Žižka.
Transkript
Žižka.
ZAH RADA MORAVY VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK PRO MLÁDEŽ ŽUPY UH.-HRADIŠŤSKÉ. ROČNÍK ŘÍJEN II. S fofr? Ktož — ' jsú boží bojovníci. ' EĚ jsú bo Kris tus vám - bo - jo v -ní za šbo - dy ží sto - cí a jí, sto EĚ stěž li i í od Bo 2. Zdeněk Nejedlý. V-ypsal Ktož - ČÍSLO 1924. - ~é - ho - na brát viec slí zá - je -bu - ho, pro- je, pah- d' ú-faj-te v ně-ho, že bo-neč-ně sním vždy- se bu bia mie-ti baž-dé-mu, Utož de, věč-ný ha po-mo-cí, a bto proň ží-vot slo-ží, ¥ cby zví-tě-zí-te. R- Tenf Pán ve-líf se ne-bá-tí za - hub-cí tě-les ná prav-dě sen-de. ve ných, - líf i ží-vot slo-ži-ti, pro lá - shu svých bliž - nich. Karel Zmola: Žižka. Jan Před a sváděl náš národ těžké boje s mnoha velikými nepřáteli. Země české byly plny cizáckých vojsk, jež sem pěti sty mocnými lety, vodil uherský král Zikmund, bratr krále českého Václava IV., hož smrti roku 1419 chtěl dosednouti v Praze na český trůn. po je Mnozí Čechové však Zikmunda za krále nechtěli, obviňujíce jej, že vydal milovaného Mistra Jana Husa v Kostnici na smrt. Spor Husův s církví stal se sporem většiny národa. Na zprávu o potupném a bolestném upálení Mistra Jana velká část českého panstva rytířstva odtrhla se od církve římské a přísahala věrnost odkazu umučeného Mistra. Nevytrvali však všichni; mnozí z nich přidali se v rozhodné chvíli k Zik mundovi a s ním táhli na ty, kdož zůstali věrnými bojovníky božími, i mravní povznesení ná Husovy nauky, jež hlásala duchovní roda. Moc Zikmundova a církve byla nesmírná. Proto opatrní a zištnf husitů zdála se býti odpadli, neboť porážka přívrženců Husových neodvratná. Opouštěli kalich také proto, že se k němu hlásil obecný strážci i — 17 poddaní, na něž již tenkrát těžce doléhala panská zvůle. Panstvo se obávalo nového hnutí, neboť správně tušilo, že vítězství jeho zna menalo b,y zmenšení práv a držav šlechtických. Báli se slova „bratře", jímž se husité oslovovali, neboť s lidem prostým bratrsky nesmýšleli K Zikmundovi přidávala se také mnohá města česká, zvláště ta,, v nichž vládl živel německý, Budějovice, Kutná Hora, Plzeň, Žatec všechna z bázně, aby český živel nestřásl nepřirozeného jha cizáckého, aby, se nestal pánem tam, kde pánem kdysi býval, aby, se nezbavil němectví, jež se v Čechách tenkrát až příliš roztahovalo a tylo z potu a práce českého lidu. Obyvatelstvo Čech se v těch těžkých „dobách rozštěpilo: V táboře Zikmundově sešli se páni a německá města, v táboře pro tivném stálo menší zemanstvo a obecný lid, proti zdrcující většině dobře vojensky vycvičené hrstka lidi, kteří vojáky nikdy nebyli. K této menšině přidala se Praha, jež však velmi často a velmi brzy slevovala z husitských požadavků, až konečně byla ochotna i vyjednávati se lid, — Zikmundem! M. Aleš: JAN ŽIŽKA. Husitům šlo v podstatě o nový, lepší řád v zemi české, o obrodu mravní a společenskou. V čtyřech artikulech (článcích) pražských žádali husité svobodu hlásání slova božího, přijímání pod obojí způsobou, zru šení světského panování kněžstva a vyhubení všeho, co podporuje zá konu božímu. Zaváděli rovnost a bratrství po vzoru prvních obcí kře sťanských, chtěli spravedlnost ke všem bez ohledu na osobu a stav, toužili po obnovení křesťanství v duchu ryzího učení Kristova bez pří davků lidských. Takové snahy však byly tenkrát příliš smělé, měnily, úplně společenský řád a odtud pochopíme, proč se za Zikmunda po stavilo vše, co až dosud vládlo a žilo v nadbytku a libovůli. Boj dvou světů vzplanul a musil vzplanouti, neboť ani husité, ani Zikmund a jeho věrní nebyli ochotni smlouvati a slevovali ze svých názorů. V boji tak nerovném objevil se v čele husitství jako zachránce národa a země české prostý zeman Jan Žižka z tvrze Trocnova v jihovýchodních Čechách. Byl v té době mužem již staršim, asi 60tiletým, s velikými zkušenostmi a rozhledem. Mládí ztrávil v bojích s jihow českými Rožmberky, kteří zabrali na konec trocnovské zboží, takže se Žižka stal 18 bezzemkem. V Polsku se vyznamenal v bojích s německými; 1 a zúčastnil se bezpochyby slavné bitvy u Grunwaldu roku 1410,, kde byli křižáci poraženi. Po svém návratu stal se velitelem královské posádky v Praze a prožil několik pokojnějších let. Smrt Husova roz bouřila také mysl Žižkovu. Když pak král Václav IV. 15. srpna 1419 rytíři zemřel a Zikmund nechtěl přijati čtyř artikulů pražských, Žižka zasáhli ponejprv do veřejných záležitostí. Podnikl s Pražany roku 1419 útok] na hrad, kde byla posádka Zikmundova. A tu „vzat jest od lidu na Tvrz Trocnov. nikdy. Žižka vytvořil husitská vojska, ozbro jil je, vycvičil, opatřil vozovou hradbou a naplnil věrou ve vítězstvím S třemi' sty mužů porazil pány u Nekměře (1419), 25. března 142Q znovu s malými silami u Sudoměře, 14. července 1920 zničil na Vít kově velká vojska Zikmundova, podrobil si jižní a západní Čechy' a přinutil Rožmberky k příměří, protáhl Čechy východní a severní, aby tak zajistil celou zemi husitství. Roku 1421 pozbyl při obléhání hradu Rabí i druhého oka, avšak i tak porazil Zikmunda, který pronikl opět do východních Čech, u Kutné Hory a Německého Brodu tak rozhodně,, že si již za života Žižkova do Čech netroufal. Zato vypravil se Žižka slovo" a neopustil lidu již roku 1423 do Uher, do země Zikmundovy. Tenkrát osvobodil Moravu od lupičských tlup Zikmundových a posílil husitské hnutí v zemi, zvláště také v našem kraji, který byl již od dob upálení M. J. Husa husitství nakloněn. V okamžiku, kdy chtěl a mohl dáti Žižka českým zemím pevnýl Žižkův kámen v nynějším Trocnově. v táboře předl vládu a trvalý mír, zemřel náhle 11. října 1. v Hradci Králové. věrní Sirotci Pohříchu jej pochovali Jeho Přibyslavi. nenašel náš náiod potom muže podobného, takže nesklidil zúplna ovoce svých snah a obětí, jež přinesl v dlouhých bojích za Husa a boží pravdu, za lepší život českého národa, za obrodu lidstva. mnozí se snažili vytrhati je třebaže Žižkovo přežilo věky, Jméno ze srdce národa. Bělohorští vítězové, pochopové Habsburků, zhanobili řád, >•'! 