z české a slo venské V ídně a okolí

Black room – František Písařík odpovědný pro
multimediální instalaci a techniku (Kulturní klub)
Muzikální doprovod: prof. J. Špitková (housle)
a S. Čápová-Vizváry (klavír)
z české a slovenské Vídně a okolí
Galerie Time ve Wollzeile 1-3, 1010 Wien se stala místem,
kde byla umístěna výstava „Integration in der Emigration“ –
40 Jahre Rückblick 1968-2008 – projekt Kulturního klubu
Čechů a Slováků v Rakousku k 40. výročí událostí Pražského jara. Událostí se stala již vernisáž, jíž se zúčastnilo přes
čtyři sta návštěvníků, kteří byli přilákáni jejím konceptem
– přehlídkou českých a slovenských výtvarných umělců-emigrantů, kteří žijí a tvoří v Rakousku. Patnáct umělců
představilo svá díla ve všech prostorách Galerie Time.
Oficiální otevření v tzv. Black room podtrhlo myšlenku
projektu – integraci –, neboť vedle němčiny bylo uváděno
i v češtině a slovenštině. K otevření výstavy promluvil velvyslanec Slovenské republiky v Rakousku dr. Peter Lizák,
v zastoupení českého velvyslance jeho zástupce vyslanec
Mag. Michal Černý. Vedle obou velvyslanců převzal nad
projektem záštitu i starosta města Vídně.
Vysoce obohacující byl odborný úvod v podání dr.
Manfreda Wagnera, profesora vídeňské Universität für
angewandte Kunst. Hudební výstupy prof. J. Špitkové
(housle) a S. Čápové-Vizváry (klavír) umocnily estetické
zážitky i integrační ideu. V jejich podání zazněla díla českého, slovenského a rakouského skladatele.
Celý projekt byl pečlivě připraven organizátory – Kulturním klubem (katalog umělců, informace na tablech
o vzniku, historii i současnosti Klubu, o událostech v Československu v roce 1968) i kurátorkou výstavy Mag. Miladou Zahnhausen. Vernisáž rovněž natáčela ORF. Bohužel
nebyl zahlédnut žádný zástupce českého menšinového
tisku.
Krátce podtrženo – výborná myšlenka a její realizace
potvrdily, že Kulturní klub je organizací české menšiny,
o které se ve Vídni mluví. Vždyť takovou návštěvu ještě Galerie Time nezažila. Škoda jen, že daný společenský rozměr
výstavy nerozšířila svou přítomností a projevem ohlášená
Bezirkvorsteherin der Inneren Stadt Dr. Ursula Stenzl, která se pro zaneprázdněnost v poslední chvíli omluvila.
Redakční poznámka: K fotoreportáži z výstavy „Integration in der Emigration“, literárnímu čtení a oficiální
návštěvě z Prahy (MZV a Senát) se vrátíme pro nedostatek místa v lednovém vydání časopisu.
Integration in der Emigration
Česko-slovensko-německé (rakouské) jazykové trio, Magdalena
Brandeis, Andrea Ozábalová, Richard Basler – všichni Kulturní klub
73
z české a slovenské Vídně a okolí
Velvyslanec Slovenské republiky v Rakousku dr. Peter Lizák
Prof. Dr. Manfred Wagner
Vyslanec České republiky Mag. Michal Černý
Kurátorka výstavy Mag. Milada Zahnhausen
(Foto © Kasprzycka)
74
Po řadě sympozií a konferencí věnovaných událostem
roku 1968 v Československu, na nichž promlouvali historikové, politologové, sociologové, literáti čeští, slovenští,
rakouští, němečtí, koncipoval Kulturní klub Čechů a Slováků v Rakousku „svoji“ konferenci Das Jahr 1968 in der
Erinnerung der tschechoslowakischen Emigranten (Diplomatická akademie, 22. 10. 2008) poněkud jinak. Protagonisty konference byli bývalí emigranti – Čechoslováci,
kteří se stali na svých místech v Rakousku významnými
osobnostmi: R. Olárová, J. Oulehla, P. Polanský, T. Lion,
M. Urbanek. S bravurní lehkostí, vtipem a kouzelnou ironií moderoval konferenci dr. Jiří Gruša, ředitel DA, prezident mezinárodního PEN klubu, bývalý velvyslanec ČR
v Rakousku. Zcela zaplněný sál Diplomatické akademie se
zájmem naslouchal minipříběhům emigrantů o tom, jak
je Rakousko přijalo, jak začínali. Koncept konference neopomněl také hledisko druhé strany – pocity Rakušanů po
21. srpnu 1968. Tuto stranu zastoupil HR. Dr. T. Dietmaier,
ředitel HTL v Hollabrunnu. Tato škola jako první po pádu
železné opony dala možnost českým žákům zde studovat,
rovněž podporuje výuku češtiny pro rakouské žáky. Stranu české menšiny ve Vídni reprezentovala na konferenci
dr. Věra Gregor, předsedkyně správní rady Hotel Post.
Vhled z pozic sociologie přineslo sdělení Mag. M. Urbanek, jež mj. představovala společně s prof. dr. T. Lionem
kategorii dětí, které byly v roce 1968 svými rodiči „uneseni“ do emigrace.
Co osoba, to zvláštní příběh, který by se chtělo poslouchat dále a dále. Ale jako každá akce, musela být i tato
konference po jistém čase ukončena. Pokračovala však
dále neoficiálně při malém občerstvení.
mb
Jedním z důsledků okupace Československa v srpnu 1968
se stala i obrovská vlna odchodů do exilu, jejíž velká část
směřovala právě do Rakouska. Mnozí z těch, kteří ať už
jako dospělí, nebo jako děti zamířili za hranice vlasti, se
dokázali ve světě prosadit a v novém prostředí dosáhnout
velkých společenských úspěchů. A právě na představení
osudů těchto osobností se seminář Rok 1968 ve vzpomínkách československých emigrantů (Das Jahr 1968 in
der Erinnerung der tschechoslowakischen Emigranten)
pořádaný 23. října Kulturním klubem Čechů a Slováků
v Rakousku v Diplomatické akademii zaměřil především.
Za jeden stůl tak zasedl bývalý ředitel Spanische Hofreitschule, univerzitní docent dr. Jaromír Oulehla, bývalá
členka souboru Volkstheatru Renáta Olárová, bývalý ředitel hudební redakce ORF (Musik zum Träumen) Pavel
Polanský i příslušníci poněkud mladší generace – socioložka Margita Urbanek a univerzitní profesor dr. Tomáš Lion,
který je v současnosti ředitel ambulance sv. Anny výzkumu rakoviny dětí. Doplnila je předsedkyně výboru hotelu
Pošta dr. Věra Gregor a ředitel průmyslové školy v Hollabrunnu, dvorní rada dr. Thomas Dietmeier, který ve své
funkci udělal mnoho pro integraci emigrantů do rakouské
společnosti. Moderace se nakonec ujal bývalý velvyslanec
ČR v Rakousku, prezident mezinárodního PEN klubu a zároveň ředitel Diplomatické akademie Jiří Gruša. Poměrně
krátký čas vyměřený konferenci pochopitelně neumožnil probrat celou rozsáhlou problematiku emigrace roku
1968 ze všech úhlů. Přesto četní posluchači slyšeli mnoho
zajímavých údajů a vzpomínek, které načrtávaly, jak probíhal vstup emigrantů do nových společenských podmínek
v Rakousku. Vcelku pochopitelně se řeč stočila mimo jiné
i na otázky řeči. Přispěla k tomu jistě nejen osoba moderátora, spisovatelsky zvláště citlivého na podobné otázky,
ale především fakt, že právě řeč hrála při začleňování do
rakouské společnosti mimořádně významnou roli. A nešlo přitom zdaleka jenom o Renátu Olárovou, která byla
samozřejmě ve své profesi herečky zvlášť handicapována. Mimořádně zajímavými vzpomínkami k problematice
řeči a také fungování české školy ve Vídni přispěl zejména
profesor Lion, který při svém vyprávění narazil i na zajímavý problém překonávání jazykově-ideologických klišé,
které si emigrantské děti přivážely z reálného socialismu.
