Čím Vás zaujala osobnost Vítězslavy Kaprálové

Čím Vás zaujala osobnost Vítězslavy Kaprálové, v čem spočívá její jedinečnost?
Zaujala mě především svou hudbou. Ta na mě nesmírně zapůsobila již při prvním poslechu. Je
sofistikovaná, invenčně bohatá, velice osobitá. Kaprálová přímo srší stále novými a originálními
hudebními myšlenkami, takže vás její hudba nikdy nenudí. A kolik kvalitních skladeb po sobě
zanechala, navzdory tomu, že její život byl krátký, žila pouhých pětadvacet let. To znamená
nějakých sedm, osm let tvůrčího života. Tím ale jedinečná není – krátký život žil i Pergolesi nebo
kupř. Gideon Klein, jeden z dalších zajímavých českých skladatelů generace Kaprálové. A
Schubert zanechal po sobě obrovské dílo v pouhých jednatřiceti. Jedinečnost Kaprálové spočívá v
tom, že vynikla nejen v jednom, ale hned ve dvou velmi náročných hudebních oborech – skladbě
a dirigování – ve kterých se ženy nesmírně obtížně prosazují, poněvadž tyto discipliny jsou
tradiční mužskou doménou. Zdá se proto až neuvěřitelné, že v pouhých dvaadvaceti dirigovala
Českou filharmonii, ve třiadvaceti orchestr BBC.
Jste jediná, kdo se umění mladé umělkyně svého času vůbec věnoval. Jak jste ji vlastně objevila?
Díky svému velkému zájmu o hudbu Bohuslava Martinů – zmínka o Kaprálové je snad v každém
jeho životopise. Příběh Kaprálové jakožto múzy Martinů dodnes nepřestal fascinovat, ale bohužel
se stal novinářským klišé. A také to nebyla vždy asociace, která by Kaprálové pomohla, v českém
prostředí tomu bylo spíše naopak. Naštěstí její hudba je stejně vitální jako byla její autorka, a tak
si vždy dokázala najít – i když to bylo často s dlouhými odmlkami – své stoupence. Ve
čtyřicátých letech mezi ně patřily i velmi významné osobnosti, kupř. Rafael Kubelík, který se
tehdy ujal hned několika jejích děl. V případě Partity pro klavír a smyčcový orchestr to bylo již
za velmi dramatických okolností – skladbu dirigoval v Brně shodou okolností v den atentátu na
Heydricha, takže do poslední chvíle se nevědělo, zda koncert nebude zrušen. Hned po válce Karel
Ančerl provedl a nahrál pro Český rozhlas skladatelčin Klavírní koncert d moll, nahrávka se ale
bohužel nedochovala. Další oživení zájmu o hudbu Kaprálové pak nastalo v šedesátých letech –
souviselo s celkovým zájmem o kulturní odkaz první republiky. Český rozhlas pořizoval
nahrávky její hudby až do poloviny sedmdesátých let, velkou zásluhu na tom mělo hlavně
brněnské studio. A Supraphon v té době Kaprálové, jako jediné české skladatelce, vydal dokonce
portrétní LP. Pak nastala další dlouhá odmlka, až v r. 1988 vyšel Muchův autobiografický román
Podivné lásky, který na Kaprálovou opět upozornil (Jiří Mucha byl krátce manželem Kaprálové,
oženil se s ní dva měsíce před její smrtí). Brněnské studio Českého rozhlasu dokonce pak nechalo
začátkem devadesátých let údajně z Muchova podnětu pořídit novou nahrávku Vojenské
symfoniety, nejznámějšího díla Kaprálové. Takže bych to upřesnila asi tak, že odkazu Kaprálové
se v její domovině nevěnoval nikdo důsledně, systematicky. Na to se zaměřila až její hudební
společnost, kterou jsem koncem devadesátých let založila.
Mohla byste přiblížit období, v němž se muzikálnost a osobnost hudební skladatelky utvářela?
