Stáhnout soubor... - Moderní

Transkript

studentská
konference
Vyhnání
_vysídlení
odsun?
VIII. ročník studentské konference
Gymnázium Olgy Havlové v Ostravě Porubě
26 / 27 / 3 / 2013
Tato konference se koná v rámci projektu Moderní dějiny
do škol, který je spolufinancován Evropským sociálním
fondem a státním rozpočtem České republiky.
studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…?
2
obsah
Program konference ........................................................................................................................................... 4
Studentské konference na Gymnáziu Olgy Havlové .......................................................................................... 5
Medailony hostů .................................................................................................................................................. 6
Liselotte Židová ................................................................................................................................................... 8
Vysídlení Němců z Československa / Ondřej Matějka ..................................................................................... 10
Integrace a nové osídlování Československa / Ondřej Matějka ..................................................................... 21
Recepce a kultura vzpomínání v proměnách času do dneška / Ondřej Matějka ............................................. 25
Rudolf Hadwiger. Pod vodami Nýznerovského vodopádu / Vít Lucuk ............................................................. 34
Krajina s odsunem / Petr Mikšíček ................................................................................................................... 36
Poválečné „excesy“ v Ostravě / Tomáš Staněk ............................................................................................... 40
Táborová soustava na Ostravsku a poválečná perzekuce německého obyvatelstva / Radoslav Daněk ....... 44
Vyhnání a český nacionální socialismus / Jan Urban ...................................................................................... 47
Workshop I - Čeští Němci a vznik Československa / Josef Märc .................................................................... 49
Workshop II - Sudety - protrhnout vrstvu lhostejnosti / Milan Hes ............................................................... 55
Workshop III - Poválečné násilí / Jiří Sovadina ............................................................................................... 57
Řekni, kdo ti mrtví jsou / Jiří Peňás ................................................................................................................. 61
Komiks Příběhy 20. století. Masakr „U Zabitého“ / Adam Drda, Martin Plško .............................................. 64
Prameny a literatura / připravil Matěj Spurný ................................................................................................. 76
Projekt Moderní dějiny do škol ......................................................................................................................... 78
3
Program
konference
I. den 26.3.2013
9.00 zahájení – ředitelka gymnázia Jana Huvarová a předseda Občanského sdružení PANT Petr Pánek
9.20 / 10.20 přednáška Ondřeje Matějky (Antikomplex) – uvedení do událostí konce války v květnu 1945
a následujících měsíců, odsun Němců
10.20 / 10.45
přestávka, občerstvení
10.45 / 11.45
workshopy I. – studenti se rozdělí do tří skupin (skupiny se budou u jednotlivých lektorů obměňovat)
Jiří Sovadina – pracovní listy „Divoký odsun - poválečné násilí v létě roku 1945“
Josef März – Čeští Němci a vznik Československa
Milan Hes – práce s dokumentárním filmem „Sudety – protrhnout vrstvu lhostejnosti“
12.00 / 12.45
oběd
12.45 / 13.45
workshopy II.
13.45 / 14.10
komentář k výstavě sdružení Antikomplex „Zmizelé Sudety“
14.10 / 15.45
moderovaná debata na téma poválečného násilí, osvobození a odsunu Němců, jeho příčin, průběhu a dopadů na
poválečný vývoj Československa: Ondřej Matějka, Adam Drda, Jan Urban
večer v klubu FIDUCIA v centru Ostravy
18.00_
projekce filmu „Zabíjení po česku“ - pokus o zachycení rozporuplného fenoménu tzv. divokých odsunů mezi koncem války a Postupimskou konferencí, kdy bylo vyhnáno z domovů kolem sedmi set tisíc starousedlých Němců
z Československa
II. den 27.3.2013
9.00 9.10 / 10.10
10.10 / 10.45
10.45 / 11.00
11.00 / 12.00 12.00 / 13.00
13.00 / 14.00
14.00
zahájení
setkání s pamětnicí Liselotte Židovou a debata s ní
Zaniklá místa paměti – prezentace fotografií – Milan Ryjáček (OA Choceň)
aktuální fotografie zaniklých vesnic a pohraniční krajiny z poslední doby, proměna krajiny a míst v Sudetech,
především na Jesenicku
přestávka
workshopy III.
oběd
přednáška Radoslava Daňka (Archiv města Ostravy) – poválečné násilí v Ostravě – beseda
zakončení konference
Poděkování: Gymnáziu Olgy Havlové, občanskému sdružení ANTIKOMPLEX, organizaci POST BELLUM,
Archivu města Ostravy, Iloně Rozehnalové z antikvariátu Fiducia a všem spolupracovníkům a přátelům, bez
nichž by se tato akce nemohla konat.
4
Studentské konference
na Gymnáziu Olgy Havlové
Občanské sdružení PANT ve spolupráci
s Gymnáziem Olgy Havlové pořádá již VIII.
ročník středoškolské studentské konference v Ostravě opět v rámci projektu Moderní
dějiny do škol, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR a bude
zaměřena na dramatické události odsunu
německého obyvatelstva z Československa
v roce 1945, jeho příčiny, průběh a tragické
důsledky.
Studentské konference na Gymnáziu
Olgy Havlové mají letitou tradici, první se
konala v roce 2006, po ní následovaly každoročně další, již dvoudenní - vždy tematicky zaměřené na události dějin 20. století, pokrývaly
tak postupně ve vymezených časových úsecích jednotlivá zásadní údobí. V prvních letech
tato jedinečná setkávání tradičně podporoval
Magistrát města Ostravy, proto byla témata
prvních pěti ročníků zaměřena výrazně regionálně. Poslední dva ročníky jsme se již zaměřili na konkrétní fenomén (lágry v totalitních
režimech, „druhá kultura“ v Československu)
a v tomto trendu chceme pokračovat i nadále.
Občanské sdružení PANT bylo spoluorganizátorem posledních ročníků konferencí a díky
svým aktivitám je nyní posouvá na celorepublikovou úroveň.
Letos se konference koná již podruhé jako
jedna z aktivit projektu Občanského sdružení PANT „Moderní dějiny do škol“, který
získal grantovou podporu OPVK ESF. Tato
skutečnost se promítá do koncipování konference, která je nyní pilotní aktivitou, na níž
v projektu naváže aktivita další - studentské
minikonference na partnerských školách.
Ostravské konference se proto zúčastní učitelé z jiných částí republiky (ze škol zapojených do projektu), kteří v průběhu roku budou
s naší podporou organizovat se svými studenty vlastní jednodenní studentské minikonference na svých školách. Ty jsou další
významnou aktivitou projektu Moderní dějiny do škol, jejich smyslem je rozšířit tuto
netradiční a velmi efektivní metodu vzdělávání také do jiných škol v České republice. Tématem letošní konference „Vyhnání – vysídlení – odsun…?“ na Gymnáziu
Olgy Havlové v Ostravě budou dramatické
události odsunu německého obyvatelstva
z Československa v roce 1945, jeho příčiny, průběh a tragické důsledky. Naším záměrem je představit studentům základní
historická fakta o těchto událostech a zamyslet se v debatách a pracovních dílnách
nad tím, proč vyvolávají dodnes tolik emocí a kontroverzních reakcí. Studenti získají
základní povědomí o jednotlivých fázích
odsunu, jeho okamžitých a dlouhodobých
cílech, legalizaci násilí a důsledcích této
zásadní etnické proměny českých zemí,
včetně dosídlování pohraničí a devastaci
kulturního dědictví. Nabídneme studentům
a jejich učitelům pestrý program, zaměřený
na různé přístupy a metody práce - historické přednášky, pracovní dílny zaměřené
na práci s prameny, setkání s pamětnicí,
projekci dokumentárního filmu, výstavu
k tématu a prostor pro otevřenou diskusi.
Součástí programu bude také kulturní večer pro účastníky konference, během které
účastníci zhlédnou film a dostanou prostor
k diskusi s hosty.
Základní charakteristika
studentských konferencí
• dvoudenní konference zainteresovaných
studentů a jejich učitelů z gymnázií a středních škol z Ostravy a dalších měst České republiky
• probíhá v prostorách Gymnázia Olgy Havlové
v Ostravě-Porubě – kvalitní technické zázemí,
multimediální učebny, studovna, knihovna,
stravovací kapacity
• ubytování pro účastníky konference ze vzdálenějších oblastí je zajištěno v blízkosti gymnázia
• programovou nabídku zajistí organizátoři
z Občanského sdružení PANT, jednotlivá témata pootevřou pedagogové a pozvaní hosté
(historikové, pamětníci, žurnalisté, fotografové, umělci...)
• konference je organizována pro studenty,
kteří se zajímají o moderní dějiny, popřípadě
chtějí studovat historii, politologii či příbuzné
obory na VŠ (z každé oslovené školy tříčlenné
až pětičlenné skupiny studentů s pedagogickým doprovodem)
• kulturní večer pro účastníky konference - divadlo a hudba
• studenti zkoumají dobu minulou, ale přesto stále přítomnou – neprožili ji, výrazně však
poznamenala životy jejich prarodičů
• otevřeno opomíjené téma – není možné se
tvářit, že to je již dávno, že je zbytečné se
k tehdejším událostem a lidským osudům
vracet
• téma bude rozkryto do hloubky, v běžné výuce na středních školách je tomuto tématu
většinou věnováno málo času a pozornosti –
výklady a interpretace jsou často zploštělé,
povrchní, příliš odosobněné, často vyznívají
jen jako jakási odtažitá a dávná statistika
událostí a jmen
• zprostředkujeme studentům svědectví pamětníků, jejich prožitky, vzpomínky
• studenti a učitelé vytvoří konferenční sborník dobových dokumentů, fotografií, osobních
svědectví
• umožníme studentům s podobným zájmem
výměnu názorů a představení vlastních projektů, vedeme je k umění argumentace a diskuse
• zapojíme do aktivit pedagogy z pilotních
škol (výměna názorů a zkušeností), nabídka
uspořádání jednodenní minikonference na jejich škole
• vymezené dějinné fenomény mohou být
prozkoumány mnohovrstevnatě – nejen popisně s dominancí politických a hospodářských dějin (jak bývá bohužel obvyklé), ale
taktéž v rovinách dalších: reference o událostech a jejich spoluutváření dobovým
tiskem, literáty a umělci, studentským hnutím, události pohledem osobních svědectví,
pohnutých příběhů a rodinných historií, dochovaných pramenů atd.
• studenty seznámíme s našimi nedávnými
dějinami a jejich aktéry, příčinami a důsledky zhoubných ideologií jinou formou, než
nabízí běžná zevrubná výuka
• rozšíření okruhu zapojených učitelů
a studentů mimo Ostravu, nabídka spolupráce pro jiné střední školy - výměna
postřehů, nápadů, myšlenek, vzájemná
inspirace
• metodické materiály a náměty pro zúčastněné pedagogy
5
medailony
hostů
jan urban
Je nositelem dvou cen (v USA a Salvadoru)
za obranu lidských práv. V roce 2001 získal
Cenu Ferdinanda Peroutky. V současnosti
působí jako profesor na New York University in Prague.
Knihy: Všem sráčům navzdory : válka, o které nechcete nic vědět, Praha, G plus G, 1997
Tunel plný krve, aneb, Kauza Diag Human
(trochu jinak), Praha, Gema Art Group, 2007
Extrémy a lidé blízcí: rozhovor se Šimonem
Pánkem, Praha, Galén, 2008
Film: Kolík č.12 - Kosovo 1999, Nataša Noháčová, Jan Urban / Česká republika / 2000
adam drda
Český novinář, pedagog, jeden z předních
disidentů v době komunistického režimu,
signatář Charty 77, spoluzakladatel, lídr
a mluvčí Občanského fóra.
„Ve chvíli, kdy mě chválí mocní, někde dělám chybu. Dokud jsem zvědavý, žiji…“
Jan Urban vystudoval historii a filozofii
na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
v Praze (promoval 1974). Za normalizace
pracoval jako středoškolský učitel a také
v dělnických profesích. Po roce 1987 přispíval do tehdy ještě nelegálních Lidových novin. V období 1989–1990 se pak angažoval
v Občanském fóru, jehož se stal mluvčím
a lídrem pro první svobodné parlamentní
volby konané v červnu 1990. Z politického
života odešel den po oznámení jejich výsledků, kdy bylo zřejmé, že Komunistická
strana Československa byla poražena.
Byl jedním ze zakladatelů Nadace Lidových novin a organizátorem humanitární
akce SOS Sarajevo. Od roku 1993 střídavě
žije v Praze a v Sarajevu. V průběhu války
v Bosně a Hercegovině byl válečným zpravodajem z místa konfliktu. Byl členem Mezinárodní nezávislé komise pro Kosovo. V Iráku školil novináře a pracoval na projektech
záchrany kulturního dědictví (2003–2006).
Natočil dva dokumentární filmy o kosovském konfliktu. Byl vydavatelem časopisu
Transitions (1997–1999). Do roku 2003 pracoval jako renomovaný komentátor Českého rozhlasu 6 / Rádia Svobodná Evropa. Působil také jako člen Mezinárodní nezávislé
expertní komise pro Kosovo. O kosovském
konfliktu natočil dokumentární film. Psal
o válkách ve Střední Americe a bývalé Jugoslávii. Léta spolupracuje se společností
Člověk v tísni.
6
Novinář, publicista a rozhlasový dokumentarista, je ročník 1971. Na Vlastní nohy se
staví v 16 letech. Táhne ho to k humanitním
disciplinám, ale jak sám říká, jako „výrazně
nestudijní typ“ v podstatě neutrpěl žádné
socialistické vzdělání. Zavrhuje jednu školu
za druhou, včetně příprav na profesi kameníka i knihkupce. Coby mladistvý pracuje
také jako sanitář v nemocnici a později jako
domovník. V dělnických profesích si v posledních dvou letech komunistické totality
málem libuje, jelikož preferuje „čistou hlavu“ a názorovou svobodu. Zajímá se o indexovou literaturu a v roce 1988 se sbližuje
s kulturním disentem kolem samizdatové
revue Střední Evropa. Vypomáhá tu s výrobou samizdatových publikací, po listopadu
1989 se stává nejprve písařem a sazečem,
poté redaktorem této revue. V první polovině devadesátých let absolvoval i jeden
semestr politologie, nicméně jeho skutečnou školou byla spolupráce s autorským
okruhem Střední Evropy. [...]Jako redaktor
Střední Evropy působí do roku 1994. Pak
pracuje v Českém deníku jako zpravodaj,
reportér a komentátor. Spolu s Petruškoku
Šustrovou a Petrem Placákem zde vede
názorovou rubriku. Fundované texty na politická i literární témata píše také pro Revolver revue a její Kritickou přílohu, kde se
pravidelně objevují jeho statě, týkající se
mj. vyrovnání s komunismem. Po zániku
Českého deníku přejmenovaného na Český
týdeník, Drda nakrátko přechází do tiskové
agentury ČTK a brzy do Lidových novin. Zde
rovněž řídí komentářovou rubriku a spolu
s Andrejem Stankovičem připravuje přílohu
Umění a kritika.
Pro novináře Adama Drdu asi nejdůležitější etapu představuje šestileté působení
v české redakci BBC- Wolrd Service. Nastoupil tam roku 2000 jako reportér a analytik. A jak sám říká, práce v profesionálním
prostředí světově renomované instituce,
byla pro něj vynikající školou. Zároveň ještě
pravidelně přispívá komentáři do Respektu
a Hospodářských novin. Kromě toho připravil k vydání řadu knih pro nakladatelství
Prostor, Panevropa a Institut pro středoevropskou kulturu a politiku.
V roce 2006 se stal spolupracovníkem občanského sdružení Post Bellum, které natáčí vzpomínky politických vězňů, válečných veteránů a obětí holocaustu. Drda je
i spoluautorem rozhlasového cyklu Příběhy
20. století na Rádio Česko. V poslední době
navázal spolupráci se společností Člověk
v tísni a s Úsravem pro studium totalitních
režimů. V seriálu Lidových novin nazvaném
Příběhy bezpráví zaznamenal osudy řady
lidí za komunistické totality. Je autorem
scénářů tří dokumentárních filmů - dva
z nich uvedla Česká televize - jde o portréty
Jiřího Gruntoráda a příběh Sestry Nebeské,
dcery kulacké.
Roku 2006 vydal spolu s Petrem Dudkem
neobyčejně důležitou knihu Kdo ve stínu
čeká moc. Jejich práce je fundovaným a naléhavě potřebným varováním před recidivou nějaké formy komunistické moci. Drda
tu ve svých statích neúprosnou přesností
odkrývá podstatu nereformované KSČM,
která se nevzdala ani ideologického odkazu KSČ ani ideálu násilného převzetí moci.
V této dnes bohužel zcela vyprodané knize
analyzuje hlavní aspekty komunistického
pronikání do politických a společenských
pozic, včetně bezděčné či naivní nápomoci
demokratických politických subjektů, špičkových politiků, medií a popkultury. Bytost-
né zaujetí a angažovanost proti totalitě
obecně a komunistické zvláště jsou v nejhlubším základu jeho publicistické činnosti.
I to má Adam Drda společné s Ferdinandem
Peroutkou. Adam Drda v roce 2007 obdržel
Cenu Ferdinanda Peroutky. V posledních
letech se jako autor podílel na publikacích
pro školy společnosti Člověk v tísni (Příběhy
bezpráví - cesta ke svobodě, Příběhy bezpráví - příběhy vzdoru, Mýty o socialistických časech).
ZDROJ: www.ferdinandperoutka.cz
Radoslav daněk
Radoslav Daněk (1975) absolvoval studium
historie na Filozofické fakultě Ostravské
univerzity u prof. Milana Myšky. Od roku
1996 odborný pracovník Archivu města
Ostravy, od 2008 člen Centra pro hospodářské a sociální dějiny při FF OU. Zabývá
se hospodářskými a sociálními dějinami 19.
a 20. století, zejména se zaměřením na období industrializace. K problematice vývoje
v Ostravě po druhé světové válce publikoval
několik odborných statí ve sbornících a populárně naučných textů v regionálním tisku. V rámci své archivní praxe zpracovával
fondy táborových zařízení na území města
Ostravy v letech 1945–1954.
ské sdružení Antikomplex si klade za cíl
podněcovat otevřenou a kritickou reflexi
německojazyčných dějin Českých zemí. „Etnicky vzato jsme Češi, ale považujeme to
za důležité téma, protože dodnes viditelně ovlivňuje podobu přibližně třetiny území České republiky. Nejde jen o bezpráví,
ke kterému v souvislosti s nuceným vysídlením Němců z Československa došlo, ale
také o kulturní, společenské a ekonomické
ztráty, které s sebou přinesla často téměř
úplná výměna obyvatelstva v tzv. Sudetech.
Vedle toho se Antikomplex věnuje vzdělávání na školách. Nabízíme školám projekty zaměřené na zlepšování výuky zejména
v dějepisu, vlastivědy či občanské výchovy.“
milan hes
Didaktik na Katedře historie FF UJEP Ústí
nad Labem a učitel na Gymnáziu Mostecká v Chomutově. Specializuje se na odsun
Němců a holocaust. Inovátor výuky dějepisu. Spolupracoval na projektech: Zmizelí
sousedé (2002 – dosud), Zapomenutí hrdinové (2007 – 2009). Připravuje, organizuje
a spolumoderuje konference na FF UJEP
v Ústí nad Labem. Spolupracuje s Památníkem Terezín. Od roku 2000 vedl kursy RWCT
nebo lektoroval jeho jednotlivé lekce pro
školící střediska v Brně, Chomutově, Jablonci nad Nisou, Svitavách, Třebíči, od školního roku 2002/2003 vyučuje na PF UJEP
(UHS, FF) Ústí nad Labem volitelný kurs Ne
zcela tradiční přístupy k výuce dějepisu.
ondřej matějka
Politolog, historik. Narodil se roku 1979
v Praze, vyrůstal v Liberci. Historii a politologii vystudoval na FF UK. Působí na Fakultě sociálních věd UK. V letech 2001-2003
byl mluvčím Česko-německého fóra mládeže, v letech 2002-2004 členem Koordinační rady Česko-německého diskuzního fóra.
Od roku 2003 je jednatelem Společnosti
Bernarda Bolzana. Příležitostně při veřejných přednáškách a diskusích diskuzích,
v českých i německých médiích. Je spoluautorem projektu Zmizelé Sudety i stejnojmenné knihy, koordinátorem projektu
Krajina za školou. Je myšlenkovým otcem
projektu Problematické dědictví a podílel se
na vzniku knih Sudetské osudy a Proměny
sudetské krajiny. Od roku 1998 je členem
občanského sdružení Antikomplex. Občan-
josef märc
Narodil se roku 1976 v Lounech. Trvale žije
ve Slaném. Je absolventem oborů dějepis
a základy humanitní vzdělanosti na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem.
V roce 2012 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obhájil disertační práci na téma
„Didaktické aspekty historické paměti holocaustu“, a stal se tak po dlouhé přestávce
dvaceti let prvním absolventem znovu obnoveného oboru didaktika dějepisu. Vyučuje
na gymnáziu v Praze 4 a pracuje na několika
odborných a didaktických projektech, jejichž výsledkem jsou metodické materiály
pro studenty a učitele základních, středních i vysokých škol. Badatelsky se zabývá
především regionálními dějinami Slánska
v 19. a 20. století, problematikou komunikativní paměti šoa, vzájemným vztahem
fenoménů dějin a paměti a také teorií oborové didaktiky dějepisu. Je spoluautorem
kolektivní monografie „Kulturní a sociální
skutečnost v dějezpytném myšlení“ (1999).
Pravidelně publikuje v odborných a populárně-naučných časopisech. Od roku 2010
je pravidelným přispěvatelem revue literatury faktu „Přísně tajné!“ V současné době
připravuje k vydání disertaci, která by pod
názvem „Šoa mezi dějinami a pamětí“ měla
vyjít v první polovině roku 2013.
milan ryjáček
Středoškolský učitel dějepisu a českého jazyka na Obchodní akademii v Chocni.
Ve výuce pravidelně využívá moderní metody vyučování. Klade důraz na mezioborové
vztahy. Aplikuje předvádění studentských
prezentací - formou dialogu. Organizuje
školní filmový klub, semináře zaměřené
na moderní dějiny a kulturně-historická
pásma k důležitým výročím. Přispívá do regionálního tisku.
7
Liselotte
Židová
ZDROJ: http://www.afa-dokumentace.usd.cas.cz
„Rodinná soudržnost může svým členům hodně pomoci v dobách nejistých,
a to i v případě, že jde o rodiny národnostně nebo nábožensky promíchané.
Tak tomu bylo i v životě Liselloty Židové
(roz. Lipschitzové), dcery německého Žida
a Němky z Bruntálu, která válku strávila
v českém prostředí na Frenštátsku.“
Manželé Arthur a Hedwig Lipschitzovi pocházeli z německých rodin na Bruntálsku,
kde rodiče obou z nich provozovali pohostinství. Znali se už od dětství a po šestileté známosti se vzali. Lipschitzovi byli
židovského původu, otec rodiny byl praktikující věřící, ale jeho syn už nikoli. Proti
tomu Czeschové byli Němci a křesťané.
Z toho důvodu měli snoubenci pouze občanský sňatek. Rozdílné náboženské vyznání rodiny nerozdělovalo, vzájemně se
tolerovali, což symbolicky dokládá i vzpomínka na dobu mládí budoucích manželů: …u Lipschitzů měli jednoho koně
a u Czeschů měli druhého koně a když
potřebovali do páru, tak si vzájemně ty
koně půjčovali.
Mladí manželé žili v Leskovci nad Moravicí, kde muž pracoval u firmy A. Rudolph. Roku 1930 se jim narodila dcera
Liselotta. Maminka byla s dcerou v domácnosti. Změnu poměrů ve třicátých
letech si paní Židová jako dítě příliš
neuvědomovala. Zpětně jen hodnotí falešné obvinění otce z defraudace peněz
jako první projev sílícího antisemitismu.
První šok, který si ze svého dětství pamatuje, je rychlé stěhování připomínající spíše útěk z října 1938: …v době mobilizace
8
československého vojska najednou moji
rodiče začali balit své věci a bylo mi jasné,
že budeme někam odjíždět. Celá fabrika
se spěšně stěhovala do Prahy. Na nákladní auta se nakládaly také osobní
věci Lipschitzových. Všechny se však
nestihly ani naložit, když se okolo auta
shromáždili místní lidé, a Lipschitzovi
uprostřed nenávistných pohrůžek odjeli
směrem na Prahu. Neodstěhované věci
byly později rozkradeny a rodina matky se
je marně snažila vyreklamovat.
Manželé s dcerou našli krátké útočiště
u příbuzných na Moravě, než otec zařídil
pronájem bytu a přestěhování zavazadel do Prahy, kam přišli na Vánoce 1938.
Následující měsíce chodila už Liselotta
do české školy na Vinohradech, otec se
stále ještě věnoval inventarizaci přestěhované firmy, ale především se rozhodl k náboženské konverzi. Dcera byla
pokřtěná už po narození, nyní se tedy
dal pokřtít otec a rodiče tím pádem také
uzavřeli církevní sňatek. Předpokládali,
že tato otcova rezignace na židovské náboženství je uchrání před represemi. Stali
se občany protektorátu, přičemž matka
mluvila pouze německy, otec ovládal oba
jazyky, němčinu i češtinu, a dcera také,
neboť v té době již za sebou měla dva
roky v německé škole a po roce 1938 studovala už na českých školách. Pamětnice
paní Židová vzpomíná, jak byli dokonce
svědky příchodu okupantů: Pamatuji se
na 15. březen 1939, kdy, nevím proč, jsme
byli na tom Václavském náměstí, ale pamatuji si ten Einmarsch německého vojska … déšť a sněžení, Einmarsch, strach.
Otec se v Praze stýkal s dalšími členy své
rodiny a známými, a právě v tomto prostředí devítiletá Liselotta poprvé uslyšela
slovo „Konzentrazionslager“. Ale i v Praze pocítila rodina existenční problémy,
a proto se rozhodli k návratu na Moravu,
k matčině sestře, tetě Mici do Trojanovic
(dnes součást Frenštátu pod Radhoštěm), která zde žila se svým českým manželem. V té době už všem bylo zřejmé, že
trojanovický exil potrvá delší dobu.
V malém domku společně žili tři manželské páry a pět dětí: manželé Lipschitzovi,
teta Mici s manželem a také její švagrová
s manželem. Otec byl okamžitě povolán
k pracovnímu nasazení do Ostravy jako
pomocný dělník. Denně dojížděl z Trojanovic do Ostravy dvě a půl hodiny vlakem:
…čili to znamenalo vstávat tak asi ve dvě
hodiny ráno zhruba a návrat byl pozdě večer a tak to šlo pořád dokola. A při tom
vlastně musel mít povolení k cestování
vlakem z důvodu pracovního zařazení,
musel nosit židovskou hvězdu, směl cestovat jenom v posledním vagonu a nesměl
si sednout. Matka se snažila přivydělávat
výpomocí u místních hospodářů. Sháněli
potraviny nejen pro sebe, ale také pro své
židovské příbuzné, kterým je v balíkách
posílali do Terezína. Několikrát je v Trojanovicích navštívila také německá babička,
matčina matka. Společně s ní se Liselotta
roku 1941 podívala do Leskovce, a mohla
tak navštívit své židovské prarodiče, jak
se po válce ukázalo, naposledy.
V Trojanovicích navštěvovala Liselotta
českou školu, poté přešla na měšťanku
do Frenštátu pod Radhoštěm. Základní
docházku ukončila roku 1944 a nastoupila
do učení k pánskému krejčímu. V té době
otce odvolali z práce v Ostravě a musel se
dostavit do Prahy na Hagibor, odkud byl
v prosinci 1944 transportován do Terezína. V Terezíně o jeden až dva roky dříve
skončila většina členů jeho rodiny. Otec se
šťastně dočkal konce války a 15. května se
vrátil k dceři a manželce. Se svým švagrem,
Bohumilem Čechem, manželem tety Mici,
se brzy vypravili do Leskovce, aby pomohli
německým příbuzným. Slyšeli zprávy o vyhánění Němců a chtěli se za rodinu Czechů
přimluvit, aby mohli v Československu zůstat. Neúspěšně: …snahy o vyloučení z odsunu příbuzných maminky skončily tak, že
se setkaly s neúspěchem a ještě byl tatínek
obviněn z toho, jak může jako žid, který se
vrátil z koncentračního tábora, se zastávat
nějakých Němců. Podobně neúspěšný byl
otec také ve svých pokusech o navrácení
majetku po svých zemřelých rodičích.
Otec předpokládal, že se on a jeho rodina v Leskovci vrátí k životu před válkou.
Koupil dům po svých německých příbuzných a očekával, že se vrátí ke své práci
u firmy A. Rudolph. Nový národní správce
o něj však neměl zájem. Otec odešel k jiné
firmě, ze které se po roce 1948 stalo Ústředí lidové a umělecké výroby, a zde pracoval,
později už v Opavě, až do penze. Zapojit se
mezi místní se v Leskovci po válce nepodařilo ani jeho dceři: …na popud mého tatínka jsem vstoupila do Strany české mládeže.
V domnění, že je to tak správné. Odtamtud
mě vyhodili, protože řekli, že nejsem žádná Češka, ale Němka a že tam nemám co
pohledávat. Protože manželé Lipschitzovi
byli občany protektorátu, získali v roce
1947 doklad o zachování československého občanství, ale i tak měla jejich
dcera problémy se složením maturity
na rodinné škole v Opavě. Aby maturitu nakonec získala, musela se přihlásit
na roční kurz, tzv. dělnickou přípravku,
kterou bez problémů absolvovala; teprve poté se mohla přihlásit k vytouženému studiu medicíny, kterou absolvovala
roku 1959.
Celý svůj pracovní život zasvětila patologii v Ústavu patologie v Olomouci, kde
pracovala 33 let. Provdala se za Ladislava Žida, se kterým má tři děti. Byla
členkou KSČ, v 60. letech se s manželem zapojila do obrodného procesu
a po srpnu 1968 ze strany vystoupila.
Rodinnou soudržnost mezi Lipschitzový-
mi a Czechovými nerozbila ani válka, ani
doba po ní. Němečtí příbuzní posílali otcovi lístky do Terezína a naopak Lipschitzovi
se snažili své příbuzné povzbudit v době
nejistých začátků po odsunu do Německa.
Rodiče Liselotty Židové i ona sama s rodinou se rozhodli v Československu zůstat.
Dnes pamětnice shrnuje svou životní cestu dle rodinného zázemí, které nacházela
a ztrácela: …mám vlastně domovy tři. Ten
první, kde jsem se narodila a ze kterého
jsem byla vytržena, ne svojí vinou, a který je teď jakoby symbolicky pod vodou,
neboť je tam přehrada Slezská Harta
na řece Moravici. Druhý domov jsou Trojanovice, protože tam jsem vlastně opravdu
našla druhý domov a v podstatě, to jsem
si až později uvědomila, jsem se de facto nenásilně integrovala do toho českého prostředí. No a třetí domov, to je ten
mýho muže, protože příbuzní mého muže
mě přijali velmi dobře, stejně tak příbuzní
moji přijali zase mého muže velmi dobře…
ZDROJ: http://www.afa-dokumentace.usd.cas.cz/
index.php?option=com_content&task=view&id=35&Itemid=1
ZDROJ: http://www.pametnaroda.cz/witness/
9
vysídlení němců
z československa
ondřej matějka, Antikomplex o.s.
Historie událostí v letech
1945 – 1950 v Československu
Přípravy
V konečné fázi plánování a příprav nuceného vysídlení Němců z Československa
nesmíme přehlédnout jistou dynamiku. Jakoby se přípravy dostaly s blížícím se koncem války do smyku. Ještě několik měsíců
před koncem války by většina Čechů patrně
nevěřila, že by tak důsledná protiněmecká
opatření byla možná. Bezpodmínečná kapitulace německé říše a boj Čechů na straně
vítězných mocností však přinesly příležitost
skoncovat s Němci jednou provždy. Vědomí
neopakovatelnosti příležitosti představovalo svého druhu pokušení a většina Čechů
mu neměla ochotu vzdorovat. Pocit „kdy,
když ne teď“ dovedně formulovanými klíčovými politickými elitami průběh vysídlování
Němců výrazně akceleroval. Samozřejmě,
neexistovaly žádné systematicky rozvíjené představy o tom, jaké bude mít takový
krok důsledky pro podobu země. Bylo by to
ostatně dost obtížné, neboť skutečnost, že
by území dnešního Československa měla
být za dva roky v podstatě bez Němců, to si
sotva kdo dovedl představit. Už od raného
středověku to byla země smíšené kultury,
dvou jazyků a národů.
Role československých politiků
Události, které se dotkly Němců v Československu po roce 1945, byly v zásadě
připravovány politiky během války a také
po válce byla jejich aktivita rozhodující.
A sice o to intenzivněji o co silněji česká
elita cítila, že podpora nuceného vysídlení u západních spojenců po válce ochabuje. Jednání politického vedení vycházelo
z jasného kalkulu – cíle se dá úspěšně dosáhnout jedině tehdy, když se co nejdříve
dostane co nejvíce Němců ze země. Tento
kalkul byl zřejmý především s ohledem
na blížící se konferenci v Postupimi, kde by
rádi ukázali důkazy, že další společný život
Němců a Čechů už dále není možný. Politici
pracovali s atmosférou konce války, která
byla plná nenávisti vůči Němcům a všemu
německému. I když oblast Protektorátu
10
Čechy a Morava byla v podstatě ušetřena
přímých bojů, byli Češi tvrdě postiženi nacistickým terorem a ponižováním. Nacistické
zločiny byly v čerstvé paměti, vždyť například transporty zajatců z koncentračních
táborů zvané pochody smrti byly častým jevem i v Čechách a na Moravě ještě v posledních dnech války. Dlouholetý strach a pocit
bezmoci se přeměnily ve zlost a touhu
po pomstě. To byl vedle všeobecného veselí
a vděčnosti osvoboditelům nejsilnější smysl poválečných dní. Projevoval se v četných
spontánních násilných činech, kdy byli např.
Němci biti přímo na ulici. Tyto spontánní
akty pomsty však zůstaly omezeny na dny
bezprostředně po válce. Politici se cítili díky
této atmosféře utvrzováni ve svých postojích vůči Němcům. Přitom nesmíme zapomínat, že oni sami velmi této atmosféře napomáhali například svými proslovy. Doutnající
protiněmecké nálady tehdy stačilo jen trochu rozfoukávat. Nucené vysídlení Němců
z Československa sice tedy vycházelo ze
všeobecně šířené protiněmecké nálady, zároveň bylo ale vědomým politickým programem politiků té doby.
Konec války - příležitost
k „národní očistě“
Heslem poválečné doby byla národní očista
v kontextu národní revoluce. „Národní revoluce“ byla v prvé řadě chápána jako osvobození od nacistické okupace, na které zdůrazňovali svůj aktivní podíl. V druhé řadě šlo
také o reformu sociálního řádu, který měl
přinést zlepšení vůči předválečným dobám.
Nejdůležitějším stavebním kamenem nového poválečného uspořádání se ale měla
stát historická náprava národnostních poměrů v zemi. Násilnému vystěhování všech
Němců z Československa chtěli politici propůjčit příchuť historické úlohy – vytvořit národní stát Čechů.
Kolektivní vina
Všeobecná protiněmecká nálada se přeměnila v přesvědčení o kolektivní vině Němců na rozbití Československa v roce 1938.
Hledání viny nespočívalo v posuzování
konkrétní odpovědnosti, ale pouze v posu-
zování, ke které skupině dotyčný patří. Tento z dnešní perspektivy neakceptovatelný
princip byl po válce brán jinak. Tato myšlenka se zakládá kromě jiného na předpokladu,
že lze snadno odpovědět otázku: Kdo je
Němec? Avšak samotné nejjednodušší myslitelné kritérium – řeč – v mnoha případech
nepomáhala. Např. děti z velmi rozšířených
smíšených manželství volily řeč podle situace, ve které právě žily. O jejich nuceném vysídlení nebo nevysídlení rozhodovaly vnější
a v podstatě náhodné okolnosti. To, že pro
kolektivní princip viny existovala už tehdy
alternativa, dokazuje přístup spojenců při
tzv. denacifikaci v Německu – ti, kterých se
to týkalo, byli před soudy posuzování individuálně jako jednotlivé případy.
