2005/2006 - Krásnohoření

Transkript

Vážení a milí, (znovu) hoříííí!!!!
Chce se mi začít větou: Až budete číst tyto řádky, nebudu už mezi
vámi. Zřejmě jsem obstojně odmaturoval a mluvím k vám z nedozírné hloubky
letních prázdnin. Ale, pokud tedy už skutečně čtete tyto řádky, musím vyjádřit
hlavně svou radost nad tím, že mě celý tenhle výmysl s literární soutěží
Krásnohoření a sborníkem na Gymnáziu Elišky Krásnohorské přežil. Sám
jsem se na něm podílel letos jen okrajově, hlavní zásluhy patří Martinu
Hyklovi a Pavlu Hruškovi, kteří převzali oheň– a pak taky těm pětadvaceti
studentům, kteří se rozhodli – ač letos častěji anonymně nebo pod
pseudonymem – předvést se vám ze stránky, z jaké jste je zřejmě dosud neměli
možnost poznat.
Život je jako bonboniéra, říkala prý jedna moudré žena; nikdy nevíš, co
ochutnáš. Na bohatě prostřené tabuli Krásnohořáku 2005 se vám nabízí 63
vybraných literárních pokrmů – lehkých jednohubek i větších soust, a je jen na
vás, jak rychle a s jakou chutí je spořádáte a v hlasování ohodnotíte.
Doufám, že vám bude chutnat a že oheň ani v dalších letech nezhasne.
Ondřej Novák
1 Krásnohoř
Krásnohoření
Ohradní nám krásně hoří,
ředitelův sen se boří.
On chtěl nás učit něčemu,
co jeden spolek ničemů,
stihl zničit v mžiku oka.
Škola hoří, v ohni našla soka.
Vojtěch Bartoš, IV.
2
2 Jeníček, Mařenka a cirkusák Pepóne
„Táto, táto vyprávěj mi pohádku,” zavolal na mě z postele můj syn.
„No dobrá,” odvětil jsem a započal vyprávění.
Nedaleko lesa v malé chaloupce žil drvoštěp spolu se svými dvěma dětmi, s Jeníčkem a
Mařenkou.
„Táto, to nemyslíš vážně, to už zase budeš vyprávět o perníkový chaloupce! Vždyť už jsi ji říkal
nejméně stokrát!!”
„Tak ji uslyšíš po sto první!!!,” zakřičel jsem.
„Táto, něco jiného,” naléhá stále syn.
„No tak dobře ty můj uličníku trošku to změním, a kde jsme to vlastně přestali. Á tady.”
Tatínka měly děti velmi rády, ale maminku bohužel už neměly. Místo ní nad nimi vládla přísnou
rukou zlá macecha. To bylo pořád jenom: „Mařenko přines, Jeníčku udělej.” Po několika letech
macechu děti natolik omrzely, že se jich chtěla provždy zbavit. Proto začala nabádat drvoštěpa, aby
zavedl děti do hlubokého lesa a nechal je tam. Ten pod nátlakem rozvodu souhlasil s tímto nápadem.
Inu vzal sekeru, jídlo na tři dny a vyrazili. Zavedl je do tak hlubokého a temného lesa, že i on, mazaný
zálesák, měl problém vrátit se zpátky. Jeníček s Mařenkou zůstali v lese úplně sami. Když přišla noc
Mařenka se začala bát. Jeníček zocelený pionýrem dostal spásný nápad vyšplhat se na nejvyšší strom
v okolí a podívat se zda neuvidí v dálce nějaké světýlko.
„Tatínku, tatínku,” zvolal náhle syn.
„Něco se ti nezdá na mém vyprávění ?” řekl jsem.
„Ano, co je to pionýr táto?” otázal se syn.
„Pionýr to bylo dobrovolné, leč povinné sdružení dětí a mládeže za bývalého režimu. A jestli
budeš pořád zlobit maminku, tak něco podobného zřídíme doma!!” odvětil jsem. Syn se mého projevu
zalekl a znovu se zaposlouchal do mého vyprávění.
„Mařenko!” volá Jeníček, který uviděl v dálce světýlko. Jeníček s Mařenkou se tedy vydali za
světýlkem. Když dorazili na rozlehlou mýtinu uviděli ...
„Perníkovou chaloupku!!!” triumfálně zvolal syn.
„Mýlíš se hochu, neviděli perníkovou chaloupku, nýbrž cirkusový stan.” Syn vykulil oči a já
zrudl pýchou jak jsem ho dostal.
„Zpátky k pohádce!” zvolal jsem a započal jsem syna dusit pod peřinou, aby už byl zticha.
Jeníček s Mařenkou viděli opravdový nefalšovaný cirkus, medvědi se proháněli kolem šapitó na
mopedech, opice skákaly po nedalekých stromech, v ohradách za stanem běhaly koně a tomu všemu
majestátně přihlížel lev spolu s ostatními šelmami. Jeníček s Mařenkou se dívali na tu krásu, když tu
najednou něco zachrastilo. Byl to starý cirkusák Pepóne.
„A mám vás!!” zvolal a už je oba táhl do nedaleké maringotky.
„Podívej se mámo, koho jsem našel, dva slídily, kteří by nás jistě prozradili, že tady nelegálně
provozujeme cirkus. No mámo co s nimi uděláme, pustit je nemůžeme to by nás prozradili!” přemýšlel
cirkusák Pepóne.
„No tak je dáme lvům!!” zvolala vítězoslavně protřelá harcovnice svého řemesla.
„No jo, ale nejdříve je musíme pořádně vykrmit, vždyť se podívej jsou samá kost a kůže!”
konstatoval Pepóne.
Jeníčka s Mařenkou proto zavřeli do klece a mohl započít výkrm. Dostávali tolik jídla, že za
necelý týden už se nemohli ani hýbat. Nastal den D, na který se oba cirkusáci těšili, konečně se jejich
lvi pořádně najedí. Pepóne vzal obě děti ke kleci se lvy.
„Táto, že je ty lvi nakonec nesežerou, že mám pravdu?” naléhal syn.
„Ano máš,” řekl jsem .
„Hurá!!!” zahalekal syn, až spadl obraz ze zdi.
„Tišeji nebo probudíš maminku!” nabádal jsem ho k tichosti.
Pepóne vyzval Jeníčka, aby dal svoji hlavu lvovi do tlamy. Jenže Jeníček nevěděl jak se to dělá,
a tak vyzval cirkusáka Pepóneho, aby mu to názorně ukázal. Když už byl Pepóne v kleci u lva Jeníček
3
zavřel její dveře a vyzval Mařenku k útěku. Od medvěda si vypůjčili moped a ujížděli domů. Tam už
na ně čekal zbědovaný tatínek, který se mezi tím rozešel s macechou. Všichni byli šťastni, že to takhle
všechno dobře dopadlo. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
„Táto a jak to dopadlo s cirkusákem Pepónem?” tázal se syn.
„Toho na poslední chvíli ze spárů lva zachránila jeho žena a jestli neumřeli, tak tam na zlobivé
děti číhají dodnes. A teď už spi, nebo tě taky odvedu do lesa!” a zhasnul jsem světlo.
Jan Hýbner, VI.
3 Iluminace tmou
Bude lidstvo? Budou lidé?
Nevím, nechci vědět ani
Však dokud tady bude život
Budou sluhové i páni
Vždy budeme hledat pravdu
Však to hledání je hrou
Vždy radši nežli světlem
Budeme svítit tmou
Bylo lidstvo a byl pohan
Co hledal světla zář
Tu řekli mu vem klacek
A za pravdu život zmař
Pak šamani po setmění
Řvouc s pochodněmi jdou
Pro věčnou touhu po světle
Svět iluminují tmou
Šimon Klein, VI.
Bylo lidstvo a byl křesťan
Co bojoval za víru
Jen za mír a lásku
Šel do bitev víru
Pak do knih mniši v celách
Píší pravdu svou
Iniciály na stránkách
Je iluminují tmou
Bylo lidstvo a byl dělník
On mír a rovnost chtěl
Pro rovnost vězňů otroctví
Pro mír palba děl
Pak za dobro zprávy večerní
Šíří myšlenku zlou
A pochmurný byt dělníkův
Iluminují tmou
Je lidstvo a je demokrat
Za heslo má prosperitu
Politik mu zákon káže
Ač sám krade vskrytu
Pak na noc vypráví pohádky
Ať občané němě usnou
Zatímco naši vládci bdělí
Šero iluminují tmou
4
4 Babizna vs. Sněhurka
Byla jednou jedna zlá babizna, která žila v perníkové jeskyni. Právě se dozvěděla, že princ
Bajaja, kterého si chtěla vzít její vnučka Marfuša, se zřejmě rozhodne pro Sněhurku. V Hlavě se jí
pomalu začal rodit podlý plán, jak Bajaju přimět k tomu, aby si vzal Marfušu. Věděla, že Sněhurka je
dobrého srdce, a tak aby ji vylákala, pozvala si sedmero krkavců.
Krkavci kontaktovali Sněhurku a prosili ji o pomoc. Potřebovali tři zlaté vlasy děda Vševěda
ke zpáteční proměně v lidi. A tak se hodná Sněhurka vydala na cestu. V to právě babizna doufala a
společně s loupežníkem Lotrandem si na ni počíhala. Odtáhli omráčenou Sněhurku ke stařenině
jeskyni: „Sezame otevři se!“ a vešli dovnitř.
Nenasytná baba se však s Lotrandem nehodlala o kořist dělit, nabrala ho na lopatu a mrskla do
ohně. Lotrando zařval bolestí a utekl z jeskyně, po cestě však přísahal pomstu.
„První část plánu mi vyšla,” radovala se babizna, „teď ještě vykrmím Sněhurku, a Bajaja si ji
nebude chtít vzít,“ a dala péct perník.
Sněhurka se probrala a zjistila, že je v kleci. Přesto se ale téměř neznatelně pousmála: „Na mě
babo nevyzraješ,“ a z pytle vyndala bábovku. Počkala až se šťastná babizna uloží k spánku a vyndala
z bábovky pilník. Ten původně nesla Karkulka babičce, která seděla za pokus o krádež Arabelina
prstenu, ale Sněhurka se nabídla, že ušetří Karkulce cestu a vzala bábovku za ni. Sněhurka přepilovala
mříže a pokusila se o útěk. Neznala však heslo k otevření jeskyně, a tak jí pilník příliš nepomohl. Baba
ji ráno chytila a přikázala jí: „Za trest mi utřeš nádobí!“ Pak se posadila na židli a začala si pilovat
nehty. Pozorovala Sněhurku při práci a chvástala se jak jí všechno vychází. Sněhurka byla chytrá a
poslouchala se zájmem, dokud nezjistila, co má babizna v plánu. Najednou se před ní objevil džin:
„Co si přeješ má paní?“ Sněhurka se překvapeně podívala, jaké nádobí právě utírá a zjistila, že je to
Aladinova lampa.
„Ať je Marfuša těhotná se sultánem Solimánem!“ vyhrkla hnedka.
„Né,“ zaječela babizna. Džin jí udělal tlustou čáru přes rozpočet.
„A ať babizna táhne pryč!“ pokračovala Sněhurka. „A ať jsem u Bajaji!“
„Budu chtít příplatky za přesčasy!“ vyhrožoval džin, ale úkoly splnil. Pak Sněhurka propustila
džina, vzala si Bajaju a všichni byli šťastni. Vlastně skoro všichni. Jediná babizna nebyla. Seděla u
potoka a přemýšlela, jak ulovit zlatou rybku a dát vše zase do pořádku, když uslyšela známou
odrhovačku: „Pod dubem, za dubem, tam si na tě počíháme…“ Babizna vzdychla: „Jestli nepřijede
Vinnetou, tak je se mnou konec.“
A Vinnetou nepřijel. Takže i Lotrando byl nakonec šťastný, že se pomstil a ještě pozval zlobry
na dobrou pečínku.
Martin Zelený, VI.
5 Malý svět
6 Kaní život
Úděsná dálka,
všude okolo i jinde.
k čemukoli,
Jen vůně po růžích
nejde si vzít
Stále
černě šedé květy
napříč,
umírají.
Kanec, ten má život tžký,
žije spolu s vlky, ježky.
Když jde Bivoj do lesa,
kanec ani nehlesá.
Schová se do zelen,
nechce býti peen.
Hnil Hrob
5
7 Výkř
Výkřik opravdovosti
8 Vepová peen
Sleduji oblohu
a pak jak blázen
utíkám po svahu.
Žlutá záře opaluje
moje tělo.
Běžím nahý.
U břízy za domem
se zastavím.
Zručně vyšplhám na
strom a zvolám do kraje:
Zpátky na stromy!
V dom je ticho,
a ped oima mžitky.
Bolí m bicho
a na talíi zbytky,
z vepové peen,
z peen trošku zelené.
