mise Normandy 2009

20
mise Normandy 2009
Ráno slunce...ale jen chvíli, opět se zatáhne.
Přesto máme i dnes pěkný program – brouzdání příbřeţními sektory pláţe Utah s řadou naplánovaných cílů, to vše korunované inspekcí
„honfléříčku“ – starého přístavu Saint vaast la
Hougue. Takţe ohrnout límce a jde se na to.
Nejdříve nás pracně nastavená navigace (večer
tomu specialisté věnovali, jako vţdy, nekonečnou a situačně nervní dobu) vede do obce Hiesville. Tady hledáme bývalou Caudayovu
usedlost, v níţ měl od 6. do 14. 6. 44 velitelství
101. divize gen. Maxwell Taylor. Opět trocha „soblování“ silničkami, mezi bokáţemi a
deštěm, nakonec i v obci samé, ale je to všechno zelenokamenně malebné a opět velice normandské. Nakonec shlédneme nejen mladou
pastýřku, která koučuje stádo krav z motorové
čtyřkolky, ale i Taylorovo velitelství. Je to pěkný statek s křičícím orlem na sloupku u vrat a
vedle s pamětní plaketou:
Na kraji obce při cestě stojí jednoduchý sloup
obloţený věnci se stuhami Hiesville. Naši pozornost si získá aţ později, při vyhodnocování
fotografií. Nahoře má znak 101. a pod ním zajímavý nápis:
Vzhledem k tomu, ţe se v prvních dnech invaze
Prostor muzea baterie Maisy
jednalo zřejmě o nejkvalitnější „MASH“ v této
oblasti, je velice pravděpodobné, ţe zde ošetřili
také Křičícího orla Donalda R. Burgetta ještě
Čtvrtek 11. června 2009
Některé pány majory ráno bolela hlava. (mjr.
Velitel, mjr. Fekál). Ale – sluníčko a modro! Ţe
by válečná lest nepřítele? Všichni to víme a nedáme se obelstít, je to jen zástěrka, nedáme se
napálit. Moţná tomu spíš nechceme věřit, a tak
si všichni říkáme, ţe ve skutečnosti lije a je zima!
V 10:00 vyráţíme do Falaise, nejprve po dálnici do Caen a potom se stáčíme k jihu. Duke Ellington, Benny Goodman, Frankie Sinatra a
všichni hitaři ze swingových dob druhé světové
války nám k tomu v autě pějí své beebobové
písně, nebe je modré a ten déšť asi opravdu
přestal.
Falaise,
nazývané
také
„Stalingrad
v Normandii“. Místní hrad je velmi monumentální a působivý, ale muzeum moc neoslnilo,
máme uţ po Overloonu asi příliš vysoko nastavenou laťku. „Musée Août 1944, Falaise“
zaloţil Eddy Florentin, historik a spisovatel,
aby připomenul boje ve Falaiseské kapse.
Falaise
21
mise Normandy 2009
Uvnitř je řada vozidel, zbraní, uniforem a zařízení. Za zmínku stojí německý Pzkpfw IV a
americký M2 Halftrack Car, ale v depozitářích
mají spoustu techniky, která čeká na restaurování, takţe v budoucnu tady bude určitě na co
koukat.
Před muzeem je Sherman M4A1, smontovaný
jednodílný Bailey Bridge, 88mm Flak a Sexton
Self-Propelled Gun. Tohle vozidlo jsme na
místě nebyli schopni určit, pouze v podvozku
jsme identifikovali dost shodných znaků se
Shermanem. Dodatečně musel pomoci internet:
Sexton bylo samohybné 25 liberní dělo montované na americký pásový podvozek. Bylo vyvinuto pro britskou armádu jako mobilní dělostřelecká zbraň a vyzbrojeno jejich houfnicí QF
25 pdr. Od roku 1943 bylo nahrazeno v USA postaveným samohybným dělem 105 mm na podvozku tanku M3 Lee. Mezi lety 1943 a 1945 bylo
v Montreal Locomotive Works vyrobeno celkem
2150 Sextonů pro kanadské a britské ozbrojené
síly. Byly poprvé pouţity 8. armádou v Itálii, podílely se na invazi do Francie a následné bitvě o
Normandii i na kampani v severozápadní Evropě. V Britské výzbroji zůstaly aţ do roku 1956.
Zajímavé je i „církevní“ názvosloví této zbraně:
V této verzi je označován jako Sexton
Musée Août, Falaise
(kostelník), se 105mm houfnicí jako Priest
(kněz), s kanónovou houfnicí a kulometem
Bren jako Bishop (biskup) a v poválečném
období s polním dělem jako Abbot (opat).
Pater noster,
qui es in caelis;
sanctificetur nomen tuum;
adveniat regnum tuum;
fiat voluntas tua;
sicut in caelo et in terra.
Fire!!!!
Od muzea pokračujeme dále na Chambois,
nejdříve ale zastavíme na silnici D13, 400 m
severně před St. Lambert sur Dives, kde
na návrší vlaje kanadská a americká vlajka.
Pohled do okolí, podloţený orientačními tabulemi s texty i mapou, která zobrazuje okolí
Trunu 20. srpna 1944, je naším prvním seznámením s krajinou Falaiské kapsy. Sjíţdíme dolů, a v St. Lambert u mostu přes řeku
(tady spíš potůček) Dives, míjíme památník
připomínající působení mjr. Currie (velitele
letky z pluku South Alberta), dále jednotky 7.
praporu Argyll a Sutherlands Highlanders,
Pohled na okolí St. Lambert a Trunu
22
mise Normandy 2009
Lincolnský a Wellandský pluk a 5. protitankový
pluk. V Chambois na náměstíčku zastavujeme, i zde je památník a v pozadí zajímavý hrádek (literatura jej prý zmiňuje jako „kousek Anglie v Normandii“, připomínajíc jeho shodné
znaky s londýským Towerem). Pomník připomíná spojení armád (americké, britské, kanadské, polské a francouzské), které se podílely na
obklíčení německých divizí. Vedle pomníku je
plastická mapa bojiště a na portálu nedalekého
kostela pamětní deska padlým polským vojákům 1. obrněné divize. Odtud uţ je to jen kousek na vrch Mont Ormel, místo, kde se hrdlo
kolem obklíčených německých vojsk uzavřelo
(viz. příloha 09 MONT ORMEL).
telně prezentováno. Mapa je plastická a nad ní
je systém s displeji a projektory. Sledujeme naučný film a přitom se nasvěcují příslušná města, kóty, řeky. Vyvstávají zuţující se linie německé obrany i s promítnutými symboly příslušných divizí.
Nakonec nás sympatický průvodce s dobrou
angličtinou dovede k vyhlídkovým oknům a
barvitě popisuje nejen průběh bojů, ale přidává
i zajímavé detaily včetně záţitků své babičky.
