Mladé pověsti České

Kapitola první
Zrození génia
Život nepochopených géniů není jednoduchý.
Konkurence je strašlivá, zejména když si uvědomíme, že
za nepochopeného génia se dnes považuje v podstatě
každý blbec. Většina těchto géniů však nemá ani ten
nejmenší zájem o nějaké hlubší pochopení tohoto světa,
jen vyjadřují obecně uznávané názory a stanoviska. Před
pěti sty lety tito géniové vyřvávali, že Země je placatá,
dneska po pěti pivech s naprostou vážností diskutují o
Teorii relativity. A jen tak mimochodem, vždycky jich
bylo a bude dost.
Mladý pan Věnceslav Kiliján se narodil do zcela
běžné rodiny nepochopených géniů v truchlivém údobí
reálného socializmu. I jeho otcem byl klasický
nepochopený génius, což se poznalo podle toho, že
v podstatě kromě siláckých řečí nikdy nic nedokázal a
konzumací piva překračoval běžný průměr. Jeho matka
naštěstí geniální nebyla, protože uměla vařit, prát a
nakupovat, což géniové nezvládají a díky tomu jejich
domácnost vcelku fungovala. Tak to už na tomto světě
chodí, géniové vždy potřebují někoho, kdo by se o ně
staral. A když z nich nakonec géniové nevyrostou,
nevadí, alespoň ve většině případů zplodí dalšího
kandidáta.
První měsíce svého života si mladý pan
Věnceslav vůbec nepamatoval, byl totiž po většinu času
zcela zaneprázdněn konzumací mateřského mléka. To
mléko většinou zčásti vybryndal a zbytek po chvíli
proměnil v řídkou hnědou tekutinu, která dělala jeho
rodičům spoustu radosti. Taky to občas kombinoval
s blinkáním, takže u Kilijánů nikdy nebyla nuda.
„Táto, malý se nám zase poblinkal,“ oznámila
mladá paní Kilijánová svému choti těsně před večeří.
„No copak to provedl náš malý génius?“ začala broukat
na malého Věnceslava. Ten ji pozoroval nevinnými
očky, v nichž jako by už tehdy probleskl první náznak
budoucích lumpáren a skopičin.
„Vždyť je to ještě mimino,“ usmál se hrdý tatík a
dál si četl noviny. „Ty s tím naděláš. Mimina se přece
občas poblinkají, to je úplně normální. Prostě mu vyper
bryndáček a je po problému.“
„Ale on si nepoblinkal bryndáček, táto,“ začala se
pochechtávat jeho žena. „Chtěla jsem ho přebalit a na
chvíli ho položila tady na pohovku. No a on se překulil a
najednou zřídil to tvoje nové sako, co sis tam před chvílí
položil. Je to tvoje vina, máš si uklízet své věci.“
„To snad ani není možné,“ vyskočil z křesla pan
Kilián. „Ještě mu není ani rok a už mi zničil sako! Co
provede až mu bude pět? Vyhodí město do vzduchu? V
čem asi tak půjdu zítra do práce?“
„Ty s tím naděláš, prostě si to sako vyper a je po
problému,“ ironicky opáčila paní Kilijánová. „Musíme to
ten rok, dva, vydržet a pak to přestane. Tedy, jestli se
nám nepotatí!“ dodala, aby si trošku rýpla.
„No dovol,“ otráveně poznamenal její manžel a
odnesl si své sako do koupelny.
Prvotní náznaky chlapcovy geniality se projevily
již v batolecím věku, když jako svou úplně první větu
pronesl: „Blá-blá, ge-be-be!“, to když mu rodiče donesli
2
studený sunar. Ano, nejedná se o nějakou zvlášť silnou
myšlenku, ale již pouhé pochopení vztahu mezi citovým
poutem rodiče a teplotou sunaru, je důkazem zvýšených
rozumových schopností. Rodiče se jeho každodennímu
brblání nejprve divili, ale pak si zvykli a začali mu sunar
ohřívat. Díky tomu se malý Věnceslav uklidnil a přestal
zuřivě mlátit celé hodiny chřestítkem o ohrádku, jak to
dělají jiné děti, a začal zamyšleně pozorovat okolní svět
ze své kolébky.
Pozoroval, občas zaslintal a nakonec pokýval
hlavou. Svět byl rozhodně divný. V té době samozřejmě
ještě nikdo netušil, že se právě zrodil veliký filozof, ale
to je celkem běžné. Málokteré mimino si dokáže vydobýt
respekt dospělých, zejména těch, kteří mu každý večer
utírají zadnici.
„Už aby šel do školky,“ mumlal si pan Kiliján,
když absolvoval každodenní povinné přebalování. „Tam
ať si ho přebaluje kdo chce.“
„Děti ve školce se nepřebalují,“ opravila ho paní
Kilijánová. „Tam už chodí pěkně na nočník.“
„Samozřejmě,“ prohlásil otráveně pan Kiliján.
„Posírání si nechávají na doma, aby náhodou neztratili
společenskou prestiž,“ ulevil si a přemístil se na gauč
k televizi. Chvíli bylo ticho.
„Ale už teď je jasné, že z něj žádný génius
nebude!“ neodpustil si po chvíli ticha další poznámku
pan Kiliján, protože v televizi jako obvykle nic nebylo.
„Zato tys byl génius už od svého narození,“
opáčila ironicky paní Kilijánová. „Akorát se to věkem
nějak vytratilo,“ dodala, ale pan Kiliján už ji
neposlouchal. Jako každý nepochopený génius měl
3
schopnost vypínat sluchový orgán jak se mu to zrovna
hodilo.
Naštěstí netrvalo dlouho a přání pantáty Kilijána
se vyplnilo, alespoň s tou školou. Mladý pan Věnceslav
nastoupil do místní měšťanky, kterou musí projít každý
nový nadějný občánek. Od tohoto kroku si společnost i
rodiče nejprve mnohé slibují, aby nakonec rezignovali a
spokojili se s tím, že je nadějný občánek alespoň zdravý.
No co se dá dělat, jak by to na tom světě vypadalo,
kdyby byl každý z nás opravdový génius. Ti
nepochopení většinou lidstvu úplně stačí.
Bláhový člověče, myslíš si, že je nějakou výhrou
být géniem? Raději to nechtěj, je to prokletí! Potom už
tvůj vlastní život nebude patřit tobě, ale úkolu být
výjimečným. Raději ale nechtěj být výjimečným, ale
průměrným, jedině tak můžeš být šťastný. Svět je totiž
tak ustrojen, že největší bezpečí je v davu, uprostřed
stáda. Vpředu i vzadu je nebezpečno.
4
Kapitola druhá
Co se v mládí naučíš
Víte, všechny názory, které si za svůj život
vyslechneme, jsou jen pouhou slitinou barev, mozaikou
rozličných myšlenkových postojů a pocitových vůní,
platných pouze pro okamžik a pro onoho konkrétního
mudrlanta, který je právě vyřkl. Přitom onen mudrlant je
sám častokrát ještě v průběhu svého vlastního života
mnohokrát pozmění, není tedy důvod se k nim příliš
upínat. Žádný přiučený názor totiž není tak dokonalý,
aby obsáhl vše. A mimo to, samostatně přemýšlet vás to
stejně nenaučí. Z toho vyplývá, že chodit do školy je pro
většinu nepochopených géniů jen pouhou ztrátou času.
Malý Věnceslav nastoupil do první třídy v šesti
letech, jako nějaké zcela obyčejné dítě. Je ovšem nutno
dodat, že od obyčejného dítěte by ho v těch letech
nerozeznal ani bystrozraký. Ještě neuměl číst a jeho
matematické schopnosti stály za starou belu. Dokázal
sice hned první den ve škole na tabuli rozlišit ježka od
motýla, za což ho učitelka pochválila, ale to byl taky na
dlouhé měsíce jeho jediný výraznější intelektuální
úspěch.
Pak ale chlapec zabral a výsledky se počaly
dostavovat. Malý Věnceslav se drze naučil číst už
v první třídě a ihned začal konzumovat časopis Sluníčko,
nejkvalitnější tiskovinu všech dob, přičemž v něm
uvedené články při rozličných diskusích o přestávkách
5
ve škole zhusta kritizoval. A neustále se snažil být
vtipný, aniž by byl většinou pochopen.
„Čímpak bys chtěl být, až budeš velký?“ zeptala
se ho učitelka při předávání vysvědčení.
„Chtěl bych být milionářem,“ rozhodl se po chvíli
přemýšlení malý Věnceslav, aniž by přesně věděl, co to
vlastně doopravdy znamená. „To by se mi moc líbilo,
soudružko učitelko.“
„Ale to přece není žádná práce,“ začala se culit
soudružka učitelka. „Ty bys nechtěl být třeba
kosmonautem?“
„Nechtěl!“ opáčil drze malý Věnceslav. „Být
kosmonautem je divné.“
„Ale to vůbec není divné,“ začala ho rozverně
přemlouvat milá paní učitelka. „Kosmonauti létají do
Vesmíru a tam zažívají různá dobrodružství. Každý malý
chlapec se přece chce stát kosmonautem, nebo ne?“
„Možná, ale já teda ne,“ odseknul jí s dětskou
upřímností mladý pan Kiliján. „Kosmonauti to mají
strašně daleko do práce a to by se mi moc nelíbilo,“
dodal po chvíli přemýšlení, čímž ji úplně dorazil. V tu
chvíli paní učitelka pochopila, že ji právě setřel šestiletý
špunt a už nikdy se ho na nic neptala.
Ani jiné děti s ním moc diskutovat nechtěly a
raději hrály čáru, proto se u malého Věnceslava
rozvinula značně svérázná povaha. To již filozoficky
vyzrával, tudíž netrvalo dlouho a pustil se do vlastní
tvorby. Ve třetí třídě přečetl a červenou tužkou opravil
všechny díla Ondřeje Sekory, za což dostal od tatínka
pohlavek, jelikož obrázkové knihy byly v těch dobách
drahé. To ho vyburcovalo k napsání první protestní
básně, příznačně nazvané: „Proč je můj táta idiot?“ která
6
by jistě způsobila celosvětový poprask, bohužel ji Venca
ztratil při převlékání v družině. Mimochodem, to nebohé
dítě, které ji náhodou našlo, museli zanedlouho rodiče
hospitalizovat se zápalem mozkových blan. Možná se
jednalo o shodu okolností, spíše to však byla první
vlaštovka zrodu nevšední osobnosti, mocně svými
myšlenkami působící na náš svět.
Po větších i menších peripetiích tedy dokončil
malý Věnceslav základní školu a bylo nutno pohnout se
dál. Na gymnázium však milého Věnceslava z důvodu
mizerných studijních výsledků na základní škole
nepřijali, jelikož do té doby neměl o jeho genialitě nikdo
ani páru a později taky ne. Skončil tedy na průmyslovce,
jako každý, kdo má problémy byť jen s pouhým dělením
a násobením. Průmyslováci byli tehdy považováni za
jakýsi intelektuální odpad, který je předurčen
k průměrnému životu.
Na své křestní jméno mladý pan Kiliján moc
pyšný nebyl, jelikož Věnceslav je všechno, jenom ne
moderní jméno. Být Věnceslavem není jednoduché a
skoro to zavání minulým stoletím. Kromě toho se na
světě pohybuje příliš mnoho vtipálků, a proto se po
děsivých zkušenostech na základní škole všude
představoval jako Venca. Už v té době byl pevně
přesvědčen o tom, že je génius, a tak se snažil na sebe
příliš neupozorňovat. Jenomže nabýt již v období
dospívání přesvědčení o tom, že jste génius, nemůže
dopadnout jinak, než totální namyšleností. Navíc se
dostával do puberty a začal být stále více drzý, čímž své
učitele značně rozčiloval.
„Kiliáne, pojď k tabuli a řekni nám něco třeba o
zákonu akce a reakce,“ vyzvala ho přísným hlasem paní
7
učitelka. Vyzvala ho tím roztomile zákeřným způsobem,
kdy se žákovi říká příjmením a současně se mu tyká.
„Zákon akce a reakce je moc důležitý zákon, paní
učitelko,“ vymlouval se Venca. „Je to jeden z těch
nejdůležitějších zákonů, které vůbec existují.“
„No výborně a jak tedy zní?“ zeptala se ho už o
poznání vlídněji paní učitelka.
„Akce je akce a reakce je reakce, paní učitelko,“
odvětil Venca po kratším přemýšlení.
„Takže akce nám vyvolává co?“ zeptala se ho
paní učitelka.
„Další akci?“ zkusil to Venca.
„Právě že reakci!“ zasmušila se zkoušející. „A
kdo ho vymyslel a co to znamená?“ pokračovala
nemilosrdně ve výslechu.
„Nikdo ho nevymyslel, je to takový ten zákon,
který se předává z generace na generaci,“ učinil poslední
pokus Venca, ale opět neúspěšně.
„Je to třetí Newtonův zákon, Kilijáne,“ chladně
odtušila paní učitelka a zapsala mu další pětku. „To
musíš znát! Newtonovy zákony jsou základem fyziky!“
„Třetí? No už je mi to jasné, já jsem se učil jenom
první dva,“ dodal vtipálek Venca a pelášil do své lavice.
„Tak jak tedy zní ty první dva?“ zastavila ho
s nadějí v hlase ta naivní dáma.
„To nevím,“ přiznal se Venca. „Jsem totiž
nervózní, soudružko učitelko.“
„Píšu ti další dvě pětky, Kilijáne!“ otevřela jeho
žákovskou knížku jeho učitelka. „Já se s tebou už nebudu
zlobit!“
A tak to šlo rok za rokem, samé studijní
neúspěchy. Po skončení školy se tedy Venca Kiliján
8
místo dalšího učení raději věnoval svým koníčkům.
Bavilo ho především brnkání na kytaru a psaní básní.
Měl však problémy s rýmem, který vždycky tak nějak
nemohl najít a proto přemýšlel, jak by to vyřešil. A
jednoho hodně pošmourného jitra, způsobeného
zataženými žaluziemi, to Venca pochopil. Stane se
umělcem, tak se dají pocity vyjádřit nejlépe.
To bylo mimochodem jedno z jeho nejhorších
životních rozhodnutí, aniž by to však zatím chápal.
Umělci jsou totiž hodně pochybná sebranka. Vlastně
skuteční umělci ani tak ne, jako spíše ti, co si na ně hrají.
Ti, kteří se kolem umělců rádi pohybují a tak nějak
celkově se tím parazitováním na nich i živí. Důsledkem
toho je, že v každém městě najdete prapodivnou partu
rozličných líných existencí, kterým se prostě jen nechce
pracovat, proto si hrají na celebrity, aniž by jimi ve
skutečnosti byli.
9
Kapitola třetí
Práce šlechtí člověka
Svůj následující život po maturitě si Venca
původně představoval tak, že ho celý stráví předstíráním
zájmu o práci a zůstane v klidu u rodičů až do důchodu.
V podstatě mu bylo jedno, o jakou práci bude naoko
usilovat, šlo mu především o to, aby se mohl od rána do
večera poflakovat, v čemž spatřoval smysl života. Tomu
by nejlépe odpovídala práce úředníka, třeba v odboru
životního prostředí, protože těmto lidem se každý
vyhýbá. Dokonce, i když jdou do kantýny, všichni
utečou, včetně obsluhy, není totiž nic nudnějšího, než
hodinu poslouchat aktuální stav plechovek v Odře.
Navíc, následkem četby filozofických knih byl Venca
právě kapánek posedlý Jsoucnem, aniž by úplně přesně
věděl, co je to vlastně zač, ale i tak tohle slovo stále
používal a nesmírně si na tom zakládal.
Jenomže krutý Osud rozhodl jinak a Venca musel
začít pracovat, protože za minulého režimu to jinak ani
nešlo. A hned první den toho chudáka mrštil na chodbu
Vítkovického personálního útvaru, kde nervózně žmoulal
v ruce svůj občanský průkaz. Za minulého režimu se
nikdo s občanem moc nepáral, poslal ho prostě tam, kde
ho bylo zrovna potřeba a na nějaké jeho osobní představy
z vysoka kašlal. Systém poslal člověka klidně i tam, kde
ho potřeba vůbec nebylo, přičemž jeho vlastní představy
zhodnotil a založil do spisů.
10
„Tohle je ostrý Zápisník, soudruhu“ oznámil
Vencovi lehce obtloustlý zaměstnanec středního věku,
který si ho pozval do kanceláře a podával mu Zápisník
bezpečnosti práce. „Do toho se nesmí čmárat, ani dělat
jakékoliv poznámky.“
„Nechtěl jsem do něj čmárat,“ opáčil překvapeně
Venca, přičemž přemýšlel, jak asi vypadá takový
zápisník. „Ani do něj dělat jakékoliv poznámky.“
„Ostrý zápisník patří do rukou jedině mistrovi,“
pokračoval úředník v ostrém tónu a předal mu onen
vzácný dokument, vyrobený zřejmě z recyklovaného
toaletního papíru. Minimálně tak vypadal i páchnul.
„Tak proč mi ho dáváte, když patří do rukou
jedině mistrovi?“ zeptal se zmatený Venca.
„Nebuď drzý, mládenče!“ zvýšil hlas onen
úředník, značně překvapený tím, že se s ním někdo
opovažuje diskutovat. „Tím jsem chtěl říct, že tenhle
zápisník odevzdáš mistrovi ihned po příchodu na
pracoviště. A teď mazej na dílnu a žádné skopičiny.
Hlásit se budeš u mistra Bartáka, je ti to jasné?“
Venca se tedy odšoural na dílnu, kde mu mistr
Barták nafasoval montérky a přidělil skříňku. Po jejím
otevření se ukázalo, že předchozí majitel toužil světu
sdělit smutnou pravdu, která zněla: Franta je debil a
hovado! Tato důležitá informace byla vyryta hřebíkem
do hnusného zeleného laku, který je společný pro
všechny pracovní skříňky, aby dělníkům už ráno
příjemně zvedly náladu.
„Hele, mladej,“ houkl na něj mistr Barták, když
se Venca vrátil převlečený do montérek. „Dostal jsem
výborný nápad, pozametáš nám dílnu, bažante! Kdybys
náhodou nevěděl, jak na to, tak tady pan Franta ti to
11
ukáže. To je náš místní odborník na pořádek, viď
Franto?“
„Dej mi pokoj, pitomče,“ zavrčel postarší pán a
Venca se tak seznámil s Frantou, jehož intelektuální
kvality byly oceněny na jeho skříňce. „Právě poslouchám
walkmana, nevidíš? Na hovadiny nemám čas,“ opáčil
oslovený Franta a upravil si sluchátka.
„Hudba je zkamenělá architektura,“ pokoušel se
jejich hádku urovnat natvrdlý Venca, který ještě nevěděl,
že diskutovat s šichťáky je hrubá chyba. „Tedy vlastně
ne, já jsem to spletl, architektura je zkamenělá hudba,“
opravil se po chvíli. „To řekl Goethe!“
„Gete má dovolenou,“ překvapil Vencu Franta.
„Kdo?“ zeptal se ho zmatený Venca.
„Tibor Gete, ten cikán, který dělá na druhé
šichtě,“ vysvětlil mu předák. „Ty ho znáš?“
„Já nevím,“ přiznal se ještě více zmatený Venca.
„Tak proč o něm mluvíš?“ zeptal se ho logicky
mistr.
„Já o něm nemluvím, vlastně, víte co, pánové? Já
půjdu raději zametat,“ prohlásil po chvíli přemýšlení
Venca a šel si nafasovat koště.
Při zametání si pak povšiml, že na jednom
z vagónů je křídou zvěčněný nápis: Tereza má kozy z
železa, což ho na okamžik rozesmálo. Lidová tvořivost
holt zasahuje do všech sociálních vrstev obyvatelstva.
Večer šel spát dost zoufalý, jelikož mu bylo jasné, že
následující příjemné dny ho čekají po zbytek života.
V tom se ale mýlil, protože už za několik týdnů se měl
jeho život od základů změnit.
Možná to vyzní jako paradox, ale pracovní
skupiny můžou vzniknout jedině z jednotlivců, kteří
12
nesnáší práci. Kdo rád pracuje, pracuje sám, aby za ním
byla nějaká práce vidět. Kdo pracuje nerad, vždy se
pokouší vtlačit do nějaké pracovní skupiny, aby se tam
před prací skryl. Pracovní skupina totiž vzniká ve chvíli,
kdy je potřeba něco udělat, ale tomu, kdo to má udělat,
se právě nechce.
„Chlapi, dneska je výročí říjnové revoluce,“
zaslechl Venca, skloněný nad ostravskou klobásou
v místní kantýně od vedlejšího pultu rozhovor nějakého
cizího mistra s partou jiných dělníků. „Chystá se nějaká
oslava na náměstí! Pivo zdarma nikdy neodmítnu.“
„No jo, pivečko a klobásky, taky si dám,“ opáčil
další z přítomných a to neměl dělat. Tím jen
vyprovokoval Vencu k jeho oblíbené zábavě, dělat si ze
všeho a ze všech srandu. To ještě netušil, jak nebezpečný
koníček to je. A aniž by byl někým osloven, chopil se
hned slova.
„Ta říjnová revoluce byla naprosto skvělá!“
vmísil se chlapům nečekaně do hovoru pitomec Venca,
který vytušil prostor k legraci. „Komunistická strana
smazala rozdíly mezi lidmi.“
Všichni se na něj podívali.
„Co to meleš, mladej?“ odsekl po chvíli ticha cizí
mistr. „Nejsi ty ten bažant, co patří pod mistra Bartáka?
Vždyť tomu vůbec nemůžeš rozumět, cucáku. Mému
dědovi vzali statek!“
„Ale teď může pracovat v JZD a má pokoj,“
pokračoval Venca, aniž by pochopil, že dělnická třída
rozumí humoru jenom potud, pokud se netýká jich
samotných. „Takhle by ho trápil ten strašný majetek a on
by se v noci ani pořádně nevyspal.“
13
„Ty blbče, vždyť to byla normální krádež!“
vykřikl cizí mistr. „Zasraní komunisti, čert aby je
všechny vzal! Mohl jsem zdědit statek!“
„Ale proletariát to tak přece chtěl,“ odvětil
škodolibě Venca, když viděl, jak se cizí mistr rozčiluje.
„Ještě před chvílí jste sám mluvil o výročí říjnové
revoluce a o pivu zdarma.“
„Komu nadáváš do proletariátu, bažante?“ začal
brunátnět onen mistr, který nepochopil jemnou ironii.
„Nikdo normální přece komunizmus nechtěl. Lidi se
chtěli jenom pomstít pracháčům!“
„Tak proč jste všichni při posledních volbách
zase volili komunisty?“ dostal ho Venca těžkou pravdou,
což byla ovšem velká chyba.
„Nejsi ty náhodou nějaký ten provokatér, jak se o
nich píše v Rudém právu?“ houkl na něj další šichťák.
„Sem vo tom četl v příloze!“
„Nejsem provokatér,“ bránil se Venca a začalo
mu docházet, že to se svým pronikavým vtipem trošku
přehnal. „Jenom se zajímám o vaše názory.“
„A nechceš tak náhodou po držce?“ zeptal se ho
nečekaně ten cizí mistr, což byla jeho jediná reakce, když
se cítil intelektuálně zaskočen.
„Nechci,“ zaváhal zbabělec Venca, který naprosto
netušil, jak se v takové situaci zachovat. „Nechtěl jsem
se vás dotknout, pane mistr. A vím naprosto jistě, že po
držce nechci!“
Ale už bylo pozdě, protože když se dělnická třída
rozhodne bránit svou čest, nic jí v tom nezabrání.
Dokonce ani skutečnost, že tím svou čest definitivně
ztrácí.
14
„Tak to ti není nic platné!“ rozkřikl se onen mistr
a začal si vyhrnovat rukávy montérkové blůzy. „Já ti
dám takovou po držce, že tě nepozná ani tvůj vlastní
mistr!“
„Nerozumíte tomu, pane,“ začal couvat Venca.
„Jen jsem vám chtěl vysvětlit, že chodit na oslavy
něčeho, s čím nesouhlasíte, je blbost. Násilí plodí jen
další násilí!“ poučil ho s důstojností, vlastní všem
osmnáctiletým samozvaným chytrolínům.
A hned nato dostal po držce, jelikož poučoval
staršího, což nikdo starší nemá rád. Nechal se zmlátit, to
je snad jasné, byl přece začínající intelektuál. Dělníky od
té doby začal považovat za burany, neschopné dosahovat
vyšších cílů a myšlenek. Tohle si mimochodem myslí
každý mládežník a to přesně do té doby, než pochopí, že
život není tak jednoduchý, jak si v mládí myslel. Psal se
rok devětaosmdesátý po Kristu a veliké změny na sebe
nenechaly dlouho čekat.
15
Kapitola čtvrtá
Z deště pod okap
Na podzim onoho roku došlo v Československu k
jakési slavné Sametové revoluci, která slibovala změnit
naprosto vše. Lid nejprve cinkal klíči a přitom i trošku
demonstroval, aby po nakonec několika letech pochopil,
že se v podstatě zas až tak moc nezměnilo. Poctiví lidé
zůstali chudými a darebáci zbohatli, jak je tomu ve všech
systémech, z ohledu na jejich povahu. To není nic
divného, protože člověk je člověk, systémy jsou systémy
a život je život. Ostatně, ať žijete v jakékoli době, nebo
systému, bohatí a chudí lidé tady budou vždy, aby již jen
svou existencí ukázali varovným prstem na vrozenou
lidskou proradnost.
A práv v té době nastala ve většině podniků
takzvaná restrukturalizace, jak se dnes odborně říká
propouštění. Bohužel to bylo naprosto nutné. V systému,
kdy každý musel mít práci, pochopitelně vznikaly velmi
podivné profese. Těmto lidem se říkalo referenti, nebo
tajemníci, a jejich moudré referování a tajení jistě
přispělo k blahu lidstva, ale jejich čas prostě skončil. Na
nejvyšší úroveň zbytečnosti to pak po nich dotáhli
nástěnkáři, kteří po pádu východního bloku taktéž zcela
zmizeli z pracovního portfolia všech normálních firem a
dodnes nikomu nechybí.
Při této příležitosti si však musíme přiznat smutný
fakt, že ani mladý pán Věnceslav Kiliján nikdy nebyl
ukázkovým pracantem. Netrvalo tedy dlouho a chudák
16
Venca seděl na chodbě nově vzniklého Úřadu Práce a
žmoulal v ruce občanský průkaz. Tento odpudivý úřad
vystřídal po revoluci Národní výbor, aby s ním po nějaké
době svou arogancí zcela splynul. Není divu, lidé od
přírody nejsou dobří ani špatní, jsou vždy jen odrazem
společnosti, ve které žijí. Takže bez ohledu na režimy a
ideologie, se ve společnosti řízené doktrínou, vždy
nakonec
prosadí
primitivní
bezohlednost
bezmyšlenkovitého vykonavače svěřeného úkolu, který
postaví osobní prospěch nad lidskost.
Venca pozoroval nástěnku a divil se, proč mají
kopáči o tolik vyšší nástupní plat, než prostí maturanti.
Střední třída vždycky ostrouhá, to byl jeho závěr. Jedině
géniové nebo idioti se mají dobře, průměráci to za ně
vždycky schytají. On už ale dávno moc dobře věděl, do
které skupiny se chce zařadit. Proto se hned na počátku
své návštěvy pokusil vzít svůj Osud do vlastních rukou.
„Dobrý den, paní Veselá. Nemáte pro mě
náhodou nějakou práci?“ zeptal se Venca personální
pracovnice ihned po vstupu do její kanceláře. „Chci
strašně pracovat, akorát nevím kde,“ nasadil zoufalý
výraz.
„A vy jste kdo?“ dostalo se mu nevrlé otázky od
přidělené úřednice, která se sice jmenovala Veselá, ale
jen málokdy se tak projevovala.
„Jmenuji se Kiliján, ale každý mi říká Venca,“
přiznal se Venca. „Měl jsem přijít v deset hodin.“
„Mě je úplně jedno, jak vám každý říká, a mimo
to je skoro jedenáct! No jo, už to vidím, pan Věnceslav
Kiliján. Takže vy jste byl propuštěn na dohodu, co?
Koukám, že jste v poslední práci vydržel necelý měsíc.
Asi jste další těžký pracant, že? No dobrá, máme tady
17
volné místo kuchaře-číšníka,“ opáčila ona madam a
vzhlédla od papírů.
„Zkusil bych tedy toho kuchaře-číšníka. Kuchaři
musejí být dobří lidé, vždyť nás krmí kvalitní, s láskou
připravenou stravou.“
„Ale vy přece máte průmyslovku,“ podotkla
náhle úřednice, aniž by plně pochopila Vencovu vtipnou
poznámku. „Kdybyste měl alespoň hotelovku, potom
bychom o tom mohli uvažovat, ale vás mám zařazeného
do kategorie průmyslu.“
„Jsem kuchař samouk, strašně rád vařím. Umím
uvařit klobásu a nakrájet chleba. Jestli mi nevěříte,
klidně vám něco přinesu ochutnat.“
„Poslouchejte, nedělejte si srandu,“ odsekla
úřednice. „Tak já vás tam tedy pošlu, ale stejně je to na
vás moc obyčejné. Podle mě máte na víc. Tady vám
vyplňuji představenku, kterou mi hned potom, co to
místo odmítnete, přinesete zpátky.“
„Hotel Chemik, to zní dost divně,“ mumlal si
mezitím Venca, když kráčel ze schodů místního Úřadu
práce a četl si kartičku uchazeče o zaměstnání. „Kdo ví,
z čeho tam vaří,“ zasmál se vlastnímu fórku. Ani sám
nevěděl, jak blízko je pravdě.
„Vy jste ten nový kuchař, co nám ho poslali z
Pracáku?“ zeptal se Vency šéf směny. „No nazdar, sem
posílají jenom nefachčenka nebo asociály.“
„Taky nazdar,“ opáčil slušně Venca s náznakem
ironie v hlase.
„A kde jste se učil, v Olomouci, nebo v Brně?“
dostalo se mu první otázky.
„Normálně, tady v Ostravě,“ odpověděl stále více
překvapený Venca. „Tady jsou moje podklady.“
18
„Ty si můžeš nechat, já nepotřebuji nic podkládat.
Mě zajímá, jestli umíš krájet cibuli,“ namítnul jeho šéf.
„A jen tak mimochodem, v Ostravě žádná hotelovka
není.“
„Však já nemám hotelovku, mám strojní
průmyslovku,“ přiznal se pitomec Venca, čímž si hned
na počátku zkomplikoval kariéru. „Tady mám být jen na
přechodnou dobu.“
„Tak už mazej krájet tu cibuli, bažante,“ ulevil si
šéf. „Když nemáš hotelovku, tak jsi u mě jenom pouhá
pomocná síla. K masu tě pustím, až se zaučíš.“
Venca mezitím krájel a přemýšlel o tom, že
kuchařina je vlastně pěkné zaměstnání. Člověk je v teple,
nepředře se a občas se i nají, když se nikdo nedívá. V tu
chvíli se však rozlehl celou kuchyní strašný řev:
„Kam to hážeš, ty jelito?“ obořil se na Vencu
šéfkuchař, který zahlédl Vencu, jak háže zbytky zeleniny
do odpadkového koše. „Máš to v hlavě v pořádku?“
„Myslíte mě, šéfe?“ rozhlédl se zaraženě Venca.
„No přece do koše.“
„A můžeš mi říct proč?“ rozkročil se před ním
šéfkuchař s mastnýma rukama zapřenýma v bok.
„Protože je to zkažené,“ bránil se seč mohl
chudák Venca. „Tady na straně je úplně nahnilé a
rozbředlé.“
„A kdo kromě nás dvou to ví?“
„Celá kuchyně,“ začal pomalu Venca se svou
improvizovanou obhajobou, jenomže byl briskně
přerušen gastronomickou realitou.
„Takže nikdo z hostů, že?“ trumfoval šéfkuchař.
„Proto to koukej vyndat z koše. Potřebuju maso do
sekané!“
19
„Ale to je celer, šéfe.“
„Já vím, co to je!“ rozkřikl se šéfkuchař. „A
vůbec, jsi normální? Celer s kořením přece chutná úplně
jako maso. Co vás tam na té škole učí? V sekané nemusí
být ani gram masa, to přece každý ví. Rozmočená houska
s kořením a trochou zeleniny těm pacientům úplně
postačí.“
„Mám odkrojit alespoň ten okraj, šéfe?“
„Sám jsi okraj! Běž raději umývat nádobí,“ ulevil
si unaveně šéfkuchař. „Bude to náhodou skvělá sekaná.
A u toho mytí budeš hlídat troubu, aby ses nenudil. Za
dvacet minut mi přijdeš říct, abych zkontroloval ten
bůček.“
Venca se tedy přesunul k dřezu a ponořil ruce do
odporné tekutiny, skrz kterou nebylo vidět ani na
milimetr. Po hmatu našel talíř a začal ho mýt. Vsadím se,
že ten talíř byl čistější, než ta voda, když ho tam dali,
pomyslel si. V tomhle ho můžu jedině ještě víc zašpinit,
ale už se neodvážil nic namítat. Mimochodem, je
zvláštní, jak rychle běží čas, když člověk dělá rutinní
práci, u které nemusí přemýšlet. Není tedy divu, že
zhruba za tři čtvrtě hodiny se kuchyní rozlil zápach
spáleniny. Šéfkuchař vyběhl ze své kukaně a otevřel
troubu. Po chvíli zbrunátněl a zařval:
„Ty pitomé ucho, neříkal jsem ti, ať mě za dvacet
minut upozorníš na ten bůček?“
„Nemám hodinky,“ bránil se Venca. „Při mytí si
je sundávám, aby se jim nic nestalo.“
„Ale tobě se něco stane, jestli okamžitě
nevypadneš! Takového debila jsem ještě nikdy v životě
neviděl.“
20
Tím Vencova kariéra ve veřejném stravování
skončila a on se opět vrátil na Úřad Práce. Byl nejvyšší
čas, jeho kariéra začínajícího génia by utrpěla v kuchyni
řádné šrámy. Ani v gastronomii nejsou intelektuálně na
výši, to byl jeho postřeh. Tak nějak ještě stále netušil, že
žádná intelektuální výše neexistuje a život není žádná
procházka idealistickým rájem. To proto se všechny
zákony tlupy se opírají v podstatě o přání většiny. To je
sice velmi divné, protože každá společnost je
společenstvím jednotlivců, ne jednolitým organizmem a
zájmy společnosti a jednotlivce se tedy liší, ale
z nějakého záhadného důvodu to funguje.
21
Kapitola pátá
Z pod okapu zpět do deště
Hlavním problémem, kolem kterého se točí
utrpení každého člověka, je přemíra chtění. Všichni lidé
pořád něco chtějí a nedají si pokoj, dokud to nedostanou.
A když to nakonec dostanou, tak hned zase chtějí něco
jiného, protože si myslí, že to nutně potřebují. Jenomže
naše skutečné potřeby nepramení z chtění, ale z nutnosti
a to je ten problém, který nikdo nechce slyšet. Veškeré
chtění je jen omyl, pokud není podložené nutností.
Chtění je pouhá iluze, která nám lže tím, že štěstí si
můžeme koupit, nebo ukrást. To však není pravda, štěstí
si musíme především zasloužit.
Věnceslav Kiliján seděl opět na chodbě Úřadu
Práce a opět žmoulal v ruce svůj občanský průkaz.
Znovu pozoroval nástěnku a nepřestával se divit, že i
pomocní dělníci mají o mnoho vyšší nástupní plat, nežli
inženýři. Střední třída zkrátka vždycky ostrouhá, to bylo
potvrzení jeho původního závěru.
„Tak koukám, že už jste zpátky, mládenče. Copak
se stalo, chtěli po vás, abyste pracoval?“ zeptala se ho
ironicky paní Veselá. „Vydržel jste v práci celý jeden
den, no to je místní rekord.“
„Poslyšte, poslední dobou se mi moc nedaří.
Spálil jsem tam jeden jediný oběd a propustili mě,“
postěžoval si dost hloupě Venca. „Jako by ještě nikdy
neviděli spálený bůček. Jsou to strašní burani.“
22
„Jeden spálený oběd a hned vám dali výpověď?
Tak to bych se na to podívala,“ zvedla oči od papírů paní
Veselá, jako vždy v přímém kontrastu se svým jménem
značně nasraná. „To je v rozporu s novým Zákoníkem
práce, nejdřív si dají požadavek na nového pracovníka a
druhý den nám ho vrátí? My tady nejsme pro srandu!“
sáhla po telefonu.
„Prosím vás, nikam nevolejte,“ přerušil ji Venca.
„Víte, ono s tím obědem se spálila i nová trouba. Nějaké
kabely to prý nevydržely, nebo co. Dneska je všechno
strašně nespolehlivé.“
„No dobře, já se s vámi nebudu rozčilovat. Máme
tady ještě jeden požadavek, ale ten taky neodpovídá vaší
kvalifikaci,“ oznámila Vencovi nepřítomně ta milá dáma,
přičemž neustále něco vyplňovala v novinách před
sebou. „Hledá se prodavač hudebních nástrojů. Požadují
ukončené středoškolské vzdělání a kladný vztah
k hudbě.“
„Mám ohromný vztah hudbě. Mohla byste mě na
to místo doporučit? Určitě vás nezklamu. Doporučíte mě
na to místo?“ zopakoval hlasitěji, když si povšiml, že se
paní Veselá opět věnuje nějakým papírům.
„Na jaké místo?“ zeptala se roztržitě úřednice,
jelikož při rozhovoru s těmi pitomými uchazeči o
zaměstnání zásadně luštila křížovky a předchozí, deset
sekund vzdálený rozhovor, si už nepamatovala.
„O to místo prodavače v hudebninách,“
připomněl jí Venca. „Jak jste to říkala před chvílí.“
„Ale vy přece máte strojní průmyslovku,“
vzpomněla si úřednice. „Kdybyste měl alespoň nějakou
lidovku, potom bychom o tom mohli uvažovat, ale vás
mám zařazeného do kategorie průmyslu,“ zopakovala
23
jako stroj svůj oblíbený argument z Vencova prvního
sezení.
„Vždyť vy sama jste mě poslala do kuchyně a to
taky není zrovna průmysl. A jen tak mimochodem, jsem
muzikant samouk, hraji na kytaru. Jestli mi nevěříte,
klidně vám tady přijdu něco zahrát. Tedy, jestli vůbec
máte ráda hudbu.“
„Poslouchejte, nedělejte si pořád ze všeho
srandu,“ odsekla úřednice. „Tak já vás tam teda pošlu,
ale stejně je to na vás moc obyčejné. Podle mě máte na
víc. Tady vám vyplňuji žádost uchazeče o zaměstnání,
kterou mi hned potom, co to místo odmítnete, přinesete
zpátky. Další sezení máme opět patnáctého.“
„Určitě vás nezklamu,“ sliboval Venca. „Zklamal
bych totiž především i sám sebe,“ dodal připravené klišé,
které používal v krizových situacích.
„No dobře, jste prostě charakter,“ zamumlala
unaveně úřednice, opět plně pohroužená do křížovky.
„Na chodbě si vezměte potvrzení o návštěvě a můžete to
zkusit. A tu žádost neztraťte, je tam jméno podniku a
jeho adresa.“
„HNS s.r.o., to zní dost divně,“ mumlal si
mezitím Venca, když kráčel ze schodů místního Úřadu
Práce a četl si kartičku uchazeče o zaměstnání od své
přidělené mučitelky. „Chybí už jenom U na třetím místě.
A navíc mají ředitelství v Šalingradu,“ zasmál se. „Tak
to jsem zvědavý, čím mě ti kalousci překvapí.“
Venca se pochopitelně musel na zítřejší pohovor
připravit, proto zamířil do své domovské restaurace U
džbánu. Byla to taková klasická dělnická putyka
nehorázně nízké cenové skupiny, což mu zatím
vyhovovalo. Měl tam spoustu kamarádů, většinou
24
absolutně bez peněz, což byl ostatně i jeho každodenní
problém.
„Zítra jdu na konkurz,“ oznámil všem u třetího
piva. „Jdu se ucházet o místo prodavače v hudebninách.
Konečně se dostanu mezi umělce.“
„A kolik vás tam na tom konkurzu bude?“
zajímal se místní lidový vypravěč a štamgast Arnošt
Materna. Mimochodem je velmi zajímavé, že s takovým
jménem a pověstí velkého filozofa neměl ani tu maturitu,
jelikož byl čistokrevný vyučený havíř.
„Tak dva, maximálně tři,“ tipl si Venca. „O práci
v hudebninách není moc velký zájem.“
„Tak to skončíš druhý, v nejhorším případě třetí,“
utřel ho zkušeně Arnošt. Musel to udělat, byl to
uznávaný mudrlant, který má vždy poslední slovo, takže
moc dobře věděl, že se to od něj očekává.
„Třeba tam bude jenom on sám,“ přidal se další
host, kterého Venca ani neznal jménem. „To by mohl
skončit první.“
„Tak v tom případě budou mít plno!“ přisadil si
ještě Arnošt a všichni se rozesmáli.
„To jako vážně?“ zeptal se neutrálně Venca, jako
pokaždé, když si z něj ostatní dělali srandu. „Třeba mi to
zítra vyjde.“
„Zítra uslyšíme tak jedině další výmluvu, proč ti
to zase nevyšlo,“ opáčila znuděně servírka, která už
Vencu znala. „Jestli ti to místo dají, tak máš u mě pivo
zdarma!“
„Tak to se tady uvidíme,“ sebevědomě se
pousmál Venca, jako vždy pevně přesvědčen o své
pravdě. „Pivo zdarma nikdy neodmítnu.“
25
„Vy dáváte pivo zdarma?“ zeptal se zmateně
místní opilec Tonda, který se právě probudit.
„Poslouchej, Tondo, my se tady bavíme, tak
neotravuj!“ odbyl ho Arnošt. „Takže dělnická třída panu
chytrákovi nevoní, co?“ vrátil se zpátky k Vencovi. „No
však počkej, nebude trvat dlouho a zalituješ. Bratranec
mé manželky je taky intelektuál a řeknu ti, že je to ten
největší blbec na světě. Jediné co umí, je hádat se o
nějakém pitomém jsoucnu, ale Bůh ho vidí a jednou ho i
řádně potrestá!“
„Žádný Bůh neexistuje, takže ho ani nepotrestá,“
pousmál se Venca a přemýšlel nad tím, co je to jsoucno.
„A proč si myslíš, že Bůh neexistuje, Venco?“
zeptal se ho Arnošt. „Máš k tomu nějaký důvod?“
„Mám,“ opáčil suverénně Venca. „K jeho
existenci není žádný důvod, to je ten důvod!“
„A k tvojí existenci je jaký důvod?“ nemilosrdně
udeřil na hlavičku pan Materna.
Venca se na chvíli zamyslel a po chvíli uznal, že
ho ten starý chytrák Materna opět doběhl a raději
zmlknul.
„No tak vidíš,“ pousmál se Arnošt. „Šetři slovy a
ušetříš si problémy.“
„Kdo šetří, má za tři!“ přispěl jim mezitím do
hovoru dalším inteligentním postřehem podnapilý
Tonda. „A kdo krade, ten má za pět.“
„Dej nám pokoj, Tondo!“ štěkl po něm Arnošt a
pak se znovu obrátil k Vencovi: „Poslouchej, Venco,
raději poctivě makej. Mezi intelektuály se nehodíš,
protože jsi pitomec. Budou si z tebe dělat srandu a ty to
ani nepoznáš. Schválně, je tahle sklenice poloplná, nebo
poloprázdná?“
26
„To nevím,“ přiznal se Venca.
„No tak vidíš, přesně tohle jsou ty jejich
chytrosti, které mají jediný cíl. Udělat z tebe před
ostatními hlupáka.“
„Však já na to přijdu,“ začal se naparovat Venca.
„Přesně podobné chytáky jsou jako dělané pro mě.
Vždycky jsem na to přišel.“
„Nikdy jsi na nic nepřišel a na tenhle taky
nepřijdeš,“ vysmál se mu Arnošt. „A víš proč? Protože
tenhle chyták nemá řešení! A přesně takovými blbostmi
se oni zabývají pořád.“
„Ale to je přesně můj svět,“ vhrkl nadšením
Venca. „Přesně tohle mě baví. Mít nějaké vyšší cíle, než
jenom každý den chodit do fabriky.“
„Já ti něco prozradím, Venco,“ začal najednou
pomalu Arnošt. „Intelektuálové pořád jen chytračí a
chytají každého za slovo, aby si z něho udělali blbce. A
když se jim to nakonec podaří, tak se ti vysmějou. A ty
nemáš na to, aby ses jim ubránil, protože jsi moc velký
dobrák.“
„Jenomže na jednu věc jsi zapomněl,“ namítnul
Venca. „Že v dnešní spravedlivé době platí více než kdy
jindy, že poctivou prací se dopracuješ tak jedině
k úděsné chudobě. To ale člověk bez vyšších cílů
nemůže nikdy pochopit a každý den kmitá do fabriky,
vydělávat na někoho jiného.“
„Že ti jednu vlepím, ty pitomče,“ rozesmál se
Arnošt Materna, který to mimochodem vůbec nemyslel
doopravdy, protože jako jeden z mála štamgastů chápal
Vencův ujetý smysl pro humor. „Ty se možná vážně
mezi ty intelektuály docela hodíš. Přesně takové
provokativní kecy oni mezi sebou vedou pořád.“
27
„No tak vidíš,“ zasmál se Venca „A pak že kdo je
tady blbec?“
„Ty sám jsi blbec, ale na to si teprve musíš přijít,“
zhodnotil celý jejich rozhovor pan Materna a dopil
poslední pivo. „A já jsem mimochodem taky blbec, jinak
bych se s tebou vůbec nebavil a šel raději na ryby.
Dneska by určitě braly, když už jsem nepobral nic
jiného,“ dodal a zaplatil útratu.
28
Kapitola šestá
Nemusí kapat, stačí, když vlhne
V komickém životním údobí dospívání si téměř
každý mládežník projde etapou ráchání svých citů ve hře
na nějaký ten hudební nástroj, častokrát spojený
s neméně komickou tvorbou poetických textů. Většinou
to ihned po skončení puberty zabalí, ale najdou se i tací,
kterým to zůstane po celý život a mezi podobné zoufalce
patřil i Venca Kiliján. Byl pevně přesvědčen o tom, že je
nadčasovým básníkem a kytaristou, což ho předurčuje
k umělecké tvorbě. Sice to tak úplně neodpovídalo
skutečnosti, ale to je běžný sebeklam. Důležité bylo
získat ono vytoužené místo, ke kterému měl podle něj
výsostné předpoklady a které by mělo sehrát roli
odrazového můstku jeho kariéry.
„Tak tady vás máme, pane kolego. Máte nějaké
hudební vzdělání? Třeba konzervatoř?“ zeptal se druhý
den ráno vedoucí prodejny Gejza Pelikán, čerstvého
uchazeče o zaměstnání, milého Vency Kilijána, který se
právě dost nedůstojně potil na židli před svým
potenciálním šéfem. Ne, že by byl nervózní, jen včera
trošku slavil.
„Žádné hudební vzdělání nemám, ale hudbě
rozumím,“ opáčil sebevědomě Venca a rozhlédl se po
kanceláři. Na protější stěně byl veliký nápis: Zavírejte
dveře, táhne mi na padesát!, což ho znechutilo. Pěkně
kýčovité, pomyslel si. „Navíc mám hudební sluch. Hraju
totiž na kytaru!“ dodal, když si povšiml, že jeho přiznání
29
o absenci hudebního vzdělání žádné velké nadšení
nevyvolalo.
„Nějaký ten hudební sluch má každý,“ opáčil pan
vedoucí. „To není žádná kvalifikace.“
„Každý ne,“ začal si vymýšlet Venca.
„Kupříkladu můj otec nerozezná komorní Á od nějakého
jiného Á,“ začal opět nemístně vtipkovat, přičemž
zamlčel skutečnost, že jeho otec je již drahnou dobu po
smrti, tudíž rozeznávání tónů v jeho případě nepřichází v
úvahu.
„Ale pro práci v hudebninách potřebujete něco
vědět i o ostatních hudebních nástrojích, nejen o kytaře,“
pokračoval mezitím vedoucí. „Jak se dělí, z čeho se
skládají a tak podobně. Tady chodí jen samí muzikanti a
ti od prodavače očekávají, že jim poradí. Musíte o tom
vědět ještě víc než oni, což je dost těžké, protože každý
muzikant si o sobě myslí, že je nejchytřejší na světě.
Máte s tím nějaké zkušenosti?“
„Celkem rozumím kytarám,“ zdůraznil svou
jedinou odbornost Venca. „Vím z čeho se skládají a tak.“
„A z čeho se skládá taková klasická kytara?“
prozkoušel ho letmo vedoucí.“
„Taková klasická kytara se skládá z takového
klasického kusu dřeva a několika strun,“ odpověděl po
chvíli přemýšlení Venca.
„Tomu klasickému dřevu se říká korpus. Ten se
dělí na luby, horní a spodní desku,“ pousmál se Pelikán.
„Všechno je přesně specifikováno.“
„To jsem zrovna chtěl říct, šéfe, než jste mě
přerušil,“ vyhrknul Venca.
„A jak rozdělujeme dechové nástroje?“
30
„Na nástroje foukací a troubící?“ zkoušel to dál
Venca.
„Kdepak,“ bavil se pan vedoucí. „Na nástroje
dřevěné a plechové. Mohl byste zkusit uvést příklad
nějakého plechového dechového nástroje?“ zkusil svůj
oblíbený chyták.
„Saxofon!“ chytil se Venca.
„To jsem si myslel,“ opáčil suše pan vedoucí.
„Nevíte o tom vůbec nic! Ale řekněme, že tohle se
můžete doučit. Jenomže plat není nic moc, co vy na to?“
„To mi vůbec nevadí,“ vyhrkl v záchvatu nadšení
Venca, kterému nedošlo, že tato chvíle je nejméně
vhodná k vtipkování. „Pracuji zásadně pro radost.“
„Vám doopravdy nevadí nízký plat?“ podivil se
pan vedoucí, protože podobného člověka ještě nikdy
nepotkal.
„Ani náhodou,“ zvedl dva zkřížené prsty Venca
na znamení přísahy. „O peníze mi nikdy nešlo. Stejně
jenom kazí charakter a já bych chtěl jednou zemřít jako
morální vzor pro budoucí generace. Něco jako Mistr Jan
Hus, ale pokud možno bez toho ohýnku.“
„No, to už se dá považovat za jakousi
kvalifikaci,“ rozesmál se Pelikán, kterému konečně
došlo, že si z něj Venca dělá legraci. „Podívejte, jelikož
mi dneska pět zájemců odešlo, když se dozvěděli platové
podmínky, tak já to s vámi zkusím. Hudební teorii a
zbožíznalství si doplníte za provozu. Tady máte Nauku o
hudbě, nějaké katalogy, přes víkend se to naučte a
v pondělí ať jste za pultem. A mimochodem, umíte
vůbec pracovat s lidmi?“
„Pane šéf, lidi jsou jako marmeláda. Je na to
takové pěkné přirovnání. Když ji rozetřete na chleba, ne
31
počkejte…é, to jsem řekl špatně. Když je moc zralá, tak
se lépe roztírá a, ne, vlastně je to ještě jinak. Když je moc
sladká, tak se sice pomaleji kazí, ale, sakra, já jsem to
zapomněl.“
„To nevadí, jste přijat!“ oznámil mu své
rozhodnutí jeho nový šéf. „V pondělí v devět hodin se
otvírá, tak přijďte o něco dřív.“
„Vážně?“ zaradoval se Venca. „A kdy přesně
mám přijít?“
„Otevíráme v devět, tak přijďte alespoň o půl
deváté, ať si to spolu projdeme,“ přikázal mu Gejza.
„Ukážu vám kde je šatna, kam se ukládá tržba a tak
podobně. Do sortimentu vás zasvětí kolegové.“
„Přijdu raději už v osm, šéfe,“ nadšeně sliboval
čerstvý zaměstnanec. „Alespoň se tady před otevřením
rozkoukám a zjistím, kde co je.“
„Klidně, já jsem tady už od sedmi,“ pokýval
hlavou pan vedoucí. „Dělám vyúčtování za předchozí
den. Prodavači chodí tak půl hodiny před otevřením,
kvůli pořádku, převzetí směny a tak podobně.“
„Můžete se mě spolehnout, přesně v osm ráno
jsem tady. A pokud ne, tak můžete začít obvolávat
nemocnice,“ začal opět nemístně vtipkovat Venca. „A
jen tak mimochodem, co vlastně znamená to HNS. Není
to tajné?“
„Není to tajné, znamená to družstevní podnik
Hudební Nástroje Suchánek. Ta zkratka je výborná, že?
„Proč myslíte?“ zeptal se ho pomalu Venca, který
už tušil, k čemu se schyluje. K takzvanému záchvatu
lidového humoru, který jako vždy nebezpečně balancuje
na tenké hranici mezi vtipností a trapností.
32
„Říkáme tady tomu HNUS,“ nedočkavě vyhrknul
svůj geniální postřeh vedoucí Gejza a hlasitě se svému
vlastnímu vtipu zasmál. „Chybí už jen U na třetím
místě!“
„To by mě nikdy nenapadlo,“ uznale pokýval
hlavou lhář Venca. „Máte skvělý smysl pro humor.“
„Takže se uvidíme zítra,“ vyprovodil ho
polichocený vedoucí a zapadl zpět do své kanceláře.
A hned nato vyběhl Venca zkonzumovat slíbené
pivo zdarma, na které se těšil už od věty: „Jste přijat.“
Pak jich zkonzumoval ještě několik, ale to už
pochopitelně patří k věci. Nakonec se opájel představou,
že konečně opustí tu dusivou atmosféru všední
přízemnosti a on zamíří mezi uměleckou elitu.
33
Kapitola sedmá
Miluj bližního svého
A skutečně, jak Venca slíbil, tak i vykonal. V
pondělí ráno, přesně dvě minuty po deváté, vběhl uřícený
adept ušlechtilého cechu muzikantského do prodejny
hudebnin a pokorně pozdravil vedoucího: „Zdravíčko
šéfe, nějak mi ujela tramvaj!“
„Tramvaj ujíždí těm, kteří nejsou včas na
zastávce,“ rýpnul si vedoucí. „Těm, kteří tam už stojí,
většinou neujede. To není spekulace, to jsem
vypozoroval ze života.“
„Možná jsem i zaspal,“ připustil Venca. „Jednou
za čas se mi to stane. To mi ale nemůže nikdo vyčítat, je
to ryze dědičná záležitost, způsobená dost narušeným
genofondem. Můj otec chodil všude pozdě. Jeho krédem
bylo, že ranní ptáče dřív zapláče.“
„Poslyšte, pane Kilijáne, to nemá s genofondem
co dělat, je to otázka disciplíny, kterou má každý
možnost ovlivnit! Kdo chce vstát, ten i vstane.“
„No teda, vy jste úplný psycholog,“ pochválil ho
pro jistotu Venca, který tehdy ještě nevěděl, že
podkuřováním si vážnost nikdo nezíská.
„Dobrý pokus,“ ocenil jeho snažení pan Pelikán.
„Ale v podstatě máte pravdu, jsem tak trošku psycholog.
Pomocí takového zvláštního psychologického triku,
kterému se dneska říká prémie, umím dost kvalitně léčit
zaspávání. Většinou to funguje.“
34
„Přísahám, že už se to nestane,“ prohlásil
rozverně Venca a mezitím pozoroval přísnou paní, která
stála vedle vedoucího.
„Takže nyní vás s někým seznámím. Tohle je
paní Věrka,“ ukázal Pelikán ke své pravici. „Pracuje v
oboru už přes dvacet let a bude vás zaučovat. Budete
spolu obsluhovat za pultem a kromě toho budete mít na
starosti vykládku zboží. Pak tady pracuje ještě jedna
slečna, jmenuje se Adéla, ale s tou se seznámíte, až se
vrátí z dovolené. Mimochodem, taky pořád zaspává,
zřejmě taktéž nějaké problémy s genofondem. Jo, a já
jsem Gejza, můžeme si klidně tykat,“ natáhl k němu ruku
pan vedoucí.
„Nazdar, já jsem podle křestního listu Věnceslav,
ale každý mi říká Venca!“ potřásli si rukou. „To jméno
mi dali po nějakém strejdovi. Strejdové by se měli
střílet.“
„Já jsem trojitý strejda,“ oznámil mu překvapený
Gejza svůj aktuální rodinný stav. „Můj bratr se
rozmnožuje pilně jako hlodavec.“
„Nemyslel jsem všechny strejdy,“ upřesnil to tedy
raději Venca. „Jen ty, po kterých mi dali jméno!“
„To už je lepší,“ pochválil ho šéf. „Nemám rád,
když mě chce někdo střílet.“
„A já jsem paní Věrka a tykat si nebudeme,“
vmísila se do hovoru přísná paní s modrými vlasy a
podala mu ruku. „Mohla bych být vaše matka, takže se to
nehodí.“
„Dobrý den,“ utrousil Venca. „Já jsem prostě
Venca a klidně mi tykat můžete. Stejně mi tyká každý, i
rodiče mi normálně tykali.“
35
„Vážně?“ podivila se paní Věrka. „Tak to spolu
budeme skvěle vycházet, protože jsem zjevně tak nějak
v jejich věku. Budu vám říkat Věnceslave. Je to moc
pěkné jméno.“
„Prosím vás, jen to ne. Z Věnceslava mám
kopřivku už od základní školy.“
„No dobře, tak teda Venca, ale jen kvůli vám. A
mimochodem, co dělají vaši rodiče?“
„Tak to vím náhodou naprosto přesně,“ opáčil
Venca, který neměl rád, když se ho někdo moc vyptával.
„Jsou bohužel mrtví! Už to budou dva roky a od té doby
o sobě nedávají vědět.“
Nastala chvíle dlouhého ticha.
„Víte co, já vás tady nechám, stejně musím do
banky a nevím, kdy se vrátím,“ skočil jim do jejich
hodně divného seznamování Gejza a briskně se vytratil.
„Já vím, kdy se vrátí,“ zamumlala paní Věrka.
„Až zítra, jako pokaždé. A s těmi vašimi rodiči je mi to
líto.“
„To je v pohodě,“ usmál se Venca, který si
podobným cynizmem snažil zakrývat své city. „Kdybych
byl vedoucím já, nebyl bych o nic lepší. A co se týče
mých rodičů, s tím si nelámejte hlavu. Sám jsem ještě
příliš mladý na to, abych plně ocenil jejich genetické
nedostatky, natož aby to mohl chápat někdo jiný.“
Ty jsi vážně podivný mládenec, pomyslela si paní
Věrka. Potom otevřela prodejnu a uvelebila se za pultem.
