kolašin- trsa
Transkript
kolašin- trsa
CESTOVÁNÍ 7. díl / Motorkou po Albánii aneb „Cesta bez překážek nikam nevede!“ KOLAŠIN - TRSA Ranní probuzení u mírně nazelenalé řeky bylo kouzelné. Ptáci řvali, řeka smrděla, náčelník chrápal a já jako přípravu na další den začínal rovnat kosti v těle. Z 8 kraje ospalé vstávání se zhouplo do překotného úprku za asistence oddílu zásahových much albánského ministerstva životního prostředí, které měly očividně tuto část Albánie na starosti. Míříme opět do hor. Po hoďce šotoliny nás kroucená klikatice dovádí na náhorní plošinu Jablan, kde se rozehraje ta nejkrásnější scenérie naší cesty. Tráva vlnící se v bocích, říčky drobných květů, které doprovázejí stáda ovcí, divocí koně a my čtyři. Chvíli rozjímání prořízne v našich helmách Deziho plzeňský dialekt: „Hele, kucí, jeďte, já počkám, a pak mě natočíte.“ S nevolí souhlasíme, co bychom pro svého bližního neudělali. Řadíme jedna a jedem na druhou stranu mírného kopečka ke spáchání kultovního trháku „Bourák Dezi“. Krásná cestička je lemovaná hromadami kamenů, které tu při čištění pastvin nanosili místní domorodci během dlou- hých let. Přemýšlím, co to muselo být za těžkou a nekonečnou práci s odměnou kousku země. „Tak co? Můžu?“ huláká náš hlavní herec. „Pojeď!“ velím a scenerie je to opravdu pěkná. Osamělý tvrdý chlap zdolává nehostinnou krajinu s pomocí nekompromisního stroje BMW. „Jéééď trochu, vypadáš jak bába na kole, vem za to!“ zkušeně radím a náš bejbl se chytá, jeho ego bouchlo v gatích a dává full gaz. „Uaaaa, dávám za dvě, za třiiiii,“ řinčí plíce z Plzně. Začíná to mít šťávu, Dezi se řítí po pěšině, šutry lítaj, bavorák řve. Blížící se levá je fakt už blízko. „Levá, levá!“ křičím do Intercomu, ale osud je již dávno napsán. Dezi se plně drží Keplerova zákonu… v oblasti působení nějaké dostředivé síly, jejíž přitažlivost klesá s druhou mocninou vzdálenosti, klesá stejně tak gravitace výrazně hmotnějšího tělesa. Následuje tečnu zatáčky a mizí v hromadě. Chvilku je ticho a kupodivu nikdo nic neřeší. Krajinou zavládne klid a vše se zase vrátí k místnímu ševelení. Naslouchám (v helmě na hlavě), jestli v dáli neuslyším třeba nějaké slabé sténání. Do mého soustředění vrazí ten známý hlas: „Tyyyy voleee, máš to?! To byl nářez!!“ Dezi se mi řehtá do Intercomu a já jsem rád, že žije. Hrabe se ze šutrů našich předků a mává rukama jak Armstrong na Měsíci. Druhou část naší skupiny to pranic nezasáhlo, prý věděli, jak to dopadne a na to je prý škoda času. Aleš prozkoumal všechny své ještě neztracené mapy a máchnul do krajiny se slovy: „Tudy, pánové, teď přijde kaňon Komarnica, jedno z nejhezčích míst široko daleko.“ Tuším nějakou zradu, ale jedem. Cesta se z pěšiny stala širší šotolinou a vesele padala do velikého údolí. Kaňon byl impozantní. Obří kolmé stěny vytvářely barevné kulisy životních příběhů místních pastevců. Klikatá říčka plná meandrů nás doprovázela až k další atrakci – kačírkové hrázi (rozuměj 50 m dlouhý násep z bílých oblázků velikosti zaťaté pěsti). Na vrchu tohoto díla byl jakýsi pás, který místním sloužil pro transport ovcí, možná malých povozů a jich. Aleš ani nezastavuje, jen hlásí: „Plyn, plyn, plyn.“ Vrhá se na hráz „TYYYY VOLEEE, MÁŠ TO?! TO BYL NÁŘEZ!!“ DEZI SE MI ŘEHTÁ DO INTERCOMU A JÁ JSEM RÁD, ŽE ŽIJE. HRABE SE ZE ŠUTRŮ NAŠICH PŘEDKŮ A MÁVÁ RUKAMA JAK ARMSTRONG NA MĚSÍCI. a po dvou levých „vykrucaj, vykrucaj“ dává pravou a definitivně padá z náspu dolů, kde skládá na svou poslední zdravou nohu. „Noha, noha, noha!