Rody, klany, prapory
Transkript
Rody, klany, prapory
Bitva pěti armád 2013 Rody, klany, prapory Letos na B5A zavádíme zásadní novinku: Rody! Každý národ bude mít pět menších rodů s vlastním názvem, historií, znakem, zvyky. Hráči budou rozděleni do rodů už během přihlašováni. Každý rod bude mít své moderované fórum, kde se budou hráči domlouvat na jednotících znacích, hierarchii, specializovaných rolích (trubač, vlajkonoš, …). Obzvláště velkým skupinám doporučujeme hlásit se na fórech co nejdříve. Při přihlašováni budou zde aktivní lidé upřednostněni a do omezených kapacit rodů už se na poslední chvíli větší skupina nemusí vejít. Může se rovněž stát, že pro zamezení potížím s fiktivními přihláškami budeme letos přísnější k těm, kdo včas nezaplatí nebo nedodají platné přihlašovací údaje. Rod je stále součástí daného národa, bezpodmínečně podléhá autoritě krále a jím určených velitelů, není-li v některé fázi hry výslovně řečeno jinak. Cílem rodů je ozvláštnit prostředí nemastných neslaných velikých armád, posílit komunikaci a soudržnost mezi hráči před bitvou i na ní a konečně rozdělit jednotlivce a nováčky rovnoměrně napříč armádou mezi starší a zkušenější zavedené skupiny. Armády temna NAURRAKUR Buurzlug Lugazog Staré hlavní město Naurrakuru na západě Mlžných hor, Hlavní brána napůl ukrytá ve vzrostlých hustnících, svrchu krytá obřím převisem, město je přirozeně prakticky nedobyvatelné. Zdejší skřeti občas podléhají pocitu téměř nesmrtelnosti. Před lety ovládli region a uzurpovali pro své vojáky ty největší a nejdivočejší vrrky z okolí. Všechny ostatní skřety považují za podřízenou chamraď nehodnou pohledu. Sebe vnímají jako elity předurčené vládnout, potrpí si na výlučnost a honosnost, dál-li se to tak u skřetů říct. Z Lugazogu pocházejí největší odborníci na ovládání a trénink vrrků. Mnozí skřeti se tu honosí drápy neposlušných vrrků, ze kterých udělali odstrašující příklad. Odtud plyne záliba ve smečkovém způsobu boje, kterému se často oddávají, nejsou-li zrovna součástí větší armády. Lugazogské si ostatní rody často najímají jako pohaněče a dozorce pro jejich nesmlouvavost k sobě i k druhým. Skřet z Lugazogu nikdy nebude nadávat na počasí nebo únavu, bude s chladným výrazem krok za krokem provádět přesně to, co je třeba. Každý jedinec se považuje za důležitého, má své nezastupitelné místo ve smečce, pro smečku dýchá a pro smečku bez mrknutí půjde na smrt. Ghathruug Jsou známí svou neobyčejnou krutostí k poraženým. S oblibou plení a přepadávají i skryté či vzdálené osady, jsou mistři v plíživém pronikání do menších pevnůstek. Pohybují se rychle a přesně koordinovaně. Po ovládnutí osady se vyžívají v mučení zajatců před zraky jejich příbuzných a rádi si vypráví příběhy, trumfující se v barvitosti, s jakou zlikvidovali toho či onoho chudáka. Honosí se sbírkou uší, nosů a předkožek zabitých nepřátel. Grishbuth Šílení pijáci krve, do boje nosívají rudá malování. Často propadají bojovému šílenství, rvačkám. Mají tendence ke kouskům, o kterých by se kdokoli při smyslech neodvážil ani uvažovat. Nevypočitatelní a nestálí, chvíli v ráži, chvíli ztraceni v myšlenkách. Prastarý skřetí kmen, který ovládal černé umění a nezkrotný boj. Postupem času ale starší neuhlídali nové generace, které zneužívaly podpůrné substance až příliš a sláva kmene začala upadat a ztrácet se v chaosu. Zastánci starých tradic, velkých bohů a temných entit Středozemě. Mauburzum Železné doly a zástupy otroků, to je Mauburzum. Panuje tu atmosféra podřízenosti a strachu. Tresty smrti pro zvýšení morálky jsou na denním pořádku. Za odmlouvání veliteli