Benešovy dekrety
V rámci demokratického uspořádání Československa v meziválečném období měl prezident právo sám vydávat zákony (v tomto
případě nazývané jako dekrety), a to tehdy,
když nemohl zasedat parlament. Podmínkou
ovšem bylo, že budou dodatečně schváleny
parlamentem. Podle tohoto pravidla vzniklo
asi 150 dekretů, které se týkaly všech možných životních záležitostí v Československu a byly zjednodušeně podle prezidenta
Edvarda Beneše nazývány jako takzvané
Benešovy dekrety. Všechny byly schváleny
na prvním zasedání československého Národního shromáždění v říjnu 1945. Několik
málo z nich tvořily zákonnou předlohu pro
poválečný osud Němců v Československu.
V nich se odrazilo přesvědčení o jejich kolektivní vině. Všem Němcům byla odepřena
československá státní příslušnost a byli tak
považováni za cizince bez politických práv.
Měli šanci získat své občanství zpět, pokud
by dokázali aktivní podíl na boji proti nacismu nebo pokud trpěli nacionálně socialistickým terorem. Druhým nejvýznamnějším
opatřením byla všeobecná konfiskace německého majetku.
Opatření proti Němcům
Proti Němcům byla namířena celá řada
opatření každodenního charakteru. Museli nosit na paži bílé pásky s písmenem N
(N jako Němec), někdy s hákovým křížem;
opatření záměrně připomínala nacisitická
protižidovská opatření a týkala se kromě
jiného přídělů potravin, které činily stejné množství jako pro Židy za války; často
nesměli Němci používat veřejné dopravní
prostředky nebo navštěvovat veřejná zařízení (např. kina, divadla...); v noci nesměli vycházet, bez zvláštního povolení nesměli používat rádio a telegrafní přístroje;
všechny německé školy, včetně vysokých
škol byly zavřené; bylo zastaveno vydávání německých novin a německé rozhlasové vysílání a na veřejnosti bylo zakázáno
mluvit německy. Opatření se mohla místně
lišit, někde např. Němci nesměli používat
chodníky nebo byly zakázány německé bohoslužby. Všední den Němce po válce určovala všeobecná pracovní povinnost, kdy
byli nasazování především na odstraňování
válečných škod, velmi často museli pomáhat v zemědělství. Tvrdé podmínky panovaly v internačních táborech, kde byli Němci
soustřeďováni před nástupem do transportu. Takový pobyt mohl trvat několik dnů
ale také mnoho měsíců. Zejména v prvních
poválečných týdnech panovaly absolutně nedostačující hygienické a stravovací
podmínky. Tím trpěly především malé děti,
matky neměly v důsledku podvýživy žádné
mateřské mléko, v táborech umíralo velké
množství kojenců a malých dětí. Tragickou scénou se znovu stal bývalý nacistický
koncentrační tábor v Terezíně, kde po válce
zemřely stovky internovaných Němců v důsledku špatných podmínek.
Divoký odsun
Aktivním vykonavatelem těchto opatření
bylo vojsko a bezprostředně v poválečné
době také tzv. revoluční gardy. Tyto spontánně utvořené skupiny mužů měly podléhat místním národním výborům a plnit
nejrůznější bezpečností úkoly, ve skutečnosti však většinou jednali na vlastní
pěst a velmi často stojí za poválečným
násilím a loupením německého majetku.
Nové výzkumy přitom ukazují, že jejich divoké akce tehdejšímu politickému vedení
vyhovovaly, protože daly do pohybu tzv.
„divokou“ fázi odsunu Němců. Z politického hlediska spočíval její smysl v potvrzení
teze české politické reprezentace, že soužití Čechů a Němců v jednom státě nadále
není možné. Před Postupimskou konferencí, která začala v červenci 1945, mělo
být ze země odsunuto tak velké množství
německého obyvatelstva, aby už bylo
možné tento proces považovat za nezvratný a aby s ním velmoci souhlasily
navzdory své klesající podpoře samotné
ideji odsunu Němců z Československa. Ze
strany nejvyššího politického vedení lze
prokázat nejen určitou toleranci vůči násilí
na Němcích ,ale v některých případech také
přímý podnět prostřednictvím armády, která se do násilností také ve značné míře zapojovala. Násilí mělo velmi různou podobu –
někdy byli vražděni lidé s odůvodněním, že
jde o aktivní nacisty, někdy šlo o náhodně
zvolené Němce, kteří „byli po ruce“, mnoho
úmrtí souviselo s chaoticky organizovanými
přesuny obyvatel na hranice s Německem.
Násilné excesy v první fázi
vyhnání
Zacházení s Němci ze strany českých vojáků záviselo na konkrétních osobách a většinou nebylo vysloveně násilné. Když odhlédneme od toho, že samotné násilné vysídlování bylo násilným činem. Přesto zůstane
tato etapa česko-německé historie spojena
s krvavými excesy. V souvislosti s divokým
vyhnáním se často klade otázka obětí. Potvrdila to po dlouhých bádáních a diskusích
oficiální komise německých, slovenských
a českých historiků a počet obětí vyhnání
činí 20 až 25 000 přímých obětí.
Ústí nad Labem
Ústí nad Labem, velké průmyslové město
v severních Čechách, se stalo scénou posledních velkých násilných výtržností vůči
německému obyvatelstvu. Když k tomu došlo 31. července 1945, jednalo se v této
době o neobyčejnou událost takového
měřítka. Podle oficiálního šetření byl
průběh takový: v 15.30 došlo k obrovské
explozi v ústecké městské čtvrti Krásné
Březno, při které přišlo o život 5 českých
vojáků a asi 25 německých pomocných sil.
V důsledku nervozní atmosféry té doby
se velmi rychle rozšířil názor, že za výbuchem stojí tajné bojové jednotky werwolf.
Současně s explozí, která byla dobře viditelná z centra města, začala na třech místech nezávisle pomsta na Němcích právě
stojících v blízkosti. Na základě bílých
pásek na rukávech byli totiž snadno rozpoznatelní. Násilí se účastnili vojáci, revoluční gardisté, několik rudoarmějců, ale
také civilisté. Na náměstí byli utopeni
v protipožární nádrži, mezi nimi minimálně jeden kojenec. Totéž hrozilo i Čechům,
kteří chtěli napadeným Němcům pomoci,
jako např. v případě ústeckého předsedy
národního výboru. Nejhorší byla situace
na mostě přes Labe, kde českoslovenští
vojáci házeli německé civilisty do řeky.
Podle svědků byla do vody shozena i žena
s dětským kočárkem. Podle svědectví
se z mostu na lidi shozené do vody také
střílelo. Řeka odnesla některé mrtvoly
až do Saska. Také tato okolnost ztěžovala přesné určení počtu obětí. Pozdější šetření se však shodla na čísle
40 mrtvých Němců.
Organizovaný odsun v roce 1946
Extrémní vůle politických špiček k odsunu
všech Němců ze země byla patrná i po Postupimské konferenci. V Postupimi dohodnutá pauza do ledna 1946, která měla sloužit
lepší přípravě na odsuny, nebyla respektována. Transporty se posílaly na česko-saskou hranici tak dlouho, pokud tam byl vůbec
nějaký přechod, kde byly velícím sovětským
důstojníkem do Německa vpouštěny. V lednu 1946 pak začala druhá a nejdůležitější
fáze transportu Němců z Československa.
Byl to také rok, ve kterém byla většina
Němců z Československa vysídlena. Od divokého vyhánění se lišil průběh především
v organizaci – termín transportu byl oznámen několik dnů předem, vzít si mohli zpravidla 30-50 kg zavazadlo na osobu bez cenných věcí, dbalo se na společný převoz rodin
a především v Německu byli vysídlení dále
umisťováni, nebyli ponecháni svému osudu
na hranici. Od této doby směřoval největší díl transportů do západních okupačních
zón, především do Bavorska. Takovým
způsobem bylo vysídleno do roku 1947 přibližně 2 256 000 Němců. Z toho 1 464 000
do amerických a sovětských okupačních
zón. Transporty byly zastaveny definitivně
v zimě 1946/1947. Na území Československa tak zůstalo přibližně 250 000 Němců,
kteří z nejrůznějších důvodů nebyli odsunuti.
Němečtí antifašisté
Z kolektivního potrestání byli vyjmuti ti obyvatelé německé národnosti, kteří aktivně
bojovali proti nacismu. Šlo především o přívržence sociálně-demokratické a komunistické strany. Celkem příslušelo ke skupině
tzv. antifašistů přibližně 150 000 lidí, kterým byl tento status přiznán speciálními
komisemi. I když teoreticky, podle Benešových dekretů, si byli antifašisté rovni s Čechy, museli se často vyrovnávat se špatným
zacházením způsobeným jejich národností.
Proto se jich asi 100 000 rozhodlo vystěhovat.
V tomto případě měli příležitost v rámci tzv.
antifa-transportů vzít si všechen majetek.
Kritická reakce Čechů
Především násilné excesy nezůstaly ani v té
době bez kritické reakce z české strany, jakkoli tehdejší kritické ohlasy na tehdejší dění
neměly výrazný vliv. Na oficiální úrovni patří
ke kritickým reakcím vyšetřování zvláště násilných aktů pomsty vůči Němcům.
V podstatě u všech zde uvedených excesů bylo zahájeno vyšetřování, které však
v naprosté většině případů nebylo dovedeno do konce takže pachatelé nebyli nikdi
voláni k odpovědnsoti. Částečně proto, že
velká část těchto skutků byla osvobozena
podle zákona č. 115 z roku 1946, o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí
11
svobody Čechů a Slováků, který umožňoval
za války nebo po válce v rámci „spravedlivé
odplaty“ konat věci jinak trestné. Částečně může za nepotrestání viníků nástup
KSČ k moci v únoru 1948, kdy byla všechna pátrání tohoto druhu zastavena. Jiný
typ kritické reakce přinášeli už tehdy kri-
tičtí novináři, kteří zveřejňovali působivé
reportáže o dění v pohraničních oblastech. Jakési jasné světlo z temnot poválečné doby k nám dnes prozařuje myšlení
a jednání Přemysla Pittera. Tento křesťansky založený aktivista se staral v jím
zřízených domovech nejdříve o židovské
děti, které přežily německé koncentrační
tábory a ztratily svoje rodiny. K nim však
brzy přidal německé děti, které vyzvedl
ze sběrných táborů pro Němce, kde vládly s ohledem na děti životu nebezpečné
podmínky.
Vysvětlení pojmů
Vyhnání – násilné vysídlení – odsun v Československu
Vyhnání je pojem, který byl používán a je používán samotnými sudetskými Němci. U nich platí jako oficiální název pro celý proces vysídlování německého obyvatelstva z Československa. I když od roku 1946 byla organizace transportů znatelně lepší. Pro tuto fázi je dnes v historickém názvosloví používán pojem nuceného vysídlení.
V českém kontextu byl používán pro celý přesun pojem odsun. Jde o jazykový novotvar, který má vzbudit dojem racionálního, technického jednání. Vlastním smyslem takového pojmenování bylo zastřít emocionální a etické souvislosti spojené s pomstou.
Německý – sudetoněmecký - Sudety
Do počátku 20. století té doby převažovala u Němců v českých zemích regionální identita. Němci ze Šumavy a z Liberce k sobě měli dost daleko
nejen jazykově, ale také kulturně. V rámci rostoucího napětí mezi Čechy a Němci cítili Němci v českých zemích potřebu politické jednoty, proto
vznikl pojem sudetský Němec, pod nějž měli být všichni zahrnuti. Velký úspěch slavil tento pojem v politice až s nástupem nacionalistckého
a posléze také nacistického sudetoněmeckého hnutí Konrada Henleina ve 30. letech 20. století.
Sudety geograficky označují pohoří přibližně od Jeseníků po Lužické hory. V dnešním Polsku se tento pojem běžně pro tato pohoří na česko-polské hranici používá. V politickém smyslu se jako Sudety začaly označovat všechny většinově německy osídlené části českých zemí.
12
PRAMENY
Benešovy dekrety vytvořily právní základ pro poválečné nucené vysídlení Němců z Československa.
Dekret č. 12 z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel
českého a slovenského národa
(1) S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví:
a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost, (...)
(2) Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé
republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje.
3) O tom, lze-li připustit výjimku podle odstavce 2, rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží okresní národní výbo zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministrem vnitra.
Dekret č. 33 z 2. srpna 1945: ÚSTAVNÍ DEKRET presidenta republiky č. 33/1945 Sb. ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého
státního občanství osob národnosti německé a maďarské
§1
(1) Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti
německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství.
(2) Ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývajíčeskoslovenského státního občanství dnem, kdy
tento dekret nabývá účinnosti.
§2
(1) Osobám, spadajícím pod ustanovení § 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům
českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.
Dekret č. 108 z 25. října 1945: DEKRET presidenta republiky č. 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku
a Fondech národní obnovy
Konfiskace nepřátelského majetku.
§1
Vymezení konfiskovaného majetku.
(1) Konfiskuje se bez náhrady - pokud se tak již nestalo - pro Československou republiku majetek nemovitý i movitý, zejména i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl
nebo ještě jest ve vlastnictví:
2. osob fyzických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy
se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým
nebo fašistickým terorem, nebo
3. osob fysických, které vyvíjely činnost proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě,
bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svést hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu presidenta
republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanizaci nebo maďarizaci na území Československé republiky nebo
se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i fysických nebo právnických osob,
které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik.
Zákon č. 115/1946 stanovisko bez potrestání zločinů vyhnání až do 28. října 1945
§1
Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak
podle platných předpisů trestné.
§2
(1) Byl-li někdo pro takový trestný čin již odsouzen, budiž postupováno podle předpisů o obnově trestního řízení.
13
Opatření proti Němcům těsně po válce
14
Pramen
Ve vzpomínkách Adolfa Bienerta vidíme typické vysídlení z tzv. „divoké fáze“, pokud se dá hovořit o typizovaném procesu v divoké době.
„Bylo to 13. června 1945, den, na který mně a mým blízkým zůstanou smutné vzpomínky, byl to den, kdy jsme navždy ztratili to nejcennější, naši milou vlast. Důvodem tohoto trestu bylo jediné, a to, že jsme mluvili německy a naší vlastí byly Čechy.
Bydleli jsme v Jablonném v Podještědí, malém městečku na jižním okraji Lužických hor. Večer 17. června ohlásil pojízdný rozhlas, že všichni obyvatelé, kteří nemají zvláštní povolení z městského národního výboru, se mají shromáždit příštího dne v 7 hodin na seřadišti na silnici
vedoucí do Heřmanic v Podještědí. Případní narušitelé budou převezeni do internačních táborů. Při vzpomínce na noc ze 17. na 18. června
budu se budu vždycky trochu chvět. Musíme sbalit to nejnutnější – ale co je nejdůležitější? Vidím svou ženu stojící před velkou skříní, aby
vybrala ty nejlepší věci, jak těžká byla její volba! Mohli jsme si vzít jen malou část. Naložili jsme plné tašky a batohy na moje kolo. Protože
jsme mohli mít na osobu jen 100 říšských marek a ostatní peníze, šperky, hodinky, vkladní knížky a jiné cenné věci jsme museli i s klíčem
od domu odevzdat v pytlíčku, schoval jsem slušný peněžní obnos do řídítka na kole. Když jsme moje žena, moje 17 letá dcera Inge a já v 7
hodin ráno přišli na shromaždiště, museli jsme se podrobit tělesné prohlídce a nechat si zkontrolovat zavazadla mladými Čechy, kteří se
nazývali partyzáni a měli na sobě africké uniformy německého wehrmachtu. Kolo nám bylo hned zabaveno, nepomohly žádné prosby. Teď
už nebylo možné zachránit ani schované peníze. Stáli jsme tam a nevěděli, jak teď poneseme naše zavazadla na našem budoucím pochodu
přes hory. Tu jsme uviděli naštěstí jednu mladou ženu, která jednou rukou tlačila dětský kočárek se svým dítětem a druhou rukou táhla
příruční vozík se dvěma kufry.
Zdála se nám jako anděl spásy, když nám nabídla, abychom si naložili naše věci na vozík, když ho povezeme. Pomohli jsme si tak všichni.
Bylo asi 11 hodin, když se dal náš smutný průvod, sestávající z asi 300 lidí, na pochod směrem k říšským hranicím. Naše české ozbrojené,
doprovodné mužstvo s námi zacházelo oproti očekávání lidsky. Dopřáli nám vzhledem k velmi teplému počasí několik krátkých přestávek,
především když se stoupalo do kopce. (Později jsme se dozvěděli, že u jiných transportů pobízeli bičem lidi, kteří už nemohli jít dál).
Mohlo být asi kolem čtvrté odpoledne, když jsme překročili hranici u Krompachu a v Jonsdorfu jsme vstoupili na říšskoněmeckou půdu.
K našemu velkému údivu se Češi stáhli ihned na své teritorium a ponechali nás našemu osudu. Byli jsme náhle svobodní, ale bez přístřeší.“
ZDROJ: Rausgeschmissen, 13 Erinnerungen an Flucht und Vertreibung/ eine Dokumentation hrsg. vom Zeit-Geschichte(n) e.V. – Verein für
erlebte Geschichte: Halle 2002.
Pramen
9. června 1945 se shromáždili všichni němečtí muži ve věku od 13 do 65 let v Chomutově na bývalém sportovním hřišti, celkem asi 5000
osob. Ženy, děti a staří lidé nesměli opustit své byty. Nejdříve byli vybráni takoví, kteří měli zůstat jako pracovní síly. Dále byli vybráni ti,
kteří byli podezřelí ze členství v SS nebo nacistické spolupráce za účelem mučení. Přímo na místě sportoviště zemřelo 12 lidí. Zbývající
muži byli hnáni přes Krušné hory na sever k saské hranici a dále zpátky dolů. Na pochodu zemřelo přibližně 70 lidí, později bylo zavražděno
ve sběrném táboře dalších 40 lidí. Celkem bylo usmrceno asi 140 Němců. Pamětnice Hedvika Hurníková, tenkrát 19 letá, vypráví jedné
z událostí první divoké fáze vysídlení Němců z Československa.
„ No ale jinak to byla hrůza. Teď už se může mluvit, už to můžu říct. Ale víte, já mám pořád ještě trošku strach, i když vím, že se mi nic nemůže stát... V pětačtyřicátým to bylo. Byly vyhlášky, že všecky Němci od patnácti let snad do šedesáti nebo sedmdesáti se musí dostavit
ráno v devět hodin na plac před evangelickej kostel, jak jsou dnes lázně. Tu vyhlášku ještě někde mám. Nás se to ale netýkalo, my jsme
sice ještě neměli občanství, ale na dveřích domu jsme měli glejt, že nám nikdo nesmí ublížit. Můj strejda dělal tenkrát na dráze, a i když
nebyl z Chomutova, sebrali ho taky. No a na tom place se prostě odehrál masakr. Znám to z vyprávění a mám o tom i knížku. Hodně lidí
tam nechalo i život. Museli v první řadě svlíct košile a dát ruce vzhůru, jestli jsou tetovaný, jestli byli u SS. No tak ty, který byli, hned zabili
na fleku, to je jasný. To je válka, no! To ještě člověk tak chápe! Ale jak jsem slyšela od takových, který to přežili, kdyby je jenom zabili, tak je
to pochopitelný, ale oni je nelidsky trápili. Oni například zapálili noviny a přidrželi jim to k přirození. Můžete si tohleto představit? A dupali
po nich, až skončili. To muselo být hrozný. Je to pryč, je to pryč. Ale potom je hnali přes Jirkov nahoru na Horní Jiřetín a potom na hranice.
Kdo už nemohl, toho zastřelili, kolem cesty leželo spoustu mrtvol. A když někdo koukal z okna, tak stříleli do oken, museli všichni zalézt.
A byl to asi tříkilometrovej pochod , muselo to být hodně lidí. Na hranici, nad obcí Deutsch Neudorf, byli Rusáci a nechtěli je vzít. … A to
jsem se všechno dozvěděla až později, protože můj strejda o tom neřekl ani slovo dokud žil, je to pár let, co umřel, ani slovo o tom.“
ZDROJ: Sudetské osudy, Antikomplex, Nakladatelství Českého lesa, Domažlice 2006, s. 34.
15
„Nařízení“
NAŘÍZENÍ
Dnes t.j. 9. června 1945 nastoupi všechny osoby německé národnosti mužského pohlavi ve stáři od 13–65 let nejpozději do 10. hod na bývalé hřiště
DFK Chomutov u parku. Ženy, děti a starci nesmi opouštěti své byty
Každy smi si s sebou vziti nejnutnější jídlo na 3 dny mimo tuků a masa záložní
prádlo a osobní průkazy opatřené podobenkami.
Od tohoto nástupu jsou osvobození v lékařském ošetřování v okresní nemocnici
a lékařský a ošetřovatelský personál této nemocnice.
Od dnešního dne jest zakázáno pro veškeré osoby německé národnosti opouštění města Chomutov
bez řádného povolení místní správní komise.
Neuposlechnutí tohoto nařízení jakož i rabování v opuštěných bytech bude trestáno smrtí.
Osoby československé a jiné národnosti než německé mužského pohlaví nastoupí v tutéž dobu
Masarykovo náměstí v Chomutově pouze s osobními průkazy.
Předseda místní správní komise
Miloslav Nuc.
Předseda okresní správní komise
Karel Buriánek
Pořádkové velení
Škpt. Karel Prášil
Archiv Hedviky Hurníkové
Poznámka: Dokument je nově
vytvořená ale graficky identická
kopie původního prohlášení, jehož
originál byl ve špatné kvalitě.
Pramen
K jedné z největších tragédií došlo v Postoloprtech u Žatce v severních Čechách. Přibližně 5000 Němců z okolí Žatce byli shromážděni
československou milicí a zapojeni do práce, přičemž byli vystaveni rozsáhlému šikanování. To se týkalo i žen a dětí. Asi 1500 mužů, především, ale ne výlučně, bývalí členové SS a NSDAP, bylo soustředěno v kasárnách v Postoloprtech a stovky jich byly zastřeleny. Celkový
počet obětí událostí kolem Postoloprt čítá přibližně 800. Byla to i v té době mimořádná událost, což bylo v roce 1947 podnětem pro vyšetřování. Tenkrát napsal generál Klapálek, který bojoval proti Němcům v Africe a patřil k nejvyššímu vedení uvedené divize:
„Jako velitel... mohu prohlásit, že v daném případě Postoloprty-Žatec jednali podřízení velitelé a vojáci ve smyslu těchto vojenských
zásad správně a došlo-li v jednotlivých případech k přehmatům, pak musíme uvážit, že vojáci jsou prostí lidé, kteří... prošli peklem fronty
a z největší části ztratili ve válce své bratry, sestry, otce, ženy, děti i prarodiče ukrutnostmi Němců. Právě jednotka postoloprtská složená
z velké části i z volyňských Čechů ztratila v SSSR své příbuzné a poznala na své kůži zvěrstva Němců, takže nikdo se nemůže divit, že tito
vojáci jednali tvrdě proti Němcům, což jest vojensky i lidsky pochopitelné.“
ZDROJ: Staněk, Tomáš; Perzekuce 1945, s. 113
Abychom mohli pochopit hluboký řez do národnostní struktury Československa po válce, musíme vzít pro srovnání situaci před
válkou. Mapa se vrací ke stavu z roku 1930.
ZDROJ: Archív Ondřej Matějka, Praha
16
Pramen
Hlášení velitele policejní stanice v Teplicích-Šanově, 30.5.1945
Hlášení Teplice-Šanov
Státní policie, velitel nadporučík Havránek:
Hlásím, že v Teplicích/Šanově je naprostý pořádek. V městě je státní policie, četnictvo a československé vojsko. Bezpečnostní orgány
fungují správně. Ale v poslední době přibylo do Teplic-Šanova několik zástupců organizace Pěst, oddíly partyzánské a příslušníci Revolučních gard, kteří chtěli dělat pořádek. Místo toho zavádějí však desorganisaci, naší práci poškozují a drancují. Dostavují se s padělanými
doklady, které ani důstojník vlastní posádky nerozeznal od pravých. Protože do Teplic má přijít asi tisíc mužů organizace Pěst, kteří mají
býti ubytováni a stravováni, budou jim muset býti dány k disposici školy, které se připravují pro zahájení vyučování z příkazu ministerstva
školství a národní osvěty. Žádáme, aby takovéto skupiny nebyly do pohraničí posílány, pakliže není možno poslat řádné vojsko.
Z bezpečnostních důvodů žádám, aby se nekonaly manifestace pod širým nebem, protože nemohu zabezpečit hladký průběh.
ZDROJ: Národní archiv, Praha
Následující krátké zprávy z dobových novin mají poukázat na to, že každý historický zlom má v sobě stále stejnou pestrou a rozmanitou normálnost, kterou přináší a tvoří všední den. Člověk se setká s veselými situacemi, když vidí křečovitě na Němcích
všechno špatné.
Mladá fronta, 6.10.1945
Poslední móda Němců
Bylo nařízeno, aby Němci nosili na levé ruce bílou pásku. Toto nařízení bylo zprvu Němci respektováno a bylo nošeno u všech ve stejné
výši. Nyní však pásky nosí po třech různých způsobech, a sice: ti, kteří respektují nařízení vlády, nosí pásky nad loktem levé ruky, jiní těsně
po loktem a ti ostatní na konci rukávů. Budí to dojem, jako by se rozdělili na tři skupiny. Dokonce jsem byl svědkem jednoho případu v Děčíně, kde se sešly dvě mladé Němky. Jedna měla pásku správně, druhá pak na konci rukávu. Ta své přítelkyni ihned poradila, že má nosit
pásku až na konci rukávu, neboť jest to móda. Já myslím, že Němci nosí pásky z nařízení vlády, a ne proto, aby si z toho dělali módu. -le(Citováno dle: Zapomenutí hrdinové)
Sever, 1. 5. 1946
Sledujeme odsun teplických Němců
Ve středu 17. dubna teplické nákladní nádraží opět ožilo nebývalým ruchem. Nákladní auta a traktor s přívěsnými vozy jezdily neustále mezi nádražím a trnovanským sběrným táborem, aby Němci se zavazadly byli včas převezeni. Ve vagonech, kterých bylo přisunuto
40, jsou již složeny předměty, hlavně kočárky, skládací postele, peřiny a jiná zavazadla, které si evakuovaní Němci vezou. Mnozí Němci
a hlavně Němky, kterých je v transportu nepoměrná většina, již sedí ve vozech, ostatní se procházejí před vagony. Posloucháme poslední rozkazy, jež jednotlivým Němcům, velitelům vagonů, vydává vojenský velitel transportu. Stojí ve čtyřřadu, patrně hrdí na svojí
novou funkci (Němci si přece potrpěli vždycky na hodnosti), odhánějí sami ty, kteří dle jejich názoru nemají poslouchat. A téměř všichni,
děti, ženy, muži, v lyžařském oděvu, počínají důkladně okovanými hranatými botami. A tak vidíte pragermánsky tlustou Brunhildu v elegantních pumpkách, jindy zas v dlouhých lyžařských kalhotách přes něž má navlečenou pestrou sukni, a také jejich „vkusné kloboučky“
opět vyšly na světlo jako by se nám tvořila nová móda „made by transport heim ins reich“. Ale není tu jen ten veselý pohled na 1200
stoupenců Hitlerových, Henleinových, Frankových, a jak se všichni ti potentáti jmenovali, o jejichž vině právě rozhodují tribunály světa
a republiky, ale i stránka vážná, hospodářská. Takový transport veze s sebou značné zásoby potravin, např. jen 1200 kg brambor, 120 kg
bílé pšeničné mouky, 54 kg umělých jedlých tuků, 164 kg cukru, 60 krabic kondensovaného mléka pro děti, 120 kg poživatin, 320 kg chleba,
koření, maggi, ocet, prostě všechno potřebné do kuchyně v úměrných množstvích. Každá osoba v transportu dostala 1000 ř. marek, pro
1200 lidí v transportu je to 1 200 000 říšských marek podle dřívějšího přepočítávaného kurzu 12 000 000 Kčs. Dlouhý vlak je doprovázen
vojenskou strážní četou, lékařem a německým vedoucím transportu, který již na nádraží vzal všechny potraviny, z nichž hned vydal na jeden vagon 5 kg chleba. Němci se ovšem také vydatně zásobili sami, vidíme každou chvíli příslušníka transportu s namazaným krajícem.
Zatím se ještě naši bývalí „spoluobčané“ zabydlují v nových příbytcích a my si vzpomínáme na odsuny, které před rokem v lednu a v únoru
před postupující Rudou armádou prováděli Němci sami. Tehdy Volksgenossům nedopřáli pohodlí organizovaného odsunu vlaky, nepostrali
se jejich zásobování a Němci ze Slezska putovali po silnicích Čech v dlouhých kolonách tažených dobytkem, koňmi nebo také jen dětskými
kočárky tlačenými před sebou. Porovnáváme teď, jak s těmito nepřáteli zachází československý stát, který pro odsunované opatřil všecko
a žádá od nich jen zachování pořádku po dobu cesty.
(Citováno dle: Zapomenutí hrdinové)
17
Nařízení k shromáždění německých žen v Žatci
Typické obrazy z nuceného vystěhování
Němců z Československa.
Němci čekají v Praze na transport
První transport Němců z Mariánských Lázní
Archiv ČTK
Archiv ČTK
18
Titulní strana časopisu „Naše vojsko“ z 21. dubna 1946 ukazuje několik postřehů celého vysídlení.
Nápis dole na titulní straně: „ V jednom roce a dni... k výročí květnové revoluce vyčistíme republiku od Němců.“
19
Pramen
Život jednoho Němce v Československu před organizovaným transportem můžeme dobře sledovat ve vzpomínkách Edeltraud
H. Narodila se v malé vesnici Waldheim – Nemrlov na severní Moravě, v této oblasti se odehrává vyprávění:
„Začal nový rok 1946. Všichni se báli, co přinese. Už v lednu musel Hugo i přes své postižení do soudního vězení, protože byl členem
strany. V místě se setkával často s Čechy. Jeden mu říkal: „Hugo, kdybys s námi nebyl tak zadobře, dařilo by se ti dnes špatně.“ Pokud
odhlédneme od toho, že byl zavřený, musel tvrdě pracovat a měl často hlad, zacházeli s ním humánně. S povolením národního výboru
mohli rodinní příslušníci zadržené navštěvovat v táboře nebo vězení. Jednou jsem šla s mlynářkou 18 km pěšky do Šterneberku, abych mu
mohla přinést čisté prádlo, trochu chleba a sádla. Návštěvní doba byla povolena na čtvrt hodiny, ale Hugo měl velkou radost. Cesta domů
v hlubokém sněhu a s přicházející tmou byla ještě namáhavější. „Kde jsi tak dlouho? Co se stalo? Co bych dělala s malými dětmi?“ přijala
mne tchyně, která si o nás už dělala velké starosti.
Při návštěvě spolu s kamarádkou ze školy, Helgou, která uměla dobře česky, jsme jely domů dokonce bez „N“ autobusem až do Uničova
a pak jsme to měly domů už jen 7 km. Poté co na jaře naše Traudi překonala životu nebezpečnou nemoc, následovalo i naše vysídlení. Dva
dny před 1. květnem 1946 nás zastihla Jobovka: 1. května v 5 hodin ráno muselo být vše připraveno. Co dělat? Kompetentní četník, pan
Platschek, který s Hugem zacházel dobře při zatčení, se postaral, aby se s námi mohli vystěhovat manželovi rodiče. „Váš manžel je už
ve sběrném táboře Steffanau. Ujišťuji Vás, že tentokrát povede transport přes hranice do Bavorska.“ Co jsem měla dělat? Bylo povoleno
50 kg na osobu. Byla jsem ráda, že moje matka přijela z Waldheimu. Zachovala klid a byla nám velkou oporou. Důležité věci už byly přichystány, ale bylo třeba zabalit ještě důležitější věci! Nesměla jsem nic zapomenout pro dítě, bylo mu teprve 7 měsíců. O Hugových 50 kg
jsem musela rozhodnout sama. Další den jsem musela sbalit pro tchyni a tchána. Byli hodně rozrušeni a nemohli pochopit tohle bezpráví.
„Tohle nám neměli dělat. Tohle patří všechno nám. Jsme tady doma.“
Večer dostala moje matka dobrý nápad: „ Máš přece ještě hrnec sádla a hodně naložených vajec. Upečeme z nich trvanlivé sušenky, které
pak může Traudi jíst během dlouhé cesty.“ Naštěstí mě napadl také lihový vařič, abych mohla malé sama uvařit čaj. Na spánek jsme tu
noc neměli ani pomyšlení. 1. května 1946 v 5 h ráno jsme se museli rozloučit. Náš poslední majetek byl naložen, když začala hrát dechovka
a procházet jako budíček na 1. máje vesnicí. Byl to pro nás výsměch. Když jsme dorazili do tábora, museli jsme se podrobit tělesné prohlídce a zkontrolovali nám zavazadla. Okamžitě mi odebrali náušnice. V dětském kočárku jsem měla schované vkladní knížky rodičů. Našli
všechno. Také pendlovky, drahocenná památka na Franze už mi nepatřila.
Jediný šťastný okamžik nastal, když jsme mohli pozdravit Huga. Byli jsme rozděleni do baráků s dřevěnými pryčnami. 3. dne začala nakládka do dobytčích vagonů, kterými nás přepravovali. V našem vagonu bylo natlačeno pět velkých rodin se vším svým majetkem. Každý
se musel posadit na svoje zavazadla. Byla už tma, když vlak odjížděl do „Neznáma“. Vlak zastavil poprvé o půlnoci. Na dlouhých latrinách
- pokud někdo ví, co to je – jsme mohli vykonat potřebu. Mezitím se muselo ve vagonu odehrávat všechno. To byla nepříjemná situace
pro každého. Kolem 3 hodiny ráno jsme projížděli pražským nádražím. V 11 dopoledne jsme dorazili na hranici. Tady se kontrolovalo, zda
jsou všechny rodiny kompletní. Všechno probíhalo pomalu a nikdo nesměl opustit vagon. Moje teta musela vystoupit, protože, jak jí bylo
řečeno, její manžel nebyl dopraven na hranici. Byla poslána zpátky se svými třemi dětmi do tábora v Hodolanech a musela tam pracovat
u sedláků. Potom bylo provedeno odvšivení, bez něhož nemohl nikdo přes hranici. Mnozí, kteří museli strávit delší čas v lágrech, byli napadeni různou havětí.
5. května jsme přijeli do Augsburgu. Noc jsme strávili v kostele Sv. Štěpána. Odsud až do Günzburgu byly odpojovány na různých nádražích
další vagony. V Günzburgu jsme byli vyloženi a ubytováni v dřevených barácích. My čtyři rodiny z Břevence jsme chtěli zůstat spolu, kvůli
lepším stravovacím podmínkám jsme se hlásili o umístění na vesnici. Dostali jsme se do Wettenhausenu. Konečně svobodni!“
ZDROJ: Vyprávění pamětnice je ze soukromého archívu Heleny Novákové (Vídeň).
Pramen
Ze vzpomínek Přemysla Pittra:
„Když jsme děti přivezli a rozdělili na trávníku do skupinek vyhublé a apatické, myslel jsem si, že jich přežije jen málo. Náš domácí lékař,
sám Žid, který prošel peklem Osvětimi a Mauthausenu, byl při pohledu na tyto živé mrtvoly blízký slzám. „To jsme my, Češi, dokázali za dva
a půl měsíce!“, zvolal.“
„Dnes opět trpí mnoho nevinných lidí. Pro náš národ je to o to horší, že křivdy, násilí a bezpráví byly tentokrát spáchány příslušníky našeho
národa. Tím, že kopírujeme činy nacistů, snižujeme se na jejich úroveň. Toho není Husův a Masarykův národ hoden, to se neztotožňuje
s naší duchovní tradicí. Proto nesmějí alespoň ti, kteří se nazývají křesťany,... mlčet, nýbrž být svědomím národa.“
ZDROJ: Pasák, Tomáš: Přemysl Pitter. Život pro druhé. Česko-německé soužití v díle Přemysla Pittra. Praha 1997.
