restrukturalizace diecézí ve francii

Transkript

restrukturalizace diecézí ve francii
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
Katolická teologická fakulta
Radek TICHÝ
RESTRUKTURALIZACE DIECÉZÍ
VE FRANCII
INSPIRACE PRO ČESKOU CÍRKEV?
Vedoucí diplomové práce: Ing. Aleš Opatrný, ThD.
PRAHA 2006
Děkuji Mons. Ing. Aleši Opatrnému ThD. za vedení této diplomové práce a za cenné
připomínky.
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a v seznamu pramenů a
literatury uvedl veškeré informační zdroje, které jsem použil.
V Praze dne 18. 9. 2006
2
Obsah:
1
Úvod ................................................................................................................................... 5
2
Teologie nebo sociologie? (metodologické poznámky)..................................................... 6
3
Teologie farnosti ................................................................................................................ 9
4
5
6
3.1
Církev ......................................................................................................................... 9
3.2
Místní církev ............................................................................................................ 13
3.3
Farnost...................................................................................................................... 14
3.4
Teologie reformy církve........................................................................................... 19
Situace církve ve Francii a v České republice.................................................................. 21
4.1
Obecná charakteristika ............................................................................................. 21
4.2
Právní zakotvení....................................................................................................... 23
4.2.1
Francie.............................................................................................................. 23
4.2.2
Česká republika ................................................................................................ 24
4.3
Mezinárodní srovnávací výzkumy ........................................................................... 25
4.4
Církev a společnost z pohledu církve....................................................................... 27
4.5
Srovnání konkrétních diecézí ................................................................................... 29
4.5.1
Lyonská arcidiecéze ......................................................................................... 30
4.5.2
Diecéze Saint-Étienne ...................................................................................... 30
4.5.3
Pražská arcidiecéze .......................................................................................... 31
4.5.4
Plzeňská diecéze............................................................................................... 31
4.5.5
Srovnání diecézí ............................................................................................... 32
Důvody vedoucí k restrukturalizaci ................................................................................. 33
5.1
Francie...................................................................................................................... 33
5.2
Česká republika ........................................................................................................ 35
Realizace restrukturalizace diecézí .................................................................................. 37
6.1
Francie...................................................................................................................... 37
6.1.1
Francie obecně.................................................................................................. 37
6.1.2
Restrukturalizace diecéze Saint-Étienne .......................................................... 38
6.1.2.1
Synodální proces a proces restrukturalizace ................................................ 38
6.1.2.2
Nové farnosti ................................................................................................ 40
6.1.3
Lyonská arcidiecéze ......................................................................................... 42
6.1.3.1
Proces restrukturalizace................................................................................ 42
6.1.3.2
Nové farnosti ................................................................................................ 44
3
6.1.4
6.2
7
Diecéze Saint-Étienne a Lyon – shrnutí........................................................... 45
Česká republika ........................................................................................................ 46
6.2.1
Plzeňská diecéze............................................................................................... 46
6.2.2
Pražská arcidiecéze .......................................................................................... 48
6.2.3
Diecéze v Plzni a v Praze – shrnutí .................................................................. 50
Výsledky procesu ve francouzských diecézích................................................................ 51
7.1
Život nových farností ............................................................................................... 51
7.2
Konkrétní pastorace.................................................................................................. 55
7.3
Vedení farnosti ......................................................................................................... 57
7.3.1
Laici.................................................................................................................. 57
7.3.1.1
Účast laiků na procesu restrukturalizace...................................................... 57
7.3.1.2
Laici v nových farnostech ............................................................................ 58
7.3.2
8
Duchovní .......................................................................................................... 59
Diskuse ............................................................................................................................. 62
Communio................................................................................................................ 62
8.2
Leiturgia ................................................................................................................... 64
8.3
Martyria.................................................................................................................... 65
8.4
Diakonia ................................................................................................................... 66
8.5
Shrnutí ...................................................................................................................... 66
9
8.1
Inspirace pro českou církev? (závěr)................................................................................ 67
10
Použité zkratky............................................................................................................. 70
11
Prameny........................................................................................................................ 71
11.1
Tištěné prameny ....................................................................................................... 71
11.2
Prameny dostupné na internetu ................................................................................ 73
11.3
Rozhovory ................................................................................................................ 74
12
Literatura ...................................................................................................................... 75
13
English annotation........................................................................................................ 78
4
1 Úvod
„Přikázání hlásat evangelium všem lidem je základním posláním církve, tedy úkolem a
posláním, jehož naléhavost nezmenšují ani rozsáhlé a hluboké proměny v současné
společnosti. Hlásat evangelium je skutečně milostí a vlastním povoláním církve, a ona v něm
nachází svou nejvnitřnější totožnost. Církev existuje právě proto, aby hlásala evangelium, tj.
aby kázala a učila, aby působila jako kanál, jímž proudí dar milosti, aby ustavičně
prodlužovala a zvěčňovala Kristovu oběť ve mši svaté, v památce jeho smrti a slavného
zmrtvýchvstání.“1 Pro tento svůj úkol církev hledá stále co možná nejvhodnější prostředky,
které by odpovídaly místu a době, a přitom se snaží, aby jádro poselství zůstalo nezměněné.
Jednou z reakcí církve na proměny současné společnosti, která má usnadnit slavení
Kristových tajemství a hlásání Slova, je také reforma základní organizační struktury – sítě
farností. K celkové reorganizaci farní správy přistoupily diecéze například ve Francii, Belgii,
Nizozemí, ale také třeba Quebecu.2 Nějaká forma obnovy života farností se ale také koná
v mnoha jiných zemích. V České republice byl oficiálně program obnovy farností, jehož
určitou součástí je také jejich slučování, zahájen v plzeňské (v r. 1994 resp. v r. 2001),
pražské (v r. 2002) a královéhradecké (v r. 2002) diecézi. V olomoucké arcidiecézi byl rok
2004 vyhlášen rokem farnosti3 a slučování farností se chystá také v brněnské diecézi.4
Ve své práci se věnuji podrobné analýze procesu reformy farní správy tak, jak byl proveden
ve dvou francouzských diecézích (Saint-Étienne a Lyon) a jak probíhá ve dvou diecézích
českých (Plzeň a Praha). Jedná se o jakési případové studie, na nichž jsou ukázány společné i
rozdílné obtíže církve a farní pastorace v jednotlivých zemích a společné i odlišné způsoby
jejich řešení prostřednictvím reorganizace diecéze. Po metodologické kapitole (2) a kapitole
věnující se teologii farnosti (3) je popsána obecná situace církve ve Francii a v České
republice (4). Kapitoly 5-8 podrobně rozebírají důvody vedoucí k restrukturalizaci diecézí,
způsoby jejího provedení a dosažené výsledky. Závěrečná devátá kapitola shrnuje, která
řešení použitá ve Francii mohou být inspirující pro diecéze v českých zemích.
1
PAVEL VI., Evangelii nuntiandi, Praha: Zvon, 1990, čl. 14.
BORRAS, A., La paroisse, et au-delà, Études, 2005, č. 4026, s. 783.
3
GRAUBNER, J., Jak si představuji farnost dnes, Olomouc: Matice Cyrilometodějská, s. 5.
4
MIKULÁŠEK, J, Situace farností brněnské diecéze očima generálního vikáře. In NEŠPOR, OPATŘIL (eds.),
Farnost, místo pro každého?, Brno: Biskupství brněnské, 2005, s. 75-77.
2
5
2 Teologie nebo sociologie? (metodologické poznámky)
Významný český pastorální teolog Pavel Ambros si v jednom textu stěžuje, že pastorální
teologie bývá velmi často redukována na společenské vědy.5 Tato redukce podle něj spočívá
v rezignaci na eklesiologická dogmatická východiska a jejich aplikaci spolu s morálními
zásadami do praxe a naopak v přijetí empiricko-kritických východisek, skeptické racionality a
sociologického jazyka. Současná pastorální teologie se podle něj velmi často spokojí
s hromaděním poznatků a společensko-vědním popisem, doplněným o pastorační důsledky,
ke kterému je „teologické“ připojeno jaksi navíc. Podobně ve své úvodní přednášce
k semináři o farnosti v Hradci Králové v roce 2000 poznamenává Dominik Duka že
problémem dnešní církve není její polarizace, ale jednostranné chápání církve jako
sociologické jednotky.6 Z vnímání církve se – především díky vlivu médií – vytratil fakt, že
se jedná o tajemství víry, že církev patří do kategorie přirozeně neviditelného a
neuchopitelného.
Oba dva autoři v tomto případě narážejí na širší skutečnost, kterou Danièle Hervieu-Léger
popisuje jako druhou fázi sekularizace.7 V první fázi se jednalo o vykázání církve z
celospolečenského působení na „její místo“, do oblasti produkce specifických náboženských
symbolů a „služeb“, do oblasti uspokojování náboženských potřeb – jak s oblibou říkali
komunisti. Druhá fáze sekularizace spočívá v zaplavení církevní sféry necírkevním kódem či
diskurzem – jazykem a pojmy, které mají svůj původ mimo církev. Je to jakási vnitřní
sekularizace či profanace církve, která jí znemožňuje pohlížet na sebe jako na exkluzivní a
univerzální nositelku spásy. Na to si stěžují oba zmínění autoři: v bádání církve o své činnosti
a působení ve světě (pastorální teologii) je eklesiologické dogma, tedy vlastní východisko
církve, nahrazeno společensko-vědním sociologizujícím diskurzem.
Na uvedenou výtku proti současné pastorální teologii upozorňuji z toho důvodu, že
představuje určité nebezpečí i pro mou práci. Chci-li popsat a srovnat procesy reformy farní
struktury ve Francii a v České republice, nevyhnu se používání empirických dat a sociálně-
5
AMBROS, P., Dvojí tvář pastorace: litera a Duch. In DEMEL, SCHLEMMER, (eds.), Pronikavá změna
pastorace, nebo sebezáchovný provoz? Být církví misionářským způsobem, České Budějovice: Teologická
fakulta Jihočeské univerzity, 2005, s. 116-117.
6
DUKA, D.: Vize farní pastorace v královéhradecké diecézi. In HOJDA (ed.), Farnost na přelomu století.
Teologická reflexe, Svitavy: Trinitas, 2000, s. 10-11.
7
HERVIEU-LÉGER, D., Catholicisme, la fin d’un monde, Paris: Bayard, 2003, s. 274.
6
vědních metod práce s nimi. Nebezpečí pro mne tedy spočívá v tom, že zůstanu u těchto
empirických evidencí a nepůjdu „za“ ně k transcendentní podstatě církve. Empiricky zjištěná
a zjistitelná podoba církve se mi nesmí stát východiskem namísto tohoto, abych církev chápal
především jako tajemství, posvátnou skutečnost, mystické tělo Kristovo, které je – podobně
jako Kristus sám – božské i lidské zároveň.8 Abych se vyvaroval tohoto nebezpečí redukce,
začínám svůj text teoretickou kapitolou o farnosti z pohledu eklesiologie. Farnost chápaná
jako součást božsko-lidského společenství, které by bez Ducha svatého nebylo tím, čím církev
je, bude měřítkem popisovaných procesů a jejich výsledků.
Zároveň se ale nezříkám poznatků a nástrojů společenských věd. Ty totiž mohou díky svému
kritickému odstupu přinést mnoho užitečných poznatků o církvi i o její pozici v současné
společnosti. Často také poskytují zajímavou reflexi vlastních (teologických) poznatků církve
o sobě samé.9 Konečně, jak poznamenává jiný významný český pastorální teolog Aleš
Opatrný, „katolická církev nikdy nepohrdala seriózní empirií jako pomůckou ke správnému
rozhodování,“10 která ji může uchránit případných falešných očekávání daných zkresleným
viděním situace nebo záměnou vlastních přání za realitu.
Ve své práci využívám pro dosažení stanoveného cíle – tedy deskripce, komparace a evaluace
reformních procesů v českých a francouzských diecézích – kombinaci různých metod.
Základní empirické poznatky čerpám z dokumentů, které jsou v jednotlivých diecézích
k tématu restrukturalizace k dispozici, a z textů, které shrnují situaci v různých oblastech
Francie. Svůj vlastní výzkum jsem provedl formou hloubkových rozhovorů s aktéry procesu
restrukturalizace: pracovníky biskupství, faráře a farníky.11 Respondenty jsem získával mimo
jiné metodou tzv. sněhové koule, tedy nabalováním jednoho respondenta na druhého díky
jejich vzájemným sociálním vazbám.12 Třetí oblastí empirických dat použitých v mé práci
jsou různé kvantitativní údaje popisující některé oblasti života církve a její pozice ve
8
Srov. LG 8.
Viz citovanou publikaci D. Hervieu-Léger Catholicisme, la fin d’un monde, která pro svou analýzu proměny
situace církve využívá z velké části analýzy proměn církevních dokumentů a to jak z hlediska obsahu, tak
z hlediska používaného jazyka.
10
OPATRNÝ, A, Pastorační situace u nás. Analýzy a výhledy, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,
1996, s. 92.
11
Konkrétní metodika vedení a vyhodnocování rozhovorů je popsána např. v HENDL, J., Úvod do kvalitativního
výzkumu, Praha: Karolinum, 1999, s. 198nn.
12
Viz Kol., Příručka k provádění výběru metodou sněhové koule. Snowball sampling, Praha: Úřad vlády České
republiky, 2003
9
7
společnosti. Patří sem například výzkumy veřejného mínění nebo interní statistiky církve o
počtech kněží nebo provedených pastoračních úkonech.
Přes to, že je má práce empirická, je prací teologickou a má ambici uchopit popisovanou
skutečnost v provázanosti jednotlivých skutečností mezi sebou i s celkem, v jednotě
nebeského a pozemského aspektu, jako „živé tělo víry“.13
13
AMBROS, P. op. cit., s. 118.
8
3 Teologie farnosti
Podle Josefa Dolisty neexistuje teologie farnosti jako takové a v základní nauce má smysl
uvažovat pouze o univerzální církvi nebo o lokální církvi – diecézi.14 Pro teologii farnosti je
tedy třeba nejprve zabývat se teologií církve. Protože má práce není traktátem z eklesiologie
zmíním teologii univerzální a místní církve velmi stručně a pouze do té míry, aby bylo možné
dále uvažovat o farnosti. Na konci této kapitoly je uvedeno pár poznámek k reformě církve.
3.1 Církev
V Katechismu katolické církve je církev nejprve charakterizována etymologicky – ekklésia
jako „shromáždění“, kyriaké jako „ta, jež patří Pánu“15. Již tyto dva názvy vystihují povahu
církve, kterou podrobně rozvinula zejména konstituce II. vatikánského koncilu Lumen
gentium, totiž církve jako Božího lidu. Z označení církve jako Božího lidu, které v konstituci
předchází pojednání o hierarchickém zřízení církve, vyplývají tyto důležité charakteristiky
církve: Církev je tvořena obyčejnými lidmi s jejich slabostmi a hříchy,16 nikoli nějakými
„superlidmi“. Tito obyčejní lidé jsou však skrze svátost křtu shromážděni Bohem, aby s ním a
mezi sebou vytvořili společenství, kterému on sám daruje podíl na své svatosti. Neboť „Bůh
si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vztahu, nýbrž chtěl
z nich vytvořit lid,“17 kterému sděluje své záměry a posvěcuje jej pro sebe.18
Právě idea církve jako společenství a důraz na vztahy je vlastní eklesiologii Druhého
vatikánského koncilu.19 Církev je společenstvím lidí mezi sebou; není tedy sociálním
agregátem20 ani anonymním davem jednotlivců, ale vzájemně propojeným organismem.
Biblický obraz církve jako těla (1. Kor 12, Kol, Gal, Ef), rozvinutý encyklikou sv. Pia XII.
Mystici corporis i koncilní konstitucí Lumen gentium, chce zdůraznit právě tuto vzájemnou
14
DOLISTA, J., Pokus o teologii farnosti – vybraná témata. In HOJDA, J. (ed.): Farnost na přelomu století.
Teologická reflexe, Svitavy: Trinitas, 2000, s. 49.
15
KKC 751, s. 201.
16
Srov. KKC 827.
17
LG 9.
18
Srov. ibid.
19
Srov. DOLISTA, J., op. cit. , s. 51.
20
Sociální agregát je skupina lidí, kteří se nacházejí na jednom místě, aniž by byli propojeni vzájemnými vztahy.
Příkladem jsou například lidé vyskytující se v určitou dobu na stejném náměstí, přičemž každý je tam za jiným
účelem a sám za sebe.
9
propojenost a závislost členů církve jedněch na druhých.21 Tento obraz zároveň ukazuje, že
přestože jsou i velmi rozdílní lidé v církvi sjednoceni tak, že přirozené odlišnosti mezi nimi
ztrácejí na významu (Gal 3, 27-28), každý má v církvi nezastupitelné místo se zvláštním
úkolem a odpovídajícím obdarováním pro tento úkol.22 Ovšem na druhé straně není církev ani
přísně formální organizací, která by redukovala své členy na funkce a užitečnost pro celek.23
Naopak, podle koncilního učení se uznáním Boha a připojením se k církvi neruší důstojnost
člověka.24
Jak ovšem připomíná současný papež,25 církev není skupina, která by vznikla „jen tak“, že by
se sešli „dva nebo tři“. Není vytvářena vůlí lidí a jejich iniciativou ke shromažďování a
navázání vztahů. Je to sám věčný Otec, který „stanovil, že ty, kteří věří v Krista, svolá vjedno
ve svaté církvi“.26 Bůh působením Ducha svatého vytváří církev a působí, že se nejedná o
lidské společenství, ale o Boží lid. Společenství, kterým je církev, je společenstvím s Bohem.
Mluvit o církvi jako o těle je možné jen jako o těle, jehož hlavou je Kristus, který „přemohl
svou smrtí a svým vzkříšením smrt, vykoupil člověka a přetvořil jej v nové stvoření“.27 Je to
Kristus, který v církvi ustanovuje různé služby, povolává do nich lidi a vybavuje je pro plnění
úkolů nadpřirozenou milostí. Kristus však není jen původní zakladatel církve, je v ní stále
přítomný a činný, prostřednictvím svátostí neustále církev posvěcuje. Mezi svátostmi zaujímá
zvláštní místo eucharistie, která je díkůvzdáním Bohu Otci,28 v jejímž slavení se zpřítomňuje
Kristova oběť na kříži29 a ve které je Kristus mocí Ducha svatého ve své církvi přítomen.30
Podle Jana Pavla II. „církev žije z eucharistie“31, neboť ta spojuje věřící s Kristem i mezi
21
Srov. RATZINGER, J., Církev jako společenství, Praha: Zvon, 1995, s. 23.
Srov. LG 7.
23
Ideál formální, maximálně racionálně uspořádané organizace popisuje například Max Weber. Jedinec je zde
redukován na přesně fungující odosobněnou součást byrokratické mašinérie. Nejedná zde sám za sebe, ale pouze
přesně plní neosobní pravidla a předpisy. (Viz WEBER, M., Autorita, etika a společnost, Praha: Mladá fronta,
1997, s. 65-91).
24
Srov. GS 21. Viz také učení církve o tzv. subsidiaritě a poměru individua ke kolektivu, které oproti
kolektivizmu a individualizmu zdůrazňuje odpovědnost jednotlivce a služebný a pomocný charakter
společenství, které se vztahuje k jednotlivci, bez kterého by se ovšem jednotlivec nemohl plně lidsky uskutečnit.
(Srov. např. CORETH, E.: Co je člověk? Praha: Zvon, 1996, s. 167-168).
25
RATZINGER, J., Církev jako společenství, s. 54-55.
26
LG 2.
27
LG 7.
28
Srov. KKC 1359-1361.
29
Srov. KKC 1366.
30
Srov. KKC 1558.
31
JAN PAVEL II., Ecclesia de eucharistia, čl. 1.
22
10
sebou navzájem32 a uchovává tak v sobě „jádro tajemství církve“.33 Podle Josepha Ratzingera
se dokonce „církev uskutečňuje při slavení eucharistie“.34
Právě koexistence obou aspektů – nadpřirozeného společenství lidí s Bohem i přirozeného
společenství lidí mezi sebou je pro církev charakteristická, neboť „to, co vyjádřil
chalcedonský koncil o dvou přirozenostech Krista, že jsou smíšené a nerozdělené, platí též o
církvi, která ukazuje dvě stránky: božskou a lidskou“.35 Slovy Josepha Ratzingera: „Církev je
dynamickým procesem horizontálního a vertikálního sjednocování. Je totiž sjednocováním
člověka s trojí láskou Boha, a taktéž integrací člověka v sobě a se sebou.“36 Tato skutečnost je
v teologii pojmenována termínem communio. Stejná věc je vyjádřena také koncilním
označením církve jako svátosti: „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a
nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“37 Jestliže je svátost definována
jako účinné znamení neviditelné milosti,38 je církev znamením a zároveň uskutečněním
sjednocení božského a lidského,39 neviditelného a viditelného.40 V citátu z koncilní konstituce
zároveň zaznívá moment přesahu církve do okolní společnosti: (1) církev je viditelným
znamením pro ty, kdo stojí mimo církev a nejsou s to prozatím poznat neviditelnou milost a
(2) je nástrojem jednoty celého lidstva, nikoli pouze vlastních členů.41 Jiný koncilní dokument
přímo mluví o tom, že svátostný charakter církve souvisí s jejím misijním posláním
k národům světa.42 Když kardinál Vlk mluví o české církvi v současné době, tvrdí, že
„naplňovat missio církve, znamená vytvářet její communio“.43 Při úvahách o církvi není
možné aspekt poslání k lidem, kterým je třeba zvěstovat evangelium, pominout. I on však
32
Srov. KKC 1396.
JAN PAVEL II., Ecclesia de eucharistia, čl. 1.
34
RATZINGER, J., op. cit., s. 51.
35
DOLISTA, J., Perspektivy církve, s. 33.
36
RATZINGER, J., op. cit., s. 51.
37
LG 1.
38
KKC 1131.
39
Srov. DOLISTA, J., Perspektivy církve, s. 34.
40
Srov. ibid. , s. 30.
41
Srov. též KKC 776.
42
Srov. AG 1.
43
VLK, M., Misijní církev v postsocialistické době. In DEMEL, SCHLEMMER (eds.), Pronikavá změna
pastorace, nebo sebezáchovný proces? Být církví misionářským způsobem, České Budějovice: Teologická
fakulta Jihočeské univerzity, 2005, s. 37.
33
11
svou podstatou souvisí s charakterem církve jako společenství: „Církev žije od počátku
z toho, jak je shromažďována (ecclesia) a jak je vysílána (missio).“44
Společenství s Bohem i mezi lidmi, které se vytváří v církvi a do kterého jsou zváni všichni
lidé, se realizuje v „prorockém, kněžském a učitelském úřadě“45 neboli jako martyria,
leiturgia a diakonia. Martyria „souvisí s radikálním následováním Krista včetně
přesvědčivého hlásání evangelia“46 třeba až k prolití krve. Liturgií, ve které se koná „dílo
našeho vykoupení“47 se „nejúčinněji uskutečňuje v Kristu posvěcení člověka a oslava
Boha“.48 Diakonia je „služba lásky k bližnímu vykonávaná ve jménu komunity uspořádaným
způsobem“.49 Vztah mezi těmito třemi způsoby realizace církve je podle apoštolského listu
Novo millennio ineunte Jana Pavla II. následující: Cílem všeho konání církve je svatost lidí,
dokonalost podle vzoru a vůle nebeského Otce (Mt 5,48).50 Tohoto cíle však není možné
dosáhnout bez modlitby, která je setkáním s Kristem, zvláště modlitby liturgické (leiturgia).51
Modlitba a svatost jsou však nemožné bez naslouchání Božímu slovu a jeho hlásání
(martyria).52 Od modlitby živené Božím slovem přechází papež k výzvě k rozvinutí
spirituality společenství, „která v sobě obnáší a zjevuje podstatu tajemství církve“.53 „Ze
společenství uvnitř církve se Boží láska svou povahou otevírá všeobecné službě a vede nás
k činným a konkrétním projevům lásky ke každému lidskému tvoru“54 (diakonia). Církev je
tedy božsko-lidským společenstvím, které pracuje na rozvíjení vztahů mezi lidmi a Bohem i
mezi lidmi navzájem. Svým zaměřením církev není omezena jen na ty, kteří se k ní hlásí, ale
je otevřena pro všechny lidi, kterým nabízí duchovní i sociální službu.
44
AMBROS, P., Teologicky milovat církev, Olomouc: Centrum Aletti – Velehrad: Refugium Velehrad-Roma,
2003, s. 246.
45
DOLISTA, J., Perspektivy církve, s. 79.
46
Ibid., s. 79.
47
SC 2.
48
SC 10.
49
BENEDIKT XVI., Deus caritas est, čl. 21.
50
Srov. JAN PAVEL II., Novo millennio ineunte, čl. 30.-31.
51
Srov. ibid., čl. 32.-35.
52
Srov. ibid., čl. 39.-41.
53
Ibid., čl. 42.
54
Ibid., čl. 49.
12
3.2 Místní církev
„Místní církví, kterou je diecéze (nebo eparchie), se rozumí společenství věřících křesťanů ve
společenství víry a svátostí s jejich biskupem posvěceným v apoštolské posloupnosti.“55
V této katechismové definici opět zaznívá slovo tolik klíčové pro církev – společenství.