Umělecky nesmírně zajímavá třicátá léta, kultura první republiky. To je téma, které by
vyžadovalo samostatný rozhovor. Takhle v krátkosti alespoň mohu přiblížit prostředí, v němž
vyrůstala. Kaprálová měla myslím veliké štěstí, že se narodila právě v Brně, v městě, které bylo
hudebně pozoruhodně vyspělé a v tomto směru nijak nepokulhávalo ani za hlavním městem;
poskytovalo možná i zajímavější, různorodější podněty. A pak, celé to kultivované prostředí její
rodiny, otce – skladatele a matky – aprobované učitelky zpěvu. Do blízkého okruhu přátel rodiny
patřili např. Ludvík Kundera a Gracian Černušák, tehdější významné osobnosti české hudební
kultury; velkým přítelem otce Kaprálové byl i jeden z nejvýznamnějších českých muzikologů –
Vladimír Helfert. Takové prostředí samozřejmě dalo Kaprálové ohromný odborný náskok a
formovalo i její osobnost.
Kdo byl jejím vzorem?
Navdory všem zavedeným klišé to nebyl Martinů, ale Stravinský. Největší vliv měl na ni ale
nakonec asi otec, dnes již málo známý skladatel, ačkoliv ve své době bylo jeho dílo dosti ceněno.
Není nijak rozsáhlé, protože Václav Kaprál měl široké zájmy a i z existenčních důvodů se nemohl
soustředit pouze na komponování – byl hudebním editorem, publicistou, koncertním klavíristou,
sbormistrem, ale především pedagogem. Zpočátku se věnoval hlavně své soukromé klavírní
škole, později vyučoval skladbu na brněnské konzervatoři. Počtem skladeb jeho hudební odkaz
víceméně odpovídá rozsahu díla Kaprálové, ale jde takřka výhradně o dílo komorní, především
klavírní. Kaprálová byla jako skladatelka mnohem všestrannější, její katalog například obsahuje
celou řadu orchestrálních děl. Ale jejich hudební výraz má mnohé styčné plochy. Otec ji také
nepřímo zprostředkoval hudbu Janáčka, kterému se jako hudebnímu vzoru Kaprálová jinak dost
cílevědomě vyhýbala, měla prozíravý pocit, že by ji tak silný živel pohltil. Kaprál u Janáčka
studoval, a tak neunikl jeho vlivu, i když hudebně mu nestál tak blízko jako třeba Pavel Haas,
další z Janáčkových žáků.
V roli dirigenta ani dnes nevidíme běžně ženy. Jak ji přijímala tehdejší společnost? Čím si získala
mezi umělci autoritu?
V roli dirigenta nevidíme běžně ženy ani dnes proto, že v tomto oboru přetrvávají tytéž stereotypy
jako za života Kaprálové. Jinak dirigentek nedostatek rozhodně není. Nebylo a není ale mnoho
těch, které jsou zároveň skladatelkami, natož skladatelkami vynikajícími. Kaprálová byla první
dívkou v historii brněnské konzervatoře, která se nechala zapsat na tradičně mužský dvojobor
skladba a dirigování. A jako jediná ze svého ročníku studium obou oborů v předepsaném termínu
úspěšně dokončila. Její první veřejné dirigentské vystoupení v Brně (na graduačním koncertu
konzervatoře) bylo tehdy očekáváno s určitým napětím, v němž nechyběla ani arogantní
nedůvěra, ale o to větší překvapení pak způsobila publiku a kritikům svými kultivovanými gesty a
přirozenou autoritou, s kterou vedla orchestr konzervatoře. Její dirigentské schopnosti tak sklidily
v dobových recenzích nemenší chválu než její pěkný klavírní koncert, v němž sólový part hrál
Ludvík Kundera (otec slavného spisovatele). Totéž se opakovalo o dva roky později, v listopadu
1937, kdy řídila Českou filharmonii. A znovu pak následující rok v Londýně, kdy řídila
vynikající orchestr BBC, který ji při zkouškách aklamoval. Co stálo za takovým úspěchem?
