi obdivujte následky mohutné ledovcové povodně, která vyrobila až 100 metrů vysoké stěny během 3 dnů. V parku Jökulsárgljúfur vyběhněte na cihlově zbarvený kopec Rauðhólar. Na jihu si určitě nenechte ujít nádherný národní park Skaftafell a neuvěřitelné Duhové hory Landmannalaughar. Případně stoupejte se staženým zadkem na vrchol sopky Hekly. Buchne to? Už má docela čas. Lezeme Pokud na tom trváte tak i na Islandu si zalezete. Ortodoxní překližkáři mohou řádit v Rejkjavíku. Boulderisti si najdou nejbližší lávovou vyvřelinu, která ale nebude určitě nejpevnější. Horolezci zamíří na východ Islandu kde jsou docela dobré možnosti polezení. Sněhohrabové mohou vyrazit na nekonečný výlet po ledovci Vatnajokull . Na nejvyšší horu Islandu Hvannadalshnjúkur se vyškrábete za nějakých 10 hodin. Mačky, pikle a špagát sebou. Dobré je hodit čučku na www.climbing.is. Myjeme se Když už nás neuvěřitelný puch donutí porušit zásadu, že horolezec smrdí i na fotce, je třeba vyhledat nějakou lázeň. S teplou vodou není na Islandu takový problém. V případě přírodního cachtání je na místě opatrnost. Opařené nohy a další části těla nejsou ty správné islandské suvenýry. Dobrá koupačka je v polovině vnitrozemské trasy F35 nebo v Duhových horách. Zde se koupete v termálním potoku. I Čarodějné hory nabízí příjemné koupání. V našem případě okořeněné nahými těly holandských důchodkyň. Takový zážitek vás do budoucna nasměruje do veřejných bazénů. Výhod to má několik. Jsou prakticky v každé vesnici, jsou neuvěřitelně levné a nehrozí vám podobné neblahé zkušenosti. Pár minutová sprcha v kempech vám odlehčí peněženku o částku, za kterou získáte celodenní vstupné do bazénu. Ikonou termálních koupališť je Modrá laguna nedaleko Keflavíku. Zde je již vstupné vpravdě islandské. Překvapivě to davy turistů neodradí. Nic pro osamělé romantiky. Komunikujeme a platíme Islandština je řeč zhola nepochopitelná. Šance, že do ní proniknete během kočování je mizivá. Naštěstí domorodé obyvatelstvo také ovládá jazyk anglický. Domorodce, který mluví pouze svojí řečí kmene jsme nepotkali. Za své služby a zboží si nechávají platit plastovou kartičkou. Papírovou a kovovou měnu tyto kmeny již prakticky vymítily. Není třeba jim tedy tento prastarý způsob úhrady připomínat. S platební kartou zaplatíte všude. Vrátíme se Island je skutečně fantastická země, která Vás bude táhnout zpět. Například Západní fjordy jsou dost velká divočina a do Grónska je to kousek…. Snad to někdy vyjde. Petr Kodýtek (David Šabata, Pavel Husák, Jiří Husák, Jiří Hanuš, Dominika Lippertová) 1—vodopád Godafoss, 2—ledovec Vatnajökul, 3—koupání s Sevled.oceánu v Gronském moři, 4—nejvyšší vodopád v Evropě Dettiffos, 5—Čarodějné hory Kerlingarfjöll, 6—vodopád Selfoss 22 Royal Alpine club 23 Račenka 2010/2011 foto 24 Royal Alpine club Opatrně na Holasu! (Langtang 2010) To já ne, to Eva. Na Holasu u ohně, placatku v ruce, baby kolem sebe a to se pak začne povídat, co by kdyby… A že se jí minule v Nepálu náramně líbilo. A že by ještě jednou… Jako že neslyším. A proč že ne, vždyť se ti tam taky líbilo. No… tehdy jo. A kdo by tedy jako…? S Renatou, ještě nějaké holky, ty bys moh´ taky. Tak dobrá, na podzim. Tak jsme tady, teda v Kathmandú. Eva, Renata, Jiřina, Jirka a já, celkem 300 let. Je půl října 2010. Jsme tu po 6 letech a ten rozdíl je patrný. Větší mumraj, větší provoz na silnicích, větší smog a prach, mnohem více návštěvníků, turistů, trekařů. Snad to tu přežiju, než vypadneme z města. Po přehodnocení času, tras a ambicí se program trasy langtangského treku upřesňuje. Začínáme taxíkem cca 15 km z města do Sundarijalu (cca 1300m) a dále již po svých. V prvních čtyřech dnech v doznívajícím monzunu s rozhledy převážně na pláštěnku za ušima vyšlapeme do Tharepati (cca 3600m). Zde se připojuje treková cesta z údolí Melamchi a je to znát. Lodge se plní trekaři, jejich vůdci a nosiči. Divná společnost. Nosiči mají práci jako kamiony u nás. Vozí-nosí zbytečnosti sem a zase tam. Nepotřební vůdci jsou náramně důležití a trekaři si myslí, že jsou v Nepálu a prožívají virtuální dobrodružství. Snažíme se zabydlet a nevnímat to. Ráno je mrazivé, příslib zlepšení. Další den způsobem nahoru dolu, nahoru dolu do Phedi, nenastoupáme nic. V horních lodgích je plno a tak nás místní dispečer hned šíbuje k sobě s bydlením v domku s dřevěnými minibudníky na spaní a minijídelnou se slepicemi. Aspoň jsme mezi normálními tvory. Další den je převážně pěkně a i přes předchozí obavy všichni vystoupají na Laurebina Pass (cca 4600m). Úleva, pohoda, rozhledy na malebná jezera, samá pozitiva. Mezi jezery sestupujeme po dálnici k velkému rybníku Gosain Kund s lodgemi (cca 4400m). Pár jich je docela plných, zbylé jsou zavřené a opuštěné, v zemljance na kraji vsi pyká za své hříchy a modlí se poustevník, jakýsi Sarka Farka bez kyje. Obvyklý rituál smlouvání před zabydlením. (Nikoli u poustevníka). Je nás pět, ale bez vůdce a nosičů (v poslední době méně obvyklé), a tak jsme celkem vítanými hosty s nabídkou bydlení zdarma. Večer pozorujeme divadlo dramatického oranžově mračného západu, v jídelně si zápaďáci čtou donesené romány a detektivky. Ráno je bílo, hezky nasněžilo. Nevadí, začíná pěkné počasí. Skvělé rozhledy na Ganesh Himal, průhledy nad Rasuwou do Tibetu, otvírá se dlouhá stěna k Lantang Lirungu. Potkáváme dvojici Slováků, libují si, jak je zde (v této tlačenici) volno oproti jejich nedávnému annapurnskému treku. U Laurebina Yaku uděláme vpravo v bok a stále dolů přes Thule Syabru až k Langtang Khole (cca 1800m), kde za chvíli zabydlíme opět jako velmi vítaní hosté. Máme toho za dnešek dost, sestoupili jsme od rána 2600m. Další dva dny jen stoupáme, míjí nás španělská vyžilá atletka se svým managerem-časoměřičem, my míjíme další dvě vojenské kontroly, a přes opětné ztracení a opětné nalezení se některých zúčastněných dojdeme do poslední vesnice, vlastně velkého soulodgí Kyangin Gompy (cca 3900m). Jsme vtaženi do jedné lodge provozované tibetskou rodinou. Jídelna je zároveň společenskou místností trekařů, nocležnou domácích kluků i ložnicí dvouměsíčního zde narozeného dítka paní domu. Počítáme dny našeho nepálského výletu. Nazítří tedy menší výšlap na jih 25 Račenka 2010/2011 cestou ke Ganja La. Bufetujeme u vařiče v opuštěné salaši bez střechy (cca 4400m) a s plným břichem v pohodlném posedu pozorujeme sedmitisícový Langtang Lirung, pak zítřejší cíl rozhledový kopec Tserko Ri a na východě naši bílou princeznu Dorje Lakpa. Multizážitek. Závěrečný den patří třešničce na dortu, prvotřídní rozhledně Tserko Ri. Po vhodném zaokrouhlení pětitisícovka (4985m, některé mapy 5033m, moje GPS po hodinové observaci též 4985). V poledne rozbalíme osvědčený teplý bufet (polévka), takže nikdo nemá důvod to nedošlápnout na vršek, kde se podává kávička… Všichni jsou nadšeni, parádní pohoda, počasí, rozhledy dokola i pozpátku. Od Lirungu přes tibetský hraniční hřeben s Yansa Tsenji, odkud k jihovýchodu vybíhá ostruha s pidišpičkou Yala Peaku (cca 5500m), na kterém jsme byli před 9 lety (tehdy celé po ledovci, nyní již dosti skalnaté), velkou homoli Langshisa Ri, starou známou princeznou, vrškem Gangchenpo nad mě známým Tillmannovým sedlem a nakonec přes dlouhé ledové království lemující jih langtangského údolí. Zvláštní pocit, vidím před očima všechny své minulé nepálské výlety, chtěl bych zde teď být sám, ale zároveň to prožívat s kamarády. Šmytec, jde se dolů. Volíme okružní cestu k jihovýchodu a dokola dolů. Trochu delší, ale před smrknutím jsme doma u Tibeťanů. Skvělý závěrečný den. Cestou dolů v protiproudu stoupajících trekařů opět potkáváme zvláštní panoptikum (včetně dvou starších Čechů a dvojice ona-rázná a flegmatik Pepa), které přijelo za katalogovým dobrodružstvím, udělat si čárku v cestovatelském deníčku či poznat jakýsi Nepál, aniž by se vzdálilo od svých kulturně civilizačních vymožeností. Cestu plánujeme na 3 dny a opět nocujeme u „starého známého“ až dole pod Bamboo. Celý září, měl prý sen, že se tam zastavíme. A tak jsme tam. Na pěší konečnou do Syabru Bensi je to již jen necelý den. Kupujeme místenky na bus do Kathmandú. Cesta je zpočátku docela silný zážitek, někdo že by prý raději pěšky… Asi 100 km jsme ujeli za pouhých 10 hodin. Projíždíme přes více vojenských a policejních kontrol se stále stejným scénářem. V zatáčce před slezou střešní pasažéři, jdou kousek pěšky a za další zatáčkou hupky na střechu. Kontrola přísně projde busem, občas prohmatá místním vaky. Nás si většinou nevšímají, občas zapíšou do knihy a jede se dál. Večer nás bus vysype na kraji Kathmandú , ještě trocha prodírání taxíkem ucpanými ulicemi do hotelu. Zbývá na konec ještě dodriftovat přes dva dny nakupováním suvenýrů a okukováním všeho možného na tržištích, prohlídkami již dříve viděných i podobných neviděnýchobjektů až na Kathmandúské letiště a frr domů. Tak jaké to bylo, líbilo? Žes´ to čekala trochu jiné? Jo, bylo to první dny trochu zprudka do kopce a samé nenormované schody… Ale za poslední vesničkou je krásně. Ale i z jiného pohledu, to já doufal taky, ale moc nadějí jsem si nedělal. Postup turistické komercializace je neúprosný. Nabírá na obrátkách a proniká i do dříve odlehlých oblastí, někde chaoticky, živelně, jinde systematicky, … rupeeismus. Byli jsme v Nepálu ne za pět minut dvanáct, ale v půl jedné. klasik a romantik Slávek 26 Royal Alpine club MONTENEGRO 2010 Loni jsme byli na chladném severu, pro letošek Petra prosazovala jih a moře. Takže Černá Hora, tentokrát v pěti. Našli jsme volný termín mezi koncem jarních a začátkem podzimních fotbalů, dopravních uzavírek v Praze, účetními uzávěrkami ve Staropramenu, žněmi a termíny školy. Já jsem prosazovala jet co nejdřív, hraničně v červnu, protože jinak se v Černé Hoře upečeme a zemřeme žízní. Přípravy šly mimo nás, asi týden před odjezdem jsem začala číst aspoň průvodce, koupila automapu pro orientační přehled a snažila se něco vyzvědět od kamaráda, který byl v Černé Hoře předloni v srpnu. Když jsem v průvodci četla o cepínu a mačkách a kamarád mi radil čepici a návleky, myslela jsem, že asi mluvíme každý o něčem jiném, vždyť mi jedeme v létě v podstatě do Chorvatska! Nicméně čepici a teplé prádlo jsme nakonec zabalili všichni. Jeli jsme vlakem až tam, s přestupem v Srbsku, nějak složitě koupené lístky – zpáteční, lehátko na cestu tam jen ze Srbska, na cestu zpět celé – vyšly kolem 3000 Kč/os. Na Hlaváku nás vyděsil malý Petrův batoh, kde měl být stan pro nás tři, nádobí, jedna plynová bomba a jeho věci (vše tam opravdu bylo, včetně konzerv a omáček ve skle), a obrovský těžký Petry batoh, kde se však ukázalo být asi 20 piv, takže v Montenegru už to byl zase celkem přijatelný batůžek. Začali jsme v pohoří Durmitor. Vápencové pohoří, přechod naplánovaný asi tak na 4 -5 dní s pokusem vyjít na nejvyšší vrchol Bobotov Kuk (2351 m n.m.), přejít hřeben Velkého Medvěda, případně se podívat do Ledové jeskyně. Kaňon Mrtvice Odpoledne krásné výhledy, ale trochu se zatahuje, spíme u jezera a těšíme se na další dny. Jenže druhý den v kuse prší, třetí taky, ve stanu těsno, Luba má prasklou karimatku, venku zima 6° C, voda všude včetně mého spolehlivého benzinového vařiče. Po třech dnech vyrážíme bez deště, ale pod mrakem mokrou klečí kamsi nahoru, kudy by měl být průchod podle mapy dál, cesta už neznačená. Asi hodinu scházíme mokrou trávou a jezdící sutí dost strmý svah, který končí skalami, takže zase zpátky nahoru, lezeme po čtyřech a bojíme se každého kroku, nakonec se vracíme skoro až k Žabljaku. Večer zase prší, přestává hořet vařič. Měníme plány, ráno vyrážíme přes vrchol Planinica na západ, ke Srčkému jezeru, kde je jediná turistická chata