časopis

1
Přejeme krásný slunečný den, rád bych se pozastavil nejprve nad změnou našeho loga – ze sovy
se stal tučňák. Neptejte se nás, proč zrovna tučňák, sami to nevíme  . Ale od sovy jsme odešli,
protože byli sovy najednou všude. Myslíme, že jsme vybrali ale dobře a tučňák se bude líbit.
S ním si ještě užijeme věcí, uvidíte. S naší miniškoličkou nás budete moci v nejbližších dnes potkat
na Sletu čarodějnic v Radomyšli, na Rokštejnském hodokvasu na hradě Rokštejn, na Dnu rodin
v Karlových Varech či na Bambošce v Českých Budějovicích. Celý kalendář je pak na našich
stránkách, stejně jako starší čísla časopisů.
A teď už zase k časopisu. Podařilo se nám dohodnout možnost vydávat v našem časopise
autorský komiks Lucie Vychodilové z doby Francouzské revoluce. Dále klasické rubriky o koních,
komiksech, o bozích z Olympu. Projedeme se na kole, či zavzpomínáme na bitvu u Little Big
Hornu a další…
šéfredaktor Martin Štulla
OBSAH 21. ČÍSLA ČASOPISU:
2
3
5
6
9
10
12
13
14
ZE ŽIVOTA…
Dasty a Jindřiška
CYKLOINFO
Singletrack
VEČERNÍČKOVY TOULKY
70. léta večerníčku
SPEKTRUM
Černobyl 1986
DOSTAVNÍK
Little Big Horn
SPEKTRUM
Až jednou budu primátor
CESTOVÁNÍ PO MALAJSII
Crocker Range Park, Semporna
SPEKTRUM
Nikdo není dokonalý
KOMIKSY A KRESLENÉ PŘÍBĚHY
Čtyřlístek
16
17
18
19
20
22
24
26
PÍSNIČKY
Little Big Horn
SPEKTRUM
Doma je doma…
TERRA INCOGNITA
Stonehenge
OBYVATELÉ OLYMPU
Hestia
ŽIVOT S KOŇMI
5. díl
ASTRONOMIE
Sluneční soustava
ULICE BONNET ROUGE
1. díl komiksu
KULTURNÍ POZVÁNKY
Dasty a Jindřiška
autor: Gabča Monte
zdroj: vlastní autorská tvorba
O tom že koupíme Dastyho rozhodl můj muž celkem rychle. Sice to byl koník, který měl své mouchy,
ale zároveň i výborný učitel. Jeho asi největším problémem bylo, že neměl moc v oblibě chlapy. Ženy
a děti, ale miloval a na to můj drahý sázel. Původně měl být můj, po pár rozhovorech jsme ovšem
usoudili, že ho dáme dceři. A udělali jsme opravdu dobře.
I když ani oni dva to spolu neměli zpočátku jednoduché. Jít totiž na pastvinu a nasadit tam Dastymu
ohlávku bylo absolutně nemyslitelné. Pokud jste ho však stáhli do boxu a přistupovali k němu zvolna
a s citem, odvedli jste si ho během pár minut. Tohle spolu zvládli celkem rychle a vzhledem k tomu
že dcera byla žena a k tomu ještě i dítě, Dastík se do ní zamiloval. Do roka za ní dokonce chodil
na dvoře v absolutní volnosti. Když Jindra běžela, běžel Dasty s ní. Když zastavila, zastavil taky. Byla
krása na to koukat. S nasazením ohlávky na pastvině byl však stále problém. V tom obrovském
prostoru k sobě nenechal nikoho se ani přiblížit.
2
Až jednou. Bylo to pár týdnů potom, co jsme převezli Justýnu. Šla jsem za ní na pastvinu a dcera
se rozhodla, že půjde za Dastym aspoň se podívat. To co se stalo, nám oběma doslova vyrazilo dech.
Dasty nejen že přiběhl na zavolání až k nám, ale nechal se od své paničky hladit a něžně se k ní lísal.
Hned druhý den jsme vyrazili za koníkama znovu a Jindřiška si vzala
ohlávku. I tentokrát Dasty přiběhl a nechal se hladit. Pomaličku mu
Jindra ukázala ohlávku, a když zjistila, že je v klidu ještě pomaleji mu
jí nasadila. Říkala, že se jí strašně klepaly ruce a že měla strach, aby
to nepokazila. Celou dobu mu přitom říkala jaký je pašák a Dasty byl
spokojenej, že je s ní. Od té doby kdykoli jdeme koně na pastvinu
zkontrolovat, běhá Dasty ke své paničce a dává jí najevo jak je strašně
rád že jsou spolu. Je nádhera ty dva pozorovat, obzvlášť když vím, jaký
ten kůň ještě nedávno byl.
Dnes Dasty přiběhne i k mému muži a nechá se od něj hladit a to už je
vážně pokrok. Protože jak už jsem psala, chlapy Dasty prostě nemusí.
Na Dastym a Jindřišce je vidět že láska, důvěra a přátelství překoná vše.
Foto: Gabča Monte
Tento příběh jsem napsala pro svou dceru. Tak doufám, že se jí bude líbit.
Singletrack
autor: Martin Štulla
zdroj: www.vysocina.bike, www.singltrekpodsmrkem.cz
Co je to singletrack?
Single track nebo singletrack je úzká jednostopá stezka pro horská kola. To kontrastuje
s dvojstopými lesními cestami určenými převážně pro čtyřkolová terénní vozidla využívaná pro
průmyslové účely hospodaření v lese. Singletracky mají převážně hladký povrch a vlnitý profil,
výjimkou ale nejsou ani technicky náročné úseky s kamenitými pasážemi nebo kořenité úseky.
Nezřídka kdy se na singletracku mohou vykutnout také různé překážky, které cyklisty donutí
ke změně směru a střídání tempa. Na singletracku narazíte i na ostré zatáčky, rychlé sjezdové úseky,
terénní vlny, kde můžete s kolem nadskočit… zkrátka vše, co jízdu v terénu dělá zábavnou a hravou.
Bezpečnost provozu na singletracích








Jezdi podle svých schopností.
Zkontroluj před jízdou technický stav svého kola.
Sleduj značení.
Jezdi pouze vyznačeným směrem.
Zastavuj jen na vhodných a přehledných místech.
Nejezdi sám.
Dodržuj dostatečné odstupy ve skupině tak, abys byl schopen vždy včas zareagovat.
Rychlejším cyklistům nebraň v průjezdu a nechej je předjet.
=> Při jízdě z kopce přibrzděním ke svahu.
=> Při jízdě do kopce zpomalením a uhnutím ke kraji stezky, která je zpravidla ve výjezdech
dostatečně široká, aby se na ní dalo bezpečně předjíždět.
 Používej vhodné oblečení a vybavení.
3






Používej vždy přilbu a rukavice.
Buď obezřetný při jízdě po mokrém, nebo nestabilním povrchu.
Místa, která se ti zdají obtížná, nejdříve prohlédni.
Jezdi po vnitřní části stezky.
Povalové lávky za mokra opravdu kloužou, raději před nimi zpomalte.
Buď ohleduplný k ostatním uživatelům stezek.
Co je dobré vědět
 Stezky jsou určeny cyklistům, kteří vyhledávají sportovní pojetí jízdy v terénu.
 Stezky jsou různé obtížnosti. Snažte si vybrat náročnost odpovídající vašim technickým
a fyzickým schopnostem. Nepřeceňujte své síly!
 Náročné technické pasáže mají vždy snazší objízdnou alternativu. Pokud se necítíte na jejich
projetí, raději zvolte objízdnou trasu.
 Vhodné je pevné nebo celoodpružené kolo určené pro sportovní/závodní jízdu v terénu.
 Mapy stezek jsou k dispozici na Informačních centrech.
 Od začátku listopadu do konce dubna jsou stezky pro veřejnost mimo provoz a neudržují se.
Prosíme cyklisty, aby v tomto období nevjížděli na traily a respektovali zimní přestávku.
Doporučení a tipy
Než vyjedete z domova:
V první řadě nezapomeňte na přilbu a boty na kolo.
Vak na vodu nebo cyklistickou láhev.
Než vyjedete na stezky:
Svačinu a pití. Kolem stezek občas občerstvení najdete, ale většina tras je v lesích, mimo civilizaci.
Náhradní duši nebo lepení. Když člověk píchne a musí kolo dotlačit několik kilometrů k servisu,
k dobré pohodě to nepřidá. Nezapomeňte s sebou také pumpičku.
Náhradní ponožky. Malá věc, která pomůže, když je zima nebo mokro. Lehká sportovní bunda také
není často od věci, protože v horách se počasí může náhle změnit.
Mapu stezek. Všechny stezky jsou dobře značené. Může se, ale bohužel stát, že značení někdo zničí
nebo ukradne. Mapa se hodí i k doplánování trasy během vyjížďky.
4
Večerníček v linii času – 70. léta
autor: Pavla Štullová
Zdroj: Vývoj večerníčku Zdeňka Hochmanová (bakalářská práce), cs.wikipedia.org,
V 70.tých letech minulého století se na obrazovky televizí dostávají nejen československé pohádky.
Jsou vysílány i série pohádek různých národů: Severské pohádky, Kavkazské pohádky, Anglické,
Indiánské, Vietnamské, Srbské a další. Mnohé zahraniční pohádky se stávají velmi oblíbenými, jako
Pes Filipes a spol., Klaun Kiri, Bolek a Lolek, Tom a Jerry, Jen počkej, zajíci, Méďa Béďa aj.