Každá místní církev se totiž utváří podle vzoru univerzální církve.56 Místní církev ovšem
„nevzniká fragmentací univerzální církve a univerzální církev není pouhým součtem
partikulárních církví; jsou spolu naopak spojeny živým, podstatným a trvalým poutem, neboť
univerzální církev existuje v partikulárních církvích a v nich se projevuje“.57 Na místní církev
tedy můžeme vztáhnout to, co se týká společenství mezi Bohem a lidmi i mezi lidmi
navzájem. Pro partikulární církve je ovšem podstatné také společenství (communio) mezi
sebou navzájem a s univerzální církví:58 „Místní církve jsou plně katolické pro společenství
s jednou z nich: římskou církví.“59
Místní církev je založena na personálním principu: Biskup stojící v čele diecéze, který skrze
svoje společenství s okolními biskupy a s papežem a skrze skutečnost svěcení, které si
neudělil, ale které mu bylo uděleno, je tím, kdo garantuje veřejný charakter místní církve60 a
její katolicitu.61 Také samotný kodex kanonického práva definuje místní církev nikoli
územně, ale personálně: „Diecéze je část božího lidu, která je svěřena do pastýřské péče
biskupovi.“62 Podle sv. Ignáce z Antiochie dokonce členství v církvi na společenství
s biskupem záviselo.63 Podobně jako v případě univerzální církve je důležité, že se bytí místní
církve neodvíjí od vůle lidí, kteří ji tvoří, ale že je závislá na skutečnosti, která je mimo ně. Je
to vyjádřeno především faktem, že diecéze může být zřízena pouze papežem.64 Místní církev
je konstituována, když je Boží lid shromážděn biskupem „skrze evangelium a eucharistii
v Duchu svatém“65 (kurzíva RT). Tedy tak jako v případě univerzální církve, i zde je to sám
Bůh Duch svatý, který shromažďuje věřící. A i v životě místní církve zaujímá eucharistie
55
KKC 833; srov. též CIC kán. 368-269.
LG 23.
57
JAN PAVEL II., Christifideles laici, čl. 25.
58
Srov. DOLISTA, J., Perspektivy církve, s. 77.
59
KKC 834.
60
RATZINGER, J., Církev jako společenství., s. 54.
61
Ibid., s. 59.
62
CIC, kán. 369.
63
RATZINGER, J. Církev jako společenství, s. 52.
64
Srov. CIC, kán. 373.
65
CIC, kán. 369.
56
13
prvořadé místo. I na místní církev můžeme aplikovat realizaci církve skrze martyria, leiturgia
a diakonia.
V místní církvi dochází ke konkretizaci všeobecného úkolu poznat, milovat a následovat
Krista.66 Pouze na konkrétním místě se totiž děje inkulturace, oblečení církve do místního
„kulturního hávu“,67 interakce s místními obyčeji, tradicemi, uměním a naukami, která je pro
hlásání evangelia a pro život církve nepostradatelná.68 Tak jako pro univerzální církev, i pro
místní církev je klíčový pojem vztahu, communia: vztah věřících mezi sebou a zvláště
k biskupovi, který zpřítomňuje Krista,69 vztah biskupa k římskému biskupovi a k ostatním
biskupům. A samozřejmě především communio místní církve s Bohem, neboť v místních
společenstvích „i když bývají malá a chudá nebo žijí v rozptýlení, je přítomen Kristus“.70
3.3 Farnost
Aleš Opatrný upozorňuje na fakt, že v češtině má slovo farnost dva významy: územně-správní
jednotku a společenství lidí.71 K tomu říká pracovní dokument Plenárního sněmu katolické
církve ČR, že farnosti sice tvoří „základní páteř organizační struktury církve“,72 ale že sněm
dále rozumí farností společenství. Také podle Graubnera73 je farnost především společenstvím
a nikoli strukturou nebo územím. Pastorační reforma, kterou popisuji v této práci, je vlastně
do určité míry zapříčiněna právě tímto dvojím charakterem farnosti jako společenství a
zároveň organizační jednotky: restrukturalizace sama o sobě mění pouhou organizační
jednotku, jejím cílem je ovšem podpořit a posílit život společenství.
Kodex kanonického práva definuje farnost jako „natrvalo zřízené společenství křesťanů
v místní církvi svěřené pod vedením biskupa do pastorační péče faráři“.74 Společenství,
communio, je tedy opět základním definičním znakem farnosti, neboť ta je „jakoby buňkou“75
66
Srov. JAN PAVEL II., Novo millennio ineunte, čl. 29.
AMBROS, P., Perspektivy církve a východiska pastorační činnosti církve – modlitba a evangelizace. In Kol.
Nová evangelizace, Olomouc: Centrum Aletti – Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2000, s. 85.
68
Srov. AG 11.
69
Srov. LG 21.
70
LG 26.
71
Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,
2001, s. 49.
72
Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě, čl. 154, s. 54.
73
GRAUBNER, J., Jak si představuji farnost dnes, Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 2005, s. 66.
74
CIC, kán. 515 § 1.
75
JAN PAVEL II., Christifideles laici, čl. 25.
67
14
místní církve. „Farnost představuje konkrétní formu místní realizace církve,“76 je tedy
především realizací onoho božsko-lidského communia. Tak jako místní církev, ani farnost
nevzniká „zdola“ vůlí věřících, ale ustanovením biskupem „shora“, což nám pomáhá prožít
fakt, že to, co je na církvi veliké, je nám dáno a nepochází z naší vůle.77 Středem farnosti je
Kristus ve slavení eucharistie,78 neboť farnost je společenstvím eucharistickým.79 Krista
reprezentuje také kněz,80 na kterého se farnost podle definice kodexu podstatně váže. Ten je
do farnosti opět poslán „shora“ biskupem a není vybrán farníky z jejich středu.81 Společným
vyznáním a sdílením víry a péčí o šíření víry jsou členové farnosti spojeni navzájem.82 Vzniká
tak společenství lidí, kde se také realizují normální mezilidské vztahy, je nabízeno přátelství a
prostor pro druhého.83 Aleš Opatrný upozorňuje, že farnost jako celek obvykle nemůže plnit
funkci malé intimní skupiny s intenzivními vztahy.84 Ovšem v rámci farnosti mohou takové
skupiny vznikat a někdy se proto mluví o farnosti jako „společenství společenství“85. Tak jako
celá církev, také farnost je božsko-lidskou realitou.86 Boží působení se zde setkává s lidskou
odpovědí a lidskou spoluprácí.87
Pro farnost je důležité její společenství s celou diecézí a s diecézním biskupem. Za slavení
eucharistie je vždy zodpovědný biskup.88 Podle koncilního dokumentu kněží v obcích „jaksi
zpřítomňují biskupa, s nímž jsou důvěrně a velkodušně spojeni“.89 Celá farnost je úzce
spojena s biskupem. Není vůči diecézi ani samostatná, není ovšem ani filiálkou diecéze.90 O
farnosti se nedočteme, že by v ní – tak jako v místní církvi – působila a byla skutečně
přítomná jedna, svatá, apoštolská Kristova církev.91 Farnost zůstává nesamostatnou částí
76
JAN PAVEL II., Christifideles laici, čl. 26.
Srov. RATZINGER, J., Církev jako společenství, s. 94.
78
Srov. PO 5.
79
Srov. JAN PAVEL II., Christifideles laici, čl. 25.
80
Srov. JAN PAVEL II., Ecclesia de eucharistia, čl. 32.
81
Srov. CIC, kán. 523.
82
Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 68.
83
Srov. JAN PAVEL II., Novo millennio ineunte, čl. 43.
84
Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 66.
85
Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 67. Viz též ZEMAN, J., Farnost – opora a
povzbuzení našeho lepšího já. In NEŠPOR, OPATŘIL (eds.), Farnost, místo pro každého? Brno: Biskupství
brněnské, 2005, s. 12.
86
Srov. GRAUBNER, J., Jak si představuji farnost dnes, s. 67.
87
Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 51.
88
Srov. KKC 1369.
89
LG 28.
90
Srov. DOLISTA, J. Pokus o teologii farnosti – vybraná témata. In HOJDA, J. (ed.): Farnost na přelomu
století. Teologická reflexe, s. 55.
91
Srov. CIC, kán. 369 a kán. 374 § 1.
77
15
diecéze. Farní obce ovšem přesto „představují do jisté míry celou viditelnou církev žijící po
celém světě“92 (kurzíva RT).
Do určité míry tedy platí o funkcích a úkolech farnosti totéž co o realizaci celé církve. Předně
je cílem farnosti „učinit ze všeobecného povolání ke svatosti, kterého se nám dostává v Ježíši
Kristu cestu každého a všech“.93 Podle Josefa Dolisty není hlavní zvyšovat počet členů
farnosti, ale starat se o plnění biblických požadavků.94 Podstatnou známkou farnosti je
schopnost slavit eucharistii,95 farnost tedy vyžaduje přítomnost kněze jako vlastního pastýře.96
Ovšem „slavení eucharistie nemůže být výchozím bodem společenství, neboť předpokládá již
jeho existenci, upevňuje je a přivádí k dokonalosti“.97 Jako v celé církvi také ve farnosti musí
být širší spektrum činností, služeb a funkcí, jejichž je eucharistie vrcholem. Většina autorů
vypočítává tři klasické způsoby realizace církve – hlásání Božího slova a vydávání svědectví
(martyria), bohoslužba (leiturgia) a služba bližním (diakonia) – jako základní funkce či jako
určité minimum, které musí být přítomné v každé farnosti.98 Příkladem je pracovní text pro
Plenární sněm katolické církve v ČR, který definuje farnost jako „společenství věřících, které
žije svátostným životem, kde se děje katecheze dětí, mládeže a dospělých a vykonává se
diakonická služba. Toto společenství je schopno misijního působení a má přiměřený
organizační i ekonomický potenciál pro svůj život“.99 Zde mimo jiné také zaznívá požadavek
na schopnost samostatné existence farnosti. Aleš Opatrný tři základní funkce dále
konkretizuje jako práci pro Boha, pro sebe, pro druhé a pro obecné blaho.100 Jan Graubner
vypočítává celou řadu aspektů, činností a aktivit, které by měla mít ideální farnost.101 Jím
sepsaný seznam je ovšem tak dlouhý, že v mnoha podmínkách zůstává nereálnou utopií.
Jan Pavel II. vyslovuje požadavek, aby se křesťanská společenství stala „autentickými
školami modlitby, v nichž se setkání s Kristem nevyjadřuje pouze jako prosba o pomoc, ale
též jako díkůvzdání, chvála, klanění, kontemplace, naslouchání, citové vzplanutí až
92
SC 42.
GRAUBNER, J., Jak si představuji farnost dnes, s. 74.
94
Srov. DOLISTA, J. Pokus o teologii farnosti. In HOJDA, J. (ed.): Farnost na přelomu století., s. 58.
95
Srov. JAN PAVEL II., Christifideles laici, čl. 26.
96
Srov. CIC 515 § 1. Viz též JAN PAVEL II., Ecclesia de eucharistia, čl. 32.
97
JAN PAVEL II., Ecclesia de eucharistia, čl. 35.
98
Viz např. OPATRNÝ, A. Pastorace v postmoderní společnosti, s. 58; GRAUBNER, J., Jak si představuji
farnost dnes, s. 31; DOLISTA, J., Pokus o teologii farnosti, s. 60; L’Église, communion missionaire, s. 122.
99
Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě, Práce sněmovních komisí mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního
sněmu Katolické církve v ČR, Praha, 2005, čl. 154.
100
OPATRNÝ, A. Pastorace v postmoderní společnosti, s. 59.
101
GRAUBNER, J., Jak si představuji farnost dnes, s. 33-58.
93
16
k opravdové zamilovanosti“102 Také Josef Dolista ve svém „pokusu o teologii farnosti“
věnuje značný prostor mystice a různým způsobům modlitby ve farnosti.103 Varieta modlitby
– nejen tedy nedělní eucharistie (přes svou nepostradatelnost) patří do života farnosti, neboť
jen tak bude možné pochopit, že v našem životě má první místo Boží království.104 Jak je
zřejmé již z citovaného textu pro Plenární sněm katolické církve v ČR, součástí života
farnosti je také misijní působení mimo církev. To souvisí s faktem, že tak jako celá církev, i
farnost je znamením, které odkazuje na skryté Boží království.105
Jak již bylo uvedeno, farnost vyžaduje, aby v ní byl přítomen kněz zastávající úřad faráře. Pro
nedostatek kněží se však stále častěji vyskytuje případ, kdy je farnost de facto bez kněze,
spravována knězem z jiné farnosti, a/nebo (částečně) jáhnem či laikem.106 Ačkoli je takové
řešení označeno Janem Pavlem II. jako „bolestné a nenormální“,107 je stále více námětem
diskuse, zvláště když se jedná pravděpodobně o jevy spíše trvalé než přechodné.108 Pokoncilní
dokumenty také počítají s aktivní účastí laiků na životě farnosti: „Uvnitř církevních
společenství je činnost laiků tak nutná, že apoštolát pastýřů bez ní nemůže většinou dosáhnout
svého účinku.“109 I když platí, že farnost je skutečným společenstvím, když lidé mají
„možnost podílet se na úkolech církve a mají k tomu ve velké míře chuť“,110 je zároveň
„nepravděpodobné, že všichni, kdo žijí na území farnosti, budou odpovědnými nositeli
pastorace“.111 Podle Josepha Ratzingera by bylo naopak chybou předpokládat, že všichni
musí mít za každou cenu nějakou aktivitu a nějakou činnost. Křesťanství je možné realizovat i
prostým životem ze slova a svátostí.112 Tím ovšem nepozbývá platnosti fakt, že farnost
předpokládá aktivní účast určitého počtu laiků. Jak připomíná na základě koncilních a
pokoncilních dokumentů Aleš Opatrný, vlastním místem působení laiků ovšem nejsou
církevní struktury, ale svět, kde jsou „ ‚vysunutým tykadlem‘ jak svědectví života, tak
evangelizace a také péče církve o obecné blaho“.113
102
JAN PAVEL II., Novo millennio ineunte, čl. 33, s. 27.
DOLISTA, J., Pokus o teologii farnosti. In HOJDA, Jan (ed.): Farnost na přelomu století, s. 59-60.
104
Ibid., s. 60.
105
Ibid., s. 58.
106
Srov. CIC kán 517 § 2.
107
JAN PAVEL II., Ecclesia de eucharistia, čl. 32.
108
Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 56 a 75.
109
AA 10.
110
OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 68.
111
AMBROS, P., Teologicky milovat církev, Olomouc, 2003, s. 248.
112
Srov. RATZINGER, J., Církev jako společenství, s. 98.
113
OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 117.
103
17
Podle Kodexu kanonického práva má farnost „zpravidla územní charakter, čili zahrnuje
všechny křesťany určitého území; kde je to však vhodné, zřídí se osobní farnosti podle
obřadu, jazyka a národnosti křesťanů toho kterého území“.114 Je celkem rozšířeným názorem,
že plošná pastorace na základě územně-správních jednotek musí být vhodně doplněna
„duchovními ohnisky“,115 kláštery, domy hnutí, diecézními centry. Zároveň se ale také
předpokládá, že územní farnost zůstane typickým polem působení církve.116
Na závěr bych se chtěl krátce zastavit u metafory „farnosti jako rodiny“. Tato metafora je
hojně používána například J. Graubnerem.117 Aleš Opatrný ji odmítá s tím, že velký počet
farníků nemůže nikdy vytvořit tak intimní vztahy jako jsou v rodině či malém společenství.
Tuto metaforu naopak obhajuje psycholog Josef Zeman s tím, že je pro vylíčení určitých
skutečností nenahraditelná.118 Přestože lidská rodina sloužila jako prostředek srovnání s církví
od počátku,119 považuji za inspirativní následující postřeh Danièle Hervieu-Léger. Tato
francouzská socioložka tvrdí, že označování církve za rodinu v současné době ukazuje na
určité obrácení rolí: po staletí to byla církev, kdo utvářel podobu rodiny. Nyní je to rodina
obohacená o demokratické prvky, která skrze zmíněnou metaforu utváří církev. To se podle
Hervieu-Léger mimo jiné projevuje kongregacionalistickými (demokratickými) tendencemi
v církvi (které kritizuje Joseph Ratzinger120), ale také třeba očekáváními kněží: „Je více kněží,
kteří litují toho, že je jejich společenství dostatečně nemiluje, než těch, kteří litují, že kněz
nemá takové postavení jako dřív.“121
Lze shrnout, že farnost je částí Božího lidu, je konkretizací, hmatatelným vyjádřením církve
jako božsko-lidského společenství. Tak jako v celé církvi i ve farnosti je realizováno poslání
církve vlastní společenství pěstovat a zvát do něj všechny lidi.
114
CIC kán 518.
Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 34-35.
116
Ibid.
117
GRAUBNER, J., Jak si představuji farnost dnes.
118
ZEMAN, J., Farnost – opora a povzbuzení našeho lepšího já. In NEŠPOR, OPATŘIL (eds.), Farnost, místo
pro každého?, s. 17.
119
Je ovšem pravda, že novozákonní pasáže používají obraz rodiny spíše pro znázornění vztahu Boha k lidem
než vztahů mezi lidmi v církvi. Viz např. Mt 7,9-11; Mt 23, 8-9, Lk 15, 11-32; Ef 3, 21-33.
120
Srov. RATZINGER, J., Církev jako společenství, s. 54.
121
HERVIEU-LÉGER, D., Catholicisme, la fin d’un monde, s. 205.
115
18
3.4 Teologie reformy církve
Ecclesia semper reformanda – tato středověká zásada se objevuje i v konstituci Lumen
gentium Druhého vatikánského koncilu:122 církev „jde trvale cestou očišťování a obnovy“.123
Neustálá reforma a obnova církve je dána faktem, že církev je církví putující, která se nachází
ve stavu „již, ale ne ještě“; je vybavena mocí Ducha svatého, ale ještě není u cíle cesty
v plnosti slávy.124
Koncil často poukazuje na znamení doby, které má církev zkoumat a podle něj lépe a
přiměřeněji plnit své poslání.125 Podle Josepha Ratzingera ovšem „nutné reformy nespočívají
v tom, že svou církev vždy znovu modelujeme na správnou míru, sami ji vynalézáme, ale
v tom, že stále znovu odstraňujeme své vlastní pomocné konstrukce ve prospěch světla, jež
přichází shůry, jež je i příchodem čisté svobody“.126 Ratzinger v tomto kontextu uvádí příklad
sochaře, který své dílo nevytváří, ale pouze z něj snímá to, co je na něm nepatřičné, který
odkrývá sochu skrytou v kusu kamene. Tak pravá reforma církve spočívá v odkrývání:
„Nepotřebujeme církev více lidskou, ale více božskou a pak se stane též skutečně lidskou. A
proto všechno, co vytvoří v církvi lidé, musí uznat svůj služebný charakter a ustoupit tomu, co
je podstatné.“127
Ratzingerovy poznámky směřují proti snaze reformovat církev příliš „po lidsku“, kdy existuje
nebezpečí, že s přizpůsobováním církve podle znamení doby bude odstraněno i to božské v ní.
Na to naráží R. W. Inge, jehož výrok cituje Peter Berger: „Kdo vstoupí ve svazek manželský
s duchem doby, brzy shledá, že se stal vdovcem“.128 Reforma církve tedy nespočívá ve
svazku s duchem doby, ale v zachování communia s Duchem svatým, a zároveň
v přizpůsobení toho lidského v božsko-lidské realitě církve znamení doby. V tomto smyslu je
možné parafrázovat výrok konstituce o posvátné liturgii Druhého vatikánského koncilu: Život
církve totiž obsahuje složku neměnnou, ustanovenou Bohem, a části podléhající změnám.
Tyto části se postupem času mohou nebo dokonce musí měnit, jestliže do nich proniklo něco,
122
Srov. DOLISTA, J., Perspektivy církve, s. 66.
LG 8.
124
Srov. LG 48.
125
Srov. např. GS 4, GS 44, AA 14, UR 4, aj.
126
RATZINGER, J., Církev jako společenství, s. 94.
127
RATZINGER, J., Církev jako společenství, s. 98.
128
BERGER, P., Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti. Brno: Barrister & Principal, 1997, s. 12.
123
19
co neodpovídá povaze evangelia, nebo jestliže zastaraly. Struktury je třeba při této obnově
upravit tak, aby jasněji vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením.129
129
Srov. SC 21.
20
4 Situace církve ve Francii a v České republice
Je poměrně obtížné na malém prostoru vystihnout situaci církve v České republice a ve
Francii, neboť nejen že se mezi sebou v mnohém liší tyto dvě země, ale odlišnosti existují i
v rámci nich. Z České republiky, ve které má katolická církev pouze 8 diecézí, jsou nám
dobře známé odlišnosti mezi Moravou a Čechami.130 Ovšem ve Francii má katolická církev
95 diecézí! Rozhodl jsem se tedy porovnat Francii a Česko z několika úhlů pohledu. Po krátké
obecné informaci se zaměřím na pozici církve ve státě podle platné právní úpravy, dále na
data z mezinárodních srovnávacích výzkumů a konečně na to, jak svou pozici ve společnosti
vnímá v obou státech sama katolická církev. Poslední část je věnována srovnání konkrétních
diecézí, na nichž bude reforma ve Francii a v České republice ukázána.
4.1 Obecná charakteristika
Francie, „prvorozená dcera církve“, bývá tradičně řazena mezi katolické státy; Česká
republika je naopak označována za jeden z nejateističtějších států na světě. Katolicismus je
v obou zemích náboženstvím nejvýznamnějším, ovšem v obou zároveň náboženstvím
menšinovým. Na rozdíl od České republiky se však alespoň z některých textů zdá, že
vyrovnávání se s minoritní pozicí ve společnosti není pro francouzské katolíky jednoduché a
že je přijetí tohoto faktu stojí určité mentální úsilí.131 V Česku jsou kromě katolíků početně
významné dvě jiné křesťanské církve; ve Francii jsou druhou nejpočetnější skupinou
muslimové.
Francouzská a po roce 1989 i česká společnost jsou silně pluralizované; na trhu idejí se
setkávají jak tradiční, tak nové duchovní směry a jejich kombinace, což konverguje s ve
skutečnosti nejrozšířenější formou víry jako privatizované skutečnosti, jejíž konkrétní podoba
(náboženské představy a praktiky) se odvíjí od potřeb subjektu a která také podléhá módním
trendům. Náboženská identita již není děděná (tj. přijata na základě příslušnosti k rodině,
třídě, etniku), ale svobodně zvolená.132 Podobně jako jiné tradiční instituce (rodina, škola,
130
Viz např. Náboženská situace v ČR v současnosti. Statistické podklady, Pracovní text pro 2. zasedání
Plenárního sněmu katolické církve v ČR, Praha, 2005, s. 10.
131
Viz např. POTEL, Église en France, HERVIEU-LÉGER, Catholicisme, la fin d’un monde nebo RÉMOND,
R, Église dans la société contemporaine, přednáška v rámci cyklu Conférence l’abbé Paul Couturier 25. 5. 2004
v Lyonu.
132
Srov. HERVIEU-LÉGER, Le pèlerin et le converti, Paris: Flammarion, 1999, s. 69; OPATRNÝ, A.:
Pastorační situace u nás, s. 95.
21
politické instituce) prochází církev ve své institucionalitě krizí,133 která se projevuje úbytkem
duchovních povolání, tradičních církevních praktik (např. pokles počtu zpovědí),134 a
skutečností, kdy se ke katolicismu hlásí i lidé, jejichž náboženské představy i praktiky se liší
od Creda i od pravidel desatera a církevních přikázání.135 V církvi v Čechách a na Moravě i
ve Francii se rozvíjí určité množství neformálních a semiautonomních skupin, které se
určitým způsobem hlásí ke katolické církvi, ve kterých je možné zakoušet společnou modlitbu
i sdílení víry.136 Významným jevem je také vzrůst počtu laiků, kteří mají teologické vzdělání
a kteří participují na vedení různých církevních aktivit.137 Církev v ČR i ve Francii objevuje
důležitost duchovních center, často tradičních klášterů, které věřícím umožňují obnovu víry
ve ztišení.138
Z odborné literatury je zřejmé, že aktuální situace církve daná realitou postmodernity,
globalizace, rostoucí mobility a boření tradičních socio-kulturních hranic, je ve Francii a
v České republice značně podobná. Pro Francii je mimo tyto společné charakteristiky typická
významná přítomnost laických hnutí sdružených pod názvem Katolická akce.139 Důležité je
také zmínit skutečnost komunistické diktatury v českých zemích, která některé procesy ve
společnosti a v církvi zpomalila (kulturní revoluci v 60. letech, nástup konzumního stylu
života) a jiné naopak urychlila (např. sekularizaci či přetržení rodinné kontinuity víry).
Většina jevů popsaných výše, které jsou společné pro obě země, nastala v církvi v ČR
s několikaletým zpožděním oproti Francii: příkladem je zmíněná obnova klášterů jako
duchovních biotopů (ve Francii od 80. let, v ČR od poloviny 90. let 20. stol.) teologické
vzdělávání laiků, nebo také proces restrukturalizace diecézí, o němž pojednává tato práce.140
133
Srov. HERVIEU-LÉGER, Catholicisme, la fin d’un monde, s. 271.
