Současné možnosti v eschatologii (Contemporary Options in


Současné možnosti v eschatologii
(Contemporary Options in Eschatology)
Autor: Millard Erickson
ISBN: 0–8010–3442–6
Názory na pozadí
Schweitzer a Dodd
V devatenáctém století došlo k zásadním změnám v přístupu k Písmu. Ti, kdo tyto změny přijali za
své, museli nalézt nový přístup k teologii. Jedni pokládali křesťanství za etický systém, druzí
(Schleiermacher) za věc pocitu. Obě skupiny se pak shodly na tom, že každé křesťanské dogma
musí být podrobeno přísné revizi. Vynořila se otázka po podstatě křesťanské víry a s ní otázka po
svědku této víry. Kdo byl vlastně ten Ježíš zvaný Kristus? Pátralo se po historickém Ježíši a to
nejlépe bez jakéhokoli dogmatického zatížení. K eschatologickým pasážím tito badatelé přistupovali
dvojím způsobem. Buď je interpretovali nefuturisticky, nebo je odmítli uznat. Příkladem budiž Harry
Emerson Fosdick (1878–1969), pro nějž se Boží záměr naplňuje politicky — při „zlepšování
organizace společnosti“.
Konzistentní eschatologie
Albert Schweitzer (1875–1965) přijal metody liberálních badatelů, ale odmítl jejich závěry. Ježíš pod
něj nebyl etický, ale celý eschatologický. Liberálové říkali, že lidé mají postupně šířit království do
všech oblastí společnosti. Podle Schweitzera však hlavní důraz neležel na etice a politice, ale na
výzvě k rozhodnému pokání. Ježíšovo učení bylo podle Schweitzera nadpřirozené. Lidé se měli
obrátit rozhodným pokáním, které přinese i změnu charakteru, až Království v budoucnosti přijde.
Ježíš se podle Schweitzera mýlil, protože jeho očekávání příchodu Království se nenaplnila. Byl to
člověk „dost silný na to, aby se pokládal za duchovního vladaře lidstva.“ Tento Ježíš je podle
Schweitzera přístupný v osobní zkušenosti i dnes jako nevýslovné tajemství. Schweitzerův přínos
tkví v konfrontaci deeschatologizovaných interpretací. Jeho vágní formulace však ubírají jeho
eschatologii na vážnosti.
Uvědomělá eschatologie
1
pdfcrowd.com
Zatímco podle Schweitzera k událostem, které Ježíš předpovídal, nikdy nedošlo, Charles H. Dodd
(1884–1937) tvrdil opak. Jako typický préterista tvrdil, že k apokalyptickým událostem došlo již za
života pisatelů Písma. V uvědomělé eschatologii platí zásadní rozdíl v intepretaci SZ a NZ proroctví.
Zatímco SZ jsou futuristická, NZ se již naplnila a jsou préteristická. Eschatologie tak byla
uvědoměna, realizována. Tzv. „den Páně“ je tak přenesen na historické drama narození, smrti a
vzkříšení Ježíše Krista. (1) Tak to podle Dodda podával i Pavel (Ga 4,4)! (2) Nadpřirozené se začalo
dít s příchodem Krista. Co by mohlo milénium přidat? (3) Boží moc jasně vítězí nad silami zla (Lk
10,18). Kříž nad nimi triumfoval. Den Páně musel nastat. (4) Soud nastal. Lidé sami se rozsoudili na
základě své reakce na světlo. (5) Věčný život nemá být očekáván, ale zakoušen. Fundamentalisté
říkají „věř a v budoucnu získáš život věčný.“ Dodd říká „věř a již nyní život věčný žij.“ V tomto
nefuturismu nalézáme ozvy dřívějšího liberalismu. Doddův pohled však daleko více než liberálové
počítá s nadpřirozenem. Silnou stránkou uvědomělé eschatologie je její důraz na to, co již bylo
naplněno. Slabou stránkou je vynechání pasáží, které mohou být interpretovány préteristicky
jen stěží.
Bultmann a Moltmann
Existenciální eschatologie
Rudolf Bultmann (1884–1976) přistoupil k eschatologii jako novozákoník. Výpověď Nového zákona
je podle něj možné pojmout trojím způsobem. Za prvé doslovně, což je však postkoperníkovskému
člověku proti mysli. Za druhé liberálně, takže se z výpovědi odstraní vše „mytologické“, aby zůstala
pouhá zvěst, tj. kérygma. To je však dle Bultmanna nešťastné, neboť mytologie je s kérygmatem
příliš úzce spjata. Za třetí je možné vzít novozákonní mytologii vážně a vykládat ji. Bultmann přísně
rozlišoval mezi historií a dějepisem (Geschichte). Zatímco historie je objektivní a ptá se „co se
stalo“, dějepis se ptá subjektivně: „Jaký to má význam?“ Nový zákon podle Bultmanna není historií,
ale dějepisem. Vzkříšení Lazara pokládá za nemožné a záznamy celkově za tendenční. Ať se však ve
skutečnosti stalo cokoli, pro autory Nového zákona to muselo mít ohromný význam. Pro Bultmanna
bylo důležité, že Ježíš předpovídal svou parusii v budoucnu. K té sice nedošlo, to však pro něj
znamená, že jde o cosi detemporalizovaného. Vskutku, k eschatologickým událostem dochází
v současnosti, když se člověk setká s kérygmatem ve svém srdci. Tím se Bultmanna odlišuje od
uvědomělé eschatologie.
Významnou roli zde hrál Heideggerův existencialismus, v němž se Bultmann shlédl. Podle
Heideggera se člověk nachází ve stavu úzkosti mezi přítomností a budoucností. Buď se ztratí
v současném světě věcí, nebo získá autentickou existenci oddáním se budoucnosti. jediný rozdíl
mezi kérygmatem Nového zákona a Heideggerovým existencialismem tkví podle Bultmanna v tom,
že zatímco u Heideggera člověk musí podniknout sám krok vstříc autentické existenci, v Novém
zákoně je to dar, nikoli vlastní snaha.
