Indie – 2013

Motto:
“Cesta žije lidmi na cestě.“
I N D I E 24. 2. - 18. 3. 2013
Posvátná místa, kde se nebe stýká se zemí, aneb
cesta s Kamilou po nejvýznamnějších centrech buddhismu, hinduismu
a sikhismu
Myšlenka, že určitá místa na světě, jako hora Sinaj, jsou svatá nebo posvátná, je
v různých kulturách na celém světě. Zatím jsem navštívil a poznal posvátná místa na
svých cestách např. v Efezu v Turecku, v Delfách, Mykénách a Olympii v Řecku, v Itálii
kostel San Vitale v Ravenně a římské katakomby, kolínskou katedrálu v Německu, prý
nejkrásnější na světě, o níž psal básník Petrarka již v roce 1331, Lurdy ve Francii, velkou
mešitu ve španělské Cordobě dokonce dvakrát, kde se oko ztrácí v zázracích, jak napsal
francouzský básník Victor Hugo, a nedávno královskou mešitu v Isfahánu v Iránu.
Opravdovým poutníkem jsem byl již šestkrát na cestě do Santiago de Compostella ke
španělské katedrále svatého Jakuba a před 3 roky do svatyně v Římě, kde byly zachovány
kosti svatého Petra a Pavla. Cesty mi umožňují nahlédnout do posvěcených prostor
chrámů a svatyní, putovat po mystických horách a navštívit poutní místa. Nedávno to byly
poutní cesty na Svatý Kopeček u Olomouce, Svatý Hostýn se svou Bazilikou Nanebevzetí
Panny Marie a Velehrad u Uherského Hradiště, kde se bude letos 5. července 1150 slavit
výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje.
Po
stopách
velkých
duchovních
postav
chci
pokračovat i nadále, pokud mi síly budou stačit.
S tibetskými mnichy jsem se už potřetí potkal při
sestupu z Torong passu
(5416) při trekku kolem
Annapuren v říjnu 2011 v městečku Muktinathu, kde
je vstupní brána do Tibetu. V buddhistickém Sikkimu,
nejmenším státě na severu Indie, jsem byl s Jitkou
při expedičním pobytu k třetí nejvyšší hoře světa
Kančendženga (8586), nejvyšší hoře Indie, kde jsme
vystoupali do sedla v nadmořské výšce cca 5600 m.
Již několik let mě láká indické Váránasí, o kterém
Mark Twain napsal: “Benáres (Váránasí) je starší než dějiny, starší než tradice a dokonce
starší než legenda a vypadá dvakrát starší než toto všechno dohromady“.
1
Proto jsem se vydal se zkušenou Kamilou z Blatné, kterou jsem osobně potkal 23.října
2012 v Praze při křtění knihy o Indii, na cestu 24. února 2013. Trasu po severu Indie
nazvala „Po nejvýznamnějších centrech buddhismu, hinduismu a sikhismu“.
Náboženství v Indii, tzv. „východní“, má pestrou minulost. Nejstarší je hinduismus
(nemuslimské obyvatelstvo). Buddhismus postupně mizí; dnes ho zde vyznává jen 1 %
obyvatel, ale jeho stavby patří k nejstarším památkám v Indii. Nový je sikhismus a islám.
24. 2. neděle
Dopoledne jsem vlakem odjel přes Nymburk do Prahy, kde vysvitlo slunce, teplota +2°C,
asi 15 cm sněhu. Procházku starou Prahou jsem začal na Masarykově nádraží kolem
Prašné brány a odtud už po Královské cestě přes
Staroměstské náměstí, Karlovou ulicí, Karlův most na
Malostranské náměstí a nahoru Nerudovou ulicí na
Hradčanské náměstí ke Svatému Vítu. Cestou, kterou
zná snad každý Čech a mnoho turistů ze zahraničí,
jsem se zde loučil s tím nejhezčím, co doma máme, a
na co jsem pyšný. Odtud už to bylo kousek na
Dejvické náměstí a busem na letiště Václava Havla
v Ruzyni, kde jsem se setkal s některými účastníky
výletu do Indie s Kamilou; šest žen a jeden muž, další
přiletěl z Londýna, všichni v rozmezí 27 až 33 roků.
Letadlem Boening 777-300 společnosti Emirates
jsme odletěli do Dubaje, což bylo cca 4500 km a let trval asi 6 hodin. Výborné bylo
občerstvení během letu s dostatkem piva i vína, bohužel na dlouho dobu naposledy.
25. 2. pondělí
Ve
Spojených
arabských
emirátech, kde jsme čekali na
další spoj do Delhi, bylo o 3
hodiny více než doma a teplota
v noci
22°C.
Na
velmi
rozsáhlém letišti při přestupu
bylo
nutné
použít
nejen
eskalátorů, výtahů a pojízdných
chodníků, ale i podzemní dráhu (malé metro). Let do Delhi stejně velkým letadlem stejné
společnosti trval cca 3 hodiny a od domova jsme se vzdálili o dalších 2200 km.
2
Bylo velmi příjemných asi 26°C, slunečno, bezvětří. Zde jsme si posunuli ručičky hodinek o
dalších 1.5 hodiny dopředu, tzn. časový rozdíl z domova 4.5 hodiny. Odbavení bylo velmi
rychlé a stejně rychle jsme nastoupili do taxíků, které nás za 550 Rp, tj. 200 Kč (50 Kč za
osobu) dopravily do Starého Delhi na hotel, což je vzdálenost cca 40 km a hodina jízdy,
kde
nás
čekala
Kamila.
Hotel
průměrné
turistické
úrovně,
pokoje
s vlastním
příslušenstvím, levné, ale v centru historické části. Vyměnili jsme peníze v kurzu 1 USD =
53 Rupií, tj. 1 Rupie 0,36 Kč. Pro mne překvapivě první cesta všech vedla do obchodů se
zlatem a stříbrem, kde nás přivítali čajem s mlékem, který nemám rád, a tak jsem brzy
odešel. Následoval lehký oběd v místní vývařovně, kde se stravuje většina místních,
někteří ve stáncích přímo na ulicích. Cena jídla se pohybuje kolem 50 Rp, tj. 18 Kč, na
ulici méně, v restauraci o něco více. Odpoledne návštěva obchodu s koberci a šály a
znovu se nakupovalo. Před večeří nás však většina odjela cyklorikšami asi do 2 km
vzdálené největší mešity v Indii, mešity Páteční - Džámi Masdžid. Rikša vezoucí 2 až 3
osoby dostal zaplaceno 40 Rp, tj.14 Kč dohromady; taková je cena lidské práce v Indii a
všichni na ni celý den čekají.
Jako cizinci jsme zaplatili
vstupné 300 Rp. Mešita, dílo
císaře Šáhdžahána ze 17.
století
je
z
červeného
pískovce, má tři brány a dva
minarety a může pojmout až
25 000 lidí. Bylo zajímavé
sledovat
spíše
běh
večerní
věřících
spěch,
mužů
k večerní modlitbě, kam lze
vstoupit jen bez bot, a ženy
ještě musí být zahalené a tak jim poskytnou barevný „župan“. Brzy se však začalo stmívat
a tak Červená pevnost v dálce už nebyla dobře vidět. Vrátili jsme se rikšou do hotelu a
společně šli do blízké vyhlídkové restaurace na večeři. Levné dobré vegetariánské jídlo
jsem jako jediný místo čajem zapil přivezenou vychlazenou Plzní, což mi mnozí záviděli; a
to nebyla poslední . Než jsme šli spát, četl jsem si něco o Indii.
„Počtem obyvatel skoro 1.2 miliardy, po Číně druhá největší země světa. Dodnes žije se
svými tradicemi starými čtyři tisíciletí i více. Země se považuje za stát filozofů se značně
rozmanitou a dokonce idylickou společností. Vykopávky sídlišť z období harappské kultury
dokládají, že tehdejší lidé žili v cihlových domech, vybavených skvělou kanalizací“.
V minulých dnech jsem na Sibiři toto neviděl ani v obcích o počtu více jak 20 000 obyvatel;
3
jen dřevěné domečky bez vody a kanalizace, asfaltové silnice v obcích žádné! „Jednou
z nejstarších písemností na světě je čtyřsvazková védánga, považovaná za studnici
myšlení, která předešla mnoho moderních vědeckých objevů. Přes nesmírné překážky,
které tvoří mohutný Himálaj a oceány, přijala Indie velké množství cizinců, z nichž mnozí
přišli s mečem v ruce. Z této záplavy přistěhovalců se vyvinula kulturní směsice, která
z Indie učinila zemi jednotnou v různorodosti, zemi asimilace a vědy, zemi změn a
kontinuity. Mezi prvními přišli do Indie, obývané Drávidy, Árijci. Další příchozí byli Řekové,
Peršané, Mughálové a dokonce Britové, Portugalci a Francouzi. V Indii je zastoupeno
téměř každé významnější světové náboženství a Indie je zároveň zemí Buddhy, Mahaviry
a gurua Nánaka, zakladatelů buddhismu, džinismu a sikhismu. Převládá zde hinduismus,
což je náboženství, ale též filozofie a způsob života. V Indii se mluví osmnácti hlavními
jazyky a úředním jazykem je vedle angličtiny hindština. Indii tvoří 28 států“.