Viz Úkony duchovní správy v ČR; srov. též POTEL, J., Église en France. Approches sociologiques, Paris:
Desclée de Brouwer, 1994, s. 30.
135
Srov. HAMPLOVÁ, D., Víra a nadpřirozeno ve společnosti, Praha: Sociologický ústav akademie věd, 2000.
136
Srov. HERVIEU-LÉGER, D., Catholicisme, la fin d’un monde, s. 293. Zajímavou skutečností je, že značná
část u nás působících nových církevních hnutí, které animují tyto modlitební skupiny, je do ČR importována
z Francie. Jedná se např. o komunity Blahoslavenství, Chemin-Neuf, Emmanuel, Jeunnesse-Lumiere. Všechny
vyjmenované komunity jsou církví uznány a mají oficiální postavení.
137
Srov. TINCQ, H., Dieu en France. Mort et résurrection du catholicisme, Paris: Calman-Lévy, 2003, s. 217.
138
Srov. HERVIEU-LÉGER, D., Les monastères revisités. In CRÉPU, TILLIETTE (eds.), La scène catholique,
speciální číslo Autrement revue n° 75, 1985, s. 88-93; srov. též CETKOVSKÝ, G., Karmelitánský klášter jako
„biotop víry“ v Čechách a na Moravě. In DEMEL, SCHLEMMER (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo
sebezáchovný proces?, s. 25-30.
139
Tato hnutí prožila svůj vrchol ve 30. letech 20. století. Přesto až dodnes zůstávají významným prvkem
francouzské katolické scény.
140
Ve Francii tato restrukturalizace začala v 80. letech, (viz l’Église, communion missionaire,s. 119) v České
republice v letech devadesátých.
134
22
4.2 Právní zakotvení
4.2.1 Francie
Francie je přísně nekonfesní stát, který podle zákona z roku 1905 „neuznává žádný kult“.
Žádné náboženství nemá veřejný status, je vždy chápáno jako soukromé a podřízené
soukromému právu.141 Přesto má vztah státu k náboženství v současnosti namísto
pronásledování církve – jako na počátku dvacátého století – podobu tzv. pozitivní laïcité, kdy
se neutrální stát snaží zajistit každému občanu svobodu vyznání. Z toho také vyplývá
spolupráce mezi státem a církví v určitých oblastech. Od roku 1905 nejsou duchovní placeni
státem, jejich potřeby jsou hrazeny z dobrovolných příspěvků církvi.142 Stát a obce také
vlastní všechny církevní budovy postavené před rokem 1905 a z velké části se podílí na jejich
údržbě.143 Budovy postavené později spravuje a financuje církev. Z daňového základu je
možné odečíst určitou část ve prospěch církví; tyto finance však nemohou být použity na
mzdy duchovních.144 Stát nechce zasahovat do vnitřního uspořádání církví a duchovní proto
nejsou zaměstnanci církví podle francouzského pracovního práva.145
Poměrně významné je působení církve ve školství – asi 90% soukromých škol, které
navštěvuje celkem 16% žáků, je katolických.146 Na státních školách církev (s výjimkou
Alsaska-Lotrinska) působit nesmí, ovšem na vyšších školách je přesto často přítomná
v podobě tzv. aumôneries, což je jakási forma dobrovolné výuky náboženství, která jako
relikt z doby Napoleona přežila separační zákon z roku 1905 a která je uznaná laickým
státem.147 Církev má pět velkých soukromých univerzit, jejichž diplomy jsou uznány
státem.148 Provozuje také soukromé nemocnice a sociální zařízení. Charity působí jako
nezávislá necírkevní zařízení, což jim umožňuje žádat přímé dotace od státu. Církve dále
mohou působit ve státních nemocnicích, ve věznicích a v armádě; v těchto institucích jsou
141
Srov. BASDEVANT-GAUDEMET, B., Stát a církev ve Francii. In ROBBERS, G. (ed.), Stát a církev
v zemích EU, Praha: Academia, 2002, s. 136.
142
Srov. ibid., s. 151.
143
Srov. ibid., s. 139 a s. 153.
144
Srov. ibid., s. 153.
145
Srov. ibid., s. 149.
146
Srov. ibid., s. 145.
147
Jednalo se původně o místo kaplana, který na vyšší škole vyučoval náboženství. Dnes aumôneries vedou
především laici.
148
Teologická fakulta ve Štrasburku v rámci státní univerzity má zvláštní postavení. Srov. BASDEVANTGAUDEMET, B., Stát a církev ve Francii, s. 147.
23
duchovní placeni státem.149 Manželství platné podle státního práva musí být uzavřeno
civilně.150
4.2.2 Česká republika
Česká republika je nekonfesní stát, který se neváže na žádné náboženství ani ideologii.151
Nejedná se ovšem o naprostou odluku, neboť církve jsou se státem propojeny finančně a také
v mnoha oblastech se státem spolupracují. Náhradou za majetek zabavený komunistickým
režimem jsou od roku 1949 duchovní placeni státem.152 Část církevního majetku byla
restituována na počátku devadesátých let, takže církev vlastní kostely, fary a řeholní domy a
hradí jejich provoz a opravy (s možným příspěvkem od státu nebo obcí). Podobně jako jiné
neziskové organizace stát podporuje církev finančně také nepřímo prostřednictvím odečtu
příspěvku pro církev ze zdanitelného základu. Církve mají právo spravovat své záležitosti
nezávisle na státu, který neovlivňuje jejich strukturu ani personální otázky.
Katolická církev patří podle zákona z r. 3/2002 Sb. mezi církve, které jsou registrovány
státem podle tzv. druhého stupně, což znamená, že jí přísluší určitá zvláštní práva. Mezi nimi
je právo vyučovat náboženství ve státních školách, působit v nemocnicích, sociálních
zařízeních, věznicích a armádě.153 Církev má také právo zřizovat vlastní školy, které jsou
financovány z veřejného rozpočtu154 (postavení církevních škol je tedy odlišné jak od
státních, tak soukromých škol). Církev také provozuje řadu sociálních a charitních zařízení;
v současné době probíhá spor mezi státem a církvemi o postavení a právní provázání těchto
zařízení s církvemi.155 Církevní sňatek je státem uznán a má i civilní platnost.156
149
Srov. ibid., s. 154-155.
Srov. ibid., s. 157.
151
Listina základních práv a svobod, čl. 2. Citováno v HRDINA, Náboženská svoboda v právu České republiky,
Praha: Eurolex Bohemia, 2004, s. 64.
152
Jedná se o duchovní církví registrovaných podle zákona 3/2002 Sb. v tzv. druhém stupni.
153
Srov. HRDINA, A.I., Náboženská svoboda v právu České republiky, s. 174-175.
154
Investiční náklady církevních škol stát ovšem nehradí.
155
Stát zákonem 3/2002 Sb. i jeho novelou usiluje o to, aby charity, diakonie i jiná zařízení církve, která neslouží
k vyznávání a šíření víry, nebyla registrována jako církevní právnické osoby, ale jako běžné nestátní neziskové
organizace. Církve se proti tomuto oddělení charit a diakonií brání. Viz Jednání s církvemi – Krácené zápisy
z jednání na Ministerstvu kultury ČR.
156
Srov. TRETERA, R., Stát a církev v České republice, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s.
146n. I toto právo církevního sňatku je v současnosti diskutováno a uvažuje se o zavedení povinného civilního
sňatku. Viz Jednání s církvemi. Krácené zápisy z jednání na Ministerstvu kultury ČR.
150
24
Z uvedeného vyplývá, že ačkoli je právní úprava v obou zemích jiná, jediný významný rozdíl
je v oblasti majetku a ekonomiky: ve Francii církev není placena státem, nemusí se ovšem
finančně starat o památky. Naopak v České republice stát platí duchovní, ale opravy budov
hradí církev často ze svého. Jinak církev v České republice i ve Francii se státem spolupracuje
ve školství, zdravotnictví i v sociální oblasti.
4.3 Mezinárodní srovnávací výzkumy
Součástí dotazníku mezinárodního sociologického výzkumu European Social Survey157 bylo
pět otázek zjišťujících religiozitu. Týkaly se příslušnosti k náboženské skupině, náboženských
praktik a subjektivní religiozity. Přesto, že pouhými otázkami o návštěvě nedělních
bohoslužeb zjistíme jen málo o skutečné religiozitě158 a že život církve se významným
způsobem odehrává mimo klasické kategorie náboženského života,159 určitý výsek života
církve ve Francii a v České republice pomocí těchto výzkumů porovnat můžeme. Dotazování
bylo uskutečněno v roce 2004, na reprezentativním vzorku populace 1500 respondentů (ve
Francii) a 1360 respondentů (v České republice).
Na otázku „Hlásíte se (třeba neoficiálně) k nějakému náboženství nebo denominaci?“
odpovědělo kladně 50% dotázaných Francouzů a 33% Čechů. Ke katolické církvi se z těchto
věřících v obou státech přihlásilo 85%, celkem tedy 43% Francouzů a 28% Čechů.160 Mimo
zvláštní příležitosti navštěvuje bohoslužby minimálně jednou za týden 8% Francouzů a 9%
Čechů. Alespoň jednou za měsíc (tedy včetně těch, kdo chodí alespoň jednou za týden) chodí
na bohoslužby v obou zemích shodně - 14% dotázaných.161 Další otázka spojená s religiozitou
se týkala modlitby mimo bohoslužby. Že se modlí každý den o sobě v dotazníku tvrdilo 13%
Francouzů a 11% Čechů. 52% Francouzů se nemodlí nikdy, stejně jako téměř dvě třetiny
Čechů (62%).162 Zajímavá otázka se týkala subjektivního pocitu religiozity a zněla: „Za jak
157
Uváděné údaje v této části kapitoly jsou založeny na vlastních výpočtech z dat, která jsou dispozici na
<www.europeansocialsurvey.org>.
158
Srov. SUTTER, J., Comment sonder les reins et les coeurs?, s. 48. Srov. též OPATRNÝ, A., Pastorační
situace u nás, s. 96.
159
Viz například tzv. Světové dny mládeže.
160
Pro srovnání: ke katolicismu se přihlásilo 90% Poláků, 60% Rakušanů, 60% Slováků, 44% Maďarů, 43%
Belgičanů, 20% Němců, 9% Britů, 1% Dánů.
161
Pro srovnání: alespoň jednou za měsíc chodí na bohoslužby 74% Poláků, 33% Rakušanů, 42% Slováků, 18%
Maďarů, 18% Němců, 19% Belgičanů, 19% Britů, 10% Dánů.
162
Pro srovnání: denně se modlí 47% Poláků (8% nikdy), 20% Rakušanů (27% nikdy), 32% Slováků (24%
nikdy), 12% Němců, 21% Maďarů (37% nikdy), 14% Belgičanů (44% nikdy), 21% Britů (42% nikdy), 11%
Dánů (58% nikdy).
25
náboženského/náboženskou se považujete?“. Respondenti měli odpověď vybrat na
destibodové škále 0-9 od „vůbec ne náboženský/á“ (hodnota 0) po „velmi náboženský/á“
(hodnota 9). V odpovědi na tuto otázku stojí Francie a Česká republika těsně vedle sebe –
jejich občané se shodně považují za velmi málo náboženské; ve srovnání s ostatními zeměmi
Evropy se zde vyskytují nejnižší hodnoty.163
Podíváme-li se podrobněji na údaje o praktikujících katolících (kteří odpověděli, že na
bohoslužby chodí alespoň jednou měsíčně), pak z celkového počtu dotázaných jich je ve
Francii 12% a v České republice 11%.164 Jak ve Francii, tak v České republice jsou
praktikující katolíci starší a méně vzdělaní než zbytek populace165 a převládají mezi nimi
ženy. Pro praktikující katolíky ve Francii i v České republice platí, že je pro ně důležitější
rodina a účast v dobrovolnických organizacích, než pro ostatní respondenty. Katolíci ve
Francii navíc vykazují vyšší zájem o politiku, přátele a koníčky než zbytek Francouzů –
praktikující katolíci v Čechách a na Moravě se v tomto ohledu neliší od svých spoluobčanů.
Čeští katolíci se subjektivně cítí méně zdraví než ostatní respondenti. Naopak francouzští
katolíci jsou se svým životem celkově více spokojeni než francouzští nekatolíci.
Z celkového pohledu na údaje ze srovnávacího výzkumu European Social Survey vyplývá, že
ke katolicismu se ve Francii hlásí výrazně více lidí než v České republice. Ve Francii je také
více věřících – občasných praktikujících, kteří žádají svátosti manželství, křtu dětí nebo
prvního svatého přijímání a kteří navštěvují bohoslužby o významných církevních svátcích
jako jsou velikonoce, letnice, nanebevzetí Panny Marie nebo Všech svatých. V České
republice je asi jedinou církevní slavností navštěvovanou výrazně vyšším počtem lidí než
obvykle vánoční půlnoční mše. Ovšem podíl praktikujících věřících ve Francii i v České
republice i jejich sociodemografické charakteristiky jsou shodné. Jak se zdá, francouzští
katolíci vyvíjejí o něco větší sociálně-politickou aktivitu než katolíci čeští a jsou také o něco
pozitivněji naladěni.
163
Země, za které jsou dostupná data, jsou: Belgie, Česko, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Maďarsko,
Německo, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko,
Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie. Průměrná hodnota odpovědi na tuto otázku všech respondentů ze všech
zemí s dostupnými údaji byla 5 a pohybovala se tedy okolo poloviny škály. Vysoce nadprůměrnou subjektivní
religiozitu mělo Řecko (7,67) a mírně nadprůměrnou Polsko (6,53) a Itálie (6,08). Ostatní země se pohybovaly
okolo průměru s výjimkou právě Francie (3,83), České republiky (3,24) a Švédska (3,72) a Německa (3,87),
které měly podprůměrnou hodnotu subjektivní religiozity.
164
Ovšem při Sčítání návštěvníků nedělních bohoslužeb uskutečněného v roce 1999 a potom v roce 2004
vyplývá, že byla nedělní účast na katolických bohoslužbách pouze okolo 4% obyvatel ČR.
165
Průměrný věk praktikujících katolíků v ČR je 64 let, zatímco průměrný věk ostatních je 52 let. Průměrný věk
praktikujících katolíků ve Francii je 58 let a průměrný věk ostatních Francouzů je 47 let.
26
4.4 Církev a společnost z pohledu církve
V této části kapitoly se chci věnovat tomu, jak vnímá svou situaci sama církev ve Francii a
v České republice. Ukáži to na významných církevních textech: na dopise biskupů
francouzským katolíkům Pozvat současnou společnost k životu z víry a pracovním dokumentu
připraveným pro druhé zasedání Plenárního sněmu katolické církve v ČR Život křesťanů
v církvi a ve světě.166
Tzv. Dopis francouzským katolíkům167 začíná slovy o krizi, která se projevuje úbytkem
praktikujících věřících, ztrátou náboženské paměti a zpochybněním místa víry ve
společnosti.168 Tato krize, která není způsobena církví ani nepřáteli církve, ale společenskými
změnami, je pro církev příležitostí, aby šla ke zdrojům víry.169 Výzvou, na niž je třeba
odpovídat přinášením evangelia jako síly obnovy, jsou pro církev především dva typy
problémů francouzské společnosti: zvětšujících se rozdíl mezi chudými a bohatými a krize
předávání hodnot.170 Církev deklaruje svoje plné zasazení do této společnosti a požaduje, aby
byla občanskou společností přijata jako její konstitutivní prvek.171 Církev respektuje své
menšinové postavení ve společnosti, odluku od státu i pluralismus a oceňuje určité aspekty,
které tato situace přináší (zejména dialog s ostatními náboženstvími, církvemi i občanskou
společností). Zároveň ovšem odmítá privatizaci náboženství i relativizmus a deklaruje, že
chce být „církví pro všechny“.172 Církev nechce pouze spravovat dědictví víry, ale „domáhá
se práva“173 v současné francouzské společnosti víru aktivně nabízet. To je podle autorů
dokumentu možné pouze při upevnění vlastní katolické identity ve víře v tajemství
trojjediného Boha a ve spojení víry s konkrétní morálkou.174 V dokumentu je připomínán
svátostný charakter církve, který má čelit redukovanému pohledu na církev jako na pouhou
strukturu. Konkrétně má být činnost církve realizována ve čtyřech základních oblastech:
166
Přesto, že tyto dokumenty nemají úplně srovnatelné postavení, jsou srovnatelné alespoň tím, že reprezentují
postoj celého vedení církve ve Francii a celého vedení církve v České republice.
167
Podnázev knihy Pozvat francouzskou společnost k životu z víry.
168
Srov. FRANCOUZSKÁ BISKUPSKÁ KONFERENCE: Pozvat současnou společnost k životu z víry, s. 19.
169
Srov. ibid., s. 20.
170
Srov. ibid., s. 22-24.
171
Srov. ibid., s. 26.
172
Ibid., s. 31.
173
Ibid., s. 68.
174
Tomuto tématu je věnována celá druhá část dokumentu Pozvat současnou společnost k životu z víry, s. 36-57.
27
společenství, leiturgia (jako „svátostná pastorace nabízení víry“175), diakonia a martyria
(důraz je kladen na formování katolíků v jejich vlastní víře a vřelé přijetí hledajících).
Pracovní dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR Život a poslání křesťanů v církvi
a ve světě se týká vnitřních záležitostí církve a jejího vztahu se společností, přičemž prvnímu
tématu je věnováno prostoru o něco více.176 Společnost je v tomto dokumentu
charakterizována jednoznačně negativně – její kulturou je „kultura smrti“,177 ve které
postupuje „‚totalita‘ konzumu, materiálního blahobytu, zábavy a lhostejnosti“.178 Zde je
seznam některých společenských problémů, kterými se dokument zabývá: materialismus,179
chybějící hodnoty, nedostatečná podpora rodinného života, promiskuita a stárnutí
společnosti,180 nezaměstnanost,181 tlak na výkonnost v zaměstnání, rozpolcenost politické
scény,182 nevyvinutá občanská společnost,183 situace v oblastech poznamenaných vysídlením
po druhé světové válce.184 K církvi a křesťanství, jež je vnímáno jako ideologie, panuje
nedůvěra:185 dokument mluví o „klimatu nedůvěry až nepřátelství mezi většinovou
společností a církvemi“.186 Uvedené problémy společnosti jsou podle autorů textu dědictvím
komunistického režimu187 a špatně provedené transformace.188 Dědictví komunismu se
projevuje i na samotné církvi, neboť někde stále přežívá zúžený styl pastorace vnucený
tehdejším režimem189 a církev není připravena ke komunikaci ani vně (se společností), ani
uvnitř (zejména mezi laiky a kněžími).190 Církev ovšem chce „usilovat o partnerský dialog a
smíření se změněným světem při zachování pozornosti vůči ‚znamením času‘“.191 Chce
175
Ibid., s. 72.
Jsou zde probírána tato témata: úloha laiků v církvi, situace kněží, jáhnů a zasvěcených osob, liturgie včetně
liturgického umění, pastorace (zvláště rodin, mladých, vysokoškoláků, nemocných, seniorů). V mnoha těchto
bodech dokument upozorňuje na negativní jevy nebo rezervy, ve kterých je možné život církve pozvednout, a
uvádí praktické podněty pro případné diecézní synody.
177
Srov. Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě, čl. 64..
178
Ibid., čl. 15.
179
Srov. ibid., čl. 220.
180
Srov. ibid., čl. 221.
181
Srov. ibid., čl. 281.
182
Srov. ibid., čl. 267.
183
Srov. ibid., čl. 223.
184
Srov. ibid., čl. 158.
185
Srov. ibid., čl. 226.
186
Srov. ibid., čl. 284.
187
Srov. ibid., čl. 226.
188
Srov. ibid., čl. 273-274.
189
Srov. ibid., čl. 150.
190
Srov. ibid., čl. 292 a 27.
191
Ibid., čl. 14.
176
28
podporovat „dlouhodobé investice společného dobra“192 a prostřednictvím laiků se angažovat
v mnoha oblastech veřejného života. Církev akceptuje fakt, že je menšinou193, ale zároveň má
ambici nabídnout společnosti celkový životní styl zahrnující spiritualitu, hodnoty, metody
výchovy i trávení volného času.194 Podle dokumentu je ovšem prioritou předávání víry,
evangelizace a uvádění do křesťanského života tedy vydávání svědectví o Kristu,195 uvádění
do vztahu s Bohem modlitbou.196 Evangelizace, která je povinností každého křesťana,197 musí
být chápána jako obdarovávání druhého.198
Církevní dokumenty podávají nejen obraz situace církve ve společnosti, ale především
církevní hodnocení této situace. Česká i francouzská církev reflektují společenské změny a
respektují svou menšinovou pozici ve společnosti; to jim ovšem nebrání nabízet této
společnosti svou službu zejména v oblastech, které jsou charakterizovány jako negativní.
Církev jako své hlavní poslání vidí evangelizaci, která spočívá v přitažlivé a zároveň
nepovrchní nabídce víry. Francouzský dokument jemně upozorňuje na dva „zneklidňující“
jevy ve společnosti, jinak je nesen značným optimismem a důvěrou ve vzájemnou spolupráci;
oproti tomu český dokument upozorňuje na nepřátelský vztah mezi církví a společností a
přináší celý „katalog hříchů“ společnosti, proti kterým se církev chce stát „znamením
odporu“.199 Dopis francouzským katolíkům se stal bestsellerem;200 jak bude v české církvi
přijat Římem schválený sněmovní dokument, se lze zatím jen dohadovat.
4.5 Srovnání konkrétních diecézí
Proces restrukturalizace diecézí bude v následujících kapitolách ukázán na případových
studiích dvou francouzských diecézí – Saint-Étienne a Lyonu – a dvou diecézích českých –
plzeňské a pražské. Výběr diecézí ve Francii byl ovlivněn osobní zkušeností, dostupností
dokumentů týkajících se restrukturalizace i kontakty, které umožnily rozhovory se zástupci
diecéze, faráři i farníky. Výběr diecézí v České republice byl ovlivněn faktem, že plzeňská
192
Ibid., čl. 229.
Srov. ibid., čl. 297.
194
Srov. ibid., čl. 230.
195
Srov. ibid., čl. 302.
196
Srov. ibid., čl. 310.
197
Srov. ibid., čl. 318.
198
Srov. ibid., čl. 341.
199
Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě, čl. 15.
200
Srov. PINA, Ch., Les évêques français face au monde moderne: l’exemple du rapport Dagens. In BRÉCHON,
P., DURIEZ, B., ION, J. (eds.), Religion et action dans l’espace public, Paris: L’Harmattan, 2000.
193
29
diecéze je jedinou diecézí v České republice, která v určité podobě dokončila alespoň
administrativní stránku pastorační reformy a existuje zde dobrá dostupnost relevantních
dokumentů. Z podobného důvodu byla zvolena také pražská arcidiecéze. V ní proces sice
prozatím nebyl ukončen, dostává však poměrně jasné obrysy a slučování farností se již
odehrálo ve značné části diecéze.
4.5.1 Lyonská arcidiecéze
Lyon je druhé největší město ve Francii.201 S předměstími jeho počet obyvatel dosahuje čísla
1,2 milionu. Lyonská arcidiecéze datuje svůj vznik do druhého století po Kristu, u jejích
počátků stojí mučedníci Sv. Irenej, sv. Pothin a sv. Blandine. Arcidiecéze se dnes
administrativně dělí na tři arcijáhenství: dvě z nich (arcijáhenství sv. Petra tzv. Rhône-Vert a
arcijáhenství Panny Marie tzv. Roannais) jsou tvořeny venkovskými farnostmi, třetí
arcijáhenství sv. Jana pokrývá aglomeraci města Lyon. V čele arcijáhenství stojí kněží –
arcijáhni. V diecézi žije v 388 obcích celkem 1,7 milionu obyvatel.202 V roce 1999, před
zahájením procesu, bylo v diecézi 496 farností a 612 kněží (z toho 512 diecézních). Protože
nejsou k dispozici přesné údaje o katolících, můžeme vycházet pouze z dat z výzkumů: Hlásíli se ke katolicismu průměrně 43% občanů a 8% praktikuje, je v lyonské arcidiecézi přibližně
730 tisíc katolíků, z nichž asi 136 tisíc navštěvuje pravidelně nedělní bohoslužby. Na jednoho
diecézního kněze tedy připadá v neděli asi 260 věřících.203 Zajímavé je, že podle údajů
v diecézním katalogu Annuaire du diocese de Lyon připadal na jednu starou farnost více než
jeden diecézní kněz!
4.5.2 Diecéze Saint-Étienne
Diecéze Saint-Étienne vznikla v roce 1971 oddělením od lyonské arcidiecéze. Od té doby se
v ní vystřídali pouze dva biskupové.204 Centrem diecéze je původně průmyslové město SaintÉtienne se 180 tisíci obyvatel; v diecézi žije celkem asi 575 tisíc obyvatel (z toho asi 15%
imigrantů).205 Před restrukturalizací tvořilo diecézi 244 farností. Kněží zde nyní působí 198
201
Někdy se uvádí, že třetí.
Annuaire du diocèse de Lyon 1998.
203
Toto číslo je pouze velmi přibližným odhadem a nezahrnuje žadatele o svátosti, kteří nejsou pravidelnými
účastníky nedělních bohoslužeb ani občasné návštěvníky význačných církevních svátků.
204
Nyní byl jmenován nový (třetí) biskup, který byl vysvěcen 2. 9. 2006.
