Rodiče aneb Cesta tam a zpátky

Rodiče aneb Cesta tam a zpátky
autor: Z.L.
Vztah k rodičům stojí na začátku naší životní cesty: je samotným začátkem našeho života,
a vytváří základ, ze kterého ve všech dalších vztazích vycházíme. - Podle nových poznatků
vyvracejících univerzálnost dyadické fáze, poznatků zpřesňujících naši představu o průběhu
mentalizačních procesů a o způsobech formování vlastní separované individuality, nevnímá dítě
samo sebe pouze prostřednictvím mateřského (rodičovského) zrcadlení, ale je již od počátku
schopno odlišovat mezi sebou a matkou (rodičem). Tam, kde mezi dítětem a sebou není schopna
(schopen) rozlišovat matka (rodič), se u dítěte začíná rozvíjet patologická psychická struktura;
v některých případech poznamenaná až tragicky dlouhodobou snahou dítěte naučit separovat
matku (rodiče) od sebe samého.
Opakované neúspěšné poukazy dítěte k jinakosti, odlišnosti a rozdílnosti, která nemusí být
nepřátelstvím a vzpourou, jsou matkou (rodičem) nepochopeny a vedou k bezvýchodnosti
a neřešitelnosti, k rezignaci nebo agresi. Taková matka (rodič) není schopna ani ochotna obrazně spolu s Oidipem - požádat své dítě, aby ji vzalo "za ruce sestry (bratra)": nedokáže
vnímat a přijmout jako sobě naroveň postavené ani své dospělé dítě.
Tragika takového vztahu "dítě - matka (rodič)" vyplývá z toho, že někteří rodiče individualitu a
kvalitu svého dítěte nevidí ani v jeho dospělosti, kdy už dítě fakticky stojí na vlastních nohou.
Tomu však ani v dalších vztazích nezbývá, než stále opakovat neúspěšný modus vedený snahou
"zalíbit se matce (rodičům)"; s nadějí, že tento modus jednou úspěšný bude, přitom s nevědomým
očekáváním, že neúspěšný bude i tentokrát. Nemůže získat pocit, že je dobrou dcerou / dobrým
synem, že by mohlo být dobrou partnerkou / dobrým partnerem.
Vztah k rodičům stojí nejen na začátku životní cesty, ale poznamenává emoční kvalitu průběhu
života, a akcentovaně se projevuje i na konci života, kdy ještě před vlastní smrtí se musíme
vyrovnat s koncem života, s umíráním a smrtí rodičů. - Celoživotně prožívaná bezvýchodnost
uvedeným způsobem patologického vztahu rodičů k nyní dospělému dítěti a takového dítěte k
rodičům je v této etapě akcentována: už proto, že ani smrt není východiskem z problémů, které
nebyly vyřešeny v životě.
* * *
(Následující kazuistický úryvek je z pátého roku psychoanalýzy 47letého P., svobodného
středoškoláka. Podniká ve vlastní firmě. Už tři roky žije s v té době 42letou E., svobodnou matkou
9leté dcery M.. Vztahy P. s matkou byly vždy konfliktní, vyhrotily se před třemi lety právě kvůli
jeho soužití s E.: matka považovala svobodné mateřství za nemorální a nezodpovědné. P. s
matkou v důsledku přerušil kontakty (až na dvě tři formální návštěvy ročně); tento stav jim oběma
koneckonců vyhovoval. Jeho 85letý otec odloučení snášel obtížně.
Výrazná změna statu quo nastala po úrazu a operaci 82leté matky. Celá zdánlivě pokojná
vztahová konstelace se zhroutila a ukázalo se, jak hluboce je P. zasažen neodžitými potřebami a
konflikty. Jeho prožívání, reprodukované v následujících záznamech sesí, odkrylo problémy, které
P. do té doby "úspěšně" vytěsňoval. - Jakmile je však byl schopen verbalizovat, podstoupit cestu
tam, bylo možné zpracovat je v jeho psychoanalýze, vydat se na cestu zpátky, vedoucí k tomu,
aby mohl své rodiče začít vnímat takové, jací jsou. Obě cesty byly spojeny s překonáváním řady
psychických obran a prožitkově nesmírně zatěžující pro analyzanda i psychoanalytika.)
