Státní monopol na peníze

Transkript

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
State monopoly over money
Ján Husár
Unicorn College © 2011
Unicorn College, V kapslovně 2767/2, Praha 3, 130 00
Název práce v ČJ:
Název práce v AJ:
Autor:
Ján Husár
Akademický rok:
2010/2011
Kontakt:
E-mail: [email protected]
Tel.: (+420) 604 779 280
Bakalářská práce
1.
ZADÁNÍ
-4-
2.
ABSTRAKT
Tato práce se zabývá postavením a funkcemi centrálních bank ve společnosti. Popisuje
vývoj peněz a jejich kontrolu vládami v průběhu historie lidstva aţ do dnešních dní, kdy
právě centrální banky jsou jejich hlavními regulátory. Obsahem je hlubší analýza tohoto
vývoje i současného stavu a reflexe hlavních důvodů jeho kritiky. První část je zaměřena na
detailní zmapování tohoto vývoje a popisu okamţiků, kdy byla měna zneuţita účelovým
jednáním vlád. Vývoj zahrnuje vznik komoditních peněz, prvních papírových peněz,
kovových standardů a jejich postupné opuštění aţ do vzniku dnešních nekrytých peněz.
Druhá část představuje strukturu dnešních centrálních bank a jejich hlavní měnové nástroje
tj.
nástroje
k ovlivňování
peněz.
Konkrétní
představení
zahrnuje
i
popis
dvou
nejvýznamnějších měnových institucí Federálního rezervního systému v USA a Evropské
centrální banky. V poslední kapitole je shrnutí argumentů kritiků současného stavu a
představení alternativy v podobě svobodného bankovnictví. Konkrétními příklady z historie i
představami teoretiků tohoto systému je předloţen odlišně fungující systém, který v historii
nebyl pouţit a je zaloţen na jiných morálních i ekonomických principech. Jedná se o ucelený
náhled na tuto problematiku s příklady z historie i současnosti, který si klade za cíl poukázat
čtenáři mnohé zajímavé souvislosti ve vývoji peněţnictví.
Klíčová slova:
peníze, vláda, centrální banka, měnové nástroje, svobodné bankovnictví, zlato, měny,
nezávislost
-5-
3.
ABSTRACT
My work is focused on roles and duties of central banks in society. It describes the
development of money and how they were controled by governments during the history of
mankind to nowadays when banks are theirs main regulators. The concent of my work is to
analyze this devoleping and the situation today and also reflection the main areas of its
critisizm. First part is mainly about this developing and it also describes the times when it
was used by the governments. The history part concludes the beginning of commodity
money, firsts paper money, Gold standard, throught today to beginning of todays money.
Second part is about the structure of todays central banks and theirs main monetary tools –
tools to influence the money. The particural example is the describing of the two most
important monetary institutions FED of US and European central bank. In the last chapter I
will summarize the arguements of the critisism of nowadays situation and I will describe the
alternatives of freedom banking. The theoretics made another consept that has been never
used and its made on different morals and economical principles. In my work there is
compacted point of view on this issue with examples from history and nowadays. The main
goal is to show to the reader a lot of interesting things in the history of money.
Keywords:
money, government, central bank, monetary instruments, free banking, gold, currencies,
independence, freedom
-6-
4.
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, ţe svou bakalářskou práci na téma „Státní monopol na peníze“ jsem vypracoval
samostatně pod vedením vedoucího bakalářské práce a s pouţitím odborné literatury a
dalších informačních zdrojů, které jsou v práci citovány a jsou téţ uvedeny v seznamu
literatury a pouţitých zdrojů.
Jako autor uvedené bakalářské práce dále prohlašuji, ţe v souvislosti s vytvořením této
bakalářské práce jsem neporušil autorská práva třetích osob, zejména jsem nezasáhl
nedovoleným způsobem do cizích autorských práv osobnostních a jsem si plně vědom
následků porušení ustanovení § 11 a následujících autorského zákona č. 121/2000 Sb.
…….……………….
V Praze dne 10.5.2011
Ján Husár
-7-
5.
PODĚKOVÁNÍ
Děkuji vedoucímu bakalářské práce Ing. Petru Hájkovi, PhD za účinnou metodickou,
pedagogickou a odbornou pomoc a další cenné rady při zpracování mé bakalářské práce.
-8-
6.
OBSAH
1.
Zadání ...........................................................................................................................................- 4 -
2.
Abstrakt ........................................................................................................................................- 5 -
3.
Abstract ........................................................................................................................................- 6 -
4.
Prohlášení ....................................................................................................................................- 7 -
5.
Poděkování...................................................................................................................................- 8 -
6.
Obsah ...........................................................................................................................................- 9 -
7.
Úvod .......................................................................................................................................... - 11 -
8.
Historie zestátnění peněz ......................................................................................................... - 12 8.1 Peníze jako produkt trhu......................................................................................................... - 12 8.2 Důvody vstupu státu do oblasti peněz .................................................................................... - 13 8.3 Příklady prvního znehodnocování měn .................................................................................. - 14 8.4 Vznik prvních centrálních bank ............................................................................................... - 16 8.5 První papírové peníze ............................................................................................................. - 17 8.6 Kovové standardy.................................................................................................................... - 20 8.7 Vznik Federálního rezervního systému (FED) ......................................................................... - 22 8.8 1. polovina 20. století.............................................................................................................. - 24 8.9 Brettonwoodská dohoda ........................................................................................................ - 26 8.10 Vznik EMS a ECB .................................................................................................................... - 28 8.11 Dluhové krize ........................................................................................................................ - 30 8.12 Zkušenosti historie ................................................................................................................ - 31 -
9.
Centrální banka dnes ................................................................................................................ - 33 9.1 Legislativní ukotvení centrálních bank .................................................................................... - 33 9.2 Hlavní funkce a povinnosti centrálních bank .......................................................................... - 34 9.3 Měnová politika ...................................................................................................................... - 36 9.4 Měnové agregáty a měnová báze ........................................................................................... - 37 9.5 Transmisní mechanismus ........................................................................................................ - 37 9.6 Nepřímé nástroje měnové politiky ......................................................................................... - 38 9.7 Přímé nástroje měnové politiky .............................................................................................. - 41 9.8 Federální rezervní systém ....................................................................................................... - 42 9.9 Evropská centrální banka ........................................................................................................ - 47 9.10 Realita současného centrálního bankovnictví ...................................................................... - 50 -9-
10.
Svobodné bankovnictví ......................................................................................................... - 53 -
10.1 Svobodné bankovnictví ve Skotsku ....................................................................................... - 56 10.2 Svobodné bankovnictví v USA............................................................................................... - 58 10.3 Svobodné bankovnictví podle F. A. Hayeka .......................................................................... - 59 10.4 Problematika liberální reformy ............................................................................................. - 62 10.5 Resumé ................................................................................................................................. - 63 10.6 Důvěra nade vše.................................................................................................................... - 64 11.
Závěr...................................................................................................................................... - 66 -
12.
Conclusion ............................................................................................................................. - 68 -
13.
Seznam použité literatury ..................................................................................................... - 70 -
14.
Seznam obrázků .................................................................................................................... - 76 -
- 10 -
7.
ÚVOD
Cílem této práce je popsat vývoj, současný stav a alternativy centrálních bank z
hlediska jejich monopolu v oblasti peněz. Chtěl bych se zaměřit na jeho postupné vytvoření
vládami se všemi klady i zápory. Tato problematika nabývá na aktuálnosti zvláště v době,
kdy se z centrálních bank stává hlavní nástroj vlád na záchranu ekonomiky či podpory
hospodářského růstu. V době, kdy centrální bankéři jsou jedni z nejmocnějších lidí na světě
a jejich vyjádření dokáţe ovlivnit světové hospodářství jako ţivelné pohromy. Součástí bude
i analýza diskuze mezi zastánci a kritiky dnešního systému.
V první části se zaměřím na historický vývoj po současný stav. Pokusím se teoreticky
vymezit funkci peněz jako prostředku směny a důvod jejich vzniku. Zmíním vývoj peněz
v průběhu posledních 2000 let a popíši nejzajímavější okamţiky, kdy se peníze dostali plně
do kompetence vlád a panovníků. Vyberu historické případy, kdy docházelo k zneuţívání
tohoto privilegia a ukáţu jeho důsledky pro celou společnost. Důleţitou součástí bude popis
posledních 2. století, kdy se formovala dnešní bankovní soustava, peněţní a měnový
systém. Ať uţ to budou komoditní standardy 19. století, postupné opuštění této návaznosti
peněz na vzácné kovy a vznik nekrytých papírových peněz. Čtenáři bude předloţen i hrubý
nástin vzniku prvních centrálních bank, vývoj jejich pravomocí a kompetencí v průběhu let aţ
do současnosti. S tím souvisí i detailnější popis vzniku nejdůleţitějších organizací, které
centrální banky reprezentují – FED a ECB.
Druhá část popíše detailně dnešní centrální banky. Přes legislativní ukotvení, základní
funkce a pravomoci. Důraz je kladen na nástroje a moţnosti měnové politiky centrálních
bank, protoţe právě ta nejvíce ovlivňuje peníze jako celek. Podrobným popisem by si čtenář
měl udělat obrázek, co je v pravomoci centrální banky a jakou mocí dnes opravdu disponuje.
Významnou část představuje bliţší představení dvou měnových institucí světa – Federálního
rezervního systému v USA a Evropské centrální banky. Cílem popsání struktury a
nejdůleţitějších měnových nástrojů je podat ucelený obraz o specifikách těchto organizací.
V poslední třetí části ukáţu jednu z alternativ dnešního centrálního bankovnictví tzv.
„free banking“. Zaměřím se analýzou na kritiky současného stavu a důvody, proč se někteří
ekonomové tímto konceptem zabývají. Shrnutím těchto argumentů získáme důvod, proč se
jiným systémem vůbec zabývat a proč se snaţit změnit něco tak samozřejmého jako jsou
centrální banky. Dále zmíním nejdůleţitější historické příklady svobodného bankovnictví a
popíši konkrétní představy zastánců o přechodu a fungování tohoto systému.
- 11 -
8.
HISTORIE ZESTÁTNĚNÍ PENĚZ
Není jiné věci, která by dokázala hýbat jak s běţným ţivotem člověka, tak s celkovým
hospodářstvím země, jako peníze. Kaţdý z nás je pouţívá a bereme je za samozřejmost.
Bez nich by naše společnost nemohla fungovat a nikdy by nedosáhla takového rozvoje a
blahobytu. Vymezujeme je jako něco zvláštního, hodného úcty a především je chápeme jako
subjekt, který musí podléhat zvláštní péči a dohledu v podobě státu. Snad nejlepší příměr
pouţil William Potter v sedmnáctém století, kdyţ označil peníze za ţivotadárnou krev
společnosti [Šťastný&Šíma, 2001]. Z toho můţeme lehce vyvodit závěr, ţe peníze jsou, byly
a budou zcela zásadní věcí ve vývoji lidského společenství. Proč je role peněz tak důleţitá?
Pokusíme se nalézt odpověď v následujících řádcích.
8.1 Peníze jako produkt trhu
Peníze vznikly jiţ před mnoha tisíci let a to v době, kdy se začala formovat první lidská
společenství. Základní potřebou našeho ţivota je směna sluţeb a výrobků za jiné sluţby a
výrobky. Naneštěstí přírodní zdroje jsou rozmístěny nerovnoměrně a kaţdý člověk netrpí
stejným talentem. To je základem specializace osob i oblastí světa a základem součinné a
fungující ekonomiky. Kaţdý můţe něco nabídnout a můţe se účastnit směny s druhými.
Jak jsem podotkl, náš svět je rozmanitý a různorodý a to nám vytváří základní problém.
Vezměme v úvahu následující situaci, kdy farmář potřebuje nářadí na obdělání svého pole.
Můţe kováři nabídnout jen své produkty, například vejce. Kovář ale vejce nerad, mnohem
radši má maso. Farmář se zamyslí a vzpomene si, ţe řezník ve vesnici zboţňuje vejce, a tak
smění vejce za maso a to poté nabídne kováři za vytouţené nářadí. Jak můţeme vidět,
společnost na bázi přímé směny by moc dobře nefungovala a brzo zanikla, a proto se
vyvinula směna nepřímá. Farmář o maso vůbec nestál, ale i přesto si ho musel opatřit, aby
mohl uspokojit svou potřebu. Zajímavým faktem je vlastnost masa v naší vesnici. Stalo se
prostředkem směny, a tudíţ je likvidnější (obchodovatelnější) neţ ostatní komodity.
V situaci, kdy civilizaci nestačil obyčejný směnný obchod, se vyvinuly komodity, které
měly tu vlastnost, ţe je lidé pouţívali nejčastěji jako prostředek směny. „V koloniální Virgínii
tabák, cukr v Západní Indii, sůl v Habeši, dobytek ve starém Řecku, hřebíky ve Skotsku,
měď ve starém Egyptě a také, obilí, korále, čaj, ulity i háčky na ryby“ [Rothbard, 2001, s. 30].
Postupem času se jako nejvhodnější ukázaly vzácné kovy (zlato, stříbro). Mají vlastnosti,
které je povyšují nad ostatní. Adam Smith popsal vlastnosti těchto kovů těmito slovy,
„nejenţe kov lze uchovávat s nejniţšími ztrátami, lze jej také dělit na libovolné části a pak je
- 12 -
zas stavit dohromady, coţ je vlastnost, kterou stejně trvanlivé komodity nemají a která je
předurčila k tomu, aby se staly nástrojem obchodu a oběhu“ [Smith, 2002, s. 24]. Lidé,
potaţmo trh si sám určil, ţe zlato a stříbro jsou pro ně nejlepší peníze. Pro zajímavost
zmiňme, ţe tyto kovy se pro obchodní činnost vyuţívali jiţ okolo roku 1500 př. n. l. ve starém
Egyptě a první zlaté mince se vyskytli v Lydii v Malé Asii kolem roku 560 př. n. l. [Studýnka &
Struţ, 2005].
Pro další popis oblasti peněz a jejich kontroly státem je důleţitý následující fakt, „Tento
proces, kdy se na svobodném trhu kumulativně vyvine prostředek směny, je jediným
způsobem, jak mohou peníze vzniknout. … Nemohou vzniknout tak, ţe se někdo rozhodne
peníze z neuţitečného materiálu vytvořit, ani tak, ţe vláda nazve penězi kousky papíru. …
Stát nemá moc vytvořit pro ekonomiku peníze. Ty mohou vzniknout pouze v trţním procesu“
[Rothbard, 2001, s. 30-31]. Tyto věty nás mohou nasměrovat k následujícímu závěru, a to je
fakt, ţe peníze nejsou nějaký zvláštní objekt, který podléhá speciálním pravidlům. Je to
komodita, která má svá specifika, nabídku i poptávku. Ale trh je vybral, aby usnadnila
fungování ekonomiky a stala se prostředkem směny.
Vytvoření tohoto směnného prostředku lidstvo získalo neocenitelný nástroj pro
ekonomickou kalkulaci. Jednotliví účastníci trhu získali společného jmenovatele pro ocenění
hmotných statků, zdrojů a lidské práce. Vše mohou ocenit v penězích, a tudíţ posoudit pro
ně nejvýhodnější varianty. V neposlední řadě se peníze staly uchovatelem hodnoty, formou
majetku a jeho akumulace [Jeţek, 2002]. Majetek a bohatství můţeme mít i v jiných formách
např. nemovitosti, ale ty trpí svou nízkou obchodovatelností. Peníze jsou všeobecně
přijímané a umoţní nám reagovat na aktuální či konkrétní potřeby člověka či společnosti.
K tomu je potřeba zachovat stálou hodnotu peněz, coţ se v minulosti ani v současnosti ne
vţdy ideálně dařilo. Většinou u toho byly vládnoucí struktury, které si uzurpovaly právo na
dohled a tvorbu peněz.
8.2 Důvody vstupu státu do oblasti peněz
Stát, vládu, panovníka vţdy oblast peněz velice přitahovala, protoţe je jednou
z nejdůleţitějších ve společnosti. Pokud pomineme naivní představu o dobré víře státu starat
se o peníze svých občanů a ochraňovat ho před podvodníky, kteří by jistě peníze
znehodnocovali a padělali, zbývá nám jen jediný stimul. Ovládnutí této oblasti byl jeden
z nejhlavnějších nástrojů moci, a to především moţností financovat svou vlastní vládu.
- 13 -
Od nepaměti se panovníci dosadili do pozice arbitra, který buď propůjčoval právo na
správu této oblasti soukromým institucím (za nemalou úplatu) nebo ji spravoval sám. V době
finanční nouze, kdy státu nepostačují běţné daňové příjmy, se naskýtala moţnost, jak
financovat osobní plány panovníka (války, stavby), upevňování moci či zvýhodňování
vybraných skupin společnosti. V době kovových platidel, mincovny tavily peníze staţené
z oběhu a ubíraly obsah vzácného kovu, přičemţ ho nahradily kovem mnohem niţší
hodnoty. Logicky vzniklo mnoho nových nekvalitních mincí a panovník mohl utrácet vesele
dál, ale takové jednání vyvolávalo všeobecnou inflaci a úpadek hospodářství. O takovém
jednání existují doklady i z našich dějin, konkrétně z doby Přemyslovců ve 12. století,
„Povinná obměna mincí, tzv. renovatio monatae, zasahovala i několikrát za rok dost tíţivě do
ţivota hybatel, ale pro kníţete byla zdrojem značných, někdy aţ nerozumně velkých zisků
(…) Numizmatici odhadují, ţe zisk kníţete z této transakce na úkor poddaných byl zcela
běţně přes 100%, ale i přes 900%, a tak není divu, ţe moudrý kronikář Kosmas nazval tyto
praktiky panovnickým podvodem z peněz“ [Smetánka, 2004, s. 172].
Mince měla státní symbol – záruku pravosti a očekávané hodnoty, a tak se běţný
člověk hned nedovtípil, ţe jeho mince nemají předpokládanou hodnotu. Způsoby se časem
mění, ale princip zůstává stejný. Snaha získat zdroje pro svůj vlastní chod či financovat
svoje dluhy velice rafinovaným způsobem. Jedná se o elegantní formu zdanění, která
nevyvolává takové emoce u veřejnosti jako běţně viditelné daně.
8.3 Příklady prvního znehodnocování měn
Proces monopolizace sahá hluboko do historie lidstva. V dobách prvních státních
útvarů, panovníků se poprvé objevili peníze ve formě mincí z vzácných kovů. Zprvu
soukromé, později královské mincovny razily mince určitých hodnot, které vyjadřovaly
všeobecně uznávané mnoţství vzácného kovu. Zárukou pro tuto hodnotu byl institut
panovníka, který si na jednotlivé mince nechal razit svou podobiznu, podobizny svých
předků či národní symboly. Tato záruka byla obecně přijímána zboţštěním a glorifikací
těchto
vládců.
V pozdějších
dobách
se
vlády
snaţily
o
spojení
státní
měny
s nacionalistickým cítěním národa (národní bohatství, sjednocující prvek). Aţ historická
zkušenost mohla naučit poddané a občany střízlivějšímu pohledu.
Prvním výraznějším příkladem je úpadek Římské říše. V době od 3. století našeho
letopočtu se v důsledku potřeby peněz na války a udrţení chodu říše, neustále
znehodnocovala římská měna. Můţeme hovořit o jedné z prvních hyperinflací, která
naprosto rozvrátila římské hospodářství a přispěla k rozpadu říše. Pro názorný příklad
- 14 -
uveďme hodnotu jedné libry zlata z období 4. století n.l. Na počátku století byla stanovena
fixní hodnota 50 000 denárů za jednu libru zlata. Díky potřebě financovat armádu, která by
udrţela říši pohromadě, se tato částka neustále zvyšovala. O 10 let později to bylo 120 000
denárů a v roce 324 n.l. 20 000 000 denárů za libru zlata [Gibbon, 2005]. Tento příklad
dostatečně vysvětluje absolutní nedůvěru a odpor podrobených národů k římské státní
správě a k osobě císaře. Není divu, ţe poslušnost těchto lidí se musela vynucovat jen za
pomoci armády a ani ta nebyla schopna udrţet dobytá území pohromadě.
Důleţitou
součástí
středověku
v Evropě
byla
neustálá
snaha
panovníků
o
znehodnocování měny, aby získali zdroje pro vedení válek a vedení svého nákladného
ţivota. Našlo se jen málo moudrých, kteří pochopili zlo, které to přináší. Skvělý příklad
zmiňuje Murray N. Rothbard, „Ukázkovým příkladem je dinár, který byl mincí saracénů ve
Španělsku. Kdyţ byl prvně raţen v 7. století, představoval původně 65 gránů
1
zlata.
Muslimové měli cit pro měnovou oblast a podařilo se jim drţet hodnotu denáru na stejné
úrovni. A tak ještě v polovině 12. století byl dinár stále ještě 60 gránů. V tomto okamţiku bylo
Španělsko dobyto křesťanskými králi a na počátku 13. století dinár představoval jen 14
gránů. Brzy byla zlatá mince tak lehká, ţe nemohla zůstat v oběhu a byla nahrazena
stříbrnou mincí. I ta ale byla zlehčována a v polovině 15. století obsahovala pouze 1,5 gránu“
[Rothbard, 2001, s. 67].
Ve feudálním systému středověké Evropy panovník nebyl neomezeným vládcem, ale
byl závislý na podpoře svých šlechticů, kteří byli mnohdy mnohem bohatší neţ on. Jelikoţ
ještě nefungovala centralizovaná a efektivní administrativa, výběr daní mnohdy závisel na
vybrané šlechtě a ta samozřejmě neoplývala poctivostí. Výsledkem byl neustálý nedostatek
financí pro panovnický rod, coţ zapříčinilo kontinuální znehodnocování jednotlivých měn.
Jako světlou výjimku uveďme ta období, kdy se panovníkem stal člověk vzdělaný a
uvědomující si neblahý vliv nekvalitní měny na hospodářství. Jeden ze zářných příkladů byl
český král Václav II, jehoţ vláda je obecně povaţována za období míru a prosperity. Určitě k
tomuto názoru přispěla i jeho odpovědná měnová politika. Král provedl měnovou reformu a
zavedl kvalitní stříbrnou minci tzv. Praţský groš, která garantovala váhu a ryzost a vedla
ke stabilizaci měny. O její kvalitě svědčí, ţe byla hojně vyuţívána i za hranicemi českého
království a stala se nejkvalitnější mincí tehdejší Evropy [Ţemlička, 1986]. Smutnou pravdou
je, ţe ke konci své vlády musel přistoupit ke zhoršení kvality mince, protoţe neustálé výboje
a ohroţení ze strany nepřátel zapříčinily obrovské válečné výdaje. V porovnání se svými
nástupci se jednalo o nepatrnou vadu na kráse.
Viděli jsme, ţe pokud se vyskytla v Evropě kvalitní a důvěryhodná měna, byla
vyuţívána pro mezinárodní obchod a stala se symbolem bohatství. Dalším krokem ve vývoji
1
1 grán = 0,06 g
- 15 -
bylo uzákonit povinnost platit na určitém území jen zákonnými měnami, aby se tak předešlo
přechodu obyvatelstva k důvěryhodnějším cizím penězům.
8.4 Vznik prvních centrálních bank
Popsaná situace volala po vzniku nových institucí, které zajistí vládám snadnější přístup
k finančním zdrojům v době nouze. Vznik těchto institucí je velice důleţitým krokem. Nejen
ţe přetrvaly aţ do dneška, ale především změnily dosud známý model bankovnictví se
soukromými subjekty. Postupně vzniká dvoustupňová hierarchie bankovního systému, kde
roli arbitra a hlídače tvoří státní instituce - centrální banka. Historie centrálních bank je
mnohem kratší neţ bank obchodních, „První vznikly aţ v 17. století a převáţná většina
z nich začíná svou historii aţ ve století dvacátém. V dnešní podobě začaly první centrální
banky vystupovat zhruba od poloviny 19. století“ [Revenda, 2001, s. 32]. Prvotní důvody
vzniku těchto institucí byly velice prozaické.

Finanční zájmy vlády – doplnění chybějících zdrojů ve státní pokladně.

Vedení účtu pro vládu – centralizace a kontrola státních prostředků.

Centralizace emise – potřeba unifikovat měnu a sjednotit emisní systém.

