Albín jménem Nói

Kamenolom Boží
(jeden rok v Severních Čechách )
ČR 2005
Film o hledání štěstí v nešťastné krajině.
Formát:
Délka:
Verze:
Distributor:
Přístupnost:
DVD, barevný
88 min.
Česká (s nastavitelnými anglickými titulky)
Cinemart, a.s.
přístupné
Premiéra 10. listopadu 2005
Produkce:
AFIS - ASOCIACE FILM A SOCIOLOGIE, ČESKÁ TELEVIZE
Tvůrci:
Režie
Námět a scénář
Kamera
Střih
Zvuk
BŘETISLAV RYCHLÍK
BŘETISLAV RYCHLÍK
MARTIN DUBA, KAREL SLACH
TONIČKA JANKOVÁ
VLADIMÍR CHRASTIL
Účinkují:
ING. VLADIMÍR PETROVSKÝ, JAN RAJTER,
ING. IVAN VÁŇA, RADEK FRIDRICH,
VLADIMÍR BUŘT, EVA MIKŠOVÁ,
KAREL DZURKO, KAREL ŽÍDEK,
SKUPINY DEKUBIT A DĚTI POHŘEBNÍHO KVÍTÍ
1
KAMENOLOM BOŽÍ
SYNOPSE:
Někdo Gotta, někdo Satana, někdo uhlí, jiný Klause, ale každý svého štěstí strůjcem mezi
hlušinou. Každý má svoji pravdu i krušnohorské krystalinikum ví své.
Síla strhujícího filmu Břetislava Rychlíka o severních Čechách, KAMENOLOM BOŽÍ, spočívá
především v nenucených, ale velmi otevřených a přirozených výpovědích, k nimž režisér
přiměl všechny aktéry. KAMENOLOM BOŽÍ vypovídá o osudech několika obyvatel severních
Čech, s nimiž režisér strávil rok života. Dochází k překvapivému a mnohdy i zábavnému
setkání lidí různých povah, vyznání a cílů. Potkávají se zde sedlák Rajter, který odešel
z Moravy, aby vybudoval své polnosti mezi výsypkami; stejně tvrdošíjný, ale i pragmatický
vinař pan Váňa obhospodařující desítky hektarů vinic na hlušině; náhodně objevená kapela
mladých mužů vyznávajících satana; ekolog a majitel stavební firmy, jenž je zároveň
„starousedlíkem“ vystěhovaným z jedné ze stovky plánovaně zničených vesnic; učitel
z Děčína, básník a kronikář, který ze zničených nebo zcela zmizelých německých hřbitovů
oživuje prostřednictví nápisů na náhrobcích minulost; dobrácká paní Eva, Romka z Horního
Jiřetína, která společně se svým partnerem žije spořádaný život v nenávratně zdevastovaném
Podkrušnohoří a konečně i Ing. Vladimír Petrovský, ctitel a obhájce velkolomu
Československé armády a průkopník těžby a energetiky. Jaký je obsah, smysl hovorů v této
krajině, v těchto domech, v těchto hospodách, v tomto prostoru? V kraji, kde životy lidí a
krajinu drtil „kamenolom boží“…
Film KAMENOLOM BOŽÍ je zrcadlem k Rychlíkovu staršímu filmu JEDEN ROK, svědectví o lidech z
Horňácka, jejichž úcta k přírodě a přirozenému i Božímu řádu světa se na první pohled
propastně odlišuje od života lidí v měsíční krajině severních Čech. Ale lidské sny a touhy jsou
stejné i v této části země, která měla být odepsaná.
ROZHOVOR S BŘETISLAVEM RYCHLÍKEM
Jak se stalo, že vy, Moravan, jste natočil film o severních Čechách?
Na začátku osmdesátých let jsem v severních Čechách žil. Dva roky jsem byl v mosteckém
divadle a tam trpěl. Zdálo se mi skoro nepatřičné být v divadle, všechny ty jámy a sídliště mi
připadaly strašné... A mezitím jsem se tam potkával s různými lidmi, třeba s intelektuály, kteří
se v šedesátých letech formovali kolem Josefa Jedličky, pozdějšího redaktora Svobodné
Evropy a vynikajícího spisovatele. A začal jsem vnímat jejich pohled na „znetvořenou část
země“, jak říká malíř Bohdan Kopecký. Vždycky jsem v sobě měl touhu dozvědět se o tom
světě ještě cosi víc, protože na druhou stranu - když jsem tam tehdy byl, byl jsem moc mladý.