20
Integrace a nové osídlování
Československa
Německá menšina
Po oficiálním ukončení vysídlování v listopadu 1946 zůstala v Československu skupina
Němců s nejrůznějšími osudy, jež zde z nejrůznějších důvodů směla, případně musela
zůstat. Z těchto až 200 000 Němců patřilo
25 000 k tzv. antifašistům, část připadala
na smíšená manželství a největší skupina
se sestávala z těch, kteří byli nepostradatelní pro národní hospodářství. Většinou to
byli specialisté, kteří například znali technologie výroby nebo měli nezbytné kontakty, bez nichž nelze provozovat exportní
obchod. Na tuto nejednotnou a neorganizovanou skupinu lze pohlížet jako na základ
nové německé menšiny v Československu,
přičemž pojem „menšina“ je v porovnání
s meziválečnou dobou, kdy Němci tvořili
25 % obyvatelstva, zcela na místě.
Protiněmecká opatření
po vysídlení
Němci byli nadále považování za „státně nespolehlivé“ a podle toho s nimi bylo
také jednáno. Nejdůležitějším opatřením
po ukončení vysídlování bylo cílené roztpylování po českém vnitrozemí. Týkalo
se to smíšených manželství, jejichž české části byly v důsledku dlouhého pobytu
v německém pohraničí podezírány z podlehnutí německému vlivu. Dále byli nuceně
vysídleni také všichni, kteří na místě nebyli
nezbytní z hospodářských důvodů. Bylo to
zdůvodňováno tím, že je příliš nebezpečné
mít v blízkosti hranic národně nespolehlivé
osoby. Celkem muselo opustit své domovy
17 - 20 000 Němců. Němcům, kteří zůstali, byl stejně jako těm vyhnaným zabaven
majetek. Mezi další protiněmecká opatření
patřilo např. strhávání části platu, což bylo
chápáno jako součást reparací. Budoucnost
německé menšiny zatížil dlouholetý zákaz
studovat.
Navrácení občanských práv
Navzdory tomu všemu se životní podmínky
postupně stabilizovaly. Za vrchol lze považovat rok 1953, kdy byla všem Němcům
v Československu přiznána státní příslušnost, kterou po válce na základě Benešových dekretů ztratili. Přesto postavení
Němců nebylo zdaleka rovnoprávné, a pro-
to se jejich velká část snažila o vystěhování. Od poloviny 50. let to bylo možné, i když
nikoli jednoduché. Byly známy případy specialistů, kteří žili sami v Československu
a jimž bylo umožněno vycestovat za rodinou do Německa teprve v důchodu. Takové
lidi počítáme mezi tzv. pozdní vysídlence.
Znovuosidlování pohraničí
Paralelně k vysídlování Němců z Československa probíhal také opačný proces
- znovuosidlování německých oblastí. Jednalo se o dvě strany jedné mince, což se
projevovalo také tím, že oba procesy byly
koordinovány jedním ústředním Osidlovacím úřadem. Nuceně vysídleny byly téměř
3 miliony Němců a téměř 2 miliony Čechů se
na tomtéž území usadilo ještě během prvních dvou let. Třetina veškerého obyvatelstva na území dnešní České republiky tedy
byla v pohybu. Takové „stěhování národů“
nemá v historii země obdoby.
Průběh osidlování
Na konci války se v převážně německy osídlené oblasti Čech a Moravy anektovaném
Německou říší nacházelo asi 600 000 Čechů, jež můžeme označit za starousedlíky.
Nové osidlování následovalo hned po ukončení války, když se vrátilo několik desítek
tisíc českých správních úředníků, vojáků,
policistů, železničářů atd., kteří tuto oblast
museli v roce 1938 opustit. Až do roku 1950
přišlo zhruba 1,7 milionů nových osídlenců.
Když srovnáme počet obyvatel s údaji z posledního sčítání lidu v roce 1930, dojdeme
k výsledku, že navzdory intenzivní kampani,
jež lákala lidi, aby se podíleli na znovuvybudování pohraničí, počet obyvatel se přesto
o zhruba 33 % snížil.
Pestrá skladba nové
společnosti
Klíčová otázka osidlování zněla, kde vzít potřebné množství lidí. Ve smyslu vlády měli
být „národně spolehliví“, tedy slovanského
původu. Většina osídlenců přicházela z vnitrozemí. Druhou největší skupinu asi 200 000
lidí tvořili tzv. reemigranti - Češi žijící v cizině. Pojem reemigranti měl sugerovat, že
se jednalo o lidi, kteří teprve nedávno opustili Čechy a Moravu a nyní se vracejí domů.
Ve skutečnosti však v cizině žili po několik
generací a většina z nich vstupovala na českou půdu poprvé v životě. Desetitisíce jich
přicházely z Maďarska, z Volyně (dnes západní Ukrajina) a z Rumunska, tisíce přišly
z Rakouska, z Francie, Německa a Jugoslávie, ale také z Jižní Ameriky a dalších zemí.
Třetí největší skupinou byli Slováci. K tomu
přicházely ještě tisíce Romů. Do beztak
pestrého společenství je třeba zahrnout
4000 rodinných příslušníků řeckých komunistů, kteří museli opustit svoji zemi po prohrané občanské válce a které Československo přijalo.
Konfliktní společnost
Život nové společnosti v někdejších Sudetech byl všechno jen ne jednoduchý. V počáteční fázi to byli tzv. zlatokopové, kteří
se pohybovali dům od domu a odnášeli si
všechno cenné. I když takové případy české
úřady přísně odsuzovaly a pronásledovaly,
náladu to ovlivnilo zásadním způsobem.
Protože příchod nových osídlenců byl
mnohem rychlejší než vysídlování Němců,
stávalo se, že museli pod jednou střechou často dlouhé měsíce žít někdejší
a budoucí majitelé. Přitom dnes nesmíme
přehlédnout, že podle mnoha vzpomínek
to nebylo nemožné a že se lidé k sobě
navzájem chovali prostě lidsky. Důležitá konfliktní linie mezi starousedlíky
a nově příchozími tkvěla v otázce přístupu
k Němcům. Protože starousedlíci byli ještě z předválečných dob zvyklí na normální soužití s Němci, nepodléhali tehdejším
paušalizujícím protiněmeckým náladám.
Tím se pro nově příchozí Čechy stávali podezřelými. V těchto konfliktech nešlo jen
o názor na Němce, šlo také a především
o místa na úřadech a v tzv. „národní správě“
jednotlivých podniků. Přitažlivost takových
míst a majetek byly vlastním motorem osidlování.
Rozdílný původ a vnitřní konflikty nových
osídlenců ztěžovaly utváření společnosti,
jež by se v pohraničí cítila doma. Chybějící
vztah k regionu, jeho krajině a lidem, byl
jednou z nejdůležitějších příčin zpustošení
celého regionu, jež je zčásti patrné dodnes.
21
Pramen
Vilém Schneider z Horní Blatné (Platten) na české straně Krušných hor vypráví o svých počátcích v této staré hornické osadě:
„Pocházíme z oblasti Mostu, Teplic, Duchcova. Sem jsme přišli v roce čtyřicet osm. Narodil jsem se ve vesnici sedm nebo osm kilometrů
od Mostu. Tam dnes není vůbec nic. Kolem devadesáti vesnic padlo za oběť povrchovým dolům. Jako své rodiště ji stále ještě uvádím,
i když už vlastně neexistuje. Moji rodiče se nikdy nezajímali o politiku. Moje matka odsuzovala tehdejší (nacistický) režim a můj otec byl
horník. V šestačtyřicátém jsme dostali takový lístek, že se máme připravit na vysídlení, tedy že nás vyhazují. Pak přišel list s povoláním
zpět, protože asi někdo pochopil, že když nás všechny vyhodí, nebude tu mít kdo pracovat. V roce 1948 přišel další lístek, že se máme
připravit na vysídlení. V té době jsme ale měli tu výhodu, že jsme se mohli přestěhovat i se svými věcmi, včetně nábytku a tak. 27. května
jsme nastoupili v Duchcově na nádraží a 28. května ráno jsme přijeli do Ostrova. Tam už byly náklaďáky, ke každému vagónu jeden. Ty nás
naložily a odvezly nahoru. Protože můj otec byl horník, musel ihned do uranových dolů. Od té doby jsme tady. Tehdy potřebovali do uranových dolů strašně moc lidí, proto přivezli také politické (vězně). Tolik politických však neměli, proto tam poslali nás. S námi se ale jednalo
úplně jinak než s vězni. Měli jsme různé výhody. Z dolů v Jáchymově případně od Rusů jsme navíc dostávali potravinové lístky, protože jim
bylo jasné, že hladový horník moc práce nezvládne. Domorodci, kteří zde pracovali v továrně, nám záviděli, protože můj otec najednou měl
víc potravinových lístků. Dokonce k tomu patřila i látka, kterou si mohl vybrat. Záviděli, ale když jim horníci říkali, pojďte do dolů, nikomu
se nechtělo. Němci, kteří byli odtud, s námi, také Němci, nejednali zvlášť hezky. Pro ně jsme byli přivandrovalci. Byli jsme tady v Sudetech
bráni podobně, jako byli naši Němci přijímáni v Bavorsku. Nepomáhali nám. V osmačtyřicátém to bylo asi 60 rodin, které sem přišly. Kromě
toho se do Blatné dostalo všechno možné z celého světa, ze Slezska, z Moravy. Někteří říkají, že tu není žádná místní kultura. Ona tady
ale prostě být nemůže, každý si přinesl to své a nešlo to dohromady. V roce 1930 tu bylo 2300 obyvatel a z toho jen 2 % Čechů. Když jsme
přišli my, bylo tu asi 1800 lidí. V 60. letech se mnoho Němců vystěhovalo, ale nám už se nechtělo. Měli jsme tu rodiče a museli jsme se
o ně starat. Rodiče už byli moc staří na to, aby se vystěhovali, a ani se jim nechtělo. Kdybychom bývali emigrovali, nikdy už bychom je
neviděli. A nakonec jsme si tu také zvykli.“
ZDROJ: http://www.znkr.cz/clanek/347-vilem-schneider-z-horni-blatne-po-valce-Cesi-nejprve-spalili-vsechny-nemeckedokumenty-z-radnice-a-pak-nevedeli-jak-funguje-odvodnovaci-system-mesta-/
Pramen
Leccos o běžném životě v pohraničí po novém osídlení se lze dozvědět na základě následujících krátkých článků.
Mladá fronta, 26.2.1947
Takové v pohraničí nepotřebujeme
Dvakrát překročil ilegálně hranice
V pondělí byla zatčena 33letá Němka Ilsa Kittová, matka jedenáctiletého dítěte, pro neoprávněný přechod hranic a na 21letého K.Ž. z Podmokel bylo učiněno udání pro neoprávněný přechod hranic a provinění proti národní cti dle dekretu presidenta republiky. K.Ž. se po příchodu
z vnitrozemí do Podmokel seznámil s Němkou Kittovou a žil s ní ve společné domácnosti až do července 1946, kdy byla Kittová odsunuta
do Německa. Zanedlouho po jejím odsunu překročil neoprávněně hranice a jel svou milou navštívit. Strávil u ní deset dní, ale jelikož se
jemu ani Kittové v Německu nelíbilo, vrátili se zpět do ČSR, a to opět přes Sněžník. Žil s ní ve společné domácnosti pak až do doby jejího zatčení. Členy SNB, kteří přišli Kittovou zatknouti, nechtěl vpustiti do bytu s tím, že prý zde má známou a že si nepřeje, aby byla vyrušována
z odpolední siesty. Takové Čechy v pohraničí nemůžeme potřebovat. Jistě se oběma, Němce Kittové a panu K.Ž., dostane správného testu.
(Citováno dle: Zapomenutí hrdinové)
Rudé právo, 11.7.1947
Němčina musí navždy zmizet
Čeští hraničáři v Bohosudově si právem stěžují, že v poslední době se skoro pravidelně scházejí na náměstí hloučky lidí, jež se nahlas
klidně baví německy. Tito lidé si pranic nedělají z toho, že chodí kolem dobří Češi, které tyto německé debaty samozřejmě dráždí. Na tyto
„debatéry“ neplatí ani vyhláška o zákazu mluvení německy, kterou MNV v Bohosudově již několikrát vydal. K podobným případům dochází
také v Proboštově, kde se mluví německy dokonce i v obchodech. -em(Citováno dle: Zapomenutí hrdinové)
22
Obrázky z kampaně, jež měly za cíl získávat nové osídlence pro pohraničí.
Sbírka Horské synagogy Hartmanice
Sbírka Horské synagogy Hartmanice
23
Strhávání obcí, jež po válce nebyly osídleny, bylo pro pohraničí typické především v 50.letech. Na obrázku je
vidět zánik vesnice Zahájí (Waldheim)
Archiv Zdeňka Procházky, Domažlice
Zacházení s německými oblastmi bylo dlouhá léta prosto jakéhokoli respektu. Na obrázku lze vidět někdejší kostel v Pavlově Studenci (Paulusbrunn), jenž byla československými pohraničníky používán k upevnění
železné opony (hranice východ - západ, zde konkrétně bavorsko-česká). Později byl kostel vypálen, dnes
už na jeho místě není nic.
Archiv Zdeňka Procházky, Domažlice
24
Recepce a kultura vzpomínání
v proměnách času do dneška
Nucené vysídlení a politická
diktatura
Národní revoluce nebyla jen přechodnou reakcí na válku, ale zásadním způsobem změnila klima v Československu. Najednou byli
i Češi schopni násilně zacházet s masami
lidí a bylo možno vyvlastňovat velké sociální skupiny. Přirozený respekt k jednotlivci
a jeho vlastnictví byl poválečnými protiněmeckými opatřeními výrazně narušen. Češi
si toho sotva všimli, protože do té doby se
to týkalo pouze Němců, tedy „těch jiných“.
Teprve z jistého odstupu je možno vidět, že
tím byl uveden do chodu proces, který o přirozená práva připravoval stále další a další
lidi. Už o tři roky později, při komunistickém
puči v únoru 1948, byla postižena velká část
české společnosti. Jako „nepřátelští cizáci“
byli odsouzeni všichni nekomunisté - „Kdo
nejde s námi, jde proti nám!“- tak znělo jedno z klíčových komunistických hesel.
Nucené vysídlení a komunismus
Odsouzení někoho jen na základě jeho příslušnosti k určité skupině je jednou z nejdůležitějších metod každé autoritativní
moci. I když nucené vysídlení téměř všech
Němců původně nebylo nápadem komunistů, ti v něm rozpoznali obrovský mocenský
potenciál a využili ho pro své zájmy. Gigantické přerozdělování německého majetku
představovalo pro všechny politické síly
příležitost, jak si vděčností zavázat velkou
skupinu obyvatelstva. Zástupci zájmů všech
národních správců a čerstvých majitelů německých domů či statků se nejrychleji stali
právě komunisté. Také proto s odstupem
vyhráli v pohraničí volby v roce 1946. Pohraničí se také stalo jednou z opor při jejich
pozdějším převzetí moci v únoru 1948.
Vyobrazení Němců v nacionalistické ideologii komunistického státu, ideologie, kterou
komunisté zabudovali do základů své moci,
byla směs komunistických ideálů, levicového populismu a nacionalismu. I když se
v meziválečném období komunisté prezen-
tovali jako pokrokoví a mezinárodní, zcela
pragmaticky se přiklonili k nacionalismu,
protože byl jednou z největších sil, jež českou společností po válce hýbaly. A protože
protiněmecké nálady stejně jako dřív zůstávaly jedním z nejhlubších zdrojů poválečného nacionalismu, protiněmecké postoje
se staly důležitou součástí nové ideologie.
Nenávist vůči Němcům byla po válce pochopitelná a lze ji chápat jako přirozený jev, ale
pro účely komunistického režimu byly cíleně ještě více nepřátelské nálady vůči Němcům rozdmýchávány. Němec tehdy znamenal totéž co nacista. Teprve v 50. letech
docházelo na oficiální úrovni ke klopotným
pokusům rozlišovat mezi „fašistickými západními Němci“ a „dobrými Němci“ z bratrské socialistické NDR. (Ve skutečnosti to
ovšem nikdy nefungovalo. Později, od 70.
let, to lidé chápali právě opačně, „západní
Němci“ byli mnohem oblíbenější než „dederóni“.) Zvláště intenzivně při tom byl využíván „nepřátelský potenciál“ vyhnaných
sudetských Němců. Ve sdělovacích prostředcích stejně jako ve škole byl vytvářen
obraz pomstychtivého sudetského Němce,
jenž by se chtěl opět dostat ke svému majetku. Tyto představy o Němcích, a zvláště
pak o sudetských Němcích, se prosadily
do té míry úspěšně, že se s nimi setkáváme dodnes. Ruku v ruce se zobrazováním
Němců jako nepřátel šlo také vytěsňování
německých dějin z historiografie, případně
bylo zamlčováno, že ta či ona osobnost byla
ve skutečnosti německého původu, že ten
či onen kulturní statek byl vytvořen Němci. V kombinaci se zaměňováním Němců
a nacistů z toho vznikl absurdní dojem, jenž
se občas vynořil ještě v 90. letech, a to, že
Němci přišli do Čech teprve s Adolfem Hitlerem. Vytlačení sudetských Němců z kulturního povědomí české společnosti bylo
téměř dokonalé.
Budování pohraničí
Podle oficiální ideologie mělo být pohraničí, někdejší Sudety, znovu vybudováno.
Pohraničí byl nový český pojem, který měl
nahradit dřívější Sudety, protože ty připomínaly Němce. Pohraničí mělo být určeno
pouze Čechům. Ale aby se stalo skutečně
„českým“, žádalo si to spoustu práce. Tím
se výstavba pohraničí stala jedním z nejdůležitějších konkrétních obsahů všeobecného budovatelského nadšení 50. let, jehož
prostřednictvím chtěl komunistický režim
strhnout společnost. A mnozí se skutečně zapojili. V ostrém protikladu k tomuto nadšení ze světlých zítřků ovšem byla
nepřátelská realita pohraničních oblastí.
Komunistické převzetí moci a na něj navazující masivní zestátňování vzalo většině
přistěhovalců vlastní důvod k tomu, aby se
do pohraničí stěhovali. Krásná perspektiva
nového života s vlastním podnikem nebo
statkem vzala zasvé. A s tím se pojil i fakt,
že venkovské části liduprázdného pohraničí
nenabízely žádné zvláštní pracovní příležitosti. Deprimujícím dojmem působil i vnější vzhled měst a krajiny. Protože tam žilo
výrazně méně lidí než před pár lety, mnoho domů se rychle rozpadalo. V odlehlých
vesnicích bývala například obydlená jen polovina domů, nebo ještě méně. Nepřívětivá
či dokonce strašidelná atmosféra osadníky
vyháněla pryč.
Rozpad pohraničí
Strhávání zpustlých domů v 50. letech se
stalo úkolem, jím se stát velmi intenzivně
zabýval. Ruiny domů byly jednak nebezpečné a také nepůsobily dobrým dojmem.
Rozhodně nebyly pěknou vizitkou nového socialistického zřízení, protože chátrající budovy
byly vidět i od hranic a z mezinárodních silnic
a železničních tratí. Teprve v letech 1958 1960 se problém díky masivnímu nasazení
vojska víceméně podařilo zvládnout. Strženy byly desetitisíce domů, někdy dokonce
celé vesnice, jež zůstaly prázdné nebo poloprázdné. Od konce války zmizelo v bývalých
Sudetech na 400 obcí a osad. Všechny nebyly
opuštěny proto, že osídlenců bylo příliš málo.
Některé vesnice byly poté, co byly nově osíd-
25
leny, znovu vysídleny - kvůli zřízení uzavřeného pohraničního pásma, vojenských
cvičišť a v severozápadních Čechách musely
obce ustoupit povrchovým dolům. Ale hospodářsky to šlo s pohraničím spíše z kopce,
protože staré struktury byly pryč a nové
bylo nutno teprve vytvořit. Aby se podařilo
tam udržet pracovní síly, žádalo si to speciální opatření, takže např. mladí lékaři se
odtamtud nesměli několik let odstěhovat.
Česká setkávání s tématem
sudetských Němců před rokem
1989
Navzdory tomu všemu existovaly také snahy protichůdné k všeobecnému popírání
německých stop v českých zemích. Od poloviny 50. let směli vysídlení Němci cestovat do socialistického Československa. Byly
umožněny kontakty, které sice byly velmi
řídké, ale o to důležitější pro pozdější dobu
po roce 1989. Většina setkání byla soukromá. Je nutno si pod tím představit spoustu
pozoruhodných situací, kdy z luxusních západních aut vystupovali na bahnitých vesnických návsích sešlých pohraničních vesnic
jejich bývalí němečtí obyvatelé. Pokud si
troufli zaklepat na dveře svého někdejšího domova, následovalo překvapivě často
oboustranné překvapení nad normální a milou reakcí. Někdy přerostla taková setkání
v trvalejší přátelství. Velmi důležité byly
kontakty, které udržoval svaz katolických
Němců z českých zemí Ackermann-Gemeinde s režimem pronásledovanou katolickou
církví v Československu. Česká intelektuální veřejnost se tématem sudetských Němců intenzivně zabývala už v 60. letech, kdy
v tehdejší uvolněnější atmosféře někteří
historikové zveřejňovali první studie na toto
téma. Po roce 1968 ovšem debata znovu
utichla. Téma přesto nezaniklo, bylo dále
sledováno velmi malou skupinou alternativně smýšlejících historiků a intelektuálů.
Patřili k disentu kolem Charty 77 a byli první, kdo na nucené vysídlení Němců pohlížel
kriticky. Jeden z této kritické skupiny byl
Petr Pithart, později vzpomínal na to, jak se
tehdy mezi disidenty rozhořela ostrá debata, v níž se cítil jako „disident mezi disidenty“. I když se tato debata omezila na malý
okruh disidentů, vytvořila důležitý zárodek
pro dobu po roce 1989.
Politické a oficiální vztahy
od roku 1989 do roku 1997
Pokojná revoluce z roku 1989 přinesla euforickou náladu budící dojem, že od nynějška
už všechno může jít jen dobře. K tomu se
tehdy zvláště Německá spolková republika
těšila mezi obyvatelstvem velkému uznání
a před rokem 1989 byla nejdůležitějším
cílem emigrace. S podobným nadšením
chtěli Češi rychle vyřešit také veškeré
26
problémy v česko-německých vztazích.
Ze strany české diplomacie padly relativně velkorysé návrhy, vyrovnat se pokud
možno s bezprávím spáchaným na vysídlených Němcích, například se diskutovalo
o tom, že by dostali dvojí státní příslušnost. Všechna tato jednání však z nejrůznějších důvodů zkrachovala. Pro Čechy to
byl například šok, když byli konfrontováni
s vlastnickými nároky Sudetoněmeckého
krajanského sdružení (tzv. landsmanšaftu). Nikdo nebyl připraven na to, že prakticky nebudou možná žádná vyjednávávní,
protože to nejdůležitější, s čím zvolení reprezentanti sudetských Němců přišli, bylo
zrušení Benešových dekretů a navrácení
majetku. Důsledkem bylo rychlé ochlazení politických vztahů mezi Německem
a Českem. Česko- německé vztahy zůstaly v první polovině 90. let nevyjasněné
a tím se staly obětí nacionálně smýšlejících politiků, kteří si především na obou
stranách česko- bavorské hranice sháněli
vlastní politický kapitál.
V reakci na zhoršení vztahů došlo ke dvěma věcem - intelektuálové, mezi nimi
např. také Václav Havel, z toho udělali
vlastní téma a skutečně se snažili mu veřejně čelit, a diplomacie přišla s jednáním
o německo-české deklaraci. Český premiér Václav Klaus a německý spolkový kancléř Helmut Kohl ji slavnostně podepsali
21. ledna 1997 v Praze. Prohlášení se
stalo úspěšným bodem zlomu v česko-německých vztazích. Jeho základní myšlenkou bylo, že se obě strany přihlásí
ke svému dílu historické odpovědnosti
a od nynějška nebudou budoucí vztahy
zatěžovány minulostí. I když se jednalo „jen“ o deklaraci, dokument se nestal
pouhým prázdným gestem. Především
proto, že k jeho vzniku vedl dlouhý, bolestivý a tím autentický proces, s nímž
byla spojena také veřejná debata. Česko-německá deklarace byla podpořena také
zřízením Německo-českého fondu budoucnosti a Česko-německého diskusního fóra.
I když posledně jmenované se stalo spíše
pravidelnou oficiální povinností, první vytvořil finanční zdroj pro česko-německou
spolupráci, která se i díky tomu mohla stát
tak intenzivní. Politická dohoda tak mohla být naplněna konkrétním obsahem. Pro
uklidnění, které nastalo, byly významné
také volby v roce 1998, kdy Republikánská
strana už nebyla zvolena do českého parlamentu.
Volební boj 2002
Při volebním boji na jaře 2002 bylo cíleně
politicky vyneseno téma strachu ze sudetských Němců. Způsob, jakým bylo toto téma
uchopeno, by mohl sloužit jako vzorový pří-
klad politizování emocionálního tématu.
Využito bylo dvěma největšími politickými
rivaly - sociálními demokraty reprezentovanými tehdejším premiérem Milošem Zemanem a občansko-demokratickou stranou
ODS reprezentovanou tehdejším předsedou
parlamentu Václavem Klausem. Bez aktuálního politického podnětu, jen v důsledku
vykalkulovaného pokusu najít politicky výbušné téma pro předvolební boj, začala jedna strana s tím, že se chtěla ujmout ochrany
„národních zájmů“ před majetkovými požadavky sudetských Němců. V důsledku toho
druhá strana pocítila nutnost odpovědět
ve stejném duchu. Tak se předvolební boj
začal točit v začarovaném kruhu, na jehož
konci začali špičkoví čeští politici využívat
od poloviny 90. let neslýchaná nacionalistická hesla. Protože ODS, která dané téma
na konci rozehrála nejintenzivněji, volby
prohrála, anti-sudetoněmecký tón z politické rétoriky zase rychle zmizel. Důvodů
této volební porážky bylo víc, jedním z nich
však bezpochyby i to, že česká společnost
přece jen postoupila o pár kroků dopředu
a nacionálně zabarvený populismus ji už neoslovoval. Stopa z oněch dob však zůstala
zaznamenána v dokumentech - český parlament odhlasoval existenci Benešových
dekretů v českém právním řádu. Nemělo to
žádný právní význam, jednalo se jen o symbolickou deklaraci. Žádná z pěti parlamentních stran se neodvážila se zdržet. I když je
toto ujednání svazy vyhnaných v Německu
dodnes chápáno jako důkaz českého nacionalismu, ve skutečnosti se jedná o názorný
příklad zákonitého mechanismu parlamentní demokracie, kdy politici prostě jen mají
strach, zda se jim dostane volební podpory.
Ohlédneme-li se zpátky na politické česko-německé vztahy po roce 1989, je třeba říci,
že všechno mohlo jít mnohem rychleji a jednodušeji. Ale to by se bývala musela využít
euforie z let 1989/1990, jež by umožnila velkorysé kroky. Protože se toho tehdy nikdy
neodvážil, šlo se dlouhou cestou poznávání,
dialogu a jednání. A v tomto procesu se stále ještě nacházíme.
Občanská společnost
Kdybychom sledovali jen politické události
na poli česko-německých vztahů, působilo
by asi poněkud nejasně a nesrozumitelně, jak je možné, že najednou v roce 2002
byla nabídka českých politiků, že Čechy
ochrání před „zlými sudetskými Němci“,
ve volbách odmítnuta. Důležitou součást
vysvětlení lze nalézt v občansko-společenských aktivitách. Občanská společnost
především vytvořila hustou síť vztahů založených na intenzivní komunikaci a důvěře. Na dlouhé česko-německé hranici (pro
obě země je to nejdelší hranice se sousední zemí) vznikaly stovky partnerství mezi
městy a školami i iniciativy nejrůznějšího
druhu překračující hranice. Tato intenzivní
česko -německá normalita dokázala vyplnit
prostor, jenž byl dříve ovládán ideologicky
motivovanými předsudky nebo politickou
propagandou. Druhým důležitým příspěvkem občanské společnosti byla jistá nezávislost a s ní spojená otevřenost při zacházení s nejožehavějšími otázkami minulosti.
Nejdůležitějším tématem se v Česku stalo
kritické zhodnocení poválečných událostí.
Nezbytný předpoklad k tomu museli dodat
historici, což se krátce po revoluci v roce
1989 také stalo. Jeho zprostředkování široké veřejnosti bylo ovšem obtížné. Ve vzpomínkách zůstávají bouřlivé debaty, jež se
rozpoutaly kolem konkrétních projektů,
například na Broumovsku nechala skupina
aktivistů vztyčit kříž smíření na místě, kde
v červenci roku 1945 čeští vojáci v rámci akcí souvisejících s odsunem zastřelili
23 německých civilistů. Pomník nebyl částí
místní veřejnosti akceptován, dokonce byl
v blízkosti zbudován „protestní památník“
a později byl kříž smíření dokonce poničen.
O něco méně kontroverze, ale rovněž mnoho pozornosti, vzbudila v roce 2000 veřejná výzva jistého brněnského studentského
spolku adresovaná politickým představitelům města Brna, jež se měli z oficiální pozice oficiálně omluvit za takzvaný brněnský
pochod smrti v roce 1945. Město zřídilo
komisi, jež měla tehdejší události prozkoumat. Následně zveřejnila Městská rada prohlášení, jež vyjadřovalo všeobecnou lítost
nad všemi válečnými oběťmi. V dané chvíli
to mnoho neznamenalo, ale v rámci debaty
s tím spojené se v konečném efektu stalo
zhodnocení těchto událostí ještě výrazněji
sebekritické. Vztah občanské společnosti
a politiky dospěl tak daleko, že politici museli vytvořit základní předpoklady - k tomu
došlo např. česko-německou deklarací. Nadále už politika neměla svým populismem
rušit, aby bylo možno sousedství naplnit konkrétním a smysluplným obsahem.
A v posledních letech se zdá, že se toho
politici drží.
Psychologické obsahy dialogu
mezi Čechy a sudetskými Němci
Abychom lépe pochopili česko-sudetoněmecké vztahy, je třeba trochu nahlédnout
do psychologických procesů v české společnosti. Pozorováno zvenčí si lze jen stěží představit, jak obtížné bylo postavit se
kriticky k vlastní minulosti, když se člověk
cítí jako chudý a slabý. Tak se lidé v Česku cítili po roce 1989 ve vztahu k západu.
Ještě obtížnější je kritická reflexe vlastních
dějin, když k ní nedochází z vlastního spon-
tánního zájmu, ale protože je vám prakticky
vnucována sudetskými Němci přicházejícími
ze západu. Těm jejich vlastní politici dlouhých 40 let populisticky tvrdili, že „právo
na vlast“ znamená pouze „právo na majetek“. Když to tedy po roce 1989 bylo možné,
Sudetoněmecký landsmanšaft ho od Čechů
požadoval. Politické a veřejné debaty v Česku pak byly několik let brzděny strachem,
že nové kritické zhodnocení poválečných
událostí zákonitě musí zpochybnit poměry
po válce a tím také majetkové poměry. Česká společnost musela teprve krok za krokem dospívat k pochopení, že navracení majetku se z mnoha důvodů konat nebude. Lidé
se také museli naučit, že vášnivé antičeské
projevy bavorského ministerského předsedy na Sudetoněmeckých dnech nejsou ani
tak určeny českým uším, že jsou spíše jen
prostředkem „domácí politiky“ a že jim jde
prostě jen o získání hlasů. Dalším krokem
v dialogu se sudetskými Němci bylo uznání
toho, že násilné excesy, jež provázely nucené vysídlení, skutečně nelze ospravedlnit.
Dnes žádný český politik neopomene vždy,
když dojde na poválečné události, zmínit, že
násilné excesy vůči Němcům jsou skutečně
neomluvitelné. Dalším důležitým krokem
této reflexe bylo zpracování zkušeností
s někdejšími Sudetami jako takovými. Střízlivý pohled na následky masového přesunu
lidí, přičemž v Sudetech zůstala společnost
beze vztahu k regionu, bezpochyby ozřejmil,
že čistě hospodářsky a kulturně znamenalo
nucené vysídlení Němců dramatické ztráty. K čemu odgermanizované Sudety, když
jsou jen zpola v takovém stavu jako před
válkou? Také následující krok znamenal
dlouhý proces. Souhrnně bychom ho mohli
označit jako proces nově získaného sebevědomí. Ve vztahu k sudetoněmeckým dějinám
a v dialogu se sudetskými Němci vyrůstalo
nové sebevědomí z konkrétních obnovovacích prací v pohraničí, jež byly umožněny
hospodářskými úspěchy. Když bylo mnoho
dříve německých měst pěkně renovováno,
nebylo už nutno se před jejich někdejšími
německými obyvateli stydět a bylo možno
se s nimi mnohem nenuceněji bavit. Tak hospodářsky nejúspěšnější centrum severních
Čech Liberec navázal oficiální partnerství
s Augsburgem, kde po roce 1945 nalezlo
nový domov mnoho vysídlených libereckých
Němců. Ještě silnějším impulzem pak byla
sílící znalost německých kulturních a hospodářských počinů v Čechách a na Moravě.
Německé dějiny přitom nebyly vnucovány
zvenčí a nestávaly se morální zátěží, nýbrž
se staly konkrétním a napínavým tématem
obohacujícím dnešní život. Tak například
skutečnost, že Ferdinand Porsche, Gustav
Mahler nebo Sigmund Freud a mnoho dalších osobností pochází z území dnešního
Česka, nám německé dějiny ukazuje v novém světle. K takové německé historii se
lidé hlásí spontánně a s hrdostí.
Dobrý konec?
Rostoucí připravenost ke kritickému pohledu na poválečné dějiny je v české společnosti patrná také z pravidelných anket
a průzkumů. Od roku 2002 klesl počet těch,
kteří vysídlení Němců považují za spravedlivou věc, ze 60 % na 48 % (anketa prováděná Sociologickým institutem ČSAV).
Z perspektivy čtenáře novin, jenž sleduje
politické dění, vypadá takto charakterizovaná pozice jako nudný klid. V politice se
dokázal prosadit status quo, jež pokládá
zpracování minulosti za vnitřní záležitost
Německa, případně Česka. V tomto smyslu byl také hodnocen projekt Centra proti
vyhnání Svazu vyhnanců ze strany oficiálních českých reprezentantů. Nebylo na něj
reagováno, ve skutečnosti se nedostal
do médií, a proto také téměř nevzbudil zájem veřejnosti. Skutečnost, že se na toto
téma nediskutuje na politickém poli, však
vytváří ideální předpoklady nejen pro již
zmiňovanou občanskou společnost, nýbrž
také pro alternativní politické iniciativy.
Tak se po roky trvajícím váhání dokázal
v roce 2004 konečně prosadit velký vládní
projekt „Zapomenutí hrdinové“ zkoumající německé antifašisty; město Ústí nad
Labem mohlo na mostě odhalit pamětní
desku připomínající zavražděné Němce
při ústeckém pogromu 31. července 1945;
v tomto městě bylo také založeno Collegium Bohemicum, jež má jako vědecký
institut celkově zpracovat německé dějiny
v Čechách a na Moravě. Bylo tím učiněno
dost? Když se pro srovnání rozvzpomeneme na dobu po roce 1989, vyjde jasně najevo, že se tehdy na obou stranách doufalo v úplné napravení a odčinění. Tomu
jsou Češi i sudetští Němci i dnes vzdálení.
Sotva lze také pomyslet na to, že by dohledné době byla majetková otázka řešena ve formě, jakou si přejí sudetští Němci.
Dokonce nelze ani očekávat, že by nějakým způsobem byly odstraněny Benešovy dekrety. Přesto však vyhlídky nejsou
zdaleka tak špatné. Češi a sudetští Němci
objevují novou základnu pro maximálně
aktivní a důležitou spolupráci - společnou
péči o německé kulturní dědictví na území
českých zemí. Na tomto základě vzniká
velké množství konkrétních projektů, jež
také oba národy spojuje do budoucna.
27
Pramen
Projev prezidenta České republiky Václava Havla k česko-německým vztahům, který pronesl 17. února 1995
v Praze pod názvem „Češi a Němci na cestě k dobrému sousedství“.