Z české produkce let sedmdesátých vyvstávají Štaflík a Špagetka, Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka,
O klukovi z plakátu, Maková panenk, Kluci pozor, červená, O vodníku Česílkovi, O krtkovi, dále také
pokračování již existujících seriálů např.: Pohádky z mechu a kapradí, Rumcajs a řada dalších.
V roce 1974 vzniká jediný celohraný seriál Krkonošské
pohádky. Pán hor Krakonoš (František Peterka), hamižný
statkář Trautenberk (Ilja Prachař), Anče (Hana Maciuchová),
Kuba (Jaroslav Satoranský), Hajnej (Zdeněk Řehoř) a repliky,
které zlidověly (Himl-hergot-donrvetr-krumcajs-element…!
Nestát, nekoukat, nedivit se! To kyselo je moc kyselý! … Ten
bramborák je moc bramborovej). Krkonošské pohádky také
vyhrály anketu vyhlášenou Českou televizí v roce 2005
o nejoblíbenější večerníček.
Foto: pohadkar.cz
Tato zlatá éra připravila, přes své krkolomné začátky, „úrodnou půdu“ k velkovýrobě krátkých
večerníčkových animovaných filmů.
Sedmdesátá léta můžeme nazvat nejplodnějším obdobím v oblasti večerníčků. Většina
pohádek, které dnes znají děti i dospělí, a mnohé z nich lze nazývat klasickými, vznikla právě
v této době. Jejich výčet by byl rozsáhlý.
A na co jsme se mohli v té době podívat?
Říkání o víle Amálce - televizní seriál z roku 1975. Autorem předlohy byl spisovatel Václav Čtvrtek.
Seriál nakreslil a režíroval Václav Bedřich. Pohádky namluvil Jiří Hrzán. Bylo natočeno celkem 13 dílů
po 8 minutách.
Štaflík a Špagetka - je český animovaný seriál s původním názvem Psí život, který vznikl jako
večerníček pro dětiv roce 1971. Seriál má celkem 39 dílů po 8 minutách. První díly vznikly už v roce
1968 a premiéru měly již v roce 1969. Původní název Psí život museli však autoři kvůli tehdejší
politické atmosféře změnit. Na televizní obrazovku byla první černobílá třináctidílná série uvedena až
roku 1971. Následovala druhá - nyní už barevná - série třinácti dílů z roku 1988. Třetí a prozatím
poslední třináctidílná řada byla natočena v roce 2014. Hlavními postavami jsou dva stylizovaní pejsci
(černý dlouhý Špagetka, bílý vysoký Štaflík), třetí výraznou postavou všech příběhů se stala vrána
(havran/krkavec).
Maxipes Fík - je český kreslený animovaný večerníček, který vznikl v roce 1975. Fíka namluvil herec
Josef Dvořák. Seriál pojednává o příhodách přerostlého mluvícího inteligentního psa Fíka a holčičce
Áje, kteří spolu žili v Ahníkově u Kadaně.
5
O zvířátkách pana Krbce - Pan Krbec se stane kastelánem na hradě
Kulíkov, s sebou má kocoura Kokeše a na místě objeví sovu Kukulu
a kavku Kocandu. Nakonec se k nim přidá i duch bývalého hradního
pána, vévody Ruprechta, který tady straší, a spolu zažijí mnohá
dobrodružství. Na večerníček navazuje osmiminutový animovaný film
Strašidla na Kulíkově – Návštěva z Transylvánie (2010).
Rákosníček:
Rákosníček a hvězdy (1975, 13 dílů)
Foto: pohadkar.cz
Rákosníček a jeho rybník (1983, 1987, 26 dílů)
Rákosníček a povětří (1987, jedná se o druhých 13 dílů seriálu Rákosníček a jeho rybník)
O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi - je československý animovaný televizní seriál z roku 1978
vysílaný v rámci Večerníčku. Bylo natočeno 13 dílů po 8 minutách.
Bob a Bobek, králíci z klobouku - Natáčení bylo zahájeno roku 1978. Vzniklo postupně v osmi sériích
celkem 91 dílů. Hlas králíků namluvil Josef Dvořák. Obě postavy se staly maskotem Mistrovství světa
v ledním hokeji 2015 pořádaného Českou republikou.
Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka - je československý loutkový televizní seriál z roku 1972 vysílaný
v rámci Večerníčku. Jednalo se o černobílé vysílání. Bylo natočeno 13 dílů v délce 9 až 10 minut.
O makové panence a motýlu Emanuelovi - je československý večerníček z roku 1972 režírovaný
Václavem Bedřichem a natočený na námět z knihy Václava Čtvrtka O Makové panence a motýlu
Emanuelovi. Natočeno bylo 13 dílů po 8 minutách.
Byla jednou koťata - je československý animovaný televizní seriál z roku
1977, bylo natočeno 13 epizod, každá po 8 minutách.
Pat a Mat - poprvé se dvojice objevila 12. srpna v roce 1976 v krátkém
filmu Kuťáci, který byl i pilotním filmem seriálu. Původně se měl seriál stát
zábavou pro dospělé, ale stal se populárním u všech věkových kategorií.
V bývalém Československu mohlo být prvních 35 epizod vytvořeno jen jako
krátké, sedmiminutové televizní příběhy pro děti.
Foto: pohadkar.cz
O Mikešovi - je československý animovaný televizní seriál z roku 1970,
jehož první série byla vysílaná v rámci večerníčku poprvé v červenci roku
1977. Příběhy namluvil Karel Höger. Bylo natočeno celkem 26 epizod,
v délce mezi cca 6 až 8 minutami.
Černobyl – 26. 4. 1986
autor: Martin Štulla
zdroj: chernobylzone.cz, cernobyl.euweb.cz, wikipedia.org
Černobylská havárie se stala 26. dubna 1986 v jaderné elektrárně v ukrajinském Černobylu (tehdy
část Sovětského svazu). Šlo o jednou ze dvou nejhorších jaderných havárií v historii jaderné
energetiky, podle mezinárodní stupnice jaderných událostí INES šlo o havárii stupně 7, tj. nejvyššího
stupně.
6
Kde je Černobyl
Černobylská elektrárna je umístěna 2 km od města Pripjať, 18 km od města Černobyl, 16 km od hranic
s Běloruskem a 110 km severně od Kyjeva. Skládá se ze čtyř reaktorů, každý o výkonu 950 MW
elektrické energie (3,2 GW tepelné energie), které v době havárie dohromady produkovaly asi 10 %
ukrajinské elektřiny. Stavba elektrárny začala v 70. letech 20. století, reaktor č. 1 byl dokončen v roce
1977, následován č. 2 (1978), č. 3 (1981) a č. 4 (1983). Dva další reaktory (č. 5 a č. 6, každý také
o kapacitě 950 MW) byly v době havárie rozestavěny. Všechny čtyři reaktory byly typu RBMK-1000,
tedy chlazené obyčejnou vodou a moderované grafitem.
Pokus, který se nepovedl
Během riskantního pokusu v Černobylu došlo k přehřátí a následné explozi jednoho z reaktorů. Jádro
reaktoru, bezpečnostní systémy a většina konstrukcí nesoucích jádro reaktoru byly zničeny nebo
těžce
poškozeny.
Okolí
reaktoru
bylo
kontaminováno
aktivními
úlomky
jádra
a kusy palivových tyčí. Naměřené dávky gamma záření byly odstrašující – v reaktoru překročily
hodnotu 5 000 R (rentgenů) za hodinu, v okolí bloku číslo 4 dosáhlo hodnot 2 000 R za hodinu.
Do vzduchu se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí Sovětského svazu, Východní
Evropou a Skandinávií, do celé severní polokoule.
Byly těžce kontaminovány rozsáhlé oblasti Ukrajiny, Běloruska a Ruska, což si vyžádalo evakuaci
a přesídlení více než 350 000 lidí (WHO, 2005). Přibližně 60 % radioaktivního spadu skončilo
v Bělorusku. Nehoda zvýšila obavy o bezpečnost sovětského jaderného průmyslu, zpomalila
na mnoho let jeho expanzi a zároveň nutila sovětskou vládu přehodnotit míru utajování. Nástupnické
státy po rozpadu Sovětského svazu – Rusko, Ukrajina a Bělorusko dodnes nesou břímě pokračujících
nákladů na dekontaminaci a léčení nemocí způsobených černobylskou havárií. Je obtížné přesně
zaznamenat počet úmrtí způsobených událostmi v Černobylu – odhady se pohybují od sto až sto
padesáti osob (WHO) po bezmála milion. Havárie a její dopady jsou stále předmětem zkoumání.
Operátor Uskov při vyšetřování doslova řekl:
“Často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění směrnic – to bychom se do nich doslova zamotali.”
Elektrárna po havárii
Problémy samotné elektrárny katastrofou ve 4. reaktoru
neskončily. Ukrajinská vláda ponechala kvůli nedostatku
elektřiny v zemi tři zbývající reaktory v provozu. V roce
1991 poškodil požár kabelové vedení reaktoru číslo
2 a odpovědní činitelé prohlásili, že je neopravitelně
poškozen a odpojili ho. Reaktor číslo 1 byl odstaven
v listopadu 1996 jako část dohody mezi ukrajinskou
vládou a mezinárodními organizacemi jako je IAEA
o ukončení činnosti elektrárny. V listopadu 2000
ukrajinský prezident Leonid Kučma během slavnostního
zakončení provozu osobně zmáčkl vypínač 3. Reaktoru
a odstavil tím definitivně celou elektrárnu.
