Vzpomínková pouť po Francii 2013

Vzpomínková pouť po Francii 2013
V rámci Projektu Legie 100 uspořádalo ústředí ČsOL vzpomínkovou pouť po Francii po stopách
čs. vojáků v I. sv. válce. Koná se u příležitosti 95. výročí přísahy čs. legionářů v Darney a jejich nasazení
do bojů v Alsasku a Argonne v r. 1918.
Autobus a dva řidiče zapůjčilo MO ČR a tak se přesně podle plánu v 00.05 hod v sobotu 29.6.2013
vydalo 40 nadšenců na cestu. Akce se zúčastnil zástupce ředitelky odboru pro válečné veterány MO
Milan Bachan a za ústředí ČsOL bratři Milan Mojžíš a Emil Cigánik. Ve francouzských historických
uniformách pak skupina členů jednoty Mladá Boleslav s předsedou Tomášem Pilvouskem, dále členové
Klubu vojenského muzea na demarkační linii v Rokycanech, příslušníci Aktivních záloh AČR (např.
Radek Říha, člen spolku pro VPM) a další nadšenci a fandové vojenské historie. Za jednotu ČsOL Český
Brod a Spolek pro vojenská pietní místa o.s. a pak místopředseda spolku Vladimír Štrupl.
V sobotu 29. června ráno nás sladká Francie uvítala sice s uplakanou tváří, ale také s čápy na hnízdech
a velice pěknými hrázděnými domy.
První naše zastávka byla u Lembachu v alsaském pohoří Vogézy a v dešti jsme byli rádi, že se můžeme
skrýt do podzemí. Navštívili jsme zde tvrz Four-à-Chaux s několika opevněnými objekty, která byla
součástí Maginotovy linie. Byla budována od r. 1931 a v době přepadení Francie hitlerovským
Německem byla plně vyzbrojena. Podle francouzského vzoru bylo budováno i naše předválečné opevnění.
Během více než dvouhodinové prohlídky jsme v interiéru mohli vidět i mnoho dochovaných součástí
výzbroje a vybavení. Výklad sice probíhal ve francouzštině, ale díky několika našim kolegům, kteří
částečně překládali, jsme alespoň zčásti porozuměli. Průvodce nám také předvedl, jak se v případě
výpadku elektrického proudu snadno a rychle ručně během pár okamžiků a s minimální námahou
dá vysunout a zasunout dělostřelecká věž.
Během bojů s Německem v r. 1940 bylo z tvrze vypáleno více než pět tisíc dělostřeleckých granátů,
objekt nebyl dobyt a po uzavření příměří byla posádka zajata.
Nedávno jsem navštívil velice podobné objekty v našem pohraničí – Hůrku a Boudu, a tak doma můžeme
jen tiše závidět zachované vnitřní vybavení francouzských objektů.
Tvrz Four-à-Chaux, součást Maginotovy linie
Stránka 1 z 18
Maginotova linie je pevnostní systém, vybudovaný Francií v letech 1929–1940. Linie, pojmenovaná
podle André Maginota, ministra války v letech 1929–1932, který prosadil její financování, chránila
hranice
s Belgií, Lucemburskem, Německem, Švýcarskem a Itálií a také některé oblasti ostrova Korsika
ve Středozemním moři. Opevnění na sever od Švýcarska jsou označována jako Severovýchodní
Maginotova linie, opevnění na jih od Švýcarska jako Jižní nebo také Alpská Maginotova linie.
Potenciálně nepřátelskými státy bylo pouze Německo a Itálie, kde byla opevnění nejsilnější,
u hranic se zbývajícími státy však hrozil německý útok přes jejich území. Výstavba opevnění byla
motivována především zkušenostmi z první světové války, kdy pevnostní objekty, umístěné ve strategicky
důležitých místech, prokázaly svůj velký význam. Oproti původním plánům však byly některé úseky
vybudovány ve výrazně skromnější podobě, především pokud jde o jejich vybavení dělostřelectvem,
což se negativně projevilo při bojích v roce 1940. Maginotova linie byla vzorem pro některé další
pevnostní systémy, především pro československé opevnění a v menší míře polské opevnění.
V dobovém tisku byla prezentována jako nedobytná, což vyvolávalo mylný dojem, že by měla ubránit
hranice bez pomoci dalších složek armády.
(Zdroj: http://cs.wikipedia.org)
Když jsme vyšli na povrch, bylo po dešti a vydali jsme se dál.
Podél silnice do Hattenu se nacházejí další objekty opevnění různých velikostí a pak jsme dorazili k
objektu povrchového vojenského úkrytu (ten byl také součástí Maginotovy linie) v Musée de l´Abri
a prohlédli si i přilehlou sbírku vojenské techniky. Stojí zde např. letouny Mirage a Mig-21 a další bojová
technika.
V dešti jsme pak pokračovali k pěchotnímu srub Esch, na jehož střeše stojí americký tank Sherman.
Vyrazil jsem z autobusu sice s deštníkem, ale bez foťáku a tak nezbylo, než fotit mobilem, ale pak jsem se
ještě vrátil s foťákem. Zdi objektu jsou na mnoha místech poškozeny palbou a můžeme tak vidět šrámy
a jizvy v železobetonovém plášti a obnaženou ocelovou armaturu. Uvnitř je velice pěkná sbírka militárií,
nad kterou by zaplesalo srdce každého fanouška a sběratele.
Posádky francouzských pevností nosili na hlavě hnědé barety a byly považovány za elitní jednotky.
Při další cestě se mi líbil pohled na pěkné upravené okolí domů i statků. Vůbec jim zde např. nevadí
trpaslíci v zahrádkách; nejen na oknech, ale i na zábradlích můstků a třeba i u zastávek mají truhlíky
s krásně rozkvetlými květinami a velké nádoby s květinami mají i pod tabulemi s názvy obcí, rozmanitě
mají upravené i středy kruhových objezdů.
Asi po dvou hodinách jízdy směrem na jih jsme dorazili k bývalému koncentračnímu táboru NatzweilerStruthof. Je zde zachováno několik původních táborových objektů, také šibenice, hřbitov několika desítek
obětí a velký pomník. Nová je pak výstavní budova.
Natzweiler-Struthof – nacistický koncentrační tábor. Nachází se v pohoří Vogézy v Alsasku,
v blízkosti vesnice Natzweiler 50 km jv od Štrasburku. Tábor byl provozován v období od května
1941 do září 1944, kdy vojska SS začala evakuovat tábor, Celkový počet vězňů v táboře dosáhl více než
40 000 lidí z různých zemí. V táboře bylo krematorium a plynová komora, která však nebyla použita pro
masového vyhlazování. Konaly se tam i pokusy na lidech.
Vyčerpávající práce, lékařské experimenty, špatná výživa a léčba vedly k tomu, že v táboře zemřelo
25 000 lidí. Mezi nimi byli i agenti britského Oddělení pro zvláštní operace (SOE).
V květnu 1976 neonacisté zapálili muzeum tábora. Muzeum bylo rychle obnoveno, ale cenné archivy byly
zničeny.
Sbírka židovských koster (německy Jüdische Skelettsammlung) měla být německá sbírka židovských
koster, dokazující údajnou židovskou podřadnost. Původně se měla omezovat na lebky „židovskobolševických komisařů“ (jüdisch-bolschewistischen Kommissaren), získané nalezením vhodných
sovětských zajatců a jejich zastřelením. Nakonec se změnila v pokus vytvořit sbírku židovských koster
Stránka 2 z 18
z těl 86 židovských vězňů z německého koncentračního tábora Osvětim, převezených do německého
koncentračního tábora Natzweiler-Struthof v Alsasku a tam zavražděných. Sbírka se připravovala
v prostorách Říšské univerzity Štrasburk. Hlavním tvůrcem sbírky byl německý profesor lékařství
August Hirt.
(Zdroj: http://cs.wikipedia.org)
Natzweiler-Struthof – nacistický koncentrační tábor
V neděli 30. června ráno, po příjezdu do Darney, marně hledáme na místním hřbitově hrob údajně zde
pohřbeného čs. legionáře, který zde zemřel krátce po přísaze na následky zranění. Jeho hrob nalézáme
později na hřbitově v Cernay, kde je pohřbeno 21 Čechoslováků. V Darney pokládáme věnec k pamětní
desce TGM.
U památníku se pak setkáváme s moravskou skupinou, která s sebou přivezla i dechovku. Před samotným
pietním aktem pronesli slavnostní projevy představitelé místní samosprávy a také zástupci SR a ČR.
Raut byl tentokrát v režii Slováků (pivo Zlatý bažant, slovenské speciality a jako bonus na každém talíři
párátko se slovenskou vlajkou). Nevěděl jsem, že vojáci OSSR (ozbrojených sil Slovenské republiky)
mají maskáče v kamufláži ACU (vz. 2007), ale v odlišných odstínech než US Army.
Darney je obec ve Francii v jižní části departementu Vosges a v regionu Lotrinsko.
V roce 1918 došlo v Darney k zajímavé shodě okolností: Lesy v okolí Darney již od 14. století přitahovaly
české skláře, kteří s sebou do Francie přinášely své výrobní postupy (rodinné erby těchto sklářských
mistrů, přišedších sem na pozvání vévodů lotrinských, dnes zdobí velký sál současného zámku). Ale také
v době první světové války mělo Darney vztah k českým zemím, protože se stalo místem shromažďování
českých a slovenských dobrovolníků. Dne 30. června 1918 byla v obci provoláno prohlášení o vzniku
nezávislého československého státu; francouzský prezident Raymond Poincaré zde za přítomnosti
dr. Edvarda Beneše oficiálně předal československé armádě vybudované a vycvičené ve Francii
československou státní vlajku. Tak se historie Darney prolíná s historií Československa.
Stránka 3 z 18
Stará radnice v Darney dnes hostí francouzsko-československé muzeum, ve kterém je uchováno
mj. prohlášení o vzniku nezávislého československého státu.
Muzeum je přístupné zdarma dle předchozí domluvy.
(Zdroj: http://cs.wikipedia.org)
Na bojišti u Kreuzwaldu jsme v lese nacházeli jasně patrné zákopy, zbytky bunkrů a také zbytky
drátěných překážek. Na kraji lesa, pod stromem u cesty jsme pak položili malý věneček k uctění památky
všech padlých bojovníků.
Na válečném hřbitově v Cernay jsou mezi francouzskými hroby i dva pomníky a hroby čs. legionářů.
U jejich hrobů, které stejně jako ostatní hroby zdobí rudé růže, byli našimi zástupci provedeny dva
důstojné pietní akty. Najeli jsme asi 300 km.
V pondělí 1. července jsme vstávali dřív a prvním cílem byl po 140 km jízdy památník americkým
vojákům Saint Mihiel. Je umístěn na kopci, odkud je krásný rozhled na okolní krajinu s vodními
plochami.
Památník americkým vojákům Saint Mihiel
Odtud je asi 60 km vzdálený Verdun. Prohlédli jsme si muzeum bitvy a pak jsme popojeli
k monumentálnímu památníku. Ten právě prochází rekonstrukcí, ale naštěstí je otevřen. V podzemí jsou
hromady kosterních pozůstatků zde padlých vojáků a ve svahu pod památníkem se rozkládá velký hřbitov,
plný bílých křížů.
Stránka 4 z 18
Bitva u Verdunu byla jedna z největších bitev první světové války. Odehrála se u francouzského města
Verdun. Padlo při ní na obou stranách zhruba 700 000 vojáků. Krvavá bitva trvala od 21. února 1916
do 18. prosince 1916, což je přibližně 10 měsíců. Krajina u Verdunu byla totálně zničena a stopy války
nese dodnes. Všude jsou i dnes vidět krátery po vybuchlých granátech zarostlé trávou, hlavně v okolí
pevnosti Fort de Vaux. V blízkosti Verdunu se nachází několik obrovských hřbitovů. Na jednom z nich stojí
vysoká socha ženy s tragickou tváří, která si klade prst na němá ústa.
Na úpatí sochy je nápis: „Buďte tiše, hrdinové odpočívají“.
Bitva u Verdunu se stala v českých zemích synonymem pro velké střílení. Pokud se někde moc střílí, říká
se, že „je tam ran jak u Verdénu“ nebo že se „střílí jak u Verdénu“ (tento obrat používá zejména
sportovní zpravodajství když padá např. mimořádný počet gólů). Nebo v případě, nějakého zvláštního
výstřelu ve filmu, nebo špatné střely ve fotbale se říká: „To byl výstřel jak u Verdénu“.
(Zdroj: http://cs.wikipedia.org)
Stránka 5 z 18
Poblíž jsme si také prohlédli pevnosti Fort Douamont a Fort Froideterre. Zaujaly nás jasně zřetelné stopy
po zásazích na ocelových věžích.
Na hřbitově Le Cheppe jsme podle CEVH hledali hroby tří čs. legionářů. I když jsou na nich jména
zkomolena, první našel p. Bachan, druhý bratr Cigánik a třetí moje maličkost. U všech tří pak proběhl
pietní akt. Eva Armeanová pak jména opravila i v evidenční knize, uložené ve schránce u vchodu
na hřbitov.
Předposlední zastávka byla před budovou, před kterou vlají čtyři vlajky – britská, americká, francouzská
a tehdejší sovětská. Je to budova, kde byla podepsána 7. května 1945 kapitulace nacistického Německa
a dnes je zde zřízeno muzeum. Je zde zachován stůl, u kterého k prvnímu podpisu kapitulace došlo
(podruhé pak byla kapitulace stvrzena v Berlíně).
Po sérii dílčích kapitulací na západní a italské frontě začali němečtí generálové jednat o bezpodmínečné
kapitulaci přímo na vrchním velení spojeneckých expedičních sil ve francouzské Remeši. Nová německá
vláda velkoadmirála Dönitze měla v úmyslu vzdát se pouze před západními Spojenci a pokračovat
v bojích na východní frontě. Vrchní velitel spojeneckých expedičních sil, gen. Eisenhower, vědom si
spojeneckých závazků vůči Sovětskému svazu, však další dílčí kapitulaci odmítl a dokonce pohrozil,
že uzavře spojenecké linie a zabrání prchajícím německým vojákům i civilistům v pohybu na západ,
nebudou-li Němci souhlasit s úplnou kapitulací svých vojsk na všech frontách.
Z Flensburgu, sídla Dönitzovy vlády nedaleko dánských hranic, přiletěl navečer 6. května do Remeše šéf
štábu vrchního velení Wehrmachtu, generál Alfred Jodl, s pověřením bezpodmínečnou kapitulaci podepsat.
Vymínil si však odklad okamžiku, kdy kapitulace začne platit, o 48 hodin, aby mohly být jednotkám
vydány příslušné rozkazy. Později, v době norimberského procesu se Jodl chlubil, že tak zachránil
700.000 mužů před ruským zajetím a byl by jich prý zachránil ještě víc, kdyby mu Eisenhower povolil
čtyři dny.
K podpisu kapitulace byl přizván náčelník sovětské vojenské mise, generál Ivan Susloparov, aby dokument
podepsal jménem vlády SSSR. Susloparov pochopitelně návrh kapitulace ihned odeslal do Moskvy ke
schválení. Hodiny však míjely a odpověď nepřicházela. Protože nechtěl brzdit ukončení krvavé války,
Susloparov se nakonec rozhodl podepsat kapitulační protokol bez souhlasu Moskvy, avšak na jeho žádost
byl do textu přidán článek, který umožňoval pozdější, dokonalejší akt kapitulace Německa.
Druhý podpis vítěze připojil náčelník generálního štábu spojeneckých expedičních sil, americký generál
Walter Smith. Jako svědek se podepsal zástupce náčelníka francouzského štábu národní obrany, generál
François Sevez. Německý generál Jodl se podpisem zavázal zajistit, že německá armáda zastaví vojenské
Stránka 6 z 18
akce do 23:01 hodin dne 8. května. Podpisový akt skončil téměř tři hodiny po půlnoci. A jen o něco
později přišel Stalinův příkaz, že se nic podepisovat nemá.
Když se Stalin o podpisu kapitulace dozvěděl, rozhodl se ji neuznat jakožto "jednostrannou dohodu"
s Dönitzovou vládou, podepsanou jen vrchním velením spojeneckých vojsk. Ve zprávě určené Trumanovi
a Churchillovi to odůvodňoval tím, že Sovětský svaz přinesl v boji proti fašismu největší oběti a přitom to
vypadá, jako by před Sovětským svazem nikdo nekapituloval, protože v Remeši nebyl přítomen žádný ze
sovětských státních představitelů. Vyslovil v této souvislosti také obavu, že za těchto okolností budou
německá vojska na východní frontě navzdory kapitulaci pokračovat v boji.
Stalina pochopitelně naštvalo, že Němci kapitulovali ve štábu generála Eisenhowera za přítomnosti
jediného vcelku neznámého sovětského generála, který okamžitě upadl v nemilost. V některých ruských
publikacích se dodnes uvádí, že Susloparov se podepsal pouze jako svědek. To je ovšem nesmysl, který má
pouze podpořit Stalinem vyhlášenou tezi o "jednostranné dohodě" a "předběžné kapitulaci." Podpis
Susloparova je hned vedle podpisu generála Smithe a poznámka "svědek" (witness) je pouze u jména gen.
Seveze.
Aby se předešlo zbytečným sporům, Spojenci na "předběžnost" remešské kapitulace přistoupili a celý
obřad se následující den opakoval v Berlíně, za přítomnosti sovětských generálů zvučných jmen.
(Zdroj: www.fronta.cz)
Krásný den, kdy nám počasí přálo a sluníčko svítilo, jsme zakončili dvouhodinovou prohlídkou Remeše
a především nádherné katedrály. Na boku domku, kde se nachází informační centrum, má pamětní desku
stíhací eso z II. světové války, francouzský letec Marin La Meslée
Po najetí asi 400 km spíme v Remeši.
V úterý 2. července po příjezdu na hřbitov Jonchery se rozprcháváme do všech stran a hledáme šest
čs. hrobů. Skromně podotýkám, že dva z nich jsem posléze našel já (problém je, že jména jsou často
úplně zkomolena nebo nesouhlasí čísla hrobů v původní evidenci MO). Vše fotím pro náš web a po
pietních aktech pokračujeme na hřbitov Souan-Perthes, kde se totéž opakuje u jednoho našeho hrobu.
Následují další prohlídky a pietní akty u památníku u Navarinu, 30 km vých. od Remeše, na kterém je též
zmíněna čs. brigáda, prohlídka bojiště a v Sommepy-Tahune pak amerického pomníku Blanc Mont.
Je to věž ze zlatožlutého vápence s vyhlídkou, odkud je krásný výhled po okolí a z výšky jsou dodnes
jasně zřetelné linie zákopů, podzemních úkrytů a postavení zbraní.
Památník padlým u Navarinu
Stránka 7 z 18
Na hřbitově v Minaucortu je pohřbeno 25 čs. legionářů. Jejich památku jsme uctili pietním aktem.
V lese Haute Chevauchée 30 km záp. od Verdunu, na kótě 285 je na pomníku nad osáriem zmíněna 1. čs.
střelecká brigáda a hned u něho je obrovský kráter po podzemním výbuchu 52 tun trhaviny. Má průměr
50 metrů a hloubku 10 metrů, větší jsem ještě neviděl. Okolní terén, dnes zarostlý lesem, je protknut
zákopy a poznamenán krátery různé velikosti.
Zvláštním zážitkem pak je prohlídka bojiště na kótě 153, kde jsou skvěle obnovené zákopy s drátěnými
překážkami a mnoha vykopanými artefakty mezi trychtýři po granátech.
V Chesters pokládáme věnec k čs. pomníku z r. 1928. Na místním válečném hřbitově jsou pohřbeni
Francouzi, Britové, Belgičani a Němci a také zde leží 212 našich legionářů z 21. a 22. čs. pluku, z toho
u 160 neznáme jména.
Poslední zastávka je pak v městečku Terron, kde se na Place Tchécoslovaque před kostelem nachází
pomník, u kterého je opět proveden pietní akt. Z náměstí vychází Rue de Prague a poblíž je
Rue du Général Husák. Dobrým nápadem bylo darovat pár odznaků ČsOL přihlížejí matce s malým
děckem.
Náročný den po ujetí skoro 400 km a po položení věnců na osmi místech končíme ubytováním
v Compiegne.
Ve středu 3. července si můžeme přispat, Muzeum příměří otvírá až od 9 hod. Po příjezdu do lesíka, kde
se nachází soukromé muzeum, sice trochu prší, ale zjišťujeme, že se otvírá až od 10 hod., naštěstí nám
vyšli vstříc a pustili nás dovnitř. Uvnitř je zákaz fotografování a tak si jen prohlížíme repliku pověstného
vagónu. Hitler si prý vymínil, že podpis příměří bude provedeno ve stejném vagónu, kde byla podepsána
kapitulace Německa v r. 1918 a tak byl pro tuto příležitost vyzvednut z muzea. V r. 1945 byl však
v Německu zničen, zůstalo z něho jen pár dřevěných součástí, zde vystavených a tak je tu umístěna jeho
věrná replika. Překvapilo mě, že ač je v muzeu jen pár schodů, je tam umístěna i plošina pro vozíčkáře.
 1918 – 11. listopadu bylo ve vlakovém voze v Le Francport u Compiègne podepsáno příměří mezi
Německem a Francií, které ukončilo první světovou válku. Signatáři byli maršál Ferdinand Foch
a německý zástupce Matthias Erzberger.
 1940 – 22. června bylo podepsáno v Le Francport u Compiègne (ve stejném vagónu) další příměří mezi
Německem a poraženou Francií, ovšem vítězná a poražená strana byla opačná.
(Zdroj: http://cs.wikipedia.org)
Stránka 8 z 18
Divili jsme se, proč u pomníka maršála Foche vlaje mimo britské a francouzské i vlajka polská a bylo
nám vysvětleno, že byl i polským generálem.
Při přejezdech nás historik Petr Hofman a Milan Mojžíš informují o jednotlivých místech bojů
a o zajímavých místech, okolo kterých projíždíme. V okolí je tolik různých válečných hřbitovů, až z toho
jde hlava kolem.
V Albertu si v Muzeu bitvy na Sommě prohlížíme expozici, která je umístěna v podzemní chodbě a je
zvláštností, že se vyjde na jejím konci úplně jinde, než je vchod. Exponátů je mnoho a tak je na co koukat.
Sbírka upomínkových předmětů, vyrobených z nábojnic
Stránka 9 z 18
Dále navštěvujeme muzeum a památník Thiepval.
V Thiepval je sice jen malé muzeum, ale zato obrovský anglo-francouzský památník a malý hřbitov
padlých na Sommě v r. 1916. Památník nese jména více než 72 000 důstojníků a vojáků Spojeného
království a jihoafrických sil, kteří zemřeli v této oblasti Somme před 20. březnem 1918 a nemají žádný
známý hrob. Více než 90% z nich zemřelo v období mezi červencem a listopadem 1916. Památník slouží
také jako Anglo-francouzský památník bitvy v uznání společné povahy útoku a malý hřbitov obsahuje
stejný počet hrobu Commonwealthu a francouzské hroby leží na úpatí památníku.
Mrtvý jiných zemí Commonwealthu zemí, kteří zemřeli na Sommě, a nemají žádné známé hroby, jsou
připomínány na národních památníků jinde.
(Zdroj: http://cs.wikipedia.org)
Anglo-francouzský památníkThiepval
Stránka 10 z 18
Ve Vimy kráčíme až k monumentálnímu bělostnému památníku padlých Kanaďanů, na kterém jsou
uvedena jména padlých, kteří nemají svůj hrob.
Památník kanadským padlým ve Vimy
Další pietní akt provádíme u pomníku padlým v r. 1915 z francouzské marocké divize, jejíž součástí byla
Rota Nazdar.
Pak procházíme areálem muzea Vimy, v jehož okolí je zem zjizvená krátery a kde pro nebezpečí výbuchu
trávu spásají ovce. V muzeu jsou k dispozici odznaky javorového listu s vlčími máky, dobrovolný
Stránka 11 z 18
příspěvek slouží k podpoře válečných veteránů. Odznak si beru, drobný příspěvek vhazuji do kasičky.
Studenti z Kanady sem jezdí pracovat jako průvodci..
V plánu pak byla návštěva dalšího muzea, ale to je bohužel zavřené a tak jedeme na čs. hřbitov
La Targette, kde je jednak obnovena jedna informační deska, kterou vezeme z domova a hlavně proveden
důstojný pietní akt.
Památník a vojenský hřbitov čs.dobrovolníků v La Targette
Po první světové válce, přesněji od 1. 1. listopadu 1918 a po návratu vojáků do jejich domovů, stala se
osada La Targette u obce Neuville-Saint-Vaast ve Francii památným a poutním místem, které každoročně
navštěvovali pozůstali čs. dobrovolnici z let 1914–1918. aby tam v den výročí jejich první velké bitvy
vzdali poctu památce padlých kamarádů.
Naši krajané, členové pařížského Sokola a sociálně-demokratického spolku Rovnost v Paříži, byli zařazeni jako první čs. dobrovolnici do I. roty (nazvané jejími veliteli "Compagnie Nazdar" – podle jejich
pozdravu) praporu C, 2. pochodového pluku Cizinecké legie v Bayonne. Ráno 9. května 1915 se zúčastnili
útoku X. francouzského armádního sboru (tzv. druhá bitva o Artois), při kterém se hrdinně proslavili.
Rota Nazdar, vedle rot Poláků, Belgičanů a Řeků. ale pod svým praporcem s českým královským lvem,
zaútočila ráno – v první den francouzského protiútoku v úseku na severním okraji La Targette a Neuville.
Sousední jednotky Legie vsak nepostoupily se stejnou rychlosti, takže Rota Nazdar se musela za značných
ztrát stáhnout, avšak úsek v hloubce přes čtyři kilometry zůstal již osvobozen. Rota Nazdar utrpěla velké
ztráty – na 80 %, z čehož 42 dobrovolníků zahynulo i s praporečníkem Karlem Bezdíčkem, který nastoupil
k útoku s praporcem omotaným kolem těla. Jako jeden z prvních dosáhl nepřátelské linie, kde ho očekával
německý voják, bajonety se srazily, ale Bezdíček padl tváři k zemi, mrtev. Jeho tělo bylo zasypáno
v dobyté linii i s praporcem, nepřátelskou kanonádou.
Pozůstali bratři z Roty Nazdar, kteří založili s ostatními příslušníky první československé armády
ve Francii v roce 1919 "Sdružení československých dobrovolníků ve Francii", si vzali za úkol zanechat
svědectví oběti těchto chrabrých vlastenců, prvních dobrovolníků pro vlast po 300leté porobě a jejich
hrdinného boje. V tomto úsilí byli podporováni tamním notářem Ernestem Petitem, předsedou krajské
federace býv. bojovníků, velkým přítelem našeho národa a čs. dobrovolníků.
V roce 1924 byla ustavena z členů Sdružení komise pro postavení pomníku, jejímž čestným předsedou byl
p. vyslanec dr. Š. Osuský a členem předseda čs. kolonie F. Hlaváček. V La Targette, místě památných
bojů z roku 1915, z prostředků veřejné sbírky v cizině a ve vlasti a z prodeje historických pohledů,
zakoupili pozemek a postavili pomník Roty Nazdar, který byl dílem sochaře Josefa Hrušky. Pomník byl
odhalen předsedou Sdružení čs. dobrovolniků ve Francii Františkem Nálevkou dne 31. května 1925 pod
záštitou prezidenta Československé republiky dr. T. G.Masaryka a za čestného předsednictví
P. P. Painlevé, předsedy ministerské rady a ministra války, maršála G. C. Petaina. senátora L. Martina,
býv. předsedy pařížské městské rady C. Caira, Josefa Sansboeufa, předsedy Svazu vysloužilců armády,
dr. E. Beneše, ministra zahraničních věcí ČSR, Františka Udržala, ministra národní obrany ČSR
a dr. Štěpána Osuského, vyslance ČSR v Paříži.
Od té doby se La Targette stala poutním místem nejen členů Sdružení a býv. příslušníku Roty Nazdar, ale
celé krajanské obce ve Francii. Pietních vzpomínek se zúčastňovali rovněž představitelé čs.
zastupitelských úřadů ve Francii, starosta s městskou radou obce Neuville-Saint -Vaast a delegacemi
organizací býv. bojovníků v kraji.
Notář F. Petit byl svědkem, že účastníci po pietní vzpomínce se rozcházeli v kraji po hřbitovech
vyhledávat hroby padlých. Při rozpravách s účastníky o obtížích při vyhledávání hrobů padlých, přišel
s návrhem soustředit je kolem pomníku a za tím účelem Svaz býv. bojovníků Neuville-Saint-Vaast věnoval
v roce 1934 pozemek, na kterém se nachází náš nynější čs. vojenský hřbitov, jehož realizaci po léta
Stránka 12 z 18
p. notář Petit prosazoval. První návrh hřbitova vypracoval v roce 1936 architekt H. Bourdarie, válečný
invalida a tehdejší předseda místního spolku býv. bojovníků. Do středu prozatím prázdného pozemku dal
notář Petit ze sympatie k naším dějinám a podtržení rázu budoucího hřbitova umístit kopii tzv. „Českého
kříže" (Croix de Bohéme), jehož originál 7. konce 15.století stojí v polích nedaleko Kresčaku
(Crecy-en-Ponthieu), který připomíná hrdinnou smrt v boji slepého českého krále Jana Lucemburského
26. srpna 1346, který přišel na pomoc francouzskému králi Filipovi VI. s českými šlechtici.
Vyhledáním ostatků padlých bratří z Roty Nazdar roztroušených po všech bojištích 1915–1918 (bitvy
Champagne, Artois, Alsace, Aisne, Oise, Somme, Verdun, Lorraine) byl pověřen čs. konsul v Lilie
Leopold Riedl. Během roku 1935 vyhledával na hřbitovech, které se nalézaly u bitevních polí, hroby svých
krajanů. Byla to velmi obtížná práce, protože nápisy na prostých dřevěných křížích byly skoro nečitelné
a jména zkomolená. Podařilo se mu nalézt pouze 42 hrobů – 10 v Artois, 18 na Sommě, 5 v Champagne,
2 v Aisne, 5 ve Verdunu. Dva hroby se nalézaly v La Targette. Politické události v letech 1938–1939
a vypuknutí druhé světové války znemožnily další hledání hrobů čs. dobrovolníků a soustředění jejich
ostatků na novém hřbitově.
Poslední pietni vzpomínka po vypuknutí 2. světové války byla uspořádána v La Targette 9. května 1940,
v době kdy Československo bylo již obsazeno německými vojsky, ve Francii znovu ustavena čs. armáda
v Agdu, Polsko napadeno a vyhlášena válka. Při té příležitosti byly pozvány do Arrasu znovuustavené
armády československá, zastoupená I. četou l. p. pluku s hudbou pod vedením generála Ingra, a polská
také s jednou četou a hudbou. Po vojenských obřadech bývalí bojovníci kraje předali oběma armádám
ustaveným ve Francii darem prapory pro l. pluk čs. armády a l. pluk polské armády. K našim padlým
dobrovolníkům z let 1914–1918 přibyli další dobrovolníci z druhé světové války 1939–1945.
Několik let po skončeni druhé světové války vyšel z řad příslušníků Sdružení návrh na soustředěni ostatků
našich padlých v obou světových válkách. Po dlouhých jednáních ve Sdruženi a s příslušnými
francouzskými úřady bylo rozhodnuto, aby čs. vojenský hřbitov byl vybudován v La Targette, kde budou
soustředěny ostatky dobrovolníků z obou světových válek. Rozhodnuti bylo odhlasováno na valné
hromadě Sdružení v roce 1958. Byla ustavena vojenská komise pro vyhledáváni hrobů čs. dobrovolníků
z obou světových válek, jejímž předsedou byl jmenován Louis Máníček.
Nutno konstatovat, že vyhledáváni hrobů našich dobrovolníků nebyla lehká práce, byly použity neúplné
seznamy francouzské pozemní a letecké armády z obou světových válek. Seznamy padlých od čs. armády
v ČSR byly opatřovány různými způsoby, neb mezi tím byl nastolen v republice komunistický režim, který
uznával pouze odboj a účast čs.vojáků v bojích na východě. O západní armádě a její účasti v 2. sv. válce
se po dlouhá léta nemluvilo ani nepsalo. Velká část účastníků bojů na západě byla buď vězněna nebo
diskriminována. Sdruženi nemělo oficiální spojeni s ČSSR. Předseda vojenské komise objížděl jednotlivé
hřbitovy, kde byli hlášení pohřbení čs. dobrovolníci, rozesílal dotazníky jednotlivcům a prováděl
dotazování u hřbitovních správ.
Přispěním a pomocí ministrů býv. bojovníků p. R. Tribouleta a později p. J. Saintenyho bylo provedeno
postupně soustředění ostatků padlých čs. dobrovolníků. První převoz ostatků 65 padlých čs. brigády
z Anglie u Dunkerque z městského hřbitova Bourbourg a 11 padlých z Roty Nazdar z okolních hřbitovů
byl proveden v srpnu 1959, druhý převoz 34 padlých z různých hřbitovů uskutečněn v červnu 1962, v prosinci 1963 převezeno celkem 76 ostatků padlých a v roce 1970 soustředěno dalších 20 ostatků padlých.
Celkem bylo soustředěno 206 ostatků padlých ze 73 vojenských a obecních hřbitovů v 38 departementech.
Čs. vojenský hřbitov byl slavnostně otevřen v záři 1959 generálem L. E. Fauchem.
Převozy ostatků padlých byly provedeny francouzskou vojenskou hřbitovní správou na její náklad.
Úkolem Sdruženi bylo hroby vyhledat, zjistit s přesností čs. státní příslušnost a hlásit, kde se nalézají.
Mimo ostatků padlých převezených do La Targette zůstává ve Francii ještě přes 600 pochovaných
mrtvých na celkem 28 hřbitovech ve 12 departementech a na 250 nezvěstných. Sdružení z přístupných
vojenských dokumentů a archivů vypracovalo jmenný seznam padlých čs. dobrovolníků ve Francii z obou
Stránka 13 z 18
světových válek. Byl výsledkem dlouholeté práce vojenské komise, zejména jejího předsedy, později
předsedy Sdružení br. Ludvíka Máníčka. První seznam byl vypracován v r. 1975, posléze přepracován
a vydán v roce 1996 v malé brožurce s celkovým přehledem míst hřbitovů ve Francii a v pohraničí Belgie
s mapkou Francie s vyznačením míst jednotlivých hřbitovů a úseků bojišť.
Sdružení, ač si bylo plně vědomo svého poslání a úkolů, nemohlo navštěvovat všechny hroby, a proto bylo
v roce 1964 rozhodnuto, aby v La Targette byl postaven „Památník čs. dobrovolníků“ na počest všech
Čechů a Slováků, kteří obětovali na půdě Francie své životy za svobodu naší vlasti. „Památník“, dílo
architekta Bernarda Hegera a sochařky Marty Sumové, byl postaven z prostředků celosvětové sbírky
krajanů a odhalen 19. května 1968 p. generálem Flipo, čestným předsedou Sdružení, za předsednictví
p. maršála P. Kocniga. v rámci oslav 50. výročí vyhlášení Československé republiky a za účasti četných
delegaci býv. bojovníků a dobrovolníků.
Památník a vojenský hřbitov čs.dobrovolníků ve Francii v La Targette byl vybudován zásluhou Sdružení
čs. dobrovolníků ve Francii, které po léta organizovalo pietní vzpomínky celé krajanské obce v měsíci
květnu každého roku.
V roce 1997 došlo k historickému okamžiku, kdy stará generace, která pomalu odchází, předala poselství
velké tradice udržování památky padlých čs. dobrovolníků ve Francii nové generaci, do rukou
velvyslanectví dvou států - České republiky a Slovenské republiky. Organizace pietních vzpomínek je střídavě zajišťována českým a slovenským velvyslanectvím za podpory a účasti francouzských úřadů
a našeho Sdružení.
(Zdroj: www.csol.cz)
Před pomníkem čs. padlým v La Targette
Stránka 14 z 18
Podařilo se domluvit návštěvu jiného muzea, kde nás provedl majitel, starý muž, který dává sbírku dlouhá
léta dohromady. Jedná se úctyhodné množství předmětů – ať už zbraní a munice, ale má vystaveny
i figuríny vojáků, uniformy, přílby, předměty denní potřeby, písemnosti, poštovní známky, medaile,
upomínkové předměty vyrobené z nábojnic a mnoho dalších exponátů. Zvláštností jsou vystavené dvě
kulky, které se srazily za letu a zvláštně se navzájem obtočily. Zaujala mě také puška s periskopem
a ocelový kyrys na ochranu horní části těla, kterou si oblékali členové některých úderných oddílů.
Milan Mojžíš pak majiteli muzea daroval různé publikace z produkce ČsOL.
Naproti přes ulici je vetešnictví a starožitnictví, kde si někdo koupil pár francouzských medailí.
Ubytováni jsme v Douai-Councy.
Ocelový kyrys na ochranu horní části těla
Stránka 15 z 18
Ve čtvrtek 4. července projíždíme kolem ruin rozstříleného kostela v Mont-Saint-Éloi a další zastávkou
je muzeum I. sv. války v La Targette, kde vystavují více než 2 500 kusů památek na období I. sv. války.
Součástí je i bazar militarií, kde si někteří nakoupili zajímavé exponáty, např. Boleslaváci si odváželi
kameninovou nádobu na víno a jedeme navštívit jeden z hlavních francouzských národních památníků
a největší hřbitov padlých v I. sv. válce – Notre-Dame de Lorette na dominujím hřebenu, kde Francouzi
bojovali dlouhou a krvavou bitvu od října 1914 do října 1915. Nachází se severně od Arrasu, hřbitov má
rozlohu 13 hektarů a součástí je i muzeum (kolega Vilda Kepka zde objevil i francouzskou přílbu s čs.
znakem) a skanzen.
Největší hřbitov padlých v I. sv. válce – Notre-Dame de Lorette
Krypta obsahuje rakve neznámých vojínů z II. sv. války, koncentračních táborů, severní Afriky a Indočíny.
S největší pravděpodobností jsou zde v hromadných hrobech uloženy i ostatky našich legionářů z I. sv.
války, padlých v okolí.
Kaple byla požehnána v přítomnosti maršála Pétaina dne 26. května 1927 a vysvěcena 5. září 1937.
Interiér se vyznačuje pestrými mozaikami a všude kolem na stěnách jsou tisíce pamětních desek
na jednotky i jednotlivce.
Poblíž hlavního vchodu jsem zapálil svíčku u dvojitého hrobu otce a syna, padlých v r. 1914 a 1940.
Je smutné, že i zde došlo opakovaně od r. 2007 ke zhanobení hrobů židovských a muslimských vojáků,
které byly pomalovány hákovými kříži.
Během vzpomínkové poutě jsme společně uctili památku padlých vojáků na téměř dvaceti místech,
dozvěděli jsem se mnoho zajímavých informací o bojích a účasti čs. legionářů ve Francii. Místa jako
je Darney, Terron, Vouziers a další jsou místa historicky navždy spjata s bojem našeho národa za svobodu.
Najeli jsme skoro 4 tisíce kilometrů. Srdečný dík patří všem, kdo tuto akci skvěle připravili.
Stránka 16 z 18
Pietní akt v Terronu
Československé legie ve Francii byly dobrovolnické jednotky ve Francii
v letech 1914–1919.
V rámci cizinecké legie vznikla 31. srpna 1914 rota Nazdar!. Účastnila se vítězně bitvy
u Arrasu 9. května 1915, kde však utrpěla výrazné ztráty, přesto však tato bitva rotu
navěky proslavila.
V roce 1918 vznikla československá brigáda ve Francii,
která se na jaře roku 1919 vrátila do Československa.
Bylo v ní asi 9 600 vojáků.
Nejznámějším vojenským vystoupením byla bitva u Terronu 20. října 1918.
Ve francouzských legiích bojoval i slavný malíř František Kupka.
Ve Francii padlo 650 českých legionářů.
(Zdroj: http://cs.wikipedia.org)
Stránka 17 z 18
Při pohledu na stovky křížů a náhrobků na mnoha a mnoha válečných hřbitovech
různých armád a tisíce jmen na monumentálních památnících
se vnímavému pozorovateli svírá u srdce z tolika zbytečně utracených lidských životů.
I touto poutí chceme nadále připomínat, že mír je třeba již navždy udržet, aby
válečné utrpení nemusel nikdo z nás již nikdy zažít.
Vladimír Štrupl,
člen jednoty ČsOL Český Brod a místopředseda Spolku pro vojenská pietní místa o.s., 7. července 2013
Stránka 18 z 18