Vztah k Německu a k Němcům je pro nás čímsi víc než jen jedním z mnoha témat naší diplomacie. Je to součást našeho osudu, ba přímo
naší identity. Německo je naše inspirace i naše bolest; zdroj pochopitelných traumat i mnoha předsudků a bludů, jakož i měřítek, k nimž se
vztahujeme; někdo vnímá Německo jako naši hlavní naději, jiný jako naše hlavní nebezpečí. Lze říct, že postojem k Německu a k Němcům
se Češi nejen politicky, ale i filozoficky definují a že typem tohoto postoje vymezují nejen svůj vztah k vlastní historii, ale také sám typ
svého národního i státního sebepochopení. Pro Němce zajisté vztah k Čechům nemá tento zásadní význam, nicméně má pro ně přesto
větší význam, než si někteří z nich asi přiznávají: je tradičně jedním z testů, který odkrývá i jejich sebepochopení. Vždyť vztah Německa
k nám byl mnohdy přímo zrcadlem jeho vztahu k Evropě jako takové! Tento význam obzvlášť narůstá právě dnes, kdy i nově sjednocené
Německo hledá svou novou totožnost a své nové postavení v Evropě a ve světě.
...
Ojedinělý příběh téměř tisíciletého soužití Čechů a Němců v naší zemi, byť v posledních dvou stoletích stále komplikovanějšího a posléze
zmařeného, zůstává integrální součástí našich dějin, a tudíž i naší soudobé identity jako občanů České republiky, a představuje hodnotu,
na kterou nesmíme zapomínat. Mimo jiné i proto, že je to - s trochou nadsázky řečeno – hodnota velmi moderní, která nás může inspirovat
i při tvorbě nového česko-německého vztahu.
...
Spatřovat tragický konec tisíciletého soužití Čechů s Němci jen v poválečném vysídlení Němců znamená dopouštět se nebezpečného
zjednodušení. Fyzickým koncem tohoto soužití ve společném státě odsun nepochybně byl, toto soužití tehdy skutečně zemřelo. Ale
smrtící ranou, která to způsobila, bylo něco jiného: fatální selhání velké části našich občanů německé národnosti, kteří před demokracií,
dialogem a tolerancí dali přednost diktatuře, konfrontaci a násilí, ztělesňovanými Hitlerovým nacionálním socialismem, a dovolávajíce se
svého práva na vlast, své vlasti se ve skutečnosti zřekli. Popřeli tím, mimo jiné, i vynikající práci mnoha německých demokratů, kteří Československo jako svou vlast spoluutvářeli. Ať bylo řešení národnostní otázky v předválečném Československu jakkoli nedokonalé, nikdy
nemůže ospravedlnit toto selhání. Neboť ti, kteří se ho dopustili, se postavili nejen proti svým spoluobčanům, proti Československu jako
státu a proti svému občanství v něm, ale proti samotným základům lidskosti. Přiklonili se totiž ke zvrácené rasistické ideologii a začali ji
sami a ihned také prakticky aplikovat. Je skvělé, že to mnozí potomci našich někdejších spoluobčanů německé národnosti pochopili a dnes
obětavě a trpělivě usilují o smíření mezi našimi národy.
Na poválečný odsun můžeme mít různé názory - a můj kritický názor je obecně znám -, nikdy ho však nemůžeme vypreparovat z jeho dějinných souvislostí a oddělit ho od všech hrůz, které mu předcházely a které k němu vedly. Jestli jsem toto považoval ještě donedávna za věc
do té míry samozřejmou, že jsem necítil potřebu ji znovu zdůrazňovat, dnes ji musím jasně říct, protože se v Německu opět ozývají lidé,
kteří ji přehlížejí, nebo dokonce zpochybňují. Ostatně i v minulosti jsem nejednou řekl, že zlo má infekční povahu a že zlo odsunu bylo jen
smutným vyústěním zla, které mu předcházelo. O tom, kdo první vypustil z láhve džina skutečné nacionální nenávisti, nemůže být sporu.
A máme-li se - jako Češi - hlásit ke svému dílu odpovědnosti za konec česko-německého soužití v českých zemích, pak musíme v zájmu
pravdy říct, že jsme se sice nechali nakazit zákeřným virem etnického pojetí viny a trestu, že jsme však tento virus - aspoň v jeho moderní
ničivé podobě - do naší země nepřinesli.
...
Především bychom se měli pokusit dohodnout se na tom, jakou roli vlastně přisoudíme minulosti. Zapomenout na ni v žádném případě
nemůžeme. Tak, jako je konzistentní lidská osobnost, žijící ve shodě sama se sebou a odpovědná za sebe, nemyslitelná bez vědomí vlastní
minulosti a kontinuity a bez odpovědného názoru na ni, není - samozřejmě v jiné podobě – bez něčeho podobného myslitelné ani odpovědné společenství, ať už definované národnostně, nebo politicky. Svou minulost a své dějiny musíme znát a musíme si na ně tvořit svůj názor.
To ale neznamená, že se musíme přestěhovat do svých dějin, zkoušet se proměnit ve své předky, znovu a znovu rekonstruovat situace,
v nichž se ocitali, a napodobovat postoje, které zaujímali, znovu a znovu se sami trápit jejich utrpením či dojímat jejich úspěchy a z těchto
pocitů posléze vyvozovat politické důsledky. Minulost nemůže být naším programem. Trvale se do ní přenášet a jaksi existenciálně se s ní
ztotožňovat znamená ztrácet nadhled, schopnost jejího odpovědného posouzení i schopnost poučit se z ní. Vposledku takový kompletní
sebepřenos do minulosti není ničím jiným než zvláštní formou obnovy kmenového pojetí národa jako entity s vlastní „nadhistorickou“ kolektivní „nadsubjektivitou“. Kam až toto pojetí vede, víme přece dobře: k principu nikdy nekončícího koloběhu krevní msty, kdy nové a nové
generace vnuků trestají jiné vnuky za zločiny jejich dědů na vlastních dědech.
...
A my nejsme tak bláhoví, abychom dnešním generacím demokratického Německa zasílali účty za všechna dávná příkoří napáchaná částí
jejich otců, dědů či pradědů, stejně jako nezasíláme národům bývaléhoho Sovětského svazu účty za všechny škody, které na naší zemi
a v našich duších napáchala desítiletí komunismu. Proto považujeme za ještě bláhovější všechny pokusy žádat od nás materiální či jinou
formu nápravy poválečného odsunu. Nacismus, Mnichov, válka a všechny její trpké důsledky patří do historie a jediné, co můžeme a chceme dělat, je snažit se tuto historii pochopit a udělat vše pro to, aby se už nikdy neopakovala. Představitelé demokratického Německa
dávno veřejně pojmenovali německou vinu za nacismus, aniž se pokoušeli o nemožné, totiž vrátit dějiny kamsi před druhou světovou válku.
...
Ti, kteří byli od nás kdysi vyhnáni či vystěhováni, jakož i jejich potomci, jsou u nás vítáni tak, jako všichni Němci. Jsou vítáni jako hosté, kteří
ctí kraje, kde žily generace jejich předků, kteří pečují o místa, s nimiž se cítí být svázáni, a kteří přátelsky spolupracují s našimi občany. Nejsou možná příliš vzdáleny dny, kdy Češi i Němci - ocitajíce se společně ve vnitřně otevřeném prostoru Evropské unie - budou se moci bez
překážek usazovat kdekoliv na jejím území a podílet se na budování takto svobodně zvoleného domova. Dobrý vztah mezi národy, a tedy
i naše smíření mohou být založeny jen na kooperaci svobodných občanů, vzdorujících svodu houfovat se pod kolektivistickými prapory
a vyvolávat v jejich stínu ducha kmenových konfrontací.
Tak, jako by měl skončit čas omluv a zasílání účtů za minulost a začít čas věcné rozpravy o ní, měl by skončit i čas monologů a osamělých
28
výkřiků a začít čas dialogu. Dialog ostatně už dávno začal, mezi občany, místními samosprávami, historiky, ba i mezi politiky. Přimlouvám
se za jeho trvalé rozšiřování a prohlubování. Musí však jít opravdu o dialog. To znamená, že si prostě musíme vyměňovat informace, zkušenosti, poznatky, analýzy, náměty, programy, srovnávat je, hledat shodu a uskutečňovat vše dobré, na čem se domluvíme, aniž bychom
se přitom jen náznakem cítili být navzájem svými rukojmími či rukojmími své neblahé historie.
...
Předpoklady k dobré spolupráci tu tedy jsou. A pokud se objevují rušivé tóny, hlasy či nálady, pak je třeba na obou stranách proti nim
daleko energičtěji než dosud vystupovat. Na straně německé to jsou hlasy -naštěstí ojedinělé a osamělé - pokoušející se rehabilitovat
intelektuální kořeny toho, co způsobilo někdejší německou katastrofu, hlasy skrytých nostalgiků neschopných se rozloučit s ideou nacionálního státu jako vrcholu lidského snažení a s pocitem zvláštního německého poslání, opravňujícího Německo k nadřazeneckému
vztahu k ostatním. Na straně české to je podivná a veskrze provinciální kombinace strachu z Němců a servility k nim a ovšem neschopnost mnohých vymanit se ze svěrací kazajky předsudků, jež byly tak dlouho ve společnosti pěstovány. Občas se mi zdá, jako by byl u nás
zakonzervován stav mysli charakteristický pro dobu bezprostředně poválečnou a tento stav jako by byl podivně kompenzován potřebou
„aspoň něco z Němců mít“. A tak se nejednou můžeme setkat s lidmi, kteří své okolí straší - v duchu komunistické propagandy - německým nebezpečím, kteří ale zároveň mají na svých domech napsáno „Zimmer frei“ a vybírají i od Čechů nájemné v markách. Tedy na jedné
straně silácká zvolání v duchu nacionální zaslepenosti a xenofobie, na druhé straně totální nedostatek elementární občanské hrdosti.
ZDROJ: http://www.collegium-carolinum.de/doku/vdok/hav-95.htm
Pramen
„Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji“ z 21. 1. 1997
„ Vlády České republiky a Spolkové republiky Německo...
společně prohlašují
odstavec II
Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku
a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci
způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm,
kteří této vládě násilí kladli odpor. Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.
odstavec III
Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování
viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto
lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho
nebyly tyto činy potrestány.
odstavec IV
Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné
shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto
prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.
www.fondbudoucnosti.cz
29
Pramen
Diskuse k brněnskému pochodu smrti v roce 2002
Výzva občanského sdružení „Mládež pro interkulturní porozumění“ členům Rady mesta Brno k 55. výročí takzvaného brněnského pochodu
smrti
Vážený pane primátore a členové Rady města Brna, 30. května 2000 uplynulo právě 55 let od násilného vyhnání německých obyvatel
z Brna. Tento tzv. „pochod smrti“ nebyl vším jiným než spontánním výbuchem nenávisti nahromaděné během německé okupace, byla to
vědomě plánovaná akce organizovaná mj. také politickými představiteli města Brna.
Akce byla provedena na základě vyhlášky Národního výboru pro Velké Brno z 30. května 1945, která nařizovala, aby se ještě téhož dne
shromáždily všechny německé ženy, děti a staří lidé. Během noci a k ránu pak byli donuceni vydat se na pochod směrem k rakouským
hranicím. Toto procesí čítající 20 až 35 tisíc osob doprovázené ozbrojenci putovalo za strašných podmínek do Pohořelic, odkud vyhnanci
později pokračovali dál.
Podle očitých svědectví mnozí zemřeli přímo na cestě vyčerpáním, jiní byli ubiti či zastřeleni. Celkový počet obětí vyhnání z Brna se odhaduje na několik set až 1 000 osob. Je třeba si uvědomit, že tato násilná akce byla namířena speciálně proti ženám, dětem a starým lidem,
kteří tvořili naprostou většinu účastníků a obětí „pochodu smrti. „Na základě zmiňované vyhlášky totiž museli němečtí muži ve věku 14–60
let dočasně zůstat v Brně na pomocné práce. Mezi vyhnanými bylo i mnoho Čechů a německých antifašistů. Tento „akt pomsty“ tak postihl
jen okrajově ty, kteří se aktivně podíleli na nacistických zločinech.
K vyhnání Němců z Brna došlo ještě předtím, než s „odsunem“ německého obyvatelstva z území Československa souhlasila 2. srpna 1945
Postupimská konference, která tak byla do jisté míry postavena před hotové skutečnosti, které se již nedaly napravit.
Jsme si dobře vědomi nesrovnatelně rozsáhlejších zločinů, které spáchal nacistický režim. Zároveň si uvědomujeme, že utrpení zůstává
utrpením, ať je jeho původcem kdokoli a v kterékoli době. I při vyhnání Němců z Brna byl uplatněn nepřijatelný princip kolektivní viny a byl
spáchán zločin na skupině obyvatelstva definované na základě etnické příslušnosti. S ohledem na to, že uplatňování těchto principů i dnes
vede k páchání krutostí na mnoha místech světa, víme, jakou hodnotu má jejich výslovné odmítnutí.
Obracíme se proto na vás, abyste jako dnešní představitelé města Brna jasně vyjádřili nesouhlas s těmito událostmi, za něž nesla tehdejší
brněnská politická reprezentace odpovědnost.
Domníváme se, že adekvátním způsobem tohoto vyjádření je omluva vyhnaným obyvatelům Brna, která bude radnicí oficiálně zveřejněna. Proč omluva a jaký má dnes smysl? Nejde jen o samotný symbolický akt. Omluva brněnské radnice bude podle našeho názoru spíše
prostředkem, jenž s sebou ponese dvě významná a aktuální poselství. První je poselstvím smíření k těm, kdo byli násilně vyhnáni. Druhé
poselství směřuje k nám, dnešním Brňanům, kteří v naprosté většině nemáme s vyhnáním, k němuž zde před 55 lety došlo, nic společného.
Nesměřuje k sebeobviňování, nýbrž k odpovědnosti za dnešní a budoucí soužití lidí nejrůznějšího kulturního či etnického původu. Dává
naději, že pokud si uchováme vědomí o nepřijatelnosti uvedených zločinů a budeme schopni k nim zaujmout otevřený a poctivý postoj
namísto jejich tabuizace, nic podobného se nebude opakovat.
***
Prohlášení k výzvě MIP brněnské organizace“Kruh občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí“
30
Pramen
Střízlivý pohled na následky masových přesunů lidí, kde v pohraničí vznikla společnost bez vztahu k regionu, bezpochyby ozřejmil, že z čistě hospodářského a kulturního hlediska znamenalo nucené vysídlení Němců dramatickou ztrátu. Zdokumentovat to se
pokoušel mimo jiné projekt „Zmizelé Sudety“ občanského sdružení Antikomplex.
Vesnice Bažantov (Wosant) v severní části Šumavy (Böhmerwald)
Zmizelé Sudety/ Das verschwundene Sudetenland, red. Antikomplex, Domažlicko 2007.
Pramen
Členové České strany národně sociální natřeli 29.10.2011 na růžovo kříž
k památce německých válečných obětí
na louce Budínka u Dobronína. Kromě
toho zatloukli do země 64 dřevěných křížů, které mají připomínat oběti nacistického masakru z května 1945 ve Velkém
Meziříčí.
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/clenove-csns-natreli-kriz-na-pamatku-zabitych-nemcu-na-ruzovo-p6z-/domaci.
aspx?c=A111029_111607_domaci_fih
31
Pramen
Abychom si dokázali představit, jak bylo s tématem vysídlování Němců a druhé světové války zacházeno při volební kampani v roce 2002, ocitujeme zde také z rozhovoru tehdejšího ministerského předsedy Miloše Zemana, který vyšel 21.1.2002 v rakouském časopisu Profil. Pro doplnění
kontextu celého interview je třeba dodat, že česko-rakouské vztahy jsou dlouhodobě mnohem komplikovanější než poměry česko-německé. A že
jsou momentálně pod velkým politickým tlakem významných rakouských a bavorských politiků. Došlo i na výhružky, že když nebudou odstraněny
Benešovy dekrety, budou vetovat vstup Česka do EU v roce 2004.
„Interview. Český premiér Miloš Zeman
o lidovém hlasování o vetu, Jörgu Haiderovi a FPÖ, o Benešových dekretech a vyhání
Sudetských Němců. Od Otmara Lahodynskeho.
....
„Profil: Čím to vlastně je, že mezi Rakušany
a Čechy je trvalé napětí? Jsou na vině staré
historické nesrovnalosti?
Zeman: Vždy jsem se zasazoval o dobré vztahy mezi našimi zeměmi, právě i v hospodářské
oblasti. Proto jsem podpořil privatizaci České
spořitelny na Erste bank - Rakousko je v Česku čtvrtým největším investorem po Nizozemí, Německu a USA.
Profil: Z toho přece mají užitek obě země.
Zeman: Je to tak. Proto říkám: Haiderovci
přicházejí a počínají si jako Hitlerovci. Ale já
věřím na přátelství mezi oběma našimi národy. Ale z rakouské strany dochází stále znovu
k provokacím. Mezi ně počítám i nejnovější
požadavek rakouských sudetoněmeckých
svazů, aby v Česku bylo dvojjazyčné značení
obcí na tabulích. Budu se při tom držet toho,
co řekl jeden český meziválečný novinář, který
prohlásil, že požadavky, jež jsou kompletně
nesmyslné, se mají ignorovat.Takže k tomu už
nic neřeknu.
Profil: Mohly by být dobré hospodářské vztahy mezi Rakouskem a Českem negativně poznamenány výsledky lidového hlasování?
Zeman: Hospodářské vztahy by tím přirozeně
mohly utrpět. Politika a hospodářství jsou vždy
propojené. A protože jsem nejprovokativnějším
evropským politikem, rád bych řekl ještě něco:
Rakousko nebylo obětí hitlerovského Německa,
ale jeho prvním spojencem. Kromě toho nelze
zapomínat na to, že sudetští Němci byli Hitlerovou pátou kolonou, když usiloval zničit Československo jako jediného ostrůvku demokracie
ve střední Evropě. Lze dnes skutečně požadovat pro zrádce smíření?
32
Profil: Ale to je pochybné přisuzování kolektivní viny. Po druhé světové válce bylo v Československu zabito nebo pronásledováno
mnoho nevinných sudetských Němců, kteří
s nacistickým systémem neměli nic nebo jen
málo společného. Čeští občané se na sudetských Němcích dopustili mnoha ohavných
činů.
Zeman: Ano, to je pravda. Také jsem byl prvním českým politikem, jenž takové zločiny
odsoudil. Ale také nezapomínejte, že tito sudetští Němci byli před vpádem Hitlera československými státními občany. Podle českého
práva se mnozí z nich dopustili vlastizrady,
zločinu, jenž tehdejší právo trestalo smrtí.
I v mírových dobách. Když tedy byli vyhnáni
nebo transportováni pryč, bylo to mírnější než
trest smrti.
Profil: To zní hodně cynicky. Tím přece schvalujete také vraždy a týrání desetitisíců sudetských Němců.
Zeman: Nikoliv, tyto excesy jsem odsoudil.
Ale to nic nemění na tom, že sudetští Němci
podporovali genocidu páchanou na českém
obyvatelstvu. Lidice jsou příkladem osudu
Čechů po vítězství Hitlera. A opakuji: Rakušané byli prvními Hitlerovými spojenci,
i když se rádi prezentují jako oběť.
Profil: Nad anšlusem rozhodně nezavládlo jen všeobecné nadšení. A přece jen tehdy
do Rakouska napochodovala silná Hitlerova
armáda.
Zeman: Může být, ale v roce 1968 vpochodovala silná sovětská armáda do Československa, a na ulicích v Československu tehdy
nejásaly davy. Ale bylo velmi mnoho nadšeně
jásajících Rakušanů, kteří se radovali z invaze
Německého wehrmachtu.
Profil: Rád bych připomenul, že to byli Češi, kdo
sovětskou armádu ke vpádu pozval, totiž část
českých komunistů, kteří tehdy byli u moci.
Zeman: Ano, ale já jsem mluvil o pocitu českého obyvatelstva, ne o nějaké straně.
Profil: Rakušané přijali po vpádu Sovětů
do ČSSR velké množství uprchlíků z vaší
země.
Zeman: Ano, toho si velmi vážím. Proto i nyní
říkám: Když jsme my Češi byli schopni s Gerhardem Schröderem uzavřít vyrovnání se
s minulostí, mělo by to být možné i s Rakouskem. Minulost už nemůžeme změnit, ale můžeme ovlivnit přítomnost a budoucnost.
Profil: Co si myslíte o požadavku z Rakouska,
že by Češi měli Benešovy dekrety, jež legitimizovaly vyvlastnění a vyhnání sudetských
Němců, prohlášeny za „Totes Unrecht - Mrtvé
bezpráví“
Zeman: To jsme si v březnu 1999 vyjasnili už
s Gerhardem Schröderem. Prohlásil jsem,
že Benešovy dekrety, součást československých zákonů po druhé světové válce,
v současnosti už ztratily svoji účinnost.
Kancléř Schröder na to řekl, že minulost je
uzavřená včetně otázky vlastnických nároků. Někteří lidé, kteří tuto otázku neustále
vynášejí na přetřes, mají na mysli pouze restituci majetku, a to může být velmi nebezpečné. Zdůrazňuji, že minulost je uzavřená,
byli vítězové, byli poražení a byly také oběti. Pro mě je důležité, že byl zničen totalitní
systém, který si na české straně vyžádal
desetitisíce obětí. Je tedy od nás skutečně
velkomyslným aktem, když Rakousku nabízíme: Nechte nás zapomenout na minulost.
Přenechme minulost historikům a nenechme ji zkoumat politiky. Pokud si vy Rakušané přejete otevírat minulost na politické
úrovni, pak už potřetí v tomto rozhovoru
prohlašuji: Vy jste nebyli první obětí nýbrž
první oporou převážně nezločinnějšího systému v dějinách lidstva. Prosím, nejprve se
nad tím zamyslete.
Profil, 2002
Pramen
Z české perspektivy byl při reflexi nuceného vysídlování Němců vždy velmi silně zastoupen morální aspekt. V souvislosti s vyhnáním
byly vyjadřovány pocity viny. Nejsou jediným aspektem zpracování vlastních dějin, jsou ale důležitou součástí, jež je více nebo méně
přítomna u všech, kdo se kriticky vyrovnávají s poválečnými událostmi. Jako příklad takového českého postoje k sudetoněmeckému
problému a jako doklad toho, že zpracování česko-německých dějin je procesem, který trvá do dneška, si zde ocitujme církevní proslov
z podzimu 2007.
Projev P. Petra Hrušky, administrátora Maria Loreto, farnosti Eger, jenž pronesl 7. října 2007 během česko-německé poutní mše v Maria
Loreto.
Rád bych řekl na úvod pár slov k dnešní slavnosti výročí posvěcení tohoto kostela a celého poutního místa Maria Loreto.
Osobně mám ve velké oblibě slovo „vyváženost“ jako protiklad k výrazu „jednostrannost“. Avšak v souvislosti s některými specifickými událostmi
je někdy jednostrannost nejen dobrá, ale dokonce nutná. Podle mého názoru je třeba odvahy k jednostrannosti také tam, kde se jedná o prosbu
o odpuštění. Takovouto prosbu nelze totiž neustále „vyvažovat“ nějakými „ale“ či „ti druzí jsou také vinni“. Má-li jít o poctivou prosbu o odpuštění,
musí platit jen jedno: rozpoznat svoji vlastní vinu, vyznat ji, litovat jí, a, pokud to je ještě možné, také ji odčinit. Byla vydána nejrůznější německo-česká prohlášení o našem vzájemném smíření, o smíření mezi Čechy a Němci. Tato prohlášení jsou jistě užitečná. Avšak obávám se, že jsou
formulována příliš všeobecně, příliš obsáhle, ano, příliš vyváženě. Proto bych se dnes rád (doufám, že i jménem celé naší chebské farnosti) odvážil
učinit jedno velmi „jednostranné“ prohlášení. Rád bych začal dvěma větami našeho prvního českého prezidenta Václava Havla (z ledna 1990):
„Vyhnání bylo nespravedlivé.“ a „Je třeba si přiznat pravdu.“ Již v Janově evangeliu také čteme: „Pravda vás osvobodí“ (ne práce, ale pravda vás
osvobodí). My, katoličtí křesťané z chebské farnosti, vás, naše sudetoněmecké bratry a sestry, proto dnes prosíme o odpuštění.
Prosíme vás o odpuštění za proces „počešťování“ (či „odněmčování“), kterým byla postižena 3,5 milionová německá „menšina“ za první Československé republiky.
Krátká ilustrace pro ty, kteří možná nevědí, co je tím myšleno: Když 4. března 1919 sudetští Němci pokojně demonstrovali za právo na sebeurčení, v několika městech (Hostinné, Ústí n. L., Cheb, Kadaň, Stříbro, Karlovy Vary, Šternberk) tvrdě zakročila proti pokojnému obyvatelstvu
česká armáda. Padesát čtyři lidí bylo při tom zastřeleno – uprostřed míru mezi dvěma světovými válkami. Zcela konkrétních 54 lidí, 54 zbytečně
zmařených lidských osudů, zahrnujících školáky, studenty, možná i některé z vašich příbuzných. Mezi těmito 54 mrtvými bylo 20 žen a dívek, 16
osob mladších 19 let, dvěma ze zastřelených dětí bylo jen 14, jednomu 13 a jednomu dokonce teprve 11 let. Jeden z mrtvých, Josef Christl, byl
osmnáctiletý student z Chebu, další obětí byla také osmnáctiletá studentka z Chebu.
Prosíme o odpuštění za poválečné vyhnání Němců, které bylo v některých českých politických kruzích plánováno již během války a vykazovalo
znaky „etnické čistky“.
...
Za tento akt násilí vás prosíme o odpuštění. Zcela zvláštním způsobem pak prosíme o odpuštění za násilí, kterého se naši čeští spoluobčané
dopustili na vás samotných, na vašich matkách a otcích, na vašich babičkách a dědech, na vašich sestrách a bratřích. Na všech obyvatelích Starého Hrozňatova, Nového Hrozňatova, Mítiny, Boden, Kozlů, Všeboře, Lipové a dalších osad tohoto regionu. Je nám líto, že jste vy a vaši předkové
museli tolik trpět. Je nám líto, že u mnohých z vás tyto
rány stále ještě nejsou uzdraveny.
...
Doufám (a moc bych si přál, aby to bylo nadějí nás všech), že se naše společná Loreta stane místem, kde tato již dávno nezbytná prosba o odpuštění bude vyslyšena. Doufám, že se poutní místo Maria Loreto takto také stane místem skutečného vzájemného smíření.
Děkuji vám za pozornost a pochopení.
Citováno podle: www.farnostcheb.cz
33
Rudolf Hadwiger
Pod vodami
Nýznerovského vodopádu
Tento text není historická studie, údaje z vyprávění pamětníka nebyly detailně ověřovány. Jde o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj.
• narozen v roce 1929 v osadě Nýznerov (Niesnersberg)
• sudetský Němec
• v roce 1945 prošel výcvikem Volkssturmu v Dolní Lipové (Nieder-Lindewiese)
• jeho sestra Anna Hadwiger po válce odvezena do lágru na Sibiř
• v září roku 1946 rodina internována v Muně Mikolovice
• roku 1948 celá rodina vystěhována na Jihlavsko
• roku 1953 mu bylo uděleno československé občanství
• návrat domů až po vojně v roce 1956
• v roce 1962 část Nýznerova zničena ženijním vojskem
• rodná obec jeho ženy Margarety Pache Kamenná (Steingrund) zničena v roce 1961
• jako jeden z posledních ovládá slezský dialekt rodného kraje
• v současnosti stále žije v Nýznerově
Rudolf Hadwiger se narodil v roce 1929
v Nýznerově (něm. Niesnersberg) rodičům
německé národnosti. Skoro celý život
prožil v rodné obci ležící v krásné krajině
Rychlebských hor pod vodami Nýznerovského vodopádu. Obec byla až do roku
1945 obydlena výhradně německy mluvícím obyvatelstvem. V roce 1930 tam žilo
přibližně 300 lidí.
Život v této podhorské oblasti nebyl nikdy jednoduchý. Lidé museli hodně pracovat, aby uživili své rodiny. Většina
místních pracovala v lese nebo na svých
skromných hospodářstvích. To ale na uživení sotva stačilo. Jen malá skupina lidí
dokázala využít turistického ruchu, který v okolí za první republiky čile pulsoval. Mladý Rudolf měl sedm sourozenců
a další tři umřeli v raném věku, a tak pro
rodiče bylo velmi obtížné uživit početnou
rodinu. „My jsme museli všichni brzo pryč
z domu, protože byl hlad,“ vzpomíná Rudolf Hadwiger.
Po mnichovské dohodě zabrala tuto příhraniční oblast třetí říše. První vzpomínky Rudolfa Hadwigera na toto období ale
patří ještě září 1938, kdy byla vyhlášena
všeobecná mobilizace a nad Nýznerovem
docházelo k přestřelkám. Nejspíše šlo
o střelbu mezi členy Sudetoněmeckého
Freikorpsu s československými vojáky,
v okolí už předtím k několika střetům do-
34
šlo, obyvatelé okolních obcí své domovy
opustili: „Tady navrchu, jak stříleli, to
bylo navrchu za kopcem. Češi a na druhé
straně byli ti němečtí dobrovolníci. My
jsme byli stěhováni do Kamenné (zaniklá
obec v blízkosti Nýznerova, pozn.autora).
Tady se už střílelo. V noci to bylo bouchání. Jedna rodina tady zůstala. Byla to
teta manželky. Měli pět, sedm nebo devět dětí. A ti nikam nešli. Ti čeští vojáci
tam vždycky šli pro mléko, pro jídlo. Teta
jim ho prodala a oni vždycky říkali, že by
mohli trefit, ale nechtějí. Ale zase se to
uspořádalo. To byl ten osmatřicátej.“
Z Kamenné (něm. Steingrund) se všichni
po týdnu vrátili do svých domovů. Rudolf
Hadwiger v té době chodil do obecné školy v Nýznerově a vzpomíná, že po obsazení Německem se výuka razantně změnila. Na stěně místo krucifixu visel portrét
Adolfa Hitlera a děti musely každé ráno
před vyučováním hajlovat. Živit rodinu ale
bylo stejně složité jako před válkou, a tak
mladý Rudolf musel jít v jedenácti letech
pracovat do blízkých Skorošic (něm. Gurschdorf) k sedlákovi Rudolfu Frehligovi.
Jak sám vzpomíná, byla to pro něj velmi
těžká práce a domů se dostával jen na víkendy.
U sedláka Rudolf Hadwiger nepracoval
sám. Byli tam také ukrajinští zajatci z nýznerovského zajateckého tábora, jehož
dozorčí budova ještě dnes stojí na konci
vesnice. S jedním z Ukrajinců, Zenonem
Bontalíkem, Rudolf Hadwiger spal v jedné světnici. Postupem času se spřátelili
a stali se z nich nejlepší kamarádi. V roce
1944 se ale Zenon dobrovolně přihlásil
do wehrmachtu a o jeho dalším osudu pan
Hadwiger nic neví. Když Rudolf Hadwiger mluví o tom, jak válka zasáhla obec,
vzpomíná hlavně na spoustu mrtvých,
kteří padli ve složkách wehrmachtu. Jen
v Nýznerově jich bylo kolem třiceti. Říká
také, že v obci nežili skoro žádní fanatičtí fašisté, většina lidí měla dost starostí
s uživením rodiny a o politiku se nezajímali. Zvláště když v obci zůstaly většinou
jen ženy, starci a děti.
Ke konci roku 1944 byla pro Německo válka prakticky prohraná. Kvůli nedostatku
mužů byli do německé armády povoláváni čím dál mladší chlapci. V pouhých
15 letech musel na výcvik Volkssturmu
(německá domobrana) i Rudolf. Ve výcvikovém táboře v Dolní Lipové (Nieder
Lindewiese) strávil šest týdnů až do 20.
března 1945. Po jeho ukončení musel
k odvodu, ale nakonec ho vyreklamovali rodiče, kteří si ho vyžádali jako nepostradatelného pro hospodářství, aby
byli schopni odevzdávat povinné dodávky.
Měl štěstí, několik jeho kamarádů se ještě v posledním měsíci války muselo zapojit do bojů.
Sestra skončila na Sibiři
a rodina byla přesídlena
na Jihlavsko
Po příchodu sovětských vojsk převzal
správu nad okolím komisař z Žulové (něm.
Friedberg). Do vesnic v pohraničí začali
pomalu proudit noví osadníci. Ti, kteří
přišli v první vlně, většinou nezůstali
a často po nich zbyly jen vydrancované statky. „Těch prvních, co přišli, tady
zůstalo málo. Vybrakovali to a šli pryč.
Potom teprve v čtyřicátým osmým, devátým, padesátým přišli rumunští Slováci a podkarpatští Rusíni. Ti tady už
potom zůstali. Jsou tady i dnes. A ti
taky dělali nejvíc dělníky v lese. My
jsme si s nima tady dobře rozuměli. Bylo
jich tady dost.“
Němci byli z oblasti vysídlováni v průběhu
roku 1946. Nejprve byli všichni soustředěni v Muně Mikulovice, což byl za války
velký zajatecký tábor, muniční továrna
a sklad. Před samotným odsunem do Německa tam bylo soustředěno několik tisíc
lidí. Rodina Hadwigerova spolu s nemnoha
dalšími tam strávila jen čtrnáct dní. Bylo
to v září roku 1946. Takto na tuto událost vzpomíná pamětník: „Tak jsme byli
čtrnáct dní v lágru v Muně v Mikulovicích.
Měli jsme jet do Německa. Celá vesnice
byla prázdná, i Kamenná. Všechno bylo
vystěhováno v tom lágru. Ten komisař,
Čech, hajný, co byl potom polesný, toho
potom napadlo, že když půjdeme všichni
do Německa, tak tady nebude mít žádné
dělníky. Tak zažádal na ministerstvo vnitra a jedenáct rodin z Kamenné a osm rodin z osady Nýznerov jsme museli zpátky.
A zase jsme dělali v lese.“
Ještě v květnu 1945 byla sovětskými
vojáky zatčena o pět let starší sestra
Anna. Za války totiž jako úřednice v Žulové (Friedbergu) vstoupila do složek
Wehrwolfu, což byla organizace, která
měla po příchodu spojenců provádět záškodnickou činnost. Podle pamětníka se
ale Anna Hadwigerová nechala pouze
zapsat a žádnou aktivitu nevyvíjela. Jeden Polák ji udal a po soudu ve městě
Glatz (Kladsko) byla odvezena na Sibiř
až k blízkosti polárního města Norilsk,
kde v lágrech strávila více než osm let.
Kupodivu měl tento příběh šťastný konec
a Anna Hadwigerová dnes žije jako Anna
Michalski v německém Bambergu. Na Sibiři nebyla sama. Z okolí bylo odvezeno
několik mužů a žen. Pro některé z nich to
byla poslední cesta.
Takto dnes mluví o věznění a návratu své
sestry Rudolf Hadwiger: „Dělali ze začát-
ku stavební práce. Potom, jak už trochu
uměla rusky, tak už neměla tu práci tak
těžkou. Jak byly ty velký stavby, tak měli
ty vozíky na kolejích, tak ona už potom
stavěla výhybky. Byla tam osm a půl roku.
Potom, jak byla amnestie, myslím, jak
umřel Stalin, je propustili. Stejně už byli
všichni nemocní a zničení. Měli už špatný
zdraví. Potom se ještě v Německu vdala.
Poznala chlapa, taky zajatce, při transportu z Ruska. Pocházel tady z Opole. Byl
taky Němec. Šlonzák. Oni se potom vzali
v padesátým osmým.“
Rodina o ní po celou dobu nic nevěděla
a Anna zase nevěděla nic o rodině. Hledala ji proto v Německu a vůbec ji nenapadlo, že všichni zůstali na Moravě. Nakonec
skončila u sestřenice v západním Německu a odtud se jen velmi těžko vracelo
do komunistického Československa. „My
jsme o ní celých osm a půl roku nic nevěděli. V třiapadesátém nám zemřela sestra po dvou malých dětech. Umřela, a jak
jsme ji 26. prosince pochovali, tak 28. prosince jsme dostali první dopis od sestry.
Už byla v německým lágru ve Friedlandu
v západním Německu,“ vzpomíná Rudolf
Hadwiger na chvíle, kdy se dozvěděl, že
je sestra naživu. Ještě dnes prý Anna Michalski nechce mluvit o věznění na Sibiři,
protože má stále strach z ruských politiků.