Venca to po ní zopakoval, jelikož bystře usoudil, že tím
se jistojistě nedá nic pokazit.
„Dávejte pozor, Venco, hned první den projdete
ohněm. Jde sem znalec,“ drcla do něj paní Věra ani ne po
minutě zevlování.
36
„Jaký znalec?“ vyděšeně se rozhlédl Venca, který
očekával návštěvu minimálně nějakého lidového
Bethovena, s nehorázně rozcuchaným účesem a
gigantickou znalostí problematiky.
„Ten starší pán, co si to k nám míří naproti přes
cestu,“ upozornila ho paní Věrka. „Takhle vypadají
znalci! Poznám je na první pohled, všichni se tváří
stejně. Mají takový ten urputně samolibý výraz
v obličeji, výraz člověka, který všechno ví, všechno zná
a od všeho má klíče. Ticho, už jsou tady.“
A do obchodu právě v tu chvíli za cinknutí
zvonku vkročila rodinka jako vystřižená z žurnálu.
Noblesní máma, bohatý táta, namyšlená dcerka a postarší
otrapa, zřejmě nějaký jejich známý.
„Máte nějaké přání?“ chopila se okamžitě
iniciativy paní Věrka.
„Ano. Chtěli bychom pro dceru kytaru,“ zahájil
nákup pan otec. „Bude chodit do lidovky,“ dodal
významně a rozhlédl se kolem.
„A chtěli byste si nějakou vyzkoušet, nebo vám
máme nějakou doporučit?“
„Pochopitelně vyzkoušet!“ poručil si pan otec.
„Tady pan Kolbaba je odborník, on nám nějakou kvalitní
kytaru vybere. Dělá údržbáře na konzervatoři,“ dodala
hlava rodiny, evidentně pyšná na to, jaké má známosti.
„Vystavené zboží nám ani nenabízejte,“ vmísil se
do hovoru pan Kolbaba, s vědomím toho, že je
momentálně v okolí několika desítek kilometrů tou
nejdůležitější persónou. „Doneste něco ze skladu, tam
bývají nejlepší kousky, co? Moc dobře vím, jak to
chodí.“
37
„Venco, skočte do skladu pro jednu španělku
z těch nových, pán si ji vyzkouší.“
Venca odběhl za plentu a po chvíli hledání přinesl
zbrusu novou kytaru z Kraslické továrny. Znalec na ni
zaťukal a několikrát brnkl. Pak pravil: „Má nějaké slabší
basy, mládenče. Slyšíte to?“
V tu chvíli se pan otec významně podíval na
zbytek rodiny.
„Já nevím,“ opáčil Venca. „Mě přijde normální.“
„Nemáte tam nějakou jinou?“ pokračoval znalec
Kolbaba. „Tahle nestojí za nic.“
Venca se tedy vrátil do skladu, položil první
kytaru zpátky do regálu, přičemž si povšiml, že kromě té
vyzkoušené už tam je jenom jedna. Přinesl ji tedy k pultu
a podal ji znalci.
„Ty výšky nic moc, mládenče,“ utrousil znalec po
dalším poklepu na rezonanční desku a vrátil mu nástroj
s výrazem vrcholného opovržení. „Doneste nám ještě
nějakou jinou,“ poručil si.
„Náš zákazník, náš pán,“ pobídla Vencu paní
Věrka a stále více nervózní Venca se odšoural zpátky do
skladiště, přičemž přemýšlel, jak tento problém vyřešit.
Nakonec vzal tu původní, kterou znalec testoval poprvé a
s provinilým výrazem vyšel zpět do prodejny.
„No, to je o něčem jiném,“ rozzářil se znalec po
prvním zaťukání na rezonanční deku. „Tu nám zabalte!
Slyšíte ty basy, mládenče? To je zvuk!“
„Zní úplně stejně jako ta první,“ pokoušel se
Venca částečně očistit špatné svědomí.
„Ti mladí dneska ničemu nerozumí,“ pousmál se
znalec. „To za mých mladých let…, ale nebudeme to
rozvádět. Tuhle nám zabalte!“
38
Obchodní transakce pak proběhla bez dalších
průtahů a šťastná rodinka zmizela.
„No vidíte, už se chytáte,“ pochválila ho paní
Věra. „Právě jste se naučil jednat se znalci. Hlavně jim
nikdy neberte jejich názor, všechno jim jen odkývejte a
oni budou šťastní.“
„Takové je to pokaždé?“ zeptal se překvapeně
Venca. „Že si tak důkladně vybírají?“
„Bývá to i horší,“ zasmušila se paní Věrka.
„Většinou se musíte vrátit do skladu alespoň pětkrát. Oni
pak mají ti znalci takový lepší pocit.“
„A znalci vždycky na kytaru ťukají?“ položil
poslední otázku Venca. „Nechápu, jaký to má význam.“
„Vždycky ťukají,“ odtušila Věrka. „Žádný
význam to nemá, ale vypadá to odborně. Hrát umí každý
blbec, ale oni více dají na vibrace a strukturu dřeva. Tím
oblafneš i profesionála. Stejně tomu prd rozumí,“ zasnila
se paní Věrka s takovou tou intelektuální převahou,
kterou se honosí například i uklízečky v Akademii věd.
Ty si taky si po čase začínají myslet, že jsou chytřejší,
než ti pitomí vědci, po kterých uklízí ten jejich bordel.
A právě v tu chvíli Venca pochopil, že tohle
zaměstnání mu přihrálo samo nebe. Po další chvíli si sice
pokorně uvědomil, že Nebe nic přihrávat nemůže, jelikož
není fotbalistou, ale dobře to znělo, tak co.
39
Kapitola osmá
Zrod velkého filozofa
Je dávno známo, že každý člověk vidí sám sebe
optikou zvětšovací, zatímco jiné osoby spíše optikou
zmenšovací. Není tedy divu, že svým vlastním názorům
každý připisuje hodnotu o něco větší, než jakou
doopravdy mají a názorům těch ostatním zase o něco
menší, než jakou si zaslouží. Nejčastěji se to projevuje
tím, že každý člověk považuje ty ostatní za blbce,
přičemž ostatní mu to mnohokrát vrátí. A přesně to se
stalo i Vencovi, když si večer zašel na chvíli do místního
klubu Bastila.
„Ta basová linka byla dneska moc hlasitá,“
postěžoval si u stolu svým kamarádům vousatý chlápek
s houslovým pouzdrem pod paží na svého kolegu, který
si neprozřetelně odskočil ve chvíli, kdy se u stolu
hodnotil koncert. „Pojďme ho vyhodit z kapely, ale
rychle, než se vrátí ze záchodu!“
„Správně,“ zasmál se kolega, který měl vedle
sebe pouzdro kytarové. „A na basu budeš hrát ty, ne?“
„Odborníci mají na věc jiný názor!“ vmísil se jim
do hovoru čerstvý zaměstnanec hudebnin Venca Kiliján,
sedící náhodou u vedlejšího stolu. „Basa, housle, kytara,
jaký je v tom rozdíl? V dnešní době stojí všechno na
textech! Pokud nedokážeš napsat dobrý text, tak jsi
vyřízený.“
Pracoval přece v oboru hudebnin už celý jeden
den, to by byl div, aby neaspiroval na odborníka.
40
„A ty jsi kdo?“ zeptal se ho vlasatý mladík,
známý mezi muzikanty jako Pišta, nebo taky někdy
maestro Pišta, jak si sám říkal. Pišta se vlastním jménem
jmenoval Tibor Lájoš, ale své jméno stejně jako Venca
nepoužíval, dílem proto, že se považoval za význačného
umělce a částečně i z toho důvodu, že své jméno
nesnášel. A i přesto, že byl původem čistokrevný Maďar,
rád se vydával za Cikána, protože si všiml, že takhle
získá mnohem více kšeftů. Cikánskou kapelu si každý
pořadatel čas od času objedná.
„Ahoj, já jsem Venca,“ podal mu ruku Venca, ale
té si maestro Pišta ani nepovšimnul. Místo toho se Venca
dočkal otázky:
„Co ty můžeš vědět o hudbě, gadžo?“ zeptal se ho
zprudka. „Podle mě vůbec nic.“
„O hudbě vím všechno!“ rozohnil se Venca. „A
nejsem žádný amatér, dělám v hudebních nástrojích.
Pocity ani barevnost zvuku neexistují, to už vím dávno,“
konstatoval s převahou profesionála. „Správnou kytaru si
musíš vybrat podle vibrací a to poznáš okem, nebo
poklepem na rezonanční desku. Kytaru si musíš vybrat
podle struktury dřeva. A když tomu nerozumíš, tak se
poraď! Nikdo učený z nebe nespadl.“
„Ale ty jsi určitě odněkud spadl,“ vystihl ho
ironicky Pišta, jinak uznávaný místní muzikant a autor
několika bezvýznamných hitů. „Ty vážně rozeznáš
kvalitní kytaru na první pohled? Tak to musíš mít
absolutní zrak,“ pokusil se o další rýpnutí. „Já to
kupříkladu poznávám raději uchem.“
„A proto pořád měníš kytary,“ oplatil mu to
Venca těžkou pravdou nejvyššího kalibru. „Posloucháš
barvu tónu a nakonec přeslechneš jeho podstatu.“
41
„Co to meleš, ty podstato?“ zamyslel se
podnapilý Pišta, ale jelikož uznal, že Venca má možná
pravdu, objednal oběma pivo. Ještě před týdnem by s
nějakým hospodským troubou o kytarách vůbec
nemluvil, ale když Venca pracoval v prodejně hudebnin,
jeho názor ohledně hudebních nástrojů získával na váze.
„Takže ty mi dokážeš vybrat ten pravý nástroj?“
zeptal se ho záludně a přisunul před něj půllitr.
„No jasně!“ vycítil svou šanci znalec Venca.
„Kresba na desce ti prozradí všechno. Když jsou léta
blízko sebe, tak ten strom rostl ve vysoké nadmořské
výšce. Proto i lépe rezonuje, což se pozná poklepnutím.
Třeba kanadské stromy. Ty rostou ve vysoké výšce,
proto jsou taky nejlepší, mají hustější léta.“
„O Kanadě víš hovno a o stromech taky,“ odhadl
ho bystře maestro. „Ale poslouchej, potřeboval bych si
sáhnout na nějakou starší Gibsonku. Nevíš o nějaké?“
„Já tady bydlím teprve chvíli,“ zapřemýšlel
Venca nad Pištovým slangem. „A popravdě řečeno, ani
nevím, jestli tady poblíž nějaký erotický podnik vůbec je.
Možná by ses mohl zeptat číšníka.“
„Myslel jsem kytaru Gibsonku, ty pitomče,“
odtušil Pišta, který po chvíli ticha zapochyboval o
Vencově odbornosti. „To si děláš srandu, že?“
„No jasně dělám si srandu,“ okamžitě vše
pochopil Venca, který neměl ani ponětí, že existuje
nějaká kytara Gibson. „To není vůbec žádný problém.
Nějakou ti zítra odložím. Mimochodem, koupil jsem si
tvou desku,“ zalichotil mu. Sice to nebyla pravda, ale na
tom mezi muzikanty nezáleží.
„Tak to jsi byl ty?“ vyzkoušel si jeho smysl pro
humor vtipálek Pišta tím nejstarším muzikantským
42
vtipem. „To mi za odměnu můžeš odložit nějakou tu
Gibsonku.“
„Jak říkám, žádný problém,“ dál se vytahoval
Venca, který už se do své role znalce definitivně vžil.
„Gibsonek už jsem odložil několik.“
Tím bylo jeho renomé svrchovaného vládce nad
nástrojovým vybavením všech místních kapel potvrzeno
a zájem o jeho osobu se v uměleckých kruzích začal
považovat za součást cesty ke slávě. Je jasné, že od té
doby začal mnohem častěji navštěvovat koncerty
v místním klubu a zanedlouho požíval pověsti
neomylného experta.
„Byly slyšet bicí?“ zeptal se Venci po chvíli
přisednuvší bubeník, známý též pod přezdívkou Baron.
Nemějte však mylné představy, že by snad byl
šlechtického původu, tuto přezdívku si vysloužil
každodenním nehorázným lhaním. A jelikož byl jako
každý bubeník lehce zakomplexovaný ohledně svého
uměleckého významu ve formaci, neustále se ujišťoval,
že tam není jen do počtu.
„Bicí jsou slyšet vždycky,“ vysvětlil všem okolo
těžkým jazykem Pišta, který už měl jako každý večer
nakropeno. „Častokrát je to jediný nástroj, který je slyšet.
Nevím proč ti bubeníci chtějí být pořád nejhlasitější, asi
mají něco s ušima,“ rýpnul si do Barona, což byl jejich
oblíbený dialog.
„Bicí jsou základ, ty blboune,“ chytil se hned
první nabídky k hádce Baron. „Bicí, to je spodek, to je
základ harmonie, pitomče! Zeptej se tady Vency!
Schválně, Venco, kolik tak prodáš měsíčně bicích
souprav?“
43
„Tak maximálně dvě sady,“ ledabyle zalhal
Venca, čím dál víc si uvědomující vlastní důležitost. „I
s kostelními varhany je to lepší. Jo a ještě občas prodám
nějaké dechy, ale to je tak všechno. Bicí poslední dobou
moc nejdou.“
„To proto, že bubeníci jsou šlechta, ty amatére,“
začal se naparovat Baron. „Nikdy jich nebude tolik, jako
té kytarové verbeži, které je všude plno. Je vás jako
krys!“
„Ty raději sklapni,“ pustil se do něj basák, jehož
jméno Venca ani nepostřehl. „Bez basy jsi namydlený.
Potřebujeme tě jen kvůli rytmu, jinak bys měl dávno
padáka.“
„To Venca je na tom líp,“ ušklíbl se Pišta. „Je to
básník a textař, jak se mi přiznal. Nikoho nepotřebuje,
vystačí si sám.“
„A kde publikuješ?“ zeptal se ho basák.
„Nikde,“ opáčil hrdě Venca. „Píšu jen tak, do
šuplíku, dělám na sbírce.“
„Protože jsi nula,“ utřel ho za smíchu všech
ostatních muzikantů bubeník Baron. „Raději zkus bicí,
možná se jednou chytíš.“
„Jenomže já jsem básník a textař, žádná nula,
nebo dokonce nějaký pitomý bubeník!“ urazil se Venca.
„A kolik tvých textů už někdo použil?“ zeptal se
ho Pišta. „Vsadím se, že žádný.“
„Máš pravdu, ještě žádný,“ přiznal se mu notně
podnapilý Venca.
„Tak v tom případě nejsi textař, ale blbec, který si
na textaře jenom hraje!“ utrousil za smíchu ostatních
Pišta. „Každý pořádný textař píše pro publikum, jinak je
úplně k ničemu.“
44
„Já žádné pitomé publikum nepotřebuju,“ začal se
bránit těžkým jazykem Venca. „Veřejně nepublikuji
z toho důvodu, že nemám ambice.“
„To máš pravdu, že k tomu, abys byl blbec,
nepotřebuješ žádné publikum,“ vychytal ho bubeník
Baron a všichni se začali znovu smát. „Každý, kdo nic
neumí, se brání tím, že nemá ambice.“
„Sám nic neumíš!“ naježil se Venca, který se jako
vždy nechal nachytat.
„Ale já jsem bubeník!“ povýšeně opáčil Baron.
„Nemusím nic umět.“
„Tak proto jsou všichni bubeníci takoví trotli,“
pokýval hlavou Venca. „Hele, když poletí v letadle
kytarista, basák a bubeník, a pilot jim řekne, že jsou moc
těžcí, že musí někoho vyhodit, koho myslíš, že vyhodí?“
„Pilota?“ zkusil si tipnout Baron.
„Bubeníka!“ zařvali všichni. Následující hádka se
protáhla až do tří do rána, jelikož muzikanti dopoledne
nepracují, což však již neplatilo pro Vencu, který musel
na rozdíl od nich ráno vstávat. I tak ale nabyl
přesvědčení, že obyčejní lidé jsou mu už málo a on se
v budoucnu bude stýkat jedině s umělci. To ještě netušil,
že žádní umělci neexistují, ale o tom později.
45
Kapitola devátá
Na vzestupu
Dopoledne je nejhezčí částí dne, stejně jako je
mládí tím nejkrásnějším údobím v životě lidském.
Rozbřesku si většinou nevšimneme, příliš překvapeni
vlastním probuzením, ale dopoledne je již plné naděje,
která pokračuje, dokud plynule nepřejde v poledne, ve
večer a noc. Stejně tak v životě lidském si narození
nevšimneme, avšak dětství už ano, aby i ono později
plynule přešlo do dospělosti a nakonec až do stáří, včetně
smrti. Dopoledne je ale stejně nejhezčí, neboť je
nositelem naděje a do večera je ještě daleko.
„Dneska mi je tak zle, že kdyby se konalo nějaké
mistrovství světa v kocovině, tak jsem na bedně,“
zafilozofoval si Venca po příchodu do práce. Paní Věra
měla přijít až po obědě, takže měl kšeft sám pro sebe.
Pustil si rádio, chvíli se coural za pultem a nakonec si
uvařil kafe. Venku bylo krásně, slunce svítilo jako o
život a venku začínal nádherný letní den.
Jenomže Vencovi bylo počasí ukradené. S
kocovinou se totiž nepracuje nejlépe, jak jistě každý moc
dobře ví. Člověk se v jednom kuse potí, má žízeň a
kromě toho ho napadají jenom samé hovadiny, jak se
odborně říká nekompetentním predikcím.
„Musím tomu kšeftu dodat nějaký šmrnc, napadlo
Vencu po půlhodině zevlování za pultem. Nějaký ten
vtípek nikomu neuškodí, řekl si a z rozvernosti umístil
do regálu za sebou náhradní koňské žíně na smyčec,
46
které našel v šuplíku. Před ně pak umístil cedulku
s nápisem: Pramen vlasů Jimiho Hendrixe. Venca Jimiho
Hendrixe nesmírně obdivoval a kvůli němu se dokonce
snažil hrát na opačnou stranu, ale jako pravák si tím
příliš nepolepšil. I to málo, co uměl, pak znělo ještě hůř,
takže nakonec už ho tak rád neměl.
Náhle za ním vrzly dveře.
„Co to tady tropíš?“ zeptal se ho Pelikán, který
právě opustil kancelář a chystal se do banky.
„To je jen takový fórek, šéfe,“ opáčil Venca.
„Chtělo by to tady trošku občerstvit. Stejně tady chodí
hlavně muzikanti a ti nemají rádi nudu. Zasmějí se a
něco si koupí. Kupříkladu tady je originál pramen vlasů
Jimiho Hendrixe. Právě jsem si ho odstřihl.“
„No dobře, můžeš to zkusit,“ mávl rezignovaně
rukou vedoucí a odkvačil, aby ho ten den už nikdo
neviděl. To byl jeho styl, ráno udělat papíry, v devět do
banky a potom byl až do druhého dne ze zásady
nezvěstný.
„Tohle jsou skutečně prameny vlasů Jimiho
Hendrixe?“ zeptala se Vency pár minut nato jedna starší
paní, která o nástroje zájem nejevila, spíš se stavila jen
tak na prohlídku. „A kdo to vlastně je?“
„Byl to slavný americký kytarista,“ poučil ji
Venca. „Ale to je jenom takový vtip, protože už je dávno
mrtvý. Je to taková rocková fosílie,“ zasmál se.
„Pamattujete si na šedesátá léta?“
„Vy si tady ze mě děláte srandu?“ chladně
odtušila po několika sekundách urputného přemýšlení
paní zákaznice, která se náhle cítila intelektuálně
ponížená. „Zavolejte mi ihned pana vedoucího, prosím!“
47
„Nedělám si z vás srandu,“ překvapeně opáčil
Venca a přemýšlel, co se to děje. „Měl to být jenom
takový vtip pro zákazníky, hlavně pro kytaristy.“
„Takže já pro vás nejsem zákazník?“
„Samozřejmě, že jste zákazník,“ připustil jí její
svaté právo Venca.
„Tak proč jsem ten vtip nepochopila?“
„To nevím,“ zamyslel se Venca. „Není mojí
chybou, když někdo nepochopí vtip.“
„A co jste myslel tím termínem fosílie, co?“
namířila na něj svůj složený deštník. „To mělo jako
znamenat, že každý, kdo pamatuje šedesátá léta, je pro
vás fosílie?“
„To jste mě špatně pochopila, madam,“ začal se
znovu omlouvat Venca. „Nic konkrétního tím nebylo
myšleno, je to jenom taková fráze.“
„Okamžitě mi zavolejte pana vedoucího!“ trvala
na svém hysterická paní a začala tlouct do pultu
deštníkem.
„Pan vedoucí tady není,“ zaujal obranný postoj
Venca. „Přijde asi až zítra.“
„Tak to máte jediné štěstí,“ odfrkla si uraženě ona
dáma a důstojně odešla. Tehdy Venca pochopil, že
mluvit pravdu se v obchodě nevyplácí.
„Ten pramen vlasů Jimiho Hendrixe není pravý,
že? To je vtip, ne?“ zeptal se ho ani ne za deset minut
další zákazník, mladý muž s dredy až na ramena.
„Ale kdepak, je pravý,“ ušlíbl se Venca. „Je to
originální artefakt přímo z Woodstocku.“
„Děláte si ze mě srandu?“ podivil se mládenec.
„Vždyť jsou ty vlasy rovné a světlé!“
48
„Vyrovnaly se gravitací, jak jsou pořád zavěšené
na tom háčku,“ vymýšlel si Venca. „Vždyť jim je už
třicet let, tak co byste chtěl! A vybledly na sluníčku!“
„No dobře, tak za kilo to beru,“ vytasil se
s peněženkou nakupující. „A k tomu mi dejte nějaké
paličky.“
A tak to šlo hodinu za hodinou, jak už to tak
chodí od těch dob, kdy lidé vymysleli hodinky. Náhle se
však stala ta nejpodivnější věc pod sluncem. Vedoucí
Pelikán se vrátil z banky v pracovní době! To se běžně
nestávalo, jelikož měl rozum a práci se zásadně vyhýbal.
„Šéfe, prodal jsem ten pramen vlasů Jimiho
Hendrixe,“ přivítal ho nadšený Venca.
„Cože? Ty jsi prodal ten svůj culík, jako pramen
vlasů Jimiho Hendrixe?“ podivil se Gejza, který se vrátil
z banky jenom proto, že si zapomněl v kanceláři tržbu.
„Už jsem zažil hodně, ale tohle je vrchol. Který blbec to
koupil? A co když podá žalobu?“
„To si nemyslím, šéfe. Na paragon jsem napsal:
Komisní prodej a na ten se nevztahuje záruka,“ chvástal
se Venca.
„Ale to je skoro podvod,“ připomněl mu opatrně
pan vedoucí současnou obchodní realitu. „Každý blbec
přece ví, že pramen vlasů Jimiho Hendrixe si prostě jen
tak koupit nemůže.“
„Tak to nebude žádný problém, protože ten
pramen vlasů si koupil bubeník,“ vítězoslavně zahlásil
Venca. „A bubeníci jsou, jak známo, ti největší blbci pod
Sluncem! Zeptej se koho chceš, každý ti to potvrdí.“
„Vážně?“ okamžitě ochladl Gejza, kterému se
celý rozhovor pomalu přestával líbit. „Já jsem totiž taky
bubeník, jestli to náhodou nevíš!“
49
„Pardon šéfe, myslel jsem jiné bubeníky,“
zamumlal zaraženě Venca. „Ty, co chtějí být ze všech
nejhlasitější. Pořád do toho mlátí a ostatní pak není
slyšet. To určitě není tvůj problém.“
„No, to asi ne,“ zamyslel se nahlas Gejza a začal
v úvahách spřádat rozličné konspirační teorie ohledně
toho, kdo z jeho kapely s Vencou hovořil. Všichni
muzikanti se od přírody pomlouvají, to je přece jasné.
„Mimochodem,“ navázal, „zítra přijede na
kontrolu sám velký Suchánek, aby se na tebe podíval a
trošku tě přezkoušel ze znalostí o sortimentu, tak by ses
na to mohl mrknout. Hlavně na saxofon. A ne že mi
uděláš ostudu.“
„Žádný strach šéfe, mrknu na to,“ opáčil Venca.
„A jen tak mimochodem, byl tady i nějaký Polák a řekl
mi, že šuká mikrofony. Neměl bych to oznámit?“
„Dělej, jak myslíš,“ zasmál se při odchodu Gejza.
„Určitě to bude někoho zajímat. Ale žádné skopičiny
s nějakými vlasy Jimiho Hendrixe už tady dělat nebudeš,
to mi slib. Ještě by z toho mohl být malér.“
„Slibuju,“ zvedl dva prsty Venca a vedoucí
definitivně odešel.
Později večer, při odchodu z prodejny, Venca
přistoupil k vitríně dechových nástrojů a ostentativně
mrkl na vystavený saxofon, když už to slíbil šéfovi. Co
se na tom mám učit, pomyslel si. Vždyť je to úplně jasné,
pár plechů a nějaké klapky. Nejsem přece debil, řekl si.
Proč bych se měl něco učit? Učebnice lidem kradou duši,
jelikož přijímáním cizích myšlenek sice získává náš duch
na váze, ale právě tolik tratí na pružnosti, rozlouskl to.
No, v tomto případě Venca měl i neměl pravdu
současně. Vzdělávání nám sice dodává duševní potravu,
50
ale pouze samostatné přemýšlení může přinést nějaký
výsledek v podobě vlastního intelektuálního růstu. Ne
tolik, kolik se naučíme, ale tolik, kolik pochopíme, to se
projeví na růstu duševním, to byl jeho závěr. Ne že by to
takhle dokázal podat, spíše to vnímal intuitivně.
Raději uklidil pult, zamkl prodejnu, samolibě se
usmál a vyrazil poznávat krásy světa. Bez patřičného
rozptýlení duch uvadne, to ví každý, škoda, že jen
málokdo si uvědomuje, že nadbytkem rozptýlení se stane
totéž.
51
Kapitola desátá
Všichni blbci jsou si rovni
Druhého dne časně ráno, přibližně v jedenáct
hodin středoevropského času, zastavil před prodejnou
hudebnin nablýskaný Mercedes. Z něj vystoupil
ukázkový porevoluční podnikatel, samotný majitel firmy
pan Květoslav Suchánek. Neměl předražené oblečení,
ani žádné šperky, ale výraz v jeho obličeji, ten mluvil za
vše. Podle toho poznáte skutečné novodobé papaláše,
moc a velké peníze mívají ve zvyku po určité době
působení zanechat svou stopu i ve tváři jejich majitele. A
stejně jako pilné studium dodá po čase tvářím inteligentů
výraz, kterému se říká oduševnělost, tak moc a hodně
peněz zase dodává tvářím zbohatlíků výraz, kterému se
říká nadutost.
„Dobré jitro, pane Suchánku,“ pozdravil ho
vedoucí Pelikán, ale majitel řídkého kníru prošel bez
pozdravu kolem něj a zamířil přímo do prodejny. Tak to
má i být, podřízení musejí být udržováni v poníženém
přesvědčení, že jsou podřadné bytosti.
„Máte tady pořádný bordel,“ oslovil všechny pan
Suchánek místo pozdravu, jak míval ve zvyku při
inspekčních kontrolách. „A navíc tady máte úplně
prázdno! Jak je možné, že tady nevidím žádné
zákazníky, co? Přijel jsem až z Brna a zákazníci nikde. A
jaké jsou tržby? Doufám, že je to lepší, než minulý
měsíc?“
52
„Je to velmi slušné,“ zamumlal pan Pelikán, který
se mu servilně šoural v patách. „Lidé nakupují jako diví.
Jen tento měsíc máme prodány už tři piána.“
„Výborně! A kde jsou peníze?“ přejel jen tak
mimochodem Suchánek prstem po zadní desce
vystaveného piána. „A jak mi vysvětlíte tady ten prach?“
zeptal se pana vedoucího.
„Takovým způsobem najdete prach i na
operačním sále,“ zkušeně odpověděl Gejza. „Nikdy se
vám nepodaří, aby bylo všechno dokonale čisté.“
„No dobře,“ pokračoval v inspekci pan majitel.
„A jak je to s těmi penězi?“
„Vždyť víte jak to chodí, při prodeji na fakturu
školám to trvá i několik měsíců, než to přijde na účet,“
jal se vysvětlovat Gejza. „Podle mě můžete očekávat
platbu koncem příštího měsíce.“
„To si samozřejmě pohlídám, tím si buďte jistý.
A tohle je ten nový zaměstnanec?“ zaostřil Suchánek
svůj kalný zrak na Vencu.
„Přesně tak, pane řediteli,“ opáčil Gejza. „Pan
Kiliján se jeví jako velká posila kolektivu. Zapracoval se
v podstatě okamžitě.“
„Tak mi něco povězte o hudebních nástrojích,“
oslovil Vencu přímo pan majitel. „Kupříkladu by mě
zajímalo, jak se hudební nástroje dělí?“
„Hudební nástroje se dělí na klávesové, strunné,
dechové a bicí,“ začal Venca u ponižujícího výslechu.
„Klávesové jsou…“
„Dobře, zkrátíme to,“ přerušil ho Suchánek a
opřel se s převahou majitele do opěradla předraženého
křesla v Gejzově kanceláři. „Tak mi něco řekněte třeba o
saxofonu. Něco o jeho historii, materiálu a ladění.“
53
„Saxofon je krásný nástroj, ale kytara je
praktičtější,“ začal opatrně Venca. „Kytara se skládá
s krku, desky, lubů,“ ale byl ihned přerušen.
„Mě ale zajímá saxofon, pane Kilijáne. Neutíkejte
mi od otázky!“ poručil si Suchánek. „Na takové chytráky
mám spadeno.“
„K tomu se dostanu později, jemnostpane,“
pokoušel se získat čas Venca, lehkým přirovnáním
majitele k Trautnberkovi. „Kytara je malý orchestr, jak
řekl klasik. Takže kytara se skládá…“
„Víte vůbec něco o saxofonu?“ skočil mu do řeči
pan ředitel. „Podle mě jste se na to ani nepodíval.“
„Saxofon patří mezi nástroje dechové a to
konkrétně plechové,“ tipl si Venca.
„Tak to se mýlíte, mládenče!“ zbrunátněl
Suchánek. „Saxofon patří mezi nástroje dřevěné. A
jenom pitomec to neví!“
„Vždyť je z plechu,“ bránil se Venca. „Je támhle
ve vitríně, můžete se podívat.“
„Vy si myslíte, že nevím, jak vypadá saxofon?“
zbrunátněl Suchánek.
„Nemyslím,“ zašeptal Venca.
„No proto,“ povýšeně opáčil pan ředitel. „Není
totiž vůbec důležité, z čeho je saxofon vyroben, ale jak
se u něj tvoří tón.“
„Přesně tak,“ přisvědčil Venca.
„Tak jak se u saxofonu tvoří tón?“ pokračoval ve
výslechu Suchánek.
„Pusou,“ oznámil mu Venca výsledek své
dedukce.
54
„Plátkem, vy ignorante!“ začal ječet Suchánek.
„A ten je přece dřevěný, že? Tak co o saxofonu ještě
víte.“
„No, teď zrovna nevím,“ znejistěl Venca.
„Cože? Vy nevíte, jestli něco víte? Tak co vlastně
vůbec víte?“
„Já prostě jen nevím, jak mám správně
odpovědět,“ začínal to Venca vzdávat.
„Víte co, jděte zatím do prodejny a já si o vás
promluvím tady s panem vedoucím,“ propustil ho
Suchánek s krajně opovržlivým výrazem v obličeji.
Venca se tedy vyšoural z kanceláře a dumal nad
tím, proč ho ti arogantní papaláši vždycky tak vyvedou
z míry. Můžou být blbí jak tágo, ale stejně mě vždycky
rozhodí, přiznal si. Asi v tom budou hrát roli nějaké
parapsychologické síly, uzavřel to. Po pěti minutách
vylezl z kanceláře nervózní Gejza a kývl na něj.
„Poslouchej, Venco. Ukecal jsem ho, aby tě tady
nechal, ale příště si musíš dávat bacha. Suchánek je
saxofonista, vždyť jsem ti to říkal?“
„Nic jsi mi neříkal,“ vymlouval se Venca.
„Říkal jsem ti, ať se mrkneš na saxofon!“
připomenul mu jejich včerejší rozhovor Gejza. „Nebo si
to snad nepamatuješ?“
„Mrkl jsem na ten saxofon ve vitríně, ale nic se
nestalo,“ pokoušel se zahrát svou lenivost do autu Venca.
„Myslel jsem, že si děláš srandu,“ dodal pokorně, aby si
ho udobřil.
„Víš co, přestaň už konečně blbnout a jdi do
skladu převzít nové zboží. Já to s tím troubou vyřeším,“
nařídil mu Gejza a vrátil se do kanclu. Věděl, co ho
očekává, tak se moc netěšil.
55
„Nechápu, že si ho tady chcete nechat, pane
Pelikáne. Ten člověk je totální idiot,“ hulákal
v zavřeném kanclu ředitel Suchánek na vedoucího,
jelikož to byl už od přírody hulvát. Myslel si, chudák, že
být sprostý je totéž, jako bezprostřední. „Vy si ho tady
vážně nechat prodávat? Vždyť nerozezná flétnu od harfy.
A co myslel tím jemnostpanem, to ze mě dělal blbce?“
„Není zas až tak špatný, jak se zdá,“ začal
s obhajobou vedoucí, kterému bylo jasné, že mu jiného
prodavače nepřidělí. „Jenom jste ho možná znervóznil.
Podle jeho osobní složky má skvělé předpoklady právě
pro tuhle práci.“
„To je mi jedno! Podobné nesmysly má v
životopise napsané každé vemeno!“
„Ale vy jste na něj byl moc přísný, pane
řediteli,to musíte uznat,“ bránil Vencu Gejza. „Člověk,
který právě nastoupil na nové místo, by měl dostat
nějaký čas, než do toho pronikne.“
„Znervóznit se nechají jenom blbci,“ zabručel pan
Suchánek, který za celý život nervozitu nezažil. Jeho
vrozená nadřazenost mu to ostatně ani neumožňovala.
„No dobře, jak tedy chcete. Za měsíc přijedu na
další kontrolu a ten mládenec bude ovládat sortiment,
jako když bičem mrská, jinak letí!“
„To vám slibuji,“ otevřel dveře pan Pelikán, celý
šťastný, že má audienci za sebou. „Osobně na to
dohlédnu a určitě se to zlepší.“
Potom se vrátil do kanclu a zapálit si cigaretu,
aby vydýchal dnešní nepříjemnou kontrolu. K tomuto
účelu měl na stěně takovou pitomou krabičku s nápisem:
V nouzi rozbij sklo. Uvnitř byla cigareta, zápalka a
škrtátko. Milovník kýčů Gejza si ji kdysi jasnozřivě
56
koupil v nějakém stánku, aniž by tušil, že ji jednoho dne
použije. Byl sice zapřisáhlý nekuřák, ale jsou okamžiky,
kdy je třeba s tím seknout a konečně si zapálit. Ostatně,
nervy máme všichni jenom jedny a jsou chvíle, kdy
pouhý vzduch k pořádnému nádechu a výdechu prostě
nestačí. Měl totiž jisté problémy s odváděním tržby a
celé týdny se třásl, kdy se na to přijde. Ale o tom více
v dalších kapitolách.
57
Kapitola jedenáctá
Čestmír Hustovlas
Jestli z nás bude sportovec, vědec, či kriminálník,
k tomu bylo do značné míry zaděláno už při našem
početí. Pokud byli naši biologičtí rodiče malého vzrůstu,
s kariérou basketbalisty se můžeme nejspíš hned
rozloučit. Pokud byli průměrného intelektu, Einstein
z nás také nebude, s tím se nedá nic dělat. Cílevědomá
pracovitost je sice hezká věc, ale hranice možností již
byly narýsovány našimi chromozomy, zděděnými po
předcích. Ale jestli z nás bude jen zmetek, či dobrý
člověk, za to již odpovídá každý sám.
Místní podvodník a chronický lempl Čestmír
Hustovlas byl zajímavá figurka a navíc trpěl zvláštní
úchylkou. Chtěl být za každou cenu oblíbený. To je sice
dost obvyklá činnost většiny lidí, ale Hustovlas ji dotáhl
k dokonalosti, jelikož se mu ani za mák nechtělo
pracovat. Přes rozličná údobí vyhýbání se práci a
příležitostnému produkování neexistujících skupin, to
dotáhl až na samozvaného samaritána, kterému leželo na
srdci blaho jeho okolí, samozřejmě pouze na hubě.
„Jak se ti daří?“ ptával se svých rozličných
známých s výrazem účasti ve tváři. „Můžu ti nějak
pomoct?“
Byla to ale značně pokrytecká otázka, jelikož
Hustovlas nikdy nikomu nepomohl, jen o tom mluvil, ale
fungovalo to dokonale. Měl pověst toho nejochotnějšího
člověka na světě. Bohužel, jakmile došlo k nějaké akci,
58
zapáchající fyzickou činností, Čestmíra náhle nebylo. Jen
jednou se objevil na jakémsi stěhování a to pouze proto,
že si spletl v telefonu slovo stěhování a grilování.
Jakmile uviděl náklaďák se skříněmi, ihned si vzpomněl
na nemocnou babičku a odkvačil.
Každý už ho znal a bral to jako folklór. Čestmír
Hustovlas však netušil, že si z něj všichni dělají legraci,
jak už to tak u podobných figurek bývá a svou pomoc
ostatním nabízel dál, zejména když nikde kolem
nehrozilo nebezpečí konkrétního využití. Nakonec však
narazil.
„Nazdar Tondo! Jak se máš?“ pozdravil na
chodbě svého souseda z bytovky. Znal ho sice jen od
vidění, ale to mu nijak nepřekáželo v jeho úlisném
pokrytectví. „Můžu ti s něčím pomoct, kamaráde?“
„Víš, po pravdě řečeno můžeš,“ překvapil ho
Tonda. „Mám ve sklepě starou vanu, litinovou a
potřeboval bych ji přenést do kontejneru. Je to tady
kousek za rohem, maximálně dvě stě metrů, neboj, za půl
hodiny jsme zpátky.“
Hustovlas zalapal po dechu.
„Víš, ale já teď zrovna nemám čas, právě musím
se psem na veterinu a ještě, ééé…“
„Nespěchej,“ vychutnával si ho Tonda. „Nejdřív
si kup toho psa a potom s ním skoč na tu veterinu. Budu
tady na tebe čekat. Nabízet nezištnou pomoc kamarádům
je ta nejušlechtilejší věc pod sluncem a já nedovolím,
aby ti to někdo vyfouknul.“
Čestmír rychle mizel z dohledu a zanechal Tondu
čekat navěky. To víš, ty trotle, nosit nějaké rezavé vany,
to by mi ještě chybělo, pomyslel si. Poté vyrazil směrem
k prodejně hudebnin, kde měl sraz s vedoucím Gejzou
59
Pelikánem ohledně menšího manka, které vzniklo po
jedné jejich společné nevydařené koncertní akci.
Na tak zodpovědný úkol je však třeba se řádně
posilnit, a proto Čestmír nejprve zaskočil na kus řeči
s kýmkoliv, kdo byl zrovna po ruce, do místního baru,
nedaleko prodejny. V posilňování byl dobrý, škoda jen,
že po určitém čase se ono posilňování tak nějak
přirozeně změnilo v oslabování, ale to už je osudem
všech, kteří mají problémy s odhadem tréninkových
dávek.
„Myslíš si o mně, že jsem alkoholik, když piju
kořalku už dopoledne?“ zeptal se podnapilý Čestmír
zhruba po dvou hodinách od začátku posilňování
znuzeného barmana.
„To nevím, pane. Nikdy jsem žádného alkoholika
neviděl,“ zavtipkoval oslovený.
„Tak schválně, tipni si?“ provokoval ho Česťa.
„Podle mě nejste alkoholik, ale normální chlápek,
který má nějaké trable,“ utrousil zkušeně barman.
„Prostě si jen dáváte skleničku na povzbuzení,“ dodal a
chopil se utěrky na pulírování skla.
„Chyba, kamaráde! Jsem alkoholik na druhou,“
opravil ho Čestmír. „Každý, kdo se ostatních ptá, jestli
náhodou není alkoholik, ten už jím dávno je.“
„No tak dobře, jste alkoholik na druhou, už vás
poznávám,“ odsouhlasil mu to barman a dál leštit
sklenice. „Ale musím říct, že tak blbého alkoholika jsem
ještě fakt neviděl,“ mumlal si pro sebe.
„Správně!“ pokýval hlavou Hustovlas. „Na konci
minulého roku jsem si dal dvě předsevzetí, že přestanu
pít a že přestanu kouřit. A víš, co se stalo? Hned prvního
ledna jsem je obě porušil,“ dodal a zasmál se sám sobě.
60
Ale jelikož se barman nezasmál, tak pokračoval. „A víš,
proč jsem znovu začal? Abych neměl ten, no jak se tomu
říká?“
„Absťák?“ napověděl mu otázkou barman.
„Jo,“ škytl Čestmír, „já mám totiž občas malou
slovní tu…, no, jak se tomu nadává?“
„Zásobu?“ zeptal se čím dál víc překvapený
barman.
„Přesně tak!“ poručil si rozverně pan Hustovlas.
„Dej mi ještě jeden rum a zaplatím.“
„To už jste mi říkal nejméně šestkrát,“
pokračoval číšník v leštění sklenic. „Nechcete zaplatit, až
když doopravdy půjdete?“
„Nechci platit vůbec! Peníze jsou totiž dílem
Ďábla, jak říkal Konfucius!“ oznámil mu s těžkým
jazykem Čestmír. „A schválně, kolik je hodin? Máš
vůbec hodinky?“
„Nemám,“ nakvašeně opáčil barman. „Podle mě
jsou hodinky taktéž dílem Ďábla.“
„Hele, my si budeme rozumět,“ zasmál se
Čestmír. „Můžeš mi tykat a tolerovat sekyry. Jenom
nesmíš být vtipnější než já. To bys mě nasral, jelikož
mám pověst největšího vtipálka na severní polokouli.“
„Máš pověst největšího ožralce na severní
polokouli,“ zamumlal si pro sebe onen číšník a nahlas
řekl: „Tak brzo byste měl pít raději jen nealkoholické
nápoje.“
„Nealkoholické nápoje piju jedině v případě,
když nejezdím autem,“ rozverně zahlásil Hustovlas, ale
opět nebyl se svým geniálním vtipem pochopen.
„Jste velký filozof,“ ironicky opáčil číšník.
61
„Přesně tak,“ pochválil sám sebe Čestmír. „Čtu
Konfucia, kamaráde, to abys věděl s kým mluvíš. A jen
tak mimochodem, kolik je vlastně hodin?“
„Už jste se mě několikrát ptal, je čtvrt na jednu,“
odpověděl mu barman a věnoval se dál čištění sklenic.
Už měl těch jeho intelektuálských vtípků po krk. Česťa
se tedy zvedl a odkvačil. Ale ať už to bylo jak chtělo,
Čestmír Hustovlas byl v podstatě naprosto neuvěřitelný
týpek, lempl a flákač v jedné osobě, které nový
demokratický režim ihned po revoluci začal plodit po
stovkách.
62
Kapitola dvanáctá
Tak tohle je ten velký svět
Že se lidé dělí na význačné a obyčejné, to ví asi
každý, ale málokdo už tuší, podle jakých kritérií
k tomuto rozdělení dochází. Kupříkladu běžný obyvatel
Prahy se zcela samozřejmě považuje za člověka
významnějšího, nežli libovolný občan z Dolní Lhoty.
Úplně stejně přemýšlí milionář, který se setká
s člověkem nemajetným. Považuje ho za hlupáka, byť by
to byl geniální matematik. Kdyby nebyl hlupák, byl by
přece taky bohatý jako já, myslí si. Nedokáže totiž
pochopit, že existují i lidé, kterým nejde o peníze.
Ale úplně nejlépe je to vidět u našich milých
umělců, kteří žijí v těžkém osobním bludu. Říká se jim
umělci, aniž by však většinou cokoliv uměli. Ti považují
všechny takzvané neumělce za bídné červy, aniž by jim
docházelo, že málokdo z nich by dokázal přežít jeden
jediný měsíc takového typického neumělce, kdyby v naší
zemi neexistoval štědrý systém grantové podpory
podobných „umělců“. Z dobrovolného vstupného by si
totiž většinou nevydělali ani na slanou vodu.
„Nazdar mládenče, tak ty jsi ten nový prodavač?“
zeptal se pár minut nato Čestmír Hustovlas prodavače
Vency a jen tak mimochodem předvedl v alkoholické
opojení několik baletních kroků, aniž by to měl právě
v úmyslu.
„Jsem doopravdy prodavač,“ přiznal se Venca a
překvapeně si ho měřil. „To už je takový úděl, když si
63
člověk nemůže vybírat. Moment, kam se to šinete?“
zeptal se, když onen mladík vlezl za pult.
„Klídek, jdu za Gejzou,“ začal vtipkovat
podnapilý Čestmír. „Určitě je vzadu a připravuje se na
odchod do banky. Banka je prostě banka, tam se musí
chodit denně!“
„Pan vedoucí už do banky odešel,“ opověděl mu
zdvořile Venca, který jeho geniální vtip nepochopil,
protože svého šéfa ještě neznal. „Určitě se ale brzy vrátí,
takže si zatím můžete prohlédnout nějaké hudební
nástroje,“ dodal, aniž by věděl, že cesta do banky je jen
záminka k vyřizování soukromých záležitostí.
„Hudební nástroje jsou dílem Ďábla!“ zaskočil ho
Čestmír svým dalším oblíbeným postřehem, který v
podobných situacích používal. „Chápeš to?“
„Chápu,“ raději s ním souhlasil Venca, i když to
nechápal. „Akorát nevím proč.“
„A to zase vím já,“ opáčil povýšeně Hustovlas.
„Ty to nevíš, protože nečteš Konfucia!“
„Nečtu a vy taky ne,“ odtušil odměřeně Venca,
kterému bylo hned divné, že by Konfucius řekl
takovouhle blbost.
Chvíli bylo ticho.
„No dobře,“ zamumlal překvapený Čestmír nad
tak rozhodnou odpovědí. „Tak já si to tady raději
prohlídnu a pak se uvidí. Mimochodem, co to je?“ ukázal
na kousek papíru na pultě.
„Ale nic, jenom taková báseň. Trošku píšu a chci
publikovat v Literárních novinách,“ přiznal se Venca.
„Ale ty tvoje básně jsou nějaké divné,“ odfrkl si
Čestmír. „Vždyť se ti to ani nerýmuje.“
64
„Píšu volným veršem, to je dneska moderní. Říká
se tomu báseň v próze,“ vysvětlil mu svou básnickou
techniku Venca. „Takzvaný versus libre, volný verš.“
„No jo, tím se to vysvětluje,“ zamyslel se pan
Hustovlas. „A co když žádný volný verš neexistuje?“
pokračoval se vyptávání.
„Je to uznávaná básnická technika,“ poučil ho
Venca. „Klasický rým strašně omezuje v tvorbě,“ dodal,
aniž by si přiznal skutečnost, že volným veršem píšou
jedině ti, kteří ten skutečný rým neumí najít. „Dneska
píšou básně s rýmem jenom diletanti, nebo podobní
zoufalci.“
„Podle mě jsi blbec,“ ohodnotil Vencovu snahu
Hustovlas.
„Možná jste blbec by,“ opáčil uraženě Venca.
„Každý, kdo pozná blbce na první pohled, musí z něčeho
vycházet.“
Po hodně dlouhých pěti minutách znovu cinkl
zvonek a do prodejny vešel vedoucí Gejza. To bylo
v krátké době podruhé, co se musel obtěžovat do
prodejny v době osobního volna, jak sám nazýval
pracovní dobu. A ještě takhle pozdě odpoledne, čert aby
to spral.
„Venco, chybí mi v tržbě šest stovek a já nevím,
kde jsou,“ rozkročil se před pultem a zaťukal si na
aktovku. „Mohl bys mi to nějak vysvětlit?“
„Šéfe, dal jsem několika kamarádům pár strun na
dluh. Žádný strach odpoledne to zaplatí.“
„Jestli ho propustíš kvůli šesti stovkám Gejzo, tak
si u mě klesnul na úroveň ubohého punťičkáře,“ vmísil
se jim do rozhovoru Čestmír, který byl velmi rád, že už
není v obchodě s tím divným Vencou sám.
65
„Nazdar Česťo, co tady pohledáváš?“ podivil se
pan vedoucí.
„Čekám tady na tebe.“
„Tak to čekáš zbytečně, protože tady nejsem a
nebudu,“ oznámil mu Gejza a vydal se ke své kanceláři,
aby dokončil včerejší vyúčtování. „Mám moc práce,“
houkl na něj, než se za ním zavřely dveře kanceláře.
„Hele Venco, potřebuji si s někým skočit na
pivo,“ oznámil Čestmír Vencovi. „Co máš v plánu, až to
tady zavřeš?“
„My si tykáme?“ zeptal se ho povýšeně Venca.
„Už si tykáme skoro hodinu,“ odvětil udiveně
Hustovlas. „Já tykám každému, to je můj styl!“
„Vy mi sice tykáte, ale já vám vykám!“ opravil
ho Venca.
„Tak mi taky tykej a pojď se mnou na pivo,“
vyzval ho Česťa. „Stejně je za chvíli polední pauza.“
„To nejde,“ začal se vymlouvat Venca. „Ještě
jsem dneska nic nejedl.“
„Pivo je podle nejnovějších výzkumů druh jídla,“
opáčil zkušeně Česťa. „Takže klidně můžeš jít se mnou
na pivo. Už jsi viděl, aby někdo jedl před jídlem?“
„No, možná bych mohl poprvé v životě to
záhadné pivo ochutnat,“ pokračoval v konverzaci Venca.
„Výborně, lepšího učitele nikde nenajdeš!“
oznámil mu Hustovlas, který právě pochopil, že nalezl
ideálního dobromyslného troubu, který mu zaplatí útratu.
Podobných troubů je totiž plný celý svět. Zanedlouho
Venca předal směnu paní Věrce a vyrazil společně
s novým kamarádem Hustovlasem na slíbené pivo.
66
„Skočíme nejdřív do Bastily za Adélou, alespoň
se s ní seznámíš, když teď budete spolu dělat,“ určil směr
zkušený Hustovlas.
„Vždyť je nemocná,“ zamyslel se Venca. „Měla
by být doma.“
„Jenomže Adéla, když je nemocná, tak vždycky
sedí v Bastile, to si zapamatuj,“ oznámil mu
chladnokrevně Čestmír. Pak šli.
„Nazdar vy dva,“ pozdravila je slečna Adéla,
sedící u baru, když konečně vstoupili do Bastily.
„Kdopak to je Česťo? Nějaký muzikant? Vítej mezi
námi, já jsem Adéla, harfenistka.“
„Já jsem Venca,“ představil se jí Venca. „Venca
Kiliján.“
„A dál?“ zeptala se ho odměřeně Adéla.
„Tomu nerozumím,“ podivil se upřímně Venca.
Ono je ještě něco dál?“
„Přesně tak,“ povýšeně si ho změřila slečna
Adéla. „Kupříkladu já hraju na harfu a ty?“
„Já jsem prostě Venca,“ přiznal se Venca.
„Tak ty jsi neumělec?“ zeptala se ho Adéla s
opovržením, jako by se jí právě Venca přiznal k nějaké
obzvlášť odporné sexuální úchylce. „Tady se ale scházejí
jenom umělci!“
„Je to básník,“ pokoušel se zachránit situaci
Čestmír. „A dokáže psát i písně, že? Proto jsem ho
přivedl, budete totiž spolu pracovat. Venca je totiž ten
nový prodavač.“
„Aha, tak to jsi ty,“ zasmušila se Adéla, která
zřejmě očekávala někoho oduševnělejšího. „Tak ahoj.“
67
„Ahoj,“ zdvořile opáčil Venca. „Ale s tím psaním
písní to není tak slavné, neumím totiž noty. Jsem takový
muzikant samouk. Píšu zatím jenom do šuplíku.“
„Žádný pořádný muzikant neumí noty,“ prozradil
Čestmír všem vespolek současnou brutální skutečnost.
„Já jako producent to musím vědět.“
„Já taky neumím noty,“ opáčila radostně Adéla,
která nepochopila srandu. „Raději hraju pocitově, prostě
improvizuju. A kromě toho píšu haiku.“
„Co je to haiku?“ zajímal se Venca.
Adéla na něj znovu pohlédla s výrazem
naprostého opovržení a po chvíli povýšeného ticha mu to
začala vysvětlovat: „Haiku, to je východní básnická
forma, ohraničená počtem slabik, jak každý ví! V první
větě je pět slabik, ve druhé sedm a ve třetí zase pět.“
V tu chvíli se Venca na okamžik zamyslel. A
protože v matematice byl vždycky slabší, použil pod
stolem prsty. „Copak jsem nějaký akademik?“ prohlásil
po chvíli počítání slabik. „Systém 5-7-5 není nic pro mě,
já se potřebuji vyjadřovat pocitově! Já jsem umělec, ne
nějaká kalkulačka. Matematika a umění nejdou
dohromady. Já mám raději esoterické vědy.“
„To máš pravdu, matematika nestojí za nic,“
povzbuzovala ho Adéla k dalším pitomým postřehům.
„Co svět světem stojí, tak ještě žádný matematik
nenapsal kloudnou písničku.“
„To asi proto, že matematika je odříznutá od
skutečného života,“ snažil se mudrovat Venca, ale
jediný, kdo si z toho vzal poučení, byl číšník, který
Vencovi briskně po jeho provolání nenápadně připsal
další dvě čárky. To tě naučí, srabe, řekl si a dál čepoval.
68
Konverzace nadále plynula v podobném duchu,
aniž by si prosťáček Venca povšiml, že si z něj ti dva
rádoby intelektuálové dělají legraci, to až později, když
podobné chytráky prokoukl, na ně začal být alergický.
„Bylo to fajn, ale už musím jít,“ prohlásil po
nějaké chvíli Venca a zaplatil. Nebylo mu divné, že tam
seděl jen deset minut a platil místo jednoho piva tři.
„Zítra se uvidíme v práci!“ zavolala na něj Adéla
a Venca jí ve dveřích zamával.
„No to je blbec,“ naklonila se hned nato Adéla k
Čestmírovi. „Kdes ho sehnal?“
„Byl jsem za tebou v práci a on tam trůnil za
pultem. Ale je to tvůj nový kolega, tak s ním musíš
vycházet,“ připomněl jí tu radostnou novinu Hustovlas.
Potom se zasmál takovým tím povýšeným způsobem,
který má každý rád.
„No to bude radost,“ zasmušila se Adéla.
A přesně v tu chvíli dostal Česťa výborný nápad,
se kterým však musel počkat až na příští týden, aby si
nejprve něco ověřil na místní Radnici. Tam měl za svou
dosavadní kariéru podnikavého podvodníka spousty
vypečených kamarádů, povětšinou stejného ražení, jako
byl on sám. Ono totiž vůbec není náhoda, že ti největší
lumpové mají známosti právě v politických kruzích.
69
Kapitola třináctá
Ach ty ženy
Jsou prý věci mezi Nebem a Zemí, alespoň takhle
se to říká. Na Zemi žijeme, ale termín Nebe je dost
nejasný. Osobně se domnívám, že Nebe začíná tam, kde
končí atmosféra a začíná Vesmír. No a v tomto relativně
úzkém koridoru se podle výše uvedeného lidového rčení
mají nacházet jakési věci, čili ony věci mezi Nebem a
Zemí. Jaké jsou to věci a proč by tam něco dělaly je
ovšem opět nejasné. Víte co, raději se v tom už
nebudeme šťourat a přejdeme k dalšímu příběhu.
„Paní Věro, to byste nevěřila, co se mi na
dovolené stalo!“ vyhrkla slečna Adéla hned druhý den
ráno, když se konečně po prodloužené dovolené
dostavila do práce v hudebninách. „Tebe to bude taky
zajímat, Venco, vím, že se zajímáš o esoterické vědy.
Byla jsem na hypnóze!“
„Na hypnóze?“ opakovala to po ní paní Věra,
jako v nějakém pitomém seriálu, kde se scénárista snaží
nahonit minuty. „A kde?“
„Až ve Studénce. Ordinuje tam nějaký pan Jiří
Vyčichlo,“ naparovala se Adéla a pomalu si sundávala
svůj nový kožich. „Každou neděli hypnotizuje pacienty a
zjišťuje jejich minulé životy. Je to expert!“
„A jak se jmenuje?“ zeptala se paní Věra.
„Vždyť to říkám, Jiří Vyčichlo,“ podivila se
Adéla nad neschopností paní Věrky podržet v paměti cizí
jméno déle než pět sekund.
70
„To je strašně nelibozvučné jméno,“ podotkla
paní Věra. „Navíc je takové obyčejné,“ podotkla. Měla
na to právo, sama se jmenovala Šupáková a proto byla na
nelibozvučná jména dost alergická.
„To máte pravdu, paní Věrko,“ přitakala jí Adéla.
„Proto taky používá umělecký pseudonym Hugo
Vyčichlo. To zní mnohem tajemněji. Ale v telefonním
seznamu ho nenajdete, tu psychotronickou laboratoř má
tak říkajíc na volné noze.“
„A jak to probíhalo?“ nadšeně vyzvídala paní
Věrka. „Vyprávěj, přeháněj! Ale po pravdě, jinak
uvidíš.“
„To bylo tak,“ odvětila Adéla, a kdybychom byli
ve filmu, tak by se obrazovka zamlžila a došlo by
k sekvenci, které se říká retrospektivní skok. I my se tedy
vrátíme v čase o několik dní zpět a celé setkání si
popíšeme ve třetí osobě, protože tak je to lepší a basta
fidly.
„Chtěla bych vědět, čím jsem byla v minulém
životě,“ začala nervózně slečna Adéla, sedící před
Mistrem Hugo Vyčichlem. „Přijela jsem až z Ostravy,
tak doufám, že to bude stát za to.“
„V minulém životě jste byla nejspíš uklízečka,“
oznámil jí znuděně pan Vyčichlo a šťoural se dál v nose.
„Nic zajímavého nevidím.“
„Uklízečka?“ zeptala se znechuceně Adéla.
„Sousedka byla u nějakého vašeho kolegy v Praze a ten
jí řekl, že byla Kleopatra. To není spravedlivé, ta čůza
byla Kleopatra a já uklízečka?“
„Klídek, ještě jste nezaplatila,“ zasmál se pan
Vyčichlo. „Pak se to většinou zlepší. Nejdřív vás budu
muset zhypnotizovat a potom se uvidí, co bude dál. Ale
71
nebude to zadarmo, nejsem žádná charita. Když není
peníz, tak není láska, jak se říká.“
„Aha! A kolik chcete?“ zajímala se Adéla.