Srdečně se bavíme, nikam nespěchá a navíc je
trochu vidět, ţe v nás poznal znalce. A ještě
úplně na závěr nabízí muzeum dobrý filmek dokumentek. Velká chvála.
Tady, u památníku na kótě 262, je celá krajina
pověstné „Kapsy“ jako dlani, snaţíme se orientovat, úplně nevíme co kde je, ale to se dozvíme
vzápětí – to nejlepší nás totiţ čeká v malém, ale
perfektním muzeu: „Memorial de Momtormel“.
Je hezky, sluníčko svítí, uháníme ke Caen a navštívíme v pondělí uzavřený radar u Douvres.
Tady nás místní expozice spíše zklamala. Areál
je rozlehlý, seznámíme se s historií německých
radarů, ale vše je poněkud zanedbané, málo
textů, ţádná angličtina, no, jsme namlsaní
z předchozích expozic, tohle nebylo nic moc.
Je tady plastická mapa, dostaneme trojjazyčná
sluchátka a my, co neumíme ani anglicky, ani
francouzsky, máme moţnost polštiny - bojovali
tady Poláci, 10. obrněná divize, které velel generál Matzek (viz. příloha 10 POLSKÁ JÍZDA). Všechno je krásně, přehledně a srozumi-
Promítneme si volbu velitele v Plchůvkách a
také filmy o cestě do Normandie před pěti lety,
popijeme a vedeme řeči o dělnících na stavbě,
nicnedělání („dolce far niente“), svátcích
v Německu (Festtage in Deutschland) a tak
všelijak ... jo, a mjr. Klitor se opil.
Chambois
Na Mont Ormel
23
mise Normandy 2009
pátek 12. června 2009
Ráno, kupodivu - kupodivu, pršelo, leţeli jsme
ve stanech aţ do 9.00, navíc někteří z majorů
byli ještě přiotráveni alkoholem. Vyjeli jsme aţ
v 11.00. Směr Cherboroug. Tam jsme dojeli
dobře, v městě samém jsme trochu soblovali,
ale nakonec jsme pevnost nad městem, Fort du
Roules, dobyli. Bohuţel právě v okamţiku, kdy
cherbourgský Bouton zamykal visací zámek na
vstupu do muzejního nádvoří a odcházel si uţít
polední přestávku, otevírali aţ ve 14. hodin.
Navigátor Rambousek navolil náš hlavní cíl –
mys Cap de la Hague, ten nejvystrčenější cípeček Cotentinského poloostrova, na němţ je
německý světlometný bunkr. V navigaci se toto
místo dalo navolit jen pravděpodobně, neznali
jsme ani jeho souřadnice, ani adresu, ale odváţně jsme vyrazili.
Zprvu jasná cesta se ale pomalu mění
v katastrofu. Navigace začíná blábolit nesmysly,
cesty jsou v mlze, mapy nic neřeší a nakonec nevíme, kde jsme. A to jsme měli jet pěkně po pobřeţí, abychom si uţili moře. Úplná katastrofa.
Soblování nabylo neuvěřitelných rozměrů a
kdyţ jsme po asi pátém projetí téţe křiţovatky
Cap de la Houge
zastavili v polích, major Velitel nabídl funkci
k dispozici, vystoupil a poodešel do pole, kde
s hlavou zvrácenou k nebi bez hnutí blajtoval.
Hbitě toho vyuţil ambiciózní Pula (Rambo by
taky rád, ale jeho reakce jsou neskonale pomalejší), okamţitě suspendoval majory na vojíny, uloţil tělesné tresty, zavelel k odjezdu a
poté nás vedl. Pochybnosti a malomyslné poznámky ze zadní paluby neochvějně překřikoval povely „Jeď, jeď!“ a nakonec nás jakýmsi
záhadným šestým smyslem donavigoval aţ ke
kýţenému cíli.
A nastojte! Svítí sluníčko, obloha i moře jsou
modré, normandské pastviny oddělené kamennými valy zelené a krávy tučné a mlékodávající. Nádherný kousek země i se zbytky
bunkru, v moři na skalisku majestátní věţ
majáku a za obzorem Normanské ostrovy
(Chanell Islands). Je to tentokrát Honfléříček
přírodní, krásný a příjemný. Fotíme, filmujeme a sytíme se hezkými dojmy.
Jenomţe stačí, abychom vyjeli idylickou krajinou na zpáteční cestu, a začnou se dít věci. Na
obzoru před sebou, nad stádem ovcí blokujícím silnici, vidíme podivně plochý, pomalu se
24
mise Normandy 2009
přibliţující oblak. Je větší a větší, aţ nakonec
krajina i blankytné nebe mizí v husté mlze. Navigace GPS, naše „Nataša“, začne znovu bláznit.
Podél cesty se objevují zlověstné značky se
symbolem radioaktivity, je takové m r t v é ticho, snad tu ani nezpívají ptáci a zvěř v divé
předtuše zřejmě přeplavala na Normanské ostrovy, nebo moţná aţ do Albionu…
Míjíme plot z ostnatého drátu uchyceného na
izolátorech; visí na něm tabulky s hrozivými
ţlutými blesky. Stovky metrů se suneme podél
nějaké továrny, skryté z větší části v mlze a v
gépéeskovém rušení. Nataša se teď úplně poloţila a neukazuje vůbec nic. Bezchybně však
ukazuje palivoměr a hlásí, ţe nám rapidně ubývá benzín. Vypadá to hodně dramaticky, ale najednou dráty, značky i mlha tak náhle jako začaly, tak i skončily (teprve dodatečně zjistíme,
ţe mezi Beaumont-Hauge a Jobourgem je „La
Hauge Areva Nuclear
reprocessing
plant“ - závod na přepracování vyhořelého jaderného paliva). Noční můra pominula, nad
námi je zase slunce a Nataša se celkem rozumně rozpovídala.
To její jindy tak protivné „jeďte rovně – po –
třech kilometrech – na kruhovém objezdu –
jeďte doleva“, nás nyní uklidňuje tak, ţe na
mlha u Jobourgu
chvíli zapomínáme i na ubývající palivo. Trochu nervů nás to sice ještě stálo, tankovali jsme
nakonec jen o 1,5 litru méně, neţ obnášela plná
nádrţ, ale to uţ bylo vyhráno a brzy jsme
úspěšně v Cherborougu.
V pevnosti Fort du Roules uţ mají otevřeno.
Navštívíme muzeum, moc nás nenadchlo, ale
je odtud krásný výhled na přístav. Co muzeu
vytýkáme? Je přísně frankofonní. Nemá jedinou mapu znázorňující dobývání Cherborougu.