Ani rodina Hadwigerova doma moc dlouho
nepobyla. V roce 1948 v rámci rozptýlení
Němců byli obyvatelé německé národnosti stěhováni z pohraničí do vnitrozemí,
kde si je rozebrali čeští hospodáři. Hadwigerovi byli vystěhováni na Jihlavsko: „Tři
dny jsme cestovali do Jihlavy v dobytčím
vagonu. Všechno jsme měli, nábytek, dobytek a trávu pro kozy. To byla cesta! Šest
vagonů nás jelo z Kamenné a Nýznerova.
Na městském nádraží v Jihlavě byly vagony odstaveny a ti větší sedláci, co potřebovali lidi, si přišli vybrat. My jsme to
měli dobrý. Někteří tam stáli až do noci
a nikdo o ně nestál. Nevěděli, kam je mají
dát. Ale nás bylo hodně dělníků a na tom
statku jsme byli ein, zwei, šup. A už odpoledne jsme dostali byt na samotě, který patřil k statku. Jedna velká světnice
a tam jsme měli osm postelí.“
Šest let strávili pracemi na státním statku u vesnice Stará Hora. „Žilo nás tam
dvanáct v jedné světnici.“ Rudolfovi rodiče
v té době přemýšleli o vystěhování do Německa, ale jejich zaměstnavatel jim schovával korespondenci od úřadů, protože je
potřeboval jako pracovní sílu na statku.
V roce 1953 bylo uděleno státní občanství
všem Němcům, kteří měli stálé bydliště
na území Československa. Rodiče se tak
mohli vrátit zpět do Nýznerova. Rudolf
spolu s třemi bratry si ale museli nejdříve
odsloužit dva roky vojny. Na ně nevzpomíná příliš dobře, protože stále ještě neuměl česky a někteří vojáci mu proto vojnu
hodně znepříjemňovali.
Velká část Nýznerova byla
srovnána se zemí
Po návratu z Jihlavy bydleli v rodinném
domě již noví osadníci, a tak Hadwigerovi dostali dům, kde sídlila obecná škola
a v němž Rudolf Hadwiger žije dodnes.
„Tady, jak dnes bydlím, jsem chodil pět let
do školy.“
Ještě na Jihlavsku se Rudolf Hadwiger
seznámil s Margaretou Pache a po návratu z vojny se s ní oženil. Paní Margareta
pocházela z vedlejší vesnice Kamenná
(něm. Steingrund) a také byla spolu s rodinou v roce 1948 vysídlena na Jihlavsko.
Při návratu byla ale její rodná obec tak
zplundrovaná, že se v ní již nedalo bydlet. Po válce v ní krátce bydleli osídlenci
z Podkarpatské Rusi, ale ti se pro její nedostupnost v lesích zakrátko odstěhovali.
Zůstaly po nich jen zpola zbořené domy
a v roce 1961 bylo 46 domů obce navždy srovnáno se zemí ženijním vojskem.
V okolí Skorošic je dnes takových vesnic
několik. O jejich bývalých obyvatelích
svědčí jen kamenné základy domů hustě
zarostlé křovinami. I v Nýznerově bylo několik opuštěných domů srovnáno se zemí.
Za domem pamětníka, kde dnes stojí pouze les, stálo několik stavení. Dnes
už tam je pouze jeden dům vzdálený asi
tři kilometry od vesnice. „Dřevěné domy
podpálili. Jeden z nich tady hořel tři dny.
Zděný baráky, do těch dali miny a vyhodili
je do povětří a potom buldozerem srovnali. Přitom se nám tady v kredenci rozbily
dvě skleničky a všechny okna bouchaly,“
vzpomíná na devastaci části obce Rudolf
Hadwiger.
Pro Post Bellum v roce 2010
natočil a zpracoval Vít Lucuk,
mail: vitlucuk@seznam
Pozn.: Některá data a jména jsou doplněna ze středoškolské seminární práce „Odsun Němců z Jesenicka, osada Nýznerov“,
kterou napsala vnučka pamětníka Anna
Michálková (Hadwigerová) a která je uložena v dodatečných materiálech.
35
Krajina
s odsunem
Petr Mikšíček
„Bylo tu není tu, havrani na plotu, bylo
víno v sudě, teď tam voda bude,“ napadlo nejednoho našince při pohledu
na sudetskou krajinu po poválečném
odsunu Němců. Sudety zbourané, dosídlené, přeorané a těžbou zdevastované byly vedlejším produktem druhé
světové války a následného budovatelského režimu. Po téměř dvaceti letech
režimu nového se můžeme ptát: připomínat, nebo znovuosídlit? Nejdříve se
ale pokusme příběh této „krajiny s odsunem“ stručně rekonstruovat.
Otázkou, jak se podaří dosídlit pohraničí
po vysídlení českých Němců, jak se změní
jeho tvář, se po válce zabývaly nejen kompetentní státní instituce, ale také vědci
a potažmo celá společnost. Každý čtvrtý
Čech se v poválečných letech přestěhoval
do pohraničí. Je zřejmé, že alespoň uvažovat o přesídlení do domů „po Němcích“
musel téměř každý. V červnu roku 1945
napsal známý český krajinný architekt Ladislav Žák článek do deníku Mladá fronta,
ve kterém se zabýval novou podobou pohraničí. Jeho reakce na oficiální plány Osidlovacího úřadu se stala pro budoucnost
tohoto regionu prorockou. Oproti idealistickým plánům úřadu na 80% zalidnění
pohraničí, hladké začlenění do struktury
zbylé země, využití všech polností a průmyslových objektů Ladislav Žák již tehdy
upozornil na možnost ponechat pohraničí poloprázdné a využít jej pro rekreační
účely. Podle jeho plánu měl být v pohraničí redukován počet zemědělských podniků, průmyslu, dopravní infrastruktury
i obytných budov a vše mělo být přizpůsobeno náhradní funkci. V plném rozsahu
měly být zachovány pouze některé, velmi
výhodné rekreační lokality, kde by vznikla centra oddechu. Ostatní horská území
měla být opuštěna.
Sukces(e) zlatokopů a koster
Vize krajinného architekta se v podstatě
naplnila a po roce 1945 tak vznikl na území Československa nový typ krajiny —
sukcesní krajina zaniklých obcí a okolních
polí, pastvin a cest. Vlastně úplně nový
36
druh krajiny to nebyl. Během tisícileté lidské historie se vždy rozšiřovala jako důsledek krvavých válek, nenávisti a exodu
obyvatelstva.
V bývalých Sudetech žilo v první třetině
minulého století v průměru o 30 % více
obyvatel než dnes. Lokálně samozřejmě
tato výše variuje mezi 0 % (Žatecko) až
100 % (Doupovské hory). V důsledku odsunu Němců z Československa a získání
nedostatečného počtu nových osídlenců
zůstalo opuštěno na pět set obcí, tisíc
částí obcí a patnáct set samot.
Stavby v těchto oblastech zůstaly prázdné a velmi brzy podlehly nepříznivým klimatickým podmínkám. Československý
stát přišel nejen o domovní fond, ale také
o vybavení domů. To se odváželo hromadně do obydlených obcí a také do vnitrozemí. Rozkrádalo se i cenné vybavení
městských vil, zámků, hradů a továren.
Stát většinu nově nabytého majetku
nestihl zajistit a ohlídat. Později se dokonce jednotlivé domy z venkova a měst
rozebíraly a vlakem posílaly například
na Slovensko, kde byly znovu sestaveny.
Většinu bohatství, které sudetští Němci
vlastnili a nemohli si ho odnést s sebou,
tedy rozkradli takzvaní zlatokopové ještě
v roce 1945. Poctiví osídlenci se zpravidla
nedostali do svých nových domovů dříve
než tito vykradači.
Vyrabované a opuštěné domy však zůstaly stát a velmi rychle se z nich stávaly ruiny, hyzdící pohraniční krajinu. Koncem 50.
let se tak skoro na každé stráni nacházely „kostry“ domů — obezdívka, kamenná
kuchyně a komín.
Na operačním stole
Osidlovacího úřadu
Generálním plánem zemědělského osidlování pohraničí se zabývalo ministerstvo
zemědělství a širšími kompetencemi vybavený Osidlovací úřad. Pohraničí bylo
z pohledu zemědělství velmi důležitou
oblastí: nacházela se zde třetina orné
půdy českých zemí, více než tři čtvrtiny
luk a pastvin, většina vinic, více než třetina lesů, většina všech rybníků a vodních
ploch vůbec. Úspěšně osídlit pohraničí
a zachránit žně v létě 1945 bylo hlavním
motorem úřadů.
Osidlovací úřad stanovil, že pokud se
v určitém pohraničním kraji usadí alespoň tři čtvrtiny počtu veškerého obyvatelstva v porovnání se stavem roku 1930,
bylo by možno považovat pro onen kraj
osídlení za skončené. Tohoto propočtu
se leckde podařilo dosáhnout, ovšem
pouze dočasně. Fluktuace byla natolik
silná, že později muselo dojít k dalším
dvěma vlnám osidlování. Generální plán
se též snažil s ohledem na rozvoj zemědělství podchytit, aby uchazeč o národní správu v určité oblasti pocházel
z podobných klimatických a vegetačních
podmínek či podobné nadmořské výšky.
To však nebylo možné dodržet.
Největší nápor takzvaných národních
správců směřoval v Čechách do okresů
od Žatce, přes Most, Bílinu, Litoměřice
až k České Lípě, kde bylo v létě 1945 obsazeno již 80—90 % usedlostí. Tyto části
pohraničí totiž byly velmi úrodné — dala
se zde pěstovat cukrovka, obilí, chmel,
ovoce a zelenina. Na Moravě směřoval
hlavní proud do okresů Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče a Mikulov.
Zde byl tak výrazný přetlak poptávky,
že se národní správci museli spokojovat pouze s výměrami hodně pod deset
hektarů. Na severní Moravě směřovali
novoosídlenci hlavně do okresů Zábřeh, Moravská Třebová, Šternberk či
Šumperk. Naopak nejmenší zájem vykazovaly okresy Kaplice, Český Krumlov, Tachov, Planá, Loket, Žlutice, Aš,
Nejdek, Jeseník, Rýmařov a Moravský
Beroun. Tyto komunikačně hodně vzdálené, horské a nejméně úrodné části ani
nesloužily k individuálnímu osídlení,
ale spíše k přeměně na souvislá pásma
pastvinářských družstev, tedy zaniklých obcí bez jakékoliv kulturní identity.
Z celkově konfiskovaných jeden a půl
milionu hektarů půdy bylo 150 tisíc ur-
čeno na rozvoj pastvinářství v místech
bývalé obilnářsko-bramborářské produkce, dalších 60 tisíc pak k zalesnění
v horských oblastech ve výškách nad
750 metrů nad mořem. Do tohoto čísla
se nepočítaly hektary smíšených lesů,
které formou náletu vyrostly na opuštěných stráních. Zejména v působivém
Pošumaví, Krušných horách, Českém
lese a pohořích na severovýchodě Čech
a na Moravě tak došlo k zalesnění strání
a úbočí hor a zániku osad, vesnic a chalup,
cest a drobných staveb.
Po lovcích a sběračích
zemědělci
Po oddělení usedlostí vhodných k osídlení od těch nevhodných, jichž byla téměř
polovina, se ministerstvo zemědělství dopracovalo k celkovým počtům potřebných
zemědělsky schopných rodin v pohraničí.
Na obsazení hospodářství do dvaceti hektarů bylo potřeba získat sto až sto dvacet tisíc rodin. Na osídlení velkých celků
a na práce v pastvinářských družstvech
bylo dále třeba deset až dvacet tisíc rodin, což celkem znamenalo více než půl
milionu zemědělského obyvatelstva.
Do začátku léta 1946 se však přihlásilo
celkem jen 130 tisíc kvalifikovaných zemědělců, což odstartovalo dosidlování
pohraničí reemigranty. Přesto ale počet
osídlenců i nadále nedosahoval potřebné
výše.
Po zhodnocení reálných možností přistoupil Osidlovací úřad na plán rušení všech
tzv. trpasličích výměr půdy. Stejně tak se
snížil počet drobných živností obchodních
a hostinských. Bylo jasné, že úřady nedokáží získat dostatečné množství lidí pro
zemědělsky nepříliš výnosné oblasti a nebude možno udržet ekonomickou hodnotu
území tak, jak ji zde zanechali sudetští
Němci. Lidé se navíc těsně po válce báli
přestěhovat do „nejněmečtějších“ oblastí
Sudet, jako byly Krušné hory či Chebsko.
Sem se například do září 1945 podařilo
získat pouze pětadvacet zemědělců, neboť zde tou dobou zůstávala ještě většina sudetských Němců. Bylo obvyklou
praxí, že odcházející Němci sypali krysí
jed do studen nebo ho dávali do cukru.
Mnoho nevinných lidí to málem zaplatilo
životem.
Zrušení nejmenších výměr zemědělské
půdy, scelování do větších lánů, rušení
živností a možností výdělku po roce 1948
silně zapůsobilo na pohraniční krajinu
a tamní hospodářské tradice, a utvořilo
nové mantinely vývoje. Pečlivě obdělávaná pole začala zarůstat, nikdo nebyl
schopen sklidit plodiny ani se postarat
o náročnou meliorační údržbu, a tak se
během několika let postupně změnila i tvář krajiny. Pole v nižších polohách
noví správci scelili a zatravnili, zatímco
pozemky ve vyšších polohách zalesnili.
Na podmáčené louky nebylo možno vyjet
s technikou, takže se nechaly ležet ladem
a začaly zarůstat náletovou vegetací.
Mezi další více či méně dominantní krajinotvorné prvky, které se počaly vytrácet,
patřily úvozové cesty s podélnými stromořadími, větrolamy dávající stín, meze,
mostky přes potoky, krajinné vyhlídky,
lavičky na krásných místech a drobné sakrální památky, jako křížky a Boží muka.
Kovové křížky pak brzy skončily ve sběrných surovinách.
Bourání pohraničí
Jak jsme výše naznačili, během 40. a 50.
let nebyly místní národní výbory schopny zajistit likvidaci „bouraček“. Na ruiny
podél hlavních silnic od hraničních přechodů si tak dlouhodobě stěžovali nejen
místní obyvatelé, ale také cizinci a turisté. Toto defilé rozpadajícího se bohatství
po sudetských Němcích rozhodně nebylo
nejlepší reklamou lidově demokratického
státu. Vláda se tedy dle usnesení Politického byra ÚV KSČ z května 1959 rozhodla všechny opuštěné a zchátralé stavby
v pohraničí zbourat. Kromě nespokojenosti zastupitelů a občanů na východoněmeckých hranicích bylo důvodem konání
II. celostátní spartakiády a také vídeňského kongresu socialistické mládeže v červnu roku 1960, jehož účastníci se měli jet
podívat na exkurzi do „země stínů a ruin“,
jak česko-rakouskému pohraničí pozorovatelé říkali.
Plošné likvidační akce z přelomu let
1959—1960 se zúčastnily vojenské
útvary civilní obrany, jednotky Pohraniční stráže a Vnitřní stráže. V první etapě
těchto demolic příslušníci zlikvidovali
do září 1959 více než 17 tisíc objektů,
ve druhé ještě o 615 staveb více. Destrukce vykonávaly většinou celé roty
(asi sto vojáků) se zázemím těžké techniky. Vytipované domy bouraly do úrovně maximálně jednoho metru nad zemí.
Nejprve budovu strhly, poté těžkou
technikou provalily sklepy a zaházely
do nich veškerý stavební materiál, popřípadě jej odvezly. Tímto způsobem
bylo „zbouráno pohraničí“. Do politicky
žádoucího obrazu též zapadalo, aby se
všechny ruiny v obci demonstrativně
zbouraly na výročí konce války, 1. máje
nebo VŘSR. Demoliční firmy i armáda
si vedly „bourací deníky“, kam zapisovaly, co vše se musí zbourat a proč. Důvody, proč některé památky musejí pryč,
zní dnes opravdu barbarsky a absurdně.
Například u bývalé obce Mílov nad Kašperskými horami se rozdrceným nádobím
vyspravovaly cesty.
Ještě dnes je možné nalézt mnoho různých
artefaktů po zaniklém životě Němců. Jak
na místech zbouraných domů a v jejich okolí,
tak pod pár centimetry hrabanky v lese. V oblastech, kde zůstaly zachovalejší ruiny, jako
například v bývalém Lipoltově v Doupovských
horách, prohledávají okolí domů také lidé
s detektory kovu. Mýty o zahrabaných pokladech i tradovaná místa, kde měli být pohřbeni
lynčovaní sudetští Němci, dokáží dodnes vyprovokovat hledače k mnoha terénním pátráním. Nalezené předměty však často skončí
na burzách a poslední střípky sudetské kultury tak mizejí v zahraničí.
Krajina bez lidí
Na místě stovek obcí tudíž zůstala prázdná krajina, která začala postupně zarůstat. V níže položených místech s listnatým porostem probíhala sukcese velmi
rychle a louky zde zarostly náletovými
dřevinami. V horských oblastech tento
proces probíhal pomaleji. Neobydlená
místa ve vyšších nadmořských výškách
byla plánovaně zalesňována, například
v Krušných horách se snížila hranice souvislého lesa až pod 750 metrů nad mořem.
Nezalesněné obce a samoty postupně pohlcoval zpět jehličnatý les a voda proměnila dříve obhospodařované louky a pastviny v mokřady.
Odchod člověka ze zapadlých koutů pohraničí znamenal návrat přírody, ticha
a romantiky. Vzhledem k rozloze postiženého sudetského území se jedná o unikátní prostor, který nemá ve střední Evropě obdoby — jak pro svoji opuštěnost,
tak pro ekologickou hodnotu.
Pohraničí, podobně jako džungle v Mexiku, zároveň skrývá mnoho pozůstatků
krajiny, architektury a kultury, která nenávratně zmizela. Bez patřičné piety a úcty.
Bez respektu. Bez omluvy. Pro příklady
nemusíme chodit daleko. Hned po roce
1946 rozhodla vláda o vzniku Vojenského prostoru Prameny na území dnešního
Slavkovského lesa. Plánu padlo za oběť
mnoho obcí a město Litrbachy. Brzy na to
se však zjistilo, že ruch ve vojenském
prostoru ruší lázeňský provoz v Karlových
Varech a okolí. Proto byl Vojenský prostor
Prameny zrušen a přesunut o kousek dál
— do Doupovských hor. Likvidace obcí se
zde opakovala, tentokrát na ještě větším
území. Tímto způsobem jsme si odpomohli od péče o stavby, památky a po staletí
těžce osidlovanou krajinu.
37
Ve velkém se na likvidaci krajiny Sudet
také podepsalo její nerostné bohatství.
V severních Čechách mizely obce hlavně
kvůli povrchové těžbě hnědého uhlí nebo
kvůli budování vodních nádrží. Kromě vojenského výcvikového prostoru Brdy jsou
všechny „velkoplošně upravené krajiny“
právě v bývalých Sudetech. Ve vnitrozemí
by si to nikdo nedovolil. Prázdné pohraničí
se tak stalo volným prostorem pro neracionální komunistické plánovače, kteří si
vzpomněli na svá dětská léta na písečku
a začali bourat, přerývat, hloubit, vršit
a přesunovat. K pohraničí tak od padesátých let patří nejen návrat přírody a zaniklé obce, ale také průmyslová likvidace
obcí, krajiny a kultury.
Tvé bohatství tě zahubí
Specifické území, dříve obývané německou menšinou s vlastním jazykem, kulturou a etnicitou, se dnes stalo novodobým
symbolem soběstačnosti českého národa.
Z městeček v pohraničních horách se staly rekreační obce, do nichž lidé pravidelně jezdí za odpočinkem, na cyklovýlety
a na lyže. Je zřejmé, že při stabilním osídlení by něco takového nebylo možné a že
levně zakoupené chalupy zvýšily kvalitu
života měšťanů z vnitrozemí. Údolí plná
zaniklého života, zdivočelá krajina, neporušená příroda a chalupy s tajemnou minulostí se tak staly součástí české duše.
Taková tvář pohraničí je nám bližší než
přelidněná pohoří z dob před odsunem
Němců. Rekreanti také pomohli zachránit
mnoho vesnic před likvidací tím, že domy
odkoupili. To už je ale jiná kapitola dějin
pohraničí.
Bohužel se v dnešní době objevuje další fenomén, který brzy zlikviduje krajinu
hlavně Krušných hor. Jsou to větrné elektrárny zaplňující hřeben hor, jež znemožňují zapsat toto území na seznam UNESCO
nebo jej vyhlásit jako CHKO Střední Poohří. Obavy, co s turismem udělá až 350 větrných elektráren mezi Klínovcem a Krupkou, jsou opravdu na místě. Kdo se na ně
bude jezdit dívat? Studenti ekologie? Ti
zde příliš peněz neutratí. Soukromí investoři likvidují jeden typický výhledový bod
za druhým. Nejkrásnější kruhový rozhled
na Mědníku již neexistuje, kolem hory totiž stojí osm větrných elektráren. Krušné
38
hory nejprve ničil uran, posléze hnědé uhlí
a nyní vítr. Přitom právě toto území a potažmo celé prázdné pohraničí jsou ideálním místem pro pěstování biomasy. Na té
se ale asi nedá tolik vydělat.
Krušné hory mají zkrátka smůlu v tom, že
nepožívají výhod CHKO či národního parku
jako třeba Šumava nebo Krkonoše. Kvůli tomu je možné je osázet větrníky, a to
třeba i na nejvyšším vrcholu — Klínovci.
Těsně poté, co se znovu zazelenaly, objevili je turisté a začalo se zde investovat,
přichází další rána, která vyžene turisty,
později i rekreanty, kteří budou prodávat
domy ztrácející tržní hodnotu, a nakonec
i místní obyvatele, kteří nebudou moci
pracovat ve službách. Krušné hory jsou,
zdá se, permanentně obětovávaným územím, ke všemu ještě zatíženým sudetským traumatem. Znáte nějakou horší
kombinaci? A přitom jsou tak krásné a zasloužily by si obdiv.
Znovuosídlená budoucnost
Po roce 1989 se podél našich hranic otevřelo nové území, které bylo desítky let
nedostupné. Fascinovaně zde nezůstali
stát pouze ekologové, turisté či starostové nově nabytých katastrů, ale také
kunsthistorici. Teprve po revoluci se začalo s podrobným soupisem památek
v zakázaných zónách. Leckdy bylo nutné
ihned začít s jejich záchranou — například v oblasti Českého lesa na Domažlicku vyvstal problém, jak zachránit desítky
kostelů a klášter v Pivoni.
Při následných rekonstrukcích se hodila
česká znouzectnost — zlaté české ručičky, které spraví všechno. (Tito zachránci
byli mimochodem později velmi žádaní
i v Německu při opravách tamních staveb.) I kvůli těmto „last minute“ záchranám nevěnoval dlouhou dobu nikdo pozornost zaniklým obcím. Křížky či kapličky
sice obnovili rodáci nebo nadšenci z měst,
nic víc se zde ale neplánovalo. Investice
se koncentrovaly do zachovalých sídel
a do chybějící infrastruktury. Mimo sídla se stavěla maximálně kasina, tržnice
a další doprovodné služby hlavních tahů
přes hranice. A krajina dále zarůstala.
Teprve na začátku 21. století započala
výstavba i mimo centra obcí — na původ-
ních základech nebo na nově vytyčených
stavebních pozemcích. Díky dotacím z EU
se začaly znovu udržovat louky.
Připomínání zaniklých obcí se stalo novodobým fenoménem české společnosti
a cestou jak zapustit v dosídlených pohraničních regionech kořeny. Desítky nadšenců
překládají a kompletují materiály o těchto
místech, stovky sběratelů shromažďují historické fotografie a tisíce lidí zaniklé obce
navštěvují. Zaniklá sídla se dnes proto plní
informačními tabulemi a prochází jimi naučné stezky. Obnovují se Boží muka, vysvěcují
kříže na místech zbouraných kostelů a dokonce se staví či rekonstruují výletní hostince.
Tím to ale nekončí. V oblastech, kde neplatí
velkoplošná ekologická ochrana, bude docházet k znovuosídlení. Územní plány řady
obcí a měst počítají s jejich využitím pro rekreaci, komerční ubytování a služby. Jedná
se tedy hlavně o způsob jak vydělat peníze,
nikoliv o promyšlený krajinný záměr. Stačí
jmenovat jen pár příkladů z turisty dlouho
opomíjených západních Krušných hor: v bývalé obci Jelení má vyrůst až 15 penzionů
a golfové hřiště, na Přebuzi zase apartmány pro holandské turisty a nedaleko má být
znovuvystavěna bývalá obec Ryžovna se
zhruba padesáti objekty vesměs komerčního charakteru. Pro rozvoj regionu a pracovní
příležitosti je to nepochybně krok správným
směrem, nenaruší ale tato nová zástavba
turistickou přitažlivost pohraničí? Neztratí
svoji hlavní devizu, kvůli které sem lidé jezdí na cyklistické výlety či za rekreací? Asi
je na čase se rozhodnout, jestli nám tato
opuštěná místa natrvalo přirostla k srdci, či
nikoliv.
Jsou lokality zaniklých obcí trvalou hodnotou v našich horách, nebo pouze dočasně prázdnými plochami, které co nevidět
zastavíme? Zvykli jste si procházet se těmito lokalitami bez omezení, vyhledávat
o nich informace a představovat si, jakže
to tu kdysi vypadalo? Odpovíte-li kladně,
je vám možná myšlenka znovuosídlení
cizí. Ale připusťme si, že tento vývoj se
stává realitou.
25. září 2007
zmizelé sudety
PŘÍSEČNICE / PRESSNITZ [Krušné hory]
Foto: Radek Gruber
NOVÉ HAMRY / NEUHAMMER [Krušné hory]
Foto: Petr Mikšíček
RÝMAŘOV / RÖMERSTADT [Nízký Jeseník]
Foto: Petr Gebauer
ZDROJ: Zmizelé Sudety: [katalog k výstavě] = Das verschwundene Sudetenland: [der Katalog zur Ausstellung]. 4., upr. a rozš. vyd.
Domažlice: Pro občanské sdružení Antikomplex vydalo Nakladatelství Českého lesa, 2006. 656 s. ISBN 80-86125-73-4.
39
Poválečné „excesy“
v Ostravě
Tomáš Staněk
Na území v květnu - červnu 1945 ustavené
ostravské expozitury Moravskoslezského
Zemského národního výboru se mohlo
ke konci války zdržovat nejméně 280 000
německých civilistů. Německé starousedlé obyvatelstvo bylo nejvýrazněji koncentrováno v tehdejších správních okresech
Bruntál, Frývaldov (Jeseník), Krnov, Opava, Bílovec a Nový Jičín. Část lidí, kteří
byli evakuováni nebo utekli před frontou,
se po jejím přechodu vrátila do svých domovů. Tady je zasáhla restrikční opatření
aplikovaná s rozdílnou intenzitou nově se
etablujícími orgány státní moci. Správní
úřady, armáda reprezentovaná v tomto
prostoru také příslušníky 1. čs. samostatné tankové brigády a bezpečnostní
formace se pokoušely výzvami k odchodu
nebo nařízenými odsuny dostat za hranici co největší počet Němců - v první řadě
říšských příslušníků, ale též starousedlíků. Pro odpor Poláků se to však dařilo
jen v omezeném rozsahu, jak tomu bylo
v červnu 1945 na Frývaldovsku nebo Krnovsku, kam byly s tímto cílem přemístěny i skupiny Němců z jiných míst včetně
Ostravy. V červenci a ještě začátkem srpna se proto vysídlenci z území expozitury přepravovali železničními transporty
do Německa přes Čechy, a to přes operační prostor 1. vojenské oblasti. Tak tomu
bylo u odsunů z Nového Jičína, Ostravy,
Bruntálu, Opavy, Krnova a Frývaldovska.
Na těchto akcích měli výrazný podíl právě vojáci tankové brigády pod velením
pplk. Vladimíra Jánka. Počet Němců, které se do srpna 1945 podařilo z obvodu expozitury „převést“ přímo přes hranici nebo
vyvézt do sovětského okupačního pásma
v Německu, nebyl ve srovnání s ostatním
územím Moravy a Čech tak velký. Podle
ne zcela úplných a přesných údajů se
mohl pohybovat na spodní hranici kolem
20 000-25 000. Celkový úbytek německého obyvatelstva v prvních poválečných
40
měsících však byl nepochybně o něco vyšší (30 000 až 35 000), mj. též v důsledku
přemístění na práce do lokalit ležících
mimo daný region. Poměrně vysokého
stupně dosáhla v expozituře koncentrace
Němců v internačních a jiných táborech.
V polovině srpna 1945 příslušelo kmenově k celkem 71 oficiálně registrovaným
objektům ještě asi 25 000 lidí (z toho 44 %
žen a něco přes 10 % dětí ve věku do 14
let), což představovalo téměř padesát
procent všech takto soustředěných osob
v Moravskoslezské zemi.
Ostrava
Zákroky proti tzv. státně nespolehlivému obyvatelstvu v obvodu Velké Ostravy
měly zejména po vydání rozkazů velitelství zdejší uniformované NBS ze 17. a 18.
května 1945 mj. za následek skutečnost,
že se v několika týdnech ocitlo ve více
než dvaceti internačních zařízeních téměř 6000 lidí. V polovině června bylo
z Ostravy příslušníky 1. čs. samostatné
tankové brigády vysídleno přes Hlučín,
Opavu a Krnovsko za hranici 1280 Němců,
z nichž se ovšem některé skupiny na území pod polskou správu vůbec nedostaly
nebo se z vlastního rozhodnutí, resp. pod
nátlakem tamních orgánů, vracely zpět.
Okolnosti této akce si vyžádaly několik
lidských životů. Podobně tomu bylo, převážně již na německém území, v důsledku
vystěhování více než 3000 lidí z Ostravy
železničními transporty přes Čechy začátkem července. Říšští Němci i starousedlíci
byli do tohoto odsunu zařazováni nekoordinovaně z jednotlivých táborů. Existenční podmínky v ostravských táborech byly
po všech stránkách obtížné. Přímo v těchto objektech i v nemocnicích (zřízena byla
také zvláštní „nouzová“ nemocnice pro
internované) přibývalo úmrtí, a to i v přímé souvislosti s uplatněním násilných
metod. Novopečený zemský velitel Bez-
pečnosti pro Slezsko, „kapitán“ partyzánů a komunista Vladimír Sedlář, na jedné z porad funkcionářů města začátkem
května 1945 na otázku, zda by se přece
jen neměla vést důkladnější evidence zemřelých Němců, odpověděl v tom smyslu, že „nic takového se provádět nebude,
že se mrtvoly prostě odklidí“. Vzhledem
k tomu, že věznice policejního ředitelství
a soudní věznice se záhy zcela zaplnily
zajištěnými Němci a osobami podezřelými ze zrady a kolaborace, byl v polovině
května ve skladištních budovách firmy
„Hanke“ v Moravské Ostravě na Nádražní
ulici č. 75 zřízen internační tábor, kam byli
(často již v dosti zuboženém stavu) dodáváni muži i ženy nejen z obvodu města,
ale i vzdálenějších míst. Táborem označovaným též jako „prozatímní policejní věznice“, nad nímž mělo dohled politické oddělení ostravského policejního ředitelství
(ředitelství Národní bezpečnosti), prošlo
podle dochovaných záznamů do začátku
července 1945 téměř 600 mužů a 100 žen.
Za vyšetřování internovaných a vnitřní
chod tábora odpovídal Vladislav Kusz,
člen KSČ a zaměstnanec bezpečnostní
služby pověřený řešením „německé otázky“. Velitelem objektu se stal bývalý horník Emil Martínek, který se rovněž hlásil
k této politické straně, strážní službu vykonávali v první etapě příslušníci „milice“,
resp. výpomocní členové NBS.
V důsledku brutalit a poprav, k nimž
bez řádného vyšetřování, vesměs pouze
na základě vynucených, falešných a leckdy doslova nesmyslných doznání, „odsuzovali“ postižené příslušníci dozorčího
personálu, přišlo v táboře „Hanke“ o život
v poměrně krátké době hodně lidí. Popravovalo se většinou oběšením, použity však
byly také střelné zbraně. Řada osob byla
ubita a docházelo tady rovněž k znásilňování žen, což postihlo i manželku českého
správce objektu Františka Šediny, který
byl obviněn z napomáhání internovaným
a ještě v květnu na příkaz „pánů“ tábora
zabit. Kusz, Martínek a strážní, mezi nimiž
co do surovosti a frekvence účasti na popravách vynikali Josef Jurášek a Leopold
Pieczka (oba členové KSČ), odebírali zajištěným jejich věci, které si pak ponechávali. Soustavně byla okrádána také v objektu bydlící vdova po F. Šedinovi. Došlo
i na vyrážení zlatých zubů mrtvým, kteří
byli většinou odváženi na městský hřbitov a tam ukládáni do hromadného hrobu. V některých dnech dosahoval počet
usmrcených i několika desítek (např. 8.-9.
června celkem 44 a 12. června 32 osob).
Nejšpinavější práci vykonával na pokyn
nadřízených „kápo“ Jindřich (Heinrich)
Glos, údajně bývalý příslušník SA, sadista se zvrhlými sklony. Mezi „pomocníky“ dozorců patřil také jistý Otakar Milik.
V táboře byl zaznamenán i pokus o zabití jednoho z internovaných elektrickým
proudem. Nelidské metody zacházení ilustruje několik následujících ukázek z výpovědí, které byly později protokolárně
zachyceny v souvislosti s šetřením prováděným vyšetřovací komisí BV UNS. Jeden
ze svědků nejdříve poznamenal, že se bojí
o poměrech v táboře hovořit, protože mu
bylo řečeno, že ani „kdyby se mě ptal nejvyšší soudce v republice, že nesmím vypovídat“. Po ujištění, že na takové příkazy
nelze brát ohled, ve svém líčení mj. uvedl:
„Popravovalo se vždy tak k 1.00 hod. Osoby k popravě vybíral Glos, a to takovým
způsobem, že namlouval internovaným,
že se mohou hlásit do práce ven, že se
tam nají a že se tam budou mít líp. Na to
ty, kteří se přihlásili, postavil do řady
a po 6 odváděl do místnosti, v níž byli popravováni. Vždy, jak bylo 10 mrtvých, museli jsme je naložit a odvážet na hřbitov
nebo do krematoria ... Vězni byli biti vždy
třemi strážnými současně po hřbetě. Sám
jsem napočítal, že jeden vězeň dostal 115
ran ... Podotýkám, že jsem byl svědkem
toho, když bylo popraveno 36 mužů, vesměs bývalých invalidů.“ O násilí páchaném na některých ženách řekl: „Viděl jsem
také - byl jsem také svědek - jedné scény,
kdy na celu č. 6 byla předvedena žena ...
asi šedesátiletá, přivedl ji Glos a říkal, že
už venku jí vrazil do rodidel pendrek a že ji
na chodbě již 3 SS-mani museli znásilnit.
Na to v cele přítomní SA-mani museli dotyčnou znásilňovat ... Přitom Glos asistoval a ještě k souloži SA-manům pomáhal.
Ostatní jsme se na to museli dívat. Celé
této scéně byl přítomen také Martínek ...
Ještě tu noc vezl jsem H. a oněch 13 SA-manů mrtvé na hřbitov. Byli patrně pověšeni.“ Vcelku otevřeně vypovídal o svých
zvěrstvech sám Glos: „Jeden večer byli
také popraveni všichni ti, kteří měli protézy nohou a rukou ... Stávalo se, že když
byl popravený sundán, že mu ještě vyšel
z plic vzduch ... Martínek se mnou po něm
šlapal, aby dokonal. Říkal jsem Martínkovi
... že stačí klepnout ho po hlavě kladivem.
To jsem také několikrát udělal. Vesměs
však všichni popravováni byli mrtvi a sám
jsem se o tom poslechem na srdci přesvědčoval.“ Nebo: „Za den nebo dva dny
byla přivedena do tábora zase jiná žena ...
Také tato byla přivedena na celu a muži,
kteří byli na kobce, museli na ní vykonat
soulož. Soulož museli vykonat jednak
normálním způsobem a jednak nenormálně ... Já s Martínkem jsme se na to dívali.