Jednalo se například o zakořeněný zvyk oslovovat učitelky „soudružko učitelko“. Pavel Polanský připomněl v této
souvislosti také v „socialistickém“ Československu proslulý
pozdrav „Čest práci!“ Pan Polanský se ovšem především
zamýšlel nad postavením hudby jako řeči překračující
„babylónské zmatení jazyků“. Zároveň však zavzpomínal
i na politický aspekt přijímání hudby, především na odpor
komunistického režimu k jazzové hudbě jako nebezpečného prvku ideologické diverze. Docent Oulehla ve svých
velmi živých vstupech zase načrtl jednu z variant emigrace
vědeckých pracovníků, kteří se dokázali uplatnit na zahraničních pracovištích ve svém oboru, i když třeba zpočátku
neoslňovaly svými jazykovými znalostmi. To se ovšem týkalo většinou představitelů přírodních nebo technických
věd. Docent Oulehla také narazil na velmi zajímavou
problematiku úlohy sudetských Němců jako zprostředkovatelů mezi českými emigranty a rakouským prostředím. Této komplikované otázce by bylo potřeba věnovat
ještě větší pozornost – možná by však její prozkoumání
přispělo k určité diferenciaci obrazu sudetských Němců
z české a slovenské Vídně a okolí
Konference v Diplomatické akademii
75
z české a slovenské Vídně a okolí
v českém národním povědomí. Ne všichni, kteří museli
po druhé světové válce opustit Československo, vůči své
staré vlasti zatrpkli. Našli se i takoví, kteří byli ochotni
svým bývalým krajanům pomáhat při integraci do nové
společnosti.
V problematice české a slovenské emigrace do Rakouska po okupaci v srpnu 1968 zůstává ještě řada dalších
otázek a nezbývá než doufat, že pozoruhodná konference, která proběhla v Diplomatische Akademie, najde své
pokračování v dalších akcích Kulturního klubu. Pro příště
však již bude asi nutné určité tématické zúžení a specializace. Domnívám se ale, že to nutně nemusí být na úkor zajímavosti a atraktivnosti tématu pro široký okruh zájemců.
V některých případech by přitom asi šlo i o dost kontroverzní témata, ať už se jedná o problematiku jazykové integrace a naopak ztráty znalostí češtiny u generace, která
již vyrůstala v Rakousku nebo o také již zmiňované téma
úlohy bývalých sudetských Němců při vytváření postojů
rakouské společnosti k emigrantům z Československa.
(MaFr)
Zleva: J. E. velvyslanec České republiky v Rakousku dr. Jan Koukal,
J. E. velvyslanec Slovenské republiky v Rakousku dr. Peter Lizák
Zprava: dr. Taťjana Langášková – ředitelka Českého centra ve Vídni,
J. E. Mgr. Vladimír Eisenbruk – zplnomocněnec vlády ČR,
Mgr. Broňa Hegerová – tajemnice Stálé komise Senátu Parlamentu ČR
pro krajany žijící v zahraničí, senátor Jan Nádvorník, místopředseda
komise, senátor dr. Tomáš Grulich (oba – Stálá komise Senátu
Parlamentu ČR pro krajany žijící v zahraničí),
Ing. Helena Basler – předsedkyně Kulturního klubu (organizátor)
Zleva: Renáta Olárová, Pavel Polanský, Jiří Gruša
Zleva: Richard Basler, Tomáš Lion
Tomáš Lion
76
(Foto © Vladimír Čevela)
Zo svojej novej knihy O ničem
a o všem čítal autor Pavel Kohout 18. novembra v Českom
centre – smutne i veselo, vážne
aj na zamyslenie. Zbierka článkov, fejtónov a novinových príspevkov, ktoré vznikli v rokoch
1975-2008, niektoré z nich
v exile, vyšla tento rok vo vydavateľstve Academia, Pistorius &
Olšanská. Autor Pavel Kohout je
prozaik, dramatik, prekladateľ
a významný spisovateľ samizdatu a exilu. Bol spolutvoriteľom Charty 77, v roku 1978 bol
donútený emigrovať. Žije striedavo vo Viedni a v Prahe. Po
čítaní sa Pavlovi Kohoutovi gratulovalo k osemdesiatym
narodeninám. Čerešňová torta s jednou sviečkou symbolicky pripomenula toto krásne jubileum. Na záver boli
prítomní hostia pozvaní pripiť si vínko s týmto jedinečným
umelcom.
(ao)
Podepsána nová česko-rakouská
kulturní dohoda
Ministři zahraničních věcí České republiky a Rakouska
Karel Schwarzenberg a Ursula Plassniková podepsali ve
Vídni novou kulturní dohodu mezi oběma zeměmi. Dokument nahrazuje dřívější dohodu mezi bývalým Československem a Rakouskem z roku 1977 a vytváří smluvní
základ pro intenzivnější rozvoj česko-rakouských vztahů v kultuře, školství, vědě a výměně mládeže. Jak řekl
ČTK český velvyslanec v Rakousku Jan Koukal, význam
podepsání dohody je věcný i časový. Ve věcné rovině
představuje dohoda kromě obvyklých obecných zásad
i nadstandardní ujednání především v oblasti školství,
například v podpoře další činnosti rakouského gymnázia
v Praze a české a slovenské školy Komenský ve Vídni. Časový význam pak spočívá v blížícím se českém předsednictví v EU a v této souvislosti je podpis symbolickým gestem,
které naznačuje, že vzájemné vztahy obou zemí se mají
dál zlepšovat, řekl Koukal. Plassniková v písemném prohlášení zase vyzdvihla připomenutí letošního 40. výročí
reformního hnutí Pražské jaro v bývalém Československu,
jehož násilné potlačení se stalo impulzem pro rozsáhlou
sousedskou pomoc Rakouska české a slovenské emigraci
a tím do značné míry základem pro vzájemné vztahy po
pádu železné opony.
Danksagung für die Hilfe 1968 – Poďakovanie
za pomoc 1968
Dňa 10. 9. 2008 sa vo viedenskej radnici konal koncert
pod záštitou starostu mesta Viedne dr. M. Häupla. Koncert bol vyjadrením vďaky za pomoc, ktorú dostali Slováci
a Česi emigrujúci z okupovaného Československa v roku
1968. Od týchto tragických udalostí uplynulo už 40 rokov
ako spomenuli vo svojich príspevkoch aj veľvyslanci Českej a Slovenskej republiky páni dr. Jan Koukal a dr. Peter
Lizák. Spomienkový večer sa niesol aj v znamení hudby.
V programe sa predstavili Karol Daniš, M. Nostic Quartett, Yellow Sisters, All Time Jazz and Lucia Lužinská, Zora
Jandová a Zdeněk Merta. České a slovenské regióny sa
prezentovali so svojimi kulinárskymi špecialitami a pohostinnosťou svojho kraja.
Dr. Kweta Ozábalová
z české a slovenské Vídně a okolí
Spisovateľ Pavel Kohout oslávil
svoje osemdesiate narodeniny
Slovenské veľvyslanectvo vo Viedni a Rakúsko-slovenská spoločnosť vo Viedni vzdali poctu
Alexandrovi Dubčekovi
Alexander Dubček – ein Slowake an der Spitze
des Prager Frühlings
V utorok 16. 9. 2008 sa v Palais Eschenbach konal spomienkový večer, ktorý bol venovaný Alexandrovi Dubčekovi. Úvodného slova sa ujal dr. Zala, predseda nepolitického
výboru v Slovenskom národnom parlamente, ďalej univ.
dr. prof. Heinrich Neisser, Bundesminister a. D., dr. Pavol
Dubček (syn Alexandra Dubčeka), prezident Spoločnosti Alexandra Dubčeka. Na osobnosť Alexandra Dubčeka
a jeho humánny postoj v roku 1968 a jeho ľudskosť spomínali vo svojich referátoch aj prezident Slovenskej republiky dr. I. Gašparovič a prezident Rakúskej republiky dr. H.
