Listy ODS 8/2010
Transkript
8 / 2010 Informační bulletin Občanské demokratické strany Zůstáváme nejsilnější proreformní stranou Analýza voleb str. 6–11 Vyhlídky venkova str. 24–25 strana 4–5 Historie místo kompasu str. 26–29 AKTUALITY Připomínka okamžiků, které tvoří dějiny Říjnové senátní a komunální volby se staly symbolem situace, kdy dosavadní vítěz zdánlivě ztrácí sílu a musí se vší důstojností dokázat, že umí tím nejlepším způsobem zacházet s mocí, s výhrou i prohrou, že uznává gentlemanství vůči přátelům i nepřátelům. Prostřednictvím obrazových záznamů nabízíme připomenutí situací, které se staly součástí minulých dní. Usnesení Výkonné rady ODS 25. října 2010 • Výkonná rada ODS děkuje všem voličům, kteří svými hlasy podpořili zástupce ODS jak v komunálních volbách, tak v obou kolech těch senátních. • Výkonná rada ODS zdůrazňuje, že výsledky podzimních voleb 2010 potvrdily, že ODS zůstává nejsilnější politickou stranou na české pravici. • Výkonná rada ODS děkuje všem senátorům ODS, kteří své mandáty neobhájili, za odvedenou práci v Senátu PČR ve prospěch České republiky. Kalendář 2011: Unikátní snímky, které odrážejí události minulého roku 2 Stejně jako v uplynulém roce nabízíme obrazový kalendář, který prostřednictvím exkluzivních fotografií připomíná dramatické politické situace uplynulého období, občas i kuriózní momenty, které ho provázely, a v neposlední řadě detailní záběry těch, kteří byli politickému boji vystaveni v první linii. Kalendář si lze objednat od 15. listopadu na e-shopu v rámci internetových stránek ODS, cena je 195 Kč. Pokud nemáte k dispozici e-mail, můžete se s objednávkou obrátit na ODS Publishing. V tom případě bude kalendář k vyzvednutí na recepci hlavního sídla ODS – Polygon House, Doudlebská 1699/5, Praha 4, 140 00. OBSAH Z obsahu Vážení čtenáři, ODS upevnila pozici nejsilnější proreformní strany Petr Nečas Mediální „boj na pravici“ částečně pravici jako celek oslabuje. Přesto výsledky voleb neprokazují, že neuspěl proreformní kurz, jak se snaží tvrdit opozice. strana 4–5 Výsledky voleb do Senátu a zastupitelstev měst a obcí Zbyněk Klíč Přinášíme analýzu posledních voleb a jejich porovnání s volbami předchozími. Konkrétní údaje jsou prezentovány ve statistických tabulkách. strana 6–7 Společná agenda pro nadcházející roky Pavel Blažek Naše vládní účast nesmí zapříčinit, aby byla upozaděna značka ODS. Je to jedna z myšlenek, která zazněla na kongresu, ale je užitečné ji zopakovat. strana 13 Historie velkého průšvihu Martin Říman Autor vysvětluje přešlapy ohledně solárních elektráren. „Cena za tuto zkušenost je neuvěřitelná – za peníze, které za ně zaplatíme, by se bohatě odfinancovala celá důchodová reforma.“ strana 14 Sláva a pády komunálních politiků Připomínáme osobnosti, které ovlivnily nejen komunální politiku, ale jejím prostřednictvím celostátní, ne-li světové události: například R. Giuliani, J. Lužkov, z Čechů chicagský starosta A. Čermák... strana 16–19 Životní peripetie a vzestupy Alexandra Vondry V rámci rozhovoru jsme vzpomínali na dětství, disidentské období i jeho vstup do vrcholné politiky současného ministra obrany Saši Vondry. Má na co vzpomínat: Byl topičem, autorem a vydavatelem samizdatů, poradcem prezidenta, velvyslancem ve Spojených státech... strana 20–21 Co čeká české zemědělství a venkov Petr Havel Analýza vyhlídek rozvoje českého zemědělství v souvislosti s aktuální tuzemskou politikou a především vazbami na EU. Budoucí situace nese bezesporu velké výhody a výzvy, ale i rizika. strana 24–25 8/2010 informační bulletin Občanské demokratické strany Vydává ODS Publishing, s.r.o. Adresa vydavatelství a redakce: Jánský vršek 13, 118 00 Praha 1 Tel: 234 707 160, 161, 164 E-mail: [email protected], http: www.ods.cz Hlavní editorka: Vlasta Lajčaková Redaktorka: Ivana Vajnerová Grafika a foto: Luděk Krušinský, Ingrid Valentinová Foto v čísle: Luděk Krušinský, archiv ODS a archivy autorů Registrace u MK ČR E 12908 Redakční uzávěrka: 26. 10. 2010 Inzerci přijímá: E-mail: [email protected] nelze zastírat, že poslední volební smršť, která byla notně vyčerpávající jak pro kandidáty, politické strany i voliče, nevyzněla pro naši stranu jako důvod k nadšenému jásotu, ale ani k poraženecké beznaději. Nová konkurence na pravici a levicoví voliči, zděšení předzvěstí radikálních reforem, výrazně ovlivnili výsledky komunálních i senátních voleb. Kombinace těchto vlivů a možných pochybení ze strany samotné ODS dává obraz, který pravděpodobně bude předmětem mnohých odborných analýz, novinářských komentářů a politologických studií. Všechny zmíněné i nezmíněné vlivy na výsledky letošních voleb lze bagatelizovat, podceňovat, přeceňovat, zkreslovat ve prospěch toho či onoho. Každopádně celkové vyznění lze zjednodušeně posuzovat dvěma úhly pohledu podle pověstné metody: Někdo se raduje, že sklenice či láhev je poloplná, někdo si zoufá, že je poloprázdná. ODS má nyní na stole právě takovou láhev. Přímo, v podtextu či soukromě přemýšlíme o úspěších, selháních, přeceňování i podceňování – sebe sama, partnerů, konkurentů i voličů. Ať už považujeme onu pomyslnou láhev za poloprázdnou, nebo poloplnou, není čas se opájet současnými pozicemi ani podléhat beznaději, protože následující období bude náročné a bude vyžadovat mnoho sil. I když v jiném smyslu, než když například začal bujet paroubkovský fenomén, který se ve výsledku podílel na své vlastní zkáze. Tentokrát to bude citlivá hra s nepříliš vyzpytatelnými partnery, ještě citlivější hra s opozicí, jejíž moc a sebevědomí opět nabubřely, to vše s nutností prosadit maximum reforem v rámci reálných možností. Popřát k tomu všemu hodně štěstí nestačí. Důležitý bude dostatek vůle, sil, důslednosti, politické korektnosti, vyvažování diplomacie a neústupnosti… Po období volebního maratonu je čas zdokonalovat image ODS tak, aby byla co nejvíce respektovaná mezi partnery, soupeři i voliči. Vaše redakce 3 SLOVO PŘEDSEDY ODS upevnila pozici nejsilnější proreformní strany TOP 09 a VV – s efektem „když se dva perou, třetí se směje“. Tím třetím je ČSSD bez Jiřího Paroubka s nezměněným Paroubkovým programem. Přesto výsledky voleb neprokazují, že neuspěl proreformní kurz, jak se snaží interpretovat opozice. ČSSD sice nad ODS zvítězila v komunálních volbách v počtu hlasů (19,7 %), ale pouze o 0,9 %. V součtech mandátů parlamentních stran získala koalice ODS-TOP 09 (+STAN)-VV celkem 9200 zastupitelů, zatímco opozice ČSSD-KSČM jich má 7800. Ani vítězství ČSSD v Senátu v poměru ke koalici není nijak výrazné. Při porovnání s jarními volbami tedy nedošlo k celkovým dramatickým přesunům voličské přízně. D 4 ruhým kolem senátních voleb končí devatenáct měsíců trvající volební kampaň, počínající pádem vlády v době českého předsednictví. To je situace, kterou jsme za posledních dvacet let ještě nezažili. Úřednická vláda, která vládla opět přispěním politických manévrů Jiřího Paroubka celých čtrnáct měsíců, neměla mandát provádět zásadní reformní změny, které naše země potřebuje. Ztratili jsme spoustu času a energie a dnes se konečně vracíme k normálu. To je jistě potěšitelná zpráva. Oddechnou si nejen všichni kandidáti, volební štáby a podporující sympatizanti, ale nepochybně celá veřejnost. Všem bych chtěl touto cestou znovu poděkovat. Těm, kteří kandidovali, podíleli se na práci volebních týmů, podporovali nás, a samozřejmě v první řadě těm, kteří nám ve volbách dali svoji důvěru. Výchozí situace podzimních komunálních a senátních voleb 2010 byla pro ODS velice komplikovaná. Úspěch z let 2004 (Senát) a 2006 (komunál) byl skutečně unikátní a v tomto směru stěží zopakovatelný. V prvním případě byla ODS v opozici proti mimořádně nepopulární vládě vedené Stanislavem Grossem v době, kdy měla ČSSD minimální preference. Ve druhém pak v situaci, kdy země neměla ani po pěti měsících od voleb vládu a vinu za to občané přisoudili zejména ČSSD a Jiřímu Paroubkovi. Navíc ODS poprvé a naposledy ne- měla absolutně žádnou konkurenci na pravici. Realisticky jsme proto nemohli očekávat, že tyto výsledky dokážeme zopakovat. Boj na pravici, nebo pravolevý střet? V současné době se navíc znovu nacházíme v situaci permanentních pokusů o překreslení politické mapy. Především představitelé TOP 09, povzbuzeni nečekaným úspěchem v květnových volbách do Poslanecké sněmovny, chtěli podzimních voleb využít k symbolickému posílení své pozice. Svým mediálním působením se snažili navodit dojem, že podzimní volby jsou soubojem o dominantní postavení na pravici, nikoli standardním pravolevým střetem. ODS, která standardně dává přednost druhému typu soutěže, tedy byla ve složité situaci. Musela navázat na relativně slušný výsledek voleb do Poslanecké sněmovny a nezhoršit svoji pozici v pravém politickém spektru s tím vědomím, že bude mediálně porovnávána se skvělými výsledky v letech 2004 a 2006. To vše v naprosto odlišné situaci s novými konkurenty na politickém trhu. Vládní koalice jako celek uspěla Ukázalo se, že tento mediální „boj na pravici“ v konečném součtu částečně oslabuje pravici jako celek. Proti jaru oslabily především nové politické strany ODS získala největší počet zastupitelů ODS v komunálních volbách nezopakovala výsledky z roku 2006, přesto získala největší počet mandátů ze všech politických stran (5112) před ČSSD (4584). Výsledky ODS se v tomto směru více blíží výsledkům komunálních voleb v letech 2002 a 1998. Máme nejvíce zastupitelů v šesti krajích, zatímco KDU-ČSL v pěti a ČSSD ve třech. Při porovnání s letošními volbami do Poslanecké sněmovny však situace vypadá jinak. V počtu získaných hlasů i zastupitelů jsme posílili svoji pozici v pravém politickém spektru jako nejúspěšnější vládní a proreformní strany. TOP 09, která měla vysoké ambice především ve velkých městech, získala o polovinu hlasů méně než ODS a třikrát méně zastupitelů. TOP 09 jsme porazili ve všech statutárních městech s výjimkou pražského magistrátu a Zlína. Výsledky v komunálních volbách mají různé příčiny ODS musí mít jako jedna ze dvou nejsilnějších politických stran v každých volbách snahu dopadnout co nejlépe a z tohoto pohledu nemůžeme být s výsledkem úplně spokojeni. S jednotlivými zástupci regionů budeme vyhodnocovat výsledky voleb a hledat řešení, jak v příštích volbách dopadnout lépe. Výsledky jsou velmi rozdílné. V řadě měst a obcí ODS uspěla. Neúspěch kandidátů v jiných místech přitom nemá stejnou váhu. Někde se logicky dostavila únava z toho, že občanští demokraté jsou na radnici již tři nebo čtyři volební období. Někde naši oponenti nabídli výraznější osobnosti a voliči měli pestrou nabídku na výběr. Někde došlo ke ztrátě důvěryhodnosti našich politiků. Někde se část našich komunálních politiků nespravedlivě „svezla“ s negativními mediálními nálepkami, poškozujícími stranu jako celek. A někde se ODS pohybuje v natolik komplikovaném politickém terénu ze sociálního a vzdělanostního hlediska, že úspěch pravicové politiky je v těchto místech nesmírně těžký. Přesto bude na konečné hodnocení čas až po sestavení obecních a městských rad, kde má ODS velkou šanci na početné zastoupení. V Senátu jsme dosáhli standardního výsledku Počet zvolených senátorů ODS odpovídá našim realistickým představám. Je třeba připomenout, že občanští demokraté šli do tohoto volebního střetu s obhajobou 18 senátorských mandátů. Sociální demokracie neobhajovala žádný. Celá vládní koalice obhajovala 22 senátorských mandátů z 27. Obhájit všechny byl téměř nemožný úkol. Občanští demokraté však i ve volbách do Senátu potvrdili, že jsou stále jednou ze dvou nejsilnějších stran v této zemi. Osmi mandáty jsme potvrdili svůj standardní výsledek. Bude Senát odpovědný, nebo destruktivní? Je realitou, že opozice získala vlivem pro ni výhodnějších výchozích podmínek v Senátu většinu a koaliční strany s tím budou muset počítat. Budeme s opozičními stranami projednávat všechny důležité reformy. Dělali jsme to tak vždycky. Přistoupíme na každou rozumnou myšlenku, která se v těchto jednáních objeví. Nemůžeme však přistupovat na bezzubé kompromisy a programově zcela odlišné návrhy, které by deformovaly efekt reforem. Už před volbami občanští demokraté upozorňovali na hrozbu, že socialistický Senát může potřebné reformní změny brzdit a blokovat. Nemůže je zcela zastavit, jen pozdržet. Každý měsíc zbytečného zdržení se však může projevit na celko- vé ekonomické situaci a stále není vyloučeno, že při nezodpovědném přístupu zákonodárců hrozí naší zemi snížení ratingu a z toho vyplývající vážné komplikace. Doufám, že si to opoziční senátoři uvědomí a stejně tak si uvědomí, že kredit naší země ovlivňuje nejen přístup k boji se zadlužováním, ale i k plnění našich spojeneckých závazků vůči NATO. Teprve v praxi se ukáže, jestli Senát bude skutečně destruktivní, nebo odpovědný. ODS má nejsilnější senátní koaliční klub a jeho členové budou nepochybně patřit k té odpovědnější části horní komory Parlamentu. Výsledky voleb poměry v koalici nemění Závěrem chci zdůraznit, že výsledek komunálních a senátních voleb nezmění poměry v koaliční vládě ani o jeden jediný milimetr. Tyto poměry jsou dány výsledkem květnových voleb do Poslanecké sněmovny, koaliční smlouvou a vládním programovým prohlášením. Musíme pokračovat v reformách a dotáhnout je k úspěšnému výsledku. Voliči nám dali obrovskou šanci. Vládní koalice společně dosáhla 118 mandátů a byl by hřích, pokud bychom tuto šanci promrhali. Tato vláda by ztratila důvod ke své existenci. Občanští demokraté budou pevnou a integrální součástí vládní koalice. Všeho, čeho chceme dosáhnout, můžeme dosáhnout pouze společně. Jako jedna vláda, jedna vládní koalice, jako jedno uskupení. My pro to uděláme maximum. 