I tato žena byla mnou večer pověšena.“
Ukrutnosti „revolucionářů z ulice“ a jejich
pochopů vyústily začátkem června 1945
v tragédií. Veřejnost byla informována
o tom, že 4. června došlo v objektu k „pokusu o vzpouru“, přičemž stráže použily
zbraně a zlikvidovaly 72 lidí. Skutečnost
však byla zcela jiná. Vyšetřování ukázalo,
že v den údajné vzpoury, která byla podle výpovědí svědků a dalších zjištěných
faktů záměrně zinscenována, zastřelili
strážní 21 mužů. Mezi oněmi dvaasedmdesáti oběťmi, o nichž se zmiňoval tisk,
byly tedy uvedeny také již dříve usmrcené
osoby, aby tak byla kamuflována vysoká
úmrtnost v táboře. Lékařské ohledání popravených se neprovádělo, v tomto případě však byl povolán policejní lékař, který
jako příčinu smrti uvedl lakonicky „střelné
zranění“. MUDr. Josef Krist k tomu s odstupem času řekl, že když rodiny žádaly
dodatečně úmrtní listy, „bylo zapotřebí teprve ex post vystavovati potvrzení o příčině smrti a zde jsme byli nuceni
vlastně vykonstruovati příčinu smrti“. Taková byla praxe, která se v té době neuplatňovala pouze v ostravských táborech.
Ve zprávě Oblastní úřadovny StB v Ostravě stálo, že v internačním zařízení „Hanke“ zemřelo od 15. května do 20. června
1945 celkem 231 osob včetně Čecha Šediny. Přiložen byl také jejich jmenný seznam. Až na několik výjimek (sebevraždy
apod.) se příčina úmrtí konkretizovala
konstatováním o „střelném zranění.
Události v táboře „Hanke“ byly v Ostravě
jakýmsi veřejným tajemstvím. Když excesy dosáhly maxima, úřady za přispění tehdejšího přednosty RNB dr. Hoblíka konečně zakročily. Proti tomu nemohl za dané
situace nic namítat ani všemocný kapitán
Sedlář, zvláště když se od pachatelů násilností začali odvracet i někteří místní
komunističtí funkcionáři. Případ začala
vyšetřovat kriminální policie, Martínek
a Kusz byli v červnu a červenci 1945 zajištěni nejdříve v policejní vazbě (vedení
tábora převzal policejní prap. Josef Petr),
od začátku srpna pak ve vyšetřovací vazbě ostravského Krajského soudu, kde ale
dlouho nepobyli. O. Milik se po krátké izolaci vrátil do tábora „Hanke“, kde zůstal
i Glos. Ten tady byl při návštěvě policistů
po obvinění, že usmrtil kolem 220 lidí (odpovědní vedoucí tábora se očividně snažili
shodit na něj veškerou vinu), před ostatními Němci dokonce zpolíčkován. Vyšetřování se evidentně protahovalo. Týkalo
se přitom v podstatě pouze majetkových
deliktů a tragédie v rodině Šedinových.
V listopadu 1945 putovali Kusz a Martínek
opět do vazby, z níž byli záhy propuštěni
- první v lednu a druhý začátkem června
příštího roku. Společně s nimi znovu zadržený Milik opustil věznici v květnu 1946
a byl pravděpodobně zařazen do odsunu.
Oblastní kriminální úřadovna v Ostravě
obdržela 28. května 1946 od ministerstva
vnitra sdělení, že na případ „Hanke“ je
„nutno ... aplikovati ustanovení § 1 zákona č. 115/1946 Sb.“. Státní zastupitelství
s přihlédnutím k této normě a při použití
§ 90 tr. ř. (de facto nedostatek důkazů)
trestní řízení zastavilo. Na jaře 1947 se
v regionálním národněsocialistickém tisku, mj. též v souvislosti s hodnocením
morálního profilu kpt. V. Sedláře, objevily
články dotazující se na výsledky vyšetřování a požadující seznámení veřejnosti
s tím, zda budou pachatelé „nepřístojností“ v táboře „Hanke“ nějak postiženi.
O tamních podmínkách se vědělo také
v zahraničí, o věc se zajímali i někteří poslanci parlamentu. V hrubých rysech byla
po svém ustavení o případu informována
také vyšetřovací komise BV ÚNS. V červnu a červenci 1947 podala o zdejších excesech ministerstvu vnitra zprávu Oblastní úřadovna Státní bezpečnosti v Ostravě,
materiály shromažďovala také ostravská
expozitura Zemské úřadovny StB. Předložená hlášení jednoznačně potvrzovala
nebývalý rozsah a tragické následky hrůzovlády v objektu, který publicista M. Mareš nazval „ostravskou mordovnou“. Sám
přednosta expozitury ZÚ StB dr. Lumír
Kroček vyjádřil názor, že zastavení trestního řízení považuje za postup „nesprávný nejen proto, že nebylo učiněno zadost
spravedlnosti, ale i proto, že státní zájmy trpí tímto způsobem zjevnou škodu“.
Po konzultaci s ministerstvem vnitra bylo
v říjnu dohodnuto, že VK BV ÚNS přijede
do Ostravy případ důkladněji vyšetřit.
Komise jednala v Ostravě ve dnech
3.-4. listopadu 1947. Současně byli preventivně vzati do vazby Kusz, Martínek,
Pieczka, Jurášek a Glos, který tehdy pobýval v táboře v Ostravě-Kunčicích (měl
údajně přezdívku „Bílý Willi“). Členové
41
komise byli seznámeni s příslušnými spisy a všemi okolnostmi, za nichž dosavadní
šetření probíhalo. V úvahu se pochopitelně bral také pokyn MV z 28. května 1946,
v němž bylo kriminální policii výslovně doporučeno, aby věc „Hanke“ již nesledovala a aby „nebyly vyšetřovány eventuální
další případy“. V obsáhlejším materiálu,
který pro předsedu VK BV ÚNS vypracoval
pravděpodobně dr. Z. Lukeš z ministerstva
vnitra, bylo mj. jasně řečeno, že incident
v táboře 4. června 1945, při němž zahynulo 21 mužů, lze posuzovat jako „fingované vzbouření“. Před komisí vypovídalo 11
osob včetně všech hlavních aktérů násilností a tří postižených žen. Kusz, Martínek, Jurášek a Pieczka spáchané zločiny
všelijak umenšovali a omlouvali, odvolávali se na příkazy nadřízených a poukazovali na „revoluční charakter“ tehdejší
doby. Vyšetřovací komise BV ÚNS navrhovala následující postup: Krajský soud
v Ostravě měl znovu zahájit trestní řízení proti pěti mužům za vraždu F. Šediny,
resp. její neoznámení, dále pro „násilné
smilstvo“ na jeho manželce a případně
též některých Němkách a četné krádeže.
Uvalení vazby bylo prohlášeno za obligatorní u Kusze, Martínka a Glose. Soudu se
ponechávalo rozhodnutí, zda trestní řízení zavede rovněž v souvislosti s dalšími
činy, které při vyšetřování vyšly najevo, tj.
hlavně pokud šlo o popravy internovaných
Němců. Podle názoru komise se mělo řízení „provádět se zřetelem na ustanovení
zákona č. 115/1946 Sb.“. Spisy měly být
vedeny jako důvěrné, soudní přelíčení doporučovala komise konat jako neveřejné,
a to jednak z důvodu „mravopočestnosti,
zejména však z důvodu zvláště naléhavého zájmu státu“. Veškerý písemný materiál se měl soustředit na OU StB v Ostravě.
V přípise komunistického exponenta v ministerstvu vnitra J. Veselého ze začátku
listopadu 1947 stálo, že případ „Hanke“
se pokoušeli představitelé sociálnědemokratické a národněsocialistické strany
„zneužít“ k útokům na KSČ. Člen komise,
komunistický poslanec dr. Jaroslav Kokeš, prý ze začátku soudil, že „i v tomto
případu jde o akci domácí a mezinárodní
reakce“, ale po bližším obeznámení s fakty měl prohlásit, že je nutno „odsouditi
se vší přísností parazity revoluce“. Kokeš
také zařídil, aby tři ze čtyř českých pachatelů byli ihned vyloučeni z KSČ (Martínek
údajně členem strany nebyl). O tom, jak
se k navrhovaným opatřením po únoru
1948 přistupovalo, svědčila skutečnost,
že Kusz, Martínek, Pieczka i Jurášek
byli v březnu ze soudní vazby propuštěni, v červnu je následoval Glos, který byl
pak zřejmě odsunut. Jeden z největších
zločinů bezprostředně poválečné éry tak
zůstal v zásadě nepotrestán.42
Na následky špatného zacházení umírali
po válce lidé také v ostatních ostravských
internačních zařízeních. Vyšetřovací komise BV UNS však byla seznámena jen
s jedním takovým případem. Týrání zajištěných osob provázelo nezřídka výsle-
chy na ostravském ŘNB (velitelství NBS).
V bití tady vynikali bratři Vilém a Josef
Foltovi, kteří se jako výpomocné síly
dali k Bezpečnosti. V
červnu
1945
ubili jednoho Čecha, který měl údajně
za okupace zavinit smrt jejich příbuzného,
a jednoho Němce. Lidí poškozených násilným jednáním Foltových a jejich druhů
bylo ovšem více. Na oba bratry a dalších
pět mužů bylo podáno trestní oznámení,
záležitost šetřila rovněž StB. J. Folta byl
obviněn i z udavačství v době okupace
a v dubnu 1947 odsouzen Mimořádným
lidovým soudem v Ostravě k trestu doživotního žaláře. Řízení proti ostatním
provinilcům nebylo ještě na podzim téhož
roku uzavřeno. Jen pro ilustraci lze uvést,
jak k zjištěným případům tzv. gestapismu
přistupovaly zdejší justiční orgány. Státní zastupitelství v Ostravě jich v květnu
1947 v obvodu své působnosti oznámilo
včetně událostí v táboře „Hanke“ a věci
Foltových celkem osm. Pět zahájených
trestních stíhání bylo s poukazem na nedostatek důkazů a s přihlédnutím k zákonu č. 115/1946 Sb. zastaveno, dvě „kauzy“
se dále řešily a v jedné nebylo řízení vůbec zahájeno.
ZDROJ: STANĚK, Tomáš. Poválečné
„excesy“ v českých zemích v roce 1945
a jejich vyšetřování“. Ústav pro soudobé
dějiny AV ČR, Praha 2005, ISBN 80-7285062-8.
pramen
Němci Těšínského Slezska chtějí pomník pro oběti poválečného masakru
Ostrava - Svaz Němců Těšínského Slezska chce otevřít případ údajného poválečného masakru v Ostravě. Při něm mělo být zabito 231
ostravských Němců. Událost potvrzují také historikové. Severomoravská část německé komunity v České republice chce, aby byl na místě,
kde byla těla pohřbena, postaven pomník. V srpnu policie řešila případ jiného válečného masakru u obce Dobronín na Jihlavsku. Podle
svědectví tam v hromadném hrobě mělo být pohřbeno 15 Němců, které ubili tamní Češi.
Nádražní třída v Ostravě. V roce 1945 tady stál internační tábor Hanke. Podle historika Tomáše Staňka jím prošla téměř tisícovka místních
Němců. 231 z nich tam zemřelo většinou násilnou smrtí. Svaz Němců Těšínského Slezska chce teď v Ostravě postavit památník. "V tom
táboře se s těmi lidmi nakládalo neobyčejně brutálně, byli hromadně popravováni. Těch 231 obětí je jmenovitě prokázáno," tvrdí historik
Tomáš Staněk.
"Chceme jen nějaký kříž nebo památník obětem druhé světové války jako připomínku, že se něco takového stalo," říká regionální předseda
Svazu Němců Těšínského Slezska Hans Mattis. Němci chtějí, aby památník stál v parku naproti dnešního Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Právě tady totiž měly být ostatky většiny mrtvých uloženy do masových hrobů na bývalém ostravském městském hřbitově,
jehož část tvořil i hřbitov židovský. "Na tom místě tam chodí lidi venčit psy, tam vedle je bufet, chodí tam lidi na pivo, to není pro mně žádné
pietní místo," rozčiluje se Hans Mattis.
"Tady byl silný odboj, padlo tady hodně českých a sovětských vojáků v rámci ostravsko-opavské operace na území města, a ten památník
by tam nebyl vhodný, už jenom to, že vedle je židovský hřbitov, kde je památník prvního transportu Židů do Osvětimi," vyjadřuje nesouhlas
předseda okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu Miroslav Pešl. "Ten případ Hanke byl vyšetřován a nedospělo se k žádným závěrům. V roce 1946 bylo vyšetřování z podnětu ministerstva vnitra zastaveno. Komise parlamentu to otevřela znovu v roce 1947,
ale vyšetřování vyznělo do ztracena a případ neskončil žádným obviněním," uvádí fakta historik Tomáš Staněk.
ZDROJ: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/
42
hanke
1947, 14. listopadu, Praha. – Stručný záznam MV o „porevolučních událostech“ v internačním táboře
„Hanke“ v Moravské Ostravě a jejich vyšetřování.
TA J N É !
Asi od 10.5.1945 do 13.6.1945 docházelo v táboře HANKE, kam byli soustředěni Němci i Češi obvinění z kolaborantství, k ukrutnostem a zločinům. Vedení tábora podléhalo Vladislavu K u s z o v i a Emilu M a r t í n k o v i , strážní službu vykonávali Josef J u r á š e
k a Ludvík P i e c z k a , vesměs z Ostravy. Ti svěřili výkonnou službu Němci J. G l o s s o v i , kterého jmenovali tzv. k[á]pem. Gloss,
který měl zřejmě sadistické sklony, utloukal vězně a prováděl exekuce oběšením. Internovaní byli i stříleni. Popraven byl i Čech
František Š e d i n a , který bydlel v táboře. Byl obviněn, že [z]prostředkuje styk internovaných Němců s jejich příbuznými. Strážci
tábora navštívili po jeho zajištění jeho ženu, která též bydlela v prostoru tábora, odňali jí její věci a dopustili se na ní násilného
smilstva. Dále znásilňovali internované Němky, které si vodili do bytu. Němcům odebírali cenné věci, které si ponechali. Uvedení
strážní vytrhávali internovaným za živa i po smrti zlaté zuby a ponechali si je. Když byla do tábora přivedena starší žena z Fulneku,
nařídili Němci Glossovi, aby jí do přirození vrážel obušek, a nutili přítomné Němce, aby ji znásilňovali, pak byli všichni popraveni.
Celkem přišlo tam o život 234 osob. Poněvadž potřebovali nějakým způsobem vykázat počet mrtvých, nařídili Němci Glossovi, aby
inscenoval vzpouru, kterou potlačili pobitím a postřílením 21 osob, vykázali však počet 72 osob.
Kde jsou pohřbeny oběti: Hřbitov a krematorium Ostrava.
Vyšetřovala: Vyšetř. komise ÚNS (3.–5.11.1947)
Bylo předmětem soudního řízení: Ano, Krajský soud Ostrava.
Č.j. min. vnitra: VII/C–14.936/taj.–47.
Rozhodnutí vyšetř. komise: a) Zavedení trestního řízení proti Vl. Kuszovi, J. Glossovi, E. Martínkovi, L.
Pieczkovi, Josef. Juráškovi,
b) uvalení vazby na uvedené pro §§ 134, 125, 132, 171 a 212 tr.z.
ABS-Ka, f. A 2/1, kart. 57, i.j. 1765 – Strojopis.
1947, 20. září, Ostrava. – Zpráva ostravské expozitury Zemské úřadovny Státní bezpečnosti pro VII. odbor
MV (k rukám dr. Zdeňka Lukeše) o vyšetřování poválečných poměrů v internačním táboře „Hanke“ v Moravské Ostravě.
Čís. 38/4–taj.–1947
V revolučních dnech ihned po osvobození byli ve skladišti fy. „HANKE“ v Ostravě soustředěni zajištění Němci, většinou příslušníci nacistických organisací. Záhy po zřízení tohoto internačního střediska docházelo tam k hromadným úmrtím internovaných. Většina těchto úmrtí
nastala za podezřelých okolností. Celkový počet zemřelých v tomto táboře dosáhl čísla 234. Mezi osobami zemřelými za podezřelých
okolností je také František ŠEDINA z Ostravy, který byl české národnosti a bydlel se svou rodinou v domku na nádvoří tábora „HANKE“.
Předběžným vyšetřováním případu bylo zjištěno, že v tomto internačním středisku měly být prováděny hromadné popravy internovaných a věznění – muži i ženy – byli nelidsky týráni. Tábor se stal záhy postrachem nejen vězněných Němců, ale i okolního obyvatelstva.
Kromě uvedených násilností měly být internovaným odcizovány různé cenné věci. V důsledku všech těchto událostí byli v červnu
1945 zatčeni vedoucí zmíněného tábora, a to: Vladislav KUSZ, Emil MART[Í]NEK a Josef JURÁŠEK, vesměs výpomocné síly ředitelství národní bezpečnosti v Ostravě. Všichni však byli propuštěni na svobodu. Krajský soud v Ostravě zastavil podle § 90. trest. řádu trestní řízení,
které proti nim bylo zavedeno. Tento postup pokládám za nesprávný nejen proto, že nebylo učiněno zadost spravedlnosti, ale i proto, že
státní zájmy trpí tímto způsobem zjevnou škodu.
Po zrušení tábora „HANKE“ začal se zmíněnými událostmi zabývat ostravský tisk. V článcích bylo poukazováno na množství
podezřelých úmrtí Němců v tomto táboře, na jejich týrání a na to, že pachatelé těchto násilností nebyli pohnáni k zodpovědnosti. Veřejné
úřady – mezi nimi i ministerstvo vnitra – byly obviňovány z nezájmu a úmyslného nedbání toho, co se v táboře dělo. Zájem tisku v této věci
neochabuje a občas vyskytne se v časopisech článek pojednávající o táboru „HANKE“ [a] žádající přísné vyšetření tohoto případu. Tyto
články vyvolávají mezi obyvatelstvem rozruch.
Porevoluční události v táboru „HANKE“ byly příslušnými úřady již několikráte vyšetřovány, ale tato vyšetření nevedla dosud
k žádné likvidaci případu. V zájmu spravedlnosti a důvěry ke státním úřadům a orgánům je nutné, aby případ „HANKE“ byl s urychlením
řádně vyšetřen a [s]koncován.
Prosím, aby v případě vyšetřování porevolučních událostí v táboru „HANKE“ vyšetřující komisí bezpečnostního výboru ÚNS byla
zdejší úřadovna ještě před jeho začátkem vyrozuměna, aby mohlo býti přikročeno k zajištění některých osob, které bude v zájmu vyšetřování nutné.
Přednosta:
ei…ie
ABS-Ka, f. A 2/1, kart. 57, i.j. 1765 – Strojopis (kopie).
43
Táborová soustava
na Ostravsku a poválečná
perzekuce německého
obyvatelstva
Radoslav Daněk
Okupace Ostravska zahájená již 14. března
1939 a události následující v letech druhé
světové války způsobily definitivní rozpad
konfliktního společenství majoritního českého obyvatelstva a jeho německých spoluobčanů. Zejména brutální policejní teror
(tzv. gestapismus), páchaný na civilním
obyvatelstvu, způsobil vyhrocení nenávisti
Čechů vůči Němcům, kteří byli jako celek viněni z rozpoutání válečného konfliktu i nacistické zlovůle. Kapitulace Německa sebou
zákonitě přinesla živelnou explozi nahromaděných protiněmeckých nálad. Většina
z původních více než šestadvaceti tisíc ostravských Němců, představujících zhruba
pětinu celkového počtu obyvatel Moravské
Ostravy, opustila město v prvních měsících
roku 1945 ze strachu před blížící se frontou a očekávanou mstou ze strany vítězů.
Zůstalo zde asi jen šest tisíc starousedlíků, kteří se stali terčem nacionální odplaty
a prostředkem k uvolnění potlačovaných
frustrací české části společnosti. Mnozí
z těch, kteří včas neodešli, byli lidé staří či
nemocní, ženy s dětmi; někteří se naivně
domnívali, že pokud se osobně ničím neprovinili, nemůže se jim nic stát, jiní nedokázali
opustit svůj domov. Byli však mezi nimi také
přesvědčení nacisté a zločinci.
Krátce po skončení války v Evropě se objevily první nezdařené pokusy o veřejné
lynčování Němců v ulicích města. Protiněmeckou hysterii propagandisticky stupňovaly na svých stránkách zvláště noviny
Nová svoboda, krajský tiskový orgán Komunistické strany Československa, které se
úspěšně dařilo přetavit německou otázku
ve zdroj politického kapitálu. Ta část veřejnosti, která se k německému obyvatelstvu
stavěla smířlivěji, byla pod velkým tlakem,
neboť jakákoliv snaha zastávat se Němců
nebo jim pomáhat byla označována za národní zradu a dokonce trestný čin. V tom-
44
to duchu se nesly také rozkazy velitelství
uniformované Národní bezpečnostní stráže
v Ostravě z 17. a 18. května 1945, vyzývající
k zatýkání německého obyvatelstva. O měsíc později proběhl první divoký odsun, při
němž byl pod dozorem československé armády vypraven ze Slezské Ostravy pochod
1260 Němců na Krnovsko ke státní hranici,
kde byli ponecháni svému osudu.
Všichni Němci, ale často i jen ti, kteří byli
za Němce např. z jazykových důvodů mylně považováni, byli internováni v táborech,
zbaveni občanských práv (na základě dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.),
přikázáni k nucené práci (dekret č. 71/1945
Sb.) a majetkově vyvlastněni (dekret č.
108/1945 Sb.). To vše bez ohledu na míru
osobního provinění, na základě presumpce viny a kolektivní odpovědnosti. Výjimku
tvořili pouze antifašisté a částečně osoby
z národnostně smíšených manželství. Ze
svazku města bylo vyškrtnuto 16 464 občanů německé národnosti. Ti, kteří se dosud
nacházeli v Ostravě, byli podrobeni mimořádným restriktivním opatřením a nařízením, podobným těm, která nedlouho předtím
uplatňovala nacistická moc ve vztahu k Židům: starší šesti let museli nosit potupné
označení písmenem „N“, nesměli užívat veřejných dopravních prostředků, navštěvovat
veřejné místnosti a sady, vycházet po 20.
hodině z bytu, nakupovat v obchodech mohli pouze hodinu před zavírací dobou, nesměli vlastnit rádio, telefonovat, jezdit na kole
apod. Také další formy a nástroje perzekuce
byly převzaty podle nacistického vzoru, aby
tak domnělá spravedlnost dala Němcům
zakusit toho, co sami chystali druhým.
Mezi jiným to bylo již zmíněné soustředění
v táborech, které nezřídka vznikaly v objektech sloužících podobnému účelu již v letech okupace. Nacistická okupační správa
v průběhu války vybudovala na Ostravsku
pro účely válečné výroby pracovní tábory
a soustřeďovala v nich tisíce lidí z okupovaných území východní Evropy i protektorátu a rovněž válečné zajatce. K právě takovým zařízením patřily největší poválečné
ostravské tábory v Kunčicích nad Ostravicí
a v Moravské Ostravě na Cihelní ulici. Hned
v prvních týdnech po osvobození vzniklo
na území města až 25 táborových zařízení.
Ostrava vykazovala největší počet táborů
na Moravě a ve Slezsku. Zřizovaly se prakticky ve všech městských částech a umisťovaly se do nejrůznějších objektů – veřejných
budov, škol, hostinců, dělnických kasáren,
zemědělských statků aj. Nejvíce jich bylo
s ohledem na početnost německého obyvatelstva v Moravské Ostravě (4), Přívoze (4)
a Vítkovicích (3). Vznikaly však také v dalších městských částech: v Mariánských
Horách, Hulvákách, Zábřehu, Hrabůvce,
Výškovicích, Staré Bělé, Kunčicích, Slezské
Ostravě, Hrušově, Michálkovicích, Radvanicích a Bartovicích. Během několika týdnů se
v těchto táborech ocitla drtivá většina Němců, kteří zůstali v Ostravě po příchodu Rudé
armády. Ke dni 30. června 1945 se v nich nacházelo celkem 6090 osob. Největší početní
stavy vykazovaly tábory Vítkovice, Trusková ul. (831, zejména ženy), Přívoz, „Mexiko“
(774), Zábřeh, Výškovická ul. (512), Mariánské Hory, Závodní ul. (455) atd.
Zpočátku nebyl přesně vymezen charakter
jednotlivých táborů, takže se v nich ocitali
lidé bez ohledu na pohlaví, věk či důvod zadržení. Později se dělily podle účelu, jemuž
sloužily, na internační (etnická segregace),
pracovní (koncentrace nuceně pracovně
nasazených) a sběrné (soustředění osob
určených k odsunu). Internační tábory sloužily rovněž k zadržení osob vyšetřovaných
a podezřelých ze spáchání zločinu – nacistů
a kolaborantů, kteří měli být na základě tzv.
velkého retribučního dekretu (č. 16/1945
Sb.) postaveni před mimořádný lidový soud.
Uplatnění této formy stanného práva bylo
menším zlem ve snaze o urychlené prosazení spravedlnosti, přičemž se však nedařilo účinně bránit projevům osobní msty.
Ostravský tribunál odsoudil celkem 1636
osob (více než polovina z nich byla německé národnosti), 41 odsouzených dostalo
absolutní trest, 43 doživotí. Drtivá většina
obviněných byla potrestána několikaletým
odnětím svobody, které si odpykávali v kárném pracovním táboře ve Vítkovicích.
Vnitřní podmínky v táborech byly zvláště v prvních poválečných měsících velmi
špatné. Na chaotické zatýkání německého
obyvatelstva nebyly místní správní orgány
materiálně vůbec připravené. Internovaní
Němci byli na některých místech ubytovaní
v hospodářských budovách určených dříve
k ustájení zvířat, neměli k dispozici základní hygienické prostředky ani čisté šatstvo
a prádlo, spávali na holé zemi bez přikrývek.
Nedostatečná zdravotní péče a nízké potravinové příděly způsobovaly nadměrnou
úmrtnost a nebezpečí šíření epidemických
nákaz. Správy a ostrahy táborů se mnohdy
chopili různí samozvanci pochybných morálních vlastností, z nichž někteří se dopouštěli i kriminálních činů – vražd, znásilnění,
krádeží a defraudací.
Nejhrůznějším se stal případ internačního
tábora na Nádražní třídě v Moravské Ostravě, jenž vznikl v prostoru bývalé zasilatelské firmy „Hanke“ v květnu 1945 a sloužil
jako prozatímní věznice Národní bezpečnosti. Byli zde soustředěni především nacisté (příslušníci SA a SS) a kolaboranti,
ale také váleční zajatci, a nacházely se zde
rovněž ženy s dětmi. Do konce června tudy
prošlo téměř 600 mužů a asi 100 žen. Tábor
zpočátku střežila dozorčí služba výpomoc-
ných členů Národní bezpečnostní stráže,
jejichž velitelem se stal hrušovský horník
Emil Martínek. Dohled nad táborem měl
zajišťovat vedoucí politického oddělení ostravského ředitelství Národní bezpečnosti
Vladislav Kusz. Několik týdnů trvající mučení a vraždění zde vyvrcholilo bezdůvodným
masakrem, který si vyžádal 21 oběť. Celkem
zde bylo během dvou měsíců protizákonně,
bez řádného soudu popraveno, přesněji řečeno zavražděno, více než 230 lidí. Exekuce
byly navíc vykonávány naprosto sadistickým způsobem a provázeny dalšími nelidskými scénami. Viníci těchto zločinů nebyli
nikdy potrestáni.
Situace v ostravských táborech se zklidnila teprve na podzim 1945, kdy se podařilo
dostat většinu z nich pod veřejnou kontrolu,
zformovat systém řízení a zabezpečit zásobování. Tyto úkoly převzal samostatný úřad
Účtárny internačních a pracovních středisek
při ostravském Ústředním národním výboru.
Nevyhovující tábory byly postupně rušeny
a mnozí Němci byli po prověření retribučními
komisemi propuštěni na svobodu. Revoluční
milice nahradili příslušníci uniformovaných
policejních složek a došlo ke zřízení Velitelství internačních a pracovních středisek,
podléhajícího Sboru národní bezpečnosti.
Jedním z hlavních účelů soustředění Němců
v táborech se stalo jejich pracovní využití,
které mělo zčásti suplovat těžko realizovatelné válečné reparace, respektive náhradu
hospodářských škod ze strany Německa.
Němci umístění v ostravských táborech byli
přidělováni Okresním úřadem ochrany práce
do nejrůznějších zaměstnání. Měli se podílet na odstraňování válečných škod, sezónních zemědělských pracích a obnově provozu ve strategicky důležitých průmyslových
závodech a v dopravě. Nasazovali se např.
na odklízení trosek válkou poškozených ob-
jektů, byli k dispozici různým živnostníkům,
školám apod., armádní složky jich využívaly při likvidaci poškozené vojenské techniky a nevybuchlé munice. Výkazy pracovně
nasazených předkládali velitelé táborů
Účtárně internačních a pracovních středisek, která pak předepisovala měsíční účty
za vykonanou práci jednotlivým subjektům
a závodům. Mzdy se Němcům vyplácely
rovněž prostřednictvím účtárny a na rozdíl
od běžných zaměstnanců podléhaly zvláštní dani ve výši 20 %.
Profitu z pracovního využití Němců využívaly již od roku 1945 také největší znárodněné
ostravské průmyslové podniky. Na vlastní
náklady zřizovaly a ve vlastní režii provozovaly pracovní tábory Ostravské chemické závody, Vítkovické železárny a zejména
Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly.
Celkem fungovalo na území města šestnáct
takovýchto zařízení, do nichž se transportovali Němci z celé Moravy i Slezska a také
váleční zajatci. Byly to především doly, které působily při správě ostravské táborové
soustavy značné potíže tím, že nerespektovaly platné předpisy a že se odmítaly podřídit jakémukoli dozoru. Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly si vytvářely vlastní
táborovou soustavu, na níž nahlížely jako
na integrální součást svých závodů, spadající výhradně do kompetence vedení národního podniku.
Obecný vývoj v českých zemích směřoval
od září 1945 k „definitivnímu řešení“ německé otázky – k vysídlení. Táborový systém
v tomto procesu měl hrát významnou úlohu.
Počátkem roku 1946 se započalo s organizovaným odsunem německého obyvatelstva z českých zemí. Důležitou organizační
složkou se stala sběrná odsunová střediska, jejichž funkci na území města Ostravy
plnily tábory na Cihelní ulici v Moravské
45
Ostravě a později v Kunčicích n. O. Zahájení
organizovaného odsunu z Ostravska mělo
oproti ostatním částem republiky jisté časové zpoždění, první z celkem sedmi transportů vyjel až 31. května 1946. Jeden transport představoval vlak o 42 vozech, s nímž
bylo vypraveno 1200 Němců. Ubytovací kapacita sběrných odsunových středisek byla
proto nastavena tak, aby v nich bylo možno
jednorázově umístit právě tolik osob, kolik
odpovídalo jednomu transportu. Po završení organizovaného odsunu koncem roku
1946 většina táborů zanikla, ale některé
byly funkční až do roku 1948. V Kunčicích
bylo zřízeno oblastní sběrné středisko pro
Bourání Německého domu
46
Němce určené k dodatečnému odsunu,
s působností pro celou oblast severovýchodní Moravy a Slezska, a z pracovních
táborů nadále fungovala některá střediska
Vítkovických železáren a Ostravsko-karvinských kamenouhelných dolů, v nichž se
nacházeli především vojenští zajatci, jejichž
repatriace byla záměrně oddalována.
V letech 1945–1948 fungovalo na území
Ostravy postupně až 43 táborů. Spuštění
železné opony v Evropě a komunistický puč v Československu urychlily zánik
ostravské táborové soustavy v té podobě, jak se vytvořila v letech 1945–1946.
Do konce roku 1948 všechny tábory v Ostravě zanikly. U vybraných zařízení (Kunčice) se však jednalo pouze o formální
záležitost, neboť již dříve se rozhodlo
o jejich přeměně v tábory nucené práce.
Nastupující bolševická diktatura plánovitě počítala s využitím táborové soustavy
jako nástroje k posilování komunistického
mocenského monopolu. Většinově společensky schvalovaná perzekuce jedné národnostní skupiny obyvatelstva českých
zemí tak v podstatě otevřela dveře perzekuci dalších skupin politických, sociálních
a profesních.
Internovaní Němci při bourání Německého domu
Vyhnání a český
nacionální socialismus
JAN URBAN
27. 02. 2013, blog.aktuálně.cz
Neslušnost a nedůstojnost řady českých
nacionalistických reakcí na projev premiéra Petra Nečase v bavorském parlamentu
dosti nečekaně přesáhly všechny doposud
známé mantinely čecháčkovského fňukání a národního sebepoškozování. Laskavému čtenáři si dovoluji předložit jenom
malý výběr, ze kterého jsem vědomě pro
úplnou hloupost a nepravdivost vyřadil
jakoukoliv zmínku ze strany českých komunistů a neonacistů.
jmům České republiky a pošlapal svými
výroky a činy ústavní slib poslance České
republiky”.
1. Pro objektivnost a přehlednost však
nejprve uvádím pasáž textu z projevu
Petra Nečase, na který dotyční „demokraté“ reagovali: „Litujeme, že poválečným
vyháněním, jakož i nuceným vysídlením
sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním
občanství bylo způsobeno mnoho utrpení
a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem
na kolektivní charakter přisuzování viny,“
„Hledání společné interpretace dějin poskytne morální satisfakci, předválečné
majetkové poměry však není možné obnovit.“
3. Jakýkoliv student kterékoliv slušné
české školy, který by přišel ke zkoušce
s tímto výkladem, včetně Michala Haška
(ČSSD) nebo ministra Kuby (ODS) v televizi Prima, by musel být okamžitě vyhozen. Prokázal by tím totiž, že nezná ani ty
nejzákladnější dokumenty zkoušené látky. Českým sociálním nacionalistům, bez
ohledu na momentální politickou příslušnost, to prochází. Novinářům jakbysmet.
Už před šestnácti lety, v lednu 1997, totiž tehdejší premiér Václav Klaus, dnešní
šéf Petra Hájka, podepsal jménem České
republiky „Česko-německou deklaraci
o vzájemných vztazích a jejich budoucím
rozvoji.“
2. Petr Hájek – vicekancléř prezidenta
Václava Klause, označil Nečasův projev
za „zničující úder“, a má za to, že „Nečas prodává národ Sudeťákům“. Senátor
Jaroslav Doubrava (čerstvě bývalý exkomunista za Severočeši.cz) rovnou premiéra vyzval „ať jde do hajzlu“. Jaroslavu
Foldynovi (ČSSD) je z projevu „smutno“.
Jan Zahradil (ODS) „cítí rozpaky“. Vladimír Dryml (SPOZ) ho považuje za „ostudu“. Senátor Lebeda (ČSSD) za „anální
horolezectví“. Protestují váleční veteráni
a přeživší lidické děti. Podle Jany Volfové
(původně ČSSD, dnes místopředsedkyně Suverenita, a po dobu dovolené Jany
Bobošíkové nejvyšší česká vlastenka) se
Nečas „zásadně zpronevěřil národním zá-
Všichni kritici se shodují především v tom,
že (ve zkratce) premiér vůbec nezdůraznil,
že za to všechno může německá strana,
která se nikdy neomluvila, a může si za to
tedy sama, a že poválečný odsun německého obyvatelstva byl správný právě kvůli
předchozímu bezpráví na českém lidu.
4. Tato deklarace ustanovuje: (Prosím
laskavého čtenáře, aby si články II a III
přečetl raději vícekrát)
I
Obě strany jsou si vědomy svého závazku
a odpovědnosti dále rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy.
Česká republika a Spolková republika
Německo dnes sdílejí společné demokratické hodnoty, respektují lidská práva,
základní svobody a normy mezinárodního
práva a jsou oddány zásadám právního
státu a politice míru. Na tomto základě
jsou odhodlány přátelsky a úzce spolupracovat ve všech oblastech důležitých
pro vzájemné vztahy.
Obě strany jsou si zároveň vědomy, že
společná cesta do budoucnosti vyžaduje
jasné slovo o minulosti, přičemž příčina
a následek ve sledu událostí nesmějí být
opomíjeny.
II
Německá strana přiznává odpovědnost
Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku
1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky.
Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest
obětem nacionálněsocialistické vlády
násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli
odpor.