Fischer. Osobnosť A. Dubčeka s krátkym životopisom
bola priblížená v dokumentárnom filme režiséra Dušana
Trančíka. Záštitu nad akciou prevzal aj Slovenský inštitút
vo Viedni s pani riaditeľkou Teodorou Chmelovou, ako aj
ďalšie organizácie.
Dr. Kweta Ozábalová
Fotografie Gustava Aulehly
Výzkumné středisko historických menšin (Forschungszentrum für historische Minderheiten – FZHM), které vzniklo
v roce 2005 ve Vídni jako veřejně prospěšný spolek zabývající se migračními procesy z historické perspektivy,
vedle zpracování a zpřístupnění archivních a knihovních
fondů české a slovenské menšiny pořádá také přednášky, sympozia a výstavy. Po výstavě o vídeňských Češích,
mezinárodní konferenci o Pražském jaru 1968 na konci
května t. r. s výstavou obsahující zčásti poprvé v Rakousku
vystavené fotoreportáže srpnové invaze ze sbírky archivu
Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky v Praze, se 29. října ve FZHM konala vernisáž již třetí
výstavy: fotografie Gustava Aulehly z období 1950-1980,
v Rakousku poprvé prezentovaný výběr z díla fotografa žijícího na severní Moravě. Koncepci výstavy, která
vznikla ve spolupráci s Ústavem tvůrčí fotografie Slezské
univerzity v Opavě a je součástí fotofestivalu Evropský
měsíc fotografie probíhajícího v listopadu ve Vídni, nastínila návštěvníkům kurátorka výstavy a vedoucí FZHM
Mgr. Regina Wonisch. Poté se ujala slova vedoucí fotografické sbírky Albertiny, dr. Monika Faber, kurátorka četných
výstav, např. o Pražské fotografické moderně 1900-1925
a vydavatelka autorka stejnojmenného katalogu z roku
1991. Z profesionálně vedeného a humoru nepostrádajícího rozhovoru M. Faberové s G. Aulehlou (nar. 1931
v Olomouci, matka pocházela z Vídně) se návštěvníci dozvěděli o jeho již v mládí klíčícím zájmu o fotografovaní,
životě v Krnově poblíž česko-polských hranic, kde po studiu na Vyšší průmyslové škole stavební nastoupil jako projektant Okresního stavebního podniku a kde žije dodnes.
Rozhodujícím zážitkem pro jeho pojetí fotografie se stalo
v šedesátých letech seznámením s katalogem již legen-
77
z české a slovenské Vídně a okolí
dární výstavy Lidská rodina a s monografií světoznámého
francouzského fotografa Henriho Cartier-Bressona. Pod
jeho vlivem se z Aulehly stal dokumentarista, který nezasahuje do děje před kamerou a stisknutím pouště pokládá
záběr za ukončený.
V Aulehlových černobílých fotografiích se zrcadlí humor a jemná ironie, se kterými sledoval každodenní život
v tehdejším Československu a dokumentoval kontrast
mezi všude přítomnými hesly komunistické strany a skutečným životem: na vesnici, v dětských domovech a domovech důchodců, prvomájové oslavy, horníky v Ostravě,
dramatické scény z prvních dnů po okupaci v srpnu 1968
v Mariánských Lázních a v Praze. Jedinečné jsou záběry ze
života rodin sovětských vojáků na severní Moravě v sedmdesátých a osmdesátých letech, za které byl Aulehla stíhán
Státní bezpečností. Ve fotografování, které chápal jako
možnost „být vnímavý zejména k lidem a jejich osudům“,
pokračoval až do začátku devadesátých let, od kdy se
s jeho fotografiemi mohla seznámit v několika výstavách
v České republice konečně i širší veřejnost.
Výzkumné středisko historických menšin / FZHM, Kohlgasse 27-29,
1050 Wien. Otevírací doba: pondělí, čtvrtek a pátek 10-18 hod., neděle 13-19 hod. Další informace na internetové stránce www.fzhm.at
nebo na tel. č.: 545 03 18. Program Evropského měsíce fotografie viz
www.monatderfotografie.or.at.
Jana Stárková
Valná hromada Českého srdce
V pátek 14. 11. 2008 se v sále Slovanské besedy konala
70. valná hromada Českého srdce, československé sociální péče v Rakousku. Předseda Jiří Uher přivítal přítomné
delegáty. Minutou ticha si přítomní připomněli zemřelé
krajany a krajanky, mezi nimi byli i funkcionáři Českého
srdce – místopředseda Petr Gregory, jednatelka Olga Matalová a revizor dr. Karel Zachař. Po přečtení bodů pořadu
předsedou byl přečten protokol z minulé valné hromady,
následovaly zprávy o činnosti Českého srdce, pokladní
zpráva a revizní. Vše bylo shledáno v pořádku a výboru
bylo uděleno absolutorium.
Vzhledem k tomu, že České srdce letos slaví 90 let od
svého založení, podal jeho předseda Jiří Uher obšírnou
zprávu o historii a vývoji spolku od roku 1918 do dnešního
dne. V závěru zdůraznil nutnost do budoucna oslovovat
nadále onu mladší část menšiny, která sice nezakrývá svůj
český původ, ale která se doposud pro nedostatek času
78
vyhýbá spolkovému životu. České srdce má v současné
době na 310 členů.
Nové předsednictvo:
Předseda: Jiří Uher, místopředsedkyně: dr. Věra Gregorová, Hana Kostohryzová, jednatelka: Mag. Petra Kalousková, místojednatelka: Mag. Jana Kubátová, pokladní: Marie
Schmausová, místopokladní: Dkfm. Milan Frübauer, přísedící: Ilse Gregorová, František Kalousek, Josef Koutník, Jaroslav Procházka, revize: ing. František Kalousek,
ing. Pavel Koutník, Milan Klouzal.
Podklad VSL – zkráceno
Úžasná svatba byla vskutku úžasná!
Dlouhotrvající potlesk, hlasité „bravo“, rozzářené tváře,
spokojenost. Takové byly dozvuky sobotního odpoledne
15. listopadu, kdy Vlastenecká omladina uvedla premiéru
komedie anglického spisovatele Robina Hawdona Úžasná
svatba.
Režisérka Alena Tobrmanová má vždy dobrou ruku
při výběru převážně zábavného repertoáru a i tentokrát
trefila do černého. Sice poněkud riskovala při výběru mladých začínajících herců a nováčků, přesto se jí a hercům
povedlo dokonale udržet ve střehu téměř zaplněný sál
návštěvníků s velice lechtivou, ale dokonale zamotanou
komedií.
Posuďte sami: Ženich Bill se probudí po bouřlivé noci
vedle úplně cizí a půvabné dívky a k tomu si z předešlé
noci pamatuje pouhé střípky! A to ve svůj svatební den!
Z dívky se ke všemu vyklubala přítelkyně Toma, svědka
a nejlepšího Billova kamaráda. To ovšem nevadilo, aby
Bill Toma ihned nezneužil pro vyřešení celé velice prekérní situace. Když se pak na scéně objevila mladá pokojská,
bylo zaděláno na pomyslný svatební dort, plný zvratových
sladkostí mezi Billem a neznámou, s příchutí kyselosti od
razantní pokojské a osolený slzami zklamání nad nezdařenou svatbou. Třešničkou na našem pomyslném dortu
byl pak konec, kdy exploze všech ztřeštěností a katastrof
končí překvapivým „happy endem“.