celého pohoří. Cesta zase mokrá, dost sněhových polí, teď už jsme všichni rádi za ty čepice, občas sprchne, v chatě se odpoledne ubytováváme. Chata je kamenný domek, dole dva pokojíky a jedna velká 27 Račenka 2010/2011 společná cimra, kde není pro samý čmoud vidět, chatař rovnou na kamínkách suší syrové mokré dřevo a pak ho z plotny hází do kamen, i v Nepálu bylo dýchatelněji. Ubytováváme se nahoře na půdě, kde je jeden pokojík se 3 postelemi a jediným stolkem, docela se všeho štítíme, ale přišlo nám to lepší než jen velká postel na samotné půdě. Stan venku není kde postavit, vichr a opět déšť, kadibudka proti chatě obrácená k chatařovu oknu, bez dveří, tak si s sebou bereme aspoň deku místo dveří. Z bot se voda dá vylévat, aspoň usušíme. Chataře tam zřejmě od války zapomněli, chodí v maskačích, s dalekohledem neustále prohledává okolní hřebeny, promluvil za celou dobu asi 3 slova a jinak „přikládá“, druhý den nám smrdí i věci nahoře. Kameny nemají spáry, dost to dovnitř profukuje, plechovou střechou crčí voda, ještě že nespíme na té půdě, kde to teče rovnou na postel. Koupit se nedá nic, chatař sám vypadá, že nepřežije do podzimu, vaříme na plynu, který máme jen pro sichr. Opravujeme benzíňák, ale bez úspěchu, voda se dostala dovnitř, všechno zanesla a nejde to vyčistit ani vysušit. Druhý den na lehko na Prutaš a kolem nádherného „drahokamu“ Šareni pasove, odbočku na Noční Kotor zítra jsme zase nenašli, ale to se uvidí ráno. Večer zase prší. Ráno vyrážíme vzhůru k sedlu a směrem k Bobotovu Kuku, mlha, vítr, značky pod sněhem, cestu hledáme celé dopoledne, pak jsme jí našli – ve svahu mezi klečí a trávou po skalách, blátě, půlky stažené, kalhoty roztržené, sem tam zase sníh. Do sedla pod Bobotovým Kukem zase v dešti a vichru, proti nám schází srbská výprava s průvodcem, s mačkama a cepínama - s našima batohama, v ponču a Petrových polobotkách na nás koukají jak na blázny. Já si tak teda i připadám, nahoru se fakt bojím, každý krok ujíždí a vítr fouká, kombinace sněhu a bláta se mi nelíbí, jsme rádi za ty vysekané stupy. Bobota ani nevidíme, přes sedlo se rovnou přehoupneme, kluci ani nemluví, občas jen nadávka, sestupujeme sněhem, hlad a zima. Jaksi omylem jsme našli Ledovou jeskyni, ta je krásná, dole už svítí sluníčko, po 7 dnech zase před Žabljakem. Večer zase prší, máme pocit, že dost dochází plyn. V neděli krám zavřený a po zbytek zájezdu se nám nepodařilo sehnat bombu na Campingaz, v celé Černé Hoře vedou jen jakési ruské vařiče, byli jsme dost v pokušení to pořídit, ale odolali jsme. Mokří, zapaření a zdeptaní přehodnocujeme plány a utíkáme k moři, vynecháváme i slavné Skadarské jezero s plameňáky, kde ale asi není co dělat. Jedeme do Kotoru nabrat nové síly, našli jsme krásný třípokojový byt za 50 EUR/ noc, u centra a u moře a televizí, což způsobuje, že zůstáváme dva dny (MS ve fotbale). Mezi zápasy prohlídka města, koupání v moři (betonová mola a kamenná pláž, je to jen záliv, ale fajn), konečně vedro, sprchne jen večer. Kotor je krásný, staré město úchvatné, přístav, pevnost, Kotorské schody, pekárny a pivo. Když 28 Royal Alpine club už máme kulturní vložku, jedeme ještě do Cetinje ve vnitrozemí, bývalé hlavní město, nezajímavý klášter a vůbec tam chcíp pes, několik starých pěkných budov – ambasády, našli jsme tu naši, Rakousko-Uherskou. Zbytek zájezdu už spíše ve znamení čekání na návrat – jedeme do soutěsky řeky Mrtvice, ve skále je vystřílená pěšina. Kaňon hezký, ale řeka hučí kdesi hluboko pod námi a skrz stromy není vidět, navíc zase složitý nejasný nástup na cestu. Oba večery zase prší. Pak přesun na hory Bjelašica, to jsou travnaté kopečky typu Rila, aspoň co jsme skrz déšť a mlhu viděli. Máme buřty a sbíráme dřevo, plynu už fakt moc není, mezi dvěma dešti to tak akorát stačíme upéct, ještě že máme aspoň tolik nevyužitého benzínu na rozdělání ohně. Přes Biogradské jezero (kemp v lese na kamenech, nelíbí se nám tam, navíc všude Češi – 2 zájezdy Alpiny, už bacha na jazyk) do Mojkovace (zase prší) a domů. V září jsme chtěli ještě vyrazit na Slovensko nebo do Dolomit, ale mělo pršet, tak jsme zůstali doma. Bylo nádherně L No, ale líbilo se nám. Doporučit můžu určitě Durmitor, překvapil mě svojí divokostí, takové Jako v Heřmánkách menší Dolomity, jenže tam by cesty byly lemovány lany a kramlemi, občas jsem si je přála, čekala jsem pohodovější pěšinky, i když svou roli hrálo dost počasí. Za sucha bych se cítila bezpečněji. Ač se jedná o největší turistické lákadlo kromě moře, nepotkali jsme kromě prvního a posledního dne žádné turisty. Vody jsme měli až moc, sníh se drží celé léto, takže spíš doporučuji jet v půlce prázdnin, kdy už budou cesty prošlápnuté nebo aspoň sníh odtátý z kamenů, na kterých jsou značky, ty my jsme leckdy marně hledali. Bjelašica je taky hezká, pohodová, jezera, rozkvetlé louky, bačové, sem tam salaš, potkali jsme i dvě menší skupiny cyklistů, taky by to nebylo marné, Biogradské jezero nás ale zklamalo. Doporučuje se pohoří Prokletie na jihu, pokračuje do Albánie, ale je hůř značené J, my neměli už ani morál, ani čas, cesty jsou obtížnější a je potřeba nějaké povolení ke vstupu do této příhraniční oblasti. Z měst doporučuji Kotor, ostatní nemají smysl, ale Kotor se nám fakt líbil. Z místních jídel neměli jehněčí a ryby byly nestoudně drahé, dobré byly „hamburgery“ pljeskanice, a bramborovo-kukuřično-sýrové pokrmy cicvara a kačamak, jsou ale dost syté! Ceny srovnatelné jako u nás, ač nejsou v EU, platí se EUR, lidé jsou hodní, přívětiví a nijak se vás nesnaží oškubat, země je bezpečná. Co nás překvapilo, že v Č.H. nejsou skoro žádné roviny, jedině kousek kolem hlavního města Podgorica, celé vnitrozemí jsou strže a hory a údolí a asi 95 % zalesněnost a pak už moře. No, jeďte a uvidíte. Markéta Svárovská 29 Račenka 2010/2011 KALENDÁŘ AKCÍ RAČ 2011 8.1. Holý vrch - první slanění HO Bohnice svařené víno a tradiční horolezecký seminář 15.1. Jizerky - zimní orienťák organizátor: Jenda Sedláček 20. 20.--23.1. Vysočina - prodloužený víkend organizátor: Vláďa Weigner, Lenka Klikarová, termín dle sněhu 12.2. Jeseníky - Boganův memoriál organizátor: Vláďa Weigner běžky 11. 11.--13.3. Krkonoše - Strážné organizátor: Lída Šabatová 2.4. Otevírání skal lyže, boby sáňky OB organizátor: Mirek Michlík, Alpin 1 9.4. Voděradské Bučiny organizátor: Pepa Vosol, Jitka Postránecká 22. 22.--25.4. Velikonoce horo WRC LOB ??? běžky WRC WRC MTB-O horo organizátor: 30 30.4. Boudecká rokle organizátor: Karel Berndt, HK Mšeno 7. ? 21.5. Choustník-memoriál L. Koubíka organizátor: P.Koubík, Vl.Martinovský, Pavouk 14.5. Jasoň & Drsoň organizátor: Hynek Urban, David Hart 27. 27.--29.5. Hokří skály organizátor: Slávek Hokr 11.6. Novohradské Hory organizátor: Libor Hnyk WRC MTB-O WRC MTB-O skorelauf horo WRC MTB-O Royal Alpine club 10.9. Krušné hory WRC organizátor: Vláďa Weigner MTB,horo 8.10. Jizerské hory WRC organizátor: Zdeněk Sedláček MTB-O 22.10. Hon na lišku organizátor: Jirka Voráček, Honza Knytl 5.11. Heřmáneckej Voryjenťák organizátor: Míra Michlík 11. 11.--13.11. OBPH Orienťák pražských horolezců organizátor: Mikula, Soucha - HoSoHoPo 25 25--27.11. Poslední slanění všichni členové, hosté a přátelé RAČe 7.1.2012 Holý vrch - první slanění HO Bohnice svařené víno a tradiční horolezecký seminář WRC horo OB noční OB WRC horo OB horo,MTB voda, lyže horo Sleva pro členy a hosty horolezeckého klubu RAČ Firma SPkolo, jejíž majitele znáte z různých cyklistických a orientačních akcí včetně našeho klubového seriálu WRC, poskytuje našim platícím členům a hostům na prodej zboží a práci v cykloservisu velkou slevu: Sídlí v Olbrachtově ul.1 blízko Budějovického nám. • 10% na zboží • 15% na servis a vybrané produkty • Na výrobky Specialized dle druhu zboží (zkuste, co s Michalem nebo Romanem ukecáte :-) Nárok na slevu se kontroluje podle aktuálního stavu seznamu na klubových stránkách – viz „kontakty“ Otevírací dobu, informace o prodávaných výrobcích a zajímavosti z různých akcí klubu SPkolo se dozvíte na jejich stránkách – odkaz logo v hlavičce na webu Rače. 31 Račenka 2010/2011 Ortler Kdesi na rozhraní jedné z provincií starého dobrého Rakouska-Uherska, Dolních Tyrol, a jedné z provincií staré dobré Itálie, Lombardie, leží nádherná a do výše téměř čtyř tisíců metrů se pnoucí oblast Alp zvaná Ortler. Je trochu oddělená od hlavního alpského hřebene a při dobrém počasí majestátně ční k nebesům a vytváří jakousi jižní hradbu. Nejznámější lyžařské areály oblasti jsou asi Sulden a Bormio. A tam jsme se letos vydali na oblíbenou skialpovou lyžařskou leč. V Čechách už začátkem dubna sníh slezl a zuby nehty se držel jen na nejvyšších a uměle dosněžených místech hor. Na těchto zbytcích jsme trochu potrénovali nohy, otlačili je v přezkáčích, zvykli si zase trochu na jiný pohyb a hurá na jih. První dva dny, sobotu a neděli, jsme jednak zabili v autě a potom použili na takovou mírnou aklimatizaci. Na žádný vrchol jsme se nehrnuli, rozhýbávali nohy, ruce a záda naložená batohy. Počasí bylo slibné, sněhu dost. Akce se pomalu rozjížděla. V pondělí poránu, když jsme vyráželi z chaty Marteller, bylo úplně jasno a dobrých -20°C. Po dlouhém a skoro běžkově mírně stoupavém ledovci jsme tlačeni zimou vyběhli až pod Monte Cevedale 3796m. Tam přišla první lahůdka, uprostřed prudkého stoupání na vrchol bylo potřeba shodit lyže, obout mačky a přehoupnout se přes vyfoukanou a zledovatělou hranu na vrchol. Na vrcholu docela táhlo a moc toho vidět nebylo, během dopoledne se totiž nasbíraly mraky. Takže jsme zuli mačky, sundali pásy z lyží, dotáhli přezky bot a rozjeli se z kopce dolů na chatu Cevedale. Sjezd byl v horních partiích opravdovou odměnou, v dolních opravdovým trestem. Teplo a slunce udělalo své a prodírat se těžkým sněhem s pevnou krustou nám dalo pořádně zabrat. Chata byla navíc po zhruba 1300 výškových metrech sjezdu na zhruba 100 metrovém výšvihu. Takže znova nasadit pásy a zmáchat si pod palbou slunka trika. Na chatě už to byla pohoda. Byli jsme toho dne jediní hosté (!) a tak se nám dostalo speciálního zacházení. Přinejmenším večeře byla grandiózní a měla 5 chodů. V úterý ráno jsme stoupali téměř stejnou cestou k centrálnímu hřebeni oblasti. Kousek pod ním jsme zabočili na jih a pěknou vrcholovou pasáží se dostali na Palon De La Mare 3703m. Vrchol byl označený zabodnutým klackem, mačkalo se na něm spousta lidí a vidět bylo tak na 50m. Zase se nasbíraly mraky a ve vzduchu poletoval sníh. Připravili jsme si lyže na sjezd, dali pár fotek a rozjeli se směrem, odkud přišli všichni ti lidé. Sjezd byl dlouhý a nic moc, když byl dobrý sníh, nebylo nic vidět a člověk se pro jistotu držel pár metrů od výstupové trasy, a když se to na chvíli otevřelo a člověk viděl do čeho jede, byl už zase sníh těžký a neskutečně rozrytý. Dostali jsme se do oblíbené oblasti, kde se pohybuje hodně lidí a protože to po nich každý večer neuhrabe rolba, terén vypadá jak na střelnici. Rozrytý sníh, sluncem povolený, pak přemrzlý. Do toho nasněženo. A opět přeryto. Takový terén se dá přetrpět nebo s nasazením všech sil "odskákat". My jsme zvolili druhou variantu a ve dvě hodiny jsme brzdili před chatou Branca se stehny doběla rozpálenými. Na chatě bylo boží dopuštění, všude spousta lidí a na nás zbylo pár madrací v samém podkroví, lezli jsme tam po žebříku! Ve středu nás čekal úžasný ledovec, který se táhne přes celé údolí. Byl to majestátní pohled. Drželi jsme se starých stop, které byly pod několika centimetry čerstvého sněhu vidět, a stoupali směrem k jihu. 32 Royal Alpine club Cesta se vinula a vyhýbala trhlinám. Po krásném výstupu jsme dorazili na vrcholovou pláň a po ní bez problémů na lyžích až