Sestava 1
Transkript
NO 1-14:Sestava 1 3.4.2014 20:26 Stránka 29 Metamorfózy izraelské pravice Od Revizionistické unie po vznik Gachalu, 1925–1965 JAN ZOUPLNA Při zběžném pohledu na politickou mapu Izraele se automaticky nabízí identifikace pravice s politikou tvrdé linie novo-hebrejského státu, jejíž kořeny sahají až do meziválečné éry. Za nemalého přispění vlastní historiografie bývá izraelská pravice vnímána jako monolit. Kontinuita témat a priorit sleduje s rigidní přesností odkaz předchozích generací aktivistů. Dějiny pravice jsou v této optice příběhem silných vůdců, kteří předávají žezlo svým nástupcům, jež osobně vybrali a zaškolili. Programovou náplň zdobí ambivalentní vztahy k okolnímu nežidovskému světu a teritoriální maximalismus. Při bližším pohledu však vývojová linie pravice během prvních čtyř dekád její existence vykazovala celou řadu ideových nesourodostí, obratů a vzájemných kontradikcí. Proces neustálé transformace provázely výměny vedení a oscilace mezi dvěma protipóly – liberálním a revolučním nacionalismem. Revizionistická unie: počátek a konec protestní opozice Podpora myšlenky ustavení židovské národní domoviny v Palestině ze strany Velké Británie obsažená v tzv. Balfourově deklaraci z roku 1917 a především její zakotvení v mandátní smlouvě z roku 1922 znamenaly nepochybný úspěch sionistického hnutí. Spory ohledně obsahového významu „židovské národní domoviny“ a zejména problémy spojené s osídlováním Palestiny evropskými Židy (zejména nízký počet přistěhovalců) nicméně prvotní nadšení brzy zchladily. Kritika soudobého stavu na sebe nenechala dlouho čekat. V kontextu všudypřítomného kvasu lze také hledat počátky našeho příběhu. Jak upozorňuje Shavit, sionismus dlouho nedisponoval pravicí v klasickém významu slova.1 Její počátky jsou zpravidla spojovány s ustavením Revizionistické unie (RU) v dubnu 1925. Seskupení samo nicméně představovalo spíše nesourodé sdružení ideologicky nevyhraněných aktivistů, kteří se nacházeli v opozici vůči oficiálnímu vedení Sionistické organizace (SO), reprezentované tehdejším předsedou Chajimem Weizmannem. Aktivisté sami se rekrutovali převážně z řad tzv. Obecných sionistů, tedy všeobjímajícího centristického tábora uvnitř SO, z něhož se rekrutoval také Weizmann. Jádro seskupení tvořili příslušníci ruskojazyčné židovské inteligence v exilu (mj. Meir Grossman, Josif Schechtman, Israel Trivus a Vladimir Žabotinskij), doplnění o politiky z německy mluvícího prostředí (mj. Richard Lichtheim). RU se od začátku profilovala negativní osvětovou kampaní, tedy rozsáhlým výčtem aktivit a politických kroků, které kategoricky odmítala. Ačkoliv rozsah této výzvy rezonoval v pozdější době negativně jak u tvůrců britské koloniální politiky, tak u politických elit palestinských Arabů, původní osten nekompromisní kritiky byl ve skutečnosti směřován především dovnitř vlastních řad. Stručně vzato, vedení SO, dle soudu revizionistů, opustilo orientaci politického sionismu na státotvorné řešení židovské otázky. Na místo masové teritoriální koncentrace Židů a odpovídajících mezinárodně-politických garancí vedení SO upřednostnilo cestu nejrůznějších filantropických projektů. RU nevybíravě pranýřovala mrhání prostředky za účelem podpory společenských utopií (v podobě rovnostářských komun) či kulturních projektů (ztělesněných Hebrejskou univerzitou), které nemohly nic změnit 1 Shavit 1988, s. 28. LIDÉ A DĚJINY/NOVÝ ORIENT 69/2014/1 29 NO 1-14:Sestava 1 3.4.2014 Protokoll der III. Weltkonferenz der Union der Zionisten-Revisionisten, s. 43. 3 3 Š. Gepstein, Ekonomika ili šnorerstvo?, Rassvět, 3. 2. 1924, s. 6. 4 Weltunion der Zionisten-Revisionisten. Schekel-zählande Mitglieder des Exekutiv-Komitees, 11. 8. 1932, s. 6, Jabotinsky Institute, Tel Aviv (dále jen: JI) G2-11/3. 5 Principles and Actions Programme, s. 2, JI G2-1/1. 6 J. Schechtman, Vozrožděnije organizacii, Rassvět, 9. 3. 1924, s. 3. 7 Doklad M. Grossmana, Rassvět, 22. 11. 1925, s. 4. 8 Circular no. 5, 13. 11. 1929, s. 2, JI G2-1/2. 9 Basic Principles of Revisionism, s. 5. 10 Protokoll der III. Weltkonferenz der Union der Zionisten-Revisionisten, s. 89, 94–95. 11 Resolutionen der dritten Weltkonferenz der Union der ZionistenRevisionisten, s. 2, JI G2-1/4. 2 30 20:26 Stránka 30 na politické, sociální a ekonomické agonii židovských mas ve východní Evropě. SO se tak dle kritiků zpronevěřila svému poslání a stala se pouze „strojem na vybírání peněz“.2 Přes akcent na finance však SO žádným propracovaným plánem, dle revizionistů, nedisponovala a v oblasti hospodářské politiky připomínala její činnost „šípkovou Růženku“, neboť na místo propracované strategie se spokojila s „žebráním“ u dveří bohatších soukmenovců v zámoří.3 Při současném tempu rozvoje by osídlování Palestiny Židy trvalo deset tisíc let, zaznělo posměšně z úst kritiků na jednom z jednání širšího vedení SO.4 Soudobá SO navíc dle kritiků fungovala nedemokraticky, dokladem čehož mělo být ustavení Židovské agentury (ŽA), která předávala moc do rukou odnárodněných zámořských plutokratů, jež nikdo nezvolil. Afirmativní politický program RU zahrnoval celou řadu praktických doporučení, návrhů a kroků opřených o maximalistickou interpretaci podmínek palestinského mandátu. S výjimkou požadavku na začlenění Transjordánska do sféry „židovské kolonizace“ měly nicméně oporu v liteře textu schváleného Společností národů. Jako celek tyto požadavky nikterak nevybočovaly z názorového mainstreamu SO 20. let. V souvislosti s otázkou Transjordánska je na místě poznamenat, že RU formálně odmítla platnost Bílé knihy z roku 1922 až v důsledku krvavých nepokojů v Palestině v roce 1929.5 Dle slov jednoho ze zakladatelů SO potřebovala: „hlubokou ideovou, politickou a finanční reformu. Psychologie laisser-faire očekávající zázraky od Amerických grandů musí být nahrazena smyslem velkého vlasteneckého neklidu“.6 RU mj. požadovala sérii daňových a celních úlev pro kolonisty, patřičná bezpečnostní opatření (včetně znovuvytvoření tzv. Židovské legie) a reformu mandátní správy tak, aby reflektovala „ducha“ myšlenky židovské národní domoviny v Palestině. Zlatý hřeb těchto tezí měla představovat rozsáhlá pozemková reforma založená na progresivním zdanění půdního fondu dle velikosti a odhadu tržní ceny. Ta měla ve výsledku donutit spekulanty a stávající majitele k odprodeji půdy (za rozumné ceny) kolonistům a palestinským feláhům. RU tímto měla, dle vlastních představ, třímat klíče k řešení politické, sociální a národnostní problematiky Palestiny. Hnacím motorem politického programu RU 20. let byla idea zintensivněné spolupráce s Velkou Británií. Slovy Grossmana nespočívaly povinnosti mandátní mocnosti v tom, že bude LIDÉ A DĚJINY/NOVÝ ORIENT 69/2014/1 nestranným arbitrem, ale v tom, že se sama stane aktivním účastníkem výstavby židovské národní domoviny.7 RU vinila oficiální vedení z „židovského defétismu“, neschopnosti jasně artikulovat sionistické požadavky a především z absence orientace na britské veřejné mínění, považované za hlavního spojence proti vrtochům mandátní správy. Nekompromisní forma požadavků měla být součástí vyjednávací taktiky. Revizionisté opakovaně vyjadřovali přesvědčení, dle něhož měly být britské politické kruhy připraveny „vypořádat se se skutečnostmi nastalé situace, pokud jim budou vhodně prezentovány“.8 Třetí sjezd (1928) přijal tezi, dle níž RU požadovala přetvoření Palestiny v sedmé dominium Britského impéria coby „konečný cíl sionismu“.9 Vedle politických aspirací teze odrážela také euro-centristickou kulturní orientaci zakladatelů RU. Na ekonomické rovině byly názorové rozdíly uvnitř vedení RU asi nejpatrnější, neboť zahrnovaly prakticky všechny postoje rozmanitého sionistického spektra. Žabotinskij v této otázce lavíroval. Nakonec převážil názor, který dlouhodobě razil Trivus, totiž že úspěch kolonizace je přímo odvislý od soukromých kapitálových investic a celkové rentabilnosti sionistického projektu. Třetí sjezd nakonec označil princip soukromého vlastnictví za základ ekonomického programu, jejž RU podporovala.10 Toto stanovisko v zásadě odpovídalo revizionistickému krédu, dle něhož bylo úkolem SO vytváření politických a legislativních podmínek příznivých pro imigraci, nikoliv správa reálných hospodářských projektů či dotace židovské infrastruktury a školství. Zároveň s tím vyhlásila RU doktrínu tzv. „národního monismu“, dle níž měly být osobní zájmy jedinců, skupin a tříd podřízeny národnímu zájmu v podobě výstavby židovské Palestiny.11 Doktrína pochopitelně představovala hozenou rukavici sionistické levici. Důraz na prohloubení demokracie uvnitř sionismu nebyl čistě účelovou či propagandistickou záležitostí. RU ve svých počátcích skutečně vyznávala principy názorového pluralismu, který jí řada seskupení, zejména však dominantní levice, mohla závidět. Soudě dle dostupných dokumentů nebyly programové rezoluce důsledkem diktátu několika osob, ale výsledkem širší diskuze probíhající na půdě vrcholných orgánů a na stránkách spřízněných periodik. S určitou mírou nadsázky lze dokonce tvrdit, že původní vedení RU, které mělo výrazně kolektivní ráz, připomínalo spíše diskusní klub nežli stranu. NO 1-14:Sestava 1 3.4.2014 20:26 Stránka 31 Výrazný zlom v dějinách revizionizmu přinesly krvavé nepokoje v Palestině z přelomu srpna a září 1929. Vedení RU svalovalo vinu především na nepřipravenost mandátní správy (spíše než na palestinské Araby). Na programové rovině události přispěly k prohloubení ideologizace a posílení militaristických tendencí. Politický program RU po roce 1929 akcentoval zejména ideu obnovené Židovské legie, začlenění Transjordánska a doktrínu národního monismu. Na organizační rovině se plně projevily nevýhody volného sdružení, jímž revizionizmus první dekády byl. Spolu s úpadkem Weizmannovy popularity a všeobecnou frustrací židovských mas v Palestině i diaspoře začal revizionizmus přitahovat davy nespokojenců nejrůznějšího ražení. RU zažívala v tomto období nárůst členské základny, který lze označit za velkolepý. V roce 1925 čítalo jádro sympatizantů maximálně několik desítek osob. K roku 1932 již oficiální revizionistické odhady hovořily o sedmdesátitisícové členské základně. Profil nově příchozích stoupenců byl rozmanitý a s vedením RU nekorespondoval. Politický pluralismus RU v praxi poskytoval široký prostor pro snadnou infiltraci početnějšími skupinami. Nezávislost nejrůznějších odnoží byla nejlépe patrná ve východní Evropě a v Palestině. V případě východní Evropy rostl význam mládežnického hnutí Brit Josef Trumpeldor (Betar). Betar, který se v pozdější době stal synonymem revizionizmu, vznikl ve skutečnosti o dva roky dříve nežli strana a vztahy s celou řadou zakladatelů lze diplomaticky označit za vlažné. Žabotinského pokusy z počátku 30. let o ustavení jisté kontroly příliš úspěšné nebyly. Ačkoliv náplň aktivit se lišila v závislosti na místních organizacích, nedílnou součástí přípravy na přesídlení do Palestiny byl výcvik v bojových sportech. Ideové rozpory s vedením byly dlouhodobě patrné v případě Palestiny, kde místní aktivisté zformovali roku 1931 tzv. Brit ha-birjonim (Smlouva brigantů). Seskupení vyznávající ethos politického teroru a mučednictví ve jménu národní ideje mělo s tezemi politického sionismu omezený počet styčných bodů. Stroze vzato, řada sdružení volně afilovaných k RU nejen jednala naprosto svévolně, ale také vyznávala světonázorové pozice značně odlišné od myšlenkového světa zakladatelů RU. Absence základní soudržnosti byla úzce provázána s akutními finančními problémy, jimiž byla RU neustále zmítána. Jako jednotné těleso nefungovalo ani samotné vedení RU. Vedle osobních třenic od počátku 30. let gradovalo napětí ohledně vztahů s SO. Žabotinskij se netajil přesvědčením, že se necítí loajalitou vůči SO nikterak vázán, přičemž výše zmíněnou organizaci charakterizoval v jednom soukromém dopise jako „zástup duševních bastardů […], zástup, kterým chladně a nekonečně opovrhuji“.12 Strategie „dobytí sionistického kongresu“, kterou razili vehementně zejména Grossman a Lichtheim, opakovaně selhávala. Revizionisté byli nejblíže svému cíli v roce 1931, kdy obsadili 52 z 254 delegátů a stali se třetí nejpočetnější formací. Jediným konkrétním úspěchem však bylo dočasné odstavení Weizmanna. Plnou sílu názorových a koncepčních rozporů odhalil pátý sjezd RU (srpen 1932), který se proměnil v kolbiště hádek a nevybíravých osobních útoků. Soudobá realita příliš nekorespondovala s pozdější verzí izraelské pravice, která spatřovala v osobě Žabotinského přirozeného spojence radikálů z Palestiny. Ačkoliv tíhu střetů nesl zejména Grossman, Žabotinskij nezůstával rozhodně pozadu a spolu s ostatními zakladateli uštědřil radikálům nejeden slovní políček. Zjednodušeně vzato, spočívaly požadavky radikálů na dvou pilířích: a) zavržení ideje parlamentní demokracie a přechod na autoritářský princip moci, b) transformaci revizionizmu z čistě politického směru v národně-revoluční hnutí. Právě Žabotinskij měl v těchto kalkulacích ztělesňovat novodobého židovského diktátora a nositele myšlenky národně-revolučního boje. Problém nicméně spočíval ve skutečnosti, že samotný revizionistický frontman o tuto gloriolu nestál. Již na čtvrtém sjezdu (1930) kategoricky odmítl, že by měl představovat jakéhosi revizionistického „Führera“, přičemž podotkl, že tento termín nenávidí per se.13 Na následujícím sjezdu konstatoval, že výše uvedený termín se stával „synonymem něčeho, co nechceme“. Obvinil přitom radikály z vytváření „iluzí“, které vedly pouze k obtížím a špatné pověsti. „Pokud mi chcete udělat radost, oslovujte mě prostě Žabotinskij. Nikdy v souvislosti se mnou nepoužívejte termínu, s nímž odmítám být spojován […], hodlám eliminovat zevrubně špatnou a nevhodnou frazeologii v našem středu“, prohlásila, mimo jiné, pozdější ikona izraelské pravice.14 Jako nejvýraznější představitel fašizujících aspirací se prezentoval delegát z Palestiny Aba Achimeir. V hlavní části svého vystoupení se Achimeir přímo odvolával na britského fašistu Oswalda Mosleyho. Demokracie představovala mrtvý ideál, ideál 19. století, ideál, který zbankrotoval Dopis V. Žabotinského R. Lichtheimovi, 20. 3. 1931, Central Zionist Archives, Jeruzalém (dále jen: CZA) A56/20. 13 Protokoll der 9. Sitzung, s. 7, JI G2-III/1/7. 14 Generaldebatte. Jabotinsky, s. 8–9, JI G2-III/4/7. 12 NOVÝ ORIENT 69/2014/1/LIDÉ A DĚJINY 31 NO 1-14:Sestava 1 3.4.2014 Generaldebatte. Dr. Achi Meir, s. 1––2, JI G2-III/4/7. 16 Generaldebatte. Dr. Weisl, s. 3, JI G2-III/4/7. 17 Grossman beantwortet die Generaldebatte am 30. und 31. August 1932, s. 12, JI G2-III/4/7. 18 Generaldebatte. Jabotinsky, s. 10––11, JI G2-III/4/7. 19 Grossman beantwortet die Generaldebatte am 30. und 31. August 1932, s. 13, JI G2-III/4/7. 20 A. Recanati, (Pozdrav předsednictvu RU, bez názvu), 25. 8. 1932, JI P215-2. 21 Generaldebatte. Mittwoch den 31. August 1932. Herr Vl. Jabotinsky, s. 4, JI G2-III/4/7. 22 Referat Grossman, s. 5, JI G2III/4/7. 23 V. Žabotinkij, Smysl plebiscita, Rassvět, 23. 4. 1933, s. 2. 24 M. Grossman stranické centrále v Londýně (bez názvu a uvedení data), JI P59-7/2. 25 Judenstaatspartei, 29. 8. 1933, s. 1, CZA LK7/118. 15 32 20:26 Stránka 32 a byl vyřízen. Duch doby a zejména mládež volaly dle Achimeira oprávněně po diktatuře, k čemuž přispěly jak oběti první světové války, tak prázdné deklarace o liberalismu z úst oficiálního sionistického vedení. V projevu plném nejasných alegorických narážek Achimeir mj. prohlásil: „Přináším vám novou formu, osvobozenou od principů a partajního nátlaku. Přináším vám sjednocení v boji, které nás spasí tak, jako Jezuitský řád zachránil katolickou církev, [totiž] princip Vůdce.“15 V historické retrospektivě stojí nepochybně za pozornost všeobecná přijatelnost fašizujících tendencí v prostředí delegátů z Palestiny. Vedle Achimeira se pro zavedení diktatury vyslovil taktéž představitel konkurenční frakce Wolfgang von Weisl, dle jehož názoru měla veškerá rozhodovací pravomoc přejít do rukou Žabotinského, přičemž ostatní funkce ve vedení, jmenovitě funkce místopředsedů, měly být pozastaveny, a to přinejmenším po dobu příštích dvou let.16 Vedení RU ve vzácné shodě tyto požadavky odmítlo s poukazem na jejich fantasmagorický základ (zazněly dokonce pochybnosti ohledně Achimeirova duševního zdraví). Grossman mínil, že parlamentarismus nebyl mrtvý, ba naopak, ve větší časti světa byl silnější než kdy dříve. Achimeir, coby čelní zastánce tzv. „neo-revizionizmu“, byl obviněn ze šíření „nihilismu“ a „zženštilosti“, v rámci níž nové teorie střídaly jedna druhou jako šaty nejnovější módní trendy.17 Žabotinskij přímo vyzval „gentlemany z Palestiny“ k odchodu ze strany: „Považuji Vás, Achimeire, […] za svého politického protivníka […]. Vyřiďte mládeži pod Vaším vlivem […], že nebudu kráčet po jejím boku a nemám s ní nic společného. Věřím ve vyšší princip a Vás považuji za nízkého člověka“.18 Ke Grossmanovi a Žabotinskému se přidali další členové exekutivy. Postoj prostoupený ironií a intelektuálním pohrdáním vůči tezím radikálního tábora shrnul trefně Grossman: „Nemůžeme mít Duceho, neboť nemáme Itálii. Když náš vůdce rozešle 200 dopisů, dostane 25 odpovědí“.19 Námluvy související s tezemi národně-revolučního boje nedopadly z pohledu radikálních frakcí o nic lépe. Výzvy k ozbrojenému povstání proti mandátní správě se následně staly nedílnou součástí politického slovníku izraelské pravice 40. let. Sama tato skutečnost však neznamená, že bychom identické teorie mohli automaticky připsat taktéž diaspornímu vedení RU. Žabotinskij i nadále obhajoval kurs strategie politických a diplomatických jednání. Dřívější LIDÉ A DĚJINY/NOVÝ ORIENT 69/2014/1 entuziasmus pro zintenzivnění anglo-sionistické spolupráce utržil řadu trhlin. Nicméně právě Žabotinskij, jemuž se radikálové horlivě dvořili, patřil mezi nejpevnější obhájce společných zájmů sionismu a Britského impéria uvnitř vedení RU. Apely radikálních frakcí tak našly pochopení u spíše okrajových figur. Např. řecký delegát Abraham Recanati vyzval k „vytvoření extremistické revoluční strany na bázi ilegality“.20 Žabotinskij naopak konstatoval, že revizionisté byli povinni odolávat tlaku ulice, přičemž varoval před přeceňováním „šancí na opozici v Palestině“.21 Vyhrocenou atmosféru protibritských nálad se snažil zmírnit také Grossman, ačkoliv na minulém sjezdu sám inicioval ideu bojkotu spolupráce s mandátní správou. Nyní naopak nabádal delegáty, že „ticho je mocná zbraň“.22 Na obecné rovině lze tudíž konstatovat, že ofenziva radikálů na pátém sjezdu naprosto selhala. Jejich postoje odmítlo nejen prakticky celé vedení, ale také řadoví delegáti, včetně těch z Polska, kde měla RU nejpočetnější odnož. Porážka radikálních frakcí nicméně neměla dlouhého trvání. Tato skutečnost byla zapříčiněna především opětovnými střety uvnitř vedení RU. Od října 1932 eskalovaly spory ohledně vztahů k SO, resp. ohledně otázky vytvoření nezávislé sionistické organizace. Spor vyvrcholil na zasedání stranické rady (širšího výkonného orgánu RU) ve dnech 20.––21. března 1933. Idea nezávislosti postrádala podporu stranických špiček. Žabotinskij vyřešil napětí tak, že rozpustil výkonný výbor strany a převzal jednostranně vedení. Impulzivní krok, který postrádal jakoukoliv oporu ve stanovách RU, se stal středem několikaměsíčních tahanic, v nichž obě strany sporu hledaly právní zdůvodnění svých stanovisek. Žabotinskij vystoupil mj. s tezí, dle níž pouze „majorizoval“ svůj hlas v zájmu naplnění ducha rezolucí pátého sjezdu (o vztazích k SO), přičemž zároveň požádal o dobrozdání členské základny v plebiscitu.23 Grossman označil v ostré reakci plebiscit za „nelegální“ a „nezavazující“ a pohrozil všem účastníkům vyloučením.24 Poté, co plebiscit potvrdil platnost puče, ustavilo „odvolané“ vedení v srpnu 1933 konkurenční Stranu židovského státu. Její ustavující dokument útočil nejen na oficiální sionismus, který měla charakterizovat chronická „nerozhodnost“, ale také na levici a bývalé spojence, jež všechny vinil ze snah „o ustavení diktatury“ v sionismu.25 Masovější odezvu strana nezískala. RU formálně pokračovala v okleštěné podobě pod vedením Žabotinského. NO 1-14:Sestava 1 3.4.2014 20:26 Stránka 33 Z nastalé situace pochopitelně těžili především radikálové, bez jejichž podpory se Žabotinskij již napříště nemohl obejít. Paradoxem bylo, že otázka vztahů k SO byla pro většinu radikálních frakcí záležitostí druhotného významu. Samostatná sionistická organizace byla naopak ideálním prostorem k naplnění národně-revoluční agendy. Nová sionistická organizace, polovojenské skupiny a období ilegality Myšlenkový svět i politický profil Nové sionistické organizace (NSO) se nemálo lišily od předcházejícího uskupení. Zůstaly především neduhy v podobě nedostatku financí a všeobecné disharmonie. Na programové rovině lze jistou kontinuitu spatřovat v oblasti hospodářské politiky (tj. nekompromisní kritika SO), důrazu na klíčové teze počátku 30. let (národní monismus, začlenění Transjordánska) a (počáteční a spíše formální) orientaci na Velkou Británii. Identita nového seskupení byla obsažena v prohlášení: „Mým cílem je židovský stát na obou březích Jordánu a sociální spravedlivost bez třídního boje mezi Židy v Palestině“.26 Stanovy NSO mj. zmiňovaly vděčnost Velké Británii za vydání Balfourovy deklarace, víru v podporu sionistických aspirací ze strany britské veřejnosti a přesvědčení, že ta nemá ponětí o protivenstvích mandátní správy v Palestině.27 Oproti RU se však seskupení jasně vymezovalo především vůči sionistické levici, kterou nyní vnímalo jako strůjce všeho zla. V souvislosti s nutností ustavení NSO Žabotinskij hovořil o „válce“ proti levici, která kontrolovala oficiální sionismus a tvořila „absolutní většinu“ stávajícího kongresu SO.28 Dřívější názorový pluralismus byl symptomaticky omezen vlastními stanovami NSO, dle nichž měla být exekutiva volena „na základě doporučení předsedy“ strany.29 Skutečnou revoluci nicméně představoval požadavek „zakořenění svatosti Tóry do života národa“ obsažený v preambuli „konstitučního zákona“ NSO.30 Oproti tradicím RU navíc NSO jasně akcentovala požadavek židovské státnosti, přičemž revizionistický lídr se měl na jedné z tiskových konferencí vyjádřit ve smyslu její realizace do deseti let.31 Programová specifika plně odpovídala odlišnému složení nové formace, v níž sekularizovanou a kulturně asimilovanou ruskojazyčnou židovskou inteligenci nahradili radikálové a nábožensky založené kruhy. Rozkol v řadách zakladatelů vytvořil předěl, který nešlo jednoduše překlenout. Až na pár výjimek opustila Žabotin- ského revizionistická elita. Ustavující kongres NSO (září 1935) byl nepochybně v řadě ohledů nepřesvědčivý. Dle soudobých pozorovatelů kongres sice nebyl dějištěm očekávaných excesů a slovních výpadů, zato celkově nezaujal: chaos, slabá úroveň příspěvků i následujících debat. Žabotinskij byl obklopen „šedou, bezejmennou a průměrnou masou“, armádou „rekrutů bez důstojníků“.32 Ani průměrnost však nezaručila homogenitu, přičemž celý podnik mohl skončit už v zárodku naprostým fiaskem a rozkolem kvůli náboženské otázce, nebýt Žabotinského opakovaných intervencí.33 Volná podoba seskupení odrážela pokračující rozháranost nesourodé opozice. NSO nebyla vnímána jako strana, ale jako základ všelidového židovského parlamentu. Na praktické rovině zastřešení v podobě NSO neměnilo nic na skutečnosti, že těžiště aktivit se ve druhé polovině 30. let přesunulo mimo půdu stranických orgánů a sjezdů, a to jak v Polsku, tak v Palestině. Betar disponoval početnou základnou několika desítek tisíc osob. Žabotinského kontrola organizace byla nominální, nikoliv reálná. Sílily militaristické tendence, jejichž součástí bylo vytváření bojůvek, v rámci nichž byli mladí adepti zaškolováni v „abecedě guerillového boje“. Spor s politickou linií NSO vyvrcholil na třetím (celosvětovém) sjezdu Betaru ve Varšavě (září 1938). Mladý představitel hnutí Menachem Begin ostře zaútočil na Žabotinského. Politický sionismus byl dle jeho mínění záležitostí minulosti, doba si žádala vyhlášení nové fáze aktivit, zrod militaristického sionismu. Begin mj. kategoricky prohlásil: „Naším úkolem je dobytí naší země. Toto je cesta a jinou cestou se k cíli nedostaneme“.34 Ačkoliv Begin sám nebyl stoupencem kompletního zpřetrhání vazeb na NSO, kariéra v mládežnickém hnutí jej nepřímo předurčila k roli hrobníka NSO. Tato skutečnost byla o to zjevnější, když se počátkem roku 1939 stal velitelem Betaru v Polsku. V Palestině byla situace složitější. Aktivisté kolem Achimeira figurovali mezi obviněnými v procesu s vrahy levicového leadera Chajima Arlosoroffa. Dlouhotrvající proces, nekončící vlna spekulací a téměř hysterické emoční vypětí veřejnosti si vybraly svou daň. Achimeir se po osvobozujícím rozsudku vrátil do řad revizionistů s vytouženou aurou mučedníka, ale oslaben a bez reálné mocenské základny. Korouhev radikálů převzaly polovojenské organizace. V dubnu roku 1937 byla ustavena Organizace národní armády (Irgun cvai leumi), známá dle akronymu hebrejských písmen též jako Ecel, která na rozdíl od N.Z.O.: Its Structure and Aims, JI G4-1/1. 27 Političeskije rezoljucii, Gadegel, 20. 10. 1935, s. 5–6. 28 V. Žabotinskij, N. O. S., Nasz Przegląd, 4. 9. 1935, s. 6. 29 Konstitucionyj zakon n.s.o. Gadegel, 20. 10. 1935, s. 5. 30 Ibid. 31 Z Kongresu N. O. S. w Wiedniu, Nasz Przegląd, 9. 9. 1935, s. 4. 32 S. Wolf, Wrażenia z Kongresu N. O. S. Inauguracyjne Posledzenie, Nasz Przegląd, 11. 9. 1935, s. 5; S. Wolf, Wrażenia z Kongresu Nowej Organizacii Sjonistycznej. Generalissimus bez oficerów, Nasz Przegląd, 13. 9. 1935, s. 5. 33 S. Wolf, Wielki dzień Żabotyńskiego, Nasz Przegląd, 15. 9. 1935, s. 6. 34 Markovitzky 2012, s. 35. 26 NOVÝ ORIENT 69/2014/1/LIDÉ A DĚJINY 33 NO 1-14:Sestava 1 3.4.2014 Markovitzky 2012, s. 48. Dopis J. Wedgwooda H. MacDonaldovi, 28. 6. 1939, The National Archives, Kew (dále jen: TNA) CO 733/401/19. 37 Weinbaum 1993, s. 136––139, 146––150. 38 H. F. Downie, 30. 7. 1935, TNA CO 733/283/4; O. G. R. Williams, Note on Mr. Vladimir Jabotinsky, 19. 12. 1935, TNA CO 733/283/4. 39 Dopis L. S. Ameryho M. M. Mac Donaldovi, 26. 7. 1935, TNA CO 733/283/4. 40 J. S. Bennett, 7. 7. 1939, TNA CO 733/401/19. 41 Heller 1995, s. 26, 61. 35 36 34 20:26 Stránka 34 své mateřské organizace (Hagana bet) hodlala přejít do vojenské ofenzivy proti Arabům v Palestině. Společným motivem radikálů byl nyní ethos zápasu „krví a ohněm“ za obnovu „hebrejské vlasti“, který zejména v prostředí diaspory měl zjevnou propagandistickou dimenzi – mobilizaci židovských mas propadajících apatii a deziluzi. Samotné vazby mezi Betarem a Irgunem nelze přitom označit za bezproblémové. Napětí a spory o kompetence vyřešila až dohoda z počátku února 1939, která stanovila velitele Irgunu v Palestině velitelem Betaru v zemi a velitele Betaru v Polsku velitelem Irgunu v zemi. Poněkud charakteristicky byl jedním ze strůjců dohody Begin, zatímco Žabotinskij a vedení NSO nebyli jednání přítomni.35 Izolovanost vedení NSO byla nejvíce patrna při hlavních „úspěších“ revizionistů konce 30. let: bombových útocích v Palestině a vojenském výcviku v Polsku. Vlna teroristických útoků, kterou v listopadu 1937 rozpoutal Irgun jako odvetu za teror vůči židovskému obyvatelstvu ze strany Palestinců, si vyžádala celou řadu obětí mezi civilisty. Postrádala přitom autorizaci stranických orgánů. Jeden z britských ochránců Žabotinského charakterizoval situaci o dva roky později následujícím způsobem: „Žabotinskij mě ujišťuje, že nenávidí tyto nevybíravé bombové útoky proti ženám a dětem stejně jako já“, ale veřejně, dle pisatele, tak nemohl učinit jako kdokoliv v jeho postavení.36 Bez vědomí NSO proběhl také výcvik důstojnického sboru polskou armádou v Karpatech (jaro 1939), stejně tak jako tajná dohoda o dodávkách polských zbraní do Palestiny. O aktivitách Irgunu a Betaru v zemi měl ve výsledku lepší přehled polský konzulát nežli vedení strany.37 Aliance s radikálními formacemi přinášela celou řadu sekundárních problémů. Nežádoucí reputaci si revizionisté vysloužili nejen u britských úřadů v Palestině, ale také v samotné Británii. Zatímco ve 20. letech Colonial Office (CO) shlížela na revizionistické aktivity shovívavě, ve druhé polovině 30. let již pošramocenou pověst NSO Žabotinského probritské deklarace nezachránily. Samotný revizionistický lídr byl CO označován za „výbušnou osobu“ a notoricky známého vůdce „extremistické sekce sionistů“.38 Ani přímluvy jeho ochránců na tom nemohly nic změnit, ačkoliv jeden z nich, bývalý ministr kolonií L. S. Amery, CO ujišťoval, že Žabotinskij byl „horkokrevný, ale v jádru dobrosrdečný a anglofil“.39 Výsledky byly jasné. LIDÉ A DĚJINY/NOVÝ ORIENT 69/2014/1 Na rozdíl od levice tak revizionisté nedokázali zúročit arabské povstání z let 1936––1939 ve svůj prospěch. A to jak ve smyslu politického kapitálu, tak z hlediska operačního stavu vlastních milic. Ke konci 30. let byla již izolace Žabotinského uvnitř vlastního hnutí téměř úplná. Tak jako oficiální vedení SO, soustředil Žabotinskij své aktivity na otázky židovské imigrace do Palestiny a zrušení dalších omezení Bílé knihy z roku 1939, k čemuž, k nelibosti radikálů, využíval výhradně politické nástroje. Ihned po vypuknutí války nabídl své služby, coby architekt Židovské legie, Spojencům. Přes tyto aktivity byla asociace jeho osoby s „židovským extremismem“ konečná. CO považovala tou dobou Žabotinského za „zakladatele a hlavu hnutí, které […] má tajnou polovojenskou organizaci a organizuje bombové excesy proti Arabům“.40 Revizionistický lídr skonal náhle v srpnu 1940. Během druhé světové války získaly aktivity revizionistických polovojenských složek na síle i věhlasu. Těžiště revizionizmu se z pochopitelných důvodů (holokaust) přesunulo z východní Evropy do Palestiny. Vypuknutí války způsobilo v řadách radikálů rozkol, přičemž část z nich, vedená Davidem Razielem, se rozhodla ukončit svou dosavadní teroristickou kariéru a spojit síly s Brity v boji proti silám Osy. Sám Raziel byl zabit coby příslušník britské armády při potlačování povstání zlatého čtverce v Iráku roku 1941. Příměří s Brity bylo nepřijatelné pro část radikálů, kteří se odštěpili od Irgunu a v září 1940 vytvořili konkurenční organizaci známou jako Bojovníci za svobodu Izraele (Lochamej cherut Jisrael) alias Lechi. Jejich vůdce, Abraham Stern, měl za sebou pestrou politickou minulost. Za vůdcovský vzor neměl Žabotinského, ale Benita Mussoliniho, přičemž NSO považoval od vypuknutí války (a obnovení spolupráce s Brity) za zrádce.41 Brzy se přitom znesvářil také s Beginem. Dle názorových pozic Sterna rozuměly všechny národy pouze „jazyku kulky, pušky a bomby“. Vypuknutí války spolu se sympatiemi k italskému fašismu, které se datovaly již první polovinou 30. let, dovedly jeho skupinu k přesvědčení, že jediným řešením patové situace v Palestině bylo spojenectví s mocnostmi Osy. Dle tzv. „Jeruzalémské dohody“ ze srpna 1940, tj. návrhu adresovaného italským orgánům, který zůstal bez odezvy, měla Itálie „repatriovat“ Židy z území obsazených silami Osy do Palestiny výměnou za spojenectví proti Britům, ustavení satelitního fašistického státu v zemi NO 1-14:Sestava 1 3.4.2014 20:26 Stránka 35 a zřízení (italské) základny v Haifě.42 Židovský stát se měl, dle Sternistů, rozpínat „od Středomoří k Eufratu“. Ideová linie Sterna a jeho souputníků měla chabou oporu nejen v oficiálním sionismu, ale také v revizionistickém hnutí. Např. samotný Žabotinskij vyhlásil na ustavujícím kongresu NSO Třetí říši válku.43 Tato skutečnost však jeho stoupence zjevně netrápila o nic více nežli antisemitská politika nacistického Německa. Sternova skupina dosahovala efektu spíše než výsledků, přičemž o kvalitách konspirace a utajení její povahy lze směle diskutovat. V únoru 1942 ji CO vcelku trefně charakterizovala jako „relativně malou skupinu židovských teroristů“. Dle CO bylo „opodstatněné věřit, že Sternova skupina začala podnikat pokusy […] o integraci s Italy v naději, že si zabezpečí svou pozici židovského fašistického tělesa v případě úspěšné italské invaze do Palestiny“. Její propaganda byla souběžně označena za „jednoznačně protibritskou a ne nepříznivou vůči Němcům“.44 Fyzické odstranění Sterna tak nebylo překvapením. Britské oficiální komuniké v souvislosti s akcí lichotkami na jeho adresu rozhodně nehýřilo. Stern byl charakterizován jako „gangsterský vůdce tajné teroristické organizace židovských extremistů“, kteří rozpoutali svou kampaň primárně ve snaze „získat prostředky na šíření svého tzv. politického programu, jenž byl fašistické povahy“. Text neopomněl zdůraznit ponižující okolnosti Sternova dopadení. Při zatčení se Stern nejprve schovával v šatníku, přičemž následně byl zabit na útěku. Dojem byl ještě přibarven skutečností, že Stern byl pouze ve slipech, ačkoliv v bytě žil spolu s manželkou jednoho ze svých společníků.45 Díky řadě nejrůznějších okolností se tak do čela revizionistického tábora dostal Begin, který oklikou přes sibiřský gulag dorazil coby příslušník polské armády v dubnu 1942 do Palestiny. Zbaven osudem svých nejbližších politických soků (Žabotinskij, Raziel, Stern) mohl bývalý mládežnický velitel Betaru vrhnout všechen svůj um a energii do pokračování díla, které v Polsku započal. Během roku 1943 nabyl Begin přesvědčení o nezbytnosti zahájení útoků na vybrané britské cíle v Palestině, což byla názorová pozice, která nekorespondovala nejen s názory vedení NSO, ale ani podstatné části Irgunu, jehož byl nyní velitelem. Bez ohledu na ně vyhlásil Begin dne 1. února 1944 „hebrejské povstání“ (ha-mered ha-ivri). O dva týdny později došlo k první vlně útoků v Haifě, Tel Avivu a Jeruzalémě. Povstání mělo tři nosné teze. Za prvé, mandátní správa byla formou cizího jařma bez patřičné legitimity. Za druhé, jeho cílem bylo ukončení mandátu a založení nezávislého státu, nikoliv pouze eliminace politiky Bílé knihy z roku 1939 a vytvoření pro-sionistické britské správy. Za třetí, jednalo se o ozbrojené povstání podzemního hnutí spoléhající na podporu židovské veřejnosti. Begin se přímo inspiroval aktivitami Irské republikánské armády z let 1916––1921, přičemž byl přesvědčen, že tvrdou odvetu v podobě masakru si Britové nebudou moci dovolit s ohledem na své americké spojence.46 Díky rozpoutání teroru vůči britským cílům se začaly opětovně sbližovat názorové pozice Lechi a Irgunu. Po likvidaci Sterna prošla Lechi nemalou názorovou proměnou. Na významu získávalo levicové křídlo vedené Natanem Friedmanem a Jicchakem Šamirem. Na přelomu let 1943 a 1944 byla již patrná prosovětská orientace. Beze změny zůstala především nenávist vůči Britům.47 Britská přítomnost v zemi tak byla shodně oběma seskupeními vyhodnocena jako okupace (kibuš), již bylo nutné odstranit silou. Disproporční rozložení sil (britská posádka dosahovala k roku 1947 síly až sto tisíc mužů) v těchto kalkulacích nehrálo roli, stejně tak jako nesouhlas valné části židovské populace s terorismem. Reálný význam akcí byl pochopitelně silně limitován prostředky i početním stavem milic (celkově méně než pět tisíc v době jejich maximální slávy). Hesla jako „svoboda nebo smrt“ (cherut o mavet) či „svoboda a vlast“ (cherut u-moledet) měla koneckonců svou reálnou i čistě rétorickou a abstraktní podobu, která plně rezonovala s naturelem a patosem polovojenských skupin. Krvavý rukopis byl nicméně dobře čitelný. Lechi se nejprve v únoru a srpnu 1944 neúspěšně snažila zabít britského vysokého komisaře v Palestině. Dne 6. listopadu 1944 následně spáchala v Káhiře úspěšný atentát na britského rezidenta na Středním východě, lorda Moynea. Atentát rozlítil nejenom Brity, ale i politické vedení ŽA, které zahájilo tzv. „loveckou sezónu“ na příslušníky Lechi a Irgunu (úřadům bylo předáno na tisíc osob). Akce probíhala až do března 1945. „Lovecká sezóna“ poznamenala činnost polovojenských skupin ve všech směrech, zejména však morálně – stala se mementem neodpustitelné zrady. Z izolace je vysvobodilo až zhoršení vztahů mezi politickým vedením ŽA a britskými úřady, které vyvrcholilo vlnou zatýkání v červnu 1946. Irgun ohlásil svůj návrat s okázalou pompou Heller 1995, s. 77––79. Z Kongresu N. O. S. w Wiedniu, Nasz Przegląd, 9. 9. 1935, s. 4. 44 H. F. Downie, 27. 2. 1942, TNA CO 733/445/2. 45 Telegram from High Commissioner Sir H. MacMichael to the Secretary of State for Colonies, 31. 5. 1942, TNA CO 733/445/2. 46 Markovitzky 2012, s. 62, 93, 98. 47 Heller 1995, s. 118––120. 42 43 NOVÝ ORIENT 69/2014/1/LIDÉ A DĚJINY 35 NO 1-14:Sestava 1 3.4.2014 Heller 2000, s. 255––256. Medding 1991, s. 63. 50 Heller 2000, s. 278. 51 Weitz 2002, s. 27. 52 Ibid. 48 49 20:26 Stránka 36 a dne 22. července 1946 provedl bombový útok na hotel King David v Jeruzalémě, sídlo britské rozvědky. Zahynulo 92 osob. Eskalace násilí nicméně nezastihla nejrůznější formace vzešlé z revizionizmu v optimálním rozpoložení. NSO byla v únoru 1946 formálně rozpuštěna. Její otěže převzala znovuvzkříšená RU pod vedením Arje Altmana. Strana nyní operovala převážně v Palestině a používala hebrejskou variantu svého akronymu (ha-Cohar). Vztahy s polovojenskými skupinami však zůstávaly napjaté. Strana se k Irgunu nikdy formálně nehlásila a útok na hotel King David přímo odsoudila. Polovojenské jednotky byly především protibritsky zaměřené, vedení strany nikoliv.48 Jednotnost však nepanovala ani v postoji vůči Arabům. Zejména pozice Irgunu byly dosti rozkolísané, a to přinejmenším do začátku roku 1948. Masakr civilistů ve vesnici Dejr Jásín ze dne 9. dubna 1948, který provedl Irgun společně s Lechi, vyvolal rozporuplné reakce. Část levicového křídla Lechi se od akce distancovala. (Nutno navíc zdůraznit, že masakr nebyl zdaleka jediným případem etnických čistek provedených židovskými ozbrojenými složkami.) V předvečer blížící se státnosti bylo revizionistické spektrum již tradičně nesourodé. Cherut a izraelská „pravice“ prvních dvou dekád nezávislé státnosti Na počátku června 1948 vypukl spor ohledně přerozdělení zbraní a munice, které vezla na palestinské bojiště loď Altalena. Při následném střetu mezi posádkou a pravidelnou armádou zahynulo šestnáct příslušníků Irgunu a tři příslušníci izraelských ozbrojených sil. Souběh událostí v podobě vyhlášení nezávislého státu a fiaska ozbrojené konfrontace učinily pokračující stav hibernace v podobě podzemního hnutí neudržitelným. Dne 15. června vyhlásil Begin odchod z ilegality a vznik Hebrejského hnutí svobody (Tnuat ha-cherut ha-ivrit). Cherut formálně uznal autoritu nového státu (resp. prozatímní rady) a začlenil své jednotky do řad pravidelné armády. Opuštění teroristických metod se projevilo mimo jiné tím, že se Cherut distancoval od atentátu na vedoucího mise OSN Folke Bernadotteho, který provedla v září 1948 Lechi. Jak upozorňuje Medding, Beginovo mistrovství spočívalo především v přetransformování nelegálního podzemního hnutí v legitimní politickou stranu. Na rozdíl od ostatních politiků byl však Begin i nadále svými blízkými spolupracovníky vnímán jako „velitel“, jehož rozkazy nebylo 36 LIDÉ A DĚJINY/NOVÝ ORIENT 69/2014/1 radno zpochybňovat.49 Přerod ve standardní politickou formaci, účast v řádných volbách a respektování systému parlamentní demokracie (od roku 1949) nebyly snadnou záležitostí. Cherut měl celou řadu programových, koncepčních a organizačních specifik, která jej jasně vyčleňovala z politické kultury mladého státu. Na programové rovině to byla především otázka „osvobození“ země Izraele v celistvosti jejích „historických“ hranic, tedy nejen veškerého území od moře k řece Jordánu, ale také oblastí na východ od Jordánu. Idea rozdělení Palestiny, jak ji v listopadu 1947 schválilo valné shromáždění OSN, byla nepopulární v celé řadě sionistických frakcí. Historicky vzato patřila mezi stěžejní oponenty dělení Palestiny také krajní levice, což byl hlavní důvod odchodu její části z Mapaj v roce 1944. Palestinská válka z let 1948––1949 nicméně tyto diskuze fakticky ukončila. Cherut zastával odlišnou pozici, přičemž zejména záležitost rozděleného Jeruzaléma nenechávala stranické špičky v klidu. Cherut navíc fakticky neuznával právo Jordánska na samostatnou existenci, přičemž Begin se, dle Hellera, vyznačoval „panovačnou nenávistí“ vůči králi Abdulláhovi (I),50 s nímž mělo izraelské vedení jinak spíše korektní (byť utajené) vztahy. Zůstal tak prakticky jedinou izraelskou politickou formací, která cíleně odmítala uznat stávající hranice nového státu. Po řadu let seskupení vědomě odmítalo používat termín „Stát Izrael“ (medinat Jisrael) a na místo toho hovořilo o „hebrejském státě“ (ha-medina ha-ivrit), pochopitelně v odpovídajících hranicích.51 Apel na revizi hranic byl integrální součástí parlamentních diskuzí, volebních programů a veřejných vystoupení strany prakticky až do poloviny 60. let. S jistou nadsázkou lze dokonce tvrdit, že otázka „Transjordánska“ byla pro Cherut paradoxně fundamentálnějším či přinejmenším frekventovanějším tématem nežli tomu bylo v případě NSO či RU. Také ve vztahu k dřívějším revizionistickým formacím vykazoval program Cherutu celou řadu překvapení, a to jak ve smyslu identity seskupení, tak např. hospodářského programu. Program byl podložen ideou vytvoření společnosti na „lidově-sociálním“ základě. Ta mimo jiné předpokládala znárodnění klíčových průmyslových odvětví a rozsáhlou síť sociálních výdobytků pro nejširší vrstvy obyvatelstva. Cherut také jasně deklaroval, že není pravicovým seskupením, přičemž svůj původ neodvozoval ani od Betaru ani od RU či NSO.52 NO 1-14:Sestava 1 3.4.2014 20:26 Stránka 37 Nominálně Cherut zahrnoval veškerý národně-osvobozenecký odboj. V praxi byly kontury seskupení podstatně užší. Cherut byl přeskupením té části Irgunu, která uznávala Beginovo výhradní velení. Část levicového křídla Lechi se k Cherutu odmítla přidat a na místo toho vyjednávala s krajní levicí, včetně komunistů.53 S ostatními subjekty vzešlými z revizionizmu byly vztahy, mírně řečeno, napjaté. Cherut neměl prakticky nic společného s vedením NSO. NSO sama byla považována za přežilou, konzervativní, buržoazní a nerevoluční stranu.54 Autokratický způsob vedení navíc brzy vypudil inteligenci (včetně Žabotinského syna Eriho). Begin osobně dohlížel nejen nad veškerou dokumentací a programovými prohlášeními strany, ale také sám sestavoval volební programy a soupisky kandidátek. Poslanecké mandáty byly obratně rozdělovány mezi jeho milce. Během prvních dvou dekád nezávislosti měl právě Cherut nejmenší obměnu poslanců (29 procent) ze všech parlamentních seskupení. Řadovými stoupenci byly Beginovy projevy označovány za obnovený Šulchan aruch (kodifikace židovského práva ze 16. století) a jeho rétorické schopnosti měly být srovnatelné s řečníky starověkého Řecka a Říma.55 Není zřejmě náhodou, že Begin věnoval pozornost reinterpretaci revizionistické historie, v níž měl Žabotinskij jasně vymezenou úlohu, a to sloužit jako předobraz jeho vlastního politického stylu. Nová verze revizionistických dějin měla s historickou realitou asi tolik společného jako jiné oblíbené tvrzení Begina, dle něhož byl odchod Britů z Palestiny především zásluhou Irgunu. Snahy o vytvoření jednotné politické fronty s ostatními revizionisty, které předcházely prvním parlamentním volbám v lednu 1949, dopadly neúspěšně. Jednání se sice účastnil nejen ha-Cohar, ale dokonce i někteří ze zakladatelů RU, jakými byli např. Grossman či Schechtman. V plné nahotě však vystoupila na povrch jak křehkost osobních vztahů, tak nepřekonatelné koncepční rozdíly. Begin se bránil zejména představě, že by mohla bývalá strana vstoupit do Cherutu jako jednotný blok. Její představitelé neměli Begina v oblibě, ten jimi pro změnu opovrhoval, přičemž jediný, s kým byl ochoten diskutovat, byl Grossman. Grossman se Schechtmanem zase žádali návrat k některým z názorových pozic RU, a to zejména ve smyslu politického pluralismu. Výsledná formace měla dle jejich mínění fungovat na demokratických a konstitučních principech, stát se konstruktivní opozicí a vystříhat se militantního radikalismu.56 Do prvního knesetu nakonec kandidovala hned tři seskupení (Cherut, ha-Cohar, samostatná kandidátka Lechi) roztříštěného revizionistického tábora, čemuž odpovídal také výsledek voleb. Cherut získal 14 (ze 120) křesel a stal se až čtvrtou nejúspěšnější formací (po dvou levicových seskupeních a bloku náboženských stran). Ha-Cohar naprosto propadl a bývalá Lechi obsadila jeden mandát. Jediným úspěchem tak byla destrukce nežádoucí revizionistické konkurence (z pohledu Cherutu). Ještě ve volbách do SO z roku 1946 získal samotný ha-Cohar téměř 14 procent všech hlasů v Palestině. Lze tudíž předpokládat, že Cherut, který získal v roce 1949 přibližně 11 procent hlasů, přetáhl většinu voličů strany, přičemž zbývající část upřednostnila seskupení mimo revizionistické spektrum. Situace byla o to složitější, že hlavní opoziční seskupení představovala v prvních letech nezávislosti sjednocená krajní levice (Mapam). Spíše než klasickou parlamentní opozicí byl Cherut opozicí organického rázu, seskupením názorového a společenského anti-establishmentu, který se projevoval hlasitým a neustálým zpochybňováním prakticky veškerých forem státnosti, na nichž byla mladá hebrejská republika založena. Politika absolutní a principiální opozice dosahovala místy téměř absurdních rozměrů. Kampaň zpravidla volně kombinovala prvky populismu, tradicionalismu a nerealizovatelných požadavků s čistě demagogickými hesly a strašákem předobrazu blížící se národní katastrofy. Každý oponent byl ihned obviněn z přisluhovačství nacismu. V této souvislosti je třeba podotknout, že demokracie mladého státu měla k dokonalosti daleko. Vládnoucí strana Mapaj byla (již od druhé poloviny 30. let) jakousi státostranou prorůstající všemi úrovněmi administrativy, společenského systému a hospodářství země. Sestavení vlády bez její účasti bylo čistě hypotetickou variantou. Podíl osobní moci dlouholetého premiéra Davida Ben Guriona byl v prostředí euro-atlantských demokracií prakticky bezprecedentní. Politická kultura se navíc nikdy nevyznačovala přílišným ohledem na protivníka. Ben Gurion mimo jiné Begina opětovně častoval coby „hitlerovský typ“ člověka. Navzdory výše uvedenému lze situaci Cherutu označit za ojedinělou. Jeho politická kampaň totiž měla jeden konkrétní cíl odlišný od ostatních subjektů: destabilizovat stávající systém jako celek. Ještě na třetím sjezdu v roce Heller 1995, s. 231––234. Weitz 2002, s. 96––97. 55 Shindler 2002, s. 46; Shapiro 1991, s. 87, 99––101; Yanai 1981, s. 92. 56 Weitz 2002, s. 102––104, 112––114. 53 54 NOVÝ ORIENT 69/2014/1/LIDÉ A DĚJINY 37 NO 1-14:Sestava 1 3.4.2014 Weitz 2005, s. 61––62. Lochery 2007, s. 11––13. 59 Shapiro 1991, s. 80––81; Medding 1991, s. 67––68. 60 Shindler 2002, s. 49. 61 Shapiro 1991, s. 167, 147. 62 Weitz 2005, s. 68. 57 58 38 20:26 Stránka 38 1954 přitom probíhala živá debata o úloze demokratické volby ve strategických plánech strany. Politický převrat byl řadou delegátů považován za zcela legitimní cestu k moci, přičemž část vedení strany, jmenovitě Chajim Landau, se principiálně zdráhala této možnosti zříci. Begin byl jedním z mála, kdo takové řešení odmítal.57 Výše uvedené nicméně straně nebránilo požadovat otevřenou společnost a ukončení „praktik policejního státu“ ze strany Mapaj. Neméně svérázná byla zahraničněpolitická linie Cherutu. S výjimkou krátkého období druhé poloviny 40. let a tehdejších vřelých proklamací vůči SSSR, strana postrádala jakoukoliv vizi partnerství či fundovanější orientaci v systému mezinárodních vztahů. Cherut a priori odmítal veškeré pokusy o mírové urovnání s arabskými sousedy z přelomu 40. a 50. let či stažení izraelských jednotek ze Sinaje v roce 1957. Vzhledem ke skutečnosti, že hlavním garantem těchto iniciativ byly Spojené státy, lze soudit, že tehdejší „pravice“ byla v pokračujícím ideovém antagonizmu nejen vůči Velké Británii (otázka Jordánska), ale také USA. Za pozornost stojí mimo jiné skutečnost, že britské úřady odmítaly v 50. letech povolit Beginovi vstup do země, přičemž Foreign Office ho označovala střídavě za „teroristu“, „sovětského agenta“ či „zmiji“ a vinila jej ze smrti několika britských občanů.58 S ohledem na světonázor hlavní linie dřívějších formací je vskutku paradoxní, že právě v prostředí revizionizmu převážily názorové pozice, dle nichž měl židovský národ pouze nepřátele. Nejistý status Cherutu odrážely výsledky voleb. Strana získala v období do poloviny 60. let od 8 (1951) do 17 (1961) mandátů. Na místo druhé nejsilnější formace se propracovala až v průběhu druhé poloviny 50. let. Vládnoucí strana Mapaj (bez spojenců) přitom obsazovala ve stejném období od 40 do 47 mandátů. Aspirace Cherutu na mocenské pozice tak postrádaly reálný základ. Výkyvy volebních preferencí měly pochopitelně jisté dopady. V reakci na volební neúspěch roku 1951 Begin rezignoval na všechny funkce. Mimo vrcholnou politiku však nezůstal dlouho. Otázka německých reparací Cherut doslova polila živou vodou. Strana získala velké téma, které jí umožnilo naplno rozvinout vrozený potenciál absolutní negace a prezentovat se jako jediná skutečná opozice vůči hegemonii levice. Během roku 1952 zorganizoval Cherut vlnu živelných demonstrací připomínající spíše pouliční nepo- LIDÉ A DĚJINY/NOVÝ ORIENT 69/2014/1 koje. Strana hodlala plně zúročit silné antipatie vůči SRN. Mobilizace členské základny připomínala dle Shapira vojenskou operaci. Begin umocnil všeobecné napětí tím, že pohrozil projevy občanské neposlušnosti či násilí, v krajním případě dokonce válkou „na život a na smrt“. Masové demonstrace v centru (západního) Jeruzaléma se účastnilo na 20 tisíc osob. Vše vyvrcholilo pochodem rozvášněného davu na budovu izraelského parlamentu, který musela policie rozehnat za použití slzného plynu. Přisvojení zásluh proběhlo v klasickém duchu Cherutu – Obecní sionisté ve skutečnosti proti reparacím protestovali rovněž.59 Paradoxní navíc bylo, že Begin se dříve odškodnění obětí holocaustu hlasitě dožadoval a kritizoval Mapaj za její nečinnost.60 Na cestě k moci (a legitimitě) uplatnil Cherut strategii spočívající na třech pilířích. Za prvé, Cherut se měl stát ochráncem slabých a utiskovaných, všech těch, kteří byli drceni „hegemonií levice“. V realitě 50. a 60. let se jednalo především o nově příchozí imigranty, zejména ze zemí Blízkého východu a severní Afriky. Za druhé, Cherut deklaroval svůj vřelý vztah k židovské náboženské tradici, který kontrastoval s univerzálním „vědeckým socialismem“ levice. Za třetí, strana byla nucena hledat spojence blíže středu politického spektra. Sázka na voličskou základnu v podobě orientálních Židů se ukázala být trumfovým esem v rukávu Cherutu. Již od poloviny 50. let tvořili orientální Židé většinu voličů strany. Tak jako v případě ostatních seskupení neměla tato skutečnost vliv na jejich zastoupení ve vedoucích orgánech, kde se v hojnějším (nicméně stále výrazně minoritním) počtu začali objevovat až od roku 1963.61 Sporné momenty s ochranou „sociálně slabších“ vykazoval také ekonomický program strany, který se brzy přeorientoval ve prospěch podpory soukromého vlastnictví. V rámci aškenázské populace se strana od první poloviny 50. let opětovně sblížila se střední třídou a podnikatelským sektorem. Cherut začal nicméně budovat konstrukci, kterou, bez ohledu na její poněkud virtuální obrysy, úspěšně prodal ve druhé polovině 70. let: Mapaj reprezentovala elity a establishment, Cherut lidové masy a změnu. Případné politické škody byly spíše krátkodobého rázu. Propaganda Mapaj např. vinila Cherut z rozpoutání etnických nepokojů v defavorizované části Haify z léta 1959.62 Větší identifikace s významem náboženské tradice se začala projevovat od roku 1958, kdy NO 1-14:Sestava 1 3.4.2014 20:26 Stránka 39 v Izraeli naplno vyvstala debata ohledně otázky „kdo je Žid“. Begin zaujal stanovisko, dle něhož náboženská a etnická/národní složka židovské identity byly neoddělitelné, čímž se stal jedním z mála tehdejších politiků, který se shodl s postoji náboženských autorit.63 Konstrukce ideálu strany a skutečnost se nicméně opětovně rozcházely. Revizionistické hnutí v otázce vztahu k tradičnímu judaismu lavírovalo od poloviny 30. let mezi dvěma krajními protipóly. V rámci Cherutu se jako představitel razantního sekularismu prezentoval mj. Žabotinského syn Eri. Eri požadoval jednoznačnou odluku státu a institucionalizovaného náboženství, zřízení civilního sňatku a odebrání státních dotací náboženským institucím a školám. V Izraeli, coby občanském státě po vzoru Francie či USA, nepříslušela judaismu žádná privilegia před ostatními vyznáními. Náboženství bylo osobní záležitostí. Židovské svátky čistě náboženského původu, jakými byl např. Jom kipur, dle něj neměly v novém státě místo. Eri přitom neopomněl zdůraznit, že starověcí Hebrejové existovali i bez judaismu.64 Ani po odchodu inteligence ze strany se však situace nestabilizovala. V polovině 50. let bylo praktikujících židů v řadách vedení Cherutu poskrovnu. Proti změně byl Beginův blízký spolupracovník Jochanan Bader. Princip odluky náboženství od státu navíc vyznával dřívější Irgun (na rozdíl od Betaru či NSO). Jakkoliv mohl být Beginův zájem o náboženskou tradici upřímný, nelze přehlížet časovou kolizi se zaměřením na orientální elektorát. Lidovost a familiárnost poselství Cherutu ve výsledku ostře kontrastovala s neosobním technokratickým přístupem levicových předáků. Vztah sionistické/izraelské levice k náboženství a tradiční formě židovské identity byl z logiky věci vždy ambivalentní. Naopak Cherut nyní mohl svým voličům předložit nábožensky ukotvenou židovskou identitu jako pojítko mezi východoevropským vedením a orientálními voliči ačkoliv z kulturního a společenského hlediska s nimi vedení nemělo prakticky nic společného, stejně jako v případě levice. Hledání politicky umírněnějších partnerů bylo zřejmě nejobtížnějším článkem celého procesu. Z hlediska Cherutu se jednalo o nezbytný krok hned ze dvou důvodů. Za prvé, špičky Cherutu sice vždy věřily, že jsou předurčeny k vládě, ale šance na její sestavení za pokračujících volebních preferencí byly mizivé. Za druhé, Cherut potřeboval mainstreamového partnera, aby získal nezbytnou legitimitu v očích širší veřejnosti (a potažmo také armády). Alternativ nebylo mnoho. V politickém středu 50. a první poloviny 60. let operovala dvě seskupení: Pokroková strana a Obecní sionisté. Progresisty volila zpravidla politicky umírněná a lépe situovaná inteligence s podstatným podílem německy mluvících přistěhovalců ze 30. let. Obecní sionisté se vyznačovali především kritikou státních intervencí do ekonomiky a hospodářského systému, jaký v první dekádě nastolila Mapaj, jako celku. Seskupení měla podporu zejména v bohatších městech (Tel Aviv) a obsazovala dohromady v průměru mezi 12 a 24 mandáty s převahou Obecných sionistů.65 Jednání o společném postupu či sloučení inicioval Cherut. 63 Námluvy probíhaly prakticky nepřetržitě od roku 1955 až do roku 1964. Důvodů, proč byla jednání tak složitá, bylo hned několik. Za prvé, centristická seskupení byla ve skutečnosti úspěšnější v soupeření o mocenské pozice. Progresisté byli pravidelnou součástí koaličních vlád. Obecní sionisté dosahovali nezřídka volební podpory větší nežli Cherut, např. ve volbách z roku 1951 obsadili rekordních 20 mandátů. Za druhé, ani jedno ze seskupení nezpochybňovalo zahraničně-politickou či vojenskou linii Mapaj. Zatímco Pokroková strana byla v principu vždy proti sloučení, v případě Obecných sionistů spojenectví s Cherutum blokovala především členská základna. Ve snaze o sblížení Cherut na přelomu 50. a 60. let částečně modifikoval svůj styl a obětoval některé ze společensky nepřijatelných ikon, mezi něž patřil mj. „apokalyptický básník“ Uri Cvi Grinberg (názorový souputník Achimeira ze 30. let a pozdější číslo dvě volebních kandidátek). Menachem Begin (první řada, uprostřed) jako příslušník Betaru v meziválečném Polsku. Shapiro 1991, s. 124––125. E. Jabotinsky, Ha-dat ve-ha-medina (Náboženství a stát), ha-Maškif, 26. 11. 1948, s. 2; E. Jabotinsky, Jews and Hebrews, JI A4-3/13. 65 Medding 1991, s. 54––58. 64 NOVÝ ORIENT 69/2014/1/LIDÉ A DĚJINY 39 NO 1-14:Sestava 1 66 3.4.2014 Goldstein 2011, s. 30––32, 41––42. 20:26 Stránka 40 Situace se radikálně změnila až na počátku 60. let. Zlomovou událostí byla tzv. Lavonova aféra a s ní související interní spory uvnitř Mapaj. Nedostatky izraelské demokracie vystoupily na povrch v celé nahotě. Potřeba důvěryhodné politické alternativy vůči Mapaj se stala zjevnou. Svou úlohu sehrála také změna politického klimatu, která nastala s (tentokráte definitivním) odchodem Ben Guriona z pozice premiéra, na jehož místo nastoupil v roce 1963 Levi Eškol. Na počátku roku 1961 se Pokroková strana a Obecní sionisté spojili – vznikli Liberálové. Událost sama nebyla pro Cherut důvodem k oslavě. Nová strana se vyhranila nejen vůči Mapaj, ale také vůči Cherutu. Zatímco část vedení Obecných sionistů původně uvažovala o rozšíření spojenectví na Cherut, předák Pokrokové strany Moše Kol opakovaně zdůrazňoval, že demagogie a liberalismus nemohou přebývat pod jednou střechou. Výsledná dohoda obou seskupení vylučovala možnost spojení s Cherutem v budoucnu. Ve volbách (1961) se však ukázaly slabiny nové formace – neschopnost oslovit orientální židovské voliče a přílišná umírněnost v bezpečnostních otázkách.66 Beginův návrh na vytvoření společné parlamentní skupiny nebyl sice přijat, odmítnutí však nemělo dlouhého trvání. Liberálové se po čtyřech letech rozpadli na původní tábory a cesta ke sjednocení pod praporem Svobody byla otevřená. V dubnu 1965 byl s konečnou platností ustaven Blok Cherutu a Liberálů (Guš Cherut-Liberalim), zkráceně Gachal. Obě seskupení vstoupila do aliance jako rovnocenní partneři. Závěr Rodokmen izraelské pravice prvních čtyř desetiletí byl bezpochyby bohatý, nechyběly v něm pokusy o oživení a demokratizaci veřejného života ani politický terorismus. Názorové spektrum zahrnovalo ideu plné integrace židovské národní domoviny do Britského impéria i apel na vyhnání Britů z Palestiny. Mnohé paralely vedené napříč historií pravice jsou ve výsledku spíše zdánlivé. Zatímco maximalismus teritoriálních požadavků konce 30. let měl jistou svébytnou logiku v kontextu agonie milionů východoevropských Židů, stejná hesla působila bizarně v geopolitické realitě zapříčiněné druhou světovou válkou, a to i na sionistické poměry. Taktéž fungování vnitřních mechanismů jednotlivých formací nevykazovalo příliš prvků kontinuity a organizační sounáležitosti. Poněkud paradoxně výtvor z roku 1965 (Gachal) připomínal 40 LIDÉ A DĚJINY/NOVÝ ORIENT 69/2014/1 původní ideu RU více nežli formace ze 40. let, ačkoliv právě ony odvozovaly svůj původ od Žabotinského. Nezpochybnitelným pojítkem nejrůznějších seskupení 20. až 60. let minulého století tak zůstala především nenaplněná aspirace na vedoucí úlohu nejprve v sionismu, následně v nezávislém izraelském státu. Archivy Central Zionist Archives, Jeruzalém Jabotinsky Institute, Tel Aviv The National Archives, Kew Dobová periodika a publikované prameny Gadegel [Vlajka], Harbin ha-Maškif [Pozorovatel], Tel Aviv Nasz Przegląd, Varšava Rassvět, Berlín/Paříž Basic Principles of Revisionism. Londýn, The Union of Zionists-Revisionists, 1929. Protokoll der III. Weltkonferenz der Union der ZionistenRevisionisten. Paříž, Zentralbüro der Union der ZionistenRevisionisten, 1929. Použitá literatura Goldstein, Amir: “We Have a Rendezvous With Destiny” – The Rise and Fall of the Liberal Alternative. Israel Studies 16/1 (2011), s. 26––52. Heller, Joseph: The Stern Gang: Ideology, Politics and Terror, 1940––1949. London, Frank Cass, 1995. —: The Birth of Israel, 1945––1949: Ben-Gurion and His Critics. Gainesville, University Press of Florida, 2000. Lochery, Neill: Loaded Dice: The Foreign Office and Israel. London, Continuum, 2007. Markovitzky, Yaacov: Ha-mfaked: Menachem Begin ke-manhig šel irgun gerila ironit [Velitel: Menachem Begin jako vůdce městské guerillové organizace]. Jeruzalém, Karmel, 2012. Medding, Peter: The Founding of Israeli Democracy, 1948––1967. Oxford, Oxford University Press, 1990. Shapiro, Yonathan: The Road to Power: Herut Party in Israel. New York, State University of New York Press, 1991. Shavit, Yaacov: Jabotinsky and the Revisionist Movement, 1925––1948. London, Frank Cass, 1988. Shindler, Colin: The Land beyond Promise: Israel, Likud and the Zionist Dream. London, I. B. Tauris, 2002. Weinbaum, Laurence: Marriage of Convenience: The New Zionist Organisation and the Polish Government, 1936––1939. New York, Columbia University Press, 1993. Weitz, Yehiam: Mi-machteret lochemet le-miflaga politit: ha-hakama šel tnuat ha-Cherut, 1947––1949 [Od bojového podzemního hnutí k politické straně: založení hnutí Cherut, 1947—1949]. Beerševa, Hocaat ha-sfarim šel universitat Ben Gurjon ba-Negev, 2002. —: The Road to the “Upheaval”: A Capsule History of the Herut Movement, 1948—1977. Israel Studies 10/3 (2005), s. 54—86. Yanai, Nathan: Party Leadership in Israel: Maintenance and Change. Ramat Gan, Israel University Press, 1981. NO 1-14:Sestava 1 3.4.2014 20:26 Stránka 41 Abstract Metamorphoses of the Israeli right: From the Revisionist Union to the constitution of the Gahal, 1925–1965 At first glance, the Israeli right might be regarded as a sort of monolith. Characterized by intransigence vis-à-vis the great powers (initially the British) and the Arabs alike and with iconic strongmen at the helm, both the post-independence Herut party and its interwar predecessor(s) clearly demonstrated to the outside world what Zionist maximalism stood for, particularly in terms of its political and territorial demands. On a closer look, however, many of the sought after parallels between the interwar Zionist right and the post-independence Israeli right are more imagined than real. In fact, not only were the particular groupings made up of different sets of players (often in opposition to each other), but their very worldviews differed, sometimes fundamentally. After all, the paramilitary groups from which the Israeli right developed had self-distanced themselves from any sort of reliance on political means or inter national guarantees, rejecting the very notions which had stood at the core of interwar Revisionism, the alleged forefather of the Israeli right. PhDr. Jan Zouplna, Ph.D. (* 1977) se zabývá tématikou moderních židovských dějin se zvláštním zaměřením na dějiny státu Izrael v širším kontextu soudobých dějin Blízkého východu, dále pak sionismem a židovským nacionalismem. V Orientálním ústavu AV ČR, kde pracuje od roku 2003, působí v současnosti jako vědecký pracovník. Absolvoval řadu studijních a badatelských pobytů v Izraeli, Velké Británii a Polsku, je členem několika mezinárodních vědeckých asociací (EAJS, EAIS). Studie věnované meziválečnému sionistickému hnutí publikoval v prestižních impaktovaných časopisech (Journal of Israeli History, Middle Eastern Studies, Israel Affairs). Jeho monografie Od jišuvu k Izraeli (Libri, 2007) získala dvě domácí ocenění. V letech 2005–2011 také působil jako výkonný redaktor mezinárodního recenzovaného časopisu Archiv orientální. Nový Orient on-line! všechna čísla vydaná od r. 2005 jsou dostupná na internetu ODBORNÝ ČTVRTLETNÍ K O R I E N TÁ L N Í HO Ú S TAV U AV Č R ROČNÍK 68/ 2 013 4 CENA 68 KČ • čtěte časopis na čtečce, tabletu nebo počítači • možnost čtení on-line nebo stažení ve formátu pdf a tisku libovolných stran • ceny elektronického vydání jsou o 50–60 % nižší než ceny vydání papírového https://cs.publero.com/title/novy-orient NOVÝ ORIENT 69/2014/1/LIDÉ A DĚJINY 41
Podobné dokumenty
Zpravodaj 54
při předávání nelehké funkce předsedy naší organizace jsem
svému nástupci Petru Fryšovi slíbil, že jej „v tom nenechám“
a budu se snažit i nadále pomáhat spoluvytvářet tolik potřebnou
Společnost kř...
Středoškolská odborná činnost 2006/2007
jakémukoliv přímému závazku, nakonec je válečná situace donutila slíbit Arabům nezávislost.
Stalo se tak 24. října 1915 v dopise britského komisaře v Egyptě, generála Henryho
McMahona, arabskému př...
vodítko - Podané ruce
Ve Frýdku-Místku se opět konal v dnech 30. 6. - 2. 7. 2011 skvělý
hudební, divadelní, filmový festival Sweetsen fest. Motto této akce je již několik
let stejné, a to Frýdek-Místek sobě. Jak výstižn...
2009 - Orientální ústav
byl bohatý na vznik politických seskupení, která hodlala hájit zájmy Židů jako specifického
„národa“. Ve dnech 29.–31. srpna 1897 byla v Basileji založena Sionistická organizace,
později 7.–9. říjn...
Postup
Původ chromatografie sahá více než 100 let zpět. V roce 1906 ruský botanik M. S. Cvet
vyextrahoval chlorofyl do petroletheru a tento extrakt vlil na sloupec křemeliny, který pak
promýval dalším pet...
Dějiny 20. stletí II
1911 – Vyhlásilo Japonsko nad Koreou protektorát. To trvalo i během Druhé světové
války.
1945 – Sever obsadili sověti, jih Američané, Korea byla rozdělena jako Německo, ale
na dvě části. Podle 38 r...