Cvičení č.2 - Práce s optickým mikroskopem I když je mikroskop
Transkript
Cvičení č.2 - Práce s optickým mikroskopem I když je mikroskop znám několik století, dosáhly mikroskopové techniky největšího rozvoje v minulém století. Podle některých zdrojů první drobnohled sestavil v roce 1590 v Holandsku Zacharias Jansen, na jehož podkladech pak v roce 1610 zkonstruoval mikroskop Galileo Galilei. Jeden z jednoduchých mikroskopů sestavil v roce 1676 také holandský obchodník a vědec Anton van Leeuwenhoek, jehož práce patřily k vrcholům mikroskopického pozorování 17. století. K významným dílům patří „Micrographia“ Roberta Hooka, který v něm popsal v roce 1665 konstrukci mikroskopu s odděleným objektivem, okulárem a osvětlovacím zařízením. Jako první zahájila výrobu mikroskopů firma Carl Zeiss v roce 1847. Při studiu vlastností předmětů vyšetřovaných pomocí mikroskopu se používá celá řada technik (metod) a to v závislosti na charakteru zkoumaného objektu. V optické (světelné) mikroskopii se využívá elektromagnetické záření, jehož vlnová délka se nachází v oblasti 180 nm do 1300 nm. Při interakci elektromagnetického záření se zkoumaným objektem dochází ke změně charakteristik záření, např. amplituda, polarizace, fáze a frekvence (vlnová délka). Pomocí mikroskopu získáme kvalitativní obraz objektu a informaci o struktuře, kterou nelze pozorovat pouhým okem. Je však třeba zdůraznit, že kvalita získaných informací je zcela závislá na kvalitě optických soustav (objektivů, okulárů, kondenzorů, filtrů apod.) použitých v daném mikroskopu. Mikroskopové metody se vyvíjely postupně a v řadě případů byl jejich rozvoj podmíněn stavem vědy a techniky v daném časovém období. Fyzikálním základem řady mikroskopových metod je princip superpozice elektromagnetických polí, jejichž vlastnosti jsou ovlivňovány jednak vyšetřovaným předmětem, jednak řízeným zásahem do vlastností pole (amplituda, polarizace, fáze, frekvence) v závislosti na dané mikroskopové metodě. Mezi první mikroskopové metody patřilo barvení biologických preparátů vhodnými barvivy, což způsobilo ovlivnění amplitudy světla prošlého preparátem, který pak byl snadno pozorovatelný a jeho jednotlivé struktury byly vzájemně barevně rozlišeny. Nevýhodou tohoto způsobu bylo to, že při procesu barvení byly biologické preparáty většinou usmrceny. Metoda šikmého osvětlení je další metodou, která nám umožňuje “zkontrastnit“ pozorovaný předmět. Její princip spočívá v tom, že do předmětové ohniskové roviny kondenzoru umístíme clonku s kruhovým otvorem vhodného průměru, jehož střed leží mimo optickou osu kondenzoru a kterou lze volně otáčet. Na předmět pak z kondenzoru dopadá šikmý svazek pod určitým směrem, což má pro pozorovatele ten efekt, že se mu předmět jeví “plasticky“ a je dobře viditelný. Vhodným natočením clonky a vhodnou volbou průměru otvoru v clonce lze tento efekt optimalizovat pro daný předmět. Tuto metodu lze snadno realizovat u mikroskopů opatřených tzv. velkým Abbeho osvětlovacím aparátem (kondenzor doplněný vysunovací irisovou clonou). Pozorování objektů v polarizovaném světle je základem polarizační mikroskopie, která nachází široké uplatnění zejména v mineralogii. Pozorujeme – li dvojlomný objekt v bílém světle a umístíme – li jej mezi dva polarizátory, jejich propustné směry spolu svírají nějaký úhel, potom se nám předmět jeví v různých místech různě zabarven v závislosti na tom, jak velký je dvojlom v daném místě předmětu. Klasický mikroskop zobrazuje vždy celý objem předmětu, přičemž ostrá (dostatečně kontrastně zobrazená) je jen určitá objemová vrstva tohoto předmětu, jejíž tloušťka závisí na hloubce ostrosti mikroskopového objektivu a akomodační hloubce ostrosti pozorovatelova oka. Ostatní části jsou neostré a pozorovatel musí provádět zaostření (posunem objektivu vůči předmětu), chce – li pozorovat jinou vrstvu předmětu. Do pozorovatelova oka se však dostává světlo i z jiných částí předmětu a obraz je tedy zatížen šumem. Grafická konstrukce optického zobrazení mikroskopem: Pro úhlové zvětšení