Nejmenší je Sikkim, který jsem s Jitkou navštívil asi před 12 roky, když jsme expedičně
putovali k třetí nejvyšší hoře světa Kančendženga 8586 m n. m., nejvyšší hoře v Indii.
Národní zvíře v Indii je tygr, národní pták je páv, květina lotos a ovoce mango. Indický
národní sport býval pozemní hokej, ale dnes je prvořadou indickou vášní kriket.
26. 2. úterý
Vstávali jsme v 6 hodin našeho
času, ale zde už bylo 10.30
místního indického času. Bylo
příjemné
vyrovnat
spánkový
deficit z předchozího cestování
v noci. Jako jediný jsem snídal,
ostatní už šli rovnou na oběd.
Odpoledne jsme se přemístili
na blízké vlakové nádraží a
lehátkovým
expresem
odjeli
jihovýchodním směrem asi o 800 km dále do města Gaya ve státě Bihár. Vlaková
souprava bývá složena z 20 až 30 vagonů, převážně lehátkových. Vagony jsou většinou
přeplněné lidmi, ale i rozměrnými zavazadly, sociální zařízení evropské i asijské proti
sobě, ale voda vždy k dispozici. Dveře většinou z obou stran otevřené, i během jízdy,
často cestující stojí na schůdkách jako dříve v přeplněných tramvajích; nastupují i
vystupují během jízdy na obě strany a nikoliv jen na peron. Stále procházejí prodejci
s jídlem a nápoji, nejčastěji čaj s mlékem za 6 Rp, pirohy, sušenky. Odpadky se zásadně
vyhazují z okna, i na nádražích. Lidé jsou však velmi družní, a pokud máte lůžko dole,
4
klidně k vám přisednou ještě tři další cestující. Lokomotivy téměř bez přestání stále
houkají, a pokud jste blízko za lokomotivou, občas i smrdí (dieselové motory, nikoliv
elektrické). Krajina kolem trati převážně rovinatá, hojně obydlená; na polích už sklízeli
první letošní obilí, což byl ječmen. Dále vzrostlá kukuřice, rýžová pole, stromy a keře
ojediněle. Ze zvířat nejčastěji kozy, buvoli, ovce, továrny skoro žádné, občas cihelny.
Volný čas během jízdy jsme si krátili hrou karet. Na jednotlivých zastávkách vlak vždy
velmi dlouho stojí a tak průměrná rychlost přesunu těmito expresy se snižuje na 50 km za
hodinu. Všude velké množství lidí a stálý chaos.
Proslulý filosof Li-Tin tvrdí, že „kdo hledá řád, najde především hojnost chaosu. Chaos
vždy vítězí nad řádem, protože je lépe organizován“.
27. 2. středa
Na konečnou stanici Gaya jsme přijeli o 3 hodiny později, před 9. hodinou IČ. Z našeho
vlaku vystoupilo asi 1500 cestujících, ale taxíků i rikšů bylo dostatek. Naši skupinku dvě
autorikši odvezly za smluvní cenu do 15 km vzdáleného města Bodhgaya, centra
buddhismu, ležícího ve státě
Bihár,
který
z nejchudších
je
jedním
v celé
Indii,
nedaleko od Váránasí. Provoz
na silnici byl neuvěřitelně hustý,
všichni
neustále
troubili,
ale
rikšové výborní, každý centimetr
místa byl pro ně dobrý a vždy jej
využili. Ubytování u buddhistů
v ubytovně v zahradě bylo přímo
oázou klidu, velké pokoje včetně
sprch a možností vyprání a sušení. Vyprahlá krajina mi v mnohém připomínala africký
Madagaskar včetně rostoucích palem, horkem a barevností oblečení místních obyvatel.
Snídani jsme spojili s obědem a já ochutnal z Nepálu oblíbený pikantní mushroom chilli
s rýží za 120 Rp a padla další Plzeň s domova. Teplota se poprvé přiblížila 30°C a tak
jsem začal vzpomínat na chlad a sníh doma. Zde jsem byl asi 7500 km od domova, což
bylo stejně jako loni na podzim na jezeře Bajkal. Po obědě jsme šli na prohlídku poutního
místa, kde dosáhl Buddha osvícení a kde je mnoho klášterů. Město mi připomínalo
nepálskou Pokharu s velkým množstvím podobného zboží, jako je oblečení, šály, korále,
náušnice, prsteny, ovoce všeho druhu. Příjemná byla procházka s děvčaty po městě. Ony
však měly větší zájem o Pandžábí dress (šaty, které Indky nosí přes úzké kalhoty), který si
5
objednaly na míru a druhý den si jej
vyzvednou. Před večeří jsem stihl letmou
večerní
prohlídku
chrámového
největšího
komplexu
cihlového
Manabodhi
pocházejícího z 5. a 6. století se stúpou a
banyánovým stromem, kde ještě mnozí
cvičili a meditovali. Město je pro buddhisty
stejně důležité jako Mekka pro muslimy či
Jeruzalém pro židy a křesťany. Je to město,
kde se z hinduistického prince Siddharthy
stal po dlouhé meditaci Buddha. Tato
duchovní událost, která změnila náboženský
chod světa, se odehrála v Bodhgaje před
více jak 2 500 lety. Zde, pod hustými
větvemi banyánu (svatého fíkovníku), usedl
se zkříženýma nohama po šesti letech
marného hledání nejvyššího smyslu života tento princ Siddhártha a ponořil se do hluboké
meditace, stejně jako jsem se o to pokoušel já
nyní. Dnes je tam potomek původního stromu,
který jsem také vyfotil.
Zde jsem dlouho pozoroval mnichy, jak sedí se
zkříženýma nohama, zavřenýma očima a
vzpřímeně u stromu a meditují, jako kdysi
dávno Siddhártha, asi aby pochopili, co je to
strast.
Na večeři jsme zašli do tibetské restaurace,
kde jsem si dal Pamele, dobré a levné, 80 Rp
a další Plzeň z domova a zbytek Tramínu.
28. 2. čtvrtek
Vstal jsem v půl osmé a posnídal v jídelně u mnichů a vydal se znovu k největšímu
buddhistickému chrámu, kde se modlili, cvičili a meditovali buddhisté z celého světa,
z nichž většina byla v bílém oblečení. Dlouho jsem poslouchal modlitbu pod banyánovým
stromem a poté jsem začal s ostatními obcházet stúpu, což je způsob modlení. Prováděli
jsme cvičení tak, že z kliku a dřepu jsme se postavili a to se neustále opakovalo s mírnými
6
přestávkami. Toto mají poutníci opakovat až do naprostého vyčerpání, což je má uvést do
meditativního transu.
Pro
mne
to
měla
být
pokračující rehabilitace po
nedávném úrazu v polských
Jakuszycích, kde jsem si
natrhl kolenní vaz. Pohybové
formy modlení mi vyhovují.
Jóga
je
cvičení
vlastně
a
psychické
fyzické
částečně
uvolnění
i
Toho
jsem zřejmě dosáhl tím, že
jsem
ztratil
odloženou
taštičku, kterou jsem celou dobu v Indii nosil na krku a měl v ní pas a většinu peněz.
Poblíž místa cvičení jsem ji položil pod příruční batoh, abych mohl pohodlněji cvičit. Že mi
chybí, jsem zjistil před obědem, kdy jsem se setkal před chrámem s Kamilou. Na meditaci,
tj. porozumění skutečné povahy vlastní mysli a nitra, abych došel k osvícení, jsem neměl.
Měl jsem však čerstvý problém, který jsem s Kamilou začal ihned řešit návštěvou správce
chrámu, který kontaktoval dozorce, který dával najevo, že jsme na dobré cestě. Po chvilce
nás dovedl k šéfovi areálu, kterému jsem předložit OP a sdělil celý obsah taštičky, tzn.
počet USD, €, Rupií a Kč. Během 35 minut od zjištění, že mi taštička chybí, bylo vše
vyřešeno! Nabídl jsem nálezné, což Indové odmítli a tak jsem dozorci při odchodu strčil do
kapsy 1000 Rp. Poděkoval jsem i Kamile a večer koupil láhev Whisky. Pro mne radostné
konstatování, že dobří lidé na celém světě stále žijí. Na dobrém obědě jsme byli opět
v tibetské restauraci Lhasa, kde pivo neprodávají, ale vychladili moje Plzeňské. Odpoledne
procházka po městě a večeřel jsem z posledních zdrojů z domova, tj. zbylou čabajku, k ní
chlebovou placku čapátí a chlazené indické pivo za 120 Rp. Večer jsme zakončili
společným popíjením na terase hotelu při teplotě nad 20°C.