© Psychoanalytický týdeník, 2007, http://psychoanalyza.sblog.cz
1
(z úvodní sese k tématu) "Odpoledne po minulé hodině jsem přišel domů a ve schránce byla
taková divná pohlednice... psaná takovým primitivním rukopisem... text zněl, že matka je v
nemocnici se zlomenou nohou a otec že se mi nemůže dovolat, že je doma sám a že mám
přijet... Nejdřív mne napadlo, že je to podvod, že smyslem je, abych před nadcházejícími volnými
dny odjel, aby ten pisatel zatím mohl vykrást můj byt... Podepsaná byla nějaká žena jako
sousedka, paní Ž. ... Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat... jak to, že se mi otec nemůže dovolat?!
Nikdo mi nevolal, ani do práce, ani domů, ani na mobil! Pořád jsem někde k zastižení... - Došel
jsem do bytu a zkoušel jsem volat já otci, ale nikdo telefon nebral... nechal jsem ho zvonit dlouho,
několikrát... otec byl ve svém věku málo pohyblivý, několikrát už upadl a zranil se... děsila mne
představa, že tam leží bez pomoci na zemi... Říkal jsem si, že za ním musím jet a zjistit, co se
stalo, a že si ale nejdřív musím ověřit, jestli je to celé vůbec pravda... za chvíli přišla domů i E.,
měli jsme mít společný odpolední program, i na svátek zítra a víkend pozítří, dohodli jsme se, že
zjistím telefon na některého ze sousedů a zeptám se - ale neznal jsem ani jejich jména, nikoho,
jen adresu... nerozuměl jsem tomu, že se mi otec nemohl dovolat, nechápal jsem, proč mi místo
psaní netelefonovala ta sousedka...
Na poště mi dali jediný kontakt... naštěstí ta paní byla doma - a řekla mi, že matka si zlomila nohu
už před pěti dny, že s otcem je to obtížné: že mu sice ta paní Ž. pomáhá, ale že mám urychleně
přijet, ještě dnes, maminka že prý říkala, ať otce nikam nedávají, ať ho nechají doma, tak ať
přijedu - Začínal jsem mít takový vztek na matku, která takovými "příkazy" způsobila, že
bezmocný otec zůstal doma sám, neschopný se o sebe postarat, připravit si jídlo, zajistit si osobní
čistotu... to její neustálé komandování, rozhodování za druhé, zařizování jejich života podle jejích
představ! - A to jich obou "přesvědčení o vlastní nesmrtelnosti": je jim přes osmdesát a nikdy
nebyli ochotni mluvit o možnosti, že budou potřebovat mou pomoc, oba nebo jeden, připravit se
na to, společně se mnou... celou dobu to odmítají a teď to na mne hodí! - Chtěl jsem, aby to
nebyla pravda, abych s tím nemusel mít nic společného Druhý den ráno jsme tam jeli; i s E., M. zůstala u babičky... zrušili jsme naplánovaný program s
tím, že u otce zůstaneme až do konce týdne, že zjistíme, co je s matkou... Odemykal jsem byt se
směsí zvláštních děsivých představ a pocitů... Zaslechla nás sousedka, ta paní Ž., také
důchodkyně, taková jednoduchá, obyčejná paní... pár dnů se o otce starala, nosila mu obědy z
jídla, které vařila pro svou rodinu, i o jeho hygienu... ale nemohla to zvládat... otec i upadl... přede
dvěma dny ho odvezla sanitka, kterou poslala otcova obvodní lékařka, když ona sama jí o tom
všem řekla... Dala nám jeho klíče, ale neví, kde teď je... matka je na chirurgii po operaci krčku
stehenní kosti... to ona jí dala na mne adresu... - Šli jsme pak za matkou, a ta už věděla, že otec
je v nemocnici v sousedním okresním městě - tady už nebylo místo... - Za ním jsme jeli v neděli
cestou zpět... tak viditelně pookřál, když nás viděl... - Cítil jsem lítost nad tím, co se rodičům stalo,
i vztek, že to nechali dojít tak daleko, že nebyli ochotni věci řešit včas, nechtěli přijmout návrhy,
které jsem jim nabízel... o bydlení v domově důchodců v místě, kde máme chatu, kde bychom se
mohli vídat vlastně každý týden, že i na chatě je pro ně připravená místnost... ani uvažovat o
tom... akceptovat realitu... že nechtěli nic měnit... že jim nic ode mne nebylo dobré..."
