doccena: 38 Kă Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:55 Stránka 1
download 
Stížnost Transkript
cena: 38 Kă Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:55 Stránka 1
Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:55 Stránka 1 cena: 38 Kã Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:55 Stránka 2 Téměř bezsněžný počátek letošní zimy nikterak nenasvědčoval tomu, že by již v lednu mohly být na hraně Studniční stěny takové sněhové převěje, jako na snímku z ledna roku 1999. Stačí však několik chumelenic a při vytrvalém severozápadním proudění se tu mohou během nemnoha dní uložit mohutná souvrství sněhu přivátého z velké plochy Bílé louky a Stříbrného návrší. Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:56 Stránka 3 měsíčník o přírodě a lidech vydává Správa Krkonošského národního parku Z OBSAHU 1/2007 K historii českých jmen v Jizerských horách O tom, jak vznikalo české pomístní názvosloví v Jizerských horách a jak důležitá byla práce Názvoslovné komise kartografické 32–33 redakce šéfredaktor Mgr. Radovan Vlček redaktoři Jiří Dvořák Mgr. Jiří Bašta ( jazyková úprava) Mgr. Pavel D. Vinklát (Jizerské hory) grafická úprava Vladimíra Dyntarová sekretářka Eva Šimůnková redakční rada Mgr. Zdeňka Flousková Ing. Jiří Hušek Ing. Theodor Lokvenc, CSc. PaedDr. Jan Luštinec Ing. Jiří Novák Dr. Andrzej Paczos RNDr. Vlastimil Pilous Bc. Roman Reil Antonín Tichý Prof. RNDr. Stanislav Vacek, DrSc. Miroslav Vlasák Mgr. Barbara Wieniawska adresa redakce Dobrovského 3, 543 11 Vrchlabí telefon 499 456 333, fax 499 422 095 e-mail [email protected] internet http://krkonose.krnap.cz ročník XL Luňák červený hnízdí v Českém ráji Kriticky ohrožený druh dravce rozšířil počet ptáků hnízdících v Českém ráji na číslo 148 38–39 Lavina č. 1 000 dojela až do podzimu Na konci minulé zimy spadlo v Pramenném dole několik lavin, jejichž sněhové akumulace přečkaly celé horké léto a roztály až v říjnu 4–8 Zimní olympijská historie Vzpomínka na československé lyžaře běžce na 1. zimní olympiádě v Chamonix 1924 44–45 Tvůrčí dílna na Rýchorách Prezentace nejzajímavějších fotografií, vzniklých při setkání mladých fotografů v Krkonošském středisku ekologické výchovy 10–11 tisk Východočeská tiskárna, spol. s r. o., Sezemice Ztracený svět stolových hor Cesta za unikátní přírodou vrcholových plató venezuelských stolových hor 46–47 vychází dvanáctkrát ročně cena výtisku 38 Kč nevyžádané rukopisy nevracíme uzávěrka čísla 18. 12. 2006 registrační číslo MK ČR E 12882 ISSN 1214-9381 PŘIPRAVUJEME rozšiřují První novinová společnost, a. s.; Mediaprint & Kapa Pressegrosso, spol. s r. o. objednávky do zahraničí vyřizuje Mediaservis, s. r. o., oddělení vývozu tisku Sazečská 12, 225 62 Praha 10 tel. +420 271 199 250 fax +420 271 199 902 e-mail [email protected] předplatné objednávky přijímá redakce časopisu písemně, telefonicky nebo elektronicky zvýhodněné roční předplatné 396 Kč fotografie na obálce str. I – Kostel sv. Petra a Pavla v Malé Úpě (Ctibor Košťál) str. II – Převěj ( Jitka Kopáčová) str. IV – Chalupa pod Pěnkavčím vrchem (Petr Toman) Svatý Šebestián a další lednoví světci Začátek seriálu, ve kterém se budeme setkávat s více i méně známými svatými, slavícími svátek v tom kterém měsíci 17 Zda a proč nám zanikají jezera Wielki a Mały Staw, se dozvíte v úvodním článku. Velký prostor bude tentokrát věnován problematice apartmánových domů. Představíme Oskara Vorwerga, prvního člověka, který zdolal Sněžku na lyžích. Větrná elektrárna pod Sněžkou Pouze několik měsíců se na stožáru vedle Slezského domu točilo větrné kolo o průměru 15 metrů. Pak přišla sněhová bouře... 20–21 Žacléřsko na historických pohlednicích Pod tímto názvem vyšla nová kniha a zároveň byla v žacléřském muzeu uspořádána výstava, kterou můžete zhlédnout až do konce března 22–23 Hřeben Poledních kamenů Na nejvyšší bod národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny 30–31 3 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:56 Stránka 4 Krkonoše čtyřicetileté Zní to takřka neuvěřitelně, ale časopis, který držíte v rukou, oslaví v letošním roce čtyřicáté narozeniny. Po celou tu dobu jste mu vy, čtenáři, projevovali a projevujete svou přízeň a naplňujete tak smysl jeho existence. Časopis a jeho čtenářská obec jsou komplementárními součástmi, jedno bez druhého nemůže existovat. Proto si vaší přízně nesmírně vážíme. Na dnešním zahlceném trhu s tiskovinami nenajdete mnoho titulů, které se mohou pochlubit stejně dlouhou historií. Je pravdou, že KRKONOŠE, již několik let KRKONOŠE – JIZERSKÉ HORY, svým nákladem nemohou časopisům propagujícím zdravý životní styl, výpočetní techniku či terénní automobily v žádném případě konkurovat, na regionální periodikum je to nicméně přece jen úctyhodný výkon. Za čtyřicet let prošla redakcí celá řada zaměstnanců a velké množství externích spolupracovníků. Někteří byli jen epizodou v historii, jiní ovlivňovali nebo stále ovlivňují tvář časopisu po mnoho let. Jejich výčet výrazně přesahuje rámec úvodníku, a na to, abychom jim vzpomínkou vyslovili dík, bude během celého jubilejního roku příležitostí dost a dost. Čtyřicítka je nejen důvodem k oslavám či rekapitulacím, ale také milníkem, od něhož je možné se odrazit do dalších let. Co vás tedy v letošním roce čeká? Ty nejmarkantnější změny jste jistě zaregistrovali na první pohled. Co se týče formální úpravy časopisu, vracíme se po několika letech zpět k původnímu formátu A4. Přechod k většímu formátu mimo jiné, zcela náhodně, symbolizuje i římská číslice XL pro čtyřicátý ročník. Pozměnili jsme grafiku, typy písma i titulní stranu. Od této úpravy si slibujeme větší přehlednost a čitelnost mnohdy obsáhlých textů. Co se obsahové stránky týče, žádné převratné změny sice nechystáme, ale články vztahující se k zmiňovanému jubileu můžete očekávat v průběhu celého roku. S případnými změnami ostatně čekáme na výsledky čtenářské ankety, kterou jste našli v minulém čísle a na našich internetových stránkách. Vyplněné ankety se nám v redakci začínají utěšeně scházet a všem, od nichž nám již došly, velice děkujeme. S jejich vyhodnocením vás samozřejmě seznámíme. Narozeniny časopisu KRKONOŠE – JIZERSKÉ HORY jsme se rozhodli oslavit mimo jiné i retrospektivní výstavou, která bude probíhat od 18. září v informačním středisku Správy KRNAP ve Vrchlabí, na niž vás samozřejmě srdečně zveme. Doufáme, že všechny změny, kterých jsme se dopustili a dopustíme, povedou k lepšímu a časopis bude moci i nadále počítat s vaší přízní. Mnoho štěstí v nadcházejícím roce vám přeje Radovan Vlček 4 rkonošské laviny. Malé ve srovnání s masami sněhu, valícího se světovými velehorami, ale největší a nejpočetnější v naší nevelké a po všech stránkách umírněné středoevropské zemičce. Co není jinde ve světě obvyklé, je přesnost a pečlivost, s jakou jsou pády lavin již více než čtyři desetiletí zaznamenávány a zvláště v posledních letech i pečlivě zkoumány. To proto, že se stále víc potvrzuje, jak významně spolupůsobí při formování horské přírody. Pravdou je, že toto působení je omezeno jenom na relativně malou plochu v několika údolích, většinou ledovcových karech. Naštěstí téměř nikde K Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:56 Stránka 5 Lavina č. 1000 dojela až do podzimu Milena Kociánová VALERIAN SPUSTA Jiří Dvořák (s výjimkou Modrého dolu) nezasahují do člověkem obydlených končin, a tak je jim odpouštěno občasné poškození turistických chodníků nebo prokácení okrajů lesních porostů. Nebo naopak, přiměřeně destruktivní činnost lavin je dokonce přijímána jako důkaz příslušnosti Krkonoš k opravdu „velkým“ horám. Jedním z míst, kde laviny padají prakticky inkognito a vědí o nich jen lavinoví odborníci z řad Horské služby a Správy KRNAP, je Pramenný důl, údolí zaříznuté do jihozápadního svahu Luční hory a z boku vyúsťující do Dlouhého dolu. Nápadnější jsou pouze tehdy, když velká lavina vy- jede až do Dlouhého dolu a přetne zeleně značenou turistickou cestu. To se v poslední zimě nestalo, ale přesto byl po pádu několika lavin o Pramenný důl zájem nebývalý. Skoro neznatelná lovecká stezička, po které jindy nikdo neprojde celé týdny, zažila neobvyklý provoz a tiché údolí pravidelné návštěvy přírodovědců. O to se zasloužily lavinové akumulace, které vzdorovaly slunečním paprskům až do prvních podzimních dnů. Což je v Krkonoších jev výjimečný a pozornosti odborníků hodný. Pokud se i vy chcete dozvědět, jak se stalo, že poslední loňský krkonošský sníh roztál až 20. října, otočte list. 5 10.1.2007 11:56 Stránka 6 ▲ Krkonose 1_07.qxd Na snímku Pramenného dolu pořízeného z východního svahu Hřebínků dokonale vidíme odtrh, dráhu i čelo základových lavin z konce minulé zimy Proč tu laviny padají? 6 ▲ Celkový počet lavin zaznamenaných za 46 zimních sezon, po které je na české straně Krkonoš lavinový katastr systematicky sledován, v poslední zimě 2005/6 už přesáhl tisícovku; s poslední dubnovou lavinou se jejich součet zastavil na čísle 1007. Shodou okolností ta tisící určitě vstoupí do „lavinové historie“ Krkonoš nejen pro své přelomové pořadí. Byla jednou ze čtyř velmi zajímavých lavin spadlých na jaře v Pramenném dole. Pro většinu místních obyvatel je údolí známo spíše pod jménem Červenkova mulda (podle mladého českého lyžařského reprezentanta Oldřicha Červenky, který zde roku 1951 zahynul v lavině), nebo zkomoleně jako Červinkova mulda. Laviny zde sjíždějí téměř každou zimu, často i opakovaně. Vhodným terénem pro jejich vznik jsou tři široké travnaté žlaby na jižním svahu Luční hory, strmě spadající k Pramennému potoku. V tzv. lavinovém katastru jsou vedeny pod čísly 11, 11A a 11B. Podle charakteru sněhu pak laviny buď projedou celé jeden kilometr dlouhé esovitě se stá- čející údolí až ke Svatopetrskému potoku, v případě prachového sněhu přejíždějí do protisvahu a vracejí se zpět k Pramennému potoku, nebo, jsou-li tvořeny těžkým jarním firnem, se zastaví zhruba po 400 m v zářezu potoka. Ty loňské, které si opravdu zaslouží pozornost, patřily k jarním, navíc to byly laviny základové, při kterých sjede celý sněhový profil. Dvakrát po sobě, 10. a 14. března a pak 1. dubna, se na téměř stejných místech dvou žlabů uvolnila ce- Plazící se sněhová až ledová masa pomalu, ale vytrvale ohlazuje skalní podloží. Hezky vyvinuté jsou ablační jamky na stěně sněhového tunelu lá až čtyři metry mocná vrstva sněhu. Březnové laviny byly víceméně pouze sněhové (v té době na hřebenech dosáhla výška sněhu loňského maxima 285 cm), dubnové se však zakously i do podloží a strhly s sebou okolo 1 200 m3 hlíny, drnů, kamení, části velkých polykormonů kosodřeviny i několik rodin zakrslých smrků. Kdybychom tuto hmotu rozložili souvisle po ploše každé dráhy – tj. dvakrát v délce kolem 300 m a šířce 20 m, vznikla by vrstva vysoká asi 10 cm. Ve skutečnosti na mnoha místech byla vyšší, některé drny byly vysoké až 40 cm. Zvláště kleče bylo strženo na krkonošské poměry neobvyklé množství a valy ze schnoucích keřů svým rezavým jehličím v létě ostře kontrastovaly s okolní svěží zelení. Laviny s tak rozsáhlým a objemově velkým destrukčním účinkem nebyly v Pramenném dole zaznamenány po celé sledované období, tj. od roku 1961. Příčiny pravděpodobně spočívají v kombinaci vodních poměrů na svazích v období jarních tání, charakteru geologického podloží, navětrání jeho povrchu a typů rostlinstva, které na svazích roste. Vrstvy svorů a kvarcitů se tu sklánějí k jihovýchodu (tedy právě po svahu), vrstva zvětralin je cca 20–30 cm mocná, náchylná k murovým sesuvům. (Mury na této lokalitě podrobně popisuje a jejich příčiny rozebírá Vlastimil Pilous ve sbornících OPERA CORCONTICA č. 12 a 14). Ve vrcholové části Luční hory leží rozsáhlá suťová pole vázaná na kryoplanační terasy. Na jejich JV okraji se pak při severním proudění větru tvoří několik metrů mocné převěje sněhu. Za jarního tání pravděpodobně vody z tajícího sněhu prostupují zmiňovanými suťovými poli a po ukloněných vrstvách hornin se dostávají na jihovýchodní svahy Pramenného dolu. Zde v horní třetině lavinových svahů, tj. v odtrhové zóně, voda na mnoha místech vyvěrá, vytváří drobné stružky, které se na dráze 11B v dolní části svahu spojují v souvislý tok. Při souhře kritického stupně navětrání skalního podloží, mnohačetných nátrží v drnové pokrývce, silného nasycení vodou a tlaku sněhových převějí pak může dojít k pádu tak objemných základových lavin. 10.1.2007 11:56 Stránka 7 ▲ Krkonose 1_07.qxd Stav z 26. července, kdy lavinový sníh vytvářel už jen izolované ostrovy v místech jeho největšího nahromadění a zastínění. V pozadí je zřetelný sněhový tunel (viz předchozí dvoustranu) a vlevo na něj navazující kolmá bílá stěna laviniště, překrytého hlínou vystaven působení pomalu se posunující ledové masy, která ho ohlazuje – tady jde o proces nazývaný „polishing“. Je pomalý, dlouhodobý a vzhledem k výrazně ohlazenému povrchu skalek v místech nejhlubšího zářezu koryta potoka lze předpokládat, že k hromadění velkého množství sněhu, tvorbě zledovatělých bází a obrušování povrchu skalek dochází každoročně, bez ohledu na to, jestli nějaký sníh navíc přinesou ještě také laviny. Další fenomény spojené s odtáváním lavinových nánosů znečištěných zeminou a kameny jsou pravidelným čtenářům našeho časopisu jistě známy: lavinové sněhové hřiby, rostliny rozkvétající na drnech podložených haldami sněhu, ablační jamky na stropech a stěnách sněhových tunelů. Od jara do podzimu Raritou loňských lavin v Pramenném dole nebyl jen velký objem hlíny a kamenů, přemístěný o několik stovek metrů, ale také délka přetrvávání sněhu, krytého tímto nánosem. Poslední sníh zde totiž roztál až kolem 20. října, to znamená po sedmi měsících od pádu lavin, a to i přes abnormálně teplé léto. Do napadnutí první várky nového sněhu chyběl týden… A vezmeme-li v úvahu, že v zimě 2005/6 napadl první sníh, který už neroztál, 15. listopadu 2005, trvalá sněhová pokrývka u vodopádu Pramenného potoka ležela více než 11 měsíců! Jak se to mohlo stát? Příčiny tak dlouhé životnosti lavinového sněhu jsou dvě: nános sněhu se soustředil do koryta Pramenného potoka, které je místy velmi hluboce zaříznuté – leží totiž v místě tektonické poruchy, podél níž eroze potoka vytvořila zářez se skalními stěnami až 12 m vysokými a s vodopádem. Tento úsek údolíčka se nachází ve střední části lavinové dráhy a mocnost sněhu zde oněch 12 metrů ještě přesáhla. Druhou příčinou je vysoká vrstva nanesené hlíny. Ta – relativně pravidelně rozložená po nepříliš skloněné ploše – bránila pronikání slunečních paprsků k povrchu sněhu a zabraňovala jeho tání. Hlavním činitelem způsobujícím odbourávání sněhu tak až do poloviny srpna byla hlavně voda z potoka, který podtékal pod sněhem a postupně vytvářel řadu dočasných sněhových mostů a tunelů. Nejvyšší, nejdelší a navíc rozdvojený tunel se vytvořil právě v místech vysoké skalní stěny (viz foto z 3. srpna 2006 na úvodní dvoustraně). Po jejich prolomení pak již slunce působilo na obnažené stěny zbytků sněhových nánosů. V průběhu půlročního odtávání lavinového nánosu jsme mohli být svědky obdobných procesů, jaké se odehrávají na okrajích ledovců zasypaných podobnou masou hlíny a kamenů. By- lo to např. zvýraznění mnoha nerovností nánosu, který po pádu lavin tvořil náznaky vln. Díky nestejnoměrnému oslunění a intenzitě tání tak vznikaly výrazné, několik metrů vysoké zašpičatělé útvary, v půdorysu rovněž několik metrů dlouhé a široké. Ty v odborné terminologii nesou označení „dirt cone“. Při postupujícím tání po jejich šikmých plochách sklouzávaly a převracely se nánosy hlíny a kamení. Patří sem i tzv. „backwasting“ – odtávání v místech strmého profilu ledovcové nebo sněhové masy, která není chráněna zvětralinou. Stěna tak ustupuje (odtává) dozadu, ale svou strmost či převislost si stále zachovává (obr. nahoře). Tento proces také ukončil existenci posledních zbytků sněhu. Na bázi mohutných sněhových nánosů se vytvořila několik desítek centimetrů silná zledovatělá vrstva. Povrch vyčnívajících skalek tak byl Celá lavinová oblast Pramenného dolu se po této letošní epizodě může stát dalším z míst, která si zaslouží dlouhodobé sledování a vyhodnocování z pohledu následného vývoje reliéfu svahů a jejich postupného zarůstání vegetací. Je možné, že k podobným sesuvům zde bude docházet častěji, neboť terén je v místech odtrhu lavin hodně narušen. Podchycení počátečního stavu je však velmi důležité – zde se nabízí příležitost terénních sledování pro mladé adepty různých přírodovědných oborů. I na příkladu zrakům veřejnosti skrytého Pramenného dolu – vždyť jde o přísně chráněnou I. zónu národního parku – se opět potvrzuje, že krkonošská příroda je v neustálém vývoji a pohybu. A my se můžeme jen tiše podivovat všemu, čím nás znovu a znovu překvapuje. ➤ ▲ Jehlanovité útvary vzniklé na povrchu lavinového nánosu nesou odborné označení dirt cone a takto velké jsou v Krkonoších vzácností (foto z 11. 5. 2006) 7 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:56 Stránka 8 Postup odtávání lavin v Pramenném dole Snímky dokumentující postupné odtávání lavinového nánosu, který v případě loňských lavin v Pramenném dole nebyl tvořen jen sněhem, ale také značným množstvím anorganického (hlína, kameny) i organického (kmínky a větve kleče a smrku, drny s vegetací, stařina) materiálu. Dvě srovnávací fotografie jsou z 11. května a 26. července 2006. Publikování pozdějších snímků pořízených z tohoto místa by o odtávání laviny již mnoho neřeklo. Jen hromady vyrvaných klečových keřů ještě víc zrezivěly a kontrastovaly se svěží zelení opožděně vyrašivších bylin. Ve fotoarchivu Správy KRNAP jsou uloženy celé série snímků tání laviny, opakovaně pořizované s odstupem 1–2 týdnů ▼ Rozpadající se sněhový most, který se klenul nad Pramenným potokem v horní části lavinové akumulace. Na snímku ze 4. července vidíte, jaká izolační vrstva bránila v přístupu slunečním paprskům Foto Kamila Antošová (3) Jitka Kopáčová (3) Jiří Dvořák (str. 4–5) Miloš Tůma (str. 6 vlevo) 8 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:56 Stránka 9 k rátké zprávy Lyžařský běžecký ráj pod Klínovými Boudami Na problematický úsek trasy Krkonošské lyžařské cesty od loveckého srubu na Pláni k bufetu Na Rozcestí, který vede 2. a 1. zónou národního parku, bylo loni v únoru svoláno místní šetření za účasti pracovníků Správy KRNAP, manažera sdružení Krkonoše – svazek měst a obcí a ředitele Skiareálu Špindlerův Mlýn, a. s. Během šetření ředitel Správy KRNAP navrhl řešit konflikt odkloněním Krkonošské lyžařské cesty z rozcestí od bývalé Klínovky na Friesovy Boudy a následné napojení na Liščí svážnici. Během letošního roku proběhly terénní úpravy, které byly podmínkou otevření tohoto obchvatu. Trasa byla v terénu vybavena tyčovým značením a průběžně je zanášena do map. Radek Drahný Lanová dráha na Sněžku Otázka lanové dráhy na Sněžku je předmětem diskusí již více než 20 let. Od samého počátku byl patrný rozpor mezi představou orgánů ochrany přírody a představou obcí, resp. regionu. Po řadě náročných jednání v několika pracovních skupinách se všechny strany shodly na kompromisním řešení spočívajícím ve výstavbě nového lyžařského areálu mezi Pecí pod Sněžkou a Růžohorkami (lanovka s ukončením na Růžohorkách a jediná sjezdová trať zpět do Pece pod Sněžkou), bez jakéhokoliv lanovkového propojení Růžohorky – Růžová hora. Dnešní spodní úsek Pec pod Sněžkou – Růžová hora by byl odstraněn bez náhrady a stávající průsek by byl zalesněn. Dnešní horní úsek Růžová hora – Sněžka by byl ponechán na dožití. V průběhu doby se ukázalo, že tato varianta není vhodným řešením. Proto Správa KRNAP vyzvala představitele města Pec pod Sněžkou a Lanové dráhy Sněžka, a. s., k novým jednáním. Jejich výsledkem je dohoda o rekonstrukci lanové dráhy Pec pod Sněžkou – Růžová hora – Sněžka ve stávající trase s přemístěním nástupní stanice k objektu Lesovna. Stanice Růžová hora a výstupní stanice na Sněžce zůstanou na dosavadních místech bez rozšíření zastavěné plochy. Pro trasu budou použity podpěry s příhradovou konstrukcí a výška stožárů bude přizpůsobena terénu. Zabezpečovací a komunikační kabely budou vedeny v chráničce položené na terénu. Toto technické řešení respektuje požadavek Správy KRNAP, aby rekonstrukce nebyla spojena s výkopovými pracemi. Poslední otázkou, kterou zbývá dořešit, je přepravní kapacita. Za této situace by město Pec pod Sněžkou a Lanová dráha Sněžka, a. s., upustily od záměru vybudovat plánovaný lyžařský areál Růžohorky a otázku dalšího rozvoje sjezdového lyžování by směřovaly do oblasti mezi stávající areál a Vlašské Boudy. Radek Drahný Noc tuleních pásů 2007 V sobotu 6. ledna 2007 bude v 17 hodin v Janských Lázních odstartován pátý ročník v Česku stále ještě ojedinělého závodu, nazvaného Noc tuleních pásů Alpine PRO a zařazeného do série závodů Rock Point Český pohár ve skialpinismu 2007. Stejně jako v předchozích letech jej připravuje Alpinistický klub lyžařů východních Krkonoš. Opět půjde o závod noční, kde obtížnost není dána extrémními terény, ale jízdou za tmy, jen při světle čelovky. Protože je závod veden pouze po turistických cestách a sjezdovkách mezi Janskými Lázněmi a Pecí pod Sněžkou, vyhovuje ochranným podmínkám národního parku. O loňském závodě jste se mohli dočíst v KRKONOŠÍCH – JIZERSKÝCH HORÁCH č. 2/2006. Letošní ročník se mu do jisté míry podobá. Pro zkušené závodníky a závodnice je vyhlášena kategorie A, kategorie B po kratší a jednodušší trati pro mladší závodníky, kategorie Open pro začátečníky a příchozí a nově i Telemark pro vyznavače tohoto méně obvyklého stylu lyžování. Letos je podporována především kategorie Open, aby se na startovní čáru postavilo co nejvíce lidí, kteří se skialpinismem zatím ještě ani nekoketují a nevědí, zdali si mají začít něco více. Proto si zájemci startující v této kategorii budou moci půjčit skialpinistické vybavení na startu zadarmo. Samozřejmě je zvána nejširší veřejnost, pro ni budou promítány filmy se sportovní tematikou a na janskolázeňském náměstí otevřou své stánky některé firmy. Pro všechny je připravena bohatá tombola a zábava s hudbou. Michal Skalka více na www.ski-mountaineering.cz Spor o majetek Harrachů V dubnovém čísle z roku 2003 jsme čtenářům přiblížili celý restituční spor o majetek rodu Harrachů, který jim byl v okrese Semily zkonfiskován dekretem prezidenta republiky v roce 1945. Nyní, po více než třech letech, se k této kauze krátce vracíme, neboť již tehdy bylo jasné, že boj o majetek bude pokračovat. Pozemkový úřad Semily vydal v roce 2004 zamítavé rozhodnutí na celé harrachovské panství, které představuje celkem 9 412 hektarů zemědělské půdy a lesů, včetně původních budov, především v obci Horní Branná a ve městě Jilemnice. Právní zástupce žadatele Ernsta Harracha pan Dr. Pavel Alfery Hrdina z Prahy podal na již zmíněné rozhodnutí žalobu, čímž současně zažaloval 67 povinných osob, které nemovitosti v současné době vlastní. Jak jsme předpokládali, celý spor skončil u Okresního soudu v Semilech. Vlastní jednání proběhlo v sále radnice, neboť soud nemá k dispozici dostatečně velkou jednací síň. Pozemkový úřad doložil do spisu ještě další důkazy, především pak konfiskační vyhlášky, které byly nalezeny dodatečně v archivu. Právní zástupce žadatele žádné další důkazy nenavrhl ani nedoložil. Soud převzal skutková zjištění, jaká v řízení učinil pozemkový úřad, a potvrdil, že podmínka československého státního občanství je v zákoně o půdě zakotvena i nadále. Důkazy ve spisu jasně potvrzují, že Jan Harrach zemřel 12. května 1945 jako rakouský státní občan. Soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí pozemkového úřadu je správné, a žalobu zamítl. I přes to, že se právní zástupce žadatele znovu odvolal, je již nyní zřejmé, jaký bude výsledek, neboť Ústavní soud ČR opětovně svými nálezy oprávněnost této restituce zamítl. Josef Kozák Pozemkový úřad Semily Předběžné zkoušky barvářů Dne 14. října 2006 se uskutečnily v honitbě Správy KRNAP Prameny Úpy předběžné zkoušky barvářů. Proběhly v prostoru Prostředního hřebene (v Horních Lysečinách). Zúčastnilo se šest psů – pět bavorských barvářů a jeden bloodhound. Barváři jsou cvičeni pro dosled postřelené spárkaté zvěře, hlavně zvěře vysoké. Vynikají velmi jemným čichem, který jim umožní sledování stopy zvěře až několik hodin staré. Vlastní zkoušky zahrnují několik nezávislých disciplín – vodění psa, odložení, práce na umělé stopě, chování u zvěře a celková chuť do práce. Každá je samostatně bodována a konečný součet určuje zařazení psa do třech stupňů. Úspěšným absolvováním zkoušek získá pes tzv. loveckou upotřebitelnost pro dosled spárkaté zvěře. Zkoušky úspěšně absolvovali čtyři psi (Cora z Rožnovských pasek B.B. Jaroslav Tomíček Čistá v Krk. 1. cena, Ivar ze Staré Vápenice B.B. Miroslav Litochleb Žďár n. Sáz. 2. cena, Aida Brita Bety B.B. Jiří Tureček Horní Maršov 2. cena, Diana z Údolí Merky B.B. Karel Jiřička Horní Olešnice 2. cena). Dva psi neuspěli na umělé stopě a byli ze zkoušek vyřazeni. Karel Ježek více na http://cmkchb-barvari.wz.cz Časopis je vydáván za finanční spoluúčasti LIBERECKÉHO KRAJE 9 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:56 Stránka 10 1 2 3 4 10 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:56 Stránka 11 Tvůrčí dílna na Rýchorách Těm, kteří první listopadový týden procházeli kolem Rýchorské boudy, se naskytl zajímavý pohled. Na dvě desítky mladých lidí stojících, klečících, sedících nebo přímo ležících nad takovou divnou trojnožkou. Hlavu přitisknutou k podivné černé krabičce. Fotografové! Správa Krkonošského národního parku pro mladé zájemce o fotografování uspořádala fotografickou pracovní dílnu na Rýchorské boudě. Podzimní termín nebyl vybrán náhodou. Barevné listy stromů, mlhavá rána, často ale také podzimní plískanice či ranní námrazy vytvářejí tu správnou fotogenickou atmosféru. Většina účastníků workshopu obeslala letošní ročník soutěže Mladý objektiv a příroda, kterou Správa KRNAP vyhlásila na jaře. Mnozí z nich mohli i přes své nesporné mládí představit fotografie skutečně na úrovni. Po celou dobu jim byli k dispozici fotografové pracující na Správě KRNAP. Po každé venkovní pochůzce s nimi rozebírali jejich snímky. Tu pochválili, tu poradili, co bylo možné vyfotografovat lépe. Organizátoři kromě venkovních pochůzek pro účastníky připravili i řadu cvičení: v náhodně vytvořené dvojici navzájem vytvořit portrét fotografa, neméně zajímavé bylo nafocení detailu nohy. Posledním úkolem, který se v okolní přírodě jevil jako obligátní, bylo vyfotografování krajinného detailu. Celou akci zaštítila firma Canon, generální partner národních parků České republiky, která poskytla kvalitní techniku od fotoaparátů, objektivů a zábleskových zařízení až po tiskárny a fotopapíry. Od zkušených profesionálů se účastníci na přednáškách například dozvěděli, jak upravovat a archivovat fotografie na PC. Již nyní se připravuje další ročník soutěže Mladý objektiv a příroda a na ni navazující podzimní fotografická pracovní dílna na Rýchorské boudě. Proto by mladí fotografové neměli váhat vyrazit do přírody a fotit, fotit a fotit. Ať se již nyní může porota těšit na díla nových mladých nadějných fotografů. Radek Drahný 6 1 — Reklamní foto pro firmu Canon 2 — Vítězný snímek v kategorii Detail v přírodě – 0Jan Porazil 3 — Vítězný snímek v kategorii Portrét fotografa – Tomáš Frydrych 4 — Vítězný snímek v kategorii Nohy – Miloš Duchoslav 5 — Soutěžní snímek v kategorii Detail v přírodě – Anna Elexhauserová 5 6 — Volná tvorba z Rýchor – Petr Marhan 11 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:56 Stránka 12 o čem se hovoří „Přijďte pobejt“ Jak vnímáme soudobé Krkonoše – nejvyšší tuzemské hory s neskutečně mnohotvárnou přírodou, chráněnou v prvním českém národního parku? Do médií se stále dostávají v rozmanitých úhlech pohledu, ovšem v zimě převládají atraktivní, zábavní Krkonoše rekreačně-technické. Ve městech i volné krajině významně ovlivňuje veřejný prostor venkovní reklama. A tady už se najde místo téměř výhradně pro výtvarně často pokleslou propagaci sjezdového lyžování. 12 Názvy horských lyžařských lokalit Krkonoš a Jizerských hor od listopadu nepřehlédnutelně dominují obloze nad pražskou severojižní magistrálou. Transparenty jsou nataženy mezi zdmi činžáků v Mezibranské a Legerově ulici, v prostoru s neobyčejně zkaženým vzduchem (foto nahoře). Reklama to bude velice účinná: v každodenní ranní zácpě je opakovaně vidí tisíce řidičů osobních aut, jedoucích do centra hlavního města. Automobilisté jsou vůbec dobrou cílovou skupinou: mívají nadprůměrné příjmy. Příznačné je, že v městské hromadné dopravě, která oplývá množstvím standardizovaných reklamních ploch, inzerce skiareálů zatím chybí. Zato kolem dálnic a silnic mířících k horám lákají na sjezdovky nesčetné billboardy v intervalu několika málo kilometrů. Nejrazantnější kampaň vede společnost Snowhill, která soustředila pod svá křídla skiareály Herlíkovice (na Žalém), Kozinec ( Jilemnice), Šachty (Vysoké nad Jizerou), Kamenec (Jablonec nad Jizerou), Ještěd a také šumavské Kašperské hory. Jí patří reklama v pražském centru a vede i v počtu billboardů okolo silnic. Agresivní červeno-bílo-černá grafika herlíkovického areálu pochází již z minulé sezony. Převládá jednoduché, úderné, dnes ojedinělé převážně typografické řešení. Aby dojem z častého opakování neunavoval, je letos obohaceno o konvenčnější verze s vyobrazenými sedačkami lanovky s lyžaři, happy snowboardisty na svahu atp. Jednotlivé areály tohoto provozovatele v kampani odlišuje barva. Jenže z modrozelených plakátů propagujících Ještěd stejně nakonec křičí červená písmena. Zaklínadlem kampaně je slovo „nový“. Stamiliony investované do obnovy technologií logicky následuje přiměřená částka utracená za reklamu. Společnost Mega plus (areál Černá hora – Janské Lázně, Malá Úpa) zobrazuje na svých prezentacích především kabinu nové lanovky na Černou horu. Neapeluje na chorobnou zálibu potenciálních klientů v novém, ale na jedinečnost své technologie v rámci Česka, vyjádřenou slovem „jediná“ nebo číslicí „1.“. Provozovatelé tradičních velkých skiareálů pravděpodobně spoléhají na jiné druhy inzerce, např. komerční přílohy deníků. Například Ski- Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 13 areál Špindlerův Mlýn má několik stálých billboardů „Nebe na zemi – Heaven on Earth“ od loňska v podhůří. V létě byly překryty obrázky mráčku na sedačce a sloganem „Vyvezeme vás až do oblak – i v létě“. Slouží zároveň jako návěst před křižovatkami. Snaží se být moderní a kultivované a nekřičí. Což je dobré pro okolí, ale méně účelné. Originální je obrázek večerního lyžování na osvětleném billboardu před Studencem. Na velkoměstském i horském konci cesty do Rokytnice nad Jizerou stojí billboardy společnosti Spartak Rokytnice. Kombinují výraznou grafiku s obrazem Lysé hory a Krakonoše, kterého adorují davy v siluetě dole; póza Krakonoše vzdáleně připomíná znělku televizní Krkonošské pohádky. Prezentace společnosti Markid Trutnov (areály Mladé Buky, Černý Důl, Dolní Dvůr) se odlišuje zdůrazněním podmínek pro rodinné lyžování. Spojuje fotografii dítěte s kreslenou postavičkou. Jediná reklamní plocha, na které hraje důstojnou roli krajina Krkonoš, je poměrně nevelká, nenápadně umístěná tabule obecního skiareálu Vítkovice-Aldrov u silnice v Hrabačově. Kotel na pozadí lanovky má propagační smysl, ale celek je nepřehledný a neúčinný. Krkonoše jako přírodní fenomén tedy v reklamě téměř neexistují. Na rozdíl od Alp, oblíbeného pozadí reklam na sportovní potřeby. Na nich Alpy Krkonoším konkurují celkem nenápadně a venkovní reklamy na alpské sjezdovky není mnoho. Zato v komerčních přílohách tisku jsou nabídky evropského lyžování, zejména v Rakousku, přinejmenším rovnocenně výrazné. O šeptané pověsti báječných velehor vybavených veškerým komfortem ani nemluvě. Na novopackém Babáku dvě poněkud komicky sousedící reklamy upozorňují (při silničním rychločtení) na „novou čtyřsedačkovou erotickou show“. Je otázkou, nakolik jinak legitimní propagace zábavy deformuje vnímání veřejnosti. Hory nejsou zboží určené ke spotřebě. Jiří Bašta foto autor a provozovatelé skiareálů Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 14 ekologická výchova Mladí strážci a prezentace informací Někdy před sto lety se novináři ptali amerického podnikatele Henryho Forda, co by dělal, kdyby měl posledních pět dolarů. Odvětil, že by je vložil do reklamy. Automobilový magnát si byl velmi dobře vědom toho, že pro jeho úspěch je především důležité, jaké mínění mají o jeho výrobcích klienti a jak bude svoje výrobky nabízet. Zamyslíme-li se nad jeho filozofií, zjistíme, že ji lze zobecnit a pak vztáhnout na veškeré lidské počínání. Stejně jako nemůže být úspěšný výrobce automobilů, pokud svoji práci neumí prodávat, nebude mít úspěch ani strážce, který nedokáže dobře prezentovat svoji práci. Poslední letošní setkání mladých strážců zapojených do Junior Ranger Project (JRP) Follow Up proběhlo v sobotu 2. prosince 2006 ve Vrchlabí a bylo zaměřeno na téma Strážce a prezentace. Odvíjelo se od myšlenky – nemusíš znát tisíc kytek latinsky, stačí, když jich znáš sto česky a umíš o nich dobře povídat. Celý den byl tedy věnován umění osobně předávat informace lidem při přednáškách nebo exkurzích. Mladí strážci si na začátku programu prohlédli prezentaci o tom, jak se dělá dobrá prezentace a pak podle zadání si také vlastní prezentaci připravili. Učili se třeba to, jak se vyhnout třem stejným slovům v jedné větě. Každý Mladý strážce dostal jeden strom ve vrchlabském zámeckém parku a v literatuře vyhledal důležité informace o dané dřevině. Jedna věc je ale mít vše v bodech na papíře, jiná pak přednést text ostatním tak, aby si to zapamatovali. Proto se později mladí strážci trousili po dvoře a se zadumaným výrazem polohlasně cvičili intonaci, rytmus a vůbec celý svůj verbální i neverbální projev. Velmi svazující a jazyk lámající byla kamera pana Hlouška, která všechno pečlivě natáčela. Zájemci pak podle natočených záběrů mohli svůj projev náležitě vyladit. Je až neuvěřitelné, kolik chyb v přednesu na sobě sebekritický necvičený lektor může v záznamu objevit. Poměrně nepříjemné bylo pro začínající lektory pozdravit své imaginární posluchače do velkého zrcadla. Málokdo se dokázal postavit metr před něj, podívat sám sobě do očí a začít dobře mluvit. Jindy brilantní a mrštný jazyk suverénního puberťáka nebyl schopen formulovat pouhý pozdrav. Vlastní prezentace proběhly odpoledne v parku. Mladí strážci přímo u stromu demonstrovali jeho vlastnosti a charakteristické znaky. Po kaž- 14 dém vystoupení ostatní hodnotili projev svého kamaráda. Pěkně o svém stromu mluvily Bára Hloušková a Martina Hubařová, která měla z kamery velké obavy. Její projev byl navzdory tomu velmi dobrý, jen s drobnějšími nedostatky. Lektoři této části JRP, Michal Skalka z oddělení terénní služby a Květa Černohlávková z Pedagogické fakulty Karlovy univerzity v Praze, sestavili také pracovní listy. Mladí strážci je po programu vyplnili a odevzdali. Slouží mimo jiné i k tzv. zpětné reflexi, tedy jako informace pro lektory, co všechno si posluchači zapamatovali a co jim v hlavě neutkvělo. Z více než hodinového záznamu natočeného na kameru je sestříhán asi čtvrthodinový snímek. Na něm se budou později demonstrovat chyby a nedostatky řečníků a bude použit jako materiál k dalšímu studiu. Posledním úkolem pro účastníky bylo vytvoření prezentace o zadaném stromu v programu Microsoft Power Point. Zde stačí jen pár snímků, aby pochopili principy sestavování kvalitní přednášky. Program Strážce a prezentace vznikl jako společné dílko Michala Skalky a Květy Černohlávkové. Zkušenosti z praxe se zde spojily se zna- Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 15 lostmi didaktiky a vytvořily zajímavý celek. Květa Černohlávková se zúčastnila letního JRP a načerpala z něj inspiraci do své diplomové práce. Zavrhla již rozpracovaný návrh na využití přírodního parku Košíře v Praze-Motole a nyní vytváří metodiku JRP pro správy chráněných území, které nemají čas nebo peníze připravit JRP v rozsahu jako v Krkonoších nebo na Šumavě. Uvažuje se tedy o šesti hlavních tématech, která dětem ve věku 14 až 16 let představí během víkendových schůzek práci strážců v chráněném území. Cíle jsou stejné jak v případě krkonošské varianty projektu, jen časově bude Květin projekt méně náročný a lektoři správ si budou moci vybrat mezi jednotlivými programy, které na sebe navazují jen velmi volně. Ty samozřejmě nebudou jen pouhou teorií, ale aspoň některé i vyzkoušeny v praxi. Jaký o ně je zájem, zjišťovala autorka dotazníkem u jednotlivých správ chráněných krajinných oblastí. Velmi potěšitelné je, že dosud projevilo zájem o vyzkoušení alespoň jednoho z nich osm správ. Diplomová práce Květy Černohlávkové byla již představena během semináře na Pedagogické fakultě UK a těší se podpoře Ministerstva životního prostředí. Michal Skalka, foto autor Včelaření Dnešním článkem bych chtěla naladit čtenáře k přemýšlení o včelách a jejich významu pro člověka. Chtěla bych také na příkladu jednoho včelařského kroužku ukázat, že začít se včelařením je možné už v poměrně raném věku. A v neposlední řadě chci upozornit na to, že včelaření může být zajímavým a užitečným koníčkem. Přestože můj život je od útlého věku spjat se životem včel (tatínek včelařil, tři bratři jsou včelaři, manžel a syn se této zálibě také věnují), to, co napíši, bude pohled zvenku, pohled laika, který chce svým selským rozumem pochopit, jak vlastně včely žijí, a čím jsou pro nás. Včelstvo je rodina. V moderních, velkoprostorových úlech má jednu matku, 600–1 200 trubců a 50 až 60 tisíc dělnic. Každý z této rodiny dělá to, k čemu je předurčen. Je to disciplinovaná rodina, která je soběstačná. Pokud do jejího života zasáhne člověk, využívající jejích produktů, musí jí nahradit odebrané medové zásoby cukrem. Největším přínosem včel pro člověka je opylování rostlin. Včely opylují až 90 % všech hmyzosprašných rostlin. Již Albert Einstein řekl: „Pokud by na Zemi zmizely včely, zbývají lidem pouze čtyři roky života“. Nejznámějším produktem včel je med. Pozor, laciný med nebude nikdy kvalitní. Dobrý med je nejlepší kupovat přímo od včelaře. Náklady na včelaření jsou poměrně vysoké, a tak není možné, aby byla jeho cena nízká. Dalšími včelími produkty jsou pyl, propolis, vosk, mateří kašička a včelí jed. Všechny včelí produkty mají léčivé účinky, ale je potřeba se dobře seznámit s jejich použitím. Včelařský kroužek při Základní škole Bernartice funguje třetím rokem pod vedením Břetislava a Jana Leblochových, zaměstnanců KSEV NA CO JE TŘEBA DÁT PŘI VLASTNÍ PREZENTACI POZOR: ● znát předem zájmy a znalosti posluchačů ● mít důstojný vzhled odpovídající povaze prezentace ● udržovat kontakt s publikem ● nezahltit mnoha informacemi ● používat demonstrační pomůcky ● držet se tématu ● informace podávat spíše jako drby, o suchá fakta lidi moc nestojí ● dodržet ● zahnat ● mít časový prostor nudu jakýmkoliv způsobem zpětnou vazbu (reflexi) Rýchorská bouda. Schůzky se odehrávají jednak ve třídě, kde se mladí včelaři seznamují s odbornými informacemi o včelách a včelaření a připravují se na včelařskou soutěž Zlatá včela. V dílně opravují staré rámky a stloukají nové. Nejzajímavější je ale vždy návštěva včelnice. Jedenkrát za rok zavítají mladí včelaři na Rýchorskou boudu, kde se setkají s dětmi jiných přírodovědných kroužků, vyrábějí svíčky ze včelího vosku a medové perníčky. Při zahájení činnosti měl kroužek tři včelstva v zapůjčených úlech. Dnes hospodaří již ve dvou vlastních úlech, zakoupeny byly základní ochranné pomůcky. Prostředky poskytl Český svaz včelařů, přispěly i obec Bernartice a město Žacléř. Med získaný při medobraní je rozdělen mezi jednotlivé členy podle celoroční aktivity, která je po každé schůzce zhodnocena. Děti tak letos domů donesly 6–12 kilogramů medu. Současně se včelařským kroužkem je v provozu také včelařská poradna, kterou můžete navštívit během školního roku každý pátek od 15 do 16 hodin. Dotazy se včelařskou tematikou je možné poslat také mailem na adresu: [email protected]. V dnešní době je v naší republice nedostatek včelařů. Staří odcházejí a mladých přibývá málo. Mnozí včelaři převzali úly se včelami po svých předcích a všechno kolem včel dělají pořád stejně. Jsou i jiní včelaři, kteří se zajímají o podstatu života včely, studují a srovnávají, zkoumají, co se děje, zabývají se problémy, chovem matek, prodejem včelích produktů. Většina včelařů má včelaření jako koníčka, někteří mají včelaření jako své zaměstnání. V obou případech je včelaření posláním, člověk ho musí dělat s láskou. Obojím včelařům přejme, aby se jim dařilo, to znamená, aby byl dostatek včelstev a nenaplnila se Einsteinova předpověď. Helena Leblochová, foto archiv 15 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 16 Svatí v Krkonoších Krkonoše nejsou žádným výjimečným místem na duchovní (křesťanské) mapě Polska nebo Česka, tím méně v rámci celé Evropy. A přece, s tímto místem jsou spjaty odkazy na pohanské kulty (např. prameny), nebo také mnohem mladší tradice spojené s postavou Ducha hor, Krakonoše. Spolu s postupujícím osídlováním přestávaly být vrcholky hor sídlem dávných božstev a démonů, ztělesňujících v menší či větší míře přírodní síly. V horách se začaly objevovat nové kultovní objekty, které se už přímo nevázaly k oněm místům. Byly to symboly křesťanství: kostely, kaple, kříže nebo sochy svatých. Časem vrostly do krkonošské krajiny, kterou si v některých případech lze už jen těžko představit bez tak charakteristických prvků, jakým je například kaple sv. Vavřince na Sněžce. Při putování po turistických cestách v horách i podhůří nebo při prohlídce památek v krkonošských obcích se s nimi setkáváme velmi často. Tak velmi nám zevšedněly, že na jejich přítomnost někdy zcela zapomínáme. A když už si jich všimneme, často nevíme, odkud a proč se tu vzaly a co představují. Když píši tyto věty, nemyslím na rozdíly v religiozitě Čechů a Poláků. Mým polským spoluobčanům je obecně připisována větší pobožnost – to však ještě neznamená, že by vám lépe než jižní sousedé dokázali popsat výjevy na kostelních obrazech, postavy zachycené v podobě soch, nebo množství symbolů souvisejících s křesťanským uměním. I sám sebe často přistihnu, jak marně pátrám v paměti… Dějiny náboženství se v posledních pěti stoletích odvíjely na oněch dvou stranách Krkonoš rozdílně. Slezsko bylo od časů reformace obydleno především protestanty, i když jeho vládci byli ortodoxními katolíky. Po slezských válkách v polovině 18. století se Slezsko stalo součástí protestantského Pruska. Protireformace tu nezanechala tak silné stopy a kult světců se omezil pouze na církevní půdu. V Čechách byla situace mnohem stabilnější – oficiální náboženství bylo po celou dobu katolické, navíc posilované plánovitou protireformací. Odrazilo se to ve větším počtu sakrálních prvků (zvláště barokních) ve zdejší krajině, než je tomu ve Slezsku. Zvrat poměrů přinesla až 2. světová válka, kdy ve Slezsku protestantské Němce nahradili katoličtí Poláci. V Čechách se zase na víře obyvatelstva výrazně podepsal komunismus. I tyto změny se odrazily v krajině. Zatímco ve Slezsku se objevilo mnoho nových kostelů, velké kříže k výročí milénia i malé křížky na místech dopravních nehod, v Čechách prakticky nic nového nepřibylo (byť mnohé objekty byly zrekonstruovány). Díky tomu české kostely, náměstíčka nebo kláštery dýchají atmosférou minulosti. Ve Slezsku takových míst není mnoho, a pokud přečkaly válečné pohromy, halí je pozlátko současné religiozity. Tam i tady byly památky na duchovní život našich předků tak trochu pozapomenuty, staly se méně čitelnými, méně srozumitelnými. Protože se drobné památky duchovního charakteru – zvláště pak sochy světců – již staly neodmyslitelnou součástí horské a podhorské krajiny, vždy mě zajímalo, co nebo koho představují a proč vlastně byly na svá místa postaveny. Moje amatérské pátrání tímto směrem nepřináší žádné nové objevy, ale doufám, že vás alespoň zaujme a umožní vám lépe porozumět prostředí, ve kterém je nám souzeno žít. V cyklu článků věnovaných podobám svatých, se kterými se můžeme setkat v Krkonoších, Jizerských horách nebo jejich podhůří, se vám pokusím přiblížit několik nejčastěji se vyskytujících nebo nejcharakterističtějších postav světců. Hezkou předzvěstí tohoto tématu již byla listopadová obálka KRKONOŠ – JIZERSKÝCH HOR se sochou sv. Josefa. 16 ▲ Svatý Jan Nepomucký shlíží na Krkonoše z Čertovky u Roprachtic P odle katolického kalendáře je 20. leden zasvěcen sv. Šebestiánovi. Patří mezi čtrnáct svatých pomocníků (v Polsku se jim také říká orodovníci), protože se věřilo, že jeho prostřednictvím je možno vyprosit si pomoc v době epidemií, postaru řečeno morových ran. Během takových epidemií byli na oltářích sv. Šebestiána zapalovány velké svíčky. Od dob, kdy v našich končinách přestaly být nákazy metlou lidstva, se obliba tohoto světce začala zmenšovat. Přesto tuto postavu nepotkal osud stovek jiných svatých, kteří upadli v zapomnění. Je tomu tak proto, že sv. Šebestiána (v Polsku i západní Evropě ho znají jako Sebastiana) zpodobnili ve svých dílech – obrazech, sochách nebo dramatech – takoví velikáni renesančního a barokního umění, jako byli Rubens, Girgetto nebo Veronese. Mučednický výjev sv. Šebestiána je opravdu velmi sugestivní. Světec je obvykle zobrazován jako obnažený mladý muž, přivázaný ke sloupu nebo kmeni stromu, a jeho tělo je probodeno několika šípy. Proto byl a je považován za patrona lučištníků, lovců, vojáků, střelců, puškařů, zahradníků a také lidí trpících infekčními chorobami. Jistě právě proto je postava sv. Šebestiána často umísťována mezi další svaté na morových sloupech. Ty byly stavěny na náměstích větších měst v období protireformace, především v zemích s habsburskými panovníky – tedy také v Čechách a ve Slezsku. Příkladem z Podkrkonoší mohou být morové sloupy v Hostinném nebo Nové Pace. Na polské straně Krkonoš se takový morový sloup dochoval v Lubomierzi (město na severozápad od Jelení Hory), bohužel však je ve velmi špatném stavu. Svatého Šebestiána přijalo jako jednoho ze svých patronů např. také Německo nebo město Řím. O světci samotném se dochovalo jen málo zpráv, historické dokumenty chybějí zcela. Žil snad ve 3. nebo 4. století v Římě, kde sloužil jako důstojník v gardě císaře Marka Aurelia Probuse (276–282 n. l. ), jindy se můžeme dočíst, že byl velitelem osobní stráže císaře Diokleciána (284–305 n. l. ). Byl pro svou víru umučen v době pronásledování křesťa- Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 17 nů. Protože samotnému císaři vyčítal ukrutnosti páchané na křesťanech, byl vydán na pospas lučištníkům. Polomrtvý byl nalezen ženou jménem Irena, která se o něho starala až do jeho uzdravení. Když nabral síly, vydal se na císařský dvůr a znovu si stěžoval císaři. A opět ho postihl trest; tentokrát však chtěl mít císař jistotu, že rozsudek bude vykonán, a rozkázal ho utlouci dřevěnými kyji. Po exekuci bylo mučedníkovo tělo vhozeno do stoky. Z té ho vytáhla a pochovala křesťanka Lucie a za čas byla nad zbytky jeho hrobu postavena bazilika San Sebastiano fuori le Mura. Naopak na místě mučednické smrti tohoto světce byl postaven dnešní kostel San Sebastiano al Palatino. V tamním relikviáři se nachází jeden ze šípů, kterými byl sv. Šebestián proklán, a také sloup, ke kterému byl přivázaný. Stejně jako k jiným svatým i ke sv. Šebestiánu se vážou některé lidové pranostiky. V dřívějších dobách v Polsku hospodáři předpovídali další průběh zimy právě podle počasí, panujícího na den sv. Šebestiána. Jestliže pršelo, zima měla být mokrá; mráz zase znamenal tuhou a dlouhou zimu. Česká pranostika, spojená s datem 20. ledna, zase říká: „O svatém Fabiánu a Šebestiánu zalézá zima za nehty i otužilému cikánu,“ ovšem také najdeme poučení, že „na svatého Fabiána a Šebestiána stromům opět míza dána“. SVATÝ ŠEBESTIÁN Dalšími populárními lednovými svatými jsou: Tři králové (6. 1.), sv. Anežka (21. 1.) a sv. František Saleský (24. 1.). Svatá Anežka byla mladičká mučednice z doby sv. Šebestiána. Byla obviněna za to, že se hlásila ke křesťanství, když se odmítla vdát a tvrdila, že již není svobodná, její srdce patří Bohu. Protože jí byla setnuta hlava (nebo, jak bylo tehdy v Římě obvyklé, jí bylo probodnuto hrdlo), mezi atributy podle kterých je tuto světici možno poznat, kromě beránka, holubů a hranice často najdeme i meč. Svatá Anežka je považována za patronku dívek, panen, obětí znásilnění, mladých párů a v novější době v Polsku také harcerek (tamních skautek). Málokdo ví, že v římské bazilice nesoucí její jméno se 21. ledna světí beránci, z jejichž vlny jsou vyráběna papežská pallia (což je vlněný pruh nošený na ornátu nejvyšších církevních hodnostářů). Svatý František Saleský byl francouzský biskup, filosof a teolog, který žil na přelomu 16. a 17. století. Jeho kult se rozvíjel v době protireformace (kanonizován byl v roce 1661) zvláště proto, že obracel zpět ke katolické víře kalvinisty. Je patronem spisovatelů a novinářů. Jeho zpodobení v oděvu biskupa můžeme vidět v mnoha barokních kostelích. a další lednoví světci Šebestián z morového sloupu, postaveného na hostinském náměstí roku 1678 Šíp z hrudi sv. Šebestiána v Nové Pace kdosi odnesl... Zdejší mariánský sloup je z r. 1716 Andrzej Paczos foto autor, Jiří Bašta a Jiří Dvořák Sv. Šebestián z balustrády morového sloupu v Pecce, 1720 (též foto nahoře) 17 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 18 HISTORIE HORSKÉ SLUŽBY V KRKONOŠÍCH 1875–1914 ■ Prvními zachránci na Krkonoších byli horští koncesovaní průvodci a zimní hlídači hřebenových bud 1900 ■ První organizovaná záchranná akce příslušníků dobrovolného Sboru hasičů ze Špindlerova Mlýna v prostoru Sněžných jam 1913, březen ■ Tragická smrt Bohumila Hanče a Václava Vrbaty – ideový základ záchrany na horách 1932 ■ Podnět Svazu lyžařů Republiky československé k vytvoření Sboru zachránců v Krkonoších 1934–1935 ■ Mimořádný počet horských tragédií – podnět ke zřízení Horské záchranné služby 1935 ■ Založen spolek Horská služba. Předsedou se stal vrchlabský okresní hejtman JUDr. Vladimír Vaina, pracovníkem spolku byl Bedřich Krátký 1939 ■ Zánik spolku Horská služba a vytvoření německé organizace zachránců na Krkonoších 1945 ■ Obnovení spolku Horská záchranná služba pod vedením Bedřicha Krátkého, jednatele HZS 1945–1948 ■ Předsedou spolku Horská záchranná služba JUDr. František Novák 1945–1951 ■ Bedřich Krátký ve funkci jednatele HZS a výkonného orgánu 1951 ■ Na valné hromadě ve Vrchlabí zvolen první volený předseda HZS MUDr. Miroslav Žďára 1952 ■ Druhým předsedou je zvolen Otokar Štětka. V tomto roce nastupuje na Krkonoších první placený tajemník spolku HZS Miroslav Hladík. Do náplně činnosti HZS zařazena intenzivní ochrana horské přírody. Provedeny první pokusy s radiospojením pro účely HZS 1953 ■ Tajemník M. Hladík odchází ke Státnímu úřadu pro tělesnou výchovu a sport jako referent pro HZS. Na Krkonoších nastupuje jako placený tajemník Otokar Štětka a první placený pracovník v terénu Jaroslav Kácovský. Spolek HZS je rozpuštěn 1954 ■ Vytvoření celostátní organizace Horská služba při ČSTV, jejíž součástí je Horská služba Krkonoše. Pod vedením Ing. Miloše Vrby a Ing. Bedřicha Urbánka je zahájen systematický výzkum sněhu a lavin. Zavedení prvních lavinových sond v Krkonoších 1961 ■ Uvedena do provozu stálá meteorologická stanice, obsluhovaná Horskou službou, na Vrbatově boudě 1966 ■ Opatřen první lavinový pes v Krkonoších jménem Herma; psovod Wolfgang Berger z Pece pod Sněžkou. Od šedesátých let minulého století pokračuje ve sledování lavinového nebezpečí pracovník HS Krkonoše Valerian Spusta 1967 ■ Opatřen první sněžný skútr pro HS Krkonoše 1968 ■ Dochází k největšímu lavinovému neštěstí v dějinách Krkonoš. Lavina v dolině Biały Jar na polské straně si vyžádá 19 obětí, převážně mladých lidí. HS Krkonoše se aktivně účastní záchranných prací, nasazen lavinový pes Herma s psovodem W. Bergrem. Zavedení první skládací modifikace Thomasovy dlahy. Díky několikaletému úsilí pánů ing. Miloše Vrby (Krkonoše) a Jaroslava Mikoláše (Krušné hory) je československá HS přijata za člena mezinárodní organizace IKAR 1975 ■ 16. ledna se stala tragická nehoda na polském úbočí Sněžky, kde při obětavé pomoci českému turistovi zahynuli Jan Messner a Štefan Spusta, oba terénní pracovníci HS Krkonoše 1979 ■ První kurz HS a letky Ministerstva vnitra. Nasazen vrtulník Mi-8, výcvik probíhal na Horních Mísečkách a v Labském dole 1989, leden ■ Ledové hory, velké množství uklouznutí lyžařů a turistů. Několik lidí přišlo o život. Tragická nehoda v Klínovém potoce, zahynula učitelka a její žák 1991 ■ První záchranný let pro těžce zraněnou českou turistku do sedla Růžové hory. 16. ledna odpoledne přistál vrtulník LZS Hradec Králové na Růžové hoře, postižená přežila 18 1992 ■ V lednu během jednoho týdne se tři lidé zřítili z cesty vedoucí českým úbočím Sněžky. Všichni zahynuli. Společná záchranná akce s polskou horskou službou GOPR 1997, červenec ■ Povodně na Moravě. Šest členů HS Krkonoše odletělo pomoci do postižené oblasti 1997, září ■ Vrtulník soukromé firmy narazil do severního úbočí Kozích hřbetů. Tři lidé zahynuli, jeden byl v kritickém stavu transportován Horskou službou k vrtulníku LZS Hradec Králové; nehodu přežil 1997, říjen ■ Letecká služba policie ČR a HS poprvé v republice uskutečnila cvičnou evakuaci pasažérů ze sedačkové lanovky ve Svatém Petru. Po odchodu V. Spusty do důchodu pokračuje jako lavinový preventista Adolf Klepš, po něm Pavel Cingr 2001, prosinec ■ Lavinová nehoda v Polsku. V Lomnické jámě zahynul polský skialpinista, jeho sestra neštěstí přežila. Akce se zúčastnilo více než 40 členů HS Krkonoše 2005, únor ■ Lavina v karu Malého Stawu připravila o život dva členy GOPR. U nehody asistovaly dva vrtulníky Policie ČR a asi padesát členů HS Krkonoše 2006 ■ První přistání vrtulníku na Sněžce. Zkolabovaný turista byl transportován do zdravotnického zařízení a přežil Horskou službu netvoří anonymní šedivý dav, ale konkrétní lidé. Proto tolik jmen. Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 19 minerály Hyalit z Kozákova Horská služba České republiky je 39 let členem mezinárodní organizace IKAR. Je nutné vysvětlit, co to IKAR vlastně je. Byl založen ve dnech 28. 8. – 3. 9. 1948 ve Wilden Kaiseru a Obergurglu v Rakousku, za účasti delegátů organizací zabývajících se záchranou v horách. Zastoupeny byly následující země: Rakousko, Německo, Švýcarsko, Itálie a Francie. Již z názvu organizace je zřejmé, že se jednalo o ryze alpskou záležitost – Internationalen Kommission für Alpines Rettungswesen znamená Mezinárodní komise alpského záchranářství. Žádné jiné země u zrodu IKAR nebyly přítomné a další nealpské země byly později postupně přijímány. V roce 1951 byla přijata bývalá Jugoslávie; Československo, Polsko a Španělsko se staly platnými členy IKAR ve dnech 16.–23. 6. 1968 v Itálii na Rifugio Monzino, chatě, která leží v masivu Mont Blanku nad známým horským střediskem Courmayeur. Za tehdejší československou Horskou službu byli na zasedání delegováni Slováci v čele s Fero Mrázikem a především ing. Miloš Vrba, který přednesl za naši Horskou službu referát. Považuji za důležité zde uvést, že největší zásluhu na vstupu čs. Horské služby do IKAR má již bohužel nežijící Jaroslav Mikoláš, člen Horské služby z Krušných hor. Tento pán byl v šedesátých letech předsedou ústředního výboru čs. Horské služby; uměl velmi dobře německy, což bylo pro jednání v IKAR nutné. Jaroslav Mikoláš několikrát jednal společně s Milošem Vrbou s vedoucími funkcionáři IKAR o možnosti přijetí naší Horské služby. Konečně se oběma pánům podařilo v roce 1966 vniknout do IKAR jako pozorovatelé. Miloš Vrba byl vyzván, aby vypracoval zmíněný referát o čs. Horské službě a napsal žádost o přijetí. Tehdy nám velmi fandil předseda IKAR dr. Rudolf Campell ze Swiss Alpine Clubu. Od roku 1968 působil v lavinové komisi IKAR Ing. Miloš Vrba, v lékařské komisi MUDr. Antonín Hruška, ale oba byli postupně „odejiti“, protože byli bezpartijní. Členství Horské služby společné pro českou i slovenskou Horskou službu doznalo změny v letech 1992–93, kdy se naše republika dělila na dva samostatné státy. Na zasedání IKAR ve Windischgarstenu požádala česká delegace Horské služby o samostatné členství a to bylo respektováno. Nyní je Horská služba ČR právoplatným a samostatným členem IKAR a má zastoupení ve všech komisích: lékařské, lavinové, pozemní a letecké záchrany. Letos oslaví Horská služba Krkonoše 73 let trvání a je příjemné konstatovat, že jsme polovinu existence Horské služby v českých zemích členem prestižní instituce, sdružující dnes záchranné organizace z celé Evropy i zámoří, s delší členskou tradicí než země skandinávské, Anglie a zámořské státy, USA a Kanada. V českých horách se bohužel zasedání IKAR nikdy nekonalo, v minulosti bylo zasedání v roce 1974 ve Smokovci ve Vysokých Tatrách a nejblíže v roce 1996 na polské straně Krkonoš v Karpaczi. Horská služba České republiky je tedy v tomto roce 39 let členem IKAR díky politickému oteplení v roce 1968 a díky neúnavné snaze dvou mužů, Jaroslava Mikoláše a Ing. Miloše Vrby. Přemysl Kovařík Horská služba Krkonoše foto archiv Jméno této odrůdy opálu je odvozeno z řeckého slova hyalos, což znamená sklo, které svým vzhledem připomíná. Někdy se mu také říká skelný opál. Patří mezi méně časté odrůdy opálu. Název opál má původ ve staroindickém sanskrtu, kde upala znamená drahocenný kámen. Různé druhy opálů, které se liší především barvou, mají názvy, jako např. obecný, masový, mechový, mléčný, voskový, železitý a drahý. Chemicky se však vždy jedná o oxid křemičitý se 3–12 % vody. Jako typický nerostný koloid nevytváří krystaly a je amorfní. Někdy obsahuje příměs trydimitu a cristobalitu. Vryp má bílý, lesk matný až skelný, štěpnost mu chybí, ale má lasturnatý až nerovný lom a tvrdost podle Mohsovy stupnice dosahuje až 6,5 stupně. Opál se v přírodě vyskytuje především v sopečných a usazených, ale i v přeměněných horninách. V České republice jsou nejpěknější výskyty hyalitu známé na lokalitě Valeč severozápadně od Lubence v Doupovských horách. Průhledný, čirý hyalit má skelný lesk a někdy je slabě namodralý, červenavý nebo nazelenalý. Vytváří povlaky, kapkovité, hroznovité a ledvinité shluky. Na sopečných tufech připomíná sklo nebo vypadá jako kapky vody. V okolí Valče vytváří světoznámé až čtyři centimetry vysoké povlaky uspořádané do tzv. korunek. Vzácně byl zjištěn i na dalších lokalitách vulkanitů v Českém středohoří. Hyalit se místy objevuje i v čedičích ze starších prvohor v barrandienské oblasti. K dalším známým výskytům u nás patří ložisko prvohorních železných rud nedaleko Chabičova. Skelný opál se také vyskytuje v kůrách zvětrávání u Vícenic nedaleko Moravských Budějovic. K novým, dosud neuváděným lokalitám patří severní svah Kozákova v lomech u Smrčí, kde hyalit vytváří povlaky a kapkovité agregáty na ploše o velikosti až několik centimetrů čtverečních. Vyskytuje se na čedičích a jejich tufech. Hyalit byl také nalezen i v různých dalších sopečných oblastech světa. Ve Slovenské republice je známý z Dubníku, kde doprovází mléčné a drahé opály. Lidé znali opály již od starověku, a tak není divu, že je opředli pověrami a legendami. Orientální národy spatřovaly v opálech sídlo ducha pravdy. Opál měl činit svého majitele neviditelným. Drahý opál ochraňoval před starostmi a podrážděností, navracel ostrost zraku a jiskru očím. Plinius Starší o drahém opálu napsal: „V opálu můžete vidět ohnivé plameny karbunkula, velkolepý purpur ametystu, zelené moře smaragdu, všechny barvy spojené v jediné zrno.“ Boetius de Boot, dvorní lékař císaře Rudolfa II., popsal v roce 1609 jeho pestrou hru barev a uvádí, že přináší lidem uklidnění nervů, zmírňuje bolesti srdce a pomáhá proti melancholii. Proto byly opály až do konce 19. století vysoce ceněny. Tehdy se však rozšířil názor, že přinášejí neštěstí. V současné době jsou opály znovu v módě a vybrušují se do čočkovců. Tyto kabošony se vsazují do nejnáročnějších šperků, prstenů, náramků, náhrdelníků i broží. Hyalit naopak patří mezi drahé kameny, které se používají do šperků rovnou ve své zajímavé přírodní formě. Tomáš Řídkošil, foto autor 19 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 20 Větrná elektrárna pod Sněžkou Vítr, počasí a vize ▼ Podle saských novin Schlesische Gebirgs-Zeitung ze září 1924 bylo bezpečné spojení Sněžky s okolním světem i v zimě zajištěno výměnou čtyři milimetry silného vedení za šestnáctimilimetrové, vedené pouhých 25 cm nad zemí. Na Slezském domě pokročila instalace větrného generátoru k výrobě elektrického proudu tak daleko, že se mohl uskutečnit zkušební provoz. Proti nepřízni počasí na hřebeni byl generátor chráněn různými systémy. Několik voltů napětí, v zimě připojených na lopatky, mělo zabránit tvorbě námrazy. V textu vycházíme ze sborníku Mythos Schneekoppe, který uspořádal a ve vlastním nakladatelství vydal v r. 2003 Klaus Christian Kasper. Černobílé snímky jsou částečně pravdivé, částečně přikrášlené původními fotografy. Větrná elektrárna na tehdy dosti zastavěném Obřím hřebeni dominovala svému okolí úplně stejně jako dnešní větrné elektrárny 20 Dr. Baer napsal v říjnu 1924 v Průvodci Krkonošemi: „Voda a vítr mají to společné, že jsou člověku k dispozici bezplatně, ale jejich činnost je nespolehlivá. V moderní době, kdy se průmysl neočekávaně rozvíjí, se používá jako zdroj energie hlavně uhlí, ale jeho těžba je nákladná a zásoby v zemi jsou bohužel omezené. Proto se stále více přechází na vodu, která se v období bohatých na deště shromažďuje v údolních přehradách, a nejnověji také na větrný zdroj energie. V nové vylepšené formě se oživují staré vysloužilé větrné mlýny. Je možno vypočítat, že teoreticky je v Německu k dispozici průměrný větrný výkon miliardy koňských sil a je tisíckrát větší než celkově dosažený výkon vodních elektráren.“ (Kdyby pan Baer žil v dnešní době, určitě by měl radost z toho, jak se jeho „větrná“ vize změnila v Německu ve skutečnost – pozn. aut.) Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 21 ▼ ▼ Obří bouda, Slezský dům a shluk kiosků. Objekt strojovny za Slezským domem, na dobovém obrázku ještě se zbytky stožáru, přežívá již 82 let Hnací kolo větrné elektrárny o průměru 15 m bylo umístěno na 22 m vysokém stožáru. Při průměrné rychlosti větru 8–10 metrů za vteřinu měl její výkon dosahovat 50–60 koňských sil, tedy 37–44 kW „Vlastník nově postaveného Slezského domu pan Hugo Teichmann oživil snahy o využití větru na úbočí Koppenkegels tím, že se spojil s drážďanskou firmou Vereinigte Windturbinenwerke. Poradce této firmy pan Dr. Ing. Liebe si celé zadání podrobně prostudoval, přezkoušel, vzal v úvahu klimatické podmínky v horském sedle a všechny možnosti týkající se proudění vzduchu v sedle nad Obřím dolem ve výšce 1 400 metrů, tedy v téměř arktickém klimatu. Neopomněl zdůraznit obvyklou rychlost větru v okolí Sněžky 8–10 metrů za vteřinu, dlouhé a tuhé zimy s možností námrazy. Podle toho je nutno volit systém, který by plochou odpovídal těmto podmínkám. Je nutno zvětšit vzájemný odstup větrných lopatek a vzít v úvahu i obložení ocelové konstrukce dřevem, aby byla zachována i možnost výstupu nahoru. Celé zařízení, které se právě staví, se skládá z 22 metrů vysokého stožáru, na kterém je umístěno větrné kolo o průměru 15 metrů. Při výše uvedené rychlosti větru bude výkon činit 50–60 koňských sil (37–44 kW). Na Slezském domě se nyní takto získaná energie využije pro osvětlení pomocí 250 žárovek, mohou být instalovány elektromotory pro kuchyňská zařízení, prádelny, chladničky a ohřívače. Do již existujícího kotle parního topení budou nainstalovány elektrické odpory a bude možno pořídit sušárnu na prádlo a mokré oblečení hostů a také v pokojích instalovat tepelné zářiče. Větrný systém bude největší z doposud vybudovaných zařízení a představuje pionýrskou práci firmy Vereinigten Windturbinenwerke. Proto se zabuduje celá řada přístrojů, které dá k dispozici zdarma firma Allgemeine Elektrizitaetsgeselschaft (Rozvodné závody) pro celodenní záznam intenzity proudu pro účely porovnání s meteorologickými povětrnostními zprávami. Pan Dr. Liebe očekává, že konstrukce, založená na jeho dlouholetých předběžných výzkumech, bude mít velký úspěch.“ V dalším vydání časopisu Wanderer (Turista) informuje dr. Baer, že „vrtule, která byla uvedena do provozu v polovině října, přestála již dvě mocné vichřice a neutrpěla přitom vůbec žádné škody. Celá ocelová konstrukce prokázala díky své elastičnosti, že je odolná proti nepříznivým vlivům a proti námraze, protože při provozu vibruje a tak se zabrání usazování ledových krystalků. V každém případě hledí majitelé a stavitelé odvážného podniku s klidnou myslí do budoucnosti.“ Sněžení V polovině ledna 1925 uveřejnil časopis Der Bote aus dem Riesengebirge tuto zprávu: „Větrná turbína na úpatí Sněžky vedle Slezského domu je pro tento dům neocenitelný pomocník. Generátor o výkonu 60 koňských sil nabíjí akumulátory s kapacitou 1 160 ampérhodin. Elektrickým proudem se pohání ledárna, pražírna kávy, chladírna a prádelna a je osvětleno 200 míst v boudě. Věž je vysoká 30 metrů až k vrcholu kola, které má průměr 15 metrů.“ Další informace o elektrárně je z Der Bote (Zpravodaj) z 31. ledna 1925: „Poprvé v této doposud na sněžení chudé zimě na vrcholcích hor tak hustě sněžilo, že sněhová vrstva na hřebenech byla 40 až 60 centimetrů.“ Havárie! Dne 1. února se v Der Bote píše: „Vichřice o síle 10, která řádila v noci na pátek, způsobila na nové větrné turbíně velké škody. Ulomila se horní část věže s kolem a byla odváta do vzdálenosti asi 10 metrů. Zachoval se pouze zbytek věže. Odlomené díly vážily cca 130 metrických centů. Osud větrné turbíny u Slezského domu vzbudil všeobecný zájem. Nedošlo k poškození strojního zařízení v přístřešku věže a tak namísto větrné turbíny mohl být nasazen motor na naftu. Základy na padesátikoňový motor Deutz byly již připraveny. Budiž zdůrazněno, že pan Hugo Teichmann, vlastník Slezského domu, neutrpěl havárií větrného kola žádné škody, protože se to stalo v záruční době.“ Zima odešla, přišlo jaro a léto. Diskuse o obnově větrné elektrárny zaměstnávala lidi a úřady s tímto výsledkem: Větrná turbína u Slezského domu, která byla před několika měsíci zničena větrnou bouří, nebude obnovena, nýbrž nahrazena Dieselovým motorem o výkonu 50 koňských sil. V pozdním létě přišla další informace: „Předsednictvu úřadu v Seidorfu (…) byla doručena žádost o povolení k výstavbě větrné elektrárny u Slezského domu, což podnítilo mnoho přátel přírody k razantním protestům. Bylo usneseno, že jak vzhled turbíny, tak i způsobený hluk podstatně ovlivňují charakter krajiny a že takovéto dílo může stěží vyhovět tam panujícím povětrnostním podmínkám. Předseda seidorfského úřadu tento pokus odmítl. Pokus o povolení obnovy větrného kola na Slezském domě byl také odmítnut ve druhé instanci u zemské rady v Hirschbergu (Jelení Hoře). Správa Slezského domu podala proto stížnost k zemskému prezidentovi.“ Proti výstavbě „větrného motoru na Sněžce“ se 15. srpna vyslovil i Horský zpravodaj: Elektrárnu nazval příšerou a dále doslova uvedl: „Kroutící se, zuřící a hučící obří netvor, poté co padl za oběť přírodním silám, nesmí opět oživnout. Netvor tohoto druhu by ukradl pohled na Sněžku, poslední ze zbytku původní přírody, a za žádných okolností nepatří na horské hřebeny.“ A poslední podzimní informace: „Skončila krátká a ‚bouřlivá‘ historie ‚větrného motoru‘. Zůstává jediné, přístřešek vedle Slezského domu, o kterém brzy nikdo nebude vědět, co to mělo být. Mezitím byla věž turbíny demontována, aby strojovna neupoutala žádného turistu.“ Závěr Osmdesát let fosilní i jaderné energetiky způsobilo vyčerpání zdrojů a takové škody na životním prostředí, že na cestě k využívání všech možných obnovitelných zdrojů energie už není návratu. Hugo Teichmann měl vizi, která se v Německu již naplnila. U nás o ní teprve začínáme diskutovat a začínáme na vhodných lokalitách nesměle stavět první „větrníky“. Jaroslav Peterka foto ze sbírky Krkonošského muzea ve Vrchlabí text je převzat z časopisu 21 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 22 Žacléřsko na historických Úvodem trochu historie Breitova vila – kdysi sídlo majitele žacléřské sklárny, dnes základní umělecké školy ▲ Žacléřské náměstí s kostelem Nejsvětější Trojice na snímku Louise Glasera z Lipska ▲ Pozdrav ze Žacléře v Čechách. Vydal Franz Wenzel, Broumov 22 Věděli jste, že první předchůdce pohlednice spatřil světlo světa už v roce 1865? Tehdy však tajný poštovní rada Heinrich von Stephan se svým návrhem neuspěl. Byl odmítnut delegáty 5. světové poštovní konference v Karlsruhe. Otevřená listovní zásilka byla totiž považována za nemorální a urážlivou. Zásilky musely být až do roku 1869 řádně uzavřené. V tomto roce se podařilo prosadit ministerskému předsedovi Emanuelu Herrmannovi ve Vídni první korespondenční lístky. Lístek stál dva krejcary a již první měsíc se jich prodalo 1,4 milionu kusů. Roku 1870 přetiskl tiskař August Schwartz z Oldenburgu na korespondenční lístek obrázek z prusko-francouzské války a na světě byla nová dopisnice. Po Čechách začaly první předpohlednice – korespondenční lístky s dotiskem – obíhat roku 1873 a v roce 1878 byla pohlednice oficiálně označena za úřední ceninu. Zatím nejstarší známý přítisk s motivem z českého území zachycuje vrchol Sněžky s českou i pruskou boudou a kapličkou a dochoval se na korespondenčním lístku Německé říšské pošty odeslané r. 1873. První pohlednice se poněkud od dnešních typů lišily. Celá zadní strana sloužila k vypsání adresy, na přední straně se nacházel obrázek a místo pro text. Říkalo se jim pohlednice s dlouhou adresou a používaly se do roku 1905, kdy byly nahrazeny tzv. pohlednicemi s krátkou adresou, vydávanými dodnes. Pohlednice se velice brzy staly sběratelským artiklem a cenným historickým materiálem. Díky sběratelům můžeme nahlédnout objektivem fotoaparátů a perem kreslířů do minulosti. Některé obrazové i textové informace zůstaly dochovány pouze na pohlednicích. Barevné litografie někdy pohled do krajiny idealizovaly a byly ozdobeny většinou secesními motivy. Pravidelné zachycování obcí, měst, plenérů, významných událostí, budov a někdy též jejich interiérů k nám dnes hovoří přesvědčivěji než obsáhlé texty. Až si posteskneme, že vynález fotografie nepřišel o desetiletí dříve. Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 23 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 24 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 25 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 26 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 27 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 28 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 29 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 30 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 31 ▼ poměrně často. Dříve byly, hlavně pokud se vyskytovaly v obydlené krajině, považovány za obětní mísy předslovanského osídlení. Obyčejní lidé jejich vznik spojovali s čerty. V německých názvech skal se skalními mísami se to čerty jen hemžilo. V místě, kde stezka začíná strměji stoupat, stojí vlevo od cesty Půlený kámen. Ten patří k jednomu z nejzajímavějších objektů hřebene. Na Půleném kameni se nachází velké množství skalních mís, některé z nich jsou velice hluboké. Případně jsou i kaskádově nad sebou. V jižní stěně jsou hluboké odtokové žlábky či spíš žlábkové škrapy. Vrchol není turisticky přístupný a ani nepatří mezi vrcholy schválené pro horolezeckou činnost. Při výstupu po značené pěšině procházíme mezi skalními bloky. Vpravo od cesty je skalní okno vyvinuté na aplitové žíle. Vlevo od cesty stojí kus od sebe dvě skalní věžičky. Nazývají se Drbny. Vzdálenější z nich je zajímavá tím, že v její vrcholové části je úzká skalní mísa, která se prohlubovala tak dlouho, až prošla skrz celým vrcholovým blokem. Skalky jsou nízké, ale stojí při hraně mrazového srubu. V dobách ledových se mráz a změny Drobné obří hrnce na vlasové puklině (pod Nosem) ▼ Jeden z prvních stupňů kaskády vodopádů Černého potoka pod skálou zvanou Nos teplot podílely na rozrušování hornin a modelování terénu. Právě zde ve výšce téměř 1 000 m n. m. je mnoho kamenných svědků tohoto zvětrávání. Pod skalními sruby jsou mírně ukloněné plochy, které nazýváme kryoplanační terasy. Nesetkáme se zde se suťovými poli, neboť jsou alespoň částečně pokryta vegetací. Nás čekají poslední dvě krátké odbočky k vyhlídkovým bodům. Kvůli lesním kalamitám máme dnes skvělou možnost si prohlédnout tvary terénu, které vznikly působením mrazu. Rozlámání skal na bloky, posuny bloků, vytvoření drobných jeskyní. Mají charakter krátkých tunelů, velmi nízkých prostor pod plochými skalkami nebo nepravidelných prostor mezi bloky. Najdeme je například v blízkosti vrcholu Poledních kamenů. Několik metrů od vrcholové skály stojí blok, jehož jedna stěna je tvořena odkrytou aplitovou žílou. Ta je celkem pravidelně rozpraskána a tvoří drobnou mozaiku, jejíž obdoba se v usazených horninách nazývá skalní fazety či polygony. Těsně vedle pak stojí nepříliš pravidelný skalní hřib, jehož hlava leží na menším bloku. Turistická cesta pokračuje bývalým průsekem a opouští vlastní hřeben. Nedostaneme se tak ke skalám, které jsme viděli z vrcholové vyhlídky. Jediná, pouze horolezecky přístupná skála, se nazývá Emilova věž. Je to typický tor – skála, která zbyla na temeni po mrazovém zvětrávání. Rozsáhlejší, nepravidelné a většinou snadněji přístupné vrcholky se nazývají skalními hradbami. V dobách maximálního zalednění se kontinentální ledovec, který pokrýval celý sever Evropy, zarazil o severní svahy Jizerských hor a dokonce překonal sedlo u Jitravy v Ještědském hřbetu. Mráz rozevíral pukliny ve skalách a posouval velké bloky. Velké tenké desky se ze skalního masivu odlučovaly exfoliací. Je třeba si uvědo- mit, že žula tuhla ve velké hloubce krytá silnou vrstvou starších hornin. Ty však už v centrální části Jizerských hor nenajdeme. Křemen z nich však tvoří pískovcové skály Českého ráje. Žula se postupně dostala na povrch. Síly, které v hornině zbyly od tlaku nadloží, se musely nějak uvolnit. Zdejší hornina je křehká, a tak došlo k rozpraskání a odlupování slupek. Rovněž ohřívání povrchu skal sluncem způsobuje zvětrávání. Křemen, který je jedním ze tří typických minerálů žuly, má velkou tepelnou roztažnost. Každodenní střídavé ohřívání a ochlazování stačí k vytvoření drobných trhlinek, živec je snadno štěpný. Na jeho úlomcích si můžete všimnout, že při určitém osvětlení odráží paprsky na mnoha ploškách. Hrubozrnnost zvětrávání napomáhá. Polední kameny jsou velmi atraktivním skalním hřebenem, který leží nad hranicí bukového lesa, a než jeho vrcholová část zaroste novou smrčinou, bude umožňovat krásné výhledy. Doporučuji však vyčkat s návštěvou těchto míst na příchod jara. Hřeben nepatří mezi lyžařské ani cyklistické terény a i chůze vám může dát zabrat. Po překonání popisované trasy můžete pokračovat buď na Smědavu, nebo po zpevněné lesní cestě doprava a zpět na zelenou značku. Jan Mertlík foto autor 31 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 32 kronika K historii českých jmen v Jizerských horách Rozmezí, Hřebínek, Tišina, Závory — jak krásně znějí mnohá jména. Návštěvníkům Jizerských hor připadá, jako by tato jména byla s krajinou srostlá odnepaměti. A přesto, zdá se až neuvěřitelné, že řada z nich je „mladá“ teprve pár desítek let. převzali z češtiny. V následujících staletích, důsledkem tzv. druhé vlny německé kolonizace, během níž byla germanizována i jižní část Jizerských hor, se pak vyvíjí pouze německé názvosloví. Nová kapitola českého názvosloví se začíná psát až na přelomu 19. a 20. století. Objevují se první české topografické popisy hor, průvodce a cestopisy. Německé názvy, v nichž bylo možno rozeznat staré slovanské nebo české základy, byly přirozeně rebohemizovány – a tak se znovu objevují jména Kamenice, Blatný potok nebo Desná. Jména zásadních krajinných útvarů, které byly v němčině průhledné, byly jednoduše přeloženy. Některé překlady z přelomu 19. a 20. století se v názvosloví zachovaly dodnes v nezměněné podobě (Černá hora, Ptačí kupy, Špičák, Dračí vrch aj.), u některých se časem mírně pozměnila forma (Polední vrch, dnes Poledník; Kopřivnice, dnes Kopřivník). Složitější to již bylo u méně průhledných jmen – řada umělých názvů nebyla utvořena zrovna ústrojně – nevhodné byly například předložkové názvy dvou nejvyšších vrcholů v horách – Na Vyhlídce (Jizera) a U Obrázku (Smrk). Většina objektů se ale v této době svého českého ekvivalentu nedočkala a nadále byla uváděna německy. Situace se poněkud proměnila po roce 1918, kdy Čechů v pohraničí přeci jen přibývá. Vznikají lidové názvy, které se postupně vžily a přetrvaly dodnes (např. Královka, Hajní kostel nebo o něco starší Smědá ad.). Množí se ale i pokusy o umělé vytváření jmen. Ve 30. letech zpracoval českolipský činovník KČST Bohumil Kinský turistického průvodce, kde byla již uváděna převážně česká jména, a příručku, v níž všem názvům ze známé mapy Josefa Matouschka (Spezial-Karte vom Jeschken u. Isergebirge, 1927) přiřadil české ekvivalenty. Některá česká jména byla utvořena vhodně, platí to zejména pro slovotvorně zformované překlady typu Paličník, Ořešník, Měděnec, které se zachovaly dodnes. Počešťování ale bylo značně nesystémové, nahodilé, bylo prováděno takříkajíc od stolu a valná část jmen byla utvořena bez přihlédnutí ke kulturně-historickým i jazykovým zvyklostem; řada pokusů svědčila o naprosté neznalosti až diletantismu – i Miloslav Nevrlý uvádí ve své Knize o Jizerských horách třeba příklad, kdy Kammel (Hřebínek) byl přeložen jako „Velbloud“. V první polovině 20. století se také často objevovaly případy, kdy obecná jména v německých názvech byla mylně považována za osobní (Kobelhäuser – Koblovy domky, dnes Na Kobyle; Kalmrich – Kalmrichův vrch, dnes Tišina; Schmiedstein – Šmídův kámen, dnes ▲ Pomístní názvosloví v Jizerských horách prošlo vzhledem ke změnám v osídlení složitým vývojem. Řada českých jmen byla uměle vytvořena teprve v padesátých letech 20. století. A letos je tomu právě 50 roků, co byla vydána příručka Hlavní pomístní názvy kraje Libereckého. Ta přinesla přehled revidovaných a nově utvořených pomístních jmen pro pohraniční oblasti, které byly po roce 1945 osídleny novými českými obyvateli. Počešťování německých jmen ale neprobíhalo pouze v poválečné době. Jak vypadal vztah německo-českých jmen dříve? O nejstarších pomístních názvech se dozvídáme z nesmírně cenných listin ze 16. století. Mnoho se o těchto pramenech i jménech, která se v nich objevují, píše v Knize o Jizerských horách Miloslava Nevrlého a také v článku téhož autora v časopisu Jizerské a Lužické hory č. 6/1996. Pomístní názvy a jejich vzájemné výpůjčky z této doby, jako jsou Blatnicze – Blattniczer Bach, Kamenicze – Kamenitz, Šworcz Purgk/Czerna hora – Schwarze Berg, Dlauhej Buchšocht – Lange Puchschecht a mnoho dalších, dokumentují, že již v této době probíhal v horách mezi Němci a Čechy intenzivní kontakt. Staré zápisy dokazují, že především hydronyma, tj. jména vodních toků, jsou starší, česká (příp. lužickosrbská). Němečtí obyvatelé tato jména, která pro ně byla nesrozumitelná, obvykle s menšími či většími hláskovými úpravami 32 Mapa Jizerských hor z roku 1946 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 33 Kovadlina a jiné). Většina podobných jmen se naštěstí neujala. Čeští návštěvníci hor nadále spíše užívali německá jména, podle většiny nově navrhovaných jmen by se totiž v horách jen stěží někdo zorientoval. Druhá světová válka a odsun německého obyvatelstva znamenal radikální zásah i do místního a pomístního názvosloví oblasti. Česká místní jména byla standardizována velmi rychle, avšak u pomístních jmen byla situace složitější. Neznamená to ale, že krátce po roce 1945 české názvosloví neexistovalo. Již v roce 1946 vyšla mapa Jizerských hor, kde je většina zásadních terénních útvarů pojmenována tak, jak je známe dnes. Další mapa z roku 1949 a první poválečný průvodce z roku 1950 (autorem obou děl byl František Patočka) přinášejí široké pole názvů, z nichž mnohé jsou zažitá jména z meziválečného období. Je ale pravda, že ani z Patočkova průvodce některá nepřečkala a zanikla: Hajní potok, Seibtův vrch, Houbový vrch, Zimmrova stráň a jiná. Potřeba standardizace pomístních jmen ale byla po válce natolik naléhává pro všechny pohraniční oblasti, že ji bylo třeba řešit komplexně. Nová jména nebylo možné ponechat živelnému tvoření. První pokus o komplexní revizi pomístních názvů, kterou inicioval Vojenský zeměměřičský ústav v roce 1946, ovšem selhal. V listopadu 1951 tak byla rozhodnutím Ústřední správy geodézie a kartografie (ÚSGK) ustavena Názvoslovná komise kartografická, jejímž zásadním úkolem bylo provést revizi všech hlavních pomístních jmen v Českých zemích, tedy těch jmen, která měla být zahrnuta do vojenských map v měřítku 1 : 50 000. Členy komise byli zástupci různých ministerstev, ústavů i ČSAV. Předsedou komise se stal významný český jazykovědec prof. Vladimír Šmilauer, zakladatel moderní české onomastiky (nauky o vlastních jménech), a vědeckým sekretářem byl jmenován historik a geograf dr. Ivan Honl. Činnost názvoslovné komise byla velmi propracovaná, fungovala na několika úrovních. V každém tehdejším okrese byly při okresních měřických střediscích zřízeny tzv. „okresní poradní sbory pro úpravu pomístního názvosloví“, jejichž členové předkládali své návrhy Názvoslovné komisi. Revidované názvosloví pak bylo zpětně zasíláno ke schválení okresním národním výborům. Konečné schvalovací řízení pak probíhalo na ÚSGK. V polovině padesátých let byla činnost Názvoslovné komise úspěšně dokončena a zrevidovaná jména mohla být zanesena do základních a vojenských map. Přehledy pomístního názvosloví pro pohraniční kraje Liberecký, Ústecký a Karlovarský pak vyšly roku 1957 také tiskem (viz příručku Hlavní pomístní názvy kraje Libereckého zmiňovaná v úvodu). Jaké byly zásady práce Názvoslovné komise? Důležitým požadavkem, který vznesla vojenská správa, byla diferenciace jmen (tak byla v Jizerských horách rozlišena jména Schwarze Berg = Černá hora, Schwarzer Berg = Černý vrch, Schwarz Berg = Kančí vrch). Hydrologové zase požadovali, aby vodní toky měly po celé své délce důsledně jediné jméno. Jazykovědci zdůrazňovali, aby místní a pomístní jména tvořila jednotný celek, a historikové se přimlouvali za zachování vžitých německých jmen pro hrady a tvrze. Komise se pochopitelně při revizi jmen ve vnitrozemí maximálně snažila vycházet z již zažitých a užívaných názvů. Podstatně složitější byla situace v pohraničí. Vzhledem k tomu, že ve většině pohraničních oblastí, Jizerské hory nevyjímaje, došlo k úplné výměně obyvatelstva, motivace k tomu, aby byla zachována německá jména – byť v počeštěné podobě – byla minimální. Okresní komise tedy vytvářely jména nová. Dělo se tak nejčastěji překladem starých německých jmen – tím byla alespoň zachována sémantická kontinuita i v novém českém názvosloví (Grüner Hübel – Zelený vrch). Tam, kde nebylo možno překladu využít, sáhli členové komise po novém, umělém názvu. K tomu docházelo, pokud německé jméno bylo neprůhledné (např. Farbenberg – Bučina, komponent Farbe je nářeční podoba slova Farn, tj. kapradí, ne barva), anebo pokud obsahovalo nějaké osobní jméno. Tím bylo nejčastěji jméno původního majitele pozemku nebo jeho správce. Vzhledem ke všem událostem a změnám ve čtyřicátých a padesátých letech bylo krajně nevhodné taková jména zachovávat (Seibthübel – Slovanka). Pokud česká jména, která se objevila již před rokem 1950, byla ústrojně utvořena a odpovídala zásadám komise, byla přirozeně zachována (např. Smrk, Smědá a mnoho jiných). Členové komise nová jména obvykle vytvářeli z časově a místně nepříznakových výrazů, tzn. že se užívaly pouze takové jazykové prostředky, které byly v polovině 20. století živé. S nářečními a zastaralými výrazy jako třeba debř (údolí), chřib (vrch) nebo bradlo (skalnatý vrch) se tedy v Jizerských horách nesetkáme. Výše uvedené zásadě ale neodpovídá Brdo, jméno vrchu západně od přehrady na Černé Nise, německy Lange Farbe. V padesátých letech jeden z významů starého slova brdo – „terénní vyvýšenina, kopec, zpravidla se skalnatým vrcholem“ – dávno neexistoval. České jméno Brdo se ale v Jizerkách objevilo již na přelomu 19. a 20. století. Prof. Karel Kořistka, významný český geodet, takto převáděl neprůhledné názvy Lange Farbe a Farbenberg (dnes Bučina) a názvoslovná komise jej v prvním případě ponechala. Vedle zmiňovaných názvů řek (Blatný potok, Kamenice …), které byly ze staré české vrstvy spontánně obnoveny již dříve, navrhla komise oprášit i další české názvy doložené v 16. století. Týká se to např. vrchu Hvězda se známou rozhlednou Štěpánka (něm. Buchstein), ale třeba také vrchu Nekras (s další známou rozhlednou, něm. Königshöhe). Navrhované jméno se ovšem příliš neujalo a dodnes se běžně užívá lidového označení Královka. Do třetice uveďme další vrch s rozhlednou – Krásný, jehož jméno zavedla Názvoslovná komise jako protiváhu k Nekrasu. Dnes se ale také častěji používá lidového názvu, a to původního Bramberk. Naprostá většina jmen, která byla standardizována v padesátých letech, se ovšem užívá dodnes a to, že řada z nich vznikla uměle, si dnes vůbec neuvědomujeme (Tišina, Rozmezí…). Svědčí to o tom, že nové české názvosloví bylo utvářeno velmi ústrojně a funkčně, s ohledem na komunikační a orientační potřeby nových obyvatel. Leckdo sice může namítnout, že aplikace jednotných zásad ubrala jizerským jménům na originalitě a svébytnosti. To ale zčásti platí pouze pro popisované hlavní pomístní názvy (v rámci hranic CHKO Jizerské hory jich je zhruba stovka). Pojmenovací aktivity ale nebyly v padesátých letech samozřejmě ukončeny, pokračovaly dále, jen pozbyly oficiálního rámce. Turisté, lesníci, terénní pracovníci, horolezci a další postupně české názvosloví zahušťovali a rozšiřovali i na méně významné objekty. Tyto názvy, nesvázané konvencemi a pravidly, tak někdy mohou obsahovat různé nestandardní prvky hláskové, tvaroslovné nebo lexikální, mnohdy zachovávají německou podobu (Na kneipě, Bramberk, Štolpich, Krojčenk, Hemmrich aj.). Tato jména tak dotvářejí charakteristický obraz jizerskohorského názvosloví. K pomístním jménům Jizerských hor se budeme vracet i nadále. V nové rubrice Jizerskohorská jména, která se objeví v každém lichém čísle časopisu, se podrobněji seznámíme s mnoha pozoruhodnými názvy. Všimneme si takových objektů v horách, jejichž pojmenování měla nějakým způsobem zajímavou historii. Václav Lábus foto autor Prvního poválečného turistického průvodce Jizerskými horami napsal Franitšek Patočka v roce 1950 33 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 34 ▲ stezky dědictví Okruh Jabloncem nad Nisou V létě právě uplynulého roku byl v Jablonci nad Nisou nově vytyčen 6,5 km dlouhý turistický okruh. Je určen nejen k procházkám Jablonečanů, ale především těm návštěvníkům města, kteří nemají času nazbyt, a přesto ho chtějí lépe poznat. Vycházka začíná ve středu města u radnice, dovede nás postupně na Petřín a do Vrkoslavic, a vrátí se zase zpět do centra. Trasa je značená modrobílými čtverci. Na 13 zastaveních byly umístěny informační tabule, lavičky a několik míst se dočkalo i obnovení někdejší slávy. Čertův kámen u Dobré Vody 34 Kostel sv. Anny byl vybudován v letech 1685–87 Dominantou jabloneckého centra je nepochybně radnice s 51 metrů vysokou věží (v létě přístupnou s doprovodem). Byla postavena na návrh libereckého architekta Karla Wintera v letech 1931–32. Jedná se o jednu z významných funkcionalistických staveb, které přiřadily naši meziválečnou architekturu k evropskému vrcholu. Druhé zastavení patří nejstarší dochované jablonecké památce – kostelu sv. Anny. Postavit ho dala hraběnka Marie Polyxena Desfours v letech 1685–87. Přestože byl v minulosti mnohokrát opravován, nacházel se donedávna v žalostném stavu. V letech 2005–6 ale zajistilo město jeho nákladnou rekonstrukci a dnes kostel patří k významným místním pamětihodnostem. Na svahu pod Petřínem byl obnoven dávno zapomenutý park, kde nové pěšiny a lavičky nabízejí příjemný odpočinek. Místo však slouží i k poučení: odborně ošetřené stromy jsou označeny botanickými názvy. A z parčíku je jenom kousek cesty na Petřín. V roce 2006 uplynulo 100 let od doby, kdy zde dal místní občan R. Fellinghauer postavit restauraci s dvacetimetrovou vyhlídkovou věží. Osud však nebyl v minulosti restaurantu příliš nakloněn. Jeho vlastníci se střídali a po roce 1989 byl devastován. Před úplnou zkázou ho zachránil až nový majitel. V říjnu roku 2002 byla vkusně obnovená vyhlídková restaurace s hotelem a rozhlednou znovu otevřena. Z většiny míst ve městě je silueta markantní budovy nepřehlédnutelná. To se již nacházíme na katastru dříve samostatných Vrkoslavic. Kromě jiných pamětihodností zde najdeme také dvě geologické zajímavosti. Je to vyhlídka u Dobré Vody a Čertův kámen. Vyhlídková plošina rulové skalky u Dobré Vody je od roku 1902 přístupná pomocí žebříku a opatřena zábradlím. Pozoruhodná je však zejména geologickou odlišností od okolí. Jedná se údajně o pozůstatek pradávného břidličnatého příkrovu jižní části Jizerských hor. Nepříliš vzdálený Čertův kámen patří do jiné kategorie. Vyniká především naprosto neobvyklou formou: velký žulový balvan spočívá na čtyřech menších a celá soustava vytváří otevřenou jeskyni. Útvar býval v minulosti považován za natolik významnou dominantu Vrkoslavic, že se dokonce objevil na obecním razítku. Před otevřením okruhu bylo okolí Čertova kamene vyčištěno od náletů a znovu uvedeno do důstojného stavu. V parčíku nad vrkoslavickou školou z roku 1903 stojí granitový pomník, odhalený v roce 1926 místním obětem první světové války. Po roce 1945 ho potkal osud mnoha podobných památníků: byl otočen „na hlavu“ a věnován osvoboditelům. V roce 2001 bylo pietní místo upraveno, pomník opět vrácen do původní polohy a upevněná deska připomíná padlé v obou světových válkách. Další zajímavé místo nás čeká u trojice tzv. pivovarských rybníků, které vznikly v letech 1882–99. V zimních měsících se na nich těžil led, který byl pivovarem využívaný k chlazení. Nic z toho však již dávno neslouží někdejšímu účelu. Nedaleko odtud se odehrála 20. dubna 1890 zajímavá příhoda. Na místní louce si hrála skupina jedenatřiceti dětí. Při náhlé jarní bouřce se schovaly pod veliký smrk, déšť je ale odtud naštěstí zakrátko vyhnal. Brzy nato sjel do skupiny stromů blesk a nejvíce rozštípl právě ten, pod nímž se ještě před chvílí děti ukrývaly. Na památku „zázračného“ zachránění tady byl postaven pamětní kámen s křížem. Vloni opravený pomníček s tabulkou připomíná příběh se šťastným koncem. Odtud nás značená cesta dovede zpět do středu města. Ze 13 zastavení jsme se zmínili jen o některých, na všechny zde nezbylo místo. Bude proto nejlepší, když si celou trasu sami projdete. V radničním informačním středisku obdržíte zdarma úhledného průvodce o 32 stranách. Otokar Simm, foto autor mapka Jitka Doubnerová Vnitřní turistický okruh v Jablonci n. N. byl spolufinancován Evropskou unií, Iniciativou Interreg IIIA a vznikl ve spolupráci města s okresem Jelení Hora. Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:57 Stránka 35 ▲ osudy památek VALDŠTEJNOVA KAŠNA VE FRÝDLANTĚ Již v roce 1561 jsou na frýdlantském náměstí doloženy dvě studny s vahadly. Do studní s kamenným parapetem, vyložených cihlami a kameny, byla voda dopravována pomocí borového „potrubí“. V dubnu 1578 byla postavena nádrž na vodu, na kterou prý Thomas Bretschneider dopravil 18 vozů kamení, a také nová dřevěná kašna. Zároveň bylo nahrazeno staré potrubí. Tyto nádrže sloužily zvláště občanům žijícím ve středu města, ale nezapomínalo se ani na lidi z okrajových částí. Např. koncem 16. století vznikl vodovod v městské části Holegasse (V Úvoze), kde po roce 1606 vybudovaná studna dala zdejší ulici název – Brunnengasse. Původní frýdlantská kašna v červnu 1914 Obě dřevěné kašny na náměstí se však musely často opravovat a obnovovat. Poslední dřevěnou kašnu sem dovezli od bednáře za 22 florenů a 30 krejcarů v roce 1802. Dva roky předtím byla v Děkanské ulici postavena kašna kamenná, další pak vznikla ve dvoře hostince Bílý kůň. Na mnoha místech byly zřízeny pumpy. Až roku 1817 se kamenné kašny dočkalo i hlavní náměstí. Na „horním“ v blízkosti staré radnice zhotovil kameník Linke čtyřhrannou kašnu ozdobenou dvěma vázami a lavicí. Kamenná kašna na „dolním“ náměstí nesla letopočet 1825. Obě kašny však nakonec musely ustoupit nové se sochou Valdštejna. V roce 1914 slaví Frýdlant 900 let od svého založení a součástí oslav je vybudování nové reprezentativní kašny. Oslavy přerušuje první světová válka, ale stavba dvoupatrové kašny, na jejímž vrcholu je posazena keramická mísa osázená květy, pokračuje. Dohotovena a slavnostně vysvěcena je 19. dubna 1915. Téměř současně zakládá městský lékař dr. Kubasta nadaci na zhotovení sochy vévody Albrechta z Valdštejna, která má na kašně nahradit keramickou mísu. Dr. Kubasta v roce 1916 umírá, přesto sbírka na vytvoření sochy pokračuje. Živnostenský spolek přispěl nadaci částkou 3 000 K, frýdlantský starosta Heinrich Kaulfersch 19 000 K a do sbírky se zapojují také další významní občané. Po skončení první světové války sbírka pokračuje a město vypisuje konkurz na návrh sochy. V roce 1926 ji navrhl akademický sochař Heinrich K. Scholze z Raspenavy, který na ní pracoval ve svém vídeňském ateliéru. Socha byla odlita v roce 1934 českou firmou Barták v Praze a instalována u příležitosti výročí 300 let od zavraždění Valdštejna v Chebu. Slavnostní odhalení se konalo 23. června 1934 v rámci Valdštejnských slavností. Socha na kašně ale dlouho nevydržela. Po druhé světové válce přestala kašna fungovat, a tak městská rada nařídila v roce 1948 její likvidaci. 24. dubna téhož roku je socha odstraněna a dána do sběrných surovin. Kašna byla zbourána a díly uskladněny ve staré stodole v Husově ulici (v této stodole byly vězněny osoby, které byly nežádoucí při návštěvě Adolfa Hitlera ve Frýdlantu 6. října 1938, a 1. března 1945 zde byl ubytován transport vězňů z koncentračního tábora Monovice). Díly byly poté použity jako stavební materiál do základů samoobsluhy v Husově ulici. Valdštejnovu sochu určenou do sběru nakonec zachránil kustod Městského muzea Václav Mráz, který ji odkoupil a umístil v muzejní expozici. Odtud byla v roce 1956 přenesena na dolní nádvoří frýdlantského zámku a později přesunuta na nádvoří horní. ▲ Socha Albrechta z Valdštejna po likvidaci kašny v roce 1948 byla přemístěna v roce 1956 na nádvoří frýdlantského zámku Nová kašna stojí na náměstí T. G. Masaryka od 60. let minulého stol. ▼ Slavnostní odhalení „Valdštejnovy“ kašny se konalo 23. června 1934 V 60. letech byla na místě původní kašny postavena nová, nepříliš vzhledná, která má uprostřed bazénu čtyřhranný kamenný blok, z jehož vrcholu prýští vodotrysk. Lavičky umístěné kolem kašny na náměstí T. G. Masaryka vybízejí návštěvníky města k zastavení a odpočinku. Zvláště při Valdštejnských slavnostech, obnovených v 90. letech a přitahujících velké množství diváků, jsou slyšet hlasy volající po obnově původní kašny se sochou významného evropského vojevůdce. Jeho návrat by historickému centru Frýdlantu slušel nepochybně více. Iva Beranová a Pavel D. Vinklát foto archiv Městského muzea Frýdlant a Pavel D. Vinklát 35 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:58 Stránka 36 rozhovor Nestěžuji si, odměna bývá sladká! Ředitel Státního okresního archivu Jablonec nad Nisou, JAN KAŠPAR, je jedním z autorů nedávno vydané publikace „Jablonec nad Nisou. Stručný průvodce sedmi stoletími města“. Nová kniha provede čtenáře tím, co je v současné době zájemcům o poznání jablonecké historie k dispozici. Přináší mnoho odkazů na archivní prameny i literaturu, zájemci v ní najdou řadu podrobností k jednotlivým tématům. ■ Na konci uplynulého roku jste s publicistou a galeristou Janem Strnadem a několika dalšími kolegy vydal knihu o Jablonci nad Nisou. Jak vám příprava trvala dlouho a s čím jste se nejvíc potýkal? Před deseti lety, v roce 1996, jsem se zúčastnil prací na vzniku útlé brožury nazvané „Jablonec nad Nisou, město v proměnách času“. Uplynulo deset let a jablonecká veřejnost si opět žádala publikaci o historii města. Poznání jabloneckých dějin se sice od té doby prohloubilo, vydání syntetického díla ale zatím stále není možné. Důvodem je dosavadní velká torzovitost historického poznání a omezená badatelská základna. Příprava této knihy zabrala při souběžném vytížení jinými úkoly řadu měsíců. Především v posledním čtvrtletí loňského roku šlo o činnost velmi intenzivní a velmi vyčerpávající. Hlavní tíže projektu přitom ležela na bedrech mého vzácného přítele a kolegy, Jana Strnada, jenž byl na žádost Městského úřadu v Jablonci nad Nisou duchovním otcem a koordinátorem celého projektu. Pokud jde o můj podíl na publikaci, pokusil jsem se ve dvanácti kapitolách o jakýsi stručný nástin politických a správních dějin obce. Zatímco při psaní textů jsem se neustále trápil s řadou problémů, např. vzájemného oboustranného ovlivňování dějů nadregionálních a lokálních, hledání únosné míry zevšeobecňování konkrétních historických událostí, vztah jedinečného a běžného v dějinách, jsem naopak hrdý na výběr obrazových příloh. Díky množství uveřejněných archiválií totiž kniha může sloužit i jako jakási elegantní vizitka Státního okresního archivu Jablonec nad Nisou. ■ Řada lidí má o činnosti archivu jen slabé povědomí. Co vše spadá do náplně vašeho týmu spolupracovníků? Materiály k dějinám Jablonecka jsou sice všude kolem nás, jablonecký archiv je ale určitě jedním z nejdůležitějších zdrojů informací o historii zdejšího regionu. Mezi jeho povinnosti tak patří péče o písemnosti, které vznikají z činnosti úřadů. Jde především o materiály státní, politické, justiční a finanční správy, dále samosprávy, spolků, politických stran na místní a okresní úrovni, škol, některých podniků, far, a též o pozůstalosti, tedy o osobní fondy vynikajících místních osobností, které se na konci života rozhodly věnovat výsledky své práce široké veřejnosti. Dle příslušné legislativy archiv většinu zmíněných materiálů na standardní návrh původce schvaluje k likvidaci, 36 část dokumentů hodnou archivace přejímá do své péče, podrobně eviduje a později podle jasných pravidel uspořádává a tím zpřístupňuje případným zájemcům o studium. Podle jednotlivých původců jsou materiály v archivu také ukládány a zpracovávány. Každý typ fondu se před jeho zpřístupněním veřejnosti zpracovává podle odlišných pravidel, ideální je ale uspořádat materiály do úrovně inventarizovaného souboru informací, v němž se na jedné straně může dobře orientovat badatel, na straně druhé archivář dokáže po vrácení zapůjčeného materiálu zkontrolovat jeho kompletnost a neporušenost. ■ Do jakých historických hloubek vlastně sahají jablonecké archivní fondy? Osídlení Jablonecka je relativně mladé a skladba spravovaných archivních materiálů tomu odpovídá. Nejstarší originální dokumenty pocházejí až z druhé poloviny 16. století. Jsou to zlomky železnobrodských dolovacích rejstříků. Cenné archiválie dokumentují též stav Jablonecka v 17. a 18. století. Za všechny je nutno jmenovat alespoň německy psanou rodovou kroniku Kittelů z Jablonce nad Nisou-Kokonína, zeměpanská a vrchnostenská privilegia města Železného Brodu, popřípadě místní cechovní privilegia. Většina archiválií uložených v SOkA ale vznikla až ve stoletích následujících. Připomenout je třeba především rozsáhlý fond Archiv města Jablonec nad Nisou, jenž obsahuje písemnosti od roku 1716 do roku 1945. Nejstarší písemnosti až do poloviny 19. století jsou bohužel pouze soukromoprávní povahy a navíc jen nepočetné. Všestrannější pohled na historii Jablonce poskytuje archivní fond až po roce 1850, kdy v návaznosti na zánik dosavadní patrimoniální správy a vznik samosprávy došlo i ke konstituování po všech stránkách samostatné obce. ■ Co patří k nejcennějším archiváliím? Mezi nejcennější písemnosti jen německy psaného fondu se řadí listina z 20. října 1808 povyšující Jablonec na městys či podkladové materiály vzniklé po 28. březnu 1866, které se vztahují k povýšení Jablonce na město a dokumentují zájem obce získat vlastní samosprávné insignie – znak, respektive prapor. Tyto snahy byly úspěšně završeny 7. prosince 1906, kdy město znakové privilegium obdrželo. To je taktéž uloženo v archivu. Zájem historiků budí též pozůstalosti místních vlastivědných badatelů. V první řadě je třeba připomenout písemnosti znalce jablonecké historie Karla Richarda Fischera, dále smržovského genealoga a historika sklářství Josefa Meissnera, železnobrodského vlastivědného badatele Františka Sochora, jabloneckého a železnobrodského novináře Vladimíra Mikoláška či navarovského archeologa a znalce místopisu Viléma Vaníčka. Spíše mezi zajímavosti uložené v archivu lze zařadit originál rukopisu jedné z pašijových her, které byly v regionu rozšířeny, železnobrodskou Hru o umučení Páně z roku 1791. Kuriozitou je pak osobní pozůstalost tajemné osobnosti 18. století Johanna Josefa Antonína Eleazara Kittela, zázračně úspěšného lékaře z obce Šumburk na Jablonecku, přezdívaného „Faust Jizerských hor“. ■ Naznačil byste nám jakousi malou osobní „inventuru“? Co se vám za čtrnáct let vašeho působení v archivu podařilo a co vás ještě čeká? Jsem rád, že se archivu podařilo zdárně překonat nelehkou dobu reformy veřejné správy na přelomu tisíciletí. Bez větších ztrát jsme tak přežili nejen zánik našeho tradičního zřizovatele – Okresního úřadu – a přechod do zcela jiných řídících struktur, ale za cenu dočasného přeplnění našich depozitářů jsme současně i dokázali převzít, a tak pro budoucnost zachránit, většinu námi vytipovaných významných archiválií tohoto původce. Velkou radost mi jinak už dlouho přináší fakt, že ve spolupráci s bratrským archivem libereckým, a samozřejmě s přáteli z katedry dějepisu Pedagogické fakulty Technické univerzity Liberec a z Krajské vědecké knihovny, se nám již od roku 2000 stále daří vydávat regionální liberecko-jablonecký historický sborník Fontes Nissae – Prameny Nisy. Ukazuje se, že sborník má tím větší význam, čím déle vychází – jeho důležitost a vliv jako celku je tak nečekaně mnohem větší, než by byl úhrn jednotlivých čísel. Když to shrnu, mou velkou životní ctižádostí je snaha o co nejlepší poznání dějin Jablonecka. Je známo, že plnohodnotným archivářem se člověk stává až za několik desítek let práce v oboru… snad jsem ale na dobré cestě. ■ Čím se nyní vlastně zabýváte? A nakolik vám ředitelská funkce zabírá prostor pro vaši badatelskou práci? V roce 2006 si Jablonec nad Nisou připomněl řadu historických výročí – 650 let od první písemné zmínky, 140 let od povýšení na město, 100 let od udělení znakového privilegia a definitivního získání současného názvu. Regionem rezonovalo i důležité výročí 150 let od zahájení výstavby železnice Pardubice–Liberec, která také Jablonecko spojila se světem. Na tato a jiná výročí musel reagovat i archiv. Zapojení se formou přednášek a besed, účast v nejrůznějších výběrových a realizačních komisích, spolupráce na přípravách výstav – to vše šlo samozřejmě nad rámec běžných archivních povinností a dělo se ponejvíce ve volném čase. Nedosti na tom! Veřejné připomenutí různých historických souvislostí archivem přineslo následně vlnu zájmu „probuzené“ veřejnosti o přiblížená témata. Řešíme, jak tuto práci s veřejností skloubit s naším základním úkolem, a tím je zpřístupňování archiválií. Vedle toho je velkým břemenem také nutnost souběžného neustálého přejímání nových a nových archiválií, které jsou nám často nabízeny jen „jednou a dost“. Pokud člověk šanci promarní, jiná nepřijde. Je tedy archivářova práce často poměrně dobrodružná, narozdíl od představ veřejnosti poměrně „akční“, náročná na čas a vloženou energii, která se ale jen někdy vrací v podobě „uloveného“ přírůstku. Pokud jde o mou vlastní badatelskou práci, tu je možno si při vykonávané ředitelské funkci a souběžném uspokojování požadavků veřejné správy a nejroztodivnějších dotazů našich badatelů dovolit skutečně jen po nocích, jako „třešinku na dortu“, jaksi za odměnu, a samozřejmě jen na úkor regenerace vlastních psychických i fyzických sil. Ale nestěžuji si, odměna bývá sladká! Pavel D. Vinklát, foto archiv Mgr. Jan Kašpar se narodil 8. října 1968 v Podbořanech na Lounsku. V roce 1975 se přestěhoval do Jablonce nad Nisou, kde žije dosud. V letech 1987–92 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Vystudoval zde obory historie a archivnictví spolu s pomocnými vědami historickými. Již v průběhu studia praktikoval v Archivu UK v Praze a v českolipském okresním archivu. Ještě před ukončením studia nastoupil do Státního okresního archivu Jablonec nad Nisou. Dnes zde pracuje ve funkci ředitele. Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:58 Stránka 37 z údolí Brigáda na Terasách Ještědu V průběhu loňského října a listopadu pracovali členové Jizersko-ještědského horského spolku (JJHS) na území Přírodní památky Terasy Ještědu. Práce spočívaly v obnově pruhového značení, provedení ochranného nátěru hraničních a informačních tabulí, výměně informační tabule Na Výpřeži a zřízení nové informační tabule v sedle Ještědky. Dále byla odstraněna původní informační tabule od hotelu Ještědka a „pod lany“ instalována nová madonka se státním znakem. Práce objednal Krajský úřad Libereckého kraje, odbor rozvoje venkova, zemědělství a životního prostředí. V PP Terasy Ještědu je chráněn komplex teras vzniklých účinkem ledu, izolovaných skal, skalních hradeb a dalších geomorfologických útvarů, které jsou pozůstatkem čtvrtohorního zalednění v předpolí evropského pevninského ledovce. Vrcholové sutě jsou domovem několika vzácných bezobratlých živočichů, mechů a játrovek. -sch-, foto Jan Pikous ml. Nové vleky na Ještědu Nové a dokonalejší podmínky pro lyžaře letos nabízí lyžařský areál na Ještědu. Lyžařům zde slouží dvě nové čtyřsedačkové lanovky, jedna dvousedačková a čtyři nové vleky. Tato zařízení dokážou přepravit až 10 000 osob za hodinu. Na Černý vrch vozí lyžaře místo dvousedačkové čtyřsedačková lanovka. Výrazně se zvýšila také dostupnost lyžování na Pláních, kde dvousedačková lanovka, přemístěná z Černého vrchu, nahradila třicet let starý vlek. V minulosti největší problém Plání představovalo spojení s hlavní částí areálu buď po turistické cestě, nebo zdlouhavým pochodem po vrstevnici. Tento hendikep už nyní řeší spojovací vlek Pláně–Skalka. Na Skalku navíc vede nová čtyřsedačková lanovka. Až dosud sem jezdil pouze pomalý kotvový vlek. Místo 200 lidí za hodinu se jich tam nyní přepraví až 2 400. Letos poprvé míří na Ještěd také skibusy, a to nejen z České republiky, ale i z Německa a Polska. Přímo pod sjezdovky vozí zájemce linky z Prahy (z Hájů a Černého Mostu), z Děčína a České Lípy. Společnost Snowhill, která skiareál provozuje, zde v loňském roce do rozvoje infrastruktury investovala 300 milionů korun. Ještěd se tak proměnil v jeden z nejmodernějších lyžařských areálů v České republice. -dfi- Moje sklo Rodák z Jablonce nad Nisou, ak. soch. Oldřich Plíva (*1946), představuje v jabloneckém Muzeu skla a bižuterie do 28. ledna ucelený přehled umělecké činnosti, jasnou výtvarnou koncepci doloženou vyzrálostí autorsky vyhraněné estetiky s charakteristickými znaky hodnoty, stejně tak nekonvenční jako nepodbízivé. Osudovými materiály mu zpočátku byly optické sklo a olovnatý křišťál, později také transparentní i opakní barevné sklo a nové druhy povrchů – olověná a cínová fólie, olovo či umělá kožešina. V průběhu 90. let se začal věnovat originálně pojaté tavené plastice. Svébytnou skupinou Plívových prací jsou exteriérové plastiky z betonu a žuly, které dotvářejí a ozvláštňují novodobou architektonickou zástavbu Jablonce nad Nisou. -hav- Petice proti přehradám Úspěch fotografií Jizerských hor v Bruselu Vloni 26. listopadu obdržel jablonecký fotograf Miloš Kirchner od Evropské mezinárodní federace profesionálních fotografů (FEP) v Bruselu prestižní evropský certifikát Qualified European Photographer a titul QEP za kolekci fotografií Jizerských hor. Vedle stávajících fotografů zvučných jmen se stal teprve patnáctým držitelem z České republiky tohoto prestižního mezinárodního ocenění. Autorovi blahopřejeme! Některé z oceněných snímků se objevily od loňského dubna i na úvodní straně jizerskohorských stránek (s. 29). V plánu Povodí Labe je vybudovat v Raspenavě a Lužci dvě nové přehrady. Raspenavská nádrž by měla zalít neobydlené louky a pastviny zvané Dubiny, zato pod vodou lužecké nádrže napájené Štolpichem by zmizela i část města Hejnice – zástavba Ferdinandova. Proti výstavbě obou vodních děl vznikla petice (během 14 dnů ji podepsalo 700 občanů), která bude předána úřadu vlády a ministerstvům zemědělství a životního prostředí. Stovka protestujících obyvatel Ferdinandova se také 5. prosince sešla na besedě, kde se dozvěděla podrobnosti kolem obou staveb a o možnostech, jak se záměrům dále postavit. Mluvčí ministerstva zemědělství Táňa Králová prohlásila, že plán hlavních povodí, kde jsou přehrady zakreslené, stále není schválený. A dále, že nechtějí připustit znehodnocení lokality, aby tu v případě potřeby mohly příští generace postavit přehradu. Na to však odpůrci přehrad reagují, že by i schválený plán výstavby vodních děl mohl omezit rozvoj oblasti. V této lokalitě, kde by za desítky let měly stát přehrady, nikdo nebude chtít stavět rodinné domy; stejně tak sem nemusí přijít dotace např. na čističku odpadních vod či jinou veřejně prospěšnou investici. -pdv- DO ÚNOROVÉHO ČÍSLA připravujeme článek o vývoji sjezdového lyžování v Jizerských horách, do rubriky Jizerskohorské chaty – Zámeček na Nové Louce, fotografie Daniela Horáčka z Liberce, zprávy ze Správy CHKO JH a další zajímavosti z měst a obcí v podhůří Jizerských hor. před 100 lety Horský hotel na Ještědu otevřen Až do poloviny roku 1906 připomínala silueta Ještědu spíše stolovou horu. Do špičky ji upravil až mohutný kamenný hotel s vyhlídkovou věží otevřený 13. ledna 1907. O necelých 70 let později ještědskou špičku ještě povytáhla slavná Hubáčkova stavba. Ale vraťme se k původnímu hotelu. I přes značnou rozložitost to byla jen skromná varianta původního bombastického plánu vystavět na temeni Ještědu hrad s nádvořím obklopeným třemi křídly s věžemi a cimbuřími, navrženého libereckou firmou G. Sachers a synové. Kvůli protežování této stavby se z Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory dokonce odtrhla jablonecká sekce. Menší, pohlednější a praktičtější budovu projektoval liberecký stavitel Ernst Schäfer. Stačilo půl roku a na vrcholu vyrostl hotel s 23 pokoji, restaurací a společenskou místností pro více než sto návštěvníků s přilehlou verandou pro dalších padesát hostí. Jeho dominantu tvořila 23 m vysoká vyhlídková věž. I tento podstatně reálnější projekt však Horský spolek ještě dlouhá léta splácel. Satisfakcí mu byla velká obliba hotelu, který se stal jedním ze symbolů Liberecka a dobře sloužil až do osudné noci z 30. na 31. ledna 1963, kdy do základů vyhořel. Na pohlednici vydané Horským spolkem v roce 1922 (tisk Bří Stiepelové, Liberec) vidíme vlevo i část původní horské boudy. Roman Karpaš Redakce: Knihy 555, Rumunská 47/16, 460 01 Liberec, tel./fax: 486 131 650, 485 148 380, e-mail: [email protected] ■ Vedoucí redaktor: Mgr. Pavel D. Vinklát ■ Redakční rada: RNDr. Blažena Hušková, Mgr. Jan Heinzl, Ing. Jiří Hušek, Otokar Simm, Ing. Pavel Vonička 37 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:58 Stránka 38 český ráj Luňák červený hnízdí v Českém ráji ro čtenáře, kteří se blíže nevěnují ptákům, si nejprve stručně představme tohoto dravce. Je velký jako káně, ale má delší a užší křídla. Jeho hlavním znakem je však dlouhý, hluboce vystřižený ocas. Toto vykrojení zůstává patrné i při širokém rozevření. Podobně jako luňák hnědý často a vytrvale krouží. V době hnízdění se ozývá mírně naříkavým voláním s kolísající výškou tónů. Naší republikou protahuje, v poslední době též zimuje i ve skupinách a řídce i hnízdí. Luňák červený obývá rozmanitou otevřenou krajinu a i podle dosavadních zkušeností z Českého ráje je na rozdíl od luňáka hnědého jen minimálně vázán na vodu. Jak uvádějí K. Šťastný, Vl. Bejček a K. Hudec v nedávno vydaném Atlasu hnízdního rozšíření ptáků v České republice, tento dravec se k nám vrátil přibližně po sto letech. V roce 1976 bylo prokázáno první hnízdění na jižní Moravě, v roce 1979 vyhnízdil poprvé v Čechách u Horažďovic a ve stejném roce též u Hluboké nad Vltavou. Početnost tohoto druhu postupně narostla v České republice k 70–100 párům v letech 2001–2003. I přes pozitivní vývoj je luňák červený stále vedený jako kriticky ohrožený druh. Je tomu tak i proto, že koncem 20. století došlo v dříve silných populacích ve Španělsku, Francii, Německu k poklesu, takže evropská populace je hodnocena jako mírně ubývající. V souladu s vývojem v České republice se vyvíjela situace také u nás v Českém ráji. V knize Ptáci Českého ráje z roku 2000 uvádíme, že v Českém ráji dosud nebylo hnízdění prokázáno, ale poměrně pravidelně zde tento druh protahuje a v 90. letech přibývá pozorování v hnízdním období. V roce 1994 byl pozorován pár s mladým ptákem mezi Bosní a Lhoticí a v roce 1995 luňák červený údajně vyhnízdil u Kněžmostu a vyvedl dvě mláďata. Tolik stručně z historie, známé k roku 2000. Podle stále častějších pozorování a z pohledu nově nabytých zkušeností z počátku třetího tisíciletí nelze vyloučit, že luňák červený hnízdil v Českém ráji již před rokem 2005, který bereme jako rok prvního prokázaného hnízdění. Nálezu hnízda autorem tohoto příspěvku předcházela pozorování páru luňáků 22. dubna 2005 a pak již jen jednoho lovícího ptáka počátkem května, obojí do 3 km od později nalezeného hnízdiště. Pak násle- P 38 dovala stále častější pozorování luňáka, lovícího na jetelovém poli. Není bez zajímavosti, že i přes opakovaná setkání s luňákem na zmíněném poli a jeho výpady na kořist na zemi se ani jednou nepodařilo ho spatřit s kořistí a při opakovaném odletu v jednom směru. K cíli nevedlo ani pozorování z jiných stanovišť, ani kontrola vytipovaných lesních porostů. Jak to tak bývá, k nálezu hnízda pomohla z větší části náhoda. Již v pokročilém létu 21. července 2005 jsem při cestě autem zastavil na místě s dobrým výhledem. Po chvíli jsem spatřil dravce, „stojícího“ ve vzduchu proti větru. Pro velkou vzdálenost a nepříznivou polohu jsem jej přesně nedokázal určit. Přesto či právě proto jsem přejel na další bod, blíže místu předchozího pozorování, a z původně neurčeného dravce se stala káně lesní. Vzápětí jsem však spatřil dva jiné podezřelé dravce spolu, opět v silném větru a nepříznivé poloze na určování. Po dlouhých minutách nejistoty i jistého napětí při pozorování se jeden z nich lehce naklonil na bok a já jsem spatřil vykrojený ocas. Oba luňáci pak zapadli do lesa, kde jsem nedlouho po rozhodujícím pozorování našel vlastní hnízdo. Bylo na staré, mírně nakloněné borovici lesní, asi 12 m vysoko, jen mírně odsazené od kmene. Již zpovzdálí bylo vidět, jak z velice chatrného a nízkého hnízda visí nemalý kus igelitu. Při dalších kontrolách jsme nacházeli na zemi pod hnízdem další syntetické materiály včetně vytvarovaného kusu izolační pěnovky. V dotčeném nevelkém lesním porostu o stáří asi 100 let převažovaly borovice lesní, ale rostou tam i bříza, smrk, modřín či topol osika. Hnízdní strom stál na mírném svahu se západní až jihozápadní expozicí (v nadmořské výšce asi 350 m n. m.) v blízkosti světliny s břízkami, která nejspíše sehrála důležitou roli při konečné volbě umístění a využití hnízda z hlediska příletu, odpočinku i úpravy kořisti. Z ní byl zjištěn holub domácí a potkan. V hnízdě byla dvě vzrostlá a dobře opeřená mláďata. Ta byla poněkud překvapivě zastižena v hnízdě pak ještě počátkem září. Lovícího ptáka z tohoto páru jsem zaznamenal nejdále 6 kilometrů od hnízda. Ojedinělé pozorování čtyř luňáků červených na bříze mezi poli Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:58 Stránka 39 V roce 2006 bylo hnízdo kontrolováno opět pouze ze země, ale situace se oproti minulému roku změnila k horšímu. Ptáci byli spatřeni na hnízdišti a hnízdo bylo viditelně přistavováno. Jeden čas také na zemi přibývaly kousky nejrůznějšího, pro luňáka příznačného a již výše naznačeného materiálu. Ale samice sedící na hnízdě či mláďata na hnízdě nebyly pozorovány. A v neposlední řadě luňáci již nelétali a nelovili na výše zmíněném poli. Luňáci červení se však začali objevovat na jiném místě, snad shodou okolností opět asi 6 km vzdáleném od hnízdiště roku 2005. Ve středové vidlici na mohutné bříze našel Karel Broulík obsazené hnízdo, ale při výstupu k němu 27. června 2006 ho našel prázdné. Na kmeni zjistil znatelné stopy po drápech kuny, která se pravděpodobně stala příčinou zničení hnízda v době vajec či mláďat. V území navazujícím na Český ráj jsme pak s K. Broulíkem pozorovali v závěru července pět a při další návštěvě dokonce devět luňáků červených pospolu včetně dospělých ptáků. S velkou pravděpodobností šlo o dvě rodiny luňáků, kteří nejspíše vyhnízdili někde v okolí. Kromě těchto zjištění jsem pozoroval v roce 2006 jednotlivé ptáky také v širším okolí Českého ráje – u Bystré nad Jizerou a u Nové Paky. Zdá se že nárůst stavů luňáka červeného pokračuje. Obdobně jako u jiných orga- DUŠE ČESKÉHO RÁJE Zdeněk Mrkáček 125 stran, 82 barevných fotografií, český, ruský, anglický a německý text. Vydal Unipress Turnov, 2006 Doporučená cena 350 Kč Autor knihy se již mnohokrát vyznal ze svého důvěrného vztahu k Českému ráji. O této mimořádně krásné krajině vydal dosud dva knižní tituly, v nichž pojednal především o živé přírodě – živočišstvu a rostlinstvu. Zcela odlišná je autorova třetí kniha, které dal poetický název Duše Českého ráje. Na 82 většinou celostránkových, krásných a poprvé publikovaných barevných fotografiích představil Český ráj jinak, než bý- nismů teprve čas ukáže, jak a kam až bude šíření s možnými výkyvy u tohoto dravce pokračovat. Luňák červený tedy rozšířil řady ptáků Českého ráje. Zařadil se ke 148 druhům ptáků, kteří zde alespoň jednou prokazatelně zahnízdili. Obohatil faunu našeho kraje také z estetického hlediska. V neposlední řadě sledování luňáka přispívá k dalšímu poznávání přírody Českého ráje a celé republiky. Za sebe mohu říci, že pozorování luňáka červeného v přírodě patří k nejkrásnějším a největším zážitkům v naší přírodě. Přestože krása, účelnost, inteligence a přizpůsobení je pro přírodu příznačné, luňák je dalším příkladem toho, jak také zvířata jsou skvěle vybavena. Luňák červený je obdivuhodným letcem a plachtařem. Měli jsme možnost sledovat ho zblízka v hezkém slunečném dnu, kdy lovil nad polem nebojácně pouze desítky metrů od nás. Svým chováním se viditelně odlišuje od našich ostatních dravců. Také z pozorování na hnízdišti mohu potvrdit i to, co píše náš velký ornitolog Josef Jirsík o luňákovi jako o snad nejmírnějším dravci, jakého si lze představit. vá zvykem. Jen výjimečně si tentokrát všímal skalních útesů, rostlin, živočichů nebo stavitelských památek. Přibližuje Český ráj zcela nekonvenčně s úmyslem představit jeho duši. Podařilo se mu to beze zbytku. Objektivem zachytil tu ranní hladinu rybníka (Procitání, str. 35), jinde zrající obilí v dálce s panorámatem Trosek (V kraji sopek, str. 53) nebo starou umírající borovici, bojující o zbytek svého těžkého života na skále (Pamětnice, str. 65). Kniha je koncipována podle čtyř ročních období. Po jaru, létu a podzimu vrcholí v závěrečných obrazech zimní krajiny, v níž se nový život ukrývá pod sněhovou přikrývkou s nadějí v jarní vzkříšení. Právě zimní krajina přináší fotografům celou řadu problémů. Zdeněk Mrkáček foto Libor Votoček a autor (str. 38 dole) Autor je však zvládá neméně zdařile než barevně lákavější scenérie léta nebo podzimu. Má vytříbený smysl pro barevné vyladění každého záběru. Dr. Zdeněk Mrkáček je kvalifikovaným zoologem, což dokazuje nejen ve svých publikacích, ale i v četných popularizačně vědeckých přednáškách. Jeho knihou se určitě potěší všichni, kteří milují Český ráj a českou krajinu vůbec. Třeba si někteří i uvědomí, že zobrazenou krajinou už kdysi nejednou procházeli, aniž si všimli jejích neopakovatelných krás. Nakladatelství Unipress v Turnově patří nemalá pochvala za to, že věnovalo vydání této knihy maximální péči. Jiří Zahradník 39 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:58 Stránka 40 proměny českého ráje Zapomenutý literát Tento působivý symetrický průhled od kostela sv. Antonína Paduánského v Loučkách vznikl spíše náhodně než jako cíleně promyšlená kompozice. Byl vyfotografován těsně po roce 1900. Hostinec „U České koruny“ vpravo (čp. 47), pocházející z první pol. 19. stol., byl po kostelu první zděnou stavbou v obci. Protilehlá škola (čp. 34) zde stojí od roku 1883. Ani jeden objekt už neslouží svému účelu. Hostinec byl uzavřen v r. 1993 a nyní se v něm vyrábí umělecké sklo. Ze školy byly po r. 1976 zřízeny dva byty, kanceláře MNV, knihovna, místní muzeum a dočasně i obchod. Obě roubené chalupy v pozadí, reprezentující původní zástavbu, byly zbořeny. Levá ustoupila hasičské zbrojnici, postavené v návaznosti na školu v 70. letech v „akci Z“, na místě druhé stojí rodinný domek zhruba z téže doby. Lípa, jejíž krásná koruna završuje tuto osovou kompozici, byla pokácena v 60. letech, když už z ní ostávalo pouhé torzo. Na novotou zářící trojtřídní obecné škole působil od 1. 1. 1885 do konce školního roku 1889/90 jako zatímní podučitel Josef Krušina ze Švamberka (1859–1914). Nezvyklé jméno upomíná na šlechtický původ. Jak se ale jeho nositel ocitl na tak bezvýznamném postu v zapadlé vísce Železnobrodska? Krušina sice pocházel ze starého českého šlechtického rodu, avšak z jeho zchudlé větve. Již jeho otec byl pouze nadporučíkem dragounského pluku v Lysé nad Labem a později úředníkem pojišťovny. Jeho prvorozený syn Josef vystudoval reálku a po absolvování jednoho ročníku učitelského ústavu zažádal o podučitelské místo na Železnobrodsko. Tento kraj totiž blíže poznal při častých pobytech u svého strýce P. Antonína Špachty, jenž byl v letech 1864–71 v Loučkách farářem. První umístěnku Krušina ale dostal do Jirkova, obce na sever od Žel. Brodu, kde působil čtyři roky (1880–1884). Teprve pak se mu podařilo přesídlit do jemu bližších Louček. Patřil mezi ty venkovské učitele, kteří po namáhavé práci ve škole večer usedali k psacímu stolu, aby se pokoušeli o původní literární tvorbu. Témata svých realistických povídek pro mládež i dospělé čerpal Krušina z prostředí, které důvěrně poznal. Hlavními dějovými postavami jsou prostí domácí skláři, textilní dělníci, podomní obchodníci či lidé ze samého okraje společnosti. Cenné na jeho pracích je i to, že jsou psány dnes již zaniklým podkrkonošským nářečím. Přestože od r. 1890 až do konce života vyučoval na školách v Praze a jejím okolí, deset let strávených v podhoří se v jeho tvorbě odrazilo nejintenzivněji. Krušinovy knížky u čtenářů nedosáhly takové obliby jako např. práce jeho vrstevníka K. V. Raise, i když jsou si typově podobné. Přesto si však i tento literát zaslouží, aby jeho jméno nebylo zapomenuto. Karel Čermák foto autor Z knihy K. Čermáka o historii Českého ráje, připravované k vydání v nakladatelství Gentiana v létě 2007 40 Dne 24. června 1936 kolem jedné hodiny odpoledne byl vyrozuměn velitel četnické stanice v Prostředním Lánově praporčík Josef Pata, že ve výměnkářském domku Vilemíny Zirmové v Prostředním Lánově čp. 161 došlo ke střelbě a že snad Zirmová je mrtvá a její dcera, Hedvika Weisová, postřelená. Jako pachatel byl označen Karel Haselbach z Horního Lánova. Velitel Pata byl v té době na stanici sám a vyžádal si ihned pomoc četnické stanice ve Vrchlabí. Mezitím hlídal dům, ve kterém se ukryl pachatel, který stál v kuchyni, v pravé ruce držel revolver, v levé nůž a byl připaven k výstřelu. Sám Pata nemohl proti pachateli zakročit, protože by ohrozil zvědavce, kteří se mezitím shromáždili jak před domem, tak za ním. Příslušníci četnické stanice z Vrchlabí nejprve vyklidili místo okolo domu a poté vnikli do předsíně. Ještě než stačil nadporučík Recina pronést formuli „ve jménu zákona otevřete“, třeskla rána, a když četníci vyrazili dveře do kuchyně, našli Haselbacha s prostřelenou hlavou. Npor. Recina uvědomil o případu Okresní soud ve Vrchlabí a Četnickou pátrací stanici v Trutnově. Soudní komise ohledala místo činu, sepsala protokol a současně vykonala osobní prohlídku sebevraha. Kromě již zmíněného revolveru a nože byl u něho nalezen provaz tři a půl metru dlouhý a břitva. Z výpovědí dvou svědků, Antonína Weise, manžela postřelené Hedviky Weisové, a Leopolda Thosta, zetě Weisových, bylo zjištěno, že Hasselbach po prudké hádce nejprve napadl dlouhým kuchyňským nožem Vilemínu Zirmovou a poté postřelil Hedviku Weisovou, která přiběhla matce na pomoc. Ještě v době, kdy Weis manželce poskytoval první pomoc, stál Haselbach na verandě a vyhrožoval mu revolverem se slovy „pro tebe mám také jednu“. Nestaral se o něho a pomáhal MUDr. Františku Krausovi s dopravou manželky do nemocnice ve Vrchlabí. Tam druhý den na následky poranění zemřela. Vilemína Zirmová byla dopravena do statku Leopolda Thosta, kde po krátké chvíli svému zranění podlehla. Příčinou tragédie, která změnila osudy dvou rodin, byly nesrovnalosti ve výplatě výměnku, který byl povinen Haselbach Zirmové vyplácet. V roce 1930 koupil usedlost v Horním Lánově od Josefa Jeschka, který ji koupil od Vilemíny Zirmové. Haselbach byl povinen každoročně odvádět Zirmové 150 kg žita, 100 kg ovsa, 100 kg brambor a půl metru dřeva, týdně čtvrt kila másla. Podle výpovědi Antonína Weise však za léta 1935 a 1936 nedal Zirmové nic a ta ho proto zažalovala. A právě 25. června mělo dojít k exekučnímu vymáhání tohoto dluhu na Haselbachovi. Věra Vaňková Státní okresní archiv Trutnov ilustrace Renata Oppeltová Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:58 Stránka 41 zajímavosti KRKONOŠSKÁ GRAFIKA ■ Ti, kdo se zúčastnili akce nazvané Pocta Kavánovi, konané v Krkonošském muzeu v Jilemnici dne 24. listopadu 2006, měli možnost získat nejen novou poštovní známku a obálku prvního dne vydání, věnované Františku Kavánovi, ale také grafické listy, vytvořené grafiky Jaromírem a Libuší Knotkovými a rytcem Martinem Srbem. Grafický list ve čtyřech variantách (dvě barvy, dva typy orámování), vždy po 100 číslovaných kusech, byl zhotoven speciálně pro tuto příležitost. Jeho námětem je krkonošská příroda a stylově vychází z nádherného aršíku Chráněná fauna a flora Krkonoš, vydaného přede dvěma roky (viz KRKONOŠE–JH 6/2005). Na miniaturce o „známkových“ rozměrech 4 × 5 cm je na pozadí klasického pohledu na Sněžku zobrazen náprstník červený a babočka kopřivová. Věřme, že to není zdaleka poslední dílo s krkonošským námětem, které vyšlo z dílny těchto vynikajících českých výtvarníků. Jiří Dvořák NA STŘEŠE BÍLÝ SNÍH ■ A v kamnech černé saze. Když je v topeništi oranžový žár, polínka praskají a komín táhne, je ve světnici hej i v těch nejtřeskutějších mrazech. Ovšem po nějaké době tah slábne, kamna málo hřejí a častěji kouří – nastává čas je vymést! Přinášíme vám pohled do kachlových kamen, pořízený těsně před vymetením. Připomínáme, že kachlová kamna působí jako velký keramicko-hliněný akumulátor tepla. Aby proud horkých spalin předal své teplo kachlům, vine se mezi jednotlivými patry kachlů usměrňován vodorovnými přepážkami z keramiky (nebo plechu). Na veškerých plochách se však postupně usazují saze a popílek. Usazeniny izolují kachle od přísunu tepla a visící provazce nečistot zpomalují tah. Majiteli pak nezbývá, než nechat kamna vychladnout a pustit se do díla. Snad ještě podotkneme, že fotografování aparátem vstrčeným skrz čisticí otvor dovnitř kamen plných sazí byla poněkud riskantní operace, ale zdařila se beze ztrát na technice. Jiří Bašta KRKONOŠSKÉ BETLÉMY NA KARLŠTEJNĚ ■ Betlémy cestují. Následují osudy svých majitelů – stěhují a potkávají se při sňatcích, dědí se, dělí, scelují, doplňují a také prodávají a kupují. Několik betlémů, připisovaných betlémářům z Podkrkonoší, se nakonec usadilo v karlštejnském podhradí. Bývalá fara (na pravé straně cesty od Berounky na hrad) je totiž sídlem soukromého Muzea betlémů. Sběratel Ladislav Trešl jich zde vystavuje asi padesát. V jeho barokním domě máte příležitost nasát nefalšovanou atmosféru krkonošských, podorlických nebo králických Vánoc, přestože pobýváte ve středu Čech. Muzeum je otevřeno od dubna do prosince denně kromě pondělí, v lednu až březnu v sobotu a neděli; upřesňující informace vám poskytnou na telefonu 311 681 385. Jiří Bašta EVANGELICKÝ KOSTEL V KŘÍŽLICÍCH ■ Z krajinářského hlediska je zřejmě nejnápadnějším krkonošským kostelem ten, který stojí vysoko nad údolím Jizerky na okraji Křížlic, na mírném návrší jižně od centra horské vísky, jinak ukryté v údolíčku potoka. Evangelický luteránský kostel a fara byly postaveny díky tolerančnímu patentu císaře Josefa II. z roku 1781. Modlitebna (dům bez věže), vybudovaná za finanční pomoci evangelíků z Německa, byla stavěna v letech 1783–1785 a slavnostně posvěcena 1. ledna 1786. Teprve roku 1878 získala podobu elegantního horského kostela, když jí byla přistavěna decentně novogotická věž ukončená čtyřmi trojúhelníkovými štítky a strmým jehlanem střechy; její přízemí se stalo novou předsíní. V Křížlicích sídlí jeden ze čtyř sborů Českobratrské církve evangelické v Krkonoších a široká veřejnost zdejší kostel navštěvuje hlavně při koncertech, které se tu pořádají o Vánocích i během celého roku. Jiří Dvořák 41 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:58 Stránka 42 kultura Za vůní perníku Jilemnické Krkonošské muzeum Správy KRNAP se na přelomu roku snažilo vyhnout až příliš tradičním vánočním výstavám, na kterých bývají prezentovány především betlémy a lidové zvyky doby adventní. Do výstavní dramaturgie tohoto muzea proto byla zařazena výstava, která sice není čistě vánoční, přesto však svým zaměřením s posledními svátky roku úzce souvisí. Pod názvem Za vůní perníku s podtitulem Kouzlo perníkářských forem a perníků můžete v přízemí jilemnického zámku od 1. prosince 2006 přičichnout ke sladkému světu voňavých pochoutek. Perník, pečivo z medu, mouky a koření, bylo známo již ve starověku, první doklad o perníku v českých zemích pochází z první poloviny 14. století. V tvarech perníků nacházíme výraznou symboliku, která se měnila od motivů obřadních a vážících se ke křesťanským svátkům, až po náměty milostné a žertovné. Používání dřevěných forem zaniklo na přelomu 19. a 20. století, byly zachovány jen obrysy motivů a ozdobnou funkci převzaly papírové nálepky nebo zdobení cukrovou polevou. Ve dvou výstavních prostorách jsou nejbohatěji zastoupeny dřevěné perníkářské formy (asi 120 exponátů) – některé doplněné i vytlačenými perníky – najdete tu však i jiné perníkářské náčiní, pokladnice a pohřební štíty cechů pekařů a perníkářů, dobové dokumenty, historické papírové obrázky ke zdobení perníčků, a potom řadu receptů na různé druhy perníku, často i poměrně složitých. Jedna vitrína je věnována soudobým perníčkům zdobeným cukrovou polevou – jejich autorka dr. Dana Holmanová z Třebihoště u Dvora Králové předváděla své filigránské umění při vernisáži výstavy, a to spolu s řezbářem perníkářských forem Oldřichem Kvapilem z Hořic. Ten pro jilemnické muzeu vytvořil dvě nové dřevořezby: s motivem sv. Vavřince, patrona města, a se znakem hrabat Harrachů. Naopak nejstarší forma z depozitáře zdejšího muzea pochází z roku 1754 a některé zapůjčené exponáty jsou i ze století sedmnáctého. Na výstavu jste srdečně zváni do 28. února 2007. Jiří Dvořák, foto autor Bílé opojení – Ladislav Sitenský V sobotu 16. 12. 2006 byla ve výstavním prostoru Veselý výlet v Peci pod Sněžkou zahájena výstava fotografií významného českého fotografa Ladislava Sitenského. I ti, kteří nesledují fotografickou scénu, znají válečné snímky pana plukovníka v. v., které jako voják a fotograf nasnímal nejen během bitvy o Anglii. Ladislav Sitenský se narodil 7. srpna 1919 na Královských Vinohradech. Po studiu na osmiletém reálném gymnáziu odjel v roce 1939 do Paříže a krátce byl stipendijním zaměstnancem slavného architekta Perrota. Mezi jeho hlavní zájmy však vždy patřilo fotografování. Proslavil se cyklem „To kalné ráno“, dokumentujícím dny následující po smrti prezidenta T. G. Masaryka. Za války byl příslušníkem československé zahraniční armády v Anglii – působil jako letecký mechanik u 312. perutě RAF a jako válečný zpravodaj. Fotografoval a filmoval mj. u Dunkerque. Po válce objevoval nejen krásy Čech, Moravy a Slovenska, ale také např. Egypta a Himálaje. Pevné místo v jeho tvorbě však má Praha a zejména Vinohrady. Méně známé je, že již od roku 1927 pravidelně jezdil do Krkonoš a začal tu v roce 1934 se svou nejoblíbenější tvorbou, tj. fotografováním zimních hor. Výstava, na kterou vás srdečně zveme, je otevřena denně od 8.30 do 18 hodin a potrvá do Velikonoc. Radovan Vlček Žacléřsko na historických pohlednicích Dne 1. 12. 2006 proběhla v Městském muzeu v Žacléři vernisáž výstavy, o níž podrobněji referujeme v článku Daniela Macha na straně 22. Setkala se s nebývalým ohlasem a prostory muzea byly takřka zaplněny návštěvníky, tentokrát nejen ze Žacléře, ale i z okolních obcí. Početně byla zastoupena i redakce časopisu KRKONOŠE – JIZERSKÉ HORY, i když především svými externími spolupracovníky. Vernisáž si nenechali ujít Margit a Míla Bartošovi, Tonda Tichý, Roman Reil, Václav Jirásek a další. Její součástí byl i křest stejnojmenné knihy autorů Vlastimila Málka a Václava Schreiera. Kniha obsahuje více než 500 historických pohlednic, které jsou doprovázeny dvojjazyčným textem. K dostání je mimo jiné v městském muzeu v Žacléři a její cena je 250 Kč. Radovan Vlček ■ Odpověď na prosincovou otázku soutěže TAKOVÉ BYLY HORY zní: Vysoké nad Jizerou. Výhru získává paní Jarka Benešová z Hradce Králové 42 Krkonose 1_07.qxd pomůcka: klops, Petar plazivý stonek rostlin 10.1.2007 skleněná odměrná trubice 11:58 kolonie tajenka Stránka 43 Univerzita Karlova (kratka) dohromady kůň podle zbarvení puška tváře rodič dětský pozdrav italský závodní okruh ženské jméno opečené mleté maso domácky Irena přijímat s radostí čistit vodou krkonošská chata jihoamerická poušť potom předložka zařízení k pečení opadnutí éra patřící minulosti loď k lámání ledu visící kůže na krku druhá sena akvarijní ryba římských 105 značka sodíku karetní hra římský pahorek nevidomý člověk proutěná nádoba šachový exmistr světa SPZ Semil domácky Olga kanál zametání pořádná usměmaví jméno literáta Staška pražský ostrov bývalá vojenská prodejna krásný zadní část chodidla napadení rostlina pona špádová karta klesat mravouka kvůli osobní zájmeno otrok SPZ Olomouce Evropan nesmírnost meta ocas vydry částečka hmoty cízí mužské jméno konference lihovina z rýže hliníková fólie NEJÚŽASNĚJŠÍ VÝSTUPY SVĚTA Tato výpravná publikace z produkce nakladatelství Svojtka & Co. vás zavede do světa vysokých hor, strmých štítů, do království ledovců, věčného sněhu a extrémních klimatických podmínek. Věnována je však především lidem, kterým tento svět učaroval, a kteří se do hor vydávali a vydávají, aby s jejich nástrahami změřili své síly. Autor Garth Hattingh vás provede obdivuhodnými výstupy na nejobtížnější vrcholy světa. Najdete zde nejen podrobné popisy jednotlivých cest, ale i osobní výpovědi vrcholových horolezců, kteří jimi prostoupili. Text je doprovázen mnoha nádhernými barevnými fotografiemi a mapami. Vázaná kniha má 160 stran, formát 270 × 305 mm a stojí 549 Kč. Dědictví doby ledové Údolní závěry ve tvaru amfiteátru se strmými skalními svahy nebo stěnami a rovným dnem vznikaly a dodnes vznikají zpětnou a hloubkovou erozí ledovců alpského typu. Mimo to se na jejich vzniku intenzivně podílí i mrazové zvětrávání. Výška stěn je několik desítek až stovek metrů. Průměr kolísá od stovek metrů do několika kilometrů. Vznikají ve všech zaledněných pohořích, ale najdeme je i v horách, které byly zaledněny v geologické minulosti, kde představují tzv. reliktní tvary. V Krkonoších jich najdeme celkem 34. Nejdokonaleji vyvinuté jsou Sněžné jámy a Úpská jáma. Často jsou cennými a bohatými botanickými lokalitami. Jak se tyto terénní tvary nazývají, vám prozradí tajenka. Knižní ceny věnovala společnost Svojtka & Co., s. r. o. Soběslavská 32, 130 00 Praha 3 tel. 271 736 610, 271 734 143, fax 272 731 413, e-mail [email protected] Vyobrazenou knihu zašleme třem vylosovaným úspěšným luštitelům, kteří zašlou tajenku redakci časopisu Krkonoše ve Vrchlabí do 15. 1. 2007. 43 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:58 Stránka 44 Zimní olympijská historie eští běžci na lyžích dokázali loni v Turíně na tratích v Pragelatu získat tři olympijské medaile. Tímto veleúspěchem pasovali svou disciplínu mezi nejúspěšnější sportovní odvětví České republiky v roce 2006. Pobídnuti medailovou úrodou zařazujeme na stránky Krkonoš článek o historii běhu na lyžích na zimních olympiádách. Minulá i současná vystoupení lyžařů běžců ve štafetách i distančních bězích jsou téměř bez výjimky ve spolurežii krkonošských a podkrkonošských závodníků. Převážně jim, pionýrům bílé závodní stopy, věnujeme v reminiscencích nejvíce prostoru. Č Vraťme se o čtyři generace zpět. Před dvaaosmdesáti lety si organizátoři z francouzského Chamonix předsevzali uspořádat Týden zimních sportů. Do alpského centra se od 25. ledna do 5. února 1924 sjela osmistovka reprezentantů v hokeji, curlingu, bobech, kraso- a rychlobruslení, běhu na lyžích, sko- ▲ Štěpán Hevák – mistr ČSR v cíli 50km závodu 17. 1. 1924 na náměstí v Jilemnici ▲ Karikatura odjezdu čs. olympioniků v roce 1924 44 cích a závodu sdruženém ze 17 států. Tato na tehdejší dobu mamutí zimní sportovní slavnost dostala po kongresu FIS o něco později statut I. zimních olympijských her. Česká výprava čítala 64 duší. Lyžaři reprezentanti byli vesměs členy SLRČ, doplnění o 2 závodníky HDW (Hauptverband der Deutschen Wintersportvereine). Čechoslováci jeli na olympiádu ve zvláštním vagonu, označeném patnáctimetrovým transparentem: „Výprava svazu lyžařů do Chamonix“. Královská lyžařská disciplína – padesátka – a její šampión se stával nekorunovaným idolem fanoušků pro další čtyřleté olympijské období. Naši čtyři hoši, kteří si vybojovali právo startu na OH v rozřaďovacích závodech: Štěpán Hevák – Valteřice, závodník ČSK Praha, Antonín Gottstein – Benecko, ČKSS Jilemnice, Josef Německý – SK Nové Město n. Moravě, Oldřich Kolář – SK Dvůr Králové nad Labem. Z pohledu našich předních běžců ze světové špičky posledních 30 let – Henycha, Berana, Švandy, Bečváře, Koukala, Bauera – byla tehdejší příprava či training, jak borci udávali, skromná a samozřejmě se zřetelem na závodní výkon nedostatečná. Převážná část kvalitní zátěže se děla závoděním na kratších závodech v sezoně – patnáctky, osmnáctky, dvacítky, pětadvacítky. Osobité vzpomínky na první olympijskou padesátku v Chamonix zanechal Oldřich Kolář, narozený 21. ledna 1898, občan Bílé Třemešné a závodník SK Dvůr Králové. Účast si vybojoval těšně před odjezdem do Francie na mezinárodním Mistrovství ČSR v Jilemnici. „Na tento závod jsem se připravoval celé léto běháním několika kilometrů,“ vzpomíná Kolář. „17. ledna byla tuším středa a v Jilemnici se jela mistrovská padesátka za účasti Němců z HDW. Město Jilemnice připravilo pro vítěze zlaté hodinky. Říkali nám, ať nenecháme Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:58 Stránka 45 tu cenu vyhrát Němcům. Při startu slabě pršelo, takže sníh byl mokrý. Mazání lyží jsme tehdy neznali, jedině svíčku. Ta však zase při stoupání klouzala. Často se nám na lyže lepil sníh, že jsme museli otírat lyži o lyži. Snad za celých 50 km jsme se nesvezli. Když jsme projížděli vysockým náměstím, čekali tam na nás s teplými žehličkami, sedli jsme si na židli a oni nám lyže nažehlili parafínem. Po rovině se nám jelo dobře, ale běda, při stoupání jsme nemohli z fleku. Ale myšlenka, že kdo se umístí na předních místech, pojede na olympiádu, nás neustále hnala kupředu. Němci Adolfovi, který měl velkou šanci na výhru (byl dřevorubcem), se stala asi 5 km před cílem nehoda na řemíncích koženého huitfeldu; tímto se dostal do vedení náš závodník Hevák a zlaté hodinky tak zůstaly a půl metru a sněhové bariéry zmrzlé a dva metry vysoké od frézy. Když jsme měli pěknou rychlost, najednou se v zatáčce objevily sáně, tři závodníci přede mnou to chtěli srazit kristiánkou, jenže s lyžemi 235 cm dlouhými to nešlo a všichni tři lyže zlámali. Jel jsem čtvrtý, nechával jsem si stále větši vzdálenost od nich, plužil jsem a když jsem dojížděl k nim, sedl jsem si mezi lyže a tak to učinili ti další za mnou a lyže jsme zachránili. Na ledovém sněhu jeli jsme 30. ledna závod na 50 km. Hevák, Gottstein, Německý a já, všichni na hickorách 2,35 m dlouhých. Asi 10 km byl terén rovinatý s menšími překážkami a sjezdy. Pak začalo prudké stoupání úžlabinou asi 400 výškových metrů. Stále jsme museli stoupat traverzovitě. Na nejvyšším bodě tohoto stoupání byl silný vítr. Tam cházel amatérský trénink, který zdaleka k optimální přípravě na tak těžký závod nemohl stačit. K dokreslení podmínek soutěže stačí pochytit pár glos ze soudobého tisku: trať padesátky nebyla přesně změřena. Podle vojenské speciálky 1 : 20 000, počítáno s výškovými rozdíly terénu, to byl závod na 43 km, čemuž odpovídá vítězný čas. O závodníky se po dojetí do cíle nikdo nijak nestaral – čaj, který po závodě v restauraci vypili, si museli sami zaplatit. Navíc pevné starty s intervalem jedné minuty byly dodrženy pouze u prvních nedostavivších se ke startu. Ostatní běžci pak startovali bez ohledu na to, jestli startérovi někdo nepřišel. Vznikl zmatek na kontrolách, mezi trenéry, v cíli. Vrcholem byla skutečnost, že závodníci vyšších startovních čísel, kteří spoléhali na svůj pevný čas, seděli klidně v restauraci u kamen, majíce ještě 15–20 minut do doby svého startu, ačkoliv startér již vypouštěl závodníky čísel nejblíže nižších, neponechávaje prázdné minuty pro lyžaře nestartující. Svízelnou a dlouhou cestu podstoupili naši reprezentanti až k triumfu Martina Koukala na padesátce při MS ve Val di Fiemme. Připomeňme jen trend umístění čs. závodníků na olympijských hrách v lyžařském maratonu na 50 km: I. ZOH Chamonix – 12. Štěpán Hevák II. ZOH St. Moritz – 11. Josef Německý III. ZOH Lake Placid – 10. Antonín Bartoň IV. ZOH Ga-Pa – 9. Cyril Musil Ale o tom až příště! ▲ Aleš Suk, foto archiv Hevák, Německý, Gottstein – tři nejlepší vytrvalci v době OH v Chamonix ▼ Oldřich Kolář, ve svých 86 letech aktivní lyžař, na zahradě v Bílé Třemešné u nás. Já jsem se umístil na 4. místě časem 5:50:46, takže jsem do Francie jel,“ dodává O. Kolář. Jeho trenér Karel Jarolímek dojel na 21. místě s časem 7:18:21. Přestože zpráva o průběhu Týdne zimních sportů v Chamonix, o profilu trati a výkonech závodníků je uvedena v měsíčníku Svazu lyžařů RČS Zimní sport, naslouchejme s pokorou autentické výpovědi maratonce Koláře. „Po příjezdu do Chamonix, hodně opožděném, jsme se museli rychle převléci a po chvilce jít do průvodu. Pak jsme byli ubytováni po hotelích. Počasí po celých 14 dnů bylo slunečné, v noci mrazy a přes den na sluníčku teplo. Sníh byl stále zmrzlý a ledový. Volný čas jsme trávili tréninkem po okolí anebo na stadionu, kde závodili krasobruslaři a hokejisté. Naši s Kanadou hráli 0:30. První neděli (3 dny před padesátkou, pozn. aut.) jsme si udělali dlouhý trénink i s jezdci na 18 km a sdruženáři – vyjeli jsme hodně vysoko do malé vesničky. Ptali jsme se obyvatel, kudy nejlépe do Chamonix. Říkali nám, jděte po silnici, jsou to samé serpentiny, a dejte si pozor, možná, že potkáte saně s lidmi, kteří pojedou z kostela. Silnice byla úzká asi jeden stál muž v budce, jakou mívají vojáci na stráži, ten jen vystrčil málo pootevřenými dveřmi ruku a v ní láhev s teplým čajem. Hned pak následoval prudký sjezd na zledovatělém sněhu. Po výronu z loňského roku, po vyčerpávajícím stoupání jsem neměl v té noze možnost levou lyži ovládat. Další trať vedla většinou vysokým lesem. Asi v polovině trati čekal Jarolímek, který mi dal asi půl pomeranče, to bylo celé občerstvení a pití do té chvíle. Na 40. km jsem byl tak sláb, že jsem si chtěl odpočinout. Sešli jsme se asi čtyři závodníci, kteří na tom byli jako já. Sedli jsme si a jeden Francouz došel do stavení a přinesl nám každému krajíc chleba. To nám postačilo, že jsme mohli závod dojet. Startoval jsem s číslem 16, padesátku jelo 33 jezdců, můj čas 5:18:14 hod a bylo z toho 19. místo. Jen čtyři státy dojely kompletní – Norové, Švédové, Finsko a ČSR. Dvanáctý skončil v té době náš nejlepší vytrvalec Hevák ze Sokola Valteřického, v té době závodící za ČSK Praha, a byl asi o půl hodiny rychlejší než já. Vítězný Nor T. Haug mi přidělil hodinu a půl.“ Závodnická zpověď O. Koláře představuje dokument extrémní fyzické zátěže. Té před- 45 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:58 Stránka 46 do národních parků světa ZTRACENÝ SVĚT STOLOVÝCH HOR víc patří ke světovému přírodnímu dědictví UNESCO. Unikátní je jeho geologická stavba i stáří hornin, tyto faktory pak spolu s klimatickými poměry podmiňují i jedinečnost fauny a flóry, která se tu vyskytuje v mnoha endemických druzích. Stolové hory bývají často označovány „ostrovy v čase“ – abychom nahlédli do jejich kolébky, musíme se v čase přesunout o více než 3 miliardy let. Základem, z něhož tepui vyrůstají, je Guayanský štít, jedna z nejstarších geologických jednotek na Zemi. Je tvořen žulami a rulami proterozoického až archaického stáří (nejstarší mají téměř 3,6 miliardy let). Postupně zarovnávaný povrch těchto prastarých pohoří zalilo před cca 1,6 miliardou let mělké moře a nastalo období intenzivní sedimentace materiálu. Křemence a pískovce, které dnes tvoří stolové hory, se s přestávkami usazovaly přibližně 500 milionů let a jejich mocnost dosáhla několika kilometrů. Připomeňme jen, že tyto sedimentární horniny neprošly žádnou přeměnou, jejich uložení je dodnes víceméně vodorovné a patří tedy k nejstarším nepřeměněným horninám na Zemi. Po období sedimentace probíhala od svrchního proterozoika eroze mocných vrstev usazenin, doprovázená vznikem zlomů v zemské kůře. Puklinami pronikaly k povrchu výlevy čedičů. Poklesy částí terénu podél zlomů pak přímo podmínily vznik stolových hor. V závislosti na terénu, nadmořské výšce a klimatických podmínkách se zde vyvinuly různé vegetační stupně. Z botanického hlediska jde o oblast velice bohatou. Dodnes bylo popsáno přes 9 400 druhů rostlin. Z nich pouze 1,3 % tvoří introdukované ▲ Eroze vytvořila v odolných pískovcích a křemencích na povrchu stolových hor téměř umělecká díla (tedy od jinud zavlečené) druhy, což svědčí o nenarušeném charakteru regionu (pro srovnání – na Havajských ostrovech tvoří introdukované druhy 47 % ). Nejvíce zastoupené jsou orchideje (700 druhů). Rovněž velmi vysoký je počet endemických druhů, podle současných poznatků se pohybuje kolem 40 %. Průměrná teplota se pohybuje od 10 do 21 °C, ale zatímco v nížinných deštných pralesích je to 20–24 °C, na vrcholcích hor může teplota výjimečně spadnout i těsně pod bod mrazu. Průměrné roční srážky kolísají od 1 500 do 4 000 mm v závislosti na ročním období. Na úpatí stolových hor najdeme tropický deštný prales, který je v západní části národního parku souvislý. Ve východní pak tvoří spíše úzké lemy kolem jednotlivých tepui, zatímco dále se prostírají travnaté savany. Vrcholová plató jednotlivých hor jsou, jak už bylo naznačeno, svět sám pro sebe. Mnoho rostlinných druhů, které zde rostou, nenajdete nikde jinde na světě a jejich výskyt je často omezen na jednu jedinou horu. První stolovou horou, jejíž vrcholové plató měli Evropané možnost spatřit, byla 2 763 m (některé prameny udávají 2 810 m) vysoká Roraima. Stalo se tak v prosinci 1884. Zážitky tří britských přírodovědců a sebraný materiál, který odsud dovezli, vyvolaly senzaci. Čím je příroda vrcholových plató venezuelských tepui ▲ Počátkem dvacátého století se literární otec slavného detektiva Sherlocka Holmese Sir Arthur Conan Doyle setkal s dobrodruhem plukovníkem Percy Fawcettem. Jeho vyprávění o výpravách do nitra jihoamerických pralesů a za tajemstvím stolových hor (na jednu z nich sám Fawcett vystoupil) inspirovalo Doyla k napsání fantastického románu Ztracený svět. Kniha se stala bestsellerem a dobrodružství profesora Challengera, lorda Roxtona, redaktora Maloneho a dalších postav se dočkalo několika filmových zpracování. Svět stolových hor ale skutečně existuje a výsledky výzkumu jeho přírodního bohatství v mnoha ohledech předčily fantazii slavného díla. Celá oblast, která se nachází jihovýchodě Venezuely ve státě Bolívar, při hranicích s Brazílií a Guayanou, se nazývá La Gran Sabana. Z ní vystupuje více než padesát stolových hor, kterým se v jazyce místních indiánů kmene Pemón říká tepui. Jsou tvořeny pískovci a kvarcity (křemenci) a jejich kolmé stěny dosahují výšky kolem tisíce metrů. Mnoho z nich zdobí vodopády padající do hloubi deštných pralesů, které je obklopují. Nejvyšší z nich, Salto Angel, padající z výšky 979 m ze stolové hory Ayuán tepui, je nejvyšším vodopádem na světě. Ayuán tepui je se svou rozlohou více než 700 km2 zároveň jednou z největších stolových hor v oblasti. Národní park Canaima (pojmenovaný podle jedné z indiánských vesnic ležících u stejnojmenné laguny na řece Carrao) byl založen 12. června 1962. Z původní rozlohy 1 000 000 ha byl v roce 1975 rozšířen na více než 3 000 000 ha, což z něj činí jeden z největších národních parků světa. Od roku 1994 na- Řeka Carrao padá do laguny Canaima několika malebnými vodopády, na snímku jsou vodopády Salto Golondrina 46 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:59 Stránka 47 né proudy vynesou z lesa ležícího na úpatí hory o několik set metrů níže. Spolu s masožravkami roste v bažinatém terénu množství zemních orchidejí, tilandsií a jiných rostlin, vesměs suchomilného vzhledu. Na závětrných místech mezi skalami a v terénních sníženinách najdeme jednotlivě rostoucí dřeviny rodu Bonnetia z čeledi čajovníkovitých (Theaceae). Co se fauny týče, mohou vrcholy stolových hor nabídnout především zástupce hmyzu a obojživelníků. Žije zde drobná, sotva dvoucentimetrová žabka Oreophrynella quelchii, která neskáče, nýbrž pouze leze. Její dosud jediná známá příbuzná obývá vzdálené pohoří Neblina, ležící 800 km jihozápadně odsud. Podhůří je na zástupce fauny výrazně bohatší. Z větších savců běžně obývají oblast Gran Sabana mravenečník čtyřprstý, vřešťan rezavý, tapír jihoamerický, pekari bělobradý, aguti zlatý, lenochod tříprstý a puma americká; mezi ohrožené druhy patří mravenečník obrovský, pásovec velký, jaguár brazilský, ocelot velký a vydra obrovská. Z ptáků zde můžete spatřit několik druhů kolibříků (kolibříka sametového a modročelého), z papoušků ary zelenokřídlé, ary rudobřiché a aratingy hnědohrdlé, dále kondory královské a tukany bělohrdlé. Z plazů pak například leguána zeleného a anakondu velkou. Od 70. let minulého století probíhá výzkum krasových jevů a jeskynních systémů v nitru stolových hor. V této souvislosti je třeba zmínit, že smíšená česko-slovenská speleologická výprava objevila v r. 2002 druhou největší kvarcitovou jeskyni světa právě v masivu hory Roraima a český speleolog Marek Audy tak významným způsobem posunul kupředu světový výzkum vzniku kvarcitových jeskyní. Je to jen další důkaz toho, že Doylův ztracený svět stolových hor nám i v dnešní době může uchystat nejedno překvapení. ▲ Radovan Vlček foto autor Stegolepis guayanensis (vlevo) je působivou kvetoucí rostlinou Guayanské vysočiny. Z masožravek můžete na vrcholu Roraimy spatřit poměrně hojnou heliamforu (Heliamphora nutans) tak unikátní? Jednak jsou to vysoké úhrny srážek, které jsou, spolu se špatnou propustností pískovců a křemenců, důvodem, proč zde převažují mokřady a jim odpovídající fauna a flóra. Zvětralinový plášť, tedy půdy vzniklé na pískovcích a křemencích, jsou velmi chudé na živiny a silně kyselé (pH kolem 4). Díky tomu je velká část rostlin, které se zde vyskytují, masožravých. Výjimku tvoří pouze místa, kde až na povrch vycházejí zmíněné výlevy čedičů, jejichž zvětraliny jsou na živiny naopak bohaté. Jak na Roraimě, tak i na sousední hoře jménem Kukenan má vrcholové plató díky půso- bení selektivní eroze charakter skalního města plného bizarních tvarů. Původně bílý pískovec je porostlý souvislou vrstvou sinic a lišejníků tak, že má na povrchu barvu šedočernou. Na místech, kde je alespoň trochu půdy, se uchytila svérázná vegetace. Můžete zde vidět široké vějíře a žluté květy Stegolepis guayanensis, růžovofialové kvítky Ledothemnus guayanensis, případně dalších druhů. Z masožravých rostlin tu najdeme rosnatky (Drosera roraimae), heliamfory, nejčastěji druh Heliamphora nutans, a bublinatky (Utricularia quelchii). Jejich obvyklou kořistí je drobný hmyz, který sem vzduš- Bublinatka (Utricularia quelchii) patří mezi masožravkami naopak k drobným a nenápadným druhům 47 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:59 Stránka 48 horská bída Malá Krakonošova průba Jak se zrodila kapela Zůstali jsme dva. Jen dva a s nimi trochu nostalgické vzpomínky na dobu, jejíž tvář s dalšími desetiletími odstupu budou pracně a se střídavým štěstím rekonstruovat regionální historikové. Jako třetí svědek zůstává už jen Krakonoš, nestárnoucí mocný duch hor. On jistě velkoryse pozamhouří oko a pokývne hlavou nad muzikantským verlouháním z pera pamětníka ze života horské kapely. Té, která si už společně naladí a některou svou oblíbenou zahraje jen před stolcem jejich nebeské patronky svaté Cecilie. V době její slávy říkali po okolí kapele různě. Tajuplné iniciály na pultech HB, vyvedené bubeníkem a všestranným všeumělem Pepou, se vykládaly všelijak. Z úst vtipálků konkurenční bandy ze sousedního údolí Malého Labe snad poprvé zazněl škodolibý oušlapek „Horská bída“. Bledá konkurenční závist! Název se ale ujal, lavinovitě rozšířil a držel léta, ač v úřední dokumentaci (povinné přehrávky v šedesátých a sedmdesátých letech) fungují jiná jména. Oušlapek přes počáteční odpor převzali a užívali členové důstojného orchestrálního sdružení o proměnlivé síle čtyř až sedmi umělců. Vzdor jednotlivým místním estétům se stalo pevným článkem „kulturní revoluce“ (píší se šedesátá léta!) v tehdy lidnatých obcích a tichých zákoutích pod Černou horou. Účinkování Horské bídy v programech různorodých akcí od rázu vysoce politického po 48 vepřové hody bylo zárukou přehojné účasti publika. Pomněme, že jde o dobu zatím bez blahodárně monopolního působení televize. Byla tu jen konkurence místních ochotnických družin, blikavého putovního kina a dalších akcí osvětových besed. Kapela byla velmi pohyblivá a často proto zvána po okolí. Její věhlas se rozšířil po usilovném období zkoušek v holičské oficíně harmonikáře a prvního šéfa Vládi. Přesuny zajišťoval místní kovář dodávkovým autíčkem s přepravním prostorem pod plachtou. Skromná úložná kapacita plochy pro nástroje a mužstvo musela vyhovovat. Přesto s maximální vynalézavostí jak využít prostoru dokázal při návratech kapely kovář „přiložit“ i dvě tři opožděné přespolní obdivovatelky souboru a jeho umění. Nezapomenutelné byly třeba jízdy s tímto živým nákladem po umrzlé silničce se zatáčkami a stoupáním za dvacetistupňového mrazu na silvestrovské veselí ve Strážném a zpátky. Ale mistr za volantem všechno zvládl. Významnou posilou v pozdějším období uměleckého růstu kapely byl patron a jeden z prvních „zřizovatelů“, poměrně zámožný závodní klub jednoho vrchlabského závodu. Komu čest, tomu čest. Jeho zásluhou se horští mistři tónů vybavili novými zapůjčenými nástroji. Šlo o ty, které se vzhledově nebo jinak nehodily do „hřmícího stáda“ jeho mnohohlavé swingové kapely. Té se špičkovými hráči a blyštivými nástroji, určené k obsluze renomovaných společenských akcí ve městě pod Žalým. Skončila doba kamenná souboru, a to jsou moje první vzpomínky na ni. Vybledly mžikové záběry vzpomínek na desítky, ba stovky úspěšných produkcí souboru z nenápadného údolí pod Černou horou. Chladná voda Stříbrného potoka, jinak Čisté, byla jeho vodou křestní. Horská bída ovládla prostory pod řečništi výročních schůzí společenských organizací. Hrála pod širým nebem s nástupem léta na dětských dnech k chladnému pivu žíznivých tatínků, doprovázejících ratolesti k jejich zábavám a hrám. Hrála snažně a dobře, často za hubičku, někdy dokonce i za peníz a občerstvení. Zvlášť je třeba upozornit na produkce o kančích hodech a posledních mysliveckých lečích se svérázným uměleckým honorářem – dobře potrefeným ušákem nebo bažantiskem. A zima s hasičskými bály? Tam se pilně „hasilo“ po gulášovém ohni nejen pivem. A nejen muzikanti. Pomoc not k dosažení vysokého uměleckého účinku se pak jevila jako zbytečná. I hosté Horské bídy měli výdrž. O bálové sezoně se rozcházeli nejdřív teprve kolem čtvrté hodiny ráno. Pověstní byli ve své vytrvalosti vždycky důkladní lesáci v Dolním Dvoře. K rekordu došlo ovšem na bále u požárníků v Hořejším Vrchlabí. Mám podezření, že si Krakonoš vybral právě tuto poměrně vzdálenou lokalitu od hnízda souboru úmyslně, aby ozkoušel jeho odolnost i výdrž. Nebo všechny konkurenční vrchlabské party byly momentálně obsazeny. Už ani nepovím, kdy to bylo. Odpověděla by snad meteorologická dokumentace vrchlabského letiště. Kolem desáté, právě v nejlepší zábavě na sále, se snesla na celé podhůří divoká čina. Sněhová věje do půlnoci zavalila cesty a celou krajinu a netišila se ani k ránu. Proto se nikomu z hostů nechtělo z vyhřáté hospody do zápasu se zdivočelou meluzínou. Muzikantům jakbysmet! Zvlášť když mistr kovář ohlásil garáž po střechu zasypanou a cestu zcela nesjízdnou. A tak se hrálo, zpívalo, tancovalo a pilo… do sedmi ráno! V tu dobu konečně pod Žalým, ale i Černou horou vyčerpala meluzína svoje síly. Nikoli však muzikanti s jejich nevyčerpatelným repertoárovým fondem z hlavy i z not. Jen váhavě se smiřovali se stručným, ale energickým pokynem šéfa Vládi k balení. Už za svítání malá karavana, obtížená ranci s nástroji a dalším haraburdím, vyrazila pěšky přes závěje vysoké jako přízemní chalupy k domovu. Nevím, kolik bylo hodin při návratu, ale moc nechybělo tenkrát ke dvanácté… Tak si Krakonoš svoje umělce patřičně ozkoušel. Ke cti pořadatelů budiž uvedeno, že za mimořádný výkon kapely se vyrovnali kavalírsky. František Jirásko ilustrace Renata Oppeltová Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:59 Stránka 49 recenze DOLNÍ KALNÁ A SLEMENO Josef Bajer pro Obecní úřad Dolní Kalná vydal Professional Publishing, Praha 2006 1. vydání, vázané, 154 stran + 18 listů přílohy NOVÉ BROŽURY SPRÁVY KRNAP První ze dvou nově vydaných brožurek, drobných formátem a útlých rozsahem, je titul František Kaván. Ve stručnosti seznamuje čtenáře s životem a dílem této přední osobnosti české krajinomalby. Na souvislý text navazuje praktický přehled základních životopisných dat. Z mnoha umělcových děl je v brožurce reprodukováno jedenáct obrazů z majetku Krkonošského muzea v Jilemnici. Text je dále doplněn šesti dobovými fotografiemi a jednou básní, neboť Kaván se kromě malování věnoval i poezii. Druhým titulem je Jan Nepomuk František hrabě Harrach, zabývající se osobností, která patří k nejvýznamnějším představitelům nejen šlechtického rodu Harrachů, ale také naší aristokratické společnosti 2. poloviny 19. století. Někdejší majitel rozsáhlých statků v severních Čechách, na Hradecku, v Dolním Rakousku a Uhrách se zasloužil o rozvoj našeho politického, hospodářského i kulturního života. Koneckonců mnoha plodů jeho práce užíváme s prospěchem dodnes. Text je doplněn dvaatřiceti barevnými obrázky. Brožurky formátu A6 mají rozsah 16 stran a jsou vydávány v češtině a polštině v rámci projektu Evropské unie Interreg III A Česká republika – Polsko. K dostání jsou v Krkonošském muzeu v Jilemnici, kde se s oběma osobnostmi a jejich dílem můžete seznámit podrobněji. Michal Šír Do rodiny úzce regionálně zaměřených publikací, věnujících se historii jednotlivých obcí Krkonoš a Podkrkonoší, se v létě právě uplynulého roku přiřadila poměrně výpravná kniha Dolní Kalná a Slemeno. Její stručnou charakteristiku nabízí v doslovu sám autor Josef Bajer: „Kniha o Dolní Kalné a Slemenu byla psána s úmyslem, aby se ti, kteří tu žijí, žili či chovají k našim obcím přízeň, dozvěděli také něco o jejich osmisetleté historii a především o životě obou vesnic v právě skončeném století.“ Úvod knihy je věnován kapitolám o minulosti obce a jejích současných i historických částí, kterými jsou kromě vlastní Dolní Kalné také vísky Slemeno a Ždírnice; několik stránek dostala i sousední Horní Kalná. Další kapitolky se zabývají význačnými stavbami, památkami, zvyky a řemesly, autor nezapomněl ani na taneční zábavy, svatby nebo pohřby. Následující stránky jsou věnovány spolkové činnosti – hasičům, sokolům, fotbalistům a ochotnickým divadelníkům. Rozsáhlý a zajímavý je oddíl seznamující s osobnostmi spjatými s obcí – se slavnými rodáky nebo známými lidmi, především umělci, kteří tu kratší či delší dobu žili a tvořili. Knihu doplňuje volně vložený dvacetistránkový sešit Slemeno – Malá obec na úpatí Krkonoš. Jde o stručný výpis historie jednotlivých čísel popisných ve vsi, která byla až do roku 1976 samostatnou obcí. Jednoznačně kladně lze hodnotit obrazový doprovod knihy – kresby, plánky, mapy a především fotografie historické i současné jsou užity v hojné míře a mají velkou vypovídací hodnotu. Historické pohlednice a fotografické snímky jsou reprodukovány velmi dobře, čemuž napomáhá i kvalitní křídový papír. Korektuře sice uteklo pár překlepů a jazykových chyb, to však na celkově velmi kladném dojmu z knihy nic neubírá. Praktické a odolné jsou laminované desky knihy s téměř čtvercovým formátem 23,5 × 26,5 cm. Knihu lze zakoupit za příznivou cenu 280 Kč na obecním úřadě v Dolní Kalné; k dostání je i v Knihkupectví K & T paní Krumlové ve Vrchlabí. Jiří Dvořák VODA V ČESKÉ REPUBLICE editoři Jan Němec a Josef Hladný pro Ministerstvo zemědělství vydal Consult, Praha 2006 256 stran, formát 30 × 24 cm Vydavatelství Consult Praha vydalo pro Ministerstvo zemědělství reprezentativní publikaci Voda v České republice. V současné době, kdy vychází velké množství populárně naučných publikací či pseudoencyklopedií, se jedná o počin hodný následování dalšími resorty, které mají vazbu na živou i neživou přírodu. Na vzniku knihy se podílel široký autorský kolektiv, a to jak vodohospodářských „teoretiků“, tak „praktiků“ z jednotlivých podniků Povodí, dále pak státněsprávních úředníků včetně „ortodoxních“ ochranářů. Kniha je členěna do několika tematicky zaměřených kapitol a při vědomí, že laik nemůže vstřebat celou problematiku do posledního detailu, poskytuje takové množství informací, a tak řazených i předkládaných, že je neocenitelným zdrojem informací nejen pro výše uvedené laiky, ale i odbornou veřejnost. Velmi příjemným zpestřením jsou i glosy na jednotlivých stránkách, vždy zaměřené k tématu kapitoly. Lahůdkou jsou pak doprovodné grafy, mapy, fotografie a akvarely. Jejich samostatné publikování by bylo ozdobou knihovny, zde výstižně doplňují text, aniž by se nad něj nějak povyšovaly, a to, že akvarely jako jedna z nejtěžších malířských technik tuto knihu doprovázejí, je přímo symbolické. Ne knize samotné, ale snad vydavatelům, možná neprávem, bych vytkl jediné – malý náklad a z toho plynoucí nedostupnost. Knihu bylo krátkodobě možno sehnat prostřednictvím internetu, jinak jsem se s ní v žádném knihkupectví nesetkal. To však patrně bude možno řešit dotiskem. Jsem přesvědčen o tom, že kdokoliv, kdo s vodou přišel jakkoliv do kontaktu, v ní rád zalistuje, nebo se do ní začte. Tomáš Kyral 49 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:59 Stránka 50 j ak viděli krkonoše Karel Hynek Mácha Pouť krkonošská ký jemu slibovala mladistvá obrazotvornost jeho. On s roztouženým srdcem vstoupil Průkopník a předchůdce moderní české poezie, v svět; doufaje, že všecky sny, právník K. H. Mácha (1810–1836), navštívil které mladost jeho růžovými Krkonoše v srpnu 1833. Během následujících zdobily věnci, zde v opravdiměsíců napsal povídku, či spíše báseň v próze vost nalezne změněné, byl by Pouť krkonošská, v níž zpracoval hrůzný snový celý láskou obejmul svět. Než zážitek a formuloval úzkost z neexistence popříliš brzo sklesla opona, a on smrtného života. Do postavy poutníka promítl procitl ze snů mladistvých. On chtěl utrhnouti kvítko v měsíčvlastní autoportrét. Zde otiskujeme krajinomalbu ném vzešlé luhu, a rosa noční následující za úvodními verši, připravující atmoco slza chladná skropila vřelou sféru následujícího děje, a krátké úryvky z druhé mu ruku; on se sehnul k rozvičásti prózy, kde se vyhrocuje kontrast mezi věčté růži okouzlený vůní její, ností přírody a zoufalým údělem člověka. a spatřil, že z časného vykvětá hrobu; on za svítání obdivoval lílie sněhobílou zář, než již v noc viděl ji skláněti korunu stříbrobílou k vlhké zemi; on hledal lid, jaký žil ve snách jeho, a pouhé larýlilo se k večeru. Osamělý poutník vy s ousměchem hleděly v oko jeho cituplné; kráčel stezkou ouzkou na rozlehzkrátka on hledal ráj snů svých v světě tomlém temenu hor Krkonošských pod vrcholkem to, on po něm rozestřel náruč, a pouhou lásSněžky. Hučel vítr, jako by Slezsko tajemnými ky prázdnou sevřel zem na prsa horoucí. slovy mluvilo k sestře české přes rozdělující Uleknutý chtěl se vrátiti zpět v říši mladosti je hradby. „Pusto kolem,“ povzdechl jinoch, své, než nadarmo jen plakal za sny uprchlý„pták i zvěř mijí kraj tento, ani strom ani květ mi, samotný teď seděl v pustině, hluboko nevzejde tuto, jen člověk jediný tiskne se vzdy pod ním příroda květoucí; nemilovaný a nic výše a výše v čistější nebe blankyt, a nenalezá nemilující dlel na skalísku osamělém nad hozde léč tajemně šustící mech a studený sníh.“ rami zardělými v právě zapadajícím slunci. Vtom nesl vítr okolo tváře jeho motýla, jenž Hlas zvonů večerních potkával se z krajů česouzkostlivě nadarmo se bránil křídelkoma bakých i z roviny slezské na temenu hory a jen revnýma, chtěje nazpět dolu v květné kraje, živěji vzdy mu na mysl uváděl uprchlé dny; – odkuď ho bouřlivý vítr byl zanesl. „Neštastný, vtom v duchu jeho vzplanula myšlenka na tetoužíš nazpět v luhy pestré, které ti byly kobe, dívko milostná, než hor množství a patelébkou; – ty jsi nechtěl v kraje tyto, proti vůli ro řek dělilo ho od tebe. Nic nemilující, pravil tvé tě v chladnou výši zanáší ten samý vítr, co jsem? – Oh on ještě miloval tebe, než pozdě tě v mládí tvém kolíbal na líci rozvitého kvítí; – pozdě, ty již ztracená jsi byla pro něho; – – já jsem pravil, že člověk se tiskne vzhůru ty jsi vzešla jemu co hvězda jitřní nad temné k jasnému nebi; – ó, on musí,“ zastíraje si ruvlny myšlenek nynějších a první papršlky pakou čelo, „musí. – Postup mi vichřice motýla daly opět v jeho temnou mrtvou noc; zlaté tohoto, já jej vezmu s sebou zpět v kraje oné, sny mladosti jeho vrátily se zpět, než myšodkuďs jej zanesla.“ Vtom lapil motýla, však lenka, že jediná hvězda, které lze bylo osvítiti nadarmo, on již ustydl umořený zde panující stezky pouti jeho svitem růžovým, není zimou; zasmutnělý usedl na osamělém skahvězdou jeho, a že papršlky její jen proto lísku, časem pohledaje přes pustou lučinu bíusmály se teď ve tmu jej obkličující, aby tak lou v ourodné roviny slezské, časem zrak brzo zase zahasly a jen mocněji aby probudisvůj obracuje na temné lesy, přikrývající kraly touhu jeho po světle, řítila jej nazpět v noc jinu českou. myšlenek předešlých. Povstana patřil dolu Jinoch tento byl as dvacítiletý; černý oděv v krajinu usmívající se ve zlatě večerním jeho pevně přilehaje jevil štíhlost vysoké poa lkání jeho znělo hlasně krajinou utichlou: stavy; temné vlasy jeho syčely ve větru kolem „Ty jsi byla sluncem mým, než ach ty jsi zašla bledých líc a pěkného čela. Modré oko jeho již navzdy, a žádný den nezardí se více nad nevýslovnou prozrazovalo touhu; takže celá životem mým; osamělý poutník opět kráčeti jeho postava zdála se býti v soumraku večerbudu nocí neskonalou, jejíž pustá tichosť obním od pustých skal obraženým ohlasem písživne jen vlastním lkáním mojím; čírou tmou ně „Znáš-li tu zem, kde citrýnový květ“ atd. opět rozestírati budu rámě má za nicostnýTo byla první pouť jeho; – sotva čtyrykrámi postavami a přeludy mých snů, až chápate navštivilo slunce hrobky králů českých jícího se osamělého stromu mne v noc zavitá v chrámu Pražském od toho času, co on se koruna jeho opět slzami ledovými probudí ze loučil s Vyšehradem pustým; však jakkoli jen snů horoucích v opravdivost strastnou, až dvacetkráte spatřil rozlévati se studený sníh vlastní vřelé slzy moje v led ustydnou a sny ustydlé země v chladné slzy, již na této první moje pohynou ve věčném snůpustém spaní. své pouti seznal, že nevešel v takový svět, ja- Ch 50 A pak až poslední dech můj se mísiti bude s červánky na večerním nebi a poslední myšlenka má s lehkou mlhou rozloží se nad vlastí mou, pak spláchne dešt a setře vítr stopy kroků mých, jak bych nikdy nebyl šel po horách těchto; ty, přírodo, hrob můj sama sebe klamající přistřeš travinou zelenější krajiny vůkolní a opět nade mnou usmívati se budeš, jak bych nikdy nebyl býval zde a jako by usta má nikdy nebyla zvolala horám těmto dobrou noc!“ Umlkl, ticho kolem, jen ohlas od hor po stranách jeho strmících opětoval danou dobrou noc, – dobrou noc. Slunce zašlo za temné hory; jako mrak černý vystupovaly vrcholky jejich na obzoru země české, a za horami protějšími vycházela slunce světů jiných; v rozsedlinách mezi horami již byla černá noc, na rovinách se ještě šeřilo; města co bílá znamínka vyhlížela z šerých stínů; nad ními se kroužil lehký kouř a sníživ se plížil se po tváři tichých jezer, v nichž se zhlížely vycházející hvězdy, sem tam je barvila zář malých plamínků hořících po hrázích temných. Večír byl jasný a čistý, jak jen na horách bývá, měsíc byI blízký ouplňku a záře jeho stříbřila osněžená čela zmodralých hor, jenž z temné noci strměly co zesinalé hlavy mrtvých králů, korunované stříbrnými vínky. Dlouho tak stál jinoch zapomenutý hledě v krajinu tichou; všecky hvězdy již slavily krásnou noc, on ještě dlel na osamělém skalísku; – bylo chladno, studený vítr skučel mezi horami a zdola hučely lesy a řeky pospíchající z pustých hor do krajin ourodných; měsíc stál vysoko na dráze své a jinoch ještě posuď nepokročil z místa svého. […] Smutně obrátil zraky své na dolem ležící, rozkošně květoucí krajinu; – v dálce ji broubily modrošeré hory jako vlny nočního moře a černé mračno sypalo hustý dešt na rozkvětlé mezi onými horami luhy. Zrovna nad ním svítilo slunce, krajina pod ním jak by se usmívala, osení líbezně i sladce zavánělo posekané na loukách dolejších i na temenu hory; radostný hlahol a ples ptactva z pod ním ležících hájů i lesů mísil se v hluk rychle z hory v oudolí hluboké padajících vod i v smutné zpěvy mníchů. Zdálo se mu, jako by z dálky šeptaly šedé hory i hustý hučel dešť: „My jasná věkobytně zdvíháme čela, aniž kdy zajdem; – my zrosíme květ uvadlý, aby nezhynul, ale vykvětl znovu a vůni líbeznou vydával!“ […] Krásné jitro vzešlo nad hlubokým dolem na východu hor Krkonošských. Tmavé jedle a borovice stály po horách v oděvu rosném, z vysoké skály padala řeka ve vymletou hlubinu, zčeřená v bílé pěny; kde však tišeji odplývala, byly vody její čisté a jasné, hlubina její zelenala se co lučiny zjara. V hlubinách těchto dřímal poutník, hlučný spád vody uzpíval jej v nejtišší sen, a vlny říčné táhly teď nad ním co zvučné lkání zvonů večerních tichou krajinou svůj řad, však již neuváděly co druhdy zvonů zvuk v ducha poutníkova minulé dny. Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:59 Stránka 51 Julius Mařák: Horní partie z Krkonošských hor Máchovu poetiku docenila až generace májovců. Kongeniální kresba předního českého krajináře, reprodukovaná dřevořezem, patrně motiv z Obřího dolu, vyšla v Květech v prosinci 1867, šest let po prvním vydání Pouti krkonošské a více než třicet let po Máchově smrti. Redaktorem časopisu tehdy byl básník Vítězslav Hálek, obrazovým redaktorem malíř Karel Purkyně 51 Krkonose 1_07.qxd 10.1.2007 11:59 Stránka 52
Podobné dokumenty
pdf CZE - Staletá Praha
od pravých opuk makroskopicky obtížně rozeznávají. To se týká například Parléřovy sochy sv.
Václava ze Svatováclavské kaple katedrály sv. Víta, o které se předpokládalo, že byla zhotovena
z opuky. ...
04_BKZ_11 1050KB 01. 04. 2011 - Římskokatolická farnost Beroun
základní předpoklad pro kmotrovství není ani nemůže být příbuzenství nebo movitost, ale
život podle evangelia. Kmotr má být v jistém smyslu jeho modlitebním patronem, ale zároveň
by měl být schopen...
VizoVské - Město Vizovice
Jméno, které je naší nadějí. Jméno, vyjadřující lásku a odpuštění. Jemu patří poděkování. On je
naší nadějí, světlem. Proto, až budeme všichni usedat ke společnému vánočnímu stolu, rozsvěcovat
sví...
Zpravodaj 22
SPOLE NÉ AKCE
Co bylo
Na pravidelný relaxa ní víkend ve dnech 19.-21.1.2007 se letos sjely jen 4 ú astnice.
Proto e nebyl sníh a od tvrtka ádily ve na východ ech vich ice, ú ast byla pramalá, ale o...
MAXIMALIZACE POTENCIÁLU CHRÁNĚNÝCH KRAJINNÝCH O…
Tento vzdělávací program je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF)
a státním rozpočtem ČR.