Německá strana si je rovněž vědoma, že
nacionálněsocialistická politika násilí vůči
českému lidu přispěla k vytvoření půdy
pro poválečný útěk, vyhánění a nucené
vysídlení.
III
Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením
sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním
občanství bylo způsobeno mnoho utrpení
a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem
na kolektivní charakter přisuzování viny.
Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě
zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno
47
nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto
činy potrestány.
tat potrestání zločinů především z období divokého vyhnání na jaře a v létě roku
1945, jako jsou:
5. Německá strana tedy už před šestnácti lety jménem a vahou demokratického
státu „přiznala zodpovědnost“, „lituje
utrpení a křivd“, „vzdává čest obětem..
a těm, kdo kladli odpor“ a „je si vědoma“,
že poválečné události byly důsledkem
„nacionálněsocialistické politiky násilí
vůči českému lidu“.
- Plánování, organizování a provádění
brutální etnické čistky, kde jediným znakem viny byl jazyk a jím definovaná národnost
6. Ještě v únoru 2013 si český premiér
z obav před domácí nacionálně socialistickou politickou spodinou nedovolil přečíst ani úplný text šestnáct let starého
odstavce článku III,, schváleného dávno
Poslaneckou sněmovnou. Česká strana - „Zejména lituje excesů, které byly
v rozporu s elementárními humanitárními
zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě
zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno
nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto
činy potrestány“.
7. V roce 2013 je pro české nacionální socialisty všech barev stále ještě nemyslitelné přiznat, že pro civilizovaný národ je
nemožné schvalovat, omlouvat, a odmí-
48
- Využití státní moci, včetně zákonodárné,
soudní a všech státních orgánů, včetně
armády a bezpečnostních složek v době
míru, k jejich provedení
- Vědomé vytvoření bezprávného stavu,
umožňujícího nekontrolované a tolerované
násilí proti civilním osobám, s důsledkem
mnohačetných vražd, znásilnění, vyhánění,
ponižování a utrpení, včetně dětí, těhotných
žen a starců.
- Úmyslné amnestování všech těchto činů
v roce 1946, a to v rozporu s dokumenty
Organizace spojených národů, kterými v té
době už Československo bylo vázáno.
Řečeno lidsky: Kdokoliv, kdo z šovinistických pohnutek ještě dnes v neúctě k lidskému životu schvaluje nebo omlouvá vraždy
kojenců a malých dětí (Švédské šance, Postoloprty) znásilňování nezletilých (lágr
Hanke u Ostravy) a tisíce dalších aktů
pomsty na nevinných, je českým nacionálním socialistou, tedy nacistou. Byli to
totiž zatím jenom ruští komunisté a němečtí nacisté, kdo věřili, že k lepším zítřkům
a spravedlnosti se lze provraždit. Demokrat
si nemůže myslet, že rozbít pažbou pušky
hlavu malého dítěte (exhumace hromadného hrobu Postoloprty) napomáhá rozvoji
demokracie, právního prostředí a lidských
práv. Právě proto jsou dnes v mezinárodním
právu zakotveny principy nepromlčitelnosti válečných zločinů, zločinů proti lidskosti
a genocidia.
Pro válečné veterány a lidické děti mám
celoživotní hlubokou úctu. Snažím se chápat jejich důvody pro jejich dnešní ne příliš
informovaný, nedemokratický a ne příliš
lidský přístup. Připomínám si, že skutečný
hrdina protinacistického odboje Jan Wiener,
muž mimořádně spravedlivý a statečný,
o odsunu říkal: „Československá armáda je
jediná, která se ještě neomluvila za to, že se
po válce nechala zneužít k vraždění civilistů“. Nebo je Vám ještě dnes jedno, že Vaším
jménem tento stát nechal vraždit děti?
P.S. Znovu opakuji, že nepojednávám
o odsunu jako takovém, ale o etapě „divokého vyhánění“ v roce 1945.
WORKsHOP I
Čeští Němci a vznik
Československa
JOSEF MÄRC
Podle Manfred ALEXANDER, Čeští Němci s vznik Československa. ĎAS 6/97,s.21- 26.
Jiří KOPICA: Zemská vláda Deutschböhmen v letech 1918 a 1919. Ústí n. L. 2004.
TEXT 1
Vztah Čechů k Němcům je odstupňován
do tří rovin: jsou tu jednak Němci usazení
v zemi, kteří jsou součástí českých dějin,
něco jako „sousedi od vedle“ nebo členové vlastní rodiny, dále Němci z alpských
zemí, ze staré habsburské monarchie, se
kterými měli Čechové mnoho společných
prvků v tradici i sporech, a konečně Němci mimo habsburskou monarchii, Němci
říšští nebo později spolkoví, na které se
v průběhu doby soustředily a přenesly
představy o „těch“ Němcích. Na pozadí
společné tradice českých Němců a vzhledem k výsledku namáhavého procesu
emancipace Čechů z německé politické
a kulturní nadvlády se mnoho Čechů pokládá za odborníky na „německou otázku.“
I dnes je lákavé zaměřit pohled na dobu,
kdy spor mezi Čechy a Němci dosáhl uzlového bodu, kdy byla vyhlášením nového
československého státu 28. října 1918
nahrazena německá nadvláda nadvládou
českou a kdy byla v následujících týdnech roku 1918 vyhlášena všechna hesla a provokativní formulace, s nimiž se
dodnes setkáváme v nejedné české, ale
také v sudetoněmeckých publikacích. Pokusíme se zaměřit na základní otázku, jak
chápali vznik československého národního státu čeští Němci, jistě ne způsobem
vyčerpávajícím, ale pouze upozorníme
na některé problémy. Podle našeho názo-
ru nelze omezit téma jen na období šesti
týdnů od vyhlášení nového státu do obsazení severočeského pohraničí českými
oddíly v polovině prosince 1918, protože
takové omezení na jediný časový úsek by
nechalo bez povšimnutí „facteurs de longue durée.“
Úvahy proto předkládáme ve třech rovinách – v první se pokusíme zabývat základními „faktory dlouhodobé povahy,“
ve druhé se zaměříme na politické události ve světle zveřejněných dokumentů, ve třetí se pokusíme interpretovat
některé lokální události. V první části si
ujasněme problematiku území nového
státu. Stejně jako v případě Polska nebo
Rumunska i zde se směšovala hlediska
historická a etnická. V případě Slovenska
bylo jasné, že v uherském království nikdy neexistovala historická hranice území
osídleného převážně Slováky. Pro získání
slovenských oblastí se mohla uplatňovat
jen hlediska etnická.
K zaměňování etnických a historických
aspektů však dochází i u „českého státního práva.“ V tomto požadavku, od roku
1918 považovaném za program, se praví,
že dynastické državy – království české,
markrabství moravské, a zbytek vévodství slezského – tvoří nedělitelnou jednotu Zemí Koruny české. Pokud byly tyto
části částmi dynasticky zdůvodnitelného
státu (habsburské monarchie) odpovídalo to tradici a nebylo ani důležité, jak tyto
historické celky vznikly a jak se v průběhu
staletí měnily. Problém nastal v okamžiku,
kdy byly tyto hranice považovány za základ
národního státu. S ohledem na národnostní
poměry musely české etnické nároky kolidovat s nároky německé části obyvatelstva.
Mezi obyvatelstvem (v německé části asi tří
milionů lidí a v české části asi sedm milionů
lidí) existovaly rozdílné představy o tom, jak
by mělo legitimní státotvorné uspořádání
českých zemí vypadat – na české straně to
byla představa státu národního, na německé představa státu dynastického.
Zástupci českého národního hnutí mohli již
od poloviny 19. století vhodně spojovat dva
moderní požadavky – demokratizaci a vládu
většiny, německá strana setrvávala na starých principech habsburského státu, vyžadujících organizaci správy v němčině jako
jednotícím prvku celé říše. Bylo by ovšem
přílišným zjednodušením, kdybychom proti
sobě postavili protiklad „český – moderní“
a „německý – zastaralý,“ protože české
stanovisko bylo stejně tak málo vyhraněné
jako německé. V politickém boji stáli proti sobě spíše zástupci elit, zájmy národní
a osobní byly nad politické principy. Intelektuální spor přerůstal v urputný boj o moc
šířící se do všech úrovní společnosti – parlamentem počínaje, ulicí konče.
49
TEXT 2
Spor obou národností můžeme rozdělit
do dvou fází, přičemž rok 1918 se stal oním
kritickým bodem, který přinesl změnu politických poměrů, a také rozhodl o hranicích.
Před rokem 1918 požadovali zástupci českého národního hnutí jednotu českých zemí,
zrovnoprávnění jazyků a zrušení stavovských
výsad, zatímco na německé straně mělo být
nedotknutelné uchování tradice a nadvláda
německého jazyka a kultury. Tyto staré principy bylo vůči „moderním“ Čechům stále těžší
obhajovat, ale zároveň z nich německá skupina nechtěla slevit, jak o tom svědčí vyhrocené
německé nacionální „velikonoční požadavky“
z roku 1916 na administrativní rozdělení Čech
podle jazykové hranice. Zda tím byla míněna
německá část a část česká, nebo německá
a smíšená část je jen stylistickou otázkou.
Cílem bylo zachování celistvosti země a zároveň ochrana německé menšiny, jejíž nadvládu
v Čechách nebylo možné za normálních podmínek udržet věčně.
Názor, že se boj v českých zemích zakrýval
historickými argumenty, můžeme podložit
i dalšími fakty. Česká koncepce, vznikající
v 19. století, vypadala v kostce následovně: až
do ztráty samostatnosti za Habsburků existovala v českých zemích politická jednota a tyto
země byly vždy české – v každém případě většinou obyvatelstva a politickými požadavky.
Tyto argumenty byly používány jako instru-
ment politických požadavků a české dějiny
tak byly redukovány na protiklad německo-český, ačkoliv v jednotlivých rodinách, ba dokonce u jednotlivých osob tu žádný protiklad
nebyl, a rozhodnutí pro jednotlivou národnost
bylo často náhodné nebo projevem vůle. Jiné
vlivy, jako třeba pražští židé, byly pokládány
za nedůležité nebo rušivé. Otázkou byla i volba časového východiska, na které se tito lidé
odvolávali u „českého státního práva.“
Když požadovali Poláci restituci staré šlechtické republiky v hranicích roku 1772, mohli
tak činit i Češi pro rok 1742, čímž by napravili křivdu způsobenou odtržením Slezska
od České koruny. Pohrajeme-li si s myšlenou,
že by Češi požadovali po válce Slezsko a že
by je na mírové konferenci získali, pak by bylo
lepší označení státu „Českoněmecko“ než
Československo, které by mělo navíc i historické oprávnění. Vraťme se k základní myšlence, že v tomto sporu se užívalo historických
argumentů podle momentální výhodnosti pro
tu nebo onu stranu. Tím se dostáváme k roku
1918 a k situaci, kdy je pro Čechy velmi obtížné vysvětlit spojencům české požadavky.
Když už počátkem ledna 1918 žádali čeští
poslanci v Praze samostatnost Čechů v historických hranicích, teprve počátkem září po vícero intervencích dosáhl Beneš prosazení
následující formulace: „realizace nezávislého
československého státu v hranicích provincií historických,“ přičemž opatrní diplomaté
konkrétní výčet provincií (včetně Slovenska)
pro jistotu vyškrtli. Třebaže konec monarchie
v říjnu 1918 v Praze a ve Vídni tušili, rychlost
a načasování tohoto pádu byly překvapením.
To je zřejmé i z faktu, že 28. října na sebe strhla iniciativu druhá garnitura domácích českých
politiků, zatímco jejich prominenti jednali
v Ženevě s Benešem. Zde je také položen základ pozdějšího vůdčího postavení exilových
politiků v ČSR.
A byl-li tento vývoj překvapením pro české domácí politiky, oč větší musel být pro
představitele Němců, kteří ještě na sklonku
léta 1918 počítali s vojenským vítězstvím
ústředních mocností. Zajímavé je také srovnání dokumentace oněch událostí, vedle bohaté české literatury téměř žádná německá
neexistuje, dějiny úspěchu se píší evidentně
snadněji než dějiny prohry a zklamaných iluzí.
Dostáváme se konečně k užšímu tématu – totiž jak čeští Němci reagovali na situaci v říjnu
1918 a posléze vyhlášení československého státu. Zdá se, že poněkud ztratili iniciativu
a jednali „intuitivně.“ Českoněmečtí poslanci
prohlásili ve Vídni své „provincie“ za součást
Německého Rakouska. Jednalo se o čtyři území – „Deutschböhmen (Reichenberg),
Sudetenland (Troppau), Deutschsüdmähren
(Znaim), Böhmerwaldgau (Krumlau).
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
50
TEXT 3
Území německočeských provincií měla být
připojena k Rakousku, třebaže to odporovalo administrativní tradici, logice dopravního
spojení, navíc oblasti neměly čistě německé obyvatelstvo. Sudetoněmecká literatura
se snažila ospravedlnit vyhlášení „provincií“
Německého Rakouska právem na sebeurčení. Problém spočívá v tom, že obhájci tohoto
řešení argumentovali mapou Čech a ne jazykovou mapou střední Evropy. Většinou se
totiž zatajuje, že přičlenění k Německému
Rakousku bylo plánováno jen jako první krok
k vytouženému začlenění celého Rakouska
k Německu. Kdyby se toto realizovalo, došlo
by k paradoxu, že by Německo vyšlo z války
územně zvětšené. Za povšimnutí také stojí,
že „právem na sebeurčení,“ nově proklamovaným čtrnácti Wilsonovými body, začala argumentovat německá strana až po válečné
porážce. Ještě v létě 1918 se o sebeurčení
Čechů, natož pak českých Němců v těchto
kruzích nemluvilo.
Za důležitý problém provincií bylo stále považováno zachování klidu a pořádku, zásobování potravinami, klíčovým se jevilo nebezpečí
sociálních nepokojů. Českoněmečtí vojáci
vracející se z války nejevili velkou chuť k novým hrdinským činům, ale častěji k rabování.
Obracení se na “vyšší moc,“ ztělesňovanou
prezidentem Wilsonem, jemuž bylo předloženo vyřešení „sudetoněmecké“ otázky na nadcházející mírové konferenci, lze ze strany
českých Němců považovat za realistické smí-
ření s novou situací. Nakonec se české vojsko
mnohde mohlo jevit jako pomoc v nejisté době
a jediná cesta k zajištění klidu a pořádku, ačkoliv se někde situace vyhrotila v ozbrojené
střetnutí (27. listopad, Most), postupně převládl spíše klidný průběh obsazování provincií
československým vojskem, např. 11. 12. Ústí
nad Labem, 18. 12. Opava, 27. 12. Litoměřice.
Německá zemská vláda se přesunula do Vídně. Některé z těchto události nejsou detailně
doloženy.
Jisté je, že se již nemluvilo o účasti Němců
na budování nového státu. Němci nebyli zastoupeni ani v novém Národním shromáždění, ani v grémiích, která připravovala novou
ústavu. Cesta nového státu je později líčena
přímější, než se tehdy jevila. Na počátku roku
1919 nebylo jasné, že mírová konference uzná
české a polské požadavky v takovém rozsahu, v jakém k tomu poté došlo. Možnost, že
by Wilson mohl vystupovat jako zastánce
sebeurčení Němců, se stala pro sudetské
Němce zdrojem nadějí, pro Čechy obav. Beneš
varoval, že není vyhráno, a konflikt s Polskem
o Těšínsko, ho zneklidňoval stejně jako potencionální protiněmecké a protižidovské násilnosti ve vnitrozemí.
Ani české požadavky pro stanovení hranic neumožňují rozeznat jasnou linii, v zásadě měly
být zachovány staré hranice. Ačkoli česká
delegace předložila určité územní požadavky,
navrhovala také možná odstoupení. Ani pro-
tekce spojenců nebyla tak jistá, jak se později jevilo. Konečné stanovení hranic v rámci
staré monarchie navíc s malým Hlučínskem
znamenalo pro nový stát optimum. Sudetští
Němci nepochopili, že se jim narozdíl od Německa a Rakouska dostalo výhod být na straně vítěze, protože se vnitrostátně považovali
za poražené. Události z března 1919 pak zrodily mučedníky, stojící mezi Němci a Čechy
dodnes. Ve většině sudetských měst se dne 4.
března 1919 konaly demonstrace, které měly
podpořit německé právo na sebeurčení. Tento
den byl dnem zasedání nového parlamentu
ve Vídni, do kterého bylo sudetským Němcům
zabráněno volit.
Výsledkem byli mrtví – 55 Němců a dva českoslovenští vojáci. Nejkrvavější bylo střetnutí
v Kadani, kde z ne zcela jasného důvodu během
přetahování o to, jaká vlajka bude viset na radnici, došlo ke střelbě do shromážděných. Paradoxně většina mrtvých a zraněných pocházela z řad
žen a dětí, které jen přihlížely uprostřed náměstí
a byly zasaženy odraženými střelami z kulometu. V Kadani bylo nakonec 24 mrtvých a 64 zraněných, z nichž mnozí si nesli následky po celý
život. V moravském Šternberku bylo 17 mrtvých.
Český úspěch z roku 1918 - 1919 viditelně potvrdil Masarykovu tezi, že na české straně stojí
pokrok a demokracie, kdežto na německé autoritativní postoj a orientace na minulost. Obdobné
české pohlížení (přehlížení) se uplatnilo i v poválečných poměrech vůči Vídni a zejména výmarské republice.
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
51
52
53
Národnostní skladba obyvatelstva předmnichovské ČSR
(podle sčítání lidu k 1. prosinci 1930)
© Josef Spurný/Adrian von Arburg
ARBURG, Adrian von, ed. a STANĚK, Tomáš, ed. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. Díl I., Češi
a Němci do roku 1945: úvod k edici. 1. vyd. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2010. 373 s. ISBN 978-80-86057-66-8.
54
WORKsHOP II
Sudety_protrhnout
vrstvu lhostejnosti
Milan Hes
1. Jaká konkrétní osoba svědectví poskytla? Jak tuto osobu mohu identifikovat? Jedná se o muže/ženu? Jakým jazykem k nám tato
osoba ve filmovém svědectví promlouvá? Jedná se o očitého svědka událostí nebo mají tito lidé informace již „z druhé ruky.“?
Svědek č.1:
I. jméno – příjmení (identifikace):
II.
muž – žena:
III.
jazyk, v kterém byl rozhovor veden:
IV.
očitý svědek – informace má osoba pouze zprostředkované od druhých:
Svědek č.2:
I.
jméno – příjmení (identifikace):
II.
muž – žena:
III.
IV.
Svědek č.3:
I.
jméno – příjmení (identifikace):
II.
muž – žena:
III.
IV.
2. Pokusíte se odhadnout, kdy bylo svědectví pamětnicemi poskytnuto? Jedná se o vzpomínky, které jsou jen několik let staré nebo je
naopak na události vzpomínáno až s odstupem mnoha let? O jaké postřehy, informace své tvrzení o „stáří“ svědectví opíráte?
Podle mého odhadu bylo svědectví poskytnuto přibližně …………………. let po proběhlých historických událostech.
Časový „odhad“ o stáří svědectví odvozuji na základě následujících faktů a poznatků:
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Pamětnice ve filmu vzpomínají na události „odsunu Němců“ z poválečného Československa. Žil již v této době někdo z mé rodiny?
Z mé rodiny by mi informace o této historické události mohl možná poskytnout:
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
3. Co konkrétního pamětník ve svém vyprávění sděloval? Připomíná pamětník nějaké konkrétní historické události? Zmiňuje pamětník
nějaké osobnosti, letopočty nebo místa, na kterých se mělo něco významného odehrát? Jakým způsobem pamětníci hodnotí dopady
odsunu Němců z českých zemí? Souhlasí pamětníci s tím, jak se odsun odehrál?
Svědek č.1:
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
55
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Svědek č.2 :
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Svědek č.3:
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
4. Čemu jste z vyprávění pamětnic nerozuměli? Poznamenejte si alespoň stručně pojmy, části vět apod., v kterých si nejste jisti, zda je
plně chápete.
Obtíže mi při sledování filmu činila následující místa (alespoň přibližně):
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
5. Proč měl asi pamětník potřebu o událostech odsunu v tomto filmu pohovořit? Proč se rozhodl na události i před Vámi vzpomínat?
Myslím si, že důvody, které pamětnice vedly k tomu, aby svědectví o prožitých událostech podaly, jsou následující:
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
56
WORKsHOP III
poválečné násilí
jiří sovadina
OTÁZKY:
Pokuste odhadnout za jakých okolností snímek vznikl.
Koho fotograf zachytil?
Na koho lidé mávají?
Jedná se o fotografii dokumentační či aranžovanou?
Jaké emoce ve vás snímek vyvolává?
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
57
debata s VÁCLAVEM ČERNÝM
„Prezident nestačil ještě dorazit z Košic
do Prahy a již cestou dne 12. května (1945)
v řeči na brněnské radnici prohlásil, že „náš
zběsilý soused... si vytvořil situaci, jejíž důsledky stihnou celé jeho dnešní i budoucí generace, ponesou je jako zasloužený
a plně mu náležící trest... Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidsky snesitelným a jeví se nám už jako jediná veliká
lidská nestvůra... Řekli jsme si, že německý
problém v republice musíme definitivně vylikvidovat...“ Slovo bylo děsivé a zcela nové
v československém politickém slovníku!
Zavánělo nikoli trestem, nýbrž pomstou...
V této řeči bylo smíšení státu, případně
„zločinného tátu“ ... a národa hotovým a plným faktem, nastoleno abstraktní a paušální totalitní řešení, v němž měl bez ohledu k míře individuální a konkrétní mravní
viny celý národ do posledního dítěte pykat
za zločiny uchvatitelů státní moci, popřeli
jsme sami sebe, svou minulost, svoje křesťanské a humanisticko–demokratické tradice zapřeli první republiku i Masaryka... Kam
se poděla šetrnost k lidským právům člověka, osnova naší ústavy? Ve skutečnosti
[vláda] nedokázala zamezit, aby se všechno, co bylo Čecháčkovi temně živelného,
zběsilého a chtivého, plně projevilo: luza cítila krev a příležitost, a naše obnovená nebo
„revoluční“ státní moc se od ní distancovat
nedovedla, naopak ji mínila použít, vyhověla jí tedy, podbídla se jí.
Ne, nebyl jsem očitým svědkem pověstného pochodu kolony brněnských Němců,
hnané přes Mikulov do Rakouska, což prý
byla odplata za chování německého starosty Brna za války Judexe. Ale co jsem viděl,
viděl jsem – pěchování německého obyvatelstva do sběrných táborů hned v prvních
dnech po osvobození! Nu, Češi je dovedli
stejně zdatně organizovat jako Němci ještě
pár měsíců předtím. A stejně v nich vládli.
A české domácnosti si z nich daly přidělovat dočasné služky, žasl jsem studem,
když to dělal jeden z mých nejbližších přátel a vrstevníků, český filozof. A polkl jsem
naprázdno, když jsem zvěděl, že můj druh
nejvěrnější, nový předseda obrozeného
spolku českých spisovatelů, si dal přiřknout
nový, velký byt po Němcích a usadil se bez
rozpaků v pseudonádheře uprchlého germánského proce pod lustry z jeleních parohů. To už jsem také slyšel očitá svědectví
o německých vojácích upálených na ulici
za živa a sám viděl průvod německých žen
ostříhaných dohola a hnaných na veřejné
práce. Gestapismus český se na vlásek podobal nacistickému, oč jsme pak chtěli opírat pýchu své mravní nadřazenosti? Přiběhl
za mnou doma soused s vytřeštěnýma očima: jeho patnáctiletý synek, nadšený český student, se přihlásil do občanské gardy
k strážní službě, ale dali těm dětem hole,
aby šli po libosti mlátit pozavírané německé
civilisty, uvězněné ve sklepích místní školy.
I z té k českému Náchodsku přilehlé okrajiny Broumovska odešli po Mnichovu všichni naši starousedlíci i ti noví, republikánští
do vnitrozemí. A v květnu se houfem vrátili a udělali si „pořádek“, všechny Němce
prostě z Teplic vyhnali, a to ještě než vyšly zákonné a státní reglementy o odsunu,
táhněte, kam chcete! A za čas se jim dav
vyhnanců z hranic vrátil, nikde je, bezprizorné a bez původních dokumentů, nechtěli a nepřijali. Jenomže v Teplicích byli už
„odepsáni“, jejich domovy obsazeny, majetky rozděleny , v jejich kožiších už chodily
RG-dámy [revoluční gardy]. A tak nezbylo
než „pořádek“ obnovit podruhé, vyvedli ty
Němce do Skal a tam je v lese postříleli
a zahrabali. Za čásek se zahraniční němečtí
příbuzní počali po nezvěstných shánět, svěřili pátrání Mezinárodnímu červenému kříži, autority vítězných mocností se obrátily
na Prahu, a došlo se až na překopaný okraj
té vražedné šachty: dívka na vršku hromady
mrtvol v ní dosud spínala smrtí ztuhlé ruce
a zkroucení těla prokazovalo, že zemřela
klečíc v prosbě o milost. Bezbranně a zoufale náchodští soudci zahájili „sběr materiálu“ k procesu s vlastními lidmi. Povězte,
kdo nás kdy zbaví těchto vzpomínek? Tehdy se rodilo špatné svědomí našeho národa. Objevilo se, že obraz, i v neštěstí hrdý,
jejž jsme si po celé století právem budovali
o myšlenkové a mravní podstatě českého
národa, nám naše luza obratem několika
měsíců proměnila v mýtus lživě lichotivý,
v prázdnou iluzi. Zač lepšího než naši protivníci, než kdokoli se od května 1945 chceme
vydávat?“
Černý, V., Paměti III (1945 – 1972), Atlantis, Brno 1992, s. 42 - 45
Proč nám sděluje zrovna tohle?
Co je cílem jeho sdělení?
Co autor od nás očekává?
Řekl to autor jasně?
Opomíjí něco?
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
58
59
PAMĚTNÍ DESKA
Po desetiletích mlčení mají němečtí mrtví v Postoloprtech pomník
4. června 2010, (iDNES.cz)
„Je červen 1945. Druhá světová válka
skončila před několika týdny, ale
Postoloprtech na Lounsku stále umírají lidé
po zásazích kulkami. Mrtvých jsou stovky.
Střelci jsou Češi, oběťmi Němci.
Třetího června 1945 se ze Žatce vydaly dvě
kolony. Šly v nich tisíce lidí na shromaždiště
Němců v postoloprtských kasárnách.
„Postoloprty byly na hranici Sudet a druhé,
válečné republiky. Místní kasárna byla
vybrána za zdejší centrum, scházeli se
tu po válce lidé mobilizovaní do armády
i přidělení důstojníci,“ zdůvodnil historik
Michal Pehr z Masarykova ústavu Akademie
věd výběr Postoloprt jako shromaždiště
Němců z celého Žatecka.
Během dalších červnových dnů vojáci lidi
v postoloprtských kasárnách prověřovali,
jestli se mezi nimi neskrývají nacisté
a esesmani. Spolu s lidmi, které považovali
za válečné zločince, zavraždili také mnoho
nevinných. Umírali staří i děti. Velká část
těl skončila nedbale pohřbena v nedaleké
bažantnici nebo v protitankových zákopech.
Při poválečném vyšetřování masakru byla
těla exhumována. „Podle oficiálních údajů
v hrobech bylo 763 obětí. Už tehdy se ale
říkalo, že to nemusí být konečné číslo,“ řekl
Pehr. Němečtí pamětníci tvrdí, že mrtvých
bylo přes dva tisíce.
O masakru se po desetiletí mluvilo jen málo.
Teprve nyní dostaly na tamním hřbitově
oběti bronzovou pamětní desku...“
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/po-desetiletich-mlcenimaji-nemecti-mrtvi-v-postoloprtech-pomnik-p92-/
domaci.aspx?c=A100604_1396416_domaci_itu
Navrhněte text, který byste umístili na pamětní desku:
můj NÁVRH:
60
REALITA:
.................................................................................
.................................................................................
................................................................................
................................................................................
.................................................................................
.................................................................................
................................................................................
................................................................................
.................................................................................
.................................................................................
................................................................................
................................................................................
Řekni, kdo ti mrtví jsou
Jiří Peňás
Řekni, kde ti mrtví jsou. Režie: David Vondráček, dokumentární film, Česká republika, 2010, 57 min.
Dokumentarista David Vondráček dokončuje film Řekni, kde ti mrtví jsou
o masových hrobech sudetských Němců
zavražděných v roce 1945. Otvírá tím
pro širší publikum další kapitolu neslavné poválečné historie.
* LN Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková
o vás a vašem filmu Zabíjení po česku, který běžel v České televizi loni
v květnu, prohlásila, že „rozvrací českou státnost“. Poslanec EP Jan Zahradil, když se dozvěděl, že připravujete
film o neznámých poválečných masových hrobech, dostal „zimní záchvat
vzteku“, jak doslova napsal. Já se jich
nezastávám, přesto chápu, že je popuzujete. Mají pocit, že vzniká nepoměr
mezi tím, jak se připomínají zločiny
spáchané Němci za války, a těmi spáchanými naopak po válce na Němcích.
Nevychyluje se tu poměr směrem, který
není právě férový?
Nevím. Já teď třeba jedu do Osvětimi
točit o největší masové vraždě na československých občanech, tedy o likvidaci tzv. rodinného tábora 8. března 1944,
točil jsem o protinacistických odbojářích
z Obrany národa a o Mengeleho dvojčatech bratrech Steinerech. Pan poslanec
Zahradil se do mě soustavně trefuje, jako
bych já byl ten, kdo tady převrací dějiny. Nic se přitom nepřevrací. Jenom se
odkrývají věci, které byly léta utajovány
nebo zamlčovány. Když si však dáme dohromady fakta, tak zjistíme, že výzkum
a studium událostí toho, co se tady odehrálo po válce, představuje pouhý zlomek
pozornosti, která se věnovala a věnuje
událostem tomu předcházejícím. A to je
naprosto správné. Je nutné a nezbytné
připomínat zločiny genocidního německého nacionálního socialismu. Ale tím, že se
staly, nemizí zločiny, které byly spáchány
po válce bez jakéhokoli soudu, často sadistickým způsobem. Typologie vrahů je
taková, že většinou jde o zlodějské gangstery, žádné autentické odbojáře, kteří
se dopouštějí tzv. spravedlivé odplaty.
Například z Revolučních gard se rekru-
tuje Závodní stráž, která už tehdy zabírá
majetek českých protinacistických podnikatelských elit.
* LN Není to ale přece jen tak, že větší mediální pozornosti se dnes dostane
odkrytí hrobu, v němž leží oběti vyhánění, než připomínka zločinů nacistických?
Myslím, že je to do určité míry přirozené.
Přece jenom je to pořád tabuizované nebo
polotabuizované téma. A to samozřejmě
přitahuje pozornost. Může to být ale také
tím, že následkem toho, jak byla věc celá
desetiletí ideologicky přibarvována, ba
falšována, máme teď - mluvím tedy aspoň za lidi, jako jsem já - sklony ukazovat
podobné zlo, které páchala i druhá strana.
Je v tom asi i jistá touha po narušování, ba
provokování toho stereotypu, jak máme
nezkrvavené ruce a holubičí povahu.
* LN Připomeňme, že tento rok půjde do kin film o Lidicích... Ale vůbec
se neví o největší zmasakrované obci
s českým obyvatelstvem, která ovšem
neležela v Čechách, nýbrž na ukrajinské Volyni. Jmenovala se Český Malín.
Vůči té máme myslím opravdový dluh.
Ano, to je velké téma. To v českém povědomí úplně chybí, stejně jako se toho
málo ví o Volyňácích, kterých sem přišlo po válce čtyřicet tisíc. Osud Českého
Malína cítím jako dluh, který snad někdy
splatím. Už jsem zpracoval a odvysílal
příběh „českého Schindlera“, Volyňana
z Kupičova, evangelického pastora Jana
Jelínka, který zachránil stovky Židů před
esesáky a mnoho Poláků před banderovci.
* LN Co ale vlastně můžeme s masovými hroby v českých zemích udělat? Není
nakonec lepší některým věcem, tedy
v tomto případě kostem, dopřát klid?
Jsme jediná země v Evropě, kde se nalézají desítky, spíš stovky neoznačených
masových hrobů starousedlých německých obyvatel povražděných po válce.
Záměrem většiny pozůstalých, dětí a příbuzných není exhumace či vyšetřování,
ale dát na ta místa kříže se jmény zabi-
tých. Popsat vše střízlivě historicky a zasadit to do dějinného místopisu. Ne všude
s tím samosprávy souhlasí, ale mám pocit, že začíná převažovat vstřícný postoj.
Lidé se poprvé skutečně začínají o hromadné hroby zajímat, už to není tabu.
Přitom se o nich většinou mezi místními
léta vědělo, dokonce si lidé pamatovali,
kdo tam tehdy střílel, jak pozabíjeným
stáhl holinky a hodinky a šel pak rabovat
do jejich domu. Většinou šlo o partyzány
v poslední minutě, kteří nebyli - jak už
jsem poznamenal - žádní odbojáři. Nesmíme ale v rámci historické pravdy zapomínat na zabijáky z československé armády, kteří řádili měsíc po válce v Horních
Moštěnicích, v Postoloprtech nebo třeba
v Bílině. Moderní historiografie bude v následujících letech zkoumat, do jaké míry
plnili rozkazy nižšího důstojnictva, nebo
zda rozkazy k čistkám přicházely přímo
od vedení státu.
* LN Je teď pro dokumentaristy jiná situace než v devadesátých letech?
Já myslím, že ano. I když už v devadesátých letech existovala svoboda, a mohlo
se tedy o věcech mluvit. Mohl jsem třeba
natočit pro ČT kritický portrét Franze Neubauera, tehdejšího mluvčího landsmanšaftu. Nová situace je ale hlavně v té, řekl
bych, psychologické a sociologické proměně. Je příznačné, že němečtí pozůstalí
po lidech, kteří leží v těch neoznačených
hrobech, mají teprve nyní odvahu, či spíše důvěru, že se mohou u českých orgánů, především samospráv, domoci sluchu
a dokonce dočkat i činů. Myslím, že jde
také o to, že už pomalu odcházejí ze života i oni sami, a snad tedy na jeho sklonku
ještě mají potřebu podniknout něco pro
své rodiče, kteří tam kdesi v Česku leží
pohozeni v parcích či lesích. Měli bychom
jim postavit nad hrobem kříž. Myslím, že
to je to nejmenší, co pro ně můžeme, my
Češi, udělat.
* LN Máme se ale k tomu?
Jak kde. Třeba v Podbořanech se zastupitelstvo rozhodlo, že tam žádný kříž
nebude a hotovo. Přitom mají u lesa še-
61
desát mrtvých. Má se prý koukat do budoucna a na tyhle ošklivé věci „má sedat
prach“... Vstřícní jsou k bývalým nuceně
vysídleným rodákům a k jejich mrtvým
třeba v Bílině a v Postoloprtech. V Bílině například existuje sdružení místních
mladých rodáků ze sedmdesátých let,
kteří chtějí poznat i moderní historii svého města, s vysídlenými rodáky pořádají
výstavy o dějinách města a sami se angažují na vzniku pietního místa pro německé
občany města zabité po válce bez soudu.
* LN Je možné udělat nějakou mapu
území, kde lze masové hroby nalézt
nejčastěji? Liší se třeba nějak?
V dokumentu Řekni, kde ti mrtví jsou, který poběží 28. dubna na ČT2 mám podrobnou mapu těchto „bílých míst“. Ve filmu
popisují ta místa přední čeští historici.
Základem mapy jsou skutečnosti zjištěné
parlamentní vyšetřovací komisí vedenou
statečným lidovcem Bohumírem Bunžou
už v sedmačtyřicátém, která ale své pátrání kvůli únoru 1948 nikdy nedokončila.
Nejvíce masových hrobů je v Orlických
horách, kde řádily různé paramilitární
zlodějské skupiny, a v severních Čechách
na Žatecku, kde se na zločinech nejvíce
podíleli českoslovenští vojáci. Exaktně
jsou tyto věci popsány v několikasvazkových studiích Tomáše Staňka a Adriana
von Arburg o „aktech hromadného násilí
v roce 1945 a jejich vyšetřování“, jež právě v těchto dnech vycházejí. Krvavé akty
tzv. spravedlivé odplaty se odehrávaly
pouze v sovětských zónách. Američané
si v těch svých zónách pořádek uhlídali,
za což byli českými občany dost kritizováni. Je proslulé prohlášení amerického
vojenského přidělence, že neosvobozovali Evropu proto, aby pak Češi na svém
po válce zřizovali nové Buchenwaldy.