Bill alias Milan Rovenský a neznámá dívka, Dáša Rovenská, si opravdu dokonale vyhráli. Momenty překvapení,
řádně hlasitý políček, který i mě zabolel, a konečné vyznání lásky se jim podařilo zahrát s takovým přesvědčením, že
dokázali hned zpočátku diváky vtáhnout do děje.
Toma, který se do příběhu připletl jako mladý, tak trochu neohrabaný svědek, představoval Tomáš Procházka.
Tomášovi seděla tato role jako ušitá na míru a byl v ní absolutní jednička. V druhé polovině děje se pak při jednom
řádném zádrhelu zachoval naprosto profesionálně, čímž
vyvolal výbuchy smíchu a mnohým pamětníkům připomněl našeho Otu Berana. Tom si z něho vzal příklad a při
divadelním „okně“ si zcela klidně došel k postrannímu závěsu a polohlasně vybídl skrytou nápovědu: „Nahoď mi!“
Na tento moment se bude dlouho a vesele vzpomínat!
Skláním se před jeho výkonem a klobouk dolů před velkou
trpělivostí paní režisérky, která z něj udělala opravdového
herce.
Dalším nováčkem byla Leona Falbová, která se představila divákům hned napoprvé v jedné z čelních rolí jako
Billova snoubenka. Leonka zahrála přesvědčivě mladou
dámu, nemající ani potuchy o pletkách za svými zády a bylo znát, že se v této roli cítila velmi dobře.
Solidarität made in Austria:
22.-25. Oktober 2008
Jugendliche haben Österreich drei Tage lang zum Platz
gelebter Solidarität gemacht. Zum Beispiel, die Jugendlichen aus der Pfarre St. Nepomuk in Wien 2. gemeinsam
mit unseren Jugendlichen aus der Tschechischen Gemeinde haben Bar-, Disco- und Gruppenraum neu gestaltet
(Wände abschlagen, teilweise verputzen und ausmalen).
Nicht nur Arbeit haben sie geteilt sondern auch Gemeinschaft erlebt, Gottesdienst miteinander gefeiert und nette
Kellerabende verbracht. Das Projekt hat aufgrund seines
Erfolges bereits zum vierten Mal stattgefunden. – Wir sind
überwältigt von eurer Bereitschaft zu helfen und eurem
kompromisslosen Einsatz.
Herzliche Gratulation zu euren Erfolgen! Wir freuen
uns schon auf das nächste Mal!
Auf http://picasaweb.google.com/donboscoklub können Fotos nachgesehen werden.
Mit freundlichen Grüßen
Rozhledy-Team
UPOZORNĚNÍ
Milí kamarádi a nadšenci Rybovky!
(Pozn. „Vánoční mše podle Jakuba Jana Ryby“)
Pro vystoupení s Rybovkou na Štědrý večer (24. prosince
ve 22 hodin) a možná i ke konci doby vánoční Vás srdečně zvu na pěvecké zkoušky. Letošní zkoušky chrámového
sboru se konají vždy ve středu od 19:00 hodin v českém
kostele na Rennwegu 63, 1030 Vídeň.
Pěvecké zkoušky již koncem listopadu začaly. Všichni
jste srdečně zváni a moc se na Vás těšíme.
Uvítáme i pěvecké začátečníky.
Srdečné pozdravy zasílá
Jiří Čech, sbormistr
06648569942
Vážení,
vzhledem ke zvýšení bezpečnostních opatření a zamezení vstupu nezvaných hostí na společenské a kulturní akce
Velvyslanectví České republiky ve Vídni Vás tímto žádáme,
abyste informovali všechny své členy, že počínaje recepcí
ke státnímu svátku, která se uskuteční dne 30. 10. 2008 od
12.30 hod., budou vpuštěni pouze hosté, kteří se u vchodu prokáží platnou pozvánkou.
Děkujeme za pochopení.
Dr. Jan Koukal
Velvyslanec
z české a slovenské Vídně a okolí
Energií přímo nabitou pokojskou nám zahrála novopečená mamina Katka Andrejsová, která i přes mateřské povinnosti suverénně zvládla nejen dvouměsíční zkouškové
období, ale na jevišti dokázala, že je talentovaná herečka,
která hraje s nesmírnou chutí.
Divadelní matku nevěsty pak zahrála naprosto suverénní Dana Šulová. Byla v této roli okouzlující a opět potvrdila pravidlo, že není malých rolí.
Představení se nadmíru povedlo, což dokazovala i přeplněná velká klubovna, kde jsme společně s našimi hvězdami oslavovali. Vždyť co je nejlepší odměnou pro herce-ochotníka než vydařené divadlo a spokojenost vás
diváků.
Martina Pfeffer
Hostování Vlastenecké omladiny
v Boleradicích aneb Malé zamyšlení
Do očí mám ještě vtisknutý obrázek: Čisťounká náves, na
křižovatce svítí opravená budova Divadla bratří Mrštíků
a jednoty Orla, na vyvýšeném místě kostelík a sluncem zalité, nádherně podzimně zbarvené vinice a kopečky.
Když jsme v sobotu v poledne 18. října přijeli do jihomoravských Boleradic, věděli jsme pouze to, že tam sídlí
skvělý divadelní spolek, který vyhrává na celonárodních
přehlídkách první ceny a že mají raritu! Svou vlastní budovu, ve které je celoroční program, kam si zvou divadelní
spolky a kde právě na toto datum a 19. hodinu je napsána
Vlastenecká omladina z Vídně! Hrdě si čteme tyto řádky,
jsme tu za celou českou menšinu...
„Omladina“ na cestě do Boleratic
Kontakt máme zásluhou Zbyňka Hádera, který nám
na jaře svým záskokem zachránil představení. Boleradičtí
hráli Past na myši rok před námi a teď pozvali své věrné
publikum na naše nastudování této světoznámé detektivní
hry.
Odpoledne jsme stačili postavit jeviště, přezkoušet
celé představení a už se scházeli diváci. I v této době burčáku a různých hodů v okolních vesnicích bylo hlediště
téměř zaplněné svátečně oděnými lidmi. Cítila jsem trému
za všechny naše herce, vždyť jsme tu zcela neznámí a hrajeme poprvé! Naštěstí herci – možná právě proto – podali
skvělý výkon a předvedli kvalitní detektivku, při které publikum ani nedutalo. Zato následné ovace stály zato a rozzářená režisérka Alena dostala krásnou kytici.
Slavit do vinného sklípku jsme už vyšli radostně a s pocitem uspokojení. V útulném sklípku Marka Korába, také
boleradického herce, jsme byli nejprve přizváni ke koštovačce a pak jsme zasedli ke stolům s obloženými mísami,
domácím sádlem a paštikou v zavařovací sklenici, kterou
nakonec okupovala Alena sama pro sebe, protože takovou dobrotu od dob své babičky nejedla!
V neděli ráno jsem si pak při ranní procházce s mým
jezevčíkem Fridolínem směrem k láskyplně znějícím Mor-
79
z české a slovenské Vídně a okolí
kůvkám prohlížela s uspokojením pěkně opravené a udržované domky, upravené předzahrádky, čistě vydlážděné
chodníky a celkovou upravenost obce. Ze všech koutů na
mě dýchala zakořeněnost místních a řád. Měla jsem silný
pocit, že právě tady žijí lidé ten svůj správný život, daleko
od toho, který nám předvádějí média. Opravené byly také
všechny památky, i kříž u kostela, který vydával svědectví
o obětech první světové války. U všech padlých byl obrázek v rámečku a datum a místo úmrtí – Užhorod, Itálie,
Vídeň... Většina z nich byli mladíci kolem dvaceti let a pod
křížem byl nápis – nezapomeňte na nás! A boleradičtí nezapomněli a při restaurování si dali dokonce i práci sehnat
všechny chybějící portréty vojáků, padlých před devadesáti lety. I tenhle detail svědčí o tom, jak si místní lidé váží
svých předků a tradic. Víno, které jsme pili, bylo z až 75
let starých vinic a ráno nás nebolela hlava, v neděli pak
byl kostel sv. Jana Křtitele přeplněn věřícími a co mě zvlášť
překvapilo, také mládeží a dětmi.