mikroskopu platí vztah kde γ a γ0 označuje zvětšení objektivu a okuláru, f je obrazová ohnisková vzdálenost objektivu, f0 je předmětová ohnisková vzdálenost okuláru, Δ je optický interval mikroskopu a d je konvenční zraková vzdálenost. Optickým mikroskopem se běžně dosahuje zvětšení 50× až 1000×. Maximální teoretické zvětšení je asi 2000× a to již naráží na fyzikální bariéry kvůli omezení délky světelných vln. Základní části mikroskopu: • Binokulární (monokulární) hlavice s okulárem • Revolverová hlavice se čtyřmi objektivy • Stativ – základna se zabudovaným osvětlovacím systémem, držák stolku, zaostřovací mechanismus • Křížový stolek – posun preparátu v kolmých směrech, velikost pohybu objektu lze odečítat na stupnicích a noniích na obou osách • Abbéův kondenzor s irisovou aperturní clonou a výklopnou objímkou pro vložení světelného filtru Popis a princip činnosti: optický systém mikroskopu se skládá z osvětlovací a pozorovací části. V osvětlovacím systému mikroskopu je světlo LED diod optickou cestou přenášeno do roviny aperturní clony kondenzoru. Světelnou cestu lze regulovat pomocí Abbéova kondenzoru a dále je možno pomocí prstence na kondenzoru ovládat aperturní clonu, která slouží k regulaci množství světla, regulujeme tedy jas a kontrast zobrazení. Pozorovací systém mikroskopu zahrnuje revolverovou hlavici s výměnnými objektivy, binokulární hlavicí a okuláry. Výběr objektivu: pozorování by mělo začít s objektivem nejmenšího zvětšení, který se používá k výběru části objektu, která se bude podrobněji zkoumat. Kterýkoliv okulár lze použít s libovolným objektivem, ze začátku se doporučuje použít okulár WF 10x, který má větší zorné pole. Po výběru části objektu ke studiu s objektivem 4x a 10x nastavte tuto část do středu zorného pole. V opačném případě se může stát, že při použití objektivu většího zvětšení bude vybraná část mimo zorné pole. Úkol: 1 Připravte si vlastní preparát a vložte jej na podložní sklíčko. Úkol: 2 Pozorovanou strukturu zakreslete a popište. Úkol: 3 Pozorujte připravené vzorky, zakreslete jejich strukturu. Laboratorní protokol: Titulní strana: název experimentu jméno studenta (nebo členů pracovní skupiny) datum Vlastní protokol: krátký popis testovaných materiálů popis použitých experimentálních metod seznam použitých pomůcek a přístrojů naměřené hodnoty a použité konstanty výpočtové a výsledné hodnoty vyhodnocení
Podobné dokumenty
13. KAPITOLA ELEKTRICKÉ VLASTNOSTI
Odolnost proti elektrickému oblouku daného materiálu vyjadřuje jeho schopnost vzdorovat účinkům
elektrického oblouku vzniklého za provozu přístroje, v němž materiál slouží jako izolant.
V principu ...
Elektronická forma
5. INFRAČERVENÁ MIKROSKOPIE
V oblasti λ ≈ 750 – 1100 nm (blízká IR) – oko není citlivé
Požadavky na infračervenou mikroskopii:
6. Zdroj: běžné žárovky, halogenky
7. Optika: běžná skleněná nebo zrca...
zpráva zde - Laboratoř optiky
fázová destička (Eksma, zero-order). Kolimovaný svazek byl následně po dopadu na reflexní
PMS Boulder (512x512 pixelů, 7.68 x 7.68 mm2) filtrován 4-f systémem. Pro realizaci
teleskopu byly použity ...
Učební text OB06 Dějiny biologie
lidské tělo. Prostředkem jeho bližšího poznání se staly pitvy, posléze i veřejné. První moderní
učebnicí anatomie se stala v roce 1543 „De humanis corporis fabrica libri septem“ (O stavbě
lidského ...
Optické přístroje 1
či jiné. U nich je výhoda, že lze snadno regulovat jak intenzitu záření, tak i
spektrální složení záření. Blíže o nich bude pojednáno v jedenácté kapitole.
Do skupiny zvláštních zdrojů záření by by...
Základní metody světelné mikroskopie NIKON
Mikroskopické objektivy s proměnnou clonou jsou výjimečné.
Jas a kontrast obrazu spolu přímo souvisejí: kontrast (nepestrého objektu nebo
obrazu) je roven rozdílu logaritmů detailů s největším a ne...
Nobelovky se letos točí kolem optiky
věci: chemické procesy a reakce jednotlivých molekul uvnitř buněk.
Bránily jim v tom ale přírodní zákony, konkrétně Abbeho limit. Podle něj od sebe nemůžeme rozlišit
dva body, které jsou k sobě blí...