Nemá fotodokumentaci o německé demolici
přístavu a jeho následném zprovozňování. A
v promítaném, asi 15ti minutovém filmu, se de
Gaulle objeví pětkrát v desetivteřinovém záběru, zatímco Eisenhower jednou na slabé tři vteřiny. Tomu by odpovídaly zásluhy na osvobození přístavu, neřku-li celé Francie, v poměru
16 : 1 pro Nosáče...
Cestou zpátky zase prší, pospáváme, jsme poněkud unavení, navíc jsme zase vojíni a netušíme, co udělá uzurpátorský velitel…
…uzurpátorský velitel nakonec funkci vrací původnímu veliteli. V závěru dne proběhnou
v kempu plukovnické zkoušky, po nich pauza
na víno, potom reparáty dvou v prvním kole
neúspěšných kandidátů a nakonec uţ jsme
všichni plukovníky! Přichází radost - ale doléhá i odpovědnost (sic!).
Cherboroug
25
mise Normandy 2009
sobota 13. června 2009
Ráno balení s pokusem dostat hrdlácká houna z
povrchu stanu, vše balíme ještě provlhlé a
v 10.00 odjíţdíme směrem na Caen, a pak uţ
stále na východ - Rouen, Beauvais, Compiegne,
Remeš. V rozhlehlé Champagni hledáme ten
správný sklep, kde chce Vašek koupit šampus.
To ale nevyjde, jeho oblíbená továrnička má zavřeno. Stáčíme na jih a pokračujeme dále na
Nancy a na okraji pohoří Vosgesy nacházíme u
jezera Lac Bouzey fešácký (a drahý) kemp.
Vosges. Jsou zde hroby 5 255 padlých vojáků
Spojených států, většina z nich přišla o ţivot
během kampaně severovýchodní Francii na
Rýnu a dál do Německa. Hřbitov byl zaloţen v
říjnu 1944 (Graves Registrace Service) při pochovávání padlých z krutých bojů během zimy
1944-45.
Památník pravoúhlé konstrukce se dvěma velkými bas-reliéfy sestává z kaple, otevřené
sloupové haly a místností s mozaikovou mapou operací. Na stěnách Dvorany slávy, která
obklopuje pomník, jsou vepsána jména 424
pohřešovaných.
Celý den bylo krásně, svítilo sluníčko a byla
modrá obloha. I v kempu proběhl příjemný teplý večer a na nebi svítily hvězdy. V noci zásadní
diskuze o studentech z Harvardu a Alma-Aty.
Nejvíc kydů měl Vincenzo Salmáti (Rambo =
protektor chudých studentů z Alma-Aty).
Parková úprava je precizní, jsme tu sami, jen
jakási rodina jde cíleně kamsi dozadu
k určitému hrobu, vidíme jak tam dlouho a
tiše stojí. Ve 12. hodin se rozehraje libá zvonkohra a patnáct - dvacet minut je co poslouchat. Pěkné.
A hlavně neslyšíme ţádné: „Plchůůůůvky!“
Pak se vydáváme na dlouhou pouť přes pohoří
Vosgez (asi jako naše Krkonoše) do alsaského
vinařského městečka Turckheim. Cesta pěkná, aţ na to, ţe se zase zatáhlo. Turckheim je
honfleříček par exellans, dnes tu dokonce měli sraz automobiloví veteráni – léta 50. – 70.
V městečku jsme našli (cíleně) muzeum, týkající se tzv. colmarské kapsy. Paní v pokladně
se dost diví, kde jsme se my, Češi o jejich ma-
neděle 14. června 2009
Krásné slunečné ráno, vůkol švitoří sýkorky.
Vyráţíme do Epinalu, na americký hřbitov. Leţí 6, 5 kilometru jihovýchodně od města, na silnici D-157, u obce Dinoze-Quequement. Má rozlohu 48,6 akrů (19,7 ha). Umístěn je na plošině
100 ft (30 m) nad řekou Mosellou v podhůří
kdesi ve Francii
americký hřbitov v Epinalu
26
mise Normandy 2009
linkém muzeu dozvěděli. Ve vitrínách je dost
zajímavých součástí výzbroje, výstroje a řada
fotografií a dokumentů. Bohuţel jsou všechny
popisky ve francouzštině a tak se orientujeme
jen podle obecně známých slov a obrázků.
Mají tu i filmek, kterak Francouzi osvobodili
Alsasko…, ale oni tu skutečně bojovali!
Cesta zpátky deštivá, dvakrát objíţďka, dvakrát
dopravní zácpa, takţe jsme místo odpočinku
v kempu dlouze cestovali a přijeli aţ o půl sedmé.
Rychle, poplachově, se musí stavět štábní stan,
včera jsem ho nepotřebovali, ale dnes to bez
něho nejde. Stihneme to v pauze mezi dvěma
lijáky.
Navigátoři asi tři hodiny plánují zítřejší trasu.
Kaţdá ze dvou navigací to vidí jinak a totéţ platí o kaţdém ze dvou navigátorů, takţe to máme
celkem čtyři varianty. Kterápak asi vyhraje?
Sedíme a popíjíme do 23.00 a naučili jsme se
novou krávovinu:
epilog
pondělí 14. června 2009
Vstáváme o půl sedmé, balíme, odjezd. Syndrom návratu vtipně eliminujeme tím, ţe uţ
nikde nestavíme. Daří se projet zbytkem Francie ke Strasbourgu, míjíme Hagenau (tady se
odehrávala jedna z posledních epizod Bratrstva) a u Roppenheimu překračujeme Rýn
na německou stranu.
Pochopitelně prší a leje, ještě ve Francii řádí
mohutné přívalové deště.
Po německých dálnicích vesele domů starou
známou cestou přes Norimberk ku Rozvadovu.
Tam Pulovi ulítne stěrač (kdyţ zase začíná pršet), pokračujeme dál a před Plzní pojíme něco
českých jídel. Tady se i loučíme, osádky se dělí,
Ivek a Pula do Prahy (Ivek hned mašinkou do
Hradce), ostatní na Mělník.
Kdo se bojí, že zmokne, zmokne. Kdo
se bojí, že nezmokne, zmokne taky...
„áááááá- to to de, to to de!!“
Viva la France!
Turckheim
přílohy
27
mise Normandy 2009
OBSAH PŘÍLOH
01
mapy tras
28
02
tajemný pták Noh
29
03
mosty u Carentanu
30
04
bojiště u řeky Merderet
31
05
Brecourt assault
32
06
Burgett, R. Donald
34
07
Azeville
35
08
německé baterie
37
09
Mont Ormel
38
10
polská jízda
39
11
Cap de la Hague
41
Přílohy - 01
28
28
mise Normandy 2009
01 mapy tras
Trasa přesunu 6.—7. června
Noční trasa z Mělníka přes přechod na Cínovci. Dále na Dráţďany, Chemnitz, Jenu a
Köln , u Aachenu do Belgie na Liege, Mons a
do Francie přes Amians, Le Havre, Caen aţ
do Grandcampu na
normandském pobřeţí
Trasa přesunu 13. června a následná
návratová trasa 15. června 2009
Zpáteční trasa přes Francii, z Normandie,
přes Caen na Rouen, Beauvais, Rems, Bar-leDuc na Nancy a pak camp v pohoří Vosges. O
dva později pak vede cesta domů z Voges na
Strasbourg, Heilbron a mimo mapu známou
cestou na Norimberk, Rozvadov, Plzeň a Prahu či Mělník. Nezapomeňme ještě Hradec
Králové jako cíl posledního Křičícího orla.
