obsah - Centrum evropských studií

Transkript

Časopis Současná Evropa
Časopis Současná Evropa (dříve Současná Evropa a Česká republika) je recenzované odborné periodikum interdisciplinárního a multidisciplinárního charakteru, zaměřené na původní studie a diskusní
příspěvky českých a zahraničních autorů, zprávy z vědeckého života, dokumenty a recenze týkající se
všech aspektů procesu evropské integrace a postavením České republiky v Evropské unii. Vychází
dvakrát ročně.
Je distribuován do významných knihoven, na pracoviště státní správy apod. Obsah jednotlivých čísel
časopisu a aktuální informace jsou k dispozici na webových stránkách Centra evropských studií Vysoké školy ekonomické v Praze: http://ces.vse.cz.
Redakce:
Šéfredaktorka:
Zuzana Stuchlíková, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze
Redakční rada:
Peter Bugge, Aarhus University, Aarhus, Dánsko
Eva Cihelková, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze
Peter Čajka, Univerzita Mateja Bela, Banská Bystrica, Slovensko
Vladimíra Dvořáková, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze
Vlastimil Fiala, Právnická fakulta, Univerzita Palackého, Olomouc
Alexandr Hobza, Evropská komise, Belgie
Irena Homolová, Evropský parlament, Belgie
Jana Hošková, Evropský účetní dvůr, Lucembursko
Petr Kopecký, Leiden University, Leiden, Nizozemsko
Zuzana Lehmannová, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze
Hana Machková, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze
Radka Papoušková, Evropský účetní dvůr, Lucembursko
Blanka Říchová, Fakulta sociální věd, Univerzita Karlova
Zbyněk Švarc, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze
Dana Zadražilová, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze
Petr Zahradník, Česká spořitelna a.s.
Časopis připravuje Centrum evropských studií Vysoké školy ekonomické v Praze
s finanční podporou Konrad-Adenauer-Stiftung.
Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 18662.
(c) Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica - 2009
ISSN 1804-1280
ˇ
SOUCASNÁ
EVROPA
ROČNÍK XIV
OBSAH
ČÍSLO 2/2009
Stati:
Pracovní migrace v České republice
po vstupu do Evropské unie (Marie Popovová)
3
Imunita členů Evropského parlamentu (Zuzana Trávníčková)
21
Konzultace:
Premeny suverenity európskych štátov v kontexte
vybraných teórií medzinárodných vzahov (Jaroslav Ušiak)
35
Česká republika pět let v Evropské unii:
aktuální problémy přijetí eura (Tomáš Jelínek)
55
Klastrové politiky v Německu a Rakousku:
(případové studie s implikací pro ČR) (Josef Abrhám) 71
Rusko jako strategický trh
pro české exportéry a investory (Hakob Samsonyan)
85
ˇ
SOUCASNÁ
EVROPA
CONTENTS
VOLUME XIV
NUMBER 2/2009
Labor Migration in the Czech Republic
after Accession to the European Union (Marie Popovová)
3
Immunity of Members of the European Parliament (Zuzana Trávníčková)
21
Changes of Sovereignty (Jaroslav Ušiak)
35
5 Years in the EU: Current Issues
of Adopting Euro in the Czech Republic (Tomáš Jelínek)
55
Cluster Policies in Germany and Austria:
(Case Studies with Implications for the Czech Republic) (Josef Abrhám) 71
Russian Federation as Strategic Market
for Czech Exporters and Investors (Hakob Samsonyan)
85
Marie Popovová
Pracovní migrace v České republice
po vstupu do Evropské unie*
Abstrakt:
Začlenění České republiky do Evropské unie v roce 2004 podpořilo bezprecedentní nárůst pracovní migrace, ke kterému docházelo už od začátku 90. let. Hlavními determinanty
vývoje pracovní migrace na straně pull faktorů byl především hospodářský vývoj (růst HDP,
nezaměstnanost), vývoj demografický a také celková charakteristika trhu práce. Jednotlivé
migrační komunity se vyznačují různými specifiky a zapojením do české ekonomiky. Období
hospodářského růstu se vyznačuje vysokou mírou růstu u zaměstnanosti cizinců a naopak.
V tomto ohledu se na stavu počtu cizinců na českém trhu práce výrazně projevuje současná
hospodářská krize, která potvrzuje předpoklad, že zahraniční pracovníci představují nejcitlivější složku pracovní síly, která může rychle reagovat na dané ekonomické změny.
Klíčová slova:
Ekonomická migrace, pracovní trh, migrační komunity, Evropská unie, Česká republika
Č
eská republika zažívá od začátku tohoto tisíciletí naprosto bezprecedentní
nárůst pracovní migrace, a to jak co se týče přílivu zahraničních pracovníků, tak odlivu pracovních sil směrem ze země. Integrace České republiky
do Evropské unie v roce 2004 zřejmě tento trend jen posílila. Přitom je zajímavé,
že mezi ostatními zeměmi Visegrádské čtyřky zaujímá Česko v počtu zaměstnaných cizinců výsadní postavení. Potřeba zmapování migračních pohybů na českém pracovním trhu a jejich dopadů na nejrůznější oblasti ekonomiky i společnosti je tak citelnější než dříve.
Cílem této práce je na jedné straně posoudit vliv začlenění České republiky
do Evropské unie na rostoucí trend pracovní migrace a poukázat na hlavní migrační komunity a jejich činnosti na pracovním trhu České republiky. Důraz je
přitom kladen na specifikaci hlavních společných rysů či odlišností jednotlivých
migračních komunit a způsobů jejich zapojení do české ekonomiky. Na druhou
stranu je také stanovena hypotéza, že přítomnost zahraničních pracovníků na
českém trhu reaguje citlivě na hospodářské cykly, což je předmětem analýzy statistických údajů zejména z roku 2008 a hodnocení dopadů současné hospodářské krize na zaměstnanost cizinců v České republice.
* Tato studie vznikla v rámci malého grantového vědeckého projektu Fakulty mezinárodních vztahů
„Efekty členství České republiky v EU po pěti letech“.
Současná Evropa 02/2009
Marie Popovová
Práce metodologicky vychází zejména z údajů Českého statistického úřadu, Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, stejně jako Eurostatu a dalších
statistických institucí ostatních členských států Evropské unie. Obsah statě se
zaměřuje především na období po roce 2004, ale pro zdůraznění některých ekonomických souvislostí jsou grafy vytvářeny alespoň v desetiletém rozmezí.
Úvod článku stručně popisuje hlavní determinanty vývoje pracovní migrace
v České republice po roce 1989 a současný stav zaměstnanosti cizinců na českém
trhu práce. Následuje shrnutí hlavních příčin pracovní imigrace do České republiky v kontextu situace v ostatních zemích Visegrádské čtyřky. V další části je
charakteristika nejdůležitějších migračních komunit a vymezení jejich hlavních
specifik, co se týče působení na českou ekonomiku. Závěr práce se pak věnuje
souvislosti současné hospodářské krize a hospodářských cyklů obecně s přítomností cizinců na českém pracovním trhu.
1. Vývoj pracovní migrace v ČR po roce 1989
Od počátku devadesátých let přichází do České republiky cizinci za prací.
Ekonomická transformace a konjunktura počátku devadesátých let spolu s liberální migrační politikou pozitivně ovlivňovaly dynamiku pracovní migrace. Počet
cizinců na trhu práce rychle rostl a dosáhl vrcholu v letech 1996 a 1997.
Zpomalení ekonomického růstu v následujících letech vedlo k ochraně
domácího trhu práce. Příčinou byla zvyšující se nezaměstnanost domácího obyvatelstva a rostoucí počet nelegálně zaměstnaných cizinců. Období liberální migrační politiky let 1990–1997 bylo vystřídáno obdobím restriktivní politiky v přístupu cizinců na trh práce i ve vstupu a pobytu cizinců na území České republiky.
Úřady práce zpřísnily vydávání povolení k zaměstnání cizinců. Vláda ČR také
uzavřela řadu bilaterálních dohod o vzájemném zaměstnávání osob, určujících
podmínky zaměstnávání občanů příslušných zemí. Snížení počtu cizinců směřujících do ČR za prací významněji ovlivnila pouze dohoda s Ukrajinou, která
zavedla dočasné restrikce (roční kvóty) povolení k zaměstnání vystavovaných
Ukrajincům. V důsledku omezení povolení k zaměstnání pak došlo k přeorientování části cizinců směrem k živnostenskému podnikání.
V roce 2000 došlo ale také ke změnám v podmínkách zaměstnávání žadatelů o azyl (bez povolení k zaměstnání), které znamenaly prudké zvýšení počtu
Tyto změny se týkaly zejména Zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jehož účinnost vešla v platnost 1. 1. 2000 (novelizace
zákonem č. 140/2001 Sb., 151/2002 Sb. a 217/2002 Sb).
Jednalo se o dohody s Bulharskem, Litvou, Lucemburskem, Maďarskem, Mongolskem, Německem,
Polskem, Slovenskem, Švýcarskem, Ukrajinou a Vietnamem.
Zákon č. 325/199 Sb. o azylu a o změně zákona 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění
pozdějších předpisů.
Pracovní migrace v České republice po vstupu do EU
žadatelů o azyl v následujícím roce 2001. Poté, co bylo toto opatření zrušeno
a žadatelé o azyl mohli získat povolení k zaměstnání až po uplynutí doby jednoho
roku pobytu v ČR, jejich počet prudce poklesl. V roce 2003 se ale znovu zvýšil.
Příčinou byl očekávaný vstup České republiky do EU, kdy část cizinců z třetích
zemí využila azylové procedury k usnadnění vstupu na trh práce ještě před přistoupením Česka do EU.
Jak je patrné z grafu č. 1, od roku 2001 Česká republika zažívá zcela bezprecedentní nárůst imigrace. Dá se usuzovat, že vstup České republiky do Evropské
unie v roce 2004, který znamenal zvýšení atraktivity země zejména pro pracovní
migranty, tento trend pouze posílil.
V tomto období ale došlo také k akceleraci růstu ekonomiky, která zlepšila
rovněž situaci na trhu práce a způsobila další impuls k přílivu zahraniční pracovní síly.
Graf č. 1: Vývoj míry čisté migrace v ČR v letech 1990–2007
(roční průměr na 1 000 obyvatel)
Îx
Îä
Óx
Óä
Óää{
Óääx
ÓääÈ
ÓääÇ
Óään
Óää
Pramen: Vlastní graf vytvořen podle údajů z OECD Factbook (2009): Economic, Environmental and
Social Statistics. Paris: OECD 2009.
V současné době jsou na českém pracovním trhu registrováni lidé ze
190 zemí světa. Většina pracovních migrantů směřujících do ČR je ale ze sousedních zemí (s výjimkou Ukrajiny). Z celkového počtu 439 762 cizinců bylo v roce
Míra čisté migrace je definována jako celkový počet přibývajících státních příslušníků a cizinců
minus celkový počet ubývajících státních příslušníků a cizinců za určitý časový úsek na 1 000
obyvatel. Příjezdy a odjezdy za účelem turistiky či obchodní cesty nejsou ve statistice zahrnuty. Míra
čisté migrace se používá k popisu přispění mezinárodní migrace k růstu populace, přičemž na druhé
straně se
v úvahu bere přirozený přírůstek, tedy rozdíl mezi počtem narození a úmrtí v daném roce.
Marie Popovová
2008 v Česku zaměstnáno celkem 361 709 osob. Cizinci se tak na pracovní síle
podílí téměř 6,5 %.
S rostoucím počtem zaměstnaných cizinců roste přirozeně také jejich podíl
na pracovní síle, jak ukazuje graf č. 2. Tento ukazatel se ale velmi liší v jednotlivých regionech České republiky. Pohybuje se od 1 do 15 %, přičemž tradičně
nejatraktivnější jsou velká města (Praha, Brno, Plzeň).
Graf č. 2: Celková zaměstnanost cizinců v ČR a jejich podíl
na pracovní síle v letech 1996–2008 (v %)
{äääää
Îxääää
Îäääää
Óxääää
*`ÊVâVĐÊ>ÊViÛjÊ«ćÌÕÊ«À>VÛVÊÃÊÛÊ÷,ÊÛÊ¯
iÛ?Êâ>ĉÃÌ>ÃÌÊVâVĐÊÛÊ÷,
n
Ç
È
x
Óäääää
{
£xääää
Î
£äääää
Ó
xääää
£
ä
£È £Ç £n £ Óäää Óää£ ÓääÓ ÓääÎ Óää{ Óääx ÓääÈ ÓääÇ Óään
ä
Pramen: HORÁKOVÁ, M.: Mezinárodní pracovní migrace v ČR. Bulletin č. 22 VÚPS, v.v.i. Praha, 2009.
2. Příčiny pracovní migrace v ČR
Příčiny migrace se dají rozdělit do dvou základních kategorií. Pokud se
jedná o důvody, které způsobují, že lidé emigrují ze země původu, mluvíme
o tzv. push faktorech. Na druhé straně způsobují migrační toky také okolnosti vyplývající z charakteristik zemí příjmových; to, co táhne migranty do těchto
zemí, pull faktory.
Stěžejním důvodem migrace bylo vždy hledání lepších životních podmínek. Ve zdrojových zemích pracovní migrace převažuje tristní socioekonomická
situace vyjádřená velmi nízkou životní úrovní obyvatel (např. restrikce sociálních programů, rostoucí nezaměstnanost, jak oficiální, tak skrytá, prosperující
ČSÚ vyjadřuje toto číslo jako tzv. zaměstnanost cizinců, která je součtem povolení k zaměstnání
cizinců (tito jsou evidování úřady práce) a živnostenských oprávnění cizinců.
ČSÚ: Trh práce v ČR 1993 až 2008 [2009-09-25]. Dostupné z: <http://czso.cz/csu/2009edicniplan.
nsf/p/3103-09>.
černý trh práce, negativní vývoj mnoha demografických ukazatelů, katastrofální
zdravotnické služby i celkový zdravotní stav populace atd.). Ekonomické motivy
převažují i dnes, ale rozhodnutí migrovat je stále více ovlivňováno nejrůznějšími
neekonomickými impulsy. Zatímco v minulosti byly převažujícími faktory mzdové rozdíly, kvalita a množství pracovních příležitostí, dnes se spektrum migračních motivací rozšiřuje s obrovskou propastí mezi životní úrovní v bohatých
a chudých regionech.
Na straně push faktorů je významné také vytváření sociálního kapitálu, který souvisí s osobami, se kterými je migrant v úzkém styku. Jakmile osoba migruje, cena a riziko mezinárodní migrace se pro příbuzné, přátele a známé dané
osoby snižují. Někteří příbuzní či známí pak sami migrují, což zpětně zvětšuje
síť lidí svázaných s danou migrací, roste sociální kapitál. Ten vybízí další osoby
k migraci, což zase dále zvětšuje síť atd., celý koloběh pokračuje. Na druhé straně
vyšší sociální status migrantů a jejich spotřebitelské a investiční aktivity mění
ekonomicky i psychologicky lokální prostředí v místě jejich původu, a to opět ve
směru stimulace migrace u dosud nemigrující populace.
Graf č. 3: Srovnání vývoje čisté migrace (počty imigrantů minus
emigrantů) v zemích Visegrádské čtyřky
£äääää
nääää
÷iÃ?ÊÀi«ÕL>
*Ã
>ď>ÀÃ
-ÛiÃ
Èääää
{ääää
Óääää
ä
Óääää
{ääää
Èääää
nääää
{xääää
£Ç £n £ Óäää Óää£ ÓääÓ ÓääÎ Óää{ Óääx ÓääÈ ÓääÇ Óään
Pramen: Graf vytvořen podle údajů z EUROSTAT: Population statistics [2009-09-25]. Dostupné z:
<http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/population/data/main_tables>.
Mezi zeměmi Visegrádské čtyřky zaujímá Česká republika z hlediska ukazatele čisté migrace (počet imigrantů minus počet emigrantů) od roku 2001 výsadní pozici (viz graf č. 3). Jednou z příčin tohoto vývoje je skutečnost, že Česká
republika nezaznamenala po roce 2004 takový odliv svých občanů do nově otevřených států Evropské unie, jako tomu bylo např. v sousedním Polsku. Na stra-
Marie Popovová
ně imigrace jsou pak hlavními důvody jednak příznivý vývoj jednotlivých ekonomických ukazatelů (HDP, volná pracovní místa, nezaměstnanost), jednak je
to vývoj demografický, který ovlivňuje míru neuspokojené poptávky po pracovní
síle. V těchto charakteristikách se však Česká republika od ostatních zemí Visegrádské čtyřky neliší tak markantně, jak rozdílný je vývoj zaměstnanosti cizinců.
Vysvětlení lze tedy spatřovat v dalších oblastech, zejména vlastnostech českého
pracovního trhu.
Graf č. 4: Podíl minimální mzdy na hrubé mzdě (v %)
{ä
Îx
Îä
Óx
Óäää
Óää£
ÓääÓ
ÓääÎ
Óää{
Óääx
ÓääÈ
ÓääÇ
Óään
Pramen: VÚPSV: Vývoj hlavních ekonomických a sociálních ukazatelů České republiky 1990–2008.
Bulletin č. 24 VÚPS, v.v.i. Praha, 2009.
Lze vyjmenovat souhrnné důvody, proč je český pracovní trh schopen
absorbovat imigranty. Jedná se zejména o globalizaci a internacionalizaci české
ekonomiky, dále o nízké nastavení minimálních mezd a vysokou sociální podporu (čeští občané raději zůstanou nezaměstnanými, než aby zastávali takový druh
práce, za jejíž vykonávání je mzda téměř srovnatelná se sociálními dávkami).
Minimální mzda v ČR patří k nejnižším v EU, a to nejen nominálně, ale především v poměru k průměrnému platu; její výše leží hluboko pod jeho polovinou
– v roce 2008 činila minimální mzda pouze 34 % z průměrné hrubé mzdy, což je
ukazatel, který se navíc v posledních letech spíše zhoršuje (viz graf č. 4). V nepo
JANSKÁ, E., DRBOHLAV, D.: Economies and labour markets in Central Europe: Key characteristics
and policy options for labour migration – The Czech Republic. Prezentace z Mezinárodní expertní
konference v Budapešti, 11.–13. června 2007. Katedra sociální demografie a regionálního rozvoje.
Přírodovědecká fakulta UK v Praze.
VÚPSV: Vývoj hlavních ekonomických a sociálních ukazatelů České republiky 1990–2008. Bulletin
č. 24 VÚPS, v.v.i. Praha, 2009.
slední řadě je tu touha zaměstnavatelů po levné pracovní síle a relativně nízká
mobilita českých pracovníků.
Pracovní trh v České republice má navíc mnoho nedostatků, které se dají
rozdělit do tří hlavních skupin. Jsou to jednak 1) demografické problémy (nízká
porodnost, stárnutí populace); 2) nedostatečná flexibilita vládních politik (problematické začlenění postižených skupin obyvatel, zejména nejmladších a nejstarších, na pracovní trh) a konečně 3) nízká pracovní motivace spojená s nemožností uzavírat flexibilní pracovní smlouvy, s nedostatkem rekvalifikačních kurzů,
štědrými sociálními dávkami a minimální mzdou.
Při detailnějším pohledu jsou vidět další problémy. Mezinárodní srovnání
ukazuje, že celkový počet vysokoškoláků je malý. Navíc vzdělávací systém neodpovídá potřebám pracovního trhu, kdy jeho požadavky narážejí na krizi učňovského školství a nedostatek výučních vzdělávacích programů. České republice je
dále vytýkána netransparentnost v systému sociálního zabezpečení, obecně vysoké daně z příjmů, nedostatečně rozvinutý systém celoživotního vzdělávání, pouze velmi omezená pozornost předpovídání potřeb pracovního trhu a také nízká
úroveň získaných znalostí a dovednosti pracovníků (včetně znalosti cizích jazyků
a podnikatelských schopností).
Mezi významný sociologický jev patří skutečnost, že práce načerno se stala
rozšířenou a nedělitelnou součástí ekonomické kultury a stále není zanedbatelná.
Regionální diverzita hraje také významnou roli: Praha je nejdůležitějším hospodářským centrem a vysoce dominuje nad ostatními regiony, zato regiony jako je
Severní Morava a Slezsko, které byly těžce postiženy transformačním procesem,
trpí nejvíce. K tomu bohužel nepřispívá ani fakt, že pracovní a geografická mobilita je velmi omezená.
Česká ekonomika bude potřebovat cizinců stále víc – s tím, jak relativně ubývá ekonomicky aktivních obyvatel a jak také Češi odcházejí pracovat do zahraničí.
Prognózy předpovídají, že Česku bude za 25 let chybět 400 tisíc kvalifikovaných
pracovníků. Řešením této situace bude pak logicky nárůst imigrace. Výzkumy
odhadují, že za pouhých dvanáct let by mohlo žít v Česku 7,5 % imigrantů a jejich
dětí a v roce 2065 už skoro 30 %. Podle současného vývoje půjde hlavně o lidi
z Ukrajiny, Vietnamu, Číny a postsovětských republik, protože ti už u nás mají
zázemí a svým krajanům nabízejí snazší start. Přestože by si cestou dál na západ
v životní úrovni polepšili, velká část jich bude v Česku zůstávat. Lidé z Ukrajiny
například i kvůli blízkému jazyku a kultuře. Naopak málo bude lidí z Afriky nebo
Jižní Ameriky.
BURCIN, B., DRBOHLAV, D., KUČERA, T. (2008): Možnosti migračního řešení perspektivního
úbytku a demografického stárnutí obyvatelstva České republiky. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 44, č. 4, s. 653–682.
Marie Popovová
3. Charakteristika jednotlivých migračních komunit
Nejvýznamnější zdrojovou zemí pracovní migrace je tradičně Slovensko,
které představuje zhruba 30 % zaměstnaných cizinců. Poté jsou nejpočetnější
Ukrajinci (28 %), Vietnamci (13 %), Poláci (6 %) a Mongolové (4 %).10 Pořadí
nejvýznamnějších zdrojových zemí je více méně stabilní, i když se stále zvyšuje
podíl příslušníků ze zemí mimo Evropskou unii.11
Graf č. 5: Zaměstnanost cizinců podle státního občanství
v letech 1998–2008
£Óääää
£äääää
nääää
-ÛiÃ
Èääää
1À>>
{ääää
6iÌ>
Óääää
ä
*Ã
£n
£
Óäää
Óää£
}Ã
ÓääÓ
ÓääÎ
Óää{
Óääx
ÓääÈ
ÓääÇ
Óään
Pramen: HORÁKOVÁ, M.: Mezinárodní pracovní migrace v ČR. Bulletin č. 22 VÚPS, v.v.i. Praha, 2009.
Rozhodující podíl na celkovém počtu cizinců u nás mají cizinci s povoleným
dlouhodobým pobytem, nikoli trvalým, protože jejich cílem není zůstat v České
republice natrvalo. Cizinci s povoleným dlouhodobým a trvalým pobytem jsou
dvě odlišné skupiny imigrantů, které se liší jak v motivaci příchodu do ČR, tak
v charakteru svého pobytu. Cizinci, kteří mají povolený trvalý pobyt na našem
území, se postupně přibližují domácí populaci, zatímco cizinci s dlouhodobým
pobytem si spíše zachovávají své zvyklosti, svou kulturu a ve většině případů
se ani nesnaží o začlenění. Vzhledem k dobré ekonomické situaci v naší zemi
a dostatkem pracovních míst v dělnických profesích, o které češi nejeví přílišný
zájem, přichází velký počet cizinců do České republiky s vidinou získání zaměstnání a zlepšení své ekonomické situace.
10
ČSÚ: Cizinci v ČR 2008 [cit. 2009-09-01]. Dostupné z: <http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/datove_udaje/ciz_ekonomicka_aktivita>.
11
Srovnej s ČSÚ: Cizinci v ČR 2008 [cit. 2009-09-01]. Dostupné z: <http://www.czso.cz/csu/cizinci.
nsf/datove_udaje/ciz_ekonomicka_aktivita>.
10
Pokud se podíváme na imigraci z hlediska původu imigrantů, můžeme
vidět dvě velmi rozdílné skupiny. Jednak je to tzv. východní kategorie, do které
můžeme zařadit země bývalého Sovětského svazu a bývalé Jugoslávie, ale také
země z Dálného východu (Mongolsko, Vietnam, Čína). Tato kategorie se vyznačuje zejména důrazem na rodinné a neformální vztahy. Na druhé straně existuje
i tzv. západní kategorie pracovních migrantů, kterou tvoří příslušníci západní
Evropy, Spojených států, ale také Slovenska (i když tato komunita je vzhledem
k nedávné historii ČR velmi specifická a je obtížné někam ji zařadit). Tato
skupina využívá spíše formalizované vztahy a vyznačuje se vyšším respektem
zákonů.12 V České republice spíše převažuje první, tedy východní kategorie.
Zde se jednotlivé hlavní imigrační segmenty vyznačují určitými charakteristikami.13
Ukrajinci pracují v ČR individuálně, mívají pracovní povolení, ale často jsou
zde také nelegálně. Většinou zastávají manuální a výpomocné práce na stavbách,
ale také v průmyslu (např. potravinářský, textilní nebo zemědělský). Z hlediska
sociálního statusu jsou to chudší lidé, dělníci, anebo také lidé s vyšším vzděláním, ale to zde není doceněné. Jedná se většinou o muže. Typické jsou jejich časté
návraty do vlasti14. Pobývají téměř ve všech částech České republiky, tradičně
v Praze a středních Čechách a také ve velkých městech.
Příslušníci vietnamské komunity zde pracují také jak legálně, tak nelegálně.
Charakteristickou oblastí je maloobchodní podnikání, nákup a prodej oblečení
a elektroniky. Mezi cizinci v ČR představují určitou kvazi-střední třídu. Také
jsou ve všech oblastech Česka, zejména však při západní hranici s Německem
a Rakouskem a ve velkých městech.
Další výraznou přistěhovaleckou komunitou jsou Číňané. Ti zde pracují
většinou nelegálně, případně prostřednictvím obchodních společností nebo velkých podniků. Jsou to často reprezentanti čínských firem nebo menší podnikatelé. Zabývají se dovozem, distribucí (velkoobchodem) a prodejem oděvů, bot
a lehkých průmyslových výrobků. Typické jsou pro ně silné příbuzenské vazby
a regionální sociální sítě. Také se relativně často dočasně vrací do své země.
Působí především v Praze.
V poslední době (až do vypuknutí hospodářské krize) nabývala na významu
také početná mongolská skupina pracovníků, pro niž se Česká republika stala
vedle Jižní Koreje, Japonska, Číny a Spojených států nejoblíbenějším zemí, kam
12
S tímto tvrzením by mohli polemizovat lidé mající zkušenosti s různými „nadšenci ze Západu“, např.
s americkými učiteli angličtiny, kteří v České republice často pracují tedy bez pracovního povolení.
K opatrnosti při této klasifikaci ale také nabádají údaje o kriminalitě cizinců, zejména pak Slováků.
13
JANSKÁ, E., DRBOHLAV, D. (2007): Economies and labour markets in Central Europe: Key
characteristics and policy options for labour migration – The Czech Republic. Prezentace z Mezinárodní expertní konference v Budapešti, 11.–13. června 2007. Katedra sociální demografie a regionálního rozvoje. Přírodovědecká fakulta UK v Praze.
14
Pro svůj opakovaný charakter má tento migrační fenomén často označení cirkulární migrace.
11
Marie Popovová
si jezdí vydělat. Mongolská migrace je poměrně feminizovaná, podíl žen v roce
2007 tvořil 59 %.15
4. Druhy činností pracovních migrantů
Legální pracovní migraci v ČR tvoří dva základní pracovní režimy cizinců:
zaměstnávání cizinců na základě povolení k zaměstnání vydávaných úřady práce
v ČR a podnikání cizinců na základě živnostenského oprávnění vydaného živnostenskými úřady v ČR. Ke konci roku 2008 bylo registrováno 77 158 cizinců,
kteří v Česku podnikali. Mezi nimi jednoznačně dominovali zástupci dvou zemí:
Vietnamu a Ukrajiny (viz graf č. 6).
Graf č. 6: Zaměstnaní cizinci a cizinci s živnostenským
oprávněním (ke 31. 12. 2007)
£Óääää
£äääää
<>ĉÃÌ>ÊVâV
nääää
âVÊÃÊãÛÃÌiÃßÊ«À?Ûĉ
Èääää
{ääää
Óääää
ä
1À>>
-ÛiÃ
6iÌ>
*Ã
}Ã
Pramen: ČSÚ: Cizinci v ČR 2008 [cit. 2009-09-01]. Dostupné z: <http://www.czso.cz/csu/cizinci.
Jak ukazuje následující graf č. 7, v průběhu let roste především počet osob
v závislém zaměstnání (dnes se podílí na zaměstnanosti cizinců asi třemi čtvrtinami), naopak stagnuje živnostenské podnikání cizinců.
Pokud jde o zahraniční pracovníky evidované úřady práce, angažují se především ve zpracovatelském průmyslu, stavebnictví a obchodě, kde svým způsobem zaplňují mezery na trhu. Většina okresů, ve kterých jsou migranti významněji zastoupeni, má totiž spíše nízkou úroveň nezaměstnanosti.
15
ČSÚ: Cizinci v ČR 2008 [cit. 2009-09-01]. Dostupné z: <http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/datove_udaje/ciz_ekonomicka_aktivita>.
12
Nejpočetnější skupinu cizinců s povolením k zaměstnání v roce 2008 tvořili pomocní a nekvalifikovaní pracovníci, kterých bylo 33 % z celkového počtu.
Zhruba čtvrtina povolení k zaměstnání cizinců připadala na řemeslníky, kvalifikované výrobce a opraváře. Pouze v asi 2,5 % případů bylo povolení vystaveno
cizincům v postavení manažerů.
Graf č. 7: Zaměstnanost cizinců podle postavení v zaměstnání
v letech 1997–2008 (k 31.12.)
{äääää
Îxääää
Û`Û>ÊÖď>`ÞÊ«À?Vi
Îäääää
=ÛÃÌV
Óxääää
Óäääää
£xääää
£äääää
xääää
ä
£Ç £n £ Óäää Óää£ ÓääÓ ÓääÎ Óää{ Óääx ÓääÈ ÓääÇ Óään
Další kategorií cizinců, kteří se vyskytují na trhu práce ČR, i když primárně mezi pracovní migranty nepatří, jsou žadatelé o azyl. Restriktivní politika ve
vydávání pracovních povolení vedla v nedávné minulosti k tomu, že se azylová
procedura stává jednou ze vstupních bran na český trh práce.
Nedílnou součástí pracovního trhu jsou neoprávněné ekonomické aktivity
cizinců, které zahrnují jak činnosti kvazi-legální (migranti sice mají pobyt i práci/podnikání legálně zajištěné, ale jiným způsobem porušují zákony, např. pracují
v jiném regionu, odvětví nebo profesi, než mají povoleno, neoprávněně užívají tzv.
„Švarc systému“ apod.), tak činnosti nelegální, kdy migrant nemá příslušné povolení k pobytu a současně k práci/podnikání, nebo má příslušné povolení k pobytu, ale nelegálně pracuje či podniká.16 Nelegální práce převažuje ve stavebnictví,
výrobě, zahradnictví, pohostinství a v malých podnicích. Ženy jsou často nelegálně
zaměstnávány v úklidových službách, hotelnictví a jiných službách (prostituce).17
16
DRBOHLAV, D. (ed.): Nelegální ekonomické aktivity migrantů (Česko v evropském kontextu).
Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008, str. 23.
17
HORÁKOVÁ, M.: Employment and working conditions of migrant workers – Czech Republic.
Výzkumný ústav práce a sociálních věcí Praha, září 2007, str. 8.
13
Marie Popovová
Tab. č. 1: Četnost cizinců podle odvětví ekonomických činností
(31. 12. 2008)
Celkem
284 551
Zpracovatelský průmysl
102 922
Stavebnictví
69 076
Velkoobchod a maloobchod; opravy a údržba motorových vozidel
23 794
Profesní, vědecké a technické činnosti
19 846
Činnosti v oblasti nemovitostí
9 119
Administrativní a podpůrné činnosti
8 746
Doprava a skladování
7 909
Informační a komunikační činnosti
7 267
Ubytování, stravování a pohostinství
6 169
Zdravotní a sociální péče
5 514
Zemědělství, lesnictví a rybářství
5 426
Vzdělávání
4 197
Ostatní
14 566
Tab. č. 2: Četnost cizinců podle kategorie zaměstnání (31. 12. 2008)
Celkem
284 551
Vědečtí a odborní duševní pracovníci
19 452
Provozní pracující ve službách a obchodě
13 483
Techničtí, zdravotničtí, pedagogičtí pracovníci
19 478
Příslušníci armády
509
Nižší administrativní pracovníci (úředníci)
8 534
Kvalifikovaní dělníci v zemědělství a lesnictví
2 593
Obsluha strojů a zařízení
49 738
Řemeslníci, kvalifikovaní výrobci, opraváři
68 775
Pomocní a nekvalifikovaní pracovníci
94 905
Zákonodárci, vedoucí a řídící pracovníci
7 084
14
Informace o tom, kolik cizinců v ČR pracuje nelegálně, nevydává žádný
z oficiálních úřadů. Podle studie, kterou již v roce 1997 zpracoval Výzkumný
ústav práce a sociálních věcí,18 lze předpokládat, že složení nelegálních pracujících cizinců bude kopírovat co do státní příslušnosti i oboru ekonomické aktivity
složení legálně pobývajících i pracujících cizinců. Podle Delfy výzkumu odborníků z Univerzity Karlovy19 neexistuje na otázku počtu nelegálně pracujících
cizinců v ČR shoda ani v pohledech nejrůznějších odborníků (jejich odhady se
pohybovaly v rozmezí 40 000 až 400 000).
5. Ekonomické souvislosti pracovní migrace v ČR po vstupu do EU
Při pohledu na vývoj počtu zahraničních zaměstnanců v letech 1998 až 2008
se ukazuje silná korelace s ekonomickým cyklem. V období silného růstu můžeme
identifikovat razantní nárůst počtu zahraničních pracovníků, zatímco v případě
recese dochází k jejich odlivu. Tento závěr je zřetelný i z grafu 8, který zachycuje meziroční změnu počtu zahraničních pracovníků a růst HDP. Nedávný příliv
zahraničních zaměstnanců tak lze připsat silnému hospodářskému růstu.
Graf č. 8: Vývoj míry zaměstnanosti cizinců (vpravo) a růstu HDP (vlevo)
v letech 1998–2008 v %
ä]n
n
,ĐÃÌÊ*
È
ä]È
{
ä]{
Ó
ä]Ó
ä
ä]ä
<ĉ>Êâ>ĉÃÌ>ÃÌ
Ó
£n
£
Óäää
Óää£
ÓääÓ
ÓääÎ
Óää{
Óääx
ÓääÈ
ÓääÇ
Óään
ä]Ó
nsf/datove_udaje/ciz_ekonomicka_aktivita> a VÚPSV: Vývoj hlavních ekonomických a sociálních
ukazatelů České republiky 1990–2008. Bulletin č. 24 VÚPS, v.v.i. Praha, 2009.
18
KROUPA, A., HORÁKOVÁ, M.: Nelegální zaměstnávání a podnikání cizinců na českém trhu práce.
Výzkumný ústav práce a sociálních věcí Praha, říjen 1997.
19
DRBOHLAV, D. (ed.): Nelegální ekonomické aktivity migrantů (Česko v evropském kontextu).
Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008, str. 112.
15
Marie Popovová
V roce 2008 je z grafu patrný silný pokles růstu HDP i počtu zaměstnaných
cizinců. Zde se potvrzuje hypotéza o vysoké citlivosti zaměstnanosti migrantů
na stav ekonomiky. Migranti jsou totiž v podstatě nejflexibilnější složkou pracovního trhu – v době prosperity zaplňují snadno mezery na trhu práce, naopak
v případě recese není tak problematické jejich propuštění.
Méně jednoznačné jsou ale závěry týkající se dopadů aktivit pracujících
migrantů na českou ekonomiku. Hlavním pozitivem je bezesporu schopnost migrantů zaplnit mezery na trhu práce – jde obvykle o práce málo atraktivní, špatně
placené, o něž ve většinové společnosti není zájem. Na druhou stranu se cizinci
také angažují v podnikání v kulturně nových oblastech či službách, případně jde
o vysoce kvalifikované pracovníky, kteří se uplatní všude.
Na straně negativních aspektů může být nebezpečí nadměrného upřednostňování oblastí náročných na levnou pracovní sílu. Tato tendence může ve spojení
s potlačením investic do kapitálově náročných projektů, rozvoje a high-tech technologií vést k celkovému zaostávání ekonomiky. V případě nelegální pracovní
imigrace jsou problémem ztráty příjmů na daních a pojištění, včetně narušování
právního systému.
Z dosavadních analýz20 vyplývá, že ekonomická imigrace pomáhá hnát
motory ekonomiky, protože se soustředí zejména do hlavních center hospodářského rozvoje, do velkých průmyslových měst a urbanizovaných oblastí. Právě
tato území jsou typická poměrně nízkou nezaměstnaností, což vyvrací argument
o vytlačování domácích pracovníků a potvrzuje předpoklad o efektu doplnění
trhu práce.
Závěr
Začlenění České republiky do Evropské unie v roce 2004 podpořilo rostoucí
trend pracovní migrace. Na českém trhu práce byla silná poptávka po pracovní
síle především v oblastech sekundárního sektoru ekonomiky. Hlavními determinanty vývoje pracovní migrace na straně pull faktorů byl především hospodářský
vývoj (HDP, nezaměstnanost) a vývoj demografický. Velmi důležitým aspektem,
který ovlivnil skutečnost, že Česká republika se stala z hlediska mezinárodní ekonomické migrace nejvyhledávanější z postkomunistických zemí, je celková charakteristika trhu práce.
Strukturu a rozsah nabídky zahraničních pracovníků dále významně ovlivňují vytvořené migrační sítě, především u nejčetnějších státních občanství
s dlouhou migrační historií v České republice (Slovensko, Ukrajina, Vietnam
a Polsko).
20
DRBOHLAV, D.: Immigration and the Czech Republic (with a Special Focus on the Foreign Labor
Force). International Migration Review, 37, No. 1, s. 194–224.
16
Rostoucí trend pracovní migrace se projevuje u všech hlavních komunit
působících na českém pracovním trhu, ale v posledních letech je příznačné posilování migrace z nečlenských zemí EU na úkor zemí Visegrádské čtyřky. Příslušníci jednotlivých komunit působí v České republice jak v zaměstnaneckém poměru, tak s živnostenským oprávněním, přičemž mezi podnikateli jasně dominují
zástupci Vietnamu a Ukrajiny.
Analýza ekonomických souvislostí pracovní migrace v České republice
potvrdila hypotézu, že období hospodářského růstu a tím pádem růstu volných
pracovních míst se vyznačuje vysokou mírou růstu u zaměstnanosti cizinců
a naopak. V tomto ohledu se na stavu počtu cizinců na českém trhu práce výrazně