Neml jsem ji jíst,
te$ snaží se mi vlízt
do krku zpátky,
Ty nechutné vepové hrátky!
Konečně se cítím šťastný…
Jindřich Černý, VIII.A
9 Válený song
3
Pozvednme brati zbran,
nepátele zabijem.
ežme hlavy,skome na n,
pak se spolu opijem.
Tak tam stály ty duše,
zavené každá do svého tla.
A jen nkdy, když už to nešlo jinak
a pohnulo se nkteré ví!ko,
vyklouzl zpod nj pramínek cit#,
malý kousí!ek nkteré z tch duší.
Jednou, možná dvakrát se stalo,
že se pohnula dv ví!ka ve stejnou chvíli
a dva r#zné pramínky se slily
v jeden proud, co zmaten omýval
kontury noci.
Ktož sú boží bojovníci,
rozmetem je na kousky.
Praštíme je pes palici,
zapeem je do housky.
Do zem je zadupeme,
dáme jim jed do pití.
do zadk( je nakopeme,
nakopem je do ití.
Potom ta jejich tla šla.
Krá!ela ušmudlanou nocí…
Snažila se neznát cíl.
Každá duše nco cítila, ale bála se
a proto všechny rty ml!ely.
Jen poád nkde ve vzduchu visely
cáry štstí pocákané citem.
Andrea Terzijská, 4.B
6
Červeno-žluto-zelená Karkulka
Bylo nebylo, Protáhlému, Objemnému a Zaslepenému došlo koření. Ale nebylo to obyčejné
koření, které člověk může sehnat v supermarketu. Jim došlo kouzelné koření, které měla široko daleko
jen moudrá vědma, které nikdo neřekl jinak než Červeno-žluto-zelená Karkulka (tedy kromě těch,
kteří ji říkali duhová Karkulka). Karkulka bydlela za temným hvozdem, přes který se nikomu nechtělo
jít. Objemný navrhl, aby se losovalo, ale Protáhlý se Zaslepeným řekli, že to nebude třeba, načež
Objemného vybrali za dobrovolníka. A tak Objemný vzal sekyru a jídlo na tři dny, přestože cesta
trvala jen den, a vydal se směrem k parkovišti. Po cestě potkal Křemílka s Lysohlávkou, kteří zrovna
sjížděli po klouzačce do Křišťálového jezírka, neboť, jelikož se nedávno přistěhovali, netušili, že tato
největší místní atrakce je z čistého křišťálu a že neodejdou bez těžkých pohmožděnin. Ani se jich
nezeptal, jestli také nechtějí přivézt kouzelné koření, neboť věděl, že oni si vystačí sami. O kousek dál
již bylo parkoviště, kde měl Objemný zaparkované svoje terénní auto sovětské výroby. Když asi za
hodinu nastartoval, blížil se již soumrak, ale Objemnému v mládí říkali Nebojsa a tak s kalhotami
plnými jen jeho samého sešlápl plyn až k podlaze, neboť jinak by se vůbec nerozjel, zamířil na lesní
cestu vedoucí k chaloupce Červeno-žluto-zelené Karkulky. Všechno by šlo skvěle a u Karkulky by byl
co by lenochod dupl, jenže náhle, zcela nečekaně, prostě z ničeho nic autu upadly všechny čtyři kola.
A protože Objemný nebyl zvyklý na delší pohyb po vlastních nohou, rozhodl se, že sejde z cesty a
povalí se zkratkou přes hustý les. Za svých studentských let, když ještě neměl auto, tudy často
chodíval, takže se nemohl ztratit. Nepočítal však s tím, že od té doby o poněkud zobjemněl a les o
trochu zhoustl. Po několika set metrech se zaklínil mezi dva stromy a nemohl dál. Tu si vzpomněl na
svého starého kamaráda Jelena, který se poté, co ze Smolíčka Pacholíčka vyrostlo Smolné Pachole
odstěhoval právě do tohoto lesa a jistě se pásl někde nedaleko. A tak se Objemný nadechl a svým
mohutným hlasem desítek operních pěvců zvolal: „Jelene, Jelene, kde se paseš? Zahoď parohy, vezmi
motorovou pilu a pojď vysekat starýho kamaráda z potíži!“
„Co řveš?“ ozvalo se opodál.
„Že jsem uvízl a potřebuji pomoc zkušeného lesníka!“ řekl Objemný.
„Co za to?“ To tlouštíka opravdu nepotěšilo, zrudl ve všech viditelných partiích, napnul svaly
a klidným hlasem řekl: „Jestli mě nevysvobodíš, tak zařvu tak silně, že pustíš, všechno co zrovna
držíš, a to by se ti jistě nelíbilo.“ Jelen se zamyslel a shledal, že by se mu to skutečně nelíbilo, protože
toho zrovna držel docela dost a navíc na sobě měl svůj parádní kožich, a tak Objemného raději
neprodleně vysekal, tedy spíše vyřezal ze sevření lesních velikánů. Ke Karkulčině Chaloupce to byl již
jen kousek a Objemný dorazil bez problémů. Karkulka již stála na zápraží s výrazem připomínajícím
jejího hlídacího vlka, který štěkal opodál.
„To jsem mohla tušit, že pošlou tuhle olbřímí zrůdu, která o sobě musí dát vědět na míle
daleko. Ta popelnice, který velkoryse říkáš auto, se ti zase rozsypala, co? Bože, to tě tady zase brzo
budu mít, protože ty jsi rád, když uneseš sám sebe.“
„Nalož mi plnej pytel, jsem na odtučňovací kůře.“ opáčil Objemný a podal Karkulce pytel na
seno. Ještě zaplatil a vyslechl, že je to tentokrát opravdu prvotřídní koření, nejlepší sklizeň co
pamatuje, což říkala vždycky (a vzhledem k jejímu věku možná i pravdivě) a vydal se na cestu zpět,
tentokrát už po cestě. Avšak přepadla ho zlá Baba Jaga a chtěla mu vzít jeho těžce vydobyté
koření.Všechno by bylo ztraceno, kdyby na ni Objemný nepoužil kouzelnou moc Karkulčiných
bylinek. Jaga se proměnila z baby na mladou a krásnou princeznu, která byla mnohem lepší, než
Objemného šikanující kamarádi a tak s ní i s kořením odletěl na daleký, daleký ostrov, kde spolu žili
šťastně, velmi šťastně až do smrti.
Šimon Klein, VI.
7
eské pivo
Bez názvu
eské pivo, toť lahodný je mok,
rum i vodka, to neníí pro nj sok.
Pro naše pivo, soupe v chuti není,
jenom se koukni, jak nádhern pní.
Staí se napít, nechceš už jiné,
s tímhle tím pivem as rychle ti
plyne.
Sklíčenost až na pokraj vnímání
slzy nad samotou v okamžiku,
planá gesta a němé volání,
pojmy vyhledané ve slovníku.
Oči jsou zavřené před radostí,
hlava zahrabaná hluboko v písku,
smůla vylitá na hranici,
plachá slova bez hlubšího zisku.
Ať už Martin nebo Ivo,
každý má rád naše pivo!
Až takového člověka potkám,
do vlastních vzpomínek nahlédnu,
budu mlčet, beze slov se zeptám,
zeptám se a k němu si přisednu.
Dominika Kukačková, II.
Kapky ve tvaru koule
Kapky
ve tvaru koule se
vznášely po učebně fyziky
a uváděly jak profesora, tak jeho žáky
v rozpačitý úžas. Kapky slabě fosforeskovaly
a silně bzučely. Profesor začal ukazovátkem píchat
do kapek, ale brzy toho nechal, protože poznal jejich
mírumilovnost. Kapky se nakonec všechny shromáždily
u šálku s páně profesorovým čajem a poslušně a bez
jakékoliv známky protestu se vydaly na svou
poslední pouť do bezedného
hrnku.
Dnes ráno si Stalin oholil knír a infiltroval mezi
popeláře. Byl od nich k nerozeznání, protože
každý popelář vypadá jako Stalin bez kníru. K
zděšení ovšem došlo nedaleko poslední popelnice,
když si Stalin knír, který měl celou dobu pečlivě
uschovaný v kapse manšestrových, na mnoha
místech již pořádně prodřených, kalhot, nasadil.
Šimon Svěrák, 4.B
8
Návštěvník
V místnosti bylo šero. Ve vzduchu se vznášely prapodivné vůně a pachy. Jediným zdrojem
světla bylo ohniště. U stolu stály dvě postavy. Postarší osoba v ušmudlaném hávu neurčité barvy s
bílým plnovousem proti muži středního věku ve zbroji s rukou lehce opřenou o jílec meče. Hádali se.
A hádali se už docela dlouho.
„No rytíři; taky neumíte nic jiného než jen jezdit kolem a mlátit lidi do hlavy tím svým
mečem!“
„Jak se vůbec můžeš opovážit říct něco takového, ty kryso! Vůbec se divím, že vás, čaroděje,
slušní lidé už dávno nevyhubili.“
Stařík prskal vzteky až mu jiskřil plnovous: „Tak abys věděl, to spíš vám hrozí vyhubení. Já se
dívám do budoucnosti a ta je záhadná a … a odporná a … a nejsou v ní vůbec žádní rytíři!“ Odmlčel
se a pak v náhlém osvícení dodal: „A abys věděl, tak za trest, žes byl drzý na čaroděje, tě pošlu na pár
hodin do předaleké budoucnosti.“ Mág přivláčel ke stolu neuvěřitelně tlustou, prastarou a takřka
rozpadlou knihu. Chvíli v ní listoval a pak kamsi zabodl prst. Zvedl hlavu a otřel si zpocené ruce do
šatů. Vztek z něj jak kouzlem vyprchal. Nervózně se usmál. „Víš, já to kouzlo ještě nikdy nedělal…“
Rytíř Zbyšek z Velenic se nadechl. Chtěl něco říct. Ale čaroděj už zaklínal.
Bylo krásné počasí, sluníčko svítilo, ale nepálilo, občas zafoukal vítr a nebe přeběhl nějaký ten
mrak, ale to bylo jen tak, aby se neřeklo, že je moc horko. Na louce stály stany. Pestře barevné,
vysoké, jako vystřižené z pohádky. Konal se tu totiž už třináctý ročník festivalu šermířů, středověkého
umění a řemesel. Trval sedm dní a každý večer se pořádalo nějaké představení. Na dnešek se ale
všichni těšili. Byl to totiž poslední den a tudíž i vrchol celého festivalu. Ve čtyři mělo být společné
vystoupení všech šermířů na památku bitvy, která se tu kdysi odehrála, dále měl být velký trh a večer
poslední vystoupení všech tanečníků a kejklířů. Na kraji tábora se zavlnil vzduch. To od kouzla, jak se
tam náhle zhmotnil pan Zbyšek z Velenic.
Středověký návštěvník stál na místě a otáčel hlavou ze strany na stranu. Viděl barevné stany a
lidi v oblecích. Čím déle hlavou otáčel, tím více se usmíval. „Čaroděj je blázen,“ zkonstatoval a
vykročil. Procházel se, zdravil lidi a všímal si erbů. Mrzelo ho jen, že ten svůj nikde nevidí. Ale pak
zahlédl pětilistou růži, znak jeho přítele. Zaradoval se a rozhodl se zajít k potomkům na návštěvu.
Na karimatce na dece, na podlaze svého stanu seděl pan profesor Kryštof Hán; kroutil hlavou
zcela zmaten. Po obědě uklízel ve stanu. V tom přišel návštěvník. Zeptal se na rodokmen pánů, jejichž
erb měl přivěšen před stanem a pan Hán, studovaný historik mu rád vyhověl. Bohužel se moc daleko
ve výčtu šlechticů a jejich životopisech nedostal, neboť byl stále přerušován glosami k té či oné osobě
historie. Pak se host zvedl, zkonstatoval, že už ho od sezení bolí nohy, rozloučil se a odešel. Zmatený
pan profesor Kryštof Hán seděl dál na svém místě. „Buďto jsem narazil na neuvěřitelně geniálního a
zapáleného historika, nebo na blázna. Kde proboha ten člověk vzal takové informace, jaké má, pokud
si je tedy nevymyslel?“ Kroutil hlavou a hleděl na pomalu chladnoucí tepelný otisk toho podivného
návštěvníka.
Dole byla louka, po straně se zvolna zvedala do kopce a vytvářela tak přirozený amfiteátr. Tam
kde se půda začínala zvedat natahovali lidé červenou pásku.
„Co to dělají?“ zeptal se pan Zbyšek.
„Ohrazují místo pro bitvu,“ odpověděl mu muž, který stál vedle něj a houpal velký meč.