Trasa z normandského pobřeží doprostoru Faileské kapsy
Z Grandcampu přes Bayeux ke Caen a pak přímo
na Failes. Dále na Trun a Chambois, odtud na
vrch Mont Ormelu.
29
Přílohy - 02
mise Normandy 2009
Motto:
Pták Noh na sponě do vlasů rval poloshnilou slámu ze
stohů,
02 tajemný pták Noh
pár soch a střelky kompasů, jež ukazují k chrámu bez
bohů.
(Karek Kryl - Pták Noh)
Uprostřed normandského města Bayeux, v sedmdesátimetrové vitríně, tiše spočívá stará tapiserie. Vilém I. Dobyvatel na ní zápolí s Haroldem Godwinsonem. V boji muţe proti muţi se utkalo 16 tisíc bojovníků. Zmatečná bitva je chvíli ve znamení vítězství jedné strany,
poté se váhy nakloní na druhou stranu. Aţ nakonec Anglosasové padají pod šípy normanských
lučištníků, padá i Harold a Senlacký vrch shlíţí na 8000 padlých. Bitva skončila a Vilém bude
v prosinci 1066 korunován ve Westminsterském opatství jako anglický král. Haroldova smrt je na
bayeuxské výšivce zvěčněna drobnými stehy, letící šíp míří k oku, ruka zdviţena v obranném gestu, krev, zmar, smrt.
Při podrobnějším zkoumání výjevu však objevíme podivného tvora.
Vznáší se potměšile nad smrtícím šípem, zakusujíc se přitom do
obráncova oštěpu. Vypadá vzdáleně jako vzteklý pes se zubatou tlamou, dvěma silnými předními tlapami a s rozeklaným ocasem. Je však
okřídlený a podle vyobrazení evidentně zručně létá.
600 let po bitvě u Hastingsu se sešli v Královské knihovně členové
Académie des sciences - učené společnosti zaloţené v r.1666 Ludvíkem XIV. Tito t.zv. nesmrtelní
(les immortels), oblečení v zelený oblek (habit vert) s typickými olivovými výšivkami na klopě, po
dva dny bádali nad záhadou okřídleného tvora.
Podle dochovaných kusých záznamů se dlouho nemohli shodnout, avšak nakonec jej prohlásili za
dávno vyhynulý druh, jemuţ dali jméno „Tourterelle de vautour de basilic“. Poté odešli do
přilehlé jídelny a s pocitem dobře vykonané práce pili víno z oblasti Sauternes, jeţ sám Ludvík
XIV označoval jako „vinum regum, rex vinorum", tedy „víno králů, král vín...
Netušili, jak hluboce se zmýlili. „Tourterelle de vautour de
basilic“, tedy „Hrdlička supí,
baziliščí“, nikdy nevyhynula.
Přeţila v rozeklaných normanských útesech aţ do dnešních
dnů. Celé generace čelí ţivlům
i úzkému genetickému výběru.
Ţiví se mrtvými rybami, drobným ptactvem a neváhá shltnout i vzrostlého bouřňáka.
V rodinách rybářů kolují dokonce nepotvrzené zvěsti o
pohřešovaných a oplakávaných novorozencích, po nichţ
zbyla jen osiřelá kolébka.
Podle výroční zprávy společnosti Birds and the World
z roku 2000 přeţívá na celém
světě maximálně sto příslušníků tohoto druhu. V současné
době je poměrně dobře zdokumentován výskyt nejpočetnější
kolonie o zhruba 50 jedincích.
Jejím stálým teritoriem je
Camping du Joncal, Calvados, Normandie, France.
Lokalita byla shodou okolností
místem akce Background 2009
(vlevo krásné exempláře exkrementů Tourterelle de vautour
de basilic).
Přílohy - 03
30
30
mise Normandy 2009
03 mosty u Carentanu
Most č. 1
Purple Heart Lane (D913) přes Jourdan (říčka (kanál?) tvoří asi 1,5km dlouhou tětivu s třemi zákruty,
která zkracuje oblouk ř. Douve. Začíná u ţelezniční trati a končí 300m za D913 směrem k La Barquette).
Most č. 2
Purple Heart Lane (D913) přes ř. Douve. Ke zdymadlu La Barquette je po vodě asi 1200m.
Most č. 3
Purple Heart Lane (D913) přes ř. la Groult (spíš kanál, neţ řeka. Jde o 1 km dlouhý oblouk vycházející
z řečiště Douve v místě jejího ohybu u trati a zase se do ní napojující v místě „soutoku“ s Jourdanem.
Most č. 4
Purple Heart Lane (D913) přes ř. Madeleine, cca 100m od středu kruháku (tady má jednou být 3,5t
sousoší od Daniela Drueta), místo bojiště Cabage Patch neboli Bayonette atack je odtud 200 m jz. v místě,
kde stála Inghoufova farma a dnes je vybudován nějaký průmyslový objekt (na satelitu u vypadá jako překlopené písmeno E). R. Colea připomíná jen plaketa za plotem (RC).
DMC
N13
la
D913
E4
Jourdan
1
DOUVE
2
la Madeleine
3
D913
DOUVE
la Groult
4
želez. trať
la Madeleine
Bayonette
RC
Dnes ale silnice D913
nekopíruje přesně historickou Purple Heart Lane.
Mosty (kromě mostu č.1)
jsou asi rovněž nové.
okraj Carentanu
Jak jsme tudy projížděli:
Nejdřív jsme projeli z dálnice kruhák rovně, pak následovalo hledání na periferii (v okolí kóty 30) i
v centru. Kdyţ nám v informacích nepomohli, jezdili jsme intuitivně, podle našich materiálů. Mostu č.4
jsme byli místopisně i tematicky nejblíţ během pátrání kolem kruháku, kdy se podařilo narazit na - za
plotem dost utajenou - Coleovu desku (na mapce označena písmeny RC). Potom jsme se vrátili a dojeli
aţ k DMC muzeu. Cestou krátká zastávka před mostem č.2 (fotka přes pole a mokřiny směrem k la
Barquette a fotka mostu. Místo se jmenuje Virage des Ponts Douve („Zatáčka za mostem přes Douve“).