Za deset let jsem se tam začal vracet. Koncem 90. let jsem dostal v Krakově cenu za film
natočený na Horňácku. Byl o lidech, jejichž rodiny tam žijí po staletí, na samotách, v malých
vesnicích, někteří nebyli dál než v okresním městě. Jsou nositeli lidové kultury provázané s
tradičním životním stylem, přírodou, vírou v Boha. Všechno to byli lidé narození za RakouskaUherska. A když se mě v Krakově ptali, jestli natočím pokračování, žertem jsem řekl, že ano,
ale že bude o severních Čechách. Že mě zajímají jako svět, který je určitým protipólem
Horňácka.
A pak, když jsem přijel domů, řekl jsem si, že to opravdu udělám. A začal jsem shánět peníze.
2
KAMENOLOM BOŽÍ
Dokážete si získat důvěru lidí, přimět je, aby se při natáčení projevovali spontánně. Je
tohle základ dobré dokumentaristiky?
Jsem, jak se říká, naturščik, za komunismu jsem nemohl studovat, protože FAMU byla přísně
výběrová škola.
Sám jsem byl několikrát objektem natáčení dokumentaristů a mnohdy mi všichni ti televizní
„machři“ a „řemeslníci“ připadali odpudiví a vím, jak dokáží stresovat lidi.
Já lidi zásadně nestresuji. Snažím se jim od začátku dát najevo, že jsou nesmírně cenní. A
minimalizoval jsem štáb - kameraman, zvukař, produkční a já. Minimum lidí s malinkou
kamerou.
Povídám si s lidmi často a dlouho. Někdy si ani nevšimnou, že točíme, prostě se vám otevřou
a začnou mluvit o věcech, na které jste čekal třeba pět nebo šest hodin.
Kde jste k téhle metodě přišel?
Když sleduji, jak pracují fotografové jako Josef Koudelka, Jindřich Štreit nebo Bohdan
Holomíček, vidím, že pořád něco mačkají - a nakonec z toho vyleze jedno gesto, něco v očích,
nějaká situace, zvláštní kompozice... Je to prostě metoda, kterou jsem hodně odpozoroval
právě u nich. Můžete být součástí dění, ale nesmíte prošvihnout okamžik, kdy se vám lidé
otevřou. Což dobře umožňuje videotechnologie, naopak s filmovou kamerou je to o hodně
těžší. Když se spustí, hrozně hrčí.
Váš film nikoho neosočuje ani neoslavuje, nikdo v něm nevyčnívá, nikomu se
neposmíváte, nikomu nenadržujete. Ani starému průkopníkovi těžby, ani satanistům, ani
ekologům - což se mi právě velmi líbí. Kdo z nich vám během práce přirostl k srdci
nejvíc?
To je těžké. Myslím, že jsem se opravdu naučil nějakým způsobem je mít rád všechny. Jsou
za tím hodiny a hodiny vysezené v hospodě se satanisty, s panem Váňou u jeho vína, hodiny
a hodiny s panem inženýrem Petrovským, který nalévá neuvěřitelným způsobem, protože je
horník.
A zapůsobili na mě Romové, kteří vystupují ve filmu, protože mají v sobě takovou zvláštní
čistotu - přes ten prapodivný úděl jsou to šťastní lidé.
Zní to možná cynicky, ale já natáčím dokumenty kvůli sobě, abych se prostřednictvím lidí
dozvěděl něco o světě. Každý z aktérů filmu má do značné míry svoji pravdu odžitou a
podloženou. Inženýr Petrovský má likvidaci kraje odžitou a zdůvodněnou stejně jako satanisté,
kteří podle mě ani netuší nic o existenci nějakého boha, natož nějaké církve, vůči které se
vymezují, protože to je ateistický kraj. Takže jejich satanismus, to je jen takové zástupné téma
lidí, kteří hledají nějaké ukotvení ve světě - a vymysleli si toto.
Ale mluvit s lidmi, kterých se vlastně nikdo na nic neptá, to mi právě pro tenhle film připadá
jako jedna z nejdůležitějších věcí.
Jste také divadelní režisér - a ve vašem filmu nacházím některé teatrální prvky.
Například na závěr se všichni sejdou u zříceniny kaple a začnou spolu vášnivě
diskutovat...