5 VOLBY 2010 Výsledky voleb do Senátu a zastupitelstev měst a obcí Zbyněk Klíč Komunální volby a volby do třetiny Senátu měly letos mimořádný význam. Po dlouhém období, kdy ODS měla vždy velmi suverénní pozici, byla tentokrát situace složitější. Vyvstala nová konkurence na pravici a levicoví voliči byli zejména v chudších oblastech zděšeni plánovanými reformami. To vše poznamenalo výsledek. Jaký vlastně byl a jak ho hodnotit? Srovnání výsledků komunálních voleb 2002–2010 politický subjekt počet hlasů počet kandidátů 2002 abs. 2006 % 2010 abs. % abs. 2002 počet hlasů na kandidáta 2006 2010 2002 2006 2010 % Nezávislí 11 400 698 14,12 13 329 351 12,28 15 829 138 17,54 12 330 11 094 10 800 924,63 1201,49 1465,66 ODS 20 469 069 25,35 39 502 300 36,41 16 994 338 18,83 18 376 18 843 18 036 1113,9 ČSSD 12 592 655 15,59 18 036 664 16,62 17 794 043 19,72 19 208 16 603 16 722 655,59 1086,35 1064,11 KSČM 11 754 876 14,56 11 722 562 10,8 2096,39 942,25 8 653 372 9,59 24 536 20 829 18 688 479,09 562,8 463,04 5 409 258 5,99 21 523 19 319 16 137 373,67 389,8 335,21 TOP 09 8 845 666 9,8 8 626 1025,47 VV 2 675 436 2,96 4 500 594,54 KDU-ČSL 8 042 486 9,96 7 530 580 6,94 Komunální volby Komunální volby dopadly vítězstvím ČSSD, pro kterou hlasovalo 19,72 % voličů, před ODS, která obdržela 18,83 % hlasů, nezávislými s 17,54 % hlasů, TOP 09 s 9,8 %, KSČM, která obdržela 9,59 % hlasů a KDU-ČSL s 5,99 %. Oproti posledním volbám došlo k výraznému poklesu ODS, která si pohoršila o zhruba 18 procentních bodů, ČSSD a nezávislí si polepšili o tři, resp. 5 %, o zhruba procento poklesli lidovci a komunisté. Na počet mandátů však zvítězila ODS, která získala nejvyšší počet mandátů ze všech politických stran (5112) s náskokem před sociální demokracií (4584), a přiblížila se svému stavu v letech 2001 (5729) a 1998 (5697). Výrazná ztráta mandátů oproti roku 2006 je dána výjimečným výsledkem ODS před čtyřmi lety. Srovnání výsledků voleb za poslední troje komunální volby přináší úvodní Výsledky voleb v Praze 6 Specifickou roli voleb hraje hlavní město Praha, na které je pravidelně upřena nejvyšší pozornost. Výsledek voleb v metropoli v letošním roce byl interpretován jako vítězství TOP 09, pokud se však podíváme pozorně na výsledky všech typů voleb v Praze, dojdeme k poněkud odlišnějším závěrům. Kromě voleb do celopražského magistrátu probíhaly i volby do zastupitelstev městských obvodů (těch je 22) a městských částí (kterých je 34) a v nich dominovala ODS – zvítězila v 16 městských obvodech a 13 městských částech (TOP 09 pouze v pěti městských obvodech a jedné městské části). Celkový souhrn hlasů do všech zastupitelských orgánů pak vyšel ve prospěch ODS 3 442 135 ku 2 869 217 hlasů, řečeno slovy mandátů 372 : 213 v porovnání s druhou TOP 09. Okresní města, ve kterých zvítězila ODS město % hlasů Teplice 43,17 Mladá Boleslav 39,95 Trutnov 37,66 Litoměřice 34,81 Kladno 34,67 Pelhřimov 30,62 Pro zjednodušení uvádíme pouze města, ve kterých ODS ztratila, resp. získala více než o třetinu více/méně hlasů než před osmi lety. Převedeme-li výsledek ještě na souboj koalice-opozice, zjistíme, že strany vlády koalice rozpočtové odpovědnosti zvítězily nad opozicí v takřka třetině okresních měst. V pomyslném souboji na pravici mezi ODS a TOP 09 zvítězila prvně jmenovaná s poměrem 470 : 223 zastupitelů, tedy rozdílem 247 mandátů, a získala tak visačku nejsilnější pravicové strany. Města s více jak třetinovým nárůstem hlasů oproti roku 2002 město poměr hlasů 2010/2002 Znojmo 183,80 Mladá Boleslav 176,31 Litoměřice 174,85 Beroun 151,42 Pelhřimov 150,89 Rakovník 29,84 Beroun 29,32 Nový Jičín 27,4 Vsetín 147,52 Jičín 26,98 Trutnov 140,95 Jablonec n. Nisou 26,15 Teplice 138,20 Plzeň-město 24,78 Blansko 134,83 Uherské Hradiště 24,7 Klatovy 24,17 Rokycany 22,37 Louny 19,91 Rychnov n. Kněž. 19,27 Vsetín 18,43 tabulka (pro přesnost je uveden i počet hlasů na kandidáta vzhledem k tomu, že v některých městech mohlo dojít ke změně počtu zastupitelů, a tedy i kandidátů strany). Sestoupíme-li o úroveň níže, tedy do krajských měst, zaznamenáme nejvyšší počet vítězství ČSSD (7) následované místními kandidátkami se třemi vítězstvími, dvě vítězství zaznamenala TOP 09 a jednou vyhrála ODS v Plzni. Půjdeme-li ještě o řád níž ke statutárním městům, je výsledek následující: ČSSD 13 vítězství, nezávislé kandidátky 5 vítězství, ODS 4 vítězství a TOP 09 2 vítězství. Nejnižší úrovní, na kterou v této analýze půjdeme, jsou okresní města. V nich stejně jako v předchozích dvou případech dominovala ČSSD. Zvítězila ve 37 městech, ODS si připsala 18 vítězství, nezávislé kandidátky 10 vítězství a TOP 09 3 vítězství. V další tabulce najdete okresní města, kde získala nejvíce hlasů ODS. Jistě to není optimální výsledek, ale není důvodem k pesimismu. Na okresní města se však lze podívat i z jiné perspektivy, a to z hlediska změny počtu hlasů mezi lety 2002 a 2010. Identifikovat tak můžeme města, ve kterých došlo k propadu, ale i taková, kde si ODS naopak polepšila. Celkově má nyní sociální demokracie v horní parlamentní komoře 41 senátorů, občanští demokraté 25, lidovci a TOP 09 po pěti, další dva mají komunisté a Severočeši.cz a jeden senátor je nestranický. autor je pracovník politické sekce ODS Města s více jak třetinovým poklesem hlasů oproti roku 2002 Senátní volby V senátních volbách získala ODS 8 senátorů (Petra Bratského v Praze 6, Milana Pešáka v Praze 11, Jiřího Oberfalzera v Berouně, Pavla Eyberta v Táboře, Veroniku Vrecionovou v Mělníce, Miloše Vystrčila v Jihlavě, Přemysla Sobotku v Liberci a Tomáše Jirsu v Českém Krumlově), do druhého kola postoupilo 19 kandidátů. Oproti posledním volbám v roce 2008 jsme získali o pět senátorů více a získali jsme stejný počet mandátů jako v roce 2000 a pouze o jeden méně než v roce 1998 a 2002. Například na Jihlavsku jsme mandát získali vůbec poprvé a v Praze 6 jej obsadili znovu po dvanácti letech. Svůj mandát neobhájilo 10 stávajících senátorů ODS. město poměr hlasů 2010/2002 Praha 17,22 Kolín 39,15 Semily 40,75 Písek 46,32 České Budějovice 46,74 Pardubice 47,86 Domažlice 48,19 Strakonice 48,32 Benešov 50,42 Česká Lípa 50,57 Kutná Hora 57,19 Ústí nad Labem 58,27 Náchod 59,47 Nymburk 60,95 Louny 61,07 Hradec Králové 61,59 Prachatice 62,81 Ústí nad Orlicí 65,60 Karlovy Vary 65,63 Kroměříž 66,39 Zlín 66,42 7 ANALÝZA Komunální volby z pohledu ODS Oldřich Vlasák 55 % 54,43 45 % 2010 51,79 50 % 2006 47,34 45,23 46,39 45,03 43,17 40 % 42,95 39,95 39,78 36,90 35 % 38,25 37,71 36,44 34,67 30 % 24,78 33,99 33,30 28,89 28,59 25 % 37,18 34,45 33,11 27,75 25,90 24,18 20 % 23,10 22,86 22,67 21,96 19,00 18,60 18,48 15 % 19,84 20,39 17,74 15,81 15,60 15,37 14,89 14,66 14,61 14,16 10 % 12,97 11,96 11,62 10,88 5% Karviná Most Havířov Zlín Karlovy Vary Přerov Opava České Budějovice Chomutov Pardubice Hradec Králové Liberec Ostrava Frýdek-Místek Ústí nad Labem Brno Jihlava Děčín Praha Olomouc Plzeň-město Kladno Mladá Boleslav 00,00 Teplice 0% Volební výsledky ODS ve statutárních městech P o vynikajícím výsledku v minulých komunálních volbách ty letošní nedopadly pro občanské demokraty nejlépe. Dokazuje to jednoduché srovnání procenta hlasů, které ODS získala letos a v komunálních volbách před čtyřmi lety. V roce 2006 kandidáty občanských demokratů podpořila více než třetina voličů a ODS jasně vyhrála s 36 % odevzdaných hlasů. Letošní komunální klání v tomto ohledu přineslo propad o polovinu a ODS volilo jen něco přes 18 % voličů. ODS se kvůli tomu poprvé od roku 1994, a tedy vlastně od svého vzniku, nestala nejsilnější stranou v komunálních volbách. Tradiční bašty ODS padají jedna za druhou. Nechci snižovat důležitost krajů a Senátu, ale osobně považuji význam komunální úrovně za klíčový pro budoucnost každé politické strany. Z obcí a měst se totiž mohou rekrutovat noví politici. Neobhajitelná pozice 8 Navázat na výsledky z roku 2006 bylo opravdu těžko dosažitelné. Tehdy totiž občanští demokraté zejména na úrovni měst dosáhli výsledku, který se už asi nikdy nebude opakovat. V atmosféře, kdy Jiří Paroubek po vítězství ODS ve sněmovních volbách blokoval sestavení jakékoli vlády a pak neumožnil menšinovou vládu ODS, se zemí rozlila v komunálních volbách „modrá“ vlna. ODS se v tehdejších volbách stala nejsilnější stranou ve všech 13 krajských městech a v 19 ze 23 statutárních měst, v 56 z 68 okresních měst a ve všech „číslovaných“ pražských obvodech. Voliči navíc karty rozdali tak, že v drtivé většině velkých měst mohla ODS sestavit koalice bez účasti levice. ODS navíc mohla teoreticky sama vládnout už nejenom Kladnu a Praze 13 jako v období 2002–2006, ale hned několika velkým městům. Vévodila jim Praha, kde občanští demokraté měli samotní většinu nejenom v celopražském shromáždění, ale i v 19 z 22 velkých pražských obvodů. Vzhledem k odlišnosti Prahy ale stojí za vyzdvihnutí zejména nadpoloviční většiny v Českých Budějovicích, Hradci Králové, Teplicích, Děčíně a znovu i v Kladně. Z devatenácti vítězných statutárních měst se musela ODS vzdát pozice primátora jen v Ostravě, Přerově a Brně, kde dokonce skončila v opozici a obsadila 16 z 23 primátorských funkcí. Na úrovni okresních měst nebyla po minulých volbách ODS zastoupena v radě pouze v Příbrami a Tachově (ČSSD se zde spojila otevřeně či skrytě s komunis- ty) a v Jablonci nad Nisou, Rychnově nad Kněžnou a Semilech, kde radnice ovládla spojenectví bez účasti ODS i KSČM. Takováto pozice byla samozřejmě jen velmi těžko obhajitelná. Pro serióznější porovnání by bylo nutné vzít v úvahu výsledky z let 1998 a 2002. Podívejme se, jak vše dopadlo letos. Praha – konec výlučnosti Nejviditelnější ztrátou pro ODS se stal výsledek v hlavním městě Praze. Zde ODS z výlučné pozice v podobě absolutní většiny klesla na druhé místo až za TOP 09. V Praze už tedy neplatí, že zde občanští demokraté automaticky vítězí. Vraťme se však k výsledkům. ODS sice neobhájila první místo v souboji o magistrát, ale uhájila většinu, tj. 18 z 22 městských obvodů. Ve zkratce se dá napsat, že obvody bez skandálů a afér zůstaly v rukou ODS. Naopak obvody často propírané v médiích přinesly pro ODS větší propady a až druhá místa za TOP 09. Statutární města – zachrání je koalice? Na úrovni statutárních měst byla prohra ODS v komunálních volbách rovněž velmi viditelná. Tato úroveň byla dlouhodobě výkladní skříní výsledků ODS. Jenže letos se mnohé změnilo. Jedinými vítězi z řad ODS se v rámci statutárních měst staly Plzeň, Teplice, Kladno a Mladá Boleslav. Oproti „modré“ čtyřce stojí třináct „oranžových“ krajských měst, v nichž vyhrála ČSSD, Praha a Zlín, kde nejvíce hlasů získala TOP 09, a Karlovy Vary, Liberec, Most, České Budějovice a Opava, kde nejvíce uspěla místní uskupení. Zdůraznit je třeba zejména úspěch Jaroslava Kubery v Teplicích, kde ODS nejenom obhájila vítězství, ale znovu bude moci vládnout sama, protože získala nadpoloviční většinu v zastupitelstvu města. Je vidět, že ODS může viditelně a dlouhodobě uspět i v tradičně levicovém kraji… Výsledek se zrcadlově obrátil: před čtyřmi lety jsme nevyhráli ve čtyřech statutárních městech, zatímco letos jsme uspěli jen ve čtyřech. Jako překvapení voleb se může určitě jevit fakt, že i v rámci největších měst republiky se projevil vzestup nezávislých uskupení. Jedná se většinou o uskupení inklinující k pravici, ale už se objevují i regionální a místní hnutí levicové orientace, jako jsou třeba Severočeši.cz. Neúspěšný obraz občanské demokracie z pozic v největších městech může ještě změnit způsob, jakým budou sestavovány radniční koalice. Kvůli rozštěpení pravicových hlasů mezi ODS, TOP 09 a nezávislá místní uskupení došlo v mnoha městech k situaci, kdy sice ČSSD získala nejvíce hlasů, ale středopravice může s nezávislými sestavit většinovou koalici na radnici a obsadit radu města. V některých případech může ODS takto získat i křeslo primátora. Města – vysvědčení pro starostu a volba pro změnu V případě měst menších, než jsou statutární a krajská, je výsledek natolik různorodý, že není lehké najít jednoznačné hodnotící charakteristiky. Připomeňme, že na úrovni okresních měst v Čechách dokázala ODS získat pozici nejsilnější strany již jen v Berouně, Rakovníku, Klatovech, Rokycanech, Litoměřicích, Lounech, Jablonci nad Nisou, Jičíně, Rychnově nad Kněžnou, Trutnově a Pelhřimově. Na Moravě ODS vyhrála jen Uherské Hradiště, Vsetín a Nový Jičín. Místo 56 okresních měst jsme nyní vyhráli jen v 18 z celkového počtu 68 okresních metropolí. Úspěchy v těchto městech byly dány buď opravdu oblíbenými starosty za ODS (uveďme třeba Trutnov nebo Uherské Hradiště), nebo se jednalo o útok z opozice (například Jablonec nad Nisou nebo Rychnov nad Kněžnou) a nebo z pozice strany, která nedrží funkci starosty a nenese proto hlavní odpovědnost za chod města (například Vsetín). I zde však bude úspěch ODS záviset na koaličních jednáních. Obecně pak platí, že na úrovni měst převážila snaha po dvaceti letech vyměnit stávající městská vedení, z čehož profitovala zejména sociální demokracie, která někde dokonce nově vznikla speciálně pro tyto volby. Nezávislí starostové Stabilní výsledek mají nejmenší obce a také staronová kategorie městysů. V těchto nejmenších obcích platí, že komunální politiku ovládají jednotlivá uskupení nezávislých, či dokonce jen jednotliví nezávislí kandidáti. Na této úrovni se toho proto ani letos mnoho nezměnilo. Tolik k základní analýze výsledků v obcích různé velikosti. Nyní se podívejme na příčiny, které vedly k výsledku ODS v těchto komunálních volbách. nomické krize, kdy musí řešit deficit veřejných financí. Nešťastné, ale ústavně nevyhnutelné načasování komunálních voleb těsně po debatě o rozpočtu samozřejmě vedlo k tomu, že se v kampani jedním z klíčových témat stala politika vládních škrtů a zvláště pak omezení platů, oznámené před volbami, a nahrálo levici. Soupeření na pravici mezi ODS a TOP 09 ovlivnilo prezentaci reformní vlády navenek a taktéž nahrálo ČSSD. ODS naštěstí dokázala ve volbách jasně odrazit pokus TOP 09 stát se nejsilnější pravicovou formací, ale nejednota na pravici a její rozmělnění pomohla levici etablovat se na komunální úrovni jako nikdy předtím. Nezbývá než se z toho poučit před krajskými volbami v roce 2012. Dalším aspektem, který velmi ovlivnil volební výsledek, je volební účast a úspěšná levicová mobilizace. To, že při volební účasti podobné jako před čtyřmi lety uspěla výrazně ČSSD, dokazuje, že část tradičních pravicových voličů zůstala tentokrát doma a nahradili je ti, kteří volili v krajských volbách 2008 a tehdy přived- Dva roky kampaně Volební kampaň byla poznamenána celostátní politikou, což se už během posledních dvou let, kdy země prožívá permanentní volební kampaň, stalo normou. Zejména ČSSD se pokusila senátní volby znovu představit veřejnosti jako referendum o vládních reformách a úsporných opatřeních. Kampaň k senátním volbám pak samozřejmě měla vliv i na komunální klání. My jsme oproti tomu hráli celostátní linku v podobě apelu na voliče, aby podpořili nutné reformy, ale na místní úrovni jsme se více snažili akcentovat lokální témata. Pochopitelně ODS, která dosud vládla na radnicích „skoro všude“, musela zejména obhajovat své kroky v čele měst a obcí. Přestože za vlády ODS se obcím dařilo velmi dobře a plnila své volební plány, neuměla to prodat. Proti ODS navíc stálo mnoho kandidátek jen prázdně volajících po boji s korupcí na radnicích bez předložení jakéhokoliv programu. Vzhledem k pozici ODS na radnicích ovšem tento protikorupční boj přímo či nepřímo mířil hlavně na ODS a ta se s tímto musela ve volební kampani také vyrovnávat. Položme si proto otázku, co výsledky zejména ovlivnilo? Nepopiratelně je to vliv vládní politiky. ODS se vrátila do čela vlády v době eko- li do všech hejtmanství sociální demokraty. ČSSD se tedy bohužel opět podařilo postrašit vládní politikou, či lépe řečeno jejím zkresleným výkladem tradiční levicové voliče, kteří přišli ke komunálním volbám, kam většinou nemíří. Nově tedy platí, že voliči ČSSD už chodí v dostatečné míře volit i při komunálních a krajských volbách. I to je varování. Další vliv na volební výsledek měla nálada ve společnosti, která volala po změně. Mnoho starostů a komunálních politiků ODS bylo na radnicích měst a obcí dlouhé roky. Pravice – nejprve OF a potom hlavně ODS – ovládala radnice většiny měst skoro 20 let. Není tedy divu, že část voličů nyní chtěla změnu. Jistě je v tom podpořila i nálada z jarních pokračování na str. 11 9 ANALÝZA Oranžový Senát a pozice ODS Petr Sokol O bčanští demokraté získali v letošních senátních volbách osm křesel. Oproti letošním volbám do zastupitelstev měst a obcí to není pro občanskou demokracii zdaleka historicky nejhorší senátní výsledek. Ve srovnání s volbami do Senátu před dvěma lety se jedná dokonce o relativní zlepšení. Zatímco v roce 2008 ODS uspěla pouze ve třech pražských obvodech a všude jinde odešla poražena, tentokrát je výčet jejích senátních úspěchů přece jenom o něco delší. Zisk osmi senátních obvodů se podobá rokům 1998 a 2002, kdy ODS vybojovala devět křesel, a je dokonce úplně shodný s bilancí občanských demokratů z roku 2000, kdy také uspěla osmička „modrých“ senátních kandidátů. Možná překvapí, že současný pokles senátního