na vrchol Punta San Mateo 3678m. Udeřilo poledne, mraky zakryly slunce a ořezaly dohled na pár set metrů. Takže sjezd byl o něco lepší než předchozího dne, ale na reklamní šot by to nebylo. Kulisy ale byly toho dne snad nejlepší, míjeli jsme strmé ledovcové stěny a obdivovali jejich velikost a nepřístupnost. Ve dvě jsme byli zpátky na chatě a zalezli si na svoji půdu. Ve čtvrtek jsme nikam nespěchali, chtěli jsme si trochu odpočinout a přesunout se na chatu Pizzini. No a po cestě zasunout "menší" kopec Monte Pasquale 3553m. A tak jsme se táhli údolím, slunko nám pálilo do boku a do zad, klábosili o všem možném, svačili a potom zase odpočívali. Byl to snad nejteplejší den, a ve výšvihu na hřeben nám pot tekl všude. Na vrcholu byl krásný rozhled, žádné mraky se nekonaly a my viděli všechno, co jsme zatím přeběhli. Nebylo kam spěchat. Pečlivě jsme prohlíželi kopec plánovaný na pátek a obdivovali ho. Gran Zebru. Krásná hora, jasná pyramida a jedna z nejhezčích hor celých Alp. Plni dojmů jsme se pustili dolů k chatě a sjezd daleko předčil naše očekávání. Sníh na severní straně zůstal krásně sjízdný a mám takový pocit, že lepší sjezd jsme letos nezažili. Boží terén, boží panoráma, boží lyže. Všechno dávalo smysl. Na chatě jsme pokecali s partou Čechů z Prahy a jako vždy okolo deváté odpadli do postele. V pátek nás čekal vrchol akce, Gran Zebru 3851m. Za hodinu jsme byli u nástupu, tam nechali lyže, nasadili mačky, do ruky vzali cepín a hurá pěšky na vrchol. Po cestě nám trochu srazili hřebínek místní závodníci. Kluci, co běhají závodně skialpinismus, se vynořili odkudsi a v elasťákách proběhli okolo nás. Bez maček, jen v takových odlehčených přezkáčích, bez cepínu s hůlkami v rukách, bez přileb, bez lana, bez sedáků. Asi jako když se člověk jede projet na běžky okolo rozhledny! Připadali jsme si vedle nich jako zbrojnoši v plné zbroji. Ale člověk se chce vrátit dolů a domů a tak musí občas oželet rychlost a lehkost a dát přednost nějaké té výstroji. Náhoda je blbec. Vrchol byl nádherný, poměrně ostrý, místo pro pár lidí a velký kříž. Pobyli jsme, rozhlídli do kraje, cvakli pár záběrů a cupitali ukázněně dolů. Závodníci už byli dávno v trapu a my si vychutnávali scenérii. Občas člověk musel praštit cepínem do maček, protože se na ně lepil sníh. Nebylo kam spěchat, byl to poslední den "nahoře". A tak jsme u lyží ještě vybrali nedaleké sedlo a vyběhli do něj, abychom si prodloužili poslední sjezd. A stálo to za to. Toho dne slunko peklo a nejlepší sníh byl paradoxně ten nejteplejší a nejměkčí, byl jako máslo a lyže po něm hladce klouzaly. Jenom škoda, že když to jde dobře, tak je to k chatě vždycky strašně blízko. V sobotu už jsme se jenom za pár hodin vysápali do sedla u chaty Corni, sjeli po ledovci k suldenským sjezdovkám a po nich, až na nějakých posledních 10 metrů, až k autu. Odbylo poledne, lyžařská sezóna skončila a my si u auta dali malou svačinu, vypili jedno pivko (nealko), převlékli se do trochu civilnějších hadrů a vyrazili domů. Na Reschenpasu jsme ještě naskákali do jezera, u kraje už bylo pár metrů volné hladiny bez ledu. Přece nepřijedem domů špinaví! A tak horám zdar! Martin Hannsmann (Jarda Radovnický a Jirka Škrdlant), duben 2010 33 Račenka 2010/2011 Kontakty rače Jiřina Krauskopfová 732 660 122, (775 866 412), jirina.krauskopfova(a)mmdecin.cz Miloš Piškitel 724 542 081, milos.piskitel(a)seznam.cz Jiří Plašil .+ 2005 členové ČHS - hk RAČ Martina Bohuňovská bohunovska(a)studio32.cz Jaroslav Brouček d.257 721 762, 737 412 901, jaroslav.broucek(a) Ondřej volny.cz Plašil 608 109 068, oplasil(a)centrum.cz Eva Broučková eva.brouckova(a)gmail.com ,d.257 721 762, 739 928 676 Štěpán Plašil plasils(a)centrum.cz, 604 276 820, (774 674 767), d.222762226 Roubal 732 652 499, roubal-petr(a)volny.cz Čapek capek(a)upcmail.cz , 602 339 256 , ota.capek(a) cz.ness.com Petr Ota Matěj Sedláček Libor Gut 603 437 799, zahrady(a)zahradygut.cz d.251 566 353, 731 440 363 mat.sedlacek(a) gmail.com Zdeněk Sedláček Dana Gutová 603 569 996 d.251 566 353, 603-441 449, z.261 216 819, zsedlacek(a)gnome.cz Lenka Handl 773 300 205, handlova(a)seznam.cz Sedláčková Libor d.251 566 353, 603 813 329 sedlackova.lenka(a)volny.cz Štěpán Heger stepan.heger(a)seznam.cz, 602-150 709 Zuzana Sedláčková d.251 566 353, 731 440 362 zuzasedlackova (a)gmail.com Libor Hnyk z.9722-45624, d.222 957 011, 723 572 120, lhnyk Markéta (a)centrum.cz Pavel Hokr pavelhokr(a)centrum.cz, 608 745 297, d.? Dan Holein dholein(a)volny.cz , 737 235 588 Luboš Svárovský lsvara(a)seznam.cz , 724 626 181 Ondřej Svoboda 603 811 693 onysvob(a)volny.cz , Klára Anežka Svobodová Klara.Pospisilova(a)centrum.cz 723 917 197 David Šabata 607 104 426, sabata(a)centrum.cz , skype:sabatdav Jan Šabata 602 544 113, honza.sabata(a)centrum.cz skype:jan.sabata Jiří Šabata 773 462 669, jirka.sabata(a)centrum.cz Ludmila Šabatová z.220 188 350, 721 142 525, d.223 017 297 sabatova(a)vpupraha.cz Šabatová 725 757 015, t_s(a)centrum.cz, skype: tersab Jan Šercl d.220 922 906, 77777 333 5, sercl(a) cmail.cz, sercl(a)nasregion.cz Radka Šerclová d.220 922 906, 724 885 027, Jontík 776 848 661, radka.serclova(a)axa.cz Jiří Škrdlant 603-583 568 skrdlant.jiri(a)worldonline.cz , z.354 431 258, skrdlant(a)skrdl.cz Jan Štykar 777 876 765, d.321 693 624, honzastykar(a) gmail.com Pavel Štykar 777 340 326 Petra Štykarová d.321 693 624, 731 01 85 91 petra.stykarova(a)centrum.cz Petr Valenta petrvalenta(a)centrum.cz d.235 361 737, 602 588 491 Božena Valentová valboz(a)centrum.cz d.220 571 703, 603 578 535, František Vondráček 603 756 948, haf.vondracek(a)quick.cz Helena Vondráčková vondrackova(a)chmi.cz 602 810 069 Roman Hrabě d.241 441 254, 603-465 320, rhrabe(a)volny.cz Pavel Husák 603 333 343, p.husak(a)plopp.cz Svatoslav Chamra z.224 354 550 chamra(a)fsv.cvut.cz 605-782 028 Ctirad Chlumský d.257 322 187, 777 550 393 cchlumsky(a) post.cz Jan Kábrt jkabrt(a)centrum.cz 774 488 900, 605 944 180, d.244 462 807, kabrt(a)nasregion.cz skype:brtak1 Tereza -domu Jonáš Kábrt d.244 401 448, 777-616 800 jonas_kabrt(a) atlas.cz Radek Kekrt 724 015 554, z.234 035 757, d.311 722 024, radek.kekrt(a)timken.com Renata Kleinová 723 016 537 , renatakleinova204(a)seznam.cz Petr Kopejtko 776 704 320, p.kopejtko(a)email.cz Svatopluk Kopřiva 603 427 567, 724 936 325, svatkop(a)volny.cz Luboš Koubík + .+ 2000 Milan Krauskopf 604 481 489, krauskopf(a)tiscali.cz Tomáš Krauskopf 739 824 780 , Eva "Eva Krauskopfová" <corny.dc(a)centrum.cz> Krauskopfová 737659275 34 Svárovská 732 479 863, svomar(a)seznam.cz (d.251 (Svobodová) 556 149) hostéclub Royal Alpine Karel Berndt přátelé a rod.příslušníci d.284 842 060, 775 677 602 berndt(a) atlas.cz Petr Adrian 603 503 977, petradrian(a)volny.cz 724 063707 Lucie Alblová 603 763 883, lucie(a)team-spirit.cz Jitka Fašungová 604 384 396 Fasungova(a)seznam.cz , Elena Berndtová d.284 842 060, 604 296 902, z.236 099 632 elena.berndtova(a) pragonet.cz , skype: berndtelena Dušek d.272 913 758, 777-003 840 jirkadusek(a)volny.cz Heráf d.224 221 325, 739 327 230 herafj(a) seznam.cz Jiří Jiří Roman Eder 724 936 256, ro-man(a)seznam.cz Erik Frei d.274 775 730, 604 500 060 erik.frei(a)centrum.cz Hokr d.251 640 292, z.603 893 457, 774 195 047, hokr(a)ima.cz Jan Gürtler malygecko(a)seznam.cz , 775 112 350 Martin Hannsmann 606 641 568, [email protected] Oldřich d.222 941 517, z.241 402 563 / 526, 603 Slavoj -573 880, hokr(a)geodet.cz Slavoj.Hokr David Hokr (a)seznam.cz Kamila 777 103 012, Zuzana.Husarovicova(a) Zuzana Husarovičová Milan seznam.cz Hokr milan.hokr(a)tul.cz, 604 744 920, z.485 353 520, d.481 022 655 Hokrová ahokrova(a)centrum.cz, d.251 640 292 , 776 673 656 Andrea Hokrová Aandrea(a)seznam.cz 251 643 864 Eva Hokrová 737 751 958, d.222 94 15 17, hokrova(a)geodet.cz, z.241 402 563, Lenka Hokrová lenny-batika(a)centrum.cz, 604 461 934 731 467 332, d.235 310 617, z.221 802 226, pepis.koudelka(a)seznam.cz Marie Hokrová mhokrova(a)centrum.cz, d.251 640 292, 777 029 237 Tomáš Horský Hortom(a)centrum.cz , d.558 631 277, ?? 732 816 171 731 573 061, marie.kuha(a)seznam.cz Juliána Chlumská d.257 322 187 jchlumska(a)post.cz 724 033 095 Jakubův 777-334 101, jakubuv(a)volny.cz skype: branik2008 Kašlík kaslik(a)vatanai.cz , 608 029 427, ová 777 027 072 Dana Kekrtová 724 723 186, d.311 722 024, [email protected] Lenka Klikarová d.222 724 563, 604-231 443, gustavkaeser(a)login.cz Jindrák jindrakv(a)quick.cz 602 615 075 Pavel Koubík 606 423 438, d.251 621 387, pavelkoubik(a)seznam.cz Marie Koudelka Kuhajdíková Vladimír Martinovský 724-218 804, z.267 052 659, d.272 766 Václav Filip 710, vladimir.martinovsky(a)pre.cz Albert Mikan .777 639 336 Olga Mikanová mikanova(a)vurv.cz 607 739 701 Olina Mildeová olimil(a)centrum.cz, 737 124 400 Martin Mráz 602 253 619 , d.266 310 942 mraz.martin(a)volny.cz Petr Jitka 317 721 646 , david(a)sks-hart.cz, 602 385 735, 606 617 477 d.222 957 011, 728 089 113, z.281 093 467 khnykova(a) centrum.cz Alena Václav Josef Hart Hnyková Panec 775 339 478, petr(a)simpanz.com Postránecká . 777 793 241 777 552 032, d.354 528 514, z.359 603 Jarda Radovnický 076, j.radovnicky(a)centrum.cz [email protected] .+41-27-306 8158, (737667 590) skype: Martina Remondeulaz matana211 martinaremondeulaz(a) seznam.cz 737 113 170, erihova(a)centrum.cz Eliška Říhová d.222 762 226 Magnusek Klonfar polez(a)volny.cz , z.267 287 314, d.251 642 086 Tomáš Koudelka d.354 426 009 , 777 195 250, koudelka.tomas(a)post.cz Dalibor Krejsa 354 527 300 Jana Krtková 739 010 203, Jkrtova(a)ptas.cz Jkrtkova(a)chello.cz Jkrtek(a) pikelectronic.com Gabriela Licková d.354 432 662, 777 293 278, z.354 436 299 lickova(a)misot.net Jaroslav Mašek z.283 870 400, d.233 542 068, masek(a)trisoft.cz , 777 310 968 Jiří Mazanec d.251 640 46, z.241 483 230, 728 360 799 jiri.mazanec(a) seznam.cz, mazanec(a)inservis.com Helena Mertová mertovah(a)seznam.cz 776 025 830 Mirek Michlík 777 258 661, mirekmichlik(a)seznam.cz Zdeněk Míka d.266 610 136 , 724 292 049 Zdeněk Mikan 605279670 , zdenek(a)amsoft.cz Pavel Milenovský z.272 011 445, 776 016 122, milenovsky(a)unicontrols.cz Martin Ministr Alexandr Namyslov z.244 026 122, d.244 461 043, mministr(a)appg.com, 776 264 790 sasan(a)tiscali.cz, d.315 685 858, 602 648 979 skype:a.s.a.n.872 Michal Spudil 737 377 739, michal.spudil(a)volny.cz Eva Namyslová d.315 685 858, 728 324 860 evanamyslova(a)tiscali.cz Roman Spudil 736 645 258, 261 006 712, roman(a) spkolo.cz Pavel Píša 603 531 357, pisa(a)cmp.felk.cvut.cz Vítězsl. Plašilová d.222 943 160, m.774 844 772, plasilovavita(a)seznam.cz Suchomel 603-542 516, (602 416 732), 605 267 439 spacekarel(a)seznam.cz Aleš Procházka 605 266 333 Ivana Richterová 602-144 007, ivanasimankova(a)volny.cz (a)seznam.cz dědek Rozmajzl 603 164 292, z. 257 315 964 Ivo Štolc d. 281 864 602, 724 778 780, ivo.stolc (a)seznam.cz skype: ivo.stolc Jaroslav Řízek d.381 212 430, 608 242 539, ová-8, jaroslav.rizek(a)seznam.cz Michael Sedláček d.241 430 233, 777-302 290, Sedlacek(a)bropy.cz Jiří Pavouck(a)atlas.cz 602 782 514 tichy Tichý Pavouk (a)cegelec.cz Michal Seifert d.281 971 608, 777 910 474, seifert(a)citasa.cz Pavel Trojánek Pavel Sláma slama(a)uzlabina.cz , d.267 712 021 Dana Spudilová 731 564 712, dana.spudilova(a)ceskatelevize.cz Míša Spudilová mspudilova(a)csas.cz , 724 602 128 Jan Střelka „Strelka“<mandikm(a)kolektory.mepnet.cz , 603 466 097 Jan Šír Jiří Marcela Trojánková Hynek Urban 608 143 043, P.Trojanek(a)seznam.cz 602 295 583, m.trojankova(a)volny.cz 602 114 407, [email protected] Jiří Špicál Šplíchal Josef Vosolsobě Vladimír Weigner Jiří Zbytovský 777 793 234, vosol(a)esonic.cz Jaroslav Šťastný Abé stastny.jarda(a)volny.cz , 602 840 140 Jitka Štolcová d. 281 864 602, 723 708 502, jitann(a)seznam.cz Tůma d.261 215 582, 602 208 744, jarda.tuma(a)volny.cz Váca 724 724 300, Libor.Vaca(a)iex.cz Radek Vondra 777 614 793, d.272 735 222, radek.vondra(a)lidovky.cz Martin Zicha d.235 515 589, m. 602 516 666 zicham(a)volny.cz 603 158 107 , z 224 941 863, weigner(a) Jarda seznam.cz skype:weigner_ah , adv.hol Libor (a)worldonline.cz d.220 612 074, jzbytovsky(a)volny.cz honza.sir(a)centrum.cz , 604-742 430 , jan.sir(a)rower.cz 603 185 846, spical(a)post.cz 35 Račenka 2010/2011 Zimní vzpomínka na letní Brentu. Když už mi připadá zima moc dlouhá, krátím si jí vzpomínkou na letní lezení. Tuhle berte zároveň jako inspiraci pro vaše lezecké plány. Každý rok si vybíráme alespoň jednu velkou stěnu z knihy extrémních výstupů v Alpách a Dolomitech. Tentokrát jsme uznali za dostatečně důstojný výstup na Crozzon di Brenta (3.135 m n.m.) cestou „Via delle Guide“ 5+ (Bruno Detassis a Enrico Giordani, 1935) v oblasti Brenta. Tato cesta má pár záludností. Výška stěny (800 m) se téměř rovná délce výstupu (880 m), z čehož je jasné, že vede v téměř kolmé skále. Spodních 19 délek skoro v žádné partii neklesá pod 4, pouze poslední 4 délky jsou 2 – 3. Sestup je přes Cima Tosa, místy 3 a v průvodci je mu věnována celá strana, zatímco výstupu pár řádek. Výstup je veden částečně vodními stoky, takže je doporučeno, lézt nejdříve 2 dny po dešti. Další den hezkého počasí je třeba na výstup a pokud nejste rychlíci, tak další den na sestup. Na počasí jsme měli štěstí, tak vstáváme ráno ve 3 hodiny a ve 4 vyrážíme z chaty Brentai. Ještě před svítáním jsme pod nástupem, a tak první metry zdoláváme ještě s čelovkou. Orientace je jasná – stále kolmo vzhůru. Asi po 15 těžších délkách přichází lehčí čtyřkové lezení a s ním trochu problémy s orientací. Někde v těchto místech s odcházejícími silami těla i ducha a s přibývajícím strádáním přichází poznání, kdo že je to vlastně ten „bigwallista“. Se spolulezcem Mírou jsme vymysleli uspokojivou odpověď „velký vůl“. Nakonec se nám celkem daří najít správný směr i v dalších délkách a ztrácíme se až těsně pod vrcholem. Vrcholová pyramida je nepřehledná kupa kamení, skála je lámavá, možnost jištění téměř žádná, a tak se v tomto terénu vybojíme nejvíc. Pozdě odpoledne konečně stojíme na vrcholu. Předpokládaná doba sestupu je 6 hodin, a tak jsme již předem počítali s bivakem. Nahoře je bivakovací chatka pro 4 lidi (maximálně pro 5, když jeden spí mezi palandami) a je vybavená novými dekami v dostatečném množství. Z vlastní zkušenosti musím zdůraznit, že na sestup je potřeba několik hodin světla. Sestup je nejen lezecky, ale především orientačně náročný. Je veden v lámavé skále a je prakticky neodjistitelný. V případě, že vám sestup znemožní špatné počasí, mám dobrou zprávu, nahoře je signál. Méně dobrá zpráva je, že loni v létě byla jediným zdrojem vody na vršku malá mělká louže. Byla tak mělká, že jsme si museli vyrobit naběračku z pytlíku od polévky. Z téhle louže se nám ale podařilo navařit několik ešusů různých tekutin aniž by se objem vody zmenšil, takže máme podezření, že je zásobována nějakým malým pramínkem, tak třeba poslouží i vám. Hodně krásných cest přeje, Olga. Olga Mikanová, Míra Michlík 36 Royal Alpine club Na Rači 37 Račenka 2010/2011 Foto Hut lake 38 Royal Alpine club Tři akce dobrodruha Protože cestovních aktivit agentury „DOBRODRUŽNÉ PRÁZDNINY“ se opět zúčastňovali členové a příznivci HO RAČ, pokusím se o krátký report. První akcí byl v dubnu zájezd do Maroka. Termín to je vhodný, už není v horách tolik sněhu, ale ještě není velké vedro. Ve Vysokém Atlasu jsme podnikli velmi pěknou procházku, nicméně největších dávek adrenalinu jsme si užili nikoliv při zdolávání přírodních překážek, ale při boji se zlotřilou půjčovnou Thrifty, která nás vyváděla aprílem od samého počátku. Obávám se ale, že její žertíky nejsou omezeny jen na měsíc duben. Vozidlo bylo poloviční než mělo být, slíbenou uzamykací „rakev“ na střechu, která měla problém alespoň nouzově vyřešit, slíbili přivést za hodinu, pak odpoledne, nakonec ji nepřivezli vůbec (mechanik mi pak sdělil, že nikdy nic takového na střechu v Maroku neviděl), autobaterie se hned 1. den vybila, takže nám ji museli měnit za jinou (s poloviční kapacitou), další den odešla spojka a ježdění potmě uličkami historického centra Marakéše bez možnosti řadit rychlosti je zážitek opravdu pro fajnšmekry. No nakonec jsme se dostali nejen do hor, ale i do soutěsek jižně od Atlasu, kde jsme v soutěsce Todra dokonce dalekohledem sledovali lezení. To by tam bylo velmi pěkné. Méně pěkné je, že dno krásné soutěsky vybetonovali, aby se dala projet autem. Specifikem zájezdu byl nelítostný genderový boj, který minoritní masculinní složku účastníků toužící po přírodních krásách zahnal do naprosté defenzivy a vyústil v bezuzdné nakupování koberců, deček, korálků, konviček, sošek a podobných lapačů prachu. Hlavní akcí roku byl ale výpad do Grónska na přelomu června a července, tedy v době, kdy tam nebylo potřeba brát čelové svítilny. Zvolen byl – vzhledem k věkovému průměru účastníků 61 let – velmi smělý cíl, totiž ujít za maximálně 14 dní (jináč by nám ulítl eroplán) trek psaný v průvodcích na 10 až 14 dnů. Vedl z druhého největšího města ostrova Sisimiutu (asi 5000 obyvatel) do Kangerlussuaqu, místa největšího grónského letiště, které dříve bylo součástí americké vojenské základny. Zhruba asi 150km panenskou severskou přírodou přes kopce a kolem desítek krásných jezer. První deštivý den v Sisimiutu jsme strávili sháněním bombiček k vařičům a návštěvou místního muzea, druhý den zajímavým výletem lodí do bývalé eskymácké osady, a ač nás čekala dlouhá cesta, dovolili jsme si mazácky vypustit ještě den další, neboť se jednalo o den letního slunovratu, který je v Kalaalit Nunaat (tak se správně po domorodsku Grónsko nazývá) zároveň dnem státního svátku. To jsme si nechtěli nechat ujít a dobře jsme udělali. Místní se na oslavy dostavili většinou oděni/y v krojích, na ženských krojích je zajímavé to, že některé motivy zdobení připomínají vzory moravské, což je prý způsobeno působením misionářů z řad Moravských bratří. Oslavy pak sestávaly z řečnění, velkého množství vlajek, sborového zpěvu, mše v kostele, kladení věnců u kostela a na hřbitově, z příjemného pohoštění kávou a velmi dobrými koláčky v místní „sokolovně“, kde pak na podiu proběhly různé kulturní vložky a soutěže, včetně ochotnického divadla. Též nám jakýsi inuitský Jirka Šplíchal rozdal texty písní, abychom mohli zpívat s muzikantem na jevišti, o němž se nám 39 Račenka 2010/2011 nepodařilo zjistit, zda to byl sisimiutský primátor či jen kulturní referent. Texty písní byly zajímavé a nesobecky se s vámi alespoň o část jednoho podělím. Inuiaat kalaallit. Inuiaat kalaallit eqeersimaarluartut asanningaartut nunamut pigisaminnut nammineq takussuserniarlugit amussavarput maanna. Odpoledne pak bylo ve znamení závodu v tom, kdo se nejdříve vrátí z lovu s uloveným tuleněm, nejprve jsme mysleli, že se jedná o závod motorových člunů, ale když ty odjely daleko a stále se nevracely, bylo nám vysvětleno, že jde o výše zmíněnou zajímavou disciplínu. A opravdu asi za 2 hodiny se vracel první člun s vítězným lovcem. Do času se mu ještě započítávalo stažení uloveného ploutvonožce a jeho rozporcování. Nám přihlížejícím pak byla nabídnuta čerstvá syrová játra, která byla fakt vynikající a vůbec, ale vůbec nesmrděla - na rozdíl od tuleního masa, které jsme rožnili předchozí večer - po rybím tuku. Poté jezdily už čluny jeden za druhým, pro tuleně státní svátek moc příjemným dnem nebyl. Čekání na první čluny předtím zpestřili místní kajakáři, zejména trojice z nich, která bravurně předváděla různé typy eskymáckých obratů, ať už prováděné s pádlem či pouze s pomocí paží. Rožnění ulovených tuleňů už jsme se nezúčastnili a už jen z dálky jsme sledovali to, co bývá při státních svátcích zvykem – totiž ohňostroj. Protože na tmu by museli čekat mnoho týdnů, byla to podívaná poněkud neobvyklá, při níž akustické vjemy dominovaly nad vizuálními. To už jsme ale vyráželi na náš trek, abychom stihli ještě trochu zmoknout. Naštěstí, čím jsme se pak další dny víc vzdalovali od pobřeží, deště ubývalo. Kudy máme jít bylo někdy snadné poznat, někdy méně, ale krajina byla pěkná a členitá, takže žádné pořádné bloudění se nám nezdařilo. Nepříjemné byly občasné průstupy vrbičkama, kdo si někdy 40 Royal Alpine club „zkracoval“ cestu kosovkou v Tatrách, tak si může tuto záležitost živě představit. Další nepříjemností byla chůze po molitanu, jak Petr Vysoký nazval velmi výstižně chůzi po houpajícím se povrchu tamější tundry. Komáři byli taky, místy i dost, ale proti Staré řece to byl slabý odvar. Velikým zpříjemněním cesty byl občasný intenzivní rybolov, který zejména některým zručnějším a trpělivějším jedincům se dařil v míře nečekané. Nejlépe lososi brali na staniol z čokoládové tyčinky Mars. Bobulí bylo ještě málo, ale hub mnoho. Kozáků. Zhruba v jednodenních intervalech jsou po cestě útulné chatičky, často jsme jejich pohodlí využili alespoň k vaření a k přespání několika členů výpravy, pro všechny byly většinou příliš malé. V poslední třetině treku vede trasa podél dlouhého jezera Amitsorsuaq, u kterého kdysi Američani zanechali kolem desítky kanoí. Nám se postupně podařilo najít 4 a s improvizovanými pádly si část výpravy ušetřila více jak jednodenní pochod, což bylo příjemné zpestření. Ten druhý den u jezera byl úžasný, slunce hřálo, že se dalo „opalovat“ a koupat, ryby braly, oheň plápolal, krajina nádherná a cíl už nedaleko. Došli jsme do něj společně v plném počtu (15) za 9 dnů pochodu, v což jsem vůbec nedoufal, že bychom to mohli takto rychle stihnout. Došla Alena, které bylo 74, i Jana Vysoká, která si ještě před polovicí trasy hnula se zádama a zbytek šla zlomená v pase. V Kangerluursuuaqu jsme si dali na letišti pivo, postavili stany v kempu a dělali ještě krátké výlety. Nejprve společný – objednal jsem terénní autobus a vyrazili jsme k icecapu. (icecap = ledová čepice = pevninský ledovec pokrývající převážnou část povrchu Grónska). Ten nás tak nadchl, že jsme překvapenému průvodci, který nás měl na starosti zmizeli za obzor – neměl nás pak moc rád. Přesto nás dle plánu, i když se zpožděním ještě zavezl k místu, kde se okraj ledovce, zde nazývaného Russelův, odlamuje a kde zpod něho vytéká mohutná ledovcová Watson River. Pár se nás nechalo při zpáteční cestě vysadit a pěšky 41 Račenka 2010/2011 jsme se vydali ke kaskádě, kterou tato řeka vytváří ve skalní soutěsce v jednom místě své krátké cesty mezi ledovcem a dlouhým fjordem, do kterého ústí. Viděl jsem za život mnoho různých vodopádů, soutěsek a velmi těžkých peřejí, ale z této šla hrůza asi nejvíce. Niagarské vodopády se mi zdály sjízdnější. O něco „méně divočejší“ je pak peřej stejné řeky těsně před ústím do fjordu, kousek od letiště. Dobře se na ni kouká z mostu J.T.Perryho. Nejmenuje se po slavném polárníkovi Pearym, ale po Američanovi, který se peřej pod ním pokoušel splout. Musel to být dost magor, pokud to nezamýšlel jako sebevraždu, pak to měl ovšem jistější než skok z Nuseláku. Kratší výlety už byly jen do okolí ještě bližšího, někteří se jeli projet na kajacích po jezeře, jiní byli hledat fosilie nebo šli fotografovat pižmoně. Pak už jen nákup dárků a odlet do Kodaně, kde nám ujel koupený autobus, aby vše nebylo tak jednoduché. Pěknou akcí, která tedy nebyla akcí cestovky, ale na kterou mne nalákali kamarádi, byl několikadenní výpad do Přímořských Alp (Les Alpes Maritimes). Bylo mi sice trochu záhadou, proč jedou do části Alp, která je z Prahy snad