Foto: chernobylzone.cz
Sarkofág nedokáže trvale účinně uzavřít zničený čtvrtý reaktor. Jeho chvatná konstrukce, v mnoha
případech prováděna na dálku průmyslovými roboty, má za následek jeho rychlé stárnutí, a pokud
by se zhroutil, mohl by se uvolnit další mrak radioaktivního prachu. Bylo diskutováno mnoho plánů na
výstavbu trvalejšího pouzdra, jejich realizaci však dosud brzdila korupce. Většina peněz věnovaných
zahraničními zeměmi na pomoc Ukrajině byla vyplýtvána neefektivním rozvržením stavebních smluv
a celkovým řízením nebo byla jednoduše ukradena. V součastné době se pracuje na obnově sarkofágu.
7
Situace v Československu
Foto: chernobylzone.cz
Jak to vypadalo po havárii u nás? O radiační situaci
se mluvilo neurčitě, československé sdělovací prostředky
představovaly havárii jako běžnou poruchu a myšlenka,
že by se v důsledku havárie změnila radiační situace,
se nepřipouštěla. I přesto probíhalo v Československu
intenzivní měření. Mnoho lidí samozřejmě poznalo,
že se něco děje; např. zaměstnanci jaderné elektrárny
Dukovany měli paradoxně pozitivní dozimetry, když šli
do práce – nikoliv z práce. Nejdůležitějšími radioaktivními
látkami ze zdravotního hlediska byly cesium a jód. Jód
s poločasem rozpadu 8 dní mohl být nebezpečný pouze
v prvních týdnech po havárii, ohrožena byla hlavně štítná
žláza u dětí. Cesium s poločasem rozpadu 30 let se zapojilo
do potravinového řetězce (např. houby, divočina) a bude
v něm působit desítky let. Bylo však zjištěno, že průměrný
dávkový ekvivalent způsobený naším občanům vyhovoval
platným limitům, nelze však vyloučit, že v individuálních
případech mohl být limit překročen. Zvýšení průměrné
radiační dávky rok po havárii ukazuje graf v příloze.
Byla přijata následující bezpečnostní opatření:
 zákaz spotřeby a distribuce ovčího mléka a výrobků z něj
 kravské mléko s objemovou aktivitou nad 1000 Bq na litr bylo užíváno jen k výrobě dlouhozrajících
sýrů, aby se jód stačil rozpadnout
 byla pozastavena distribuce dětské mléčné výživy, která byla později uvolňována podle výsledků
měření
Porovnání s jinými katastrofami
Černobylská havárie byla ojedinělou událostí. Poprvé v historii komerční
výroby elektrické energie z jádra nastala při havárii úmrtí přímo způsobená
radiací. Pozdější havárie v přepracovacím závodě v japonské Tokaimuře 30. září
1999 vyústila ve smrt jednoho pracovníka na ozáření až 22. prosince téhož
roku. Havárie elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích v roce 1976 měla sice dvě
oběti, ale ty byly udušeny uniklým oxidem uhličitým, nikoliv radioaktivitou. Při
druhé havárii však k určitému úniku radioaktivity došlo, bezpečnostní vrata
hlavního bloku elektrárny se automaticky uzavřela 22. 2. 1977 a již se nikdy
neotevřela. Likvidace elektrárny A1 se provádí teprve v současné době.
Foto: chernobylzone.cz
Počtem zabitých je tato havárie srovnatelná s některými haváriemi přehrad. V Evropě bylo největší
havárií přehrady zabito přibližně 2 000 lidí vlnou vzniklou po sesuvu půdy do přehrady Vajont v Itálii
(9. října 1966). Největší neštěstí se odehrálo v Číně v roce 1975 na řece Jang-c', kde po protržení
několika hrází zahynulo během jednoho dne 80 000–200 000 lidí (přesná čísla byla čínskými úřady
utajena).
Čínské přehrady mohou posloužit také pro porovnání počtu evakuovaných – jen kvůli stavbě
přehrady Tři soutěsky bylo třeba přesídlit asi 700 000 lidí.
Srovnání lze provést i s výrobou elektřiny z uhlí: Každý rok zahynou ve světě při důlních haváriích
desítky až stovky horníků. Před zavedením různých technologií na čištění dýmu kyselé deště a spad
mírně radioaktivního popílku jen u nás zničily tisíce čtverečních kilometrů lesů a zasáhly s účinkem
nemocí a dřívější smrti statisíce lidí.
8
Little Big Horn - 25. června 1876
autor: Věra Melicharová
zdroj: www.epochtimes.cz, www. wikipedia.org
Před 140 lety se udála bitva, která na okamžik zastavila chod dějin USA a navěky se smutně zapsala
do povědomí Američanů. 25. 6. 1876 se poblíž Little Bighornu strhla potyčka mezi spojenými
indiánskými kmeny a prestižní Sedmou kavalerií vedenou generálem Georgem Custerem. Americká
jednotka byla pobita do posledního muže a indiáni se radovali ze svého velkého, ale bohužel
posledního vítězství, za které později draze zaplatili. Amerika na tuto bitvu doposud nemůže
zapomenout, protože tato velká porážka zanechala hlubokou jizvu na upevňujícím se vysokém
sebevědomí amerického národa. Němými svědky mohou být stovky knih na téma bitvy u Little
Bighornu, které svým počtem mnohonásobně převyšují jiné publikace o významných událostech
amerických dějin.
Hrdý důstojník George Custer a jeho strmá cesta ke slávě
George Custer, muž, který nese hlavní vinu na prohře vojáků
u Little Bighornu, byl velice sebevědomý a ambiciózní člověk.
Absolvoval sice West Point, prestižní americkou vojenskou školu,
ale nikdy nebyl dobrý student a na zmíněné škole byl dokonce
poslední z ročníku. Jako voják nastoupil do Americké armády
ve válce Severu proti Jihu. Zde prokázal své skvělé vojenské
schopnosti a vyznamenal se v mnoha bojových operacích. Jeho
hvězda začala strmě stoupat na americkém nebi slávy. Několikrát
ztratil pod sebou svého koně, byl zraněn, ale nikdy se nevzdával.
To se mu později stalo osudným. Po vítězství Severu byl
vyznamenán a v pětadvaceti letech se stal generálem a také
miláčkem Ameriky. Účastnil se protiindiánských válek a vysloužil
si od indiánů přezdívku Žlutý vlas (pro svoji nepřehlédnutelnou
blonďatou hřívu). Slavnostně se oženil a zdálo se, že už nic nestojí
v cestě jeho vzletné kariéře.
Foto: epochatimes.cz
Obrovská ctižádost navždy pohřbila sen o vítězství u Little Bighornu...
Staré přísloví praví: pýcha předchází pád. A tak se i národní hrdina Ameriky přepočítal. Jeho
ctižádost ho nakonec přece jenom srazila na kolena. Tehdejší prezident Grant ho neměl příliš v lásce.
Možná věděl o jeho plánech a myšlenkách na prezidentský úřad. Custer věděl, že musí prokázat
velkou odvahu a hrdinství, aby se mohl stát prezidentem. Tehdy vzplanula úřednická bitva o Černé
hory, které indiáni považovali za posvátné území. Tyto jejich nároky zajišťovala i smlouva. Když
se však zjistilo, že v Černých horách se vyskytuje zlato, Custer vycítil obrovskou příležitost získat
přízeň prezidenta Granta. Pustil se proto do boje s indiány, aby si díky získanému území v Černých
horách zajistil potřebné podmínky pro své plány. Byl ochoten obětovat vše.
Bitva u Little Bighornu
17. května 1876 vyrazil Custer se svojí prestižní jednotkou Sedmé kavalerie do boje. Nic nedbal
na varující zprávy o sílícím odporu indiánských kmenů, neposlouchal zvěsti o spojení Siouxů a Čejenů,
vedených náčelníkem jménem Sedící býk, který vytvořil tehdy neuvěřitelnou indiánskou armádu
9
Foto: svetdvd.cz
o dvou tisících mužích. Custer odmítl na své tažení proti indiánům
Gatlingova děla, své vojáky vyzbrojil pouze jednoduchými puškami
a ostatní dvě jednotky zanechal daleko vzadu za sebou. Každý den
ujeli až padesát kilometrů, a pak už jen štval unavené a žíznivé vojáky
do předem prohrané bitvy. Navíc Custerova zbrklost a posedlost
vítězstvím začala bitvu předčasně. Nebylo to tak, jak to známe z filmů,
kde Custerova dvousethlavá kavalerie vtrhla na indiánský tábor
tryskem. Vojáci spíše omylem začali boj, když náhodně potkali několik
indiánských válečníků hledajících své koně. Sesedli z koní, a jak pravil
nepsaný zákon boje americké armády, bojovali přímo na místě. Tuto
osudovou chybu využili indiánští válečníci a kavalerii obklíčili. Vojáci
si přesto byli jisti svou výhrou, mnozí z nich ještě vtipkovali. Krátce
poté, asi za hodinu, však leželi všichni mrtví a skalpovaní v krvi.
Indiáni neušetřili ani Custera. Masakr zakončily indiánské ženy
a všechny raněné dorazily a mrtvé obraly téměř o všechno.
Mýty a legendy
Bitva u Little Bighornu vytvořila živnou půdu pro mnoho mýtů. Americký národ, který se s porážkou
a smrtí jejich blonďatého a zbožňovaného idola jen těžce vyrovnával, nešetřil legendami. Custer
nezemřel jako poslední vprostřed svých mužů na vyvýšeném vrcholku s americkou vlajkou v ruce.