klubu na 25 členů také není historickým minimem. To senátní klub zažil po volbách 2000, kdy v něm zasedalo jen 22 senátorů za ODS. Tehdy se ale podařilo zabránit tomu, aby tehdejší čtyřkoalice měla v Senátu sama většinu, přestože toto uskupení lidovců, unionistů a ODA mělo 39 mandátů. Naopak letos získala sama většinu ČSSD a s 41 mandáty vyrovnala úspěch ODS z roku 2006, kdy občanští demokraté jako historicky první strana získali sami většinu v Senátu. Osm statečných 10 Vraťme se ovšem k letošním volbám a zisku ODS. Občanským demokratům se podařilo udržet trojici obvodů, v nichž zatím vždy zvítězili. Dva znovuzvolení senátoři ODS dokonce zasedají v Senátu nepřetržitě od jeho vzniku v roce 1996. Na možných dvacet let si takto letos sektorování prodloužili dosavadní předseda Senátu Přemysl Sobotka na Liberecku a táborský senátor Pavel Eybert. Třetím obvodem, který ODS drží od roku 1996, je Mělnicko, kde ale bude Veronika Vrecionová již třetím držitelem senátorské funkce. Viditelný je také úspěch ODS v Praze, kde občanská demokracie vyhrála ve dvou ze tří obvodů. ODS díky tomu nyní drží devět z celkem deseti pražských senátních obvodů a vyrovnala tím stav z roku 1996, kdy také ODS „nepatřil“ jen jeden pražský obvod. Potěšitelná je v tomto ohledu zejména výhra Petra Bratského na Praze 6, kde díky 70 hlasům převahy vybojoval po dvanácti letech zpět tuto pravicovou baštu, kam konkurenční pravicové strany nasazovaly svá esa jako byl Jan Ruml nebo Karel Schwarzenberg. Zdůraznit je třeba i příběh Milana Pešáka, zvoleného na Praze 11, který bude prvním nevidomým senátorem v dějinách české horní komory. Další obvod, který letos občanští demokraté udrželi, také už skoro patří k „modrému inventáři“. Českokrumlovsko volilo jinak jen v roce 1996 a od roku 1998, kdy ho sociálním demokratům „vyfoukl“ Martin Dvořák, patří ODS. Starosta Hluboké Tomáš Jirsa zde letos mandát obhájil v mediálně zajímavém souboji s Vladimírem Špidlou. Berounsko ODS získala až před šesti lety a i tady se letos podařilo stávajícímu senátorovi za ODS Jiřímu Oberfalzerovi mandát obhájit. Osmý obvod, kde ODS slavila úspěch, je jediným poprvé „dobytým“ územím. Jihlavsko, kde vyhrál bývalý hejtman Vysočiny Miloš Vystrčil, dosud v Senátu 14 let zastupoval Václav Jehlička (nejprve ODA, pak KDU-ČSL a nyní TOP 09). Miloš Vystrčil proto bude vůbec prvním senátorem ODS v tomto obvodu a navíc jediným „odéesákem“, který uspěl letos v moravském obvodu. Zde je ovšem samozřejmě třeba zdůraznit, že Jihlavsko je v tomto ohledu pomezním obvodem, který leží z části v Čechách a jen z části na Moravě. Dvanáct ztracených Tím ale klady pro občanské demokraty v těchto volbách bohužel končí. ODS ztratila jedenáct až dvanáct obvodů. To podle toho, jak započítáme Kutnohorsko, kde před šesti lety vyhrál v barvách ODS Bedřich Moldan, který ale později „přeběhl“ k TOP 09. Ztráty byly nejvýraznější na Moravě a ve Slezsku, kde ODS přišla hned o sedm senátorů a získala jen již zmíněné hraniční Jihlavsko. Ve východní polovině země kvůli tomu ODS drží již jen Opavsko, jeden ze tří brněnských obvodů, Třebíčsko a Jihlavsko. V Čechách byly ztráty méně početné, zato viditelnější. Zrodila se tu na úkor ODS dvě velká překvapení, když zde své souboje nečekaně prohráli oba místopředsedové Senátu za ODS: Jiří Šneberger v obvodě Plzeň-jih a Jiří Liška na Jičínsku. Oba obvody dosud výhradně držela pravice a na Jičínsku dokonce Jiří Liška senátoroval v barvách ODS nepřetržitě od roku 1996. Senátní souboj vůbec z pohledu ODS připomínal „masakr funkcionářů“. Senátní klub přišel díky prohře Tomáše Julínka v obvodu Brno-venkov vedle dvou místopředsedů Senátu také o dosavadního předsedu Klubu ODS. Obvod Brnovenkov patřil také mezi ty, které ODS udržela nepřetržitě od vzniku horní komory v roce 1996. Senát opustil také předcházející předseda klubu senátorů Jiří Stříteský, který na Pardubicku vypadl již v prvním kole. I jeho obvod dosud vždy patřil pravici, i když ne vždy ODS. Nyní v něm zasedne nezávislá senátorka blízká KDU-ČSL. Většina dalších obvodů, kde ODS neuspěla, patří k těm, kde se ODS prosadila poprvé před šesti lety v době grossovské kampaně „Myslím to upřímně“, a nyní vítězství již nedokázala obhájit, protože volebně tyto oblasti nikdy nepatřily mezi její bašty (Kutná Hora, Ústí nad Labem, Kroměříž, Blansko, Nový Jičín, Bruntál, Hodonín). K těmto obvodům můžeme zařadit i Olomouc-město (obvod č. 61), kde po čtvrté v řadě za občanské demokraty kandidoval Jan Hálek a po třetí prohrál. Jen první dva roky v novodobé historii Senátu ODS ovládala obvody Karlovarsko a Praha 10. Letos zde dosáhla v obou případech na druhé kolo, ale to bylo její maximum. Ani na druhé kolo výsledek ODS nestačil v brněnském obvodě 58, který ODS držela i po odchodu senátorky Lastovecké do Ústavního soudu díky Karlu Jarůškovi, ale pak ho „přepustila“ lidovcům, a v ostravské sedmdesátce, odkud do velké politiky vstoupil Mirek Topolánek. Podobně v poli poražených kandidáti za ODS skončili i ve dvou obvodech, které ODS nikdy v historii nezískala – Most a Frýdek-Místek (ve skutečnosti Těšínsko a Třinecko). Ve vzájemných soubojích v druhém kole ODS remízovala s TOP 09 2 : 2, prohrála 6 : 8 s ČSSD a podlehla také v jediném souboji se Severočechy.cz. Z devatenácti postupů do druhého kola tak zůstalo jen osm celkových vítězství. Právě celková prohra v duelech s ČSSD umožnila oranžovým získat většinu v Senátu a udělala z nich jasného vítěze senátních voleb. TOP 09 na úrovni lidovců Zklamáním musí být senátní volby pro TOP 09, která získal jen dvě křesla v horní komoře. O obě se zasloužili kandidáti, kteří již v Senátu zasedali, ale za jiné strany (zelené a evropské demokraty). Topkaři a jejich přidružení starostové mají v Senátu nyní celkem jen tři senátory a jejich klub se udrží jen díky spojenectví s dvojicí senátorů zvolených za jiné malé strany (SOS a Nezávislé starosty pro kraj). Připomeňme také, že senátoři hlásící se k TOP 09 drželi před volbami šest obvodů, v nichž se nyní volilo. Obhajoba jen dvou z nich znamená pro topkaře další nedobrou charakteristiku jejich letošního volebního klání. Pokořující pro vedení TOP 09 může být i skutečnost, že silnější než jejich bude v Senátu i klub lidovců. KDU-ČSL patří mezi vítěze letošního klání, protože minimálně dočasně „vstala z mrtvých“, dokázala vyhrát ve dvou obvodech a v konírně Valdštejnského paláce ji bude zastupovat pětice senátorů. Navíc je posílí nová pardubická senátorka Miluše Horská, která sice kandidovala jako nezávislá za stranu s kuriózním názvem Nestraníci, ale, jak sama přiznala, její kandidatura pocházela z hlav lidoveckých politiků. Mezi poražené bezpochyby patří komunisté. Obhajovali jeden mandát a na- víc se volilo i v dalším obvodě, kde v minulosti měli senátora. Ani to jim nepomohlo. V obou obvodech na severu Čech totiž došlo k dosud neobvyklému rozštěpení strany a kandidovali zde dva kandidáti spojení s komunistickým proudem. Nejednota v řadách KSČM stejně jako celostátní vzestup ČSSD měly za následek, že komunisté letos žádného senátora nevybojovali. V Senátu bude proto pokračovat jen dvojice senátorů reprezentující KSČM, což znamená pád zpět k historickému minimu komunistického zastoupení v horní parlamentní komoře. „Véčka“ bez senátora, ale s levým dvojčetem Z neúspěchu komunistů profitovalo v severních Čechách zejména hnutí Severočeši.cz, které překvapivě získalo dva senátorské posty. Uspělo právě v obvodech, kde byli rozštěpení komunisté, a o identitě tohoto uskupení jistě svědčí fakt, že jedním ze zvolených je J. Doubrava, který už přes 30 let starostuje v Telnici na Ústecku a v Senátu v letech 1998 až 2004 už zasedal, ale tehdy za KSČM. Kde se vzala tato nová parlamentní strana? V mnoha ohledech jsou Severočeši.cz levicovým dvojčetem Věcí veřejných. I v tomto případě se totiž jedná o stranu založenou jako podnikatelský projekt. Navíc také Severočeši.cz vznikli původně na komunální úrovni. V jejich pozadí stojí podnikatelé, kteří zprivatizovali bytové družstvo Krušnohor v Mostě a ovládli tím značný podíl bytů v tomto severočeském městě. Jejich tažení pokračovalo založe- ním lokálního hnutí Mostečané Mostu, které před čtyřmi lety ovládlo mosteckou radnici a nyní má již ve městě samo většinu. Před dvěma lety expandovali Mostečané v krajských volbách a pod názvem Severočeši.cz pronikli do krajského zastupitelstva. Nyní je přivítá i celostátní Parlament… To Věci veřejné si musí na vstup do Senátu počkat. Ambiciózní vládní strana tentokrát vůbec neuspěla, když do druhého kola postoupil jediný její kandidát a ani ten mandát nakonec nezískal. V horní komoře bude i proto pokračovat období výrazné převahy dvou nejsilnějších stran, které nyní dohromady obsadí 67 křesel místo dosavadních 65. Senát v budoucnu: mezi ústavní většinou a prolomením oranžové většiny Senát těmito volbami padl jako bašta ODS a pravice. Úspěchy ČSSD v posledních volbách do Senátu v letech 2008 a 2010 ovšem dávají české pravici jednu naději. Tak jako ODS letos jen obtížně mohla obhájit 19 obvodů, čeká sociální demokraty něco podobného za čtyři a šest let. Bohužel za dva roky bude v roli hlavního obhájce ještě ODS, která bude hájit 14 obvodů, zatímco ČSSD jen šest. Prolomení sociálně-demokratické většiny bude proto velmi obtížné, ale za dva roky může být vše jinak. Už teď bude nezbytné začít hledat vhodné kandidáty a ještě více zviditelňovat současné senátory. autor je politolog CEVRO dokončení ze str. 9 sněmovních voleb, v nichž nastoupily na politickou scénu dvě nové strany, a trendem se stalo preferenční hlasování. Totéž platilo i na podzim, kdy ale nové strany čelily ještě navíc „útokům“ malých komunálních kandidátek. A právě ty se staly hlavním vítězem voleb ve městech, kde ODS čelila aférám nebo vnitřní nejednotě. Tentokrát totiž v mnoha městech a obcích kandidovali bývalí členové ODS proti své původní straně. Dělo se tak z mnoha důvodů, mezi kterými ale převažoval jednoduchý fakt, že pro neshody v místních sdruženích se dotyčný, většinou starosta, nedostal na odpovídající místo na kandidátce. Takto vzniklé vzdorokandidátky v kampani téměř výhradně útočily na ODS a samozřejmě se to projevilo i na volebním výsledku. V místech, kde ODS vý- razně poškodily různé aféry, pak byl výsledek většinou velmi špatný a vzdorokandidátky slavily o to větší úspěch. Jinde, jako např. v Plzni, se naopak ODS podařilo i proti vzdorokandidátkám uspět. Shrnutí Co si může ODS z letošních výsledků vzít, aby se poučila? Už neplatí, že komunální úroveň je doménou ODS. Občanští demokraté musí hledat kandidáty, bezúhonné a známé osobnosti, kteří své spoluobčany jednoznačně osloví, protože značka ODS již na vítězství nemusí stačit. Přizpůsobit se tomu musí i naše politika na radnicích. Reakce na různé aféry v řadách našich komunálních zastupitelů musí být tvrdší, protože veřejnost je daleko více vnímavá než v minulosti. Na kom ulpí podezření, musí alespoň do svého očištění zvážit další působení v komunální politice. Zvážit musíme i to, jak vytvářet své kandidátky, jaká budeme mít na jednotlivé kandidáty kritéria, jak je budeme hodnotit a školit a jak budeme podporovat a všímat si dosavadních starostů a primátorů. Rozcházet se s nimi ve zlém může být totiž pro volební výsledek smrtící. Za čtyři roky půjdeme na mnoha místech do komunálních voleb z opozice nebo z pozice slabší strany, ale musíme se poučit z letošního výsledku. Jedině tak může do budoucna platit, že ODS je schopna znovu dominovat na radnicích našich měst a obcí. autor je poslanec Evropského parlamentu a předseda Svazu měst a obcí ČR 11 ZAHRANIČÍ Konference britské Konzervativní strany – tak trochu jiný kongres Jakub Kajzler Z 12 ačátkem října se v anglickém Birminghamu konala tradiční výroční konference britské Konzervativní strany, která se po květnových volbách dostala po 13 letech z opozice do vlády. Jejím lídrem a zároveň předsedou vlády je jak známo David Cameron. Stranická konference je v britském pojetí název pro stranický kongres. Schází se každoročně na podzim a v posledních letech se usadila střídavě v Birminghamu a v Manchesteru. Výhodou těchto dvou měst je jejich poloha, dostupnost konferenčního centra a potřebná kapacita čtrnácti tisíc hotelových lůžek. Právě tolik osob se konference každoročně účastní. V porovnání s kongresem ODS je konference Konzervativců otevřena všem členům strany, kteří projeví zájem a zaplatí účastnický poplatek. Zároveň je program konference předem daný, a tudíž nedochází k žádným hlasováním ani k volbám. Poměrně dlouhý je i samotný průběh akce, která trvá od neděle do středy, tj. 4 dny. Závěr je tradičně vyhrazen pro projev stranického lídra. V hlavním sále, tzv. Symphony Hall, což je obrovská koncertní hala pro několik tisíc lidí o pěti patrech, probíhá hlavní část konference. Každý den je zastřešen konkrétním tématem („Lidská síla“, „Zelený růst“, „Řešení příčin chudoby“ a „Británie na první místo“) a následně rozdělen do několika panelů. Průběh panelů je různorodý. Někdy se na pódiu vystřídají tři řečníci a pokryjí celý hodinový blok, jindy uvede moderátor problematiku krátkým projevem a poté následuje debata jeho účastníků na pódiu. V několika případech došlo i na debatu s publikem. Ústředním motivem (včetně audiovizuálního doplnění) byl „odkaz labouristů“, tj. všechny negativní věci, které za sebou labouristé nechali – rekordní zadluženost, vysoká nezaměstnanost, obrovské deficity veřejných rozpočtů – a ani se neomluvili. Jako generální motto bylo vybráno „Together in National Interest“ – „Společně v národním zájmu“. Konferenční centrum však kromě Symphony Hall nabízí několik desítek dalších místností a sálů, kde probíhají debaty, prezentace a jednání. Další tzv. Fringe Events se odehrávají v okolí konferenčního centra v hotelích, divadlech, sídlech občanských sdružení a jednacích sálech obchodních společností. Je možné navštívit akci věnovanou jakémukoli tématu, které vás zajímá. Pro lepší orientaci v těchto akcích dostane každý návštěvník poté, co projde téměř letištní bezpečnostní kontrolou, stošedesátistránkovou brožuru s programem, mapkami a samozřejmě inzercí. Před vstupem do samotného centra je ještě zavalen letáčky zvoucími na konkrétní akci. Dvě haly o rozloze několika set metrů čtverečních jsou věnovány stánkům partnerů strany, občanským sdružením, lobbistickým organizacím, ale i komerčním společnostem a obchodům. Je tak možné diskutovat s přáteli Ázerbájdžánu, bojovníky proti šedému zákalu nebo moderátory BBC. Jestliže je člověk již politikou přesycen, může navštívit mini Tesco, Marks&Spencer nebo si koupit kabelku v jednom z dalších stánků. Tyto aktivity, které Konzervativní strana na své konferenci umožňuje, pomáhají tuto mon- strózní akci nejenom zaplatit, ale také vydělat část prostředků, které mohou být použity v další volební kampani či na komunikaci s voliči v mezivolebním období. Každý den se také konají různá setkání politiků se členy dárcovských klubů, což jsou uskupení významných dárců, kteří ročně přispívají určitou částku Konzervativní straně. Dle výše této sumy patří dárce do konkrétního klubu a jsou mu nabízeny účasti na zajímavých akcích. Například večeře s členem parlamentu pro nejnižší kluby, vyšší mají možnost setkat se s ministry a nejvyšší i se samotným premiérem. Formátem bývá například večeře cca 50–100 lidí s daným politikem, kdy každý má možnost alespoň na pár minut s danou osobností promluvit. Jedná