projevila současná hospodářská krize, která dále potvrzuje předpoklad, že zahraniční pracovníci představují nejcitlivější složku pracovní síly, která může rychle
reagovat na dané ekonomické změny.
17
Marie Popovová
Literatura:
1)
2)
3)
4)
5)
6)
7)
8)
9)
10)
11)
12)
13)
14)
18
ČSÚ: Trh práce v ČR 1993 až 2008 [2009-09-25]. Dostupné z: <http://
czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/p/3103-09>.
BURCIN, B., DRBOHLAV, D., KUČERA, T. (2008): Možnosti migračního řešení perspektivního úbytku a demografického stárnutí obyvatelstva
České republiky. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 44,
č. 4, s. 653–682.
DRBOHLAV, D,: Ekonomické dopady migrace. In: Migrace do ČR.
Člověk v tísni, 2007.
DRBOHLAV, D.: Immigration and the Czech Republic (with a Special
Focus on the Foreign Labor Force). International Migration Review, 37,
No. 1, s. 194–224.
DRBOHLAV, D. (ed.): Nelegální ekonomické aktivity migrantů (Česko
v evropském kontextu). Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008.
EUROSTAT: Population statistics [2009-09-25]. Dostupné z: <http://epp.
eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/population/data/main_tables>.
HORÁKOVÁ, M.: Employment and working conditions of migrant
workers – Czech Republic. Výzkumný ústav práce a sociálních věcí Praha,
září 2007.
HORÁKOVÁ, M.: Mezinárodní pracovní migrace v ČR. Bulletin č. 22
VÚPS, v.v.i. Praha, 2009.
HORÁKOVÁ, M., ČERŇANSKÁ, D.: Zaměstnávání cizinců v České republice. Část II. Závěrečná zpráva z empirického šetření. VÚPS, v.v.i. Praha,
prosinec 2001.
JANSKÁ, E., DRBOHLAV, D.: Economies and labour markets in Central
Europe: Key characteristics and policy options for labour migration
– The Czech Republic. Prezentace z Mezinárodní expertní konference
v Budapešti, 11.– 13. června 2007. Katedra sociální demografie a regionálního rozvoje. Přírodovědecká fakulta UK v Praze.
KROUPA, A., HORÁKOVÁ, M.: Nelegální zaměstnávání a podnikání cizinců na českém trhu práce. Výzkumný ústav práce a sociálních věcí Praha,
říjen 1997.
MPSV: Přehled zaměstnanosti občanů ČR na území států EU/EHP
a Švýcarska v letech 2005 – 2007. Dostupné z: <www.mpsv.cz/files/clanky/5296/Obcane_CR_v_EU.pdf>.
OECD Factbook (2009): Economic, Environmental and Social Statistics.
ISBN 92-64-05604-1. Paris: OECD 2009.
VÚPSV: Vývoj hlavních ekonomických a sociálních ukazatelů České republiky 1990–2008. Bulletin č. 24 VÚPS, v.v.i. Praha, 2009.
15) TRÁVNÍKOVÁ, B. (2004): Česká republika a nelegální migrace. In: Za
prací do Česka. Zákony, statistiky, nelegální migrace, brain drain, mýty,
klientský systém, sankce. Člověk v tísni – společnosti při ČT, o.p.s. 2004
[cit. 2009-09-01]. Dostupné z: <http://migraceonline.cz/e-knihovna/
?x=1955344>.
16) TURKOV, V., PAVEL, J.: Zaměstnanost cizinců v ČR. Výzkumná studie
6/2007. Ministerstvo financí České republiky, 2007.
17) Zákon č. 325/199 Sb. o azylu a o změně zákona 283I1991 Sb., o Policii
České republiky ve znění pozdějších předpisů.
18) Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jehož účinnost vešla v platnost
1.1.2000 (novelizace zákonem č. 140/2001 Sb., 151/2002 Sb. a 217/2002
Sb).
Summary:
Labor Migration in the Czech Republic after Accession to the European Union
Integration of the Czech Republic into the European Union in 2004 has strengthened
an unprecedented increase in labor migration that has taken place since the early 90s. Main
determinants – pull factors – of the development of labor migration were principally economic development (GDP growth, unemployment), demographic characteristics and an overall
state of the labor market. Individual migrant communities are characterized by different features and their involvement in the Czech economy varies, too. A period of economic growth
is characterized by high growth in employment of foreigners and vice versa. In this respect,
the status of foreigners in the Czech market was strongly reflected in the current economic
downturn, which confirms the assumption that foreign workers are the most sensitive component of a workforce that can quickly respond to the economic changes.
Key words:
Economic Migration, Labor Market, Migration Communities, European Union, Czech Republic
19
Zuzana Trávníčková
Imunita členů Evropského parlamentu*
Abstrakt:
Imunita členů Evropského parlamentu je zakotvena v Protokolu o výsadách a imunitách ES
z 8. dubna 1965. Podobně jako vnitrostátní úpravy v jednotlivých členských státech zahrnuje
neodpovědnost za názory vyslovené v souvislosti s výkonem funkce a dále nestíhatelnost
v rozsahu, která náleží představitelům národního parlamentu. I přes setrvalé snahy Evropského parlamentu „aktualizovat“ platnou úpravu a odstranit z ní národní rozměr nebyl Protokol
dodnes změněn. Přesto se nedá říci, že by byl institut parlamentní imunity rigidní a nijak se
nevyvíjel. Rozhodování o zbavení nebo ochraně imunity patří k pravidelné agendě Výboru
pro právní záležitosti i pléna Evropského parlamentu. Některé posuny ve výkladu parlamentní imunity jsou zřetelné ze zpráv, kterými se výbor vyjadřuje k jednotlivým žádostem, jiné
dovodíme ze změn Jednacího řádu Parlamentu. K výkladu platné úpravy parlamentní imunity
a vymezování mantinelů její aplikace výrazně přispívají i evropské justiční orgány.
Klíčová slova:
Výsady a imunity, parlamentní imunita, Evropský parlament, ochrana imunity, zbavení imunity, European Court of Justice
V
červnu 2009 proběhly volby do Evropského parlamentu. Postavení nově
zvolených zástupců se přitom v mnoha ohledech liší od postavení jejich
předchůdců, neboť prvním dnem nového volebního období vstoupil v platnost Statut poslanců Evropského parlamentu (EP) ze dne 28. září 2005. Statut
definuje některá práva poslanců a obsáhle se zabývá jejich finančním zabezpečením. Přestože se Evropský parlament dlouhodobě snažil o to, aby Statut nově
upravil i otázku výsad a imunit poslanců, žádná z navrhovaných formulací se do
textu nedostala. Na druhou stranu, k otázce imunity se na podzim roku 2008
ve dvou různých případech vyjádřily Soud prvního stupně (SPS) a Soudní dvůr
(ESD). Vstup Statutu v platnost i zmíněná soudní rozhodnutí tak vybízí k zamyšlení se nad současným stavem imunity europoslanců.
2005/684/ES, Euratom. Úřední věstník L 262 , 07/10/2005 S. 0001-0010.
Velká pozornost byla a je věnována zejména ustanovením týkajícím se platu poslanců, který je stanoven ve stejné výši pro všechny poslance (dosud se výše odměn lišily podle státu, v němž byl každý
poslanec zvolen, což mnozí poslanci dlouhodobě kritizovali).
* Text byl zpracován za podpory Grantové agentury Akademie věd České republiky v rámci řešení
grantového projektu Diplomacie v měnícím se světě (GA 407/08/0120).
21
Následující text se pokusí odpovědět na otázku, jaká imunita náleží europoslancům a v jakém historickém a právním kontextu je přiznávána a uplatňována.
Východiskem bude výklad platné smluvní úpravy – Protokolu o výsadách a imunitách ES z roku 1965. Kromě Protokolu budou vzaty v úvahu i další prameny
práva, které institut poslanecké imunity interpretují, dotvářejí, resp. nad rámec
Protokolu formují (zprávy Evropského parlamentu, jeho jednací řád, rozhodnutí
soudních institucí ES). Každá pravidla, a platí to i o těch týkajících se imunity,
neexistují sama pro sebe, ale ožívají teprve ve spojení s praxí, v tomto případě
v rozhodování Evropského parlamentu o žádostech o ochranu, resp. vzdání se
imunity. Z mnoha desítek případů, jimiž se Parlament dosud zabýval, bude dále
zmíněno jen několik málo. Půjde o záležitosti, které se týkaly českých zástupců
a dále o ty, jejichž posouzení proběhlo před Soudem prvního stupně a Soudním
dvorem.
Byť je téma imunity europoslanců mediálně zajímavé, v odborné literatuře
nepatří k evergreenům. Těžiště zkoumání výsad a imunit poslanců EP tak leží ve
studiu a analýze primárních zdrojů (platného práva EU, rozhodnutí Parlamentu,
rozsudků Evropských soudů). Sekundární prameny jsou skromné. V prvé řadě
stojí za zmínku interní studie EP, zpracovaná Klausem Offermannem v říjnu
2005, která – pokud jde o imunitu europoslanců – úzce navazuje na starší práci
Marílii Crespové Allenové z července 1999. Dále by měla být uvedena komparativní studie Simona McGee z roku 2001 (která se věnuje především srovnání
vnitrostátních parlamentních imunit ve „starých“ členských státech). Na loňské
rozsudky ESD a SPS reagovalo několik komentářů, spíše popisného charakteru.
Novinové i televizní zpravodajství se – pokud jde o imunitu europoslanců – téměř výhradně omezují
na informace o rozhodnutích Evropského parlamentu, kterými se Parlament vzdává nebo nevzdává
imunity poslanců pro konkrétní řízení. Zájem přitahují zejména „domácí“ poslanci, jako byli v případě České republiky Vladimír Železný (v roce 2005) a Miloslav Ransdorf (v roce 2009).
OFFERMANN, Klaus. Parliamentary Immunity in the European Parliament: IPOL/C/JURI/
NOTE/2005/4/a [online]. European Parliament, 24.10.2005, 19.07.2007 [cit. 2009-04-14]. Dostupný z WWW: <http://www.europarl.europa.eu/comparl/juri/immunity/pe360487_en.pdf>.
CRESPO ALLEN, Marília. Parliamentary Immunity in the Member States of the European Union
and the European Parliament [online]. European Parliament, 1.11.1999 [cit. 2009-04-22]. Dostupný
z WWW: <http://www.europarl.europa.eu/activities/committees/studies/download.do?language=
en&file=4123>.
MCGEE, Simon. Rules on Parliamentary Immunity in the European Parliament and the Member
States of the European Union [online]. European Centre for Parliamentary Research and Documentation, 2001-06-01 [cit. 2009-04-20]. Dostupný z WWW: <https://ecprd.secure.europarl.europa.
eu/ecprd/getfile.do;jsessionid=E41EF75F8209FA2D4305A238E06B2763?id=5062>.
Immunity of Members of the European Parliament: Joined Cases C-200/07 and C-201/07 [online]. November 01, 2008 [cit. 2009-04-22]. Dostupný z WWW: <http://eulaw.typepad.com/
eulawblog/2008/11/immunity-of-members-of-the-european-parliament-joined-cases-c-20007and-c-20107.html>; KNOOK, Allard. Case T‑345/05, Mote v European Parliament [online]. ECJblog.com, November 13, 2008 [cit. 2009-04-22]. Dostupný z WWW: <http://courtofjustice.blogspot.
com/2008/11/case-t34505-mote-v-european-parliament.html>.
22
Imunita členů Evropského parlamentu
Výsady a imunity v mezinárodních vztazích a vnitrostátním právu
Výsady a imunity voleným nebo jmenovaným zástupcům státu přiznává
mezinárodní i vnitrostátní právo. Pravidla mezinárodního práva jsou starší, např.
o právu na nedotknutelnost vyslance se můžeme domnívat, že bylo respektováno
již v předstátní společnosti. Podle mezinárodního práva je poskytována ochrana
a výhody zástupcům státu na území jiných států. Mezinárodní smlouvy (v mnoha
ohledech navazující na předchozí obyčejové normy) zaručují zvláštní postavení
diplomatickým zástupcům, konzulárním úředníkům, členům zvláštních misí,
zástupcům státu při OSN a odborných organizacích přidružených OSN; pokud
jde o regionální organizace, pak smluvní úpravu výsad a imunit si sjednali např.
členové ES/EU, NATO, OECD10 nebo OAS11. Mezinárodní právo v obyčejové
formě chrání při zahraničních cestách nejvyšší vnitrostátní představitele (hlavy
státu, předsedy a členy vlád). Rozsah výsad a imunit poskytovaných jednotlivým
osobám se liší.
Rozdíly najdeme i v tom, jak jednotlivé národní právní řády upravují vnitrostátní imunitu svých ústavních představitelů a kdo všechno imunity v jednotlivých státech požívá. Dále se s ohledem na cíl textu zaměřím pouze na imunitu poslanců a jiných volených zástupců, tzv. parlamentní imunitu. Její kořeny
najdeme ve 14. století v Anglii,12 je tedy podstatně mladší než mezinárodním
právem přiznávaná diplomatická imunita. Zejména vnitrostátní úpravy členských států Evropské unie (a především první patnáctky členských zemí) byly
předmětem několika komparativních studií.13 Z nich plyne, že parlamentní imu
Vídeňská úmluva o diplomatických stycích ze dne 18. dubna 1961. Vyhláška ministra zahraničních
věcí č. 157/1964 Sb. ze dne 10. června 1964 o Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích. V platnost
vstoupila v dubnu 1964 a v současnosti váže 185 států a Svatý stolec.
Vídeňská úmluva o konzulárních stycích z 24. dubna 1963. Vyhláška ministra zahraničních věcí
č. 32/1969 Sb. ze dne 12. února 1969 o Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích. V platnost vstoupila
dne 19. března 1967 (pro ČSSR 12. dubna 1968), vedle Svatého Stolce dnes zavazuje 171 států.
10
Supplementary Protocol No. 1 to the Convention for European Economic Co-operation on the Legal
Capacity, Privileges and Immunities of the Organisation, Paris, 16 April 1948 [online]. Organisation for Econonomic Co-operation and Development, datum neuvedeno [cit. 2009-04-22]. Dostupný
z WWW: <http://www.oecd.org/document/2/0,3343,en_2649_201185_39985730_1_1_1_1,00.
html>.
11
Agreement on Privileges and Immunities of the Organization of American States, Washington,
15. 5. 1949 [online]. Organization of American States, Department of International Law [cit. 200904-22]. Dostupný z WWW: <http://www.oas.org/juridico/english/treaties/c-13.html>.
12
Report on the regime of parliamentary immunity : CDL-INF(1996)007e [online]. Strasbourg: Council
of Europe, 4 June 1996 [cit. 2009-04-24]. Dostupný z WWW: http://www.venice.coe.int/docs/1996/
CDL-INF(1996)007-e.asp.
13
Např. výše zmíněný Working Paper Marílii Crespové Allenové, práce Simona McGee, z českého
prostředí jmenujme podklad Parlamentního institut zpracovaný Jindřiškou Syllovou a jeho novější verzi z roku 2006: SYLLOVÁ, Jindřiška – MEDKOVÁ, Eva – NEMETH, Marek. Rozsah poslanecké imunity ve vybraných státech: Srovnávací studie. 1.175 [online]. Parlament České republiky,
Kancelář Poslanecké sněmovny, Parlamentní institut, červenec 2006 [cit. 2009-04-24]. Dostupný
z WWW: < http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/pi-1-175.pdf >; SYLLOVÁ, Jindřiška. Zásady úpra-
23
nita má napříč srovnávanými právními řády dvě základní složky: neodpovědnost
a nestíhatelnost, resp. nedotknutelnost. Neodpovědnost obvykle pokrývá veškeré projevy učiněné poslancem při výkonu jeho poslaneckých povinností. Takové
projevy nemohou být předmětem trestního ani civilního řízení, a to ani po skončení mandátu. Nestíhatelnost poslance chrání před stíháním, zadržením, vzetím
do vazby nebo omezením svobody, a to bez zkoumání, zda se jedná o čin spojený
s výkonem mandátu či nikoliv.
Právní základ parlamentní imunity
Hlavním pramenem upravujícím výsady a imunity europoslanců je Protokol
o výsadách a imunitách ES z 8. dubna 1965, platný od 1. července 1967.14 Podobně jako jiné texty upravující výsady a imunity ve vztahu k mezinárodním organizacím, vyjmenovává Protokol nejprve výsady a imunity, které náleží organizaci
a jejím orgánům a následně definuje jednotlivé kategorie osob a jejich výhody.
Kromě poslanců Evropského parlamentu jsou výsadami a imunitami nadáni také
zástupci členských států, kteří se účastní činnosti orgánů ES/EU, úředníci organizace, členové Komise, soudci, generální advokáti a další zaměstnanci Soudního
dvora a Soudu prvního stupně. Postavení europoslanců je upraveno v čl. 8, 9
a 10 Protokolu.
Článek 8
Volný pohyb členů Evropského parlamentu, kteří jedou na místo zasedání Evropského parlamentu nebo se z něj vracejí, nepodléhá žádným omezením
správní či jiné povahy.
Členům Evropského parlamentu při celním odbavení a při devizové kontrole:
a) přiznává jejich vlastní vláda stejné výhody, jaké přiznává vyšším úředníkům pohybujícím se v zahraničí při plnění dočasného úředního poslání;
b) přiznávají vlády ostatních členských států stejné výhody, jaké přiznávají
zástupcům zahraničních vlád při plnění dočasného úředního poslání.
vy poslanecké imunity: Informační podklad č. 1.041 [online]. Parlament České republiky, Kancelář
Poslanecké sněmovny, Parlamentní institut, červenec 1993, září 1994 [cit. 2009-04-24]. Dostupný
z WWW: <http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/pi-1-041.doc>.
14
Protokol o výsadách a imunitách ES. Úřední věstník L 152, 13/07/1967 s. 0013. V souvislosti s přijetím Maastrichtské smlouvy byly výsady a imunity vyjmenované Protokolem vztaženy i na členy
Evropské centrální banky a Evropského měnového institutu.
24
Článek 9
Členové Evropského parlamentu nemohou být vyšetřováni, zadrženi nebo
stíháni pro své názory či hlasování během výkonu své funkce.
Článek 10
V průběhu zasedání Evropského parlamentu jeho členové:
a) na území vlastního státu požívají imunit přiznávaných členům parlamentu vlastního státu;
b) na území všech ostatních členských států nemohou být zadrženi ani soudně stíháni.
Jsou chráněni imunitou rovněž během cesty na místo zasedání Evropského
parlamentu a při návratu z něj.
Imunity se nelze dovolávat v případě přistižení při činu; Evropský parlament je oprávněn svého člena imunity zbavit.
Článek 8 zajišťuje poslancům volný pohyb při cestě na zasedání EP nebo
při návratu ze zasedání, ohledy při celním odbavení a devizové kontrole. Jeho
inspirací jsou výhody přiznávané mezinárodním právem (např. čl. 26 a 36 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích). Aplikace v praxi nepůsobí výraznější problémy.15 Stručný článek 9 upravuje neodpovědnost poslanců za jejich názory
a hlasování během výkonu funkce. Následující čl. 10 poskytuje poslancům nestíhatelnost a ochranu během cesty na místo zasedání EP a při návratu. Ustanovení
č. 9 a 10 jsou jádrem parlamentní imunity.
Poslední slova čl. 10 Protokolu zmiňují možnost, že EP zbaví svého člena
imunit. Podrobnosti takového rozhodování stanoví Jednací řád EP, zejména
v čl. 6 a 7.16
Článek 6
Zbavení poslanecké imunity (výňatky)
2. Každá žádost o zbavení poslanecké imunity, se kterou se příslušný orgán
členského státu obrací na předsedu, je oznámena v plénu a je postoupena
příslušnému výboru.
15
Jeho vztahem k čl. 10 se zabýval Soud prvního stupně ve věci Mote v. Parliament. CFI. Mote v. Parliament. T-345/05, Judgment, 15 October 2008.
16
Jednací řád Evropského parlamentu 16. vydání – březen 2009. [online]. Evropský parlament,
6. dubna 2009 [cit. 2009-04-24]. Dostupný z WWW: <http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.
do?pubRef=-//EP//TEXT+RULES-EP+20090309+TOC+DOC+XML+V0//CS&language=CS>.
25
3. Každá žádost o ochranu imunity a výsad, se kterou se poslanec nebo bývalý poslanec obrací na předsedu, je oznámena v plénu a je postoupena příslušnému výboru.
Článek 7
Imunitní řízení (výňatky)
1. Příslušný výbor projedná žádosti o zbavení imunity nebo žádosti o ochranu imunity a výsad neprodleně a v pořadí, v jakém mu byly předloženy.
2. Výbor předloží návrh rozhodnutí, kterým pouze doporučí přijetí či zamítnutí žádosti o zbavení imunity nebo žádosti o ochranu imunity a výsad.
5. Pokud je poslanec povinen vypovídat jako svědek nebo soudní znalec, není
nutné žádat o zbavení imunity za předpokladu, že:
 se poslanec nemusí dostavit v den a dobu, kdy by mu to znemožňovalo nebo ztěžovalo výkon jeho parlamentních činností, nebo že může
poskytnout výpověď písemnou či jinou formou, jež mu nebrání ve
výkonu jeho povinností;
 poslanec není povinen svědčit o důvěrných informacích, které získal
při výkonu svého mandátu a jejichž zveřejnění nepovažuje za vhodné.
6. V případě ochrany imunity nebo výsad výbor určí, zda dané okolnosti
představují správní nebo jiné omezení volného pohybu poslanců cestujících z místa a do místa zasedání Parlamentu, nebo omezení svobody projevu či hlasování při výkonu mandátu, nebo zda jde o aspekt vymezený
článkem 10 Protokolu o výsadách a imunitách, které nejsou upraveny
vnitrostátním právem, a navrhne, aby příslušný orgán učinil nezbytné
závěry.
8. Zpráva výboru je zařazena jako první bod do programu jednání nejbližšího
zasedání následujícího po dni, kdy byla předložena. K návrhu (návrhům)
rozhodnutí nelze předložit žádný pozměňovací návrh. O návrhu (návrzích)
rozhodnutí obsažených ve zprávě se hlasuje při prvním hlasování, které
následuje po rozpravě.
9. Předseda okamžitě sdělí rozhodnutí Parlamentu dotyčnému poslanci
a příslušnému orgánu dotyčného členského státu spolu se žádostí, aby byl
předseda informován o vývoji dotyčného řízení a o soudních rozhodnutích,
která z něj vyplývají. Jakmile předseda obdrží tuto informaci, sdělí ji případně po konzultaci s odpovědným výborem Parlamentu způsobem, který
považuje za nejvhodnější.
26
Detaily, týkající se přístupu k dokumentům, neveřejnosti jednání a zastupování, shrnuje stanovisko Výboru pro právní záležitosti z dubna 2005.17 Významnou roli hraje také několik rozsudků Soudní dvora, které se imunity týkají.
Například rozsudky z let 196418 a 198619 přispěly k vymezení časové působnosti
imunity (výkladu pojmu „v průběhu zasedání“). Podle současné praxe imunita začíná okamžikem zvolení a končí společně s ukončením funkčního období.
(Neodpovědnost podle čl. 9 trvá samozřejmě i dále, pokud jde o projevy učiněné
během funkčního období).20
Vývoj parlamentní imunity
Zatímco výhody jiných osob, vyjmenovaných v Protokolu, jsou stanoveny
bez ohledu na to, z jakého státu pocházejí, postavení poslanců je výrazně vázáno na úpravu v domovském státě; jednak v případě celního odbavení a devizové kontroly, zejména však, pokud jde o nestíhatelnost. Uplatňování národního
režimu bylo jistě akceptovatelné v době, kdy Parlament (Shromáždění) jako
unikátní orgán vznikal a jeho členové byli dosazování národními parlamenty.
Od roku 1979, kdy jsou poslanci EP přímo voleni, je národní režim předmětem
dlouhodobé kritiky ze strany samotného Parlamentu.
Od roku 1983 se EP snaží docílit jednotné úpravy pro všechny poslance,
důrazný krok byl učiněn v roce 1987 (Donnezova zpráva),21 z dnešního pohledu ovšem bez většího úspěchu. Parlamentu se nepodařilo ani prosadit novou
úpravu do textu Statutu poslanců Evropského parlamentu (Rothleyho zpráva)22
17
Summary of practices relating to the waiver and defence of imunity, PE 357.736v02-00 [online].
European Parliament, Committee on Legal Affairs, 25 April 2005 [cit. 2009-04-24]. Dostupný
z WWW: <http://www.europarl.europa.eu/comparl/juri/immunity/569047en.pdf>.
18
Rozsudek z 12. května 1964 (Wagner v Fohrmann a Krier), případ 101/63.
19
Rozsudek z 10. července 1986 (Wybot v Faure), případ 149/85.
20
Např. žádost o ochranu výsad a imunit ze dne 15. května 2008 podal bývalý poslanec Renato Brunetti.
Dne 1. dubna 2009 doporučil Výbor pro právní záležitosti, aby imunita v tomto případě byla ochráněna. (A6-0197/2009)
21
Rezolucí z 15. září 1983 (Úřední věstník C 277 17.10.1983 s. 135) Parlament rozhodl, že připraví revizi Protokolu o výsadách a imunitách tak, aby reflektovala novou situaci spočívající v přímé volbě
zástupců. 14. listopadu téhož roku postoupil Komisi návrh na revizi, Komise návrh doplnila a vrátila
jej zpět Parlamentu [COM(84) 666, C2-0031/85]. Parlament projednal řadu pozměňovacích návrhů
a dne 10. března 1987 schválil Rezoluci uzavírající proceduru konzultace s EP o návrhu Protokolu
pozměňujícího Protokol o výsadách a imunitách Evropských společenství z 8. dubna 1965 s ohledem
na poslance Evropského parlamentu (Úřední věstník C 99, 13.4.1987, s. 44). Před schválením rezoluce byla zveřejněna zpráva Výboru pro právní záležitosti a občanská práva, připravená Georgesem
H. Donnezem (A2-0121/86). Donnezova zpráva vysvětlovala podrobně důvody, proč má být Protokol
změněn a definovala principy nové úpravy parlamentní imunity. Zpráva je dodnes inspirací pro současné zpravodaje Výboru pro právní záležitosti, odkazy na ní se objevují v podkladech pro rozhodnutí
Parlamentu o ochraně nebo vzdání se imunity (např. A6-0233/2007, A6-0007/2008).
22
Srov. např. články 4 a 5 návrhu, obsaženého v Rothleyho zprávě, které měly nahradit ustanovení čl.
9 a 10 Protokolu o výsadách a imunitách. Statut měl stanovit pouze základní vymezení parlamentní
27
a i jeho poslední výzva Radě a členským státům ze 6. července 2006, zatím zůstala nevyslyšena.23
I když k formální změně Protokolu dosud nedošlo, z parlamentní praxe je
zřejmé, že pravidla parlamentní imunity se vyvíjejí. Rovnosti postavení jednotlivých poslanců se Parlament snaží dosáhnout prostřednictvím úprav Jednacího
řádu.24 Na úrovni Výboru pro právní záležitosti jsou posuny patrné zejména ze
zpráv, které předkládají zpravodajové výboru k jednotlivým žádostem o zbavení
nebo poskytnutí imunity.
Neodpovědnost europoslanců
Smyslem neodpovědnosti je zajistit poslancům svobodu při plnění jejich
povinností.25 Ze studie Klause Offermanna plyne, že neodpovědnost zahrnuje
nejen projevy na plenárních zasedáních, ale i na úrovni „menších“ parlamentních uskupení (jednání v komisích a v rámci politických skupin). Nepokrývá ale
vystoupení na stranických sjezdech, během volební kampaně a v textech (knihách a článcích), jichž je poslanec autorem.26 Jelikož čl. 9 neodkazuje na vnitrostátní úpravy, musí být rozsah neodpovědnosti stanoven pouze na základě práva
Společenství. Neodpovědnost je imunitou absolutní, žádným způsobem nemůže
být zrušena, a to ani rozhodnutím Parlamentu.27
imunity s tím, že podrobnosti budou upraveny Jednacím řádem EP. ROTHLEY, Willi. Report on
the adoption of a Statute for Members of the European Parliament. A5-0193/2003 [online]. European Parliament, Committee on Legal Affairs and the Internal Market, 23 May 2003 [cit. 200904-24]. Dostupný z WWW: <http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//
NONSGML+REPORT+A5-2003-0193+0+DOC+PDF+V0//EN&language=EN>.
23
Usnesení Evropského parlamentu ke změně Protokolu o výsadách a imunitách. Úřední věstník
C 303, 13.12.2006, s.830.
24
Jednací řád může také upravit takové aspekty imunity, o kterých se Protokol nezmiňuje. Příkladem je
svědecká imunita, (čl. 7 odst. 5 Jednacího řádu), srov. Offermann, str. 9 a 10.
25
Donnezova zpráva navrhovala pozměnit platné znění čl. 9 Protokolu tak, že výslovně poskytne imunitu pro trestní, civilní i správní řízení a kromě diskuzí v Parlamentu bude chránit také projevy poslanců
v orgánech mimo Parlament, pokud v nich ovšem zasedají z titulu členů Parlamentu (Offermann,
str. 8). Rothleyho návrh chránil všechna jednání poslanců, která souvisela s výkonem mandátu
(čl. 4 odst. 1). Rozhodovat o tom, zda konkrétní jedná má či nemá souvislost s výkonem mandátu, měl
Parlament (čl. 4 odst. 2) (Rothley, str. 11).
26
Offermann, str. 8.
27
ECJ. Alfonso Luigi Marra v. Eduardo De Gregorio and Antonio Clemente. Joined Cases C-200/07
and C-201/07. Judgment, 21 October 2008; Soud dále konstatoval, že za účelem zjištění, zda jsou
podmínky absolutní imunity podle článku 9 protokolu splněny, nemá vnitrostátní soud povinnost
předložit danou otázku Parlamentu. Takové posouzení spadá do výlučné pravomoci vnitrostátních
soudů. V případě pochybností se soud může s předběžnou otázkou obrátit na Soudní dvůr.
28
Nestíhatelnost europoslanců
Nestíhatelnost europoslanců zakotvuje čl. 10 Protokolu o výsadách a imunitách. Národní režim se zde projevuje v plné míře, neboť na území vlastního
státu náleží europoslancům stejné výhody jako představitelům jejich národního parlamentu. Pro Evropský parlament to znamená, že v případě každé žádosti
o vzdání se nebo ochranu imunity se musí nejprve seznámit s národní úpravou
dotyčného poslance. Ustanovení čl. 10 nestanoví, zda se ochrana poskytuje pouze
v trestních řízeních, nebo může poslance ochránit i před civilní žalobou. Parlament jej od počátku vykládal restriktivně – omezoval imunitu pouze na trestní
řízení, explicitně tak učinila Donnezova zpráva. Bez ohledu na to v září 2003
Parlament poprvé rozhodl, že ochrání imunitu poslance v civilním řízení (z výše
požadované náhrady škody dospěl k závěru, že se jedná spíše o represi, než
o skutečnou náhradu škody)28 a tuto linii drží dodnes.29
Řízení o vzdání se imunity a ochraně imunity
Ve svém závěru zmiňuje čl. 10 Protokolu možnost, že se Parlament vzdá
imunity svého člena. Podrobnější úpravu této frekventované procedury obsahuje
Jednací řád; od roku 1958, kdy v něm byla upravena poprvé, prošla postupným
vývojem a zejména rozpracováním. Poslední obsahové změny Jednacího řádu
týkající se parlamentní imunity byly Parlamentem přijaty v únoru 2003. V úvahu
připadají tři formy jednání o imunitě: Příslušný orgán, který vede řízení, požádá
Parlament o zbavení imunity. Dotčený poslanec může požádat o ochranu imunit
a výsad. I když takovou možnost Jednací řád výslovně nezmiňuje, může být Parlament také požádán o konzultaci ve věci výsad a imunit.30
Podanou žádostí se zabývá Výbor pro právní záležitosti. Pověřený člen
výboru připraví návrh zprávy, o které výbor hlasuje a která je posléze podkladem
pro hlasování EP. Je-li důvodem sporu názor nebo vyjádření poslance, musí se
zpráva vyrovnat s tím, zda toto souvisí s výkonem funkce (neodpovědnost podle
čl. 9 Protokolu o výsadách a imunitách). V případech, kdy výbor posuzuje nestíhatelnost podle čl. 10 Protokolu, musí být obvykle zjištěn obsah vnitrostátních
předpisů, které upravují parlamentní imunitu zástupců v národním sboru. Rozhodnutí o zbavení nebo ochraně imunity často závisí na posouzení výboru, zda
stíhání nebo řízení je nebo není založeno na úmyslu poškodit politickou činnost
poslance.
28
A5-0309/03.
29
např. A5-0421/03, A5-0184/04, A5-0185/04.
30
např. A6-0197/2009, A6-0251/2007.
29
Pro ilustraci mohou být zmíněna řízení, která se týkala českých zástupců.31
V srpnu 2004 se na Parlament obrátilo Městské státní zastupitelství v Praze se
dvěma žádostmi o zbavení imunity Vladimíra Železného. V prvním případě bylo
předmětem trestního řízení obvinění z poškozování věřitele, ve druhém zkrácení daně a cla. 16. listopadu téhož roku požádal Vladimír Železný o ochranu
imunity. Výbor pro právní záležitosti, s ohledem na úpravu parlamentní imunity
obsaženou v čl. 27 Ústavy ČR, navrhl dne 6. října 2005, aby Vladimír Železný
byl v obou případech imunity zbaven. A to výhradně v souvislosti s probíhajícím
trestním stíháním a pod podmínkou, že dokud rozsudek v tomto řízení nenabude právní moci, nebude Vladimír Železný zadržen ani vzat do vazby a nebudou
proti němu přijata žádná opatření, která by mu mohla bránit ve výkonu mandátu poslance Evropského parlamentu.32 O týden později Evropský parlament
– v duchu návrhu výboru – o všech žádostech rozhodl.33
Druhým českým europoslancem, o jehož imunitě Parlament jednal, byl Miloslav Ransdorf. Policie ČR v červnu 2008 požádala o zbavení jeho imunity v souvislosti
s dopravní nehodou, při níž se poslanec měl dopustit ublížení na zdraví. Dotčený o ochranu imunity nepožádal. Výbor pro právní záležitosti, stejně jako v případech Vladimíra
Železného, konstatoval, že stíhání nemá úmysl poškodit politickou činnost poslance
a 19. ledna 2009 navrhl, aby Miloslav Ransdorf byl imunity zbaven. Se zprávou
výboru se ztotožnil Parlament a 3. února 2009 rozhodl, aby byl poslanec imunity
zbaven.34
Parlamentní imunita očima Evropského soudního dvora
První dvě rozhodnutí, týkající se poslanecké imunity, byla výsledkem řízení
o předběžné otázce v letech 1964 a 1986. V obou případech žádaly lucemburský,
resp. francouzský soud, o vysvětlení pojmu „během zasedání“. V dřívějším řízení
šlo o interpretaci čl. 9. Protokolů o výsadách a imunitách ESUO, EHS a Euroatomu, v pozdějším o výklad čl. 10 Protokolu o výsadách a imunitách ES z roku 1965.
Obě rozhodnutí jsou s oblibou citována ve zprávách Výboru pro právní záležitosti
31
České republiky se nepřímo dotklo i velmi zajímavé a čerstvé řízení o zbavení imunity rakouského poslance Hannese Swobody. Ten se v listopadu 2008 velmi kriticky vyjádřil k připravovanému českému předsednictví Radě EU a setkání prezidenta Václava Klause s Declanem Ganleym,
Irem proslaveným odporem k Lisabonské smlouvě. Soukromý žalobce obvinil poslance Swobodu
z pomluvy. Zemský trestní soud ve Vídni požádal v prosinci 2008 Parlament o zbavení imunit Hannese Swobod. Výbor pro právní záležitosti ve své zprávě z 1. dubna 2009 doporučil, aby žádost byla
zamítnuta (A6-0190/2009) a Evropský parlament se 22. dubna 2009 s tímto návrhem ztotožnil
(P6_TA(2009)0236).
32
A6-0290/2005, A6-0291/2005.
33
P6_TA(2005)0378, P6_TA(2005)0379.
34
A6-007/2008, P6_TA(2009)0035.
30
k jednotlivým žádostem o ochranu nebo zbavení imunity. Na sklonku roku 2008
k nim přibylo další rozhodnutí ESD.
Dne 21. října odpověděl Soudní dvůr na předběžnou otázku, položenou Italským Corte suprema di cassazione. Italští státní příslušníci Eduardo de Gregorio
a Antonio Clemente podali proti bývalému poslanci Alfonso Luigi Marrovi žalobu
na náhradu škody, kterou jim měl způsobit tím, že rozšiřoval letáky, obsahující
urážlivé výroky na jejich adresu. Poslanec byl k náhradě škody odsouzen neapolskými soudy, při odvolání neuspěl, teprve v řízení před Corte suprema di cassazione namítl svou imunitu. Již předtím ovšem Parlament rozhodl, že imunitu pana
Marry ochrání.35 Z předložených rozhodnutí vyplynulo, že toto stanovisko EP
nebylo příslušným orgánům doručeno. Soudní dvůr se v žádném případě nezabýval tím, zda jednání bývalého italského poslance spadá pod čl. 9 či nikoliv.
Předběžná otázka se týkala postupu vnitrostátního soudu v případě, kdy neobdržel informaci o tom, že Parlament rozhodl o ochraně imunity svého člena, který
je účastníkem vnitrostátního řízení. Soud – ovšem jen ve vztahu k řízením na
náhradu škody – konstatoval, že:
v případě, kdy vnitrostátní soud neobdržel žádnou informaci ohledně žádos
ti o ochranu imunity, nemá povinnost požádat Evropský parlament, aby se
vyjádřil k tomu, zda jsou splněny podmínky této imunity;
v případě, kdy je vnitrostátní soud informován o tom, že poslanec podal