19 tělesné jeho pozůstatky i památku sledovaného národa našeho jeho. Avšak marně. V mysli proná statečnosti a vzor české jako symbol lepších, slavnějších dob. Žižka byl zajisté mužem síly, velikým, neboť vykonal, čeho jiní s daleko většími silami vykonati nedovedli. Byl to duch Žižkův, jemuž podléhali nepřátelé domácí i zahraniční, o jeho rozvahu tříštila se slepá zloba útočníků. Obrannou válku českého národa vedl tak prozíravě, že zůstal nakonec vítězem., Při tom byl vždy prostým a chudým „bratrem Žižkou", ochráncem slabých a utlačovaných, bojovníkem pro vysvobození pravdy zákona božího a také jazyka českého a slovanského. A třebaže zemřel před časně, přece položil pevné a bezpečné základy k demokratickému státu husitskému, jejž uskutečnil později slavný král Jiří z Poděbrad. L. žil vždg jako j Hosák: Počátky husitství na Morav. Slovensku, Husova smrt způsobila na Moravě nemenší pobouření než v Če chách. Zásluhou moravského pána Lacka z Kravař svolán byl na den 2. záři 1415 do Prahy sjezd pánů českých a moravských, kteří prote stovali proti upálení M. J. Husa a odsoudili koncil kostnický větou, ž0 v hrdlu lže, kdožkoli by tvrdil, že v království českém a rnarkrabstvi moravském vzmáhají se bludy a učení kacířská. Neméně než 452 pá nové a rytíři z Čech a z Moravy podpisy a pečetmi stvrdili obsah! protestního listu. Téměř celá třetina z podepsaných byli Moravané. Odtudj vidno, že na Moravě hnutí husitské nebylo méně silné nežli v Čechách! a že jen nepříznivé okolnosti zabránily, že husitství na Moravě nedosáhlo 1 ještě většího rozmachu. Na zmíněný i stížný přitiskli pečeť také někteří vládykové z na šeho kraje: Mikšík z Malenovic a Podhradí, Čeněk ze Šarova, Markvart z Jíkve, Buzek z Vlachovic, Zich z Nedachlebic, Hereš z Veletína^ Mikuláš Badúra z Přečkovic, Oneš z Lipiny, Gabriel ze Suchého pole, list Ješek z Libosvár, čeněk Špalek z Otina, B. ze šardic, Němčík ze K Záho- nim dlužno přičísti ještě několik! jiných vládyků, jichž majetek se nedá zjistiti. Horlivým husitou byl i majitel strážnického panství Petr z Kravař, jenž již roku 1416 povolal několik husitských kněží z Čech na Moravu. Roku 1418 působili na Slovácku horovic a J. z Jestřebic. podávali lidu svátost oltářní podobojí: Vít z Lomnice, Zik mund, kaplan kdysi pána Lacka z Kravař, Mikuláš a Pavel, řečený Kaysnar, ve Strážnici, Pavel ve Velké, Martin ve Znorovech, Tomáš Klečka] v Lípově, Jan v Tlumačově, Mikuláš v Napajedlích, Václav, řečený Škleboň, v Šarově, Pavel ve Střílkách, Jakub v Boršicích a Martin v faráři, kteří 1 Hradčovících. Nejvíce bylo hnutím husitským zasaženo panství strážnické, Leč i na Vižovsku, jež ovládal tehdy bohatý klášter Smilheim ve Vizovicích',, jevilo se současně husitství. Tam husité roku 1418 dobyli a vyplenili klášter, zničili kostel a spálili bohoslužebná roucha i knihy. Stalo se to, tuším, za podpory husitského pána Bočka Kuny z Kunštátu, držitele' sousedního statku brumovského. Hnutí husitskému dostalo se střediska v 2d Novém Táboře, založeném po způsobu českého Tábora na ostro- ■ vě řeky Moravy u vesnice Nedakonic od kněží Bedřicha ze Strážnice a Tomáše z Vizovic. V Novém Táboře usadili se okolní sedláci s několikq zemany a kněžitni a plenili statky sousedních katolických vrchností, kteréj se přidaly k nepříteli českých husitů, k Zikmundovi, jehož vojska v 'zemí zle řádila. Jejich noční útok na Kyjov, majetek kláštera Hradiska u Olo mouce, se nezdařil, zato však na zpátečním pochodu zničili augusti niánské probošství sv. Klimenta u Osvětiman a útokem vzali cisterciácký klášter na Velehradě, odkud se většině mnichů podařilo uprchnouti do Hradiště. Dále obsadili husité z Nového Tábora Ostrov (Uh. Ostroh) a Milotice a přepadli Polešovice. I město Hradiště, jehož vládnoucí vrstvy. byly tehda německé, od husitů velmi trpělo. Proto biskup olomoucký Jan Železný (nazvaný tak, poněvadž byl více ( vojákem nežli knězem) s měšťany olomouckými a hradišťskými, Rakušany i Uhry udeřil na Nový Tábor, byl však krvavě odražen. Zvláště mnoho olomouckých a Rakušanů bylo zbito. Mezi obléhajícími vznikly potom rozbroje, mnozí z nich své boudy zapálili a odtáhli, zbytek pak byl husity poražen. Teprve, když husité slyšeli, že se blíži silné vojsko Zikmundovo, probili se pod svými vůdci Bedřichem ze Strážnice a Tomášem z Vizovic směrem k Bystřici pod Hostýnem. Za původce hnutí husitského na Slovácku byli považováni stráž nický pán Petr z Kravař, který byl Zikmundem roku 1419 zbaven úřadu nejvyššího hejtmana (prvý úředník v zemi), dále veselský Jaroslav ze Šternberka a ostrovský Hašek z Valdštejna, jemuž husité přezdívali „pevt ná skála pravdy". Zikmund vyslal v druhé polovici října 1421 znasvého vůdce Pipo Spana z Ozory, aby poplenil statky těchto! pánů, sám pak ve dnech 16.—26. října ležel pod hradem Brúmovem, jejž obléhal pravděpodobně s nezdarem. Statky husitských pánů byly hrozně zpustošeny a Petr z Kravař musil vyhledati smíru se Zikmundem. Jedině syn jeho Václav z Kravař a Hašek z Valdštejna podstupovali dále kruté boje s nepřítelem, naposledy u Strážnice, a probili se pak do Imenitého Čech, nemohouce odolati přesile nepřátel. Dne 11. listopadu 1421 byl v Brně zahájen moravský sněm. Ač Zikmund přislíbil pánům moravským úplnou bezpečnost, byly brány a města obsazeny Uhry a páni donuceni vzdáti se čtyř artikulů pražských : poslušnost papeži. Petr z Kravař přijat byl na milost, ale syni jeho Václav zbaven dědictví a druhorozený Jiří dán ke katolíkům na vychování. Zikmund zastavil pak ještě téhož roku Bzenec a Veselí uher skému magnátu Ctiboru Vajdovi. Jeviště bojů bylo příštího roku přeneseno k Brumovu a Ostrovu, baštám to husitským. Biskup olomoucký obléhal roku 1422 Bočka Kunu z Kunštátu na Brumově po 3 neděle, ustoupil však s nepořízenou. Po porážce Zikmundově u Německého Brodu roku 1422 oblehlo 40.000 pěších a 10.000 jízdných mužů, Rakušanů i Uhrů, hrady a města Veselí a Ostrov, jejž markrabata Jošt a Prokop dali kdysi Haškovi z Valdštejna v zástavu, kteří, uslyševše o silném blížícím se vojsku polském, zbořili obléhaci bašty a ustoupili do Uher. To dálo se v dubnu roku 1422, neboť Zikmund označil své tehdejší dopisy datem 9. dubna ve; Veselí a 14.—18. dubna v poli před Ostrovem. Palacký a po něm ostatní píši také o obležení Ždánic Zikmundem, což však jest omyl, neboť Ostrov] Ždánice. tehdy slul Stenice, jež Palacký zaměnil s německým Steinitz a slíbiti 1 1 — 21 pravděpodobně dobyto, neboť ještě, téhož roku posílil Zik mund uherské posádky v Bzenci, Veselí a Blatničce. Posádkám těmto velel zmíněný již Ctibor Vajda. Ostrov však vzdoroval i nadále a ještá 1424 dal Zikmund Albrechtovi Rakouskému plnou moc, abg odňal Haškovi hrad a město Ostrov. Téhož roku 1424 válčil také Boček Kuna z Kunštátu. Byl však v otevřeném boji u Slušovic biskupem poražen a musil se uchýliti do kláštera Smilheimu, kde se bránil ještě nějaký čas. Posléze navrátil se do Brumova, jejž vojska biskupova opět marně obléhala. Na Smil heimu zůstala pak posádka biskupská. Již roku 1423 odevzdal Zikmund vládu nad Moravou Albrechtovi Rakouskému, vyhradiv si v našem kraji pouze Hradiště, Brod, Veselí, Hodonín, Buchlov, Střílky, Cimburk a Bzenec. Na podzim téhož roku táhl našim krajem Žižka s vojsky svými od Jihlavy směrem na Strážnici a Skalici. O tažení jeho naším krajem se však nedovídáme téměř ničeho. Petr z Kravař byl toho roku opět zemským hejtmanem, ale Uhři jej nepokládali za spolehlivého, neboť roku 1425 vyplenili znovu jeho Veselí bylo statky, obviňujíce jej ze zrady. Za Prokopa Holého počali husité najížděti svými pověstnými rejzy do zemí sousedních. Chopili se ofensivy, aby i nepřítel pocítil hrůzy ná boženské války. Tehdy Moravané vystupují ze své trpnosti a podobně! jako na počátku války i nyní -připojují se k českým bratřím. Roku 1426 vypravily se husitské sbory z Čech na Moravu, aby tu posílily husitské po krvavém útoku, Valtice, náležející katolickým Liechtenštejnům, lehly popelem a pevné městečko Břeclav s hradem padlo do rukou husitů zradou. Táboři vložili do Břeclavě silnou po sádku, která pak znepokojovala nepřítele v širém okolí. Brzy po bitvě u tJstí nad Labem roku 1426 oblehl vévoda rakouský hnutí. Podivín podlehl Albrecht se 40.000 muži, z nichž bylo 3.000 uherských a 1.200 tyrol^ skýciv jezdců, v době kolem sv. Bartoloměje v srpnu Břeclav. Ve vojště jeho byl i Petr, syn portugalského krále. Táboři hájili se po 3 měsíce statečně, činíce nepříteli velké škody, v pevnosti byl však nedostatek zásob a posádka byla ohrožena hladem. Proto Prokop Holý sebral vojsko, přitáhl k Břeclavi a nepřítele porazil 19. listopadu 1426. Ztráty Rakušanů v bitvě byly veliké. Příštího roku dobyli husité i Napajedel, Roku 1428 opakoval se nájezd Sirotků na Moravu. Tentokrát vzda dobrovolně město Uherský Brod, patrně proto, že obyvatelstvo bylo podobojí, načež u Veselí spojili se Čechové s Moravany a vpadli i-otom až k Trnavě. Při zpětném pochodu poleželi krátce u Brodu a navrátili se s hojnou kořistí domů. Byl to v krátkém čase druhý nájezd na Slovensko. Při prvém roku 1427 husité dobyli Skalice a 12. února téhož roku obléhali Senici. Odtud vidno, že téměř celé Slovácko bylo tenkrát husitské. Tím si také vysvětlíme, že Albrecht v července roku 1431 vpadl do Mo ravy, své vlastní země, již poplenil ohněm a mečem. Na 500 vsí a městeček bylo od katolického vojska spáleno, a dobyto hradu města, Kyjova, kde zajato 50 mužů posádky, Větších úspěchů Rakušané ne pískali a vrátili se, zanechavše v městě Hradišti posádku, domů. Dlouho se však posádka rakouská v Hradišti neudržela, neboť již roku 1432 byli nuceni Rakušané město znova obléhati. Téhož roku zmocnili se husité lo se i 22 v sousedství Slovácka Trnavy, takže drželi potom Trnavu, Skalici, To- polčany a hrad Branč, což vše teprve po bitvě u Lipan postoupili za drahé peníze Zikmundovi. Velkého majetku na Moravském Slovensku získal na konci válek husitských kníže ruský Fridrich, který po způsobu jiných litevských velmožů přišel do Čech pomáhati husitům. Týž držel město Ostrov, odkudž zval se knížetem ostrovským (1435) a Břeclav, kde častěji sídlel a donutil krajinu na šest mil kolem města k holdu a poddanství. J. Zoubek: v Nedakonicích. Tábor Nový (Z místní kroniky.) Za panování Václava (1378—1419) sběhly se události, jež za chvátily celý národ; náboženské spory a upálení Mistra Jana Husi ro zechvěly mysli celé země. Po smrti Václavově zdědil korunu bratr nového učení, kteréž ;yhe Zikmund, horlivý odpůrce českého národa se v Čechách čím dále tím více šířilo, ano i na Moravě. Smýšlení hu sitské však přičiněním Jana Železného, biskupa olomouckého, bylo na IV. i Moravě pilně dušeno. Teprve v únoru roku 1421 vedením zvláště bojovných kněží hu sitských Bedřicha ze Strážnice a Tomáše z Vizovic a pana Haška z Ostroha udělal se také na Moravě „Nový Tábor", a to na ostrově řeky Moravy v Nedakonicích. Jan Tomáš Pěšina z Čechorodu obšírně nám vykládá, kterak tam se zblízka zdaleka shlukli sedláci s několika kněžími a vládykami, kterak obořili se nejprve (1. května) na klášter velehradský a dobyvše ho vydrancovali a spálili jej, spolu několik! mnichů i s opatem Janem. Ostatní členové konventu utekli se do Hra diště, jež husité neobléhali, jsouce spokojeni se škodami, které městu způsobili. Biskup a páni moravští, bojíce se, aby se Tábor nezdařili jako v Čechách, povolali Rakušany proti nim ku pomoci. Ti však, když proti ostrovu opevněnému útokem se hnali, pobiti jsou, zvláště pakl mnozí Rakušané a měšťané olomoučtí. Jelikož ale mnozí, jmenovitě Petr z Kravař, pán na Strážnici, netoliko Táborům shovívali, ale i skutkem pomáhali, od dobýváni Tábora upustili. Posádka královská, kterou Al brecht, vévoda rakouský, do města Hradiště vložil, byla obci jen bře.ncnem a k boji s husity nestačovala. Husité po osmi měsících opustili konečně ležení své, když branná moc z Uher od Zikmunda proti nim táhla a odešli nejvíce do Čech. (Pan Hašek z Ostroha v Praze velmi vážený byl.) Roku 1423 žižka pak Moravanům na pomoc táhna, od Jihlavy ke Kroměříži přirazil a odtud do Uher jda, jistě hlavní silnici si obrav i Ne-> dakonice viděl. Tradice aspoň o tom se zachovala v lidu, jenž o pahorku : — za vsí O tvrdí, že tu žižka stoloval. * „husitském sloupu" v Nedakonicích není v dějinách žádných zpráv. místě, kde stojí, vypravuje tradice, že tu stoloval žižka. Starý sloup (boží muka), zvětšelý časem, v roce 1910 kdosi zbořil. Zachoval se však spodní základní kámen a kámen vrcholový. Roku 1922 byl sloup. O 1 23 se zakončující postavou bojovníka péčí místního Sokola znovu vybu dován přesně podle sloupu původního. V duchu místní tradice nazván i Husitský sloup v Nedakonlcích. sloup a opatřen tabulkou s nápisem: Hu roku 1421, statečným bojovníkům za „sloupem husitským" sitskému Táboru nedakunskému pravdu. Obnoveno roku 1922. Pověst o husitském kříži. (Z Polešovic.) Na hraničkách polešovských a boršických stojí starý, nízký kříž,, značně zvětralý. Vypravuje se o něm tato pověst: Za válek husitských zastavilo se jednou Žižkovo vojsko na odpo činku v Nedakonicích. Hlouček jezdců zajel až k Polešovicím. Na pastvisku mezi Polešovicemi a Boršicemi si rozdělali oheň a odpo čívali. Lidé měli před nimi hrozný strach, utíkali a schovávali se do sklepů. Odvážnější se však osmělili a donášeli bojovníkům mléko a 24 chléb, aby si je naklonili; bojovníci však nezamýšleli nic zlého. Pojedli a vrátili se zase do tábora. Pouze jeden zůstal u ohně. Sedláci se ním do brzy však vznikla hádka a z ní bitka. Husita se dlouho bránil, ale konečně přesile podlehl. Na chladné zemi, dobitého v krvi, s těžkým mlatem v ruce, našli ráno ostatní svého druha. Vy kopali hrob a uložili jej do něho. Z balvanu vytesali neumělý kříž, dali s řeči, na němž prý bylo ještě před dvěma sty, roky znáti obrysy kalicha ai mlatu a nápis, což vše deště, mrazy a větry úplně setřely. Vypravuje se, že vždy, když vojsko Žižkovo vítězilo, kamenný kříž se hýbal. Bojovník pod ním pochovaný slyšel prý v hrobě zpěvi svých bratří, slyšel otřásání země pod kopyty koní, chtěl také pronásledovati prchajícího nepřítele, ale nemohl z hrobu, neboť ležel nat něm ten těžký kámen. Petr Basovník. F. Prager. O víně a vinohradech. Naše Slovácko proslulo kdysi vínem. Vinohrady, které se dnes ještě prostírají u Bzence, Blatnice, Polešovic, Bojanovic a j., jsou pou hým nepatrným zbytkem viničního hospodářství, které ovládalo před lety celý ten kraj, jemuž vévodí Buchlov. Našim předkům byl pobyt ve vinohradech milým, při veškeré lopotné práci, jíž vyžadovaly. Vi niční boudy, které byly rozsety kolem vinohradních cest, po svazích se táhnoucích, hleděly do kraje svými hnědými střechami a bílými stě nami jako hojná úroda hub po letních přívalech. Na vinohrady myslil Vinné búdy v Mařaticích, náš člověk po celý rok, i tenkrát, když v nich nebylo zrovnna ca dělati. Zrna hroznů, sladká a vonná podzimním zráním, měli naši pra dědové před očima nejen při vinobraních, nýbrž vždy, kdykoli konali něco významného, při záznamech do kronik soukromých i za dob veřejných, dobrých i zlých. Na příklad při zápise o moru a hladu neopomněli přidati větu o révě. Byla-li vína úroda* psali s radostí, se steskem však, když ,,vinohrady zzíbly" (zmrzly). Erby šlechtické mívaly uprostřed „klenot", meč, ptáka, parohy a j. 25 Klenotem našich slováckých dědin býval vinný hrozen. Znám mnoho starých obecních pečetí, kde je umístěn uprostřed vinný hrozen a kolenu něho jméno obce s letopočtem. Vinné džbánky, které měly v selských jizbách našich předků své místo nade dveřmi, byly svým svérázným malováním puknou ozdobou příbytků. Při křtinách připíjeli si z nich dobrého vína rozjaření kmotři, kolovaly pilně od úst k ústům při svatbách a jiných ještě rodinných slavnostech. Se džbánkem vína v ruce starší družba svatební předzpěvoval hudcům a tancuje při tom sedláckou, pleskal si druhou rukou furiantsky o holínky svých bot. Ze džbánků pili také pacholci při muzikách a zavdávali vína dokola tanečnicím. Hubatky s vínem nosily se secům na louky i žencům na pole, blahobytně nadmutá břicha jiných džbánků s vysokými a úzkými krky zvala k posedění dospělé i chasu při dožaté. neopravují. Po dobu vinohradech, se steskem patřil války, jak jsem ke zchátralé, střechy zbavené boudě, z jejíhož trouchnivého těla jako mohutný obratel vyčníval kolmo stojící šroub lisu. polic zmizely, vinné jsem chodil po havřických Džbánky s boudy se Naše dědiny bez vinic ztratily velmi na své původnosti. Předkové naši srostli se svými vinohrady. I Jan Amos Komenský, syn slováckého kraje, choval v úctě svůj vinohrad, zděděný po rodičích. Ve své druhé svatební smlouvě roku 1624 klade svou vinici hned vedle svých latinských knih, z čehož je vidno, že si jí cenil více než jiných statků pozemských. Komenský měl po svých rodičích polnosti v Uh. Brodě, dále, jak ukazuje rukopisná kniha odevzdávek rolních, čtvrt újezda pod louku za Havřiti. Nemovitosti tyto prodal, když Lysou horou, měl viděl, že se do Uh. Brodu nevrátí. Jen vinohrad si ponechal, aby „kdežby se mu líbilo, komukoli kšaftem ho mohl odkázati". Komenský se nemohl se svým vinohradem, který měl v hoře Plachtách na Blatničku, rozloučiti. i Činil tak, jako jeho sourodáci, jiní brodští měšťané, kteří s vinohrady a rodinnými klenoty činili poslední pořízení až na smrtelné posteli. Ko menský se svým vinohradem odešel do vyhnanství. Peň vinný dal mnoho práce; od časného jara až do zimy bylo stále kolem něho co dělati. První bylo odkrývání, jež se dělalo, jakmile jarní vítr ofoukl zemi. Potom, než míza začala, bylo řezání, pak kqpájni (postní kopačka byla první), dělání rozvodů, vrážení tyček, vázání, smítání, plení, — sbírání, paběrkování, přikrývání a hnojení. Vinohrady kdo chtěl bráti hrozny, musil se přičiniti. Ne bez pří nerodily samy, činy se říkalo: Vinice nechce modlitby, ale motyky. Äby se vinohrady vedly v pořádku, o to se staral zvláštní úřad, nazvaný horenské právo. Páni horní do rejster zapisovali majitele hor, přijímali a do ho renské truhlice ukládali z kupu složené peníze. Činnost jejich neome zovala se "jen na jednu obec. Do okruhu horenského práva brodského patřily na př. kromě města Brodu i Havřice. Rejstra tohoto práva po cházejí z rorm 1582 a obsaženy jsou v nich viniční trati v Kojiních, Čertoryjích, ve Staré hoře šípkové, pod Chrástkou, v Přední hoře, v Lysé hoře, v Nové hoře, v Prostřední hoře a na Lebkách. První tři trati jsou havřické, ostatní brodské. K vinohradu, jehož výměra se udávala na achtele (achtel 4 ary), patřila bouda s lisem a ná dobím. Kdo mohl, složil peníze za vinohrad při kupu. Těm, kteří ne- = ■26 ' kupní ceny hotově zaplatili, bylo povoleno „polhocení"; ročních lhůtách. Tomu, co zůstalo nedoplaceno, říkali t. j. placení v ručil pánům horním Svědek kupu pohledávka.) spravedlnost. j(Dnes vždy za dílo, t. j. za správnost kupu a za zaplacení. mohli celé $ z; 9 3 wmagt || mhu Záhlaví z knihy: „Rejstra vinohradní Uh. Brodu a Havřic z r. 1582."2 Kdo kupoval vinohrady? Z vibrodského horenského práva rejster dime, že vinohrady kupovali nejen lidé místní, ale i zámožní sousedé z okolních vsí, kde vinic nebylo. Míti vinohrad, patřilo tehdy k spo lečenské nutnosti. Vinohrady si kupovali zvláště řemeslníci, protože! v jejich rukou bylo více oběživa, než u jiných usedlíků a tudíž také Mezi kupiteli vinohradů vidíme jircháře, větší možnost ke kupování. masaře, blanaře, mlynáře, kováře, provazníky,, barvíře, pernikáře a sou keníky. Tö jsou lidé z města. Do ovzduší vrchnosti patří jistý Jan, slu- 27 žébník jeho Milosti a jakýsi Hans, písař obroční, kteří ujímají vino hrady pod Chrástkou. K nim druží se Markéta doktorova, jež koupila vinohrad za peníze, které její otec vydělal na lektvarech a že nemocným pouštěl žílu. Zač koupil vinohrad Šašek pastýř, těžko říci. Vojtek, sládek ujal dobrý vinohrad za 50 zl. a ý2 ortu (1 ort zl.). Majitelé vinic zapsáni jsou do knih horeňských jednak rodovými jmény, často však ještě i jako příslušnici řemeslného zaměstnáni. Jest tu zřejmá neustálenost rodových jmen. Tak je zde Tomáš, mlynář Trávničky, Bar bora branná, Jakub ponorný, Martin koptař, Kryštof mečíř atd. Ná = jména odvozená od tělesných vlastností neb jiných případností, tak Mikuláš pětiženný, Kryštof nikdydoma, Václav haspivo, Jan mřihlad, Jan řitka a Jan stojaspal. K rejstrům horenským patří i artikule, to jest právní ustanovení, kde životem se trestalo poškození vinného pně. Pokud jde o výzdobu, vyniká horenská kniha artikulí obce Těšova nad ostatní knihy cechovní svým malířským provedením. Náš obrázek jest vyňat z knihy „Rejstra vinohradní Uh. Brodu a Havřic z r. 1582." Slova „cočínají se Certoryje" znamenají vinohradní sledují i Certoryje v Havřieích. Hořejší kresba zachycuje škůdce vinohradů vrány, které svými mocnými zobany niči naděje hospodářovy na dobrou sklizeň. Na druhé kresbě je znázorněno vinobraní. Tři postavy v krojích ze 16. století trhají a odnášejí zralé hrozny. V rohu odlétá koroptev. Podobných krásně provedených záhlaví obsahuje kniha osm. Všechna svědčí o uměleckém nadání našich předků. Přísné artikule (články), obsažené v Rejstrech, jsou dokladem nedotknutelnosti vino hradů, zvláště po čas naléváni a zráni hroznů, jakož i úcty, jaké se — trať — Tresty za poškození vinohradů a za krádeže hroznů byly stanoveny podle rakouského práva E.igelšte;nského a byly velmi krutém takže našim poměrům a názorům často nevyhovovaly. Vždyť zde bylo stanoveno, „aby ten hrdlo- propadl, kdo by popaden byl ve dne rieb noci, že Vino krade". Páni horní raději než by trestali, „obradujíce obžalované domů posílali. svády sousedů v mír a pokoj", žalující Z Rejster vinohradnich se dovídáme také o životě a vzdělanosti našich předků v 16. století. Krásný a bohatý zevnějšek knih ukazuje na teh dejší blahobyt, zvučná čeština pak na to, jak sebevědomě a svérázně těšily. i — náš národ před pohromou bělohorskou, kdy se ve všech úřadech a ve všem jednáni veřejném užívalo toliko češtiny. žil M. S. Dobiáš: Za den U hrnčířů v Tupesích. čerstvé zboží hrnčířské v y t u h 1 é, že se dá chytati a přenášeti. Nyní se přidělávají nádobě ucha, různé okrasné součásti, nebo se karbují opatřují různými rýhami a prolamováním, co je třeba, ještě se poopraví, ohladí čepelem, potom koží a mycí hubkou, aby se všechny hrany a zarovnaly. Na nádobě nesmí zůstati nic hra natého a ostrého, poněvadž by hrany a vyvýšeninky vystouply z ho tové nádoby nepolité, bezbarvé, surové. Mistr, úředníček je přesvědčen, že celé umění hrnčířské záleží v tom,' aby hrnčíř znal dokonale svou hlínu, rozuměl jí a vše jí přizpůsobil: glasuru (šmelc), barvu i samo vypalování. V Tupesích je dostatek hlíny je — dubky 28 se však k výrobě keramiky (malovaného zboží hliněného) nehodí. Mistrovi dálo mnoho práce, než našel vhodnou hlínu. Prokopal a prozkoušel všechny polní trati v okolí Tupes, prošel také blízké Chřiby. Konečně našel,, co potřeboval, v trati „Súdné", cihlářské i hrnčířské. Hlína odtud Ty krásně vláčná a po vypálení jako sklo, bez průlipek. Dovezená hlína se nejprve rozdrobí a pak na kovových válcích ručně mele, tak dlouho, až je z ní jemná moučka. Moučka se kropí vodou a nechá se asi den uležet. Potom se tytéž válce stáhnou na tloušťku slabounkého papíru a navlhčená hlína ze. včerejška se mele naposled. Při tomto' mletí vychází z válců jako velmi jemný prach. Toto naprosté rozmělnění hlíny jest nutné, neboť jinak b,y hlína vody nepřijala a nestala se tvárlivou. S počátku tloukli hlínu v moždířích, což bylo velmi namáhavé a zdlouhavé. Po semletí misi se prach opět s vodou, nyní již tak, jak ji potřebuje kruhař. Takto připravená hlína se uloží na 4—5 dní do beček, aby zakvasila, to jest aby; byla všude stejně vlhká, hustá, vláčná a tvárlivá. Cim déle kvasí, tím je plastičtější (tvárlivější). Potom se rukama tak jako těsto dobře pro hněte a vyválí. Nyní jest hlína připravena. Celé toto přípravné zpra vování hlíny je§t výsledek mnohých pokusů a dlouholetých zkušeností. Jako ve všem, i zde bylo nutno začiti od počátku. Když se po prvním, jednodenním vysušení nádoba ohladí a opatří uchem a jinými příkrasami, uloží se opět na polici k druhému, dalšímu sušeni, jež trvá 4—7 dní, podle počasí a velikosti nádoby. Velké ná doby musí míti silnější stěny, aby se unesly, ty pak schnou délej Po úplném vyschnutí se přikročí k vypálení nádob. Že je nádoba dobře suchá, zkouši se na dně nehtem. Vryp musí býti suchý a světlý. Velmi důležitá věc je ovšem hrnčířská pec. Představte si, že byste takovou pec měli postaviti! Hned byste se tázali:, „Z čeho musí být, jak veliká a vysoká, jak zařízená, jaké ohnisko a jaký komín?" Stejně! keramik. Kolik to bylo zase pokusů, kolik práce přemýšlel náš mistr a potu, než pec vyhovovala! V peci jsou hliněná lešeníčka na dutých hliněných nožkách, na něž se nádoby rozestaví tak, ab,y se nedotýkaly. Plná pec se uzavře ne prodyšně cihlami a maltou, načež se v ohništi rozdělá oheň. Topí se měkkým dřívím borovým, čím sušším, tím lépe.. Plamen má býti pokud možno bez kouře. Při zatápce se přikládá jen pozvolna, neboť při prudkém žáru by hlína vybuchovala, čímž by utrpěl hladký povrch ná dob. Tak se topí asi čtyři hodiny:. Potom se oheň stále sesiluje a přikládá se tolik, kolik stačí shořeti, až se dosáhne potřebného stupně •— okem. v se hrnčířsku 900°—950°. tepla Teplota peci zjišťuje po Vpředu vede do pece zasklený otvor, h ledítko jímž lze pozorovat! vnitřek pece. Teplota je náležitá, jestliže je pec naplněna bílým žá rem, v němž všechno mizí, i kontury (obrysy) nádob. Pec jest jediný skončeno. V peci se nechá bílý žár. Tím, je p ř e ž a h první pálení dobořeti, potom se uzavrou tahy do komína, dále topeniště i popelník, u f 1 e chladne aby se teplo v peci co nejdéle udrželo. Malá pec dvanáct hodin, veliká až dva dni. Potom se pec otevře a horké dosud zboží se vyndá. Žár způsobil na tovaru různé změny, objevily se menší a j. Proto se musí kazy, výčnělky nerostných látek, rýžky, dubky nádoby obroušiti a ohiaditi skleněným papírem. je — — , — — — 30 m Jakmile zboží vychladlo, nastane malování. To byl dříve úkoí' staršího syna 'Antonína. Dnes malují jeho. sestry, školačky Božena a Marie a bratr Mírek, rovněž školák. V poslední době vypomáhá také sousedův chlapec Vladimír Varmuža. „Malování mají děti v krvi", říká jejich otec, „těší je to a to je při každé práci hlavni věc!" Ovšěrri ozdobné prvky znají malí malíři ze staré keramiky-. Zde poznali <č. , všechny ty chrpy, pomněnky, lístky, plody, ptáčky, jeleny a lvy, jimiž zdobí nadmutá břicha džbánů, kubaní, čepáků a ostatních nádob. Poněvadž šlo mistrovi především o. obnovení výroby staré keramiky,, musil odtud převzíti i starý dekor (výzdobu), zdobné prvky, úpravu i řáděni jich, barvu a tvar nádob, zkrátka vše.J> růže, tulipány, slunečka, Nežli se začne malovati, ponoří se nádoba do šrnelcu (bílé glasury). Poleva okamžitě vsákne, takže se může ihned malovati. Polévá, se vždy jen tolik zboží, kolik je možno pomalovati. Malíř postaví nádobu před sebe a přemýšlí, nežli se rozhodne pro určitý motiv (druh výzdoby). Zde bude červená růže uprostřed věnce ze zelených lístků, na druhé straně žlutý tulipán a hrst. drobných pomněnek. Ruka malířova klouzá po nádobě, anilinovou tužkou poznačuje určité body, které udávají zhruba hlavní rozvětvení a rozložení kresby. Upotřebí se k tomu tužky anilinové, protože v ohni vyhoří, kdežto obyčejná tužka zanechává na nádobě neshladitelné stopy. Potom nastává vlastní malování. Štětcem, namočeným v barvě, obtáhne malíř ozdobný prvek a pak jej vybarví. Lístek za lístkem a kvítek za kvítkem řadí se všemi směry, takže obdivujete jistotu ruky i oka umělcova. Barvy hned za štětcem rychle vsakují a jeví se téměř všechny, šedivtými. Jen žlutá a čeivená jeví slabý' odstín své barvy. Pravého lesku a barvitosti na budou až pálením. Nanesené šedivé skvrny se ovrubují dodatečně černou — barvou, aby vynikly kontury (obrysy) různých těch květů, lístků, ptáčků atd." Velmi často barevná skvrna přečnívá za konturku, to ujde oku pozorovatele. Na hotové nádobě vidíme jen to, co je kontur. Kdyby se napřed konturovalo a pak teprve obarvovalo, práce příliš plodů, avšak uvnitř šla by (Příště dokončení.) pomalu. - HRA A PRAČE. -- Řídí AI. Cablik, Uherské Hradiště. Drak. Bylo krásné odpoledne v měsíci říjnu. Mírný větřík foukal po po sledním strništi, na němž se pásla stáda bílých hus. Pasáci, kluci růz ného věku měli u ohníčku učenou hádku o síle větru, jiní kutili něco; pod mezí, o husy se nestarajíce. „Už má rovnováhu, natáhni motouz proti větru", zavolal Antoš na opodál stojícího Jardu, drže svisle papírového draka. V tom oka-i mžiku, jako na povel, vyskočila celá společnost kluků, pozorujíc, jak provedli Antoš s Jardou své dílo. Nový drak vznesl se na délku ocasu, ale výše nemohl. „Oprav ocas, je dlouhý a těžký", poučoval Slávek. Při druhém vzletu vznesl se drak jako šipka asi na polovici motouzu, avšak náhle, jakoby dostal napravo nalevo a pak několika zoufalými pře mety sřitil se špicí k zemi. „Lehký ocas", volají starší, zkušenější hoši. Antoš přivázal na konec ocasu kytku zvadlé trávy. Následoval třetí pokus, který se výborně vydařil. Drak se vznesl lehce na délku celého motouzu a plaval ve vyšších proudech vzduchu jako pták k ra dosti všech malých diváků, kteří posedali na mez a posílali mu psaníčka. závrať, zapotácel se všeho dobrého", začal nejstarší Slávek, „draka musíte vždy vyvážili a vyzkoušeti délku a váhu jeho ocasu." Pak vypravoval zajímavou příhodu o svém malém bratříčkovi, který, neznaje ještě síly větru, chtěl pouštěti svého dráčka po větru, aby prý mu usnadnil práciJ Celá společnost se tomu upřímně zasmála a hned zase utišila, neboí Slávek začal povídati o jiných dracích a letadlech, povětrných mlýnedh, „Do třetice , padácích atd. „Kdo zná draka podoby ptáka, motýla, letadla, hranolu, mnoho úhelníku?" Při tom kreslil prstem do hlíny. „O všech platí, co jste poznali u tohoto obyčejného draka. Jen u některých osvědčuje se od lišné upevnění motouzu a ocasu, což sami při robení a vyzkoušíte dle toho zařídíte. Viděl někdo z vás draka bručivého? Bručák mívá podobu rovnoběžníku, upevněného laťkami dle úhlopříček. Přední strana je ohnuta motouzovou neb strunovou tětivou, na níž je nalepena mě chuřina neb pergamenový papír. Při robení je třeba přesnosti." Podobně podal Slávek stručně výklad ke všem svým kresbám a skončil: „Přemýšlejte, každý doma něco urobte a zítra provedeme zase -zkoušky!" Tiskem grafického závodu Čeňka Pechtora v Kroměříži. X ca D3< CÜ X CQ % 4 $ 'T* a v ¥ * i: - 1 n Étóáitiíti ^řmhV y Joza Uprka: Z jarmaku ve Velké. • Zahrada Moravy • ROČNÍK II. » ŘÍJEN 1924 • ČÍSLO 2. VYDAVAJÍ UČITELSKÉ JEDNOTY V ŽUPĚ UH.-HRADIŠŤSKÉ. Vlastivědný sborník Zahradu Moravy vydávají učitelské jednoty župy uh. hradišťskéŘídí redakční sbor. Odpovědný redaktor M. S. Dobiáš. — Sborník vychází měsíčně 7 Kč. Jednotlivá čísla při livých čísel přímo po 1 mimo hromadném Kč. prázdniny. Druhý ročník bude míti i(j čísel za odebíráni jsou po 70 hal., při odebírání jednot Rukopisy, knihy pro redakci a časopisy na výměnu buďtež zasílány na adresu t Redakce časopisu Zahrada Moravy v Uh. Hradišti. Předplatné přijímá a objednávky reklamace vyřizuje: Administrace časo pisu Zahrada Moravy v Uh. Hradišti. i OBSAH: Ktož jsú boží bojovnici (píseň). - Jen Žižka (Karel Zmola). - Po na Morav. Slovensku (L. Hosák). - Nový Tábor v Nedakonicich (J. čátek husitství - Pověst o husitském kříži. - O vině a vinohradech hrn Zoubek). (F. Prager). čířů v Tupesich (Aí. S. Dobiáš). - Hra a práce. Štočků zapůjčili: knihkupec A. Kiesswetter v Uh. Hrodišti „Vinné búdy v Mařaticích" a časopis ^„Vzkříšeni," vydávaný Českoslov. Obci Sokolskou v Praze dvou obrázků k cl. Jan Žižka. Časopis „Vzkříšeni" vřele doporučujeme. U V 2. čísle Zahrady Moravy přinášíme několik článků o, Janu Žižkovi z Troc nova. Letos je Žižkův jubilejní rok. 11. října 1924 uplynulo 500 let ode dne, kdy vydechl největší náš hrdina národní na posled. Vzpomínají Žižky a jeho významu dospělí, vzpomínejte i Vy. Čtěte o Žižkovi, pořádejte ve školách vzpomínkové dny. Píseň „Ktož jsú boží bojovnici" zpívá se různě. Nápěv, který otiskujeme v tomto čísle, je původní, tak tu píseň zpívali hu sité před půl tisíciletím. Ostatní články jsme musili odložiti do příštího čísla. Mnohé školy nevrátily zásilky 1. čísla a nepřiobjednávaly. Ty zapisujeme mezi odběratele Zahrady Moravy a posíláme jim tentýž počet výtisků čísla druhého. Potřebují-li snad více exemplářů, at nám to co nejrychleji oznámí, abychom mohli stanovití přesný počet odběratel a tisk nout! 3. čísla jen tolik, kolik je skutečně zapotřebí. Budete-li liknaví, vyženete nám zbytečně z kapes stovky! Mnohé školy nezaplatily ještě předplat ného za prvý ročník Žahrady Moravy. Těm přikládáme výpis z účtu a žádáme, aby dluh uhradily. Máme mezi odběrateli přes 2000 Kč! Už v 1. čísle jsme upozorňovali, že je nejlíp platiti měsíčně. Malý peniz se zaplatí snadněji. Mnohé školy se zhostily své povinnosti k sborníku a k dětem velmi snadno. Zá silku prostě bez nahlédnutí vrátily! Tak se ovšem na věc hleděti nesmí. Jsme pře svědčeni, že by si každá třída ráda platila hromadně aspoň jeden výtisk pro třídní čítárnu. Či nám chce někdo namluviti, že by těch 70 haléřů měsíčně děti neunesly! Velmi dobře by se také vyplatilo každé čislo K pánům třídním. (listopadovému) přiložíme ba revný obrázek „Z jarmaku ve Velké" od 3. číslu našeho krajana Joži Úprky. Obrázek dobrém papíře a opatřite-li si k je na němu rámeček, získáte pěknou ozdobu příbytku. Zasílejte ihned předplatné na nový ročník! Složenku jsme přiložili k 1. číslu.. Nezapomínejte, máme velké platební po vinnosti! Chcete-li odebirati časopis „Děti re — publiky," objednejte si jej korespondenč ním lístkem u p. K. Dvořáčka v Brně Černovice. Za 10 čísel ročně platí s_e 3 KčZapište a pošlete nám pověsti o Žižkovi. Nezachovaly se u vás památníky husit ských bojů? Sbírejte a posílejte také jiné pověsti! Píseň „Přijdi, Janko, k nám" v 1. čísle Z. M. upravil dirigent Slovácké Filharmo nie Zdeněk Chabala z Uh. Hradiště. Ne milým omylem vypadlo v tisku jeho jméno a závěr písně. Zakoupíme několik výtisků 2. a 3. čísla prvého roč. Zahrady Moravy. Pošlete ad ministraci! - Redakce došlo: Vlastivědné sborníky: Krajem Pernštýnův, Zálesí, Kraj Kalicha, Sborník okresu železnobrodského, Podyjí, Slovenskou otči— nou, Královéhradecko, Vlastivědný sbor ník župy olomoucké, Od trstenické stezky, Pod Zvičinou. Dětské časopisy: Mladý ul Ant. Dvoíaka 3., ročník 10 svět, Brno,, čísel zaSKč. Děti republiky, Brno-Černovice, ročník 10 čísel za 3 Kč. Jiné: Úhor, Pardubice, ročník 12 čísel za 16 Kč. List píše o časopisech a kníž kách pro děti a hodí se všem knihovníkům školním obecním. Loutkář, Choceň, píše o loutkovém divadle a příslušné litera tuře. Útulna Holubyho na Javořině napsal Fr. Prager v Uh. Brodě. Cftia Kč^ i 1 Bedř. Beneš-Buchlovan: Na Holém kopci. (Pokračování.) Pazour ukázal směrem k místu, kde asi byly zbytky jelena a zde asi pravděpodobně bude huňáč v hostině pokračovali. Vítr vál proti nim, takže již po několika minutách ucítili zvláštní zápach šelmám! příznačný pach syrového masa a roztrhaných vnitřnosti. Nyní se Vlci rozestoupili a v oblouku jali se opatrně postupovali kupředu, zatím co psi již vyrazili se zuřivým štěkotem tam, kde čili " Vlčí i soupeře. Vzteklé zamručení ohlásilo, že huňáč jest nelibě dotčen vyrušením z příjemného zaměstnání a hned na to bolestné psí zaskučení svěd čilo, že není radno dostali se v dosah těžkých pracek. Bronzoví lovci poschovávali se za kmeny a do houštin a napiatě čekali s oštěpy a ' připravenými. Křoví, které jim dosud zakrývalo hodovní místo medvědovo, s pra skotem se rozevřelo a huňáč .se objevil. Bylo to ohromné zvíře, starý chlapík s očima krvelačně blýskajícíma. Zafuněl zuřivě na drzou psí chásku s pronikavým štěkotem naň dorážející, mávnutím tlapy srazil příliš smělého odvážlivce, že ten roztržen od shora dolů odletěl 'jako krvavý cár kamsi stranou dokonávaje. šípy Ted z houští zasvištěl šíp a zabodl se do kožichu huňáčova, hned: na to druhý, třetí, šipky kostěné, bronzové i kamenné jej zasypaly. Ten překvapen postavil se na zadní nohy, vycenil hrozný chrup a roz hlížel se kolem. Znovu zasvištěla šipka z křoví a vbodla se zrovna do čenichu. Pramínek krve se zakreslil od šipky, rozvzteklené zvíře sí mnulo poraněné místo, aby vytrhlo bodec, ovšem marně, leda snad s kusem>masa, nebot byl opatřen zpětným háčkem. 1 Medvěd pokročil vpřed Medvěd se a zase několik oštěpů přiletělo a zatklo se tib těla. Rvoucí šelma setřásajíc zakusující se psy zamířila 11a nejbližší křoví. Útočníci, dosud neviditelní, vyskákali a hnali se všemi smě-: ry, aby se jí nepřipletli do cesty a aby z bezpečnějšího místa znovu zasypali zvíře ranami. Takovým krutým způsobem snažili se uštvali zvíře, až by krvácejíc z nesčetných ran zemdlelo, aby se pak sami uhoněni, rozedráni, s nejednou ranou vrhli na ně zblízka a dotloukli je za divokého řevu hrdel lidských i psích. vrhl kupředu. Neočekávaně se stočil na skoků a dostihl Ohromného Vlka. Ten na útěk nemohl bok, několik! již pomýšleli; Zaťal zuby, až mezi nimi zaskřípělo, postavil se proti strašnému ne příteli. I ten stanul a napřímil se na zadních nohách, že značně pře vyšoval Vlka. Horký, páchnoucí dech z otevřené tlamy ovanul náčelníka,) třímajíciho v pravici jedinou zbraň, strašný kamenný mlat. Medvěd přešlápl a bylo slyšeli praskot drcených kostí psa, který se mu dostat pod nohy. Natáhl pracku s hroznými drápy po Vlkovi. Ten poněkud ustoupil, roztočil těžký mlat. Svaly paži se napialy jako provazy a mlat zasvištěl -— ale medvěd v tom okamžiku ukročil, takže mlat nedopadl na hlavu, po vrchní části tlapy od ramene, sdíraje při tom kus srsti až na živé maso. Ohromný Vlk ihned uskočil a rozmáchl se k no vé ráně, ale již nestačil pod úderem medvědí pracky padl 11a zem« Muži divoce vzkřikli, vymrštili poslední oštěpy, štvali psy, vědouce dobře, že je to marné, že medvěda neodvrátí od toho, co jednou do padne. Chystal se dopadnouti na všecky čtyři a sraženého muže rozhnísti na krvavou kaši ■— když tu na tři kroky před ním jakoby ze| země vyskočil jiný člověk, přímo na něj kráčí. Byl to Opatrný Vlk. Co, ten tu chce, co se opovažuje? Uleť, dótěrná moucho, sice se huňáč ože ne a nezbude z tebe praničeho! Äle ne, přistupuje ještě bliž, už na ďva kroky. Huňáč si ho pro-, hlíží, k smíchu, ani oštěpu nemá, ani strašného mlatu, který by snad! mohl lebku prorazit. Pravda, Opatrný není tak vysoký a těžký, jako Ohromný, ale přes( ale sjel — > to je tělo jeho samý sval a šlacha, pod kůží, povlékající toto svalstvo* nikde ani ždibec tuku, ale co je to proti ohromné váze, síle, vzteku a zbraním šelmy krvácející a čijící teplou krev! Levici si omotal koženou suknicí, kterou si strhl s boků, aby jí chránil obličej, v pravici blýskla tvrdým, červenavým odrazem světla •— krátká zbraň jediná jeho Medvěd odvrátiv se zatím od muže, který bezvládně ležel na ze-i mi, vzpřímil se v celé své mohutnosti, roztáhl tlapy, aby nového ne-; přítele přitiskl v smrtícím objetí. Ä jak tak na vteřinu stanul bez hnutí a obrácen celou šířkou trupu proti člověku, ten jako blesk skočil k ně medvěd se zarazí jako na podiv, co to mu, a druhý skok na bok má znamenat, ale již se spoušti, bezvládně zamává tlapami, hroutí se! •— mezi 4. a 5. žebrem tkví mu pevně vražená dýka bronzová. Ä znovu oživlo údolí strašným halasem, odevšad vyskakují Vlci, vyrážejí psi, kteří mají sto chutí rozervati na kusy huňáče, ale jsou pádnými ranami odháněni. Přistoupili k Ohromnému Vlkovi. Ležel bez hnutí, ale zdálo se* že ještě žije. Nabrali vody v potůčku a máčeli mu hlavu. Otevřel oči, Kalným zrakem viděl, jak nad medvědem se sklonil Opatrný Vlk, ro zevřel jeho hrudník, vyrval odtud proťaté srdce, vyrazil vítězný ryk! z hrdla a snědl je ještě kouřící se. Na to otřel láskyplně bronzovou dýku a rozhlédl se sebevědomě kolem. Všichni naň hleděli s němým obdivem, neboť to bylo po prvé, co byl medVěd takto skolen tváří v tvář a ko vovým nožem. Ohromnému Vlkovi znovu pohasl zrak a smysly jej opustily. Opa trný ujal se veleni. Poručil, aby udělali nosítka a náčelníka rodu od nesli na hradiště, kde sachem, kněz a lékař, ohledá zraněni, provede! ; — 1 i - ' zaříkání a léčení. Část vyvrhli, mužů pak měla maso rozčtvrtili ( na místě, aby medvěda stáhli, vnitřnosti a odnesli nahoru na Holý kopec. zůstati Knihtiskárna čeněk Pechtor v Kroměříži. — Zhotovuje veškeré tiskopisg.
Podobné dokumenty
Informace čIenťrm a přÍznivcťtm
na zmrzlinu. Ještě mezi dveřmi baru se Satan otďil a pronesl: .' Dva kopečkyu. Pak ho zas bohuŽel nebylo hodinu vidět v sobotu
veěer nebylo stejně vidět úc liď a tak jsme se sešli až v neděli. To u...