Regulace – centrální banky se staly hlídači bankovního systému.
Konkrétní vznik prvních institucí, splňující tyto poţadavky probíhal různě. Jednou
z moţností byla přeměna soukromé banky na centrální direktivním rozhodnutím vlády. To je
případ Švédské říšské banky. Ta byla zaloţena v roce 1656 jako soukromá obchodní banka,
ale záhy po svém vzniku se dostala do problémů. Rok 1664 pro ni znamenal rok úpadku, a
kdyby nezasáhla vláda, byl by to její konec. Pomoc ale znamenala fakticky znárodnění a
postupnou reorganizací v roce 1697 začala vystupovat jako centrální banka – Sveriges
Riksbank. Její nezávislost byla pryč a mnohdy tato banka slouţila k politickým účelům,
nicméně fakticky o ní můţeme hovořit jako o centrální bance od roku 1904, kdy se stala
jediným emitentem bankovek na území Švédska [Revenda, 2001].
Detailněji se zaměříme na způsob, kdy centrální banka vznikla jako úplně nová
instituce. Nejlepší ukázkou je nejstarší skutečná centrální banka - Bank of England. Její
historie začala roku 1694, kdy anglický parlament dovolil zaloţení nové banky, která by byla
ochotna financovat hrozivý státní dluh (kupovala by státní dluhopisy) a na oplátku je mohla
platit nově vydávanými penězi. To také udělala a začala emitovat enormní mnoţství nových
bankovek, coţ zapříčinilo velkou inflaci. Do 2 let se banka stala insolventní, protoţe nebyla
schopna směnovat své bankovky za slíbené mnoţství zlata. V tomto okamţiku roku 1696
- 16 -
zafungovaly úzké vazby na parlament a ta dovolila odloţit bance směnování bankovek za
kov. Vytvořila tak škodlivý precedent, který byl vyuţit ještě několikrát v historii centrálního
bankovnictví [Rothbard, 2008]. I tuto situaci banka ustála a za pomoci vlády si vymohla další
2
privilegia. Především se stala jedinou institucí, která mohla emitovat bankovky , a dokonce
jejich nepřijetí se postihovalo smrtí. Další vývoj potvrdil platnost spojení s parlamentem a
v okamţicích nouze ještě několikrát pozastavila i na několik desítek let konvertibilitu svých
bankovek. Za veškeré výhody musela financovat státní dluh, který na přelomu 18. a 19.
století neustále rostl, a to především díky Napoleonským válkám. V 19. století se její pozice
ještě více upevnila, protoţe byla prosazena povinnost ostatních bank drţet své rezervy nikoli
ve zlatě, ale v bankovkách Bank of England, coţ z ní prakticky udělalo hlavní - centrální
banku Velké Británie. V roce 1844 byl uzákoněn tzv. Peelův zákon, který definoval pravidla
emise nových peněz, kterým mohla vyhovět právě pouze Bank of England. Bylo uzákoněno,
ţe, „musel být dodrţen limit pro objem bankovek nekrytých zlatem či stříbrem, ale pouze
státními cennými papíry. Původní maximální limit činil 14 milionů liber. Bankovky emitované
nad tento limit podléhaly povinnosti plného krytí drahými kovy“ [Jílek, 2004, s. 548]. Těmito
opatřeními se stala nejdůleţitější banka ve Velké Británii, která měla na starosti
nejdůleţitější měnové otázky. K dnešní podobě banky vedla ještě dlouhá cesta, ale od roku
1946, kdy byla zestátněna, plní funkci centrální banky, která v kooperaci s vládou pečuje o
finanční stabilitu země.
8.5 První papírové peníze
Papírové peníze byly vynalezeny v Číně kolem roku 600 n.l. a udrţely se zde po celý
středověk, i přes to, ţe na mnoha místech zapříčinily velkou inflaci. V Evropě se první
zmínka o takovém vyuţití objevila v roce 1483, „ …kdy ve Španělsku hájil hrabě z Tendilly
obleţené město Alhama proti Maurům. Protoţe neměl mince z drahých kovů, vyplácel
vojsku ţold papírovými poukázkami vydávanými jménem krále. Poukázky byly opatřeny
textem zavazujícím občany města po skončení obleţení k výměně za zlato a stříbro“ [Nolč,
2009, s. 8]. Krásný příklad, který dobře popisuje základní funkci prvních papírových peněz –
dluţní úpis, který je směnitelný za pevně definované mnoţství drahého kovu. Jelikoţ zlato či
stříbro není zrovna skladné, začala si veřejnost uschovávat své peníze do bank, „za to
obdrţeli stvrzenky, jimiţ banky slibovali, ţe na poţádání zlato opět vydají (…) Pokud bylo na
banky spolehnutí a měly důvěru obyvatel, začali se jejich stvrzenky vyuţívat k placení za
běţné zboţí“ [Jeţek, 2002]. Veřejnost přišla na způsob, jak si zjednodušit kaţdodenní
platební styk.
2
Nadále mohly emitovat a konkurovat Bank of England jen malé banky s maximálně 6 společníky.
- 17 -
Tento koncept se pomalu začal rozvíjet v 17 století – (1661 Stockholmská banka), kdy
začaly největší bankovní domy vydávat tzv. bankovky. Objevily se s ním i stinné stránky
papírových peněz a to, ţe banka nemusí dostát svým závazkům, nesmění je za slíbené
mnoţství např. zlata a můţe vyhlásit bankrot. Proto se tyto bankovky zpočátku netěšily u
obyvatelstva velké důvěře. Otázka stability závisela na čestnosti a serióznosti bankéře. Tím
horším příkladem je John Law a jeho Mississippi projekt ve Francii na začátku 18. století.
Tomuto skotskému dobrodruhovi se podařilo přesvědčit zadluţenou francouzskou vládu k
zaloţení Všeobecné banky (Banque Generale), která měla slouţit k odvrácení státního
bankrotu a správě obrovského státního dluhu Francie. Tato banka hned začala emitovat
vlastní soukromé bankovky, ale měly tu výhodu, ţe s nimi museli všichni poddaní platit
poplatky a daně, a tudíţ se dostaly rychle do oběhu. Navíc začala investovat do společností,
které měly výhradní právo na obchod, pozemky a těţbu v koloniích (Mississippi, Senegal,
Indie…) [Mississippi Company, 2004]. Přes veškerou snahu se této bance nepodařilo získat
důvěru běţných investorů. V roce 1718 se díky rostoucímu státnímu dluhu přeměnila
Všeobecná banka na Královskou banku (Banque Royale) a jejím jediným akcionářem se stal
stát. Tím banka získala právo vydávat oficiální státní peníze. John Law začal tisknout miliony
nových bankovek a slibovat pohádkové zisky. To nakonec investory přitáhlo a způsobilo
obrovskou spekulační bublinu, která splaskla roku 1720. Nové bankovky jiţ nestačily k
udrţení důvěry a akcie Královské banky se začali propadat. Konečně v létě 1720 došlo ke
zhroucení, kdy si zbylí investoři došli proměnit své papírové peníze za kov a poznali na
vlastní kůţi obrovské znehodnocení [Moen, 2001]. Za plné pytle vydaných bankovek získali
zlomek původní hodnoty. Tato epizoda první státní banky zapříčinila obrovskou inflaci,
ochuzení mnoha běţných Francouzů, ale především sníţení nominálního dluhu Francie o
3
900 milionů livrů [Maurois, 1994].
Příkladem revolučního financování je válka za nezávislost USA. V těchto 13 původních
koloniích se různé náhraţky kovových mincí dobře uchytily, protoţe zde nebyl dostatek
nalezišť vzácných kovů, a tudíţ byly kolonie závislé na jejich dovozu. Jako platidlo se
vyuţívaly např. bobří kůţe či tabák, tedy komodity dobře směnitelné a ceněné
v mezinárodním obchodu. Vyuţívali se i papírové peníze za účelem krytí válečných výdajů
při lokálních válkách s francouzskou Kanadou. Tyto peníze nebyly kryté ţádnými aktivy,
nýbrţ pouze slibem zaplatit budoucími daněmi, tedy bankovky zaloţené na důvěře v danou
místní samosprávu. Na stejném principu v roce 1776, v době potřeby vyzbrojení
kontinentální armády, kongres rozhodl vydat tzv. kontinentály, ničím nekryté papírové
peníze. Pro představu uveďme následující čísla. Doposud bylo v 13 koloniích v oběţivu 1012 mil. dolarů, z čehoţ polovina v drahých kovech. Do roku 1781 vláda emitovala dalších
231 550 000 dolarů. V průběhu emise znehodnotily z poměru 1:1 na 1:500 v květnu 1781
3
Livre byly francouzské peníze od 15. století do roku 1795, které měly cenu 0,31 g zlata (1 livre)
- 18 -
[Jonáš, 2008]. Kongres a státy se snaţily udrţet hodnotu měny opatřeními, jako zabavování
majetku, zneuznání dluhu, pokud věřitel odmítl platbu v kontinentálech, nebo fixaci cen a
mezd.
John
Adams,
budoucí
prezident
USA,
k vývoji
poznamenal,
ţe
jednou
z nejdůleţitějších podmínek úspěchu revoluce je udrţení nové měny zdravé a stabilní, jinak
se celé financování a hospodářství kolonií zhroutí [McCullought, 2005]. Příklad americké
revoluce má mnohé historické a ekonomické souvislosti, které jsem nezmínil, ale hlavní
myšlenkou je ukázat, jak se měna v moci vlády v této mimořádné situaci chová a jaké
důsledky to má pro hospodářství. Nemusíme připomínat, ţe za této situace se rozmohl
„černý trh“ a běţný obchodní styk se prováděl na bázi barteru. Dodejme, ţe konec vydávání
soukromých bankovek a bankovek jednotlivých států přišel v roce 1787 s ratifikací Ústavy
Spojených států, která toto právo vyhradila jen federální vládě.
Další vhodnou ukázkou je příběh asignátů v době Velké francouzské revoluce. Po celé
18. století byly státní finance ve Francii v ţalostném stavu. V revolučním roku 1789 se touto
situací muselo zabývat i národní shromáţdění. To se rozhodlo získat prostředky zabavením
majetku církvi a vybrané šlechtě. Jelikoţ se jednalo o nelikvidní majetky (půda, nemovitosti),
byly vydány papírové peníze, které představovaly nároky na půdu a jiný hmotný majetek.
Zpočátku se jednalo o velice kvalitní investiční papíry, které byly kryty reálným majetkem, ale
postupem času muselo toto shromáţdění přistoupit na výrazné znehodnocení, díky potřebě
krytí obrovských válečných výdajů. Vláda začala emitovat nové asignáty a především je
ustavila zákonným platidlem. Jejich 100% krytí půdou a majetky skončily nejpozději roku
1792 a poté se neustálou emisí rychle původní vazba na reálný majetek rozpadala. Zajímavý
je poznatek, ţe i přes tehdy známé historické zkušenosti, se v takto vyhrocených situacích
racionální diskuze ohledně moţné inflace a rozvratu hospodářství neberou v potaz [Hibbert,
1999]. Můţeme si uvést, jakých rozměrů emise asignátů dosáhla. Při prvním vydání v dubnu
1790 se dostalo do oběhu 400 milionů liber. V roce 1793 to bylo jiţ okolo 4,2 miliard liber a
ke konci emise těchto peněz roku 1796 40 miliard liber asignátů. Nepřekvapí, ţe v těchto
extrémních podmínkách stát rezignoval na splácení svého dluhu, vynucoval si ”dobrovolné
půjčky” a na inflaci reagoval jen vydáváním tzv. maxim – maximální cenou komodit. Její
nedodrţení se rovnalo trestu smrti, coţ v období Jakobínů a gilotin nebyl problém. Ceny se
kaţdý měsíc zvojnásobovaly a brzy asignáty nedosahovaly ani 1% své nominální hodnoty.
Celý systém asignátů byl zrušen roku 1797 a skončil naprostou katastrofou. Národní
shromáţdění – tehdy jiţ konvent svým rozhodnutím zrušilo 2/3 svého dluhu [Menšík, 2008].
Závěrem uveďme, ţe zatímco v ostatních zemích Evropy v 19. století běţně fungovaly
směnky, šeky, bankovní vklady a bankovní podnikání s částečnými rezervami, ve Francii
díky nedůvěře obyvatel hrály stále hlavní roli mince a stoprocentně kryté bankovky. Dokonce
v období napoleonských válek se Francie nikdy neuchýlila k vydání nesměnitelných
bankovek, na rozdíl od jiných válčících zemí, protoţe zkušenost z revoluce byla více neţ
odstrašující [Friedman, 1997, s. 135].
- 19 -
8.6 Kovové standardy
Na začátku této kapitoly jsem ukázal, ţe jako nejvhodnější prostředek pro směnu či
uchovatele hodnoty se vyvinuly drahé kovy, jako je zlato či stříbro. „Zlato je neobyčejně
kujné. Je také neomezeně dělitelné, má moţnost vyjádřit jakoukoli velikost hodnoty.
Vyznačuje se homogenností – všechny části mají stejnou hodnotu, velmi přesně měřitelnou
ryzost. Kdyţ k tomu připočteme vysokou hustotu kovu, tedy vysokou hustotu hodnoty, a jeho
faktickou nezničitelnost, máme ideální všeobecný ekvivalent“ [Studýnka & Struţ, 2005, s.
219]. V 18. a 19. století byly hlavním měnovým nástrojem stále drahé kovy, ale začaly plnit
jinou úlohu neţ doposud. S rozvojem finančnictví se ustanovily tzv. kovové standardy.
Většina vyspělých států světa svázala svou měnu se zlatem či stříbrem (monometalismus) či
s oběma dohromady (bimetalismus) v určitém směnném poměru. Znamenalo to, ţe banky
vydávaly raţené mince a tiskly bankovky, které je zavazovaly kdykoli směnit za tento drahý
kov.
Ve většině zemí fungoval vládní závazek vykupovat zlato a stříbro za fixní cenu, za
peníze, které fungovaly jako zákonné platidlo. Státem určená instituce směňovala zlato a
stříbro za mince o určené nominální hodnotě, váze a ryzosti. Směnný poměr byl buď určen
4
trhem, ale mnohem častěji jej určovala vláda. To zapříčinilo základní problém, jelikoţ fixně
5
určená cena se často odlišovala od ceny určené na trhu a docházelo k projevům tzv.
Greshamova zákona.
Obecná zákonitost tohoto zákona zní, ţe špatné peníze vytlačují dobré peníze.
Znamená to jednoduchou logickou dedukci. Pokud vlastním 2 mince o stejné nominální
hodnotě a jedna má menší obsah vzácného kovu, raději se zbavím té s niţším obsahem.
Podobně v situaci, kdy cena stříbra poklesla, stříbrné mince se stávaly „špatnými penězi“.
Státem vybraný směnný poměr nebyl stálý a na trhu se neustále měnil dle nabídky a
poptávky, tudíţ se jeden z kovů stal dříve či později nadhodnocený. Tuto situaci popsal
Rothbard, „Bude-li nadhodnoceno stříbro, bude poté zlato drţeno v hotovosti, bude mizet na
černém trhu nebo bude vyváţeno, zatímco stříbro bude přitékat do země ze zahraničí, lidé je
budou přestávat drţet pro potřeby hotovosti a stane se jedinými obíhajícími penězi“ [2001, s.
69]. To vládám přirozeně nevyhovovalo, a tak se země začaly uchylovat k výběru jednoho
kovu, se kterým svou měnu svázaly (většinou zlato – zlatý standard). Důleţité je
poznamenat, „ţe Greshamův zákon lze aplikovat pouze na různé druhy peněz, mezi kterými
4
Například USA byl definován dolar v roce 1792 Raţebním zákonem. 1 dolar představoval 371,25
gránů ryzího stříbra a 24,75 gránů ryzího zlata. Zákon definoval i povolené mnoţství příměsí a stanovil
směnný poměr zlata a stříbra na 1:15 [Friedman, 1997, s. 59].
5
Drahé kovy se vyuţívaly k výrobě šperků, v průmyslu a navíc jejich mnoţství se v čase měnilo, díky
novým nalezištím např. v Kalifornii, Jiţní Africe či v Austrálii. To způsobovalo fluktuace trţní ceny zlata
a stříbra [Studýnka & Struţ, 2005].
- 20 -
je zákonem stanoven fixní směnný kurz“ [Hayek, 1999, s. 52]. Pokud bychom zákon
aplikovali na volném trhu, výsledkem by bylo preference kvalitnější měny před
znehodnocenou.
Mezinárodní zlatý standard byl vytvořen aţ v 70. letech 19. století. Do té doby byl
zaveden jen ve Velké Británii, kde byl uzákoněn jiţ roku 1816 a směnitelnost zákonného
platidla za zlato 1821. Německo přešlo ke zlatému standardu v letech 1871-1873 po poráţce
Francie v prusko-francouzské válce a uvalení následných velkých válečných reparací
splatných ve zlatě. Francie, která udrţovala bimetalický standard od roku 1803, stříbro
demonetizovala v letech 1873-74 spolu s ostatními členy Latinské mincovní unie (Itálie,
Belgie, Švýcarsko). Skandinávská mincovní unie (Dánsko, Norsko, Švédsko), Holandsko a
Španělsko následovaly v letech 1875-76 a Rakousko-Uhersko v roce 1879. V 70. letech 19.
století byly jedinými dvěma velkými zeměmi na efektivním stříbrném standardu Indie a Čína.
V USA bylo stříbro omezeno jako zákonné platidlo roku 1873 Raţebním zákonem, který
znemoţnil volnou raţbu stříbra. Konečně od roku 1879 byla v USA obnovena směnitelnost
za zlato, která byla pozastavena díky občanské válce. [Friedman, 1997]. Zákonné přijetí
tohoto standardu proběhlo v USA aţ v roce 1900. Nutno podotknout, ţe mnoho zemí
prakticky fungovalo na efektivním zlatém standardu mnohem dříve, díky pohybům
směnného poměru mezi zlatem a stříbrem a působením Greshamova zákona.
Názory na toto období se různí. Z historických faktů můţeme usoudit, ţe i přes svá
negativa, byl zlatý standard nejstabilnější měnový systém, jaký kdy svět měl. Ačkoli v této
době vznikají první opravdové centrální banky a získávají výhradní právo na kontrolu peněz,
stále se jednalo o systém vazby peněz na kovy, který fungoval a nedovoloval ze své
podstaty vládám jejich větší znehodnocování, „Zlatý standard obsahoval seberegulační
mechanismus, který zajištoval dlouhodobou cenovou stabilitu. Ve všech zemích se v tomto
období dodrţovala pevná cena zlata a konvertibilita s výjimkou válek. V době napoleonských
válek, občanské války v USA, prusko-francouzské války a 1. světové války byla konvertibilita
omezena a vydávaly se nekryté peníze a dluhopisy, ale po skončení se přešlo zpátky na
zlatý standard s předválečnou paritou“ [Rothbard, 2008]. „Zlatý standard poloţil efektivní limit
pro peněţní expanzi, protoţe zásoba národní měny byla zaloţena na zlatě, tj. trvanlivé
komoditě s neměnnými vlastnostmi“ [Salin, 2003]. Mezi ekonomy, kteří se tímto obdobím
zabývají, panují spory, zda stabilnějším systémem byl čistý zlatý standard či systém se
zlatem a stříbrem. Výbornou diskuzi poskytuje Milton Friedman [1997, s. 127-154], kde
vyvrací zaţitou představu o nadřazenosti zlata a dokazuje moţnou stabilitu bimetalického
systému. Důleţitým poznatkem je, ţe 100% zlatý standard nikdy nefungoval a byl do značné
míry ovlivňován regulací vlád v podobě směnných poměrů a mnoha dalších, které výhody
tohoto systému omezovaly [Friedman, 1993]. Nakonec zmiňme, ţe na konci tohoto období
probíhaly diskuze ohledně nákladů výroby kovových peněz ve prospěch peněz papírových,
- 21 -
„Lidé musí tvrdě pracovat při dolování zlata v dolech v Jiţní Africe, aby ho poté pohřbili ve
Fort Knox či na jiných podobných místech. Přijmou-li lidé coby peníze kousky papíru, na
kterých je vytištěno „Slibuji zaplatit …jednotek komoditního standardu“, mohou tyto kousky
papíru vykonávat stejnou funkci jako hmotné zlato či stříbro, a k jejich výrobě je potřeba
mnohem méně zdrojů“ [Friedman, 1993, s. 46]. Problémem těchto peněz je, ţe se dají
vládami zneuţít mnohem snáze neţ peníze komoditní s návazností na reálnou hodnotu.
Výsledkem všech takových diskuzí je, ţe doba kovových standardů 19. století
znamenala základ pro strmý hospodářský růst většiny průmyslových států světa. „Existoval
řád, jenţ fungoval, jenţ drţel na uzdě hospodářské cykly a jenţ umoţnil rozvoj svobodného
obchodu, svobodné směny a rozvoj investic“ [Rothbard, 2001, s. 90].
8.7 Vznik Federálního rezervního systému (FED)
FED je jedna z nejdůleţitějších finančních institucí a moţná nejmocnější a nejdůleţitější
centrální banka na světě. Na její zasedání a rozhodnutí čeká doslova celý svět a výsledky
jejích rozhodnutí ovlivňují světové hospodářství. Nepochybně právem jsou činy muţů z této
instituce povaţovány za vůbec největší „market mover“ na finančních trzích. Okolnosti
vzniku této organizace byly odlišné od evropských centrálních bank. Vznikla mnohem
později a od počátku na jiných právních i morálních základech a od toho se odvíjí její odlišné
fungování, struktura a pravomoci. Jelikoţ se jedná o tak významnou instituci, podívejme se
na její zrod podrobněji.
Před vznikem Federálního rezervního systému byl bankovní sektor v USA poměrně
liberální. Od 1. poloviny 19. století fungoval systém určitého svobodného bankovnictví
s návazností na tzv. Free Banking Act (1837). Ten umoţňoval bankám, aby si mohly vydávat
vlastní bankovky, které ale byly povinny směnit kdykoli za kov (zlato, stříbro). Jednalo se o
relativně svobodný systém umoţňující konkurenci, ale byl silně regulován a trpěl
legislativním nedostatky, které umoţňovaly i podvody. Navíc tato problematika byla v
kompetenci jednotlivých států, tudíţ fungoval jen zhruba v polovině států unie. Během
občanské války tento systém končí, protoţe nevyhovoval centralizačním snahám federální
vlády a je postupně legislativně znemoţněn. Po zbytek tohoto století dochází k postupnému
zvětšování regulace.
Důvody pro vznik této organizace byly různé a byla jich celá řada. Zájmem americké
veřejnosti bylo předejít finančním panikám, kdy bankám docházela potřebná likvidita a
tehdejší federální instituce tyto situace nedokázaly efektivně řešit. „Primárně se musely řešit
- 22 -
prostřednictvím mimořádných akcí soukromých bankéřů“ [Jílek, 2004, s. 529]. Dále
proinflační snahy části společnosti a zájmových skupin, především zemědělců, kteří touţili
po neustále se zvyšujících cenách. Představitelé velkých investičních společností tzv. trustů,
kteří touţili po regulaci moţné konkurence v bankovnictví a přístupu k likviditě, kterou měl
FED v případě krize dodávat [Otáhal, 2009]. Všechny tyto důvody volaly po ustanovení
jedné nezávislé centralizující instituce, která by výše popsané problémy řešila na
celonárodní úrovni. Tehdejší politická elita těmto zájmům ráda podlehla a jiţ od počátku 20.
století připravovala její vznik. Ten zdaleka neměl plnit úlohu jako dnes a o dnešních
pravomocech mohl také jen snít. I představa o nezávislosti byla naprosto rozdílná od té,
jakou známe dnes, „Nezávislost centrální banky, nebyla v době zaloţení FEDu míněna
nezávislost na politickém rozhodování předcházející moţnému zneuţití tvorby peněz s
nuceným oběhem ve prospěch krátkozrakých hospodářských politik. „Nezávislost“ měnové
komise měla v době zřízení FEDu zajistit ochranu proti moţnému zneuţití zájmovými
skupinami … které díky tomu, ţe mohly mít snadnější přístup k dodatečným rezervám, byly
méně náchylné ke krachům, coţ bylo politickými vůdci vyzdvihováno jako „sociální
nespravedlnost“, které se musí zabránit“ [Otáhal, 2009, s. 799]. Federální rezervní systém
byl zaloţen 23. prosince 1913, přesněji tento den byl podepsán zákon ustavující tuto
organizaci prezidentem Woodrow Wilsonem. Zákon definoval jako hlavní úkoly dohled nad
bankovním sektorem a zajištění dostatečného mnoţství peněz pro potřeby ekonomiky – boj
proti sezonním výkyvům poptávky po likviditě. Z počátku byly pravomoci a moţnosti
omezené, ale v průběhu let se organizace a pole působnosti hodně změnily a FED získal na
důleţitosti. Stávalo se tak především jako reakce na velké historické události (Velká
hospodářská krize, obě světové války či inflace v 70. letech). Decentralizovaný systém se
postupně centralizoval [Rothbard, 2008].
Počáteční systém se skládal z Rady guvernérů (Federal Reserve Board) a dvanácti
regionálních federálních rezervních bank, které měly značnou autonomii v řešení
konkrétních problémů v konkrétní oblasti USA. V prvních letech fungování se zmíněné