Při návratu parkování u mostu č.1 – od svačiny nás vyhnali malí cestovatelé v tzv. Jourdan Portu.
Přílohy - 04
31
mise Normandy 2009
04 bojiště u řeky Merderet
5
Cauguig-
St. Mére
– Eg-
3
La Fiére
želez. trať
5
6
Gouteville
MERDERET
7
GA-
5
5
5
6
Chefdu-
2
Picou-
6
6
1
6
4
Cpt. Roye
1
- most „Cpt. Roye Creeka a mužů z 507.PIR 82. Airborne“
2
- památník, věnovaný posádkám pěti Dakot
3
- vyvýšená silnice (causeway) „Marcus Heim way“
4
- most La Fiére
5
- oblast záplav 1944
6
- místa dopadů Dakot (podle mapky v Picouville)
7
- přibližná pozice velitelství gen. J. M. Gavina
- obranný perimetr výsadkářů 6. – 7. 6. 1944
32
Přílohy - 05
32
mise Normandy 2009
05 Brecourt assault
Útok na baterii u Brecourt Manor
6. června nad Cotentinským poloostrovem opouštěla rota „E“ od 506. pluku transportní letouny. Bylo 01:20 hod. Výsadek proběhl pod palbou, ve
vysoké rychlosti, v malé výšce a hlavně úplně jinde, neţ stanovil plán. Nevyzkoušené transportní vaky vedly ke ztrátám mnoha součástí výzbroje.
Řada výsadkářů zahynula při, nebo krátce po přistání. U Beuzeville se zřítila Dakota, v níţ zemřelo celé velení Easy Company, včetně jejího velitele,
por. Thomase Meehana. Během noci se skupiny snaţily orientovat, shromáţdit a zahájit plnění úkolů. Poručík Richard Winters, který nyní rotě velel, přistál na kraji Ste. Mère-Eglise. Shromáţdil skupinu sloţenou
z příslušníků 506. a 502. pluku, několika výsadkářů z 82. divize a postupoval směrem na Ste. Marie-du-Mont. Přibliţně ve tři hodiny ráno narazili na
německou hlídku, kterou rozprášili.
Kdyţ se výsadkáři během svého přesunu dostali mezi domy Le GrandChemin, ocitli se v těţké palbě z přední linie. Byli
poblíţ německé dělostřelecké baterie, která právě zahájila ostřelování pláţe Utah a byla bráněna
padesátičlennou pěší četou. Operační důstojník Lt. Richard Winters
praporu, kpt. Hester, dal německou baterii Wintersovi na starost.
V sedm hodin ráno měla rota E k dispozici dva lehké kulomety, jednu
bazuku (bez munice), jeden minomet ráţe 60mm, devět střelců a dva
důstojníky. Winters jim vyloţil, ţe se bude jednat o rychlý frontální
útok krytý
Umístění baterie
První dělo (GUN 1) bylo v průsečíku dvou
ţivých plotů. To umoţnilo zahájit útok z několika různých stran.
Oba kulomety ( J. Plesha+W. Hendrix, C. Petty+Joe Liebgott )
Winters rozmístil podél plotu. Compton, Guarnere a Malarkey 
se měli připlíţit zleva otevřeným terénem a hodit do zákopu granáty, Lipton a Ranney měli zahájit na nepřítele palbu zprava (Lipton
přes porost neviděl a vylezl na strom u vraku auta).
Winters vedl přímý útok , s ním byli Lorraine (Sinkův řidič),
Wynn a Toye.
33
Přílohy - 05
mise Normandy 2009
Útok na baterii u Brecourt Manor
pokračování
05 Brecourt assault
Němce nyní zaměstnávala kulometná palba ze
dvou míst a k tomu Liptonova palba ze stromu,
takţe přímý útok je naprosto překvapil. Obsluha prvního děla se pod náporem ze tří stran
rozutekla a spolu s ní ustoupili i pěšáci, kteří se
hnali pryč od Comptona, Guarnera a Malarkeyho. Rota E začala na ustupujícího nepřítele
házet granáty a pronásledovala jej palbou. První dělo bylo jejich cca 20 vteřin po zahájení
útoku.
U prvního děla zůstali tři muţi a zbylých pět
běţelo německými zákopy dál. Cestou zranili a
zajali obsluhu kulometu a posádka druhého
děla ustoupila . Rota E měla jednoho zraněného (P.Wynn) a docházela jí munice. Winters poslal pro své kulometčíky. Útok na 3. dělo
vedl John D. Hall z roty A, který při něm padl, ale dělo bylo dobyto . Hlavně všech děl
byly zničeny náloţemi TNT.
Útok na poslední dělo vedl poručík Ronald
Spiers, který dorazil jako posila s pěti muţi.
Při útoku přišel o dva výsadkáře, ale dělo dobyl a zničil.
Winters poté nařídil ústup, protoţe pozice
byla silně ostřelována třemi kulomety MG42
od plotů u Brécourt Manor. Nejdříve ustoupili kulometčíci, za nimi střelci, poslední
odešel Winters. Bylo 11:30, od vydání rozkazu ke zničení baterie uplynuly tři hodiny.
34
Přílohy - 06
34
mise Normandy 2009
06 Burgett, R. Donald
Trasa pohybu voj. Donald Burgetta
v operačním prostoru amerických
vzdušných divizí
Donald R. Burgett v květnu
1943, hned po dokončení střední
školy, dobrovolně vstoupil do armády. Absolvoval výsadkářský
výcvik v „Pečící pánvi“ ve Fort
Benningu a byl zařazen do roty A
506. parašutistického pluku 101.
vzdušné výsadkové divize.
S ní seskočil. 6. června 1944
v 01:14 hod. do Normandie vedle
obce Ravenoville. Jedenáct dní
bojoval v Audoville, St. Marie du
Mont, St. Come du Mont, Dead
Mans´Corner a u Carentanu. Po
svém těţkém zranění byl evakuován do Anglie. Spolu s „Křičícími
orly“ jej však ještě čekal dvaasedmdesátidenní boj v Holandsku,
třicet dnů v ledovém pekle u Bastogne a nakonec taţení Alsaskem,
údolím řeky Ruhr, Porýním a Rakouskem. Utrpěl řadu zranění,
viděl padnout mnoho svých kamarádů a nepřítele zabíjel tak,
jak jej to naučil výcvik a válka.
Don Burgett byl jedním z jedenácti příslušníků roty A, kteří
přeţili ode Dne-D aţ do konce
války. Roty, která měla před výsadkem do Normandie 200
muţů.