„Tisícovka úplně postačí,“ usmál se Mistr. „To je
na nutné výdaje, jistě chápete. Spojení s temnými silami
si vyžaduje patřičnou přípravu.“
„Dobře, tak tady máte,“ sáhla Adéla do kabelky a
ledabyle vyndala požadovanou částku. Mohla si to
dovolit, počet jejích pravidelných milenců byl
dvouciferný, takže o peníze neměla nouzi. „Můžu si u
toho lehnout tady na ten váš postarší divan?“
„Klidně, pokud se nebojíte roztočů,“ dodal
ironicky mistr a zapálil svíčku. „Takže nyní pozorujte
tuhle kouzelnou svíčku. Vaše víčka jsou těžší a těžší…“
„Moment, moje víčka nemůžou být těžší,“ obořila
se na něj rozhořčeně slečna Adéle. „Váží určitě úplně
stejně tolik, jako před chvílí. Jím jenom jogurty s
cereáliemi, víčka mi nemůžu tak rychle přibrat!“
„No dobře, tak vaše víčka se vám pouze zdají být
pořád těžší a těžší. Chápete? Je to jen takové přirovnání.“
„To by šlo,“ uvolnila se Adéla.
„Za chvíli nebudete moct pohnout ani rukou, ale
budete slyšet můj hlas,“ pokračoval dramatickým hlasem
Mistr Vyčichlo. „Rozumíte tomu?“
„Ano,“ potvrdila mu s očekáváním slečna Adéla.
„Tak mi řekněte, co právě vidíte?“ zeptal se jí
Mistr, mimochodem sám velice zvědavý.
„Svíčku,“ připustila Adéla.
„Nemyslel jsem okem, ale pocitem,“ domlouval jí
pan Vyčichlo. „Zavřete oči a řekněte mi, co teď cítíte.“
72
„Cítím kouř z té svíčky,“ nasála zodpovědně
Adéla do svého čichového orgánu valnou část vzduchu
z místnosti. „A navíc jsem nervózní.“
„Nemyslel jsem nosem,“ opáčil znechuceně
Mistr. „Myslel jsem mimosmyslově! Ale i tak vás chápu,
cítíte kouř? Tak to je jasné! Je to kouř z bojiště!
V minulém životě jste byla nepochybně Alexandrem
Velikým. Vidíte nějaké válečné vozy?“
„Možná!“ vykřikla hystericky Adéla, od přírody
snadno podléhající podobným atmosférám. „Ten kouř,
co cítím, mi skutečně připomíná bojiště. Vidím i nějaké
válečné vozy, alespoň myslím.“
„Výborně,“ povzbuzoval ji Mistr. „Nyní se
vracíte se do svého minulého života. Za chvíli se vám
vybaví i zážitky z tažení.“
„Jo, úplně slyším ten ryk a klaksony,“ potvrdila
mu to se zavřenýma očima Adéla.
„To je z ulice, tím se nenechejte rozptylovat,“
přivřel Mistr okno. „Nám jde o minulost. A co ještě
vidíte? Nějaké mrtvoly? Ponořte se do své duše!“
„Jo, vidím mrtvoly chlapů,“ pousmála se slečna.
„Chlapi jsou totiž častokrát pěkné svině, patří jim to.
Patří jim to!“
„Správně, nechejte emoce plynout,“ dostával se
do extáze pan Vyčichlo a jako zkušený slizoun ji v tom
ještě podporoval. „Poddejte se svým pocitům, to je ta
správná cesta. A co ještě vidíte?“
„Vidím se, jak velím řadovým důstojníkům,“
skoro se nadzvedla Adéla. „To je pocit! Sekýruju velitele
jednotlivých pluků a ti se neodváží ani ceknout.“
„Hotová věc, můžete se probudit,“ oznámil Adéle
mistr Vyčichlo, sám překvapen, jak to šlo dnes hladce.
73
„V minulém životě jste byla jedním z největších
vojevůdců světa. Alexandrem Velikým! Je jenom na vás,
jak toho nyní využijete ve svém současném životě.“
„Tak to si pište, že toho využiji!“ opáčila
sebevědomě Adéla. „To se ještě budou všichni divit.“
„Taky si myslím,“ Pousmál se Mistr esoterických
umění pan Hugo Vyčichlo a schoval právě vydělanou
tisícovku do peněženky. „Takže to je asi tak všechno.“
Tímto retrospektivní skok končí a nyní již čtenáři
jen zbývá, představit si další zamlžení, které nás vrátí do
současnosti.
„Takže to je asi tak všechno,“ zakončila své
vyprávění slečna Adéla, shodou okolností úplně stejnými
sovy, jako pan Mistr. „V minulém životě jsem byla
Alexandrem Velikým a právě se s tím snažím vyrovnat.“
„Teda Adélo, to muselo být úplně skvělé,“
rozplývala se Věrka, zatímco Venca odfrkával.
„Máš s tím nějaký problém?“ zeptala se ho Adéla,
které jeho odfrkávání neušlo.
„Je to všechno takové nějaké divné,“ začal
ironicky brblat Venca, jelikož nesnášel emancipaci.
Podle něj emancipace nebyla nic jiného, než že si ženské
hrají na chlapy, což je stejně odporné, jako když si chlapi
hrají na ženské. „Asi si z tebe někdo vystřelil.“
V tu chvíli se otevřely dveře kanceláře vedoucího
Pelikána.
„Adélo, mohla byste skočit ke kopírce a přinést ty
katalogy, které jsem nechal namnožit? Už tam leží
hodinu,“ houkl na ni vedoucí Pelikán.
„Mě už nebudete komandovat, pane vedoucí,
s tím je konec. Už ne! Nejsem jen tak někdo!“
74
„Co jste to řekla?“ naježil se Pelikán, zvyklý na
poníženou subordinaci.
„Jste ubožák, pane vedoucí. V minulém životě
bych se s vámi vůbec nebavila.“
„To nemusíte ani teď. Máte padáka!“ začal ječet
šéf. „To je nejhrubší porušení kancelářské disciplíny,
které jsem kdy viděl! A to jsem pracoval i na Byťáku!“
„Tak se tam běž vyfotit, narcisto, tady už nebudu
ani minutu,“ odvětila hrdě Adéla a práskla dveřmi.
Od té doby je Adéla ženou v domácnosti, ale
nevede se jí špatně. Pár dní po svém vyhazovu si
nabrnkla nějakého majora Ticháčka, velitele pluku místní
posádky, kterého doma řádně sekýruje. Občas za ním
zajde i do práce a při té příležitosti zpéruje celý pluk.
Možná na těch řečech o Alexandru Velikém může být
něco pravdy.
75
Kapitola čtrnáctá
Blbec k večeři
Prací by se měl naplnit smysl lidské existence a
vůbec tak nějak celkově by to naše pozemské lopotění
mělo mít nějaký hmatatelný výsledek. To tvrdí ve vzácné
shodě jak staří filozofové, tak moderní psychologové.
Malou vadu na kráse této silné myšlenky vidím ve
skutečnosti, že příslušníci ani jedné z výše zmiňovaných
skupin sami nikdy nepracovali, alespoň ne fyzicky.
Zřejmě z toho důvodu, že by jim potom ten čas chyběl
při filozofování, či jiném mudrování. Druhým to však
ordinují bez uzardění, každý z nás přece nejlépe ví, co by
měli dělat ti druzí.
Jenomže tak snadné to není, protože chodit do
práce a pracovat, to je veliký rozdíl. To ovšem filozofové
ani psychologové nikdy nezažili, proto s podobnými
výroky problém nemají. Ani Venca naštěstí neměl o
podobných myšlenkových intencích ani páru, proto mu
stačilo do práce pouze docházet, jelikož si myslel, že už
svou přítomností na pracovišti pracuje. To z něj do
budoucna dělalo dokonalého adepta na pracovníka
měsíce, což sebou nese i riziko, že si vás brzy někdo
všimne.
„Včera jsem objevil toho největšího blbce pod
Sluncem!“ prohlásil hned druhého dne ráno, ještě před
otevřením prodejny, Čestmír Hustovlas vedoucímu
Gejzovi. A aniž by čekal na odpověď, hned mu to
prozradil: „A víš kde? Právě tady! Je to ten tvůj nový
76
zaměstnanec, Venca, nebo jak se jmenuje. Pozval jsem
ho po práci na pivo a ty půjdeš taky. Mám totiž skvělý
plán.“
„Venca přijde každou chvíli, ale není to pitomec,“
bránil svého zaměstnance Gejza. „Možná to není žádný
génius, ale to nejsi ani ty, ani já!“
„Podle mě je praštěný pytlem,“ opáčil Čestmír,
zlehka uražený skutečností, že on za génia považován
není. „Píše trapné básně bez rýmu. No řekni sám, znáš
někoho tak pitomého?“
„Podle papírů je to úplně normální středoškolák.
Má dokonce i maturitu, takže nemůže být úplně blbý.“
„Je blbý jako tágo,“ trval na svém Česťa. „Je
dokonce tak blbý, že by ti mohl pomoct s tím mankem.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se ho opatrně Gejza. „Ty
o tom víš?“
„No jasně, že vím! S tím mankem, o kterém nemá
nikdo vědět. Hele, kamaráde, nech mě domluvit,“ zvýšil
hlas Čestmír, když viděl Gejzovy protesty. „Myslím ty
chybějící piána, za které jsi shrábl od škol prachy, ale
zatím jsi je nedodal. Pěkně ždímeš naše společné
socialistické hospodářství.“
„Hele, Česťo, já to všechno vrátím, potřeboval
jsem jen peníze na jednu malou rekonstrukci, takže to
není podvod, ale spíše půjčka. Půjčka o které nikdo
neví,“ bránil tentokrát sám sebe Gejza.
„No jasně,“ zasmál se Hustovlas. „Ale já bych
věděl o něčem lepším.“
„O čem?“ zeptal se po chvíli mlčení Gejza, který
začínal tušit nějakou levárnu.
„Mám takový nápad,“ dal mu ruku kolem ramen
Čestmír, přesně po vzoru všech podvodníků světa.
77
„Budeme prodávat na fakturu Základním i Hudebním
školám. Školy platí dopředu a my jim to zboží jim pak
prostě nedodáme. Obchodníci si tohle hlídají, ale školy
ještě ne. Těm je to úplně jedno, kdy to zboží dostanou,
nejsou to jejich peníze.“
„Vždyť to je podvod,“ vyděsil se Gejza. „Jak to
myslíš, že jim nedodáme zboží?“
„Žádný strach, nakonec to dostanou,“ zasmál se
Čestmír, který uměl být jako každý podvodník velmi
přesvědčivý. „Školy si objednají zboží jako vždy, pak ho
zaplatí a než ho dostanou, tak ty prachy dvakrát otočíme.
Jenom musíme zajistit, aby více objednávaly a v tomhle
směru jsem už učinil patřičné kroky. A vyfakturujeme je
na toho blbce, kdyby se něco podělalo.“
„Ale to je pořád podvod, Česťo!“ upozornil ho
Gejza. „Vystavit fakturu a současně nedodat zboží je
nebezpečné. Co když někdo podá oznámení.“
„Žádný podvod to není,“ uklidňoval ho Čestmír.
„Obchod je boj, ne podvod! Však to zboží nakonec
dodáme, žádný strach. Počkáme si na dvě upomínky a
peníze zatím budou dělat peníze. O ten zisk se nakonec
rozdělíme a nikdo se nic nedozví,“ zakončil svou vizi
Hustovlas.
„Jak to myslíš, že se to nikdo nedozví?“ zajímal
se Gejza. „Ty peníze přece budou vždycky někde
chybět?“
„Kde není žalobce, tam není soudce,“ poučil ho
Čestmír. „Takhle to dneska dělá každý! Když dodáš
zaplacené piáno až po půl roce, žaloba se stáhne. Mám
už vymyšlený celý plán! Založíme si takový vlastní
obchod v obchodě, to je geniální, nemyslíš? Ty budeš
mít proplacené faktury a policajti nic nezjistí, protože
78
všechno včas zrušíme. Jenom to nesmí být psané na
nikoho z nás.“
V tu chvíli cinkly dveře a do prodejny vstoupil
Venca společně s paní Věrkou.
„Zdravíčko vespolek,“ pozdravil je Venca, který
neměl ani tušení, jaké se tady ještě před chvílí kuly pikle.
„Hele Venco, potřeboval bych s tebou něco
probrat,“ otočil se na něj vedoucí Pelikán. „Paní Věra
tady dopoledne vydrží sama, stejně do oběda nechodí
moc lidí.“
„A o co jde, šéfe?“ zajímal se Venca.
„Ale nic zvláštního, chtěli bychom ti tady s
Čestmírem něco navrhnout,“ začal pomalu Gejza. „A víš
co? Nebudeme čekat až do večera, skočíme do Bastily a
probereme to hned. Co říkáš?“
„To zní dobře,“ zaradoval se naivní Venca, který
nikdy nevynechal žádnou příležitost, jak se ulít z práce.
A jelikož byl od přírody lehce natvrdlý, zvesela je
následoval.
Spiklenecká trojka vyrazila do blízkého baru, což
je vůbec to nejlepší a současně i nejhorší místo na světě,
k uzavírání obchodů. Záleží na tom, jestli chcete
zbohatnout, nebo zchudnout. Jestli zbohatnout, tak
nejhorší a jestli zchudnout, tak nejlepší.
„Tak o co jde, šéfe?“ zeptal se zvědavý Venca,
když si sedli ke stolu.
„Jde o ten tvůj koníček, zdá se mi, že máš talent,“
převzal iniciativu Čestmír. „Jsi básník, nebo ne? A mladí
umělci musejí dostat šanci, jinak ustrnou.“
„No jo, ale já píšu jen tak pro radost,“ opáčil
skromně Venca. „Proč tě to zajímá?“
79
„A kolik knížek už jsi vydal?“ zeptal se pro
změnu Gejza. „Vsadím se, že ještě ani jednu.“
„Začátečníci nemají šanci, proto píšu jen tak do
šuplíku,“ dodal možná až zbytečně upřímně Venca, což
byla chyba, protože podobným zoufalcům se každý jen
vysmívá. „Možná kdybych se podílel na vydání, potom
možná.“
„Přesně tak Venco, uhodil jsi hřebíček na
hlavičku!“ skočil mu do řeči Čestmír. „K vydání vlastní
knížky potřebuješ peníze a já bych ti s tím chtěl pomoct.
Můžeš si vydělat peníze velkoobchodem a potom si tu
svou knížku vydat vlastním nákladem.“
„Jak to myslíš?“ zamyslel se Venca.
„Chceme ti tady s Gejzou něco navrhnout,“
pokračoval Čestmír. „Co kdybys začal prodávat hudební
nástroje školám a různým institucím. Mám tam své
kontakty, tak to bude snadné. Maloobchod je pro blbce,
velké peníze se točí ve velkoobchodě.“
„A není to riskantní?“ zeptal se ho opatrně Venca.
„Já na podnikání ve velkém nemám peníze.“
„Žádný strach, všechno je naprosto bez rizika,“
rozptýlil jeho obavy zavčasu Čestmír. „Založíme si firmu
a budeme prodávat piána na faktury různým školám. Přes
inzeráty a přes oficiální velkoobchod.“
„To by možná šlo!“ chytil se Venca. „Školy mají
přece na podobné nákupy peníze.“
„To víš že jo, určitě to vyjde,“ povzbuzoval ho
Čestmír a mrkl na Gejzu. „My si tady s panem vedoucím
ještě něco dojednáme a ty se vrátíš do obchodu. Na
zbytek dne si pak vezmi volno a jdi domů. Zkus třeba
hledat nějaké zákazníky a zítra ráno v práci si řekneme
víc.“
80
Venca se tedy nejprve vrátil do kšeftu a hned za
tepla pověděl paní Věrce o nové nabídce, kterou právě
dostal.
„Gejza není špatný člověk, spíše je to takový
naivní dobrák, ale od toho Hustovlase se držte dál,
Venco,“ začala svůj opatrný proslov paní Věra. „Je
pěkně vypečený. Ještě vám udělá nějaké problémy.“
„Vypečený možná je, ale věří mi,“ začal rozverně
Venca. „A dneska už prý nemusím sít za pultem. Mám jít
domů a věnovat se velkoobchodnímu prodeji. Je třeba
pořídit seznam všech škol v kraji.“
„Vy o velkoobchodním prodeji něco víte, Venco?
Třeba jak se prodávají piána?“
„To není nic složitého,“ mávl rukou Venca.
„Česťa všechno zařídí, já budu jen vyřizovat faktury.
Něco jako nákupčí. Mám si zařídit živnost a on se o
všechno ostatní postará.“
„Stejně buďte raději opatrný. Abyste ještě neměl
nějaké problémy,“ prohlásila paní Věrka a raději šla leštit
vitríny.
Varování však bylo zbytečné. Venca se již opájel
svým budoucím podnikatelským úspěchem, aniž by mu
docházelo, že podnikání může být pro nezkušeného
troubu značně nebezpečné. Ale Venca se už rozhodl a
nikdo na světě mu v tom nemohl zabránit.
81
Kapitola patnáctá
Pitomcům nic neuteče
Každý mladý muž touží dostat šanci, kdy může
svému okolí dokázat, že se umí postavit na vlastní nohy.
Většinou to sice dopadne značně komicky, ale nějak se
začít musí. I z toho důvodu je to voda na mlýn
rozličných výlupků, kteří na podobné dychtivé snaživce
trpělivě čekají, asi tak, tak jako čekají říční krokodýli na
stádo pakoňů. Je jim jasné, že ti naivní býložravci
přijdou, jelikož na druhém břehu je spousta zelené trávy,
jen do ní zabořit tlamu. Někteří ovšem nedoplavou, ale
takový už je život.
„Konečně jsi tady, už máš vyřízený ten
Živnostenský list?“ zeptal se Čestmír Hustovlas pár dní
nato Vency v Bastile, kde pravidelně vysedával. „Byl jsi
na těch úřadech?“
„Byl jsem tam včera a všechno proběhlo hladce.“
„No tak vidíš, Venco, všechno nám to vychází.
Promluvím o tom s Gejzou a on ti vystaví firemní
certifikát ohledně výhradního zastoupení. Člověk dneska
musí být chytrý, jinak si nic nevydělá. Budeš nabízet ty
nové piána přímo školám, to je hotová věc. Hned tady na
stole mám tři objednávky.“
„Jsou půl roku staré,“ podivil se Venca, když si je
prohlédl.
„To je normální, nebyl čas,“ skočil mu rychle do
řeči Česťa. „Pošli tam dopis s tímhle číslem účtu.
Napíšeš, že přebíráš veškeré vyúčtování. O zbytek se
82
nemusíš starat, piáno doručí stěhováci přímo
z velkoskladu. Finanční vyúčtování pak zvládnu taky já.“
„No jasně, to zní dobře, ale co z toho budu mít
já?“
„O peníze se teď nestarej, Venco,“ poplácal ho po
zádech Čestmír. „Na své peníze si nakonec přijdeš!
S někým tě dneska seznámím a ten pan někdo nám s tím
naším podnikáním pomůže. Je to místostarosta, známe se
už dlouho. Není to sice žádný velký myslitel, ale jako
bývalý komanč zná všechny zastupitele, chápeš co tím
myslím? Znám ho z odborářských schůzí. Támhle sedí,“
ukázal na postaršího chlápka v obleku, se strašlivě
zarudlým obličejem z každodenní nehorázné konzumace
lihovin.
Pan Eduard Tydlačka byl za minulého režimu
stranický tajemník a hned po revoluci zuřivý pravičák.
Takové zásadní názorové piruety však byly v oněch
dobách poměrně obvyklé a nikdo se jim nedivil.
V současné době zastával funkci místostarosty
statutárního města Ostravy, jak se tomu vznešeně říká a
právě popíjel šestou becherovku. Říkalo se o něm, že má
dvě lobotomie, následkem čehož mu zůstala funkční asi
jen čtvrtina mozku. To se ale s prací na Radnici
nevylučovalo. Většina jeho kolegů mu naopak to
domnělou lobotomii záviděla, protože ho to u případného
soudního líčení zbavovalo viny.
Náš milý pan místostarosta byl kromě namáhavé
práce na Radnici ještě členem několika dozorčích rad a
vlastnil poradenskou firmu. Vždycky takhle někomu
poradil a náhle onen šťastlivec získal lukrativní zakázku,
po které léta toužil. Pomáhat druhým, to bylo jeho krédo.
Samozřejmě za to nikdy nic nechtěl, to by byla korupce,
83
jen nějakou tu malou pozornost, ve formě Mercedesu,
nikdy neodmítnul, aby snad probůh neurazil.
„Nazdar kumpáne, jak to vypadá s tou mojí
zakázkou?“ oslovil ho rozverně Čestmír.
„Neoslovuj mě na veřejnosti kumpáne,
Čestmíre,“ zaprosil místostarosta a rozhlédl se. „Je to
trapné. Jmenuji se Eduard, už jsem ti to několikrát říkal.
Zní to, jako bychom byli nějací spiklenci, nebo co.“
„Čeho se bojíš, kumpáne,“ opáčil rozverně
Čestmír. „My dva jsme přece kamarádi až za hrob.
Samozřejmě za ten tvůj,“ dodal a šťouchnul do něj.
„No jo, ale nikdo to nemusí vědět,“ opatrně
zašeptal pan Tydlačka. „Nejsi zrovna člověk, se kterým
bych se chtěl ukazovat na veřejnosti.“
„Stejně ti budu říkat kumpáne,“ zasmál se hlasitě
Čestmír. „Přijde mi to takové zemitější, než Eduard. Máš
s tím problém? No tak vidíš, nemáš! Potřebuji jen zařídit,
aby si školský úřad objednal několik pián.“
„Čestmíre, nemůžeš alespoň mluvit tišeji?“
zašeptal opět pan Tydlačka, když se znovu několikrát
rozhlédl. „Nikdy nevíš, kdo nás právě poslouchá. Lidé
jsou závistiví a kolikrát stačí, aby se dozvěděli, že politik
si za měsíc vydělá víc, než oni za celý život a už prskají!
A co tenhle mládenec, dá se před ním mluvit?“
„Ten je v pohodě,“ oznámil mu Čestmír.
„A jak to asi uděláme? Není to tak jednoduché,
jak si myslíš. Do školství nejde tolik peněz.“
„Je to jednoduché jako facka, kumpáne. Prostě
navrhneš novou vyhlášku, že všechny piána, starší deseti
let, musejí být vyřazeny, což jsou mimochodem všechny.
Sedni na to a napiš nějaký pořádný návrh, něco jako
84
Kultura do škol, zní to velmi angažovaně, tohle ti nikdo
nezamítne.“
„No dovol, já pracovat nemusím, mám vysokou
školu!“ ohradil se rozhořčeně pan Tydlačka. „To bych
plivl na své ego. Od čeho mám diplom?“
„No dobře, tak zaúkoluj nějakého poskoka, ať
napíše pozměňovací návrh na vybavení hudebních škol.“
„Dobře, ale nejprve by takový návrh musel projít
při schvalování ve výboru. Tam se rozhoduje o nových
místních vyhláškách.“
„To mám pod kontrolou, kumpáne. Už jsem si
udělal menší průzkum a všichni se o to strašně zajímali.“
„To má svou logiku,“ usmál se místostarosta
Tydlačka. „Sami přece budou také chtít něco prodat.
Školství, to je zatím neorané pole. To zase vznikne
nových možností. No dobře, Čestmíre, já teda hned zítra
zatlačím na starýho a on dá pokyn školskému úřadu.
Když na to jsou ty státní dotace, tak proč ne.“
„Tak vidíš,“ dodal s uspokojením Hustovlas.
„Nebudeš litovat. A kdyby se v tom začal ten pitomec
nějak vrtat, tak mi zavolej. Já už ho zmáknu, stejně to
bude určitě nějaký bývalý komanč a na toho už se něco
najde.“
„Jaký komanč?“ zeptal se překvapeně pan
Tydlačka, neznalý terminologie ulice.
„Ale nic, s tím si nelámej hlavu. Už spolu přece
máme nějaké ty kšefty za sebou. Všechno to bude
organizovat tady pan Kiliján, už je to domluvené, že?“
„Jistě,“ zatvářil se suverénně Venca, pevně
přesvědčený o tom, že konečně vstoupil mezi místní
elitu.
85
„Takže si nejprve kup auto, Venco. Budeš muset i
trošku jezdit, aby tě na školách osobně poznali. Rozjíždí
se to dobře, nebo snad ne? A hlavně se vykašli na
morálku, to je pro slabochy.“
„Jasná věc,“ potvrdil mu svou loajalitu Venca.
„Co se týče morálky, v tom mám jasno.“
Jenomže neměl. V podstatě ani nevěděl, co je to
ta morálka vlastně zač. Morálka je duševní boj mezi tím,
co si doopravdy přejeme a tím, co doopravdy můžeme.
Jelikož si však většinou přejeme to, co nemůžeme, a
naopak můžeme častokrát jen to, co si nepřejeme,
vytváříme si umělá pravidla, která nám to zdůvodňují.
Tato pravidla však v dobách divokého kapitalizmu
dostávaly těžké zásahy, není tedy divu, že spousty
podobných Venců sedli na lep chytrákům, kteří je
ovládali jako rybář pstruha a ještě byli pyšní na to, jak
dobře si vedou. Existuje zřejmě jakási morální slepota,
která může čas od času postihnout i slušného člověka a
její kořeny tkví především v kamarádství, což je
mimochodem velice nebezpečná vlastnost.
86
Kapitola šestnáctá
Jo když se daří, každý se klaní
Jakožto čerstvě vylíhlý živnostník Venca auto
nutně potřeboval, alespoň si to myslel. Včera pod
Čestmírovým vedením vystavil fakturu na první tři piána
z objednávek od hudebních škol, které měl Čestmír od
Pelikána. Jeho marže měla činit celých 10 procent, tedy
více než dvacet tisíc korun. Stačilo jenom napsat dopisy
několika místním školám. Všechny odpověděly téměř
obratem, že mají zájem a vybraly si z katalogu. Venca
potvrdil přijetí a vystavil fakturu. Bylo to tak snadné.
„Takhle to budeme dělat,“ oznámil Vencovi
Čestmír Hustovlas po odeslání faktury. „Já seženu
objednávky, ty pošleš katalog, vystavíš fakturu a já
dodám piáno přímo ze skladu. O nic jiného se nemusíš
starat, comprende?“
„Komprende!“ potvrdil mu to s vážnou tváří
Venca, který neměl ani ponětí, co je to comprende.
„Takže teď si běž sehnat auto, Venco, nebudu ty
školy objíždět sám. Kup si něco staršího, na splátky.
Takhle se to dělá vždycky. No, na co čekáš, mazej,“
pobídl ho Česťa, který si moc rád hrál na šéfa a objednal
si další pivo.
„Ale Česťo, přece si nemůžu jen tak koupit auto,“
namítal Venca. „Ani nevím, jak se to dělá. Nikdy jsem
auto neměl.“
„Nic o tom vědět nemusíš,“ odtušil Česťa.
„Naproti je Autobazar. Co kdyby ses tam skočil
87
mrknout, jen tak nezávazně. Já si tady zatím dám ještě
pár panáků.“
Venca tedy vyrazil. Už na přechodu ho však
popadl menší záchvat smíchu, když uviděl reklamní
ceduli s nápisem: Autobazar Šilhavý-zaostřeno na
motoristy. Tak přesně tohle jsem hledal, pousmál se. To
je přesně ten pitomec, u kterého nakoupím lacino.
„Dobrý den, pane kolego,“ oslovil Venca
zevlujícího prodavače. „Měl bych zájem o nějaké starší
auto, asi tak za dvacet tisíc. Prodáváte i na splátky?“
„Jistě, to není problém,“ opáčil prodavač a
současně i majitel v jedné osobě, pan Šilhavý. „Potřebuji
jen potvrzení o zaměstnání.“
„Jsem na volné noze, tak to bude složitější,“
přiznal se opatrně Venca.
„Vy jste tedy umělec?“ zeptal se ho opatrně pan
Šilhavý, aby ho snad neurazil. „To mi nevadí, přineste
mi daňové přiznání.“
„Já nejsem umělec,“ přiznal se mu Venca. „Já
mám jednu takovou malou živnost a pracuji teprve od
včerejška. Něco jako velkoobchod.“
„Ach tak,“ zavětřil zkušený obchodník. „Vy jste
tedy ten pan Kiliján, který se měl dneska stavit, že? V
tom případě bych vám doporučil raději nějaký dovoz, ale
potřebujete alespoň sto tisíc. Za dvacet tisíc si dneska
koupíte tak maximálně lepší kolo.“
„Tolik nemám,“ zamyslel se Venca, trošku
překvapený faktem, odkud ho zná ten opravář jménem.
Jedině, že by se Česťa zmínil. No jasně, to musel být on,
došlo mu po chvíli přemýšlení.
„To nevadí,“ vysvětloval mu mezitím úlisný
majitel své představy o prodeji ojeté kraksny. „Česťa mi
88
všechno vysvětlil. Můžete ručit nějakým svým
majetkem. Slevím vám tisícovku.“
„Jak víte, že mám nějaký majetek?“ zeptal se ho
překvapeně Venca, který však žádný majetek, který by
stál za řeč, neměl.
„Protože jsem už o vás slyšel,“ začal se mu
prodejce vnucovat tím nejodpudivějším obchodnickým
úskokem. „Vy jste ten mladý Kiliján, že mám pravdu?
Znal jsem vaše rodiče a proto vám chci pomoct.“
„Chcete mi pomoct?“ podivil se Venca. „A
proč?“
„Protože jsem si jich vážil,“ lhal pan Šilhavý a už
ho vlekl do své kanceláře. „Půjdeme to hned sepsat,
Česťa by mi nikdy nedoporučil nějakého podvodníka.
Když teď děláte s ním, tak nemám žádné obavy.“
Mimochodem, prodavači lidem nikdy neřeknou
plnou pravdu. Když ten výlupek oznámil Vencovi, že mu
chce pomoct, myslel tím pochopitelně od peněz.
Sepsání smlouvy netrvalo dlouho a Venca se
uvázal splácet čtyři tisíce měsíčně. To není tak moc,
hlavně když se kšefty tak nadějně hýbaly. Venca totiž
očekával objednávku na dalších devět pianin, jak mu
ústně slíbil Hustovlas. Zdálo se, že pan Hustovlas měl
místostarostu Tydlačku skutečně dobře podchyceného,
protože školy posílaly objednávky jedna za druhou. Šlo
to až podezřele rychle. Jediné, co bylo trošku divné, byla
skutečnost, že Česťa mu tak nějak nedovolil přístup
k účtu, ale takovou maličkost Venca rychle pustil z
hlavy.
Hned po zakoupení auta tedy zajel na základnu,
čili do prodejny hudebnin, ale s paní Věrou se již
nebavil. Byl teď přece velký pan obchodník a ona pouhá
89
pracovní síla. Zamířil přímo do kanceláře za Gejzou,
vyzvednout si ty nové objednávky od hudebních škol. Ty
se začaly až zázračně množit, jelikož pan Tydlačka, za
slíbenou odměnu, mezitím prosadil na zastupitelstvu
návrh na obnovu nástrojového vybavení všech škol na
prvním a druhém stupni. Návrh prošel a ředitelé
pochopitelně začali ihned objednávat, když už to bylo
zadarmo. Následující dny tam pak jezdil pravidelně.
„Poslouchej, Gejzo,“ zeptal se Venca vedoucího,
při jedné z mnoha návštěv. „Od té doby, co prodáváme
piána školám, jsem neviděl ani korunu. Kdyby mi Česťa
dal alespoň zálohu, tak bych se možná cítil líp. Nevíš, co
s ním je? Ještě mi neposlal ani chlup z provize. A není to
divné, že k účtu má přístup jenom on?“
„To je v obchodě normální,“ vysvětlil mu tuto
drobnou nesrovnalost Gejza. „Někdo se stará o odbyt,
někdo zase o reklamu. A ty se staráš o prodej! Musíš
počkat do uzávěrky a pak budou i prašule. Splatnost je
dva měsíce. Jo a kontroluj si poštu, šek dostaneš co
nevidět.“
„Hele, Gejzo, už dvakrát jsem tě viděl s
Hustovlasem, jak si to společně mašírujete do Bastily.
Nemáte vy spolu náhodou nějaké tajnosti?“
„Ty jsi mi nějak paranoidní, Venco,“ odtušil
Gejza. „Probíráme obchody, to je normální.“
„Paranoidní nejsem,“ nedal se odradit Venca.
„Tak proč jste mě nepozvali, když to celé podnikáme
společně? Něco nemám vědět?“
„Ty jsi dobrý, Venco. Ze dvou případů hned
usuzuješ na konspiraci? To jako kdybych zabil dva lidi,
tak jsem hned vrah?“ pokusil se odlehčit téma Gejza
vtipkováním.
90
Venca ho pozoroval a mlčel.
„No dobře, to bylo blbé přirovnání, uznávám,“
pokusil se to zamluvit Gejza, překvapený tím, že Venca
je dneska nějaký vážný. „Nic se neděje, Venco, buď
v klidu.“
„No dobře, ale začíná to být nějaké divné.
Faktury vystavuji já, ale k účtu nemám přístup.“
„Měj trpělivost,“ chlácholil ho Gejza. „Začátky
jsou vždycky těžké. Hlavně si nikde nesmíš pouštět pusu
na špacír. Za pár měsíců si ani nevzpomeneš, jaký jsi byl
jeliman.“
Ani nevěděl, jakou měl pravdu, jenom lehce
nedomyslel, že začátky nebývají zdaleka tak těžké, jako
konce. Milé zlého počátky, leč konce bývají žalostné, to
věděli už naši předkové.
91
Kapitola sedmnáctá
Tak pravil Hustovlas
Do vývoje každého mladého člověka patří
především zamlčování jistých skutečností, které ho mají
chránit před předčasným pochopením podstaty života.
Předčasně prozrazená pravda totiž vždy uškodí. Ta
pravda vězí v tom, že každý člověk se dříve nebo později
musí začít chovat prospěchářsky, jinak toho ostatní
využijí. To ale mladí lidé většinou neumí, jelikož mají
neustále jakési ideály. Hlavně z toho důvodu mají
všichni podvodníci tak rádi mladou generaci, protože se
dá snadněji přemluvit k rozličným nepravostem,
sloužícím pak výhradně k cizímu blahu.
A jak pravil Hustovlas, tak se i stalo. V průběhu
dalších dvou měsíců postupně přišly objednávky na
oněch devět avizovaných pianin. Venca korespondoval
jako šílený a dokonce každou z těch škol osobně
navštívil a předal řediteli katalogy a fakturu. Nebyl v tom
žádný problém, všichni se k němu chovali velmi hezky,
jak už to tak chodí, když jde o cizí peníze. Gejza dodával
seznamy škol, které poslaly objednávky, Venca je
obesílal a korespondence narůstala. Pan Tydlačka
skutečně zapracoval, pomyslel si Venca. Pak zamířil
přímo do Bastily, kde už se mezitím sešla celá místní
společnost, tedy především maestro Pišta osobně a jeho
kapela.
„To neuvěříte, co se mi dneska stalo,“ vyprávěl
tam právě u stolu bubeník Baron, svůj dnešní zážitek.
92
„Jdu vám takhle po ulici, kamarádi, a najednou vidím
před řezníkem ceduli: Vetřelec, padesát korun za kilo!
To je zadarmo,“ zdůraznil, a posunul si naučeným
pohybem prstu tlusté brýle.
„Cože?“ začali se bavit jeho kumpáni,
v očekávání, co zase ze starého huliče Barona vypadne.
„Tak nás nenapínej, Barone?“ hulákali jeden přes
druhého. „Koupil sis plátek?“
„Nejdřív jsem chtěl,“ pokračoval Baron. „Ale jak
jsem šel blíž a blíž,“ napínal ostatní, „tak jsem pořád lépe
viděl a když se pak pořádně dívám na tu tabuli, bylo tam
křídou napsáno: Vepř.plec.“
„A co je na tom divného?“
„Z té dálky to vypadalo jako Vetřelec!“ bránil se
Baron. „Prostě špatně vidím, co mám dělat? Ale stejně
by mi to asi nechutnalo, má prý v žilách místo krve
kyselinu.“
Všichni se znovu zasmáli.
„Nazdar páni mistři, můžu vás pozvat na pár
panáků?“ skočil jim do řeči Venca, který se právě v tom
okamžiku objevil v Bastile. Byl teď přece pan živnostník
v socialistickém rouchu, tak si mohl dovolit své
kamarády muzikanty hostit. „No tak, čas jsou peníze!“
luskl prsty na číšníka.
„Neluskejte prsty,“ zasyčel mu za zády číšník.
„Pokud něco chcete, zvedněte ruku a já přijdu.“
„Vážně?“ zkoušel to zachránit Venca. „Myslel
jsem to dobře.“
„Je mi jedno, jak jste to myslel. Já jsem číšník a
vy host. A neluskejte prsty, když něco chcete, zvedněte
ruku a já přijdu.“
93
„No dobře, nemusíte se hned rozčilovat,“
omlouval se Venca, částečně překvapen faktem, že
suverénním chováním si úctu nevydobyl.
„Já se nerozčiluju, to bych se zbláznil,“ opáčil
číšník. „Tedy, jestli už se tak nestalo,“ dodal a odešel
čepovat.
„Venco, ty prý teď objíždíš školy a prodáváš jim
nějaké klavíry, nebo co?“ zeptal se ho mezitím Pišta.
„Piána,“ opáčil hrdě Venca. „Jsou to piána, ne
klavíry. To je rozdíl!“
„To je asi takový rozdíl, jako mezi houskou a
rohlíkem,“ vysmál se mu Pišta. „Důležitější je, že ještě
nedávno jsi byl nula a dneska si jezdíš ve Fordu. Není ti
to divné?“
„Vůbec ne,“ odtušil povýšeně Venca. „Když se
člověk snaží, tak se jednou musí prosadit. A možná vám
jednou zařídím i vystoupení na nějakém tom fesťáku.
Znám se s Česťou, to je přece mimo jiné producent,
určitě někoho z organizátorů zná.“
„S jakým Česťou?“ zeptal se ho Pišta. „O kom to
mluvíš?“
„Mluvím o Čestmírovi, vždyť ho znáš,“
připomněl mu Venca. „To je ten producent, jak jsem ti
říkal. Občas tady zajde na pivo.“
„Jo s Hustovlasem,“ zasmušil se Pišta. „To ale
není žádný producent, Venco. Podle mě je to buď zloděj,
nebo fízl, tak na mě působí. Vy gádžové jste všichni
divní. Pořád se staráte jenom o peníze a žádné hlubší city
nemáte.“
„Ty sám jsi divný, Pišto,“ opáčil Venca. „Ani
nejsi skutečný cigán. Podle mě jsi mimozemšťan! Že
94
mám pravdu, Barone?“ zeptal se bubeníka, který byl už
delší dobu podezřele zamyšlený.
„Všichni mimozemšťané jsou blbci,“ odpověděl
mu po chvíli přemýšlení bubeník Baron.
Všichni se po sobě podívali.
„Ty už zase hulíš před hraním?“ zeptal se ho
opatrně Pišta. „Říkal sem ti, že až po koncertě. Ještě tam
začneš žvanit něco mimozemšťanech, tak bude ostuda.“
„Mimozemšťané jsou blbci!“ trval si na svém
Baron a pokoušel se schovat šlukovku. „O tom nemůže
být sporu,“ škytnul.
„A proč si to myslíš?“ zeptal se ho už klidněji
Pišta, který ostatně nezkazil žádnou zábavu.
„To je přece jasné!“ zakoulel očima Baron.
„Pořád nás unášejí a přitom jediné, co dělají, je to, že
nám při únosech zavádějí anální sondy do zadku.“
„Kde jsi slyšel takovouhle blbost?“ zeptal se ho
pro změnu Venca.
„Ve všech filmech z poslední doby se to
naznačuje,“ pokračoval v mudrování pomatený Baron,
který Vencu zcela ignoroval. „Co si myslí, že tam uvidí?
Leda tak hovno tam uvidí!“
Všichni kolem se začali smát.
„Představte si,“ pokračoval Baron, „až poletí
první pozemská posádka na Mars. Nastoupí pět
kosmonautů před raketu, velitel jim rozdá takové tenké
válečky a řekne: Tak mládenci, až tam přiletíte, tohle
zasunete marťanům do zadku. No je tohle normální? To
má být nějaká meziplanetární komunikace?“
„Nechte těch blbých keců, vy pitomí intouši a
rozeberte si ty piva,“ oznámil právě v tu chvíli všem
95
číšník a postavil na stůl plný tác. „Kdo to má
poslouchat!“
„Šéfe, dám si tatarák s topinkou,“ rozverně si
objednal Venca, když už se u nich číšník zastavil. „Ať
nežeru!“ pokusil se o vtip.
„A kolik ho chcete?“ zeptal se ho číšník, aniž by
se Vencovu pokusu o vtip zasmál.
„Deset deka mi stačí, šéfe,“ opáčil po chvíli
přemýšlení Venca. „Prostě normální porci, jak to máte
napsáno venku na tabuli.“
„Takže chcete sto gramů?“ zeptal se ho pro
jistotu číšník, když v jeho hlase vytušil nejistotu.
„Ne, sto je moc!“ vyhrknul Venca, v matematice
odjakživa kapánek slabší. „To bych určitě nesnědl!
Doneste mi jenom těch deset deka, jak je to na té tabuli
venku,“ dodal, čímž si vykoledoval další výsměch
kamarádů a připsané čárky od číšníka.
Číšník tedy vyložil zbývající piva a chytal se
odejít.
„A nos na stůl,“ dodal za všeobecného veselí
Venca, přičemž přitiskl svůj čichový orgán na ubrus.
„No tak, nos na stůl, pane číšníku!“ ukazoval na svůj
čichový orgán, položený na stole.
„Jste trapný,“ ohodnotil ho číšník a odkvačil.
„Ty jsi tak pitomý, Venco, že to snad ani není
možné,“ začali se všichni znovu smát. „Ani se nedivím,
že si tě Hustovlas vybral do party.“
„Co myslíš tím slovem pitomý?“ zapřemýšlel
Venca. „Copak s Hustovalasem není něco v pořádku?“
„S Hustovlasem možná jo, ale s tebou ne,“
vysmál se mu maestro. „Na kšefty nejsi stavěný, věř mi a
96
raději toho zavčasu nechej. Tak se mi zdá, že bys ještě
mohl poznat kriminál zevnitř.“
„Tomu ty nemůžeš rozumět, jelikož jsi pouhý
šichťák a kladívko,“ odvětil Venca a začal se s chutí
ládovat šizeným tatarákem. „Každou levárnu poznám na
první pohled.“
„Jenomže já nejsem žádný pitomý šichťák,“
opáčil hrdě Pišta. „Já jsem svobodný umělec! Na
Pracáku jsem jenom proto, že to tak chci! Proč si nevzít
peníze zadarmo?“
„Třeba protože si vyděláš dost?“
„Hovno tomu rozumíš!“ seřval ho Pišta.
„Hudebníci jsou chudáci, to si zapamatuj. Každý
hudebník si zaslouží podporu.“
„To sotva! Však ono se ještě ukáže, kdo měl
nakonec pravdu,“ mudroval s plnými ústy Venca. „Jestli
je lepší obchod, nebo kumšt. Česťa mi slíbil, že všechno
bude naprosto legální. A když to řekl on, tak to bude
v pohodě, na to dám krk. Přece by neriskoval svou
profesionální pověst za pár šupů!“
To ještě nevěděl, čeho jsou lidi za pár šupů
schopni. A taky to dokazuje, že ani nepochopení géniové
nebývají moc chytří, k tomu je donutí až jejich ušlechtilí
současníci.
97
Kapitola osmnáctá
Nic než pravda
Pravda bývá drsná, s tím nic nenaděláme. Dám
vám příklad: Pokud jste přesvědčený Budhista, nesmíte
zabíjet zvířata, je to tak? No vidíte! A nijak se z toho
nezkoušejte vykroutit tvrzením, že vlastně jen pracujete
jako účetní v masokombinátu, že osobně nikoho
nezabíjíte a podobně. To všechno je sprostý alibizmus.
Provinili jste se proti vlastnímu přesvědčení už jen tím,
že jste se zúčastnili. Skutečnost, že nás k takovým
kompromisům donutila společnost, je podružná a nelze
se na ni vymlouvat. Pokud máme nějaké zásady, měli
bychom se jich držet.
Pravdou ovšem taky je, že na podobných
kompromisech je současná společnost postavena. Pokud
se nechceš zúčastnit, přijde trest. Co je nám platné, že
jednou za čas uděláme dobrý skutek, ty naše lumpárny
tím nezmizí, to si jen namlouváme. V dnešní době totiž
už dávno neexistuje vina jednotlivce, ale jen vina
kolektivní, viníci jsme tedy my všichni. My všichni tak
máme ruce od krve a to i v případě, že jsme nikdy nikoho
osobně nezabili. Skutečná pravda se totiž neptá na
kompromisy, ta jen poměřuje důsledky vykonaný činů.
Jednoho krásného dne našel Venca ve své
poštovní schránce, místo slibovaného šeku s penězi,
obálku s červeným pruhem. Šlo o předvolání k podání
vysvětlení na Policii. Tento úřední dokument, s pouhými
dvěma pravopisnými chybami, ho pochopitelně rozladil.
98
„Co je to za blbost. Podnikám sotva tři měsíce a
už mám něco vysvětlovat?“ obořil se na paní na poště.
„Vždyť to je obyčejná šikana!“ rozčiloval se bezdůvodně
Venca, protože už pomalu začal chytat podnikatelské
manýry. „To je přece buzerace toho nejhrubšího zrna!“
„A proč to říkáte mně?“ zeptala se ho slečna za
přepážkou. „Já vám jen předávám doporučenou zásilku.
Buď si je převezmete, nebo ne. To je váš problém.“
„No dobře,“ zabrblal Venca, podepsal předložený
formulář a zkontroloval letmo obálku. „Vždyť vám
osobně nic nevyčítám. Za to může ta pitomá Policie!
Klidně tam zajdu a všechno jim vysvětlím. Co se mi
může stát, co? Co mi asi tak můžou udělat?“
„Jste úplně normální?“ zeptala se ho místo
odpovědi slečna za přepážkou.
„Jsem!“ prohlásil rozhodně Venca, když se
předtím rozhlédl, aby se ujistil, že otázka patřila jemu.
„A proč si myslíte, že bych neměl být úplně normální?“
„Protože se ptáte úřednice na poště, co všechno
vám může udělat Policie!“ kontrovala úřednice. „Přitom
já vás vůbec neznám, takže to nemůžu vědět. Navíc je mi
úplně jedno, jakou zásilku jste dostal, já vám ji jenom
předávám oproti podpisu!“
„To byla řečnická otázka, dámo!“ upozornil ji
uražený Venca. „Na tu jste nemusela odpovídat.“
„Další prosím!“ zahlásila úřednice zvýšeným
hlasem a věnovala se dalším zákazníkům.
To je hezké, dopracoval jsem to až na subjekta,
mumlal si sám pro sebe Venca, když si venku před
Poštou četl předvolání. Subjekt Věnceslav Kiliján! Já jim
ukážu, obtěžovat slušné občany. Cestou na Policii pak
99
schválně porušoval všechny předpisy, aby jim ukázal,
kdo je tady pánem.
„Tak se posaďte, mládenče,“ vyzval ho
vyšetřovatel, když se Venca dostavil k projednání.
„Máme tady na stole nějaké podklady ze Školského
úřadu. Píšou, že prodáváte pianina hudebním školám.
Oni vám zaplatili, ale pianina jim nikdo nedodal. Tak co
s tím uděláme, mládenče? To je přece podvod jako
vyšitý!“
Ticho by se dalo krájet. Už celková atmosféra
nevěstila nic dobrého, co dobrého taky čekat v místnosti,
kde je veškerý nábytek z dřevotřísky.
„O žádném podvodu nic nevím,“ začal jim to
pomalu vysvětlovat Venca. „Dodávku zboží má na
starosti kolega Hustovlas. Já jenom vystavuji faktury.“
„Tak tedy dobrá, pane Kilijáne. To vás ctí, že nic
nevíte,“ dodal ironicky poručík. „Ale právě v těch
fakturách je jistá nesrovnalost. Ráno jsem se na ně
osobně díval a jedna věc je dost divná. Číslo účtu je
soukromé a ne firemní. Kde jste na to číslo přišel?“
„Tak to je asi moje chyba,“ žoviálně spustil
Venca, aby udělal na vyšetřovatele dobrý dojem.
„Podklady mi dodal pan Čestmír Hustovlas a možná
jsem si je jenom špatně opsal. Všechny nesrovnalosti se
jistě brzy vysvětlí. Nejsem v tomto oboru ještě moc
zběhlý.“
„Výborně,“ zasmál se poručík. „Tak tím jsme
v podstatě skončili, jelikož jste se právě přiznal.“
„Počkejte, to byl jen takový filozofický obrat,“
skočil mu do řeči Venca. „Ve skutečnosti jsem nevinný!“
100
„Vždyť jste řekl, že je to vaše vina,“ upřeně na
něj hleděl poručík. Potom si pomalu ubalil cigaretu a
neustále Vencu pozoroval.
„Řekl jsem chyba, ne vina,“ zkoušel se bránit
Venca. „A to je velký rozdíl!“
„Chyba je prvním předpokladem viny,“ dostalo se
mu prostého vysvětlení. „A odkud znáte toho pana
Hustovlase, nebo jak se jmenuje?“
„Z obchodu, kde jsem pracoval,“ přiznal se
Venca. „Ale proč se ho nezeptáte sami? A vůbec, proč
tady nesedí on místo mě, když to všechno řídí?“
„Protože nějaký pan Hustovlas odcestoval před
dvěma dny do Brazílie, víme to od jeho matky?“ opáčil
klidně vyšetřovatel. „A vás tady nechal s mankem
přesahujícím dvě stě tisíc korun.“
Hned nato si právě ubalenou cigaretu zapálil a
vyfouknul dým přímo na Vencu.
„Ale já jsem z toho neviděl ani korunu,“ bránil se
zoufale Venca. „Výplatu jsem měl teprve obdržet. Tedy
provizi, jak se tomu říká.“
„Vím, jak se tomu říká, ale faktury jsou psané na
vás. Číslo účtu je sice jeho, ale rozhodující je, kdo
vystavil fakturu,“ oznámil mu pan vyšetřovatel. „Takže
trestní odpovědnost nesete vy!“
„Obchody ale řídí Česťa, tedy pan Hustovlas,“
vyhrknul nyní již dost vyděšený Venca. „Byl to všechno
jeho nápad, s tím velkoobchodem.“
„S jakým velkoobchodem?“ zeptal se zaujatě
poručík, protože to vnášelo do případu nové světlo.
„S normálním velkoobchodním prodejem
školám,“ začal mu vysvětlovat celou tu spletitou
101
taškařici Venca. „Prostě jsme piána ze skladu prodávali
přímo školám, které si je objednaly.“
„Jste úplně normální?“ podivil se poručík. „Vy si
myslíte, že si můžete jen tak založit velkoobchod s cizím
zbožím?“
„Nic jsem nezaložil, vždyť vám to říkám,“
nerozuměl Venca poručíkově nechápavosti. „Já jsem
přece nevinný, jenom jsem vystavoval faktury.“
„Tak to se ještě ukáže,“ zaklapl složku pan
poručík. „Půjdete si sednout do vyšetřovací vazby,
kamaráde, protože majiteli chybí v účetnictví dvě stě
tisíc korun. Ve vazbě vám bude dobře, věřte mi. A taky
proto, abyste nám náhodou nezmizel, jako ten záhadný
pan Hustovlas. Mezitím si pěkně v chládku rozmyslete,
kdepak se nám asi vypařily ty statisíce korun za
neviditelné piána.“
„Ale já jsem přece nic špatného neudělal,“
zašeptal Venca a pomalu vstal ze židle. „Jenom jsem si
chtěl něco přivydělat. Jestli Česťa ty piána nedodal, tak
to je jeho problém, ne můj.“
„Jenomže to není pravda!“ namířil na něj
ukazováček vyšetřovatel. „Je to především váš problém,
protože faktury jste vystavoval vy! A ještě jste byl tak
blbý, že jste je podepsal!“
„Ano, ale jak říkám, chtěl jsem si jen něco
přivydělat,“ zoufale opakoval svou mantru Venca.
„Však jste si právě přivydělal,“ pousmál se
poručík a zazvonil na službu. „Nebudete si muset
kupovat večeři. Dostanete ji v šest a potom každý den, co
tady budete ubytován. Dokonce ani za snídaně a obědy
nemusíte utrácet, vše je v ceně. Jak dlouho, to záleží už
jenom na vás.“
102
A než se Venca nadál, měl náramky a
v doprovodu strážných zamířil do výdejny, kde mu zcela
zdarma poskytli nejnutnější vybavení pro přežití
v následujících dnech. Už mu nezbývalo, než se jen
modlit.
Kapitola devatenáctá
Jsem ve vazbě, přijdu hned
Odnoží rozličných světových Náboženství je
mnoho a všechny jsou si velmi podobné. To je snadno
pochopitelné, jelikož lidské potřeby a touhy jsou si ve
svých důsledcích také podobné. Vždy jde jen o to, získat
kontrolu nad ostatními. Veškerá náboženství tedy usilují
především o získání kontroly, důkazem je to, že jsou
všechny v podstatě založené na příkazech. Opírají se o
Boží přikázání, ale to je hloupost, jelikož Bůh, pokud
existuje, již přece veškerou kontrolu má, nepotřebuje o ni
tedy usilovat. Člověk však o nadvládu usilovat musí
neustále, což je důkaz toho, že veškerá Náboženství
vymyslel člověk a uměle je udržuje při životě, jak měl
Venca zanedlouho zjistit.
Ale pěkně po pořádku. Víte, ve vazbě není žádná
sranda. Tedy, pro tuctové kriminálníky, od hlavy k patě
potetované rozličnými nápisy s pravopisnými chybami
možná ano, tím ale Venca rozhodně nebyl. Spíš vypadal
jako hromádka neštěstí. Nafasoval slušivé tepláky, tílko,
tenisky a rozhlížel na šedivé chodbě, jako čerstvě
vyoraná myš.
„Promiňte, pane,“ zeptal se procházejícího
strážného. „Mohl byste mi říct, kam mám jít?“
„Pane veliteli,“ utrousil ledabyle strážník a
zkoumavě se na něj podíval.
103
104
„Nemusíte mě oslovovat pane veliteli, já si na to
nepotrpím,“ začal vtipkovat Venca. „Kromě toho ani
nejsem váš nadřízený.“
V tu chvíli ho přerušil strážného řev.
„VY mě oslovujte PANE VELITELI, jste blbý?“
rozlehlo se chodbou, jelikož příslušníci ozbrojených
složek zcela postrádají smysl pro humor.
„Nevěděl jsem, že zrovna vy jste ten velitel,“
pokoušel se to zahrát do autu Venca, když mu došlo, že
to se svým humorem trošku přehnal. „Myslel jsem, že
oslovujete mě. Že jste se spletl.“
„Hej, pojďte se podívat, to je excelentní ucho!“
zavolal až příliš hlasitě strážný na chodbě. Z několika
dveří se hned nato vynořili další bachaři. „Myslel si, že
mu říkám veliteli,“ ukázal strážník na Vencu. „To je
největší blbec, co jsme tady měli za poslední dva roky.
Hned po tom debilovi, co se převlíkal za ženskou.“
„Co jsi zač, chlapče?“ zeptal se ho starší
podpraporčík.
„Jmenuji se Kiliján a nevím, co tady dělám.“
„Tak to nevím ani já,“ opáčil vtipně pan
podpraporčík, za současného smíchu ostatních bachařů.
„Tak o co tady jde?“
„Jen jsem se chtěl zeptat, kam mám jít?“ spustil
pokorně Venca.
„Nikam,“ podrbal se podpraporčík. „Právě ses
dostal přesně tam, kam patříš. Dáme tě do nějaké cely a
pak se uvidí.“
„Ale já jsem nic neudělal,“ dovolil si mu oznámit
Venca, který z jeho smířlivého tónu usoudil, že je na
jeho straně.
105
„Tady nikdo nic neudělal,“ vysvětlil mu staršina
starou pravdu. „Všichni jsou tady nevinní, přesně jako
ty.“
„Tak proč tady jsou?“ zeptal se zmatený Venca.
„Bože, to je pitomec,“ otočil se staršina
k ostatním strážníkům. „Podle mě to nemá v hlavě
v pořádku.“
„Tak kam toho troubu dáme?“ zeptal se ho první
strážník, ještě celý rozčílený z toho velitele. „Vypadá
dost zdrceně, naši muklové ho sežerou.“
„Je neškodný,“ ocenil Vencu staršina. „Hoďte ho
na celu k tomu ujetému faráři Nejedlému, se kterým
nikdo nechce sedět. Alespoň se neporvou. Vypadá jako
intouš, s tím nebudou problémy.“
„Tak se hni, mladej,“ strčil do Vency první
strážník obuškem a odemkl dveře na konci chodby.
Farář Teofil Nejedlý se kolébavým krokem
procházel tam a zpět v úzké cele. Byl přichycen při
osahávání malého ministranta, za což mu hrozilo několik
let nepodmíněně, z titulu narušování mravní výchovy
mládeže. Není divu, že byl kapánek vykolejený. Při
vstupu Vency do cely si sedl na postel a chvíli ho
pozoroval. Venca si mezitím ukládal nafasované věci na
postel a snažil se být nenápadný.
„Bůh neexistuje,“ oznámil náhle farář Vencovi
svou nejnovější teorii.
Venca si tiše dál ukládal šaty.
„Vím to naprosto jistě,“ pokračoval neúprosně
duchovní. „Bůh by nikdy nedopustil, aby šel sluha Boží
do žaláře. Já jsem zaměstnanec farního úřadu a ty jsi
zbloudilá ovečka.“
Zavládlo hluboké ticho.
106
„Já nejsem ovečka,“ spustil po chvíli Venca,
kterému došlo, že se od něj očekává nějaký názor. „Jsem
normální člověk, stejně jako vy.“
„Pojď si sednout blíž a já ti něco prozradím,“
spustil pan farář. „Žiješ v omylu, žádný milosrdný Bůh
není. Alespoň ne takový, jak si ho všichni představují.“
„Já v omylu nežiju, protože v Boha nevěřím,“
oznámil mu klidně Venca, ale blíž si nesedl. „Kdyby
nějaký Bůh existoval, tak by zase nikdy nepřipustil, aby
seděli nevinní lidé v base a zloději chodili po svobodě.
Věřím pouze v evoluci.“
„Tak to jsi taktéž na omylu,“ opravil ho
duchovní. „Darwin tvrdí, že jsme se vyvinuli z opice, ale
to se mýlí, protože my jsme ty opice.“
„Takže Bůh podle vás neexistuje a my jsme
opice,“ ujasnil si to Venca. „Tak teď už v tom mám
konečně jasno.“
„Ale ne, špatně jsi mě pochopil,“ pokračoval
duchovní. „Bůh existuje, jen není milostivý. Nezabývá se
jednotlivci, pouze společností.“
„Společností vyvinutou z opic?“
„Ale kdepak! Copak to nechápeš?“ začal se
rozčilovat farář nad Vencovou tupostí. „My jsme se
nevyvinuli z opic! My sami jsme přece ty Boží opice.“
„To je taky možné,“ skočil mu do řeči Venca,
který ztratil z faráře jakýkoli respekt, jelikož ho odhadl
na pošuka. „Existuje hodně druhů opic, třeba úzkonosé,
ploskonosé,“ lovil poslední zbytky znalostí ze školy.
„Šimpanzi, Paviáni, Kočkodani a tak podobně.“
„Chápeš to všechno špatně,“ zasmušil se
duchovní.
107
„Vážně,“ podivil se Venca. „A které opice tedy
jsme? Ty ploskonosé, nebo ty úzkonosé?“ zeptal se
ironicky, při pohledu na farářův odulý čichový orgán.
„Ale synu, vždyť je to jedno,“ rozčílil se
nechápavý duchovní, jelikož řeč se stočila na oblast, ve
které nebyl příliš kovaný. „Prostě jsme opice a basta!
K žádnému vývinu člověka nedošlo. Člověk z nás jednou
možná bude, ale zatím jsme jen druh opic.“
„A z čeho se tedy vyvinuly ty opice, když my
jsme ty opice?“ pokračoval v otázkách Venca.
Kněz chvíli přemýšlel.
„To je tak, synku,“ pokýval následně hlavou.
„Bůh nechce, aby lidé kazili jeho dílo, proto vytváří jen
polotovary a čeká, co se z nich vyvine.“
„Ale neřekl jste před chvílí, že lidé neexistují?“
„Lidé existují a Bůh taky,“ začal se v tom motat
farář. „Jenom ne tak, jak si to představuješ.“
„Ale já si to nijak nepředstavuji,“ opáčil Venca.
„Je mi to úplně ukradené. Pokud se Bůh jednotlivci
nezabývá, tak já se o něj taky nezajímám, to je přece
spravedlivé. Kromě toho jsem jen obyčejná opice, tak co
bych se vzrušoval.“
„Pusťte mě ven!“ začal ječet pan farář a mlátit
ešusem do mříží. „Tohle je strašlivý debil! S ním se nedá
rozumě diskutovat. Mám přece jistý morální kredit, než
abych se zahazoval s neznabohy.“
„Drž hubu, Nejedlý,“ ozvalo se z chodby od
strážných. „Buď rád, že tě nepošleme k deviantům. Ti by
ocenili svaté maso.“
„No dovolte,“ uraženě odvětil pan farář. „To si
vyprošuji.“
108
„Sklapni, faráři,“ přidali se muklové z vedlejších
cel, kteří to slyšeli. „Jestli ještě jednou kvákneš, tak ti
zítra nakopu do prdele všech deset přikázání!“
„Nezdá se vám, že jste zbytečně hrubí?“ vykřikl
do chodby pan farář.
„A ticho bude!“ přerušil všechny mohutným
hlasem velitel stráže a současně zhasnul. „Jestli tady
uslyším jenom prasečí prd, tak bude kontrola cel!“
„Říká se myší prd, gumo,“ ozvalo se do ticha.
„Pro ten to platí taky,“ dodal po chvíli velitel a
odešel do kanceláře sledovat zabavené pornofilmy.
První noc ve vazbě tedy Venca moc nespal, příliš
se obával faráře Nejedlého. Již při večeři několikrát
zdůrazňoval, že není a nikdy nebyl ministrantem, ale
stejně byl nervózní. Usnout se mu podařilo až po
půlnoci, protože byl z toho pobožného výlupka dost
vyplašený a taktéž o jeho morálních kvalitách měl silné
pochybnosti. Kdo sahá na malé ministranty, nemůže mít
zcela vyrovnanou hormonální hladinu.
Náboženství sice rádo apeluje na morálku
jednotlivce, to je jeho největší zbraň, ale jelikož morálka
je záležitostí ryze osobní, ne společenskou, právě
zástupci církve bývají dost často přistiženi při různých
morálních poklescích. Skoro se až zdá, jako by ti naši
milí duchovní podobné aktivity zcela neduchovního
charakterů přímo vyhledávali. Ale to je jejich problém.
109
Kapitola dvacátá
Brzy se vyjasní
Existuje vůbec nějaký Osud? To je složitá otázka,
kterou si Lidstvo klade už tisíce let. Někteří mudrcové
tvrdí, že náš Osud je z velké části diktován našimi
genetickými předpoklady, jiní zase zdůrazňují vliv
planet, ovšem pravda je taková, že náš Osud je určován
především rozličnými blbostmi, které v průběhu života
napácháme. Z toho také vyplývá, že náš Osud není
jednou pro vždy daný, ale že se na něm z veliké části
spolupodílíme. Většinou ku své vlastní smůle, ale tak už
to asi má být. Nikdo by neměl být ochuzen o životní
radosti, spojené s objevováním rozličných osudových
nástrah, které poznáme jedině tak, že se do nich sami
chytíme.
„Sedněte si!“ poručil Vencovi pár dní nato pan
vyšetřovatel, když si ho pozval k dalšímu výslechu.
Nejprve nechal Vencu zkušeně několik dní dozrát v cele
a teprve pak si ho předvolal, to dá rozum. Oni jsou pak ti
výkupci takoví lépe tvární.
„Tak copak tady máme,“ přemýšlel nahlas a
významně koukal do protokolu. „Nějaký pan Věnceslav
Kiliján vylákal ze dvanácti škol platbu za nabízené zboží,
které však nikdy nedodal. Jedná se celkem o devět pianin
Petrof a tři křídla. Zálohy v celkové výši přes dvě stě
tisíc korun někam zmizely a nikdo už je neviděl. To je
ovšem klasický podvod! Tak co nám k tomu povíte, pane
Kiliáne?“
110
„Ale já jsem nevinný!“ vykřikl Venca a už mu
začíno být trapné, kolikrát to musí říkat. „O žádném
podvodu nic nevím, jenom jsem prodával piána. Účet a
tržby měli na starosti jiní.“
„Takže ani ne tak nevinný, jako spíše blbý, že?“
utrousil si pro sebe pan poručík. „Jenom jste prodával
piána a peníze pak posílal bůhví komu.“
„Nejsem blbý,“ začal mu oponovat Venca, který
ho slyšel. „Kdybych byl blbý, tak bych to přece musel
vědět,“ v tu chvíli se zamyslel. „Ale i kdybych byl blbý,
tak to přece není trestné!“ dodal triumfálně.
„Být blbým sice trestné není, ale potrestané je to
skoro vždycky,“ pousmál se policista nad svým vlastním
vtipným postřehem. „Víte mládenče, jste v tom až po uši.
Založit si soukromou firmu a prodávat něco, co jste
nikdy neviděl, a současně vystavovat faktury na cizí
účet, to je velmi nemoudré. Takovým lidem se dnes říká
bílý kůň.“
„Já nejsem kůň! Ani bílý, ani černý. A o žádných
dalších koních taky nic nevím,“ pokoušel se alespoň
nějak argumentovat Venca. „Já jsem jenom podnikal
s hudebními nástroji a bylo mi řečeno, že takhle se to
dělá.“
„A kdyby vám někdo řekl, abyste skočil ze
střechy, skočil byste?“ ukázal na něho propiskou pan
poručík.
„Neskočil,“ zamyslel se Venca nad tak pitomým
přirovnáním. „Vždyť to je blbost!“
„No tak vidíte!“ položil pan poručík propisku
zpátky na stůl. „A vydávat faktury státním institucím na
soukromý účet, to není blbost?“ zeptal se ho. „To je
111
přece klasický podvod a nedovolené obohacování k
tomu!“
„Asi to vypadá podivně,“ připustil Venca, „ale
není to podvod. Je to normální práce, jako každá jiná.
Spousta lidí se přece živí obchodem.“
„To myslíte vážně?“ ušklíbl se vyšetřovatel.
„Samozřejmě, že to myslím vážně!“ urazil se
Venca. „Přece mě nemůžete zavřít za to, že jsem
prodával piána. Kdybych je kradl, tak bych je musel
někde mít schované, nebo alespoň ty peníze.“
„Tak tak dobře,“ opáčil vyšetřovatel, překvapený
jeho prostotou. „Já už se s vámi dále nebudu trápit,
jelikož je jasné, že si z vás někdo udělal kavku.“
„Kavku?“ zeptal se Venca. „Tak už ne koně?“
„No tak vidíte,“ pousmál se vyšetřovatel. „Ani
zlodějskému slangu nerozumíte. Máte jediné štěstí,
mládenče, že pan Pelikán potvrdil vaši výpověď, jinak by
vám hrozil trest až sedm let za mřížemi. Takhle možná
vyváznete s podmínkou, ale jen když s námi budete
spolupracovat. Mimochodem, na pana Pelikána si taky
posvítíme, i přesto, že mu zatím žádný trestný čin
nemůžeme dokázat. A vás si tady ještě chvíli necháme,
než se prověří další trestní oznámení.“
„Další oznámení?“ zmohl se na jedinou možnou
odpověď Venca. „A jaké další oznámení máte na mysli?
Od koho?“ překvapeně zakoktal.
„Z Autobazaru Šilhavý,“ lakonicky opáčil pan
vyšetřovatel. „Možná už si na to vzpomínáte, že? Koupil
jste si tam před časem ojeté auto na splátky?“
„Koupil,“ přiznal se Venca. „Ale to je přece
všechno naprosto v pořádku! Doma mám podepsanou
smlouvu, nic nelegálního se nedělo.“
112
„Je to osobní automobil značky Ford?“
pokračoval neúprosně vyšetřovatel.
„Ano,“ připustil Venca „Líbil se mi, tak jsem si
ho koupil. To je taky trestné? Ten vedoucí mi chtěl
jenom pomoct, sám mi ho vybral.“
„Samotná koupě trestná není, ale nedodržení
kupní smlouvy už ano!“ udeřil na něj pan poručík.
„Splácíte ho? A jestli ano, kolik už máte splaceno?“
„No, po pravdě řečeno, ještě jsem nezačal,“
zamyslel Venca „Jak ho mám splácet, když jsem
z prodeje nedostal ani korunu?“ rozhodil rukama. „Ale
všechno to doplatím, když mě pustíte.“
„Víte mládenče, vy jste buď ten největší trouba,
se kterým jsem se kdy v životě setkal, nebo geniální
lhář,“ zasmušil se policista. „Ten majitel, pan Šilhavý, už
si to auto vzal zpět, ale jelikož jste neplnil splátkový
kalendář, podal na vás stejně trestní oznámení. Za
nedodržení kupní smlouvy mu dlužíte pěkných pár tisíc
korun.“
„Vždyť má to auto zpátky, sám jste to právě
řekl,“ podivil se ho stále více zmatený Venca. „Tak co
mu ještě dlužím?“
„To není vůbec důležité, že má auto zpátky, pane
Kilijána!“ upozornil ho vyšetřovatel. „Důležité je pouze
to, že jste nedodržel smlouvu, jejíž podepsáním započala
amortizace. To je běžná smluvní pokuta, bývá to na
smlouvách napsáno většinou až úplně dole. Navíc nám
oznámil, že jste na něm splátkový kalendář vymámil
podvodem.“
„To on sám mi ho vnutil!“ okamžitě bonzoval
Venca. „Tak se mi zdá, že je to pěkný výlupek.“
113
„Vážně?“ podivil se vyšetřovatel. „Shodou
okolností je to můj bratranec, tak se kroťte! On navíc
ještě tvrdí, že jste mu nedodal ani potvrzení o příjmu. Od
převzetí auta už vás prý neviděl,“ namířil na něj svůj
zažloutlý prst. „A to je jasné porušení smlouvy.“
„Potvrzení po mě nikdo nechtěl,“ mumlal Venca.
„Ten vedoucí mi jen říkal, že když dělám pro Česťu, tedy
pro pana Hustovlase, tak je všechno v pořádku. Oni
určitě museli být domluvení!“
„No vida,“ pousmál se poručík. „Tak už navíc
začínáte být i paranoidní, co?“
„Já nejsem paranoidní,“ vykřikl v záchvatu
prozření Venca. „Ti dva mě pěkně doběhli. To oni jsou ti
podvodníci!“
„No tak vidíte, navíc jste to všechno i sám
vyřešil,“ zasmál se vyšetřovatel. „Vy jste úplný Sherlock
Holmes. Jenomže mě se spíše zdá, že vás by převezl i
podprůměrně inteligentní šimpanz, co pane Kilijáne?“
rýpnul si do něj s typickou radostí státního zaměstnance.
„A takoví si to většinou šeredně odskáčou.“
„Co tím myslíte?“ odsekl Venca.
„Tím myslím,“ odtušil chladně poručík, „že
dostanete zřejmě trest odnětí svobody, což vám je snad
jasné. Jestli vám prokážou úmysl, tak natvrdo, jestli ne,
možná vyváznete s podmínečným odkladem.“
„Nic jsem neudělal,“ zatvrdil se Venca.
„To není důležité. Mimochodem, jak to, že v
občanském průkaze máte na fotografii krátké vlasy a
přitom je máte ve skutečnosti dlouhé?“ zvedl kalný zrak
vyšetřovatel od úředního spisu. „Co mi k tomu můžete
říct?“
114
„To vám jednoduše vysvětlím,“ opáčil Venca,
těžce uražený tím, že ho vyšetřovatel před chvílí nazval
šimpanzem. „Je to z toho důvodu, že na fotce mi vlasy
nerostou!“
„Cože?“ podivil se pan poručík. „Nejste náhodou
tak trošku drzý?“
„Prostě ne a ne mi vyrůst, pane poručíku. Sám si
s tím nevím rady,“ pokračoval Venca. „Asi v tom
fotoateliéru použili nějaký levnější film, nebo co.“
„Co si to vůbec dovolujete!“ rozeřval se poručík.
„To se mě jako děláte blbce? Nějak rychle vám otrnulo,
mládenče, nezdá se vám?“
„Já nevím,“ odtušil Venca. „Podprůměrně
inteligentní šimpanz to možná ani tak plně nechápe.“
„A mazej zpátky do vazby, ty namachovaný
dacane! Já už si najdu způsob, jak si tě tady ještě nějakou
chvíli podržet!“ vykázal ho vyšetřovatel ze své
kanceláře. „Na podobné hejsky mám totiž spadeno!“
Chudák Venca sice nemachrovaný dacan nikdy
nebyl, ale jak se říká, lidé, kteří zbytečně provokují
blbce, si zaslouží už jen z principu nakopat.
115
Kapitola dvacátá první
Stále ve výkonu
Budoucnost každého člověka není v podstatě
ničím jiným, nežli důsledkem všech rozhodnutí, které do
té doby stihl učinit. Většina lidí to však nechápe. Při té
příležitosti si nelze nevzpomenout na jistý africký kmen,
který taktéž nechápal souvislost mezi souloží a
narozením dítěte, protože mezi obojím prostě uplynula
příliš dlouhá doba. Děti jsou od Boha a soulož je
příjemná zábava, tak proč mezi tím hledat souvislost.
Přitom je to snadné, dobro plodí dobro a zlo zase jenom
zlo, tolik teorie.
V praxi to ovšem není zase až tak jednoduché. Na
první pohled se zdá, že všechna vaše dobrá rozhodnutí
musí vést k dobru, zatímco ta špatná ke zlu, ale je to
jinak. Dobrá rozhodnutí jen udržují setrvalý stav,
zatímco špatná vás potápí. A víte proč? Protože vaše
budoucnost se bude odvíjet především od vašich
špatných rozhodnutí a nikoliv podle těch dobrých. Když
se totiž k ostatním lidem chováte dobře, považují to za
normální, ale když se k nim chováte špatně, tak vám to
nikdy nezapomenou.
Po drobném slovním incidentu s poručíkem
přemístili vyšetřovatelé Vencu do cely k defraudantům a
podvodníkům. Touto na první pohled nevýhodnou
změnou Venca značně stoupl v muklovské hierarchii,
jelikož již nebyl považován za pitomého trotla, ale za
mazaného podvodníka, byť jeho životní situace zatím
116
zůstávala
neveselá.
Novým
nedobrovolným
spolubydlícím se mu stal jistý Arnošt Kulihrach, taktéž
zajímavá osobnost.
Arnošt Kulihrach pocházel ze staré havířské
rodiny, ale na rozdíl od tatínka se mu do fáraček moc
nechtělo. Arnošt byl naopak klasickým produktem
dnešní společnosti a poctivé práce se štítil. A jako každý
rozumný člověk předpokládal, že práce je tím nejméně
vhodným způsobem, jak se dostat k penězům. V tom měl
pravdu, a pracující lid proto považoval za méněcenný.
Pracující lid je tady od toho, aby dopomohl k penězům
těm, kteří ho řídí a ovládají, to je přece jasné.
Pozoruhodný exemplář druhu Homo Sapiens, pan
Arnošt Kulihrach, totiž většinu svého života přemýšlel
nad tím, jak se práci úspěšně vyhýbat a nakonec na to
kápl. Jelikož nic neuměl, připadala v úvahu jedině
kariéra politika, nebo podvodníka, což je v podstatě
totéž. Vzdělání však neměl, bylo tedy rozhodnuto. Po
přečtení knihy o lidovém léčitelství se rozhodl právě pro
tuto profesi, přičemž nejvíc ho zaujala kapitola o
operacích bez pomoci skalpelu. Ordinaci si otevřel
v garáži a zanedlouho dosáhl značného věhlasu, zejména
na Karvinsku. Nakonec však skončil v cele předběžného
zadržení.
„Za co sedíš, kamaráde,“ zeptal se Vency Arnošt,
jakmile mladý pán Kiliján vstoupil na celu. „Doufám, že
nejsi nějaký úchyl.“
„Sám nevím,“ opověděl Venca. „Prý kvůli
nějakému podvodu, ale to musí být omyl. Jsem úplně na
mizině, nemám ani floka. Dlužím i za nájem.“
„S tím si nedělej hlavu, já jsem taky neměl lehký
život,“ prozradil mu Kulihrach náznak svých životních
117
trablů a nebyl daleko od pravdy. „Zavřeli mě za to, že
jsem pomáhal lidem.“
„To přece není možné,“ divil se Venca. „To si
děláte srandu, ne?“
„Nedělám!“ opáčil Arnošt. „Jenom jsem pomáhal
lidem a najednou sedím v base.“
„Vy jste půjčoval lidem peníze na úrok?“
„Co si to o mě myslíš,“ nakrknul se jako každý
mukl, když ho někdo podezřívá z nekalých úmyslů.
„Jsem snad nějaký lichvář? Kdepak, já jsem lidový
léčitel!“
„Lidový léčitel? A co to vlastně je?“ zeptal se
Venca, aby řeč nestála.
„No, většinou ke mně chodili různí lidé, že je
něco pobolívá na hrudi, nebo v zádech,“ zavzpomínal
Arnošt. „Většinou havíři a podobní potřební. Jenomže
nakonec to krachlo,“ v ten okamžik se Arnošt ošklivě
zašklebil. „Možná jsem některým neměl prodávat ten
ženšen, co mi rostl na zahradě a vypadal jako petržel.
Ale vynášelo to, tak co jsem měl dělat?“
„A co jste jim normálně určoval diagnózu?“
zajímal se Venca. „Těm havířům a jiným potřebným?“
„No jasně,“ zasmál se Arnošt a napil se hnusného
vězeňského čaje. „Většinou jsem jim říkal, že mají
infarkt. A taky že dělám furt, a že to stojí jenom dvě
stovky.“
„Vážně jste jim říkal, že mají infarkt?“ ocenil
Venca jeho odvahu. „A co na to říkali ti havíři?“
„Nic, co by říkali,“ odtušil Arnošt. „Věřili všemu
co jsem jim řekl, protože to byli strašní blbci. Trochu
jsem je postrašil infarktem a už škemrali o operaci.“
118
„O jakou operaci?“ zeptal se ho už notně
překvapený Venca. „Vy přece nejste lékař.“
„Chtěli tu operaci bez skalpelu, jak to dělají v
Asii. Sám jsem jim to navrhoval, že to vůbec nebolí.“
„Na to ale potřebujete ordinaci, ne?“
„Možná,“ zapálil si ubalené cigáro Arnošt. „Ale
já to dělal normálně v garáži a byla to pohoda. Nikdo si
nestěžoval.“
„To jste je operoval v garáži?“ vyděsil se Venca.
„A co vybavení?“
„Žádné vybavení jsem nepotřeboval, já jsem
používal materializaci!“ pousmál se triumfálně Arnošt.
„Vsadím se, že nemáš ani ponětí, co to je.“
„Tak to teda nemám,“ přiznal se Venca.
„Zmaterializoval jsem jim ten jejich infarkt a
vytáhnul ho ven břichem,“ pokuřoval spokojeně Arnošt.
„Je to východní technika. Vypadá to strašně dobře,
hlavně za mizerného osvětlení.“
„A to jako funguje?“ zajímal se Venca.
„Úplně jednoduše,“ dal se do vysvětlování léčitel.
„Zaboříš jim ruce do břicha a v dlani máš schovanou
žížalu s trochou kečupu. Po chvíli vytáhneš ruku, celou
červenou a v ruce držíš žížalu. Tak tohle je ten váš
infarkt, prozradíš jim a oni jsou celí šťastní. Pak to hodíš
do džberu s vodou a voláš dalšího.“
„A nebylo jim to divné?“
„Některým jo,“ připustil Arnošt. „Sakra, smrdí to
jako kečup, divili se ti podezřívavější, ale na to jsem měl
připravenou odpověď: Máte čichové halucinace, blbci, to
je po operaci normální! Někdo cítí kečup, někdo sirup.
Za chvíli budete v pořádku!“
119
„A nechtěli se někteří podívat na ten infarkt v tom
džberu?“ zeptal se Venca.
„No jasně,“ zasmál se Arnošt. „Lidi jsou od
přírody zvědaví. Ale já vždycky přikryl to vědro hadrem,
tam měli utrum. Jenomže asi po půl roce mě nějaký
závistivý parchant udal Lékařské komoře a skončil jsem
tady. Doktoři nesnáší konkurenci, v tom to je.“
„Ale vždyť se v podstatě nic nestalo,“ zamyslel se
Venca. „Vždyť jste jenom léčil lidi. To je přece jedno,
jakým způsobem, nikoho jste přece nenutil, aby k vám
chodil, takže se podle mě vůbec nic nestalo.“
„Prý nestalo!“ zasmál se kysela Arnošt. „Podle
advokáta mám na krku podvod a obecné ohrožení. Hrozí
mi až dva roky nepodmíněně.“
„Já mám na krku taky podvod,“ pochlubil se hned
Venca. „Hrozí mi až sedm let nepodmíněně, za
zpronevěru několika set tisíc korun.“
„Tak to je mi tě líto, protože jsi nevinný,“
oznámil mu zkušeně pan Kulihrach.
„Jak jste to poznal?“ podivil se Venca.
„Jednoduše. Kdybys ty peníze ukradl ty, tak bys
měl hromadu peněz, špičkového právníka a nikdy by ses
nemohl ocitnout ve vazbě. To, že tě zavřeli a ty tady furt
tvrdneš, znamená, že ty peníze nemáš a navíc jsi
obyčejné ucho. A s takovými se nikdo nemaže. Ale s tím
si nelámej hlavu, prý má být už brzo konec světa.“
„Vážně?“ zeptal se Venca.
„Přesně tak!“ potvrdil mu to Kulihrach. „Prý
hned nato, až budou potrestáni všichni skuteční
darebáčci a slušní lidé se dočkají spravedlnosti,“ vysmál
se mu.
120
To dává smysl, pochopil konečně Venca svoji
truchlivou situaci v tomhle nekompromisním světě.
Alespoň se už neměl na co vymlouvat.
Kapitola dvacátá druhá
Konečně na svobodě
Jedno moudré úsloví tvrdí, že svoboda každého
člověka začíná tam, kde končí svoboda toho druhého. To
je ovšem veliká blbost! Ve skutečnosti žádná svoboda
neexistuje, což už by měl někdo konečně všem těm
našim přechytralým intelektuálům vysvětlit. Je to jen
prázdný pojem, všichni jsme pouzí otroci společenského
systému a vlastních potřeb, o žádné svobodě tedy
nemůže být ani řeči. A je úplně jedno, v jaké době žijeme
a jakou pozici v ní zaujímáme, protože z tohoto
hemžícího se soukolí uniknout nikdy nedokážeme, snad
až smrtí. Proto jsou všechny ty rádoby vznešené řeči o
lidské svobodě v podstatě nesmyslné.
„Tak jste konečně volný,“ oznámil druhého dne
bez dalšího otálení vyšetřovatel Vencovi, protože déle už
ho ve vazbě držet nemohl. „Zjistili jsme, že je to
mnohem složitější, než to na první pohled vypadá a vy
v tom jste jenom taková nastrčená figurka. Musíte mi ale
podepsat prohlášení, že nebudete páchat další trestnou
činnost, budete navštěvovat výslechy a hlásit se
pravidelně na úřadech. A nepočítejte s tím, že jste z toho
venku. Počítám, že tak do dvou měsíců budete mít soud.“
„A co mám do té doby dělat?“ vyděsil se Venca.
„Přišel jsem o práci, včera jsem dostal výpověď
z Hudebnin pro hrubé porušení pracovní kázně.
Takzvaný paragraf padesát tři, vážený pane.“
121
122
„To je váš problém, Kilijáne. Mě tohle nezajímá,
ale odsouzen jste ještě nebyl, takže žádný záznam
nemáte. A ohledně té důvěryhodnosti, co jste si navařil,
to si i snězte!“
„Víte, po pravdě mi úplně mi úplně stačilo, co
jsem musel jíst tady,“ opáčil Venca.
„Nebuďte drzý!“ okřikl ho vyšetřovatel. „Jste u
nás teprve týden a už máte řečí jako stará Blažková!“
„Volal jste mě?“ otevřel dveře ze sousední
kanceláře nadpraporčík Blažek.
„Vlastně ne, ale když už jste tady, udělejte nám
dvě kávy,“ zaraženě utrousil poručík. „Ať nás pan
Kiliján venku nepomluví.“
„Kávu na lačný žaludek nepiju!“ uraženě
prohlásil Venca, vědom si toho, že vyšetřování uvízlo ve
slepé uličce. „Ještě bych mohl dostat žaludeční vředy.“
„Smůla, káva už se vaří,“ pokoušel se odlehčit
dusnou atmosféru poručík.
„A co mi asi tak uděláte, zavřete mě za odmítnutí
kávy?“ zeptal se ho Venca, který od muklů věděl, že
dalších 24 hodin ho už tady držet nemůžou.
„Vypadněte odsaď, Kilijáne, jinak se neznám!“
zbrunátněl vyšetřovatel. „Já jsem s vámi mluvil slušně a
vy máte pořád nějaké připomínky. Ještě jednou se tady
uvidíme, tak budete litovat, že vás fotr raději
nevystříknul na prostěradlo.“
Venca tedy raději odešel, protože neměl chuť na
diskusi s takovým hulvátem. Pak dostal zpět svoje svršky
a strážný ho vypustil takovým tím protivným bzučákem,
který zní každému muklovi jako rajská hudba.
123
Jeho první kroky pochopitelně vedly do prodejny
hudebnin. Stejně neměl kam jít a kromě toho si nutně
potřeboval promluvit s Gejzou.
„Neříkala jsem vám to, Venco?“ zeptala se ho
paní Věra, když vstoupil do prodejny. „Proč jste si na
toho Hustovlase nedal pozor! I pan vedoucí byl na
výslechu. To nemohlo dobře dopadnout.“
„Určitě tam nebyl tak dlouho, jako já,“ uraženě
opáčil Venca. „Je tady? Potřebuji s ním mluvit!“
„Venco, už jsi venku? Pojď na kus řeči,“ vyklonil
se mezitím z kanceláře vedoucí Gejza, který je slyšel.
„Musíme si promluvit o tom průšvihu.“
Potom, už za zavřenými dveřmi, značně změnil
tón. Z takového toho nadřízeně povýšeného na
kamarádsky spiklenecký.
„Hele, Venco, co budeme dělat? Jsme v pěkné
bryndě, vyšetřují nás policajti.“
„Tebe ještě nikdo nevyšetřuje, ale já jsem v pěkné
bryndě,“ oznámil mu Venca, když si sedl do křesla.
„Seděl jsem ve vazbě skoro týden a vlastně ani pořádně
nevím za co! A jen tak mimochodem, ten blbec
Suchánek mi poslal do vazby výpověď.“
„Přísahám ti, že jsem nevěděl, že Čestmír je
takový hajzl,“ začal se obhajovat Gejza. „Mělo to být jen
na čas, než ty peníze otočíme a ten levák se s nimi ztratil.
Však počkej, až ho potkám.“
„Potkáš ho možná tak v Brazílii, kam prý odjel,“
prozradil mu Venca informaci z vyšetřování. „To je síla,
co? On to musel plánovat dopředu!“
„Ty peníze mu moc dlouho nevydrží, Venco,“
zamyslel se Gejza. „Vsadím se, že za pár měsíců je
124
zpátky, aby zjistil co se děje. Znám Čestmíra moc
dobře.“
„Když ho znáš tak dobře, tak proč jsi mě
nevaroval?“ podivil se Venca. „Máme společně na krku
krádež a za to hrozí basa až na sedm let!“
„Neměla to být krádež, ale jen taková výpůjčka,“
bránil se Gejza. „Za ty peníze se měly koupit nějaké
pozemky, které by pan Tydlačka na změnil v
katastrálním plánu z orné půdy na stavební parcely.
Nakonec bychom na tom vydělali všichni a školy by své
piána se zpožděním dostaly.“
„To jste mi to nemohli říct?“
„Nemohli, vždyť bys do toho nešel,“ namítnul
celkem rozumě Gejza. „Ale neboj se, jsem na tvé straně,
u soudu budeme vypovídat spolu. Potvrdím jen to, že jsi
o ničem nevěděl.“
„Tak potom půjdeš sedět i ty, jelikož jste to s
Hustovlasem upekli bez mého vědomí!“
„Myslím, že ne. Manko v podstatě neexistuje,
protože tady jsou ty faktury. Jediný problém je v tom, že
Hustovlas nedodal piána. Na tom musíme stavět!“
„S tebou já už na ničem stavět nebudu, Gejzo,“
urazil se Venca. „U soudu řeknu všechno co vím a jak se
s tím popasuješ ty, to je mi úplně jedno.“
„Poslouchej, Venco, nebuď ukvapený,“ snažil se
ho uklidnit Gejza. „V podstatě ti nic nehrozí. Hlavně to
musíme všechno hodit na Čestmíra. Jenom ať tě
nenapadne mluvit o tom Tydlačkovi. On se z toho
nakonec stejně vykroutí a ty uškodíš jedině sám sobě.“
„A proč mi to říkáš?“
„Protože už tady byl. Zajímal se, jestli nebude
muset taky k soudu, když zajistil školám dotaci ze
125
státního fondu. Jinak by neobjednávaly, to ti je snad
jasné. Když z toho pana Tydlačku vynecháme, nemůžou
nám prokázat úmysl.“
„To si ještě rozmyslím,“ nafoukl se Venca a
přemýšlel nad tím, proč ho tento způsob obhajoby dosud
nenapadl. Potom se vrátil na prodejnu.
„Paní Věrko, zdá se, že jsem úplný idiot. Nemám
práci a navíc prý má být konec světa. Dozvěděl jsem se
to ve vazbě!“
„Vážně?“ vyděsila se paní Věra, jelikož
informacím z vězení přikládá každý jakousi posvátnou
váhu.
„Ano, ale prý až za pár tisíc let,“ začal zase
nemístně vtipkovat Venca.
„Aha, ale nemějte strach, Venco, pravda se ukáže.
Určitě vás osvobodí. A mimochodem, moje sestra dělá
zdravotní sestru v nemocnici a právě tam shánějí
údržbáře. Tak já se vám poptám, jestli se náhodou
nemůže přimluvit. Jsem si jistá, že mi ostudu neuděláte.“
„Vaše sestra je Sestra?“ podivil se Venca. „No to
je paráda, mám rád zásadové lidi.“
„Venco, ty vaše fórky vás jednou zahubí,“
zasmála se paní Věra a dala mu telefonní číslo do
Fakultní nemocnice s poliklinikou, čímž jeho životní
Odyseu sice nezměnila, jen zkomplikovala.
126
Kapitola dvacátá třetí
Život je pes
Odůvodnit svou existenci na téhle planetě by měl
svým životem každý z nás. Ale jelikož je většina lidí
naprosto neschopná obhájit svou existenci jakýmkoliv
významnějším činem, kompenzuje si to pindáním.
Všichni jenom pindají o tom, co všechno by mohli
dokázat, kdyby neměli smůlu. Místo pochopení však
naráží na výsměch svého okolí, které je mimochodem
naprosto stejně neschopné něco pořádného vykonat, a
jediné co umí, je vysmívat se druhým. A pak se má
lidstvo někdy domluvit, když každého zajímá jen jeho
vlastní pravda.
Proč tedy všichni žijeme a jaké je naše poslání?
Tyto otázky často brouzdají hlavou všem přemýšlivým
lidem, tedy zhruba jednomu procentu populace. Bohužel,
nebo bohudík, Venca mezi tyto chudáky nepatřil. Patřil
mezi těch devětadevadesát šťastných procent, které se v
důsledcích svých činů nikterak hlouběji nebabrají. Jsou
tedy sice ušetřeni komických neuróz, ale stejně nemají
vyhráno. Víte, kdo se neptá, nepozná sice truchlivost
odpovědi, ale připraví se o radost z jejího objevení, což
se projevuje moudrostí přesně v tu chvíli, kdy už je
beznadějně pozdě.
„Chlapče, vy jste lékař?“ zeptal se Vency pár dní
nato na chodbě Porubské polikliniky jeden velmi starý
pán v pruhovaném pyžamu na kolečkovém křesle. Byl to
takzvaný Pacient obecný, jak jim vtipně říká personál. A
127
jen tak mimochodem, mezi každým slovem zlehka
pokašlával, to jsem vám zapomněl říct.
„Nejsem lékař,“ odpověděl zdvořile Venca,
oblečený v zeleném tričku nemocničního personálu.
„Jsem jenom obyčejný údržbář.“
„Tak to je dobře,“ opáčil stařík. „Já totiž
doktorům moc nevěřím. Jednou jsem si v čekárně vyplnil
takový ten test, abych se dozvěděl, kolika se dožiju roků.
No a vyšlo mi, že už jsem už dva roky mrtvý.“
„Každý se přece může zmýlit,“ zasmál se Venca.
„Doktoři jsou taky jenom lidi, třeba už jste vážně mrtvý,
akorát na to ještě nepřišli.“
„Takže když to jsou jenom lidi, tak nemají co
machrovat a raději by měli hned přiznat, že tomu prd
rozumí,“ opáčil nakvašeně dědek. „Aha, tak ty si ze mě
děláš srandu, co?“ došlo mu po chvíli.
„Přesně tak. A už jste někdy zkusil operaci bez
použití skalpelu?“ zeptal se ho znovu Venca aby odvedl
jeho pozornost. „Prý je to skvělá zábava.“
„Nezkusil,“ začal se zajímat stařík. „Co to je?
Pomáhá to?“ a znovu se rozkašlal.
„Ne, je to jen takový fór,“ pousmál se Venca.
„Ale vážně, co vlastně potřebujete?“
„Potřebuji odvézt do jídelny. Chtěl bych si koupit
nějaké jogurty.“
„Došly vám cigarety, že?“ odhadl ho Venca na
první pohled. „Jakmile vidím někoho chrchlat u výtahu,
tak je mi jasné, že má chuť na cigáro.“
„Máš pravdu,“ připustil stařík. „Je zajímavé, že
údržbáři mají většinou mnohem přesnější diagnózu, než
lékaři. Ti mi to vždycky věří a ještě něco pindají o
nějakých bifidech, nebo co to je. Čert aby jim rozuměl.“
128
„Každý slyší jen to, čemu chce věřit,“
zafilozofoval si Venca, uchopil madla vozíku. „Nebo
věřit tomu, co zrovna slyší? Ani sám nevím…“
„Ty budeš nějaký mudrlant, že, mládenče?“
zasmál se stařík, protože mudrlantů si nikdo neváží. „Tak
na to si dávej pozor! Všichni mudrlanti skončí špatně.
Mimochodem, kouříš?“
„Občas jo,“ připustil Venca. „Ale ne víc, než
krabičku týdně.“
„Tak v šedesáti přestaň,“ oznámil mu děda
získanou životní zkušenost. A aby dodal svým slovům
váhu, spustil úplný koncert kašlání, zakončený úděsně
odpudivým hlenem přímo do kapesníku.
„Sakra, to bylo názorné,“ pochválil ho Venca a
dál tlačil. „Vy teda ještě nemáte šedesát, když stále
kouříte?“
„Je mi sedmdesát dva,“ připustil senior.
„Tak proč jste v šedesáti nepřestal?“
„Mám slabou vůli,“ přiznal se děda. „Ale ty
přestaň, jinak skončíš jako já! Všichni nevyhnutelně
zemřeme na své slabosti. No, už jsme tady, tak dík,“
dodal stařík a chopil se řízení. Hned nato se zkušeně
zařadil do fronty v kantýně a Vency už si ani nevšiml.
„Pane Kilijáne,“ uchopil Vencu náhle za loket
primář Hnisala, který ho před několika dny osobně přijal.
„To jsem rád, že vás vidím. Máme nějaké problémy
s výtahem na onkologii. Mohl byste se na to podívat?“
„No problemo, jak říká Terminátor, šéfe!“
zasalutoval Venca.
„Kdo?“ zarazil se pan primář.
129
„Ehm, Terminátor, pane primáři. Z toho
amerického filmu,“ znejistěl Venca, když se primář
nezasmál. „Je to takový fór.“
„Fóry v pracovní době nemám rád,“ usadil ho
primář Hnisala. „Nejsme tady pro srandu. Pacienty
potřebujeme dostat na vyšetření včas!“
„Kvůli vám, nebo kvůli nim?“ zeptal se ho
provokativně Venca.
„Nějak moc přemýšlíte,“ opáčil překvapený
primář, který hned nenašel odpověď. „Samozřejmě, že
kvůli nim, mládenče!“ zalhal a musel uznat, že byl pro
jednou doběhnut. „Ve strojovně vás bude čekat staniční
sestra, jděte po tom červeném pruhu a pak po schodišti
do suterénu.“
Venca tedy zamířil do uvedeného prostoru
v očekávání nehorázné nudy, ale mýlil se. V suterénu ho
čekala velmi pěkná sestřička. Jmenovala se Jana, jak
zanedlouho zjistil.
„To bude relé, je to jasná věc,“ začal odborně
Venca, aniž by měl ponětí, co to vlastně ono relé je.
„Vyměním ho a bude to v pořádku.“
„Jenom se zasekl knoflík od přízemí,“ oznámila
mu překvapeně sestřička. „Stává se to každou chvíli, je
asi od něčeho ulepený.“
„Nebo tak,“ odtušil Venca. „Povytáhnu ten
knoflík šroubovákem a bude to v pořádku. A že jsem vás
tady ještě neviděl, vy jste tady nová?“ zahrál si na
seladona, kterým však nebyl.
„To vy jste tady nový, proto jste mě ještě
neviděl,“ zasmála se slečna Jana. „Primář mi řekl, že jste
ten nový údržbář, tak vám mám všechno ukázat.“
„A nebudeme si tykat?“ zeptal se opatrně Venca.
130
„Klidně,“ podala mu ruku Jana. „Já jsem Jana a
ty?“
„Já jsem Venca,“ pochlubil se Venca. „Dělám
tady jen na přechodnou dobu, než si najdu něco lepšího.“
„Takže míříš někam výš?“ zeptala se ho ironicky
Jana.
„To se ještě uvidí,“ zkoušel to přes tajemno
Venca. „Mimochodem, co děláš dneska nebo zítra?
Nezašla bys někam na kafe, nebo na skleničku? Nechci
se vnucovat, ale lidi, kteří spolu dělají, by se měli
poznat.“
„No, snad by to šlo,“ usmála se slečna Jana,
zvědavá, co se z toho vyklube. „Tak něco vymysli a já se
nechám překvapit,“ mrkla na něj a vyběhla po schodech
zpátky na příjem.
Venca tedy celé sobotní dopoledne místo práce
urputně přemýšlel, jak by na slečnu Janu udělal dojem.
Kino zavrhnul hned, to dělají jedině balíci bez fantazie.
Dumal a dumal, až to nakonec vydumal. Jako každý
správný ostravák ji tedy pozval na fotbal, aby na ni
zapůsobil. To ještě nevěděl, že ženy fotbal nesnáší a
chodí na něj jedině tehdy, když se chtějí nějakému
mládenci zalíbit, aby mu to po svatbě zatrhly. Důkazem
je skutečnost, že většinu ženáčů už v ochozech jejich
bývalí kamarádi už nikdy neuvidí. Další zvláštností je, že
většina mladých mužů má dojem, že při seznamování s
dívkou musí působit drsně. Tato duševní porucha
většinou mizí až po třicítce, to už však bývá žalostně
pozdě, proto je všude tolik rozvodů, způsobených
vystřízlivěním obou původně zamilovaných stran.
Sobota byla už za několik dní a Jana ze
zvědavosti Vencovo pozvání přijala. Jenomže hned
131
nastal problém. Jakožto klasický intelektuál byl Venca
na fotbale poprvé a neměl ani ponětí, jak se má chovat.
Baník bohužel pro něj hrál zrovna ten den se Spartou,
což sebou většinou nese dost nervózní atmosféru.
Stadion byl plný a fanoušci hlasitě sdělovali svému
okolí, že: Tomáš Garik Masaryk, chodil s náma na
Baník! Zpívali jako diví a to hned ve všech myslitelných
tóninách najednou.
„Skoro každého tady znám,“ pokračoval
v machrování Venca, když po zakoupení lístků vzal Janu
do ochozů. „Nazdar!“ houkl na skupinku fandů, stojící
opodál.
„Máš nějaký problém, vole?“ zeptal se ho jeden
ze zlověstně vyhlížejících chacharů.
„Nemám,“ zaraženě opáčil Venca a dál
poslouchal slabomyslný chorál fanoušků. „Nemám
žádný problém. Jenom jsem tě pozdravil.“
„A chceš mít problém?“ pokračoval v roztomilé
konverzaci fanoušek.
„Nechci,“ přiznal se Venca.
„Tak se zklidni, debile,“ dostalo se mu prosté
odpovědi. „Nikdy jsem tě tu neviděl, tak na mě nemluv.
Jinak bys mohl příští měsíc jíst brčkem.“
Venca chvíli nervózně vstřebával okolní
atmosféru a pokoušel se splynout s davem. Jenomže
nevěděl jak na to.
„Podle mě je to blbost,“ oslovil vedle stojícího
fandu s šálou, což je mimochodem ta největší chyba na
všech stadiónech světa. Nikdy nemluvte s těmi, co mají
šály! „Pochybuji, že by pan prezident Masaryk chodil na
Baník.“
132
„Co to meleš? Ty jsi sparťan?“ zeptal se ho po
chvíli tupého přemýšlení oslovený pořízek.
„Nejsem,“ bránil se Venca. „Jenom mi přišlo
divné, že by Masaryk jezdil takovou dálku…“
„Hej, je to Sparťan!“ začal řvát ten fanoušek a
ukazovat na Vencu.
„Nejsem Sparťan,“ bránil se Venca, kterému také
kapánek uškodilo, že se snažil nemít klasický ostravský
přízvuk, který považoval za buranský. „Jsem Baníkovec,
jako vy.“
To už ale dostal zezadu po hlavě tyčí od vlajky. A
znova. Fanoušci se před zápasem nudili a jelimán Venca
se jim zdál jako vhodný cíl k rozptýlení.
„Nechte ho být,“ pokoušela se ho bránit Jana, ale
moc to nezabíralo. Když se chuligáni z Bazalů do něčeho
dají, hned tak nepřestanou.
Ten den Venca fotbal neviděl, jelikož dostal ještě
před začátkem utkání po držce. Pochopitelně se jako
každý správný intelektuál nebránil. Zbytek utkání
proseděl na lavičce před stadiónem a slečna Jana mu
kapesníkem utírala poslední zbytky krve z čichového
orgánu.
„Tak já už musím jít,“ oznámila mu, když
vypotřebovala poslední zbytky papírových kapesníků.
„Běž raději domů a lehni si, v pondělí se uvidíme
v práci,“ pak se kysele usmála a odkvačila. Večer teprve
začínal a ona nemínila být v sobotu večer ošetřovatelkou.
Zhrzený Casanova Venca si tedy zašel do Bastily,
aby si trošku zvedl sebevědomí z bodu mrazu, do
snesitelných výšin sychravého večera, kterým ten den
ostatně i byl. Prostě ještě nechápal, že veškeré problémy
mezi mužem a ženou jsou způsobeny tím, že muž v
133
konverzaci řekne vždy o jednu větu méně, zatímco žena
vždy o jednu větu navíc. A v tom to všechno vězí.
134
Kapitola dvacátá čtvrtá
Hlupáku, najdu tě
Je to zajímavé, ale jakmile utrpí mladý muž
nějaké těžké zásahy do svého sebevědomí, ihned si je
odchází léčit do hospody. To je však značně pomatená
činnost, jelikož ráno mu bude ještě mnohem hůř. Ale
stejně to všichni děláme, protože si myslíme, že je to
lepší než nedělat nic. No, lepší to sice není, ale horší
většinou taky ne.
„Nazdar pitomče,“ vysmál se Vencovi jeho starý
kamarád maestro Pišta hned po vstupu Vency do Bastily.
„Slyšel jsem, že sis zlehka brouknul v base. Jak se tam
bručí, jde to? A bručíte tam sborově, nebo každý sám?“
„Sborově, jak jinak,“ opáčil Venca a přitáhl si
židli. „Každý mukl je v podstatě muzikant. Já nic, já
muzikant, to neznáš?“
„Tak to vážně neznám,“ bavil se Pišta. „A
neobtěžoval tě tam náhodou nějaký stokilový muzikant?“
„To jsou pověry pro blbce,“ odfrknul uraženě
Venca. „Nic takového se tam neděje, spíš tě okradou,
nebo ti dají přes hubu. Ale když máš prachy, tak se ti nic
nestane.“
„Vy gádžové jste fakt divní, pořád se jen ženete
za prachama a nakonec vám uteče vlastní život,“ začal
mudrovat Pišta, který už mimochodem taky jednou seděl.
„No řekni sám, máš tohle zapotřebí, kvůli pár korunám?“
135
„Přesně to jsem potřeboval slyšet,“ pochválil ho
Venca. „Že jsem blbý gádžo! To jednomu hned po ránu
zvedne náladu.
„A co to máš s nosem?“ bavil se dál Pišta. „To ti
udělal trpaslík, nebo ženská?“
„Jen taková nepříjemná lapálie,“ opáčil Venca.
„Prostě mám smůlu na pitomce, třeba jako právě teď.“
„No tak se nerozčiluj, to byl jen fór,“ začal ho
uklidňovat Pišta. „Prý teď děláš v nemocnici nějakého
poskoka, je to pravda?“ změnil téma.
„Je to tak,“ připustil Venca. „Ale co mám dělat,
nikde jinde mě nezaměstnali.“
„To sice nevím, ale je to skvělá náhoda,“
pokračoval Pišta. „Mám zrovna nějaké problémy
s pětkou vlevo dole. Nemohl by ses mi zeptat, jestli na
zubním přijímají nové pacienty?“
„No problemo, jak říká Terminátor,“ pokusil se
taky vtipkovat Venca. „Už jsi ten film viděl?“
„Samozřejmě že jsem ho viděl! Ale ten
Terminátor je debil!“ prozradil mu Pišta svůj názor na
nejnovější americký film. „Kdyby byl co k čemu, tak by
už dávno pochopil, že pokoušet se zamezit Soudnému
dni je hovadina, jinak by přece sám nemohl neexistovat!
Kdyby nedošlo k Soudnému dni, Terminátoři by vůbec
nebyli stvořeni, tudíž by se ani nemohl vrátit. Mohl si
s tou Conorovou ušetřit práci. To je snad jasné i těm
největším blbcům!“
„A co kauzalita?“ namítnul Venca. „Tím by se to
všechno vysvětlovalo.“
„O kauzalitě víš hovno,“ utřel ho maestro Pišta,
přičemž měl jako vždy pravdu. „Ale na tom zubním
136
oddělení se mi poptej. Už teď musím utrácet nehorázné
prachy za fernet, abych vůbec mohl večer usnout!“
„Dobře, tak já ti to teda zítra domluvím. Ale
vyčisti si zuby, aby byly vidět plomby,“ neodpustil si
rýpnutí. „A hlavně dopoledne nechlastej.“
„Hele, víš jak je těžké pro alkoholika celý den
nepít?“ zasmál se Pišta. „Asi jako pro abstinenta celý den
chlastat! Jak to asi mám podle tebe vydržet?“ zeptal se,
ale když se mu nedostalo odpovědi, vrátil se zpět ke
svému klasickému mudrování o tom, jak natočil dvě
desky.
Jenomže Osud na mudrování nedá a vždy postaví
každého chytráka před tvrdou skutečnost. Netrvalo tedy
dlouho a Pišta si mohl jít nechat opravit svůj zanedbaný
chrup, který dostával každodenním vysedáváním
v začouzené Bastile řádně zabrat. V čekárně odhodil svůj
letitý mantl a uvelebil se v přitažlivém bílém křesle,
které mají všichni tak rádi.
„Tak vy jste ten slavný místní jazzový
muzikant?“ zeptala se zubařka čerstvého pacienta. Pišta
mezitím tupě zíral do reflektoru a do svého obvyklého
sebevědomí měl daleko. V koutku měl odsávačku a
zlehka funěl.
„Jo,“ zamumlal, když trochu se uklidnil. Na
nějaké větší rozhovory neměl náladu, ono se obecně dost
špatně mluví, když máte v ústech hadičku.
„Cítíte teď nějakou bolest?“
„Jo, to teda cítím,“ mumlal strachy bez sebe Pišta
s vibrující odsávačkou v ústech. „Neumrtvíte to? Nějak
mi to trne. Musím mít v puse tu hadičku?“
„Ještě jsem se vás vrtačkou ani nedotkla,“
ušklíbla se doktorka. „Tak prosím nevyvádějte.“
137
„Ta odsávačka mě hrozně tlačí do dásně, musím
ji tam mít?“ zeptal se jí Pišta, značně huhlajíc.
„Ano,“ vysvětlila mu to stručně lékařka.
„Mimochodem ty vaše jazzové skladby jsou docela
dobré,“ připravila si háček. „Já sice jazz moc
neposlouchám, ale když jsem si koupila vaši poslední
desku, tak mi nebyly jasné nějaké termíny na přebalu.
Třeba to slovo „okarína“, co to vlastně je?“
„Okarína je historický hudební nástroj,“ začal ji
poučovat Pišta, který nepochopil, že se jedná jen o
zdvořilostní konverzaci. „Použili jsme ji proto, aby se
všichni mohli ptát, co to je. Stačí? Poslyšte, s tou
hadičkou se nedá mluvit.“
„Mně to nevadí, jsem zvyklá. A vy máte pocit, že
lidé ví, že okarína je historický nástroj?“ v klidu
pokračovala paní doktorka a současně sunula Pištovi
s neskrývanou radostí do úst vrtačku. „Jste nějaký
citlivý, ne?“ zeptala se ho, když sebou škubnul.
„Máte pravdu, jsem citlivý,“ zamumlal Pišta.
„Hlavně když mi někdo vrtá do zubu a při tom se snaží
odvést mou pozornost pitomými otázkami.“
Jelikož byl cikán, mohl si menší drzosti dovolit,
aniž by se kdokoli rozčiloval, jak si už dávno povšiml.
„Uklidněte se,“ zaraženě řekla paní lékařka,
značně překvapená tím, že její jednoduchá strategie byla
odhalena. „Pokouším se jen udržovat konverzaci, to
pacienty uklidňuje. Ale jestli vám to vadí, můžete klidně
odejít. Nikoho tady nedržíme,“ zavtipkovala.
Potom bylo několik minut ticho, přerušované
pouze líbezným zvukem vrtačky.
„Tak, vážený pane, bude to pět set korun,“
sundala si po výkonu roušku paní zubařka.
138
„Cože?“ podivil se Pišta. „Plomby už nejsou
zadarmo? To je mi nějaká novina.“
„Amalgámové plomby jsou zadarmo, ale tady jste
v soukromé ordinaci,“ dostalo se mu poučení. „Tady se
platí za úkon.“
„A co kdybych odešel, co budete dělat?“ zeptal se
jí Pišta. „Pak byste přece nedostala nic?“
„To by vám nepomohlo,“ opáčila povýšeně paní
zubařka. „Přišel by vám totiž účet.“
„Tak naschle!“ opáčil ještě povýšeněji Pišta,
seskočil z křesla a zanechal v ordinaci překvapenou
doktorku. Nikdo ho nepronásledoval, tak rychle seběhl
ze schodů a pelášil na zastávku. Moc si s tím hlavu
nelámal, protože od přírody na účty nevěřil.
Zanedlouho byl zpátky v Bastile. Navíc byl řádně
podrážděný, jelikož se považoval za místní celebritu a
proto dost těžce nesl, když se k němu ostatní nechovali
s úctou.
„Jsi normální? Kam jsi mě to poslal?“ seřval
okamžitě po příchodu do Bastily Vencu. „A co to má
vlastně znamenat, soukromá ordinace? Vždyť si lidé platí
zdravotní pojištění a to je přece na ty zuby, ne?“
„A ty si platíš zdravotní pojištění?“ zeptal se ho
Venca.
„Sklapni!“ urazil se Pišta. „Vy gadžové pořád
chcete za všechno peníze, to je váš hlavní problém!“
„Poslouchej, Pišto, vždyť ty sám jsi gádžo a ještě
k tomu Maďar,“ opáčil Venca, protože věděl, že tohle
Pištu spolehlivě nadzvedne. „A kromě toho, dneska
nemám na ty tvé pitomé fóry náladu Zítra mám stání u
soudu a kdo ví, jak to dopadne.“
139
„Doufám, že tě zavřou alespoň na tisíc let,“
odsekl Pišta. „To bude jediný rozumný trest za to, cos mi
dneska provedl!“
„No tak dobře, už nikdy ti nebudu shánět zubaře,
jsi spokojený?“
„Domluveno! Ale to nic nemění na tom, že další
fernet platíš ty!“ uzavřel to maestro jediným způsobem,
který se přímo nabízel. „Jako bolestné, chápeš to?“
„No tak jo,“ rezignoval Venca a objednal kalíšek
pro oba dva, což mimochodem činil k smrti nerad,
jelikož se považoval za chudáka a oběť okolností,
kterému by měli platit spíše ostatní.
140
Kapitola dvacátá pátá
Slepá je spravedlnost
Jakož i slunce, když je v nadhlavníku, osvěcuje
naše dny nejjasněji, i člověk by měl být souzen v
polovině života a ne až na jeho konci, kdy už je na
nápravu pozdě. Proto chtějme být souzeni v dospělosti,
abychom stihli napravit své chyby z minulosti a dokázali
se ještě vyhnout chybám budoucím, které na nás teprve
čekají. Teď jsem vás tím přívalem chytrosti trošku zmátl,
co? To abyste viděli, že o životě chytračit dokáže každý
blbec, v životě samotném to však tak jednoduché není.
„Povstaňte, soud přichází!“ tuto větu často
slýcháváme v amerických filmech, které, většinou k naší
smůle, formují pilíře chování západního světa. Pak
následuje záběr na přeplněnou soudní síň, s barokními
lavicemi, majestátní soudcovskou stolicí a místem pro
výslechy svědků se saténovým křeslem. Soudce má
paruku z období Ludvíka čtrnáctého a všichni mluví
velmi vznešeně. V České republice to neplatí tak docela,
u nás se na noblesu příliš nehraje.
„Vy jste ten obžalovaný pan Kiliján? Máte jít
dovnitř,“ vystrčila hlavu ze dveří starší unuděná
zapisovatelka a hned zapadla zpět. Venca tedy společně
s obhájcem vstoupili do malé soudní síně, vybavené
levným nábytkem z překližky. Ve třech řadách lavic
neseděla ani noha, za pultem pak zevlovala postarší
soudkyně, zcela bez paruky, a nějaký poskok, který seděl
141
vedle ní, byl dokonce drze plešatý. Z něj se později
vyklubal prokurátor.
„Sedněte si!“ pokynula všem přítomným
soudkyně odpudivě pisklavým hlasem, který by snad
dokázala vyloudit jedině krysa ve vířivce.
„Pane Kilijáne, jak jste se seznámil s panem
Hustovlasem?“ zahájil líčení prokurátor.
„Já jsem se s ním neseznámil,“ odpověděl všem
prostoduše Venca. „To on se seznámil se mnou. To bylo
tak, jednou jsem postával za pultem v prodejně
hudebnin.“
„Vy nevíte, že když mluvíte se soudem, tak
musíte povstat?“ skočila mu do řeči soudkyně, značně
nevrlá, jelikož jí v kanclu stydla káva.
„Prosím?“ zeptal se zdvořile Venca, značně
zaskočen tak důrazným přerušením.
„Když mluvíte se soudem, tak musíte povstat!“
poučila ho soudkyně. „A taky ho správně oslovit.“
„Promiňte,“ povstal Venca a rozhlédl se. „To on
se seznámil se mnou,“ dodal a znovu se posadil.
„A víte vy vůbec, kdo vlastně jsem, pane
obžalovaný?“ zeptala se ho tiše paní soudkyně.
„Ano prosím, vím kdo jste,“ přisvědčil Venca a
znovu se postavil. „Vy jste asi ta soudkyně.“
„A jinak jste úplně v pořádku, mládenče?“
zeptala se ho ta milá dáma.
„Ano,“ znovu se postavil Venca.
„Mám námitku,“ vyskočil pan obhájce, který
začal tušit nepříjemnosti. „Soud nemá zkoumat duševní
způsobilost obviněného.“
142
„Vy jste nepoučil svědka, jak se má chovat u
přelíčení a oslovovat soud?“ zeptala se soudkyně pana
obhájce.
„Poučil,“ bránil se obhájce. „Nemůžu za to, že
můj mandant není sto si zapamatovat ani nejjednodušší
pravidla,“ mrkl na Vencu a pošeptal mu: „Říkej té
megeře Vaše Ctihodnosti, ona si na to potrpí.“
„Nikdo mě nepoučil, Vaše Ctihodnosti,“
okamžitě ho udal Venca, ale soudkyně je oba přerušila.
„Dobrá, to mi stačí. Budete mě oslovovat tak, jak
vás pan obhájce právě poučil,“ rozhodla, aniž by tušila,
že ji pan obhájce soukromě otituloval megerou.
„Pane prokurátore, mohl byste přednést důkazy?“
obrátila se soudkyně k lavici po své pravé straně.
„Jistě, Vaše Ctihodnosti,“ vzal si slovo pan
prokurátor. „Obžalovaný Kiliján po dobu dvou měsíců
vystavoval faktury za nabízené zboží školskému úřadu,
které byly proplaceny, ale zboží nebylo nikdy dodáno.
Tím vznikla našemu hospodářství škoda přes dvě stě tisíc
korun. Obžaloba se domnívá, že jde o předem připravený
podvod.“
„Co nám k tomu řeknete, pane obžalovaný?“
„Nic, paní Ctihodnosti,“ začal Venca. „O žádném
podvodu nic nevím.“
„Oslovujte mě buď Vaše Ctihodnosti, nebo paní
Soudkyně!“ přerušila ho opět ta milá dáma. „Nemůžete
to kombinovat!“
„A proč ne, vaše Soudkyně, vždyť je to jedno?“
posadil se Venca, kterému začalo být jasné, že dneska to
rozhodně nevyhraje. „Vy mi také říkáte jednou pane
obžalovaný a jindy zase obžalovaný Kiliján.“
143
„Odpovězte na otázku a přestaňte švejkovat,“
okřikl ho prokurátor. „Vystavoval jste faktury na zboží
tak, jak je uvedeno ve spisu?“
„Ano, vystavoval!“
„A to zboží jste pak dodal?“
„Nedodal! To měl na starost pan Hustovlas!“
bránil se rozčíleně Venca. „Už jsem to říkal na Policii asi
tisíckrát. Jenom jsem vedl účetnictví.“
„Mě nezajímá, kdo měl na starosti účetnictví,“
opáčil slizce pan prokurátor. „Mě zajímá, jestli jste to
zboží dodal. A jestli vy sám ne, zajímal jste se o to, jestli
vyfakturované zboží dorazilo na místo určení vámi
pověřenou osobou?“
„Nezajímal, ale pan Hustovlas říkal…“
„To mi stačí!“ prohlásil důrazně prokurátor a
zaklapl složku. „Neodvolávejte se pořád na nějakého
pana Hustovlase. Vždyť se ho nepodařilo ani
vyslechnout.“
„Jenomže pan Hustovlas…,“ pokoušel se znovu
začít argumentovat Venca.
„Mluvte, až budete tázán!“ přerušila ho
soudkyně. „Pan Hustovlas podle vyšetřovatelů
odcestoval do zahraničí, není tedy k zastižení a nemůže
se obhajovat. Dnes jste souzen vy, pane Kilijáne. Trestní
podklady na jiné osoby má na starosti Policie a ta dodala
jen vaši složku.“
„Promiňte, ale na Policii mi řekli, že pan Pelikán
potvrdil mou výpověď. Proč tady dnes není?“
„Výpověď pana Pelikána ve spisech je, ale z ní
vyplývá pouze to, že jste nevěděl o tom, že jakýsi pan
Hustovlas disponuje s účtem vaší firmy. To je sice
polehčující okolnost, ale viny vás to nezbavuje. Pana
144
Hustovlase se Bezpečnosti nepodařilo vyslechnout,
jelikož ho nedokázala najít. Můžete nám k tomu něco
říct?“
„K tomu nemám co dodat,“ zamumlal Venca a
podíval se po svém obhájci. „To je asi můj konec, že?“
zeptal se ho šeptem.
„Vedl jste si dobře,“ opáčil obhájce a zvedl palec.
„A není to žádný konec, ještě se můžeme odvolat.“
„Povstaňte,“ vykřikla zapisovatelka, která se
právě probudila a nějakým zázrakem zaslechla slovo
„konec“, v tiché konverzaci mezi Vencou a jeho
obhájcem.
„Ještě není konec,“ usadila ji soudkyně. „Ještě má
závěrečné slovo pan obhájce.“
„Závěrečného slova se vzdávám,“ prohlásil
obhájce a udělal na Vencu gesto, které mohlo znamenat
jak: máme to v kapse, tak i: jsi vyřízený.
„Odsuzuji vás k trestu odnětí svobody na šest
měsíců, s podmínečným odkladem na dva roky,“ vynesla
paní soudkyně rozsudek. „Navíc máte povinnost uhradit
školskému úřadu vzniklou škodu. Chcete využít své
právo na odvolání?“
„Ano!“ rozhořčeně vykřikl Venca. „Já jsem
z těch peněz neviděl ani korunu, tak nechápu, proč bych
měl něco platit!“
„Raději se neodvolávejte,“ naklonil se k němu
obhájce a dodal. „Lepší než podmínka to stejně nebude,
mládenče. Když se odvoláte, tak jedině rozčílíte odvolací
soud, který vám ještě naloží. Takové případy jsou běžné,
protože soudcům je úplně jedno, jestli jste vinen, nebo
ne. Pro ně je důležité, aby vás měli z krku. Podáte trestní
145
oznámení na pana Hustovlase a bude další řízení, které
vás určitě zbaví povinnosti úhrady.“
„Tak já to beru zpět,“ změnil svůj postoj Venca
po chvíli přemýšlení. „Nechci se odvolávat.“
„A pan prokurátor?“
„Já jsem s výší trestu také spokojen,“ prohlásil
plešatec, který byl pokaždé spokojen s jakýmkoli
trestem, hlavně že to byl trest. „Podmínka podle mě
jakožto nápravný prostředek úplně postačí.“
„Tímto líčení končím,“ pronesla soudkyně.
„Jaké líčení?“ zašeptal Venca obhájci, „Vždyť
vůbec není nalíčená. A jestli je, tak to bych ji nechtěl
vidět takhle po ránu.
Obhájce se na něj hned nato dlouze zadíval.
„S vaší povahou buďte rád za tu podmínku,“
opáčil suše a posbíral si materiály. „Máte hodně divný
smysl pro humor, který vám v budoucnu přinese nejspíše
ještě mnoho problémů.“
Touto poslední větou bylo Vencovo seznámení se
světskou spravedlností jednou provždy u konce. Už
nikdy se nehodlal zaplést s tou podivnou hydrou bez
srdce i mozku, které se říká Spravedlnost.
146
Kapitola dvacátá šestá
Jsou dny, kdy svítá
Největší tma je před úsvitem, to ví dneska každý,
kdo se zajímá o lidová rčení. Sice to není tak úplně
pravda, ale takhle se to prostě říká, i přesto, že je to z
fyzikálního hlediska hovadina na druhou. Největší tma je
podle mě ve chvíli, kdy slunce svítí kolmo na přesně 180
stupňů vzdálený poledník, ale takové úsloví by bylo moc
dlouhé a navíc nepoetické. Takže největší tma je před
úsvitem a basta fidly s vysvětlováním.
„Nezajdeme zase někdy na fotbal?“ zeptala se
ironicky druhý den po soudním procesu sestřička Jana,
když se potkali s Vencou na chodbě. „Alespoň si
zopakuju zastavování krvácení mimo službu.“
„Na fotbal už nechodím, raději teď chodím na
ryby,“ prozradil jí Venca, tentokrát pevně rozhodnut se
nezesměšnit. „Prý to uklidňuje,“ předvedl ze srandy
několik boxerských pohybů.
„Vážně? A kam chodíš?“ zeptala se ho zaujatě
Jana.
„Tady kousek za město, na Skalku,“ začal ji
okamžitě poučovat Venca. „Je to pěšky chvíli od města a
skoro nikdo to místo nezná. Někdy tě tam vezmu, to
budeš koukat, jaký revír může být jenom pár metrů od
tramvaje.“
„Každý trouba ví, kde je Skalka,“ zasmála se
Jana. „A žádný revír to není, vždyť tam nejsou žádné
ryby. Z jézédé tam vyhazují pneumatiky.“
147
„Já vím, ale jednou jsem tam chytil na třpytku
umělohmotný pytel na cement,“ použil svou nejnovější
trapnou příhodu Venca. „Tahal jsem ho alespoň deset
minut. Byl to kapitální kousek, víc jak metr velký!“
„Cože?“ podivila se Jana. „To si děláš srandu,
ne?“
„Nedělám!“ okamžitě zalhal Venca. „Byl plný
bahna, ale nakonec jsem ho dostal ven. Když jsem ho
měřil, napadlo mě se s ním vyfotit a poslat to do časopisu
Rybářství. Jenom pochybuji, že by mi to otiskli.“
„Ty jsi dobrý,“ zasmála se Jana. „A chytil jsi
vůbec někdy alespoň nějakou rybu?“
„Ne, ale to je fuk. Já ryby stejně nejím, mají moc
jódu, nebo co. Jenom tak nahodím pruty a píšu básně. U
vody to jde samo.“
„Ty píšeš básně?“ zeptala se ho zaujatě Jana.
„Přesně tak,“ připustil skromně Venca. Konečně
dostal konverzaci tam, kam chtěl, do oblasti o které si
myslel, že je v ní silný. „Víš, umění, to je moje.“
„Já mám ráda Villona, co na něj říkáš?“
„Je to skvělý básník,“ odvětil rozpačitě Venca,
který se o existenci onoho záhadného Villona právě
dozvěděl. Proto se rozhodl, že bude s Janou raději ve
všem souhlasit. Ve skutečnosti totiž ještě nikdy žádnou
báseň nenapsal a ani se neobtěžoval nějakou si přečíst.
„Mám ráda spondejský hexametr. Tím psal
myslím Baudelaire, že?“ zeptala se Jana, považujíc
Vencu okamžitě za znalce.
„Taky si myslím, že to byl ten hexametr,“
prohlásil Venca, aniž by vůbec tušil, o čem je řeč.
„Určitě, to je jisté,“ dodal a horečně přemýšlel.
148
„Nebo Ferlinghetti a Bezruč, ti psali krásné věci.
Ale nejlepší je stejně Havran,“ rozněžnila se Jana.
„Máš pravdu, Havran je vůbec ten nejlepší básník
kterého znám. Je ještě lepší, než ten Villon,“ opět
souhlasil stále nervóznější Venca, nyní už definitivně
přesvědčen, že se mu konverzace opět zcela vymkla zpod
kontroly.
„Havran je ale báseň. Není to žádný básník,“
vyhrkla překvapeně Jana. „Ty neznáš Poea?“
„Ale básník Havran je taky,“ začal se bránit
Venca. „Samozřejmě, že znám Poea, ale málo se ví, že
Havran je i básník,“ mlžil Venca jako o život.
„Jaký básník?“
„No, nějaký francouzský básník, určitě.“
„Venco, ty jsi nenapravitelný vtipálek,“
rozesmála se Jana, kterou ani ve snu nenapadlo, že se
Venca zamotal do svých vlastních lží. „Přines mi
nějakou svou vlastní báseň, ráda si od tebe něco přečtu.“
„No problémo, jak říká Terminátor,“ okamžitě
chytil ztracené sebevědomí Venca.
„Terminátor přece říká: Já se vrátím,“ zamyslela
se Jana.
„Ale no problémo říká taky,“ hájil svou pravdu
Venca. „Když je na té policejní stanici, nebo ne? Určitě
jo, jsem velký filmový fanda.“
„No dobře, tak říká i no problémo, vždyť já se
s tebou nehádám. Ale stejně nemáš pravdu! Tak zítra
jo?“
„Jasná páka,“ potvrdil jí to Venca v té době velmi
oblíbeným rčením, které se jako všechny oblíbené rčení
omrzely dřív, než někdo doopravdy pochopil jejich
smysl.
149
A přesně tohle Venca potřeboval. Inspiraci,
okouzlení, záminku, zkrátka takové ty věci, které
z běžného trouby činí autora. Zaskočil tedy po práci do
Bastily a začal zuřivě tvořit, když už to Janě prostoduše
slíbil. Někdy kolem třetího piva pak měl na tácku
napsány následující věty:
Je chladný podzim, divný čas,
Hrdliččí hlas…
„Sakra, to je mi nějaké povědomé,“ řekl si po
chvíli koukání na druhý řádek. „To už jsem někde slyšel.
Hej, Barone,“ zeptal se kamaráda bubeníka. „Nezdá se ti
termín Hrdliččí hlas, nějaký povědomý? Nesměj se,
potřebuji sbalit jednu holku.“
„Nezdá,“ odvětil klidně Baron. „Ale zkus se
zeptat Máchy.“
„Kterého Máchy?“ zeptal se Venca a rozhlédl se
po lokále. „Žádného Máchu tady neznám!“
„To je jedno, kamaráde,“ začal se smát Baron,
když viděl jeho rozhlížení. „On tebe taky ne.“
„Ty už máš zase dost kvalitně naváto, co?“
utrousil na jeho adresu Venca a dál tvořil. U tvorby
pochopitelně konzumoval, aby neztratil inspiraci. Druhý
verš se rozhodl začít stejně, jako ten první, což je
oblíbený básnický trik.
Je chladný podzim…
Pak se na to samolibě díval. Je to trapné, uznal po
chvíli a přeškrtal třetí řádek. To už měl vypito asi šest
150
piv, proto to šlo kapánek ztuha. Múzu však nehodlal jen
tak lacino propustit.
Kapitola dvacátá sedmá
Simsalabim
Je chladno…
To je taky trapné, rozhodl po další chvíli
přemýšlení a znovu to přeškrtl. Pak to roztrhal a zahodil.
I přesto byl se sebou, jakožto s umělcem spokojen.
Začátek básně se mu zdál dokonalý. Sice mu to stále
něco připomínalo, ale to je fuk, autorský zákon je jen pro
sraby. Doma to ještě dopracuju a zítra mám báseň jak
víno, pousmál se. To ještě nevěděl, že pouze talent dělá
umělce a nikdy se nemůže stát, aby někdo jen díky
přesvědčení že je umělec, získal i onen talent. To by
mohl být umělcem každý blbec.
Komická je na tom především skutečnost,
opravdoví umělci nejsou o nic chytřejší, než ti řadoví
blbci, kteří je jenom napodobují. I oni používají postupy
vymyšlené někým jiným a jen to lakují a maskují o něco
lépe, tak, aby to nikdo nepoznal. Takže je v podstatě
úplně jedno, kdo co tvoří a komu se to bude líbit. I ta
největší blbost na světě si vždy najde nějakého
výstavního blbce, které ji řádně ocení.
151
Je velmi zajímavým fenoménem, že jakmile se
člověku jen chvíli zdá, že mraky nad jeho hlavou se
rozptýlily a on si konečně užije trošku toho sluníčka,
ihned se zase zatáhne. Další obsílka s červeným pruhem,
kterou našel Venca ráno ve schránce, mu rozezněla
varovné signály v jeho přecitlivělém hypotalamu, o
kterém ani nevěděl, že ho má. Tento malý kousek
mozkové tkáně však ihned začal připravovat jeho orgány
na psychickou zátěž, což bylo ostatně i jeho posláním. I
z toho důvodu Venca znervózněl, vzpomínky z vazby
byly ještě příliš čerstvé.
„Mám zaplatit smluvní pokutu dvacet tisíc korun
za užívání vozu, který máte dávno zpátky? Není to nějak
moc, pane Šilhavý? Vždyť je to pětina jeho ceny!“
položil v Autobazaru před majitele doporučený dopis.
„Najezdil jsem za těch pár týdnů sotva patnáct kilometrů
po městě, to by bylo levnější, kdybych jezdil taxíkem!“
„Tak to máte smůlu, kamaráde,“ vysmál se mu
majitel Autobazaru, jelikož to byl typický porevoluční
podnikatel bez srdce i slitování. „Podle smlouvy platíte
při nedodržení smlouvy amortizaci vozidla, je to napsáno
úplně dole tím malým písmem, takže se z toho
nevykroutíte.“
„A kdo tu amortizaci stanovuje?“ zajímal se
Venca.
152
„Já,“ pousmál se pan Šilhavý. „Posoudím stav
vozidla před zapůjčením a potom ho posoudím po
vrácení. Jsem totiž mimo jiné i soudní znalec.“
„Tomu nevěřím,“ blafoval Venca. „Ukažte mi
nějaký průkaz.“
„Soudní znalci nemají průkazy,“ bránil se
překvapeně pan Šilhavý, který tak rozhodnou obranu
nečekal. „Mají jenom certifikát.“
„Tak mi ukažte ten certifikát,“ pokračoval
neúprosně Venca.
„To není moje povinnost,“ zatvrdil se majitel
autobazaru, kterému začalo docházet, že by mohl mít
problém. „Kromě toho ho mám doma.“
„Tak v tom případě vám nezaplatím korunu!“
pousmál se pro změnu Venca. „To se raději znovu
uvidíme u soudu. Určitě je bude ten váš neexistující
certifikát zajímat. A ta naše smlouva taky!“
„Poslyšte, mládenče,“ zamyslel se pan Šilhavý.
„Možná bychom se mohli nějak domluvit. Snad byste si
to mohl odpracovat a já stáhnu to trestní oznámení.“
„Jak to myslíte, odpracovat?“ zajímal se Venca.
„Každou sobotu mám vystoupení a nutně
potřebuji řidiče,“ opáčil vychytrale pan Šilhavý. „Dám
vám za každou jízdu tisícovku a za pár měsíců to máte
odpracované. Jenom mě odpoledne zavezete na
vystoupení a večer mě zase odvezete domů. Není to nic
hrozného. Samozřejmě mi pomůžete s bednami a tak.“
„Vy nemáte řidičák?“ podivil se Venca.
„Samozřejmě, že mám řidičák! Ale na těch
akcích se vždycky pije a manželka už mě nechce vozit.
Tak co říkáte, je to jenom jednou týdně.“
„No dobře, v sobotu by to snad šlo.“
153
„Tak se uvidíme ve tři a budeme si tykat, ne? Já
jsem Václav.“
„Tak ahoj, já jsem Venca,“ oznámil mu Venca.
„A o jaké vystoupení vlastně jde?“
„Ty jsi taky Václav?“ zeptal se místo odpovědi
pan Šilhavý. „To je super.“
„Vlastně ne,“ přiznal se mu Venca. „Já jsem
oficiálně Věnceslav, ale každý mi říká Venca.“
„Aha,“ odtušil pan Šihavý, kterému to však přišlo
jako dost divné vysvětlení. „No, já jsem zase kouzelník
amatér a docela slušně to sype. Dělám většinou besídky
pro děti a tak, nikdo se o to nezajímá, ale prachy jsou to
docela slušné. V sobotu mám skvělý kšeft v Opavě a
potřebuji pomocníka. Je to optická iluze na náměstí,
budeš řídit a pomůžeš mi s promítačkou.“
To by asi šlo, pomyslel si Venca a nakonec si
plácli. V sobotu ve tři se tedy sešli před domem mistra
řemesla kouzelnického a společně naložili několik
krabic. Pan Šilhavý pak hodil Vencovi klíčky od své
nové Audiny a jako správný šéf se vyvalil na sedadlo
spolujezdce.
„V Opavě je krásně,“ začal mudrovat hned,
jakmile se rozjeli. „Loni jsem tam měl vystoupení na
plese místních podnikatelů. Na programu bylo přeříznutí
mé půvabné asistentky. Samozřejmě pouze pilou, to dá
rozum, stará by mě zabila. Používám takovou bednu, ve
které jsou ty asistentky dvě. Mají stejné oblečení a
přemísťují se podle potřeby. Je to fakt řehole, ale to ti
tupci v publiku nikdy nepochopí. Strašně tleskali, asi si
mysleli, že je vážně napolovic.“
„To musí být zábava, co?“ pokoušel se
konverzovat Venca.
154
„Ani ne,“ zasmušil se mistr. „Představ si, že ti
pitomí podnikatelé chtějí vždycky slevu. Musel jsem jim
vysvětlit, že jsem amatérský umělec a peníze jdou na
Dům Dětí a mládeže, proto jim slevu dát nemůžu. To ale
byla chyba. Dokud si mysleli, že jsem opravdový
kouzelník, bylo všechno v pořádku, ale jakmile zjistili,
že je to na dobročinnost, nehnul jsem s nimi. Vystavená
faktura je do dnešního dne neproplacená. No, dneska si
to vynahradím.“
Zanedlouho byli na místě. Venca nechal auto
v boční ulici a pomohl panu Šilhavému s nošením
několika kufrů na náměstí. Zatím tam byl klid. Malé
pódium před sochou zelo prázdnotou a polovina náměstí
byla obehnaná žlutou páskou.
„Dík, Venco, tak to je zatím všechno,“ oznámil
mu pan Šilhavý. „Zajdi si někam na večeři a pak mě
počkej v autě. Přijdu tak kolem osmé, když skončím.“
„Rád bych to viděl,“ namítal Venca, zvědavý, co
z toho bude. „Kouzelníky mám rád, vždycky se jim něco
nepovede…“
„Víš co, raději mě počkej v autě,“ zamyslel se
znovu pan Šilhavý. „Alespoň tě nebudu muset po
skončení produkce hledat.“
Venca si tedy skočil do bufetu a pak si v autě četl.
Byl podzim, smívalo se už v pět, proto si musel svítit.
„Startuj auto!“ zařval na něj náhle kolem půl
osmé večer udýchaný pan Šilhavý, který z ničeho nic
otevřel dveře spolujezdce.
„Co se děje?“ ptal se Venca.
„Nekecej a startuj, musíme okamžitě zmizet!“
Venca tedy nastartoval a společně vyrazili směr
Ostrava.
155
„Tak co se stalo?“ zeptal se ho na výpadovce
Venca. „Že jsme museli tak rychle odjet?“
„Tomu neuvěříš!“ zapálil si cigaretu pan Šilhavý.
„Loni, při výročí oslavy založení města, jsem v opilosti
slíbil někomu z Opavské Radnice, že nechám na náměstí
zmizet sochu Komenského. Nějak se toho ti trotli chytli,
asi se špatně učili, nebo co. Netrvalo ani měsíc a na stole
jsem měl objednávku i s šekem na pokrytí výdajů.
Mimochodem, je zajímavé, že na opravu vodovodu
peníze nejsou. No co, šek jsem pochopitelně deponoval.
Musel jsem pak alespoň předstírat, že dělám přípravy.
Už od počátku jsem však měl menší obavy, způsobené
nejasným pocitem, že nemám ani ponětí jak nechat
zmizet třítunovou sochu.“
„Ty sis vzal peníze, aniž bys věděl za co?“ zeptal
se ho Venca, který to mimochodem dělal taky. „To je
přece nečestné a nesportovní,“ zasmál se.
„Ale ne, takhle to vůbec nebylo,“ bránil se
Šilahavý. „Myslel jsem, že to vyjde, že když tu sochu
překryju tmavou fólií a pak na ni promítnu pozadí domů,
bude to v pohodě. Chtěl jsem hned po soumraku lidi
trošku oslnit reflektory a pak použít tu černou fóĺii, než si
zase zvyknou na tmu. Ale něco se podělalo a socha ne a
ne zmizet, asi se někde ta fólie šprajcla. Nakonec jsem
musel zmizet sám, chápeš? A když jsem se dekoval, tak
na mě nějaký hlavoun řval, že podá trestní oznámení.
Čert aby spral toho Komenského!“
„A co teď budeš dělat?“ zajímal se Venca.
„Zatím nic,“ opáčil Šilhavý. „Počkám, až se
situace uklidní. Pak se uvidí. Jenom s tím musím na
nějakou dobu seknout.
156
„A co když to ti blbci doopravdy oznámí na
Policii?“ zajímal se Venca, sám nedávno poučen
podobným zážitkem. „Třeba jako podvod.“
„Žádný strach, dělám všechna vystoupení pod
pseudonymem,“ pousmál se Šilhavý. „Jo a ten zbytek
peněz ti odpouštím, ale pod jedinou podmínkou!“
„Pod jakou?“
„Zapomeneš na všechno, co jsi dneska viděl! A
kdyby za tebou byli policajti, tak mě neznáš, nikdy jsi
v Opavě nebyl a o žádné soše nic nevíš!“
„Tak to je hotová věc, můžeš se na mě
spolehnout,“ zkřížil dva prsty Venca na obou rukou a jen
díky rychlému zásahu pana Šilhavého do řízení
neskončili v příkopě.
157
Kapitola dvacátá osmá
Šedivá je teorie
Existuje mnoho slavných knih, které se věnují
tématice mezilidských vztahů, kteréžto téma rozebírají ze
všech světových stran. Jenomže z jakéhosi záhadného
důvodu jsou to všechno strašlivé pindy, asi proto, že
mezilidské vztahy prostě žádnou logiku nemají, proto se
ani nedají relevantně zkoumat. A každý, kdo se o něco
podobného pokouší, je směšný, i kdyby přicestoval
přímo z Marsu, nebo dokonce z Venuše, což je
mimochodem běžnější. To ale nebyl Vencův problém,
jelikož Venca nikdy moc nečetl. Většinou se snažil řešit
veškeré své životní situace spíše intuitivně.
„Ahoj Jano, viděla jsi poslední MASH?“ zeptal se
Venca hned v pondělí ráno sestřičky Jany, když ji potkal
v nemocničním bufetu.
„Neviděla,“ opáčila Jana. „Na podobné věci se
nedívám, je to pěkně trapné.“
„Ale kdepak! Je to ten nejlepší humor na světě,
akorát nevím, jestli to každý správně chápe.“
„Podle mě je to rasistické,“ namítla Jana. „Možná
bychom někdy mohli zajít…“
„Pane Kilijáne!“ ozvalo se náhle hlasitě za jejich
zády. „Copak to tady zase řešíte se sestrami za důležité
drby? Vy máte hned v osm hodin ráno pauzu? To už jste
za ty dvě hodiny práce unavený?“
158
Oba se otočili, aby zjistili, co je to za hulvátka.
Byl to pan primář Hnisala, zřejmě ten nejprotivnější
lékař na severní polokouli.
„Jenom pijeme kafe,“ bránila Vencu slečna Jana,
které to taky přišlo hrubé.
„No dobře, ale teď s vámi potřebuji mluvit,
Kilijáne. Všeho nechte a pojďte se mnou do kanceláře,“
ledabyle prohodilo jeho veličenstvo nadutý primář a aniž
by čekalo, až Venca dopije své kafe, vyrazilo do své
nory.
„Už běžím, pane primáři,“ dopil jedním douškem
svou podezřelou břečku Venca a vyrazil za ním. Dohnal
ho až u schodiště. Primář mu dokonce podržel dveře a
usadil ho do svého křesla pro návštěvy.
„Myslíte, že byste dokázal namontovat menší
schodolez pro vozíčkáře?“ spustil bez dalšího
vysvětlování. „Odborná montáž je moc drahá a myslel
jsem, že když teď máme údržbáře, nemusíme najímat
externí firmu.“
„To není žádný problém, šéfe,“ opáčil
sebevědomě Venca. „Jsou to konec konců jen základy
mechaniky. To zvládnu.“
„Vážně?“ zeptal se ho pochybovačně primář. „A
vy jste už někdy něco podobného dělal?“
„Nedělal,“ přiznal se Venca, „ale určitě to není
žádný problém. Sám jste říkal, že je to menší schodolez,“
dodal, přičemž zdůraznil slovo menší. V záchvatu
nadšení však opomněl zmínit, že ještě nikdy žádný
schodolez neviděl. Ani menší, ani větší.
„Je sice menší, ale to zřejmě není důležité.
Princip bude úplně stejný, jako u těch velkých,“
159
upozornil ho pan primář. „A jak vlastně víte, že to není
žádný problém, když jste to nikdy nedělal?
„Protože nějaký jiný údržbář už to určitě dělal. A
když to dokázal nějaký jiný údržbář, tak nevím, proč
bych to neměl zvládnout i já,“ opáčil Venca. „Jsem přece
taky údržbář.“
„No, to má logiku,“ zamyslel se primář. „Ono to
určitě nebude žádné perpetum mobile. Odpoledne nám to
přivezou, tak to převezmete a smontujete.“
„No problémo, šéfe, tedy chtěl jsem říct, že se
můžete spolehnout. Určitě to nebude nic složitého,“
ujišťoval ho i sebe Venca.
„Věřím vám,“ poplácal primář Vencu po rameni a
odešel lhát pacientům pro jejich vlastní dobro, za což byl
ostatně i placený.
Zhruba hodinu po obědě zastavila před bočním
vchodem nemocnice dodávka a deset minut zuřivě
troubila. Když se Venca konečně dostavil, tak dva
zaměstnanci vytáhli z dodávky plošinu, motor, spoustu
podivných lišt, táhel, hřídelí a konzol.
„Tady je návod,“ strčil Vencovi do ruky jeden ze
závozníků asi padesátistránkovou brožurku. „Je to možná
trošku moc teoretické, ale ty si jistě nějak poradíš. Jestli
umíš složit kuchyňskou linku, tak složíš i tohle, jen to
musíš poskládat ve správném pořadí a připevnit ke
schodům.“
Pak oba nasedl do vozu a zmizeli.
Venca zíral do návodu. Nic tak složitého v životě
neviděl. Kdyby ti vozíčkáři věděli, v čem se vozí,
považovali by se za kosmonauty, pomyslel si. V návodu
to vypadá, že je to složitější, než raketoplán. Nakonec
brožuru zavřel a rozhodl se spolehnout na svůj technický
160
um a logiku, aniž by cokoliv z toho měl. Ostatně, nebylo
to přece nic velkého, pár čtyřmetrových ocelových lišt,
nějaké táhla, malý motor a plošinka metr krát metr.
Jedna věc je jistá, začal dumat, tohle je
elektromotor a ten patří vedle převodovky. Tohle je ta
plošina ten zbytek už nějak zvládnu. Pak si vzal
příklepovou vrtačku a začal vrtat do stěny otvory
k připevnění konzol na zábradlí. Vrtal a montoval jako
zběsilý až do šesti a pak se spokojeně opřel. Bylo to
skoro hotovo. Plošinka nasazená na ozubeném kole, pod
ní motor, vodící lišty přikurtované ke schodům a zábradlí
u stěny. Stiskl tlačítko a plošinka se poslušně začala
šinout směrem vzhůru. Výborně, zítra to vyvážím a
dodělám madla, pousmál se.
Jenomže druhý den ráno, hned po příchodu do
práce, už na něj čekal vrátný.
„Máte jít k primáři,“ oznámil mu škodolibě.
„Co se děje?“
„Máte velký problém, mládenče,“ začal mu pan
vrátný vysvětlovat důvod jeho zadržení. „Nějaký úraz
pacienta! A vy v tom prý máte prsty.“
„V ničem prsty nemám,“ odsekl Venca a zamířil
ke svému nadřízenému. Trvalo jen několik minut, než ho
vpustili dovnitř, což nevěstilo nic dobrého.
„Pane Kilijáne, jak to, že jste nechal tu svou
nevyzkoušenou plošinu bez zajištění?“ začal po něm
ječet primář ihned po jeho vstupu do místnosti. „Jeden
z pacientů si chtěl večer zajet do parku a použil vaši
plošinu.“
„To je vaše plošina, ne moje!“ pokoušel se
obhajovat Venca svou pozici nevinného.
161
„Nepokoušejte se z toho vykroutit, pane Kilijáne.
Když na tu plošinu poškozený najel, tak se zhoupla a on
zahučel i s vozíkem dolů!“
„Ještě to nebylo vyvážené,“ bránil se Venca.
„A vy nevíte, že nevyzkoušené zařízení má být
opatřeno cedulkou NEPOUŽÍVAT?“
„Žádnou cedulku jsem nikde neviděl,“ namítnul
Venca. „Tak jsem alespoň hodil přes ovládač montérky,
aby to každý pochopil.“
„Hodil montérky přes ovladač,“ obrátil oči
v sloup primář Hnisala. „Tomu vy říkáte bezpečnostní
opatření? Ten vozíčkář si zlomil ruku, chlape! Jestli bude
nemocnici žalovat, tak se vám ozve náš právní zástupce.
A pochopitelně máte padáka!“
„To myslíte vážně?“ zeptal se ho Venca.
„Přesně tak!“ opáčil primář.
Venca si tedy odešel balit své věci, ostatně v tom
měl už dost velikou praxi. Kde nastoupil, tam ho
vyhodili. Ale stejně už mu práce v nemocnici přestávala
vonět a to nebyl ani příliš vybíravý.
„Venco, někdy mi zavolej,“ přitočila se k němu
na chodbě slečna Jana, když si to náš slavný údržbář
mašíroval s papírovou krabicí k východu. „Zajdeme si
někam sednout na skleničku.“
„Na skleničky si zásadně nesedám,“ ocitl se
rázem ve svém živlu Venca. „Ještě by pode mnou nějaká
praskla a šeredně bych se pořezal na zadku.“
„Nevtipkuj pořád,“ zasmála se Jana. „A určitě se
mi někdy ozvi.“
„Tak jo,“ utrousil Venca a přemýšlel nad tím,
jestli je takový smolař proto, že se tak snaží, nebo proto,
že všechno flinká. A když po asi dvou sekundách
162
odpověď nenalezl, nechal tento problém prostě být.
Zajímavé je, že Bůh, nebo Osud, se o podobné tragédy
vždycky nějak postará, jako by sám cítil vinu nad tím, že
když už onoho troubu na ten náš Svět přivedl, tak se o
něj musí nějak postarat. Nevím, proč to tak je, ale že to
tak je vím určitě.
Kapitola dvacátá devátá
Návrat Čestmíra
Že jeden moudrý člověk vyváží stovky pitomců,
to je dávno známo. Škoda jen, že to nefunguje opačně!
Vyměnit stovky pitomců za jednoho moudrého člověka,
to by byla ještě nízká cena, otázka zní, kdo by měnil.
Hodnota pitomců totiž ze zvyšujícím se počtem nejenže
nevzrůstá, ale naopak klesá. Je to z toho důvodu, že
kumulovaní pitomci ke své vlastní tuposti přidávají ještě
tupost i všech ostatních pitomců v okolí, protože debilita
je nakažlivá. Vzniká tak Perpetum Debile, jediný zákon,
který dokáže vysvětlit vznik něčeho z ničeho.
Ale hlavním problémem pitomců je truchlivý
fakt, že každý pitomec si o sobě myslí, jakouže to není
velmi důležitou osobou. U ostatních pak pochopitelně
uznává jen takové hodnoty, které má i on sám, protože
jiné hodnoty nechápe. Proto si pitomci váží většinou jen
jiných pitomců, zloději zase jiných zlodějů a obyčejní
lidé zase jiných obyčejných lidí. Jde o to, kdo se s kým
stýká a komu tím pádem rozumí. A pitomci se odjakživa
stýkají jedině s dalšími pitomci.
„Nazdar Venco,“ zaslechl náhle náš hrdina
povědomý hlas, když si to mašíroval po svém dalším
vyhazovu do Bastily. „Hlavně se nerozčiluj,“ dodal onen
mluvčí, když viděl, jak Venca brunátní.
„Jak se opovažuješ chodit mi na oči!“ sotva se
zmohl na slovo Venca Kiliján a chytil Čestmíra
163
164
Hustovlase, neboť to byl skutečně on, za klopy. „Víš, jak
jsi mi zavařil?“ dodal přirazil ho na zeď.
„Klídek Venco, všechno je v pořádku, podnikl
jsem zásadní kroky,“ zalapal po dechu Čestmír, přičemž
v obličeji značně zrudnul vlivem nedostatku vzduchu.
„No tak mě pusť, ty pitomče.“
„Tak to ani náhodou, zlodějíčku. Jdeme okamžitě
na Policii,“ držel se ho jako klíště Venca a rozhlížel se,
jestli náhodou kolem nejde nějaký příslušník.
Pochopitelně, že nešel, to jsem snad ani nemusel psát.
Mimochodem, práce policejní doznala od
revoluce značných změn. Ty změny jsou vidět na
každém kroku a projevují se tím, že jak je den dlouhý,
příslušníka nepotkáte. Tato brutální skutečnost ostře
kontrastuje s faktem, že máme nejvíc policistů na počet
obyvatel na světě. Je to způsobeno tím, že za minulého
režimu tak dlouho tloukli policistům do hlavy, že jsou
pracující inteligence, že se jim v současné době téměř
nechce opouštět kancelář. No co se dá dělat, když už to
jsou ti inteligenti.
„A co bychom tam na té Policii asi tak dělali?“
zeptal se ho podezřele klidný Hustovlas.
„Třeba bychom tě nechali pro změnu ve vazbě
místo mě, ať si taky trošku užiješ vysvětlování, jak to
bylo s těmi fakturami.“
„Říkám ti klídek, to je zařízené. Peníze jsem
poslal Školskému úřadu dneska ráno, podívej, tady je
výpis. Bratranec mi půjčil na to manko. Tedy na jeho
část, trošku jsem utratil. Ale zaplacené je to všechno,
jenom jsem musel zastavit barák na jeho jméno. Žalobu
na náhradu škody stáhnou ještě tento týden.“
165
„Ukaž to,“ podíval se Venca na výpis z účtu.
„No, vypadá to, že´s to nakonec uhradil. To ale nic
nemění na tom, že jsem seděl týden ve vazbě!“
„Hele kamaráde, takhle jsem to neplánoval,“
začal se hájit Česťa. „Je mi to líto, ale trošku jsme to
přehnali. Netušil jsem, že budou tak rychlí. Chtěl jsem ty
peníze investovat, ale nějak se to zvrtlo.“
„Tys to přehnal, ne já!“ zvolal Venca. „A prý jsi
odjel do Brazílie!“
„Tak to jsou kecy, volal jsem před měsícem
matce, že jedu drogérie, jestli něco nechce. Asi mě
špatně pochopila, na vesnicích je strašný signál a ona už
dost nedoslýchá. Musela to nějak poplést. Co bych asi
tak dělal v Brazílii? Brazilsky neumím ani slovo! Zašil
jsem se u bratrance v Třebíči, než se to přežene.“
„A já byl mezitím týden ve vazbě!“ namítl
znechuceně Venca. „Nemáš ani ponětí, co jsem tam
zažil. A celou dobu ně nejvíce žralo to, že´s tam měl být
místo mě ty!“
„Nepřeháněj, tak hrozné tu určitě být nemohlo,“
urovnal si pokrčený límec Čestmír. „Alespoň máš
zajímavou zkušenost. To já jsem byl u svého blbého
bratrance tři týdny a to bylo určitě ještě horší. Jsou to
šílenci, chtěli po mně, abych jim pomáhal na baráku.
Nakonec jsem musel makat u míchačky. A ty víš, jak
nesnáším fyzickou práci! To já jsem tady ta oběť!“
„Česťo, za celý svůj život jsem ještě nepotkal
většího hajzla,“ nezmohl se na nic jiného Venca. „Pošleš
kamaráda do vazby a sebe označíš za oběť? Ty to musíš
mít v hlavě úplně pomatené.“
„Všechno ti to vynahradím, Venco,“ začal opět
slizce Česťa. „Ještě pořád mám nějaké známosti, to přece
166
víš. Sehnal jsem ti místo v České televizi, kdybys měl
zájem. Hledají tam nějaké mladé moderátory do oddělení
dokumentárních pořadů z regionu, tak jsem se za tebe
přimluvil, abych ti vynahradil tu lapálii. Znám se s
jedním z režisérů, ani nemusíš chodit na konkurz. Tak
co, zkusíš to?“ překvapil ho Čestmír nečekanou
nabídkou.
„Ale já jsem moderátora nikdy nedělal,“ podivil
se Venca. „Co to vlastně obnáší?“ zeptal se zaujatě, což
byl ostatně i Čestmírův cíl, odvést řeč od nepříjemného
tématu vazební věznice.
„Moderátor nic umět nemusí, stačí, když umí
žvanit. Moderátory dělají vždycky ti největší blbci
z celého štábu, protože…,“ v tu chvíli se Česťa na
okamžik se zamyslel. „Nemyslel jsem přímo slovo blbec.
Oni vlastně prezentují myšlenky jiných a jen na nich stojí
úspěch redakce. Takže všechno dobré?“
„Česťo, ty jsi snad hluchý, nebo to nechápeš! Já
jsem byl týden ve vazbě. Takže to rozhodně dobré není!“
„Hele, práci v České televizi normálně
neseženeš,“ začal být Čestmír opět jistý v kramflících.
„Když stáhneš to své obvinění, dostanu tě k filmu ty
vole, ale musíš stáhnout tu svou výpověď u Policie.“
„Ale s žádným obchodováním už nechci mít nic
společného, je ti jasné?“ začal váhat Venca.
„Jasné, žádné obchody, normální práce, takže
bereš?“
„No, snad bych to mohl zkusit, ale svou výpověď
stáhnu až ve chvíli, kdy dostanu dopis od Policie, že
veškeré pohledávky, které mi napařil soud, jsou
stornovány.“
167
„Neměj strach, to zařídím. Pan Tydlačka už volal
na krajzák, aby promluvil s vyšetřovatelem, že se
rozhodně jedná jen o nějaké nedorozumění. Na radnici
by to vrhlo nepříznivé světlo.“
„To dává smysl,“ zamyslel se Venca. „Ale stejně
mi dlužíš pozvání do Bastily, které pochopitelně platíš!“
„To je jasná věc, jdeme!“ poplácal ho Čestmír po
rameni a jako staronoví kumpáni vyrazili vstříc zítřejší
kocovině. Co bylo, bylo, Čestmír měl vůbec štěstí, že
Venca byl takový dobrák, ostatně i z toho důvodu si ho
přece vybral.
Venca se tedy konečně uklidnil a po dlouhé době
zahlédl v dálce světýlko naděje na zlepšení svého
truchlivého údělu. Jenomže to ještě netušil, s jakou
sebrankou se zanedlouho dostane do přímého kontaktu.
Víte, oni ti intelektuálové z mediální oblasti také nejsou
žádní svatoušci, jak měl Venca brzy zjistit.
168
Kapitola třicátá
Znovu na vzestupu
Lidé si často myslí, že nedostatek talentu lze
dohnat pilnou prací. Hned na začátek vám však raději
prozradím, že je to hrozná blbost, abyste později nebyli
rozčarovaní. Do určité míry sice cílevědomá pracovitost
část problému s nedostatkem talentu vyřeší, ale vždy se
najde někdo, kdo bude stejně pracovitý jako vy a ještě
navíc bude mít ten talent. A to je ten problém, jelikož
právě talent je podmínkou úspěchu, ne ta pracovitost.
„Vy jste ten nový?“ zeptal se Vency režisér
Arnošt Pazdera, kterému ovšem nikdo neřekl jinak, nežli
Pazdrát. Režisér Pazdrát byl významná osobnost
místního významu, alespoň si to o sobě myslel a
považoval se za ředitele zeměkoule. Měl sice už skoro
padesát, ale stále měl elán nadějného mladého režiséra,
který jednou udělá kariéru v Praze. Tomuto bludu
mimochodem podléhá spousta mimopražských režisérů.
Další zajímavostí je, že regionální celebrity se vždy
považují za mnohem významnější umělce, než jsou ti
celostátně uznávaní, asi si myslí, že v regionech je těžší
se prosadit. V tom druhém mají sice pravdu, v tom
prvním však nikoliv.
„Ano, pane režisére, jsem tady nový,“ odtušil
Venca, který zatím netušil, že v České televizi je vše jen
o známostech a režisér s ním osobně mluví jenom proto,
že mu byl doporučen kamarádem, jinak by si ho ani
nevšiml. „Jenom nevím, koho přesně hledáte?“
169
„Vy jste ten nový moderátor, nebo se pletu?“
zeptal se ho Pazdrát. „Vás poslal pan Hustovlas, že?“
„Poslal mě jen na zkoušku, ale tady to vypadá
jako na nějakém natáčení.“
„Dobře, postavte se tady, jak je tady na zemi ten
křížek!“ vyzval ho režisér.
Venca se tam postavil. Mezitím vzal pan režisér
do ruky megafon a zařval: „Pozor všem, začíná
zkouška!“ pak se naklonil k Vencovi a už bez megafonu
mu řekl: „Nejdříve vám to odpočítám a až se rozsvítí
tady to červené světlo, tak začnete.“
„S čím mám začít?“ divil se Venca, ale toho už
nikdo neposlouchal.
„Tři, dva, jedna, teď!“ namířil ukazováček na
Vencu pan režisér. Venca mlčel. Kameraman mu
pohybem prstu naznačil aby začal mluvit a slušně
vychovaný Venca udělal jedinou věc, která ho napadla.
Řekl: „Dobrý den, vážení diváci.“
„Výborně!“ zařval režisér. „Konec zkoušky!
Většina amatérů nezvládá ani to, takže vás beru.“
„To je všechno?“ podivil se Venca.
„Přesně tak,“ oznámil mu režisér. „Vyzkouším si
vás v akci. Tady máte text, je to jenom pár jednoduchých
otázek, to se musíte naučit za hodinu v šatně. V deset
začínáme, tak ať jste na place. Sjedeme to hned na
kameru, abych se na vás podíval, jak vypadáte v reálu.
Vždyť už jste přece moderoval nějaké plesy a zábavy, je
to pravda?“
„Ano, to je pravda,“ zalhal Venca, který už
Hustovlase a jeho přehánění znal. „Plesy dělám často.“
„Takže to pro vás bude snadné. Hlavně se pořád
nedívejte do kamery, to nemůžu ani cítit. A kdybyste to
170
napoprvé podělal, tak to sjedeme ještě jednou, je to
jenom záznam,“ opáčil režisér a odkvačil.
Venca se tedy letmo podíval do scénáře, který
měl mimochodem jen dva listy a oddechl si. Nic těžkého
v tom neviděl. Těch pár otázek mu připadalo až příliš
samozřejmých. Pak ale dostal neblahý nápad je trošku
vylepšit, aby to dostalo šťávu. Samostatné myšlení je
sice báječná věc, ale jsou chvíle, kdy je třeba držet basu a
vyčkat jak se situace vyvine.
„Klapka, kamera, začínáme!“ zařval přesně o půl
jedenácté režisér Pazdrát do megafonu. Toho megafonu
vůbec nebylo v malém studiu potřeba, ale Pazdrát to
stejně dělal, protože si připadal takový důležitější.
Nervózní Venca mezitím zasedl na horké křeslo ve
studiu a v duchu si opakoval své vlastní otázky. Bohužel,
rozhovor skončil dřív, než vůbec začal.
Padavka: „Skromnost a schopnost na sobě makat.
A schopnost takové té adaptace, jak se tomu říká. Po té
stránce jsem na sobě tvrdě pracoval.“
Venca: „Dnes mezi námi přivítáme vzácného
hosta. Je jím známý ostravský horolezec, pan Kleofáš
Padavka, který se nedávno vrátil z expedice do Himaláje.
Dobrý den, pane.“
Padavka: „Co si to dovolujete! Já jsem vylezl na
šest osmitisícovek a vy ze mě budete dělat blbce? Mě
nebude urážet nějaký redaktorský cucák!“ zvedl se
uražený mistr a odkvačil.
Padavka: „Také vás zdravím.“
Venca: „Poslyšte, kdy jste poprvé zatoužil stát se
horolezcem?“
Padavka: „No to je složité. Já jsem horolezcem
vlastně nikdy být nechtěl, ale přišlo mi to jako výborná
relaxace od úřednické práce.“
Venca: „Tomu rozumím. Kdybyste pracoval třeba
někde na šachtě, tak by vás ani nenapadlo se někam
trmácet. To byste byl unavený už jenom z té práce, že?“
zařadil Venca své první vylepšení.
171
Padavka: „Jak to myslíte? Tohle přece nebylo
domluveno!“ a pohlédl na režiséra. Ten mu naznačil, aby
pokračoval.
Venca: „Nijak to nemyslím, je to jen taková
úvaha. A jakou vlastnost považujete u horolezců za
nejdůležitější?“
Venca: „Skromnost, hm, to je jasné. Ale k tomu
jistě patří i řádná fyzička. Člověk prostě nesmí být žádná
padavka, co?“ zařadil druhé vylepšení.
Padavka: „Děláte si ze mě srandu?“
Venca: „Né, to měl být jenom takový fór…“
„Děkuji vám za rozhovor,“ prohlásil zdrchaně
Venca s nejasnou předtuchou, že dneska jakožto
moderátor zrovna nezabodoval. Pak se odšoural do šatny
v očekávání toho nejhoršího.
„Čestmíre, cos mi to poslal za kopyto? Nemá
vůbec žádný talent a upravuje si scénář!“ řval do telefonu
režisér Pazdrát, aby ho slyšela půlka studia a uvědomili
si, jaký je tvrďák. „Navíc je to strašné jelito. Huhňá do
mikrofonu a urazil mi hosta, musíme to natočit znovu!“
„Je dobrej, dej mu ještě šanci,“ bránil Vencu
Hustovlas. „Poprvé přece nikdo nezáří.“
172
„Něco tak slabého jsme tady ale ještě neměli.
Zaměstnám ho maximálně jako asistenta kamery a to jen
kvůli tobě! Hlavně když bude stát co nejdál za ní a pokud
možno nemluvit!“
Pak položil telefon.
„Zavolejte někdo toho Kilijána, nebo jak se
jmenuje,“ otočil se ke štábu. „A pohyb, nemám na to
celý den!“
Asistentka režie, nějaká Andrea Mokrá, odběhla
do zákulisí a Venca se dostavil z šatny k ortelu.
„Pane Kilijáne, už vám někdo říkal, že když
chcete dělat redaktora, tak je lepší nebýt ironický?
Poslyšte, já vám tu smlouvu dám, ale musíte začít od
píky.“
„Od jaké píky? Vy tady chystáte nějaký
historický šerm?“ ušklíbl se Venca.
„Ée, od píky, té normální píky, to se tak říká…
No jasně, vy rád lidi chytáte za slovo, že? Ale na to já
jsem zvyklý, tak už to na mě nikdy nezkoušejte. Budete
dělat asistenta kamery, je vám to jasné?“
„Jenom asistenta?“ zklamaně zopakoval Venca.
„No jo, ale pan Asistent, je pan Někdo,“ vysvětlil
mu s úšklebkem pan režisér. „Bez něj by se to tady
všechno zhroutilo.“
„Takže se budu starat o nasvícení a celkovou
uměleckou atmosféru studia?“
„Ne, vy budete nosit tady ty bedny s technikou!“
oznámil mu Pazdrát běsivou skutečnost. „Před natáčením
je všechny vynesete z auta a po skončení je zase všechny
řádně uklidíte. Je vám to jasné? Jestli ne, tak pan
kameraman už vám řekne, co máte dělat.“
173
„Aha, jenomže já jsem myslel, že budu
moderovat televizní pořady,“ zamyslel se Venca.
„Buď to, nebo nic,“ opáčil chladně Pazdrát.
„Tak já to beru,“ rezignoval Venca. „Možná
dostanu šanci později.“
„Myslel jsem si to,“ utrousil povýšeně pan režisér
Pazdrát a odešel se intelektuálně zdecimovat do baru,
jako každý pořádný umělec. Tímto rozhodnutím nabrala
Vencova životní Odysea další zcela nové horizonty.
174
Kapitola třicátá první
Nejlepší byznys je šoubyznys
Umělcem se člověk nestává, umělcem se člověk
rodí, tak zní uznávané pořekadlo. Hnidopich by možná
podotknul, že úplně všichni se někým rodíme, takže to
neplatí jen pro umělce, ale i pro všechny ostatní profese,
ale budiž. Zní to dobře, tak co. Klasik tím chtěl zřejmě
vyjádřit, že některé dovednosti se zkrátka naučit nedají, v
čemž se však zmýlil. Klasikové se vůbec dost často
pletou, protože jim více záleží na originalitě podání,
nežli na přesnosti a výstižnosti myšlenky. Člověk se totiž
dokáže naučit úplně všemu. Akorát je mu to většinou
málo platné, jelikož vždycky se najde někdo, kdo je o ten
pověstný chlup lepší.
„Můžu si přisednout, šéfe?“ zeptal se Venca
kameramana Mikuláše Nejedlého, když po sbalení všech
beden zaskočil do televizního klubu. Ten už popíjel
druhé pivo, bez ohledu na to, že bylo teprve jedenáct
dopoledne.
„Klidně si sedni, Venco. Dáš si taky pivko?“
zeptal se ho pan kameraman, takový menší, zhruba
čtyřicetiletý chlápek. „Na budování kapitalizmu
dopoledne kašlu. A odpoledne taky, když už to chceš
vědět!“
„Raději jenom kafe,“ opáčil Venca, aby na něj
udělal dojem slušňáka. „Já v práci zásadně nepiju.“
„Neblbni!“ zavelel Mikuláš a objednal mu pivo.
„To já zase v práci zásadně piju! Když jsem ještě sloužil
175
v armádě, tak jsme v té takzvané práci popíjeli každý
den. Služba pak rychleji ubíhá.“
„Vy jste byl v armádě?“ zeptal se ho Venca.
„Myslel jsem, že jste profesí kameraman?“
„To jsem, ale mám vojenskou vysokou,“
pochlubil se Mikuláš. „Byl jsem poručík u protivzdušné
obrany. Proto jsem začal kouřit, jako obrana proti tomu
vzduchu,“ zasmál se. „Dáš si taky cigaretu?“
„Nedám, děkuji. Dopoledne nekouřím a
odpoledne taky ne,“ pokusil se Venca napodobit jeho
styl. „Ale i já jsem svého času uvažoval o armádě. Tam
člověk alespoň ví, na čem je.“
„Tak to jsi na velkém omylu,“ poučil ho jeho
nový šéf. „V armádě nevíš, co bude zítra. Každou chvíli
tě nějaký magor převelí na druhý konec republiky,
většinou jenom proto, že se nudí.“
„A proto jste odešel?“ zajímal se Venca. „Kvůli
té nejistotě?“
„Hele, Venco, ty jsi srandovní,“ vysmál se mu
Mikuláš a ledabyle urovnával tácky na stole.
„Samozřejmě, že jsem neodešel kvůli nějaké pitomé
nejistotě. Nejistota je všude! Měl jsem nějaké kázeňské
přestupky, chápeš to?“
„Vy jste měl kázeňské přestupky?“ podivil se
Venca. „To bych do vás nikdy neřekl.“
„Vážně?“ zeptal se ho zkoumavě pan Mikuláš.
„A co o mně vlastně víš?“
„No, vlastně vůbec nic,“ připustil Venca,
zahanben skutečností, že byl zase jednou nachytán na
švestkách.
„No tak vidíš!“ napil se Mikuláš. „Armáda není
pro každého. Stalo se to předloni na cvičení, to jsem byl
176
ještě nadějný nadporučík. Jednou takhle po cestě do
kasáren, ještě se dvěma kamarády, všichni řádně
posilnění rumem, jsme potkali majora Hejla. To byl ten
největší debil z posádky, takový zakomplexovaný
ňouma, který si myslel, že mu svítí samotné slunce
z pr…, no z prdele. Tak ho zvesela pozdravím: Nazdar
majore, ty neumíš pozdravit? A on se rozčílil, představ
si. Začal řvát, že jsem pouhý nadporučík a co si to
dovoluju, prostě zelený mozek.“
„To je divné,“ pokoušel se souhlasit Venca, i
když v tomhle případě majora chápal. „To musel být
strašný debil.“
„Taky že jo,“ připustil Mikuláš. „Druhý den,
když jsem vystřízlivěl, tak byl raport. Ten blbec Hejl mě
udal, že jsem ho slovně napadl. Ale nejvíc ho žralo, že u
toho byli dva prostí poddůstojníci, kteří se svíjeli
smíchy.“
„A jak to dopadlo?“ zajímal se Venca, tentokrát
doopravdy.
„No a v rozkaze další den vyšlo,“ pokračoval pan
Nejedlý, „že desátníci Kulík a Vávra dostanou tři dny
natvrdo za urážku důstojníka a já důtku za to, že jsem
nezabránil
desátníkům
Kulíkovi
a
Vávrovi
v nedůstojném chování vůči důstojníkovi. To byla
poslední kapka, hned nato jsem požádal o uvolnění do
civilu. Pak jsem si sehnal tohle.“
„Takže se vám to nakonec vyplatilo, že?“ přitakal
chápavě Venca. „Být hlavní kameraman v České televizi,
to přece není špatný džob.“
„Taky jednou budeš kameraman, žádný strach a
možná to ani tak dlouho nepotrvá,“ dostal po čtvrtém
177
pivu záchvat upřímnosti jeho nový šéf. „Stejně mě to
tady nebaví.“
„Já a kameraman?“ divil se Venca. „Vždyť ani
nevím, jak se to dělá.“
„Je to jednodušší, než si myslíš!“ utrousil jeho
nový šéf. „Kameramana může dělat každý blbec. Umíš
fotit?“
„Neumím,“ přiznal se Venca.
„Ty vážně neumíš fotit?“ podivil se Mikuláš.
„Ne,“ přiznal se Venca.
„Tak to je v podstatě totéž, akorát v pohybu,“
pomalu spustil Mikuláš, značně překvapený Vencovou
prostotou. „Vždyť jenom mačkáš tlačítko, všechno
ostatní zvládne technika. Jak to, že neumíš fotit?“
„Nikdy jsem neměl foťák,“ opáčil Venca.
„Aha,“ zamyslel se jeho šéf. „Tak v tom případě
fotit umíš, akorát o tom nevíš. To, že jsi nikdy neměl
foťák, nic neznamená. No a s kamerou je to stejné, taky
jenom mačkáš tlačítko. V dnešní době může být
kameramanem i opičák.“
„A co stereografie,“ dotázal se ho Venca, který
shodou okolností viděl nějaký dokumentární film o
filmu. „To je přece věda!“
„Jaká stereografie?“ zeptal se ho překvapeně
Mikuláš.
„Viděl jsem dokument o televizním natáčení a
tam mluvili o stereografii.“
„No tak ten dokument jsem asi neviděl,“ zasmušil
se Mikuláš. „Ale i kdybych ho viděl, tak by mi to bylo
jedno, protože dokumenty nesnáším. Mimochodem, už
jsi mluvil se šéfem?“
„Já jsem myslel, že můj šéf jste vy?“
178
„To jo, ale vedoucí dramaturgie je taky tvůj šéf.
A vedoucí produkce samozřejmě taky. Režisér je vlastně
taky tvůj šéf, no a pak je tady ještě ředitel. A to je hlavní
šéf nás všech dohromady.“
„Je tady někdo, kdo není můj šéf?“ zeptal se
Venca.
„Hm, no, abych ti řekl pravdu, tak není,“
prohlásil po chvíli přemýšlení Mikuláš. „Jsi to poslední
ucho.“
„A ke kterému šéfovi mám tedy jít?“
„Rovnou k tomu nejvyššímu, k řediteli,“ oznámil
mu Mikuláš jeho ortel. „Má pro tebe novinu. Abys mohl
dělat v televizi, potřebuješ alespoň základní
rekvalifikační kurz! Když už ses tu dostal na tu
tlačenku.“
„Jakou tlačenku?“ zeptal se ho roztržitě Venca a
na okamžik pohlédl na hodinky, jestli už náhodou není
svačina. Teprve pak mu došlo, je považován za
protekčního mazánka, což ho zdrtilo.
„Nedělej, že to nevíš,“ ušklíbl se Mikuláš. „Prý se
za tebe přimlouval nějaký režisérův kamarád.“
„To je možné, ale já jsem se nikoho neprosil,“
bránil se Venca. „Prostě to tak nějak vyplynulo ze
situace.“
„No dobře, věřím ti,“ zasmál se jeho nový šéf.
„Ale na ten kurz musíš.“
„Na nějaké studium jsem už moc starý,“ začal se
vymlouvat líný Venca. „Starého psa novým kouskům
nenaučíte. A mě je už jednadvacet!“
„Cože? Tobě je teprve jednadvacet?“ podivil se
Mikuláš. „Tak to pomažeš na ten kurz ještě dnes. Ve
tvých letech mi mozek fungoval jako mašina.“
179
„A dnes už vám mozek nefunguje?“ začal ho
zkoušet Venca, když mu došlo, že kurzu se nevyhne.
„Myslel jsem jako mašina, pochopitelně.“
„Dá se to vydržet,“ opáčil po chvíli přemýšlení
Mikuláš. „A s tím učením to myslím vážně!“ pohrozil
mu prstem.
„Ale co když ten kurz neudělám,“ zajímal se
Venca. „To mě jako vyhodí z práce?“
„Neměj strach, zkoušet tě budu já,“ prozradil mu
místní zvyklost Mikuláš. „Ti čtyři tví předchůdci to
nedodělali jenom proto, poněvadž se nechtěli podřídit
základnímu pravidlu. Chodit mi pro lahváče! Nebo chceš
jako oni skončit jako obyčejný kulisák?“
„To raději ne,“ vyděsil se Venca, který už o
kulisácích něco slyšel.
„No tak vidíš!“ pochválil ho šéf. „Proto se raději
ničemu nediv a dělej všechno, co ti řeknu. Nebude trvat
dlouho a budeš kameraman jak víno. Jinak tě Pazdrát
přeřadí do scenáristiky a tam vyhoří každý.“
Škoda, že si Venca tu poslední větu lépe
nezapamatoval, mohl si tak v budoucnu ušetřit další
lapálii. Ale když je jeden nepochopeným géniem, na
podobné osudové nápovědy z vysoka kašle.
180
Kapitola třicátá druhá
Z bláta do louže
Jedno staré úsloví tvrdí, že život se s nikým moc
nemazlí. To je ovšem kolosální blbost, konstatoval by
ihned po vyslechnuté této životní moudrosti každý
konzument současného bulvárního tisku. Život se zcela
prokazatelně mazlí s členy rozličných královských rodin,
se špičkovými modelkami, nebo s dědici majetkových
impérií, zkrátka s těmi lidmi, kteří přišli ke svému
majestátu čistě náhodně a bez vlastního přičinění. Běžný
řadový trouba však je, byl, a bude, odsouzen k ponížené
subordinaci. Celé to pozemské putování vlastně není nic
jiného, než nepřetržitá řada rozličných příkazů a zákazů,
které musejí obyčejní lidé dodržovat, pokud se jim
ovšem nějakým zázrakem nepodaří svému Osudu
uniknout. Co jim také zbývá, chudákům, když ovladač
kvality jejich životů většinou třímá v ruce nějaký
nevyzpytatelný nadřízený.
„Vy jste ten mladý Kiliján? Tak jakpak jde
život?“ zeptal se ho familiárně sám velký ředitel
Ostravské Televize, když novopečený asistent kamery,
Věnceslav Kiliján, vstoupil do jámy lvové.
„Víte, sám nevím,“ spustil upřímně Venca, který
už si zvykl na to, že v umělecké branži je neformální
chování základem úspěchu. „Vždycky, když si myslím,
že se mám pod psa, tak potkám nějakou kočku, které to
nevadí.“
181
„To je super hláška!“ pochválil ho ředitel, „To
bychom mohli použít. Je to váš vlastní nápad?“
„Ano,“ skromně připustil Venca, překvapen tím,
že se někdo zajímá o jeho postřehy. „Takových hlášek
mám spoustu.“
„No dobře, tak mi je řeknete někdy jindy,“
utrousil pan ředitel, který to zase až tak vážně nemyslel.
„Pan Nejedlý mi říkal, že jste si včera domluvili kurz
elektrotechniky, protože potřebuje zástupce. Podívejte,
režisér Pazdera vás tady chce, proto musíte začít studovat
kameru. Na nošení beden bych si mohl vzít brigádníka za
poloviční plat. Práce v televizi je lukrativní zaměstnání,
tak jistě chápete, že vyžadujeme i nějakou tu odbornost.
Doufám, že to není problém.“
„Není,“ nadhodil sebevědomě Venca. „Jsem
připravený na všechno.“
„A bude vás to bavit?“ zeptal se ho pobaveně
ředitel, kterého zaujalo Vencovo nadšení.
„Nejspíš ano,“ zamyslel se Venca, který neměl na
vybranou. „Jak nad tím tak přemýšlím, tak skoro určitě.
Vždycky jsem chtěl pracovat v Televizi.“
„To rád slyším,“ vysmál se ředitel jeho prostotě.
„A víte vůbec, co to obnáší?“
„To nevím,“ připustil Venca. „Ale rád to zjistím.“
„Tak to bohužel pro vás zjistíte velmi brzy,“
oznámil mu pan ředitel jeho budoucí úděl. „Ve
skutečnosti to znamená, že budete prvních pár let
objíždět akce, které nikdo jiný nechce dělat. To znamená
akce regionální. Třeba nějaké výstavy, průmysl, no a tak
podobně.“
„To mi vůbec nevadí,“ ihned reagoval Venca. „S
průmyslem mám své zkušenosti,“ čímž lehce přibarvil
182
poněkud neveselou skutečnost, že právě z průmyslu
musel odejít z důvodu totálního pracovního debaklu.
„Výborně! Tak vám přeji, ať se vám u nás daří a
uděláte kariéru,“ popřál mu pokrytecky pan ředitel a
zahloubal se do své pošty. Hned nato zapomněl, že
nějaký nicotný Věnceslav Kilián existuje a od čtení pošty
poměrně plynule přešel k hledání láhve slivovice v
šuplíku.
„Hm, takže už můžu jít?“ zeptal se po několika
minutách trapného ticha Venca, který nevěděl, jestli
audience už skončila.
„Cože? Vy jste ještě tady?“ vyděsil se ředitel, už
zcela zabraný do myšlenek o vlastní dokonalosti a láhev
briskně vrátil zpět do šuplete.
„Promiňte, ale nevím, jestli už můžu odejít,“
opovážil se namítnout Venca.
„Zmizte! Tedy chtěl jsem říct, běžte si po své
práci,“ pokynul mu pan ředitel, nervózní z toho, že se
nechal nachytat takovým nýmandem. A hned nato ho
definitivně pustil z hlavy.
Venca se tedy vrátil na své pracoviště. Nikdo tam
nebyl, tak chvíli zkoušel dělat pořádek v kabeláži, ale po
nějaké době toho nechal. Všechny síťové kabely jsou
totiž už od přírody strašně špinavé od podrážek buranů a
ty pultové zase nehorázně zašmodrchané, takže je nechal
ležet na hromadě. S tím nikdo s tím nic nedělá, protože
každému technikovi to tak vyhovuje, je tedy úplně
nesmyslné je třídit, stejně jako ponožky. Po svačině si
Venca odskočil k telefonu a zavolal na své předchozí
působiště.
„Ahoj Jano,“ začal zvesela. „Dělám teď
v televizi, to koukáš, co? Nezajdeš se mnou někdy do
183
televizního klubu? Jsou tady prý výborné geopatogenní
zóny,“ pokoušel se vtipkovat.
„Promiň, Venco, ale dneska už něco mám,“
oznámila mu po chvíli ticha Jana. „A kromě toho, žádné
geopatogenní zóny neexistují.“
„To nevadí,“ spustil rozverně Venca. „Tak třeba
půjdeme někdy jindy. A jen tak mimochodem,
geopatogenní zóny existují! Jeden osvětlovač se tady
každý večer pravidelně opíjí, pak předvádí Bolka
Polívku a svádí to právě na geopatogenní zónu, které mu
prý probíhá přesně pod jeho židlí. Akorát nedokáže
nikdy vysvětlit, proč si nesedne vedle, třeba…“
„Víš, Venco, já nemůžu ani jindy,“ vstoupila mu
do předvádění Jana. „Je s tebou sranda, ale nám by to
stejně neklapalo. Ty jsi takový, promiň, nezralý. Ještě
nevíš co vlastně chceš.“
„Ale já vím, co chci!“ bránil se překvapený
Venca. „Chci s tebou jít do toho televizního klubu.“
„Ale co vlastně chceš od života?“ položila mu
Jana typickou otázku, kterou ženské pravidelně už tisíce
let drtí všechny chlapy a na kterou pochopitelně
neexistuje odpověď.
„No, právě teď nevím,“ nechal se nachytat
nezkušený Venca, místo toho, aby tu otázku ignoroval.
„Překvapila jsi mě. Možná bych měl pár nápadů,
dodělám si školu a jednou, až se chytím, tak to bude o
něčem jiném.“
„A o čem?“ zeptala se ho Jana a hned si
odpověděla. „Tak vidíš, sám nevíš! Možný bys mohl pro
začátek dospět, Venco, vždyť ty ani doopravdy nevíš, co
vlastně chceš. Promiň, ale je tady někdo jiný.“
184
„Někdo jiný?“ zeptal se přihlouple Venca, jako
by nevěděl, že je tady vždycky někdo jiný.
„Je to prostě tak. Mohli bychom zůstat
kamarádi?“ neopomněla Jana zmínit tu nejhorší možnou
větu v podobné situaci, která ale z nějakého záhadného
důvodu vždy zazní. „Ráda tě ještě někdy uvidím, ale nic
vážnějšího, Venco.“
„No jasně, budeme ti největší kamarádi všech
dob,“ ironicky opáčil Venca, kterému mezitím došlo, že
je konec. „Takoví kamarádi, že se Váleček s Gábinou
budou stydět.“
„Tak se měj,“ dodala Jana a zavěsila telefon.
Je to těžké. Víte, ono to často zmiňované
přátelství mezi mužem a ženou doopravdy neexistuje,
jelikož obě strany po té druhé vždycky něco chtějí.
Přátelství ale může vzniknout jedině v případě, kdy ani
jedna ze stran po té druhé nic nechce, což je mezi mužem
a ženou nemožné. A chcete rozuzlení? Tady je:
Rozuzlení neexistuje! Každý, kdo mluví o nezištném
přátelství mezi mužem a ženou, nerozumí historické
podstatě jejich vztahu. Ten je založen na oboustranném
prospěchu, ne na nějaké nezištnosti. Popírání této
skutečnosti je proto trapné a zbytečné současně. Úloha
nemá řešení.
Není tedy divu, že Venca opět zamířil do Bastily,
lehce se přiopít, aby zapomněl na to, co se stalo a
současně zamlžil to, co ho ještě čeká. A čekalo ho toho
ještě dost, protože lidé s Vencovou povahou průšvihy
doslova přitahují. Navíc si musel přiznat, že skutečně
neví, co vlastně doopravdy chce, to ale není žádný
průšvih, jelikož to neví nikdo, a ani nemůže, protože
nelze předpovědět, co nám život přinese.
185
Kapitola třicátá třetí
Orel much nelapá
Někteří lidé jsou tak vypečení, že to snad ani není
možné. Přitom se tento ušlechtilý předmět nikde na světě
nevyučuje (snad jen na Borneu) a všichni vypečenci tedy
nutně musejí být samouci. Ale asi má tento způsob
přemýšlení jakýsi zvláštní půvab, když mu holduje
takové množství populace. Dneska už v podstatě
nenarazíte na člověka, který by nebyl vypečený. Má to
své výhody, získáte si pověst mudrce, jelikož lidé už
dávno zapomněli, co to znamená, být doopravdy
moudrým.
Víte, každého cíle se dá dosáhnout dvojím
způsobem. Buď přímo, tedy pochopením problematiky a
následnou realizací, nebo nepřímo, čili lstí. První způsob
vyžaduje schopnosti a následné možnosti k jejich
uskutečnění, ten druhý využívá možností a schopností
jiných, které si následně přisvojíme k vlastnímu
prospěchu. Zvláštní je, že ten druhý způsob bývá
mnohem více uznáván.
„Nazdar Venco,“ pozdravil Vencu Pišta, když si
náš novopečený filmař zaskočil po delší době do Bastily.
„Co to máš na sobě za divnou košili, čéče?“
„Úplně normální košili,“ odpověděl překvapeně
Venca a raději ji pohledem zkontroloval, jestli není
náhodou od něčeho politá.
186
„Je fakt hodně divná,“ odfrkl si maestro.
„Vypadáš v ní jako profesionální kapsář, nebo dokonce
jako buzerant na lovu.“
„No a co,“ bránil se Venca. „Buzerant nejsem a
všichni Češi kradou, tak jaký je v tom problém.“
„Tak to je velký problém!“ začal mu zuřivě
oponovat Pišta. „Kupříkladu já nikdy nekradu. Jsem
celkem slušný cigán. CSc, jak se říká!“
„Minulý týden jsi přímo tady u baru ukradl
broušenou sklenici,“ vmetl mu do tváře Venca tvrdou
pravdu. „Odnesl sis ji domů, sám jsem tě viděl. A ještě
ses tím druhý den chlubil, jak jsi ji vynesl pod bundou.“
„Ale to není krádež,“ začal mu vysvětlovat svou
filozofii Pišta. „To je něco úplně jiného. Krádež je, když
někomu ukradeš kolo, nebo peněženku. Ale hospodské
sklenice přece nikomu nepatří!“
„Podle mě patří majiteli hospody,“ provokoval ho
dál Venca. „Co si ten chudák počne, teď je úplně bez
sklenice,“ pokračoval, vysmívaje se jeho poctivosti.
„Tak to jsou strašné kecy,“ hájil svou pravdu Pišta.
„Stejně to dostal od pivovaru zadarmo. Pivovary dávají
hospodským sklenice za podepsání smlouvy, takže se za
ně neplatí, chápeš to gádžo?“
„A když tobě někdo ukrade něco, co jsi dostal
zadarmo, tak je to v pořádku?“ pokračoval Venca ve
frontálním útoku. „To už asi ne, co?“
„No tak dobře, vyhrál si,“ nerad připustil porážku
Pišta. „Ale stejně jsi blbec, stejně jako ten hostinský. Už
s tím už nikdo nic nenadělá, jako s globálním
oteplováním. Raději mi řekni jakpak se ti daří u filmu?“
187
„Ale, nosím těžké bedny z dodávky na plac a
zpět,“ přiznal se Venca ke své potupné práci. „To víš,
nováčci dělají vždycky tu nejhorší práci.“
„Můžu ti pomoct! Samozřejmě ne s tím nošením,
ale mám pro tebe skvělý nápad! Za týden máme menší
šňůru koncertů, při příležitosti deseti let založení kapely.
Budeme hrát postupně ve třech klubech, v každém tak
hodinu. Zkus navrhnout šéfovi, že by mohl natočit
dokument o mojí kapele. Trošku slavní přece jsme, nebo
ne? Bude to výhodné pro všechny. Ty budeš mít nápad
na dokument a já reklamu zadarmo.“
„Jenomže já jsem pouhý asistent kamery,“ přiznal
se Venca. „To znamená pan Nikdo.“
„Vážně?“ zeptal se ho ironicky maestro Pišta.
„Ale máš vyšší ambice, nebo ne? To chceš ztvrdnout u
těch beden až do důchodu?“
„No dobře, tak já se ti teda zeptám. Dokument o
jazzové kapele by nemusel být úplně marný,“ zamyslel
se Venca. „Je to rozhodně lepší, než ty pitomé
dokumenty o rozhlednách, které jsme dělali loni. Naštěstí
jsem tam v tu dobu ještě nebyl, to bych se styděl ještě
dneska. Ale poslouchej, to znamená oslovit rovnou
vedoucího dramaturgie. Když za ním zajdeš, určitě se
domluvíte.“
„Orel much nelapá,“ vysvětlil mu svou životní
filozofii Pišta. „Kdybych se držel při zemi, nikdy bych
nenatočil ani jednu desku. Já nemám zapotřebí někam
chodit, jako bych žebral, nebo co. Půjdeš za ním ty!
Řekneš mu, že je to tvůj nápad, a že se pokusíš mě
ukecat. To zní mnohem líp, než když se muzikant sám
vnucuje.“
188
„Byl jsem za ním nedávno s novým nápadem, ale
vyhodil mě. Je namyšlený a zkostnatělý.“
„Namyšlený a zkostnatělý je každý šéf,“ prozradil
mu Pišta další starou pravdu. „Snad jen šéfové v muzeu
jsou pouze zkostnatělí,“ zavtipkoval.
„Dobře, hned zítra se mu zmíním, ale bude tě to
stát pár fernetů!“
„Máš je mít,“ zasmál se Pišta a zvedl ruku se
dvěma vztyčenými prsty, což je všude na světě obecně
uznávaná objednávka. „A jen tak mimochodem, jestli
máš komplexy z šéfa, tak se ho před ostatními zeptej,
jestli mu to nevadí, že u práce svačíš.“
„Co je to za blbost?“ podivil se Venca.
„Samozřejmě že mě hned seřve! U práce se přece
nesvačí.“
„Dobře, ale druhý den se ho při podobné
příležitosti zeptej, jestli by mu nevadilo, kdybys při
svačině navíc i pracoval. To je totéž, ne? Pak mu určitě
dojde, jak blbě včera kecal.“
„Takové triky na něj neplatí,“ opáčil Venca. „On
většinou ani neví, co bylo před hodinou, natož co bylo
včera.“
„Tak to už ti nezbývá nic jiného, než začít znovu
pracovat ve fabrice,“ zakončil to Pišta a začal se věnovat
nějakým blondýnkám u vedlejšího stolu.
„Jen to ne,“ pomyslel si Venca a začal raději
konzumovat zvětralé pivo, aby se zbavil stresu a vůbec
tak nějak smyl z duše pachuť podřízenosti, ze které se
stále nemohl vymotat. Nakonec to ale hodil za hlavu,
jelikož podřízenost patří k životu všech nepochopených
géniů stejně jako, no, třeba nadřízenost všech
189
pochopených debilů. Nakonec odešel raději domů, aby
nezaspal, což byl jeho celoživotní problém.
„Šéfe,“ oslovil druhého dne Venca pana
Nejedlého. „Mám nápad na dokument.“
„Ty máš nápad?“ podivil se Mikuláš.
„Ano,“ opáčil pyšně Venca. „Odpoledne hodlám
zajít za vedoucím dramaturgie, aby si to poslechl.“
„Tak to bude dřív papež tancovat u tyče lambádu,
než aby si náš vedoucí nechal radit od nováčka,“
lakonicky namítnul Mikuláš. „Vyhodí tě už jen
z principu.“
„Stejně to zkusím,“ nedal se odradit Venca.
„Slíbil jsem to kamarádovi. Vážně myslíte, že je to
zbytečné?“
„Dělej si, co chceš, mě je to jedno,“ přilil si další
rum do kávy Mikuláš. „A tykej mi prosím tě! Tady se
nevyká ani řediteli. Tedy, ty mu raději ještě vykej, nejsi
stoprocentní zaměstnanec, ale brzo ti to sám nabídne.
Jsme tady jedna parta, je ti to jasné?“
„Je mi to jasné, díky!“ vyhrkl Venca. „Zajdu za
ním hned zítra, pane Nejedlý.“
„Poslouchej, Venco,“ otočil oči v sloup jeho šéf.
„Pojďme si už konečně tykat. Já jsem pro všechny
Mikuláš, žádný pan Nejedlý. Viděl jsi někdy nejedlého
Mikuláše?“
„Neviděl, ale je to dobrý fór,“ ocenil snahu
Venca. „A co se týče toho dramaturga, předpokládám, že
v devět už by mohl být v práci.“
„To sice předpokládáš dobře, ale stejně tam
nebude,“ oznámil mu další tvrdou pravdu Mikuláš.
„Může si totiž dělat co chce, a jemu se hlavně nechce být
v kanclu. Nejlepší bude, když se ho pokusíš zastihnout
190
před obědem. To se vrací z porady a čte si noviny, aby si
ukrátil volnou chvíli. Alespoň to budeš mít rychle
odbyté. Před obědem nerad přemýšlí, takže ti to buď
hned schválí, nebo tě rovnou vyhodí.“
„Na to už jsem zvyklý,“ prozradil mu pro změnu
Venca svou vlastní trpkou životní zkušenost. „A kdo nic
nedělá, ať nedoufá ve změny,“ dodal ve dveřích
přiučenou chytrost, kterou nedávno někde četl.
„Jenomže ty změny nemusejí být vždy
k lepšímu,“ zavrčel Mikuláš. „Ještě nemáš po zkušební
době, tak se raději moc nezviditelňuj. Když ti to vyjde,
tak po tom za pár dní pes neštěkne, ale když to poděláš,
budeš mít navždy pověst pitomce. Raději si přečti tady
tuhle knihu o elektrotechnice. Zítra si tě trošku
prozkouším.“
Nevěděl, chudák, že zkoušet z čehokoliv Vencu
je ztráta času, jelikož on už dávno sledoval linii vlastních
názorů na cokoliv, bez ohledu na nějaké objektivní
závěry. Žil si ve vlastním světě, s vlastními představami,
které sice dost často narážely na kruté ostny života, ale i
tak to byl ten nejlepší možný způsob, jak prožít krásný
život. Kašlat na druhé a chovat se podle toho, co zrovna
den přinese.
Ne, že by si to Venca takhle vymyslel, to vtipálek
Osud mu uchystal tyto radovánky, které se končí až
smrtí. Ale i tak je lépe žít si podle sebe. Člověk alespoň
ve stáří nemusí truchlit, že trpěl kvůli jiným, ale jen kvůli
sobě. A to vážně stojí za to, jak by vám jistě potvrdil
každý letitý chovanec Domova důchodců, kdyby se mu o
tom chtělo mluvit.
191
Kapitola třicátá čtvrtá
Chytrému napověz
Vzdělávat se je nejen chvályhodné, ale často i
nezbytné, protože lidé v naší krásné zemi jsou tituly
zcela posedlí. Řádné vzděláním vám tedy usnadní cestu
životem, tedy samozřejmě pouze v případě, pokud
nemáte v úmyslu udělat kariéru v politice, nebo v mafii,
pak je to naopak úplně jedno. V těchto speciálních
případech je dokonce lepší žádné vzdělání nemít, alespoň
vás to nebude zatěžovat starostmi o osud svěřeného
resortu, nebo dokonce nočními můrami ohledně
identifikace nalezených mrtvol. Co svět světem stojí, tak
ještě žádný politik nezabodoval u voleb svou odborností,
nebo mafián svou inteligencí. Jde to jedině s drzým
čelem a tahem na branku.
Ještě důležitější je však si uvědomit si, že
samotný proces vzdělávací je jen tím prvním nesmělým
krokem, který sám o sobě taktéž nikam nevede. Je to jen
květinová brána k samotnému životu, plnému
komplikovaných problémů, které za vás díky titulu
vyřeší někdo jiný. Ale dost pitomých keců, řeknu vám to
na rovinu: Kdo je blbý, zůstane blbý i s titulem a kdo
blbý není, tomu titul zas až tak moc neuškodí. Snad jen
mírně komickou nadutostí, která více-méně zdobí téměř
každého vzdělance, ale tak už to prostě na světě chodí,
tak to necháme plavat.
Jenomže studovat při zaměstnání není žádná
legrace, jak měl Venca brzy zjistit. Tedy, legrace to je,
192
ale pouze pro učitele. Ti si to vždy užívají, přičemž se
považují za vrchol moudrosti, protože si rádi namlouvají,
že intelektuální převahu, kterou mají ve své odbornosti,
snadno prokážou i v jiných oblastech. V tom se ovšem
hluboce mýlí, v ostatních oblastech jsou většinou úplně
stejně bezradní, jako jejich žáci, ze kterých si tropí
legraci.
A kus pravdy mají. Zkoušet někoho jiného
z vědomostí, které jsou mým denním chlebem, je veliká
zábava, ale běžný řadový student si, kromě toho
kyselého úsměvu nad neustálým nedostatkem svých
znalostí, užije srandy o mnoho méně. A kolikrát ani
nemá na vybranou, protože kromě toho předmětu musí
obsáhnout ještě spoustu dalších předmětů, s jinými
chytráky, včetně své práce. Jenomže když chcete být
dobrý zaměstnanec, nutně budete mizerný student a
naopak. Daleko nejlepší je zlatá střední cesta, být
mizerný student i zaměstnanec a excelovat raději
v osobním životě.
„Tak mi něco pověz o odporech,“ zeptal se Vency
Mikuláš hned druhého dne u svačiny. „To jsou takové ty
malé válečky,“ zavtipkoval.
„Odpory jsou takové ty malé válečky,“ zopakoval
po něm zcela nepřipravený Venca, jelikož tu knížku ještě
ani neotevřel.
„Vážně?“ zasmál se Mikuláš, který si zatím
myslel, že si Venca taky dělá srandu. „Tak to jsi borec,
že to poznáš pouhým pohledem. Jenomže mě nezajímá,
jak vypadají ty součástky, ale co to znamená elektrický
odpor!“
„Vyjadřuje se tím poměr mezi proudem a
napětím,“ tipnul si Venca.
193
„No, to není úplně přesné,“ zamyslel se Mikuláš,
který pořád ještě netušil, že Venca mlží jako o život.
„Nejprve si projdeme Ohmův zákon, když už jsi zmínil
ten proud a napětí.“
„Klidně,“ odvětil Venca, který byl právě všechno,
jenom ne klidný. „Ohmův zákon je moje specialita,“
dodal, jelikož se jako každý nepřipravený student naivně
domníval, že tím otázky skončí.
„A jak tedy zní?“ zeptal se ho Mikuláš.
„Eéé, je to jednoduché,“ začal to zkoušet Venca.
„Ohm pod přeponou se rovná odporu vodiče,“ ale byl
briskně přerušen.
„Co to plácáš za voloviny! Tys to ani nečetl, že?“
obořil se na něj zprudka Mikuláš. „Vždyť je to pátá třída
základní školy!“
„Četl jsem to,“ bránil se Venca, „a dokonce
několikrát!“ dodal, což byla sice lež jako věž, ale šéfům
se lhát může.
„To se mi nechce věřit, Venco. Tak třeba jaký je
rozdíl mezi proudem a napětím?“ zeptal se ho Mikuláš,
který už začínal tušit děsivou pravdu.
„Proud je proud a napětí je napětí,“ opáčil po
chvíli přemýšlení Venca.
„Přestaň blbnout a odpovídej normálně!“ vyzval
ho Mikuláš.
„Tak v tom případě nevím,“ připustil Venca,
který to skutečně netušil. Na jeho obranu je třeba říct, že
devadesát procent běžné populace to také neví a i oni by
měli s touhle jednoduchou otázkou veliké problémy.
„Ježíši Kriste, vždyť ty neznáš ani základy!“
zatvářil se naprosto zoufale Mikuláš. „Který blbec tě
doporučil na asistenta kamery?“
194
„Pan režisér Pazdera,“ odvětil po pravdě Venca.
!Co mu všichni říkají Pazdrát.“
„Sám Pazdrát? No dobře,“ povzdechl si Mikuláš.
„Tak se do toho dáme.“
Celé
dopoledne
pak
probírali
základy
elektrotechniky a souběžně s tím mu Mikuláš ukazoval,
jak se obsluhuje kamera. Není to ostatně nic složitého,
úplně stačí, když umíte zmáčknout knoflík a netřepe se
vám ruka. Všechno důležité už zvládne technika.
Po obědě pak Venca zašel za vedoucím
dramaturgie, aby mu představil svůj nový, jen trochu
vypůjčený nápad na dokument.
„Tak vy máte nápad, pane Kilijáne? To se mi
líbí!“ pokrytecky zalhal pan vedoucí, protože si myslel
pravý opak. Aktivní podřízené všichni vedoucí ze srdce
nesnáší. „Musím přiznat, že vaše aktivita se mi
zamlouvá, protože většina zaměstnanců se jen veze. Tak
ven s tím, o co jde!“
„Mám nápad na hudební dokument,“ triumfoval
Venca. „Zanedlouho bude slavit místní slavná skupina
deset let existence a mají takovou malou šňůru koncertů
po klubech. Co kdybychom o nich natočili medailónek?“
„A o jakou skupinu se jedná, mládenče?“ zeptal
se ho znuděně vedoucí a mrknul na hodinky. „Nehrají
snad nějaké ty metalové příšernosti?“
„Kdepak, je to skupina taková skupina, která
hraje…, hm, no prostě skupina. Jmenují se…, ééé, no já
vlastně nevím, jak se doopravdy jmenují, ale jsou vážně
moc dobří. Hrají takový moderní džezík a jsou tady na
Ostravsku poměrně dost slavní.“
„V životě jsem o nich neslyšel. Možná i z toho
důvodu, že se nijak nejmenují,“ opáčil ironicky pan
195
vedoucí. „Co je to za pitomou kapelu, když ani nemají
název?“
„Oni určitě mají nějaký název, jenom nevím jaký.
Vydali dokonce desku,“ snažil se Venca. „A hrají po
klubech,“ dodal, jako by to něco znamenalo.
„Desku dneska vydají každému blbci,“ odfrkl si
opovržlivě pan vedoucí, „a po klubech hrají jen tuplovaní
blbci,“ dodal. „Až budete mít něco pořádného, tak se
stavte, ale dokumenty o neznámých kapelách točit
nebudeme. Ještě by měli reklamu zadarmo. Podobné
chytráky tady moc dobře známe!“
Po skončení neúspěšné audience se Venca vrátil
na pracoviště, pokračovat v zevlování, což je
mimochodem v televizi ta nejběžnější činnost. Když ho
někdo začal pozorovat, tak prostě jen přenesl reflektor
z jedné strany na druhou a pak měl zase půl hodiny klid.
„Tak jak jsi dopadl?“ zeptal se ho Mikuláš.
„Vyhodil tě, nebo ne?“
„Vyhodil, ale slušně,“ pochlubil se Venca.
„Jenom pokuřoval a mudroval. Nakonec rozhodl, že
takový dokument se točit nebude. Prý to dělá kapelám
reklamu zadarmo, jako by za reklamu chtěl někdo
normální platit.“
„Tak to máš štěstí, že tě nepřeřadil za drzost.
Potom bych si jako asistenta musel vybrat někoho
jiného,“ pohrozil mu naoko Mikuláš. „Nesmíš být tak
aktivní, tím na sebe jen přitáhneš pozornost a to nikdo
z nás nepotřebuje. Buď rád, že si tě tady nechám. Dneska
nemá své místo nikdo jisté, konkurence je strašlivá.“
To však pěkně kecal, jelikož už si natvrdlého
Vencu oblíbil. Jiného asistenta by ani nechtěl, protože
z jeho strany nehrozilo ani minimální nebezpečí profesní
196
konkurence. Venca se mu prostě čím dál víc jevil jako
ideální adept na to, že veškerou černou práci zvládne za
něj, doběhne pro pivo a nebude si na nic stěžovat. Tak to
ale ostatně má i být, asistenti čehokoliv v podstatě nejsou
nic jiného, než parta poskoků, jejichž úkolem je plnit
příkazy a neremcat.
Kapitola třicátá pátá
Ješito, ješito, už to máš ušito
Kdo má rád klobásky a ctí zákony, neměl by být
u jejich vzniku, tak zní další moudré pořekadlo, které
vám hned po ránu naservíruji. V politice to platí jen
částečně, v gastronomii pak zcela. Je to z toho důvodu,
že v obou těchto případech se musí vždy z důvodu úspor
mezi zdravé maso namlít i nějaké ty kompromisní
zbytky, aby se docílilo zvýšení kvantity, s co nejmenším
omezením kvality. Stejně to nikdo nepozná, ani volič, ani
strávník, tak proč se tomu vyhýbat. My se dnes budeme
věnovat oběma těmto ušlechtilým tématům, jelikož velmi
často splývají. Politika totiž není nic jiného, než snaha,
dostat se bezpracně ke korytu, zatímco gastronomie je
naopak mocenská klika, rozhodující o tom, kdo půjde od
koryta na porážku, a kdo alespoň protentokrát přežije.
„Koho jsi volil, Venco?“ zeptal se následujícího
pondělního dopoledne svého asistenta hlavní kameraman
Mikuláš, když společně s ním a s Andreou Mokrou,
asistentkou režiséra, zašli na předčasný oběd před
plánovaným natáčením v místním masokombinátu. Tu
pitomou otázku dával Mikuláš už od rána každému, koho
potkal, aby se pobavil.
„Já jsem nebyl u voleb,“ odpověděl bezelstně
Venca. „Stejně je na výběr jen parta bývalých
komunistů, nebo novodobí zbohatlíci. Podřizuji se tedy
tupé většině, když už jich je tolik.“
197
198
„Jsi normální?“ seřval ho Mikuláš. „V tom
případě sám patříš k tupé většině, protože k volbám
nechodí jedině totální blbci! Takhle se sám připravuješ o
své jediné právo, podílet se na řízení této Země.“
„Země žádné řízení nepotřebuje,“ utrousil Venca,
který pocítil potřebu vytahovat se ze svými filozofickými
postřehy. „Vždycky jde jen o prachy, o nic jiného. Podle
mě naopak k volbám chodí jenom totální magoři, kteří se
naivně domnívají, že můžou něco změnit. Ve skutečnosti
je politický směr naší země na další roky už dávno
nastavený a změnit se to nedá.“
„Co ty o tom můžeš vědět?“ zeptal se ho po chvíli
přemýšlení Mikuláš. „Vždyť jsi ještě cucák! To já jsem
zažil Pražské jaro, kamaráde, a i všechno, co přišlo
potom. Raději ani nechtěj vědět, co tenkrát dělo.
Vyhodili z práce každého, kdo nechválil příjezd vojsk.“
„To přeháníš,“ namítnul Venca. „Kdyby vyhodili
každého, tak by republika zkolabovala.“
„No dobře, možná trošku přeháním,“ připustil
Mikuláš, „ale ortodoxní komanči dělali dusno.“
„Jenomže ortodoxní komanči už dneska nikomu
nevadí, protože jsou úplně neškodní,“ pokoušel se ho
přesvědčovat o své pravdě Venca. „Ti, co dneska škodí,
jsou novodobí podnikatelé s komunistickou minulostí, ne
ortodoxní komanči. Ti ve straně zůstali a jsou každému
pro smích. Převlečkabáti jsou nebezpeční. Ještě nedávno
vyřvávali o vykořisťování dělnické třídy a dneska vlastní
fabriky.“
„Žádného majitele fabriky neznáš,“ argumentoval
celkem rozumně Mikuláš, „tak je nesuď. Nemusí to být
všichni bývalí komunisti.“
199
„Nikoho z nich sice neznám, ale bylo by divné,
kdyby tomu bylo jinak,“ uhodil pro jednou hřebíček na
hlavičku Venca. „Kde jinde by se ti vychcaní komouši
najednou tak rychle ztratili, co? Kdo byl vychcaný před
listopadem, je vychcaný i po něm!“
„Víte co, pojďme se raději bavit o něčem jiném,“
navrhnula Andrea, kterou politika unavovala. „Víte co se
mi na naší jídelně líbí? Že včera bylo zelí a dneska je
zelňačka. Jsou věci, na které se člověk může spolehnout i
v dnešní nejisté době. Když je v jídelně jeden den zelí,
druhý den bude jistojistě zelňačka. Když je čočka, druhý
den bude čočková.“
„To je nepravděpodobné,“ prohlásil rozjetý
mudrlant Venca. „Zelí bývá zahuštěné cibulovou jíškou,
to by se v zelňačce nerozvařilo. Ale s tou čočkou máš asi
pravdu.“
„Odkdy se zajímáš o vaření?“ zeptal se ho
udiveně Mikuláš.
„Odjakživa!“ vyhrknul Venca. „Jsem vyučený
kuchař!“ trošku si přidal.
„Ty jsi vážně někdy vařil?“ zeptala se ho pro
změnu Andrea, které chlapi v té bílé čepici nehorázně
imponovali, jelikož ona uměla uvařit tak jedině kafe.
„No jo, pracoval jsem v hotelu Chemik,“
pochlubil se Venca, přičemž zamlčel, že se jednalo
pouze o jeden den. „Normálně jsem vařil v hotelu.“
„Tak to tě bude dnešní natáčení zajímat. Uvidíš
rozpůlené krávy a už nikdy nebudeš mít chuť na biftek,“
zasmál se Mikuláš. „Mimochodem, mládeži, skočím
ještě na jednu rychlou kávu,“ dodal a odkvačil.
200
„Myslel na jedno rychlé pivo,“ prozradila
Vencovi slečna Andrea. „Je úplně stejný, jako ten můj
šéf. Taky pořád chlastá a já musím dělat všechno za něj.“
Venca tedy mezitím rozmístil světla a postavil
stativ. Pak zběžně koukl do monitoru a prohlásil:
„Můžeme natáčet!“
„Tak natáčej, je to v nákladech, když tak to
vystřihneme,“ pokynula mu zvesela Andrea. „Můj ani
tvůj šéf tady stejně ještě nejsou, tak co,“ a sedla si do
režisérského křesla.
„Zaber tady ty krávy,“ poručila si jako pravý
režisér. „Ať se vegetariáni pokochají.“
Venca tedy zapnul kameru a švenkoval na
chudáky býložravce, putující ke skluzavce smrti. Stejně
ho to vždycky bavilo, hrát si s technikou. Co ho trošku
znervózňovalo byla skutečnost, že chudinky krávy
evidentně věděly, co je čeká, jelikož je museli pracovníci
masokombinátu pobízet železnými tyčemi. Pochmurnou
atmosféru jatek si tedy Venca s Andreou snažili vyplnit
alespoň tím, že občas zabrali kamerou nějaké ty
pracovníky. Bohužel i ti byli zcela od krve.
„Co to tady tropíte?“ zeptal se jich právě
přicházející režisér Pazdrát, zhruba tak za půl hodiny.
„Vy už točíte?“
„Tady Venca točí ty jatka, protože pan Nejedlý si
musel odskočit na jedno pivko,“ práskla Mikuláše
smějící se Andrea.
„Jaký Venca?“ zeptal se Arnošt, který na tom
pivu byl právě s Mikulášem, ale vrátil se dřív, jelikož
pan kameraman si ještě odskočil na záchod.
„Ten nový asistent kamery, co je tady na
zkoušku,“ napověděla mu asistentka.
201
„Jo ten,“ zamyslel se Pazdrát. „Ten co urazil
mistra Padavku, co? Když na to tak vzpomínám, tak to
nebyl úplně špatný fór, pane kolego, ale už to nedělejte.
Mimochodem, Venco, zdá se, že máte talent,“ zabručel,
když si přehrával záznam. „Natočil jste ty nejodpudivější
záběry, které jsem kdy viděl.“
„Promiňte, ale točil jsem poprvé,“ bránil se
Venca.
„Kdepak,“ pochválil ho Pazdrát. „To je
v pořádku. My potřebujeme odpudivé záběry, aby mohla
Radnice přitlačit na vedení masokombinátu kvůli
rekonstrukci. To oni si tenhle dokument objednali, do
všeho chtějí mluvit. No, myslím, že jsme skončili, zbytek
dostříháme ve studiu.“
„Byla to brnkačka, rejžo,“ okamžitě chytil
záchvat sebevědomí Venca. „Příště to už určitě
zvládneme tady s Andreou sami.“
„Tak se zase tak moc nenaparujte, vy ješito, měl
jste štěstí. A rejžo, mi může říkat jedině tady slečna
Andrea, vy mi budete říkat pane režisére, je vám to
jasné?“
„Jasná věc, pane režisére,“ opáčil servilně Venca
a začal sklízet nádobíčko. „Jinak by už žádné příště
nemuselo být, že?“
„To byl bystrý postřeh, mladíku,“ pousmál se
režisér. „Doufám, že vám ten rozumný přístup vydrží.
S takovou si budeme rozumět.“
Aby ses neposral, ty udatný režisére, zamumlal si
pod fousy Venca, když se Pazdrát dostatečně vzdálil.
Však počkej, nebude trvat dlouho a budeš se mnou muset
počítat.
202
„Hej, Kilijáne! Jak to, že ještě nemáš sbalené ty
stojany?“ houkl na Vencu právě v tu chvíli šofér
dodávky. „Nemíním tady čekat věčnost!“
„Klídek, jak říká Terminátor,“ pravil vtipně
Venca. „Za chvíli to máš na korbě. Mimochodem, taky
mám řidičák a příště můžu řídit sám.“
„Jenomže Terminátor neříká klídek,“ zamyslel se
šofér nad Vencovou poznámkou. „Terminátor říká: Já se
vrátím! Viděl jsem to nejméně stokrát.
„Určitě řekl klídek!“ začal se bránit Venca. „To
se naučil v minulosti, nebo v budoucnosti, už nevím.“
„No tak dobře, pane chytráku, ale pohni si! Na
hovadiny nemám čas,“ popohnal ho šofér a Venca si tedy
pohnul a za několik minut odjeli zpět, směrem
k ostravským ateliérům.
203
Kapitola třicátá šestá
Řemeslo má zlaté dno
Kdysi dávno za starých časů, když odér
rozkládajících se mamutů ještě zcela nevyvanul z
povrchu zemského, se z oblibou říkalo, že řemeslo má
zlaté dno. Jenomže doba se od těch dob značně změnila a
nyní je třeba si položit otázku, jestli je tato věta vůbec
pravdivá. Kdysi možná ano, ale dnes už je z té věty
platné pouze slovo „dno“. To znamená, že když se
budete věnovat řemeslu, skončíte na dně. Každý, kdo
v dnešní době pracuje rukama, skončí sedřený v tom
nejchudším hrobě, snad vnitřně vyrovnaný s tím, že
poctivá práce z vás sice boháče neučinila, ale čeká vás
odměna na Nebesích.
Z jakéhosi záhadného důvodu si však berou do
úst slovo „práce“ i lidé, kteří se jinak jakékoliv práce
nevýslovně štítí. Kupříkladu umělci, sportovci a politici.
Oni dokonce používají i slovo „řemeslo“, což zní z jejich
úst až rouhavě. Ve skutečnosti se každé řemeslné práci
výše uvedení chytráci už od podstaty vyhýbají a raději ji
přenechávají jiným. To mají společné se zločinci, kteří
by taktéž raději umřeli, než by nastoupili do poctivé
rachoty.
Pár dní po Vencově náhodné premiéře za
kamerou ho náhle oslovil Mikuláš Nejedlý se zvláštním
úkolem:
„Venco, mám pro tebe práci! Dneska večer
točíme takový malý bezvýznamný koncert. Bude to
204
rychlovka, šéf na poslední chvíli rozhodl, že natočíme
nějaký ten jazzový koncert v místním klubu. Znáš to,
podpora regionální kultury.“
„Vždyť tohle jsem mu sám nedávno navrhoval a
on mě sprostě vyhodil!“ podivil se Venca.
„Já vím, ale to je tady normální,“ zchladil ho
Mikuláš. „Nápady na nové pořady musejí přicházet od
šéfů a ne od asistentů, to snad chápeš, ne? Na poradě to
šéf nadhodil jako svůj nový nápad a všichni dělají, že to
tak je. Žádný strach, na to si zvykneš. Buď rád, že máš
práci, šéf ti to vynahradí jinak.“
„A jak?“ zeptal se Venca.
„Jednoduše, dá ti šanci,“ potáhnul z cigarety
Mikuláš. „Tentokrát budeš točit všechno sám, budeš mít
celý koncert ve své režii. Už jsi tady pěkných pár týdnů a
i já si potřebuji ověřit, jestli to zvládneš i beze mě,
kdybych někdy nemohl přijít na plac. Budu sedět u baru
a pozorovat tě.“
„To myslíš vážně?“ podivil se Venca.
„Přesně tak!“ triumfálně odvětil Mikuláš. „Uděláš
prostě to samé, jako v tom masokombinátu, pamatuješ?
Co se bude divně hýbat, na to namíříš objektiv. Jediný
rozdíl je ve světlech. Muzikanti si myslí, že ty jejich
chytrosti mají větší hodnotu, než bučení dobytka, proto
je třeba je řádně nasvítit, aby si ti blbečci připadali
důležitější!“
„To bych měl zvládnout,“ zamyslel se Venca.
„Rád si na někoho posvítím,“ zavtipkoval. „Na tom
přece nic není, jenom zapojím reflektory a je to, nebo
ne?“
205
„Správně, nic to není,“ poplácal ho po rameni
Mikuláš. „Alespoň se naučíš osvětlovačskému řemeslu a
v nejhorším případě ti pomůže slečna Andrea.“
„Ona rozumí elektrice?“ divil se Venca.
„Ta nerozumí ničemu, ale většina štábu ji chce
sbalit, takže určitě přemluví někoho z osvětlovačů, aby
vám pomohl se zapojením reflektorů. Musíte si přece
umět poradit, ne? Kromě toho tam bude i celý náš štáb
pomocných techniků. Jsou sice líní jako vši, ale když
budou mít blbé kecy, tak se odvolej na mě.“
„A pan režisér tam nebude?“ zajímal se dál
Venca.
„Samozřejmě, že tam bude!“ vysmál se mu
Mikuláš. „To si přece nenechá ujít. Bude sedět se mnou
u baru a pozorovat vás dva, jak to celé organizuje. Na
méně důležité reportáže totiž budete jezdit už jen vy dva.
A vůbec ničeho se neboj, když to zkazíte, tak to prostě
neodvysíláme a basta fidly.“
„Víš co je mi divné, Mikuláši?“ zeptal se ho po
chvíli přemýšlení Venca. „Je tady spousta lidí, kteří
v televizi pracují už spoustu let, ale natáčet mám já
s Andreou, kteří jsme tady jen pár týdnů.“
„To je fakt, jenomže oni už mají tyhle pochmurné
začátky za sebou. To asistenti jsou tady od toho, aby
pracovali za své šéfy a přebírali zodpovědnost za vše, co
se nepodaří. To jsi nevěděl?“
„No jo, tušil, ale to mi říkáš jenom tak? Jako by
to bylo normální?“ podivil se Venca.
To ještě nevěděl, že je to nejenom naprosto
normální, ale dokonce stěžejní kariérní postup ve většině
profesí. Jakmile se někdo dostane na manažerský post,
ihned si hledá nějakého výkonného posluhu, který bude
206
za něj dělat veškerou práci a neremcat. Tím se i snižuje
nezaměstnanost, když práci jednoho člověka dělají dva a
firmy to většinou nic nestojí, protože ti, co doopravdy
pracují za své šéfy, mají většinou tak malý plat, že to ani
nestojí za řeč.
„Jasně že je to normální, ty troubo,“ podivil se
Mikuláš jeho neznalosti. „Každý si tím musel projít, já
taky! Za pár let to možná převezmeš po mě a první věc,
kterou uděláš, bude to, že si najdeš nějakého asistenta, na
kterého přesuneš veškerou práci. Každý to tak dělá. Však
sám uvidíš,“ poučil ho a jako vždy měl pravdu.
Koncert začal přesně o půl deváté, čili půl hodiny
po oficiálním zahájení. Je to tak, čím bezvýznamnější
skupina, tím větší zpoždění. Na tomto zpoždění mívají
lví podíl hlavně bubeníci, neustále nespokojení se svým
zvukem. Je to způsobeno především tím, že zvuk bicích
je již od podstaty hrozný, což však právě bubeníci jako
jediní neví a neustále chtějí po zvukařích něco
vylepšovat.
„Dík, Venco,“ mrkl na kamaráda Vencu Pišta,
neboť to byla právě jeho kapela, kterou vedoucí
dramaturgie „náhodně“ vybral. „Tak jsi to nakonec
zařídil. To jsem ani netušil, že máš v Televizi takové
slovo. Vy gádžové máte své lidi všude, co?“ začal se
svým oblíbeným argumentem.
„Promiň Pišto, ale teď právě nemám čas,“
vyhrknul Venca, který lítal jako blázen a zapojoval chvíli
kamery, chvíli reflektory. Jak už mu naznačil Mikuláš,
všichni členové štábu jen tak postávali a veškerou práci
nechali na něm. Nakonec musel i komandovat
osvětlovače, kteří plnili jeho příkazy s neskrývaným
207
opovržením. Nováčci to nikde nemají lehké a každý jim
rád zavaří.
„Ahoj Ostravo!“ ozvalo se mezitím hlasitě
z pódia, čímž maestro Pišta přivítal publikum.
„To je strašný blbec,“ utrousil směrem k Vencovi
Mikuláš. „Hrají jenom v Ostravě a on tady volá Ahoj
Ostravo, jako by koncertoval po celé Evropě.“
„Takový je život, každý muzikant si o sobě myslí,
kdovíjaký není génius,“ utrousil Venca a dál běhal po
place. Nakonec však koncert proběhl podle očekávání.
Venca švenkoval chvíli na lídra, chvíli na publikum a o
pauze běhal za zvukařem kapely, aby mu vysvětlil, že
důležitý je signál do boxů, ne do odposlechů. Následkem
toho ho ještě před skončením produkce nesnášeli všichni
zúčastnění. To je však údělem výkonného poskoka ve
všech profesích po celém světě, takže se ani není čemu
divit.
„Tak hrozný koncert jsem v životě nezažil,“
vztekal se bubeník Baron. „Venco, ty jsi ještě horší
kameraman než prodavač pián.“
„Co to tady povídáš, mládenče,“ osopil se na něj
režisér Pazdrát, který právě s Mikulášem po skončení
produkce zabrousil na pódium, aby všem se skleničkou
drahého koňaku v ruce naznačili, kdo je tady pánem.
„Bylo to našimi pracovníky výborně zvládnuté! Chcete si
ještě jednou zahrát před kamerami?“
„Promiňte,“ okamžitě zchladl bubeník, když
uviděl samotného režiséra. „Možná to nebylo tak špatné,
ale už jsem hrál lepší koncerty.“
„A nebudeš hrát žádné, když si budeš stěžovat, je
ti to jasné?“
208
„To je v pořádku, rejžo,“ oslovil pana režiséra
maestro Pišta, který jejich diskusi pozoroval. „Je to
jenom bubeník, nemá v tom ještě úplně jasno,“ pokusil
se uklidnit houstnoucí situaci. „Zvu tě na ferneta, rejžo!“
„Komu říkáš rejžo, brnkale?“ usadil ho Pazdrát.
„Fernet nepiju a s muzikanty si netykám. Tedy, já jim
tykám, ale oni mi vykají,“ dodal povýšeně a vrátil se
k baru.
„Zvládl jsi to skvěle,“ pochválila nakonec Vencu
Andrea, která si po dobu koncertu stihla nalakovat
všechny nehty na rukou i nohou. „My dva budeme dobrý
tým!“
„Jasná věc,“ opáčil Venca a odešel zkolabovat
k baru. To ještě nevěděl, že oni dva budou v blízké
budoucnosti nejenom tým.
209
Kapitola třicátá sedmá
Kdybys nebyl hlupákem
Málokdy se stane, že když dáte dohromady
nezadaného mladého muže s pěkným mladým děvčetem,
nic mezi nimi nevznikne. Dokonce si troufám říct, že i
když dáte dohromady zadané mladé lidi opačného
pohlaví, většinou něco vznikne. Tedy, existují prý jisté
velmi výstřední komunity, které tuto formu
heterosexuální náklonnosti nepreferují, ale jak Venca,
tak Andrea, mezi tyto komunity nepatřili. Ono je
nakonec velmi sporné, jestli vůbec nějaké podobné
komunity existují, možná se jedná jen o vymaštěné
experimentátory, v každém případě, dát dohromady
mladého muže s půvabným děvčetem, musí nutně
skončit vzájemnou náklonností, jelikož příroda to tak
chce. Už jen z principu naší společné opičí minulosti,
kdy páření formou každý s každým bylo posláním
zachování druhu.
Venca s Andreou tedy začali objíždět okolní
vesnice a točit desetiminutové reportáže ze života
hospodářských zvířat, nebo natáčet zajímavé záběry
kombajnů, jak hladově konzumují kontaminované
ostravské žito. Jejich šéfové pak dělali jen zábavné
soutěže a celorepublikové kšefty, čili klasická dělba
práce. Pro šéfy smetánka, pro podřízené lógr. Tak to ale
chodí všude, proto by to nikoho nemělo příliš
překvapovat. Odborně se tomu říká profesní vyzrálost a
lidově šikana bažantů.
210
„Andreo, už mě to nebaví,“ postěžoval si Venca,
když odjížděli služební dodávkou do vesničky Bílovec,
natočit rekonstrukci místní kapličky. „Vždyť ta naše
práce nikoho nezajímá. Podívá se na to pár ignorantů ze
zastupitelstva a bude to zařazeno jako desetisekundový
šot ve zprávách regionální televize. Chtěl bych dělat
něco pořádného.“
„Ještě by ses mohl živit tvrdou prací
v železárnách,“ připomenula mu Andrea tvrdou
severomoravskou realitu. „Mimochodem, jak ses vlastně
dostal do Televize? Tady se nedostane každý.“
„Přimluvil se za mě kamarád,“ odvětil Venca,
přičemž přemýšlel nad tím, proč nazval vypečeného
darebáka Hustovlase svým kamarádem. „Ale vždyť ty
víš, že takhle jsem to nemyslel,“ začal jí pak vysvětlovat
svou životní filozofii. „Vždycky jsem chtěl kupříkladu
něco napsat.“
„Tak piš, co ti brání?“ zeptala se ho Andrea,
zvyklá na lecjaké mladé mudrlanty. „Třeba jednou něco
napíšeš, až se naučíš psát.“
„Náhodou píšu básně, abys věděla,“ opáčil
Venca, který už ze zkušenosti věděl, že tahle finta na
ženské vždy zabírá.
„Ty vážně píšeš básně?“ chytila se Andrea na
háček. „A dáš mi něco přečíst?“
„Klidně, ale právě teď píšu scénář. Takový
normální scénář na film,“ vymýšlel si Venca, aby na ni
udělal dojem. „Zatím ti nemůžu říct, o čem to je, ale
možná bych mohl napsat i nějakou postavu pro tebe,“
začal jí lichotit, jelikož si bystře povšiml, že tohle mají
ženské rády, bez ohledu na to, že se většinou jedná o
zjevnou lež.
211
„Ty vážně píšeš scénáře?“ začala se o něj náhle
zajímat Andrea, protože sama pokukovala směrem
k filmu.
„Už dlouho,“ prášil Venca. „A zrovna tyhle
výlety po Ostravsku mě k tomu inspirují. Člověk, který
žije na vesnici, často úplně zapomene, jak je příroda ve
městech krásná. Vlevo komíny, vpravo komíny,
uprostřed mezi tím pak pár dalších komínů, co lepšího
může být.“
Náhodou je docela milý, když se snaží být vtipný,
pomyslela si Andrea, která náhle uviděla Vencu jinýma
očima. Jestlipak asi někoho má, přemýšlela.
„A ty teď s někým chodíš, Venco?“ zeptala se ho
zpříma, jak už bylo jejím zvykem.
„Ale ne, dostal jsem kopačky,“ připustil Venca.
„Už jsme měli skoro před svatbou, ale nakonec musela
odjet na nějakou zdravotní stáž do Francie. Kariéra je pro
ni asi víc než vztah. Pro mě je ale právě teď
nejdůležitější tvorba,“ lhal Venca jako o život a
přibarvoval si tak svůj truchlivý úděl nýmanda. „To víš,
když ti jde hlavně o tvorbu, tak se lidem odcizíš.“
To si ještě myslel, že On balí Ji, ale ve
skutečnosti tomu už bylo naopak. Zkušená Andrea se
k Vencovi naklonila a políbila ho na rty, což on by si
nikdy nedovolil. Začal ji zajímat, a teď, když se jí odhalil
i jako nadějný mladý umělec, rozhodla se ho zlehka
nabrnknout. Stejně se jí líbil, tak proč nemít aférku.
Venca ji objal a společně začali couvat směrem k
dodávce, aby naplnili hříšnou touhu tím nejprostším
způsobem. Nyní by se jistě čtenáři (a hlavně čtenářky)
rádi pokochali četbou oduševnělých romantických
popisů koitu, jako jsou například: Ona si rozechvěle
212
rozepnula blůzu, čímž uvolnila svá chvějící se ňadra,
nebo, Jeho tepající mužství proniklo do její dychtivé
svatyně, jak píší pomatené spisovatelky romantických
cajdáku, ale nic takového se nestalo. Líbali se asi tak
minutu a sundávali si oblečení, když dveře dodávky
otevřel režisér Pazdrát, který si je přijel výjimečně
zkontrolovat, a strnul. Pak se rozeřval:
„Co si to dovolujete!“ praštil svou kšiltovkou o
zem. „A navíc v pracovní době!“ dodal, protože se
překvapením na nic jiného nezmohl.
„Promiň, Arnošte,“ začala se mu okamžitě
omlouvat Andrea a stahovala si tričko. Vencovi začalo
lecos docházet. Režisérům se neříká Arnošt jen tak
náhodou.
„Tak já ti dám práci, ty běhno, do terénu s tebou
pošlu toho největšího blbce z celého štábu a ty mi stejně
zahneš!“ prskal Pazdrát. „A ještě s takovým blbcem.“
„Já nejsem blbec,“ bránil se uražený Venca.
„Kdybych byl blbec, tak bych to věděl.“
„Vždyť se nic nestalo, Arnošte,“ začala mezitím
zachraňovat situaci Andrea. „Byl to jen takový úlet.“
„Jasně, úlet, to ti tak věřím. A ty máš padáka,
Kilijáne!“ otočil se rozzuřený režisér na Vencu. „Kdybys
nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem,“ mávl rukou.
Pak se otočil ke slečně asistentce. „Vždyť jsem ti říkal,
že ten člověk je elementární hovado! Můžeš mi vysvětlit,
proč se s ním zahazuješ?“
„Vy umíte používat cizí slova i v běžné
konverzaci?“ opáčil uraženě Venca, kterého se dotklo
označení za blbce.
„Ježišmarjá to je debil,“ ulevil si Pazdrát a ani se
po něm nepodíval. „A ty se obleč a za minutu ať jsi u mě
213
v autě,“ obořil se na Andreu. Pak kopl do pneumatiky od
televizní dodávky a odešel trucovat do svého Mercedesu,
kterým přijel.
„Ty s ním něco máš?“ zeptal se Andrey natvrdle
Venca, když si natahovala kalhoty. „Vždyť mu táhne na
padesát! Aha, on umí cizí slova,“ dodal ironicky. „Určitě
je to elementární borec.“
„Tomu nemůžeš rozumět,“ spustila pomalu
Andrea. „Raději už jdi, možná to nějak dopadne. On je
stejně ženatý, takže to nemůže nikomu říct.“
„A kam mám jít?“ zeptal se jí Venca. „Jsme
dvacet kilometrů od Ostravy. To mám jít pěšky?“
„Já pojedu zpátky s Arnoštem a ty odevzdáš
dodávku,“ vysvětlila mu to Andrea. Pak mu hodila klíče
a vyběhla směrem k Pazdrátovu Mercedesu.
„Já jsem asi vážně ten největší hlupák pod
sluncem,“ posteskl si Venca, když oba odjeli. „Každý
přece ví, že pěkné asistentky režie jsou vždy milenkami
režisérů. Teď přijdu o jedinou práci, která by mě mohla
bavit.“
214
Kapitola třicátá osmá
Každý s každým
Pro mladou generaci je víceméně příznačné, že
má velmi romantické představy o tom, jak to na světě
doopravdy chodí. Především naivní pubertální mládenci
si namlouvají, že láska je nezištný cit a některá méně
vyspělá děvčata je v tom utvrzují. Bohužel je to blbost!
Láska je komodita, jako každá jiná, pomocí níž se dají
získávat rozličné životní výhody, čehož kdekdo využívá.
Málokdo si to však uvědomuje, ale takový už je svět,
založený výhradně na požitcích, reálných či tušených, ale
vždy fungujících.
Podobně radikální názor sice většině právě
zamilovaným romantikům dokáže hnout žlučí, přesto je
tvrdě pravdivý. Představa, že jejich vysněná dívka, na
pohled nevinnost sama, kterou se zatím neodváží chytit
ani za ruku, mezitím souloží v práci s postarším šéfem,
se jim příčí. Tak nějak si neuvědomují, že až ve středním
věku získají podobné šéfovské postavení, nebudou se
chovat jinak a sami bez jakýchkoliv morálních zábran
požádají o krátkodobý nezávazný vztah svou půvabnou
podřízenou. A ona to udělá, jelikož služební postup pak
na sebe nenechá dlouho čekat. Že tím někomu zničí
iluze? No a co, komu to dneska vadí?
„Udělal jsem strašnou blbost,“ postěžoval si
čerstvě vyhozený Venca chápavému Pištovi v Bastile.
„Vyhodili mě z práce, představ si! Vždycky, když si
seženu nějakou pořádnou práci, tak se něco podělá.“
215
„Klidně se vypovídej, mě to je úplně jedno,“
opáčil Pišta, který měl jako vždy mizernou náladu.
„Stejně tě poslouchám jen tak na půl ucha. A navíc
zhruba za deset sekund už ani nebudu vědět, co jsi mi
právě teď říkal, tak si raději pospěš a řekni to všechno
najednou.“
„Vylili mě z Televize!“ zopakoval mu to Venca
jinými slovy. „A teď se mi můžeš vysmát, chytráku.“
„No dobře, když to tak chceš,“ vysmál se mu
přesně podle jeho přání maestro. A když se dosmál, tak
pokračoval: „Můžeš přece jet s mojí kapelou na turné
jako producent. Díky tobě máme přes léto zhruba dvacet
koncertů po celé republice. Ten dokument se sice ještě
ani nevysílal, ale i tak se to rozkřiklo a přes léto nemáme
ani jeden víkend volný!“
„A co vlastně dělá takový producent?“ zajímal se
Venca. „Doufám, že se jen tak producíruje.“
„Skoro ses trefil, není to nic světoborného,“ začal
ho poučovat maestro Pišta. „Shání ubytování a hádá se s
majiteli klubů o cenu pronájmu sálu, prostě pohoda.
Hlavně ale shání sponzory, to si zapiš za uši, protože od
sponzorů pochází většina výdělků.“
A v tom měl pravdu. On totiž ten producent není
ve skutečnosti nic jiného, nežli tvrdý podnikatel, který
pomocí lží ždíme sponzory z posledního. Na počátku
akce vloží do celého podniku svou černou duši a potom
kasíruje zisky. Pokud akce vyjde podle jeho představ,
všichni si vydělají slušné peníze, pokud akce nevyjde
podle jeho představ, vydělá si slušné peníze jenom on,
protože muzikantům nevyplatí honoráře. Poslední
možností je, že celý podnik zkrachuje a prodělá i
původní náklady. Potom zabaví producent kapele
216
nástroje a prodá je překupníkům. To je zhruba vše, co
byste o ušlechtilé profesi producentské měli vědět.
Debatovali o tom sotva půl hodiny, když v tom
jim někdo skočil do řeči.
„Už tě hledám celý den a napadlo mě, že budeš
tady,“ ozvalo se za jejich zády. Byl to pan Mikuláš
Nejedlý, zcela výjimečně střízlivý.
„Dostal jsem padáka, šéfe. Už zase!“ postěžoval
si Venca. „Vždycky, když dostanu nějakou pořádnou
práci, tak mě z ní vyhodí,“ dodal, přičemž zamlčel, že
tohle je jediná pořádná práce, kterou kdy měl.
„Už jsem to slyšel,“ opáčil Mikuláš. „Mluví se o
tom v celém štábu, ale neboj se, tak horké to nebude. To
se u nás děje pořád.“
„Cože?“ podivil se Venca.
„Venco, ty se pořád všemu divíš,“ navázal jeho
šéf. „No jistě že tam jsou pořád nějaké třenice, lidi jsou
magoři. Mimochodem, můžu si přisednout?“ zeptal se
zdvořile Pišty a odsunul si židli.
„Klidně si sedni, gádžo, stejně je tu volno,“
blahosklonně mu pokynul Pišta, který si rád hrál na
místní celebritu. „Vy gadžové jste fakt divní, furt se na
něco ptáte.“
„Vážně si můžu přisednout?“ zeptal se ho
ironicky Mikuláš, kterého ihned nasralo to familiární
oslovení gádžo, od takového mladíčka. „Tak ti tedy moc
děkuji, gádžo, že jsi mě tady nenechal stát v pozoru!“
„Já nemůžu být gádžo, jenom ty,“ podivil se Pišta
nad Mikulášovou smělostí.
„Já jsem pro rovnoprávnost,“ odsekl Mikuláš.
„Když můžu být gádžo já, tak můžeš být gádžo i ty.
217
Stejně nejsi skutečný cikán, tak raději sklapni. A ty mi
teď pověz Venco, co se doopravdy stalo.“
„Vlastně vůbec nic, šéfe,“ začal vyprávět Venca.
„Jenom jsme trošku laškovali s Andreou v dodávce,
prostě pohoda. Ale najednou se tam zjevil Pazdrát a
začal ječet jako šílenec.“
„A co přesně ti řekl?“ vyzvídal Mikuláš.
„No hlavně že mám padáka,“ vzpomínal Venca.
„A pak taky něco v tom smyslu, že kdybych nebyl
hlupákem, nestal bych se medvědem.“
„Tak to je dobré,“ zamyslel se Mikuláš. „To je
jeho oblíbená hláška, když není moc nasraný. Jinak by
jenom funěl a sprostě nadával. Mimochodem, je
zajímavé, jak málo lidí si z této moudré poučky bere
ponaučení.“
„To není žádná poučka, to je přece z Mrazíka, ty
troubo,“ zasmál se zhulený a tudíž pomaleji chápající
Pišta. „Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses
medvědem, to říká ten skřítek s tím pitomým činelem.“
„Jistě, Einsteine,“ vzal ho opět na vědomí
Mikuláš. „Jestlipak ty nebudeš ten největší chytrák všech
dob, na kterého lidstvo čeká.“
„Máš nějaký problém, gádžo?“ rozhořčil se
chytlavý Pišta spravedlivým hněvem místní celebrity. „Já
jsem natočil dvě desky! Kolik ty?“
„Tak běž natočit třetí a nech nás na pokoji,“ utřel
ho Mikuláš. „A ještě jednou mi řekneš gádžo, tak ti dám
pár facek.“
„Nechte toho,“ skočil jim do začínající hádky
Venca. „Tady Pišta je v pohodě, jenom nesmí moc
chlastat.“
218
„Taky by mohl být méně drzý,“ odsekl Mikuláš,
stále ještě naštvaný kvůli tomu gádžovi.
„Soráč gádžo, já už jsem prostě takový,“ zasmál
se Pišta a odsedl si k vedlejšímu stolu.
A co když mě ředitel doopravdy vyhodí?“ začal
se zajímat Venca.
„Vyhodit tě nemůže,“ uklidňoval ho zkušený
matador Nejedlý. „Česká televize je pořád ještě národní
podnik, žádná pitomá soukromá firma, kde si rozhoduje
majitel podle svého. Existují odbory a ty žádné pracovní
průšvihy nemáš, jenom osobní. Kromě toho, ředitel
dostal záchvat smíchu, když se o tom doslechl, takže tě
jenom přeřadí.“
„To jako ten můj průšvih nikomu nevadí?“
podivil se puritán Venca.
„Jsi normální?“ zasmál se Mikuláš. „Tam spí
každý s každým, to jsi nevěděl? To patří v televizi skoro
k bontonu, mít aféry na každém kroku. Sám ředitel má
jen ve svém oddělení dvě milenky!“
„A já blbec jsem si myslel, že v televizi končím,“
zamyslel se Venca. „Mít konflikt právě s režisérem, to
cinká umíráčkem.“
„Prdlajs,“ použil své oblíbené slovo Mikuláš. „Od
zítřka nastupuješ ve zvukárně.“
„Kde?“ zeptal se Venca.
„V oddělení zvuku a dabingu,“ vysvětlil mu
Mikuláš jeho další lapálii.
„To myslíš vážně?“ zaradoval se Venca. „Tak to
je super, myslel jsem, že mě vyhodí.“
„Být tebou, tak bych se zas až tak neradoval,“
zchladil ho jeho představený. „Do zvukárny se odkládají
zkrachovalé existence. Zítra přijdeš normálně do práce a
219
budeš se chovat, jako by se nic nestalo. Akorát nepůjdeš
za mnou na plac, ale hned do sklepa ke zvukařům.
Takhle tě bude ředitel držet dál od Andrey, aby se ti v
její přítomnosti náhodou nepřelévala krev do jistých
orgánů.“
„Jsi velmi trapný, bývalý šéfe,“ zasmál se s
hraným rozhořčením Venca, kterému se naopak velmi
ulevilo.
„A současně i budoucí, na to nezapomeň, ty
ucho,“ upozornil ho Mikuláš a objednal si další pivo.
„Zvukaři patří pod techniku a tam vládneme my!“
Takže možná, že si tu práci přece jen udržím a
všechno se v dobré obrátí, pomyslel si Venca, aniž by
však jako vždy tušil, co ho tentokrát čeká.
220
Kapitola třicátá devátá
Co oko nevidí, to srdce nebolí
Často měnit pracovní místa není příliš rozumné,
už jen z toho důvodu, že v podstatě začínáte stále znova.
Všude, kam přijdete, se budete muset začít potýkat s
takzvanými „mazáky“, tedy těmi, kteří tam byli dřív.
Věda, umění, nebo jakákoliv jiná činnost, si totiž kromě
intelektuálních dispozic řeknou i o tučnou porci
zkušeností a cviku. Z toho pochopitelně plyne, že čím víc
různých profesí se pokusíte obsáhnout, tím většího blba
ze sebe nutně uděláte, ať se vám to líbí, nebo ne.
Výsledkem bude truchlivá skutečnost, že budete umět
všechno celkem dobře, ale nic nebudete umět pořádně.
Byli jste někdy ve zvukařské kabině? No, jak
bych vám to přiblížil, vypadá to tam podobně, jako
v pilotní kabině raketoplánu, akorát je tam asi tak
dvakrát víc ovládacích prvků. Už jenom mixážní pulty
mající rozměry snobské kuchyňské linky v milionářské
vile a obsahují stovky záhadných různobarevných
potenciometrů a přepínačů. Po stranách jsou pak věže
zesilovačů, digitálních efektů, pomocných ekvalizérů a
podobných hovadin, které zvukaři nutně potřebují
k tomu, aby libovolně odporné zvuky, které slyšíme
denně kolem sebe, zněly o něco lépe, nežli ve
skutečnosti.
„Vy jste ten Kiliján?“ zeptal se Vency kolem
procházející zvukař, se silným orientálním přízvukem, i
vzhledem. Do Československa kdysi přicestoval z Číny
221
na výměnu kádrů v rámci socialistické spolupráce a po
převratu už tady zůstal. Česky se naučil poměrně rychle
a dokonce tady vystudoval i dokumentaristiku, ale
přízvuku se nikdy nezbavil.
„Někam si odložte bundu a postavte se bokem.
My teď musíme připravit kabinu na dabing, takže máme
frmol. Potom vám ukážu, co budete dělat.“
„Šuline, přines sem ten kondenzák,“ zavolal na
něj právě v tu chvíli nějaký Norbert Kalivoda, veliký
vtipálek a provokatér, jak se měl Venca zanedlouho
dozvědět.
„Který, ten nástrojový, nebo sborový?“ zeptal se
ho klidně kolega a zvedl v ruce dva mikrofony.
„Vezmi oba,“ požádal ho Norbert, načež společně
odešli do vedlejší místnosti za oknem.
„On řekl tomu čínskému zvukaři šulin,“ zašeptal
Venca směrem k vedle stojící dámě. „To je přece
strašné!“
„Já vím, je to hrůza, ale my jsme tady všichni
hrozní burani a rasisti,“ odpověděla mu ona paní, jistá
Dana Pazderová, což Venca pochopitelně nevěděl. „A
nemusíte šeptat,“ prozradila mu spiklenecky. „Vedlejší
místnost je odhlučněná, nemůžou nás v žádném případě
slyšet.“
„Ale to je přece hrozná urážka a navíc i hrubost,“
začal ji hlasitě poučovat natvrdlý Venca. „Vždyť ho to
musí urážet!“
„Samozřejmě že ho to uráží, ale tak to tady
chodí,“ opáčila ironicky paní Dana. „My tady dole jsme
prostě úděsní cynici a hulváti. Žádné citlivky tady
netrpíme.“
„A jemu to nevadí?“
222
„Samozřejmě že mu to vadí. Vadí mu to strašně!
Kolikrát celé noci propláče, ale tak už to tady prostě
chodí. Vám budou brzy taky nějak říkat, možná Otíku,
nebo tak nějak.“
„To je divné,“ rozhořčil se Venca. „Divím se, že
jim to pan vedoucí trpí.“
„Já jsem vedoucí,“ oznámila mu klidně ona dáma.
„Vítám vás u nás ve Studiu.“
„Aha, tak v tom případě nevím, co zrovna říct,“
přiznal se Venca, kterého ostatně ani nic jiného
nenapadlo. Pak náhle vrzly dveře…
„Hele Otíku, dones nám vedle do kabiny ten
modrý zesilovač,“ vyklonil se z těch vrzajících dveří pan
Norbert. „Ten druhý zespoda, tu třístovku.
Mimochodem, dobré ráno, paní vedoucí,“ dodal servilně
a zapadl zpět.
„Říkala jste, že nás tady v žádném případě
nemůžou slyšet,“ otočil se Venca na paní Danu, když po
několika vteřinách usilovného přemýšlení pochopil, že se
ohledně toho oslovení zřejmě nebude jednat o náhodu.
„To nemůžou, snad jen tehdy, když jsou zapnuté
tady ty mikrofony,“ zasmála se paní Dana a ukázala do
proskleného okna zvednutý palec. Zesměšňovat nováčky
byla její oblíbená činnost. „A ty mikrofony jsou mimo
dabing zapnuté pořád, tak bacha,“ vysvětlila mu a odešla
do své kanceláře. Venca tedy odmontoval modrý
zesilovač a odnesl ho do vedlejší místnosti.
„Tohle není třístovka, Otíku,“ utrousil přes
rameno Norbert. „To je dvoustovka!“
„Je tom napsáno tři sta Wattů,“ bránil se Venca.
223
„To je příkon, ty pako, musíš se dívat dozadu,“
opáčil velmi dobrou češtinou kolega z Číny, který stál
hned vedle něho.
Venca se podíval dozadu a skutečně. Velmi
malým písmem tam bylo uvedeno 200 W.
„Promiňte, pane,“ začal se omlouvat. „Jsem
z toho trošku nervózní.“
„Hele, ty budeš asi dost naivní trouba, co?
Nesmíš věřit všemu, co ti paní vedoucí nakuká. Dělala si
z tebe srandu, chápeš to? Mimochodem, já jsem Norbert
a tohle je pan Šu-Lin. Je tady na stáži z Číny.“
„Takže vy jste Šu-Lin, ne Šulin?“ zeptal se ho
zmatený Venca.
„Říkal jste Šulin, pane?“ zeptal se s přeháněným
přízvukem pan Šu a společně s Norbertem se začali svíjet
smíchy. „Jedním slovem Šulin? Tak to se mi nelíbí.
Jmenuji se Šu-Lin, musíte se naučit vyslovovat to
správně!“
„A jak to mám tedy vyslovovat?“ koktal zmatený
Venca.
„Šu-Lin, protáhle a s dlouhou pauzou,“ poučoval
ho mistr zvuku Šu. „Zkus si to.“
„Šúúú….Lííín,“ nezmohl se na nic jiného Venca,
který stále nechápal, že si z něj oba dělají srandu.
„Víš co, přines raději tu třístovku a pojď se
podívat, jak se to zapojuje,“ sotva popadal dech Norbert.
„Je to ta druhá odspodu, to je tolik,“ a ukázal mu dva
prsty.
„No dobře, jsem blbec,“ připustil Venca a vrátil
se do zvukové kabiny. Chvíli bojoval se šroubovákem a
vrátil se zpět.
224
„Nemůžu to odšroubovat,“ sdělil tímto oběma
technikům skutečnost, že je na jakoukoli práci levý jako
šavle a podával jim šroubovák.
„Tohle je čtrnáctka bé?“ zeptal se ho nečekaně
pan Šu. „Vypadá to snad jako čtrnáctka bé?“ dodal a
začali se s Norbertem znovu pitomě pochechtávat.
„Cože?“ nezmohl se na nic jiného Venca.
„To je přece z Červeného trpaslíka,“ vysvětloval
mu s převahou samozvaného duševního giganta Norbert.
„Ty máš říct: A koho to zajímá, načež já ti podám
imbusák a řeknu: Tohle je čtrnáctka bé!“
„Co to je Červený trpaslík?“ zeptal se naivně
Venca. „To má být nějaký vtip?“
„Tady má někdo zásadní mezery ve vzdělání,“
vysmál se mu Norbert. „To je přece ten anglický sci-fi
seriál, každý ho zná! Jo a večer nás všechny zveš do
klubu, protože platíš zápisné, je ti to jasné?“
V tu chvíli Venca pochopil, co to znamená narazit
na chytráka a taky tvrdou skutečnost, že s těmihle dvěma
vtipálky to rozhodně nebude mít v budoucnu lehké.
Tehdy také poprvé zapochyboval, jestli je jeho snaha,
dostat se mezi intelektuály, správná. Bezelstná upřímnost
běžného člověka mu náhle začala připadat mnohem
přitažlivější. Tak s těmihle týpky si hned tak rozumět
nebudu, pomyslel si Venca.
225
Kapitola čtyřicátá
Všechno zlé je k něčemu ještě horší
Bláhový člověče, věříš všemu co vidíš v televizi?
Tak to jsi na tom ještě dobře. Občas se obrazovce
skutečně objeví nějaká ta nesestříhaná sekvence,
odpovídající skutečnosti, byť to nebývá příliš často.
Jenomže, bláhový člověče, věříš i všemu, co slyšíš
v televizi? Tak to jsi na tom skutečně zle! Nic z toho, co
slyšíš, neodpovídá pravdě, jelikož pravda nikoho
nezajímá. Každého zajímá jedině zkreslená pravda, tedy
učesaná lež.
„Tak, jakpak se vám líbí u nás ve zvukárně?“
zeptala se druhého dne ráno Vency jeho nová vedoucí,
madam Pazderová. „Už jste se tady rozkoukal?“
„Celkem to ujde,“ suše odvětil Venca. „Jenom
nevím, jak si budu rozumět s tím Norbertem. Pořád si ze
mě dělá srandu a chová se, jako by byl nějaký drsňák.“
„Norbert a drsňák?“ podivila se vedoucí. „Ale no
tak, pane Kilijáne, vždyť je to obyčejný ratlík. To on jen
tak štěká, aby si vydobyl respekt. Je to stejné jako u psů.
Dogy si v poklidu leží, ale když přelezeš plot, tak tě
zakousnou. Ratlíci zase štěkají jako o život, ale když ten
plot doopravdy přelezeš, tak utečou. V tomhle ohledu
jsou lidi i psi úplně stejní.“
„Asi máte pravdu,“ zamyslel se Venca.
„Jistě že mám pravdu,“ samolibě se pousmála
paní vedoucí, aniž by věděla, že to Venca říká každému.
„Znám své lidi! Mimochodem, večer je pařba, protože
226
máme nového kolegu. Všichni si zajdeme do klubu a tam
se ze všemi lépe poznáte. Samozřejmě platíte, to je vám
snad jasné, je to tady takový zvyk!“
„Ano prosím,“ připustil Venca, protože ho nic
jiného nenapadlo.
Pak se odšoural na své pracoviště, kde se věnoval
úklidu aparatury. Na žádném pracovišti se zásadně
neuklízí, aby měli nováčci při nástupu první měsíc co
dělat. Další den na novém místě mu tudíž uběhl jako
voda a to kupodivu bez ohledu na to, že voda běhat
vůbec neumí, jelikož k tomu nemá vhodný pohybový
aparát. Večer pak vyrazil do televizního klubu, aby
pohostil své nové kolegy, když už to byl takový zvyk.
„Víš, proč jsi skončil ve zvukárně?“ zeptal se
Vency Norbert Kalivoda, jen co si chudák Venca dosedl
na židli.
„To nevím,“ připustil Venca. „Asi proto, že jsem
blbec?“
„Dobrý postřeh,“ pochválil ho Norbert, který ve
své nadutosti nepochopil narážku. „Není nad zdravou
sebekritiku.“
Jeho klasické intelektuální rýpnutí mezitím
přerušil příchod pana Lina, který hned ode dveří hlásil:
„Já jsem tak promrzlý, že kdyby tady někde byl Predátor,
tak by mě tím svým termozrakem ani neviděl.“
Všichni se začali smát, kromě Vency, který se
zeptal kdo to je Predátor, čímž vyvolal další salvy
smíchu.
„Jak ty ses dostal do Televize, Venco, to sice
nevím, ale proč jsi skončil ve zvukárně vím!“ odtušil
Norbert, když se mu dostatečně vysmál. „To ti zařídil
227
Pazdrát, kdybys to náhodou nevěděl. Asi jsi ho nějak
nasral.
„Asi jo,“ utrousil Venca. „Já dříve nebo později
naseru každého, hlavně když se mě někdo pořád na něco
ptá.“
„A víš, jak se zvukárně mezi ostatními říká?“
ignoroval ho Norbert.
„Nevím,“ prohlásil zdvořile Venca a pozoroval
ostatní u stolu. Seděli tam všichni jeho budoucí
kolegové, tedy rádoby vtipný Norbert, podivný mistr Lin
a madam Pazderová, vedoucí zvukového oddělení.
Vencovi bylo dost divné, že před ní ostatní nazývají
jejího manžela Pazdrát, místo pan Pazdera, ale raději to
neřešil.
„Katovna, tak se tomu říká,“ začala mu to
vysvětlovat mírně podnapilá madam Pazdrátová a
zapálila si cigaretu. „Do zvukárny se odkládají jenom
zkrachovalé existence. Většinou u nás každý do roka
zblbne a už se nevzpamatuje.“
„Já už blbý jsem, takže se mi to stát nemůže,“
ušklíbl se Venca, kterému nebylo dvakrát do řeči.
„Kdybych nebyl hlupákem, nestal bych se medvědem.“
„To je oblíbená hláška mého manžela,“ zbystřila
paní Pazderová. „Vsadím se, že je to poslední věta,
kterou jste od něj slyšel. Asi jste ho vážně nějak naštval.
Tak čímpak jste ho naštval?“
„Ani nevím,“ opáčil opatrně Venca.
„Určitě kvůli té jeho asistentce, co s ní spí,“ lokla
si madam Pazderová vína. „Je to taková laciná pipinka,
však se jí brzo zbaví. Lezl jste mu do zelí, co?“
228
„Do jakého zelí myslíte, do kysaného, nebo do
hlávkového?“ začal si hrát na pitomce Venca, aby se
zbavil nutnosti odpovědět na přímou otázku.
„Na mě nic zkoušet nemusíš,,“ zasmála se paní
Pazderová a nalila si další skleničku. „Stejně už všechno
vím.“
Chvíli bylo trapné ticho.
„Hele Venco, jak správně říká tady paní vedoucí,
není to tady tak špatné. Největší sranda je, když se dělá
dabing,“ začal ihned odvádět řeč šplhoun Kalivoda.
„Hlavní postavy samozřejmě dabují školení herci, ale ty
vedlejší postavy děláme my. Je to strašná prča, uvidíš
zítra.“
„A co tedy bude zítra?“ zajímal se Venca. „Nosit
kávu těm slavným školeným hercům?“.
„Zítra budeme dělat křoví,“ opáčil ledabyle mistr
Lin. „Tedy jenom vy dva s Kalivodou, já mám svou
hrdost.“
„Křoví? To jako myslíš nějakou choreografii v
kostýmech?“ pokoušel se vtipkovat Venca. „V tom
případě chci být pařez,“ dodal, ale nebyl pochopen.
„Venco, ty jsi srandovní,“ začal se mu vysmívat
mistr Lin. „Křoví je přece takový termín pro zvukovou
kulisu. Budeme dělat dav! Šéfové koupili nějaké
dokumenty od National Geographic o francouzské
revoluci. A přijede i nějaký nájemný vrah z Prahy.“
„Nájemný vrah?“ zeptal se tentokrát doopravdy
zmatený Venca, který neměl ani ponětí, o čem je řeč.
„Vy si tady zvete vrahy?“
Všichni se znovu začali smát.
„Venco, nájemný vrah se říká hercům, kteří
objíždějí jiné města a zaskakují za ostatní. A my mu
229
budeme dělat křoví. Je to skvělé na odreagování, parádně
se vyřveš. A možná se seznámíš i s někým slavným.“
„Aha. To si o mě určitě myslíte, že jsem šulin, že
tohle nevím, co?“ zeptal se Venca čínského kolegy.
„Do šulina máš ještě daleko,“ prohlásil
překvapeně pan Šu-Lin. „Koukám, že už se chytáš,“
pochválil ho. „Takové fóry tady máme rádi.“
„A kdo tedy přijede?“ začal se zajímat Venca.
„To ještě nevím, ale nedávno tady byl Šepota.“
„Kdo to je?“
„Ty nevíš, kdo je to Šepota?“ začal mávat rukama
Norbert. „To jsi žil poslední tři roky na Marsu?“
„Jo, žil jsem poslední tři roky na Marsu,“
odpověděl stále více znechucený Venca, kterému začalo
být jasné, že je ostatním jen pro legraci.
„Venco, ty jsi neskutečné jelito,“ zalykal se
smíchem veliký vtipálek Norbert. „Šepota je přece
slavný herec z pražské Ypsilonky, to ví každý. Už má i
Lva, že mám pravdu paní vedoucí?“
„Hlavně že nemá vlka,“ přisadil si mistr Lin a
všichni se začali znovu smát takovým tím pitomým
intelektuálským způsobem, za který by v normální
hospodě dostali okamžitě přes hubu.
„Možná je to dobrý herec, ale vsadím se, že na
místního Hujera nemá,“ opáčil Venca.
„Co ty o tom víš,“ rozhorlil se Norbert, který se
považoval za filmového znalce. „Ten tvůj Hujer je určitě
nějaká nula! Šepota je možná ten nejlepší herec, který
kdy daboval...“ Nedopověděl. Právě si uvědomil, že se
nechytal na pitomou slovní hříčku, což byla pro
duševního giganta jeho kalibru společenská katastrofa.
230
„Není ten Hujer náhodou ze Semaforu?“
pokoušel se ještě zachránit situaci pokusem o vtip.
„To ty jsi nejspíš spadl ze semaforu, Hujere,“
dorazil ho Venca. „Ještě bys mohl nabídnout paní
vedoucí nějaké švestky ze své zahrádky, viď Hujere?“
Pak
odešel
k
baru.
Už
měl
těch
pseudointelektuálních keců stejně plné zuby, a bylo mu
úplně jedno, co si o něm ostatní myslí. Ani netušil, že
tehdy si ho poprvé začali vážit, jelikož někoho veřejně
ponížit, to je mezi intelektuály ceněno nadevše.
231
Kapitola čtyřicátá první
Je čas rozmetávat kameny
Ty nejlepší nápady vplouvají do našich
mozkových závitů jen občas a častokrát jako dobré
nápady vůbec nevypadají. Spíše se tváří skromně a moc
na sebe neupozorňují. To ty kardinální voloviny, na které
myslíme každou chvíli, mívají lesklý šat, proto jim lidé
většinou dávají přednost, aby později zalitovali. Tímto
unáhleným rozhodnutím svůj život sice většinou velmi
kvalitně decimují, ale takový už je Osud všech
smrtelníků, jak svého času moc dobře věděl především
jistý nedostižný ostravský bard, jehož trefný postřeh se
skví v názvu této kapitoly. Tedy hned nato, co zmoudřel
a začal psát laciné hovadiny za peníze, místo aby
pokračoval ve skládání geniálních textů zadarmo.
„Nazdar gádžo, baví tě sloužit systému?“ oslovil
ho Pišta, když si Venca zaskočil do Bastily, trošku si
ulehčit krutou realitu. „A copak tady vlastně děláš, mezi
spodinou? Proč nejsi na natáčení?“
„Sám jsi gádžo,“ opáčil Venca. „Už na natáčení
nejezdím, protože sedím v Katovně a dělám ze sebe
debila,“ prozradil mu svou současnou situaci.
„To ti asi nedá moc zabrat, dělat ze sebe to, čím
stejně jsi, co?“ přisadil si přítomný bubeník Baron a sám
se svému postřehu zasmál. „A co je to ta Katovna?“
„To je zvuková kabina v suterénu,“ ignoroval
Venca jeho vtipnou poznámku o debilitě, jelikož uznal,
že si sám naběhl. „Tam se dělá zvuk k filmům, moc
232
dobré místo pro bubeníky. Můžeš si dát sluchátka na uši
a představovat si, že tě nikdo neslyší.“
„Ale to je přece naprostá paráda, dělat v
nahrávacím studiu, ne?“ rozohnil se Pišta. „To by mě
bavilo. Kdybych byl pitomý český gádžo, tak by mě tam
možná vzali.“
„Už se na to konečně vyser!“ seřval ho Venca.
„Ještě jednou mi řekneš gádžo, tak se už vážně naseru.
To jsi rasista, nebo co? Sám nejsi Cikán, jenom si na to
hraješ a děláš z ostatní blbce. Já být skutečný Cikán, tak
ti dám po držce hned!“
„Tak sorry, blbče,“ urazil se Pišta. „Nic jsem tím
nemyslel, jenom mi to přijde jako dobrý fór.“
„Možná proto tam nikoho takového nechtějí,“
povzdechl si unaveně Venca. „A není to nahrávací
studio, je to jen obyčejná zvuková kabina. Taky se mi to
nejdřív zdálo jako dobrý nápad, ale později se ukázalo,
že to je pěkný opruz. Navíc se mi zdá, že se mezi ty
rádoby umělce moc nehodím. Jsou divní! Připadám si
tam jako blbec.“
„Tak to si připadáš správně,“ provokoval ho
zvědavý Pišta. „Ale stejně dej příklad, aby řeč nestála.“
„Třeba včera,“ začal jim pomalu vysvětlovat svůj
zážitek Venca. „Dabovali jsme dav do nějakého
pitomého zahraničního filmu.“
„Cože jste to dělali?“
„Dabovali jsme řvoucí dav,“ vysvětloval jim to
možná až příliš polopaticky Venca. „Do nějakého
anglického dokumentu o francouzské revoluci. Hlavní
děj komentoval nějaký debilní herec z Prahy a my jsme
dělali dav. Takový ten dav, který jde ulicí a dělá hluk a
bordel.“
233
„A jak se dabuje dav?“ zajímal se Baron.
„To je jednoduché. Naženou do jedné místnosti
několik blbečků a pouští jim film. Mají tam na stěně
takové velké plátno, na které se promítají potřebné
scény, aby to každý z těch debilů dobře viděl. A ta
skupinka blbečků, což jsem byl já a ještě dva mí
kolegové, pak stojí před mikrofonem a dělají divné
zvuky. V životě jsem se tak nestyděl.“
„Ty umíš francouzsky, Venco?“ zeptal se pro
jistotu Pišta. „Tak proto asi pořád chodíš do Bastily, co?“
„Samozřejmě, že francouzsky neumím ani
slovo!“ odfrkl uraženě Venca. „Tedy pokud nemyslíš
Merde! To pak asi francouzsky trošku umím. Ale už nic
jiného. Normálně jsme jenom dělali hluk.“
„Tak to je fakt dost divné,“ moudře usoudil Pišta.
„Ale pořád je to lepší, než makat ve fabrice, ne?“
„To nevím, někdy mi to přijde dokonce ještě
horší,“ opáčil Venca, který už mezitím zapomněl, jak
fabriku nenáviděl.
„Nic nemůže být horší než fabrika,“ shodli se oba
Vencovi kamarádi najednou. „Fabrika je duševní smrt!“
„Přesně tak, koukněte na mě,“ začal se jim míchat
ho hovoru nějaký místní ožralec v montérkách od
vedlejšího stolu.
„Navíc mě tam nemají rádi, jelikož jsem se tam
podle nich dostal po známosti,“ pokračoval Venca, který
stejně jako všichni ostatní místního ožralce ignoroval.
„Všichni kromě mě tam jsou totiž taky po známosti,
proto podezírají i ostatní!“
„A nemají tak náhodou pravdu? Copak ty tam
nejsi po známosti?“ zákeřně nadhodil Baron, protože si
234
pochopitelně musel rýpnout. „Vždyť ti to zařídil ten
podvodník Hustovlas.“
„No jo, ale je něco jiného,“ vytasil se Venca s tou
nejčastější výmluvu všech dob. „Já si to zasloužil! Byl
jsem nevinně ve vazbě, vzpomínáš? A jídlo tam bylo
hrozné! Mimochodem, šéfe, dám si tvarůžky,“ oslovil
kolemjdoucího číšníka, když si vzpomněl na své
gastronomické utrpení. „Pěkně naložené v pivu, jak to
má být.“
„Tvarůžky se do piva nenakládají,“ klidně odvětil
číšník a dál sklízel sklenice. „To si myslí jen amatéři a
kuchaři v pitomých televizních pořadech.“
„A do čeho se nakládají,“ zeptal se ho zaujatě
maestro Pišta, který si jako každý chlap myslel, že je
odborníkem na hospodskou stravu.
„Do minerálky,“ poučil všechny přítomné číšník,
vychutnávající si pozici kulinářského experta. „Ale
nikomu to neříkejte!“
„To je nějaká blbost, ne?“
„Není to žádná blbost, je to tajemství našeho
šéfa!“ začal se naparovat číšník „Nakládá je do obyčejné
neslazené minerálky, protože tím se nemění chuť.“
„Tak proč nám to říkáš, když je to tajemství a
nemáme to nikomu říkat?“ podivil se Baron.
„Protože tady končím,“ začal jim to vysvětlovat
číšník. „Všem říkám, aby to nikomu neříkali proto, že
tím si zajistím, že to řeknou každému. Šéf mě totiž
jenom buzeruje a tringelty taky stojí za hovno, tak se mu
alespoň pomstím. Tvarůžky se musí nechat přes noc
ponořené do půlky v minerálce, abyste věděli, pak jsou
nejlepší. Když je naložíš do piva, tak páchnou jak
235
záchodový ručník. Někteří kuchaři je dělají i
v mikrovlnné troubě, ale to pak jsou zase moc gumové.“
„Tak nám sem jedny tvarůžky hoď, mistře,“
poručil si Pišta a spokojeně se opřel. Tak to měl rád.
Pivo, žvanec a žádné složitosti. Tvarůžky byly
zanedlouho na stole a rozprava pokračovala.
„A jak to bylo dál, Venco?“ zeptal se Vency
Pišta, když se zakousl do svého krajíce.
„No a nakonec přišla stříhačka a to bylo vůbec
nejhorší,“ pokračoval s plnými ústy Venca. „Zvukař, aby
nás ztrapnil, pustil ty naše zvuky samostatně, bez obrazu.
Jak tam hýkáme, jako nějací pitomí osli. Asi tak
desetkrát dokola, všichni se svíjeli smíchy, režisér,
scénárista, dívali se na nás přes sklo a ukazovali
zvednuté palce. Říkám ti, že v ZOO, v pavilonu opic,
jsem slyšel oduševnělejší hluk.“
„Takže to dopadlo dobře, ne?“ odtušil Baron.
„Hele, Barone, když se na tebe směje taková
klasická intelektuálská záškvara a ukazuje ti palec
nahoru, tak to znamená, že ses právě pěkně ztrapnil.“
„A co když něco uděláš dobře? Jak tě pochválí.“
„To se nestává,“ prozradil mu Venca současnou
brutální skutečnost. „Intelektuálové nikdy nikoho
nechválí, jedině tak sami sebe. Když se o někom mluví,
tak jedině ve zlém, nebo ještě hůř.“
„Co může být horšího, než mluvit o někom ve
zlém,“ zajímal se Baron. „Nic horšího být ani nemůže!“
„To teda může! Když o tobě někdo mluví
s lítostí,“ prozradil mu další tvrdou společenskou
zajímavost Venca. „Pak jsi pak navěky odepsaný, jelikož
budeš pro ostatní navždy nula. Každý si na tebe dovolí,
to už jsem bohužel několikrát zjistil. A čím víc se snažíš
236
být s ostatními zadobře, tím hůř pro tebe! Mimochodem,
ty tvarůžky byly skvělé!“
Pak si odskočil na záchod, aniž by věděl, že tato
celkem běžná procedura rozhodne o jeho dalším Osudu.
To je dalším důkazem toho, že člověk neví dne ani
hodiny.
Kapitola čtyřicátá druhá
A je čas ty kameny sbírat
Není žádným tajemstvím, že všechny naše plány
dopadají jinak, než jak si je dopředu plánujeme. Člověk
si vytkne nějaký cíl, promyslí k němu cestu a najednou
se stane něco, s čím nikdo nepočítal. Důvod je až
komicky jednoduchý. Většina lidí si myslí, že dokáže
všechno organizovat a řídit. Dokonce i počasí. Jenomže
lidé nedokážou řídit vůbec nic, ani ty své nicotné životy,
protože svět je prostě mnohem složitější, než jak se na
první pohled zdá. Jakékoli pokusy o plánování se tedy
nutně musejí setkat s neúspěchem.
„Chceš pár facek, sparťane?“ zeptal se Vency pár
minut nato místní ožralec, což byl přesně ten chlápek,
který seděl u vedlejšího stolu a se kterým se odmítali
bavit. Záminkou mu bylo to, že se Venca postavil vedle
něj k mušli a měl červené tričko. Navíc před chvílí
zaslechl, jak chtěl dát Venca svému kamarádovi Pištovu
po držce a jeho opilý mozek to pochopil jako výzvu.
„Prosím, pane?“ zeptal se ho zdvořile Venca. „Já
přece nejsem sparťan!“
„Vypadáš jako sparťan, chováš se jako sparťan a
smrdíš zrovna tak!“ oznámil mu svůj postoj pěkně
zblízka ten hulvát. „A právě proto dostaneš přes držku!“
„A proč?“ zeptal se ho naivně Venca, když si
současně povšiml, že všichni ostatní návštěvníci záchodu
se briskně vypařili. „To přece nedává žádný smysl.“
237
238
„Prostě proto, že se mi chce!“ vysvětlil mu to
svou prostou logikou místní rváč a náhle bylo zřejmé, že
se schyluje k hospodské rvačce.
Venca přemýšlel. Bylo mu jasné, že je v pěkné
bryndě, protože rvát se neuměl a na nějakou pomoc
zvenčí se spoléhat nedá. Náhle ho napadla spásná
myšlenka. Kdysi četl Umění boje od slavného generála
San Tsu. Tam byly jasně vysvětleny základy úspěšné
taktiky. Zatímco nerozumní bojovníci hned útočili, ti
zkušenější vyčkávali. Proto se rozhodl vyčkávat a
vyjednávat.
„Poslyšte, milý pane, domnívám se, že došlo k
nedorozumění,“ pokoušel se Venca nasadit ten
nejvlídnější tón. „Jsem baníkovec, stejně jako vy.“
„Komu říkáš milý pane, ty buzno!“ hledal další
záminku ten hulvát. „Takhle mluví jenom buzny.“
„Já nejsem buzna,“ bránil se Venca. „Jsem prostě
jenom slušný člověk. Je mi jasné, že lidem jako vy tento
rozdíl zřejmě splývá, ale…“
Hned nato dostal po držce. Když se po nějaké
době sbíral se země, tak mu něco došlo. V moderním
světě je třeba být agresivní a nevyjednávat. Když jsem
chtěl být s každým zadobře, přiznal si Venca, dělali si se
mě jenom legraci, tak zkusím pro změnu dělat pravý
opak. Uvidíme, co z toho pojde.
Po tomto zjištění se vrátil k baru a vypil ještě
další tři piva a jejich působením se dostal do stavu,
říkají
psychologové
Stav
mentální
kterému
inkompetence. A v něm dostal ten neblahý nápad, ověřit
si svou teorii v praxi. Bohužel pro něj ten nápad přes noc
nezapomněl a začal s jeho realizací hned druhý den ráno
v práci.
239
„Ti scénáristi jsou hrozní blbci,“ prohlásil Venca
hlasitě při vstupu na natáčení, aniž by byl pozván. A
přisedl si drze rovnou k režiséru Pazdrátovi, který ho
nedávno vyhodil od kamery. „Nemají ani ponětí, jak
zaujmout diváka. A víš proč? Protože moc chytračí!“
„My si tykáme, mládenče?“ zeptal se ho
povýšeně pan režisér.
„No jistě, já ti tykám a co s tím uděláš ty, to je jen
na tobě, rejžo! Neodpovídám za chování druhých lidí.“
„Ten mládenec se mi líbí?“ rozesmál se nervózně
pan režisér, přičemž přemýšlel nad tím, co se to sakra
děje. „Má kuráž, určitě nám chce něco říct,“ otočil se ke
svým patolízalům.
„Chtěl bych zpátky ke kameře, rejžo,“ spustil
Venca, povzbuzený jeho pochvalou, která ovšem nebyla
míněna zcela vážně. „Taky bych chtěl trošku mluvit do
koncepce! Třeba tenhle soutěžní pořad je úplně marný.
Sám bych napsal dvakrát lepší scénář za víkend.“
„Vy jste něco pil, pane Kilijáne?“ pokoušel se
držet si svou důstojnost Pazdrát.
„Ale no tak,“ opáčil vtipně rozkurážený Venca,
„tady přece všichni nasávají už od božího rána,“ ale
nikdo z přítomných se nezasmál. „Víš, tam dole, v té
Katovně, se mi vůbec nelíbí. Tedy, chci říct, že si tam
připadám nedoceněný, takže bych ti byl vážně vděčný,
kdybys mě zase poslal zpátky ke kameře.“
„Uvidíme, co se dá dělat,“ odpověděl mu Pazdrát.
„Budu o tom přemýšlet. Hned když odejdete, tak o tom
skutečně velmi hluboce popřemýšlím.“
„Ale moc to nepřeháněj, rejžo, abys nedošel
nějaké duševní újmy, to by mě vážně mrzelo,“ zakončil
své suverénní vystoupení Venca.
240
„Děkuji vám za nabídku, mládenče a teď můžete
jít,“ pokynul mu Pazdrát. Máš to spočítané, hejsku,
pomyslel si a nakoukl do scénáře. Pak dostal nápad, ale
ten si nechal pro sebe.
Venca, který myšlenky číst neuměl, se vrátil
zpátky na své pracoviště v povznesené náladě. Teď se
konečně začnou věci hýbat, pomyslel si. Právě jsem těm
chytrákům ukázal, co je to asertivita, pousmál se, aniž by
věděl, jak hluboce se mýlí.
„Co blázníš, Venco,“ zeptal se ho po chvíli
přiběhnuvší Mikuláš. „Prý jsi přišel na natáčení a udělal
tam poprask. Takhle nemůžeš s Pazdrátem mluvit, je
s ředitelem jedna ruka.“
„Chci, aby si mě začal vážit,“ opáčil Venca. „Aby
mě bral jako rovnocenného člověka. Zatím se mnou
jednal, jako s kusem hadru.“
„Ale ty jsi kus hadru, obrazně řečeno,“ připomněl
mu Mikuláš brutální skutečnost. „Vy dva rozhodně
nejste na stejné úrovni.“
„Tak to se brzy změní,“ oznámil mu Venca,
kterému opět začala narůstat křídla. „Dneska jsem mu
vysvětlil, že se mnou musí počítat!“
„Jenomže to sis zvolil ten nejhorší možný způsob.
Pazdrát je ješitný až na půdu a jediné chování, které se
mu u podřízených líbí, je poníženost.“
„Takže podle tebe jsem si zavařil?“
„No, uvidíme. Ale už je to v krátké době podruhé,
co jsi vzbudil rozruch, tak bych se být tebou připravil na
nejhorší!“
„Jak to myslíš, na nejhorší?“
241
„Podle mě dostaneš výpověď!“ zasmušil se
Mikuláš a vrátil se do práce, tedy zpět ke svému
nedopitému čaji s rumem, abych byl přesný.
242
Kapitola čtyřicátá třetí
Co je dovoleno Bohovi, není
dovoleno volovi
V jedné věci lidé nikdy nezklamou. Každý si o
sobě myslí, jak není výjimečný a nenahraditelný. To je
velmi komická představa, každý je totiž nahraditelný
někým jiným, většinou stejně bezvýznamným pitomcem.
Ve sportu a vědě to platí zcela, v umění a politice pak
minimálně formou podání. A jestliže to platí pro
výjimečné osobnosti, pro obyčejné trouby to platí tím
tuplem.
„Pane Kilijáne,“ nakoukla druhý den ráno do
zvukové kabiny samotná sekretářka ředitele Ostravské
pobočky České televize. „Tady jste pro dnešek skončil.
Máte se hned hlásit u pana ředitele.“
„Cože?“ podivil se Venca. „A kdo nachystá
mikrofony na odpolední natáčení?“
„Před chvílí mě za vámi poslal sám pan ředitel,
což je poprvé za celou dobu, co tady pracuji a pochybuji,
že ho zajímá, kdo nachystá mikrofony,“ ušklíbla se
sekretářka. „Asi máte padáka, řekla bych, protože kvůli
nějaké maličkosti by mě tady nehnal,“ dodala a povýšeně
se zasmála.
„Padáka? A proč?“ divil se překvapený Venca.
„Jak to mám vědět, já vám jenom vyřizuji vzkaz,“
opáčila znuděně sekretářka. „Už tak je mi nepříjemné, že
243
jsem musela osobně sejít až tady dolů. Taky byste někdy
mohli zvedat telefony,“ dodala opovržlivě a odkvačila.
„Když mám většinu pracovní doby na uších
sluchátka, tak asi těžko můžu slyšet telefon,“ zavolal za
ní do chodby Norbert. „My tady totiž musíme pracovat,
dámo!“ ulevil si, aniž by měl ponětí, co to je skutečná
práce.
Venca si mezitím začal balit své věci do takové té
krabice, kterou možná znáte z amerických filmů. Stejně
toho moc neměl, jen sáček s kávou, hrnek a lžičku. Cukr
ze zásady žebral, protože byl od přírody spořivý.
„Tak se měj, brácho,“ houkl na něj vtipálek
Norbert, který se mezitím vrátil k mixážnímu pultu.
„Nebudeš nám chybět. Stejně nerozeznáš mikrofon od
vibrátoru. Možná by ses uchytil v Manéži, jako šašek, ale
jinak nic.“
„Sám vypadáš jako vibrátor,“ utrousil Venca,
který už ho měl plné zuby. „Je to vidět na první pohled!
Tebe by ani do té Manéže nevzali, protože do šaška ti
chybí asi tak deset centimetrů!“
„Takhle se mnou mluvit nebudeš, ty nulo!“
rozčílil se Norbert. „Já jsem zvučil světové kapely, když
ty jsi ještě tahal kačera!“
Venca se tedy raději pakoval. Neměl vůbec
náladu na nějaké pseudointelektuální hašteření a kromě
toho už měl těch povýšenců právě tak dost.
Pak čekal půl hodiny před ředitelovou kanceláří a
přemýšlel, proč tak dlouho čeká, když byl pozván. Na
cedulce bylo napsáno: Ing. Martin Slovák, ředitel. Venca
tedy alespoň přemýšlel nad tím, proč je inženýr ředitelem
televize a nedělá svou práci. Na nic nepřišel.
244
Faktem je, že Venca tak dlouhou dobu čekat
nemusel, pan ředitel neměl nic zvláštního na práci, ale
jeho strategií bylo, nechávat návštěvy zlehka vykvasit
v předpokoji. Podřízení se vždy nechávají delší dobu
čekat, aby náhodou nezpychli. To už je prostě taková
rutina.
„Pane Kilijáne, proč jste to neřekl hned, že píšete
scénáře,“ zahlaholil na něj ředitel Slovák, hned nato, co
odsouzenec Venca po vyzvání sekretářky vstoupil do
jeho kanceláře. „Musel mi to říct až pan režisér Pazdera.
O dobré scénáristy je v dnešní době veliká nouze.“
„No, já trošku píšu, to je pravda,“ začal si
vymýšlet Venca, jehož veškerá jeho scénáristická činnost
se prozatím sestávala z hromady zmuchlaných papírů a
několika nedomyšlených nápadů. „Ale zatím nemám nic
velkého. Jen několik nápadů.“
„A přijali už vám už něco?“ zeptal se
blahosklonně pan ředitel. „Třeba alespoň nějakou
scénku?“
„Víte, píšu hlavně básně a publikuji je, no,
v Literárních novinách,“ začal si jako vždy vymýšlet
Venca, aby nepřišel o novou šanci. „S básněmi je to
těžké.“
„Není divu,“ opáčil pan ředitel a přešel k věci.
„Básně přece už dneska nikoho nezajímají, pane
Kilijáne. Mě zajímají hlavně scénáře! Máte nějaké
scénáře?“
„Nic hotového,“ přiznal se Venca. „Zatím jenom
ve stádiu rozpracovanosti, jak se tomu říká.“
„Vám tedy ještě nic nevzali? Tak proč o vás
režisér Pazdera hovořil jako o hotovém autorovi?“ zeptal
245
se ho ředitel, aniž by tušil, že Pazdrát se tímto způsobem
hodlal Vency nadobro zbavit.
„To je složité,“ zamyslel se Venca. „Dneska se
prosadí jen ti, kteří mají protekci.“
Pak se raději zasmál, kdyby náhodou neměl
pravdu.
„Tak to máte svatou pravdu,“ zasmál se spolu s
ním ředitel, který se ke své funkci dostal taktéž po
protekci. „Ale k meritu věci. Co pro nás vlastně máte?“
„No, ještě nic,“ přiznal se Venca.
„Nebuďte skromný, pane Kilijáne, jistě máte
něco v šuplíku.“
„To ano, ale ještě to není úplně hotové,“ pokoušel
se hrát na čas Venca. „Musím na tom ještě dělat.“
„Dobře, dělejte si na tom, jak dlouho chcete, ale
my potřebujeme výsledky ihned. Počínaje dnešním dnem
vás přeřazuji do scenáristiky! A pro začátek vám dám
něco jednoduššího. Příští týden od vás očekávám nějaký
solidní námět na zábavnou soutěž.“
„Zábavnou soutěž?“
„Vy se pořád něčemu divíte, pane Kilijáne,“
zasmál se pan ředitel a vyndal si šňupací tabák.
„Soutěžní pořady jsou momentálně v kurzu! Pan režisér
Pazdera mi řekl, že jste za ním sám přišel a naznačil, že
máte nápad na mnohem lepší soutěž, než jakou tady
točíme. To by bylo výborné, alespoň nemusíme platit za
autorská práva, když napíše námět náš vlastní
zaměstnanec. Nebo snad došlo k nějakému
nedorozumění?“
„Nedošlo,“ bránil se Venca, který to pochopil
jako svou životní šanci. „Já mám skutečně zájem o
246
autorskou činnost, pane řediteli, ale potřebuji víc času,“
zkoušel zahnat věc do autu.
„Týden je víc než dost,“ rozhodl ředitel a šňupnul
si. „Chcete přece dělat scenáristiku, nebo ne?“
„Ano, ale…,“ koktal Venca.
„Tak jaképak ale! Máte týden na to, abyste
ukázal, co ve vás je,“ dodal ředitel a briskně ho propustil.
Ostatně, dneska už pracoval téměř půl hodiny, což mu
přišlo až nad hlavu.
Potom si zapálil drahý doutník a přemítal nad tím,
jak zneužije dalšího nadějného autora ke svému
vlastnímu prospěchu. A jestli neuspěje, čert ho vem,
podobných snaživců jsem vyhodil za poslední rok
nejméně deset, zavzpomínal a odplivl špičku doutníku do
svého předraženého popelníku. Tak už to prostě chodí,
mnoho povolaných, ale málo vyvolených, což snad
každý ví, takže to není třeba zdůrazňovat.
247
Kapitola čtyřicátá čtvrtá
Když musíš, tak musíš
Často se říká, že každý člověk je tak dlouho
povyšován, až se dostane na místo, na které prostě
nestačí. A světe div se, ono tomu tak vážně je! Venca byl
tedy rozhodnutím samotného pana ředitele přeřazen do
oddělení scenáristiky, aniž by kdy jakýkoliv scénář
napsal. Mohl si za to sám, neměl se chvástat. Ale začátky
byly dobré, to zase jo. Přidělili mu stůl, psací stroj a měl
denně osm hodin na psaní rozličných nesmyslů. Tohle si
může dovolit jedině veřejnoprávní televize, placená
z našich daní a také to neustále dělá, protože snadno
získané peníze se utrácejí samy, kolikrát jen proto, by
byly utraceny.
Tak to vypadá, že jsem si pěkně polepšil,
pomyslel si Venca, když hned druhý den ráno navštívil
oddělení scenáristiky. Doprovázel ho zástupce
vedoucího, nějaký Karel Kazimír Čupřina, řečený Kakáč,
všemi uznávaný kat nových scénáristů. A tehdy se i
Venca poprvé seznámil se specialitou místního oddělení
scénáristiky, kde se většina zaměstnanců snažila mít tři
jména, protože to začínalo být moderní a taky nutností z
kombinace těchto jmen sestavit přezdívku.
„Tohle bude váš stůl,“ řekl mu odměřeně Kakáč a
ukázal na klasickou kancelářskou příšeru s nefunkční
polovinou šuplíků.
Hm, to je celkem pěkný stůl, pomyslel si Venca.
Můj první stůl, to musím večer zapít.
248
„Museli jsme vám dát starší stůl,“ omlouval se
mezitím pan zástupce. „Ty nové stoly už jsou všechny
rozebrané, ale počítač máte nový.“
Venca se rozhlédl po kanceláři a zjistil, že ji sdílí
s dalšími pěti zaměstnanci, což ho překvapilo. Měli stoly
naproti sobě a vládlo tam takové zvláštní ticho, jako
když do kolektivu přivedou nového člena.
„Přesně takhle jsem si to představoval,“ řekl
Venca nahlas, ale jen ze zdvořilosti. Očekával, že bude
mít samostatnou kancelář.
„Původně jsme vám chtěli dát samostatnou
kancelář, ale proti tomu byl vedoucí. Samostatnou
kancelář tady člověk dostane až tak po deseti letech a
dvou infarktech,“ zasmál se vlastnímu fóru Čupřina.
Pravda však byla taková, že pan vedoucí chtěl dát
Vencovi samostatnou kancelář, ale proti byl právě
zástupce Čupřina a všichni ostatní zaměstnanci taktéž.
„I tak je to skvělé,“ začal se rozplývat Venca,
protože rozplývání se nad zbytečnostmi je z nějakého
důvodu tou nejlepší cestou k získání pověsti pohodového
člověka. „Ani jsem nedoufal, že budu mít vlastní stůl.“
„No, to vlastně není váš stůl,“ vysvětlila mu
slečna Karla, taktéž scénáristka, sedící naproti něj. „Vy
jste tady jenom na zkoušku. U tohohle stolu už se
vystřídalo za poslední dva roky zhruba třicet nadějných
scénáristů. Průměrná životnost je dva měsíce, doufám, že
z toho nejste nervózní?“
„Kdepak,“ chvástal se Venca, jako vždy, když
spatřil pěknou slečnu. „Na tlak jsem zvyklý.“
„Na jaký tlak, systolický, nebo diastolický?“
zeptal se ho další z budoucích kolegů, klasický
249
přechytralý týpek s kravatou. „Tlaků je spousta. A
nejenom krevních…“
„Myslel jsem takový ten pracovní tlak, při kterém
se řadové kancelářské krysy hroutí,“ opáčil Venca, načež
kravaťák uhnul pohledem.
„A jakpak jste se dostal až k nám?“ zajímala se
mezitím slečna Karla. „Musíte mít jistě nějaké výsledky,
ne? Co jste zatím napsal? Jste slavný?“
„Nic velkého,“ hrál na čas Venca, nervózní z těch
všech „scénáristů“. To ještě netušil, že to jsou lidé jako
on. „Mám napsaných pár básní, publikuji i v tisku,“
přeháněl jako o život. „Teď právě dělám na novém
soutěžním pořadu. Bude to pecka!“ přesvědčoval
v podstatě sám sebe.
„To je mi jasné, že zatím nic velkého,“ opáčil
uražený kravaťák. „Kdo za něco stojí, tak se pakuje do
Prahy. Tady se píšou jenom štěky.“
„Hele, dejte mi šanci,“ pokoušel se o smír Venca.
„Nic o mně nevíte!“
„Kdybyste za něco stál, tak to už bych o vás něco
musel vědět,“ zpražil ho kravaťák. „Ale možná se
chytnete, člověk nikdy neví. Třeba máte nějaké
známosti, co?“
Potom se vrátil ke své práci, což spočívalo v tom,
že místo na Vencu začal zírat na prázdný papír ve stroji.
Tak to jsem si moc nepolepšil, pomyslel si
Venca. Další chytrolín na scéně. A navíc si myslí, že
jsem protekční jelito. Jak je možné, že zrovna tady se jim
tak daří a nedělají raději ve výrobě, kde by z nich mohl
být nějaký užitek. Pak si vzpomněl na svou anabázi ve
fabrice a to ho rozesmálo. Podobní chytrísci by tam
nepřežili ani pět minut.
250
„To je to tady vážně tak tvrdé?“ zeptal se po
chvíli zevlování Venca slečny Karly.
„Ani ne tak tvrdé, jako spíš beznadějné. Na
tomhle projektu už dělali desítky autorů, jelikož šéf chce
mít vlastní pořad. Ale nakonec jim stejně žádný námět
neschválil, prý to byly strašné hovadiny. V tomhle oboru
se totiž nic nového vymyslet nedá.“
„Vždycky se dá něco vymyslet,“ začal mudrovat
Venca. „Někdy na počátku devatenáctého století nějaký
Američan navrhl zrušit patentový úřad, s tím, že všechno
už bylo vymyšleno. A nakonec se ukázalo, že už pár let
nato byla vymyšlena žárovka, telefon a další potřebné
kousky.“
„Tak zkuste vymyslet třeba nějaký původní
scénář,“ zasmála se Karla. „Tady to každý ocení.
Žárovky a telefony už tady máme.“
Chudák Venca tedy raději sklapnul a pak se
ponořil do práce, což spočívalo v tom, že psal, mačkal,
psal, mačkal a pořád tak dokola. Jediné vyrušení byl
oběd, na který si zašel naproti do Rozhlasu, jelikož ho
nikdo z jeho nových kolegů na společný oběd nepozval.
Poté opět psal a mačkal, až byla hromada papírů větší
než místo ve služebním koši.
To by člověk nevěřil, jak je tvůrčí práce
unavující, řekl si Venca v šest večer, když se všichni
zvedli ze židlí. Nic kloudného jsem nenapsal a jsem
utahaný jako kůň. To ještě nevěděl, že ani nikdo z jeho
kolegů nic kloudného nenapsal a navíc ani nebyli
unavení. Nějaké přemýšlení už dávno vzdali a věnovali
se otřepaným frázím. Napsat scénář k dokumentu o
dojení krav ostatně není až taková fuška.
251
Práce řadového scénáristy v televizi totiž
v devadesáti procentech spočívá v úmorné, kýči podobné
rasovině, vymýšlet dialogy k stupidním reportážím, nebo
zásobovat moderátory neotřelými hláškami, které už
stejně zbytek republiky dávno zná. Může to dělat
v podstatě každý, kdo má smysl pro pavlačové drbání,
nebo je prostě jen nehorázně drzý a naprosto bez
skrupulí. Jenomže tohle lidé neví a proto si scénáristů
naprosto zbytečně váží.
252
Kapitola čtyřicátá pátá
Každý sobě štěstí kuje
Každému znalci lidské povahy je jasné, že jestli
něco lidé nemají rádi, tak jsou to pracovní úkoly, při
kterých je třeba přemýšlet. Lidé chtějí mít v práci klid,
jelikož si myslí, že všechno už je vymyšleno, tak proč by
se měli zrovna oni namáhat. To je sice nesmysl, ale z
nějakého záhadného důvodu to funguje. Stačí si jen
vypůjčit cizí nápad, čili ukrást ho, trošku ho upravit
k obrazu svému a je vymalováno. Nové autorské dílo je
na světě a všichni jsou šťastní. Stopy tohoto ušlechtilého
chování jsou mezi všemi umělci po celém světě k vidění
neustále a nikdy se to nezmění.
„Pane řediteli, tak tady vám to nesu!“ prohlásil
Venca v pondělí ráno, když se nechal objednat k řediteli.
„Dalo to fušku, ale vyplatilo se to.“
„A co to vlastně je?“ zeptal se Vency ředitel,
který už mezitím zapomněl, že si něco objednal. „Máte
dvě minuty, potom musím na schůzi,“ povzbudil ho.
„To je můj námět na nový soutěžní pořad,“
pochlubil se Venca. „Vymyslel jsem zbrusu novou
vědomostní soutěž. Bude to pecka, pane řediteli!“
„Jste úplně v pořádku?“ zeptal se ho po chvíli
přemýšlení pan ředitel. „Takové finty tady nikomu
nežereme! Nové nápady musejí být původní a
nadčasové.“
„Podle mého psychiatra jsem úplně v pohodě,“
opáčil Venca, který tuto záludnou otázku nečekal a proto
253
se z toho pokoušel nějak vykroutit svými nepodařenými
fóry. „Vědomostní soutěž přece není žádná finta,“ dodal,
v čemž se ovšem mýlil.
„Vědomostní soutěže jsou staré asi tak milión
let,“ odfrkl si ředitel. „Nemohl jste ji vymyslet! Stovky
takových soutěží se vysílají po celém světě. Já jsem po
vás chtěl originální nápad, ne nějakou otřepanou blbost,
abych nemusel platit za autorská práva.“
„Ale to je autorské,“ bránil se Venca. „Stačí si
vzít z několika úspěšných soutěží několik nápadů a dát to
dohromady. Nikdo to nepozná!“
„Na tom možná něco bude,“ zamyslel se ředitel,
jelikož měl jako každý vedoucí pracovník pochopení pro
rozličné intelektuální úskoky, jak se dneska říká
plagiátům. „A jak si to představujete?“
„Nazval jsem to: Zůstaňte milionářem! Něco
podobného vysílají zahraniční televize už celé roky. Má
to šmrnc a lidi to baví. A navíc mám v názvu základní
slovo.“
„Hm, takže zase plagiát. A název nic moc,
kamaráde,“ zabručel ředitel.
„Ale je tam základní slovo,“ zopakoval svou
hlavní myšlenu Venca. „Slovo, které každého diváka
přitáhne k televizi.“
„Jaké slovo?“ zeptal se ho ředitel.
„Přece Milión!“ vychutnával si Venca svůj
životní triumf. „Tohle slovo chtějí všichni diváci slyšet!
Z Miliónu se můžou všichni podělat.“
„A v čem vězí to vaše autorství?“
„Jednoduše jsem otočil ten princip, šéfe,“ začal
familiárně Venca. „V původní verzi nemá soutěžící nic a
bojuje o nějaký imaginární milión. Sbírá body. V té mojí
254
verzi dostane každý hráč imaginární milión dopředu, a
tím, jak odpovídá na otázky, tak mu peníze buď
zůstávají, nebo o ně přichází. To je úplně nová metoda
hry, ještě nikdo ji nepoužil! Pochopitelně se otázky volí
tak, aby si soutěžící odnesl co nejméně.“
„Pane Kiliáne,“ povzdechl si ředitel. „Vždyť to je
přece strašná blbost. Tu vaši novou metodu ještě nikdo
nepoužil z toho důvodu, že je úplně pomatená. My přece
potřebujeme lidi nalákat na to, co můžou získat a ne na
to, co můžou ztratit.“
„Ale oni přece můžou získat,“ oponoval Venca.
„Ten imaginární vklad, přece!“
„No jo, ale lidi jsou takoví, že když jim něco dáte
hned a pak jim ubíráte, jsou naštvaní, jelikož to už
považují za své. Lidem musíte dát naději na zisk, ne
strach ze ztráty,“ vysvětlil mu ředitel mediální filozofii.
„Takhle by sledovanost spadla už první týden na nulu.“
„Ale na něco jste zapomněl,“ vytasil se ze svým
největším trumfem Venca. „Lidé jsou škodolibí. Bude se
jim líbit, jak soutěžící ztrácí peníze.“
„To se mi moc nelíbí,“ zabručel ředitel. „Budu o
tom přemýšlet, ale nic jiného, než že máte další možnost,
z toho nekouká! Buďte rád, že jste rád. Příští pondělí
chci další návrhy a ne, že to bude zase nějaká pitomost.
Deset dalších čeká za dveřmi.“
„Za dveřmi nikdo není,“ zasmál se Venca. „Před
chvílí jsem přišel a je tam jen sekretářka.“
„To se jen tak říká!“ nepochopil vtip ředitel a
vykázal ho na chodbu. Potom si zapálil další doutník,
jelikož na nich byl závislý a to přesně od té doby, kdy to
viděl v nějakém americkém filmu.
255
„Tak on tě nevyrazil?“ zeptala se ho Karla, když
se Venca vrátil do kanceláře.
„Ne, dal mi další týden,“ spustil Venca, celý
vděčný, že s ním někdo mluví.
„Tak to jsi vyřízený,“ vysvětlil mu jeho pozici
přechytralý kravaťák, známý mezi svými kolegy pod
přezdívkou Prkýnko. Jmenoval se totiž Witold X.
Cyprián, čili iniciálami WC. „Týden je smrt. Jsi
odepsaný! Za tu dobu nic nevymyslíš.“
„Hele, Prkýnko, nech ho vydechnout,“ bránila
Vencu Karla. „Je tady pár dní a už ho stresuješ!“
„Neříkejte mi Prkýnko,“ ohradil se uraženě
Witold. „Jmenuji se pan Cyprián! A pro vás jsem pan
magistr Cyprián, pane Kilijáne. A ty neshazuj mě před
nováčky, Karlo, to bych si vyprosil.“
„Vždyť se nic nestalo, pane Cyprián,“ začal
Venca hájit slečnu Karlu, jelikož rázem pochopil, kdo je
v kanceláři ten největší trouba. „Slibuji, že vám nikdy
neřeknu Prkýnko, Magistr zní taky dobře,“ dodal, čímž
všechny ostatní kromě Cypriána rozesmál. Nakonec
všichni zasedli k počítačům a nic nenasvědčovalo tomu,
že by se poklidná atmosféra kancelářské nudy měla v
nejbližších dnech změnit.
Jenomže situace se změnila. Hned dva dny nato
dostali všichni nový úkol. Vymyslet na deset dílů
dopředu nějaké zajímavé otázky pro moderátora zbrusu
nové vědomostní soutěže, kterou vymyslel sám pan
ředitel. Jmenovala se: Držte si své milióny! a od všech
ostatních se odlišovala tím, že při vědomostních
otázkách soutěžící body ztráceli. Při nástupu za pult
dostali soutěžící milión bodů, na konci směnitelných za
peníze a úkolem scénáristů bylo vymyslet stále těžší
256
otázky, aby nakonec každý odešel tak maximálně
s několika tisíci v kapse.
„Ale to je moje soutěž!“ vykřikl Venca. „Minulý
týden jsem ji řediteli navrhnul. Akorát trošku změnil
název.“
„Tak nováček se nám chytil,“ utrousil Witold
Cyprián. „Když je štěstí unavené, sedne si i na blba, co?“
„Sám jsi blb a ještě k tomu na tobě nikdo nesedí,“
opáčil otráveně Venca. „Když jsem byl u ředitele, tak
tvrdil, že se mu to nelíbí, ale najednou asi změnil názor.
Jenom nějak pozapomněl říct, kdo s tím přišel první!“
„Dám ti zdarma jednu dobrou radu, Kilijáne,“
vzhlédl od práce Witold Prkýnko Cyprián. „Drž
klapačku a moc na sebe neupozorňuj. Možná pak časem
dostaneš novou židli. Zkus potlačit ego a buď rád, že máš
tuhle práci.“
Téhle moudré rady se však Venca bohužel
nedržel, jelikož považoval Cypriána za trotla. Navíc se
svou typickou prostořekostí každému vykládal, jak
vymyslel on sám a samojediný, novou vědomostní
soutěž. Není tedy divu, že se tato informace rozšířila po
celé Televizi, což jistým jedincům vnuklo nápad k velmi
kvalitním intrikám na té nejvyšší úrovni.
257
Kapitola čtyřicátá šestá
Systém smečky
Všechny smečky fungují odpradávna tak, že ten,
kdo se dobrovolně oddělí od hlavního stáda, bude z
principu tvrdě potrestán. Nikoho přitom nezajímá, jestli
stádo opustil dobrovolně, nebo k tomu byl donucen. Za
to, že si vůbec dovolil společnou smečku opustit, sklidí
nenávist a trest zbytku. Určitě myslí, že je lepší než my
ostatní, jinak by se přece neseparoval, to bývá nejčastější
myšlenkou takového řadového příslušníka stáda. A že
jsou všechny ty společenské povinnosti mimořádně
otravné a skoro každý je nesnáší, to není vůbec důležité.
Důležité je jen to, že někdo jiný k tomu dokázal najít
odvahu a já ne!
Možná byste mohli namítnout, že spousta
umělců, či možná sportovců, se přece také odlišuje od
běžné řadové smečky a lidé je přitom milují, nebo
alespoň respektují. To je ale hrubé nepochopení
skutečnosti. Takový řadový umělec, nebo sportovec, je v
podstatě ztělesněním tohoto systému, právě o přízeň
smečky usiluje, bez ní je naprosto zbytečný. Taktéž
politici by bez obdivu a bázně smečky postrádali
jakýkoliv význam a vliv. Ze smečky totiž pochází a z ní i
těží veškerý svůj prospěch.
„Vypadám v tom saku jako blbec, co?“ zeptal se
Venca kamaráda Pišty, který byl jako vždy na svém
místě u baru v Bastile. „Navíc mě strašně škrtí ta pitomá
kravata. Nejsem na ni zvyklý.“
258
„Právě teď poprvé jako blbec nevypadáš,“ opáčil
Pišta, který měl na podobné protivné odpovědi patent.
„To sako dělá divy a vy gádžové v něm vypadáte jako
opravdoví fešáci! Ale víš, co mi řekni? Proč v něm tedy
chodíš, když se pak tak blbě ptáš?“
„Protože musím,“ vysvětloval Venca. „Chodím
teď k řediteli na porady kvůli nějakému soutěžnímu
pořadu. Strašně mě péruje a musím mu dodávat desítky
divných otázek a odpovědí, které vyhledávám v
Encyklopediích. Třeba jaká je třetí největší hora světa,
co?“
„Tak to vážně nevím, pane chytráku,“ překvapeně
zareagoval Pišta. „Nikdo normální to neví! A víš proč?
Protože každého normálního člověka zajímá jen to, jaká
je ta největší.“
„No tak vidíš. Je to Kančenčonga, ty ignorante,“
poučil ho Venca. „A podobné blbosti mu teď musím
vyhledávat pořád, aby to ti chudáci soutěžící neuhádli a
nemusely se jim vyplácet peníze.“
„Jak tě může takhle pérovat, když jste oba
v podstatě zaměstnanci ve stejné organizaci? Neměli
byste spíše spolupracovat?“
„Péruje mě, protože může,“ odfrkl si znechuceně
Venca. „Je to totiž můj šéf.“
„Já systém v té Televizi prostě nechápu!“
prohlásil znechucený Pišta. „Jako řádný občan si platím
daně, což jde přece na chod televize. A vy se tam za
moje peníze hádáte, místo abyste pracovali?“
„Ty přece neplatíš daně,“ překvapeně opáčil
Venca. „Nikdy si je neplatil.“
„To by myšleno akademicky,“ urazil se Pišta.
259
„Dobře,“ připustil Venca jeho argument.
„Problém je v tom, že oni tu svou takzvanou práci budou
mít pořád a díky tomu můžou produkovat cokoliv
sebeubožejšího a ještě si za ně rozdělovat královské
platy.“
„A jak je možné, že to nikomu nevadí?“
„Protože tohle je systém smečky a funguje to tak
ve všech státních organizacích,“ vysvětlil mu to Venca
na tom nejlapidárnějším příkladu. „V každé smečce je
vždycky alfa samec, většinou ten největší blbec ze všech,
který si myslí, že všechno řídí. Ve skutečnosti řídí
hovno, ale o to tady nejde. Nejdůležitější činností
v Televizi je oškubat rozpočet Ministerstva kultury,
všechno ostatní je podružné. A komu se to nelíbí, může
kdykoliv odejít.“
„Ale proč se proti tomu nikdo neozve?“ podivil
se Pišta, který v podstatě nikdy nikde nepracoval, proto
systém téhle pracovní hierarchie nechápal. „Co odbory?
Přece na tebe nemůže tvůj nadřízený řvát, když jste oba
dva v podstatě zaměstnanci státu.“
„Ty jsi směšný,“ odtušil Venca. „Proč trenér u
čáry řve na hráče, aby si hlídali lajnu, když to asi tak
tisíckrát nacvičovali na tréninku a je velmi
nepravděpodobné, že by to ti hráči najednou zapomněli?
Protože mu to dělá dobře! A stejně tak to dělá dobře i
mému šéfovi.“
„Možná že po tobě řve, protože jsi nula,“ rýpnul
si do něj už jen ze zvyku Pišta.
„Já nejsem nula,“ pousmál se připravený Venca,
který si mezitím na oblíbenou Pištovu poznámku
připravil odpověď. „Nula je ryze teoretický pojem,
sloužící k pochopení matematických axiomů.“
260
„Co to meleš, ty pitomče?“
„Jenom se ti pokouším vysvětlit, že nejsem nula.“
„Jsi nula a basta! Už jen proto, že si ani
nedokážeš najít ženskou, ty axiome,“ utřel ho Pišta, který
mimochodem vůbec netušil, co je to axiom. „Ženské
nesnáší nuly, nedokážou jim totiž zařídit pohodlný
standart střední třídy, po kterém touží. Musím to vědět,
jsem rozvedený. Normální ženské chtějí jen takové
chlapy, které dokážou zotročit a mít z nich prospěch.
Nuly a samostatné týpky nesnáší! Nemají z nich nic.“
„To je přece blbost,“ oponoval Venca. „Ty si
přece umíš vydělat hraním, nebo snad ne? Tomu přece
sám nevěříš.“
„Možná že jo, možná že ne, ale ženské jsou
dneska úplně pomatené z těch svých ženských časopisů.
Já nevím, kdo je píše, ale ony tomu věří. Nedávno jsem
někde četl, že prý ze všeho nejvíce chtějí dlouhé
předehry, pak několika hodinové milování a nakonec
splynutí duší. Na podobné hovadiny já nemám čas!
Splynutí duší. Jak se to sakra dělá?“ rozčiloval se Pišta.
„To nevím a ani mě to nezajímá,“ nepochopil
Venca řečnickou otázku. „Mě zase víc trápí, že si mě
v práci nikdo neváží.“
„Splynutí duší,“ obrátil oči v sloup Pišta. „Vždyť
je to úplně mimo realitu. Ale k věci! Uvědom si, Venco,
že ses do televize dostal po protekci, tak buď rád a moc
na sebe neupozorňuj.“
„O protekci nevíš nic,“ odvětil Venca. „Když se
tam projdeš po chodbě, tak se na jmenovkách všude
opakují stejná jména. Každý, kdo se tam dostane na
nějakou vyšší funkci, hned si tam přivede bratra, svou
261
manželku, pak jejího bratra, prostě rodinný podnik to je.
A mě tam nemají rádi, jelikož jsem zvenku.“
„Tebe nemají rádi, protože pořád něco vymýšlíš,“
uhodil pro jednou hřebíček na hlavičku Pišta. „Kdybys
držel klapačku a nic nedělal, nikdo by si tě ani nevšiml.“
„To už mi taky radili,“ přiznal barvu Venca. „Prý
na sebe nemám moc upozorňovat.“
„Ale ty jsi neposlechl, co?“
„Neposlechl a vyplatilo se mi to! Ředitel dneska
na poradě představil nový pořad. Vědomostní soutěž!
Jmenuje se to: Držte si své milióny.“
„Pěkně pitomý název,“ odfrkl si Pišta.
„On to změnil, původně se to mělo jmenovat:
Zůstaňte milionářem,“ obhajoval se Venca.
„Tak to je ještě horší,“ zašklebil se Pišta.
„Kterého blbce napadlo to druhé?“
„To není důležité,“ zamumlal po chvíli
přemýšlení Venca. „Důležité je, že jsem tu soutěž
vymyslel já, ale ředitel si ji přisvojil!“
„Venco, vzpamatuj se, vědomostní soutěž jsi
vymyslet nemohl, ta už je dávno vymyšlená,“ vysmál se
mu Pišta. „Kromě toho, soutěže s tak blbými názvy by se
měly zakazovat zákonem.“
„Od toho jsou tady autorské zákony,“ začal
mudrovat Venca, který však měl o autorských zákonech
jen mlhavé znalosti, jako ostatně každý.
„Autorská práva v naší zemi nic neznamenají,
stejně jako třeba spravedlnost,“ vysvětlil mu současnou
truchlivou skutečnost Pišta. „Mnohem důležitější je mít
známosti. V téhle zemi si každý dělá, co se mu zachce,
ale jen v případě, pokud má známosti.“
262
„Tak co mám podle tebe dělat, když mi ředitel
Slovák šlohnul nápad?“
„Tak ho pomlouvej. Nic jiného se stejně dělat
nedá,“ poradil mu zkušený hnidopich Pišta svou
celoživotní filozofii. „Ulevíš si a jemu trošku
znepříjemníš život. Alespoň si dá pro příště pozor. A tvůj
ředitel je přece Slovák, tak se určitě něco najde, aby ho
mohl pomlouvat.“
„To je mi málo platné, když na jeho místo nejspíš
nastoupí ten pitomec Pazdrát.“
„Pravda,“ zasmál se maestro, „ale můžeš ho
pomlouvat ve slovenštině a to ho naštve ze všeho nejvíc.
Nic tak nenaštve Slováka, když o něm Čehůn řekne, že je
čobolský kokot pojebaný.“
„Jenomže on je Slovák příjmením, ne národností,
ty Maďarský kokote pojebaný,“ napil se Venca. „Takže
nic jiného se stejně dělat nedá.“
A měl pravdu. V České republice je totiž
pomlouvání
ostatních
tou
nejčastější
formou
komunikace. Na to Venca jaksi pozapomněl, ke své
vlastní smůle. A nejhůře jsou na tom právě ti, kteří
pomlouvat nechtějí. To oni jsou pak ti nejvíce
pomlouvaní, takhle už to na světě chodí. Kdo neumí
praštit, ten dříve nebo později už jen z principu nějakou
tu ránu dostane.
263
Kapitola čtyřicátá sedmá
Nechoď Vašku s pány na led
Důvodem značně pokryteckého chování většiny
lidí je strach z budoucnosti. Kdyby existovala možnost
uskutečnit všechny vytčené cíle podle svých představ,
kupříkladu abnormální síla, či dokonalý intelekt, pocit
strachu by nevznikl, jelikož by chyběl strach z
neúspěchu. Místo strachu by nastoupilo sebevědomí a
čin. To se ale neděje, jelikož nikdo nedokáže uskutečnit
své cíle absolutně. A tak je občas třeba použít úskoku.
„To vy jste napsal ten udavačský dopis
generálnímu řediteli do Prahy?“ zeptal se Vency pan
ředitel, když si ho pár dní nato předvolal. „Myslím ten
dopis, kde mě označujete za plagiátora.“
„Jaký dopis?“ podivil se Venca, který neměl ani
ponětí, o čem to ředitel mluví. „Žádný dopis jsem
nenapsal. Vůbec nevím, o čem to mluvíte.“
„Dneska mi volali z Prahy a ptali se, co se to v té
Ostravě děje!“ ukázal ředitel prsem na telefon, jako by
Venca nevěděl, jak se volá. „Prý se proslýchá, že tady
nějaká nula vymyslela novou soutěž a já jsem jí ten
nápad ukradl. Uvědomujete si, jak mě můžou takové
pomluvy profesně poškodit?“
„Já nejsem nula,“ opáčil Venca. „Nula je ryze
teoretický pojem, sloužící k pochopení matematických
axiomů,“ dodal a vychytrale na něj pohlédl.
„Jste nula, mladíku!“ zařval ředitel, vyvedený
z míry takovým vysvětlením. „Kdybyste nebyl nula, tak
264
byste seděl za tímhle stolem a péroval nějakou jinou
nulu!“
„No dobře, přiznávám, že v tomto ohledu jsem
tedy asi nula,“ uznal Venca jeho nepopiratelně trefné
přirovnání, „ale žádný dopis jsem nenapsal.“
„Jenomže pan Lájoš mi včera mezi řádky
naznačil, že všude kolem trousíte, že ta soutěž byl váš
nápad!“
„Tibor Lájoš? Pišta?“ podivil se Venca. „Tak vy
se s ním znáte?“
„Samozřejmě!“ zatvářil se důležitě pan ředitel.
„Znám se s ním díky tomu vystoupení, které jste vy sám
domlouval a já schválil. Je velmi zábavný a říkal mi
gádžo.“
„Ale on vám neříkal gádžo proto, že by chtěl být
zábavný, ale proto, že pro něho jste prostě jenom
obyčejný gádžo,“ poučil ho Venca. „Pišta je Maďar a cítí
se být mluvčím národnostních menšin. To, že ve
skutečnosti vůbec není Cikán, s tím nemá nic co do
činění.“
„No dobře,“ zamyslel se ředitel. „Prostě byl tady
včera podepsat smlouvu na další koncerty a jen tak
mimochodem mi naznačil, že všude vydáváte naši novou
soutěž za svůj osobní nápad!“
„Ta soutěž ale byl můj nápad,“ bránil se Venca.
„To přece nemůžete popřít.“
„Tak to se mýlíte, Kilijáne!“ ředitel. „Váš je jen
námět a to je rozdíl! Nápad natočit novou vědomostní
soutěž byl můj, vám jsem to dal jen za úkol. Řekl jsem
vám, abyste na tom dělal, chápete ten rozdíl?“
„Chápu,“ odvětil Venca, aniž by to však
doopravdy chápal.
265
„Tak proč trousíte takové blbosti?“
„Nevím, protože jsem pitomec?“ zkoušel z toho
Venca vybruslit tím nejjednodušším způsobem, bohužel i
tím nejméně šťastným.
„Přesně tak, pane Kilijáne, jste pitomec! Pak se
nedivte, že se to donese až ke mně.“
„To je had, ten Pišta a já se ho ještě zastávám,“
ulevil si spravedlivým hněvem z duše znechucený
Venca. „Kvůli několika koncertům v televizi zradí
kamarád kamaráda. Kdyby to alespoň byla pravda.“
„Takže mi přísaháte, že jste žádný dopis
nenapsal?“ zeptal se ho ředitel.
„Přísahám, pane řediteli! Vždyť já jenom tak
kecám, ale nikdy bych takový podraz neudělal. Co bych
z toho měl?“
„Věřím vám,“ zamyslel se ředitel. „Ale v tom
případě to musel být Pazdera, to je jasné.“
„A proč zrovna on?“ zajímal se Venca.
„Protože právě on mi říkal, že jste to byl určitě
vy. Jak jinak by mohl vědět, že nějaký dopis vůbec
existuje, kdyby ho sám nenapsal?“
„No jasně, ten člověk mě nesnáší od té doby, co
jsem tady nastoupil,“ vyhrknul Venca. „Neustále se po
mě vozí.“
„S vámi to ale nemá nic společného,“ opáčil
ředitel. „Ten chlap se už dlouho třese na moje místo.
Z vás si udělal jen obětního beránka.“
„Tak vidíte,“ ulevilo se Vencovi, že byl konečně
pochopen. „Takže když se věc vysvětlila, je zase
všechno dobré, ne?“
„Nic není dobré,“ podal mu ředitel list papíru.
„Tady máte výpověď. Mezi námi je to za hrubé porušení
266
pracovní kázně, ale oficiálně dohodou. Nechci vám dělat
problémy.“
„Ale proč? Vždyť jste přece sám uznal, že to
musel být pan režisér Pazdera? To je mimochodem taky
pěkně slizký had!“
„Hadi slizcí nejsou,“ začal ho poučovat ředitel.
„Hadi, jak známo, jsou plazi a ti…“
„Já vím!“ skočil mu do řeči Venca. „Je to třetí
otázka v té pitomé soutěži! Sám jsem vám ji vyhledal a
včera předal i s odpovědí. Hadi jsou suší a teplí na dotek.
Vždyť jsem přece pracoval dobře, tak proč mi dáváte
padáka?“
„Já vám ale musím dát toho padáka, jak tomu
sám říkáte,“ zasmušil se ředitel. „Za prvé nevím jistě, že
to byl právě pan režisér Pazdera a za druhé…, no, mám
své důvody. Tomu vy ale nemůžete rozumět.“
„A nešlo by to zařídit nějak jinak?“ zeptal se tiše
Venca. „Možná bych se mohl vrátit do zvukárny.“
„Bohužel, je mi líto, mládenče,“ uhnul pohledem
ředitel. „Dělám to nerad, ale propustit vás musím, pane
Kilijáne. Všichni tady čekají, jak se zachovám a kromě
toho se proslýchá, že se má rozdělovat republika a nikdo
neví, co bude. Kdybych vás nepropustil, tak by si mí
podřízení mysleli, že si na mě můžou dovolovat a to by
byl můj konec. Ale nemějte strach, něco vám seženu,
mám své známosti. V Televizi jste však skončil, to je
vám snad jasné!“ dodal, aniž by měl jakkoli v úmyslu
Vencovi nějaké nové místo hledat. To už se tak říká,
když někoho propouštíme.
„No jo, takový už je život,“ rezignoval Venca a
podal řediteli ruku. Ještě dlouho pak přemýšlel, proč to
267
vlastně udělal, když by si ten floutek zasloužil spíše pár
facek, ale na nic nepřišel.
Do Bastily už v životě nepáchnu, přísahal si
Venca, když pak odcházel od ředitele s ještě mokrou
výpovědí v ruce. Mezi těmi rádoby umělci je tolik hajzlů,
že to snad ani není možné. Tváří se jako kamarádi a
přitom to jsou hadi falešní, pomyslel si. A měl pravdu,
tedy kromě toho profesního přiřazení. Ono to totiž
neplatí jen pro umělce, ale obecně pro všechny
sociologické skupiny. Ostatně, Karel Havlíček Borovský
to nakonec všechno už dávno vyjádřil ve svém
skvostném epigramu: Nechoď Vašku s pány na led,
dobrý příklad známe. Pán upadne a sedlák si za něj nohu
zláme.
Škoda jen, že tak málo lidí si z tohoto moudrého
epigramu bere příklad a neustále na ten led vstupují, aby
pak s rozličnými zlomeninami, především vlastního
sebevědomí, dumali o lidské povaze. Další záhadou je i
skutečnost, že když se někdo stane tím příslovečným
pánem, náhle mu nijak nevadí, když si kvůli jeho
nemotornosti někdo jiný zlomí nohu. Jinými slovy,
kdyby to viděl sám pan Karel Havlíček, tak by ani nic
nepsal a šel raději na ryby.
268
Kapitola čtyřicátá osmá
Návrat ke kořenům
Smyslem života by mělo být jeho pochopení, což
není nic těžkého. Stačí pochopit, že lidský život žádný
vyšší smysl nemá a hotovo. Člověk se totiž zabývá jen
sám sebou, stará se jen sám o sebe, před svým narozením
nebyl a po své smrti taky nebude. Někteří krasoduši by
možná mohli namítnout, že jeho dílo věky přetrvá, ale to
je blbost. K pochopení toho díla je třeba zase jen toho
člověka, protože každému jinému je to úplně fuk.
Takovou včelu bude sotva zajímat i ta nejkrásnější
poezie a obyčejný pes klidně rozžvýká i ten nejdražší
obraz dřív, než bys řekl švec. Takže nezbývá než doufat,
že člověk nikdy nevyhyne, protože s ním by zmizelo i
všechno, co kdy udělal a vymyslel. Podobné myšlenky
už nějakou dobu probíhaly Vencovi hlavou, když
hodnotil své životní debakly.
„Nazdar umělče,“ pozdravil Vencu štamgast
Arnošt Materna, když se náš nepochopený génius po
dlouhé době zastavil v dělnické hospodě U džbánu.
„Copak, přišel ses podívat na staré kamarády? To vás
v té televizi tak špatně platí, že musíš chodit do obyčejné
putyky?“
„Už v televizi nedělám,“ oznámil mu Venca.
„Dostal jsem výpověď. Asi se budu muset vrátit do
fabriky, jako každý zoufalec, který jinde neuspěl. Zřejmě
opět do Vítkovic, jestli mě tam ještě vezmou. To už by
bylo po třetí.“
269
„Takže se znovu zařadíš mezi pracující
menšinu?“ vysmál se mu Arnošt. „A víš co? Vůbec tě
nelituju, aspoň z tebe bude konečně chlap!“
„Asi to tak nějak bude,“ opáčil ironicky Venca.
„Na světě zřejmě neexistují váženější lidé, než poctivě
pracující dělnická třída, umaštěná od oleje. Kdo jiný by
byl ochoten za pár šupů dřít jako mezek a za odměnu
dostat dopis s modrým pruhem kvůli jedné chybějící
splátce na tu nejlevnější ledničku.“
„Tak to ses náhodou trefil,“ zasmál se Arnošt.
„Letos už jsem jeden podobný dopis dostal. Dlužil jsem
dvě stovky za nájem a nakonec z toho bylo pár tisíc. Dvě
stovky dluh, osm set penále, a skoro dvě další tisícovky
padly na soudní výlohy. Jako bych byl nějaký neplatič,
nebo co! Prostě jsem na to zapomněl.“
„Ale nakonec jsi to zaplatil i s tím penále, nebo
ne?“ vyzvídal Venca.
„No jistě, co jsem měl dělat,“ rezignoval zoufalý
Arnošt. „Škoda, že mi nikdo dopředu neřekl, že mám
zaplatit jenom dvě stovky. To by bylo levnější, ale to je
moje chyba, mám si to hlídat.“
„Hele, myslíš si, že existuje Bůh?“ překvapil ho
náhle Venca přímou otázkou. „Už dlouho nad tím
přemýšlím, ale nic kloudného jsem nevymyslel.“
„To přece nikdo neví,“ opáčil Arnošt. „A to je
moc dobře.“
„Jak to myslíš?“ zamyslel se Venca.
„To je přece jasné!“ začal ho poučovat Arnošt,
který si jako vždy myslel, že spolkl všechnu moudrost.
„Kdyby se dokázalo, že Bůh neexistuje, to by byl teprve
mazec. Vraždy a krádeže na denním pořádku, raději na to
ani nechci myslet.“
270
„To všechno se ale děje pořád,“ namítnul Venca.
„Děláš, jako kdyby se nikde nekradlo a nevraždilo.“
„No jo, ale kdyby Bůh prokazatelně neexistoval,
tak by to bylo ještě mnohem horší,“ bránil se překvapený
Materna argumentem, který je těžké vyvrátit. „Kradli by
i ti, kteří normálně nekradou. Ti srabi, kteří se drží
zpátky, aby si nepokazili karmu, nebo jak tomu říkají.“
„No dobře, ale pokud Bůh existuje, musí přece
někde být, nebo ne?“ pokračoval Venca, který se nechtěl
tak snadno vzdát. „Nemůže přece být nikde! Tak kde
tedy je? Důkazy chybí.“
„Venco, ty moc přemýšlíš a to je chyba,“
prozradil mu smutnou pravdu Arnošt. „Občas musíš věřit
i bez důkazů. A to má na starosti srdce. Ostatně, jestliže
Bůh existuje, tak zřejmě nijak moc netouží po tom,
abychom o něm věděli, jinak by se nám už dávno ukázal.
Tak si s tím nelámej hlavu! Pokud on sám nechce, aby
byl poznán, proč bys to měl chtít ty?“
„Takže podle tebe je to asi tak, že nějaký Bůh asi
doopravdy existuje, ale nezabývá se našimi životy. Je
v tom nějaká kauzalita, nebo co?“
„To je na mě moc složité,“ zasmál se Materna.
„Já nevím co je to kauzalita. Vím jenom tolik, že pokud
nás Bůh stvořil a současně se o nás nezajímá, stvořil nás
zřejmě jen tak mimochodem, stejně jako stvořil i ostatní
zvířata.“
„Třeba ryby, že?“ zkoušel ho zmást Venca.
„Chodíš přece pořád na ryby, nebo ne?“
„No jasně že chodím! Proč bych nechodil? Když
už Bůh stvořil ryby, tak stvořil i rybáře, to je snad jasné.
To by byl ten Bůh přece strašný blbec, kdyby stvořil
jenom rybáře a zapomněl na ryby, nemyslíš?“
271
„A pak je zabiješ a sníš,“ obvinil ho vtipálek
Venca. „Tohle podle tebe Bůh chce?“
„Jasně že to chce, tohle je přece život. Kromě
toho, já ty ryby nezabíjím,“ přiznal se Arnošt, „pouštím
je zpátky.“
„Takže je jenom železným hákem zapíchnutým
do huby vytáhneš z vody a změříš. To by mě zajímalo,
co si o tom ty ryby myslí.“
„Nic si nemyslí, jsou to ryby.“
„Tak to pochybuji,“ namítnul Venca. „Tobě by se
líbilo, kdyby ti teď někdo zasekl hák do obličeje, vytáhl
tě na chodbu a tam tě změřil a zvážil? A i kdyby tě pak
pustil zpátky, to bys o tom vůbec nepřemýšlel?“
„Venco, ty seš fakt blbej,“ zamyslel se Arnošt.
„To přece nemůžeš srovnávat.“
„Srovnávat to můžu a právě proto si myslím, že
pokud Bůh existuje, tak je rozhodně dost divný,“
zakončil své úvahy Venca.
„Pak nás Bůh ochraňuj,“ odtušil Arnošt. „Ale já
si stejně myslím, že Bůh existuje, akorát neví o tom, že
je Bůh. Tím by se všechno vysvětlovalo.“
„To je taky možné,“ zamyslel se Venca. „Jo a na
tu tvou hádanku se sklenicí jsem přišel,“ pochlubil se.
„Na jakou hádanku?“ nevzpomínal si náhle pan
Materna.
„Jestli je sklenice poloplná, nebo poloprázdná,“
připomněl mu Venca jejich starý rozhovor.
„Jo tohle..., tak schválně, chytráku,“ pobídl ho,
protože tušil, že si Vencu zase jednou vychutná v celé
jeho naivitě.
„To záleží na tom, co předcházelo,“ začal pomalu
Venca. „Jestli ji někdo právě doléval, ale pak přestal, je
272
poloplná, ale jestli ji někdo pil, ale nedopil, je
poloprázdná. Důležité je to, jak k tomu půlení došlo.“
„To je přece jasné,“ opáčil Arnošt, značně
nakvašen, že to nenapadlo jeho. „Navíc, dokud ses v tom
nezačal vrtat, tak se mi to líbilo víc. Raději se napij,
Venco, ať nejsi zítra na tom personálním moc nervózní.
Uvědom se, že když už tě nevezmou ani do té fabriky,
tak jsi vyřízený.“
A měl pravdu, koho nevezmou už ani do té
fabriky, ten nemá na tomhle světě růžové vyhlídky. Byť
by to bylo už po třetí. Ono se totiž ne nadarmo říká, že
do třetice všeho dobrého a zlého.
273
Kapitola čtyřicátá devátá
Bizon je cyp a kosočtverec
Každý člověk je na tomhle světě trestán i
odměňován sám sebou. Zlí a agresivní lidé vzbuzují
svým jednáním zlo a agresivitu jiných, která se pak
logicky zase obrací zpět proti nim. Veselí a milí lidé
naopak svým chováním vzbuzují veselí a příjemnou
atmosféru ve svém okolí, což zase na oplátku těší i je
samotné. Zmatení lidé musejí snášet zmatenou atmosféru
všude, kam jen přijdou, smutní lidé zase cítí všude jen
ten svůj vlastní smutek. A tak je to i správně, všechno, co
předáváme svému okolí, se vám vrací zpět díky naší
povaze. Každý životní příběh tak po čase začne
připomínat začarovaný kruh, ze kterého zdánlivě nevede
cesta ven.
„Ty jsi ten uchazeč Kiliján?“ zeptal se Vency
tlustý a zpocený pracovník na personálním oddělení
Vítkovic. „Tak pojď dál. Už jsi tady někdy pracoval,
soudruhu?“
„Ne,“ zalhal Venca, který měl strach z toho, že si
ho budou pamatovat. Bál se zbytečně. Do jakékoli
fabriky vás znovu přijmou i několikrát za sebou a často i
bez ohledu na to, že vás posledně vyhodili.
„Ve tvé kartě je ale napsáno, že už jsi tady jednou
pracoval. Jak jinak byste tady mohl mít kartu, že? Před
pár lety, je to pravda?“
274
„Ano, máte pravdu,“ přiznal se Venca, když už
neměl na vybranou. „Právě si vzpomínám, úplně jsem na
to zapomněl.“
„Pane Kilijáne,“ pohlédl na něj vychytralým
pohledem personalista. „Nás personalisty nikdo
neoblafne! My si vedeme evidenci o všech našich
bývalých zaměstnancích. To proto, kdyby se k nám po
nějaké době vraceli ti, kteří dostali z nějakého důvodu
výpověď. Tak koukám, že jsi od nás dostal výpověď
dohodou,“ pak chvíli civěl do papírů a mlčel.
„To je od vás velmi chytré, že si to všechno tak
pečlivě vedete,“ přerušil dlouhé ticho Venca. „Takhle
máte informace o každém pracovníkovi, který se moudře
rozhodl vrátit se zpět do fabriky.“
Personalista se na něj nějakou dobu díval a
přemýšlel, jestli si z něj Venca nedělá legraci.
„Tak se mi zdá, že si ze mě děláš legraci,
mládenče,“ udělal nakonec chybu tím, že se přiznal.
„Podobné řeči nemám moc rád.“
„Ani nápad,“ stěží zadržoval smích Venca. „To
bych si nikdy nedovolil.“
Personalista se tedy zvedl a sáhl do zásuvky.
„No dobře, tak my to s tebou, chlapče, ještě
jednou zkusíme,“ nasadil blahosklonný tón. „Tohle je
ostrý Zápisník!“ dodal po chvíli hrabání v šuplíku a
podával mu ušmudlanou knížečku neurčité barvy.
„Já vím,“ skočil mu do řeči Venca. „A ten patří
do rukou jedině mistrovi.“
„Výborně,“ pochválil ho personalista. „Je vidět,
že už s tím máš své zkušenosti. S takovým pamatovákem
to tady možná jednou dotáhneš až na toho mistra.“
275
„To mi nepřijde právě jako výhra,“ utrousil
Venca. „Mistři se dožívají nízkého věku, z důvodu
pokročilého alkoholizmu,“ začal opět vtipkovat, jako
vždy, když mu otrnulo.
„To není pravda,“ poučil ho personální
pracovník, který nepochopil nadsázku. „Mistr, to je tady
pan Někdo, bez něj by se to všechno zhroutilo,“ oznámil
mu s tak vážnou tváří, že měl Venca opět co dělat, aby se
nerozesmál nahlas.
„No dobrá, tak si vezmi ten Zápisník, upaluj
rovnou na dílnu a hlas se u mistra Bartáka. Já mu zatím
zavolám, aby na tebe počkal u brány,“ propustil ho
s úřednickou elegancí a zvedl sluchátko.
„Nazdar, ty seš ten Kiliján, že?“ zeptal se Vency
starší šedivý chlápek, který ho čekal před halou. Byl to
sám mistr Barták, který ho kdysi zaučoval, ale už na to
zapomněl, protože paměť provozních pracovníků hází
minulost za hlavu. Nyní ho dostal znovu na zácvik.
„Neznáme se odněkud?“ zeptal se ho zkoumavě.
„Kdepak, mistře,“ zapřel svou truchlivou
zkušenost z minulou anabází ve fabrice Venca. „A klidně
mi říkejte Venca, každý mi tak říká.“
„No výborně, Venco, tak zatím nám alespoň
pozametáš dílnu,“ oznámil mu mistr. „Tady Franta ti
ukáže, jak se to dělá, je to odborník přes úklid, že mám
pravdu, pracante?“ rýpl si do kolegy.
„Dej mi pokoj,“ zavrčel starší týpek a dál si četl
noviny. „Na podobné blbosti nemám čas a kromě toho
jsem ještě nedočetl noviny.
„Franta nemá nikdy na nic čas a ještě nikdy se mu
nepodařilo dočíst ty noviny do konce směny, že?“
Franta ho ignoroval.
276
„Tak Venco, tam vzadu je výdejna a začni u
kolejiště. Až budeš hotový, tak mi to přijdeš říct, a já ti
najdu něco dalšího. Začni od Pé dvojky,“ dodal a šel si
po své práci.
„Promiňte, ale co je to ta Pé dvojka?“ zeptal se
Venca Franty, který kvůli tomu musel přerušit čtení. „Já
nechci obtěžovat, ale…“
„To je přední druhá kolej, Pé dvojka, to ví přece
každý blbec!“ odfrkl Franta s maximálním opovržením
nad faktem, že na světě existuje bytost tak neuvěřitelně
tupá, že ani neví, co to je Pé dvojka. „Zet dvojka je zase
zadní druhá, chápeš to, ty pitomče?“
„Díky, chápu,“ opáčil Venca a šel si nafasovat
koště do výdejny. To byla mimořádně odpudivá bouda
z vlnitého plechu, která je k vidění v každé fabrice.
Většinou má zelenou barvu, aniž by kdo věděl proč.
Na té výdejně si pak Venca povšiml cedule
s nápisem: Jiří Opíchal - předák, přičemž za funkcí bylo
fixem dopsáno písmeno a, přičemž pomlčka byla
zaškrtána. Tomu Jiřímu se musím za každou cenu
vyhnout, zasmál se Venca. Kdo ví, co je na tom pravdy.
Jeho dobrá nálada však skončila ihned při prvním
pohledu na podlahu dílny. Vypadalo to, že tam nikdo
nezametal od doby France Josefa, anebo minimálně od té
doby, co tady před rokem zametal on sám. Dal se tedy do
práce a snažil se nemyslet na svou současnou situaci
největšího trouby v okolí.
Při práci si pak povšiml, že nápis: Tereza má
kozy z železa, zmizel, a byl nahrazen nápisem: Bizon je
cyp a kosočtverec. To je důležitá informace, napadlo ho.
Rozhodl se hned o přestávce zjistit, kdo je to ten Bizon,
aniž by věděl, že se jedná o mistra Bartáka, kterému tak
277
všichni říkali. A hned o přestávce to zjistil tak
nešikovným způsobem, že moc nechybělo a dostal by
zase pár pohlavků, stejně jako loni. Ptát se před všemi u
stolu v kantýně, kdo je to ten cyp Bizon, a to zrovna
samotného Bizona, není moc rozumné…
278
Kapitola padesátá
Konec dobrý, všechno dobré
Na České republice je mimo jiné podivnosti asi
nejzajímavější osobitý přístup k víře a církvím obecně.
Každému Čechovi je naprosto jasné, že žádný Bůh
neexistuje a hrdě se prohlašuje za ateistu. Ale jakmile se
mu něco fatálního stane, ihned toho neexistujícího Boha
volá a stěžuje si mu: Pane Bože, pane Bože, prosím tě,
pomož mi! Takže ten Bůh, pokud skutečně existuje, se
musí při pozorování Čechů velmi dobře bavit, na jedné
straně hrdinně vytrubované bezvěrství, v okamžiku tísně
pak fňukání a útěk k víře. Doufejme, že má smysl pro
humor.
Na druhou stranu, pokud ten volaný Bůh
doopravdy neexistuje, pak mají Češi pravdu a všem
ostatním národům to intelektuálně natřeli. No jo, ale co
z toho? Pravdu už mělo hodně lidí a většinou si s ní
mohli tak leda vycpat slamník. Není vůbec důležité, jestli
máte pravdu, to nikdo neocení. Daleko důležitější je
nenechat se přistihnout při omylu. Proto je nejlepší
nechat důležité otázky raději bez odpovědi a počkat si na
výsledek.
„Tak jsem na to přišel,“ prohlásil Venca.
„Na co jsi zase přišel?“ zeptal se ho vlídně
Arnošt.
„Jestli existuje Bůh,“ připomněl mu Venca jejich
včerejší rozhovor. „Přemýšlel jsem nad tím celý den a už
to mám. Mám odpověď!“
279
„Tak ty jsi nad tím přemýšlel celý den? No tak to
jsi hlava,“ pochválil ho Arnošt. „Ti největší filozofové
lidstva nad tím dumají už asi tak dva tisíce let a ty jsi to
rozlouskl za jediný den.“
„A co když jo,“ začal se naparovat Venca. „Co
když jsem měl štěstí?“
„Tak to jsem zvědavý,“ povzbudil ho. „Pochlub
se nám se svými geniálními postřehy.“
„Je to asi takhle: Žádný Bůh neexistuje a ani
existovat nemůže!“ prozradil mu Venca výsledek svého
bádání.
„A to je všechno?“ zeptal se ho klidně zkušený
diskutér Arnošt. „Prostě Bůh neexistuje a basta fidly s
vysvětlováním?“
„Přesně tak! Je to hotová věc, přemýšlel jsem nad
tím celý den a nemůže to být jinak!“
Arnošt Materna si pomalu nacpal dýmku a potom
spustil: „Pozor na toho Vencu,“ potom se rozkašlal a po
chvíli pokračoval. „Celý den nad tím přemýšlel, takže to
musí stát zato. A teď nám to určitě všem vysvětlí.“
„Kašlete na Boha a podobné blbosti,“ vmísil se
jim do hovoru pitomec Tonda, který tam pochopitelně
nechyběl. „Mě mnohem víc zajímá, co budu mít dneska
k večeři. “
„Tondo, ty jsi tak přízemní, že to ani není
možné,“ zasmušil se Arnošt. „Tebe nezajímá, na co
Venca přišel?“
„Ani ne,“ zasmál se upřímně Tonda. „Venca je
pitomec, který si ani neumí sehnat pořádnou práci.“
„Ale nás ostatní to zajímá, tak sklapni a nech
mluvit Vencu,“ usadil ho Arnošt. „Že nás to zajímá?“
zeptal se zbytku osazenstva.
280
„Jděte s tím do prdele,“ odsekl mu vedle sedící
dělník, který právě mastil karty.
„Nevadí, mě to zajímá,“ opáčil Arnošt a otočil se
k Vencovi. „Tak ven s tím, chytráku.“
„Je to jednoduché,“ triumfálně odvětil Venca.
„Veškerá Boží noc přece existuje jenom kvůli lidské
víře. Kdyby lidé neexistovali, tak by byl Bůh namydlený,
protože by v něj nikdo nevěřil.“
„A proč si myslíš, že bez lidí by neměl žádnou
moc?“ zeptal se ho Arnošt. „Copak by nevládl zbytku
planety?“
„Nevládl,“ trval na svém Venca. „Vždyť i ten
nejmenší mravenec ani nechápe, že by něco takového
jako Bůh mohlo vůbec existovat, takže se chová jak se
mu zachce. A jakápak je to moc, když nemůžeš ovládat
ani mravence?“
„Třeba nás Bůh nechce ovládat,“ poučil ho
povýšeně pan Materna. „On nám nechává rozhodovací
možnosti a my prostě jen nechápeme, co je dobré a co
špatné. Vždyť ani ty to nechápeš!“
„Samozřejmě, že to chápu!“ začal se hned hádat
Venca. „Je to přece napsáno v Bibli.“
„Ale v Bibli může být napsáno cokoliv,“ opáčil
chytře Arnošt. „Bibli totiž napsali lidé, ne Bůh, proto to
ber s rezervou. Bůh na papír nepíše.“
„To jsou pindy,“ prohlásil Venca. „Bůh se o nás
evidentně vůbec nezajímá a z toho vyplývá, že žádný
Bůh ani neexistuje.“
„Copak ty se zajímáš o každého mravence
v mraveništi na své zahradě, když už jsi přišel s tím
přirovnáním?“ zeptal se ho Arnošt.
281
„Samozřejmě, že ne,“ řekl Venca. „Je jich strašně
moc, to by ani nešlo.“
„No tak vidíš,“ pokračoval v klidu zkušený pan
Materna. „A zajímá tě, jestli v tebe věří?“
„Ne,“ připustil Venca.
„No tak vidíš. Prostě máš svou zahradu a staráš se
o ni, že? Na ní rostou květiny a stromy, jsou tam ptáci,
krtci, a i ti mravenci. Tebe ale nezajímá každý mravenec,
nebo jednotlivé stéblo trávy, ty se prostě staráš o
zahradu. Přiznej se, že tě vůbec nenapadlo, že jsi tak
bezvýznamný, že by tě mohl Bůh ignorovat.“
„Divil by ses, ale napadlo mě to,“ připustil
Venca. „Zrovna takhle včera jsem nad tím přemýšlel.“
„Tak proč se teda divíš, že na nás Bůh kašle?“
zeptal se ho tvrdě Arnošt. „Vždyť lidí je strašně moc.“
„Takže podle tebe je normální, že Bůh existuje a
přitom na nás kašle,“ zkusil poslední argument Venca.
„Že mu nevadí všechno to násilí?“
„Hele Venco, bacha na takové rouhání,“
napomenul ho Arnošt. „Bůh nám prostě jen nechává
rozhodovací možnosti. Nechává nás prostě žít, chápeš
to? Stejně jako nechává žít i všechny ostatní zvířata.“
„Ale my přece nejsme zvířata,“ namítnul Venca.
„Mezi námi a zvířaty je velký rozdíl.“
„A jaký, prosím tě?“ překvapil ho Arnošt otázkou
na tělo. „To bych rád slyšel. Pouč mě!“
„Je to velký rozdíl,“ bránil svůj postoj Venca.
„Člověk přece myslí a zvířata ne. To ví přece každý
blbec!“
„Tak to jsem asi blbec,“ zasmál se Arnošt. „Já si
totiž myslím, že i zvířata myslí.“
282
„No dobře,“ uznal Venca. „Ale ne jako lidé. Lidé
jsou chytřejší.“
„A ty, dělíš zvířata podle toho, které je
chytřejší?“
„Jasně že jo,“ opáčil Venca.
„Takže třeba tu nejchytřejší slepici ze stáda bys
nesnědl, co? To raději její hloupější kamarádku, že?“
„Takhle jsem to nemyslel.“
„Vysvětlím ti to asi takhle,“ zamyslel se na chvíli
Arnošt. „Jak se vlastně dělí život na Zemi.“
„Na rostlinou a živočišnou říši,“ zašklebil se
oslovený.
„A jsi rostlina?“
„Nejsem,“ pousmál se pro změnu Venca. „Jsem
živočich, třeba jako ty.“
„Dobře,“ pokýval hlavou Arnošt. „A ten tvůj
mravenec, co jsi o něm mluvil, to je taky živočich?“
„Jasně že je,“ opáčil Venca, překvapený tak
pitomou otázkou. „Samozřejmě, že je to živočich.“
„A bylo by ti líto, kdyby umřel? Třeba kdybys ho
zašlápl?““
„Myslím, že by mi to bylo jedno,“ připustil znovu
Venca, který začínal chápat, kam tím Materna míří.
„Zřejmě bych si toho ani nevšiml.“
„A jsi snad proto nějaký bezcitný hajzl, nebo
dokonce neexistuješ?“ tázal se dál nemilosrdně Arnošt.
„Třeba to byl ten nejchytřejší mravenec v celém
mraveništi!“
„Já nevím, vždyť se přece nemůžu trápit nad
každým mravencem,“ zamyslel se Venca. „To bych se
musel zbláznit.“
283
„No tak vidíš!“ usadil ho Arnošt. „V Božích
očích jsi totiž taky jen obyčejný nicotný živočich a bylo
by mu úplně jedno, kdybys umřel. Zřejmě by si toho ani
nevšiml. To by se musel zbláznit, starat se o každého
člověka zvlášť.“
V tu chvíli si Venca uvědomil, že Arnošt má asi
s tím svým selským rozumem opět pravdu. Život
jednotlivce skutečně nemá žádný smysl. Důkazem je to,
že jeho vlastní život opsal kruh a vrátil ho tam, kde už
jednou byl, aniž by se cokoli změnilo. Nevěděl, že takhle
to prostě na Světě chodí, Osud dává většině lidí neustále
nové šance, ale jen málokdo si to dokáže uvědomit.
Částečně i z toho důvodu, že život nepochopených géniů
není jednoduchý. Konkurence je strašlivá, zejména když
si uvědomíme, že většina lidstva patří mezi…, no, ale to
už bych se asi opakoval.
284
Obsah
Zrození génia ....................................................................1
Co se v mládí naučíš.........................................................5
Práce šlechtí člověka ......................................................10
Z deště pod okap ............................................................16
Z pod okapu zpět do deště ..............................................22
Nemusí kapat, stačí, když vlhne .....................................29
Miluj bližního svého.......................................................34
Zrod velkého filozofa .....................................................40
Na vzestupu ....................................................................46
Všichni blbci jsou si rovni ..............................................52
Čestmír Hustovlas ..........................................................58
Tak tohle je ten velký svět..............................................63
Ach ty ženy.....................................................................70
Blbec k večeři .................................................................76
Pitomcům nic neuteče ....................................................82
Jo když se daří, každý se klaní .......................................87
Tak pravil Hustovlas ......................................................92
Nic než pravda ................................................................98
Jsem ve vazbě, přijdu hned...........................................104
Brzy se vyjasní .............................................................110
Stále ve výkonu ............................................................116
Konečně na svobodě.....................................................122
Život je pes ...................................................................127
Hlupáku, najdu tě .........................................................135
Slepá je spravedlnost ....................................................141
Jsou dny, kdy svítá .......................................................147
Simsalabim ...................................................................152
Šedivá je teorie .............................................................158
Návrat Čestmíra............................................................164
285
Znovu na vzestupu .......................................................169
Nejlepší byznys je šoubyznys ......................................175
Z bláta do louže ............................................................181
Orel much nelapá .........................................................186
Chytrému napověz........................................................192
Ješito, ješito, už to máš ušito ........................................198
Řemeslo má zlaté dno ..................................................204
Kdybys nebyl hlupákem ...............................................210
Každý s každým ...........................................................215
Co oko nevidí, to srdce nebolí ......................................221
Všechno zlé je k něčemu ještě horší.............................226
Je čas rozmetávat kameny ............................................232
A je čas ty kameny sbírat .............................................238
Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi .............243
Když musíš, tak musíš ..................................................248
Každý sobě štěstí kuje ..................................................253
Systém smečky .............................................................258
Nechoď Vašku s pány na led ........................................264
Návrat ke kořenům .......................................................269
Bizon je cyp a kosočtverec ...........................................274
Konec dobrý, všechno dobré ........................................279
286