Ž 147, 3 - Brno II

Blahoslavův dům, 28. 10. 2012, sh
„BOŽÍ LÉČENÍ“
čtení Písma sv.: L 19, 1-10
písně: ž 130, 688, 509, 673, 215
text kázání: Ž 147, 3
Hospodin uzdravuje ty, kdo jsou zkroušeni v srdci, jejich rány obvazuje.
Sestry a bratři, milí přátelé, žalmistova slova mě myšlenkovou oklikou přivedla k malému laickému
exkurzu do světa medicíny. A došla jsem ke zvláštnímu a trochu šokujícímu objevu. Nevěděla jsem
to, ale i srdce může hnisat. Může se zanítit. Je to dost ošklivá nemoc a mezi lékaři se jí říká
myokardititida. Postihuje srdeční svalovinu i chlopně, bývá nesnadno rozpoznatelná a léčí se těžko
a velmi zdlouhavě. Přesto se v mnoha případech léčit i vyléčit dá. Jak se léčí nejrůznější
onemocnění či zranění těla, o tom dnešní medicína ví docela dost. Člověk někdy žasne nad jejími
možnostmi i nad schopnostmi lékařů a nejnovějšími objevy vědců. V souvislosti s tím vším
nejednou zazní i slovo zázrak. Je-li po ruce dostatek prostředků, moderní vybavení a šikovní,
vzdělaní lékaři, je možné uzdravit mnoho nejrůznějších neduhů těla, včetně neduhů a poranění
velmi vážných a život ohrožujících.
Jak se ale uzdravuje srdce člověka, není-li řeč o orgánu, ale o tom zvláštním nepojmenovatelném
místě, které nějak souvisí s duší a svědomím a myšlením a které umí být tolik bolavé, tolik
poraněné?! Jak se léčí zlomené srdce? A srdce pukající žalem? A srdce poraněné záští? A srdce
nakažené zlobou? A srdce naplněné nenávistí? Tady už nepomohou antibiotika ani virostatika,
která se, (jak jsem se doslechla a dočetla,) s úspěchem nasazují proti té výše zmíněné
myokardititidě. Tady jsou prášky a pilulky dost často k ničemu. Tady je potřeba něco jiného. I o
léčení srdce či ducha něco my lidé víme. I v této oblasti umí jedni druhým výrazně pomoci a ulevit
od těžkého trápení, ale není to vůbec snadné. Když stoná zkroušené srdce, je mnohdy velmi
obtížné najít způsob, jak obrazně řečeno „přiložit hojivý obvaz“ a „ránu zacelit“. Také proto, že
mnohá naše zkroušenost není pro druhé dobře patrná. Proto, že mnoho svých srdečních zranění
(třeba ze studu, třeba ze strachu) před druhými co možná nejvíce tajíme a skrýváme.
Podle svědectví biblického žalmisty, věřícího člověka, který svou víru vyznává básní či písní, Bůh umí
uzdravit právě zkroušená srdce. Zná lék i na taková zranění, i na takové rány na duši, které nejsou
vidět, a přece člověka nebolí o nic méně než ty zjevné, snadněji diagnostikovatelné a krvácející.
„Hospodin uzdravuje ty, kdo jsou zkroušeni v srdci, jejich rány obvazuje.“ Žalmistova slova jsou
výpověď, která, stejně jako jiná osobní vyznání víry v Boha, může být pro někoho nesnadno
přijatelná. Je to oznámení. Takhle to je a basta, ať tomu věříte nebo ne! Cítím potřebu k tomu
prostému oznamovacímu způsobu dodat, že je to lidsky nedokonalý slovní obraz Božího přístupu k
nám. Tohle lze s Bohem zažít, prožít. Takhle lze Boha poznat. Ta slova jsou biblický obraz, který Židé
i my křesťané o Bohu můžeme vyznat a těm, kdo ho vyznat nemohou, smí být alespoň nadějí a
jedním z milníků při hledání vlastního vyznání.
Spolu s žalmistou věřím, že Hospodin zná metody, jak pomoci těm, kdo se uvnitř trápí, vinou
druhých i vinou svou vlastní. A že jich zná mnoho. Boží lékárna se nevyčerpává u pár diagnóz a kdo
se do nich nevejde, má smůlu. Bůh má lék i na ty neduhy, které mezinárodní lékařská komora nikdy
neklasifikuje, nikdy neočísluje. Jednou z těch Božích náplastí, kterou se léčí zkroušené srdce, je Boží
mlčení. Na první poslech to zní asi trochu absurdně, že? Vždyť Boží mlčení je něco, co bývá
vnímáno jako jedna z největších těžkostí víry, jako jedna z jejích překážek, jako tísnivá známka Boží
nepřítomnosti, jako zneklidňující znamení Boží vzdálenosti. Jenže ono to mlčení lze vnímat i jinak.
Povzbudivě. Nad našimi ranami Bůh nelamentuje jako vyděšená matka, která k rozbitému koleni
často v šoku přidá ještě pohlavek a hubování nad tím, co si to nezvedené dítko zase vyvedlo. Bůh
nenadává, co se to s námi stalo. Neptá se podrážděně, jak se nám to jen mohlo stát a co bylo
příčinou zranění. (Už proto, že to ví mnohdy mnohem lépe než my sami...) Bůh nad našimi ranami
mlčí. Neobrací se k nim zády, ale mlčky je ošetřuje, neobrací se zády ani k nám, ale mlčky je u nás
během rekonvalescence.
Tišivé mlčení je obvaz, kterým Hospodin překrývá naše rány, aby se do nich už nemohla dostat
infekce v podobě výčitek, zloby a zášti. Bůh nám neustále nerozdrásává naše bolístky a strupy
připomínáním toho, co jsme neustáli, co jsme neudělali nebo co jsme udělali špatně. Mé mnohé
chyby, moje šlápnutí vedle a dokonce i moje hříchy a viny, které jsou příčinou bolavého srdce,
nejsou neustále znovu a znovu posuzovány a odsuzovány. Bůh o nich mlčí. Do mé zkroušenosti a
bolesti nevstupuje vždy s další, byťsi oprávněnou, výčitkou a kritikou, jak to často dělají lidé.
Nerozebírá neustále dokola, co se stalo, co bylo zdrojem mé bolesti. Neomílá, co bylo špatně. Bůh
mlčky přikládá obvazy a uzdravuje mne. Svým mlčením dává možnost, aby se i otevřené rány
časem uzavřely a zajizvily. Tato Boží terapie tichem dává člověku šanci posunout se dál. Boží mlčení
vytváří únikovou cestu, útočiště, kam se lze před všemi výčitkami sebe sama i druhých ukrýt a
svobodně se nadechnout.
A začít znovu. Ne tak jako by nic, vždyť po ranách zůstávají právě ony jizvy, které připomínají, že se
něco stalo. Že člověk zakopl a upadl. Že nedával pozor a vyváděl kraviny nebo že mu někdo nastavil
do cesty klacek. Ale je tu možnost začít. Bůh člověka léčí svým odpuštěním a svou nabídkou nového
startu. Tato možnost je pro nás připravena bez ohledu na to, jak beznadějně situace vypadá z
lidského úhlu pohledu. I v těch nejtěžších případech Bůh má moc uzdravit zkroušené srdce a
obvázat rány, které člověk ve svém životě lecjak utržil. Třebas i opakovaně.
To vše může znít velmi povzbudivě, ale také velmi snadně a lacině. Prima, je tu nabídka pomoci a
odpuštění gratis? Fajn, s radostí ji přijímám, vždyť všude jinde by mě to něco stálo! Jenže žalmista
mluví o Bohu uzdravujícím ty, kdo mají zkroušené srdce. Bůh uzdravuje ty, kdo jsou uvnitř bolaví a
svou potřebu uzdravení s pokorou rozeznávají. Bůh uzdravuje ty, kdo svou bolest vnímají a pociťují.
Rány obvazuje těm, kdo si uvědomují, že nějaké stržili, že nějaké mají. Ti, kdo jsou dost pokorní na
to, aby bylo jejich srdce zkroušené, ti, kdo jsou dost pokorní na to, aby vnímali i svou slabost a
nedostatečnost, ti mají u Boha naději na lék a uzdravení.
Je na nás, abychom tuto možnost přijali. Abychom si do Boží ordinace došli a své bolístky Bohu
předvedli. Je na nás, abychom o uzdravení stáli. Zpráva o Bohu uzdravujícím naše vnitřní bolesti
může být povzbuzením jedině tehdy, nebudeme-li je popírat, jestliže budeme chtít být uzdraveni.
Je na nás, abychom byli Zachey, kteří si čiperně lezou ze svých rafinovaných úkrytů pro Boží dávku
antibiotik proti vlastním selháním, bez ohledu na reakce okolí. A na nás také je, abychom se
nepohoršovali, když kolem nás, Zacheů, polezou dolů ze stromů i Zacheové – naši bližní. Amen.