(D\371v\354ra v nev\354dom\355)

Donald M. Marcus
Důvěra v nevědomí
Ukázka z knihy
Pouštím se do prvního riskování
Jednoho dne Naděje vstoupila do místnosti, mírně se na mě pousmála a potom si lehla na
pohovku. Začala mluvit o tom, že byla tvrdá na manžela a cítila při tom, že je to nespravedlivé,
zejména když on je k ní tak hodný. Ale mluvili o tom spolu a už je to v pořádku. Potom se zmínila
o tom, že chodí na supervizi k Dr. Z., který jí velmi pomáhá. Vytváří úplné interpretace, na rozdíl ode
mě, který, jak říká Naděje, vyslovuje úplné interpretace málokdy. Pomyslela si, že by možná měla být
v analýze u něj, ale podezřívala se, že by si na něj také stěžovala. Potom si všimla jednoho z obrazů,
jež mám na stěně, a řekla: „Jsem ráda, že máte v ordinaci obrazy své ženy. Mám z toho dobrý pocit,
že můžete podporovat její rozvoj.“ Takto mluvila patnáct nebo dvacet minut a nakonec řekla, že neví,
proč o všech těch věcech hovoří. Pak přestala a zjevně čekala na mou interpretaci. Bylo hodně
možností, které by napadly každého analytika, ale nic se mi nezdálo nové a neotřelé. Na druhou
stranu, když Naděje mluvila, stále mi v mysli běžela jedna píseň. Chtěl jsem odpovědět něčím novým.
Když jsem přemýšlel o tom, že bych jí o písni řekl, dovedl jsem si představit, jak jedovatě na to
zareaguje. Nicméně mnohokrát mi říkala o písni, kterou měla na mysli a jež přesně vyjadřovala její
pocity. Také jsem cítil, že je to příležitost, kterou bych ztratil, kdybych neriskoval její možné pohrdání.
Nakonec jsem řekl: „Nevím, jestli tahle píseň neříká více o mně než o vás, ale stále mi běžela v mysli,
když jste mluvila.“ Potom jsem jí zazpíval: „Píseň o lásce je smutná píseň, hi lili, hi lili, hi lo.“ Nastalo
mrtvé ticho. Netušil jsem, jaká je její reakce, ale jak ticho pokračovalo, začal jsem si myslet, že jsem
to úplně pokazil. Kéž bych býval zůstal zticha. Po čase, který se zdál jako věčnost, ale pravděpodobně
trval jen dvě nebo tři minuty, Naděje řekla: „To je píseň, jaké mi matka vždycky zpívala – o bolesti
milování.“ Pokračovala o tom, jak bolestné bylo milovat matku, jež jí dávala najevo určitou lásku,
ale když na to Naděje zareagovala, matka ji odmítla. Pamatuje si všechny písně, které matka o bolesti
milování zpívala. Také se bála cítit a vyjadřovat lásku ze strachu, že bude odmítnutá a zraněná. Zeptal
jsem se jí, jestli by se mohla cítit zraněná kvůli blížícím se týdenním prázdninám. Když jsme o tom
mluvili, ukázalo se, že si Naděje prodlouží prázdniny na delší čas, než je moje dovolená, a zapomněla,
že bude pryč navíc jeden den, kdy už budu pracovat. Nenašel jsem způsob, jak interpretovat její
opomenutí, ale sezení mělo jiné ladění – bylo pro mě pohodlnější, necítil jsem se tak ostražitý. Zdálo
se, že Naděje se také cítí více v pohodě. Když odcházela, otočila se u dveří a řekla láskyplně: „Je
dobře, že jste přinesl tu věc se sezeními, která odpadnou.“ Vypadalo to, jako by naznačovala, že si
nemusím dělat starosti. Uvažoval jsem, jestli mi také neříkala, že bylo dobře, že jsem jí zazpíval píseň.
***
Poznámka analytika: Nedá se zjistit, jak by sezení probíhalo, kdybych píseň nezazpíval. Vím jedině
to, že zazpívání písně mělo silný účinek v tom, že se dotklo pacientky na místě, které nebylo zjevné z
jejích slov. To, že má nevědomá mysl rozuměla nevědomému sdělení její mysli a přišla s písní jako s
bezvadnou reakcí, je něco, co bych nemohl udělat vědomě. Sloužilo to jako neobvyklá interpretace,
což jsem si v danou chvíli neuvědomoval. K vytváření výkladu pacientova nevědomého sdělení
obvykle používáme svou vědomou mysl. V tomto případě se má vědomá mysl prostě rozhodla dovolit
mému nevědomí, aby mluvilo přímo k pacientčinu nevědomí. Vzhledem k dobrému účinku zde i při
jiných příležitostech navrhuji, abychom tento způsob práce přidali ke svým používaným nástrojům,
pokud je to vhodné. Toto sezení bylo důležité, protože prohloubilo analýzu. Také mělo další účinek –
naučilo mě, že s touto ženou se mohu odvážit riskovat a řídit se svým nevědomím.
Takové sezení rovněž vyvolává řadu otázek. Proč do mého nevědomí vstoupila zrovna tato píseň s
takovou naléhavostí, že jsem měl pocit, že ji musím použít? Odpověď na tuto otázku asi nikdy
nezjistíme. Zdá se však nezpochybnitelné, že když je mezi dvěma lidmi hluboký citový vztah, vědí
o sobě navzájem více, než si uvědomují. Myslím, že má nevědomá mysl zachytila nějaké nevědomé
sdělení její mysli a přišla s písní, která se s ní na hluboké úrovni spojila – je to přesně to, co probíhalo
v dětství mezi ní a její matkou.
Poznámka pacientky: Pláč. Děkuji za tu píseň, nejkrásnější interpretace, která šla přímo k mému
srdci. Když použiji jazyk Sterna a kol. (1998), byla to pro mě zkušenost „něco se stalo“, která hned
pronikla do mého nevědomého stavu, jak se to často stává u hudby. Myslím, že Dr. Marcus musí
mít výjimečně nadané zrcadlové neurony, které dávají mozku potřebné informace, aby mohl tělesně
napodobit vnitřní stav druhého člověka (Siegel, 2003). Byl velmi často schopen zachytit můj
nevědomý stav v tělesně-emoční podobě. Překvapoval mě a někdy ohromoval a lekal pozorováním
svého vlastního stavu, který se přesně vyladil na můj nevědomý stav, i když vědomě jsem byla od
takového uvědomění hodně daleko. Viděl svůj vlastní stav a znal můj stav – „cítila jsem se cítěná“
(Siegel, 1999). Tak jsem byla čím dál více přesvědčená, že já jsem v něm a on ve mně. Vytvořila jsem
si důvěru, že ho znám a on zná mě. Byl se mnou uvnitř na místech vzbuzujících strach. V tomto
případě šlo o pocity velkého smutku ze zničené lásky.
Odpověď analytika: I když možná mám, jak říká Naděje, nadané zrcadlové neurony, domnívám se,
že se většina z nás rodí s dostatečnou zásobou zdatných zrcadlových neuronů, ale někteří z nás si je
vycvičí lépe, než je obvyklé. Jako dítě jsem je potřeboval používat, abych si udržel kontakt
se svou krásnou, ale depresivní matkou. Jako pro analytika jsou neodmyslitelnou součástí mé práce,
která se ukazuje, jako v tomto případě, jako velmi cenná. Když se odvážím mluvit přímo ze svého
nevědomí a má to dobrý (někdy výjimečný) účinek, dává mi to více odvahy, abych to dělal znovu.
V dalším průběhu knihy to bude vidět.