Poslední živý kavalerista byl zřejmě kapitán Keough, který jako jediný nebyl skalpován. Indiáni totiž
věřili, že se v jeho těle skrývá Velký duch. Proto ušetřili i jeho raněného koně Comanche. Ten byl
Američany později pomalu uctíván jako svatý. Osud tohoto koně byl bezesporu zajímavý. Po ošetření
zranění byl, vyznamenám za čestného člena Sedmé kavalerie a po smrti byl mumifikován a dodnes
jeho tělo můžete vidět na univerzitě v kansaském Lawrence.
Sedmá kavalerie nebyla zdaleka tak prestižní, jak se povídalo. Tvořili ji částečně i cizinci z Evropy,
kteří neuměli příliš dobře anglicky a neprošli ani základním vojenským výcvikem. V kavalerii byli
i mladíci, kteří nedosahovali povolených 21 let. V Sedmé kavalerii také nikdy neexistovala postava
stopaře Jima Bridgera, který by měl sen o rozdrcení Sedmé kavalerie a smrti generála Custera. To vše
bylo pouhým americkým snem vysněným na obhajobu nepochopitelné porážky 268 mužů, kteří
to osudného odpoledne 25. června 1876 zahynuli u Little Bighornu.
Indiáni si však svým velkým vítězstvím nezajistili ani posvátné Černé hory, ani trvalou svobodu.
V dalších bojích byli indiáni poraženi. Koncem 80. let 19. století se zrodila nová víra indiánů v Tanec
duchů (byla to jakási směs křesťanství a tradiční indiánské víry, že kdokoli bude tančit Tanec duchů,
bude spasen). Běloši se však narůstajícího shromaždování a tančení indiánů začali bát. A tak i poslední
naděje na svobodný život indiánů byla definitivně pohřbena na sněhu po krvavém masakru
u Woundet Knee v prosinci roku 1890.
Až jednou budu primátor
autor: Jan Martínek
zdroj: vlastní autorská tvorba
Až se jednou stanu pražským primátorem (zatím na to nemám čas), tak zruším všechny duhové
parkovací zóny, postavím množství podzemních i nadzemních parkovišť a dám dohromady tým lidi
se selským rozumem (všichni budou zároveň majiteli řidičských průkazu), kteří se zamyslí nad
optimalizaci dopravy tak, aby hlavní město bylo vždy a všude dostupné všem. Přestanu se vymlouvat
na trendy v západní Evropě a milerád budu posedávat po besedách a vysvětlovat všem koho to zajímá,
10
že v době mobilních telefonů a mikrovlnných trub, je zcela logické, že se lidé chtějí po městě
přesouvat automobilem a že nejde jenom o cesty do práce a z práce, ale že ve městě jak známo sídlí
mnoho institucí, obchodu, firem a jiných důležitých i méně důležitých míst, kam je třeba dojet, byť
třeba na otočku a že se toho tím autem zkrátka víc stihne.
MHD posílíme, to ne že ne, pro lidi co jezdí do práce a z práce je to skvělá volba, ale všechny ostatní
k tomu přestanu nutit a místo abych se na zácpy vymlouval, tak je začnu řešit. Parkování bude
kdykoliv a kdekoliv zdarma pro každého, protože si samozřejmě uvědomuji, že se jedná o právo rovné
nám všem, tedy i těm, kteří v místě bydlí, ale nemají ho uvedeno jako trvalé bydliště. Ostatně údržbu
asfaltu v Opletalově ulici, platí stejně tak pan domácí z čísla popisného 7., jako třeba Alois z Mnichova
Hradiště. Jediné zóny tak vzniknou pro dlouhodobé parkování, neboť odstavená auta v ulicích jsou
opravdu nepraktická. Nicméně i ty budou zadarmo, protože vzhledem k tomu, že do úřadu pustím
pouze kvalifikované lidi, kterým za jejich práci odpovidajícně zaplatím, tak ubude důvodu krást
a peněz budeme mít dost. Rezidenti jistě pochopí, že prostor na ulici není jejich placená garáž a tak
se k němu takto nelze stavět. Ostatně míst k parkování podstatně přibude, neboť pominou nesmyslná
omezeni a bude se dat parkovat všude, kde auto nebude překážet. A taková místa nebude určovat
vyhláška, ale zdravý rozum. Odtahovat se budou pouze ty opravdu nemyslící a odtahovky tak budeme
mít rádi a budeme se na ně usmívat. Ostatně kdo z těch, kteří dobrovolně žijí ve městě, by nepočítal
se složitým parkováním? Každá adresa má přeci své pro a proti a je jenom na nás zda chceme hledat
místo k parkování, anebo žít u lesíka za městem. Nicméně slibuju, že těch hlídaných parkovacích
domů vznikne opravdu hodně a jejich plánování bude v tomto ohledu vycházet vstříc hlavně právě
rezidentům.
Taky se pojedu projet na kole, ale určité ne na 5. května, ale někam, kde je to pěkné a kde nebudu
komplikovat dopravu. Ostatně všichni přeci víme, že Praha není geograficky na kola vhodná, a že když
v ploché Kodani mužů dojet na kole do kanceláře v saku, v Praze mě budou čekat alespoň tři kopce
a sprchovat se každé ráno v kanceláři prostě není pro každého.
Ekologii budeme tedy řešit koncepčně, takže se ve spolupráci s ministerstvem průmyslu vypíšou
granty na vývoj alternativních pohonu a s ministerstvem financí se dohodneme na snížení daně
na ty opravdu ekologické vozy.
Foto: prahaeu.cz
V neposlední radě pak dám vyšetřit, kdo stojí za celým
tím pokrouceným rádoby "systémem" parkování, který
nás již dlouhou dobu svírá a omezuje a který se má
v brzké době ještě více pokroutit. Do té doby si budu
dělat čárku pokaždé, když přijedu na auto - prázdnou
ulici v odlehlejší části města, která se bude koupat
v modré barvě dopravního značení a kde nebudu smět
zanechat svůj vůz ani při návštěvě, protože by mi
ho naskenoval projíždějící "Big Brother" schovaný
v dodávce a já bych neměl ani možnost mu lidsky
vysvětlit, že se přeci nestalo nic tak hrozného a ze už
tedy jedu. A za každou takovouhle čárku těm papírovým
ignorantům zlomím jednu propisku a na formuláři zda
jsem spokojený s jejich servisem v MC Donaldu, kde
je možná ještě zaměstnají, jim prohodím jméno
s příjmením. A až se začnou rozčilovat, tak na ně
vytáhnou zelenou kartu od svého auta vytištěnou na
bílém papíře a na tohle zadostiučinění se těším ze všeho
nejvíc! Takhle strašně moc je nemam rad!!
Uff. Trochu jsem si ulevil, ale když o tom teď tak přemýšlím, asi spíš budu kandidovat na osvíceného
panovníka…
11
Crocker Range Park, Semporna
autor: Martin Mařík
zdroj: vlastní autorská tvorba
Po návštěvě Taman Negara (o kterém byl minulý článek), se přesouváme zpět do Kuala Lumpur.
Před odletem na Borneo nás čeká ještě jedna zastávka a tou jsou Batu Caves. Parkujeme kousek
od cíle, kde se rovnou ubytujeme a jdeme se podívat na 400mil. let starý vápencový kopec. Nachází
se zde řada jeskyň a jeskynních chrámů - ta nejpopulárnější je hinduistická svatyně Batu.
V levé části kopce se nalézá jeskyně Ramayana nad jejímž vchodem se nachází 42m vysoká socha
Pána Murugana (ten zlatý týpek na fotkách :) ).
Jsme rádi, že jsme se na toto místo jeli podívat, ale všudepřítomný nepořádek (doslova bordel)
návštěvu znepříjemní. Paradoxně zde vidíme hodně opic, jenž jsou zvyklé na krmení od lidí, tak
nemají vůbec strach. Udělám si nějaké fotky a jdeme na MHD, které nás doveze do centra KL. Odlet
do Kota Kinabalu (Borneo) máme druhý den.
Crocker Range Park
Na Borneu spíme v Kota Kinabalu, největším městem ostrovní Malajsie s současně hlavní město
malajského státu Sabah, který leží na severovýchodě ostrova při hranicích s Indonésií a Brunejí. Poté
si půjčujeme auto a jedeme do města Keningau, u kterého se nachází menší park lákající na divoce
rostoucí orchideje. Parkujeme u vstupu, kde je opět liduprázdno a jdeme na trail parkem. Zvířata zde
nevidíme skoro žádná, ale za to nás opět překvapuje džungle svou půvabností. Dlouhé lijány
od prastarých majestátních stromů jsou nesmírnou krásou.
Track máme zvládnutý relativně rychle, rozhodujeme se tedy ještě cestou dolů navštívit Crocker
Nature Centre, kde se nás ujímá sympatický průvodce a provádí nás místem zvané 'Insectarium'.
Vidíme zde plno hmyzáků a nakonec také slibované divoké orchideje.
12
Rozloučíme se tedy s průvodcem a prosíme ho o navedení zpátky na parkoviště. Tady domluva
bohužel úplně neklapla a my se po půl hodině chůze octli u zamčené brány. Zpět se nám jít nechtělo,
tak jsme se rozhodli obejít bránu skrz živý plot, který nás sice poškrabal, ale ušetřil pár kroků.
Nastupujeme do auta a vyjíždíme směr do přístavního města Semporna.
Semporna - město filipínské mafie
Když dorážíme do Semporny, tak chvíli bloudíme ve snaze najít
hotel na přespání. V městě jich zkoušíme asi nejvíce z celé dovolené.