Při vínku mě napadlo zeptat se Zbyňka, proč hraje
ochotnické divadlo, když je pracovně tak velmi zaneprázdněn. Odpověděl mi, že miluje potlesk na konci představení a hraní ho baví. Ptala jsem se v duchu i sama sebe,
proč jsem ve spolku tak dlouho, a přiznala si, že mě nabíjí
energií společná práce, společně snášená námaha i společná odměna – zábava a slavení po představení. Zjistila
jsem, že mám ve spolku právě pro tohle všechny lidi ráda.
A Erika, naše krásná Kudrlinka, mi svojí libozvučnou slovenštinou přiznala, že ona našla v Omladině svůj druhý
domov.
To je balzám na moji někdy bolavou duši, když si uvědomím, že bychom potřebovali i nové, zapálené členy,
kteří by tu Vlasteneckou omladinu, jak se nazývá už od
roku 1885, rozšířili a doplnili stav o ty, kteří už z rodinných
či jiných důvodů nemohou být s námi. Takže symbolicky
otvírám svou náruč a zvu všechny ty, kteří by chtěli společně prožívat námahu i radost, aby přišli mezi nás. Více se
o našem spolku a naší činnosti můžete dovědět na našich
internetových stránkách: www.omladina.at. Budeme se
těšit na nové členy!
Anna Vaďurová
předsedkyně VO
P. S. Boleradičtí přijedou na oplátku i do Vídně:
V adventním čase, v sobotu 13. prosince v 17 hodin, zahrají v české škole divadelní hru Noc pastýřů. Je o vzniku slavné pastorální mše Jana Jakuba Ryby Hej mistře...,
s kterou Boleradice dostaly už mnohá vyznamenání.
Vídeň pořádala první knižní veletrh
Na schodech před divadlem
V rakouské metropoli se otevřel návštěvníkům první vídeňský mezinárodní knižní veletrh, kterého se na ploše
7 000 m2 účastní 251 vystavovatelů, z toho 103 zahraničních. Mezi nimi je i devět českých nakladatelství. Veletrh
provázel i týden literárního čtení, při němž se na výstavišti,
ale i na řadě dalších míst ve Vídni, např. také v Českém
centru, uskutečnilo 341 setkání autorů se čtenáři. Česká
republika se prezentovala v národní expozici na ploše
44 m2. Kromě toho se česká literatura představila i formou několika výstav, například nejkrásnějších českých
knih roku 2007 nebo oceněných knih za léta 2006, 2007
a 2008. Při celkem osmi čteních vystoupilo pět českých
spisovatelů – Iva Procházková, Radka Denemarková, Stanislav Komárek, Petr Halmay a Vít Janota.
Grenzen? Was für Grenzen?
Herci staví kulisy
To všechno mě zahřálo u srdce a se Zdenkem jsme se
shodli na tom, že se v Boleradicích zastavil čas. Musí tam
ještě fungovat přirozené lidské vztahy a to vlastně vysvětluje i skutečnost, že se divadelní spolek, který byl založen
už v roce 1897, zachoval dodnes. Dokonce se v prvopočátcích jmenoval Omladina, což jsme také spokojeně kvitovali – vida tu spřízněnost!
80
Pod názvem Grenzen? Was für Grenzen? zvalo v sobotu 22. 11. České centrum ve Vídni do svých místnostech
v Herrengasse na literární večer. Prvním dílem pořadu
byla prezentace štýrskohradeckého literárního časopisu
Lichtungen 116/2008 „Neue Literatur aus Tschechien“,
kterou do tohoto aktuálního čísla vybral a uspořádal Michael Stavaric. Časopis Lichtungen se zaměřuje a od roku
1979 přestavuje rakouským čtenářům literaturu jedné
země či města. V druhé části pořadu Grenzen? Was für
Grenzen? diskutovali: Radka Denemarková (CZ), Alfred
Komarek (A), Stanislav Komárek (CZ) a Michael Stavaric
(A), moderoval Mirko Kraetsch (D).
Bohaté tradice si již začala budovat přeshraniční spolupráce mezi Českou republikou a Rakouskem v oblasti
kultury. Jejich další rozvoj však často výrazně brzdí malá
informovanost na obou stranách hranic. Tomuto problému se snaží čelit nový projekt, který nedávno představili
zástupci Jihočeského kraje se společností Bazilika, která
se zaměřuje na podporu jihočeské kultury a na rozvíjení
jejích zahraničních styků. Jádrem projektu se má stát webový portál Jižní síť, vedený společností Bazilika. Portál,
s jehož spuštěním se počítá na začátku příštího roku, bude
obsahovat pokud možno kompletní databázi jihočeských
umělců a pořadatelů kulturních akcí s kalendářem jejich
aktivit, který zajistí informovanost o pořádaných akcích
i za hranicemi. Společnost Bazilika chce ovšem v rámci
projektu prohlubovat přímou spolupráci mezi různými
spolky, skupinami i jednotlivými umělci v Jihočeském kraji
i ve spolkové zemi Dolní Rakousy. Naváže přitom na již fungující Dolnorakouskou kulturní síť (Kulturvernetzung Niederösterreich), která bude propojena s Jižní sítí. Realizace
celého plánu by měla vyjít na celkem 10 milionů korun,
s tím, že se na něm finančně budou podílet Jihočeský kraj
a Evropský fond pro regionální rozvoj. Jako jedna z prvních
akcí bylo naplánováno rozšíření tradičních Dnů otevřených
ateliérů, v jejichž rámci zpřístupnilo své pracovní prostředí
na čtyřicet výtvarníků, ateliérů a galerií v Českém Krumlo(MaFr)
vě a v Českých Budějovicích.
Z Rakouska na Moravu za léčbou
V nemocnici v jihomoravském městě Znojmě otevřeli nedávno nové oddělení radiační a klinické onkologie, které
se může pochlubit i nejmodernějším přístrojovým vybavením, mezi kterým nechybí ani nový lineární urychlovač. Zařízení, které stálo kraj 240 milionů Kč (přes 9 milionů €),
přitom nemá sloužit jenom obyvatelům Znojemska. Zdravotnickou péči zde budou poskytovat i obyvatelům přiléhajících Dolních Rakous. I když tato spolková země disponuje dvěma kvalitními onkologickými centry, dojíždění
občanů ze severozápadní části země bylo dost komplikované a představovalo značnou zátěž pro nemocné. Proto
pro mnohé bude zřejmě výhodnější využít znojemské pracoviště, které přitom nabídne stejný standard lékařských
služeb, na jaký jsou zvyklí z domova. Podobná spolupráce
přitom už funguje opačným směrem, když mnozí obyvatelé Jihomoravského kraje putují do rakouských lázní v Laa.
Lepší propojení českého a rakouského zdravotnického
systému se přitom připravuje i v oblasti záchranné služby. Budova na bývalém hraničním přechodu Vratěnín se
má přeměnit na stanoviště sanitek, odkud budou vyrážet
lékaři nejenom k nemocným na moravské straně, ale i do
Rakouska. A vzniknout má i podobné stanoviště v Mikulově, které podle plánů má pokrýt i dosud problematickou
oblast rakouského území kolem Laa an der Thaya. Jestliže
tedy dosud české a rakouské záchranné služby spolupracovaly pouze v případech nějakých přírodních katastrof
nebo nenadálých neštěstí, nyní by mělo dojít k skutečnému propojení na standardní úrovni. Za velmi pozitivní lze
přitom považovat skutečnost, že se nejedná o nějakou jednostrannou spolupráci, ale o vzájemně výhodnou pomoc.