se hlavně o prestiž, kterou členství v takovém klubu bývá. A pro politickou stranu jde o vítaný zdroj finančních prostředků, protože dárci jsou hlavním finančním zdrojem politických stran v Británii. Minimální státní příspěvek dostává pouze strana, která je v daném období v opozici. Samotná organizace konference a přihlašování na ni začíná již na jaře. Od července se začínají zvyšovat účastnické poplatky, které při přihlášení méně jak měsíc před zahájením dosahují až trojnásobku původní částky (450 liber, 13 500 Kč). Účast na konferenci je velice zajímavou, ale také únavnou zkušeností. Možnost být přítomen hlavním debatám o budoucím směřování Británie je vyvážena zdlouhavým vysedáváním v obecenstvu, přebíháním ze sálu do sálu a bojem o poslední volné místo v auditoriu. Na vstup do Symphony Hall před projevem Davida Camerona se stojí několikahodinová fronta. Brity politika prostě baví. autor je pracovník zahraniční sekce ODS Konzervativní strana je nejvýznamnější britskou pravicovou stranou. Její historie se datuje na začátek 19. století. V současné době má cca 250 tisíc členů. Jejím lídrem a zároveň předsedou koaliční vlády je David Cameron, kterému se v květnu podařilo po 13 letech v opozici vyhrát volby a dostat stranu do vlády. Společně s ODS stála u zrodu frakce Evropských konzervativců a reformistů v Evropském parlamentu. NÁZOR Společná agenda pro nadcházející roky Pavel Blažek U plynulých několik let jak na české politické scéně, tak i v životě ODS je možné přirovnat ke štafetovému běhu. Počínaje rokem 2006 jsme žili prakticky permanentní předvolební kampaní a naši kandidáti na jednotlivých úrovních správy veřejných věcí si nepřetržitě předávali pomyslný štafetový kolík předvolebního maratonu. A ať již jednotlivé fáze tohoto běhu byly více či méně úspěšné, výsledkem je jisté vyčerpání, po kterém je zcela bezpodmínečně nutná regenerace a obnova sil. Letošní volební rok nám nastínil, jak hodnotí voliči působení ODS v těchto letech na celostátní i komunální úrovni. Ačkoliv nás výsledek květnových voleb do Poslanecké sněmovny a následný vznik nejsilnější středopravé vlády v novodobých dějinách naší země mohl uspokojit, nestalo se tak a já jsem tomu rád. Následující kongres ukázal, že si ODS uvědomila, jaký vzkaz jí voliči uvnitř volebních schránek zanechali, a rozhodla se pro nový směr na centrální úrovni. Zdá se, že tato změna nám prospěla a do jisté míry nám napomáhá k opětovnému zisku důvěry voličů, o kterou jsme přišli. Již na kongresu však bylo mnohokrát deklarováno, že tato změna je jen počátkem, že ODS chce pokračovat v sebereflexi, a to až na tu nejnižší úroveň. Tuto deklaraci chápu jako úsilí o komplexní proměnu v chování představitelů ODS na všech úrovních, jistý posun ve vnitřním životě naší strany a rovněž utvrzení se v naší vizi, kterou chceme prosazovat. Nejedná se o žádnou revoluci nýbrž o naplnění pojmů a hodnot jako jsou slušnost, otevřenost, odpovědnost, pracovitost či pravicová, konzervativně-liberální politika, a to po jejich formální i obsahové stránce. Domnívám se, že nadcházející dvouleté mezivolební období je pro jisté změny v tomto ohledu tou nejvhodnější dobou. A jaká agenda nás tedy v těchto letech čeká? Stejně jako nám sněmovní volby ukázaly, co od nás lidé očekávají, tak také čerstvě proběhnuté volby komunální a senátní napověděly, jak dál v našich místních sdruženích, na radnicích a v Senátu. Na mnoha místech budeme moci navázat na uplynulé čtyři roky práce pro naše města či obce, mnohde bude ale potřebná například generační výměna a někde bude zapotřebí obnovit svůj kredit u voličů poctivou opoziční prací. Pevně věřím, že pokud se nám podaří promítnout úsilí o výše popsanou proměnu ODS i do těch nejmenších místních sdružení, čeká nás za čtyři roky opětovný návrat do jasně dominantní pozice na pravé části politického spektra. Vedle toho máme v tuto chvíli jistě také jedinečnou možnost začít s dostatečným předstihem uvažovat o své vizi pro politiku v jednotlivých krajích v dalším volebním období. Rád bych zdůraznil, že to byla především ODS, která se výrazně podílela na vybudování fungujících krajských samospráv, a to s vyrovnaným hospodařením. A je jistě naším úkolem, abychom za dva roky v krajských volbách obnovili svoji pozici na radnicích a proměnili onu hrůzostrašně oranžovou mapu z konce roku 2008 zpět v mapu modrou. Proto musíme tam, kde je to možné, nabízet plnohodnotnou, nebo spíše násobně lepší alternativu k marnivé a rozhazovačné krajské politice sociální demokracie. Musíme se připravit na to, že konkurence v krajských volbách 2012 bude větší a že v nich bude ODS posuzována také podle svého působení na vládní i komunální úrovni. Zároveň je třeba, abychom co nejdříve zahájili profilaci svých lídrů a kandidátů, a to nikoliv na základě „recyklace politiků“, která je zcela běžná například u sociálních demokratů. Naše vládní účast nesmí zapříčinit, aby byla upozaděna značka ODS jako taková. Vím, že je to také jedna z myšlenek, která zazněla již v projevech na červnovém kongresu, ale domnívám se, že je užitečné ji zopakovat. Nemůžeme si již dovolit, aby ODS nežila svůj autonomní život vedle působení v koalici. To rozhodně neznamená žádné vymezování se vůči vládním krokům nebo rebelii, ale spíše poctivé zdůrazňování toho, že se nám podařilo do programového prohlášení vlády prosadit drtivou většinu z našeho programu a že ten je naplňován. Zároveň musíme také poukazovat na svá stanoviska zejména v otázkách těch rezortů, které nejsou vedeny ministry ODS. Dlouhodobým úkolem je také další rozvoj vnitřního života ODS a vnitrostranické diskuse. Nabízí se nám k tomu mnoho nástrojů, z nichž některé již využíváme a jiné chceme začít využívat. K tomu je však zapotřebí také jistá otevřenost novým technologiím a systémovým prvkům. Velkým prostorem k takovému rozvoji je jistě nový stranický intranet Moje ODS, který je v základní verzi přístupný již všem členům. Ani tento velmi moderní nástroj však sám o sobě nedovede nahradit onu živou složku naší strany, kterou tvoříme my všichni. Je na nás, členech, abychom ODS učinili živým a tvůrčím prostředím, v němž si budeme vyměňovat názory, vzájemně se inspirovat a společně pracovat na dalších úspěších. Právě členská základna je tím bohatstvím, které nám mohou závidět tzv. nové pravicové alternativy. Snažme se proto, abychom dostáli tradici strany tvořené lidmi s názorem, se skutečným zájmem o veřejné dění a o směřování naší země. Aktivně se zapojujme do práce v ODS tak, aby měla tah na branku a dokázala obstát i v konkurenci nových stran. Tento úkol za nás nikdo neudělá a neřeší jej ani popularita Petra Nečase, která je pro nás od jara velkou devizou. autor je místopředseda ODS 13 KOMENTÁŘE Historie velkého průšvihu K olem kauzy se solárními elektrárnami toho bylo v posledních týdnech řečeno mnoho a často tolik nesmyslů, že stojí za to si její genezi připomenout. Zvláště když je to naše vláda, která musí hasit. Prapříčinou je Evropská unie 14 ... a kdo říká, že ne, tak si lže do kapsy. Protože absurdní válka Unie s emisemi CO2 stojí za vynucenou podporou drahých, a tedy nutně dotovaných energetických zdrojů jako vítr nebo slunce. Česká republika byla přinucena k závazku vyrábět osm procent elektřiny z tzv. obnovitelných zdrojů. Proto v roce 2005 přinesla vláda ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU do Parlamentu návrh zákona, na jehož základě mohla být tato podpora poskytována. ODS si byla vědoma, že jsme v pasti, protože povinnosti dané z Bruselu členskému státu jsou vynutitelné, ale nesouhlasili jsme se způsobem a metodou, která byla zvolena. Tak například metodika výpočtu výkupní ceny právě u fotovoltaiky byla nastavena tak, že skokově rostla na dvojnásobek oproti ceně, kterou už tehdy stanovoval regulační úřad. Z dnešního hlediska byl klíčovým pozměňovací návrh poslankyně Šedivé (ČSSD), který zakazoval regulátorovi snížit meziročně cenu o více než 5 procent. Prý kvůli stabilitě tohoto podnikání. ODS byla jednomyslně proti Zákon byla přijat většinou ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU a KSČM. ODS byla jednomyslně proti. Až do roku 2009 se nedělo celkem nic. Jednak návratnost investice nebyla díky pořizovacím nákladům tak fantastická jako dnes, jednak předchozí léta byly roky hospodářského boomu a peníze se daly lépe zhodnotit i jinde. Pro ilustraci, pro ty chytráky, kteří vždycky vědí, co se mělo kdy dělat – ještě v roce 2008 jsem byl jako ministr průmyslu tlačen, aby se z evropských peněz poskytovaly investiční příspěvky na stavby solárních elektráren, a argumentem bylo mimo jiné i to, že ministr Bursík tyto dotace ze svého programu poskytuje! Ten tlak byl velmi silný a přiznám se, že tehdy jsem vytrval jen díky silnému ideo-vému přesvědčení, že to je prostě celé strašná blbost. Dnes za to děkuji pánu bohu, protože bych byl (z dnešního pohledu) za úplného pitomce. Ideologie někdy není úplně k zahození. V březnu roku 2009, v okamžiku pádu Topolánkovy vlády, byl instalovaný výkon slunečních elektráren cca 60 MW (pro představu, na konci letošního roku to bude cca 1600 MW). Byl to výkon, který byl zanedbatelný z hlediska do- Martin Říman padů do cen, ale hlavně jako případný argument pro změnu zákona již v té době. Proč zpřísňovat podmínky v podnikání, do kterého se evidentně nikdo nehrne? V tehdejší Sněmovně něco takového nemělo sebemenší šanci. A zhruba v té době došlo ke skokovému snížení cen solárních panelů, postupně až o 40 procent. To snížilo návratnost investic na 6–8 let, navíc plně garantované státem a vlak se rozjel neuvěřitelnou rychlostí. Neštěstí bylo dokonáno tehdejší politickou situací: Úřednická vláda měla horizont svého působení do konce září 2009, takže dělala pouze údržbářskou práci; kromě toho se nemohla spolehnout na Sněmovnu, která byla zcela politicky paralyzovaná. Proto vláda začala konat až po zrušení podzimních voleb Paroubkem, kdy si uvědomila, že ponese odpovědnost ještě relativně dlouho a nemůže rostoucímu průšvihu jen tak přihlížet. Nicméně zákon se stihlo přijmout až na jaře 2010 s tím, že nová metodika výpočtu ceny platí až od Nového roku 2011. To je dáno konstrukcí ceny danézákonem. Mezitím, tedy letos, opanovala republiku opravdová sluneční horečka. Reakce přišla s ročním zpožděním. Kdyby regulátor mohl reagovat na pád cen kolektorů již v roce 2009 snížením výkupní ceny, na rok 2010, řešili bychom dnes poloviční, spíše třetinový problém. Hlavním viníkem je tak jednoznačně vládní koalice z roku 2005 v čele s ČSSD, která navrhla špatný systém regulace ceny a zejména pak poslankyně Šedivá, která jej ještě dorazila. Ovšem pro její návrh hlasovali všichni ti výše uvedení. Historie této kauzy je ukázkovým příkladem, co se stane, když se rozhodneme poroučet větru a dešti. Úmysl regulace může být sebezáslužnější (což není ani vzdáleně tento případ), nikdy však nejsme schopni postihnout všechny vzájemně působící faktory a hlavně jejich dynamiku. Cena za tuto zkušenost je neuvěřitelná – za peníze, které za ni zaplatíme, by se bohatě odfinancovala celá důchodová reforma a ještě by zbylo na nějakou tu dálnici. Přesto si nemyslím, že se poučíme. autor je šéf poradců předsedy vlády Zvýšení ceny ze solárních zdrojů udržíme pod kontrolou Martin Kocourek A si se nenajde nikdo, kdo by odmítal úvahu, že dostupné zdroje čehokoli musíme využívat maximálně úsporně, efektivně a s co nejmenšími dopady v místě výroby i spotřeby, protože pokud to nebudeme dělat, zdroje spotřebujeme zbytečně brzy, bude nás to stát příliš mnoho peněz a zanedlouho nebudeme mít kde žít. Když si předchozí tvrzení znovu přečteme, nutně v něm musíme najít zkratku, kterou s lehkostí sobě vlastní již někdy hluboko v devadesátých letech vyjádřil Václav Klaus slovy „co je ekonomické, je ekologické“. Romantický pohled na spor ekologie vs. energetika Vzbudil tehdy vlnu posměchu lidí, kteří vyznávají zcela jiné, doslova romantické pohledy na problematiku ochrany životního prostředí. Kteří jsou přesvědčeni, že oni mají jedinou pravdu a jsou ochotni ji dlouhé roky donkichotsky hlásat a čekat, až budou pochopeni. A kteří vidí v ochraně přírody a rozvoji průmyslu, o energetice ani nemluvě, dvě naprosto neslučitelné hodnoty. U nás doma se jim to příliš nepodařilo – ani ten jediný úspěch Strany zelených ve volbách totiž neměl nic společného s jejich ideologií, ale byl vyvolán potřebou někam odložit protestní hlasy (proto zelení skončili, když se v letošních volbách objevily dvě silnější a důvěryhodnější strany s protestním potenciálem). Ale v Evropě, tam je to něco jiného! V Evropě úředníci hledání třetích cest milují, zvláště když pak na ně mohou přispět nějakými těmi evropskými granty! Myšlenka ekologizace každodenního života totiž byla dána do vínku Evropské unie už při jejím vzniku, a proto je ekologická problematika na úrovni EU jednou z nejvíc propracovaných a členským státům ponechává na jejich svobodné uvážení jen velmi málo prostoru. Proto jsou – doma nikterak zajímaví – čeští zelení asi nejvíce eurooptimistickou stranou na politické scéně. Martin Bursík a řada jeho dalších mezinárodních i domácích souputníků jsou političtí romantici, kteří prostě vědí všechno nejlépe. Přesvědčili jistou část veřejnosti a velkou část bruselských byrokratů, že je v pořádku, když se na polích pěstují plodiny, které se pak spálí v autech, anebo když se na nich staví ošklivé ocelové konstrukce, od nichž se táhnou elektrické dráty. Politický romantismus zastánců obnovitelných zdrojů se projevuje především tím, že nebere v úvahu kategorie jako náklady nebo výnosy, protože se na obláčku své sebestřednosti vznáší vysoko nad nimi. Ekologicky se zkrátka musíme chovat, ať to stojí, co to stojí… A to nemluvím o technických aspektech a problémech, které ze zapojení nespolehlivých větrných a solárních zdrojů do elektrizační soustavy plynou – však to vy si nějak vyřešíte, to přece není problém, předpokládají zelení bohorovně. O kolik solární zdroje zdraží elektřinu? Právě solární panely – resp. jejich očekávaný dopad na ceny elektřiny v příštím roce – jsou přitom názornou ilustrací, kterak politický romantismus zastánců obnovitelných zdrojů energie selhává. Kterak v zájmu „vyšší“ a „lepší“ ekologie utíká před „zpátečnickým“ a „překonaným“ trhem, ale jak je nakonec trhem dohnán a postaven před neřešitelná dilemata. Myšlenka dotací do solárních panelů kdysi byla dostatečně politicky romantická: „Pojďme dotovat solární panely, jsou tak krásné a třpytivé!