(z následující sese) "Pamatuji si jednu debatu o budoucnosti, tak před rokem, kdy matka řekla:
´Kdyby aspoň byla ta Věra -´ ... Věra byla moje starší sestra, když jí bylo dvacet, srazilo ji auto,
asi... nic se nevyšetřilo... našli ji u silnice, kde vůbec neměla být... byla tak tajnůstkářská,
uzavřená, odtažitá... Když to matka říkala, bolelo mne srdce, jako by mi je někdo ždímal: ´ta Věra
´, která od puberty nikomu nedala žádný dárek k narozeninám nebo k vánocům, která matce při
horečce neuvařila ani čaj, když ji o to požádala... pořád tu byla ta Věra: ne ta reálná, ale ta Věra
jako matčina představa o ní, která přebíjela každou realitu, kterou bych matce mohl poskytnout
já... to jako by pro ni bylo ničím."
(ze sese zhruba po deseti dnech) "Na rehabilitaci přeložili matku do stejné nemocnice, kde je i
otec... každý je na jiném patře, ale sestry je svezou dohromady, aby se mohli vidět... a matka už
zase začíná všechno organizovat... přitom ta její odmítavost všeho, co se jí nehodí nebo nehodilo,
ignorance všeho, co se dalo nebo dá logicky očekávat... Celá její povaha nebo osobnost, která
nás všechny vystavila situaci, kterou jsme nebyli připraveni řešit vzájemnou spoluprací... její
neschopnost spolehnout se... nebo přistupovat k něčemu jako samozřejmému: že samozřejmě
jsem její syn a že samozřejmě udělám, co je v dané situaci třeba... - ´Ty mi nic neuděláš přesně
tak, jak chci.´: to jsem jí koupil jiný druh toaletního papíru, protože takový tam v sobotu měli...
© Psychoanalytický týdeník, 2007, http://psychoanalyza.sblog.cz
2
Dokáže vyvolávat v druhých takové pocity zbytečnosti a méněcennosti... o něco vás požádá a
než to objektivně stačíte zařídit nebo přivézt, nechá si to zařídit a koupit ještě někým jiným, takže
vy s tím přijdete a ona už to má... a vy cítíte tak intenzívně, že vaše snaha byla marná, že váš
čas, který jste tím strávil, jste prostě ztratil, bez náhrady... ten čas, ta část vašeho života, neměl
vůbec žádnou hodnotu..."
(ze sese zhruba po dvou měsících) "Každý druhý víkend po sobotní návštěvě v nemocnici u
mých rodičů jezdíme ještě do jejich bydliště a neděli trávíme vyklízením a upravováním jejich
bytu, abychom ho pro jejich návrat uvedli do obyvatelného stavu... E. i M. jsou trpělivé, i když na
nich vidím, jak je to zatěžuje... všechny nás to zatěžuje... Já tam občas jezdím ještě sám ve
všední den... byly to pytle a pytle starých krámů, roztrhaného oblečení připraveného ´na hadry´,
co jsme nosili do kontejneru...po páté návštěvě jsem rezignoval... to se mi nepodařilo - na kusy,
co by se vešly do kontejneru - rozstříhat ani rozřezat prošlapaný a otcovou inkontinencí
poznamenaný koberec... měsíce a měsíce odmítal používat pánské plenkové slipy... taky jsem
nevěděl, co se starým peřináčem taky plným hadrů... rezignoval jsem a objednal jsem Avii k
odvozu věcí na skládku... cítil jsem se jako vyvrhel, který je už pohřbívá... ale jak by tam matka
mohla chodit o berlích?... když to vyklidím teď a něco nahradíme pěknými věcmi, je v tom prostě
nějaká naděje... pro ně...
Bylo to ještě dvacet tři pytlů... a třicet let nehrající skříňové rádio... a čtyřicet let opřené v koutě v
ložnici rozpadající se violoncello mého dědečka... rozklížené židle z kuchyně, které vypadaly, že
se rozpadnou při pokusu sednout si na ně... zažloutlé komínky chatrného prádla po mojí babičce,
která zemřela v roce 1971... S řidičem jsme to všechno nakládali přes půl hodiny... První věc,
kterou jsem po jeho odjezdu v bytě uviděl, bylo to rádio - ... hned jsem věděl, proč jsem to rádio
předtím při kontrole vyklizených věcí přehlédl: to přehlédnutí byl chybný úkon, který ukázal
pravdu: nevědomě jsem potřeboval tam to rádio nechat, abych ho musel složitě rozebrat, rozbít,
já sám, fyzicky... - abych si nemyslel, že to mohu mít jednoduché, že mi to jednoduše projde, že
to někdo udělá za mne... Bylo tak těžké, a tak bytelné... rozšrouboval jsem, co se dalo... příště
jsem si musel přivézt vlastní kladivo a dláto... při každém úderu a zapáčení se zvedal jemňoučký
černý desetiletí ukládaný prach..."