205
Srov. JOATTON, P, Le diocèse aujourd’hui.
202
30
(z toho 166 diecézních).206 Vezmeme-li opět data z výzkumů jako nástroj pro určitou orientaci
v počtu katolíků, pak se v diecézi Saint-Étienne ke katolicismu hlásí 247 tisíc obyvatel, z
nichž 64 tisíc navštěvuje nedělní bohoslužby. Na jednoho diecézního kněze tak připadá asi
380 praktikujících věřících a asi jeden a půl (původní) farnosti.
4.5.3 Pražská arcidiecéze
Pražská arcidiecéze je nestarší místní církví na území Čech. „Skládá se ze dvou přibližně
stejně početných částí: jednou polovinou je Praha a druhou vše, co leží za jejími
hranicemi.“207 Samotná Praha má asi 1,2 miliónu obyvatel, celá arcidiecéze pak 2,1 miliónu
obyvatel.208 Podle SLDM z r. 2001 se v diecézi ke katolicismu přihlásilo 604,5 tisíc
obyvatel;209 při sčítání návštěvníků bohoslužeb v r. 2004 jich bylo napočítáno více než 38
tisíc.210 V roce 2003 působilo v arcidiecézi 279 kněží (z toho 177 diecézních). V témže roce
bylo v arcidiecézi 378 farností.211 Na jednoho diecézního kněze připadalo tedy kolem 210
účastníků nedělních bohoslužeb a asi dvě farnosti.
4.5.4 Plzeňská diecéze
Plzeňská diecéze vznikla v roce 1993 vyčleněním z Arcidiecéze pražské. Od doby svého
vzniku je vedena pouze jedním biskupem. Centrem diecéze je původně průmyslové město
Plzeň s asi 165 tisíci obyvatel. Diecéze zahrnuje značnou část území Sudet, které jsou dodnes
poznamenány násilným odsunem Němců po druhé světové válce. Na území diecéze žije
celkem 830 tisíc obyvatel,212 z nich se v roce 2001 ke katolicismu přihlásilo 145 tisíc.
V květnu 2004 bylo spočteno 10,5 tisíce účastníků nedělních bohoslužeb.213 Před
restrukturalizací tvořilo diecézi 363 farností.214 Bylo-li v roce 2003 v diecézi 120 kněží
206
Srov. JOATTON, P, Le diocèse aujourd’hui. Údaje o počtu kněží před restrukturalizací bohužel nejsou
k dispozici.
207
OPATRNÝ, KRAMPL, Obnova farností (rozhovor), FCHODoviny, měsíčník farnosti Chodov, 2004, č. 4, s.
8.
208
Srov. Úkony duchovní správy ČR Tabulkové podklady pro práci Plenárního sněmu katolické církve v ČR..
209
Srov. Úkony duchovní správy ČR.
210
Srov. Sčítání účastníků bohoslužeb. Podklady pro práci Plenárního sněmu katolické církve v ČR.
211
Srov. Katalog pražské arcidiecéze 2003, s. 24.
212
Srov. Úkony duchovní správy ČR
213
Srov. Sčítání účastníků bohoslužeb.
214
Srov. Katalog plzeňské diecéze 2003, s. 17.
31
(diecézních 75)215, pak na jednoho diecézního kněze připadalo asi 140 praktikujících věřících
a asi 5 farností.
4.5.5 Srovnání diecézí
Srovnávané diecéze v České republice a ve Francii si z vnějšího hlediska nejsou nepodobné –
v obou zemích po jedné velké, starobylé, a jedné malé, nové diecézi. Hodnoty o počtu kněží,
věřících a farností však ukazují určité rozdíly mezi situací církve ve Francii a v České
republice. Ve francouzských diecézích na jednoho kněze připadá větší počet věřících než
v Čechách. Naopak v českých diecézích musí kněží jezdit za méně věřícími do mnohem
většího počtu farností. Každá z těchto farností s sebou navíc nese starost o budovy, která
farářům ve Francii odpadá.
215
Ibid.
32
5 Důvody vedoucí k restrukturalizaci
5.1 Francie
Důvody vedoucí k restrukturalizaci francouzských diecézí jsou popsány jak v dokumentech
týkajících se celé francouzské církve (l’Église, communion missionaire z r. 1990 a Les
nouvelles paroisses z roku 2002) tak v dokumentech týkajících se jednotlivých diecézí,
v nichž reforma proběhla. Uvedení důvodů, které charakterizují negativní stav, z něhož
pramení nutnost reformy, je většinou doprovázeno také popisem cílů, k nimž celý proces
směřuje.
Mezi socio-kulturními důvody, které vedly k reformě farní správy ve Francii, bývá na prvním
místě uváděna proměna venkova, který se vylidňuje a díky přejímání městského stylu života
ztrácí svůj svébytný charakter.216 Ve vesnických farnostech chybějí věřící, takže farnost
nemůže rozvíjet všechny funkce, které má mít. Věřících ovšem ubývá všeobecně, takže
některé diecéze se při vytváření nových farností např. řídily kritériem určitého minimálního
počtu velkých rodin.217 S proměnou venkova souvisí celková proměna vnímání prostoru díky
rostoucí mobilitě. Prostor navíc odráží nové sociální rozvrstvení společnosti (uváděn je
příklad chudinských čtvrtí na předměstích)218 a na tyto proměny stará struktura farností
nedokáže reagovat. Druhým sociálním důvodem pro slučování farností je snižující se počet
kněží. Restrukturalizace má za cíl přizpůsobit počet farností počtu farářů.219 Zároveň jim má –
pomocí redukce bohoslužeb – poněkud ulehčit práci.
Pascal Thomas upozorňuje, že na první pohled jsou důvody restrukturalizace negativní –
méně věřících a méně kněží.220 V dokumentech k transformaci různých diecézí lze ovšem
216
Srov. L’Église, communion missionaire. Le dimanche, la paroisse. Dokument přijatý na plenárním
shromáždění francouzského episkopátu v Lurdech 6. – 12. 11. 1990. Paris: Centurion, 1991, s. 125.
217
Počty rodin požadované pro vytvoření farnosti se značně různí: Jedné diecézi jich stačilo 15 (srov. L’Église,
communion missionaire, s. 128), jiná diecéze ovšem požadovala minimum 50 rodin (viz THOMAS, P., Que
devient la paroisse? Mort annoncée ou nouveau visage? Paris: Desclée de Brouwer, 1996, s. 85) a ještě jiná 100
rodin (MIKULÁŠEK, J, Situace farností v brněnské diecézi očima generálního vikáře. In NEŠPOR, OPATŘIL
(eds.) Farnost, místo pro každého?, s. 77).
218
Srov. MARSAUX, Les nouvelles paroisses. Raisons et enjeux d’une réforme, Documents EPISCOPAT.
Bulletin du secrétariat de la Conférence des évêques de France, 2002, č. 10-11, s. 6.
219
Jacky Marsaux uvádí příklad jedné francouzské diecéze, která v roce 1995 zredukovala počet farností z 507
na 64. „O dva roky později bylo 13 nových farností bez vlastního faráře.“ (MARSAUX, J., Les nouvelles
paroisses, s. 7).
220
THOMAS, P., Que devient la paroisse? Mort annoncée ou nouveau visage? Paris: Desclée de Brouwer,
1996, s. 80.
33
nalézt také pozitivní důvody, někdy označované jako teologické,221 které jsou vlastně cíli,
k nimž reforma směřuje. Patří mezi ně zejména nutnost proměny farností, které – ze značné
části kvůli sociálním podmínkám popsaným výše – nesplňují eklesiologická a kanonická
kritéria. Farnosti musí být skutečná společenství a nikoli jen územní jednotky,222 je třeba aby
se přiblížily definici církve z konstituce Lumen gentium, aby byly místy svatosti a misie.223
Nová farnost má podle diecézních Orientací ze Saint-Étienne224 efektivněji vytvářet intimní
vztahy v jednotlivých částech farnosti, která tak má být společenstvím společenství.225
Zároveň má reforma za cíl vyvážit strukturu farností v diecézi tak, aby i diecéze tvořila
communio (farních) společenství.226 Dalším teologický důvodem je úmysl přizpůsobit farní
struktury tak, aby lépe umožnily aktivní participaci laiků, jak ji vyžadují koncilní a pokoncilní
dokumenty.227 Součástí procesu reformy bylo v mnoha diecézích nové promýšlení služeb
v církvi, a to zejména vzájemná pozice kněze-faráře, jáhna a laiků.
Základní dokument lyonské diecéze, kterým byl proces uveden v život, totiž pastýřský list
lyonského arcibiskupa Ballanda z roku 1997, uvádí tři okruhy otázek či nejasností v životě
farností a diecéze, které jsou motorem procesu: uskutečnění spolupráce všech na životě
farnosti, otázka životaschopnosti farností a konečně změna společnosti, v níž se křesťané stali
menšinou. Dokument dále explicitně formuluje dva pozitivní cíle procesu: „1. objevit a
podpořit život a misii farnosti v současnosti“ a „2. utvořit stabilní a životaschopné farní
celky“.228 Rozhovory uskutečněné s faráři a farníky ukazují, že za těmito obecnými důvody se
i v Lyonu skrývají důvody sociální a demografické: „Podle mého názoru jsou dva momenty,
které motivují k reorganizaci farností. Prvním z nich je fakt, že je méně křesťanů a že farnosti,
tak jak jsou definovány církví, jako společenství věřících, jsou dnes příliš malé a nemají
prostředky, aby byly skutečnými farnostmi. (…) Chybí kněží, chybí křesťané. (…) A druhý
221
Srov. L’Église, communion missionaire, Le dimanche, la paroisse. Dokument přijatý na plenárním
shromáždění francouzského episkopátu v Lurdech 6. – 12. 11. 1990. Paris: Centurion, 1991, s. 127.
222
Srov. MARSAUX, Les nouvelles paroisses, s. 6.
223
Srov. L’Église, communion missionaire, s. 129.
224
Orientace jsou diecézním pastoračním plánem z r. 1996. Viz níže.
225
Originál textu používá slovní spojení communion des communautés, což znamená teologickou veličinu
společenství (communion), která je vytvářena malými společenstvími s intimními vztahy (communauté).
226
Srov. L’Église, communion missionaire, s. 130.
227
Srov. MARSAUX, Les nouvelles paroisses, s. 8.
228
BALLAND, J., L’Avenir des Communautés paroissiales duR hone-Vert et du Roannais, s. 6-7.
34
důležitý důvod je ten, že farnosti tak, jak jsou utvořeny ve Francii, jsou spojeny s
teritoriálním rozdělením a misií, které vycházelo z vize předmoderní, rurální společnosti.“229
V diecézi Saint-Étienne byla restrukturalizace součástí širšího procesu obnovy diecéze, který
měl za cíl „žít lépe naše křesťanské poslání v realitě dneška“.230 Důvodem proměny farní sítě
byl úbytek a stárnutí kněží a potřeba zefektivnit jejich práci. Cílem byla celková obnova
farností, vytvoření „malých společenství, která budou mít blízko k chudým“231 a která budou
zároveň vytvářet společenství farní a diecézní.
5.2 Česká republika
Plenární sněm církve v České republice věnuje restrukturalizaci diecézí jeden článek. V něm
je jako důvod uvedena především demografická a (z ní vyplývající ekonomická) situace
farností, které „pro malý počet obyvatel a ještě menší počet věřících netvoří společenství
osob, které by bylo schopno role farnosti naplňovat“.232 Restrukturalizace ovšem v tomto
textu neznamená pouze slučování farností, ale také budování center intenzivního života.
Důvody restrukturalizace v pražské arcidiecézi jsou následující: potřeba rozvinout „regulérní
život farních společenství“,233 které stále trpí následky komunistické redukce církevního
života na udílení svátostí, dále zastaralá struktura farností, která (jak je v dokumentech
neustále připomínáno) vznikla za Josefa II. a která nereflektuje vylidňování venkova a vznik
nových měst kolem Prahy ani personální situaci kněží.234 Sloučení má administrativně a
psychologicky235 pomoci kněžím, kteří by tak měli mít více času na vlastní pastoraci.236 Na
rozdíl od Francie je ovšem v Praze zdůrazňováno, že slučování farností nemá vést k redukci
počtu bohoslužeb.237 V pražské arcidiecézi je slučování farností součástí širšího procesu
nazvaného „Proces obnovy farností“, jehož cílem je „utvářet farnost jako soběstačnou
229
Rozhovor s P. Patrickem Rollinem.
Orientations diocésaines, s. 3.
231
RAYMOND, LACROIX, La paroisse nouvelle: une logique de conversion, Chrétiens en marche, 1999, 27.
ročník, č. 336, s. 15.
232
Život křesťanů v církvi a ve společnosti, čl. 155.
233
Obnova farností pokračuje. Rozhovor s M. Slavíkem, Zpravodaj pražské arcidiecéze, 2006, č. 6, s. 2.
234
Srov. Proces obnovy farností v arcidiecézi pražské, powerpointová prezentace doplňující přednášku
generálního vikáře Mons. Michaela Slavíka na kněžském dni v Pastoračním středisku v Praze 8. 6. 2006, slide 2.
235
Srov. OPATRNÝ, KRAMPL, Obnova farností, FCHODoviny, měsíčník farnosti Chodov, 2004, č. 4, s. 9.
236
Srov. Obnova našich farností – první organizační změny. Acta curiae archiepiscopalis pragensis, přetištěno
ve Zpravodaji pražské arcidiecéze, 2004, č. 2, s 7.
237
Srov. Obnova našich farností – první organizační změny.
230
35
(duchovně i hmotně), životaschopnou komunitu (společenství), která naplňuje čtyři základní
funkce církve,“238 tedy leiturgia, martyria, diakonia a koinonia. Farnosti, které tyto čtyři
funkce nenaplňují, mají být v rámci procesu sloučeny. Cíle obnovy nejsou zaměřeny pouze na
farnosti jako celky, ale také na jednotlivce, zejména kněze, kteří mají změnit smýšlení a
přizvat laiky ke spolupráci.239 Cíle procesu jdou také za hranice farností – obnoven by měl být
život vikariátů,
240
ale také působení farnosti vně církve do společnosti. Pro toto působení je
používán pojem, který se stává jakýmsi terminem technicem: „vyzařování“.241
V plzeňské diecézi byly důvody restrukturalizace podobné jako v Praze: jak „malý počet
kněží vzhledem k počtu farností, tak skutečnost, že mnoho farností již ztratilo schopnost
rozvíjet běžný život farního společenství“.242 Značným motivem bylo též zjednodušení
administrativy spojené s vedením farnosti, zejména hrozící přechod na podvojné účetnictví
v roce 2004.243 Podobně jako v Praze je v Plzni slučování farností součástí celkového procesu
obnovy plného církevního života na úrovni farností, vikariátů a diecéze.244
Přes značnou geografickou vzdálenost jsou důvody vedoucí k procesu restrukturalizace
diecézí ve Francii i v České republice podobné. Prvním z nich je nízký počet kněží a jejich
věková struktura. Francouzští kněží ovšem nemají – na rozdíl od českých farářů – na starosti
správu budov. Z tohoto důvodu se častěji v českých než francouzských textech objevuje jako
důvod zjednodušení administrativy. V obou zemích je cílem restrukturalizace přizpůsobit
zastaralou síť farností změněným sociálním podmínkám. V České republice i ve Francii mají
být prostřednictvím obnovného procesu přizváni ke spolupráci s kněžími také laici. Reforma
je v obou zemích vedena snahou, aby se farnosti staly živými společenstvími církve, která
budou schopna plnit její základní poslání.
238
VLK, M., Informace o projektu obnovy farností, Zpravodaj pražské arcidiecéze, 2004, č. 3, s. 2.
Srov. SLÁDEK, V., Rozhovor s kardinálem Miloslavem Vlkem o slučování farností.
240
Srov. VLK, M., Informace o projektu obnovy farností, s. 2.
241
Viz např. Obnova farností pokračuje, s. 3., RADKOVSKÝ, HRUŠKA, Pastorační plánování v Plzeňské
diecézi, s. 62, SCHLEMMER, Učinit lidi zítřka vnímavými pro křesťanství, s. 14, MIKULÁŠEK, Situace
farností brněnské diecéze očima generálního vikáře, s. 75, aj.
242
RADKOVSKÝ, HRUŠKA, Pastorační plánování v plzeňské diecézi. In DEMEL, SCHLEMMER (eds.),
Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný provoz? Být církví misionářským způsobem, České Budějovice:
Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, s. 66.
243
Srov. Ibid.
244
Srov. RADKOVSKÝ, HRUŠKA, op. cit., s. 62.
239
36
6 Realizace restrukturalizace diecézí
6.1 Francie
6.1.1 Francie obecně
V roce 1989 bylo ve Francii 38 000 farností, v roce 2002 pouze 19 133 (z toho 3863 nových
farností). V průběhu 13 let tak došlo k proměně 22 730 farností, tedy více než poloviny všech
farností ve Francii. První diecéze uskutečnila novodobé slučování farností v 70. letech. V 80.
letech reorganizace proběhla v šesti diecézích. V první polovině devadesátých let přibylo
dalších sedm a v druhé polovině devadesátých let dvacet pět diecézí.245 Je důležité uvést, že
slučování farností jde na mnoha místech Francie ruku v ruce se slučováním obcí, které tak čelí
vylidňování venkova a zároveň získávají nárok na větší objem finančních dotací. Jak se zdá,
proces se lépe uskutečňuje na venkově než ve městě. V 1990 nebyly v rámci přípravy
podkladů pro francouzskou biskupskou konferenci městské diecéze – na rozdíl od
venkovských – schopny restrukturalizaci vůbec reflektovat. V lyonské diecézi reforma
proběhla pouze na venkově (viz níže) a v Saint-Étinne se v rámci reflexí opakovaně objevuje,
že to, co se daří uvést do života na venkově se daří méně ve městě (viz následující kapitola).
Z tohoto důvodu se v této i příští kapitole při popisu procesu v saintétiennské diecézi
soustředím především na její venkovské farnosti.
Podle Jackyho Marsauxe, který pro francouzskou biskupskou konferenci vytvořil zprávu o
procesech v diecézích, existují v zásadě tři způsoby realizace reorganizace. Prvním z nich je
udržení starých farnosti, ale podpora spolupráce mezi nimi, případně vytvoření mezifarních
souborů. Tímto směrem se vydaly například diecéze v Bordeaux nebo v Arrasu.246 Druhým –
nejčastěji realizovaným způsobem – je zrušení starých a vytvoření nových farností. Existují
různé způsoby, jak reorganizaci prakticky provést: některé diecéze vytvoří všechny farnosti
najednou, jiné postupně.247 Třetím způsobem podle Marsauxe – který ovšem uskutečnila
pouze diecéze v Poitiers – je ustavení tzv. lokálních komunit (communautés locales). V tomto
případě se základními územními jednotkami stávají nikoli farnosti, ale vikariáty.248 V nich je
pozornost soustředěna opět nikoli na farnosti, ale na tzv. základní týmy. Ty se skládají z pěti
245
Srov. MARSAUX, J., Les nouvelles paroisses. Raisons et enjeux d’une réforme, Documents EPISCOPAT.
Bulletin du secrétariat de la Conférence des évêques de France, 2002, č. 10-11, s. 4.
246
Srov. MARSAUX, J., op. cit., s. 9.
247
Srov. Ibid.
248
Ve Francii se pro vikariáty používá pojmu „sektory“.
37
osob – laiků, kteří mají na starosti (každý laik jednu oblast): modlitbu-liturgii, charitu,
katechezi a hlásání Slova, majetek, komunikaci a vytváření společenství (za poslední oblast
zodpovídá tzv. pastorační delegát, který zároveň vede základní tým). Týmy jsou pověřeny
biskupem a jsou inaugurovány zvláštním obřadem, ve kterém členové obdrží kanonickou
misi. Restrukturace byla provedena následovně: pastorační rada vikariátu vytipovala pět lidí,
kteří mohou vytvořit lokální tým. Tým musí být schválen knězem, který je zodpovědný za
zónu (geografická jednotka, která sdružuje několik vikariátů), biskup pověří tým kanonickou
misí. Poté pastorační rada vikariátu vytipuje území, na kterém by mohla být okolo týmu
vytvořena lokální komunita. Toto území zahrnuje jednu, dvě nebo více starých farností.
Náboženský život lokálních komunit je animován základním týmem; členům týmu je
zdůrazňováno, že jejich úkolem je „být blízko“ lidem z jejich lokální komunity. Pokud se
mohou dostavit, slouží bohoslužby kněží. Pokud ne, vede nedělní shromáždění laik, který je
v týmu pověřen péčí o modlitbu a liturgii. Úkolem kněží je duchovní vedení a vysluhování
svátostí.249 Ani Marsaux, ani dokumenty diecéze250 ovšem dostatečně neosvětlují vztah
základních komunit a starých farností, které nejsou zrušeny. V každém případě jsou lokální
komunity zajímavým pokusem jak vyřešit problém malého počtu kněží a nefunkční sítě
farností, přičemž jsou radikálním způsobem zapojeni do pastorace laici. Zda se jedná o cestu
prorockou nebo mylnou, ukáže pravděpodobně teprve čas. Na tomto místě je možné ještě
učinit poznámku o diecézi v Grenoblu, která se také vydala cestou radikálního pověření laiků
službou v církvi: V této diecézi byly sice zachovány farnosti jako základní buňky diecéze, ale
několik farností bylo svěřeno nikoli knězi, ale týmu laiků.251
6.1.2 Restrukturalizace diecéze Saint-Étienne
6.1.2.1 Synodální proces a proces restrukturalizace
V diecézi Saint-Étienne se od listopadu 1994 do října 1996 konal takzvaný synodní proces.
Nejednalo se o kanonickou synodu, protože biskup nechtěl být vázaný jejími rozhodnutími,252
ale o proces, během něhož byly pracovním skupinám věřících posílány dotazníky a konala se
tzv. lokální shromáždění. Pomocí dotazníků měli věřící ve farnostech, v řeholích a církevních
hnutích promýšlet otázku, jak konkrétně oživit misionářský charakter církve. Pomůckou
249
Srov. ROUET, A., Les communautés locales. Fiche de travaille 10.
ROUET, A., Les communautés locales.
251
Srov. Rozhovor s P. Bernardem Meuretem.
252
Rozhovor s P. Thierry Magninem.
250
38
k reflexi byly dokumenty Ad gentes a Evangelii nuntiandi. Podle generálního vikáře diecéze
byla snaha sestavit dotazníky tak, aby propojovaly každodenní život lidí s tématy církevních
dokumentů, přičemž „východiskem byla každodennost lidí“.253 Během dvou let synodního
procesu se třikrát opakoval postup: dotazníky pracovním skupinám – jednání lokálních
shromáždění – vypracování orientačních schémat.254 Produktem sněmovního procesu se stal
padesátistránkový dokument diecézních Orientací,255 jakýsi diecézní pastorační plán, který
vytyčil 4 hlavní témata: solidárnost a vzájemná zodpovědnost (včetně charity), která je
chápána jako nástroj přítomnosti církve ve společnosti, dále společenství, služby v církvi a
formace.256 Orientace jsou zároveň teologií i normami života v diecézi s určitou právní
závazností. V rámci kapitoly o společenství je představena idea nových farností, jejich
struktury a vedení.
Diecézní Orientace byly biskupem vyhlášeny říjnu 1996. V textu se často objevuje
poznámka, že konkrétní způsob realizace propozic bude muset být ještě promyšlen.
K vytvoření nových farností proto došlo za dva a půl roku.
V září roku 1997 byl vyhlášen tzv. rok služeb, jehož cílem byla reflexe o ministeriích v církvi
vedená podobným způsobem jako synodní proces, tedy za účasti laiků. Souběžně s tím začalo
vyjednávání biskupské rady a kněžské rady o nových farnostech. Konkrétní způsob sloučení
jednotlivých farností byl tedy záležitostí pouze kněží. Podle Gergese Decourta „rok služeb
vypadá jako nástroj připravení věřících na chystané změny a zároveň vyhnutí se veřejné
debatě o hranicích nových farností“.257 V říjnu roku 1998 byla bylo oficiálně oznámeno
vytvoření nových farností a biskup pro ně vybral nové faráře. Byla také vedena určitá
informační kampaň (například v podobě brožurek), která měla věřící na vznik nových farností
připravit. Křesťanům, kteří měli tvořit novou farnost, připadl úkol vybrat pro ni patrona a
jméno. Aby nebyla žádná ze starých farností „poškozena“, neměla totiž nová farnost nést
jméno patrona žádné z nich. Jméno farnosti kromě jména svatého patrona nese také
geografickou charakteristiku, například „Farnost svatého Tomáše v údolí říčky Gier“. O
253
Rozhovor s P. Thierry Magninem.
Srov. RAYMOND, LACROIX, La paroisse nouvelle: une logique de conversion (rozhovor), Chrétiens en
marche, 1999, 27. ročník, č. 336, s. 15.
255
Orientations diocésaines. Dokument pastoračního plánu diecéze Saint Étienne, vyhlášený biskupem Pierrem
Joattonem 27. 10. 1996.
256
Dokument je velmi pedagogicky zpracován, jsou v něm graficky zvýrazněny různé úrovně a závažnosti textu,
apod.
257
DECOURT, G., La restructuration des paroisses.