35
Přílohy - 07
mise Normandy 2009
07 Azeville
Baterie Azeville leţí přesně na
východ od obce Azeville, na silnici D269. Byla jednou z prvních
součástí Atlantického valu, postavených Němci na Cotentinském poloostrově. Je sloţena ze
čtyř mocných kasemat vzdálených 30m od sebe, propojených
300m dlouhou sítí betonových
tunelů, které vedou i do 150m
vzdálených podzemních bunkrů
pro munici a generátory. Hlavní
zbraně ve čtyř kasematech byla
105mm děla s dostřelem 11km.
Šlo o kořistní francouzská lodní
děla z 1. světové války, v roce
1942 instalovaná do nově postavené baterie.
Baterie byla „slepá“ – z její pozice nebylo vidět cíle na moři. Palbu řídil rádiem pozorovatel v
blízkosti pláţe, nebo mohly být
vyuţity zprávy přes telefonní
linky od krycí pozice Crisbecq,
která stála jen o trochu blíţ k
pláţi, ale měla dobrý výhled na
ní i na přístupy k ní.
Byla chráněna dvěma 37mm
protiletadlovými kanóny, řadou
kulometných hnízd a minovými
poli.
Přístupy od moře tak byly téměř
nedobytné vzhledem k hustým
minovým polím a zátarasům
z ostnatého drátu, opatřeným
betonovými úkryty pro jednoho
muţe s kulometem („Tobruk“).
Obě baterie, druhosledová Azeville i prvosledová Crisbecq (St. Marcouff), odolávaly do 8. června 1944
všem útokům. Nejprve se o dobytí pokoušeli výsadkáři, poté zejména 1.prapor 22. pěšího pluku (VII. sboru). Útokům předcházela masivní palba dělostřelectva a námořnictva.
První útoky tedy nic nepřinesly, i kdyţ na obou stranách bylo mnoho mrtvých.
Přílohy - 07
36
36
mise Normandy 2009
07 Azeville
pokračování
V noci ze 7. na 8. června zahájili Američané další útok. Velitel baterie Crisbecq Ohmsen volal
Azeville a vyţádal si na sebe přímou palbu, aby se pokusil vytlačit Američany ze své pozice. Palba byla
velmi přesná. Američané netušili, ţe by Němci pálili na svá vlastní postavení a domnívali se, ţe to byla
střelba vedená z amerických lodí. Útočníci se stáhli, střelba byla zastavena a v pevnosti Crisbecq bylo
internováno 90 amerických zajatců.
Krátce nato byl zahájen další útok na Azeville, ale tentokrát Američané zaútočili z několika různých
směrů. Zde, na Azeville, mohla protiletadlová děla namontovaná na vrcholu kasematy č. 1 a 4. vést
palbu v okruhu 3600. Střílela na tanky blíţící se od západu. Flak na kasematu č. 4 byl při dřívějším
útoku poškozen, ale v tuto dobu byl jiţ opět pouţitelný. Mimo to zde byla tři kulometná hnízda schopná střelby na blíţící se Američany. Několik dní před dnem D obdrţela baterie zásobu protipěchotních
min a mnoho z nich jiţ bylo poloţeno. Proto se Američané nedokázali dostat dostatečně blízko
k baterii a i tento útok selhal.
V noci z 8. na 9. června poškodila bitevní loď USS Nevada
dvěma čtrnáctipalcovými (356
mm) projektily kasematu č.1. První způsobil škody viditelné na
vnější stěně a druhý prošel přes
střílnu.
Tento projektil neexplodoval, ale
zabil pětičlennou posádku děla,
pronikl ţelezobetonovou stěnou
do vyhodnocovací místnosti, zde
zabil rovněţ celou posádku, po vyrytí rýhy do betonové podlahy se
odrazil a pokračoval přes kovový
kulometný portál ve vnější stěně
ven z objektu. Všichni muţi v této
kasematě byli zabiti buď střepinami a úlomky ze stěn, nebo tlakovou vlnou. Tímto útokem USS Nevada Němce šokovala. Velící důstojník hauptmann Dr. Hugo Treiber nebyl ţádný fanatik a nehodlal
zbytečně ztratit další muţe. Projektil byl nalezen v roce 1994
v zemi těsně vedle dveří, ale byl v
nebezpečném stavu a musel být
odpálen.
9. června 1944 rozhodl plukovník Tribolet, velitel 22. pluku.,
obejít Crisbecq a s podporou námořní palby soustředit své úsilí
na Azeville. Zjistil, ţe přístupy k baterii od západu jsou méně
bráněny. Během dopoledne 9. 6. Američané bombardovali pozici a setkali se jen se slabým odporem. Protiletadlové dělo na
kasematě č. 4 napadl přijíţdějící Sherman, který se do prostoru
baterie dostal bez větších obtíţí. Houštinami a ţivými ploty
v polích, kde bylo pokrytí palbou slabší, vyslal Tribolet dvě roty.
Muţi se dokázali dostat přes zátarasy aniţ by byli zpozorováni a
zahájili na nejbliţší pevnost palbu z bazooky. Demoliční týmy
poloţily tři náloţe, odpálily je a postoupily dál, ale ţádný z útoků nezpůsobil na betonových zdech váţnější škody. Útočníkům
docházely výbušniny a chystali se ustoupit, kdyţ na příkaz velitele své roty vzal vojín Ralph Riley zbývající plamenomet a
vyrazil dát pevnůstce „jeden malej špric“.
Musel proběhnout nepřátelskou palbou, dostal se k pevnůstce.
Tam však zjistil, ţe se plamenometná směs nechce vznítit.
V situaci, kdy mu šlo o ţivot, vyměnil olejovou trysku, směs zaţehl zápalkou a zaměřil hořící proud na dveře. Plameny zasáhly
uvnitř náhodně nějakou munici a následovala ohromná exploze.
Z kasematy č. 4 vyšel s americkými parašutisty, kteří byli
v předchozích dnech zajati, německý kapitán a mával bílým
praporkem. Německý velitel se s celou posádkou vzdal.
Z posádky, čítající na začátku bitvy zhruba 250 muţů, bylo zajato 169 vězňů. Pro přeţivší vojáky v Azeville válka skončila.
Obsazení Azeville umoţnilo, ţe Američané mohli obejít Crisbecq a postupovat dál na Quinéville.
Riley byl za svůj čin vyznamenán Stříbrnou hvězdou.
37
Přílohy - 08
mise Normandy 2009
08 Německé baterie
Mezi nejtěţší pobřeţní baterie ve Francii patřily baterie Lindemann poblíţ Pas-des-Calais se třemi děly ráţe 406 mm, schopnými poslat granát váţící 600 kg aţ na vzdálenost 56 km, při obvyklé
váze projektilu děl této ráţe okolo jedné tuny byl dostřel rovněţ obvyklý 42 km.
Baterie Todt, umístěná 3 km od mysu Gris Nez, měla čtyři děla ráţe 380 mm (stejná, jaká byla
na bitevních lodích Bismark a Tirpitz). Nejtěţší baterií Atlantického valu byla baterie Trondenes v Norsku, kterou tvořily čtyři jednodělové věţe ráţe 406 mm. Děla byla původně určena pro
německé bitevní lodi třídy H o výtlaku více neţ 60 000 tun, které však nebyly nikdy postaveny.
Baterie Oldenburg blízko Calais byla vyzbrojena děly ráţe 240 mm a v kasematech u St. Marcouf byla baterie děl ráţe 210 mm, další baterie pak měly děla menších ráţí. Baterie v Merville,
kterou dobývali britští výsadkáři, měla mít 4 děla ráţe 150 mm, ale instalovany byly jen polní
kanóny ráţe 75 mm. Baterie na Pointe du Hoc, o níţ bojovali američtí Rangers, měla mít děla
ráţe 155 mm, ale nebyla tam ţádná.
V místě vylodění měli obránci 24 dělostřeleckých baterií. Zatímco pro větší děla budovali Němci
samostatné pevnostní objekty, děla menších ráţí umisťovali do stávajících staveb nebo polních
úkrytů. Pokud byla děla přímo na pobřeţí, snaţili se obránci většinou o to, aby sektor palby pokrýval pláţe a aby od moře byla děla zakrytá, chráněná proti palbě lodních děl. Ke dni D dokončili Němci z 15 000 plánovaných opevnění Atlantického valu 12 247.
Dělostřelecké souboje mezi US NAVY a německými bateriemi
24 německých dělostřeleckých baterií v místech vylodění, bylo rozděleno jako cíle mezi více neţ
60 spojeneckých lodí dělostřelecké podpory. Souboje mezi pozemními a lodními bateriemi vyzněly ve prospěch námořníků, i kdyţ dluţno dodat, ţe Ti byli v přesile, jednak v počtu hlavní, v
ráţi děl, ale také ve znalosti polohy cílů. V pozdějším hodnocení vylodění bylo vesměs námořní
ostřelování pozemních cílů hodnoceno jako nedostatečné, ale jeden z čelných amerických velitelů, generál Gerow večer dne D signalizoval na vlajkový křiţník: "Díky bohu za US Navy".
Mezi nejzajímavější "trefy" určitě patřily vyřazení baterie u St.Vaast americkou bitevní lodí
USS Nevada, nebo přímý zásah jednoho z německých děl ráţe 210 mm v kasematech u St.
Marcouf 381 mm granátem britského monitoru HMS Erebus. U pláţe Gold britský křiţník
Ajax vyřadil 3 ze 4 děl baterie ráţe 155 mm v Longues a americký torpédoborec Emmons
ustřelil věž kostela v Colleville, kde měli Němci pozorovatelnu.
Dělostřelba spojeneckých lodí musela zanechat u Němců hluboký dojem, protoţe Rommel Hitlerovi navrhoval staţení německých vosk jiţně od Caen za řeku Orne, kde by německé jednotky byly mimo dostřel spojeneckých námořních děl.
38
Přílohy - 09
38
mise Normandy 2009
09 Mont Ormel
Hill 262 nebo Mont Ormel v
Normandii (kóta 262 m), známá
také jako Mace (palice), byla pozice důleţitých míst pro velení spojeneckých a německých ozbrojených sil za druhé světové války.
Pozice s vynikajícím pohledem na
oblast kolem Chambois a Vimoutiers. Po operaci Cobra byla klíčovým místem, jeţ se podílelo na zadrţení zbývajících německých sil v
Normandii a uzavření Falaiseské
kapsy v srpnu 1944. Z rukou Němců byl kopec dobyt 19. srpna
1944 polskou 1. obrněnou divizí Stanisława Maczka.
Generalfeldmarschall Walter Model si byl vědom, ţe je
třeba zachovat kapsu otevřenou, aby se sedmá armáda vyhnula obklíčení. Ráno 20. srpna nechal útočit jednotky
dvou pancéřových divizí na polské pozice na kótě 262.
Přes silný polský odpor a dobře koordinovanou dělostřeleckou přehradu se Němcům podařilo postoupit, drţet otevřený koridor a umoţnit ústup dalším jednotkám uzavíraným v kapse. V průběhu celého 20. srpna způsobily zesílené německé útoky těţké ztráty Polákům, kteří byli vyčerpaní a tenčily se jim zásoby munice, ale pozici neopustili.
21. srpna pokračovaly německé útoky, nyní jiţ méně intenzivní, aţ do poledne, kdy polské vojsko porazilo
poslední zbytky SS, ještě schopné boje. Vzhledem k
úspěšné polské obraně kóty Hill 262, byla večer dne 21.
srpna Falaiseská kapsa zcela uzavřena a všechny německé
síly v ní byly buď mrtvé, nebo v zajetí.
Německá výstroj a výzbroj byla večer 21. srpna v okolí
Mont Ormel zničená díky k polskému vítězství na kótě
262. Falaiseská kapsa mohla být povaţována za řádně
uzavřenou. Tanky z kanadské 4. pancéřové divize spojené
s polskými silami postoupily na Coudehard, zatímco kanadský 3. a 4. pěchotní divize zajistily St Lambert a severní průjezd do Chambois.
Během bitvy o kótu 262 měla polská 1. obrněné divize ztráty: 325 zabitých, 1002 zraněných a
114 pohřešovaných, stav divize klesl přibliţně na 20% bojeschopných muţů. Podle jiného hlášení se uvádí, ţe z 1. obrněné divize bylo 1290 vojáků zabito, 3820 zraněných a 22 pohřešovaných
v akci. Přestoţe se asi 100 000 německých vojáků podařilo uprchnout z důvodu spojeneckého
prodlení při uzavírání mezery (mnoho z těchto uniknuvších Němců bylo zraněno), získali 40
000-50 000 vězňů a 10 000 nepřátel padlo. Podle vojenského historika Gregora Dallase: "Poláci
uzavřeli Falaise Pocket. Poláci otevřeli bránu do Paříţe." Při oslavě 20.výročí Falaise poznamenal bývalý prezident Dwight D. Eisenhower: "Ţádné jiné bojiště nepředstavovalo tak strašný pohled na smrt, peklo a celkovou zkázu."
39
Přílohy - 10
mise Normandy 2009
10 Polská jízda
Počátkem července 1940 sestavil gen. Maczek ve Francii
improvizované seskupení, jehoţ základ tvořili veteráni
10. jezdecké brigády ze září 1939. Jednotka ani zdaleka
nedosahovala stavů brigády, nicméně přijala název 10.
obrněná jezdecká brigáda a vyrazila na frontu. Jejím
symbolem se staly červené květy máku kreslené na pancířích tanků. Květy vyjadřovaly soudrţnost jednotky se
svým velitelem gen. Maczkem (v polštině Maczek znamená „máček“). Brigáda prošla od 10. do 17. 6. 40 ústupovými boji a poté byla poblíţ vesnice Moloy u Dijonu rozpuštěna. Většina vojáků se dostávala v malých skupinkách nezřídka dlouhé týdny do jiţní Francie a odtud pokračovala do Skotska. Jednotka po konsolidaci byla jako
součást 1. polského sboru určena k obraně Skotska před
moţnou německou invazí. Maczkovi vojáci střeţili více
neţ 200 km mezi Montrose a Dundee.
V létě 1941 nebezpečí vylodění pominulo a byl oţiven starý projekt, vytvoření polské obrněné divize.
Na přelomu července a srpna se 1. obrněná divize v několika etapách vylodila v normandských
přístavech Arromanches a Corseulles. Místem shromáţdění všech divizních jednotek bylo
Bayeux. Divize patřila do sestavy II. kanadského sboru 1. armády. Celek byl podřízen britské 21.
skupině armád gen. Montgomeryho. Úkolem 1. armády měl být útok z prostoru Caen ve směru na
Falaise v rámci operace Totalise.
V noci ze 7. na 8. srpna zaujala divize výchozí pozice pro útok na východním okraji Caen. Před
bitvou vydal gen. Stanisław Maczek (31. 3. 1892 – 11. 12. 1994) rozkaz, v němţ napsal:
„Jdeme do první bitvy a požadujeme zaplacení účtů za
pět let války. Za Varšavu, za
Kutno, za Westerplatte, za
stovky a tisíce bezbranných
oběti, které byly zabity rukama okupantů. Neznamená to však, že budete používat barbarské způsoby boje.
Bijte se tak, jak se polský
voják v průběhu našich dějin bil vždy. Bijte se tvrdě a
rytířsky.“
Přílohy - 09
40
40
mise Normandy 2009
10 Polská jízda
pokračování
17. srpna obdrţela divize rozkaz obsazení města Chambois. Jednotky
určené pro tento úkol (2. obrněný pluk a 8. střelecká rota) v noci zabloudily a nemohly tak úkol provést. Tehdy gen. Maczek navrhl, místo čelního
útoku, obsadit strategické pahorky na východ od Trun a Chambois.
19. srpna večer byl úkol splněn, obsazením kóty 262 u Mont Ormel a
města Chambois byl kotel u Falaise uzavřen. Po úspěšné akci řekl generál
Montgomery: „Němci byli jako v lahvi a polská divize byla zátkou, kterou
Útok byl zahájen 8. srpna podél silnice Caen – Falaise. 10. brigáda útočící v
prvním sledu narazila na silnou obranu a utrpěla těţké ztráty. 2. obrněný
pluk brigády přišel o 27 tanků z 34. Následující den byl útok obnoven, jednotky se posunuly vpřed, ale prolomení obrany se nepodařilo. Stejně dopadla
i kanadská 4. obrněná divize a ani následující dny výsledek nezměnily. Situace se zlepšila aţ po přiblíţení XV. amerického sboru z jihu. Německým jednotkám hrozilo reálné
nebezpečí obklíčení, a proto zahájily ústup volným směrem (mezi městem Argentan a řekou Laison). Úkol uzavření kotle obklíčení obdrţely polská a kanadská divize. 15. srpna divize překročila
řeku Dives a obsadilo město Jort. V následujících dnech se přiblíţila k silně bráněnému městu
Trun. Volná mezera prstence obklíčení se zmenšila na několik kilometrů.
Pro 1. obrněnou divizi nastalo období těţkých obranných bojů, neboť od 20. srpna se ocitla v celkové izolaci, odříznutá od zásobování a odkázaná na letecké shozy. Během následujících dvou
dnů probíhaly urputné boje jak s jednotkami německé 7. armády snaţícími se dostat z
„Falaiského kotle“, tak s Bittrichovým, II. tankovým sborem SS útočícím z východu a severu s
cílem otevřít cestu obklíčeným jednotkám. I přes těţké boje a značné ztráty divize vydrţela aţ do
příchodu posl - 4. kanadské obrněné divize.
Několikadenní boje v oblasti Falaise – Chambois byly první a zároveň největší bitvou divize během taţení západní Evropou. Byla to zkouška, ve které divize obstála. Bitva měla pro vojáky ještě
jiný rozměr, povaţovali ji za odvetu na okupantech, kteří ve stejném období likvidovali povstání
ve Varšavě. Pro veterány zářijové kampaně bylo opravdovým
zadostiučiněním brát do zajetí příslušníky 2. tankové divize,
proti kterým bojovali poprvé v bitvě u Wysoké v září 1939.
Vítězství bylo, ale vykoupeno obrovskými ztrátami, které dosáhly
kolem 10 % stavu. Objevily se návrhy na staţení divize z boje. Po
dlouhé úvaze gen. Maczek toto řešení zavrhl a ve svém hlášení nadřízeným oznámil, ţe divize po týdenním odpočinku a doplnění stavu bude připravená pro další nasazení.
Po válce se Poláci, od začátku náleţící mezi spojence a bojující od
prvního dne války, neměli kam vrátit. K takovému přesvědčení došla většina příslušníků Polských ozbrojených sil na západě. Část jiţ
poznala sovětskou „spravedlnost“, ostatní věděli, ţe boj na západě z
nich v očích nové polské vlády činí zrádce. Byla to – podobně jako
v ostatních zemích východní Evropy - opravdová ironie osudu a
41
Přílohy - 11
mise Normandy 2009
11 Cap de la Hague
V nejseverozápadějším koutě Cherbourgského
poloostrova vybudovali Němci speciální bunkr s
reflektorem, posazený přímo na okraji moře. 60
cm reflektor se pouţíval k osvětlení přilétajících
spojeneckých letadel a mohl být skloněn i dolů
proti lodím na moři. Tento světlomet byl nepochybně pouţit proti útočícím letadlům, aby je
pomohl zaměřit dvou dělům rozmístěným u
Auderville. Bunkr byl ve skutečnosti garáţ, kde
mohly být obří svítilny zaparkované během dne.
V noci byl reflektor na kolovém podvozku z bunkru vyvezen a vytaţen po nájezdu na jeho strop do
provozní polohy. Stále můţete vidět, kde se pojezdová kola zařízla do betonu nahoře na rampě.
Naviják byl zřejmě přenosný a byl umístěn v přední části bunkru.
Bunkr byl vybaven místností posádky se samostatným vchodem, generátorovou místností, platformou pro protiletadlové dělo. Pár metrů na západ
od bunkru je několik kovových nosníků. Jde o zbytky původní německé rozhlasové antény, která
umoţňovala komunikaci s Normanskými ostrovy.
mise Normandy 2009
Background opět na normandském bojišti
Knižnice Background
svazek č. 6
bří Filáčkové
mise Normandy 2009
Background opět na normandském bojišti
pif studio
© 2009