problémy dařilo úspěšně řešit, ale s příchodem 1. světové války se takováto struktura stala
neúčinnou. Pro příklad uveďme, ţe, „Kongres musel schvalovat kaţdou novou emisi, ale aby
se usnadnilo státní financování, byl FED pověřen odpovědností za krátkodobé státní
certifikáty“ [Jílek, 2004, s. 531]. V průběhu dalších let se důleţitost a odpovědnost systému
neustále zvětšovala. Především v odpovědi na postupné opuštění zlatého standardu a
vzniku nekrytých papírových peněz, začal FED zodpovídat za měnovou politiku, tedy za cíl
cenové ekonomické stability. K tomu vzniklo mnoho dalších částí rezervního systému a s tím
spojené nové měnové nástroje – FOMC (federální výbor volného trhu), FDIC (federální
společnost pojištění vkladů) a mnoho dalších komisí a výborů.
- 23 -
8.8 1. polovina 20. století
20. století přineslo konečné odloučení peněz od drahých kovů a přineslo nekryté
papírové peníze, které jsou zaloţeny jen na důvěře, ţe je lidé budou přijímat. Proč se
zhroutil standard zaloţený na zlatě, který tak dobře fungoval v 19. století? Politická situace
v minulém století nutila vlády hledat řešení své finanční situace znehodnocováním měny a
měnový systém na zlatém standardu opustit. Příkladem je období 1. světové války. Aby
evropské státy dokázaly financovat nákladnou a dlouholetou válku, musely se extrémně
zadluţit. Došlo k obrovské inflaci a státy nebyly schopny dostát svým závazkům – nebyly
schopny směnit své bankovky za zlato, a tudíţ musely upustit od zlatého standardu. Pro
předluţené vlády byla jiţ omezení způsobená navázáním své měny na zlato nepřijatelná.
Krátce po válce fungoval systém plovoucích směnných kurzů, který se neosvědčil a vedl
k velkým měnovým fluktuacím [Rothbard, 2001]. Příklady hrozivé inflace známe především
6
z Německa a Maďarska, ale i z Velké Británie a Francie. Jediným státem, který nebyl takto
postiţen, byly USA, především kvůli pozdějšímu vstupu do konfliktu a kvůli faktu, ţe větší
část vojenské výroby pocházela právě z této země. Evropa samozřejmě platila ve zlatě a tak
se v tomto období stává USA opravdovým hospodářským hegemonem s největšími
zásobami zlata na světě.
Tuto situaci se státy pokusily vyřešit vznikem standardu zlatého slitku. Tento systém
fungoval následovně, „Spojené státy zůstaly na klasickém zlatém standardu a směňovaly
dolar za zlato. Velká Británie a ostatní západní státy se ale vrátily k pseudozlatému
standardu. … Britské libry a ostatní měny nebyly směnitelné za zlaté mince, ale pouze za
velké kusy zlata (zlaté pruty, slitky), které se pouţívaly jen při mezinárodních transakcích. To
zabránilo obyčejným lidem v Evropě v kaţdodenním pouţívání zlatých mincí a vedlo tak
k ještě většímu pouţívání papírových peněz a depozit a umoţnilo větší inflaci
(znehodnocení)“ [Rothbard, 2001, s. 92]. V běţném ţivotě obyvatel to znamenalo, „ţe
v oběhu jiţ nebyly zlaté mince, jejichţ volná raţba byla zakázána, ale bankovky a
neplnohodnotné mince, které byly jen omezeně směnitelné za zlato ve formě zlatých slitků.
Průměrná váha byla 12,5 kg (…) To byla pro většinu obyvatel váţná ekonomická překáţka,
která bránila tezauraci zlata“ [Studýnka & Struţ, 2005, s. 242]. Z našeho pohledu je důleţité,
6
Německo se podobně jako většina válčících států v 1. světové válce extrémně zadluţilo. Přerušilo
návaznost marky na zlato a dluhy splácelo většinou tisknutím nových peněz. Ve válce ceny drţely
vládní nařízení, ale po obnově trţního hospodářství začali ceny rychle stoupat. K tomu se přidali
splátky obrovských reparací, které výsledek Versailského systému nařídil Německu zaplatit. Pro
představu v roce 1922 byl 1 dolar směnný za 191,8 marek a na vrcholu hyperinflace v roce 1923 bylo
dolar moţné směnit za 4,2 bilionu marek. Celou situaci pomohla vyřešit aţ devalvace marky a vznik
nové rentové marky, ale na obyčejných Němcích zanechala hyperinflace dlouholeté následky a
zapříčinila vzestup extrémistických a nacionalistických organizací. Dodejme, ţe existují i důkazy
cíleného zvyšování mnoţství peněz, za účelem splacení obrovských reparací. Důsledky pro vlastní
obyvatelstvo představitelé hrdého Německa nebrali v úvahu [Haffner, 1995, s. 109-121].
- 24 -
ţe se podařilo vládám jednotlivých států direktivně znemoţnit obyčejným lidem směnit
papírové peníze za zlato. Vzrůstá úloha jediné centrální emisní banky. Zlato přestává plnit
funkci platidla a zůstává jen měřítkem hodnoty [Hayek, 1999]. V tomto období se tak dělo při
velké politické propagandě a konec směnitelnosti byl ospravedlňován hospodářskou
potřebou pro obnovu zničených zemí po kruté válce. Od počátku trpěl nedokonalou
strukturou a spoluprací, která mezi státy – centrálními bankami nefungovala., „Důvěra
v tento standard byla podstatně niţší neţ v případě klasického zlatého standardu. Protoţe
měnová politika byla v mnoha zemích vysoce politizována, v konvertibilitu se obecně
nevěřilo“ [Jílek, 2004, s. 535]. Ačkoli se do roku 1928 do tohoto systému zapojila většina
států světa, dlouho nevydrţel a zkolaboval o několik let později.
V době, kdy svět ovládala Velká hospodářská krize, došlo k ukončení reálné návaznosti
zlata na peníze i v USA. V tomto obtíţném období pro všechny vlády se nepodařilo nastalé
problémy vyřešit jinak, neţ vznikem ničím nekrytých peněz a tím odstranit poslední překáţku
v provádění inflační politiky. Dovolím si uvést charakteristiku té doby od M. Rothbarda, který
celou situaci shrnul slovy, „Mezinárodní pořádek se rozpadl. Vznikl chaos v podobě floatingu
směnných kurzů … Mezi měnami a měnovými bloky zuřila hospodářská a měnová válka.
Mezinárodní obchod a investice v podstatě vymizely. Obchod se prováděl pomocí
barterových dohod uzavíraných vládami, které byly mezi sebou neustále ve sporech. Ministr
zahraničí USA
Cordel Hull opakovaně poukazoval na to, ţe právě tyto hospodářské a
měnové konflikty 30. let byly hlavním důvodem 2. světové války“ [2001, s. 94]. Zajímavý fakt
a jiný pohled na událost, která měla tolik ovlivnit následující běh dějin. V podstatě všechny
státy v tomto období ukončily směnitelnost svých měn za zlato. Velká Británie tak provedla
jiţ roku 1931, Francie roku 1936. Ostatní státy byly více či méně donuceny přijmout podobná
opatření. USA tak učinilo v roce 1934 jako reakci na vleklou hospodářskou depresi. Vydaly
zákony, které znemoţnily směnit papírové peníze za zlato a navíc zakázaly zlato vlastnit
(výjimkou byly šperky, klenoty a soukromé sbírky mincí) [Gold standard, 2002]. Opatření
nařizovalo pouţívat k platbě jen státem uznané peníze vydané centrální bankou. To bylo
povaţováno mnohými liberálně smýšlejícími lidmi za uzurpaci majetku a porušení základních
práv a oprávněnost tohoto zákona projednával několikrát i Nejvyšší soud. Ten zákon uznal
s odůvodněním a odkazem na stav nouze amerického hospodářství [Šíma, 2000, s. 25]. I po
těchto opatřeních Spojené státy zůstaly na speciálním zlatém standardu. Dolar byl definován
7
při ceně 35 dolarů za trojskou unci směnitelný pro zahraniční vlády a centrální banky. Aţ do
70. let, kdy byl definitivně zrušen, se dolar stal nejdůleţitější světovou měnou.
Krize 30. let, která měla nepochybně své důvody v nedostatečné regulaci na
kapitálových trzích, přinesla velkou legislativní změnu v oblasti regulace a vlivu centrálních
bank na ekonomiku. Během této mimořádné doby se musely vlády odhodlat k takovým
7
1 trojská unce = 31,1034768 gramů
- 25 -
krokům, jako byly “bankovní prázdniny“ – tedy úplné uzavření bank, aby si vkladatelé
nemohli vybrat své úspory, jelikoţ ztratili v tyto instituce důvěru. Na základě těchto událostí
vznikly v USA zákony, které měly nastolit pořádek a zabránit tomu, aby se taková situace
znovu opakovala. Byly to např. Glass-Steagall Act 1933, který zbavil komerční banky
moţnosti poskytovat obchody s cennými papíry a pojištění, dále Banking Act 1935, která
zavedl mnohem tvrdší regulaci bankovního systému a o mnoho zvětšil pravomoci FEDu
[Pavlík, 2008]. Dále vzniklo mnoho nových úřadů např. úřad pro pojištění vkladů (FDIC) či
Komise pro cenné papíry. Pro nás je asi nejdůleţitější ustavení Federální komise pro volný
trh (FOMC). Pomocí této komise, mohl FED nakupovat státní cenné papíry emitované
Ministerstvem financí USA. Získala do rukou účinný nástroj měnové politiky, který ve velké
míře vyuţívá dodnes. Všechny tyto události upevnily postavení centrálních bank jako
hlavního regulátora finančního sektoru a upevnily roli státu v měnové a peněţní oblasti.
8.9 Brettonwoodská dohoda
Po druhé světové válce vyvstala snaha politiků, vytvořit systém, který by zabránil
podobným excesům let 30. a umoţnil znovuobnovení světového obchodu. Snahou bylo
předejít tragickým zkušenostem z 1. poloviny 20. století a nastolit ţivotaschopný
mezinárodní měnový řád. Tato dohoda byla projednávána v Bretton Woods v New
Hampshire, USA, roku 1944. Konference byla úspěšná a tuto dohodu ratifikovalo v roce
1945 všech 44 zúčastněných států [Bretton Woods system, 2003].
Systém určil jako hlavní a dominantní měnu poválečného světa americký dolar a podle
toho ho nazýváme zlatý dolarový standard. Dolar byl pevně spojen se zlatem a jako jediná
8
měna na světě byl směnitelný za zlato - 35 dolarů za 1 trojskou unci. „směnitelnost dolaru
za zlato mohly poţadovat pouze centrální banky (respektive vlády) jednotlivých zemí, a to
pouze u americké centrální banky (FEDu); ostatní země upevnily své měny na americký
dolar, čímţ vznikla soustava pevných měnových kurzů“ [Jílek, 2004, s. 595]. Dále se
vytvořily nové celosvětové instituce, které měly usnadnit a pomoci řešit platební krize svých
členů. Byly to Mezinárodní měnový fond (MMF), Světová banka (IBRD), Všeobecné dohody
o clech a obchodu (GATT). Přistoupením k Mezinárodnímu měnovému fondu se jednotliví
členové zavázali ke vzájemné finanční pomoci v případě finančních nesnází některého ze
států.
Tento zlatý (brettonwoodský) standard byl posledním systémem na světě, který v určité
míře zajišťoval konvertibilitu za drahý kov. Ovšem definitivně jím skončila moţnost a právo
8
Zlatý obsah 1 amerického dolaru byl 0,888671 g.
- 26 -
občanů, směnit vládní papírové peníze za drahý kov, a tudíţ pozbyly svůj původní význam.
Dle slov Rothbarda, „ vznikala převrácená pyramida, kdy na zlatě stály americké dolary (v
hotovosti či ve formě depozit) a tyto dolary mohly vlády ostatních zemí směnit za zlato. Na
dolarových rezervách, které tyto země drţely, stavěly pyramidu svých papírových peněz.
Jelikoţ Spojené státy vstoupily do poválečné doby s ohromnými zásobami zlata (přibliţně za
25 miliard dolarů), bylo moţné vytisknout velké mnoţství dolarů představujících nárok na
toto zlato“ [Rothbard, 2001, s. 95]. Dodejme, ţe konference měla význam i z politického
hlediska, protoţe je povaţována za začátek studené války. K tomuto systému se Sovětský
svaz samozřejmě nepřipojil a ani ostatní státy východního bloku včetně tehdejšího
Československa.
Bohuţel se tento systém světového měnového uspořádání ukázal také jako dlouhodobě
neudrţitelný. Přesto se v prvních letech vyznačoval vysokým ekonomickým růstem
vyspělých zemí (zlatá 50. a 60. Léta) a nízkou inflací, ale postupně se projevily jeho
nedostatky a dlouhodobá neudrţitelnost. Především odtrţení oficiální ceny zlata (35$ za
unci) od trţní ceny zlata na volném trhu, která platila po celou dobu trvání systému, aniţ by
se zohlednilo postupné znehodnocování dolaru. Ten přinesl americké vládě velký prostor pro
měnovou inflaci, kterou se nebála provádět (v sedmdesátých letech dosahovala i
dvouciferných čísel). V důsledku toho se dolar stával nadhodnocený vůči především
evropským zemím, které charakterizovala mnohem mírnější inflace a důvěra v dolar rychle
klesala. Na konci 70. let mnoho evropských zemí devalvovalo svou měnu a situace byla pro
USA neudrţitelná. V roce 1971 se tehdejší administrativa pokusila o záchranu tzv.
9
Smithsoniánskou dohodou , ale konec tohoto měnového uspořádání se nepodařilo zastavit.
Důleţitým datem v historii vzniku nekrytých peněz je 15. srpen 1971. Prezident USA Richard
Nixon ukončil vazbu amerického dolaru na zlato z obavy, ţe především evropské centrální
banky budou chtít směnit své ohromné zásoby dolarů na zlato [Rothbard, 2001]. Poprvé
v historii na světě neexistovali peníze, které by byly kryté nějakou reálnou hodnotou. Všude
na světě se platilo nekrytými papírovými penězi. Od roku 1973 většina států přešla k
systému řízeného pohyblivého měnového kurzu vůči dolaru (managed floating).
9
Na této konferenci se státy G-10 pokusily najít řešení měnových problémů. Na základě této dohody
došlo k devalvaci dolaru o 7,89 %, aktualizaci (změně) centrálních parit jednotlivých měn a stanovení
širšího fluktuačního pásma kolem nových parit na ± 2,25 % z původních ± 1 % [European Navigator,
2001].
- 27 -
8.10 Vznik EMS a ECB
Po těchto měnových událostech v sedmdesátých letech a vzniku nekrytých papírových
peněz, se svět ocitl ve světě volně plovoucích směnných kurzů. Jelikoţ kaţdý stát na světě
nespojuje stejný stav ekonomiky, kurz mezi jednotlivými měnami tvořil velké výkyvy, které se
velice nedokonale daly předvídat, a to přirozeně poškozovalo mezinárodní obchod. Proto na
konci tohoto desetiletí usilovalo větší mnoţství států evropského společenství tuto situaci
vyřešit. Tyto snahy můţeme sledovat jiţ v dřívějších dobách, a to zaloţením Evropské
10
platební Unie (1950-1958) a Evropské měnové dohody (1955-1978) . První opravdovým
krokem ke vzniku jednotného evropského systému bylo aţ uveřejnění tzv. Wernerovy zprávy
(1971), která představila plán zaloţení Evropského měnového systému (EMS) a principy
jejího fungování. Do konce 70. let byl vytvořen systém spolupráce jednotlivých centrálních
bank, za účelem jednotné devizové politiky a předpřipraveny ostatní potřebné instituce. Pro
potřeby nového systému byla vytvořena i nová měna ECU (European Currency Unit). Ta
plnila funkci zúčtovací jednotky a slouţila jako rezervní měna [Šrein,1999].
Evropský měnový systém (EMS) vznikl v roce 1979, kdy se země Evropských
společenství dohodly, ţe na sebe navzájem naváţí kurzy svých měn, aby předešly kurzovým
fluktuacím. Charakteristický byl jednotnou měnovou jednotkou (ECU), úvěrovými nástroji
fondu pro měnovou spolupráci a mechanizmem měnových kurzů (ERM) tzv. intervenční
mechanizmus
11
[Evropský měnový systém, 2004]. Zpočátku se systém vyznačoval častou
přeměnou definovaných parit. Základním předpokladem fungování této konstrukce bylo
přerušení inflační politiky předchozích desetiletí. Navíc kaţdá země prováděla rozdílnou
hospodářskou politiku a jedinou bankou, která se nenechala inspirovat příkladem ostatních,
byla západoněmecká Bundesbanka. Neinflační politika měla za následek neustálé
znehodnocování ostatních měn vůči západoněmecké marce. „ nevyhnutelným následkem
pak byla častá přizpůsobení údajně pevných směnných kurzů. … mezi lety 1979-1983 došlo
devětkrát ke změně kurzu“ [Hülsmann, 2001, s. 114]. Poté nastalo období relativního klidu,
které trvalo aţ do počátku devadesátých let.
Od září 1992 do srpna 1993 zaţil EMS jednu z nejhorších krizí ve své historii. Důvodů
12
bylo několik a měly za následek změnu ve společné evropské měnové politice . Jako
10
Hlavním cílem EPU a EMD bylo obnovit směnitelnost jednotlivých národních měn států OEEC
(Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci) a usnadnit mezinárodní platební styk a tím
napomoci k rozvoji mezinárodního obchodu [European Navigator, 2001].
11
Kaţdá země měla stanovenu centrální paritu vůči ECU. Z těchto parit byly vypočítány vzájemné
parity všech měnových párů. Tyto kurzy se mohly pohybovat uvnitř pásma okolo centrální parity.
Fluktuační pásma měla šířku ± 2,25 % a 6% pro slabší měny. Pokud kurz dosáhl okrajů pásma, CB
daných dvou zemí měly zahájit devizové intervence s cílem udrţet kurz uvnitř pásma.
12
O váţnosti situace vypovídá změna původního fluktuačního pásma z 2,25% na 15%, protoţe
centrální banky i přes rozsáhlé intervence nedokázaly centrální parity udrţet.
- 28 -
hlavní příčiny jsou uváděny sjednocení Německa v roce 1990 a politická nejistota ohledně
schválení Maastrichtských dohod v národních referendech (smlouva o Evropské unii)
13
.
Hned několik evropských měn se postupně dostalo pod výrazný spekulační tlak a
nedokázalo dodrţet vymezená fluktuační pásma a muselo poţádat o vystoupení z EMS.
Tento systém se ukázal jako dlouhodobě nestabilní, a proto se začalo stále hlasitěji mluvit o
vzniku evropské měnové unie a evropské měně, kterou by spravovala Evropská centrální
banka. Eurozóna a ECB vznikala téměř jedno desetiletí. V jednotlivých etapách se
připravovala půda pro tak rozsáhlou organizaci – od liberalizace kapitálových obchodů, vznik
Evropského měnového institutu, zajištění úplné nezávislosti jednotlivých národních
centrálních bank, vytvoření právního rámce pro takovou organizaci aţ po určení pevných
směnných kurzů jednotlivých měn. V neposlední řadě to bylo vytvoření nové společné měny
€, coţ mělo i politický podtext. Vytvoření sjednocujícího prvku, který přispěje výraznou
měrou k integraci. Posláním této organizace mělo být udrţování cenové stability v eurozóně.
Byla ustavena v roce 1998 a aktivní měnovou politiku začala provádět od 1.1.1999. „Prvním
prezidentem Evropské centrální banky byl v květnu 1998 jmenován Wim Duisenberg, bývalý
guvernér nizozemské centrální banky. Od začátku listopadu 2003 jej ve funkci nahradil JeanClaude Trichet, bývalý guvernér Národní banky Francie“ [Organizace ECB, 2004].
Hlavní oficiální důvod vzniku ECB bylo konečné vytvoření fungujícího měnového
systému Evropského společenství, který zajistí měnové prostředí pro stabilní růst Evropy, o
čemţ můţe svědčit Pakt stability a růstu, který definuje zásady pro rozpočtovou politiku států
EU a má zajistit, aby předluţené státy neohroţovaly stabilitu eura a nezvyšovaly inflaci
v rámci eurozóny. Zmíněná pravidla dokázalo a dokáţe jen málo států dodrţet a to včetně
velkých, hospodářsky silných států (Francie, Itálie, Německo). Musela se několikrát revidovat
a jsou předmětem velkých sporů. Tato instituce vznikla, aby postupně převzala úlohu
jednotlivých národních centrálních bank a v budoucnu je nahradila. Minimálně ve funkci
věřitele poslední instance, který podá pomocnou ruku v případě, ţe konkrétní stát si uţ se
svými dluhy nebude vědět rady. Reálnou obavou je vznik úvěrové organizace, která bude
moci financovat celé státy v nevídané míře a bude je dále podporovat v jejich deficitní a
nezodpovědné finanční politice. Zkušenosti posledních let ukazují, ţe ECB má a bude mít
velký význam v řešení dluhových krizí států Evropské unie a její význam s postupem
zamýšlené integrace ještě hodně poroste.
13
Sjednocení Německa představovalo velký nárůst deficitu, díky subvencím zemím bývalé NDR, coţ
mělo za následek vzestup inflace. Proti tomu Bundesbanka drţela poměrně vysoké úrokové sazby,
protoţe chtěla dodrţet svoji přísně protiinflační politiku, coţ nevyhovovalo ostatní zemím, pro něţ byla
marka monetární kotvou a niţší úrokové sazby by jejich vlastní měnu devalvovaly [Hájek, 2007].
- 29 -
8.11 Dluhové krize
V druhé polovině 20. století nastal ve světě rozvoj papírových bankovek. Všechny státy
světa se zbavily peněz, které byly navázány na drahé kovy a jako jediným zákonným
platidlem určily státní papírové peníze. Ačkoli se většina vyspělých států a jejich vlády
zavázaly nezneuţít svých nově nabytých pravomocí, ne vţdy se jim to dařilo. V tomto období
můţeme být svědky neustálých inflací a zvyšování cenové hladiny snad ve všech státech
světa. Zbylo jen málo zemí, kterým se tento jev ve větší míře vyhnul.
Viděli jsme, ţe deficitní hospodaření panovníků a vlád existuje jiţ dlouho. V minulém
století s růstem jejich velikosti a růstem ţivotní úrovně společnosti, vzniká potřeba nových
výdajů. Moderní demokratické zřízení nutí politiky podporovat zájmy společnosti, i kdyţ jsou
neoprávněné a nerentabilní. Proto vedle vojenských výdajů či výdajů na provoz
byrokratického aparátu vznikají nové náklady, např. v sociální oblasti, zdravotnictví, školství
a mnoha dalších. Vznik těchto výdajů a hospodaření v nich zapříčinil nárůst zadluţenosti
států, který dosáhl dříve nepředstavitelné úrovně. Právě v tomto období se několik desítek
států dostává do situace, kdy nemohou jiţ zvyšovat daně a ţádná z jiných zemí či cizích
institucí nechce nadále financovat jejich dluh. Nezbylo jim nic jiného neţ vyuţít svých
pravomocí své dluhy splácet nově vytvořenými penězi centrální bankou, která ne ve všech
zemích byla úplně nezávislá. Hovoříme o tzv. monetizaci státního dluhu. Centrální banka
nakupuje státní dluhopisy buď přímo od státu, nebo od věřitelů státu, čímţ sniţuje státní
dluh. [Binder, 1982]. Samozřejmě se nově vytvořené peníze za tímto účelem objeví
v ekonomice a začnou způsobovat inflaci v některých případech i hyperinflaci, která
neoddiskutovatelně škodí obyvatelům dané země.
Příkladů tohoto extrémního chování můţeme nalézt několik, především v rozvojových
zemích Latinské Ameriky a Afriky (Brazílie, Bolívie, Argentina, Chile, Zimbabwe…), kde se
ve 20. století dostávají k moci různá populistická uskupení či diktátoři, kteří nemají
legislativní ani jiné zábrany v tomto počínání [Friedman, 1997]. U vyspělých států takto
prováděnou monetizaci státního dluhu nenajdeme, protoţe je jak zákony tak morálně pro
společnost nepřijatelná. Ale jak si uvedeme dále, existují i jiné nástroje, jak krize takových
států řešit.
Jako
příklad
dluhové
krize,
která
zasáhla
větší
část
světa,
si
uvedeme
latinskoamerickou krizi 80. let, „Za oficiální datum propuknutí krize je povaţován 12. srpen
1982, kdy mexický ministr financí informoval soukromé americké věřitele a IMF, ţe Mexická
centrální banka vyčerpala zahraniční rezervy a ţe tak Mexiko nebude schopné 16. srpna
dostát svým závazkům při splatnosti svého převáţně dolarového dluhu v objemu 80 mld.
USD. Díky podobnostem s jinými latinskoamerickými ekonomikami zastavily banky –
- 30 -