Původně jsem chtěl seznamovat všechny se všemi už v průběhu celého ročního natáčení.
Pořád neměl někdo čas. Takže mi nezbylo, než je všechny svolat až na závěr filmu.
To místo, kde se všichni sejdou, se jmenuje Ďáblova kaple. Je to bývalá hrobka Lobkowiczů a
je vlastně symbolem či metaforou toho kraje, smutným symbolem obrovské pýchy. Neustále
se jí totiž propadal strop, protože ji chtěli postavit s prapodivnou klenbou, která v zásadě
3
KAMENOLOM BOŽÍ
odporovala všemu, co do té doby architektura a stavebnictví znaly. Vždycky ji postavili a ona
se zbortila. A mně se zdálo, že je dobré na toto místo, do kraje zničeného lidskou pýchou,
přivést lidi a položit jim otázku na toto téma.
Myslel jsem si, že bude hezké, když se aktéři na konci filmu setkají. Tím, že tam pak sami
rozpoutali takové vášně, dostalo to rozměr, který jako by mně skoro pánbůh nadělil za
odměnu, že jsem tam za nimi ten rok trpělivě jezdil.
V poslední době, alespoň mi to tak připadá, se objevuje celovečerní dokument jako
určitý trend. Čím je celovečerní dokument zajímavý?
Na zahájení festivalu Jeden svět řekl Igor Blaževič, že žijeme v době, kdy dokumenty ukazují
stále větší sílu než hrané filmy. Myslím si, že speciálně to platí o českých hraných filmech. Zdá
se mi, že žijeme v zemi, kde od roku 1989 leží témata na ulici, protože jsme denně
vystavováni situacím, které jsme do té doby nezažili, a je hřích tahle témata nezvednout.
S nástupem nových technologií se tu také objevila možnost dostat dokumenty do distribuce a
promítat je v kinech.
Dřív vznikala řada dokumentů v televizi na různé typy analogového záznamu, ale teď se dá
film přepisovat na DVD a většina kin, hlavně klubových, tento projektor má. Což je důležité,
protože dokument je určený pro menšinové publikum, podobně jako představení nějakého
písničkáře v malém divadle. Je dobré, že lidé na něj nejdou na základě masivní reklamní
kampaně, miliónů, které někdo nacpe do různých billboardů. Během pravidelných návštěv a
projekcí svých kusů na letní filmové škole v Uherském Hradišti jsem si uvědomil, že spoluúčast
diváků je fantastická věc. A promítání dokumentů v kinech je ve světě zřejmý trend. Jsou to
svědectví o době, kterých hraný film dnes moc nepřináší. Připadá mi, že čím víc je člověk
vystaven masové kultuře, tím žíznivější je po těchto svědectvích.
Píšete články do novin, jste divadelní režisér, herec, točíte filmy, propagujete folklór,
podle mnohých jste aktivista. V čem z toho se cítíte jako profesionál a v čem jako
outsider?
Můj životní vzor, horňácký primáš Jožka Kubík, neuměl noty, ale měl poučku, kterou jsem vzal
za svou. Že hudba nesmí být „pretvárená“, čili nemá se přetvařovat. Tohle mi připadalo dobré i
v HaDivadle. Že to nebylo přetvařující se divadlo, umělý svět repertoárového divadla. Bylo to
takové divadlo, jací jsme byli my.
Do novin píšu tak, jaký jsem já, nepíšu za nikoho jiného. A filmy dělám takové, jaké mě baví, o
tématech, která mě zajímají.
Psaní je úplně nejjednodušší. Ráno nemůžete spát, něco napíšete, někam to pošlete a jdete
od toho. Což samozřejmě u divadla nejde. Tam musíte v 19.30 naběhnout a musíte sloužit, ale
osobní ručení je stejné, jako když se podepíšete pod článek. Nejsvobodnější jsem myslím v
psaní. Jinde už jste závislý na lidech. A divadlo je pro mne v tomto smyslu nejhorší, protože
jste závislý na největším množství lidí. Z tohohle hlediska je dokument někde na půli cesty.
OCENĚNÍ FILMU:
Film KAMENOLOM BOŽÍ získal na festivalu Finále Plzeň hlavní cenu v kategorii dokumentárního
filmu Zlatého ledňáčka a na mezinárodním festivalu Jeden svět obdržel Visegrádskou
cenu.
4
KAMENOLOM BOŽÍ