kořeny - Dybbuk
Transkript
Luk á š Pá n e k KOŘENY e-kniha dybbuk Kniha Kořeny je na jedné straně stejnojmenným dobrodružným románem odehrávajícím se na ostrově Kronos, na straně druhé hlavně reálnými deníkovými záznamy z let 2004–2006, které si pod vlivem účinků THC vedl mladý muž žijící v Praze počátkem jednadvacátého století. Právě v nich si pokládá základní duchovní otázky, snaží se po svém vyrovnat se společností: dualitou svobody a „systému“, konzumního a duchovního způsobu života. Autor nás skrze své vypravování a osobní reflexe zavádí do světů jemu blízkých: taoismu, buddhismu, meditací, hip hopu, alkoholu, ale nakonec i do psychiatrické léčebny. Všude ovšem upřímně hledá svou pravou přirozenost a své kořeny. KOŘENY KO N O P Í V Ý Z K U M V mé hlavě se zrodil nápad do hloubky co největší a z co nejvíce úhlů prozkoumat konopí (Cannabis). Už jsem vytvořil dokument, kde popisuju své zkušenosti s účinky THC (aktivní látka přítomná v konopí) na lidskou paměť. K tomu přidám ještě výrok Dominiky (když mi ho ve formě SMS poslala, byla pod vlivem THC): „Podle mě hulení způsobuje, že mozek vnímá víc podnětů, ztrácí schopnost třídění info na ne/důležité, a tak si člověk všímá hafa věcí. Pusu filosof zelený.“ Toto jen podporuje můj dokument, který Dominika nečetla. Dnes je čtvrtek, 9. 12. 2004. Tuším, že od neděle jsem byl pod vlivem THC každý den. Až dnes nic. Popíšu dva své zážitky ze zhulenosti: 1) Baráčnická rychta, koncert Jardy a přišel tam i Dave. Říká, že si nemohl nevšimnout, jak sme zmaštěný. Já se ho ptám, jestli si s náma dá jointa. Na to mi neodpoví, místo toho komentuje muziku nevalné kvality. Nicméně slyším zcela zřetelně, jak přitom, když mi to říká, říká: „Ale moh bys ho ubalit.“ To se mi od té doby už opakovalo, taky jsem byl pod vlivem a „slyšel“ jsem myšlenky druhých. 2) Jsem doma sám, značně zhulen a v největším raushi se soustředím na světlý obdélník ve svém zorném poli. Jaké to překvapení, když se mi do toho rámečku začne promítat kreslený film. Z nějakého důvodu si to spojím se svým dětstvím a častým sledováním takových pořadů v TV. Podruhé se mi toto opakovalo tento týden a z tohoto „promítání“ pochází jediná 5 scéna, kterou jsem uchoval v paměti. Ostatní jsem zapomněl ve chvíli, když se obraz pohnul. Scéna, nejspíš ze seriálu Itchy & Scratchy, kde se po stole plazí hlava černé kočky za pomoci míchy, kterou používá jako červ tělo. Rozhodl jsem se začlenit do výzkumu konopnou abstinenci. Říká se, že THC se kompletně vyloučí z oběhového systému za cca 120 dní. Budu se snažit si co nejčastěji psát deník, popisovat, jak to probíhá, jaké mám pocity. Dnes je 9. prosinec 2004, takže cílovým datem se stává 9. duben 2005. Vychází to tak podle kalendáře přesně na 120 dní. Období následujících 120 dnů se pro mě stane i obdobím abstinence alkoholové, aby výzkum nebyl ovlivněn. Tabákových výrobků budu i nadále užívat podle potřeby, aby nebyl zkreslen výzkum abstinenčními příznaky z dlouhodobého nedostatku nikotinu. Tímto způsobem chci přesně zjistit, jaký vliv má nehulení na huliče. Hlavně si musím dát bacha; kdyby se ze mě začal stávat kripl, výzkum přeruším. Jinak ne. 6 9. 12. 2004 Ráno jsem nemohl vstát. Přestože jsem šel spát ve 22.00, opravdu vstát jsem mohl až v 9.44. Na školu jsem neměl zbla chuť, nešel jsem tam. Celý den jsem jak vlakem přejetý, nevím, co bych dělal. Pracoval jsem na designu stránek, tím jsem se alespoň trochu zabavil. Ráno jsem vynechal meditaci. Teď je 18.37, od sedmi doučuju AJ, ale chce se mi tam jít míň než obvykle. Nejradši bych se zahrabal nebo zamknul doma a do smrti nikoho neviděl. Je mi hrozně. Na doučování se mi stala věc, která mi přímo vnutila názor, že neexistuje látka, která by jedinci zajistila nadlidské schopnosti. Důležité je slovo nadlidské. Když si představím vzorek člověka jako počítače s různými operačními systémy, DOSovské funkce jsou hodně omezené. Když na stejný počítač nainstaluji Windows, je to jako by si člověk dal jointa: zpřístupní se funkce, možnosti, které pouze s DOSem nebyly dostupné. Když instaluju dál Linux, přicházím na další řadu možností, o kterých jsem neměl dříve ani ponětí. Avšak v pravé podstatě je možné vše. Záleží jen na našem přístupu ke zdrojům, v případě člověka k mozku, tělu. Další možnosti lze do počítače zavést připojením dalšího hardware, což se u lidí zatím neprovádí. I když jsou zde tendence instalovat různé čipy do těl zvířat i lidí. Už se necítím tak hrozně, na doučování jsem se odreagoval. Budu se snažit co nejvíc to půjde rozvinout meditaci, zpřístupnit svému ovládání další funkce. Jo, ta příhoda: zeptal jsem se týpka, jaké předměty měli dnes ve škole. Zatímco přemýšlel nad odpovědí, zjevovalo se mi v mysli jediné slovo, history. První, co řekl, bylo skutečně „history“. Možná je to shoda náhod, ale rozvrh mohli mít jakýkoliv. Dál jsem si právě vzpomněl na termín kolektivní nevědomí, který mi popisoval Matyáš. V mém slovníku je pro to ekvivalent 7 pravá podstata, protože tak o tomto jevu čtu. V takovémto stavu mysli je všechno nad slunce jasnější, příběh Země, i celého vesmíru je obecně známý. Pak by platilo i zenové: si brko – možná zkusím zavolat někomu, co dělá nebo tak – anebo budu jako správný výzkumník trápit svoje tělo a všechno přesně popíšu? Současný okamžik poskytuje odpověď na jakoukoliv otázku. Samota je nejlepším lékem na přelidněnost – i opačně. 10. 12. 2004 ODB rest in peace, měl jsem pocit, že se do mě převtělil. Zrovna rapoval a hýbal mi celým tělem a cítil jsem naléhavou bolest nebo co v hrudníku a jsem totálně nasráč. Jirka mi zhulil a taky hodně navykládal. Pak doma největší kómaty, to sem si i říkal, jestli nechci být ženská = totálně nasráč, nic nevím, co se mi honí hlavou netuším, a už musím. Jedu do Stromovky. Doufám, že to bude v pohodě. Je to stejně hustý – druhý den výzkumu a už brko, viď, a teď do hospy nebo kam. Co budu dělat, nevím – rozhodně se nebudu dívat na televizi, protože když jsem ji před chvílí vypnul, cítil jsem se hrozně. Teď už je to lepší, počítač mi dělá společnost, spolu se Cypress Hill :). Navíc jsem se rozhodl, že si nadále nebudu tolik vybírat. Teď si dávám šíšu a čaj. Čaj protože mám žízeň, a šíšu, protože už nechci kouřit every day. Už mi to nestačí, takhle v malých dávkách, dám si radši jako pochoutku jednou za čas šíšu, ze který je opravdu POTĚŠENÍ kouřit. A nebudu jako auto na setrvačník, který natáhl designer reklamy. – To by se dalo dát do repu, ne? Taky mě napadlo udělat track, jako že volá po telefonu jeden politik svému kámošovi a láká ho do funkce – druhý se brání, jako že nic netuší, první ho přemlouvá a slibuje mu hory doly – který ve skutečnosti nedostane, ale bude si je moct koupit – oboje. ;) nebo spíš ;( ? 11. 12. 2004 12. 12. 2004 Tak nakonec jsme ani tolik nezmrzli, i když cestou menší problémy, pak v hospůdce čajíček a pivko a zatáhli jsme docela brzo, tak v sedm, pak cesta pjéšo k Domče domů. Ráno jsem vstal jako 1., takže jsem šel v pohodě vyvenčit Gezana, sprcha a meditace následovaly. Po meditaci jsem byl fakt nejzklidněnější, nejvyrovnanější – šli jsme nakupovat, pak jsme se spolu s Evkou dívali na Želary. Jak přijela Domči ségra a předala mi žehličku, tak jsme s Gezánkem jeli domů. Celou dobu jsem se sem hrozně těšil, ale teď jako by tu něco scházelo – jak se setmělo, chybí mi společnost. Dal bych 8 Něco se děje. Programuju, nemůžu se ale soustředit. Větší úkol je pro mě neřešitelný, moc komplikovaný – jsem podrážděný, Gezan vyštěkne a já cítím nával vzteku – stejně jako když udělám překlep. Nejradši bych něco rozbil. Nebo jinak vybil energii. V tuto chvíli by mě mohla zachránit nějaká PC hra. Zkusím si dát Worms. S postupujícím časem se postupně uklidňuju, kolem 16. hodiny jsem natolik ready, že se probírám nastaveními v melancholickém tracku a dělám z něj pecičku. Zdá se, že s tímto nemám problém. Dokonce píšu dost útočný text, s Domkem 9 všechno nazkoušíme a já cítím určitý potenciál toho nápadu udělat písničku jako telefonát dvou politiků. V noci se milujeme a já se přiznávám k sesmilnění. Cítím se líp. 13. 12. 2004 Menší problémy se vstáváním, do školy odcházím bez snídaně. Volmuth mi opět dlouho vysvětluje nevysvětlitelné, bavíme se o zážitcích z hulení. Popisuje dva „lify“ = životy, které se navzájem více či méně ovlivňují. Souhlasí s tím, že pocity jako takové jsou ve zhulenosti zřetelnější, vhled do určitých věcí je snazší, nikdy nezapomene dodat „ale to jak kdy, no“. Vidím určitou spojitost mezi anglickým slovem pro trávu, „Buddha“, a určitou mírou osvícenosti, která vyzařuje z některých hip-hop umělců. Chtěl bych vypracovat určitou škálu zhulenosti: chuť se znovu zhulit, dělat cokoliv je nemožné už kvůli rozhodování. Den poté – jako když se večer zhulím a ráno se probudím, cítím čistou hlavu, jako bych začínal nanovo, nová energie Hulením si taky vysvětluju značnou míru psychické vyspělosti – ale i psychických poruch – vyskytujících se ve zmaštěnosti u Hanze. Jako by hulení vedlo k buddhovství. Je také pravda, že jsem si vědom určitého oproštění od materiální stránky svého života. Také vhled do jednoty je něco, co východní myslitelé popisují. Soucit a laskavost budou nadále předmětem zkoumání. Spíš jakoby se ve zmaštění projevila pravá – mnohdy odvrácená – stránka osobnosti. Přímo se zde nabízí použít termín Pravá přirozenost. Přehulenost – jako když si člověk dá brko nebo bonga a položí se na stůl nebo na postel, představivost a obrazotvornost na 100%, ale vědomí upadá do spánku. Velká zhulenost – jako když se mi před očima usekávají hlavy komiksových hrdinů, zřetelné (audio)vizuální halucinace, výjevy z nevědomí. Zhulenost – jako když se zhulim, jenom sedim v křesle a nechám se unášet na vlně hip-hopu, hodně snížená aktivita, pocitové prožívání celým tělem. Mírná zhulenost – jako když si dám brko a můžu cokoliv, jsem ready, hluboké citové prožitky, snadný vhled do problému, „jednotnost“, jasné rozhodování, povídavost, otevřenost, neomezená fyzická i psychická energie. Zmaštěnost – to už je ten přechod do druhýho života, jak to popisuje Volmuth, rozhodování o sebemenší banalitě je zdánlivě nemožné, trapnost, stud života před životem, 10 11 14. 12. 2004 Dnes nekonečný shon, hodně jsem toho vyřídil, i sám sebe. Zvláštnost – s Matyášem se po škole bavíme o potřebě duchovního rozvoje každého jedince, rozvíjíme teorie až k závěrům a oba nás to baví. Pak si sedáme na pivko do kavárny Na kus řeči a komunikace ustává s prvními náznaky účinku alkoholu. Dávka je zřejmě zesílená přechodem z mrazivého počasí dovnitř, ale i tak je to zajímavá skutečnost. Mluvíme zde o naprosto jiném pocitu než je zmaštěnost. Rozdíl je pro mě zatím nepopsatelný. Po pátečním zkuři jsem neměl v ruce jointa. To znamená... 4 dny! Zdá se mi, že od posledního jointa musela uplynout delší doba. To bude ale asi zapříčiněno poruchami ukládání zážitků v krátkodobé paměti (viz. essay „Cannabis a lidský mozek“). V tomto stavu se zdá být paměť když ne přehlcena, tak plná zážitků, každá vteřina jich přece nabízí tolik. Nedá se říct, že bych měl chuť na jointa, na trávu. Spíš už prahnu po onom stavu, po zhulenosti – ať už menší či větší. Matyáš mi vyprávěl příběh, jak experimentátor s drogami jak jel do buddhistického kláštera a mistrovi nabídl papíra (tj. LSD). Ten ho přijal a po hodině snědl další dva – v té době býval obsah látky LSD v 1 papíru 5–6x větší –, což už byla psychedelická dávka, a šel přednášet svým žákům. Jen se údajně čas od času na onoho experimentátora šibalsky pousmál. Tento příběh ovšem potvrzuje moji teorii, že takové látky jako jsou drogy pouze zpřístupňují určité funkce mozku, které tam však od prvopočátku existují. Podle této teorie by se dal navodit kontemplativní stav mysli pociťovaný občas a v relativně krátkých časových údobích (při zmaštění) meditací a to na libovolně dlouhou dobu. Pravá technika meditace je mi však zatím skryta. Možná dělám z komára velblouda a stačí se opravdu ponořit do myšlenek – ale kdy jindy je takové vnějšími vlivy nerušené ponoření možné, než když jsem zhulen? 12 Matyáš dále zmiňoval fenomén třetího oka, což mi připadalo přitažené za vlasy, ale na druhou stranu už jsem v tu dobu byl pod vlivem alkoholu. Každopádně to stojí za prozkoumání. 15. 12. 2004 Kdybyste se od někoho dozvěděli, že lze komunikovat ve dvou a více lidech na libovolnou vzdálenost, asi byste mu nevěřili. Večer přicházím domů a jako obvykle si jdu umýt ruce a Volmuthův hlas mi říká: „Umeješ si ruce, viď, ještě než si je pořádně vydrhneš.“ Samozřejmě jsem nechápal; proč bych si drhnul ruce, nebo že bych chtěl drhnout umyvadlo? Odpověď přišla, když jsem si tak za hodinu šel čistit zuby – vše se vyjasnilo. A takových situací, kdy mi v hlavě říkal hlas někoho (Volmuth, matka, babička Hanka, otec a ta holka ze školy, jak pořád jenom přikyvuje, a už snad nikdo) něco, co jsem pochopil až za chvíli, jakoby rekurzivně – není proto možné, aby to byl výplod mého vlastního mozku –, byla spousta. Navíc je zde otázka sexuality. V pořadu Banánové rybičky byl nějaký módní návrhář a mluvil jak teplouš – Volmuth se mě zeptal, vlastně řekl: „Von je snad teplej?“– podle mě chtěl znát můj názor na homosexualitu. A pak tady máme německý film o zenu, který jsem nedávno viděl. Na konci, po absolvování několikadenního duševního výcviku (předpokládám, i podle Matyášovýho příběhu s LSD, že v klášterech nemusí brát drogy, aby dosáhli osvícení) řekl jeden z hrdinů filmu: „Já jsem asi teplej.“ Podruhé, kdy se mi onen film objevil v hlavě, bylo, když se mi před očima přehrála jedna scéna – hlasy, obraz byly dokonalé –, až na to, že tu scénu jsem nikdy neviděl. Film jsem viděl totiž tak ze 2/3 (tlustší herec tam řekne: „To je kanadský hotel, ten nechceme“, a oba spolu odcházejí). 13 Takže jeden aspekt je, že se dá komunikovat na duševní úrovni. Druhý aspekt si představuju jako vyhledávač – obsahem dat je ovšem vše. Třetí aspekt je sexualita, která nevím, jak do toho zapadá. Existují tedy dvě cesty; je jen na nás, jestli si vybereme tu nebezpečnou, náročnou, ale rychlou, anebo pomalou a jednoduchou jako sám život. Cítím, že jsem přišel na křižovatku, kde se musím rozhodnout, jestli půjdu duchovní, nebo materiální cestou. Jakoby mě, jako vždy, shoda náhod na vše připravila. S takovýmto uvědoměním se zdá cokoliv světského jako nicotné. V poslední řadě musím doplnit výčet osob, s kterými jsem navázal kontakt – Gezan! To on mě provedl parkem, varoval mě před podezřelym týpkem a olizoval mi ruku, když jsem pořídil gram-skéra. 16. 12. 2004 S Domkem dáváme brko, všechno je na kameře. Tak půl hodiny se nepřetržitě směju v největších křečích, potom si s Domkem vůbec nerozumíme, ale začnem hrát karty a nebezpečí je zažehnáno. Někdy může mít druhá tvář člověka velmi destruktivní účinky, hlavně ve vztazích. Skoro jako bych ani žádný vztah nechtěl prožít, zlé Já je velice osamělé. Večer hraju šachy pod vedením babičky, vše se opět odehrává na čistě duchovní úrovni. Dostávám rady a myšlenkové impulsy jakoby z jejího mozku. Mám pocit, že zažívám (nebo si to teprve nyní uvědomuju) něco úplně nového. Jediná věc, kterou bych chtěl mít je kontrola nad vnějšími projevy své mysli. Jinak se mnou bude jin-jang zápas v mojí 14 hlavě šít hrozným stylem a já budu nadále litovat svých činů, což nemá vlastně žádné opodstatnění. Spřežení nejrychlejších koní nedokáže zastavit slovo poté, co bylo vypuštěno z úst. (dopisuju 18. 12. 2004 v sobotu ráno po kalbě z druhýho brka) 17. 12. 2004 Přijel bratr a já šel večer s Ríšou na pivko a točím druhý brko. Přišel jsem na to, jak černá a bílá v kruhu jin-jang skutečně zápasí v každém (?) člověku. Jako by v mojí hlavě byly dva hlasy – jeden říká vpřed a druhý vzad. Došel jsem také k tomu, že nemá cenu se trápit nad tím, co nás jeden hlas donutí udělat, protože oba tyto póly jsou zapotřebí k dosažení rovnováhy. Dělal jsem věci, kterých si v normálním dni ani nevšimnu. Když jsem ale zmaštěnej, tak si všímám všeho. Dávám Matějovi checka a předtím si utřu pusu, jakoby byl největší odpad. Poulie něco říká a já se začnu nejvíc smát – jeho to uráží a kouká na mě, jakoby mě chtěl zabít. To jsem urovnal s odkazem na velkou zhulenost. Ríša mi dává checka, já se k tomu dlouho nemůžu odhodlat, pak se mu směju do obličeje, když mu dávám pět. Nebo ještě předtím, kdy jsem mu říkal, že mě mrzí, co jsem udělal, a on se mi vysmál – nesnese slabost. A já potom, v dobré víře říkám: „Jsem víc než jsem si myslel.“ Jenže jsem měl na mysli zmaštěnej víc, než jsem si myslel, nechtěl jsem se nijak povyšovat, to za mě udělala moje druhá tvář. Jako by jedno moje Já bylo hodné, soucítící a druhé povyšující se. Budu se s tím muset naučit žít, protože co je život jiného, než se naučit žít a možná jednou budu i připraven zemřít. 15 18. 12. 2004 (pokračování) Nevím, co se mnou má osud za plány, ale musím se naučit žít s oběma stránkami své duše, jinak bych si musel vystřelit mozek z lebky :). MOŽNÁ PRÁVĚ NEJISTOTA OSUDU SI VE MNĚ VYNUTILA SOUŽITÍ OBOU PROTIKLADNÝCH HLASŮ. Možná právě ve smrti mohu najít svojí jedinou jistotu, potom by mě tato nevyhnutelnost mohla přesvědčit o malichernosti jakéhokoliv jiného litování než soucítění. Soucítění ale není litování v pravém slova smyslu – což jsem pocítil na vlastní kůži. SOUCIT x NENÁVIST. Být vděčný někomu, kdo nás nenávidí, vlastně znamená mu nebýt vděčen, protože s námi nesoucítí. Pohled nenávidějícího na nenáviděného je zřejmě protiklad soucítění a jako stav hodně výjimečný. MILUJ BLIŽNÍHO SVÉHO, protože jiného není. Pak se naučíš milovat sám sebe. 16 19. 12. 2004 20. 1 2 . 2 0 0 4 Tak je pondělí, tuším, a třetí den hulim. 21. 12. 2004 Takže: v pátek jsem se zhulil, v sobotu nic – ale celej den jsem byl značně pod vlivem – a v neděli zase nastala krize. Večer kupujem jedničku s Domkem a nejvíc se zhulujem. Včera bylo pondělí a opět se zhuluju. Výsledkem je neuvěřitelnej bordel v pokoji, způsobenej zřejmě bezstarostnou jízdou. Ale i jednu věc jsem si uvědomil – jak mě skéro proškolilo; před skoro dvěma lety odjíždíme s Domkem do Holandska, nejvíc se zhulujem a začíná pro nás dlouhé období prozkoumávání hulení ze všech možných stran. Skunk, ganja, hashish, scuff, bongy, blunty, brka, vodní dýmky – všechno důkladně prozkoumáno a, což je na tom nejhustší, zaznamenáno kamerou na víc jak 10 CD. Z toho bych chtěl udělat výcuc, něco jako příběh, a přiložit ho k této studii. Jinak pocity zařazení mé osoby do přísně hierarchické společnosti místních huličů mě přivedly na myšlenku o vyjevení pravé podstaty mysli ve stavu zhulení. Mozek, který jinak dost efektivně ovládá naše tělo, je ve zhulenosti značně potlačen, a dává tak prostor vlivům okolí, aby skrze pocity řídily běh skutečností. V hodně velkém zhulení je možné si toto své chování uvědomovat, což je asi nejzajímavější aspekt zhulenosti. Zajímavé je pozorovat své chování i jiných při hulení. Jako by mě osud vedl a měl pro mě přesně připravenou cestu, kterou se mám dát. Existují ovšem také křižovatky, kde si mohu vybrat, jestli půjdu doleva či doprava. 17 P RO PA S T S K Ý M I R 2004 Je sobota 24. července 10.16 ráno a já mám hlad. Grilovalo se totiž až do noci a známe, jak to je, když se večer natláskáme. Akce Propastský MIR oficiálně začala příjezdem Martina a Cyndee, včera, začátkem dne, totiž asi v půl druhý ráno. Celý včerejší den byl nabitý jak bubínek šestiraňáku. Snídaně, dokončení příprav na první vlnu hostů. K obědu Havelský guláš klouzal krkem jak Helena Růžičková tobogánem vylitým olejem. Po „O“ přijeli Jája, Bára, Sabina a Ivonka, dvojjazyčný ďáblík hrající fotbal. Jeli jsme se i koupat na Seradov s Martinem, Cyndee, Tomassem a Ivonkou. Půl hoďky mi trvalo, než jsem nafouk člun, abych ho za deset minut vyfukoval. Ale to nevadí, protože voda byla SUPER. Než slunce došlo k zenitu, přijel i Fo, hned si urobil vroubek, když šel do hospy pro sud a přišel za dvě hodiny. Večer Mutti rozžhavila gril a už to bylo všechno jasný. Steaky, řízky, prsíčka mi přistávaly na talíři nadzvukovou rychlostí. Vína se nosila na stůl zásadně po dvou lahvích, červené a bílé a pilo se asi do půlnoci. Mě to moc nebavilo od tý chvíle, kdy se Jája s Martinem začali domlouvat, že pojedou do hotelu. Většina lidí totiž bydlí v penzionu U dvou studní, cca 3 km odsud. Kromě pana Bratra, který si nechal spadnout rosu na špičku nosu a mě, protože já se svý postele nevzdám! Martin mě zase jednou nezklamal, přivez mi DewRagy a WhiteTrash čepice. Neustále si je měním na hlavě, Cyndee si toho všimla a začala to s pousmáním komentovat. „You are what you eat“ stojí na mým novým triku, což se mi rozhodně zamlouvá víc než „The fruit never falls far from the tree“. Protože při představě, kdo je ovoce a kdo strom, mi běhá mráz po zádech. Za půl hodiny má přijet Martina a já se jdu najíst, protože už skoro neslyším Názov stavby přes svůj řvoucí žaludek: „Naplň mě!“ prej. Martina s Tomášem a Adámkem už přijeli, zas odjeli a jen vzpomínku na sebe tu zanechali. Andrea s Gerhardem přijeli 18 nebo vlastně přišli ráno, jeli přes noc busem z Berlína, tak šli hned spát. Sandík s Helenou a Vojtou jsou už taky tady. Andrea, Sandík a Gerhard jsou strašně v pohodě, můžu s nima sedět v kruhu, mlčet, a je to největší pohoda, žádná nucená konverzace s lidma, který mě nezajímaj. A ani se se mnou nepřivítaj. Teď dorazilo dalších X lidí, vůbec se v tom nevyznám, ani mě to nemrzí. Další, kdo je děsně v pohodě, je Cyndee, o Martině a Tomášovi nemluvím. Co mě na tom děsí, je představa, že jednou budu já v roli těch X neznámejch, nejvíc v pohodě lidi se mi budou vyhejbat a já budu nucenej sedět, popíjet šampaňský a „bavit se“. Skrz okno se ke mně line vůně rajské omáčky, ale už bych asi nic jíst neměl, před chvílí jsem hrál fotbal a pak jsem byl rád, že jsem se vysral a nemám torzi žaludku :). Ale hrál s náma jeden „dospělák“ a zdál se v pohodě, na druhou stranu Jirka od Šaldů se chová jako dospělák, je o rok mladší než já a vypadá na patnáct. Všichni, koho jsem měl za úkol od Domkuse pozdravovat, se ptají, kde že Dominika je. Chybí mi, ale zároveň jsem rád, že tu není, protože by tu nikoho neznala (jako bych já sám znal 19 víc než polovinu lidí tady). Těším se, až za ní zejtra s Tomassem pojedem. Ale to, že jsem stál na plácku, čekal, že si se všema potřesu pravicí a nikdo si mě nevšim, to jim nezapomenu. Večer proběhla bojovka, kvůli které se tu málem servali Vojta s Jájou, pohoda. Hlavně, že se líbila účastníkům, tj.: tým 1 – Šimon, Yvonnka, Domča, tým 2 – Jarda, Kristián, tým 3 – Andrea, Gerhard, Sandík. Byla to největší prdel, i když Bruder byl potom celej unavenej a nevrlej a já jsem to s nim v tu chvíli neuměl zahrát. Potom jsme zapálili táborák, většinu času tam seděli jenom v pohodě lidi, „žádný negativní vibrace“. Teď je 12 hodin, neděle, pojedu za Domkem, až se naobědváme. Lítá mi tu sršeň, teď se schoval za záclonu, doufám, že mě jebne... 22. 12. 2004 Už jsem se z toho docela dostal, ale téměř jsem se viděl za mřížema nějakýho ústavu. Včera se po adventním večeru ve Svatém Janu zhulujem na hřbitově eště s týpkama, co vypadaj docela v pohodě, deme se ve třech projít a když se vrátíme, jako by už na nás všichni čekali. Dělaj si prdel z Gezana a já si to vztahuju na sebe, přitom slyším jasně jejich mimoslovní komunikaci (jedná se o soucítění?) a voni slyšej mě, zdá se jim to v jednom okamžiku divný, ale já je vnímám celou dobu. Mně přišlo, že si ze mě dělaj prdel – třeba když říkaj, co si myslím, nebo co udělám příště. To je všechno psycho, rekurzivně se do toho zavrtávám a dostává mě z toho člověk, kterýmu můžu věřit, že mě podrží – Domek. Ovšem potvrzuje to moji teorii ohledně anglického výrazu pro trávu, Buddha. Dostávám se někam, kam se můžu stejně tak dostat duchovním cvičením. Navíc se to dá pojmout jako sebepoznání – přičemž to mě dostává ještě do větších psych, protože si uvědomuju vlastní chyby a nejsem schopnej se s tím vyrovnat. 20 Přestávám věřit sám sobě. Toho se snad zbavím, protože jak bych mohl věřit komukoliv jinýmu, když nezačnu u sebe. Navíc jsem pociťoval silné sebepoškozující myšlenky, které tak dobře znám z dřívějších let. Jako by mi skéro dávalo další šanci se vyrovnat sám se sebou – dost radikálním postupem. Ale neočekávám snadnou pěšinu vyšlapanou někým přede mnou, MUSÍM TO ZVLÁDNOUT, protože to nechci zažívat stále dokola. Vtírá se mi myšlenka, vlastně protichůdné názory ohledně lidí z Jana, na jednu stranu už je nechci nikdy vidět a na druhou stranu bych se s nimi ještě setkal, protože utíkat před tím znamená utíkat sám před sebou. Ovšem sám sebe se nezbavim, stejně jako se nezbavím svýho stínu, dokavaď nebudu dva metry pod zemí. Vlastně to, co se stane mezi narozením a smrtí, je naprosto zanedbatelné, když ovšem člověk žije tak, že se za sebe nemusí stydět, stojí si pevně za svym, potom můžu být jako skála, kterou vítr opracuje k dokonalosti, stejně tak se já sám můžu nechat opracovat chválou a hanbou až do té podoby, kdy ze skály nic nezbyde – pak už opravdu nemůže být dotčena chválou ani hanou. To znamená zříci se sám sebe, když se potom ke mně moje já vrátí, je moje, jinak nikdy moje nebylo („If you love something, let it go. If it comes back to you, it is yours, if it does not, it never was“). 23. 12. 2004 Je až s podivem, k jakému chování vyprovokuje člověka jedinec ultimátně hodný, bezelstný a věrný – v tomto případě je to pes, ale může to být kterýkoliv člověk s uvedenými vlastnostmi. Jedni si z něho dělají srandu (jako ve Sv. Janu), jiní ho zkoumají a využívají toho, jak je bezelstný, a tím, že se nemstí, 21 vytváří prostředí vhodné pro dětinské zacházení. Ostatní mu chtějí prostě poroučet, což pramení z jeho povahy, že je poslušný. Takže zítra je Štědrý den. Já jsem odjel na Propast, včera večer se s Domkem nejvíc zhulujem, ráno zažíváme dlouho nezažívané zážitky při sexu, ale teď jsem už spíš ožralej. Sklenku vína, kolu s rumem, no uvidíme, jak to dopadne. Navíc jsem zjistil, že jsem křesťan, ještě k tomu katolík. Jsem tedy věřící už podle pouhého zápisu v matrice. Nemusím tedy už nadále žít v nejistotě – Bůh se stává mou jistotou a cokoli pro mě přichystal za překážky na mé cestě, na to se já těším. Jedna historka za všechny: včera večer se jednalo o tom, jestli a kam půjdem kalit. Hans mi nechává vzkaz, jestli prej laskavě zvednu ten telefon. Já mu pak volám a ptám se ho, kam de – jeho šestej smysl ale určitě vycejtil skéro, protože nikam jít nechtěl, maximálně ke mně se zhulit. Pokládá telefon. Potom mi volá znova, se svym obvykle povýšenym hlasem, kterýho už jsem si všimnul poprvé, ale tentokrát jako by telefon zvednul někdo jinej, můj druhej hlas. Slušně mu řikam, že nikam nejdem, že zůstáváme doma a ať si teda dělá co chce. Pak se kouknu na Domka a tomu je jasný, že jsem ho setřel, vyrovnal se s nim, nebo to za mě udělal můj druhej hlas. Potom motam druhý brko a pak už si pamatuju jenom, jak si těsně po dohulení lehám do postele a potom až, jak se (dneska ráno) probouzim. busem. Tušim, že to byl Ríša, kdo nás povozil autem a nakonec z trávy před domem udělal jednu velkou blátivou stopu. A k ránu se mi zas zdá, že řeším problémy jakoby s lehkostí dosud nepoznanou. Nacházím se na neurčitém slunečném místě na chodníku, který mi připomíná New York, a prohlížím staré fotky. 25. 12. 2004 Dnes stejně jako včera zažívám rozmrzelost, nejednotnost, podrážděnost – prostě druhej den poté. I když je dnes už vlastně třetí den (středa večer zkuř, čtvrtek nic, pátek Štědrej den a dnes taky nic), stejně pociťuju určité poruchy nálady. Na druhou stranu zase cítím vhled do určitých situací. Když o tom teď přemýšlím, tak se mi stávalo i dřív, že jsem při zhulenosti četl dívčí rozhovory mezi řádky. Tenkrát mi to sice připadalo divné, ale nepřikládal jsem tomu důležitost. 24. 12. 2004 Dnes ráno se probouzím s určitým snem a s určitým pocitem. V noci se mi zdá, jak mě bratr někam vede, musí se podlézt pod dveřmi, já se tam nejdřív asi neprotáhnu, pak tam ale už jsem. Celý tento sen se odehrává na nějakém statku, i venku. Stále se očekává příjezd někoho, potom přijede i s celým auto22 23 Už teď se těšim na to, jak si koupim v Praze nějaký zelený. Zní to trošičku jako závislost, ale co to vlastně závislost je? Ve čtvrtek ráno jsem naposled kouřil tabák, sice na sobě pozoruju signály, jako olízování rtů, když si někdo v TV zapálí cigaretu, ale že bych zrovna běžel do krámu a tajně vykuřoval někde za rohem, to ne. Chtělo by to vyzkoušet si opravdovou meditaci pod vlivem THC, která bude trvat déle než půl hodiny. Potom si takový návyk udělat dejme tomu mezi šestou a sedmou hodinou ranní a je to možná lepší než dát si každý ráno bonga – každopádně meditaci vydrží tělo tak dlouho, jak mozek chce, kdežto bongy every day vedou k rozmanitým chorobám celého dýchacího a vůbec oběžného ústrojí. 26. 12. 2004 Na Propasti už houstla atmosféra, takže jsme s otcem odjeli a celou cestu jsme se bavili. Ne o sportu – o duchovnu, o náboženství. Mám pocit, že jsme probrali všechno, co mi v tu chvíli vrtalo hlavou. Hodně věcí jsem si ujasnil. Taky to, že on opravdu je ten hlas v mojí hlavě, jak jsem předpokládal z dřívějška. Poznal jsem taky skutečnou hodnotu a nutnost ptát se, a to těch, kteří jsou starší a zkušenější – je třeba z nich mít respekt. Stejnou měrou je třeba být shovívavý k mladším a pomáhat jim s jejich rozvojem, hlavně na duševní úrovni, projeví-li zrovna o toto zájem. Takže jsem v Praze a mám hodinu na to, abych sehnal nějaký brka, pak jdeme s Domkem do kina. Brka jsem nesehnal, v kině jsem se stejně pousmál. Volmuth se na mě pěkně vysral – volám mu, von říká: „Jsem mimo Prágl,“ ale já jasně slyšim: „Mám teď nějakou práci.“ Pak po hodně dlouhý době přijíždíme opět na Žižkov a následujou sexuální hrátky, všechno nabírá obrátky, je to cokoliv než krátký, jsem úplně vyčerpanej, totálně vzrušenej a svalově absolutně ochablej. 24 Dal jsem si před tím velkýho a dva malý panáky vodky, řekl bych, že mě to nepřipravilo o cit, spíš naopak. Připadám si, jako bych byl dříve panic. Opravdu silný zážitek, který předčil moje jakákoliv očekávání. 27. 12. 2004 Tak se mi podařilo vyzkoumat přesně to, co jsem potřeboval. Pro Domka se měla stavit Monika a měly spolu jít do čajovny někam na Vltavskou. Já jsem s tim byl smířenej, prej dámská jízda. Monice se ale víc líbilo bejt i v mojí společnosti, prostě jsme šli k nám domů na špeka, potom na čaj do čajovny Genesis a pak na šíšu zpátky k nám. To všechno znamená, že jsem měl dostatek času a příležitost prozkoumat, v čem spočívá moje nově objevená vlastnost, tj. vhled do rozhovoru. Taky jsme v čajovně prohlíželi mandaly, všechno byla pravda, nechápu to, ale naprosto to sedělo, ať jsme s kartama dělali cokoliv. Takže co jsem vlastně zjistil. Prostřednictvím trávy se mi dostalo schopnosti číst rozhovor mezi řádky, vidět náznaky, posunky, a hlavně stát se součástí toho všeho. Toto nejsou jenom domněnky, na vlastní kůži jsem zažil bezpočet důkazů, kdy mi lidé taktéž zapojení do rozhovoru potvrdili nevyřčené skutečnosti. Ovšem je zde také nebezpečí, zvláště pak pro člověka s toliko fantazie jako pro mě, existuje zde tendence si různé náznaky přikreslovat, nebo dokonce vytvářet, podle vlastního očekávání. PŘI DUŠEVNÍM VÝCVIKU NIKDY NEOPOUŠTĚJ ZDRAVÝ ROZUM. Protože nechci skončit někde v Bohnicích (nemyslim u Domka :), protože mám paranoidní stihy, tam se ale člověk 25 snadno může dostat. Příklad: ve filmu Pupendo, jak Dušek chytá gumu u bazénu, ta ho pak táhne vodou a von se rozbíjí vo stěnu bazénu. Potom týpci řikaj – von snad nevěděl, že se má v půlce pustit. To je právě to nebezpečí a včera jsme to probírali s Domkem, protože jak má člověk zavřený voči, neví, jak daleko je vod stěny. Proto to chce nikdy nezapomenout otevřít oči zdravého rozumu. Dále jsem zjistil, že žárlim. Je to spojený s Gezanem. Prostě když jsou spolu s Domčou, tak cejtim divný svírání v oblasti žaludku. Zatim nevim, jestli závidim Domču Gezanovi nebo Gezana Domče, ale podstatný je to, že dokážu sledovat, a dokonce pojmenovat vlastní pocity. Což je první krok k sebeovládání. 26 C H AT Y 2004 Nápad takhle spojit příjemné s užitečným se zrodil v mé hlavě začátkem minulého týdne; dnes je 9. července léta Páně 2004. Bylo to díky nádherné krajině podél trati Bruntál – Olomouc, kterou jsme absolvovali s Domkem a Geniusem. „Pojedem čtvrtek pátek k nám na chatu a sobota neděle k vám, co ty na to?“ zeptal jsem se Domka v úterý večer po obřím hashishovém jointu a po pizze v Romě. Zrovna jsem přijel z dvoudenního výletu do Hamrů a po okolních turistických známkách. Ve středu Pasta Party u Kouckých a poprvé jsem pořádně prožil Minority Report, večer rychle se sbalit a čtvrtek 8.45 bus ze Skalky na Propast. Genius zvládnul cestu bez „grcání“, hrdina, a to bylo pořádný vedro. Čtvrtek znamenal den plný akce, ani vteřinu jsem se nenudil. K obědu vykouzlila máma placičky s jahodama, voněly po letních dnech strávených na Propasti, po světlých chvilkách mé docházky na ZŠ Lupáčova. Po tom, co Tomasso všem ukázal, jaký už je řidič, jsme vyrazili na koupák mezi Hradovejma a Ondřejovem. Bomba koupání, počasí i pohoda. Gezánek se potápěl, my jsme se koupali a házeli mu talíř, slunce pražilo, že by se Jackson roztek, prostě „the best“! Cestou na koupák si Domkův radar na hami-hami všimnul třešňové aleje těsně nad Hradovejma, takže cestou zpátky jsme jeden strom řádně ztrestali. S autem plným třešní jsme se pak ještě jeli osvěžit koupelí a cucem na kládě v Jevanádě na kolonádě. Na Própě už na naše chuťové pohárky netrpělivě čekala pizza od mistrové kuchařové, narvali jsme si břicha k prasknutí a pak jako že jedem na tenis!? Tomik hraje už vážně dobře, sám jsem ho neporazil, jakkoliv jsem se snažil a ve čtyřhře se nenechal odradit počátečním neúspěchem a i s narvaným břichem se rval o výhru do úplného konce. V pátek ráno jsem prý měl „sex s mrtvolou“ a později mě dokonce Dominator označil za „nekrofila“. Tomu se můžu 27 jenom smát, nechtěla se se mnou prát, po třešních dosud jsem nebyl srát. Třikrát jsem si hodil bumerangem, poprvý do tůje, podruhý na břízu, srazil jsem ho a i potřetí, že ho prý odříznu ze stejného zajetí. Ale běda, běda ti, kdos na břízu do takové výšky, kde rostou listy a ne šišky, zavěsil pomstu australských vězňů. Zkoušeli jsme to klackem, míčem i talířem – FALAFEL – , ale Thomas pořád s tím nesmířen. 13.30 z Propasti busem jsme se opět vydali na cestu, tentokrát do Bělé u Staré Paky. Na Mariáně pivko, moc do mě neklouzalo, zato ven šlo samo... Cesta vlakem jako je tato mě baví. Chvíli můžu sledovat pole lány, jindy div ne z džungle liány a najednou – dům, dům, dům, dům, nádraží, hřiště, dům, dům, dům, dům. Anebo kůň. Běhat polem kukuřice, modré koule, co chtít více, předvídat co se stane nemožné jeví se, když Domek a Gezan spí a vlakem cestujíce, krajinou stále zastavěnou víc a více, pokrok není špatná věc, to obecně ví se, však stojí za to zamyslet se, nad tím jak pěkně je, když Gezánek se potápí, my jsme se koupali a talíř mu házeli a slunce praží. Ne, nesmaží! Sobota ráno už je tady a snídaně na stole pěkně voní. Jsme tu sami, Domek, Gezan a já, zbytek osazenstva odjel na Krakonošův trh, jediná místní zábava, utkvělo mi z včera večera. Místní vořech Denny nemá Gezánka vůbec rád. A není sám; u místních náš rhodéský ridgeback moc v oblibě není. Jen těžko si lze představit, jak Domči matka se v tomto domě narodila a vyrůstala; zachránila jí až studia v Praze. Beru to opravdu jako záchranný kruh, kdyby se ho tenkrát nezachytila, Dominika by tady teď kydala hnůj a nikdy bychom se nesetkali. Mohu také pozorovat podobnost matka – dcera z pohledu nezávislého pozorovatele. Nutí mě to k zamyšlení; jak by asi probíhalo setkání matky a dcery vychované jinou matkou? Jsou geny čistě fyzickou záležitostí, nebo je v nesmírné složitosti dvojšroubovice DNA zakódováno i chování, prožívání, psychika? 28 Po důkladné prohlídce asi dvou set fotek z rodinného alba Kouckých mě došlo, proč se mi zdá systém v jejich rodině tak zvláštní – zachovávají tradici staré venkovské školy, kde se děti braly jednak jako pomocná síla na statku, a jinak jako přítěž. Současný systém hodnot staví muže, ženu a dítě (man, woman and child) přinejmenším na stejnou rovinu, většinou pak je dítě přednější. Ode dneška nebudu tento ani jiný systém zavrhovat, ani se ho nebudu snažit přetvářet, jen ho pochopit. 28. 12. 2004 Celej den jsem doháněl to, na co dřív nebyl čas nebo jsem to spíš odkládal. Už kolem poledne jsem cítil až neuvěřitelný vnitřní klid. Večer mě jeden člověk řekl: „To bys ho nemoh mít na vodítku????“ a dotklo se mě to míň než obvykle. Ani jsem se za ním neotočil. Nevím, jak vypadal, jenom vím, že měl dobrmana, kterýho držel za obojek. Vlastně s ním soucítím, mít takového psa, jsem na nerv taky. Dále jsem zkoušel lotosový sed a překonal jsem svůj rekord několika vteřin tak třema minutama. Po uvolnění jsem zažíval menší orgasmus. :) Přesadil jsem coleusy do truhlíku, mam teď hafo malejch květináčků a semínka cannabis už klíčej. Taky by mě zajímalo, kdy nastala ta změna z typickýho weed-scavengera na kluka, jaký jsem teď, s postojem k hulení, co mám teď. Jsem teď na úrovni, že když mi někdo dá pod nos brčko, tak ho s chutí vodpálim, ale že bych se chytal každý myšlenky na zkuř, to teda ne. Zkuř bych doplnil do známého přísloví Dobrý sluha, ale špatný pán. Stejně jako oheň nám může pomoct dostat se na druhou stranu neprostupného chroští rychle a téměř bez námahy, ale může se nám lehce stát, že cestou uhoříme, nebu29 deme-li si dávat pozor a NEZAMYSLÍMELI SE NAD TÍM, CO DĚLÁME. Dále jsem si potvrdil zajímavou věc: že totiž duchovní cesta spočívá právě v soucítění, v našich emocích vůči ostatním lidem. Tak napsala Jeho svatost Dalajláma v Meditacích pro každý den, datum 29. 12. 2004 (což je dnes – už několikátý den píšu deník druhý den ráno, záznam mi tak připadá celistvější). Pomocí mozku se dojde vysvobození, pomocí mozku se dojde zatracení, zacyklení, nikdy nekončící reinkarnaci. Ano, vím, že tělo má duši, protože to je něco, co ho uvádí v chod, po smrti již tělo není vhodné, duše odchází buď do jiného těla, anebo se znovu spojí se všeobecnem. Nebudu zde ale nic propagovat, proto se učím rapovat, rýmovat, abych moh přesvědčovat, vysvětlovat, zjednodušovat. 30. 12. 2004 31. 1 2 . 2 0 0 4 29. 12. 2004 Ráno proběhla menší podrážděnost, během dopoledne však byla pryč. Zbytek dne jsem tak nějak todle a tak nějak tamto, vlastně mě to přešlo když jsem stříhal video Blunt Brothers V. Docela slušně jsem se u toho nasmál :). V poledne jsem zavítal na oběd k babičce a obžerství tím začalo. Plné břicho jsem cítil až do večera, když jsem šel shánět brka – a nehulil jsem, o to víc se budu asi těšit na brko zejtra ráno, Silvestrovský joint. Dneska ráno(30.12.) jsem si položil otázku, JSEM OPRAVDU JÁ STEJNÝ JAKO OSTATNÍ? Pokud ano, jak je to pozorovatelné? Během meditace jsem dospěl k závěru, že pozorovatelné to je jedině skrze pocity a emoce. Každé já je ale vystaveno úplně jinému okolí, příklad: jdeme s Gezanem od věže domů, po cestě vidim ženskou, jak doslova táhne ohaře na vodítku – od přírody charakterní pes – snad aby ho Gezan nezakous, a přitom říká: „Je to v prdeli.“ Tomu jsem se uvnitř pouze pousmál. Fakt ale je, že její mozek musel být vystaven stresu a frustraci zapříčiněné nepřekonatelnou překážkou, v tomto případě možná i strachem – kořeny toho všeho tkví ve zkušenosti, v naučeném chování. Tím se dostávám k tomu, o co mi jde. Člověk, jakkoli složitý a vychytaný mozek je ukotven v jeho mozkovně, je, právě kvůli mozku, silně zranitelný. Mozek je lidskou alfou-omegou. 30 Jak na Nový rok, tak po celý rok, prej. To se zatim mam na co těšit – sex, muzika, hia-hopa, wu-tang, wu-tang, tang-wu, wu wu, tang tang.... Asi tak nějak jako, no. Zjistil jsem, že s kámošema jako Dave, Andrej, Šeflík můžu bejt takzvaně na jedný vlně, stejně jako s ostatníma. S Tiborem už se nebavěj, všechno je to v tom vyjevení pravý podstaty. Zjistil jsem, jak jsem na tom s Ríšou, je to fakt v pohodě týpek. A Hanz je přehnanej. Dopis (2.1.2005): Andrej je kámoš, na kterýho je fakt spoleh, má mě rád. Dave už je trošku jinde – a Šefl, ten je moc vyšéfovanej, Porno je takovej neutrál, moc si s nim nerozumim. 1. 1. 2005 Takže jestli to fakt platí, to Jak na Nový rok, tak po celý rok, jako že by to platit mohlo, podle toho, co Domek nastudoval v numerologii, bude tento rok pro mě velice, velice, řekl bych, dobrý, ale snažím se bránit dualismu, tak řeknu zelený. To je jen název barvy, která mi jako první přišla na jazyk, je mi tedy sympatická, stejně jako včerejší den. Do odpoledních hodin jsem zažíval extravaganzu s Domečkem, potom přišlo zklamání, když odjel, ale řekl jsem si, že 31 když já trpím, tak bude nejlepší, když jiného potěším a jel jsem navštívit babičku Vlastu. Ta, jak se zdá je také seznámena s univerzální řečí světa, byla ráda, že jsem k ní přijel. Já jsem k ní na oplátku získal docela úctu. Mezi desátou a dvanáctou hodinou jsme s Ríšou chodili po Žižcagu a sháněli pytel, nešlo to, všechny studny byly na Novej rok vyschlý. Nevadí – aspoň mi zbyly prachy a ujistil jsem se o kámošství. Už je hotový CD Blunt Brothers V s nepřetržitou hulící akcí a spoustou zajímavejch momentů. Docela se nasměju, pokaždý, když si to pouštim. OTÁZKY JSOU ZODPOVĚZENY DŘÍVE, NEŽ JSOU VYSLOVENY. 2. 1. 2005 Takže neděle – ani nevim, co jsem dělal, nejspíš instroz, večer jsem sehnal na brko, potom další skladba, večer šachy s otcem. 3. 1. 2005 Dopoledne písemka z programování, odpoledne bong s Domčou, tulení a vymejšlení nápadů. Všechno se točí kolem Kořenů, jakoby mě ta myšlenka posedla, jakoby je to už realita. Takže co...? Ko-ře-ny typičo! 4. 1. 2005 Dnes jsem poznal Jeho Osobnost. Stalo se to docela jednoduše, ráno se stavuje Ríša, Panocha a nějaký brko. Mj. teď je 6 hodin odpoledne a teprv se začínám probouzet, ale to bude eště tim pivkem v království, to mě dodělalo. 32 33 ČLOVĚK JEDNÁ, PŘIČEMŽ PŘÍŠTÍ OKAMŽIK JE MU UŽ ZNÁMÝ. ŽÁDNÝ OBJEKT NENÍ ZCELA IZOLOVÁN OD CELKU, LZE S NÍM TAKTO KOMUNIKOVAT. TO, CO OPRAVDU STAČÍ K DOSAŽENÍ NEJVYŠŠÍHO, JE MEDITACE. Jakmile jsem Ho dosáhl, bylo možné se zcela oddat, každý pohyb je naprosto řízený, připomíná mi to freestyle – neni potřeba přemýšlet co rapovat, jen to vyplivnout. To, v čem nemám jistotu, jsou záporné emoce. Jak se s nimi vyrovnat? Jak zvládnout své tělo, když adrenalin zařídí své? Asi jedině zklidňovat nejen mysl, ale i tělo. Najednou, jako bych přišel na něco absolutního, nadále není třeba se obávat, zbývá neztrácet trpělivost, mít odvahu, nebát se transformace a zůstat tvořivý. B E S K Y D Y 2004 Tak sem nasráč. Dvě dvanáctky velký, jedna malá a slivovice udělali svý. Bydlíme v komunistický chatě, kde se prej „nic nezměnilo“, nevim proč je tu vše obloženo dřevem. Dveře od skříně už mi zůstaly v ruce, no nevim. Ten místní dialekt mi až moc připomíná Bruntál a čas strávený ve společnosti Domka, Evky a Terky. Popravdě mě ta jejich zvláštní mluva naplňuje něčim zvláštnim, čim, to zatim nevim. Cestou sem, totiž do Frýdlantu nad Ostravicí jsme už viděli spoustu zajímavých míst. Zaujaly mě nejvíc asi jeskyně. Dvakrát jsme přišli do velkého „sálu“ uvnitř jeskyně a hned jsem 34 dostal monumentální pocit, nic, jako když vidim podvacátý kostel. Prostě příroda v akci, bavilo mě, jak byla na všech krápnících kapička vody, ani jsem se neodvážil se jí dotknout, jak až posvátně se tvoří stalaktáty a stalagnity. Je 11 hodin večer, 1. srpna 2004 a já si řikám, jestli to byl dobrej nápad přestat kouřit, jet sem, na celej tejden, bez čouda, bez Domka, bez Gezana, bez Žižcaga? Dnes je pondělí a já už skoro zapomněl, jak jsme se málem vybourali. Chtěl jsem se normálně otočit a najednou zpoza domu vyrazí kára, já dupu na brzdu a připravuju se na srážku – hroznej pocit. Borec nás naštěstí objel, takže nebezpečí zažehnáno, ale já se probudil z šoku až po několika dalších zatáčkách jízdy. Dřevěný nohy a tak – nic moc teda. Dneska jsme chtěli jet na Lysou horu a já už byl připraven na zdolání nejtěžší zkoušky zájezdu. Na poslední chvíli z toho sešlo a my jeli na jinou horu, s cílem se dotknout kaple na vrcholu hory Radhošť. Výšlap to byl fakt slušnej, když vemu v úvahu, že auto bylo asi 600 a vrchol 1129 metrů nad mořem. Cesta dolů byla snad ještě více vyčerpávající. Potom jsme jeli okolo několika zahrádek s durmanem, ale můj návrh na šálek čaje se neujal. Místo toho jsme si našli lepší ubytování, Agrofarma se to místo jmenuje. Je to tam hodně v pohodě, ale nechce se mi měnit místní pěknou holku za tamní tlusťošku. Ani nevim, proč koukám po jinejch, myslim na Evku, fakt nevim. Domek mi píše, ale já prostě nevim. Tomas se právě vrátil ze sprchy i se svym scvrklym pytlíkem. Obdivuju, jak si všude všechno objednává, diktuje a táta zahluje. Nejlepší ale je, jak řiká slovo ŠLEHAČKA. Teď je půl sedmý ráno a já jsem právě dopsal sen, co se mi zdál dnes, ve středu 4. srpna 2004. Včera jsme jeli do Polského Krakowa, 200 km tam, 200 zpátky. Cesta tam bez větších problémů, Krakow v pohodě město; něco mezi Berlínem a Amstrem. Na Wawelu, na tom jejich hradě, se mi nejvíc líbila zvonice, lezli jsme nahoru po mini schodech, pod trámama a mezi trámama, aby jsme zhlídli celou kolekci těch největších 35 zvonů. Jeden se rozezvučel, když jsem na něj zaklepal, ale největší, Zigmund, nevydal ani hlásku. Nejdřív jsem myslel, že jsme se ztratili už v Krakowě v židovskym městě, ale najednou jsme se vymotali přímo k autu. Při vjezdu na dálnici nám bylo řečeno, že je svátek, či co, a že to musíme objet po okreskách. Takže jsem se s tim sral až do Osvětimi, na kterou jsem se těšil už od rána, kdy nám o ní řekli noví spolubydlící, po okreskách děrovatejch jak ementál. Přijeli jsme na parking a hlídač nás suverénně pustil dál, i když zavírali asi za pět. Totiž než jsme došli k vchodu, měli už zavříno. Já nasranej jak sračka, k tomu eště jak jsem předtim neviděl před sebou brzdící auto a cestou pryč sem si ani nemoh votevřít vokínko, tvářil jsem se na celníka, zkurvenýho Poláka, jako že ho zabiju a von zjistil, že mám neplatnej pas. Každej tady už mě něčim sere. Fogy když naviguje, tak abych z něj páčil, jestli mám teda zahnout na benzínku, nebo ne. Matka zas vůbec nevěří mejm řidičskejm schopnostem, to chápu, po tom, co xkrát bourala s dědou Jarkou, ale nemůže se aspoň tvářit, že řídim v pohodě? Tomik by udělal cokoliv pro přízeň rodičů, kdyby to nebyl jejich syn, řek bych, že jim leze do řiti. Ale ubytování je tu super, i když spim na křesle a včera na mě nezbyla teplá voda ve sprše. Musí jim bejt málo jasný, jak bojuju s kouřenim, vždycky když kolem někdo kouří, tak na to cígo úplně koukám, pak na ten kouř, no prostě bomba. Nejradši už bych byl zase mezi svejma žižcagskejma ulicema posetejma vajglama a holubíma sračkama. Tak je čtvrtek večer a my máme za sebou další den. Jezdili jsme po městech a dívali se na památky dob dávno minulých. Ale vezmu to pěkně po pořádku: Lysá hora! Normální hora, pro většinu lidí. Ne pro mě. Ďábelská hora, maximálně vyčerpávající výstup (se Sněžkou nesrovnatelný) a zasranej kamenama. Tato hesla mě napadají, když si vzpomenu na včerejší den. Cestou dolů jsem pookřál při nálezu lysohlávky, která lysohlávkou nebyla, ani placebo efekt nebyl nikterak silnej. Možná kdybych 36 jich sněd víc? Pod vrcholem už jsem prožíval totální nasrání, bojkot všech dalších akcí a ochotu jen pro postel. Když se ohlédnu za dnešním dnem, vzpomenu si na muzeum tatrovky a pár pěknejch kár. Ještě si vzpomínám na jeskyně v Štramberku, včetně přátelského hlídače parkoviště a nalezenou tašku pod nimi. Jak jsme s Tomikem zacpali otvory fontány a zbývající tryskaly až do nebe. Obří strom v zámecké zahradě byl efektní tečkou za dnem. Byl to platan a byl fakt MEGA! Tomíkova hodina v aquaparku mi dala prostor na pročtení novin, což jsem neměl dělat. Jednak jsem zjistil, že zejtra sou v Roudnici nad Labem Public Enemy, na Creamfields, a přes oko mi prolítlo slovo Bruntál. Noviny letěly zpět, odkud jsem je zvednul. Včera večer jsem poprvý dostal chuť na sex s Domkem. Ne že bych předtim měl chuť na sex s jakousi jinou, to vůbec. Dál se mi zdá o tom, jak kouřim. Chodil sem s cígem v každý ruce, kouřil sem, bylo to jak realita, užíval sem si to, ale zároveň sem se cejtil hrozně, protože už nekouřim. Dnes je 5. srpna 2004, 20.05, to znamená, že už se držim 1 týden, 3 dny, 21 hodin a 5 minut. Nevim, jak to budu dávat, až budu zas doma, jestli nebudu ani hulit, uvidim, celkem mě to zajímá. Tohle je poznámka pod čarou, protože tyto řádky píšu až s křížkem po funuse, žádné bezprostřední zážitky. Dnes je 14. 8. 2004 a já zase kouřim. Jen co jsem přijel do Prahy, byla to sobota a já dorazil do Kubelíkovy ulice něco po půlnoci, na mě čekala krabka Máček. Pak už to šlo samo. Teď mám v pravý kapse bundy krabku lehkejch Máček a kouřim, kdykoliv mám chuť. V pondělí, tj. pozítří, odjíždíme do Českého Švýcarska za novými zážitky. Pojede i Matyáš s Petrou a Dave snad taky. čekám od toho pohodičku největší, na Zemi i v jiných dimenzích :). 37 5. 1. 2005 V noci se mi zdálo o Homovi. Tím mi vyvstává otázka, co se vlastně děje, když spím. Existují dvě fáze spánku, ale ani jedna se nedá srovnat s klinickou smrtí. Znamená to snad, že ve snu může mysl procitnout do „kolektivního nevědomí“? I když zažívám stres ze zkoušek, vnitřně jsem vyrovnaný, stres vnímám jako přirozenou reakci organismu na stresovou situaci. Tak stresová situace je za mnou, dokonce i očkování Gezánka za 7 kil (!) a pivko (1) s Domkem na Muzeu. Cejtim se zas hrozně. Je to divný, jelikož jsem hulil včera – ale bylo to vlastně ráno, takže den poté? Asi tomu pomohlo i to pivko, nemám na nic náladu. Chtěl bych celou noc skládat, ale nejde to, prostě výtuh. Zejtra brzo vstávám, mam bejt ve schoole na osmičku, tak se aspoň vzbudim. Nevim, co se mnou je, jako by ze mě vyprchala všechna energie nebo co. Já vim, že musim makat na svym umění, zdokonalovat, zkoušet, přezkušovat, dokončovat a vydávat – ale to je zatim jenom jeden velkej sen. Zatim jsem se pořádně nedostal přes Boom-Bap – B-B-Boom-Bap. V poslední době prožívam docela hodně silnou inspiraci, vůli a vytrvalost. Bohužel je zrovna zkouškový období, jako by mě okolnosti nutily už teď vybrat si mezi teplym místečkem v kanceláři a studenou chajdou. Jenomže teplý místečko s sebou přináší studenej pot, zatimco studená chajda hřejivou zvukovou vlnu basový linky. :) Myslim, že rozhodnutí už padlo. – Jenomže když se vyseru na školu, budu totál vyděděnec rodiny, nikdo se vo mě nepostará – což vlastně po škole taky ne. A když se vyseru na psaní, škola je pro mě jediná šance – což vlastně psaní v druhym případě taky. Teď si ale vybírám víc než jenom profesi, co budu dělat po 38 zbytek života tohoto těla. Můžu buďto bejt robot, součástka soukolí tržního mechanismu a užívat si smyslových potěšení včetně naivních jistot v podobě platů, pojistek, peněz, anebo se můžu dát opačnou cestou – žít volně, stát se opravdu soběstačným. Tímto nechci zanevřít na tradiční systém a na lidi, kteří jsou jeho součástmi. Já mám prostě jenom pocit – o nic jiného totiž nejde než o pocity –, že jsem se nenarodil proto, abych dřel, pro nikoho, pro nic, za nic, muzika hýbe celým mým tělem, je pro mě celým světem, když jsem s ní sám, dveře zamykám, kolečko točim, doprava, doprava, hlavooou hýbám, ze strany na stranu a zase zpátky, pozpátku, jak na začátku, dávam to z voleje, žádný second handy, ani microsofty, jedině megahardy, ty co ti vlezou do hlavy a jen tak tě nepustěj, voni to totiž ani neuměj, pořád dokola jako zeměkoule oscilátory vibrují, nikdy se nezastaví, nikdy nezemřou, v mojí hlavě........ 6. 1. 2005 8. 1. 2 0 0 5 Takže šestýho ve čtvrtek jsem psal písemku z ájiny a večer jsem byl u Zachařky. Měl jsem pokušení už tenhle den si koupit další jointy, ale neudělal jsem to. Sedmýho to byl pátek, ráno zevl a pak přijel Domek. Hned jsme šli pro jointy, ale do prvního brka v tu chvíli zbejvaly asi tři hodiny. Kouření bylo najednou nějaký jiný, Domek to tak necejtil. Bylo to, jako bych hulil poprvý, tak nějak lehce. A přece. Takže hulíme do večera, docela rychlej zátah, navíc jsem prozkoumal další stadia zhulenosti, kdy každej pohyb je námaha, normálně bych šel asi hned spát, což se taky stalo po třetím brku. Včera byla sobota, 8. ledna. Den začal brkem, pohodou, pak jsme si udělali chálečku, docela luxusní. A autorem byl povětšinou Domek, zvlád to na jedničku z hvězdičkou. 39 Pak že už musí jít, já, nějak pořád zmaštěnej, jsem nešel. Za hodinu se vrátila a šli s Evkou do hospy. Já jim tam potom dovez Amona, chtěl jsem, aby Domek jel se mnou, ale nešlo to. Před chvílí mi volal a omlouval se, prej že kdyby nebyl vožralej, jel by se mnou... Ale vo to mi teď nejde. Když jsem tam šel, musel jsem bejt ještě zmaštěnej, i když je to fakt divný. Týpci vod vedlejšího stolu zase měli nějaký kecy – jak jinak než na nás. Já fakt nevim, jestli si to vymejšlim, nebo co to má bejt. Připadá mi to, jako bych vycejtil určitou atmosféru, jako by se duše bavily jinym jazykem než řeč a sluch. Jakoby to holky věděli od počátku, jako by to bylo nějaký tajemství. Potom mě taky vadí myšlenka, že by rozhovor duší mohl jít přímo mimo moje vnímání. Tělo by si dělalo, co by chtělo, stejně tak mysl i duše. MYSL S DUŠÍ JE POTŘEBA SJEDNOTIT. V prostředí dvou válčících stran v jednom těle se nemohou vytvořit podmínky pro důvěru v okolní svět. Co budu muset udělat, je spolehnout se na sebe, ať je situace jakákoliv. Důvěřovat svým vlastnostem a NESTYDĚT SE ZA SEBE. 9. 1. 2005 Učení, učení, večer zase hulení, Ríša přived kámoše, zhulili jsme bluntoše, se všema na jedný vlně jsem byl, ani neprohloupil, ani nepokoupil. Tak, asi tak. 10. 1. 2005 NA JEDNU STRANU SE BOJIM, ŽE TUHLE VLNU PŘESTANU VNÍMAT, NA DRUHOU STRANU SE BOJIM, ŽE UŽ NIKDY NEBUDU MOCT MEZI LIDI. 40 Tak dnešek opět hustej, nejhustší, matika nálož, potom Domek přijede, kámoš, a řekne mi, že prej mám k muzice sklony, podle horoskopu dnešní doby. Dneska jsem to poprvé řek: Chci se živit muzikou. A to za plného vědomí a svědomí. Odpoledne hulíme, s Domkem je to super, prostě hustota. Ani nemám chuť kouřit – spíš chuť něco do tý pusy dávat, cucat, něco. Jinak jsem v pohodě celej den, je krásný počasí, s Matyášem kecáme o absolutní pravdě v odpoledním slunci, popíjíme sodovku, já pak nestíhám donést moč domů, skoro se vylila, přetekla, zmáčela mi kalhoty. Proč jsem věděl už tak před měsícem, že má Evka přítele? A vona se s nim vobjeví, prej eště abych jim přived psa, to je všechno nějaký divný. 41 Navíc dneska ráno du s Terezou Sárou – dobíhá mě na cestě do školy – a jsem opět na jedný vlně. Nevim, jestli se to dá prožívat i jednostranně, ale taky jsem měl pocit, že se s ní bavim i o úplně jinejch věcech, krom toho, co je jazykem vyslovováno a slyšeno sluchem. Gezan je hodnej pejsek. Takže asi dostane nažrat..... Taky mi Matyáš povídal, že taoismus hlásá jít domů každý den jinou cestou, aby člověk zažil vždy něco jiného. To jsem udělal a v Kubeličce u nemocnice jsem potkal Adama Kovaříka, spolužáka ze ZŠ. Taky jaksi zmohutněl, ale ten krk, ten snad chodí posilovat, ne? 11. 1. 2005 Takže je 16.40, dávám brko a dostávám se sem, před klávesnici. Ve zhulení jsem pozoroval vypnutí mysli, tělo se řídilo pouze pocity. V okamžiku znovuzapojení mysli jsem řekl: „Jo, už sem zase v pohodě!” To bylo, když jsem kouřil cígo. To bych fakt moh stát na jednom místě, nic nedělat, jenom koukat a přemejšlet, počkat si na myšlenky, sledovat jejich tok, nechat se jím unášet. Aktivita je snížená, jak jsem naznačoval v „příznacích zhulenosti“. Začínám pochybovat o existenci jakéhosi nepřítomného informačního toku, což znamená, že okolní osoby se mnou ve skutečnosti nekomunikují. Jedná se zřejmě o další stupeň, řekl bych, o skutečné soucítění. To znamená, že se vcítím do druhého člověka, totiž zažívám jeho přirozenost. Kdyby se sešli dva jedinci s touto schopností soucítit, dalo by se snad mluvit o mimoslovní komunikaci, nebo ne? Neboť co řídí naše činy a pocity víc než emoce, které při soucitu prožíváme. Ach ta symbolika. Ráno brko, cígo, potom učení, zábava, muzika, brko, cígo, procházka po parku, učení a vše je zakončeno brkem a zábavou – můj život? 42 Navíc jsem se dozvěděl, že tento styl soucitu je vlastní všem lidem, všichni jsou v jádru laskaví, soucítící. Jsem na dobré cestě, když „nepřepálim“ start, v cíli budu jako bych tam došel v nekonečně kontemplativní náladě. Vyčerpáním umřít nechci, jak bych pak mohl mít dost sil na to, stát se átmanem, duší světa? 12. 1. 2005 Začínám pronikat do meritu, podstaty vlastní podstaty. Soucítění je na takové úrovni, že jednotlivé Pravé přirozenosti mezi sebou komunikují, jako by byly jedna. V tom se skrývá i tajemství freestylu: nechat pravou přirozenost, aby plně vybila své touhy, „Ukaž, co v tobě je“. Při freestylu se neschováš za šaty svoje nebo moje, ba ani za tvář, o které seš přesvědčen, že patří jenom tobě. Tady stojíme nazí oba dva čelem proti sobě, na jedné vlně, tak jak to rozjedem, kladně, nebo záporně? Potom můžem pokračovat, styly mezi sebou prohazovat, stále dokola rýmovat a největší prdel si užívat. Latinskoamerickou anebo africkou, jakou třást je nejlepší, já nejradši mám tu sobě nejvíc blízkou, českou, povahou mi milou a vlídnou. Prostě největší prdel bude, když si vždycky rozjedem jenom to svoje, ti za maskou schovaní, ti si můžou myslet svoje, ale my víme, že není moje ani tvoje, prostě je jak je, dáš jak dáš, co umíš, to znáš. A pak se kotlety do hněda opečou, všechny vejpečky hezky se vytřou, už to vidim na talíři, co to kecám, já to už čuchám, no to je lahoda, pohoda, zevlárna, uvařit si ve vlastních představách, to umí jen někdo, ne ten, kdo ani neví, jak rychle sněd to. A už je zase pryč, zachvátil ho neukojitelnej chtíč, je v koloběhu sansáry, k vězení tomuto já mám klíč. Poznámka: toto jsem napsal za plného vědomí a svědomí, cígo mě možná trochu utlumí – vlastně už utlumilo, snad se zase samo nevykouřilo? Když já už nekouřim..? 43 13. 1. 2005 Zas a znova pálíme jointy dokola, pokaždý ale jiný zážitky máme, a proto hulíme a nehulíme, rollíme, halucinujeme a pamětí se probíráme, todle nejsou žádný kecy, lehám si do postele, zmaštěnej po brku, večer, taky zvenka zmrzlej trochu, včera a nejdřív halušky jak prase, fakt jsem čuměl, co můj mozek dovedl, uměl vytvořit za obrázky, byly jako oblázky z horský bystřiny, hlavně barvy a jas, to okolní tma asi zařídila. Potom jsem se zahrabal do dalšího stupně tlumeného vědomí, ale stále při vědomí, jsem sledoval čistý obsah všeho. Zrychleně jsem si přehrával přednášky z psychologie, ale to je ještě sračka, oproti tomu, co z citronu šťávu mačká, mám přístup do zvukový banky, ve který je víc drahokamů než v český národní. Můžu si přehrávat v hlavě smyčku, kterou jsem už někde slyšel, navíc můžu použít přirozenej ekvalizér, stejně tak jako mixér, vytáhnout zvuky a zjistit, v čem tajemství přirozenýho instru spočívá, měl jsem pocit, jako by to RZA prožíval, jako by to byl jeho hlas, co mi napovídá – pokud ovšem došlo ke spojení mé mysli s duší světa, nic není nemožné. Ráno se ale probouzim ve stavu, jako když celej večer kalim – bolest hlavy, nevolnost, na to ale můžu koneckonců srát, dám si čaj a jogurt, všechno už v cajku vidim, akorát trochu nad propastí psychologie visim, za necelou hodinu vyrazit musim a nejvíc natřít taky, co tam na mě chystaj, paní učitelky? Nakonec se zhulujem s Ríšou a Martinem Škvorem, připadá mi trochu jako Poulie, v přirozenosti, nevim, jestli je to vlivem očekávání, nebo vlivem jejich dlouhodobého přátelství. Večer se s Domkem milujem, všechno probíhá, jak má, ale já se cítím jaksi nepřítomen. Vlastně celý odpoledne se cítím nepřítomen, jakoby ovládám tělo jen když chci, potřebuju, jinak jsem v nehybném stavu, trochu podřimuju, ale udržuju bdělost – 2 brka. 15. 1. 2005 16. 1 . 2 0 0 5 Víkend jsem trávil na chatě. Byl pro mě hodně poučný, ale to jsem zjistil až v pondělí po brku. 14. 1. 2005 Po škole se zastavuju u věže s Čadkem, jeho holkou a typem, vyslechnu rozhovor o podstatných záležitostech života, ale nijak se nezapojuju, ani teď nevim proč. Přijíždí Domek a já chci hned pálit brka, nejde to a – zajímavá věc – za chvíli na to přestanu myslet a všechno je v pohodě. 44 45 17. 1. 2005 18. 1. 2005 Takže pondělí, už se celej klepu na brko, a tak, zhulujem se, s Domkem, ke kterýmu chovám opět city, nádherné city, slovy nevyjádřitelné. Pozoroval jsem, jak mě tělo přes víkend vedlo, když jsem nehulil, jak za mě řešil rozum běžné problémy, vyjadřoval postoje, vymezoval hranice. To všechno jsem retrospektivně pochopil dnes při zhulení. Navíc jsem se poprvé spojil s Domkem na úrovni soucítění. Takže ráno si dávam bonga čistýho skéra a jdu meditovat. Docela mi to šlo, nad mnohými věcmi jsem se mohl poprvé zamyslet a pochopit je. Potom mi dávaly rady hlasy v mojí hlavě v podobě různejch rapperů, jako že mám dávat, jak jen nejvíc to jde, a takové rady, jako že jsem jim asi nesympatický nebyl. 19. 1. 2005 18. 1. 2005 Nevím, co se vlastně stalo s tímto výzkumem – normálně hulim jako vždycky. Aspoň že je tu deník zhulence, že si zapisuju myšlenky, který mě napadaj. Znovu otevírám knihu o zenu a dochází mi věci, které jsem dřív nebyl s to pochopit. „Aby člověk získal život, musí se všeho vzdát – i života.“ Nevím tedy, mistře, zda jsem citoval doslova, ale nepředpokládám, že umíte česky, takže jsem to alespoň vystihl. 10 denně instrů bych měl dávat, jinak svoji lenosti nadávat – tak radí mi hlasy v mojí hlavě, moje tělo zvládne tohle hravě, prej. Ale hlavně vždycky čistou hlavu měj, ego ovládej a nenech se ovládnout sám, až umřeš, nechá tě na holičkách, budeš sám. Takže zkoušim život prožívat, nic nesnažim se ovládat, beru to tak, jak to je, skrze muziku vyplivnu to, co ve mně je, neposlouchám žádný ulpívání, ani naděje, prostě děje se, co se děje, tak to je a jinak to nebude. Zákony přírody všechno mají v rukou, vlastně jsem zde jen návštěvník, který tělo s lidskou podobou vypůjčené dostal. To je vlastně moje výhoda, to tělo že duše používá, ale ta zase hodně ulpívá. Cesta zeje v propasti těhle dvou extrémů, nemá smysl se nervovat a tlačit na pilu, někdy je to těžký, okolnosti nás nutí. Musíš tohle musíš tamto – mít vlastnit ovládat – a ještě tohleto. 46 Takže jedem, deset denně, jinak nedávam, sem nasranej, podrážděnej, týpek u věže zase měl ten nerv, mi do hlavy brouka nasadit, říkám si, proč jen jsou lidi v týhle republice tak nepřátelský, udělal jsem jim snad něco? Nejde o to, že by mě chtěl každej zabít, ale spíš o tón, způsob, jakym se bavíme – protože já v týhle republice žiju taky. TO ZNAMENÁ, ŽE MUSÍM ZMĚNIT SVŮJ VNITŘNÍ POSTOJ, ABY SE ZMĚNIL MŮJ POHLED NA LIDI KOLEM. Pak se možná zbavim i studu, nebudu se bát, že si uříznu ostudu, ani když jsem vypil půl sudu, řikal jsem si, s nima se bavit nebudu, radši dostávam prudu, ale zatvrzelej nebudu a postoj změnim svůj vnitřní, takže prdel mi vytři, protože to neumim sám, někdo se snad najde, kdo mi pomůže s postojem mym zatvrdlym, velmi trvalym, nepoddajnym. Je to horší než předsudek, ten se týká jen určitejch lidí, tohle je obecný, lidí tolik, kolik jich na ulici chodí, mluví, i beze slov, něco si myslí, nikdo se před tím neschová, ani kdyby chtěl, jedině se nemusí zapojovat, nemusí mluvit ani číst v řeči těla, stačí sklopit oči a zadívat se někam do pekla. Můžu děkovat za to, že píšu tak rychle a že se neztrácí myšlenka, pomalejc, ehm ehm, vlastně rychlejc. Stejně je tu nějak 47 hic, když rozvážu si jazyk, všechno ze mě teče, ale přitom jako bych měl v puse meče (Liquid Swords?). So and so and so and on, with my liquid swords I tear the area, right next to me is a fat beat, a dope track, on which I prefer to spit, rather than my amateur training beatz. But it is fat too, yall say moo, let me know Im the moos, I dont drink much booze, nor do I pack the UZ-i, see its not so dangerous in terms of heat in the street, its more like careful what you speak and whom you look in tha eye or da cheek, it can be a freak, so careful what you speak. My only weapon is my tongue thats lethal, connected to my jaws, so it rips shit apart, no my mouth doesnt fart, it spits fire oil liquid chemicals, that ignite everything they set foot on, I think Ill quit right now and rather wont continue on. So until then Im out, peace, and please dont call me please, Ill call you. Na skéro mám rozporuplný názor; když ho hulim, nedovoluje mi dospět, a když ho nehulim, prožívám pak při zmaštění znovu to, co jsem zažil, hodnotim to a vůbec se mi to nezdá. Takže budoucnost SKÉRA je jasná: UŽÍVAT JAKO ZÁBLESK UVĚDOMĚNÍ, NEJEDNÁ SE O CESTU K PROBUZENÍ. 20. 1. 2005 23. 1. 2005 Takže hulim, hulim, brka rollim... Včera večer jsme tu byli s Ríšou, zase ve stavech nejhlubšího zhulení a komunikovalo se nám fakt lehce. Von prej, že „Rapuje, když je v koutě“, s tím už jsem se vyrovnal, je to jenom stav zdokonalování techniky, než přijde opravdové sebeovládání. Navíc mě navštívili lidi z Wu a řikali, že si musim víc vážit svýho těla. Je pravda, že to jsou jenom šaty, které převléknu, až zemřu, ale na druhou stranu jsou to jediné šaty, které vnímám v tuto dobu. YOU ARE WHAT YOU EAT, takže cokoliv, co se dostává do mého těla se stává mou součástí. Navíc jsem objevil naprosto nový obzor, kterého se dotýká Domeček, malej. Začal jsem vůči ní mít fakt respekt, neberu jí jako nic, stejně jako se naučím brát sebe. A nejlepší na tom je, že mi v tom sama pomůže, chci říct, že mi pomůže, když jsem na to sám, abych sám nebyl. Takže na nic jiného se nesoustředím: správná strava, dokonalá technika, sebeovládání – to je nejvyšší cíl. 48 24. 1. 2005 Ani nevím, co jsem dělal... Ale vím, že jsem nehulil, večer jsme nahrávali s Domkem Reklamu, užili jsme si docela srandy. Zjišťuji, jak jin a jang zápasí nejen v hlavě každého člověka, ale i v rámci celého světa, v celku i v každé části. Pozoroval jsem kapku vody – zdála se jednotná, nedělitelná. Stačilo ale naklonit plastovou láhev a z jedné kapky se jich 49 stalo hned několik, jak jsem láhví otáčel. Kapky stejné (složením, podstatou, nikoli velikostí) se uchytávaly na stěnách láhve a poté se zase stávaly součástí celku, když jsem otočil láhví na druhou stranu. CELEK A ČÁST NEJSOU OD SEBE ODLIŠNÉ. Navíc jsem nalezl zalíbení v přátelských disputacích mezi Domkem a mnou. Ona na mě vždy vyrukuje s novou hláškou, kterou se dozvěděla ve škole v Janu a já se bavím pozicí opozice – nesnažím se ale být v opozici za každou cenu – většinou se nakonec stejně shodneme. 25. 1. 2005 Takže je to tak: jednotlivé Pravé přirozenosti spolu komunikují naprosto nezávisle na těle, ve kterém se nacházejí. To znamená, že se „hovor“ odehrává, ať o tom víme nebo ne. Spojením je limbický systém, tj. spojení emocí s mozkem. Pravá přirozenost používá tělo jen jako výrazový prostředek k tomu, aby se dostavil určitý pocit. Ten je poté zprostředkován lidskému vnímání (které je samo o sobě „naprogramováno“ k udržení těla naživu) limbickým systémem (Hypocampus, Diecefalon, Amygdala). Pravé přirozenosti je vše známé, nic není překvapením, vše je samozřejmostí. Otázka: „Je Já totéž jako Pravá přirozenost?“ Odpověď: „Ne, totéž to není. Do určité – hodně znatelné – míry ovlivňuje Pravá přirozenost pomocí emocí jinak emočně vyschlé Já.“ Projevem Pravé přirozenosti je myšlenka. Ostatní Pravé přirozenosti tuto nevyslovenou myšlenku slyší, tzn. prakticky tělo pociťuje emoci a chová se podle naprogramovaného vzorce. Jinak je tomu ve stavu zhulení. Pravá přirozenost se projevu50 je naplno, ovládá celé tělo. Mozek, který ho za jiných okolností ovládá, je utlumen (viz. Senzorická paměť, essay Cannabis a lidský mozek) a tělo je pod vedením Pravé přirozenosti. Je možné, aby Pravá přirozenost říkala doprava, rozum doleva a nemohli se shodnout? To vlastně osvětluje fenomén nerozhodnosti, tak známý zhulencům. Na křižovatce, kudy člověk chodí denně, stojíme deset minut jen tak a nikdo se nemůže rozhodnout. To bych bral jako určitou revoltu mozku proti Pravé přirozenosti. Něco ve stylu „Já tě poslouchat nebudu, vod toho sou tu jiný.“ To znamená, že můj problém, totiž že chci dát do muziky emoce a nevím, jak na to, je vyřešen. Teda teď ještě ne, ale za chvíli to bude: 1. Posluchači se musí dostat emoce 2. Kde se emoce vezme? Na zvukové stopě. 3. Kde se vezme zvuková stopa? Vytvoří ji člověk. 4. Jak říct člověku, aby dal emoci na zvukovou stopu, když tuší jen málo o tom, co to emoce je? Emoci musí člověku ukázat Pravá přirozenost. 5. Jak si zvládne mozek nezhulený, říct Pravé přirozenosti o emoci? 6. Meditace. 6. 1. 2005 Determinace, odhodlání, zavládlo v mé mysli. Snažím si rozvrhnout čas, jasně si uvědomit, jaká činnost je jak důležitá. Stavil se u mě Dave, prej jestli jdu na pivko. Od Silvestra jsem ho neviděl, tak jsem byl rád, že jsem se s ním sešel. Šli jsme na jedno do Království a on to tam hned odhad, rodinná atmosféra, kterou si nespleteš. Pozoroval jsem, že jsem byl schopen – den poté – číst v řeči světa, byla to největší pohoda, dnes (27. 1.) nevim, ještě jsem neměl to potěšení s někým mluvit, teda kromě Gezana. 51 27. 1. 2005 31. 1. 2005 Tak, to bylo tak: prkna jsme si pučit měli, Ríša nemocnej, pořád to rollí, prken pučení v prdeli, stejně na hory jsme jeli. A vem na to jed, Žižkov represent, že jsme se od země odlepili, trochu sáňkovali, spoustec hulili a hlavne se tulili. Každý ráno jsme se myli, protože jsme mohli, aby z nás to skéro všichni necejtili. Ale zpátky k příběhu, řikám to rychle, jak za běhu, pivko jsme okoštovat zašli, s místníma kaličema moc jsme se nesešli, i oni maj a jedou si svoje, v dobrym jsme se rozešli. Přikládám přepis záznamů nashromážděných za víkend: Jaká centra mozku jsou ovlivněna pod vlivem THC? – paměť – centrum, které mi říká, že už nemusím jíst – centrum pro rovnováhu + spolupůsobení alkoholu -> blití – Limbický systém – spojení s Pravou přirozeností, se všemi bytostmi – Chovat se k tělu jako pes, který viditelně na ničem jiném neulpívá, jen o tělo se úzkostlivě stará. – Jak se ale chovat ve spojení s Pravou přirozeností, když zjistíme, jak moc naše faktické jednání ovlivňují pudy, emoce, nálady? – Je špatné se zardět a odvrátit zrak od fyzického já. – Je třeba „dívat se na něj jako se starý muž dívá na děti hrající si na pískovišti“. A ještě přikládám zápisky datující se před a kolem výletu do Českého Švýcarska: I. Pes bez obojku je jako člověk bez státu svobodnej jít kam chce může nemusí se bát nedostatku války ani nože 52 Jak krásně pak voní růže když svobodná je jeho kůže svoboda bez hranic lesy bez stanic místo povodní louže všechno co má je proužek DNA a v něm má všechny svoje sny Pobíhat volně a pářit se smí a kdo hlásá jinak sám se sní. II. Dokola a dokola se točí ten bez uší a bez obočí zstaví se sotva tam kde nalezne kostival proč já takovou smůlu mám když obědvám jsem sám. III. Toho co den spal vyzval jsem ho k nám aby přišel povědět co možné je uvidět očima zalepenýma přece do hloubi vidoucíma. IV. Co se může co se nesmí říkat Jestli můžu na xicht děvky stříkat Na jejím břiše pak barvy míchat Tak můžu a nemůžu se vystříkat? V. Chce se mi srát nebudu se s tim prát lepší se vysrát než se posrát. VI. Nejsem nejlepší, ale jsem si jistej že budu nežiju v paláci ni v sudu Jsem připravenej na krachy i prudu ale poslední smát se budu a nezažiju nikdy nudu. VII. Peníze štěstí nenosí jen berou. 53 1. 2. 2005 4. 2. 2005 5. 2. 2 0 0 5 Takže ráno písemka z matiky, potom brko „hovno v trávě“ a zbytek dne v zelenym kouři. Ale divný na tom je, jako by mě to zmašťovalo úplně jinak. Jako bych ani zmaštěnej nebyl. A tady je jedna divná věc: Homo Pedo přestal hulit, protože mu skéro nedělalo dobře. Dave mi minulej tejden říká: „Tobě to skéro nedělá špatně? Já na to, že pořád hulim. Teď, po huličsky náročnym víkendu, po huličsky náročnym včerejšku, nevim. Cejtim, jako by mi něco chybělo, zkoušim kouřit, ale nechutná mi to, zkouším myslet na jídlo, ale nemám hlad. Unavený nejsem. Takže pátek a sobota, jo? V pátek jsem dodělal to cédo a večer kalba, pohodička, tentokrát s Domkem, Terezou de Ridge, Álou aka Kraken a asmo Evkou a jejím Fandou. Ty dvě kámošky byly zřetelně na stejný vlně, co my s Domkem, popisovaly také podobné zkušenosti. Sobota oslava u babičky Hanky, jejích osmdesátin. Snad poprvé jsem zažíval se všemi najednou to samé, jako i dříve s jednotlivými členy rodinného klanu. Dále chci pozměnit vše, co bylo dosud napsáno, hlavně se to týká Pravé přirozenosti. Ta, která mě ve zmaštění ovládá, která zaujímá určité místo ve společnosti, která ctí zásady a návyky, přece není ta, která v meditaci pozoruje tok myšlenek jako starý muž pozorující děti na hřišti si hrající. Tu první bych nazval Ego a tu druhou Moudrost. Moudrost vládne Egu, a to ho na oplátku zásobuje sebepoznáním. 2. 2. 2005 3. 2. 2005 Od tý doby, co jsme s Volmutem vodpálili hovno v trávě, mi jaksi splývaj dny, takže nevim přesně, co kterej den se dělo. Dokonce si myslim, že i minulý zápis byl vlastně dvoudenní. Takže nahrávám CD singl pro Domka, zhuluju se bongem a napíšu dobrej text, nejsem ale schopnej ho přenýst přes rty. Druhej den ve stavu o poznání střízlivějším, spíš teda večer, to bylo včera a proběhlo další hovno v trávě … :) Nic jinýho teď v hlavě nemám, zažívám největší vzrušení. 1. singl, co je to Domek, a spojeni, prostě největší hustota. Přidal jsem tam ještě dva mixy, který jsem nahrával z voleje, v některých pasážích mix sedne jako prdel na hrnek, jinde vyčnívá jak Himálaj z talíře vepřa knedla zela. Když se vrátim k myšlence, že východní nauky, jako buddhismus, pochází z Himálaje – to víme, a že z těchto oblastí pochází nejpotentnější odrůda cannabis (díky vysoké nadmořské výšce), a že slangové Buddha znamená trávu a připočteme-li všechny zážitky z hulení, proč by nemohly tyto nauky, prostřednictvím kontemplace a meditace jako prostředku být svázány s rostlinou zvanou cannabis a jejími účinky? 54 6. 2. 2005 12. 2 . 2 0 0 5 V pondělí, což bylo šestýho, jsem odjel s Gezanem na Propast, abych tam strávil čas do čtvrtka dopoledne. V tomto čase se nic zvláštního nestalo. Ale jak jsem se sešel s Domkem v Praze, hned jsem dostal inspiraci. Takovou, která přes má ústa přenese slova nikdy dříve nevyslovená. Prostě ve čtvrtek kupuju dvojku pro Ríšu za pučení snowbiče a nejvíc se u Zdendy zhulujem Richardovym novym bongem. Díváme se na Kill Bill 2 a já se naprosto sžívám s Umou Thurman, dostávám od ní pořádnou dávku odvahy. Všichni jsme zhulení tak, že nemůžeme mluvit, ale to za nás vyřeší naše Ega, která se dorozumívají naprosto inkognito. 55 Druhej den, druhej film – Starsky and Hutch. Díváme na to míň zhulený než na Billa a stejně zažívám vhled do filmových situací. Pozdě večer hrozný brko a pak doma sex, Domek si na mě vzal kleště – „What the blood clot?“ Sobota a my jedem do Niederau pořádně si užít sněhu. Osm hodin řízení jen s kratšími přestávkami vyústilo v odpálení krizovýho brčka, co si vezu s sebou. Vracim se do chaty, vhled zažívám, alkohol prohlédnu – pijou ho stejně jako skéro (které podle Báry prej nemaj), aby se dostali tam, kde jsem já za pomoci zelenýho. Přestávám psát tento deník, do ruky si vezmu ručník, do druhý slunečník a sjet du tuto horu, ve které snad Goliáš má noru, snad si nezlomim nohu :). 13. 2. 2005 Nic moc. Zajezdil jsem si jak svině, pohoda, jumpy vychytávam, kotník se ozval, ale mě zatím nezdolal. Zdaj se mi hustý sny. Včera i dneska. Večer si jdu odpálit cígo, jediný, co jsem si s sebou vzal. Jakoby mě k sobě přitahovalo a nedalo mi pokoj, dokuď jsem ho nevykouřil. Fujk-. 15. 2. 2005 17. 2 . 2 0 0 5 Opět znova a zase a furt dokola, pak ještě jednou jezdíme ty samý svahy. Na prkně mě to baví tak dlouho, jak dlouho jezdim, pořád je co vychytávat. Lyže mě bavěj tak půl dne. Zajímavá věc je fronta – setkávají se v ní lidé, kteří mají společné jenom jedno – jsou na horách. Nicméně jejich ega se dorozumívají, nehledě na rasu, barvu pleti nebo jazyk. To, že je ego schopné se dorozumět napříč kulturami, považuji za velký přínos ega. 20. 2. 2005 Rozřešil jsem tu hádanku: Komunikace na mimoslovní úrovni je produktem Pravé přirozenosti. Pravá přirozenost je vlastní všem živočichům, zajišťuje přežití, dělá člověka člověkem, psa psem, bakterii bakterií. 14. 2. 2005 Takže dáváme to na lyžích, vzpomínám si docela hned, jak se to krouží, jak se to dělá, ale moc dlouho mě to nebaví, nejde na tom skákat, jenom rychle jezdit – připomíná mi to alkohol. 56 57 Další jev, který je přítomen v každém člověku, je Bůh. Ten nepodléhá pudům, citům, je tedy zřetelný pouze při zklidnění mysli, emocí a pudů, třeba při meditaci. Další způsob odhalení je při zhulení, kdy jsou životní funkce jako hlad, chtíč, bolest utlumeny. Bůh neumírá spolu s tělem, je věčný. Je potřeba se cvičit v „pouštění“. Jen tak se můžu připravit na puštění světa, smrt. Pokud se mi podaří pustit svět dříve, než zemřu, jsem si jist, že dosáhnu nirvány, osvícení, satori nebo jak to chcete nazvat. TOTO NENÍ KONEC CESTY, JE TO ZAČÁTEK. 58 P Í S KOV N A M L É KO J E D Y 2 0 0 4 Právě teď je 12.05, 17. 7. 2004. Genius žerykuje, já už jsem po jídle. Prsty se mi klepou, cítí zřejmě poslední záchvěvy absinthového opojení. Celá flasha, brko v bongu na kopci, pivko u rotundy, vínko a brko u Ríši. Jsem hrdým vlastníkem obuvi třetího tisíciletí; „Rise with the FALLEN“ se píše. 13.34 nám jede vlak, zase se dostaneme z šedi velkoměsta. Free-D Bar, aka Mlékojedy mají tu čest nás pohostit místečkem na výsluní u vody. Od pondělka se snažim si uklidit pokoj, včera se mi to podařilo jakžtakž dokončit, jako že už se neštítim jíst potravu spadlou na koberec. Ještě ty okna umejt musim. Taky brka vošéfovat bych měl. Jsem rád (ne spokojen), že jsem to během tejdne nepřeháněl s hulenim. Pondělí úterý jsem hulil celý dny, ale zbytek dní jsem to hrál zodpovědně. Dočetl jsem knihu Alchymista, prej „To máš za hodinku přečtený“, no, trvalo mi to čtrnáct dní? Možná tři tejdny. Je to zajímavá kniha, přečtu to ještě jednou s notesem v ruce a udělám z toho essay. Další nápad, zrozen včera večer na kopci, je přeložit How High do češtiny tak, aby tomu byl schopen Čech porozumět. Teď mám na mysli Čecha, který se s tímto tématem ještě nesetkal, a tím pádem není v jeho silách, byť by rozuměl anglickým slovům, pochopit vtipné situace, které jsou často vtipné pouze se znalostí širších okolností, které ovšem průměrný Američan zná! Na pískovně bude Veronika, Domka ségra. Nejsem si vůbec jistej, co si o mně myslí, dokonce ani nevim, co si o ní mám myslet já. Dalo by se říct, že je občanem České republiky, tak jak ho chtějí mít Čeští páni politici. Pět dní po sobě chodí do kanceláře (kde má mimo jiné velmi dobré podmínky), aby si potom mohla dva dny odfrknout, plus vícero týdnů dovolenky v Chorvatsku, Itálii, a to v létě i v zimě. Ve svém volném čase se chodí bavit na „tancovačky“, odkud si vodí nejrůznější týpky (a možná o něčem sní). Připomíná mi to film Hlídačky času, pořád dokola se život točí, avšak každý má svůj osobní příběh 59 a když se rozhodne ho prožít, celý vesmír spojí síly, aby mu pomohl“ (Alchymista). Pak už může žít stereotypním stylem tak, jak by si páni co nám vládnou přáli. Jenom aby nás měli pěkně na dlani, pod kontrolou, na VHS pásku v kompromitující situaci a neustále nás drželi pod krkem v kravatě ušité z poplatků, daní, pokut a postihů. Někdo by se jich měl zeptat „Nenahrabali jste si už dost, pánové (a dámy!)? Nenastal už čas udělat za vším tlustou čáru a začít se starat o občana (o každého!) České republiky?“ Po našem zapojení se do mezivládní dohody známé jako Evropská unie se předpokládá vysoký pohyb osob z východu na západ. Jestli se vláda neobrátí k lepšímu a já na to budu připraven, nechám se unést jednou z těch emigračních vln. Sedim na posteli, zapálený cígo a vzpomínám na dva dny v zelenym hábitu strávený na ručníku. Domka ségra se předvedla v nejlepšim světle, její frajer byl chudák celej rudej jak rak po hodině v 100° lázni. Vlastně neni ani moc co dodat, opalování střídalo koupání střídalo hulení, kouření a další koupání. Genius se už sžil s vodou a má jí fakt rád! U mě v pokoji to zas vypadá, nejsem úchyl? Večer jsem byl úplně tuhej, 12 hodin spánku mi trochu energie přidalo, ale stejně si připadám vymačkán. Ani nevim co psát, už jsem byl i srát, jdu snídat, asi...:) Vadí mi, že nedokážu vystát Domči něžnosti během celého dne. To se stalo včera, dnes je 20. července, bylo na chudákovi Domkusovi vidět, jak potřebuje obejmout a celá zpusinkovat. To sem si bohužel uvědomil, až když odjížděla dom. Jinak v průběhu dne mi to, jak mě oblézala, lezlo pěkně na nerv, až jsem jí řekl, ať už toho nechá, že mi to není příjemné. Zní to jako zpověď a já jako bych čekal na rozhřešení. 60 KO Ř E N Y Ú VO D „ KO N E C “ Je vlahý letní podvečer, mezi mraky je vidět světlemodrou oblohu a vítr si pohrává s listy v korunách stromů. Je středa. Je čas na lehké vzpomínání a vybavování toho, co vše bylo zapomenuto, a zapomínání toho, co v paměti ještě zbylo. Hrůza posledních dekád se dá jen těžko pochopit, ještě hůř se ale vysvětluje. Během dvacátého století se přes povrch zemský přehnaly dvě nejsilnější bouře za tisíciletí. Bylo jen otázkou času, kdy se něco zlomí. Zlomit se to muselo, a také se to zlomilo. Nukleární reakce, štěpení atomového jádra, ať už řízené nebo ne, není zrovna bezpečnou hrou. Na každých sirkách bývalo napsáno, že nepatří do rukou dětem. Kéž by podobný nápis zdobil trůny všech mocností světa. Protože co udělá dítě, když jde kolem cukrárny a vidí ve výloze obrovskou zmrzlinu? Chce jí, chce jí hned a pokud možno, tak celou. Co se ale stane, když se na chodníku sejde několik maminek a všechny jejich ratolesti chtějí cukrovinku jen pro sebe? A co když má každé dítě v ruce sirky? A co když to už nejsou sirky, ale zapalovače? Nože? Nuže, stalo se to, co každý předpokládal, ale nikdo nevěděl, jak se tomu vyhnout. A kdo věděl, byl umlčen, protože žádné věčně mlsné dítě se nespokojí s poznáním, že se zmrzlina nedá sníst, protože se zkrátka jedná o nakreslenou kartonovou reklamu. Nikdo nevěděl proč, nikdo nevěděl jak, nikdo se už ani neptal na to, proč je člověkem. Někteří přeživší si myslí, že to 63 byla právě ta příčina zničení lidské civilizace. Hroznou smršť Nenávisti přežili jen ti psychicky silní. Pro Hamižnost se vraždily tisíce lidí navzájem, všemi dostupnými prostředky. Závist přišla jako poslední a její úder byl pro lidstvo opravdu zničující, stověžatá města vzplála ohněm jako by byla z třísek a vlády mocností už nebyly k ničemu, záviděly si svou moc totiž tak moc, až se samy o tu svou nad lidmi připravily. Vysoké sloupy jako památník dřívější civilizace trčící před mými zraky z džungle stály najednou zality jemně oranžovými paprsky zapadajícího slunce. To je bilance souboje člověka proti přírodě. Technického pokroku proti metamorfózám druhů. Sloupy tonoucí v moři zeleně mi připomínají zaběhnutého psa, ztraceného v šumu velkoměsta. Jediné místo, kde se všechen technický pokrok dal přežít, bylo pod zemí. Dnes, stejně jako včera a ne o moc jinak než zítra, se starám o Kořeny. Všechny kořeny světa, spojte se! To zní jako heslo proletariátu dvacátého století, které je ovšem tak krátkozraké, že se snaží vytvořit něco, co od počátku existuje. Nic totiž nemůže stát odděleně od celku. Autor výmyslu si asi nedokázal připustit, že by existovala vazba, kterou nelze v laboratoři podrobit testům, existence něčeho, co nelze pozorovat přes zvětšovací sklo a změřit sílou peněz byla pro něj výmyslem bláznů. Kořeny jsou velmi laskavé. Za to, že necitelně nezasahuji do jejich prostředí, mi koruny stromů nad zemí poskytují stín v parném létě a mezi větvemi listnáčů se spí lépe než ve dvacetihvězdičkovém hotelu, i větvím je takové protáhnutí příjemné. Navíc je to plná penze zcela zdarma. Mohlo by se zdát, že Nenávist, Hamižnost a Závist ze zemského povrchu zcela vymizely s posledními penězi. To je ovšem všechno jen ne pravda, stále totiž existují ti, kteří se nechají slepě vést rukou sobeckosti a neváhají sáhnout do země, aby vyrvali kořeny. Proto jsou tu Kořeny. 64 K A P I TO L A I . V Y S VO B O Z E N Í LU K Á Š E PÁ N K A Z O S T ROVA K RO N O S 1 rok je doba, za kterou Země obletí Slunce. 1 měsíc je doba, za kterou Měsíc obletí Zemi. Měsíc obletí Zemi 12 krát za dobu, za kterou Země obletí Slunce. 1 den je doba, za kterou se Země otočí kolem pomyslné osy. Země se otočí 365 krát za dobu, za kterou obletí Slunce. Já jsem Lukáš Pánek. Ani nevím, co slovem Já mám na mysli. Ani nevím, jestli nějaké Já existuje. Jediné, co vím, je, že momentálně existuji na ostrově, který jsem pojmenoval Kronos, kam jsem se dostal, když jsem ztratil zájem o nepřetržitý tok času. Momentálně se zabývám vesmírem a snažím se nalézt princip času. Jsem nahý. Sedím v písku na pláži a nade mnou jaksi neuvěřitelně ohnutě spočívají kmeny palem, lámané váhou kokosových ořechů. Právě svítá. Nedokážu si představit dokonalejší námět na pohlednici zvoucí zákazníka kamsi k moři na dovolenou. Komu by se tu nelíbilo? Každý má rád jemné pohlazení vlahým větříkem, které vyvolává vzpomínky na léto strávené v příjemném polostínu u vody. Mě se tu ale nelíbí. Ani nevím, jak jsem se sem dostal. Jediné, co vím je, že jsem Lukáš Pánek, že jsem na ostrově jménem Kronos, a důvod, proč jsem tady. Ale jaksi mi zapomněli 65 poznamenat, jak se odsud dostat. Na to totiž musím přijít sám a pouze pro případ, že se situace bude opakovat, chci vše zaznamenat. Ne, že bych neměl co jíst, všude okolo je spousta rostlin a jakýmsi instinktem poznám, co je k jídlu a čím se můžu otrávit. A ten lechtavý pocit pod žebry. Jako by mi něco scházelo. Rozhodl jsem se, že setrvám na místě, dokud tomu všemu nepřijdu na kloub. Odjakživa jsem nesnášel Zlost. Tady na ostrově se nevyskytuje, jsou tu jen rostliny. Ani jediného racka, který by námořníkům naznačil blízkost pevniny, ani jednoho mravence, který by sklízel hnijící na zem spadlé ovoce, jsem široko daleko nezahlédl. V mých vzpomínkách se ale Zlost vyskytuje více než hojně. Chceš mě zabít urážkou? Já na oplátku zabiju tebe! Kam se v lidském pokolení ztratilo radostné odevzdání oběti hladovějícímu predátorovi? Ty mě nechceš zabít? Já zabiju tebe, jen tak, pro Potěšení! Kam se ztratila radost z pouhopouhé existence? Jeden rok je časový úsek, za který Zeměkoule proletí okružní dráhu okolo Slunce. I když rozdíly ve vzdálenosti Země a Slunce během jednoho roku jsou minimální, pro pozemský ekosystém má tato oscilace zcela zásadní význam. Jeden rok, tuším že to byl šestý rok mého rozjímání, se Země na své dráze zřejmě dostala dál od Slunce než obvykle, planety nejsou přece spojeny žádným provazem, jednu u druhé drží přitažlivé síly, proto se není čemu divit. Teplota tak prudce poklesla, že v době, kdy jsem dříve mohl sbírat meruňky, nebyly stromy ještě ani zelené. Ukrutný hlad mě přinutil shánět si potravu jiným způsobem. A protože na povrchu nebylo nic, co by se dalo konzumovat, kromě kůry a kmenů stromů, žvýkal jsem kůru. Lýko bylo poněkud na kousání tuhé, kmen zase moc tvrdý a kůra nevýživná. Rozhodl jsem se tedy hledat pod zemí. Tam jsem narazil na kořeny. Byly šťavnaté, měkké, poddajné a po několika dnech 66 jsem na svém těle zpozoroval, že kořeny budou také výživnější než jejich protějšky nad zemí. Snažil jsem se postupovat velmi opatrně, abych nenarušil ten rok už dost silně narušený ekosystém ostrova, po kterém chodím, z kterého jím a na kterém spím. Jednoho dne jsem měl tak říkajíc mlsnou a kopal jsem hlouběji než obvykle. Měl jsem pocit, že se mi chtíčem posedlá hlava rozskočí. Strom to zřejmě také tak vnímal, protože se začal ve větru klátit tak mocně, až mi svými kořeny skoro vyrazil stoličku. Bylo to právě v ten okamžik, kdy jsem omráčen spadl do bahna na dně jámy, kterou jsem vykopal a byla skoro dvoumetrová – jak v průměru, tak do hloubky –, když začalo pršet. V ten okamžik jsem všechno pochopil. Alespoň tenkrát jsem si to myslel. Na dně jámy totiž ležely zbytky kůry, kterou jsem žvýkal při kopání, abych částečně ukojil svůj hlad. Jak kapky deště padaly na dno jámy, i zbytky kůry se staly jámou, po určité době je nebylo možné oddělit od hlíny, která obklopovala kořeny. Energie obsažená ve zbytcích se postupně vstřebávala do kořenů, dalo by se to nazvat stromovým kanibalismem, v praxi tento systém funguje bezchybně. Byl jsem nesmírně potěšen. S rozžvýkanou kůrou jsem experimentoval i nadále. Smísil jsem jí s vodou a vytvořil jsem kaši. Nijak výborná není. Po čase se mi kaše natolik znechutila, že jsem poslední misku vytvořenou z kokosového ořechu vylil na pobřeží na placatý kámen, kde se měla konat romantická večeře ve dvou; já a Slunce zapadající do vln na obzoru. Ten večer byla velmi jasná obloha a já jsem mlčky sledoval tisíce hvězd, jejichž světelné paprsky dolétly až k mému zraku. Jaké bylo moje překvapení po neobvykle studené noci, když jsem ráno na kameni u vody našel jakousi placku, pevnou kapalinu, přece to nebyla tekutina? Voda a kůra se za pomoci vesmírné energie přeměnily na placku. Když se ten den Slunce vyšplhalo až nad hlavu, tak se zčistajasna přes oblohu zatáhla černočerná opona. Opět začalo vydatně pršet. Déšť sám o sobě mi nevadí, spíš promočené tělo a klouzavá půda. Když 67 člověk podesáté uklouzne na rozbahněné stezce, kudy každý den obchází svůj kořenový revír, začne se ho zmocňovat silná Zlost. Nechal jsem tedy úkryty v korunách stromů za sebou a vydal jsem se hlouběji do středu pevniny hledat si suché místo. Díra ve skále na kopci není špatná pro toho, kdo se nemá kam schovat před přívalovými lijáky. Jedné noci jsem opět přišel všemu na kloub. V tu chvíli jsem to tak také vnímal. Hrál jsem si s kameny, kterých v jeskyni bylo požehnaně, opravdu hodně. Koulel jsem zrovna dva kamínky ve své dlani, když tu se najednou oba začaly drolit. Nedokázal jsem si představit, že bych mohl strávit něco neživého a byl jsem proto zmaten, proč se prach odděluje od kamene. Tření kamínky se od té doby stalo mou hlavní zábavou, když nepočítám honbu za potravou, tedy hrabání pro kořínky. Také vody bylo všude dosti, stále pršelo a pršelo, tak jsem vyráběl další a další placky s tím, že je sním, až voda, která už logicky musela stoupat půdou k povrchu, rozpustí veškeré kořeny. V tu chvíli jsem se vlastně pokoušel o jednoduchou cestu časem; představil jsem si, jak asi bude vypadat mé okolí za několik týdnů, pokud deště vytrvají, a s katastrofickou představou v mysli jsem začal shromažďovat zásoby jídla, protože jsem měl strach o své vlastní přežití. Třením kamenů jsem se jednoho večera tak zabavil, až jeden z nich prasknul a rozdělil se na dva. Pro mě to bylo neuvěřitelné, přiložil jsem půlku k nosu, chtěl jsem totiž vědět, jak voní kámen zevnitř. Byl až nadmíru teplý. Takže když zahřívám pevné těleso, části, které ho tvoří, se osamostatní, přičemž zpřetrhají vazby, které dříve existovaly. Ale kde se vzalo to teplo? Kámen je sám o sobě přece studený, pokud na něj nesvítí Slunce. Odložil jsem si dvě půlky na jednu z placek, které pokrývaly větší část mé jeskyně, s tím, že se jdu zamyšleně zadívat do dálky. Než jsem stačil chytit zamýšlenou myšlenku, ucítil jsem kouř. Otočil jsem se a uviděl, jak z prostoru mezi plackou a rozpůleným kamenem vychází plyn, zjevně lehčí než vzduch. 68 Takže odebráním energie z kaše vznikla pevná látka (korová placka) a postupným zahříváním této látky, energii jí znovu dodal rozžhavený kámen, vzniká plyn. Když říkám, že něco vzniká, nemyslím tím, že se věci jen tak někde objeví, aby mohly pak zase zmizet. Stejná látková podstata, která byla dříve v kůře stromu, byla v tu chvíli přítomna i v kouři, částice se prostě osamostatnily, a když jim někdo (v tomto případě kámen) dodal potřebnou energii, zpřetrhaly vazby, které je držely těsně u sebe. Tak jsem v tu chvíli chápal chemický proces hoření. Nad tímto jsem přemýšlel větší část noci. Až k ránu, když jsem rozpůlený kámen zvedl, všiml jsem si zuhelnatělých okrajů placky, do které kámen vypálil docela slušnou díru. Osahal jsem je, promnul mezi prsty a zjistil jsem, že mi barva zůstává na rukou. Zkusil jsem se začerněným prstem projet po jedné z ostatních placek. Vznikla viditelná čára. Popel se spojil s plackou, aby vytvořily Placku s Uhelnou Čárou. Naprosto jsem zešílel, když jsem najednou mohl přetvářet věci podle své vůle. Byl to úžasný pocit. Každý zná ten pocit, když si člověk prohlíží staré fotografie – svatba, děti, když byly malé, dovolená ve Švýcarsku, místa, na kterých nám bylo dobře s lidmi, se kterými jsme se cítili dobře. Každý den jsem si počtem čárek na placce poznačil, o kolik palců se ten den posunula hladina vody směrem k mé jeskyni. Druhý den po zaznamenání jsem byl fascinován, když jsem zjistil, jak se dá cestovat v čase. Všechno od té doby zapisuji. Z placek se mi podařilo za pomoci pozměněných surovin vytvořit obstojný papír a časem jsem i kusy popele obalil kašovitou hmotou, abych neměl věčně černé prsty. Vím, že v hlubokém spánku lze překročit hranici těla a vydat se na výlet mezi pravé podstaty bytí. Mozek člověku tento zážitek interpretuje po svém, za pomoci obrazů a symbolů, protože člověka postihla slečna Nedůvěra, a přestal proto věřit svým pocitům. To nevadí, protože počáteční pocit si každý může odvodit, když zná svůj vztah k symbolům, které se ve snech objevují. 69 Takto jsem procestoval jeden a půl světa, jak by se dalo říci, a vše, co jsem viděl, jsem pečlivě zaznamenal na svůj nový vynález, papír. S tímto pochopením jsem už nikdy nebyl sám a takto proběhlo mé vysvobození z ostrova Kronos. K A P I TO L A I I . KO Ř E N Y P RO Ž E N Y Dobrý den, zdravím všechny, ať už sedíte před svými obrazovkami anebo máte v ruce papír potištěný inkoustem. Mé jméno je Lukáš Pánek a když se mě ve škole ptali, čím bych chtěl být až vyrostu, odpověděl jsem „Ich will ein Schauspieler werden!“. Bylo to v roce 2005 na hodině němčiny, proto jsem to řekl německy. Hercem jsem celý svůj život. Mám svou zkušebnu, své převleky, svojí vizážistku i svého kritika. Nepředstavujte si ale celý tým lidí, který poletuje okolo mladého talentovaného umělce. Všechny profese spojuji v celek, který má na sobě napsáno Lukáš Pánek. Jediné, co mi chybí, je publikum, které potřebuji zapojit do svého představení. Aby nebyl čtenář zaskočen, nepřipraven na náhlou změnu prostředí, postav, či celého děje, uvedu vysvětlení v ostrých závorkách „<<>>“. Toto je také znamením pro ty, kteří už předem vědí, co čekat, že pasáže v závorkách mohou zcela bez výčitek přeskakovat. Celý text je vystavěn jako deník. To rovnou ze tří důvodů; abych nemusel vymýšlet název pro každou kapitolu, aby čtenáři bylo jasné, jak dlouhé časové úseky jsou mezi jednotlivými záznamy, a konečně i pro případ, až se civilizace vrátí zpět ke Kořenům, aby každý věděl, který den se co stalo. 70 71 Asi bych měl vysvětlit, co jsou to Kořeny a proč to slovo píši s velkým K. Kořeny jsou plné energie, kterou se snažím využít. Kořeny nejsou vidět každý den, ale přesto pracují ve dne i v noci. Kořeny jsou součástí všeho. Papíru, pera, čtenáře i autora, i vzduchu, který dýchají oba. Otázka: Proč je součástí mé kopie textu zvuková stopa? V textu se nachází veršované pasáže, u kterých je odkaz na zvukovou stopu. Dokresluji tak celkovou atmosféru příběhu, neomezuji se psaným slovem. Hudbu je možné poslouchat i samostatně, stejně tak samostatně jako lze číst knihu. Dávám tak zákazníkovi na výběr ze tří možností, Kořeny ovšem srůstají v náručí hudby do jediného stromu, v jehož stínu já odpočívám. Nechci čtenáři nic vnucovat, pouze doporučuji, aby udělal totéž. 25. Č E RV E N C E Jsem v hale a všude kolem mě je tolik lidí, kolik jsem jich neviděl ani na náměstí v Tokyu. Ne snad že bych tam někdy fyzicky byl, ale televizní obrazovka mě zavedla už i na vzdálenější místa. Připadám si dost zmateně, nemám rád dav, mám strach z uvěznění uprostřed masy těl, občas si vzpomenu na hromady mrtvol posouvaných bagry do vyhloubených jam během války. Ani bych se nedivil, kdyby tito mrtví 72 si své hroby vlastními nehty sami vyhrabali. A jak se asi cítí člověk, kterého kulka do hlavy neskolila, tělo ochromila, mysl posílila, a ta si uvědomila, že tělo bude udušeno těly, s kterými před okamžiky mluviti mohli. Proto se soustředím na sloupy podpírající střechu, koukám vzhůru, střechu jen tušit mohu, někde ve výšce. Spatřím toho, s kým se mám setkat, nejsem tu totiž náhodou. Jeho krycí jméno je Homo Pedo, a jdeme do kina. Mám se od něj dozvědět tajemství. On je samotář, stejně jako já, a tím pádem i můj dobrý kamarád. Jeho fascinují chemické sloučeniny a prvky, mě fascinuje fakt, že si v plicích slučuje nikotin s krví a ukládá dehet, zřejmě na později. Také mám rád oheň, který vše spaluje. Do promítacího sálu mě odmítají vpustit. Z roztržitosti jsem totiž doma nechal lístek na představení, proto opouštím budovu sám, abych Homa Peda ani sebe nevystavil bezprostřednímu nebezpečí. On sleduje film a já dost bloudím mezi věžáky, přestože jsem tady už dříve byl, takže bych se tu měl vyznat, ale Homo Pedo mě předtím vedl. Když konečně dojdu na konečnou tramvaje, ani nevím, jaké číslo zde se losuje. Na zastávce mě uklidní číslo 3. Čísla jsou předmětem mého zájmu, rozumím jim lépe než svému lidu. 73 Když dělám důležité rozhodnutí, nezapomenu se poradit s čísly, náhodné objevení se čísla v tu pravou chvíli je znamení, kterého je třeba si všimnout. Pokud je například 16 hodin a 12 minut, je to dobré znamení; 1+6=7 a 1+2=3 tj. 7+3=10 a 7x3=21 potom 1+0=1 a 2+1=3. A třináctka je šťastné číslo, jedno z mých nejoblíbenějších. Trojka mě bez problémů odveze na Žižkov. 26. Č E RV E N C E Je ráno a já mám hlad. Jdu Ondříčkovou ulicí až na náměstí Jiřího z Poděbrad a hlad si nesu s sebou. Spousta věcí se změnila, dlouho jsem na Žižkově nebyl. Dvě písmena R namalovaná sprayem na zeď jednoho z domů, se mi vůbec nelíbí. Na Kronosu nejsou aerosoly, ani graffiti, ani zdi. Stále mám hlad. Potkávám starého známého Dona Ricarda a jdeme spolu do restaurace. Kulatý, vysoký stolek u výkladní skříně do ulice čekal jen na nás a dvě židle, které nekompromisně obsadíme svými maličkostmi, se mi zdají být utřené až moc pečlivě. Vyženou nás s deštníkem v ruce! Chápu, že nesnášenlivost, ať už jakákoliv, je v této oblasti hodně na rozkvětu, ale proč ten deštník? Vždyť je venku vedro jako ve Veroně. Ne že bych tam snad někdy osobně byl... Hlavně jsem si všimnul, že se nenávist rozepnula až ke kotníkům směrem k motorovým vozidlům, na náměstí Jiřího z Poděbrad jsou všeho všudy dvě auta, která ještě k tomu stojí. 74 Jak asi vnímá auto zvíře? Bere tu věc coby živého tvora, A co má dělat ta vyteklá žába, na silnici u rybníka, na jaře? Jaký živý tvor, kromě člověka zřejmě, chce druhého zbavit dechu ve dne i ve tmě, aby takto vyčaroval abstraktní dílo? A copak je to za malíře, který se ni neohlédne, by zhodnotil své dílo? Zkoušíme štěstí ve hře „Kdo se nejvíce opálí“ na náměstí Jana Žižky, t.z.j. (také známé jako) Kollárák. Lákají nás hlavně hlavní, samy sebe lákající ceny, a už se k nám blíží, podvádět umělým opálením se na Kolláráku odjakživa nenosí a už tu máme dvě divoženky přesně podle našeho vkusu. Na naše lásky je na Kolláráku moc těsno, kam jít? Mají prý už jasno, jdeme na kopec Kříže svatého, t.z.j. Kopec. Na Kopci do své hry sbíráme body, mírně ovlivňujeme porotu doteky. Neměli jsme si sedat na zem, ale nemyslel jsem na ženy ani na deky. Teď galantně čistím z její zadnice psí výkaly, ta holka nemá čich, už bych ji ani nezdvih, 75 pohraju si ještě s jejími korály a mizíme dřív, než zachytí nás kamery, nad hlavami létají totiž policejní helikoptéry. ninu jsem nezažil od dob politických gumáků, kterým se každý mohl smát do obličeje. Co to je totiž za politika, kterému se každý směje do obličeje, gumového nebo ne? Sedáme si na gauč, já a Ricardo, u něj doma ve stínu a vyprávíme si o tom, co všechno se změnilo na světě za ta léta, co chodíme po jeho povrchu. V jednom nestřeženém okamžiku jsem zřejmě usnul a zdálo se mi o Pepině. Pepina je člověk, kterého jsem kdysi tuze miloval a můj cit trvá do dneška, i přes zklamání, kterého jsem se od ní dočkal. Spočívám na vznášedle v jakési kamenné místnosti, když tu najednou z žaláře po levé straně vyběhne člověk a zmizí dírou v kamenné zdi napravo. Na zemi leží harampádí, mezi ním i světelný meč jako pozornost z filmu George Lucase. Pobavíme se. Mříž žaláře zkouším zpevnit na zemi se povalujícím řetězem, mám trochu strach, ale to jen díky zvukovým efektům, které dokážou s emocemi dělat divy. Vězeň utíká, já beru světelný meč, jsem za ním na vznášedle v těsném závěsu, bohužel ale v meči docházejí baterie, takže místo toho, abych z protivníka udělal hromadu krvavých pixelů, znechucen televizi vypínám. Vzpomínám si na to, jak jsme spolu jedli; „Uděláme si pizzu?“. Jdu do obchodu, kde se mi bůhvíproč diví, že si neberu nákupní košík. Ten jakoby se mi přímo nabízel: „Naplň mě po okraj.“ Beru 2 červená rajčátka a 2 čerstvé papriky, ještě schází něco na zub, vidím 2 půlky kiwi, ale jedna je skoro bez šlupky, tak znechucen odcházím vstříc dalším lahůdkám pro oči a pro čich. Samozřejmě jsem lákadlům super-trhu neodolal ani v nejmenším, a když se opět ocitám na úpatí vysokého památníku komunismu jménem panelák, mám nákupu plnou tašku. Když se probudím, jsem na dobře známém místě. Ani nevím, jak jsem se ocitl v tom svahu nad Hlavním nádražím, kde se onen nákupní košík před léty nabízel, ale dnes vidím, že už tam není. Kolem dokola jsou rozbořené domy, sutiny, prach, tma a basketbalové hřiště. Někdo si tam hraje. Spatřím trs zeleně, jak si razí cestu vzhůru mezi sutí, hráči už šli také pryč. Supermarket zmizel. 3. SRPNA Už nemohu snést svojí samotu. Jdu tančit na bál kamsi do centra města. Procházím táhlými schodišti ukrytými za těžkými červenými závěsy a na balkónku spatřím sympatickou ručku v bílé rukavičce, jak si něco píše černou tužkou. Schody beru po dvou, nahoře nabírám dech. Svérázně vkročím na balkónek. Už se vidím, jak na parketě točím se záhyby její sukně, jako kolotoč dokola se točím „Dřevěný kůň na palubě je celý bez sebe od chvíle, co spatřil tebe, tě.“ Dnes výlet do sci-fi románu, TV Švára, začátek 16.05. Odjakživa mám rád komiks. Nikdy si nenechám ujít příležitost nechat se pobavit dobrým komiksem. Ale takovou sláta76 77 Kdo mě to ruší, klepe mi na rameno, pak za sloupem se krčí? Kamarád taky rád, že mě vidí, moc není. „Ta mikina, co už dávno nefrčí, na taneční bál krutě se nehodí.“ Nakonec mě přeruší Tiba, v ruce svírá French Vanilla, mojí oblíbenou zmrzlinu, roztek bych se pomalu jak kostka ledu ve stínu. Muzika dohrála, tanečníci stojí, policejní rasie, každý se jich bojí. Přezouvám si boty a vybíhám schodiště. Kvůli slečně z hlediště oholím snad i své strniště. Na ulici už na mě ale čeká, prý že mě ztrestá, mě,uličníka. 4. SRPNA Ráno se probouzím na Palmovce s mírnou kocovinou a líbivou kočičinou ze včerejšího bálu. A také se snem, ve kterém s Pepinou podnikáme další ze svých společných dobrodružství. Pátrali jsme spolu po příčině úplatnosti státních úředníků, dostali jsme se na hrb největším zvířatům a pátrání nás zavedlo z míst státní správy nejvyšších až na půdu základní školy, kde se probíráme starými novinovými články. Dostáváme echo: už po 78 nás pátrají v této oblasti. Sbíháme po schodišti až do suterénu, kde nám topič radí, prý ať se od politiky držíme dál a vypráví, jak přišel o půlky všech prstů na jedné ruce. <<pozn.: angl. polite znamená slušný, se státní správou to má ale v tomto případě pramálo společného>> Když prolézáme větrací šachtou ze suterénu do lesa u školy, mám skutečný strach, ne ten falešný, jako když vám vstávají chlupy na zádech při sledování Noční můry z Elm Street, honí nás totiž po lese psi a jejich psovodi. Sbíháme po pasece, pařez po pařeze až k silnici, kde narážíme do Avie. Je to můj kamarád ze školy a to, že jel zrovna kolem, byla až moc velká náhoda. Holčinu nechávám svému osudu na Palmovce, jedu na Žižkov a utápím smutek v proudu myšlenek. To je rozhodně lepší než utápět ho v litru rumu, myšlenky totiž neničí mozkové buňky, i když mohou být stejně návykové, ale zato jsou zcela zdarma, coby přirozený projev mysli. 20. S R P N A Na stole přede mnou leží papír a na něm otázky, je to test z literatury a já ve vzpomínkách sedím znovu ve školní lavici. Memorování dat mi nikdy nedělalo problémy, ty jsem měl spíš ve chvíli, kdy už už mělo dojít k pro mě posvátnému procesu učení. Ptám se sám sebe: „Proč, proč, proč – proč se mám učit zrovna toto, zrovna teď a ještě k tomu zrovna já?“ Na tuto otázku jsem ve své hlavě často nenacházel odpověď, snad díky tomu tolik testů dopadlo pro mě tak dobře nebo alespoň dostatečně. Bůhvíproč mi doma nevěřili, že mé hodnocení je dobré, ba dokonce že je dostačující. Poctivě si vybavuji jména, data, místa a souvislosti tak, jak je vyučující přednesl. Ještě že při výkladu mluvil dost nahlas 79 na to, abych byl schopen si jeho mezi zuby proceděná slova vyrýt do paměti tak, jak by si pazourkem na stěnu jeskyně poznačil úlovek člověk jeskynního typu. Nyní při testu ony věty z paměti vybavit je pro mě stejné, jako procházet se po jeskyni s pochodní v ruce. Test mě jako takový příliš nebaví, nepodněcuje moji představivost a sebemenší schopnost logicky uvažovat je mi jím přímo vyčítána. Spíš jako by zkoušel schopnost testu testovat než schopnost žáka se vyjádřit a odpovídat. Pravidla školní budovy jsou jasně daná a na každé nástěnce patřičně zvýrazněná, proto jsou také tak často porušovaná, nebo dokonce zneužívaná. Se svolením dohlížejícího pedagoga odcházím na toaletu, testovací arch mu odevzdávám, tužku si smím nechat. Říkám si, že si koupím disk s lidovou hudbou, navíc mě zajímá, jestli už v suterénu školy otevřeli nákupní komplex. Ty komplexy jsou čím dál tím komplexnější a čím dál tím všude. Člověk by musel chodit se zavřenýma očima a se špunty v uších, aby se reklamě alespoň částečně vyhnul. To také zkouším na chodbě školy a narazím do Brejlovky. Učitelky známé tím, že když začne řvát, praskají skla v obroučkách všem kolem. Do suterénu se mohu svézt výtahem, který máme na patře, učitelce se až na zem klaním na omluvu a pozadu pomalu spěchám směrem k výtahu. Jak se blížím k výtahu, spatřím tu známou postavu Pepiny, jak se s někým baví, oba sedí na gauči, hovoří, smějí se a moje Já žárlí. Ona mě nezná, ale já ji miluji, ano, znám ji, i když ona mě ne, i když jsme spolu nikdy nevlezli do postele. och ano, ze zdi strhnout hasičák požární, jak to dělají cholerici pořádní, oči vykulit, srst naježit, pojistku vytáhnout a do hovoru zasáhnout 80 „Co tu takhle sedíš. A kdo je tohle, cizák cizí. Řekni mu ať zmizí nebo snadno narazí!“ V tu chvíli narážím hasičák o zem, kropím bez rozdílu stejně všem, pěnu už jsem skoro dojel, těžké kroky slyším, brýle na provázku vidím, výtah mačkám, hasičák na chuligána na gauči hodem odkládám a od výtahu konečně dveře zevnitř zavírám. Uklidním se až v suterénu, kde jsou garáže obklopeny nákupními galeriemi, s Pepinou si to vyřídím později, chuligán už na pamětnou dostal, o to se pan Hasičák dobře postaral. Obchody jsou už otevřené, kupuji takový ten disk, jak se na vrchní straně lehce zmáčkne a hudba se začne linout z mini-repráčků na stranách krabičky. Technický pokrok je dobrá věc v tom smyslu, že člověk nemusí skoro nic dělat, ale také se tímto stává až neuvěřitelně líným. Od doby, kdy práci na poli zastanou stroje samy, stali se i lidé na venkově náchylnými na choroby civilizačního typu, tj. rýma, kašel, chřipka, nachlazení obecně a klíšťová encefalitida. Do učebny se už nevracím, příští hodinu se vymluvím na to, že když nudný test uzřím, tak zvracím. Dlouho zvracím. Místo toho poslouchám lidovky v garáži na zemi a čekám na Pepinu, až opustí školu. Cestou domů vyzvu Pepinu k závodu v běhu na přírodním okruhu v lese, který je pro ni stejně cestou domů. Tam se mi líbí víc než někde na ovále, kde člověk běhá stále dokola a vlastně nikam nedoběhne. Odrážím se od klád, sbíhám z kopečka, následuje křižovatka, dávám se do81 prava, přeskakuju potůček a po Pepině najednou ani vidu ani slechu. V lese je opravdu spousta zatáček, říkám si. Sedám si tedy na jednu z klád ležících přes cestu a čekám, až se objeví. Po půl hodině to vzdávám a jdu pomalým krokem domů. Ano, zklamaný, podvedený a stav mysli? Pasivní. To znamená, že se nechávám unášet každým podnětem, který jen lehce zavadí o mojí senzorickou paměť (což je oblast mozku, kde mysl rozhoduje, zda pustí vjem dále do krátkodobé paměti, nebo jestli ho přesune do nevědomí). 22. S R P N A Dlouho jsem setrvával v tomtéž stavu mysli a trénoval jsem výdrž, i když jsem si třeba sháněl něco do žaludku. A vzhledem k tomu, že jsem na Žižkově, trávím čas tím, že se na chvíli s někým zastavím, pokecáme a povyprávíme, co se kde přihodilo, prostě jestli včera slunce vylezlo a jestli večer zase zapadlo. Občas se ale pozastavení trochu protáhne. Třeba až na dva dny, které mi splývají jako dvě žáby ve vodě. Nezasvěcenému pozorovateli by se mohlo zdát, že spíme, a my se přitom vzájemně zdokonalujeme v tom nejdůležitějším umění, umění přežít. Naše vzájemné potyčky probíhají tak, že se mlátíme holýma rukama, šavlema, nožema nebo vidlema, různě se chytáme a snažíme se protivníka zblokovat, odrazit, podrazit a znehybnit. Pokud možno na zemi, musím přece stát nad ním, aby jasně uznal svou porážku a mou nadřazenost. Souboje o kterých mluvím, t.z.j. Battly nebo Volné Stý-La, probíhají na jiné úrovni, než je síla svalů. Od dob, kdy se každý člověk, stejně jako zvěř, musel postarat hlavně o svou vlastní ledničku jsou dávno ty tam a za staletí se rozvinul velmi promyšlený způsob dělby práce. Tak například jeden sedí u počítače, druhý kope výkop a třetí létá do kosmu, všichni pak v rodinném kruhu jí tentýž chléb, který upekl ten čtvrtý. 82 Pouze rozumná mysl umožňuje lidem přežít v stísněných podmínkách dvacátého prvního století, staví různé bariéry, zábrany proti tomu, aby se lidé navzájem mohli zabíjet v boji o teritorium či o kus žvance. Ve městech, kde se koncentrace lidí na jeden čtvereční metr zvyšuje rok od roku, je třeba mít mysl rychlou jak Train à Grande Vitesse a jazyk ostrý jak břitvu, která ani nesviští, když letí vzduchem, jen lehce zazvoní, když čepel setká se s tělem. Mojí velkou vášní je napodobování. Hned, jak slyším zpěv ptáka, zvuk startujícího motoru, zvuk padající trubky, hned se snažím tento zvuk napodobit. Pomocí takových zvuků se dá také hodně vyřešit v dnešních soubojích. Takové souboje nejsou a nikdy nebyly mezi lidmi ničím ojedinělým, i člověk, který si do této chvíle nebyl ničeho vědom, se denně účastní bezpočtu Battlů. Výjimkou může být nemocný připoutaný k lůžku v kómatu nebo člověk těsně po smrti, který už nedýchá. Mně se brousí jazyk nejlépe v kruhu přátel, prostě vraždím ty, které mám rád. S neznámými lidmi se bavit nechci, když jsem ovšem vyzván, krev neteče mně, ale vám. Kolikrát ležím večer ve vodě a představuju si události nadcházejícího dne. Připravuji se samozřejmě na nejhorší a přitom si představuji to nejpříjemnější, to dělá snad každý, kromě vyznavačů japonského zenu, kteří žijí pouze přítomným okamžikem, jako za starých časů. Čerstvě vykoupaný cítím naléhavé tělesné potřeby v oblasti podbřišku. Zajdu ke staré známé, slyšel jsem, že prý má se skvěle, určitě vidět chce mě a nakrmí mě, prý žije si na noze převysoké. Tepaná brána sama se otevírá, všude vůkol tma, já nesměle v ní tápu, na dlaždici ze skla šlapu. 83 Hle! Je tu světlo a svítí přímo pode mnou, žádná bouda na kuří nožce, žádné bradavice nade mnou a brána za mnou už dávno zavřená je, když nakukuji do kuchyně. Stojí tam opřená o kuchyňskou linku, já tiše vzpomínám na noční pětsetpětku, než já je trochu menší ó osvětlení ztenčí, chci užít si ten okamžik, stojím a rozhodně se nepohnu, ani o píď. Kouká na mě jinak, stříbro na prstě druhém zprava, ach tak! Toho kluka neznám, proč já jen ani jí už neznám? „Zuřivě mě líbej a ty, ty se na nás dívej!“ Odcházím. 2. Z Á Ř Í Dnes jsem navštívil Muraje Kruse v jeho vile na Starém městě. Dům trochu opuštěný, ale řádně vybydlený, takže samotou v něm člověk netrpí. Hned jak vejdu, volá na mě „Podívej se na krb a podej mi, prosímtě, cigarety.“ Na krbu z červených cihel leží zplácnutá krabička, tak jí Murajovi podávám a on mi s úsměvem sděluje, že: „To sou cigaretky Bohdalky, ta už teď nekouří!“ Dobrá, Muraj byl odjakživa trochu jinde, ale zdá se, že od té doby, co bydlí na Starém městě, mu přeskakuje, jak švihadlo na dvorku. 84 Zve mě k posezení u krbu, tak si sedám na křeslo naproti němu, ale zároveň už tuším další z jeho eskapád. Nenechala na sebe dlouho čekat. Jak dosednu, před obličejem uzřím nestvůru na péru a vyděsím se tak, že onu bestii chytnu, párkrát po ní šlápnu na zemi a řádně rozohněn, házím jí do ohně. Trochu to zasmrdí a je po všem – po fórku, po plyšáku i po posezu, protože z křesla, kam jsem si chtěl sednout kouká rezavá pružina. Muraj mě dobře zná za ta léta na škole, takže nepropadá panice a ani já mu nemusím nic vysvětlovat, bestiina vina. „Pojď, jdeme se provětrat na terasu, trochu se pobavíme,“ říká Muraj, tam mi ukazuje „bezmála pětimetrová“ okna a že prý: „Tam bys asi nevylez, co?“ Netuším, proč bych se měl drápat po hladké cihlové zdi ve svých nóbl béžových kalhotách jen proto, abych mu s metrem v ruce dokázal, že okna jsou nanejvýš poloviční. Říkám: „Muraji, štveš mě s tím svým kecáním, pojď dělat něco smysluplného, nebo tě na terase umlátím.“ „Dobrá, mrkneme se do dílny“ odvětil s rukou před ústy, takže mohl říci třeba: „Stará, lehneme si do hlíny.“ Mlčky jsem souhlasil a už jsem se nemohl dočkat dalšího pozdvižení, proto jsem přece za Murajem přišel. 85 „Muraji, co ty tady v tý dílně prosimtě vyrábíš?!?!“ ptám se ho s dolní čelistí v poloze maximálního otevření, kterého je možné docílit za trvajícího spojení čelistního kloubu. Nalézáme se v suterénu, kam jsme z místnosti s krbem sestoupili po masivních dřevěných schodech. Podél pravé stěny je dlouhý stůl, t.z.j. Ponk, na kterém leží tolik věcí, kolik je v lidském těle kostí, prý mohu si to přepočítat, jestli času mám dosti. Na to celé svítí obrazovka, která, skrytá za pletivem, pokrývá celou stěnu po levé straně. Stiskem tlačítka se na plátně objevují něčí nohy, spousta nohou, tančí a světla se často mění, jako by na chodníku někdo pořádal pouliční tancovačku, t.z.j Street Party. „Připadám si pak víc jako doma, všechny tydle věci jsou babičky, která tu bydlela, já jí je tu hlídám,“ ospravedlňuje Muraj nepořádek, který mi ani v nejmenším nevadí. Opouštím Muraje až brzy k ránu, až potom, co jsme se, řádně posilněni alkoholem, několik hodin navzájem Battlovali. Škoda, že jsem tenkrát neměl s sebou diktafon, souboj s Murajem vždycky stojí za to. Ojíždím, až když mě shání kočičinka z bálu, z balkónku, jestli bych jí prý nenalil do mističky smetánku, tak spěchám pomalinku, kam? Na Palmovku. Říká mi totiž: „Ty holomku,“ to se mi líbí, já na ní: „Kocourku,“ přitom jí drbu na zádech, já ležím přitom na zádech, ona také na zádech. Čekáme, až doběhneme dech. 86 10. Z Á Ř Í Už dlouho jsem nehrál na takový akci! Kočičinku vypustil jsem z mysli hned, jak posunul jsem se z Palmovky na Krejcárek, ale ta tovární hala jako z nezávislýho filmu a kluci, co znaj tu muziku a neženou tě taky hned od válu. Bohužel, říkám si, neměl jsem dost noci, a přeju si, abych dál hrát směl, ve dne i v noci. „Byli tam snad všichni“ už je dost otřepaná fráze, zvlášť neslušná, když se řekne někomu, kdo na dané akci neměl to štěstí být. Takže byl tam Avie, jak jsme do něj narazili s Pepinou při rozlučce s policejní hlídkou, Blayze, ten co se bleyzkne i když třeba nechce, i Tiba, t.z.j. Pener, ten, který mě na bále držel, abych nezabil toho, co za sloupem se krčil. Přespím u Tiby na sídlišti a druhý den ráno si sedneme před panelák na lavičku. Za přispění ranního sluníčka vzpomínáme na veškeré to krveprolití při nesmyslně silovém boji s terorismem. Jak chcete zabít něco, co fyzicky není, nemá žádnou formu, jak zničit ideologické bytí? Kašleme na to a Pener koupí nafukovacího balónka u pouličního prodavače a myšlen je pro dítě, které tam tak smutně postává. 87 ale na desce, a ony schody dávám přelehounce. Schody vedou někam dolů, v mezipatře jsou tunely další dva. Jedny dveře vedou ven, tam je terasa a další tunel, vysázený kachlíkem. To není nic pro mě, až moc si vážím toho, co mám v hlavě. Druhá díra mě zajímá víc, má nad sebou madlo a jinak nic. Chytám se a skáču do ní, jaké to pak překvapení, když na míse se ocitám, tak stísněný prostor osahám, panice hned propadám a tryskem až na světlo ven vybíhám. Policejní hlídka ho sleduje tak pečlivě, až si říkám, jestli je z těch daní nepřeplácíme. Dokonalý obrázek dnešní doby dotváří v pozadí autobus odjíždějící, do písmena praskající ve švech by mohl být, kdyby sešívaný býval byl. Za ním vlajou lidi na tyči jako by na tom nezáleželo panu řidiči, mám na mysli tu cvičenou opici, z těch se tak snadno totiž nestávají opilci. Tiba mi ukazuje, co nového na sídlišti je, t.z.j. Na Betoně. Na Betoně všechno betonový je, tunel je taky z betonu a skrz něj projíždí se na člunu. Klučina zrovna to zkouší, koukám dovnitř, má asi velký voči, mezi zábranama kličkovat se musí a ten fofr? Samozřejmě, že hrdina to zkusí! Musí. Na druhé straně končí tunel schodištěm, nesjížděl jsem ho totiž plavidlem, 88 13. Z Á Ř Í Posezení na zahradě, t.z.j. Garden Party, je pro mě velmi příjemnou událostí. Do svého karavanu na okraji Prahy, pozval jsem nějaký svý starý známý, taky a nejenom z Prahy. Sedíme tady na zemi, diskutujem, někdo jen tak sám, někdo s pivem. Já sedim tam sám a všechny hlídam. Holky pohledem svým zvedam, ony jdou ke mně a balí mě snad, 89 já ignoruju je, „Vypadám jako někdo, komu by se takové jednání líbilo, snad?“ s tím se zvedam a jdu pryč, do karavanu u sousedů, bez nich snad bude mi líp. Vzrušuje mě ta atmosféra, lezu někam a vím, že to není mé, vím, že se to nemá. Lezu do všech přihrádek, ne snad že bych měl potřebu něco ukrást, spíš něco tam najít, něco tajného, naprosto neužitečného. Zvenčí vypadal ten karavan menší, obývák takový spojuji spíš s domem činžovním. Věž jako pec, měnič na 12 céd. Vysouvám a hned vidím známou kapelu, pouštím Smiff-N-Wessun a sedám si do gauče. Zanedlouho je tu majitelka, s jejím příchodem do obýváku vstávám. Dlouho na ní koukám, nic neříkám, ale mozkové závity napínám, něco přece ze sebe vyplodím, něco co by mělo alespoň trochu smysl, ne? „Holenku.“ spustí na mě. „tenhle karavan mě držel nad vodou už při povodních, tenkrát v devadesátejch, a jestli ty si naň děláš nárok, tak mi nech, ať ti vyložím tarot.“ „Od přírody pověrčivý jsem, tak přines ty karty honem sem, já, měl jsem jednou sen, že dostal jsem se sem. Nejsem tu dnes náhodou, ani na lovu, ani na honu, tak dostanu tě na vodu, a karavan též, celý,“ říkám. „Neboj se vody!“ a karty vyložené přede mnou najednou ležely. „Já vidím smrt!“ říká. „Ještě že to neplatím, smrt před sebou i bez karet občas uzřím, teď raději zmizím a ještě ušetřím.“ „Počkej!“ zastavuje můj krok na odchodu. „Vím, koho hledáš.“ „Povídám, nedělej že ji znáš!“ říkám si, rozpálit se od ní přece nenecháš. 90 „Není to žena, je to muž, tkaničky inkoustu a v zádech ostrý nůž. A teď zmiz, vypadni, běž už.“ 2. L I S TO PA D U Cikánka jedna, vyvedla mě z míry. Posledních několik dní jen cestuju prostřednictvím televize, abych zjistil, jak asi na tom je Homo Pedo. Občas se totiž setkáváme na veřejných kanálech, abych to upřesnil. Prostředí: středověk, čas: 2.15 ráno, TV Miraldina. Chodím od domu k domu a hledám děti. Vcházím do jednoho a dítě slyším už na zápraží. Matka ho nějak utiší, ona snad sama ho zardousí, zabíjím jí i to děcko, oboustranným mečem, zvedá se lehko, spouští hůř, spousta krve, je mi z toho těžko. <<program zachytí mou nevolnost a míchá téma s prostředím kuželkové herny>> Přes kuželkovou dráhu jde smuteční průvod, já stále na sobě válečnický úbor, cítím se jaksi nemístně, krev s leštícím voskem do nosu bodá mě. „Tak si aspoň hodím, když už jsou tu ty kuželky tak pěkně postavený,“ říkám si a hážu koulí, průvod s rakví se hbitě vyhne, koule svůj cíl stejně mine. Ale jakýpak to cíl, srazit všechny kuželky, můj cíl je strefit levý, pravý, po stranách, ty kanálky. Vyčerpává mě sebemenší pohyb, tělo mé cítí pohovky každý ohyb. Od doby, co v práci lidé život jen ukrajují, svalů ubývá a život sám neúprosně skrz prsty letí. Existuje víc způsobů, jak dosáhnout kontemplativního stavu mysli. Láska je jedním z nich. Láska podobá se drogovému opojení, v určitém smyslu. Člověk nevidí, neslyší, má jen tu svou, pro kterou žije, dýchá, pro kterou srdce tluče mu. V tomto stavu je mysl uklidněná, o peníze se tolik nezajímá. 91 Žádné hromady dětí, ale hromadu trávy mám, hulím, až mám pocit, že umírám. V těle svém alespoň zatím zůstávám, přežívám. Je to fajn pocit, nevědět, jak a kde vůbec jsem se ocit. Na Betoně sedíme, s holkama hrozně hulíme. Holkám hulit prý nevadí, zítra že spolu si to nahradí, a až samy dohulí, mě potřebovat nebudou, tak mě vyhodí. Kritika sype se na mě ze všech stran, prý co já dokážu, co ještě udělám? Takže kazeťák svůj zapínám, na kazety nahrávám, pouštím vlny skzr betonový domy, jim nenadávám, jsou to Závist, Nenávist a Zlost, ty ženy, který neuznávám. 92 „Vive la France!“ chci se blýsnout, jak vcházím do francouzské restaurace před právě vycházejícími hosty. Jediné, co se blýsklo, jsou jejich tesáky, studem bych nejradši skočil do Seiny. Uvnitř je tancovačka v plné síle, jakoby tu čekali jenom na mě. I pár známých poznávám, pokecám, když už tu trávu mám, tak rozdávám. Alespoň že jsem na lavičce neusnul, ráno bych se stěží zvednul. Hned, jak padne pár panáků, mizí i strach z agresivních neonácků. Takže domů se potácim, věci všechny svý poztrácim, prej že „Držku jim rozmlátim!“ Nejhorší na agresivních stavech při konzumaci alkoholu je to, že člověka nic nebolí. Až ráno. Ale to ráno... 22. L I S TO PA D U Kromě cestování televizními kanály intenzívně pracuji na té části mého Já, kterou mi poodhalily mé zkušenosti s trávou. Ne že bych se přímo staral o trávník, na takovou práci nemám kvalifikaci. V tomto směru si připadám spíše jako inhalátor. Všimnul jsem si svých rukou asi čtvrt hodiny po konzumaci a zjistil jsem, že jsou ještě studenější než mé nohy po deseti minutách jógínské svíce, a jak jsem tak s nohama vzhůru opřený 93 o zeď stál a vzpomínal na své studené ruce, přišel mi pod nos nízký tlak. Nikdo se mě v té chvíli slabě nedotkl, prostě mám nízký tlak. A čím míň je tlaku v krvi, tím míň myšlenky se v hlavě víří a soustředění do jednoho bodu míří. Když ale člověk o něčem přemýšlí moc dlouhou dobu, stává se snadno obětí bludů. Chci se odreagovat u televize, ale spíš mi jen stoupne do mozku krve. Program: B&B TV, čas: 20.05, Posledních akčních hrdinů ubývá. Jsem ve velkoměstě, nějaký věžák je v plamenech a vypadá to, že spadne. Já jsem toho filmu hrdina, takže můj úkol je vrhnout se bezhlavě dovnitř. Všude plameny, ještě že mě nic nepálí, udusil bych se kouřem svých spálených chlupů, nejspíš. Takže postupuju stále výš a výš, bezmocní lidé jsou až v posledním, to se ví. Tucet lidí stojí a kouká, všechny své naděje do mě, do hrdiny, vtlouká. To se mi nelíbí ani v nejmenším, když už to tu padá, trochu se pobavím. Láme se strop, všude krvavě rudé pixely, obstarožní sejf se propadá tak půl metru do podlahy. Ve virtuální realitě nic není nemožné, lámu dveře od sejfu nožem a dřív než bych mrk‘, už se kloužu po laně. Ze střechy na střechu, hravě. Dlouhá bílá raketa dole na domě, na střeše domu, kam já kloužu na laně. Reklama, to snad ne! Já myslel, že už dávno zakázaná je, na psychiku člověka tak vlivná je, k čemu byly všechny ty protiadvertizní boje? Chci si s někým popovídat na úrovni, už nemám zájem o levnou zábavu. Navštívím Pepinu. Dlouho to zvažuji, nechci se dostat do konfliktu s jejími rozmary. Nakonec jí navrhuju, že si sedneme do hospody. Co hospoda, je to ta nejhorší knajpa, tam kde se stále pivo točí do půllitrů a vaří svíčková a kulajda. Probíráme reklamu a různá jiná témata, jsem s ní rád, když ale dojde řeč na sex, dobrá nálada je ta tam. Zaplatím svojí útratu a od stolu se zvedám. 94 Cestou domů vidím až kýčovitou scénu. V prvním patře na rohu činžovního domu je balkónek. Ten balkónek je obehnán tepaným zábradlím a je celý porostlý břečťanem. Je jasná noc a v pozadí srpek měsíce až trochu chladně odráží sluneční svit. Někdo si na balkóně zpívá. Je zima. 28. P RO S I N C E B. F. Killa mě konečně probouzí a láme onen začarovaný kruh. Čtvrtý den po Štědrém dnu mě bere do Verony, je tam opravdu vedro jako ve Veroně. Z letiště jedeme metrem, koleje vyjíždějí z podzemí a ve vzduchu se divně točí, na takové koně musí být opravdu zkušený kočí. Vystupujeme na tržišti, všude se to nabízí, naštěstí jsme oba stejný škrti, tak finance nám nezmizí. Vodku ale kupujem, ve Veroně vodou mýt se nebudem, chlastem játra provětráme, ani kapku na dně nenecháme. Takto posilnění jdeme do ulic, hlavně pozor na Polís. Ocitáme se na náměstí, bude hrát prý známá kapela, sledovat je, jak zvuk vytvořit zkoušej, mě nebaví, co je to za z reklamy 95 teplouše odbarvený? A čas svůj já mám jim dát? To radši za almužnu půjdu jahody na farmu trhat. Killa zná ale předkapelu, je to někdo z minulých časů, komu ve Veroně zalíbilo se, věru. Prodíráme se davem a B. F. mě obletuje, mojí fobii z udušení moc dobře si pamatuje. Vedro na chcípnutí, ve vzduchu divné pnutí, vše je jako napnuté tisíci koňmi za lana zapřaženými, řekni mi Killa, kdepak je ta Vodka? Stačí i jen flaška, oženu se jednou, dvakrát, bude z toho fraška, za mříží na Silvestra šáňo otevřem a po pár dnech ze všeho se vypijem. Kde se vzala, tu se vzala, za ramínko s Pavoukem a tílko na ramínka, potkal jsem se s Pepinou. s Pavoukem jedním. Jsem napružený jako pes, za obojek naštěstí drží mě B. F. Chlácholí mě báchorkami, ona prý každému že vyhoví a zdali prý i jemu potěšení? Na to v odpověď od Killy jen pousmání. Proč já jen lepím se na takovou smůlu, milovat každým coulem couru a ještě být lhostejný k tomu, co je zač ta, co miluji a vodím si domů? Radši oholím ze stromu kůru, pomažu se medem a na pomalou smrt rukou mravenců čekat budu, než trápit se a řešit, co s kostkou ledu, která leží v mé rozpálené dlani při parném létě, schovat se kam není, zeleně vůkol je zde totiž jak na Sahaře. Ale co já bez zeleně a s kostkou ledu stejně v sobě udělám, čekat na smrt znamená nudu, ani ve víně pravdu hledat příliš nebere mě, co s tou kostkou ledu? Co s tou kostkou? Co s ní mého klidu, kolik ve víně tajeného studu, jak vyřeším tu záhadu? Kostku v prach obrátím, jako staletý dub i s kořeny vyvrátím, jak cibulku nasekám a do země pochovám. Svůj cit. Jen prach na ulici tu kostku připomíná mi dnes, stejně jako včera, prach, co si utřu do rohožky a nechám za dveřmi, dnes, včera, ba i zítra. Všechno ve mně vře, žluč mi proudem teče do krve. Ruku v pěst sevřenou tak pevně až nehet do dlaní řeže mě. Ona je tam s ním, 96 97 K A P I TO L A I I I . S I LV E S T R <<nacházíme se zpátky na ostrově Kronos, ze kterého jsem byl vysvobozen papírem>> Díky svým zkušenostem s hvězdami, které pozoruji každý večer, vím, kolikátý den kolikátého měsíce je právě dnes. Počátek kalendáře jsem si ovšem určil sám, nemá totiž smysl se domnívat, že čas ubíhá po myšlené přímce stále dál, protože ani Země, ani Měsíc, ani Slunce se v tomto okamžiku nenachází na místě, na kterém by předtím alespoň jednou nebyly. Noc, kdy se datum mění z 31. prosince na 1. ledna je pro většinu lidí velmi zvláštní. Mají pocit, že je potřeba oslavit příchod nového roku. O půlnoci si všichni oddechnou, řeknou si „Zase jsme přežili jeden rok!“ a každý má rád ten pocit, když se začíná nanovo, s čistým štítem. Je to doba novoročních předsevzetí, doba rituálů, doba ohňostrojů. Co nového se vlastně v oné vteřině mezi 31. 12. 23:59:59 a 1. 1. 00:00:00 vytvoří? Čeho zrod je potřeba oslavit? Zrození naděje, že nadcházející rok bude alespoň tak milosrdný jako ten uplynulý a že lidem věnuje příležitost k zastavení se a prožití života. Zvířata a ostatní stvoření to tak nevnímají, unavení jdou spát a vzbudí se čerství a datum ani čas je nezajímají. Proč? Protože je nepotřebují. Nepotřebují znát průměrnou délku ži98 vota svého druhu v konkrétní oblasti, aby si představila, kolik času jim zbývá. Zvířata žijí přítomným okamžikem a řídí se instinktem a zkušenostmi. Jako člověk. Proč si lidé tedy nerozumí se zvířaty? Zvířata si totiž mezi sebou rozumí velmi dobře. Zvíře pozná, když ho chce predátor zabít a ono se má stát jeho potravou, i když se ve vztahu lovec – kořist objevují naprosto odlišné druhy. To znamená, že druhová různorodost není odpovědí na otázku. Je třeba srovnat prostředí, ve kterém žijí zvířata a lidé. Zvířata se ve spánku uchylují do úkrytů, které jim poskytne příroda: červy si budují cestičky pod zemí, šelmy spí v jeskyních nebo na stromech, ptáci staví hnízda ze slámy pro své potomky. Lidé se schovávají do úkrytu, kdykoli je to jen trochu možné: spí na matracích ve vysokých domech, do práce, za zábavou i na dovolenou jezdí auty, autobusy, létají letadly a to stále výš, dál a rychleji. V této oblasti mnoho rozdílů není. Každé zvíře, když se potřebuje přenést na vzdálené místo, dá přednost rychlejší a bezpečnější cestě, protože nechce sebe ani ostatní vystavovat nebezpečí, které cesta do vzdálených končin rozhodně představuje. Dále je třeba srovnat způsob obživy zvířat a lidí. Zvířata se živí rostlinami nebo jinými živočichy, jen málokdy se živí živočichy stejného druhu a pouze velmi zřídka svým vlastním tělem. Člověk se živí jako zemědělec a lovec, pěstuje rostliny a chová a zabíjí zvířata pro svou obživu. Vždy chce mít jistotu, že bude co jíst v zimě, příští týden, zítra. Zvíře takový pocit nemá. Když má hlad a je co sežrat, nažere se, když nic s snědku nesežene, tak pojde hlady, a stane se tak potravou pro ostatní. Podtrženo sečteno, člověk má strach o svojí existenci. To zvířata také, jinak by gazela před gepardem neutíkala, ale počkala by na místě, dokud jí predátor nezabije. Ale pouze člověk přemýšlí o tom, co bude zítra. 99 Proč? Proč člověk přemýšlí o existenčních otázkách? Co člověka nutí střádat „na horší časy“? Člověk má před sebou zřejmě vidinu jakési smrti, o které se domnívá, že všechno ukončí. Přitom je to holý nesmysl; každou vteřinu na planetě zemře a zrodí se bezpočet organismů, člověka nevyjímaje. Takže otázkou zůstává: „Proč člověk odkládá věci ,na jindy‘“? Zvíře uspokojuje svou okamžitou potřebu. Příklad: Stimul: „hlad“ -> reakce: „sežeň něco k jídlu“ Člověk také uspokojuje své okamžité potřeby, ale s tím rozdílem, že ne vždy dojde k uspokojení hned. Stimul: „hlad“ -> reakce: „sežeň něco k jídlu!“ podmínka: „pokud nemáš zrovna nic důležitého na práci.“ Co je člověk? • Tělo, které říká: „Mám hlad!“, „Sežeň potravu!“, „Rozmnož se!“ • Zvířata se obecně rozmnožují, když jsou v dané lokalitě podmínky vhodné k přežití. • Mysl, která počítá příklady z matematiky, kreslí sny za pomoci vzpomínek a řeší komplexní logické situace. • Zvířata také mysl mají, některé funkce ovšem jejich mozek, s ohledem na živočišný druh, postrádá. • Něco, co říká: „Na jídlo není teď ta správná doba,“ „Nelze se vykálet na chodník, chodí tudy lidé,“ „Abych se mohl mít kde ukrýt, musím nejprve určitý čas pracovat.“ • Zvířata takto nepřemýšlí, toto Něco jim chybí. na pořadu každého dne, nebýt lidé rozumní. Jak vymezit rozum? Jako Něco, co se snaží vše vymezit, místo ve společenství a smysl bytí. Rozum se brání smrti, to znamená, že je fyzickou součástí těla, které se opotřebuje a rozplyne. Zvířecí tělo tuto vlastnost postrádá, a proto všechna stvoření kromě člověka vnímají čas jako cyklus, který se neustále opakuje. Rozum odlišuje člověka od ostatních stvoření, člověk je tedy něčím výjimečný. Co s touto vlastností má člověk dělat? Je třeba se ptát, kde se rozumové přesvědčení vzalo. Vegetarián je například přesvědčen, že není dobré pojídat maso. Rozum tedy rozlišuje dobré od zlého, zde se nachází kořeny dualismu, tj. třídění objektů ve svém okolí podle jejich vlastností. Jedná se o vlastní přesvědčení i o svědomí, které do nás vtloukali rodiče, dokud jsme byli v jejich poručnictví. Touto cestou se přenášejí mravní zásady z pokolení na pokolení, stále dokola. Když použiju příklad venčení psa, který po sobě na chodníku nechá výkal, napadá mě, že člověka by se vykálet na chodník při plném vědomí ani nenapadlo, protože by se cítil jaksi nemístně před ostatními. To je rozum. Je to rozum, který je potlačen alkoholem při hospodských rvačkách, které by byly 100 101 K A P I TO L A I V. KO Ř E N Y P O D Z E M Í 5. LEDNA Stále nemohu přijít na to, jak bych mohl najít člověka jménem Homo Pedo. Ať se snažím sebevíc, stále mi uniká. V hlavě slyším naléhavé volání, které mě zavede do sokolovny na Vinohradech. Doufám, že Homa najdu právě tady. Možná, že jsem jeho tajemství už dávno odhalil, pouze si to nedokážu v hlavě urovnat, ale to je důvod, proč jsem dnes tady, takže zpátky do sokolovny. Cítím se nemístně, když nemám s sebou kraťasy, ručník a cvičky, tento pocit potlačím, když v prvním patře procházím se po galerii, z které sleduji dění v tělocvičnách pode mnou skrze tlusté plexisklo. Jdu dál chodbou 102 táhnoucí se napříč celou budovou, po pravé straně zřetelně vidím dveře, kterými se dá sejít do tělocvičen. Jak se ale na dveře zadívám zpříma, zmizí! Připadám si, jako bych byl, jako bych snil v televizním digitálním prostředí. Jakmile se otočím, ztrácím o dveře zájem, ony se znovu objeví. Zděšeně se otáčím, dveře opět zmizí. Někdo nebo něco se mnou si zřejmě hraje. Na konci chodby je malá tělocvična, kde se cvičí muži společně s ženami ve verbálním sexování, t.z.j. Balení. Tento trénink nelze ani jednou vynechat, to si asi dokáže každý představit. K přípravě, kterou provádí každý před svým prvním zápasem, slouží tlusté rovné čáry nakreslené na podlaze vystlané žíněnkami. Adept trénuje svou rovnováhu na čáře a přitom se snaží za pomoci rýmu vymyslet, jak přimět protivníka rovnováhu ztratit. Přestože nemám cvičky, tak vstoupím do pootevřených dveří a na kladině, kde zrovna probíhá Balení, stojí proti sobě vysoká brunetka, která se mi vzezřením zamlouvá, a proti ní černovlasý jinoch, který po mé levé pod žebra leží už na zemi a já zaujímám jeho místo na kladině. 103 Jdu ulicí a nos můj tebe najednou zacítí, teď tu stojím na kladině a tvůj protivník zřejmě šel už do postele. A copak támhleta, není to snad bruneta, asi ne, modrý tepláky nech si na sobě. Zvedá se mi kufr, jak vidim jí se nasupit, odvahu to stálo, před jejími zraky a před tvými taky na kladinu nastoupit. Vidím tvé slabé místo, teď stoupla sis na to, na co? na konec kladiny, jelito, teď na zem padá tvoje útlý tělo. Takže brunetku ze země zvedám a svoje tělo radši rychle ke dveřím posouvám, vyhýbám se těm modrým teplákám. Opouštím sokolovnu a jsem opět sám, jdu ulicí až k parku, tam dech sotva popadám. Dva bratři, zjevně odjinud, jinak bych je znal, stojí na chodníku a měří rychlost kolemjedoucích aut. Na sobě mají zelené kraťasy a košile taky, říkám: „Ukažte to, tady, ať dostanu se z nudy.“ To prý není do mých rukou, měří se tím antilopy, kudu, zebry a na obale stojí „Konžský národní park“. 104 7. L E D N A Dnes prožívám oslavy Nového roku, letopočet tipuji na třetí tisíciletí. Ubytování nestojí víc než pár šlupek od brambor a já se jdu projít po městě, silně industriálním, všude na ulicích se povalují odpadky, ale ne jen tak decentně, jako když někdo zahodí nedopalek cigarety, spíš jako když někdo sype svůj odpad na dvůr přímo před svůj dům. Čínská restaurace a já jsem si zrovna vzpomněl, jak moc si potřebuji dojít na WC. Abych si na to také nevzpomněl, když neonem osvětlený vstup na toaletu zve žádostivce přímo z ulice na konci tmavého průchodu. Po pravé straně si všimnu dveří do kuchyně a Policie, bylo tam strážníků tak pět, člověk na zemi vydával docela řev. Jak používám mísu, zatahá mě za nohavici něčí ruka. Co je to za ubožáka? Krčí se na zemi v boxerkách, strachy mu obličej zmodral. Až nyní jsem ho poznal, i když jeho přítomnosti ve městě jsem si byl vědom od té chvíle, co začaly oslavy. Muraj Krus. Poté, co se Muraj v mém hotelu dá do pořádku, jdeme do ulic. Proč ho zbila ruka zákona, jsem se nedozvěděl, on zřejmě také ne, nebo o tom alespoň nechtěl mluvit. Na jednom náměstí se dokazuje mužská nadřazenost nad ženami v oblasti prostorové představivosti. Jakýsi klaun obklopený kroužkem lidí rozhazuje mince po okolí a ostatní buďto mince hledají, nebo si sází, které že pohlaví nalezne více mincí, dokud konferenciér nezazvoní na zvonec. Muraj najde na zemi pětikorunu, klaun ale stále hlásí, že rozhazuje jen dvou a tří koruny. „Tak je máme všechny,“ prohlásí Muraj. „Pojď, projedeme si lanovkou hrůzy za ty prachy, co jsme našli.“ navrhuji mu hned způsob, jak se zbavit peněz. Celý teror v okolí té lanovky spočívá v chytře připevněném igelitu a nasměrovaných načasovaných větrácích. Na jednom místě, kde se lanovka přiblíží lešení kolem ní natolik, že by bylo možné vyskočit, opouštíme sedačku, lezeme přes plechovou střechu a připadáme si, jako že nás někdo sleduje. To není nic 105 neobvyklého, vzhledem k tomu, že kamerové i jiné monitorovací systémy sledují většinu ulic. Klaun stojící na náměstí za námi si zřejmě našel „slepé místečko“, protože jinak by byl nejspíš obviněn z penězokazectví. Seskakujeme ze střechy na druhé straně a ocitáme se na rozlehlém místě, kde oslavy zjevně vrcholí. Na obrovské obrazovce nad našimi hlavami se objevují tovární komíny chrlící oblaka kouře a dýmu, nad obrazovkou počítá se čas červenou výbojkou, střídavě rozsvícenou. Zřejmě každou vteřinou. Náměstí se vylidňuje, na scénu přichází Golem, osobně. Má obrovské ruce, tělo obra, je to stvoření božské, nebo lidské? Docela mě překvapuje, když mu z ruky místo ohňostroje, který spojuji si spíš se Silvestrem, vyplula malá planeta, ale ne zase tak malá, abych si ji nemohl splést s Měsícem. 106 Vracíme se do hotelu, kde začíná show v hip-hop stylu. Jako pozornost u vchodu do sálu dostáváme hologramy, které vypadají jako provázky protažené klouby prstů, lze si s nimi různě hrát a posouvat je. Výzkumy prý dokazují, že škodí lidskému zdraví, ale business je přece obchod, ne? Rap je opravdu zabijáckej, tvrdej old school styl v lehce mimozemském kabátě. Následky přesného rýmu a uši trhající basové linky jsou pro nás smrtící. Během okamžiku už se válíme na zemi a jeden z účinkujících mi šlape na hlavu. Naštěstí nejsem rapový amatér, přikládám mu na spánek narychlo vytvořenou zbraň skládající se z ukazováčku a prostředníčku vytrčených vpřed a ostatních prstů sevřených v pěst tak, aby si protivník myslel, že ho chci zastřelit. Na to mě v odpověď zaklekává jeho kolega a před obličej mi staví zábranu ze svých předloktí. 8. L E D N A Na Nový rok jsem se potkal se svým stvořitelem na jedné lodi. Byl to luxusní zaoceánský parník, zvenku jsem ho ani neměl to štěstí celý na vlastní oči spatřit. Hlavní část lodi tvořila aréna s ochozy, kde se většinu času promenádovali lidé. Dalo se také jít do zahrady, do koupelny a na toaletu. Koupelnu jsem šel hned zkusit, podle toho se pozná, jak luxusního ubytování se nám dostává. V koupelně byly jen sprchovací automaty, navíc většinou obsazené a jeden na druhý těsně namačkané. Toalety byly o poznání luxusnější, každá kóje byla alespoň metr a půl široká, na rozdíl od stísněně vyhlížejících pětasedmdesáti centimetrových sprchových koutečků. K přístupu na toaletu ovšem potřebuji své uživatelské jméno a heslo, které mohu obdržet jen na dně arény u jednoho z okének od ochotné stewardky. Naštěstí se vyznám v počítačích, za pomoci kapesního počítače a ultrazvukového připojení rozlousknu administrátorské heslo právě včas, abych si nezmáčel kalhoty. 107 Průzkum příslušenství lodi mi zabral dost času, najednou jsme přirazili ke břehu a dál se bude prý pokračovat autobusy. Příroda mi připomíná Afriku. Na tomto kontinentě jsem nikdy nestál, ale vlastně to tu mohu poznat díky cestování prostorem prostřednictvím televizní obrazovky. Autobus jako vystřižený z dokumentárních filmů, ve kterých se cestuje i na střeše. Půda všude kolem je zbarvena do syté oranži a tu a tam z ní vyráží mohutný baobab či nízký trnitý keřík. Přijíždíme k bráně v drátěném plotu, kterou hlídají muži se samopaly. Pečlivě prohlížejí každého, kdo se chce dostat na druhou stranu. Náš autobus nicméně pokračuje v cestě jen s mírným zdržením. Autobus zastaví, já vystupuji, abych se zhluboka nadechl a vidím velké sportoviště. Všude kolem mě je tak sytá oranž, až mám pocit, že by se dala krájet. Míč beru do ruky, nejdřív chvíli sleduji, dvojtakty se zkoušejí, snažím se zapojit, moc se přitom neztrapnit, dlouhá doba uplynula, od doby, co moje ruka naposledy míč do koše zahodila. Odskakuji dozadu, při výhozu masér, škoda jen, že dopadám na zem. Míč cíl minul, to je všem hned jasný, koukám kolem sebe, všichni jsou tu černý, dvoumetrový. Zezadu mým směrem běží 108 dva klučinové, jeden na noze míč má a druhý ho honí, pro sebe chce ho snad. Jeden padá, druhý za ním, přírodní tělocvična vyčerpaná, nad neúspěchem na omluvu se zardím. Vytrvalé sluneční paprsky žhaví mé černé kadeře doběla, matka příroda hezky mě doběhla, to ona je mým stvořitelem, stvořila všechna těla. Asi chtěla. Potřebuji si odpočinout. To mi ale není ani v nejmenším dopřáno, sedáme do terénních aut a vyrážíme na prohlídku džungle. Prý že „Ubytování, tam!“, zaslechl jsem mezi řádky rozhovor průvodce s jedním z ostatních cestujících, který se zjevně domluví místním jazykem. Příroda i barvy kolem se najednou mění, není to postupné zelenání, buš prostě ustoupí džungli a s jeepem se ocitáme v moři zeleně. Tolik různých odstínů zelené bychom stěží hledali na jakékoli paletě, i ovzduší se změní, ze suchého dusného léta na absolutní vlhkost, která ve formě mlhy obklopuje naše zraky. Snad alespoň řidič před sebe vidí. Když zastavíme před popínavými rostlinami porostlou zříceninou postavenou z kamenů a silně připomínající záhadnou Blair Witch, říkám si, že řidič musel špatně odbočit. Zcela fascinován architektonickým skvostem vystupuji, abych si mohl zeď osahat, svůj kočár ovšem už jen zahlédnu odjíždět. Zůstal jsem sám uprostřed džungle a jediná věc, kterou mám k dispozici je Thu-Long, cca půlmetrový buben s membránou na obou stranách, na jedné vydává hlubší a plný zvuk, na druhé ostrá ovčí kožka, která zvoní, když víte, jak na ni uhodit. A potom je tu ta zřícenina. Plochá střecha pokrývá dobrou polovinu půdorysu, takže před lijáky se kde schovat mám. Před 109 zvěří a netušenými nástrahami džungle asi ne, protože jedna zeď je zcela zborcená a z volných kamenů je vystavěná nízká zídka přímo uprostřed díry ve zdi. Stavitel se při stavbě této zdi zřejmě spletl o devadesát stupňů, její účel si jinak nedovedu vysvětlit. Jedině snad, že se po ní dá chodit jako po kladině, a trénovat tak Balení. nikdo mě nevidí. K tomuto pokoji patří i balkón, jsem ve třetím patře, po schodech jsem díky husté mlze prošel nespatřen. Jak vcházím na balkón, vracím se ve vzpomínkách do onoho večera s Pepinou v hospodě. Jasně vidím ten chladný odraz sluneční záře, jak jsem se vracel domů sám a kdosi za tepaným zábradlím si zpíval. Nyní jsem na druhé straně zábradlí, nahoře, a Pepina je vedle mě. 14. Ú N O R A Živím se pomeranči a různými jinými tropickými plody, hlad nemám. Neboj se o mě, mami, ani já se o svou kůži nebojím. Tady bydlím, spát kde mám, bubnu denně nálož ran nakládám, dnes okolí své důkladně prozkoumám. Hlouběji do lesa se nořím, co tam najít hodlám, to netuším. Zcela nečekaně, hned poté, co přelétne mi nad hlavou káně, nacházím se na planině. Na planině z betonu, z kterého vyrostl nejeden dům, nejeden stejně pobořen jako ten můj, ten, který právě obývám. Zdi se zdají být v pořádku, já spěchám ke dveřím, říkám si, že nejprve zaklepu, zabuším, teprve poté vkročím. Procházím dlouhými chodbami, všechno tu vypadá jako na školním zájezdu v Rokytnici, akorát že tu cítím jakousi jinou než Erbenovu kytici. Vcházím do jednoho z pokojů, lidé sedí na zemi, každý je zabrán do nějaké činnosti, nikdo se nenudí, 110 Kolem mě zasviští sekyra a zasekne se do hřbetu psa, který na balkóně jen tak polehává. Nastává všeobecné pozdvižení, všichni se zvedají, utíkají, Pepina mě beze slova chytá za ruku, sbíháme schodiště a venku do auta. Ani nevím proč, nejspíš ale z lítosti, beru psa s sebou v náručí a pokládám jeho tělo na plochu pod zadním oknem. Sedím vzadu vpravo, Pepina vlevo, mezi námi je ovšem kolo. Zepředu na mne naléhají, ať prý se psa hodem z okýnka zbavím, okýnko otevřít nejde více, jak půl milimetru a tím psa se sekyrou v zátylku nepropasíruju. Přemýšlím, že bych okno vyrazil, ale to by zase dovnitř táhlo. 111 Celý problém se psem vyřeším, když vytáhnu sekyru z jeho těla, pes začne dýchat a já začnu řvát, ať se zastaví, kam se vlastně jede, to se hrdina nedozví. Z džungle jsme najednou venku a kolem nás stojí samá chromovaná auta. Podvědomě cítím, že bych vůči těm autům, i vůči těm, které neznám měl být velmi ostražitý. Otevírám dveře, pes vyběhne a z okolního šera se ozve: „Tak už máme i psa!“ Den se o půlnoci láme. 15. Ú N O R A Nechci, aby psa chytili cizí lidé, i když jsou tu pro mě vlastně všichni cizí, kromě Pepiny, která zůstává v autě a já vybíhám za psem. Ten si vybral dráhu vedoucí kolmo k silnici přes pole směrem k světlu na obzoru. Běžím za ním, on docela uhání, asi bolest a ztráta krve ho pohání. Mě zas pocit, odpovědnost vůči psovi, kterému jsem nedovolil zemřít, cítím, že se o něj musím postarat. Tam, kde končí pole, tam začíná město, beton. Sbíhám prudký betonový svah, pod ním je vchod do nízké, úzké, podlouhlé budovy, nad ním svítí zatočený betonový most. Řídím se zvířecím instinktem a vbíhám do budovy, dlouhá chodba už na mě čeká, běžím až tam, kde končí dveřmi, před kterými stojí tak patnáct dětí. Do dveří vcházím opatrně, netuším, co by mohlo být za nimi. Nejspíš jsem se ocitl ve sprchách, vykachlíčkováno je tam totiž až po strop. Skrze předsíňku vcházím do většího sálu, všude jsou rozmístěné stoly jako v mléčném baru. Chlorový smrad mě bodá do nosu, nikde ani vidu ani slechu, po psu. Ve vzpomínkách se vracím na Žižkov, do odpoledne, kdy jsem si s Donem Ricardem sedl do baru u náměstí Jiřího z Poděbrad k podobnému stolku. Vzpomínám, jak nás vyhnali ven s deštníkem v ruce. Něco zazvoní. Teprve v ten okamžik si všímám, že na každém stolku leží jakýsi přístroj připomínající telefon. Jen ten, který 112 zvoní, mi připomíná spíš klasický ručičkový budík. Vzhledem i zvoněním. Jedno z dětí, kterého jsem si všimnul před dveřmi na chodbě, se najednou objeví za mnou, zjevně mu zvonil telefon, já jsem vyděšen, ono ne, a já padám na zem s ostrou bolestí v levém spánku. Probouzím se nahý vprostřed odpadků a papírových krabic uprostřed náměstí. Cítím stud a potřebu se zakrýt. Mezi smetím jsem nalezl igelitku, udělám do jejího dna dvě díry pro nohy a nasazuji si improvizované kraťasy. Taška mi připomíná Pepinu, dá se totiž nahoře svázat provázkem, ona má ráda praktické věci, já jsem pro ni moc nepraktický. Všímám si ještě jednoho těla, jak se snaží zvednout mezi odpadky, je to Tiba. Igelitové kraťasy se během okamžiku staly nejnovější módou, kdo by chtěl nadále být nudistou. Kolem procházejí vyholené hlavy, ve dvoustupu za sebou, igelitku modrou každý má zavázanou, bajonety v pravé ruce, přes rameno přehozené, ostří nabroušené, sledují nás, ale nesmějí se. Nesmějí se smát. 113 Z vytržení vytrhne mě Avie, kde se tu vzal, tu se tu vzal, Tibu i mě ze země sebral, odvedl nás dál, ovzduší, jak sledovali jsme navzájem bělmo svých očí, bajonety jako kopí, dalo se krájet, napružení jako psi, Agresi už jsme zahlédli na obzoru se ukájet. Bere nás do auta a říká „Sleduj, cos zas udělal.“ a ukazuje na dámy v kavárně sedící, prý „Koukni se jim pod sukně, ty!“ Nevěřím svým očím, kalhotky ne bavlněný, všechny mají igelitky. si ušetřit spoustu času, ale připravil bych se tak také o spoustu dobrodružství. Rozřešil jsem tu hádanku: Komunikace napříč živočišnými druhy je produktem Pravé přirozenosti. Ta je vlastní všem živočichům, zajišťuje přežití, dělá člověka člověkem, psa psem, bakterii bakterií. V podstatě existuje jen jedna Pravá přirozenost, jedna Láska, jeden Bůh. Tento jev nepodléhá změnám, pudům, citům ani rozumovým polopravdám, je tedy zřetelný pouze při zklidnění mysli, jejího rozumu a emocionálního těla, třeba při meditaci. Další způsob poodhalení je intoxikace organismu THC – trávou, při které jsou životní funkce jako hlad, chtíč nebo bolest utlumeny. Pravá přirozenost se může projevit jako člověk, jako pes anebo jako dvojice člověk + pes najednou. Celé kolonie organismů mohou tedy vystupovat navenek jako 1. Je třeba se nadále cvičit v pouštění. Jen tak se může člověk připravit na puštění světa, t.z.j. Smrt. Toto není konec cesty, to je začátek. 20. Ú N O R A Při destilaci polymeru, z kterého je složena igelitka kolem mého pasu jsem oddělil pevnou část od kapalné a plynnou zvlášť. Toto je tajemství, které mi měl Homo Pedo sdělit. Říkám si, že kdybych tenkrát nezapomněl lístek do kina, mohl jsem 114 115 K A P I TO L A V. Z ÁV Ě R Člověk má potřebu něco vlastnit, být něčeho pánem. Často se pak upíná na věci svého vlastnictví, ve většině připadů se pak upíná na své vlastní tělo. Této potřeby vlastnického pocitu je třeba se vzdát jednou provždy. K čemu totiž slouží kravata, která je pověšená v šatníku? K čemu je auto zaparkované před domem? K čemu je zubní kartáček položený na umyvadle? Tyto věci slouží určitému účelu. Neslouží člověku jako takovému. Když kravatu uvážu okolo krku psovi, bude v tu chvíli sloužit jemu. Kravatu je třeba brát jako samostatný objekt, který je složen ze stejných prvků jako bavlník, ze kterého byla vázanka utkána. Bavlník, stejně jako všechny rostliny, živočichové a stvoření obecně mají jeden původ. Mezi takto samostatnými objekty existují vztahy, vazby. Příkladem jsou vztah lovec-kořist, používaná věc-uživatel věci, milenec-milenka, ale i mysl-myšlenka. Projevem mysli je totiž myšlenka stejně tak, jako projevem ohně je žár. 116 Myšlenka ale nepatří mysli o nic víc než potomek svému rodiči. Tělo každého objektu se skládá z určitého počtu dalších objektů, které se dále mohou skládat z objektů. Není to nic složitého; lidské tělo se skládá z tkání, každá tkáň je složená z buněk a každá buňka je složená z atomů. Všechny tkáně lidského těla pracují pro tělo: zpracovávají potravu, přenášejí živiny, hýbou tělem. Člověk vytvořil umělé věci, jako svazy, unie, státy. Každý takový umělý objekt (umělý, protože jediným jeho tělem je jakási deklarace o založení) je také samostatnou entitou, je sám sobě celkem. Existují ovšem vyšší celky než stát, světadíl, planeta, sluneční soustava a galaxie. Člověk by se měl podle svého nejlepšího svědomí starat o vyšší celky se stejnou odpovědností, jakou mají tkáně za lidské tělo. 117 K A P I TO L A V I . 7. BŘEZNA Každý si rád nechá vrtat koleno. Co mi v tom vlastně brání, nic to není, jen lehký zákrok do těla, na každé klinice se tento zákrok provádí, a to ambulantně. Navíc je toto nařízení součástí vyhlášky všech větších měst. Ještě tedy existují místa, kam se schovat. Třeba do džungle a strávit klidný život ve zřícenině. Anebo ne. U někoho běžný zákrok tak zcela hladce neproběhne, operované tělo dvojité sklo s čipem nepřijme, ale vše je v pořádku, v pohodě. Prostě si ubožák dojde na rehabilitaci, kde se jeho tělu elektrickými šoky do ramene jasně vysvětlí, že pokud čip nepřijme, má se na co těšit. Ještě že existují Kořeny, které jsou pod zemí. Existuje tak někdo, kdo se nenechá vést slepeckým psem, ačkoli slepý není, a prohlédne lži skryté za slůvkem ustanovení. Není lepšího zastavení než u kávy nad partičkou šachu posezení. Je-li ten někdo, s kým hraji, tím, koho mám rád a koho respektuji, hraje se samo, je zde volný prostor k přemýšlení. 118 Ticho je také hudba, vzněcuje v posluchači očekávání. Sejdeme se s Tibou na Olšanském náměstí, něco důležitého prý mi sdělí. Jdeme do příjemné kavárny, u které je ještě příjemnější zahrádka, jarní větřík tvář mou strništěm porostlou hladí, jak sedíme na ní. Ale Tiba jde rovnou k věci, nepotrpí si na měkké kecy. Já všímám si spíš okolí, moc tak nezapadám do tržního soukolí. Tiba jakoby staví kolem nás zábrany, jen jeden jiný stůl na zahrádce je zabraný. „Sem si po tom tvym vyčistil pedály, tak jsem myslel, že ti je pučim,“ říká Tiba a vyndavá z úst umělé zuby s odkazem na tureckou kávu, kterou jsem mu posledně uvařil. Říkám: „Díky, zuby mám povětšinou svý, nemusíš se hned chlubit tím, že máš svý vyražený,“ a u servírky objednávám kávu, jednu tureckou, jednu rozpustnou. Vedle u stolu sedí cikánka, já jí poznávám až teď, je to ona, která vyložila mi karet pět. Tiba se jí ptá: „Vy už jste tu hru někdy absolvovala?“ Má na mysli svatbu, s domem s ženou a se stromama. „Až podruhý,“ odpovídá. Já se zvedám, pes, kterého život jsem prodloužil a který mne našel, když já sám jsem najít ho nebyl schopen, za mne čas hlídá; když on se zvedá, i já se zvedám. Ani na kávu nečekám, Tibovi se ukloním na pozdrav a lehce, s bílou hůlkou v ruce odcházím, psa po ramenou na znamení přátelství pohladím a sám sebe se ptám: „JSEM SNAD SÁM?“ 119 umět zemřít znamená umět se znovu narodit. D OV Ě T E K N E S M Y S L Ž I VOTA „Jsem v prudkém dešti, a přesto se nezmáčím.“ Mít a nemít, umýt nebo nemýt? Vlastnit znamená ulpívat pustit znamená se osvobodit. Dát znamená dostat a umět přijmout je těžší než umět dát. Všechno složité je jednoduché na pochopení, přičemž cit k pochopení není. Pochovat cit a po povrchu chodit znamená nechat se vést rukou loutkáře jménem Rozum, který je sobecký a krutý, jako oheň zlý pán, dobrý sluha, jako smrt a hudba, která je nekonečná a živá. Milovat život znamená mít úctu v okamžiku smrti, 120 Jen ti silní si dokáží vykopat svůj vlastní hrob, zemřít pro nic a pro všechno zároveň. Popsaný papír nás zavedl zpět na ostrov Kronos, na kterém jsem se narodil a na kterém zemřu. Kronos je vesmír, osamocený a nekonečný. Kronos je k vidění pouze pro ty, kdož jsou ochotni otevřít oči. Věřím sám sobě, díky své mysli jsem se osvobodil od mysli a z Kronosu se tak stal Kronos. Temnota v nejprudším světle je kolem mého těla cítit jak nejhustší syrovátka, bodá jako jehla a do žíly mi proudí hadí jed, který zabíjí a vytváří život, v jediném momentu. Nemám nic. Nic je mé. Vše je mé. Nic nevlastním. Svoboda je vlastní všem, většina na ni ale nedosáhne, jako na jablko na stromě vysokém, někteří jsou tak slepí, že celý život umírají hlady pod 121 jabloní a plod nikdy nespatří. Druzí se ho snaží srazit klackem, ale s každým pohybem se noří hlouběji do bahna své nevědomosti. Pouze ti nejodvážnější jsou natolik trpěliví, že v klidu setrvají pod jabloní a počkají, až jablko, nyní zralé, spadne na zem. Vyšla první hvězda. Ukazuje směr slepým, kteří jí cítí a je milenkou těch, kteří si jí váží. Já si jí vážím a proto nejsem nikdy sám. Smrti se nebojím. Nebojím se, že jablko nespadne, protože tento systém pracuje bezchybně. Samovolně a perfektně, nepřetržitě a stále do hloubky. Vše, co vidíme kolem sebe, bylo již dávno vymyšleno, existuje nepřetržitě. Nic nezaniká, ani se nevytváří. Lidský rozum si chce ve všem udělat „svůj vlastní“ pořádek. Ježíš Kristus toto kdysi ilustroval na příkladu fiktivních osob se jmény A a E, kteří utrhli jablko poznání. Rozum, který je lidským požehnáním i zkázou, je 122 také oním jablkem. Lze stát uprostřed lijáku a přesto se nezmáčet? Rozum říká: „Nikoliv, voda padá z mraků vlivem zemské přitažlivosti na zem a tím pádem na jakékoli těleso, které na zemi leží.“ Rozum se krutě mýlí. Vjemy, které nedokáže pochopit, přesouvá ze senzorické oblasti, z mozkového smyslového filtru, do nevědomí, které se stává obsahem snů. Jsem vzhůru a přesto spím. Mluvím, ale nemluvím. Slyším, ale neslyším. Cítím! Otázka: „Podařilo by se člověku sestrojit člověka, coby robota?“ Svaly nahradí písty, kosti duralový rám, oči kamery a mozek počítač. Co je ale motorem každého člověka, co je jeho hnací silou? Je to mozek? Svaly? Chybí snad jen srdce. Bez motoru auto nepojede. Bez srdce člověk nežije? 123 A jsme zpět na Kronosu, já opět sedím nahý na zemi a kolem mé hlavy poletují mračna ptáků. Každý pes instinktivně pozná své místo ve smečce. Zvířata, rostliny, ani věci nelžou. Ne, že by nemohli, Nemají k tomu jediný důvod. POZOR! ZLÝ PES ZAŠTĚKÁ A UKOUSNE VÁM HLAVU. Takováto cedule údajně zdobí jeden Zenový klášter, a když se tamního mistra přišli zeptat, kde je ten pes, V odpověď se jim dostalo jen štěkání. Ani já nelžu. Nemám k tomu důvod. 124 OBSAH Konopí – výzkum 5 KOŘENY Úvod 63 Kapitola I. Vysvobození Lukáše Pánka z ostrova Kronos 65 Kapitola II. Kořeny pro ženy 71 Kapitola III. Silvestr 98 Kapitola IV. Kořeny pod zemí 102 Kapitola V. Závěr 116 Kapitola VI. 7. března 118 Dovětek Nesmysl života 120 04 beletrie
Podobné dokumenty
Druhé číslo v (LISTOPAD 2008)
muziku, potkáš nějaký dosud neznámý lidi a dobře s nima pokecáš...kvůli těmhle chvílím, řikáš si pak než jdeš spát, má
tohle všechno smysl, proto to přece děláš.
Stejně jako v kterymkoliv jinym měs...
léto / zima 2013
a s kavárenskou nostalgií vnímám dějiny. Jak stejně tu
asi kdysi sedával můj táta, jak sladkobolně zněla jemu
KVALITNÍ KONSTRUKCE PRO SUCHÉ STAVBY – základní kurz
Ekologická a zelená architektura: ekologie je věda, která pojednává o
vztazích všech organismů s okolním prostředím. Ekologická a zelená
architektura navozuje představu architektury, která využívá ...
Komunikace v lékárně
na psychologické a sociální úrovni, a to zejména v profesionálním rámci
jednoho z těch nešťastných řemesel, která jsou označována jako „pomoc
poskytující či pomoc nabízející profese“ (ve stále více...