Jak ve světle těchto projektů působí plány na obnovení
hraničních kontrol na česko-rakouských hranicích, které
se objevily v rámci předvolebního boje, je snad až škoda
mluvit. Jenže bohužel někteří lidé si nikdy neodpustí sebemenší příležitost ke zneužití nejrůznějších předsudků
a strachu z budoucnosti. Právě rozsáhlá spolupráce v oblasti zdravotnictví se může stát jedním z nejúčinnějších
nástrojů proti bezdůvodným obavám z otevření hranic. Za
pár let vzájemně prospěšné spolupráce se možná stávající
plány na znovuuzavření Rakouska do vlastní ulity jeví jako
projev čirého bláznovství a naši potomci se budou podivovat, jak někoho něco takového vůbec mohlo napadnout.
(MaFr)
z české a slovenské Vídně a okolí
Kulturní most mezi Rakouskem a jihem Čech
Podezřelý z loupeže v Rakousku
zadržen v Ostravě
Výborně zafungovala rakousko-česká policejní spolupráce
v případě Američana, který je podezřelý, že letos v červnu při dvou loupežích v Salcburku spolu s čtyřmi společníky odcizil šperky v celkové hodnotě zhruba 4,2 milionu
eur. Státní zastupitelství při zemském soudu v Salcburku
vydalo koncem září na Američana evropský zatykač a na
samém konci tohoto měsíce dorazila do České republiky
žádost o pomoc. Čeští kriminalisté, konkrétně policisté
z Ostravy, zareagovali opravdu promptně. Jediný den jim
stačil na sběr informací a již další den podezřelého Američana zadržela v bytě jeho českých příbuzných v Ostravě-Zábřehu. Česká policie přitom dokonale využila moment
překvapení – nic netušící podezřelý jí dokonce sám přišel
otevřít. V Rakousku Američanovi hrozí v případě, že mu
budou trestné činy prokázány, trest odnětí svobody až ve
výši deseti let. Pokud bude vzájemná spolupráce českých
a rakouských kriminalistů fungovat stále tak kvalitně jako
v případě z Ostravy, stane se jen dalším dokladem skutečnosti, že vstup České republiky do schengenského prostoru nijak neohrožuje bezpečnostní situaci v Rakousku. Ale
někteří nezodpovědní politici stejně asi nepřestanou děsit
voliče líčením hrozícího nebezpečí ze strany tisíců českých
kriminálníků, kteří budou přepadat rakouské občany a pak
se bez jakýchkoliv problémů stáhnou do svých doupat na
české území, kde jim nehrozí od místní neschopné a zkorumpované policie žádné nebezpečí. A s velkou parádou
upozorní na každého českého zloděje láhve vína v supermarketu a na každé rozbité okno v pohraničí. Zkrátka máloco je užitečnějšího než takový pěkný společný nepřítel.
Jaká je skutečnost, přitom už nehraje nijak zásadní roli.
(MaFr)
Socha Svobody – z Rakouska do české vsi
Komunistický ministr informací Václav Kopecký kdysi
nastínil zářivou vizi přeměny tradiční vesnice a její přiblížení městu. Jedním z nových rysů se měla stát i výzdoba
tehdejších strojně traktorových stanic neonovými nápisy.
Nyní by mohl být přinejmenším do určité míry spokojen,
protože značná část jeho výstředních nápadů došla naplnění, i když pravda ve velmi odlišných podmínkách a s jiným ideologickým pozadím. Z polí zírají obří billboardy,
prakticky v každé venkovské hospodě pestrobarevně blikají výherní automaty a nejedna obec se může i „pyšnit“
nočním barem či, přesněji řečeno, nevěstincem s příslušně
vtíravou neónovou výzdobou. Z krajiny zmizela spousta
81
z české a slovenské Vídně a okolí
drobných architektonických prvků – kapliček, božích muk.
Jejich kuriózní náhradou se ovšem nestaly sochy Lenina
a jiných komunistických pohlavárů, jak by to snad lahodilo Kopeckého oku, ale úplně jiná výzdoba. Například kruhovou křižovatku poblíž Komořan v Jihomoravském kraji
nově doplnila socha Svobody. Nechala ji tam postavit česká pobočka rakouské firmy EDP vyrábějící hrací automaty, která si střed křižovatky pronajala k reklamním účelům.
Socha, která se vyskytuje v logu firmy, až donedávna stála
před rakouskou centrálou společnosti a nyní se tedy usadila v jihočeské krajině. Část místních obyvatel to považuje
za další ničení tradiční kulturní krajiny a projev vlezlého
amerikanismu, zejména mladším ročníkům se však nový
nápad docela líbí. Za pár let už asi podobný objekt nikoho
vůbec nezaujme, protože se pravděpodobně stane něčím
běžným. A možná sochu firma EDP přesune zase někam
jinam, dále na východ, kde ještě zaujme a způsobí pozdvižení. Trochu však mrazí z představy, že i krajina bude za
pár let vypadat všude tak zoufale stejně.
(MaFr)
Nádraží na česko-rakouské hranici do nového
Výrazné proměny by se v následujících letech měla dočkat
nynější stanice v Českých Velenicích na Jindřichohradecku. Úpravy budou trvat zhruba rok a půl a jejich náklady
dosáhnou nemalé výše asi osmi set milionů korun (asi 32
milionů eur). Celá stanice by měla být zatrolejována a navázat tak na elektrizovanou trať z rakouského Gmündu.
Ale při rekonstrukci nepůjde jen o samotnou trať – vylepšení čeká také nástupiště, které by mělo být upraveno tak,
aby ho mohli bez větších problémů využívat i invalidé. Na
moderní evropský standard pak stanici povýší také nová
zabezpečovací zařízení. Ale jak už to u podobných akcí
bývá, výrazně zvýšený komfort v budoucnosti musí být vykoupen určitým nepohodlím v době provádění oprav. Už
nyní proto cestující musí počítat s drobnými výlukami na
místních tratích a v příštím roce se dají očekávat ještě větší
potíže. Celá oprava má pak být ukončena v červnu 2010.
Ani to však možná není nejzazší datum pro změny na uvedeném úseku. České ministerstvo dopravy totiž již delší
dobu uvažuje o možnosti elektrifikovat trať z Českých Velenic až do Veselí nad Lužnicí, což by mimo jiné cestujícím
z Rakouska umožnilo jezdit do stále oblíbenějších lázní
v Třeboni bez přestupování. Smělé plány ovšem asi bude
brzdit stav veřejných financí. Náklady na tuto druhou etapu změn totiž podle současného odhadu dosahují zhruba
tří miliard korun (asi 120 milionů eur). Vzhledem k stávající ekonomické situaci si tak asi cestující budou muset na
další zlepšení komfortu na jihočeských tratích ještě nějaký
ten rok počkat.
(MaFr)
Obnova památky z rakouského materiálu
Třeboň je jedno z nejkrásnějších měst Jihočeského kraje,
které se může pochlubit řadou vzácných památek. Mezi
dominanty Masarykova náměstí v Třeboni patří také mariánský sloup z konce 18. století, který nedávno prošel
náročnou opravou. Vrchol sloupu se již delší dobu nakláněl směrem ke kašně a hrozilo jeho zřícení. Své vykonaly
za léta i vlivy prostředí, takže restaurátoři museli památku očistit a obnovit její zlacenou výzdobu i sochy světců.