nejdále, ale neřešil jsem to a připojil se. Auto, kterým jsme jeli, kleklo už před Berounem, ale naštěstí byla v záloze má věrná Felície, na kterou mnozí hledí spatra, a ta nás dovezla. Prý tak stará auta nesmí v Německu na silnici, ale já to naštěstí nevěděl a asi je to kec. Německo jsme projeli křížem krážem. Felda jela spolehlivě, ale navigátorka byla méně spolehlivá, takže poté, co jsem si zdřímnul a nahradil mne druhý šofér, po probuzení jsem s údivem zjistil, že konfigurace hvězd na obloze svědčí o jízdě na sever, a že jsme severně od Frankfurtu, který rozhodně na vhodné 42 Royal Alpine club trase z Prahy do Cannes neleží. Do Přímořských Alp jsme nicméně po delším cestování dorazili a můžu je vřele doporučit, spíše než na lezení (které jsme neprovozovali a které je lepší v relativně blízkém Verdonu), tak na pěkné chození s případným nějakým úsekem II-kového či III-kového připolezení. Pohybovali jsme se v prostoru národního parku Mercantour, hlavní hřeben sleduje francouzskoitalskou hranici, na francouzské straně, resp. v tom hraničním hřebeni je nejvyšším vrcholem Cima de Gelas (3143m), na který jsme se vydali, nejvyšší vrchol je pak zcela na italské straně (Cima Argentera 3297m). Ač je tato část Alp tvořena krystalickými horninami, je zde nádherná květena, úžasné jsou například obrovské plochy kvetoucích arnik. Je zde spousta kamzíků i kozorožců, mnoho ples a krásných potoků s koupacími tůňkami, příjemné chaty, krásná krajina a pěkné výhledy. Počasí nám – kromě dne, kdy jsme stoupali na Gelas – přálo, zdolali jsme několik dalších vrcholů, přešli několik sedel a otestovali několik chat. Zdařilý výlet. Vláďa Weigner Cima de Gelas 43 Račenka 2010/2011 Treky v jižním Grónsku Praktické informace Nejvhodnější doba Od června do září. V červnu může být ještě ve vyšších polohách sníh, naopak v červenci zde bývá nejvíce komárů. Později již bývá chladněji, ale hmyzu ubývá. V červnu a červenci je celý den světlo, od začátku srpna je již krátká noc, později se den již velmi rychle zkracuje. Doprava Východištěm pro treky v této oblasti je letiště Narsarsuaq, kam se dá doletět letadly Air Greenland z Kodaně. Existuje i možnost dostat se sem z Reykjavíku. Na začátky treků v blízkosti letiště Narsarsuaq se dá dojet loděmi, které provozuje agentura Jacka Simouda Blue Ice . Do vzdálenějších míst je potřeba doletět vrtulníky Air Greenland. Lodní doprava v jihozápadním Grónsku téměř přestala existovat. Jedinou možností často bývají právě zmíněné vrtulníky. Téměř každá středně velká osada je vybavena heliportem. Síť helikoptérové dopravy je tu poměrně hustá. Ceny za jeden let se pohybují v relacích od 600 do 1500 DKK (2000 – 5000 Kč). Letenky na vrtulníky a na letadla z Kodaně se dají koupit na stránce www.airgreenland.com. Cenu za lístky je možné zaplatit prostřednictvím běžných platebních karet. Rezervace není možná. Také není možné koupit lístky na obvyklých rezervačních serverech jako je Amadeus apod. Z tohoto důvodu nemá cenu shánět letenky přes prodejce letenek jako je Kralovna.cz, Letuska.cz apod. Letenky na helikoptéry jsou dobře refundovatelné. Je možné je vrátit do dvou hodin před odletem, přičemž vám vrátí plnou cenu letenky. Naopak levné výhodné tarify na let z Kodaně jsou bez možnosti vrácení a změny letu. Je možné je však pojistit u jedné z dánských pojišťoven. Pojistka se vztahuje na závažné důvody neuskutečnění letu jako jsou zranění, nemoci apod. Cena pojistky je asi 1000 Kč. Jinak cena vlastní letenky se pohybuje v rozsahu od 15000 Kč po 40000 Kč. Platí následující pravidlo: čím dříve koupíte, tím je cena nižší. Loni stála letenka v prosinci(2009) na červenec(2010) 16800 Kč, v lednu ta samá letenka 22500 Kč, v březnu již 30000 Kč a v červnu se její cena již pohybovala kolem 40000 Kč. Ceny lodních lístků společnosti Blue Ice se pohybují od 150 DKK (Narsarsuaq – Qassiarsuk) do 500 DKK (Narsarsuaq-Narsaq). Pokud se potřebujete přepravit lodí někde jinde než v okolí Narsarsuaqu, musíte si domluvit převoz individuálně s domorodci nebo místními turistickými agenturami. Rozptyl těchto cen může být obrovský. Možnosti nákupu V mnoha grónských osadách jsou supermarkety. V městech jich je několik. Jsou velmi dobře vybaveny potravinami vhodnými i pro treking. Otevírací doba ve městech jako jsou Qaqortoq a Nanortalik je výborná, často od rána do večera, někde je otevřeno i v sobotu a neděli, v menších osadách je to horší. Obchody mají otevřeno jen velmi krátce. Otevírací doba je tu větším problémem než sortiment zboží. Plynové bomby pro vařiče Var2 je možné koupit v Blue Ice baru v Narsarsuaqu a v Turistické kanceláři v Nanortaliku. Automobilový benzín pro benzínové vařiče je velmi levný a koupíte ho téměř všude. Čistý benzín prodávají v Blue Ice baru. Mapy,průvodce Většina treků je zobrazena na mapách 1:100000, které je možné koupit také v Blue Ice baru v Narsarsuaqu a v Turistické kanceláři v Nanortaliku. Oblasti, které nejsou na těchto mapách, jsou jistě na mapách 1:250000 nebo na mapách 1:500000. I tyto můžete koupit na stejných místech. Pokud byste si je chtěli koupit pro přípravu a plánování treků už v ČR, je to čas od času možné v prodejně Kiwi v Praze. Samozřejmě je seženete i v Kodani. Okolí Narsarsuaqu je navíc zobrazeno i na velmi podrobné mapě 1:50000. Některé treky jsou popsány v průvodci Lonely Planet Island,Grónsko a Faerské ostrovy, který před časem vyšel i v češtině. Novější průvodce z tohoto nakladatelství Greenland and the Arctic je v tomto ohledu slabší. Mapy 1:100000 bývaly vybaveny také na zadních stranách, případně v příloze trekingovými průvodci. Bohužel ne všechna vydání. Počasí Jihozápadní Grónsko je podobně jako Skandinávie proslulé deštivým počasím. Nicméně není to pravda vždy. Letos v létě 2010 v průběhu června a července zde bylo nepřetržitě pět týdnů slunečné počasí. Teploty se odpoledne pohybují obvykle v rozmezí 10-15 stupňů, ale teplota může vyšplhat i přes dvacet, počítejte však i s tím, že při ochlazení může být i citelně chladněji. V noci nebývá vzhledem k bílým nocím teplota o tolik nižší než ve dne, málokdy klesne hluboko pod nulu. Nebezpečné mohou být silné větry. Nebývají časté, ale o to více vás může překvapit jejich síla. Jeden takový vítr jsme přežili jen díky stanu se sněhovými límci. Vybavení Základním vybavením je kvalitní stan odolný větru i dešti. Spacák nemusí být extrémně teplý, noci nebývají v létě o mnoho chladnější než den. Stačí, aby vydržel teploty jen mírně pod nulou. Toto platí, pokud nehodláte 44 Royal Alpine club vyrazit do vyšších poloh na ledovcích. Pokud na treky vyrážíte z Narsarsuaqu nebo Nanortaliku, na vaření můžete mít plynový vařič. V jiných místech plynové bomby neseženete (nemám ověřen Qaqortoq), potom je dobré mít benzínový vařič. Na mnoha místech je možné vařit na ohni, všude je dostatek suchých větviček břízek a vrbiček. Za dobrého počasí je tak možné šetřit palivo do vařičů. Základním vybavením hlavně pro treky v oblasti Tasermiutu jsou teleskopické trekingové hůlky. Jsou potřeba hlavně pro překonávání řek, bažin, ale i pro udržení rovnováhy v zarostlém kamenitém terénu. Ohledně oblečení platí totéž co o stanu, je vhodné mít věci odolné vodě i windstoperové větrovky a kalhoty. Na nohách je dobré mít kvalitní goretexové pohory. Pro překonávání bažin a řek jsem používal neoprénové botičky, které nosí obvykle vodáci. Je samozřejmě také možné mít trekové sandále, ale v nich není noha tolik chráněna proti chladu a kamenům při brodění. V oblasti Tasermiutu se brodí často a voda je velmi ledová. Pokud plánujete přechody ledovců, je potřeba klasické horolezecké vybavení na ledovec. Též hlavně v oblasti Tasermiutu se vyskytuje velké množství nepříjemného hmyzu, proto důležitým vybavením je kvalitní rouška přes obličej. Vzhledem k náročnému terénu musí být dostatečně průhledná, je potřeba, aby byla z tmavého materiálu a neleskla se na slunci. Popis jednotlivých treků 1.Igaliku – Qaqortoq doba pochodu: 4 dny obtížnost: lehký až středně těžký značení: mužiky a místy červená značka cesty: částečně vyšlapané ovčí stezky, v okolí farem a na koncích treku prašné silnice noclehy: na pobřeží před Qaqortoqem jsou otevřené rybářské chatky s případnou možností přespání, v zálivu Tartoq je zcela nová bivakovací chatka mapy: Narsaq a Qaqortoq 1:100000 Tento trek je asi nejčastěji chozeným vícedenním trekem v oblasti. Přesto jsme za čtyři dny nepotkali nikoho. Projde ho asi jen 10 až 20 skupin během krátkého léta. Východištěm je vesnička Igaliku (vikingsky Gardar), kam se dostanete lodí Blue Ice z Narsarsuaqu za 300 DKK za osobu.. Loď vás dopraví do přístavu Itilleq, který je vzdálen asi 3 km od Igaliku. Trek vede příjemnou severskou krajinou s mnoha jezery. Procházíte při něm úzkým poloostrovem ve směru na Qaqortoq. Je značen červenou barvou, ale ne v celém průběhu. Zato na kamenné mužiky se můžete spolehnout téměř všude. Nejsou zde obvykle brody velkých řek, snad jen po větších deštích se některé potoky mohou rozvodnit. Málokde vás bude obtěžovat bodavý hmyz. Prodíraní nízkými břízkami musíte absolvovat jen za ruinami Hvalsoy a po překonání sedla pod Redekammenem. Při pochodu kolem hory Iviangiusaq Kangilleq je lépe sejít k mořské hladině než traverzovat svah výše nad hladinou. Právě zde se vyskytují největší březové porosty. Kulturním vrcholem trasy jsou ruiny vikingské osady Hvalsoy, kde se poměrně dobře do dnešních dní dochovaly ruiny místního kostela. Krajinářským vrcholem je možnost výstupu na horu Redekammen. Tento výstup není přímo na trase, je to odbočka, kterou by nikdo neměl vynechat. Za Hvalsoy se jde asi 2 km po strmém mořském pobřeží až do údolí potoka, který spadá k moři od severu. Podél tohoto potoka se vystoupá asi 250 výškových metrů po ovčí stezce po levé straně potoka (z pohledu výstupu) na planinu, kde se dá tábořit. Odtud pokračuje dál cesta na Qaqortoq západním směrem na nízké sedlo. Výstup na Redekammen vede odsud severním směrem údolím vzhůru, poté se odbočí doleva na sedlo v hřebeni Redekammenu. Odtud se jde doprava po hřebeni, zpočátku se skály na hřebeni podcházejí po stezce vlevo, potom se už dá jít téměř kdekoli po širokém hřebeni. Turisticky bez použití lanové techniky se dá dojít až na dva nejjižnější vrcholy Redekammenu. Odtud je fantastický výhled na poloostrov vedoucí směrem na Qaqortoq, na okolní fjordy, pevninský ledovec a desítky jezer a hor v okolí. Zbytek treku kromě popsaných míst je již snadný. Na pobřeží před Qaqortoqem je několik chat, v kterých je možné přespat. V jedné jsme dokonce nalezli i návštěvní knížku hostů. Chaty patří zřejmě místním rybářům, nejsou zamčeny. 2.Alluitsup Paa - Igaliku doba pochodu:4-5 dní obtížnost: lehký až středně těžký značení: jen místy mužiky cesty: totéž viz trek 1. mapy: Narsaq a Qaqortoq 1:100000 Trasa vede nejdříve skalnatým pobřežím a posléze zasněnou jezerní krajinou kraje Vatnaverfi. Není zde tak dramatická krajina jako v Tasermiutu, ale přesto má své kouzlo. Nejkrásnějším úsekem je průstup údolím Sáry Nielsenové, kde strmé skalní stěny spadají do několika krásných jezer. Průstup je většinou snadný. Výjimkou je úsek v blízkosti jezera Qorlortorsuup Tasia, který je hodně zarostlý. Doporučuje se absolvovat trasu treku od jihu. Řeka 45 Račenka 2010/2011 spadající do zálivu Kujalleq se nedá kvůli své vodnatosti brodit. Musíte se nechat převézt přes záliv na lodi. Lidé žijí pouze na jižním břehu v osadě Igaliku Kujalleq. Pokud byste šli od severu, museli byste si domluvit převoz pomocí satelitního telefonu. Závěrečná část do Igaliku je již snadná. Zajímavostí na trase je osada Lichtenau s kostelíkem postaveným Moravskými bratry v 18. století. 