(z následující sese) "Ne, nemůžu si myslet, že mi to projde... nebo že mi matka ještě třeba
poděkuje... Vidím při té práci, že všechna uvolněná místa brzy zase zarovná zbytečnostmi a
novinami, které si ´přečte, až bude mít čas´... že doplněné nové věci složí a dá do igelitových
tašek, a ty postaví do koutů... takhle jsme našli zimní kostým, který mé matce přede dvěma lety s
pečlivostí vybírala E. k narozeninám: srolovaný, s děrami od molů, v igelitové tašce postavené
vedle šicího stroje na zemi, pod oknem u radiátoru, spolu s prázdným demižónem a v novinách
zabalenými vyřazenými zarezlými příbory... Vyhodili jsme ho a nemluvili jsme o tom... E. to už ani
nebylo líto, v jakém stavu svůj dárek našla: pochopila, že je, že byl k ničemu..."
(ze sese po zhruba třech týdnech) "Někdy mi teď matka nepřipadá tak odmítavá... jako by
zkoušela něco přijmout... požádala nás třeba - když se jí úraz stal, nestačila si vzít ani hodinky, ty
jsem jí mezitím přinesl -, abychom jí přivezli náušnice, a to konkrétně ty, které jsme jí dali k prvním
vánocům, kdy jsem E. představil rodičům: pochválila je, ale nikdy je nenosila... teď je chtěla
přivézt a nechala si je ode mne i zapnout..."
(z následující sese) "Všechno mne to tak zahlcuje, že ani nestačím vnímat to hlavní: že mi asi
brzy zemřou rodiče!! Jak se budu srovnávat s tím?! - Je ve mně přece ještě nějaká jiná dimenze
mého vztahu k nim... jejich vztahu ke mně... tou se vůbec nezabýváme... a je ve mně ale někde
přítomná!..."
* * *
© Psychoanalytický týdeník, 2007, http://psychoanalyza.sblog.cz
3
Komentáře ke kazuistice Z.L. "Rodiče aneb Cesta tam a zpátky"
autoři: Z.L., R.Ch.
Komentář psychoanalytika: V analyzované záležitosti jsem měl pro situaci P. velké osobní
porozumění. Z vlastní zkušenosti jsem si připomínal, jak nepříjemný je vnější zásah, který
"rozmetá" naše "stereotypy". Současně mne ale jeho stesky vůči matce (rodičům) čím dál víc
popouzely a měl jsem postupně co dělat, abych se já zdržel výtek vůči němu, i když jsem rozuměl
důvodům, které uváděl. - Ukončoval jsem sese s úlevou, v pauze před další sesí jsem nebyl
schopen napsat si poznámky (k tomu jsem se musel přinutit až večer před odchodem domů) a z
nějakého zbytečného důvodu jsem musel alespoň na chvíli vyjít z místnosti. Při pomyšlení na
další sesi P. jsem cítil nejasný neklid.
Klíčem k pochopení pro mne bylo, když P. začal mluvit - nejprve s určitým váháním, pak stále
obšírněji - o štítivosti k předmětům v bytě (kuchyně, kliky, postele) - uvědomil jsem si, že jsem
nervózní z vlastních evokovaných pocitů: jeho popisy těžko snesitelných fyzických pocitů z
odporných doteků špínou jakoby mastných a lepkavých, navlhlých a ztuchlých věcí ve mně
vyvolávaly vlastní prakticky totožné a odsunuté fyzické vjemy ošklivosti v bytě mých rodičů, který
jsem před několika lety vyklízel.
Připadalo mi, jako by po mně P. požadoval, abych se teď s ním znovu těch věcí (spolu)dotýkal;
cítíval jsem silné impulsy jeho popisy zastavit a jeho přístup usměrnit; napomenout ho jako malé
dítě, které si dovoluje osočovat rodiče. Zvládnout tyto impulsy bylo protipřenosově nejobtížnější;
také já - jako P. - jsem se chtěl té situace zbavit.
Současně mi bylo P. líto, připadal mi ve svém "boji s větrnými mlýny" velmi osamělý; cítil jsem
také potřebu s ním souhlasit, také jsem sdílel jeho pocity studu za prostředí, ze kterého vyšel,
sdílel jsem s ním pocity trapnosti z projevů lidí, kteří jsou jeho blízkymi, z věcí, kterými se
obklopili...