hrozí přísné tresty. Vojáci své nadřízené nenávidí, ale bojí se jich víc než smrti. Ti šťastnější trestanci se přidávají k otrokům v dolech, umírajících hlady, únavou a chladem nebo je jim alespoň dopřána čestná poprava. Ti, kdo se podlézáním či hrubou silou dostali ze samého dna hierarchie, užívají si materiálního bohatství Mauburzumu díky obchodu s železem. Úspěch je tu nestálý, ale o to pompéznější. Nic se nevyrovná místním orgiím a pařbám. Jejich symbolem je bič, nástroj poslušnosti. Drozd: „Boj mezi tlupami je na denním pořádku, neboť v tom vidí smysl svého života. Jen pod ranami biče se svébytné klany dají sjednotit.“ GUNDABAL Urugath Carn düm Železná brána, hlavní a nejkratší spojnice mezi západem, východem, severem i jihem Mlžných hor. Odděluje Carn Düm od Throqusharu, opevněná křižovatka. Kdo nemá kontrolu nad Urugathem, ztrácí velikou část moci v regionu. Urugathští skřeti jsou si své nepostradatelnosti vědomi. Nenajdete chamtivější a úplatnější sebranku v celé Středozemi. Žádný král neusedne na Železný Trůn, aniž by Urugahští kývli. Na druhou stranu, udržují si přísnou neutralitu a jsou vždy připraveni jednat - za dostatečnou sumu. Čím častěji se moc přesouvá z ruky do ruky, tím jsou šťastnější, ale dbají na to, aby jejich pletichy nikdy nevyšly najevo. Na štítech nosívají symbol bílé brány jako odznak své moci. Obří pevnost, dávno obývaná Černokněžným králem. Skřeti, kteří zde sídlí, si stále pamatují dávnou slávu Carn düm, skrytě či otevřeně opovrhují Železným trůnem a šíří legendy o tom, jak “za Černokněžného krále bylo lépe”. Nikdy se ale otevřeně nepostavili Koruně, byla-li dost silná. Výzbroj i výstroj místních připomíná dávnou éru jednotné vlády nad všemi skřety. Liší se na první pohled od ostatních skřetů. Carn-dümští si dávají záležet, aby už napohled budili v řadách nepřátel strach, a jejich ješitné mysli často koumají, jak co nejlépe svou sílu demonstrovat. Milují přehlídky, bojové tance, staré písně a gesta. Throqushar Ve veliké síni tu stojí Železný Trůn se Železnou korunou. Zde vždy sedával král. Throqusharští skřeti dlouho bojovali proti “lidové” opozici Gundabalských trhanů, i proti konzervativcům z Carn düm. Gundabalští se stále pokoušeli zažehnout rebelii a po zákeřném dobytí trpasličí pevnosti Gundabad získali na svou stranu nesčetné malé kmeny z okolí, i pověstné jméno. Králové na Železném Trůnu se střídali, jednou vládl vůdce povstání, jindy zvítězila železná garda Throqusharského královského rodu. Žádná strana nedokázala udržet vládu nad Trůnem o mnoho déle než rok. Až jednou na Železném Trůnu stanul Sax Sjednotitel. Starý veterán Throqusharského rodu, považovaný svými (dnes už záhadně mrtvými) za zrádce. Vydobyl si silnou pozici v hordách Gundabalských povstalců. Když nastala doba chaosu, někteří skřeti ztráceli důvěru v Trůn a Korunu, či spíš strach z ní, Sjednotitel se vynořil jakoby odnikud. Se všemi důležitými skřety se znal, oba znesvářené tábory byly přesvědčeny, že stojí na jejich straně. A tak skončil předlouhý spor a na Železný Trůn v Throqusharu usedl po dlouhé době skřet z Throqusharského rodu, uznávaný všemi Gundabalskými (snad s výjimkou starého krále). Throqusharští dávají svým vzhledem všem najevo svůj majestát a status královského rodu. Různé praporce, chocholy, vztyčené snopy z vlasů apod. Shiikgran Shiikgran znamená “chladný výkřik”, ačkoli sousloví je už notně zkomoleno tvrdým přízvukem seveřanů. Jejich pevnost Taalaniin (severní vody) je mezi nepřáteli známá jako Pevnost ozvěn. Stojí na útesu nad mořem. Za klidného počasí se zde každý zvuk rozléhá široko