2
pdfcrowd.com
K demytologizaci podle Bultmanna dochází již u Novozákonních autorů, pro které např. kříž není
předně historickou událostí, ale nese pro ně již jiný význam (Ga 2,20; 1Kor 15,54; 2Kor 5,17; J
3,19; J 12,13).
Pro Jana je Ježíšovo vzkříšení, Letnice a Ježíšova parusie jedna a tatáž událost a ti, kdo věří, již mají
věčný život.—Bultmann, Ježíš Kristus a mytologie
Eschatologie je Bultmannovi podobenstvím. Hovoří o lidstvu ve všech dobách, ne o určitých lidech
v konkrétním čase. Bultmannův existencialismus odmítá substanci. Vše musí být dynamické, stále
se tvořící.
Bultmann správně rozeznal, že ne všechny pasáže Písma se mají interpretovat doslovně. Povýtce
však pomíjí pasáže, které (1) jsou evidentně myšleny futuristicky či (2) jsou evidentně zacíleny do
konkrétního momentu. I jeho rozdělení věci na historii a dějepis ztroskotává na tom, že prvním
křesťanům byla historie dostupná z první ruky (1J 1,1; Lk 1,1–4). A je obtížné představit si, že by
Pavlova teologie stavěla na pouhém dějepise, který se neopírá o historii přeci tak nedávnou.
Teologie naděje
vyzdvihla eschatologii jako rámec, v němž má celá teologie operovat. Její hlavní proponent Jürgen
Moltmann (* 1926) viděl hrůzy války a zažil po válce anglický zajatecký tábor. Ovlivněn
marxistickým filosofem Ernstem Blochem pocítil krizi křesťanské teologie v jejím individualismu a
odtrženosti od reality. Chyběla zde naděje. Relevance teologie podle Moltmanna spočívá v jejím
názoru na ukřižovaného Krista. Pouze tehdy nabude křesťanství relevance, pokud si vštípí Toho,
kdo z církve činí křesťanskou církev a z teologie křesťanskou teologii. Pozor však! Kristus je naše
budoucnost přinesená do přítomnosti! Vším, čím Kristus je, tím máme být a tím má být i svět!
Křesťanství je proto, říká Moltman, veskrze futuristické. Bůh není transcendentní mimo nás, ani není
imanentní v nás, ale je budoucí — před námi. Realita je pro Moltmanna historií a Bůh je budoucnost.
Evangelia oznamují budoucí úplné osvobození světa. Mediují naději jako svátost. Toto
eschatologické očekávání produkuje podle Moltmanna horizont etických záměrů, které pak obratem
ospravedlňují konkrétní historickou iniciativu. Křesťan je někým, kdo nevyhlíží Boží budoucnost
s pasivní nadějí, ale sám o ni usiluje. Království není připraveno v určitém čase. To my jej musíme
přivést k bytí. Tento princip má velkou váhu pro teodiceu.
Moltmann dobře rozeznal organičnost teologie, tj. vzájemnou souvstažnost jejích témat. Správně
rozeznal neodmyslitelnost eschatologie. Povýtce je však příliš selektivní, když z eschatologie činí
ústřední bod celé teologie a příliš vágní ve své křesťanské etice, která má přivolat na svět nový
společenský řád. Velmi nejasně rozlišuje pozemskou a nebeskou eschatologickou zkušenost.
Mileniální názory
3
pdfcrowd.com
Postmilenialismus
(1) Boží království podle tohoto názoru není fyzické, ale duchovní – v srdcích věřících. (2) Proto již
v budoucnu nebude nijak kataklyzmaticky uvedeno. Před Kristovým příchodem budou již všechny
národy, tudíž drtivá většina lidí, obrácené z milosti Ducha svatého. (3) S úspěchy evangelizace
nastane dlouhé období klidu. Ne nutně přesně tisíc kalendářních let. Začátek milénia bude těžko
viditelný. (4) Království roste postupně. (5) Království je nikoli kvalitativně, ale kvantitativně
rozdílné. I během milénia budou/jsou manželství, rodiny, ekonomiky a problémy, jejíchž závažnost
však rapidně klesne. Rozdíl mezi pre a postmilenialismem je tedy hlubší, než pouhé před a po.
(5) Na konci milénia Bůh dopustí krátkou vládu antikrista. (6) Milénium skončí fyzickým návratem
Krista. (7) Ihned po návratu Páně bude následovat všeobecné vzkříšení z mrtvých.
Historie
Během prvních tří staletí převládal v církvi milenarismus následovaný až fantaskním chiliasmem.
Když církev vyšla z ohrožené pozice, objevil se postmilenialismus. Jako první jej rozvinul Tykonius
(✝ 390?). Věřil, že Kristus je králem nad mrtvými i živými od okamžiku svého vzkříšení. Zjevení
20 podle něj hovořilo o duších zemřelých, nikoli o jejich vzkříšených mileniálních tělech. Tykoniův
názor převzal Augustin (354–430). Podle něj je Satan v současnosti spoután jako „silný muž“ (Mk
3,27), kterého bylo potřeba spoutat pro naše vykoupení, takže již v současnosti neobelhává národy,
z nichž je církev složena. Milénium tudíž probíhá nyní. Augustinovo přijetí tohoto názoru je
pochopitelné. Jako jeden z prvních teologů viděl, jak katolická církev obsazuje pozici oficiálního
náboženství a přebírá legislativní pozice bez zjevného Božího zásahu. Augustin tak katolickou církev
snadno identifikoval s Božím královstvím. Pak premilenialismus převládl a během středověku byl
suverénně nejrozšířenější.
Řada protestantských denominací jej inkorporovala do svých kréd. Takto činí Westminsterské a
Augsburské vyznání víry i luteráni, reformovaní a presbyteriáni. Teologové jako B. B. Warfield či
Ch. Hodges zastávali tento názor. Klasičtí postmilenialisté věřili v obnovu hlásáním evangelia
k duchovnímu obrácení. Neklasičtí popř. liberální pak spoléhali na sociální aktivity. Nástroje Boží
milosti k zavedení Království na zemi podle nich nebyly exkluzivně církevní. Ve třicátých letech
proto někteří (menšina) viděli v Hitlerově nacizmu Boží milost. Během posledních šedesáti let však
postmilenialismus utrpěl ztrátu. Ne kvůli nové exegezi, ale kvůli jeho zhroucení během tragédií
dvacátého století. Ukázalo se, že Boží království nepřichází.
Principy
Církev, která je militantní dnes, bude zítra triumfovat. Očekávání triumfu vytváří starozákonní
proroctví (Iz 45,22–25; Oz 2,23). Sám Ježíš opakovaně prohlásil, ře před jeho příchodem bude
kázáno evangelium všude (Mt 24,14). Postmilenialista na rozdíl od premilenialisty pokládá za
4
pdfcrowd.com
nemožné, aby se toto kázání nesetkalo s úspěchem. Podobně hovoří Žalmy (47, 72, 110). Navíc,
Ježíš řekl, že mu byla dána „veškerá moc“. Více moci již Ježíš mít nebude! Spasený má být také
„plný počet pohanů“ (Ř 11,25).
Pokrok evangelia je pomalý a někdy neznatelný, ale je. Vše spěje k lepšímu. Podle Loraina Boettnera
nastal od dob před Kristem až podnes ohromný pokrok. Vymizela polygamie, modlářství, zákonné
otroctví, útlak žen a dětí, nastala politická a náboženská svoboda.
Království Boží je pozemská a přítomná realita, nikoli nebeská budoucí realita. Kvas nebeského
království musí prokvasit celé těsto (Mt 13,33n). Plevů zasetých spolu s pšenicí (Mt 13,24–30)
bude relativně málo. Příchod milénia může trvat velmi dlouho. Bůh, který zemi tvořil miliardy let,
nikam nespěchá. Tisíc let ze Zjevení 20 je symbolické číslo. Království přijde postupně, proto i délka
jeho trvání bude neurčitá. Nejvýraznější vlastností postmil. ve vztahu k premil. a amil. je optimismus.
Za pozitivní vlastnost postmilenialismu pokládá Erickson biblický aspekt přítomnosti Božího
království na zemi (Mt 28,19n). Životní styl křesťana by měl být právě proto sebevědomý,
optimistický a agresivní. Postmil. povzbuzuje křesťany k aktivismu. Je-li království zde, pak může
křesťan přiložit ruku k dílu! Je rovněž lékem na pesimismus, do nějž někteří křesťané upadli.
Postmil. si také správně uvědomuje, že Boží ruka přesahuje hranice církve, neboť On si může
k dosažení svého záměru použít i světské mocnosti.
Za negativní aspekt postmilenialismu pokládá Erickson jeho nerealističnost. Ačkoli křesťanstvo
početně roste, procentuálně se zmenšuje. Katastrofy dvacátého století nesvědčí o blahých
společenských změnách. Dalším negativem je opomíjení některých biblických pasáží (např. Mt
24,9–14), které hovoří o zhoršení duchovních a mravních podmínek na konci času. Postmil. se
poněkud neobratně vyrovnává s dvojím vzkříšením dle Zjevení 20. Má rovněž obtíže držet se
supernaturalismu.
Amilenialismus
Amilenialismus je v podstatě nejjednoduším systémem, když říká, že „nebude žádná pozemská
tisíciletá Kristova vláda.“ Amilenialismus byl v minulosti definován jako kritika premilenialismu, takže
se poněkud narušila jeho pozitivní definice. Osobnosti jako Augustin, Kalvín či Warfield.
Amil. má několik společnách bodů s postmil.: (1) Druhý příchod Krista bude inaugurací posledního
stavu stvoření, nebude žádné přechodné období. (2) Zjevení 20 je symbolické/atemporální. (3) Dvojí
vzkříšení nevyžaduje milénium v mezidobí. (4) Starozákonní proroctví nejsou tak doslovné, jak tvrdí
premil. I s premil. sdílí několik společných bodů: (1) Pesimismistický výhled na evangelizaci světa.
(2) Právě proto se Kristus může vrátit naprosto kdykoli. Zvláštností amilenialisty vůči premil. je však
to, že věnuje eschatologii méně pozornosti.
Principy
5
pdfcrowd.com
Dvojí vzkříšení je dvojího druhu. První je duchovní, k němuž dochází při obrácení, druhé je tělesné
(takto např. Ray Summers a W. J. Grier). Amil. zde argumentují symbolickým výkladem Zjevení
20 zaměřeným na otázku „jaký mají tyto obrazy význam pro původního čtenáře.“ Dále poukazují na
to, že Nový zákon často hovoří o vzkříšených jako „vzkříšených spolu s Kristem“ (Ř 6; Ef 2;
Kol 3).
Premilenialisté zde vytýkají dvojaký přístup k řeckému ἔζησαν (povstali k životu), které se vyskytuje
ve čtvrtém i pátém verši dvacáté kapitoly. Poprvé by podle zmíněných amil. označovalo duchovní
vzkříšení a podruhé fyzické. James A. Hughes tuto výtku kvituje a odpovídá tím, že pokládá obé
ἔζησαν/vzkříšení za duchovní. Může však být nehmotná duše vzkříšená? Huges se domníval, že ano.
Že vzkříšení vlastně znamená žití. A že ti, kdo zemřeli v Kristu, vlastně nezemřeli, protože již byli
s Ním vzkříšeni (1K 15). Na základě Židům 11,35 kontrastuje tělesné vzkříšení s „lepším“
duchovním vzkříšením. Tělesné vzkříšení Hughes ve Zjevení 20 nevidí. První podle něj probíhá při
vystoupení duše do nebe, druhé je rovněž duchovní a navíc hypotetické, protože se týká pouze
mrtvých, kteří dosud vzkříšeni nebyli (srov. Zj 20,5).
Povaha milénia
Podle amilenialisty je třeba události Zjevení vztahovat na současnost. Zjevení je symbolické. Podle
Warfielda je např. číslo 1000 třetí mocninou čísla 10, které je součtem dvou čísel dokonalosti – 7 a
3. Tak číslo 1000 vyjadřuje úplnou dokonalost. Za zmínku zde stojí i výklad proroctví, které amil.
narozdíl od premil. neshledává doslovným. Amil. proto narozdíl od premil. nepátrá v Písmu po
proroctvích, která se naplnila nebo doslovně naplňují.
Za pozitivní aspekt pokládá Erickson správné rozeznání některých pasáží jako symbolických,
pokus o důkladnou exegezi a vyváženou filosofii dějin, která počítá jak s pokrokem, tak
s rozkladem. Na negativum pokládá následující:
(1) Inkonzistetní/nebiblické pojetí dvojího vzkříšení, které v podání Hughese implikuje že ti, kdo jsou
duchovně vzkříšení, již nebudou vzkříšeni tělesně. Řecké ἔζησαν se totiž vztahuje jak na
znovuzrozené, tak na neznovuzrozené (Zj 20,4n). (2) Chápání slova „vzkříšení“ jinak, než tělesně
aniž by se stanovilo kritérium pro rozlišení, zda se hovoří o tělesném či o duchovním vzkříšení.
Například v Lukáši 20,35 však odpovídá Ježíš Saduceům, kteří v tělesné vzkříšení rovněž nevěřili, že
vzkříšení nastane. Zduchovňováním vzkříšení hrozí úplná ztráta pojmu tělesného vzkříšení – včetně
toho Kristova.
Premilenialismus
Premilenialismus učí, že nastane období – milénium – v němž se bude uskutečňovat na Zemi Boží
vůle. Zavládne pokoj a spravedlnost. Narozdíl od postmilenialismu učí, že Kristus bude během
tohoto období tělesně přítomen. Milénium nastane náhle, naráz. Ne postupně, jak učí postmil.
6
pdfcrowd.com
Nenastane lidským přičiněním, nebude způsobeno pozitivním sociálním inženýrstvím. Milénium bude
předcházeno Velkým soužením a vytržením. Premil se různí v pohledu na dobu vytržení.
Pretribulacionista říká, že k němu dojde před Velkým soužením, posttribulacionista říká, že církev za
Velkého soužení bude ještě přítomna. Pretribulacionista bývá dispenzacionalistou, jeho teologie je
více orientovaná na postavení Židů.
Historie premilenialismu sahá nejspíše až do apoštolských dob. Církevní otcové pak přejali stejný
názor, byť již neočekávali Kristovu parúsii tak brzy jako první křesťané. Justýn Martyr (cca 100–
165) byl chiliastou. Věřil, že k naplnění zaslíbení daných Izraeli dojde v pozemském mezidobí
v Novém Jeruzalémě, který bude stát na místě starého. Podobného názoru byl Ireneus (cca 130–
200) a montanisté. Excesy montanismu, které vedly k jeho diskreditování, pomohly i opozici
chiliasmu ze strany Alexandrijské školy (Klement, Órigenés a Dionýsos), která chiliasmus vytlačila
z východu. Na byl chiliasmus definitivně vytlačen Augustinovým výkladem Zjevení podle nějž bylo
milénium naplněno již ve věku církve. (Byť Augustin sám byl vůči jiným názorům na tuto věc
tolerantní.) Během středověku byl premilenialismus občas oživen mystickými sektami. Oba hlavní
reformační proudy se přidržely Augustina, jen proud Anabaptistů jej přijal za svůj. Během posledního
století zaznamenal premilenialismus růst díky šíření Scofield Reference Bible. Je široce přijímán mezi
konzervativními baptisty a fundamentalisty. Liberálové jsou všeobecně postmilenialisty a mezi
reformovanými premil. úspěch rovněž neslavil.
Podle premilenialismu jsou obě vzkříšení ve Zjevení 20 tělesná. Z toho plyne, že premil. má tendenci
k futuristickému výkladu. Dispenzacionální premilenialisté jej uplatňují důsledně, historičtí
(nedispenzacionální) premilenialisté jako George E. Ladd a G. R. Beasley-Murray kombinují při
výkladu Zjevení préteristický a futuristický přístup.
Ladd redukuje problém Zjevení 20 na jediný problém: Jsou obě vzkříšení z veršů 4 a 5 tělesná?
Pokud ano, musí k nim dojít v budoucnu a po nich musí následovat milénium. Pokud ne, pak vítězí
amil. a postmil. Ladd však tvrdí, že musí být tělesná z následujících důvodů: (1) Žádný mučedník
nepotřeboval ujištění, že jeho mučednictví nezpůsobí duchovní smrt. Potřeboval ujistit o tělesném
vzkříšení. (2) V kontextu nic nenaznačuje, že se mluví o duchovním vzkříšení.
Během milénia bude Ježíš Kristus kontrolovat veškeré dění na Zemi. Jeho opozice bude eliminována.
Každé koleno se před Ním skloní. Normy uvedené v kázání na hoře se stanou běžnou praxí.
Zavládne celosvětový mír (Iz 2,4; Mich 4,3). Obnovena bude i příroda a vymizí z ní nepřátelství
mezi druhy. Dispenzacionalisté také učí, že bude obnoven starozákonní pořádek. Kristus usedne
doslova na trůně Davidově, národ Izrael znovu získá Palestinu a bude obnoven jako Boží lid, na
němž se naplní nenaplněná starozákonní zaslíbení. Historičtí premilenialisté (Ladd) kladou menší
důraz na obnovu Izraele. Některá SZ zaslíbení se podle nich naplnila již nyní na církvi, která je
duchovním Izraelem. Podle his. premil. bude Izrael požehnáním, jako národ bude zachráněn, avšak
stane se to asi až během milénia.
Za pozitivní pokládá Erickson to, že premil. bere eschatologii vážně. Jeho pojetí Zjevení 20 s sebou
nese méně problémů než pojetí amil. a postmil. Negativa jsou následující: (1) Řídké biblické zmínky
o miléniu. Důležitá doktrína se nemůže opírat o pouhou jednu kapitolu Bible. Např. v Matouši 24–25
7
pdfcrowd.com
zmínku o tisíciletém království nenacházíme. (2) Přílišný důraz na doslovný výklad SZ proroctví byť
se některá z nich nenaplnila doslovně. Jan Křtitel nebyl doslova Eliáš, Davidovský stánek nebyl
obnoven doslova. (3) Milénium je teologicky nadbytečné. Proč nepřejít přímo k poslednímu soudu?
(4) Násilný způsob zahájení milénia se může zdát v rozporu s tím, jak tiše, mírně a skrytě Bůh
v současnosti pracuje. (5) Premil. dává miléniu cosi jako „židocentrický“ charakter. Inklinuje
k tomu, aby z centra Božího plánu vyjmul církev a nahradil ji Izraelem.
Tribulační názory (Názory na Velké soužení)
Dispenzacionalismus
Dispenzacionalismus je teologický a hermenutický systém. Jeho nedílnou součástí je pretribulacionismus, byť ne každý pretribulacionista je zároveň dispenzacionalistou.
Dispenzacionalista rozeznává v historii spásy dispenzace, tj. „rozdílné způsoby správy při
vykonávání Božího záměru.“ Ke změně dispenzace došlo vždy s novým zjevením (např. stvoření,
pád, potopa, Sinaj, příchod Krista, druhý příchod Krista). Dispenz. učí, že ke spasení vždy dochází
znovuzrozením skrze víru nehledě na praktický výkon a vyjádření víry.
Zakladatelem dispenzacionální hermeneutiky a teologie je John Nelson Darby (1800–1882). Po svém
obrácení začal sloužit v Anglikánské církvi, avšak politická pnutí jej přivedlo k méně závislému hnutí
tzv. „Plymouthských bratří“. Darby se sta aktivistou tohoto hnutí a jeho myšlenky systematicky
rozvinul. Po něm následovali ve stejných intencích další: C.H. Mackintosh (C.H.M.), G. Campbell
Morgan, Harry Ironside, A.C. Gaebelein a C.I. Scofield popularizovali dispenzacionální přístup a
jejich spisy se rozšířily mezi fundamentalisty. Nejpopulárnějším médiem dispenzacionalismu se stala
Scofieldova Bible s poznámkami. Tato Bible byla jedna z prvních svého druhu. Erickson
poznamenává, že pro laiky byla nesmírně užitečná, takže si takový laik nakonec nepamatoval, zda to,
co si pamatuje, četl v samotném textu Písma, nebo v poznámce pod čarou. Někteří kazatelé
dokonce citovali Bibli ne podle standardních souřadnic, ale podle čísel stran ve Scofieldově Bibli!
Disp. klade důraz na doslovný výklad Bible. Tento důraz je pochopitelný v kontextu agresivní
biblické kritiky. Přiléhavým sloganem disp. zní: „Pokud prostý význam dává smysl, pak jiný význam
nehledej.“ Toto pravidlo je zvláště citelné v postoji k Izraeli, který je podle disp. v Bibli vždy doslova
etnickým Izraelem. Do detailu doslovný musí být i výklad proroctví. Ruku v ruce s tímto pravidlem
jde typologický výklad historických událostí. Král Achašvéroš představuje světskou moc, královna
Vašti je církev, Ester je Izrael, Haman je jeho nepřítel, Mordechaj je Pán Ježíš. Podobně se nakládá
s Písní. Dalším důležitým důrazem je silné rozlišení Izraele a církve jako dvou zcela rozdílných
skupin, s nimiž Bůh v dějinách spásy jedná. Toto rozlišení se opírá za prvé o některé novozákonní
formulace (např. 1K 10,32), za druhé o doslovný výklad starozákonních zaslíbení, které se musí
naplnit na etnickém Izraeli během milénia (1Kr 9,5; Ř 9,3n). Církev není „nový Izrael“. Vždy, když
se v Bibli hovoří o Izraeli, hovoří se o pokrevních potomcích Židů. Církev je „tajemství, které bylo
8
pdfcrowd.com
[ve Starém zákoně] skryto“ (Kol 1,25). Vznikla tím, že Židé odmítli Boží království (Mt 11,20n).
Církev je tak náhradou za Izrael, ne však napořád. Vznikla o Letnicích. Dispenzacionalismus
rozlišuje mezi Královstvím nebeským a Královstvím Božím. První zmíněné je Davidovské –
týká se pouze Židů, druhé označuje obecnou sféru Boží vlády.
Za pozitivní na dispenzacionalismu Erickson pokládá jeho systematičnost, silný důraz na biblickou
teologii, důraz na postupné zjevení. Také celkovou bibličnost, neboť dispenzacionalista pracuje
především s Písmem. Negativem je pak nelogičnost jeho pojetí dispenzací. Základem zůstává
starozákonní zjevení Boha Izraeli, které nebylo Novým zákonem nahrazeno, pouze posunuto do
příští dispenzace. Dalším problémem je neudržitelné rozlišení Izraele a církve. V Galatským 3 a
Římanům 9 je obtížné vyhnout se dojmu, že Pavel pokládal církev, Židy a Řeky společnými dědici
zaslíbení pro Izrael. Neudržitelné je také rozlišování „Království nebeského“ a „Království Božího“,
protože oba termíny evangelisté používají zaměnitelně. Nakonec za problém můžeme pokládat
nekonzistenci mezi doslovným výkladem proroctví a symbolickým výkladem historických pasáží.
Pretribulacionismus
je teoreticky možné spojit s jakýmkoli mileniálním názorem, bývá však nejvíce zvažován
v souvislosti s premilenialismem. Pretr. říká, že Kristus vytrhne svou církev ze světa před Velkým
soužením. Pretr. je částečně spřažen s dispenzacionalismem. Každý dispenzacionalista je nutně
pretribulacionistou, aby mohl dát vyniknout během Velkého soužení Izraeli jako Božímu lidu v centru
dějin spásy. Ne každý pretribulacionista je však nutně dispenzacionalistou, protože k pretribulacionismu lze dospět pouhou exegezí některých pasáží, aniž by bylo nutné přijímat premisy a závěry
dispenzacionálního systému.
Pretrib. je založen na samotném pojetí Velkého soužení. Říká, že Velké soužení nebude mít
v dějinách obdoby. Jeho účelem bude završit dobu pohanů. Toto Velké soužení bude předcházet
vytržení (ang. „rapture“ z lat. „rapere“ z řec.„παρουσ́ια“ [parousia]), kdy Kristus přijde
„teleportovat“ svou církev pryč ze světa. Nejedná se o druhý příchod, dojde pouze k setkání
„v oblacích“, nikoli na zemi. Věřící budou přeměněni do stavu, v němž stráví věčnost a zesnulí
věřící budou vzkříšeni a přeměněni do téhož stavu. Po sedmi letech soužení se Kristus s církvi
triumfálně vrátí na zem. Z toho plyne, že pretribulacionista věří ve tři vzkříšení (při vytržení, na
začátku milénia, na konci milénia). Důležitým článkem víry je bezprostřední blízkost vytržení.
Může přijít naprosto kdykoli. Žádné nenaplněné proroctví, žádná jiná okolnost mu nebrání.
Pretrib. nebyl v rané církvi zastoupen. Didaché předpokládá přítomnost církve během posledního
soužení. Pretrib. nepodporuje List Barnabášův ani Hermův pastýř. Dispenzacionalista Walvoord
namítá, že ani jiné doktríny nemají v rané církvi oporu. Trojiční učení se plně akreditovalo až na
Nikajském koncilu (325). První církev žila v atmosféře bezprostřední blízkosti Pánova příchodu,
předpokládala však, že před ním dojde k řadě eschat. událostí. Pretrib. se v čisté formě objevil až
u J.N. Darbyho. Pretrib. nebyl zcela rozšířen ani v samotném hnutí Plymouthských bratří.
O hromadné rozšíření do konzervativních kruhů se zasloužila (1) za prvé široce distribuovaná
9
pdfcrowd.com
Scofieldova Bible s poznámkami, (2) za druhé prorocké konference v Niagaře a Seacliffu, (3) hnutí
biblických institutů, které byly reakcí na liberalizaci teologických seminářů.
Pretrib. se tedy vyznačuje třemi specifickými články: (1) Za prvé, církev nebude během Soužení
přítomna na zemi. Budou přítomni svatí, ne však církev. Termín „vyvolení“ v Mt 24,31 je obecnější
než termín „církev“. Vytržena bude církev a starozákonní svatí. Během Soužení zůstanou „děti
Izraele“ (Zj 7,4), nikoli „děti Abrahamovy“ (Ř 4,16). (2) Za druhé, církev bude před Soužením
vytržena. Gordon Lewis tvrdí, Matouš 24, který o Velkém soužení hovoří, je určen pouze Židům.
V synoptických evangeliích je kontext jasně židovský a odpovídá na otázku „obnovení království
Izraele“. Vedle tohoto argumentu ex silentio jsou zde např. verše 1Tes 5,9; 1Tes 1,9n; Lk 21,36,
které svědčí spíše ve prospěch pretribulačního vytržení. Posttrib. tyto verše vykládá tak, že
znamenají příslib ochrany, ne vytržení z utrpení. Pretrib. argumentuje proti (Zj 3,10). S veršem
2. Tesalonickým 2,3 si G. Lewis(potažmo E. Schuyler) poradil tak, že řecké αποστασ́ια
(odpadnutí) překládá jako „vzdálení“ čili „vytržení“. (3) Za třetí, Pánův příchod je bezprostředně
blízko. To je potvrzeno výzvami k bdělosti a připravenosti (Ju 21). Navíc platí, že pouze v Pánu
můžeme mít naději. Na Soužení se sotva můžeme těšit.
Pozitivním aspektem je silný důraz na očekávání způsobené vírou v bezprostředně blízké vytržení.
Očekávání a naléhavost je podle Ericksona součástí étosu první církve. Logickým důsledkem je
agresivní misie. Pozitivní je také rozeznání eschatologického motivu napříč celým Písmem.
Negativní je zde nedostatek důkazů pro bezprostřední blízkost vytržení. K příchodu Páně může
podle Písma dojít kdykoli a bez událostí, které by mu musely předcházet. Z toho však podle
Ericksona nevyplývá bezprostřední blízkost Pánova příchodu, ale pouze informace, že doba, délka a
frekvence posledních událostí je neznámá. Zároveň platí, že v době sepsání výzev k bdělosti
nemohly tyto výzvy znamenat učení o bezprostřední blízkosti. V Mt 24–25 ještě Ježíš nebyl zabit a
vzkříšen. Petr ještě musel zestárnout (J 21,12nn). Evangelium mělo být kázáno národům.
Problematický je rovněž překlad řeckéhoαποστασ́ια jako „vzdálení církve“ namísto běžného
„odpadnutí“ (2Te 2,3).
Posttribulacionismus
můžeme podobně jako pretrib. pokládat za poddruh premilenialismu. Říká, že církev projde
Velkým soužením a přečká ho s Boží pomocí a milostí. Teprve potom přijde Kristus. Soužení
bude částečně způsobeno nevěřícími a ďáblem. Jeho součástí bude i Boží hněv, od nějž však budou
nekřesťané ušetřeni. Na konci Soužení Kristus podruhé přijde. Ne dvoufázově (nejprve pro církev a
pak s církví), ale jednou a definitivně. Z toho plyne, že proběhnou pouze dvě vzkříšení: Na konci
Soužení a na konci Milénia. Posttribulacionista prokazuje méně doslovný přístup. Na rozdíl od
pretrib. si není jist přesnou délkou Soužení ani Milénia. Danielovy „týdny“ pro něj neznamenají
přesné časové údaje. Posttrib. nevidí ani přesnou podobu milénia, protože netrvá na tom, aby se
během milénia naplňovala starozákonní proroctví. (Ta se mohla naplnit na církvi.) Posttrib. tak má
překvapivě blízko k amilenialismu. Pokud posttrib. zjistí, že bible neposkytuje důkazy o miléniu,
nebude na rozdíl od premilenialisty (a zvláště na rozdíl od dispenzacionalisty) muset měnit celý svůj
10
pdfcrowd.com
teologický systém. Posttrib. věří, že Soužení bude indikátorem blízkého příchodu Páně. Jelikož však
délka Soužení není jasná, nesnaží se posttrib. stanovovat data druhého příchodu. Příchod Páně je zde
očekáván jako nevyhnutelný spíše než jako bezprostředně blízký. Posttrib. nečiní jasný rozdíl
mezi Izraelem a církví. Ano, Bůh bude v posledních dnech s Izraelem pracovat, avšak ne jako
s národem, ale tak, že velkou část Izraele přitáhne do církve. Církev je naplněním mnoha
starozákonních zaslíbení. Někteří posttrib. dokonce zahrnují pod označení „církev“ všechny věřící
všech dob a míst. Boží království je zároveň přítomné i budoucí. Již nyní se na zemi šíří, ale ještě
není plně zjevné.
Posttrib. je poněkud patrná v rané církvi. Autor Barnabášova listu předpokládá, že ke konci nedojde,
dokud nebude Řím rozdělen na deset království. Justýn Mučedník (cca 100–165) předpokládal před
příchodem Páně pronásledování a zkoušku. Tertulián (cca 160–230) předpokládal před příchodem
Páně varovná znamení a vyzýval své čtenáře k modlitbě za ochranu před nadcházejícími věcmi.
Laktancius (cca 250–320) rovněž očekával před Dnem Páně jakási znamení. Říkal, že během
Soužení zahyne devět desetin obyvatel země a že antikrist bude během toho pronásledovat křesťany.
Hyppolyt Římský (cca 170–235) identifikoval „svaté“ ze Zjevení 12 jako křesťany. Jak píše George
Ladd, u církevních otců převažoval posttribulační premilenialismus. Během středověku však
postupně zvítězil Augustinův názor. Premilenialismus obou variant se dostal ke slovu až u pietistů a
u řady teologů v 18. a 19. století.
K vytržení dojde v posttribulačním rámci na konci Soužení. Kristus vytrhne církev, setká se s ní
v oblacích a ihned s ní sestoupí na zem. Tato představa souhlasí s podobenstvím o deseti družičkách
(Mt 25,1–13), v němž moudré družičky vyšly přicházejícímu ženichovi naproti, připojili se k němu a
vrátili se s ním zpět.
Důležitou pasáží je rovněž 2. Tesalonickým 2,6–7, kde se mluví o odejmutí „toho, kdo brání
nepravosti“. Někteří posttrib, toho „bránícího“ pokládají za Ducha svatého, jiní ne. Obě skupiny se
shodují na tom, že jeho odnětí není vytržením církve. Nasnadě je kompromis: Duch svatý přestane
bránit nepravosti, avšak nepřestane dodávat síly církvi, jak zaslíbil Pán Ježíš (Mk 13,11).
Co však posttrib. řekne na pasáže, které mluví o ochraně a útěku před Soužením, např. Lukáš
21,36? Kontext zde podle něj naznačuje, že posluchač/čtenář bude žít během Soužení. Samotný
původní významslova „utéci“ (εκφεύγω) předpokládá, že je před čímutíkat. Podobně ve Zjevení
3,10, když má být církev „zachována v hodině zkoušky“, předpokládá se, že je v této hodině
zkoušky nejprve přítomna.
Pozitivní je zde podle Ericksona plenární/všestranný přístup k Písmu. V potaz se bere co nejširší
spektrum výpovědí, nejen několik důkazních pasáží. Tato vlastnost je odrazem menší tendence včítat
do textu vstupní teologické představy. Pozitivní je i jeho dopad na křesťany, neboť realisticky
vykresluje strastiplnou povahu života na zemi. Za negativum lze pokládat vágnost/vlažnost
postmilenialismu. Postrádá detailnost a přesvědčivou rétoriku pretribulacionismu a v některých
ohledech se přibližuje k amilenialismu. Kromě toho řada posttribulacionistů váhá vyjádřit jasně svůj
postoj nebo odmítá zaujmout dogmatické stanovisko, pročež však jejich přesvědčení ztrácí na síle a
samo jejich porozumění eschatologii bledne. Posttribulacionisté na rozdíl od pretribulacionistů kladou
11
pdfcrowd.com
povýtce menší důraz na eschatologii a její studium.
Mediační stanoviska
Mezi posttrib. a pretrib. existují stanoviska, která se snaží mediovat jejich diametrální odlišnost. Jsou
jimi zejména: (1) Midtribulační názor, (2) Teorie částečného vytržení a (3) Iminentní posttribulacionismus.
Midtribulacionismus
říká, že církev bude během Soužení přítomna, avšak bude vytržena před jeho koncem v jeho
nejhorším okamžiku. Přední představitel midtrib. James O. Bushwell (1895–1976) argumentoval
následovně: (1) Evangelia Matouše a Marka byla sepsána v době církve. Pokud by výraz „vyvolení“
označoval Židy, jistě by v textu tuto skutečnost zohlednili. V Matouši 24,15nn pak Ježíš rozlišuje
mezi vy a oni, tj. mezi církví, která „uvidí ‚znesvěcující ohavnost‘“ a Židy, kteří mají „prchnout do
hor“. Boží hněv není určen církvi. Spasení samo je zachránění z Božího hněvu (Ř 5,9). Bushwell
podobně jako postmil. vidí církev přítomnou během Soužení, kdy ji bude ochraňovat Boží ruka.
Uprostřed Soužení bude církev „zachráněna od Božího hněvu“ (1Tes 1,10;5,9). Ona „znesvěcující
ohavnost“ (Mt 24,15) je totožná s „člověkem nepravosti“, který má přijít bezprostředně před
vytržením (2Te 2,3.9). Člověk nepravosti je Danielův „jiný roh“ (Da 7,24n), který má působit
3,5 roku. K vytržení má dojít při zaznění sedmi trumpet (Zj 11,15), které vyhlašují jak příchod hněvu
na nespravedlivé, tak odměnu pro spravedlivé.
Do okamžiku sedmi trumpet umístil vytržení i Norman B. Harrison (1874–1960). On i Bushwell
různými termíny vysvětlují, že Kristus přijde pro církev a vrátí se s církví. Tím připomínají
pretribulacionismus. Nutno podotknout, že Bushwell ani Harrison se nenazývají midtribulacionisty.
První zmíněný se pokládá za posttribulacionistu, protože církev podle něj zakusí Soužení, druhý za
pretribulacionistu, protože za Soužení pokládá až vylití Božího hněvu oznámené sedmi trumpetami,
během něhož již církev přítomna nebude.
Midtrib. povýtce pouze dedukuje, když říká, že církev nebude během vylití Božího hněvu přítomna.
Izrael byl v Egyptě přítomen i během deseti ran, ty se ho však nedotkly.
Teorie částečného vytržení
říká, že ne všichni věřící budou vytrženi v jeden okamžik, ale budou bráni podle své připravenosti.
Teologickou zvláštností této teorie je tvrzení, že vytržení je za odměnu, nikoli ze samotné milosti.
Zastánci, např. Robert E. Govett (1813–1901), nacházejí důkazní pasáž v podobenství o deseti
družičkách: Všechny družičky jsou stejné kvality, všechny jsou panny. Pět pošetilých postrádá jen
sekundární hodnotu – zásobu oleje. Proto sice nevejdou s ženichem, avšak tím neztrácí svůj status
družiček. Druhou důkazní pasáží je Matouš 24,40: Jeden bude vzat a druhý zanechán. Třetí pak
12
pdfcrowd.com
Lukáš 21,36, kde pouze někteří budou „hodni uniknout“. Je důležité zmínit, že teorie částečného
vytržení je spojena s částečným vzkříšením dle stejného principu odměny.
Teorie částečného vytržení úspěšně řeší některé aspekty konfliktu pretrib. a posttrib. pomocí
kreativní exegeze některých pasáží. Jeho problémem je, že je založena na principu skutků, ne na
principu milosti. Výmluvným problémem je také včítání významu do důkazních pasáží. Pokud by
například v Matouši 24,40 šlo o dva věřící, jistě by to bylo zdůrazněno.
Iminentní posttribulacionismus
tvrdí, že posttribulační příchod Páně je bezprostředně blízko. Tento názor rozvinul J. Barton Payne
ve své knize Bezprostředně blízké zjevení Krista (Imminent Appearing of Christ). Samotný název se
vymezuje jak vůči pretrib., kteří věří v bezprostředně blízké vytržení, nikoli zjevení, tak vůči
posttrib., kteří věří v nevyhnutelné, nikoli bezprostředně blízké zjevení Krista při druhém příchodu.
Payne uznal, že první církev nečekala druhý příchod doslova kdykoli, protože očekávala naplnění
řady událostí předpovězených Pánem Ježíšem a inspirovanými autory (J 16,7.13;14,26;21,18nn;Mt
28,20;26,13;Sk 1,8;9,15;2Tm 4,5nn). Dodal však, že všechny tyto události se mohly naplnit a
naplnily v poměrně krátké době, takže iminentnímu příchodu Krista již nic nestálo v cestě.
Důležitou posttrib. pasáží, která obsahuje ideu bezprostřední blízkosti, je Matouš 24,29–31, kde
k vytržení dochází „Hned po soužení těch dnů…“. Někteří pretrib. zde vidí namísto církve Izrael.
Posluchači však byli učedníci, kteří o o dva dny později dostali zaslíbení Ducha svatého! Jiní pretrib.
říkají, že události zde nejsou popsány v přesném časovém sledu. To je však vyvráceno
veršem 24,32!
Payne se pokusil sladit zdánlivě protichůdné teze posttrib. a iminence pomocí kombinace historické,
futuristické a préterstické interpretace proroctví. Např. proroctví o „znesvěcující ohavnosti“ a
Danielův sedmdesátý týden (Da 9,24–27;Mt 24,4–22) mají pro nás pouze préteristický význam.
Podobně evangelium již bylo kázáno všem národům (Mt 24,14). Pokud jde o Velké soužení,
můžeme se v něm nacházet již nyní, byť jej na rozdíl od jiných křesťanů sami nezakoušíme. Některé
protikřesťanské režimy odpovídají portrétu Antikrista.
Za potíž iminentního posttrib. pokládá Erickson onu iminentnost. Jestliže nebyla idea bezprostřední
blízkosti přítomná v původním kontextu výroků tehdy a tam, když ještě zbývala nenaplněná
proroctví, nemůže být bezprostřední blízkost Pánova příchodu z téhož textu vyčtena ani dnes.
13
pdfcrowd.com