u Evropského parlamentu žádost o ochranu imunity, musí přerušit řízení
a požádat Evropský parlament, aby vydal co nejdříve své stanovisko;
v případě, kdy se vnitrostátní soud domnívá, že evropský poslanec požívá

imunity podle článku 9 Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství, má povinnost žalobu odmítnout.
K otázce parlamentní imunity se svým rozsudkem z 15. října 2008 vyjádřil
také Soud prvního stupně (SPS). Britský poslanec Ashley Neil Mote se od září
2005 domáhal zrušení rozhodnutí Parlamentu z 5. července 2005, kterým jej
Parlament zbavil imunity pro trestní stíhání za zneužití sociálních dávek.36 Argumentoval právním omylem, porušením jednacího řádu a nesprávným posouzením věci ze strany Výboru pro právní záležitosti, rozhodnutí Parlamentu bylo
podle jeho názoru neodůvodněné, nedůvodné a nepřiměřené. Pan Mote také
namítal, že vnitrostátní soudy požádaly o vzdání se imunity opožděně. V tomto jediném bodě shledal Soud jeho žalobu přípustnou, nikoliv však důvodnou;
ve všech ostatních bodech konstatoval nepřípustnost. Rozsudkem byla žaloba
zamítnuta, žalobci bylo uloženo uhradit náklady řízení.
Přes neúspěch pana Mote se ovšem ukázalo, že existuje způsob, kterým
mohou poslanci EP bojovat s rozhodnutím Parlamentu o neochránění nebo zba35
A5-0213/2002; Úřední věstník C 261 E, 30.10.2003, str. 16.
36
P6_TA(2005)0265.
31
vení imunity. V lednu 2009 podal k Soudnu prvního stupně žalobu – napadající rozhodnutí Parlamentu o zbavení imunity z 18. listopadu 200837 – belgický
poslanec Frank Vanhecke.38 I když si na rozhodnutí budeme muset ještě nějakou
dobu počkat, už teď je jasné, že vzbudí větší odbornou pozornost než předchozí
případ. Důvodem pro stíhání tohoto poslance jsou totiž rasistické a xenofobní
názory, vyjádřené v novinovém článku.
Závěr
Přes mnohaleté snahy se Evropskému parlamentu dosud nepodařilo dosáhnout takové změny Protokolu o výsadách a imunitách z roku 1965, která by překonala národní režim zavedený původní úpravou a současně zohlednila ty aspekty parlamentní imunity, které se v průběhu doby potvrdily v rozhodovací praxi
Výboru pro právní záležitosti a Parlamentu. Některé posuny ve výkladu parlamentní imunity jsou zřetelné ze zpráv, kterými se výbor vyjadřuje k jednotlivým
žádostem (např. přiznání imunity nejen v trestněprávních, ale od roku 2003
i v občanskoprávních řízeních o náhradu škody, pokud mají zjevně represivní
charakter). Výbor i Parlament se přitom kromě samotného Protokolu mohou opírat o podrobnější pravidla obsažená v Jednacím řádu EP. Jednací řád je schvalován pouze Parlamentem, a proto je nesrovnatelně flexibilnějším předpisem, než
Protokol o výsadách a imunitách. Příkladem pokroku, který přináší Jednací řád
nad rámec Protokolu, je úprava svědecké imunity poslanců.
K výkladu platné úpravy parlamentní imunity a vymezování mantinelů její
aplikace výrazně přispívají i evropské justiční orgány. Na konci roku 2008 byly
vydány dva rozsudky, vztahující se k Protokolu o výsadách a imunitách. Autorem
prvního z nich je Evropský soud dvůr; v řízení o předběžné otázce se zabýval
povinnostmi soudního orgánu členského státu vůči účastníku řízení, kterým je
poslanec. Druhé rozhodnutí vynesl Soud prvního stupně; po třech letech zamítl
žalobu britského zástupce, směřující proti rozhodnutí Evropského parlamentu,
kterým byl dotyčný poslanec zbaven imunity pro trestní řízení postihující zneužití sociálních dávek. I když od vydání obou rozhodnutí uplynula dosud jen krátká doba, jejich dopad je zřetelný již dnes. Na závěry řízení o předběžné otázce
odkazují nejnovější zprávy Výboru pro právní záležitosti. Rozsudek Soudu prvního stupně představuje první krok na cestě k soudnímu přezkumu rozhodnutí
Parlamentu ve věci imunity, i když je docela možné, že se nakonec ukáže, že je to
cesta slepá.
37
A6-0421/2008, P6_TA(2008)0537.
38
CFI. Vanhecke v. Parliament. T-14/09, Application, OJ C 69 of 21. 03. 2009, p. 47.
32
Literatura:
1)
2)
CFI. Mote v. Parliament. T-345/05, Judgment, 15 October 2008.
CFI. Vanhecke v. Parliament. T-14/09, Application, OJ C 69 of 21. 03.
2009, p. 47.
3) CRESPO ALLEN, Marília. Parliamentary Immunity in the Member States
of the European Union and the European Parliament [online]. European
Parliament, 1.11.1999 [cit. 2009-04-22]. Dostupný z WWW: <http://www.
europarl.europa.eu/activities/committees/studies/download.do?language
=en&file=4123>.
4) ECJ. Alfonso Luigi Marra v. Eduardo De Gregorio and Antonio Clemente.
Joined Cases C-200/07 and C-201/07. Judgment, 21 October 2008.
5) Jednací řád Evropského parlamentu 16. vydání – březen 2009. [online]. Evropský parlament, 6. dubna 2009 [cit. 2009-04-24]. Dostupný
z WWW: <http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=//EP//TEXT+RULES-EP+20090309+TOC+DOC+XML+V0//
CS&language=CS>.
6) MCGEE, Simon. Rules on Parliamentary Immunity in the European Parliament and the Member States of the European Union [online]. European
Centre for Parliamentary Research and Documentation, 2001-06-01 [cit.
2009-04-20]. Dostupný z WWW: <https://ecprd.secure.europarl.europa.
eu/ecprd/getfile.do;jsessionid=E41EF75F8209FA2D4305A238E06B2763
?id=5062>.
7) OFFERMANN, Klaus. Parliamentary Immunity in the European Parliament: IPOL/C/JURI/NOTE/2005/4/a [online]. European Parliament,
24.10.2005 , 19.07.2007 [cit. 2009-04-14]. Dostupný z WWW: <http://
www.europarl.europa.eu/comparl/juri/immunity/pe360487_en.pdf>.
8) Protokol o výsadách a imunitách ES. Úřední věstník L 152 , 13/07/1967 s.
0013.
9) ROTHLEY, Willi. Report on the adoption of a Statute for Members of
the European Parliament. A5-0193/2003 [online]. European Parliament, Committee on Legal Affairs and the Internal Market, 23 May 2003
[cit. 2009-04-24]. Dostupný z WWW: <http://www.europarl.europa.
eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//NONSGML+REPORT+A5-20030193+0+DOC+PDF+V0//EN&language=EN>.
10) Statut poslanců Evropského parlamentu. Úřední věstník L 262 ,
07/10/2005 s. 0001 - 0010.
11) Summary of practices relating to the waiver and defence of imunity, PE
357.736v02-00 [online]. European Parliament, Committee on Legal
Affairs, 25 April 2005 [cit. 2009-04-24]. Dostupný z WWW: <http://www.
europarl.europa.eu/comparl/juri/immunity/569047en.pdf>.
33
Summary:
Immunity of Members of the European Parliament
The immunity of members of the European Parliament is based on Protocol on privileges
and immunities from April 8, 1965. Inspired by national regulations, the Protocol lays out
provisions on non-liability (covering opinions expressed or vote cast during debates in Parliament) and inviolability (under same conditions, as the members of national parliaments are
protected). Since eighties, the Parliament has struggled for a revision of the Protocol unsuccessfully. The revision should overcome the national extension of the Protocol and „upgrade“
provisions, concerning the members of Parliament. Even if the Protocol text has not been revised yet, we cannot say that the institution of parliamentary immunity is rigid, or that it has not
changed at all. Decisions concerning the parliamentary immunity belong to routine agenda of
Committee for legal affairs and the plenary assembly of European parliament. Some shifts in
the interpretation and application of parliamentary immunity may be identified in reports of the
committee dealing with particular request for defence or waiver of the immunity, other result
from the changes of Rules of procedure of the European Parliament. European judicial institutions also contribute to the interpretation of parliamentary immunity and define the frame of
its application substantially.
Keywords:
Privileges and Immunities, Parliamentary Immunity, European Parliament, Defence of Imunity,
Waiver of Immunity, European Court of Justice
34
Jaroslav Ušiak
Premeny suverenity európskych štátov
v kontexte vybraných teórií
medzinárodných vzahov
Abstrakt:
V súčasnosti, najmä v Európskej únii, čoraz viac štátnych a neštátnych aktérov zasahuje
do organizácie štátu a teda i do samotnej suverenity štátu. Práve tento stav v súčasnom
svetovom politickom systéme má za následok podkopávanie suverenity štátu v jej vnútornom prostredí. Aby sme mohli definova, ktoré faktory vplývajú na eróziu suverenity, resp.
ktoré faktory ju pozitívne alebo negatívne ovplyvňujú, musíme si stanovi základné prvky,
prostredníctvom ktorých dochádza k podkopávaniu vonkajšej a vnútornej suverenity štátu. Medzi základné prvky, ktoré kladú obmedzenia vnútornej a vonkajšej suverenite patria:
1. zmena nositea suverenity, 2. sebaurčenie národov, 3. práva menšín, 4. agenda udských
práv a slobôd, 5. ekonomická integrácia, 6. vzostup nadnárodných organizácií (medzištátne
inštitúcie – EÚ, NATO), 7. vedecko-technická revolúcia, 8. zákonitosti mocenskej rovnováhy, 9. štruktúra svetového politického systému, 10. medzinárodné právo, 11. neštátni aktéri,
12. zmena ideológie, 13. bezpečnostná dilema štátu, 14. globalizácia. Paradoxom je, že
väčšina z týchto prvkov súvisí práve s posilňovaním bezpečnosti života a konania človeka,
ale zároveň môžu štát odstráni z úlohy najvyššej vnútornej autority.
Klíčová slova:
Suverenita, štát, erózia suverenity, bezpečnos štátu, Európska únia
S
účasná Európska únie je celok, ktorý výrazne ovplyvnil zmenu chápania
suverenity ako ju poznáme od formovanie vestfálskeho systému. Rôzne
teoretické prístupy sa nemôžu jednoznačne zhodnúť, či má byť táto zmena
suverenity vnímaná ako pozitívna alebo negatívna, v súvislosti s touto otázkou
je potrebné reflektovať niektoré prvky formujúce v minulosti moderné vnímanie
suverenity.
Hlavným cieľom štúdie je definovať, ktoré faktory vplývajú na eróziu suverenity, resp. ktoré faktory ju pozitívne alebo negatívne ovplyvňujú. Parciálnym
cieľom práce je definovanie základných prvkov, prostredníctvom ktorých dochádza k deštrukcii vonkajšej a vnútornej suverenity štátu. Z cieľov možno formulovať
nasledovné otázky. Ktoré prvky tvoria vonkajšiu a ktoré vnútornú suverenitu;
aké sú paradigmatické prístupy k definovaniu súčasného ponímania suverenity;
kedy a v akých prípadoch dochádza k pozitívnej a negatívnej erózii suverenity?
V texte sú použité dva druhy metodologických prístupov prvý vychádza zo
základnej metódy použitej pri písaní štúdie, ktorou je analýza. V politológii, med-
35
Jaroslav Ušiak
zinárodných vzťahoch a bezpečnostných štúdiách má analýza špecifickú podobu – vychádza z druhu skúmaného materiálu a z jeho paradigmatickej reflexie.
Vo vlastnom výskume chceme aplikovať analytickú metódu prostredníctvom jej
nástroja indukcie (deskripcia jednotlivých udalostí, zmien v štátoch týkajúca sa
suverenity, atď.) a ďalej jej nástroja dedukcie (bezpečnostné štúdie, kritické bezpečnostné štúdie, radikálne bezpečnostné štúdie, atď.). Druhý metodologický
prístup vychádza z použitia teórií medzinárodných vzťahov ako metód pri výskume erózie suverenity, sú to teórie: Politický realizmus, Neorealizmus, Politický
idealizmus, Sociálny konštruktivizmus a Neofunkcionalizmus.
Organizácia a riadenie ľudskej spoločnosti bola od nepamäti spätá s určitou formou štátneho zriadenia. Od prvotnopospolných spoločností až po súčasné
moderné štáty ľudia žijúci v týchto spoločnostiach mali potrebu spájať sa za účelom spoločnej ochrany a získania pocitu bezpečia vo vnútri takýchto komunít.
Budovanie suverenity, aká sa vyvinula v komunitách v Európe bolo dané historickou súhrou viacerých okolností – filozofických (najmä novodobej empirickej
filozofie, ktorá kladie dôraz na funkcie štátu), ekonomických (rozvoj kapitalistickej výroby, aký inde vo svete na začiatku novoveku neexistoval), i politických
(rozpad ríší a formovanie národných štátov). Európsky koncept vnímania suverenity bol teda výnimočným príspevkom európskeho kontinentu k vývoju suverenity aká sa neskôr začala uplatňovať v rámci celého sveta. Tak ako sa menilo
inštitucionálne zabezpečenie štátu (jeho forma, dosah, práva a povinnosti vladára, teritórium a množstvo obyvateľstva), menila sa i suverenita (kompetencie
vladára) týchto štátov a dosah tejto suverenity (rozdelenie suverenity na vonkajšiu a vnútornú).
Z hľadiska typu spoločenskej organizácie predstavovali rodové spoločnosti (formované na základe príbuzenských alebo pokrvných vzťahov) prvé „štátne“ spoločnosti (Křížkovský, Adamová, 2000). V starovekom Grécku boli ako
základné štátne jednotky známe mestské štáty – Polis, ktorých hranice boli
tvorené hranicami mesta, obyvateľstvo bolo rozdelené na slobodných občanov,
ktorí mali svoje práva a na otrokov, ktorí nemali žiadne práva. Vládca resp.
panovník v takomto mestskom štáte uzatváral spojenectvá s inými slobodnými
mestami, pričom boli v tomto vzťahu rovnocenné. V stredoveku sa do popredia
dostala cirkev a jej predstavitelia. Za najvyššiu autoritu bol považovaný pápež,
ktorý prostredníctvom Boha rozdeľoval územia ako svoje léno a menoval kniežatá (vládcov) ako svojich služobníkov. Správu nad územiami už spravovali
kniežatá, vykonávali správu i nad obyvateľstvom, nad ktorými mali neobmedzenú moc. V novoveku sa štruktúra a politický systém zameriavali na vytváranie moderných európskych národných štátov, kde suverén mal suverenitu nad
Obdobie novoveku v našom ponímaní rozdelenia podľa etáp vývoja suverenity zaraďujeme do obdobia
po roku 1648, teda po Vestfálskom mieri.
36
Premeny suverenity európskych štátov v kontexte vybraných teórií medzinárodných vzahov
územím i obyvateľstvom (obyvateľstvo sa v tomto období prihlasuje k štátu na
základe národnosti, avšak nemal neobmedzenú moc, pretože jeho pôsobenie je
v tomto období už naviazané na voľbu a rozhodnutie ľudu). V tomto období sa
formovala parlamentná demokracia a položili sa základy moderného európskeho
demokratického systému, ako ho poznáme dnes (Stevenson, 2003).
Vonkajšia a vnútorná suverenita
Suverenita štátu je podľa charakteristiky Blackwellovej encyklopédie politického myslenia „moc alebo autorita, ktorá má atribúty najvyššieho činiteľa
– či už je to jednotlivec alebo skupina osôb (orgán) – konajúca podľa svojej
vôle a oprávnenia robiť do značnej miery definitívne rozhodnutia a riešiť spory
v rámci politickej hierarchie.“ Aby bol suverén schopný robiť takéto rozhodnutia,
predpokladá sa, že je nezávislý nad vonkajšou mocou a drží si vrcholnú autoritu
a dominanciu nad vnútornými skupinami, teda má zvrchovanú (suverénnu) moc
(Miller, 1995). Pre dosiahnutie týchto cieľov sú v Blackwellovej encyklopédii definované tieto atribúty:
1. Najvyššia moc – väčšina rozhodnutí nevychádza od toho najvyššie postaveného suveréna, rozhodnutia prechádzajú hierarchicky od najnižšieho bodu
až po ten najvyšší, pričom len malá časť rozhodnutí je vykonaná najvyšším
suverénom. Ak by sme chceli v určitej hierarchickej štruktúre zistiť, ktorý bod je ten najvyšší, musíme postupovať bod po bode prostredníctvom
odvolaní a ak sa dostaneme do bodu, z ktorého už nie je možné odvolanie,
dostali sme sa k najvyššiemu bodu – k suverénovi. Za suveréna môžeme
v tomto ponímaní chápať takú inštanciu, ktorá má právo udeliť konečné
rozhodnutie, teda disponuje konečnou mocou. Suverén má rôzne podoby,
za čias Ľudovíta XIV. bol známy výrok „štát som ja“. V súčasnosti je však
oveľa ťažšie nájsť suveréna, pretože konečné rozhodnutie býva mnohokrát
rozdelené podľa zásady deľby moci na zákonodarnú, výkonnú a súdnu, teda
v súčasnej podobe sú konečné rozhodnutia vykonávané prostredníctvom
rôznych centier moci.
2. Konečná moc – patrí tým centrám, ktoré môžu v konečnej hierarchii suverénnej moci vykonávať konečné rozhodnutia. V minulosti bola konečná
moc v rukách jedného suveréna a obvykle mal tento suverén absolútnu
moc, v súčasnosti však poznáme, resp. sa uplatňuje kolektívna moc, resp.
rozhodnutie. Kým v absolútnej konečnej moci platilo pravidlo nemennosti konečného rozhodnutia prostredníctvom nižšie postavených orgánov,
v kolektívnej moci sa musí určiť pravidlo, na základe ktorého sa rozhoduje
(princíp väčšiny, slobodná diskusia, referendum) pričom rozhodnutie nie je
nemenné a môže sa na základe zmeny kolektívnej vôle meniť.
37
Jaroslav Ušiak
3. Účinok – dôležitý je tiež účinok rozhodnutia. Vo väčšine prípadov, ktoré súvisia s rozhodnutím suveréna, sa predpokladá všeobecnosť účinku, to znamená je určené teritórium alebo oblasť, kde obyvateľstvo resp. zodpovední
obyvatelia pre danú oblasť podliehajú na tomto teritóriu alebo v rámci tejto
oblasti danému konečnému rozhodnutiu.
4. Autonómia (nezávislosť) – suverén sa pri rozhodovaní musí rozhodovať
nezávisle a aj rozhodnutia musia byť vykonané nezávisle od vôle niekoho
iného. Dosiahnuť takýto stav býva mnohokrát veľmi ťažké. Či už je suverén ovplyvňovaný ideológiou, ľuďmi okolo seba, vonkajším tlakom alebo
vplyvom nadnárodných organizácii či inými štátmi, mali by byť rozhodnutia
nezávislé a zvrchované, pretože i keď je suverén pod týmito vplyvmi, neznamená to, že sa stane ich podriadeným. Aj keď majú určité skupiny, organizácie možnosť manipulovať s konečným rozhodnutím suveréna, zostáva otvorená otázka, do akej miery sa môže nechať ovládať a nakoľko je prípustné na
základe dohôd prenášať výkon suverénových rozhodnutí na iných (Miller,
1995: 512-515).
Paradigmatické prístupy k definovaniu a úlohe suverenity štátu
Moderné európske štáty a podľa európskeho modelu formované štáty i na
iných kontinentoch v podstate zaujímajú rovnaký postoj k fundamentálnej otázke suverenity – je najvyššou hodnotou. Avšak štáty (nielen európske) nejestvujú
vo vzduchoprázdne, sú súčasťou medzinárodného prostredia. Suverenita preto
môže z pohľadu rôznych teórií medzinárodných vzťahov, ktoré analyzujú reláciu štát – vonkajšie prostredie, modelovať rôzne interakcie. Z prác politológov
a teoretikov medzinárodných vzťahov môžeme vybrať päť základných koncepcií odpovedí na túto otázku: Politický realizmus, Neorealizmus, Politický idealizmus, Sociálny konštruktivizmus a Neofunkcionalizmus. Dôvodom, prečo sú
reflektované práve tieto štyri teoretické prístupy, je existencia anarchie, ktorá
vo všetkých štyroch chápaniach, ktoré sú v tejto časti prezentované, predstavuje klímu na kreovanie medzinárodných vzťahov. Anarchia vždy bola, je a bude
opozíciou voči usporiadaniu, teda aj voči suverenite ako forme usporiadania.
Bude teda zaujímavé sledovať, ako sa v týchto teóriách reflektuje relácia anarchia
– suverenita.
Najvýznamnejšie sa v teóriách medzinárodných vzťahov – vzhľadom
na skúmanie úlohy štátnej suverenity – rozvinula úloha štátu, teda štátnej suverenity v politickom realizme. Práve realizmus je teória, ktorá v konečnom dôsled
Pod modernými štátmi chápeme súčasnú parlamentnú demokraciu, ktorá pôsobí na jasne definovanom a vymedzenom teritóriu, ktoré je vymedzené hranicami a štát má zvrchovanosť nad obyvateľstvom žijúcim na tomto území, vychádzame najmä z európskeho chápania štátov.
38
ku stotožňuje štát so štátnou suverenitou práve z hľadiska moci a národného
záujmu. Z pohľadu realistov je medzinárodná politika sférou, kde hlavné prvky predstavujú racionálne, autonómne a kvantifikovateľné veličiny – na prvom
mieste suverénny štát, ktorý je najvýznamnejším aktérom v medzinárodných
vzťahoch. Tento pohľad na svet má korene v konkrétnej dobe, ale má aj svoje
historické konotácie. Od počiatku formovania európskej histórie budovanej na
antickej filozofii a rímskom práve sa štátu (polis, ríša) priznávalo právo suverenity a suveréna, ktorý bol najvyššou autoritou. Moderná doba a vznik politického realizmu po I. svetovej vojne súvisela s budovaním nového pohľadu na svet,
ktorý bral do úvahy geografickú a politickú determinovanosť štátu, ktorý odrážal
politické záujmy spoločnosti a mal vytvoriť taký spoločenský status, ktorý je
nezávislý zvonku i zvnútra. To mu umožňuje správať sa ako aktér, bez obmedzení. Suverenita štátu v podaní teoretikov politického realizmu vychádza teda
z viacerých faktorov: geopolitického, historického a zo sofistikovanej podoby
či transformácie ľudského egoizmu do národného záujmu. Len suverénny štát
môže deklarovať a posilňovať vlastné národné záujmy, len suverénny štát môže
obstáť v medzinárodnom prostredí, ktoré politickí realisti klasifikujú ako anarchiu. Suverénne štáty umožňujú kontrolu a zavedenie režimu do systému anarchie. Slúžia im na to viaceré nástroje – od diplomacie a ekonomického vplyvu, až
po bezpečnostnú (obrannú) politiku. Štát je podľa politického realizmu schopný
zorganizovať si svoju vnútornú i vonkajšiu bezpečnosť práve preto, že je suverénny. Do istej miery sú v politickom realizme pojmy suverenita a štát ekvivalentné
(Dunne, Schmidt, 2007: 172). Kým je štát suverénny, je zaručená aj jeho ekonomická prosperita, bezpečnosť a najmä zachovanie jeho národného záujmu.
Princíp suverenity ako najvyššej hodnoty uznáva aj politický idealizmus,
resp. liberalizmus. Suverénny štát disponuje vôľou, aká ho predurčuje stať sa
aktérom v celosvetovom meradle, ako taký môže isté svoje kompetencie presúvať
na vyššiu autoritu. Politickí idealisti zastávajú názor, že ak sa záujem, výskum ale
aj dianie koncentruje len na taký štát, ktorý nie je schopný zriecť sa časti svojej
suverenity, tento výskum sa dostáva do slepej uličky, lebo v skutočnosti každý
suverénny štát je ochotný a schopný zriecť sa suverenity práve vtedy, ak mu to
prinesie výhody. Sám môže rozhodnúť, či v rámci budovania spoločného projektu vyššej či najvyššej medzinárodnej autority, odovzdá niektoré svoje kompetencie tejto autorite. Suverénny štát podľa politického idealizmu má svoje opodstatnenie, musel historicky vzniknúť, aby sa posilnili tendencie národov vytvoriť
si riadiacu autoritu, a tak zaručiť liberálny rozvoj. Ale ak je naozaj suverénny,
ak svoju suverenitu uplatňuje dôsledne, zároveň trpí neschopnosťou „vyjsť za
hranice“ svojho národného záujmu a angažovať sa za to, aby sa národné záujmy
nedostávali do kolízií, čo zapríčiňuje konflikty a vojny. Štát je síce suverénny,
ale zároveň sebecký. Ak chce medzinárodné spoločenstvo prekonať stav anarchie, v ktorom štáty „sebecky“ fungujú, je potrebné vytvoriť nadnárodnú autoSoučasná Evropa 02/2009
39
Jaroslav Ušiak
ritu, dôvodia zástancovia politického idealizmu. Toto je možné len vtedy, ak sa
štáty dobrovoľne vzdajú časti svojej suverenity a transponujú ju na vyššie celky
v rôznych oblastiach – politickej, bezpečnostnej, ekonomickej. Idea vytvorenia
svetového štátu, alebo aspoň ekvivalentnej inštitúcie s istými právomocami, je
teda podľa zástancov teórie politického idealizmu nezlučiteľná s pretrvávaním
suverenity štátu ako najvyššej hodnoty.
Neorealistická teória medzinárodných vzťahov sa s pojmom suverenita štátu zaoberá z viacerých aspektov (Booth, Smith, 2003: 35-36). Neorealizmus tak,
ako klasický realizmus, pracuje s predstavou, že prostredím, v ktorom fungujú
štáty, je anarchia. Práve preto je z hľadiska štátu veľmi dôležité prežitie, národný záujem sa v neorealizme transformuje do tzv. strategického záujmu. Docieliť spoluprácu medzi štátmi, aby sa ich strategické záujmy nekrížili naopak, aby
sa vyrovnávali, vyžaduje silnú pozíciu ústredného aktéra – suverénneho štátu.
Suverenita je štítom, ktorý každý štát nastavuje, ak ide o jeho strategický záujem.
Suverenita odlišuje štáty navzájom, ale zároveň ich zrovnoprávňuje, hoci majú
často odlišný názor na spoluprácu. Suverenita štátu je výhodou aj z hľadiska tlaku vonkajšieho systému – medzinárodného prostredia na štáty. Tlak spôsobuje
zmenu strategických záujmov štátu, štát sa môže – tvrdia zástancovia neorealistickej teórie – správať ako oportunista. Svoje strategické záujmy si definuje
flexibilne, môžu sa meniť a tieto zmeny môže uskutočňovať len suverénny štát
zvnútra v snahe vyrovnať vonkajšie tlaky na štát. Napriek inklinácii neorealizmu
k ekonomickej problematike (vytváranie relatívneho zisku pre štáty, čo je motorom ich vývoja) a k vytváraniu ekonomickej spolupráce, sa neorealisti domnievajú, že docieliť (nielen) ekonomickú spoluprácu v medzinárodnom prostredí
je dosť ťažké. Túto spoluprácu podľa nich koriguje medzinárodný systém (medzinárodné organizácie, NGO, neštátni aktéri) a jeho tlaky na štát, ktorý si musí
zachovávať svoju suverenitu, aby sa mohol slobodne rozhodnúť, akou cestou pôjde jeho vývoj. Neorealisti sa domnievajú, že medzinárodné inštitúcie nemajú
až takú moc, aby trvalo zmierňovali anarchiu v medzinárodnom prostredí. To je
skôr úlohou moderného štátu, ak sa vie adekvátne prispôsobiť medzinárodnej
štruktúre.
Sociálny konštruktivizmus má z hľadiska skúmania princípu a úlohy suverenity veľmi zaujímavé východiská. Podľa konštruktivistov realizmus, aj idealizmus
a neorealizmus zabúdajú, že zmysel a význam suverenity sú sociálnymi konštruktami, ktoré sa v priebehu histórie zákonite menia. Podľa konštruktivizmu je suverenita štátu dodatočne osvojená práve preto, aby vytvorila protiklad na vyváženie
anarchie. Úlohu suverenity štátu v anarchickom prostredí sociálny konštruktivizmus teda argumentuje ako vedľajší produkt sociálneho, kultúrneho a ekonomického vývoja. Vedľajší preto, lebo podstatou skutočnej existencie akéhokoľvek
spoločenského celku (etnikum, národ, štát) je v prvom rade ich identita. Podľa
J. Mowitha je sociálny konštruktivizmus hľadanie odpovedí na otázky súvisiace
40
so sociálnou existenciou človeka (Mowith, 1999). Eticko-humánna dimenzia existencie človeka je základom skúmania. Táto sa v priebehu života človeka transformuje do viacerých identít – človek sa stáva občanom, je členom rodiny, členom
kultúrnej či etnickej skupiny, vyznáva náboženstvo, je agnostik, je intelektuál,
pacifista apod. Súbor týchto identít vytvára sociálnu existenciu človeka a predurčuje jeho správanie. Súbor sociálnych identít celej spoločnosti potom predurčuje
charakter štátu, štátnu identitu, ktorá sa prevteľuje do práva na sebaurčenie, do
suverenity. Tak, ako sa suverenita vyvinula ako „sociálna potreba“ a je jednou
z identít štátu, môže suverenita aj zaniknúť. Ak identita štátu – čiže súhrn identít
občanov dospeje k potrebe realizovať napr. zahraničnú politiku štátu smerom
k integrácii, suverenita a presadzovanie národného záujmu je prekážkou na tejto
ceste. Sociálni konštruktivisti veria, že prekonanie anarchie je možné práve spolupôsobením identít štátov, ak budú zamerané na zlepšenie blaha jednotlivca,
sociálnej skupiny a celej spoločnosti. Univerzálny záujem je pre nich dôležitejší,
pretože je trvalejší (nasmerovaný k rovnosti, k sociálnym istotám, k mieru, ku
kooperácií) ako národný záujem, ktorý sa môže meniť so zmenou štátnej identity.
Rovnako sa môže meniť aj status suverenity, ktorá môže byť transformovaná do
iných polôh – nadnárodná, zdieľaná apod. Pre sociálnych konštruktivistov však
nové usporiadanie a budúcnosť štátov a ich suverenity nikdy nepredstavovalo
problém. Problém zachovania suverenity je pre nich intelektuálny problém – ak
sa identita štátu zmení – vôľou spoločnej identity národa, tak suverenita sa stane
historickým reliktom a postupne zanikne.
Neofunkcionalizmus je teória v medzinárodných vzťahoch, ktorej jedným
z prúdov tvorí práve postmoderné chápanie štátu. Postmodernisti tvrdia, že
v súčasnom pretechnologizovanom a globalizovanom svete nemôžeme hovoriť na rozdiel od neorealistov o štáte ako jedinom aktérovi v medzinárodnom
politickom systéme. Ani ako i jedinom predstaviteľovi zvrchovanej autority na
určitom území. Je to systém, ktorý je tvorený viacerými aktérmi, ktorých vzťahy sa riadia podľa zásad Kantovho učenia o večnom mieri, kde svetový systém
sa podľa R. Coopera dostáva do väčšieho poriadku ako v predmodernom svete (Cooper, 2000). Za hlavné podnety považuje prijatie dvoch zmlúv – Rímske
zmluvy a Zmluva o obmedzení konvenčných ozbrojených síl v Európe, ktoré vo
svojej podstate obmedzili monopol štátu na použitie sily, ktorý je jedným z kľúčových prvkov štátu nielen podľa neorealizmu. K postmodernistickému chápaniu
suverenity štátu, ktoré je v mnohom založené práve na relativizme hodnotení sa
približuje i autor G. Sorensen, ktorý pri definíciách suverenity vychádza z troch
období vývoja moderných štátov v 20. storočí. Nepanuje totiž zhoda medzi teoretickými školami v akých časových obdobiach môžeme hovoriť o modernom
vnímaní štátu (či až od polovice 20. storočia), postkoloniálnom vnímaní štátu
(štáty, sa dostávali už z koloniálnej nadvlády už aj v 19. storočí) a odkedy môžeme
hovoriť o súčasnom postmodernom vnímaní suverenity štátu (ide najmä o štúdiu
41
Jaroslav Ušiak
viacúrovňového vládnutia v EÚ). Postmodernému ponímanie štátu vychádza
podľa G. Sorensena z troch základných rysov štátu: 1. „Vláda – viacúrovňové
vládnutie založené na nadnárodných, medzištátnych, štátnych a subštátnych
inštitúciách (v najrôznejších kombináciách); 2. Národné cítenie – nadnárodné
a medzinárodné inštitúcie sú zdrojom občianskych práv. Kolektívna identita je
spojená s nadštátnou a subštátnou úrovňou; 3. Ekonomika – väčšina ekonomických aktivít sa odohráva v cezhraničných transakciách. „Národná ekonomika je
stále menej sebestačná.“ (Sorensen, 2005: 182) G. Sorensen sa prostredníctvom
postmoderného ponímania suverenity snaží vysvetliť vzťahy, ktoré vznikli medzi
štátmi v rámci Európskej únie, pretože Európsku úniu považuje za dobrý príklad
viacúrovňového vládnutia, kedy sú určité právomoci, určité časti suverenity
delegované na vyššiu autoritu. Vyšší suverén môže zasahovať i do vnútroštátnych
problémov členského štátu v rámci oblastí, ktoré členský štát na túto autoritu
delegoval. Princíp reciprocity: sa v tomto ponímaní charakterizuje, skôr v podobe spolupráce ako súťaže, keď na rozdiel od predchádzajúcich typov musel štát za
svoju spoluprácu s iným štátom niečo získať, v tomto type ide o vzájomnú pomoc,
bez nejakého priameho zisku (Sorensen, 2005). Postmoderná Európa ponúka
teda princíp kooperatívnej mocnosti, kde spoločné slobody a spoločná bezpečnosť existuje bez etnickej nadvlády a centralizovaného absolutizmu, ako tomu
bolo v minulosti (Cooper, 2000).
Vnútorná suverenita
Základné vnímanie spojené s menom H. Grotia a so štruktúrou vestfálskeho
systému predpokladá, že štát disponuje zvrchovanou mocou nad územím a obyvateľstvom a žiadny iný subjekt vo vnútri tohto štátu touto mocou nedisponuje,
teda všetka moc a suverenita je podriadená štátu. Z tohto predpokladu môžeme
predikovať, a týka sa najmä obdobia moderných európskych štátov, že štát disponuje legálnym násilím na svojom území a nad svojím obyvateľstvom. Môže
vyžadovať plnenie povinností, ktoré prostredníctvom zákonov nariadil. Štát na
svojom území určuje priority a ciele, ktoré chce dosiahnuť. Štát má právo na určenie štátneho a národného záujmu a definuje bezpečnostné hrozby a riziká štátu,
ktoré eliminuje troma zložkami moci. Podľa O. Krejčího je chápanie suverenity
relatívne, pretože suverenita prešla od Vestfálskeho systému dlhým vývojom
a mnohými zmenami. Vnútorná suverenita štátu je definovaná štyrmi zložkami,
a to: obyvateľstvom štátu, územím štátu, existenciou legálneho donútenia a vnútorným monopolom.
Relatívnosť suverenity vychádza z minulosti: „štáty boli vždy suverénne v niektorých otázkach
a v niektorých iných otázkach nie sú ani dnes celkom suverénne“ (Krejčí, 2001: 235) táto relativita
vyplýva z toho, že suverenita nikdy nebola praktikovaná vo svojej ideálnej podobe (Krejčí, 2001).
42