daleko. Daleko častěji ovšem ozvěny přehluší skučící vítr, bouře nebo laviny drobných kamínků, které ozvěna zesiluje do děsivých rozměrů. Zdejší skřeti jsou otrlí rybáři a lovci, věčně nevrlí, větřící další bouři. Patří k nejtvrdším a nejodolnějším ze všech skřetů. Žádná katastrofa je nevyvede z míry, nikdy neustoupí, i v nejhorších časech se jen na okamžik ztratí z dohledu, aby z chaosu vyšli opět v plné síle. Často jsou poznat podle kožešinových čapek a ozdob na přilbicích. Žádný skřet, který se nazývá Shiikgranem, nevyjde ven bez pokrývky hlavy. Matüshkabar Kmen plný temných rituálů s oběťmi humanoidního původu. Kanibalové na druhou. Při žraní si připomínají hrozící návrat velké Morthakhborg (elfsky Ungoliant), která ve své nevypočitatelnosti může spolu s nepřáteli smést každého, kdo by nepřinášel dost krvavých obětí na uspokojení jejího věčného hladu. Nosí amulety z masa, kostí či jiných částí těl. Jsou soudružní jen v rámci kmene, ale kdo je zraněn a kdo není schopen boje, je sežrán. Strach z temných božstev a vědomí odlišnosti oslabují jejich úctu k samozvaným autoritám, ačkoli za žrádlo se postaví i armádě naštvaných obrů. Drozd: „Dokud je Velký sjednotitel mezi skřety, zabíjejí se mezi sebou jen jednou týdně. Bez něj, k obědu a k večeři.“ HORALÉ Gallorové Duvárdaini Lehce mírumilovní obyvatelé bašty Aughaire na území jihozápadu Angmaru. Tento rod je pokolení Duvardianů, ale narozdíl od Duvardiánů se nepřipojili k Černokněžnému králi. V následných válkách utrpěli těžké ztráty a dodnes jsou jejich duše zjizvené utrpením. Když moc černokněžného krále opadla, Gallorové se pokouší obnovit zašlou a pokořenou slávu rodu všemi možnými, i nemožnými způsoby. Mnozí usoudili, že nikomu se nedá věřit a jediné, na čem záleží je vlastní zisk. Pošlapané ideály cti a odvahy však kdesi hluboko v nich stále doutnají jako pomalu ale neochotně vyhasínající ohniště. Žijí na území jihozápadního Angmaru. Dříve byli souzněni s Gallory. Avšak Duvárdaini se spojili s Černokněžným králem a osudy obou rodů se navždy rozešly. Duvardaini se postupně měnili v divokou a zlomyslnou tlupu. Ztráceli veškerou ohleduplnost, vkus i rozvážnost. Stali se z nich orvaní a špinaví divoši s pološílenými pohledy, bez úcty k tradicím, ostatním rodům, či jeden k druhému. Corcurové Potomci Rhudaurů, kteří po válce uprchli do Mlžných hor. Jejich baštou je Helegrod, rozkládající se po obou stranách Hadího průsmyku, nad nímž je spojen několika mosty. Často jsou jednotlivci i celé tlupy Corcurů najímáni na ochranu cest a průsmyků před drzými skřety bez velení, vrrky a jinými horaly. Vydrží celé hodiny nehybně pozorovat obzor, jsou neústupní a neúplatní. Odívají se prostě a prakticky, vždy jsou dobře zásobeni a připraveni vyrazit. Ettenmoor Žijí na území Ettenmooru, severně od Roklinky. Hornaté, nevlídné a místy podmáčené místo, protkané ostrůvky civilizace. V Ettenmooru je zároveň centrum horalské moci. Ačkoli král nesedá na jediném trůnu a chodí si, kam se mu zlíbí, s Ettenmoorem je třeba počítat. A s tím zase počítají Ettenmoorští. Většina jich sídlí v pevnostním městě Hoardale rozesetém po skalních útesech. Říká se, že to místo by ubránila i skupinka senilních dědků s kameny v rukou, tak těžko je přístupné. Ettenmoorští rádi vystavují odznaky svého vlivu a bohatství. Nosí čapky zdobené peřím, nebo ozdoby z peří na helmách. Slovo Ettenmoor se skládá z Etten (odvozeno z staroanglického eoten " obr , troll ") a Moor (" neplodná půda"). Kolují zkazky, že Ettenmoorští nějaké trolly ochočili a mají je kdesi pod zámkem, aby je v nouzi vypustili na nepřítele jako tajnou