„Bitvu? Jakou bitvu?“
Pan Lužík František chvíli přemýšlel, že toho taškáře, co si z něj utahuje, pošle do háje, ale pak
se neznámo proč rozhodl přistoupit na jeho hru a vysvětlit mu to, co přece každý tady více než jen
dobře věděl: „Před já už ani nevím kolika lety se tu odehrála bitva. Královští proti povstalcům. A my
si to tady teď připomínáme. Všichni lidé s mečem se tady sejdou a rozdělí se na dvě skupiny, pak
bojujou. Támhle za tou červenou páskou se sejdou obyčejní lidé a koukaj‘ na nás. A pak bude
slavnostní trh.“
9
„Á-há, už to chápu. Je to vlastně něco, jako turnaj, prostí lidé se dívají, jak šlechtici spolu
zápasí. A mohl bych se také zúčastnit?“
„Vidíte toho chlápka v tý černý košili? Tak to je pořadatel. Toho se zeptejte.“
Pan Vladislav Netušil si přeleštil kartičku s nápisem „pořadatel“, kterou měl přišpendlenou na
košili. Rozhlédl se po nebi a pomyslel si, jak se to počasí na letošní ročník festivalu vydařilo.
„Rád bych se zúčastnil bitvy.“
„Dobře, napíšu si vás, pojďte se mnou.“
„Jste sám, nebo skupina?“ ptal se pan Netušil a přehraboval se v papírech na stole.
„Sám.“
Vylovil jeden papír: „Tak jo, přidáte se v královskym vojsku ke skupině, co má ve znaku hada.
Oni vám řeknou co a jak. Jo a jenom, že jsem si tak všim, ten meč je asi ostrej, co? Tak pozor, ať s
ním nikomu neublížíte. Nezapomeňte, že to celý je jenom jako. Prostě hra. Chápete? A kdyby se snad
něco stalo vám, tak támhle jsou lékaři.“
„V mé době pořád církev horlila proti zbytečnému zabíjení při turnajích. Tady se jim zřejmě
povedlo prosadit svou. Jenom hra,“ myslel si pan Zbyšek. Pak se ohlédl po žlutočervených stanech na
kolech: „Jo, felčaři, než ty, to radši umřít.“ A proto že se lidé začali scházet, vydal se pan Zbyšek
hledat korouhev s hadem.
Bylo již po bitvě. Usmíval se proto, že se dobře pobavil, nic se mu nestalo a pokud ho paměť
neklame, tak ani nikoho nezranil. Vydal se na trh. Došel k prvním stánkům a uvědomil si drobný
problém. Pak zahlédl prodejce, který měl na pultu vystavené různé mince. Došel k němu. Položil před
něj několik mincí, které vylovil ze svého měšce. „Potřebuju zdejší platidlo.“
„Ale já žádné mince nevykupuju…“ pravil Petr Krulich. Pak jednu z nich sebral. „Úžasná
napodobenina středověkých mincí, mohl bych je dát do ozdobné krabičky a dobře prodat,“ myslel si.
A pak s názorem, že určitě dělá obrovskou chybu řekl: „Za každou takovouhle dám vám padesát a za
ostatní podle ceny a kvality.“
„Dobře.“ Prodejce mu podal svazek bankovek.
„Ale vždyť je to jenom obyčejný papír! Ten si namaluje kde kdo.“
„No jó, ale tohleto je zvláštní papír a každý obchodník by poznal, kdyby se to někdo pokusil
padělat a mimo to za padělání jsou vysoké tresty.“
Zbyšek se rozhlédl okolo sebe a protože i u ostatních stánků viděl lidi platit podobně rozhodl
se mu věřit. „Tak jo, dejte mi ty vaše papírky, ale jestli mě ošidíte, tak si vás najdu!“
Prošel celé tržiště a tu a tam si něco koupil. A potom, protože měl hlad, a protože mu ještě zbyly
nějaké peníze, rozhodl se jít si sehnat něco k jídlu. Trochu se to odlišovalo od hostinců, na které byl
zvyklý. Nakonec ale pochopil, že si musí stoupnout za řadu stojících lidí, kteří se pomalu posouvají k
malému okénku, kde sdělovali své žádosti o pokrm. Když se ke zmíněnému okénku dostal on sám,
zeptal se, co zde podávají k jídlu.
„Bramborovou a čočkovou polívku, bramborový guláš, buřta a utopence.“
Zbyšek byl nabídkou trošku zmaten. „Tak tu brbrovou polívku, brbrový guláš a pivo, máte-li.“
Zaplatil a odnesl si jídlo v podivných, tenkých, bílých nádobách k nejbližšímu stolu. Zakusil piva.
Chutnalo hrozně. Zvědavost mu nedala a oslovil vedle sedícího člověka. „Prosím vás, můžete mi říci,
v čem je to pivo nalité?“
„Plastovej kelímek, vole, ne?“ dostalo se mu odpovědi.
Po jídle se procházel po táboře. Pak ho to ale přestalo bavit a protože mu zbyly nějaké peníze,
rozhodl se vrátit do hostince a zkusit ještě jedno pivo. Bylo přesně takové, jako předtím. Vzal si svůj
„plastovejkelímekvolene“ a sedl si s ním k jednomu stolu. Naproti němu seděl muž ve středních
letech.
„Mohu si k vám přisednout? Moje jméno je Zbyšek z Velenic.“
„Radoslav Bejšovec, inženýr potrpíte-li si na tituly.“
„Inženýr je titul? To v naší době nebývalo.“ Pan Radoslav tuhle větu asi raději přeslechl.
Zbyšek přemýšlel, co by ještě vyzkoušel. „Co je to támhleto, co ti lidé u vedlejšího stolu jedí?“
„Brambůrky.“
„To se tady dá koupit?“
10
„Jo.“
Zbyšek se vydal na strastiplnou cestu k malému okénku, aby si danou pochutinu zajistil. Vrátil
se ke stolu s „barevnou, nafouklou věcí“. „A jak se z toho ty breberky dostávají ven?“
„Takhle,“ odvětil pan Bejšovec, natáhl se přes stůl, pytlík mu vzal a roztrhl.
„Je to slané, mastné a suché,“ pravil Zbyšek.
„To teda jo, proto se to také prodává ve všech hospodách, aby se více pilo.“
„To je ale podvod!“
„To teda jo, všichni nás podváděj!“ odpověděl pan Bejšovec a dopil, nikdo už neví kolikátý,
kelímek piva. Oba dál pili a povídali si. Podle pana Radoslava o rodině, politice a fotbalu, podle pana
Zbyška o rodině, mocenských vztazích vyšší šlechty a turnajích rytířských řádů.
Pan Zbyšek se šel projít do lesa. Stál tam a přemýšlel: „Vlastně se budoucnost od mé doby zas
až tolik neliší. Jen tu mají divné pivo, „plastovejkelímekvolene“ a hloupá platidla.
„Čaroděj je prostě blázen.“
Obraz se zavlnil, to jak pomalu přestávalo kouzlo působit. Pak se ozvalo „vzuuum“ –to jak se
vzduch navalil, natáhl a přihnal na prázdné místo.
Druhý den lidé sbalili stany a odjeli domů. Někteří autem, jiní vlakem. Doma si dali horkou
sprchu, nad hlavou jim létala letadla a v pokoji hrálo rádio. Jen někteří si po čase možná vzpomněli na
zvláštního člověka, kterého na festivalu potkali.
Jana Konířová, 4.B (Upraveno a zkráceno.)
Praha, září 2004
O lidech,
které jsem měla ráda
Světla se míhají silnicí
v každém jiný život
Jak světlušky neznámo nosící
Plné zvyků i novot
Klepu na dveře lidských srdcí,
krásných, avšak tvrdých jako kámen.
Čekám…, drže vyhaslou svíci,
smutná, oslepená nocí beze hvězd.
Ta světla září nocí
Jak hvězdy na nebi
Jsou bytím, vyšší mocí
Jenž nás oslepí
Slyším křik, rozeznávám slova,
jsou to ta lhostejná, která pálí,
jenom k nohám mi spadne shora
moje přátelství, kamenem rozbité
Jak propletené větve
Vedou jejich cesty
Někdy rozbité a staré
Cesty do neštěstí
Dominika Kukačková, II.
Všechny ty životy jedoucí do neznáma
Světla svá jednou zhasnou
Ale nová zas objeví se
Nikdy nepohasnou
Světla se míhají silnicí
V každém jiný život
Jak mravenci na zemi hemžící
Uslyšíš jejich cvrkot?
Radka Kopáčková, VI.
11
Dva muži při zdi
aneb
Sartre by se divil
Dva muži. Jeden sedí a kouří startku, druhý stojí, jednu nohu opřenou o zem, druhou o zídku
zhruba metr dvacet vysokou (jinak to být nemůže, protože metr třicet neměří a nikdo by nestavěl
zídku, co by měla míru nedělitelnou deseti - leda by měla sto pětadvacet, ale to nikoho nezajímá,
nikdo to neřeší, vždyť je to jenom zídka, kterou postavili, nikdo ani neví proč, a teď tady stojí úplně
bez užitku, takže je vlastně dobře, že se o ní teď opírá ta noha toho muže - zídka má teď aspoň nějakou
funkci a mít nějakou funkci je sakra důležitý v dnešním pragmatickým světě) a holí si tu nohu, co je
opřená o tu zídku, která má něco mezi metrem a dvěma metry, možná metr pětadvacet, nikdo neví a
všem je to jedno. On tam stojí, mezi nohama úhel zhruba sedmdesát až osmdesát stupňů (jinak by totiž
nemohl dát nohu na tu zídku, aby ta druhá noha byla na zemi - to jsou základní zákony přírodních věd,
kterým sice jako člověk ani jako vypravěč moc nerozumím, ale na zídce, sice ne tak vysoké, už jsem
nohu měl, takže zhruba vím, co všechno to obnáší), jednu nohu na zemi, druhou na té zídce a holí si tu
nohu, co má na té zídce, protože je to dneska víc in, mít oholenou nohu, aspoň člověk nevypadá jak
medvěd, jak říkají mladí. Medvědi jsou totiž chlupatý a co je chlupatý, to se nelíbí. Ani chlupatá noha
ani medvědi ani koberec, protože ten už dneska taky nikdo nechce - radši lino nebo plovoucí podlahu,
ale koberec ne, tam žijou roztoči a na ty má většina lidí alergii, tak v zájmu zdraví radši nekupují
koberce, holí si nohy a nechodí do zoo, protože tam jsou chlupy úplně všude - má je i pan ředitel
trójské zahrady, protože jemu je jedno, jestli mladí říkají, že vypadá jako medvěd nebo ne, ba naopak,
je rád (jako ostatně každý ředitel), když může zapadnout do kolektivu svých svěřenců bez ohledu na
to, co si myslí ostatní, mladé nevyjímaje.
Dva muži. Jeden sedí, kouří marlboro a tváří se jako ředitel, druhý stojí, jednu nohu opřenou o
zídku z šedého betonu (beton je vždycky šedý, když ho někdo nenamaluje na bílo, oranžovo nebo
nějak jinak, na nějaký jiný odstín nějaké jiné barvy, kterých je dnes již tolik, že se v nich člověk vůbec
nevyzná, pokud nedělá do chemie - což nikdo rozumný nedělá, protože je to zdraví škodlivé snad ještě
víc než roztoči a navíc je to nuda, pokud neděláte s drogami, což je sice in, ale člověk pak neví, jak se
jmenuje, kolik je mu let ani kde bydlí, a tak se nemůže zeptat na cestu domů, když se ztratí (a stává se
mu to často velmi často). Neví kam má jít a nikdo si ho domů nevezme, protože smrdí a vypadá jak
zombie z těch béčkovejch horrorů, na který se nikdo nechce dívat ani v televizi natož u sebe doma nebo pokud profesionálně nemaluje fasády, obrázky nebo nestříká v podchodech na zdi), druhou o
zem a holí si tu neoholenou nohu, co je teď opřená o tu zídku z betonu, co kdysi možná měla nějakou
barvu, ale teď vypadá jak kus šedivé oprýskané zdi bez užitku, kterou postavili, nikdo ani neví proč, a
je dobrá jenom k tomu, aby si na ní holil nohu ten muž, co si na ní před chvíli holil tu druhou nohu,
která teď oholená stojí opřená o zem, na které je postavena zídka, něco kolem metru a půl, spíš míň,
šedivá a oprýskaná, bez nějakého valného užitku.
Jeden muž. Sedí, něco kouří a čumí na zídku, odkud druhý odešel poté, co si oholil obě nohy,
aby byl in a vypadal k světu. Vykročil první, pak druhou a náhle byl pryč. Jen jeho chlupy zůstaly
ležet u zídky, šedivé a zbytečné, stojící tu bez užitku, aniž by někdo věděl, proč ji postavili. Kromě
jednoho muže, který sedí opodál, kouří a směje se.
A má chlupatý nohy.