254
39
letnicích 1999 se konala diecézní slavnost k ustavení nových farností. Dekret, kterým se ruší
„všechny farnosti naší diecéze“ (bylo jich 244) a je vytvořeno 29 farností nových, byl vydán
k tomuto datu. Matriky a účty starých farností měly být definitivně sloučeny ke konci roku
1999.258 V průběhu roku 1999 pak ještě biskup navštívil každou novou farnost, kde slavil
inaugurační bohoslužbu nové farnosti. Pro každého věřícího byl připravený barevný dvoulist
formátu A4 na křídovém papíře, kde byla mapka diecéze složené z nových farností, mapka
nové farnosti s vyznačenými starými farnostmi, krátké povídání o patronu farnosti, kontakt na
duchovního správce a čas a místo slavnostní inaugurace farnosti. Těchto dvoulistů diecéze
vydala 26 000.259 Největší nová farnost čítá 29 kostelů v celkem šesti „relé“.
Zde je ještě jednou přehledná periodizace procesu, jak ji podává Decourt:260
1994
1996
1997
1998
– zahájení synodního procesu
– diecézní slavnost na ukončení synodního procesu, promulgace diecézních orientací
– zahájení roku služeb
– biskup vyhlašuje úmysl vytvoření nových farností
– jednání o nových hranicích farností v biskupské a kněžské radě
– vyhlášení vytvoření 29 nových farností; výběr 29 farářů, informace věřícím
1999 – diecézní slavnost k ustavení nových farností
– do konce roku 1999 – ustavení všech týmů a rad v nových farnostech
6.1.2.2 Nové farnosti
Klíčovou perspektivou uvažování o nových farnostech je podle diecézních Orientací
společenství společenství (communion des communautés). Diecéze má být společenstvím
nových farností;261 farnosti jsou konkrétním místem realizace společenství základních
společenství.262 Zvláštními základními společenstvími jsou tzv. „relé“263– jsou to místa, kde
křesťané slaví liturgii, modlí se, hlásají víru, praktikují diakonii. „Relé“ mají být nástrojem
blízkosti církve konkrétním lidem, věřícím nebo hledajícím. Ačkoli to v textu není řečeno
explicitně, „relé“ vlastně nahrazují původní farnosti. (Ačkoli „relé“ může vzniknout i tam, kde
původní farnost nebyla, nebo může zahrnout více starých farností.) Důležitá je následující
258
Srov. Décret épiscopal promulguant les paroisses nouvelles du diocèse de Saint-Étienne, s. 6.
Srov. Rozhovor s P. Thierry Magninem.
260
DECOURT, G., La restructuration des paroisses.
261
Srov. Orientations diocésaines, s. 22.
262
Srov. ibid., s. 23.
263
V originále je použito slovo relais, které nemá český ekvivalent. Bez překládání ho tedy přebírám v české
podobě a uvádím s uvozovkami jako „relé“.
259
40
skutečnost: „relé“ nejsou pouze detašovaná pracoviště farnosti. Nová farnost existuje plně
v každém ze svých „relé“ ať už jsou v centru města nebo na vzdáleném okraji, ať jsou malé
nebo velké.“264 Tato formulace, která připomíná formulaci koncilní konstituce Lumen gentium
o vztahu univerzální a partikulární církve,265 byla použita pravděpodobně proto, aby se žádná
z bývalých farností necítila zhrzená nebo méněcenná. Podobně kladl v rozhovoru generální
vikář diecéze důraz na fakt, že nové farnosti nejsou uspořádány centralizovaně, aby se žádná z
bývalých farností necítila jako periferie.
Vedení farnosti je svěřeno knězi spolu s pastoračním týmem (équipe pastorale), který podle
kánonu 517 § 1 zahrnuje další kněze a podle kánonu 517 § 2 také jáhny a laiky. Kněz je
moderátorem tohoto týmu, je pro něj ovšem dále používán pojem farář.266 Členové týmu jsou
vybráni knězem-moderátorem a na tři roky dostávají od biskupa kanonickou misi pro svou
službu. Pastorační tým se má starat o devět oblastí pastorace: liturgie a svátosti, katecheze
dětí, katechumenát a křesťanská formace, školy, mladé rodiny s dětmi, nemocní a
handicapovaní, péče o čtvrti chudých, laický apoštolát, komunikace.267 Za každou oblast je
zpravidla zodpovědný jeden člen pastoračního týmu, který sám vede tým spolupracovníků
v dané oblasti (např. katechety).268 Ve farnosti existuje ještě farní pastorační rada volená ze
zástupců jednotlivých „relé“ a skupin ve farnosti (např. katecheté, týmy starající se o přípravu
liturgie, apod.), která má poradní charakter. Farní ekonomická rada je složena
z ekonomických zástupců „relé“. V jednotlivých „relé“ mají být 3-5 členné „týmy ‚relé‘“,
navržené společenstvím a jmenované farářem na čtyři roky. Jejich úkolem je zajišťovat život
místního společenství zejména v následujících oblastech: charita, spolupráce se základními
společenstvími, duchovní doprovázení, informační služba a služba přijetí, výuka náboženství,
pohřby, svátosti, nedělní liturgie.269
264
Orientations diocésaines, s. 24.
Srov. LG 26.
266
Srov. Orientations diocésaines, s. 25.
267
Srov. Équipes et conseils dans la paroisse nouvelle, s. 5.
268
Dnes je v diecézi asi 160 laických animátorů farností pověřených kanonickou misí, z toho 140 placeno
(většinou na poloviční úvazek).
269
Členové týmu – laici – nevysluhují svátosti, ale připravují k jejich přijetí nebo pouze podávají základní
informace a zajišťují komunikaci s tím, kdo na svátosti připravuje a kdo je udílí. Podobně neslouží nedělní
bohoslužby, ale mají na starosti jejich přípravu.
265
41
Nedělní eucharistie slavená ve farnosti má mít vždy celofarní charakter, ať už je slavena
v jakémkoli kostele farnosti. Dokument preferuje shromáždění všech k jedné eucharistii před
bohoslužbami slavenými v jednotlivých „relé“ (bývalých farnostech). Bohoslužba slova
nahrazující nedělní mši sv. má být slavena bez podávání svatého přijímání. To má za účel
zvýšit hodnotu celofarní eucharistie a zároveň zdůraznit roli Božího slova při setkávání
křesťanů.270 V několika farnostech byl zaveden systém tzv. otáčivých bohoslužeb – nedělní
mše nejsou stabilně na jednom místě, ale během měsíce se střídají tak, aby v každém kostele
byla mše v neděli či sobotu alespoň jednou za měsíc.
6.1.3 Lyonská arcidiecéze
6.1.3.1 Proces restrukturalizace
Diecézní synoda, která v Lyonu skončila v roce 1993, vznesla požadavek, aby byly
„prostudovány možnosti reorganizace venkovských farností“.271 V roce 1996 proběhly
konzultace kněží z farností, kterých se měla reorganizace týkat. V srpnu 1997 vydal lyonský
arcibiskup Jean Balland šestnáctistránkový pastýřský list, kterým zahájil proces reorganizace
venkovských částí diecéze, tedy arcijáhenství Rhône-Vert a Roannais. Tento list byl
distribuován od farností spolu s dotazníkem, který měli vyplnit věřící ve skupinkách nebo
samostatně. Dotazník se zabýval třemi okruhy – farnost jako taková, přítomnost farnosti ve
světě (včetně charity), společenství. Součástí každého tématu bylo představení církevního
učení a otázky k reflexi. Například k tématu farnosti bylo uvedeno, co církev pojmem farnost
rozumí a jaké základní úlohy má plnit. Pomocí otázek se měli věřící zamyslet nad tím, jak
jejich farnost tyto úlohy plní, jak se na nich podílejí oni sami a v čem vnímají problémy.272
V únoru 1998 byl do farností rozeslán druhý dotazník, doplněný o syntézu odpovědí na první
dotazník, která shrnuje, co se ve farnostech daří a co ne. Druhý dotazník měl připravit půdu
pro sloučení farností, neboť okruhy, kterými se zabýval jsou: Existující spolupráce mezi
farnostmi a jak ji vylepšit; jak zachovat blízkost církve konkrétním lidem; jak ustavit soubory
farností, které by měly předcházet spojení farností; a jak lépe uspořádat vedení farnosti.
Součástí dotazníku byl také dvoulist s konkrétními návrhy na vytvoření nových farností
v rámci konkrétního vikariátu, ke kterým se měli věřící vyjádřit. Na dotazník opět odpovídali
270
Srov. Orientations diocésaines, s. 28.
BALLAND, J., L’Avenir des communautés paroissiales du Rhône-Vert et du Roannais, s. 5.
272
Z arcijáhenství Rhône-Vert, a Roannais, které měly dohromady 23 vikariátů a 376 farností, se sešlo celkem
126 individuálních a 207 kolektivních odpovědí. Na jeden vikariát připadá tedy asi deset odpovědí, na jednu
farnost méně než jedna odpověď.
271
42
jednotlivci nebo skupiny ve farnostech, v některých farnostech proběhlo hlasování o
variantách sloučení, které navrhl vikariátní pastorační tým.273
V prosinci 1999 vydal lyonský arcibiskup dokument „Budoucnost farních komunit
arcijáhenství Rhône-Vert a Roannais“274, kterým je ukončena fáze konzultací a začíná
dvoukroká fáze vlastního slučování: Nejprve mají být vytvořeny farní soubory, v čele s týmem
pastorační animace a knězem moderátorem. Z funkčních souborů pak budou vytvořeny nové
farnosti.275 První soubory farností vznikly v roce 2000, první nové farnosti v roce 2001.
Farnosti tedy nebyly vytvořeny najednou, ale postupně, poslední z nich až v roce 2004. O
tom, kdy bude ze souboru farností vytvořena nová farnost, rozhodovaly samy farnosti. První
mezi farnostmi začaly fungovat novým způsobem až po aktu administrativního sloučení.
Naopak poslední z ustavených farností se pokusily uvést charakteristiky nových farností
v život již ve stadiu farních souborů. Administrativní akt měl být poté stvrzením zdárně
vykonané společné práce. Podobně jako v Saint-Étienne dostává nová farnost nové jméno a
nového patrona, který není patronem žádného kostela. Každá nová farnost při příležitosti
svého vzniku slavila slavnostní „křestní“ bohoslužbu, které předsedal biskup. Na přípravě
bohoslužby se podíleli lidé ze všech starých farností, byla většinou plná symbolů starých
farností i farnosti nové. V některých farnostech je výroční den vytvoření nové farnosti dodnes
příležitostí ke slavení – bohoslužbě, koncertu, apod.276 Svědectví o vytváření nové farnosti,
spolupráci a slavnostní bohoslužbě byla publikována v diecézním časopise.
Popsaná restrukturalizace se týkala pouze venkovských částí arcidiecéze, tedy arcijáhenství
Rhône-Vert a Roannais. Z celkem 376 farností jich bylo vytvořeno 39. Největší nová farnost
pohltila 19 starých farností, nejmenší pouze 2. V roce 2000 dal lyonský arcibiskup impuls
k tomu, aby se pokračovalo v restrukturalizaci diecéze také v městských a příměstských
farnostech přímo v Lyonu. Měla začít – podobně jako v ostatních dvou arcijáhenstvích –
společnou reflexí prostřednictvím dotazníku. Na arcibiskupství se také uvažovalo o vytvoření
prstencových pastoračních zón střed města – okrajové čtvrti – příměstské obce, pro které by
byli ustanoveni tři biskupští vikáři.277 Nový arcibiskup, kardinál Barbarin, který nastoupil po
273
Rozhovor s P. Paulem Gayem.
L’avenir des communautés paroissiales du Rhône-Vert et du Roannais.
275
Srov. L’avenir des communautés paroissiales du Rhône-Vert et du Roannais, s. 21.
276
Rozhovor s P. Fredem Gilem.
277
Rozhovor s P. Bernardem Meuretem.
274
43
zemřelém Louis-Marie Billé v roce 2002, však proces restrukturalizace městských farností
zastavil.278
Periodizace celého procesu restrukturalizace ve venkovských arcijáhenstvích tedy vypadá
následovně:
1993 – ukončení diecézní synody
1996 – konzultace kněží k procesu restrukturalizace
1997 – pastýřský list arcibiskupa Ballanda na zahájení procesu
– první dotazník
1998 – syntéza prvního dotazníku, konkrétní varianty slučování, druhý dotazník
1999 – promulgace dokumentu právně ustanovujícího nové farnosti a způsob jejich
organizace biskupem Billé
2000 – vytvoření prvních souborů farností
2001 – vznik prvních nových farností
2003 – vznik posledních nových farností
6.1.3.2 Nové farnosti
V dokumentu L’avenir des communautés paroissiales z roku 1999, který je podle jednoho
z farářů „chartou, kterou nosíme všude s sebou“,279 jsou farnosti charakterizovány na základě
koncilních dokumentů a kodexu kanonického práva jako buňky diecéze, společenství
věřících. Sloučení farností nemá vést ke vzdálení církve ze života lidí a nad přítomností
církve v blízkosti konkrétním lidem je třeba naopak bdít. Farnost je vedena knězem farářem
(podle kánonu 519) nebo knězem moderátorem (podle kánonu 517 § 2), který spolupracuje
s týmem kněží, jáhnů, řeholníků nebo laiků ve farnosti pověřených službou ve farnosti. Tento
tým pastorační animace má být tvořen třemi až šesti členy, jejichž službou je „povolávat
ostatní křesťany ke službě, zajišťovat dialog a sdílení ovoce jednotlivých činností“.280
Členové týmu, kteří mají „disponovat skutečnou autoritou“,281 jsou vybráni farářem na tři
roky. Jejich volbu musí potvrdit farní pastorační rada; členové týmu pak dostávají od biskupa
kanonickou misi.282 Ve farnosti se má angažovat více laických pastoračních animátorů,
spolupracovníků, kteří – ať už členové týmu pastorační animace nebo ne – jsou zodpovědní za
různé služby ve farnosti jako katecheze, pastorace v nemocnicích, doprovázení hnutí, práce
278
Rozhovor s P. Vincentem Feroldim.
Rozhovor s P. Paulem Gayem.
280
L’Avenir des communautés paroissiales du Rhône-Vert et du Roannais, s. 11.
281
Ibid.,s. 12.
282
Srov. ibid., s. 12.
279
44
s mládeží apod.283 Dokument počítá také s existenci modlitebních společenství, která
vytvářejí „relé“ – místa blízkosti. „Relé“ se nemají snažit, aby obsáhla celý život farnosti, ale
aby byla svědky blízkostí církve.284
Ve farnosti existuje také farní pastorační rada, která má bdít nad evangelností farního života,
hledat možná zlepšení a navrhovat praktická řešení problémů. V radě mají být zastoupeny
různá geografická a sociální prostředí, skupiny ve farnosti, církevní hnutí a podobně. Členové
jsou voleni jako zástupci jednotlivých vesnic, skupin, hnutí a jejich mandát je tříletý.285 Farní
ekonomická rada má být tvořena třemi až šesti lidmi vybranými farářem.286 Jednou za rok se
má konat farní shromáždění, kam jsou zváni všichni farníci a které má být místem společné
modlitby, reflexe i místem společného slavení.287
Restrukturalizace v Lyonu s sebou přináší redukci nedělních bohoslužeb. Protože však
všechny původní farnosti stojí o to, aby se eucharistie slavila u nich, řeší to drtivá většina
nových farností stejným otáčivým systémem jako některé farnosti v Saint-Étienne.
6.1.4 Diecéze Saint-Étienne a Lyon – shrnutí
Mezi diecézemi Saint-Étienne a Lyon existují v uspořádání procesu restrukturalizace značné
podobnosti. V obou diecézích byla hlavním principem slučování farností jejich přirozená
sociálně-geografická blízkost. V obou dvou diecézích byli do procesu pozváni laici – ať už
v průběhu synodního procesu v Saint-Étienne nebo při dotazování o restrukturalizaci
v Lyonu. Na rozdíl od Saint-Étienne se ovšem věřící v Lyonské diecézi mohli přímo účastnit
rozhodování o budoucí podobě nové farnosti. V Saint-Étienne se sloučily všechny farnosti –
městské i venkovské; v Lyonu pouze farnosti mimo město. V Saint-Étienne byla
restrukturalizace provedena najednou k jednomu datu, v Lyonu postupně. V obou diecézích
však byl den vytvoření nové farnosti slaven jako slavnost za účasti biskupa. V obou diecézích
je nová farnost svěřena do péče faráři spolu se skupinou laiků, kteří od biskupa dostávají
kanonickou misi. Farnost v Saint-Étienne je nově definována jako společenství společenství,
v Lyonu farnosti zůstává kanonická definice jako společenství věřících. Nová farnost v obou
283
Srov. ibid., s. 13.
Srov. ibid., s. 14.
285
Srov. ibid., s. 15.
286
Srov. ibid., s. 17.
287
Srov. ibid., s. 19.
284
45
diecézích je značně „proorganizována“ množstvím týmů a rad. V obou diecézích vede
sloučení farností k redukci nedělních bohoslužeb, přičemž se místo a čas bohoslužeb během
měsíce mění.
V obou diecézích přiznávají, že „proces se neděje bez bolesti“.288 Hlavními obavami byl
strach ze ztráty intimity a identity rozpuštěním ve velkém společenství nové farnosti. Objevily
se ovšem také obavy z nutnosti dopravovat se na bohoslužbu nebo z toho, že (příliš aktivní)
laici nahradí („odstrčí“) kněze úplně ve všech oblastech. Ve většině dotazníků lyonské
diecéze, však převažuje optimismus, těšení se na novou spolupráci s druhými z jiných
farností, důvěra v mládež apod.289 Převaha optimismu v odpovědích na dotazníky může být
ovšem také způsobena tím, že do procesu se zapojili především lidé, kteří mu „fandili“. Podle
generálního vikáře diecéze Saint-Étienne se „negativní pocity ze slučování a nejistota
vytratily v okamžiku, kdy spolu nové farnosti a lidé začali prakticky spolupracovat“.290
6.2 Česká republika
6.2.1 Plzeňská diecéze
V roce 1994, již první rok po vzniku plzeňské diecéze, napsal biskup pastýřský list, ve kterém
prezentoval svou představu obnovy života farností a diecéze. Ta spočívala v podpoře
rozmanitosti života církve včetně malých společenství a evangelizace. Farnost má být rodinou
živých společenství, kněží mají být animátory a duchovními vůdci věřících.291 Následující
období – alespoň jak je popisováno biskupem Radovským a P. Hruškou v přednášce na
pastorální konferenci v Českých Budějovicích – je obdobím „neustále opakovaných začátků a
nedotažených konců“.292 Ve vytipovaných perspektivních farnostech byly organizovány
semináře obnovy,293 po konzultacích s kněžími byl vytvořen návrh diecézní pastorační
strategie a začal probíhat národní sněmovní proces. Žádná z těchto aktivit však na proměnu
farností a diecéze neměla výrazný vliv.294 Nové oživení přišlo v roce 2001, kdy biskup vydal
288
Rozhovor se Sylvainem Rochem.
Vyplněné dotazníky, které jsem v r. 2004 zkoumal, jsou uloženy v archivu lyonského arcibiskupství.
290
Rozhovor s P. Thierry Magninem.
291
Srov. RADKOVSKÝ, HRUŠKA, Pastorační plánování v Plzeňské diecézi. In DEMEL, Zdeněk,
SCHLEMMER, Karl (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný provoz?, s. 62.
292
Ibid., s. 68.
293
Srov. ibid., s. 63.
294
Srov. ibid., s. 64.
289
46
pastýřský list, v němž oznámil přípravu diecézního pastoračního plánu.295 Na jednotlivé roky
2001-2004 byl vyhlašovány pastorační priority, které měly být dále prohlubovány na tzv.
dnech víry a na vikariátních konferencích. Jednalo se např. o vzdělávání věřících zejména ve
znalostech Písma, podporu kněžského společenství, rozvíjení pastorace ve farnostech,
podporu života ve vikariátech.296 Zároveň se ve „vybraném okruhu lidí“ na biskupství
připravil nový návrh diecézního pastoračního plánu.297 Na biskupství byl také vytvořen návrh
na sloučení farností a vytvoření farností nových. Ten byl předán kněžím k diskusi. V roce
2003 byla vize sloučení farnosti vyhlášena veřejně. Byl také vytvořen tým, který měl připravit
jakousi metodologii provedení obnovy farností. Výstupy tohoto týmu – alespoň jak o nich lze
soudit ze zmíněné přednášky v Českých Budějovicích – jsou dobrým příkladem toho, co na
situaci pastorální teologie kritizuje Pavel Ambros: základním pramenem pro analýzu jsou
sociální vědy, teorie organizace a teorie řízení. Teologické prameny a teologická reflexe, ač
nazývané jádrem, jsou ve skutečnosti zdrojem „navíc“.298 Konkrétním impulsem pro
restrukturalizaci diecézi byl hrozící přechod na podvojné účetnictví; z tohoto důvodu byla
v roce 2004 uskutečněna „první, víceméně administrativní fáze restrukturalizace. Ta, jak
doufáme, připraví půdu pro pozdější druhou fázi, ve které by se restrukturalizace měla
dotáhnout již v kontextu procesu hlubší pastorační proměny.“299 Celkový počet farností 363
byl zredukován na 69. Členem týmu na biskupství, který se podílel na přípravě
restrukturalizace, byl také P. Petr Hruška, který v letech 2001 a 2002 provedl průzkum
pastorační situace v plzeňské diecézi.300 Názory a postoje laiků vyjádřené v odpovědích na
dotazníky a v rozhovorech, které byly součástí tohoto výzkumu, pravděpodobně částečně
ovlivnily práci na diecézních pastoračních plánech. Byl to však zřejmě jediný způsob, jakým
mohli laici do procesu restrukturalizace zasáhnout.
295
Srov. ibid.
Srov. Pastýřské listy a homilie biskupa Františka Radkovského.
297
Srov. ibid., s. 65.
298
RADKOVSKÝ, HRUŠKA, op. cit., s. 74-79.
299
Ibid., s. 66.
300
HRUŠKA, P., Duch oživuje, nevhodné struktury zabíjejí.
296
47
Periodizace procesu v plzeňské diecézi vypadá následovně
1994
1995
1996
1998
2001
2002
2003
2004
2005
– pastýřský list představující vizi obnovy diecéze
– obnovné programy ve vytipovaných farnostech
– setkání kněží a návrh diecézní pastorační strategie
– zahájení sněmovního procesu (setkávání sněmovních kroužků)
– pastýřský list a vyhlášení přípravy diecézního pastoračního plánu
– pastoračně zaměřené roky
– diskuse na biskupství o diecézním pastoračním plánu
– vyhlášení záměru sloučení farností
– vytvoření přípravného týmu
– první zasedání Plenárního sněmu katolické církve v ČR
– jednorázové sloučení farností
– druhé zasedání Plenárního sněmu katolické církve v ČR
6.2.2 Pražská arcidiecéze
Proces obnovy farností, jehož součástí je také restrukturalizace pražské arcidiecéze, není
jednoduché popsat, neboť stále pokračuje. Poprvé se úvahám o obnově života farností
spojeného s jejich restrukturalizací věnovala pravděpodobně biskupská rada v roce 1999.301
V letech 2002-2004 se konaly opakované konzultace s kněžími o způsobech obnovy farností i
o jejich slučování. V roce 2003 vydal arcibiskup pastýřský list, v němž seznámil věřící „s
realitou kněžských povolání v naší arcidiecézi, s personální situací kněží, s obsazením
farností“.302 Zároveň byly v roce 2003 zrušeny některé duchovní správy v centru Prahy.
V roce 2004 byly sloučeny farnosti v prvním vikariátu (Rakovník). Arcibiskup zároveň vydal
pastýřský list, v němž představil proces obnovy farností jako celkovou obrodu duchovního
života farností a diecéze, jejíž dlouhodobá perspektiva sahá do roku 2015. Obnovené farnosti
mají splňovat čtyři základní funkce církve: martyria, leiturgia, koinonia, diakonia, mají být
soběstačné sociálně i ekonomicky.303 Slučování farností nemá vést k redukcím bohoslužeb,
ale naopak k podpoření náboženského života v místě.304 Praktickým otázkám slučování
farností a vytyčení hranic farností nových se věnovali kněží na vikariátních konferencích.
V roce 2005 vydal arcibiskup v souvislosti s obnovou farností pastýřský list o pokání. Jako
prostředky obnovy farností byly představeny právě pokání, Boží slovo, modlitba a
301
Srov. Proces obnovy farností v Arcidiecézi pražské, slide 9.
Srov. VLK, M., Informace o projektu obnovy farností, Zpravodaj pražské arcidiecéze, 2004, č. 3, s. 1-3.
303
Srov. ibid.
304
Srov. OPATRNÝ, MACHÁNĚ, Často bohužel provozujeme fiktivní farnost, s. 5. Ve skutečnosti toto
slučování s sebou rušení bohoslužeb na některých místech nese. Viz Rozhovory s faráři a farníky v Berounském
vikariátu.
302
48
společenství. V roce 2005 a 2006 pokračovala úprava farností a duchovních správ v centru
Prahy i slučování farností mimo Prahu, mimo jiné byly vytvořeny první dvě personální
farnosti v celé arcidiecézi. V roce 2006 byl vytvořen statut tzv. farní expozitury, což je určité
společenství zpravidla při filiálním kostele nebo v určitém území v rámci jedné farnosti. Farní
expozituru vede moderátor-laik, kterého navrhuje farář a dekretem ustanovuje biskup.