zbraň. Gauredaini [gerediáni] Divoký kmen vlčích mužů sídlící na západě od Ettenmooru, původem z Evendimu, jedna z největších hrozeb Dúnadanů. Byli to věrní stoupenci Černokněžného krále. Odedávna mají blízký vztah k vlkům severu. Napodobují tyto bestie a dokonce často vstupují na bojiště po čtyřech. Chovají se i při kontaktu s okolím jako zvířata, často čmuchají okolo, vrčí, a jedí výhradně syrové maso, jákekoli. Tento kmen má velice divoké chování a děsí celý kraj, kde se vyskytují. Pověsti o nich straší každé malé dítě Středozemě. Drozd: „Řevnivost mezi Horaly je dána samotnou historií a jejich hrdostí. Jen společný nepřítel a statný vůdce je může sjednotit.“ Armády světla ELFOVÉ Je tomu již dávno, kdy elfové kráčeli po lesích Středozemě jednotní. Příčin vedoucích k jejich rozdělení bylo mnoho. Ať již z intrikánských sporů, unášení některých příslušníků vládnoucích rodin, nebo jen kvůli jiným způsobům života a dodržování tradic se dnes v Temném hvozdu a jeho okolí nachází množství samostatných vesnic, měst nebo i kočovných "tlup", které spolu ne vždy vycházejí. Siandorin Vážný a pyšný rod. Právě oni po Oropherově bláhové smrti uchránili v branách Mordoru jeho syna Thranduila a vybojovali mu cestu ven z obklíčení, aby se dožil konce války. Říká se, že Siandoři nemají smysl pro humor. Vždy se snaží být přesně na svém místě, ve správný čas. V boji neopouští těsnou formaci, vždy si potrpí na přehled a informovanost a zasáhnou kdekoli, kde je jich třeba. Jejich zbroje jsou skvěle sjednocené, vždy naleštěné, jsou vždy první nastoupeni v pohotovosti. A běda tomu, kdo by je přehlížel, odepřel jim klíčovou informaci nebo je jakkoli ponížil. Ten by poznal hněv nejdisciplinovanějších bojovníků na severu Středozemě. Je-li jim však dopřána náležitá úcta, nenajdete spolehlivějšího spojence. Čest je pro ně leckdy přednější než život. Abri Někdy nazývaní Světlonoši. Jsou považováni za jedny z nejmoudřejších Silvanských elfů severu. Vysílají zvířecí zvědy do okolí, využívají svou zručnost v magickém umění a z jejich dílen vychází ty nejlepší čepele, zbroje či nerozbitné zámky. Zatímco Siandoři jsou zbraní v rukou krále Thranduila, Abrijci jsou jeho očima a ušima mimo hvozd, rádci a věštci. Jsou stále ostražití, pokud něco unikne Abrijským smyslům a zvědům, nejspíš to ani neexistuje. Právě na Abrijské ochranné magické kruhy narazila Thorinova družina na své cestě hvozdem a byli to Abrijci, kteří, vyrušeni z hostiny, trpaslíky zajali a přivedli před krále. Ranöya Mezi Silvanskými elfy jsou mnozí zachmuření a teskniví. Krom bezstarostných Vailyů se takovým náladám vymykají i Ranöjci. Podle nich není nikdy pozdě na oslavnou píseň, veselý tanec za zvučné hudby, na víno a jiné radovánky. Čas vyprázdnil jejich tváře podobně jako mnohým jiným elfům, ale o mnoho méně pokořil jejich duši. Nepodléhají pocitům marnosti, a i v největším zoufalství na jejich tvářích nejspíš neuvidíte nic horšího, než přezíravé “bylo už i hůř a bude zase lépe”. Až někdy tváří v tvář nejstrašnějšímu nepříteli uslyšíte uvolněné cvrlikání elfích fléten, vězte, že to se Ranöjci radují ze života, který dosud zbývá. Vailya Větrní. Mezi skřety jsou známí jako Kargar - “Běžci”. Ve skutečnosti neběhají o nic častěji, než ostatní elfové, ale cestují výhradně pěšky, přesunují se i na velké vzdálenosti v krátkých časech. Jsou jedněmi z mála elfů, ve kterých jako by nikdy neuhasla zvědavost. Neustále cestují z místa na místo, nevadí jim velké náklady, ani zbroj. Ta je pouze přizpůsobena dlouhým přesunům. Jsou skvělí ve stopování a lovu, jak zvěře, tak skřetů. Horám se na svých cestách nevyhýbají, a proto snad žádný elf není skřety tak nenáviděn jako Vailyové. S žádným z elfů nemají mnoho sporů, protože si nedělají nárok na půdu, nikde nezůstanou dlouho a mocenské spory jim jsou vcelku ukradené. I tito elfové, ačkoli jich je jen málo, musí z něčeho žít a tak se občas dají najímat na nejrůznější úkoly a prozkoumávání starých a nebezpečné ruin. Zlí jazykové tvrdí, že jsou i nájemnými bandity. Že prý umí tiše přepadnout důležitý konvoj, pobrat vše cenné, zmizet, zahladit stopy a případně nastražit na místo mrtvé skřety, aby svedli vinu na ně. Ale kdo ví. Lemya Ještě za života Orophera žili Silvanští elfové pod jeho vládou v Zeleném lese, dnešním Temném hvozdu, okolo hlavního města na Amon Lanc, (nahá, odkrytá skála). Oropher pak se svými druhy odešel na sever, aby se vyhnul konfliktu s Lorienem a trpasličí Mórií. Někteří však odmítli odejít a začalo se jim přezdívat Lemya, Zůstávající. Amon Lanc se pak zmocnil Sauron a pevnost na vrcholu kopce dostala jméno Dol Guldur, kopec černé magie. Lemyjští byli zčásti pobiti, zčásti zatlačeni na sever. Po Oropherově smrti v Mordoru jim jeho Syn Thranduil nabídl území na samém severozápadním okraji hvozdu, kraj nejsužovanější nájezdy skřetů z Mlžných hor. S těžkým srdcem Lemyové nabídku přijali, ale dodnes teskní po Amon Lanc a touží po bohatství a síle znovu si vzít své město zpět. Mezi Silvanskými elfy jsou stále odpadlíci, vysmívaní. Drozd: “Kdyby se spíš starali, co se jim děje na hranicích a že trpaslíci chtějí vzít Šmakův poklad, kde jsou elfí artefakty, ale to né.“ TRPASLÍCI Sigintarag Kirikhundun Dlouhovousí, potomci samotného Dúrina. Už hodně krát museli cestovat po Středozemi a hledat místo k žití, naposled po náletu Šmaka na Erebor se uchýlili do Železných kopců, kde se jim tvrdou prací podařilo vybudovat Angren Barad, město se skalními věžemi i nejhlubšími katakombami. Zde sídlí král Dáin II. Železná noha, právoplatný panovník Ereboru a přilehlých zemí. Pilně rozvíjející se hornictví, metalurgie a obchodní ruch jim zajišťuje blahobyt i prostředky na profesionální armádu. Město je dost možná poslední kulturní baštou trpaslíků ve Středozemi. Na pochodech je král doprovázen bohatými šlechtici a jejich trénovanými družiníky. Železnokopečtí trpaslíci prostého smýšlení vyhnaní drakem z Ereboru. Při osidlování pohoří Železných kopců našli tři drobná údolíčka nepokryta sněhem, dokonale izolovaná od okolí. Ochranou jejich sídla – „Zazděné“ není hrad, ale desetistopý skalní průsmyk, jediná přístupová cesta, o níž vědí jenom trpaslíci. Několik dolů a trochu zemědělství jim umožňuje si vše potřebné směnit s trpaslíky z Angren Baradu, s nikým jiným se nestýkají a jsou rádi za poklidný život. Jejich milice nosí výzbroj ještě ze starých časů Království pod horou, už ztrácejíc svůj lesk, na pár píkách by se možná našla zaschlá dračí krev, ale než tréningem, Železnokopečtí raději tráví čas převypravováním bájných historek. Findunahá Širokoramenatí, děti Tephorovi, soužili s Dlouhovousými v Království pod horou. Jsou to obzvlášť mohutně stavění trpaslíci severského typu. Vyznačují se svojí uvážlivostí a citem pro diplomacii, avšak po Ereboru šli hledat štěstí odděleně od Dáina na nejsevernější úpatí Železných kopců. Zprvu jich bylo jen pár, ale po obchodní stezce z Modrých hor přišli další, vybudovali pevnůstku Modrý hrot, i když ze severských plání na ně nikdo nepodniká nájezdy. Udržují si profesionální vojenskou družinu pro případ nepohody, jsou oděni v zimních věcech, dlouhých suknicích a často s kožešinovými doplňky. Do dění je zaplétávají