Oskar Eierbach (pseudonym)
12
Poslední bajka
Za Československo
Zbylé lišky se ztratily na orientu
jako klíče knoflíky na košili dveří
ubrousky v šatníku
jimiž Bystrouška slzu setřela
Už nebudeme krasobruslit
Vesmír se vrací k velkému třesku
a snídaně se asymptoticky přibližuje k obědu
ano, objedu či obejdu těch několik liščích obědů
nakladu jed
tak z velkého třesku povstane nový řád
všechno se změní:
pan malíř Lada přemaluje obrazy
a ebonitová tyč nebude třena
Dnes poteče krev
Dravci vzlétají do noční tmy
Britští letci stateční naposled
vidí své rodné ostrovy
V jedné vteřině temnota
V příští světlo jako za dne
Mladí muži, jež zemřeli,
spočívají na mořském dně
Velké cíle žádají velké oběti
To řekl kdysi někdo slavný
Mezi mnou a tebou je moře smrti
A boj je předem ztracený
Chránit svou zem slibuji
Smrt je lehká jako padající list
Ty, jež chráním, nemiluji
Pro ty, jež zabíjím, nemám nenávist
Sergej
aneb
Návrat k ověřeným
praktikám
Bledý svit zaměřovače
osvětluje pilotovy oči
přimhouřené soustředěním
Silueta nepřítele poskakuje v kříži
A palec už spoušť tíží
Noc rozřízlo štěkavé dunění
Přišel Sergej s nápadem,
nechat západ západem.
Prý východ radši má.
„Rusové už vstříc nám jdou,
nabízí ochranu svou”.
To už každý zná.
Trasírky se vpíjí
do německého stroje
Pilot se zhroutil
Křídlo se láme na dvoje
Hrdá německá orlice
nevrátí se do své sloje
Země jako Francie,
Německo a Anglie,
pozadu prý jsou.
Mohutně si z lahve zavdá,
ruské vodky, svatá pravda,
a řek myšlenku svou:
Vítěz jen přihlíží
strašnému konci nepřítele
Objevuje se plamen
Nepouští ho ze zřetele
dokud exploze nezahřmí silně…
„To je za Československo, ty svině!“
„Všechno všech a všude ráj,
slavit budem první máj.
Zvítězí tu pravda rudá!
Vylezte zpod podušky,
soudruzi a soudružky.
A kdo je proti, ať se udá…”
Věnováno nehynoucí památce všech
padnuvších i přeživších československých letců,
kteří se aktivně účastnili boje proti nacismu
v letech 1939 – 1945.
Tomáš Cáp, V.
13
Spí, vnímá pouze svůj sen, vůbec netuší o revolveru, nastaveném tři centimetry od jeho pravého
spánku.
Vidí sebe. Stojí na louce, z dálky k němu přibíhá obrovské psisko, ve kterém poznává svého
irského vlkodava. Pes ho nadšeně přivítá a začne mu ožužlávat levou nohavici.
„Tys byl Rone vždycky debil!“ řekne muž a snaží si uchránit kalhoty. Z dálky přibíhá chlapecká
postava, zuřivě máchá rukama a křičí:
„Proboha Petře promiň! Já vím, já vím, nic mi neříkej, měl jsem ti ho hlídat! Odpust mi prosím
tě, utekl, nedal se zastavit. Vždyť víš jak tě má rád!“ mladík je v obličeji celý bílý.
„Brácha nech toho,“ řekne muž „Já bych se ti měl omluvit. Včera jsem to přehnal. Toho
vyraženýho zubu je mi líto, vážně!“
„Ó, to vůbec nic nebylo, chápu tě, ó ano chápu. Měl jsi důvod, veliký důvod! A víš…, dnes jsem
byl u zubaře.
„To jsi udělal moc dobře. Člověk bez zubu nevypadá důvěryhodně.“
„Ano Petře, máš pravdu, naprostou pravdu…“
„A krom toho tě teď budu náramně potřebovat. Onemocněla mi sekretářka.“
„Jéjeje…“
„Co je? A mluv prosím tě na plnou hubu! Skoro vůbec tě neslyším a to stojíš dva metry ode
mě!“
„Jéjeje, jen se nerozčiluj, ono jde o ten vyražený zub. Já jsem si ho nechal dnes přidělat a nevím
jak to vezmeš…“
„Co jak vezmu?“
„Já od té doby, co mi ho přidělali Petře… nosím v puse zlato!“
„Bohouši tys byl vždycky debil! Brácha jestli máš ten zub zlatej, tak seš totální hovado!“
„Prosím tě, nerozčiluj se. Ono je to teď moderní. Vůbec nebudu nápadný!“
„Ach můj bože! U mě si skončil, sekretářku se zlatym špičákem nepřijmu! Takovýho kreténa,
jako seš ty, jsem ještě neviděl!“
Protože šlo o sen, bratr se z nenadání rozplynul. A protože šlo o Petrův sen a Petr měl rád
červenou, lehl si na rudou trávu a pozoroval červánky, které se na obloze objevily lusknutím prstů.
Petrovo podvědomí vše vytvořilo již ze zvyku, protože tento muž měl vždycky všechno, po čem
toužil. Jen jedna zásadní věc ho zaskočila. Výstřel, tma a naprosté ticho. Ta tam byla louka. Postava,
stojící dobrých pět minut vedle postele, zandala revolver do kapsy kabátu. Ujistila se, že Petr již
nedýchá. Usmála se a do tmy pokoje zasvítil zlatý zub.
Nora Nesvadbová, VI.
Autobus
Sedím v nekonečném prostoru konečnosti,
tam, kde seděly stovky lidí přede mnou,
Kdo uvědomil si asi v budoucnosti,
jací lidé na jeho místo zasednou.
Ono to vlastně vůbec není důležité…
Dominika Kukačková,
II.
14
Balada o čtvrtečním odpoledni
Redukce a oxidace
to je zatracená práce!
Excitace atomů
a já už chci jít domů.
Mlíkárna mě snad zachrání.
„Jednu bagetu chci, paní.“
Stála mě víc než dvacku,
te1 si ji sním na plácku.
Vpředu úča cosi slintá,
tvrdě spí už celá kvinta,
píše tam molekuly
a já už chci ze školy.
Najednou jsem silně zbledl,
když jsem vršek housky zvedl.
Z papriky civí na mě
šváb s majolkou na tlamě.
K obědu je ňáká ...
univerzální omáčka.
Univerzální hnědá,
před smradem prchám z oběda.
Na oběd mě ňák chu4 přešla,
těžká deprese už přišla.
Jedu domů, je to nuda
a hlad mám jako barakuda.
Sven Wiersen
Svádní ve tm
Jak útoí vlnky potm na mlinu,
tak se vrhá tvoje ruka k mému klínu,
zapovzená dvíka nejdou otevít,
marn se snažím vlíbnout ti do rt! hích.
Mám od suchých vtví do krve dlan rozdrásané,
ne, to nebyly vtviky, to vlasy tvoje neesané,
které tak ráda hladím a cuchám, cuchám a hladím,
když t nad ránem proklínám a svádím.
Píse) pízraku
Zahal se do rubáše, lásko,
a poj+ s námi na hbitov
o p(lnoci, kdy msíní svit
rozízne temná mrana,
my zanem žít,
to zkáza bude strašná!
Až bloba kostí zasvítí z hrob(,
až utichne bití kostelních zvon(,
až budou všichni klidn spát,
zanem my si hr(zn hrát!
Pomilujem se na nebožtíkov biše,
budeme sténat, nebudem tiše.
Budeme zpívat ty naše písn
plné nenávisti, strachu a tísn.
Z našeho evu naskoí jim husí k(že,
budem rvát z hrob( erné r(že.
Kdo uvidí nás, ztuhne mu krev.
Ze smrti vzrušením vydáme vzdech.
Roztrháme krásu na cáry,
povsíme ji, vztek nás rozpálí.
Povsíme i lásku a celý svt,
a to do rána, poj+me hned!
Kateřina Sedláková, 3.A
15
Smrk
Tramvaj zastavila. Dveře se otevřely a z vozu vystoupilo
několik tmavých postav, které se brzy ztratili v nočním šeru.
Prázdná tramvaj popojela ještě hlouběji do tmy a její světla
pohasla. Kdyby se někdo pozorně rozhlédl kolem, zjistil by, že se
nikde neděje nic zvláštního. Ale řidič tramvaje, jménem Bohumil
Smrk se kolem nerozhlédl a proto měl neodbytný pocit, že se něco
chystá.
„Kam sem to jenom dal…á tady,“ zazněl tramvají tichý
chrapot. Pan Smrk vytáhl ze své brašny malý, umaštěný balíček.
Někdo by si možná pomyslel, že to je časovaná nálož, ale on
neměl na takové věci nervy. Když roztrhal ubrousek, někdo by si
možná pomyslel, že to je časovaná nálož ve tvaru hanácké
tlačenky, ale když se do ní Bohouš zakousl i ti největší
pochybovači museli připustit, že je to opravdu jen svačina.
Občasné mlaskání naplnilo tramvaj až po stříšku.
Poslední tiché „mlask“ doznělo a řidič si otřel ruce do
vesty.
„Tak, s plným žaludkem se lépe jezdí,“ řekl si pro sebe a rozsvítil
světla. Tramvaj se rozjela. Jako vždy, i dnes se pan Smrk vydal na
poslední večerní pouť se svým miláčkem. Měl svoji tramvaj rád, dokonce ji i pojmenoval. Říkal jí
Vilma, po nebožce tetičce ze třetího kolena z matčiny strany. „Cha, cha, cha.“ Musel se zasmát, když
si vzpomněl jak byl tetě na svatbě za…nechtěl použít slovo „družička“ a měl pocit, že „družstevník“
se týká něčeho úplně jiného. „Jo, tehdy mi bylo asi devět let a pak sme se Zdendou ukořistili tu
flašku…“ vzpomínal.
„Skříííp,“ ozvaly se brzdy aut před ním, což ho přivedlo zpět do reality. Červená.
„Já bych do toho praštil!“ Nenáviděl tyhle semafory a jeho názor na křižovatky byl také vskutku
záporný, prý by se měly zrušit. Na praktický důsledek takového jednání však nemyslel.
Zatímco čekal na zelenou, všiml si zajímavého muže jdoucího přes přechod. Byl oblečen v
černém, dobře střiženém saku a kalhotách. Na hlavě měl…beranici, pomyslel si Bohouš. Kdyby však
toho člověka zahlédl někdo znalejší módních výstřelků, nejspíše by poznal, že ona beranice je ve
skutečnosti ukázkově kolosální afro, ale pan Smrk neměl o takových věcech ni ponětí a proto to pro
něj nemohlo být nic jiného, než tradiční pokrývka hlavy našich ruských bratrů. Ten muž se pohyboval
pomalým, houpavým krokem a v rukou třímal futrál na housle. „Přesně takoví pak vykrádají banky.
Ty futrály by se měly zakázat, čert ví co v nich mají,“ zabručel si Bohumil pod vousy, které si dnes
ráno oholil.
Konečně blikla ta správná barva a kolona, která se mezi tím utvořila, se rozjela. Po půlhodince
dravé jízdy noční Prahou (Bohouš se s tím moc nemazal, mnohdy překročil i hranici vražedných 40
km/h.) Vilma konečně dorazila k vozovně. Vrata do garáží byla podezřele otevřena, ostatně jako
každý den. Ale Bohumilovi se zdálo, že ač jsou otevřená jako vždycky, dnes je na nich něco
podivného.
„I ten hlídač je dneska nějakej divnej,“ kroutil hlavou, přestože vrátný se jako obyčejně opíral o zeď.
Uměl vyfouknout nádherné kroužky z kouře. „Budu s nim muset někdy hodit řeč aby mě to naučil, trik
je v umístění jazyka,“ řekl si sám pro sebe pan Smrk a špulil při tom ústa do neuvěřitelných pozic.
Konečně na místě. Býval zpravidla poslední, kdo přijížděl s tramvají. Byl tedy na ticho a
všepronikající prázdnotu zvyklý. Vždy jen zaparkoval, zavřel dveře tramvaje a odešel domů. Zhasínal
a zamykal hlídač. Dnes tomu však osud nechtěl. Sotva slyšitelné „dobrou noc“ zaznělo do ticha i tento
večer, jak se řidič loučil se svým věrným ořem, ale to bylo asi tak vše, co probíhalo jako obvykle.
Bohouš zamířil ven z chabě osvětlené haly. Jak tak šel, ozývalo se pleskání čtyř nohou o podlahu.
Čtyř. Když si to uvědomil, zastavil se. Nyní už kráčely jen dvě nohy. To vše ho vyvedlo z míry,
16
protože pokud věděl, tak měl zcela přirozenou anatomii o dvou dolních končetinách. To on přeci
odcházel vždy poslední, to on oznamoval vrátnému, že může zamknout. Dnes, zdá se, je to jinak.