největší věřitelé jihoamerických zemí – další půjčky, poţadujíce splatit dřívější závazky.
Krize se rychle rozšířila a do října 1983 postihla 27 zemí s objemem zahraničního dluhu v
celkové výši 239 mld. USD, vyvolala prudkou recesi a následné bankovní a měnové krize.
16 z těchto zemí bylo z Latinské Ameriky, přičemţ 4 nejvíce zadluţené země (Mexiko,
Brazílie, Venezuela a Argentina) dluţily komerčním bankám 74 % této částky – tj. 176 mld.
USD. Z uvedené částky patřilo cca 37 mld. USD osmi největším americkým bankám. Nejvíce
postiţenými byly latinskoamerické země, nicméně zasaţeny byly i země v sovětském bloku.
Např. Polsko mělo větší mnoţství půjček od evropských bank. Mnoho afrických zemí, jejichţ
dluhy patřily hlavně IMF a Světové bance, splácely dluh se zpoţděním, pokud tak vůbec
činily. Na konci r. 1986 se jiţ více neţ 40 zemí muselo vyrovnávat s váţnými ekonomickými
problémy. Případný obecný bankrot rozvíjejících se zemí by mohl způsobit následný bankrot
bankovních gigantů jako Citicorp nebo Bank of America. Proto se hlavně zpočátku
průmyslové země se zapojením IMF snaţily přimět banky k tomu, aby nezastavovaly další
půjčky do zasaţených zemí. V roce 1985 tvořily 34 % zahraničního bankovního dluhu všech
rozvojových zemí dluhy Brazílie, Argentiny, Venezuely a Mexika. Nárůst inflace z
předkrizových hodnot byl enormní (v Mexiku v r. 1983 59 %, v r. 1987 jiţ 132 %). Konec
krize v podstatě začal aţ v roce 1989, kdy americká vláda otočila o 180° ze strachu z
politické nestability na jihu kontinentu a donutila americké věřitelské banky, aby odpustily
některé dluhy. V roce 1990 se banky dohodly na redukci mexického dluhu o 12 %. Během
dalšího roku byly domluveny redukce dluhu u dalších zemí (Uruguay, Filipíny, Kostarika,
Venezuela a Niger). Přestoţe se Argentina a Brazílie dohodly předběţně s věřiteli v r. 1992
a krize se zdála být zaţehnána, poslední zbytky zmizely aţ v roce 1994, kdy skončil Bradyho
plán. Tento plán byl sice neefektivní a nedokonalý, ale zřejmě jediný moţný. Na plán
přistoupilo 18 zemí, bylo anulováno 32 % ze 191 mld. USD. Mezi nejváţnější důsledky v
zasaţených zemích patřil velký odliv kapitálu z těchto zemí do zahraničí (do roku 1986 činil
odliv kapitálu z rozvojových zemí celkem 219,7 mld. USD, dluhová sluţba dosáhla 688,3
mld. USD a kapitálový příliv pouze 468,6 mld. USD). Insolvence bank vedla k jejich
znárodnění. V Mexiku zestátnila vláda zpětně 58 z 60 soukromých bank a po
restrukturalizaci jich po 10 letech zbylo 18“ [Hájek, 2007, s. 19-21].
8.12 Zkušenosti historie
V první kapitole jsem se snaţil shrnout a představit nejdůleţitější měnové okamţiky,
které ovlivnily naši společnost. Mohli jsme na předloţených konkrétních historických
příkladech vidět, ţe od počátku dějin byly peníze často zneuţívány panovníky a vládami.
Většinou za účelem obohacení či krytí velkých vládních výdajů, jako byly například války.
Jelikoţ se jako nejlepší a všeobecně uznávaným prostředkem směny staly drahé kovy, jejich
- 31 -
větší znehodnocení či rozmnoţení šlo velice obtíţně. Konkrétní srovnání poskytly epizody
prvních papírových peněz a následný návrat ke stabilnějším drahým kovům. Avšak rozvoj
společnosti a finančnictví přinesl mnohé změny.
Pro potřebu správy oblasti státní měny byly zřízeny nové instituce – centrální banky.
Postupně vlivem mnoha aspektů a událostí se jim dostalo výsostného postavení jako
jediného a monopolního správce národní měny a za úkol dostaly chránit a pečovat o zdraví
a stabilitu peněz. Příběh jejich vzniku a získání současných pravomocí je příběhem snahy
vlád o centralizaci a jednotné efektivní řešení měnových problémů, které minulé století
přineslo. Důkazem je konec návaznosti peněz na zlato a vznik papírových nekrytých peněz,
které od základu změnily finanční svět a přinesly nové problémy.
Celý text měl za cíl ukázat konkrétní situace, kdy bylo řízení měnové oblasti ponecháno
v rukou jednotlivců, kteří necítili odpovědnost s ní spojenou. Tato oblast vyţaduje především
důvěryhodnou politiku, protoţe bez důvěry lidé vládou vybrané peníze pouţívat nebudou a
při své vynalézavosti najdou substitut, který pro ně bude lepším směnným prostředkem a
uchovatelem hodnoty.
- 32 -
9.
CENTRÁLNÍ BANKA DNES
V druhé části této bakalářské práce se zaměříme na popsání funkcí a hlavních činností
dnešních centrálních bank. Především se zaměříme na moţnosti měnové politiky, která nás
nejvíce zajímá. Těmito nástroji měnové politiky centrální banky ovlivňují mnoţství peněz
v ekonomice za účelem uplatnění vlastních hospodářských politik.
9.1 Legislativní ukotvení centrálních bank
Pokusme se definovat postavení dnešních centrálních bank v legislativě naší i jiných
zemí, protoţe právě tyto zákonné normy zajišťují pravomoci těchto institucí a také nám
mohou poskytnout zajímavé teoretické východisko pro další výklad. Většina právních norem
zajišťuje výhradní právo na správu národní měny a obecně definuje cíle těchto měnových
institucí.
Česká ústava centrální banku definuje takto, „Česká národní banka je ústřední bankou
státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu; do její činnosti lze zasahovat
pouze na základě zákona“ [Ústava ČR, 1993]. V tomto zákoně se podrobně definují cíle,
povinnosti a struktura této organizace. Konkrétně si ukáţeme pro nás nejzajímavější pasáţe
ze zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, „Česká národní banka je ústřední bankou
České republiky a orgánem vykonávajícím dohled nad finančním trhem … Hlavním cílem
České národní banky je péče o cenovou stabilitu. Pokud tím není dotčen její hlavní cíl,
Česká národní banka podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k
udrţitelnému hospodářskému růstu. Česká národní banka jedná v souladu se zásadou
otevřeného trţního hospodářství … Česká národní banka má výhradní právo vydávat
bankovky a mince, jakoţ i mince pamětní … Platné bankovky a mince vydané Českou
národní bankou jsou zákonnými penězi ve své nominální hodnotě při všech platbách na
území České republiky … Česká národní banka můţe od bank nakupovat, popřípadě jim
prodávat a) směnky splatné do šesti měsíců ode dne nákupu Českou národní bankou … b)
státní dluhopisy nebo jiné cenné papíry se státní zárukou … Česká národní banka nesmí
poskytovat návratné finanční prostředky ani jinou finanční podporu České republice ani jejím
orgánům, územním samosprávným celkům, veřejnoprávním subjektům a právnickým
osobám pod kontrolou státu, územního samosprávného celku nebo veřejnoprávního
subjektu, s výjimkou bank, a to ani nákupem dluhopisů od těchto subjektů, jsou-li tyto
subjekty jejich emitenty“ [Zákon o ČNB, 1993].
- 33 -
Podobně vyznívají i články ve smlouvě o zaloţení Evropského společenství, „ECB nebo
centrálním bankám členských států (dále jen „národní centrální banky“) se zakazuje
poskytovat moţnost přečerpání zůstatku bankovních účtů nebo jakýkoli jiný typ úvěru
orgánům či institucím Společenství, ústředním vládám, regionálním nebo místním orgánům
nebo jiným veřejnoprávním orgánům, jiným veřejnoprávním subjektům nebo podnikům
veřejného práva členských států; rovněţ je zakázán přímý nákup jejich dluhových nástrojů
ECB nebo národními centrálními bankami … Prvořadým cílem ESCB je udrţovat cenovou
stabilitu. Aniţ je dotčen cíl cenové stability, podporuje ESCB obecné hospodářské politiky ve
Společenství se záměrem přispět k dosaţení cílů Společenství … ECB má výlučné právo
povolovat vydávání bankovek ve Společenství. Tyto bankovky mohou vydávat ECB a
národní centrální banky. Bankovky vydávané ECB a národními centrálními bankami jsou
jedinými bankovkami, které mají ve Společenství status zákonného platidla“ [Smlouva o EU,
2008].
Situace v USA je poněkud odlišná. Neexistuje zde jeden zákon vztahující se na CB, ale
bankovní legislativa je tvořena velkým mnoţství bankovním zákonů, které byly přijímány a
rušeny, aby reagovaly na konkrétní vývoj měnové oblasti. Navíc je zde problém existence
dvou úrovní, federální a úrovně jednotlivých států. Základní právo vydávat a razit peníze je
obsaţeno v samotné ústavě USA, „V pravomoci Kongresu je … razit peníze, upravovat jejich
hodnotu a zahraniční kurz“ [Tindall&Shi, 1994]. Konkrétní bankovní legislativu si ukáţeme
v části zabývající se centrální bankou USA – Federálního rezervního systému.
Jak jsem ukázal v předchozích řádcích, většina centrálních bank, které se starají o naše
peníze, mají za úkol chránit jejich hodnotu (cenovou stabilitu), nefinancovat schodky státních
rozpočtů (deficit) a mají výlučné právo na to vydávat zákonné peníze. Legislativa, která tento
výčet upravuje, je v souladu se zásadami svobodné a demokratické společnosti. Nicméně
doplňme, ţe je značně obecná a mnohdy se dá upravit zákony, které reagují na konkrétní
problémy a nemusí vţdy dlouhodobě být ku prospěchu společnosti. V dalších kapitolách si
popíšeme, jaké nástroje tyto instituce pouţívají a jak pečují o stabilitu našich peněz.
9.2 Hlavní funkce a povinnosti centrálních bank
Centrální banky vyspělých zemí mají následující funkce, které nejsou a nebyly v historii
ustálené. Byly definovány na základě vývoje peněz ve společnosti nebo na základě
zkušeností a potřeby řešení mimořádných hospodářských situací. Jejich konkrétní skladba
vychází z politického systému dané země – postavení centrální banky a z jejích zákonných
pravomocí. Tyto funkce popsal Revenda následovně [2001].
- 34 -
Emisní činnost – výhradní právo na emisi hotovostních peněz (bankovky, mince).
Z našeho pohledu je emise „bankovek“ jiţ nevýznamná, protoţe většina peněz má
bezhotovostní charakter. Některé centrální banky mohou za mimořádných situací v rámci
hospodářské politiky emitovat i bezhotovostní peníze.
Měnová politika – se zabývá zabezpečením cenové stability a současně podporou
udrţitelného hospodářského růstu. To znamená udrţování inflace v předem určených
mezích a udrţování stability, především spotřebitelských cen.
14
Devizová činnost – znamená správu a operace s devizovými rezervami. Tyto operace
mají za účel zajištění potřebné struktury devizových prostředků pro stát, udrţení potřebné
likvidity a ovlivňování úrovně měnového kurzu.
Regulace a dohled bankovního systému – centrální banka vystupuje jako hlavní
regulátor
bankovního
sektoru,
kapitálového
trhu,
pojišťovnictví,
penzijních
fondů,
druţstevních záloţen, směnáren a vykonává i dohled nad institucemi v oblasti platebního
styku. Z mnoţství regulovaných subjektů se můţeme přesvědčit o tom, ţe bankovní sektor
je nejvíce regulované odvětví v ekonomice.
Banka bank, věřitel poslední instance – obchodní banky tvoří u centrální své rezervy
a zároveň mohou přijímat úvěry. Těch je několik druhů, přes krátkodobé úvěry na doplnění
likvidity aţ přes dlouhodobé i hotovostní úvěry. V případě bankovní krize či tzv. „bank run“,
můţe centrální banka zachránit banku před kolapsem a dodat chybějící likviditu.
Banka státu – zajišťuje pro vládu nejdůleţitější finanční operace. Jejich vztahy jsou
definovány zákonem, tudíţ by se měla vyloučit moţnost úvěrování a krytí schodků státního
rozpočtu centrální bankou. Mezi hlavní činnosti v této oblasti patří vedení účtu vládě a jejím
institucím a spravuje státní dluh (emituje státní cenné papíry nebo můţe poskytnout vládě
přímý úvěr, ale pouze ve výjimečných případech).
Reprezentace státu v měnové oblasti - informují veřejnost o vývoji v bankovním
sektoru. Dále zastupuje danou zemi v mezinárodních organizacích (MMF – Mezinárodní
měnový fond, ESCB – Evropský systém centrálních bank a mnoha dalších).
Pro efektivní fungování centrálních bank a plnění základních poslání musíme definovat
několik
základních
podmínek.
Jedná
se
o
bezpodmínečnou
nezávislost
banky,
transparentnost veškerého jejího jednání a odpovědnost za svou politiku. Všechny tyto
podmínky úspěšného fungování centrální banky jsou popsány v legislativě, a proto jsou
14
Jedná se o tzv. inflační cíl. V ČR je tento cíl roven 2% s povolenou niancí 1 procentního bodu.
- 35 -
závazné a nezpochybnitelné. „Nezávislost centrální banky je klíčovou podmínkou úspěšné
realizace měnové politiky a tedy udrţitelného neinflačního růstu ekonomiky.“ Proto je
neodmyslitelnou součástí Zákona o ČNB i Smlouvě o EU. Tento předpoklad je potřebný
především kvůli zajištění hlavního měnového cíle – cenové stability. Netřeba připomínat, ţe
vysoká inflace je ve svém důsledku pro společnost špatná a má negativní dopad na
hospodářství země. Proto je důleţité, aby centrální banka těmto pokusům a tlakům
nepodléhaly a aby se vyvarovaly krátkodobých stimulací ekonomického růstu za cenu
zvýšené inflace v dlouhodobém horizontu. Tato potřebná nezávislost je zajištěna naprostou
odlukou vedoucích činitelů od vlády (radu CB jmenuje prezident), rada nesmí přijímat ţádné
pokyny pro svou činnost od ústavních činitelů, nesmí financovat ţádnou státní instituci a je
naprosto finančně nezávislá na státu [ECB, 2004]. Ve svých rozhodnutích je moderní
centrální banka značně autonomní a ve snaze nepřipustit k jejich moci ţádné vládní činitele,
se z centrálních bank staly jedny z nejmocnějších a nejdůleţitějších institucí ve světovém
hospodářství.
„Transparentnost znamená, ţe centrální banka poskytuje veřejnosti a trhům veškeré
příslušné informace o své strategii, závěrech, rozhodnutích týkajících se její politiky i o svých
postupech. Tyto informace jsou poskytovány včas a otevřeným a jednoznačným způsobem“
[ECB, 2004]. Pro kaţdou hospodářskou politiku platí, ţe pokud je důvěryhodná a je předem
popsána se všemi svými kroky a předpokládanými důsledky, má předpoklad stát se
úspěšnou. Transparentnost má za následek moţnost veřejnosti porozumění a pochopení
této politiky a moţnost připravit se na ni odpovídajícím způsobem [Liberální institut, 1999].
V kontextu centrální banky se samozřejmě nejedná o běţné občany, ale o investory a
obchodníky na finančních trzích.
Jako poslední nám do hry vstupuje věcná odpovědnost centrální banky za své činy. Ta
je závazná zákonem a to tím způsobem, ţe guvernér národní banky musí předstupovat před
parlament a poskytnout zprávu např. o měnovém vývoji či finanční stabilitě. Stejně tak je
povinen informovat v pravidelných intervalech veřejnost a další státní instituce.
9.3 Měnová politika
V další části se podrobně podíváme na měnovou politiku centrálních bank tj.
ovlivňování mnoţství peněz v oběhu, „Za měnovou politiku v nejširším pojetí můţeme
povaţovat vědomou činnost nějakého subjektu, který se prostřednictvím měnových nástrojů
snaţí regulovat mnoţství peněz v oběhu a tím dosáhnout určitých cílů“ [Revenda, 2001, s.
79]. „Měnová politika (Monetary Policy) dnes spočívá v tom, ţe centrální banka reguluje
- 36 -
krátkodobé úrokové míry, aby nakonec ovlivnila inflaci. O nic jiného v měnové politice nejde“
[Jílek, 2004, s. 375].
9.4 Měnové agregáty a měnová báze
Před popsáním hlavních nástrojů a způsobů ovlivňování mnoţství peněz v ekonomice,
musíme vymezit, jaké peníze jsou ovlivňovány. Obecně můţeme říci, ţe nás zajímají jen ty
peníze, které nějakým způsobem působí na jiné makroekonomické ukazatele (např. HDP).
Označujeme je písmenem M a číslicí 1-5. Kaţdý z těchto agregátů s vyšším číslem obsahuje
předcházející agregát a další aktiva, obvykle s menší likviditou. ČNB člení agregáty podobně
jako ostatní evropské banky a ECB [ČNB, 2003].
 M1 = emitované oběţivo + jednodenní vklady
 M2 = M1 + vklady se splatností do 2 let + vklady s výpůjční lhůtou do 3 měsíců
 M3 = M2 + Repo operace + Akcie/podílové listy fondů + Dluhopisy do 2 let
Podobné členění můţeme nalézt i v USA [Purposes&Functions of FED, 2005].
 M1 = emitované oběţivo a cestovní šeky + běţné vklady + šekovatelné vklady
 M2 = M1 + spořící účty + účty vkladů peněţního trhu + malé termínované vklady (do
100 000 $) + podílové listy + jednodenní eurodolary (overnight)
 M3 = M2 + termínované vklady (100 000$ a více) + vklady institucionálních investorů
9.5 Transmisní mechanismus
„Transmisním mechanismem měnové politiky se rozumí řetězec ekonomických vazeb,
který umoţňuje, aby změny v nastavení měnově politických nástrojů vedly k ţádoucím
změnám inflace“ [ČNB, 2003]. „Měnová politika je regulace operačního cíle (obvykle trţní
krátkodobé úrokové míry) centrální bankou prostřednictvím nástrojů měnové politiky za
účelem dosaţení zprostředkujícího cíle a nakonec konečného cíle (obvykle cenové stability
vyjádřené určitou inflací)…Zprostředkující a konečný cíl je strategií měnové politiky. Způsob,
jakým operační cíl působí na konečný cíl, se nazývá transmisní mechanismus měnové
politiky“ [Jílek, 2004, s. 376].
- 37 -
Tato měnová politika má a můţe mít několik jiţ zmíněných cílů. Stabilizaci cenové
hladiny, podpora měnového kurzu, podpora růstu ekonomiky či zaměstnanosti. Podle směru
cíle můţeme rozlišit 2 základní měnové politiky centrální banky.
Expanzivní politika (accomodative monetary policy) je charakterizována sníţením
úrokových měr CB a tím sníţení i ostatních úrokových měr. Úvěry se stávají levnější,
obchodní banky mají větší ochotu půjčovat a spotřebitelé spotřebovávat – utrácet a zvyšovat
rychlost oběhu peněz. Celý tento proces by měl vést ke krátkodobé stimulaci ekonomiky,
zmenšení nezaměstnanosti a k další podpoře hospodářství.
Restriktivní politika (tight monetary policy) naproti tomu obsahuje zvýšení krátkodobé
úrokové míry. To má za následek přesně opačný efekt neţ v případě expanzivní měnové
politiky. Banky chtějí méně půjčovat, podniky a domácnosti méně utrácejí tj. sniţuje se
rychlost oběhu peněz. Většina centrálních bank provádí tuto politiku v situaci, kdy hrozí
vysoká inflace. V situaci přehřátí ekonomiky, tedy většinou jako odpověď na přílišnou
předešlou expanzivní politiku úrokových měr.
V další kapitole si konečně ukáţeme nejdůleţitější nástroje centrální banky, kterými
ovlivňuje krátkodobé trţní úrokové míry a tím mnoţství peněz v ekonomice. „Nástroj měnové
politiky představuje techniku stabilního dodrţování operačního cíle měnové politiky tj. trţní
krátkodobé úrokové míry“ [Jílek, 2004, s. 379]. Základním rozdělením těchto nástrojů je na
přímé a nepřímé nástroje monetární politiky. Ty se poté dělí na jednotlivé poloţky a my si je
postupně popíšeme, abychom lépe pochopili vztah a míru ovlivnění tvorby peněz centrální
bankou.
9.6 Nepřímé nástroje měnové politiky
Operace na volném trhu
15
Nejdůleţitější nepřímý nástroj měnové politiky. V trţní ekonomice jsou prováděny na
volném trhu tři druhy nejdůleţitějších operací, které se samozřejmě mohou v různých zemích
lišit:
 Přímé operace – prodej či nákup cenných papírů mezi CB a OB.
 REPO operace – probíhají na základě dohody o zpětném nákupu či prodeji.
 Switch operace – výměny stejných cenných papírů s rozdílnou dobou splatnosti.
15
Pro tuto kapitolu byla pouţita kniha Josefa Jílka z roku 2004 – Peníze a měnová politika.
- 38 -
Nejdůleţitějším cílem je určení zvolené úrovně trţní krátkodobé úrokové míry. Mezi
další cíle můţe patřit regulace mnoţství peněz v oběhu tj. regulace měnové báze či ovlivnění
měnového kurzu. „Operace na volném trhu jsou především nákupy nebo prodeje cenných
papírů centrální bankou v domácí měně bankovním subjektů, Centrální banka těmto
subjektům můţe prodávat jednak státní dluhové papíry (tj. obligace emitované státem),
jednak vlastní cenné papíry. Děje se tak v bezhotovostní formě obvykle jako aukce nebo
tendr“ [Pavlát, 2004, s. 51]. Důleţité je si uvědomit, ţe při těchto operacích se mění likvidita
obchodních bank u centrální banky, naproti situaci při platebních operacích mezi klienty
obchodních bank a mezi samotnými obchodními bankami, kdy se likvidita pouze převádí.
V případě dodávání likvidity – centrální banka poskytuje úvěry či termínované vklady za
stanovenou úrokovou míru. Tyto úvěry a vklady poskytuje jako tzv. repo obchody (repo
míra) nebo kupuje dluhové cenné papíry od obchodních bank za cenu odpovídající
stanovené úrokové míře. Podobně při opačném postupu při stahování likvidity centrální
banka - přijímá úvěry či termínované vklady od obchodních bank za stanovenou úrokovou
míru - repo obchody (repo míra) nebo prodává dluhové cenné papíry obchodním bankám a
ty mají výnosnost přibliţující se stanovené úrokové míře.
Manipulaci s výší úrokové míry vyuţívá centrální banka v případě, ţe je toho názoru, ţe
ekonomika se buď přehřívá, příliš roste a zvyšují se inflační tlaky (zvyšuje úrokové míry) a
naopak, kdyţ potřebuje stimulaci v podobě levnějších peněz (úrokové míry sniţuje).
Všechny výše uvedené operace probíhají z iniciativy centrální banky. Existují i nástroje,
které umoţňují obchodním bankám měnit svou likviditu (rezervy) u centrální banky. Říkáme
jim vestavěné stabilizátory tzv. automatic facilities, ale v praxi nejsou tak často vyuţívány.
Česká národní banka provádí stahování likvidity formou jiţ zmíněných repo operací,
konkrétně pomocí tendrů, individuálních repo operací a repo operací za lombardní sazbu.
Tyto obchody se skládají z rep a reverzních rep a ty v zásadě znamenají, „ poskytnutí
finančních aktiv za hotovost nebo jinou formu úhrady se současným závazkem přijmout tato
finanční aktiva k přesnému datu za částku rovnající se původní hotovosti nebo jiné formě
úhrady a úroku (repo míra)“ [Jílek, 2001, s. 394]. Pro reverzní repa platí opačná logika.
V praxi centrální banka přijímá úvěry od bank, které jsou zajištěny např. pokladničními
poukázkami. Po uplynutí dohodnuté doby, obvykle 14 dnů, probíhá reverzní operace, v níţ
dluţník vrací zapůjčené poukázky zvýšené o dohodnutý úrok a věřitel vrací poskytnutý
kolaterál - zajištění.
- 39 -
Diskontní nástroje
Dalším nástrojem jsou tzv. diskontní nástroje, coţ ve své podstatě jsou úvěry. Centrální
banka poskytuje obchodním bankám 3 základní druhy úvěrů, které mají nějaký vliv na
měnovou politiku:
 Diskontní úvěry – jsou krátkodobé úvěry v domácí měně se splatností do 3 měsíců
a jsou úročeny tzv. diskontní sazbou. Jedná se o jeden z nejlevnějších a
nejdostupnějších úvěrových zdrojů. Jsou poskytovány bezproblémovým bankovním