Obyvateľstvo štátu sa skladá z viacerých sociálnych, etnických a národnostných skupín, ktoré medzi sebou súperia o dosiahnutie moci v štáte. Štát
a jeho rozhodnutia teda závisia od toho, ktorá skupina v spoločnosti zvíťazí.
V praktickej rovine sa potom záujmy a vôľa danej skupiny v štáte uplatňujú
v spôsobe a riadení štátu. Daná majoritná skupina určuje svoje priority a aj
bezpečnostné ohrozenia, ktoré pociťuje ako fundamentálne.
Územie štátu je miesto ohraničené hranicami. Súčasný svetový politický
systém je tvorený štátmi, ktorých územie je vyznačené teritoriálne, teda
spomínanými hranicami štátu. V stredoveku bolo teritórium štátu pod
správou cirkvi, postupne sa územie dostalo pod správu vladára a neskôr
samotného štátu. Štát môže teda na svojom území vykonávať správu a prostredníctvom legálneho použitia sily vyžadovať plnenie povinností a úloh
zverených občanom štátu na danom území. Štát na základe svojho dominantného postavenia prostredníctvom svojich troch zložiek moci vykonáva
správu nad územím a obyvateľstvom, túto moc mu nikto nemôže v rámci
definovaného územia odoprieť.
Legálne použitie sily je právo suveréna vyžadovať na svojom území plnenie
povinností zverených obyvateľstvu. Jeho suverenita (zvrchovanosť) resp.
štátna zvrchovanosť sa skladá z viacerých odvetví ako administratívna, policajná, právna, finančná a iné, ktorými štát napĺňa svoje fungovanie smerom
dovnútra štátu. Práve možnosť použitia legálneho donútenia poskytuje štátu právny rámec na to, aby dosiahol výkon svojej zvrchovanosti vo vyššie
spomínaných odvetviach.
Vnútorný monopol je existencia neintervencie do výkonu moci na svojom
území (Krejčí, 2001). S výkonom štátnej moci tiež bezprostredne súvisí
najvyššia štátna autorita – suverén, ktorý vykonáva danú moc. V minulosti
bol reprezentantom štátu konkrétna osoba (alebo skupina osôb), v ktorej sa
zhmotňovalo právo a výkon kompetencií suveréna. V súčasnosti sa, ako sme
už vyššie spomínali, zhmotňuje suverén do troch zložiek moci, pričom najvyššou zákonodarnou mocou, a teda suverénom, je parlament a jeho volení
úradníci.
Vonkajšia suverenita
Druhý pól suverenity založenej na postupnom vývoji medzinárodného práva
od 16.–20. storočia sa zameriava na vonkajšiu suverenitu, čo znamená, že žiadny
iný štát nemá právo zasahovať do vnútorných záležitostí štátu, kde predovšetkým
chápeme vzťah medzi občanmi a samotným štátom. V tejto súvislosti navonok
vystupuje štát ako rovnoprávny s ostatnými suverénnymi štátmi. V súvislosti
s moderným ponímaním vonkajšej suverenity je voľnosť jeho konania v rámci
43
Jaroslav Ušiak
svetového politického systému ohraničená jeho záväzkami a zmluvami, ktoré
na seba dobrovoľne prevzal. Pri tomto pohľade na seba štát preberá záruky nad
ochranou obyvateľstva z hľadiska vonkajších vzťahov, a musí preto zodpovedne
pristupovať k ohrozeniam, ktorým môže byť vystavený.
Zmluva podľa vestfálskeho systému stanovila vonkajšiu suverenitu takto:
„aby sa v budúcnosti zamedzili všetky spory, všetci kurfisti, kniežatá a stavy Rímskej ríše ... na základe tejto zmluvy potvrdzujú, že ich pri vykonávaní svojej právomoci nebude nikto zvonka ohrozovať, ani nikto nebude zasahovať zvonka do
iného štátu.“ (Létand, 1987: 137) Vestfálska zmluva teda stanovila, že štáty majú
mať právo uzatvárať medzi sebou zmluvy aj s rôznymi štátmi ako rovný s rovným,
čím sa reálne hranice štátu a ich neohroziteľnosť zvonku stala najdôležitejšou
politickou požiadavkou. Nevmiešavanie sa stalo v bezpečnostnom systéme – od
vestfálskeho systému, ďalej na Viedenskom kongrese, vo Versaillských zmluvách
po I. svetovej vojne (Postupim, Jalta, Teherán), v rámci OSN, Konferencie KBSE
v Helsinkách, NATO, OBSE a EÚ – základnou normou rovnosti, ktorá vytvárala
míľniky vývoja v medzinárodnom systéme, aj keď v mnohých prípadoch došlo
k porušeniu vonkajšej suverenity.
Vonkajšia suverenita štátu teda znamená, že hodnoty, najmä tie univerzálne, majú prevahu nad mocou. Práve toto chápanie vonkajšej suverenity ako
nevmiešavanie sa, právo uzatvárať zmluvy medzi štátmi ako rovný s rovným, univerzálne hodnoty a prevaha nad mocou prispeli k tomu, že vonkajšia sila je dnes
menej atraktívna a ohrozenia štátu a spoločnosti sa posunuli do iných dimenzií.
Tento historický precedens vestfálskeho systému je platný až do súčasnosti.
Vonkajšia suverenita, resp. vonkajšia autorita štátu sa prejavuje najmä
v zvrchovanej rovnosti štátov. I keď štát prichádza do kontaktu s rôznym radom
činiteľov, ktoré majú záujem o dosiahnutie vplyvu, vstupujú štáty do týchto
zväzkov prostredníctvom zachovania reciprocity vo vzájomných vzťahoch (Svatoň, 2002). Ako základné atribúty vonkajšej suverenity by sme mohli uviesť
medzištátne záruky, mocenské a ekonomické postavenie štátu, demokratickosť
medzištátnych vzťahov a geopolitickú poloha štátu. Podľa súčasných politologických teórií za základnú úlohu určovania týchto vzťahov v súčasnosti na seba
prevzalo medzinárodné právo, ktoré rešpektuje zásady zvrchovanej rovnosti,
dobrovoľnosti a reciprocity vo vzťahoch v medzinárodnom prostredí (Svatoň,
2002: 9).
Pozitívna a negatívna erózia suverenity
Suverenitu chápeme v európskom koncepte ako centrálny a organizujúci
princíp systému a organizácie štátu. Na druhú stranu je jedným z najhoršie prevzatých konceptov do reality medzinárodných vzťahov. Tento zmätok pochád44
za z dvoch zdrojov. Prvým zdrojom je skutočnosť, že suverenita v pravom slova
zmysle je novodobým prvkom spojeným s formovaním národných štátov ako
základná stavebná jednotka politickej organizácie štátu. Druhým zdrojom je
zvyšovanie limitov prostredníctvom rôznych oblastí smerujúcich k obmedzeniu
suverénnej autority štátov. Tieto faktory čoraz viac zvyšujú diskusiu o význame suverenity štátu vo svetovom politickom systéme. V súčasnosti čoraz viac
štátnych a neštátnych aktérov zasahuje do organizácie štátu a teda i do samotnej
suverenity európskych štátov štátu (Biersteker, Weber, 1996). Práve tento stav
v súčasnom svetovom politickom systéme má za následok podkopávanie suverenity štátu v jej vnútornom prostredí.
Aby sme mohli definovať, ktoré faktory vplývajú na eróziu suverenity, resp.
ktoré faktory ju pozitívne alebo negatívne ovplyvňujú, musíme si stanoviť základné okruhy, prostredníctvom ktorých dochádza k podkopávaniu vonkajšej a vnútornej suverenity štátu. Vychádzame z týchto základných okruhov, ktoré kladú
obmedzenia vnútornej a vonkajšej suverenite a ktoré stanovili viacerí teoretici
medzinárodných vzťahov, politológie a práva: 1. zmena nositeľa suverenity,
2. sebaurčenie národov, 3. práva menšín, 4. vzostup ľudských práv a slobôd,
5. ekonomická integrácia, 6. vzostup nadnárodných organizácií (medzištátne
inštitúcie - EÚ, NATO), 7. vedecko-technická revolúcia, 8. zákonitosti mocenskej rovnováhy, 9. štruktúra svetového politického systému, 10. medzinárodné
právo, 11. neštátni aktéri, 12. zmena ideológie, 13. bezpečnostná dilema štátu,
14. globalizácia.
1. Zmena nositeľa suverenity – spočiatku bola suverénom každá osoba, ktorá stála v hierarchii nad ostanými osobami. V súvislosti s vládou nad územím a obyvateľstvom túto moc suverén vykonával len do tej miery, pokiaľ
mu to povolili ostatní okolití suveréni. Silu suveréna určovala moc. V rámci kresťanského univerzalizmu patrilo miesto suveréna nad územím jemu
a pápež prideľoval léno jednotlivým kniežatám, ktorí vykonávali správu nad
zvereným územím a obyvateľstvom. Neskôr v rámci stredovekého učenia
bol suverén absolútnym vládcom nad územím i obyvateľstvom, kde jeho
rozhodnutia malo silu zákona. V novoveku sa stal nositeľom suverenity ľud.
Myšlienka suverenity ľudu však narazila na komplikácie v oblasti výkonu
tejto kompetencie. V súčasnosti sa vykonáva prostredníctvom delegovania
tejto kompetencie na volených úradníkov, kde sa formálne prostredníctvom
volieb prenesie táto kompetencia na týchto zvolených úradníkov. Na základe toho prichádzame k záveru, že výkon suverenity ľudu nie je reálne mož-
O. Krejčí: Mezinárodní politika (2001), G. Sorensen: Stát a mezinárodní vztahy (2005), S. Mráz: Medzinárodné právo verejné (2007), Š. Volner: Problémy bezpečnosti v 21. storočí (2005), S. D. Krasner
Sovereignty: Organized Hypocrisy (1999), J. Azud: Medzinárodné právo (2003) a iní autori.
Podľa učenia J. J. Rousseaua, ktorý za nositeľa suverenity štátu považoval výlučne ľud.
45
Jaroslav Ušiak
ný, zvolený parlament a z neho odvodená vláda sa teda stala nositeľom
suverenity na určenom území – v štáte, s právom uzatvárať medzinárodné
zmluvy a zväzky a právom vydávať zákony.
2. Sebaurčenie národov – už samotná Charta OSN v sebe zahrňovala dve protikladné zásady, na jednej strane hovorila o ochrane územnej celistvosti štátov, no na druhej strane podporovala právo národov na sebaurčenie. Národ
je v súčasnej politologickej vede považovaný za podmienku vytvorenia vlastného štátu, čo však v súčasnosti môže viesť k ohrozeniu štátu ako takého.
Práve sebaurčenie národov sa po Vestfálskom mieri stalo určujúcim pri
vzniku štátov a tento princíp sa prostredníctvom globalizácie vestfálskych
zásad udržal až do súčasnosti.
3. Práva menšín – i keď určujúce pravidlo sebaurčenia národov je platné
v medzinárodnom práve, pre rôzne bariéry sa stalo v mnohých prípadoch ťažko uskutočniteľné. „Táto skutočnosť viedla k vytýčeniu požiadavky
ochrany práv menšín – národných, národnostných a kultúrnych – vo vnútri
suverénnych národných štátov, a to medzištátnymi dohodami a politickými
garanciami.“ (Krejčí, 2001: 236) Práva menšín však vo svojej podstate zasahujú do vnútornej suverenity štátu, kde prostredníctvom zmlúv a dohôd
zasahujú do jeho vnútorného monopolu na výkon svojich práv v štáte. Na
druhú stranu poskytujú menšinám právo podieľať sa na tejto moci, lebo
inak by boli menšiny, ktoré sú súčasťou štátu, z tejto právomoci vyňaté.
4. Vzostup ľudských práv a slobôd – ratifikovanie medzinárodných deklarácií o ľudských právach a ich následné prijatie samotnými štátmi má za
následok obmedzovanie vládnych orgánov vo vnútri štátu. Samotná demokratizácia spoločnosti a obmedzenie absolutistickej vlády suveréna v štáte priniesli práva jednotlivcom, ktoré sa odzrkadľujú v týchto prijatých
deklaráciách. „Vyšším stupňom tejto premeny sa stali medzinárodné zmluvy, ktoré vymedzili princípy ľudských práv a otvorili cestu pre zasahovanie
do vnútorných záležitostí štátu v prípade potreby ochrany ľudských práv
občanov.“ (Krejčí, 2001: 236) Tieto zmluvy podporili ochranu ľudských
práv a slobôd na úkor výkonu suverénnej moci štátu.
5. Ekonomická integrácia – volania po jednoduchšom obchodovaní naprieč
svetom, rovnaké daňové zaťaženie, aby jednotlivé štáty nemohli zvýhodňovať a lákať investorov len na jedno miesto vo svete a iné faktory v obmedzo
Výkon priamej demokracie je možný len na malom území, kde by sa ľudia mohli stretnúť na zhromaždeniach a hlasovať o jednotlivých návrhoch, i keď aj do súčasnej parlamentnej demokracie sa
dostali určité prvky priamej demokracie, ako napr. referendum, pozn. autora.
Ohrozeniu suverenity štátu môže viesť i iredentistické tendencie národných skupín vo vnútri štátu,
ako príklad môžeme uviesť nedávno odtrhnutú časť Kosova od Srbska, pozn. autora.
Všeobecná deklarácia ľudských práv (OSN, 1948) Záverečný akt Konferencie o európskej bezpečnosti a spolupráci (KBSE, 1973).
46
vaní ekonomickej súťaže majú za následok vytváranie rovnakých pravidiel
a ich rešpektovanie v rámci celého sveta. Tento silnejúci vplyv ekonomických
zoskupení diktujúci pravidlá samotným štátom, má za následok obmedzovanie rozhodnutí suverénnych štátov, ktoré sa svojím vstupom do týchto
organizácii zaväzujú rešpektovať pravidlá určené zhora, teda prenechávajú
svoju ekonomickú suverenitu vyššej autorite, vyššiemu suverénovi, ktorým
sa v tejto oblasti stáva práve daná ekonomická organizácia.
6. Nadnárodné organizácie (medzištátne inštitúcie) – v súčasnom svetovom
politickom systéme sa čoraz viac diskutuje, či štát ako základná organizačná jednotka svetového politického systému je ten najvhodnejší základný
kameň organizácie spoločnosti. Novodobé ekonomické a sociálne procesy
vo svetovom politickom systéme sa neobmedzujú na hranice štátov, čím sa
pre štát ako suveréna na danom území stáva riadenie spoločenských skupín
vo vnútri štátu čoraz obtiažnejšie. Samotné problémy vyplývajúce z týchto
procesov sa stávajú problémami globálnymi a nie štátnymi, na ktoré štát so
svojimi kompetenciami nestačí. Svojimi záväzkami s inými štátmi sa snaží
tieto problémy riešiť, avšak štát svojím vstupom do nadnárodnej organizácie
(medzištátnej inštitúcie) prenecháva riešenie určitej problematiky a prenáša určité kompetencie na túto inštitúciu, čím sa vzdáva časti svojej suverenity. Záleží na samotnom štáte, koľkých práv je ochotný sa vzdať v prospech
verejného dobra pre spoločnosť (Winterbourne, 2007).
7. Vedecko-technická revolúcia – súčasné moderné technológie (Volner, 2005)
majú vplyv na stieranie hraníc naprieč svetovým politickým systémom.
V súčasnom globalizujúcom sa svete zohráva vedecko-technická revolúcia
(vznik nanotechnológií, internetová sieť, rýchlosť a šírenie informácii) nezastupiteľnú úlohu pri prenose informácii prostredníctvom tejto techniky.
Dnes už nie sú rešpektované hranice pri tejto komunikácii, vzdelaní a šírení kultúrnych rozmanitostí (Krejčí, 2001), čo vo svojej podstate znamená
koniec suverenity štátu nad možnosťami tieto pramene kontrolovať (súvisí
to i s liberalizáciou spoločnosti).
8. Zákonitosti mocenskej rovnováhy – v minulosti bolo správanie štátu regulované silou ostatných štátov v jeho okolí, čo malo za následok prevahu silnejšieho štátu nad slabším. Svetový politický systém prešiel počas storočí dlhým
vývojom. Od nadvlády cirkvi v spoločnosti, cez obdobie európskeho koncertu, od bipolárneho usporiadania cez hegemóniu jedného štátu až do súčasného multipolárneho usporiadania s prevahou jedného hegemóna. V súčasnosti platia vo svetovom politickom systéme podobné pravidlá ako v minulosti,
i keď svetový vývoj prešiel kvalitatívnymi zmenami a počas storočí princíp
silnejšieho štátu a jeho dominancie nad slabším štátom pretrváva. Zmeny
v mocenskej rovnováhe sú ohraničené medzinárodnými zmluvami a medzištátnymi inštitúciami, ktoré do tohto boja poskytujú inštitucionálny rámec.
47
Jaroslav Ušiak
9. Štruktúra svetového politického systému – postavenie štátov podľa pravidla
rovný s rovným, ktorý uzákonila Charta OSN, stanovila formálny rámec
pôsobenia štátov vo svetovom politickom systéme. Samotný princíp rovného s rovným sa však v praxi striktne neuplatňuje. „Reálne postavenie štátov
v hierarchizovanej štruktúre politického systému určuje možnosti konania
štátov.“ (Krejčí, 2001: 238) Ak je niektorý zo štátov silnejší (rozumieme, že
má väčšiu ekonomickú, vojenskú a inú výhodu oproti inému štátu), i jeho
konanie vo svetovom politickom systéme je tomu podriadené. Jeho záujmy
a postoje sa ľahšie presadzujú, pretože nie je aktéra, ktorý by mu bol schopný
odporovať. V tomto smere suverenita slabších štátov, je obmedzovaná vôľou
silnejšieho aktéra, i keď podľa zásady sú si rovní, teda slabší štát, vstupuje do
interakcie so silnejším štátom slobodne, i keď iba naoko.
10.Medzinárodné právo – podľa súčasných politologických teórií základnú
úlohu určovania vzťahov vo svetovom politickom systéme na seba prevzalo
medzinárodné právo, ktorého zásady „sa uplatňujú vo všetkých oblastiach
medzinárodných vzťahov a vyjadrujú najdôležitejšie funkcie medzinárodného práva, predstavujú riadiace pravidlá súčasného systému všeobecného
medzinárodného práva.“ (Azud, 2001: 62) Medzi tieto zásady patria: zásada nezasahovania, neintervencie do vnútorných vecí iného štátu, zásada
zvrchovanej rovnosti, dobrovoľnosti a reciprocity vo vzťahoch v medzinárodnom prostredí (Azud, 2001, Svatoň, 2002). Ako nástroj uskutočňovania medzinárodného práva vo vnútri suverénnych štátov sa využíva proces
recepcie medzinárodného práva do vnútroštátneho právneho systému vo
forme transformácie, adopcie, inkorporácie a adaptácie (Svatoň, 2002).
Práve tieto zásady tvoria akúsi „ústavu súčasného medzinárodného spoločenstva, pretože mnohé z nich majú kogentnú povahu a sú nadriadené ostatným normám.“ (Azud, 2001: 62) Teda môžeme povedať, že zásady určujú
štruktúrny rámec pre konanie štátov v medzinárodnom prostredí.
11. Neštátni aktéri – v súčasnom globalizovanom svete v priebehu posledných
pár desaťročí zohrávajú neštátni aktéri dôležitú úlohu v procese spájania
obyvateľstva rôznych národov, ale s rovnakými postojmi. I keď nedisponujú inštitucionálnymi nástrojmi (v porovnaní so štátom) na ovplyvňovanie
správania štátov, získali nepriamy vplyv na široký okruh otázok. V porovnaní so štátmi majú komparatívnu výhodu, pokiaľ štát musí plniť komplexný
okruh otázok, neštátni aktéri sa sústredia iba na jeden jediný (Winterbourne, 2007). Suverenitu štátu týmto ohrozujú najmä z hľadiska cezhraničnej
spolupráce obyvateľstva s rovnakým druhom záujmu, čím sa štát, na ktorý
sú zvyčajne kladené tieto požiadavky, dostáva na tzv. vedľajšiu koľaj.
Charta OSN stanovila, že štáty majú právo uzatvárať medzi sebou zmluvy ako rovný s rovným.
48
12.Zmena ideológie – pôsobí na štátnu suverenitu ako faktor oslabenia suverenity zvnútra. Zmena ideológie prebieha prostredníctvom určitej skupiny,
ktorá má za cieľ stávajúcu ideológiu presadiť ako hlavnú (Geffert, 2006).
Zmena ideológie sa dotýka najmä zmeny suveréna v krajine. Pokiaľ demokratické režimy považujú za suveréna ľud, ktorý prostredníctvom volieb
prenesie svoju suverenitu na vyššiu autoritu, totalitné režimy aplikujú princíp neobmedzenej vlády určitej skupiny osôb, i keď formálne je nositeľom
suverenity ľud, no tu sa neuplatňuje princíp ako u demokratických režimov.
Týmto procesom sa nemení len nositeľ suverenity, ale najmä vykonávateľ
tejto suverenity, otázky ohrozenia suverenity štátu sa dotýkajú otázky legitimity suveréna (Buzan, Waever, Wilde, 2005), ktorý sa určitým spôsobom
dostal k moci a k úlohe suveréna štátu.
13.Bezpečnostná dilema – tento termín „popisuje zápas medzi štátmi, ako
funkciu súperiacej povahy ich prostredia, nie ako dôsledok zlej alebo skazenej povahy človeka.“ (Knutsen, 2005: 276) Stav, ktorý takto vzniká nie
je biologický ani antropologický, ale sociálny (Herz, 1950) ktorý vzniká na
pozadí ľudskej existencie. Preto ako analógiu môžeme povedať, že najvyšší
suverén v štáte pre zaistenie bezpečnosti štátu vykoná rozhodnutie, ktoré
na jednej strane zvýši bezpečnosť štátu a obyvateľstva, no na druhej strane zníži suverénne rozhodovanie na úkor inej autority. Ako príklad by sme
mohli uviesť vstup štátu do bezpečnostných organizácií. Tým, že štát vstúpi
do takejto organizácie na seba preberá záväzky celej organizácie, na druhej
strane mu však táto bezpečnostná organizácia poskytuje relatívny pocit bezpečia, pokiaľ si tento pocit štát nevedel zaistiť sám.
14.Globalizácia – je proces v medzinárodnom politickom systéme, ktorý je už
dnes nezvratný, všetky vyššie spomínané faktory, ktoré spôsobujú eróziu
suverenity priamo alebo nepriamo súvisia s procesom globalizácie všetkých
ľudských činností. Vo svojej podstate vedie globalizácia k oslabeniu štátu,
k erózii suverenity štátu a prenosu časti jej suverenity na vyššiu autoritu.
Podľa rakúskeho ekonóma E. Matznera prebieha toto oslabovanie suverenity štátu z dvoch smerov: „zhora“ a „zdola“. „Zhora oslabujú štát nadnárodné
korporácie, ako aj medzinárodné a nadnárodné politické inštitúcie. Toto
oslabovanie „zhora“ prebieha stále ešte predovšetkým vo faktickej rovine
a len čiastočne alebo nepriamo nadobúda normatívny, právny charakter.
„Zdola“ je štát oslabovaný procesmi individualizácie a „etnizácie“, teda oslabovaním spontánnych väzieb medzi jednotlivcami alebo vytváraním spoločenstiev, ktorých tmelom sú hodnotové väzby.“ (Muránsky, 2002) Vyššie
spomínané procesy majú za následok nielen oslabovanie reálnych hraníc
štátu, ale aj oslabovanie hraníc vo vnútri spoločností. Mení sa povaha hraníc
medzi kultúrami, skupinami vo vnútri štátu, ale aj medzi štátmi (Muránsky, 2002), čím sa suverenita štátu oslabuje. Musíme však rozdeľovať medzi
49
Jaroslav Ušiak
dobrovoľným vzdávaním sa suverenity (vstup do medzištátnych zväzkov)
a medzi jej nepriamym oslabovaním prostredníctvom procesov, na ktoré
štát dosah nemá (vedecko-technická evolúcia).
Pozitívna a negatívna erózia suverenity štátu prebieha vyššie spomenutými
okruhmi. Tak ako prebiehalo v minulosti formovanie suverenity na európskom
kontinente a určovalo trendy budovania suverenity i v ostatnom svete, i erózia
suverenity prebieha v súčasnosti najmä v európskych štátoch, čo sa do budúcnosti môže premietnuť všade tam kde existujú suverénne štáty. Definitívne klasifikovanie, ktorý z týchto procesov prispieva k pozitívnej a ktorý k negatívnej erózii,
nieje jednoduché. Zmena nositeľa suverenity podľa vyššie spomínaných kritérií súvisí s pozitívnou zmenou, kedy sa ľud stal nositeľom suverenity prostredníctvom zvolenej vlády, ktorá zohľadňuje požiadavky obyvateľstva. Sebaurčenie
národov pod vplyvom súčasných udalostí (Kosovo, Gruzínsko) začíname považovať za negatívne ovplyvňovanie suverenity štátu, pokiaľ v minulosti bolo významným medzníkom vzniku národných štátov, dnes je skôr vnímané cez prizmu
separatistických tendencií národnostných skupín v štáte. Práva menšín a vzostup
ľudských práv a slobôd môžeme považovať za pozitívnu eróziu suverenity, pokiaľ
štát, ktorý garantuje ľudské a národnostné práva, pre zvýšenie svojej legitimity posunul kontrolu týchto práv na vyššiu autoritu. Pri ekonomickej integrácií
a nadnárodných organizáciách (medzištátnych inštitúcií) sa nedá určiť jednoznačné stanovisko, pretože na jednej strane štát stráca svoje kompetencie v oblasti
ekonomických alebo iných nástrojov, no na druhej strane získava výraznú komparatívnu výhodu, ako keby sa do tejto ekonomickej, politickej či inej integrácie
nezapojil. V tomto prípade zvíťazila utilitaristická teória štátu, ktorá je zameraná
na zisk pre väčšinu členov spoločnosti. Vedecko-technická revolúcia sa z pohľadu
štátu stala nositeľom liberalizácie spoločnosti a štát sa v tomto prípade musel zo
svojej demokratickej podstaty s týmto trendom vyrovnať. Na jednej strane je to
pozitívna erózia suverenity pre obyvateľov štátu, no na druhej strane štát definitívne stratil suverenitu v tejto oblasti. Zákonitosti mocenskej rovnováhy a štruktúra svetového politického systému poskytuje silnejším štátom priestor na ľahšie
presadenie svojich záujmov na úkor slabších štátov, pretože nie je aktéra, ktorý by
mu bol schopný odporovať. V tomto smere suverenita slabších štátov je obmedzovaná vôľou toho silnejšieho aktéra. Medzinárodné právo poskytuje inštitucionálny rámec správania sa štátov vo svetovom politickom systéme. Neštátni aktéri
zohrávajú v súčasnosti druh socializácie obyvateľov z rôznych štátov, ale s rovnakým záujmom, čím sa štát so svojimi kompetenciami a nárokmi kladenými na
neho odsúva a dochádza v podstate k negatívnej erózii suverenity. Zmena ideológie má za následok negatívnu eróziu (teda pokiaľ nedochádza k demokratizácii
štátu). Historické súvislosti sú neprehliadnuteľné: zmluvy typu – neuznané štáty,
mníchovská dohoda atď. Bezpečnostná dilema štátu je rozporuplná oblasť štátu. Štát na zaistenie svojej bezpečnosti (bezpečnosti obyvateľstva) využíva všetky
50
prostriedky na jej dosiahnutie, pričom vždy vyberá z viacerých alternatív, ktoré na
jednej strane poskytujú zvýšenie bezpečnosti štátu, na druhej strane však môžu
zvýšiť ohrozenia štátu. (Ako príklad by sme mohli uviesť vstup SR do NATO. Kým
pred vstupom bola SR vystavená možnému riziku napadnutia vonkajším agresorom a pri obrane by bola bez silných spojencov, čo bolo veľmi nepravdepodobné.
Po vstupe SR do NATO sa síce zvýšila úroveň ochrany štátu zo strany spojencov,
no zároveň sa i zväčšil počet rizík a ohrození štátu, ktorým nebol štát vystavený, pokiaľ nebol členom väčšieho celku). Globalizácia súvisí s viacerými teóriami
v súčasnej politickej vede. Môžeme sa zamyslieť i nad koncom suverenity štátu.
Záver
Suverenita štátu je multidimenzionálny pojem. Už na začiatku novoveku
bola rozdelená v systéme štátoprávnej a medzinárodnoprávnej vedy na vonkajšiu a vnútornú suverenitu. Vnútornú časť suverenity tvoria prvky: obyvateľstvo
štátu, územie ohraničené hranicami, legálne použitie sily a vnútorný monopol na
výkon moci. Vonkajšiu časť suverenity tvoria prvky sú uznanie štátu, nevmiešavanie sa do záležitostí štátu, postavenie štátov medzi sebou na základe rovnosti.
Keďže suverenita je dynamický fenomén jej skúmanie nemôže byť vyčerpané jednou teóriou alebo jedným vedeckým prístupom, viaceré teoretické prístupy
(Politický realizmus, Neorealizmus, Politický idealizmus, Sociálny konštruktivizmus a Neofunkcionalizmus) boli použité z toho dôvodu, že na jednej strane môžu
objasniť systém anarchie v štátoch na druhej strane môžu rozvinúť rozdielne
paradigmatické prístupy k faktu prečo suverenita vzniká zaniká alebo eroduje.
Odpoveď na tretiu otázku nemôže byť jednoznačná, pretože definitívne klasifikovanie, ktorý z uvedených procesov odohrávajúcich sa v súčasných štátoch
prispieva k pozitívnej a ktorý k negatívnej erózii, nie je jednoduché. Z pohľadu
teritória spätého so štátom J. Anderson (eds.) vo svojej knihe Globálny svet?
Preusporiadanie politického priestoru10, hovorí o neomedievalizme11, kedy suverenita bude v budúcnosti zdieľaná viacerými inštitúciami, na rôznych stupňoch
(nadštátnych, vnútroštátnych i regionálnych alebo nebudú definované teritoriálne ale funkcionálne) (Anderson, Brook, Cochrane, 1995: 75) – toto usporiadanie
a vnímanie suverenity môže byť, najmä zo súčasného postavenia členských štátov
Európskej únie a ich postavenia voči inštitúciám Európskej únie, podobné takému modelu akou bola pápežská autorita v stredoveku.
10
Dielo v originálnom názve A Global World? Re-ordering Political Space, ktoré bolo napísané v roku
1995.
11
Pojem neomedievalizmus ako prvý použil v politickej teórii H. Bull v diele The Anarchial Society:
A Study of Order in World Politics, kde individuálne práva a zvyšujúci sa zmysel pre svetové verejné
dobro bude mať za následok podkopávanie národnej suverenity štátu.
51
Jaroslav Ušiak
Literatúra:
1)
2)
3)
4)
5)
6)
7)
8)
9)
10)
11)
12)
13)
14)
15)
16)
52
ANDERSON, J., BROOK, CH., COCHRANE, A. (eds.) 1995. A Global
World? Re-ordering Political Space. Oxford: Open University, 1995, 296 s.
ISBN 0-198-74193-6, EAN ISBN 978-0-19-874192-3.
AZUD, J. 2001. Základy medzinárodného práva. Banská Bystrica: Fakulta
politických vied a medzinárodných vzťahov, Univerzita Mateja Bela, 2001.
398 s. ISBN: 80-8055-481-1.
AZUD, J. 2003. Medzinárodné právo. Bratislava: VEDA, 2003. 454 s.
ISBN 80-224-0753-4.
BIERSTEKER, T., J., WEBER, C. 1996. State Sovereignty as Social Construct. New York: Cambridge University Press, 1996. 286 s.
ISBN 0-521-56599-5.
BOOTH, K., SMITH, S. (eds) 2003. Současné teorie mezinárodních vztahů.
Brno: Barrister & Principal – studio, 2003. 209 s. ISBN 80-85947-69-2.
BUZAN, B., WAEVER, O., WILDE J. 2005 Bezpečnost – nový rámec pro
analýzu. Brno: Centrum strategických studií, 2005. 267 s.
ISBN 80-903333-6-2.
COOPER, R. 1999. Sovereignty and small state. In Medzinárodné otázky,
roč. 8, 1999, č. 2. ISSN 1210-1583, s. 82–86.
COOPER, R. 2000. The postmodern State and the Worl Order. 2nd edition. London: Demos, ISBN 978-1841800103.
DUNNE, T., SCHMIDT, C., B. 2007. Realism. In BAYLIS, J., SMITH, S.,
OWENS, P. (eds.) The Globalization of World Politics: An Introduction to
International Relations. Oxford: Oxford University Press, 2007.
ISBN 978-0-19-929777-1, s. 161–181.
GEFFERT, R. 2006. Ideológie v politickom živote (1). [on-line], [cit. 200811-15]. Dostupné na internete: http://www.e-polis.cz/politicke-teorie/134ideologie-v-politickom-zivote-1-vznik-pojmu-a-snahy-o-vymedzenie.html
HERTZ, H., J. 1950.Idealist Internationalism and the Security Dilemma.
In World Politics roč. 2, č. 2, Január/1950. s. 157-180.
HUSENICOVÁ, L. 2007. KĽDR – nová jadrová mocnost na mape sveta.
In Politické vedy, roč. 10, 2007, č. 3-4. ISSN 1335-2741, p. 62-92.
KNUTSEN, L. T. 2005. Dějiny teorie mezinárodních vztahu. Brno: Centrum strategických studií. 352 s. ISBN 80-903333-3-8.
KRASNER, S., D. 1999. Sovereignty: Organized Hypocrisy. Princeton:
Princeton University Press, 1999. 248 s. ISBN 0-691-00711-X.
KREJČÍ, O. 2001. Mezinárodní politika. Praha: EKOPRESS, 2001. 710 s.
ISBN 80-86119-45-9.
KŘÍŽKOVSKÝ, L., ADAMOVÁ, K. 2000. Dějiny myšlení o státě. Praha:
ASPI Publishing, 2000. 390 s. ISBN 80-86395-07-3.
17) LASICOVÁ, J. 2006. Bezpečnosť. Bezpečnostná agenda súčasnosti. Banská
Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2006. 161 s. ISBN 80-8083-352-4.
18) LÉTAND, P. 1987. Z literárního denníka – o světe a státe. In Světová literatura, roč. 32, 1987, č. 4, s. 131-137.
19) MILLER, D. (et al.) 1995. Blackwellova encyklopedie politického myšlení.
Brno: CDK PROGLAS/JOTA, 1995. 580 s. ISBN 80-85617-47-1.
20) MOWITT, J. 1999. In/Security and the Politics of Disciplinarity. In WELDES, J., LAFFEY, M., GUSTERSON, H., DUVALL, R. (eds.) Cultures of
Insecurity. Minneapolis, MN: University of Minnesota Press, 1999.
ISBN 0-8166-3307-X, s. 347–362.
21) MRÁZ, S. 2007. Medzinárodné právo verejné. Banská Bystrica: Univerzita
Mateja Bela, 2007, 561 s. ISBN 978-80-8083-541-7.
22) MURÁNSKY, M. 2002. Svetový trh podľa inštitucionálnych pravidiel?
In Slovo, roč. 4, 2002, č. 3, ISSN 1336-2984, [on-line], [cit. 2008-11-15].
Dostupné na internete: http://www.noveslovo.sk/archiv/2002-3/shostom.
asp#01.
23) OSN. [cit. 2008-11-09]. Dostupné na internete: http://www.un.org.
24) SORENSEN, G. 2005. Stát a medzinárodní vztahy. Praha: Portál, 2005.
240 s. ISBN 80-7178-910-0.
25) STEVENSON, J. 2003. Dejiny Európy. Praha: Ottovo nakladatelství, 2003.
512 s. ISBN 80-7181-874-7.
26) SVATOŇ, J. 2002. Stát a formy státoprávního uspořádaní. [cit. 2008-1115]. Dostupné na internete: http://www.kap.zcu.cz/opory/studijni_texty/
kniha_stat_prostor/kap-Svaton.doc.
27) VOLNER, Š. 2005. Problémy bezpečnosti v 21. storočí. Banská Bystrica:
Euroatlantické centrum, 2005, 275 s. ISBN 80-969306-1-3.
28) WALTZ, N. K. 1979. Theory of international politics. New York: McGrawHill Book Company, 1979. 250 s. ISBN 0-075-54852-6.
29) WINTERBOURNE, A. 2007. The Erosion of State Sovereignty. [cit. 200811-09]. Dostupné na internete: http://www.associatedcontent.com/article/235968/the_erosion_of_state_ sovereignty_.html?cat=37.
53
Jaroslav Ušiak
Summary:
Changes of Sovereignty
Today, especially in the European Union, there are many state and non-state actors that try to
interfere in the organization of states and sovereignty itself. This situation caused the gradual
erosion of sovereignty from the inside. If we want to define factors that supported the internal
and/or external erosion (e.g. factors with positive or negative influences) we have to identify
key elements of this process. Key elements that create limits of both internal and external
sovereignty are as follows: 1. change of legitimacy (the question is who has the right to exercise authority), 2. self-determination of nations, 3. minority rights, 4. human rights agenda,
5. economic integration, 6. increase in the number of supranational organizations (EU, NATO
etc.), 7. scientific revolution, 8. balance of power, 9. structure of global political system,
10. international law, 11. non-state actors, 12. change of ideology, 13. state security dilemma, 14. globalization. There is also one paradox. Many elements are closely connected with
strengthening of security of humans on the one hand and elimination of state as the highest
internal authority on the other.
Key words:
Sovereignty, State, Erosion of Sovereignty, Security of the State, European Union
54
Tomáš Jelínek
Česká republika pět let v Evropské unii:
aktuální problémy přijetí eura
Abstrakt:
Cílem stati je zhodnotit plnění nominálních maastrichtských kritérií Českou republikou za
dobu jejího pětiletého členství v EU. Česká republika nemá stanoven oficiální zamýšlený termín přijetí eura a neúčastní se systému směnných kurzů ERM II, jehož dvouleté členství je
základním předpokladem pro přechod na společnou měnu. Česká republika je charakteristická nízkoinflačním prostředím během silného ekonomického růstu, které se dá vysvětlit posilováním kurzu koruny k euru. Nejpalčivějším problémem se jeví nevyřešený stav veřejných
financí. Česká republika má sice celkové zadlužení relativně nízké, ale probíhající finanční
krize odkryla špatnou reakceschopnost veřejných financí v dobách ekonomicky nepříznivých.
Plánované schodky státního rozpočtu by mohly vést ke snížení ratingu země a následnému prodražení financování dluhu. Bez potřebných reforem veřejných financí nebude možné
v dohledné době euro přijmout.
Klíčová slova:
Nominální konvergenční kritéria, euro, inflace, státní dluh, deficit, Česká republika
Č
eská republika podpisem asociačních dohod v 90. letech 20. století jasně
určila směr svého budoucího vývoje a rozhodla se začlenit do uskupení
států, které svým současným stupněm integrace nemá ve světě obdoby.
Evropská unie se svými 27 členy dnes formuje vnitřní trh, v jehož rámci funguje
neúplná hospodářská a měnová unie. Pouze 16 zemí se do dnešního dne (září
2009) vzdalo svých národních měn a přijalo za svou společnou měnu euro. Ostatní (s výjimkou Velké Británie a Dánska, které si vyjednaly opt-out klauzuli) se
zavázaly, že společnou evropskou měnu přijmou, jakmile splní tzv. maastrichtská
konvergenční kritéria.
Rozhodnutí o (načasování) vstupu do eurozóny je však čistě politická věc
a je v režii členského státu. V současné Evropské unii můžeme vidět příklady,
kdy stát maastrichtská kritéria splňuje, ale chybí politická vůle, která by přijetí
eura protlačila (Švédsko). Na druhé straně existují státy, které by euro chtěly
přijmout co nejdříve, ale neplnění maastrichtských kritérií jim to znemožňuje
(Litva, Rumunsko). Českou republiku můžeme zařadit někam doprostřed, tedy
jednak neplní maastrichtské kritéria a ani nelze říci, že by politická reprezentace
55
Tomáš Jelínek
České republiky měla jednotný názor na termín přijetí eura. Na rozdíl od Slovenska, kde se přechod na euro stal „národní prioritou“, jsou čeští politici v této
otázce velmi zdrženliví.
Následující text se bude věnovat vývoji plnění nominálních maastrichtských
kritérií Českou republikou v posledních 5 letech a pojmenuje příčiny dosavadního nepřijetí společné měny. Zamyslí se také nad načasováním vstupu do eurozóny a zda existence naší vlastní české měny (tedy nepřijetí eura) je ku prospěchu
v realitě současné ekonomické a finanční krize. Analýza je omezena pouze na
5 maastrichtských kritérií, které jsou postačující pro vyhodnocení, proč za uplynulých 5 let členství v EU Česká republika nepřijala euro. Článek se tedy nezabývá otázkou, zda je Česká republika na přijetí eura připravená z hlediska souvisejících reálných jevů (stupeň asymetrie šoků, cenová hladina, produktivita práce,
stupeň obchodní integrace s eurozónou, ekonomická vyspělost, směnné relace
a jiné). Analýza byla zpracována na základě dat Eurostatu, Českého statistického
úřadu, agentury Bloomberg a Ministerstva financí ČR. Závěry byly formulovány
metodou generalizace, komparace a indukce.
1. Vývoj plnění měnových nominálních maastrichtských
kritérií v České republice v letech 2004–2009
Česká republika si prozatím nestanovila závazný termín pro přijetí eura,
tudíž pomyslný tlak na plnění maastrichtských kritérií není tak silný. Posledním pokusem bylo prohlášení bývalého premiéra Topolánka na jaře roku 2009,
že 1. listopadu 2009 bude vládou termín přijetí oznámen. Ale vzhledem k politickým událostem (pád vlády, odložení předčasných voleb) je slibovaný termín
v nedohlednu. Je důležité si na začátek připomenout, že vstup členské země do
eurozóny je vázán na dvouleté bezproblémové participování v systému směnných
kurzů ERM II. Tento základní krok Česká republika rovněž neprovedla a bez něj
je termín přijetí eura zatím pouhým předmětem spekulací.
1.1 Inflační kritérium
Inflační kritérium je měřeno pomocí tzv. Harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP), v kterém je simulována spotřeba průměrné domácnosti.
Jednotlivé položky v něm mají svoji váhu, která se liší stát od státu podle zaběhlých nákupních zvyklostí. Kritérium je posuzováno podle zemí s nejnižší inflací
celé EU, což znamená, že do něho mohou zasahovat i země stojící mimo eurozónu, jejichž centrální banky aplikují svoji vlastní měnovou politiku, která může
být odlišná od záměrů ECB. Hlavním předmětem kritiky kandidátských zemí na
56
Česká republika pět let v EU: aktuální problémy přijetí eura
euro je vůbec samotné nastavení tohoto kritéria, které bylo zformulováno před
15 lety pro potřeby tehdejších členských zemí společenství, a to v úplně jiných
ekonomických podmínkách. Tyto kritiky zesílily hlavně po zamítnutí žádosti
Litvy v roce 2006, která nesplnila inflační kritérium o necelý jeden procentní
bod. Za poznamenání stojí, že dvě země ze tří určující referenční hodnotu kritéria
stály mimo eurozónu (Švédsko, Polsko).
Nové členské země mají podstatně nižší cenovou hladinu než země eurozóny a přirozeně u nich stále existuje velký potenciál pro růst cenové hladiny, která by měla konvergovat k průměrným úrovním v EU. Česká republika se v roce
2008 nacházela na 72,4 % cenové hladinu EU-27 (Graf č. 1).
Graf č. 1: CPL České republiky, EU-27 = 100
£ää
nä
Èä
{ä
Óä
ä
Óää{
Óääx
ÓääÈ
1ÓÇ
ÓääÇ
Óään
÷,
Pramen: Eurostat 2009, vlastní úprava.
S problémem inflace úzce souvisí režim měnového kurzu, který kandidátské
země uplatňují. Pobaltské země, které mají svůj kurz pevně navázán na euro,
čelí mnohem větším inflačním tlakům než země s volně plovoucím kurzem, jako
je Česká republika. U fixního kurzu je cenová hladina „doháněna“ pomocí vyšší
inflace a u režimu plovoucího kurzu kromě inflace také prostřednictvím posilování měnového kurzu vůči euru. Pokud je referenční hodnota inflačního kritéria
určena podle tradičně nízko-inflačních ekonomik, tak z principu toto kritérium
nemůže vyhovovat kandidátským zemím, u kterých se vyšší míra inflace dá očekávat, a tedy jejich námitka je zde zcela na místě.
57
Tomáš Jelínek
Tab. č. 1: Česká republika a inflační kritérium (2004–2008)
Rok
2004
2005
2006
2007
2008
Inflace
2,60
1,60
2,10
3,00
6,30
Ref. hodnota
2,17
2,53
2,87
2,80
4,07
Pramen: Eurostat 2009, vlastní výpočty a úprava.
Z tabulky č. 1 je vidět, že Česká republika během členství v EU nesplnila
inflační kritérium v letech 2004, 2007 a 2008. I když ve zmíněných letech inflační kritérium nesplnila, velmi příznivým poznatkem je, že v dobách vysokého ekonomického růstu Česká republika nevykazovala nadměrnou míru inflace. Tento
jev můžeme vysvětlit pozitivním vlivem volně plovoucího kurzu české koruny,
která mezi léty 2004 až 2007 posílila cca o 22,5 % a zlevnila české dovozy. Souvislost mezi změnou kurzu, vývojem HDP a inflace je znázorněna v grafu č. 2. Pokud
se podíváme na průběh křivek mezi léty 2003 a 2007, kdy se česká ekonomika
nacházela ve fázi konjunktury, zjistíme, že ekonomický růst byl doprovázen posilováním české koruny vůči euru a stabilním vývojem inflace. Na přelomu roku
2007 a 2008 s poklesem růstu HDP zpomalila v posilování česká koruna a rostla
inflace v důsledku reforem roku 2007 (viz dále).
Graf č. 2: Meziroční vývoj CZK/EUR, HDP a inflace v České republice
n
*
È
<É1,
{
v>Vi
Ó
ä
Ó
{
ÓääÎ
Óää{
Óääx
ÓääÈ
ÓääÇ
Óään
£+ÊÓää
Velký vliv na zvýšenou míru inflace v roce 2008 měla daňová reforma vlády z roku 2007. Především úprava nepřímých daní (zvýšení snížené sazby DPH
z 5 % na 9 %), zvýšení daně na tabákové výrobky a zavedení ekologické daně
měly skokový vliv na zvýšení inflace v roce 2008. „Zvýšení průměrné míry inflace
58
měřené HICP na cca 6,4 % v roce 2008 je přechodnou a jednorázovou událostí.
Příčinou je souběh nárůstu světových cen paliv a potravin a vysokého příspěvku administrativních opatření (kolem 4,0 p. b.) – zvýšení snížené sazby DPH,
zvýšení spotřební daně z tabákových výrobků a nárůst cen regulovaných nájmů
a energií“ (MFČR 2008: s. 14).
Spolu se silným ekonomickým růstem se snižovala míra nezaměstnanosti
(tabulka č. 2) a postupně se vytvořil nedostatek pracovních sil na trhu práce.
Tato situace tlačila na růst mzdových nákladů, který rovněž působil proinflačně.
Zásadní měrou do vývoje inflace zasáhla současná finanční a hospodářská krize,
která dopady reforem z roku 2007 a silného hospodářského růstu potlačila. Probíhající krize se na zvýšené míře nezaměstnanosti v České republice projevila až
s určitým zpožděním, ale přesto uvolnila napjetí na trhu práce a proinflační tlaky
oslabila. Lidé (za notné podpory médií) jako svoji přirozenou reakci proti krizi
zvolili opatrnost ve formě omezení svých současných výdajů, čímž také přispěli
ke snižování inflace pozorovatelné v posledním čtvrtletí roku 2008.
Tab. č. 2: Nezaměstnanost v České republice 2004–2005
Rok
2004
Nezaměstnanost
2005
8,3
2006
7,9
2007
7,2
2008
5,3
4,4
Protiinflační vlivy v EU převládly v průběhu krize natolik, že některé členské
státy se potýkají s problémem deflace. Tabulka č. 3 nám ukazuje vývoj inflace
v České republice v prvních 7 měsících roku 2009. Je zde vidět zřetelný sestupný
trend, v červenci byla inflace již záporná. Deflace není žádoucí, neboť je průvodním jevem velkého ekonomického poklesu a nenaznačuje nic o tom, že by deflační ekonomiky vykazovaly cenovou stabilitu. K tomu přihlíží jak Evropská komise,
tak Evropská centrální banka, které ve svých konvergenčních zprávách inflační
kritérium vyhodnocují na základě 3 států s nejmenší nenulovou inflací.
Tab. č. 3: Měsíční inflace m/m-12 v České republice v roce 2009
Červen
Červenec
Inflace
Měsíc
Leden
1,40
Únor
1,30
Březen
1,70
Duben
1,30
Květen
0,90
0,80
-0,10
Ref. hodnota
1,83
1,77
1,97
1,93
1,70
1,60
2,17
59
Tomáš Jelínek
S platností od 1. ledna 2010 snížila ČNB inflační cíl pro národní CPI na 2,0 %
s tolerančním pásmem ±1,0 p. b. z původních 3,0 % platících od roku 2006. ČNB
deklarovala, že tento inflační cíl bude držet v platnosti až do okamžiku vstupu
do eurozóny, kdy bude muset provádění měnové politiky převést na Evropskou
centrální banku. Snížením inflačního cíle o 1 p. b. se ČNB zařadila mezi ostatní
západoevropské centrální banky, které obvykle cílí inflaci mezi 2,0 % a 2,5 %.
Rozhodující však není inflační záměr ČNB, ale skutečná míra inflace rok před
šetřením, které nesmí být dosaženo jednorázově, ale musí být výsledkem dlouhodobě udržitelného trendu.
1.2 Kritérium úrokových sazeb
Kritérium úrokových sazeb je částečně provázáno s inflačním kritériem.
Pokud vyjdeme ze vztahu mezi úrokovou mírou a inflací, tak při vyšší míře inflace, která se u kandidátských zemí dá očekávat, se musí úměrně zvyšovat i úroková míra, která zvyšuje reálnou hodnotu investovaných peněz. Důležitá je úroková míra vládních dluhopisů, které jsou vydávány za situace, kdy vládám dojdou
vlastní prostředky na plnění svých závazků. Ty vláda upisuje na finančním trhu
a daná úroková míra v sobě obsahuje tzv. rizikovou prémii, kterou investoři po
vládě požadují a závisí na výši rizika – čím větší riziko, tím větší prémie. Toto se
odráží výsledně v ratingu příslušné země, kdy se slabá důvěra investorů projevuje
požadavky na vyšší rizikovou prémii.
Tab. č. 4: Česká republika a kritérium úrokových sazeb 2004–2008
Rok
2004
2005
2006
2007
2008
Úroková sazba
4,82
3,54
3,80
4,30
4,63
Ref. hodnota
6,28
5,37
6,24
6,43
6,25
Dlouhodobá úroková sazba v České republice se nesmí odlišit o více než
2 p. b. od tří států EU, které ve sledovaném období vykazují nejnižší míru inflace.
Při pohledu do tabulky č. 4 je patrné, že s tímto kritériem Česká republika nemá
sebemenší problém. Předpokladem plnění kritéria je pokračování důvěry finančních trhů v udržitelnost českých veřejných financí. V opačném případě by mohlo
dojít ke zhoršování mezinárodního ratingu České republiky, zvýšení rizikové prémie u vládních obligací, a tím k růstu dlouhodobých úrokových sazeb.
60
Tab. č. 5: Česká republika a kritérium úrokových sazeb
(leden 2009 – červenec 2009)
Měsíc
Leden
Únor
Březen
Duben
Květen
Červen
Červenec
Úroková sazba
4,21
4,74
5,16
5,25
5,06
5,45
5,41
Ref. hodnota
6,03
6,92
5,57
5,83
7,44
6,25
6,56
Tabulka č. 5 ukazuje, že i v průběhu roku 2009 Česká republika kritérium
úrokových sazeb plní. Za povšimnutí stojí zřetelný nárůst úrokové sazby, který
je výsledkem napjaté situace na kreditních trzích během finanční krize. Riziková
prémie, nebo-li ocenění trhem, že stát zbankrotuje (default státu), se během krize
zněkolikanásobila. Hodnoty CDS na naše eurové závazky, podle kterých se riziková prémie určuje, se v průběhu krize zvýšily ze 70 bodů až na úroveň přesahující
300 bodů. Česká republika se tedy v očích investorů stala méně věrohodnou při
splácení půjček, což si kompenzovali zvýšením rizikové prémie. Zvýšení rizikové
prémie prodražuje dluhovou službu a následně přispívá ke zvýšení výdajů státního rozpočtu. Vysoké schodky státního rozpočtu a kontinuální zvyšování státního
dluhu mohou vést ke snížení ratingu České republiky, který vyjadřuje naši úvěruschopnost. Česká republika by si se sníženým ratingem na kreditních trzích
půjčila díky vyšší rizikové prémii za podstatně větší úrokovou sazbu a nemusela
by příslušné kritérium plnit.
1.3 Kurzové kritérium
Podle konvergenčního kritéria kurzové stability se nesmí kurz české koruny
po zafixování odchýlit od centrální parity k euru nad rozmezí 15 % oběma směry.
Pokud by tato situace hrozila, musela by Česká národní banka začít intervenovat
na devizovém trhu, tedy v případě apreciace koruny (odchylka kurzu větší než