„Ha, nějaký masový vrah se přišel trochu obšťastnit,“ zašeptal. Okamžitě se zády opřel o
nejbližší tramvaj. Sepjal ruce, avšak ukazováčky nechal vztyčené. Ano, vzdáleně to připomínalo
revolver. Plížil se mezi jednotlivými vozy tak tiše, jak jen mu to jeho devadesát pět kilogramů a sto
šedesát centimetrů dovolovaly. Vždy, když došel na konec soupravy, prudce se otočil za roh a namířil
před sebe svou „zbraní“. Pokud si vzpomínal, přesně takhle to dělají všichni policisté a detektivové z
televize. Šel po zvuku, byl zalitý ledovým potem. Kroky se vzdalovaly. A tu spatřil jejich majitele.
Temná postava se svižným krokem pohybovala směrem od pana Smrka. Byl to očividně muž, protože
jisté proporce těla to umožňují poznat i zezadu (tyhle konkrétní proporce naopak pouze zezadu) a v
ruce nesl malý kufřík. Teď nebo nikdy, pomyslel si Bohouš, když se osoba vzdálila už na dvacet
metrů. Zamířil na ní ukazováčky a zaburácel na celou halu: „Stát, ani hnout, mám tě na mušce!“
Muž ztuhl v půli kroku. „Já…“ snažil se něco říci.
„O nic se nepokoušej!“ zarazil ho náš tlouštík. „Sebemenší pohyb, a zemřeš dřív, než dopadneš
k zemi. Ruce vzhůru!“
„Nestřílejte, hlavně nestřílejte, pane. Mám ženu a děti, a-a maminku a tatínka,“ koktal
neznámý. „Vše vyřídíme v klidu, já…. já bych prostě jenom zkontroloval ty pojistky a hned odešel.“
„Co?“ pan Smrk nevěřil vlastním uším. „Polož ten kufr a pomalu se otoč,“ Kufr poslušně
dopadl na zem. Muž se otočil a Bohumil spatřil nášivku na jeho montérkách. „Pražská údržbářská
společnost,“ četl nahlas. „Co, co to je?“ vypravil ze sebe nakonec.
Na mužově tváři byla zřetelná velká úleva, když viděl, čím ho chtěl tramvaják skolit. Spustil
paže dolů. „No, někdo nám volal, že tu je něco s pojistkama, ať se na to mrknem. Zejtra to má bejt
hotový, tak jsem tady,“ prohlásil už klidnějším hlasem.
Bohouš sklonil ruce a vyčerpaně se opřel o tramvaj č. 18. Pak se svezl na zem. „No, tak to
běžte zkontrolovat.“ řekl odevzdaně. Údržbář kývl a urychleně odběhl. Pan Smrk dál seděl. Seděl a
přemýšlel. Jak jen si mohl myslet…..? Jistě, všechno tomu naznačovalo, divně otevřená vrata, divně
stojící hlídač, ale opravdu to tak nebylo včera? A každý jiný den? Ano, nejspíš bylo.
Elektrikář se mezitím vrátil. „Pojistky už jsou v pořádku. Někdo to tam přede mnou provizorně
začachroval, tak jsem to zarovnal. Já jsem Pepa,“ řekl a pomohl Bohoušovi na nohy. „Poďte, zmýlit
se může každý, já vám to za zlé nemám.“ Bohouš se cítil trapně. Cestou ven se ještě mnohokrát
omlouval za to nedorozumění, ale protože Pepa byl fajn chlap, dokonce se rychle spřátelili a začali si
tykat. Záhadnou souhrou náhod měli oba společnou cestu domů.
Nebyli ještě ani 100 metrů od vozovny, když padla otázka: „Nemáš žízeň?“ a odpověď na ni:
17
„Mám.“ Je jedno, kdo se ptal a kdo odpovídal, hlavní je, že když se ve čtyři hodiny ráno vypotáceli z
hospůdky U veselého kance, byli oba plni elánu a chuti do života.
„Vychadila-a na bjereg Kaťuša!“ zpívali z plna hrdel. Pan Smrk si přitom vzpomněl na onoho
pána s beranicí, určitě to byl hodný člověk. Zalitoval, že tu teď není s nimi.
Stmívání války
Cosi se leskne
sladce vábí
říká si štěstí
lidi svádí
Zkrvavený ruce,
vyschlo už v puse,
bolest v zádech
ztěžuje dech,
země pod nohama
trochu studí,
záchrana se mrtvolama
jen těžce brodí,
ztuhlý nohy,
slunce zapadá,
zavíraj‘ se oči,
byla to zrada,
svět se dotočí.
Před očima mžitky,
nad tělem kytky
jejich barvu nevnímáš,
pomalu umíráš…
Vyšel měsíc.
Jak moc je bohatý
kdo přesto pochopil
že povrch nádherný
není tím bohatstvím
že lidské chování
je jen vizitka,
pod níž se ukrývá
nadějná vyhlídka
vyhlídka na lásku
člověka k člověku
bez zřejmých důvodů - jen z lásky k životu
Markéta Dvořáková, VIII.B
Kyberžeton
Vhoď ho do kladky,
uvidíš pohyb:
Německá rybička je nadnárodně slabá,
snaží se zaostřit,
laskaví ruchovci to regulují páčkou, která není.
I kyberpes pracovitě žebrá tužky,
jsou způsoby, jak reagovat – počítač na kyberžeton.
Stačí nadstřihnout dlouhý malý žetonek.
Vzruchovec se plazí setmělým koutkem
separován od zářící reality.
Ultrakyberopici hoří kolek při Bářině projekci
a medvěd loví jiřiny – stane se tak, uvidíš!
Sublimační nápad letět na sibiřské substrátové škvarky,
to je kyberdimenze…
… a dým až do kvarkové koupele…
KYBERŽETON – i Čapek by se bál!
Hořák & Vzruchovec
18
Probuzení
Probudil jsem se uprostřed opuštěné planiny. Jediným mým společníkem byl skučící vítr, který
si pohrával s mými vlnitými vlasy. No, pohrával – vlastně to vypadalo, jako by mi je chtěl vyrvat z
hlavy a odvát je někam hodně, hodně daleko. Šlehal mě do tváře svými šlahouny větrných bičů.
Hledal jsem útočiště, kde bych se před tím zuřivcem mohl schovat. Všude jen pusto, prázdno. Jako v
mém červy prožraném a necitlivém srdci. „Co mám dělat?“ blýsklo mi hlavou. Nikde nikdo, kdo by
mi poradil. Byl jsem na tom místě v úzkosti o to, abych nebyl sám. Samota člověka ničí. Najednou,
kdesi mezi dvěma zakrslými keři, zahlédl jsem malé blikotavé světýlko. Jako z nějaké pohádky. Vydal
jsem se za ním. Za chůze jsem si ihned představil, co všechno se za oním záhadným světýlkem může
skrývat. Teplo domova nebo veliký dům mého starého přítele čekajícího na mě se sklenicí whisky u
velikého krbu, ve kterém vesele plápolá oheň. Útulná garsonka mojí milenky, ten pokoj, provoněný
pižmem našich pohlaví, naší vášně. Šel jsem dále jak zhypnotizován a dál si představoval, co všechno
se může za tím žlutavým, optimistickým, nádherným světlem asi skrývat. To bude asi lampión,
pověšený nad dveřmi domu, kde jsem prožil své dětství. Čím víc jsem se blížil k tomu symbolu mojí
jediné naděje, tím víc ve mně vzrůstal neklid.
Už jenom pár metrů.....
A jsem tu......
Na runwayi......
Vrummm...
Vrummm...
Světla....
Vrummm...
Přejelo mě letadlo.
Tajemství
Samota
Povím vám tajemství,
že stále doufám,
i když málo ví,
nebude nikdy sám.
Samota
Samota
Samota
Samota
Ať půjde kamkoli,
stále s mou ozvěnou,
ona ho nezraní,
bude mu ochranou.
je
je
je
je
džbán čekající na víno.
strach z kroku prvního.
čerň nocí a šeď dní.
čekání na den poslední.
Samota jde ruku v ruce se závistí.
Závist zas novou samotu zajistí.
Samota je jedovatá bylina,
had, který se probudí, ale neusíná.
Kamkoli na světě,
půjdu s ním navěky,
hovořím o větě,
jež padá nevděky.
Samota je krásná, samota je zlá.
Samota je léčivá, ale i vražedná.
Samota zabíjí každičký cit,
který by ve mně snad mohl být.
Věřit pevně v sílu,
která lásku živí,
já naleznu tu víru,
kterou každý slaví.
19
Vrány
Zapomenutá –
Sedím a koukám na těch pár bodných ran
Sedím a koukám, jak vzlétá hejno vran
Sedím a koukám na jejich omamnou čerň
Sedím a píšu: Čert tě vem!
Vždycky, když začne pršet, něco krásného
umírá… přesto déšť miluju.
Jsem malba
barevnou zdí na
betonovou křídu.
Nahá ve své
křehkosti.
Zapomenutá
vlastním tvůrcem (jsem snad políbení
múzy?)
Ležím a cítím tvou moc nade mnou
Ležím a cítím svou slzu dojemnou
Ležím a cítím, že mě opouští jak ty
Ležím a proklínám tvé rty!
Stojím tu a koukám do propasti
Stojím tu a vzpomínám na slasti
Stojím tu a bojím se udělat krok
Stojím tu a nevěřím, že už je to rok!
Začíná pršet.
Nechci umřít…
Sedím a koukám na těch pár tvých slov
Sedím a koukám na svůj vlastní hrob
Sedím a koukám na jeho podlou čerň
Vstávám a křičím: Čert tě vem!!!
Eva Kubínyiová, 4.B
Studentv svt
J…A
Hlava se mi kolem toí,
krví podlitý mám oi,
nevim co se dje.
Mozek už mi z toho t!eští,
jako kdybych koupil pstí.
Kam to se mnou spje?
já, ty – sever a jih
a mezi nimi magnetické pole
vím, mít rád je hřích
ty nahoře, já zas tak dole
já, ty – oheň a led
já uhasnu, ty roztaješ
ty možná někdy a já hned
vždy vím, co chci, nevím, co chceš
Na ulici tanim polku,
radši bych však (ákou holku,
Lenko, Katko, Šárko!
Není tady dívka vhodná,
napiju se proto do dna,
ubalim si žvárko.
já, ty – jak noc a den
jen večery a rána, ty nás pojí
ty krutá pravda, ty krutý sen
láska i nenávist v tom obojí
já, ty – milovat chcem
však ani jeden neví, jak
pořád jen s tebou sám jsem
na věky svázaný, volný jak pták
20
Za pět osm
Když má začít hodina
zapíší se smolaři
ve třídě je nás půlka
učení se nedaří
Od zastávky Hadovitá
ráno spousta lidí kmitá
Učitelé, jejich žáci
z gymnázia Ohradní
nemají čas na legraci
je zas kolaps dopravní
Všechno už se projednalo
a vřava náhle zklidní
do teďka nás zdržovalo
dilema nad knihou třídní
A pot se z nich jenom řine
tašky plné učebnic
- snad to stihnu - ano či ne?
pospíchají čím dál víc
Mám je zapsat, nebo ne?
učitel vždy láteří
pět minut už uběhne
vtom se ozve od dveří:
Nohy uzvednou jen ztěží
svaly bolí v ostré křeči
ale bez ustání běží
a bez řečí a bez řečí
„Dobré ráno! Ahoj! Čus!
Je nám to fakt strašně líto
že nám zase ujel bus.“
zapisovat všechno znovu, profesora rozčílí to
V dešti, v blátě nebo smogu
ať je horko nebo mráz
chvátá každý z pedagogů
hlavně, aby přišel včas
To zas přišla druhá vlna,
jsou zdaleka (neznaj‘ zkratku)
a třída je rázem plná
deset minut po začátku
Hned vedle nich študentíci
s jazykem až na vestě
běží celí rudolící
běží kvapně po cestě
Zpocení a urousaní sednou spěšně do lavic
měli problém při vstávání, celou noc jen studovali
teď netuší vůbec nic
ranní shon a běh jim to z hlavy vyklepaly
Pročpak se tak všechno děje?
divíte se dámy páni
kdekdo se nám v klidu směje
nám však hrozí zamykání
Ač ostatní to dost rmoutí
je to sranda mám to rád
musíš tělo protáhnouti
než se začneš vzdělávat
Za pět osm každý den
bez omluv a bez ptaní
zamezí se přístup všem
co touží po vzdělání
V zdravém těle zdravý duch
dík za nový školní řád
zapotit se po cestou ranní
vehnat do plic čerstvý vzduch
celý den se budeš smát
díky tomu zamykání
Jen ten, co má aprobaci
svádí s dětmi hašteře
opozdilce zpátky vrací
kam jinam než před dveře
Zamykání, to ať žije!
pustí tě až v osm pět
během spálíš kalorie
žiješ v klidu bez diet
Lukáš Fröhlich, 3.A
21
Popelka a Old Shatterhand
Za desítkou zavřených mostů, dvacítkou silničních přejezdů, třicítkou frekventovaných
křižovatek a čtyřicítkou silničních kontrol leží nejmenované městečko, jehož součástí je nejmenované
sídliště obsahující větší počet luxusních paneláků. V jednom takovém paneláku bydlela jedna tlustá a
líná matróna se svou snad ještě tlustší a línější dcerou. O tyto dvě občanky se starala matrónina
nevlastní dcera. Její jméno se do dnešního dne bohužel nezachovalo, přestože bylo určitě nádherné.