Není to ani tím, že bychom si nedokázali vybrat, ale v jednom
z prvních (velmi dobře vypadajícím) se ptáme na cenu pokoje
a najednou vstupuje banda ozbrojených chlapů se samopaly
a dochází nám, že tam asi bydlí. Na tričkách měli nějaký nápis,
ale nedokázali jsme určit, zda jsou protiteroristická nebo teroristická
jednotka. Semporna je známá tím, že tam řádí filipínská mafie,
což v tu chvíli vlastně ani nevíme, je nám to řečeno až o pár dní déle.
Po ubytování se jdeme tradičně najíst na trhy a opět si užíváme
výborné kuchyně. Po večeři se procházíme po městě a není nám
tu příliš příjemně. Lidi se najednou nechovají mile jako všude jinde, kde
jsme zatím byli. Spíše nám připadá, že jsme ve městě navíc a moc o nás
nestojí. Jelikož jsme po dlouhé době u moře, tak se rozhoduji,
že si ráno přivstanu a půjdu nafotit východ slunce. Budík mi zvoní v půl
páté, oblékám se a jdu k přístavu. Chvíli je ještě tma, ale jakmile
se začíná rozednívat, beru foťák a snažím se dostat z prožívané krásy
maximum. Po východu jdu zpátky na hotel, budím zbytek výpravy
a popíjíme tradičně cameronský čaj.
Nikdo není dokonalý
autor: Jan Rada
zdroj: autorská tvorba
Zdravím Tě čtenáři, sedím při kávě a zabývám se myšlenkou, je-li vůbec skutečností, že Nikdo není
dokonalý.
Ano - přiznávám - nepříliš zajímavé téma, přesto jsem tím zaujatý, zaujalo i Tebe? Čti dál..
Častokrát si my lidé ani nepovšimneme sebemenších chyb, které děláme, ale proč?
Zpravidla se setkáme s nejčastější odpovědí: Chybovat je lidské…
Ale není to pouhou výmluvou? Nesnažíme se tímhle přístupem spíše obhajovat to, že jsme žádnou
chybu neudělali?
Člověk je úžasný tvor, přesto ne dokonalý. Ovšem já si dovolím tvrdit, že se dokonalosti lze přiblížit
(tuto teorii mi vehnala do hlavy naše paní učitelka). V první řadě by člověk měl unést kritiku na jeho
osobu, přijmout názor druhých a zasmát se sám sobě. Pokud nedokáže ani jednu z těchto věcí, jeho
šance přiblížit se dokonalosti se zmenšují, přesto naděje umírá poslední!
A zcela jistě se budu držet toho, že jediné co nás dělí od dokonalosti, jsou chyby, které máme,
i přesto, že se nám někdo může zdát jako dokonalý. Častokrát přes ty růžové brýle, kterými se díváme
na danou osobu ani nevidíme její nedokonalosti, které bychom třeba milovat nemuseli.
13
Mezitím nám protéká šance být s osobou, která je pro nás předurčená, i takové existují a to jsou
součásti toho, abychom se k dokonalosti přiblížili.
Protože pokud takovou osobu najdeme, může nám změnit život i styl, jakým ho žijeme.
Nevnímáme například to, že zraňujeme druhé duše, někdy jen proto, aby dotyčná osoba byla naší
náhradou za někoho, kdo nám opravdu chybí…
Několikrát už jsem slyšel i o tom, že pomluvy patří také k chybám lidí, rozdíl je ale mezi pomluvou
a mluvením o někom (pomluvy jsou nepravdivá tvrzení, mluvení je ale něco, co se skutečně stalo).
Nepříliš hezky se to čte ale dost z nás je schopných i zradit své přátelé, nedejbože okrást a to tu nepíši
jen o přátelích ale i o rodině. Zrada je jistá fáze, kdy zraníme nám blízkou osobu a ačkoliv si to třeba
neuvědomujeme, tak ta zrada bolí.
Z tohoto pro mne vyplývá, že o dokonalosti člověka nám nejvíce poví jeho chování a charakter!
Pokud má totiž vlídné, slušné, vynikající chování a charakterem je to Dobrý člověk s velkým D, pak
je největší pravděpodobností, že od dokonalé osoby nemá daleko. A závěrem bych rád dodal, že pokud
se chceme přiblížit dokonalosti, musíme se přestat vyhýbat lidskosti…
Čtyřlístek
autor: Martin Štulla
zdroj: chrz.wz.cz, totalmag.cz, detske-casopisy.cz, muzeum.mksdoksy.cz
Jak to začalo?
součástí časopisu: Kouzelník Huryjáš, Alenka
a Vašek, Polda a Olda, Strašidelný pradědeček,
Káťa a Škubánek, Sherlock Holmes a mnoho
dalších. Objevovala se zde jména výborných
spisovatelů i malířů pro mládež: Adolf Born,
Miloš Nesvadba, Vladimír Jiránek, Svatopluk
Hrnčíř, Věra Faltová, Karel Franta a mnozí
další. Příběhy Čtyřlístku vycházely v časopisecké edici Knihovnička Čtyřlístek 6 - 9x
ročně a jeho náklad se koncem 80. let vyšplhal
na 220 tisíc výtisků v jednom vydání, a i při
tomto vysokém nákladu zůstal Čtyřlístek
podpultovým zbožím.
Historie čtyř přátel - Fifinky, Bobíka,
Myšpulína a Pindi začala v roce 1969, kdy
se v redakci nakladatelství Orbis objevil 24letý
Jaroslav Němeček s prvním příběhem, nazvaným Vynález prof. Myšpulína. Původně
vůbec nepočítal s tím, že by příhody Čtyřlístku
mohly mít nějaké pokračování, ale velký zájem
čtenářů si vynutil další díly.
První tři příběhy si vymyslel Jaroslav
Němeček s Vladimírem Urbanem, později
mu ale s vymýšlením všech těch žertů a dobrodružství, vynálezů a pohádkových situací
pomáhali i další spisovatelé. V roce 1970
začala psát scénáře Čtyřlístku legendární Ljuba
Štíplová a vytvořila základní povahové
vlastnosti postaviček. Pokud byl ilustrátor
Němeček duchovním otcem Čtyřlístku, tak tou
pravou matkou jim byla spisovatelka Ljuba
Štíplová. Po roce 1991 se připojili další autoři.
Příběhy Čtyřlístku nebyly však jen
dobrodružství Fifinky, Bobíka, Pindi a Myšpulína. Již od prvního čísla byly provázeny dalšími
kvalitními seriály, které se staly nedílnou
Foto: myspulin.cz
14
Kdo je kdo:
V roce 1990 vzniklo soukromé nakladatelství
Čtyřlístek pokračující v tradici. Dnes vychází
Čtyřlístek 20krát ročně a mimo hlavní časopis
se objevují jeho hrdinové i v magazínu
Čtyřlístek Speciál (od roku 1993) nebo Ahoj,
tady Fifi (od roku 2012). Každoročně vychází
několik knižních titulů a reedic. Čtyřlístek
je časopis pro celou rodinu, a když se dostane
do domácnosti, určitě si ho přečtou i rodiče.
Není výjimkou, že si jej objednávají a čtou lidé
důstojných povolání, dávno odrostlí dětské
literatuře. Zachovali si však kus dětského
vnímání, a to je dobře.
Fifinka - Je jediná holka ze Čtyřlístku. Stará
se o domácnost a peče výborné bábovky, které
jsou její specialitou.
Bobík - Bobík je nejsilnější z celé čtveřice, pilně
trénuje, a když je potřeba něco těžkého
zvednout, hned přispěchá na pomoc. Také
velice rád jí, třeba Fifinčiny bábovky.
Myšpulín - Vynálezce a vědátor, je nejchytřejší
z celých Třeskoprsk! Díky jeho vynálezům
nejednou unikl Čtyřlístek z nástrah nepřátel.
Pinďa – Je nejmladší z celé čtveřice, a proto
potřebuje čas od času s něčím poradit. Je to
dobrý a vytrvalý běžec.
Byť měl být původně Čtyřlístkem jen
osamělým výkřikem do komiksové tmy
v tehdejším Československu, stal se fungujícím fenoménem. Sedmdesátý rok však
přinesl drobnou úpravu ve velikosti formátu
a taky v rozsáhlosti příběhů. Ano,
dobrodružství Čtyřlístky se staly epičtějšími,
mnohdy doplněnými celostránkovými textovými poly. Celé to otevřel sešit Velké
dobrodružství Čtyřlístku, sešit, který patří
mezi to nejlepší, co se kdy v tomto fenoménu
objevilo. Akční rozmanitý příběh, evokující
v mnohém tehdy zakázané bondovky začíná
únosem profesora Myšpulína, jeho nadrogováním a spoluprací se Zádrhelem a jeho
bandou, pokračuje únosem letadla, vypátráním padouchovi ostrovní skrýše, nechybí
zde letecká bitva, ani dobrodružství pod
vodou.
Zajímavosti
- Čtyřlístek vyšel už česky, slovensky,
anglicky, německy, řecky, rumunsky,
francouzsky, estonsky, bulharsky, litevsky,
maďarsky, portugalsky a turecky.
- Hlavní a jediný opakující se záporák Zádrhel
škodil v letech 1969-1970, 1992-1994, 20052006 a definitivně se vrátil v roce 2010. Jeho
návraty vždy souvisely se znovuvydaním
dřívějších čtyřlístkovských příběhů. Až v roce
2010 bylo odhaleno jeho křestní jméno –
Kazimír
- První speciální číslo bylo 47 – čtenář
se dozvěděl mimo jiné o tom, jak se Čtyřlístek
setkal
- Čtyřlístek nevystupuje jen v jednom časopise.