V expozituře působí také minimálně tříčlenný kostelní výbor s podobnými funkcemi jako
pastorační nebo ekonomická rada ve farnosti.305 Smyslem vytvoření farní expozitury je
zachování přítomnosti církve v konkrétním místě (která se projevuje např. dostupností
informací), uznání autonomního charakteru určitého společenství – často bývalé farnosti – a
podpora jeho vnitřního rozvoje. Farní expozitura prozatím nebyla zřízena, počítá se tím však
při dalším pokračování obnovného procesu.
Restrukturalizace diecéze je výhradně záležitostí kněží, laici do tohoto procesu nezasahují,
jejich úlohou je „žít upřímně svou víru“ a modlit se za církev a za proces a „být otevření pro
podněty, které duchovní správce přináší“306. V některých farnostech věřící ani nevědí, že
jejich farnost bude sloučena s jinou, a téměř nikde nevědí, že slučování farností je součástí
širšího obnovného procesu.307 Podle některých textů v Acta curiae Archiepiscopalis pragensis
je směr procesu shora dolů – z arcibiskupství směrem ke kněžím a od nich potom
k věřícím.308 Že jsou laici z tohoto procesu prozatím vyloučeni tak radikálním způsobem, že
ani nevědí, že probíhá, dokládá i formulace otázky v rozhovoru pro Zpravodaj pražské
arcidiecéze, kterou se redaktor obrací na generálního vikáře: „Jak mohou věřící zaznamenat,
že jejich společenství prošlo procesem?“309
305
Srov. Statut farní expozitury, Acta curiae Archiepiscopalis pragensis, 2006, č. 6, příloha
Srov. VLK, M., Informace o projektu obnovy farností.
307
Srov. Rozhovory s faráři a farníky v berounském vikariátu.
308
Viz např. VLK, M., Slovo na září, Acta curiae archiepiscopalis pragensis, 2004, č. 9. s. 2.
309
Obnova farností pokračuje, Rozhovor s P. Michaelem Slavíkem, Zpravodaj pražské arcidiecéze, 2006, č. 6, s.
1.
306
49
Periodizace procesu v pražské arcidiecézi je následující:
1998
– zahájení sněmovního procesu (setkávání sněmovních kroužků)
2002-2003 – konzultace s kněžími
2003
– pastýřský list o situaci v diecézi
– jednání kněží o praktických otázkách v rámci vikariátů
– první zasedání plenárního sněmu katolické církve v ČR
2004
– první sloučené farnosti
– pastýřský list o obnově farností
2004
– stanoveny prostředky obnovy farností
2005-2006 – slučování farností
2005
– druhé zasedání Plenárního sněmu katolické církve v ČR
2006
– vytvoření statutu farní expozitury
6.2.3 Diecéze v Plzni a v Praze – shrnutí
V plzeňské i pražské diecézi je slučování součástí širších obnovných procesů. V obou
diecézích však reforma prozatím spočívá především v administrativních změnách a méně v
obnově duchovní.310 V obou diecézích se proces restrukturalizace časově kryje s Plenárním
sněmem katolické církve v ČR, sněm tento proces ovšem ani neovlivňuje, ani ho podrobně
nereflektuje. Praktické provedení slučování farností je záležitostí kněží, laici nemají možnost
je ovlivnit. Nové farnosti se od původních farností prozatím neliší způsobem organizace,
v jejich čele stojí farář, laici kanonickou odpovědnost za farnost nenesou.311 V pražské
arcidiecézi je novinkou ve farní správě vytvoření statutu farní expozitury, která však bude
teprve zřizována. Určitý rozdíl spočívá v tom, že v Plzni sloučení proběhlo najednou, kdežto
v Praze postupně.
310
Srov. Proces obnovy farností v Arcidiecézi pražské, slide 22; srov. též. RADKOVSKÝ, HRUŠKA, Pastorační
plánování v Plzeňské diecézi, s. 66.
311
V některých farnostech jsou laici administrátory in materialibus. Tato skutečnost ovšem nijak s procesem
nesouvisí.
50
7 Výsledky procesu ve francouzských diecézích
Popsat výsledky restrukturalizačního procesu a ohodnotit je není jednoduchou záležitostí.
Francouzský dominikán Antoine Lyon v rozhovoru pro Perspektivy tvrdí, že tato reforma byla
pouhou administrativní změnou, ale nic převratného v životě církve nezpůsobila.312 Podobně
mluvili i někteří kněží-sociologové z lyonské diecéze: „Nestalo se vůbec nic zajímavého,
realita byla pouze převedena v realitu administrativní.“313 To je ovšem jako celkový závěr
poněkud málo. V této kapitole bych chtěl prozkoumat, co nového proces přinesl praktickému
životu ve francouzských farnostech. Zdrojů k tomuto zjišťování je několik: Prvním z nich je
hodnocení procesu na úrovni celé Francie, zpracované pro francouzskou biskupskou
konferenci. Druhým zdrojem je dokument Čtyři priority společného soužití314 který je reflexí
desetiletého vývoje diecéze od vyhlášení jejího pastoračního plánu. Dokument představuje
stostránkovou syntézu odpovědí na dotazníky rozeslané farnostem, pastoračním týmům,
hnutím, kněžím, jáhnům a diecézním centrům, ve kterých byly zjišťovány silné a slabé
stránky života církve, pokroky i nedostatky během zmíněného období. Třetím zdrojem pro
zjištění výsledků procesu a jejich hodnocení jsou rozhovory s pracovníky biskupství, faráři a
farníky, které jsem v lyonské diecézi uskutečnil na jaře 2004 a v diecézi Saint-Étienne v létě
2006.
7.1 Život nových farností
Podle Jackyho Marsauxe má zrušení staré a vytvoření nové farnosti, závažný kladný
důsledek: věřící si uvědomí, že už nežijeme v době farní civilizace, kdy církev zahrnovala
téměř všechny lidi, čemuž odpovídala i farní struktura.315 Zvětšení farního teritoria a s ním
spojené změny v konání nedělních mší nutí farníky k překročení hranic a k rozšíření obzoru.
Nejčastěji popisovaný kladný důsledek restrukturalizačního procesu je právě tento: rozšíření
společenství, vyjití ze svých zaběhaných kolejí, poznání nových lidí a navázání nových
vztahů. „Jsme nyní více otevřeni setkávat se, lépe se mezi sebou známe“,316 „nové farnosti
312
Srov. LION, SELUCKÝ, Antoine Lion o víře ve Francii, Perspektivy – příloha Katolického týdeníku, 2005, č.
26.
313
Rozhovor s Georgesem Decourtem. Viz též Rozhovor s Bernardem Meuretem.
314
4 priorités à vivre ensemble. Tento dokument je nestránkován, odkazuji proto vždy na konkrétní část bez
udání strany.
315
MARSAUX, J., Les nouvelles paroisses, s. 12.
316
4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Paul une Forez Donzy.
51
přinesly větší otevřenost bran církve lidem“.317 „Nyní cítíme, že patříme k velké rodině“,318
„ve více kostelech jsme nyní doma“.319 „Nové farnosti umožňují větší rozmanitost, protože se
setkává více pohledů na věc, a bohatost, neboť farnost se tak stává skutečnou reprezentací
Božího lidu.“320 Lidé mají také pocit, že s tím, jak je jich více na bohoslužbách, se stávají
viditelnějšími ve společnosti a mohou tak lépe vydávat svědectví o Kristu.321 Jak bylo
uvedeno v předcházející kapitole, toto sbližování se s druhými a otvírání se velkému
společenství nebylo vždy jednoduché. Důležitou roli v něm ale hrála snaha začít dělat věci
společně, například společně připravit slavnost u příležitosti ustavení nové farnosti.322 Je
zřejmé, že novou farnost nepřijali úplně všichni a že někteří zůstávají stále velmi navázáni na
svůj původní kostel.323
Podle generálního vikáře saintétiennské diecéze ožily připojením k většímu společenství
některé obce, kde se předtím vůbec nic nedělo.324 Podle Sylvaina Roche sloučení farností
umožnilo věřícím převzít společnou zodpovědnost za plný život farní obce. Například dnes se
za pastoraci mládeže modlí i ve vesnici, kde sice mládež není, ale následkem sloučení se
pastorace mládeže odehrává v „jejich (nové) farnosti“. Podobně z místa, kde dříve nebyla
charita, se lidé do charity, kterou s sebou přineslo sloučení, mohou nově zapojit a zapojují.325
Další pozitivní důsledky vytvoření velkých farností jsou v oblasti slavení liturgie.
V některých malých farnostech nebyly dostatečné podmínky slavit nedělní eucharistii
takovým způsobem, jako ve velkém shromáždění s týmem, který bohoslužbu připraví od písní
až po symboly, které mají pomoci prožít slavené tajemství. Téměř ve všech reflexích i
v rozhovorech se věřící a kněží zmiňují o tom, že slavení nedělních mší je nyní mnohem
živější, radostnější, dynamičtější. V obou diecézích také je také kladen velký důraz na to, aby
se právě při nedělních bohoslužbách setkávaly různé generace a aby byl pro děti připraven
zvláštní program. Tyto bohoslužby jsou přímo označovány speciálním termínem jako
„intergenerační“ a jsou novinkou, která přišla až se sloučením farností. V obnovených
farnostech je také značný důraz kladen na týmy věnující se přípravě liturgie. Ty přirozeně
317
4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Thérèse des Montagnes du Soir.
4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Marcellin en Pilat.
319
4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Claire en Forez.
320
Rozhovor se Sylvainem Rochem.
321
4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Régis d’Argental.
322
Srov. Rozhovor se Sylvainem Rochem.
323
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Claire en Forez.
324
Srov. Rozhovor s P. Thierry Magninem.
325
Srov. Rozhovor se Sylvainem Rochem.
318
52
vtahují do aktivního prožívání bohoslužby především samotné členy týmu; starají se ovšem
jak o slavnostní průběh bohoslužby, tak o prostředky všem usnadňující prožití mše.326 Více se
o těchto týmech liturgie zmíním v souvislosti se službou laiků.
Odvrácenou stranou slučování farností a slavení mší ve větším společenství je ovšem redukce
počtu nedělních bohoslužeb a nutnost dojíždět na ně. Podle některých názorů tento fakt nečiní
věřícím z vesnic potíže, neboť „když si jedou koupit rohlík nebo noviny, jedou stejně vždycky
autem“.327 Faráři navíc povzbuzují věřící ze vzdálenějších míst k zorganizování spolujízdy
autem. Toto povzbuzování se však téměř míjí účinkem ať už pro neochotu těch, kdo mají
auto, nebo těch, kdo nechtějí jezdit „s někým“. Především starší věřící se tak na bohoslužbu
mimo svou vesnici často nedostanou: „Spolujízda je možná pro zvláštní příležitosti, ale ne
pravidelně.“328 Tento aspekt však zároveň ukazuje, jak se důsledky procesu liší místo od
místa, neboť ve farnosti Saint Chamond v diecézi Saint-Étienne zorganizovali mikrobus,
kterým „všechny babičky a dědečky z kopců sváží do údolí“.329 Diskutabilním řešením je
systém točivých bohoslužeb. Vychází vstříc touze věřících, aby v „jejich“ kostele byla nedělní
mše svatá alespoň jednou za měsíc. Navíc určitým způsobem posiluje solidaritu mezi
společenstvími z jednotlivých obcí, neboť všichni jsou jednou za měsíc „hostiteli“ a všichni
musí několikrát za měsíc na mši dojet.330 Na druhou stranu je faktem, že tento způsob –
navzdory názoru, že se vše mění a si lidé musí na měnící se časy bohoslužeb neděli od neděle
zvyknout tak, jako si zvyknou na změnu jízdního řádu331 – vyžaduje značnou námahu pro
orientaci v aktuálním pořadu bohoslužeb: „Rotace mší destabilizuje i ty nejvěrnější včetně
kněží.“332 Střídání bohoslužeb také přispívá k tomu, že se část farníků spokojí s jednoměsíční
mší – hlavně když je v „našem kostele“ – a ostatní neděle na bohoslužby nedojíždí.333 Jak
ukazují rozhovory, není to záležitost pouze starších, kteří cestovat nemohou, ale také těch,
kdo jsou prostě líní a dají přednost sledování mše sv. v televizi.334 Zejména věřící z větší obce
nejsou často ochotni dojet na bohoslužbu – pokud se neslouží u nich, ale v menší vesnici.335
Systém točivých bohoslužeb v určitém smyslu není realizací idey nových farností – totiž vyjít
326
Srov. Rozhovor se Sylvainem Rochem.
Srov. Rozhovor s P. Fredem Gilem.
328
4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Régis d’Argental.
329
Rozhovor s farnicemi ze Saint Chamond.
330
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Jacques du Haut Forez.
331
Srov. Rozhovor s P. Georgem Decourtem.
332
4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Claire en Forez.
333
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Jacques du Haut Forez.
334
Srov. Rozhovor s P. Fredem Gilem.
335
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Claire en Forez.
327
53
ze svého zabydleného prostředí. Navíc vůbec nebere ohled na občasné nebo sezónní
návštěvníky bohoslužeb. Z tohoto důvodu některé farnosti ve vesnicích v okolí Lyonu
zavádějí alespoň jednu sobotní a jednu nedělní mši ve stále konstantní dobu.336
Reflexe deseti let od vyhlášení pastoračního plánu diecéze Saint-Étienne ukazují, že se
nepodařilo realizovat ideu decentralizované farnosti. Aktivity, rozhodování, zkrátka život
farnosti tenduje do jedné často větší a přirozeně spádové obce – bydliště faráře nebo místa
farního domu.337 Generální vikář to vyjadřuje lapidárně: „Bohužel se vytvářejí velká centra a
periferie odumírá. Tomu mají zabránit právě ‚relé‘.“338 Ovšem reflexe ukazují, že život a
činnost „relé“ jako společenství blízkých lidem žijícím v místě se příliš nedaří.339
V jednotlivých obcích – bývalých farnostech – jsou sice většinou alespoň jednou v týdnu tzv.
úřední hodiny, slouží se zde bohoslužby, a jsou zde lidé, kteří mají na starosti určité oblasti
(křest, výuka náboženství, apod.). Prakticky je ovšem většina aktivit i zodpovědnost za místo
přenášena na centrum.340 S podobným problémem se potýkají také v lyonské arcidiecézi, kde
je jedno místo oficiálně určeno jako centrum farnosti: „Pokusili jsme se sjednotit skupiny,
které se starají o kostely. Tyto skupiny jsou tvořeny dobrovolníky, jedná se o hlídání kostela,
úklid, péči o mobiliář. A reakce lidí z malých obcí byla – nyní se bude Vaugneray [centrální
obec farnosti] starat o vše. My už se starat nebudeme. Jako kdyby si Lyon řekl: Hlavní město
je Paříž, tady se nebude dělat nic.“341
V nových farnostech byly v rámci reorganizace rozvinuty různé struktury: tým pastorační
animace, farní pastorační rada, farní ekonomická rada, týmy „relé“, týmy pro přípravu
liturgie, tým pro pohotovost v obcích,342 pro práci s mládeží, katechezi, apod. Rozhovory i
psané reflexe naznačují, že v myslích některých členů týmů – zejména těch, kdo se předtím
nijak na životě farnosti nepodíleli – je farnost redukována na tyto týmy, na svou organizační
kostru, a že je tak vlastně v určitém smyslu posilován instituční a byrokratický charakter
farnosti.343 Podobně jeden farář nebyl schopen mluvit o životě nové farnosti jinak než
336
Srov. Rozhovor s P. Patrickem Rollinem.
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe kněží.
338
Rozhovor s P. Thierry Magninem.
339
Ibid.
340
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe pastoračních týmů.
341
Rozhovor s P. Paulem Gayem.
342
Jedná se o laiky, dobrovolníky, kteří jsou v úředních hodinách přítomni ve farní budově k dispozici pro
příchozí.
343
Srov. Rozhovor s farnicemi ze St. Chamond; srov. též Rozhovor s jáhnem Guyem Bonnefoyem.
337
54
v kategoriích týmů, jejich spolupráce a různých způsobů voleb a nominací do těchto týmů.344
Například při žádosti o křest dítěte je třeba přijít v úředních hodinách do farního domu a
obrátit se na laika, který má zrovna „přijímací“ službu. Ten kontaktuje laika zodpovědného za
křty dětí v dané obci, ten se spojí s vedoucím svého týmu v centru farnosti a ten konečně s
knězem, který bude křest udílet.345 V dokumentech k obnovnému procesu je velmi často
upozorňováno na nebezpečí zůstání pouze u organizačního aspektu. Uvedený příklad ukazuje,
že organizační aspekt může dokonce „přebujet“. Je nicméně pravdou, že důkladná organizace
farnosti obsahuje značný potenciál pro efektivitu a akceschopnost vedení farnosti i konkrétní
pastorace.346
7.2 Konkrétní pastorace
Pastorační plán diecéze Saint-Étienne stanovil jako první ze čtyř priorit solidaritu, spoluúčast
a charitu.347 Díky tomu v mnoha farnostech došlo k podpoře charitativních činností nebo
dokonce ke vzniku organizovaných charit. Rozvoj sociálních činností je hodnocen jako
prorocký akt církve v dnešní konzumní společnosti.348 Zároveň se ovšem objevují stesky, že
je činnost charity špatně strukturovaná, případně že se odehrává především v jednom
centrálním místě farnosti a nezasahuje její periferní obce. Tato charitativní a sociální činnost
je v diecézních Orientacích představena jako nástroj evangelizace a otevření církve světu. Ve
většině farností už ovšem není doplněna žádnou přímou evangelizací.349 V obou diecézích se
objevují stížnosti právě na chybění přímé evangelizace. Farnosti považují za úspěch, jestliže
se jim podaří uspořádat natolik zajímavý koncert nebo přednášku, aby na ni bylo možné
pozvat také nepraktikující nebo nevěřící.350 Do oblasti solidarité patří také takzvaná
„pastorace chudých čtvrtí“,351 která představuje zvláštní péči (např. pořádáním pravidelných
nebo nárazových akcí) o lidi z dělnických tříd a jiné sociálně znevýhodněné. V těchto
aktivitách církev navazuje na velkou tradici nejrůznějších hnutí Katolické akce.352 Víceméně
344
Srov. Rozhovor s P. Paulem Gayem.
Srov. Rozhovor s farnicemi ze St. Chamond.
346
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Claire en Forez.
347
Orientations diocésaines.
348
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe kněží.
349
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe kněží.
350
Srov. Rozhovor s P. Fredem Gilem. Srov. též Rozhovor se Sylvainem Rochem.
351
V originále „la pastorale des quartiers populaires.“
352
Viz 5. kapitola o situaci církve ve Francii.
345
55
se podařilo – díky masivnímu rozvinutí koordinace týmů a skupin ve farnosti – zajistit také
péči o nemocné, především návštěvy s přinášením svatého přijímání.353
Co se týče katecheze dětí, jsou údaje z jednotlivých farností rozporné. Faktem je, že počet dětí
docházejících na výuku náboženství ať už do školy nebo na faru neustále klesá, a to v celé
Francii.354 Sloučení farností vedlo téměř vždy k povzbuzení katechetů, kteří nyní mohou
v rámci jedné farnosti spolupracovat v týmu. Někde obnova farnosti přinesla také obnovu
katecheze pro děti. V Lyonu byl v celé diecézi zaveden nový systém katechizace tak, aby
během programu dětí měli katechezi také jejich rodiče, neboť často jsou děti na náboženství
zapsány i rodiči, kteří sami nejsou praktikující.355 V jiných farnostech si ovšem zase stěžují,
že se výuka nekoná v jejich obci, že je málo katechetů a málo skupin výuky a je obtížné sladit
dojíždění a rozvrhy: „Člověk musí být hodně motivovaný, aby dal svoje dítě na
náboženství!“356 Pastoraci mladých rodin s dětmi většina farností chápe jako svou prioritu, ale
často v ní má určité rezervy.357
Všechny farnosti si stěžují na nedostatečnou péči o mládež. V některých farnostech existují
skupiny mládeže, ale nedaří se je integrovat do širšího života farnosti. V jiných farnostech je
mladých příliš málo, neboť venkov stárne celkově. Zároveň je ale – jak se ukázalo v
rozhovorech – mluvení o nedostatku mládeže jakýmsi stereotypem: Jeden venkovský kněz na
otázku po pastoraci mládeže odpověděl, že žádnou mládež nemá. A za několik minut se
rozpovídal o přípravě na biřmování, které se účastnilo patnáct mladých.358 Ani ve farnosti,
kde se práci s mládeží daří lépe než v jiných, není situace optimální: „Na střední školu v naší
farnosti chodí 1200-1300 mladých. A já jich mám ve své skupině mládeže (aumônerie) 35. A
přitom víme, že katechezí na základní škole projde 200-300 dětí. Mohl bych mít 200-300
mladých, mám jich pouze 35.“359
Většina farností si také stěžuje, že navzdory existenci různých týmů týmy s laiky
zodpovědnými za křest, za první svaté přijímání, apod., nefunguje návazná pastorace po
udílení svátostí. To souvisí s faktem, že i nepraktikující věřící ve Francii žádají od církve
353
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Jacques du Haut Forez.
Srov. např. Rozhovor se Sylvainem Rochem.
355
Srov. Rozhovor s P. Patrickem Rollinem.
356
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Jacques du Haut Forez.
357
Srov. např. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Jean sur Onzon. Srov. též Rozhovor
s P. Patrickem Rollinem
358
Srov. Rozhovor s P. Fredem Gilem.
359
Rozhovor se Sylvainem Rochem.
354
56
slavení přechodových rituálů více než u nás. Církev by tuto skutečnost ráda využila pro
evangelizaci a zapojení mladých manželů nebo rodičů nově pokřtěných dětí do života
farnosti, ale téměř se jí to nedaří.360 Farnosti se také snaží klást důraz na setkávání lidí v rámci
modlitebních společenství, skupin četby Písma a podobně. Tyto skupiny existovaly
samozřejmě dříve než se začalo se slučováním farností, ale obnovný proces jejich činnost
ještě více podnítil a podpořil svým důrazem na zapojení laiků a na rozvoj života církve také
mimo nedělní bohoslužby.361
7.3 Vedení farnosti
7.3.1 Laici
Všichni se shodují na tom, že proces obnovy farností a vzniku farností nových vedl
k výraznému zapojení laiků do života církve. Nejdříve se zaměřím na jejich participaci při
samotném procesu a poté na vedení nové farnosti.
7.3.1.1 Účast laiků na procesu restrukturalizace
Během synodního procesu v diecézi Saint-Étienne i během procesu restrukturalizace lyonské
arcidiecéze byli laici dotazováni na své zkušenosti a názory. Je pravda, že o praktické podobě
a realizaci slučování laici v Saint-Étienne nerozhodovali. Je také pravda, že P. Paul Gay, farář
venkovské farnosti v lyonské diecézi, na jednu stranu říká, že farníci hlasovali o tom, se
kterou farností by se měla jejich farnost spojit, a na jiném místě v rozhovoru tvrdí, že to byl
arcibiskup, kdo nakonec rozhodl o počtu farností, které vytvoří farnost novou. Podobně podle
Bernarda Meureta, sociologa a faráře v Lyonu, který pro restrukturalizaci připravoval
podklady, na názory laiků ve skutečnosti nebyl brán ohled a celý proces byl řízen seshora
z biskupské kurie. Moc v církvi podle něj stále směřuje odshora dolů a nejinak tomu bylo i při
slučování.362 Rozhovory s jinými faráři a s některými laiky tento jeho pesimistický pohled
vyvracejí.363 Laici byli minimálně formálně pozváni, aby promýšleli úlohu církve v současné
společnosti a to jak ji realizovat ve svém dobře známém prostředí farnosti. Management druhé
fáze dotazování v lyonské diecézi, např. formulace vět v syntéze odpovědí na první vlnu
360
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Marcellin en Pilat. Srov. též Rozhovor s P.
Paulem Gayem.
361
Srov. Rozhovor se Sylvainem Rochem.
362
Srov. Rozhovor s P. Bernardem Meuretem.
363
Viz např. Rozhovor s P. Patrickem Rollinem, Rozhovor se Sylvainem Rochem, aj.
57
dotazování či samotná formulace otázek, jasně ukazuje, že cílem dotazování bylo také
připravit farníky na slučování a pomoci jim tuto skutečnost přijmout. Předpokládat, že to bylo
cílem jediným, tedy obvinit lyonské arcibiskupství z machiavelismu – že totiž chce, aby laici
měli pocit, že se do procesu zapojují a přitom aby pouze poslušně přijali vizi z arcibiskupství
– je asi příliš. Některá „svědectví“ nových farností v diecézním časopise,364 podobně jako
rozhovory s farníky a faráři ukazují, že laikům byl skutečně dán určitý prostor pro zapojení se
do vytváření nových farností jako nositelé zodpovědnosti a pravomoci.