Zachovala se ale její přezdívka – Popelka. Popelka si ji vysloužila tím, že po nocích obcházela
popelnice na sídlišti a vybírala z nich všechno, co se dalo zpeněžit. Přes den se pak starala o svou
macechu a nevlastní dceru a v mezičase prodávala věci z popelnic v bazaru, který si v přízemí
otevřely.
Jednoho dne za ní do bazaru přišel jakýsi podivný chlapík oblečený v něčem, co snad mělo
představovat oblek z jelenice. Představil se jako Old Shatterhand. Na ta slova strhl z ramene
obrovskou dvouhlavňovou rifli, přičemž shodil pažbou věšák s několika opotřebovanými overaly, a
vystřelil na mouchu, která seděla na protější stěně. Mouchu sice nestrefil, ale zato udělal solidní díru
do zdi a dva roky starého kalendáře, který měl tu smůlu, že na zasaženém místě visel, a zpětný ráz ho
odhodil do krabice starých a mírně řečeno zavánějících ponožek. Když ho Popelka konečně vytáhla z
té smrtonosné krabice, byl už notně zfetovaný. Chvíli se pokoušel na ni zaostřit a pak to vzdal a
prohlásil: „Slečny, když jste dvojčata, tak byste aspoň mohly nosit každá jiný šaty, aby vás bylo
poznat.“
Popelka z toho usoudila, že mezi ponožkami strávil nebezpečně dlouhou dobu a že by to na
něm mohlo zanechat doživotní následky. Toho se chtěla vyvarovat, protože by to jejich bazaru
neudělalo dobré jméno. A tak vzala milého Shatterhanda do skladu v suterénu, položila ho na staré
kanape, které se sice chvíli bránilo vystřelováním pér, ale za chvíli mu péra došla a tak muselo
rezignovat, a odešla mu uvařit z použitých pytlíků čaj. Podařilo se jí udělat tak silný čaj, že už jenom
při závanu té vůně Old Shatterhand vystřízlivěl a slušně, nicméně důrazně čaj odmítl s ohledem na to,
že jim nechce dělat škodu. Pak Popelce vyklopil, proč vlastně přišel. Když z toho vyškrtnu všechna
éé..., hmm... a podobné zvukové efekty znázorňující nekonečné rozpaky, tak jí řekl co do obsahu asi
tolik: „Popelko, miluju tě. Pojď, odstěhujeme se za mým bratrem Vinnetouem na Rio Pecos, prodáme
nějaké komančské území, Komanče postřílíme a budeme žít šťastně až do smrti.“
Popelce to připadalo nesmírně lákavé, hlavně se těšila na to střílení, ale i Shatterhand se jí líbil,
a tak nadšeně souhlasila. Napsala maceše dopis na rozloučenou, který položila spolu s klíčem od
bazaru na pult a vyšla se Shatterhandem na ulici. Tam je však čekalo velice nemilé překvapení –
zatímco se Old Shatterhand válel v použitých ponožkách, někdo mu stihl ukrást jeho věrného koně
Hatátitlu. Shatterhanda to velice rozzlobilo, no taky aby ne – takový kůň teď stojí pomalu jako
sportovní Chevrolet. Začal nadávat, a tak se tam brzo (pochopitelně na její měřítka – ani v pohádkách
se nesmí nic přehánět) objevila policejní hlídka a odvedla ho na stanici. U výslechu pak Old
Shatterhand popravdě řekl, co se mu přihodilo a když pak ještě přidal své jméno, bylo o jeho osudu
definitivně rozhodnuto.
Dnes tráví Old Shatterhand veškerý svůj čas v psychiatrické léčebně. Ale nestěžuje si. Proč
taky – je tam s ním několik indiánů, z nichž dobrá polovina si říká Vinnetou, několik dalších Old
Shatterhandů, jejichž přítomnost se mu ještě nepodařila uspokojivě vysvětlit – vždyť je přece
abstinent! –, spousta dalších slavných westmanů a jiných zajímavých lidí.
A Popelka? Ta spálila dopis na rozloučenou a nadále vybírá po nocích z popelnic sortiment pro
bazar a už nevěří na pohádky a šťastné konce.
A divíte se jí?
Martin Hykl, VI.
22
Rukia
Přejdi přes Harer a Jegol, dolů z kopce,
vydej se napříč vyprahlou Etiopií.
Objev vesničku mezi Gode a Kelafem,
kde se před šesti léty narodila malá dívka, Rukia.
Dítě jasné a milované,
potěšení a nevinnost.
Tam, někde v polích,
leží pod prachem ukryto její tělo.
Jsem u ní.
Šeptá z hrobu, ptá se:
´Kde je tvá láska?´
Promlouvám k ní. . .
Rukio, maličká, viděla‘s ty jasné červánky,
to hejno včel, ptáků a holubic letících pryč?
Bála ses kvílení větru, pustých lesů a hnědých suchých luk,
které se hromadily v prázdnotě těch chřadnoucích krajů?
Řekni mi přesně, co se stalo,
když jsi spatřila mrtvé podzimní listí.
Řekni mi přesně, co sis říkala,
když vrána na plotě přivolala soumrak.
Myslela sis, že proběhneš skrz spravedlnost
a skrz vlídné kolébání květin,
že prožiješ svůj život s úsměvem na tváři,
skotačením s kamarády ze sousedství?
Řekni mi, Rukio,
stáda koz pozvolna vymírala?
Toužily krávy po trávníku?
A stala se v zimě tráva suchou a hnědou?
Co sis pomyslela, když jsi spatřila tu hromadu dobytčích kostí,
když odešel ten úsměv květin?
Rukio, maličká,
kam jsi šla, když květiny zemřely?
Rukio, naše rostlinko, naše malé dítě,
kapko maličkosti z mých snů, mých myšlenek, mých vzpomínek.
Co pro Tebe mohu udělat teď, když už jsi zemřela??
Pamatuj, Rukio,
Tvé úsměvy uhranuly.
Tvé oči poroučely. . .
Všem v nebi řekni,
že s listím opadaly i tvé hříchy.
Polib Boha na tvář a zeptej se ho,
kdy Etiopie znovu rozkvete.
Podle skutečného příběhu šestileté Rukiy z
Etiopie, která podlehla hladomoru, zatímco se
svou matkou marně hledala jídlo
Eva Tročilová, 2.A
23
Báseň à la Andrea Terezijská
Co potřebuje člověk k tomu,
aby se z něj stal básník?
Papír a tužku.
Ale co potřebuje člověk k tomu,
aby se z něj stal dobrý básník?
Papír, tužku, špendlík, krokodýla, závěs, rtěnku, obrázek, kulečník, plíce, kentaura, oblázek, berušku,
umělou květinu, počítač, troje spodky, rohlík s marmeládou, rohlík s medem, rohlík se sýrem, rohlík s
paštikou, rohlík s pomazánkou, rohlík s rajčaty, Backstreeta, Bebopa, stůl, kladivouna, rodiče, klavír,
klekátko, lampu, autobus, ibuprofen, paralen, notový sešit, knoflíky, kostěný labyrint, modrou knížku,
státní dluh, kometu, papouška, nohavici, louskáček, královskou korunu, zapalovač, síru, mravence,
slaměnou krabičku, upíra, peřinu, komunismus, hřebík, topení, kávu, hudební sluch, přezůvky,
známku, ulici, diplomata, tetování, potíže, ruce, masku, hrudku, seznam, pneumatiku, klobouk, vousy,
duhu, reproduktor, přírodního potkana, odpadkový koš, fotku, *****, Slavkov, bič na koně, zlomené
pravítko, přízvuk na první slabice, kůlnu, klíče, popelnici, hasící přístroj, dráty, blejskátko, pečeného
humra, křídlo, zátku, propustku, zadek, peněženku, trojrozměrnou mapu, Heroes of Might and Magic
III, lopatku, tkaničky, spacák, pás cudnosti, sirky, zákonného zástupce, lehkou mozkovou dysfunkci,
kapesní nůž, kohoutka, brusinky, jazyk, chlupy, souměrné prsty na nohou, představivost, nehty, zlato,
kozu, sluchátka, smaženky, sépii, lano, karavanu, odborku zdravotník, kapsář, tělocvik, bustu, kořeny,
vlasy, kousek kartonu, topení, modřinu, zahradu, smalt, karburátor, brýle, orat, francouzštinu, piškoty,
záliv, okap, vlka, disketu, abecedu, Janu Slepičkovou, svíčku, robustní gauč, vodováhu, vařečku,
kukátko, hmoždíř, rentgen, mastičku na proleženiny, sebedůvěru, míchačku, porybného, katalog,
břízu, jasan, vodu, platan, Platóna, maskáče, rozbušku, hádanky, dálnici, záchod, osm hodin, humor,
roztavený cín, pastičku na myši, obrubník, lásku, sněť, děti, lodičku, mák, mobil, raketu, trumpetu,
nitku, pantofle, mozkomíšní mok, pastelky, ukazovátko, zrcadlo, pastu, kolibříka, hermelín, průkazku,
rakev, buzolu, krajky, neon, buvola, kanystr, trpaslíka, okovy, sílu, obušek, indiánskou kapucu,
rampouch, hřib, mravenečníčka, mravenečka, mravnost, mrákoty, mrože, žárovku, trojúhelník,
zámořské objevy, živou uměleckou tradici, mládí, meč, řadící páku, sezónu v pekle, rukavice, zmatek,
fukar, věneček, módu, náměsíčnost, Rakovník, meteor, společenský poklesek, obhajobu, sklep,
břichomluvce, hasiče, laskonku, obal na CD, obočí, maltu, kulmu, radost, sáňky, krematorium, neděli,
pátek, pondělí, svatbu, rytmus, náramek, paví oko, kuří oko, rákosku, maminku, pesimismus, srub,
lyže, kocoura, génia, shodu podmětu s přísudkem, požární hydrant, periferní pohled, prsty, oratorium,
metafyziku, hnůj, jablko, krosnu, revizora, ideály, mouku, déšť, bělobu, otázku, tempo, řasenku, záda,
krém, fyzikovu matku, pokoru, odstředěné mléko, dialog, mastnotu, úpal, masturbaci, kladkostroj,
střižnu, pistoli, netopýra, výlet, noviny, redaktora/ku, azbest, dřevo, doškovou střechu, rty, kaštany,
učebnu chemie s učitelkou která nezná chemii, drobné, apríl, znalost silnoproudé elektrotechniky,
předmanželskou půjčku, slevu, dlaždičky, poušť, orloj, hrb, záporný exponent, blízkost, teplo
rodinného krbu, jarmark, ručník, sporák, hvězdy, shake, pomluvy, čtenářský deník, neočekávaný
dýchánek, průjem, androida, poškrábaný podbřišek, břicho stromu a život.
VZKAZ ŠIMONOVI:
malování obrazů
čtení knih
pití čaje
jízdy autobusem
milování
- tak to ti v okamžiku smrti
nikdo neproplatí
Napsat slova tak, jak běží hlavou,
Zvládne každý amatér,
Patetickou nazvat báseň pravou,
však vůbec, vůbec není fér!
A. T.
Alena Scholzová, 3.A
24
Vzpomínky
Přemýšlíš
Nejhorší týden v očekávání,
že každým okamžikem zavoláš
třeba zapomenu na tvá slova
nebo možná začnem’ znova
či náš vztah nebude už náš
Jaké to je přemýšlet a druhého se neptat
svádíš bitvy srdce proti rozumu
která strana má převahu
a jaká z nich skončí v šachtě výtahu
přijde mi poštou v psaném záznamu
Vadí mi, že nejsem s Tebou
a neříkáš mi, že nic nezničí náš vztah
vrať se ke mně do mých snů
zaplň svou láskou šedost všedních dnů
a nepřivoď nám krach
Měla jsi hebké paže
tvá ústa dokázala nemožné s
stejná, jež líbala mě dlouze
nyní zmítají se ve svobodné touze
a něco jako kdyby říkalo mi: „Ne !“
Změnila jsi mě zcela k obrazu svému
víš, chtěl jsem se ti trochu podobat
a když přál jsem si slyšet „Miluji Tě !“
zastavila jsi mé vášně, a to velmi hbitě
myslíš, že mám nebo nemám rád?
Martin Kretter, 1.A
Mimo
Jak moc se odstranit?
Oni, to zní čirá hrůza.
Prázdno nemá doprovázet.