+15 %) korunu prodávat a v případě depreciace koruny (odchylka kurzu větší
než -15 %) korunu nakupovat. Intervenční snahy ČNB mohou být však nákladné
a nemusí mít požadovaný účinek v plném rozsahu. Pro účinnost intervencí bude
rozhodující, zda a jak se do nich zapojí Evropská centrální banka. Jestli ECB vyjádří s intervencemi ČNB souhlas a bude její operace (prodej či nákup koruny)
akceptovat, zásadně tím pomůže ČNB v její snaze vrátit kurz koruny do povoleného pásma. Pokud se kurz koruny bude blížit k inkriminované hranici ať z jedné či
z druhé strany, toto jasně vymezené povolené rozmezí pak způsobí předvídatelnost chování ČNB, od které se bude očekávat, že bude proti nepříznivému vývoji
kurzu koruny intervenovat. To by následně mohlo vést k vyšší zranitelnosti české
61
Tomáš Jelínek
koruny díky tzv. horkému kapitálu, který by spekulanti ve velkých objemech přelévali za účelem zhodnocení či naopak, aby zabránili znehodnocení svých vkladů.
Pokud by ČNB nechala kurz koruny dovolené pásmo opustit, vedlo by to k porušení konvergenčních kritérií pro vstup do eurozóny.
Avšak nutnou podmínkou splnění kurzové stability je dvouleté členství České republiky v systému ERM II a stanovení centrální parity koruny vůči euru, od
které se pak následně bude sledovat povolená odchylka. Česká republika spolu s Velkou Británií, Maďarskem, Polskem, Švédskem a nováčky Bulharskem
a Rumunskem jako posledních 7 zemí EU stále stojí mimo systém ERM II. Centrální parita koruny vůči euru tedy ještě není stanovena, proto je velmi těžké toto
kritérium vyhodnotit. Graf č. 3 nám ukazuje vývoj kurzu koruny k euru a je sestaven z měsíčních průměrných kurzů, jak je publikuje Česká národní banka.
Graf č. 3: Vývoj kurzu české koruny k euru (1. 1. 2004 – 30. 11. 2009)
Îx
Îä
Óx
Óä
Óää{
Óääx
ÓääÈ
ÓääÇ
Óään
Óää
Pramen: ČNB, měsíční průměry, vlastní úprava.
Patnáctiprocentní odchylka oběma směry se zdá být dostatečně široká, aby
pokryla běžné kurzové fluktuace. Při ročním posilování koruny o 3 až 4 procenta,
které je považováno za zdravé, a zohlednění vývoje od začátku roku 2008 by ale
mohla mít Česká republika při delším než nezbytném setrvání v systému ERM
II problémy patnáctiprocentní koridor neopustit. Posilování koruny zastavila až
finanční krize a koruna prošla korekcí. Kam by až mohla teoreticky koruna vůči
euru posílit lze zjistit pomocí vyjádření jejího kurzu k euru v paritě kupní síly. Ten
získáme ze vztahu pro index CPL, kde EU‑27 = 100, který máme k dispozici.
CPL = EPPP/ED/F a tedy EPPP = CPL x ED/F
Po dosazení hodnoty indexu CPL České republiky z roku 2008 (72,4 %,
Eurostat) a průměrného denního kurzu za rok 2008 (24,96, Bloomberg) dosta62
neme hodnotu 18,07. Při této hodnotě kurzu by se česká cenová hladina rovnala hladině v EU-27. Česká republika zastává stanovisko vstoupit do systému
ERM II co nejpozději a chce v něm strávit pouze nezbytnou dvouletou dobu, což
znamená, že rozhodnutí o vstupu do ERM II závisí na stanovení cílového data pro
přijetí eura. Toto rozhodnutí považuji za správné, protože české ceny se v roce
2008 nacházely pouze na 72,4 % průměru cenové hladiny v Evropské unii a jejich
potenciál růstu je stále velký (viz kurz koruny v paritě kupní síly).
Zafixováním koruny k euru a poté vstupem do eurozóny by se Česká republika připravila o jeden z hlavních nástrojů vyrovnávání cenové hladiny, která by se
na úroveň průměru Evropské unie musela dostávat pouze prostřednictvím inflace. To by mohlo mít za následek jak neplnění inflačního kritéria tak přehřívání
české ekonomiky, která by po přechodu na společnou měnu musela akceptovat
úrokovou míru v eurozóně, která by pro takto velkou inflaci byla pravděpodobně
nízká. Česká republika by měla vstoupit do systému ERM II v době, kdy pominou
silné inflační tlaky a české ceny budou srovnatelné s průměrnými cenami v EU.
Tuto domněnku potvrzuje případ Slovinska, které se nacházelo na 75 % cenové
úrovně EU-27 v době zavedení eura v roce 2007, a od té doby vykázalo nárůst
inflace ze 3,8 % v roce 2007 na 5,5 % v roce 2008 (EC 2009).
Důležitá bude hodnota centrální parity, která zatím ve všech případech měn
s volnou fluktuací byla stanovena na úrovni tržního kurzu a poté byla použita
i jako přepočítávací poměr při přechodu na euro. „V této souvislosti si je třeba
také uvědomit, že nastavení finálního konversního kurzu, které by neodpovídalo domácím makroekonomickým fundamentům, představuje pro kandidátskou
zemi určité riziko. Nadhodnocený měnový kurz ve vztahu k tržnímu by vedl
ke ztrátě konkurenceschopnosti českých výrobců a exportérů, na druhou stranu podhodnocený kurz by jednak mohl vést k přehřívání ekonomiky a rovněž
by se snížila hodnota tuzemských aktiv.“ (Brůžek 2007: s. 82). Centrální parita po zafixování není nutně neměnná a rada ECOFIN ji může na návrh Komise
změnit (případ Slovenska). Stejně jako u inflace, i zde se posuzuje udržitelnost a
trend vývoje kurzu. Tedy při překročení fluktuačního pásma nemusí jít nezbytně
o porušení kurzového kritéria. Posouzení je ve finále na ECOFINU, který se pravděpodobně rozhodne v závislosti na velikosti a délce výchylky z fluktuačního pásma a zohlední charakteristiky kandidátských („dohánějících“) ekonomik.
2. Vývoj plnění fiskálních nominálních maastrichtských
kritérií v České republice v letech 2004–2009
Neutěšivý stav veřejných financí je jedním ze zásadních problémů české
ekonomiky. Kromě mnoha nebezpečí spojených se špatným stavem veřejných
financí hrozí České republice v souvislosti s evropskou integrací nesplnění maas-
63
Tomáš Jelínek
trichtských fiskálních kritérií a oddalování přijetí společné měny. Česká fiskální
politika je charakteristická prohlubujícími se schodky veřejných rozpočtů, relativně nízkým, ale narůstajícím veřejným dluhem a nedostatky v institucionálním
rámci rozpočtového procesu. Je důležití si uvědomit, že ztracená měnová politika
po přijetí eura bude muset být zastoupena právě zdravými veřejnými financemi.
2.1 Kritérium rozpočtového deficitu
Od roku 2004 byla s Českou republikou zahájena procedura při nadměrném
deficitu, ve které se Česká republika zavázala snížit deficit státního rozpočtu na
požadované 3-procentní kritérium do roku 2008. Pokud se podíváme do tabulky
č. 6, zjistíme, že Česká republika od roku 2006 má nižší schodky státního rozpočtu než 3 % HDP, a kritérium tak splňuje. Na základě těchto dobrých výsledků byla
procedura s Českou republikou v roce 2008 ukončena. Důvod k velké radosti to
však není, protože dosažení požadovaných hodnot nebylo způsobeno systematický řešením a nebylo podloženo prokazatelným trendem snižovaní deficitu. Toto
„plnění“ bylo skokově zapříčiněno především vyššími než očekávanými příjmy
státního rozpočtu v důsledku příznivého hospodářského vývoje, které ve finále
deficit snížily.
Tab. č. 6: Rozpočtové schodky České republiky jako % HDP
Rok
2004
2005
2006
2007
2008
Deficit jako % HDP
-3,0
-3,6
-2,6
-0,6
-1,5
Ref. hodnota
-3,0
-3,0
-3,0
-3,0
-3,0
Rozpočet na rok 2009 byl schválen se schodkem ve výši 38,1 miliard korun.
Konvergenční program z listopadu 2008 počítá v základním scénáři pro rok
2009 s růstem HDP 3,7 % a rozpočtovým deficitem ve výši 1,6 % HDP. Hospodářská krize s určitým zpožděním tvrdě dolehla na Českou republiku a z posledních údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že v prvním a druhém čtvrtletí
poklesla česká ekonomika meziročně o 4,8 %, respektive o 5,5 % (ČSÚ 2009). Pokles ekonomiky zapříčinil výpadek na příjmové straně rozpočtu ve formě nižšího
výběru daní, kdy firmy čelily sníženému počtu zakázek a byly nuceny regulovat
své provozy a propouštět zaměstnance. Zvýšená nezaměstnanost spolu s vládními kroky na podporu ekonomiky zatížily výdajovou stranu rozpočtu. Ze zprávy
o pokladničním plnění státního rozpočtu za období leden až srpen 2009 (MFČR
64
2009) vyplývá, že už na konci srpna byl státní rozpočet ve schodku 89,58 miliard
korun.
Díky aktuální politické situaci (zrušení předčasných voleb Ústavním soudem) hrozí České republice rozpočtové provizorium. Pro rok 2010 vláda sice
předložila návrh rozpočtu, ale poslanecká sněmovna ho nestihla schválit a není
jisté, zda-li to za současné situace udělá. Rozpočtové provizorium by mohlo být
vnímáno velice špatně zahraničními investory a mohlo by vést až ke snížení úvěrového ratingu země a k prodražení dluhové služby. Rozpočet navrhovaný vládou pracuje s historicky největším schodem ve výši 230 miliard korun, což podle
odhadů MFČR představuje 7,4 % HDP. Při takto velkém schodku bude jen dluhová služba Českou republiku stát 80 miliard korun ročně (MFČR 2008).
Hlavní problém hospodaření státního rozpočtu vidím v nárůstu mandatorních výdajů, tj. výdajů vyplývajících ze zákonů, jiných právních norem a smluvních závazků státu. Jedná se například o sociální transfery, platby na penzijní
připojištění, stavební spoření, platby do zdravotního pojištění, dluhovou službu
a státní záruky. Tyto oblasti se snažila pokrýt reforma veřejných financí pro léta
2007–2010, jejíž část schválená v létě 2007 s platností od 1. 1. 2008 již zavedla
některé důležité změny, kterými se snaží ulehčit výdajové straně rozpočtu především v oblasti sociálních a nemocenských dávek. Další kroky jsou stále předmětem politických diskuzí.
Závažným problémem je stárnoucí populace, která neustále zvyšuje výdaje
penzijního a zdravotnického systému. V rámci sociálních transferů zabírají vyplácené penze největší část a podílí se vysokou měrou na výdajích státního rozpočtu.
Při současném průběžně financovaném penzijním systému bude jeho schodek čím
dál více zatěžovat státní rozpočet. Proto bude dříve nebo později nutné reformovat
stávající systém hlouběji. Reforma veřejných financí z roku 2007 posunula věk pro
odchod do důchodu, což je vnímáno pouze jako jednorázové řešení a spíše oddálení
potřebné reformy. Změna průběžného systému například na částečně fondový je
podle mezinárodních zkušeností nákladná, a tudíž spojena s dočasnými nadměrnými deficity státních rozpočtů. Česká republika pro provedení penzijní reformy
měla využít období vysokého ekonomického růstu, v kterém se v minulém období
nacházela. Odkládání takovéto reformy do vzdálenější budoucnosti může buď ohrozit splnění maastrichtských kritérií, nebo vést k porušení pravidel Paktu stability
a růstu. Situace ve zdravotnictví se vláda snažila řešit pomocí finanční spoluúčasti
pacientů ve formě poplatků u lékaře a v nemocnici. Toto opatření bylo neustále napadáno opozicí, která jeho účinnost natolik oslabila, že nelze považovat za
účelné.
Na příjmové straně neexistuje velký prostor pro realizaci reformy veřejných
financí, protože je zde minimální prostor pro zvyšování daňové kvóty. Složená
daňová kvóta je sice relativně nízká (36,9 % v roce 2007; EC 2009: s. 39) ve
srovnání s vyspělejšími zeměmi EU, ale vedle zemí na podobném stupni hosSoučasná Evropa 02/2009
65
Tomáš Jelínek
podářského vývoje je příliš vysoká. Vysoké daně do velké míry podvazují rozvoj
soukromého sektoru. Této otázky se vláda dotkla v reformě z roku 2007, kde
zvolila cestu snížení přímých a zvýšení nepřímých daní. Navíc země na nižším
stupni hospodářského vývoje mezi sebou soupeří o zahraniční investice podporující reálnou konvergenci. Vysoké zdanění však zahraniční investory odrazuje, proto se nedá předpokládat, že by vláda daňovou kvótu výrazně zvyšovala.
Naopak v Konvergenčním programu z listopadu 2008 vláda počítá s postupným
snížením složené daňové kvóty na 33,7 % v roce 2011.
Po většinu devadesátých let vlády sestavovaly rozpočty nekoncepčně z roku
na rok s absencí jakéhokoliv dlouhodobého výhledu. Po zavedení střednědobých
rozpočtových rámců se zdá, že vláda již nebude sestavovat rozpočet „tak jak vyjde“, ale že ten automaticky vyplyne ze schválené střednědobé strategie fiskální
politiky vlády, která byla předložena v Konvergenčním programu. Na druhou
stranu s sebou nese střednědobá strategie fiskální politiky určitá rizika. Vše
se odvíjí od kvality makroekonomické prognózy, která předpokládá růst HDP.
Pokud je skutečný růst nižší než předpokládaný, jsou při naplánované výši agregátních vládních výdajů nižší celkové příjmy rozpočtů, a tím pádem je poté vyšší
i schodek v absolutní výši. Nadhodnocený růst tedy zapříčiní ještě vyšší podíl
rozpočtového schodku na HDP. Z let 2004, 2006 a 2008 s tímto máme zatím
pozitivní zkušenost, kdy více než očekávaný růst HDP ve finále snížil výši deficitu. V roce 2009 se karta obrátila a nadhodnocená makroekonomická prognóza,
se kterou MFČR pracovalo, vyústila v nynější neplnění výdajových rámců.
Česká republika do roku 2008 balancovala u tohoto maastrichtského kritéria na hranici plnění. Důležitým faktorem bylo, že se vláda snažila sestavovat
rozpočet podle schválených střednědobých rozpočtových rámců, a nastolit tak
určitou rozpočtovou trajektorii, která měla státní rozpočet ve svém cíli dovést
hluboko pod úroveň maastrichtského kritéria. Velkým pomocníkem ji v tomto byl lepší než očekávaný růst české ekonomiky. Naopak horší než očekávaný
průběh hospodářské krize se podepsal na tristním stavu rozpočtů na pro roky
2009 a 2010. Z této situace je patrné, že české veřejné finance nejsou ještě stoprocentně připravené na ztrátu měnové a kursové politiky, které po zavedení
eura již nebudou moci být použity pro vyrovnání se s ekonomickými šoky. Další
vývoj bude tedy záviset na schopnosti vlády dodržovat stanovené výdajové rámce
a provádět v rámci fiskálního cílení opravdu zásadní reformy, které naše veřejné
finance potřebují.
2.2 Kritérium veřejného dluhu
Předchozí kritérium rozpočtového deficitu úzce souvisí s hodnotou veřejného dluhu, která je o každý schodek státního rozpočtu navyšována. Zlepšení roz66
počtové disciplíny vlády tedy zprostředkovaně pozitivně ovlivňuje výši veřejného
dluhu. Příspěvek deficitu k akumulaci dluhu by se tak měl s postupující fiskální konsolidací v čase snižovat. Ale veřejný dluh se čistě nezvyšuje o rozpočtové
schodky, neboť je v rámci privatizace zlepšován o utržené částky (na rok 2009 byl
např. naplánován prodej Letiště Praha).
Z tabulky č. 7 je patrné, že se výše vládního dluhu ustálila kolem hodnoty 30 % HDP, což je způsobeno zejména rychlým ekonomickým růstem. Výhled
zpracovaný v Konvergenčním programu z listopadu 2008 také naznačuje, že se
veřejný dluh stabilizoval a nebude již nadále růst. Je na místě opět podotknout,
že Konvergenční program vycházel z nereálných makroekonomických prognóz
(růst HDP 3,7 % v roce 2009) a vládou navrhovaný rozpočet pro rok 2010 má
zvýšit veřejný dluh o 230 miliard.
Tab. č. 7: Veřejný dluh České republiky jako % HDP
Rok
2004
2005
2006
2007
2008
Veřejný dluh jako % HDP
30,4
29,8
29,6
28,9
29,8
Ref. hodnota
60,0
60,0
60,0
60,0
60,0
Vzhledem k nízké výchozí úrovni vládního dluhu nemá Česká republika
s plněním kritéria problémy. Do zvýšení vládního dluhu na začátku nového tisíciletí se ve značném rozsahu promítlo zahrnutí většiny identifikovaných nepřímých závazků vlády, zejména vládních garancí a také zatřídění České inkasní,
České konsolidační agentury a jejích dceřiných společností do sektoru vládních
institucí. Česká konsolidační agentura ukončila činnost k 31. 12. 2007, a tedy
„skrytý“ dluh je již ve veřejném dluhu obsažen. Budoucí dluh bude pravděpodobně navyšován již jen o salda státních rozpočtů, která se boudou odvíjet od
rozpočtové disciplíny nadcházejících vlád.
Závěr
Evropská legislativa explicitně neupravuje časový okamžik pro zavedení
eura či pro splnění konvergenčních kritérií. To znamená, že není nikde stanovená
lhůta, ve které členská země EU usilující o vstup do eurozóny musí maastrichtská kritéria plnit. Mezníkem plnění kritérií začlenění do eurozóny bude vstup
České republiky do systému ERM II, který bude určen až v okamžiku, kdy bude
oznámeno předběžné datum pro přijetí eura. Pokud Česká republika přijme toto
67
Tomáš Jelínek
předběžné datum za závazné, bude muset vstoupit do systému ERM II nejméně
3 roky před tímto datem. Půl roku bude trvat příprava na vstup, poté v systému musí Česká republika 2 roky úspěšně setrvat a poslední půl rok je určen na
vyhodnocení kritérií.
Česká republika tedy zatím nevstoupila do systému ERM II, což se s odstupem času ukazuje jako rozumné rozhodnutí, kde v situaci ekonomické krize
koruna zlevňuje české výrobky a činí je na zahraničních trzích více konkurenceschopnými. Tento pozitivní vliv oslabení koruny by se ale neměl přeceňovat.
Česká republika jakožto malá otevřená ekonomika je silně závislá na poptávce
svých největších obchodních partnerů a ti, pokud se nachází v krizi, omezí odběr
českých výrobků nehledě na jejich cenu. Česká koruna si prošla zdravou korekcí,
ale v žádném případě nemůžeme mluvit o tom, že by byla cílem spekulativních
útoků jako např. islandská koruna či maďarský forint.
Nyní není určen žádný předběžný termín vstupu do eurozóny. Ten by měl
být stanoven až ve chvíli, kdy bude provedena kompletní reforma veřejných
financí, kritérium deficitu bude vykazovat trendové zlepšení a bude mířit hluboko pod maastrichtské kritérium. Toto oddálení dá zatím prostor pro další reálnou
konvergenci ekonomické úrovně a cenové hladiny prostřednictvím obou faktorů
– tedy inflace a posilování nominálního měnového kurzu. Střednědobé fiskální
cíle prezentované v Konvergenčním programu z listopadu 2008 jsou signálem
správného vývoje, avšak v žádném případě nejsou zárukou stabilizace veřejných
financí v případě náhlého zpomalení ekonomického růstu (viz situace nynější
ekonomické krize). Neutěšený stav veřejných financí by mohl mít nepříznivý
vliv i na kurz české koruny, která by při vnímání České republiky investory za
méně důvěryhodnou mohla prudce oslabit a neplnit tak svoji cenově-vyrovnávací
úlohu.
Politické krize vzniklá pádem vlády na jaře 2009 a zrušení předčasných
voleb Ústavním soudem (září 2009) nepředstavuje ideální půdu pro provedení
komplexní reformy veřejných financí, která bude veřejné rozpočty nejvíce bolet.
Až se ukáže, že se veřejné finance opravdu zkonsolidovaly, pak může Česká republik vstoupit do systému ERM II a o 3 roky později přijmout euro.
68
Literatura:
1)
ABRHÁM, J. (2008): Komparativní ekonomika EU. Praha: Vydavatelství
MAC, 239 s. ISBN 978-80-86783-34-5.
2) BALDWIN, R., WYPLOSZ, CH. (2007): Ekonomie evropské integrace.
Praha: Grada, 480 s. ISBN 978-80-247-1807-1.
3) BRŮŽEK, A. (2007): Evropská měnová integrace a Česká republika.
Praha: Velryba, 197 s. ISBN 978-80-85860-19-1.
4) ČSÚ (2009): Národní účty. Praha: Český statistický úřad [cit. 2009
-09-15]. Dostupné z: <http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/
chdp090809.doc>.
5) EC (2009): Taxation trends in The European Union. Data for the EU
Member States and Norway. Eurostat, European Commission [cit. 2009
-09-15]. Dostupné z: <http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_OFFPUB/KS-DU-09-001/EN/KS-DU-09-001-EN.PDF>.
6) EU (1992): Smlouva o Evropské unii. 92/C 191/01 [cit. 2009-09-08].
Dostupné z: <http://ec.europa.eu/ceskarepublika/pdf/glossary/smlouva_eu.pdf>.
7) DE GRAUWE, P. (2005): Economics of Monetary Union. New York:
Oxford university press, 282 s. ISBN 0-19-927700-1.
8) MFČR (2008): Konvergenční program České republiky, verze listopad
2008. Praha: Ministerstvo financí ČR [cit. 2009-09-15]. Dostupné z:
<http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/dokumenty_konvergen_program_cr.html>.
9) MFČR (2009): Pokladní plnění státního rozpočtu ČR za leden až srpen
2009. Praha: Ministerstvo financí ČR [cit. 2009-09-15]. Dostupné z:
<http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/tiskove_zpravy_49574.
html>.
10) MUNDELL, R. A. (1961): A Theory of Optimum Currency Areas. The American Economic Review, roč. 51, č. 4, s. 657–665.
69
Tomáš Jelínek
Summary:
5 Years in the EU: Current Issues of Adopting Euro in the Czech Republic
The aim of this paper is to evaluate the fulfillment of Maastricht Convergence Criteria by
the Czech Republic for 5 past years of being member of the EU. The Czech Republic hasn’t
set the official term of adoption of euro yet and even hasn’t been participating in the exchange
rate mechanism ERM II which is the basic assumption for adopting of euro. The Czech Republic is characterized by lower inflation rate during its high economic performance which can
be explained by appreciation of Czech crown to euro. The sore point for the Czech Republic
is the unsolved condition of Czech public financial sector. The total debt is relatively low but
the contemporary world financial crisis has revealed poor adjustment adaptability in times
of economic turmoil. Anticipated deficits for following years could lead to lower ratings and
hence to expensive debt funding. It isn’t possible to adopt euro in near future without necessary reforms of financial sector.
Keywords: Nominal Convergence Criteria, Euro, Inflation, Government Debt, Deficit, Czech Republic
70
Josef Abrhám
Klastrové politiky v Německu a Rakousku
(případové studie s implikací pro ČR)*
Abstrakt:
Nejvyspělejší ekonomiky se již delší dobu nemohou prosazovat v mezinárodním prostředí
cenou výrobních faktorů, ale jsou nuceny rozvíjet nové formy konkurenceschopnosti. Jedná
se především o takové aspekty konkurenceschopnosti, které povedou k produkci jedinečných komodit a služeb založených na vysokém stupni know-how a inovacích. Významnou
roli sehrávají ve vyspělých ekonomikách v tomto ohledu kromě jiného i klastrové iniciativy. Na
jejich bázi vzniklé klastry pozitivně ovlivňují produktivitu a dostupnost výrobních faktorů, více
dostupné a spolupracující dodavatele, efektivnější výzkum a rychlejší přenos výsledků výzkumu a vývoje do praxe. Klastry mohou sehrát významnou roli i v evropském kontextu. V konečném důsledku může jejich rozvoj přispět k reálné konvergenci ekonomik i regionů a dále
také k plnění některých cílů Lisabonské strategie. Cílem předkládaného článku je rozebrat
programy k podpoře klastrů ve dvou původních členských zemích Evropské unie (Německu
a Rakousku) a vyvodit implikace pro další rozvoj klastrových politik v České republice.
Klíčová slova:
Klastr, Rakousko, Německo
N
ejvyspělejší ekonomiky se již delší dobu nemohou prosazovat v mezinárodním prostředí cenou výrobních faktorů, ale jsou nuceny rozvíjet nové
formy konkurenceschopnosti. Jedná se především o takové aspekty
konkurenceschopnosti, které povedou k produkci jedinečných komodit a služeb
založených na vysokém stupni know-how a inovacích. Významnou roli sehrávají
ve vyspělých ekonomikách v tomto ohledu kromě jiného i klastrové iniciativy. Na
jejich bázi vzniklé klastry pozitivně ovlivňují produktivitu a dostupnost výrobních
faktorů, více dostupné a spolupracující dodavatele, efektivnější výzkum a rychlejší přenos výsledků výzkumu a vývoje do praxe. Klastry mohou sehrát významnou
roli i v evropském kontextu. V konečném důsledku může jejich rozvoj přispět
k reálné konvergenci ekonomik i regionů a dále také k plnění některých cílů Lisabonské strategie.
Z uvedených důvodů stojí v současné době i před Českou republikou, jejíž
ekonomická úroveň i cenová hladina se postupně přibližuje ke standardu vyspělých zemí EU, výzva rozvoje klastrů a dalších hospodářsko-politických instrumentů vyšší kvality. První aktivity k podpoře rozvoje klastrů byly v České republice
* Tento příspěvek byl zpracován v rámci grantového projektu GA ČR č. 402/08/P219.
71
Josef Abrhám
zahájeny v roce 2002 a v následujících letech vzniklo již více než 50 organizovaných klastrů. Počet organizovaných klastrů a především kvalita spolupráce subjektů v rámci klastrů ovšem nedosahují standardu vyspělých zemí Evropské unie,
kde se dané problematice věnují již několik dekád. Ke zkvalitnění klastrových
politik v ČR a rozvoji klastrů je proto možné čerpat zkušenosti a příklady dobré
praxe ze zahraničí. Předkládaný článek je možné chápat jako další příspěvek do
diskuse na dané téma. Jeho cílem je rozebrat programy k podpoře klastrů ve
dvou původních členských zemích Evropské unie (Německu a Rakousku) a vyvodit implikace pro další rozvoj klastrových politik v České republice.
1. Klastry v kontextu teorie a praxe regionálního rozvoje
Základní teoretické koncepce regionálního rozvoje
V rámci regionální ekonomie byla vyvinuta řada teoretických konceptů,
které se snaží o vysvětlení podmínek a faktorů, ovlivňujících ekonomický růst
a konkurenceschopnost regionů. V následujícím textu bude poskytnut stručný
přehled vybraných teoretických koncepcí, které jsou aktuální z hlediska soudobého regionálního rozvoje. Zaměříme se na neoklasickou teorii, koncepce jádroperifefie a dva teoretické směry, které se dostaly do popředí v posledních zhruba dvou dekádách – novou teorii růstu a novou ekonomickou geografii. Vedle
základních předpokladů jednotlivých koncepcí budou sledovány především
implikace pro ekonomický růst a regionální politiku.
Mezi klíčové předpoklady neoklasické teorie patří především orientace
na faktory strany nabídky, dokonalá konkurence a klesající výnosy z rozsahu.
Základní tvrzení neoklasické teorie shrnuje model R. Solowa. Tato koncepce
vychází ze standardní produkční funkce, která postihuje základní vstupy (faktory) dlouhodobého ekonomického růstu. Ze Solowovy produkční funkce vychází
tzv. metoda růstového účetnictví, která rozkládá tempo růstu produktu na příspěvky práce, kapitálu a souhrnné produktivity faktorů (technologického pokroku). Přičemž faktory práce a kapitálu ovlivňují růst důchodu na hlavu pouze
v krátkém období. V dlouhém období ekonomika konverguje ke svému stálému
stavu a za rozhodující determinantu růstu produktu na hlavu je považován technologický pokrok.
Pokročilejší koncepce, založené na neoklasické teorii (např. HeckscherOhlinův model), opouštějí podmínku uzavřenosti ekonomiky. Naopak předpokládají dokonalou mobilitu výrobních faktorů, která podněcuje přesun kapitálu
a migrační toky mezi regiony, což přispívá k vyrovnávání cen výrobních faktorů
Holub, T., Čihák, M.: Teorie růstové politiky. Vysoká škola ekonomická. Praha, 2000.
72
a konvergenci regionů (neoklasický vyrovnávací proces). Jako rozhodujícími faktory růstu jsou v těchto modelech uváděny obchod a fungující tržní hospodářství. Regionální politika ovlivněná neoklasickými přístupy se opírá o tvrzení, že
tržní mechanismus sám o sobě zajišťuje optimální alokaci zdrojů a přispívá ke
konvergenci regionů. Subjekty regionální politiky by se měly soustředit zejména
na odstranění tržních nedokonalostí, zajištění dostupnosti informací, podporu
mobility výrobních faktorů v prostoru a odstranění nadměrných zásahů státu do
ekonomiky (deregulace trhů, cen).
Teorie skupiny jádro-periferie (development economics) se ve svých tvrzeních podstatně odlišují od neoklasických konceptů. Výkyvy v ekonomickém
systému nepovažují za krátkodobé poruchy, které budou vyrovnány působením
tržních faktorů, ale za trvalý jev. Regionální růst definují jako nerovnovážný proces a dlouhém období předpokládají rozevírání nůžek v ekonomické úrovni mezi
vyspělými a zaostalými regiony. Příčiny diferencovaného růstu regionů shledávají především na straně poptávky. Regionální politika inspirovaná koncepcemi
jádro-periferie vychází z tvrzení, že zodpovědnost za řešení tržních selhání spočívá do značné míry na státu. Jako hnací síly pro regionální rozvoj jsou uváděny
především přímé zahraniční investice, relokace státních podniků a institucí do
méně vyspělých regionů nebo regionální rozvojové fondy.
New economic growth theory (endogenous growth theory) nepředstavuje, i přes svůj název, zcela průlomový směr. Tato teorie, která má řadu odnoží
a modelů, obohacuje a modifikuje neoklasickou růstovou teorii. Zaměřuje se na
endogenizaci a zahrnutí technického pokroku do modelů ekonomického růstu.
Dále také přiřazuje větší důležitost znalostnímu a lidskému kapitálu. Pozitivní
externality lidského kapitálu a přenos znalostí umožňují opuštění zákona klesajících výnosů z výrobních faktorů, typického pro Solowův model. Regionální rozdíly v produktivitě a růstu jsou proto vysvětlovány rozdíly ve vybavenosti technologiemi a lidským kapitálem. Jako hlavní faktory ekonomického růstu uvádí nová
růstová teorie investice do vědy a výzkumu, inovační aktivitu, úroveň vzdělanosti, investice do lidského kapitálu, efektivnost řízení znalostí a inovací apod.
New economic geography vychází obdobně jako nová teorie růstu z neoklasických předpokladů, ale opouští podmínky zákona klesajících výnosů z rozsahu,
V případě Solowova modelu je uváděna pouze konvergence podmíněná, tj. konvergence ekonomik
s obdobnými charakteristikami produkční funkce.
Jako příklady modelů jádro-periferie lze uvést např. teorie růstových pólů (F. Perrouxe), teorii
kumulovaných příčin G. Myrdala, teorii polarizovaného rozvoje J. Friedmanna nebo Prebishův
model regionální diferenciace růstu.
Blažek, J., Uhlíř, D.: Teorie regionálního rozvoje. Karolinum. Praha, 2002, s. 86-105.
Martin, R.: A Study on the Factors of Regional Competitiveness. Draft final report for the. European
Commission. Brussels, 2006, p. 9-10.
Nová teorie růstu je spojena s pracemi P. Romera, R. Lucase, G. Grossmanna, E. Helpmana atd.
Jones, I. Ch.: Introduction to economic growh. New York. Norton & Company, 2002, p. 155-162.
73
Josef Abrhám
komparativních výhod a dokonalé konkurence. Podle nové ekonomické geografie
jsou pro výrobní a obchodní specializaci regionů podstatnější vnější úspory, nedokonalá konkurence a rostoucími výnosy z rozsahu. Nová ekonomická geografie se
snaží nalézt odpovědi na to, že stále existují mezi zeměmi a regiony podstatné
rozdíly z hlediska specializace, konkurenceschopnosti i průmyslové dynamiky.
Původ dlouhodobých specializací teorie vysvětluje jako výsledek aglomeračních
procesů. Jako zásadní faktory konkurenčních výhod regionů uvádí především
koncentraci kvalifikované pracovní síly, dostatečnou odvětvovou koncentraci
firem, rozvinuté dodavatelsko-odběratelské vztahy a dostupnost specializované
infrastruktury a technologií. Pokročilejší koncepce nové ekonomické geografie uvádějí mezi klíčovými faktory regionálního ekonomického růstu fungující
průmyslové klastry. Přičemž klastr je chápán jako geograficky blízké seskupení
vzájemně provázaných firem a souvisejících institucí v konkrétním oboru (např.
i univerzity, vědecko-výzkumné instituce, hospodářské komory apod.) i firem
v příbuzných oborech, které spolu soutěží, spolupracují, mají společné znaky
a vzájemně se doplňují.
Význam klastrů pro regionální ekonomickou konkurenceschopost
Vnímání klastru jako činitele rozvoje konkurenční síly ekonomiky vychází ze
širšího pojetí regionální konkurenceschopnosti. Tento přístup pojímá regionální
konkurenceschopnost komplexně, jako soubor politik a faktorů, jež určují sílu
dané ekonomiky v aktuálním měřítku a jež také mají vést k růstu blahobytu společnosti v delším časovém horizontu. Konkurenceschopnost je v mezinárodním
měřítku sledována různými institucemi. Pojetím vymezeném v tomto projektu
se zabývá např. World Economic Forum. V jeho rámci se ekonomičtí odborníci
zaměřují na analýzu faktorů mezi zeměmi v jednotlivých fázích vývoje národních
ekonomik.
Jednotlivé země jsou členěny do tří vývojových etap, přičemž mezi nimi
dochází ještě k odlišení dvou přechodových fází. Proměnou, podle níž jsou státy
rozčleněny, je ekonomická úroveň. Pro země na nejnižším stupni rozvoje je pro
jejich konkurenceschopnost důležité zvyšovat kvalitu základních faktorů, jimiž
jsou institucionální systém, infrastruktura, makroekonomická stabilita a zdravá
pracovní síla se základním vzděláním. Země na středním stupni rozvoje by se
měly v rámci svých národních politik a firemních přístupů soustředit na faktory
efektivnosti, mezi které se řadí kvalifikovaný lidský kapitál, vyšší efektivita trhů
výrobních faktorů i komodit a vyšší využívání vyspělých technologií. Nejvyspělejší ekonomiky už těžko mohou konkurovat v ceně výrobních faktorů nebo ve vyš
Krugman, P.: Development, Geography and Economic Theory. Cambridge: MIT Press.
74
ší kvalitě produkce. Jsou tak nuceny se zaměřit na produkci specifického zboží.
Takové odlišení mohou získat na základě svého vlastního vysokého inovačního
know-how. Proto musí v rámci svých politik rozvíjet tzv. inovační faktory – sofistikovanost podnikatelského prostředí a inovační potenciál.
Klastry se v rámci kategorizace výše uvedených faktorů nacházejí na úrovni
kvalitativního charakteru struktury podnikatelského prostředí. Jejich existence
ovlivňuje konkurenceschopnost ve třech rovinách: jednak růstem produktivity mezi zúčastněnými firmami a odvětvími, dále prostřednictvím vyšší kapacity
inovací a růstu produktivity a v poslední rovině také vznikem nových podnikatelských uskupení, jež umožňují a stimulují další inovace a rozšíření klastru. Klastry
však znamenají především příležitost, možnost být konkurenceschopným s ohledem na tomu co klastr nabízí, není to tedy „nevyhnutelnost“, resp. jakási samozřejmost zaručující růst a rozvoj.10
Význam klastrů v oblasti konkurenceschopnosti se projevuje stále výrazněji
i s ohledem na prohlubující se proces globalizace světové ekonomiky. I přes sjednocující efekt globalizace existují totiž mezi zeměmi a regiony podstatné rozdíly
z hlediska specializace, konkurenceschopnosti i průmyslové dynamiky. Konkurenceschopná odvětví a průmyslové klastry si dokáží udržet svoji úspěšnou pozici
i přes úsilí jiných subjektů napodobit jejich aktivity.
Původ udržitelných konkurenčních výhod lze spatřovat především v kombinaci vnitřních a vnějších zdrojů, které jsou dostupné v národním nebo regionálním podnikatelském prostředí.11 Zdroje, včetně lidských zdrojů, kapitálu
a fyzických aktiv, jsou však nedostačující. Nutným předpokladem konkurenceschopného prostředí je jeho dynamika. Zdroje a schopnosti musí vést ke stálému
zdokonalování ve vzájemně se posilujícím procesu. Právě klastry příznivým směrem ovlivňují dynamizaci zdrojů a vzájemnou spolupráci účastníků ekonomického systému (firmy, univerzity, výzkumné instituce apod.) při zachování zdravě
soutěžního prostředí.
Úspěšnost klastru, jako nástroje konkurenceschopnosti ekonomiky, dokládají jak tvrzení moderních ekonomických teorií,12 tak i praktické výsledky fungování klastrových iniciativ. Jako příklady vysoce úspěšných klastrů lze uvést
Porter, M. E.: Building the Microeconomic Foundations of Prosperity: Finding from the Business
Competitiveness Index. In: The Global Competitiveness Report 2004–2005. World Economic
Forum. Geneva. 2004, s. 23.
10
Čajka, P.: Teória klastrov a regionálny potenciál Slovenska. In: IVANIČKA, Koloman a kol.: Analýza
ekonomickej a sociálnej úrovne regiónov SR a regionálna politika ich rozvoja. Bratislava: Vysoká
škola ekonómie a manažmentu verejnej správy, 2007, s. 107-116.
11
Vilagi, A., Bilčík, V., Klamár, R., Benč, V.: Kohézna politika na roky 2007–2013 a Lisabonská stratégia. Analýza dopadov na regióny SR Výskumné centrum Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú
politiku. Bratislava, 2007.
12
Např. práce M. Portera: The competitive advantage of Nations; P. Krugmana: Development, geography and economic theory.
75
Josef Abrhám
např. klastr Montebelluna v Itálii (25 tisíc obyvatel), který vyrábí 75 % světové
produkce lyžařské obuvi nebo klastr Linn County v Oregonu, jež koncentruje
70 % produkce všech travních semen obchodovaných na celém světě nebo klastr
Bio-tech region v německém Mnichově, který je jedním z vůdčích biotechnologických středisek v Evropě.
Na mikroekonomické úrovni jsou klastry přínosné pro celou řadu subjektů.
Podnikatelské subjekty zapojené v klastru si mohou vzájemně konkurovat, ale
zejména spolupracovat v oblastech společného zájmu (např. realizovat společný výzkum a vývoj nebo koordinovat exportní aktivity apod.). Pro vysoké školy
a výzkumné instituce přináší klastry nové příležitosti z hlediska aplikovaného
výzkumu, možností spolupráce s firemním sektorem nebo rozšíření přístupu ke
zdrojům financování (firemní zdroje, grantové prostředky apod.). Regionální
autority a ekonomika regionu zase mohou profitovat prostřednictvím rozvoje
malých a středních podniků v regionu, rozvoje partnerství veřejného a soukromého sektoru, stimulováním přílivu investic do regionu atd.
2. Programy k podpoře klastrů (případová studie Německa)
Dynamika růstu německé ekonomiky nebyla v poslední dekádě nikterak
příznivá. Tempo růstu HDP patří v posledních letech k nejnižším v rámci členské základny Evropské unie. Zaostávání německé ekonomiky ovšem nelze spojovat s technologickou úrovní země. Německo se již několik let dostává mezi
nejúspěšnější světové ekonomiky v rámci multikriteriálních ročenek konkurenceschopnosti a inovačních indexů. Při podrobnějším pohledu na hlavní faktory
konkurenceschopnosti zjistíme, že řada silných stránek německého hospodářství
je spjata s vysokou technologickou vyspělostí, sofistikovaností a otevřeností ekonomiky. Dalším důležitým předpokladem pro vysokou kompetitivnost je kvalitní
institucionální systém a corporate governance. Naopak slabší stránky německé
ekonomiky ve velké míře vyplývají z negativních důsledků rozvinutého specifického paternalistického sociálního modelu a neefektivně fungujího trhu práce. Do
slabých stránek Spolkové republiky se tak především promítají dopady vládních
zásahů a politik, než samotného řízení firem. Samotné klastrové iniciativy jsou
jedním z významných faktorů, které umožňují udržet vysokou konkurenceschopnost německé ekonomiky. Německo v oblasti klastrů patří mezi nejvíce rozvinuté
ekonomiky nejen co do množství takových iniciativ, ale také co do kvality jejich
činnosti (tj. svým zaměřením, formou spolupráce, schopností exportu specifické
a sofistikované produkce apod.).
Klastrová politika není v podmínkách SRN ničím novým. Je součástí technologické politiky země již od počátku 90. let. V současné době jsou realizovány
tři národní programy (Nejlepší klastr – soutěžní program, Inovativní regionální
76
centra růstu Kompetenční sítě), kterým se budeme podrobněji věnovat v dalším
textu.
Nejlepší klastr – soutěžní program (Der Spitzencluster-Wettbewerb)
Program je administrován Spolkovým ministerstvem pro vědu a výzkum.
Jeho cílem je vytipování a následná podpora excelentních klastrů. Základem programu je preference a selektivní výběr nejkonkurenceschopnějších klastrů. Jsou
plánována tři soutěžní kola, během nichž bude vybráno vždy pět vysoce konkurenceschopných klastrů, které mohou využít na rozvoj svých strategií celkem
200 mil EUR. Při hodnocení je kladen důraz především na kvalitu a komplexnost
dlouhodobé strategie klastru, dynamika rozvoje a perspektivnost klastru, inovační potenciál, finanční participace soukromého sektoru v rámci rozvojových
projektů a perspektiva udržitelnosti výsledků projektu i po skončení financování.
V prvním kole, které proběhlo v roce 2008, byly vybrány následující klastry: Biotechnologický klastr Rhein-Neckar, Energeticky efektivní inovace Saso, Fórum
organické elektroniky Rhein Neckar, Klastr letecké dopravy Hamburg a Solarvalley střední Německo. Další kolo výběru probíhá v roce 2009 a následující je
plánováno na počátku roku 2011.13
Inovativní regionální centra růstu (Innovative regional Wachstumskerne)
Program je určen pro subjekty z nových spolkových zemí Německa. Finanční podporu lze čerpat na vytváření tzv. technologických platforem, které sdružují
univerzity, výzkumné instituce a podniky. Takové platformy definují společné
priority výzkumu a technologického vývoje a postupy a metody k dosažení vize.
V rámci programy jsou podporovány projekty společného základního výzkumu
s maximální dobou trvání 2 roky. Cílem programu je zvýšit přenos technologií
a inovací mezi univerzitami a podniky a posílení znalostně orientovaných klastrů.14
Kompetenční sítě (Kompetenznetze)
Koncept Kompetenční sítě není možné chápat jako dotační program, ale spíše
jako klub (sdružení) nejlepších inovačně orientovaných sítí firem a výzkumných
institucí. Zároveň lze členství ztotožňovat i s určitou certifikací kvality. V rámci
13
Informace o programu jsou čerpány z internetových stránek http://www.bmwi.de/.
14
Informace o programu jsou čerpány z internetových stránek www.bmbf.de.
77
Josef Abrhám
iniciativy se mohou zapojit pouze takové sítě, které splní předepsaná kvalitativní
kritéria. S členstvím je spojená i možnost spolupráce s dalšími inovačními sítěmi
a přenos zkušeností. Kancelář iniciativy organizuje každoročně společnou konferenci všech členů a řadu regionální meetingů. Poskytovány jsou také různé formy
marketingové podpory (např. společná účast na výstavách a veletrzích, prezentace členů ve vydávaných publikacích nebo při pořádaných akcích apod.).15
Významným způsobem se v oblasti klastrové politiky angažují i regionální
autority, konkrétně spolkové země. Všechny staré i nové spolkové země vypracovaly dlouhodobou koncepci pro rozvoj klastrů na daném území. Koncepce se liší
z hlediska rozsahu podpory, cílů i oborového zaměření. Vychází zejména z rozdílného potenciálu jednotlivých spolkových zemí. Analýza příkladů všech klastrových iniciativ v SRN by překračovala svým rozsahem možnosti této studie, proto
jsme zvolili jako vybraný příklad spolkovu zemi Bavorsko, která je v rámci SRN
hodnocena jako jedna z nejkomplexnějších a nejpropracovanějších. Výběr byl
ovlivněn i tím, že se jedná o zemi, přímo sousedící s Českou republikou, tudíž je
zde i určitý potenciál pro rozvoj klastrů v rámci přeshraniční spolupráce firem.16
Podpora klastrů v Bavorsku (Bayern Innovativ)
Klastrová politika Bavorska byla iniciována bavorským ministerstvem pro
hospodářství, infrastruktura, dopravu a technologie (Bayerisches Staatsministerium für Wirtschaft, Infrastruktur, Verkehr und Technologie, dále jen BSWIVT),
které delegovalo výkon rozhodující části aktivit v oblasti klastrů na společnost
Bayern Innovativ. Cílem Bayern Innovativ je zvýšit konkurenceschopnost regionu, inovační dynamiku a produktivity hospodářství prostřednictvím vytváření
klastrů. Podpora klastrů je zaměřena na 19 perspektivních odvětví, mezi která
patří high-tech sektory, ale i odvětví zpracovatelského průmyslu a služeb, což
dokazuje tvrzení ekonomických teorií, že sektor nemusí být nezbytně pouze vysoce technologicky orientovaný. Zásadním kritériem pro vytvoření klastru by měla
být dlouhodobě udržitelná konkurenceschopnost v domácí a především mezinárodní ekonomice.17
3. Programy k podpoře klastrů (případová studie Rakouska)
Rakousko patří mezi nejvyspělejší ekonomiky Evropské unie (HDP na
obyvatele dosahuje v posledních letech přes 120 % průměru EU_27) s vysoce
15
Informace o programu jsou čerpány z internetových stránek http://www.kompetenznetze.de/.
16
Informace o programu jsou čerpány z internetových stránek http://www.kompetenznetze.de/.
17
Informace o programu jsou čerpány z internetových stránek http://www.bayern-innovativ.de/.
78
nadprůměrnou úrovní produktivity práce a nákladů práce (průměrné hodinové
náklady práce se pohybují okolo 130 % průměru EU_27).18 Mezi hlavní faktory konkurenční výhody rakouské ekonomiky patří v současné době především
sofistikovanost podnikového prostředí (např. kvalita firemního prostředí a síťové
spolupráce), technologická připravenost, kvalita sociálních a vzdělávacích služeb
nebo infrastruktury. Zatímco inovační výkonnost, kvalita vzdělávací a výzkumné
základny nebo úroveň ekonomické svobody zaostávají oproti dalším vyspělým
ekonomikám světa.19
Klastry se v prostředí Rakouska formují již od poloviny minulého století
(první biofarmaceutický klastr byl založen v Tyrolsku již v roce 1946). V současné
době je evidováno více než 40 průmyslových klastrů. Mezi silné klastry se řadí
automobilový (zahrnuje více než 50 tis. zaměstnanců a více než 250 tis. subjektů)
a plastikářský klastr (více než 60 tis. zaměstnanců a více než 400 tis. subjektů)
ve Štýrsku, mechatronický klastr v Horním Rakousku, biofarmacie v Tyrolsku
a Vídeňském regionu nebo dřevařský klastr v regionu Salzburg.
Ačkoli klastry vznikají zejména na úrovni regionů, ve většině zemí Evropské unie se potvrzuje jako nezbytná podmínka pro jejich fungování aktivita centrálních orgánů, které stimulují jejich zakládání a rozvoj prostřednictví širokého
spektra nástrojů. Podpora klastrů v Rakousku se zaměřuje v zásadě na veškeré
formy síťové spolupráce. V národních strategických dokumentech najdeme pod
definicí klastru následující typy kooperace: klastr (Cluster), podniková síť (Unternehmensnetzwerk), centrum excelence (Kompetenzzentrum), hospodářský
komplex (Wirtschaftskomplex) a technologická platforma (Technopol). K rozvoji takových forem spolupráce je v současné době realizována více než desítka
národních a regionální programů. V následujícím textu vysvětlíme cíle a podporované aktivity nejdůležitějších aktuálně platných programů s celostátní působností (vycházíme ze stavu k září roku 2009).
COMET (Kompetenzzentrenprogramm)
Cílem programu je podpora vytváření tzv. center excelence. Tato centra
představují jasně tématicky vyprofilovaná výzkumná pracoviště, kde je realizován vysoce kvalitní střednědobý nebo dlouhodobý výzkum. Program je vyhlášen na období 2006–2017. Měl by přispět k prohloubení spolupráce firemního
sektoru a výzkumných institucí a k vytvoření špičkových pracovišť v národním
i mezinárodním srovnání. Podpory jsou administrovány ve třech formách:
18
Vycházíme z údajů Evropského statistického úřadu zhruba za poslední dekádu.
19
Podrobněji např. Porter, M., Schwab, K., Martin, X. S.: The Global Competitiveness Report
2007–2008. Houndmills: Palgrave Macmillan, 2008. Nebo Holmes, K., Feulner, E.: 2008 Index of
Economic Freedom. Heritage Foundation, 2008.
79
Josef Abrhám