Kromě základní řady vychází ještě Čtyřlístek
Speciál a Ahoj, tady Fifi a několik zvláštních
čísel.
- Čtyřlístek vycházel i v časopise CD-Romek.
Ten po 41 číslech zanikl a poslední díl jménem
Zdivočelá peřina tak vyšel jen rumunsky.
- Čtyřlístek vystupuje také v mnoha knihách
(komiksových, kuchařských, učebnicích…)
- Jubilejní číslo 500
z roku 2010 bylo prvním
dvoučíslem - od té doby
vychází dvoučíslo každoročně (a od roku 2013
dvakrát do roka, v roce
2016 již čtyři dvojčísla))
- V Doksech mají
muzeum Čtyřlístku a kolem Máchova
jezera
(Blaťáku) vede naučná
stezka Čtyřlístku.
Foto: myspulin.cz
Čtyřlístek se stal dobře zavedenou značkou.
A dobře zavedená značka prodává, nebo přinejmenším pomáhá v prodeji. A tak se začaly
objevovat CD-Romy, audiokazety, poštovní
známky, různé doprovodné akce, prostě vše
co by kult upevnilo a podporovalo prodej.
Ovšem na to hlavní se pozapomínalo. Na příběhy. Mezi ně se už čím dál tím častěji začínala
vkrádat šeď stereotypu a cílení na nejmenší
diváky. A kresba na tom nebyla o mnoho lépe.
Doby nadšeného průkopnictví byly dávno
zapomenuty a vše vystřídala fabrika. Což je sice
trochu smutné, ale nikdo s tím nic nenadělá.
Ovšem na druhou stranu úroveň příběhů
se od dějově slabých devadesátých let začala
postupně zvyšovat a spolu s tím i periodicita.
Z původních šesti až devíti čísel ročně na celých
dvacet. Nesmíme, ovšem zapomenou na další
knihy, které v roce vychází (Velké knihy
Čtyřlístku, …).
15
Little Big Horn – Greenhorns
autor: Věra Melicharová
zdroj: www.akordytexty.cz
Ami
1. Tam, kde leží Little Big Horn je indiánská zem,
Ami
Dmi
tam přijíždí generál Custer se svým praporem,
Ami
Dmi
modrý kabáty jezdců, stíny dlouhých karabin,
Ami
A
a z indiánských signálů po nebi letí dým
A
E
R: Říkal to Jim Bridger, já měl jsem v noci sen,
E
A
pod sedmou kavalerií jak krví rudne zem,
A
D
kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná,
E
A
Ami
proč Custer neposlouchá ta slova varovná.
2. Tam blízko Little Big Hornu šedivou prérií,
táhne generál Custer se sedmou kavalerií,
marně mu stopař Bridger radí "Zpátky povel dej,
jedinou možnost ještě máš, život si zachovej".
R: Říkal to Jim Bridger...
3. Tam blízko Little Big Hornu se vznáší smrti stín,
padají jezdci z koní, výstřely z karabin,
límce modrých kabátů barví krev červená,
kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná.
R: Říkal to Jim Bridger...
4. Pak všechno ztichlo, jenom tam-tam duní nad krajem,
v oblacích prachu mizí Siouxů vítězný kmen,
cáry vlajky hvězdnatý po kopcích vítr vál,
tam uprostřed svých vojáků leží i generál.
R: Říkal to Jim Bridger...
... neposlouchal ta slova varovná.
16
Doma je doma…
autor: Samuel Tongal
zdroj: vlastní autorská tvorba
Domov je právě to místo, kde námi prochází pocit bezpečí, a jsme uvědomění o soukromí, které nám
dané místo poskytuje. A tak to tedy není jen dům a byt, do kterého se nastěhujeme, ale místo na které
jsme zvyklý a do kterého se vracíme s pocitem, který ani nevnímáme. Spíš je to jen pocit že si tam
budeme moci odpočinout a počítáme tam se vším dobrým.
Samozřejmě v něm také nesmí chybět lidé,
které milujeme a kteří milují nás, a také
předměty ke kterým se rádi vracíme a starají
se o naší zábavu. Domov je uzpůsobení daného
místa podle našich požadavků.
Místo naplněné teplem, které zahřívá naše
srdce i po dobu noci a večerů, kdy jsme zahaleni
do temnoty. To teplo nám dodává onen pocit
bezpečí snad ještě více jak světlo, jímž rozzáříme
naprosto zbytečně vždy každou místnost, kterou
procházíme. Když jsme doma, v noci nám stačí
pouhá jedna svíčka a příjemné teplo domova,
příjemný domov a pocit milování, jež nám
přináší osoby spící vedle v pokojích.
Foto: Martin Štulla
Zároveň je domov vyjádřením nás samotných více než slovním. Tak moc ukazuje na povahu člověka,
na jeho soustředěnost, sebevědomí a také na to, co má nejraději, čemu se věnuje.
Avšak Domov můžeme vnímat i jiným
způsobem. Můžeme o něm mluvit jako
o planetě zemi, místě kde žijeme
a dýcháme, kde byl náš život stvořen a kde
se vyvíjela dlouhá historie lidstva, nebo
o státě či městě, kraji ve kterém žijeme,
ve kterém jsme se narodily.
Domov je široký pojem, který zkrátka
označuje místo nám přirozené a příjemné,
ve kterém jsme strávily většinu svého
života, nebo v něm trávíme ten zbytek. Je to
místo, které nám rozumí a ve kterém se nás
zastávají, ve kterém můžeme najít pomoc.
A naopak jakékoli místo daleko od našeho
domova ať je sebevíc krásné, vždy nám
přináší menší pocit bezpečí a soukromí,
pocit že jsme tam sami a tak malí.
Foto: Martin Štulla
17
Stonehenge
autor: Vítovec
zdroj: vun.webnode.cz, cs.wikipedia.org
Snad každý o něm slyšel. Megalitická
stavba ve Velké Británii, o jejímž účelu
se odborníci stále přou. Atrakce přitahující
turisty. Jenže každý se nemůže chlubit tím,
že by se mu poštěstilo ho navštívit. Projít
pod těmi kameny a obdivovat techniku,
kterou tehdy lidé museli oplývat, když tohle
dokázali. Kdo ví, třeba zrovna Vy byste měli
štěstí a přišli na plný význam tohoto místa.
Ale jeďte tam. Do Anglie. Hned teď, dokud
máte představu, co byste tam chtěli hledat.
Foto: Monika Chalvadzievová
Jak jistě tušíte, tenhle článek se na Stonehenge v Anglii zaměřovat nebude. Spíše Vám nabídne
alternativu, která stojí za pozornost. Ti z Vás, kteří rádi vycestují na výlet i zde v Čechách a nejezdí jen
k moři, možná alespoň slyšeli o kamenném kruhu v Holašovicích, obci, která již sama o sobě má
půvab. Podle psychotroniků má tato stavba největší koncentraci energie ze všech jemu podobných
staveb v Čechách. Ale tato rubrika se přeci jen zabývá těmi méně známými místy, takže Holašovice
opustíme.
Pokud byste rádi navštívili místo připomínající naše předky a nechtěli cestovat příliš daleko
(od Českých Budějovic 50km přes Týn nad Vltavou), mohu Vám doporučit Stonehenge, který
leží mezi obcemi Dražíč, Nemějice a Písecká Smoleč. Mezi nimi se zvedá hora Burkovák, která
je známá spíše jako hora Tábor. Její vrchol je ve výšce 504 m. n. m. a jako takový je velmi
zajímavý. Už jen samotný vžitý název Tábor je odvozen od biblické hory, na které došlo
k proměně Ježíše Krista v symbol Syna Božího. Když se zde prováděly archeologické
vykopávky, našlo se zde několik tisíc pravěkých předmětů, řady kůlů a na nedalekém místě
v lese další takové místo, z čehož archeologové usuzují, že hora byla posvátná a na samotném
vrcholu a kolem něj se tyčilo několik svatyň. Později v dobách Husitů se zde scházely stovky
až tisíce lidí, aby jim kněží kázali, dokud jejich bohoslužby nebyly zakázány.
Foto: Monika Chalvadzievová
Blízko vrcholu právě této hory stojí na západní straně
kamenný kruh o průměru osmi metrů. Vyrostl zde v roce
2010 inspirován archeologickými výzkumy. Jeho obvod
je tvořen šestnácti kameny, z nichž čtyři určují světové
strany. Poloha ostatních dvanácti obvodových kamenů
je náhodná. Jejich vnitřní strana a zapuštěná strana nikoliv.
Každému z těchto kamenů je přiřčena jedna část lidského
těla a pomocí středového kamene se spojuje s člověkem,
který do kruhu vstupuje. Kolem středového kamene jsou
osazeny další dva kameny, které znázorňují muže a ženu.
Díky nim má v páru docházet k harmonizaci. Poslední
kámen je z kruhu oddělený směrem k vrcholu hory. Tento
má posilovat lidského ducha oproti hmotě.
18
Pokud byste chtěli více informací, na místě, jak na vrcholu, tak u kruhu, jsou informační cedule, které
Vám řeknou víc. S tímto místem mám vlastní zkušenosti a jeho návštěvu mohu jen doporučit. Nejen,
že se jedná o zajímavé místo, ale z hory z kraje lesa je i nádherný výhled do krajiny. Pokud byste sem
zavítali v horkých dnech, je možné odsud dojít až k řece Vltavě, která krajinu dokresluje.