odvážní rodáci Bombur, Bofur a Bifur v Thorinově družině. Baraztarag Ohnivousáči, temperamentní trpaslíci, nejtypičtěji se zrzavým vousem. Po pádu všech trpasličích říší si založili osadu Kamínek na východě Železných kopců. Mají zde dostatek prostorů a zdrojů pro vyžití a také každoměsíční potyčky s kočovníky Rhunu. Kamínek není výrazně opevněn, neboť Ohnivousáči vždy vyběhli na nepřítele dřív, než dorazil k palisádě. Libují se v pestrobarevných oděvech a na trpasličí poměry jsou netrpěliví a vznětliví, své nepřátele vždy pronásledují. Nicméně jsou učeni v taktikách a nikdy si nedovolí opustit své druhy v řadě bez rozkazu. Tharbund Poslední přeživší trpaslíci v Šedých horách. Zapomenutí vlastními bratry i nepřáteli. I přes dávné nálety draků a neustálé nájezdy skřetů tvrdohlavě odmítali opustit své domovy v Šedých horách a vycestovat do Ereboru. Po zničení Ereboru už ani neměli kam. Tak ztratili poslední kontakt s okolím a jejich počty se nadále žalostně sužovaly. Museli se naučit vyhýbat všem možným nepřátelům, neboť každá nová válka pro ně může znamenat naprostý zánik. Jejich výzbroj je mnohokrát zpravovaná, vous pocuchaný a potrhaný. Byť hrozba draků dávno pominula, Šedé hory se hemží gobliny, trolly, vrrky, opilými skřety a horaly z Helegrodu. Khazadruin, jejich domov, je zároveň všude a nikde, jde o síť ruin, pozůstatku staré říše po které neustále cestuje a přežívá mrzutá populace Šedohorských Tharbund. Drozd: „Mnoho trpaslíků na malé pohoří! Názory na vlastnictví bohatých žil se různí, jak se různí i zvyky a potřeby jednotlivých osad.“ ESGAROTH Na rozdíl od ostatních národů není společnost městského státu Esgarothu fragmentována podle příslušnosti k rodině či rodu. Rozhodujícím se v Esgarothu – městě s hlubokou vojenskou tradicí – stává příslušnost k jedné z armádních složek. Je jedno, z jaké rodiny pocházíte, jestli byl váš otec rybář, rváč nebo právník. Vaše společenské postavení se odvíjí od toho, kam jste to dotáhli v armádě. Připomeňme si, že Esgarothská armáda se skládá ze dvou základních složek – profesionální Městské gardy (modrobílé čtvrcené prapory) a záložních sborů Městské milice (půlené erby). Téměř všichni muži Esgarothu projdou v mládí pěti letou službou v Městské gardě. Část z nich zůstává v armádě dál a tvoří Gardu, část se vrací ke svým civilním povoláním a je součástí Milice, která se i tak pravidelně cvičí a v případě války se plně mobilizuje. Garda nebo milice všechny mají své velitele a všichni velitelé mají své ambice. Nejspíš právě u nich bychom mohli nalézt počátky rozkolů mezi jednotlivými pluky. Dnes již jde o tvrdé politické boje mezi elitami armádního velení, které časem prostoupili všemi složkami hierarchie až k jednotlivým pěšákům. Všechna ta nekonečná naříkání a záškodnictví již několikrát dohnala Esgaroth na pokraj občanské války. Městská garda ; 1. Pluk maršála Dumonta Jeho úkolem je především střežit Jezero a břehy Bystré řeky. Pohybují se rychle podél řeky, jakož i po ní a po Jezeře. Díky rychlým veslicím dokáží překonávat velké vzdálenosti a už nejednou zaskočili nepřítele nečekaným vyloděním v jeho týlu. Střeží systém hlásek a tvrzí podél řeky i v jejím širokém okolí. Dumontovi pěšáci s železnými klobouky a velkými štíty vyzbrojeni sekerami, palcáty a meči jsou obávanými protivníky při boji na hradbách, nebo ve stísněných či nepřehledných podmínkách města a na lodích. Stejně tak jeho kopiníci, tvořící více než polovinu jeho jednotek. Městská garda; 2. pěch. pluk maršála Aarbyho Blátošlapové Esgarothu - jsou tou nejméně honosnou částí Gardy. Ale co jim chybí na vypíglovaných frčkách, dohání zářezy na štítech. Pluk je dlouhodobě dislokován u severní hranice, kde je defakto neustále vystavován útokům Naurrakurských jezdců. Díky tomu jde o jedny z nejostřílenějších mužů Esgarothu. Aarbyho pikenýři jsou spolu se svými kušišníky obvykle v čele hlavního útoku každé velké Esgarothské bitvy. Městská garda; 3. pluk maršála Ligieriho Legendární jednotka s dlouho historií, považována za elitu Esgarothské armády. Jeho členové museli projít pěti lety namáhavého výcviku a studia na Ligieryho vojenské akademii. Po tom se z kadetů stávají plnohodnotní příslušníci pluku. V něm musí sloužit po dobu minimálně 20 let (v Gardě se jinak slouží jen 5 ). Po této době často přejdou k jiným jednotkám jako velící důstojníci, nebo prostě slouží dál. Zběh je pro absolventy Akademie nepřípustný, jejich čest a smysl pro povinnost jim nedovolí opustit bojiště, dokud udrží meč. Jako příslušníci Ligieriho 3. pluku plní nejnáročnější úkoly a mezi občany města mají velkou prestiž. I když mnoho příslušníků pluku pochází z velmi chudých poměrů - vstupní zkoušky k základnímu výcviku může zkusit složit kterýkoliv člověk starší 13 let - jsou i pro nejbohatší slečinky často partií snů. Už nejeden bývalý pouliční rváč a sirotek, nebo syn chudých rolníků, se takto přiženil do některé bohaté obchodnické, nebo bankéřské rodiny. Pluk má kasárny v Esgarothu. Městská Milice; 8. Pluk maršála LeGraafa Maršál LeGraaf velí početně nejsilnější jednotce Milice Esgarothu. Jeho muži se rekrutují z rozsáhlé oblasti na jihu od Jezera, kde nejsou větší vesnice ale velké množství malých osad a systém obraných hlásek střežených malými posádkami. Muži 8. pluku jsou zvyklí operovat samostatně a spoléhat se sami na sebe. Jsou ale ddobře vědomy prostého tajemství dobré taktiky – přesily. A k přesile je nutná včasná organizace a komunikace. Kolem systému signálů na velké vzdálenosti LeGraafových mužů trubkami, kouřem neb odlesky zrcátka vzniklo již mnoho legend. Zejména skřeti a horalové nejednou zjistili, že oproti plánu nepřepadávají opuštěnou posádku, ale svádí velkou bitvu s mnohonásobnou přesilou Esgarothských pík a štítů s osmi zlatými prýmky. Městská milice; 9. Pluk maršála Sokola Celý 9. Pluk Milice je rekrutován z Nového Dolu – největšího sídla na území Esgarothu po samotném městě. Nový Dol, založený utečenci ze starého Dolu pod Horou leží u ústí Bystré řeky do Jezera. Osada s obchodní stanicí je klíčovým strategickým bodem – právě tudy proudí většina zboží z a do Elfí říše, zejména dřevo a víno. Dolany ovládaný přívoz přes řeku je v okruhu 60 mil jediným místem, kde se dá Bystrá překročit jinak než lodí. Pluk je Dolany hrdě vydržován a velmi dobře cvičen. V mírových dobách chrání jeho stálé jádro - Dolskou osadu a střeží ústí řeky. Díky obratnosti dolských kupců je 9. Pluk jedním z nejlépe vybavených a placených pluků Esgarothské Milice.
Podobné dokumenty
Občasník 4/2007
• Vážený pane Staněk, k napsání tohoto dopisu mne inspirovala paní Vladislava v dubnovém Občasníku. Popisuje, jak s pomocí Agape
vstoupila na duchovní cestu a zpočátku se Vámi dala vést a věřila Vá...
cmymyy my k - Národopisná Revue
Předběžně se tedy zdá být relevantní myšlenka, že
se herní repertoár domácích dětí během posledních sta
let značně rozšířil. Dětská herní tradice je dnes možná
daleko bohatší a vitálnější než v min...
Zdeněk Hrbata. Bretonský kněz, spisovatel a
Sabato je synem přistěhovalců – z nichž po desetiletí v mohutných přílivech
vznikal argentinský národ – a je příslušníkem první generace narozené v Argentině (otec pocházel z prostředí chudých ital...