1. 3. pátek
Budíček už byl ve 4.20 hodin. Já posnídal ve společnosti asi 80 mnichů už v 5 hodin. Pro
ostatní jsem uvařit v kuchyni termosku čaje a ještě si zapůjčil jejich plechové hrnečky. Za
půl hodiny nás odváželi rikšové na vlakové nádraží, odkud jsme měli odjet expresem do
Mughal Sardi. Tento vlak však měl 7 hodin zpoždění a tak jsme využili právě odjíždějící
jiný zpožděný expres s tím, že jsme neměli nárok na lůžka. Ochotný průvodčí nám přidělil
alespoň místa k sezení. Cesta dlouhá 200 km trvala jen 3 hodiny a odtud už motorovou
7
rikšou do 16 km vzdáleného Váránasí. Tato krátká cesta ale byla dosti nepříjemná, neboť
foukal chladný vítr a cesta byla velmi prašná. Po přejetí posvátné řeky Gangy jsme se
ocitli v nejposvátnějším hinduistickém městě „Šivově“, které má 1.5 milionu obyvatel.
Úchvatné hinduistické město je na řece Ganze, jejíž břehy lemují stupňovité gháty
(doslova přístaviště), spíše široká schodiště zajišťující přístup lidí k vodě. Zde se
shromažďují každý den tisíce poutníků i místních obyvatel (1 300 000), aby zde vykonali
rituální koupel. “Město světel“, které založil
sám Šiva, je jedním z nejstarších obydlených
na světě. Patří k nejposvátnějším, kde se
věřící setkávají se svými bohy. Kdo zde
zemře, dosáhne stavu spásy. Vdovy i staří
lidé sem přicházejí dožít poslední dny. Je to
jedinečné
místo,
kde
se
setkávají
živí
s mrtvými. Můj kamarád Martin D., který tu
byl loni, vše nazval „panoptikem“. Město má
spleť malých uliček, kterými jsem se skoro tři
dny toulal a byl svědkem přítomnosti smrti;
sám jsem si ji ale zatím nechtěl připustit.
Hinduisté považují vodu Gangy za elixír
života, která přináší spásu mrtvým.
Ubytovali jsme se v hotelu River View ve čtvrti Brahmagat s vyhlídkou na řeku a její pláž.
Zde jsme také obědvali, i když to nebylo nejlepší. Po obědě jsme absolvovali menší
procházku podél většiny ghátů až ke kremačnímu, zvanému Manikarnika, kde se nesmí
fotit. Kremace zastupuje všech pět živlů
(oheň, voda, vzduch, země a prostor),
které tvoří materiální svět a vrací tělo tam,
kde bylo před zrozením. Hinduisté věří, že
při smrti umírá jen tělo, zatím co duše
prožívá mnoho dalších životů v různých
tělech. Spalovací ghát spravuje kasta
„nedotknutelných“. Nepřetržitě jsou sem
přinášeny mrtvoly oděné v bílém nebo
červeném šatu přivázané k márám podobným bambusovým žebříkům. Když se rozptýlí
ranní mlha, vysílají posvátné kremační ohně k nebi oblaka dýmu. Bohatší na hranici
používají santalové dřevo a hranici zapaluje nejstarší syn, který ji předtím pětkrát obejde.
Je třeba minimálně 350 kg dříví, které je velmi drahé. Ne všichni mají tolik peněz, ale
8
Ganga stráví všechno a supi jí pomohou. Gangu Němci nazývají „Svatá stoka“. Říká se,
že kdo je spálen ve Váránasí, přímo dosáhne nirvány. Zpět jsme procházeli úzkými
křivolakými uličkami mezi obchůdky a první delší zastávka byla v jogurtárně Siwon Lassi,
kde většina ochutnávala syrovátku či tekutý tvaroh na různé způsoby a s různými
přísadami mletých oříšků a podobně. Další zastávka byla v obchůdku s košilemi a
poslední v prodejně proslulého kašmírského hedvábí. Pro mne však bylo příjemnější
posezení venku u velkolepého ghátu Dashashwamed, ležící blízko chrámu Vishwanata,
který
je
nejposvátnější. Zde
Brahma
provedl
obětování
deseti
koní. Zde jsem si
s turisty pustil po
řece
také
květinovou lodičku
se svíčkou.
Na
večeři
jsme
vystoupali
hotelu
jsme
do
Puja,
na
kde
terase
pozorovali západ slunce a zůstali zde na večeři. Restaurant je na indické poměry drahý.
Jen za chicken Manchuria s rýží jsem zaplatil 170 + 50 = 220 Rp. Poté návrat na hotel,
kde jsem ochutnával slivovici dovezenou na čištění zubů po jídle. Kamila vyprávěla trochu
historii Indie, kastovnictví, postavení žen v Indii,
manželství, upalování vdov, sex, zvlášť u nové
generace a ve městech, a další zajímavé
historky z jejího již patnáctiletého pobytu v Indii.
2. 3. sobota
Už v 6 hodin jsme sestoupili k řece na ghát a
odtud lodí jsme jeli asi hodinu podél ghátů až na
kremační a pozorovali východ slunce. Naproti
nám svítil ještě měsíc a pozorovali jsme první
poutníky omývající se v řece a meditující na
jejím břehu. Do starého města jsme vystoupali
po schodech do vývařovny na snídani a znovu
9
se vrátili k řece. Na pobřeží jsme pozorovali
v jednoduchých přístřešcích nahé svaté muže
potřené popelem, kteří meditují a jsou středem
pozornosti kolem procházejících lidí, hlavně
turistů, kteří se s nimi za určitý obnos peněz
fotografují. Je tu oblast pradláků, kteří dřevěnou
tyčí mlátí do mokrého prádla položeného na
kamenných deskách v mělké
části řeky. Všude mnoho lidí,
psů, občas kráva, tele nebo
buvoli,
žebrají
i
děti.
S dívkami jsem šel do města, kde dlouho
vybíraly vonné oleje na tělo. Po chvilce to
vzdávám a raději se toulám křivolakými
uličkami a pozoruji hlavně domorodce, jak se
občerstvují a nakupují. Míjím více jak jeden
kilometr dlouhou frontu čekajících na prohlídku
Zlatého paláce, kterou bych já nezvládl. Vysvětlení pro extrémně dlouhou frontu jsem
dostal večer od Kamily; Indové slaví Kumhamelu, což je
svátek opakující se každých 12 let, připadl právě na letošní
rok a proto tak velká návštěvnost. Postupně jsem se vrátil za
ostatními na hotel, lehce poobědval a odpočíval, neboť
venku bylo více jak 30°C. Odpoledne jsem se vydal na
obrácenou stranu podél řeky k mostu, kde bylo klidněji, ale
stejně odpadků a na nich se procházela divoká prasata.
Vedle však jiní prováděli očistu svého těla v posvátné řece a
dokonce si čistili i zuby, kde místo kartáčku používali
roztřepenou větvičku. Při návratu na hotel jsem pozoroval
opice šplhající po fasádách domů, kde jedině kovové mříže na oknech brání v narušení
10
soukromí nebo proniknutí do bytu. Večer jsme se zúčastnili každodenní oslavy svaté řeky
Gangy za účasti více jak 10 000 posluchačů stojících na ghátech a jiných, kteří sledovali
hudební vystoupení z lodiček a
lodí. Jde o hudební show za zvuku
zvonců a bubínků, kouřových a
ohňových
efektů,
občasného
tleskání a zpívání poutníků. Poté
jsme
v zahradní
restauraci
povečeřeli. Docela dobrodružná
byla cesta již za úplné tmy Starým
městem zpět do hotelu, kde velmi
pomohla má jediná čelovka při
překračovaní
krav
a
buvolů.
Poseděli jsme přes půlnoc při trošce alkoholu míchaného s tonikem a Colou.
3. 3. neděle
Jako jediný jsem vstal v 8 hodin a
šel na dlouhou procházku kolem
ghátů, neboť neděle byla volným
dnem bez programu. Naslouchal
jsem
meditacím
skupinkách
hinduistů
vždy
ve
s jedním
„předřečníkem“, pozoroval nahé
svaté muže bydlící v přístřešcích,
ostatní včetně žen se omývali
v posvátné řece a fotili; jedna
skupinka žen mne dokonce
požádala
o
společné
foto
s bělochem . Musel jsem
namočit i své krátké kalhoty,
abych jim vyhověl; měly však
velkou radost. Každý něco
nabízel:
pohlednice
města,
svezení na lodičce, dokonce
na druhý břeh řeky, který není
obydlený, je písčitý a vhodný k odpočinku. Mezi tím mnoho žebráků, potulujících se psů,
11
občas několik buvolů či kráva a jejich lejna všude. Jsou tam i holiči, kteří odstraňují na
přání všechny vlasy z hlavy, protože to na pozůstalých vyžaduje pohřební rituál. Došel
jsem až k soutoku řek Assi a Gangy k poslednímu nejjižnějšímu ghátu Assi, kde jsem si
prohlédl chrám Panchratan Temple, u kterého byla příjemná vyhlídková restaurace, kde
jsem poseděl nad šálkem čaje. Zpět jsem se vrátil Starým městem na hotel, kde většina
ještě odpočívala. V širších uličkách jsem pozoroval, jak mladí Indové hrají milovaný kriket,
což je jejich prvořadá vášeň.