Vedle přirozeného talentu samozřejmě tvrdá dřina, které se Kaprálová nikdy nevyhýbala. Pak
vynikající učitelé – Zdeněk Chalabala v Brně, žák Neumannův (František Neumann byl šéfem
brněnské Opery); Václav Talich v Praze, Charles Munch v Paříži. Ale byla to i její charismatická
osobnost.
Je již její dílo dnes zkompletováno, objeveno a oceněno?
V tomto směru by Kaprálové mohl závidět leckterý mnohem slavnější skladatel. Během
posledních čtrnácti let, které uplynuly od založení Kapralova Society v Torontu, bylo vydáno
takřka celé její dílo tiskem, z valné části z podnětu a nezřídka i s finanční pomocí této hudební
společnosti. S podporou společnosti vznikla také celá řada nahrávek, mezi nimi i čtyři profilová
CD. Hudbu Kaprálové vydal Koch Records, Supraphon, Baerenreiter, Český rozhlas, Amos
Editio a celá řada dalších vydavatelství, v Čechách i v zahraničí. Několik skladeb bylo z našeho
podnětu také zrekonstruováno a provedeno ve světové premiéře.
Jak přijímá tvorbu Kaprálové světová hudební veřejnost?
Často s překvapením, vždy s respektem. Hlavně je o ni vzrůstající zájem, což dokazuje i velké
množství jednoznačně pozitivních recenzí.
Existuje někde jinde v Evropě podobná osobnost jakou je Vítězslava Kaprálová?
Samozřejmě existuje a hned několik. Životním osudem je Kaprálové asi nejblíže Francouzka Lili
Boulanger (mladší sestra Nadi, slavné pedagožky, u které Kaprálová studovala na pařížské École
normale v posledním roce svého života), která zemřela také v pětadvaceti. Už v devatenácti
vyhrála velmi prestižní Prix de Rome se svou orchestrální kantátu Faust et Hélène – byla první
ženou, které se to podařilo. Nebo její krajanka Germaine Tailleferre, vedle Poulenca a Milhauda
nejsilnější skladatelská osobnost skupiny Les Six. V Polsku především Grazyna Bacewicz,
v Chorvatsku vynikající Dora Pejačevič, v Anglii Ethel Smyth, Elisabeth Lutyens, Elizabeth
Maconchy či Rebecca Clarke, která později přesídlila do Spojených Států. Galina Ustvolskaya
v bývalém sovětském Rusku. A to jmenuji jen ty nejvýznamnější a pouze ty, jejichž tvůrčí životy
se alespoň částečně překrývaly s životem Kaprálové.
A odkud jste čerpala při tvorbě velice zasvěcených webových stránek kapralova.org a posléze
knížky? A kde se dá pořídit?
Stránky o Kaprálové vycházejí především z dobových dokumentů: programů koncertů, recenzí,
textů v odborných časopisech, které vycházely za skladatelčina života. Ale zásadním zdrojem,
zvláště pro knihu o Kaprálové, byly samotné skladatelčiny rukopisy: skicy a partitury, deníky,
zápisníky, nejrůznější texty, a především její korespondence s přáteli a hlavně s rodiči. Kniha se
dá objednat ve všech velkých knihkupectvích, tady v Kanadě například v Chapters Indigo.
Publicistka Karla Hartl je absolventkou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a University of Toronto.
V r. 1998 založila v Torontě hudební společnost The Kapralova Society, které se za necelých čtrnáct let své
existence podařilo iniciovat vydání takřka veškerého díla Kaprálové. Je spoluautorkou první odborné knihy
o skladatelce v anglickém jazyce The Kaprálová Companion, kterou v loňském roce vydalo
akademické nakladatelství Lexington Books (Rowman & Littlefield) ve Spojených státech. Kniha byla
nedávno nominována na cenu F. X. Šaldy, kterou stejnojmenná nadace v Praze udílí za mimořádné ediční
počiny a práce uměleckohistorické.
Otázky kladla redaktorka Nového domova Věra Kohoutová.