* LN Co to s vámi dělá psychicky? Přece
jenom, zabývat se vraždami, masakry.
Opravdu se mi o těch mrtvolách i zdá.
Snad nejsem jinak nekrofilně úchylný.
Chci dostříhat tenhle dokument a chci
točit jiné téma, třeba o zbourání tisícovky vesnic a měst v pohraničí. Je to taky
trochu morbidní, ale třeba se mi bude zdát
o barokních kostelích.
* LN Setkal jste se mezi vyhnanci také
s lidmi, se kterými se Čech bavit nemůže?
Je jich podle mne minimum, pokud nepřijmeme mainstreamový český názor, že
jejich smířlivost a „lidská tvář“ je jen nordickou lstí a že „dědičný český nepřítel“
nikdy nespí.
* LN Vy jste za ten film získal od Cent-
62
ra proti vyhánění Cenu Franze Werfela,
pro kterou jste si jel do Frankfurtu, kde
vám ji udělovali ve slavném a pro Němce tak důležitém Pavelském kostele.
Ale byla to přece jen cena od „vyhnanců“.
Já jsem samozřejmě velmi bedlivě zkoumal, co je to za cenu, kdo ji udílí a kdo
ji získal, a ten výčet jmen mi přišel velmi důvěryhodný a respektabilní: byly
mezi nimi nositelka Nobelovy ceny Herta
Müllerová, Gyorgy Konrad, sám pronásledovaný nacisty, a také někdejší starostka
Teplic nad Metují Věra Vítová, která se
zasadila o vztyčení kříže smíření u své
obce - čili nebyl jsme prvním Čechem.
Zjistil jsem dále, že to je cena, v jejímž
výboru jsou zastoupené demokratické
strany SPD a CDU a že jedním z jejích
iniciátorů byl Peter Glotz, rodák z Chebu
a významný politik sociální demokracie,
snad nejsmířlivější sudetoněmecký politik, který se zasloužil o česko-německou
deklaraci. Čili skutečně to je cena, která
má v Německu respekt a není na ní nic
pochybného. V její preambuli přímo stojí,
že má sloužit k porozumění mezi národy
i k potlačení extrémního nacionalismu
a pravicového radikalismu.
* LN Jistě, ale předávala ji paní Erika
Steinbachová, předsedkyně Centra proti vyhánění a žena, která je zapsána,
pravděpodobně neprávem, jako jakási
„jestřábice“.
Ano, Erika Steinbachová asi není úplně
nejjednoznačnější postavou, přesto je
součástí demokratického spektra a členkou strany kancléřky Merkelové. Celé
hodiny jsme ji s dlouholetým poslancem
za Zelené ve Spolkovém sněmu Milanem
Horáčkem „psychoanalyzovali“. On s ní
dlouhá léta spolupracoval v městské radě
ve Frankfurtu a je tím posledním, vzhledem k svému ideologickému ukotvení,
který by měl pro ni přepjatou útlocitnost.
Celkem jsem se ztotožnil s jeho názorem,
že za posledních dvacet let to byla právě
ona, která velmi přispěla k marginalizaci
extrémních proudů ve Svazu vyhnanců.
A tak jsem si říkal, že když cenu nepřijmu,
vmetu do tváře těm bývalým laureátům
v pyšném sebevědomí, že morálně selhali, když přijali cenu z rukou „nenapravitelné revanšistky“.
* LN Není to cena Eriky Steinbachové,
ale Franze Werfela. Ta cena nese jeho
jméno, protože to byl on, kdo románem
Čtyřicet dní vnesl do evropského povědomí genocidu, které se dopustili Turci na Arménech. Není přece jen trochu
problematické, aby se Němci odvolávali na genocidu, kterou spáchal někdo
jiný? Oni mají přece svou vlastní.
Souhlasím, že to tak může někdo vidět.
Na druhé straně takové uvažování je trochu paranoidní. Myslím, že není možné
do nekonečna vidět ve skupině lidí, kteří
se jednak v devadesáti devíti procentech
ničeho nedopustili - přímých účastníků války kvapem ubývá -, a za druhé žili
celý život v demokratickém státě, nějaké úskočné a zákeřné hordy, které dělají všechno možné, aby se opět vrátily
na ztracená území. Hlavní proud Svazu
vyhnanců stojí na demokratických pozicích. Ve své většině jim jde o jakýsi kulturní návrat na území, kde žili jejich předci
celá staletí, nikoliv o teritoriální nároky.
* LN Jenže „český mainstream“ se
i nevinnými nároky prostě cítí ohrožen.
Nevím, čím to je, ale já to tak necítím.
Myslím, že to souvisí s národním sebevědomím. Pro mě je češství samozřejmostí, kterou si nemusím zkrášlovat žádným
sebeklamem. Historik Josef Pekař řekl:
Moje češství je natolik sebevědomé, že
pohrdám prostředky lži, lsti a úchvatu.
Sebevědomě udělat hlubinnou reflexi
poválečného období a uznat ty strašlivé
nacionalistické a ideologické chyby, kterých se lidé dopustili, to přece nijak neohrožuje identitu a integritu státu nebo
národa. Naopak ji posiluje. Myslím, že to
tak cítí stále více lidí. Sám pro sebe jsem
si to pojmenoval jako „průnik empatií“. To
znamená, že s lidmi se dá vždy diskutovat
a diskuse obohacuje navzájem, a to i diskuse s bývalými nepřáteli či soupeři. Ba
právě naopak - nejvíc s nimi. Všichni u nás
známe obdivuhodnou statečnost Angličana Nicholase Wintona, ale že máme „českého Wintona“ Přemysla Pittera, který
za války, ale i po ní zachraňoval děti všech
národností, to ví málokdo. Pitter se po celou druhou půlku dvacátého století pokoušel o vzájemné odpuštění a historický
smír mezi vysídlenými sudetskými Němci
a Čechy. Tento muž, jeden z největších
českých humanistů, se v populární anketě
O největšího Čecha neumístil ani do stovky. Na rozdíl od Járy Cimrmana.
David Vondráček (1963) je režisér televizních reportáží a dokumentů, spolupracuje především s Českou
televizí. V posledních letech se věnoval poválečnému osidlování českého pohraničí (Do země /ne/
zaslíbené), zániku české menšiny v polském Kladsku (Sbohem český koutku) a poválečným etnickým
čistkám starousedlého německého obyvatelstva
(Zabíjení po česku). Za tento film obdržel na Mezinárodním festivalu v Jihlavě cenu časopisu Respekt
a Mezinárodní cenu Franze Werfela za počin v oblasti lidských práv. David Vondráček se narodil v Mariánských Lázních, dětství prožil v Chodově u Karlových Varů, na gymnázium chodil v Sokolově.
Rozhovor vyšel v Lidových novinách
ZDROJ: http://www.go-east-mission.net/
PRAMEN
1947, 8. října, místo s hromadným hrobem na “Švédských šancích“ v katastru obce Horní Moštěnice. – Protokol sepsaný
příslušnou komisí [1] o exhumaci obětí exekuce z 18.–19. června 1945. [2]
Protokol
sepsaný dne 8. října 1947 [3] na místě hromadného hrobu v okrese Přerov v katastru obce Horní Moš[tě]nice, na území kat. čís. 673/2
poř. č. 3, jehož majitelem knihovním je J. Skácelík z Bochoře, kterýžto majetek je t.č. v nájmu p. Rolence, rolníka v Újezdci, za přítomnosti podepsaných členů komise.
Hromadný hrob nalézá se při polní cestě vedoucí od k[ó]ty Švédské šance do obce Horní Moštěnice, asi 200 m od jižního okraje lesíka na zmíněné k[ó]tě, rovnoběžně s polní cestou asi 3 m východně od této. Místo hromadného hrobu nebylo zvlášť označeno, jen
na rozdíl od ostatního povrchu pole nebylo zoráno.
Po odkrytí hromadného hrobu bylo zjištěno, že tento je nahoře široký 2 m, dlouhý 15 m, hluboký 1,30 m.
Pozůstatky pohřbených byly nalezeny asi 50 cm po povrchem.
Mrtvoly byly v takovém stupni rozkladu a jejich šat byl do té míry rozrušen, že nebylo možno spolehlivě rozpoznati, v jakém oblečení
byly pohřbeny. Zbytky soukenného oděvu však bylo možno zjistiti.
V hrobě nalezeno:
a) 71 mrtvol mužského pohlaví, různého stáří, podle velikosti pozůstatků vesměs v dospělém věku,
b) 120 mrtvol ženského pohlaví,
d) 74 mrtvol dětí.
Pokud bylo možno zjistiti, byla smrt způsobena u několika mrtvol střelnou ranou do hlavy, neboť na lebkách byly nalezeny kruhovité
otvory, odpovídající svým tvarem a velikostí střelným ranám. U většiny nalezených mrtvol nebylo možno bezpečně příčiny smrti
zjistiti, [4] neboť na skeletu nebyly prokazatelné stopy zranění, měkké pak tělesné tkáně byly již do valné míry rozrušeny hnilobou.
U mrtvol byly zjištěny pouze dva doklady, případně písemnosti. Byl to jednak Flü[chtl]ings Aus[w]eis – Deutsche [P]artei Slo[w]
akei, znějící asi na jméno Ema Lang, Kremnitz. Druhá písemnost byla asi slovenská pracovní knížka, z níž byl zjištěn pouze nápis
“Potvrdenie“ ve slovenském a maďarském textu. Jméno do knížky vepsáno nebylo, z jednoho vnitřního listu dalo se však zjistiti
číslo 7 719 781. Oba dva doklady byly na tolik promočeny a hnilobou rozrušeny, že při zjišťování se úplně rozpadly. Oba byly vloženy
do jedné z rakví.
Po exhumaci byly mrtvoly uloženy do připravených rakví. Až na 61 osob mužského pohlaví, které byly pohřbeny na hřbitově v Přerově, [5] byly všechny mrtvoly, které byly uloženy celkem do 26 rakví, zpopelněny v městském krematoriu v Olomouci.
Exhumace byla dokončena v 17.30 hod, když před tím se členové komise přesvědčili, že v hrobě již není žádných pozůstatků. [6]
Protokol byl ukončen v 18 hod. a všemi členy komise podepsán.
ABS-Ka, f. A 2/1, kart. 57, i.j. 1765 – Strojopis (kopie).
POZNÁMKY:
[1] Protokol pořídil vyšetřující soudce Vojenského soudu 1. stolice v Olomouci, členy komise byli také úřední lékař a zástupci SNB.
[2] Podnět k exhumaci vzešel od VK BV ÚNS. Přednosta VII. odboru MV plk. F. Janda sděloval 2. října 1947 jejímu předsedovi dr. B. Bunžovi, že byly zahájeny přípravné
práce. Již 30. září bylo provedeno ohledání místa za účasti zástupce MV, důstojníka HV SNB, představitelů přerovského ONV a bezpečnostních orgánů. Téhož dne
bylo dohodnuto, že exhumaci provedou příslušníci vojenského útvaru č. 2142 z Terezína, kteří měli také zajistit potřebné nářadí, motorová vozidla, rakve a zastírací
prostředky. Zdravotní opatření měla připadnout zdravotnímu oddělení ZNV v Brně, přítomni měli být také příslušníci SNB, úředník olomoucké Oú StB a vyšetřující
soudce Vojenského soudu v Olomouci. Počítalo se s přísným utajením akce. Přednosta Oú StB v Olomouci hlásil 3. října 1947 pplk. F. Jandovi, že přípravy k exhumaci
hrobu na “Švédských šancích“ budou ukončeny 6. října (ABS-Ka, f. A 2/1, kart. 57, přípis plk. F. Jandy dr. B. Bunžovi z 2. října a dálnopis Oú StB v Olomouci z 3. října
1947).
[3] Akce skončila 9. října v poledne, kdy byla dokončena úprava terénu. Podle informace Jandy pro Bunžu probíhala práce “podle programu a nedošlo k žádným
poruchovým zjevům“. Janda současně požadoval rozhodnutí VK BV ÚNS o dalším postupu při pohřbení exhumovaných těl a doporučoval, aby KS v Olomouci s ohledem na “nebezpečí prozrazení“ přerušil vlastní řízení až do rozhodnutí příslušného vojenského soudu, přičemž by se spisy soudu i státního zastupitelství bezpečně
uložily. Protokol o exhumaci se měl postoupit vojenskému prokurátorovi, který již ve věci zahájil vyšetřování. ABS-Ka, f. A 2/1, kart. 57, přípis plk. F. Jandy z 13. října
1947 dr. B. Bunžovi a plk. justiční služby dr. Janu Vaňkovi z 5. oddělení HŠ MNO.
[4] Z výsledků vyšetřování jasně plynulo, že byly všechny oběti zastřeleny.
[5] Podle některých zpráv šlo o tělesné ostatky 71 mužů. V listopadu 1993 byl v místě bývalého zahradnictví, kde došlo k jejich pohřbení, odhalen obětem prostý
pomníček. Viz HÝBL, František: Tragédie na Švédských šancích, s. 23.
[6] Podle záznamu z dubna 1951 byly ONV v Přerově v červnu 1950 uhrazeny výlohy vzniklé při exhumaci těl obětí ve výši 69 870 Kčs ze “zvláštního podpůrného fondu
MNO“, kterým až do svého odchodu z funkce přednosty 5. oddělení HŠ MNO disponoval plk. B. Reicin. NA Praha, f. MNB 8/1, kart. 56, záznam o výdajích ze “zvlášního
podpůrného fondu MNO“ z 11. dubna 1951 (za laskavé zapůjčení kopie dokumentu děkuje editor panu doc. dr. F. Hanzlíkovi).
ZDROJ: ARBURG, Adrian von, ed. a STANĚK, Tomáš, ed. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. Díl II., svazek 3,
Akty hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování. 1. vyd. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2010. 329 s. ISBN 978-80-86057-68-2.
63
Ještě jsme ve válce – Příběhy 20. století
Komiksové příběhy z knihy Ještě jsme ve válce – Příběhy 20. století vycházejí ze skutečných osudů lidí. Jejich vyprávění zaznamenali
dokumentaristé z neziskové organizace POST BELLUM v rozmezí let 2001–2011. Sdružení POST BELLUM natáčí s pamětníky rozhovory
a tyto záznamy pak ukládá na internetový portál Paměť národa. V archivu POST BELLUM je dnes skoro 1500 vzpomínek válečných veteránů, obětí holocaustu, vězňů a odpůrců nacismu i komunismu, ale i důstojníků Státní bezpečnosti, jejích spolupracovníků, bachařů atd.
Vzniklé komiksové příběhy dále nabízíme učitelům dějepisu jako moderní nástroj výuky moderních dějin na www.myjsmetonevzdali.cz.
64
65
66
ADAM DRDA
RUDOLF BĚLOHOUBEK
1933—2009
Když se v Čechách diskutuje o poválečném násilí na Němcích, velmi často se věc pojímá odosobněně a v duchu poučky o „příčině a následku“. Příčinou byl v tomto případě nacistický teror v protektorátu Čechy a Morava, nevyhnutelným následkem pak spravedlivá odplata
rozhořčeného lidu. Příběh Rudolfa Bělohoubka staví ten tradiční výklad do poměrně jasného světla: Co komu udělal malý kluk, kterému
rozvášněný dav sebral otce i matku a v čilé spolupráci s cizími vojáky je zavraždil? Co komu udělali jeho rodiče? Patrně vůbec nic, nepatřili
k SS ani k aktivním nacistům, jen se jeden z nich shodou okolností narodil jako Němec…
Teorie „příčiny a následku“ je v zásadě nestvůrná: vychází z představy, že když příslušník určitého národa zabije mého souseda, musím
se nutně sebrat, odchytit jakéhokoli jiného příslušníka téhož národa a uříznout mu hlavu. Civilizovaná společnost se vyznačuje tím, že
podobnou krevní mstu neprovozuje, ale snaží se konkrétní pachatele konkrétních zločinů postavit před soud. Fakt, že vraždění a lynčování Němců probíhalo bezprostředně po okupaci (a probíhalo prakticky všude, kde se nějací Němci vyskytovali), na té základní civilizační
zásadě nic nemění, není to polehčující okolnost, spíš ukazuje, nakolik česká společnost nasákla krutostí, kterou během okupace zažívala.
Bělohoubkův příběh má v sobě i ostatní typické rysy poválečné msty: jeho matka vůbec nebyla Němka, motivy „spravedlivě rozhořčených“
občanů se ukazují jako krajně pochybné, podle všeho se především snažili umlčet ty, kdo by mohli podat nežádoucí výpověď o domácích
udavačích. O případu se desítky let mlčelo, z vrahů se podle zákona č. 115/1946 Sb. stali „protifašističtí bojovníci“. Nešlo o žádnou amnestii (jak se často chybně uvádí), zákon prostě konstatoval, že jednání, které by se jinak považovalo za trestný čin, takovým činem není,
pokud bylo jeho účelem dosažení spravedlivé odplaty za činy okupantů a jejich pomahačů – a to v období od 30. září 1938 do (!) 28. října
1945. Okupace skončila v květnu, čili téměř šest měsíců (slovy jednoho z předních českých intelektuálů) „se mohlo vesele mordovat“.
Rudolf Bělohoubek se ze „spravedlivé odplaty“ nikdy nevzpamatoval. Existuje několik jeho fotografií z posledního období života – na té
nejlepší a nejzoufalejší (autorem je Viktor Portel) sedí starý zarostlý muž s puškou v ruce. Když se podíváte pozorně, všimnete si, že má
vpadlé oči, udivený a zaskočený výraz, že z něj vůbec nejde strach a že ta puška v jeho rukou je jenom vzduchovka. Lepší portrét bezbranného člověka, kterému zničily život „dějiny“, jsem asi nikdy neviděl.
Ještě jsme ve válce – Příběhy 20. století
Komiksové příběhy z knihy Ještě jsme ve válce – Příběhy 20. století vycházejí ze skutečných osudů lidí. Jejich vyprávění zaznamenali
dokumentaristé z neziskové organizace POST BELLUM v rozmezí let 2001–2011. Sdružení POST BELLUM natáčí s pamětníky rozhovory
a tyto záznamy pak ukládá na internetový portál Paměť národa. V archivu POST BELLUM je dnes skoro 1500 vzpomínek válečných veteránů, obětí holocaustu, vězňů a odpůrců nacismu i komunismu, ale i důstojníků Státní bezpečnosti, jejích spolupracovníků, bachařů atd.
Vzniklé komiksové příběhy dále nabízíme učitelům dějepisu jako moderní nástroj výuky moderních dějin na www.myjsmetonevzdali.cz.
75
Prameny
a literatura
Edice pramenů
Arburg, Adrian von – Staněk, Tomáš (eds), Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Dokumenty z českých archivů.
Díl I a díl II, sv. 1 a 2, Středokluky 2010 (díl I a díl II, sv. 2) a 2011 (díl II, sv. 1).
Vydané prameny a dobová literatura
Beneš, Edvard, Odsun Němců z Československa (Výbor z pamětí, projevů a dokumentů 1940–1947), Praha 1996.
Kreibich, Karel, Konec sudetského němectví, Liberec 1945.
Kreysa, Miroslav, České pohraničí, Praha 1947.
Krosnař, Jiří, Revoluční národní výbory, osídlování pohraničí a význam národních výborů při zajišťování národně-demokratického
procesu v ČSR v letech 1944–1948.
Řezáč, Václav, Bitva, Praha 1972 (1. vydání 1954).
Řezáč, Václav, Nástup, Praha 1985 (1. vydání 1951).
Sedlmayerová, Anna, Dům na zeleném svahu, Havlíčkův Brod 1947.
Sedlmayerová, Anna, Překročený práh (román), Praha 1955.
Schieder, Theodor (zprac.), Dokumentation der Vertreibung der Deutschen aus Ostmitteleuropa. Die Vertreibung der deutschen
Bevölkerung aus der Tschechoslowakei, Bd. IV/2 (Dokumente), Bonn 1957.
Šebestík, Josef – Lukeš, Zdeněk, Přehled předpisů o Němcích a osobách považovaných za Němce, Praha 1946.
Vlast se usmívá: Šest reportáží z prvních dnů osídlování nového pohraničí, Vrchlabí 1948.
Sekundární literatura k tématu
Arburg, Adrian von (Hg.), Als die Deutschen weg waren. Was nach der Vertreibung geschah: Ostpreussen, Schlessien, Sudetenland,
Hamburg 2007.
Arburg, Adrian von, Konstruktéři nového pohraničí, Dějiny a současnost, č. 7, roč. 2010, s. 14–17.
Arburg, Adrian von, Zwischen Vertreibung und Integration. Die tschechische Deutschenpolitik 1947–1953, dizertační práce, Fakulta
sociálních věd Univerzity Karlovy, Praha 2004.
Brandes, Detlef, Cesta k vyhnání, Praha 2002.
Brandes, Detlef – Ivančíková, Edita – Pešek, Jiří (Hg.), Erzwungene Trennung. Vertreibungen und Aussiedlungen in und aus der
Tschechoslowakei 1938–1947 im Vergleich mit Polen, Ungarn und Jugoslawien, Essen 1999.
Drápala, Milan, Na ztracené vartě Západu. Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948, Praha 2000.
Dvořák, Tomáš, Německé obyvatelstvo v okrese Jáchymov v letech 1945–1950, diplomová práce, Masarykova univerzita Brno 1999.
Dvořák, Tomáš, Regulace pohybu obyvatelstva po roce 1945 a Romové. Kontinuita nebo nové trendy?, in: kol. autorů, Milý Bore…, Brno
2003, s. 321–325.
Dvořák, Tomáš, Těžba uranu versus očista pohraničí, Soudobé dějiny 12 (2005), č. 3–4, s. 626–671.
Frommer, Benjamin, Expulsion and Integration: Unmixing Interethnic Marriage in Postwar Czechoslovakia, EastEuropean Politics and
Societies, 14 (2000), č. 2, s. 381–410.
Frommer, Benjamin; Národní očista: Retribuce v poválečném Československu, Praha 2010.
Ther, Philipp – Siljak, Ana (eds), Redrawing Nations. Ethnic Cleansing in East-Central Europe, 1944–1948, Lanham aj. 1997, s. 221–240.
Gerlach, David W., For Nation and Gain: Economy, Ethnicity and Politics in the Czech Borderlands, 1945–1948, PhD. dissertation,
University of Pittsburgh, 2007.
Glassheim, Eagle, Ethnic Cleansing, Communism, and Environmental Devastation in Czechoslowakia’s Borderlands, 1945–1989,
Journal of Modern History 78 (2006), č. 1, s. 65–92.
Havel, Jan – Kaiser, Vladimír – Pustejovski, Otfrid; Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945, Ústí nad Labem 2005
Hrabovec, Emilia, Politisches Dogma kontra wirtschaftliches Kalkül, in: Heumos, Peter (Hg.), Heimat und Exil, München 2001,
s. 163–185.
Kolář, Pavel, Die nationalgeschichtlichen Master Narratives in der Tschechischen Geschichtsschreibung der zweiten Hälfte des
20. Jahrhunderts, in: Brenner, Christiane – Franzen, Erik K. – Haslinger, Peter – Luft, Robert (Hg.), Geschichtsschreibung zu den
böhmischen Ländern im 20. Jahrhundert. Wissenschafttraditionen – Institutionen – Diskurse, München 2006, s. 209–241.
Kolář, Pavel, Vertreibung zwischen nationaler Meistererzählung und Deutungspluralität, Zeitschrift für Geschichtswissenschaft
53 (2005), č. 10, s. 925–940.
Kopeček, Michal – Kunštát, Miroslav, „Sudetoněmecká otázka“ v české akademické debatě po roce 1989, Soudobé dějiny 10 (2003),
č. 3, s. 293–318.
76
Křen, Jan (ed.), Češi, Němci, odsun, Praha 1990.
Kučera, Jaroslav, Odsun nebo vyhnání? Sudetští Němci v Československu v letech 1945–1946, Jinočany 1992.
Kučera, Jaroslav, Odsunové ztráty sudetoněmeckého obyvatelstva. Problémy jejich přesného vyčíslení, Praha 1992.
Kučera, Jaroslav, Von der nationalen zur sozialen Revolution: Die Zwangsaussiedlung der Deutschen aus der Tschechoslowakei
und der Februar-Sieg der Kommunisten, in: Nationale Frage und Vertreibung der Deutschen in der Tschechoslowakei. Fakten,
Forschungen, Perspektiven aus dem Abstand von 50 Jahren Oberösterreichisches Landesarchiv, Linz 2000 (Sonderdruck aus:
Mitteilungen des Oberösterreichischen Landesarchivs 19), s. 123–140.
Matějka, Ondřej (ed.), Tragická místa paměti – Průvodce po historii jednoho regionu (1938-1945), Praha 2010.
Otčenášek, Jaroslav, Němci v Čechách po roce 1945 (na příkladu západního Podještědí), Praha 2006.
Radvanovský, Zdeněk, Konec česko-německého soužití v ústecké oblasti 1945–1948, Ústí nad Labem 1997.
Schneider, Miroslav – Scholl-Schneider, Sarah – Spurný, Matěj, Sudetské příběhy (vyhnanci – starousedlíci – osídlenci), Praha 2010.
Spurný, Matěj, Flucht und Vertreibung – Ende des zweiten Weltkriegs in Niederschlesien, Sachsen und Nordböhmen, Dresden 2008.
Spurný, Matěj, KSČ a „naši Němci“ (1945–1955): Mezi nacionalismem, internacionalismem a pragmatismem, in: Arburg, Adrian von –
Dvořák, Tomáš – Kovařík, David a kol. (eds), Německy hovořící obyvatelstvo v Československu po roce 1945, Brno 2010.
Spurný, Matěj; Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960), Praha 2011.
Spurný, Matěj (ed.), Sudetské osudy, Domažlice 2006.
Staněk, Tomáš, Německá menšina v českých zemích 1948–1989, Praha 1993
Staněk, Tomáš, Němečtí Židé v Československu 1945–1948, Dějiny a současnost, č. 5, r. 1991, s. 42–46.
Staněk, Tomáš, Odsun Němců z Československa, Praha 1991
Staněk, Tomáš – Arburg, Adrian von, Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“
německého obyvatelstva (květen až září 1945), Soudobé dějiny 12 (2005), č. 3–4, s. 465–533.
Staněk, Tomáš, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Praha 2005.
Staněk, Tomáš, Tábory v českých zemích 1945–1948, Šenov u Ostravy 1996.
Stanovisko Společné česko-německé komise historiků k odsunovým ztrátám. Stellungnahme der Gemeinsamen deutschtschechischen Historikerkommission zu den Vertreibungsverlusten, Soudobé dějiny 3 (1996), č. 4, s. 600–603.
Wagnerová, Alena (ed.), A zapomenuti vejdeme do dějin… Němci proti Hitlerovi: Životní osudy německých odpůrců nacismu
v Československu, Praha 2010.
Zimmermann, Volker, Die Sudetendeutschen im NS-Staat. Politik und Stimmung der Bevölkerung im
Reichsgau Sudetenland (1938–1945), Essen 1999.
77
projekt
„Moderní dějiny do škol“
Základním záměrem projektu je zvýšit kvalitu a efektivitu počátečního vzdělávání
žáků a pedagogů ZŠ a SŠ v oblasti témat
národních dějin 20. století v mezinárodním
kontextu ve školním dějepise i příbuzných
společenskovědních předmětech. Cílem
je také představit moderní metody výuky
soudobých dějin a konkrétní výstupy projektu pracovníkům České školní inspekce
a zapojit je do procesu modernizace výuky.
Zásadním cílem je vytvořit a uvést do praxe
dlouhodobý funkčně strukturovaný vzdělávací model výuky soudobých dějin založený
na prožitkových metodách učení a na partnerské tvůrčí spolupráci škol. Významným
prvkem je proto vytvoření sítě partnerských
škol.
Čeho se můžete zúčastnit ?
Cyklus seminářů k tvorbě metodických
materiálů a jejich využití ve výuce
Struktura seminářů je zaměřena na praktickou a tvůrčí práci učitelů v oblasti moderních
metodických postupů, využití zkušeností,
postřehů a inovativních postupů, workshopů s důrazem na kreativní a moderní výuku.
V rámci série seminářů uspořádáme metodické kurzy pro přípravu učitelů pilotních
škol, workshopy s ukázkami moderních metodických postupů, uspořádáme semináře
na pilotních školách, realizujeme mediální
metodický kurz - prezentace metodiky využití médií, multimediálních technik a pomůcek při výuce dějepisu (využívání internetu,
TV, filmových dokumentů, tisku, portálu
Moderní dějiny.cz) s praktickými ukázkami
a odkazy a řadu dalších dílen zaměřených
na práci s textovými a ikonickými prameny,
karikaturami, filmovými dokumenty atd.
Speciální seminář, ve kterém představíme
možnosti moderní výuky, bude připraven
pro pracovníky ČŠI.
Do jakých činností se můžete
78
zapojit?
Honorovaná tvorba výukových materiálů
Základem této aktivity je systematická
tvorba moderních, interaktivních, tematicky
koncipovaných výukových setů k jednotlivým údobím či událostem dějin 20.století
vycházejících z požadavků učitelů zapojených pilotních škol. Budou obsahovat
stručné, přehledné, odborně zpracované
materiály (výukové prezentace, metodické
listy pro práci žáků, shrnující texty historiků a politologů, textové a ikonické prameny,
metodiky projektového vyučování, finální
přípravy, konkrétní návody na jednotlivé hodiny a příklady z praxe), které budou publikovány na portále Moderní dějiny.cz.
Putovní výstavy
Vytvoříme společně 6 putovních výstav,
které se svým obsahem zaměří na témata soudobých dějin. Každou výstavu
(12 panelů) připraví žáci zapojených škol
ve spolupráci se svými učiteli dějepisu,
my jim poskytneme metodickou podporu
s praktickými radami a návody. Všechny výstavy budou zahájeny slavnostní vernisáží, na níž vystoupí žáci - tvůrci
s výkladem zpracovaných témat a prezentací práce svého týmu. Výstavy zapojených
škol budou během školního roku putovat
po školách ČR (mimo Prahu). Výběr konkrétního tématu bude konzultován s odborníky historických ústavů (promítne se do něj
vybavenost dané školy materiály, unikátními dokumenty, ale také aktuální výročí
a kulturně-společenský kontext doby, v níž
bude výstava připravována.
Film a dějiny
Připravili jsme pro vás komentované projekce filmů, které se svými tématy zabývají
soudobými dějinami v českém i světovém
kontextu. Promítání doplní vystoupení odborníka (historik, pedagog) a pamětníka
(podle výběru filmového díla) a ke každému
snímku získáte metodický a věcný materiál, který vám pomůže se snímkem následně
pracovat ve výuce. Projekce se budou konat
ve vhodných prostorách v místech zapojených škol.
Studentská konference
Při realizaci této aktivity využije PANT svých
zkušeností s pořádáním studentských středoškolských konferencí na Gymnáziu Olgy
Havlové v Ostravě-Porubě a v rámci této
klíčové aktivity připraví tři dvoudenní konference k dílčím tématům z novodobých dějin.
Konference se zúčastní žáci a učitelé zapojených škol. Účastníci tak získají inspiraci
a organizátoři jim předají své zkušenosti, doporučení a rady jak tuto aktivitu realizovat. Programová náplň konference
bude připravena ve spolupráci s odborníky a vědeckými pracovníky historických
ústavů, pedagogy a didaktiky. Studenti se budou podílet na tvorbě obsahové
náplně konference, heuristice pramenů
k vybranému
období,
prezentací a na přípravě a realizaci doprovodného programu, sborníku konference
a multimediální prezentace akce. Každou
konferenci bude doprovázet kulturní a odborný program (filmová projekce, workshopy, přednášky, besedy, kulturní akce, výstava, prezentace studentských prací).
Studentská minikonference
PANT ve spolupráci s pedagogy zapojených
škol zorganizuje studentské minikonference - jednodenní setkání žáků z pořádající
školy a spřátelených škol z regionu. Budou
věnovány konkrétním historickým obdobím
s přihlédnutím k dějinám místního regionu.
V rámci minikonference vystoupí historik
a pamětník, proběhne projekce filmového dokumentu a studentské workshopy. Zájemcům o pořádání minikonference
poskytneme metodickou a organizační
podporu, pomůžeme zkontaktovat pamětníky i historiky a poradíme s tvorbou sborníku. Pedagogové zapojených škol budou za vedení svých žáků honorováni
z prostředků grantu. Vybraní z nich budou výsledky a zkušenosti s přípravou
a realizací „minikonference“ prezentovat
na konferenci škol Moderních dějin. Zapojení pedagogové se tak stanou „školiteli“
svých kolegů, kteří budou aktivitu realizovat
v následujícím roce.
Příběh 20. století
PANT na základě dlouholetých zkušeností s realizací této aktivity ve spolupráci
s pedagogy zapojených škol zorganizuje
tematickou studentskou soutěž. Úkolem
žáků bude, podle připravené metodiky,
zaznamenat a zpracovat svědectví (text,
video) rodinného příslušníka, který byl
svědkem historicky významné události 20.
století. Cílem aktivity je přivést studenty
k často prvnímu zaznamenání části rodinné historie. Kreativní prací se studenti
seznámí s metodou oral history, pochopí
smysl zkoumání minulosti, ověří si obecné
znalosti dějepisu na konkrétních lidských
osudech a uvědomí si postavení obyčejného člověka, který je pozorovatelem dějinné
události. Porota složená z historika, novináře a učitele vybere nejlepší práce, vítězové
budou vyhlášeni na konferenci škol Moderních dějin. Nejlépe hodnocené práce budou
zveřejněny na portálu Moderní dějiny.cz
a v podobě tištěného sborníku.
Konference škol Moderních dějin
Tato aktivita navazuje na čtyři ročníky mezinárodních konferencí o výuce
soudobých dějin konaných každoročně
v Ostravě, pořádaných a organizovaných
Občanským sdružením PANT. Tým odborníků složený z vědeckých pracovníků
historických ústavů, pedagogů a didaktiků (ZŠ, SŠ, VŠ) a zástupců PANTu vypracuje podrobný tematický plán konference
a obsah odborných materiálů, které budou v jejím průběhu zdarma distribuovány účastníkům. Půjde o dvoudenní akci,
která přinese mezinárodní výměnu konkrétních zkušeností a výukových inspirací při výuce soudobých dějin. Na konferenci v rámci
jednoho z bloků vystoupí také zástupci
pilotních a dalších do projektu zapojených
škol, kteří budou prezentovat své zkušenosti z realizovaných aktivit.
Webová antologie pramenů
V průběhu realizace grantu bude PANT
na portále Moderní dějiny rozšiřovat databázi pramenů k výuce dějin 20. století.
Databáze bude obsahovat přepisy či digitalizované kopie pramenů z dobového tisku,
prohlášení, plakáty, karikatury reprodukce
dobových uměleckých děl atd. Nedílnou
součástí databáze budou krátké videozáznamy svědectví pamětníků (oral history) k jednotlivým fenoménům novodobých
dějin. PANT osloví významné badatelské
a archivní instituce, se kterými v současnosti spolupracuje. Přehledně strukturovaná databáze se stane zásadním otevřeným
zdrojem pramenů pro samostatnou práci
studentů a pro učitele.
Praktické informace
Termíny jednotlivých aktivit budeme zveřejňovat průběžně v samostatných článcích ve speciální rubrice na našem
portálu a také formou pravidelných newsletterů ředitelům základních a středních škol a také všem mimopražským
učitelům dějepisu v naší databázi.
Účast učitelů na uvedených aktivitách projektu je díky grantové podpoře zcela zdarma.
Práce pedagogů při vytváření metodických materiálů a práce na výstavách jsou honorovány!
Případné dotazy, připomínky či přihlášky na avizované akce zasílejte na adresu: [email protected]
Občanské sdružení PANT
Nábřežní 1272/2a
725 25 Polanka nad Odrou
www.pant.cz/
79
poznámky
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
.....................................................................................................................................................................................................................
80

Stáhnout soubor... - Moderní

Transkript

Podobné dokumenty

praha srdce národů

Pracovní list - Československo 38-89

Jan Darsa

zde ke stažení