Po pozdním obědě i já jsem
odpočíval na pokoji, neboť
venku bylo už 30°C. Teprve
před večeří jsem absolvoval
další procházku městem jako
ostatní a na jiných ghátech
pozoroval
menší
barevná
vystoupení na břehu řeky.
4. 3. pondělí
Už podruhé jsem učinil pokus navštívit Kashi Vishwanath Temple, hinduistický chrám
zasvěcený Višnuovi, ale marně. Více jak čtyřhodinová fronta mne odradila. Posledních
500 m bylo mezi bambusovou ohradou a ještě vše hlídala přísná policie. Při procházce
Starým městem jsem potkával skupinky mladých zpívajících chlapců nesoucích na
ramenech
ozdobně
zabaleného
zpopelnění
nebožtíka
na
ke
blízký
Manikarnika ghát. Najal jsem
si motorového rikšu a vydal
se na sever od Váránasí do
14 km vzdáleného Sartáthu,
místa
prvního
kázání
Buddhova. Zde v jelením háji
kázal
učedníkům,
když
v Bodhgaya, kde jsem byl
předtím,
dosáhl
Sympatický
osvícení.
taxikář
slevil
z původních 400 Rp na 250
Rp, za celkem 28 km a asi dvouhodinové čekání na konec mé prohlídky celého komplexu.
12
Při každé cestě tam i zpět taxikář na minutu zastavil, aby
ochutnal „plněný betelový list“, asi jeho doping. Na oběd
jsem se zastavil v pěkné klimatizované restauraci
v centru města a poté se vrátil na hotel, odkud jsme
společně odjeli motorovou rikšou na vlakové nádraží.
Zde mi mnozí nabízeli hašiš stejně jako v blízkém
Nepálu. V 18 hodin jsme odjeli lehátkovým vlakem do
Khadžuráha, což bylo asi 600 km a 12 hodin jízdy.
Družba s indickými mladíky ve vlaku se utužovala
zpíváním jak našich, tak i indických písní a popíjením.
Jeden moudrý Ind řekl: “ztratíš-li peníze, je to ztráta,
ztratíš-li kus těla, je to větší ztráta, ztratíš-li charakter, ztratil jsi všechno“.
5. 3. úterý
Asi 10 km je vzdálena železniční zastávka od městečka Khajuraho, které má 20 000
obyvatel, kam nás zavezl mikrobus; ubytovali jsme se v hezkém hotelu Zen a posnídali
v zahradní restauraci. Poprvé jsem měl samostatný pokoj s teplou vodou, osuškou atd.
Překrásné slunečné ráno, balzám po noční jízdě vlakem. Následovala krátká procházka.
Dívky využily nabídky masáže za 600 Rp za hodinu včetně bradavek, prý se to blížilo
erotické masáži, jen olej připomínal spíše stolní na smažení brambor. Následoval oběd ve
vývařovně, ale já dal přednost jen ovoci a těšil se na dobré jídlo po prohlídce chrámů
s erotickou výzdobou, kterých se zachovalo 25 z původních 85 bráhmanistických a
džinistických z 10. a 11. století; příroda, vítr a déšť je postupně zničily. Jsou typické
věžemi zvanými „šikhára“ a vstupní bránou „tórana“. Kamila nás předala indickému
průvodci, který byl velice sdílný a do češtiny nám překládal většinou Roman, třetí muž
z naší skupiny. Všechny chrámy
jsou
z pískovce
různým
bohům.
hinduistické
a
Jsou
zasvěcené
sladěné
s buddhistickými
i
muslimskými; znázorňují pět částí či
živlů, tj. země, voda, vzduch, oheň a
nebe. Kámasútra lze přeložit také
jako „technika lásky“. Jsou tu tisíce
výjevů,
na
které
nás průvodce
upozorňuje zrcátkem, jako např.
milují se a milují, až se umilují
13
k smrti; láska a alkohol při milování nejdou dohromady, tzn. přijdeš o nohy; největší slast
při milování je za úplňku atd. Chrámy přitahují návštěvníky zejména díky erotickým
výjevům, které jsou mistrovsky zpracovány na stěnách pískovcových útvarů. Nejznámější
a největší je chrám Mandarina Mahádév
Mandir, což je vrchol severoindického
chrámového umění a architektury s hlavní
věží 30 m vysokou. Pro Indy a Nepálce je
do svatby sex tabu a tak jim musí stačit asi
návštěva těchto památek. Kámasútra je
vlastně návod, jak přistoupit po svatbě
k sexu, kdy dříve s ním nemohli přijít do
kontaktu. Je třeba, aby se brali mladí, aby
zvládli „gymnastické cviky“. A tak si říkám:
není to nesmysl, že bohové dají teprve po
svatbě souhlas ke všem radovánkám?
Chrámy jsou ve velkém parku, kde jsou
občas i velmi vzrostlé zajímavé stromy,
které poskytují stín výborný jako ochranu
před dotírajícím sluncem, neboť přes den je
teplota kolem 30°C. Poslední můj templ byl
s obrovskou sochou kance Váraha, což je
převtělenec boha Višnua. Opustil jsem
památky kolem půjčovny kol, kde mne
zaujal
český
nápis:
„Nejlepší
kola
k pronajmutí zde“. Na oběd jsem zašel do
restaurace Bella Italia a objednal si lasagne
se špenátem za 150 Rp. Obsluhovala mne
Italka z Parmy, která se tu před 3 roky provdala za Inda a mají asi roční děcko v kočárku.
Žije tu už 14 let, skoro stejně jako Kamila (ale ta jen 5 měsíců v roce, tj. v zimě, neboť
v létě je tu moc horko, až 50°C). Pro mne další zajímavé setkání, kde jsem si „oprášil“
italštinu. Byl jsem jedním z mála hostů, turistů, neboť pro Indy je restaurace drahá. Do
večeře jsme seděli na zahradě hotelu, já popíjel slivovici a odpočíval. Při cestě na večeři
14
jsme zastavili v obchodě s kašmírským zbožím, popíjeli kašmírský čaj a obchodníci
předváděli své zboží. Přátelé přijali můj návrh večeřet v italské restauraci na terase
s krásným výhledem, což uvítal i náš indický průvodce, sedící vedle mne. Kromě angličtiny
(pracoval 5 měsíců v Anglii) mluvil japonsky a překvapivě i italsky. Je mu 45 let, před 15
roky byl dokonce 6 týdnů v Česku na pozvání Kamily, která o něho měla zájem, neboť byl
tehdy svobodný. Dnes už je ženatý a má 3 syny a provází turisty. Seděl vedle mne a měl
velký zájem mluvit italsky, aby prý nezapomněl. Měl jsem tak celý večer o zábavu a
zajímavé informace postaráno.
6. 3. středa
V půl osmé jsem zašel na sladkou snídani, abych ochutnal místní sladkosti s kokosem a
oříšky. Dopoledne jsme odjeli na kolech k bráhmanské rodině patřící k nejvyšší kastě, kde
Kamila určitou
dobu
žila.
Velmi
rozvětvená
rodina,
dům
velký
s velkým
dvorem
uprostřed, kde
bylo chladněji,
příjemně.
Zde
jsme seděli na
úzkém koberci
na zemi. Asi 8
km jsme tam
jeli na kolech
z půjčovny
po
rovinaté cestě,
většinou
asfaltové
s překvapivě
malým
provozem.
Kolem byla pole s obilím, většinou pšenice a ječmen. Po představení členů domácnosti a
vypití čaje následovala procházka obcí k malému templu s vyhlídkou na Khajuraho
15
a
návštěva
dvou
škol.
V první, státní, asi 140 dětí
sedělo na zemi a probíhala
společná
každý
modlitba
den
na
učení.
jako
zahájení
V nedaleké
soukromé škole platí rodiče
školné 150 Rp měsíčně a
všichni
měli
uniformu.
V Indii je školní docházka povinná, ale hodně
dětí do školy nechodí (asi jako u nás Romové).
Plat v Indii je asi 1500 až 2000 Rp měsíčně,
učitelé mají ale dvojnásobek i více. Vrátili jsme
se
na
dvorek
přátel
Kamily,
kde
jsme
poobědvali. Jídlo bylo chutné thálí a Kamila
přispěla rodině do rozpočtu 100 Rp za osobu.
Při cestě zpět jsme zastavili u
dalšího
chrámu
v pohodě
Následoval
vrátili
a
poté
na
se
hotel.
odpočinek
na
zahradě a doplňování tekutin,
neboť teplota se blížila 33°C ve
stínu! Přesto jsem se vydal jako
obvykle na poštu s pohlednicemi všech přátel. V podvečer my na kolech a s indickým
průvodcem na motorce jsme navštívili další hinduistické chrámy z 10. století asi 3 km
mimo město. Chrámy nemají okna záměrně, neboť modlící nepotřebují světlo a plně se
soustředí na bohoslužbu. Názvy chrámů jsou podle proroků. Mezi chrámy jsou obrovské
stromy vonícího manga. Hinduisté se dělí na čtyři kasty, z nichž nejvyšší jsou brahmáni.