Jestli Vás zajímají některé zážitky z tohoto místa,
prožitek z návštěvy Stonehenge je velký ve dne,
ale v noci se násobí. Jednou jsem poblíž kruhu
nocoval a přesto že se to v okolním lese hemží
zvířaty, nikdo z účastníků výletu se nebál a to, i když
s námi byly i děti. Pokud však nejste vyznavači
okultismu, nedoporučuji navštěvovat toto místo
za úplňku. Stalo se mi, že jsem zde tábořil a náhodní
kolemjdoucí mě varovali, že na půlnoc se ke kruhu
chystá sabat čarodějnic. Nebudu předstírat, že jsem
tam zůstal. Radši jsem šel spát jinam.
Foto: wikipedia.cz
Na každý pád, Stonehenge na hoře Tábor je místo, které láká z mnoha hledisek.
Hestia
autor: Pavla Štullová
zdroj: www.antika-mytologie.apu.cz, www.wikipedia.cz
2.pád Hestie, lat. Vesta
Dcera Titána Krona a jeho manželky Rheie.
Bohyně rodinného krbu.
Okolnosti jejího narození a počátku živoza jsou stejné jako
jejích sourozenců, otec Kronos se obával, aby si z něj některé
z jeho dětí nevzalo příklad a nezbavilo ho vlády. Preventivně
proto své děti ihned po narození polykal.
Když její bratr Zeus sesadil jejich otce Krona, přišla Hestia
na jeho pozvání na Olymp. Bohové ji s radostí uvítali a hned
dva
z nich, Poseidón a Apollón, ji chtěli pojmout za manželku.
Rozhodla se však zachovat věčné panenství. Zeus, na kterého
se před svými nápadníky obrátila o pomoc, její rozhodnutí
schválil a ustanovil ji bohyní rodinného krbu a jeho ohně.
Jako bohyně rodinného krbu se stala Hestia ochránkyní tiché
a svorné domácnosti. Protože podle představ Řeků tvořilo
i obyvatelstvo obce, státu jednu rodinu, stala se navíc
ochránkyní obcí a států.
Jejím symbolem byl oheň, plápolal v každém domě a radnici.
19
Foto: liveyourfantasy.blog.cz
5. díl
autor: Monte Alamo
zdroj: vlastní autorská tvorba
prchající kůň
V ten den přijel majitel „alfa koně“ s tím, že si přijel zajezdit. Jeho kůň patří do řady
obtížně chytatelných koní. Tak než se převlékl a připravil si sedlo a čištění jsem
se s ním dohodl, že si svého koně „odloví“ v kruhovce a šel jsem napřed s myšlenkou,
že zkusím popisovanou metodu. Koník byl né nechytatelný ale jen obtížně chytatelný. Jak
se koně popásali před kruhovkou a mimo ní. Vzal jsem vodítko a začal koně postupně vodit
do ohrady, kde jsou přes den a přes noc. Alfa koně jsem si vůbec nevšímal, jen když jsem zavřel koně,
vyšel jsem směrem k němu. Otočil se a odcházel. Já se taky otočil a šel ke stádu. Tam jsem koně hladil,
drbal. Když jsem je tam převodil nechal je tam asi deset minut a začal jsem je vodit do kruhovky
a zase šel pro „prchajícího“ koně. Opět odešel a já se zase vrátil ke stádu. Alfa kůň chodil od ohrady
k ohradě a postupně na něm byl vidět zájem. Ještě asi třikrát jsem takto převodil celé stádečko. Zájem
koně byl stále znatelnější a tak když jsem je opět vedl do kruhovky, už jsem ji nezavřel a odešel jsem.
Jakmile jsem se vzdálil, koník vběhl do stáda. Zavřel jsem kruhovku a začal koně zase odvádět
do ohrady. Mezi tím přišel majitel a tak jsem ho nechal vzít taky jednoho koně a odvedli jsme
je do ohrady. Nechali jsme prchajícího v zavřené kruhovce a majitel si šel pro něj. Během necelých
dvou minut si svého koníka v klidu odvedl. Když majitel vešel do kruhovky, koník nejdříve že se chytit
nenechá, ale pochopil, že zase zůstane sám a tak se sám rozhodl. Zůstal stát, přestože majitel udělal
chybu při nasazování ohlávky, kůň couvl, ale už nikam neutekl a nechal se v klidu odvést. Ten den byl
asi nejrychleji „odloven“ za poslední čtyři roky.
Za dalšího půl roku kdy se koník neustále „ odchytával“
začínal projevovat zájem a zklidňovat se. Pravděpodobně
(můj názor) začínal sledovat, jak ostatní majitelé přistupují
ke svým koním a že se vlastně nic až tak zlého neděje. Občas
se nechal pohladit i ode mě. Jen tak pohladit. Nic víc. Jenže
v jeho hlavě začínala probíhat proměna. Nic mi to nedělá.
Tak jednoho dne k údivu všech přítomných když přišel jeho
majitel a jen tak se „ producíroval“ u přístřešku se vydal
k němu a nechal se nejen pohladit ale celý hladit a stál jak
niky za pět let společného života. Konečně našel koník
odvahu a nabídl své přátelství. Majitel chtěl jezdit tak jsem
mu řekl, že by to nebylo dobrý, že by ho měl nechat,
ať si o tom popřemýšlí už sám, co udělal a jak se mu nic
nestalo a jak to bylo krásné. Majitel že mu aspoň umyje
zadek, protože měl tak trošku průjem. I to jsem majiteli řekl,
že by nebylo dobrý. Ať ho jen ještě pohladí a už nechá ten
den v klidu. Majitel byl ale jiného názoru. Vzal si ohlávku
a lonžku a šel pro koníka. Opět došlo k zhruba patnácti
minutovému „lovení“. Tak na co čekal majitel zhruba pět let
a konečně se dočkal tak sám kvůli podělanému zadku za dvě
minuty totálně zničil. Koník sice měl zadek umytý, ale důvěra
20
Foto: Monte Alamo
byla zase pryč. :/ Už zase po mě něco budou chtít anebo mi něco dělat když přijdu. Tak to raději chodit
už zase nebudu. :/ Né vždy když se nám něco konečně podaří, je nutné to ihned zkoušet znova. Měl by
se dát koníkovi čas o tom popřemýšlet. No i my bychom měli o některých věcech popřemýšlet
a to hlavně i o tom co nám kdo a kdy říká a né si něco dokazovat. Jinak vše co pracně budujeme, za pár
okamžiku nenávratně zbouráme. Kde se bere v některých lidech ta namyšlenost všehoznalství, které
vede ke zničení všeho a nejen tak křehkého vztahu s koňmi který se tvoří po staletí, na který se čeká
dlouhá léta, než se vytvoří a pak se zhroutí jak domeček z karet během pár minut. Je těžké některým
lidem říkat co a jak když si myslí, že všechno vědí. No a podle toho to bohužel taky vypadá. Bůh chraň
koně před takovými lidmi.
Již od pradávna se nespoutaně pohybují na širokých zelených pastvinách. Jejich krása, rychlost
a odvážnost by mohla být vzorem nejednomu z nás, lidí. Oni se neumí přetvařovat jako leckdo z nás.
I když snáší velkou bolest, nikdy se k nám neotočí zády. Když koník neposlouchá či něco neumí, první
co povíme: Ty si ale hloupý kůň! To že nám koník nerozumí, není jeho vina. On se jen učí to, co my mu
říkáme. On má jen gesta jako oči, postoj, uši, doteky. Někdy gesta plná bolesti a smutku. Chyby
bychom neměli hledat v konících ale především se zamyslet také sami nad sebou. Proč nechce koník
s námi pracovat? Někdo ho týral nebo mlátil? Proč nechce nosit jezdce? Možná je ještě příliš mladý
nebo není psychicky připraven mýt tak velkou zodpovědnost? Nesedí mu sedlo? Nehledejme chyby
na druhých ale nejprve sami na sobě!
Koně jsou tvorové divocí, naslouchají hlasům, které k nim promlouvají, které slyší jen oni.
Vzniklo velice křehké a zranitelné pouto, a stačí jen jeden neopatrný čin a veškeré přátelství
a láska bude rozbito a jen stěží a dlouhodobě se to napravuje a někdy se to nenapraví nikdy.
Vztek a hrubost, je exhibicí nedostatku znalostí. Pokud se nedaří ovládnout sám sebe, svědčí to o tom,
že situace není pod Vaší kontrolou a nezvládáte ji. Ztráta nervů a vzteklé postoje nemají ve výcviku místo.
Pokud toto neakceptujete, je to jako byste si nechali napsat na čelo „ jsem úplný trouba". Nedělejte
si pevné plány při práci s koněm. Často musíte přizpůsobit cestu vpřed podle toho, jak je kůň schopen
chápat, vnímat a myslet a jakou má zrovna ten den náladu.
Asi měsíc jsem strávil u kamaráda na jednom ranči, kde jsem se rekreoval po jedné show. Ten
kamarád, když měl pozvané jiné kamarády, vždy položil na stůl tisíc korun s tím, kdo odloví jeho
koně na pastvině, vyjede z ranče k nedalekému viaduktu, což bylo zhruba tak sto metrů budou
peníze jeho. Hrozně se vždy bavil tím, jak se všichni snažili, jakýmkoliv způsobem koně odlovit což
se podařilo málo komu a těm málo co se to povedlo, se pak pokoušeli na koni odjet a to i někdy
tak trošku dost nepříjemným způsobem. Teda pro koně jen aby sázku vyhráli. Tahali za otěže,
kopali koně nebo ho otěžemi mlátili, kam se jen dalo. Koně nikdo nedostal ani od úvaziště, natož
aby s ním někam ještě jel. Čím víc se snažili, tím menší měli šanci. Pak se kamarád obrátil ke mně
a ať to taky zkusím. Když se mi to povede, sázka platí, a když se mi to nepovede, že si to u něho
odpracuji. Tak jsem souhlasil a udělal další životní chybu, o kterou jsem nestál. Vše mi trvalo
zhruba patnáct minut a měl jsem o tisíc korun v kapse víc, než když jsem si přišel posedět.