“ Kdo z romantiků ovšem mohl při schvalování dotačních programů tušit, že trh zareaguje po svém, tedy že celosvětově zvýšenou poptávku ocení zvýšením výrobních kapacit? A že následný masivní pokles cen změní připravované projekty solárních elektráren vzhledem k nastavení dotací doslova na zlatá vejce? Když pak dojde na zmíněná dilemata, romantici stojí v koutě a žádné řešení nenabízejí (a to je ještě ani v náznaku nezamýšlím obvinit, že to věděli dopředu a nyní jsou sami na straně majitelů oněch zlatých vajec). Je to zase klasická, neromantická pravo-levá politika, která musí hledat tržně fungující a právně průchodné řešení a nechat si za ně nadávat ze všech stran. Pět a půl procenta je maximum Vyvinuli jsme maximální úsilí, aby zdražení elektrické energie v příštím roce bylo menší než 5,5 procent. Jsem přesvědčen, že se do tohoto nárůstu skutečně vejdeme. Na jednání vlády jsme se s kolegy dohodli, že jednak zavedeme srážkovou daň z příjmů z prodeje elektřiny vyrobené v solárních elektrárnách a že současně pokryjeme část zvýšené ceny elektřiny prodejem emisních povolenek. Třetím opatřením bude zvýšení poplatku za vynětí pozemků pro solární elektrárny ze zemědělského půdního fondu. Chci zdůraznit, že provozovatelům elektráren neděláme žádnou čáru přes rozpočet. Navržená opatření sice prodlouží dobu návratnosti jejich investic, ale pouze na zhruba 15 let, tedy na dobu, na kterou byly původně nastaveny výkupní ceny (předtím, než vývoj na trhu dobu návratnosti výrazně zkrátil a přilákal do odvětví mnohem více podnikatelů). Současně odpadne zvýhodnění nejnovějších elektráren, které mají díky solárnímu boomu mnohem nižší vstupní náklady. Současně chci využít i této příležitosti – jako ostatně každé jiné – abych připomněl, že v této kauze nejde o nic jiného než o důsledky jednoho z pokusů politických romantiků „povýšit se nad ostatní“ a vyzrát nad trhem. autor je ministr průmyslu a obchodu 15 POLITICKÉ OSOBNOSTI Sláva a pády komunálních politiků „Šéfové“ zejména velkých měst všude na světě mívají v rukou obrovskou moc. Mohou být vzorem pro celkovou politiku, mohou vytvářet „státy ve státě“ v dobrém i špatném slova smyslu. V dlouhodobé historii mnohé tyto osobnosti dokázaly bojovat s kriminalitou, korupcí i jinými zločiny, které všude kolem v dané zemi zdárně bujely. Nebo naopak – přispěly k tomu, že se z města stala žumpa veškerých neřestí, které vládli mafiáni, podvodníci, zkorumpovaní politici. Někteří se spokojili se svou funkcí státu ve státě, někteří z různých pozic ovlivňovali i celkovou politiku – ať už v dobrém, nebo špatném slova smyslu. Nabízíme ukázku některých portrétů, které ilustrují z různých úhlů pohledu komunální politiky, kteří se zapsali do dějin. Nejaktuálnější je osud odvolaného moskevského primátora Jurije Lužkova. Naopak spíše pozitivně vnímanou legendou je Rudy Giuliani, který úspěšněji než kdokoli jiný bojoval s pověstným newyorským podsvětím a dokázal využít veškerých možností ke konsolidaci situace po teroristických útocích 11. září 2001. Zajímavých osudů komunálních politiků by se jistě našlo nekonečné množství, ale začněme naši reminiscenci tuzemskou historií, konkrétně hlavními představiteli hlavního města Prahy. Rozhodně si zaslouží připomenutí, konkrétněji se budeme věnovat Petru Zenklovi. Od pražských purkmistrů ke starostům až po primátory Nelehké osudy během války a ideologických převratů 24. dubna 1937 byl P. Zenkl zvolen pražským primátorem 16 Dlužno dodat, že samotný pojem primátor je relativně nedávný. Až do posledních let 19. století stál v čele Prahy purkmistr, pak to byl starosta. Jednalo se především o výrazné osobnosti, které si zaslouží čestné místo nejen v dějinách Prahy, ale často i celé země. Bylo mezi nimi mnoho právníků, ale také například architektů a hlavně ekonomů. Každopádně bez ohledu na původní profesi to byli vesměs „renesanční lidé“ s širokým rozhledem a všestrannou erudicí. Díky nim se Praha postupně ve všech směrech měnila ze spíše provinčního města v metropoli, která obstála v konkurenci s nejvýznamnějšími evropskými centry. Vznikaly renomované ekonomické instituce, zdokonalovala se infrastruktura, vyrůstaly cenné architektonické skvosty. Bylo dobudováno a po- sléze obnoveno Národní divadlo, nezanedbatelným počinem bylo Rudolfinum nebo Měšťanská beseda. Praha se nejen rozrůstala, ale měla i dobré organizační a ekonomické zázemí. Purkmistři a poté starostové byli kromě svých odborných schopností také oddaní vlastenci. Díky nim vzkvétaly různé spolky včetně Sokola a Hlaholu. Zajímavostí je, že většina purkmistrů a starostů pocházela z chudých a početných rodin, pro které bylo poskytnout svým potomkům vzdělání velkým problémem. Přesto – nebo možná právě proto – projevili muži v čele pražské radnice obdivuhodnou poctivost a obětavost. Tuto tradici přerušil až nástup komunistického (předtím sociálně demokratického) primátora Václava Vacka. Petr Zenkl se narodil jako osmé dítě z celkem jedenácti sourozenců. Tatínek byl krejčí, později obchodník se střižním zbožím. Byl velký vlastenec, takže děti důsledně navštěvovaly Sokol, ale jinak musely od raného dětství pomáhat se živností. Přesto měl Petr možnost vystudovat v Táboře gymnázium a potom Filosofickou fakultu, což se mu vzhledem k výjimečnému nadání podařilo v rekordně krátké době. Následně působil jako učitel na pražské Obchodní akademii, na VUT, krátce také opět v Táboře na Vysoké škole zemědělské. Podstatným okamžikem v jeho kariéře bylo povolání do Karlína, kde učil na nově založené Obchodní akademii a kde nejen našel nový domov, ale také se začal angažovat v komunální politice a osvětové vlastenecké činnosti. Jako člen karlínského zastupitelstva a starosta působil až do vzniku takzvané Velké Prahy v roce 1922, kdy bylo k městu připojeno 37 obcí a celkový počet obyvatel tak dosáhl 800 tisíc. Jako člen karlínského a městského zastupitelstva byl v roce 1937 zvolen do primátorského křesla. Bohužel do válečného obsazení Československa zbýval pouhý rok. Po vypuknutí 2. světové války byl jednou z prvních obětí – gestapo ho zatklo hned 1. září 1939. Vzápětí byl transportován do Dachau, spolu například s Ferdinandem Peroutkou a dalšími osobnostmi českého společenského života. Odtud vedla je-ho cesta do Buchenwaldu. Paradoxně i v koncentračmích táborech se potýkal s problémy kvůli svým známým antikomunistickým postojům. Komunisté, kteří měli v chodu táborů díky své početní převaze a organizovanosti značný vliv, opakovaně odmítli Zenklovi pomoci v situacích, kdy mu hrozila smrt, takže se například ukrýval mezi nemocnými nakaženými tyfem. Na konci války bylo zřejmé, že komunisté si nepřejí jeho návrat do Prahy, takže se uchýlil do Londýna, kde se mimo jiné zasazoval o co nejrychlejší postup americké armády na českém území. Po návratu do Prahy se v roce 1945 stal opět primátorem a zároveň předsedou Československé strany národně socialistické. Obojí bylo spojeno s urputnou a ve výsledku marnou snahou tlumit rostoucí vliv komunistů. V roce 1946 se stal za národní socialisty členem vlády, ale následující politické události ho neodvratně přiměly k emigraci, kde zůstal po zbytek svého života. Rudy Giuliani: Nejznámější starosta na světě Snad každý, kdo se alespoň trochu zajímá o politiku, zná jeho jméno. Na odpověď na otázku: „kdo to je?“ však odpoví jen něco ve smyslu: „No přece ten starosta New Yorku v době, kdy teroristi zaútočili na dvojčata.“ To je ale jen malý střípek z pestré mozaiky. Rudolph William Louis Giuliani se narodil v roce 1944 v Brooklynu jako jediné dítě italských imigrantů. Po absolvování bakalářského studia politologie na Manhattan College v Bronxu se vydal na kněžskou dráhu. Další čtyři roky tak strávil studiem teologie. Pro kněžskou dráhu se nakonec ale nerozhodlo, namísto toho absolvoval právnickou fakultu New York University. Poté nastoupil do právní kanceláře Judge Lloyd MacMahon, kde mu jeho zaměstnavatel později zajistil, že nemusí narukovat do války ve Vietnamu. Giuliani podobně jako Ronald Reagan začínal v politice jako demokrat. V roce 1968 tak například pracoval v prezidentské volební kampani Roberta F. Kennedyho. Svou politickou dráhu si vybudoval jako státní návladní s pověstí člověka, který umí zatočit s kriminalitou. Začátek kariéry – justice V roce 1970 začal pracovat v úřadu státního návladního pro jižní New York, který patří k nejvlivnějším a nejdůležitějším federálním distriktům. Tam se o tři roky později stal státním návladním a šéfem specializovaného protidrogového týmu. V roce 1975 svlékl stranické tričko a z registrovaného demokrata se stal nezávislým. V roce 1980 se po zvolení Ronalda Reagana prezidentem stal republikánem. O rok později byl jmenován do Spolu s tehdejším ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem na Ground Zero, 14. září 2001 funkce Associate Attorney General, tedy třetím mužem federálního ministerstva spravedlnosti. Dva roky na to se vrátil na své dřívější působiště, stal se federálním návladním pro distrikt jižního New Yorku. Tato funkce mu přinesla značnou publicitu. Za mříže na stovky let úhrnného trestu se mu v největším procesu s mafií podařilo dostat jedny z nejvyšších hlav tzv. „pěti newyorských famílií“. V roce 1989 pokračoval, když dosáhl odsouzení nechvalně proslulého bosse podsvětí Michaela Milkena. Starostou „Big Apple“ Rok 1989 pro něj však znamenal konec ve funkci. Odešel spolu s Reaganovou administrativou a ohlásil kandidaturu na starostu New Yorku, známého taky jako „Big Apple“. V republikánských primárkách porazil Ronalda Laudera a získal i podporu liberálních stran. Lauder se ale nevzdal a stal se kandidátem Konzervativní strany, která se odmítla připojit ke Giulianiho koalici. Důvodem byly Giulianiho levicově liberální názory na pozitivní diskriminaci, práva homosexuálů, držení zbraní, modlení ve školách a daňové úlevy. Giuliani tak prohrál s kandidátem demokratů D. Dinkinsem nejtěsnějším výsledkem v dějinách. Dinkinse však Giuliani se svým programem zaměřeným na boj s kriminalitou porazil o čtyři roky později. Opět velmi těsným výsledkem a opět v koalici s liberály. Stal se tak prvním republikánským starostou New Yorku po 22 letech. V čele radnice úspěšně zesílil boj s kriminalitou, která razantně klesla až pod celonárodní průměr. Získal podporu 17 POLITICKÉ OSOBNOSTI i demokraticky orientovaných Afroameričanů a Hispánců. Své vítězství tak opakoval i v roce 1997. V roce 2001 však již nemohl kandidovat, rozhodl se proto získat senátní křeslo za stát New York, o které však v roce 2000 usilovala za demokraty Hillary Clintonová. Po masivní mediální masáži, kdy byl veřejnosti odhalen jeho mimomanželský poměr i špatný zdravotní stav (trpí rakovinou prostaty), se však rozhodl z voleb odstoupit. Pak přišlo tragické 11. září, které Giulianiho proslavilo po celém světě. Zvládl situaci a úspěšně organizoval záchranné práce. O Giulianim se začalo mluvit jako o jednoznačném kandidátu republikánů pro prezidentské volby v roce 2008. Závěr kariéry Primárky v roce 2008 se zdály být hotovou věcí. Možná i proto Giuliani přišel s novou strategií, kdy na rozdíl od ostatních kandidátů svou pozornost soustředil pouze na superúterý, kdy tradičně probíhají primárky ve 20 státech zároveň. Zcela mu tak unikl začátek primárek. Ztrácel hlasy, ale doufal, že vítězství přivrátí na svou stranu na Floridě, která předcházela superúterý. Skončil však s velkým odstupem a ziskem 15 % hlasů až na třetím místě, a tak po neúspěchu na Floridě odstoupil a dále podporoval McCaina. V roce 2009 se rozhodl nekandidovat ani v doplňujících volbách do senátu na křeslo uprázdněné Hillary Clintonovou ani na guvernéra státu New York. Své rozhodnutí zdůvodil časovou náročností svých podnikatelských aktivit, které nehodlá opustit. Je to konec politické kariéry „Rudyho“? Uvidíme. Jurij Lužkov: Opojná moc předcházela strmý pád litické manýry ovlivňovaly Kreml, zasahovaly do vztahů ruského prezidenta a premiéra… Ostatně jak vyplývá z mnohých komentářů, právě jeho role ve vztazích prezidenta a premiéra vedly po osmnáctileté funkci v čele Moskvy k jeho pádu. Moskva: stát ve státě, nejdražší město světa Nová moskevská výstavba, kterou inicioval J. Lužkov, je trnem v oku moderních architektů 18 Do této minisérie významných komunálních politiků J. Lužkov bezesporu patří, i když jeho role byla o poznání kontroverznější. Nicméně stejně jako předcházející jmenovaní ovlivnil nejen život „svého“ města, ale i celostátní politiku. Jeho specifikum ale asi nejvíce vychází z toho, že je to politik ruský. Tedy ze země, kde dominantní vládci ovládají neúměrné množství moci i v dobách, kdy tam oficiálně vládne demokracie, tržní principy, vymahatelnost práva atd. Lužkov se stal vládcem Moskvy – což by nebylo možné bez úzkých kontaktů s nejmocnějšími z mocných – prezidenty B. Jelcinem, V. Putinem, prezidentem Medveděvem. Bývalý starosta Moskvy Jurij Lužkov je jiný šálek čaje než například historičtí představitelé Prahy nebo newyorský bojovník proti korupci a kriminalitě Guliani. I když možná ani oni nebyli ve skutečnosti tak ctnostní. Každopádně si takovou pověst tak či onak vysloužili. I Jurij Lužkov byl v očích mnohých (nejen) Moskvanů velký vlastenec, který se navíc staral o „lepší a nové pořádky“. Ovšem z jiného úhlu pohledu lze použít spíše pojmy nacionalista, populista. Těžko říct, jaký verdikt nad ním s větším odstupem vynesou historici, když málokdo je schopen rozplétat pavučiny ruské politiky. Byl populární, byl populistický, budoval a ničil, nechával nad Moskvou rozptylovat dešťové a sněhové mraky, získával zarputilé odpůrce i neméně zarputilé přívržence, jeho po- I tak lze nazvat výsledky působení Jurije Lužkova v čele hlavního města velké Rusi. Ve více či méně skrytém podtextu bývá zároveň nevídaná míra korupce, díky níž se mimo jiné Lužkovova manželka stala nejbohatší ženou v zemi. Další charakteristikou je, že Moskva po staletí nezaznamenala takovou proměnu jako během jeho vlády. Jeho voliči ji zjevně považovali za přínosnou a v duchu ruské nátury, jeho moc a velikášství obdivovali. Hlavně obdivoval on sám sebe a úspěšně navázal na osvědčený kult osobnosti. V Moskvě byly se vší pompou odhaleny jeho obří bronzové sochy. Za jeho vlády například v centru vyrostl obrovský pravoslavný chrám Krista Spasitele, kolem Moskvy se postavilo několik dopravních obchvatů, nechal budovat velkorysé byznys centrum Moskva-city. Nikdo nedoložil, do jaké míry za tím stojí korupce a do jaké skutečné manažerské schopnosti a schopnost získávat investory. Na druhou stranu si ona moc a velikášství vyžádaly nemalé oběti. Výstavba kýčovitých monumentálních staveb byla provázena nemilosrdnou likvidací cenných historických budov, o své domovy přicházeli lidé z celých městských čtvrtí, projekty mnohých potřebných staveb byly obětovány na oltář megalomanskému nevkusu. Rozhodně v mnoha směrech si moskevský starosta dělal to, co chtěl. Někdy to bylo ku prospěchu města, někdy na jeho úkor, někdy výlučně ku prospěchu někoho nebo jeho samého. Státní vedení v Kremlu vše tolerovalo. Asi nejen vzhledem ke stranickému souznění, ale i kvůli tomu, že Lužkov díky své popularitě přinášel vládní straně nezanedbatelné množství hlasů. Bojovník do poslední chvíle Prezident Dmitrij Medveděv odvolal mocného moskevského starostu Jurije Lužkova letos v září pro „ztrátu důvěry“. Starosta si dovolil dostat se do otevřeného sporu s hlavou státu a Kreml dal najevo, že Lužkova po 18 letech v čele metropole propouští v nemilosti. Důvod sesazení Lužkova lze zjednodušeně a v nadsázce uvést tak, že Putinovi i Medveděvovi začal přerůstat přes hlavu. Oficiálním důvodem pak byl fakt, že se neráčil vrátit ze zahraniční dovolené v době, kdy rozsáhlé požáry v září letošního roku ničily okolí hlavního města a ohrožovaly i život jeho obyvatel. Lužkov byl poté podle médií vyzván, aby se vzdal funkce dobrovolně, přičemž výměnou mohl dostat „trafiky“ navýsost výhodné – stanout v čele horní komory parlamentu nebo řídit státní korporaci Olimpstroj, která kontroluje stamiliardy rublů na přípravu olympijských her v Soči 2014. Lužkov odmítl. O to víc se následně spekulovalo o tom, že bude na- tolik oficiálně nenáviděnou osobou, že jediným východiskem pro něj bude emigrace. A rozhodně by nebyl nikde chudým přistěhovalcem. Ani to se nestalo. Lužkov naopak ihned po své rezignaci mluvil o znovuzískání funkce moskevského starosty, založení