3.Okruh v oblasti Tasermiut fjordu Tasiusaq – Klosterdalen – Kangikitsoq – Qinnguadalen – Tasiusaq doba pochodu: 7-9 dní obtížnost: velmi těžký značení: žádné cesty: žádné noclehy: výhradně stan mapa: Tasermiut fjorden – Nanortalik 1:100000 Tento okruh je královským trekem nejen jihu Grónska. Obejdete při něm nádherné kopce spadající impozantními stěnami do fjordů. Tasermiut fjord je významnou oblastí tzv. bigwallového lezení. Žulové stěny jsou vysoké 1000 až 1500 metrů. Horolezci se dopravují přímo pod stěny loděmi i s veškerým materiálem. Cesty zde tudíž neexistují s výjimkou nástupů do stěn. Východištěm je osada Tasiusaq, kam je možné dojet lodí z městečka Nanortalik. Oficiální cena za dopravu je v Turistické kanceláři v Nanortaliku 700 DKK za osobu. Cena za přepravu až do Klosterdalen je 1100 DKK. Nižší ceny je možné získat, pokud se domluvíte přímo s nějakým rybářem. Zpáteční cesta z farmy Saputit Tasia nás přišla na 250 DKK za osobu. Trek vede naprosto panenskou divočinou, pouze nejbližší okolí Tasiusaqu a farmy Saputit Tasia je ovlivněno hlavně chovem ovcí. Na treku musí turista překonávat několik druhů obtíží. Na mnoha místech je nutné se prodírat porosty nízkých břízek a vrbiček, které dosahují výšky nejvýše 3 až 4 metrů. Průstup bývá velice obtížný hlavně na břehu Tasermiut fjordu, v dolní části Qinnguadalen a na břehu jezera Tasersuaq. Na treku se též vyskytuje řada brodů divokých řek napájených ledovci. Nejtěžšími jsou přechody řeky v Klosterdalen a v blízkosti jezera Drepanocladus Dam. Problémem je též překonání výtoku z jezera Tasersuaq. Kromě brodů se na trase vyskytuje také množství močálů. Největší je v Klosterdalen. Často je nutné si vybrat ze dvou zel, buď se prodírat břízkami, nebo přecházet přes močál, kde břízky nerostou. Na břehu Tasermiut fjordu je možné se břízkám vyhnout při odlivu, který zde dosahuje 3 až 4 metrů. V této době je možné jít místy po dně fjordu. Nejde to však všude. Někde spadají přímo do hloubky kolmé skalní stěnky břehu fjordu. Velkým problémem na trase jsou též gigantické kamenné proudy, které někde přehrazují celá údolí. Mnohdy jsou tvořeny obrovskými kamennými bloky o velikosti několika metrů. Mezi nimi jsou i několik desítek metrů hluboké průrvy. Vzhledem k tomu, že zde neexistuje značení, každý si musí hledat cestu přes tyto proudy sám. Případné nalezení optimální cesty může značně cestu ulehčit. Naopak zabloudění v těchto proudech může mít fatální důsledky. Výběr správné cesty je tedy naprosto zásadní. Nejtěžší proudy se vyskytují v blízkosti Drepanocladus Dam a v horní části Qinnguadalen. Na celé trase je turista navíc obtěžován velkým množstvím komárů a muchniček, jak již bylo napsáno v kapitole vybavení - zcela základní pomůckou je kvalitní rouška přes obličej. Podrobný popis treku je v reportáži. 4.Qassiarsuk - Ipiuttat doba pochodu: 1 dlouhý den nebo 2 krátké obtížnost:snadný značení: žádné cesty:často ovčí stezky mapa: Narsarsuaq 1:100000 Kopec Ipiuttat vysoký 415 metrů je krásným vyhlídkovým bodem na poloostrově ve fjordu Egalorutsit Kangillit, do kterého se telí několik ledovcových splazů. Z tohoto důvodu je fjord často plný ledových ker a tříště. Výhled z Ipiuttatu je opravdu úchvatný. Východištěm je osada Qassiarsuk, kam se dostaneme z Narsarsuaqu lodí Blue Ice za 150 DKK. Trasa je snadná, pouze samotný závěrečný výstup na kopec je zarostlý křovím. Qassiarsuk se za vikingských dob jmenoval Brattahlid a byl největší osadou založenou Erikem Zrzavým už v 10. století. Dnes jsou zde ruiny bývalé osady a zároveň skanzen, kde je možné vidět pěknou repliku vikingského domu. Odsud ke svým slavným plavbám vyplouval i Erikův syn Leif Erikson, který někdy po roce 1000 objevil Ameriku. 5.Qassiarsuk – Qajuuttap Sermia doba pochodu: 3-4 dny obtížnost:snadný značení: žádné cesty: často ovčí stezky, v údolí před ledovcem výborně vychozený chodník mapa: Narsarsuaq 1:100000 46 Royal Alpine club Qajuuttap Sermia patří mezi největší ledovcové splazy v oblasti. Místo, kde se telí do fjordu je mimořádně působivé. Z Qassirsuku se jde podél fjordu po prašné cestě k farmě Qorlortoq. Odtud jsou dvě varianty dalšího výstupu na skalnaté sedlo v hřebeni ležícím severně odsud. Buď se dá jít doleva údolím Paratiisi kolem několika jezer nebo pokračovat podél fjordu až k farmám Qinngua Kangilleq. Před farmou se uhne doleva do kopce a vystoupá se až k velkému jezeru. Odtud se jde dále nahoru kolem mnoha malých jezírek a přes kamenité plato na sedlo. Ze sedla se sestupuje po ovčí stezce strmě do údolí, v němž již vede k fjordu výborný chodník. Agentura Blue Ice zde má vybudovaný bivakovačí boudu, v které je případně možné přespat. Po pravé straně fjordu lze pod strmými svahy kopce dojít až k ledovci nebo je možné na tento kopec vysoký asi 500 metrů vystoupit. Z něho je výborný výhled na fjord a ledovec. Výstupová trasa je strmá a částečně zarostlá. 6.Narsarsuaq – Mellemlandet doba pochodu: 2-4 dny obtížnost: snadné až středně těžké značení: cesta z Blomsterdalen (Flower Valley) k chatce je značená červenou značkou cesty: v údolí prašná cesta, z údolí nahoru k prvnímu jezeru vyšlapaná cesta s jištěním lany mapa:Narsarsuaq 1:50000,1:100000 Mellemlandet je náhorní plošina mezi dvěma ledovcovými splazy. Z Narsarsuaqu se jde pohodlně až do Údolí květin ( Blomsterdalen).Odsud se vystupuje velmi strmě vzhůru. Cesta je však vyšlapaná a zajištěna lany. Dobrá stezka vede až k velkému jezeru. Odsud se dá sestoupit k ledovci Kuussuup Sermia nebo pokračovat ve výstupu. Cesta dále je stále značená, ale už není vyšlapaná. Značení není příliš dobré, je potřeba dávat velký pozor na značku. Ta nás dovede až k pěkné bivakovaní boudě, kterou postavil turistický oddíl z Narsaqu. Bouda je výborným východištěm na výlety po Mellemlandetu. Krátká trasa vede na krásný vyhlídkový bod nad koncem ledovce Qoorup Sermia. Celodenním výletem je trasa na konec Mellemlandetu do míst, kde se obrovský ledovcový splaz dělí na dva ledovce Kuussuup Sermia a Qoorup Sermia. Výhled z tohoto místa je mimořádně krásný a tento výlet určitě nevynechejte. V divočině fjordu Tasermiut Do městečka Nanortaliku, který je východištěm pro treky i lezení v úžasné krajině kolem Tasermiut fjordu, jsme odlétali vrtulníkem z největšího města jihu Grónska z Qaqortoqu. Odlet byl velmi brzo ráno, po páté hodině ranní. Heliport byl ponořen do husté mlhy. Nebylo vidět doslova ani na krok. Každé letiště by v takových podmínkách bylo uzavřeno. Vrtulníky mají však výhodu v možnosti kolmého startu. Naše helikoptéra se vznesla nejdříve právě kolmo do vzduchu, po dosažení bezpečné výšky nad domy města se naklonila mírně dopředu a prudce začala stoupat šikmo dopředu. Po několika desítkách vteřin jsme vylétli z mraků, které se válely nad zemí do výšky asi 400 až 600 metrů. Okamžitě nás oslnilo ostré světlo nízko nad obzorem ležícího slunce. Když si naše oči zvykly na rychlou změnu světla, spatřili jsme úžasnou hradbu zubatých hor vyrůstajících z mraků. Těch hor bylo všude tolik, že jsme nebyli přesně schopni určit kopce, ke kterým jsme směřovali – k tajemným věžím fjordu Tasermiut. Po asi 35 minutách letu začal vrtulník opět klesat do mraků, během několika vteřin se zakryla opona za přeludem a my jsme s obavami čekali na přistání. Absolutně nic jsme neviděli, když se vrtulník lehce dotknul země. Piloti mají k dispozici výborné navigační prostředky a navíc velké zkušenosti s létáním v těchto končinách. Doprava vrtulníky zcela v jihozápadním Grónsku nahradila lodní dopravu. Piloti denně zajišťují jedinou možnou dopravu mezi osadami na jihu Grónska. Z heliportu je to jen kousek do centra Nanortaliku. I když má městečko jen okolo 2000 obyvatel, jsou zde tři velké supermarkety. Naším úkolem je se zde zásobit na největší a nejtěžší trek naší výpravy. Nejdříve však jdeme do místní turistické kanceláře, abychom si domluvili dopravu do fjordu. Jejím šéfem je Niels Taekker Jepsen. Je to již starší pán s šedivými vlasy, nicméně má sportovní štíhlou postavu. Je vidět, že celý život se věnuje turistice. Téměř všichni horolezci a turisté, kteří sem přijedou, se s ním potkají. Je zdrojem velice cenných informací. Niels je velice ochotný, na druhou stranu je to tvrdý obchodník, jeho cena za dopravu do fjordu je velmi vysoká. Nicméně si cenu domlouváme právě s ním, máme totiž zájem také o zmíněné informace. Niels je nám jako svým zákazníkům ochotně sděluje, získáváme od něho kopii podrobných poznámek německé expedice z roku 2008. Poznámky obsahují popisy aktuální schůdnosti nejtěžších míst. Na mapě, kterou máme, některé trasy jsou nakresleny, ale již ne s aktuální přesností. Jiné trasy tam nejsou vůbec. Naopak někde je trasa nakreslena dnes naprosto neschůdným směrem. Podrobný trekkingový průvodce oblasti neexistuje. Poznámky, které jsme od Nielse získali, byly, jak se později ukázalo, pro 47 Račenka 2010/2011 absolvování naší trasy zcela klíčové. Dozvídáme se také, že trasa ze Stordalen Havn do Aappilattoqu je velice těžká, není jisté, zda ji zvládneme. S Nielsem si domlouváme náhradní řešení. Pokud do 26.července do Aappilattoqu nedorazíme, pošle do Stordalens Havn pro nás loď. Jdeme ještě jednou na heliport a kupujeme si letenky na vrtulník z Aapillatoqu zpět do Nanortaliku. Vyřizování v Nanortaliku je hektické, je nám řečeno, že asi v 10 hodin pojede loď do fjordu, do této doby musíme všechno zařídit a nakoupit. Naše výprava se dělí, Jindra, Pepa a Vláďa se rozhodli, že pojedou lodí až do Klosterdalen, na trek mají méně času než my s Ovarem. Znamená to, že celý náš program v oblasti Tasermiutu absolvujeme pouze ve dvou. Nemáme satelitní telefon, uvědomujeme si, že to bude poměrně náročný a nebezpečný podnik. Bohužel, Grónsko již nepokrývá signál systému Thuraya, pouze Iridium. Pořídit si telefon systému Iridium je poměrně finančně náročné. Rozhodli jsme se zvládnout cestu bez něj. O to víc budeme muset dávat pozor na bezpečnost. Během bleskurychlých příprav jsme nestačili pořádně sledovat čas. Najednou stojíme na nábřeží a nasedáme do lodi, ani se nestačíme pořádně rozloučit s našimi kamarády, pouze zamáváme na pozdrav a už odjíždíme vstříc dobrodružství v divoké přírodě fjordu Tasermiut. Lodě v Grónsku mají obvykle silné motory Honda. Jízda je velmi rychlá. Již po několika desítkách minut vystupujeme na břeh v ospalé osadě Tasiusaq. V ulicích vesnice téměř nikoho není vidět, nicméně i zde je velký supermarket. Není v něm takový výběr zboží jako v Nanortaliku, ale i zde by se dalo ledacos na trek koupit. S jedním domorodcem nad mapou ještě probíráme některá těžší místa na trase. Ochotně nám sděluje, kudy oni chodí, kde je potřeba nadejít strmá místa na břehu. Ve vesnici je pěkný nový kostelík. Prohlížíme si v něm modlitební knížky v inuitštině. Je to pro nás naprosto nesrozumitelná řeč. Eskymáci neboli Inuité pochází původně ze Sibiře, postupně přes Aljašku a Kanadu se dostali před pěti tisíci lety až do Grónska. Nikdy jsem v žádné jiné řeči neviděl tak dlouhá jednotlivá slova. Pro cizince musí být jazyk Eskymáků nesmírně obtížný podobně jako terén místní krajiny pro turisty. Začátek naší cesty tomu však nenasvědčuje. Z Tasiusaqu až k výtoku z jezera Tasersuaq vede prašná cesta. Víme, že může být velkým problémem výtok překonat. Tvoří ho divoká krátká a hodně vodnatá řeka. Máme však informaci, že u ústí do fjordu často loví místní Inuité ryby. Je to pravda, máme štěstí, jeden domorodec nás převáží na druhou stranu. Je to na dlouhou dobu poslední setkání s místními lidmi. Dále už je jen pustá divočina. Výjimku tvoří horolezci, kteří bývají hlavně v kempu pod nádherným Ulamertorsuaqem. Víme, že tam budou