Jenže ono šlo o něco jiného. Vztek a hrubost koně spíš strašila a tak se vždy zapřel a nehnul
se z místa. Používali sílu a ta se u koní nevyplácí.
Koně projevují své vztahy a vytvářejí vazby mezi sebou různými způsoby. Zvířata stojí hlavami
k sobě a navzájem si okusují krk a hřbet. Je to činnost skoro vždy vzájemná, a pokud jeden kůň
přestane, přestane i druhý. Vzájemná péče o zevnějšek je účinným způsobem odstraňování parazitů,
zároveň upevňuje vzájemný přátelský vztah. Během léta je také vidět koně, jak stojí hlavami k ocasům
svých druhů, aby si navzájem odháněli mouchy. I tak si vytvářejí vzájemná pouta. To vše by každý měl
sledovat a podle toho se chovat. Tím nemyslím stát koni u ocasu, aby na vás nešli mouchy a to už jen
z toho důvodu že další kůň by už neměl u čeho stát a mouchy by na něj šly. Spíš se zaměřit
na to drbání a hlavně v místech kde se kůň podrbe jen s problémem anebo vůbec.
21
Jednou jsem na jednom ranči dostal takž. Osobáka. Zrzavou kobylku tak stoosmdesát
centimetrů vysokou, s tím že ji nikdo nechce, že je zlá a stěží ovladatelná a že ji může jezdit
pouze jeden kluk, který měl stodvacet kilo a ruku jak bagr. Dokonce mi byla předávaná tak,
že když mi ji vedli na ustájení tak ji vedli pod bičem a hlavně neustále vycukávána. Dali ji do
boxu a ať prý si to s ní užiji. Nechal jsem ji v klidu a už ten den jsem k ní nešel, ať se v klidu nají.
Druhý den jsem ji vzal ven, že ji trošku opláchnu, jak byla zapocená z předešlého dne. Vzal
jsem ji jen tak na ohlávce a vodítku. Vše bylo v pohodě, než jsem zapnul vodu. To pak byl
mazec. Kobylka odskočila a začal se mnou kroužit po dvoře. Než jsem ji stačil pustit, už jsem
ležel v železných bránách na úpravu pastvin. Za pomoci kamarádů jsme ji zahnali zpět do boxu.
Nechal jsem ji asi hodinku zklidnit a vydal se za ní. Vešel jsem v klidu do boxu a sedl si do
slámy. Kobylka frkala a hrabala ale jinak nic, neprojevovala agresivitu a nevrhla se na mě, jak
ostatní říkali. V boxu jsem asi tři dny strávil hodinku denně, nečině sedící.
Po dvou dnech tedy dvou hodinách kobylka začala projevovat zájem a už si nechala šáhnout
na nozdry. Třetí den jsme si vyšli pomalu do kruhové ohrady, kde jsme nic neřešili. Kobylku
jsem pustil do volnosti a jen tak jsem se tam procházel, anebo seděl uprostřed. Zhruba
za týden jsme si již vyšli na procházku a za tři měsíce každodenního hraní jsem na ní jezdil bez
sedla, nebo ji chytil za ohlávku a pod krkem ji vysel zaháknutý za paty na krku, pak jsem se jí
otočil na krk a sjel na hřbet. Prošla za mnou všude, kudy jsem šel já. Do ničeho jsem jí nenutil,
nic jsem jí nenařizoval. Nevzal jsem na ní bič, nevycukával. Jen jsme si tak prostě hráli. Žádný
vztek za to, že nedělá to, co po ní chci. Nechtěl jsem nic a dostal jsem hodně. Šlo jen o jiný
pohled na věc a jiný přístup k problému. Kobylka byla hodná, jen se bála lidí, kteří jen řvali
a používali svou dominantnost, která v té době se vyučovala skoro na všech seminářích
o přístupu ke koním a hlavně trenér té stáje vždy koně „lámal“ než by se s výcvikem zdržoval.
Byl agresivní alfa kůň a to učil každého. No není se čemu divit, že mu jednou jeden kůň ukopl
ledvinu.
Sluneční soustava
autor: Simona Kašparová
zdroj: Atlas pro mládež věda a objevy, kniha Slunce a planety
Naše sluneční soustava vznikla před 4,55 miliardami let v části vesmíru, kterému říkáme
Mléčná dráha. V jejím středu se nachází naše hvězda - Slunce. Kolem něho krouží osm planet
a veliké množství jiných objektů, tvořených horninami a ledem.
Galaxie
Nacházíme se v kupě galaxií, které se říká Místní skupina. Tato kupa obsahuje asi 30 galaxií.
Některé galaxie mohou shromáždit až 100 miliard hvězd. Rozlišujeme čtyři typy galaxií podle
jejich tvaru: spirální, eliptické, nepravidelné a spirální s příčkou. Všechny galaxie se otáčí
kolem své osy a všechny také cestují vesmírem.
Nejbližší galaxie v Místní skupině je Andromeda. Galaxie spirálovitého tvaru a vzdálená přibližně
2,3 milionu světelných let. Jde o jeden z nejvzdálenějších objektů, které jsou vidět ze Země pouhým
okem. Za jasné noci vypadá jako malá protáhlá světelná skvrna.
22
Naše galaxie se pohybuje vesmírem rychlostí 250km/s a každý rok vznikne 4-5 hvězd.
Ze Země vypadá naše galaxie jako mlhavý pás hvězd, ale to co vidíme, je jen zlomek naší galaxie.
Kdybychom Mléčnou dráhu viděli celou, měla by tvar spirály. Uprostřed galaxie se nachází jádro,
tvořené nejstaršími hvězdami. Astronomové se domnívají, že uprostřed galaxie se nachází jeden
obrovský objekt a pravděpodobně se jedná o velikou černou díru. Technologie Země však není tak
vyspělá, aby se potvrdilo, co se ve středu galaxie ukrývá. Z tohoto středu vychází několik spirálovitých
ramen, tvořených miliony mladších hvězd. Naše galaxie je tak veliká, že světlo putuje 100 000 let, než
se dostane z jednoho konce na druhý.
Slunce
Naše Slunce je jedna z miliard hvězd, které tvoří naší galaxii. Při pozorování oblohy ze Země
můžeme pozorovat přibližně 2000 hvězd. Slunce se nachází na okraji jednoho z ramen
a centrum Mléčné dráhy oběhne za 250 milionů let. Jde tedy o poměrně mladou hvězdu.
Nejbližší hvězda je Proxima Centauri vzdálená 4,3 světelných let.
Na počátku naší sluneční soustavy byla mlhovina. To bylo před 4,5 miliardami let. Tuto mlhovinu
muselo něco narušit, evidentně výbuch sousední hvězdy.
Oblak prachu a plynu se začal smršťovat, až byl hustší a zahříval se. Teplota jádra oblaku
se vyšplhala na několik milionů stupňů, až jádro začalo vytvářet energii.
Všude kolem nově vzniklého Slunce rotovaly vyloučené částice hmoty. Hmota se neustále srážela
a vytvářela stále větší tělesa. Planetesimály - zárodky planet. Největší z nich zachytávaly zrnka prachu,
gravitační silou se spojovaly, až z nich vznikly kamenné planety obsahující zrnka křemičitanů a kovů.
Vznikly Merkur, Venuše, Země a Mars.
Dál od Slunce byly teploty tak nízké, že se zrnka prachu obalila ledem a v takové vzdálenosti
se nacházely všechny lehké plyny jako vodík a hélium. Z těles se staly obrovské plynné nebo ledové
koule. Vznikl Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Jsou to plynní obři.
Slunce má největší gravitační sílu, což znamená, že kolem něj obíhají planety. Všech osm planet má
stejný směr otáčení, který je shodný s velice pomalým otáčením Sluncem kolem vlastní osy. Všechny
planety s výjimkou Venuše, do které zřejmě brzy po jejím vzniku narazilo veliké vesmírné těleso,
se navíc otáčejí ve stejném směru kolem své osy. Původcem těchto pohybů je původní rotace oblaku,
ze kterého vzniklo Slunce. Doba oběhu planety kolem Slunce narůstá se vzdáleností od Slunce
od 88 pozemských dní u Merkura po téměř 165 pozemských let u Neptuna. Vzdálenější planety
s delšími oběžnými dobami se také pohybují mnohem pomaleji.
23
Foto: woip.eu/vesmir-a-slunecni-soustava
24
25
Pokračování příště…
26
27
Vydává spolek KELTOVINY, České Budějovice.
Redakční rada a dopisovatelé:
Martin Štulla (šéfredaktor), Pavla Štullová (korektura textu), Věra Melicharová, komiksák Altaïr,
Anita Maroušková, Jan Rada, Monte Alamo, Lenka Jenderková, Martin Mařík, Samuel Tongel,
Barbora Chalupová, Jiří Vítovec, Simona Kašparová, Gabriela Monte, Lucie Vychodilová, Tomáš
Hart, Jaromír Krtek, …
Použité fotografie a ostatní obrazový materiál:
Titulní strana: Miroslav krákora; Poslední strana: Martin Štulla
Ostatní fotografie jsou přímo se jménem autora
28
uzávěrka dalšího čísla 15. června 2016
další číslo vyjde 1. července 2016