institucím a to v menších mnoţstvích. „Obecně platí, ţe centrální banka poskytnutím
diskontního úvěru ovlivňuje vypůjčenou měnovou bázi a umoţňuje bankám zvýšit
rezervy, naopak splácení diskontního úvěru má opačný účinek“ [Pavlát, 2004, s. 53].
Vzhledem k tomu, ţe objem těchto úvěrů je malý, nehrají diskontní úvěry v měnové
politice tak významnou roli.
 Reeskontní úvěry – krátkodobé úvěry, které centrální banka poskytuje tzv.
reeskontem (odkoupením) vysoce kvalitních směnek od obchodních bank. Účinky na
měnovou bázi jsou vzhledem k mnoţství takto poskytnutých úvěrů srovnatelné
s diskontními úvěry.
 Lombardní úvěry – jsou poskytovány centrální bankou proti zástavě směnek a
cenných papírů obchodních bank. Platí pro ně lombardní sazba, která je vyšší neţ 2
předchozí, a proto je tento typ úvěrů vyuţíván jen v případě nouze při nedostatku
likvidity.
Kurzové intervence
Měnovou bázi můţe centrální banka ovlivnit i nákupy a prodeji národní měny. Tyto
intervence mohou být přímé – přímé nákupy či prodeje tuzemským obchodním bankám a
nepřímé intervence, které provádí pomocí změn diskontní sazby. Vliv na měnovou bázi mají
pouze přímé intervence, jelikoţ mají vliv na rezervy bank při nákupech či prodejích domácí
měny za zahraniční. Těmto pohybům se snaţí centrální banka zabránit neutralizací pomocí
operací na volném trhu.
- 40 -
9.7 Přímé nástroje měnové politiky
Úvěrové kontingenty – limity úvěrů bank
16
Jak název napovídá, jedná se o tzv. „horní strop“ či mez úvěrů, které mohou banky
poskytnout svým klientům. Tuto mez logicky určuje centrální banka a při jejím nedodrţení
určuje a vymáhá předem stanovené sankce. Tento limit můţe být určen například
v absolutní výši nově poskytnutého úvěru, přírůstkem či úbytkem nově poskytnutého úvěru.
Stanovení limitů umoţňuje bance přímou regulaci mnoţství úvěrů v ekonomice a tím
moţnost ovlivnit krátkodobou úrokovou míru dle svých představ.
Úrokové limity – limity úrokových sazeb bank
Centrální banka stanovuje maximální výši úrokových sazeb z úvěrů a maximální či
minimální výši úrokové sazby z vkladů. Tyto limity mají za úkol znovu ovlivnění výše
krátkodobé úrokové míry. „Limitů úrokových sazeb bank jako přímého nástroje ovlivňování
krátkodobé úrokové míry centrální banky vyuţívají spíše výjimečně, neboť konečný výsledek
působení těchto limitů předem s jistotou nelze odhadnout. Kromě toho je uplatňování přímé
kontroly úrokové marţe i v rozporu s principy trţní ekonomiky“ [Pavlát, 2004, s. 57].
Povinné vklady bank
Jedná se o povinnost určitých subjektů vést běţné účty a ukládat volné peněţní
prostředky u centrální banky. Logicky tuto povinnost lze v demokratické společnosti
vyţadovat pouze od orgánů státní správy a podobných institucí. Primárně můţeme říci, ţe
těmito pravidly jde spíše o kontrolu nad finančními prostředky daných subjektů.
Pravidla likvidity
Spočívají ve stanovení struktury aktiv a pasiv v bilancích obchodních bank.
Dodrţováním této struktury by mělo zabezpečit dostatečnou likviditu bank. Pro představu si
uveďme, ţe takové pravidlo určené centrální bankou můţe znamenat např. závazný poměr
mezi krátkodobými a střednědobými úvěry a vklady. Změnou tohoto poměru se můţe vyvolat
změna krátkodobé úrokové míry, jelikoţ se tímto mění struktura nabídky úvěrů ze strany
bank. Podobná pravidla na poměr devizových aktiv a pasiv, můţe vyvolat změnu kurzu
domácí měny.
16
Tato kapitola vychází z knihy „Centrální bankovnictví“ od Vladislava Pavláta z roku 2004.
- 41 -
Povinné minimální rezervy
Je to stanovená část primárních zdrojů (vkladů nebankovních subjektů) bank, kterou
banky musí mít uloţenu na účtu u centrální banky. Výše těchto rezerv se vypočítává
z průměrného stavu těchto rezerv za určité období. Takto uloţená aktiva slouţí jako nástroj
k ovlivnění likvidity obchodních bank - nástroj měnové politiky centrálních bank a to pomocí
tzv. peněţního multiplikátoru. V případě zvýšení sazby dochází ke sníţení peněţního
multiplikátoru – méně moţných úvěrů nabízených bankami – méně peněz v ekonomice.
V opačném případě se situace obrací, banky mohou více půjčovat a do ekonomiky se
dostává více peněz.
17
9.8 Federální rezervní systém
Nejvýznamnější a tolik diskutovanou organizací, která ovlivňuje finanční svět jako ţádná
jiná, je Federální rezervní systém v USA (FED).
18
Vznik FEDu byl popsán jiţ v prvním oddíle,
a proto jen připomenu, ţe byl zaloţen 23. prosince 1913 přijetím zákona o centrální bance
tzv. Federal Reserve Act, který podepsal prezident Woodrow Wilson. Byla to především
reakce na bankovní krize 19. století, které několikrát postihly USA a destabilizovaly celou
ekonomiku. Cílem bylo vytvořit novou organizaci, která by dokázala řešit tyto pravidelně se
opakující problémy na federální úrovni efektivněji. „Vytvoření této instituce představovalo
nejvýznamnější změnu měnových institucí minimálně od občanské války. … byl vytvořen
oddělený oficiální orgán s explicitní zodpovědností za měnové podmínky, vybavený
teoreticky přiměřenou mocí k dosaţení měnové stability, či alespoň k zabránění výrazné
nestability“ [Friedman, 1994, s. 49].
Celý systém se zpočátku skládal z Rady guvernérů a 12 lokálních rezervních bank, ale
postupně se decentralizovaná struktura měnila a přizpůsobovala potřebám společnosti,
především jako reakce na významné historické události 20. století. Původním úkolem nové
instituce bylo poskytování tzv. „elastického nebo sezonního oběţiva“, tedy poskytování
17
Celý proces multiplikace je značně zjednodušen, ale v zásadě znamená ovlivňování mnoţství peněz
v ekonomice pomocí rezerv obchodních bank u banky centrální. Nutno podotknout, ţe ačkoli teorie
peněţního multiplikátoru je obecně akademickým světem přijímána a učebnice ekonomie jej běţně
uvádějí [Holman, 2005], centrální banky se jí vůbec nezabývají a nepovaţují multiplikační efekt za
účinný a jako celek ho povaţují za chybný. Profesor Jílek dokonce tvrdí, ţe se jedná o účelovou teorii,
která má zahrnout do tvorby peněz centrální banku a zamaskovat skutečnost, ţe neúročené rezervní
poţadavky jsou skrytým zdaněním obchodních bank ve prospěch centrální banky potaţmo státu [Jílek,
2004, s. 162-164].
18
Hlavním zdrojem k této kapitole je výroční zpráva FEDu „The Federal reserve system –
Purposes&Functions 2005“, který je vydáván pravidelně kaţdých 10 let od roku 1939.
- 42 -
likvidity obchodním bankám, které nedokázaly uspokojit kaţdoroční cyklickou poptávku po
úvěrech. Události typu zadluţení po obou světových válkách či Velké hospodářské krize
značně změnily úkoly, pravomoci a postavení této instituce. Upuštěním od zlatého standardu
a konec Brettonwoodského systému, se primárním cílem stala ekonomická a cenová
stabilita, jako předpoklad pro zdravý rozvoj hospodářství USA. Zmíněný vývoj reflektuje
výčet nejdůleţitějších zákonů, které byly ohledně FEDu přijaty [Federal Reserve, 2001].
 Federal Reserve Act (1913) – zaloţení FEDu
 Glass–Steagall Act (1933) – FDIC, oddělení komerčního a investičního bankovnictví
 Banking Act of 1935 – zaloţení FOMC
 Employment Act of 1946 – stanovení odpovědnosti federální vlády za ekonomickou
stabilitu, inflaci a nezaměstnanost.
 Full Employment and Balanced Growth Act (1978) – zavázal jak FED a vládu k
fiskální odpovědnosti a cenové stabilitě jako dlouhodobému cíli.
 Gramm–Leach–Bliley Act (1999) – odstranil působnost Glass–Steagall Act
 Emergency Economic Stabilization Act (2008) – zákon přijatý v reakci na hypoteční
krizi, který opravňoval finanční výpomoc 700 miliard $ na odkup toxických aktiv
 Dodd–Frank Wall Street Reform and Consumer Protection Act (2010) – reforma
regulace finančnictví v reakci na finanční krizi 2007-2008.
Struktura FED
Struktura Federálního rezervního systému je ojedinělá a jinde na světě nemá obdoby.
Je to dáno jeho postupným vývojem a historickými aspekty amerického bankovnictví. Jedná
se o zčásti soukromou a zčásti vládní instituci, která je oficiálně nezávislá na vládě, tedy
nezávisí na rozhodnutí ţádného politika. Celá struktura si zakládá na své jedinečnosti a
nezávislosti. Celá struktura sestává z 5 základních pilířů:
Rada Guvernérů (Board of Governors) je centrální agentura a hlavní řídící orgán
Federální rezervního systému, který sídlí ve Washingtonu. Skládá se ze 7 členů, které
jmenuje prezident a potvrzuje senát. Z nich se vybírá předseda a místopředseda, kteří jsou
voleni na 4 roky a mohou být zvoleni aţ třikrát po sobě. Funkční období kaţdého člena je 14
let a po jeho vypršení nemůţe být znovu jmenován. K výměně členů dochází jednou za 2
roky, takţe za jedno funkční období dojde k obměně celého výboru.
- 43 -
Rada guvernérů hraje hlavní roli při dohledu a regulaci nad bankovním sektorem USA a
má odpovědnost za činnost a provoz ostatních federálních agentur, které jsou součástí
FEDu. Její rozhodnutí jsou závazná pro celý finanční systém a k tomu jim napomáhá i vliv
přidělený zákonem. V kaţdé důleţitější měnové instituci má Rada svého zástupce. Dle
zákonů právě tento výbor musí předkládat pravidelné analýzy, zprávy a statistiky o stavu
finančního sektoru vládě a kongresu, na jejichţ základě se pak rozhoduje o hospodářské
politice. V neposlední řadě jsou představitelé Rady guvernérů i hlavními zástupci USA
v mezinárodních měnových institucích a delegacích.
Federální rezervní banky (Federal Reserve Bank) jsou sítí 12 bank, které májí
dohromady 25 poboček po celých Spojených státech amerických. Jedná se o soukromé
subjekty, akciové společnosti se zvláštními pravidly. Kaţdá banka, která chce být členem
FEDu a vyuţívat výhody s tím spojené, musí vlastnit určitý počet akcií některé z bank, tudíţ
se tak stává spoluvlastníkem celého systému. Z akcií plyne kaţdoročně fixně stanovená
dividenda 6% a nesmí být nikomu prodána ani zastavena. Jelikoţ vlastnickou strukturu tvoří
jak federální vláda, tak soukromé subjekty, právní postavení těchto bank není standartní.
Kaţdá z bank má svůj vymezený distrikt - oblast, která je v její kompetenci a má ji na
starosti. Rozdělení si můţeme prohlédnout na následujícím obrázku, který vyznačuje
distrikty a města, kde sídlí jednotlivé banky.
Rezervní banky
jsou povaţovány
ruce centrálního
bankovního
systému.
Obrázek
1: Rozděleníza
působnosti
Federálních
rezervních
bank Mají za úkol především distri
Jsou regulovány ze strany Rady guvernérů, které se zodpovídá za své kroky a
předkládá i rozpočet. Kaţdá banka má správní radu z 9 členů, kterým předsedá
- 44 -
místopředseda a předseda. 3 z nich jsou ředitelé komerčních bank, které jsou členy systému
a zbylých 6 jsou zástupci veřejnosti. Veškeré zisky, které plynou především z operací na
volném trhu a úroků ze státních cenných papírů, jdou na výplatu dividend členům a
Ministerstvu financí USA.
Federální výbor volného trhu (Federal Open Market Committee, FOMC), je agentura,
která má na starosti nejdůleţitější měnový nástroj systému – operace na volném trhu, kterým
ovlivňuje celkové měnové i úvěrové podmínky a dále spravuje operace FEDu na devizových
trzích. Skládá se ze 7 členů Rady guvernérů a z 5 guvernérů Rezervních bank. Ti postupně
rotují po funkčním období jednoho roku. Stálým členem je pouze guvernér Federální
rezervní banky v New Yorku.
Členské banky (Members Banks) jsou členové systému, kteří drţí část svého
základního kapitálu u některé z Rezervních bank. Kaţdý člen si musí koupit balík akcií ve
výši 3% základního jmění banky, z nichţ mu kaţdoročně náleţí 6% dividenda. Členy se
musí stát kaţdá národní banka, které to určuje zákon. Jednotlivé státní banky si mohou
vybrat, zda se členy stanou či ne, ale výhod systému mohou vyuţít jen členové. Jednou
z výhod je moţnost zvolit do správní rady Rezervní banky svého představitele a tím mít vliv
na měnovou politiku dané oblasti. Dodejme, ţe většina bank v USA členy nejsou, ale
celková aktiva těchto nečlenů jsou menší neţ členů rezervního systému.
Poradní výbory (Advisory Committees) jsou vyuţívány Radou guvernérů i Rezervními
bankami při plnění různých úkolů jako jsou analýzy, statistiky a měnová politika.
Měnové politika FEDu a její nástroje
Zákon Federálnímu systému nařizuje, aby jeho představitelé svou politikou a
rozhodnutími sledovaly politiku maximální zaměstnanosti, cenové stability a dlouhodobě
nízkých úrokových měr. Všechny tyto aspekty jsou povaţovány za neodmyslitelné
předpoklady zdravého růstu ekonomiky USA. K tomuto cíli jsou vyuţívány mnohé nástroje,
které umoţňují ovlivňovat agregátní nabídku a poptávku. Dle potřeby je vyuţívána
restriktivní či expanzivní monetární politika, která mnoţstvím peněz v ekonomice na tyto
elementy působí. Jednotlivé části rezervního systému sledují vývoj ekonomiky a v případě
přehřátí či naopak potřeby podpory, volí strategii, jak vývoj ovlivnit preferovaným směrem.
To se děje ovlivňováním tzv. Federal Funds Rate, coţ je krátkodobá úroková sazba za
kterou si banky půjčují na mezibankovním trhu nebo za kterou si půjčují peníze přímo od
Federálních rezervních bank. Výše této sazby ovlivňuje FOMC podle toho, jakou politiku
chce sledovat a svými nástroji se jí snaţí dosáhnout.
- 45 -
Operace na volném trhu (Open market operations) spočívají v nákupu a prodeji
státních cenných papírů vlády USA.
19
Jsou zdaleka nejvíce vyuţívány pro svou flexibilitu a
rychlost, tudíţ tvoří 90% všech operací spojených s měnovou politikou FEDu. Tento
otevřený trh je v New Yorku, takţe operace jsou koordinovány Federal reserve Bank of New
20
York, která obchoduje s tzv. primárními dealery , kteří nakupují či prodávají formou aukce.
Existují 2 základní typy obchodů.
 Poskytování či přijímání úvěrů formou reverzních repo operací. Vykonávají se
aukcemi a jsou buď jednodenní či termínové. FED seřazuje všechny nabídky
jednotlivých dealerů od nejvyšší k nejniţší úrokové míře (při dodávání likvidity) a
poté akceptuje nejvyšší nabídky aţ do splnění stanoveného cíle na likviditu.
Podobně při stahování likvidity přijímá a akceptuje nejniţší nabídky. Tyto operace
jsou dočasné a slouţí ke sníţení fluktuace v úrovni rezerv bank. Jsou zdaleka
nejvyuţívanější Federálním rezervním systémem.
 Přímé nakupování či prodeje amerických státních dluhopisů, dluhopisů vydanými
federálními agenturami a zajištěnými hypotékami, podle toho zda chce FED dodávat
či stahovat likviditu. Tyto nákupy a prodeje probíhají také aukcí a funguje zde
podobný princip akceptování nabídek jako u repo operací. Výrazným rozdílem je to,
ţe tyto operace s dluhopisy probíhají pouze několikrát do roka v obdobích větší
poptávky po oběţivu.
Povinné minimální rezervy (Reserve Requirements) se vyuţívají ve spolupráci
s operacemi na volném trhu jako doplňkový nástroj. K větším změnám sazeb povinných
rezerv se přistupuje jen ve výjimečných případech. Tento nástroj je samozřejmě bankami
nejméně oblíbený, protoţe váţe finanční prostředky, z kterých nemohou získat banky trţní
úrok a přicházejí tak o moţný zisk.
Diskontní okno je moţnost komerční banky získat krátkodobý úvěr za diskontní
úrokovou míru. Všechny tyto úvěry musí být zajištěny tzv. kolaterálem v podobě cenných
papírů. V současné době se tyto nástroje pro dodání nárazově potřebné likvidity moc
nepouţívají a slouţí také jako doplňkový nástroj k operacím na volném trhu. Svůj význam
19
T-bills - americké krátkodobé dluhopisy se splatností do jednoho roku – obvykle se vydávají na
jeden, tři či šest měsíců. Patří mezi nejlikvidnější, tedy nejobchodovanější instrumenty na světě.
T-notes - dluhopisy, které mají splatnost od jednoho roku do deseti let.
T-bonds – dlouhodobé dluhopisy se splatností nad 10 let [Jílek, 2004].
20
Jsou to banky nebo brokeři, kteří jsou povinni učinit nabídky v případě, ţe FED provádí operace na
volném trhu a aktivně se aukce účastnit. Musí splňovat i další kapitálová kritéria, aby byly schopni plnit
funkci bonitní protistrany. Jsou to většinou velké nadnárodní korporace, které poté distribuují cenné
papíry USA dále do finančního světa.
- 46 -
mají v době mimořádných situací, kdy mnohé banky potřebují dodání rychlé likvidity. V USA
jsou poskytovány 3 základní druhy:
 Primární úvěr (Primary Credit) – obvykle jednodenní úvěr, který se poskytuje
zajištěným institucím. Lze ho získat za úrokovou míru, která převyšuje míru
federálních prostředků, a proto se vyuţívá zřídka.
 Sekundární úvěr (Secondary Credit) – určen pro ţadatele, kteří nemohou
dosáhnout na primární úvěr. Jeho úroková míra převyšuje míru primárního úvěru a
poskytuje se většinou problémovým institucím.
 Sezonní úvěr (Seasonal Credit) – tento typ úvěru je určen pro malé vkladové
instituce na sezonní potřeby likvidity. Úroková míra se určuje z průměru míry
federálních prostředků a 90 denních vkladových certifikátů.
Quantitative easing (QE) nebo-li kvantitativní uvolňování je politika pouţívaná
centrálními bankami na podporu růstu ekonomiky nebo při boji s deflací. V případě, ţe
expanzivní politika není úspěšná a úrokové míry se blíţí nule, tudíţ se nedají sníţit,
hovoříme o tzv. pasti likvidity. Centrální banky přistupují k nákupu cenných papírů od vlády
nebo jiných finančních aktiv, přičemţ platí nově účetně vytvořenými penězi „z ničeho“.
S tímto se pojí hlavní kritika a úskalí takového chování. Takto vytvořené peníze, které se
dostanou do oběhu, způsobují inflační tlaky, se kterými se centrální banka musí vyrovnávat.
Tento způsob řešení problému pasti likvidity se dostal do popředí po finanční krizi v letech
2007-2008, kdy právě FED k tomuto nástroji přistoupil a vyuţil ho k boji proti recesi
s odkazem na vyuţití Bank of Japan v letech 2001-2006. Na dopady a širší analýzu účinnosti
si budeme muset ještě počkat aţ se naplno efekt QE projeví, ale jiţ teď můţeme říci, ţe QE
můţe v mnoha věcech krátkodobě pomoci, ale s touto pomocí jsou spojena velká
dlouhodobá rizika, na které se musí brát zřetel [Wieland, 2009].
9.9 Evropská centrální banka
Další významnou organizací, která velkou měrou ovlivňuje finanční a hospodářské trhy
je Evropská centrální banka, která zodpovídá za jednotnou evropskou měnu - EUR.
21
Úzce
spolupracuje s jednotlivými centrálními bankami zemí eurozóny a s ostatními bankami členů
zemí Evropské unie. Byla zaloţena v roce 1998 za účelem zřízení instituce, která by
koordinovala měnové politiky jednotlivých států. Sídlí v Mohanu nad Frankfurtem
21
K popsání struktury a hlavních měnových nástrojů byla pouţita Výroční zpráva ECB 2009.
- 47 -
v Německu. S rozšiřováním působnosti eurozóny a postupnou integrací Evropské unie,
získává na důleţitosti a postupně přebírá funkce národních centrálních bank. V rámci
evropské integrace má ambici tato banka jednou úplně nahradit.
Hlavní cíle ECB definované v zakládající smlouvě je udrţovat cenovou stabilitu a
podporovat hospodářskou politiku EU, kterou charakterizuje vysoká úroveň zaměstnanosti a
trvalý neinflační růst. Je řídícím orgánem ESCB a dohlíţí a koordinuje měnové politiky
národních centrálních bank. Dále má za úkol devizové a investiční aktivity, koordinaci
platebních systémů, přípravu statistik a ekonomický výzkum. Velký důraz je kladen na
nezávislost této instituce, která je definována i v zakládajících dokumentech. „Při výkonu
pravomocí a uskutečňování úkolů a povinností svěřených jim touto Smlouvou a
Statutem nesmějí ECB, národní centrální banky, ani ţádný člen jejich rozhodovacích orgánů
vyţadovat ani přijímat pokyny od orgánů Společenství, od ţádné vlády členského státu nebo
od jakéhokoli jiného subjektu. Orgány a instituce Společenství a vlády členských států se
zavazují zachovávat tuto zásadu a nesnaţit se ovlivňovat členy rozhodovacích orgánů ECB
či národních centrálních bank při plnění jejich úkolů" [Protokol o ESCB a ECB, 2007].
Evropský systém centrálních bank (ESCB)
ESCB se skládá z ECB a jednotlivých národních centrálních bank členů Evropské unie.
Pomocí tohoto uskupení se provádí měnová politika a podporují obecné hospodářské
politiky společenství s cílem dosáhnout trvalé cenové stability. Součástí úkolů je i
shromaţďování statistických údajů a tvorba analýz pro potřeby evropských úřadů [Protokol o
ESCB a ECB, 2007]. Obecně můţeme říci, ţe hlavním koordinátorem systému je ECB, která
má velké pravomoci a národní centrální banky jsou její „prodlouţenou rukou“ v provádění
měnové politiky. Tento stav je kritizován ze strany centrálních bank, které s postupující
integrací ztrácejí své postavení. K této organizaci existuje ještě systém centrálního
bankovnictví eurozóny tzv. Eurosystém, který tvoří ECB a centrální banky států, které přijaly
evropskou měnu. Oba dva by měly splynout v jednom v okamţiku, kdy všechny státy tuto
měnu přijmou.
Struktura ECB
Rada guvernérů (Governing Council) se skládá z členů Výkonné rady a z guvernérů
národních centrálních bank zemí, které zavedly euro. Jedná se o nejdůleţitější orgán, který
přijímá obecná rozhodnutí k provádění měnové politiky (určování úrokových sazeb či
vytváření měnových rezerv). Všichni členové při jednáních vystupují jako soukromé osoby,
tudíţ by neměli vystupovat jako zástupci svých zemí.
- 48 -
Výkonná rada (Executive Board) je sloţena z prezidenta, viceprezidenta a 4 dalších
členů, kteří jsou jmenováni na základě dohody vlád členských zemí. Jejich funkční období je
8 let bez moţnosti opakování. Zodpovídají za běţné záleţitosti ECB a provádějí měnovou
politiku na základě rozhodnutí Rady guvernérů.
Generální rada (General Council) tvoří ji prezident a viceprezident ECB a guvernéři
národních centrálních bank všech členských států EU. Slouţí jako dočasný poradní sbor do
doby neţ přijmou všechny státy Evropské unie euro.
Měnové nástroje ECB
Základními nástroji měnové politiky ECB jsou operace na volném trhu a povinné
minimální rezervy, které se pouţívají k ovlivnění likvidity na mezibankovním trhu s cílem
udrţet krátkodobé úrokové sazby poblíţ základní úrokové sazby ECB.
Operace na volném trhu slouţí jako hlavní měnový nástroj ECB a Eurosystému.
Vyuţívány jsou následující 3 základní typy operací, pro které platí nezbytné poţadavky pro
jejich způsobilé zajištění:

Hlavní refinanční operace (MRO) jsou nejdůleţitější operace, které se provádějí
kaţdý týden a mají splatnost také jeden týden. Jsou označovány za hlavní nástroj
signalizace měnové politiky ECB.

Dlouhodobější refinanční operace (LTRO) jsou operace se splatností 3 měsíce a
realizují se vţdy jednou za měsíc. Existují i nestandartní operace s šestiměsíční
splatností a vyšší.

Operace jemného doladění představují jen doplňkový nástroj, kdy Rada guvernérů
můţe ve výjimečných případech chtít dodat či stahovat likviditu z trhu.
Povinné minimální rezervy jsou povinností pro úvěrové organizace v Evropské unii.
Dlouhodobě se drţí na úrovni 2% a jsou kaţdoročně úročeny, tudíţ bankovnímu sektoru
jsou kompenzovány ztráty vznikající povinností vytvářet tyto rezervy. Jelikoţ se zmíněná
výše musí dodrţovat pouze v průměru za dané období, slouţí rezervy ke stabilizování
krátkodobých úrokových sazeb, protoţe přebytky mohou banky vyuţít v době potřeby
likvidity.
Stálé facility jsou vyuţívány pro získání jednodenní likvidity proti způsobilému
zajištění nebo při potřebě uloţení jednodenních vkladů u Eurosystému. Sazby v těchto
operacích tvoří horní a dolní hranici sazeb pro jednodenní vklady.
- 49 -
Ve výjimečných případech se ECB můţe odhodlat i k pouţití jiných měnových
nástrojů. Jako příklad uveďme „program nákupu krytých dluhopisů“, coţ je především
reakce na dluhové krize některých států eurozóny v roce 2010-2011. Právě pro oţivení trhu
s dluhopisy a podporu států, kterým zvyšující se cena půjčovaných prostředků dělala
problémy, přistoupila ECB k tomuto nezvyklému kroku. Jedná se o předem oznámený přímý
nákup krytých dluhopisů, které musí splňovat předem vyhlášená kritéria. Budoucí roky ukáţí,
zda se jedná jen o dočasné řešení nebo půjde o nový stálý nástroj měnové politiky.
9.10 Realita současného centrálního bankovnictví
V předchozích kapitolách jsme si detailně popsali význam centrální banky v trţní
ekonomice a především způsob, jak tyto banky na peníze v dnešním světě působí. Do této
podoby vedla dlouhá cesta, která byla ovlivněna největšími událostmi především posledního
století. Dnes je povaţována za stráţce měny a ekonomické prosperity.
Jedním z nejdiskutovanějších témat ohledně centrálních bank je vliv její politiky na
mnoţství peněz v ekonomice a s tím spojenou inflací. Ukázali jsme si, ţe jediným emitentem
a tvůrcem hotovostních peněz je právě tato banka, ale u bezhotovostních peněz, které jsou
dnes zdaleka nejvýznamnější, je situace sloţitější. Bezhotovostní peníze tvoří obchodní
banky pomocí například multiplikačního efektu a ty distribuují do ekonomiky pomocí úvěrů.
Centrální banka drţí v rukou odpovědnost za rozhodnutí, kolik se takto bezhotovostních
peněz můţe vytvořit. Ať uţ pomocí povinných minimálních rezerv či mnoha dalších způsobů.
Faktem je, ţe počáteční impuls pro roztočení kol multiplikačního efektu či stanovení pravidel
mnoţství úvěrů je zodpovědná centrální banka. Navíc pomocí operací na volném trhu
ovlivňuje základní úrokové míry, potaţmo mnoţství peněz v ekonomice, a tím provádí vlastní
hospodářskou politiku.
Na druhou stranu v mnohém se centrálním bankám křivdí, především v obviňování ze
zázračných schopností určovat mnoţství peněz v ekonomice. Z předchozích kapitol můţeme
vydedukovat, ţe centrální banka ovlivňuje úrokovou míru a další instrumenty za účelem
pohybu mnoţství peněz k poţadovanému cíli. V ţádném případě neumí přesně určit a
definovat, kolik v ekonomice peněz bude a ani k tomu nemá dostatečné nástroje. Platí, ţe
měnové nástroje a jejich působnost vţdy nemusí fungovat a obchodní banky a investoři
nemusí preferovat tu či onu variantu centrální banky. Teoretické závěry vţdy v praxi nemusí
platit.
- 50 -
Můţeme navázat úvahou na pojem centrální banky – jako věřitele poslední instance.
Jedno z jejích důleţitých poslání. Je nepopiratelný fakt, ţe současný finanční svět stojí na
tomto postulátu a je otázkou, zda je tak dobře. Samozřejmě je mnohem méně bolestné
zachránit nesolventní banku a dodat potřebnou likviditu, neţ nechat ji zkrachovat a způsobit
tím velké problémy ekonomice. Ano je pravdou, ţe tato záchrana se děje jen ve výjimečných
případech a za poměrně tvrdých podmínek, ale není tomu tak vţdy. Mnoho odpůrců zmiňuje
fakt, ţe tato pravomoc odporuje zásadám svobodného trţního zřízení a silně připomíná
morální hazard, jelikoţ jedině krachujícím bankéřům vlády přispěchají na pomoc. Bankovní
sektor se tak těší privilegovanému postavení, který je dán důleţitostí peněz pro společnost.
Teoretici centrálního bankovnictví se dělí na dva tábory, které dělí právě odlišný pohled
na funkce, potřebu a pravomoci centrálních bank. Zastánci dnešního dvoustupňového
systému bankovnictví věří, ţe systém by byl nefunkční bez jednoho jediného dozorce, který
dohlíţí na dodrţování určených pravidel a v případě problémů je vyřeší [Jílek, 2004;
Revenda, 2001]. Bohuţel tento koncept není vţdy proveditelný a v historii jsme mohli být
svědky porušování nezávislosti a zákazu deficitního financování vlád. Naopak odpůrci vidí,
někdy aţ přehnaně, hlavní zlo právě v této instituci. Pro ně je centrální banka hlavním
nástrojem moderních vlád financovat státní deficity znehodnocováním našich měn. Více si
uvedeme v následující kapitole.
Připomeňme, ţe ne kaţdá národní banka má stejné pravomoci a úkoly např. Federální
rezervní systém v USA se značně odlišuje, jak v pravomocích, tak i v prováděných zásazích
od zbytku světa. Na začátku této kapitoly jsem zmínil právní ukotvení centrálních bank a
hlavní úkoly, kde prim hraje péče o cenovou stabilitu. Po historických zkušenostech, které
jsou uvedeny v první kapitole, víme, ţe mnoho národů zaţilo hospodářský rozvrat kvůli
kvalitě své měny, na kterou negativně působily vládní struktury. Proto je k ní dnes
přistupováno velice obezřetně a snaha o zdravou stabilní měnu je ze své podstaty upřímná.
Avšak tato upřímnost bledne ve světle konkrétního chování těchto institucí
Nezávislost, která je podstatná k fungování této instituce, nemusí být samozřejmostí. Je
otázkou, zda v atmosféře politických tlaků na řešení nepředvídaných hospodářských krizí,
dokáţí bankovní autority odolat. Navíc provázanost rozhodujících struktur centrálních bank
s vládou je evidentní a nelze očekávat, ţe by se neprojevila na přijatých rozhodnutích.
Uveďme příklad z nejbliţší historie. Financování zadluţených států Evropské unie a podpora
hospodářského růstu pomocí kvantitativního uvolňování, které provádí FED. Ačkoli jsou tyto
kroky hodně kritizovány a jejich účinek nelze zatím prokázat, jedná se o bezprecedentní
důkaz, ţe politika centrálních bank není aţ tak nestranná a můţe se realizovat v rámci
hospodářských politik vlád. Kritici kroky Evropské centrální banky povaţují za porušení jejích
- 51 -
základních principů, tedy zákazu přímo či nepřímo financovat schodky členů Evropské unie
[Kohout, 2010].
Nepopiratelným faktem je, ţe centrální banky byly jiţ několikrát obviněny z chyb a
zodpovědnosti za velké recese minulých let.
Svou přehnanou expanzivní monetární
politikou způsobily přehřátí ekonomiky a vytvoření několika trţních bublin, které způsobily
mnoho problémů. Mnoho význačných ekonomů jasně definuje jako tvůrce hospodářského
cyklu právě centrální banky [Mises, 2006]. Pro příklad historické role centrálních bank
citujme současného šéfa FEDu, „ Kdyţ slavil devadesáté narozeniny legendární ekonom,
Milton Friedman (1912–2006), laureát Nobelovy ceny a významný kritik centrálních bank,
pronesl u slavnostní tabule dnešní šéf americké centrální banky Ben Bernanke k
Friedmanovi větu, kterou čekal asi málokdo: Pokud jde o Velkou depresi, máte pravdu,
udělali jsme to my. Omlouváme se.“ [Ryska, 2008]. Tato slova jsou určitě na zamyšlení a
ještě
kontroverzněji
vyznívají
v době,
kdy
je
právě
Ben
Bernake
z chybných řešení finanční krize roku 2007-2008 a následné celosvětové recese.
- 52 -
obviňován
10. SVOBODNÉ BANKOVNICTVÍ
V poslední kapitole si uvedeme alternativu k dnešní dvoustupňové bankovní struktuře tj.
systém s mnoha obchodními bankami a jednou bankou centrální. Jedná se o koncept
svobodného bankovnictví, který byl jiţ několikrát v různých obměnách vyuţit. Tento systém
je podporován především liberálními ekonomy, podporující zásady laissez-faire a
svobodného trhu bez státních zásahů. Většina hlavních představitelů tohoto proudu
ekonomie v ní vidělo a vidí jediný způsob zbavení vlád svého nejdůleţitějšího monopolu –
kontroly emise peněz [Hayek, 1999; Rothbard, 2001]. Naproti tomu ekonomové
mainstreamového proudu berou „free banking“ jako neuskutečnitelný teoretický koncept,
který nemá šanci vyhovět a obslouţit dnešní finanční svět. Preferují státem řízený systém,
který je vyuţíván k realizaci vládních hospodářských politik [Krugman, 2009; Revenda, 2001;
Samuelson, 1991]. Jelikoţ jsme svědky obrody podobných myšlenek na liberalizaci
bankovního sektoru a naproti tomu i zvětšení regulace bank, stává se koncept svobodného
bankovnictví minimálně zajímavým a má větší šanci dostat se k veřejnosti a nabídnout se
jako alternativa.
Hlavními argumenty kritiků současného a několik desítek let trvajícího systému, jsou
odkaz na fakt neustále rostoucího mnoţství peněz a tím stoupající inflace s důsledkem
neustále se znehodnocující měny [Friedman, 1997]. Někteří o inflaci mluví jako o skryté
dani, o které většina občanů a voličů ani neví, „To, co nazýváme monetární politikou, je
fiskálním instrumentem, je to alternativní způsob financování vlády. Můţeme o ní hovořit
jednoduše jako o dani, o které nebylo hlasováno“ [Jordan, 1999, s. 8]. Ti největší odpůrci
centrálního bankovnictví tvrdí, ţe právě tyto instituce byly stvořeny k řízení inflace a tím
umoţnili financování deficitů vlád ve velkém měřítku [Rothbard, 2001]. Přijetí odpovědnosti
za tyto problémy ale většinou nenajdeme, „Ţádná vláda dobrovolně nepřijme odpovědnost
za vyvolání ani mírné inflace, nemluvě vůbec o hyperinflaci. Vládní úředníci hledají vţdy
nějakou výmluvu – chamtivé odborníky, silné odbory, marnotratné spotřebitele, arabské
šejky, špatné počasí nebo cokoli jiného, co se zdá alespoň vzdáleně relevantní“ [Friedman,
1997].
S neustálým znehodnocováním měny se pojí kritika tzv. „levných peněz“, které podle
mnohých způsobují hospodářský cyklus, tedy periodicky se opakující doby růstu a recese.
Jelikoţ centrální banky nejvýznamnějších ekonomik mají pravomoci a schopnost ovlivnit
mnoţství peněz, pouţívají je pro podporu nebo oţivení hospodářského růstu [Mises, 2006;
Hayek, 2008]. Touto politikou levných peněz vytvářejí bubliny, které dříve či později
splasknou a zanechají v hospodářství velké škody. Jedná se o podporu krátkodobého růstu
na úkor dlouhodobé stability.
- 53 -
Dále diskutují nezávislost jednotlivých měnových institucí, které ačkoli jsou ze zákona
nezávislé a neměly by svá rozhodnutí nechat ovlivnit vládními činiteli a názorem veřejnosti,
mnohdy tak nečiní. Poukazují na to, ţe státem zřízená instituce, jím je i kontrolována a
pokud je jí dána pravomoc rozhodovat o tak důleţité věci jako jsou peníze, stane se
nástrojem svého zřizovatele, tedy státu, „Probíhají velké diskuse o tom, zda je Fed částí
vlády nebo jestli je to soukromý podnik ... Rada guvernérů Federálního rezervního systému
se skládá ze sedmi členů jmenovaných prezidentem za pomoci a na doporučení Senátu. Je
to tedy jasně část vlády" [Friedman, 1997, s. 199] nebo, „Federální reservní systém není
odpovědný nikomu – nemá ţádný rozpočet, není předmětem auditu a ţádná komise
Kongresu nemá ponětí o tom, co dělá, natoţ aby mohla ovlivnit jeho aktivity. Monetární
záleţitosti jsou prý příliš důleţité, a proto se musí těšit absolutní nezávislosti – nezávislosti
na politice. Jenţe tato instituce je ve skutečnosti vládní agenturou, a pokud se stane
nezávislou na politice, stane se nekontrolovanou demokratickou společností. Vláda na rozdíl
od soukromých firem na trhu není odpovědná akcionářům či spotřebitelům. Vláda je
odpovědná jedině občanům nebo svým zástupcům v parlamentu. Pokud se vládní agentura
stává nezávislou na politice, tak to můţe znamenat jedině, ţe se sféra vlády stává absolutní
nesmrtelnou oligarchií“ [Rothbard, 1994, s. 3-5]. Nebo nám mnohem bliţší nezávislost ECB,
„Převahu demokraticky nekontrolovaných institucí v EU není třeba zvýrazňovat. Hlavními
jsou Evropská komise v Bruselu a Evropská centrální banka ve Frankfurtu. … Vytvoření
Evropské centrální banky … reprezentuje druhý nejdůleţitější přesun moci z národních
reprezentací na nekontrolovanou nadnárodní instituci. Stejně jako EK, je ECB ústavně
nezakotvena" [Laughland, 2000, s. 101-102].
V první kapitole jsem uváděl mnoho případů, jak dopadla měna vloţená do rukou
vládců či vlád. Uzákoněním jediného zákonného platidla, které spravuje centrální banka, se
dostal vládám do rukou nový nástroj k prosazení svých rozhodnutí, „vládní monopol na emisi
peněz příliš nepomohl zajistit lepší peníze, stal se naopak hlavním nástrojem převládajících
vládních politik a výrazně pomohl k růstu státní moci … Moţná je příznačné, ţe A. Smith
nezahrnul řízení mnoţství peněz v oběhu mezi tři povinnosti, které má panovník podle
soustavy přirozené svobody vykonávat“ [Hayek, 1999, s. 40].
Mezi ty nejvýznamnější
politiky patří rozhodnutí financování státních deficitů tvorbou nových peněz. To ve velkém
měřítku bylo moţné aţ se vznikem nekrytých papírových bankovek. „Tím, ţe lze prakticky
zadarmo vyprodukovat libovolné mnoţství peněz, mohou neúspěšné státní podniky a
projekty přeţívat na úkor všech občanů. … Tiskárna bankovek poskytuje likviditu, která
umoţňuje zdánlivě neomezený růst státního dluhu a cen akciového trhu“ [Hülsmann, 2001,
s. 107]. Právě tento instrument je hojně kritizovaným a nemalá část odborníků dokonce
vyzývá k návratu ke kovovým standardům, které by zamezily dalšímu znehodnocování
peněz [Lehrman&Paul, 2007; Rothbard, 1991; Rothbard, 2008]. Jako příklad můţeme uvést
chování ECB a FEDu při finanční krizi z roku 2007-2008, kdy finanční korporace a státy na
- 54 -
pokraji bankrotu byly zachráněny naproti svému neodpovědnému a hazardnímu chování.
Zajímavostí, která nemusí mít přímou spojitost a příčinný charakter, můţe být, ţe růst
moderní státní byrokracie nastal aţ s uzákoněním národních měn a vznikem centrálních
bank [Hayek, 1999, s. 40].
Dalším důleţitým rozdílem mezi zastánci současného systému a svobodného
bankovnictví je pohled na potřebné mnoţství peněz v ekonomice. Zatímco všechny hlavní
proudy ekonomie a všechny učebnice uvádějí tezi o potřebě regulace velikosti zásoby peněz
(expanzivní a restriktivní měnová politika centrální banky) [např. Revenda, 2001], zastánci
svobodného bankovnictví nahlíţejí na peníze jako komoditu podobnou uhlí, ţelezu či
kukuřici. Jen tato slouţí ke směně a ne k topení, k výrobě oceli či placek. Pokud bychom tuto
tezi diskutovali v době, kdy peníze představovaly drahé kovy např. zlaté mince, nebyl by
tento náhled pro dnešní společnost moţná tak absurdní. Ţijeme ovšem v době papírových
peněz a moţná ještě více v době elektronických, tedy virtuálních peněz, které můţeme
vytvořit nekonečné mnoţství v jednom jediném okamţiku. Ale i přesto se jedná o tentýţ
prostředek směny, který byl jedním z nejvýznamnějších vynálezů našich předků a umoţnil
efektivní rozvoj naší společnosti, pouze dostal jinou formu či podobu. Tito lidé tvrdí, ţe
nezáleţí na mnoţství peněz v ekonomice a nemusí existovat ţádný subjekt, který určí tu
správnou výši nabídky peněz v ekonomice. „Uţitek z pouţívání peněz totiţ nezávisí na jejich
existujícím mnoţství. Mnoţství peněz samo o sobě je nevýznamné. Kaţdé mnoţství peněz
stačí, aby umoţnilo uskutečnit libovolné mnoţství transakcí. Čím je toto mnoţství menší, tím
niţší budou ceny a čím je větší, tím budou ceny vyšší“ [Hülsmann, 2000, s. 1], „Ţádná
velikost nabídky není lepší neţ jiná velikost nabídky peněz. Svobodný trh se jednoduše
přizpůsobí změnám kupní síly .... Není vůbec ţádný důvod zasahovat do fungování trhu a
snaţit se měnit nabídku peněz, kterou určil trh“ [Friedman, 1997, s. 42].
Závěrem shrňme obecný odpor k jakémukoli státnímu monopolu. Právě tato teze
ekonomy rozděluje. Zastánci nevidí moţnost centrálních bank zneuţívat své pravomoci a
pasují centrální banky do role pasivního arbitra, který nemůţe mnoho věcí ovlivnit [Revenda,
2001]. Naopak zásady liberální ekonomie neuznávají jakýkoli státní monopol vynucený
legislativou a neuznávají ţádné direktivně vybrané prostředky směny, které neurčil svobodný
trh na základě subjektivních rozhodnutí kaţdého jednotlivce, který hodnotil pro něj
nejstabilnější a nejdůvěryhodnější peníze. Podporují systém, kde by i v tak důleţité oblasti
jako jsou peníze, byla konkurence a ta zajistila přirozené vytvoření a výběru té nejstabilnější,
jako prostředku všeobecné směny [Hayek, 1999]. Nemohou přijmout fakt, ţe dnešní
bankovní systém s moţností záchrany centrální bankou je morální hazard, který bankéřům
umoţňuje nesprávná rozhodnutí při snaze zvýšit co nejvíce své zisky. I Milton Friedman,
který nebyl vyloţeným odpůrcem centrální banky a podporoval její mnohem méně
odpovědnou verzi s menšími pravomocemi, řekl, „Potřebujeme centrální banku? Moje
- 55 -
odpověď zní ne. …Existuje řada cest, jak se bez centrální banky obejít. Jednou moţností je,
…ţe prostě pevně stanovíme celkové mnoţství peněz … a pak jen zrušíme centrální banku
a můţeme mít svobodné bankovnictví na bázi kotvy fixovaného mnoţství peněz“ [Friedman,
1994, s. 58]. Zmiňovaná kotva a fixní mnoţství peněz v ekonomice přináší problém, jak
takového teoreticky stabilního systému dosáhnout. Buď legislativní cestou, kdy systém
demokracie zajistí dokonalé vymáhání společností uznaných pravidel (fixní mnoţství peněz),
kde by mohla centrální banka s novými pravomocemi nadále fungovat [Buchanan, 2002].
Nebo úplnou liberalizací bankovního sektoru, kde by jediným arbitrem byla vláda dohlíţející
na dodrţování platné legislativy [Hayek, 1999]. Nepochybně musíme brát na zřetel
všeobecný odpor proti jakékoli státní instituci, které podle historických skutečností většinou
ţijí vlastním ţivotem a mnohdy slouţí lépe svým zakladatelům a jejich následovníkům neţ
společnosti, pro kterou byly zaloţeny.
Mnoho těchto názorů je značně teoretických i moţná přehnaných, ale větší část je
zajímavé diskutovat a vzít v potaz při hodnocení dnešního bankovního a peněţního sektoru.
Je tenká hranice mezi náhledem „historie“, který svazuje náš pohled na jiţ proběhlé události
a vyvozuje závěry ze zkušeností, a náhledem čistě teoretickým na základě dedukcí