dokonce i dva Češi. Máme od nich dokonce slíbenou i večeři, ovšem pokud v době naší návštěvy nebudou ve stěně. Začátek trasy ještě není příliš obtížný, objevují se sice už první křoviny, ale zatím nejsou moc vysoké. Na druhé straně fjordu je vidět první tasermiutská věž – Kirkespiret neboli Kostelní věž. Její strmá silueta nás provází celé dva dny. Na naší straně fjordu se objevují dokonce malé lesíky jehličnatých stromů. Nejsou v Grónsku původní, lesíky představují pokusy s odolností různých dřevin. Táboříme na břehu blízko ústí menšího potoka. Máme s sebou plynovou bombu, na prvním tábořišti je však velké množství naplaveného dříví. Vaříme na ohni a šetříme bombu na horší časy. Šetříme též potraviny, které si neseme. Naší hlavní stravou jsou první den hlavně houby. Rostou zde v obrovském množství, především kozáky a křemenáče - tedy houby vázané na výskyt břízek. Součástí naší stravy mají být i ryby, Ovar má s sebou kvalitní rybářské náčiní. Zkušenosti však nemá žádné, což se nakonec ukazuje jako rozhodující. Na našem prvním tábořišti ještě netušíme, že naší první rybí večeří bude až ryba koupená od farmáře na konci treku v Saputit Tasia. Podobně netušíme, že naopak naši kamarádi na stejné trase díky zkušenostem Pepy Skaly budou mít na rozdíl od naší houbové diety rybí hody. Další den už jde do tuhého, objevuje se obtížně průstupné březové roští. Naštěstí během dne přichází příliv a řadu nepříjemných míst podcházíme po dně fjordu. Odpoledne už takové štěstí nemáme, přichází úsek, který se podejít nedá. Prodíráme se břízkami nad nepříjemnými skalisky. Konečně se před námi objevují fantastické stěny Ulamertorsuaqu, což je neklamné znamení, že se blížíme do base campu horolezců. Předtím ještě musíme přebrodit jednu řeku v předchozím údolí. Vydáváme se i kousek proti jejímu proudu přímo pod závratné stěny. Zastavuje nás však opět nepříjemné křoví. Pokračujeme tedy dál. Na obzoru se objevují velké bílé stany ve tvaru mongolských jurt. Jsou to španělské stany. Jejich majitelé ale v táboře nejsou, zato Magnusek a Piňon ano. Máme štěstí, kluci půjdou do stěny až druhý den. Slíbená večeře se tedy stává skutečností. Dostáváme lečo s bramborami. Jsme vyhládlí po náročném dni, po leču si ještě dáme naše oblíbené houby. Kluci to tu mají docela komfortní. Můžou používat španělské jurty, mezi skalami mají vybudovanou perfektní kuchyni. Vzhledem k tomu, že až sem dojeli lodí a nemuseli nic nést na zádech, mohli si sem dovézt téměř libovolné množství zásob, o kterém se nám trekařům nemůže ani zdát. Večer nám lezci vyprávějí o svých výstupech. Vzhledem k tomu, že podobně jako my měli výborné počasí, podařila 48 Royal Alpine club se jim řada parádních cest. Na nejkrásnější věž Ulamertorsuaqu vylezli dokonce dvakrát různými cestami. Zítra se chystají na další cestu, tentokráte chtějí zkusit prvovýstup. Dopoledne vyrážíme společně. Pro nás je tento výlet odpočinkem, nemáme na zádech naše velké batohy, navíc v údolí jsou krásné vyšlapané cestičky od horolezců. Po dvou dnech v divočině bez cest je náležitě dokážeme ocenit. Výše se údolí rozvětvuje, kluci jdou doprava pod vyhlédnutou stěnu, my pokračujeme doleva k ledovci, odkud jsou krásné výhledy na stěny Ulamertorsuaqu a jeho sousedů. Odpoledne pokračujeme dále směrem na Klosterdalen. Vyrážím jako první, Ovarovi dnes balení trvá příliš dlouho. Tento úsek je ohledně břízek snad nejhorší z celé akce. V jednu chvíli padám na hůlku a přerážím ji. Bez hůlek by byla jakákoli chůze v tomto terénu velmi obtížná. Přilepuji spodní díl hůlky pomocí šedé lepicí pásky. Hůlka sice už není teleskopická, ale dá se o ní opřít a to je v této chvíli podstatné. Čekám na Ovara, ale ten se stále neobjevuje. Čas neúprosně běží, nechce se mi strávit noc v tomto neprostupném roští. Pokračuji dál, boj je to opravdu neúprosný, o každý krok je třeba se prát. Konečně o půl desáté večer jsem v Klosterdalen. Rychle stavím stan, protože zde jsou muchničky obzvláště nemilosrdné. Ovar nepřichází, ulehám s obavami a s myšlenkami, že budu muset jít druhý den tím šíleným křovím zpátky Ovarovi naproti. Naštěstí ráno se Ovar objevuje, do večera to nestihl a tábořil kousek před údolím. Po snídaní brodíme řeku v Klosterdalen. Je to náročný brod, řeka je velmi vodnatá. Okružní trek zabočuje doprava údolím. My však postupujeme dál podél fjordu a směřujeme k ledovcovému splazu, po kterém bychom se chtěli pokusit vystoupit na kontinentální ledovec a případně sestoupit k Lindenow fjordu. Zatímco fjord Tasermiut je součást západního pobřeží Grónska, Lindenow fjord se hluboko do Grónské pevniny zařezává z východního pobřeží. V tomto místě je Grónsko široké jen 15 km vzdušnou čarou! Zpočátku se nám jde dobře. Vrcholí příliv, fjord je v blízkosti ústí další řeky velmi mělký, můžeme jít asi 2 kilometry po písčitém dně. Z jeho rovné plochy vyrůstá množství hromádek, ty jsou zřejmě výtvorem jakýchsi živočichů žijících na mořském dně. Přebrodění řeky nás tentokráte nestojí moc sil. Řeka se tu rozlévá do více ramen. Za řekou se stává břeh čím dál strmějším, klíčovým místem je překonání potoka, který vyryl do břehu hlubokou skalnatou průrvu. Podle zápisků Němců víme, že se tudy dá projít asi 50 metrů nad mořskou hladinou. Konečně se nám daří toto místo najít, jinudy to opravdu nejde. Naši kamarádi, kteří tudy procházeli o několik dnů dříve, toto místo nenašli a museli se vrátit. My máme však cestu k ledovci otevřenou. Táboříme v blízkosti výtoku z ledovce. Druhý den na těžko nastupujeme na ledovec. Nejdříve musíme překonat strmou skalní stěnu, poté první ledopád. Jdeme po pravé straně ledovce, asi po dvou hodinách jsme na rovnějším úseku ledovce ve výšce asi 500 metrů nad mořem. Nad námi se zvedá další ledopád. Pozorně si ho prohlížíme a hledáme možnou trasu. Rozhodujeme se pro levou stranu. Stoupáme stále výše. Trhlin a ledových věží neustále přibývá. Kličkujeme po ledovci, který je čím dál hůře průchodný. Dostáváme se do výšky asi 850 metrů. Tady již ledovec připomíná ledopád Khumbu pod Everestem. Bez potřebného horolezeckého vybavení se stává průstup čím dál riskantnějším. Rozhodujeme se k návratu, pro daný přechod bychom potřebovali lepší vybavení, které však v rámci trekového přechodu nejsme schopni unést. Kdo by takový přechod chtěl udělat, potřeboval by dojet lodí s potřebným vybavení na konec fjordu. Další den ještě hledáme možnost výstupu na kontinentální ledovec v jiné dolině. Zde je zase cesta zahrazena strmými lámavými svahy. Definitivně se loučíme s představou, že bychom spatřili Lindenow fjord a úžasný skalní masív Apoštolova palce nad fjordem. Místo toho se pouštíme do průzkumu naší náhradní doliny. Jsou tu úžasné skalní stěny. Na jedné straně doliny je obrovský kopec s asi 1000 metrů vysokou hladkou žulovou stěnou, na druhé se potom vypínají tři skalní pyramidy, jejichž hrany závratnými svahy šplhají do výšky. Táboříme na břehu malého jezera obklopeného ze všech stran úžasnou scenérií. Necháváme věci u jezera a stoupáme po ledovci na sedlo v neuvěřitelně ostrém hřebeni, který je místy široký jen několik desítek centimetrů. Je odsud krásný výhled na druhou stranu na divoký svět ledovců a skalních věží. Večer scházíme k jezeru, postupně se zatahuje, černé mraky nad velkým grónským ledovcem nevěští nic dobrého. Pečlivě stavíme stan, zatěžujeme i sněhové límce kolem dokola kameny. V noci se rozpoutává pravá mela. Začíná foukat silný vítr, který navíc zesiluje v děsivých poryvech. Zjišťujeme, že jsme nepostavili stan úplně dobře. V určitém směru mnohem lépe odolává poryvům. Musíme stan otočit o devadesát stupňů. Přetočení stanu je ve větru velice riskantní akcí, ale musíme ji udělat. Nakonec se nám to daří. Ulevuje se nám, vítr stále sílí, pokud bychom stan včas neotočili, vítr by ho nám určitě roztrhal. K větru se přidává déšť, navíc vítr z jezera doslova strhává vodní tříšť a žene ji na náš stan. Bojujeme s nepohodou noc den a zase noc. Po několika týdnech krásného počasí Grónsko ukazuje i svou nehostinnější tvář. Konečně třetího dne se vítr utišuje a v poledne už zase svítí slunce. Vracíme se do Klosterdalen. Název Klášterní údolí ne- 49 Račenka 2010/2011 vzniklo jen tak, ve čtrnáctém století tu opravdu stával augustiniánský klášter. Jeho ruiny jsme našli až po důkladném hledání. Je téměř neuvěřitelné, že i v této zapadlé končině pod úžasnými 1500 metrů vysokými stěnami Ketilu lidé postavili již před osmi sty lety svatostánek. Ketil je nejvyšší horou Tasermiutu, jeho vrchol převyšuje dokonce dvoutisícovou hranici. Jeho 1500 metrů vysoká západní stěna představuje díky své výšce pro horolezce těžký expediční problém. Samotné Klosterdalen je jeden velký močál. Vyskytují se zde však i zarostlé úseky. Několikrát brodíme řeku, abychom se vyhnuli nejhorší místům. Postupujeme většinou po okraji močálu. Jednou si chce Ovar zkrátit cestu středem močálu, náhle se však začne propadat, v poslední chvíli se vydrápe na břeh. Stačila chvilka a zůstal bych tu sám, po společníkovi by nic nezbylo. Je třeba dbát zvýšené opatrnosti. Oddechneme si v momentě, kdy začínáme stoupat do sedla. Z něho je krásný výhled na jezero na druhé straně, ale hlavně pohledy zpátky na Ketil jsou impozantní. V blízkosti sedla je krásná loučka na táboření, rozhodneme se zde zůstat. Ranní pohledy na Ketil krásně ozářený vycházejícím sluncem jsou nám odměnou, obzvláště ve chvíli, kdy se Klosterdalen zahalí mlhou a obrovský masív Ketilu z ní vystupuje jako neskutečný přelud. Jezero za sedlem obcházíme zleva, opět nám dobře posloužily německé poznámky. Cesta horní částí tohoto údolí je velice příjemná. Do údolí spadají nádherné stěny, v kterých jsou kolmé spáry. I zde by měli horolezci kudy lézt! Objevuje se další jezero, má neskutečnou smaragdovou barvu. Příroda nás zde doslova omračuje svojí čistotou. Z některých kopců spadávají úžasné visuté ledovce. Také z nich sbíhají kamenné proudy, které se brzo stanou pro nás dalším velkým problémem. Hlavně v oblasti jezera Drepanocladus Dam zahrazují údolí doslova od stěny ke stěně. Dvakrát brodíme řeku, abychom se jim vyhnuli, ale přesto některé z nich musíme překročit. Jsou tvořeny obrovskými kamennými bloky, často o rozměrech i několika metrů. Jsou naskládány chaoticky na sobě. Mezi bloky jsou mnohde nepříjemné i dvacet metrů hluboké průrvy. Bloudíme ve snaze se jim vyhnout. Někde to ale nejde, musíme skákat s těžkým batohem na zádech z kamene na kámen. Ještě že je sucho, jinak by snad ani další postup nebyl možný. Kameny jsou pokryté černým lišejníkem, který je za mokra velmi kluzký. Konečně jsme v zálivu Kangikitsok, proudy máme za sebou. Zatáčíme doprava do dalšího sedla, vede k němu strmý, ale schůdný svah. Přímo v sedle je jezero, za ním se objevují strmé siluety věží nad údolím Qinnguadalen. Začátek sestupu je po krátkém strmém ledovém poli. Cepíny přijdou k užitku, rychle však sestupujeme dále do divukrásného údolí plného obrovských koberců fialových květin. Vedle nich jsou porosty mechů zbarvených snad všemi odstíny zelené a žluté. Rostou tu i suchopýry, které svými bílými chomáčky přispívají k dokonalosti barevné scenérie. Uprostřed údolí však začínají opět kamenné proudy a začíná opět boj o každý metr. Ve střední části doliny jdeme podél řeky. Její břeh je čím dál více zarostlý křovinami, jezero Tasersuaq se již blíží, v době kdy si myslíme, že máme vyhráno, nás křoviny doslova pohltí. Vzájemně se v nepřehledném terénu ztrácíme, bojujeme každý sám za sebe. Dosažení břehu jezera je pro nás úlevou. Brodíme několik potoků, ale přesto se po břehu jde o něco lépe. Jezero je uprostřed přepůleno vysokým poloostrovem, cesta vede nahoru do sedla. Vystupujeme