Nevím,
taky skonal pán.
Ve vlastním světě.
Ty chvíle nemá nikdo rád.
Neustále.
Kdosi mi řekl, abych zapsala svoje vzpomínky.
Prý: „Bude ti líp.“ A tak jsem začala:
První vzpomínkaBylo léto a venku
se vznášely tisíce
pavučin s malými
pavoučky jako
unavenými admirály.
-slíbila jsem si, že budu v životě šťastná.
(zklamala jsem)
První školní den„Maminko, nechoď.“
-„Jdi ty bláhová, uteče to jako voda.“
Nakonec měla pravdutřináct let uplynulo jako mrknutím oka
(Bojím se, co bude, až znovu otevřu oči)
První pusaTiché mlasknutí
na tvář, on byl
princ a já princezna-to jsme ještě věřili.
Řekl, že mě nikdy
nepřestane milovat
a snad to i myslel
vážně.
Jen nevěděl, co to znamená.
První líbáníjako první origami-s maličko
nepřesnými tvary.
Ale možná to bylo jen mlhou kolem.
První básničkaPár mrtvých motýlů,
sluneční světlo a
můj první hřích
(čekala jsem fanfáry a spuštění opony)
načmárané
potmě v pokoji.
Ještě teď se tam bojím rozsvítit.
„Mám pokračovat?“ -„Ne.“
Hnil Hrob
25
Tobě před spaním
Chtěla bych být sprchovým gelem
a celý den čekat na mazlení s tvým tělem,
čekat zavřená v plastikový lahvičce,
až večer bublinou polechtám tě na špičce
nosu a mezi lopatkami taky.
Jenže pak mě spláchneš a to mě trápí.
Proto se chci radši stát osuškou,
kterou si měkce pokládáš na bříško,
v které se celý ztratíš i s kapkami
vody. Jen poslední zbude ti na dlani.
I tu setřeš, osušíš a oklepeš
se po koupeli jako urousanej pes.
Chtěla bych být budíkem, i nočním stolkem,
rádiem, polštářem, lampičkou, čaje šálkem,
který vypiješ pro klidnou noc.
Chci být věcí, která je ti blíž, než já kdy budu moct.
Mnohem víc
Stín vášně spálil moje srdce
silná pouta svázala navěky mé ruce
jeden dopis neznamenal skoro nic,
přesto víc, než jsem si myslel, mnohem víc
Mám dojem, že láska není,
že získává se časem pouze v zapomnění,
že jeden ztratí vše a druhý nic,
že ztratil jsem já víc, mnohem víc
Mizíš dechem lásky zcela ve mně,
naše milování neznělo tak přesvědčivě temně,
myslel jsem… jenže ty nechtěla jsi nic,
zatímco já víc, mnohem víc
Prchej do ráje nekonečné milosti
až zemřu já, zemřeš také ty,
protože ty nechtěla jsi nic,
ale já, já chtěl všeho stokrát víc
Martin Kretter, 1.A
Rozchod
Vážení
jistě mi dosvědčíte
že není nic
potupnějšího
pro dívku mých
mravů
než spočívat na lůžku
sama
A proto buďte tak
laskaví
a doneste mi
klec
se žlutým kanárem
Onoho ptáka
propustím
a sama zaujmu jeho
místo
protože pro ženu je
lepší
být osamocena v kleci než
na lůžku
Když rozpojí se dlaně,
slzy chutnaj slaně.
Když nepolíbí se ústa,
mysl zůstane pustá.
Když víš, že už ho neuvidíš,
za to, cos udělala, se strašně stydíš.
Za jednu blbou noc
je trestů trochu moc.
On měl tě rád,
chtěl s tebou žít snad.
Nocí jsi všechno zkazila,
do rána lásku pohřbila.
Už zavřely se dveře
a za nimi sám
pochybuje o důvěře.
Jsi sama
a jeho dítě v sobě nosíš,
se slzama
za jeho návrat prosíš.
26
Rána jednoho rána
Když jsem se ráno vzbudil, hned mi bylo jasné, že tenhle den bude stát za to. Se slovy „Tak tohle
bude nářez!“, úpěnlivě proceděnými mezi zuby, jsem zamáčkl budík, svalil se z postele na zem a začal
přemýšlet, jestli nářez není slabé slovo. To nebyla jen kocovina, to bylo peklo. Připadal jsem si, jako
kdybych si špatně vypral hlavu, a ta se mi smrskla o několik čísel. Konec konců, možné to bylo, z
předchozí noci jsem si toho moc nepamatoval, takže jsem toto vysvětlení nemohl s jistotou vyvrátit a
ve srovnání s věcmi, které jsem si pamatoval, nebyla představa mé hlavy točící se v bubnu pračky zas
až tak absurdní. Posadil jsem se, hlavou mi projela nová vlna bolesti.
„Sakra, to se taky může stát jen mně.“ S vypětím všech sil a s oporou blízké skříňky jsem se
postavil a nahmatal vypínač. Následná záplava světla byla zdrcující. Posadil jsem se na postel a
pokusil jsem se soustředit. Usilovná duševní práce přinesla své plody, uvědomil jsem si, že někde na
skříňce musím mít něco pro tyto případy. Zaclonil jsem si oči a vyhledal vytoužený medikament. Vzal
jsem si dva prášky, zapil je minerálkou a vydal jsem se do koupelny. Asi po čtvrthodině strávené pod
ledovou sprchou jsem si začal uvědomovat některé základní souvislosti. Vzpomněl jsem si jak se
jmenuji, že včera byla neděle, následně i že po neděli je pondělí, a že musím do školy. To mě sice moc
nepotěšilo, ale alespoň jsem začal chápat, jak na tom jsem - špatně. Při vylézání z koupelny (a mé
pohyby byly dostatečně pomalé, aby mě opravňovaly k užití nedokonavého vidu) mě napadly hned
dvě myšlenky: 1. Potřebuju kafe. 2. Kde jsou moji rodiče?
Rozhodl jsem se tyto závažné problémy řešit jeden po druhém, udělal jsem si půllitrový hrnek
černé kávy a za přikusování oschlého chleba, jsem ho začal přeměňovat na obsah svého žaludku,
přičemž jsem si vzpomněl, že rodiče včera odjeli na školení a táta mi říkal, abych se moc neopíjel,
čímž se vše vysvětlilo, i když pořád jsem měl pocit, že na něco zapomínám. Dopil jsem kávu a podíval
se na hodiny. „Bezva...“ Bylo půl osmé, což je ideální čas k odchodu do školy, takže bylo na místě si
pospíšit. Zmobilizoval jsem nově nabyté síly a v rychlosti jsem se začal připravovat k odchodu.
Jako invalidní blesk jsem se dopotácel do pokoje a vzal ze skříně to oblečení, které bylo na
vrchu, pokryl své zbídačené tělo vrstvou deodorantu, vyčistil si zuby a podíval se z okna. Venku řádila
vánice a teploměr ukazoval hodnotu „zima jak v psírně“. Řekl jsem si, že by byl přece jen dobrý
nápad, kdybych si místo letní mikiny, která ležela na vrchu, vzal svetr, který ležel na zemi. Svetr byl
velmi aromatický. Skutečnost, že jsem ho měl den předtím při večerní pitce na sobě, se nedala
přečichnout. Použil jsem na něj veškerý zbytek deodorantu a zopakoval „test smradu“.
„Bezva, takže teď nebudu smrdět jako hospodský prase, ale jako levná děvka... no nic.“
Dooblékl jsem se a vyrazil do školy. Venku bylo opravdu krásně, ledový vítr se sněhem pronikal do
každé nedostatečně utěsněné skulinky mého oděvu, stěží se dalo dohlédnout na pět metrů a mně bylo
hned jasné, že jít na autobus nemá smysl. „Pěšky tam budu třikrát rychlejc, jestli tohle není ideální
počasí pro kalamitu, tak... tak kolikpak máme hodin... No, jeden pozdní příchod mě nezabije...“
Pomyslel jsem si a vydal se na cestu. V zápětí jsem si však uvědomil, že má analýza byla chybná.
Vzpomněl jsem si, že první hodinu máme češtinu, že češtinářka ráda zkouší pozdně příchozí,
vzpomněl jsem si i na své zářivé známky z češtiny a s myšlenkou „...ale Voráčková jo!“ jsem přidal do
kroku. Vlastně jsem se rozběhl, co mi síly stačily. Moc mi nestačily, za chvíli jsem funěl jako parní
lokomotiva. „Ještě dostanu zápal plic...“ problesklo mi hlavou. „Musím to brát z té pozitivní stránky,
tělocvikář by ze mě měl radost, takovej sprint ode mě ještě neviděl.“
Škola se blížila závratnou rychlostí, tedy já jsem se blížil k ní. Ještě přejít přes ulici a... ozvalo se
skřípění brzd a do nohy mi narazilo auto. Naštěstí jen slabě, kvalitní brzdy dokáží zázraky, a tak jsem
ani nevnímal řev rozpolceného řidiče a energicky jsem se belhal směrem ke škole. Stihnul jsem to za
minutu dvanáct, přesněji řečeno za minutu osm, těsně před zamykáním pekelné brány. Vtrhl jsem do
třídy, do prázdné třídy. V tu ránu jsem si uvědomil, na co jsem to zapomněl... Dnes máme od devíti,
čeština odpadla.
Šimon Klein, VI.
27
Víra
Doby, kdy rty naše jedno byly
Pravilo mi sluníčko,
prý dnes už naposledy,
pošeptalo mi maličko,
že rozmrazilo ledy.
Nic nechci po vás, o kterých jsem nikdy nemlčel
odejděte v pokoji; chvíli na vás budu myslet a dost
nechte mne v tichu pokoje užívat si samoty
však já jsem zřejmě k vašemu srdci nepřirost
Já odpověděla: Zlatíčko,
z oblohy máš velkou moc,
to malé děvčátko
nemůže nikdy zmoct.
Byl jsem to skutečně já, kdo miloval
který vášeň v lásce chtěl, tomu ji dal
nejbližšímu, snad s ním chtěl nekonečně být
osamocen ve vzpomínkách
Na to mi paprsek
stříbrem ověnčený
pohladil pramínek
vlasů rozpuštěný.
Nežádám víc než beznadějnou vzpomínku,
na doby, kdy rty naše jedno byly
a ty spala’s ve mně, s dechem nablízku,
tyhle doby tepla vyvanuly
Já vzhlédla k nebi
s tichou prosbou,
mé slunko nad zemí
zahořelo touhou.
Jedním tělem s jedním duchem
roztoužena nechtěla jsi skončit milování,
aby nemusela’s usínat sama beze mne
bylo poslední tvé zbožné přání
Snad brzy uvidím
cestu, kterou jít dál,
a ty mi prozradíš,
kudy dát se mám.
Nic nechci, jen rosa vzpomínek zaplavuje moji tvář
se vzpomínkou na doby a tvých očí zář
nezapomenu, i když možná radši bych
kdo tohle nezná, nedokáže pochopit
Pak možná ucítím,
že láska procitá,
a led, o němž vím,
teď už jen roztéká.
Obálka ticha, dnes oslovuji tě bezvýhradně jinak
ruce ztuhly do podoby jako před lety;
již nikdo neví, že umírat jsme mohli spolu,
když pohyboval jsem se nahoru a ty dolů
Znesvěcení
ležel vysušený
ve vitríně
dívala jsem se mu
do tváře
a přišlo mi absurdní
že přečkal
3 000 let
a já si ho prohlížím
za 120 Kč
Kouř z ohně lásky nehoří, jen cítím dým,
stále září naše hvězda na obloze,
pro naši lásku před lety
a co prozradila’s mně tehdy, já dodnes vím
Okouzlen, však nehodlal jsem naši hru nekonečně
hrát,
když ty jsi chtěla vstávat a mně se chtělo spát
proč ty jsi chtěla běžet, když musel jsem stát
žádná láska není napořád !
Zhroutily se názory i přesvědčení
o věčnosti vesmíru a absolutní pravdě
Snil jsem o lásce nekonečný sen;
a budu vždy snít marně
Promiň Ramessi II. & spol.
Martin Kretter, 1.A
28
Bude to někdo z nás?
Noční spěch
chlad výčitek ustrnul mi na zádech
Sliboval jsem si závěje tepla
zahradu lásky, která by věčně kvetla,
procházku v sadu rozmarýnu
za deště konvalinek
při ohni petrklíčů
Pádím ulicí, když vážím slova docela
zem pod nohama zrezne
ne jedna žena mému žití scházela
a s Tebou to ani nehne
Děsím se opět prázdných chvil
vzdechů ze vzpomínek sličných víl
samoty jsoucna bytí
školy, blízkých i alkoholického pití
Od Tebe pár počmáraných linek
a tucet zrezlých klíčů
do mého srdce
vrať se! vrať se!