moţného vývoje. „Důleţité však je mít na paměti, ţe historie je uspořádaným souborem
všech zkušeností a záznamů o těchto zkušenostech, které se týkají lidského jednání. Toto
jednání jiţ proběhlo v minulosti a nikdy se nemůţe přesně opakovat. Historie tedy zkoumá jiţ
proběhlé konkrétní lidské rozhodování s jeho náhodnými a nespecifikovanými okolnostmi.
Tyto okolnosti se nikdy přesně opakovat nebudou, a proto se také nikdy přesně historie
nemůţe opakovat. Na druhou stranu je důleţité poznamenat, ţe historické zkušenosti
mohou být poučné pro realizaci současných a budoucích lidských jednání a mohou tak
pomoci poučit se aktérům hospodářské politiky v jejich rozhodování“ [Mises, 2006]. Pro nás
je důleţitý závěr, ţe ačkoli v historii svobodné bankovnictví fungovalo v jistých obdobích a
obměnách a ne vţdy úspěšně, nemusí to nutně znamenat, ţe je odsouzeníhodné na
základě těchto zkušeností. V dalších kapitolách se seznámíme s několika historickými
zkušenostmi se svobodným bankovnictvím a popíšeme i teoretický koncept, který určitě
v mnohém představu „free banking“ přiblíţí.
10.1 Svobodné bankovnictví ve Skotsku
Prvním příkladem je období mezi lety 1727 - 1845 ve Skotsku. V těchto letech došlo na
severu Britských ostrovů k neobvyklému rozkvětu hospodářství a rozvoji peněţního sektoru,
„Jestliţe HDP na obyvatele v polovině 18. století ve Skotsku poloviční v porovnání s Anglií, o
sto let později byl shodný. Někteří historikové popisují příčinu rozkvětu právě svobodnému
- 56 -
bankovnictví“ [Jílek, 2004, s. 283]. Neexistovala zde ţádná centrální banka, která by
emitovala jedny národní peníze a neprováděla se měnová politika. Kdokoliv mohl zaloţit
svou vlastní banku a začít vydávat bankovky. Odlišná situace panovala v sousední Anglii,
kde byl hlavním regulátorem bankovního sektoru Bank of England. Zemi postihovala inflace,
pravidelné krize, které ústili aţ v několikaleté pozastavení směnitelnosti bankovek za drahé
kovy. Nic z toho Skotsko nezaţilo a mnozí historici a teoretičtí ekonomové to přisuzují právě
svobodě v bankovnictví [Smith, 2001].
Některé skotské bankovky byly tak kvalitní, ţe se jim dařilo překročit hranice Skotska a
pouţívaly se i na severu Anglie. Byl to důkaz důvěry veřejnosti a faktu, ţe oproti anglickým
bankám ty skotské krachovaly jen výjimečně, „kromě jednoho případu, nikdy neutrpěly
ţádnou ztrátu z pouţívání skotských bankovek za posledních padesát let, zatímco za
stejnou dobu byly krachy bank v severní části Anglie nešťastně hojné a způsobily tragické
ztráty těm, kteří je nebyli schopni unést“ [Rothbard, 2008].
Skotské banky tohoto dosáhly díky poskytnuté svobodě. Nikomu nebyl omezován vstup
do odvětví, prakticky kdokoli mohl emitovat své bankovky, a pokud si získal důvěru
ostatních, staly se pouţívaným platidlem. Vlastníci bankovních ústavů neomezeně ručili za
závazky své banky a sami si spravovali své vlastní zlaté rezervy, tudíţ pouze svědomitým a
čestným jednáním mohli získat důvěru obyvatelstva a přesvědčit je, aby povaţovali právě
jeho bankovky za důvěryhodné platidlo. Dalším rozdílem bylo, ţe se skotské banky se mohly
spojovat, coţ tehdy nebylo ve Velké Británii moţné. Proto mohly vznikat bankovní korporace
s celonárodní působností, které lépe odolávaly výkyvům v potřebě výplat drahých kovů a
navíc jejich bankovky nebyly omezeny na malé území. I tak banky běţně přijímaly bankovky
jiných ústavů, a tak zde fungoval účinný clearingový systém [Kvasnička]. Takto popsané
svobodné bankovnictví skončilo v roce 1845 tzv. Scottish Bank Act, který zakazoval novým
bankám emisi bankovek a existujícím povoloval emisi jen do určitého limitu. Dodatečné
bankovky musely být kryty nějakým drahým kovem [Janeček, 1999].
Tento typ bankovnictví byl pozoruhodným a fungujícím příkladem svobodného trhu,
který se vyznačoval stabilitou a minimem bankovních krachů, a dokázal zůstat imunní vůči
tehdejším finančním krizím. Naproti tomuto faktu je ekonomy přehlíţen a nebere se v potaz
při diskuzích o realizovatelnosti tohoto konceptu.
- 57 -
10.2 Svobodné bankovnictví v USA
Druhým příkladem byla epizoda svobodných bank v USA v první polovině 19. století.
Pokud se podíváme na toto období podrobněji, zjistíme, ţe se nejednalo o svobodné
bankovnictví v pravém slova smyslu, jak ho popisuje teoretický koncept [Revenda, 2001].
Stav neregulovaného bankovnictví zasáhl zhruba polovinu tehdejších států Unie a dá se
datovat od 30. let 19. století do roku 1863. V té době se federální vláda vzdala moţnosti
regulovat bankovnictví a nechala tuto pravomoc na jednotlivých státech. Kaţdý stát Unie se
odhodlal k jiné formě buď regulovaného či svobodného bankovního sektoru.
Zákonnými penězi byly tehdy pouze plnohodnotné kovové mince, které po
zkušenostech z Války o nezávislost spravovala jen federální jurisdikce, „Kromě nich byly
penězi také bankovky emitované soukromými komerčními bankami a zůstatky na jejich
šekovatelných účtech. Bankovky a zůstatky šekovatelných účtů byly konvertibilní na
poţádání, tj. banka, která je emitovala, je musela na poţádání vyměnit za zákonné (kovové)
peníze“ [Kvasnička, 2008, s. 23]. Tyto instrumenty nebyly povaţovány za plnohodnotné
peníze – byl to pouze krátkodobý závazek směnitelný za zákonný dolar v podobě mince, a
tudíţ zůstaly prozatím v kompetenci států.
Slovo svobodné znamenalo v kontextu USA svobodný vstup do odvětví – kdokoliv mohl
získat licenci bez velkých překáţek, na rozdíl od předchozí praxe, kdy nově vznikající banky
musely sloţitě o licenci ţádat. Dalším znakem byla potřeba sloţit tzv. obligační zástavu za
kaţdou vydanou bankovku. Tato zástava musela být dána v dluhopisech jednotlivých států a
ty byly v tehdejší době ještě poměrně riziková investice. Pokud by banka nebyla schopna
dostát svým závazkům, regulátor ji zavřel a zástavu prodal a z výtěţku uspokojil věřitele.
Další konkrétní regulace se vyvíjela časem a lišila se v konkrétním státu. Zajímavým prvkem
byla povinnost v případě neproplacení bankovek za kovovou minci zaplatit úroky z nominální
ceny bankovky, které šly do desítek procent. Pokud se do určeného termínu nepodařilo
bance obnovit konvertibilitu svých bankovek, byla okamţitě uzavřena a ze zbytků jejího
jmění uspokojeni věřitelé. Důleţitá byla nemoţnost zakládat pobočky v jiných státech, a
tudíţ nemoţnost vzniku větších bankovních společností, které by snáze odolaly měnovým
výkyvům, podobně jako tomu bylo ve Skotsku [Rothbard, 2008]. Koncept svobodného
bankovnictví zaţil v USA několik úspěchů, ale i pohrom, kdy připravil mnoho lidí o úspory,
nicméně do 50. let 19. století zákony regulující svobodné bankovnictví přijalo 18 z 33 států
Unie [Kvasnička, 2008].
Hlavním argumentem odpůrců konceptu svobodného bankovnictví s poukazem na
americkou episodu je období tzv. wildcat banking, tedy období bankovních podvodů [Jílek,
2004]. Podvody spočívaly v nakupování obligačních záruk, které měly rozdílnou trţní
- 58 -
hodnotu a hodnotu nominální, tudíţ se jimi dalo zajistit větší mnoţství bankovek. Většinou
podhodnocené bankovky vyměňoval za aktiva, čímţ zisk získával z rozdílu trţní a nominální
hodnoty. Bankéř vydal co nejvíce svých bankovek a po několika měsících zmizel. Název
vznikl podle toho, ţe tací podvodníci své banky umisťovali do neobydlených a těţko
přístupných oblastí (wildcat – země divokých šelem), aby byli odříznuti od svých věřitelů.
Tyto příklady na dlouhou vrhali na tento typ bankovnictví negativní světlo, ale dnes se jiţ
díváme střízlivějším pohledem. Několik studií prokázalo, ţe tyto podvody nepřinášely
vkladatelům tak velké ztráty a původcem krachů a neefektivit byly označeny především
přehnaná regulace ze strany exekutivy států [Rolnick & Weber, 1982]. Podvody nebyly tak
hojně rozšířené a postupem času se jim dařilo zabraňovat vlivem nově vznikající legislativy.
Bliţší pohled napovídá, ţe příčinou nestability a krachů byla spíše regulace ze strany
států v podobě zmíněných obligačních zástav, nemoţnosti zakládat pobočky a mnoha
dalších omezení neţ nedostatečná státní kontrola. „Postupně se zrodila představa, ţe
neregulované bankovnictví je vnitřně nestabilní a vyţaduje státní regulaci. Báje překryly
skutečnou lekci, kterou „svobodné bankovnictví“ dává – ţe pravým zdrojem nestability bank
(aspoň v 19. století v USA) byla nevhodná regulace – ţe stát ve snaze zajistit klientům bank
uměle bezpečí destabilizoval celý bankovní systém“ [Kvasnička, 2008, s. 39]. Toto období
ukončila v roce 1863 Občanská válka, po ní se jiţ k této formě bankovnictví v USA nevrátili.
Avšak jeho stopy můţeme vyhledat dodnes v dnešním bankovním systému.
10.3 Svobodné bankovnictví podle F. A. Hayeka
Pro představu fungování svobodného trhu peněz si uvedeme koncept nositele Nobelovy
ceny za ekonomii F.A. Hayeka, jednoho z hlavních představitelů tzv. „rakouské školy“. Tento
muţ byl velkým odpůrcem chování centrálních bank a jakýchkoli státních zásahů do
společnosti. Svou představu předloţil v knize „Denationnalisation of Money“, která několikrát
vyšla v sedmdesátých letech 20. století.
22
Mnoho odpůrců ji právě vyčítá ovlivnění tehdejší
dobou, kdy USA a zbytek světa procházel mnoha recesemi a ve Spojených státech byla
roční inflace i několik desítek procent. I přesto se jedná o zajímavý návrh, který stojí za to si
přiblíţit.
Návrh předpokládá vznik několika navzájem si konkurujících bank, které by se rozhodly
emitovat vlastní bankovky. Samozřejmě by ve společnosti zůstaly i instituce, které by toto
právo nevyuţily a pouţívaly by bankovky těchto emitujících bank. Takto vydávané peníze by
22
Celá kapitola vychází z knihy F.A. Hayeka „Soukromé peníze: Potřebujeme centrální banku?“, kterou
vydal Liberální institut v roce 1999.
- 59 -
mohly mít libovolnou podobu, název a nominální hodnotu. Byla by stanovena nejniţší
směnná hodnota k ostatním existujícím měnám a regulovalo by se mnoţství nových peněz
v oběhu, aby byla udrţena jejich kupní síla, coţ je základní předpoklad důvěryhodnosti.
Přesná hodnota by byla nejlépe svázána na předem vybraný koš komodit, vůči němuţ by
byla hodnota měny konstantní. Zajištění stabilní kupní síly by zařídila především konkurence
mezi emitenty, coţ by mělo zamezit znehodnocování bankovek, „Lidé dnes věří, ţe jakákoli
banka, v zájmu uchování svých obchodů, řídí své záleţitosti tak, aby byla schopna kdykoliv
vyměnit vloţená depozita za peníze, přestoţe vědí, ţe banky v daném okamţiku nedisponují
dostatečným mnoţstvím peněz k vyplacení všech klientů naráz“ [Hayek, 1999, s. 61-62].
Tento typ důvěry by tlačil na bankéře udrţet kupní sílu své měny a zamezit neomezenému
tisknutí svých bankovek. V případě té druhé moţnosti by trh v podobě konkurence zapříčinil
krach bankéře, protoţe rychle znehodnocující peníze by lidé odmítali pouţívat.
Základním předpokladem pro úspěšné fungování systému, je zajištění konstantní
kupní síly vydávaných měn pomocí ovlivňování jejího mnoţství v oběhu. Toto mnoţství by
bylo ovlivňováno dvěma základními způsoby. Krátkodobě by banka na burzách prodávala či
nakupovala cenné papíry a ostatní měny a dlouhodobě by měnila svou úvěrovou činnost.
Úvěrovou politiku by měnila na základě vyhodnocování aktuálních směnných kurzů či cen
relevantních komodit [Hayek, 1999, s. 78-80]. Návrh předpokládá povinnost informovat
veřejnost potaţmo média o emisní činnosti, aby se kontrolou veřejnosti zajistila
informovanost zákazníků bank a v případě nadměrné emise zajistila její krach či vyklizení
trhu.
Z mnoţství nově vzniklých měn by si veřejnost musela vybrat tu, kterou bude vyuţívat
pro své operace. Hayek definuje 4 základní způsoby vyuţití peněz, která by ovlivnily
rozhodování mezi nabízenými měnami, „hotovostní nákupy statků a sluţeb, drţba rezerv pro
budoucí vyuţití, splácení odloţených částek z kontraktů a jako účetní jednotku“ [Hayek,
1999, s. 88]. Pro kaţdý z těchto faktorů existují jiné preference, které rozhodnutí ovlivní.
Například pro hotovostní platby budeme preferovat tu měnu, v jaké dostáváme výplatu, pro
rezervy nejstabilnější měnu a pro splácení svých dluhů zase tu nejvíce se znehodnocující.
Výsledkem by ovšem byla volba dlouhodobě stabilní měny s konstantní kupní silou, protoţe
ta by měla eliminovat jak hospodářský cyklus tak usnadnit plánování a ekonomickou
kalkulaci do budoucna. Lidé se snaţí za všech okolností najít stabilní cesty, které se vyvarují
nepředvídatelným výkyvům, a tudíţ potencionálním ztrátám.
K praktickým otázkám fungování světa s mnoha měnami se staví Hayek poměrně
optimisticky. Nevidí problém v pouţívání a přijímání více měn obchodníky s poukazem na
pohraniční města mnoha států, kde takový systém funguje řadu let. Je samozřejmé, ţe není
uskutečnitelná představa peněţenky plná několika desítek druhů bankovek, ale spoléhá se
- 60 -
na konkurenci a přirozený výběr. Postupem času se vycizelují ty nejkvalitnější emitenti pro
zahraniční obchod, kteří usnadní mezinárodní platební styk. V kaţdé oblasti se vyselektuje
menší mnoţství emitentů, kteří dokáţí obslouţit danou oblast. Spoléhá se na rozvoj
kreditních karet a elektronického bankovnictví, které v mnohém běţný platební styk usnadní.
Dokonce počítá s tím, ţe vedení účetnictví převezmou od firem jednotlivé banky, které
pomocí informačních technologií dokáţí lépe spravovat majetek firem v různých měnách
[Hayek, 1999, s. 99]. Celý systém v praxi spoléhá především na lidskou invenci a
konkurenci, která zajistí efektivní fungování na bázi svobodného rozhodnutí kaţdého člena
společnosti.
Tento systém by měl zabránit současnému uspořádání, „řízení celkového mnoţství
oběţiv je rozděleno mezi centrální banku a velké mnoţství komerčních bank, jejichţ
úvěrovou činnost můţe centrální banka ovlivňovat pouze nepřímo… toto uspořádání musí
vést k mohutným a neustále se vracejícím fluktuacím hospodářské aktivity – tzv.
hospodářským cyklům“ [Hayek, 1999, s. 120-121]. Neměly by vznikat problémy s inflací,
která způsobuje nezaměstnanost díky špatným zásahům ze strany státu.
Nepochybně by došlo ke zrušení centrální banky jako hlavního kontrolora a regulátora,
a tudíţ by přestala existovat státní měnová politika. Dále by se odstranil institut „věřitele
poslední instance“, protoţe především ten dává moţnost bankám k nezodpovědnému
chování. Kaţdý emitent by své zisky a podnikání musel svázat s odpovědným hospodařením
a stabilitou kupní síly své měny a k efektivnímu fungování tohoto konceptu, ztrácí tento
institut smysl. Další změnou by bylo určování úrokových měr, které by nebyly regulovány
centrální bankou, a tudíţ by nemohlo docházet k manipulaci podle jednostranných zájmů.
Všechny úrokové míry by určovaly trţní síly. V neposlední řadě by se stát zbavil moţnosti
výsadního práva financovat své deficitní počínání a musel by výrazně omezit svou činnost a
hospodárnost, zřejmě ku prospěchu celé společnosti. Co se týče takto radikálního přechodu,
Hayek navrhuje okamţitý přechod, kdy si lidé budou moci vybrat mezi jednotlivými měnami.
Zavrhuje postupný přechod, který mohl zvýhodňovat státní bankovky a odradit společnost
pro nefunkčnost systému. Zmiňuje fungování svobodného bankovnictví ve své celistvosti ne
jen jako částečnou moţnost svobody bankovního sektoru s regulací státem.
Jistě je celá tato představa a návrh značně radikální a setkala se a setkává se
s mnoha kritiky či dokonce je označována za neuskutečnitelnou aţ bláznivou, ale v mnoha
ohledech je průlomová, protoţe ekonomové nikdy takto opravdu svobodný peněţní svět bez
regulací státu neuvaţovali [Hayek, 1999, s. 33]. Ani mnou uvedené příklady z historie nebyly
podobné tomuto návrhu a většinou za svůj neúspěch vděčili tomu, ţe zůstali „na půli cesty“.
Pro většinovou společnost je tento přechod a zrušení nejvýznamnějších institucí
- 61 -
nepředstavitelný. Ano je otázkou, zda by se jednotlivé zájmová uskupení dokázala vzdát
svých pravomocí a přizpůsobit se diametrálně odlišnému systému.
Uţ v samotné publikaci Hayek popisoval hnutí za svobodné peníze a jeho posilování,
především jako odpověď na tehdejší makroekonomické problémy. Dnes víme, ţe se v této
oblasti moc neudálo spíše naopak, státní moc ještě posílila. V současné době, ale můţeme
sledovat vzedmutí nových hlasů a uskupení (v USA Tea party) v reakci na finanční krizi
2007-2008 a především hlasy kritiky na její řešení. Těmto lidem jde o širší záběr a větší
změnu, především omezení státní moci a konec s deficitním hospodařením vlád. S těmito
tématy se dostává do diskuze i odstátnění peněz a svobodné bankovnictví, jako moţnost
efektivnějšího systému. Uvidíme, zda budoucnost přinese nějakou změnu a dočkáme se
uskutečnění Hayekova návrhu, ale pozitivní zprávou je, ţe tento koncept není mrtví a je širší
veřejností brát v potaz, jako zajímavé řešení současných problémů.
10.4 Problematika liberální reformy
V minulé kapitole jsem představil konkrétní návrh Hayeka pro svobodný trh
v bankovnictví i s nejdůleţitějšími argumenty, proč by byl tento systém lepší neţ stávající.
Dále uveďme konkrétní návrhy a představy potřebné pro samotnou reformu či přechod. Tyto
návrhy jsou převáţně z dílny německého profesora ekonomie Jörga Guida Hülsmanna, který
je pokračovatelem tradice ekonomie rakouské školy.
23
Podobně jako jeho předchůdci je
kritikem centrálních bank a jejich pravomocí a odpůrcem státních zásahů do společnosti.
Jako nejdůleţitější a nejpotřebnější povaţuje změnu právě v oblasti peněţnictví a poukazuje
na neefektivnosti způsobené státními institucemi, „Sotva najdeme oblast, ve které jsou
liberální reformy potřebnější, neţ–li v oblasti peněţnictví. Státní peníze státovky – jsou
nebezpečný nástroj, pomocí kterého moderní státy zajišťují svou moc a ovládané země
přivádějí na mizinu. Prostřednictvím tisku bankovek si zjednává stát a jeho pochopové
dodatečné prostředky, které si netroufne odepřít občanům otevřeně ve formě daní. A na
konci kaţdého experimentu v peněţní oblasti stojí nevyhnutelně hyperinflace nebo kolaps
způsobený nadměrnou regulací hospodářství.“ [Hülsmann, 2000].
Pro tuto reformu by měly platit určité zásady, které respektují svobodné vlastnictví jako
nezpochybnitelné právo kaţdého člověka a dále bezpodmínečnou privatizaci emise peněz.
Tedy pro nás těţko představitelnou reformu, která by velice obtíţně mohla projít mnoha
23
Kapitola odkazuje především na článek Jörga Guida Hülsmanna „Free banking and the Free
Bankers“, vydaný v roce 1996 The Mises Institute.
- 62 -
kompromisními jednáními, které by jí značně redukovali, popřípadě vystavili vlivu zájmových
skupin. Profesor Hülsmann tyto zásady definoval v těchto bodech:

Musí odstranit v minulosti vytvořené narušení soukromého vlastnictví v oblasti peněz
tam, kde je to moţné.

Musí zabránit současnému narušování soukromého vlastnictví v této oblasti.

Nesmí způsobovat nová narušení soukromého vlastnictví a zvláště je sama
vyţadovat.

Musí být ihned a bezprostředně prosazena.

Musí být bezpodmínečná a jednostranná (tj. nepodmíněná kroky ostatních).
Jak vidíme, jsou to poměrně radikální a přímá opatření, která by vedla k velkým
společenským změnám. Měl by být dovoleno komukoli emitovat vlastní peníze, určovat jejich
vzhled, název a váhu, dále odstranění zákazu obchodu s drahými kovy za měnovými účely a
moţnost platit daně s nově vzniklými měnami či drahými kovy. Na nově vzniklém trhu se
stanou papírové peníze postupně bezcenné a společnost by měla postupně přejít na nové
především komoditní měny.
Tyto reformy samozřejmě přinesou i problémy. Krátkodobě budou postiţeni především
drţitelé peněţní hotovosti a lidé vlastníci pohledávky a lidé s dluhy, protoţe jejich závazky
budou vyčísleny ve smlouvách v rychle se znehodnocujících měnách. Tento fakt zřejmě
bude rozhodující, pro případné reformátory, protoţe společnost, která není hluchá různým
populistickým heslům, nemusí reformě věřit a tím pádem ji podpořit, coţ by byl její konec. A
konečně návrh předpokládá úplné zrušení centrální banky. Její právní postavení je mimo
zmíněné morální zásady a navíc na trhu soukromých emitentů by při současném způsobu
fungování dlouho nepřeţila. Profesor Hülsmann navrhuje úplnou likvidaci (privatizaci) dle
právních norem.
10.5 Resumé
Touto částí jsem se pokusil shrnout nejdůleţitější argumenty kritiků současného
bankovnictví. Pro tyto odpůrce je nepřijatelné jak z morálních důvodů – svobodné vlastnictví
a práva občanů, tak z neefektivit a problémů, které jejím fungováním vznikají. Především
poukazují na postavení a pravomoci centrální banky, která v mnoha případech funguje jako
nástroj k prosazení ekonomických plánů vládních struktur nebo k financování jejich deficitů.
Usilují o odstranění monopolu v oblasti peněţnictví a předání ho do rukou volného trhu.
Předpokládají lepší fungování peněz bez státu, kde konkurence zajistí kvalitní a
- 63 -
neznehodnující se měny, které by společnost a její členové preferovali před papírovými
penězi. Uvedl jsem i několik příkladů z historie, kde mnohé studie empiricky dokázali, ţe
tento návrh není nereálný a v minulosti uţ prokázal své kvality. Podmínkou, kterou bychom
si měli odnést do budoucna, je i bezpodmínečná eliminace role státu v této oblasti, jako
destabilizujícího a zvýhodňujícího faktoru.
Pro dnešní společnost je něco takového nemyslitelné a nepřijatelné, protoţe peníze
jsou brány jako přirozená starost vlády, která jediná dokáţe tuto sloţitou problematiku řešit.
Proto je pojem svobodného bankovnictví stále mimo mainstreamové myšlení a mnoha
odborníky odsuzováno do kategorie utopických myšlenek. I kdybychom přijali základní tezi,
vystupuje na scénu mnoho praktických problémů v kaţdodenním ţivotě, které jsem nezmínil,
a dosud nenašly uspokojivé řešení. Návrh předpokládá fungování konkurenčních sil a
racionální myšlení lidí aby fungoval, a toto nemůţeme předpovědět zcela jistě nikdo.
Předpokládá schopnost vlády vytvořit právní ukotvení a strukturu, která by zabránila
podvodům a zajistila fungování svobodných peněz. A v neposlední řadě i dokonalou
informovanost společnosti nebo jejich nestranných zástupců (media), které by objektivně
předávaly
informace
o
jednotlivých
eminentech.
Všechny
tyto
předpoklady
jsou
sebevědomé, ale zůstává otázkou jejich reálné fungování
Cílem bylo představit důleţitá fakta ohledně tohoto pojmu a představit ho jako
alternativu, která navrhuje odlišné fungování nejdůleţitější věci pro společnost. Hlubší
analýza by určitě představila mnohem přesněji navrhovaný systém, který by lépe
argumentoval jeho kritikům, a současně by odhalila další praktické úskalí svobodného
bankovnictví. Ale to by vydalo na celou další na toto zaměřenou práci.
10.6 Důvěra nade vše
Výborným příkladem, shrnující potřebu důvěry v prostředek směny je měnový systém
na ostrově Yap v Mikronésii, který zmiňuje Milton Friedman ve své knize Za vším hledej
peníze odkazujíc na práci Ostrov kamenných peněz amerického antropologa W.H.Furnesse,
„Protoţe jejich ostrov neposkytoval ţádné kovy, uchýlili se ke kameni. Kámen, na jehoţ
dovezení a opracování byla vynaloţená práce, je řádnou reprezentací práce, tak jako těţba
a raţba mincí naší civilizace. Svůj prostředek směny nazývají fei a sestává z velkých,
masivních kamenných kol o průměru od jedné do dvanácti stop, majících ve středu otvor
různé velikosti, do kterého lze nasadit tyč dostatečné délky a síly na to, aby vydrţela tíhu a
ulehčila přemisťování. Tyto kamenné mince (vyrobené z vápence nalezeného na ostrově
vzdáleném asi 400 mil) byly původně dobývány a opracovány na tomto ostrově a poté
- 64 -
dovezeny
na
Yap
jakýmisi
odváţnými
domorodci
na
kanoích
a
vorech
…
Zaznamenáníhodným rysem těchto kamenných peněz … je, ţe není nutné, aby jejich
vlastník uplatňoval jejich drţbu. Pozavření obchodu, jehoţ cena vyţaduje pouţití fei, který je
příliš velký, neţ aby jej bylo moţno pohodlně přenést, se jeho nový majitel spokojí s prostým
uznáním vlastnictví, které je doloţeno značkou o transakci, zatímco mince zůstává nerušeně
v prostorech, kam ji uloţil minulý vlastník. Můj dobrý přítel Farmak mne ujistil, ţe v nedaleké
vesnici ţije rodina, jejíţ vlastnictví kamenů není zpochybňováno nikým, i kdyţ nikdo ani tato
rodina, své bohatství nikdy neviděla. Toto bohatství sestávalo z ohromného mnoţství fei,
jejichţ počet je znám pouze z pověsti tradované dvěma nebo třemi generacemi a v tomto
okamţiku se nachází na dně moře. Před mnoha lety se jednomu z potomků této rodiny na
cestě za svými fei podařilo zachránit jeden obzvláště velký a cenný kámen, který naloţil na
vor, aby jej odvlekl domů. Vypukla ovšem velká bouře a aby si posádka zachránila ţivot,
musel být kámen vydán napospas ţivlu. Kámen klesl ke dnu. Po návratu domů všichni
potvrdili, ţe fei byl ohromných rozměrů a mimořádné kvality a ţe nebyl ztracen zaviněním
vlastníka. Díky tomuto svědectví bylo podle přesvědčení ostrovanů všeobecně uznáno, ţe
nehoda, při níţ byl kámen ztracen, je tak bezvýznamnou událostí, ţe nestojí za to, aby se o
ní dále mluvilo, a ţe pár set stop vody by nemělo ovlivnit jeho prodejní hodnotu, protoţe měl
všechny potřebné náleţitosti. Kupní síla tohoto kamenu zůstala proto taková, jako kdyby se
kámen opíral o zeď vlastníkova domu. Na ostrově Yap nejsou ţádná kolová vozidla a tedy
ţádné polní cesty, ale vţdy existovaly jasně určené cesty, jimiţ probíhala komunikace
s ostatním obyvatelstvem. Kdyţ se německá vláda stala majitelem Karolín, poté co je
koupila od Španělska v roce 1898, mnohé z těchto cest byly ve špatném stavu. Náčelníkům
mnohých oblastí bylo uloţeno, aby cesty upravili. Hrubě opracované kusy korálu byly ale
dost dobré pro bosé nohy domorodců, a tak příkazy i přes jejich opakování zůstaly
nesplněné. Nakonec bylo rozhodnuto neposlušné náčelníky pokutovat. V jaké formě měla
být uvalena pokuta? … Nakonec bylo nalezeno řešení. Pokutování bylo provedeno tak, ţe
muţ vyslaný do kaţdého failu a pabai v neposlušných oblastech jednoduše označil určité
mnoţství nejhodnotnějších fei černým kříţkem, aby ukázal, ţe na kameny uplatňuje nárok
vláda. To okamţitě začalo fungovat jako kouzlo. Lidé, ţalostně oţebračeni, se pustili do
práce a opravili cesty z jednoho konce ostrova na druhý takovým způsobem, ţe teď vypadají
jako cestičky v parku. Vláda poté vyslala své agenty, aby vymazali černé kříţky na
kamenech. A bylo to. Pokuta byla zaplacena, šťastné failus obnovily vlastnictví svého
kapitálu a topily se v bohatství“ [Friedman, 1999, s. 15-18].
- 65 -
11. ZÁVĚR
Ve své práci jsem se zaměřil na oblast centrálních bank a jejich působnosti na peníze.
Cílem bylo komplexně tuto problematiku představit a především se zaměřit na skupinu kritiků
tohoto systému, kteří ho povaţují v dnešní době za neúnosný a neudrţitelný.
Příběh peněz začal jiţ dávno a já jsem ukázal důvody jejich vzniku jako směnného
prostředku. Ukázal jsem jejich důleţitost pro kaţdodenní ţivot společnosti a především fakt,
ţe na peníze musíme pohlíţet jako na kteroukoli jinou komoditu, ovšem tato je vyuţívána ke
směně. S vývojem tohoto institutu pozorujeme snahy o ovládnutí této oblasti vládci a
vládami, kteří si uvědomovali, ţe se peníze dají zneuţít k podpoře své moci či za účelem
vlastního financování. Kontinuálně vznikají první centrální banky, jako specializované úřady
na oblast měnové otázky. Jelikoţ jako původní prostředek pro směnu se vycizelovali drahé
kovy či jiné ceněné komodity, v historii nenajdeme příklad nějaké hyperinflace, protoţe jejich
fyzické dispozice nedovolovaly peníze výrazněji znehodnotit. Nicméně s příchodem prvních
papírových peněz toto tabu padá a uvedl jsem několik konkrétních příkladů, jakých rozměrů
emise papírových peněz dosáhla. To obyvatelstvo naplnilo nedůvěrou v ně a jejich rozvoj
přibrzdilo. Od 18. století jsme svědky navázání národních měn na zlato či stříbro, ať uţ
v podobě kovových mincí či papírových bankovek. Stát se zavázal směnit tyto zákonné
peníze kdykoli za drahý kov a tak pro tento systém získal důvěru obyvatelstva. Ve století 20.
se peníze zbavují okovů v podobě návaznosti na zlato a vznikají ničím nekryté papírové
peníze, které stojí na důvěře lidí, ţe je ostatní budou přijímat. S tím pozorujeme rozvoj i
centrálních bank, které získávají nové pravomoci k řízení této oblasti.
Moderní centrální banky fungují na rozdílném postavení neţ v nedávné historii. Vývoj
naznačil, ţe rozvoj vládní administrativy a finančnictví přinesl mnohé pravomoci i těmto
institucím. Ty se staly základním stráţcem a regulátorem oblasti peněz, přičemţ jim zákon
ukládá pečovat o kupní stabilitu měny a podporovat trvalý růst hospodářství. Dále výslovně
zakazuje jakoukoli moţnost financování vlád a jejich úřadů a definuje jejich naprostou
nezávislost. Na tyto teoretické pojmy můţeme nahlédnout se zkušenostmi nejen posledních
let, ale i s příklady chování v historii z první kapitoly. Obecně politiku podpory ekonomiky a
stability měn nazýváme politikou měnovou. Celý proces této politiky můţeme abstrahovat na
manipulaci s trţní úrokovou mírou podle konkrétní hospodářské politiky. Je to boj mezi
dvěma kameny, kdy na straně jedné banky podporují ekonomiku sniţováním úrokových měr
a tvorbou tzv. levných peněz a na straně druhé musí čelit následným inflačním tlakům a
krizím vzniklých v důsledku jejího přehřátí. K tomu jsem popsal jejich nejdůleţitější nástroje,
kterými tyto operace mohou provádět. Pokud se detailněji zaměříme na schopnosti centrální
banky, vidíme, ţe není všemocná a na peníze v oběhu nedokáţe zázračně působit, ale
můţe se pokusit toto mnoţství ovlivnit. Ovšem tento cíl se nemusí vţdy dařit, protoţe
- 66 -
teoretická východiska z učebnic nemusí vţdy platit v trţním světě, kde investoři tuto politiku
nemusí přijmout. Na druhou stranu zmiňme moderní trend, kterým centrální banky pomáhají
vládám topícím se v ekonomických problémech. V první kapitole byla představena moţnost
monetizovat dluh státu, vytvořením nových účetních peněz centrální bankou, ale
v rozvinutých demokraciích světa toto není jednoduše moţné. Ať uţ z morálních či
legislativních
důvodů.
Zákaz financovat deficity vlád
zní jako konečné
zajištění
nezneuţitelnosti pravomocí centrální banky, ale dnes můţeme být svědky nových nástrojů,
které tento zákaz úplně nerespektují. Moderní měnové organizace mohou za účelem akutní
pomoci nakupovat dluhopisy zadluţených zemí či nalévat do ekonomiky astronomické
částky pro její podporu. Čas ukáţe, jaký výsledek takové chování bude mít a zda si tím
nepřivodíme mnoho dalších problémů.
Analýzou diskuze relevantnosti dnešního systému jsem přišel na následující oblasti, kde
kritici vidí jeho nedostatky. Berou centrální banku jako jednu z částí vlády, a tudíţ její
pravomoci jsou lehko zneuţitelné k jejím cílům. Především moţností inflačního chování,
financování státních dluhů a skrytého zdanění obyvatelstva neustálým znehodnocováním
národních měn. Dále hospodářskou politiku, podporovanou ovlivňováním mnoţství úvěrů,
tedy investic v ekonomice, a tudíţ umělou podporu hospodářského růstu. Jsou obviňovány,
ţe takové chování způsobuje vznik hospodářských cyklů, které celosvětově ekonomikám
hodně škodí. Samotná diskuze mezi zastánci a kritiky není dodnes ukončena a vášnivě
pokračuje, přičemţ ani jedna strana se svého názoru nechce vzdát. Pokud se podíváme na
dnešní ekonomický vývoj, můţeme si udělat obrázek, zda výše popsaný systém je ideální a
zda nepotřebuje nějakou změnu. Změnu tuţší státní regulací nebo změnu liberalizací. Druhá
moţnost ukazuje na moţná trochu extrémní koncept „free banking“. Systém volně si
konkurujících emitentů bankovek, které by byly svázány s reálnými komoditami, nebyly by
tudíţ nekryté. Systém je zaloţený jen na důvěře v danou banku, která bude konkurencí a
zákazníky přinucena udrţovat svou měnu stabilním uchovatelem hodnoty. Ačkoli je pro nás
těţko představitelná moţnost jak z reálného hlediska tak i teoretického, bude zajímavé vidět,
kam vývoj v oblasti peněz bude směřovat.
Závěrem shrňme, ţe ačkoli je tato oblast pro mě hodně zajímavá, nemohl jsem v práci
takového rozsahu probrat všechny aspekty a argumenty podrobněji, aby si čtenář vytvořil
ještě zasvěcenější pohled do této oblasti. Oblasti, která je tolik diskutovanou a
v akademickém světě na ni neexistuje jednotný názor a rozděluje ho. I přesto doufám, ţe se
mi podařilo nastínit základní problematiku a poukázat na moţné problémy dnešního systému
jak z hlediska historického vývoje i současného stavu. Navíc by práce neměla vyznít
jednostranně kriticky, a proto obsahuje i liberální alternativu svobodného bankovnictví jako
jednu z moţností budoucnosti.
- 67 -
12. CONCLUSION
In my work I was focused on describing the area of central banks and their impact on
money. The main goal was to show how this system works and also my work is trying to be
focused on the group of critics that things about this system that doesn’t work properly.
The story of money began long time ago and I had shown the main issues why they
arised and became medium of exchange. I had shown how important they are in every day
life. Also I have shown that money is a someting like a commodity but this one is used to
trade. How the development went on and on we are able to see how the emperors and
governments tried to take over this institution because the figuerated out that they can use it
for investing their own pover. Continuously started to exist central banks as an specialized
institution on the question of money. Becouse at first there were metals or another
commodities we cannot find any singes about hyperinflation. Due to their physical conditions
the money couldn’t devolved. However with paper money this situation didn’t exist any more
and I discribed several examples what happened with note issue. It made people to not trust
into money system and the developming started to slow down. Since the 18th century we
can see how the national currencies were bounded on gold or sillver. States declared that
enyone can anytime change this money for the mettals. This gave back trust to people. In
the 20th century money lost their bounding on gold and since then has existed uncovered
money that have been built on trust of people that others would receive them. With this we
can see the developement of central banks that were given new duties.
Modern central banks work differenlty then in not so long ago. The development has
shown that with the expansion of govern administravity and financing gave a lot of new
competencies to this institution. They became the main guards and regulators in the money
area. Low tells them to take care about purchase stability and hepling to national economy.
Low also prohibites bank to give money to government or to their departments and also
defines their liberty. We can se ethose theoretical terms not only with an experience from the
past but also with the way of acting from the first chapter. Helping economy and stabilizing
the value of currency is called as a monetary policy. Whole proces of this policy can be
described on manipulation with market rate of interest by the particular eonomic policies.
This policy is kind of a fight. On one hand banks help the economy by lowering the rate of
interests and by making “cheap money“. On the other hand they have to figurate out how to
fight with inflationary trends and also with crises that are happeing because of theirs
overheating. I described the most important tools that they use to do those actions. If we
have bitter look on central bank we can see that it is not all-powerfull and that it cannont
magicly influence on money that circulate. Anyway it can try to have a little bit of impact on it.
However not every time this goal doesn´t have to be always succesfull due to the theoretical
- 68 -
aspects. On the other hand we should talk about the trend with that central bank helps to
governmanst with huge amount of leverage. There was discribed the oportunity to monetized
the deficit of the state by making new money by central bank in the first chapter. But in
developing countries this isn´t possible. Prohibiting financing decitis of governamtns sounds
like final security not to také advantage of the competencies from central banks. However
nowadays we can see new ways how to take theirs competencies. Modern money
organizations can buy as an act of help bonds from countries with economical issues. Time
will show us what will be the results of those acts.
By analyzing the discusses of todays system I have found out on many areas where
critics see its defections. They take central bank like a part of governmant and so its
competencies are easilly to be used by governmant. Mostly the inflaction acting, financing
states deficit and by hidden taxes for people by continuously devolving national currency.
Then by economic policy and with banks credits they make plastic growth of economy. They
are being critised that they make alot of trade cycles that have huge bad impact on
economies. The disscusion between critics and protagonist hasn’t been closed up yet. It has
been still one and non of those two sides don´t want to give up. If we have a look on
nowadays economical development we can make a picture if the system is ideal and if it
needs any changes. Those changes can be make for example by state regulation or by
liberalization. Second option shows a little bit on the concept of “free banking”. System of
concuration between emitans of money that would be bounded with real commodities so
they wouldn’t be covered. System is based only on the trust in a particular bank that will
have to keep up the price stabilize because of the concuration and consumers. Although this
idea is hard to be undesrtand in reality and theoretically it will be good to see how the
development of money system will be changing.
To resume this area because of the extensity of my work, I couldn’t use all the
informations and facts so every reader could make his/her own opinion. This is an area that
is very discused and there is no united viewpoint in the academic sphere. I am hoping I was
succesfull to show the basics problems and also to show possible issues of this that is being
used now by analyzing historical and nowadays development. As an addition my work also
comprehends one future alternative – the liberal theory on “free banking” so my work
wouldn’t be only critical.
- 69 -
13. SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY
1.
BINDER, Alan S. On the Monetization of Deficit. NBER WORKING PAPER
SERIES [online]. 1982, Working Paper 1052, [cit. 2011-04-18]. Dostupný z WWW:
<http://www.nber.org/papers/w1052.pdf>.
2.
Bretton Woods system. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg
(Florida) : Wikipedia Foundation, 10.12.2003, last modified on 25.3.2011 [cit. 2011-0414]. Dostupné z WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/Bretton_Woods_system>.
3.
BUCHANAN, James M. Politika očima ekonoma. Praha: Liberální institut, 2002. 101 s.
ISBN 80-86389-21-9.
4.
CSBS Banking Law 101 [online]. 2000 [cit. 2011-04-13]. Major Federal Banking & Other
Financial-Related Laws. Dostupné z WWW:
<http://sites.google.com/site/bankinglaw101/Home/major-federal-banking-otherfinancial-related-laws>.
5.
ČNB [online]. 2003 [cit. 2011-04-26]. Peněţní agregáty Eurozóny. Dostupné z WWW:
<http://www.cnb.cz/cs/statistika/menova_bankovni_stat/harmonizace_mbs/harmonizace
_mbs_agregaty.html>.
6.
ČNB [online]. 2003 [cit. 2011-04-26]. Transmisní mechanismus. Dostupné z WWW:
<http://www.cnb.cz/cs/faq/transmisni_mechanismus_mp.html>.
7.
ČR. HLAVA ŠESTÁ - Česká národní banka. In Ústava ČR. 1993, čl. 98, s. 1-2.
8.
ČR. Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance. In Sbírka zákonů. 1993, s. 1-23.
9.
European Navigator [online]. 2001 [cit. 2011-04-18]. Successes and crises. Dostupné z
WWW: <http://www.ena.lu/>.
10. Evropská centrální banka [online]. 2004 [cit. 2011-04-26]. Nezávislost. Dostupné z
WWW: <http://www.ecb.int/ecb/orga/transparency/html/index.cs.html>.
11. Evropská centrální banka [online]. 2004 [cit. 2011-04-26]. Transparentnost. Dostupné z
WWW: <http://www.ecb.int/ecb/orga/transparency/html/index.cs.html>.
12. Evropská centrální banka. Výroční zpráva 2009 [online]. Franfurkt nad Mohanem: Ghr,
2010 [cit. 2011-04-27]. Dostupné z WWW:
<http://www.ecb.europa.eu/pub/pdf/annrep/ar2009cs.pdf>. ISBN 1830-294.
- 70 -
13. Evropská unie. Kapitola 1-2. In Smlouva o Evropské unii. 2008, čl. 98, s. 97-105.
14. Evropská unie. Kapitola 3. In Protokol o statutu Evropského systému centrálních bank a
Evropské centrální banky. 2007, článek 7, s. 1-14. Dostupný také z WWW:
<http://www.ecb.int/ecb/legal/pdf/cs_statute_2.pdf>.
15. Federal Reserve. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) :
Wikipedia Foundation, 2001, last modified on 2011 [cit. 2011-04-27]. Dostupné z WWW:
<http://en.wikipedia.org/wiki/Federal_Reserve>.
16. FRIEDMAN, Milton. Kapitalismus a svoboda. Praha: Liberální institut, 1994. 182 s.
ISBN 80-85787-33-4.
17. FRIEDMAN, Milton. Za vším hledej peníze. Praha: Liberální institut, 1997. 264 s. ISBN
80-7169-480-0.
18. GIBBON, Edward. Úpadek a pád Římské říše. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 384 s.
ISBN 80-7309-189-5.
19. Gold standard. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) :
Wikipedia Foundation, 3.2.2002, last modified on 4.4.2011 [cit. 2011-04-14]. Dostupné z
WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/Gold_standard>.
20. HAFFNER, Sebastian. Od Bismarcka k Hitlerovi: Pohled zpět. Praha: Votobia, 1995.
198 s. ISBN 80-85885-90-5.
21. HÁJEK, Petr. Možnosti využití netradičních kvantitativních metod při předpovídání
finančních krizí. Praha, 2007. 157 s. Dizertační práce. VŠE.
22. HAYEK, F.A. Prices and Production and Other Works: : F.A. Hayek on Money, the
Business Cycle, and the Gold Standard. Auburn, Alabama: The Ludwig von Mises
institute, 2008. 564 s. ISBN 978-1-933550-22.
23. HAYEK, Friedrich A. Soukromé Peníze: Potřebujeme centrální banku?. Praha: Liberální
institut, 1999. 191 s. ISBN 80-902701-1-5.
24. HIBBERT, Christopher. Francouzská revoluce. Praha: Domino, 1999. 322 s. ISBN 808612-857-1.
25. HOLMAN, Robert. Ekonomie: 4. aktualizované vydání. Praha: C.H.Beck, 2005. 710 s.
ISBN 80-7179-891-6.
- 71 -
26. HÜLSMANN, Jörg Guid. Liberální měnová reforma – koncept [online]. Praha: Liberální
institut, 2000 [cit. 2011-04-18]. Dostupné z WWW:
<http://www.libinst.cz/etexts/Guido_menova_reforma.pdf>.
27. HÜLSMANN, Jörg Guido. PENÍZE V RUKOU STÁTU. Praha: Liberální institut, 2001.
Doslov: Krásný nový svět papírových peněz, s. 144. ISBN 80-86389-12-X.
28. HÜLSMANN, Jörga Guida. The rewief of Austrian Economics Vol.9, No.1. Auburn,
Alabama: The Ludwig von Mises Institute, 1996. Free Banking and the Free Bankers, s.
3-53. ISBN 0889-304.
29. JANEČEK, Tomáš. Teorie svobodného bankovnictví a moţnosti její aplikace v
současném světě. Praha, 1999. 83 s. Diplomová práce. VŠE.
30. JEŢEK, Tomáš. Peníze a trh. Praha: Portál, 2002. 147 s. ISBN 80-7178-685-3.
31. JÍLEK, Josef. Peníze a měnová politika. Praha: Grada, 2004. 744 s. ISBN 80-247-0769-1.
32. JONÁŠ, Jan. Počátky amerického bankovnictví a jeho regulace, 1776 –
1836. Národohospodářský obzor. 2008, 3-4, s. 4-6. Dostupný také z WWW:
<http://nho.econ.muni.cz/second-bank-united-states/pocatky-americkeho-bankovnictvijeho-regulace-1776%E2%80%931836>.
33. JORDAN, Jerry. Změněná úloha centrálních bank v XXI. století. Praha: Liberální institut,
1999. 35 s. ISBN 978-80-86389-01-4.
34. KOHOUT, Pavel. Evropská centrální banka: Tabu prolomeno!. FINMAG [online]. 2010,
[cit. 2011-04-27]. Dostupný z WWW: <http://www.finmag.cz/cs/finmag/penize/evropskacentralni-banka-tabu-prolomeno/>.
35. KRUGMAN, Paul. Návrat ekonomické krize. Praha: Vyšehrad, 2009. 168 s. ISBN 978-807021-984-3.
36. KVASNIČKA, Michal. STABILITA A EFEKTIVNOST AMERICKÉHO „SVOBODNÉHO
BANKOVNICTVÍ“. Národohospodářský obzor. 2008, 3-4, s. 22-40.
37. KVASNIČKA, Michal. Vnitřní nestabilita bankovnictví, mýtus nebo realita? [online]. Brno:
Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity, [cit. 2011-04-20]. Dostupné z
WWW:
<http://nb.vse.cz/~svobodam/Archiv_textu/Svobodne_bankovnictvi/nestabilita_bankovni
ctvi-1.pdf>.
38. LAUGHLAND, John. Evropská unie a problémy demokracie: Moţné dopady dohody z
Nice. Ekonomika, právo a politika Sborník textů ze seminářů. 2000, 6, s. 25-31.
- 72 -
39. Liberální institut. Roger Douglas tvùrce nejúspěšnějí hospodářské reformy XX. století.
Praha: Liberální institut, Centrum liberálních studií, 1999. 98 s. ISBN 80-902270-7-4.
40. MAUROIS, André. Dějiny Francie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994. 495 s.
ISBN 80-7106-098-4.
41. MCCOLOUGH, David. Státník a prezident John Adams. Praha: Academia, 2005. 480 s.
ISBN 80-200-1247-8.
42. MENŠÍK, Josef. Asignáty. Národohospodářský obzor. 2008, 3-4, s. 42-51. Dostupný
také z WWW: <http://nho.econ.muni.cz/rocnik-2008/3-4/asignaty>.
43. Ministerstvo financí. Zavedení Eura v ČR [online]. 2004 [cit. 2011-04-14]. Organizace
ECB. Dostupné z WWW:
<http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/euro_organizace_ecb.html>.
44. Ministerstvo financí. Zavedení Eura v ČR [online]. 2004 [cit. 2011-04-14]. Evropský
měnový systém. Dostupné z WWW:
<http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/euro_evrop_men_sys.html>.
45. MISES, Ludwig Von. Lidské Jednání: Pojednání o ekonomii. Praha: Liberální institut,
2006. 959 s. ISBN 80-86389-45-6.
46. Mississippi Company. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg
(Florida) : Wikipedia Foundation, 2.4.2004, last modified on 22.2.2011 [cit. 2011-04-13].
Dostupné z WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/Mississippi_Company>.
47. MOEN, Jon. John Law and the Mississippi Bubble: 1718-1720. Mississipipi History
Now [online]. říjen 2001, 5, [cit. 2011-04-13]. Dostupný z WWW: <
http://mshistory.k12.ms.us/articles/70/john-law-and-the-mississippi-bubble-1718-1720>.
48. NOLČ, Jiří. Numismatika: Penize v českých zemích. Brno: Computer Press, 2009. 64 s.
ISBN 978-80-251-2105-4.
49. OTÁHAL, Tomáš. Souvislosti vzniku Federálního reservního systému: Přehled
ekonomických zájmů. Ekonomický časopis. 2009, 8, s. 799. Dostupný také z WWW:
<https://akela.mendelu.cz/~otahal/Publikace/FED.pdf>.
50. PAUL, Ron; LEHRMAN, Lewis. The case for gold. Auburn, Alabama: The Ludwig von
Mises institute, 2007. 227 s. ISBN 0-932790-31-3.
51. PAVLÁT, Vladislav. Centrální bankovnictví. Praha: Vysoká škola finanční a správní,
2004. 214 s. ISBN 80-86759-29-X.
- 73 -
52. PAVLÍK, Zdeněk. "Bankovní prázdniny", v rámci Velké deprese, monetární politika
FEDu a hospodářská politika prezidentů Hoovera a Roosevelta [online]. Praha:
Národohospodářská fakulta, 2008. 163 s. Diplomová práce. VŠE. Dostupné z WWW:
<http://files.animal.webnode.cz/2000000361dad71fa20/diplomova_prace_zdenek_pavlik.pdf>.
53. REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 2. Vyd. Praha: Management Press, 2001.
782 s. ISBN 80-7261-051-1.
54. ROLNICK, A. J; WEBER, W.E. Free Banking, Wildcat Banking, and Shinplasters.
Quarterly Review: Federal Reserve Bank of Minneapoli, 1982. 19 s. Dostupné z WWW:
<http://www.minneapolisfed.org/research/qr/qr632.pdf>.
55. ROTHBARD, Muray N. Důvody pro 100% zlatý dolar. Auburn, Alabama: The Ludwig
von Mises institute, 1991. 28 s. ISBN 0-945466-34-X.
56. ROTHBARD, Murray N. Mystery of banking [online]. Auburn, Alabama: Ludwig von
Mises Institute, 2008 [cit. 2011-04-13]. Dostupné z WWW:
<http://mises.org/Books/mysteryofbanking.pdf>. ISBN 978-1-933550-28-2.
57. ROTHBARD, Murray N. Peníze v rukou státu. Praha: Liberální institut, 2001. 144 s.
ISBN 80-86389-12-X.
58. ROTHBARD, Murray N. The Case Against the Fed. Auburn, Alabama: Ludwig von
Mises Institut, 1994. 158 s. ISBN 0-945466-17-X.
59. RYSKA, Pavel. Onopol, který státu kupodivu nevadí: centrální banka. Kavárna online [online]. 2008, [cit. 2011-04-27]. Dostupný z WWW:
<http://zpravy.idnes.cz/monopol-ktery-statu-kupodivu-nevadi-centralni-banka-pck/kavarna.asp?c=A080912_153536_kavarna_bos>.
60. SALIN, Pascal. Ekonomická Harmonizace. Praha: Liberální institut, 2003. 214 s. ISBN
80-86389-26-X.
61. SAMUELSON, Paul. Ekonomie. Praha: Svoboda, 1991. 1011 s. ISBN 80-205-0192-4.
62. SMETÁNKA, Zdeněk. Legenda o Ostojovi : Archeologie obyčejného ţivota. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 348 s. ISBN 80-7106-661-3.
63. SMITH, Adam. Bohatství národů: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů.
Praha: Liberální institut, 2002. 986 s. ISBN 80-86389-15-4.
- 74 -
64. STRUŢ, Jan; STUDÝNKA, Bohumil J. Zlato: Příběh neobyčejného kovu. Praha: Grada
Publishing, 2005. 344 s. ISBN 80-247-0902-3.
65. ŠÍMA, Josef. Trh v čase a v prostoru. Praha: Liberální institut, 2000. 104 s. ISBN 8086389-09-X.
66. ŠREIN, Zdeněk. Mechanismy hospodářské politiky Evropské unie. Vyd. 1. Praha:
Vysoká škola ekonomická, 1999. 369 s. ISBN 80-707-9946-3.
67. ŠŤASTNÝ, Dan; ŠÍMA, Josef. Peníze v rukou státu. Praha: Liberální institut, 2001.
Centrální bankovnictví - iluzorní "výdobytek" civilizace, s. 144. ISBN 80-86389-12-X.
68. The Federal reserve system. The Federal Reserve System
Purposes&Functions [online]. Washington, DC: Publications Committe, 2005 [cit. 201104-26]. Dostupné z WWW: <http://www.federalreserve.gov/pf/pdf/pf_complete.pdf>.
69. TINDALL, George B.; SHI, David E. DĚJINY STÁTŮ USA. Praha: NLN, 1994. 897 s.
ISBN 80-7106-088-7.
70. WIELAND, Volker. QUANTITATIVE EASING: A RATIONALE AND SOME EVIDENCE
FROM JAPAN. NBER WORKING PAPER SERIES [online]. 2009, Working Paper
15565, [cit. 2011-04-16]. Dostupný z WWW: <http://www.nber.org/papers/w15565>.
71. ŢEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1998.
412 s. ISBN 80-7023-281-1.
- 75 -
14. SEZNAM OBRÁZKŮ
Obrázek 1: Rozdělení působnosti Federálních rezervních bank ........................................ - 44 http://www.federalreserve.gov/pf/pdf/pf_complete.pdf
- 76 -

Státní monopol na peníze

Transkript

Podobné dokumenty

alhambra granada - mluvime

Šablona -- Diplomová práce (uni)

Ekonomie a světová ekonomika Soubor

FSS MU 2005

stabilita a efektivnost amerického „svobodného bankovnictví“

Příručka pro pacienty

monetárka - pohyb zlata v usa

Současné možnosti návrhu zón ochrany přírody a karajiny v CHKO

Zlatý standard - Karel Kohout