82
Některé části, především postavu středového putti, bylo
nutno dokonce vyměnit. Na celkové opravě se přitom
svým způsobem podílelo i Rakousko. Třeboňský sloup se
totiž od většiny podobných památek liší materiálem, ze
kterého byl vytesán. Většinou se jedná o žulu, ale jihočeskou památku dávní mistři vyhotovili z mušlového vápence dovezeného z Rakouska. A právě Rakousko je jedinou
zemí, kde se mušlový vápenec dosud těží. Při opravě tak
jako by se obnovovalo staré spojení mezi českými zeměmi
a Rakouskem, které právě v Třeboni, díky jejím vlastníkům
z řad přední aristokracie celé monarchie, bylo v minulosti
mimořádně silné. Ostatně místní mariánský sloup nebyl
jediným předmětem zhotoveným z kamenů dovezených
z rakouských nalezišť.
(MaFr)
24. října 2008 zemřel ve Vídni bývalý vídeňský starosta a televizní
novinář Dr. Helmut Zilk. Helmut
Zilk se narodil 9. července 1927 ve
vídeňské čtvrti Favoriten. Mezi jeho
předky byli údajně Češi s příjmením Žilka. Jedna z jeho manželek
byla českého původu. Vystudoval
pedagogiku, filozofii a psychologii
a krátce učil. V televizi ORF začínal
ve vysílání pro mládež a pro školy.
Vymyslel pořad Ausladecho, za který získalo Rakousko
poprvé v historii německou cenu Zlatá kamera. V letech
1967-1974 byl programovým ředitelem stanic. V novinářské kariéře pokračoval jako ombudsman v deníku Kronen
Zeitung, posléze vstoupil do politiky coby člen rakouské
sociální demokracie (SPÖ) a starostův kulturní poradce.
V roce 1983 se stal ministrem školství a v období 19841994 byl starostou města Vídně. V prosinci 1993 málem
přišel při atentátu neonacistického teroristy o levou ruku.
Po zranění, které ho připravilo o dva prsty, odešel z politiky. Do konce života měl v televizi svůj program a psal
sloupky.
Vedle mnohých jiných vyznamenáních dostal také titul
čestného občana Prahy, stál v čele Rakousko-české společnosti, podporoval mj. rakousko-český rozvoj a českou
menšinu ve Vídni. V roce 1978 si vzal za manželku o dvanáct let mladší populární muzikálovou herečku Dagmar
Koller.
Heinz Christian Strache a Liberec
Podle deníku LN pochází rodina předsedy pravicové strany Svobodných Heinze Christiana Stracheho z Liberce.
Strache se v oficiálním životopise o původu rodiny nezmiňuje, ale fakt je, že přišla do Rakouska z Čech, což Strache
potvrdil v dřívějších rozhovorech. „Můj dědeček byl členem Waffen SS. Poté, co na konci války složil zbraně, byl
na cestě domů bez procesu popraven. To byl válečný zločin,“ řekl před dvěma roky pro magazín Profil. Zároveň
odmítl kriminalizaci Němců či Rakušanů, kteří bojovali
v nacistické armádě. „Ne každý v nacistickém systému
spáchal zločin,“ uvedl. V jednom čísle jeho stranických novin stojí, že Stracheho rodina byla odsunuta z Liberce. Záznamy o rodině Stracheových v Liberci skutečně existují.
z české a slovenské Vídně a okolí
HISTORICKÁ VÝROČÍ
8. listopadu 1868
Veřejná schůze Československého spolku dělnického
rozhodla ve Vídni zřídit pro děti české školy: českou školu
průmyslovou a obecné české školy.
7. července 1918
Zemřel ve Vídni dlouholetý tajemník Školského spolku Komenský Emil Čeliš.
25. září 1928
Ve Vídni se konal I. sjezd Omladin Komenského v Rakousku. Bylo to sdružení československé mládeže, většinou absolventů škol Komenského v Rakousku.
16. července 1948
Zemřel v Praze bývalý starosta Sokolské župy Rakouské
Josef Velek. Za jeho vedení v letech 1923-1939 byly postaveny sokolovny ve Vídni X. a XVI. a rekreační středisko
Sokola na Dunaji u Klosterneuburgu.
10. října 1948
Byla česká škola Komenského ve Vídni na Sebastianplatz 3
pojmenována školou Jiljího Jahna. Dr. Jahn byl český pedagog, filozof, spisovatel, novinář, překladatel, vrchní školní rada a inspektor českých škol ve Vídni.
7. listopadu 1948
Poprvé vyšly v Rakousku Vídeňské menšinové listy. Jejich
vydavatelem bylo Sdružení Čechů a Slováků v Rakousku.
V roce 1971 byly přejmenovány na Krajanské listy a takto
vycházely až do zániku v roce 2000.
Výročí Aloise Negrelliho
Staleté soužití v jednom státě vytvořilo pro Čechy a Rakušany solidní základ pro společné dějiny v mnoha
oblastech, včetně dějin vědy a techniky. Existuje řada významných vynálezců a technických inovátorů, které oba
národy považují tak trochu za své. Připomeňme třeba objevitele lodního šroubu Ressla nebo vynálezce turbíny Viktora Kaplana. Mezi významné osobnosti česko-rakouských
dějin techniky patří nepochybně i Alois Negrelli, od jehož
smrti nedávno uplynulo sto padesát let. Alois Negrelli se
nenarodil ani v české ani v rakouské rodině – jak jeho jméno napovídá, původem se jednalo o Itala, ovšem rodina
žila v Jižním Tyrolsku, které v té době ještě patřilo habsburské monarchii. Svoji dráhu odborníka na regulaci řek
a stavbu silnic zahájil ve složitých horských terénech Tyrolska. Ve Vídni se seznámil s další velevýznamnou postavou
česko-rakouské techniky – tvůrcem koněspřežné dráhy
Linec – České Budějovice Františkem (Franzem) Gerstnerem. K výstavbě železnic se však tehdy ještě zlákat nedal.
Místo toho se usadil v Bregenzu a podílel se na regulaci
jednoho z největších evropských vodních toků – Rýna. Při
cestách po západní Evropě a hlavně při práci ve Švýcarsku
se však nakonec k železnici přece jen dostal – vyprojektoval zde například první švýcarskou dráhu mezi Curychem a Badenem a navrhl třeba proslulý Nydeckbrücke
v Bernu. Svůj um v železničním stavitelství ovšem uplatnil
i v rakouském mocnářství, kde byl mj. jmenován generálním inspektorem Severní dráhy císaře Ferdinanda. V této
funkci měl velkou zásluhu na vybudování tratě z Vídně
přes Olomouc až o Haliče. Patrně nejvíce slávy v českých
zemích mu však přinesl další projekt – výstavba severní
větve státní dráhy, která směřovala z Vídně do Prahy a dále až do Děčína. Součástí této stavby je i po něm pojmenovaný viadukt, který v Praze spojuje nynější Masarykovo
nádraží s Bubny. Jedná se přitom o jednu z nejproslulejších pražských technických památek, která byla až do roku
1910 se svými 1 110 metry a 87 oblouky vůbec nejdelším
evropským železničním mostem. Později Negrelli pracoval i v severní Itálii, kde například řídil stavbu kamenného
mostu přes Adiži ve Veroně. Alois Negrelli měl na rozdíl
od některých jiných tehdejších techniků a vynálezců štěstí,
že jeho schopnosti současníci dokázali ocenit. Nejenom
že byl za své projekty dobře placen, ale dostalo se mu
i veřejných poct, jako třeba čestného občanství Olomouce a Prahy. Českou krajinu si údajně velice oblíbil. Svědčí
o tom nejenom úspěšné úsilí o zachování pískovcových
skal nedaleko Nelahozevsi, ale i jeho šlechtický titul, který
mu byl udělen císařem Františkem Josefem I. Ten totiž zněl
Ritter von Mold-Elbe, tedy rytíř od Vltavy a Labe. Negrelli
však nebyl jen nějakým místním stavitelem – ve světě proslul především jako autor projektu Suezského průplavu
v Egyptě, který byl později realizován Ferdinandem de
Lesseps. A zapomenout nejde ani jeho podíl na výstavbě
dalšího významného průplavu 19. století – Korintského
průplavu v Řecku. V současnosti velkého technika připomíná nejenom již zmiňovaný název pražského viaduktu,
ale také název jednoho z vlakových spojů EC mezi Prahou
a Vídní. Koneckonců, kdo by si tuto poctu zasloužil více
než člověk, který toho tolik udělal pro kvalitní železniční
spojení mezi rakouskou a českou metropolí.