16
Poté jsme navštívili o 1 km dále menší chrám „Duladeo“ z 12. století, kolem něhož je
obrovská upravená zahrada. Čím jsou stavby novější, tak jsou menší. Pokračovali jsme
kolem obchodu s uměleckými předměty, který nikoho nenadchnul, a nic jsme nekoupili. Po
vrácení kol jsme šli na večerní rituál ve věži chrámu; nejprve ryčná muzika, tj. zvony,
zvonce, bubny, bubínky, činele a nakonec troubení na velkou mořskou mušli. Druhá část
byla zpívána. Při odchodu jsem
obdaroval pět žebráků po 10 Rp.
Den jsme zakončili na terase
restaurace Sidhart s překrásným
výhledem na osvětlené chrámy.
Dobré
jídlo
včetně
kuřete
v tandoru a já ještě pivo navíc.
Indický
důstojně
průvodce
se
rozloučil
s námi
přípitkem
whisky. Po večeři jsme se krátce
ještě zastavili v kavárně na dobrý
moučník a já si dal k němu černý
čaj a těšil se na další den.
7. 3. čtvrtek
Já jediný snídal mimo hotel černý čaj a sladkosti s medem a oříšky a po 8. hodině nás
mikrobus odvezl na vlakové nádraží. V městečku se mi líbilo, je klidnější, čistší, upravené
chrámy a okolí než předcházející, ale všude neuvěřitelné množství much. Po 9. hodině
jsme odjeli expresem do 220 km vzdáleného městečka Janche. Jízda trvala 4.5 hodiny a
jízdné stálo 65 Rp za osobu. I když vlak nebyl přeplněný, lidé seděli na schůdkách rychlíku
u
otevřených
dveří,
což je tu zcela běžné.
Kolem
s obilím,
bylo
pole
kde
už
sklízeli ječmen, nebo
pole s rýží; občas i
stromy. Z nádraží do
Orchy to bylo asi 20
km a tam se o nás
popralo
mnoho
taxikářů. Každý z nás
17
zaplatil 100 Rp, tj. 36 Kč. Ubytování na hotelu Sharma Guest House, a já dostal opět
samostatný pokoj a hned odešel na oběd, dal si Onion garlic mashed potato, který mi
mnoho nechutnal. Orcha je malé poutní místo s paláci, dříve středověké město
s architektonickými klenoty a čistou řekou Betwa. Jsou zde zachovalé paláce a chrámy,
např. Džahángír Mahal, dnes archeologické muzeum a Rám Radža Mandit zasvěcený
bohu Rámovi. Večeřel jsem poprvé na ulici smažené jídlo připravované před očima a
musím přiznat, že mi chutnalo více než oběd. Doplnil jsem to dobrým cukrovím a černým
čajem.
8. 3. pátek
Ještě před snídaní jsem si znovu prohlédl Džahángír Mahal a
poté sladce posnídal. Na náměstí u komplexu Chatri jsem
pozoroval přidělování jídla chudým zdarma. Slunce hřálo
opět od samého rána a tak jsme se vypravili k řece Betwa.
Široká bystrá řeka s velkými balvany byla překvapivě čistá.
Téměř všichni jsme se vykoupali, někteří i dvakrát a na
oblých ohlazených kamenech jsme se dlouho slunili.
V pozadí tři chrámy působily velmi impozantně. Obědvali jsme v italské restauraci, já
obvyklé nudle s vajíčkem a
Colu, vše za 33 Kč. Poté
jsem odpočíval ve stínu na
tržišti a pozoroval opičky.
Odpolední
procházka
vedla opět mezi chrámy,
ale
na
opačnou
stranu
k mostu přes řeku Betwa.
18
Večer jsem se zúčastnil hinduistické slavnosti na nádvoří svatostánku, kde bylo více jak
2000 lidí, všichni se modlili a házeli květiny na své bohy. Poté jsem povečeřel místní
„chuťovky“ opět přímo na
ulici ke spokojenosti mého
žaludku a byl jsem kromě
Kamily jediný, který neměl
žádné
zažívací
Většina
potíže.
ostatních
navštívila s Kamilou další
přátelskou rodinu.
9. 3. sobota
Už v 6 hodin jsme odjeli autorikšou na 20 km vzdálené vlakové nádraží a odtud 220 km
lehátkovým vlakem do Ágry. Má žena Jitka odtud přesně před rokem jela obráceným
směrem do Orchy! Místo plánovaných 2.5 hodiny jsme jeli 4 hodiny a společnost mi dělali
sympatičtí indičtí studenti. 10 km z nádraží do hotelu Shanjatan v centru města, asi půl
kilometru od Tádž Mahalu, zvládli rikšové za 25 minut. Překvapila mne relativní čistota a
příjemný vzduch ve městě, které má více obyvatel než Praha. Přitom bylo opět 30°C. Ágra
leží na břehu řeky Jamuny ve státě Uttarpradéš, v 16. století sídlo mughalského
císařského dvora. Perlou města a celé Indie je Tádž Mahal, mauzoleum, Indové říkají
památník lásky, symbol celé země, jeden ze sedmi divů světa; považováno za
nejkrásnější stavbu světa. Společně s Delhi a Džajpurem tvoří Ágra třetí vrchol „Zlatého
trojúhelníku“. Pěkné bylo ubytování s vlastním sociálním zařízením a hned vedle terasa,
kde jsme všichni obědvali. Já své nejoblíbenější jídlo v Indii Mixed meat chowmein za 125
Rp. Z terasy hotelu je nádherný pohled na Staré město s mnoha kopulemi.
19
Příjemná procházka po městě, ale stále se mi nabízeli prodavači s pestrou nabídkou
zboží, rikšové i motorikšové. Jeden nabízí dokonce 1 hodinu po městě za 10 Rp. To je
však finta, neboť vás odveze do nejbližšího bazaru se suvenýry, a pokud něco koupíte,
dostane provizi. Míjím mnoho restaurací a v každé mi nabízejí menu, a pokud přivedu své
přátele, budu mít večeři zdarma nebo pivo za polovinu atd. Raději dávám přednost svým
nohám a kupuji pouze ovoce a celé mango. Večeřím na jedné z teras blízko našeho hotelu
s vyhlídkou a dokonce dostávám i pivo za zlevněnou cenu. Společnost mi dělali turisté ze
Strakonic, kteří se vraceli ze Sikkimu a dlouho do noci jsme si povídali.
10. 3. neděle
Už ve 4.30 hodin mne probudil muezzin hlasitým svoláváním muslimů k ranní modlitbě do
mešity. Po snídani šla většina na Tádž Mahal, někteří ale vynechávají; zřejmě vstupné 750
Rp se zdá mnoho. Raději to utratí za ošacení nebo zlaté prstýnky či náušnice. Obdržel
jsem bílé návleky a láhev minerální vody a mohl začít asi tříhodinovou prohlídku.
Monument stojí na vyvýšené mramorové plošině; je postaven z vybroušeného bílého
mramoru vykládaného polodrahokamy a ve všech čtyřech rozích plošiny stojí minarety.
Nikdy nesloužily ke svolávání k modlitbě, ale pouze pro umocnění dokonale symetrického
tvaru stavby. Do zahrad se vstupuje branou z červeného pískovce.
20
Po smrti císařovny Mumtáz Mahal stavělo sedmnáct let dvacet tisíc lidí tento zázrak na
břehu řeky Jamuny. Není to chrám, ale hrobka nejmilovanější manželky Mumtáz Mahal.
Láska mughalského císaře Šáhdžahána, muslima, „Krále světa“, vstoupila do dějin. Jejich
těla společně
v této
odpočívají
úžasné
hrobce.
Manželka
britského
generála
Sleemana
spatření
Tádž
při
Mahalu
prohlásila:
“vědět,
budu
nad
hlavou
zámek,
zemřu
mít
takový
že
třeba zítra“. Počasí nám
opět přálo; po ránu jen asi
25°C
a
plochám
díky
vodním
v parku
velice
bylo
příjemně.
Fotoaparáty
turistů
z celého světa cvakaly a
ani můj nezahálel. Pěkný
byl pohled na řeku Jamunu v pozadí s Červenou pevností. Před obědem jsem rikšou ještě
odjel k Páteční mešitě Džamí Masdžíd. Domluvena byla cena 50 Rp, ale nakonec jsem
chudákovi dal 60 Rp a ještě balenou vodu k tomu, neboť odpoledne bylo víc jak 30°C a do
kopce musel kolo tlačit.
Cestou jsme jeli kolem
Červené
pevnosti,
kde
bylo mnoho turistů a její
prohlídku
jsem
naplánoval
v podvečer,
až
kdy
bude
chladněji. K obědu opět
mé
oblíbené
nudle
s vajíčkem za 50 Rp
a
Cola. Po odpočinku jsem
se vydal pěšky do 2 km
vzdálené Červené pevnosti, abych se trochu prošel. Obrovský obytný palác z 16. století na
západním břehu řeky Jamuny je postaven z červeného pískovce, obklopený 21 m
21
vysokými zdmi a jejich obvod má
2.5 km. Vstupné jako obvykle 250
Rp a turistů přiměřeně, žádná
fronta. Líbil se mi „sál veřejných
slyšení“,
ke
vládce
přijímal
návštěvy, ale i mnohé další.
Cestu zpět mi usnadnil rikša,
kterému
jsem
dal
příležitost
vydělat 20 Rp. Při psaní deníčku
mne rušily opičky a dokonce i
veverky, z nichž jedna se vloudila
až do mých sandálů. Po návratu na hotel jsem z terasy sledoval až do setmění pohled na
Tádž Mahal při zapadajícím slunci. Současně jsem pozoroval „akrobacii“ hejna holubů,
které chovatel třikrát denně vypouštěl, a po asi 7 minutách se všichni vraceli domů. Bylo tu
jako v divadle a moc jsem si to užíval. Lepší ukončení sváteční neděle jsem si neuměl
představit. Docela jsem si sám sobě záviděl. Opět se potvrdilo mé časté rčení, že nejhezčí
věci na světě jsou skoro zadarmo. Jen musí člověk chtít, nebýt líný a umět trochu
improvizovat. V takových chvílích zjistíte, že toho k životu mnoho nepotřebujete. Při
cestování si nepotrpím na komfort, ale na zážitky. Připomenu zde výrok indického herce
Shah Rukh Khana: „I když nejsi hladový, přesto buď dychtivý“.
Večeřel jsem nejdříve v našem hotelu smažený květák
a darované pivo od jmenovce
Ivana
za
podruhé
vyřízení
na
chuťovku,
ulici
smažené
pošty,
a
skvělou
vajíčko
s pestrou zeleninou a toustem,
vše připravené na ohni přede
mnou, 30 Rp.!
11. 3. pondělí
Už po 6. hodině jsme šli k řece
Jamuně a odtud lodičkou skoro na
druhou
stranu,
hinduistická.
Chtěli
která
jsme
je
při
východu slunce vidět nasvícený
Tádž Mahal z druhé strany.
22
Poté jsme odjeli rikšou na druhou stranu řeky do hinduistické části, což bylo po silnici přes
most 17 km. Zpět jsme šli pěšky přes malou, velmi chudou ves, kde žijí lidé a hlavně děti
v neuvěřitelně skromných
podmínkách;
žádná
jen chýše,
postel,
žádný
nábytek, vše se odehrává
na hliněné zemi. Jak tu
mohou
žít
a
ještě
se
usmívat? Překvapivě zde
děti
nežebraly;
skoro
neuvěřitelné!
Potom
na
břehu řeky jsem pozoroval
pradláky,
zaměstnání
což
je
jako
každé
jiné. Stojí ve vodě a perou
pro
ostatní
tím,
že
namočené prádlo v řece
položí
na
kamennou
desku, občas namydlí a
tlučou do něho dřevěnou
tyčí. Cestu zpět jsme si
zkrátili
po
lávce
železničního mostu, kde
jel
současně
vlak,
rikšou
a
nákladní
nakonec
do
dojeli
hotelu.
Následovala
poslední
procházka
po
městě,
k obědu speciál thálí a přesun většími auty do 40
km vzdáleného Fatehpuru Sikri, Města vítězství,
města císaře Akbara. Více jak hodinu jsme jeli po
asfaltové silnici a asi 10 km po placené dálnici, kde
však nechyběla kráva a později i buvol; v Indii je
vše možné. Město má 30 000 obyvatel, převážně
muslimů. Ubytování bylo na kopci kousek od
23
mešity, ale také jen 100 m od veřejné
skládky, na které se pohybovali
divočáci. Ubytovali jsme se v pěkném
třípodlažním penzionu, z něhož je
pěkná vyhlídka do krajiny. Přivítali
nás
každého
vonícím
věncem
z čerstvých květin. Průvodcem nám
byl Kamily přítel, 31 let, který hovořil
anglicky,
uměl
telefonovat,
ale
neuměl číst ani psát, neboť ve druhé
třídě ze školy utekl. Kromě něho tam byli ještě další mladší průvodci znající kromě
angličtiny např. také italštinu a měli zájem být s námi, aby se zlepšovali v jazycích. Každý
z nich se snažil s někým stále mluvit. Jsou to průvodci bez licence, ale ve styku s cizinci si
vydělají mnohem více než při jiné práci. Večeřeli jsme jen málo v domnění, že se najíme
na večerní muslimské svatbě, kam jsme dostali pozvání. Někteří jeli auty, já se rozhodl 2
km jít s italsky mluvícím mladým Indem pěšky, který mne nakonec dovezl na motorce,
kterou si cestou půjčil od kamaráda. Jednalo se nakonec o dvě svatby, kde bylo více jak
800 hostů a v obrovské hale byly vystaveny všechny dary včetně osobního auta. Po
chvilce se ale ukázalo, že se některým místním nelíbila přítomnost nás bílých a tak jsme
opustili sál a brzy se vrátili na penzion. Působili jsme asi příliš exoticky a upoutali jsme
možná větší pozornost než svatebčané, což nebylo dobře. Kamila byla z toho dost
vyvedena z míry a možná to ještě mělo nějaké dozvuky, o kterých nebudu psát.
12. 3. úterý
V noci
byla
přerušena
dodávka
proudu, větrák
nefungoval
a
tak jsme spali
při otevřených
dveřích
na
terasu. Celou
noc
mne
komáři a mouchy kousaly, že jsem skoro nespal a ráno byl samý pupenec. Lehce jsem
posnídal a šli jsme s indickými průvodci na prohlídku mešity, která je kopií mešity v Mekce.
24
Na nádvoří mešity jsme vstoupili zadním vchodem, kde se pod podloubím každý den
dopoledne malé děti učí korán nazpaměť a to po dobu tří roků; číst se prý ale stejně
nenaučí. Průvodci nám sdělují, že mughalský císař Akbar měl tři manželky a to
hinduistickou, muslimskou a katolickou ve snaze spojit všechna tři náboženství. Je to vidět
i na architektuře, kde je kombinace hinduistická a muslimská. Samotná Páteční mešita
Džámi Masdžíd je ohromná, plná nádherných zákoutí a pohádkových míst. Bílá
mramorová hrobka vyniká
mezi halami a arkádami
z červených cihel. Okna
jsou
zakrytá
kamennými
jemnými
žaluziemi,
skrze které je dobře vidět
ven, ale obráceně ne.
Byla vystavěna v letech
1571 až 1585 na počest
věhlasného
světce
Salíma
Číštího, jenž je zde pohřben.
Předpověděl
vládci
Akbarovi
narození syna. Já jsem mešitu
opustil 54 m vysokou branou,
na niž je nápis: „svět je most,
překroč jej, ale nestav na něm
dům.
Kdo
doufá
hodinu,
může doufat věčnost“.
25
Měl jsem sebou deníček Jitky, v kterém na
fotografiích zdejší mešity byli průvodci a
osobnosti, které naši průvodci znali a dokonce
jsme se s jedním z nich i setkali. Měl velký
zájem tento deníček získat pro sebe. Nesmírně
dotěrní byli zdejší prodavači suvenýrů a
pohlednic. Na oběd jsme se vrátili do našeho
blízkého
penzionu,
kde
jsme
na
terase
poobědvali, ale mouchy byly velmi dotěrné a
slunce „přitopilo“ minimálně na 32°C. Až pozdě
odpoledne jsme jen někteří absolvovali
další prohlídku paláce pro nejoblíbenější
hinduistickou manželku, která císařovi
povila syna. V harému bývalo více jak
5000 krásných žen. Akbar
sbíral
ženy
jako
někdo
známky. Vladaři a šlechtici
mu posílali své nejkrásnější
dcery. Císař měl prý 300 žen
z celé
Asie.
Hinduistické
stavby jako Bírbalův palác se
střídají
se
stavbami
muslimského původu jako je
Páteční mešita, kde je hrobka
Salíma Číštího. 15 let po svém vzniku bylo však město opuštěno, ale zůstalo zachováno
dodnes. Někteří se po jeho prohlídce vrátili na penzion, jiní ještě podnikli jízdu na
velbloudech v délce asi 3 km za 500 Rp. Po večeři k nám na terasu přišla místní hudební
skupina asi 6 Indů, z nichž jeden měl harmonium, druhý bubínek a ostatní nic – jen občas
tleskali či zpívali, později i tančili. Nakonec se k nim přidala naše Kamila a Roman. Dle
mého názoru to nebylo příliš vydařené vystoupení a mnozí jsme brzy odešli spát.
26
13. 3. středa
Vstával jsem v 7.30 hodin jako jediný, ale nešel proud a tak ani voda netekla. Šel jsem na
snídani do špinavé obce Sikri kolem mešity, kde jsem posnídal a vyřídil mailovou poštu u
ochotného obchodníka, který právě otvíral svůj krám. Po návratu na penzion jsme šli
všichni navštívit místní školu, cestou koupili pro
děti
bonbony
a
pozorovali
vyučování,
kde
všechny děti sedí na zemi a neznají, co jsou
školní lavice. Poté jsme navštívili dům a rodinu
našeho indického průvodce a většina strávila
dlouhý čas v patře v jeho malém krámku se
suvenýry. Já si „hrál“ s dětmi na terase domu a
učil je česky, což si přály. Postupně jsem rozdal
asi 50 Rp za jejich dobrou výslovnost či jejich
úsměvy. Všude kolem velká bída a špína, což
jsem viděl na každém kroku. Po obědě jsme se
všichni vrátili autokary do Ágry, což bylo opět 40
km. Na vlakovém nádraží jsme poprvé čekali
v klimatizované čekárně na opožděný lehátkový vlak. V 18 hodin jsme odjeli expresem
přes Delhi na sever do Amritsaru, což bylo celkem asi 750 km a 16 hodin jízdy a čekání.
Hledání našeho vagonu mezi 28 ostatními se protáhlo tak, že jsme všichni nastupovali do
pomalu se rozjíždějícího vlaku, nikoliv do správného vagonu, kde byla naše místa.
14. 3. čtvrtek
Až
v 10
hodin
jsme
vystoupili v Amritsaru a s
autorikši odjeli na hotel do
centra, což bylo asi 8 km.
Velké kaluže na silnici byly
následkem
prudkého
nočního
deště,
který
pročistil vzduch a bylo velmi
příjemně, jen 26°C. Pěkné
bylo
ubytování
ve
dvou
hotelích ve vzdálenosti 50
kroků. Amritsar má více jak milion obyvatel, leží ve státě Paňdžáb, blízko hranice
s Pákistánem.
27
Po hygienické očistě jsme všichni navštívili asi 500 m vzdálený úžasný chrámový komplex
Sikhů, nádhernou bílou stavbu obrovských rozměrů, což byl další můj životní sen. Nejprve
odložit boty, poté zakoupit za 10 Rp žlutou pokrývku hlavy a už jsem mohl vstoupit a obejít
posvátné jezírko kolem Zlatého chrámu a potom zavítat do obrovské jídelny pro 150
strávníků, kde po celých 24 hodin denně zdarma krmí všechny poutníky. Každý poutník je
vítaným hostem. Usednout na rohože v obrovské temné jídelně, a ochutnat z plechového
talíře luštěninovou kaši dhál, rýži, placky, a ještě si nechat z kýble přidat další, je
příjemným zážitkem. Společně se i uklízí, myje nádobí, vaří. Jsou tam i voňavé záchody a
vše samozřejmě zdarma. Po obědě znovu ještě jednou v naprostém poklidu obcházím
jezero, v kterém plavou velké barevné ryby, a celý den slyším předčítání z posvátné knihy,
nepřestávající zpěv a uprostřed je Zlatý chrám, Golden Templ, na jehož pokrytí je použito
750 kg zlata. Chrám, zlatě se zrcadlící se na Nektarovém jezeře, má své místo
v duchovním srdci sikhské komunity. S okolním komplexem je spojený mramorovým
chodníkem. Jeho čtyři stěny jsou obrácené do čtyř světových stran. Celý náboženský
komplex kolem Zlatého chrámu působí velmi světle, bělostně a vzdušně. Čisto, teplo,
všichni se usmívají. Občas se někdo i ponoří do vody. Je tu až pohádková pohoda, kterou
jsem si řádně vychutnával. Tady jsem se opravdu zastavil a nikam nespěchal. Zlatý chrám
je tou nejskvělejší třešničkou na dortu! Odpoledne jsme všichni odjeli mikrobusem na 40
km vzdálenou pákistánskou hranici, kde se koná každý den společný mítink, tzn. na jedné
straně na tribunách Indové a jejich uniformovaní vojáci a na druhé straně v menším počtu
Pákistánci. Jako cizinci jsme dostali místa na tribunách pro VIP hosty a pozorovali víc jak
hodinu výměnu stráží, pro nás spíše komickou podívanou. Zatím co na indické straně
vykřikují diváci Hindustán, na druhé Pákistán. Mezi tím pochodují velmi zrychlenou chůzí a
vykopáváním nohou až k bradě vojáci, sundávají a nandávají vlajky, salutují, zpívají, hučí
28
i křičí, obecenstvo zpívá a tleská. Hranici nelze překročit. Denně se toho zúčastňují tisíce
lidí, prodá se mnoho vlaječek a lidé se trochu rozptýlí. Můžete si to prohlédnout ve zkratce:
http://www.youtube.com/watch?v=gTOZR9w5zRA. Po návratu jsem dostal chuť na místní
smažené speciality a tak jsem jich několik
ochutnal, neboť jsem věděl, že zítra je až
do večerního odjezdu volný den a WC
bude nedaleko. S chutí jsem si dal ostré
Manchurian
s plackami
čapátí
ve
společnosti mladých Poláků a dokonce i
pivo a vše dopadlo dobře.
15. 3. pátek
Dlouho jsem snídal ve společnosti Španělů z Madridu a pochopitelně přišla řeč i na poutní
cestu do Santiaga. Po včerejší bohaté večeři mi stačil černý čaj a sušenky. Amritsar je
čisté město, zcela výjimečné. Je nejposvátnějším městem náboženské skupiny, která si
říká sikhové. Můžete je potkat prakticky po celém světě a poznat podle velkého turbanu a
plnovousu. Děti nosí vlasy stočené do drdůlku staženého čepičkou připomínající
punčochu. Ženy se neliší od ostatních Indek. Nosí pandžábí, ale stejně jako muži mají u
pasu zavěšenou malou dýku. Bylo opět překrásné slunečné počasí a tak jsem relaxoval
v blízké zahradě Jallianwala Bagh a odpočíval na lavičce a pročítal indického průvodce od
kamaráda. V tomto parku došlo v roce 1911 k masakru, kdy britské jednotky začaly střílet
do pokojného shromáždění. V roce 1984 byl další masakr na příkaz Indiry Gándhíové, na
kterou 4 měsíce poté spáchal atentát její sikhský strážce. Před obědem jsem šel znovu
obejít Zlatý chrám kolem jezera, ale vystát frontu dovnitř jsem nedokázal. Odpoledne jsem
odpočíval a před večeří se toulal uličkami města. Obloha se trochu zatáhla a bylo ještě
příjemněji. Vyřídil jsem mailovou poštu a ve 20 hodin jsme odjeli autorikšou na vlakové
nádraží, abychom se vrátili do hlavního města Delhi.
16. 3. sobota
Vzdálenost 550 km do Delhi jsme urazili lehátkovým vlakem za 10.5 hodiny. Poprvé bylo
ve vlaku v noci chladno, skoro až zima. Taxíky jsme odjeli na stejný hotel do historického
Starého města poblíž bazaru. Pár informací o hlavním městě, které má 13 milionů
obyvatel, ale je až třetím největším městem Indie (větší je Bombaj a Kalkata): Nové Delhi
(Diljí), které bylo budováno Brity od roku 1911, je metropolí země, kde jsou parky,
zahrady, domy a ulice. Je tu mnoho muslimských památek, z nichž některé ještě
navštívím. Naposledy jsem tu byl v říjnu 2011 při návratu z Nepálu. Po malém odpočinku
29
na pokoji následoval brzký oběd. Odpoledne šla většina za nákupy a já měl v plánu
Červenou pevnost Red Fort. Vydal jsem se rikšou ke stanici metra, kde jsem si koupil za
25 Rp jízdenku a poté čekal na přeplněném nástupišti na příjezd vlakové soupravy metra.
Teprve do třetí soupravy mne dav cestujících dotlačil dovnitř, ale brzy jsem musel
přestoupit na jinou linku. Totéž se opakovalo, ale zde se mne ujal zdatný Sikh, kterého
potěšilo, že jsem přijel právě z Amritsaru. Ukázal mi cestu k Červené pevnosti, což bylo
asi 1 km chůze, ale šel jsem to asi 40 minut v naprosto přeplněné široké ulici, kde se
motala auta, rikšové, kola, lidé s kárami, psi, krávy, buvoli a ještě tisíce lidí. Nikde na světě
není větší přelidnění než v Indii. K tomu tam je velké teplo, hodně potu a prachu, potících
se lidí; neustálý hluk, randál motorů, tranzistorů a křik lidí snažících se přehlušit hlasy
ostatních. Toto jsou běžné životní podmínky,
v nichž lidé musí žít, pracovat, spát, hádat se,
žebrat nebo krást. Všude je víc lidí než by člověk
čekal; žádný bus nebo vlak není tak nabitý, aby se
tam nevešli další lidé. Kolik zbytečného prostoru
v Evropě potřebujeme, to jsem si říkal celou cestu.
Vstupné jako obvykle bylo 250 Rp, domácí Indové
platí jen 10 Rp. Do pevnosti s hradbami z
červeného pískovce jsem vstoupil Láhaurskou
branou, kde je mnoho krámků se suvenýry.
Pevnost vybudoval v letech 1638 až
1648 císař Šáhdžahán a je památkou
na sílu mughalské říše. Jsou tu
překrásné sály veřejných slyšení a
obytné komplexy z bílého mramoru
s kamenořezbami, ale mnohé je nyní
v rekonstrukci. Porovnávám-li zdejší
pevnost s tou v Ágře, tak stavby v Ágře jsou okázalejší a více zachovalé. Cesta zpět do
hotelu nebyla o nic lehčí. Na jízdenku do metra jsem musel vystát frontu asi 20 minut a od
metra domů na hotel šel dalších 40 minut pěšky kolem vlakového nádraží. Večer jsem se
za tento vyčerpávající výkon odměnil polovinou čerstvě grilovaného kuřete. Před spaním
jsem se ještě toulal osvětlenými uličkami města a nasával vůni připravovaných jídel na
ulici, zakoupil nabízené cukroví a Colu a večer zakončil hroznovým vínem.
30
17. 3. neděle
Posnídal jsem na hotelu a než ostatní vstali, sledoval jsem kriket, hlavní sport Indie, který
ukazují v TV celý den. Podobné to bylo na Kubě, kde celý den v TV byl na programu
hlavně box. Po 10. hodině jsem přesvědčil Simonu a jmenovce Ivana, aby se mnou jeli na
celodenní výlet po historických památkách hlavního města. Ostatní opět dali přednost
nakupování (šperky, koberce, oblečení, koření atd.) a odpočinku; památky je moc
nezajímají. Za 1200 Rp jsme měli k dispozici pohodlné osobní auto (minimálně pro 5 osob)
a dobrého zkušeného řidiče, který nám ukázal vše podle mého sestaveného programu.
Postupně Rádž ghát, což je místo, kde byl zpopelněn Gándhí po svém zavraždění v roce
1948.
Na
černém
kameni
je
hindský nápis Hé Rám! Ó Bože.
Dále památník Gándhíové a syna
Rádžíva Gándhího. Překrásný a
rozlehlý je tento park. Pokračovali
jsme
ke
42
metrů
vysokému
oblouku tzv. Bráně Indie, který
vévodí hlavní třídě Nového Delhi.
Delší dobu jsme strávili v mughalské
zahradě, kde je Humájúnova hrobka,
kterou postavila manželka císaře, kde
jsme museli zaplatit vstupné 250 Rp.
Jen
krátce
jsme
se
zastavili
u
moderního chrámu víry bahá´í ve tvaru
lotosového květu, který symbolizuje
čistotu a je určen pro všechny víry;
na jehož prohlídku stála fronta
několik hodin. Poté nás řidič dovezl
k další muslimské mešitě mimo náš
program, kde jsme však nebyli
vpuštěni
pro
krátké
chybějící
pokrývku
kalhoty
hlavy;
měly přístup zakázán vůbec.
31
a
ženy
Poslední
zastavení
a
poslední
zaplacení
vstupného 250 Rp bylo u Kutub Mináru, kde je 73
m vysoká věž vítězství na památku vítězství
muslimů nad Indií. Vedle je mešita Kuvvatul Islám
ze
12.
století
a
blízko
na
nádvoří
mešity
nerezavějící hinduistický sloup z 5. století, prý
z čistého
železa.
Překvapilo
nás
mnoho
upravených a rozsáhlých parků a často i vonících
květin. Úspěšný výlet jsme ukončili u našeho
hotelu po 7 hodinách už dosti vyčerpáni. Můj
pozdní oběd byl zbytek včerejšího kuřete, rajčata,
čapátí
a
ovoce.
Společná
večeře
v blízké
restauraci byla krátká a já neměl už ani hlad, ani
na nic chuť a těšil jsem se na cestu domů. Do
půlnoci jsme ještě využili zaplacené pokoje k
odpočinku a poté jsme taxíky odjeli na letiště;
tentokrát jen 360 Rp za auto pro 3 osoby za 40 km.
18. 3. pondělí
Snadné a rychlé bylo odbavení na letišti, kde vážím svůj batoh, který má absolutně
nejmenší váhu ze všech, 11 kg a to v něm jsou věci Ivana vážící min. 1 kg a můj malý
příruční batůžek. Ostatní mají víc jak 20 kg a Jára dokonce 30.5 kg! Také má váha je
optimální, 73 kg, s kterou jsem velmi spokojený. Odletěli jsme s malým zpožděním ve 4.30
hodin místního času a za 3 hodiny dosedlo letadlo Boening 777 na letišti v Dubaji, což bylo
cca 2200 km. Zde teplota 24°C a asi 2 hodinová přestávka. Na letišti mne oslovil kamarád
Pavel Čeliš ze sauny v Jičíně letící stejným letadlem domů. Odlet z Dubaje v 7 hodin
středoevropského času a po 6 hodinách už přistáváme v Praze, kde je teplota pouhé 3°C.
32
V letadle dvakrát dobré občerstvení začalo
přípitkem Campari a nechybělo pivo ani víno.
Vzdálenost Dubaj – Praha asi 4500 km.
Z letiště busem na metro Dejvická, metrem na
vlakové nádraží a do Jičína jsem přijel vlakem
v 17.24 hodin, kde padal sníh!
Na této cestě jsem opět zjistil, že nemusím žít
podle
evropského
standardu,
abych
byl
šťastný. Zvyknu si rychle na cizí prostředí a
často tam nacházím spřízněné duše, se
kterými si rozumím. Jediné téma, kterému se
vyhýbám, je politika.
Některému druhu cestování říkám spíše
tuláctví,
což
je
náramně
sentimentální
činnost. Po určité době se nové zážitky přelévají přes ty nedávné, všechno se mi to plete a
už mi to nepřipadá tak exotické. Potřebusi odpočinout a tak se rád vracím domů a podělím
se o zážitky s přáteli.
Existuje určitá hranice, snad v čase, snad i v duši, kdy člověk
přestane být doma někde a začíná být doma všude. Ale to se mi zatím nepodařilo. Mám
velké štěstí v tom, že se mám kam vracet a že doma na mne pokaždé čekají.
Přehled nákladů na cestu (Ivan)
vízum
850 Kč
letenka Praha – Delhi a zpět společnost Emirates
13 500 Kč
provize Kamile
5 000 Kč
ubytování, stravování, pití, doprava, vstupné na památky a ostatní 350 USD
6 650 Kč
celkem za 22 dní
26 000 Kč
Porovnání s CK (Jitka 2012)
vízum
850 Kč
úhrada CK
54 350 Kč
úhrada stravování a pití (obědy a večeře) a ostatní cca
celkem za 16 dní
2 800 Kč
58 000 Kč
kvalifikovaný průvodce v češtině po celou dobu zájezdu, lepší doprava: klimatizovaný bus
s vlastním řidičem a stewardem, vlak 1. třídy, mnohem lepší ubytování, pevný program.
33
Závěr:
Jsem člověk, který rád poznává něco nového a nebojí se pro to hodně obětovat a riskovat
i to, že tam bude určité nepohodlí nebo nejistota; taková byla představa i u tohoto výletu
po Indii. Proto výlet splnil mé očekávání, neboť ve všech místech, kde jsme se zastavili,
jsem byl pánem svého času. Měl jsem zakoupené jen jízdenky na vlak a zajištěné
ubytování, které mi vyhovovalo.
Čím jsem starší, tím méně věcí k životu potřebuji. Poznal jsem to v Asii několikrát;
například, když jsme letěli s manželkou na měsíc na trek do Nepálu a nepřiletěl její batoh,
jsme vyřešili. Zrovna tak nedávno po příletu na africký ostrov Madagaskar jsem měl tři dny
jen to, co jsem měl na sobě v letadle a také jsem to lehce zvládl. V takových chvílích
zjistíte, že toho k životu ani moc nepotřebujete. Uvědomuji si to při cestování doma stejně
jako při svých pravidelných poutních cestách do Santiaga. Chce to jen vůli, chtít a umět
trochu improvizovat. Když se vrátím domů a všechno doma mám, tak si často říkám;
k čemu tolik věcí, na co si lidé stěžují, co jim chybí? Někdy mi to připadá jako nehorázné
plýtvání vším. Znovu a skoro každý den po návratu z Indie si to budu uvědomovat.
Při svém cestování si nepotrpím na komforty, ale na zážitky a tak mohu spát pod širákem,
na horské chatě či v albergu (ubytovně).
Pro Vaše přátele však doporučuji ubytování v Jičíně Hotel U krále.
Patří mezi TOP 25 hotelů BB v České republice:
http://www.tripadvisor.com/TravelersChoice-Hotels-cInnsBB-g274684#14
Po zkušenostech z tohoto výletu mám následující návrh pro případné zájemce na duben
2014:
Návštěva Kašmíru, nejkrásnější část Indie, vysokohorská turistika po dobu min. 14 dnů.
Odhadnuté náklady: vízum 850 Kč, letenka Praha – Delhi a zpět Aeroflot 11 500 Kč,
ubytování a strava, vlak nebo letadlo Delhi – Šrínagar, zpět noční bus do Delhi 10 000 Kč
Celkem 18 dní
22 000 Kč
Podmínka: jeden z přihlášených bude muset vládnout lépe angličtinou; Luboš S. už je
přihlášený.
V Jičíně 22. 3. 2013
Ivan
Jitka Press
Jičín
Copyright © Jitka 2013
34
Příloha: mapa Indie s vyznačením navštívených míst a přibližnou trasou:
35