Kdybych se "zhroutil" a situaci "neustál", zřejmě by se zhroutil i P., a to ať už bych dal najevo svou
odmítavost nebo svou spřízněnost - přestal bych pro něj existovat jako neutrální. Mohl by proti
mně obrátit svou agresi - za to, že já si mohu dovolit se od věci distancovat, zatímco on ne -,
místo toho, aby se zabýval příčinami, proč v něm pocity agrese vznikají; případně by mohl
"sklouznout" do pozice dítěte a osobovat si právo být v této pozici ostatními respektován.
Přitom jsem věděl, že to nemohu a nemám být já jako vnější autorita, kdo ho přiměje snášet
životní okolnosti nebo kdo mu je bude ulehčovat, ale že to může a má být on sám jako svoje
vnitřní autorita, budovaná na základě zkušenosti s tím, co snáším já jako objekt, ke kterému se
vztahuje.
Komentář supervizora: Úryvek z kazuistiky ukazuje, jak P. v jednotlivých situacích zaujímá velmi
podobné přístupy jako jeho matka (rodiče) - neochota respektovat realitu, tendence zlobit se na
vnější okolnosti, že se vyvíjejí nezávisle, snaha distancovat se, odmítání brát určité věci na
vědomí.
Supervizní sese se zpočátku atmosférou nikoli nepodobaly psychoanalytickým sesím P. psychoanalytik měl tendence reagovat na analyzanda obdobně jako analyzand reagoval na svou
matku. Analyzand v psychoanalýze vedl dlouhé sebeobhajobné nebo obžalobné monology (i vůči
partnerce a dceři za jejich najevo dané - vyslovené nebo neverbální - byť dílčí námitky);
psychoanalytik v supervizi uváděl, že dělá, co může, a stěžoval si na rigidnost analyzanda.
Supervize se orientovala na to, aby analytický postoj psychoanalytika nebyl v sesích podkopáván
aktuálními silnými protipřenosovými pocity. Celou konstelaci jsem vnímal prostřednictvím
Nietzschova výroku ze "Zarathustry": "Did you say ´Yes´ to one joy? - Then you have said ´Yes´
to all woes as well!" ("Řekl jsi ´Ano´ jedné radosti? - Pak jsi řekl ´Ano´ i všem strastem spolu s
© Psychoanalytický týdeník, 2007, http://psychoanalyza.sblog.cz
4
ní!"). Tento úhel pohledu chyběl velmi podobným způsobem analyzandovi i psychoanalytikovi,
resp. jejich zkušenost, kterou se snažili vytěsnit, byla velmi podobná: zážitek štítivosti, která
vyvolává touhu po fyzické distanci, ovšem ve vztahu, ve kterém toužíme po psychické blízkosti.
S odmítáním skutečnosti, že pozitiva života samého jsou nevyhnutelně provázena negativy, jsou
často spojeny i prozatímní nebo periodické senzorické zkušenosti (ztráta chuti, čichu; dočasné
zrakové handicapy ap. nebo naopak eskalovaná vnímavost - i halucinovaných - chuťových,
čichových a zrakových vjemů), které mohou být fyzicky velmi nepříjemné. Vytěsňováním určité
skutečnosti se však oddělujeme od plnosti své zkušenosti.
Po zvědomění protipřenosových tenzí zaujal psychoanalytik objektivnější, přitom i empatičtější
postoj. Co reálně pomáhalo celou psychoanalytickou konstelaci zvládat, byla silná vůle P. a jeho
pokračování v rekonstrukci bytu rodičů; hmatatelné výsledky práce ho naplňovaly optimismem
i směrem k možnému zlepšení vztahů s rodiči a zejména s matkou ( k čemu později skutečně
došlo).
Bylo však zapotřebí připomenout, aby se další psychoanalýza P. neopomněla zaměřit na
prozkoumání tohoto samotného analyzandova postoje. Silný nevědomý a až do dospělosti
přetrvávající impuls P. "něco pro matku (rodiče) udělat", "něco matce (rodičům) dokázat/doložit",
"prokázat matce (rodičům) své schopnosti", apod. byl nesen potřebou P. cítit vděk druhých,
přáním nabývat pro ně na významu, tendencí dokazovat svou důležitost. Zdrojem těchto impulsů
byly spíše než objektivní nároky situace subjektivní potřeby analyzanda, kterým bylo namístě, aby
porozuměl.
© Psychoanalytický týdeník, http://psychoanalyza.sblog.cz
© Psychoanalytický týdeník, 2007, http://psychoanalyza.sblog.cz
5