(MaFr)
František Ladislav RIEGER
(8. 12. 1818, Semily – 3. 3. 1903, Praha)
Český politik, právník, básník, publicista, první český
encyklopedista, zeť Františka Palackého. Studoval gymnázium v Jičíně a právnickou fakultu ve Vídni a v Praze.
První básně zveřejnil v Květech, s Tylem zorganizoval první český ples v Praze roku 1840. Již roku 1842 byl zatčen
pro spolupráci s polskými emigranty. V září 1845 se loučil se zesnulým inženýrem Janem Pernerem na hřbitově
v Pardubicích. S Pernerem spolupracoval v Jednotě pro
povznesení průmyslu v Čechách. Po rozpuštění kroměřížského parlamentu vídeňskou vládou začíná roku 1849 být
již známým politikem doma i v zahraničí. Neměl však jasnou představu o svém životním povolání. Vzděláním byl
právník a dobré majetkové poměry matky mu umožňovaly, že do praktického života nemusel příliš pospíchat.
83
oznámení
z české a slovenské Vídně a okolí
Když 2. dubna 1849 mu vystavili pas na cestu do západní Evropy za účelem odborného poznávání tamní
soudní praxe a tělesného zotavení, navázal v Paříži spojení
s polskou emigrací a s vedením tehdejší Francie (Napoleon III.). Věnoval se i studiu národohospodářských otázek.
V Praze mezitím vyhlásila Vídeň výjimečný stav, a proto
svůj návrat odložil. Roku 1850 pobýval v Británii, ale koncem roku se již pro nedostatek peněz vrátil (v Liverpoolu
byl na ulici okraden). Byl překvapen, že vídeňský předseda vlády Felix Schwarzenberg ho vítá s tím, že v Rakousku
nebude mít problémy, pokud se bude chovat loajálně.
V srpnu 1853 se oženil s dcerou Františka Palackého,
o patnáct let mladší Marií. Za rok se narodila dcera Marie.
Vedle rodiny byl jeho zájem směřován od roku 1857 na
zpracování Naučného slovníku. Byla to jediná cesta v době porevolučního útlaku českého národního hnutí, jak
provozovat vlasteneckou agitaci. Pro 1. díl Riegrova Naučného slovníku se roku 1859 podařilo zajistit 5 300 odběratelů. Rieger v šedesátých letech nežil pouze politikou.
Byl již otcem tří dětí. K Marii přibyl Bohuš a Libuše. I materiálně byl zabezpečen, když roku 1862 odkoupil od hraběte Xavera Auersperga velkostatek Maleč u Chotěboře.
Avšak starosti velkostatkáře mu odebíraly čas nutný pro
opětný návrat do politiky a poškozovaly jeho pověst vůdce
celého národa. K významnému oživení na české politické
scéně došlo po porážce Vídně roku 1866 (u Hradce Králové). Rieger hned rozehrál celou škálu svých schopností.
Trochu koketoval s panslavismem, ale i s pomocí Francie.
Císař ve Vídni byl popuzen. Rieger nakonec byl odmítnut
Ruskem i Francií.
Einladung zur Weihnachtsvorstellung
des Teátro Neline aus Budmerice
Nesiem vám novinu
„Nesiem vám novinu, počúvajte.
V betlémskej doline pozor dajte.
Slyšte ju pilne a neomylne, rozjímajte.
Poďte s nami malí, veľkí, rýchlo vstávajte,
do mesta Betlehéma sa s nami ponáhľajte!”
Vianočná hra na motívy ľudových kolied začína
príchodom koledníka zvestujúceho radostnú novinu.
V hre vystupujú 3 pastieri, 3 králi, Jozef, Mária, malý
Ježiško a nechýba ani Anjel a Čert. Hra je určená
malým aj veľkým. Vychádza zo slovenských
ľudových tradícií, je popretkávaná ľudovými
koledami a folklórom.
v spolku / im Verein SOVA,
Otto-Bauergasse 23/11, 1060 Wien
v nedeľu / am Sonntag 14. 12. 2008
o / um 16.00 hod. / Uhr
Vstupné dobrovoľné.
Eintritt: freiwillige Spenden.
Veranstaltung in slowakischer Sprache!
84
V květnu 1868 se Rieger patřičně odreagoval. V Praze
byl slavnostně položen základní kámen ke stavbě Národního divadla. Zde, vedle Palackého, prezentoval v ohnivé
řeči své myšlenky vůči Vídni. Jako národní družičky byly
ozdobou oslav obě Riegrovy dcery i jejich příbuzná, devatenáctiletá Babetta Formánková z Kolína.
Počátkem února 1871 jmenoval císař ve Vídni novou
předlitavskou vládu s hrabětem Hohenwartem v čele. Za
půl roku následovala vídeňská jednání o česko-rakouském
vyrovnání za účasti Riegra, kterému se u vlády podařilo
prosadit obnovení institucí, spojujících všechny české
země v jeden státoprávní celek. Riegrovi byl nabídnut
úřad dvorského kancléře. Koncem října však pod tlakem
čerstvě sjednoceného Německa byla všechna ujednání
zrušena. Ve vztahu k Vídni zůstaly Riegrovi jen zásady pro
české politiky: „Nežebronit o milosti, kde mají právo žádati, ale neodmítat také smlouvání, když se jim nabízí.“ Dále
nechtěl provokovat Německo, ale ani u něho nehledat
spásu. Bral v úvahu zkušenosti Palackého: „Od Němců se
uč, ale stále se měj ve střehu.“ Rusku se „nevtíral“, a spoléhal spíše na dominovitě působící emancipaci slovanských
národů jako celku.
Konečně, po demonstrativním váhání, vstoupil roku
1879 do říšské rady ve Vídni. Tím byl zahájen jeho „druhý“
politický život, avšak se skromnými politickými vyhlídkami.
Stále více narážel na nespokojenost české veřejnosti s jeho
působením. Nicméně největší vyhlídky české politiky viděl
v oboru národního hospodářství. A to jak v rámci monarchie, tak i mimo ni za možného příznivého mezinárodního
vývoje v budoucnu.
J. Formánek
Český kalendář 2009
Již čtrnáctý ročník oblíbené publikace (176 stran), plné
zajímavého čtení z české historie, kultury a přírody právě
vychází! Tradiční kalendář obsahuje i povídky, písničky,
poezii, křížovky, recepty. To vše proloženo zajímavými fotografiemi a kresbami českých výtvarníků. Dvanácti úvodními kresbami letos doprovodila Inka Delevová.
Cena: 139 Kč + poštovné
Objednávky na:
Český dialog, Sokolovská 179, 190 00 Praha 9
tel.: +420 266 311 241, mobil: 739 091 057
e-mail: [email protected], [email protected]
Rudla Cainer – Žulový Stalin
Víte, co to bylo?
Monstrum stojící nad Vltavou –
pomník J. V. Stalina v Praze
220 stran, vázaná publikace,
bohatě vybavená dobovými
fotografiemi, cena: 12 €
Knihu je možno objednat:
tel.: 0043 650 247 22 17
e-mail: [email protected]