korytem vyschlého potoka. Naštěstí bez problémů jsme brzo nahoře. Pohled na druhou stranu nás ale moc nepotěšil. Jednak se od moře ženou těžké černé mraky a hlavně sestupová trasa je pořádně zarostlá. Opět mizíme v zelené džungli. Ještě, že se tudy nemusíme drápat nahoru. Stan stavíme na břehu jezera v momentě, kdy začíná pršet. Krásné grónské počasí je definitivně minulostí. Během dalších pětatřiceti hodin opouštíme stan pouze proto, abychom si ulevili. V době, kdy přestává pršet, se vydáváme na poslední úsek trasy. Je to již jen asi 4 hodiny podél jezera k nejbližší farmě. Ještě, že nás déšť chytil až v tomto místě. I zde nás občas křoví donutí přelézat kameny na břehu jezera, celkově je již terén mnohem jednodušší než předchozí dny, ale kluzké kameny jsou i zde velmi nepříjemné. Těžkosti končí, jakmile dorážíme do terénu, kde se pasou ovce. Ty spolehlivě nedovolí divočině vytvořit neprostupnou džungli. Místní inuitský farmář nás vítá poněkud odměřeně. Přece jenom zde na severu jsou lidé obezřetnější a opatrnější. Kupujeme si od něj velkou rybu, tu si smíme připravit na roštu na hranici jeho pozemku. Na cestu ještě zadarmo dostaneme rybí vnitřnosti z dalších ryb – játra a kaviár, který Inuité nejedí. Pokračujeme směrem na Aaqpilattoq. Počasí se ale opět kazí, vracíme se druhý den ke stejnému farmáři. Nyní je již jeho přijetí o mnoho vřelejší, už jsme starými známými. Jsme pozváni dovnitř do domu, kde nás čeká opravdová rybí hostina. Potom ještě čekáme na eskymáckého hostitele u plného stolu do odpoledne, kdy má čas nás odvézt zpátky do Nanortaliku do civilizace. Velké tasermiutské dobrodružství končí. Libor Hnyk 50 Royal Alpine club Foto Grónsko Hnyk 51 Račenka 2010/2011 Foto Anapurna Gut 52 Royal Alpine club Annapurna circulate 19.10. – 14.11.2010 Během čekání na letadlo v Delhi při návratu z loňského treku kolem Dhaulagiri začali Honza s Daliborem plánovat další výlet. Tentokrát na kole okolo Annapurny. Pěkný a pohodový trek pro cyklo skupinu (Honza, Dalibor, Tomáš, Libor a Kuba), a pro pěší dámskou skupinu v doprovodu Jendy (já, Dana, Eva a Zdeňka). Do Kathmandu jsme přiletěli o den později než ostatní, Honza měl čas vyřídit permity a společně s ostatními najít tu správnou půjčovnu na kola. Kola si půjčili úplně nový. Po našem příletu jsme na nic nečekali, naložili kola a batohy do najmutého auta a přesunuli jsme se do Besishaharu (820 m). Ráno kluci nasedli na kola a vyrazili. My jsme se část cesty svezli džípem. Já s Jendou a Evou jsme se usadili mezi batohy a Nepálce na střeše a Dana se Zdeňkou se tlačili s Nepálcema uvnitř vozu. Nevím, co bylo větší dobrodružství. Cesta trvala skoro celý den. Na konci sjízdné cesty jsme se občerstvili, a když jsme se zvedli, že do večera ještě kousek ujdeme, tak přijeli kluci. Ujeli slušnou dávku. Čekali jsme, že nás dojedou během dalšího dne a tak jsme byli rádi, že se vidíme. Kola byla za ten jeden den v zuboženém stavu a kluci dělali generálku. Ráno jsme se rozloučili a vyrazili strmým, ale krásným zeleným údolím podél řeky Bahra Pokhari. V jednom bočním údolí byl nádherný výhled na první zasněžený kopec Manaslu (8158 m). Odpoledne jsme dorazili do Talu (1600 m) a protože kluci kola víc nesli, než na nich jeli, rádi na nás počkali. Ráno si Dana najala nosiče a na následující 3 dny jsme se s cyklistama rozloučili. Cesta byla slušně sjízdná a kluci byli za 3 dny v Manangu. My jsme se po druhém dni v Pisangu (3250 m) rozdělili, já s Danou a Jendou jsme šli údolím a Eva se Zdeňkou šli náročnější cestou úbočím a večer jsme se všichni sešli v Manangu (3540 m). Kluci měli za sebou restday a abychom si i my odpočinuli, rozhodli se, že si předsunou kola napřed. Nějaký dobrák jim tvrdil, že se už na kole až do sedla nesvezou, tak 53 Račenka 2010/2011 vyrazili nalehko, že si kola vynesou do Thoronk Phedi (4450 m) a večer se vrátí. Cesta byla celá v pohodě sjízdná, ale pěší návrat zpátky byl hodně dlouhý a pro nedoléčený zánět Honzových a Tomášových šlach dost náročný. Následující den jsme měli v plánu aklimatizační výlet k jezeru Tillicho (4920 m). Honza léčil paty, Kuba chřipku a tak jsme vyrazili bez nich. Cesta byla dobrodružnější, než jsme čekali. Nejprve jsme chybně přešli po mostě na druhou stranu údolí. Tomáš s Jendou se nechtěli vracet jako ostatní, tak šli korytem řeky, kterou brodili a nakonec se šplhali strmým svahem za námi na cestu. Příroda byla překrásná. V jedné vesnici jsme nedbali na rady místních a vydali jsme se „hezčí“ cestou podél řeky. Libor se Zdeňkou a Tomáš s Evou byli o něco rychlejší a po svačince jsme je ztratili z dohledu. Po chvíli jsme ztratili i cestu a začali jsme stoupat nízkou klečí nahoru na cestu, která vedla úbočím. Najednou se nám otevřel pohled na řadu ostrých hřebínků, které se táhly odspoda od řeky až do půlky kopce. Mezi jednotlivými hřebínky bylo velmi strmé suťovisko. V půlce prvního hřebínku jsem uviděla sedět Zdenu. Libor byl nahoře, Eva s Tomášem dole. Terén nevypadal vůbec dobře. Jít suťoviskem znamenalo jeden krok nahoru a dva dolu a hřebínek byl, jak se ukázalo slušné trojkové lezení. Bravurně to zvládli a za chvíli byli u nás na cestě. Na chatu Tillicho Base Camp (4150 m) jsme dorazili večer a všichni jsme byli dost utahaný. Jendu začala bolet z výšky hlava. Nebyla volná ani jedna postel a tak jsme s dalšími 10 trekaři spali v jídelně na zemi. Byli jsme cca 4000 m vysoko. Celou noc jsem zimou nespala a ráno jsem byla unavenější než večer. Ani Dana se necítila dobře tak jsme to s Jendou a Daliborem otočili a šli zpátky do Manangu. Ostatní vylezli 1000 výškových metrů k jezeru a navečer nás na zpáteční cestě dohonili. Přespali jsme před Manangem v hotelu u krásný ale špinavý Nepálky. Honza s Kubou se zatím vyléčili, vylezli na kopec u Manangu. 54 Royal Alpine club Počasí bylo celou dobu báječné, nosili jsme krátké rukávy. Ráno jsme všichni společně vyrazili a šli 2 dny přes Yak Kharka do Thorung Phedi (4450 m). Citelně se ochladilo a druhé odpoledne začalo sněžit. Krajina se změnila, veškerá vegetace ustoupila kamení a najednou vše vypadalo drsnější. Časně ráno jsme stoupali zasněženou strání do sedla Thorung La 5416 m. Udělali jsme pár fotek, mě tak rozbolela hlava, že jsem na nic nečekala a začala sestupovat, kluci nasedli na kola a zmizeli v údolí. Večer jsme se sešli Muktinathu. Další setkání s cyklo skupinou jsme domluvili na Poon Hillu. Kluci to měli asi 150 km do Pokhary, kde si měli půjčit motorky a přijet nám naproti. My jsme pokračovali přes Kagbeni a Jomoson do Marphy. V klášteře jsme vypili mnišský čaj, vyposlechli si mši a autobusem jsme se nablížili do Tatopani. Je to přestupní místo, kde se přesedá z terénních autobusů na normální a večer bylo městečko plné turistů. Nechtělo se nám tu zůstávat, tak jsme se přesunuli do další vesničky. Velice šikovný klučina nám dojednal ubytování. Sice měli na domě ceduli „Room“ ale maminka byla z nás trochu rozpačitá a my stejně, když odnesla peřiny z ložnice a ubytovala nás tam. Bylo už pozdě, venku tma a ve vesnici žádné jiné ubytování nebylo, tak jsme zůstali. Vařila výborně. Ráno při balení baťohu jsem chaoticky balila a vypadalo to, že nemám lékárnu. Jediné místo kde mohla zůstat byl autobusák v Tatopani, kde jsem z batohu vyndavala pohorky. Jenda se obětavě vydal lékárnu hledat a Dana vyrazila napřed. Čekal nás dlouhý den stoupání do Ghorepani. Když se Jenda vrátil (bez lékárny) a zjistil, že jsme Danu pustili samotnou, tak nám vynadal. Nechápali jsme proč, když Dana půjde po silnici a bude čekat na první křižovatce nebo vesnici a my jí lehce dohoníme. Netušili jsme ale, že do první vesnice vede vedle silnice i stezka úbočím kopce. Tak se nám podařilo, aniž bychom to tušili Danu předběhnout. Později jsme podle fotek zjistili, že jsme se v jedné zatáčce minuli o 3 minuty. Ve snaze ji dohonit jsme svižně stoupali nahoru. Co vám budu povídat, dohonila nás až večer v hotelu. Na internetu si Zdenka přečetla, že kluci na motorkách nepřijedou, protože dostali do permitu razítko, že opustili park a už je do něj nechtěli z druhé strany pustit. Ráno se všichni, kromě mě, vydali společně se všema turistama, kteří v Ghorepani byli na vrcholek Poon Hill fotit východ slunce nad Dhaulagiri a Annapurnou. Cesta dolů vedla nejprve deštným pralesem a nádherným údolím s výhledem na nádherný kopec Machhapuchahre (6993m) a pak po 3800 schodech. Eva a Zdeňka to až do Pokhari zvládli během jednoho dne, my jsme si užili poslední výhledy na zapadající slunce v příjemném hotýlku s milýma Španělama a paní domácí. V Pokhaře jsme navštívili již oblíbenou Thajskou restauraci, pokoupili dárečky a vyjeli si na motorkách do okolí. Následující den jsme se přesunuli do Kathmandu. Honza s Kubou letěli už v pátek a my jsme měli o den víc na poslední výlet na motorkách. Byla jsem v Nepálu poprvé a doufám, že ne naposledy. Zasněžené vrcholky hor jsou prostě úžasné. Lenka Sedláčková 55 Račenka 2010/2011 Ostrovy pokladů V posledních letech jsme všichni jezdili do Ostrova dost často a už to začínala být nuda. Letošní 3 akce, kterých jsem se mimo jiné zúčastnil, se trochu vymykaly ze zaběhlého stereotypu. Na začátku horotábora jsem v campu „Pod Císařem“ potkal Karla Bělinu a ten hned halekal, jestli se taky zúčastním. Sice jsem nevěděl, o čem je řeč, ale úcta ke stáří mi nedovolila odporovat. Teprve po chvíli jsem začal mít trochu obavy, když z řeči vyplynulo, že jde o stoletý výstup na Obra. Něco jsem už věděl o Karlově ctižádosti a poněkud tvrdším souboji dvou soupeřících družstev Bělina & spol. versus bří Nehasilové pod první vylezenou věží v Ostrově – Kořenáčem. V neděli večer jsem v 11 hodin zanechal horolezčata na krku in- 56 Vítek a Karel—rozdíl pouhých 55 let Royal Alpine club struktorkám, vyzvednul Jířu Škrdlanta v hotelu a vyrazili jsme na Obra. Pod skálou už hlídkoval Karel, který dokonce po letech vyprovokoval k lezení Frónu, několik Sasíků v čele s králem přeskoků Johanesem Mundem a jako představitel česko-německé soudržnosti Viktor. Celkem se nás sešlo 12. Přesně o půlnoci Bělina překročil svůj spacák, kterým měl vykolíkovaný nástupový claim a zahájil výstup šestkovou spárou. Úvahy o tom, že při současném letním čase to není úplně košer, jsme si vyměňovali pouze za jeho zády. Všichni si pochvalovali mojí silnou baterku od Hynka, která osvětlovala dvacetimetrovou spáru až ke kruhu. Když došla řada na mě, došla baterce šťáva a já jsem už dlouhý travers a závěrečný komín lezl v roli šátrajícího slepce. Na vrcholu nezbytné foto a ve 4 ráno jsme stačili s Jířou doběhnout do campu s prvníma kapkama a prvníma bleskama. Druhý poklad jsme hledali asi za 3 týdny. Přes deštivé počasí jsme měli sraz „Pod Císařem“ kvůli Mikyho keš- 57 Račenka 2010/2011 kám Před rokem jsem si na nástupu náhorní pětky na Obra všimnul nesmyslného slaňáku metr nad zemí a vedle byla šipka směřující dolu. Teprve od Mikyho jsme se dozvěděli, že tam je Obří jeskyně a na jejím dně keška. Nakonec se Miky vymluvil na široká ramena, Olga na velká prsa, takže ke kešce jsem se dostal jen já – vysychající staří a mladí štíhlí Mikani. V neděli se náš speleotým ještě rozšířil o prachatičáka Jakuba a jeho kamaráda Ivana ze Skotska a prolezli jsme další 4 jeskyně v Bielatalu. Po dalších třech týdnech jsem na konci spřáteleného horotábora při sběru orienťáckých kontrol v Ostrovských skalách díky hodným skřítkům našel třetí poklad, ale to už je jiná pohádka. 58 Honza Šabata Royal Alpine club 59 Račenka 2010/2011 60
Podobné dokumenty
evolution rps 07 raptor 08 raptor dámský 09 stinger 10 asgard
V tomto katalogu vám představíme 3 zásadní postavy celého projektu a jejich spojení s filmem SANDSTONE: