kraken a kalimiras

KRAKEN A KALIMIRAS
Na prázdné lebce kutálející se po stole pod taktovkou zuřícího moře je cosi smutného.
Líným pohybem jsem ji chytil a nasadil na podstavec. Chvilku jsem se díval do jejích prázdných
důlků a pak si povzdechl.
Strašný nesmysl. Ale slib na smrtelné posteli je holt posvátný. A můj předchůdce na
tomhle specifickém posledním místě odpočinku vyloţeně trval.
No, v kapitánské kajutě je, takţe slibu učiněno zadost. Na druhou stranu, vţdy jsem rád
vytěţil z kaţdé příleţitosti maximum. Zkontroloval jsem, ţe lebka je uţ pevně přichycená. Pak
jsem povolil háček na boku a odklopil temeno. Na malinkých pantících se úsluţně vyklopilo
vzad a já do utěsněného lebečního prostoru nalil čerstvý inkoust. Sebral jsem brk, který předtím
lebce vypadl z čelistí při jejím malém výletu. Pomalu jsem, v kývající se kajutě, začal psát další
záznam do deníku.
Po chvíli jsem přerušil svou činnost, pro mě tak vyčerpávající. Nevím, zda je skutečně
brk mocnější meče, ale pro mě je rozhodně mnohem víc zničující, neţ tucet vandrolských šavlí
svištících na setkání s mou hlavou.
Natáhl jsem se a vyjmul z malé skříňky drahokam, nádherný safír, vybroušený do podoby
malé koule s povrchem z tisíců malinkatých plošek. Nádhera.
Zašklebil jsem se a pohodil skvostem v dlani.
Svaz to bude asi chtít vrátit. No, pokud jim ovšem řeknu, ţe jsem to z jejich potápějícího
se vraku plného mrtvé posádky zachránil.
Kde nejsou svědci, tam svědomí rádo usíná.
Na malou chvíli jsem pozvedl kouli proti lampě a zadíval se do hlubiny modravého
zázraku.
Uvnitř se v tisíci malých plamíncích z tisíců lamp mihotal safírový oheň, točil se a vířil,
jako rej svatojánských mušek a s nimi tam tančilo tisíc povědomých tváří, s pootevřenými rty a
vytřeštěnýma očima. Na malinkou chvilinku jsem si uvědomil, ţe vypadám jako idiot, pak ale
jakési kouzlo té věcičky zvítězilo a fascinace mi doslova smetla jakékoliv myšlenky. Plaménky
vyšlehly a tisíc malých tváří se v modravé mlze změnilo v jedinou tvář. Stále mou. Ale jakou!
Bledá s tvářemi protkanými stříbřitými ţilkami plula přede mnou, jako v zrcadle tvořeném
tyrkysovým oparem. Oči byly bělostné jako sníh na dalekém severu, čisté bělmo bez jediné ţilky
hostilo ve svém středu duhovky utkané z husté sítě stříbrných vlákének, pod nimiţ jen nesměle
prosvítal smaragd, který na mě běţně vykukuje kaţdé ráno v zrcadle na zdi mé kajuty. Chladný,
přímo mrazivý výraz, sevřené bezkrevné rty a mrazivá temnota zornic ve stříbrném kruhu. Jako
oči ţraloka, se kterým jsem jednou pod hladinou moře zkříţil svůj zrak. Pak se tvář začala
vzdalovat a nořit se do tyrkysového oparu. Pak, náhle vše zmizelo v bláznivém víru tisíců
malých plaménků.
Vyčerpaně jsem lapal po dechu a z mé v křeči strnulé dlaně vypadla tyrkysová koule a se
zaduněním přistála na podlaze.
Zatraceně, co to bylo!
Pomalu jsem se nadechl a vydechl.
A vrátil kouli zpět.
Chladila v mé dlani jako kus ledu.
Zaklapl jsem víko a opřel se vzad.
1
Vyčerpání, je to prostě vyčerpání.
Vstal jsem a srovnal si košili.
Pak jsem se zašklebil, jen tak do prostoru. S vyceněnými zuby jsem se přidušeně zasmál.
Zatraceně, obávaný Kraken se nebude bát jakéhosi mámivého přeludu.
Věděl jsem, co mi pomůţe.
O chvíli později jsem uţ stál na můstku a zaléván vodou a bičován vichrem jsem se smál
do bouře.
Jsem Kraken!
Směju se bouřím, vysmívám se nepřátelům koruny.
Mávl jsem na Rubia, mého prvního důstojníka. Je čas prorazit bouři. Náš cíl je ještě
daleko.
Sevřel jsem kormidlo mé milované Rao-Nelmen. Já a má loď, to je radost, která léčí
kaţdé chmury.
A kdoví, třeba potkáme i někoho, kdo si zaslouţí pozornost mou a mé posádky.
Jestli něco miluju víc, neţ souboj s ţivly, pak je to pohled na potápějícího se nepřítele.
Rao-Nelmen neochvějně mířila k Ullu. Blízkému říšskému osídlení, co se dalo pokládat
alespoň za nějakou rozumnou úroveň civilizace. Nyní, po pěti dnech křiţování jsme se konečně
blíţili k cíli. Zamyšleně jsem hleděl ve své kajutě na kouli, od té podivné příhody před pěti dny
se nic dalšího nepřihodilo, ţádné vidiny nutící mě přemýšlet o mém duševním zdraví, přesto
jsem stále váhal, jestli nález vrátit vaialskému Svazu. Divné mámení, nebo ne, ten drahokam byl
nádherný a zasáhl cosi v mém nitru. A to něco se ho nechtělo vzdát.
Zabušení na dveře mě vytrhlo ze zamyšlení. Breon pootevřel a houkl:
"Hlídka zahlédla loď, zatím ještě nevíme kdo to je, ale kříţíme s ní kurs."
Připjal jsem si meč, vzal plášť a vyrazil s Breonem na palubu. Hlídka sledovala vzdálenou
siluetu, rozervaná mračna plula po obloze, černé a šedé cáry na bělavém pozadí. Poryvy vichru
hnaly ledovou vodní tříšť do mé tváře a já se spokojeně nadechl, pro tohle má cenu ţít. Podíval
jsem se ke vzdálenému bodu na obzoru. Cizí koráb se právě vzepjal na vysokých vlnách a hlídka
vykřikla.
"Nevidím ţádné znaky! Je to válečná loď, má výzbroj. Koráb je hodně opravovaný,
spousta záplat."
Rubios si odplivl, přimhouřil zbývající oko a naklonil se ke mně. Řekl to, co uţ bylo
jasné i mě.
"To vypadá na piráty. Moţná Vandrolští."
Odpověděl jsem mu širokým úšklebkem. Ano, je krásné ţít. Pomalu jsem kývl hlavou a
lenivě povytáhl meč.
Rubios se otočil a začal řvát rozkazy.
Sledoval jsem blíţící se vandrolský odpad. Dnes si ulovím pirátskou špínu, to bude
výborný lék na mou zádumčivost.
2
Na palubě mé skvělé Rao-Nelmen zněl Rubiův křik a vyzvánění zvonců, dupání
posádky, ţenoucí se na bojová stanoviště rozechvívalo vzduch v podpalubí. Opravdu nádherná
symfonie zapalující v mých ţilách divoký oheň.
Ale ještě něco mě rušilo. Přece jen, pro jistotu.
Rychle jsem zamířil do své kajuty, rozrazil dveře a bryskně vzal z krabičky drahokam.
Koule odráţela světlo lampy, jakoby sama hořela. Aţ jsem se zarazil, tak byla nádherná. Rychle
jsem ji zabalil do váčku a ten si pověsil na krk. Její váha byla příjemná.
Vzápětí jsem vyrazil zpátky na palubu, kde skřípění, řev povelů a klapaní doprovázely
probouzení dravce, kterým má loď beze sporu byla.
Matně jsem si vzpomněl na jednu malbu, kterou jsem kdysi zahlédl v paláci královny.
Drak a rytíř.
Většina asi stála na straně toho namyšleného zmetka v pancíři. Ale já nějak nemohl
spustit oči z netvora a plamene u jeho tlamy.
I můj dravec plive oheň.
Pousmál jsem se, naslouchaje preludiu destruktivní symfonie Rao-Nelmen.
Mořský drak otevírá svou tlamu, cení své špičaté zuby a oheň se jiţ chvěje na jejich
okraji.
Sviţně jsem se po schodech vyšvihl na kapitánský můstek, pode mnou se organizovaně a
bezchybně hemţili mí mořští válečníci. Naproti, za stínem plachtoví a stěţňů se chvěl plamen v
kruhu u ústí metače ohně, balisty byly nabity a jejich obsluhy nedočkavě hleděly na blíţícího se
nepřítele. Na palubě mezi můstky se shromaţďovali námořníci, nabité kuše, povytaţené meče a
šavle byly připraveny ztrestat ty šílence, kteří by se nalodili na Rao-Nelmen. Nejraději se však
zakousnou do těl pirátů na palubě jejich lodi a smyjí z těch prken pirátské hříchy krví jejich
posádek. Jako vţdy před bojem jsem cítil, jak se z mých muţů valí nedočkavost a bojechtivost
jako vlny tepla z krbu. Přísahal bych, ţe jejich touhu po boji cítím přímo fyzicky. Skvělý pocit,
jako bych já, má loď a posádka byli jedno tělo, jeden tvor. Strašný Kraken nesoucí zkázu všem
nepřátelům.
Byl jsem prostě na svou přezdívku hrdý.
Vytáhl jsem meč a lehce pohladil ostří.
Uţ jen chvilka.
Klidně jsem sledoval piráty, jejich loď, spravovaná a poznamenaná mnoha boji byla uţ
tak blízko, ţe jsem rozeznával pestrobarevné šátky nad zjizvenými ksichty těch vandrolských
šupáků.
Stejně jako jejich hrubě opravovaná loď, ani oni neměli styl, přehršel zbraní, různých
oděvů a krunýřů. Pod nimi volné, seprané haleny a kalhoty, kdysi zářící pestrobarevnými
barvami, ale po letech na moři povětšinou vyţrané solí a sluncem. A jejich bojový pokřik.
Pokaţdé jsem se neubránil pohrdání. Vţdycky mi přišlo smutné, kdyţ si muţi museli před bojem
dodávat odvahu hysterickým hulákáním.
Má posádka byla tichá. Soustředěná.
Prostě moji chlapci. Tiší a smrtící jako ţraloci.
Na jejich přídi jsem zahlédl něco, co mě trochu donutilo k zamračení. Měli tam metač
ohně, ta ubohá sebranka jej musela ukořistit z říšské či císařské lodi, tajemství tekutého ohně
bylo přísně střeţeno alchymisty obou zemí.
3
Ukázal jsem paţí s taseným gladiem, památkou na Cirk Thanatus. Rubios se zašklebil a
mávl na střelmistra. Musíme co nejdřív zlikvidovat ten nebezpečný vynález, povedený zásah by
mohl proměnit Rao-Nelmen v planoucí peklo. Nebo rychle zničit plachty a ochromit korzárského
draka.
Ale v podstatě nebyl důvod ke znepokojení. Díky občasným půtkám s koráby
Thresijského císařství mí chlapci věděli jak se postarat o loď s metačem. A náš vlastní se zatím
připravoval zapálit tu verbeţ před námi.
Prostě další hezký a činorodý den na moři.
Rychle, jako čas s milenkou, uběhla doba klidu před bouří.
Vandrolští se zhoupli na poslední vlně a řev rozkazů z obou lodí přehlušil dunění moře.
Svištění a rány tětiv, řev, praskání dřeva pod údery střel z balist. Známá hudba vykouzlila úsměv
na mé tváři.
Pravda, byl to trochu dravčí škleb. Zařval jsem rozkaz na kormidelníka.
Rao-Nelmen se prudce stočila a trojice balist na levoboku vypálila takřka zároveň.
Ohnivý plivanec vandrolského šupáka, letící jako ţhavý polibek na střelecký můstek mé lodi se
rozstříkl neškodně na hladině moře mezi oběma koráby a trojice mohutných střel z mých balist
udeřila s uspokojivou přesností do zbraňové plošiny na přídi vandrolského korábu.
Rozdrcený metač ohně nepřátel vzplál a v efektním zániku pozval do ohnivého tanga i
čtyři piráty z jeho obsluhy.
Uloţení zbraně bylo rychle uvolněno, přeťatá lana švihla prostorem a hořící plošina se
zřítila do moře i se škubajícími se smaţenkami z pirátského masa.
Rychlá střelba kuší do zmatku na jejich palubě poslala další vandrolské do náruče Sutis,
tiché bohyně smrti.
Mezitím však i palba pirátů vybírala krvavou daň v mé posádce. V bitvě se ale se ztrátami
musí počítat.
Mé další rozkazy otočily loď a odpoutaly ji od boku pirátské lodi. Stočili jsme se a mí
válečníci přesekávali první lana hákovacích střel. Vandrolan se pokoušel udrţovat krok, ale RaoNelmen byla rychlejší a obratnější.
Otáčka byla dokončena a my se zvyšující se rychlostí klouzali za zádí pirátů a stáčeli se k
nim pravobokem.
Náš metač byl připraven.
Plivanec ohně smyl z okraje paluby posádku za balistami. Jejich čiperné, ohnivé kreace
odměnila má posádka vítězným pokřikem.
Konečně jsem uviděl kapitána nepřátel. Nevypadal tolik jako vypelichaný papoušek a na
hlavě měl dokonce čistě černý šátek.
A něco křičel.
Pak jsem zahlédl cíl jeho rozkazů.
Na středu jejich lodi se otáčela kruhová plošina se čtyřmi balistami a kaţdá vystřelila
vţdy, kdyţ byla přikloněna k nám, v mezičase sebou pak vandrolani kmitali, aby ji nabili před
dalším palebným oknem. Údery střel čistily střed naší paluby, kapky krve a třísky dolétávaly aţ
na můstek.
Praštil jsem rukou do zábradlí, zatraceně chytrá věc na takovou pakáţ!
Tentokrát jsem pro změnu začal řvát rozkazy já.
Byl čas se vydat na návštěvu jejich kocábky.
4
Hákovací balisty vypálily a lana rychle překonaly prostor. Ve chvilce obě lodě spoutala
vlákna pavučin, po nichţ se vpřed vydají smrtící pavouci. Mí muţi se nedočkavě nahrnuli k
okraji paluby, beze strachu ze střel a nebezpečí.
V takových chvílích rostě nejde necítit hrdost a pýchu.
Jejich přesná střelba z kuší způsobovala pomlky ve střelbě kruhové plošiny pirátů.
Pak se boky lodí se zaduněním spojily a mí muţi přestoupili na palubu pirátů.
Nepřátelé vybíhali z podpalubí, seskakovali z lanoví, opouštěli balisty a rychle
sestavovali obranu.
Kapitán pirátů zmizel z můstku, aby se vzápětí objevil v čele svých muţů.
Poslední plivanec našeho ohně, dál by zasáhl i naše, vyčistil levé křídlo obrany nepřítele.
Pak se námořníci srazili a krev vytryskla v horkých proudech.
Seskočil jsem z můstku, přeběhl palubu a skočil k nepříteli. Kdyţ se do boje zapojil
Černý šátek, nemohl jsem zůstat opodál. Nehledě k tomu, ţe poslední účinnou sloţkou léku na
mé chmury budou kaluţe vandrolské krve pod mými botami.
Dopadl jsem na nohy, rychle se sehnul a sebral z paluby nabitou kuši u ztuhlé ruky
mrtvého piráta.
Vzápětí jsem šipku z ní věnoval dalšímu, ještě příliš ţivému nepříteli. Můj dar velkoryse
přijal a s výrazem naprostého překvapení nad mou štědrostí se zhroutil na palubu.
Šipka zahryzlá do jeho hrtanu čiperně projela hlouběji a se sprškou krve vykoukla z šíje.
Další se nade mnou rozpřáhl, zachytil jsem ránu okovaným chráničem předloktí pravé
ruky a má levá švihla gladiem.
S puknutím prorazila koţený krunýř i břicho Vandrolana, jeho tetovaná tvář zaskučela a
pach krve a fekálií naznačil jak reálná je jeho další pozemská pouť.
Má pravice zatím po vykrytí rány plynule pustila kuši a tasila jednoruční lehký meč. Sled
mých kombinovaných úderů vyčistil prostor a vzápětí se kolem mě uzavřela řada z mých
věrných.
Jako drtivý klín jsme vnikli mezi nepřátele a probíjeli se jejich masou.
Krev cákala všude kolem.
Miluju vůni krve na nepřátelské palubě!
Naše bojové schopnosti převyšovaly um těchto zlodějských papoušků.
Pak, ve chvíli, kdy uţ jsem začal být lehce unaven porcováním pirátské verbeţe, jsem
vyloţeně pookřál.
Zahlédl jsem Černý šátek.
Kolem něj byl úctyhodný kruh mrtvých z mé lodi, přesto i jemu muselo být jasné, ţe naše
vítězství je nevyhnutelné. Zkříţili jsme své zraky a jeho kupodivu klidný a chladný pohled
tmavých očí se s nepříjemnou intenzitou zabodnul do mých. Vzápětí ryk bitvy přehlušil mohutný
hlas.
"Ša-ir-mato! Kapitáne říšských! Vzývám tě na souboj."
Vypjal hlavu a v tichu, které nastalo po jeho výzvě, promluvil tišším hlasem s těţkým
přízvukem.
"Ten kdo vyhraje, se podřídí. Tvé vítězství a tato loď i její posádka ti náleţí svým ţivotem. Mé
vítězství a necháte nás odplout s jednou, jedinou kořistí, jiţ si zvolím na palubě tvé lodi. Přijímáš
mou posvátnou výzvu? Či nemáš kouska cti v těle?"
Vydechl jsem.
Tohle bylo lepší, neţ jsem čekal.
Miluju souboje!
5
Prostě mám rád publikum.
Nadechl jsem se a zařval: „Ša-ir-mato!“
Stačilo to, někdy jsem prostě stručný typ.
Sotva dozněla má replika, kterou jsem přijal výzvu, loď zalil mohutný řev obou posádek.
Nepřátelé se rozdělili a bleskurychle přeskupili na dva tábory, kaţdý na jednom boku korábu.
Tísnili se na okraji paluby, viseli z lanoví. Kolem centrální plošiny s balistami se uvolnil
kruhový prostor, naše jeviště.
Prozatím, odděleni plošinou s balistami jsme stáli a čekali. Prastarý rituál Ša-ir-mato,
rituál Dýky spravedlivé smrti, začínal.
Z obou skupin pomalými kroky vystoupili Ša-mahria, Stráţci dýky.
Rubios a mohutný pirát se pomalými kroky vydali k nám, kaţdé došlápnutí doprovázeli
námořníci dupnutím a výkřikem "Ša".
Ša-mahria přistoupili a prudkým pohybem napřáhli paţe. Jednou rukou jsme vytrhli své
dýky a dali je svým věrným, druhou rukou jsme odhodili své meče a odkopli je z Tuah-mato,
kruhu smrti. Shodili jsme pláště a zůstali jen v tunice či košili.
Ša-mahria s výkřikem pozvedli dýky a se zvyšující se rychlostí začali krouţit kolem
kruhu. Kroky se zrychlují, dunivé rány a výkřiky splývají. Ša-mahria vykřikují.
"Ir-mato!"
"Ša-kha!"
Spravedlivá smrti!
Přijmi dýku!
S posledním výkřikem znehybněli, vše se rázem utišilo a jen hukot vln, skřípění lodí a
šumění větru plní prostor. Ša-mahria pomalu zvedli dýky nad hlavu.
"Ša-ir-mato!"
Dýky prudce zasvištěly vzduchem a zabodly se u našich nohou. Boj začal.
Vytrhl jsem čepel z paluby, stejně jako můj protivník. S dýkou v ruce jsem vykřikl,
"Tvá smrt má jméno Hakim-ir-sakua!"
"Tvá smrt má jméno Talphautha!“
zaznělo z opačné strany Tuah-mato. Pirát se vzápětí ke mně rozběhl. Pevně jsem uchopil
dýku a vyběhl mu lehce shrbený vstříc. Námořníci začali skandovat naše jména a povzbuzovat
mohutným řevem.
Talphautha se prudkým, zatraceně obdivuhodným skokem dostal na plošinu s balistami a
odtamtud se mrštně vrhl přímo na mě.
V duchu jsem zaklel.
Je zatraceně rychlý!
Ale ani já nejsem nějaká snadná kořist, výzvu schopného protivníka jsem s radostí
přivítal.
Prudce jsem se sehnul a vrhl se přes rameno k plošině.
Pirát přistál se zaduněním v místě, kde jsem ještě před chvíli byl.
Já uţ ale mezitím získal rovnováhu a moje noha rychle švihla a opsala půlkruh. Podrazil
jsem pirátovi nohy a on se zřítil na palubu.
Okamţitě jsem s výkřikem skočil na něj, s dýkou připravenou zabořit se do jeho hrudi.
Talphautha se však neuvěřitelně mrštně vyšvihl na nohy a v letu mě udeřil pěstí do hrudi.
Zatraceně.
Najednou jsem plachtil nad palubou a trochu zpomaleně sledoval zírající tváře publika.
Pak jsem zády dopadl na tvrdá prkna.
6
Strašný úder mi na chvíli vyrazil dech a odhodil mě dobré tři metry, aţ jsem narazil zády
na plošinu s balistami. Sesunul jsem se do sedu, ostrá bolest mě na chvíli ovládla.
Zatnul jsem zuby a stejně jako kdysi v Cirku Thanatu poslal bolest aţ na dno mojí černé
duše.
Bolest naraţených ţeber a zad polevila.
Vyskočil jsem a zaútočil na blíţícího se Talphauthu.
Můj prudký útok jej zastavil a donutil couvnout, čepele se míhaly a dýky zvonily jako
zvony u már.
Naše paţe jen létaly, do úderů jsem vynakládal veškerý um, úder noţem, rána pěstí,
otočka, vykrýt úder nepřítele, pohltit bolest po ráně pirátovy pěsti.
Sakra!
Jako by mě kopl kůň.
Chuť zvratků zahltila mé hrdlo.
Nechal jsem je vyjít a plivl nechutnou břečku do tváře nepřítele.
Pirát se zapotácel a v jeho obraně se objevily trhliny.
Ihned jsem je vyuţil a má dýka prudce vnikla do Talphautovy paţe.
Překvapeně vydechl a zkřivil rty v do teď aţ přízračně nehybné tváři.
Prudkým skokem se ocitl na dva metry daleko a rychle si stíral zvratky, na levé paţi mu
proud krve smáčel rukáv, ale nebylo jí tolik, kolik jsem čekal.
Můj úder nakonec nebyl tak silný, jak jsem doufal.
Ale i první krev potěší. Přirozeně na straně páně protivníkově.
Rychle jsem udělal dva kroky k němu a zaútočil.
Pěstí jsem udeřil na jeho obličej, rychlým pohybem levé ruky zachytil můj úder a chytil
mi pěst, i kdyţ jím síla úderu nepěkně otřásla a byl vidět výtrysk krve z rány.
Zároveň se však vpřed mihla má dýka a zamířila k pirátovu břichu.
Ve chvíli, kdy jeho nůţ spěchal na setkání s mým, vykopl jsem kolenem vzhůru a v
momentu překvapení mu vyrazil dýku.
V té samé chvíli bestiálně zesílil jeho stisk na mé pěsti a prudká bolest drcené ruky mě
donutila vykřiknout.
Spolu s výkřikem se má dýka vnořila aţ po jílec do Talphauthova břicha.
Horká krev mi zalila prsty.
Pirátova prázdná pravá dlaň mě udeřila do hrudi a tou samou strašnou silou, kterou dal na
odiv uţ dřív, mě odhodil.
Moje nebohé, jiţ tak dost zmlácené tělo se vzneslo do vzduchu a o několik metrů dál
moje zhmoţděná záda zase tvrdě políbila pirátskou loď.
Zasténal jsem.
Nějak se to nevyvíjelo podle mých představ.
Divoce jsem lapal po dechu a převaloval se, řev námořníků dosahoval netušené kvality.
Dýka nejspíš zůstala v těle Talphauthy.
Konečně jsem popadl dech a pozvedl se na kolena.
Tohle uţ bylo moc, vytřeštil jsem oči.
Vandrolan kráčel pomalými, strnulými kroky vpřed.
Nehybnou tvář upíral na mě.
Poprvé jsem začal být nervózní.
Tohle se opravdu vyvíjelo dost ošklivým směrem.
7
Jeho naţloutlá tunika byla na břiše rudá a nasáklá krví. Mou dýku, vytrţenou z rány,
svíral v dlani a kráčel jako neochvějná skála.
Polkl jsem.
Nikdy jsem nepotkal tak umanutého a odolného nepřítele.
Kapky krve pleskaly s kaţdým jeho krokem. Rychle jsem se zvedl na nohy, ale moje
pohmoţděná záda dost razantně protestovala.
Přesto jsem se odhodlal k prudkému skoku a kotoulu pod nepřítele.
Pozvedl dýku, ale to uţ jsem byl pod ním a rotací svého těla mu podrazil nohy.
Jeho tělo dopadlo na záda, dýka odlétla za nás.
Zvedl jsem se a dopadl na něj, úderem do rány na břiše jsem jej donutil bolestivě
vydechnout, pak jsem sevřel ruce kolem jeho krku a stiskl.
Jeho tvář zrudla, ale pořád si uchovala svou chladnou nehybnost.
Dokonce aţ jakousi lhostejnost.
Tohle ve mně skutečně vyvolalo silnou nejistotu.
Jeho oči v sobě měly asi tolik pohnutí, jako dva vyleštěné opály.
Levou paţí mě chytnul v pase a nadzvedl.
Stiskl jsem ještě silněji dlaně kolem hrdla, ale v té chvíli jeho pravá ruka sevřela mé hrdlo
a stiskla.
Zatmělo se mi před očima.
Jako sevření ţelez, cítil jsem, jak mě zvedá.
Zrak se mi pročistil a viděl jsem jak se Talphautha zvedá a drţí mě v nataţené ruce, nohy
mi začaly ztrácet oporu.
Pirát se vztyčil a svou doslova nelidskou silou mě přirazil na stěnu plošiny.
Ztratil jsem dech.
A poprvé se začal bát.
Řev námořníků utichl, v mých uších to však přesto stále dunělo.
Hučení krve a namáhavé bušení srdce vyplňovalo svět, přede mnou plavala v rudém
oparu chladná tvář mého vraha.
Zoufale jsem se pokoušel uniknout ze sevření, a začala přicházet panika, ten nezvyklý
host v mé hlavě.
Vše temnělo.
Talphautha si mě přitáhl blíţ a oponou mrákot zazněl jeho nevzrušený, chladný hlas,
"Umíráš. Ale není to nutné, Korzáre. Vydej mi Aindr a budeš ţít."
Zoufale jsem se zmítal, strach mě pohlcoval.
I váček na mé hrudi se pod tlakem rozevřel.
Můj nádherný drahokam mě zastudil na hrudi.
Škoda, uţ ho neuvidím, blesklo mi panikou pohlcenou myslí.
Najednou se ve mně cosi zlomilo a strach úplně zmizel. Otupělost se rozplynula a pohltil
mě chladný, mrazivý klid.
A prosté rozhodnutí.
Ne, ještě není můj čas. Ještě ne!
Rudý závoj vybledl a nahradil ho podivný modravý nádech.
Nohama jsem se odrazil od plošiny a veškerou svou sílu dal do mohutného kopance.
Cítil jsem, jak pod mou nohou praskají ţebra, Talphautha vytřeštil oči a odlétl vzad,
skoro tak daleko, jaká já sám před tím.
Zařval bych triumfem, ale stále se mě drţel mrazivý klid.
8
Při dopadu vytryskla z jeho úst sprška krve a stékala mu po bradě.
Dopadl jsem pod plošinu, odrazil se a bolestí hořícím hrdlem lapal vzduch.
Najednou jsem uviděl přímo před sebou dýku.
Pirát se zvedl a jako býk, v předklonu, těţkopádně vyrazil ke mně.
Vše se zpomalilo, modravý závoj pokrývající svět zhoustl a já chytil dýku.
Vrhl jsem se vpřed a v polokotoulu se zastavil přímo pod zkrvaveným Vandrolanem,
který natahoval zase své pracky k mému hrdlu.
Nedovolil jsem mu to.
Vyrazil jsem do útoku.
Má paţe švihla vzhůru a dýka se vnořila zespodu do čelisti, protnula patro a vnikla do
mozku.
Talphautha stiskl opět mé hrdlo, ale jeho stisk takřka ihned povolil a ze sevřených úst mu
stekl pramen krve a v čúrku mi padal na hlavu.
Jakési chrčivé zablábolení uniklo z jeho hrdla, jedno oko se mu groteskně stočilo a
odkrylo zkrvavené bělmo. Druhé se ale pořád upíralo na mě a pravá ruka se pokoušela sevřít
kdesi kolem mého krku, zatímco levá se mu jen bezmocně a beze smyslu škubala jako ryba na
suchu.
Pirátovy nohy podklesly a naše tváře se ocitnuly v jedné rovině.
S hnusem jsem vytrhl dýku, tělem Talphauthy proběhl odporný třas, z jeho náhle
uvolněných rtů v úšklebku idiota stékal proud slin a krve.
Přesto jeho dlaň zesílila stisk a opět mě začala škrtit. Z hrdla se vydraly ve spršce hlenů a
krve zkomolená slova,
"Dééééj áááájndrrrchrrchrr"
Zařval jsem odporem a vrazil dýku do zírajícího oka.
Puklo a nůţ vjel do lebky. Talphautha se vzepnul a pustil konečně můj krk.
S odpudivým chrčením se jeho tělo prohnulo do oblouku. Hlava sebou házela, aţ spršky
krve létaly na všechny strany. Nohy bušily v ďábelském staccatu do paluby. Náhle se vzepnul
ještě víc. Pak přišlo uvolnění. Ochablé tělo se zhroutilo a záškuby ustaly.
Mnul jsem si zhmoţděný krk a chvěl se zimou, jak horečka boje odcházela a já začínal
pociťovat všechna zranění. Slyšel jsem Rubia, jak řve rozkazy a mí muţi obkličují zbylé piráty,
odhazované zbraně chrastily o palubu. Poklekl u mě Kasios Boan, můj lodní felčar a opatrně
prohmatával můj krk, ale já si toho nevšímal, stále jsem upíral pohled do mrtvé, znetvořené tváře
Vandrolského kapitána.
Probral mě aţ hlas mého prvního důstojníka. Skláněl se ke mně a pomáhal mi vstát.
Kasios mi zatím obvazoval krk, na který vloţil léčivé obklady a nutil mě pít jakousi odpornou,
fialovou břečku.
„Chceš mě dorazit?“ zachrčel jsem a dopil osobitě chutnající dryák. Takhle nějak musí
šmakovat stojatá voda prosakující z důkladně uleţelého, masového hrobu.
Na malinkou chvilku mi představa prohry v souboji nepřišla tak tragická.
Ovšem, co musím uznat, bolest rychle odezněla a polykání se mi výrazně zlepšilo. Jinými
slovy, byl jsem schopný vůbec polykat.
"Co s těmi mořskými krysami, kapitáne? Máme s nimi nakrmit ryby, ať je z nich aspoň
nějaký uţitek?" prohodil Rubios a krveţíznivě se zašklebil.
9
Pomalu jsem přejel pohledem louček zajatých vandrolanů. Někteří se přikrčili a já si
vychutnal strach v jejich očích.
Nic tak nezvedne náladu, jako hrůza v očích té chamradě, při pohledu na mocného
Krakena. Nikdy bych si nedovolil tvrdit, ţe ve mně není špetička zdravé ješitnosti.
Většina ovšem stále šokovaně zírala na mrtvého Talphauthu.
Zdálo se, ţe jsem otřásl pilířem jejich víry.
No, nikdo nemusí vědět, jak mi tahle modla dala zabrat.
Ušklíbl jsem se a s mocenským gestem mávl méně bolavou rukou.
„Vyslechni je, Rubie. Důkladně. Chci vědět, co tu dělali, kam pluli. A, Rubie...“, naklonil
jsem se k němu: „zákony naší královny hovoří jasně. Zítřejší úsvit bude kaţdopádně jejich
poslední.“
První důstojník se pousmál. Nebyl to moc hezký úsměv.
„Zákony znám dobře, kapitáne.“
Pokývl jsem hlavou, nikdo z nás neplýtval soucitem na tuhle mordířskou verbeţ. Viděli
jsme příliš mnoho bezbranných osad po jejich návštěvách. Pirát, jako pirát.
Nastala trocha strkání, křiku a ran, neţ moje posádka nahnala zajatce na naši palubu.
Mnozí asi tušili, co je čeká.
Náhle jeden z mladých Vandrolanů zoufale vykřikl, v očích mu tančila hrůza. Prudce se
vytrhl a vrhl ke mně. Reflexivně jsem o půl krok ustoupil a sevřel jílec gladia. Pirát padl na
kolena a z očí mu tekly slzy. Byl to ještě kluk, slabá linka tetování naznačovala, ţe pirátem je
krátce. Sepjal ruce a vykřikl. Říšskou řečí na slušné úrovni.
"Milosrdenství mocný kapitáne! Milost velký korzáre. Ušetři můj ţivot, prosím!"
upíral na mě strachem šílené oči. Jeden z mých se napřáhl, aby mu vrazil meč do zad.
Gestem jsem ho zastavil a zkoumavě se zahleděl do té zoufalé tváře.
Pohladil jsem jílec gladia, zatímco mi hlavou běţely myšlenky.
Pak jsem mávl rukou.
„Dnes je tvůj šťastný den, špíno. Dostaneš člun a dají-li mořští bohové, dopluješ ke svým
a vyřídíš můj vzkaz. Ţádný pirát, na kterého narazím, nedočká dalšího dne.“
Vandrolan horečnatě přikyvoval, po tvářích se mu valily slzy úlevy.
Rubios zvedl obočí. Otočil jsem se k němu.
„Pro jednou udělám výjimku. Neuškodí, kdyţ se ta pakáţ bude o trochu víc bát. Jestli
jejich kapitán měl mezi nimi takovou pověst, jakou měl u své posádky, tak historka o jeho konci
bude uţitečná.“
První důstojník kývl a zašklebil se.
Pak uţ mladý pirát dostal člun, zásobu vody a jídla a odplul na vlně svého osudu.
Zbytek zajatých pak čekala nepříjemná noc.
Pod hvězdami jsem poslouchal jejich áriím v rukou všestranně nadaného Rubia. V jeho
péči řeknou i to o čem ani netušili, ţe to vědí.
Za úsvitu jsme popravili zbytek přeţivších. Naposledy se vrátili na svou kocábku a
zhoupli se na ráhnech. Po skončení tanečku v náruči Sutis, jsme zapálili celou loď. Talphautha
zůstal leţet tam, kde jsem ho srazil.
Dlouho jsem sledoval hořící vrak, dokud neklesl pod hladinu.
Ulevilo se mi.
10
Moc dobře jsem věděl, jak těsné bylo mé vítězství.
Hladil jsem drahokam na mé hrudi, roztrţený váček jsem vyhodil a zavěsil jej na řetěz
ukořistěný na pirátské lodi. Samozřejmě jsme zabavili jejich lup jménem Asnanis, naší královny.
Klenot mě příjemně chladil a zaháněl neklid.
Pohladil jsem jej konečkem prstů a zašeptal: „Áindr...to jsi ty?“
Přemýšlel jsem a přemýšlel.
O čem to Talphautha mluvil, co chtěl? Jediné co to mohlo být, byl klenot. Nic jiného,
opravdu cenného jsme na palubě neměli. Ale jak mohl o něm vědět?
Tolik nepochopitelných záhad.
Odplivl jsem si.
A pohladil klenot. Áindr?
Pak jsem šel za Rubiem, byl čas se zeptat na výsledky výslechů.
První důstojník se napil vína a poškrábal se na hlavě.
„Kalimiras, kapitáne. Sulauthay, jejich loď, mířila na Kalimiras. Dalších šest lodí pluje
také tam. Ti šmejdi se spojili a chtějí na ostrov zaútočit.“
Tak tohle mě opravdu udivilo.
„Nebudu se ptát, jestli si jsi jistý, vím, ţe tobě nikdo nezalţe. Ale tohle vypadá jako
mořský amok, Kalimiras je těţce opevněný, zbláznili se?“
„Přemýšlel jsem, kapitáne. Moţná jsou blázni, ale něco je muselo spojit. Nezaţil jsem, ţe
by tolik pirátských kapitánů spolupracovalo. Povídali mi o skryté základně, den plavby od
Kalimirasu. Setkali se tam i s nějakým cizincem, připlul na loďce. Jednal s jejich kapitánem a
platil mu zlatem. Zlatými pruty bez znaků.“
Zamračil jsem se.
„Takţe nevysledovatelné bohatství, bez příslušnosti k nějaké mocnosti,“ nevesele jsem se
zasmál a zároveň s Rubiem utrousil jediné slovo.
„Thresijci“
Rubios pokýval hlavou a začal ţvýkat solené maso.
„Jo, císařští. Řekl bych, ţe spojili piráty vidinou bohatství a pouţijí je pro první úder.
Pak, zatímco se obrana soustředí na piráty, císařská flotila zaútočí. I tak to ale bude masakr.“
Nadechl jsem se. Nebyly to sice dobré zprávy a dávaly smysl, ale nálada se mi zlepšila.
Miluju výzvy. A tohle byla výzva jako hrom.
Zachránit Kalimiras.
To by se na mě sama Asnanis snad i usmála.
Praštil jsem dlaní do stolu.
A tiše sykl bolestí.
„Dobrá, šílenství nebo ne. Vzhůru, kurs na Kalimiras. Víš, kde mají to doupě?“
Rubios se usmál: „Jo, kapitáne.“
Vstal jsem.
„Tak ty šváby vypálíme.“
Nabrali jsme kurs a já si šel lehnout.
11
Usnul jsem, jako kdyţ mě do vody hodí.
Chlad Áindru na mé kůţi mě ukolébal lépe neţ makové mléko.
Hlava mi padla na polštář.
Výkřik mě donutil hlavu opět prudce zvednout.
Kajuta byla pryč, stál jsem na můstku.
Horký vítr mi hnal pach spáleniny a popel do tváře. Noc vůkol, na nebi se chvějí stovky
démantů, chvějí se a pohasínají, zastiňovány dýmem.
Řev a dunění bouře bylo všude kolem. Pronikavé rány hromů otřásaly vzduchem. Na
vlnách se kolem svíjela nezřetelná těla, plavala mezi koly hořícího tekutého ohně.
Za nimi se prodíraly siluety korábů, záblesky ohňů prosvětlují tmu.
Náhle jsem před přídí Rao-Nelmen zahlédl mohutný černý oblouk skály, z útesů na
lesnatých březích se pnul nad mořským proudem a spojoval levý břeh s pravým, jako brána do
skrytého zálivu. Nad průplavem bylo ve vrcholu oblouku skalisko, vypadalo jako shrbená
postava, klečící a klonící hlavu v bezbřehém ţalu. Na pozadí pak byla vzdálená skála s
rozeklanou ruinou rýsující se na tváři vycházejícího měsíce.
Slyšel jsem křičet Rubia:
„Ne, kapitáne! Uţ jí nepomůţeš! Musíme ustoupit! Je to past!“
Pod obloukem byla vidět loď vplouvající do zálivu, chrlila proudy ohně, střely se jen
míhaly. Nezřetelné, velké a temné siluety se plavily podél ní.
Padl stěţen, loď se kus po kuse rozpadala.
Natáhl jsem paţi, zatnul pěst a křičel nějaké jméno. V odlesku plamenů na chvíli
probleskla tvář, jakoby obraz v dýmu, otáčela se ke mně.
Ţenská tvář pod krátkými rozčepýřenými havraními vlasy. Hluboké modré oči se upínaly
do mých a smutný úsměv vlnil plné, malou jizvou lehce zkřivené rty.
Cítil jsem strašnou bolest a zoufalství.
Pak se ta tvář rozplynula.
Vykřikl jsem rozkaz, zoufalá tvář Rubia se jen mihla, něco šeptá, snad modlitbu.
Rao-Nelmen vplouvá pod oblouk.
Plameny náhle vyšlehnou všude kolem. Skrz stěnu ohně se pod obloukem vynořuje hořící
loď.
Byla to Sulauthay.
Ve větru se komíhali hořící oběšenci.
Připlouvala a na její palubě se pomalu zvedala planoucí postava, vstávala a kusy oblečení
i zuhelnatělého masa odpadávaly při kaţdém pohybu.
Ale i tak jsem toho přítele ţehu poznal.
Byl to Talphautha.
Uţ jen lebka v plamenech seděla na rozpadajícím se torzu, dýka trčela z očního důlku, ale
nemohl jsem se ubránit dojmu, ţe mě sleduje.
Náhle vyšlehly mohutné plameny a zakryly umrlce.
Pak stejně náhle opadly a na místě piráta stálo bělostné roucho, kápě a plášť.
Ruce sepjaté na břiše, stála nehybná postava, tvář skloněnou k zemi a zakrytou kápí.
Zuřící plameny kolem ji nechávaly klidnou.
Pomalu zvedla hlavu, prameny bílých vlasů vyklouzly zpod kápě a na mě se upřely přes
vodní plochu mrazivé, stříbrné oči v bledé tváři. Chladný výraz zdobil tvář pod bělostnou kápí.
Mou tvář!
Se zalapáním po dechu jsem se probudil, propocený ve své kajutě.
12
Sen!
Byl to jen sen.
Prudce jsem dýchal a naslouchal uklidňujícímu skřípění lodi a šumění moře. Sen se uţ
trochu v mé paměti rozmázl, ale i tak mi nebylo nejlépe.
Zíral jsem do stropu a hladil mrazivý Áindr.
K ránu jsem se opíral o zábradlí můstku a pohlíţel na světlající nebe. Mihotání Jitřních
dvojčat nízko nad obzorem jako by nás vedlo na cestě ke Kalimirasu.
Noční můra uţ utěšeně vybledla a já si vychutnával zrození nového dne. Měsíce uţ před
časem prošel Odbarvením a jeho šedá tvář, vybledlá a jen vzpomínající na zářivý smaragd své
noční nádhery se klonila k obzoru.
Za pár dní budeme u ostrůvku s doupětem pirátů.
Tam snad dostanu další odpovědi.
A utopím ostrov ve vandrolské krvi.
Zhluboka jsem se nadechl ranního vzduchu. Mírné vlny kolébaly lodí a skřípot ráhen,
pleskání plachet a klidný ruch mé posádky mi vrátil úsměv na rty.
Je příjemné ţít.
Na večer pátého dne jsme se přiblíţili k vodám kolem Kalimirasu. Před námi se objevil
koráb, mířící k nám. Byla to válečná loď třídy Bouře, říšská hlídková loď ve vodách Kalimirasu.
Brzy nás míjela a zdravila.
Signalizovali jsme vysokým říšským kódem a hlídka nás nechala plout nerušeně dál.
Nezdálo se, ţe by tu prozatím piráti byli, postup Seisu, hlídkové lodi, byl rutinní.
Rubios mi po hodině ukázal na vzdálený ostrůvek.
"Tam by mělo být hnízdo těch Vandrolských krys."
Zamyšleně jsem hleděl do dáli ke kousku pevné země. Ukázal jsem na další ostrůvek,
spíš jen skalisko, nedaleko našeho cíle.
„Tam zakotvíme, na odvrácené straně. V noci pak přeplujeme čluny, po Odbarvení.“
Rubios přikývl, pak se naklonil a ukázal mi nalevo k obzoru
Vynořil se tam koráb.
Po chvíli jsem začal rozeznávat detaily.
Uvolnil jsem se, tohle s největší pravděpodobností piráti nebyli.
Štíhlý, černý trup nesl dva stěţně a dvojitý střelecký můstek, kapitánský můstek byl
menší.
Byla to evidentně válečná loď, ale ţádný běţný typ, ani upravený.
Přesto mi byla jaksi vzdáleně povědomá. Na stěţni vlál znak Říše a pod ním menší znak
Mořského draka, jeden z všeobecných korzárských symbolů.
Nikoho, kdo mě znal, asi nepřekvapovalo, ţe patřil k mým oblíbeným.
My samozřejmě pluli pod mým osobním znakem, netrpěl jsem zbytečnou skromností.
Na praporu nad mou hlavou se ve větru vlnil mocný kraken ovíjející loď.
Brzy nás koráb míjel a jeho posádka nás zdravila.
Kapitán Naltis, jak se koráb jmenoval, se na můstku vypjal a vesele nám zamával. Při
pohledu na něj mě zamrazilo do morku kostí.
Vysoká a štíhlá ţena oděná do černého pláště a hnědého koţeného krunýře tam stála,
jako vykřičník vpálený do mých očí.
13
Ty havraní vlasy.
To pohození hlavou.
Byla ještě daleko na takové detaily, ale nepochyboval jsem, ţe její oči jsou temně modré,
jako bouřící moře.
A její rty zdobí malá jizva.
Dnes v noci jsem si ji prohlédl velmi dobře.
V dýmu a ohni.
V noční můře.
Přetřel jsem si tvář a nezřetelně zachroptěl.
„Kdo to je?“
Rubios na mě pohlédl a nadechl se. Neţ stihl něco říct, zazněl nad hladinou její jasný
hlas.
Byl melodický.
Nesl v sobě veselí.
A k mrazivému pocitu se přidalo cosi jiného.
Ten hlas pohladil cosi hluboko v mé okoralé duši.
A Áindr chladil jako kus ledu.
"Jaká čest pro Naltis! Slavná Rao-Nelmen a její neméně slavný kapitán Hakim ir-Sakua!
Konečně se poznáváme. Jsem Lantis, korzárka Asnanis veliké. Je mi ctí a potěšením. "
A vysmekla malou poklonu, na hlavu pak nasadila široký klobouk s pavím perem, který
měla do té doby za zády.
"Míříme do přístavu, doplnit zásoby. Budeme mít to potěšení, plavit se ve vaší
společnosti do brány Kalimirasu?"
Její široký úsměv hřál i přes vodní hladinu, přesto mě mráz stále objímal.
Rubios se ke mně pootočil a broukl.
"Hmm, no vida, vida. Kdysi jsem ji uţ potkal. Prý je docela dobrá."
Cosi jsem zamručel a polkl. Rubios se zamračil.
„Děje se něco, kapitáne?“
„Ne, jsem nějaký nevyspalý,“ zamručel jsem. Pak jsem zakřičel přes vlny k Lantis.
„Ctěná a krásná Lantis! Bylo by to potěšení, ale máme ještě jednu neodkladnou
záleţitost. Budu doufat, ţe v přístavu vás pak naleznu.“
Lantis na mě mávla rozverně kloboukem a zasmála se.
„V to doufám! Na Kalimirasu prý mají výtečné víno!“
Tak trochu proti své vůli jsem se zasmál.
„Výborně, ztenčíme jim zásoby!“
Zamávala mi a vzápětí se Naltis stočila a zamířila směrem na Kalimiras.
Sledoval jsem ji a trochu se stále usmíval.
Bylo na ní cosi, co se mi okamţitě dostalo pod kůţi.
Vyzařovala takovou ţivost. Divoká a krásná jako samo moře.
Přetřel jsem si tvář, takového jsem sám sebe neznal.
Roztrţitě jsem pohladil ledový Áindr.
Pomalu vyrovnával teplotu s mým tělem.
Mimoděk jsem bouchl dlaní do zábradlí, uţ mi bylo vše jasné.
Také jsem ji uţ musel někde potkat, byla mi tak povědomá. Moţná na nějakém banketu
v paláci, moţná v nějakém přístavu. Pak jsem zapomněl, ale cosi hluboko ve mně ne.
To bylo jediné vysvětlení toho zaujetí, co jsem cítil. I toho snu.
14
A to načasování.
No, asi holt náhoda.
V noci, jen co stříbrná linka pohltila zelenou zář měsíce a zanechala na jeho tváři matnou
šeď, vyrazila dvojice člunů pod mým velením k sousednímu ostrovu. Sama Rao-Nelmen
zůstávala ve skrytu skaliska, chráněná před moţnými hlídkami pirátů z druhého ostrova.
Rychle jsme překonali volnou hladinu a vylodili se na malé pláţi ve stínu palem a
zvedajících se skal.
Čluny jsme zatáhli do úkrytu pod skalní klenbou, byl odliv, předpokládal jsem, ţe se jim
nic nestane.
No, a kdyby ano, pak si poslouţíme z pirátské výbavy.
Nic, co by uţ Kraken nezaţil.
Brzy jsme se uţ kradli mezi skalisky, překonávali balvany, aţ jsme se ponořili do hustých
houštin, které rostly aţ k okraji srázu, pod kterým se nám otevřel výhled do malé zátoky, zařízlé
ve skalách. Od protáhlé pláţe pak pod palmami vedla stezka vzhůru do skal.
Tam někde je jejich doupě.
Chvíli jsem sledoval stíny mola, kladkových strojů, prostě výbavy malého, ale
regulérního přístavu.
Ovšem jedna věc chyběla.
Ruch a nějací lidé.
Pláţ byla tichá a temná.
Dal jsem příkaz a začali jsme sestupovat dolů.
Ševelení listů, občasné skřeky nějakých zvířat a šramot padajících kamínků doprovázely
náš sestup.
Na okraji přístavu, pod linkou palem jsem vpřed vyslal dvojici zvědů.
My ostatní zatím počkali. Bylo příjemné v klidu čekat a naslouchat šumění listů, dunění
moře na skaliskách.
Po chvíli se mí zvědi vrátili.
Bylo to opuštěné, ale ne dlouho. Našli ještě relativně čerstvý popel a kus u stezky roztrhlý
pytel s moukou.
Vstal jsem.
Nač to odkládat.
„Vzhůru po stezce. Neţ vyjde slunce, ostrovní vzduch bude dýchat o pár pirátů méně.“
Zašklebil jsem se.
Těšil jsem se.
Trochu se mi třásly ruce. Nedočkavostí.
Miluju masakrování pirátů.
Vyrazili jsme podél stezky, kryjící se, dvojice zvědů vpředu.
Brzy jsme dorazili k úpatí ostrých skal. Pěšina mizela mezi dvěma skalisky a o kus dál
se zvedala podél stěny jednoho z nich. Postupovali jsme dál, smysly napjaté, rozšířené oči se
snaţily zachytit kaţdý kousek svitu a prohlédnout temné stíny.
15
Uţ jsem chtěl dát pokyn k zastavení, cesta se stávala příliš nebezpečnou. Vtom Breos
syknul.
Vzápětí jsem i já uviděl krátký zásvit narudlého světla, moţná odlesk ohně.
Kus nad námi, po trase skalní římsy, ve kterou se stezka změnila. Zdálo se, ţe pěšina mizí
v temném jícnu skaliska. Moţná jeskyně. A v ní snad oheň.
A teď zas! Další záblesk. Syknul jsem rozkazy. Mí muţi se rozdělili a první skupina
vyrazila podél stěny k jeskyni.
Druhý oddíl zůstal vzadu a kryl kušemi postup spolubojovníků.
První oddíl se dostal k jeskyni. Náhle jsem zahlédl stín, který se vztyčil na kusu skaliska
nad vstupem do jeskyně.
"Tahajaa!" zazněl nocí táhlý výkřik a zadrnčela tětiva.
Jeden z mých věrných vykřikl, rozpřáhl ruce a v pomalé otočce, jakoby objímal celý svět,
se zhroutil. Okamţik jej postříbřil svit měsíce ozařující okraj římsy a pak uţ zmizel syn moře v
hlubině za okrajem římsy.
Mí zbývající muţi v prvním oddílu se vrhli ke stěně, neriskovali panický útěk do jeskyně.
Nový výstřel přibil k zemi dalšího válečníka z mé lodi. Podle klobouku, ze kterého teď
trčel šíp, jako nějaká extravagantní ozdoba, jsem poznal Chlarima, mladíka co pocházel
z Cherbaionu stejně jako já.
Střelba druhého oddílu bušila do skály, ale nepřítel, odolný lump stále náruči Sutis
unikal.
Po mé pravici se vztyčil Breos a natáhl svůj pověstný Isttérijský luk.
Mohutný oblouk se chvěl a jemně praskal v jeho mocných paţích. Jednou jsem si s ním
dal páku. Mou omluvou bylo, ţe byl na palubě krátce a já byl mnohem mladší. A hloupější.
Bylo to důleţité poučení, nikdy, opravdu nikdy se nepřetahujte s chlapem, co natáhne luk
od Istterijských.
Nocí zaznělo aţ hudebně čisté zadrnčení tětivy a ta vyslala dlouhý šíp kupředu.
V mţiku prolétl aţ ke skalisku.
Tupý zvuk jsem zaslechl bez problémů, okolní ruch jej nezakryl.
Piráta odhodil úder na skálu, odrazil se a s krátkým zachrčením dopadl před jeskyni. Při
dopadu se stočil a svaţitým kamenným korytem vlétl do jeskyně. Při tom strhl koţešinový závěs.
Římsu zalil svit ohně.
Sprška šípů vylétla z osvětleného skalního dómu neškodně ven.
„Vpřeeed!“ Zařval jsem s krvelačným potěšením.
„Za Asnanis!“ zařvali mí chlapci.
Pravda, někdy byli lepšími patrioty, neţ já.
Řinčení čepelí se v krátké chvilce rozléhalo celým jeskynním komplexem.
V prostřed dómu se nad několika sloupy vyjímal otvor ve stropě, zapadající měsíc jej
jemně ozařoval. Piráti, snadno poznatelní podle jejich všelikého ustrojení, šplhali po lanech
vzhůru.
Asi chtěli vzít do zaječích.
Jenţe nepočítali s Breem.
Klidně stál a metodicky napínal tětivu. Šíp za šípem chvátal k cílům na lanech.
Jejich řev a pravidelné, tupé rány těl dopadajících na kamenné dno jeskyně vytvářely
cosi, jako bizardní metronom.
Breos měl vyloţeně smysl pro pravidelný rytmus.
Mrkl jsem na něj, zatímco jsem přebíhal k čelu vřavy, trochu jsem se uţ totiţ vzadu nudil.
16
Breos se klidně usmíval, tak trochu zasněně.
Kaţdopádně vypadal, ţe se dobře baví.
Vzápětí má nuda skončila.
Z postranní trhliny v ohybu skály se vyřítil mohutný vandrolan, podle tetování opravdová
osobnost mezi mořskými krysami a s řevem se vrhl přímo na mě.
Byl jsem nadšený, konečně něco pořádného pro mě!
Jeho mohutná šavle zasvištěla vzduchem, ale já se bleskurychle sehnul a kotoulem unikl.
Pravda, prostor nebyl na kotouly příliš stavěn, dost to bolelo, ale co je to na mě.
Pirát se hned vrhl vpřed a kryl se před střelami mých věrných. Rychle byl u mě a
podporován mohutným křikem zbylých pirátů zaútočil.
Vykryl jsem jeho ránu mým vlastním mečem a gladiem zároveň zaútočil na jeho slabiny.
Mrštně mi ránu srazil, lump.
A chytil mi silným stiskem ruku s gladiem. Tlačil ji k zemi a zároveň se rozpřáhl k úderu
šavlí.
Pro změnu zase můj delší meč zastavil jeho úder a oba jsme začali pospolu chroptět,
polapení v pasti prostého a brutálního přetlačování, na jehoţ konci měla být záplava krve.
Čepele skřípěly, naše paţe se chvěly, funěli jsme, a kolem zněl křik našich fanoušků.
Bylo to prostě napínavé.
Ale čeho bylo moc, toho bylo příliš.
I toho napínání.
Musel jsem si s nepříjemným pocitem v ţaludku připustit, ţe silově jsem na něj neměl.
Síla mě začala tak trochu opouštět.
Prudce jsem strhl svůj meč, pustil šavli a zároveň uhnul do strany, bolest v mém rameni
nebyla tak strašná.
Čepel mě jen řízla, padl jsem k zemi a nabral na své nohy piráta.
Vzápětí přeletěl nade mnou a narazil hlavou na mohutný kámen.
Otočil jsem se, stále v lehu a vzápětí lehce vrávoravě v podřepu vyrazil k němu.
Omámeně se snaţil zvednout a potřásal hlavou.
Kapky krve dopadaly kolem něj.
Došlápl jsem a ostré zapraskání pod mou nohou v sobě mělo jakýsi ošklivý, osudový
podtón.
Noha se mi propadla a já zavrávoral.
Spadl jsem rovnou na záda, nohu zaklíněnou v díře. Ošklivě mi v ní zapraskalo.
Pirát jako zázrakem vyskočil na nohy a s dýkou v ruce se na mě vrhl.
A je to v pytli, blesklo mi hlavou, zatímco jsem, vyvrácený na zemi sledoval toho stále
čiperného zmetka, jak se na mě řítí.
Věděl jsem, ţe uţ nestihnu nic udělat.
Ostrý chlad mě roztřásl, do hrudi se mi zabodlo ledové ostří a jeho mráz prolétl mými
ţilami.
Rozmáchlý pirát vypadal jako by plaval, plaval zalitý v medu.
Tyrkysovém a hustém medu.
Byl jsem klidný.
Ledově klidný.
Vyrazil jsem paţí vpřed, času jsem měl dost. Pirát na mě dopadal jako pírko, snášel se
jako chmýří.
Má pěst dopadla na jeho hruď
17
Hluboký, táhlý zvuk bylo zapraštění jeho ţeber.
Prohlédl jsem si vlnu, ubíhající jeho obličejem a deformující od uší aţ k nosu jeho tváře,
jeho třeštící oči vypadaly, jako by měly vypadnout z důlků.
Vše v kouzelném modrém oparu.
Pak tyrkys vybledl a on odlétl vzad, kde narazil zády na skálu.
Vyskočil jsem.
Krátké bodnutí bolesti v noze zaniklo jako mávnutím kouzelného proutku.
V mţiku jsem byl u něj, nestihl ještě dopadnout na zem.
Zvedl jsem ho, ruku zaťatou do krunýře na jeho hrudi.
A zvedl jej zpět do výše.
Udeřil s ním o skálu.
A znovu.
A znovu.
Chladně jsem sledoval jeho reakce, krev tryskající z nosu a úst.
Hlavně ho nezabít.
Musíme ho vyslechnout.
Pirát dopadl na zem, tyrkysový opar podivně zešedl a já pro celkový chlad přestal cítit
nohy i ruce.
Zahlédl jsem, skrz mlhu barvy popela Rubia.
„Vyslechnout,“ zachraptěl jsem.
A s údivem zahlédl stříbrný blesk.
Stříbrné hady plující ze všech stran, řítící se na mě.
Byli strašně oškliví.
A já se jich začal hrozně bát.
Pak naštěstí mlha zčernala.
Cosi mě bouchlo do hlavy, asi nějaká peřinka.
Studená, hrbolatá a kamenná peřinka.
Tma definitivně zvítězila a pozřela mé myšlenky.
Nezlobil jsem se na ni.
Byla hodná, snědla před tím ty zlé hady.
Pomalu jsem upíjel hořký nápoj a poslouchal Rubia. Hlava uţ pomalu přestávala třeštit a
po odporném lektvaru od Kasia i ostatní bolístky polevily.
Opíral jsem se o bednu ve skalním skladu. Byl výborně vybavený, skvěle jsme si doplnili
zásoby.
Můj první důstojník právě skončil s výčtem zajímavých informací, které vytěţil z našich
zajatců. Po mém souboji s jejich šampionem, mimochodem velitelem toho doupěte se zbytek
nakonec uţ jen s minimálním odporem vzdal.
„Takţe, někde v okolí uţ krouţí smečka pirátských lodí, připravená na znamení zaútočit,“
zamyšleně jsem shrnul výsledky výslechů.
Rubios přikývl a poklepal na bednu vedle sebe.
„Mají metače ohně, tyhle bedny jsou z pansarenového dřeva, to je oblíbené dřevo
v Thresii. A mají tu spoustu beden i s tekutým ohněm, dodavatele zásob tedy známe. Nevěřím,
ţe by toho tolik dokázali ukradnout. Takţe bych řek, ţe v trochu větší vzdáleností číhá pro
18
změnu thresijská flotila a náš odhad je sakra přesný. Ti piráti tu měli i dalekovidný sklo, měli
sledovat pohyby našich lodí, tohle je na vandrolany aţ moc chytrý.“
Rubios se napil z láhve a pokračoval: „Takţe tu máme pirátskou flotilu o síle jedenácti
lodí. To uţ není taková legrace. Ale to není vše. Těch lodí je totiţ ve skutečnosti dvanáct. Na
shromaţdišti, o kterém naši zajatci ovšem nic nevědí, čekají na jakéhosi vrchního velitele, těch
dvanáct pirátských kapitánů se totiţ spojilo do aliance pod vedením jednoho jiného.“
Zamračil jsem se a Rubios vzápětí přesně zopakoval moje myšlenky. Nechal jsem ho
mluvit, věděl jsem, ţe za noc se toho dozvěděl opravdu hodně, o samotě s Rubiem bývají zajaci
velmi sdílní.
„Jo, dost nevídané, obvykle si kaţdý hraje na vlastním písečku a spojují se jen kvůli
obraně Vandrolského území, jak dobře víme. Před nedávnem se, ale objevil schopný chlapík,
jmenuje se Naulau. Po našem by to byl Oblak, hezké jméno, ale jeho kariéra uţ tak hezká není.
Myslím, ţe mu klidně můţeme říkat pirátský admirál. Kdyţ se s ním potkali naši neochotní
hosté, měl uţ pod svým velením pět dalších kapitánů a rychle přibíral další. Sliboval velký zisk a
pomstu Říši za spálení okrajových osad pirátů. Předvedl se jako schopný velitel a docela se téhle
smečce pod jeho vládou vedlo. Zajali dost lodí, thresijských, říšských a dokonce i jeden gildovní
koráb. Samozřejmě, ţe jen zisk nedrţel tuhle flotilu pohromadě. Je prý i dost nemilosrdný. Bez
skrupulí zabil v souboji uţ dva kapitány a na jejich místa dosadil jejich důstojníky. Údajně je
strašný a neporazitelný bojovník. Prý se jednou sám postavil tuctu muţů, při léčce na jedné z
lodí. A pobil je všechny. Takţe z něho mají i strach, jinak by tuhle chamraď neukočíroval. Pak se
proslechlo, ţe Naulau chce vyplenit Kalimiras, jako plivanec do tváře královně. Brzy se vydali k
ostrůvku a začali tajně budovat základnu, občas připlula některá loď, ale většinou se snaţili být
potichoučku a neupozorňovat na sebe. Jen někdy se z Kalimirasu k nim dopravil jejich zvěd. A
teď něco pikantního. Je to nějaká ţenská. Mladá a dost hezká. Pěkná postava, blond dlouhé
vlasy. A dost od rány. Jednou ji jakýsi opilý pirát začal obtěţovat. Ani nemrkl a ta víla ho
rozpárala od krku aţ k rozkroku. Vyvrhla ho jako prase. Krátkým mečíkem. Pak si uţ nikdo nic
netroufl. Vţdy připlouvala na člunu, v šedé kápi a plášti, jako mají rybáři. Dokonce i se sítí. Ale
nějak pochybuju, ţe by byla rybářka. Pak jednala s některým kapitánem, ovšem z horní pětky.
Totiţ v té jejich alianci si nejsou všichni úplně rovni. Pět kapitánů je jaksi výš, neţ zbylých
sedm. Většinou jen s těmi jedná náš milý Obláček. A ti zase jednají s ostatními. Od doby pokusů
o převrat a následné epidemie rychlých úmrtí hříšníků se uţ nikdo nepokouší zvrátit status quo.
No, a pokud občas připlul Naulau osobně, pak naše krásná vyzvědačka jednala s ním. Na palubě
jeho lodi. Málokdy totiţ vystupoval na břeh. A jeho posádka taky ne. Prý je hrozně
disciplinovaná a drţí si od zbylých Vandrolanů odstup. Z toho, co jsem se dozvěděl, mě napadlo,
ţe náš vůdce pirátů moţná ani pirát není. Neobléká se jako pirát, nosí dlouhý plášť s kápí a
jakousi koţenou zbroj, ale dlouhou jako sutana. Vše bílé, jako ten obláček, jehoţ má ve jméně.
Moţná to ani není jeho pravé jméno. Naulau totiţ znamená i bílý, jako méně častý význam slova.
Kdoví, třeba je to Thresijec a ta jeho posádka jsou císařští vojáci. To by podpořilo mou první
tezi. Tak a teď mám malý bonbónek na závěr."
Rubios se předklonil a vytáhl z koutku úst sladký kořen.
"Talphautha byl jeden z těch pěti vrchních pirátů. Takţe jednoho z téhle aliance máme z krku.
Tak aspoň něco. Ale kdy zaútočí. Nebo kdo je ta vyzvědačka, to zatím nevím.“
Přejel jsem dlaní po hladkém dřevě vyrostlém pod horkým jiţním sluncem. Na chvíli
jsem si vybavil jeho ţhavé polibky na rozpáleném písku Cirku. Tam, kde nad ţivotem a smrtí
vládne thresijský císař.
19
„Máš pravdu, mohl by to být thresijec. Ale je to divné, přemýšlel jsem. Občasné půtky
jsou tu pořád, ale v podstatě máme s císařstvím příměří uţ dobrých padesát let. Válka by byla
devastující pro obě strany. Proč by se teď rozhodli napadnout Kalimiras?“
Rubios pokrčil rameny: „Tak na tohle nejsem dost chytrý, kdoví, co se honí v těch orlích
palicích.“
Chvilku jsem přemýšlel, nesnáším, kdyţ něco nedává smysl.
„Thresijci nejsou blázni, nevybudovali svou říši na sebevraţedných nápadech. Vţdycky si
vše spočítají dopředu,“ na chvíli jsem zmlkl, v tom zmatku se cosi zablesklo. Nápad, čím víc
jsem nad ním přemýšlel, tím byl jasnější. A dával smysl. Rubios mě tiše sledoval. Pomalu jsem
hrotem noţe vyryl kruh a přeťal ho dvěma linkami na čtyři části.
„Čtyři gubernáty,“ zamumlal jsem a pak hlasitěji pokračoval, „části říše spravují pro
císaře gubernátoři. Kaţdý z nich je nebezpečný a plný ambicí. Pokud by šlo o osobní akci
některého z gubernátorů, jeho ţebřík vedoucí vzhůru k nebeským výšinám slonovinového trůnu,
mohlo by to leccos vysvětlit. Zdroje by měl, kaţdý z nich spravuje velkou část císařské flotily, a
pokud by se z nějakého důvodu rozhodl vše riskovat a bude chytrý, tak neţ se císař něco dozví,
bude uţ jeho armáda na cestě. Kdyby sám císař zmobilizoval celou flotilu pro válku, nevěřím, ţe
by se o tom naše říše nedozvěděla, máme schopné zvědy“
Můj první důstojník se zamračil: „No jo, ale to by si podřezal větev, kdyby ten gubernátor
neuspěl...“
„Hmm,“ pokýval jsem hlavou, „smrt. A to ještě nezapomeň na zbylé gubernátory. Spojili
by se, aby zničili příliš rostoucího konkurenta. Tohle drţí Syneria tak dlouho na trůně, jeho
gubernátoři jsou stejně schopní a většinu čas, kdyţ neudrţují své gubernáty pohromadě, hlídají
sebe navzájem jako ostříţi.“
Prohrábl jsem si vlasy, od mládí je mám šedivé, aţ bílé, teď měly ovšem narudlý odstín,
jak se hezky rozetřela nepřátelská krev. Budu se muset věnovat troše civilizované činnosti
s vodou a mýdlem.
„Takţe něco by muselo jednoho z nich dohnat k takové nečekané akci. Buď se prostě
zbláznil, nebo tu je ve hře ještě cosi, co nevíme. Protoţe po útoku na Kalimiras, piráti, nepiráti,
budou jeho síly tak oslabené, ţe ostatní ho preventivně roztrhají na kusy.“
Schoval jsem nůţ.
„Kaţdopádně, pro nás to nic nemění, musíme na Kalimiras, je čas je varovat,“ rozhlédl
jsem se po stále bohatých zásobách a poklepal na bedny skrývající dţbány s tekutým ohněm.
„Zapálíme to tu a popravíme piráty. Chci do poledne vyplout.“
Rubios přikývl a já se vydal na loď.
Rao-Nelmen vplula do Kalimirasské zátoky, pozvolna se zvedající břehy zuţovaly vodní
plochu do ostrého konce, sevřeného vysokými útesy. Mezi nimi zbývalo snad jen padesát metrů
volného prostoru vedoucího do vnitřní zátoky. Ten však byl přehrazen mohutnými vraty
zakotvenými ve vysokých věţích, vytesaných v útesech. Ploché vrcholky věţí zdobily katapulty
a balisty, níţe vyčnívalo z oblouku zdí několik balkónů s dalšími balistami. Samotná vrata byla
na horním rámu ve výši nejméně patnácti metrů zakončena ochozem, na němţ stály hlídky. V
mezerách hrazení ochozu byly kotle připravené vařit vodu či lít tekutý oheň před bránu,
pravidelně střídány menšími balistami. Spodní část brány, těsně nad hladinou, byla tvořena
mohutnými, jako muţské stehno silnými kovovými pruty pokrytými vrstvou bronzu. Okolní
20
břehy dotvářely svými strmými, neschůdnými útesy dojem nedobytného chřtánu. V zátoce před
bránou hlídkovaly dvě Bouře v bojové pohotovosti. Další dvě křiţovaly přilehlé moře na obzoru,
sledovány hlídkami na vrcholcích věţí.
„U všech mořských harpyjí, je to ale síla! Co, kapitáne?“ Rubios se šklebil a zbývajícím okem
obdivně zíral na blíţící se pevnost.
„Pamatuju, jak ty vrata opravovali. Po posledním velkém útoku císařských. Povedlo se jim
tehdy jedno křídlo prorazit sebevraţedným útokem poškozeného korábu.“ Můj první důstojník se
zasněně usmál a zálibně mlaskl. „Ale Thresijská loď se v proraţených vratech zasekla a naši na
druhém ochozu nezpanikařili a odtáhli kotle s tekutým ohněm přímo na okraj své poloviny
ochozu nad uvízlého Orla. Ojoj, to byl řev, kdyţ se valily proudy ohně císařským na hlavu. Za
chvíli hořeli jak vích. Loď i námořníci. Ostatní Thresijci museli ustoupit a neţ vrak a vrata
dohořeli, dorazil útočný svaz admirála Nalianise, odřízl většinu Thresijských od zátoky, těch pár
co zůstali mezi našimi koráby a bránou zlikvidoval za podpory palby z věţí a pak rozprášil
zbytek hrdé flotily thresijského Císaře. Vzápětí jsme se obrátili na postup a rychle dobyli několik
ostrovů. Neţ Thresie doplnila stavy své flotily, ztratila pozice na celé tehdejší frontě. A uţ nikdy
nedobyla ztracené území, ani nezaútočila na Kalimiras. Tenhle ostrov jim musí pořádně leţet v
ţaludku, to teda jo. Podle zpráv zvědů se pak v Thresii dost popravovalo, hlavně mezi velícími
špičkami námořnictva. Jo jo, byl to pořádný otřes pro pyšné Císařství.“ Rubios se opřel o
zábradlí můstku a jeho zasněný výraz ještě chvíli přetrvával. Nejspíš vzpomínal na další bouřlivé
kapitoly ze své minulosti ve sluţbách královských zvědů a válečného námořnictva.
Brzy jsme se přiblíţili k bráně a můj pozorovatel na stěţni začal praporky signalizovat
heslo dne, které jsme obdrţeli po prohlídce hlídkovou lodí. Za chvíli se za hlasitého rachocení a
skřípění začala vrata rozevírat a vpouštět nás do rozšiřující se zátoky za bránou. Rozlehlá vodní
hladina se ubírala dál, obklopena klesajícími útesy, aţ k plochému břehu, na němţ se rozkládal
velký přístav zvaný, nutno podotknout nikterak nápaditě, Brána. Samotné osídlení nezapřelo
původní vojenský ráz, přístavní pevnost s hradbami a palebnými posty plnými katapultů i balist
se táhla po celé délce pobřeţí, takřka vprostřed zastavené městské plochy se tyčila na pozvolném
kopci mohutná pevnost tvořená vysokými hradbami a čtyřmi věţemi v rozích obdélníku. Kolem
se ale rozkládala uţ spíše civilní změť domů. V dáli, za řadou střech se tu a tam zalesněná
planina zvedala k horám tvořeným homolovitými vrcholky, sem tam zdobenými i věčným
sněhem.
V samotné zátoce byl u řady mol zakotven víc jak tucet lodí. Několik Bouří, pár Vichrů a
dokonce i jeden Hurikán, ten byl ale upevněný v doku a probíhaly na něm rozsáhlé opravy. I dvě
Bouře byly momentálně v péči příslušníků cechu Stavitelů lodí. Tiše jsem sledoval hemţení
řemeslníků na mohutných trupech, od dětství mě tenhle pohled uchvacoval.
Zbytek válečných plavidel byl v pořádku a pouze kotvil. Mezi nimi bylo i pár
netypických lodí, zřejmě soukromé a maloobchodnické, tedy nepatřící do Svazu. O kus dál se
rozvaloval i nezaměnitelný, mohutný trup Vaialského korábu. To ovšem nebylo ţádné
překvapení, Brána je podle všeho prosperující a rozrůstající se město. Čím více jsou okolní vody
pod kontrolou Říše, tím více se daří civilnímu ţivotu v těchto krajích. A Svaz se vţdy snaţí drţet
svůj obchodnický prst na tepu ţivota.
Zpozorněl jsem a pocítil jakési nedefinovatelné napětí. U okraje přístavu jsem zahlédl
štíhlé tvary Naltis. Byla uţ zakotvena a mé pozorné oči viděly lávku, po níţ proudili námořníci
od mola k bráně v hradbě přístavní pevnosti.
Na malou chvíli jsem pocítil zamrazení a zapřemýšlel nad shodou náhod, ten sen, pak
setkání s korzárkou. Trochu jsem se ošil, nikdy dřív jsem nevěřil na vize a proroctví. Vţdy jsem
21
byl přesvědčený, ţe bozi nedávají své úmysly tak jasně najevo a raději mluví v jinotajích. Šíp
zázrakem odkloněný, loď proplouvající strašnou bouří. Záchrana na poslední chvíli. Souboj na
ţivot a smrt, kde jen štěstí rozhodne, kdo zůstane stát na nohou. To je řeč bohů. Ale toto…
Potřásl jsem hlavou, nesmysly, náhody a hra paměti.
Rao-Nelmen pomalu manévrovala k molu. Nakonec, mistrně vedena mou posádkou,
hladce zakotvila.
Rubios se ke mně otočil. Prohodil jsem: „Ať je loď v bojové pohotovosti, omezené
vycházky. Jdu za velitelem přístavu.“
Rubios přikývl a já uţ zamířil po lávce vstříc uředníkovi, který uţ přibíhal, vyřídit
nezbytné formality. Pero a papír, skuteční vládci širých krajů. Nadechl jsem se a moje nohy
spočinuly na půdě Kalimirasu.
V klidu jsem sledoval funícího úředníka, doprovázeli ho dva vojáci v říšských
uniformách, jejich dlaně volně spočívaly na jílcích mečů a vítr lehce vlál tunikami, kryjícími
krouţkové zbroje. Slunce se odráţelo na vyleštěných helmicích. Jejich ostraţitý postoj byl ale
pouze symbolický. Skutečné nebezpečí pro nepřátele Říše a Královny bylo po mé levici na
hradbách pevnosti a v průzorech střílen. Na ploché věţičce v pozadí byla dvojice katapultů,
jejichţ posádka by určitě neměla problém rychle zasáhnout zakotvenou loď i její posádku. V
popředí, na hradbách pak vykukovaly balisty. A metače ohně, chránící brány a okolí hradeb.
Opravdu dobře chráněný přístav, jak říkal Rubios.
Úředník, menší muţík ve volné šedé tunice a plášti se lehce uklonil a odkašlal si.
„Vítejte, ctěný Hakime ir-Sakuo. Sláva vaše i vaší udatné posádky vás předchází, jsme
potěšeni, ţe jste konečně zakotvili v našem přístavu. Vaše přítomnost je poctou pro Bránu.
Vězte, ţe nám bude ctí vám poslouţit a splnit vaše poţadavky.“ Ještě trochu více se poklonil a
omluvně pousmál, „Musím vás však přesto obtěţovat nutnými procedurami, předepsanými
královským Majestátem.“
Pousmál jsem se a utrousil, ţe mi bude potěšením splnit poţadavky Jejího majestátu. Po
vyřízení nudných formalit jsem zamířil k pevnosti, prošel jsem klikatými, dláţděnými uličkami,
mimoděk sledující ruch města. Bylo tu skutečně ţivo, piráti by tu měli bohaté ţně.
Po chvíli jsem dorazil k pevnosti a pomocí svého korzárského glejtu jsme se dostal aţ
k veliteli přístavu, tedy v podstatě vojenskému veliteli města.
Ve dveřích jsem ho uvolněně pozdravil, co se týká formalit, byl jsem teoreticky mimo
vojenskou strukturu, ale prakticky jsem mu byl roven hodností. Zodpovídal jsem se pouze hrstce
admirálů a podřízen pouze admirálům.
Posadil jsem se naproti jeho mohutného stolu a přijal víno, po přípitku na naši královnu
přešel velitel, menší, robustní chlapík, přímo k věci. To jsem ocenil.
„Tak co vás přivádí, ctěný? Pouze přátelská návštěva to zřejmě nebude.“
Opřel jsem se a prohodil: „Měl byste vyhlásit bojovou pohotovost, brzy bude Kalimiras
pod silným útokem.“
Jak jsem uţ zmínil, mám někdy rád stručnost.
Zavládlo ticho, kterého jsem vyuţil k vychutnání dalšího doušku vína, bylo výborné.
Velitel se evidentně vyznal.
22
Thynger de Gweren, jak se můj protějšek jmenoval, ještě další chvíli mlčel a pozorně mě
sledoval. Pak si odkašlal: „Vaše pověst vás ve zdejších vodách předchází, předpokládám, ţe se
nejedná o nepodloţený výkřik.“
Zadíval jsem se mu do očí a s povděkem kvitoval, ţe po chvíli sklopil zrak. Rád lidi
znervózňuju, je to taková má libůstka. Spokojeně jsem navázal: „Ne, rozhodně ne, včera jsme
vypálili jejich hnízdo nedaleko odsud a informace, které mám, jsou přímo z horkého zdroje
samotné vandrolské verbeţe.“
Velitel se předklonil: „Piráti!? Při bozích, myslel jsem, ţe hovoříte o skutečném
ohroţení!“
Zatvářil jsem se blahosklonně a znovu se napil. Pak jsem pokračoval: „Ano, piráti.
Zkusme se spolu trochu zasnít a představit si barvitou scénu. Připraven? Výborně. Takţe, vidím
tucet pirátských lodí, plně vyzbrojených metači, katapulty a balistami jak útočí jako hrot taranu
proti přístavu,“ Trochu jsem se zachmuřil a poloţil všetečnou otázku: „předpokládám, ţe celé
město je obehnáno hradbou, takţe vylodění v jiné části ostrova a pozemní útok by neměl smysl?“
Velitel přikývl a dál mě pozorně sledoval, evidentně byl napjatý jako tětiva balisty.
„Dobrá, a za tou dvanáctkou pirátské špíny, usilovně klepající na vrata přístavu, se blíţí
útočný svaz thresijských orlů, moţná i nějaký kondor by se našel. Tak jak to vypadá s tím
skutečným ohroţením teď?“
De Gweren se opřel a tiše prohodil: „Asi to myslíte váţně, ţe?“
Pousmál jsem se: „Vsadím na to svou pověst, veliteli. Ať mě klidně, pokud se pletu,
vezou nahého a přivázaného ke kýlu aţ před královnu.“
Velitel vstal a přistoupil k oknu, úzký výsek ve stěně umoţňoval výhled na přístav.
„Nemám dost sil, většina mých lodí byla nedávno převelena. Mám jen základní obraný
svaz. Budeme muset spoléhat na defenzivní strategii.“
Vstal jsem.
„Nu, veliteli, to je vaše práce, předal jsem, co jsem mohl. Bohůmţel netuším, kdy
zaútočí. Viděl bych to tak, ţe já se přesunu z přístavu do volnějších vod, budu korzovat ve
vhodné vzdálenosti a pokud nám bude dáno, zaútočíme na ně z volného moře, aţ budou před
přístavem. Proto bych doporučoval, aţ útok přijde, zapálit nějaký pořádný oheň, aby bylo vidět
znamení z širého moře, nerad bych tu zábavu zmeškal. Samozřejmě bych také doporučoval takto
rozmístit co nejvíce lodí, aby se pak téţ pokusili o klešťový manévr. Mít je v přístavu z nich
udělá sedící racky.“
Trochu se ošil. „Děkuji za vaši radu, tento názor sdílíme.“
Zvedl jsem ruce a vykročil z místnosti.
„Nic ve zlém, nepochybuji o vašich schopnostech.“
Po jednání jsem se vrátil na loď a dal většině posádky, kromě pohotovostního oddílu,
na dvě hodiny volno. I oni potřebovali na chvíli načerpat síly, byl to trochu hazard, ale nezbylo
neţ doufat, ţe sebou naši nepřátelé tak rychle nehodí. Přísně jsem jim ovšem zakázal pít alkohol.
Museli být připraveni v případě vyzvánění na poplach se co nejrychleji nalodit na Rao-Nelmen.
Krátce poté jsem se vydal v doprovodu části své posádky, tuctu námořníků, Rubia,
Breose a Kasia Boana do ulic Brány. Čilý ruch nás bleskurychle pohltil, úzkými ulicemi proudily
úplné davy. Viděl jsem, ţe Rubios ani Kasios nemají problém se mezi skupinkami
kolemjdoucích dovedně proplétat a dávali najevo přímo potěšení z ruchu kolem nás. Breos uţ
23
ovšem tak nadšený nebyl, jeho obvykle zachmuřená tvář se rychle zakabonila jako nebe před
uragánem a strohý styl jeho mluvy se rychle omezil na pouhé vrčení. Celkem jsem ho chápal, ani
já si moc nelibuju v lidském hemţení Říšských měst a spíše máš rád volné nebe a širou vodní
hladinu. Naštěstí se nečekaná hustota lidí kolem brzy vysvětlila. Ulice vedla na náměstí, na
kterém se rozkládal velký a nepřehledný trh. Spousty barevných látkových stánků, přístřešků i
pouhých stolečků se slévaly do hučícího a pestrého zmatku. Můj doprovod se rychle rozutekl.
Znechucený Breos se ke mně naklonil a houkl, „Jdu se podívat po nových chlapech do posádky.“
A kývl ke krčmě, krčící se kousek od nás mezi dvěma stánky a otevřeným průčelím nějakého
obchodu. Jen jsem kývl a poplácal jej po rameni. Breos měl skvělý odhad na lidi. Vţdy jsem byl
s jeho výběrem spokojený. Z chaotického hemţení mezi stánky se ke mně dovedně přitočil
Kasios, vyhnul se spěchajícímu muţi s tácem vonícího pečiva pověšeným na popruhu kolem
krku, rychle chytil, zkroutil a pak pustil ruku výrostkovi, dobývajícímu se k jeho měšci a zasmál
se na pěknou dívku, prodávající jakési byliny pod barevnou látkovou stříškou.
„To je úţasné, kapitáne. Takový trh! Tolik věcí! A podívejte! Manelijské kvítky. A
Nolský bolehlav! No to je neuvěřitelné, má sladká nádherná vílo, co to tady máte.“ Aniţ by si mě
dál všímal, nahnul se do stánku děvčete, čichal k bylinám a svou dovednou mluvou a pohlednou
snědou tváří donutil nebohou bylinářku k červenání a nesmělému pípání.
Jen jsem se usmál a zavrtěl hlavou. Kasios byl v kaţdém městě jako ryba ve vodě. Čím
větší mumraj, tím líp. Nikdy jsem nepochopil, jak můţe mít zároveň rád ţivot na moři. Tak
odlišný od tohoto blázince. Ale díky za to, byl to skvělý ranhojič. Otočil jsem se od něj a vydal
se k uličce vedoucí z toho šílícího náměstí.
Po menším prodírání mezi dalšími skupinkami obyvatel v přilehlých ulicích jsem
konečně dorazil do klidné části města. Neměl jsem strach, ţe bych se ztratil, jsem Kraken,
dokáţu manévrovat v mlze mezi útesy, najít cestu na volné moře, co je na mě nějaké město.
Vyšel jsem z úzké uličky na malé náměstí, obklopené z jedné strany kamennou zdí, za níţ se
zvedaly koruny hustých stromů a z druhé strany průčelími kamenných domů s mnoha balkóny.
Na opačném konci náměstí byla mezi dvěma domy malá brána, avšak bez vrat. Uprostřed stál
košatý strom, pod nímţ byla malá fontánka a kamenná lavička. Opravdu, Brána byla pomalu k
nerozeznání od starých měst v srdci Říše. Usedl jsem na lavičku, nadechl se vlhkého vzduchu a
vychutnával stín a klid. Jen tlumený, vzdálený pláč malého dítěte a tichý zpěv z okolních domů
bojoval s ševelením listoví nad mou hlavou. Není to tak skvělé jako skřípění korábu a hučení
moře, ale přesto je to po mumraji na trhu balzám.
Nevím, co mě varovalo, snad jen pocit. Moţná předtucha. Náhle mi bušilo srdce a vrhl
jsem se k zemi. Se zapraskáním a slabou ránou se o opěradlo lavičky, kde jsem se před chvílí
opíral, roztříštil šíp z kuše.
Na balkóně nade mnou stála menší postava v černém plášti a koţené zbroji, tvář měl ten
bubák pod kloboukem zahalenu šátkem.
Zvedl druhou kuši.
Vrhl jsem se za strom a tasil. Proti kuši nic moc, ale aspoň pro ten pocit.
Bylo to ovšem prozíravé.
Z blízkých dveří vyběhl další útočník, oděný podobně jako ten na balkóně.
S jednoručním mečem a dýkou se vrhl k mému krytu.
Odrazil jsem jeho útok, zklamaně zavrčel. To já byl potichu a soustředěný.
Klamným útokem na tvář jsem jej donutil ustoupit a v získané chvíli jsem tasil i gladius.
Stále jsem se snaţil udrţovat strom mezi mnou a balkónem s prvním útočníkem. Nebyla
to ţádná legrace, aţ jsem se zpotil.
24
Soupeř se vrhl zase vpřed a srazil svým výpadem můj meč na stranou. V poslední chvíli
jsem mrštně uhnul a levou paţí s gladiem srazil jeho meč lehce na stranu, čepel vnikla do stromu
a má pokrčená paţe se narovnala a v prudkém švihu rozsekla špičkou gladia levý spánek a
vzápětí i oko útočníka.
S řevem klopýtal vzad a tiskl ruku k ráně. Meč zůstal zabodnut do stromu. Rychlým půl
krokem jsem přistoupil, pustil gladius, chytl volnou dlaní jeho ruku s dýkou a vzápětí jílcem
meče prudce udeřil do jeho krvácejícího spánku.
Okamţitě padl jak podťatý.
Neţ se jeho záda dotkla země, krátké zasvištění rozechvělo vzduch po mé pravé straně.
Poraţenému nepříteli se do hrudi v mţiku zabodla šipka. Opatrně jsem nakoukl zpoza
krytu a uţ jen zahlédl pramen dlouhých, zlatých vlasů a zavírající se dveře v domě pod
balkónem.
Zaváhal jsem, vrhnout se za střelcem, tajemným blonďákem. Nebo se věnovat zraněnému
zajatci. Stále sténal, šipka jej nezasáhla smrtelně.
No, lepší vrabec v hrsti. Sklonil jsem se k zasaţenému protivníkovi. Rychle dýchal a jeho
oči měly skelný výraz.
Zanadával jsem.
Zabiják se křečovitě nadechl a ztuhl.
Vytrhl jsem šipku.
Hrot byl ještě lehce, i přes pach krve, cítit čímsi nasládlým.
Jed.
Odhodil jsem ji a jen pro formu nakoukl za dveře, kterými mou společnost opustil druhý
lump. Kdyţ jsem o tom tak přemýšlel, to ţe trefil svého kumpána nejspíš nebyla nehoda.
Blonďák. Houby!
Blondýna!
Ještě teď jsem zachytil jemnou, výrazně ţenskou vůni.
Takţe zabiják vonící po cizokrajných květech.
Jak romantické.
Praštil jsem do dveří.
Piráty navštěvovala hezká blondýnka, jakési něţné děvče co vyvrhlo otrlého vandrolana
jako zvíře na poráţce. Vsadím se, ţe s kuší ji to taky jde.
Můj ţivot se stal kaskádou podivných náhod.
A někdo mě tu opravdu neměl rád. Otázka byla proč, ne ţe bych byl takový všeobecně
milovaný sympaťák, aby to nebylo moţné. Ale rychlost vraţedné pozornosti mě skutečně
zaráţela. Viděl nás někdo, koho jsme si nevšimli, kdyţ jsme zlikvidovali pirátské doupě?
Těţko říct.
No, kaţdopádně mé bezstarostné procházky skončily.
Podezíravě jsem se rozhlédl a na chvíli zkusil vnímat okolí, jako bych byl zase v dţungli
a všude kolem nepřátelé.
Nejsou to hezké vzpomínky, ale vypěstoval jsem si tehdy dobré reflexy.
Neměl jsem pocit bezprostředního ohroţení, ale nebude od věci raději rychle vyřídit své
záleţitosti.
25
Takţe zpátky za velitelem přístavu a pak co nejdřív vyplout. Najednou jsem se v tomhle
městě cítil, jako v pasti. Zlatá volnost na mé palubě.
Ještě jsem prošacoval svého neúspěšného vraha, ale nic zajímavého jsem neobjevil. Byl
šlachovitý, zjizvený. Víc neţ na sílu sázel nejspíš na rychlost a pruţnost. Prostě profesionální
nájemný zabiják. Bez identity a vodítek.
Naposledy jsem se rozhlédl a pak zamířil sílícím mumrajem uliček, zahalený do rychle
koupeného pláště bizardních barev k pevnosti.
V pevnosti jsem se celkem bez nesnází dostal aţ k veliteli. Zrovna jsem jej zastihl, jak
stál před stolem a zíral do nějaké listiny. Tvářil se dost nešťastně, ba přímo naštvaně. Odkašlal
jsem si: „Přicházím nevhod, veliteli?“
S lehce nepřítomným pohledem zvedl hlavu, pak zamrkal a evidentně mě konečně
poznal.
„Také mi nesete něco takového?“ zamával listinou, jen jsem zahlédl výrazný znak naší
královny.
„Těţko říci, to záleţí na tom, co v té listině je.“
Posadil se a nalil si víno.
„Mám vyhradit stovku vojáků k dispozici Lodivoda Svazu. Mají s ním zamířit kamsi do
kopců za městem. Opravdu skvěle načasováno. Teď budu muset řešit bezpečí evidentně
důleţitého hosta mimo ochranu hradeb, pokud přijde útok, budeme oslabeni a ještě řešit jeho
bezpečný návrat.“
Vyloudil jsem chápavé zamručení: „A je náš Lodivod spraven o váţnosti situace?“
De Gweren mávl rukou: „Pokusil jsem se mu to vymluvit, ale tvářil se, jako by na jeho
výletu do kopců závisel nejmíň osud říše. Ne, nepohnul jsem s ním. Chtěl jsem mu doporučit,
aby ihned odplul, dokud je čas, ale ten mezek o tom nechtěl ani slyšet! Za hodinu vyráţejí.“
Pokrčil jsem rameny: „Co naděláte. Já osobně plánuji vyplout na volné moře co nejdříve.
Vlastně jsem vám přišel popřát štěstí a poţádat o povolení k opuštění přístavu. Vyčkám
v bezpečné vzdálenosti a aţ dojde k útoku, dejte znamení.“
De Gweren vstal a podal mi ruku.
„Vám také hodně štěstí. Nerad to říkám, ale kéţ byste se mýlil.“
Ušklíbl jsem se a potřásl mu rukou. Měl pevný stisk. V podstatě se mi tenhle starý voják
líbil.
„Věřte, ţe bych sám byl rád.“
S tím jsem se otočil a opustil jeho kancelář. Měl jsem takový pocit, ţe se uţ neuvidíme.
Po cestě z pevnosti jsem přemýšlel, ţe potenciální zabijáci mě přesně tam budou určitě
očekávat. Pro mé zdraví by asi bylo nejvýhodnější se na loď dostat bez zbytečné pozornosti.
Na loďce bych byl jako na ráně.
Ovšem pokud se muţ nebojí trochy nepohodlí.
Lehce jsem se ušklíbl.
A smradu.
Pak má bezpečnou cestu jako na dlani. Kanálem a výpustí do přístavu.
26
Zamířil jsem k nejbliţšímu vstupu do stoky.
Někdy se musí hrdina i trochu zamazat, nejde budovat slávu královny v čistém plášti bez
poskvrny.
Kaţdopádně jsem si ovšem koupil ještě šátek a potřel ho nadrcenými bylinami. Nemusím
ty poklady civilizace čichat, stačí, ţe se v nich budu brodit.
Nadechl jsem se, uvázal šátek. A slezl po kramlích ve zdi do nevábného šera pod mýma
nohama.
Středem stoky tekla řeka vytvořená usilovnou snahou lidské civilizace, pomalu jsem
postupoval po úzkém chodníčku po straně. Občasný šramot a pískot naznačoval, ţe tu nejsem
zdaleka sám.
Matné světlíky u stropu lehce osvětlovaly půvabné prostředí.
Po chvíli jsem před sebou zahlédl sílící světlo, v duchu jsem zajásal, konec téhle
zapáchající stezky k cíli se blíţil.
Před koncem stoky se rozšířila do stran. Rychlý pohyb na straně mě naštěstí varoval.
Ještě ţe mám tak rychlé reflexy.
V poslední chvíli jsem se prudce sehnul. Do zdi nad mou hlavou narazila čepel krátkého
mečíku a jen reflexivním pohybem gladia jsem zastavil dýku mířící do mého břicha.
Silným máchnutím jsem ji srazil na stranu, tím jsem ale ztratil rovnováhu.
V mţiku jsem se rozhodl k nepříjemnému manévru a svůj pád jsem protáhl švihem
nohou. Vzápětí jsem zmizel ve smrduté vodě plné odporných věcí, které dokáţe vytvořit jen
město plné lidí.
Pár prudkých temp a vynořil jsem se kus od místa svého dopadu. Strhl jsem si mokrý
šátek a vychutnal si osobitý odér kolem.
U zdi stála pomenší postava v černém plášti s kloboukem a šátkem kryjícím obličej.
Rozhlíţela se, a jak mě zahlédne, rychlým švihem paţe poslala dýku do prostoru.
Já ovšem okamţitě zmizel znovu pod nechutnou hladinou a zároveň vytáhl svůj o něco
delší meč.
Pár pohybů a ve chvilce pod mými dlaněmi byl okraj stoky. Odrazem jsem se vynořil.
Útočník byl kousek ode mě.
Jediným švihnutím vyrazil můj meč vpřed.
Zabiják se stihl otočit a pozvednout úzký mečík.
Pak uţ můj hrot vnikl do jeho levého stehna a otočil se.
Chrupání trhané tkáně přehlušil jeho bolestivý výkřik. Podklesl a pustil mečík.
Vytrhl jsem meč. Se sténáním se pokusil ten chlapík vytáhnout dýku zpoza opasku.
Konec čepele mého meče mu rozsekl předloktí. Dýka zarachotila na kamenech a ţbluňkla
pod hladinu. S pravou a nefalšovanou thresijskou kletbou se chytil za ránu a sunul se podél zdi
do sedu.
Tmavé oči se blýskaly nad šátkem ve stínu klobouku.
S nenávistí sledovaly, jak vylézám na chodník a drţím jej svým mečem v šachu.
Cítil jsem se fajn, aţ na ten smrad kolem. Dokonce jsem si dovolil trochu dobré nálady a
křivý úsměv.
Plynnou thresijštinou jsem mu sdělil přání pěkného dne.
On mě na oplátku toutéţ řečí poslal někam do páchnoucích děr Hádu.
27
Po slibném začátku konverzace jsem ho mírně vyplísnil, ţe jeho odpověď nebyla z
nejuctivějších a v osobním zájmu by se měl polepšit. Na podpoření mých slov se můj meč opět
vydal na krátké setkání s jeho pochroumanou nohou. Jeho sténání jsem doprovodil soucitným
pokýváním hlavou, chtěl jsem, aby pochopil, ţe jeho mučení mi nečiní radost.
Jsem prostě dobrák.
Naneštěstí naše další přátelské popovídání přerušil melodický ţenský hlas za mými zády.
Nepřátelská řeč dnes evidentně vládne stokami Brány, neb milý hlas také promluvil jazykem
Císaře.
"Úchvatné. Jsi opravdu schopný protivník."
Rychle jsem se otočil a neţ dozněl její zpěvný hlas, uţ jsem si prohlíţel menší štíhlou
postavu v upjaté koţené zbroji a kalhotách s krátkým pláštíkem na zádech. Vše v tmavé hnědi.
Vzrušující křivky rozhodně nechyběly, pod úzkým pasem byly oblé boky s opaskem nesoucím
dvě dýky a pouzdro na krátký meč. Nad pasem byla, zřejmě v rámci symetrie, dvě výrazná ňadra
ukrytá v koţeném krunýři končícím nad klínem, nad oblinami prsou svírala kůţe zbroje štíhlý
krk nesoucí jemnou tvář pod hřívou světlých, aţ platinových vlasů.
Pod tím pohledem se ve mě skoro probudila duše básníka.
Jen krátká čepel čnící z něţné dlaně štíhlé ručky a chladný pohled světlých očí poněkud
rušil dojem sladkého kvítku.
Prudce jsem se otočil a jediným kopancem odeslal do krajiny bezvědomí nebezpečně se
hemţícího zraněného čiperu.
Jeho hlava narazila do zdi a padl na chodník.
Plynule jsem se otočil zpět a sdělil thresijské krásce svou naději, ţe nyní, kdyţ jsme
osaměli, snad odloţí předsudky a zbraně.
Kupodivu se pouze zvonivě zasmála a přímým výpadem poškádlila mou připravenost.
Její meč byl nechutně rychlý a nečekaná síla jejího úderu zle zacloumala mým tělem.
Bolest mi šlehla paţí a veškerý humor mě definitivně přešel ve chvíli, kdy jsem takřka
okamţitě musel čelit smršti rychlých výpadů.
Chtě, nechtě jsem byl nucen ustupovat a má obrana začínala znepokojivě pokulhávat za
mrštností jejích úderů.
První šrámy začínaly rudnout na mém těle a síla jejích něţných paţí začínala být děsivá.
Ve chvíli, kdy mě srazila na kolena a vyrazila mi meč z ruky, mě humor přešel dokonale.
Zoufale jsem se odrazil a uskočil.
Velmi rychlými tanečními krůčky mě dohnala a můj gladius se zoufale stavěl do cesty
jejím výpadům. Její mrštnost byla nechutná.
Bolest z mnoha ran mě naplnila zuřivostí.
Jediným úderem, takřka stejně rychlým a silným jako její, jsem jí srazil ruku se zbraní.
Vzápětí jsem z kleku sevřel její pas a zvedl ji do vzduchu.
Byla lehká a moje zuřivost mi dala sílu zvířete. S řevem jsem s ní udeřil do zdi.
Překvapeně vydechla a zasténala
Pak jsem ji švihem vrhl do stoky.
Smrdutá břečka se rozstříkla kolem a ona zmizela pod hladinou.
Rychle jsem sebral gladius.
Hladina se rozestoupila a Thresijka se zvedla, mokrá a špinavá jako já. S chladným
výrazem mě pozorovala a stáčela hlavu na stranu. Pak zazněl její vyrovnaný a klidný hlas.
"Velmi působivé.“
28
V té samé chvíli se několika dlouhými skoky vydala vpřed. Při výskoku srazila můj úder,
gladius jí přesto rozsekl rameno a zanechal ošklivou ránu. Její štíhlé tělo dopadlo na mé a velkou
silou mě zády narazila na zeď, její jemná dlaň mi sevřela krk a stiskla jej omračující silou.
Vzápětí jsem cítil, jak má chodidla opouštějí zemi, a byl jsem zvedán podél zdi. Dusil
jsem se a pohlíţel do velmi jasných očí pod špinavými a mokrými prameny vlasů. Ty oči byly
jako led. Chladné a bledé s podivně třpytivými modrými duhovkami. Její paţe se chvěly, přesto
mě jednou drţela nad zemí a druhou blokovala údery mých rukou. Tiše promlouvala.
"Říkají mi Alesia. A ty jsi nositel Áindru. Pochybovala jsem, ţe tě tu skutečně najdu, ale
mistr měl pravdu, uţ nebudu pochybovat o jeho jasnozřivosti. Teď zemřeš a klenot bude náš."
V tom chladném hlase se chvěl jen malý zárodek zadostiučinění.
Prudký úder mi ve výbuchu bolesti drtil pravou stranu hrudníku. Přímo jsem cítil
jednotlivá praskání ţeber. Další rána mi zamíchala břichem a rozţehla ohníčky bolesti uvnitř.
Podruhé v krátké době jsem cítil strach z protivníka.
A ten mě opět vyburcoval.
Chlad mě roztřásl a v modravém závoji co padl na svět, jsem tvrdě vyrazil hlavou vpřed.
Narazil jsem čelem do jejího nosu a křupnutí bylo doprovázeno jejím zavrávoráním a povolením
stisku.
Bez ohledu na bolest jsem dopadl na nohy a vzápětí ji silným kopancem vyvedl z
rovnováhy.
Vytrhl jsem z jejího opasku dýku.
Zároveň i ona vytrhla druhou, zpomalená rozseklým ramenem byla stejně rychlá jako já.
Vlastně asi o trochu pomalejší.
Prudce jsme se k sobě přitiskli a má ruka zanořila dýku do jejího břicha, aţ po konec
čepele.
Horká krev zalévala mé prsty a zároveň ve výbuchu nové ostré bolesti zalila horká krev
můj klín.
I druhá dýka si našla svůj cíl.
Tentokrát však mé břicho.
S lapáním po dechu jsem ji kopancem odhodil od sebe a pustil dýku.
Ona ne, s trhavou bolestí jsem cítil, jak dýka vyjíţdí z mého břicha.
Vzápětí se Alesia zřítila do stoky s rukou sevřenou na dýce, zabodnuté hluboko v pravé
polovině břicha, krev se rozlévala po její zbroji i kalhotech.
Hnědavá břečka ji přijala do své náruče a rychle se zavřela nad strnulým obličejem. Jen
pár bublin vyplavalo na povrch a pak uţ nic.
Na kolenou jsem se snaţil zastavit proud krve z levé strany břicha. Rána nebyla tak
hluboká jako její, musel jsem jen doufat, ţe neporanila mé vnitřnosti. Ovšem krve ze mě teklo
víc neţ dost.
Tmělo se mi před očima.
Po kolenou a s jednou rukou volnou jsem se snaţil odplazit k východu.
Upadl jsem a ve výbuchu bolesti jsem pochopil, ţe teď spadnout do vod přístavu, tak to
bude to poslední, co se mi v mém ţivotě přihodí.
Vydal jsem se bočním, menším tunelem.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale narazil jsem na tunel vzhůru, zakončený poklopem.
Ovšem vyšplhat k němu bylo nad mé síly.
Přesto jsem to zkusil.
S výkřikem jsem vzápětí ztratil vědomí.
29
I správní tvrďáci to někdy neustojí.
Šramot malých noţek rozechvíval šerý svět pod dlaţbou lidského světa, šplouchání
páchnoucí řeky přinášející obţivu splývalo s pištěním malých vládců do přirozené symfonie
vládnoucí tomuto místu.
Malí, chlupatí obyvatelé stoky spěchali za úchvatnou vůní. Uţ dobrý tucet se jich motal
kolem padlého velikána, ze kterého vytékala rudá a nádherně vonící krev, jeho maso vonělo jako
sladký sen a nejodváţnější z kmene lysých ocásků si uţ opatrně kousli.
Jeden velký samec se přiblíţil k hlavě padlého dvounoţce, opatrně zašermoval vousky,
pootevřená tlama toho tvora slibovala měkounká sousta.
Kdyţ byl malý kousek od ní, zjeţila se mu srst.
Ochladilo se.
Vzduch okolo na chvíli spálil výdech mrazu, který chlupáči neznali.
V jediné vlně se sladká rudá krev, roztékající se pod tělem změnila v děsivě páchnoucí
stříbrný jed.
Leţící tvor otevřel oči.
Krysák ztuhl. Ty černé otvory obklopené jedovatým stříbrem patřily DRAVCI. Ve
vteřině ho jejich síla ochromila.
Táhlé zasyčení zmrazilo i zbytek jeho kmene. Jen pár šťastlivců našlo sílu prchnout.
Pak se bledé pařáty mihly prostorem.
První obyvatelé stoky vzápětí zahynuli, mizející jako sfouknuté svíčky.
Jen vyschlá a svrasklá tělíčka pokrývala okolí, jako nějaký bizardní sníh.
Nakonec zahynul poslední z těch, kterým přitaţlivá síla dravce nedovolila utéct.
Tvor seděl shrbený, bělostné prameny vlasů zakrývaly jeho tvář.
Náhle prudce zvedl hlavu a táhle nasál vzduch.
V jeho očích bylo hladové, lačné prázdno, kdyţ se zahleděl na poklop stoky nad svou
hlavou.
Vzápětí tiše zasyčel a jediným skokem se zachytil za kramli vyčnívající těsně pod
poklopem.
V místnosti nad stokou se u poklopu právě nahýbal mohutný, jizvami vyzdobený muţ, a
zatímco poloţil na podlahu tělo zabalené do velkého kusu plátna, rudnoucího krví, zabral za oko
na uzávěru stoky.
Poklop mu vybuchl do obličeje, a zatímco padal na záda s rozdrceným nosem, nějaká část
jeho mysli udiveně sledovala postavu, která vylétla z hlubiny.
V krví zmáčeném plášti a kazajce se nad ním vztyčil muţ.
Marg, pouliční rváč a zabiják jedné z pašeráckých band v okolí polkl.
Strnule zíral do černých otvorů uvnitř stříbrných duhovek, jeho vůle i bolest z rozbitého
obličeje mizely jako sníh na slunci.
Bledá tvář protkaná stříbrnými ţilkami pootevřela úzké rty a mezi nimi se s hladovým
zasyčením mihl bledý jazyk.
Ostré špičky bělostných zubů odrazily světlo lampy.
Pak se tvor na něj vrhl.
Marg ani nevykřikl, uţ dávno jeho mozkem vládlo odevzdané prázdno a vprostřed jeho
duše se točily dva černé otvory, plné lákavé nicoty. Bez bolesti, bez starostí.
30
Dravec se po chvíli vztyčil a přikrčený překročil seschlou mumii u svých nohou.
Hlad byl zaţehnán, ale něco zbývalo.
Něco důleţitého.
Vyplíţil se po schodech na ulici.
Nasál vzduch a vzápětí vyrazil za pachem moře a zvukem vln. Ve vzduchu se vznášela
jemná a nezřetelná vůně, lákající jako plamen můru. Tak sladká, tak omamná. Musel za ní, to
jediné bylo důleţité.
Ledový osten v hrudi tepal v pomalém rytmu jeho srdce.
V úkrytu za podlouhlým stavením se krčil dravec a sledoval skupinku lidí, kráčeli k jedné
z lodí.
Tvor se nedočkavě zachvěl. Byli plní ţivota a síly. Chtěl ji!
Uţ napnul svaly, kdyţ jej udeřila přes nozdry ta sladká vůně. Prudce otočil hlavu.
Zpoza druhého konce stavení vyšly dvě postavy, vysoký muţ a menší ţena.
Ta úţasná vůně.
Dravec vyskočil směrem k nim.
Ostrý, mrazivý osten se mu zatnul aţ do srdce.
Zasyčel a vykřikl.
Náhle se jeho síla vytrácela, jeho ostrá mysl dravého tvora se zamlţila a tříštila jako stará
freska pod náporem vlhkosti věků
S posledními potácivými kroky se zhroutil před dvojicí.
Ţena se naklonila a jeho temnící zrak vyplnila tvář pod krátkými, černými vlasy.
Náhle se vřící prázdnotou jeho mysli cosi mihlo. A zaplálo jako jas svíce v temném
podzemí.
Tvor chraplavě vykřikl: „Lantis!“
Ţena překvapeně zašeptala: „Kraken?“
Pak tvor zmizel v temnotě a ledový chlad polevil.
Jen párkrát v ţivotě jsem se cítil hůř. Ale ne o moc. Hlava mě bolela jako střep, byl jsem
slabý jako kotě a leţel na pokrývkách, evidentně uvnitř trupu nějaké lodě. Pomalé kolébání mě
uklidňovalo, ovšem to, ţe jsem nebyl na palubě své lodi, to uţ rozhodně ne.
Vztyčil jsem se do sedu a náhle si vzpomněl na souboj ve stoce.
Pak jsem si všiml, ţe jsem nahý.
A na břiše mám malou, nezřetelnou jizvu.
Bohové! Jak dlouho jsem byl mimo?!
Nahmátl jsem na hrudi klenot. Ach, aspoň něco mi zůstalo. Hned jsem byl klidnější.
Začal jsem se shánět po oblečení a zbraních. Na slabých nohou jsem se potácel okolo
lůţka, kdyţ se otevřely dveře a za nimi se objevily dvě úţasné a nádherné oči, temný oceán před
bouří. I zbytek té ţeny mi zabrnkal na cosi touţebného hluboko uvnitř mé korzárské duše.
Ty oči byly plné pobavení.
31
V první chvíli jsem pocítil potřebu zakrýt si místo, kde se maminky liší od tatínků, ale
pak jsem se na to vykašlal. Za prvé mě stejně nejspíš svlékala ona a za druhé, právě tohle gesto
by ji pobavilo ještě víc.
Muţně jsem se vypjal a nenuceně prohodil: „Poněkud chladno, ţe?“
Přejela mě pohledem a jizvou zdobenými rty se pousmála: „Evidentně.“
Odkašlal jsem si a s pocitem malého dotčení se pootočil, jako bych se díval za postel.
To se uţ rozesmála na celé kolo.
Zašklebil jsem se, co mi taky zbývalo. Zcela jasně jsem se stal vrcholem její zábavy pro
tento den.
Švihla paţí a hodila mi balík oblečení.
„Vaše původní věci jsou trochu pošramocené, drahý Hakime,“ zase se šibalsky pousmála,
zjistil jsem, ţe tenhle její úsměv je jedna z nejkrásnějších věcí co jsem kdy viděl. „Mohu vám tak
říkat, ţe? Kdyţ uţ se známe tak nějak intimněji.“
„Vy cokoli, drahá Lantis,“ dvorně jsem se poklonil.
Zatleskala a zasněně zašeptala: „A kavalír. Hmmm.“
Pak se znovu usmála: „Uvidíme se na můstku, ráda vidím, ţe jste se tak rychle zotavil.
Vaší posádce jsem uţ dala vědět.“
Nechal jsme ji odejít, a zatímco jsem se oblékal, marně jsem si lámal hlavu, jak jsem se tu
u všech mořských bouří ocitl.
Na jejím můstku jsem se zamračeně díval k vratům u vstupu do přístavu. Takţe dva dny
jsem byl v limbu, pouhé dva dny. Zamyšleně jsem si pohladil jizvu. Divné, pamatoval jsem si
naprosto bezpečně, ţe ta rána, co mi ji thresijská bloncka uštědřila, byla těţká, ne-li přímo
smrtelná.
To, jak jsem se připotácel do přístavu, jsem si nepamatoval pro změnu vůbec, moje
vzpomínky končily pokusem vylézt ze stoky.
Otočil jsem se k Lantis. Aţ mě zamrzelo, ţe musím její společnost opustit, tahle korzárka
se mi za tu chvilku zavrtala sakra hluboko do srdce. A měl jsem příjemné tušení, ţe ani já si
v jejích očích nestojím špatně.
„Má drahá Lantis, budu vás muset opustit, povinnosti volají. Přesto doufám, ţe brzy
vyplujeme spolu.“
Uţ před chvílí jsem ji ve zkratce seznámil s tím, co nás čeká, měl jsem opravdu štěstí, ţe
útok ještě nepřišel.
Ale i tak jsem ztratil dva dny. A vůbec jsem nevyřešil problém, jestli po mě šli opravdu
kvůli vybití jejich základny. A kdo je mistr? Gubernátor snad? Na tohle jsem měl pohromadě
příliš málo kousků skládačky.
O důvod víc vyplout.
Otočila se na mě a výjimečně jí úsměv chyběl.
„Ráda bych vyplula s vámi, ale slíbila jsem, ţe se půjdu se svými lidmi podívat za město
po Lodivodovi. De Gweren je z té situace nervózní a obrátil se na mě.“
Tohle se mi vůbec nelíbilo, zaváhal jsem.
„Pokud přijde útok, budete tu v pasti.“
Pomalu přikývla a zahleděla se do dálky.
„Něco de Gwerenovi dluţím. Nemůţu odmítnout.“
32
Prohrábl jsem si vlasy. Sakra, takhle můţe zůstat v pasti vřícího kotle. Podíval jsem se na
ni.
Skoro ji neznám.
Ale zachránila mě.
Ošetřovala.
A něco ve mně se cítí jako bych ji znal celý ţivot.
Najednou mi došlo, ţe bez ní se teď budu cítit tak nějak...prázdně.
„Půjdu s vámi,“ zachrčel jsem, neţ jsem si to mohl rozmyslet.
Překvapeně se na mě podívala: „Co vaše loď. Taky tu budete v pasti.“
Mávl jsem rukou, sebejistěji, neţ jsem se cítil. Poprvé v ţivotě jsem upřednostnil něco
jiného, neţ svou loď. Trochu jsem se nestačil divit, co se mnou tahle ţena udělala.
„Dejte mi hodinu, Rao-Nelmen vypluje. Jen beze mě.“
Beze slova se mi dívala do očí, ta tichá chvilka byla jako celá věčnost. Pak se pomalu,
jako kdyţ slunce vstává z mořské kolébky, usmála. A já věděl, ţe jsem se rozhodl správně.
A najednou, s mrazivým tepotem na hrudi, jsem pochopil, ţe celá tahle chvíle se stala
čímsi víc, neţ jen hezkým okamţikem.
Kdesi se začala otáčet obrovská ledová kola a cosi se dalo do pohybu.
Na malou vteřinku jsem pocítil, jak tahle chvilka, ten úsměv, vrhl mocný stín aţ do
daleké budoucnosti.
Stín a zároveň jas.
Led na mé hrudi pálil, kdyţ jsem se křečovitě nadechl.
Chvilka pominula.
Ale já uţ byl neodvolatelně jiný.
Uţ jsem nechtěl být sám.
Lantis zašeptala: „Děkuji.“
Usmál jsem se, nějak jsem do toho úsměvu dokázal dostat i svůj běţný, drzý škleb a dotkl
se její dlaně.
„Za hodinu.“
A skokem jsem opustil můstek, ne ţe bych se chtěl předvádět, ale uţ jsem byl nedočkavý,
zařídit co je potřeba.
Po molu jsem poklusem zamířil ke své lodi.
Po prvé vypluje beze mě.
Strnule jsem stál u okraje mola a sledoval, jak má milovaná loď klouţe po vlnách
z přístavu. Cítil jsem se zvláštně, moţná se tak cítí otec, kdyţ jeho jediné dítě odjíţdí za svým
osudem a on stojí na prahu statku, společníkem je mu jen vítr, hrající si s prachem tam, kde si
ještě před krátkým časem hrával ten malý špunt, který teď vyráţí sám čelit zlému světu.
Potřásl jsem hlavou, odjezd mé Rao-Nelmen se mnou zacloumal silněji, neţ jsem čekal.
Rozhlédl jsem se. Aţ teď, dost pozdě, mě napadlo, ţe blondýna nemusela být jediný vrahoun, co
pase po mé kůţi.
Smršť událostí v poslední době mi nebezpečně sníţila obezřetnost.
Breos po mém boku na mě pohlédl s nečitelným výrazem, pak se také soustředil na okolí.
Nedal si vymluvit, ţe mě bude doprovázet.
Po pravdě jsem nakonec byl za jeho společnost rád.
33
Kdyţ jsem ani po tuctu nádechů nezemřel ani nezahlédl něco podezřelého, dospěl jsem
k názoru, ţe momentálně mě ţádné oči potenciálních vrahů nesledují. Přesto jsme si pospíšili za
Lantis.
Zašmátral jsem po jílci mohutné dýky, rozparovači, jsem jí říkal a maně zasmutnil za
svým gladiem, nejspíš zůstal někde ve stoce. Přemýšlel jsem, ţe bych se tam vydal, ale Lantis
měla přednost.
Za chvilku jsme byli u její lodi.
Za další hodinu jsme opouštěli městské hradby, sledováni podmračenými osádkami
bohatě rozmístěných palebných postů. Skutečně byla Brána dobře chráněna i proti útoku po
souši. Koneckonců, byl to hlavní opěrný bod branné moci její Výsosti v těchto vodách.
Opět jsem přemýšlel nad bláznovstvím akce našich nepřátel. Muselo tam být něco víc,
nějaký trumf.
Záškodníci?
Ne, to by jich muselo být opravdu hodně. To se mi nezdálo.
Pokrčil jsem rameny a soustředil se na jízdu na koni, nebyl jsem na ni zas tak zvyklý, i
kdyţ coby šlechtic Říše jsem prošel povinným drilem. Samozřejmě to, ţe jsem se šlechticem stal
aţ v pozdějším věku, mě připravilo, jak o roky výcviku v mladistvém věku, tak o poklidné tempo
učení.
Můj rychlokurs a pár praktických výprav do nitra souše stačilo tak na to, abych nespadl.
Ovšem nějaká úţasná výdrţ či elegance na mé straně?
No, to ani omylem.
Začínal jsem se cítit jako blbec. Naštěstí Lantis nedávala najevo, ţe by si všimla, ţe jedu
jako dřevo a můj zadek i stehna vysílají zoufalé signály.
Ona samozřejmě jela jako by se v sedle narodila. Před jízdou na můj kompliment jen
odvětila, ţe její rodina vlastní velké stáje a koně tak nějak patřili v rodě k tradici uţ od útlého
věku.
Kdoví jak se stalo, ţe skončila na moři. Snad se to někdy dozvím.
Pokud ovšem v nejbliţších hodinách bídně nezemřu na akutní otok zadnice.
Naštěstí naše cesta nemířila daleko, do dvou hodin bychom měli být na okraji kopců.
Tam budeme muset počkat, dál jsme nevěděli kam se vydat, s tím se Lodivod před odjezdem se
svou kohortou nesvěřil.
Utábořili jsme se ve stínu shluku stromů, pod vrcholem jednoho z prvních kopců
pahorkatiny, měli jsme odtud slušný výhled na cestu ubírající se dál do kopců.
Oheň jsme nerozdělávali, takţe jsme, zabaleni v pokrývkách, seděli pod mihotáním
chladných hvězd.
Breos se vzdálil, pátrající v okolí a hledající lepší výhled.
Zádumčivě jsem přemítal a doufal, ţe se Lodivod brzy objeví. Cítil jsem se na souši jako
na jehlách, obzvlášť kdyţ má loď nebyla poblíţ.
Nakonec ovšem večer nebyl tak špatný, tucet muţů z posádky Naltis se aţ na dva
hlídkující odebralo spát a s Lantis jsme tak nějak začali hovořit o všem a o ničem.
34
Bylo to zvláštně příjemné a intimní.
Seděli jsme u sebe a sdíleli teplo v chladu noci,
Její hlas hladil jako samet.
Byla jen silueta, ale já bych přísahal, ţe jsem viděl v jejích očích svit hvězd.
Ano, bylo to se mnou váţné.
Pak se její oči vprostřed povídání o jejích plavbách rozzářily víc a zaplály narudlým
svitem.
Zmlkla a hleděla do kopců.
Otočil jsem hlavu a podíval se také.
Copak uţ svítá? Byla má první myšlenka.
Za kopci se rozlila narudlá záře.
Jenţe kopce byly na sever.
Záře zesílila a v jasné kopuli se zvedla nad temné siluety pahorkatin.
Pak do temné noci vzlétla koule ohně a na šlehajícím jazyku zamířila k chladnému
mihotání hvězd.
Vzduch rozechvěla mohutná rána, tříštící se do série hromů. Neustávající, kolísavé
hřmění drásalo vzduch.
Zírali jsme na to divadlo s otevřenými ústy.
Ostatní muţi se s výkřiky probrali, aby vzápětí také zmlkli a jako sochy jsme všichni
sledovali snop narudlých plamenů, mizející v temném nebi.
Naše stíny tančily v náhle prosvětlené krajině.
Pak rudá záře zeslábla a zhasla.
Hřmění pomalu a neochotně utichalo.
Náhle vzplála jasná hvězda.
Bělostný jazyk mezi hvězdami. Jako by se padající hvězda rozhodla vrátit do nebe.
Šlehající kopí se natáhlo a stále rychleji mizelo na sever.
Zároveň nás zasáhl další hrom, mohutný rachot se převaloval mezi kopci, aby se nakonec
vytratil do slábnoucího dunění.
Na vše padla tma, hustá a neprostupná, jak byly naše oči oslněny tím nebeským
divadlem.
Jen na severu mezi kopci se svíjela oranţová záře, osvětlující husté sloupy dýmu.
Zuřil tam poţár.
Nikdo nemluvil, všichni jsme přemýšleli o tom, co jsme to viděli.
Výbuch sopky, kdosi prohodil.
Většina z nás zavrtěla hlavou, takový výbuch sopky jsme nikdy neviděli.
Pak Lantis přikázala, aby se vrátili ke spánku.
Podívala se na mě, uţ jsem ji naproti vzdálené záři rozeznával.
„Podivné věci se tak někdy v noci přihodí.“
Chvíli mlčela, pak se zvedla a ulehla do své pokrývky.
Viděl jsem siluetu, jak se nadzvedla.
Její hlas klouzal nočním větrem, jako křídla krásného, půlnočního motýla.
„Některé z těch věcí jsou děsivé. Jiné ale mohou být nádherné.“
A nadzvedla cíp přikrývky.
Zvedl jsem se, nenašel jsem důvod proč váhat.
K nebi stoupají plameny a hrom chvěje zemí.
Ze všech stran hrozí útok nepřátel.
35
Zítra můţeme být mrtví.
Shodil jsem plášť i kazajku.
Její holá kůţe pod přikrývkou byla i v záři vzdáleného poţáru bledá.
Shodil jsem zbytek okovů civilizace a naše kůţe se políbily. Za chvilku se k nim přidaly i
rty.
Hvězdy nad námi tiše mrkaly. Na chvíli mě jejich stříbrný svit znervózněl. Nevěděl jsem
ani proč. Lantisino teplo a její dech, mě však toho pocitu rychle zbavili.
Ano, některé z věcí co se přihodí v takové noci, jsou nádherné.
K ránu nás vyburcoval Breův hvizd.
Vyskočil jsem, a zatímco jsem se dostrojil, Breos ukazoval mezi dva vzdálené kopce.
Na severu se k nebi stále vzpínal roztahaný mrak tmavého dýmu.
Blíţ, mezi těmi dvěma kopci se vyřítila skupina jezdců, hnali se po cestě tryskem a za
nimi se táhl oblak prachu.
S krátkým zpoţděním za nimi vyrazila zpoza terénní překáţky skupina druhá. V první
skupině se dva poslední skáceli z koní. Takţe evidentně obě skupiny nebyly na jedné lodi.
V čele prvního chumlu jezdců jsem zahlédl klasickou šeď roucha Lodivodů.
Nebylo o čem přemítat.
Breos mě předběhl: „Do zbraně!“
Rychle jsme se vrhli ke koňům, to, čeho jsem se obával, bylo tu.
Kraken bude muset bojovat na hřbetě těch hrozných zvířat.
Vyjeli jsme vstříc vypjaté situaci.
Další, menší oddíl pronásledovatelů se vynořil za druhým úbočím kopce, evidentně si
zkrátili cestu a teď se zprava řítili k našemu chráněnci, aby jeho skupinu odřízli.
To nevypadalo dobře.
Lodivod v čele, který mimochodem jel jako sám ďábel, strhl koně na stranu. Musel jsem
v duchu smeknout, byl lepší neţ většina vojáků. Mávl paţí a jeho dvacítka zbývajících vojáků
zamířila přímo proti křiţující skupině.
Jeho ruka sebou trhla.
Cosi prolétlo vzduchem.
Mezi cválajícími protivníky se ostře zablesklo.
Dunivá rána rozervala vzduch.
V kouli plamenů vířily kusy koňů a jejich jezdců, zbytek se buď zřítil k zemi, ohlušený a
otřesený, nebo se rozprchl do okolí, šílející koně byli neovladatelní.
Lodivodova skupina, ztenčená o pár dalších vojáků, se prořítila dohasínajícími plameny,
viděl jsem, jakou práci jim dalo zkrotit vlastní oře.
Pak uţ jsme jim byli nablízku.
Trochu mi zatrnulo.
Ať uţ ten Lodivod pouţil cokoliv, co kdyţ si nás splete s nepřáteli a my zaţijeme ten
samý ţhavý záţitek.
„Vaiaaaal!“ zařval jsem, veden náhlou inspirací.
Viděl jsem, jak se Lodivod vypjal a na krátkou chvíli, se naše pohledy střetly.
Pak jsem viděl, jak jeho tváří probleskla úleva.
Náhle vypadal k smrti unavený.
36
Přesto popohnal koně.
Naše skupiny se ve chvilce potkaly a smísily.
Pak jsme s Lantis srovnali své koně s jeho, zatímco jeho vojáci a naši námořníci vyrazili
proti blíţící se skupině nepřátel.
Byl jsem na sebe hrdý, ţe se mi povedlo vcelku úspěšně a rychle zvládnout tu svéhlavou
bestii pod mým zadkem.
Pak mě hrdost přešla. Při pohledu na mého druhého důstojníka.
I Breos se drţel v sedle, jako by se v něm narodil a vypouštěl šíp za šípem. Skoro jsem se
styděl, kdyţ jsem ho viděl.
Nastal krátký mumraj plný rţání koní, řevu muţů a oblaků prachu.
Jak uţ to tak bývá, skrumáţ rychle skončila a zmenšený oddíl nepřátel vyrazil zpět mezi
kopce.
Breos ještě dva sestřelil a pak uţ šťastná šestice zmizela mimo náš dohled.
My sami jsme ztratili sedm muţů, ale jen dva z Lantisiny posádky. Coţ bylo pozitivní,
vím, jak bolí ztráta vlastních lidí.
Konečně jsme pohlédli na sebe i s Lodivodem.
Ten se uklonil Lantis.
Pak se podíval na mě a trochu se zapotácel.
Podepřel jsem ho, naše koně byly bok po boku.
Při mém dotyku se zachvěl a bledou tvář vyplnily doširoka rozevřené oči.
„Vy máte Áindr! To jste vy!“
Zíral jsem na něj a vnímal chlad klenotu na mé hrudi. A vzpomněl si, ţe jsem ho vlastně
získal ve vraku vaialského obchodního korábu.
Zčistajasna se vynořil z mlhy mezi skalisky, kousek od Rao-Nelmen. Neţ jsme přirazili
čluny, kormidelník, poslední člen posádky se zhroutil, jednou rukou stále svíral kolo kormidla,
v druhé měl klenot.
Všichni na palubě byli mrtví a loď strašně poničená. Snad bouře je zahnala mezi skaliska.
Těţko říct, pravdou je, ţe v okolí jedna zuřila a my se jí zrovna vyhýbali.
Nebyl čas vrak zkoumat, během krátkého času jej vlny roztříštily o ostré útesy kolem.
Tohle všechno mi prolétlo hlavou.
Neţ jsem se nadechl k odpovědi, Lodivod pokračoval tak rychle, aţ se zajíkal. Rukou mi
naléhavě svíral paţi.
„Musíte se mnou na Vaial! Závisí na tom osud Svazu i vaší říše!“
Spolkl jsem připravenou přednášku na téma práva nálezce na širém moři a pohlédl na
Lantis.
Tvářila se stejně překvapeně jako já.
Podíval jsem se zpět do rozšířených očí syna Vaialu. Neţ jsem stihl něco říct, opět přišlo
vyrušení.
Dnes se asi ke slovu prostě nedostanu.
Vzduchem se neslo vzdálené vyzvánění zvonů. Lantis se otočila směrem k městu,
neviditelnému za terénním převýšením. Také jsem se podíval, moţná se mi to zdálo, ale zdejší
krajina se ozdobila dalším sloupem dýmu, jen tentokrát na jihu. Nad Bránou.
„To je poplach. Na Bránu útočí nepřítel,“ procedila Lantis a se sevřenými rty na mě
pohlédla.
Věděl jsem, na co myslí. Tam někde byla její loď, uvězněná v obleţeném přístavu.
Lodivod se k nám nahnul.
37
„Znám způsob, jak se dostat za nepřátele.“
Podívali jsme se na něj.
„Dokáţu se nepozorovaně dostat s lodí z přístavu, věřte slovu Lodivoda. Chci jen na
oplátku slib, ţe se mnou pojedete na Vaial,“ pohlédl přímo na mě.
Mrkl jsem na Lantis. Pak zpět na Lodivoda, bezvousého třicátníka se smrtelně váţným
výrazem.
„Máte ho mít. Ale já budu chtít nějaké odpovědi.“
On jen kývl.
Beze slova jsme pobídli koně a vyrazili k ohroţenému městu.
Na dohled hradeb jsme vyvěsili bílý hadr, nehodlal jsem riskovat nějakou unáhlenou akci
vystresovaných obránců. Zvony bijící na poplach jim k duševní rovnováze určitě nepřispěly.
U brány jsme se prokázali glejtem a vjeli do města, Lodivod měl celou dobu sevřené rty a
vyloţeně z něj sálala netrpělivost. Na můj upřený pohled jen utrousil:
„Moc času uţ nemáme, musíme vyplout co nejdříve.“
Rozhlédl jsem se po okolí, obyvatelé celkem v klidu sklízeli stánky, potkávali se na
nároţích, klábosili. Vůbec mi nepřišlo, ţe by byli nějak vystresovaní poplachem. Okomentoval
jsem to, zatímco jsme se proplétali mezi hloučky. Lodivod se podivně ušklíbl:
„To je sladká nevědomost, nenechte se jí svést,“ otočil se přímo na mě a s plochým
hlasem bez emocí pokračoval: „Kalimiras čeká útok, který mu srazí vaz. Věřte mi, moc času uţ
nezbývá, ti chudáci tady netuší čemu dnes de Gweren a jeho muţi čelí.“
Upřeně jsem sledoval jeho záda, kdyţ se zase odvrátil a přemítal, co tím ksakru mohl
myslet.
Na malém náměstí jsme museli definitivně opustit koně, lidí tu bylo příliš. Motali se,
někteří balili věci z obchodů, ale většina spíš jen kibicovala, někteří podnikaví uţ prodávali
zbraně. Nebyl o ně ale příliš velký zájem.
Zrovna jsem chtěl rozhrnout dav před sebou a vklouznout do uličky vedoucí k přístavu,
kdyţ se to stalo.
Dunivé rány otřásly celým náměstím, lidé se vyděšeně rozhlíţeli.
Další série ran roztřásla okenní tabulky, ty barevné, tenčí, popraskaly.
Zatímco se na pozadí neustávajícího bubnování hromů ozýval občasný zvuk střepů
dopadajících na dlaţbu, kolem sílily zmatené hlasy obyvatel.
Odněkud od přístavu se ozvalo táhlé praštění a skřípění, duté rány, hřmící nad městem
pokračovaly nerušeně dál.
Otočil jsem se k Lodivodovi, přišel mi jako nejlepší zdroj poznání v širém kraji. Pohled
na něj mě rozhodně neuklidnil, zbledl a sevřel rty, aţ z nich měl tenkou, bezkrevnou linku.
„Co to je!?“ překřičela Lantis rachot připomínající bušení do obřího bubnu.
Vzápětí se do pekelné symfonie vloudily nové nástroje, odněkud z pevnosti zaznělo
mohutné, rychlé vyzvánění. Jiné, neţ hlas zvonů předtím.
V té chvíli lidé zešíleli.
S výkřiky začala celá ta masa vřít, jeden přes druhého začali prchat všemi moţnými
směry.
38
Strhl jsem k sobě Lantis a Lodivoda a přitiskl se s nimi do rohu tvořeného dvěma domy.
Breos se o sebe dokázal postarat sám, viděl jsem, jak srazil pár bláznících lidí pod nohy davu a
vyšvihl se na vysoký vůz, odkud se vyšplhal na nízký balkón.
Lodivod cosi zadrmolil.
Naklonil jsem se k němu a sevřel mu rameno. Musel jsem uchem aţ před jeho ústa,
takový byl kolem hluk.
„To je signál. Vrata přístavu jsou zničena, obrana se stahuje k molům.“
Rozhlédl jsem se po šílenství kolem. Ta vrata vypadala, ţe odolají do konce světa.
„Říkal jsem to, tohle je konec Kalimirasu!“ zakřičel vaialan: „Musíme okamţitě do
přístavu a na loď, neţ bude pozdě. Ve jménu vaší královny vám přikazuji pouţít všechny
prostředky!“
Mrkl jsem na Lantis. Přikývla. Taky viděla u de Gwerena glejt. Oba jsme přísahali plnit
rozkazy královny do posledního dechu, bez ohledu na následky a cenu.
Na chvíli jsem se zadíval na šílící lidi kolem. Cosi hořkého naplnilo moje hrdlo a
donutilo mě pomalu polknout.
Vytáhl jsem meč i rozparovač. Okolo uţ nebyli spojenci, poddaní stejné královny. Kolem
byl šílený dav, a pokud mu dám šanci, roztrhá nás na kusy a zadupe do dlaţby. A Lodivod má
přednost před bezejmennými obyvateli tohohle zatraceného a třikrát prokletého ostrova.
Odplivl jsem si, mohl jsem si rozšířit seznam oblíbených a neoblíbených věcí.
Tohle si rozhodně nezamiluju.
Kývl jsem a vyrazili jsme. Lodivod běţící mezi námi a krvavá stezka za námi. Breos se
drţel kus vzadu.
Chlapík s vypoulenýma očima, snad řezník, zamával noţem a od zástěry mu odstříkla
krev: „Z cesty! To je moje maso!“
Svisss!
Odlétl vzad, s hrudí otevřenou mým prostým útokem.
Kolem prolétla hlava nějaké ţeny, sápající se po Lodivodovi.
Lantis zoufale vykřikla a probodla starce, který před námi padl na kolena. Kdokoliv
z nich nás mohl zpomalit a srazit pod nohy davu.
Ozval se nervy drásající hvizd.
Cosi s jedovatým vytím prolétlo nad našimi hlavami.
Dům na konci náměstí se otřásl. S děsivým rachotem se jeho zdi začaly hroutit, do okolí
vylétly oblaka prachu, kamení a kusy zdiva skropily jako tvrdý déšť dobrou půlku náměstí.
Nevěřil bych, ţe je to moţné, ale šílenství kolem se vymklo veškeré představivosti.
Další a další vytí a hvizdot ve vzduchu změnily definitivně obyvatele ve zvířata.
Vyděšená, zoufalá a agresivní zvířata.
Přestal jsem přemýšlet, okolní dav se slil do beztvářné masy, která se na nás tlačila ze
všech stran, touţila nás pohltit, rozemlít a zničit.
Mé zbraně vířily, veškeré finesy byly zapomenuty a postupovali jsme jako jedno tělo,
jako nějaký bláznivý, obludný sekáč, jen naše obilí krvácelo a křičelo.
Muţi, ţeny, staří, mladí.
Ti všichni umírali.
Jejich krev, jako rudý koberec, dláţdila Lodivodovu cestu do přístavu.
Někdy uprostřed té záplavy smrti, kterou jsme štědře rozdávali, jsem si uvědomil, ţe
peklo existuje. Teď a tady. A já na něj uţ nikdy nezapomenu.
Na mé zakrvácené tváři byly dvě čisté cestičky, to řeky slz vymlely dvě údolí aţ na kůţi.
39
Věděl jsem to i bez zrcadla, mým odrazem byla Lantis. Zabíjela a ničila, jako bohyně
zkázy a smrti, okolní svět se topil v modrém oparu, odkud jen krev zářila sytým šarlatem.
Zabíjela a ničila, ta má sladká bohyně, a nepokrytě plakala.
Poprvé jsme zabíjeli nevinné a bezbranné. Dav měl sílu nás zničit, ale jeho jednotlivé
částečky byly jen obyčejnými lidmi. Nemohli za to, ţe chaos a válka v jediném okamţiku
rozmetaly jejich klidné ţivoty, jejich sny. A my je teď definitivně zašlapávali do studené země.
Nenávist. Silná a spalující mě začala hnát jako motor. Z ničeho se v jediné vteřině zrodila
jako jedovatý plamen.
Nenávist k těm, kteří tohle způsobili.
Najednou jsme byli v prázdném prostoru, v děsivé propasti bez umírajících lidí, bez deště
krve, bez pachu otevřených vnitřností.
Byli jsme pryč z náměstí a uliček kolem.
Opřel jsem se o sloup na okraji cesty, pod námi se prudce a svaţitě ubírala dál do
přístavu. Mým vytřeštěným očím se otevíral výhled na vodní hladinu, na pozadí byly zničené
věţe a rozmetané vrata, jen trosky trčely z vody.
Mezi zborcenými věţemi proplouvaly pirátské lodě, proti nim se blíţily válečné lodě
z přístavu.
Bitva mezi břehy. To bude strašný masakr, matně jsem zapřemýšlel, pomalu se
probouzející z bojového šílenství.
Na pozadí, odněkud z volného moře se ozývalo dunění, co chvíli něco zahvízdalo.
Z přístavní pevnosti, linie obrany u mola vyletovaly sloupy prachu a trosek.
Otřel jsem si tvář, ne ţe by to pomohlo, i rukáv mé kazajky byl tak pokrytý krví, ţe
nebylo vidět čisté místečko.
Všichni jsme vypadali jako bychom prošli rudou průtrţí mračen.
Roztřeseně jsem pozvedl unavené paţe a bez čištění zasunul čepel meče do pochvy. Nůţ
jsem si nechal v ruce.
„Rychle...uţ není...čas,“ zachroptěl Lodivod.
Uţ jsem se neptal, náměstí pro nejbliţší chvíle jakoukoliv zvědavost zabilo. Zůstalo jen
splnit vůli naší královny.
Začali jsme klopýtat z kopce dolů, na prvních metrech jsme na dlaţbě nechávali krvavé
šlápoty obklopené rudými kapkami.
Lodivod stál a tiše cosi drmolil, znělo to jako nadávky. Díval se na svůj koráb. Mohutné
plavidlo Svazu se pomalu potápělo. Jedna z těch hvízdajících střel ho musela zasáhnout a
vykousla do trupu mohutnou díru.
Z moře stále úřadovaly výkonné katapulty nepřítele, bylo neuvěřitelné, jakou sílu a
dostřel měly.
Lantis mu hrubě trhla paţí a otočila jej k sobě: „Moje loď!“ zařvala. Lodivod pochopil.
Vrhli jsme ke druhému konci mola, obíhali trosky z rozbitého opevnění i díry v molu.
Zbraně nepřítele způsobily v pevnůstkách kolem přístavu strašnou paseku.
Prudce jsem zabrzdil.
Tam!
Kus před námi.
Stála tam ona!
40
Zlaté vlasy vířily ve větru, prach a dým ji zakrýval a odkrýval.
Jakoby tam čekala.
Alesia!
Tohle uţ bylo na mě moc! Vidím duchy. Moţná jsem uţ překročil bránu podsvětí. Tam
kdesi nahoře, v krvavém pekle.
„Kdo je to?“ zakřičela na mě Lantis.
Zamrkal jsem. Ona ji také vidí!
Nevím, co mě vyděsilo víc, ţe vidím duchy, nebo ţe ta thresijská mrcha stoku přeţila.
Zařval jsem, strachu se člověk musí postavit. Roztrhnu ji jako hada. Ledový osten se
zakousl do mé hrudi.
Alesia se rozběhla, ladnými dlouhými skoky. Bylo aţ úchvatné, jak elegantně vyuţívala
kaţdou oporu v rozbitém terénu. V ruce se jí blyštěla ocel.
Tasil jsem a srazil za sebe Lantis i Lodivoda. Pro tuto chvíli plný sil.
Někde za mnou zapraskal Breův luk.
Uţ jsem viděl její chladnou tvář, jako dokonalá socha, tolik citu v ní bylo. Pronikavé
modré oči se upíraly do mých.
Hviiiizd!
A najednou ty oči byly pryč.
Strašná rána nás smetla jako kladivo.
Před námi cosi vytrhlo a vyhodilo do vzduchu celý kus mola, velký jako rybářská loď.
Váleli jsme se v dešti trosek, hlava mi tepala jako obří buben.
S vypětím sil jsem se postavil. Po Alesii nebyla ani stopa. Tam, kde před chvílí běţela,
zela obří díra, zbytky trosek ještě padaly rozbouřené vody hluboko pod molem. Vzápětí se tam
sesunula celá čelní stěna zasaţené pevnůstky.
Stál jsem a zíral, dokud mě Lantis ranou do ramene neprobudila.
„Musíme dál!“ zachroptěla.
Podíval jsem se na ni, polouschlou krví zbrocená, vlasy plné prachu a
nepojmenovatelných věcí.
Byla nádherná.
Všechno bylo nádherné.
Bylo úţasné dýchat.
Zasmál jsem se, pravda, asi to neznělo úplně příčetně.
„Ano! Na tvou loď! Skvělý nápad!“ zařval jsem a strhl Lodivoda vpřed. Bylo mi jedno,
jestli si budou myslet, ţe jsem zešílel. Stále jsme ţili a to bylo úţasné! Aţ teď jsem si uvědomil,
ţe jsem v duchu čekal smrt. Alesia mi přišla jako trest osudu za masakr ve městě. Věděl jsem, ţe
zemřu! A najednou...jsem dýchal a ţil.
Podíval jsem se k moři a mé myšlenky získaly temnější tóny.
A stále mohu pomstít to utrpení, které sem přišlo.
Přišlo mi to strašně důleţité.
Během chvilky jsme byli na lodi. Lantisina posádka, ti kteří byli s námi za městem
bohůmţel zůstali někde na náměstí, uţ byla těţce nervózní.
Ale musel jsem obdivovat jejich loajalitu. Čekali, i kdyţ se kus od nich odehrávala
brutální, stísněná válka víc jak tuctu lodí.
Aţ sem vítr zanášel pach krve, ohně a spáleného masa i dřeva.
V krátké chvíli jsme se odpoutali od mola.
Lodivod převzal kormidlo, přivřel oči a zamířil s lodí do relativně klidného prostoru.
41
Pořád jsem nechápal, co tím sleduje, vstup do zátoky byl ucpán bojujícími loděmi.
Najednou vaialan prudce otevřel oči a vykřikl: „Pozdě! Drţte se!“
Strhl kormidlo na stranu a celá loď se začala se skřípotem naklánět.
„Co se děje!?“ zařval jsem na něj zblízka.
Otočil ke mně oči, byly plné hrůzy a zoufalství.
„On byl rychlejší! Nestihl jsem ji iniciovat! Byl rychlejší!“
Ostré syčení zahnalo mé další otázky.
Na levoboku doslova vybuchl oblak mlhy, šedavé a dýchající ledový chlad.
S ostrým syčením se roztáhl do všech směrů.
Zaznělo rytmické bubnování, víc a víc bubnů zpívalo z té ledové, rychle mizející mlhy.
Pak ji prorazila obludná příď, jeţící se zbraněmi.
Thresijský Kondor!
Těţká válečná loď.
Kolem mohutného trupu se, jako smrtelně nebezpečné chmýří rozptylovaly čluny
naplněné thresijským výsadkem. Bubny udávaly rytmus veslařům.
Zaznělo ohlušující hřmění. Z thresijské paluby vylétly oblaky dýmu a s nepříjemně
známým hvízdotem cosi udeřilo do zad naší vzdorující přístavní flotile.
Další a další údery neznámých zbraní začaly decimovat naše obránce.
Pak se mé oči stočily na můstek thresijského monstra.
Jako bych viděl obláček.
Bělounký oblak.
Naulau.
Nepochyboval jsem, ţe je to on.
Bílé roucho, kápě, jako zářivý vykřičník, svíral kormidlo.
Jen na hrudi se mu houpalo cosi zlatého.
Viděl jsem ho výborně.
Strnul.
A otočil hlavou.
Přímo na mě. Nepochyboval jsem o tom.
Ledová vlna pronikla mou hrudí.
A já uviděl jeho tvář.
Bledá a třpytivá, jakoby pokrytá námrazou. A ty oči. Ostré a uhrančivé. Otvory do
černého, ledového pekla, obkrouţené nesmiřitelným prstencem ze stříbra.
Uţ jsem takovou tvář viděl.
Ne stejnou, jen podobnou.
Byla v klenotu a byla moje.
Podlomila se mi kolena. Cosi ze mě vysálo sílu. Uţ jsem nic nechápal.
A klenot tepal v mrazivých zášlezích.
Viděl jsem, jak jeho bledé ruce otočily kormidlo, útok na obránce byl zapomenut.
Kondor se stáčel k nám.
Neslyšel jsem jeho hlas, ale viděl jsem, ţe křičí rozkazy. A ty oči, studené jako severní
pobřeţí, kde ţijí legrační ptáci v černých kabátcích, mě nepouštěly ze svého sevření.
„Mám to!“ zaječel kdosi vedle mě a já se jen s obtíţemi začal probírat ze strnulosti.
„Protiproud! Ano!“ to uţ přímo řval, ten mladý muţ vedle mě, svíral v jedné ruce těţký,
zlatý přívěšek, aţ krev kapala mezi jeho prsty. Horká, mladá krev.
42
Ta má mi připadala, jako naplněná kusy ledu, stříbrné ledovce plující bledým mořem
v mých ţilách.
Potřásl jsem hlavou, nechápal jsem co se to se mnou děje, ale začínalo to přecházet.
Rachot blízko vychrlil hvízdající smrt.
Kolem vylétly gejzíry vody, kus zábradlí na zádi přestal existovat.
Lodivod, ano, tak mu říkám, vzpomněl jsem si, vykřikl bolestí.
A kolem vybuchla mrazivá mlha.
A rachot, křik a hřmění utichly.
Kolem nás se rozprostřel tunel tvořený vířícím, šedavým dýmem.
Mé nohy to vzdaly, nedivil jsem se jim.
Neţ jsem dopadl, zachytila mě Lantis.
Podíval jsem se jí do očí, zatímco mi drţela hlavu a tvářila se vyděšeně.
Třesoucí rukou jsem ji pohladil po vlasech: „To bude asi osud.“
Pak vše zčernalo.
Bylo to uţ trochu únavné, otevírat poněkolikáté oči, překonávat bolest hlavy a přemýšlet,
co se sakra stalo.
V paměti jsem měl kaleidoskop masakru a zkázy na Kalimirasu. Naulau. A pak nás
pohltila studená mlha.
Otočil jsem hlavu, alespoň, ţe kajuta byla důvěrně známa. Lantisina loď. S bodnutím
bolesti jsem zapřemýšlel, kde je má milovaná Rao-Nelmen. Hodně rychle jsem si tohle přemítaní
zakázal, představa rozstříleného vraku mi neudělala vůbec dobře.
Zpozorněl jsem, cosi mě vyrušilo z neveselých myšlenek. Lantis? Najednou jsem jí měl
plnou hlavu, trochu jsem se pousmál.
Vzápětí vrzly dveře a do kajuty vstoupila právě ona. Jak mě viděla, její úsměv se rozšířil.
„Věděla jsem, ţe jsi vzhůru! Neptej se mě jak, ale věděla jsem to,“ spokojeně zašeptala.
Pokývl jsem hlavou.
Naklonila se a dlouze mě políbila. I hlava mě na chvíli přestala bolet.
„Jak ti je?“ zeptala se a zblízka mi hleděla do očí.
„Dobře, jak taky jinak, jsem přece Kraken,“ zašklebil jsem se.
„Nic jiného jsem ani nečekala,“ zašeptala s úsměvem. „Ale vypadáš pořád unaveně,
určitě bych tě přeprala.“
Ten šibalský úsměv jsem miloval. A nebylo těţké přečíst, co se za ním skrývalo.
Strhl jsem ji na sebe.
Kdyţ jsem rozevíral její tuniku, zasmála se.
Já jsem se smíchem uţ nezdrţoval, byl čas ukázat, kolik sil v sobě Kraken skrývá.
Ω
O pár hodin později, přiznám se, ţe jsem i spal, jsem vyšel na palubu. Hlava mě stále
bolela, ale jinak jsem sílil kaţdou chvílí. Tak nějak jsem vzal Lantis za ruku a ona nevypadala, ţe
by se jí mé gesto nezamlouvalo.
43
U kormidla stál Lodivod a jen nás zamyšleně sledoval. Kdyţ jsme k němu přišli, sám si
odkašlal a promluvil první: „Myslím, ţe je čas na vaše otázky, ale napřed něco shrnu sám, pokud
dovolíte?“
Přikývl jsem, odpovědi, ano, po těch jsem baţil skoro stejně, jako po úţasné ţene po
mém boku.
Lodivod mávl rukou a já sledoval její pohyb.
Šedivé stěny mlţného tunelu mi uţ přišly spíše fádní, ale zvědavost zůstala.
„Jsme v brázdě, je to zvláštní cesta vlastní lodivodům Vaialu, detaily vás nebudu
zatěţovat. Plujeme teď skrytě a velmi rychle k jejímu vyústění, které by nás mělo zavést ke
vstupu do další brázdy, vedoucí k Vaialu. Očekávám, ţe do cíle dorazíme za přibliţně půl dne.
Tam se vám dostane mnohem lepších a rozsáhlejších odpovědí, neţ vám mohu dát já. Radní
Myrox vás uţ očekává.“
Hleděl jsem na něj trochu nedůvěřivě, Lantis mi uţ řekla, ţe jsem byl v bezvědomí jen asi
tři hodiny. A na Vaial trvala cesta z Kalimirasu nejméně týden, pokud byl příznivý vítr.
Taková rychlost byla něco z říše báchorek. Pak jsem si ale vzpomněl na pověst Svazu,
cokoliv, kamkoliv a nic z toho se nikdy nezkazilo. Dokonce prý dopravili i led do oblasti věčně
horkých a suchých ostrovů. Leccos by to vysvětlilo.
Zavrtěl jsem hlavou, Lodivod si to přebral po svém, usmál se: „Asi mi nevěříte, chápu
vás, ale zaručuji vám, ţe zítra touhle dobou uţ budeme na půdě Svazu.“
Rozhlédl jsem se po tunelu, na obou koncích se sbíhal do neurčita. Přelétl jsem pohledem
zpět k Lodivodovi a bez varování mě naplnilo cosi chladného, cítil jsem, jak Lantis po mém
boku ztuhla.
Naklonil jsem se k mladému vaialanovi.
„To bych doporučoval, má loď zůstala v bitvě bez kapitána jen díky vám. Mohlo by pro
vás být velmi nepříjemné, pokud bych byl uveden v omyl, příteli,“ zasyčel jsem a sevřel mu ruku
na kormidle.
Zapolykal a jeho oči se rozšířily, z úst mu unikl bolestivý sten.
Prudce jsem zamrkal, na vteřinku se mi zdálo, jako by má ruka byla bělejší, neţ kůţe
zmrzlé mrtvoly.
Zavrávoral jsem vzad, v hlavě zmatek a nedefinovatelný pocit hrůzy. Jen díky Lantis
jsem neupadl.
Chlad se neochotně vytrácel a já přerývavě dýchal.
Ale jinak jsem se kupodivu cítil výborně, mnohem lépe, neţ při odchodu z kajuty. Bolest
a slabost pominula jako mávnutím kouzelného proutku.
Lodivod mě sledoval se ztuhlým výrazem, vypadal, jako by se schovával za kormidlo.
Pak, po chvíli ticha, naplněného jen nečitelnými pohledy, zachroptěl: „To bude v pořádku,
odpočívejte. Nesmíte se tomu poddávat.“
„Čemu?!“ zavrčel jsem, kdesi hluboko vyděšený, jak jsem uţ dlouho nebyl. Cítil jsem se
divně, jako bych na chvíli nevěděl, kdo jsem.
Lantis mě podpírala, cítil jsem i její zděšení, jako by to byl přímo fyzický pach. Udělalo
se mi mdlo, kdyţ jsem si uvědomil, ţe je vystrašená ze mě.
A tohle mi to konečně pomohlo překonat. Zmatek a chlad zmizel. Zvedl jsem ruku.
„Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo. Moţná to vypětí, únava.“
Lodivod se neupřímně usmál: „Moţná, snad odpočinek v kajutě aţ do příjezdu by
pomohl.“
44
Mnul si ruku a já četl stále strach v jeho očích. Bál se mě, a čemusi hluboko v mé duši se
to líbilo.
Měl pravdu, po půldnu v šedivém tunelu a jednom krátkém intermezzu ve svitu slunce
jsme se vynořili na dohled Vaialu, poznal jsem ten ostrov. Kdysi jsem se tu uţ plavil, náhoda mě
zavedla k jeho břehům.
Brzy jsme vpluli do přístavu a po krátkých formalitách jsem nasedl do kočáru, který mě
odvezl k budově Rady. Velkému prstenci ze ţuly a mramoru.
Lantis zůstala v přístavu, uţ teď mi chyběla. Jen krátce jsem opět zauvaţoval, jak moc mi
přirostla k srdci. Ale v poslední době jsem se tím příliš nezabýval, prostě to tak bylo a bylo to
skvělé.
A Breos jí dělal společnost, nemusel jsem se o ni bát. Ne, ţe by samozřejmě dohled
potřebovala.
Usmál jsem se a spokojeně odpočíval. Nějak jsem ji stále cítil, jako by byla se mnou,
viděl v duchu její úsměv, cítil nezřetelný závan vůně.
Hladil jsem bezmyšlenkovitě klenot, kdyţ jsem se mu věnoval, pomáhal mi, se soustředit
a cítil jsem Lantis blíţ.
Brzy jsme vjeli do paláce Rady a já byl zdobnými chodbami uveden k radnímu
Myroxovi.
Kdyţ jsem jej uviděl za stolem, uvědomil jsem si, ţe jej znám. Zestárl, ale byl to on.
Lodivod, kterého jsem kdysi zachránil z potápějícího se vraku.
On byl ta náhoda, která mě tehdy zavedla k Vaialu.
Vstal a usmál se.
„Tak se opět setkáváme, ctěný Krakene! Snad si mě pamatujete, neměl jsem příleţitost
vám poděkovat za záchranu.“
Odkašlal jsem si: „Bylo mi ctí, pomoci Lodivodovi Svazu.“
Myrox pokýval hlavou a pokynem mi nabídl víno, přijal jsem. On mezitím navázal:
„Ano, a pak zachránit ty děti, ţe?“
Pomalu jsem se napil, výtečný ročník. Opatrně jsem formuloval slova:
„Jistě, záchrany dětí, to jsem vţdy dával na první místo.“
Myrox se potichu zasmál.
„V pořádku, drahý Hakime, smím vás tak nazývat?“
Přisvědčil jsem a zase napil. Pamatoval jsem si moc dobře, jak mi ten druhý Lodivod
kladl na srdce, ţe o těch dětech se nesmí nikdo dozvědět, jinak jim hrozí smrtelné nebezpečí.
Tehdy jsem také začal přemýšlet, ţe ani Svaz asi nebude tak čisté a dobré místo, jak vypadá. A
také jsem tehdy získal skvělého společníka, malého pejska, ale chytrého skoro jako kterýkoliv
člen mé posádky. Ale nahlas jsme to samozřejmě raději neříkal. Osm let mě doprovázel, ještě
dnes mi občas chybí.
Myrox sám upil: „To je v pořádku, dnes uţ to není nic tajného a ty ubohé děti nikdo
nebude hledat. Jsem rád, ţe jste se o ně postaral. Ale teď uţ k naší momentální záleţitosti, budu
vám toho muset mnoho objasnit.“
Dopil jsem víno, jakási předtucha mi řekla, ţe se mi to asi nebude líbit.
45
„Drahý Hakime, uţ vaše akce s dětmi mi ukázala, ţe jste muţ, který umí mlčet. Dovolte,
abych vás pozval někam, kam noha člověka mimo Svaz nevkročila. Po pravdě, vzhledem
k zamotané situaci nemám stejně na výběr.“
Pokrčil jsem rameny, co uţ mi zbývalo.
Vyšli jsme z jeho pracovny a po točitém schodišti mířili hluboko a ještě hlouběji pod
povrch Vaialu.
Po cestě dlouhou, svaţitou chodbou osvětlenou malými lampami jsme vstoupili do velké,
kruhové místnosti s klenutým stropem, zastavili jsme se na ochozu.
Tiše jsem zíral dolů.
Uprostřed prostoru se svíjela nepravidelná koule šedivé mlhy, co chvílí vystřelovala
jazyky dýmu, který se stáčel zpět na povrch, celá se otáčela a v neustávajícím víru se
proměňovala. Uvnitř mlhy se míhaly stovky, tisíce jasnějších linek, proplétaly se, rozplétaly,
zanikaly a vznikaly.
Pod mlhou se nacházel tucet nádrţí, v kalné vodě se vznášely obrysy těl, od tváří
zakrytých maskami stoupaly nad hladinu trubičky.
Myrox mávl paţí a zašeptal:
„To je naše Orákulum.“
Pohlédl jsem na něj, v jeho tváři se zračila pýcha. Pokračoval:
„V těch nádrţích jsou nejnadanější z nás, jejich mysli neustále zkoumají pohyb jsoucna.
A předvídají. Splétají linky pravděpodobnosti a v ohraničeném prostoru zborcené reality
promítají pravděpodobný budoucí vývoj v reálném prostoru vytýčeném vektory zaměření.“
Asi jsem nepůsobil příliš bystře, protoţe se na chvíli odmlčel a pak dodal:
„V té kouli se rýsuje moţná budoucnost. Momentální trend vytýčený stávající mnoţinou
událostí.“
Na první moment jsem se chtěl ušklíbnout, ale pak můj pohled znovu přejel po sále. A
najednou nebylo těţké té šílenosti uvěřit.
Odkašlal jsem si a trochu přiškrceně, cítil jsem se tu zatraceně malý a nedůleţitý, jsem se
zeptal:
„A copak nás čeká?“
Myrox si povzdechl.
„Spousta, takřka většina, nosných linií je spjata s vaší osobní linií. Samozřejmě je obtíţné
opravdu sledovat trend jediné osoby, ale váš vliv je tak mocný, ţe vytváříte jednu ze dvou
hlavních, klíčových linií pro chvíli zlomu.“
Upřeně jsem se zahleděl do mlhy. Ale nic jsem samozřejmě nepochopil. Radní mezitím
pokračoval:
„Jste důleţitý muţ. Věřte nebo ne, ale kdyţ řeknu, ţe osud Primogenu, našeho světa, je na
vás opravdu závislý, tak vůbec nepřeháním“
Opřel jsem se o zábradlí a vyloudil cosi jako vyštěknutí. Původně to měl být smích, ale
tady to všechno znělo tak zatraceně uvěřitelně.
„Vţdycky jsem o sobě tušil, ţe jsem třída, ale aţ tak moc?“
Myrox, bohové ví proč, zarmouceně přisvědčil:
„Ano, je tomu tak. Je mi líto.“
46
A v té chvíli jsem uţ toho měl plné zuby, těch nesmyslů o osudu světa, těch tajemných
náznaků.
„To by stačilo, promiňte, ale má trpělivost má své meze. Chci odpovědi. Například jste
říkal jedna ze dvou linií. Co je zač, ta druhá veledůleţitá linie?“
„Ne co, ale kdo. Váš oponent. Naulau, jak si nechává říkat.“
Na chvíli se mi zadíval ostře do očí:
„Nepřítel našeho světa.“
Praštil jsem dlaní do zábradlí.
„Stále mluvíte a já mám stále pocit, jako byste vlastně nic neřekl!“
Povzdechl si.
„Dobrá, není jen Primogen, je více světů,“ začal a já náhle pocítil závan chladu. Místnost
na chvíli ustoupila obrazu nestálé kamenné podlahy, točící se jako líné bahno, zářivé znaky,
výboje modrého světla, opřel jsem se o zábradlí a chlad polevil. Myrox pokračoval dál:
„Naše brázdy dokáţou dosáhnout i na jiné světy. A tam je strašný nepřítel, touţící si
podrobit vše, čeho jen můţe dosáhnout. Vládne celému zástupu světů. Jeho emisary jsou
nelidské bytosti, jednoho z nich jste viděl. Naulau.“
Polkl jsem a trochu proti své vůli zachroptěl:
„Velmi bledí, stříbrné oči.“
Myrox pokývl. Otočil se ke mně a tiše pronesl něco, co mě zmrazilo.
„A jednou mezi ně budete patřit i vy.“
Cosi uvnitř mě se roztřáslo, chlad se vrátil. Jen jsem zachroptěl:
„Pokračujte.“
Myrox se bez veselí usmál:
„Vy to víte, ţe? Naulau...“ odmlčel se a chvíli jen koukal do mlhy, kdyţ promluvil, byl
jeho hlas, tak nějak starší, zlomenější.
„Naulau se kdysi jmenoval Thylox, byl to jeden z nás. Lodivod. Velmi nadaný. Velmi
odváţný a oddaný našemu skrytému boji proti tomu zlu, co se roztahuje po světech kolem nás. A
jednou byl nepřítelem, Hegemonií zajat. A oni jej proměnili v jednoho z Protektorů, těch bestií.
Kaţdá z těch stvůr kdysi byla člověk. Thylox, Naulau, nyní slouţí jejich záměrům. Ale co je
nejhorší, slouţí jim i jeho schopnosti.“
Strnule jsem jej poslouchal. Nebylo mi nejlíp. Hluboko ve mně cosi šeptalo, ţe tohle
všechno je pravda. Zlá a ošklivá pravda.
„Hegemonie neumí pouţívat brázdy, tu moc mají jen ti, kteří se narodí na Vaialu a to jen
malá část z nich. Hegemonie cestuje mezi světy pomocí průchodů, které kdysi dávno vytvořili
naši předchůdci. Na Primogenu je ale průchod uzavřen a proto jsme byli v bezpečí, za našimi
zamčenými vraty.“
„Ale Naulau má brázdy.“ zašeptal jsem.
Myrox přikývl.
„Ano, Naulau putuje brázdou. Nedokáţe tak přepravit armádu, ale jeho plán je prostý.
Otevře průchod tady a pak sem vtrhne armáda Hegemonie z druhé strany. Primogen je velmi
důleţitý. Je to první svět, na který se snesli naši předci z hvězd. První lidé, putující před nějakou
strašnou zkázou z nepředstavitelné dálky, věčnou nocí mezi hvězdami. Aţ našli ostrůvek ţivota,
Primogen. A tady, přímo na Vaialu se jejich koráby svými ohnivými jazyky dotkly půdy, a
zakotvily.“
Podíval se zase zpět na mě a v hlase mu zazněla vzdorná pýcha.
47
„My jsme jejich děti, jejich krev je v našich ţilách. Jsme jiní, neţ zbytek lidstva, ti ostatní
vyrostli později, stvořeni velkou mocí našich předků, aby zalidnili prázdné světy.“
Nevěděl jsem, co na to říct, najednou jsem se ocitl v šíleném světě. První lidé, plavby
mezi hvězdami, ohnivé jazyky...ohnivé jazyky. Vybavil jsem si noc na Kalimirasu.
„Na Kalimirasu, ten Lodivod, co měl za úkol?“
Myrox pokýval hlavou:
„Ano, Kalimiras, to bylo nebezpečné místo. Naulau ho napadl ze dvou důvodů, druhý,
podruţnější byl demonstrovat svou sílu a oslabit moc královny aby získal prostředky pro
pozdější útok na hlavní cíl. Ale co bylo důleţitější, na Kalimirasu bylo něco, co mu mohlo
pomoci. Jistá věc, propojená se zdejším průchodem, něco jako oddělený můstek na korábu, pro
případ, ţe by hlavní byl zničen, takové záloţní kormidlo pro řízení lodi. Exyl naštěstí uspěl a
odeslal to někam, kde na to Naulau nedosáhne. Teď uţ nezbývá našemu nepříteli, neţ udeřit na
hlavní cíl. Na Vaial.“
Hlava mi šla kolem, ale stejně jsem zareagoval:
„Svaz je chráněný smlouvami s Thresií i Mořskou říší. Jak by mohl vzdorovat takové
síle? I kdyby ho podporoval jeden z Gubernátorů,“ blýskl jsem se svým postřehem.
„Říše je pádem Kalimirasu oslabena a Thresie jde za ním celá. Dal císaři dar, zdraví a
mládí. Ten uţ teď slouţí Hegemonii. Na Vaial se vrhne skoro vše v širém okolí. Hegemonie ví,
jak si získat domorodce,“ utrousil opovrţlivě. Pak dál pokračoval:
„Ten klenot, ten z vás dělá klíčovou osobu. To je mocná věc, tenhle Áindr. Dlouho zdobil
krky Králů Korb-Drogonu, dával jim moc nad myslí jiných, dlouhověkost. Ale ani je nezachránil
před Hegemonií. Udělali jsme vše proto, aby se vrátil na Primogen a on to udělal. A našel
důstojného nositele. Máte v sobě krev Prvních a Áindr vám slouţí.“
Tak nějak jsem cítil velké ale, pohrával jsem si s klenotem, poprvé nervózní a vnímající
jeho chlad jako cosi nepříjemného.
„Ale, slouţí vám jen proto, ţe z vás udělal nástroj obrany Primogenu. Ve vaší potenciální
budoucnosti byla moţnost, ţe budete disponovat silou a mocí Protektora a Áindr čerpá sílu pro
svého nositele z jeho budoucnosti. Jste proto ideální obránce Primogenu, vaše moc bude
srovnatelná s Naulauem, nepřítelem a vydrţíte mnohem více, neţ člověk,“ tentokrát jsem v jeho
očích uviděl skutečný soucit. Vyděsilo mě to víc, neţ vše ostatní. Ty oči mě uţ pohřbily, do
hlubokého a ponurého hrobu.
„Ale aby mohl čerpat sílu Protektora, tak ten Protektor musí existovat. A tím vaši
budoucnost zpečetil. Osudu proměny ve sluţebníka Hegemonie neujdete. A ta vaše krásná
korzárka je chycená ve stejné pasti. Ona je váš stabilizující prvek. Pokaţdé, kdyţ hrozí, ţe se
miska vah zvrátí a stanete se příliš Protektorem, ona a vaše city vrátí rovnováhu.“
Hleděl jsem na něj a v hlavě se mi promítl sen, ten sen, který jsem měl před celými
věky...plameny a Naltis mizející v kruté bitvě.
„A ona zemře,“ zachraptěl jsem.
Myrox jen přikývl. Po chvíli přece jen promluvil:
„Ano, její linie je pevně fixovaná.“
„Co kdyţ ji donutím odplout na druhý konec světa?“
„To nepomůţe, jste teď středobodem dění, sáláte přitaţlivou silou do okolního prostoru,
něco by ji prostě přivedlo zpět. Áindr by se o to postaral, potřebujete ji jako jakousi kotvu lidství,
jste propojení emocionálně, duševně.“
Vzpomněl jsem si, jak jsem proléval slzy při masakru na Kalimirasu, teď mi došlo, ţe to
byly Lantisiny slzy a její bolest, vlitá do mě skrz ten prokletý kámen.
48
„Proč bych měl vůbec bojovat, kdyţ jsem jen loutka,“ zavrčel jsem hořce. Bylo to jako
zlý sen.
„Nejste loutka, jen vyvolený obránce světa. Obětovaný hrdina, ale nic není jisté, můţe
vyhrát i Naulau a vy jste jediný, kdo můţe zabránit zkáze z rukou Hegemonie. Opravdu to chcete
vzdát a obětovat svůj svět kvůli pocitu ublíţenosti?“
Pomalu jsem zavrtěl hlavou, jsem Kraken a přísahal jsem bránit královnu a říši do
posledního dechu. Ten prokletý šutrák si nemohl vybrat svého otroka lépe.
„Myslel jsem si to. Vaial vám pomůţe všemi prostředky. Objevili jsme něco, co by
mohlo zvýšit vaše šance.“
„Na co? Aby se ze mě stala ta studená, bledá bestie?“ zavrčel jsem hořce, nebylo lehké se
s tím smířit.
„Chápu vás, ne, šanci na vítězství a záchranu světa. Mrzí mě cena, kterou budete muset
zaplatit, věřte mi.“
Věřil jsem mu, ale na faktu to nic samozřejmě neměnilo. Díval jsme se do mlhy dole,
někde tam byla má budoucnost, chvilky mého svobodného ţivota nezadrţitelně odlétaly
z budoucna do propasti minula a blíţila se chvíle, kdy smaragd mých očí přikryje stříbro, a já
budu chladná stvůra slouţící nepředstavitelnému zlu. Potřásl jsem hlavou. Jsem Kraken, se ctí aţ
do chřtánu bestie.
„Oč jde?“
„Je tu jedno místo, kde by mělo být něco, co zvýší vaši sílu, šance, také starý relikt.
Zapomenuté místo daleko na severu. Náš Lodivod vás tam dovede, pokud budete chtít.“
„Dobře, teď uţ mohu bez nadsázky říct, ţe je to asi evidentně můj osud. Ale chci ještě
něco. Mou loď, pokud moţno. Měla by být na Ullu, pokud přeţila bitvu o Kalimiras.“
Myrox jen přikývl.
„Vyšlu okamţitě Lodivoda, přivede ji sem během jednoho dne. Zdroje Vaialu jsou vám
k dispozici, ale moţná bych vám doporučil spíše válečnou loď Svazu, máme zbraně, které předčí
vše, co vaše loď můţe nabídnout.“
Pobaveně jsem se zašklebil:
„Vy máte válečnou flotilu?“
Myrox se také usmál.
„Ano, mimo Primogen vedeme vcelku aktivní válku proti Hegemonii, je to jedno z našich
tajemství.“
Zavrtěl jsem hlavou:
„Pokud mám zachránit tenhle všivý svět, pak na palubě mé Rao-Nelmen. Šutr,“
opovrţlivě jsem udeřil do klenotu: „se holt bude muset snaţit.“
Myrox trochu zaváhal, ale nakonec souhlasil.
Otočil jsem se k odchodu:
„Prosím, doprovoďte mě ven, rád bych se ještě věnoval ryze lidským záleţitostem.
Dokud jsem toho schopen.“
Radní mě vyvedl ven a já spěchal do přístavu. Tam byla Lantis, ať uţ byla naše láska
skutečná, nebo výtvor Áindru, cítil jsem ji aţ do morku kostí. A hodlal jsem si ji uţít.
Tam v budoucnu, aţ budu mít v ţilách ledový, stříbrný jed, uţ asi nebude v mé duši pro
lásku místo.
Ale teď a tady jsem dýchal a má láska také.
A kaţdá vteřina s ní byla cennější neţ věčnost s nadlidskou mocí.
Kdyţ jsem vybíhal na palubu Naltis, usmíval jsem se.
49
Tady a teď jsem stále Kraken a milovaný ţivot mi vře v rudé krvi uvnitř ţil.
Uţ na mě čekala.
Hodil jsem osud za hlavu, teď jsem měl důleţitější věci na práci.
-konec-
50