K-projekty (K-Projekte): Projekty vysoce kvalitní střednědobé spolupráce
firemního sektoru a vědeckých pracovišť (minimálně 1 partner z vědecké
sféry a 3 partneři z podnikového sektoru) s maximální dotací 450 tis. EUR
ročně a dobou trvání 3-5 let. Projekty vyžadují 5% spolufinancování v případě výzkumného pracoviště a 50% u firemního sektoru.
K1 Centra (K1 Zentren): Projekty vysoce kvalitní dlouhodobé spolupráce
sféry a 5 partnerů z podnikového sektoru) s maximální dotací 1,5 mil. EUR
ročně a dobou trvání 7 let. Projekty vyžadují 5% spolufinancování v případě
výzkumného pracoviště a 45% u firemního sektoru.
K2 Centra (K2 Zentren): Projekty vysoce kvalitní dlouhodobé spolupráce
sféry a 5 partnerů z podnikového sektoru) s maximální dotací 5 mil. EUR
ročně a dobou trvání 10 let. Projekty vyžadují 5% spolufinancování v případě výzkumného pracoviště a 40% u firemního sektoru.20
COIN (Cooperation and Innovation)
V rámci programu funguje několik dotačních titulů. K podpoře inovačních
klastrů je možné využít dílčí program s názvem Kooperace a sítě. Z programu lze
financovat konsorcia (klastry) spolupracujících firem, univerzit a výzkumných
pracovišť, případně i veřejných subjektů, které vedou k rozvoji a vylepšování inovačních produktů, procesů a služeb. Uznatelné náklady zahrnují mzdové náklady,
výdaje spojené s využíváním vědecko-výzkumné infrastruktury, cestovní výdaje
apod.21
LISA (Life Science Austria)
Program je určen k podpoře rozvoje jednoho konkrétního klastru Life
Science Austria, který zahrnuje subjekty zainteresované v biologických vědách.
Klastr je zaměřen především na aplikaci inovací a nových zjištění v oblastech
biotechnologií, genetiky, medicíny, farmacie atd. Program Life Science Austria
je vyhlášen kontinuálně bez časového omezení. Mezi cílové skupiny programu
patří nově vznikající inovační firmy, vědci a orgány veřejné správy. Podpory jsou
poskytovány formou finančních dotací (rozvojové projekty firem a výzkumných
insitucí), poradenských a školicích aktivit (poradenství při vytváření podnikatelského plánu, průzkumy trhu a marketingové analýzy, školení v oborech podniko20
Informace o programu jsou čerpány z internetových stránek www.ffg.at.
21
80
vé ekonomiky a managementu, kontaktování s potenciálními partnery a finančními institucemi, poradenství při registraci patentů apod.). Jako hlavní zdroje
financování jsou využívány prostředky ze strukturálních fondů EU a národních
zdrojů. Program LISA Austria má svoji obdobu i na regionální úrovni. V oblasti
Vídně byl zřízen klastr Life Science Austria Vienna Region, jehož působnost je
pouze regionální.22
CIR-CE (Cooperationin Innovation and Research
with Central and Eastern Europe)
Cílem programu je vytváření a rozvoj síťových projektů mezi subjekty
z Rakouska a partnery ze zemí střední a východní Evropy. Podporováno je sedm
forem síťové spolupráce, mezi něž patří i firemní klastry. Hlavní cílovou skupinou
programu jsou malé a střední podniky a dále výzkumné instituce, zprostředkovatelé v oblasti transferu inovací a velké podniky. Partnerskými zeměmi v rámci programu jsou Albánie, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Chorvatsko, Česká
republika, Estonsko, FYROM, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Rumunsko,
Srbsko, Slovensko a Slovinsko.23
Závěry a implikace pro ČR
Německo i Rakousko se řadí v evropském i celosvětovém srovnání mezi
ekonomiky s nejlepšími předpoklady pro úspěšné rozvinutí efektů z činnosti
klastrových iniciativ. Takové předpoklady vycházejí jednak z dispozičních možností subjektů, které by se klastrové iniciativy mohly účastnit, ale také z kvality
potenciálních vazeb (např. charakteru spolupráce a zapojení jednotlivých subjektů). Dle hodnocení odborných institucí disponuje Německo rovnovážně rozvinutými dílčími faktory pro další kvantitativní i kvalitativní rozvoj klastrů. Vybavenost Rakousku není tak komplexní. Jako vysoce kvalitní lze hodnotit množství
lokálních dodavatelů i jejich kvalitu. Zatímco dostupnost místních výrobních
zdrojů i služeb pro výzkum a vývoj jsou o něco slabší.
Ačkoli vznik a rozvoj klastrů je motivován především tržními faktory,
můžeme na základě provedené analýzy ve sledovaných zemích konstatovat, že
jejich kvalitativní rozvoj se v moderních ekonomikách nedokáže obejít bez koncentrované podpory na národní a následně i na regionální úrovni. Jak Rakousko
tak i Německo rozvíjejí již řadu let různé formy klastrových politik, které jsou
neustále zkvalitňovány s ohledem na dosažené zkušenosti a vývoj podnikatelské22
Informace o programu jsou čerpány z internetových stránek www.lisavr.at.
23
81
Josef Abrhám
ho prostředí. Aktuálně funguje v každé ze sledovaných zemí více než 10 různých
podpůrných instrumentů.
Nástroje a programy realizované v obou analyzovaných zemích mohou
být inspirativní pro tvůrce klastrových politik v České republice, která vykazuje poměrně vysoký potenciál pro vznik a rozvoj klastrů, a to především v průmyslových odvětvích. České prostředí je charakteristické dostatečným počtem
koncentrovaných odvětví i rozvinutými vazbami ve vybraných sektorech. Navíc
je v ČR již několik realizována národní klastrová politika a po vstupu do Evropské unie byl implementován systém podpor ze strukturálních fondů. V důsledku
koordinovaných aktivit byla provedena mapovací studie klastrů, proškolena řada
odborníků (facilitátorů klastrů) a podpořen vznik a rozvoj zhruba pěti desítek
organizovaných klastrů.
Ve srovnání s dalšími novými členskými státy EU dosahují nástroje v ČR
nadprůměrné úrovně. Konfrontace z německými a rakouskými nástroji, naznačuje, že vývoj klastrových programů vhodně následuje trendy ve vyspělých zemích
EU, ale přece jen lze nalézt rezervy. Celkové zaměření dotačních programů je
v zásadě vhodně nastaveno. Původní program Klastry podporovaný ze strukturálních fondů v období 2004–2006 byl pro období 2007–2013 nahrazen programem Spolupráce, který obdobně jako zahraniční programy podporuje více forem
síťové spolupráce. Vedle klastrů ještě technologické platformy. Oproti programu
Klastry jsou více akcentovány rozvoj a inovace již existujících klastrů. Zatímco
již není finančně podporována mapovací ani facilitační fáze zakládání klastrů.
V rámci programu jsou nově také přesně vymezena podporovaná odvětví a naopak také odvětví vyjmutá z podpory. Uvedené změny považujeme s ohledem na
stupeň rozvoje klastrů v ČR jako vhodné.
Rezervy shledáváme především v neexistenci některých typů podpor
a nástrojů. Při rozvoji klastrů zatím není příliš využíván přeshraniční potenciál klastrových odvětví (např. ve vztahu k Německu, Rakousku nebo Slovensku)
a také role regionálních aktérů není doceněna. Na rozdíl od Německa a Rakouska
neexistuje klastrový program na regionální úrovni, který by akcentoval potřeby
dané oblasti. Regionální operační program se dané problematice nevěnují.
K dalšímu rozvoji dotačních programů by bylo vhodné také provést nové
mapování potenciálních klastrů (aktuální klastrová studie je z roku 2005) a dále
také vyhodnotit fungování vzniklých klastrů. Určit jejich slabé a silné stránky
a prezentovat příklady dobré praxe. Dále by bylo vhodné zkoumat dopady klastrů
na ekonomický rozvoj regionů. Taková hodnocení by mohla sloužit k přesnější
koncentraci poskytovaných podpor. Bylo by možné vytipovat a podpořit pouze
konkrétní obory nebo vyhodnotit neúspěšnější klastry. Po vzoru Německa lze
doporučit také rozvoj a finanční podporu asociací nebo sdružení klastrů, které by
vedle Agentury Czechinvest mohly přinášet různé formy asistenčních, poradenských a marketingových služeb pro klastry.
82
Literatura
1)
2)
3)
4)
5)
6)
7)
8)
9)
10)
11)
12)
BALDWIN, R., WYPLOSZ, CH.: Ekonomie evropské integrace. Praha:
Grada Publishing, 2008.
BIČ, J., ABRHÁM, J.: Klastry a rozvoj konkurenceschopnosti české ekonomiky. Současná Evropa a Česká republika, Praha: Vysoká škola ekonomická, 2006.
BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D.: Teorie Regionálního rozvoje, nástin, kritika,
klasifikace. Praha: Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum, 2003.
ČAJKA, P.: Teória klastrov a regionálny potenciál Slovenska. In: IVANIČKA, Koloman a kol.: Analýza ekonomickej a sociálnej úrovne regiónov
SR a regionálna politika ich rozvoja. Bratislava: Vysoká škola ekonómie
a manažmentu verejnej správy, 2007.
DOHSE, D.: Clusterorientierte Technologiepolitik in Deutschland: Koncepte und Erfahrungen. Working paper. Universität Kiel, 2006.
HOLUB, T., ČIHÁK, M.: Teorie růstové politiky. Vysoká škola ekonomická.
Praha, 2000.
JONES, I. CH.: Introduction to economic growh. New York. Norton
& Company, 2002.
KRUGMAN, P.: Development, Geography and Economic Theory.
Cambridge: MIT Press, 1995.
MARTIN, R.: A Study on the Factors of Regional Competitiveness.
Draft final report for the. European Commission. Brussels, 2006.
PORTER, M. E.: Building the Microeconomic Foundations of Prosperity:
Finding from the Business Competitiveness Index In. The Global Competitiveness Report 2004–2005. World Economic Forum. Geneva, 2004.
VILAGI, A., BILČÍK, V., KLAMÁR, R., BENČ, V.: Kohézna politika na
roky 2007–2013 a Lisabonská stratégia. Analýza dopadov na regióny SR
Výskumné centrum Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú politiku.
Bratislava, 2007.
VOŠTA, M., ABRHÁM, J.: Možnosti rozvoje klastrů v ČR po vstupu
do Evropské unie. Současná Evropa a Česká republika 2005/1.
Internetové zdroje:
13) www.lisavr.at
14) www.ffg.at
15) http://www.bayern-innovativ.de/
83
Josef Abrhám
16) http://www.bmwi.de/
17) http://www.kompetenznetze.de/
18) http://www.bmbf.de
Summary:
Cluster Policies in Germany and Austria (Case Studies with Implications for the
Czech Republic)
The subject to solution of this paper will be the analysis of clusters as a tool for advance in
competitiveness of economies with a practical focus on the Federal Republic of Germany and
Austria. It is a very topical theme both in the Czech Republic and other European countries,
especially in context of challenges of globalization and also within the range of realization
of the reforms related to the Lisbon Strategy. The importance of clusters in the field of competitiveness shows itself more and more clearly in context of the deepening of the process
of globalization of the world economy. Despite the uniting effect of globalization there are
significant differences between countries in the terms of specialization, competitiveness and
industrial dynamism. Competitive branches and industrial clusters can keep their successful
position contrary to efforts of other subjects to imitate their activities. The origin of sustainable competitive advantages can be seen predominantly in the combination of internal and
external sources that are available in national or regional entrepreneurial environment. The
sources, including human sources, capital and physical assets are insufficient. The essential
assumption of the competitive environment is its dynamism. Sources and abilities must lead
to perpetual perfection in mutually boosting process. Just the clusters influence in a positive direction the dynamism of sources and mutual cooperation of the participants in economic system (firms, universities, research institutions etc.) while keeping healthy competitive
environment.
Keywords:
Cluster, Austria, Germany
84
Hakob Samsonyan
Rusko jako strategický trh
pro české exportéry a investory
Abstrakt:
Ruský trh svou velikostí, strukturou poptávky a pochopitelně svou nabídkou je strategicky
významným, jak pro českou ekonomiku na makroúrovni, tak pro české firmy v pozici exportérů, stále více i investorů. Česká hospodářská politika v posledních letech vyvíjí značné úsilí
v institucionální, finanční i organizační podpoře českých podnikatelů na trhu Ruské federace
(RF). Jde především o aktivity Ministerstva průmyslu a obchodu a jeho institucí a agentur:
ČEB, EGAP, CzechTrade, české instituce a agentury v zahraničí. Daná studie dále zvýrazňuje pozitivní vlivy transformace v Rusku na otevírání a stabilizaci podnikatelského prostředí.
Pro české podnikatele může být orientačním zdrojem zmapování ruských regionů z hlediska
investičního potenciálu a investičních rizik. Rovněž ve studii provedená SWOT analýza ruského trhu z pohledu českých firem může být informačním zdrojem při vstupu na trh RF.
Klíčová slova:
Proexportní podpora, investiční potenciál, investiční rizika, regionální rozdíly, aliance, inovace průmyslu, infrastruktura
R
uská federace se svými více než 140 miliony obyvatel představuje velice
významný trh, což si uvědomuje většina západních a naštěstí v posledních letech i českých firem. Cesta pronikání českých firem na ruský trh
je cestou zvyšování konkurenceschopnosti těchto firem, jejich produktů, jejich
obchodních a platebních podmínek, konec konců zvládnutí profesionálního
marketingového přístupu k těmto specifickým trhům. Ke konkurenceschopnosti
firem v posledních letech přispívá koncepce a realita proexportní politiky vlády
České republiky.
1. Formy, nástroje a institucionální zajištění podpory českých podnikatelů
na ruském trhu
Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR se ve svých opatřeních a nástrojích již
několik let opírá o vypracovanou Strategii prosazování obchodně-ekonomických
zájmů ČR v RF. Strategie MPO zdůrazňuje následující cíle při pronikání na ruský
MPO ČR: Strategie prosazování obchodně-ekonomických zájmů České republiky v Ruské federaci.
Březen 2005.
85
Hakob Samsonyan
trh, a to jednak z hlediska českých firem, ale i celkových pozitivních dopadů na
českou ekonomiku:

Vytváření příznivých podmínek pro dynamický růst vývozu zboží, služeb
a investic cestou zlepšení konkurenceschopnosti a zvýšení přítomnosti českých subjektů na ruském trhu.

Dosažení rovnovážnějšího vývoje vzájemných obchodních vztahů a postupného snižování záporného salda obchodní bilance ČR.
Strategie se opírá jak o obchodně-politické předpoklady, tak o formování
institucí a nástrojů k dosažení výše uvedených cílů. Obchodně-politické předpoklady jsou dány příslušnými dokumenty a instrumenty Evropské unie ve vztahu
k Ruské federaci, především jde o naplňování Dohody a partnerství o spolupráci
všemi členy EU a tedy i Českou republikou. Dále pak jde o naplňování bilaterální
Dohody o hospodářské, průmyslové a vědeckotechnické spolupráci mezi Českou
republikou a Ruskou federací. Důležitou institucí pro aktuální naplňování cílů je
bilaterální Mezivládní komise pro hospodářskou, průmyslovou a vědeckotechnickou spolupráci.
Postupné dosahování cílů Strategie konec konců závisí na praktických podnikatelských krocích českých firem na ruském trhu, jimž vládní Strategie vytváří
potřebné zázemí zřízením a podporováním odpovídajících finančních, pojišťovacích a informačních institucí. Obecněji lze cestu k naplňování cílů Strategie charakterizovat jako cestu politického dialogu, aktivní ekonomické diplomacie pro
vytváření obchodně-politického prostoru pro české vývozce a investory. Zároveň
si je česká strana vědoma toho, že z členství v Evropské unii i pro ni vyplývá podpora integrace Ruské federace do globálních hospodářských struktur. Tato integrace přinese do vzájemných vztahů transparentnost, nediskriminaci, odstraňování restriktivních obchodních opatření, dodržování principů hospodářské
soutěže.
Přehled poskytovaných služeb pro české exportéry
a investory v Ruské federaci




Státní podpora financování a pojišťování vývozu:
činnost České exportní banky, a.s. (ČEB);
činnost Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a.s. (EGAP).
OEÚ ZÚ Moskva:
meziresortní spolupráce – obchod, finance, průmysl, doprava, zemědělství,
věda a technologie;
regionální spolupráce (prioritní regiony) – mise, veletrhy, výstavy;
OEÚ ZÚ = Obchodně ekonomický útvar Zastupitelského úřadu; OK = obchodní konzulát; GK =
generální konzulát.
86
Rusko jako strategický trh pro české exportéry a investory




identifikace a pomoc při řešení problémů firem – celní odbavení, certifikace,
daně;
projekty – podpora na vyšší úrovni, tendry, společné podniky;
sledování ekonomicko-politického a legislativního vývoje v Ruské federaci;
mezivládní komise, pracovní skupiny.
Obchodní konzulové (OK)2 GK2 Jekatěrinburg a Sankt-Petěrburg (od roku
2005):

pracovní skupiny (regionální);

regionální spolupráce;
projekty – podpora v rámci regionálních kompetencí, trendy, společné pod
mínky;

identifikace a pomoc při řešení problémů firem – celní odbavení, certifikace,
daně;

kanceláře CzechTrade (Moskva, Sankt-Petěrburg, Jekatěrinburg);

poskytování informací o možnostech vstupu na ruský trh;

asistence při vstupu na ruský trh a získávání zakázek;

aktivní pomoc exportérům při realizaci vlastních exportních aktivit;

zpracování poptávek a obchodních příležitostí od ruských firem.
Návaznost aktivit v ČR na instituce na území RF, poskytující služby pro české exportéry při vstupu na ruský trh, vyjadřuje následující přehled:
Instituce a složky podporující české exportéry při vstupu na ruský trh
Instituce poskytující služby pro české
exportéry do RF v ČR
Složky poskytující služby pro české exportéry
do RF v zahraničí
Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR
Obchodně-ekonomický úsek
Velvyslanectví ČR v RF v Moskvě
Ministerstvo zahraničních věcí ČR
Obchodní konzulové Generálního konzulátu:
Sankt-Petěrburg, Jekatěrinburg
Česká agentura na podporu obchodu (CzechTrade)
Exportní garanční a pojišovací společnost
Honorární konzulové Honorárního konzulátu:
Chanty-Mansijsk, Nižnij Novgorod
Česká exportní banka
Zastoupení České exportní banky v Moskvě
Hospodářská komora ČR
Český dům v Moskvě
Komora pro hospodářské styky se SNS
Kanceláře CzechTrade:
Moskva, Sankt-Petěrburg, Jekatěrinburg
Pramen: MPO, Strategie prosazování ekonomických zájmů ČR v RF, 2005.
87
Hakob Samsonyan
Úvěrová podpora českých exportérů na ruském trhu – aktivity ČEB
Úvěrová pomoc pro exportéry je v řadě případů pro realizování exportního
záměru rozhodující. Jen malé procento exportérů disponuje dostatečným kapitálem pro financování svého exportu. Institucí k tomuto účelu státem založenou
je Česká exportní banka, a.s., stoprocentně vlastněná státem. Veškeré aktivity
ČEB jsou plně v souladu s pravidly WTO, příslušnou dohodou OECD (Conensus)
a směrnicemi EU. Objemově největší aktivity České exportní banky v posledních letech směřují právě do Ruska, dalších zemí SNS a zemí rozvojových.
K 31. 12. 2006 představoval podíl Ruska na úvěrech poskytovaných Českou
exportní bankou českým vývozcům téměř 25 % z celkových úvěrů, v dalších
letech tento podíl rostl téměř o 30 %.
„Program rozvoje a obnovy hospodářství RF pro příští léta počítá s modernizací až 50 % celkové výrobní základny, což zejména s ohledem na obnovu od nás
do Ruska dříve tradičně vyvážených strojů a zařízení představuje šanci pro české
podniky. Česká exportní banka má zkušenosti s financováním vývozu technologií
i výstavby či rekonstrukce velkých závodů a v komoditní struktuře státem podpořeného vývozu, který financuje, převládají zařízení na výrobu elektřiny, dopravní
a přepravní technika a různá strojírenská zařízení a výrobky včetně investičních
celků neenergetického charakteru. Lze proto oprávněně předpokládat, že Česká
exportní banka při realizaci zmíněné šance českých exportérů nebude chybět. Při
rekonstrukci velkých výrobních závodů i výstavbě nových je zapotřebí především
středně- a dlouhodobého financování. Ruské banky, nabízející financování, sice
v posledních letech výrazně snížily úrokové sazby, jejich krátkodobé zdroje však
zatím ještě neumožňují (až na výjimky) financování delší než tříleté.“
Hlavní produkty ČEB využitelné na podporu vývozu – pro ruský trh platí
stejné podmínky, jako pro trhy ostatní:

vývozní úvěry:
 dodavatelské,
 odběratelské,
 refinanční;

předexportní financování formou přímých úvěrů výrobci – budoucímu
vývozci;

neplatební záruky za vývozce;
úvěry na financování investic českých podnik. subjektů v zahraničí;


zprostředkování dotace části úrokových nákladů (rozdíly mezi úroky úvěrů
poskytovaných ČEB a úrokovými náklady na úvěry od komerčních bank);

úvěry na financování prospekce trhu.
Podmínky a perspektivy pro uplatnění českého zboží a služeb na trhu RF. Corona Communications
s.r.o. 2007, str. 13.
88
Složitá situace na ruském trhu (neprovázanost daňových, celních, devizových a dalších předpisů) přináší pro podnikatele a konec konců i pro financující
banku řadu těžko řešitelných problémů. Např. český subjekt požaduje financování projektu, kde hraje roli generálního dodavatelé, jeho úloha není ve vlastní
dodávce, nýbrž v koordinaci, supervizi projektu, v inženýrské činnosti. Za této
situace české dodávky nepředstavují požadovaných 50 % hodnoty kontraktu
– ČEB hledá partnery pro kofinancování, a to jak pro zahraniční subdodávky,
tak pro dodávky místní (partnerství s ruskými bankami). Stále více se ukazuje
při financování podnikatelských aktivit na ruském trhu potřeba zapojení ČEB již
do přípravy exportního kontraktu. Jde o minimalizaci rizik, jimž je vystaven jak
vývozce, tak i financující ČEB.
ČEB má uzavřeny rámcové úvěrové smlouvy s následujícími ruskými bankami:

Avandgard Bank;

Rasselchozbank;

Bank Moskvy;

Pervyj Češsko-Rossijskij bank;

Transcreditbank;

Vněšekonombank.
Financování je možné nejen přes centrály těchto bank, ale i na požádání
v pobočkách těchto bank v regionech ruských partnerů českých vývozních firem.
Státní podpora vývozu formou pojištění EGAP, a.s.
pro podnikání v Ruské federaci
Státní angažovanost při poskytování úvěrů českým exportérům je posílena
vázaností poskytnutí úvěru Českou exportní bankou, a.s. s pojištěním vývozních
rizik českou společností EGAP (Exportní garanční a pojišťovací společnost a.s.,
stoprocentně vlastněnou českým státem). Pokud jde o ruský trh, tak množství
rizik je poměrně značné, což sebou nese pro české podnikatele značnou náročnost na znalost trhu i na analýzu všech rizik s podnikáním spojených.
EGAP svými profesionálními aktivitami usnadňuje českým vývozcům přístup zejména na ty zahraniční trhy, které jsou vysoce rizikové a tržně nepojistitelné – což je v řadě případů právě ruský trh. S pojišťováním českého exportu do
RF má EGAP dlouholeté zkušenosti a v současné době může klientům nabídnout
přístupy a nástroje, které jsou často základním předpokladem úspěšné realizace
vývozních kontraktů.
Pojistné produkty EGAP lze charakterizovat následujícím přehledem:

pojištění krátkodobého vývozního dodavatelského úvěru;

pojištění středně a dlouhodobého vývozního dodavatelského úvěru;
89
Hakob Samsonyan
pojištění vývozního odběratelského úvěru;
pojištění úvěru na předexportní financování výroby;
pojištění investic českých právnických osob v zahraničí;

zajištění úvěru na financování českých právnických osob v zahraničí;


pojištění úvěru na financování prospekce zahraničních trhů;

pojištění proti riziku nemožnosti splnění smlouvy a vývozu;

pojištění bankovních záruk u exportního kontraktu.
Jako nový typ pojištění, který poskytuje EGAP na ruském trhu, je pojištění
krátkodobého dodavatelského úvěru (se splatností do jednoho roku) proti riziku
nezaplacení, a to na tržním principu, jako krátkodobé pohledávky v rámci EU.
Toto pojištění poskytuje dceřiná společnost EGAP – Komerční úvěrová pojišťovna
EGAP. Poskytování tohoto produktu při úvěrování vývozu do Ruska je odrazem
zlepšování ekonomicko-politického prostředí v Rusku. Dnes patří Rusko mezi
země se standardním rizikem, což jej řadí mezi země komerčně pojistitelné.
K vývozním aktivitám českých firem v RF, které se bez pojištění EGAP prakticky neobejdou, patří:

vývoz větších dodavatelských celků a investičních souborů;

přímé zahraniční investice;

společné obchodní a dodavatelské aktivity českých a ruských společností ve
třetích zemích, např. v Indii, Číně, Mongolsku, dalších zemích SNS;

obchodní služby zabezpečující dodání a financování komplexních dodávek
z českých zdrojů v kombinaci s dodávkami z jiných vyspělých zemí, např.
z Německa, Rakouska.
Nejčastějším pojistným produktem EGAP na ruském trhu je pojištění odběratelského úvěru, který poskytla banka českého vývozce (ČEB) bance ruského
kupujícího. V poslední době ruští dovozci stále častěji usilují o to, aby se stali
sami dlužníky zahraniční banky a mohli tak vynechat z transakce banky místní.
To znamená pro ruskou firmu vyhnout se vysokým přirážkám domácích bank,
které zvyšují náklady dovozce. I takovéto přímé pojišťování rizika ze strany kupujícího EGAP na ruském trhu úspěšně zvládá. Na druhé straně lze konstatovat, že
nyní již v řadě případů sehrávají ruské banky vysoce pozitivní roli. Ruská banka
má obvykle lepší přehled a kontrolu nad ruským kupujícím. Neocenitelné služby
může domácí ruská banka poskytnout při řízení a vedení tzv. vázaných účtů.
„V poslední době se čeští exportéři setkávají s rostoucími požadavky ruských partnerů na komplexnost nabídek, tzn. že kromě klasické komerční nabídky
je nezbytné umět nabídnout také odpovídající financování a jeho pojištění. Tyto
požadavky se objevují především v souvislosti s výběrovými řízeními a bez jejich
splnění není možné v tvrdé konkurenci uspět, neboť pro ruskou stranu obvykle
znamenají výrazné zlevnění úvěrových zdrojů.“


Podmínky a perspektivy pro uplatnění českého zboží a služeb na trhu RF. Corona Communications,
2007, str. 31.
90
CzechTrade – Česká agentura na podporu obchodu a její aktivity na trhu RF
Kromě financování a pojišťování rizik při vstupu na ruský trh, vzhledem
k jeho strukturální složitosti, lokální diferencovanosti příp. i vysokému stupni administrativní zátěže, jsou mimořádně důležité služby v oblasti informační
podpory, poradenství asistence při navazování kontaktů. Pro zajišťování těchto
služeb pro exportéry jsou důležité aktivity agentury CzechTrade (zřídilo MPO
ČR). Co do šíře a kvality poskytovaných informačních a poradenských služeb je
tato agentura hodnocena jako obdoba úspěšně fungujících agentur v zemích EU.
V roce 2002 získala agentura CzechTrade certifikát systému kvality managementu jakosti ISO.
Služby nabízené českým exportérům agenturou CzechTrade lze členit na:

informace a exportní příležitosti;

exportní vzdělávání;
služby v zahraničí;


dotační programy.
Podle stručné charakteristiky, kterou o svých aktivitách podává sama agentura na internetových stránkách (www.czechtrade.cz), jde o následující:

„Pomáháme překonat červenou pro export“
 příprava na export, informační, asistenční a vzdělávací služby.

„ Oranžová pro rychlý výběr“
 zhodnocení a výběr trhu.

„Zelená pro vývoz investic a služeb“
 asistenční služby při vstupu a působení firmy ve vybraném teritoriu.

„Modrá pro další úspěch“
 zprostředkování, vyhledávání nových obchodních či investičních příležitostí.
Užitečnou, systematicky poskytovanou službou pro exportéry či potencionální exportéry je zveřejňovaný a denně aktualizovaný soubor informací
o poptávkách, trendech, exportních příležitostech dle zemí i dle sektorů. Tuto
mapu exportních příležitostí poskytuje CzechTrade zdarma na portálu Businessinfo.cz. Pro informace o ruském trhu bylo na mapě exportních příležitostí v roce
2007 zveřejněno 177 informací (33 ze sektoru strojírenství, 23 ze sektoru životní prostředí, voda, 12 z oblasti elektronika a elektrotechnika a další). Na mapě
exportních příležitostí mohou firmy, zajímající se o ruský trh, zjistit konkrétní
sektorové příležitosti i základní charakteristiku vnitro i zahraničně ekonomické
a politické orientace země. Kromě celkových charakteristik jsou na portálu Busi
Kuličková, I.: Aktivity společnosti CzechTrade v oblasti česko-ruských obchodních vztahů. VŠE
Praha, 2008, str. 46.
Materiály CzechTrade.
91
Hakob Samsonyan
nessinfo.cz velmi cenné pro firmy, orientované na Rusko, informace o možnosti
investic ve zvláštních ekonomických zónách, účasti na státních zakázkách, prioritně sledované regiony.
Z celého spektra aktivit agentury CzechTrade lze zjistit intenzivní zájem
českých podnikatelů o podmínky a příležitosti v Ruské federaci. Např. z činnosti Exportního klubu CzechTrade lze jmenovat uspořádaná oborová setkání: „Obchodní příležitosti strojírenských oborů v Belgii, Lotyšsku, Nizozemsku
a Rusku (2003), dále v roce 2006 konferenci „Jak úspěšně exportovat do rozvojových teritorií: Čína, Indie a Rusko“, v roce 2007 exportní seminář „Jak úspěšně
obchodovat se SNS“. Vzhledem k velkému zájmu českých firem o ruský trh se
konala v letech 2007 a 2008 řada odborných seminářů zaměřených specielně na
Rusko. Za nejvíce navštívený seminář (v roce 2007) lze označit seminář na téma
„Technické požadavky na výrobky vyvážené na ruský trh“.
V posledních letech CzechTrade provedl důležité inovační kroky zřízením
svých kanceláří v zahraničí, v Rusku jde o kanceláře v Moskvě, Sankt-Petěrburgu a Jekatěrinburgu. Služby kanceláří CzechTrade mohou výrazně pomoci při
vstupu českých firem na ruský trh, zejména pak v případě firem na ruském trhu
začínajících. Jde o mapování teritoria, zákazníků, podmínek podnikání, a to vše
dle individuálních potřeb exportéra.
Kancelář může pomoci nejen vyhledat, ale i oslovit, kontaktovat vhodné partnery. Po několika letech působení ruských kanceláří v Rusku lze hodnit
tyto aktivity velmi pozitivně, a to jak co do efektů pro české exportéry, tak podle
finančního příjmu pro agenturu. Výsledky hodnocení úspěšnosti zahraničních
kanceláří CzechTrade (podle velikosti dosaženého exportu klientů) vynesly kanceláře v Rusku na první místo ze současného celkového počtu 33 kanceláří ve
30 zemích. V posledním hodnocení se na první místo dostala kancelář v SanktPetěrburgu, na druhé místo pak kancelář v Moskvě a na páté pozici se umístila
kancelář v Jekatěrinburgu.
Zahraniční kancelář CzechTrade v Sankt-Petěrburgu byla otevřena v roce
2001 (první zahraniční kancelář v Rusku), je zaměřena na trh Sankt-Petěrburgu,
přilehlé Leningradské oblasti i na okolních 9 subjektů Ruské federace Severozápadní federální oblasti. Příležitosti pro české exportéry jsou zejména v následujících oborech: automobilový průmysl, stavebnictví, strojírenství, investiční celky,
energetika, voda, životní prostředí.
Zahraniční kancelář CzechTrade v Moskvě byla otevřena v roce 2003, nabízí
služby českým exportérům v hlavním městě RF, v Moskevské oblasti a dalších
16 subjektech spadajících do Centrálního federálního okruhu. Oborové priority
pro české podnikatele v oblasti působnosti této kanceláře jsou: strojírenství, stavebnictví, energetika, užitkové sklo a bižuterie, voda, odpady, životní prostředí.
Zahraniční kancelář CzechTrade v Jekatěrinburgu zahájila svou činnost
v roce 2003, je zaměřena na podporu českých exportérů seskupených do obo92
rových aliancí v Uralském federálním okruhu zejména v oblasti Sverdlovsk. Celá
oblast Uralu představuje rozsáhlou průmyslovou základnu se značným nerostným bohatstvím (ropa, plyn, železná ruda, barevné kovy – tedy těžba surovin,
metalurgie, těžké strojírenství).
Do sítě CzechTrade patří kromě zahraničních kanceláří také kanceláře
v regionech ČR. V současné době pracuje v České republice třináct regionálních
kanceláří (REM – regionální exportní manažer) v jednotlivých českých krajích.
CzechTrade spolupracuje v ČR s řadou institucí, které jsou přímo či nepřímo
angažovány na podpoře českého podnikání v Ruské federaci. Jde např. o spolupráci s Hospodářskou komorou, Svazem průmyslu a dopravy ČR, Asociací exportérů, ČEB a EGAP. K partnerům CzechTrade patří např. dále Young, UniCreditBank, OREA.
V roce 2006 byla agenturou CzechTrade formulována následující základní
pravidla vstupu na ruský trh:

Nemyslíme si, že ruský trh je místo, kde lze prodat vše a navíc bez výraznějšího přičinění. Uvědomujeme si, že ruský trh je náročnější než evropský.

Chceme aktivně vstoupit na ruský trh. Toto rozhodnutí nás bude stát čas
a finance.

Uvědomujeme si překážky bránící vstupu na trh (legislativa, celní bariéry,
certifikace apod.). Bez GOSTu nebo oficiálního osvědčení, že GOST není
vyžadován, nelze zboží do RF vyvézt a to bez ohledu na to, že prošlo západoevropským certifikačním řízením.

Máme představu o konkurenci na ruském trhu. Jsme schopni identifikovat
vlastní konkurenční výhodu.

Umíme nabídnout adekvátní obchodní podmínky (logistika, platby, financování, marketing, servis atd.).

Umíme identifikovat cílový segment (nikoliv přístup: „Kdokoli, kdo koupí“).
Máme profesionálně připravené informační a propagační materiály v rušti
ně včetně webových stránek.
Komunikujeme v ruštině a jednáme aktivně (pasivní obchodování „od stolu“

či zasílání dopisů či e-mailů a nabídek bez aktivního ověřování je v ruských
podmínkách neefektivní).

Jsme ochotni cestovat do teritoria.

Jsme schopni se kvalitně prezentovat na obchodním jednání.
Umíme využít získané kontakty (z veletrhů, z kontaktů předjednaných

CzechTrade).
Gelbič, J.: ZK CzechTrade Jekatěrinburg, 2006.
93
Hakob Samsonyan
2. Hodnocení ruského trhu z hlediska jeho silných či slabých stránek,
jeho příležitostí či ohrožení
České firmy si uvědomují, že ruský trh je trhem perspektivním a dnes už
i trhem solventním. Má ovšem řadu svých specifik, problémů, složitostí, takže
pro úspěšné působení na tomto trhu nutno znát jeho náročnost, kvalitativní
vlastnosti, a jeho charakteru umět správně využít. Váhat dnes nad vstupem na
ruský trh může v budoucnosti znamenat složitější finančně náročnější pronikání,
konkurenční prostředí výrazně narůstá. Následující hodnocení čerpá z řady prací
včetně materiálu MPO ČR, které se na základě přístupů SWOT analýzy pokoušejí zmapovat ruský trh, a to jak z hlediska současné situace, tak v dlouhodobějším
výhledu.
Silné stránky pro českého exportéra:

výhodná výchozí pozice jako výsledek dlouholeté tradice včetně schopnosti
komunikace v ruském jazyce;

stále ještě dobré jméno ČR a českých výrobků mezi ruskými spotřebiteli;

relativní pružnost českého průmyslu adaptovat se na požadavky ruského
trhu při garantování vztahu parametrů výrobků k ceně;

v poslední době se objevuje intenzivněji i schopnost českých exportérů kombinovat vývoz výrobků s výrobní a technologickou kooperací i schopnost
investičně se podílet, příp. zakládat společné podniky;

relativně dobrá znalost lokálních specifik;

možnost sehrávat roli mostu mezi EU a RF (např. účastí ve společných podnicích s partnery z Ruska i z některé západoevropské země);
schopnost předávat a využívat zkušeností z restrukturalizace českého prů
myslu a zkušenosti ze spolupráce se zahraničními investory v ČR;
možnost využívat různých forem státní proexportní podpory ČR v relaci

k ruskému trhu;

dobrá institucionální spolupráce na centrální úrovni – aktuální aktivity
Mezivládní komise pro obchodně-ekonomickou a vědecko-technickou spolupráci mezi ČR a RF.
Slabé stránky českého exportéra:

nedostatečná informovanost o možnostech podnikání na ruském trhu včetně určitých přetrvávajících předsudků z minulých negativních zkušeností;

nedostatek domácí kapitálové vybavenosti a zároveň i nedůvěra ve spolupráci více českých firem za účelem pronikání na ruské trhy;
u některých exportovaných výrobků nedostatky v inovační úrovni ve využití

vědecko-technických poznatků – a ruský trh je dnes trhem s vysokou konkurencí nabídky;
Strategie MPO, 2005.
94
rezervy využití pozitivního potenciálu v politické oblasti;
nevyvážený obraz Ruska v českých médiích.
Příležitosti na ruském trhu:

dynamika ekonomického růstu včetně probíhající restrukturalizace;

zlepšený stav veřejných financí a vůbec finančního sektoru;

pokračující liberalizace obchodu dle pravidel WTO;
modernizace značně rostoucí výrobní základny v civilním průmyslu;


potřebný rozvoj infrastruktury dopravní, telekomunikační;
nenasycenost trhu jak v oblasti výrobní spotřeby tak v oblasti konečné spo
třeby a zároveň;

růst příjmů a tedy růst spotřebitelské poptávky včetně poptávky po
dováženém zboží;
zapojení českých investorů do technologické modernizace v oblasti těžby

ropy a dalších surovin;

záměr EK sjednat široce založenou dohodu o volném obchodu (FTA) mezi
EU a RF.
Hrozby pro české exportéry na ruském trhu

otazníky nad dlouhodobým růstem;

dosud poměrně vysoká míra zásahů státu do ekonomiky (administrativní
překážky podnikání, veterinární a fytosanitární omezení pro zahraniční
podnikající subjekty);

časté nedodržování principu národního zachování (dvojí ceny energií, dvojí
ceny v dopravě apod.);
regionální odlišnosti v legislativě včetně problémů s vymahatelností práva;

nedostatečná ochrana práv k duševnímu vlastnictví;

monopolní struktura, vysoká koncentrace trhů v řadě sektorů;


nízké kapitálové zázemí domácího bankovního sektoru;

problém korupce jako závažné ohrožení podnikání na ruském teritoriu,
podle Transparency International se v posledních letech Rusko vysokým
stupněm korupce nacházelo téměř na 130. místě ze souboru 163 zemí;
pokud se firma dostane do sporu s ruským partnerem, existuje minimál
ní naděje na kladný výsledek, je spíše přiznáno právo ruskému domácímu
oponentovi.
Některé práce věnované analýze možností či úspěšnosti podnikání na ruském trhu zmiňují následující nejčastější chyby český exportérů:10

absence strategického rozhodnutí o vstupu na ruský trh, výrobní, distribuční a finanční zabezpečení atd.;


CPI – Corruption Perception Index – se zaměřuje na korupci ve veřejném sektoru a seřazuje země
podle stupně vnímání korupce mezi úředníky veřejné správy a politiky.
10
Mostýn, M., Klausmann, A.: Češi vstupují na cizí trhy nedostatečně připraveni: Anketa Exportér,
2006, č. 28.
95
Hakob Samsonyan









neznalost překážek vstupu na trh – místní zvyklosti, legislativa, celní bariéry, podcenění specifičnosti místního prostředí;
neznalost místní i zahraniční konkurence a tudíž neschopnost identifikovat
vlastní výhody a přednosti;
často nedostatečný důraz Čechů v konkurenčním střetu a nízké sebevědomí;
neschopnost nabídnout adekvátní obchodní podmínky, např. při dodávkách
větších technologických celků nejsou české firmy vždy schopny nabídnout
kompletní dodávky a komplexní služby (často mezi českými firmami na ruském trhu příslovečná řevnivost, neochota se vzájemně sdružovat;
neprofesionálně a nekvalitně připravené materiály (materiály nejsou předávány v ruštině, spíše v angličtině, často dokonce v češtině), neochota investovat do účinné reklamy, internetové prezentace;
chybný způsob a četnost komunikace – Rusové chápou komunikaci jako
vyjádření vážného zájmu o zákazníka; znalost ruštiny a ruského prostředí
dříve patřila k největším výhodám českých firem na ruském trhu, dnes je
tato stránka některými českými firmami podceňována, sázejí na anglický
jazyk či špatnou ruštinu;
neochota cestovat a pohybovat se v teritoriu, je podceněna osobní a aktivní
přítomnost na místě podnikání;
neschopnost kvalitně se prezentovat na obchodním jednání, spokojeno často s podceňováním obchodní a technické zdatnosti ruského partnera;
nepřipravená prezentace na výstavách a veletrzích z hlediska následných
kroků pro realizaci obchodních případů.
3. Investiční prostředí pro české investory v Rusku
Významným signálem pro zahraniční firmy usilující o vstup na ruský trh
je otevírání ruské ekonomiky pro zahraniční investory. V minulosti nebylo Rusko schopno dlouhodobě přilákat přímé zahraniční investice v objemu, který by
odpovídal potřebám ruské ekonomiky. Názory některých odborných médií, která
se věnují hodnocení atraktivnosti zemí pro zahraniční investory, hovoří o nedostatečné motivaci přilákat zahraniční investory do Ruska jako určité charakteristice, která provázala Rusko i v dávné minulosti a to dlouhodobě.11
11
OECD Report, Attracting FDI for Russia’s Modernization, 2002, Saint Petersburg. “The factors
responsible for the comparatively low level of FDI inflows in Russia are on the whole not different
from those depressing domestic investment. Why has there been so little foreign investment and
what needs to be done to change this in the coming decade? One, perhaps cynical, explanation is
that Russia may not really want foreign investment, and has only paid lip-service to the principle in
order to gain the backing of foreign governments and international financial institutions. Russia‘s
history, not just in the Soviet period but going back centuries, has been one of isolation from the
96
Důvody pro váhání zahraničních investorů při vstupu do RF v období transformace byly nepochybně v ekonomické a politické nestabilitě. I když i v současné době je celkový objem PZI do Ruska podstatně nižší ve srovnání s jinými
zeměmi, situace se začíná měnit a Rusko se v očích zahraničních investorů stává
stále více atraktivní.12
Vývoj zahraničních investic do Ruska v letech 2000–2007 je zachycen
v následující tabulce (Tab. č. 1).
Tab. č. 1: Vývoj zahraničních investic do RF, v mil. USD a v %
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
Zahraniční investice celkem
10958
14258
19780
29699
40509
53651
55109
120941
4429
3980
4002
6781
9420
13072
13678
27797
z toho: Přímé investice
Portfolio investice
145
451
472
401
333
453
3182
4194
Ostatní investice
6384
9872
15306
22517
30756
40126
38549
88950
Zahraniční investice celkem
100,0
130,1
138,7
150,1
136,4
132,4
102,7
219,5
z toho: Přímé investice
100,0
89,9
100,6
169,4
138,9
138,8
104,6
203,2
Portfolio investice
100,0
311,0
104,7
85,0
83,0
136,0
702,4
131,8
Ostatní investice
100,0
154,6
155,0
147,1
136,6
130,5
95,3
232,6
Meziroční růst v %
Pramen: Sestaveno autorem dle Rosstat, investice v Rusku, Moskva, 2007.
Předchozí uvedené údaje dokládají zvýšenou dynamiku přílivu zahraničních
investic do Ruska v posledním desetiletí. V r. 2007 se celkový objem zahraničních investic zvýšil oproti r. 2000 110x, samotné přímé zahraniční investice se
v r. 2007 zvýšily téměř 63x proti r. 2000. Z celkových zahraničních investic představují největší podíl investice ostatní, a sice 73,5 %; podíl přímých zahraničních
investic z celkových zahraničních investic do Ruska v r. 2007 činí cca 23 %. Lze
West and distrust of the outside world. Peter the Great sought to open a “window to the west” by
building Saint Petersburg, where we meet today. But the German, Dutch and Italian specialists who
were invited to Russia to assist in this venture were kept segregated from Russian society and, when
their task was done, few were encouraged to stay on. During the communist period, foreign companies sold plants to the Soviet trading monopoly, but once the plants were built and commissioned,
the foreign specialists who built them were no longer welcome.
It takes time for attitudes to change. Many members to today‘s Duma distrust foreigners per se and
believe their only purpose in investing in Russia is to rob the country of its riches by making quick
profits, and shifting them abroad. However, there is an enlightened segment of leadership in Russia,
which does not share this view, but to the contrary, recognises that there are enormous benefits
Russia can and should derive from FDI.”
12
Agentura Moody poprvé od zahájení reforem v Rusku zvýšila rating Ruské federace do investiční
kategorie.
97
Hakob Samsonyan
tedy konstatovat, že největší příliv zahraničních investic do Ruska je ve formě
čerpání zahraničních úvěrů, na druhém místě jsou přímé zahraniční investice
a nejmenší podíl činí investice portfoliové – v r. 2007 představují 3,5 % celkového přílivu zahraničního kapitálu do Ruska. Největšími zahraničními investory do
Ruska jsou: Kypr, Nizozemsko, Velká Británie, Lucembursko, Německo. Deset
největších investorů tvoří 84 % celkových PZI do Ruska.13
Většina přímých zahraničních investic směřuje do palivoenergetiky, potravinářského průmyslu, obchodu, hotelnictví a dopravních služeb.
Investiční atraktivita regionů Ruské federace
Při pohledu na velikost ruského trhu a rozdílné podmínky podnikání v jednotlivých regionech Ruska (celkový počet regionů 89) je zřejmá potřeba zúžení
záběru při hodnocení možností pro české exportéry a investory. Strategie prosazování obchodně-ekonomických zájmů ČR v RF (MPO ČR) vytipovala následující
regionální priority:

Centrální federální okruh: Moskva, Moskevská oblast, Belgoradská oblast,
Vladimirská oblast, Voroněžská oblast, Orlovská oblast;

Severozápadní federální okruh: Sankt-Petěrburk, Leningradská oblast,
Republika Korélie, Archangelská oblast, Vologodská oblast, Kaliningradská
oblast, Republika Komi;

Jižní federální okruh: Krasnodarský kraj, Stavropolských kraj, Volgogradská oblast, Rostovská oblast;

Povolžský federální okruh: Nižegorodská oblast, Republika Baškortastán,
Republika Tatarštin Orenburská oblast, Samarská oblast;

Uralský federální okruh: Sverdlovská oblast, Ťumeňská oblast, Čeljabinská
oblast;

Sibiřský federální okruh: Novosibirská oblast, Krasnojarský kraj, Irkutská
oblast, Kemerovská oblast, Omská oblast;

Dálnovýchodní federální okruh: Kamčatská oblast, Republika Sacha (Jakutsko), Přímořský kraj.
Jako průvodce českého investora po ruských regionech může posloužit
i ratingové hodnocení investičního klimatu regionů, které je systematicky prováděno ruskou národní ratingovou agenturou Expert RA. „Všichni, kdo Rusko
skutečně znají, tvrdí, že je zemí tak velkých ekonomických kontrastů mezi jednotlivými regiony, že bez ohledu na krizi si může každý investor vybrat region
v souladu se svým chápáním přijatého rizika a zisku“ (Kubeš, B.: Ratingové hodnocení investičního klimatu v RF. Ekonom č. 13, 2000).
13
Materiály zastupitelského úřadu ČR v Moskvě.
98
Metodika hodnocení investičního klimatu regionů RF agentury Expert14
spočívá ve vyhodnocení celého souboru informací: základní makroekonomické,
sociálně-demografické a další. Na jejich základě jsou seřazeny regiony do pořadí
atraktivit. Jako dva důležité indikátory, k nimž hodnocení směřuje (i když soubor
vypočtených indikátorů je rozsáhlý) jsou sledovány:

Investiční potenciál:
 vysoký (číselně 1),
 střední (2),
 vysoký (3).

Investiční riziko:
 nízké (označeno A),
 střední (B),
 vysoké (C).
Celkové hodnocení investičního klimatu regionu je výsledkem kombinace
číslice (označení potenciálu) s písmem (rating). Výsledky zúžené na příslušné
indikátory pro 20 nejlépe hodnocených regionů jsou uvedeny v tabulce č. 2.
K charakteristice pozice jednotlivých regionů dle indexu investičního klimatu (spojení investičního potenciálu s investičním rizikem) je možno doplnit
následující:

Typ 1A – Maximální potenciál a minimální riziko, tyto regiony jsou označovány jako ruská elita; v roce 1999 sem patřila Moskva, Moskevská oblast
a Sankt-Pětěrburk; v letech 2003–2004 mezi tuto elitu je zařazena i Sverdlovská oblast a Chanty Mansijský autonomní okruh.

Typ 2 A – Střední potenciál a minimální riziko, tyto regiony jsou strukturálně vyrovnané a přitažlivé pro investory, na konci 90. let byly takto charakterizovány: Belgorodská oblast a Tatarstan, v pozdějších letech se zejména
Belgorod posunuje ve značné míře pod první dvacítku (3 B 1).

Typ 3 A – Nízký potenciál a nízké riziko – sem patřil koncem 90. let Kaliningrad a Novgorod; spolupráce s Kaliningradskou oblastí z české strany
začala v r. 1997, v dané oblasti je však již přítomna německá, polská i ruská
konkurence.

Typ 1 B – Vysoký potenciál a mírné riziko – Sverdlovská oblast.

Typ 2 B – Střední potenciál a mírné riziko – tyto regiony mají největší šance
k úspěšnému vývoji a mají potenciál vytvořit kostru domácí ekonomiky.
14
Ekonom č. 13/2000, Průvodce českého investora po ruských regionech.
99
Hakob Samsonyan
Tab. č. 2: Hodnocení regionů Ruské federace s nejvyšší investiční
atraktivitou
Pořadí
Název oblasti, republiky, kraje (regionu)
1999 investiční klima
Název oblasti, republiky,
kraje (regionu)
2003–2004
investiční klima
1.
Moskva
1A
Moskva
1A
2.
Sankt-Petěrburk
1A
Moskevská oblast
1A
3.
Moskevská oblast
1A
Sankt-Petěrburk
1A
4.
Belgorodská oblast
2A
Sverdlovská oblast
1B
5.
Tatarská republika
2A
Chanty-Mansijský aut. okruh
2B
6.
Novgorodská oblast
3A
Leningradská oblast
2B
7.
Kaliningradská oblast
3A
Krasnodarský kraj
2B
8.
Sverdlovská oblast
1B
Volgogradská oblast
2B
9.
Leningradská oblast
2B
Rostovská oblast
2B
10.
Nižegorodská oblast
2B
Baškortanská republika
2B
11.
Voroněžská oblast
2B
Tatarská republika
2B
12.
Volgogradská oblast
2B
Nižegorodská oblast
2B
13.
Samarská oblast
2B
Permská oblast
2B
14.
Saratovská oblast
2B
Samarská oblast
2B
15.
Krasnodarský kraj
2B
Saratovská oblast
2B
16.
Rostovská oblast
2B
Jamalo-Nenecký aut. okruh
2B
17.
Baškirská republika
2B
Čeljabinská oblast
2B
18.
Permská oblast
2B
Krasnodarský kraj
2B
19.
Čeljabinská oblast
2B
Kamerovská oblast
2B
20.
Kemerovská oblast
2B
Jakutská republika
2B
Poznámka: Hodnocení investičního klimatu je zde jako kombinace investičního potenciálu a investičního rizika.
Pramen: Sestaveno autorem dle Příloha Ekonom č. 13/2000.
Další typy regionů se již nacházejí mimo první dvacítku, typ C znamená
vysoké riziko při nízkém potenciálu. Nejhorší investiční klima mají regiony s nízkým potenciálem a extrémním rizikem – typ 3 D, takto je hodnoceno Čečensko
a Ingušsko. Jako protipól k přehledu 20 investičně nejatraktivnějších regionů
uvádíme 20 regionů RF s nejvyšším investičním rizikem v letech 1999–2000.
100
Tab. č. 3: Pořadí regionů RF s nejnižší investiční atraktivitou = investiční
klima (investiční potenciál + investiční riziko) 1999–2000
Pořadí
Název
Investiční klima
58.
Marijská republika
3B2
59.
Kalmyská republika
3B2
60.
Astrachaňská oblast
3B2
61.
Adygejská republika
3B2
62.
Karbadinsko-balkánská republika
3B2
63.
Kurganská oblast
3B2
64.
Komi-Permjacký autonomní okruh
3B2
65.
Altajská republika
3B2
66.
Chakaská republika
3B2
67.
Tajmirský autonomní okruh
3B2
68.
Usť-Ordynský Burjatský autonomní okruh
3B2
69.
Jevrejská autonomní oblast
3B2
70.
Kamčatská oblast
3B2
71.
Sachalinská oblast
3B2
72.
Jamalo-Nenecký autonomní okruh
2C
73.
Magadanská oblast
3C2
74.
Ingušská republika
3D
75.
Čečenská republika
3D
76.
Koryakský autonomní okruh
3D
Pramen: Sestaveno autorem dle Příloha Ekonom č. 13/2000.
Poznámka z komentáře agentury Expert, RA:15 Zajímavé jsou závěry více
než ročního průzkumu McKinsey Global Institute (pramen: ZÚ ČR v RF) v deseti odvětvích ruské ekonomiky. Úroveň ruského HDP na hlavu dosahuje podle
průzkumu 15 % úrovně USA a úroveň produktivity práce 19 % americké úrovně. Překvapivě nízkou úroveň produktivity mají i nové provozy, kde se dosahuje
30 % americké úrovně. Studie dále uvádí, že v ruském průmyslu je 15 % pracovních sil nadbytečných, přičemž důsledná racionalizace by znamenala zkrácení
počtu pracovních sil o dalších 20 %.
Příčiny tohoto stavu jsou podle institutu následující:
1. neprovedená restrukturalizace;
15
Příloha Ekonom, č. 13/2000, komentář agentury Expert, R.A.
101
Hakob Samsonyan
2. nové provozy jsou buď příliš malé, nebo nejsou vybaveny soudobou technologií;
3. prakticky neexistují bankroty, neboť, řečeno slovy autorů, „snížení poptávky
po produkci neodpovídá redukce kapacit a pracovních sil“, při poklesu produkce o 40-65 % se stavy pracovních sil snížily pouze o 10 %;
4. nevznikají nové kapacity v těch odvětvích, ve kterých by bylo možno dosahovat dobrých ekonomických výsledků – neotevírají se ani nová ropná naleziště.
Experti docházejí k závěru, že 25 % průmyslových kapacit není účelné
modernizovat, ale zbylé tři čtvrtiny mohou dosáhnout úrovně 65 % americké
produktivity. V řadě případů by jednoduchá opatření zvýšila produktivitu několikanásobně. Základní příčinou, proč management nevyužívá možností jednoduché racionalizace, jsou podle institutu nerovné tržní podmínky. Nerovností
je celá řada, a to v oblasti zdanění, nerovném přidělování pozemků a státních
zakázek, dále existují různé ceny energií, a to i pro podniky jednoho odvětví, na
jinak stejné podniky jsou dále kladeny různé administrativní požadavky a naopak
stejný zákon bývá vykládán různým způsobem. Nerovné podmínky panují také
v exportu. Deformované konkurenční podmínky zesilují disproporce v ekonomice a vedou bud ke zvýšení státních výdajů, nebo ke snížení daňových příjmů.
Energetické subvence a daňové zápočty zase vedou k barteru, na nějž připadalo
v roce 1998 v průmyslu a strojírenství 50 % obratu. Barter zase přímo vede ke
zvýšení transakčních nákladů. Podle studie by odstranění nerovných podmínek
umožnilo ruské ekonomice dosahovat 8% ročního růstu. Modernizace 75 % starých, ale životaschopných podniků by zvýšila produkci o 40 %, přičemž by spotřebovala investice ve výši 5 % HDP ročně.
Odvětvové směrování přímých zahraničních investic do RF
Problémem při otevírání ruské ekonomiky pro přímé zahraniční investory
v prvním desetiletí ruské transformace bylo nejen pomalé tempo přílivu investic,
ale i jejich strukturální zaměření. Dominantní podíl PZI směřoval a dosud směřuje do palivo-energetického komplexu a exportně-orientované surovinové báze
a relativně méně PZI bylo orientováno do odvětví zpracovatelského průmyslu
(viz Tab. č. 4).
Po roce 2000 se odvětvový profil směrování zahraničních investic začíná mírně vyvíjet ve směru investování nejen do tradičních odvětví, nýbrž i do
tzv. nových investičních odvětví: automobilový průmysl, výroba skla, těžba
a zpracování dřeva, strojírenství, výroba spotřebního zboží. Výzvou pro uplatnění zahraničních investic v Rusku je enormní zastaralost výrobní základy, poddimenzované dopravní, telekomunikační a logistické struktury. Pochopitelně s roz102
vojem ekonomických aktivit uvnitř i vně RF je značný prostor pro profesionální
služby bankovní, finanční, informační technologie.
Tab. č. 4: Přímé zahraniční investice do RF dle odvětví, v % z celku PZI
Odvětví
1995
2001–2006
Palivoenergetický komplet
16,0
25,0
Zpracovatelský průmysl
21,7
23,0
5,8
17,0
32,5
6,0
Obchod
Finanční sektor
Ostatní
24,0
29,0
Celkem
100,0
100,0
Pramen: UNECE 1995, PricewaterhouseCoopers 2007.
Poznámka k vývozu kapitálu z Ruska
Specifikem Ruska v komparaci s transformujícími se ekonomikami střední
a východní Evropy je fenomén masivního odlivu ruského kapitálu do zahraničí
v první etapě transformace. Motivací tohoto odlivu byly obavy z politické a ekonomické nestability.
„Odliv kapitálu z Ruska však nebyl problém pouze počátku transformace. Mezi roky 2001 a 2004 dosáhly Ruské investice v zahraničí hodnoty cca
100 mld. USD. Tento fakt je dáván do souvislosti především s případem Jukosu
a přesunem majetku ruských oligarchů do zahraničí. Deník Pravda v této souvislosti zmiňuje i vyjádření ředitele Expertního institutu Andreje Našchadina.
Podle něj dokonce sama vláda nemá tendenci k zadržování kapitálu v zemi a jeho
exportem se snaží omezit inflační tlaky.“16
Investiční výhledy pro české firmy na trhu RF
Současné makroekonomické a mikroekonomické prostředí, které se již ve
střednědobém horizontu utváří v RF, je příznivé pro příliv přímých zahraničních
investic z ČR do RF – je možno hovořit o podpoře tohoto přílivu, včetně podpory
organizování výrobních kooperací, společných výrob a zakládání společných podniků. Centrální orgány RF i regionální orgány tuto tendenci podporují. Pro české
16
Materiály CzechTrade.
103
Hakob Samsonyan
firmy je žádoucí, aby s tímto trendem ve svých záměrech počítaly. Bez seskupování firem a financí mají malé a střední podniky malou šanci uspět na ruském trhu.
Se sdružováním českých firem k zajišťování ucelené nabídky produktů pro malý
trh již existují pozitivní zkušenosti:

Czech Water Alliance – sdružuje firmy nabízející prospekci a těžbu vody,
dodávky pro úpravu vody, čističky;
Česká dobývací technika – sdružuje firmy pro zařízení v sektoru těžby;


Alta, a.s. Brno – projekty komplexních dodávek technologií pro řadu průmyslových odvětví.
Tab. č. 5: Oficiální vývozní aliance agentury CzechTrade
Název vývozní aliance
Zaměření
Aliance Strojírenské Technologie
Technologie
Bohemia Line
Dřevoobráběcí stroje
CDT – Česká dobývací technika
Zařízení pro těžbu a úpravu nerostných surovin
CID&1 – Czech Industrial Design and Innovation
Aplikace českého designu v průmyslové
výrobě
CPU – České povrchové úpravy
Povrchové úpravy materiálů
CSA – Czech Space Alliance
Technologie pro kosmický průmysl
CSVA – Czech Silicon Valley Alliance
Polovodičový průmysl
CWA – Czech Water Alliance
Vodní hospodářství
CWT – Czech Water Technologies
Technologie úpravy vody
Czech Communication Group
Telekomunikace
Czech Energy Team
Průmyslové elektrotechnologie
Czech Helath & Safety Alliance
Prostředky pro likvidace havárií živelných
pohrom a následků použití CBRN
Czech ICT Aliance
Informační technologie
Czech NBC Team
Ochranné pracovní prostředky
Czech Power Team
Energetika
Czech Valves Aliance
Průmyslové armatury pro energetiku
Fashion Point Alliance
Módní návrhářství
Metalpromtechnika
Elektrotechnika
KERMET
Žáruvzdorné materiály
Pramen: Materiály CzechTrade.
104
Agentura CzechTrade je institucí, která v rámci své proexportní podpory
koordinuje a napomáhá formování vývozních aliancí, z nichž se již řada úspěšně
prosazuje na ruském trhu.
Z teritoriálního hlediska se ukazuje jako prioritní orientace nikoli „federální
Moskva“ (i když jako soustředění federálních institucí RF má nezastupitelnou
roli), nýbrž jednotlivé regiony či oblasti.
Až dosud kumulovaně do konce roku 2007 směřovaly české investice do zpracovatelských odvětví ruské ekonomiky (více než 40 mil. USD), těžby nerostných
surovin (cca 38 mil. USD) a do finančního sektoru (více než 25 mil. USD).17
Největší dosavadní českou investicí v Ruské federaci představuje vstup
ŠKODA Holding (ŠH) do firmy Siebelelektroprivad (SIBEL) v roce 2004. ŠKODA Holding se stala 50% spoluvlastníkem (investice ŠKODY činí cca 6 mil. USD),
společníkem je ruská firma Dedal.
Další významnou investicí do RF je působení společnosti „Home Credit &
Finance Bank“, jde o dceřinou společnost české „Home Credit Finance, a.s.“.
Během tříletého působení se firma dostala až na druhé místo na ruském trhu
spotřebitelských úvěrů. Úspěšnou českou společností, která se angažuje v RF je
Česká pojišťovna, která se v roce 2005 stala 100 % vlastníkem společnosti „000
Češska strachovaja kompanija“, před podpisem kontraktu byla spolupodílníkem
ruská společnost „000 Finansovyj Servis“.
Při hodnocení předpokladů, podmínek, výhod, nevýhod, příležitostí a rizik
pro české podnikání na ruském trhu, s využitím řady analytických materiálů hodnotících zpráv, je možno se konec konců shodnout na velmi výstižném (byť zjednodušeném, neboť zkoncentrovaném) „Desateru pro českého investora v Rusku“:18
1. Slabá firma v Rusku neprorazí. Konkurence je velká. Šanci mají jen vyspělé
výrobky za rozumnou cenu.
2. Naději na úspěch zvyšuje kooperace s místním spolehlivým partnerem.
3. Moskva, Petrohrad a další centra v západní části země jsou obsazena zahraničními investory. Podnikání se lépe daří v regionech, kde jsou např. mnohem příznivější cenové relace.
4. Před zahájením aktivit je prospěšné konzultovat záměry nejen s pracovníky
obchodně-ekonomických úseků zastupitelských úřadů, ale také se zástupci
CzechTrade v Moskvě, Petrohradu nebo Jekatěrinburgu.
5. Obecně dávají Rusové přednost osobnímu kontaktu. Pokusy o navázání
obchodních vztahů na „dálku“ nebývají zpravidla zdařilé. Po prvním „oťukání“, pokud možno v domovském sídle potenciálního partnera, je vhodné
pozvat k návštěvě firmy v České republice.
17
Číselné informace z materiálů České exportní banky.
18
Ekonom č. 49, 2007, str. 29.
105
Hakob Samsonyan
6. Významná část jednání se odehrává na neformální úrovni. Je vhodné této
zvyklosti vyjít vstříc pozváním na pracovní oběd či večeři. Zájemce by se
neměl vyhýbat tradičnímu pozvání do sauny (bani).
7. Rusové jsou hrdí na to, že se jejich země politicky i ekonomicky vrací na
pozici velmoci. Ač jsou budoucí obchodní partneři ke své zemi v soukromí
často velmi kritičtí, neradi se o negativní stanoviska dělí s cizinci.
8. Přestože znalost ruštiny poklesla, pokus oslovit společníky v jejich mateřské
řečí je vítán.
9. Byrokracie a korupce jsou jevy, které Rusko stále ještě brzdí. S byrokracií
mohou pomoci dobré osobní vztahy partnerů, kterým by měla být tato část
vyjednávání přenechána.
10. Do poskytování různých „dárečků“ a „pozorností“ není radno se zapojovat.
Přílišná vstřícnost se může obrátit proti poskytovateli.
Tab. č. 6: Přehled stavu a toků přímých českých a ruských investic
(2000–03/2009)*
Toky přímých zahraničních investic z ČR do RF (v tis. USD)
1-3/2009
Základní kapitál
Reinvestovaný zisk
Ostatní kapitál
Celkem
0,0
18 001,3
22 280,3
40 280,6
8 505,9
43 836,0
-7 273,7
45 068,2
2007
2 839,0
14 154,0
-15 748,0
1 246,0
2006
11 466,1
11 816,1
55 610,5
78 872,8
2008
Stav přímých zahraničních investic z ČR do RF (v mil. USD)
Základní kapitál
Reinvestovaný zisk
Ostatní kapitál
Celkem
k 31. 12. 2006
102,4
31,7
63,5
197,7
k 31. 12. 2005
165,0
29,2
2,8
197,0
k 31. 12. 2004
122,0
-5,6
20,5
136,9
k 31. 12. 2003
56,2
-18,5
3,1
40,8
k 31. 12. 2002
1,0
1,7
0,4
3,1
k 31. 12. 2001
8,3
0,1
0,6
9,0
k 31. 12. 2000
5,9
-2,9
1,5
4,5
Toky přímých zahraničních investic z RF do ČR (v tis. USD)
1-3/2009
2008
106
Základní kapitál
Reinvestovaný zisk
Ostatní kapitál
Celkem
306,0
-61 989,4
-69 520,1
-131 203,5
96 422,0
-31 864,1
-14 309,6
50 248,2
2007
2006
4 708,3
-152 901,0
76 657,8
-71 534,9
12 120,1
26 407,7
-61 406,0
-22 878,3
Stav přímých zahraničních investic z RF do ČR (v mil. USD)
Základní kapitál
Reinvestovaný zisk
Ostatní kapitál
Celkem
k 31. 12. 2006
88,8
123,4
-93,1
119,0
k 31. 12. 2005
69,3
7,3
-22,6
54,0
k 31. 12. 2004
77,6
6,2
-6,2
77,5
k 31. 12. 2003
26,0
-0,9
5,6
30,7
k 31. 12. 2002
29,9
-9,7
4,9
25,1
k 31. 12. 2001
21,4
-7,9
4,5
18,0
k 31. 12. 2000
13,3
-1,9
3,4
14,9
Pramen: ČNB, http://www.cnb.cz/cs/statistika/platebni_bilnace_stat/pzi/index.html.
* Vysvětlivky k tabulce:
Stav – souhrn ZI k určitému sledovanému datu.
Toky – pohyb ZI (odliv a příliv) za sledované období. U toků jde o hospodářský výsledek běžného
roku, zatímco u stavů tato položka obsahuje i hospodářský výsledek minulých let. V případě vzniku
přímé investice v určitém roce si daná společnost „přináší“ do hodnoty stavu PZI i hodnotu zisku
minulých let, který se však nepromítl v tocích.
Základní kapitál – zahrnuje vklad nerezidenta do základního kapitálu společnosti.
Reinvestovaný zisk – podíl přímého investora (v poměru k přímé majetkové účasti) na hospodářském
výsledku nerozděleném formou dividend.
Ostatní kapitál – zahrnuje přijaté a poskytnuté úvěry, včetně dluhových cenných papírů a dodavatelských úvěrů, mezi přímými investory a jejich afilovanými podniky a ostatními podniky ve skupině. Tyto
úvěrové vztahy jsou zachyceny v mezipodnikových pohledávkách a závazcích.
Z přehledu o vývoji stavu toků přímých zahraničních investic mezi ČR a RF
ve sledovaném delším časovém období (viz Tab. č. 6) vyplývají následující tendence:
Od roku 2004 dochází k dynamickému růstu českých zahraničních investic

do Ruska; začátkem roku 2009 v souvislosti s krizí likvidity došlo ke zpomalení, a to zejména u přímých zahraničních investic do základního kapitálu.
Významný podíl na kapitálových tocích z ČR do RF mají poskytované úvěry,

což odráží i celkové tendence přílivu kapitálu do RF – zahraniční investoři
nadále preferují úvěrování do ruských společností oproti přímé účasti. Přesto podíl PZI na HDP Ruska vzrůstá, z 5 % v r. 2002 se v roce 2007 zvýšil
téměř na 10 %.19

Kapitálové toky z Ruska do ČR vykazují od r. 2000 do r. 2006 rovněž
vysokou dynamiku, v dalším období pak relativní pokles, avšak v r. 2008
došlo opět k výraznému nárůstu ve vývozu základního kapitálu (v počátcích
r. 2009 zřetelné zpomalení – vliv finanční krize). Na rozdíl od českých kapi19
Materiály Velvyslanectví ČR v Moskvě.
107
Hakob Samsonyan
tálových toků formou úvěrů do ruských společností, jde ruský kapitál do ČR
dominantně formou PZI.
Důležitým faktorem, který bude ovlivňovat zahraniční investory, směřující
do Ruska – tedy i investory z ČR – bude na ruské straně naplňování „Strategie
rozvoje“20 a její sladění s regulací investičních toků na bázi zákona o zahraničních investicích.
Tento zákon (neboli Zákon o způsobu realizace zahraničních investic do
společností, majících strategický význam při zajišťování obrany země a bezpečnosti státu) byl podepsán již v době prezidentství V. Putina, s cílem zvýšení přílivu zahraničních investic a vytváření průhledných a jasných pravidel pro investory. Je zřejmé, že zákon sebou nese určitou selektivitu ve směrování investic do
určitých sektorů v RF.
Závěr
Pronikání českých firem na ruský trh je v současné době pro českou ekonomiku strategicky důležitou prioritou. Ruská federace se tak znovu stala pro Českou republiku dlouhodobě velmi důležitým obchodním partnerem. Ruský trh,
nehledě na všechny problémy, které na něm přetrvávají, skýtá značné obchodní příležitosti. Česká republika si svou přeorientací na západní trhy v 90. letech
následný návrat na trh RF znesnadnila a ze současného vývoje v Rusku je patrné,
že další váhání může znamenat jen složitější a finančně náročnější pronikání zpět
na tento plnící se trh. Koncepce proexportní politiky České republiky pro další
období proto označuje Ruskou federaci za jednu z exportních teritoriálních priorit. Cílem strategie je povýšit zájem na zlepšení konkurenceschopnosti a zvýšení
přítomností českých podniků v Ruské federaci na úroveň efektivního systému
cílené podpory vývozu a investic. Současně však platí, že specifika ruského trhu
vyžadují jeho dokonalou znalost a také přístup „šitý na míru“, co se analýzy všech
rizik a možností týče.
Předpoklady ke zvýšení konkurenceschopnosti českých firem na ruském
trhu spočívají ve schopnosti komplexního marketingového přístupu při využívání všech silných a překonání slabých stránek (viz SWOT analýza). Současný,
a tím spíše budoucí, stav ruské ekonomiky skýtá pro české podnikatele řadu příležitostí (dynamika růstu, nutná modernizace průmyslu, rozvoj infrastruktury,
zlepšení situace v bankovním a vůbec finančním sektoru, růst domácí spotřebitelské poptávky). K překonávání rizik je nutné řešit finanční náročnost podnikání
20
„Strategie rozvoje“ byla schválena vládou RF jako koncepce dlouhodobého rozvoje hospodářské
a sociální stability. Je zaměřena na cca 300 strategických firem, na jejichž rozvoj jsou zaměřena
opatření hospodářské politiky: státní zakázky, snížení daní, státní garance, výhodné úvěrové podmínky.
108
cestou aliancí českých firem, sdružováním financí (s profesionální podporou České exportní banky a.s., EGAP a.s.). Jde o schopnost spolupracovat při pronikání
na ruský trh nejen s firmami z ČR, ale i s firmami z dalších zainteresovaných
zemí: např. Slovenska, Rakouska, Německa a dalších. Ukazují se i dobré perspektivy spolupráce českých firem s firmami ruskými při podnikáni na dalších trzích:
Čína, Mongolsko, Indie.
Při výhledech na potenciální možnosti zlepšení pozice českých firem na trhu
RF je nutno systematicky sledovat a vyhodnocovat nejen současný, ale i budoucí
vývoj ekonomické situace v Rusku, kroky hospodářské politiky centra i regionů. Je nutné sledovat pozici Ruska ve světovém hospodářském prostoru. Dosud
základními konkurenceschopnými vývozními artikly jsou: ropa, plyn, barevné
kovy, minerální hnojiva, uhlí, dřevo a zbraně, což je výhledově neefektivní a rizikové. Přestože během posledních let díky růstu odvětví působících na vnitřním
trhu, mírně klesla závislost ruské ekonomiky na světových cenách ropy, je tento
faktor pro její další rozvoj stále zásadní. Východiskem řešení problému je hledání nových osvojitelných segmentů na zahraničním a zejména na vnitřním trhu,
především však modernizace celé ekonomiky. K realizaci modernizace jsou třeba
investice, a to je příležitost i pro české investory.
Komparativní výhody Ruska a jejich efektivní využití v budoucnu spatřuje
současná ruská reprezentace v následujících faktorech:
vzdělanost, budoucnost Ruska jako intelektuálního centra s kreativními lid
mi;

nerostná základna jako vývozní artikl – její efektivní využití však předpokládá i větší stupeň zpracování na bázi moderní technologie;
využití výhodné geografické polohy spojené s rozvojem dopravního sektoru

včetně zásadního zvýšení úrovně dopravní infrastruktury.
Názory jiných odborníků vidí pozitivní budoucí vývoj ruské ekonomiky včetně posílení postavení v mezinárodním obchodě v orientaci na: nerostné bohatství, dopravní uzel a zbrojní průmysl.
Společným jmenovatelem všech pozitivních prognóz je požadavek modernizace, inovace zpracovatelského průmyslu a tlak na restrukturalizaci s orientací
na vyšší stupeň přidané hodnoty a využití špičkových technologií a špičkového
lidského kapitálu.
109
Hakob Samsonyan
Literatura:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
110
COASE, R. H.: The Firm, the Market and the Law. Moscow, Delo LTD
Press in cooperation with Catallaxy Press, 1993.
DEMIDOVA, E.: Hostile Takeovers and Anti-takeover Defenses in the
Russian Corporate Market. Voprosy Economiki, No. 4, 2007.
EGGERTSSON, T.: Economic Behavior and Institutions. Moscow, Delo
Press, 2001.
JASIN, E., JAKOVLEV, A.: Competitiveness and Reconstruction of the
Russian economy. Voprosy Economiki, No. 7, 2005.
MOSTÝN, M., KLAUSMANN, A.: Češi vstupují na cizí trhy nedostatečně
připraveni. Exportér, č. 28, 2006.
KAPELYUSHINKOV, R., DEMINA, N.: The Impact of Property Characteristics on the Performance of Russian Industrial Enterprises. Voprosy
Economiki, No. 2, 2005.
KUBEŠ, B.: Ratingové hodnocení investičního klimatu v regionech RF.
Ekonom č. 13, 2000.
PETŘÍČEK, V.: Česká podpora podnikání v evropském kontextu. Praha:
Corona Communication, s.r.o., 2007. ISBN 978-80-90394-2-8.
RAKUŠAN, L.: Rusko-strategický trh pro české podnikatele. VŠE v Praze,
2008.
ROZHEVSKAJA, S.: The impact of institutional relationships on the process of integration of the RF into the world economy. IČRE, Univerzity of
Economics, Prague, 2007.
ROZKOŠNÝ, K.: Hospodářské vztahy ČR a RF. VŠE v Praze, 2004.
ŠUPYRO, V. M.: Gosudarstvennoje regulirovanie otnošenij sobstrennosti
i privatizacija gosudarstvennogo imuščestva. MGV, Ekonomika, Vol. 6.,
1998.
MPO. Strategie prosazování obchodně-ekonomických zájmů ČR v Ruské
federaci, březen 2005. Dostupné z www: http://download.mpo.cz/
get/26380/26345/293224/priloha001.doc.
Česká agentura na podporu obchodu. Výroční zprávy 2002, 2003, 2004,
2005, 2006, 2007. http://www.czechtrade.cz/Global?xml=/pro_media/
ke_stazeni.
BusinessInfo. Exportní strategie ČR pro období 2006 až 2010.
Česká exportní banka. Výroční zpráva 2007. http://www.ceb.cz/images/
stories/soubory_PDF/vyrocni-zpravy/vyrocni_zpr_2007_cz_kv.pdf.
Exportní garanční a pojišťovací společnost. Výroční zpráva 2007. http://
www.egap.cz/dokumenty/výsledky-hospodareni/vyrocni-zprava-2007.pdf.
GKS (2008): Statistické údaje týkající se zahraničního obchodu a HDP
Ruska. Federální služba státní statistiky Ruské federace. Dostupné
19.
20.
21.
22.
23.
z: http://www.gks.ru/wps/portal/!up/p/.cdm/cs/.ce/7_0_A/.s/7_0_
2BD/_th/J_0_9D/_s.7_0_A/7_0_3SA.
Materiály zastupitelského úřadu ČR v Moskvě.
OECD Report, Attracting FDI for Russia’s Modernization, 2002.
Ekonom č. 49, 2007, str. 29.
Statistické prameny ČNB.
Rosstat, investice v RF Moskva, 2007.
Summary:
Russian Federation as Strategic Market for Czech Exporters and Investors
Russian market, it’s size, structure of supply and demand, represents strategic market for
the Czech economy both for macroeconomic and microeconomic needs and importance.
Czech economic policy in the last period gives substantional attention to promote Czech
exporters and investors entering Russian market. First of all there are broad activities of
the Czech Ministry of Industry and Trade and it’s agencies and institutions: Czech Export
Bank (ČEB, a.s.), Export Guarantee and Insurance Company (EGAP, a.s.) and Czech Trade
agency. This study indicates and underlines positive influence of Russian transition process in
the last decade. As the key information or orientation for Czech exporters and investors could
be taken the surway of Russian regions evaluation from the point of view of investment potential and investment risks. The same could be said about the evaluation of Russian market on
the basis of SWOT analysis.
Keywords:
Export Promotion, Investment Potential, Investment Risks, Regional Differences, Alliance,
Industry and Infrastructure Innovations
111
Autoři čísla
Ing. Marie Popovová
Autorka působí na Katedře světové ekonomiky, na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze. Pracuje jako vědecká asistentka Výzkumného záměru Fakulty mezinárodních vztahů na
Vysoké škole ekonomické v Praze a jako šéfredaktorka časopisu Working Papers Fakulty mezinárodních vztahů. Dlouhodobě se zabývá otázkami migrace a působením cizinců na českém trhu práce.
Ing. Zuzana Trávníčková, Ph.D.
Autorka absolvovala Fakultu mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze (obor mezinárodní politika a diplomacie) a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Na Vysoké škole ekonomické
v Praze v roce 2005 obhájila disertační práci „Diplomatické výsady a imunity v mezinárodních vztazích“.
Je odbornou asistentkou na Vysoké škole ekonomické v Praze a advokátkou. Vyučuje diplomatické
a konzulární právo, mezinárodní právo veřejné a mezinárodní právo soukromé. Ve své badatelské
a publikační činnosti se zaměřuje na postavení diplomatů a dalších zástupců státu v zahraničních stycích, mezinárodní právo v době globalizace, mezinárodní sankce.
Mgr. Jaroslav Ušiak
Autor vystudoval obor politologie na Fakultě politických věd a mezinárodních vztahů Univerzity Mateja
Bela v Banské Bystrici. Od října 2007 působí jako interní doktorand v odboru Teorie politiky na Katedře
bezpečnostních studií. Téma jeho dizertační práce je „Postavení státu a nové dimenze bezpečnosti
ve 21. století“. V rámci pedagogické činnosti vede semináře z předmětu Bezpečnostní politika. V současnosti je výkonným redaktorem časopisu Politické vědy – časopisu pro politologii, současné dějiny
a mezinárodní vztahy, který vydává Fakulta politických věd a mezinárodních vztahů Univerzity Mateja
Bela. Od roku 2008 je Fakultním koordinátorem pro Erasmus/LLP.
Ing. Tomáš Jelínek
Autor je interním doktorandem Katedry světové ekonomiky na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké
školy ekonomické v Praze. Na katedře vede semináře v předmětu Světová ekonomika II.
Ing. Josef Abrhám, Ph. D.
Autor působí jako ředitel Centra evropských studií a odborný asistent na Katedře světové ekonomiky
na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze. Specializuje se na komparativní ekonomiku, politiky a finanční mechanismy Evropské unie. Podílel se na řešení řady expertních
a výzkumných projektů. Je autorem či spoluautorem tří knižních monografií a dalších zhruba 80 domácích a zahraničních odborných textů.
Ing. Hakob Samsonyan, Ph.D.
Autor pracuje ve společnosti A-ENERGY, s. r. o., která se specializuje na výstavbu velkých investičních celků, na pozici Regionální manažer pro regiony Česká republika, Rusko, Střední Asie a Bosna
a Hercegovina. Je absolventem doktorského studia na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy
ekonomické v Praze.
Uveřejnění příspěvku
Pokyny pro autory:
Časopis Současná Evropa publikuje texty z oblasti evropské integrace (v ekonomických, politických,
bezpečnostních, sociálních a jiných souvislostech). Přednost mají témata aktuální a problémově zaměřená. O vhodnosti tématu a přijetí textu do recenzního řízení rozhoduje redakční rada.
V časopisu Současná Evropa je možné publikovat tyto druhy textů: stati, konzultace, recenze a zprávy. Stati a konzultace procházejí nezávislým, anonymním recenzním řízením, jsou posuzovány dvěma
recenzenty. Všechny příspěvky musí být původní, tzn. že v češtině dosud nebyly ani nemají být v nejbližší době publikovány. Nepřijímáme ani překlady článků uveřejněných v cizojazyčných publikacích.
Stati by měly mít charakter vědecké stati, čemuž odpovídají i nároky a proces posuzování. Základem
stati je předchozí výzkum a adekvátní vědecký aparát. Cílem stati je předložit vědecký poznatek. Délka
stati by se měla pohybovat v rozsahu 15-20 normostran (cca 1800 znaků na jednu stranu). Rukopis
stati posuzuje nejprve redakce časopisu. Pokud redakční rada shledá příspěvek jako vhodný pro publikování v časopisu Současná Evropa, je dále předložen recenzentům. Ti mohou doporučit publikování
příspěvku bez výhrad, publikování příspěvku po zapracování připomínek nebo příspěvek k publikování
nedoporučit.
Konzultace mají seznámit čtenáře s určitým problémem z oblasti evropské integrace. Základem
konzultace je prezentace (popis) výsledků empirického výzkumu nebo seznámení s literaturou
k určitému problému evropské integrace. Délka konzultace se pohybuje v rozsahu 10-15 normostran
(cca 1800 znaků na jednu stranu). Konzultace prochází stejným procesem anonymního oponentního
řízení jako sta.
Recenze seznamuje čtenáře s aktuální publikací z oblasti evropské integrace. Měla by nastínit obsah
této publikace (v úvodu příspěvku musí být jasně specifikována), vymezit její silné a slabé stránky
a identifikovat cílové skupiny čtenářů. Délka recenze se pohybuje v rozsahu 4-6 normostran.
Zprávou se rozumí zpráva z konference, odborného semináře nebo podobné akce. Zpráva by měla
informovat čtenáře o již proběhlé akci a jejím významu pro další výzkum v oblasti evropské integrace.
Délka zprávy se pohybuje v rozsahu 2-4 normostran.
Technické pokyny pro autory:
Příspěvky v českém, slovenském nebo anglickém jazyce zasílejte na e-mailovou adresu:
[email protected]. Příspěvky by měly splňovat tyto základní požadavky:
 Uvádění zdrojů (v seznamu literatury na konci příspěvku a v textu ve formě poznámek pod čarou)
musí odpovídat platné české normě.
 Text nijak neformátujte, nepoužívejte dělení slov ani tvrdé zakončení řádků (pouze pro ukončení
odstavce nebo titulku apod.). Tučné písmo používejte jen pro titulky nebo zdůraznění určité myšlenky v textu. Kurzívu v textu používejte pouze pro označení doslovné citace cizího zdroje.
 Každý příspěvek musí obsahovat krátké resumé v češtině a angličtině. Dále musí být vymezena
klíčová slova (6-8 slov) v češtině a angličtině.
 K příspěvku přiložte svůj krátký odborný životopis (cca 6-8 řádků), včetně poštovní a e-mailové
adresy a telefonního čísla.
 Všechny příspěvky podléhají autorizaci při korektuře. V případě, že autor do jednoho týdne od
výzvy redakce tuto autorizaci nezašle, nebude text v daném čísle časopisu publikován. Publikace
bude odložena do následujícího čísla.
Náměty, příspěvky i své připomínky můžete poslat též na adresu:
Centrum evropských studií VŠE Praha
Fakulta mezinárodních vztahů
Vysoká škola ekonomická
Nám. W. Churchilla 4
130 67 Praha 3
e-mail: [email protected]

obsah - Centrum evropských studií

Transkript

Podobné dokumenty