“ křičí náčelník (Aleš). „Foťák, foťák,“ kontruje pohotově Dezi. To už se sbíhají domorodci a pomáhají náčelníkovi na nohy (už jen obrazně řečeno). Všichni jsou ustaraní a mírně překvapeni z naší vysmáté nálady. Aleše chtějí hospitalizovat v přilehlé salaši, ale ten je tvrdej a za chvíli je už zase v sedle. Sranda ustala hned, jak se na nás dostala řada. K náčelníkově nelibosti jsme však všichni přetancovali hráz bez ztráty kytičky. Docela jsem rád, že nejezdím první, ten náčelníkův skok musel fakt tlačit. Cesta se pomalu opět měnila v pěšinu až v louku, pak mítin- me. Během cesty mu do připravené kávy natekla voda z místních brodů a spojila se s ostatními pochutinami a spodním prádlem našeho náčelníka. Je tady idyla. Někdo pere, někdo vaří, náčelník vyhazuje. Po chvilce kde se vzal, tu dorazí kolega z Brna, který na svém Suzuki ku a nakonec v palouk. „Tak tady to končí,“ zubí se náčelník a začíná točit. „Jak, končí?“ zapojuje se náš doktor (Vlasta). „No končí, točíme a jedeme zpátky,“ suše konstatuje Aleš a obrací svůj stroj. Dezi to zkouší taky, ale přece jen v manuálu BMW psali – pro osoby nad 180 cm – tak hrabe nožkama ve vzduchu a skládá elegantně vpravo. „To jako zase ta hromada kamení?“ dochází mi… „Jo,“ uzavírá náčelník a vrníme zpátky. Kamenná hráz nás zastihla v dobrém rozpoložení, takže jsme si řekli, že to musí jít i pod plynem, jen se toho nebát. Náčelník měl ještě v čerstvé paměti tvary zdejších valounů, tak volil mírnější dril a dal to. Já s Vlastou jsme na pohodu pod plynem předrnčeli také. Dezi však né. Když pod plynem, tak pod plynem, volí full gaz a uprostřed mostku, kde zemská přitažlivost vítězí nad kinetickou energií našeho západočecha, skládá vpravo. Kadence našich pádů nás donutí k servisní zastávce, kterou spojíme s obědem a nakonec i s praním. Aleš otvírá svůj levý kufr, do kterého se mu před třemi dny vysypala pixla kafe a nechtěl to uklízet, až prý někde zastaví- V - Stromu brázdí Albánii úplně sám. Trochu se diví naší dakarové úpravě strojů, ale po zhlédnutí opravy kufru kamenem, prováděné naším mechanikem z Plzně (proto ho tu máme), pochopí, že pro nás je cesta cílem. Po obědě a krásně vychlazeném pivku jsme se rozloučili s kolegou a vrhli se do Durmitoru – pohoří duchů. Doktor si ustlal hned v první ostré pravé, ale bez vážných následků. Jedna vlásenka za druhou nás posouvá do zvláštně zvrásněných hor. Vypadá to jak stopy po obřích drápech v pravidelné vzdálenosti. Každý vryp se ve své nekonečnosti mění v celé spektrum barev. V sedle konečně potkáme sníh. Jako malí kluci (kdo říká, že nejsme) se vrháme do sněhové plotny, kde vypukne nelítostný boj. Jediný Dezi nepochopil, že je to koulovaná a z cesty na nás metá zbytky kravího trusu. Z bitvy nás vytrhne až déšť, který nás doprovodil až do malebné vísky Trsa, kde jsme zamýšleli složit hlavu. Naši debatu, jestli pojedeme dál, vyřešila banda českých motorkářů, kteří u jednoho místního pastevce už okupovali jeho bufet a zahrádku. Slivovice na uvítanou byla jasným stvrzením, kde dneska spíme. Text: Jakub Olbert, Foto: Vlastimil Jakubec 9
Podobné dokumenty
pláž – kolašin
a dostal zásah zeleným proudem. „Konečně sis
vypral,“ zapojuje se taky doktor (Vlastík - pro ty,
co ho ještě neznají), který s námi komunikuje
jen bez helmy.
Sranda přestává být, když je řada na ná...