nové strany. To vše bylo provázeno jeho populistickou vervou a přesvědčivostí. Antonín Čermák: Z chudého přistěhovalce starostou Chicaga otevřeně postavil věhlasnému podsvětí? Každopádně palbě střel podlehl. Opravdový self-made man v českém i americkém stylu Jako starosta Chicaga při návštěvě Tábora v roce 1932 – do své vlasti se vracel pravidelně Začne-li se člověk zajímat o osud Antonína Čermáka, v první řadě se prohloubí jeho pochybnosti o české historii. Nakolik a zda vůbec umíme reflektovat „své“ významné osobnosti? O Antonínu Čermákovi naleznete v češtině minimum odkazů, v angličtině je jich o poznání více, i když do konce života stál za svým „češstvím“. I jako starosta jednoho z nejvýznamnějších amerických měst – Chicaga. Málo se ví i o tom, že mezi legendárními přistěhovalci ze všech koutů světa, jejichž mentalita stojí v zárodku houževnatosti, nezávislosti a prosperity Spojených států, je mnoho Čechů. Antonín Čermák patří k těm nejvýznamnějším. Právem patří jeho role do hollywoodských trháků: V době prohibice, zlatých časů mafie a Al Capona byl starostou Chicaga. Svým bojem proti zločinu a vlivnou snahou prosadit konec prohibice si samozřejmě vysloužil roli, která ve filmech končívá vítězstvím nad zlem, nebo vlastní smrtí. V případě Antonína Čermáka to byla druhá varianta, navíc obestřená reálnými okolnostmi, jaké si scénáristé tak rádi vymýšlejí. V roce 1933 se stal obětí atentátu, když doprovázel prezidenta Franklina D. Roosewelta při jeho návštěvě Miami na Floridě. Dodnes jsou okolnosti atentátu nejasné: Byl hlavním terčem skutečně prezident, nebo chicagský starosta Čermák, který se Narodil se v roce 1873 v Kladně. Ještě jako batole se s rodinou ocitl v Americe, kam tehdejší prezident Abraham Lincoln lákal odvážlivce z celého světa. Čermákovi takovými odvážlivci byli, i když ani v Americe pečení holubi do huby nikomu nelétali. Mladý Antonín pracoval jako horník, vystřídal i všemožné další profese, přitom dokázal vystudovat, posléze podnikat, získat důvěru voličů a stát se respektovaným starostou jednoho z ekonomicky nejdůležitějších amerických měst. Pomohla mu k tomu tradičně početná česká menšina, která na přelomu 20. a 30. let čítala 100 tisíc obyvatel. Dokázal oslovit i černošské voliče, kteří představovali nemalou volební sílu. Stručně řečeno, jeho marketingové a psychologické postupy byly úspěšné – o to víc, že zřejmě nebyly jen laciným pozlátkem, ale vážně a odpovědně míněné. Za zmínku rovněž stojí, že byl po celý život v kontaktu s českými menšinami po celém světě, setkával se jak s „veličinami“ americkými, tak českými – od T. G. Masaryka, Tomáše Bati až po rolníky v zapadlých koutech světa, kteří si uchovávali alespoň zčásti české tradice. Smutné je, že i školáci z chicagských základních škol o něm vědí víc než většina vzdělaných Čechů. –red– a Matěj Trávníček 19 NAŠI POLITICI V CIVILU Životní peripetie a vzestupy A.Vondry Rozhovor s Alexandrem Vondrou je příjemný a zároveň náročný: Příjemný proto, že se z něj ani po úspěšné politické kariéře nestal „nabubřelý papaláš“, nemluví o strastiplných útrapách těch, kteří se stali obětí komunistického režimu a nyní se obětují politice v zájmu nás všech. Náročný proto, že je všeobecně známo, co ho ve skutečnosti boj proti komunismu stál a jaké osobní oběti přinesl – přinejmenším si dvakrát odseděl trest za činnost proti tehdejšímu režimu. Část života, kterou dnešní mladí lidé tráví nezávaznými radovánkami, pro něj po nezanedbatelnou dobu znamenala nepříliš ceněnou práci – funkci správce depozitáře a posléze topiče. Dodnes si ji ale pochvaluje – ve volném čase se mohl věnovat samizdatům. O pozadí jeho osudu se toho však kromě stručných faktografických údajů ví málo, stejně jako o tom, jak prožíval a vyrovnával se s politickým vzestupem, co za tím vším stálo. Zkrátka není ten typ, který by své vzpomínky pouštěl jen tak do éteru. 20 Narodil se v roce 1961. Patří tedy ke generaci, jejíž příslušníci nestačili zažít komunistickou brutalitu 50. let na vlastní kůži, ale „jen“ zprostředkovaně. „Jeden dědeček byl legionář, s nimiž se, jak známo, režim nijak nemazlil, druhý se zapojil do odboje a za to byl ‚spravedlivě potrestán‘ …není třeba zmiňovat důsledky pro celou rodinu, nemluvě o zabavování majetku. Už jako dítě jsem věděl, zač je toho loket, když pravidla nastavují komunisté,“ konstatuje nynější ministr obrany. raději volili obory, kam pařáty pseudosocialistické pseudovědy dosáhly o něco méně. Nicméně své volby nikdy nelitoval. Po absolvování vysoké školy ho čím dál víc pohlcovala práce v disentu: samizdaty, koordinace se zahraničními disidenty. Paralelně samozřejmě i úřady nepovažovaly Alexandra Vondru za člověka hodného důstojného zaměstnání pro socialistickou vlast. Vyústěním situace bylo opakované vězení. Ani tyto okolnosti nepřerušily výrobu samizdatových novin pod názvem Informační servis, který se stal předchůdcem Respektu a jeho provizorní kolébkou byla kuchyň nynější manželky Saši Vondry Martiny. V roce 1989 se stal jedním ze zakladatelů Občanského fóra a mimo jiné měl nesporný vliv na to, aby se stal Václav Havel prezidentem. Další vlastní kariéru si ale představoval jinak. „Chtěl jsem se věnovat novinařině, myslel jsem, že využiji svých zkušeností se samizdatem, psaním a redigováním textů. Ale Václav Havel na mě vyrukoval s tím, že ho nemůžu nechat ve štychu, takže jsem nastoupil do hradního týmu. Panovala tam atmosféra, která nás spojovala, i když už tehdy začínalo konkrét- Student, topič, autor samizdatů, poradce prezidenta… Jako dítě chtěl být myslivec. Dnes je mu taková myšlenka naprosto cizí. „Kdekdo, kdo se považuje za důležitého, chodí střílet a cítí se myslivcem. Já k nim nepatřím. Přírodou se umím kochat jinak než střílením, i když chápu, že pro někoho je to prostě vášeň.“ Pro malého Sašu Vondru bylo posléze velkou vášní imaginární cestovatelství. „Miloval jsem mapy, seděl nad nimi a zkoumal neznámé končiny. I ve škole mě zeměpis bavil.“ Možná právě tady se začala vytvářet živná půda pro schopnost prosadit se v oblasti mezinárodních vztahů, vnímat problematické momenty nejen z hlediska čistě politického, ale i geografického a demografického. Absolvoval geografii na přírodovědecké fakultě, nicméně tehdy to byla tak trochu z nouze ctnost. Za jiných okolností by si možná vybral nějaký humanitní obor, ale ty byly „prodchnuty“ komunistickou ideologií natolik, že slušní lidé – když už jim vůbec bylo umožněno studovat – nější tříbení politických názorů. Já jsem reprezentoval to, co lze nazvat pravicovým křídlem.“ Z Hradu vedly jeho cesty na ministerstvo zahraničí, které tehdy vedl Jozef Zieleniec. V rámci svých oficiálních „postů“ i mimo ně se angažoval v rozvíjení mezinárodních vztahů, což předurčilo jeho další posun směrem k diplomacii. Členem ODS se ale stal až později, paradoxně se o to zasloužil nechvalně proslulý fenomén jménem Jiří Paroubek. Se Stanislavem Devátým a Janou Petrovou Jeho politické cíle a metody totiž přivedly Alexandra Vondru k potřebě se sociální demokracii co nejjednoznačněji postavit. Americká mise – inspirace a nové zkušenosti Stát se velvyslancem ve Spojených státech nebyla a není zanedbatelná role. Navíc v době „úřadování“ Saši Vondry měla mimořádný význam. „Nešlo jen o to, že jsme byli na mezinárodní scéně nováčci, což bylo kompenzováno tím, že jsme měli obrovskou popularitu. Přesto bylo obtížné prosazovat rozšíření NATO. Obnášelo to jednání s obrovským množstvím institucí, ale také například oslovování krajanských sdružení. Projížděli jsme téměř celé Spojené státy, bylo to leckdy vyčerpávající, ale měli jsme obrovskou motivaci.“ Zároveň vnímal působení v Americe i jako možnost si rozšířit obzory a načerpat nové síly. „Měl jsem potřebu si obnovit a posílit staré ideály, získat jiný pohled na to, co mě doma pohlcovalo natolik, že jsem chtěl získat jinou perspektivu,“ vzpomíná nynější ministr. „To se naplnilo, Amerika je země plná zdravého konkurenčního pnutí, nutí člověka obstát, což začínající česká diplomacie potřebovala, a troufám si říct, že s úspěchem zvládla. Inspirující je i samotná mentalita Američanů. Samozřejmě už to není původní generace, která odcházela do Nového světa za svobodou často z různých náboženských a politických důvodů, ale ten étos a houževnatost tam pořád je, hlavně mají přirozené sebevědomí, jehož nedostatek je naopak typický pro nás Čechy. Někteří Evropané to mohou vnímat jako projev arogance, ale každopádně je to veliký náboj. I když v rámci naší kultury a mentality ho kopírovat nelze.“ Cizí jazyky? Za socialismu jsem na tom byl mizerně V souvislosti s jeho mezinárodními aktivitami se nabízí zdánlivě podružná otázka: Kde přišel ke své takřka brilantní angličtině? Intenzivním samostudiem v dobách, kdy si nikdo neuměl ani představit, že by legálně vycestoval nebo měl v tuzemsku možnost si poklábosit s nějakým „zápaďákem“. Ve skutečnosti byl typickou obětí socialistického školství. Výuku ruštiny si rozšířil a zhodnotil v rámci kontaktů s východoevropskými disidenty, znalosti angličtiny byly stejně mizerné jako u většiny vrstevníků, navíc mu v 80. letech komunisti sebrali pas. „Jedinou příležitostí, která ale byla ohromně motivující, se pak staly návštěvy zahraničních novinářů, kteří se o mě zajímali jako o signatáře Charty, posléze jejího mluvčího a autora Několika vět… Tehdy a hlavně pak po listopadu 1989 jsem se učil jednak tím, že jsem se zkrátka v tom prostředí ocitnul a musel komunikovat, jednak tím, že mě to vedlo k potřebě se zdokonalovat.“ Koníčky si Alexandr Vondra uchovává po celý život stejné – nedal se na golf ani na tenis, zato stejně vášnivě houbaří a kochá se přírodou, hlavně v okolí svého druhého domova na Litoměřicku, kde má část jeho rodiny kořeny, takže si tu pořídil chalupu, kde v rámci možností s manželkou a třemi dětmi přebývají. Ty, ač byly vychovávány velmi liberálně, zjevně dělají rodičům samou radost, což v této generaci může u jiných rodičů s problematičtějšími potomky budit jenom závist. „Jsou perfektní, umí se o sebe postarat a mají smysl pro vzájemnou soudržnost. Hlavně trvám na tom, že tři děti jsou minimum: jako jednotlivec musí každý umět hrát sólo, ten druhý znamená nutnost umění spolupráce, třetí dítě dává možnost vytváření koalicí. Kromě toho je to příspěvek pro národ, abychom nevymřeli,“ říká závěrem s nadsázkou ministr obrany Alexandr Vondra. –red– Když úspěšně kandidoval v roce 2006 do Senátu, prohlásil, že Praha je „za vodou“, takže jeho síly budou potřebnější v severních Čechách. K uplynulým senátním a komunálním volbám říká: „Výsledek voleb dopadl podle očekávání. Osm senátorů je slušný výsledek. To, že nemáme většinu v Senátu, je důsledek katastrofálního výsledku před dvěma lety, kdy jsme dosáhli na tři mandáty z 27. Tyto volby ukázaly, že střet se opět posunul mezi dvě největší politické strany. Ty obsadily 74 % mandátů.“ 21 NÁVŠTĚVA U PODNIKATELŮ Jak to vypadá, když rodinná firma skutečně funguje Tentokrát naše pravidelná výprava po regionech vedla na Vysočinu, kde jsme navštívili dvě veskrze zajímavé podnikatelské osobnosti. Mají mnoho společného: Oba pocházejí z rodin, které postihl komunistický režim, což předurčilo jejich politickou orientaci. Oba se dali na soukromé podnikání ihned po roce 1989. Oba vstoupili do ODS a v místě svého bydliště jsou velice aktivní. Oba úspěšně vedou rodinnou firmu a ve svém oboru se těší úctě a věhlasu. A oba se věnují výrobě a nabídce kulinářských výrobků, které si získaly proslulost. Ovšem s tím rozdílem, že Jindřich Šíp se zaměřuje na krmivo pro zvířecí miláčky, jeho firma kromě četných rodinných příslušníků zaměstnává zhruba 30 lidí a působí po celé republice a na Slovensku. Proslulý řezník a uzenář Václav Klátil nehodlá nijak expandovat, byť nabídek možností by měl dostatek. Ale plně ho uspkojuje jeho pacovská výrobna a prodejna, kde se dveře netrhnou. Právě z ní pocházejí pochoutky, které opakovaně získávají ceny v mezinárodních soutěžích. Jindřich Šíp: Naše pověst se rychle šíří, za kvalitu ručím Za své četné chovatelské úspěchy sklízí Jindřich Šíp jednu medaili za druhou 22 Ke svému současnému podnikání se dostal díky tomu, že jeho rodina měla zemědělskou tradici, vzájemnou soudržnost a navíc nezlomnou odvahu čelit nepřízni osudu. Už za komunistů patřil jeho otec k úspěšným chovatelům drůbeže, mladý Jindřich se zapojil, ale zároveň se čím dál víc specializoval na chov králíků. Tím není míněno jen na to, aby co nejlépe chutnali na talíři, ale aby odpovídali i těm nejnáročnějším chovatelským kritériím. Jakmile padla železná opona, otec i syn se rozhodli pracovat na sebe. Takže kromě samotného chovu si začali sami vyrábět krmivo. Zjistili, že pokud se tomu budou patřičně věnovat, dokážou vlastními silami vyrobit kvalitní krmivo, o které navíc začal být zájem v bezprostředním okolí. „Základním kapitálem bylo 20 tisíc, které jsem měl naspořené. Pak šly dlouho veškeré zisky zpět do firmy, abychom mohli rozšířit prostory, nakupovat stroje…,“ vzpomíná chotěbořský podnikatel. „Dnes máme široký sortiment: zpočátku to bylo krmivo pro drůbež a postupně pro veškeré hlodavce, pak jsme nabídku rozšiřovali. Nyní pod vlastní značkou Apetit nabízíme rozmanité produkty pro psy, kočky, exotické ptáky, rybičky… Něco zvládáme ve vlastní výrobně, něco zadáváme do zahraničí, ale podle receptur, které sám vytvářím tak, aby skutečně obsahovaly požadované poměry všech ingrediencí. A pak není vždy lehké ty ingredience sehnat. To je vlastně teď ve firmě můj hlavní úkol,“ líčí Jindřich Šíp. Kromě něj se na prosperitě firmy podílí široké příbuzenstvo. Až když úspěšnost společnosti a značky strmě vzrůstala, přibývali další zaměstnanci. Současná produkce představuje kolem 30 metrických centů denně, s odbytem není problém. „Když jsme začínali, českou konkurenci představovali další tři výrobci. Dnes je nás ve výrobě krmiv pro hlodavce zhruba 350, když připočítám produkty pro psy a kočky, je jich daleko víc, o exotickém ptactvu a rybičkách nemluvě.“ „U všech našich produktů ručím za kvalitu a mezi chovateli i například maloobchodními odběrateli se naše pověst rychle šíří. Občas mi někdo vytkne, že například neděláme dostatečně atraktivní obaly. Ale čím dál víc se mi potvrzuje, že lidé se učí sledovat konkrétní složení a to, jak jejich ‚strávníci‘ prospívají. Líbivé a velikášské etikety už začínají být pro leckoho spíše odrazující. Nemluvě o tom, že chci držet cenu a kvalitu, důraz na vnější dojem se jednak prodraží, jednak už není tak všemocný jako dřív,“ popisuje svoji strategii Jindřich Šíp. „Odběratelé si konkrétně všímají například jaký má dané krmivo obsah masa, proteinů, dalších živin nebo ‚éček‘ a umělých náhražek,“ jak dodává. V každém případě není snadné zajistit spolehlivé dodávky jednotlivých surovin. „Třeba u obilovin – ale také například slunečnicových semen – samozřejmě záleží na době sklizně, ale to naše zákazníky nezajímá, o dodávky se musíme postarat. Docela dobře funguje spolupráce se zahraničím, což obnáší i dost exotické země. Sépiovou kost dovážíme z Indie, různé – zjednodušeně řečeno – sušené červy – pro exotické rybičky zase z Japonska.“ Při vstupu do pracovny Jindřicha Šípa ihned upoutají skleněné vitríny přeplněné snad stovkami vítězných pohárů a jiných cen. Všechny se týkají chovatelských úspěchů. Jak bylo řečeno, jeho specializací jsou králíci. Zaměřuje se zejména na zakrslá plemena. V tuzemsku je v této oblasti jedničkou, vítězně odjíždí i z mezinárodních výstav včetně například Holandska, které je spolu s Dánskem mezi chovateli králíků světovou velmocí. Václav Klátil: Hledám ty správné kombinace chutí Jako dítě se bál krve a chtěl se stát zahradníkem. Zlom nastal, když rodinu navštívil tatínkův bratr, který pracoval jako řezník v Táboře. „Ať jde Vašek ke mně do učení,“ navrhl. Poslušný chlapec neprotestoval a nikdy toho nelitoval. „Strýček podobně jako tatínek byli nesmírně laskaví lidé, kteří rozuměli svému řemeslu. Jakmile jsem se hned v 90. roce osamostatnil, o to víc jsem ocenil, co všechno jsem se v Táboře naučil,“ vzpomíná Václav Klátil na své začátky. Touhu dělat na svém zdědil po předcích. Tatínek byl úspěšný sedlák, kterého stihl podobný osud jako mnoho jiných. „Tatínek byl jeden ze tří největších sedláků v okolí. Odmítli vstoupit do JZD, takže byli zatčeni a posléze donuceni do družstva vstoupit, tátovi dokonce vnutili funkci předsedy. Psychicky ho to tak deptalo, že za necelý rok odstoupil.“ I proto se Václav Klátil s jakkoli „překabátěnými bolševiky“ moc nepáře, a to ani v zastupitelstvu, jehož je členem. Pracuji na plnou kapacitu, víc vyrábět ani nechci Po roce 1989 si zařídil obchod s vlastní výrobnou. Základní tandem tvoří on a manželka, vypomáhá i jedna z dcer. Kromě toho najímají dva až tři lidi na výpomoc. Většina zboží nese nápis „domácí“ – od tlačenky, salámů, jaterniček, klobás až například po paštiku, která by se jistě uplatnila na stolech rozmařilých francouzských gurmánů. Ostatně také patří k produktům, které získaly ocenění na mezinárodní soutěži v Rakousku. „Když jsem se o tyto soutěže začal zajímat jen jako pozorovatel, moc mě nebraly. Přesto hned když jsem se poprvé se svými produkty zúčastnil v roce 2006, odvezl jsem si tři stříbrné medaile. V roce 2008 jednu zlatou a dvě stříbrné, podobně jsem dopadl i letos.“ To ovšem předpokládá pečlivě se výrobkům věnovat. „Hledám ty správné kombinace chutí, někdy experimentuji po svém, někdy po večerech hledám a snažím se oživit staré receptury,“ říká Václav Klátil. Rozhodně to není otázka dnů, ale dlouhodobého zdokonalování. „Snažím se každý rok přinést jednu až dvě novinky. Ale skutečně to stojí rok práce.“ I u zavedených výrobků si sám připravuje suroviny a směsi koření. V tomto ohledu se zkrátka rodinná firma omezuje pouze na samotného šéfa – detaily svých výrobních tajemství neprozradí ani těm nejbližším. „Takže by ani manželka nepřipravila ty kulinářské skvosty bez vás?“ ptáme se nevěřícně. Je to tak, dává výmluvným gestem a mimikou najevo. Každopádně se nabízí otázka, proč se tak úspěšný podnikatel nepokouší budovat nové výrobny, zakládat prodejny, rozšiřovat síť zákazníků, pronikat na mezinárodní trhy, když už má světové renomé? Václav Klátil zjevně není ten typ. „Pracuji na plnou kapacitu, víc se tady vyrobit nedá. To, na čem si zakládám, se nedá chrlit ve velkém. Pak by to znamenalo například odhalit vlastní know how, ale také riskovat ztrátu důvěry u těch, kteří vědí, že jsem schopen osobně ručit za kvalitu každého výrobku. Nemusíme si zastírat, jak snadno se v tomhle oboru produkují výrobky, kterým je kvalita – surovinami počínaje a způsobem zpracování konče – dalece vzdálená,“ zdůvodňuje svůj životní postoj. Na své milované profesi připouští jedinou chybu: „Nejhorší je ranní vstávání. Někdy ve čtyři, někdy i o půl třetí. Lidé si zvykli, že dostanou čerstvé výrobky už ráno ke svačině nebo ke snídani.“ Pokud se vám sbíhají sliny a hodláte vyrazit do Pacova, vězte, že krátce po volbách si dopřeje odpočinek a krám zavírá. Je to jediné krátké období, kdy není zahlcen každodenní prací, nicméně se vrací s novými kulinářskými podněty. –red– 23 ZEMĚDĚLSTVÍ Co čeká české zemědělství a venkov v příštím roce? Petr Havel Je to vlastně do jisté míry překvapivé – zatímco plánované dopady úsporných opatření pro příští rok zvedají ze židlí celé skupiny dosud relativně klidných podnikatelských či zaměstnaneckých sdružení, jindy o poznání radikální zemědělci zatím spíše mlčí. Možná i proto, že dosavadní kroky vedení Ministerstva zemědělství mají zatím logiku a značně omezují možnou kritiku, mimo jiné i dosud nebývalou veřejnou verbální podporou potravinářských výrobků domácí provenience, zejména takzvaných regionálních potravin. Úspory budou kompenzovány vyššími příjmy i podporou z EU 24 Sami zemědělci musí samozřejmě stejně jako podnikatelé v jiných resortech nebo zaměstnanci státní správy počítat se škrty, které se v jejich případě týkají zejména dotací z národního rozpočtu, takzvaných TOP-UP (národní dorovnání k přímým platbám z EU). Na rozdíl od jiných oborů ale mají země- dělci již v současné době jistou finanční kompenzaci, a to v podobě přímých dotací na plochu (SAPS) z EU, které se na základě podmínek vyjednaných při vstupu ČR do Evropské unie každoročně bez ohledu na ekonomickou situaci ČR navyšují. Oproti letošnímu roku tak dostanou pro rok následující zemědělci z Bruselu navíc zhruba 3,5 miliardy korun, zatímco možnost maximální spoluúčasti ČR na těchto dotacích klesne z letošních 7,5 na 5,5 miliardy korun. Po škrtech ještě v průběhu letošního roku se přitom národní dotace TOP-UP snížily reálně na 3,6 miliardy korun, na příští rok zatím rozpočet s žádnými prostředky na TOP-UP nepočítá. To ale při navýšení dotací z EU ve skutečnosti znamená, že zemědělci na tom budou co do příjmu dotačních peněz na podporu zemědělské produkce i při nulové spoluúčasti České republiky prakticky stejně jako letos. Razantní růst cen zemědělských komodit v celém světě, EU i samotné ČR ve druhém pololetí letošního roku navíc ukazuje, že ceny placené zeměděl- cům za jejich produkty budou v příštím roce, minimálně do doby sklizně, vyšší než v prvním pololetí letošního roku. Přestože další zvyšování cen není i z politických důvodů (nepokoje v chudých částech světa v případě, že by růst cen snižoval dostupnost základních potravin) již reálné, lze očekávat, že tržby zemědělců se v příštím roce oproti letošku zvýší. Tím částečně klesne závislost našich zemědělců právě na dotacích a tento trend lze ještě podpořit v rámci Programu na rozvoj venkova podporou zvyšování přidané hodnoty k základní zemědělské surovině, například jejím zpracováním na potravinářské produkty a následným přímým prodejem spotřebitelům. Vzhledem k současné masivní výstavbě bioplynových stanic provozovaných zejména zemědělskými podniky lze také v příštím roce očekávat buď nárůst tržeb za prodej energií z bioplynek do rozvodné sítě, nebo naopak úspory v nákladech na nákup energií v případě, že bude část zemědělských podniků energeticky soběstačná. Možnosti dalších podpor zemědělství a venkova Při správně časovaných změnách potřebných zákonů a úsporných opatření lze v resortu Ministerstva zemědělství vytvořit zdroje ve výši zhruba dalších pěti miliard korun (kromě úspory 5,5 miliardy na TOP-UP), z nichž část by mohla jít zpět do resortu zejména na podporu takových aktivit, které přímo nesouvisejí se zemědělskou výrobou, ale spíše investicemi do krajiny a podporou rozvoje venkova jako celku. Nejvyšší nárůst příjmů lze očekávat v případě přijetí novely zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, bude-li ale dostatečná politická vůle výrazně zvýšit (minimálně desetinásobně oproti současnému stavu, spíše ale ještě více) poplatky za vyjímání pozemků z půdního fondu zejména v okolí měst. Má-li přitom novela ambici skutečně zabránit nekontrolovanému nárůstu logistických center a přes den „mrtvých“ satelitních měst v blízkosti městských aglomerací, musí k deseti a vícenásobnému nárůstu poplatků dojít. V takovém případě lze počítat se zvýšením příjmů státního rozpočtu zhruba o 2,5 až 3 miliardy korun, přičemž část z těchto peněz by mohla směřovat zpět do oblasti půdy, například na komplexní pozemkové úpravy. Dalším avizovaným navýšením příjmů státního rozpočtu může být využití zisků Výsledky resortu zemědělství za jednotlivé roky po vstupu ČR do EU rok zisk (v mld. Kč) 2004 8,99 2005 7,60 2006 7,50 2007 13,70 2008 9,72 2009 3,17 předpoklad rok 2010: „kladná nula“ Pramen: Český statistický úřad státního podniku Lesy České republiky (LČR). Stát by se tak ale nemělo „zestátněním prodeje dřeva“, tedy prostřednictvím prodeje dřeva z LČR v režii samotných LČR. Ačkoli zastánci takového modelu tvrdí, že je pro LČR a stát výhodný, jde o manipulace s daty, navíc prostřednictvím organizací a lidí před- stavující řádově procenta objemu těžeb a zpracování dřeva v ČR. Všechny relevantní údaje ukazují naopak na to, že prodej dřeva prostřednictvím komerčních firem je pro LČR a stát výhodnější, mimo jiné díky nižším nákladům LČR, které by musely při prodeji dřeva ve vlastní režii vynaložit. Jen tyto úspory činí zhruba 0,5 miliardy korun ročně. pro krajinu ústící do snížení rizik erozí, ztrát na majetku a v konečném důsledku zvýšení úrodnosti pozemků, což by přitom měli zemědělci vítat. ČR kromě toho musí reagovat na signály z evropských soudních institucí, které po státu požadují aktivitu v dořešení majetkového vyrovnání někdejších zemědělských družstev s držiteli majet- Podpory agrárního sektoru v letech 2004–2010 (v mld. Kč, v cenách a směnném kurzu Kč/eur roku 2005) rok 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 zdroje EU 15,1 17,0 18,9 20,1 22,4 24,7 27,0 Pramen: Koncepce agrární politiky po vstupu ČR do EU, MZe – 2004 Využít zisků LČR je ale možné jen při změně zákonů umožňující státu tyto prostředky použít. Pokud by se tak stalo, a dá se to docela pohodlně v průběhu příštího roku stihnout, lze počítat s další částkou ve výši kolem 2 miliard korun. Ambice na vyšší využitelnost zisků LČR (tři a více miliard ročně) jsou nereálné, nebo by se tak muselo dít na úkor poklesu kvality lesních porostů a hodnoty podniku LČR jako takového. Další prostředky také může Ministerstvo zemědělství uspořit fúzemi některých institucí dosud působících jako samostatné organizace. Zhruba 0,5 miliardy korun má přinést začlenění Zemědělské vodohospodářské správy do státních podniků Povodí a LČR. Přibližně stejnou částku lze uspořit při optimalizaci organizačních struktur některých jiných institucí, například spojením Státního ústavu pro kontrolu veterinárních léčiv se Státní veterinární správou (SVS), začlenění Krajských SVS pod jeden centrální orgán a obdobnými projekty v jiných organizacích. Výzvy a rizika Navýšení dotací z EU, vyšší tržby za zemědělské produkty, marketingová podpora vyššího odbytu tuzemských potravin a možnost použít část nově vytvořených zdrojů ve venkovském prostoru jistě patří mezi pozitivní zprávy pro české zemědělství v příštím roce. Nic ale není jednobarevné. Vzhledem k rozšíření zásad správné zemědělské a environmentální praxe (GAEC) na erozí středně ohrožené pozemky bude v příštím roce částečně omezeno intenzivní hospodaření na 44 procentech ploch zemědělské půdy v ČR. To je opticky špatná zpráva pro zemědělce, ale dobrá zpráva kových podílů, jinak hrozí ČR sankce. Je také nutné dořešit majetkové narovnání státu s církvemi. Od příštího roku také končí moratorium na nákup zemědělské půdy cizinci. To vše bude znamenat minimálně částečné přeskupení majetkových i podnikatelských poměrů na českém a moravském venkově. Část družstev a jejich nástupnických organizací může očekávat povinnosti spojené s majetkovým vyrovnáním, nemělo by ale jít o fatální ekonomické dopady i proto, že výdej majetku lze rozložit do několika let. Mezi hlavní výzvy a možnosti vylepšení ekonomiky zemědělství by kromě aktivit podporujících výrobu a prodej regionálních a obecně kvalitních tuzemských potravin mělo patřit aktivnější využívání nových technologií. Jde například o využití satelitních systémů v takzvaném přesném zemědělství snižující výrazně náklady na zemědělskou produkci, ale také postupné vyšší využívání plodin vyšlechtěných biotechnologiemi, obecně nazývanými GMO (geneticky modifikované organismy). Prostor pro to by měla otevřít jasná pozice ČR při podpoře biotechnologií i na mezinárodní úrovni. Česko je mimochodem jedinou zemí EU, v níž se komerčně pěstují zatím jediné dvě GMO odrůdy plodin – kukuřice MON 810 a GM brambory Amflora, povolené v EU. Je to náskok, který by bylo vhodné využít, zvláště když jsou ve stadiu ukončených výzkumů další odrůdy plodin zvyšující konkurenceschopnost jejich pěstitelů, nadto s pozitivními dopady pro životní prostředí. Suma sumárum – nemusel by to být pro zemědělce zas tak špatný rok. autor je zemědělský analytik 25 HISTORIE MÍSTO KOMPASU Smutný pohled na zrazené hraničáře v jižních Čechách při ústupu z uloupené hranice Nezapomínejme také na „druhou republiku“! Jindřich Marek Druhá republika – označení krátkého úseku dějin ČSR mezi přijetím mnichovského diktátu čs. vládou 30. září 1938 a konečným rozbitím ČSR 14.–15. března 1939; v užším smyslu označení státního útvaru a politického systému vytvořeného po Mnichovu na území okleštěné ČSR, která s 99 395 km2 a 9 680 000 obyvateli představovala nepřirozený zeměpisný útvar, který nebyl po ztrátě 40 % průmyslu a značné části surovinové základny hospodářsky soběstačný a nedal se prakticky vojensky hájit. Republika se proto dostávala stále zřetelněji do postavení vazala nacistického Německa, čemuž odpovídala i postupující fašizace vnitřního politického života… úryvek z encyklopedického hesla N 26 ejenom přímí pamětníci, ale i široká česká veřejnost často hovoří většinou s uznáním a obdivem o Masarykově „první republice“ jako o vskutku na svou dobu velice vyspělém fungujícím demokratickém státě, který zůstává pro naši současnost stále nedostižnou metou. Existovala však i „druhá republika“, která trvala sice jen pouhých 167 dní, ale studiu její krátké historie bychom měli věnovat rovněž pozornost, protože i zde jde o skutečně poučnou, avšak varovnou lekci, která v něčem tak trochu připomíná kocovinu a morální rozklad české společnosti po sovětské okupaci v srpnu 1968. Poučný zlomeček historie Mnichovský diktát dal „druhé republice“ do vínku četné starosti. Jednou z nich byla otázka masy uprchlíků z nacisty za- braných území. Například k 1. listopadu 1938 bylo provizorně obydleno uprchlíky z pohraničí 6000 železničních vagónů. Tito lidé neměli často práci, většina jejich majetku zůstala v zabraném pohraničí. Na otázce uprchlíků byl i zřetelně vidět rychlý rozklad české společnosti. Jedni se snažili pomoci, druzí uprchlíkům pro změnu nadávali, že měli zůstat na zabraném území a že jsou jednou z příčin sudetské krize. Zvláště v těžké situaci byli němečtí antifašisté, kteří byli často posíláni zpět do rukou nacistů. Německo též po republice požadovalo, aby vydala alikvotní podíl čs. zlata a deviz, který připadal na krytí oběživa v tzv. Sudetech. Československá strana souhlasila za podmínek, že Německo převezme i alikvotní část čs. státního dluhu, což nacisté odmítli. Pod obrovským nátlakem nakonec byli nuceni zástupci Národní banky československé podepsat smlouvu s německou Říšskou bankou, podle níž republika uvolnila 481 miliónů korun tehdejší měny, z toho 465,8 ve zlatě a zbytek v devizách, pro krytí oběživa v uloupeném pohraničí. „Záruky“, k nimž se zavázal v Mnichovské dohodě Adolf Hitler, tak zůstaly pouze na papíře. Realitou se stalo další vy- Příslušníci pohraniční finanční stráže z Království u Šluknova zapálili v říjnu 1939 dřevěné ostění pohraničních pevnůstek a nyní jako poslední opouštějí v úseku Křížový buk v Lužických horách svá postavení Cheb, říjen 1938 – Hitler přijel! Slzy dojetí bodrých sudeťaček z Egerlandu… hraničních oblastí nacistickému Německu se ozvalo již 30. září 1938 beckovské Polsko, které po tvrdém ultimátu získalo prakticky obratem velkou část českého Těšínska. Hitlerův spojenec horthyovské Maďarsko rovněž nezahálelo. Nejprve vyvolalo na jižním Slovensku a především na jihu Podkarpatské Rusi řadu krvavých pohraničních incidentů, po kterých došlo 2. listopadu k tzv. „vídeňské arbitráži“, po níž bylo Československo donuceno postoupit Maďarům jižní Slovensko a jižní část Podkarpatské Rusi. Své karty vyložili okamžitě i slovenští ľuďáci, kteří již 6. října získali slovenskou autonomní vládu v čele s Jozefem Tisem. Ta se okamžitě orientovala na nacistické Německo. Tímto směrem šilhali i někteří dírání a ožebračování zrazené země, jejíž politika začala pomalu a jistě kopírovat italský fašistický model. Začala řádit cenzura, politický systém se v českých zemích zatím zredukoval na pouhé dvě politické strany – vládní Stranu národní jednoty, která pod vedením agrárníka Rudolfa Berana směřovala k autoritativnímu režimu, a „opoziční“ Národní stranu práce pod vedením bývalého sociálního demokrata Antonína Hampla. Symbolem patolízalského sbližování s Německem se stalo vydání prvních antisemitských dekretů, kdy například důstojníci čs. armády museli doložit, zda jsou, či nejsou židovského původu! Na cestě do pekel… Za hlavní znak „druhé republiky“ však lze považovat především její permanentní rozpad. Po odstoupení rozsáhlých po- Hořký symbol „druhé republiky“ – hraniční přechod pod vinicemi u Vehlovic na Mělnicku! Odtud již Hitlerovi do Prahy chybělo pouhých čtyřicet kilometrů… ➤ 27 HISTORIE MÍSTO KOMPASU spisovatele a skutečného humanistu (a nikoliv jen laciného žvanila!) Karla Čapka. Jeho manželka Olga Scheinpflugová v roce 1965 k tomu napsala zajímavou poznámku: „V dobách zlých se svěřuje Karlu Poláčkovi, že se bojí umírání, protože to nikdy nedělal a neví, jak to dokáže. ‚Nebojte se, Čapku, vy trefíte všechno,‘ utěšuje ho s úsměvem Poláček, protože oba vědí, že smrt, která se blíží k Československu, je i jejich smrtí. A Karel Čapek odmítá odejít do emigrace, zůstává doma, aby smrt přijal z rukou, které nejvíce nenávidí, jen když bude při vyslechnutí svého ortelu mít českou půdu pod nohama...“ Maďarští vojáci u zastřeleného československého vojáka po pohraničním incidentu v Rozvegově u Mukačeva v lednu 1939 topadu 1938 šestašedesátiletý prezident Nejvyššího správního soudu docent JUDr. Emil Hácha. Čerstvý vdovec a uznávaný znalec anglosaského zvykového práva a mezinárodního práva, který svého času působil v haagském rozhodčím soudu, byl tichým člověkem, který kdysi například přeložil knihu Jerome Klapky Jerome „Tři muži ve člunu“. Roli, která mu byla nyní přidělena, však zcela logicky nemohl v žádném případě důstojně zvládnout. Symbolem oněch dní se staly zuřivé útoky na morální symboly masarykovské republiky. Tak došlo i k tomu, že fašizující se lůza na Boží hod vánoční roku 1938 de facto uštvala k smrti geniálního Štvanici, kterou proti němu po Mnichovu rozpoutala zfašizovaná lůza, spisovatel Karel Čapek zaplatil životem 28 ukrajinští nacionalisté na Podkarpatské Rusi, která 17. října dostala rovněž autonomní vládu. Zatímco si němečtí nacisté ještě dodatečně ukrajovali z republiky další území (např. část ryze českého Chodska či bratislavskou Petržalku) a občas vyvolávali nové krvavé pohraniční incidenty (Moravská Chrastová, Želechovice…), Národní shromáždění v Praze pod tlakem slovenských ľuďáků odhlasovalo 22. listopadu změnu názvu republiky vložením pomlčky mezi Česko a Slovensko. Prezidentem okousaného nyní již jen Česko-Slovenska se po Edvardu Benešovi (5. října abdikoval a 22. října odletěl do Británie a později do USA) stal 30. lis- Bohabojný farář a vůdce slovenských fašistů Jozef Tiso (1887–1947) Emil Hácha (1872–1945) Salta frustrovaných „čecháčků“ Mnichovský diktát totálně vykolejil většinu Čechů. Národ bez budoucnosti reagoval zpočátku dvojím způsobem. U jedné jeho části dominoval zprvu plačtivý sentiment, koncentrovaný v tklivé písničce Chaloupky pod horami, kde se zpívalo: „Hřálo slunce hřálo krásně hřálo na horách, a v tom čase chaloupka má stála jako ve snách, tam jsem prožil svoje mládí, celý život svůj, tam jsem jako chlapec zpíval Kde domov můj. Chaloupky pod horami, co se to stalo s vámi, byly jste takové hezké, vy naše chaloupky české, smutně teď jdeme světe, štěstí je zvadlým květem, o vás vyprávíme s láskou pohádky našim dětem…“ Další část se začala opájet extremismem a názorovými veletoči. Legionář plukovník Emanuel Moravec své zklamání přetavil v té době v obdiv k hitlerovskému nacismu, jiní lidé začali pro změnu s obdivem obracet své zraky na východ ke Stalinovi… Rozpad republiky bez perspektiv však přišel záhy a byl velice rychlý. V úterý 14. března 1939 zaútočila maďarská armáda proti Podkarpatské Rusi, kde se jí na odpor sice postavily jednotky 12. pěší divize generála Olega Svátka (viz Listy ODS 6/2009), v té době však v Bratislavě vyhlásili slovenští klerofašisté s požehnáním Adolfa Hitlera samostatný Slovenský štát… Večer téhož dne odjel prezident Hácha do Berlína, kde mu Adolf Hitler bez obalu oznámil, že druhý den hodlá obsadit zbytek českých zemí. To se již v té době ve Frýdku-Místku postavili německým předsunutým jednotkám na statečný, ale marný odpor vojáci III. praporu 8. pěšího pluku. Nemocný a vystrašený Hácha zatím kapituloval. Ráno 15. března již holínky německých vojáků dupaly po pražských ulicích… Ve čtvrtek 16. března vydal Hitler na Pražském hradě Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Česko-slovenská vláda byla přejmenována v nezměněném složení na vládu protektorátní. Druhá republika skončila de iure. Její zatuchlost dostala nyní protektorátní nátěr. S češtinou se okupanti netrápili – viz první leták „generála pjechoty Blaskowitze, který na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta nešnim dnem“ převzal moc nad Prahou… Hitlerův příjezd do Prahy a vyhlášení protektorátu definitivně ukončilo trýznivou existenci „druhé republiky“ Před časem vzpomínala v jednom českém časopise paní Marie Bartošová, švagrová bývalého ruského legionáře generála Václava Šáry, jak viděla ve středu 15. března 1939 při vpádu německých nacistů do Prahy v jedné ulici rozzuřenou českou babičku, jež mlátila deštníkem jednoho z motocyklistů německého wehrmachtu! Tato anonymní stařenka však nebyla onoho dne jediným aktivním představitelem začínajícího odboje proti okupantům. Stát stranou samozřejmě nechtěli ani důstojníci ponížené armády. Jeden z nich, bývalý ruský legionář, podplukovník dělostřelectva Josef Mašín chtěl nejprve bojovat o ruzyňská dělostřelecká kasárna a později je pro změnu zapálit či vyhodit do povětří, ale jiní jeho kolegové ve víře, že rozkazy vlády se musí poslouchat, mu v tom zabránili. Byl mezi nimi i jeho věrný přítel generál Šára, který za pár dní rovněž nastoupí do řad odboje, za což za dva roky zaplatí životem... Již v neděli 19. března 1939 generálové Josef Bílý a Sergej Vojcechovský nav- štívili v Brně kolegu generála Sergeje Ingra a vyzvali jej, aby se postavil do čela vojenského odboje. O tři dny později svolal generál Bílý do svého pražského bytu v Mikulandské ulici 7 poradu, kde vytyčil hlavní organizační směrnice k vybudování ilegální celostátní vojenské organizace Obrana národa. Začala tvrdá zkouška charakterů, ve které po boku legionářů, sokolů a skautů nejvíce obstáli skromní hrdinové, kterým tolik fandil Karel Čapek. Málokterému z nich se však dostalo uznání a zaslouženého klidu. Obdivovatelé Hitlera i Stalina jim ničili životy se stejnou nenávistnou urputností. Poučme se co nejvíce i z temných kapitol „druhé republiky“. Je to varovné poučení pro každého z nás, ale místo přihlouplého paušálně protičeského žvanění intelektuálů nikdy nezapomínejme na to, že každá doba měla vedle hlupáků, zbabělců a zrádců i své hrdiny. Nebylo jich málo a to, že máme tendenci na ně zapomínat a nebrat si z nich příklad, je samozřejmě naše – nikoliv jejich vina. autor je historik a publicista Stateční však nezmizeli Když na Vinohradech vstoupili do rozhlasové budovy první němečtí vojáci, ozval se na vnitřním dvoře výkřik a temný úder. Na kamenném dláždění ležel mrtvý antifašista, slovenský hlasatel Pavol Donner, který volil dobrovolný únik ze života, který pro něj v tu chvíli ztratil smysl. Jiní lidé však nehodlali před nacistickým barbarstvím kapitulovat. 29 KULTURA Návrat stylu art deco: Nostalgická vzpomínka na blahobytné časy Markéta Ševčíková Dívka se psem, Francie, 20.–30. léta 20. století 30 Co se stane, smícháme-li secesi, francouzský kubismus a ruský konstruktivismus, přidáme hrstku italského futurismu, dokořeníme orientálními a egyptskými motivy a navrch posypeme špetkou antických a mayských prvků? „Galimatyáš,“ odtuší nezasvěcený a pohrdavě se odvrátí. „Art deco,“ odpoví znalec a tiše se zasní. Na mysli mu vytane Velký Gatsby, dvacátá léta, zlatá éra Hollywoodu, přepychové večírky smetánky, nablýskané automobily, elegantní nábytek, rovné střihy, luxusní látky, krátké zvlněné účesy dam a oblaka kouře, linoucí se z dlouhých cigaretových špiček. Art deco je poslední skutečný umělecký styl, který vznikl ve výjimečné době, za výjimečných okolností a pro výjimečné jedince. Jeho unikátnost sice nakonec art deco pohřbila, ale nakonec právě ona způsobila jeho současné velké zmrtvýchvstání. Žardiniéra, Rakousko-Uhersko, C. Klimt, poč. 20. století, kamenina malovaná, glazovaná Výjimečné okolnosti, za nichž se art deco zrodilo, byly skutečně neopakovatelné. Meziválečné období bylo érou blahobytu v Evropě i ve Spojených státech a společnost zažívala stav zvláštní euforie, který se už nikdy neopakoval. Všechno to začalo na mezinárodní výstavě Exposition Internationale des Arts Décoratifs et Industriels Modernes, která se konala v roce 1925 v Paříži coby oslava nového životního stylu v novém moderním světě nového století. Umělecký svět zažíval skutečnou revoluci – na do té doby populární secesi se nabalily prvky kubismu a futurismu a nastal odklon od klasických tradic, byť se zachováním určitého procenta zdobnosti. Vše bylo podřízeno jedinému: propagaci dynamiky, elegance, čistých linií, abstrakce a nových technologií. Moderní pojetí ustálených tradic učinilo z art deca doslova fenomén – pro svou lehkou eleganci a sofistikovanost se stalo nesmírně populárním, přestože bylo díky nákladnému zpracování původně určeno pro nejmajetnější vrstvy. Ona osudová výstava v Paříži přilákala zástupce všemožných uměleckých oborů z celého světa: filmaře, fotografy, architekty, nábytkáře, šperkaře, Nástolec, Čechy, Svijany-Podolí, Graniton, Rydl & Thon, 1918–1921 módní návrháře i kadeřníky. Nový styl, jemuž se tehdy ještě neříkalo art deco, nýbrž Style Moderne, modernismus, je uhranul a oni poté uhranuli své zákazníky. Stopy, které art deco zanechalo, lze proto dodneška najít v nejrůznějších oblastech – architektuře, automobilismu, grafice, předmětech denní potřeby. Nový vzduch ovšem tehdy „provětral“ nejen umělecké, ale i společenské vrstvy a především – výrazně změnil postavení něžnější poloviny lidstva. Ženy začaly vést mnohem aktivnější život, začaly pracovat, věnovat se sportu, řídit automobily. Dlouhé vlasy jim začaly překážet, přišly „postřižiny“ a s nimi krátké chlapecké účesy, rovně střižené oděvy z jemných látek Brož, 20. léta 20. století, platina a zlato bílé, osazena smaragdem Hodiny stolní malé, Švýcarsko, Schild & Co, 1. čtvrtina 20. století, stříbro zlacené a jim přizpůsobené šperky – ploché náramky a náhrdelníky podobné řetězům a dlouhé visací náušnice. Do té doby všudypřítomné perly nahradily diamanty a velká šperkařství jako např. Cartier, Boucheron či Lalique začala používat platinu a bílé zlato nejen v kombinaci s drahými kameny, ale i s onyxy, korály, nefrity, želvovinou a jantary. Skutečnost, že se ženy zapojovaly čím dál více do veřejného života a zažívaly éru svého největšího „osvobození se“, způsobila i obrovský rozmach doplňků. Ženy na veřejnosti kouřily, což dalo za vznik luxusním cigaretovým špičkám, krabičkám a zapalovačům, ženy se na veřejnosti často i líčily, tudíž se zrodily nejrůznější neceséry, pudřenky a zrcátka osázená diamanty a drahými kameny, stejně zdobné byly i drobné krabičky na sladkosti – bonboniéry. Právě díky šperkům a drobným exkluzivním předmětům dnes art deco zažívá novou vlnu popularity, nejsou to ale jen tyto drobnosti, které jej charakterizu- jí. Stejně oslňující je i nábytek, keramika a textilie a samozřejmě budovy: jedním z nejtypičtějších představitelů je Chrysler Building v New Yorku, ale i u nás najdeme mnoho příkladů, stačí vzpomenout na palác Adria nebo Gočárovu budovu Legiobanky v centru Prahy. Fakt, že art deco letos slaví 85. narozeniny, se rozhodla oslavit i tuzemská Asociace starožitníků, a proto právě tomuto obrodnému uměleckému stylu zasvětila podzimní, v pořadí už 26. veletrh Antique. „Art deco jsme zvolili jako hlavní téma podzimního veletrhu pro jeho různorodost, dokonalé řemeslné zpracování, které by dnes jen těžko někdo dokázal napodobit, i proto, jak jedinečně reprezentuje životní styl meziválečné éry. Na jedné straně velká hospodářská krize, krach na Wall Street a hrozba blížící se války, na straně druhé zlatá éra Hollywoodu, doba veselí a radosti ze života. Je to taková paralela k dnešní ekonomické krizi,“ vysvětluje Simona Šustková, prezidentka Asociace starožitníků. Přes šest desítek vystavovatelů ve svých expozicích na Novoměstské radnici v Praze představí od 11. do 14. listopadu 2010 rozmanité kolekce od drahých šperků, obrazů a nábytku až po drobnější sklo, sošky či bižuterii. Chcete-li si sáhnout na fragmenty posledního skutečného uměleckého stylu a připomenout si éru meziválečné elegance a okázalého blahobytu v kombinaci s modernismem, máte v listopadu v Praze jedinečnou příležitost. autorka je spolupracovnicí redakce Francie, René Lalique Dva šálky s podšálky s abstraktním motivem, Čechy, Karlovy Vary, 20.–30. léta 20. století Souprava na sůl, pepř a hořčici, Čechy, Stará Role, Anton Weidl, 1918–1921, porcelán šedomodrý Tác, Německo, 20. léta 20. století, stříbro Stolní souprava, Anglie, Londýn, Mappin & Webb, 1932–1934, stříbro
Podobné dokumenty
Stáhnout zdarma - Nakladatelství Pejdlova Rosička
Samozřejmě, že to bylo hodně těžké. Během pobytu v nemocnici jsem ztratila osm kilo, všechny svaly, všechna kondice byly pryč. A času bylo málo,
protože jsem chtěla nastoupit do nové sezóny, což se...
Rotary Youth Leadership
a zhodnotit cíle našich klubů a také cíle, které jsme si stanovili jako rotariáni.
Leden je také měsícem, v němž tradičně připomínáme Rotary. Je to čas, kdy
přemýšlíme o tom, jak naše rotariánské h...
PDF /12,1 MB - Duha - Moravská zemská knihovna v Brně
Z činnosti MZK, článek v této rubrice nás zavede
na mezinárodní knižní veletrhy v Lipsku, Bologni,
Londýně a ve Frankfurtu nad Mohanem a přiblíží
prezentaci české knižní kultury v zahraničí. V dalš...
2012 - Secar Bohemia
dů. Tyto úvahy nám umožňují zapojení do sítě moderních technologií, díky nimž neztrácíme dotyk s pulzem doby. Doby mnohdy složité, nesrozumitelné a neuchopitelné.
Jestliže si mohu jako ředitel firm...
Listy ODS 3/2012
Titulek připomíná slavný český film Obecná škola. Skutečné hrdinství českých vojáků ale bývalo dramatičtější, než jakým se pyšní učitel Hnízdo.
strana 26–28
3/2012 informační bulletin Občanské demo...