7.3.1.2 Laici v nových farnostech
Farní pastorační a ekonomické rady existovaly již ve starých farnostech. Vznik nových
farností ale jejich činnost vyzdvihl a rozvinul. Novinkou je vznik pastoračních týmů (nebo
také týmů pastorační animace), které se spolu s knězem podílejí na vedení farnosti
kanonickým způsobem (podle CIC kán. 517 § 2) a jejichž laičtí členové dostávají pro výkon
této služby kanonickou misi. Když diecéze ustanovily farní strukturu složenou z různých
týmů a rad, vedlo to přirozeně k zapojení mnoha laiků do této struktury, v níž mají možnost
účastnit
se
života
farnosti
nejen
praktickými činnostmi,
ale
také
radou
nebo
spolurozhodováním. V několika textech je uvedeno, že se v nových farnostech lépe hledají
spolupracovníci, že lze „lépe povolávat laiky ke službě“.365 Podle P. Thierry Magnina,
generálního vikáře diecéze Saint-Étienne, byli kněží dříve „zvyklí zacházet s laiky jako se
svými asistenty. Nyní jsou laici skutečnými spolupracovníky kněží.“366 Jsou to laici, kdo se
starají o majetek a stav kostela, kdo učí náboženství a vedou přípravy ke svátostem, připravují
liturgii, vedou modlitební společenství, apod. „Jdeme jak nejdále je to možné v delegaci úkolů
na laiky.“367
Za zmínku stojí v České republice asi neznámé pohřební týmy, které v nových farnostech
vznikly. Jsou složeny z několika laiků, většinou důchodců, jejichž úkolem je kontakt
s pozůstalými, vyřízení záležitostí okolo pohřbu, ale také vedení samotné pohřební liturgie.368
Tyto pohřební týmy jsou – jak se zdá – velmi úspěšné: ubírají knězi jeho povinnosti,
364
Église a Lyon.
4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Thérèse des Montagnes du Soir.
366
Rozhovor s P. Thierry Magninem.
367
Rozhovor s P. Patrickem Rollinem.
368
Srov. Rozhovor s P. Fredem Gilem, srov. též. 4 priorités à vivre ensemble, Reflexe farnosti Paroisse Saint
Jacques du Haut Forez.
365
58
umožňují laikům podílet se na službě církve a jsou dobře přijímány také pozůstalými.369
Zajímavá je také činnost tzv. liturgických týmů. Tyto skupiny v mnohém vykonávají to, co
v českých farnostech liturgická asistence nebo kostelníci – připravují kostel a bohoslužebné
předměty ke mši svaté, rozdělují lektorům čtení, asistují celebrantovi při bohoslužbě. Zároveň
je jim ale svěřen úkol „animovat“ mši, což znamená, že mají na starost úvodní přivítání
věřících, uvést vlastními slovy úkon kajícnosti, připravit si vlastní přímluvy, pronést
díkůčinění a vymyslet případně další gesta, která mají pomoci prožít smysl liturgie. Tým se
několik dní před vlastní bohoslužbou schází k meditaci o biblických textech z nedělní liturgie,
na jejichž základě určuje hlavní myšlenku a hlavní linku, která by se měla táhnout celou
bohoslužbou. Zvláštní je, že tomuto setkání není nezbytně přítomen kněz, který bude
bohoslužbu celebrovat. Jemu se pak – podle slov Sylvaina, vedoucího jednoho z podobných
týmů – „snažíme předat hlavní myšlenku, kterou jsme v textech objevili, aby podle ní mohl
přizpůsobit homilii“.370 Dochází zde k určitému paradoxu, totiž že laici, kteří sami liturgii
necelebrují, určují knězi – celebrantu, namísto aby on určoval laikům, jak mohou ke slavení
přispět. Sám Sylvain přiznává, že jejich snaha určovat knězi, jak by měla vypadat homilie a
průběh bohoslužby, je ne vždy úspěšná. Nicméně za významný považuji již fakt této tendence
laiků.
7.3.2 Duchovní
Se snížením počtu farností došlo také ke snížení počtu farářů, ostatní kněží jsou ustanoveni
jako vikáři nových farností. V tom je jeden z kladných aspektů procesu, neboť „je málo kněží,
kteří jsou schopni zvládnout to, co obnáší dnes být farářem – řízení, animace skupin, animace
farnosti, řešení konfliktů, evangelizace“.371 Podle Jackyho Marsauxe „po určitém období
adaptace [na pomoc laiků] kněží nacházejí více času (…) na vykonávání misionářské dimenze
jejich služby.“372 Zapojení laiků však evidentně neléčí kněžskou přetíženost automaticky –
v reflexích desetiletého vývoje diecéze Saint-Étienne se objevují poznámky, že i po zapojení
laiků je třeba dbát na to, aby kněží nebyli přetěžováni, když se věnují všem týmům a
369
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Thérèse des Montagnes du Soir. Pohřební
liturgii nevedou laické týmy všude. Někde mají laici na starosti pouze kontakt s pozůstalými a vedení samotného
pohřbu je vyhrazeno knězi.
370
Rozhovor se Sylvainem Rochem.
371
Rozhovor se Sylvainem Rochem.
372
MARSAUX, J., Les nouvelles paroisses, s. 13.
59
aktivitám, které v nové farnosti vznikají.373 Ne všichni faráři jsou ochotní s laiky
spolupracovat,374 ale většina laiků i kněží tvrdí, že intenzivní vtažení laiků do pastorace
v nových farnostech je pro kněze prospěšné především v každodenním provozu farnosti i
v reflexi o úkolech a problémech farnosti. Spektrum postojů kněží ke spolupráci je značně
široké: od kněze, který tvrdí, že nyní je knězem nejvíce za celou dobu svého kněžství až po
kněze, který se cítí být současným systémem „redukován na animátora farních skupin“.375
Vznik nových farností mohou v souvislosti se situací kněží provázet další problémy.
Vytvořením rozsáhlých farností se faráři najednou stávají pány obrovského území, vzdáleni
od biskupství i od ostatních farářů: „V této struktuře se každý farář stává papežem. A vystačí
si sám. Nic nás nenutí, abychom se scházeli s ostatními faráři ke společnému řešení
problémů.“376 Opačným problémem je naopak blízké soužití s dalšími kněžími v jednom
domě. V některých nových farnostech je vytvořeno jakési centrum, kde bydlí více kněží, kteří
mají na starosti velké území s množstvím kostelů a bohoslužeb. A ne všichni byli připraveni
žít „bratrské společenství pod jednou střechou“.377 V diecézi Saint-Étienne je také
problémem, že kněží, kteří nejsou faráři, se – třeba po letech farářské služby – cítí být kněžími
druhé kategorie, vyloučeni z rozhodování o záležitostech diecéze nebo dokonce i farnosti.378
V textech reflexí i v rozhovorech se také mluví o nejasném postavení trvalých jáhnů; to však
s restrukturalizací – jak se zdá – příliš nesouvisí. Problémy trvalého jáhenství ve Francii se
neliší od těch, které pro Českou republiku popsal např. Aleš Opatrný.379
Velmi často se na téma nových farností váže také téma služby nebo ministeria v církvi
obecně. V Saint-Étienne je oblasti služeb v církvi věnováno jedno ze čtyř hlavních témat
diecézního pastoračního plánu, před slučováním se konal rok věnovaný službám, službám je
věnována také jedna kapitola v reflexích nad desetiletým vývojem diecéze. Také při
rozhovorech v lyonské arcidiecézi bylo téma služeb v církvi vždy zmíněno. Zapojení laiků do
konkrétních úkolů pastorace, které byly po dlouhou dobu vyhrazeny kněžím, vede k potřebě
promyslet, v čem spočívá specificita kněžské služby, jaká je role celibátu nebo kam až je ve
373
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe animačních týmů.
Srov. Rozhovor s P. Pierrem Dessalcesem.
375
Srov. Rozhovor P. Fredem Gilem; viz též 4 priorités à vivre ensemble.
376
Rozhovor s P. Patrickem Rollinem.
377
Rozhovor s P. Thierry Magninem.
378
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe kněží.
379
OPATRNÝ, Pastorace v postmoderní době, s. 95-105.
374
60
službě možné pověřovat laiky.380 V jednom dokumentu diecéze Saint-Étienne se připomíná,
že teologický pojem úřadu (ministerium) byl dlouho vyhrazen ordinovaným osobám. Nyní se
používá jak pro svěcené, tak nesvěcené a odlišuje je pouze pomocí adjektiva – „úřad svěcení“
(ministère ordonnée) pro kněze a „uznaný úřad“ (ministère reconnue) pro laiky.381 K této
skutečnosti se vrátím v následující kapitole. Zde chci pouze zdůraznit, že jedním z průvodních
jevů vytváření nových farností s výrazným angažmá laiků je kladení si otázek týkajících se
služeb v církvi a hledání odpovědí na ně.
380
Otázky identity kněží byly, jak známo, vyprovokovány již obdobím změn těsně po Druhém vatikánském
koncilu. Vznik nových farností není prvotní příčinou uváděných reflexí. Je však jakýmsi rámcem, v němž se o
službě kněží a laiků uvažuje.
381
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, dossier Des ministères pour l’Église aujourd’hui.
61
8 Diskuse
Jak bylo uvedeno v kapitole 3.4, podle současného papeže nepotřebujeme reformy, které
církev učiní více lidskou, ale více božskou. Vyniká v nových farnostech svátostný charakter
církve více, než ve farnostech starých? Vedla restrukturalizace ke zintezívnění duchovního
života věřících? Na tyto otázky není jednoduchá odpověď. V psaných reflexích ani
v rozhovorech bohužel nikdo nemluví o tom, jestli se nyní modlí více nebo méně, než ve staré
farnosti, a zda více nebo méně miluje Boha a bližní. „Jestli v perfektně zorganizované farnosti
roste život z víry, to se nedá říci, jestli ano, nebo ne.“382 Dá se na to usuzovat pouze nepřímo
z toho, jaké aktivity se ve farnosti uskutečňují a pro co je ve farnosti vytvářen prostor. V této
kapitole se chci zaměřit na nové farnosti pohledem teologie farnosti jako společenství, které
se realizuje v oblastech leiturgia, martyria a diakonia. Ukáže se, že reforma farností vede
k některým otázkám, jejichž důkladná analýza a odpověď by vydala na podobnou diplomovou
práci. V této kapitole na tyto otázky odpovídat nechci, spokojím se tím, že je formuluji.
8.1 Communio
Zrušením farností spravovaných „na dálku“ (excurrendo), dostala každá farnost kněze jako
vlastního pastýře, jak to požaduje kanonické právo. Sociálně a ekonomicky nesamostatné
farnosti byly přičleněny k jiným tak, aby nové farnosti byly stabilní a životaschopné. Vznik
nových farností provázený široce pojatým procesem reflexe vedl k posílení vnímání farnosti
jako společenství, jako živého organizmu, pro jehož životaschopnost je nutné zapojení
značného množství věřících. Přizvání těchto věřících k praktické aktivní spoluúčasti na životě
farnosti vedl u laiků k používání a rozvinutí mnoha obdarování. Lidé pověřeni určitou službou
přebírají podíl zodpovědnosti za poslání místní církevní obce. Lidé mluví o tom, že ve větší
farnosti nalezli nové vztahy a nová přátelství. V nových farnostech je podporován vznik
malých společenství, které mají umožnit prožívat intimní vztahy, které jsou ve velké farnosti
jako celku jen málo možné. Ne všem farnostem se ale daří být funkční jednotkou teologickou
(eklesiologickou) a sociální zároveň,383 neboť realizace snahy o lidskou blízkost zahrnující
pokud možno všechny je ve větším množství lidí patřících nové do farnosti mnohem těžší.
382
383
NEŠPOR, OPATŘIL (eds.), Farnost místo pro každého?, s. 92.
Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 67.
62
Zajímavým momentem spojeným s restrukturalizací je posun v chápání toho, co je farnost.
Zatímco v Lyonu je farnost definována – tak jako v Kodexu kanonického práva – jako
společenství věřících, v Saint-Étienne se farností nyní rozumí společenství společenství, což
bylo až dosud vyhrazeno diecézi.384 Je základní buňkou místní církve nadále farnost
(společenství svěřené knězi), nebo „relé“ (společenství založené na sociální a geografické
blízkosti lidí)?
Je také otázkou, zda se způsobem organizace nové farnosti pomocí množství skupin, rad,
týmů a hierarchie zodpovědností jednotlivých laiků, život společenství poněkud zbytečně
neformalizuje. Slovy Josepha Ratzingera, zda při odstraňování jednoho lešení není zároveň
stavěno jiné, ještě bytelnější.385 Navíc, mluví-li dokumenty diecéze Saint-Étienne i lyonské
arcidiecéze o činnosti laiků, věnují se především jejich působení uvnitř farností. Fakt, že
„první místo křesťana – laika je ve světě“,386 se zde dostává do pozadí. Je evidentní, že velké
nové farnosti nutně potřebují pro svou životaschopnost značný počet laiků, kteří se budou
podílet na koordinaci farního života. Ovšem Michel Clévenot mluví v jednom svém článku
v souvislosti se zapojováním laiků do praktické pastorace a do rozhodování ve farnosti o
vytváření jakési „podkněžské třídy“.387 Je samozřejmé, že ne všichni laici jsou stejní a stejně
povolaní ke službě ve farnostech. Stejně tak samozřejmé je, že ti, kdo se farního života
účastní pasivně, nemusí být ještě horšími křesťany než ti, kdo se ho účastní aktivně.388
V nových farnostech ve Francii je navíc laiků, kteří by se věnovali vnitrofarní pastoraci na
plný úvazek (ať už placeni nebo dobrovolně), prozatím málo. Ale fakt, že někteří laici jsou
pověřeni „úřadem“ podobně jako svěcení služebníci, k otázkám o „podkněžské třídě“ může
vést. V dokumentu diecéze Saint-Étienne totiž stojí, že „ministeria (ministère) se neomezují
čistě a jednoduše na ministeria (ministère) svěcení. (…) Je na biskupovi, aby rozděloval
služby (ministère) tak, jak jednotlivé obce potřebují.“389 Je obsah pojmu „uznané
ministerium“ používaným pro službu laiků totožný s obsahem pojmu ministeria používaném
v teologii pro službu svěcených služebníků? Nebo jinak: Je postavení a služba laiků
pověřených animací farnosti církevním „úřadem“? Jinou věcí je, že se někteří laici zastávající
384
Srov. Décourt, G., La restructuration des paroisses s. 10.
Srov. RATZINGER, J., Církev jako společenství, s. 96.
386
OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 117.
387
CLÉVENOT, M, Du quadrillage à l’éclatement. In CRÉPU, TILLIETTE, La scène catholique, s. 98.
388
Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 122, srov. též. ZEMAN, Farnost jako opora a
povzbuzení našeho lepšího já. In NEŠPOR, OPATŘIL (eds.), Farnost místo pro každého?, s. 17.
389
4 priorités à vivre ensemble, dossier Des ministères pour l’Église aujourd’hui.
385
63
určité služby cítí být lepšími než obyčejnými laiky, což potvrzují rozhovory, které jsem
uskutečnil s některými faráři. Zajímavé ale je, že ke klerikalizaci – na kterou upozorňuje také
Aleš Opatrný390 – podle rozhovorů nejvíce tíhnou laici zapojení do liturgických služeb; více
než laici podílející se na celkové koordinaci farnosti.391
Církev není skupinou, která by se sešla sama ze své vůle, nýbrž je svolána Bohem. Jestliže
farníci sami rozhodují o tom, jak bude jejich farnost vypadat a které obce zahrne, je v tom
ještě zřetelný aspekt onoho povolání které „není z nás“, toho, co je na církvi podle Josepha
Ratzingera veliké?392 Tím nechci argumentovat pro vyloučení laiků z aktivního zapojení do
slučovacího procesu. Naopak, při jejich spoluúčasti vynikne jednota církve jako jednoho lidu,
který společně putuje za stejným cílem. Ale pouhá demokracie není samospasitelným řešením
a i v tomto procesu je biskup reprezentantem Krista. Je dobře, když je proces doprovázen
reflexí a vyučováním teologie církve a společenství, jak se to dělo v Lyonu i v Saint-Étienne.
Důležité je, aby i v hledání způsobů reformy a její realizaci vyniklo, že církev není jen
společenství lidské, rozhodující se pouze podle lidského rozumu, ale božsko-lidské, které plně
spoléhá na Boží pomoc, bez níž se nemůže obejít.
8.2 Leiturgia
V nových farnostech je kladen důraz na to, aby byly nedělní bohoslužby centrem života
farnosti. Je podporováno „shromáždění rozptýleného lidu“ z různých míst okolo jednoho stolu
Páně, bohoslužby bez kněze nejsou doporučovány. Ve většině farností se podařilo vytvořit
podmínky pro to, aby nedělní liturgie byla slavena radostně, důstojně a aby na ni lidé
přicházeli rádi. Redukcí bohoslužeb ovšem také došlo k tomu, že někteří závazek účasti na
nedělní mši nejsou schopni nebo ochotni splnit.
Rád bych v souvislosti se vznikem nových farností upozornil ještě na jeden aspekt, který
považuji za zajímavý. Přes to, že asi ve všech nových farnostech na nedělní bohoslužby stále
ještě dochází více lidí, než kolik se jich účastní nějakého modlitebního společenství, podle
některých rozhovorů přestávají být středem života církve svátosti, ale stává se jím Písmo.
Souvisí to s tím, že pro udílení svátostí je třeba svěcení, a svěcených služebníků je nedostatek,
390
OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 109.
Srov. např. Rozhovor s P. Fredem Gilem, Rozhovor s P. Pierrem Dessalcesem.
392
Srov. RATZINGER, J., Církev jako společenství, s. 94.
391
64
kdežto skupiny biblického studia mohou vést nevysvěcení laici. K tomu se připojuje ještě
obecný problém ve Francii, totiž celkově klesající zájem o svátosti. Citace z rozhovoru s
farářem z lyonské diecéze věc výstižně popisuje: „Laiky, kluky i holky, otce a matky od rodin
posílám na katolickou univerzitu do Lyonu, studují biblická a filosofická studia, jsou
formováni, jsou schopní animovat společenství. Jsou angažováni kolem služby Božího slova.
Ale pro svátosti – to je třeba světit. Jenže co jsou svátosti? Především křest, manželství,
eucharistie, zpověď. Zpověď? Nikdo ke zpovědi nechodí. Křest? Lidi přijdou, nechají pokřtít
dítě a už je nikdy nevidíme. Manželství? Vezmeme se, a pak už do kostela nejdeme. A mše?
To je malá skupinka důchodců. A kde je budoucnost? Ta je v lidech, kteří vytvářejí malé
skupiny rodin, mládeže a podobně. A ty vedou laičtí animátoři.“393 Již jsem zmínil, že se stále
ještě více lidí účastní nedělní eucharistii než malých společenství, takže růst společenství a
dalších aktivit ve farnosti je nadále potřebný, aby eucharistie byla až oním vrcholem, k němuž
vše směřuje. Ale uvedená citace ukazuje na určitý trend, který sice restrukturalizace sama
nezapříčinila, ale do určité míry podporuje, totiž že „být dnes katolíkem už není vázáno na
svátosti, ale na Písmo“.394
8.3 Martyria
Jak vyplývá z předchozího, v nových farnostech roste role Písma svatého, hlásání evangelia i
naslouchání evangeliu. Kladným důsledkem slučování je rozhodně růst misionářského
vědomí a misionářské identity farností. Toto vědomí však samo o sobě bohužel automaticky
nevede k misijním nebo přímým evangelizačním aktivitám. Na rozpornou situaci spojenou
s katechezí dětí a mládeže jsem upozornil výše.
Chtěl bych se na chvíli zastavit ještě u jednoho aspektu nových farností. Polský sociolog
Zygmut Bauman tvrdí, že dělicí čára mezi bohatší a chudší vrstvou společnosti dnes spočívá v
míře mobility. Bohatí lidé žijí globálním způsobem, jsou jakoby mimo prostor, velmi snadno
se kamkoli dopraví a nejsou vázáni na konkrétní místo. Oproti tomu chudí jsou podle něj ti,
kteří jsou na lokalitu vázáni a nemohou se z ní hnout, nemají prostředky (ekonomické,
sociální, mentální) pro mobilitu potřebné a tak se mohou jen dívat, jak jim globalizující se
svět v pohybu ujíždí pod nohama.395 Baumanova analýza je zaměřena především na bohaté a
393
Rozhovor s P. Patrickem Rollinem. Viz též Rozhovor s P. Fredem Gilem, Rozhovor se Sylvainem Rochem.
Rozhovor s P. Patrickem Rollinem.
395
Srov. BAUMAN, Z., Globalizace. Důsledky pro člověka, Praha: Mladá Fronta, 2000.
394
65
chudé národy a státy. Zatímco bohatému severu patří celý svět, jeho podnikatelé jsou jeden
den v Japonsku a druhý v Německu, členové chudých národů a států jsou jako běženci
vykazováni do svých zemí vykořisťovaných nadnárodními firmami. Domnívám se ale, že
jeho pohled je možné uplatnit i na měnící se farnosti. Je otázkou, zda církev, která je stejně
jako Kristus poslána „hlásat radostnou zvěst chudým“ (Lk 4, 18), slučováním farností
nefavorizuje mobilní – tedy bohaté – jimž připravuje „živější, krásnější, (eucharistickou)
slavnost“ a naopak nedefavorizuje imobilní – které Bauman identifikuje jako chudé dneška.
Nové farnosti se tomuto nebezpečí snaží čelit pomocí „relé“; prozatím bohužel ne příliš
úspěšně.
8.4 Diakonia
Diakonická služba církve je v nových farnostech rozvíjena mnohem lépe, než tomu bylo ve
farnostech starých. Je to patrné zejména v diecézi Saint-Étienne, která solidarité klade na
první místo, a kde k rozvoji charity došlo významným způsobem.
8.5 Shrnutí
Nové farnosti plní v mnoha ohledech lépe funkce, které jim přísluší, a z tohoto pohledu lépe
představují celou viditelnou církev.396 Restrukturalizace diecézí je ovšem provázena novými
otázkami, na něž neexistuje jednoduchá odpověď. Vytváření nových farností je procesem
tříbení. Farní život křesťanů, kteří byli s církví identifikováni, se zintenzívnil. Lidé nově
prožívají nedělní eucharistii jako slavnostní shromáždění „rozptýleného lidu“, farnost chápou
především jako společenství a ne jako kostel v konkrétním místě, sami se zapojují do plnění
různých úkolů a mají tak podíl na službě celé církve. Naopak některé lidi s církví
identifikované pouze částečně či „sváteční“ návštěvníky kostela tento proces od církve
v určitém smyslu odřízl: „Ti nejbázlivější z našich kostelů z důvodu převratu utekli.“397
Redukce počtu mší, nutnost dojíždět a neustálé střídání místa bohoslužeb vyžaduje příliš
velkou námahu, kterou málo identifikovaní a málo motivovaní nejsou ochotni podstoupit.
396
397
Srov. SC 42.
Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Claire en Forez.
66
9 Inspirace pro českou církev? (závěr)
V této závěrečné kapitole bych rád shrnul určité momenty z procesu restrukturalizace diecézi
v Saint-Étienne a v Lyonu, které lze považovat za inspirativní pro české a moravské diecéze.
Nemá to být návod na úspěšnou efektivní reformu farností; ten neznám. Navíc, jak bylo
zřejmé i v předchozí kapitole, sama restrukturalizace některé problémy řeší, jiné ovšem
vyřešit nedokáže a naopak některé nové otázky přináší.
Restrukturalizace byla francouzským diecézím uložena synodami (resp. synodou a synodním
procesem), jejichž cílem bylo obnovit celkový život diecézí. Sloučení farností předcházela
poměrně široká reflexe o způsobu zvěstování evangelia dnes v konkrétních místních
podmínkách. Slučování farností bylo nakonec realizováno, neboť v uskutečněné reflexi bylo
nahlédnuto jako užitečný nástroj pro zefektivnění poslání církve v dnešním světě. Iniciátorem
procesů obnovy farností u dvou popisovaných diecézí v České republice (pražské a plzeňské)
byl biskup, nikoli synoda. V obou těchto diecézích je sice slučování prezentováno jako
součást širšího obnovného procesu, ve skutečnosti se administrativní reforma s obnovou
duchovního života příliš nekryje.398
Za inspirativní pro české diecéze lze uvést chronologii, s jakou bylo slučování prováděno:
Vlastnímu vytvoření nových farností předcházela společná práce farností na tom, aby bylo
vytvořeno jedno fungující obnovené farní společenství de facto, aby ustavení nové farnosti
tuto skutečnost poté již jen stvrdilo de iure. Nejprve byla vytvořena jedna farní rada, jeden
společný animační tým, farníci se učili žít jako jedno společenství. V plzeňské diecézi naopak
postupovali obráceně: administrativní sloučení má připravit půdu pro skutečnou obnovu.399
V pražské arcidiecézi je tomu podobně. Je pravda, že slučované farnosti v českých diecézích
často již společným životem do jisté míry žijí: spojuje je jeden kněz, aktivity, nabízené
společně ve všech farnosti, někde také společné účetnictví. Přesto považuji za užitečné
obnovu (tedy to charakteristické pro novou farnost) nejprve žít a až poté provést
administrativní sloučení. Tento postup má ovšem tu nevýhodu, že na administrativní
398
Srov. Proces obnovy farností v Arcidiecézi pražské, slide 22; srov. též RADKOVSKÝ, HRUŠKA, Pastorační
plánování v Plzeňské diecézi. In DEMEL, SCHLEMMER (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo
sebezáchovný provoz?, s. 66.
399
Srov. RADKOVSKÝ, HRUŠKA, op. cit., s. 66.
67
přednosti nových farností (zejména zjednodušení účetnictví, správy majetku, vedení matrik,
apod.) by se muselo čekat déle.
Další inspirující moment lze vidět ve způsobu uvedení nové farnosti v život. V českých
diecézích je nová farnost zřízena dekretem a od určitého momentu prostě existuje, možná ji
biskup navštíví někdy předtím nebo potom. Ve francouzských diecézích byl den ustavení
nové farnosti pojat jako slavnost se mší i společným agapé. Na přípravě slavnosti
spolupracovali věřící ze všech slučovaných farností. Bohoslužbě předsedal biskup, který svou
přítomností dal najevo, že mu na lidech a jejich společenství záleží, ale také to, že on je
„prvním farářem“ v této farnosti. Dobrým nápadem je také uveřejňovat laiky psaná
„svědectví“ o životě nových farností v diecézním časopise. Pro vzniklou farnost je to
příležitost zaměřit se na výhody nového uspořádání a pro farnosti, které sloučení čeká, je
takové svědectví povzbuzení i upozorněním na možná úskalí.
Za úspěšné lze také v obou francouzských diecézích považovat zapojení laiků do procesu ať
už synody nebo samotné restrukturalizace. Laici byli přizváni, aby téma nových farností
promýšleli, byl jim také dán prostor, aby svůj názor vyjádřili. To usnadnilo nejen přijetí
slučování, ale také aktivní participaci laiků na budování nových farností. Je otázkou zda laiky
v Česku zapojit stejným způsobem jako ve Francii – totiž dotazníky. Podobně totiž pracovaly
také tzv. sněmovní kroužky a věřící se pro činnost v nich příliš nadchnout nepodařilo: V roce
2001 bylo v pražské arcidiecézi aktivních kroužků 49, v plzeňské diecézi 19.400 Jestliže každý
kroužek sdružoval například 10 lidí, sněmovního procesu se v každé diecézi účastnilo pouze
1% praktikujících věřících.401 Je otázkou, zda by téma farnosti bylo pro věřící více atraktivní,
aby se do práce takovýchto skupin reflexe zapojili. Přesto se přizvání laiků pokud ne na
diecézní, pak alespoň na vikariátní úrovni jeví jako důležité.402
Za inspirativní pro českou církev je možné považovat také skutečnost, že vznik nových
farností ve Francii je provázen novým systémem jejich vnitřní organizace. S výjimkou statutu
farní expozitury v pražské arcidiecézi se v Čechách nic podobného neděje a farnosti fungují
„postaru“, pouze jejich území bylo zvětšeno. Souvisí to pravděpodobně s faktem, že ve
400
Viz Aktivní sněmovní kroužky – rok 2001.
Počítáno jako podíl k počtu věřících ze Sčítání účastníků bohoslužeb.
402
Viz potíže se slučováním farností do farnosti Odolena voda (KLIMEŠ, J., Program obnovy farností v praxi).
Viz též Rozhovory s faráři a farníky v berounském vikariátu. Zdá se, že alespoň v pražské arcidiecézi je již
přizvání kněží k aktivní participaci na tomto procesu vedením diecéze vnímáno jako něco mimořádného (Srov.
Obnova farností pokračuje, s. 2).
401
68
Francii bylo součástí procesu promýšlení teologie společenství a služby. Teologická reflexe
života farností se sice děje i v plzeňské diecézi, kde po téměř celou dobu procesu funguje tým,
který se jí zabývá. Nezdá se ovšem, že by se výsledky této teologické reflexe dařilo příliš
promítat do praxe.403 O jednom aspektu teologie farnosti – o jejích úkolech – se mluví také
v Praze, i když prozatím především formou rozhovorů, které generální nebo biskupský vikář
poskytují katolickým médiím.404 Tato teologická reflexe bohužel, jak se alespoň zdá, zůstala u
artikulace čtyř úkolů farnosti, aniž by bylo dále promýšleno, jak mají být ve farnostech
realizovány konkrétně.
Za nepříliš inspirativní lze naopak považovat systém rotujících nedělních bohoslužeb. I
v lyonské diecézi je od něj pro jeho nevýhody v některých farnostech upouštěno. Pokud je mi
známo, v plzeňské a pražské diecézi takový systém existuje minimálně a nesouvisí s novými
farnostmi. Otázkou je také míra, praktický způsob a forma pověřování laiků pastorační
službou vedení farnosti. Již nyní totiž v Česku v souvislosti s pastoračními týmy existují
závažné otázky.405
***
Restrukturalizace diecézí a vytváření nových, větších farností může být poměrně účinným
nástrojem, jak reagovat na socio-demografické změny na venkově a ve městech i v samotné
církvi. Námitky pesimistů, že se ve Francii jednalo pouze o administrativní změnu bez
reálných důsledků, lze odmítnout. Sloučení farností předcházela a provázela teologická
reflexe a jeho výsledkem procesu byly konkrétní změny v životě společenství i jednotlivých
věřících. Je zřejmé, že samotná restrukturalizace není všelékem a že míra skutečné obnovy
velmi často závisí na ochotě jednotlivých farářů a farníků obnovu uskutečňovat. Různé
diecéze provádějí proces obnovy a vytváření nových farností různým způsobem a není možné
najít pro něj jeden univerzální a stoprocentně účinný recept. Některé úseky z cest, kterými se
vydaly diecéze ve Francii, mohou být inspirativní také pro církev v České republice.
403
HRUŠKA, RADKOVSKÝ, op. cit., s. 66-67.
Viz Obnova farností pokračuje. Rozhovor s P. Michaelem Slavíkem, Zpravodaj pražské arcidiecéze, 2006, č.
6, s. 1.-3 nebo OPATRNÝ, MACHÁNĚ, Často bohužel provozujeme fiktivní farnosti (rozhovor), Katolický
týdeník¸ 2006, ročník XVII, č. 24, s. 5.
405
Viz OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 72-74.
404
69
10 Použité zkratky
AA – Apostolicam Actuositatem. Dekret II. vatikánského koncilu o apoštolátu laiků.
AG – Ad gentes. Dekret II. vatikánského koncilu o misijní činnosti církve.
CIC – Codex iuris caconici, Kodex kanonického práva.
GS – Gaudium et spes. Pastorální konstituce II. vatikánského koncilu o církvi v dnešním
světě.
Ibid. – Ibidem, tamtéž
Kán. – kánon.
KKC – Katechismus katolické církve.
LG – Lumen gentium. Věroučná konstituce II. vatikánského koncilu o církvi.
Op. cit. – opus citatum, citované dílo.
PO – Presbyterorum ordinis. Dekret II. vatikánského koncilu o službě a životě kněží.
SC – Sacrosanctum concilium. Konstituce II. vatikánského koncilu o posvátné liturgii.
SLDM –sčítání lidů, domů a bytů.
UR – Unitatis reditengratio. Dekret II. vatikánského koncilu o ekumenismu.
70
11 Prameny
11.1 Tištěné prameny
4 priorités à vivre ensemble. Une synthèse des réponses a la consultation diocésaine. Reflexe
desetiletého vývoje diecéze od vyhlášení pastoračního plánu, Saint-Étienne: Diocèse de SaintÉtienne, 2006 (nestránkováno)
Annuaire du diocèse de Lyon. Katalog lyonské diecéze, ročník 1998
L’Avenir des communautés paroissiales du Rhône-Vert et du Roannais, Église à Lyon, 1999,
č. 21, příloha
BALLAND, Jean, L’Avenir des Communautés paroissiales du Rhône-Vert et du Roannais,
Lyon: Archevêché de Lyon, 1997
BENEDIKT XVI., Deus caritas est. Encyklika o křesťanské lásce, Praha: Paulínky, 2006,
ISBN 80-86949-03-6
Décret épiscopal promulguant les paroisses nouvelles du diocèse de Saint-Étienne, Chrétiens
en marche, 1999, 27. ročník, č. 336, s. 3-6
Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995, ISBN 80-7113-089-3
L’Église, communion missionnaire. Le dimanche, la paroisse. Dokument přijatý na plenárním
shromáždění francouzského episkopátu v Lurdech 6. – 12. 11. 1990. Paris: Centurion, 1991
Équipes et conseils dans la paroisse nouvelle. Dossier de travaille, Saint-Étienne: Diocèse de
Saint-Étienne, 1998
FRANCOUZSKÁ BISKUPSKÁ KONFERENCE, Pozvat současnou společnost k životu
z víry. Dopis francouzským katolíkům, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2003,
ISBN 80-7192-816-x
JAN PAVEL II., Christifideles laici. Posynodní apoštolský list o povolání a poslání laiků
v církvi a ve světě, Praha: Zvon, 1996, ISBN 80-7113-162-8
JAN PAVEL II., Novo millennio ineunte. Apoštolský list na závěr jubilejního roku 2000,
Praha: Sekretariát České biskupské konference, 2001
JAN PAVEL II., Ecclesia de eucharistia. Encyklika o eucharistii a jejím vztahu k církvi,
Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2003, ISBN 80-7192-849-6
Katechismus katolické církve, Praha: Zvon, 1995, ISBN 80-7113-132-6
Katalog plzeňské diecéze 2003, Plzeň: Biskupství plzeňské, 2003
Katalog pražské arcidiecéze 2003, Praha: Arcibiskupství pražské, 2003
71
Kodex kanonického práva, Praha: Zvon, 1994, ISBN 80-7113-082-6
MIKULÁŠEK, Jiří, Situace farností brněnské diecéze očima generálního vikáře. In NEŠPOR,
Petr, OPATŘIL, Pavel (eds.), Farnost, místo pro každého? Brno: Biskupství brněnské, 2005,
s. 71-77
Obnova farností pokračuje. Rozhovor s P. Michaelem Slavíkem, Zpravodaj pražské
arcidiecéze, 2006, č. 6, s. 1-3
Obnova našich farností – první organizační změny, Zpravodaj pražské arcidiecéze, 2004, č. 2,
s. 7
OPATRNÝ, Aleš, KRAMPL, Petr, Obnova farností (rozhovor), FCHODoviny, měsíčník
farnosti Chodov, 2004, č. 4, s. 8-10
OPATRNÝ, Aleš, MACHÁNĚ, Jiří, Často bohužel provozujeme fiktivní farnosti (rozhovor),
Katolický týdeník¸ 2006, ročník XVII, č. 24, s. 5
Orientations diocésaines. Dokument pastoračního plánu diecéze Saint Étienne, vyhlášený
biskupem Pierrem Joattonem 27. 10. 1996
PAVEL VI., Evangelii nuntiandi, Apoštolská exhortace o hlásání evangelia, Praha: Zvon,
1990, ISBN 80-7113-159-8
RADKOVSKÝ, František, HRUŠKA, Petr, Pastorační plánování v Plzeňské diecézi.
Doprovázení pastorační proměny v teorii i praxi. In DEMEL, Zdeněk, SCHLEMMER, Karl
(eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný provoz? Být církví misionářským
způsobem, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, ISBN 80-7040814-6, s. 61-90
RAYMOND, Yves, LACROIX, Louis-Marie, La paroisse nouvelle : une logique de
conversion (rozhovor), Chrétiens en marche, 1999, 27. ročník, č. 336, s. 15-17
Statut farní expozitury. Acta curiae Archiepiscopalis pragensis, 2006, č. 6, příloha
Svědectví o vzniku nových farností uveřejněná v lyonském diecézním časopise Église a Lyon,
roč. 2000-2002
VLK, Miloslav, Informace o projektu obnovy farností, Zpravodaj pražské arcidiecéze, 2004,
č. 3, s. 1-3
VLK, Miloslav, Slovo na září, Acta curiae Archiepiscopalis pragensis, 2004, č. 9. s. 2
Vyplněné dotazníky z procesu slučování farností v arcijáhenství sv. Petra v lyonské diecézi.
Uloženy v archivu lyonského arcibiskupství. Nepublikovány
72
11.2 Prameny dostupné na internetu
Aktivní sněmovní kroužky – rok 2001. Seznam sněmovních kroužků v aktivních roce 20012002 dostupný na http://snem.cirkev.cz/download/Aktivni_SK_2001.htm [naposledy
konzultováno 1. 9. 2006]
European Social Survey. Data ze srovnávacího kvantitativního výzkumu dostupná na
www.europeansocialsurvey.org [naposledy konzultováno 22. 8. 2006]
HRUŠKA, Petr, Duch oživuje, nevhodné struktury zabíjejí. Pastorační situace v plzeňské
diecézi na přelomu tisíciletí. Dostupné na
http://www.bip.cz/info/dokumenty_pastor_plan.html [naposledy konzultováno 30. 7. 2006]
Jednání s církvemi. Krácené zápisy z jednání na Ministerstvu kultury ČR. Dostupné na
http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=367 [naposledy konzultováno 26. 8. 2006]
JOATTON, Pierre, Le diocèse aujourd’hui, 2005. Dostupné na http://catholique-saintetienne.cef.fr/rubrique.php3?id_rubrique=19 [naposledy konzultováno 28. 8. 2006]
KLIMEŠ, Jeroným, Program obnovy farností v praxi. Dostupné na
http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/filialni.htm [naposledy konzultováno 1. 9. 2006]
LION, Antoine, SELUCKÝ, Oldřich, Antoine Lion o víře ve Francii, Perspektivy – příloha
Katolického týdeníku, 2005, č. 26, dostupné na
http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=3336 [naposledy konzultováno
20. 8. 2006]
Pastýřské listy a homilie biskupa Františka Radkovského. Dostupné na
http://www.bip.cz/info/dokumenty_pastyr_listy.html [naposledy konzultováno 20. 7. 2006]
Proces obnovy farností v Arcidiecézi pražské. Powerpointová prezentace doplňující přednášku
generálního vikáře Mons. Michaela Slavíka na kněžském dni v Pastoračním středisku v Praze
8. 6. 2006. dostupné na: http://www.apha.cz/vypsat.php?ide=2125&page=&datum=ano
[naposledy konzultováno 15. 7. 2006]
ROUET, Albert, Communautés locales. Dokument diecéze Poitiers dostupný na
http://www.diocese-poitiers.com.fr/documents/comlocales.html [naposledy konzultováno 28.
8. 2006]
Sčítání účastníků bohoslužeb. Podklady pro práci Plenárního sněmu katolické církve v ČR.
Dostupné na http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=110 [naposledy konzultováno 25. 8.
2006]
SLÁDEK, Vladimír, Rozhovor s kardinálem Miloslavem Vlkem o slučování farností.
Dostupné na webových stránkách kolínské farnosti: http://www.volny.cz/farnostkolin/novinky.htm [naposledy konzultováno 27. 7. 2006]
73
Úkony duchovní správy v ČR. Tabulkové podklady pro práci Plenárního sněmu katolické
církve v ČR. Dostupné na http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=156 [naposledy
konzultováno 26. 8. 2006]
Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě. Práce sněmovních komisí mezi 1. a 2. zasedáním
Plenárního
sněmu
Katolické
církve
v ČR,
Praha,
2005,
Dostupné
na
http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=427 [naposledy konzultováno 21. 8. 2006]
11.3 Rozhovory
(uspořádáno chronologicky; uvedeny jsou pouze rozhovory, na něž se v textu odvolávám)
Rozhovor s P. Vincentem Feroldim, ředitelem lyonského diecézního centra pro komunikaci,
který se podílel na vedení procesu restrukturalizace, 12. 3. 2004
Rozhovor s P. Patrickem Rollinem, farářem ve farnosti Saint Roch en Val de Saône (lyonská
arcidiecéze), 27. 4. 2004
Rozhovor s P. Bernardem Meuretem, farářem v Lyonu, sociologem, který připravoval
podklady pro restrukturalizaci lyonské diecéze, 21. 5. 2004
Rozhovor s P. Fredem Gilem, farářem ve farnosti Sainte Claire et Saint François sur
l’Arbresle (lyonská arcidiecéze), 24. 5. 2004
Rozhovor se Sylvainem Rochem, farníkem farnosti Saint Roch en Val de Saône (lyonská
arcidiecéze), 27. 5. 2004
Rozhovor s P. Georgem Decourtem, pracovníkem arcibiskupství lyonského, sociologem,
který připravoval podklady pro restrukturalizaci lyonské diecéze. 30. 5. 2004
Rozhovor s P. Paulem Gayem, farářem ve farnosti Saint Alexandre de l’Ouest Lyonnais
(lyonská arcidiecéze), 3. 6. 2004
Rozhovory s faráři a farníky v berounském vikariátu. Uskutečněné 20. 6. – 10.7. 2006
Rozhovor s P. Thierry Magninem, generálním vikářem diecéze Saint-Étienne, 20. 7. 2006.
Rozhovor s farnicemi ze Saint Chamond (diecéze Saint-Étienne), 21. 7. 2006
Rozhovor s P. Pierrem Dessalcesem, farářem ve farnosti Saint Étienne (diecéze SaintÉtienne), 21. 7. 2006
Rozhovor s jáhnem Guyem Bonnefoyem, trvalým jáhnem ve farnosti Saint Martin en Ondaine
(diecéze Saint-Étienne), 22. 7. 2006
74
12 Literatura
AMBROS, Pavel, Perspektivy a východiska pastorační činnosti církve – modlitba a
evangelizace. In Kol. Nová evangelizace, Olomouc: Centrum Aletti – Velehrad: Refugium
Velehrad-Roma, 2000, ISBN 80-86045-49-8, s. 81-104
AMBROS, Pavel, Teologicky milovat církev, Olomouc: Centrum Aletti – Velehrad: Refugium
Velehrad-Roma, 2003, ISBN 80-86715-11-6
AMBROS, Pavel, Dvojí tvář pastorace: litera a Duch. In DEMEL, Zdeněk, SCHLEMMER,
Karl (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný provoz? Být církví misionářským
způsobem, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, ISBN 80-7040814-6, s. 115-123
BASDEVANT-GAUDEMENT, Brigitte, Stát a církev ve Francii. In ROBBERS, Gerhard
(ed.), Stát a církev v zemích EU, Praha: Academia, 2002, ISBN 80-200-0967-1, s. 131-161
BAUMAN, Zygmunt, Globalizace. Důsledky pro člověka, Praha: Mladá fronta, 2000. ISBN
80-204-0817-7
BERGER, Peter, Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti, Brno: Barrister &
Principal, 1997, ISBN 80-85947-8
BORRAS, Alphonse, La paroisse et au-delà, Études, 2005, č. 4026, s. 783-793
CETKOVSKÝ, Gorazd, Karmelitánský klášter jako „biotop víry“ v Čechách a na Moravě. In
DEMEL, Zdeněk, SCHLEMMER, Karl (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo
sebezáchovný proces? Být církví misionářským způsobem, České Budějovice: Teologická
fakulta Jihočeské univerzity, 2005, ISBN 80-7040-814-6, s. 25-30
CORETH, Emerich, Co je člověk?, Praha: Zvon, 1996, ISBN 80-7113-170-9
DECOURT, Georges, La restructuration des paroisses. Analyse comparative des processus
de restructuration des paroisses dans les diocèses de Grenoble et de Saint Etienne, dostupné
na http://perso.orange.fr/gdlyon/Pastorale.html [naposledy konzultováno 4. 7. 2006]
DOLISTA, Josef, Perspektivy církve. Vybrané kapitoly z eklesiologie. Kostelní Vydří:
Karmelitánské nakladatelství, 2000, ISBN 80-7192-465-2
DOLISTA, Josef, Pokus o teologii farnosti – vybraná témata. In HOJDA, Jan (ed.): Farnost
na přelomu století. Teologická reflexe, Svitavy: Trinitas, 2000, ISBN 80-86036-47-2, s. 49-65
DUKA, Dominik, Vize farní pastorace v královéhradecké diecézi. In HOJDA, Jan (ed.),
Farnost na přelomu století. Teologická reflexe, Svitavy: Trinitas, 2000, ISBN 80-86036-47-2,
s. 10-17
GRAUBNER, Jan, Jak si představuji farnost dnes. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2005,
ISBN 80-7266-219-8
75
HAMPLOVÁ, Dana, Víra a nadpřirozeno ve společnosti, Praha: Sociologický ústav
akademie věd, 2000, ISBN 80-85950-79-0
HENDL, Jan, Úvod do kvalitativního výzkumu, Praha: Karolinum, 1999, ISBN 80-246-0030-7
HERVIEU-LÉGER, Danièle, Les monastères revisités. In CRÉPU, Michel, TILLIETTE
Bruno (eds.), La scène catholique, speciální číslo Autrement revue, 1985, č° 75, s. 88-93
HERVIEU-LÉGER, Danièle, Le pèlerin et le converti, Paris: Flammarion, 1999, ISBN 20808-0017-5
HERVIEU-LÉGER, Danièle, Catholicisme, la fin d’un monde, Paris: Bayard, 2003, ISBN 2227-31707-8
HRDINA, Antonín Ignác, Svoboda náboženství v právu České republiky, Praha: Eurolex
Bohemia, 2004, ISBN 80-86432-67-X
Kol., Příručka k provádění výběru metodou sněhové koule. Snowball sampling, Praha: Úřad
vlády České republiky, 2003, ISBN 80-86734-08-0
MARSAUX, Jacky, Les nouvelles paroisses. Raisons et enjeux d’une réforme, Documents
EPISCOPAT. Bulletin du secrétariat de la Conférence des évêques de France, 2002, č. 10-11,
s. 3-20
Náboženská situace v ČR v současnosti. Statistické podklady, Pracovní text pro 2. zasedání
Plenárního sněmu katolické církve v ČR, Praha, 2005. dostupné na
http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=427 [naposledy konzultováno 21. 8. 2006]
OPATRNÝ, Aleš, Pastorační situace u nás. Analýzy a výhledy, Kostelní Vydří:
Karmelitánské nakladatelství, 1996, ISBN 80-7192-092-4
OPATRNÝ, Aleš, Pastorace v postmoderní společnosti, Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství, 2001, ISBN 80-7192-557-8
PINA, Christine, Les évêques français face au monde moderne: l’exemple du rapport Dagens.
In BRÉCHON, P., DURIEZ, B., ION, J. (eds.), Religion et action dans l’espace public, Paris:
L’Harmattan, 2000, 2-7384-9165-0 s. 92-104
POTEL, Julien, Église en France. Approches sociologiques, Paris: Desclée de Brouwer, 1994.
RATZINGER, Joseph, Církev jako společenství, Praha: Zvon, 1995, ISBN 80-7113-102-4
RÉMOND, René, l‘Église dans la société contemporaine. Přednáška 25. 5. 2004 v rámci
cyklu Conférence Paul Couturier organizované komunitou Chemin-Neuf v Lyonu
SCHLEMMER, Karl, Učinit lidi zítřka vnímavými pro křesťanství. In DEMEL, Zdeněk,
SCHLEMMER, Karl (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný proces? Být
církví misionářským způsobem, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity,
2005, ISBN 80-86045-49-8, s. 9-16
76
SUTTER, Jacques, Comment sonder les reins et les cœurs? In CRÉPU, Michel, TILLIETTE
Bruno (eds.), La scène catholique, speciální číslo Autrement revue, 1985, n° 75, s. 48-54
THOMAS, Pascal, Que devient la paroisse? Mort annoncée ou nouveau visage? Paris:
Desclée de Brouwer, 1996, ISBN 2-220-03740-1
TINCQ, Henri, Dieu en France. Mort et résurrection du catholicisme, Paris: Calman-Lévy,
2003, ISBN 2-7021-3387-8
TRETERA, Jiří Rajmud, Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství, 2002, ISBN 80-7192-455-5
VLK, Miloslav, Misijní církev v postsocialistické době. In DEMEL, Zdeněk, SCHLEMMER,
Karl (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný proces? Být církví misionářským
způsobem, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, ISBN 80-7040814-6, s. 31-42
WEBER, Max, Autorita, etika a společnost, Praha: Mladá fronta, 1997, ISBN 80-204-0611-5
ZEMAN, Josef, Farnost – opora a povzbuzení našeho lepšího já. In NEŠPOR, Petr
OPATŘIL, Pavel (eds.), Farnost, místo pro každého?, Brno: Biskupství brněnské, 2005, s. 922
77
13 English annotation
Title:
RESTRUCTURING OF DIOCESES IN FRANCE: INSPIRATION FOR THE CZECH CHURCH?
Abstract:
A pastoral reform of catholic dioceses in France and in the Czech Republic is discussed in this
paper. The reform consists in the effort to complete renewal of spiritual life of parishes,
vicariates and dioceses. The main attention in the paper is paid to the significant part of the
reform which is done by merging of parishes: the small parishes which are not able to perform
all necessary functions are merged and one new parish is established. The situation of the
Catholic Church in France and in the Czech Republic is similar to a large extent. And similar
are also the reasons which in the two countries led to the pastoral reform. The similarities and
differences of the process are shown on the case studies of the dioceses of Lyon, SaintÉtienne, Pilsen and Prague. A significant attention is paid to the results of the process in
France, which are interpreted by the theological concepts of parish. Some of the inspirational
elements of the French manners of reform are presented in the concluding chapter. They
include namely: larger engagement of laics, large reflection about the communional
ecclesiology and the services in Church which are the inherent part of the process,
collaboration of old parishes before merging and manner of ceremonial inauguration of the
new parish.
Key words:
Catholic Church – Reform
Catholic Church – France
Catholic Church – Czech Republice
Diocese
Parish
78