Držím Tvou dlaň a přísahám,
že nikdy nebudu chtít měnit Tebe,
přeji si, aby všechno krásné bylo napořád,
však někdo z(a) nás změní naše cesty stejně
Za rána karafiátů
místa alb s tisícem plagiátů
probouzím se do červánků
však uvnitř sebe mám na kahánku
Martin Kretter, 1.A
Louč
Loučení
Dnes je poslední
noc Staré doby.
První hvězda ukáže
směr jeho duši.
Cikády pějí serenádu
za mrtvého cvrčka.
Měsíc rozzáří
slzy na tváři.
Rosa obstará
smuteční výzdobu.
V drobné rakvi z vlastní kukly.
Neztrať se na Dlouhé cestě!
Trnová koruna sklouzla z čela.
A nezapomeň…
Slunce zažehne
svíce na čerstvém hrobě.
U tř
tří smrků
smrků
Jde vlk jednou z lesa,
cesta stoupá, klesá,
a tu potká medvěda.
Medvěd říká: "Vlku,
zajdem ke Třem smrkům,
právě je čas oběda."
Tři smrky toť hospoda,
kde vládne vždy pohoda,
zvířátka tam chodí pít.
Medvěd sebou vlka vzal,
zapíjejí tu svůj žal,
nechce se jim odejít.
Medvěd tančí polku,
na dřevěném stolku,
vlk si hraje na sovu.
Když jim bude přáno,
tak zas zítra ráno,
vydají se k domovu.
29
Prázdno
Nebudu dál prolévat slzy
nad neopětovanou
láskou
nebudu již smutnit pro všechen
světabol
nebudu víc podléhat
osudu
nebudu už ani minutu trpět
za všechnu lidskou
bolest
nejsem váš
VYKUPITEL
slyšíte?
slyšíte?!
slyšíte?!!
vysmívám se
vysmívám se vám!
a všem vašim domnělým
autoritám
hodnotám
vaší morálce
už mě nedonutíte
lézt před vámi po
kolenou
nebudu se dál válet
v blátě
Ne, ne, ne….
VY!
čekejte jen výsměch
Kam se podívám
mé srdce dokoŘán
já vám vydávám
každý je zván
pak tiše pochválí
obĚŤ nesmĚlou
kdo svíčku zapálí
za obĚŤ nevinnou.
Srdce zavírám
už nikdo nevstoupí
asi se nedočkám
někdo ho uloupí
mě už nebaví
cítit tu prázdnotu
kdopak asi ví
a stát bude tu.
Ptám se plaše
kudy jít mám dál
někdo pláče
své srdce vám
otevřu znovu jen
až bude jisté
že láska vstoupí tam
kde jsou duše lidské.
Markéta Dvořáková, VIII.
Stále sám
Nemůžu nalézt klíč k tvému srdci
ztratil jsem slova, jež chtěl jsem Ti říci
nechápu prázdné znaky ve smutném dopisu,
že vztah skončil smrtí ve svém smyslu a ne na krásu
Myslíš si, že budeš víc než předtím Svá
v přátelství mezi lidmi, jimž láska nic nedává?
Řekla jsi: „Ke štěstí musí být vždy dva !“
Teď tu stojím sám, já sám, jenom já
Po kolikáté hledím do tvé tváře
chtěl bych naplnit smyslem sílu její záře,
hledám pravdu v očích tvých a nalézám v nich jenom smích
Martin Kretter, 1.A
30
Postoj světa k přírodním katastrofám a Tsunami
Přírodní katastrofy se dějí, co je svět světem, a lidé při nich umírají. Na Tsunami není
výjimečné to, že se udála v tak širokém rozsahu za tak krátkou dobu, ale jak na ni svět reaguje.
Málokterá katastrofa vyvolala tak velkou vlnu soucitu u občanů celého světa. Důchodci ve všech
koutech planety odevzdávali téměř celý svůj důchod a školáci rozbíjeli svá spořivá prasátka, aby
odevzdávali své půlroční kapesné ve školách na nadace. Do několika týdnů naše sbírky vybraly více
peněz, než na charitu uvolnily bohaté arabské země jako Kuvajt, nebo Saudská Arábie, které mají
charitu přikázanou náboženskými zákony. Postiženým oblastem darovali méně, než vybral od svých
čtenářů britský denník Daily Mail. Organizace spojených národů nedokázala zorganizovat vůbec nic,
kromě výzvy bohatým státům, aby pomohly. Ty už dávno před touto výzvou pomáhat začaly, ale svou
pomoc okamžitě převedly na bedra OSN, aby ji veřejně nezesměšnily. Obětavá pomoc západních států
se na mnoha místech světa stala terčem loupeží.
Nikde nebylo vidět ani náznak podezření, které už dlouhou dobu vyslovují biologové a
ekologové. Člověk totiž život na planetě ničí víc, než k němu přispívá. Za uplynulá dvě století, i přes
milióny mrtvých ve válkách, se počet lidí na naší planetě zšestinásobil, takže počátkem další generace
postoupí na osm miliard.
Jestliže se člověk nezkrotí sám, Země mu v jeho dalším ničení zabrání. Připadá mi, že různými
živelnými pohromami se planeta oprošťuje od břemene, které nese. Každý, ať si to vybaví jinak. Vědci
už několik let varují, že se budeme muset s předvídaným rostoucím počtem pohrom, z nichž Tsunami
byla jedna z mála apokalyps a neléčitelných epidemií, jako je dnes v Africe AIDS nebo malárie,
smířit. Vše nasvědčuje tomu, že nekonečný pokrok a růst bude mít následky ještě horší a trvalé. Toto
varování je ale příliš vzdálené, než abychom ho dokázali brát vážně, protože lidé si říkají: „To už tady
nebudu, to už mi může být jedno.“ Ale Tsunami, která udeřila o Vánocích, je důkazem jejich obrovské
mýlky, protože jak se ukázalo, přírodní katastrofy mohou přijít kdykoliv, na kterémkoliv místě.
Hana Chytilová, I.
Ticho
Ticho,
slyšíš to ticho,
zní jak struny loutny,
tichá flétna a vítr v oblacích.
Ticho,
není to ticho.
Snad právě pro to ticho,
co zní,
já šeptám.
Přestože to není ticho,
nebo snad právě proto,
je to ticho,
ticho co zní,
slyšíš jak zní.
Ticho.
31
Největší
22. srpna 2001 a pak už stále
Kdybych měl postavit zeď
ze všech svých lásek
a za ní schovat se před tím,
co mě čeká,
stavěl bych mnoho dní,
snad léta stavěl bych,
jak cihlu každou zvlášť do ruky bral
(tak zkoušel váhu, tvrdost
a hlavně pevnost její),
pak k ostatním ji připojil
(jak maltu užil touhu,
stesk i strach)
a má zeď rostla by až tam,
kam smí jen ptáci,
sny
a andělé.
Jen jedna cihla k ostatním by nešla…
Kdybych měl postavit zeď
ze všech svých lásek,
stejně bych přes ní
pořád ještě viděl
tebe.
Ondřej Novák, 4.A
Slovo (nebo spíš slova – ono jich je docela dost) na závěr
Zbývá dodat už jen málo. Za prvé bych chtěl poděkovat všem autorům, kteří
svými díly a dílky přispěli k tomu, že oheň Krásnohořáku vydržel hořet další rok a
nevyhasl; za druhé bych chtěl poděkovat oběma ilustrátorům, jmenovitě Janu
Hýbnerovi (str. 8, 14, 16 a 17) a Pavlu Hruškovi (str. 4) ze sexty, kteří, s větším či
menším nasazením a po použití více či méně drsných vymáhacích metod z mé strany,
dodali špičkové ilustrace k některým příspěvkům. Dále bych rád poděkoval paní
profesorce PhDr. Jitce Stáňové za korekci, kterou zvládla i přes svou pracovní
vytíženost u maturit. A na úplný závěr bych rád upozornil všechny příznivce
Krásnohořáku, že jeho pdf-verzi (pro Acrobat Reader) bude (nebo už možná je) možné
si stáhnout z webových stránek našeho gymnázia.
Tak, teď už mi opravdu nezbývá, než se s vámi rozloučit. Doufám, že se vám
letošní ročník líbil a nashledanou u příštího, kam, jak doufám, napíšete aspoň tolik
příspěvků jako letos. ;-)
Martin Hykl, šéfredaktor
32
Obsah
Ondřej Novák
1) Vojtěch Bartoš
2) Jan Hýbner
3) Šimon Klein
4) Martin Zelený
5) Hnil Hrob (ps)
6) Vojtěch Bartoš
7) Jindřich Černý
8) Vojtěch Bartoš
9) Vojtěch Bartoš
10) Andrea Terzijská
11) Šimon Klein
12) Vojtěch Bartoš
13) Dominika Kukačková
15) Šimon Svěrák
16) Jana Konířová
18) Radka Kopáčková
19) Oskar Eierbach (ps)
20) Šimon Svěrák
22) Tomáš Cáp
23) Nora Nesvadbová
25) Sven Wierson
27) Kateřina Sedláková
29) Markéta Dvořáková
31) Hořák & Vzruchovec
35) Eva Kubínyiová
36) ???
39) Lukáš Fröhlich
40) Martin Hykl
41) Eva Tročilová
42) Šimon Svěrák
(Andrea Terzijská
43) Alena Scholzová
44) Martin Kretter
45) Hnil Hrob
49) Martin Kretter
51) Šimon Klein
54) Martin Kretter
55) Martin Kretter
60) Martin Kretter
61) Hana Chytilová
62) ???
63) Ondřej Novák
Martin Hykl
Předmluva
Krásnohoření
Jeníček, Mařenka a cirkusák Pepóne
Iluminace tmou
Babizna vs. Sněhurka
Malý svět
Kančí život
Výkřik opravdovosti
Vepřová pečeně
Válečný song
3
Červeno-žluto-zelená Karkulka
České pivo
Bez názvu
Kapky ve tvaru koule
Dnes ráno si Stalin...
Návštěvník
O lidech, které jsem měla ráda
Světla se míhají silnicí...
Dva muži při zdi aneb Sartre by se divil
Poslední bajka
Sergej aneb Návrat k ověřeným praktikám
Za Československo
Spí, vnímá pouze svůj sen...
Autobus
Balada o čtvrtečním odpoledni
Svádění ve tmě
Píseň přízraku
Smrk
Cosi se leskne...
Stmívání války
Kyberžeton
Probuzení
Tajemství
Samota
Zapomenutá
J...A
Vrány
Studentův svět
Za pět osm
Popelka a Old Shatterhand
Rukia
Báseň à la Andrea Terezijská
Vzkaz Šimonovi)
malování obrazů...
Přemýšlíš
Mimo
Vzpomínky
Tobě před spaním
Rozchod
Mnohem víc
Vážení, jistě mi dosvědčíte...
Rána jednoho rána
Víra
Znesvěcení
Doby, kdy rty naše jedno byly
Bude to někdo z nás?
Loučení
U Tří smrků
Nebudu dál prolévat slzy...
Prázdno
Stále sám
Postoj světa k přírodním katastrofám a Tsunami
Ticho
Největší
Slovo na závěr
33
2
2
3
4
5
5
5
6
6
6
6
7
8
8
8
8
9
11
11
12
13
13
13
14
14
15
15
15
16
18
18
18
19
19
19
20
20
20
20
21
22
23
24
24
24
25
25
25
26
26
26
26
27
28
28
28
29
29
29
30
30
30
31
31
32
32
___________________Krásnohořák II.__________________
2005
literární sborník Gymnasia Elišky Krásnohorské
školní rok 2004/2005
Ilustrace:
Jan Hýbner, VI – str. 8, 14, 16, 17
Pavel Hruška, VI – str. 4
Titulní strana:Martin Hykl
Hana Chytilová, I; Dominika Kukačková, II; Vojtěch Bartoš, IV; Tomáš Cáp, V;
Autoři:
Radka Kopáčková, Nora Nesvadbová, Jan Hýbner, Šimon Klein, Martin
Zelený, Martin Hykl, VI; Hnil Hrob, Oskar Eierbach, Sven Wierson, Hořák &
Vzruchovec, pseudonym; Jindřich Černý, VIII.A; Markéta Dvořáková, VIII.B;
Martin Kretter, 1.A; Eva Tročilová, 2.A; Kateřina Sedláková, Alena Scholzová,
Lukáš Fröhlich, 3.A; Ondřej Novák, 4.A; Andrea Terzijská, Jana Konířová, Eva
Kubínyiová, Šimon Svěrák, 4.B;
Uspořádal: Martin Hykl, VI
Korektor:
PhDr. Jitka Stáňová
pdf-verzi vytvořili: Martin Hykl a Tomáš Odstrčil, VI; červen 2005
34

2005/2006 - Krásnohoření

Transkript

Podobné dokumenty

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

máme drobné zpoždění. jenom si vezmu kabát. jsem rád, že jsem tě

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr