Můj druhý skautský rok - Tábornický oddíl mládeže Karvinská TROJKA

Můj druhý skautský rok - Tábornický oddíl mládeže Karvinská TROJKA

Příběh jednoho skautského oddílu.
Věnuji Karvinské a Olomoucké TROJCE a všem našim následovníkům.
2
1. STOPOVAČKA NA ÚZEMÍ
První výročí bratrské pomoci států Varšavské smlouvy,
připadající na 21. srpen, proběhlo v našem městě v poměrném
klidu. V ulicích bylo sice kolem jednadvacátého vidět větší
množství esenbáků a ruských vojáků, ale to bylo všechno.
Proces normalizace v městě už běžel na plné obrátky a většina dospělých se zmohla jen na nadávání na režim. Nám klukům to bylo ale celkem jedno. Jak už jsem se několikrát zmínil, politika nás moc nezajímala. Hlavně aby tady byl už začátek září, protože první pátek v září začíná náš oddíl nový,
už druhý skautský rok.
Nemohl jsem se zahajovačky dočkat. Stejně tak i kluci
z naší družiny. Všichni, kteří jsme neodjeli z města na zbytek
prázdnin někam k babičkám, jsme se dál pravidelně scházeli
a snažili se vyvíjet jakoukoliv činnost, jen abychom se po
zbytek prázdnin nějak zabavili. Takže jsme se i dnes odpoledne sešli u zahrádek na hranici Území, abychom si něco
společně zahráli, protože na koupání jsme zrovna neměli
chuť.
Přišlo nás dost. Já s Bráškou, Flint, Jeff, Samuraj, Karel,
náš bývalý družinový rádce a nyní zástupce vůdce oddílu, a dokonce i Kim z družiny Rysů. Karel měl fotbalový
míč a Jeff kroužil kolem sebe lasem. Naučil se to na táboře jako poslední z nás, a teď se toho nemohl nabažit.
Dokonce dokázal kroužit lasem i levou rukou.
Také jsem si mohl vzít laso, napadlo mě, jenže teď už bylo pozdě.
„Kam půjdeme?“ zeptal jsem se.
„Ke Kačoku,“ řekl Karel. „Vyzkoušíme si tam pár nových her s kopačákem, které by se mohly hodit pro družinovou činnost. A jestli se nám budou líbit, tak je zavedeme do oddílu.“
Kačok byl nevelký rybník v hloubi Území. „Půjdu napřed a budu klást pochodové značky.“ navrhl jsem.
„Schválně, jestli mě podle nich najdete.“
Ostatní souhlasili. Aby ne!
Déle jsem už nečekal. Po cestičce, prošlapané mezi ploty dvou zahrad, jsem se rozběhl k lesu. Na okraji lesa
začínalo naše Území. Za plotem poslední zahrady jsem letmo zahlédl Kodžaka a Kilimana, dva dřívější členy
našeho oddílu, jak cosi kutí na zahradě. Kiliman odešel z oddílu po památné první výpravě do Strže strachu, aniž
by svůj odchod jediným slůvkem nějak vysvětlil. Prostě do oddílu už nepřišel a k žádnému z nás se nehlásil.
Kodžak naopak byl z oddílu vyloučen po dramatických událostech v polovině května. Tehdy nám jistý Pepík
Navrátil se svým kamarádem několikrát prakem rozbili okno v klubovně. Kodžak je jednou přistihl a aby je postrašil, vystřelil směrem k nim z okna klubovny ze své vzduchovky. Nestřílel po nich, ale odražená diabolka se
odrazila od trubkové konstrukce na prádlo a nešťastnou náhodou zasáhl Pepíka do tváře. Naštěstí se Pepíkovi nic
nestalo, ale jeho maminka rozpoutala v okolních domech proti našemu oddílu peklo. Robinovi, našemu oddílovému vůdci nezbývalo, než Kodžaka z oddílu vyloučit. Teprve až potom nepřátelská kampaň proti nám postupně
ustala.
Všiml jsem si, že Kiliman s Kodžakem mě zpozorovali a sledovali, jak mizím za prvními keři na Území. Pak
jsem je pustil z hlavy, protože jsem se musel soustředit na kladení značek. Les byl v těchto místech dost hustý, tak
každých deset kroků jsem udělal jednu značku.
Po čtvrthodině jsem došel k malému potůčku, který vytékal z dolní části malého rybníčka zvaného Kačok.
Potůček neměl jméno a ani my jsme mu jméno nedali. Potůček protékal napříč Územím, dál městskou čtvrť Vlčinou a kousek za městem se vléval do dalšího, většího potoka.
U potůčku jsem položil značku dopis šest kroků ve směru šipky. Odměřil jsem šest kroků a pod velký kámen
jsem položil lístek s mírně stupidním textem psaným morseovkou: Jak se vám jde po značkách, saláti? Po chvíli
mě napadlo, jak získat před stopaři trochu větší náskok. Rychle jsem ještě doplnil text: Dál jděte proti proudu
potůčku až k betonové propusti. Tam bude další značka. Šeda.
Rozběhl jsem se podél potůčku směrem k propusti. V tu chvíli se na mě vrhli ze zálohy tři hromotluci a povalili
mě na zem. Byli to Barry, Kupčák a Kytlica. Ruce mi zkroutili za záda a do úst se mi snažili nacpat špinavý
kapesník. Nakonec se jim to podařilo. Několikrát se mi nezvedl žaludek. Div jsem se nepozvracel. Když jsem se
přestal bránit, postavili mě na nohy. V tom okamžiku jsem se jim vyškubl a vzal do zaječích.
„Pozor! Drž ho, vole!“ zařval Barry na Kupčáka.
3
Vyplivl jsem špinavý roubík z úst a v běhu jsem ječel: „Pomóc! Přepadení! Pomóc!“ Doufal jsem, že naši kluci
jsou už někde nablízku, uslyší mě a přijdou mi na pomoc. Útočníci na můj útěk zareagovali bleskurychle a okamžitě se za mnou rozběhli. Náskok jsem měl jenom pár kroků. Běžel jsem jako o život. Možná, že bych jim i utekl,
ale zakopl jsem asi o bludný kořínek a bradou se zaryl do země. „Aúúú!“ zaúpěl jsem bolestí.
Pak na mě kdosi tvrdě dopadl. „Mám ho!“ uslyšel jsem sípavý hlas. Byl to Kytlica. Snažil jsem se mu vykroutit.
„Kde seš, Barry? Pojďte mi pomoct, vole! Už ho neudržím!“ řval Kytlica jako pominutý a dělal, co mohl, abych
mě pod sebou udržet.
„Už jsme tady, vole!“ ozval se kousek od nás Barry a to byl můj konec. Znovu mi zkroutili ruce za záda. Ječel
jsem jako siréna, ale dvě pořádné facky mne umlčely. Ani jsem nepostřehl, kdo mi je vrazil.
„Co chcete, Barry?“ zeptal jsem se trochu roztřeseným hlasem. „Au, zlomíte mi ruku. Nechte toho!“ Zoufale
jsem se rozhlížel. Pořád jsem věřil, že jsou naši už někde nablízku a že zaslechli ryk boje.
„Jestli budeš ječet, narveme ti do huby znovu šnuptychl,“ vyhrožoval Barry.
„Dobrá, nebudu ječet,“ slíbil jsem. „Tak co chcete?“
„Uvidíš.“ Zatáhli mě dál do hloubi Území až k hluboké jámě, která tu ještě před pár dny nebyla.
„Co chcete udělat? Snad mě tam nechcete hodit?“ vyděsil jsem se ještě víc. Jáma byla dobré čtyři metry hluboká s kolmými stěnami z ocelových plátů, kterým se odborně říkalo štětovnice. Tento druh štětovnic se jmenoval
larsenky.
„Uhodls, vole!“ jásal Barry.
„Blázníte? Vždyť si polámu nohy!“
„To je nám jedno. Klidně si je polámej!“
Znovu jsem se pokusil o odpor. Nohama jsem se vzepřel o okraj vyčnívajících larsenek, ale bolest, vyvolaná
zkroucenými pažemi, mě zlomila. Na dno výkopu jsem dopadl jako žok. Div jsem si nohy nevrazil do žaludku.
Pěkně jsem se vyválel v mazlavé, jílovité hlíně, ale přežil jsem to. Chvíli jsem zůstal nehybně ležet na studené
zemi a teprve po chvíli jsem se odvážil pohnout nohama a rukama. Všechno fungovalo. Posadil jsem se a čekal,
co se bude dít. Dál se ale nedělo nic. Podíval jsem se nahoru, ale nikoho jsem neviděl. Trochu mě to zmátlo. Že
by odešli?
Pak ke mně dolehl hluk zápasu. Slyšel jsem vzdálený, nesrozumitelný křik a nějaké rány. To jsou určitě naši
kluci. Našli mě. Začal jsem zoufale volat o pomoc. Hluk zápasu a jekot hlasů se zesiloval, jak se zápasící přibližovali k jámě.
Přestal jsem volat o pomoc, protože jsem si myslel, že už to není nutné. S Barryho partou zápasil ale úplně cizí
kluk. Tak jako mně, nedali ani jemu žádnou šanci. Skončil na dně výkopu stejně jako já.
2. PAST NA MAMUTA
Několik dnů před koncem prázdnin, seděl Pavel Čermák ve svém pokojíčku a četl si už asi po páté první stránku
nové dobrodružné knížky. To je zvláštní, uvažoval při čtení roztržitě, že se vždycky těším na prázdniny a ke konci
prázdnin se už nemohu dočkat, až začne škola. Písmenka se mu míhala před očima a po chvíli se znovu přistihl,
že ani pořádně neví, co čte. Zkusil to tedy znovu. Pak si to ale rozmyslel, zaklapl knihu a odložil ji na noční stolek.
Znuděně se protáhl na válendě. Potom vstal a vešel do kuchyně, kde maminka připravovala večeři.
„Jdu ven,“ oznámil ji.
„Ale jenom na hodinu. Za chvíli přijde tatínek a budeme společně večeřet.“ řekla maminka. „Ať jsi včas doma.“
Pavel jen kývnul hlavou, zabouchl za sebou dveře a už cválal po schodech dolů.
„Klíče! Nevzal sis klíče od bytu!“ volala za ním maminka, ale Pavel ji už neslyšel.
Hned za posledními domy sídliště začínal lesopark se sportovním areálem tělovýchovné jednoty místní továrny. Na škvárovém hřišti, zaříznuté do stráně, hráli skoro každý den kluci z okolních domů fotbal. Automaticky
se rozběhl tím směrem. Už z dálky zaslechl dunění míče a povyk hráčů. Pavel prolezl dírou v plotě, a když prošel
houštinou smrků, uviděl na hřišti dvě party kluků. Bylo jich sedm na každé straně. Většinu z nich znal. Pavel
zamířil k brance, ve které stál jeho spolužák ze třídy Pepík Navrátil.
„Pepo, mohu se k vám přidat?“
Pepík byl plně zaujat hrou. Ani se neotočil, jen tak přes rameno koutkem úst utrousil: „To nepůjde. Máme to
rozehrané - a je nás na každé straně akorát. Jestli by sis ale ještě někoho sehnal, tak možná.“
Tohle pravidlo se tu všeobecně dodržovalo. Pokud měla mužstva na obou stranách stejný počet hráčů, tak
nikoho do hry už nepřibrala, pokud nechtěli hrát hráči dva. Pak ano. Pavel se rozhlédl po okolí, jestli náhodou není
někdo volný, kdo by si zahrál, ale nikoho neviděl. Chvíli ještě sledoval zápas a čekal, jestli se nějaký hráč někde
odněkud nevynoří, ale pak vyběhl do stráně nad hřiště a pustil se dál po polní cestě, vedoucí mezi zahrádky. Když
došel až na konec zahrádkové kolonie, chvíli se rozmýšlel, jestli se nemá vrátit. Potom ale vykročil do Území, jako
by ho tam něco vábilo. Po chvíli došel až k potůčku, o kterém věděl, že pramení na konci lesa a vytváří na Území
dva neveliké rybníky. Každý rok zde hnízdilo velké hejno divokých kačen.
4
Asi po pětiminutové chůzi kolem křivolakých zátočin potůčku narazil na moji maličkost. Pavel viděl, že cosi
pořád kutím na zemi, ale na tu vzdálenost nemohl rozeznat, o co se jedná. Protože se mu moje počínání zdálo
podezřelé, rozhodl se, že mě bude nenápadně sledovat.
O přítomnosti cizího kluka za sebou jsem neměl ani tušení,
a tak jsem dál pokračoval v kladení značek, až jsem mu zmizel
v lese. Pavel po chvíli našel moje značky a opatrně se po nich
vydal za mnou. K jeho chvále nutno dodat, že značky nechal na
svých místech tam, kde je postupně objevoval. Když našel značku
dopis ukryt tímto směrem, neodolal, zvedl několik kamenů ve
směru šipky, až objevil lístek popsaný morseovkou. Protože však
morseovku neznal, nevěděl, co je na lístku napsáno.
V tu chvíli události nabraly rychlý spád. Vpředu před Pavlem
se ozval nějaký výkřik, praskot lámaných větví, jak se někdo
prodíral křovím a dusot několika nohou. Pavel byl z toho tak překvapený, že mu lístek vypadl z ruky a on sám uskočil do úkrytu
za nejbližší houštinou.
Hluk před ním stále sílil. Podle toho co slyšel, někdo někoho
pronásledoval. Několik hlasů na sebe volalo: „Nadběhni mu,
vole!“ „Pozor!“ Další dusot nohou a radostný výkřik: „Mám ho!
Kde seš, Barry, vole? Pojďte mi pomoct! Už ho neudržím!“ A jiný
hlas: „Už jsme tady, vole.“ A další hluk zápasu se vzrušenými
nesrozumitelnými výkřiky. Když se podíval opatrně ven ze svého
úkrytu, co se to tam vlastně děje, uviděl můj marný boj a Barryho
partu, která kolem mne tančila svůj vítězný válečný tanec. Pavel
chvíli uvažoval, jestli by mi neměl jít na pomoc, ale protože
Barryho parta dobře znal, raději zůstal ve svém úkrytu.
Mezitím mě útočníci postavili na nohy a táhli mě do hloubi
lesa směrem k hlubokým jámám. Před několika dny tu byly vykopaných pro základy elektrických sloupů vysokého napjetí, které tu povede z právě dokončené elektrárny. Některé
jámy byly hluboké až čtyři metry a aby se jim nesesuly kolmé boky, byly všechny zapaženy ocelovými pláty štětovnicemi. O existenci jam jsem neměl tušení.
Protože se chtěl Pavel dovědět, co se mnou parta zamýšlí, snažil se k nám dostat co nejblíže a to se mu stalo
osudné. Jeden z útočníků ho koutkem oka zahlédl.
„Je tu ještě jeden, vole!“ řekl Barry Kytlicovi a už běželi k Pavlovu úkrytu. Vrhli se na něho jako šelmy.
„To je omyl!“ volal Pavel zděšeně. „Já k němu nepatřím!“ Nebylo mu to však nic platné. Zkroutili mu ruce a
přivlekli ho k jámě.
„Pošleme tě za Šedou, vole! Tady seshora bys mu mohl pomoct, ať k němu patříš nebo ne!“
Pavel bojoval, škubal sebou a snažil se dostat z jejich sevření. Nic mu to ale nebylo platné. Nakonec ho také
dotáhli až k okraji jámy. Když uviděl pod sebou tu pekelnou hloubku, vzepjal se k poslednímu zoufalému odporu
a podařilo se mu uvolnit ruce. Chytil jednoho z útočníků kolem pasu a nepříčetně ječel: „Jestli mě tam hodíte, tak
ho strhnu sebou!“
„Dělej něco, vole!“ řval Kytlica, „Nebo mě tam strhne taky!“
Barry udeřil plnou silou Pavla pěstí do obličeje. Bolestí uvolnil sevření a vzápětí do něj někdo strčil. Pevná
půda mu zmizela pod nohama.
3. ZAJATCI
I Pavel svůj pád přežil. Snažil jsem se nataženými pažemi jeho dopad zmírnit, ale netušil jsem prudkost, s jakou
do mne narazí. Vzápětí jsme se oba svorně svíjeli na dně jámy. Pavel dopadl na pravou nohu a pravý bok a levou
nohou mě nechtěně kopl do břicha. Nahoře se Barry se svou partou mohli potrhat smíchy.
„Tak, vole,“ chrochtal Barry blahem. Založil si ruce na prsou a zeširoka se rozkročil. „Jste našimi zajatci, vole,
a budete pěkně zpívat.“
Opřel jsem se unaveně o ocelovou stěnu za svými zády. V těle jsem měl snad všechny kosti polámané. „Pořád
nechápu, o co ti jde, Barry?“
Barry se zachechtal, jako bych řekl bůhví jaký vtip a po něm se rozchechtali Kupčák i Kytlica. „Nedělej, že
nic nechápeš, vole. Takový vůl, vole, nejsi, aby sis to už nedomyslel, vole.“
Po Pavlově kopanci mě rozbolelo břicho. Řekl jsem jim:
„Máte to marné, vole! Já vám k naší kronice nepomůžu a tenhle ten taky ne. Ten k nám totiž opravdu nepatří.“
Barry se přestal smát. „Fakt ne?“ zapochyboval. „Hej!“ hodil kus hroudy na Pavla, když mu hned neodpověděl.
„Vidíme se dnes poprvé.“ řekl Pavel podle pravdy.
5
„Kecáte!“ byla Barryho reakce. Po chvíli řekl: „Tak to máš smůlu, vole. Neměl ses do toho připlést! A teď
znovu. Buď budeš s námi, Šedo, spolupracovat, nebo to s tebou špatně dopadne.“ Kupodivu nepoužil pomocné
slůvko „vole“.
„Máte to marné, Barry.“ řekl jsem znovu. „A jestli nás tu necháte, tak si to šeredně odskáčete!“ pokusil jsem
se o vyhrožování.
Parta se znovu rozchechtala na celé kolo. „Už se celí třesem strachy, vole.“ řval smíchy Barry. „Tak znovu.
Dáváme vám půl hodiny na rozmyšlenou, jestli přijmete spolupráci. Jinak vás tu klidně necháme třeba až do rána.
Čau, vole. Za půl hodiny!“ Barry s partou zmizeli za okrajem jámy. Zaslechli jsme jen slábnoucí dupot nohou. Pak
nastalo ticho.
„Určitě se potichu vrátí nazpět a budou nás poslouchat, prevíti!“ ulevil jsem si.
Hlína studila. Zvedli jsme se země. Oba jsme byli jílovitou hlínou hrozně zamazaní.
„Vůbec tomu nerozumím,“ řekl Pavel.
„Ani tomu rozumět nemůžeš.“ odpověděl jsem. „Tedy, my vypadáme!“ zděsil jsem se, když jsem se pokusil
jíl setřít. Místo toho jsem ho ještě víc rozmazal. Raději jsem toho nechal.
„Tak o co tu jde?“ naléhal na mě můj spoluzajatec.
„Jsem tady ve městě členem jednoho skautského oddílu.“ Ztišil jsem hlas. To kdyby Barryho parta opravdu
poslouchala, co se povídáme. „V oddíle mi říkají Šeda. Barry a jeho parta byli nějakou dobu našimi členy. Byli
ale vyloučeni pro nekázeň, kouření a pití alkoholu. A teď se chtějí, asi ze msty, dostat nějak k naší oddílové kronice.
Už se o to pokusili několikrát, jenže kronika je uložena u našeho vedoucího, a tak se k ní pořád nemohou dostat.“
„Já se jmenuji Pavel Čermák,“ řekl. „Vím, že jeden skautský oddíl má klubovnu někde ve Školní ulici.“ Asi se
chtěl pochlubit, že už něco o skautech slyšel.
„No - tam má právě klubovnu náš oddíl.“
Pavel se chtěl ještě na něco zeptat, ale v tu chvíli se nad námi opět objevily hlavy Barryho party. Asi se jim
zdálo čekání příliš dlouhé, zvláště když jsme se bavili potichu a jim došlo, že se od nás tímto způsobem nic nedozví.
„Tak jak jste se rozhodli, vole!“ houkl na nás Barry dolů.
„Spolupráci nepřijímáme!“ řekl jsem a ani jsem si neuvědomil, že jsem použil množné číslo a mluvím i za
Pavla.
Barrymu zajiskřilo v očích. „Dobrá, jak chcete. Odsoudili jste se sami. Zítra ráno nashle, vole!“ Po těch slovech, jako na povel, všichni tři zmizeli od okraje jámy. Tentokrát nadobro. Schválně šli co nejhlučněji, až jejich
kroky utichly kdesi v dálce.
„Myslíš, že svou hrozbu splní a nechají nás tady až do rána?“ děsil se Pavel té představy.
„Ti jsou schopni všeho. Ale nepoj se, nějak se odtud dostaneme.“ řekl jsem s přesvědčením. „Určitě nás najdou
kluci z naší družiny. Připravoval jsem pro ně stopovací hru. Jestli půjdou správně po značkách, měli by dojít až
skoro sem k jámě.“ Zaposlouchal jsem se do okolních zvuků, jestli něco neuslyším něco, co by svědčilo o jejich
přítomnosti.
„Aha,“ řekl Pavel a také se zaposlouchal. Neslyšeli jsme nic. Po chvíli se mě zeptal: „Kluci z družiny? Myslíš
ze školní družiny?“
Zasmál jsem se. „Ze školní ne. Náš oddíl je rozdělený na tři družstva - družiny. Každá má své jméno. Jedna se
jmenuje Lišáci, druhá Rysi. My si říkáme Vydry. No - a teď, po táboře zůstalo doma pár našich lidí, kteří nejeli na
zbytek prázdnin nikam s rodiči na dovolenou, nebo k babičkám.“ To je zvláštní, že se většinou říká, jedu k babičce
a ne jedu k dědovi, napadlo mě. „A abychom se nenudili, zkoušíme hrát různé hry, které jsme hráli před prázdninami v oddíle.“
Znovu jsme se zaposlouchali do okolních zvuků. Ale ani tentokrát nic nenasvědčovalo tomu, že se nějaká
pomoc blíží.
„Co když nás tu nikdo nenajde?“ zeptal se Pavel vyděšeně.
Ani jsem nad tím nemusel moc přemýšlet. „To by byl, kamaráde, průšvih, kdybychom zde museli přečkat noc.
To by naši vyváděli. Člověče, budeme si muset na svobodu pomoct nějak sami. Dokud je ještě trochu vidět.“
4. ODDÍLOVÉ LANO
Teprve až nyní jsem se mohl pořádně rozhlédnout po našem vězení. Jáma měla v půdorysu asi tak pět krát pět
metrů a na výšku čtyři metry. Všechny čtyři stěny byly zapaženy ocelovými larsenkami, po kterých se nedalo
nahoru vyšplhat. Když by mi Pavel vylezl na ramena, dosáhl by necelý metr pod jejich okraj. Zkusili jsme to. Ale
ani poskočením na mých ramenech na okraj larsenek nedosáhl a oba jsme sebou znovu plácli na dno jámy.
„Škoda,“ řekl Pavel, „kdyby nahoře přečuhoval nějaký kořen od stromu, nebo větev, tak bychom to dokázali.
Moc mi k okraji nescházelo.“
Zkusili jsme to znovu, ale se stejným výsledkem. Nepozorovaně se začalo v jámě šeřit. Když si to Pavel uvědomil, vylekaně řekl: „Jé - a já slíbil, že přijdu včas k večeři. No to je průšvih.“
„Nějaký ten pohlavek vydržíme.“ hecoval jsem ho. „Jsme přece tvrdí chlapi, ne?“ Sám jsem z toho začínal být
vyjukaný. Znovu jsem si prohlédl štětovnice. V rozích jámy k sobě tak na deset čísel nedoléhaly.
6
„No jo, ale trčet tady až do rána. Ta představa je přímo děsivá.“ řekl zase Pavel.
„Kdyby nás ale objevili po celostátním pátrání až ráno, tak by nám nenafackovali, nýbrž by byli rádi, že nás
našli,“ zavtipkoval jsem. Pavel nevěděl, jestli to myslím vážně nebo si dělám legraci. Celostátní pátrání. To by byl
gól!
„Kdybychom mohli nahrnout ke stěně kopec hlíny a na něj si potom stoupnout…“ napadlo Pavla. Rýpl jsem
špičkou nohy do vysušeného jílu. Byl tvrdý jako beton.
„To nepůjde. Museli bychom mít krompáč a lopatu, ale mám nápad.“ Vytáhl jsem z kapsy kalhot solidní zavírací kudlu. „Tady v rohu, kde k sobě larsenky nedoléhají, se pokusíme vydlabat do hlíny kapsy. Taková jakási
stupadla. Asi třicet centimetrů nad sebou. Třeba se nám po nich podaří dostat nahoru.“
Začal jsem dlabat do hlíny asi půl metru od dna jámy. „Proč tak nízko?“ podivil se Pavel. „Není to zbytečné?
Možná bude stačit od hlavy výš.“
„Máš pravdu,“ připustil jsem a zapíchl jsem nůž ve výši očí. Jílovitá hlína docela dobře držela. Vypadalo to
nadějně. Jenže čím jsme byli výš, začínala ztrácet na soudržnosti. Při práci jsme museli střídavě stát jeden druhému
na ramenech a za chvíli jsme měli plno hlíny ve vlasech, za krkem, dokonce i v kalhotách. Oči jsme měli zalepeny
hlínou a z pusy jsme vyplivovali bláto. Začala nás zmáhat únava.
„Skoč dolů,“ zanaříkal jsem, „nebo mi zlomíš klíční kost.“
Oba jsme se posadili a plivali kolem sebe špinavou slinu. Byli jsme nemožně špinaví. Košile na ramenech jsme
měli pokryty vrstvou jílu.
„Vypadáme hrozně. Doma bude mazec!“ děsil jsem se znovu.
„Nahoře se nám to asi nepodaří vydlabat,“ řekl Pavel zklamaně, „je tam úplně kyprá půda a drolí se.“
„Trochu si odpočineme a zkusíme to znovu,“ řekl jsem. Opřel jsem se o studené larsenky a zahleděl se na
protější stěnu. V tu chvíli jsem měl pocit, že mám halucinaci. U stěny viselo horolezecké lano. Na dně výkopu se
ho ještě velký kus povaloval.
„Je to možné?“ podivil se Pavel. „Jak to, že jsme si toho nevšimli už dřív!“
Vyskočil jsem k lanu a opatrně za něj zatáhl. Ucítil jsem odpor. Lano bylo nahoře k něčemu připevněno. „Haló!
Je tam někdo?“ zavolal jsem do obdélníkového nebe. „Haló! Ozvěte se!“
Nikdo se neozval ani se na okraji jámy neukázal. Pavel se pověsil na lano celou svou váhou. Udrželo ho.
S vypětím všech sil jsme se vyšplhali nahoru. Lano bylo přivázáno k pařezu pár metrů od jámy. V širokém okolí
nikdo nebyl.
„No - chápeš to?“ podivoval se Pavel. „Někdo nám pomohl z té díry ven, ale vypařil se a nechal tady horolezecké lano, které stojí přes dvě stovky.“
Odvázal jsem lano, které bylo k pařezu přivázáno lodní smyčkou, a vytáhl ho z jámy. Na konci lana byla velká
karabina, jakou používají hasiči při slaňování. Prohlédl jsem si pečlivě karabinu a z klubka lana jsem vyhrabal
jeho druhý konec. Zde karabina nebyla, ale roztřepaný konec lana naznačoval, že tu něco jako karabina být mohlo.
„Kdyby byla karabina i na druhém konci, vsadil bych se, že je to naše ztracené oddílové lano,“ řekl jsem.
„Zmizelo za zvláštních okolností těsně před prázdninami z naší klubovny. Mysleli jsme, že v krádeži má prsty
Barry a jeho parta, ale ti by nám takovým divným způsobem lano určitě nevraceli.“
„Podívej!“ chytil mě Pavel za rameno. „Někdo se sem žene! Snad to není Barry se svou partou!“ Zvedl jsem
hlavu. Houštinami k nám opravdu kdosi spěchal.
„To jsou naši,“ řekl jsem s úlevou. Zamával jsem rukama nad hlavou a zavolal na ně: „Tady jsem!“
„Pořád jsme nechtěli věřit, že sis z nás udělal legraci a někam ses vypařil.“ řekl Samuraj.
„Kde je Bráška?“ zeptal jsem se, když jsem ho nikde neviděl.
„Šel už domů. A Jeff s Kimem taky.“ řekl Flint. „Kde jsi celou dobu vězel?“
„No nazdar! Jenom aby doma našim nenamluvil nějaké blbosti. Musím rychle domů.“
„To musíme všichni. Tak co se vlastně stalo?“ naléhal Flint.
Cestou domů jsem jim vyprávěl, co se mi a Pavlovi přihodilo.
„Barry si bude tak dlouho koledovat o pár facek, až je dostane!“ řekl Karel zlověstně. Slyšet, že Karel někomu
vyhrožuje, bylo něco nezvyklého.
Kluci si prohlédli lano. „Je to naše lano,“ prohlásil Karel s jistotou.
„Ale to mělo karabinu i na druhém konci,“ upozorňoval Flint.
„Podle toho roztřepeného konce ji někdo urval.“ mínil Samuraj.
Konečně jsme vyšli z lesa a uviděli první domy našeho sídliště. Ve většině oken se svítilo a také pouliční světla
byla rozsvícena. Domluvili jsme si ještě sraz na další den. Pavlovi jsme nabídli, aby také přišel. Bylo na něm znát,
že je naší nabídkou potěšen. Slíbil, že přijde. Já jsem si sebou nebyl jist. Až mě naši uvidí, jak vypadám, tak mě
asi přerazí.
5. KONEC PRÁZDNIN
Zbývající dny do konce prázdnin utekly jako voda. Kvůli poslední akci jsem sice dostal pár facek a měl zaracha,
ale ten dlouho nevydržel. Když jsem slíbil, že už budu jenom hodný, mohl jsem zase ven. Zjistil jsem, že se k nám
postupně přidávali i další kluci z oddílu, podle toho, jak se vraceli z prázdnin. Vždycky někdo připravil nějakou
7
zábavu nebo hru v lese na Území, nebo také i u splavu na Olši. Kromě koupání, řeka svými zarostlými břehy a
zátočinami, poskytovala možnost hrát nejen jednoduché stopovačky, ale i složitější hry. Pavel se nadchl pro naši
činnost a prohlásil, že se chce přihlásit do naší družiny.
Zpočátku se Pavel divil, že se může navzájem kamarádit taková velká skupina kluků rozdílného věku a že jsme
ho mezi sebe přijali, jako by mezi nás už dávno patřil. Také mu v prvních dnech vadilo podávání levé ruky. Hlavně
ten malíček, potvůrka, dělal pořád potíže. Pavel se s ním ne a ne strefit na správné místo. Všichni jsme to přijímali
s úsměvem, nebo jsme si toho nevšímali, ale Pavel se při podávání ruky stále tvářil rozpačitě.
Pátrání po tajemném zachránci, které nejen že nás vysvobodil z jámy, ale současně nám tím vrátil i ztracené
lano, nepokročilo ani o kousek. Pokud byli v doslechu kluci z jiných družin, bavili jsme se o všem možném, jenom
ne o lanu. Samuraj prohlásil celý případ za záležitost výhradně naší družiny a tím pádem za přísně tajné pro ostatní.
„Pokud se tajemný zachránce do konce prázdnin sám nepřihlásí, nebo se nějak neprozradí, tak do zahajovačky
před nikým ani necekněte!“ varoval vás Samuraj. Nevěděl jsem, jestli to je k něčemu dobré, ale zatím jsme si to
opravdu nechávali jen pro sebe.
„Co je to zahajovačka?“ zajímal se Pavel.
Při všech našich debatách jsme používali všelijaké zvláštní výrazy, které byly srozumitelné jen členům našeho
oddílu. Zahajovačka se s přibližujícím se koncem prázdnin skloňovala snad ve všech pádech.
„Zahajovačka začíná ve čtyři hodiny!“
„Nezapomeňte přijít na zahajovačku v krojích.“
„Od zahajovačky družinu Lišáků už nepovede Arzen!“, a tak pořád dokola.
Vysvětlil mu to Karel, který z nás byl nejdéle v oddílu: „První pátek po zahájení školního roku, se sejdeme
všichni slavnostně ustrojeni v krojích v naší klubovně, k zahájení nového skautského roku. Neděje se při tom nic
světoborného. Jen si řekneme něco o nejbližších oddílových podnicích, a pokud je to nutné, přeskupí se družiny,
podle toho, jak jejich členům umožní nebo neumožní školní rozvrh hodin chodit na družinovky. Nakonec si ještě
zazpíváme, něco zahrajeme a to je tak všechno. Teď mi napadá, máš ty vůbec skautskou košili?“
Pavel dělal, jako že kdoví jak přemýšlí, jestli skautskou košili má, ale mít ji samozřejmě nemohl.
„Tak to si ji budeš muset koupit. Zítra začíná škola a do zahajovačky ti zbývají už jenom dva dny. Pohodlně to
stihneš. Pokud by sis netroufl košili koupit sám, tak popros Šedu, určitě s tebou rád půjde.“
V dálce jsme uviděli Arzena, rádce Lišáků. Nad hlavou mával nějakou tlustou knihou a rychle se k nám blížil.
„Právě jsem dopsal do kroniky poslední zápis z letošního tábora.“ prohlásil.
„Ukaž!“ rvali mu někteří kroniku z ruky.
„Neměl bys ji jen tak venku nosit,“ namítl jsem.
„Kvůli Barrymu?“ zeptal se. „Mám pro strach uděláno.“
Dál jsem to nerozpitvával. Azren byl vazba a nikoho se nebál. Kdyby ho ale přepadli všichni tři, jako se to
stalo před prázdninami mně, tak nevím, jestli by se jim ubránil.
„Prý po prázdninách už nepovedeš Lišáky,“ rýpnul si Flint.
„Kdo ti takovou pitomost řekl?“ podivil se Arzen překvapeně.
„Cvrkali to vrabci na střeše.“
„Cvrkali kecy. Lišáky povedu dál a tentokrát vám to natřeme úplně ve všem.“ prohlásil sebevědomě. Potom
nalistoval v kronice stránku, na které bylo velkým písmenem napsáno: TÁBOR POD DALEKOHLEDEM - 1969.
Pod názvem byly nakresleny stany do kruhu s velkým stožárem uprostřed. Vlevo dole byl v kruhu namalován znak
tábora: čtyři stany, za nimiž se tyčila vysoká šedivá skála.
„Té skále jsme říkali dalekohled, protože s ní bylo vidět daleko do kraje. A od názvu skály potom vnikl název
tábora.“ vysvětloval jsem Pavlovi historii vzniku nezvyklého názvu.
Arzen listoval v kronice a ukazoval fotografie, které sám dělal. Některé, zvlášť vydařené, vyvolaly mezi námi
salvy smíchu. Pavel hleděl chvíli do kroniky a chvíli na nás a nechápal, čemu se vlastně smějeme. Snažil jsem se
mu všechno vysvětlit, ale bylo to celé takové chaotické. Přesto se dověděl, že jsme někde tábořili, stavěli stany,
v noci jsme hlídali tábor, nad táborem řádila bouře. Názvy jako kuchyňská, (služba v kuchyni), bukyla (zvláštní
pojmenování velkého kladiva), pasák (pálkovaná hra, vlastně baseball, lagory (hra s míček se stavěním věže ze
sedmi kamenů) a řada dalších názvů mu ještě nic neříkaly.
6. ZAHAJOVAČKA
Po příchodu ze školy, v pátek odpoledne, se Pavel hned převlékl do nové skautské košile, uvázal si šátek a
takto vymóděný zasedl k obědu. Jeho maminka nad ním jen kroutila hlavou. Hltavě se pustil do polévky.
„Pomalu, Pavlíku, pomalu. Vždyť ti nic neuteče!“ krotila ho maminka.
Sotva spolykal oběd, hned uháněl k nám.
Vyklonil jsem se z okna. „Člověče, co šílíš? Vždyť je teprve půl třetí. Máme hodinu a půl čas. Pak jsem dodal
smířlivě: „Když už jsi tady, tak pojď nahoru.“.
„Dveře nejdou otevřít.“
8
„Že by to už zase fungovalo?“ divil jsem se. „Tak počkej, otevřu ti.“ V předsíni jsem zmáčknul tlačítko a u
domovních dveří se rozezvučel bzučák. Ono to fakt už zase funguje! Ovšem jen do okamžiku, než zase někdo
v zámku úmyslně zalomí klíč.
„Pojď dál, naši ještě nejsou doma. Chodí z práce až po čtvrté.“ Poletovali jsme s bráchou po bytě jenom v trenýrkách. Bylo nemožné horko. Posadil jsem ho do obýváku a odešel jsem do kuchyně, kde brácha pojídal suchý
rohlík a zapíjel ho kofolou přímo z láhve. Chtěl jsem se ještě chvíli doma zdržet, ale pak jsem si to rozmyslel,
hodil jsem na sebe košili a kraťasy a řekl Pavlovi: „Tak jdeme.“
„A co já?“ ozval se brácha. „nepočkáte na mě?“
„Však trefíš.“ odbyl jsem ho.
„Vždyť jsi říkal, že máme ještě spoustu času.“ brzdil mě Pavel.
„Alespoň si v klidu prohlídneš klubovnu.“
„Tak jo.“ souhlasil Pavel. Vypadalo to, jako bych se už také nemohl dočkat.
Vyšli jsme na ulici. Už na rohu našeho domu jsme potkali Lysýjena s Flintem. Čím víc jsme se blížili ke
klubovně, tím víc jsme potkávali našich kluků. Některé Pavel znal z konce prázdnin, s ostatními jsem ho postupně
seznamoval.
Klubovnu jsme měli v jednom paneláku ve Školní ulici. Byla umístěná ve zrušeném sklepním bytě a sestávala
ze dvou místností umístěných za sebou, kdysi pokojů zrušeného sklepního bytu, nyní zasedačky a nástupovky,
z předsíně se sociálním zařízením a skladem oddílového materiálu, dříve kuchyně. Když jsme sbíhali od domovních dveří po schodech do suterénu, zaslechli jsme z klubovny halas hlasů.
Vešli jsme dovnitř. Celá klubovna byla ve varu. Byli jsme překvapeni, kolik se nás tu tak brzo sešlo. Všichni
jsme se radostně vítali, podávali si ruce a každý se o překot chtěl s ostatními podělit o své prázdninové zážitky,
nebo v řeči zabrousil na události našeho prvního oddílového tábora. Rámus byl dokonalý. Pokud je pan Škrtavka,
který bydlí nad naší klubovnou, doma, bude mít z nás radost.
V rohu nástupovky stáli dva malí hoši v tričkách. Mluvil s nimi Štika, podrádce Rysů. Oba kluci vypadali
trochu zakřiknutě a rozpačitě. I s nimi jsme si podali ruce a Pavel měl najednou pocit, jako by se s námi znal už
odjakživa a ne jen pár dnů na konci prázdnin. I když to předtím už tušil, tady v klubovně se mu potvrdilo, že právě
my jsme ta správná parta, po které podvědomě toužil a o které četl ve foglarovkách. Mezitím, co si prohlížel stěny
pomalované obrázky a ověšené oddílovými plackami, přicházeli další a další hoši a vítací obřad podávání rukou
nebral konce.
Jak už jsem se zmínil, sestávala naše klubovna ze dvou hlavních místností. Jedna byla bez nábytku, to byla
nástupovka, a ta sloužila k nástupům oddílu během oddílovek a družinovek, a k pohybovým hrám. Ve druhé místnosti byly kolem stěn rozestaveny staré školní lavice s nízkými sedačkami. Každá družina měla v zasedačce vyhrazeno svoje místo. Zde jsme společně rokovali, plánovali oddílovou činnost, luštili kvizy a dělali vše to, u čeho
jsme se nemuseli nijak zvlášť pohybovat.
Těsně před čtvrtou přišel i náš vůdce Robin se svou ženou, přezdívanou podle jejich černých vlasů Havraní
vlas. Všichni jsme ji ale oslovovali křestním jménem Lexo. Jeho zástupce Karel přišel těsně před nimi. Představil
jsem jim Pavla jako našeho nového člena a Štika uvedl do oddílu a do své družiny ty dva nové chlapce. Pavla
úplně vyvedlo z míry, že jsme Robinovi i Lexe, tedy dospělým lidem, tykali.
„Skauti si všichni tykají,“ poučil jsem ho. „Od malého vlčete až po old skauty.“
Jen nad tím kroutil hlavou. „To asi nezvládnu,“ řekl.
„Ale zvládneš. Uvidíš.“
Pak se už na nikoho nečekalo, a protože bylo šestnáct nula nula, Robin vyhlásil nástup. Robin, Karel a Lexa se
postavili zády k vnitřní stěně nástupovky, ke stěně po jejich levici se zformovali do řady Rysi, po pravici Vydry, a
přímo proti nim, ke stěně s oknem, se postavili Lišáci. Noví hoši přitom trochu nerozhodně stáli uprostřed, ale čísi
ruce je všechny dostrkali do správné řady a na správné místo. Pavel se mě pořád držel, takže své místo v družině
zaujal bez větších problémů. Všichni jsme stáli v pozoru.
„Zahajuji nový skautský rok!“ řekl do ticha Robin zvučným hlasem a vykřikl začátek oddílového pokřiku:
„HIP - “ a celý oddíl, jako jeden muž, zaskandoval:
„- hou - dolinou, veselí junáci jdou! Hupy, hury, huryný, my jsme Trojka z Vlčiny! Uááá!“
„Pohov! Než bude provedena kontrola přítomných, chtěl bych mezi námi přivítat tři nové chlapce. Pavla z
družiny Vyder a Jirku s Láďou od Rysů. A protože si přejeme, aby se jim u nás líbilo a co nejdéle vydrželi v oddílové činnosti, přivítáme je tradičním oddílovým potleskem. Takže hoši, na vaše uvítání…“
Na jeho pokyn opět celý oddíl, jako jeden muž, vytleskal dlaněmi zvláštní rytmický potlesk. Několikrát rychle,
několikrát pomalu, se závěrečným mohutným hlasitým výkřikem: „HEJ! HEJ!“ Pavel měl z uvítání docela příjemný pocit a později mi přiznal, že takhle zvláštně a pěkně, ho ještě žádná parta mezi sebe nepřijímala.
Potom Robin postupně přečetl všechna naše jména, vlastně přezdívky, napsaná v bodovací tabulce. Každý se
ozval hlasitým „Zde!“ a bylo mu připsáno 10 bodů. O těch, kteří dnes nepřišli, někdo podal krátkou informaci, co
s ním je a hned se četlo další jméno. I se třemi nováčky nás na zahajovačku přišlo jedenatřicet. Chyběli jen dva.
Téměř stoprocentní účast na zahajovačce signalizovala dobrý rozjezd oddílu do našeho druhého skautského roku.
9
Po rozchodu jsme se všichni dost hlučně posadili kolem našich družinových stolků. Samuraj zůstal stát a snažil
se strhnout na sebe pozornost. „Buďte zticha. Chci vám něco říct.“ Hovor postupně utichal a všichni se k němu
otočili. Samuraj ještě chvíli počkal, než všichni úplně zmlknou a pak prohlásil: „Našli jsme oddílové lano, které
nám zmizelo před prázdninami!“
„Ne!“
„Ano!“ Jeff vytáhl z pod lavice úhledně smotané horolezecké lano.
„Kde jste ho našli?“
„Takže lano nebylo ukradeno?“
„Lano se tajemně objevilo za dramatických okolností, které pro nás na konci prázdnin připravil Barry a jeho
parta.“
„Barry? Ještě se pořád do nás míchá?“
„Barry, Kytlica a Kupčák přepadli Šedu a Pavla a shodili je do jámy na Území. Do jedné z těch, na kterých už
dnes stojí stožáry vysokého napětí. Chtěli je tak přinutit, aby jim řekli, u koho je teď v držení naše oddílová kronika. Když jim to odmítli říct, tak je v jámě chtěli nechat přes noc až do rána.“
Klubovnou to zahučelo rozhořčenými hlasy.
„Co bylo dál?“ zajímal se Robin.
„Asi by je tam opravdu nechali, protože klidně odešli domů,“ pokračoval Samuraj. „Byli jsme tehdy také na
Území a pokoušeli jsme se Šedu najít. Mohli nás k němu dovést pochodové značky, které pro nás Šeda cestou
kladl, jenže Barry je asi objevil a nasměroval nás opačným směrem. Pryč od jámy.
Když se už stmívalo a všichni jsme byli bezradní, pomohl Šedovi a Pavlovi z jámy ven kdosi neznámý, který
měl naše ztracené oddílové lano. Uvázal ho jedním koncem k pařezu a druhý konec jim hodil dolů. Potom zmizel.
Když se oba vyškrábali z jámy ven, nikdo už nezahlédli. Neznámý zachránce zmizel někde v lese.“
„Že by to byl Barry, kdo nám lano ukradl a takovým zvláštním způsobem nám ho zase vrátil?“ zeptal se Arzen,
rádce Lišáků.
Bylo to nepravděpodobné a nikdo si to neuměl představit. Pokud by Barry lano z klubovny ukradl, tak by ho
nikdy dobrovolně nevrátil. Musel to být někdo jiný. Ale kdo?
„Probereme to až na oddílové radě,“ rozhodl Robin. „Teď se už konečně musíme věnovat dnešnímu programu.“
Společně s Karlem nás seznámili s programem oddílu na celé září a po procvičení skautský signálů pažemi, jsme
si zahráli několik oddílových her, při kterých nebyla nouze o legraci i napětí.
Nenápadně jsem sledoval Pavla a byl jsem rád, že se do všeho nového zapojuje s nadšením a vervou. Na konci
zahajovačky sám od sebe přiznal, že z první schůzky měl trochu obavu, co se jako bude dít, ale že je to u nás prima.
Ze samé radosti potom zapomněl v klubovně přihlášku do oddílu, kterou mu dal Robin a kterou měli vyplnit a
podepsat jeho rodiče.
7. KLIK-KLAK.
V novém školním roce zachvátil naše město jeden ze světových nesmyslů nazývaný klik-klak. Klik-klak byly
dvě kuličky z umělé hmoty v průměru dvou až tří centimetrů, navzájem spojené šňůrkou. Uprostřed šňůrky byl
ocelový kroužek, který se navlékal na prst. Při střídavém rychlém pohybu ruky nahoru a dolů, opisovaly kuličky
kolem natažené dlaně půlkruh a vždy nahoře nad dlaní a dole pod ní do sebe narazily. Při nárazu o sebe vydávaly
rány, jako by někdo střílel z kulometu.
První se objevil ve škole s klik-klakem Barry. Rodiče mu ho přivezli koncem prázdnin odněkud z Polska.
Během několika dnů si klik-klak pořídili od příbuzných nebo známých z Polska i jiní kluci a od tohoto okamžiku
jsme klik-klakovému nesmyslu propadli téměř všichni v celé naší republice. Nervy drásající ra-ta-ta-ta bylo slyšet
ze všech stran. Na dvorech, v ulicích města, na školních chodbách. Třeskot klik-klaků byl neobyčejně hlasitý a
nečekaný rachot za zády nic netušící člověka ho pěkně vylekala.
Kdo neměl klik-klak byl ostatními odepsaný. Jelikož jediný přísun nových
klik-klaků byl od příbuzných z Polska, a ne všichni jsme měli možnost ho odtud
získat, okamžitě se všichni začali pídit po domácích náhradních zdrojích. A jelikož
jsme měli takové zdroje přímo před očima, bylo jen otázkou kratičké doby, kdy je
někdo z nás objeví. A to se i stalo. Už nevím, kterého koumáka napadlo odšroubovat
bambulky z půloliv ze školních oken, provrtat jimi otvory, otvory protáhnout provázek, provázek přivázat k ocelovému kroužku od klíčů a klik-klak byl na světě. Fungoval perfektně. Dokonce hlasitěji než ten dovezený z Polska.
Vrhli jsme se na školní okna a než se školník nebo kdokoliv z učitelského sboru vzpamatoval, nezůstala na
okenním kování v celé škole ani jediná koule. Všechny do jedné z oken zmizely. Marně učitelé vyhrožovali sníženou známkou z mravů, jestli kuličky nebudou vráceny na své místo. Neobjevila se ani jedna.
Robinovi z naší záliby třeštila hlava. „Co jste to, kluci, zase vymysleli za pitomost! Kdybyste přitom alespoň
nedělali takový kravál.“ Potom se snažil využít klik-klaku k nějaké soutěživé činnosti v oddíle, ale na nic nepřišel.
10
A tak jsme jen tak, bez jakéhokoliv účelu, všude klik-klakem klepali, div se kolem nás dospěláci z toho nepominuli. Nakonec nám Robin přísně zakázal klik-klak do klubovny nosit, což jsme, vzhledem k velkým mínusovým
bodů do bodování, všichni začali dodržovat. Jinak jsme s klik-klakem ale rachotili všude a bez jakýchkoliv zábran.
Na čtvrtletí to potom někteří z nás odnesli dvojkou z mravů a následně doma i výpraskem, ale to bylo tak všechno,
co se s tím dalo dělo. Dospělákům nezbylo než se obrnit trpělivostí a počkat, dokud módní vlna neopadne.
Ve stejné době, kdy se objevil klik-klak, začala polská televize vysílat seriál z II. světové války pod názvem
Sázka větší než život. Seriál nám ale vešel do podvědomí spíš pod názvem Kapitán Kloss. Hrdinou příběhu byl
neprůstřelný polský důstojník, kapitán Kloss, který jako tajný sovětský špion pracoval postupně v různých německých štábech. Kloss nosil německou uniformu, stále zvedal ruku k nacistickému pozdravu a vykřikoval: „Sieg
heil!“. Po každém pokračování seriálu jsme druhý den ve škole znovu probírali Klossova dobrodružství a někteří
šílenci z naší třídy začali podle Klossova vzoru hajlovat a zvedat pravici. Nikdo z nás neměl ani tušení, že děláme
něco, co bychom dělat neměli. Zvláště proto, že někteří dospělí, kteří válku zažili, byli na naše, i když neuvědomělé, hajlování a další projevy fašismu zvlášť citliví. Jiní kluci si zase vyřezali z plechu kříž, který po úpravě
vypadal jako německé válečné vyznamenání. Nosili ho pod košilí zavěšený na krku.
Do oddílu tuto nebezpečnou záležitost zavlekli nováčci Mirek, zvaný též Makalúzo Vinčenzo a jeho kamarád
Jarek. Kdykoliv se tito dva výtečníci potkali kdekoliv v klubovně, nebo i v třídě, oba zvedli pravice a svorně na
sebe zařvali: „Sik hajl, her šturnbanfírer!“
Když to Robin poprvé zaslechl, málem jim oběma nafackoval, jak se rozčílil. Oběma to přísně zakázal, protože
by si to někdo mohl vykládat jako propagaci fašismu. Když se trochu uklidnil, vysvětlil nám pojmy fašismus,
nacismus, kdo to byl Adolf Hitler a dlouze nám povídal o zvěrstvech, které nacisté páchali na celém světě. Oba
hoši se sklopenými hlavami potom svatosvatě slíbili, že už s hajlováním dají pokoj a také svůj slib v klubovně
dodržovali. Ve škole se tak zdravili ale pořád, za všeobecné pozornosti ostatních spolužáků.
Průšvih nedal na sebe dlouho čekat. Mezitím se ale přihodilo několik jiných událostí, o kterých se musím
nejdřív zmínit, aby byla zachována časová posloupnost.
8. ZNIČENÁ MOHYLA.
Ještě jsme se ani nestačili pořádně usadit v poloprázdném vagónu a už se s námi vlak rozjel vstříc sobotnímu
dobrodružství. Robin s Karlem přísným pohledem zkontrolovali, že je všude klid a pořádek a usadili se vedle
Makalúza a Jarka.
„Makalúzo a Jarko,“ oslovil je slavnostním, ale také trochu ironickým hlasem Robin. Nejblíže sedící oddílové
členstvo okamžitě zbystřilo pozornost. „Jestlipak jste si dnes nezapomněli vzít svá válečná vyznamenání?“
Oba hoši Robinův zájem naprosto nečekali, takže oba upadli do rozpaků. Po krátkém mlčení vytáhli z pod
svých košil z plechu vyrobené německé válečné kříže, zavěšené na kožených řemíncích.
„Chlapci, chlapci,“ řekl Robin vyčítavým hlasem, „vy chcete za každou cenu přivolat malér. Slíbili jste, že
s tím přestanete a zatím… Pochopte, že tím sobě a skautům děláte nedobrou službu. Kdokoliv to u vás uvidí tak
řekne, že propagujete fašismus. A propagace fašismu je trestné. Fašisté popravili desítky skautů, tisíce antifašistů
a zavinili smrt milionů lidí na celém světě. A vy si pověsíte na krk pochybný kříž a to jste v junáckém kroji
s domovenkou a číslem oddílu!“ Nikdo jsme ani nedutali. Makalúzo s Jarkem hleděli zaraženě do podlahy vagónu.
„Tak co, hoši, jak se s tím vypořádáte?“ zeptal se jich Robin stále ještě mírným hlasem.
Po dalších několika vteřinách ticha se Makalúzo s Jarkem na sebe pokradmu podívali, potom si s velkým
přemáháním přetáhli řemínky přes hlavu a hodili válečné kříže do nádoby na odpadky umístěné pod oknem. Nechápal jsem je. Vždyť jim to přece Robin jasně vysvětlil. Proč tedy ta jejich nechuť zbavit se toho škváru.
„Tak je to správné,“ řekl Robin a odešel s Karlem do přední části vagónu. Celou záležitost tím pokládal za
vyřízenou. Arzen oba provinilce zavolal k sobě a rozsadil je mezi zbývající Lišáky. Naše družina se tím pádem
začala zabývat svým problémem: tajemným zmizením a ještě tajemnějším znovu objevením oddílového lana.
„Dávejte všichni bacha,“ vyzval nás Jeff. „Taky Clonař…“ Clonař u okna pumpoval vědomosti do našeho
dalšího nového člena Vladislava. Jel s námi na svoji první výpravu, stejně jako jeho brácha Ladislav, který byl
zařazen k Lišákům. Nejen, že se oba jmenovali skoro stejně, ale byli jednovaječnými dvojčaty a tím pádem si byli
k nerozeznání podobni. Jejich jména a podobu jsme si pletli ještě dlouho potom, co se našemu vydráckému dvojčeti
začalo říkat Dvojče a lišáckému dvojčeti Ořech. Když Clonař zaslechl svoji přezdívku, podíval se tázavě na Jeffa.
„Tak dávejte bacha!“ opakoval větu Jeff. Vytáhl z kapsy důležitě list popsaného papíru a pokračoval: „Lano
zmizelo z klubovny někdy v květnu až červnu. Nevíme to přesně, ale určitě to bylo před táborem. Z kroniky jsem
si vypsal sled událostí, jak šly v té době po sobě. Na výpravu do Strže strachu začátkem května s námi nejel Pátek,
který se odstěhoval z města, zatímco my jsme byli na výpravě. Barry, Kytlica a Kupčák byli z výpravy posláni
předčasně domů. Lano jsme měli na výpravě a do klubovny jsme ho v pořádku vrátili ještě v neděli večer.“
„Tím chceš naznačit, že tihle čtyři lano nemohli ukrást?“ zeptal se Samuraj.
„Pátek určitě ne, protože ten už byl pryč z našeho města v neděli večer. Ale Barry s partou se nám vloupali
v následujícím týdnu do klubovny, když jim cestu dovnitř připravil pootevřeným oknem jejich špión Bob - Bohuš
11
Závora - který se mezi nás vetřel. Zdemolovali klubovnu a mohli ukrást i lano. Když jsme potom klubovnu po
jejich vpádu uklízeli, nikoho nenapadlo, že v té době asi zmizelo lano.“
„A o prázdninách, když mě a Pavla hodili do jámy na Území, projevili vzápětí účinnou lítost tím, že nám hodili
lano do jámy? To tím chceš naznačit? To je hloupost.“ řekl jsem.
„To by Barry neudělal!“ podpořil mě Flint. Nikdo z naší družiny tomu nevěřil.
„Dobře. Nevypadá to na to,“ připustil Jeff. „Ale jedna z variant řešení by to mohla být.“
„Nevěřím tomu.“ trval jsem na svém tvrdošíjně.
„Dobře. Tak je to jen teoretická možnost.“ Nedal se Jeff. Dál jsem mu už neodporoval a nechal jej mluvit. Jeff
pokračoval: „Po výpravě do Strže nepřišli do oddílu, a vůbec přestali chodit, Kiliman od nás a Radek od Rysů.
Svůj odchod oddílu nijak nevysvětlili. Kiliman se prostě z nevysvětlitelných důvodů vypařil a o Radkovi jsme se
domnívali, že se urazil kvůli té vodě ve Strži strachu. Potom byl od Lišáků vyloučen Kodžak kvůli průšvihu se
vzduchovkou a o něco později odešel bez vysvětlení i Babočka. Vili Kamper nepřišel po táboře, což jsme předpokládali, když se na táboře ukázalo, že na členství v našem oddíle prostě nemá. Ti všichni se nám mohli krádeží
lana za svůj odchod z oddílu pomstít. Takže seznam podezřelých v případu LANA je následující: Barry, Kupčák,
Kytlica, Bob, Radek, Kiliman a Vili.“
„Připiš si do seznamu ještě Jirku a Tondu,“ řekl jsem.
„Kdo to je?“ divil se Jeff.
„No přece ti dva nováčci, kteří byli svědky Kodžakova parádního výstřelu z okna klubovny na rozbíječe oken,“
řekl jsem.
„Ti to nemohli udělat,“ řekl Jeff zamyšleně.
„A proč ne?“ zeptal se Samuraj. „Nevíme přece, kdy přesně lano z klubovny zmizelo. Pokud by lano po
Barryho nájezdu v klubovně ještě bylo, mohli Jirka s Tondou využít zmatku kolem postřeleného Navrátila a lano
ukrást. Od toho výstřelu se přece v klubovně už neukázali.“
„Tak dobře,“ připustil Jeff jeho námitku a trochu váhavě oba do seznamu připsal.
„Devět podezřelých,“ řekl Samuraj. „Jak si ale představuješ, že budeme provádět vyšetřování? Přece je nemůžeme vyslýchat, jako na policii. To bychom u Barryho a jeho party moc nepořídili.“
„Akorát bychom si navzájem vrazili pár facek,“ odtušil jsem.
„Jak to provedeme, ještě nevím,“ přiznal Jeff,“ ale může se z toho vyvinout docela slušné pátráníčko.“
Jeffovo nadšení jsem, na rozdíl od ostatních, nesílel.
Při dalších úvahách a návrzích nám cesta utekla jako voda. Než jsme se nadáli, vystupovali jsme v Mostech.
U sousedního vagónu zarachotilo několik klik-klaků. Robin se pohoršeně obrátil tím směrem, aby zjistil, který
zloduch od nás si to dovolil, když jsme se všichni dobrovolně zavázali, že na oddílové podniky klik-klak nebudeme
brát. Vzápětí si ale ulehčeně oddechl. Klik-klakem se oháněli tři kluci ze slupiny výletníků, kteří vystoupili z vlaku
společně s námi.
„Mohli bychom se podívat k naší kamenné mohyle, kterou jsme postavili na květnové výpravě do Strže strachu,“ navrhl Karel Robinovi kousek za nádražím.
„To chceš jít odtud až do Strže strachu?“ lekali se někteří kluci, kteří jeho návrh zaslechli. „Vždyť jdeme na
Skalku.“
„Až do Strže nemusíme,“ vysvětloval Karel, „to bychom si fakt zašli. Ale mohyla je postavená na louce jen
kousek bokem od našeho směru, kterým dnes půjdeme. Vzpomeňte si. Tehdy jsme ze Strže běželi směrem na
Skalku. Takže mohyla stojí, jak už jsem řekl, téměř na naší dnešní trase Mosty - Skalka.“
„Dobře zastavíme se tam,“ rozhodl Robin. Potom všem nováčkům vysvětlil historii naší kamenné mohyly.
Mohylu jsme postavili na počest prvního výročí založení oddílu. Vždy, když půjdeme kolem, přiložíme na mohylu
kámen. Dokud bude oddíl žít, tak bude mohyla růst. A opačně, dokud bude mohyla růst, bude oddíl žít.
Když jsme asi po hodinovém stoupání konečně došli na louku, zjistili jsme, že kameny z mohyly jsou rozházeny v širokém okruhu kolem a půda pod mohylou je rozryta téměř do půlmetrové hloubky.
9. DRUŽINOVÝ OLYMPIJSKÝ DESETIBOJ
Bylo to zvláštní. Vypadalo to, jako by tu někdo hledal zakopaný poklad, nebo co. Robin na to řekl: „To je
divné! Komu ta hromada kamení tady mohla vadit?“
„Postavíme mohylu znovu.“ navrhl nadšeně Vasil. Ostatní jsme byli pro. Shodili jsme se zad rance na zem a
ani ne za čtvrt hodiny byly kameny narovnány do úhledné hromady, dá-li se o hromadě kamení prohlásit, že je
úhledná. Ale mně se úhledná zdála. Naše mohyla měla svou kamennou krásu.
„Když už jsme tady,“ řekl Robin, „tak už tu chvíli zůstaneme.“
Zavedl nás na dolní rovnou část louky, kde jsme si teprve uložili své torny a převlékli se z krojů do sportovního.
Někdo si na sebe navlékl tepláky, někdo zůstal v trenýrkách. Zkušení skauti se svlékli do plavek, aby si ještě trochu
připekli svá těla na podzimním sluníčku.
Zatímco větší část oddílu využila přestávky ke svačině, pár kluků s Robinem a Karlem začali připravovat na
opačné straně dolní části louky, jakousi tajemnou závodní trať.
12
„Co to bude?“ začali jsme se o trať postupně zajímat.
„Až to dostavíme, tak to vysvětlím všem. Ať to nemusím vykládat každému zvlášť,“ odbyl nás Robin a dál se věnoval zatloukání kolíků, na něž Karel upevňoval čtvrtky výkresů s nějakými
nápisy.
„Skoky po levé noze,“ slabikoval Bráška u jedné tabulky.
Četl pracně, jako by chodil přinejmenším teprve do první třídy.
Oba s Flintem jsme se mu za to pošklebovali.
Nakonec byla na louce vytvořena padesátimetrová trať. Každých pět metrů od startu byl zaražen, jak už jsem řekl, do země
kolík s cedulkou a nějakým heslem. Než nám Robin vysvětlil pravidla, celou trať jsme si prošli. Teprve pak Robin řekl:
„V tomto skautském roce dnešním dnem začínáme první ročník tak zvaného Družinového olympijského desetiboje. Zkráceně
DéÓDé. Každý měsíc uskutečníme jeden závod. V závodech bude
obodováno vždy jen prvních šest závodníků. Za první místo je 7
bodů, za druhé 5, za třetí 4, atd., podobně jako jsou bodování sportovci na olympiádách. Jinak naše závody nemají se skutečnou
olympiádou nic společného.
Body z jednotlivých závodů budou připočítávány jak jednotlivcům, tak i družinám. Kdo získá nejvíc bodů, tak pochopitelně,
vyhraje. Dnešní závod se jmenuje džungle. Proč džungle, když jsme na louce, která džungli vůbec nepřipomíná?
Tak jak musí zvířata v džungli prokázat svoji rychlost a postřeh, aby si uhájila život, nebo naopak aby něco ulovila,
tak i vy budete muset prokázat svoji rychlost a postřeh právě na této trati. Vždy po pěti metrech změníte způsob
svého běhu. Jak máte běžet, nebo co zrovna máte udělat, je napsáno na listech připevněných na kolících. Čas budu
měřit na stopkách. A teď se ptejte na to, čemu nerozumíte.“
Dotazu bylo, jako vždy, mnoho. Některé byly zbytečné, protože tazatel nedával pozor, jinak by se nemusel
ptát, jiné dotazy byly na místě. Míček brankou se mohl prostrkat jen zepředu. Pokud jsme se na poprvé netrefili,
museli jsme branku objet a míček jí teprve prostrčit. Po splnění úkolu odhodil závodník hůlku a hopsal bokem dál.
Tyčku a míček vrátil na dvacátý metr rozhodčí, tedy Karel, nebo někdo určený z družiny, která zrovna nezávodila.
Při vhazování míčku do kruhu, pokud se soutěžící netrefil, si musel pro míček ale doběhnout sám. Tím ztrácel
drahocenné vteřiny.
Většina nerozuměla pohybu na čtyřicátém metru: po čtyřech, břichem nahoru, hlavou k cíli. Karel to raději
předvedl a pak už to bylo každému jasné. Potom jsme střihem losovali (kámen, nůžky, papír), která družina začne.
Zástupcům družin, za nás bráška, za Rysy Jirka a za Lišáky Ferda, se podařil rekord v losování, když třináctkrát
za sebou, všichni tři vždy udělali stejnou figuru. Něco nevídaného! Už jsme mysleli, že se nerozlosujeme. Teprve
na čtrnáctý pokus prohrál Bráška, takže jsme začínali, a patnáctý pokus rozhodl, že Rysi nastoupí hned po nás.
Bráška začal pofňukávat, že prohrál, ale Samuraj ho utěšoval: „Nebreč, někdo začít musí. To ještě neznamená,
že jsme prohráli celý závod.“
Bráška si protřel špinavou rukou uslzené oči. Slzy si i se špínou krásně rozmazal po obličeji.
„A můžeš hned nastoupit jako první!“ houkl jsem na něho. Byl tak zpitomělý, že si bez jediného slůvka odporu
lehl podle předpisu na start do trávy.
Karel ho odstartoval, Robin měřil čas v cíli.
Kotoul dopředu mu vyšel trochu šejdrem, ale zvládl ho, chvíli mu trvalo, než si uvědomil, která noha je levá a
která pravá. Míček klackem prošťouchal brankou po nemožně úporném zápolení a pak se dalším míčkem trefil do
kruhu až napotřetí. Přitom mu míček nikdo, jak bylo v pravidlech stanoveno, nepodával. Musel si ho podat sám a
čas běžel. Měl čas přes jednu minutu. No hrůza!
Opět se mu zaleskly v očích slzy.
„Neřvi,“ řekl jsem mu, „vždyť jsi první!“
„Cože?“ vyjekl radostně a teprve za chvilku mu to došlo. „No jo - to ale ještě neběželi ostatní.“ Znovu z toho
byl nešťastný jako šafářův dvoreček.
Závod pro naši družinu nedopadl nejlépe, ale zase jsme si tak špatně nevedli. Karel ohlásil výsledky:
1.
Arzen
(L)
7 bodů
2.
Štika
(R)
5 bodů
3.
Samuraj
(V)
4 body
4.
Pavouk
(R)
3 body
5.
Šeda
(V)
2 body
6.
Pinďa
(L)
1 bod
13
Ve výsledné tabulce jsme výsledky zaznamenali takto: v prvním sloupci pořadí, v druhém jméno družiny, ve
třetím počet 1. míst, ve čtvrtém počet 2. míst, v pátém počet 3. míst atd., a konečně v posledním sloupci celkový
počet bodů. Tabulka umístění družin vypadala tedy takto:
Na louce u mohyly jsme nakonec zůstali až do pozdního odpoledne a na Skalku jsme už nedošli. Na vlak jsme
Tabulka DOD po 1. kole - džungle:
1. Lišáci
2. Rysi
3. Vydry
1
0
0
0
1
0
0
0
1
0
1
0
0
0
1
1
0
0
8
8
6
se vraceli opět plni dojmů, o kterých jsme si povídali ještě za jízdy vlakem. Po chvíli v hloučku Lišáků nastal
nějaký divný šum. Když jsme pátrali po příčině, zjistili jsme, že nováček, kterému na dnešní výpravě začali Lišáci
říkat, nevím proč, Pirát, pláče.
„Co se stalo, Arzene?“ zeptal se Robin rádce Lišáků.
„Pirát zapomněl na Mohylý louce hodinky.“
„Byly to úplně nové hodinky,“ naříkal Pirát, „Měl jsem je poprvé na ruce. Táta mě zabije.“
Na Robinovi bylo znát, že s Pirátem soucítí, ale nevěděl, jak by se mu honem dalo pomoci. „Třeba to nebude
tak zlé,“ konejšil ho.
„Jo, to neznáš mého otce.“ naříkal Pirát a z očí mu tekly slzy jako hrách. „To bude výprask!“
„Neboj se, půjdu s tebou a promluvím s tvými rodiči. Uvidíš, že to dobře dopadne.“ snažil se ho Robin utišit.
Ale Pirátovi trvalo ještě dlouho, než se trochu uklidnil. Jeho tatík musí být pěkný metr, když ho to tak vzalo.
Pár lidí, kteří jsme bydleli poblíž, jsme Piráta z vlaku doprovodili až k jeho domu. Pirátův tatínek se mračil
jako čert, když mu Robin říkal, co se Pirátovi přihodilo. Celým svým vzezřením dával najevo, že syna vychovává
přísně silou svých pěstí. To Robina natolik zmátlo, že Pirátovu otci slíbil, že z peněz, které nám zbyly v oddílové
pokladně z tábora, mu koupíme, třeba na Vánoce, nové hodinky. Pirátův otec na to neřekl ani á ani bé, ale Pirát
tentokrát výprasku unikl.
10. ZLODĚJ LAHVÍ
Od začátku školního roku obnovila ve městě svoji činnost roznášková služba. Mléko a rohlíky ráno roznášela
až do bytu. Tedy za dveře bytu. Večer byly dány prázdné láhve za dveře a ráno byly službou vyměněny za plné.
Také i Čermákům nosila roznášková služba ráno dva litry mléka.
Někdy ke konci září, našla Pavlova maminka za dveřmi správně dvě plné láhve mléka. Pod jednou z láhví byl
položen lístek se vzkazem:
Opět jste zapomněli dát za dveře prázdné láhve. Je to už potřetí. Vyrovnáme se u placení začátkem října. S.
„Pavle na co myslíš?“ zlobila se maminka na syna a strčila mu do ruky lístek. Pavel si ho přečetl a zamyslel
se. Po chvíli se rozhořčeně ohradil:
„Ale mami, já tam ty láhve dal. Stoprocentně. Včera mi zrovna jedna vypadla z ruky, ale naštěstí spadla na
rohožku a nerozbila se.“
„No ano!“ vzpomněla si maminka. „Že by někdo z domu ty lahve kradl? To je mrzuté! Ale kdo? Sousedi?
S těmi se dobře známe. Ty dvě koruny by jim nestály za tu ostudu, kdyby je někdo přistihl. Mlékařka asi také ne.
Bude to někdo z děcek. Asi od Svrčků. To jsou pěkní grázlíci!“
Pavel horečně uvažoval. Svrčkovi kluci asi těžko. Jsou to sice sígři, schopni provádět všelijaké lumpárny, ale
zlodějnu snad ne. Nebo ano? Co si takhle počíhat na zloděje za dveřmi? Služba chodí kolem půl sedmé. Když dá
láhev za dveře v šest ráno a počká za dveřmi do příchodu mlékařky, zbude zlodějům jen půlhodina, ve které mohou
láhve sebrat. Mohl by je tak přistihnout přímo při činu.
Ráno se Pavel nechal vzbudit před šestou hodinou, v šest dal láhve za dveře a zůstal za nimi stát. Tři dny se
nedělo nic. Vše bylo v pořádku. Čtvrtý den dala jeho maminka láhve za dveře už večer a ráno měli u mléka opět
vzkaz, že zapomněli nechat na chodbě prázdné láhve. To dokazovalo, že zloděj chodí pro láhve buď pozdě v noci,
nebo ráno ještě před šestou hodinou.
V sobotu bylo zase všechno v pořádku a v neděli roznášková služba nechodila.
V pondělí ráno, už o půl šesté, stál Pavel jen tak v pyžamu a pantoflích za dveřmi, ucho přitisknuté ke dveřím.
Těsně před šestou se na temné chodbě ozvaly opatrné, tiché kroky a vzápětí funění za dveřmi. Není se co divit,
myslel si Pavel, čtvrté patro je čtvrté patro. Chvíli počkal, jestli budou kroky a funění pokračovat do dalšího patra,
ale kroky se zastavily u jejich dveří. Mlékařka to není, napadlo Pavla. Ta by se nedrápala s mlékem po schodech,
ale přijela by výtahem. Takže to může být jenom zloděj. Srdce se mu rozčílením rozbušilo. Dále nečekal a prudce
otevřel dveře.
Venku, a tedy i na schodech, byla už v tuto roční dobu tma, takže Pavel viděl jenom nezřetelnou temnou
postavu běžící o překot dolů po schodech. Horečně hledal na zdi vypínač. Když světlo ozářilo schody, zahlédl na
chvilku, než mu zloděj zmizel z výhledu o patro níž, asi patnáctiletého zrzavého kluka. Láhve u dveří nebyly.
14
„Zloděj!“ vykřikl na celý dům a dal se do pronásledování zrzka. Pantofle mu spadly hned na prvních schodech,
ale nedbal toho. Běžel dál. Zrzek upaloval, jako by mu šlo o život. Měl stále před Pavlem náskok jednoho patra a
nezdálo se, že by se vzdálenost mezi nimi zkracovala. Kromě dusotu dvou párů nohou na schodech, byl dům
mrtvolně tichý.
Když Pavel doběhl do přízemí tak zjistil, zrzavý zloděj neběžel ven, ale že zmizel ve sklepě! V tom fofru se
Pavel ani neměl čas podivovat nad tím, proč zloděj vběhl zrovna do sklepa a proč nevyběhl na ulici, kde mohl
rychleji zmizet. Pochopil to až o pár vteřin později. Sklepní chodbou k němu dolehl zvuk rozbíjeného skla. Pavel
doběhl až do ústí sklepní chodby a zde se zastavil. Dál nemohl, pokud si nechtěl pořezat bosé nohy. Na podlaze
se válely skleněné střepy. Zrzek zřejmě rozbil obě láhve, aby si tak zajistil ústup.
Ve tmě sklepa bylo ticho. Až z toho šla hrůza. Nedalo se odhadnout, zdali zloděj proběhl sklepní chodbou do
sousedního domu, nebo jestli se někde ukrývá ve tmě. Rychle se vrátil do přízemí a postupně vyběhl zadními i
předními vchodovými dveřmi před dům v naději, že zrzka ještě někde zahlédne. Ale toho už nikde neviděl. Jako
by se po něm slehla zem. Zmizel.
„Převezl mě, mizera,“ líčil nám Pavel celou příhodu na družinovce. „A ani nevím, kdo to je. V životě jsem ho
neviděl. Takovou zrzavou palici bych si musel pamatovat.“
„Teď si vzpomínám, že se nám taky ztratily láhve,“ vzpomněl si Clonař. „Asi před dvěma týdny. Úplně stejným
způsobem. Večer jsme je dali za dveře a ráno byly pryč.“
„Kdo to mohl být?“ přemýšlel Samuraj. „Znáte někdo z vašeho okolí nějakého zrzka?“
Všichni jsme zapnuli svoje mozkové závity naplno. Vzpomněl si Jeff. „Já jednoho znám. Bydlí v našem sousedství. Všichni v okolí mu prostě přezdívají Zrzek. Je asi takhle velký.“ Naznačil rukou výšku Zrzka.
„Ten můj byl větší,“ řekl Pavel.
„Až půjdeme z družinovky, tak ti ho ukážu.“
„Můžeme tam jít hned,“ rozhodl Samuraj. „Stejně mám program družinovky připravený mimo klubovnu.“
Přečetli jsme si doplňky, které pro všechny družiny psal na každou novou družinovku Robin. Doplňky obsahovaly vždy několik úkolů pro družiny, které mimo svůj program musely splnit, nebo zajistit. A protože dnes jsme
nemuseli zajišťovat nic, mohli jsme jít hned ven.
K Jeffovu domu jsme došli asi za dvacet minut a měli jsme štěstí. Kolem domu se ještě s houfem stejně starých
dětí, proháněl pihovatý kluk, s vlasy nádherně rezavými.
„To není on.“ řekl Pavel.
„Určitě?“ zeptal se Samuraj.
„Určitě. Ten, který byl v našem domě, byl vyšší a měl delší vlasy. A taky byl starší. Nejmíň o dva roky.“
„Škoda,“ řekl Jeff. Tím nám naše horká stopa rychle vychladla. Jiného zrzka nikdo z nás neznal.
„Nezbývá, než se zeptat ostatních kluků v oddíle,“ mínil Samuraj. Zeptali jsme se hned na další oddílovce.
Někteří kluci znali Zrzka od Jeffova domu, ostatní neznali žádného.
„Bude asi z některé jiné části města,“ řekl Jeff. „Ta jeho zrzavá hlava je výrazné poznávací znamení. Ve svém
rajónu musí být znám jako falešný pětník, a tak chodí na lup do jiných čtvrtí.“
Z debaty vyplynulo, že ztráty prázdných lahví od mléka byly zaznamenány i u dalších našich členů. Jára a
Bambus od Rysů, kteří dojížděli ze sousedního města, prohlásili, že u nich také pracuje roznášková služba, ale že
se zatím nikde nic neztratilo. Alespoň o ničem podobném neslyšeli.
Potom se ozval Pinďa. Malý postavou, ale velký duchem, jak rád o sobě tvrdil. Bydlel sice na sídlišti, jako
většina z nás, ale protože měl pamatováka na cizí jazyky, chodil skoro přes celé město do jazykové školy. Už od
páté třídy.
„Tak mě napadlo,“ začal rozvážně,“ jestli do toho nejsou náhodou zapleteni dva kluci z naší třídy. Říkají si
Pukrle a Vejr. Ještě loni byli téměř na špici třídy, letos začínají ztrácet dech. Začali kouřit, na školním výletě před
prázdninami se namazali. A jsou v poslední době pořád při penězích. Jenže - ani jeden z nich není zrzavý.“
„Ti to asi nebudou,“ mínil Jeff. „Kluci se dobře učí, tak do nich rodiče vráží prachy za známky. Z této stopy
taky nic nebude.“
Pinďa pokrčil rameny. „Jen mě to tak napadlo - no.“
Pak přišli Robin, Lexa a Karel a začala oddílovka.
Skončil první měsíc naší oddílové činnosti. Ani se mi nechtělo věřit, že už je měsíc pryč. Robin vyhlásil umístění jednotlivců v oddílovém bodování za září. Umístil jsem se na 5. místě, Pavel na třináctém. Všichni jsme od
Karla dostali malý lísteček, na kterém byl napsán náš výkon v příslušném měsíci. Tedy tentokrát za září. Lístečky
jsme si nalepili do svých junáckých deníků neboli pracáků. Kolik kdo získal v září bodů, dostal od Karla přesně
tolik dinů. Tak jsme říkali našemu oddílovému platidlu. Už na táboře nám Robin vysvětlil, na co oddílové platidlo
bude.
„Za diny si budete moci koupit oddílový časopis, který si budeme od září vydávat, oddílové nálepky, junáckou
stezku, případně metodické listy ze skautské praxe, které budou také postupně vydávány.“
Pavel si koupil hned stezku, já měl stezku už z tábora a všichni jsme se těšili na příští týden, kdy mělo vyjít
první číslo oddílového časopisu a první oddílové nálepky.
15
Pavel zloděje zřejmě dokonale vyplašil, protože v sobotu a v pondělí ráno nepřišel. Číhal na něho za dveřmi
marně.
11. PRVNÍ HLÍDKA
V pondělí odpoledne, když jsem se vrátil ze školy, našel jsem ve schránce na dopisy, lístek se vzkazem od
Jeffa.
Jestli můžeš, přijď sám dnes odpoledne v pět hodin ke klubovně. Nikomu nic neříkej. Akce FLAŠKY. Jeff.
Na štěstí jsem neměl problém s učením a tím pádem jsem neměl ani doma problém s rodiči kvůli častým
odchodům do oddílu. Také i dnes nic nenamítali, když jsem prohlásil, že musím mimo plán být v pět hodin v
klubovně. Říkal jsem to mamince v okamžiku, když Bráška nebyl poblíž, aby nechtěl jít se mnou, když jsem měl
přijít za Jeffem sám a nikomu jsem neměl nic říkat. Cestou jsem se chvíli rozhodoval, jestli se mám zastavit pro
Flinta, když ale Jeff podtrhl slova: nikomu nic neříkej, tak jsem od toho upustil.
Na lavičce před domem u klubovny už seděli Pavel a Jeff.
„Tak jsem tady,“ ohlásil jsem se. „Přijde ještě někdo další?“
„Nepřijde,“ odpověděl Jeff. „Pozval jsem jenom vás dva.“
„Jenom nás dva?“ divil jsem se. „Takže ostatním klukům nic neřekneme?“
„Ale ano, řekneme, ale až na družinovce.“
„Dobře, tak o co jde? Povídej.“ vybídl jsem ho.
„V neděli jsem musel s rodiči na návštěvu k tetičce. Bydlí na Solci. Poblíž šachty. Určitě to tam znáte.“
„Já moc ne,“ přiznal Pavel.
„To je jedno. Zkrátka od tetičky jsem se dozvěděl, že jí také někdo krade láhve na mléko. Už se to stalo celkem
pětkrát. A probíhalo to stejně jako u vás, Pavle. Akorát s tím rozdílem, že lahve mizely vždy jen v úterý ráno.
Jindy ne. Pětkrát po sobě v úterý ráno našla tetička za dveřmi u mléka vzkaz od roznáškové služby, že zapomněla
dát za dveře prázdné láhve.“
„No a? Co z toho plyne?“
„Zloděj krade na Solci láhve z nějakých důvodů jenom jednou týdně. Buď už v pondělí večer, nebo v úterý
ráno. Stalo se tak už pětkrát po sobě. Z toho se dá předpokládat, že přijde krást i tentokrát z pondělí na úterý. U
tety by na lupiče šla políčit past. Museli bychom tam ale přespat. Zítra je úterý, takže by se jednalo už o tuto noc.
S tetičkou jsem se domluvil a doma taky. Tak co říkáte?“
„Ty myslíš, že tam krade náš Zrzek?“ zeptal jsem se.
„To nevím. Jen mám takové tušení…“
Chvíli jsem nad tím uvažoval. „Mě naši možná pustí,“ řekl jsem opatrně. „Mohlo by to být docela bezva dobrodružství. A ty, Pavle?“
Pavel pokrčil rameny. „Šel bych rád, ale nevím.“
„Zajdu s tebou k vašim,“ nabídl se Jeff. „Určitě je přesvědčíme. Takže teď rozchod. Sraz u zastávky autobusu
už za hodinu. Linka jede v sedm. “
„Nepřizveme k tomu i ostatní kluky z naší družiny?“ zeptal jsem se Jeffa.
„Ne.“ řekl Jeff rozhodně. „S tetičkou jsem dojednal jenom tři. Kdyby nás tam přišlo z ničeho nic najednou
třeba deset, nevím, co by na to řekla.“
„Jenže,“ namítl zase Pavel, „jestli tam zůstaneme až do rána, tak budeme muset odtamtud jít přímo do školy.“
„A pěkně nevyspalí!“ dodal jsem. Začínal jsem vidět naši výpravu na Solcu v černých barvách.
Jeff se poškrábal rozpačitě na hlavě.
„Tebe maminka pustí,“ řekl jsem Jeffovi, „protože jdeš k tetičce. Ale my dva jdeme k někomu úplně cizímu.“
V tu chvíli jsem si už nedával vůbec žádnou naději.
„Tak to alespoň zkuste. Sraz je v těch sedm u autobusu, jak už jsem řekl. A pokud vás doma nepustí, tak se to
pokusím nějak zvládnout sám.“
Oba naši rodičové, Pavlovi i naši, se dlouho zdráhali nás na noc pustit. To přespání u Jeffovy tetičky se jim
zdálo podezřelé. Nakonec jsme je umluvili alespoň do devíti, kdy odjíždí ze Solce poslední autobus. Oba dva jsme
museli přísahat, že dáme jeden na druhého pozor.
Všichni tři jsme se tedy sešli na zastávce autobusu a během jízdy nás Jeff seznámil se svým plánem. Dům
s bytem tetičky byl dvoupatrový. Byl to vlastně dvojdům se schodištěm po levé i pravé straně. Do bytů se vcházelo
přímo z pavlače v prvním a druhém patře. Přes pavlače byly navzájem propojeny, takže se dalo přejít z jednoho
schodiště na druhé. Jeffova tetička bydlela v prvním patře. Když jsme vyšli ze schodiště na pavlač, ukázal nám
Jeff dveře s kukátkem na levé straně pavlače.
„Tuto místnost používá tetička jako skladiště harampádí. Zde se schováme a přes kukátko budeme mít přehled
přes celou pavlač.“ Odemkl místnost. Bylo tu bez ladu a skladu narovnáno kde co, ale ještě tu zbylo dost místa pro
naše hlídací stanoviště.
„Podobná místnost je i na druhé straně pavlače,“ řekl Jeff. „Ta patří nějakému nájemníkovi ze sousedního
vchodu. Tetička má dveře asi uprostřed pavlače. Odtud budeme mít přehled nejen po celé pavlači a budeme vidět
16
i na láhve u jejich dveří. Na pavlači svítí jediné světlo, kousek od dveří tetiččina bytu. Dveře z pavlače na sousední
schodiště jsou stále zamčené. Všichni nájemníci tohoto patra používají schodiště, kterým jsme přišli. Takže zloděj
se může dostat na pavlač jedině schodištěm kolem nás. A až se zmocní flašky a bude chtít zmizet, snadno mu
přehradíme ústupovou cestu.“
„Pokud nemá klíče od sousedního schodiště.“ namítl jsem.
„To asi těžko. To by musel být tady z tohoto domu.“ odrazil mě Jeff. „V pozorování pavlače se budete střídat.
Vy dva budete hlídat až do devíti hodin a jestli se do té doby nic nestane, tak od devíti převezmu hlídku po vás a
vy můžete odklusat na autobus. Schody jsou dřevěné, a jak jste sami zjistili, děsně vržou. Nedá se po nich potichu
projít. A vrzání schodů by mě probudilo, kdybych náhodou usnul.“
Nejdříve jsme vyzkoušeli dveře u sousedního schodiště. Opravdu byly zamčené. Teprve potom Jeff zazvonil
na tetičku.
Tetička nás přivítala s úsměvem, čajem a buchtou. Když jsme ji sbodli, dala za dveře láhev na mléko a vypakovala nás z bytu. Očividně se chystala jít na kutě.
„Tak brzo?“ zeptal se potichu Pavel Jeffa.
„Každý den chodí spát o půl osmé.“ Jeff také šeptal. „A dnes kvůli nám už přetahuje.“
Zavřeli jsme se do hlídkové komory. Vedlo sem jen jedno okno s výhledem do dvora. Z pavlače nemohlo být
přes okno dovnitř vidět, i kdyby se případný zvědavec naklonil přes zábradlí pavlače co nejdál do dvora.
Mezitím se venku už setmělo natolik, že jsme si museli svítit baterkami. Žárovka v místnosti jaksi stávkovala
a nevydala ani blik. Jeff znovu zkontroloval dveře na sousední schodiště, zdali jsou pořád zamčené a rozsvítil
světlo na pavlači. Všichni tři jsme si vyzkoušeli, jestli dobře vidíme na celou pavlač, hlavně na láhev a teprve,
když jsme se ujistili, že je všechno v pořádku, rozlosovali jsme si s Pavlem pořadí hlídek. Já jsem prohrál, takže
jsem začínal. Pavel si sedl na rozvrzanou židli a Jeff se zasoukal do spacáku ve slepé víře, že se do devíti trochu
prospí. S hlídáním to šlo, s Jeffovým spánkem ne. Pořád se převaloval ze strany na stranu a hlasitě hekal a funěl.
Jeho spánek byl v nedohlednu.
Asi za půl hodiny se ozvaly na schodech kroky. Rázné a pravidelné. Dřevěné schody při každém došlapu vrzaly
jako o závod. Jeff to nevydržel, vylezl ze spacáku a odstrčil mě od špehýrky. Kroky směřovaly na naši pavlač.
„To je tetiččin soused Voháňka,“ řekl Jeff zklamaně, když uviděl sousedovu postavu ve špehýrce. „Ten to asi
nebude.“ Odstoupil od dveří.
Znovu jsem přiložil oko ke kukátku. Zahlédl jsem už jenom část mužova těla mizejícího ve dveřích bližších
k našemu stanovišti. Dveře zaklaply a bylo ticho. Láhev stála netknuta na svém místě. Jeff zalezl znovu do spacáku.
Pak se dlouho nic nedělo. Minuty se nekonečně vlekly, všude bylo ticho. Jeff rozčílením nespal a mě ticho
uspávalo. Pavel, který měl službu u špehýrky, si posvítil na svoje hodinky a potom se obrátil k nám. Na chvíli
nechal prostor pavlače nestřežen.
„Za čtvrt hodiny budeme muset končit, Šedo,“ šeptal.
Probral jsem se z mikrospánku. „Děje se něco?“
„Nic.“ odvětil Pavel a přiložil oko ke kukátku. Vzápětí vykřikl: „Do pytle! Teď tam přece ještě byla!“
Jeff vyletěl ze spacáku, jako by ho něco píchlo, odstrčil Pavla od dveří a prudce je otevřel. Světlo na pavlači
ho bolestně píchlo do očí. Láhev byla pryč. Zmizela!
„Jak je to možné?“ divil se Pavel. „Vždyť to byla jen vteřinka…“
„Buď zticha! Ticho!“ zarazil ho Jeff. Nastražili jsme uši. Nic! Všude panovalo ticho. Potom se Jeff rozběhl ke
dveřím schodiště na protilehlé straně pavlače. Byly zamčené. Zazvonili jsme u tetičky. Chvíli trvalo, než nám
otevřela. Dušovala se, že už spala. Na láhev ani nesáhla.
Bylo to k vzteku. Láhev byla pryč a zloděj taky. V okamžiku, kdy se Pavel odvrátil na chviličku od kukátka,
láhev zmizela. Náhoda si s námi nepěkně zahrála. Já to vždycky tvrdil, že náhoda je prevít.
„Jak to mohl stihnout za tak krátkou dobu?“ divil se Pavel. „To mi nejde do palice.“
„Můžeme to zabalit.“ řekl otráveně Jeff. „Teď už jsme tady zbyteční. Půjdu s vámi, když nám za chvíli jede
ten poslední autobus. Vyspím se raději doma.“
Ve chvatu jsme zamkli komoru a uháněli jsme na zastávku. Doběhli jsme k autobusu na poslední chvíli. Všichni
už byli nastoupeni. Naštěstí nás řidič uviděl a počkal na nás.
Autobus byl poloprázdný. Horníci z odpoledních směn už byli doma. Jelo jen několik dospěláků a dva asi
patnáctiletí kluci. Seděli každý jinde. A protože jsme dobíhali na poslední chvíli, nepoznali jsme, jestli někdo
z nich nasedal na této zastávce. Ještě než zhasnul řidič světlo, tak jsme jednoho z nich poznali. Tedy já a Jeff. Byl
to Kiliman, náš bývalý člen, který v květnu z oddílu bez vysvětlení odešel. Seděl na sedadle blíž do uličky vedle
nějakého muže. Na vršku hlavy měl směšně posazenou čepičku. Vlasy nebylo vidět. Jako by byl ostříhaný dohola.
Takový nesmyslný nápad! Jeho hubená, vyčouhlá postava, byla ještě hubenější, než jak jsem si ji pamatoval
z května.
Také i Kiliman nás musel poznat. Když jsme se k němu blížili, odvrátil tvář k oknu a zahleděl se ven do tmy.
Neodvážili jsme se ho oslovit.
17
12. DOD - STŘELBA ZE VZDUCHOVKY
Kluci z naší družiny měli oči navrch, když jim Jeff na družinovce líčil, jak dopadlo naše večerní pátrání na
Solci po zloději lahví.
„Museli jste chrápat všichni tři,“ smál se nám Clonař. „Vy jste ale Šerloci. Takhle si nechat vyfouknout flašku!
Ještě, že byla prázdná.“
„Jak ale mohla tak rychle zmizet? To je divné.“ řekl jsem. „Po schodech se zloděj nemohl ani připlížit ani
zmizet. Schody vržou až hrůza. Potichu se po nich prostě nedá projít.“
„Kde se tam vzal Kiliman?“ zeptal se Samuraj.
„Možná, že už seděl v autobusu a přijel s ním z krajského města, protože jsme ho neviděli na Solci nastupovat.
Jak už řekl Jeff, když jsme doběhli k autobusu, všichni už byli uvnitř. Vlastně jsme neviděli vůbec nikoho nastupovat.“
V tu chvíli do klubovny vešli Karel a Pinďa od Lišáků.
„Koho jste neviděli nastupovat?“ zeptal se Karel, který zaslechl konec věty. Stručně jsme mu všechno zopakovali.
„Popište mi trochu toho druhého kluka, který seděl v autobusu,“ požádal nás Pinďa.
Ukázalo se, že to nesvedeme. Příliš jsme byli soustředěni na Kilimana. Ten druhý kluk ale zrzavý nebyl. Tím
jsme si byli všichni jistí.
„No co,“ řekl na to Pinďa, „Vejrovský také není zrzavý. Jak už jsem vám minule řekl, mají Vejr a Pukrle pořád
plné kapsy peněz. A teď už chodí za školu docela pravidelně. Zvláštní, že to na ně ještě neprasklo. Ale - počkat.
Teď jsem si vzpomněl. Vejrovský má někde na Solci otce. Původně tam bydleli všichni, ale když se jeho rodiče
rozvedli, odstěhoval se Vejr se svojí matkou na sídliště a Vejrův otec zůstal na Solci. Vejr za ním občas jezdí.“
„Byla by to asi náhoda, kdyby to byl zrovna tvůj spolužák Vejr,“ mínil Samuraj. „jenže není zrzavý. A my
hledáme zrzka. Jsi si jistý, že to byl zrzek, Pavle?“
„Úplně mě zblbnete,“ ohradil se Pavel, „samozřejmě, že zrzavý byl!“
„Pinďo, neškodilo by, kdybys Pavlovi Vejra nenápadně ukázal.“ řekl Karel. Potom se zeptal Pavla: „Ztratily
se vám od té doby, co jsi ho prohnal, potom ještě nějaké láhve?“
„Ne. Číhal jsem na něho ještě několikrát, ale už se neukázal.“
„A také už asi nepřijde,“ mínil Karel. „Pronásledování ho muselo vylekat.“
Tím debatu o velké lahvové loupeži zatím ukončil a vyzval Samuraje, ať zahájí družinovku. Bylo nám divné,
proč Karel s Pinďou přišli na naši družinovku, ale hned po zahajovacím pokřiku nám to vysvětlili. Karel ze skladu
vytáhl vzduchovky, broky a terče a celou naši družinu zavedl na Území, kde vypukl další závod DOD - střelba ze
vzduchovky do terče na vzdálenost deseti metrů.
Obě vzduchovky, které oddíl vlastnil, byly nějaké starší typy. Alespoň jsem ještě takové neviděl.
„Je to vojenská vzduchovka vzor 47,“ poučil nás Karel. „Nenabíjí se zalamováním, jako novější vzory, ale tady
tou pákou vpravo, podobně jako vojenské pušky. Robin je získal kdysi před lety od jednoho tatínka, který pracoval
u vébé.“
Karel a Pinďa měli za úkol dělat nám při střelbě rozhodčí. Stříleli jsme ve dvojicích. Ti co zrovna nebyli na
řadě, roztáčeli v dostatečné vzdálenosti od palebné čáry lasa.
„Pojď trénovat šest základních uzlů,“ řekl jsem Pavlovi, „budeš je potřebovat pro splnění nováčkovské
zkoušky. Tak mi předveď, co ses už naučil.“
Jeden z mnoha bodů nováčkovské zkoušky byla i praktická znalost vázání šesti základních uzlů. Pavel se je
poměrně rychle naučil a také je i teď bez zaváhání uvázal.
„Dobře,“ pochválil jsem ho. „Ještě ti předvedu rychlý způsob jejich vázání. „Mrkni.“ Vzal jsem si od něho laso
a bleskurychle jsem si kolem pasu uvázal dračí smyčku. Pavel vyvalil oči. Zvládl jsem to za nějaké tři vteřiny.
Předvedl jsem mu to ještě jednou pomalu a rozloženě. Než to stačil pochopit, volali na nás kluci, abychom šli
střílet.
Vzduchovka byla pěkně těžká. Ještě že jsme mohli střílet vleže s oporou. První dvě rány byly nástřelné a do
celkového součtu se nezapočítávaly. Bylo to moje štěstí, protože jsem terč trefil příliš vlevo dole. Na další rány
jsem vzal opravu a mířil jsem vpravo nahoru. Moc mi to nepomohlo.
Ránu za ránou jsme oba práskali ze svých vzduchovek. Ke konci střelby, začal Samuraj, který stál přímo za
Pavlem, trochu nervózně poskakovat a když jsme dokončili střelbu a odložili vzduchovky, nevydržel to a rozběhl
se k terčům. Sehnul se k Pavlovu terči a vzápětí radostně zahalekal:
„Do pytle! Úplně jsi rozstřílel střed terče. Honem, Karle, pojď to spočítat!“
Ze sta možných bodů měl Pavel osmdesát osm. Nikdo z nás netušil, že je ve střelbě ze vzduchovky trénován
svým dědečkem na zahradě.
„To je nejvíc,“ řekl Karel. „Zatím jste první. Rysi včera stříleli hůř. Teď ještě, jak budou střílet zítra Lišáci.“
Vrhli jsme se k Pavlovi a uznale ho popleskávali po rameni a zádech. Potom stříleli Jeff a Bráška, ale Pavla
nepřekonali. Jeff si vystřílel druhé místo. Bráška skončil, podobně jako já a Flint v propadlišti poražených. Jenže
já jsem to na rozdíl od bráchy, neobrečel.
18
Ještě večer po družinovce, ukázal Pinďa Pavlovi Vejra. Ani ho nemuseli dlouho hledat. Vejrovský i jeho nerozlučný kámoš Pukrle, popíjeli pivo před restaurací Brno, v puse zapálenou cigaretu. Vůbec jim nevadilo, že
kolem proudí davy lidí do samoobsluhy a že by je někdo ze známých mohl vidět a nahlásit to rodičům.
„Ten vlevo je Vejr,“ řekl Pinďa Pavlovi. Pavel si ho pozorně prohlédl. „Tak co?“ zeptal se po chvíli Pinďa.
„Hm - není to ten, kterého jsem pronásledoval u nás v domě.“
„Dáme si na ně od teďka pozor. Třeba na něco zjistíme. Já ti mám pořád takový nejasný pocit, že ti zloději
lahví jsou právě tihle dva.“
13. NOVÉ VĚCI V ČINNOSTI ODDÍLU
Ve čtvrtek nám to s Flintem nedalo a zaskočili jsme na Území, podívat se na Lišáky, jak jim to střílí. U klubovny nás dohonil Pavel, a když jsme mu řekli, kam jdeme, tak se k nám přidal.
Lišáci už byli v plném palebném postavení a moc se jim nelíbilo, že jsme se tu objevili.
„Nepřibližujte se!“ volal na nás Arzén. „Stačí, že je tady za vaši družinu jako rozhodčí Samuraj. Jenom byste
nás zbytečně znervózňovali!“.
Zůstali jsme tedy stát opodál, aby z nás neměli nervy, ale stejně jim to nebylo nic platné. Lišáci obsadili až 5.
a 6. místo. Pořadí v tomto kole bylo:
1.
Pavel
(V)
7 bodů
2.
Jeff
(V)
5 bodů
3.
Hadži
(R)
4 body
4.
Jirka
(R)
3 body
5.
Arzén
(L)
2 body
6.
Vantuti
(L)
1 bod
Karel hned dopsal body do tabulky družin a tu se náhle naše družina vyhoupla na první místo. Lišáci spadli na
třetí.
Tabulka DOD po 2. kole - střelba:
1. Vydry
2. Rysi
3. Lišáci
1
0
1
1
1
0
1
1
0
0
2
0
1
0
1
0
0
2
18
15
11
Arzén z toho div neměl infarkt, zatímco my jsme se slastně usmívali. Na cestě zpět jsme z dálky zahlédli
Kodžaka a Kilimana, jak jdou společně do kolonie zahrádek na okraji Území. Kiliman odložil někde svou pitvornou čepičku, kterou měl minule v autobuse a místo ní měl na hlavě kulicha. Teď v říjnu! Z povzdálí jsme je
nenápadně sledovali, ale nic jsme nezjistili. Oba se jen rýpali v hlíně na zahrádce Kilimanových rodičů. Vzhledem
k tomu, že oba mohli být zapleteni do ztráty a znovu objevení lana, jsme toho zjistili žalostně málo.
V pátek na oddílovce nás Robin překvapil hned několika novými věcmi.
„V bodovací tabulce, jak jste si mohli všimnout, je zvláštní sloupec pro ohodnocení vaší docházky. Za stoprocentní účast v příslušném měsíci na všech oddílových i družinových podnicích, vám bude do tohoto sloupce zapsán
plus bod. Za docházku mezi 70 až 90% nebude žádný plusový ani minusový bod, tedy 0, a za docházku pod 70%
dostanete minusový bod. Takže, kdo nebude po celý skautský rok od září do konce června ani jednou chybět, bude
mít na konci +10 bodů. Tyto body se do celkového bodování, tedy do bodovacího žebříčku jednotlivců, nezapočítávají. Povedeme je zvlášť. Za září má plusové body za stoprocentní docházku téměř dvě třetiny oddílu a nikdo
nemá minusový bod. To je velmi pěkný výkon.“
Já, Flint a Bráška, jsme plusový bod měli, takže jsme mohli být se sebou spokojeni.
Potom Robin ukázal na balík papírů na svém stole a řekl:
„Dnes si můžete za 50 dinů koupit první číslo našeho oddílového časopisu. Zatím jsem mu dal pracovní název
Řev TROJKY. Název se mi nelíbí a věřím, že společně vymyslíme lepší. V prvním čísle vypisuji soutěž o jeho
nejvhodnější název.“
Karel rozdával časopisy a vybíral od nás příslušný poplatek v oddílové měně. Zvědavě jsme začali listovat
v časopise, ale Robin nás napomenul:
„Přečtěte si ho až doma. Teď na to není čas.“
S velkým sebezapřením jsme museli časopis odložit a pak Robin pokračoval: „Jak jsem vám slíbil, začínáme
vydávat i oddílové nálepky.“
Nikdo nevěděl, co to je, a tak jsme se nechali Robinem poučit.
„Oddílové nálepky začala, jako první vydávat pražská Dvojka. Nálepky jsou lístečky ve stejné velikosti očíslované od jedničky do stovky. Obrázek i text k němu se vždy nějak váže k oddílové činnosti. Nápad s vydáváním
oddílových nálepek se mi velmi líbil, a tak jsem se rozhodl zavést ji i u nás. Pochopitelně, že naše nálepky budou
zaměřeny na historii a činnost našeho oddílu. Dnes vám rozdám k vybarvení první dvě nálepky.“
„Jak k vybarvení?“ zajímali jsme se.
19
„No - všechny nálepky budou barevné - kolorované.“ Ukázal nám jeden list formátu A4, na kterém bylo natištěno devět stejných nálepek s číslem 1. První nálepka byla vybarvena, ostatní ne.
„Podle tohoto vzoru vybarvíte do příští oddílovky i ostatní nálepky. Tak kdo má zájem? O práci by se neměli
hlásit barvičkoví patlalové,“ dodal s úsměvem.
Získal jsem k vybarvení jeden arch jedničky s obrázkem Strže strachu a s krátkým textem o založení oddílu.
Flint dostal za vybarvení dvojku s obrázkem běžícího chlapce kolem hodin na sloupu. Ručičky hodin ukazovaly
čtyři hodiny a pět minut. Nápis na nálepce hlásal: Na schůzky oddílu i družiny choď včas!
„A dnešní poslední překvapení. Karle zatrub!“
Karel přiložil ke rtům ruce složené do kornoutu a zatroubil fanfáru, jako skutečná trumpeta. Když dotroubil,
sám potom oznámil:
„Včera nám přišla ze skautské prodejny z Prahy zásilka čtyřiceti stanových dílců. Takže od této chvíle si nemusíme stany půjčovat z Domu dětí a mládeže, nebo z půjčoven sportovních potřeb. Takže znovu fanfára - tramtarará!“
„Kde jsou?“
„Už v našem skladišti!“
To bylo opravdu pěkné překvapení.
„Kde jsme na ně vzali peníze?“ divili se Lišáci.
„Něco z dotace, něco jsme vydělali na brigádách, něco nám zbylo z tábora.“ řekl Karel.
„Kdy stany vyzkoušíme?“
„Zítra.“
„Už zítra?“
„Ano. Budeme přes sobotu a neděli tábořit na Území,“ oznámil nám Robin. „Je ještě docela teplo, i v noci, tak
toho musíme využít. A přitom uskutečníme závod mezi družinami, jako ve Strži strachu na jaře. Zítra dopoledne
propukne podzimní Rodeo, v historii našeho oddílu Rodeo už druhé.“
14. PODZIMNÍ RODEO
Na nevelké louce, poblíž Kačoku na Území, jsme se sebe shodili své torny a někteří se teatrálně hodili vedle
nich. Snad v domnění, že se tu budeme celé dva dny válet, nebo co. Ale Robin s Karlem nás rychle postavili na
nohy.
„Nástup!“ zapískal Karel na svou píšťalku a pak už to šlo ráz na ráz.
„Tímto nástupem jsme zahájili naše podzimní Rodeo.“ řekl Robin. „Účastníci jarního Rodea si jistě dobře
pamatují, že kvůli různým událostem ve Strži strachu, byla celá soutěž dokončena v nežádoucím chvatu, bez slavnostního vyhlášení vítězů. Nicméně první Rodeo vyhrály Vydry a budou dnes své jarní vítězství v Rodeu obhajovat. Hned po rozchodu si postavíte stany, upravíte si družinová ohniště a vyhloubíte odpadovku. Ale pozor! Způsob, jakým si budete počínat, bude hodnocen do bojové morálky vaší družiny. Bude hodnoceno, jak si navzájem
pomáháte, jak stíháte nástupy, jestli máte všechny předepsané věci k táboření, atd. Bojová morálka bude nakonec
vyhodnocena jako poslední soutěž Rodea. Nezapomeňte, že může být v celkovém umístění vaší družiny rozhodující. A teď několik poznámek ke způsobu bodování. Za vítězství v jakékoliv soutěži dostane vítězná družina 3
body, za druhé místo 2 a za poslední 1 bod. Pokud družina závod nedokončí, nedostane bod žádný. Která družina
získá na konci zítřejšího dne nejvíce bodů, zvítězí. Pokud budou mít družiny stejný počet bodů, tak rozhodne větší
počet vyhraných závodů. Je to jasné?“
Bylo to jasné. Kupodivu se nikdo na nic neptal. Karel proto zavelel: „Oddíle pozor! Rozchod!“
Vykročili jsme všichni levou nohou vpřed. Rozchod nám perfektně vyšel.
„A stavíme, stavíme! Neválíme se po zemi!“ volal Karel na některé slabší jedince, kteří znovu unaveně upadli
do trávy.
Stavěli jsme stany dlouho a důkladně. Robin s Karlem postavili svůj jehlan za čtvrt hodiny a pak nám radou
byli nápomocni. Jak sepnout celty, jak mít dlouhé tyče, na kterých byl stan zavěšen (tyčím jsme začali, už ani
nevím proč, říkat lógy, a tento název se okamžitě ujal), jak zatlouci kolíky, jak si nastlat do stanu chvojí a uložit si
v něm všechny věci. A potom ještě jak odstranit drny na ploše pro ohniště a na kterém místě tábořiště vyhloubit
lopatkou jámu na odpadky. Trvalo nám to všechno skoro dvě a půl hodiny. Zkrátka žádná sláva to nebyla. Ale
dokud to nebylo vybudované, tak se nezačalo soutěžit.
Soutěže potom šly jedna za druhou. Začínali jsme, jako na jaře, soubojem jezdců. Každá družina si vytvořila
tolik dvojic, kolik jí to dovoloval stav členů přítomných na výpravě. Nás bylo devět, sestavily jsme z osmi členů
čtyři dvojice. Devátý Bráška byl lichý, takže nemusel bojovat. Stejně byl z nás nejslabší. Rysi měli také čtyři
dvojice a Lišáci dokonce pět.
Váhově slabší z dvojice vyskočili na záda těm silnějším, to byli jezdci. Jezdci měli za úkol strhávat jezdce
cizích družin na zem, nebo je mohli vyřadit vytlačení z kruhu o průměru asi sedm metrů. Kruh byl na trávě vyznačen pomocí oddílového lana. Robin s Karlem plochu kruhu pečlivě prohlédli a odstranili z něho a nejbližšího okolí
všechny kameny, o které bychom se mohli zranit.
20
S Flintem jsme vytvořili jednu dvojici. On dělal koně, protože vážil víc než já. Kdybych já byl kůň a on jezdec,
asi bych ho dlouho neudržel. Vážil o dobrých deset kilo víc.
„Do sedel!“ vyzval nás Karel. A když jsme naskočili na koně, opět zavelel: „Všichni do kruhu.“
Vstoupili jsme do kruhu.
„A do sebe!“ vyzval nás nakonec, ale nic se nedělo. Všichni jsme stáli bez pohybu a čekali, co udělá druhá
družina.
„Tak se mi zdá, že všichni čekáte, až se protivník unaví a sám spadne,“ řekl Robin posměšně. „S takovou tady
můžete jen tak stát taky až do zítřka.“
Všichni jsme se jeho poznámce ušklebovali, ale pořád se nikdo nehýbal. Nakonec provedl Samuraj s Pavlem
výpad směrem k Lišákům, ale jen několik kroků a hned se zase stáhl do našeho houfu.
„Pozor, pozor, útočí!“ upozorňoval Arzén své bojovníky, kteří se jako na povel otočili k nám, aby v jednom
šiku čelili našemu útoku. Jenže ten se nekonal, protože se Samuraj zase stáhl. Naši nerozhodnost využil korba
Vasil od Lišáků s Pinďou na zádech. Rozběhl se a vrazil přesně doprostřed našeho šiku. Jeho útok byl tak prudký,
že jsem na Flintových zádech zavrávoral. Flinta jsem strhl s sebou. Při dopadu na zem jsem mu trochu přišlápl
nohu a ten kůň začal ječet, jako by ji měl zlomenou. Oba jsme byli vyřazeni. V nedůstojné poloze, po čtyřech jsme
se vyplazili z kruhu a posadili se na trávu mimo dosah zápasících dvojic. Na bojišti konečně nastal pohyb.
Jára s Bambusem od Rysů šli také k zemi, Tašík s Jarynem od Lišáků také a vzápětí další naše dvojice byla
vytlačena z kruhu. Clonař a Jeff. Clonař začal protestovat, že to neplatí, že vytlačeni nebyli, ale byli, to jsme viděli
všichni, ale Clonař si nechtěl dát říct a remcal tak dlouho, až koupil do bojové morálky naší družině první trestný
bod.
V první chvíli jsme ho chtěli lynčovat, ale za to by byly zřejmě zase trestné body, a tak mu Flint s širokým
úsměvem zašeptal: „Drž zobák, troubo! Chi, chi, chi!“
Zápas se chýlil ke konci. Z bojující masy odpadávaly další a další dvojice, zoufale se plazící po zemi z dosahu
koňských kopyt, až v kruhu zůstaly jen čtyři dvojice. Od nás Samuraj s Pavlem, od Rysů Pavouk s Jirkou a od
Lišáků korbič Vasil s Pinďou a Arzen s Ferdou.
Koně těžce oddechovali. Někteří byli v předklonu, aby si trochu odlehčili náklad. Jezdci si hladili pohmožděná
místa na svých tělech. Když se všichni trochu vydýchali, vrhli se na sebe znovu. Pavouk zakopl o drn a Rysi
vypadli první. Samuraj tím pádem musel čelit dvojnásobné přesile. Oba, on i Pavel, bojovali srdnatě za našeho
hurónského povzbuzování. Ale Lišáci je nakonec udolali. Všichni jsme byli vyřvaní do ochraptění, otlučení, a to
jsme měli za sebou teprve první závod.
Robin vyhlásil vítěze a zjišťoval, zdali není někdo zraněný. Všichni jsme byli v pořádku, až na několik modřin
a škrábanců, nad kterými ale každý mávl bezstarostně rukou. Jsme přece chlapi a nějakou tu ránu vydržíme, ne?
Další závody následovaly v tomto pořadí: kovbojské přetahy, cesta podle azimutu, přepalování provázků, gonio, lasování. Potom byla přestávka s vařením polévky na polním ohništi.
Vaření se také započítávalo do Rodea. Vyhráli ho Lišáci. Nám se polévka moc nepovedla, byla moc vodová,
nebo co, a nakonec do kotlíku šlápl Bráška a všechno vylil. Myslel jsem v první chvíli, že ho zabiji, ale udržel
jsem se. Hlavně že se, chobot jeden, neopařil horkou vodou.
„Alespoň se neotrávíme,“ poznamenal Kim s neskrývanou radostí, že tu šlichtu nebude muset jíst.
Rysi také uvařili jakousi hrůzu, ale statečně ji jedli s hlasitým labužnickým pomlaskáváním, jakoby to byla
kdoví jaká pochoutka. Podvodníci!
Po vydatném obědě byly vysvětleny další závody. Zápolili jsme v nich se střídavými úspěchy. Pár závodů jsme
vyhráli, jenže celkově byli Lišáci lepší a pomalounku, bod po bodu, získávali náskok.
V podvečer se přihnala bouře. Nečekaná a prudká. Blesky křižovaly ztemnělou oblohu a na naše jehlánky
padaly kýble vody. Zalezli jsme do stanů, v domnění, že to nějak zvládneme, ale přepočítali jsme se. Jak bouře
sílila, proudy vody pronikaly přes plátno v podobě husté vodní tříště a za chvíli jsme byli mokří a mohli jsme ve
stanech plavat. Nejen my dva s Flintem, ale i ostatní.
„Co se děje?“ ozývaly se polekané hlasy.
„Nám teče přes celty. Ty stany snad nejsou naimpregnované, nebo
co!“
„Nám taky teče přes plátno!“
Bylo to nepochopitelné. Na táboře jsme taky zažili pořádnou bouřku,
ale přes plátno áček neprotekla ani kapka.
Asi po čtvrt hodině se bouře přehnala, ale pořád ještě pršelo. Vydrápali jsme se ze stanů, protože uvnitř jsme měli všechno nacucané vodou.
Vodní pohromě neunikli ani Robin a Karel. A to byli nějací skauti!
Robin se rozčiloval, že nám prodali dílce ušité z nějakého řídkého
plátna a že to budeme muset reklamovat. Když potom uviděl tu spoušť,
rozkázal všechno sbalit a zavelel k odchodu domů. Bylo to moudré rozhodnutí. Po bouřce se dost ochladilo a najednou tu byl podzim.
21
V neděli jsme se jen tak polehku vrátili na Území a Rodeo jsme dokončili. Vyhráli Lišáci, my jsme byli druzí.
Když jsme pozdě odpoledne zahladili všechny včerejší i dnešní stopy po táboření, odcházeli jsme plni dojmů
domů. Bylo to nádherné dobrodružství bez ohledu na to, že jsme se málem utopili v poslední bouři letošního roku.
15. DRUHÁ HLÍDKA
Cestou domů stačil ještě Jeff zorganizovat na pondělí druhou hlídku u své tetičky na Solci. Na hlídku s ním
chtěla jít celá naše družina, jenže po včerejším pozdním mokrém návratu domů, nebyla většina rodičů nějakému
dalšímu pozdnímu courání kdesi venku nakloněna.
V pondělí v podvečer jeli na Solcu jenom Jeff, Samuraj a Flint. Mě maminka nejdřív pustila, bráchu ale ne, se
zdůvodněním, že je ještě malý. Když se brácha rozbrečel, že já můžu a on ne, zarazila mi výpravu taky. Já ho snad
jednou opravdu přerazím, myslel jsem si neskautsky. Jenže vidina večerního dobrodružství byla v tahu. Naštěstí
byl u toho Flint a ten mi druhý den ve škole všechno podrobně vyprávěl.
Plán oproti minulému pondělí nebyl měněn. Jeff byl opět rozhodnut v tetiččině komoře přečkat noc. Samuraj
a Flint se museli vrátit domů nejpozději posledním autobusem jako my minule. Hlídkovou komoru obsadili kolem
sedmé hodiny. Venku už byla tma.
Láhev stála za dveřmi na pavlači, žárovka nad ní svítila a dveře vedoucí na schodiště sousedního domu byly
zamčeny. Samuraj s Flintem si domluvili pořadí hlídek, tentokrát ve čtvrthodinových intervalech, aby čučení přes
špehýrku nebylo tak namáhavé. Ten, který zrovna hlídal, nesměl od ní odtrhnout oko. Ani na okamžik. Jeff tentokrát vynechal pokus se vyspat, když se měli po čtvrt hodině střídat.
Asi hodinu byl v domě klid. Po vrzajících schodech přešlo několik lidí nahoru i dolů, ale na střeženou pavlač
nikdo nevstoupil. Všichni se pohybovali po vrzajících schodech se samozřejmostí, která se od nájemníků domu
dala očekávat. Zloděj by se snažil jít co nejtišeji. Konečně kolem osmé hlídka zaznamenala na schodech ten
správný zvuk. Dřevěné schody jen lehce vrzaly pod kroky kohosi, kdo se snažil dělat co nejméně hluku. Alespoň
to tak vypadalo.
Samuraj si mohl oko vyhledět, ale opatrný návštěvník domu byl zatím ještě pořád mimo jeho zorné pole. Jeff
s Flintem měli uši přitisknuty na dveřích. Tlumené vrzavé zvuky se pomalu přibližovaly.
„Už je skoro na našem patře,“ vydechl Jeff, ale Samuraj mu sevřel ramena na znamení, ať je zticha.
Kroky zavrzaly na podestě v prvním patře a opatrný návštěvník vešel na pavlač. Musel se zastavit, protože ho
Samuraj pořád neviděl. Jeho zrychlený dech ho ale prozradil. Neznámý funěl kousek od dveří, ještě chvíli čekal a
potom opatrně stiskl kliku dveří od jejich pozorovací místnosti. Když zjistil, že jsou dveře zamčeny, opatrně se
vzdálil od dveří po pavlači směrem k nastražené láhvi.
„Nevidím mu pořád do tváře,“ zašeptal napjatě Samuraj, když se opatrný návštěvník dostal do jeho zorného
pole. „Ale je mi nějak povědomý. Teď se otáčí…. Proboha, vždyť je to Pinďa!“
„Ne!“ zašeptal Jeff.
„Je. Podívej se.“
Jeff ho rychle vystřídal u kukátka. Byl to Pinďa! Co ten tu, kruciš, dělá, divili se.
„Já se taky mrknu,“ tlačil se na Jeffa Flint, ale Jeff se od kukátka nedal odtrhnout.
„Počkej,“ odbyl ho a vzrušeně pozoroval, co se na pavlači děje.
Pinďa mezitím došel ke dveřím k prvnímu bytu. Přečetl si jméno na zvonku a přešel k dalším dveřím. Láhev u
dveří tetiččina bytu minul bez zájmu. Dveře, vedoucí na schodiště druhého domu zkusil otevřít. Když to nešlo,
otočil se a rychle, ale opatrně zamířil po pavlači nazpět. Láhev opět bez povšimnutí minul. Když už byl skoro u
hlídkové komory, odemkl Jeff dveře a vtáhl ho dovnitř.
„Fuj to jsem se lekl,“ pípnul Pinďa.
„Co tady děláš?“ zeptal se ho polohlasně Samuraj. Ke dveřím se mezitím postavil na stráž Flint.
„No co - hledám vás. Už skoro hodinu. Mám pro vás důležitou zprávu. Jak jsem slíbil, sledoval jsem dnes zase
nenápadně Vejra. Kolem sedmé hodiny nasedl do autobusu a jel sem, na Solcu. Nastoupil jsem do stejného autobusu za ním a snažil jsem se být neviditelný. Jenže si mě všimnul. Když potom vystupoval na Solci, nemohl jsem
vystoupit na stejné zastávce jako on, protože by mu to mohlo být nápadné. Nechal jsem ho teda vystoupit a z odjíždějícího autobusu jsem se alespoň snažil odhadnout, kterým směrem půjde. Zamířil někam sem, do okolí tohoto
domu. Než jsem se ale stačil z další zastávky vrátit, tak mi zmizel. Opatrně jsem propátral pár opuštěných domů
zde v okolí, ale nikde nic. Ani stopa. Tak jsem začal hledat vás. Včera jsem vás tajně vyslechl, jak jste si dnešní
hlídku domlouvali. Ale trvalo mi taky nějakou dobu, než jsem vás našel.“
„Zůstaneš tu s námi?“ zeptal se Samuraj.
„Rád bych, ale raději se vrátím domů. Řekl jsem, že přijdu do osmé a už přetahuji. Mohl bych z toho mít
zaracha.“
„My už taky za hodinu končíme.“ řekl Jeff. „Můžeš tu s námi počkat. Teď ti stejně nic nejede.“ Pinďa ale
neměl stání. Podal jim ruku, a co nejtišeji se vzdálil. I tentokrát na vrzajících schodech marně tlumil svoje kroky.
Když vrzání doznělo dole v přízemí, řekl Samuraj zamyšleně, jako by to ostatní nevěděli: „Jestli zloděj půjde
po schodech, tak není možné, abychom ho neslyšeli!“
22
Potom se na dlouhé minuty všechno ztišilo. Události dostaly spád až těsně před devátou hodinou, skoro ve
stejnou dobu, jako před týdnem, kdy láhev záhadně z pavlače zmizela.
„Něco se děje na pavlači,“ prohlásil najednou Flint, který měl zrovna hlídku u kukátka. Hoši byli překvapeni,
protože všude bylo pořád ticho. Nikdo nešel ani po schodech, ani neprošel kolem jejich pozorovatelny. Tak co ten
Flint má.
„Rychle ven!“ vykřikl Flint a odemkl dveře. Vyběhli na pavlač. Láhev u dveří už nestála, ale houpala se
kousek nad zábradlím pavlače v prostoru dvora.
„Jak je to možné?“ divil se Flint. V tu chvíli si všimli, že je láhev přivázána za hrdlo provázkem k dlouhé tyči.
Vzápětí bidlo i s lahví zmizelo ve tmě na pavlači ve druhém patře.
„Rychle nahoru,“ zavelel Samuraj. „Zloděj je ve druhém patře!“
Vrátili se nazpět k hlídkové místnosti a po schodech se rozběhli nahoru. Schody pod jejich nohama vydávaly
žalostné zvuky. Překvapivým vývojem událostí byli tak zaskočeni, že nikoho z nich nenapadlo běžet i dolů a
přehradit tak zloději cestu u druhého schodiště. Nikdo si v tom fofru na druhé schodiště ani nevzpomněl.
Když Samuraj a Jeff jako první vyběhli na pavlač, stačili ještě zahlédnout na konci pavlače neznámého, asi
patnáctiletého, zrzavého kluka. Na pavlač pronikalo ze schodiště sice málo světla, ale zrzavou barvu jeho vlasů
bezpečně rozpoznali.
„Zrzek!“ vykřikl Samuraj. „Je to Zrzek!“
Zrzek se polekaně otočil, odhodil bidlo na pavlač a s ukradenou lahví zmizel otevřenými dveřmi na druhé
schodiště. Když běželi po pavlači za ním, uvědomil si Samuraj, že udělali chybu. Měli se ještě v prvním patře
rozdělit na dvě party a zloději venkem nadběhnout.
Mezitím Zrzek pelášil do přízemí domu se značným náskokem před svými pronásledovateli. Pak jeho kroky
utichly, a když hoši vyběhli do tmy na ulici, už ho nikde nespatřili. Propátrali v ulici kdejaký kout, zaskočili i
k autobusové zastávce, ale nikde nic. Stopa končila ve tmě.
„Škoda, že s námi není Pavel,“ řekl Flint, „určitě by poznal, jestli to byl stejný zrzek, který kradl i v jejich
domě.“
Vrátili se zpět do domu na pavlač v druhém patře. Bidlo tu pořád leželo tak, jak je zloděj odhodil před svým
kvapným útěkem. Pozorně si bidlo prohlédli. Na konci bidla byla připevněna smyčka z pevného provázku. Šikovnému zloději nedělalo problém, zaklesnout smyčku na hrdlu láhve a láhev opatrně vytáhnout nahoru.
„Ten nás převezl!“ uplivl si Jeff přes zábradlí do dvora. „Jako by o nás věděl!“
„Proto jsme ho minule nepřistihli při činu. Bidlo měl někde tady schované. Určitě s ním nechodil po ulicích!“
„A škoda, že tu s námi nezůstal Pinďa,“ řekl zase Flint. „Jestli to byl Vejr, tak jsme to mohli mít vyřešené.“
„Jenže Vejr není zrzavý,“ připomněl Jeff.
„Tak kdo to teda může být?“
„Ať je to kdo chce, jsem rád, že to není Kiliman,“ řekl Samuraj zamyšleně. „Není už sice členem našeho oddílu,
ale mrzelo by mě, kdyby se snížil k takové špatnosti.“
„Jéé - podívejte se!“ vyjekl Jeff nepřirozeně vysokým hlasem. Oba se na něho překvapeně podívali. Jeff ukazoval na štítek nejbližších dveří. Stálo tam: Ing. J. Vejrovský.
16. ZNAMENÍ NA ŠKOLNÍ ZDI
Ve středu jsme na družinovce znovu všechno přetřásali. Byli jsme tu skoro všichni. Chyběl jenom Samuraj.
„Zrzek a Vejr jsou jedna a táž osoba,“ řekl detektiv Jeff. „Škoda, třikrát škoda, že s námi Pavel nebyl, nebo že
se Pinďa trochu déle nezdržel. Mohli do případu vznést jasno.“
Všichni jsme se podívali na Pavla, jako by za to mohl, že nebyl v pondělí na večerní hlídce.
„Já jsem fakt, kluci, s vámi nemohl. Naši mě nechtěli pustit.“ omlouval se zkormouceným hlasem.
„Však mi víme, že za to nemůžeš,“ rozesmál se Jeff.
A Pavel pokračoval: „Doma jsem pořád přemýšlel o tom druhém klukovi, kterého jsem viděl v pondělí minulého týdne v autobusu. Ten, který tam byl ještě kromě Kilimana. Jestli to není ten, který kradl v našem domě.“
„No a?“
Pavel pokrčil rameny. „Je to nějaké zamotané. Říkáte, že na Solci zlodějem mohl být Vejr, protože tam bydlí
jeho otec. Kluk u nás v domě byl zrzavý, ten v autobusu minulý týden ne. Na pavlači měl zloděj také zrzavé vlasy
a Zrzek, kterého mi ukazoval Pinďa, není Vejr.“
„Fakt je to zamotané jako v opravdické detektivce!“ vykřikl Lýsýjen nadšeně.
„Tys mi ještě nezaplatil příspěvky na říjen!“ vzpomněl si Flint úplně od věci a zabodl svůj ukazovák Lysýjenovi
do hrudi. „Máš je tady?“
„Nemám!“ vyvalil Lysýjen oči.
„A pět bodů je v trapu!“ oznámil Flint
V oddíle jsme vybíraly každý měsíc pět korun na příspěvky. Výběrčím se říkalo šestník. V naší družině byl
šestníkem Flint.
23
Název šestník nebyl převzat z názvu vedoucího šestky vlčat, jak by se někdo mohl mylně domnívat, ale ze
slangového názvu pro dvacetihaléř. Název pokladník se nám nelíbil, takže jsme používali název šestník.
V minulém roce jsme si v odevzdávání příspěvků Robinovi do oddílové pokladny udělali soutěž. Která družina
odevzdala příspěvky v každém měsíci jako první, dostala pět bodů. Druhá tři a poslední je jeden. Soutěž krachla
hned první měsíc, kdy byla vyhlášena. Tašík, šestník Lišáků, přišel prvního dubna Robinovi odevzdat příspěvky
ve čtyři hodiny ráno. Robin si myslel, že je to apríl, ale nebyl.
Aby šestníci nezačali jeden druhého trumfovat, kdo přinese Robinovi příspěvky dřív (mohlo by to nakonec
skončit minutu po půlnoci prvního dne v měsíci), bylo vyhlášeno toto pravidlo: pokud kterákoliv družina odevzdá
příspěvky do desátého dne v měsíci, dostane do celkového bodování pět bodů. Pět bodů mohou tedy získat všechny
tři družiny. Pokud družina odevzdá příspěvky do dvacátého, tak jen tři body a do konce měsíce jen jeden bod. Od
té doby měl Robin opět ničím nerušené spaní.
Konečně přišel Samuraj. Všichni, kteří měli na ruce hodinky, se na ně významně podívali. Jenže Samuraj dělal,
jako by to neviděl.
„Kluci, máme průšvih,“ řekl vážně.
„Kdo? Naše družina?“
„Ne. Celý oddíl.“
„Co se stalo?“
„Jdu zrovna z Robinova bytu. Mimořádně k sobě svolal oddílovou radu. Zdi školy, do které chodí Makalúzo
od Lišáků, někdo minulý týden pomaloval hákovými kříži a protiruskými hesly. Několik dní už to vyšetřuje estébé.“
„Chodím často kolem, ale nic jsem tam neviděl,“ řekl Dvojče.
„Protože, když všechno vyfotili, musel to školník zamalovat vápnem.“
„Ale jakou to má spojitost s námi? S naším oddílem?“ divil se Jeff.
„Barry obvinil Makalúza, že hákové kříže na zeď namaloval on!“
„Cože? Jak může něco takového tvrdit, když nechodí s Makalúzem do stejné školy,“ divil jsem se.
„Makalúzo byl včera se svými rodiči u výslechu. A představte si, že ten šílenec měl na krku zase zavěšenou
plechovou napodobeninu německého válečného kříže.“
„To je ale vůl,“ řekl Flint a hned si udělal deset kliků za neslušné slovo, i když to po něm tentokrát Samuraj
ani nevyžadoval. Protože to byla pravda!
„Zkrátka,“ pokračoval Samuraj, „Barry opravdu Makalúza viděl u školní zdi s těmi nápisy, ale Makalúzo
tvrdil, že nápisy a hákové kříže tam už byly namalovány předtím, než přišel. Popřel, že by cokoliv na školní zeď
maloval a na tom trval. Nakonec to potvrzovali i Makalúzovi spolužáci. Nikdo z nich neviděl, že by něco Makalúzo
na zeď čmáral. Barry nakonec připustil, že Makalúza opravdu neviděl nic na zeď malovat, ale ten Makalúzův kříž
na krku mu i nám to pěkně zavařil. Estébáci chtěli vědět, do jakého že to Makalúzo chodí skautského oddílu. Co
je to za podezřelý oddíl, ve kterém se propaguje fašismus?
Dnes ráno byl u výslechu i Robin. Snažil se je přesvědčit, že se jedná o klukovinu a vinu sváděl na ten pitomý
televizní seriál o kapitánovi Klossovi. Jestli je přesvědčil, nebo ne, neví. Nakonec ho propustili, ale udělali jsme
prý pěknou ostudu celému skautingu. Zvláště v dnešní politicky tak těžké době, je to pro nás nepříjemný průšvih.
Přesně tak to Robin řekl. A vzkazuje vám, jestli někdo nosíte ty napodobeniny válečných křížů, tak je okamžitě
sundejte, než se do toho zapletete taky!“
Ukázalo se, že v naší družině žádní takoví šílenci nejsou. Předvedli jsme mu své krky a obrátili kapsy naruby.
Kromě několika klik-klaků, což mimo oddíl bylo povoleno, nikdo nic závadného u sebe neměl.
Vyšetřování se potom vleklo ještě pár týdnů, ale pachatel protisovětských nápisů a kreseb hákových křížů
odhalen nebyl. Mohl to přes noc udělat kdokoliv. Především dospěláci.
Při výslechu zřejmě Robinovi uvěřili, že v našem oddíle žádnou propagaci fašismu nepodporujeme, právě naopak, protože z našich řad už nikdo vyslýchán nebyl. Ani Makalúzo. Ten doma dostal nářez, že na něj do smrti
nezapomene a měsíc přísného zaracha. Nesměl nejen do oddílu, ale ani ven před barák. Jeho rodiče byli z výslechu
na estébé pěkně vyplašení.
„Tomu Barrymu musíme ležet pěkně v žaludku,“ řekl jsem na závěr družinovky, „když jen tak bez důkazů
obvinil Makalúza. Musel přece počítat s tím, že někdo potvrdí Makalúzovou nevinu.“
„No - a přesto se mu podařilo náš oddíl do toho zatáhnout. Jo - a ještě jednu překvapující novinu jsem se dnes
od Robina dozvěděl.“ vzpomněl si Samuraj.
„Tak ven s ní.“ řekl Jeff.
„Chtěl jsem se s Robinem poradit o způsobu pátrání po tom zloději oddílového lana, protože nevíme jak dál.
A víte, co mi doporučil?“ Zde udělal dramatickou přestávku.
„Nenapínej, hernajs, a mluv!“ vybídl ho znovu Jeff.
„Ať prý to pustíme z hlavy, že on ví, kdo lano vzal a zase vrátil.“
Myslel jsem v tu chvíli, že spadnu ze židle. Chtěl jsem po něm, aby mi řekl jméno a představte si, že ho
neprozradil a znovu zdůraznil, ať to necháme plavat a po ničem nepátráme. No? Co na to říkáte?“
24
Byla to překvapující zpráva. Jaký může mít Robin důvod, aby zatajoval jméno zloděje? I přesto, že lano potom
vrátil. A vrátil ho vůbec ten, kdo ho ukradl?
17. MAFIE
Část novinového článku z roku 1966, kterou použil Robin jako legendu pro oddílovou hru Mafie.
Danilo Dolci, muž který vede po řadu let boj na život a na smrt s cílem odhalit zločineckou tvář sicilské
mafie, přijel do Londýna, hlásí Daily Worker ze 17. února. V Británii chce získat podporu pro svůj
nesnadný zápas. Bude mít přednášky v několika britských městech.
Gangsterská organizace mafie terorizuje obyvatele Sicílie už asi sto let. Od konce druhé světové války
je podle hlášení D. Dolciho - učiněném na tiskové konferenci v Londýně - odpovědna za vraždu asi 40
předáků sicilského odborového hnutí.
Pravidla hry:
1. Hraje se po dobu 1 hodiny a 15 minut v přesně ohraničené části města.
2. Jedna družina tvoří mafii, dvě zbývající družiny jsou policie.
3. Před zahájením hry je mafie mimo vyznačený okruh města, policie je rozptýlena uvnitř části města, kde se má
uskutečnit schůze mafie.
4. Mafie má za úkol vykonat na určeném místě, které policie nezná, po dobu nejméně 15 minut tajnou schůzi.
5. Mafie se musí dostavit na místo schůze během první hodiny hry, a to pěšky.
6. Během této doby, tj. v první hodině hry, policie mafii pouze sleduje, ale zatknout ji může až po hodině, během
těch 15 minut, a to pouze na místě mafiánské schůze. Přitom stačí, když mafiánskou schůzi odhalí jediný policista.
7. Policie dále vyhrává, jestliže se mafiánské schůze nepodaří zúčastnit alespoň 70% mafiánů (např. z 10 členů
mafie musí přijít na schůzi 7).
8. Mafie vyhrává, pokud se tajné schůze v poslední čtvrthodině hry zúčastní alespoň 70% (a i více) mafiánů a místo
schůze přitom nebylo odhaleno policií.
9. Po celou dobu první části hry se musí členové mafie pohybovat uvnitř vymezené herní části města, nesmí tuto
část v žádném případě opustit, a různými fintami se snaží setřást policii ze své stopy.
10. Policie při sledování jakéhokoliv mafiána se k němu smí přiblížit nejblíže na 10 kroků. Toto pravidlo přestává
po hodině hry platit.
11. Z tohoto důvodu, nesmí člen mafie změnit směr svého postupu ulicemi města o sto osmdesát stupňů a postupovat zpět proti policistovi. Tím by se okamžitě zkrátila předepsaná vzdálenost mezi mafiánem a policistou. Tímto
manévrem by došlo k tomu, že by v první hodině hry mafie pronásledovala policii a ne naopak.
12. Pokud se některý policista dostane do blízkosti mafiána, na vzdálenost menší než předepsaných deset kroků
(na mafiánovo zvolání „stop!“ má mafián právo vzdálenost mezi sebou a policistou přeměřit a policista se po tu
dobu nesmí hýbat z místa), musí se policista ulicí vrátit nazpět až za roh nejbližší křižovatky. Teprve potom může
mafiána znovu sledovat. Mafián může využít tohoto okamžiku ke svému útěku. Toto pravidlo ale neplatí v případě,
když mafián a policista postupují proti sobě ulicí a jen se navzájem míjí.
*
Před zahájením oddílovky, na které se měla hrát Mafie, bylo v klubovně jako v úle. My a Rysi jsme představovali policii. Dali jsme hlavy dohromady a domlouvali si způsob, jakým budeme společně postupovat. Mumraj
utichl jen při nástupu. Po rozchodu propukl znovu.
„Tak buďte tiše,“ krotil nás Robin, „musím vám udělit ještě poslední pokyny. Pravidla hry jsou jasná. Pokud
budou nějaké nejasnosti, budeme je řešit přímo při hře. Já s Karlem se budeme pořád pohybovat po ulicích, takže
se na nás na to nebo ono můžete zeptat.
Hra začíná ve tři čtvrtě na pět a její první část končí ve tři čtvrtě na šest. V první části hry se mafie pohybuje
po městě a je sledovaná policií, jak nám přikazují pravidla. V době od tři čtvrtě na šest do šesti proběhne druhá
část hry. Schůze mafie na tajném místě. Mafiánů je přítomných deset, takže se schůze musí zúčastnit sedm. Policie
po rozchodu odejde do herní části města a mafie mi na plánku města ukáže, kde se bude konat její schůze.
Hra končí, jak už jsem řekl, v 18 hodin. Ukončení hry vám oznámí hlas zvonu z kostela sv. Kříže, který každý
den vyzvání právě v 18 hodin. Sraz po hře je na náměstí u kašny. Budu tam čekat do čtvrt na sedm, potom půjdu
do klubovny. Opozdilci, kteří to ke kašně nestihnou, půjdou do klubovny přímo. Má ještě někdo nějaký dotaz?“
Nikdo neměl.
Po rozchodu se opět rozproudila debata a hra byla přemílána ze všech stran. Lišáci nás vystrkovali z klubovny,
že si to můžeme říct cestou, ať nezdržujeme, protože oni mají v klubovně před hrou ještě jednu tajnou schůzi.
Cestou do městské části, kde se měla hra konat, se naši rádci, Samuraj s Pavoukem, domluvili na společném
postupu ve hře. Naše družina obsadí jižní ulice a Rysi severní. Toto opatření bude platit jen do doby, než policie
zachytí stopu mafie. Při sledování jednotlivých členů mafie se pak už pátrači mohou promíchat.
25
„Nesmíte trčet uprostřed ulice,“ radil nám Samuraj. „Musíte se
skrývat. Alespoň na začátku hry, než zachytíme jejich stopou. Taky
si dejte bacha na předepsanou vzdálenost a nelezte jim na záda. A
nezapomeňte, že tři Lišáci se budou toulat po městě jako volavky až
do šesti, protože se nemusí schůze zúčastnit. Tak ať na ně nenaletíte!
A taky nezapomeňte, že je nás dva na jednoho. Není možné, abychom je neuhlídali.“
Zaujali jsme s Flintem pozorovací stanoviště v jednom průchodu, odkud jsme měli dobrý rozhled po ulici oběma směry. Pojednou jsme si v hloubi průchodu povšimli tří postav, které se pomalu
k nám blížily. Byli to Barry, Kupčák a Kytlica. Všichni tři kouřili
jak komín továrny. Byl jsem zvědav, zdali cigarety típnou, až nás
uvidí, ale netípli. Naopak začali ještě víc provokativně šlukovat.
Pomalu jsme s Flintem vyšli z průchodu a přešli na druhou stranu
ulice. Kytlica udělal dva kroky směrem k nám, ale Barry, když na
konci ulice spatřil Samuraje s Bráškou, ho zadržel. Výmluvným pohybem hlavy mu naznačil, že jsme zde asi v přesile a že by případná
rvačka nemusela pro ně dopadnout dobře. Všichni tři se potom
loudavě vzdálili opačným směrem, než kde stáli Samuraj s Bráškou.
Kouř z cigaret se za nimi táhl jako za lokomotivou.
„To jsou ale důležití volové!“ řekl Flint.
Byl jsem stejného mínění, takže jsme si oba dva za neslušné
slovo navzájem odpustili deset kliků, které jsme podle oddílového
zákona měli udělat. Vrátili jsme se do průchodu, zatímco Samuraj
s Bráškou zmizeli za rohem domu do ulice, kterou střežili.
„Je tři čtvrtě na pět. Už to začalo,“ řekl jsem.
„Už?“ divil se Flint. „To jsme tady už půl hodiny? To to nějak uteklo!“
„A co teprve od tohoto okamžiku,“ řekl jsem, „teď to teprve pofrčí. Nebudeme se stačit divit. Podívej, už jsou
tady.“
Středem ulice nenápadně kráčeli Bobr s Ořechem. Ustoupili jsme o pár kroků do hloubky průchodu, abychom
nebyli hned odhaleni a když mafiáni přešli, pustili jsme se obezřetně za nimi. Bobr s Ořechem došli pozvolna na
nejbližší křižovatku, a tady jako když do nich střelí. Jeden se rozběhl ulicí vlevo a druhý vpravo. Než jsme se
rozmysleli, za kým z nich poběžíme, zmizeli nám v dalších ulicích.
„Ti nás převezli,“ řekl jsem uznale. „Vrátíme se do průchodu.“
Za chvíli se v ulici objevili další dva mafiáni. Vasil a Vantuti. Korba Vasil byl trochu při těle a tím pádem
slabší běžec než Vantuti.
„Kdyby se rozdělili jako předtím Bobr s Ořechem, tak běžíme za Vasilem. Ten má slabší běhy,“ řekl jsem.
„Dobře.“ odvětil Flint.
Když mezi nimi a námi vznikla víc jak deseti kroková vzdálenost, vyšli jsme do ulice. Vasil a Vantuti šli
bezstarostně po chodníku, i když o nás určitě věděli. Také i oni na křižovatce použili stejnou fintu, jako ti dva
předtím. Vypadalo to, jako by se Lišáci před zahájením hry na řešení podobných situací domluvili.
„Pádíme za Vasilem, jak jsme si dohodli!“ zavelel jsem.
Rozběhli jsme se na plný plyn těsně kolem řady domů. Prudce jsme zabočili kolem rohu doprava…a zde jsme
vletěli přímo do náruče šklebícího se Vasila.
„Ták, hošánci, nedodrželi jste předepsanou vzdálenost deseti kroků,“ pochechtával se Vasil a z druhé strany
křižovatky se na nás šklebil Vantuti. „Budete se muset vzdálit za nejbližší roh. A to je až támhle někde vzadu.“
mávnul rukou tím směrem.
„Tahle finta není dovolená!“ zlobil se Flint.
„Jak to?“ divil se Vasil s úsměvem.
„Protože, protože jsi šel proti nám.“
„Omyl.“ odporoval mu Vasil. „Zašel jsem za roh domu a zde jsem zůstal stát. Nepostupoval jsem proti vám.
Sami jste se ke mně přiblížili."
„Má pravdu.“ řekl jsem. „Pojďme.“ Zatáhl jsem Flinta za rukáv bundy na znamení, aby se nedohadoval. Flint
poslechl, ale moc se mu to nelíbilo.
„Nazdárek, hoši, nazdárek!“ volal za námi Vasil. Vantuti se k němu připojil a oba zmizeli v uličkách směrem
k Ohradám.
„Potvory,“ ulevil jsem si. „Kdybychom ale běželi za Vantutim, tak bychom dopadli stejně. Čekal na nás taky
za rohem na druhé straně křižovatky.“
V drobných honičkách a pátráních po mafii uplynulo víc jak půl hodiny. Postupně jsme docházeli k názoru, že
volavkami asi budou Vasil, Vantuti a možná i Bobr nebo Ořech, protože jsme je ze všech mafiánů nejvíc potkávali
26
na ulicích, zatímco ostatní mafiány nebylo moc vidět. Na náměstí, kousek od kostela sv. Kříže, jsme potkali
Hadžiho od Rysů.
„Všichni mafiáni se stáhli do ulice tady za kostelem,“ řekl nám Hadži polohlasně. „Myslíme si, že budou mít
schůzi právě tady. Už tam jsou skoro všechny policejní hlídky. Pojďte se tam taky podívat.“
Rozběhli jsme se do označené ulice. Asi uprostřed, po levé straně, byla pozorovatelna policie, umístěná za
hromadou navršených beden. Zdržovalo se tu několik kluků z obou našich policejních družin. Všichni civěli na
obrovskou plechovou tabuli s nalepenými plakáty, která stála naproti přímo u plotu v proluce mezi domy.
„Máme je. Objevili jsme je,“ přivítal nás šeptem Pavouk, rádce Rysů. „Jsou tam za těmi plakáty. Už jich tam
vlezlo nejmíň šest.“
Mrkl jsem na protější stranu. Ulice se pomalu nořila do tmy. Rychle se stmívalo. Několik světel, které tu porůznu svítilo, nestačilo celou ulici pokrýt. Úkryt nebyl špatně zvolený. Jenom Jeffovi, který tady byl taky, se to
pořád nějak nezdálo.
„Jde další,“ sykl Kim. Tím nás upozorňoval, abychom byli zticha. Na konci ulice jsme spatřili Jaryna. Rychle
se rozhlédl na všechny strany a potom se téměř neslyšně rozběhl ulicí přímo k plakátům. Než bys řekl švec, zmizel
za tabulí a v uličce se zase rozhostilo ticho.
„Viděli jste?“ řekl Pavouk významně. „Už je jich tam sedm!“
Vzápětí po Jarynově zmizení, vběhl do ulice policejní pátrač Lysýjen. Běžel na plné pecky a bylo nám jasné,
že vůbec netuší, kam mu Jaryn zmizel. Zamávali jsme na něho z naší skrýše a Lysýjen se k nám přidal.
„Jsou na druhé straně za plakátovou stěnou,“ řekli jsme mu. „Za čtvrt hodiny je tam všechny vybereme.
Lysýjen se podíval k plakátům, neříkal nic a jen hlasitě oddychoval.
„Mě se to pořád nezdá,“ začal zase sýčkovat detektiv Jeff.
„Co pořád máš?“ zeptal se Pavouk trochu podrážděně.
„Nevím. Vy tu počkejte, já si doběhnu ještě něco prověřit.“ Opustil náš úkryt a zmizel teď už v úplně temné
ulici.
18. PINĎA ODHALUJE ZLODĚJE
Pinďa byl jeden z těch mafiánů, který se měl zúčastnit tajné schůze. Už víc jak půl hodiny úspěšně unikal
policii. Když už byl rozhodnut, že kolem hotelu Jelen projde do ulice s plakátovou stěnou, jak měli domluveno,
všiml si, že ho sledují dva policejní stíny. Samuraj s Pavlem. Pokoušeli se být nenápadní asi jako naháči v autobuse.
Nejdříve jim chtěl jen tak utéct, ale pak si uvědomil, že je to vlastně výhodné pro provedení finty se stěnou s plakáty, kterou mafie na polici nastražila.
Zastavil se u jedné osvětlené výlohy a počkal, až se k němu ještě o něco přiblíží a potom se dal napříč náměstím
do Zámečnické ulice, směrem k Ohradám. Chtěl je ještě trochu prohnat po městě a teprve potom je přivést k nepravému místu schůzky. Samuraj s Pavlem se k němu přiblížili na nejmenší možnou vzdálenost, aby jim v houstnoucí tmě někam nezmizel. Na náměstí byl ještě dosti velký pohyb chodců, a tak se Pinďa kolem sebe stále rozhlížel, jestli někde nespatří nějakou další policejní hlídku. V tu chvíli spatřil kousek před sebou dvě známé postavy
z jejich třídy. Pukrle s Vejrem. Šli také do Zámečnické uličky jako on. Pukrle měl přes rameno zavěšenou tašku.
Pinďa zpomalil, aby jim nešlapal na paty a potom zůstal stát na křižovatce ulic. Zámečnická ulice tonula skoro
celá ve tmě. Stálo tu ještě několik prázdných domů po demoličních pracích pro stavbu Domu peněz. Zbývající
domy měly být nejdříve zbourány, jenže potom kdosi rozhodl, že zbourány nebudou, ale budou nově zrekonstruovány. V ulici, pro její celkovou zanedbanost a současný odpuzující vzhled, teď po setmění, už skoro nikdo nechodil. Pinďa byl proto zvědav, kam oba výtečníci jdou.
Pukrle s Vejrem došli asi do poloviny ulice, zastavili se před jedním prázdným domem, opatrně se rozhlédli na
obě strany a vzápětí vešli do chodby domu. Pinďa se za nimi rozběhl. Před otevřenými domovními dveřmi se
zastavil a opatrně nahlédl do černé chodby.
V domě bylo ticho. Jen slabý šramot, vycházející ze sklepa naznačoval, kam asi šli. Opatrně vstoupil na schody
do sklepa, a co nejtišeji sestoupil až na první schodišťovou podestu. Zřetelně teď uslyšel jejich hlasy a cinkot skla.
Jakoby tam skládali flašky, nebo něco podobného. Ve které části sklepa jsou, se nedalo z jeho místa odhadnout.
Nezbývalo mu, než sestoupit až dolů, do sklepních prostorů. Opatrně ohmatával rukama zdi a nohama schody, aby
snad něco neshodil a neupozornil na sebe.
Sklepní chodba vedla od paty schodiště na obě strany. Po pravé straně schodiště blikla několikrát baterka.
Chodba mezi jednotlivými sklepními kójemi byla několikrát zalomená, takže Pinďa pořád neviděl, co se v hloubi
sklepa děje. Pokud chtěl něco zjistit, musel jít dál. Konečně je uviděl. Stáli až na konci chodby. Vejr svítil baterkou
a Pukrle vytahoval z tašky láhve na mléko a skládal je do dvou beden.
„Dnes už je nebudeme vracet,“ řekl Vejr. „Schováme je do skrýše u schodů pod zámek.“
Pukrle na to cosi řekl, ale nebylo mu rozumět. Potom každý vzal jednu bednu a vraceli se chodbou nazpět.
Pinďa už nestačil ustoupit ke schodům a jen se vtiskl do nejbližšího výklenku v naději, že si ho nevšimnou. Zvuk
kroků se nezadržitelně blížil a po chvíli oba přešli kolem Pinďova úkrytu. Vypadalo to, že si ničeho podezřelého
nevšimli. Pinďa si úlevou oddychl, ale vzápětí si uvědomil, že se dostal do pasti. Pukrle a Vejr se zastavili v chodbě,
27
u jedné z laťových přepážek sklepa poblíž schodů a odemkli na dveřích visací zámek. Bylo s podivem, že visací
zámek už někdo dávno nestrhl, jako u ostatních dveří. Obě bedýnky s láhvemi šoupli dovnitř k několika dalším
podobným bednám a potom se na ně posadili.
„Dáme si čouda, vole,“ řekl Vejr a oba si zapálili cigaretu.
Jak se kolem nich dostanu nepozorovaně ven, uvažoval Pinďa. Byl to opravdu problém. Pinďa mrkl na hodinky. Ciferník svítil slabě, ale i tak poznal, že je už za pět minut tři čtvrtě na šest. Za pět minut začíná schůze
mafie, na které by měl být, pokud chtějí vyhrát. Co teď? Horečně přemýšlel.
Zatím Vejr a Pukrle zabředli do zajímavého rozhovoru, který stál za poslechnutí.
„Budeme toho muset, vole, na chvíli nechat,“ řekl Vejr. „Na Solci mě málem chytili, vole.“
„Jsi vůl, vole,“ odpověděl mu Pukrle.
„A co ty, vole?“
„Co já, vole.“ A tak dál. Používali i jiná pomocná slova. Hrubšího kalibru.
Pinďa se postupně dovídal a domýšlel řešení celého případu s láhvemi, který je, zaměstnával už několik týdnů.
Pukrle a Vejr kradli láhve na mléko na různých místech ve městě. Zde ve sklepě domu v Zámečnické ulici si je
schovávali a vždy, když jich měli víc, tak je vrátili ve výkupně lahví. Za peníze si kupovali cigarety a pivo. Když
některý z nich šel na lup, nasadil si na hlavu zrzavou paruku, kterou ukradl Vejr své matce. Paruku trochu přistřihli
a zloděj Zrzek byl na světě.
Pinďa neklidně sledoval hodinky. Teď už zbývalo necelých patnáct minut do konce hry. Co kdyby kolem nich
prostě co nejrychleji proběhl, uvažoval. Pokud by se mu podařilo dostat se ke schodům, tak by ho už nedostihli.
Než by se vzpamatovali, byl by venku na ulici. Kdyby tady nebyla taková tma, tak by se mu to určitě povedlo.
Srdce se mu rozbušilo vzrušením. Opatrně vystoupil z úkrytu a udělal krok směrem ke schodům. Cosi nepříjemně zavrzalo pod jeho nohama.
„Slyšels?“ Vejr bleskurychle tipl cigaretu a posvítil baterkou přes tyčky do chodby. „Někdo tam je.“
Pinďa se znovu vtiskl do tmavého výklenku. Srdce se mu pokoušelo vyskočit hrdlem z těla…
19. MAFIE VÍTĚZÍ
Na našem policejním stanovišti vzrůstalo napětí. Bylo nás tu už deset a všichni jsme sledovali ručičky svých
náramkových hodinek.
„Za pět minut je máme!“ řekl Kim. „Za pět je minut vybereme jako vajíčka z hnízda.“
Natahovali jsme krky přes bedny, abychom zahlédli v mafiánském doupěti nějaký případný pohyb, ale za plakátovou stěnou bylo úplné ticho.
„Už je jich tam šest nebo sedm,“ řekl Bambus.
„Sedm,“ potvrdil Pavouk.
„Škoda, že Jeff odešel,“ zašeptal jsem Flintovi. „Mohl se podílet na našem úspěchu.“
Do tří čtvrtě na šest zbývaly už jen dvě minuty. Na našem stanovišti teď zavládlo ticho jako před bouří. Kim
měl oči vpité do ciferníku hodinek.
„Teď! Je tři čtvrtě,“ řekl Kim konečně.
„Jdeme na ně!“
„Počkáme aspoň jednu minutku,“ rozhodl Pavouk. „Teď už nemůžeme nic pokazit.“ Pavouk měl mezi námi
jako rádce družiny nejvyšší šarži, a tak jsme ho poslechli.
„Teď,“ řekl Kim, když uběhla nekonečná minuta.
Deset temných postav se tiše rozběhlo na druhou stranu ulice. Nejméně pět světelných kuželů osvítilo prostor
za plakátovou stěnou, ale tam nikdo nebyl. Nikde nikdo! Ani noha! Nahrnuli jsme se do skrýše za stěnu s otevřenou
pusou a nemohli jsme pochopit, jak je to možné.
„Co je… Co se to stalo? Jak to, že tu nejsou?“ koktal Kim rozčíleně.
„Ti nás doběhli!“ řekl Pavouk, když zamířil kužel své baterky na díru v plotě za námi. Všem nám to okamžitě
došlo. Místo schůzky mafie je úplně někde jinde a tou dírou v plotě nám všichni zdrhli. A my jako truhlíci, čekali
na druhé straně ulice v domnění, že je máme tady za tou stěnou pěkně v hrsti.
„Třeba jsou někde za plotem v zahradě,“ mínil Lysýjen a chtěl tomu věřit.
Prodrali jsme se dírou v plotě do zahrady, kterou jsme vzápětí zevrubně prohledali. Marně. Nikde nikdo nebyl.
Ani jeden mafián. Ze zahrady vedl domem průchod na náměstí, takže teď už nebylo pochyb, že nám tudy mafiáni
upláchli.
„Rychle, rozběhneme se po městě,“ navrhoval Pavouk. „Třeba ještě někde narazíme na jejich stopu.“
I když jsme si začali uvědomovat, že na další sledování je už pozdě, rozběhli jsme se z náměstí do okolních
ulic. Co kdybychom přece jen měli trochu štěstí?
*
Když Jeff předtím opustil náš úkryt, zamířil ulicí kolem kostela přímo na náměstí. Pohyboval se obezřetně a
na rohu každé ulice opatrně nakoukl za roh a vždy chvíli pozoroval, co ho tam čeká. Teprve když zjistil, že je
vzduch čistý, postupoval zase dál. Když došel na náměstí, myslel, že má vidiny.
28
Napříč náměstím, z jednoho rohu do druhého, právě bezstarostně pochodoval mafián Jaryn.
„Kde ten se tu vzal?“ divil se Jeff. „Vždyť má být v úkrytu za plakáty, kruciš. To je ale divné!“
Mezitím Jaryn minul kašnu stojící uprostřed náměstí a Starou uličkou zamířil k benzínové pumpě u dětského
parku. Šel úplně bezstarostně, vůbec se nesnažil krýt. Tak si byl jistý tím, že všichni policisté čekají u falešného
úkrytu. Chá, chá, to jsme je doběhli, myslel si. Proběhl kolem osvětlené pumpy a zmizel bránou ve tmě parku.
Když Jeff také míjel pumpu, podíval se bezděčně oknem do kanceláře. Nástěnné hodiny ukazovaly tři čtvrtě
na šest. Mafiánská schůze začíná.
U brány do parku zůstal stát. Na nejbližší lavičce, až kam dohlédl, seděl v těsném objetí párek milenců. Jaryn
kolem nich přešel a zmizel za nimi ve tmě. Milenci se nedali rušit. Jeff se vrátil od brány zpět do ulice a stoupl si
na chodník proti bráně. Na milence odtud bylo dobře vidět, zato na Jaryna už ne.
Jeff uvažoval, co by měl podniknout. Milenci na lavičce se muchlali přímo nestydatě a Jeffovi bylo trapné
kolem nich šmejdit. To by byla sranda, kdyby k nim přišel a zeptal se: „Pardon, nemáte pod lavičkou schovaného
mafiána?“
A tak zůstával dál stát na chodníku a nevěděl, co by měl udělat.
*
Samuraj s Pavlem obezřetně došli k domu v Zámečnické ulici.
„Tady nám Pinďa zmizel,“ zašeptal Pavel a s největší opatrností nakoukl do temné chodby domu. Nic neviděl.
V domě bylo ticho.
Samuraj rozsvítil baterku a mezi prsty pustil tenký proužek světla do chodby.
„Počkej tady,“ zašeptal Pavlovi. „Půjdu se podívat dozadu, jestli nešel na dvoreček. Hlídej dveře, aby nám
mezitím neutekl třeba z patra, nebo ze sklepa.“
Dveře na dvůr byly vzpříčeny a nešly otevřít. V prachu před nimi na podlaze chodby neviděl ani jednu stopu.
Také schody do patra byly zaneseny vrstvou prachu a také tu nebyla žádná šlápota. Vrátil se na ulici.
„Nikde nikdo,“ hlásil Pavlovi. „Mohl se před námi schovat jedině ve sklepě.“
„Půjdeme se tam podívat?“ zeptal se Pavel trochu zastřeným hlasem. Vyhlídka na návštěvu neznámého tmavého sklepa nebyla moc lákavá.
„Půjdeme!“ rozhodl Samuraj a odhodlaně vykročil k příkrému schodišti, které se ztrácelo dole v černé tmě.
*
Vejr Pinďu objevil okamžitě. Pravou rukou ho chytil za bundu na prsou a vytáhl ho z úkrytu. Pinďa neztratil
duchapřítomnost a oběma rukama mu přitiskl pravici ještě víc ke svému tělu a prudce se sehnul. Vejr vykřikl
bolestí, upadl na podlahu, baterka mu vyletěla obloukem z druhé ruky a zapadla kamsi do sklepa.
Pinďa se rychle narovnal a celým tělem vrazil do přibíhajícího Pukrla. Ten se ale na něho pověsil a oba upadli
na zem. Ve stejném okamžiku zasáhli do rvačky Samuraj s Pavlem. Ve svitu baterek se kupodivu rychle zorientovali, takže když chtěl Vejr přispěchat Pukrlovi na pomoc, koupil od Samuraje jednu pěstí mezi oči, znovu se
poroučel na zem a chvíli nevěděl, co se to s ním děje.
Mezitím Pukrle postřehl hrozící nebezpečí od Samuraje a Pavla, odpoutal se od Pinďi a ustoupil do hloubi
sklepa. Oba hoši pomohli Pinďovi na nohy a dál už na nic nečekali. Rozběhli se na schodiště ze sklepa a po chvíli,
celí roztřesení, vyběhli z domu do Zámečnické ulice.
*
Mohlo být už skoro šest hodin a Jeff pořád nerozhodně stál na chodníku. V parku bylo ticho, milenci se pořád
objímaly, Jaryn zmizel v keři někde za milenci a další z mafiánů se už neobjevil. Jeff se konečně rozhodl, že
křoviny kolem milenců přece jenom prohledá. I kdyby si o něm mysleli, že je šmíruje. V okamžiku, když už udělal
první váhavé kroky směrem k milencům, uslyšel z kostela sv. Kříže hlas zvonu, oznamující konec hry. Bylo osmnáct hodin.
V tu chvíli se stala s milenci podivná proměna. Oba se vymanili ze svého objetí, vyskočili na lavičku, začali
po ní skákat a hlasitě povykovat na celý park.
„Hurá, vyhráli jsme!“
„Cha, chá, skočili nám na špek!“
Jeff si překvapeně ulevil: „Do pytle! Vždyť to jsou Arzén s Pirátem. Pěkní milenci. Že jsem se na ně nešel
podívat o chviličku dřív!“
Z bazénku bez vody plného spadaného listí, který se nacházel kousek od lavičky, se vyhrabalo dalších šest
Lišáků - mafiánů. Nejdříve halasně křepčili kolem „milenců“ a potom se rozběhli k Jeffovi a bouchali ho radostně
do zad.
„Podívejme se na toho čmuchala! Téměř nás vystopoval, ale na mafii je krátký!“
„Jak se asi tvářili ostatní, když nás za plakáty nenašli?!“
„To muselo být překvápko! Che, ché!“
Radost Lišáků z vítězství neznala mezí.
„To se vám teda povedlo,“ řekl Jeff uznale. „To vaše přestrojení za milence mě úplně zmátlo. Kdo to všechno
vymyslel?“
„No přece my, Lišáci!“ řekl Arzén hrdě.
29
Všichni zamířili na náměstí ke kašně, kde jsme se měli po hře sejít. Cestou se snažil každý každému sdělit své
dojmy ze hry, takže je musel Arzén nakonec napomenout, aby se chovali způsobně jako skauti, nebo by mohli mít
opletačky s úřady. S jakými, to netušil.
20. DOD - HOD GRANÁTEM
Ještě večer oznámil Robin panu Rysovi případ s kradením lahví. Rys, rameno spravedlnosti, si na Vejra, Pukrla
a také i jejich rodiče, hned došlápl. V pondělí toho byla plná škola. Rodiče obou výtečníků museli zaplatit způsobenou škodu a oběma byla navržena na čtvrtletí trojka z mravů. A protože nepolepšitelní Pukrle s Vejrem hrozili
Pinďovi odplatou, Arzen a Bobr, kteří bydleli Pinďovi nejblíže, na něho vždy počkali a doprovázeli ho do školy i
ze školy domů. Také i ven chodil vždy v doprovodu někoho z nás starších. Přesto jsme tímto opatřením střetnutí
stejně nezabránili.
Tím, že se Pukrle s Vejrem nějakou dobu o nic nepokusili, přestávali jsme být ve své ostražitosti důslední. I
Pinďa se začínal přiklánět k myšlence, že naše bezpečnostní opatření jsou už zbytečná. A tak se stalo, že Pinďa
kterýsi den nepočkal u školy na svůj obvyklý doprovod nenápadných nápadných strážců a rozhodl se jít domů
sám. V první ulici od školy byl oběma výtečníky napaden. Než k němu stačili Arzen s Bobrem doběhnout, dostal
několik brutálních ran do tváře a na žaludek. Když upadl na zem, tak do něho ještě několikrát surově kopali.
Oba útočníci se tak rozparádili, že zapomněli na opatrnost. Když naši kluci doběhli na místo přepadení, místo
aby po anglicku zmizeli, postavili se na odpor i jim. To ale neměli dělat. Arzen i Bobr byli tělesně zdatnější a
snadno si s nimi poradili.
Když přišel Pinďa celý potlučený domů a řekl, co se mu přihodilo, jeho starší brácha okamžitě navštívil obě
rodiny a varoval je, aby nechali Pinďu na pokoji, nebo si on podá je. Jeho dvoumetrová postava a bicepsy trénovaného zápasníka vykonaly své, protože od toho dne se Pukrle i Vejr Pinďovi raději vyhnuli.
Robin nebyl rád, že se naši kluci poprali. „Skauti se nervou!“ pořád nám tloukl do palice.
„Přece jsme ho nemohli nechat na pospas těm grázlům!“ odporoval Arzen trochu vzdorně. „A také nám stále
připomínáš skautské heslo, že silnější chrání slabšího.“
„To je pravda.“
„Tak jak jsme to měli udělat?“
„Asi jste opravdu neměli jinou možnost,“ připustil Robin. „Příště se ale rvačce snažte vyhnout. Rvačka není
řešení. A zlo vyvolává zase jenom zlo. A kromě toho je velmi vážná doba a spousta soudruhů čeká na jakoukoliv
záminku, jen aby mohli proti naší organizaci zakročit. Nedávejme jim do rukou zbraň sami proti sobě.“
„Co by se mohlo stát?“ zeptal se Arzen. „Snad tím nechceš říct, že by nás mohli i zrušit?“
„Právě to ti tím chci říct!“ řekl Robin chmurně.
Překvapeně jsme se na něho podívali. Představa, že by mohl být Junák znovu zrušen, nás všechny vylekala.
„A to by bylo možné?“ zeptal se Bráška zděšeně.
Robin si povzdechl. „Mám zprávy, že to možné je. Při letošním výročí vzniku naší republiky 28. října se to
v Praze zase mlelo. Desítky lidí demonstrovali proti režimu a zasáhla proti nim Bezpečnost. Spousta lidí byla
zmlácená. Skauti se demonstrace nezúčastnili, ale to je režimu jedno. Dávejte si proto velký pozor na to, co říkáte
a jak vystupujete na veřejnosti.“
Večer 7. listopadu, zorganizovalo po loňské přestávce, opět několik škol k oslavě Velké říjnové socialistické
revoluce lampiónový průvod svých žáků. Běda tomu, kdo by do průvodu nepřišel. Nejvíce se na oslavách podílela
Makalúzova škola. Ředitel školy si chtěl u soudruhů vylepšit svůj kádrový profil, po aféře s hákovými kříži a
protisovětskými hesly.
Při vyhlašování stoprocentní docházky za říjen
jsme dostali s Flintem a
Bráškou opět plusový
bod. Bylo nás celkem dvacet, kteří jsme po oba měsíce ani jednou nevynechali žádný oddílový a
družinový podnik. Robin
byl rád, že je nás tolik
a řekl, že to svědčí o tom,
že se nám program líbí a
vůbec to ukazuje na solidní úroveň oddílu.
V polovině listopadu
byla na školách čtvrtletní
konference. Přesto že byl
30
Makalúzo do aféry s hákovými kříži zapletený neprávem, dostal dvojku z mravů. Zaracha od rodičů měl tím pádem
až do konce listopadu.
Soutěž o název našeho oddílového časopisu se po velké debatě zúžila pouze na dva názvy. Robin s Karlem
navrhovali TTT. Písmena znamenaly Trojku, Turistiku, Táboření, zkráceně Třítéčko. Flint navrhoval Azimut.
Ostatní názvy byly postupně vyloučeny. Nakonec, při hlasování, vyhrál název TTT, i když Flint dělal svému návrhu reklamu jako hrom. Některé voliče i podplácel žvýkačkami. Když se při hlasování většina oddílu přiklonila
k názvu TTT, byl dost zklamán. Raději jsem mu nepřiznal, že jsem také dal svůj hlas Třítéčku. Robinovi se název
Azimut také líbil, a aby nezapadl jako ostatní názvy, použil ho na pojmenování pravidelné tábornicko - skautské
rubriky uvnitř časopisu.
Klik - klakové šílenství se úspěšně šířilo i mezi holkami. Zvláště Flintova ségra Eva i její kamarádka Radka,
se dokázaly s klik - klakem perfektně ohánět. Široko daleko se jim nikdo nevyrovnal. Trumfli i nás dva. Pravdou
ale je, že mě klik - klak už pomalu přestával bavit a tím pádem jsem tolik netrénoval.
V listopadu jsme uskutečnili v oddíle závod do DOD, přesně podle Robinova slibu: každý měsíc jeden závod
do Družinového olympijského desetiboje. Házeli jsme granátem na cíl. Já a Bráška jsme se závodu nezúčastnili,
protože jsme dostali oba dva angínu. Závod dopadl takto:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
Fanda
Samuraj
Flint
Arzén
Bobr
Vantuti
(R)
(V)
(V)
(L)
(L)
(L)
7 bodů
5 bodů
4 body
3 body
2 body
1 bod
Kluci z naší družiny se drželi skvěle, i když nikdo z nich nevyhrál. Naše družina se i po tomto závodě udržela
na prvním místě a dokonce jsme mírně zvýšili svůj náskok.
Tabulka DOD po 3. kole - granát:
1. Vydry
2. Rysi
3. Lišáci
1
1
1
2
1
0
2
1
0
0
2
1
1
0
2
0
0
3
27
22
17
Tu pitomou angínu jsem dostal letos přesně ve stejnou dobu jako loni. A tak mi kromě DOD unikl ještě jeden
závod. V sousedním městě pořádalo tamní středisko Junáka 2. ročník Bezručova poháru. První ročník se konal po
válce, v roce 1947 a druhý až teprve teď, v roce 1969.
Po závodě mi přišel Flint podat hlášení o tom, jak
jsme dopadli.
„První, náš oddíl byl první!“ Oči mu nadšeně plály. Ze své torny vybalil stříbrný pohár.
„Je putovní. Příští rok ho budeme obhajovat. A k poháru jsme za první místo dostali ještě vzduchovku. Představ
si.“
„Fakt?“
Vzal jsem pohár do rukou. Trochu mi bylo líto, že jsem u toho nebyl.
„Samozřejmě, že není stříbrný,“ řekl Flint, když viděl, že si pohár důkladně prohlížím, „ale pro nás má cenu,
jako by stříbrný byl.“
„V jakých disciplínách se závodilo?“ zeptal jsem se Flinta. Vrátil jsem mu pohár, aby ho mohl ukázat i Bráškovi, který umíral vedle mě na své válendě. Když jeden z nás dostal angínu, za pár dní ji ten druhý dostal taky.
„Mapové značky, azimut, rostlinky, historie skautingu, a tak.“
„Tak proč se to už loni nejmenovalo Bezručův závod, když se tehdy u nich závodilo zhruba ve stejných disciplínách?“ zeptal jsem se.
Flint pokrčil rameny. „Asi si to chtěli nejdřív vyzkoušet na nečisto. Představ si, druhý ročník se konal až po
dvaceti dvou letech!“ Vstal ze židle.
„Co je, už jdeš?“
„Musím. Dnes večer odjíždí můj táta na několik týdnů na montáž do Plzně. A když to tam klapne, tak ho pošlou
do Libye, nebo tam někam mezi Araby. Musím se s ním rozloučit. Však já ještě přijdu.“ Sbalil pohár, odfičel jako
vítr a dalších několik dnů, navzdory svému slibu, se u nás už neukázal.
21. FLINTOVA PODIVNÁ PROMĚNA
Když už jsem zase mohl ven, byla polovina listopadu v trapu. Citelně se ochladilo. Letos se mi už nepodařilo
stihnout, vinou nemoci, londýnské mlhy, které jsem si z neznámých důvodů oblíbil. Asi pod vlivem anglických
detektivek, které se většinou odehrávaly za mlhavého a sychravého počasí. Zkrátka mlhy byly už pryč a na obloze
pluly těžké tmavé mraky, ze kterých mohl každou chvíli začít padat sníh.
31
„Proč jsi za mnou už nepřišel, Flinte?“ zajímal jsem se v pondělí ráno ve škole, kde jsem se zase po čtrnácti
dnech objevil.
„Neměl jsem čas,“ odbyl mě Flint zamračeně, až mě to zarazilo. Moc velkou radost z našeho setkání neprojevoval.
„Co je nového v oddíle?“ nedal jsem se odbýt Flintovou špatnou náladou.
„Nic,“ řekl stručně. Tvářil se přitom, jako by ho bolely zuby.
„Stalo se něco?“ dorážel jsem na něho, protože takhle se Flint nikdy nechoval.
„Ale ne,“ odpověděl vyhýbavě. Bylo mi jasné, že ho cosi žere.
„Skaut nelže!“ zkusil jsem to se skautským zákonem.
„Dej mi pokoj!“ vyjel na mě.
Překvapením jsem zapomněl zavřít pusu. Flintovi se něco stalo a nechce mi to říct. Marně jsem přemýšlel, co
by to mohlo být. Na nic jsem nepřišel.
První hodinu jsme měli matiku. Úča vyvolala Flinta a zadala mu příklad, se kterým by si poradil i žák z nižšího
ročníku. Flint dopsal zadání a tím to skončilo.
„Tak co je, Karpíšek,“ podivila se učitelka, když Flint mlčel. Loni měl Flint z matiky jedničku a letos to na
jedna také vypadalo. „Nerozumíš zadání?“
Flint mlčel a hleděl do tabule. Učitelce pomalu docházela trpělivost. Pojednou Flint odložil křídu a s křivým,
drzým úsměvem se zadíval učitelce do očí.
„Takže stávkujeme?“ zeptala se zprvu nevěřícně. Potom se jí obloučky obočí zvedly vysoko do čela. Neklamné
znamení, že její dobrá nálada po pěkném víkendu skončila hned v první učební hodině.
Flint pořád mlčel.
„Jak myslíš. Tím ale nic nevyřešíš!“ Poznamenala si pětku do notesu a samozřejmě mu ji nezapomněla napsat
i do žákajdy. Flint přitom na ni hleděl pořád tím pitvorným šklebem, který jsem u něho neznal. Potom se posadil
do lavice, jako by byl mistr světa.
„Cos blbnul?“ ucedil jsem na půl úst. „S tím by si poradilo i malé dítě. To jsi přece musel vypočítat!“
„Proč?“ opáčil klidně Flint a díval se jinam.
Matykářka mě zaslechla a jak už byla v ráži, zavolala na mne přísně: „Dej mi svoji žákovskou knížku!“ Dlouho
jsem se přehraboval v aktovce. Vypadalo to jako schválnost, ale schválnost to nebyla. Tím jsem ji jenom ještě víc
podráždil.
„Zkoušet tě nebudu, protože jsi tady dva týdny nebyl.“ řekla a napsala mi, téměř se sadistickou rozkoší, poznámku: Váš syn vyrušuje při vyučování. Pokusil jsem se vrátit do lavice s hlavou vztyčenou jako Flint, ale nikdo
si mého gesta nevšímal. Všichni měli oči upřené do desek svých lavic. Byl to takový ten pohled, kterým chce
každý žák upozornit své učitele, že on tu v tuto chvíli není přítomen.
Matykářka se vybila a začala s otráveným pohledem probírat další látku. Třída si vydechla a všichni opět zvedli
hlavy.
O přestávce Flint beze slova vyběhl ze třídy a nechal mě bez povšimnutí sedět v lavici. Hleděl jsem za ním
překvapeně a nedovedl jsem si jeho počínání nějak rozumně vysvětlit. Rozhlédl jsem se po třídě, jako bych u ní
hledal nějaké vysvětlení, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Všichni se tvářili nevšímavě, jenom Ryska na mne
pohlédla významným, škodolibým úsměvem. Ušklíbl jsem se také a vyšel jsem za Flintem na chodbu.
Rozhlížel jsem se na všechny strany, ale nikde jsem ho neviděl. Zašel jsem pro jistotu na záchod, ale tam také
nebyl. Bez nálady jsem se vrátil do třídy. Flint přišel do třídy těsně po zazvonění. Sedl si do lavice a ani se na mne
nepodíval.
Matykářka ve sborovně zřejmě referovala o Flintově stávce svým dvěma přítelkyním, protože obě Flinta ve
svých hodinách potom také vyvolaly. Ani jedna z něho nedostala ani hlásku. S každou další koulí se Flint posadil
do lavice ještě vzdorněji a jeho zarputilý výraz v tváři říkal: „O jednu pětku víc nebo míň, to mě netankuje!“
„Ty seš ale vůl.“ řekl jsem Flintovi po vyučování. „Nechceš mi říct, co to všechno má znamenat?“
Flint mlčel. Sbalil si své věci a vyšel ze třídy. Šel jsem mlčky za ním. Před školou se otočil, a když viděl, že se
ho pořád držím, přidal do kroku a víc se o mě nezajímal. Došli jsme až k jejich baráku. Po celou dobu dělal, jako
že jsem pro něho vzduch. Vešel bez ohlédnutí dovnitř a já zůstal nerozhodně stát na chodníku. Chvíli jsem čekal,
ale potom jsem váhavě vykročil ke svému domovu. Po chvíli jsem si to rozmyslel, vrátil se a zazvonil u Flintova
bytu. Otevřela mi Eva.
„Můžeš mi, prosím tě, zavolat Flinta?“ řekl jsem neobyčejně zdvořile.
„Není doma,“ odpověděla úsečně.
„Kecáš!“ Přestal jsem být zdvořilý. Nechápal jsem, proč ho zapírá. Že by jí to přikázal?
„Trhni si nohou!“ vrátila mi to Eva a přibouchla mi dveře před nosem.
Byl jsem z toho zmatený a otrávený. Jednak z Flintovy podivné změny, která se s ním stala a také z poznámky
v žákajdě, ze které hrozilo, že dostanu zaracha. Ten jsem zrovna teď potřeboval ze všeho nejmíň, protože bych
nesměl do oddílu. Chvíli jsem uvažoval, zdali nemám použít obvyklou fintu, že jsem jako zapomněl žákajdu ve
škole, ale pak jsem se rozhodl čelit případným následkům čelem. Nebudu nic zatloukat. Nějak to dopadne.
32
Na maminčinu každodenní obvyklou otázku, co je nového ve škole, jsem po pravdě odpověděl: „Ve škole nic
nového není, ale dostal jsem poznámku.“ Konec věty jsem téměř zašeptal.
„Cos dostal?“ nerozuměla mi maminka.
„Dostal jsem poznámku!“ přidal jsem na hlasitosti.
Maminka chvíli mlčela, asi v duchu počítala do desíti a potom sladce řekla: „Víš co? Vyřiď si to s tatínkem.
Rozhodla jsem se, že od tohoto okamžiku budou záležitosti kolem školy v naší rodině výhradně mužskou záležitostí!“
A sákryš, s otcem to nebude tak snadné. Před čtrnácti dny ho v práci sesadili z politických důvodů z funkce
vedoucího oddělení. Z počátku z toho byl trochu vylekaný, potom naštvaný, teď ho ale už oboje pomalu přecházelo. Na druhé straně začal, chodil z práce domů daleko dřív než předtím a tvrdil, že teď bude mít na nás víc času.
„Už abyste byli zdraví, pak se do toho dáme.“ Do čeho se chce pustit, nám s bráchou do poslední chvíle tajil. Když
jsme se to dověděli, byli jsme příjemně překvapeni. Včera, když jsme už konečně mohli z postele, nám konečně
prozradil, co má v plánu.
V přízemí domu, hned vedle bytu pana Nováka, byla prázdná, nevelká místnost. Nájemníkům celou dobu sloužila jako kočárkárna. Protože v domě už nikdo neměl malé děti, ztratila kočárkárna svůj původní účel a nyní sloužila za skladiště odložených nepotřebných věcí, ke kterým se už nikdo nehlásil.
„Tak tuhle místnost si vyklidíme a zřídíme si v ní posilovnu.“ prohlásil tatínek slavnostním tónem. „A dáme
se do toho hned zítra. Já si také už potřebuji protáhnout kosti. Začíná se mi kolem pasu dělat pneumatika.“
Dnes jsem se nemohl jeho návratu z práce dočkat. Snad poznámka v žákajdě všechno nezhatí. Konečně zarachotil zámek a tatínek byl doma. Halasně nás všechny pozdravil a rozjařeně políbil maminku na tvář.
„Vidím, že máš dobrou náladu.“ řekla maminka a pokračovala trochu poťouchle: „Ať ti Jirka ukáže, co přinesl
ze školy.“
„Ukaž, Jirko,“ vyzval mě tatínek. Dobrá nálada ho pořád neopouštěla.
Ukázal jsem mu žákajdu a po pravdě jsem vylíčil, jak jsem k poznámce přišel. Pozorně mě vyslechl a potom
se zeptal: „Poznámku ti dala jenom proto, že ses zeptal Flinta, proč ten příklad nevypočítal? Nic jiného v tom
nebylo?“
„Fakt, nic jiného jsem neprovedl. Na mou duši!“ Pak jsem si vzpomněl na první bod našeho zákona a dodal
jsem: „Skaut je pravdomluvný!“
Tatínek se usmál a potom provedl něco neuvěřitelného. Chopil se propisovačky a pod učitelčinu poznámku
napsal: Váš žák nechce doma jíst polévky! A podepsal se.
„No tatí, to je gól!“ vydechl jsem překvapeně.
„Klidně to té vaší učitelce zítra ukaž. A teď se běž na její hodinu naučit, protože si tě asi podá. A až budeš na
zítřek připravený, tak zaskoč pro toho svého kamaráda, jak se jmenuje…“
„Flint.“
„Ano, toho. Přibereme ještě Brášku a dáme se do vyklízení kočárkárny.“
„Mohl bych přibrat i další kluky z oddílu?“
„Jistě.“
„Teda, tati!“ nemohl jsem jeho změně pořád uvěřit. Potom jsem dodal: „Kdyby tě ti komunisti nesesadili z vedoucího místa až teď, mohli jsme mít posilovnu už dávno.“
„Plav se učit!“ vyzval mě tatínek a já odpochodoval do svého pokoje.
22. NĚKDO JE VE SKLEPĚ
Ono se mu to řeklo, rychle se nauč, jenže událostí se nahrnulo tolik, že jsem se nemohl na učení vůbec soustředit. Učivo jsem přeletěl jen jednou a už jsem chtěl jít pro Flinta.
„Alespoň na matiku se podívej pořádně!“ varoval mě tatínek.
„Stejně mě zítra nikdo nevyvolá, když jsem byl skoro čtrnáct dní nemocný,“ namítal jsem. „A matiku máme
až ve středu.“
„Tak dobře.“ Otec kapituloval.
Schoval jsem si učení a začal se chvatně oblékat.
„Já chci jít také,“ škemral Bráška, který už byl sice také zdravý, ale ve škole dnes ještě nebyl.
„Dnes ještě nikam nemůžeš, Pavlíku. Byl jsi nemocný.“
„Ale Jirka přece taky.“
„No jo, jenže mě od pátku už nic nebylo, víš.“ usadil jsem ho. A pak jsem se raději už vypařil, než maminka
přesvědčí tátu, že také nikam nesmím. Určitě měl zas brácha slzy na krajíčku a hrál na maminčiny city.
Nejdříve jsem zašel ke Karpíškům. Otevřela mi Flintova maminka.
„Dobrý večer,“ pozdravil jsem uctivě. „Mohl bych mluvit, paní Karpíšková, s Flintem?“
„Ale vždyť přece… Myslela jsem, že jste spolu.“ řekla zmateně. Za jejími zády se objevila Eva.
„Vždyť jsem ti říkala, že není doma.“ řekla.
„Ty už jsi u nás byl?“ divila se Flintova maminka.
33
„Nó - hned po škole.“
„Ale Karlík…. Má on doma vůbec tašku s učením?“ obrátila se k Evě.
„Asi nemá. Nebo má? Ne nemá.“ blekotala Eva.
„Tak má, nebo nemá?“
„A co je mi do toho! Zjisti si to sama!“ odsekla jí Eva drze. Odešla uraženě do pokoje a práskla za sebou
dveřmi.
„No Evo!“ vykřikla za ní paní Karpíšková pisklavým hlasem. „Nebuď drzá! Co si to, sakra, ke mně dovoluješ?“
Nechala vstupní dveře otevřené a rozběhla se za Evou. Dveře do pokoje byly zamčené a paní Karpíšková bezmocně
lomcovala klikou.
„Otevři, okamžitě otevři ty dveře!“ křičela hystericky.
Hleděl jsem vyjeveně na scénu před sebou a nechtěl jsem věřit svým očím. Pak jsem potichu zaklapl dveře a
co nejrychleji, přes dva schody, se vzdálil. Na schodech jsem se málem přerazil, protože mi uprostřed schodů
zhaslo světlo a od pádu mě zachránila moje duchapřítomnost a zábradlí, na kterém jsem zůstal viset.
V chladném večeru venku jsem si urovnal v palici všechno, co se až do této chvíle seběhlo. Naposledy jsem
s Flintem mluvil v neděli před týdnem, když se mi přišel pochlubit, že náš oddíl vyhrál druhý ročník Bezručova
poháru. Dlouho se nezdržel, protože se spěchal rozloučit se svým otcem, který odjížděl zase někam na montáž.
Potom se u nás celý týden neobjevil, i když slíbil, že ještě přijde. Pravda ale je, že neslíbil, kdy přesně přijde, ale
já jsem tomu rozuměl tak, že se u nás zastaví ve středu po družinovce.
Když jsme se setkali dnes ve škole, tak byl nějaký divný a vůbec se mnou nemluvil. Nemohl jsem si vzpomenout, jestli jsem mu nedal nějaký důvod k jeho podivnému chování. Pak si nechal během vyučování dát tři pětky,
aniž by jen trochu zabojoval. To nebylo normální. Oba dva jsme patřili mezi ty žáky, kteří, i když nejsou připraveni, tak přece jen něco kváknou a uhrají to alespoň za čtyři. Ale on dnes ani nekváknul. A jak se přitom tvářil.
Jako by ty koule dostat chtěl. Ale proč?
No a ze školy šel sice do svého domu, když zpozoroval, že za ním jdu, ale asi prošel domem a zadním vchodem
zmizel bůhví kam. Eva mi odpoledne zřejmě nelhala, když tvrdila, že ještě není Flint ze školy doma. A teď i jeho
matka tvrdí, že dosud domů nepřišel. A to drzé chování Evy vůči své matce, když se jí zeptala, jestli má Flint
školní brašnu doma! Já bych si doma nesměl takovou odpověď ke své mamince dovolit. Okamžitě by přiletěla
facka. Kromě toho, já bych si nic takového nedovolil. A pokud vím, Eva si nic takového také dřív nedovolovala.
Až teď. Že by s ní začala mlátit puberta, jak nás s ní pořád dospěláci otravují?
Mezitím jsem došel k Čermákům. Pavel byl doma, a když jsem mu řekl, že si můžeme zařídit u nás v bývalé
kočárkárně posilovnu, nadšeně se zeptal:
„A kdy? Kdy si ji budeme moci zařídit?“
„Jestli můžeš jít ven, tak hned.“
„Vážně? Tak to letím.“
Pak jen tak na půl úst utrousil do bytu, že už jde a jeho rodiče na jeho odchod ani nereagovali.
„Zastavíme se ještě pro Samuraje,“ navrhl jsem.
Samuraj se pro posilovnu také hned nadchl a za chvíli jsme všichni tři upalovali k našemu baráku. Pro další
kluky z naší družiny jsme už nešli, protože by se svolávání protáhlo a my chtěli práce na posilovně začít už dnes.
Ostatním to řekneme až na družinovce.
Samuraj uvažoval: „Část družinovky bychom mohli na úpravu posilovny věnovat, kdyby to bylo třeba.“
Cestou jsem jim vyprávěl, že se asi něco děje s Flintem.
„Není to divné? Co si o tom myslíš?“
„S Flintem se asi opravdu děje něco divného,“ řekl nato Samuraj. „Na družinovce minulý týden byl jako duchem nepřítomný. I když to zpočátku ještě jakž takž šlo, asi v polovině družinovky se zvedl a bez jediného slova
vysvětlení z klubovny odešel. Chápeš to?“
To jsem tedy nechápal.
„Byli jsme z toho jako opaření, že Pavle?“ dovolával se Pavlova svědectví. „Rychlé šípy takovému trucovitému
a divnému chování v klubu říkaly vánoční nálady. Možná ho také taková vánoční nálada potrefila. Myslel jsem,
že ho to hned přejde, protože Flint je z těch nadšenců, kteří by pro oddíl dali duši. Ale zřejmě ho cosi zasáhlo víc,
než jsem si myslel. Na oddílovku v pátek nepřišel, i když ve škole byl a dnes se zřejmě postavil na odpor celému
světu. Ale proč?“
Krčil jsem bezradně rameny. Také i mně byl důvod jeho vánočních nálad nepochopitelný a záhadný.
Mezitím jsme došli k našemu domu. V kočárkárně už nás čekal můj otec. Zatím co jsem sháněl kluky, stačil
roztřídit a kolem zdí místnosti uložit různé věci.
„Tohle všechno složíme k popelnicím,“ ukázal na jednu hromadu poblíž dveří. „Nikdo z domu se už k tomu
nehlásí. A těch pár kousků, které tu zbude, odneseme panu Navrátilovy do sklepa. Složte mu to ke dveřím, zítra si
to uklidí, protože dnes není doma. Je zase na rybách. Nebo ne?“ zapochyboval najednou, když si uvědomil, že je
polovina listopadu. „Nakonec, to je jedno, kde je.“ Mávl nad tím rukou. „A teď, pánové, do práce.“
Nabrali jsme do dvou děravých kbelíků zbytky různých plastikových hraček, drátů z deštníků, skleněných a
keramických střepů a vydali se ztemnělou ulicí k nejbližší popelnici na okraji chodníku. Co se dalo nasypat do
34
popelnicových nádob, tak jsme nasypali. Ostatní krabice s většími předměty jsme stavěli vedle. Když jsme tak šli
už asi popáté, všimli jsme si malé postavy, oblečené do tmavého, až po zem sahajícího, hubertusu. Postava si
svítila baterkou do popelnic a čile se v nich přehrabovala.
„Kdo to je?“ vylekal se Pavel.
„Nějaký somrák,“ řekl jsem.
V poslední době jsme pozorovali různé starší osoby, jak se přehrabují v odpadcích, které se nashromáždily přes
den v popelnicích a vybírají z nich zbytky jídla a různé předměty, které by se jim snad ještě mohly hodit.
„Že se nestydí,“ řekl Samuraj. „Vždyť přece nemůžou být tak chudí, aby se museli rýpat v odpadcích.“
Došli jsme k popelnicím. Postava v hubertusu byla žena. Stará a nehezká. Takhle jsem si představoval ježibabu
z perníkové chaloupky. Babice nám nevěnovala sebemenší pozornost. Když jsme se ale od popelnic zase vzdálili,
vrhla se lačně na rozbité předměty, které jsme přinesli a roztahala si je po chodníku.
„Budeme to potom muset po ní uklidit. Určitě to tak nechá rozházené,“ mínil Samuraj. „Ještě se tu někdo o ty
krámy přerazí.“
„Tak tohle všechno už můžete zanést do sklepa k Novákovi, Jirko. Jsou to už jen samé dřevěné krámy, které
může pořezat a spálit,“ řekl tatínek, když jsme se znovu objevili v kočárkárně. Vlastně teď už v posilovně. „Zítra
to tu vylíčíme, donesete si činky a můžete posilovat.“
„My posilujeme už teď,“ zavtipkoval jsem.
Do sklepa k Novákovi se šlo chodbou vlevo od schodů. Chodba pokračovala dál a dalo se jí projít do sousedního domu. Vždy několik domovních bloků mělo propojeny sklepy, které nakonec vedly do protiatomového krytu.
Když jsme složili u Novákova sklepa první várku dřevěných krámů, zaslechli jsme ze sklepa sousedního domu
hudbu a hlasy.
„Tiše,“ zarazil nás Samuraj. „Slyšíte to taky?“
„Jasně,“ odpověděl Pavel.
„Jde to ze sousedního sklepa?“ zeptal se znovu Samuraj.
„Může to znít i z patra.“ řekl jsem.
Opatrně jsme vykročili tmavou sklepní chodbou pod sousední dům. Jak jsme postupovali dál a dál, hudba sílila
a také hlasy byly hlasitější. Nic jsme ale zatím nerozuměli.
„Jde to ze sklepa,“ řekl Samuraj. „Někdo je ve sklepě.“
Nevím proč, ale vzpomněl jsem si v té chvíli na Flinta.
23. SKLEPNÍ DOUPĚ
Co nejopatrněji jsme postupovali dál a dál, až jsme se dostali ke schodišti, které už patřilo k sousednímu
vchodu. Cestou jsme se vyhýbali všem překážkám, které tu nashromáždil čas. Jednak proto, abychom se nezranili
a také, abychom na sebe předčasně neupozornili sklepní návštěvníky. Většina přepážek a dřevěných latí ve sklepě
byla poškozena. Laťové dveře byly vyrvány z veřejí. Jednotlivé sklepy byly buď prázdné, nebo naopak plné rozličné veteše, bez ladu a skladu do nich naházené.
Potichu jsme prošli kolem schodů. Hudba a hlasy, tady u paty schodiště, byly silnější a zřetelnější a přicházely
otevřenými dveřmi naproti z hloubi sousedního suterénu.
V přízemí domu svítilo na chodbě světlo. Dolů téměř neproniklo. Žárovku zde v této části buď někdo rozbil,
nebo ukradl. To bylo ve všech domech v okolí úplně normální. Všechny vchody domovního bloku byly v socialistické péči nájemníků a podle toho to vypadalo. Chodby do pater ještě ušly. Na každé podestě byly nějaké květinky, ale o sklepy se nikdo nestaral. Nebo staral, ale party výrostků a zloději se zase postarali o to, aby si do sklepů
nikdo z nájemníků nic cenného nedával. Co tam uložil, to za velmi krátkou dobu zmizelo. Nepomáhalo, že domovní správa sklepy nějakou dobu stále opravovala a nájemníci občas binec ze sklepů vynesli do popelnic. Zakrátko byly dveře vyrvány ze zárubní a opět tu byl nepořádek.
Zajímavé přitom bylo, že některé sklepní místnosti nájezdům vandalů odolaly. Třeba sklep pana Nováka. Ale
to byla spíš výjimka, než pravidlo. Náš sklep taky neodolal. Třikrát nám někdo urazil zámek na dveřích a nakonec
úplně vyvrátil celou stěnu z latěk. Od té doby jsme to vzdali a nechali sklep na pospas vandalům.
Na schodech zhaslo světlo. V nastalé tmě jsme prošli dveřmi a vešli do pokračující sklepní chodby. Hudbu
jsme teď slyšeli zcela zřetelně. Jandův Olympic hrál nějakou novou bitovou píseň. Do toho se mísil překotný hovor
a cinkot sklenic. Asi uprostřed sklepní chodby bylo vidět mihotavé světlo, snad od svíčky nebo nějaké lampy.
Vzápětí jsme ucítili kouř.
„Tam snad hoří, nebo co,“ zašeptal Pavel.
„Pendrek hoří, asi jsme objevili tajné kuřácké doupě,“ mínil Samuraj a nemýlil se. Kouř pocházel stoprocentně
z cigaret.
Když jsme postoupili ještě pár kroků do hloubky sklepa, konečně jsme uviděli, co se tady vlastně děje. Nějaká
parta, asi deset kluků a holek, si vyklidila část sklepa mezi dvěma cihelnými zdmi domu. Zdi polepili tmavými
papíry. Také i dřevěnou přepážku mezi sklepní kójí a chodbou. Neprovedli to moc pečlivě, protože bylo škvírami
mezi papírem dovnitř vidět. Jako stůl a na sezení použili staré bedničky. Někdo sem přinesl malé rádio. Na stole
35
svítila petrolejová, nemožně začouzená lampa. Všichni přítomní pokuřovali cigarety a popíjeli, jak jsem si stačil
všimnout, laciné jablečné víno. Jednomu z kluků seděla na klíně dívka. Kouř i pach vína bylo cítit po celém sklepě.
Většina kluků i děvčat byla z devítek z naší školy. Jedno děvče dokonce ze šestky. Flint mezi nimi nebyl. Zato
jsem tu uviděl Radka, našeho bývalého člena, který z oddílu odešel na jaře po výpravě do Strže strachu. Samuraj
mě na něho upozornil loktem.
„Samé pochybné existence,“ řekl tiše. „Vím to, protože většina chodí se mnou do třídy.“
Na protější straně chodby, než kterou jsme sem přišli, jsme zaslechli kroky a uviděli paprsek světla z kapesní
lampičky. V poslední chvíli jsme se stačili stáhnout za roh chodby. Obdélníkem dveří do sklepa vešly čtyři postavy
a silný pruh světla zasáhl místo, na kterém jsme ještě před chvíli stáli. Postavy došli až k doupěti a vešly dovnitř,
vítány nadšenými výkřiky přítomných.
„Přísun další menáže,“ uslyšeli jsme známý hlas.
„To je Kupčák,“ zašeptal jsem Samurajovi do ucha. Spíš jsem vytušil, než viděl, jak Samuraj kývl hlavou na
souhlas. Taky ho poznal.
Potom promluvil další z přítomných. Okamžitě jsme poznali Kytlicu. Jestlipak je tady i Barry, napadlo mě.
„Přivedli jsme sebou dvě kočky,“ oznamoval Kytlica bujaře. Aha, tak Barry s nimi není. Jen Kytlica, Kupčák
a dvě holky. Ale třeba ještě přijde.
„Donesli jsme dvě flašky jako zápisné,“ řekla jedna z příchozích koček. Překvapením mně poklesla brada. Ten
hlas přece taky znám! Opatrně jsem se přiblížil k tyčkové stěně brlohu a škvírou se podíval dovnitř. Jedna z dívek
zrovna vytahovala z pod bundy láhev vína a postavila ji na bednu, sloužící jako stůl. Nespletl jsem se. Byla to Eva,
Flintova ségra. A vedle ní stála Jarča Rysová! No tohle? Tyhle dvě bych tady nečekal. Radostný hlahol hlasů se
z doupěte nesl po celém sklepení.
Zatahal jsem Samuraje za ruku a naznačil mu, že je čas se vypařit. Tiše, jako duchové, jsme se vzdálili z nebezpečného místa.
„Vy je znáte?“ zeptal se nás Pavel, když jsme přešli do sklepní části našeho vchodu.
„Skoro všechny,“ řekl Samuraj. „Pěkní grázlíci. Tři jsou z mé třídy, s Kytlicou a Kupčákem ses seznámil o
prázdninách na Území, Radek chvíli neslavně působil v našem oddíle, a tak dál. Většinou děti problémových
rodičů,“ dodal zasvěceně.
Dobrá, myslel jsem si. Jsou tam opravdu děti z nepovedených manželství, nebo z jinak problémových rodin,
co ale mezi nimi dělají Ryska s Evou. Co je táhne do takové společnosti? Vždyť to nejsou děti problémových
rodičů. Alespoň ty dvě ne. Ryščin otec je dokonce příslušník kriminálky. No jestli ten se domákne, kam Ryska
chodí a s kým se kamarádí, tak ji přetrhne.
„Kde jste byli tak dlouho, kluci,“ zeptal se nás tatínek, když jsme vstoupili, do teď už téměř vyklizené kočárkárny. „U Novákova sklepa jsem vás nezastihnul a u popelnic jste také nebyli. Mimochodem, u těch popelnic jste
to moc pečlivě neuložili. Všechno je rozházené po chodníku. Budete to muset uklidit. Nejlépe hned!“
„My jsme to tam složili pěkně. To rozházela ta somračka,“ bránil jsem nás.
„Jaká somračka?“
„Ale taková ježibaba. Vybírala popelnice a také se přehrabovala v těch věcech, které jsme vynesli.“
Potom jsem otci řekl, co jsme právě objevili v sousedním sklepě. Kluci mě doplňovali. Otec na to řekl: „Ještě
dnes večer si promluvím s panem Rysem. Šmajchl cimru nezletilých dětí v domě trpět nebudeme. A teď ještě
rychle odneste tady ten zbytek, ukliďte chodník kolem popelnic a sypte domů. Je už skoro osm hodin. Zítra odpoledne budeme pokračovat.“
Cestou k popelnicím jsme se zastavili u sklepního okna do kuřáckého doupěte. Okénko vedoucí do sklepa bylo
ale tak dokonale utěsněné tmavým papírem, že jsme dovnitř neviděli. Podle hlasů se dalo usuzovat, že je tam pěkně
živo. Měl jsem cukání sejít do sklepa a zjistit, jestli Eva s Ryskou tam pořád ještě jsou, ale strach mi to nedovolil.
Kdyby mě chytili, jak kolem šmíruju, nemuselo by to se mnou dobře dopadnout.
24. VYHLÁŠENÍ TAJNÉ VÁNOČNÍ ČINNOSTI
V úterý ráno jsem šel do školy o něco dřív. Cestou jsem se zastavil u Karpíšků. Otevřela Eva.
„Je Flint doma?“
„Není.“ Pořád stejná písnička.
„Už šel do školy?“
„Nevím!“ Zavřela mi dveře doslova před nosem.
Neví. Jak to, že neví? Co je to za blbost? Se smíšenými pocity jsem vyšel ven a zamířil ke škole. Na konci
domovního bloku jsem se čirou náhodou otočil a v tu chvíli jsem spatřil Flinta, jak vychází ze dveří svého domu
s taškou v ruce. Eva ze mne udělala úplného blbce. Ale proč, proboha? Co jsem jim udělal, že se ke mně tak divně
všichni chovají? A hlavně Flint!
Zůstal jsem stát a čekal jsem, až ke mně dojde. Nedošel. Když mě uviděl, obloukem se mi vyhnul. Začínalo
mě to dopalovat. Ve třídě se mnou nepromluvil ani slovo. Několikrát jsem se pokusil o rozhovor, ale neodpověděl
36
mi. Teprve teď jsem si všiml, že se Flint změnil nejen svým chováním, ale i svým vzhledem. Košili měl zmuchlanou a svetr děsně ucouraný. V tváři byl popelavý, jakoby zaprášený. Vypadalo to, jakoby se pár dní nemyl.
Schválně, abych ho vyprovokoval k hovoru, jsem řekl: „Vypadáš pomačkaně, jako bys vypadl krávě z tlamy. Spals
vůbec doma?“
Podíval se na mě divoce, ale zase nic neřekl.
Do třídy vešla Ryska. Na pravém oku měla parádní monokl. Několik posměváčků se mohlo potrhat smíchy,
když jí uvidělo. Můj tatínek se včera večer zastavil na kus řeči u Rysů, jak slíbil, a tohle byl výsledek. Její tatík jí
důrazně rozmluvil další návštěvu kuřáckého doupěte.
„Tohle tě bude možná zajímat,“ naklonil jsem se k Flintovi. „Včera jsme se Samurajem a Pavlem objevili ve
sklepě v našem bloku parádní doupě. Pár deváťáků se v něm muchlá s holkama. A představ si, že tam byla i Ryska.
Jenže její rodiče byli varováni a ten monokl má zřejmě od nich. A víš, kdo tam ještě byl? To bys neuhodl.“
Flint pořád házel nevšímáka, ale věděl jsem, že pozorně naslouchá.
„Tvoje ségra Eva!“ řekl jsem s důrazem na každé slovo.
„Dostane po hubě taky,“ odtušil Flint proti své vůli.
Sláva mluvit nezapomněl, pomyslel jsem si. Jenže to bylo všechno, co za celé dopoledne řekl. Ještě štěstí, že
ho nikdo nevyvolal k tabuli. Určitě by vyfasoval další kouli.
Těsně před odchodem domů, jsem se ještě jednou pokusil zapříst rozhovor.
„V našem domě si upravujeme s klukama z družiny posilovnu. Jestli chceš, přijď nám odpoledne pomoct.“
Opět mlčel. Naskládal si své věci do tašky a zasunul ji do lavice. Potom vyšel ze třídy. Překvapením jsem nebyl
schopen slova. Tak už si ani učebnice nebere domů a nechává je ve třídě. Flint se určitě zbláznil.
Odpoledne přišli jak Samuraj s Pavlem, tak i Dvojče, Jeff a Lysýjen, kteří se dověděli o tom, co tu podnikáme.
Flint nepřišel. Byl jsem zklamán.
Nabílili jsme stěny vápnem, setřeli podlahu a Pavel dotáhl z domova značně prošoupaný, starý koberec. Pokryli
jsme s ním skoro celou podlahu. Můj tatínek přivezl z práce pro začátek tři druhy činek. Dvou, pěti a desetikilové.
Samozřejmě, že jsme si chtěli vyzkoušet, jakou máme sílu a sápali jsme se na desetikilovky. Když jsem se s nimi
pokusil rozpažit ruce, činky mě převážily a málem jsem sebou seknul o zem. Ani s pětikilovkami jsem moc nepořídil. Ostatním se vedlo podobně.
„Budete muset začít nejdříve s dvoukilovkami,“ řekl tatínek. „A až s nimi budete snadno mávat, místo toho,
aby činky mávaly a vámi, tak přejdete na vyšší zatížení. Nepřehánějte to. Nechtějte být hned kulturisti. Každý
budete cvičit podle předem sestaveného plánu. A postupně vám to tu vybavím dalším nářadím. A ještě na jednu
důležitou zásadu nesmíte zapomenout. Před vlastním cvičením s činkami se musíte důkladně rozcvičit a zahřát
všechny svalové partie. Jinak by mohlo dojít k jejich poškození a tím k vašemu zranění. Takže, pozor na to!“
Po odchodu z posilovny nám nedalo a zašli jsme se podívat do sousedního sklepení, zdali tam někdo není.
Nebyl. Prohnala se tu nějaká smršť, nebo co, protože papíry byly strhané a bedničky rozbité. Později jsme se
dověděli, že rodiče všech účastníků včerejšího mejdanu byli voláni na polici a některá dítka to potom měla vepsané
na tváři. Podobně jako Ryska. Jestlipak si to vyřídil i Flint se svou ségrou?
Ve středu se mnou pořád ještě nemluvil. Vypadal čím dál zanedbaněji. Dokonce začínal páchnout. Nechápal
jsem to, ale tvářil jsem se, že nic nevidím a necítím a o rozhovor jsem se nepokoušel. Po vyučování si svoje školní
věci znovu nechal v lavici. Úkoly teď už úplně odmítal doma dělat.
Na družinovku odpoledne nepřišel. Chyběl i Clonař, ale z jiného důvodu než Flint. Byl nachlazený a maminka
ho nepustila.
V klubovně na oznamovateli visel plakát, skoro přes celou jeho plochu, hustě popsaný Robinovým úhledným
písmem. Stálo tam:
Tajná vánoční činnost.
Na družinovkách tento týden začíná Tajná vánoční činnost. Každá družina má za úkol do vánoční
besídky, která bude poslední nedìli pøed Štìdrým dnem, tajnì vyrobit pro oddíl nìjakou užitečnou vìc,
která se nám bude hodit do klubovny, nebo ji využijeme na táboøe nebo i na høišti pøi našich hrách.
Co budete vyrábìt, musíte utajit pøed ostatními družinami, až do oddílové vánoční schùzky, kdy
svùj výrobek každá družina pøedvede celému oddílu. Pøitom ale naopak budete pátrat po tom, co
vyrábìjí jiné družiny. A aby se to vùbec dalo vypátrat, musí být váš výrobek vyroben alespoò z poloviny
v klubovnì na družinovkách. Kdybyste celý výrobek udìlali nìkde mimo klubovnu, ostatní družiny by
nemìly možnost cokoliv vypátrat. Robin.
Podrobnosti k Tajné vánoční činnosti nám doplnil Samuraj. Rádci družin byli s podmínkami tajné činnosti
seznámeni Robinem na oddílové radě už minulý týden po oddílovce. Zvláštní, že nám o tom Samuraj neřekl už v
posilovně. Asi proto, že jsme tam nebyli všichni.
„Vysloveně na Robinovo přání vás mám seznámit s tím, že Tajná vánoční činnost není jeho vynálezem, ale že
znovu čerpal z bohatých nápadů Jaroslava Foglara. A přitom znovu zdůraznil, že není třeba vymýšlet vymyšlené.
37
Než si začneme domlouvat, co vyrobíme, pokud chceme vyhrát, musím vás upozornit na opatrnost při hovoru
s ostatními v oddílu. Nikdo se nesmí prokecnout! Ani náhodou. Je to jasné? Hlavně Dvojče si bude muset dávat
doma pozor před Ořechem!“
Rozhlédl se po nás přísně, jako by nám svým pohledem chtěl říct, že jestli se někdo opravdu prokecne, stane
se mu něco hrozného!
„Bez obav,“ ubezpečil ho Dvojče, „už teď jsem jako hrob!“
„Co budeme vlastně vyrábět?“
„Ale teď už všichni mluvte tiše,“ nebádal nás Samuraj,“ protože i stěny mohou mít uši.“
„V poválečném časopisu Junák jsem četl ve Foglarově seriálu o Medvědí družině, jak vyráběli maňáskové
divadlo.“ vzpomněl jsem si na svá oblíbené čtení.
„Hm-,“ zamrmlali kluci. Nikomu se to moc nezdálo.
„A taky se tam psalo o tom, jak se jeden člen jiné družiny ukryl v klubovně,“ připomněl Bráška.
„Mrkni se, Pavle, do skříně v předsíni,“ řekl jsem Pavlovi, který seděl nejblíže dveří do nástupovky.
„To je zbytečné,“ chtěl ho zadržet Samuraj, „vždyť o tajné vánoční činnosti ví jenom Rysi, kteří měli družinovku včera a dnes my. Lišáci mají družinovku až zítra. Pochybuji, že by Rysi byli tak aktivní a pátrali už dnes.“
„Ale říkal jsi, že vás Robin se vším seznámil už v pátek na oddílové radě. Takže o tom ví i Arzen s tím pádem
určitě i celá jeho družina,“ nedal jsem se.
Samuraj nakonec připustil, že by na tom něco mohlo být. Pavel se šel tedy podívat.
„Nikdo tady není!“ hlásil z předsíně.
„Vždyť jsem to říkal,“ řekl Samuraj se zadostiučiněním.
Pavel se pro jistotu podíval ještě na záchod a také do umývárny. Ani tady se nikdo neskrýval.
„A sklad?“ napadlo Jeffa. „Ve skladu by se parádně schovávalo.“
„Od skladu má klíče jenom Robin. Do skladu je zakázáno se schovávat. Všichni rádcové to vědí. Po oddílovce,
tento pátek, musíme Robinovi říct dva naše návrhy na tajný výrobek, který budeme vyrábět.“
„Pak to ale nebude na Vánoce pro něho překvapení,“ namítl Bráška.
„Však to přece pro něho neděláme, ale pro oddíl,“ řekl jsem.
„Šeda má částečně pravdu,“ řekl Samuraj. „Robin to potřebuje vědět i z jiného důvodu. Když bude znát návrhy
všech družin, může zabránit tomu, aby náhodou dvě družiny nevyrobily stejný, nebo podobný výrobek.“
„Mluvíme, mluvíme, ale pořád nevíme, na čem budeme makat,“ řekl Pavel. Měl pravdu. Přemýšleli jsme,
přemýšleli, ale nemohli jsme na nic kloudného přijít.
„Nechejme si to na doma,“ řekl nakonec Samuraj. „Návrhy mi řeknete v pátek před oddílovkou.“
25. FLINT MÁ PROBLÉMY
Ve čtvrtek nepřišel Flint do školy. Stoprocentně byl za školou. Ráno jsem ho viděl, jak courá kolem baráku.
Když se v první hodině úča ptala, jestli někdo něco ví o Karpíškovi, tak jsem mlčel, protože jsem si s jeho záškoláctvím nebyl jistý. V jakém to asi litá průšvihu, přemítal jsem. Začalo to zřejmě v neděli po tom závodu o Bezručův pohár. Přijel s pohárem, celý nadšený, pak letěl domů, aby se stihl rozloučit s otcem, který odjížděl na
montáž. Potom se týden u nás neukázal, i když mi to slíbil. Ve škole se se mnou nebavil a nechal si dávat pětky,
úkoly nepsal. Do posilovny za námi nepřišel, na družinovku taky ne, začal si nechávat své věci ve škole a dnes
dokonce do školy vůbec nepřišel. Že by takhle vyváděl k vůli tomu, že jeho otec je mimo domov? Tomu se mi
nechtělo věřit. Nikdy se nad svými rodiči moc nerozplýval. V tom to asi nebude. Nebo snad přece jenom? Snažil
jsem si představit, jak bych se asi zachoval já, kdyby můj otec někam na delší dobu odjel. Určitě bych nezačal
blbnout, jako teď blbne Flint. Rozhodl jsem se, že Flinta dnes odpoledne za každou cenu najdu a dostanu to z něho,
i kdybych mu měl namlátit.
„…ka Jiří je duchem někde ve věčných lovištích,“ prodral se do mého vědomí posměšný hlas matykářky. Třída
se chechtala. „Tak jaká je správná odpověď, Jiří?“
Dlouze, převelice dlouze jsem se zvedal z lavice, potom jsem ale hrdě přiznal: „Nevím, nedával jsem pozor.
Omlouvám se.“
Moje omluva ji zaskočila. Tohle nečekala. Kdyby byla férová, tak by moji omluvu přijala a dala by mi třeba
výchovný pohlavek, ať dávám příště pozor. Jenže si moji omluvu asi zase vysvětlila jako provokaci, nebo co. A
to ještě nečetla, co jí odepsal můj tatínek na její pondělní poznámku.
„Dej mi žákovskou knížku,“ natáhla ruku. Tentokrát jsem její přání vyplnil křepce. Vzala si knížku a odešla s
ní ke svému stolku. Posadil jsem se a s napětím sledoval, co se teď stane. Dolistovala na poslední popsanou stránku
a začetla se do ní. Vzápětí zrudla a zalapala po dechu. Vypadalo to, že se za katedrou složí. Potom knížku prudce
zaklapla, odložila ji zavřenou na okraj stolu, zahleděla se dlouze ven z okna a bubnovala přitom prsty nervózně do
desky stolu. Asi v duchu počítala do deseti. Nebo do sta, jak se její mlčení prodlužovalo. Třída ani nemukla, jenom
vyjeveně civěla chvíli na mě, chvíli zase na ni. Protože jsem o odpovědi svého otce nikomu nic neřekl, nikdo ze
třídy si neuměl matykářčino chování vysvětlit. Po chvíli hlasitě vydechla, jako by chtěla zkolabovat a zašeptala:
„Tak dobře… Budeme probírat další látku.“
38
Po zazvonění si vzala moji žákajdu a odešla s ní do sborovny.
O přestávce se na mě třída sesypala s dotazem, čím jsem ji
tak bohovsky vytoči1. Nic jsem jim ale neprozradil, protože jsem
si ještě nebyl jistý, jak všechno dopadne.
„Ty seš, ale víš!“ řekla Ryska vyčítavě na mé mlčení. Zrovna
jí budu něco vyprávět! To tak.
Ve třetí hodině mi donesla žákajdu naše třídní.
„Vyřiď svému otci, ať zítra po vyučování přijde do školy.
Kdyby se mu to nehodilo, ať mi zatelefonuje.“
Kývnul jsem hlavou, že rozumím a schoval jsem žákajdu do
tašky. Třída mohla napětím puknout.
Doma jsem otce opatrně upozornil na to, že je pozván do
školy. „Asi kvůli té tvé odpovědi.“ řekl jsem napůl pravdu, i když
jsem moc dobře věděl, že jenom kvůli ní ho nezvou.
„Kamaráde,“ řekl na to otec zkušeně, „teď budeš muset znát
matematiku jako Pythagoras. Ale neboj. Myslím, že to nakonec
dobře dopadne.“
Za Flintem jsem se dostal až k večeru. Znovu mi otevřela
Eva.
„Flint není doma,“ zašveholila.
„Kecáš,“ řekl jsem rovnou, bez zdvořilých pozdravů.
„Nekecám. Nikdo není doma, kromě mě. Chceš se přesvědčit?“
„Chci!“
„Tak pojď!“ Ironicky se ušklíbla a otevřela dveře dokořán.
To jsem nečekal. Asi opravdu u nich nikdo doma není, když mě tak okatě zve dovnitř. Celý nesvůj jsem vešel
do předsíně a zul si boty. Eva provokativně otevřela všechny dveře, které vedly z předsíně do ostatních místností.
I na záchod a do vestavěných skříní. Jakýsi divný pocit, který jsem zpočátku pocítil, ještě zesílil. Jen tak pro formu
jsem nahlédl do kuchyně. Nikdo tu samozřejmě nebyl. Již z jejího provokativního chování mi to muselo být jasné.
„Nevíš aspoň, kde by mohl být? Dnes nebyl ve škole.“
„Ne!“ řekla příliš rychle, ale hned se zarazila. „Opravdu nebyl ve škole?“
„Nebyl. Tak nedělej blbosti a řekni mi, kde je!“
„Nevím,“ řekla nejistě a dokonce se i trochu začervenala. „Asi šel na schůzku.“
„To nešel. Družinovku jsme měli včera a oddílovku máme zítra. Tak kde je?“
Mlčela.
Nechtěl jsem to dál už protahovat. „Tak víš co? Vyřiď mu, že s ním chci mluvit. A ať neblbne a přijde zítra do
školy, dokud není ještě pozdě.“
Obul jsem se a vyšel na chodbu. V tu chvíli jsem dostal nápad. Eva za mnou zavřela dveře a já jsem hlučně
dupal po schodech z patra do přízemí. Vzápětí jsem se potichu vrátil a usadil se na schodech o půl patra výš nad
jejich bytem. Čekal jsem. Ani jsem přesně nevěděl na co.
Eva vyšla na chodbu za nějaké dvě tři minuty po tom, co jsem se uvelebil na schodech. Zaposlouchala se do
zvuků domu a po chvíli za sebou zaklapla dveře bytu. Měla na sobě jen tričko, džínsy a na nohou pantofle. Podle
oblečení se určitě nechytala jít ven, pokud by nechtěla riskovat nachlazení. Potichu jsem vystoupil o několik
schodů výš pro případ, že by šla nahoru. Šla ale dolů. Rozčílením se mi rozbušilo srdce. Opatrně jsem se pustil za
ní. Aby mě náhodou nespatřila, raději jsem mezi námi udržoval vzdálenost jednoho a půl patra. Podle klapotu
pantoflů jsem snadno odhadl, kam už došla. Jako stín jsem se za ní plížil kolem zdí. Klapot pantoflů neutichl u
domovních dveří, jak jsem předpokládal, ale klapaly dál, dolů do sklepa.
Sklepy v tomto domě se moc nelišily od sklepů v bloku, ve kterém jsem bydlel. I přes to, že náš dům byl
postavený z cihel a tenhle byl panelový. Také i zde bylo jen pár sklepů udržovaných, ostatní byly v zanedbaném
stavu. A právě sem zamířila Eva. Co tam asi pohledává? Za chvíli uvidím. Nebo neuvidím, protože tu byla tma.
Podobně jako v našem sklepu, někdo šlohnul žárovky.
Jako myška jsem proklouzl vyvrácenými dveřmi za Evou do sklepní chodby. Asi uprostřed chodby stála Eva
a s někým mluvila. Nemohl to být nikdo jiný, než její brácha Flint. Tím jsem si byl jistý. Postoupil jsem ještě o
několik kroků blíž, abych slyšel, co si povídají a abych se o jeho přítomnosti úplně ujistil.
Eva právě říkala: „Děláš nám jenom ostudu, Flinte.“
Ze sklepního boxu před ní jsem zaslechl škrtnutí zápalky. Někdo tam zapálil svíčku. Mihotavé světlo vrhlo na
stěnu za Evou dva strašidelné stíny.
„A co ty?!“ zaslechl jsem Flintův hlas. „Ty ostudu neděláš? Taháš se s Barryho partou a s těma grázlama z
devítky po sklepech.“ Flint stál za rohem chodby, takže jsem na něho neviděl. Byl to ale on. Jeho hlas zněl vztekle.
„A matka? Jenom otec vytáhl paty z domu, už si k nám nastěhovala toho svého šamstra. A vůbec ji nevadí, co
tomu v domě řeknou. Tak kdo dělá naší rodině větší ostudu, no?“
39
„Moc dobře víš, že se naši chtějí dát rozvést. A on se k nám nenastěhoval. Jenom u nás párkrát přespal.“
„To je jedno! Dokud bude u nás bydlet, tak se domů nevrátím.“
„Už nebydlí. Věř mi. Můžeš se domů vrátit.“
Chvíli bylo ticho. Potom Eva řekla: „Před chvílí tě u nás sháněl Šeda.“
„Co chtěl?“
„Měl o tebe starost. Vzkazuje ti, ať neblbneš a zítra přijdeš do školy. Dokud není ještě pozdě. Kájo, má pravdu!“
dodala naléhavě.
„Šeda je můj nejlepší kamarád.“
Dále jsem neposlouchal. Opatrně, abych se neprozradil, jsem se odplížil ze sklepa. Venku jsem si to nejkratším
směrem namířil k Robinovi. Byli doma oba. Robin i Lexa. Stručně a kupodivu i přehledně, jsem je seznámil s
Flintovým problémem. Oba mě pozorně vyslechli.
„Teď jdi domů, Šedo,“ řekl Robin. „Pokusíme se to dát zase do pořádku.“
Byl jsem rád, že jsem našel sílu mu o Flintovi říct, a tak jsem v dobré náladě upaloval domů.
Ráno na mě čekal Flint před domem. Měl čistou košili, svetr i bundu. Dokonce měl vyprané i džínsy. Alespoň
mi to tak připadalo. Podal mi ruku. Překvapeně jsem ji přijal. My dva jsme si ruku navzájem moc nepodávali,
protože jsme se denně viděli ve škole.
„Díky.“ řekl.
„Za co?“ podivil jsem se.
„No - žes to řekl Robinovi. Jak to, že jsi to věděl?“
„Sledoval jsem Evu, jak šla za tebou do sklepa.“
„Tos udělal dobře. Už mě to v té díře nebavilo. Jenže jsem to nesměl vzdát. Ale stejně ti to musím všechno
vysvětlit.“
Neřekl mi potom už nic nového. Jeho otec byl celé týdny mimo město na montážích a jeho maminka si našla
milence. Když jí na to Flint s Evou přišli, dohodli se v klidu jejich rodiče na rozvodu. Flint se nechtěl s jejich
rozchodem smířit, a když si po odjezdu otce přivedla matka svého milence zase na noc domů, začal Flint protestovat a nakonec z domova utekl. Když se i Eva chytila pochybné party, jejich matka to vzdala a vystěhovala
milence z bytu. Když se potom do toho ještě zamíchal Robin, zdálo se, že se všechno zase spraví.
Uvědomil jsem si, jaké mám štěstí, že mezi mými rodiči je všechno v pořádku. Zvlášť teď, když mého tatínka
komunisti v práci sesadili z funkce vedoucího.
„Příští rok půjdu někam na internát do učení a mohou mně být ukradení.“ mudroval Flint.
Zakončil jsem naši debatu moudrostí odposlechnutou u nás doma: „Jako by nebylo dost politických a jiných
problémů po okupaci Rusákama. Ještě si dospěláci komplikují život láskou. Už by mohli mít rozum.“ Myslel jsem
to smrtelně vážně a Flint k tomu vážně přikyvoval. Kdyby nás ale někdo z dospěláků slyšel, asi by se uplácal
smíchy. Nebo by se nad tím zamyslel? To asi těžko.
26. TAJNÁ SCHŮZKA
V jednom příběhu Rychlých šípů jsem četl, jak Jindra Hojer vyrobil do klubovny model táborového ohně.
Plánek jsem dokonce našel v kterémsi čísle poválečného Vpředu. Trámky pagody byly zvnitřku potaženy červeným papírem, nebo tenkou červenou látkou a uprostřed svítila žárovka. Celý model měřil asi tři čtvrtě metru.
Nápad se klukům líbil a na oddílovce to Samuraj oznámil Robinovi. Tomu se náš nápad také zamlouval, takže
jsme mohli zahájit jeho výrobu.
V dalším týdnu se už Tajná vánoční činnost rozběhla na plné obrátky. Každá družina pečlivě zatemňovala
okna, aby do klubovny nebylo na její práci z venku vidět. Před zahájením každé schůzky byla prohledána klubovna, jestli v ní není náhodou někdo schovaný. Moc možností k ukrytí klubovna neposkytovala. Do skladu se
schovávat nesmělo, tak jen snad do vestavěných skříní v předsíni. V jedné z nich byl po zahájení družinovky Rysů
objeven Pinďa od Lišáků. Namačkaný v horní části skříňky, v neuvěřitelně malém prostoru. Nikdy bych nevěřil,
že by se do tak malého prostoru mohl někdo vměstnat.
Rysi Pinďovu přítomnost ve skříni náhodou zjistili ještě před zahájením družinovky a škodolibě se ho v ní
nechali dusit skoro hodinu. Teprve potom ho jako náhodou objevili a s chechtotem ho vystrčili, celého ztuhlého,
ven z klubovny. Po nezdaru Lišáků se o podobnou fintu již nikdo nepokusil, protože Rysi si to nenechali pro sebe
a všechno nám vyzvonili.
Stálým slíděním kolem klubovny, jsme několikrát narazili u domu s klubovnou na Kodžaka, našeho bývalého
oddílového člena. Také i Barryho parta se tu několikrát objevila a sledovala nás, ale jen z povzdálí a tvářila se,
jako by mezi námi ani nebylo žádné nepřátelství. Určitě to ale bylo tím, že nás bylo vždy několik pohromadě a na
přesilu si netroufli.
Po uzavřeném bodování za listopad jsem spadl v žebříčku, díky angíně, o dvě místa. Ani Flint a Bráška neudrželi svoje příčky. Z naší družiny jen Samuraj a Lysýjen měli plus tři body, tedy měli stále stoprocentní docházku.
Výroba našeho táborového ohně pokračovala pomalu ale jistě, díky Samurajova tatínka, který pracoval ve
stolárně, kde jsme si mohli pod jeho bedlivým dohledem cokoliv ze dřeva vyrobit.
40
V pátrání po výrobcích jiných družin jsme neměli zatím štěstí. Stále jsme nevěděli, jak na ně vyzrát. Každý
den se někdo z nás povinně prošel kolem oken klubovny v naději, že zatemnění nebude dokonalé a že něco zahlédneme, ale k ničemu to nebylo. Kromě zakrývání oken, začaly ještě všechny družiny roztrušovat různé klamné
zprávy o své tajné činnosti, takže si za chvíli nebyl nikdo jistý tím, co případně o tajné činnosti jiných družin už
zjistily.
Také i my jsme podobné finty použili. Vždy, když byl někdo z cizí družiny nablízku, zavedli jsme řeč nenápadná nápadně o deskách, hoblování a knihách. Nepřátelský špión, pokud nebyl padlý na hlavu, si musel z naší
debaty nutně udělat závěr, že vyrábíme poličku na knihy. Jestli nám to některá družina zbaštila, to jsme s jistotou
říct nemohli. To se ukáže až na vánoční nadílce při vyhlašování tajné vánoční činnosti.
Ve čtvrtek odpoledne začátkem prosince, když jsem se zrovna chystal jít za Flintem a společně s ním uskutečnit
pátrací kolečko kolem klubovny, uviděl jsem ve schránce na dopisy, umístěné dole v chodbě, nějaký lístek. Musel
ho do ní někdo hodit až teď odpoledne, protože maminka už dnes poštu vybírala. Pokusil jsem se lístek dostat ven
pomocí prstů a klacíku, protože se mi nechtělo znovu šplhat do čtvrtého patra pro klíček od schránky, ale byla to
jen ztráta času. Pro klíček jsem nakonec musel. Na lístku bylo načmáráno:
Přísně tajné! Šedo, přijď dnes večer v sedm hodin na horní konec Kaštanové aleje k hlavní bráně hřbitova. Nikomu
nic neříkej a hlavně přijď sám!! Musíme něco urychleně projednat ohledně vánoční činnosti! Jeff.
První myšlenka, která mě po přečtení vzkazu napadla, byla, že to je past. Zvlášť proto, že jsem se neměl o
schůzce nikomu zmiňovat a že jsem měl ke hřbitovu přijít sám. Škrabopis ale vypadal na Jeffův a ten uhozený
nápad sejít se u hřbitova, také vypadal na něho. Kaštanová alej svou horní částí končila u městského hřbitova
a byla poměrně přehledná. Kdybych já chtěl na někoho připravit nějakou levotu, tak bych si vybral ke schůzce jiné
místo. Odtud se dalo, v případě nějakého nebezpečí, zmizet na kteroukoliv stranu mezi domy. Přesto jsem dlouho
sám se sebou bojoval, jestli mám na schůzku vůbec jít a jestli se nemám svěřit Flintovi. Nakonec jsem mu to neřekl
a rozhodl jsem se, že půjdu přece jenom sám.
Večer klesla teplota k nule, a tak jsme se po marné kontrole klubovních oken obrátili k domovu. Tedy jenom
Flint. Když jsme se rozešli a Flint zmizel v ulici ke svému domu, odbočil jsem obloukem ke Kaštanové aleji.
Šel jsem pozvolna a cestou jsem se rozhlížel na všechny strany. Co kdyby to přece jenom byla past. Konečně
jsem na horním konci aleje, u zamčených hřbitovních vrat, zahlédl tři tmavé postavy. Stáli u brány a nesnažili se
skrývat. Svítilo tu sice pouliční světlo, ale na tu dálku jsem zatím nemohl poznat, kdo to je. Na Barryho partu to
nevypadalo. Ti by na mě číhali a netrčeli tady jako tvrdá y. Po několika dalších metrech jsem je poznal. Byli to
Jeff, Samuraj a Dvojče. Ulehčeně jsem si oddechl a radostně jsem se k nim rozběhl.
„Neměl jsem nikomu nic říkat a nakonec se nás tady sešla skoro polovina družiny,“ řekl jsem Jeffovi s mírnou
výčitkou. „Mohl jsem přibrat Flinta.“
„Dostal jsem nápad, jak bychom se mohli dostat Lišákům na kobylku,“ řekl Jeff tajemně. „Ty se Samurajem o
tom vědět musíte, protože jste vedoucí naší družiny a Dvojče můj nápad uskuteční. Ostatním o tom řekneme až po
akci, aby to náhodou někdo z nich nerozkecal.“
„Nechtěl nám nic říct, dokud nepřijdeš,“ řekl Samuraj. „Jsme všichni, tak spusť!“ vybídl Jeffa.
„Ještě chvíli strpení.“ Jeff se obrátil k Dvojčeti a zeptal se ho: „Řekni nám, kdo včera na družinovce vyhrál
družinový bodovací závod?“
„Ty!“ odpověděl překvapeně, ale bez zaváhání Dvojče.
„A kdo pro nás závod připravil?“
„Tady Šeda.“
„Dobře.“
„Jeffe, co blázníš?“ divil se Samuraj. „Co tím sleduješ?“
„Jenom jsem se potřeboval přesvědčit, že je to Dvojče a ne jeho brácha Ořech. Hned, když jsem hodil lístek
do schránky s pozváním na schůzku, jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu. Co kdyby se lístek dostal do rukou
dřív Ořechovi, mohl by si to nechat pro sebe a mohl by teď tady být místo něho. Poznali bychom pendrek, protože
je od sebe pořád nerozeznáme. Nakonec bych mohl Lišákům vyklopit plán, jakým způsobem se je budeme snažit
doběhnout.“
Jeff nás nepřestával překvapovat. „Ty chceš využít podobu dvojčat a poslat Dvojčeho místo jeho bráchy na
družinovku Lišáků?" zeptal se Samuraj překvapeně. „Jak to chceš ale udělat?“
„To ještě nemám do detailu promyšleno. Proto jsem vás sem pozval. Musíme to vymyslet společně. Nejlepší
by bylo Ořecha nějak odvolat z jejich družinovky, nebo zařídit, aby na ni vůbec nešel, a místo něho tam půjde
Dvojče.“
„Co když Lišáky nepadne něco podobného?“ namítl jsem.
„To mám taky vykoumané,“ řekl Jeff hrdě a obrátil se zase k Dvojčeti. „Před každou naší družinovkou si uděláš
na levé ruce nad palcem fixkou černou tečku velikosti hrášku. Když po příchodu do klubovny podáš komukoliv z
nás tří ruku, budeme mít jistotu, že jsi to ty a ne tvůj brácha.“
Dvojče na znamení souhlasu pokyvoval hlavou. Taká nám se to docela zamlouvalo.
41
„A doma namáhejte makovice, jak nenápadně odloučit Ořecha od družiny. Už nám nezbývá moc času,“ varoval
Jeff, když jsme se rozcházeli.
„To bude fakt ořech.“ zavtipkoval jsem. Nikdo můj vtip nepochopil.
„Co bude Ořech?“ zeptal se Jeff. Dost mě to u něho překvapilo, když jinak dokázal vymýšlet taková špionážní
hry.
„Myslel jsem ořech a malým o. Jako že to bude oříšek, dostat Ořecha od jeho družiny.“ vysvětlil jsem to.
„Ale vždyť já ti rozumím,“ rozchechtal Jeff. „Nemusíš mi to vysvětlovat.“ Ten mě dostal!
„Napadlo vás něco už teď?“
Krčili jsme bezradně rameny.
„Chce to čas.“ řekl Dvojče.
„Toho nám právě už moc nezbývá!“
„Na něco určitě přijdeme.“ řekl Samuraj. „Ten nápad, Jeffe, je tak úžasný, že by byla věčná škoda, kdyby nám
nevyšel.“
27. POPLACH NA DRUŽINOVCE
O přestávce před poslední hodinou, přišel za Samurajem do třídy Víťa Slaný, žák z nižší třídy.
„Tobě říkají Samuraj?“ zeptal se ho Víťa.
„Ano,“ přisvědčil překvapený Samuraj.
„Tohle ti posílá Dvojče,“ podal mu Víťa složený lístek papíru. „Sedíme spolu v jedné lavici, víš?“
Samuraj lístek váhavě přijal. „Proč nepřišel sám? Proč mi píše?“
„Nemůže přijít.“
„A proč? Tys přece přišel.“
„Protože je už nejmíň hodinu doma. Čau!“ Víťa zmizel rychle ze třídy.
Samuraj rozložil lístek. Písmo bylo téměř nečitelné. Dvojče musel psát zřejmě ve velkém chvatu.
Udělalo se mi nevolno. Uča mě pustila domů. Nepřijdu dnes na družinovku, tak mě omluv. Dvojče.
Samuraj schoval lístek do kapsy. Neviděl na něm nic podezřelého. V oddíle platil nepsaný zákon, že když
někdo nemohl z nějakých důvodů přijít na jakýkoliv oddílový podnik, měl o sobě dát dopředu zprávu. Touto
omluvou si zajistil pár bodíků do měsíčního bodování, které by bez omluvy, nebo za pozdní omluvu, nezískal.
Tímto opatřením měl Robin stále přehled o členech oddílu, kteří z nějakých důvodů na oddílový podnik nepřišli.
Když naše trojice, já, Flint a Bráška, přišla ve středu odpoledne do klubovny, byli tu už Jeff, Samuraj a Dvojče.
Jeff s Dvojčetem něco četli v zasedačce na oznamovateli a Samuraj stál v předsíni hned u dveří. Vypadalo to, že
na nás čeká. A také že ano. Postupně podal ruku Bráškovi, Flintovi a poslednímu mně. Ruku mi podržel, jako by
mě chtěl v předsíni zadržet. Flint s Bráškou prošli nástupovkou do zasedačky a dost bouřlivě se Jeff s Dvojčetem
vítali.
„Co se děje?“ zeptal jsem se tiše Samuraje. Tvářil se nějak divně.
„Pojďme před klubovnu,“ zašeptal Samuraj a potichu otevřel dveře na chodbu, jako by nechtěl, aby si toho
někdo všimnul. Nechápal jsem, co se děje.
„Člověče, průšvih,“ řekl mi hned za dveřmi.
„Kdo má průšvih?“
„Až venku!“
Vyšli jsme před dům. Venku byla docela chladno. Samuraj mě v rychlosti pověděl o lístku, kterým se Dvojče
omlouval, že dnes na družinovku nepřijde.
„Ale přišel,“ řekl jsem,
„Právě,“ protáhl Samuraj. „To je divné.“
„Jak to?“
„Nemá za levým palcem tečku, jak jsme se s ním domluvili.“
Okamžitě jsem si vybavil naši spikleneckou schůzku večer na konci Kaštanové aleje.
„Třeba si ji zapomněl na ruku namalovat.“ uvažoval jsem.
„Nemyslím,“ odporoval Samuraj. „Co když je to jeho brácha Ořech?“
Tohle vysvětlení se přímo nabízelo. Vypadalo to ale neuvěřitelně, jako ze špionážního románu.
„Myslíš?“
„Krk bych za to dal.“
Pořád jsem nechtěl uvěřit tomu, že by Lišáci dostali stejný nápad jako my.
„Co když Lišáci dostali stejný nápad jako my?“ četl mi myšlenky Samuraj.
„To by byla děsná náhoda.“ řekl jsem.
„Ale musíme se zachovat tak, jak jsme se domluvili.“ řekl netrpělivě. „Třeba na stejný nápad přišli už dávno a
čekali jen na příležitost. Ta se jim dnes naskytla. Dvojčeti se udělalo ve škole špatně, takže ho poslali domů. Asi
u něho propukla chřipka, nebo nějaká jiná malárie. Jestli má teplotu, tak ho maminka samozřejmě ven nepustila a
42
Ořech využil příležitosti a je tady. Jenže neví, co víme my. Totiž že jsme si pro tento případ domluvili tu tečku za
palcem.“
„Kruciš,“ vydechl jsem. Samuraj má určitě pravdu. „Mohl něco v klubovně zahlédnout, co by prozradilo naši
tajnou činnost?“
„Těžko. Všechno mám uloženo doma. Kompletovat to budeme až na poslední družinovce před vánoční nadílkou.“
„Měli bychom se už vrátit, aby se Flint nebo Bráška neukecli. To je ale situace!“
„Věřím, že na to Jeff také přijde a ostatní usměrní.“ řekl Samuraj.
Na konci panelového bloku se objevili Kim s Clonařem.
„Jdou další kluci,“ ukázal jsem rukou na konec budovy. „Musíme jim něco říct, když o naší dohodě s Dvojčetem nemají ani páru.“
„Máš pravdu. Byla by to asi chyba, kdybychom jim museli náš plán vyklopit už teď. Tak co jim řekneme?“
Napadla mi taková fantasmagorická pitomost. Ale třeba to zabere.
„Co se stalo?“ volal na nás Clonař z dálky. „Proč tady mrznete a nejdete do klubovny? Nebo jste zapomněli
klíče?“
Podali jsme si ruce.
„Čekáme tu na vás,“ řekl jsem tajuplně, abych vzbudil co největší jejich zájem.
„Ale proč čekáte před barákem? To nemůžete čekat v teple?“
„Dověděli jsme se, že Lišáci v klubovně na nás narafičili odposlech. O naší pravé tajné vánoční činnosti nesmí
dnes v klubovně padnout ani slovo, rozumíte?“
„Odposlech? Že by byli tak dobří?“ divil se Kim. „Není to nějaká blbost?“
„To nevíme. Proto se raději budeme bavit o všem možném, jenom ne o tom, co by je zajímalo.“ nařídil Samuraj.
„Pokusili jste se najít mikrofon?“ zajímal se Clonař.
„Blázníš? A ani ho nebudeme hledat. Lišáci musí být přesvědčeni, že o něm nevíme. Rozuměli jste?“
„Rozumíme.“ řekli oba.
„O té nepravé činnosti, myslím o poličce na knihy, mluvit můžeme, že?“ chtěl se ještě ujistit Clonař.
„O té raději taky mluvit nebudeme. Kdybychom o poličce mluvili moc okatě, tak by nám na to neskočili,“
rozhodl Samuraj.
Samuraj potom společně s Kimem a Clonařem vešli do domu. Já jsem zůstal ještě venku, abych varoval další
naše kluky.
„Pošlu ti ven Brášku a Flinta,“ řekl ještě Samuraj a pečlivě zavřel domovní dveře. Za chvíli tu oba byli.
„Co se peče, Šedo?“ zeptal se Flint. „Samuraj mi v klubovně pořád tajuplně slintal cosi do ucha. Stěží jsem
z toho vyrozuměl, že máme oba ihned vypadnout z klubovny. Připravuje se nějaká družinová hra?“
„Skoro jsi to uhodl,“ zasmál jsem se. Také i jim jsem namluvil, že nám Lišáci do klubovny namontovali odposlech, po kterém ale nebudeme pátrat. „O nějaké naší tajné činnosti nesmí padnout ani slovo!“ varoval jsem je
výhrůžně. „Hlavně ty si dávej, Bráško, pozor na to, co říkáš. Nejlíp uděláš, když budeš mlčet jako ryba.“
Brácha cosi zaremcal na svou obranu, ale já jsem věděl, proč mu to říkám.
„A teď běžte zase dovnitř. Já tu ještě počkám na zbývající kluky.“
„A co ti v klubovně?“
„Ti už to ví od Samuraje. Právě od něho jsem se to dověděl.“
Po jejich odchodu jsem si uvědomil, že vlastně lžu, jako když tiskne a to bych, jako skaut neměl. Pak jsem si
ale řekl, že to lež vlastně není, že to je jenom taková malá indiánská lest. A lsti se používat mohly. Nebo ne?
Pak se u klubovny objevili další kluci, rychle jsem jim řekl co a jak, a o rozdílu mezi lstí a lží jsem už neuvažoval. Všichni kývali hlavami, jako že vše pochopili a že si dají pozor na jazyk. Teprve potom jsem se s nimi do
klubovny vrátil. Byl už nejvyšší čas. Byl jsem zkřehlý jako rampouch.
Přezuli jsme se a já vykročil k Ořechovi. Nechtělo se mi věřit, že to není Dvojče. Podal jsem mu ruku. Znamení
za levým palcem opravdu neměl.
„Tys přišel teprve teď, Šedo?“ divil se Ořech. „Měl jsem dojem, že už jsi tu dnes byl!“
Nic jsem na to neřekl a zamluvil jsem to dotazem, zdali Bráška nemá můj pracák. A protože jsme byli už
všichni, svolal nás Samuraj do nástupovky k zahájení družinovky. Byl jsem zvědavý, kam se Ořech při nástupu
postaví, ale bez zaváhání se postavil na správné místo. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli je to Ořech nebo Dvojče.
Nejméně hodinu nás potom Samuraj mořil morseovkou, opakoval uzly a mapové značky a další nudnosti. Po
očku jsem pořád pozoroval Ořecha. Na to, že byl v cizí družině, se držel pořád skvěle. To jsem mu musel přiznat.
Musel to být pro něho nervák, takhle se přetvařovat. A pro mě, Samuraje a Jeffa, to byly nervy taky. Ke konci
družinovky, když se pořád nic nedělo s naší tajnou vánoční činností a pořád jsme jen něco šprtali, už to nevydržel
a nevinně se zeptal: „Dnes nebudeme nic vyrábět k vánocům?“
Tak přece jenom to je Ořech!
Trnul jsem v obavě, co se teď stane. Už jsem slyšel, jak někdo z kluků, kteří nejsou do všeho zasvěceni jako
my se Samurajem a Jeffem, něco nevhodného řekne, ale Samuraj se rychle otázal:
„Máš po družinovce chvíli čas, Dvojče?“
43
„Mám,“ řekl Dvojče horlivě.
„Neslízneš to doma, když se chvíli zdržíš?“
„Jak asi dlouho?“ zarazil se trochu Ořech.
„Asi tak půl hodiny. Déle ne. Chtěl bych k otci do dílny odnést dvě prkna, která budeme potřebovat na náš
výrobek.“
„My ti taky pomůžeme!“ nabízeli se Kim s Clonařem a také i Jeff. Samuraj předstíral, jako by se nemohl mezi
nimi rozhodnout a nakonec se jako rozhodl pro Jeffa. „Dva stačí. Půjdou se mnou Dvojče a Jeff.“ řekl. Jenom mně
a Jeffovi bylo jasné, proč rozhodl právě, tak jak rozhodl. Ostatní pořád nic netušili.
A tak se stalo, že pohroma, která se na nás už chystala zřítit, se nakonec zřítila, jak se později ukázalo, na
Lišáky. Jak to všechno dopadne, jsem ale po dnešní družinovce ještě nedokázal odhadnout.
28. KUPUJEME PING-PONGOVÝ STŮL
Druhý den zašel Samuraj o přestávce za Víťou Slaným, aby si v tom udělal jasno. Ten mu potvrdil, že Dvojče
dnes nepřišel do školy a že je opravdu nemocný. Po škole se Samuraj zastavil u nás doma.
„Představ si, že ani po včerejší cestě do dílny jsme si nebyli jistí, jestli to je Ořech nebo Dvojče. Ale byl to
Ořech, protože dnes přinesl do školy omluvenku. Dvojče je opravdu nemocný.“
„To je dobrá zpráva.“ řekl jsem. „A jak to proběhlo v dílně?“
„Nejdříve jsme se zastavili u nás doma. Měl jsem pro ten účel doma připravena tři prkno, celá zabalená v
hadrech a ty jsme za přísných bezpečnostních opatření přenesli pod ochranou tmy do dílny k otci. A protože jsme
pořád nevěděli, jestli je s námi Dvojče nebo Ořech, tak jsme jen opatrně naznačili, že z nich budou police na knihy
do klubovny, nebo na nějaké družinové výrobky. Musel to zbaštit i s navijákem,“ smál se Samuraj. „Dobře, že se
mnou byl i Jeff. Lépe jsme to zvládli.“
„Představ si ale tu náhodu. Měli úplně stejný nápad jako my. A pak že na světě neexistují náhody!“
Samuraj se nad tím zamyslel. „Když tak nad tím uvažuji, tak se nápad se záměnou dvojčat oběma družinám
přímo nabízel.“
„Nebo to nebyla náhoda a někdo to prozradil?“ Ani nevím, proč mě zrovna tohle napadlo. Samuraj se na mě
překvapeně podíval.
„Chceš říct, že to někdo z nás čtyř vyžvanil?“ Samuraj se naježil. „Ostatní o tom přece nevěděli!“
„Ne, to ne!“ řekl jsem rychle. „Ale mohl nás v Kaštánce někdo slyšet. Ale to je pitomost. Široko daleko nikdo
nebyl.“
„Tož tak hloupě nemluv!“ napomenul mě.
„Asi to byla jenom náhoda. Muselo je to napadnout těsně před naší družinovkou. Když přišel Ořech domů ze
školy a zjistil, že brácha je nemocný a na družinovku nemůže. Netušil ale, že nás Dvojče svým lístkem stačil ještě
varovat.“
„To by ale znamenalo, že Jeffův nápad můžeme ještě použít, až se Dvojče uzdraví.“
„Máš už nějaký nápad, jak dostaneme Ořecha na chvíli ze hry? Já tedy ne.“
„Mě taky nic nenapadlo.“
„Třeba ale bude mít zase nějaký geniální nápad Jeff, když pořád leží v těch detektivkách.“
S touto chabou nadějí jsme se rozešli.
V pátek nás Robin překvapil senzační zprávou. Koupil ze zbytku peněz, které nám zbyly z tábora, ping-pongový stůl a ještě dnes po oddílovce si ho vyzvedneme v jednom skladu sportovních potřeb na opačném konci města
a odneseme do klubovny.
„Hledám nějaké soumary pro odnos nákladu,“ řekl se smíchem. Přihlásili jsme se skoro všichni. Oddílovku
jsme raději ukončili o hodinu dříve, abychom nepřišli domů pozdě. Robin nechtěl riskovat případné zarachy.
„Kde máte auto?“ zeptala se zvědavě paní ve skladu, když se marně rozhlížela po nějakém, i sebemenším
dopravním prostředku. Robin ukázal na nás.
„Vy to nesete jenom někam tady za roh, že?“ řekla zase ta paní.
„No - za několik rohů.“
Na to už skladnice neřekla nic a ukázala nám na dva balíky, který jsme si měli vzít. Stůl byl rozložen na dvě
části, takže se nám jeho přeprava do klubovny nezdála být nějakým zvláštním problémem.
„To zvládneme levou zadní,“ kasali se někteří kluci a hrnuli se k balíkům.
I když jsme se potom v nesení obou částí stolu pravidelně střídali, měli jsme po příchodu ke klubovně ruce
protaženy až skoro na zem. Některé slabší nátury byly vysíleny téměř na omdlení. Samozřejmě že jen z legrace.
Ale radost, že už máme cestu za sebou, jsme měli všichni.
„Robine, můžeme stůl ještě teď smontovat?“ zeptal se Pirát a k němu se přidali další nedočkavci. Ale Robin je
zchladil.
„Kdepak! Stůl dáme zatím do skladu a rozložíme ho až o vánočních prázdninách. Teď by nám v klubovně
jenom překážel.“
„Proč až o vánočních prázdninách?“
44
„Protože byste nedělali nic jiného, než pinkali a na družinovou činnost byste neměli čas. Zkrátka, stůl se zatím
zamkne a teprve po Štědrém dnu ho rozložíme. Potom na něm až do Nového roku bude vybojován velký vánoční
turnaj, který bude započítán do družinového olympijského desetiboje. A teď sypte domů. Je už pozdě.“
Hodiny ukazovaly sedm hodin. Opravdu už byl nejvyšší čas. Domů jsme se rozcházeli trochu zklamáni. Cestou
jsme se bavili o budoucím turnaji v ping-pongu, ale nakonec debata zase sklouzla na problémy kolem tajné vánoční
činnosti.
„Jeff také ještě na nic nepřišel.“ řekl mi Samuraj.
„Na co měl přijít?" zbystřil pozornost Flint.
„Jak se dostat Lišákům na kobylku v tajné činnosti,“ řekl po pravdě Samuraj.
Všechny družiny už vyčerpaly své nápady, jak doběhnout ty druhé. Takže nějaký nový, překvapivý nápad by
se všem hodil.
„A taky snad i Rysům, ne?“ doplnil Flint.
„Těm taky, ale hlavně kdyby se nám to povedlo u Lišáků.“
„Proč bychom měli doběhnout jenom Lišáky a Rysi ne? Kdybychom přišli na nějaký univerzální nápad, jak
dostat obě družiny, tak bysme ho přece využili, ne?“
„To ano. Jenže to co nás napadlo, se dá použít jenom proti Lišákům,“ řekl jsem. Pak jsem se obrátil na Samuraje: „Mám mu to říct?“
Samuraj kývl hlavou.
„Bráško, upaluj domů,“ vyzval jsem svého bráchu.
„Já to chci taky slyšet!“ vyjekl.
„Dozvíš se to, ale dnes ještě ne. Běž domů a nekomplikuj to!“
Oči mu zaplavily slzy. Aby kluci neviděli, že zase brečí, raději zmizel v našem domě.
Samuraj Flintovi zopakoval náš plán se záměnou dvojčat Ořecha a Dvojčete, a že se o něco podobného pokusili
i Lišáci. Teď je ale náš plán ohrožený. Určitě se Lišáci proti něčemu podobnému z naší strany pojistí.
„Proč by to nemělo vyjít?“ řekl Flint. „Když budeme mít jenom trochu štěstí, tak to vyjde.“
„Kde bereš tu jistotu?“
„No kde! Jak to většinou probíhá s nemocemi sourozenců? Když se jeden uzdraví, onemocní druhý. U nás
doma to tak funguje vždycky.“
„U nás taky!“ potvrdil jsem to. „Nepamatuji se, že bysme nestonali postupně oba dva. I minulý měsíc jsem s
angínou začal já a Bráška v ní zdárně pokračoval.“
„Teď je nemocný Dvojče. Za pár dní onemocní Ořech. Tím že Dvojče začal s nemocí dřív, tak se také dřív
uzdraví a to bude naše příležitost.“
„Má to jednu vadu na kráse, Flinte,“ řekl jsem.
„Jakou?“
„Lišáci by se nesměli dozvědět, že Ořech onemocněl. A jak známe Arzena, určitě už mají pro takový případ
nějakou pojistku vymyšlenou. Podobně jako my s tou tečkou na levé ruce.“
„A podle zákona schválnosti, nemusí Ořech ale vůbec onemocnět.“ dodal Samuraj.
„Můžeš mít pravdu, Samuraji, ale bylo by to proti přírodě,“ rozesmál se Flint.
„Do vánoční nadílky zbývají necelé tři týdny. Moc času nám už opravdu nezbývá. Škoda, že jsme fintu nemohli
použít jako první. Takový to byl nádherný nápad!“ povzdechl si Samuraj. A s tím jsme se rozešli.
29. DVOJČE PRONIKÁ MEZI LIŠÁKY
V dalších dnech nám opět svitla naděje. Začátkem týdne přišel uzdravený Dvojče do školy. Na družinovku
přišel potom i s tečkou na levé ruce a tajemně nám oznamoval, že si Ořech už dva dny stěžuje na bolesti v krku.
Já vím, že je to zvrhlost, někomu přát, aby onemocněl. Ale jak my jsme mu to v tu chvíli všichni přáli! Ve čtvrtek
potom opravdu nepřišel do školy.
„Už je to tady! Dostal horečku! Maminka s ním šla k lékaři!“ hlásil Dvojče Samurajovi.
„To máme kliku,“ uvítal nadějnou zprávu Samuraj. „Dnes odpoledne bys mohl jít místo Ořecha na družinovku
Lišáků. Jenom aby se jeho onemocnění nějak nedomákli.“
„Nedomáknou!“ řekl Dvojče s přesvědčením. „Nikdo z Lišáků nechodí na naši školu. Jak by se to mohli dovědět?“
Když Dvojče přišel domů, seděl Ořech na posteli a zvolna zapíjel čajem penicilín. Jejich maminka kolem něho
starostlivě poletovala, jako minulý týden kolem něho.
„Náš teplotu?“ zeptal se ho Dvojče s falešnou účastí, protože moc dobře věděl, že penicilín doktoři ordinují
jenom při hnisavé angíně a při té teploty jsou.
„Třicet devět pět,“ řekla maminka za Ořecha.
Dvojče se vytratil do kuchyně. Hodiny nad dveřmi ukazovaly dvě. Dost času, pomyslel si.
„Mám jít do obchodu něco koupit k jídlu, mami?“ zavolal na maminku přes dveře.
45
„To bys mohl!“ odpověděla mu a vyšla z pokoje. „Dojdi do zeleniny a kup citróny, pomeranče a taky banány.
Zrovna je dnes dostali. Všechno po kile.“ Podala mu peníze a tašku. „Jsi hodný, Vladislávku,“ pochválila ho.
„Neměla jsem na nákup dnes čas. A Láďovi udělají vitamíny dobře.“
Dvojče pelášil k obchodu s ovocem a zeleninou. Cestou si vzpomněl na svoji babičku z Bratislavy, která prodejně s ovocem a zeleninou říkala ZELOVOC. Pak mu zase myšlenky zaletěly k nám. Jak je to možné, že z nás
nikdo dvojčata od sebe nerozezná, zatímco jeho maminka je rozezná snad se zavázanýma očima. Asi v tom budou
hrát nějakou úlohu ty mateřské pudy, nebo co.
„No páni!“ vyděsil se, když uviděl u prodejny frontu lidí až ven na chodník. V duchu odhadoval, za jak dlouho
asi přijde na řadu a jestli to raději nemá vzdát. Samuraj mu řekl, že se musíme ještě před družinovkou Lišáků sejít.
Na štěstí všichni před ním kupovali většinou jenom banány, takže se dostal k pultu poměrně brzy. Fronta za ním
neubývala. Spíš naopak. Ve tři hodiny už byl doma.
„Jdu na chvíli ven, mami,“ víceméně mamince jen oznámil své rozhodnutí. A protože nákup vyřídil k její
spokojenosti, nic proti jeho odchodu nenamítala. Ve dveřích ho ještě pozdržela. Podala mu nějakou obálku se
slovy: „Když už jdeš ven, tak odevzdej tady tu obálku od Ládi těm jeho Lišákům. Chtěl, ať jim to donesu já, ale
já raději zůstanu u něho doma. Proč bys to nemohl pro bratra udělat ty, že?“
„No jasně, mami,“ řekl Dvojče a téměř se sápal na obálku. Otevřel ji hned jak se dostal za roh domu, kde už
na něho z jejich bytu nebylo vidět. Ořech psal Arzenovi.
Nemohu na družinovku. Mám angínu. Pozor na Vydry, aby nám neprovedly něco podobného, jako jsme jim
provedli my. Buďte ostražití. Ořech.
Dvojče poskočil radostí nad obsahem dopisu, který se mu tak nečekaně dostal do rukou. Schoval ho do kapsy
a rozběhl se na naši dojednanou schůzku. Lístek doručen nebude.
Sraz jsme měli u Samuraje, protože bydlel nejblíže klubovny. Když přišel Dvojče, byli jsme tu už všichni, kteří
jsme tu měli být. Od Samuraje jsme už byli informováni. Začali jsme se radit. Za chvíli to vypadalo, jako na tajné
schůzi nějaké zpravodajské centrály, těsně před vysazením agenta na nepřátelské území. Alespoň mně to tak připadalo.
„Měl bys mít bundu, jakou nosí Ořech,“ mínil Flint.
„Nosíme oba stejnou. Bunda není problém.“
„A co pracák? Máš jeho pracák?“ napadlo Jeffa. Skautský deník byl jednou z povinných věcí, které se na každé
družinovce a oddílovce kontrolovaly. Všichni jsme povinně nosili svůj deník, zvaný pracák, bloček na psaní a
propisovačku. Plus ještě další věci.
„Hernajs, mám svůj!“
„Tak ho honem vysyp ze somradla a nech ho tady. Pracák jsi prostě zapomněl doma.“ radil Samuraj.
„Hlavně tam zbytečně moc nemluv,“ cítil jsem potřebu také něco říct, „ať se neprokecneš.“
„Neboj, když to zvládl brácha, zvládnu to taky. Když máme jako dvojčata, všechno stejné, tak snad máme i
stejně vysoké IQ.“
„Je tři čtvrtě na čtyři. Lišáci budou už v klubovně. Arzen určitě. Jdeme na to.“ rozhodl konečně Samuraj.
Vypadalo to fakt jako v nějakém špionážním románu. Flint vyšel před dům a rozhlédl se na všechny světové
strany, jestli někde na nás nečíhá nebezpečí v podobě nějakého Lišáka. Nečíhalo. Vrátil se proto nazpět do domu
a po chvíli z něho vyšel Dvojče a oklikou zamířil ke klubovně. Nechali jsme mu fóra dobrých pět minut a teprve
potom jsme se odvážili za ním vyjít. A to ještě pro jistotu druhým vchodem, vedoucím na opačnou stranu domu.
Mezitím se už Dvojče blížil ke klubovně. Před domem stál Arzen a bavil se s Kodžakem, bývalým naším
členem. Zřejmě se Kodžak zase točil kolem naší klubovny. V poslední době tak činil dost často. A asi ze staré
známosti se s ním dal Arzen do řeči. Protože Dvojče s Ořechem přišli do oddílu až po prázdninách, tak ho Dvojče
neznal. Arzen mu podal ruku a Kodžak, k jeho překvapení, také.
„Je už někdo v klubovně?“ zeptal se Dvojče s předstíraným klidem. Srdce mu hlasitě bilo.
„Je.“ odpověděl Arzen ledabyle a dál se vybavoval s Kodžakem.
Dvojče si oddechl. Arzen nic nepoznal. Už s daleko větší sebedůvěrou vešel do hlučící klubovny. Při vstupu
měl pocit, jako by kluci vyčkávavě ztichli, ale vzápětí se hlahol jejich hlasů znovu rozezvučel na plné pecky.
Přezul se, se všemi si postupně podal ruku a posadil se na místo, kam si obvyk1e sedává Ořech. Nikdo si ho
nevšímal, což mohla být dobré, ale také i špatné znamení. Dvojče si uvědomil, že se bude muset zapojit do družinové debaty, jinak by se mohl stát nápadným. Pojednou si k němu přisedl podrádce Bobr.
„Nezapomněls na mě?“ zeptal se. V Dvojčeti hrklo. Už je to tady! Co si asi Bobr s Ořechem mohli domluvit?
Nic ho nenapadlo. Snažil se alespoň nějak neutrálně odpovědět. Vznikla z toho naprosto nemožná věta: „Jak jsem
na tebe neměl zapomenout?“
„Já to tušil!“ řekl Bobr. „Jsi hlava děravá. Tak kdy to přineseš?“
Dvojče horečně přemýšlel. Co mu to měl Ořech jenom donést? To je ale pech. Najednou začínal mít dojem, že
se ostatní Lišáci přestali mezi sebou bavit a všichni čekají na jeho odpověď. „Snad zítra, na oddílovku. Bude to
stačit?“ vysoukal ze sebe zmateně.
46
Bobr se usmál. „Dobře. Ne ale, abys na to zase zapomněl!“ Dál už potom na něho nedorážel. Dvojče si oddechl.
Zřejmě ve zkoušce obstál.
Do klubovny se vrátil Arzen.
„Podívejte se, koho vedu!“ volal rozjařeně. Dvojče myslel, že toho kluka, se kterým stál před domem, ale byl
to dlouho postrádaný a už téměř odepsaný Makalúzo.
„Makalúzo Vinčenzo!“ křičeli Lišáci jeden přes druhého a mu běželi naproti. Obřad podávání rukou se dodržoval ve všech družinách.
„Ano, ano, jsem to já, váš již jistě oplakávaný a nenahraditelný Lišák Makalúzo Vinčenzo,“ deklamoval Makalúzo jako nějaký herec na jevišti. „Moji rodiče konečně nade mnou zrušili klatbu a pustili mě mezi vás. Jak je
to dlouho, co jsem tu nebyl? Považte, skoro dva měsíce! Hrůza!“
Dvojče v duchu rychle počítal. Od objevení kreseb hákových křížů a nápisů na škole opravdu uběhly už dva
měsíce. Všichni Lišáci měli ze zrušení Makalúzova zaracha upřímnou radost, kterou s nimi sdílel i Dvojče. Vždyť
Makalúzo byl členem celého oddílu, nejenom družiny Lišáků. A i když Dvojče nepatřil ke stejné družině, byl to i
jeho kamarád.
Rozruch kolem Makalúza mohl Dvojče konečně využít k nenápadné prohlídce klubovny, jestli někde neuvidí
něco, co by mohlo připomínat jejich tajnou vánoční činnost. Ke svému zklamání nikde nic podezřelého nezpozoroval.
Konečně Arzen zahájil družinovku. Přečetl nahlas doplňky a podepsal je a zkontroloval předepsané věci.
Všichni měli všechno, jenom Dvojče zapřel pracák a Bobr mu zapsal o jeden bod méně.
„Než se pustíme do práce na naší tajné vánoční činnosti, uděláme si družinový závod na body. Všichni napíšete
na list papíru, samozřejmě každý zvlášť a bez opisování, náš družinový pokřik. Tak pište!“
Na tom mě nedostanete, pomyslel si Dvojče a na list svého trhacího bloku úhledným písmem napsal:
Lišáci, a to je jisté, cíl svùj nikdy nezmìní, Chtìjí práci, vytrvalost, k tomu kousek vìdìní!
Odložil propisovačku a podal svůj blok Arzenovi. Teprve teď si všiml, že nikdo z kluků nepsal, snad jen Makalúzo, a všichni ho pozorovali.
„Co je?“ vyjekl Dvojče. „Co na mě tak všichni čumíte?“
Arzen mu vrátil blok. „Náš pokřik jsi napsal správně,“ řekl s úsměvem. „Přesto nejsi Ořech!“
Všichni Lišáci propukli v nespoutaný jásot. Dvojče zpanikařil a nevěděl honem, co má na to říct.
„Zbláznili jste se?“ snažil se je překřičet. „Proč bych neměl být Ořech?“
„Protože jsi Dvojče!“ dorazil ho Arzen. Řehot Lišáků ještě zesílil.
„No, no! Jenom abyste se nepotento…“ zmohl se Dvojče na poznámku. Lišáci se mohli zbláznit radostí. Dvojče
si sbalil svoje věci a vystřelil z klubovny jako šíp. Lišáci za ním pečlivě zamkli dveře na dva západy a klíče nechali
ve dveřích.
„Jde nějak brzo,“ řekl Jeff, když jsme spatřili Dvojčete, jak rázuje od domu s klubovnou. „Asi vybouchl!“
„Museli to už vědět od samého začátku,“ řekl Dvojče otráveně. „Ale čím jsem se prozradil, to nevím.“ Byl z
toho nešťastný.
„Nic si z toho nedělej,“ povzbuzoval ho Samuraj. „Je to jen hra. Průšvih by to byl teprve tehdy, kdybys byl
opravdový špion a šlo ti o život.“
„No jo, jenže pokud chceme ještě něco vypátrat, tak nám na to zbývá příští týden už jenom jedna jediná družinovka.“ naříkal Dvojče.
„Zkusme znovu zapnout mozkové závity. Třeba nás ještě něco napadne!“ radil Jeff. Nedával jsem nám už
žádnou naději. Teď už budeme mít jedinou starost udržet v tajnosti alespoň družinovou činnost naši.
Když se vrátil Dvojče domů, všiml si, že má Ořech navzdory horečce docela dobrou náladu. V tu chvíli mu
došlo, že se Ořechovi přece jenom nějak podařilo Lišáky varovat. Když mu maminka řekla, že ona nikam nejde,
že ho omluví Dvojče, okamžitě poznal, kolik uhodilo. Je to přece jenom lišák, ten Ořech. Jak se mu ale družinu
podařilo varovat, neprozradil.
30. JEFFŮV DALŠÍ KOLOSÁLNÍ NÁPAD
Snad nejvíc byl smutný z naší neúspěšné akce Jeff. Takový perfektní nápad měl a nakonec mu ho náhoda, tím
že Dvojče onemocněl, přihrála Lišákům. Ještě štěstí, že je napadlo, že podobný nápad mohou mít i Lišáci. Nebýt
toho, tak Lišáci bodovali. Ale ani toto vědomí, že alespoň uchránili své tajemství, mu náladu nezlepšilo.
Jeff bydlel v úplně nově postaveném paneláku, téměř na samém konci městského sídliště. Kolem jejich domu
ještě nebyly dokončeny všechny chodníky a další terénní úpravy. Za jejich domem se rozprostíralo obrovské staveniště dalších paneláků. Když vešel do bytu tak okamžitě poznal, že se doma něco děje. V předsíni stál peřináč,
který tam odpoledne nebyl. V celém bytě se svítilo a z pokoje bylo slyšet zvuk posouvaného nábytku.
„To je dobře, že už jdeš!“ volala na něho maminka z pokoje. Ze stejného pokoje vyšel tatínek. Obrátil oči
v sloup a řekl potichu, aby to maminka neslyšela: „Mamce zase pracuje štítná žláza. Opět přestavujeme byt!“
47
Tatínek se totiž někde dočetl, že většina žen má sklony k stálému přestavování nábytku a že je k této činnosti
nutí funkce jejich štítné žlázy. Jeff nevěděl, co to ta štítná žláza vlastně je. Ale asi to tak fungovalo, protože Jeffa
a jeho tatínka k přestavování bytu nic nenutilo. Jenom maminku. Bydleli zde už skoro pů1 roku a byt přestavovali
celkem pětkrát. Dnes to je pošesté. A to maminka vždycky tvrdila, že teď už je to přesně tak, jak si to představovala.
A za dalších čtrnáct dní se muselo znovu pohnout alespoň s polovinou nábytku.
Jeff rychle zapadl do svého pokojíčku a strnul. Celý pokoj měl přestavěný, že ho málem nepoznával. Válenda
stále na opačné straně pokoje než kde stála původně, skříň na šaty a malé skříňky také, psací stůl rodiče šoupli k
oknu k ústřednímu topení. No hlavně, že už to tady bylo hotové. S povzdechem se převlékl do tepláků a s mučednickým výrazem v tváři šel pomáhat rodičům.
Bylo půl osmé večer a přestavování nábytku nebralo konce.
„Musím si na zítřek udělat ještě úkol,“ prohlásil Jeff a tím pádem byl od další práce osvobozen. Vysprchoval
se a posadil se ke stolu. Vzápětí k němu dolehla nějaká rokenrolová skladba, která sem pronikala přes podlahu ze
spodního bytu. O patro níž měl ve stejném pokoji své eldorádo sousedův syn Vašek. K narozeninám dostal před
měsícem magnetofon. Pokud byl doma, přehrával si na něm na plné pecky pořád dokola těžké vypalovačky, která
byly slyšet i v Jeffově pokoji. Dnes měl ale Jeff dojem, že je hudba daleko hlasitější a docela zřetelně slyšel i hlasy.
Vypadalo to, jako by hudba hrála přímo u okna v rohu jeho pokoje a dokonce z té strany slyšel nějaký rozhovor.
„Co tomu říkáš?“ uslyšel Vaškův hlas.
„To je senza,“ odpověděl mu nadšený dívčí hlásek. Patřil Mařeně Veselé, která pro změnu bydlela o patro výš.
„Vašek oblbuje kočku,“ napadlo Jeffa. Ale hned vyskočil od stolu. „Jak to, že je slyším?“ V mžiku byl pod
stolem v rohu pokoje, kudy procházela přes jeho pokoj ze spodního do horního patra stoupačka ústředního topení.
„Mám i novou pásku Beatles,“ pokračoval Vašek v oslňování Mařeny. „Mám ti ji pustit?“
Samozřejmě že chtěla. Jak by mohla tak lákavé nabídce odolat. Jeff ohromeně zíral na dvě trubky ústředního
topení, které procházely podlahou. Každá zvlášť ještě další trubkou o něco většího průměru. Mezi trubkou pevně
zasazenou ve stropním panelu a trubkou stoupačky byla několika milimetrová mezera. A právě tou, ničím neutěsněnou mezerou, doléhaly k Jeffovi zřetelně všechny zvuky z Vaškova pokoje. Když přiložil ucho až k trubce těsně
u podlahy, slyšel ze spodního pokoje hovor Mařeny a Vaška tak zřetelně, jako by stál vedle nich.
„Jak to, že jsem si toho nevšiml už dříve?“ mumlal si sám pro sebe a hned si i odpověděl. „Asi proto, že tu
předtím stála skříň, která zvuky tlumila.“ Vzápětí dostal nápad. A ten byl tak úžasný, až si musel oběma rukama
chytit hlavu, aby se mu usilovným přemýšlením nerozskočila. Sedl si znovu ke stolu. Úkol na zítřek se mu podařilo
napsat jen a velkým sebezapřením. Další a další kombinace nápadu se mu honily hlavou a odváděly ho od učení.
Přímo z vyučování doběhl za Samurajem.
„Potřebuji se dostat do klubovny. Z naší družiny máš klíč jenom ty.“
„Co šílíš?“ krotil ho Samuraj. „Oddílovka začíná přece až ve čtyři. Co chceš dělat tak brzo v klubovně? Myslíš,
že tam něco Lišáci ze včerejška zapomněli? Pochybuji. Ti teď budou opatrní. Zvlášť po té naší nezdařené akci.“
„To ne. Chci si jenom něco ověřit.“
„Něco k tajné vánoční činnosti?“
„Ovšem! Ber klíče. Cestou ti vysvětlím, na co jsem přišel.“
Cestou mu nadšeně líčil, jak náhodou uslyšel hovor z dolního pokoje u nich doma.
„Panelák, ve kterém máme klubovnu, je stejný typ jako ten náš. Tak by to mělo být stejné jako u nás i s trubkami
ústředního topení.“
Samuraj se nad tím zamyslel. Z obou místností, z nástupovky i zasedačky, vedly opravdu stropem stoupačky
do přízemí. To si s určitostí vybavoval. Jakým způsobem byl a1e průnik stropem konstruován, to si vybavit nedokázal. Nikdy se o to nemusel zajímat.
„Člověče, jestli je to jako u vás v bytě, tak to by byla trefa.“ řekl Samuraj.
Vešli do klubovny. Nikdo tu ještě nebyl. V nástupovce vedla stoupačka přes strop trubkou a v zasedačce taky.
Přesně jako u nich doma!
„Teď už nám zbývá vyřešit jediný problém. Domluvit se se Škrtavkou, který bydlí nad naší klubovnou, aby
nám dovolil v úterý a ve čtvrtek si u něho poslechnout, co se tady dole děje.“ dokončil Jeff svůj kolosální nápad.
„To bude asi největší problém.“ mínil Samuraj. „Pokusit se o to ale musíme.“
„Kdyby to tak mohl se Škrtavkou dojednat někdo z dospěláků. Někdo z rodičů, nebo Robin.“ napadlo Jeffa.
„Robin nám pomáhat nesmí. To by bylo proti pravidlům.“
„Tak to budeš muset dojednat ty.“
Samuraj se poškrábal na hlavě.
„Škrtavka nám moc nefandí, když mu skoro denně řveme jako paviáni pod bytem. Nevím, jestli se mi ho podaří
přemluvit.“
Pan Škrtavka dříve pracoval jako učitel a teď už byl několik let v důchodu. Ze svého zaměstnání měl mírně
pocuchané nervy a občas, když už byl hluk v klubovně nesnesitelný, seběhl dolů a všechny nás seřval. Ale to se
stávalo jen z počátku. Když jsme si konečně uvědomili, že nejsme v domě sami, ubrali jsme na hlučnosti. Naposledy na nás vyjel před prázdninami, když jsme upevňovali mříže na okna klubovny.
Po oddílovce zůstala celá naše družina v klubovně. Jednak abychom uklidili, protože úklid na nás dnes vyšel,
48
a také abychom se domluvili, jak to sfoukneme se Škrtavkou. Všichni dostali za úkol, poptat se doma, jestli nám
někdo z našich rodičů nemůže pomoct. Škrtavka mohl docela dobře někoho z našich rodičů před lety učit. Sraz
jsme si dali hned na druhý den u klubovny, abychom se o výsledku navzájem informovali.
Dobrou zprávu přinesl Lysýjen. „Můj otec se se Škrtavkou zná.“
„Vážně?“
„Seznámili se kdysi, při jednom případu, který otec vyšetřoval na škole, kde Škrtavka učil. Škrtavka do toho
byl taky nějak namočený, ale později se prokázala jeho nevina. Dodnes si myslí, že to bylo zásluha mého otce.“
Měli jsme mlhavou vědomost o tom, že Lysýjenův otec pracuje u kriminálky společně s otcem Jarči Rysové.
„Jestli to vyjde, to budou kluci čubrnět.“ jásali jsme.
„Kdy to s ním dojená?“ zajímal se Jeff.
„Asi ještě dnes večer. Už se u něho ohlásil. Pan Škrtavka se nechal slyšet, že ho velmi rád uvidí.“ Byli jsme
nadšením bez sebe.
V neděli ohlásil Lysýjen Samurajovi, že jeho otec byl při jednání se Škrtavkou víc jak úspěšný. „Stálo ho to
flašku slivovice,“ dodal.
„Nepovídej!“ zarazil se Samuraj. „To abychom mu ji zaplatili.“
„Neblázni!“ rozesmál se Lysýjen: „To nebude potřeba. Otec mu ji dlužil ještě z dřívějška. V úterý a ve čtvrtek
máme k němu naklusat. Ale celá družina bychom tam najednou neměli chodit.“
„Máš pravdu. No nějak to budeme muset vyřešit.“ odpověděl Samuraj a hluboce se nad tím zamyslel.
31. PÁTRAČKA U PANA FOLTÝNA
Když se potom i ostatní z naší družiny dověděli o připravované pátrací akci u Škrtavky, chtěli se jí zúčastnit
všichni.
„Není to možné hned ze dvou důvodů!“ krotil nás Samuraj. „Jednak ke Škrtavkovi nemůže vtrhnout najednou
deset rabiátů a za druhé by naše početná výprava u klubovny mohla u ostatních družin vyvolat jejich zbytečnou
ostražitost.“
„Tak kdo tam půjde?“ zeptal se Kim. Bylo na něm vidět, že by velmi rád šel. Také i ostatní se na to třásli.
Samuraj, jako nejstarší a současně i jako rádce družiny, musel rozhodnout.
„Už doma jsem o tom uvažoval. Myslím si, že budou stačit jenom tři lidi. Lysýjen, protože jeho tatínek to
dojednal a Jeff, protože všechno vymyslel. A třetí, který s nimi půjde, musí být hlava otevřená. Třeba z klubovny
uslyšíme jen pár nic neříkajících vět a ty bude nutno vyhodnotit a domyslet. Na těch tří u Škrtavky bude ležet
veškerá odpovědnost za výsledek pátrání. Uvědomte si, že v úterý a ve čtvrtek máme poslední možnost ještě něco
zjistit. V pátek už musíme Robinovi odevzdat výsledek našeho pátrání.“
Samuraj se po nás přísně rozhlédl. Měl pravdu. Nedovedl jsem si představit, že by tam šel třeba Bráška. Se
svými, kolikrát ještě dětskými nápady! U Škrtavky to bude chtít perfektně sehranou špionážní vyhodnocovací
partu.
„Vzdává se někdo dobrovolně pátračky ve prospěch ostatních?“ zeptal se Samuraj. Nikdo se nehlásil.
„Nám třetího určit, nebo budeme losovat?“ zeptal se Samuraj.
„Měl bys ho určit!“ řekl Jeff. „To losování není dobrý nápad.“
„Ať rozhodne los, jako vždycky!“ mínil Kim.
Jestli los určí Brášku, tak je to v pytli, pomyslel jsem si a také se mi to nelíbilo.
„Jdi tam ty, Samuraji, los opravdu v tomto případě není k ničemu,“ přidal jsem se k Jeffovi.
Jenže Kim trval na losování a k němu se postupně přidali Clonař s Pavlem a nakonec i Dvojče.
„Dobrá, rozhodne los,“ řekl Samuraj. Na lístek papíru, jako jsme to dělali vždycky při losování, napsal každý
své jméno a složený lístek hodil Samurajovi do čepice. Ten lístky v čepici promíchal a jeden vytáhl.
„Půjde tam… Šeda!“ Samuraj hodil lístek nazpět a všechny zmačkal do jedné kuličky. Měl jsem ze své výhry
radost. I Jeff si viditelně oddechl. Ostatní rozhodnutí losu bez reptání přijali.
„Držíme vám palce,“ řekl Kim a tím byla příprava na pátračku u konce.
V úterý, přesně o půl čtvrté, se nám podařilo proklouznout nepozorovaně do domu s klubovnou. Za dveřmi
klubovny panovalo ticho. Zřejmě tam ještě od Rysů nikdo nebyl. Opatrně jsme přeběhli schody do přízemí a
Lysýjen zazvonil u dveří bytu přesně nad naší klubovnou. Na štítku bylo zapsáno jméno: Jan Foltýn.
„On se nejmenuje Škrtavka?“ zeptal se Jeff překvapeně.
„Ne, Foltýn,“ řekl Lysýjen. „Škrtavka mu říkáme jenom my. A musím vás upozornit, že o tom neví!“
„Ještě že jsi nás na to upozornil. Představte si ten trapas, kdybychom ho oslovili pane Škrtavko!“ vyděsil se
Jeff. „Ani ve snu by mi nenapadlo, že se Škrtavka jmenuje doopravdy jinak. Naše pátrání mohlo skončit dřív, než
by jsme ho vůbec začali.“
Pan Foltýn nás už čekal, protože když otevřel, tak řekl: „Pojďte rychle dovnitř, ať mi neuteče teplo!“
Ještě před dveřmi jsme si sezuli boty a vešli jsme i s nimi do bytu. Jeff nás oba zezadu postrkoval, abychom už
byli uvnitř. Kdyby v tu chvíli vešel někdo z Rysů do domu, mohl by nás spatřit a mohlo by mu být podezřelé, co
asi u Škrtavky pohledáváme. A kdoví, zdali bychom se pak vůbec ještě něco dověděli.
49
„A co tu vlastně chcete u mě vypátrat, Honzíku?" zeptal se pan Foltýn Lysýjena. „Když jsme s tvým tatínkem
okoštovali tu slivovici, nějak jsem si potom nemohl vzpomenout, o co mě vlastně žádal.“
Lysýjen mu vyložil pravidla o Tajné vánoční činnosti a také i Jeffův nápad s odposlechem přes trubku ve stropě
u stoupaček ústředního topení.
„Jo, jo! Je to fakt dobře slyšet,“ řekl pan Foltýn. „Musel jsem škvíru mezi trubkami utěsnit vatou, abych vás
tak moc neslyšel. Ale ani to moc nepomohlo. Někdy tam dole řvete tak náramně, že jdu radši mezi čtvrtou a šestou
hodinou ven na procházku.“
Budeme muset Robinovi o nucených procházkách pana Foltýna říct. A kluci se budou muset trochu krotit. V
létě máme schůzky většinou venku, ale v zimě jsme téměř pořád v klubovně. A vyhánět pana Foltýna křikem do
mrazu, to by se nám nemuselo vyplatit, až by s námi ztratil trpělivost. A také to ale vůbec není skautské.
„Můžeme tu vatu vytáhnout?“ zeptal se Jeff. „Zase ji potom napěchujeme nazpět.“
„Jistě že, chlapci, můžete. - A co váš Zorro, Honzíku,“ zeptal se Škrtavka Lysýjena, „ještě slouží?“
„Kdepak! Už je na to starý, ale ještě se pořád drží. Otec ho chtěl nechat utratit, ale celá rodina jsme byli proti.“
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je řeč o psu. Lysýjen má psa? To jsem nevěděl.
Rozhlédli jsme se po bytě. Oba pokoje pana Foltýna se stoupačkami ústředního topení ležely přesně nad naší
nástupovkou a zasedačkou. Zatímco se Lysýjen stále vybavoval s panem Foltýnem, já i Jeff jsme opatrně vyšťourávali hřebíkem, každý v jiném pokoji, vatu napěchovanou kolem trubek. Když se nám to podařilo, uslyšeli jsme,
že už někdo z Rysů v klubovně je. Byli tam Pavouk a Štika. Než přišli ostatní, drnkali chvíli na kytary. Slyšitelnost
byla skvělá.
Po zahájení družinovky začali okamžitě pracovat na dokončení svého tajného výrobku. Měly už poslední možnost, protože na družinovkách tento týden chtěl Robin od nás dokončené výrobky převzít a chtěl je nechat až do
nedělní vánoční nadílky uzamčené ve skladu.
Za deset minut jsme se s Jeffem shodli, že Rysi vyrábí věšáky na šaty, které mají být připevněny na zdi v
předsíni. Byl to užitečný nápad, protože jsme měli v předsíni jenom jeden stojan a na něj se teď v zimně všechny
bundy a čepice nevešly. Každou chvíli se naše svršky válely po zemi ve špíně a bahnu, které jsme do předsíně
natahali na botách, když venku pršelo nebo sněžilo.
„Můžeme jít,“ oznámili jsme Lysýjenovi.
„A to je všechno?“ divil se pan Foltýn.
„Můžeme přijít ještě ve čtvrtek, tak jako dnes?“ zeptal se jen tak pro formu Lysýjen.
„To se rozumí, Honzíku. Klidně přijďte. A pozdravuj tatínka a maminku.“
„Jupí!“ juchala naše družina nadšeně o pár bloků dál za klubovnou, když jsme je seznámili s naším úspěšným
pátráním.
„Jací jsou na nás Rysi?“ zeptal se Kim.
„Krátcí!“ odpověděli jsme mu sborem. Pak jsme upalovali domů, protože dnes pěkně mrzlo a stále sílící vítr
proháněl ulicemi první sněhové vločky.
Ve středu jsme dokompletovali náš pokojový táborový oheň. Když večer přišel Robin, aby od nás dárek pro
oddíl převzal k uzamčení ve skladu, měli jsme už všechno hotovo. Robin nás pochválil, že se nám táborový oheň
povedl. Když ho potom ukládal do skladu, natahovali jsme schválně přes něho krky, jako bychom chtěli zjistit,
cože to už vyrobili a do skladu uschovali Rysi.
„Jděte odtud - kšá!“ zahnal nás do patřičné vzdálenosti. Uposlechli jsme, protože jsme od včerejška tajemství
Rysů stejně znali. To nakukování bylo jen tak, aby se něco dělo.
Čtvrteční pátračka začala dramaticky. Všichni tři jsme se zase sešli o dva bloky za klubovnou. Co nejopatrněji
jsme zase proklouzli přes schody ke dveřím pana Foltýna. Lysýjen krátce zazvonil. Nic. Nikdo neotvíral. Zazvonili
jsme znovu, ale opět se nic neděla.
„Že by nebyl doma?“ děsil se Jeff. „Že by na nás dnes Škrtavka zapomněl?“ Vypadalo to tak. Lysýjen ještě
jednou zazvonil a když se znovu nic nedělo, vystoupili jsme o pár schodů výš do mezipatra.
„To je pech,“ řekl Jeff, „zrovna dnes musel někam na nákupy, nebo kam.“
Stál jsem u schodišťového okna, přes které bylo vidět na chodník před domovní dveře.
„Bacha, Lišáci už jdou!“ řekl jsem polohlasně a odstoupil od okna. „Málem mě uviděli.“
„Klídek,“ uklidňoval mě Jeff, „to by museli zrovna hledět nahoru do okna.“
„Tiše!“ sykl Lysýjen. „Už jsou před dveřmi!“
Pod námi bouchly domovní dveře a přinejmenším stádo slonů dupalo po schodech do sklepa ke klubovně.
Podle hlasů jsme postupně poznávali Arzena a Bobra, potom Pinďu a Vantutiho. Už s nimi byl i uzdravený Ořech.
Z hovoru a chechtotu jsme poznali, že se baví o nás. Přetřásali naši neúspěšnou akci s Dvojčetem. Potom zaklaply
dveře od klubovny a hlasy se ztlumily, až skoro zanikly.
Podíval jsem se na hodinky. Venku se setmělo, a když jsem chtěl vidět, kolik je hodin, musel jsem se vrátit k
oknu. Byly už skoro čtyři hodiny. A Škrtavka nikde!
Dole znovu zarachotily dveře. Na chodbě se rozsvítilo světlo. Přitiskli jsme se ke zdi. Pod námi se ozvaly
kroky. Stoupaly vzhůru. Jeff opatrně nakoukl přes zábradlí a zašeptal: „Je to Škrtavka!“
Počkali jsme, až odemkne dveře svého bytu a teprve potom jsme tiše seběhli do přízemí. Tak tiše, že se nás až
50
lekl. Převelice slušně jsme ho pozdravili.
„Jé, chlapci, trochu jsem se zdržel u známých a pak mně ujel autobus.“ Pan Foltýn byl celý zadýchaný. Muse1
od autobusové zastávky pěkně rázovat.
Jenom jsme za sebou zavřeli dveře jeho bytu, přehnala se po schodech od domovních dveří do klubovny další
lavina Lišáků.
„To jsme měli kliku!“ vydechl Jeff.
Rychle jsme zaujali svá místa. Já a Jeff u trubek, Lysýjen u stolu, aby se bavil s panem Foltýnem.
Z klubovny jsme pořád jen slyšeli veselý smích. Lišáci znovu a znovu probírali událost z poslední družinovky.
Ořech si o tom, jak Lišáci doběhli Dvojčete, nechal donekonečna vyprávět.
„Měli jsme štěstí, že se po odchodu Dvojčete, čirou náhodou za mnou zastavil Tašík,“ uslyšel jsem Ořechům
hlas. „Jinak byste na záměnu nepřišli. Jako na ni nepřišly ani Vydry.“
Takhle to tedy bylo! V době, kdy jsme se u Samuraje radili o našem dalším postupu, Tašík se zcela náhodně
zastavil za Ořechem a ten ho před námi varoval.
Do hlaholu rozdováděných hlasů občas cinklo nějaké nářadí. Zřejmě se už chystali makat. Nebo už makali?
Vzápětí jsem se to dověděl, protože Arzen řekl: „Už jsme všichni. Ferdo, zamkni klubovnu a nechej klíče ve
dveřích.“ Aha - ještě nezačali makat
„A co Vasil?“ zeptal se Ferda. „Není tady ještě Vasil.“
„Nepřijde. Omluvil se.“
„V domě jsem u okna na schodech do prvního patra zahlédl Jeffa a Šedu,“ oznámil kdosi. Hrklo ve mně, jako
ve starých hodinách. „Měli bychom si na ně dát pozor. Třeba na nás něco chystají.“ Konečně jsem poznal Jarynův
hlas.
„Okna máme dobře zatemněna a do klubovny se nedostanou,“ řekl Arzen. „A teď makáme, ať to máme do
konce družinovky hotové.“
Začali makat. Na čem, to jsme ani po hodině poslouchání nedokázali určit. O názvu výrobku mezi nimi nepadlo
ani slovo. Určitě se tak před družinovkou mezi sebou dohodli. A z jednotlivých vět jako: „Podrž to!“, nebo: „Přilep
to!“ a ještě:: „Bacha na barvy!“, se nedalo nic určit.
Potom jsem ucítil slabou vůni nitrolaku. Asi něco natírali. Pak Arzen prohlásil: „Hotovo. Teď už může Robin
přijít.“
Odplížil jsem se do sousedního pokoje za Jeffem. „Na co to tipuješ?“
Pokrčil bezradně rameny. Potom řekl: „Běž k rouře. Zrovna přišel Robin.“
Rychle jsem se vrátil nazpět. Robin musel stát ve dveřích mezi nástupovkou a zasedačkou, protože jsme oba
dva slyšeli velmi dobře, jak nadšeně říká:
„Vy jste vyrobili ale nádherný oznamovatel!“
„Opravdu se ti líbí?“ ujistil se s pýchou v hlase Arzen. Tím ujistil i nás. Téměř dvě hodiny úmorného poslouchání bylo úspěšně zakončeno. Byli jsme s Jeffem na svůj výkon hrdí. Přesto jsme ale víc obdivovali Lysýjena,
který se dokázal celé dvě hodiny bavit s panem Foltýnem. Nechápal jsem to? Nedospělý kluk se dokázal celé dvě
hodiny bez přestání bavit s dospělákem. To bych nedokázal!
32. VÁNOČNÍ NADÍLKA
Na konci oddílovky jsme Robinovi předali na lístečku napsané výsledky našeho pátrání. Lišáci odevzdávali
lístek sebevědomě, jako by už byli mistři světa. To my jsme se tvářili skromněji. A Rysi rozpačitě, protože neodevzdávali nic.
„Vy mi nedáte žádný lístek?“ zeptal se Robin Pavouka.
„My jsme nic nevypátrali.“ řekl Pavouk rozpačitě. „Jenom se tak cosi dohadujeme.“
„Tak sepište alespoň své dohady. Třeba se strefíte do černého.“
Pavouk po krátké poradě se svou družinou tedy napsal na lístek, co jsme asi my a Lišáci vyráběli a předal ho
Robinovi.
„Stejně jsme se asi netrefili,“ řekl rozladěně.
„Přečti nám, Robine, jak která družina uspěla v pátrání,“ žadonil Tašík a vzápětí se k němu přidalo ještě pár
dalších kluků.
„Až na vánoční schůzce v neděli,“ odbyl je Robin. „Budete to muset ještě nějakou chvíli muset vydržet.“
Začátek vánoční schůzky byl stanoven sice na druhou hodinu, ale trousili jsme se do klubovny už od jedné
hodiny. Do nástupovky jsme ze zasedačky přenesli lavice a židle a rozestavili jsme je do řad tak, abychom seděli
zády k oknu. U střední zdi byl ponechán průchod z předsíně přes nástupovku do zasedačky, protože měla tato část
místnosti sloužit jako divadelní pódium pro sólová i skupinová vystoupení jednotlivých družin. V rohu nástupovky
stál ozdobený vánoční stromeček a pod něj ukládal Karel dárky, které jsme pro své kamarády přinesli.
Kromě dárků měl každý za povinnost donést z domova trochu cukroví, které už naše maminky napekly. Družiny dávaly cukroví do krabic na své stoly a kdokoliv mohl cukroví z kterékoliv krabice ochutnat. Pár kluků doneslo v termoskách i čaj a připravili tím pro oddíl i čajový dýchánek. Většina kluků, až na dva tři, přišla v krojích
51
a šílenci Hadži, Jára, Bambus a Fanda od Rysů, si v klubovně na sebe dokonce navlekli kraťasy. V klubovně bylo
teplo, takže neriskovali nachlazení. Byl to docela dobrý nápad!
S Pirátem přišel do klubovny i jeho tatínek. Usadil se v rohu a se zájmem si prohlížel pomalované zdi klubovny.
Zábava po jeho příchodu trochu vázla, ale za chvíli jsme ho přestali vnímat a hovor se opět rozproudil jako předtím,
než přišel.
Těsně před druhou hodinou přišli Robin s Lexou. Trochu je překvapila přítomnost Pirátova otce, protože jsme
nikoho z rodičů nezvali. Robin si podal s Pirátem ruku, ale když ten přítomnost svého otce nevysvětlil, Robin se
ho na nic neptal.
Přesně ve dvě hodiny jsme se všichni usadili na lavice a čekali, co se jako bude dít. Robin se posadil s Lexou
a Karlem mezi nás a řekl: „Celý rok jsme s Karlem a Lexou vymýšleli zábavu pro vás, tak teď pobavte zase vy
nás. Hudci huďte!“
Byli jsme trochu překvapeni jeho prohlášením, ale ne zase tak moc, protože jsme si měli na družinovkách
připravit nějaký veselý výstup. A abychom se trochu rozparádili, kytaristé Pavouk se Štikou začali naši oddílovou
skoro hymnu. Ostatní se okamžitě k nim přidali.
V dáli volá samota, a když přijde sobota,
nedočkavým skautům nastal čas.
Každý tornu sbaluje a přitom se raduje,
že do lesa to pošlape zas.
Dlouhá cesta je to, ta však stojí za to,
ať je bláto a psí čas.
V pochod, když si zpívá, na vše zapomíná,
jen kytary slyší hlas.
Jen kupředu a stále vpřed,
hurá, hurá, vše zpívá si krajinou.
Opálená líce a veselá srdce,
ze TROJKY junáci jsou.
Když nás nohy rozbolí, v romantickém údolí,
žaludek když začne naříkat.
Rozbijem své ležení, dáme se do vaření,
nač se takhle dlouho odříkat.
Kafé přesolíme, vodu připálíme,
zručně i bez kuchařky.
Po tak dobré stravě, utíkáme hravě
na sto metrů překážky.
Jen kupředu a stále vpřed…
(atd. z první sloky)
Za zpěvu odpochodovali Rysi do zasedačky, že se jako musí připravit na svůj výstup. Zasedačka měla sloužit
pro všechny družiny jako divadelní šatna.
„Všichni musíte pořád pískat!“ volal za nimi Jeff.
„Proč musíme pískat?“ divili se Rysi.
„Abyste nám nesežrali všechno cukroví!“ chechtal se Jeff.
„To snad ne!?“ vykřikl jedlík Vasil a nakoukl do zasedačky. „Fakt se už někteří žrouti cpou!“ volal znechuceně.
Nezbývalo, než aby Robin vydal přísné nařízení, že kdo cukroví ukradne, tomu ruka upadne. V zasedačce se
za odpoledne postupně vystřídaly všechny tři družiny. Když potom měl propuknout čajový dýchánek s čajem a
cukrovím, bylo cukroví ze dvou třetin snědeno a přitom žádnému pachateli ruka neupadla.
Rysi svůj výstup omezili jen na zpívání písniček, díky svým kytaristům Pavoukovi a Štikovi. Naše družina
zdramatizovala poměrně úspěšně píseň Třináct starých lotrasů, jako vlčích zubů, vraždí kupce u cesty, u starýho
dubu. A pijou rum, potvory, bum!
Ale největší legraci jsme zažili s Lišáky, kteří chtěli předvést Operaci slepého střeva doktora Bolíto. Nejdříve
před námi vytvořili ze dvou prostěradel stěnu, před kterou potom předstoupil Arzen se čtyřmi Lišáky. Arzen je
představil.
„Tohle jsou doktor Bolíto, jeho asistent Skalpel, sestra Levoruká a pacient Spadlsvišně.“ Tým doktora Bolíto
se ukláněl na všechny strany, načež napochodoval za plentu. Arzen zhasnul světlo a za plentou někdo zapálil dvě
svíčky.
„Operace začíná,“ oznámil Arzen.
„Sestro, dejte mu narkózu!“ ozval se za plentou hlas doktora Bolíto. Vzápětí se ozvala rána jako z děla. Někdo
tam praštil paličkou do obráceného hrnce, nebo čeho. To měla být ta narkóza.
Všichni jsme zírali na prostěradlo před sebou, ale nic jsme neviděli. Teprve za chvíli nám došlo, že se operace
52
měla jako stínohra promítat na prostěradle. Jenže ty dvě svíčky, umístěné za herci, vydávaly žalostně málo světla,
takže žádné stíny na prostěradlo nevrhaly. Lišáci si svoje číslo asi předem nezkontrolovali z místa diváků, jinak
by na tuto kapitální závadu museli přijít a svíčky by nahradili elektrickými lampami.
Když operace pokračovala a my pořád nic neviděli, Robin nám dal znamení a všichni jsme se potichu přikradli
k prostěradlům. Bokem jsme se potom dobrých pět minut dívali, jak doktor Bolíto a jeho operační tým totálně
zorali svoji scénku. Nakonec jsme to nevydrželi a propukli v mohutný řehot a tím celá operace skončila. Lišáci z
toho byli pěkně vyjukaní, protože o nás, jak byli zabráni do operace, neměli do poslední chvíle tušení.
Potom bylo konečně přikročeno k vyhlášení tajné vánoční činnosti družin. Rysi vyrobili věšáky do předsíně,
Lišáci oznamovatel a my model táborového ohně.
„Jak to?“ divili se Lišáci. „Vždyť jste vyráběli poličku na knihy!“ Arzen z toho byl celý popletený.
„Omyl vašeho špióna,“ řekl Samuraj. „Váš špion Ořech byl odhalen, ale my jsme mu to hned neřekli, jako vy
Dvojčeti. Naopak jsme ho utvrdili v přesvědčení, že vyrábíme poličku na knihy.“
Robin, Lexa, Karel a Rysi na nás hleděli nechápavě. Teprve, když jsme jim dopodrobna vysvětlili úlohu obou
dvojčat při tajné vánoční činnosti, řekl Robin: „No tedy, tohle by mě v životě nenapadlo.“
Ukázalo se, že naše družina odhalila tajnou činnost Lišákům i Rysům. Lišáci jen Rysům a Rysi vůbec nikomu.
Vyhráli jsme to na celé čáře.
„Jak jste na to přišli?“ zajímal se Bobr. „Byli jsme všichni děsně opatrní. Ani při práci jsme se o výrobku
nebavili.“
Bráška se už chtěl pochlubit o naší spolupráci se Škrtavkou, ale Jeff ho předešel: „To je naše tajemství. Třeba
se nám to bude ještě někdy hodit. Řekneme to jenom Robinovi.“
Arzenovi se to nelíbilo, ale odhalení z nás nedostal. Robin potom připomněl, že jsme si pro oddíl koupili pod
stromeček ping-pongový stůl a rozdali jsme si osobní dárky, kterých bylo o dobrou polovinu víc než loni. Od
Robina jsme dostali zvláštní číslo oddílového Třítéčka, ve kterém byl stručně zpracován první rok skautské činnosti našeho oddílu. A to byl poslední dárek, který byl pod stromečkem. Teď už tam nezůstalo vůbec nic.
Potom jsme se vrhli na zbytek cukroví s čajem. V tu chvíli se s námi rozloučil Pirátův otec s poznámkou, že to
byl docela příjemný večer a i s Pirátem odešli. Robin se zamyšleně za nimi díval.
„Ty jsi ho pozval do klubovny?“ zeptal se Robina Karel.
Robin zavrtěl hlavou. „Asi ho přivedl Pirát. Ale proč? Přece jsme se všichni domluvili, že si uděláme vánoční
nadílku jen pro naše členy, bez účasti rodičů, nebo někoho cizího.“
33. DOD - VÁNOČNÍ TURNAJ V PING-PONGU
Ještě v neděli, po vánoční nadílce na oddílové radě, nás Robin seznámil s pravidly vánočního turnaje v pingpongu. Hrát se mělo v době školního volna mezi vánočními svátky a Novým rokem.
„První den po svátcích si uspořádají turnaj mezi sebou Rysi, druhý den Vydry a třetí den Lišáci. V pořadí, jak
jdou po sobě družinovky. Měly byste v družině hrát každý s každým a první čtyři z každé družiny postoupí do
semifinálové skupiny. V semifinálové skupině bude mezi sebou hrát o postup do finálové skupiny dvanáct hráčů,
z každé družiny čtyři, a to vyřazovacím způsobem. Ve finálové skupině už zase bude hrát každý s každým o
umístění na prvních šesti místech. Vánoční turnaj se bude započítávat, jak už jistě víte, jako čtvrtý závod do Družinového olympijského desetiboje. Tabulka turnaje bude vyvěšena na oznamovateli. Každý den do ní budeme
zapisovat výsledky. Je to všem jasné?“
Celkem bylo.
„Kdy postavíme stůl?“ zeptal se Arzen.
„Ještě teď!“
„To budeme ale muset vyklidit klubovnu,“ vyjekl Špagát od Rysů.
„Chytrý hoch,“ pochválil ho Robin. „Dejme se do toho!“
Za okamžik byla nástupovka vyklizena. Z každé družiny jsme zde byli tři a ještě Robin s Karlem. Vánoční
stromeček jsme také přenesli do zasedačky, aby nám při hře nezavazel. Potom jsme rozložili stůl. Myslel jsem, že
kolem stolu bude v místnosti málo místa, ale bylo to tak akorát.
Když jsme se rozcházeli domů, zaslechl jsem ještě, jak Robin říká Karlovi: „Pořád mi nejde z hlavy ten Pirátův
otec.“
„Tak se Piráta na to zeptej,“ poradil mu Karel.
„Budu muset. Nebo mi to nedá spát. Mám pocit, že ta jeho přítomnost v klubovně nebyla jen tak!“
Vánoce u nás doma mě letos nějak moc nevzrušovaly. Stejně s bráchou dostaneme nějaká trička, košile a další
věci, které bychom stejně museli dostat, abychom nechodili nazí. K rodičům jsem byl v tu chvíli nespravedlivý,
ale nijak jsem se tím nezaměstnával. Když jsem ale pod stromečkem objevil modrou mechovou pálku na pinec,
honem jsem se našim v duchu za svou neomalenost omluvil. Brácha dostal taky pálku. Červenou. Alespoň si je
nebudeme plést.
53
„Jak to, že jste věděli, že je budeme potřebovat?“
zeptal jsem se tatínka.
„Vždyť už tři neděle nemluvíte o ničem jiném, než
o turnaji v ping-pongu.“ řekl otec. „Pořád jsme s maminkou nevěděli, čím vám můžeme udělat radost a těmi
řečmi jste nám nádherně nahráli na smeč.“
„Na jaký smeč?“ divil se brácha.
„To se jen tak říká, trdlo,“ řekl jsem.
Už jsem se nemohl turnaje dočkat. Od prázdnin u
tetičky jsem sice nehrál. Ale věřil jsem, že se dostanu
rychle do formy.
První den hráli Rysi. Pro ostatní družiny platilo pravidlo, že mohou v klubovně sice být přítomni, ale nesmí
se družině, která právě hraje turnaj, plést do hry a už vůbec ne ji obsadit ping-pongový stůl. Byť by to bylo jen na
chvíli.
Venku mrzlo, po sněhu nebylo letos zase ani památky, a tak jsme přišli do klubovny téměř v kompletní
sestavě. Rysi už měli turnaj rozehraný a v zasedačce měli
hlavy u sebe Arzen s naším Samurajem, Pavoukem a Štikou od Rysů. Se všemi jsme si podali ruce.
„Kodžak by se chtěl vrátit do oddílu“, sdělil nám
Kodžakovo přání Arzen, „kdyby to jen trochu šlo.“ Kodžaka jsme skoro celý podzim viděli pravidelně se potulovat kolem klubovny.
Před prázdninami nám jistý Pepík Navrátil ze sousedství rozbíjel kameny okna v klubovně. Kodžak ho jednou přistihl a aby ho trochu vylekal, vystřelil na něho
nerozvážně ze své osobní vzduchovky z okna klubovny. I když na něho nemířil, brok se odrazil od kovové tyčky
stojanu na prádlo a Pepíka zasáhl. Na štěstí se Pepík víc polekal, než se mu stalo. Ale jeho maminka z toho udělala
případ a trvala na Kodžakově přísném potrestání. Mimo další si u Robina vymohla i Kodžakovo vyloučení z oddílu. Nešťastný případ po několika dnech utichl. Ale i tak způsobil dost velký poprask v širokém okolí.
„Měli bychom o tom říct Robinovi,“ přidal jsem se do debaty, „svůj trest si Kodžak dávno odpykal.“
Stejný názor měli i ostatní.
„Tak, já ho přivedu,“ nabízel se hned Arzen. Kodžak předtím patřil do jeho družiny, takže se spolu asi pořád
ještě kamarádili. „Mohl by se zúčastnit už turnaje v pincu.“
„Tak je to tedy! Chcete vyhrát turnaj, co?“ obvinil ho Flint. O Kodžakovi se vědělo, že je přeborníkem své
školy v ping-pongu.
Arzen se zarazil a rozpačitě řekl: „To mě, Flinte, vůbec nenapadlo. Kodžaka chci přivést, protože mě o to
požádal a ne že by naše družina jeho návratem získala nějakou výhodu v turnaji.“
„Ale, vždyť mi ti věříme,“ řekl Samuraj smířlivě.
„Flint asi ne!“ řekl Arzen nakvašeně.
„Taky věřím,“ zabručel Flint. „Omlouvám se. Já jsem to tak nemyslel.“
Rysům se turnaj protáhl až do večerních hodin. Nám druhý den taky. Do semifinálové skupiny jsme postoupili
v pořadí od prvního do čtvrtého místa: já, Samuraj, Flint a Pavel. Od Pavla to nikdo nečekal. I já jsem s ním měl
co dělat, abych ho porazil.
Na turnaj Lišáků nepřišel Pirát a Kodžak se zatím neukázal.
Zato Robin se přišel odpoledne podívat.
„Je tu Pirát?“ zajímal se.
„Není, nepřišel.“
„Víš, kde teď bydlí? V říjnu se přestěhovali.“
Arzen, jako správný rádce družiny, to samozřejmě věděl. „Je to kousek od klubovny. Zavedu tě tam, jestli
s ním chceš mluvit. Mám teď přestávku.“
„Tak pojď rychle,“ pobídl ho Robin.
Vyšli z klubovny.
„Podle čeho poznals, že bych chtěl s Pirátem mluvit?“ zeptal se Robin Arzena.
Ten mu odpověděl otázkou: „Pořád si nemůžeš vysvětlit návštěvu Pirátova otce v klubovně na vánoční nadílce?“
„Už jsem na to asi přišel. A je to pořádný trapas.“ řekl trpce Robin.
„Jak to?“
„Vzpomínáš si na tu výpravu, hned po prázdninách, když byl s námi Flint poprvé?“
54
„No…“ řekl Arzen trochu nejistě, protože nevěděl, kam Robin míří.
„Na Mohylý louce,“ napovídal mu Robin. „Džungle. První závod déódé.“
„No, vzpomínám si.“
„Pirát tam tehdy ztratil hodinky. Aby doma kvůli tomu nedostal, tak jsem ho doprovodil až domů. Jeho otec
vypadal opravdu velmi přísně. Zdálo se, že nám nafackuje oběma. A tehdy, abych Piráta uchránil před výpraskem,
tak jsem jeho otci dost netakticky slíbil, i když jsem k tomu neměl žádné právo, že Pirátovi na Vánoce koupíme
ze zbytku táborových peněz hodinky nové. Fakt nevím, co mě to tenkrát napadlo. Pak jsem to pustil z hlavy a za
zbytek peněz jsme koupili ping-pongový stůl. Zkrátka, na příhodu s hodinkami jsem potom úplně zapomněl. Ne
zřejmě Pirátův otec. Určitě si myslel, že dodržím slovo a na vánoční nadílce Pirát hodinky dostane. Chtěl nám
možná za to poděkovat, nebo tak něco. Když viděl, že se nic neděje, odešel i s Pirátem a o hodinkách se nezmínil.“
„Myslíš, že by to tak mohlo být?“
„Určitě. Nejraděj bych si dal pár facek. Jednak za to, že jsem mu to tehdy slíbil, a potom za to, když už jsem
to slíbil, tak jsem měl slib dodržet.“
Došli k domu, kde Pirát bydlel. V patře ukázal Arzen na jedny dveře bez štítku: „Tady to je.“
„Nemají tu štítek,“ řekl Robin.
„Zvláštní. Když jsem u nich byl naposledy, tak tu byl.“ Jen dva nepatrné otvory po vrutech dokazovaly, že
štítek tu ještě před nedávnou dobou byl.
Zvonili dlouze, ale marně. Z vedlejších dveří vykoukla sousedka. „Nikdo už tu nebydlí,“ řekla na vysvětlenou,
proč jim nikdo na zvonění neotvírá.
„Jak to?“
„Odstěhovali se.“
„Už zase? Teď mezi svátky? A kam?“
Pokrčila výmluvně rameny. „To nevím. Byla to taková divná rodina. S námi se moc nebavili. Zeptejte se na
jejich novou adresu na poště.“
„A Pirát ani nevrátil oddílové věci,“ uvědomil si Arzen, když se vraceli do klubovny.
„Třeba se neodstěhovali z města,“ mínil Robin. „Stejně jako v říjnu. A Pirát bude dál do oddílu chodit.“ Zamyslel se a pak se zeptal: „Věděls o tom, že se chystají stěhovat?“
„Ne. Ani ve snu by mě to nenapadlo!“
Došli do klubovny.
„Robiné!“ volali Lišáci. „Pirát se odstěhoval z města. Hadži před chvílí přinesl jeho věci.“
Tak se přece jenom odstěhovali z města, uvědomil si Arzen ztrátu člena družiny. Hlavně ale, že věci vrátil.
„Stěhovali se včera. Pirát mi to večer všechno přinesl a poprosil mě, ať to dnes donesu do klubovny.“ vysvětloval Hadži.
„Nevíš, kam se odstěhovali?“
„Nevím. Ale asi někam až k Hodonínu. Mají tam příbuzné.“
Robin schoval stanový dílec s ostatními věcmi do skladu a roztrhal Pirátovu výpůjční kartičku, na které bylo
všechno zaznamenáno. Potom se posadil ke stolu a zamyšleně pozoroval hru.
Kodžak se turnaje nezúčastnil. Arzen prohlásil, že ho přivede až po novém roce, abychom Lišáky nepodezřívali, že chtějí získat proti nám výhodu. Robin počkal na výsledek turnaje Lišáků a určil soupeře pro semifinálové
boje. První z jedné družiny nastoupí proti čtvrtému z druhé družiny a druhý proti třetímu. Zítra se tedy utkají: první
Pavouk (R) se čtvrtým Pavlem (V), dále 1. (V) Šeda - 4. (L) Arzen, 1. (L) Ferda - 4. (R) Jára 2. (R) Štika - 3.
(V) Flint, 2. (V) Samuraj - 3. (L) Bobr a 2. (L) Ořech - 3. (R) Fanda.
Podle tohoto postupového klíče se potom odehrálo šest utkání. Kdo prohrál, z další soutěže vypadl. Ostatních
šest potom odehrálo až do večerních hodin všechny finálové zápasy. Přesvědčivě jsem vyhrál. Konečné pořadí
bylo následující:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
Šeda
Pavel
Ferda
Štika
Fanda
Bobr
(V)
(V)
(L)
(R)
(R)
(L)
7 bodů
5 bodů
4 body
3 body
2 body
1 bod
Bylo to moje první vítězství v DOD. A protože druhé místo dost překvapivě obsadil Pavel z naší družiny, i když
do finálových bojů nastupoval až ze 4. místa, v celkové tabulce si naše družina upevnila svoje první postavení.
Potom přišel Silvestr a Nový rok. O půlnoci opět létaly nad městem různobarevné světlice, lidé zapalovali
prskavky, někteří jen noviny a házeli je z oken a balkonů. Hleděli jsme se zájmem s bráchou na ten mumraj.
Vzápětí jsme byli svědky kratičké příhody, která na štěstí dobře dopadla, ale mohla dopadnout i velmi zle.
55
Tabulka DOD po 4. kole - ping-pong:
1. Vydry
2. Rysi
3. Lišáci
2
1
1
3
1
0
2
1
1
0
3
1
1
1
2
0
0
4
39
27
22
Naproti v domě v pátém patře někdo vyhodil z okna zapálené noviny. Nějaká paní o dvě patra níž zrovna
otevřela okno a hořící noviny, aniž to tušila, vtáhl průvan nad její hlavou do bytu. Paní zase okno hned zavřela a
v tu chvíli jí začaly na okně hořet záclony. Paní nepropadla panice a společně s manželem požár uhasili kýblem
vody. Dopadlo to dobře. Záclony ale budou muset vyhodit a pokoj musí vymalovat.
„Šťastný nový rok!“ poznamenal Bráška.
„Jsi pěkně škodolibý, brácho,“ řekl jsem. „Kdyby to ale neuhasili, mohl vyhořet celý barák. Takže opravdu jim
rok v jistém smyslu opravdu začal šťastně.“ Odstoupili jsme od okna, abychom právě prožitou příhodu vylíčili
našim. Rodiče seděli u televize, popíjeli víno a moc se z nového roku neradovali. Nechápal jsem proč. Vždyť byl
Silvestr, nejveselejší den v roce!
„Lidi jsou blázni,“ řekla na to maminka. „Tolik neštěstí se už na Silvestry stalo a nedají si pokoj. To jim tam
naproti ten nový rok opravdu pěkně začal.“
„Nevíme, co nás tento rok čeká,“ řekl tatínek zasmušile. „Moc legrace to asi nebude. A pokud by to skončilo
jenom na jedné propálené zácloně, tak by to byla procházka růžovým sadem.“
Z toho jsem pochopil, že si tatínek dělá stále větší starosti kvůli politické situaci v naší republice. Jenže co s
tím měla společného spálená záclona odnaproti, to mi jaksi nedocházelo.
34. CO VYVOLAL ZÁPIS V KIMOVĚ PRACÁKU
Na první oddílové radě v novém roce navrhl Arzen Kodžaka na znovu přijetí do oddílu.
„I vězni mají právo navrátit se, po odpykání trestu, do normálního života,“ obhajoval svůj návrh tímto tvrzením.
Robin se zasmál. „A má vůbec zájem se do oddílu vrátit?“
„Jasně. Jinak bych o tom nemluvil.“
„A co na to říkají ostatní? Nejste proti?“
Nikdo nebyl.
„Tak ať přijde.“
Lišáci přivítali Kodžaka na družinovce jako ztraceného syna. Kodžak mezi nás zapadl, jako by ani přes půl
roku nechyběl. Pak se ale stalo něco neočekávaného. Na další lišácké družinovce kdosi nesměle zaklepal na dveře
klubovny. Arzen otevřel. Za dveřmi stáli Pepík Navrátil a jeho kamarád Ruda Popelář. Právě ti dva, kteří nám v
loňském roce střelbou z praků rozbíjeli okna v klubovně. Kodžak je přistihl a po jeho výstřelu ze vzduchovky
následovaly nechutné útoky na náš oddíl. Kodžaka jsme museli vyloučit a oběma výtečníkům bylo na usmíření
nabídnuto členství v našem oddílu. Jenže tehdy oba dva členství u nás odmítli.
„Co chcete?“ zeptal se překvapeně Arzen.
„Chtěli bychom vstoupit k vám do oddílu.“ řekl Pepík Navrátil sebevědomě.
Svým přáním Arzena zaskočili.
„Proč jste nepřišli už tehdy a jdete až teď?“ podivil se.
„Tehdy jsme nechtěli, ale teď chceme. Musíte nás vzít. Váš vedoucí to slíbil mé matce!“ řekl Pepík drze.
Arzenovi se to vůbec nelíbilo. Chvíli uvažoval, jestli jim nemá zavřít dveře před nosem, ale nakonec je pustil
do klubovny.
„Tak pojďte,“ řekl, „třeba to všechno dobře dopadne.“
Nedopadlo. Ostatní Lišáci zvědavě nakukovali dveřním otvorem ze zasedačky, aby zjistili, s kým to Arzen
mluví. Když Pepík uviděl mezi námi Kodžaka, zlostně zvolal: „Co ten tady dělá? Měl být přece vyloučen!“
Lišáci ztichli jako pěny.
„Ať okamžitě odejde! Vyžeňte ho! Tady nemá co pohledávat! Jinak to řeknu matce a ta už si na vás došlápne!“
ječel Pepík jako siréna.
Arzen se konečně probral z šoku. „Co tady ječíš? Kdo ti dal právo rozhodovat, koho můžeme mít v oddíle a
koho ne?! - Kodžaku, co to děláš?“
Kodžak si spěšně naházel své věci do somradla a bez jediného slova proklouzl kolem nepříčetně ječícího Pepíka a rozčíleného Arzena ke dveřím klubovny. Arzen se ho pokusil zadržet, ale Kodžak se mu vytrhl a vyběhl z
klubovny.
„Vypadněte!“ zasyčel Arzen na oba vztekle. „Jestli hned nevypadnete, tak za sebe neručím!“
Pepík s Rudou vypochodovali s nasupenými tvářemi z klubovny. Lišáci vyběhli před dům, ale Kodžaka už
nikde neviděli. Vrátili se nazpět, ale družinovku už měli pokaženou.
*
56
„Na oddílovce bude uskutečněn další závod DOD v uzlování. Budeme vázat šest základních uzlů na čas. Normálně i poslepu. Časy za každý uvázaný uzel se sečtou a kdo bude mít nejmenší čas, ten zvítězil.“ četl Samuraj z
doplňků pokyny Robina k dnešní naší družinovce. „Část družinovky věnujte vázání uzlů na čas. Kdo z vás dosáhne
čas pod půl minuty vidouc a pod minutu nevidouc?“
Začali jsme vázat. Každý na svém lasu. Samuraj měřil čas na hodinkách. Součet časů vidouc, jak to pojmenoval
Robin, pod třicet vteřin nedosáhl nikdo. A časy nevidouc byly daleko přes jednu minutu i po delším tréninku.
„Jé,“ vzpomněl si najednou Kim, „donesl jsi mi, Jeffe, můj pracák?“
„Neudělali jsme si kontrolu povinných věcí,“ uvědomil si Samuraj.
„Jestli ho zapomněls, tak dostaneš mínusáky za mě!“ vyhrožoval Kim.
„Klídek!“ zatvářil se Jeff nevzrušeně. „Mám ho tady!“ Ze stolu vytáhl svoje somradlo a z něho Kimův pracák.
„Vážení,“ oslovil nás slavnostním hlasem, „nechejte chvíli sukování rukou a soustřeďte se na mě.“
Zanechali jsme vázání a zvědavě se podívali na Jeffa.
„Mezi svátky jsem si půjčil od Kima jeho pracák. Jak všichni víte, má ho perfektně vedený, a tak jsem si podle
něho chtěl do svého pracáku doplnit některé zápisy z dřívějška. Samozřejmě, že jsem ho prolistoval od začátku až
do konce a nakonec jsem si s obzvláštní pozorností přečetl zápisy z jejich družinovek v týdnu těsně po výpravě do
Strže strachu.“
Kim dříve patřil k Rysům. Nám, služebně starším členům oddílu, bylo hned jasné, že Jeff zase začíná ohřívat
polívčičku kolem nevyřešeného zmizení a znovu objevení oddílového lana. Pouze Dvojče a Pavel u toho tehdy
nebyli. Později, u objevení lana koncem srpna, Pavel už byl.
Jeff pokračoval: „Kim byl před prázdninami členem Rysů, jak většina z nás ví. V týdnu po výpravě do Strže
strachu jejich družina zahajovala v úterý další řadu družinovek. Kim tehdy potkal na cestě do klubovny Bohuše
Závoru - Boba, který k nám chtěl přistoupit. Kim ho vzal hned do klubovny. Rysi potom byli na Území a měli
sebou i oddílové lano. S lanem se vrátili do klubovny, a to někdo z nich uložil v zasedačce pod okno na zem
k jejich družinovým stolkům.
Při odchodu z klubovny se Bob vrátil sám do zasedačky pro zapomenutý svetr. A zatímco Rysi na něho chvíli
čekali před klubovnou, pootevřel okno a připravil tak cestu pro vloupání do klubovny Barryho partou.“
Jeff se odmlčel a významně se po nás rozhlížel.
„To všechno jsme věděli už tenkrát,“ namítal Samuraj.
„O umístění lana poblíž okna jsme nevěděli,“ řekl Jeff. „Druhý den jsme našli klubovnu v katastrofálním stavu
a v tom hrozném nepořádku jsme si ztrátu lana nemohli ještě uvědomit. Přitom dnes už víme, že Barry a jeho parta
lano neukradli.“
„Co když přece jenom ano?“ namítal jsem.
„Pochybuji. Šlo jim jen o to, aby nám rozmlátil klubovnu a zmocnil se oddílové kroniky.“ řekl Samuraj.
„Přesto,“ nedal jsem si pokoj, „mohli lano tehdy ukrást. Když nás potom s Pavlem strčili do té díry na Území
a chtěli nás tam nechat až do rána, tak si to mohli rozmyslet a hodil nám dolů lano, aniž se nám ukázali a neztratili
tak svoji tvář.“ Sám jsem cítil, že moje dlouhá vysvětlovací věta je trochu přitažena za vlasy.
„O tom silně pochybuji!“ řekl Jeff důrazně. „Parta by musela mít lano u sebe, a to při honbě za tebou u sebe
neměli, nebo by museli pro ně někam zajít, kde ho měli schované a zase se vrátit zpátky na Území. Možné by to
bylo, ale pochybuji o tom. A dále, jestli si vzpomínáte, byli tehdy poblíž naši dva bývalí členové Radek od Rysů
a Kiliman z naší družiny. Ti by v tom mohli mít také prsty.“
„Proč zrovna ti dva a ne někdo ještě jiný?“ zeptal se Samuraj.
„No, protože nikdo další z našich známých tehdy v blízkosti nebyl.“
„Radek to nebyl,“ řekl znenadání Kim.
„Jak to můžeš tvrdit?“ zeptal se Jeff.
„Protože jsem, někdy koncem května nebo června, to jsme už věděli, že je lano pryč, s Radkem mluvil. Pokoušel se mi vysvětlit, proč přestal do oddílu chodit. S lanem neměl jeho odchod nic společného.“
„To tvrdil?“ zeptal se Jeff.
„Tehdy ve Strži, když nevydržel tu polívandu studenou vodou, byl nejdřív uražený a potom mu bylo trapně.
Měl pocit, že je srab a že se před námi shodil. To když se další kluci dobrovolně přihlásili, k vodotrapičské zkoušce
a splnili ji. Tehdy v pondělí, hned po Strži, nám o tom napsal vysvětlovací dopis a v úterý nám ho chtěl předat.
Jenže v klubovně už nikdo nebyl. Obešel tedy dům a zkusil, jestli některé okno není náhodou jenom dovřené.
Dopis by prostě šoupl dovnitř a okno by zase přivřel. Měl štěstí. Když zatlačil na okno do zasedačky, tak to se
otevřelo. Dopis hodil na nejbližší stůl Rysí družiny. V té době byla klubovna ještě v naprostém pořádku.“
„A ty jsi mu věřil?“ zeptal se Samuraj.
„Věřil. Byl to přece můj kamarád! I když jsme po jeho odchodu z oddílu spolu už moc nekamarádili. Samozřejmě, že jsem ho přesvědčoval, ať se do oddílu vrátí, ale marně. Radek je tak trochu zbabělec. Ale zloděj není.“
„Viděl jsem ho s takovou divnou partou u nás ve sklepě.“ řekl jsem.
„Víš vůbec, jak to s ním teď vypadá?“
Kim se zarazil. „To nevím, ale tehdy zloděj nebyl.“ dodal přesvědčeně.
„Řekls o tom někdy někomu?“ zeptal se Jeff.
57
„Ne, nikomu.“
„V kolik hodin byl tehdy Radek u naší klubovny?“
Kim se zamyslel. „Asi ve tři čtvrtě na sedm.“
„Robin ví, kdo lano ukradl,“ připomněl jsem.
„Jenže nám to nechce říct.“ řekl Samuraj.
„V pátek bysme se ho na to měli znovu zeptat. Jaký by mohl mít důvod, že nám to neřekl?“ uvažoval Flint.
„Víte, co by stálo za pokus?“ řekl Jeff. „Napadlo mě to v souvislosti s tím fofrem minulý týden u Lišáků kolem
Pepíka Navrátila a jeho kámoše. Ti dva se v té době pořád točili kolem naší klubovny. Co kdybychom se jich
zeptali, jestli o tom něco neví. Třeba si na něco zajímavého vzpomenou.!
„No jasně. Můžeme jim za to třeba slíbit členství v naší družině,“ řekl Bráška.
Všichni kluci hned protestovali, že nebudeme vyměňovat informace od takových sráčů za členství v našem
oddíle.
„Zeptat se jich na to můžeme,“ rozhodl Samuraj, „i když, kdoví, zdali nám budou chtít vůbec něco říct. Nejdříve
se ale znovu na to zeptáme Robina. To bude nejjednodušší.“
35. DOD - MISTR V UZLOVÁNÍ
V pátek, ještě před oddílovkou, to v klubovně vypadalo jako někde v blázinci. Každý si na svém lasu zkoušel
vázat nějaký uzel.
Po zahajovacím pokřiku a obodování přítomných, Robin upřesnil, že v nástupovce se budou vázat uzly vidouc
a v zasedačce hned vzápětí se zavázanýma očima nevidouc. Přenesli jsme pár stolů ze zasedačky do nástupovky,
abychom vytvořili v zasedačce místo pro vázání uzlů.
„Kdy se Robina zeptáš na to lano?“ otázal se Flint Samuraje, i když na to teď není ta správná chvíle.
„Co vím? Až někdy později.“ odpověděl Samuraj neurčitě.
„Pohněte s těmi stoly,“ pobízel nás Robin, „vázání uzlů se dost protáhne. Hlavně ta část, která se váže poslepu.
Závod musíme ještě dnes dokončit!“
Mezitím jsme si rozlosovali, že začnou Lišáci, my po nich a poslední budou Rysi. Na pořadí družin celkem
nezáleželo, protože jsme postupně u Karla i Robina uvázali postupně všichni nejdříve jeden uzel a potom ve stejném pořadí druhý uzel atd. Vázalo se hned naostro. Družina, která měla zrovna přestávku, mohla si v koutě některé
místnosti trénovat další uzly. Uzel při závodu každý vázal tak dlouho, dokud ho neuvázal.
V klubovně panoval nepředstavitelný kravál. Jestli je Škrtavka doma, tak z toho ohluchne, nebo na nás přiletí.
Naštěstí Robin s něčím takovým počítal a včas Škrtavku varoval. Ten odešel z bytu někam na návštěvu, a tak se
zachránil před úplným ohluchnutím.
„Viděli jste Špagáta?“ přiběhl ke mně a Flintovi zděšeně Clonař. „Uvázal lodní smyčku kolem nohy stolu za
Tabulka DOD po 5. kole - mistr uzlování:
1. Rysi
2. Vydry
3. Lišáci
2
2
1
2
3
0
2
2
1
4
0
1
1
1
3
0
1
4
46
40
24
1,6 vteřiny. A to se ještě zlobil, protože na družinovce ho prý běžně uvazoval za 1,2 vteřiny!“
Počkali jsme, až Špagát přijde do nástupovky a sledovali jsme, jak si bude počínat při vázání lodní smyčky se
zavázanýma očima. To už mu tak rychle nepůjde! Podcenili jsme ho. Uvázal ji dokonce ještě rychleji. Za 1,5!
No nazdar! Podíval jsem se Robinovi přes rameno do tabulky, do které zapisoval závodníkům jejich výkony.
Špagát měl časy nejlepší. I u Karla, jak jsme se vzápětí o tom přesvědčili.
Potom nás Rysi překvapili při vázání zkracovačky. Zatímco my všichni jsme vytvářeli z kliček příslušné
„brejle“ a protahovali jimi smyčky, Špagát si po odstartování nahodil lano na hruď, překříženýma rukama chytil
oba konce lana, mírně rozpažil ruce, to už měl vlastně zkracovačku hotovou, lehce ji nadhodil, rukama znovu
chytil oba volné konce, rozpažil, tím zkracovačku utáhl a zvolal: „Teď“
„2,6 vteřiny!“ hlásil Karel čas a hned si ho zapsal.
Všichni Rysi vázali zkracovačku tímto způsobem a skoro všichni měli na zkracovačce lepší časy než my
ostatní. Vypadalo to s námi bledě. Bylo znát, že Rysi věnovali nácviku vázání uzlů hodně času. Také i Pavouk,
Štika a další vázali uzly jako nějaké stroje. Já jsem skončil až na osmém místě a Flint dokonce na třináctém. Byl
to pro nás přímo infarktní závod a Konečná tabulka s umístěním jednotlivců to jenom potvrdila.
58
Přezdívka
Družina
ambulanční
spojka
škotová
spojka
lodní
smyčka
zkracovačka
rybářská
spojka
dračí
smyčka
ambulanční
spojka
škotová
spojka
lodní
smyčka
zkracovačka
rybářská
spojka
dračí
smyčka
čas celkem
body
Nevidouc
Pořadí
Vidouc
1.
2.
3.
4.
5.
6.
ŠPAGÁT
ŠTIKA
PAVOUK
MÝVAL
FERDA
SAMURAJ
R
R
R
R
L
V
2,2
2,1
2,3
2,0
3,2
3,5
2,2
2,4
2,4
3,7
3,7
2,9
1,6
1,6
2,0
1,6
3,0
2,4
2,6
3,4
2,8
2,7
3,5
4,5
3,0
3,2
3,0
2,8
4,4
3,5
1,9
1,8
1,7
1,8
2,8
2,9
3,0
3,0
2,8
2,2
3,0
3,0
2,4
2,5
2,8
3,5
3,5
3,1
1,5
1,6
2,6
2,2
3,5
2,8
3,6
3,8
4,0
3,3
4,0
9,0
3,8
5,4
5,7
5,4
5,2
6,6
2,6
2,9
1,8
2,9
3,5
3,5
30,4
33,7
33,9
34,1
43,3
47,7
7
5
4
3
2
1
A i celková tabulka s umístněním družin byla víc jak výmluvná. Rysi nás předběhli o celých šest bodů!
Skončili jsme až po půl sedmé. Rysi se chystali uklidit klubovnu.
„Nechejte to tak,“ zarazil je Robin. „Už je pozdě. Všichni běžte domů. Nikde se nezdržujte! Zítra výprava není.
Budete mít možnost přes sobotu a neděli hrát v klubovně pinec. Pak klubovnu uklidíte.“
Začal jsem si skládat svoje věci do somradel.
„A co vy tady, proč nejdete domů?“ otázal se nás, když si všiml, že postáváme v hloučku v nástupovce a
nemáme se k odchodu.
„Chceme s tebou mluvit,“ řekl Samuraj.
„Dobře, cestou domů si promluvíme.“
Na schodech jsme potkali pana Foltýna. Byl celý zabalený v dlouhém plášti, šálu měl přes pusu a beranici
naraženou přes uši. Pozdravili jsme.
„Dobrý večer, chlapci,“ odpověděl a hned dodal, „nechoďte ven. Je tam svinská zima.“
Měl pravdu. Venku mohlo být tak deset pod nulou.
„Kde máte čepice, kluci?“ zeptal se nás Robin. Neochotně jsme je vytahovali z kapes.
„V takové zimě, hernajs, musíte čepice nosit!“ řekl přísně a začal čárovat ke svému domovu. Sotva jsme mu
stačili. „Co jste to po mně chtěli?“
„Ehm, tedy,“ začal opatrně Samuraj. Poklusával vedle Robina stejně jako my ostatní. „K tomu ukradenému
oddílovému lanu. Myslíme si, že ho ukradl Radek, nebo možná Kiliman.“
Robin se zastavil a překvapeně se na nás podíval. Bylo to tak nečekané, že jsme jeden do druhého narazili.
„Kluci, vám to lano nedá spát, co? Řekl jsem vám přece, že vím, kdo ho vzal a kdo ho vrátil. A abyste se
nepletli. Nebyla to krádež! Proto vám nechci zatím nic vysvětlovat. Nechejte to tak. Až přijde čas, a nebude to
trvat dlouho, všechno vám vysvětlím. Takže, necháte to plavat, slibujete?“
„Dobře, necháme to plavat,“ řekl za nás za všechny Samuraj.
Robin nám podal ruku a odkráčel k domovu.
„Neměls to slibovat,“ řekl Jeff trochu naježeně. „Chtěli jsme přece ještě mluvit s Pepíkem Navrátilem a jeho
kámošem. Teď je to všechno v tahu.“
„A co jsem měl, podle tebe dělat?“ zamračil se Samuraj. „Měl jsem říct, že ne, že budeme pátrat dál?“
„Je to nějaké divné,“ mínil Flint. „Proč s tím Robin dělá takové tajnosti?“
„Asi by někoho z oddílu mohl shodit. Někoho, kdo je pořád ještě našim členem,“ řekl Jeff. „A to nechce
udělat.“
V sobotu jsem se dostal do klubovny až odpoledne. V nástupovce hrálo dobrých deset lidí obíhanou kolem
ping-pongového stolu. Kdo zkazil, vypadl ze hry a mezi posledními dvěma se rozhodovalo, kdo získá bod. Pak
začalo znovu všech deset hráčů obíhat kolem stolu.
V zasedačce bylo dalších deset kluků. Někteří si doplňovali pracáky, jiní listovali v novém čísle Třítéčka, které
Karel prodával za oddílové peníze. Jeff s Flintem stáli u okna a pozorovali něco venku.
„Já chci taky časopis,“ řekl jsem Karlovi, „jenže nemám diny.“
Diny byly oddílové platidlo.
Karel se zasmál. „Bez peněz, do hospody nelez! Až budeš mít, tak prodám, panáčku.“
Jeff s Flintem se odtrhli od okna.
„Rychle, pojď s námi!“ zatahal mě Flint za rukáv a vpadl do nástupovky mezi hrající, obíhačka neobíhačka.
„Kam?“ zeptal jsem se zmateně.
Jára nevybral míček. „To neplatí, Arzene. Ti sloni do mě strčili!“
Využil jsem toho, že byla hra na chvíli přerušena a proklouzl jsem kolem hráčů za Flintem a Jeffem.
36. SVĚDECTVÍ RUDY POPELÁŘE
Tryskem jsme oběhli blok domu, abychom se dostaly na tu stranu domu, kam vedly okna z naší klubovny.
59
Ledový vzduch mi mrazivě pronikal až do posledního záhybu plic. Špatně se mi dýchalo. Na rohu bloku, s výhledem po celém prostranství mezi naším a protějším domem, se snažilo koulovat pět menších dětí. Sníh byl přemrzlý
a koule se jim špatně dělaly. Viditelně jim to ale nevadilo. Kousek stranou stáli Ruda Popelář, kamarád Pepíka
Navrátila a sledoval jejich boj.
„Ještě tam stojí.“ řekl Jeff.
„Myslíš Popeláře?“ zeptal jsem se.
„Jo, toho.“
Pomalu mi docházelo, co má Jeff v úmyslu.
„Slíbili jsme Robinovi, že už do toho nebudeme vrtat.“ namítl jsem chabě.
„Samuraj slíbil,“ řekl Jeff.
„Ale za nás všechny!“
„Za mě ne!“
Jeff byl paličák. Měl rád záhady a ještě raději je řešil. Hledal jsem pomoc u Flinta, ale ten se přidal k Jeffovi.
„Za optání nic nedáme,“ mínil.
Vzdal jsem to. Vykročili jsme směrem ke skupince koulujících se dětí. Když jsme byli zhruba na úrovni naší
klubovny, uviděl jsem oknem Karla. Stál přímo u okna a pozoroval nás. Měl jsem z toho takový divný, provinilý
pocit. Jako by nás přistihl při nějaké špatnosti. Ale Karel přece nemohl vědět, co tu venku děláme.
Ruda Popelář se trochu vyděsil, když poznal, že jdeme přímo k němu. Měl zřejmě s tříčlennými partami všelijaké zkušenosti. Nebo neměl čisté svědomí? V první chvíli chtěl vzít roha, když ale poznal, že tu správnou chvíli
k útěku propásl, zůstal napjatě stát.
„Neboj se,“ řekl Jeff přátelsky, „nechceme ti ublížit. Jen se chceme na něco zeptat.“
Napětí v Popelářově tváři trochu povolilo, ale pořád byl ve střehu.
„Na co se chcete zeptat?“
„Nemohli bysme jít alespoň do chodby vašeho domu? Tady zmrzneme.“ řekl Jeff.
Ohlédl jsem se ke klubovně. Karel tam pořád ještě stál a díval se na nás. Popelář o Jeffově návrhu chvíli
uvažoval, ale nakonec se rozhodl, že zůstane tady, všem pěkně na očích.
„Zase tak moc nemrzne.“ vysvětlil to.
„Dobrá. Možná, že nám nebudeš moci pomoct a všichni hned pofrčíme do tepla.“
„Tak se už vymáčkněte. O co jde?“
„Jistě se vzpomínáš, jak jste nám v loni v dubnu a květnu s Pepíkem Navrátilem rozbíjeli okna v naší klubovně,
že?“
„No - vzpomínám,“ po jistém váhání přiznal Popelář a bezděčně pohnul rukou, jako by se chtěl bránit případnému útoku z naší strany. „Myslel jsem, že je to už dávno vyřízená záležitost.“
„Pokud se týká tebe a Pepíka, tak ano. Nás teď ale zajímá něco jiného.“
„Co?“ Popelářovi poklesla napřažená ruka.
„Tehdy ten Kodžakův výstřel padl ve čtvrtek.“
„Ano? Tak to si nepamatuji.“
„My také ne, ale máme to zapsané v kronice. Čtvrtek a středa nás nezajímají. Chtěli bychom vědět, co se
odehrálo kolem klubovny v úterý odpoledne a večer.“
„Šílíte? Jak bych si to mohl pamatovat!“
„No, určitě jste se kolem klubovny poflakovali a čekali jste na příležitost, abyste si vystřelili na okno.“ napovídal mu Jeff.
„To asi ano,“ připustil Popelář. „Pepík tehdy do mě pořád hučel, že už jsme vám dlouho nic nevyvedli s okny
a že by nějaké akce z naší strany nebyla na závadu. Tak nějak to říkal. Jestli to bylo pondělí, úterý, nebo středa, to
fakt už nevím. Vím jenom, že se ten den pořád někdo z vašich kolem oken klubovny pohyboval a nedal nám
možnost si vystřelit bez toho, abychom se neprozradili. A pokud se nám vystřelit podařilo, tak jsme se v tom
spěchu netrefili.“
„Zkus si vzpomenout, jak to tehdy bylo.“
„No, nejdřív si tady hráli tihle kluci jako dnes. A potom tam byl ještě někdo od vás.“
„V klubovně?“
„Ne. V klubovně jste byli odpoledne. Já myslel až po těch děckách. Později k večeru. Před okny, ne uvnitř v
klubovně.“
„Kdo to byl?“
Popelář pokrčil rameny. „Jak jsem říkal. Někdo z vašeho oddílu.“
„Jak vypadal?“
„Cheché - to na mě chcete moc!“
„A poznals bys ho? Třeba na fotce?“
Zamyslel se. „Asi těžko.“ odpověděl nejistě.
„Co ten dotyčný dělal u oken?“
„Nejdřív jsme si mysleli, že chce vlézt dovnitř. Šťoural postupně do všech tří oken, jako by zjišťoval, jestli
60
nejde některé otevřít. To poslední šlo.“
„Které to bylo?“
„To první vlevo.“
„Od nástupovky,“ upřesnil Flint.
„Cože?“
„To nic. Co bylo dál?“
„Nic moc. Otevřel okno, chvíli čučel dovnitř, potom se přehnul přes parapet, jako by tam chtěl vlézt, ale nevlezl. Po chvíli se zase narovnal, přivřel okno a šel pryč.“
„Nesl něco?“
„Jako jestli měl tašku nebo tak něco? Tak to neměl. Nic nenesl.“
„Co bylo pak? Stalo se pak ještě něco?“
„No jasně! Když zmizel za rohem, pokusili jsme se s Pepou několikrát šutrákem trefit okno, ale neměli jsme
svůj den. Ne a ne se odtud na tu vzdálenost trefit. Už jsme se chtěli přiblížit blíž a riskovat, že nás někdo uvidí,
když přišel ten druhý.“
„Jaký druhý?“
„Taky od vás z oddílu. Dlouhý jako tyčka. Vychrtlý a dlouhý.“
Jeff zavětřil jako ohař na stopě. „Byl vyšší než já?“
„Hm-,“ zamrmlal Popelář.
„A toho bys na fotce poznal?“
„Taky asi těžko.“
Mohl to být Kiliman. Napadlo nás to všechny. Ta vychrtlá, dlouhá postava, ukazovala na něho.
„Trochu víc ho popiš.“
„Nevzpomínám si už na podrobnosti. Jen to, že byl vysoký a hubený.“
„Dobře. Co se dělo pak?“
„Postupně se pokoušel otevřít některé okno, jako ten předtím. Povolilo zase až to poslední. To proto, že na to
šli oba ze stejné strany.“
„Támhle z té?“ ukázal Jeff na roh bloku, odkud jsme přišli i my.
„Jo.“ přikývl Popelář.
„Poslední okno, to stejné jako předtím, bylo tedy otevřené. Vlezl jím dovnitř?“
„Taky ne.“
„Jak to?“
„No - jen se taky přehnul přes parapet, jako ten předtím. Vrchní částí těla byl uvnitř a nohy mu bimbaly venku.“
„Nezdálo se ti, jako by chtěl dosáhnout na něco, co leželo pod oknem?“
„Když to tak říkáš, tak asi jo. Když se zase narovnal, držel v ruce spletenec provazů.“
„Oddílové lano!“ vydechl Flint.
„Co s ním udělal?“
„Přehodil si ho přes hlavu a rameno, přivřel okno a rychle odešel tím směrem, kterým přišel.“
„Kolik to mohlo být hodin?“
„Dost k osmé, protože se už stmívalo.“
„A co okno? Pak už jste se ho nepokusili rozbít?“
„Pokusili, jenže jsme se zase netrefili. Pak na nás zavolala Pepkova máti, a tak jsme šli domů. Akci jsme
odložili na další den.“
„Pak se už nic nestalo? Myslím, ještě ten den večer.“
„Stalo. Máme okna na této straně domu a vidím z nich přímo na okna vaší klubovny. Vidíte?“ ukázal na panelák
za námi. „Támhle ta dvě okna ve druhém patře.“ upřesnil.
„Co se tehdy ještě stalo?“
„Když jsem přišel domů, tak mi napadlo, že bych se mohl pokusit strefit se vám do okna ze svého pokoje.
Chvíli jsem s tou představou bojoval, i když mi to Pepík předtím několikrát výslovně zakázal. Mohl by mě totiž
při střelbě z okna někdo uvidět a bylo by to všem jasné.“
Podle mě bylo přece jedno, jestli by je někdo viděl, jak pálí od domu, nebo z okna. No ale z okna to měl
zakázané.
„Přistoupil jsem k oknu a otevřel ho. V pokoji jsem měl zhasnuté světlo, takže mě nemohl nikdo vidět. A v tu
chvíli jsem je uviděl. Barry, Kytlica a Kupčák stáli u otevřeného okna klubovny a rozhlíželi se na všechny strany.“
„Ty je znáš?“
„A kdo by je neznal? Mají i u mě dloužek, mizerové.“
„Poznals je bezpečně?“
„Samo. Nebyla ještě taková tma. Všichni tři vlezli tím nezavřeným oknem do klubovny a udělali vám z ní
kůlničku na dříví.“
„Sákryš!“ poznamenal na to Flint.
Popelář pokračoval: „Druhý den jste se kolem klubovny rojili jako podrážděné vosy. No a třetí den po nás
61
vystřelil Kodžak ze vzduchovky.“
„Jak sis na to tak všechno najednou vzpomněl?“ zeptal se Jeff.
„Já ti nevím. Jak jste se mě tak pořád vyptávali, tak se mi to všechno postupně vybavovalo. A taky asi proto,
že to bylo naše největší dobrodružství, které jsme společně s Pepíkem prožili. Předtím ani potom jsme už nezažili
nic.“
„Nekecáš?“
„Proč bych kecal? Nemám k tomu důvod!“
Jeff ho chvíli zkoumavě pozoroval. Zdálo se mu, že mu můžeme věřit. Po chvíli řekl: „Kdybyste se dali k nám,
zažívali byste dobrodružství skoro pořád. A nejsou to lumpárny, jaké jste vymýšleli vy dva. - Je to opravdu už
všechno?“
„Všechno.“
„Tak ti ď. Moc jsi nám pomohl.“
Vzdálili jsme se. Karel pořád stál u okna a díval se na nás.
„Člověče, to bylo jako v detektivce,“ řekl jsem uznale Jeffovi. „Úplně jako výslech advokáta Perry Masona u
soudu v Los Angeles.“
Jeff se nadmul pýchou. „Z toho, co nám řekl Popelář, je nám všechno jasné. Po družinovce Rysů přišel ke
klubovně Radek a dal přes okno do klubovny dopis, ve kterém nám oznamoval svůj odchod z oddílu. Po něm
přišel Kiliman a šlohl lano. A nakonec Barry a spol. provedli v naší klubovně dílo zkázy.“
„Jak to, že jsme Radkův dopis nenašli?“ vzpomněl si Flint.
„Nebuď bláha! V tom binci, který nám Barryho parta po sobě zanechala?“
Jeff měl pravdu. Vrátili jsme se do klubovny pěkně promrzlí. Kluci pořád ještě neúnavně hráli obíhandu.
Vzduch v místnosti byl prosycen jejich potem. Karel u okna už nestál.
„Měli byste si tady trochu vyvětrat,“ řekl jsem hráčům. „Je tu jako v opičárně.“
„Smrádek, ale teploučko!“ prohodil Ferda otřepanou frázi, ale na chvíli okno otevřeli.
Dali jsme znamení Samurajovi, který mezitím také přišel, že s ním chceme mluvit. Zatímco mu Jeff sděloval
výsledek výslechu Rudy Popeláře, já s Flintem jsme dávali pozor, aby nikdo neposlouchal. Neměl jsem tušení,
proč s naším pátráním děláme ještě tajnosti. Asi proto, že s tím tajnosti dělal i Robin. Proč to ale Robin nechtěl na
Kilimana prozradit, když ten už nebyl členem našeho oddílu?
„Co tu pořád kujete za pikle?“ začal se o nás okamžitě zase zajímat Karel.
„To je přísně tajné!“ řekl Flint a Jeff se okamžitě začal se Samurajem bavit o něčem jiném.
Že lano vzal z klubovny Kiliman, o tom jsem byl skálopevně přesvědčený až do rána druhého dne. Maminka
mně, považte v neděli ráno, vyhnala se smetím. Na bráchu jsem to tentokrát nepřehrál. Když jsem šel v přízemí
chodbou kolem schránek na dopisy, tak jen tak ze zvyku jsem se mrknul, jestli v ní něco není. I když nemohlo.
V neděli pošta nechodí a v sobotu jsme schránku vybírali. Jenže ve schránce něco bylo. Nějaký lístek. Na štěstí
jsem měl sebou maminčiny klíče a na kroužku byl i klíček od schránky. Na lístku byly jen dva řádky napsané
kostrbatým tiskacím písma. Rukopis se nedal rozpoznat. Podpis chyběl.
JESTLI TĚ TO JEŠTĚ ZAJÍMÁ, TAK TO LANO NA ÚZEMÍ TI DO TÉ DÍRY HODIL KODŽAK!
37. KODŽAK VYSVĚTLUJE
Nejdříve mě napadlo, že lístek napsal Ruda Popelář. Ale hned jsem si uvědomil, že o vrácení lana nemohl nic
vědět. Takže lístek nemohl napsat on. Další možný pisatel lístku mě ale nenapadal. Teprve o něco později jsem si
řádně uvědomil obsah lístku. Jestli by hodil do jámy lano Kodžak, tak potom Popelář nemohl vidět u klubovny s
lanem Kilimana, ale Kodžaka. Kodžak je také dost vysoký a štíhlý. Že by si je ale popletl? Těžko! Vždyť Kodžaka
zná. Tohle musím okamžitě říct Jeffovi. Jenže ono se řekne, okamžitě, jenže ven jsem se dostal až odpoledne.
„Jirko, zase to moc nepřeháněj. Musíš se taky učit, ne?“ domlouval mi tatínek. „Za chvíli budou pololetky! A
pak, odpoledne mají za tebou přijít cvičit kluci, takže si to můžete říct až tam.“
Rodič měl, jako vždy, pravdu. Dopoledne jsem se tedy s velkým sebezapřením věnoval učení, ale moc mi to
nešlo. Myšlenky mi pořád utíkaly od učení k našim oddílovým věcem.
Kolem druhé hodiny jsme se sešli v posilovně u nás v domě ke cvičení v obvyklé sestavě. Já, Flint, Samuraj a
Jeff. Ostatní kluci z družiny s námi cvičili jen příležitostně a Bráška necvičil vůbec. Ke své škodě. Však na to
později sám přijde. Ukázal jsem jim lístek, který jsem našel ve schránce na dopisy.
„Podle tohoto lístku měl vzít lano z klubovny Kodžak. To je obrat ve vyšetřování, co?“ řekl jsem s jistou
dávkou pýchy v hlase.
Všichni si lístek pozorně prohlíželi. Rukopis nikomu nic neříkal. Tiskací písmo bylo tak kostrbaté, že pisatelův
záměr, aby podle písma nebyl poznán, byl víc jako zřejmý. Podle toho jsme se shodli, že by to mohl být někdo,
koho velmi dobře známe.
„A co říkáte tomu, že to mohl být Kodžak?“ zeptal jsem se.
„To nic neznamená,“ řekl Jeff zamyšleně. Velký detektiv Jeff nechtěl jen tak přiznat, že by se mohl mýlit.
62
„Jak to, že to nic neznamená. Vždyť se tady vysloveně píše, že lano hodil do jámy Kodžak!“ namítl Samuraj.
„Právě! Přečti si to znovu, hlavně ten konec… tak to lano na Území ti do té díry hodil Kodžak. Všimli jste si?
Hodil! Mohl ho do jámy hodit, ale z klubovny přes okno, podle popisu, vzal lano Kiliman.“
„Ale mohl to být i Kodžak!“ namítl jsem.
„Těžko. Ruda Popelář se o dva dny později, když Kodžak postřelil Pepíka Navrátila, s Kodžakem osobně
setkal. Kdyby byl Kodžak zlodějem, který vlezl oknem pro lano, tak by nám to řekl. Neměl důvod to tajit. A
Popelář nám zloděje popsal jako vysokého štíhlého kluka od nás z oddílu. A taky si nevěřil, že by ho poznal na
fotografii.“
„Kodžak se po vyloučení z oddílu dost kamarádil s Kilimanem. Alespoň během prázdnin jsem je viděl často
pohromadě,“ řekl Samuraj.
V tu chvíli se mi vybavila naše nepodařená stopovačka koncem prázdnin na Území. Když jsem tehdy procházel
uličkou mezi zahrádkami, na konci uličky v poslední zahradě jsem zahlédl Kilimana s Kodžakem. O něco později
mě přepadla Barryho parta a shodila mě do jámy. Potom na mě přistál Pavel a za další hodinu oddílové lano. Podle
lístku nám ho měl do jámy shodit Kodžak. A Kodžaka jsem předtím viděl na zahrádce s Kilimanem. Kiliman asi
lano vzal a Kodžak nám ho tímto způsobem za něho vrátil. Takhle se to určitě stalo!
„Šedo, co je?“ přerušil moje vzpomínky Jeff. „Chrápeš, nebo co? Jsi na řadě!“ podával mi činky.
Řekl jsem jim, co se mi právě honilo hlavou.
„A je to jasné jako facka!“ zajásal Jeff. „Až docvičíme, zajdeme za Kodžakem a podrobíme ho křížovému
výslechu.“ Spokojeně si zamnul ruce.
„Cvičíme, cvičíme!“ řekl Samuraj, když uviděl, že jsem činky odložil.
„Mně se už nějak nechce. Pojďme za Kodžakem!“ řekl jsem.
„Ano, ano!“ chytil se toho Jeff. „Pojďme!“ kupodivu jsme ostatní nemuseli vůbec přemlouvat.
Kodžak byl doma. Pozval nás do svého pokoje, který sdílel se svým starším bráchou. Na stěnách měli rozvěšeny plakáty s piloty formule F1. Porovnali jsme se na dvě válendy. Kodžak se usadil na židli k psacímu stolu.
Kupodivu měl z naší návštěvy radost.
„Tohle Lišáci ani jednou nedokázali.“ řekl.
„Co nedokázali?“ divili jsme se.
„Aby za mnou přišli na návštěvu.“
„Však my taky nejdeme na zdvořilostní návštěvu - a proč jsi vůbec z jejich družinovky zdrhnul?“
„Nechtěl jsem oddílu dělat potíže, když ten Pepík Navrátil tak ječel.“
„Hloupost. Pepík u nás není a ani nebude. Kliďánko se můžeš vrátit.“
„Do vaší družiny?“
Samuraj se na něho překvapeně podíval. Bylo tu celé vedení naší družiny a Jeff. Mohli jsme to rozhodnout.
„Jestli máš středy volné?“ Samuraj nechal viset otázku ve vzduchu.
„To mám!“
„Tak tě rádi mezi nás vezmeme!“ Kodžak z toho měl viditelně radost a my konečně také.
„Už víme, jak to bylo s oddílovým lanem,“ řekl Jeff.
„Ale!“ podivil se Kodžak. „Tak povídejte!“
„Tedy, víme, kdo si ho vypůjčil a kdo ho zase vrátil. Nevíme ale, proč se to všechno seběhlo zrovna takhle.“
Pozorovali jsme Kodžaka, co tomu říká. Neříkal zatím nic. Nechal mluvit nás, tedy Jeffa.
„Kiliman vytáhl lano přes okno klubovny. Viděli ho Pepík Navrátil a Ruda Popelář. Od těch jsme se to také
dověděli. Tedy jen od Popeláře. Kiliman ho potřeboval asi velmi nutně, jinak by nepoužil takový, řekněme zlodějský způsob a počkal by až na pátek, kdy si lano mohl vypůjčit naprosto legálně. Druhý den možná chtěl lano zase
vrátit, ale něco se stalo, co mu v tom zabránilo. Nějaká nehoda, nebo něco jiného moc vážného. Tak moc vážného,
že do oddílu už vůbec nepřišel.“
Hleděli jsme překvapeně na Jeffa. Co to tady, proboha, vykládá za story?
„Vzápětí jsi byl, Kodžaku, z oddílu vyloučen a hodně později, až o prázdninách, ses setkal s Kilimanem. Ten
se ti svěřit, co se s ním za poslední dva měsíce dělo a že má u sebe pořád ještě oddílové lano. Chtěl by ho vrátit,
ale neví jak, protože jsou prázdniny a v klubovně nikdo není.“ Jeff na chvíli zmlkl, aby se nadechl k dalšímu
pokračování. Kodžak se podivně usmíval a my ostatní jsme hleděli na Jeffa jako vyorané myši.
„Koncem prázdnin,“ pokračoval Jeff, „jste oba byli na zahrádce Kilimanových rodičů. Kiliman měl asi lano
ukryté v zahradním domku. Když jste uviděli Šedu s naší družinou, napadlo vás, že byste nám mohli lano nějak
podstrčit a tím byste se ho konečně zbavili. A příležitost se našla. Lano zachránilo Šedu a Pavla z vězení v jámě a
vy jste měli dost času po anglicku zmizet. Lano bylo vráceno a nikdo nevěděl kým.“
Detektivka je u konce. Co na to Kodžak asi řekne?
„Je to přesně tak!“ řekl Kodžak. „Přišli jste na to opravdu sami? Nikdo vám nic neřekl? Myslím Robin, nebo
Karel? Ti dva o tom totiž věděli. Sice až od září, ale věděli to.“
„Ne, Robin ani Karel nám nic neřekli!“ řekl zamyšleně Samuraj. „Na všechno přišel tady Jeff sám. My ostatní
jenom zíráme. No ale, když je to tak a téměř všechno se vysvětlilo, tak už nic nebrání tomu, aby se i Kiliman vrátil
do oddílu, ne?“
63
Kodžak se přestal usmívat. „Já se vrátím rád. To jsme už dohodli. Ale Kiliman ne.“
„Proč? Lano je vráceno, věříme, že si ho Kiliman opravdu jen vypůjčit, tak co tomu brání?“ divil se Samuraj.
„Brání tomu jeho nemoc,“ řekl Kodžak tiše.
„A to je to s ním tak vážné, že nemůže nazpět do oddílu?“ podivil se Flint.
„Je!“ odpověděl Jeff místo Kodžaka. „Včera jsem se zastavil u jeho rodičů. Kiliman je v nemocnici v Paskově.
Podle všeho umírá.“
V tu chvíli jsem měl pocit, jako by do nás z čistého nebe sjel blesk. Po Jeffových slovech jsem se zachvěl a
naskočila mi husí kůže po celém těle. Brr, to snad nemůže být pravda!
„To úterý v květnu,“ začal vyprávět Kodžak přiškrceným hlasem, „potřeboval Kilimanův otec nutně odtáhnout
do opravny své nepojízdné auto. Jeho soused byl ochoten ho odtáhnout, ale ani jeden neměli na odtažení lano.
Kiliman bydlí kousek od klubovny, a tak ho nepadlo, jestli by si nemohl vypůjčit lano z klubovny. Klíče od klubovny, jak všichni víme, má pouze vedení oddílu a rádcové družin. K tobě to měl, Samuraji, nejblíže. Cesta vedla
kolem klubovny. Když šel kolem, jen tak zkusil, jestli některé okno nejde otevřít. Šlo. Zrovna to, které nenápadně
otevřel Bob pro Barryho partu.
A další náhoda. Lano leželo pod oknem, takže se stačilo jen pořádně natáhnout přes parapet, aby na něho
dosáhl. Okno za sebou zase přivřel a upaloval domů s tím, že ho ještě večer, nebo druhý den do klubovny vrátí. A
ani nebude muset nic vysvětlovat. Večer ho ale hrozně rozbolela hlava, jako v poslední době dost často. Rodiče si
celou dobu mysleli, že se jedná o migrénu, protože bolest vždy do dalšího dne přešla a objevila se až za několik
týdnů. Jenže tentokrát ho hlava bolela silně i druhý den. Do školy nešel a po prvním vyšetření ho okamžitě přijali
do krajské nemocnice. Všechna vyšetření potvrdila zhoubný nádor na mozku. V takové situaci si na to pitomé lano
nikdo ani nevzpomněl.
Kiliman se vrátil z nemocnice domů až o prázdninách. Dost jsme se spolu skamarádili. Víc jako předtím v
oddíle. Asi proto, že tam jsme byli každý v jiné družině. Koncem srpna jsme se stali svědky tvého boje s Barryho
partou, Šedo. Když Barryho parta odešla, chtěl jsem vaši družinu upozornit, co se ti přihodilo, ale někde jste
zmizeli. Nakonec jsem použil na vaši záchranu oddílové lano, které měl Kiliman u nich v dřevníku na zahrádce.
Kiliman se mnou nazpět k jámě už nešel, protože mu nebylo dobře.
Během celých prázdnin jezdil Kiliman každou chvíli na kontroly do krajské nemocnice. A v září tam musel
dokonce zůstat znovu ležet. Cpali do něho nějaké léky, po kterých mu vypadaly všechny vlasy. Vrátil se na chvíli
v doprovodu svého otce až někdy v říjnu. To už jsem ale všechno řekl Robinovi, který za mnou z nenadání přišel.
O tom lanu, i o Kilimanově nemoci. Robin potom ještě byl i s Karlem za Kilimanovými rodiči.“
Kodžak skončil své vyprávění a mně se vybavil před očima ten říjnový večer, když jsme nasedali na Solci do
autobusu po neúspěšném pátrání po zloději lahví. V autobusu byl Kiliman. Na hlavě měl naraženou čepici a vypadal nějak divně. Jako by byl ostříhaný dohola. Chvíli jsme si mysleli, že by mohl být zapletený do krádeže lahví.
A on se zatím vracel se svým otcem na chvíli z nemocnice domů. Proč ale nejeli svým autem? Třeba ho měli zase
nepojízdné. A teď je zase v nemocnici v Paskově.
Smutně jsme se rozcházeli od Kodžaka domů.
„Zajdu ještě za Robinem. Řeknu mu o našem pátrání. Nechceš jít se mnou?“ zeptal se mě Samuraj. Chtěl jsem.
Chtěli i ostatní, ale Samuraj řekl, že půjdeme jen my dva. A při tom zůstalo.
38. NÁVŠTĚVA REDAKTORA
Otevřel nám Robin.
„Zavírat! Je průvan!“ ozval se z hloubi bytu hlas jeho ženy Lexy, ještě než jsme stačili něco říct.
„Pojďte, kluci, rychle dovnitř,“ vybídl nás.
Proklouzli jsme dveřmi jako úhoři. Robin nám podal ruku a také i Lexa nás přišla přivítat. Měla na sobě volné
květované šaty. Něco se mi na ní nezdálo. Trochu ztloustla, nebo co.
Robin nás zavedl do pokojíku, kde jsme loni pořádali oslavu prvních oddílových vánoc. Pokoj byl už úplně
vybavený nábytkem, než tomu bylo minule. Dnes bychom se sem asi všichni nevešli. Poblíž okna stál stůl a na
něm měl Robin rozepsané oddílové Třítéčko. Na okraji stolu ležely, zabaleny ještě v původní krabičce, úplně nové
náramkové hodinky.
„Už víme, jak to bylo s oddílovým lanem,“ řekl Samuraj.
„Á, nešťastné oddílové lano,“ usmál se Robin křečovitě. „Tak spusťte, ať se taky dovím, co jste vypátrali.
Lexičko, nechej už toho a pojď si to taky poslechnout!“ zavolal na svou ženu do kuchyně.
Přítomnost Lexy nevyvedla Samuraje z míry. Bez rozpaků vylíčil celé naše dobrodružství od událostí, které se
seběhly po výpravě do Strže strachu, až po dnešní Kodžakovu zpověď. Byl přesný. Ani jednou jsem ho nemusel
doplňovat. Tak jak to podal, to opravdu vypadalo, jako by se to odehrálo v nějakém detektivním filmu.
„Jenom ještě nevíme,“ končil vyprávění Samuraj, „kdo dal tady Šedovi do schránky lístek se zprávou, že lano
mu hodil do jámy Kodžak.“
„To byl Karel. Když v sobotu z klubovny viděl, jak zpovídáte Rudu Popeláře, nějakým šestým smyslem vytušil,
že jste se pátrání kolem lana, i přes můj nesmyslně vynucený slib, pořád nevzdali. Možná vás chtěl trochu poplést,
64
nebo popostrčit k cíli vašeho pátrání. Co já vím. Psal to ale on.“
„Vždyť jsem ti říkala, že je to hloupost, zatajovat Kilimanovu nemoc,“ řekla Lexa.
„Máš pravdu. Vlastně ani nevím, proč jsem nechtěl, abyste se to všichni dověděli. Asi proto, že je to taková
strašná tragédie. Ještě nikdy jsem se s ničím takovým, u tak mladého člověka nesetkal.“
Mimoděk jsem zabrousil pohledem na psací stůl a zahleděl jsem se na hodinky uložené v krabičce. Robin můj
pohled postřehl.
„Díváš se tady na ty hodinky?“ zeptal se.
„Ježíši ne!“ vyhrkl jsem. „Jen jsem se tak zahleděl do blba.“
„Také nepříjemná událost. I když ne taková tragická. A také i velké poučení pro mne. Vzpomínáte, jak Pirát
ztratil v září na výpravě hodinky? Jak jsem potom v návalu soucitu s Pirátem, slíbil jeho otci, že mu za oddílové
peníze koupíme hodinky nové? Pak jsem na to lehkomyslně zapomněl, za oddílové peníze jsme koupili pingpongový stůl. Došlo mi to až po návštěvě Pirátova otce na vánoční nadílce. Rychle jsem chtěl svůj přehmat napravit
ještě před novým rokem. Koupil jsem Pirátovi hodinky za své peníze, jenže Pirát se mezi svátky s rodiči odstěhoval. Na poště jsem zjistil jejich adresu a hodinky jsem jim poslal s výmluvou, že jsme mu je zapomněli na nadílce
dát. Jenže jeho otec mi je poslal nazpět, že takových hodinek může synovi koupit na každou ruku pět. Myslím si,
že na vánoční nadílce by je přijal a určitě že by nám je i zaplatil. Takhle se asi urazil a co je horší, nemá o mně
zřejmě valné mínění. Vždyť jsem nedodržel slovo, které jsem mu dal.
A tyhle hodinky mě teď tady straší a připomínají mi, že skaut má dodržet své slovo za každých okolností, nebo
ho nemá lehkovážně dávat. Dost mě to mrzí. Přesto všechno je to pro mne neocenitelná zkušenost. A jak už jsem
řekl, jsou i horší věci. Třeba ta Kilimanova nemoc.“
„My jsme ti také dali slovo a nedodrželi jsme ho,“ řekl Samuraj.
„S tím vynuceným slibem na vás to byla také hloupost.“
Bylo zvláštní slyšet dospělého muže, jak přiznává, že udělal chybu. Většinou se dospěláci tvářili, včetně mých
rodičů, že jsou neomylní. Robin byl ale jiný. Svou chybu se nestyděl přiznat. Dokonce i před námi.
Když už jsme byli na chodbě, zeptal jsem se Samuraje: „Člověče, Lexa vypadala nějak zvláštně. Nevšiml sis?“
„Ty bláho!“ uchechtl se Samuraj. „Vypadá úplně normálně. Je totiž v pátém měsíci!“
„Cože?“
„Tys to nevěděl?“
„Ne,“ přiznal jsem překvapeně. „Tak proto s námi v poslední době nejezdila na výpravy.“
Samuraj se znovu rozesmál. „Tak to jsi jediný z oddílu, který neví, že Lexa čeká dítě!“
To kecal. Brácha s Flintem to také určitě nevěděli. Jinak by mi to řekli.
Koncem ledna jsme dostali nečekanou návštěvu. S Robinem přišel do klubovny brýlatý muž, kterého jsme
ještě nikdy neviděli.
„Představuji vám, chlapci, svého dlouholetého přítele Jandu Šimáně - Galéna, šéfredaktora časopisu Skaut Junák.“ zahájil oddílovku netradičně Robin.
„Už ne šéfredaktor. To platilo, prosím, do prázdnin minulého roku. Teď jsem už jenom obyčejný redaktor.
Šéfredaktorem je Michal Novotný,“ opravil Robina bratr Galén s trpkým úsměvem. Se svou drobnou postavou s
brýlemi na nose, mi silně připomněl postavu doktora Galéna ze zfilmované Čapkovy Bílé nemoci, kterého hrál
herec Hugo Haas.
Debata se potom vedla, jak jinak, kolem časopisu Skaut - Junák. O tom, jak redakce v roce 1966 začínala
úřadovat ve velkém stanu postaveném na Letenské pláni, jak teď pokračuje už ve zděné budově. Galén se potom
rozpovídal o práci skautských družin, které korespondenčně řídí, jako kdysi Jaroslav Foglar své čtenářské kluby
časopisu Vpřed. Potom nám všem podepsal naše pracáky a provedl slavnostní zápis do oddílové kroniky. Při té
příležitosti mu bylo nabídnuto čestné členství v našem oddílu, které s potěšením přijal. Po besedě, která se protáhla
přes celou oddílovku, zůstala v klubovně ještě oddílová rada, rádcové a podrádci, ostatní šli domů. Bylo jasné, že
nám chce Galén ještě něco důležitého říct.
„Chlapci,“ oslovil nás smutným hlasem, „jste nejstarší a nejzkušenější z vašeho oddílu, takže s vámi mohu
mluvit otevřeně jako s dospělými. Situace v našem státě spěje k opětné likvidaci Junáka!“
Bum! Jako by v klubovně znenadání vybouchla bomba. Všichni jsme byli tou zprávou zaskočeni. Dokonce i
Robin. Asi spolu o tom před oddílovkou neměli ještě čas hovořit.
„Někteří šprýmaři tvrdí, že dnes nám z obrodného procesu po srpnu 1968 už zbývá jen federace a skauti. A na
skauty je teď činěn nátlak, abychom svoji činnost ukončili. Táta Plajner i většina činovníků z ústřední rady bojují
za udržení organizaci jako lvi. Už teď ale musí dělat různé ústupky pod tlakem normalizátorů a všechno nasvědčuje
tomu, že tento rok, jako samostatná a svobodná organizace přestaneme existovat.“
Nikdo nevěděl, co na to říct. A Galén pokračoval: „První výročí smrti Jana Palacha, v tak zvaném Palachově
týdnu, zasáhla policie opět tvrdě proti demonstrujícím. Spousty lidí bylo zatčeno a po výsleších odvezeno kus
cesty za Prahu. Policie jim sebrala doklady a bez jakýchkoliv prostředků je propouštěla uprostřed lesů zpět na
svobodu!“
Je to vůbec možné, co se to zase v republice děje?
Potom k nám promluvil Robin. „Měl bych vás vyzvat, abyste společně se mnou bojovali proti nastupující
65
normalizaci, podobně jako bojovali vaši bratři za války proti fašismu. Jenže místo toho vás nabádán k co největší
opatrnosti ve vašem jednání, abyste neohrozili sebe, svoje rodiče a nakonec i naši organizaci. Něco jiného bylo
bojovat, třeba i se zbraní v ruce, proti fašismu a něco jiného je dnešní naše situace. Až budete velcí a sami budete
mít své rodiny, tak to jistě pochopíte.“
Asi až opravdu budeme mít své rodiny, tak to pochopíme. Teď jsme ovšem nechápali nic. Potom nám Robin
ukázal čtyřstránkový leták, který redakce Junáka vydala po vpádu Varšavské smlouvy do naší republiky. Leták
měl název Nepokořená svoboda. Na letáku byly otištěny převážně fotografie z Prahy z prvních dnů vpádu bez
jakéhokoliv komentáře, pouze s různými citáty. Leták byl v té době rozesílán do všech koutů republiky. Nikdo
z nás, kteří jsme byli právě v klubovně, netušil, jakou osudovou roli sehraje leták ještě v tomto roce v Galénově
životě.
Z klubovny jsme tentokrát odcházeli zaražení a smutní. Nikomu nebylo do řečí. Zrušení Junáka bylo pro nás
naprosto nepochopitelné. Proč komunisti chtějí zase naši organizaci zrušit? Co jim na ní, proboha, vadí?
Doma jsem se schválně podíval do tiráže časopisu Skauta - Junáka. V 11. čísle, která vyšlo v září 1969, byl
uveden jako šéfredaktor Jan Šimáně. Od čísla 16, které vyšlo v listopadu, byl už šéfredaktorem Michal Novotný.
Koncem ledna vyšel časopis ještě pod názvem Skaut - Junák. To bylo 20. číslo. V únoru vyšlo číslo 21, a to se
jmenovalo už jen Junák. Časopis Skauting svůj název změnil na Činovník už koncem ledna.
To byly první viditelné změny, které signalizovaly, že se kolem naší organizace opravdu stahují černá mračna.
Výrazy skauting, skaut, skautský, se staly pro režim nežádoucí.
39. DOD - ŠPLH
Jeden ze zimních podniků, který jsme v oddíle zavedli, by1o jedenkrát za měsíc cvičení v tělocvičně. Abychom
nemuseli platit za elektřinu, dohodl Robin cvičení na soboty od desíti hodin do jedné. Chtělo to pochopení ze
strany našich maminek, aby se rodinný sobotní oběd konal až po jedné hodině. Když jsme byli na celodenní výpravě, tak jsme k obědu nepřišli vůbec a maminky to také přežily. Většina maminek ale měla pro náš návrat domů
až po jedné hodině jednou za měsíc pochopení. Pouze Tašikova a Jarynova maminka tím velmi trpěla a také to i
Robinovi několikrát vytkla. Velmi si zakládala na tom, že celá její rodina, ona, manžel a synové, zasednou vždy v
sobotu a neděli společně k rodinnému obědu a po obědě si vyjdou korzovat na promenádu kolem náměstí. Ze
stejného důvodu nechtěla své syny ani pouštět na celodenní výpravy. Často se stávalo, že kluci utekli z domova
na vlak přes její výslovný zákaz třeba ve čtyři hodiny ráno oknem (bydleli v přízemí), i když sraz byl až v sedm
hodin. Robin se ji několikrát snažil přesvědčit o jejím nesmyslném požadavku, takže to nakonec vzdala a kluky se
zoufalým výrazem v tváři začala na výpravy pouštět.
Protože jsme šli s oddílem do tělocvičny poprvé, nikdo jsme neměli představu, co tam budeme dělat. Ale stálo
to za to, jako ostatně většina našich oddílových podniků. Po rozcvičení, které se naprosto lišilo od rozcviček z tělocviku ve škole, vyhlásil Robin únorový závod v DOD. Šplh na tyči. Šplhali jsme na čas, až nahoru pod strop k
železné konstrukci, na které byly tyče zavěšeny. Naše družina, tajně posilující svaly v posilovně v našem domě,
poprvé mohla předvést ostatním svoji sílu. A taky se nám to podařilo. Obsadili jsme první čtyři místa. Vyhrál
Samuraj, druhý byl Flint, já byl sice až třetí, ale to nevadilo. Čtvrtý byl Jeff. Samuraj vyhrál jen díky svá délce a
Flint mě předběhl jen proto, že jsem při posledním dohmatu nezasáhl horní ocelovou konstrukci a mávnul rukou
do prázdna. To stačilo Flintovi, aby byl o vteřinu lepší.
Pátý byl Bobr a šestý Arzen. Oba Lišáci. Rysi nezískali ani bod. Bráška, jako jediný z oddílu, nevyšplhal až
nahoru. Byly z toho opět slzy jako hrachy.
„Vidíš,“ využil jsem jeho prohry k agitaci, „kdybys chodil s námi posilovat, jak pořád jen slibuješ, nejenže bys
vylezl až nahoru, ale možná bys získal i nějaký bod za umístění.“
Utřel si hřbetem ruky slzy. Neříkal nic, ale bylo na něm vidět, že se znovu rozhodl se k nám přidat. Byl jsem
zvědavý, jestli svůj slib splní.
Postavení družin v tabulce doznalo, našim přesvědčivým vítězstvím opět změny. Vyšvihli jsme se zase na první
místo a Lišáci snížili náskok Rysů o tři body.
Tabulka DOD po 6. kole - šplh
1. Vydry
3 4 3 1 1 1
59
2. Rysi
2 2 2 4 1 0
46
3. Lišáci
1 0 1 1 4 5
27
Robin byl našimi výkony nadšen. „Netušil jsem, že máme v oddíle takové svalovce. Myslel jsem, že až nahoru
vyšplhá s bídou tak polovina oddílu. Přesto ale pořád posilujte, cvičte kliky a obratnost. Sílu a obratnost v dalších
dvou závodech budete ještě moc potřebovat!“
Chtěli jsme se dozvědět, jaké že to budou závody, ale neprozradil nám to. „Nechejte se překvapit,“ řekl a víc
jsme z něho nedostali.
Potom jsme, kromě dalších her a soutěží, které už byly popsány v různých časopisech a knižních encyklopediích, hráli ještě jednu hru, o které jsem až do dneška neměl tušení a která nás všechny okamžitě nadchla. Hra měla
66
název snajpr a její pravidla byla odvozena od klasické vybíjené. Robin si nejasně vzpomínal, že jako kluk objevil
pravidla snajpra v knize Hry sovětských pionýrů, která vyšla někdy začátkem padesátých let. Protože od té doby
nebyla hra nikde popsána, alespoň já jsem na popis nikde nenarazil, uvádím její pravidla tady, jak si je Robin po
tolika letech pamatoval a jak byly pravidla postupně v našem oddíle doplněny a upraveny.
Až do dnešního dne jsme ve škole a u baráku hráli klasickou vybíjenou. Dokonce i některé školy mezi sebou
pořádaly soutěže ve vybíjené, ale to nebylo ono. Vybíjená byla celkem nudná hra. To snajpr byl úplně něco jiného,
i když to byla vlastně také vybíjená.
Pravid1a snajpra.
Důležité upozornění! Hra se hodí lépe do tělocvičny nebo do sevřeného dvora, než na otevřené hřiště. Venku
ztrácí na rychlosti a na překvapivosti, protože se musí stále odbíhat od zadní čáry pro zakutálený míč.
1. Hřiště je stejně velké jako hřiště na volejbal (nebo košíkovou).
2. Hrají proti sobě dvě družstva (A a B), která nemusí být početně stejně silná.
3. Hraje se na dva poločasy dvakrát 7 minut hrubého času. Každý poločas se zahajuje vždy s plným počtem hráčů
v poli.
4. Jako ve vybíjené, každé družstvo obsadí jednu polovinu hřiště. Kapitán družstva A je za zadní čárou družstva
B a opačně.
5. Každý hráč má stále nabito! Nemusí mu tedy přihrát jeho spoluhráč. Kdokoliv zvedne míč ze země, má nabito
a může kohokoliv z protihráčů vyřadit úderem míče ze hry. Vybití hráči odchází přes postranní křížení
střední a boční čáry za zadní čáru ke svému kapitánovi. Pokud se jim přes zadní čáru podaří vybít někoho
z protivníků v poli, mohou se vrátit nazpět do svého pole a jako vybití se po uplynutí času 7 minut nepočítají.
Během jednoho poločasu může být jeden a týž hráč i několikrát vybit a několikrát se může vrátit nazpět do
pole.
6. S míčem se může po hřišti, nebo za hřištěm běhat (jen ale na vlastní části).
7. Hra začíná rozskokem ve středu hřiště mezi jedním hráčem družstva A a hráčem družstva B. Která strana získá
míč, nesmí hned pálit na protivníka, ale pošle buď volně míč po zemi svému kapitánovi, nebo ho kapitánovi
přehodí. Protivník mu v tom nesmí bránit. Teprve po dotyku míče kapitánem začíná ubíhat čas a kapitán už
může vybíjet.
8. Pokud někoho vybije kapitán přes zadní čáru, zůstává dál za zadní čárou a ani za něho nejde do pole jiný hráč.
Proto je z taktického hlediska lepší, když přes zadní čáru vybíjí už vyřazení hráči z pole a ne kapitán.
9. Přes postranní čáry se nesmí vybíjet, ale může se svým spoluhráčům přihrávat. (Varianty vybití hráče jsou
uvedeny na konci pravidel.)
10. Přešlap (stačí i jen dotyk) střední nebo zadní čáry družstvem, které má zrovna míč, má za následek okamžitou
ztrátu míče ve prospěch soupeře.
11. Ztráta míče je i po třech za sebou jdoucích přihrávkách mezi členy jednoho družstva, ať už mezi sebou v poli,
nebo při přehazování z pole za zadní čáru
a zpět (nebo i přes boční čáry).
12. Boční čáry se mohou překročit jednou nohou buď z pole ven, nebo z venku do pole.
13. Při vybití kteréhokoliv hráče, se míč nepředává druhé straně, ale může se ho zmocnit kterákoliv strana (pořád
platí pravidlo, že se nesmí přitom překročit, ani dotknout, střední a zadní čára, boční ano) a následně může
okamžitě vybít dalšího protivníka.
14. Míč odražený od kterékoliv stěny tělocvičny, může použít ke hře ta strana, která se ho zmocní.
15. Vybití hráči (např. družstva A), se mohou rozestavit u postranních čar, jednou nohou mohou stát v poli družstva
B a blokovat její hráče při přehazování míče svému kapitánovi. Dokonce jim mohou i ve vhodné chvíli sebrat
míč. Nesmí ale postranní čáru překročit oběma nohama.
16. Pokud je jedno družstvo vybito do posledního hráče (např. družstvo B), nastupuje do pole kapitán družstva B
a v tomto jediném případě dostane od družstva A míč dobrovolně.
17. Hra pokračuje. Pokud se některému hráči podařilo přes zadní čáru vybít protivníka, může se vrátit do pole ke
kapitánovi (postupně třeba i více hráčů) a tím se třeba úplně podaří zvrátit dosavadní průběh hry.
18. První a druhý poločas končí vždy po uplynutí časového limitu 7 minut, aniž by kterákoliv strana měla vybity
všechny hráče. V tom případě se spočítá na každé straně počet vybitých hráčů (kapitán ne, pokud nebyl sám
vybit) a stanoví se skóre. Na příklad: A vybilo 4, B vybilo 3 (A:B=4:3). Druhý poločas skončil opačně: A vybilo
2 hráči, B vybilo 5 hráčů. Druhý poločas skončil A:B=2:5. Oba poločasy se sečtou, takže konečný výsledek je
A:B=6:8.
19. Nebo, jedna strana měla vybity všechny hráče ještě před uplynutím časového limitu, včetně kapitána (a už se
nikdo ze zadní čáry nemůže vrátit do pole), pak poločas končí, spočítají se vybití hráči jako v předchozím
případě a hned se zahájí druhý poločas. Ten může opět skončit vybitím všech hráčů jednoho družstva před
uplynutím časového limitu.
67
20. Pokud má jedna strana hráčů méně, stanovuje se
konečný výsledek zápasu podle následujícího příkladu
(příklad družstvo A = 10 hráčů, družstvo B = 8 hráčů).
Pokud není žádné družstvo v 1. a 2. poločasu vybito do
posledního hráče, platí počet vybitých hráčů na každé
straně.
21. Pokud má strana s menším počtem hráčů vybity
všechny hráče (v našem případě družstvo B), započítává
se jim počet vybitých hráčů 10 a ne jen 8. A zase se oba
poločasy sčítají. Takže v 1. poločase družstvo A vybilo
družstvu B všech 8 hráčů, započítá se jim 10 hráčů. B
vybilo družstvu A 9 hráčů. První poločas A:B=10:9. V 2.
poločasu družstvo B vybilo družstvu A všech 10 hráčů,
zatímco družstvo A vybilo družstvu B jen 7 hráčů. Druhý
poločas je tedy A:B=7:10. Celkově A:B=17:19. Vyhrálo
družstvo B.
Příklady vybití hráče:
a) Hráč družstva A zasáhne hráče družstva B přímým hodem (ne odrazem od země), jako u klasické vybíjené. Míč
se od hráče družstva B odrazí a dotkne se země. Hráč družstva B je vybit a odchází za zadní čáru ke kapitánovi.
Pokud by hráč B míč chytil, vybit není.
b) Hráč družstva A zasáhne hráče družstva B, od toho se míč odrazí a postupně zasáhne dalšího hráče družstva
B (třeba i více hráčů) a teprve potom se míč dotkne země, všichni hráči družstva B, kterých se míč dotkl, jsou
vybiti. Pokud poslední hráč družstva B míč chytí, všechny své spoluhráče zachránil a vybit není nikdo.
c) Hráč družstva A hází na hráče družstva B přes střední čáru, zasáhne ho, míč se od hráče družstva B odrazí,
nespadne na zem a za zadní čárou ho chytí kapitán (nebo hráč) družstva A. Hráč družstva B vybit není, protože
se míč nedotkl země. Tato herní varianta platí i pro opačný hod přes zadní čáru, směrem do pole.
d) Hráč družstva A hází na hráče družstva B přes zadní čáru. Zasáhne ho, míč se od hráče družstva B odrazí,
vzduchem přeletí přes střední čáru až do pole družstva A, zasáhne tam některého hráče a teprve potom se
dotkne země. Vybitý je hráč družstva A, i když původně se snažil přes zadní čáru vybít hráč družstva A hráče
družstva B. Tato situace se posuzuje, jako by vybíjel hráč družstva B hráče družstva A. (I když se ho míč jen
letmo dotkl a vlastně hráč družstva B vůbec na hráče družstva A neházel.)
Pravidla se nám zdála zpočátku děsně složitá a dlouho nám trvalo, než jsme se v nich dokázali bleskově zorientovat. Ale to nevadilo, protože hra byla neobyčejně dynamická. Nikdo se při ní nenudil a to hlavně proto, že jsme
měli stále nabito a že se mohlo o míč i bojovat přes postranní čáry.
Jo a ještě v jednom případě je hráč v poli vyřazen, aniž by byl zasažen míčem. To když by překročil oběma
nohama postranní nebo zadní čáru. Hra ale kladla velké nároky na pozornost rozhodčích. Proto je dobré, aby
rozhodovali dva i tři rozhodčí. Jeden hlavní, na střední čáře, dva další na zadních čarách.
Na konec o snajpru prohlásil Ferda: „Ta hra je tak senzační, že ji snad ani nemohli vymyslet sovětští pionýři.“
Já s ním úplně souhlasil. I když - kdo ví?
40. DOD - ZÁPASNICKÉ TŘÍDY
Od nového roku byla zrušena ranní roznáška mléka a pečiva do domů. Nikdo nevěděl proč a ani to nikdo
nikomu nevysvětloval. Kvůli krádežím lahví to určitě nebylo. Už nikdy nikdo takové krásné dobrodružství
s láhvemi, jaké jsme prožili my, neprožije.
Kodžak si nakonec přece jenom dal říct a znovu se do oddílu vrátil. Mysleli jsme, že přijde do naší družiny,
jak chtěl, ale nakonec mu nejlíp vyhovovaly úterky, a tak byl přiřazen k Rysům.
Flint měl doma mezi sebou a maminkou křehké příměří. Jeho otec byl teď už skoro pořád někde ve světě na
montáži. Podal žádost o rozvod a čekalo se jen, jak sám řekl Flint, kdy rozvod proběhne.
Kiliman byl v nemocnici a jeho stav se stabilizoval. Další zprávy jsme o něm neměli.
Po vyhodnocení docházky za leden, měli z naší družiny stoprocentní docházku a plus pět bodů, už jenom
Samuraj a Lysýjen. Samurajovi to dlouho nevydrželo. Kvůli obyčejnému nachlazení v únoru vynechal jednu družinovku a oddílovku a tím pádem měl v naší družině stoprocentní docházku už jenom Lysýjen. Po vyhodnocení
docházky za únor se ukázalo, že už je jediným z celého oddílu, kdo ještě stoprocentní docházku má. Byli jsme
zvědaví, jak ještě dlouho mu ta stoprocentnost vydrží.
Počasí v únoru bylo takové divné. Kolem nuly a bez sněhu. Vypadalo to na to, že už žádná nebude. A také už
nebyla.
Začátkem března jsme šli opět do tělocvičny. Kromě všelijakého cvičení jako minule, zařadil Robin do DOD
další závod. Jmenoval se „zápasnické třídy“ a popis této hry jsem později objevil v Zapletalově velké encyklopedii
68
her. O co šlo?
Na podlaze tělocvičny bylo žlutou barvou vyznačeno hřiště na volejbal (používali jsme ho při hře
snajpr). Hřiště Robin s Karlem ještě křídou rozdělili na
šest pásem (tzv. tříd) v šířce zhruba 2,5 metru. Pásma
očíslovali I až VI. Před zahájením hry se celý oddíl postavil do prvního, krajního pásma a na Robinův pokyn
jsme se měli navzájem vystrkovat a vytlačovat do dalšího pásma. Kdo opustil I. pásmo oběma nohama, přešel
do pásma (třídy) II. Toto pravidlo platilo, i když by byl
zápasník v zápalu boje náhodně vystrčen z prvního
pásma za některou postranní čáru. Boj v první třídě měl
pokračovat tak dlouho, až tam zůstane jen jeden zápasník - nejzdatnější ze všech, pro kterého tím boj končí.
Ostatní budou pokračovat v boji podle stejného pravidla v pásmu II. Kdo opustí oběma nohama druhé
pásmo, přejde do pásma III, a když ho soupeři vystrčí i odtud, bojuje v pásmu IV, atd. Zápasník, který se neudrží
ani v šestém pásmu, je ze hry definitivně vyřazen.
Boj končí, když v každém pásmu (třídě), zůstane jen jeden bojovník. Tím získává do celkového bodování DOD
pro sebe i svoji družinu příslušný počet bodů, jako v předchozích soutěžích.
„Pravidla jsou jasná“, řekl Karel, „postavte se všichni do prvního pásma.“
Chvíli jsme se strkali, podle toho, jak která družina chtěla získat výhodnější postavení. Tlačenice postupně
začínala nabývat na intenzitě, až se ozval Pavouk s protestem: „Jedna družina bude proti ostatním družinám v nevýhodě.“
„Jak to?“ divil se Karel.
„Když se tady v první třídě postaví vlevo jedna a vpravo druhá družina, třetí zůstane uprostřed a bude muset
čelit náporu dvou družin, zatímco ty krajní jen jedné družině.“
„Máš pravdu,“ připustil Karel Pavoukovu námitku.
„Jinak to ale zařídit nejde,“ řekl Robin. „Jedna družina bude muset před zahájením boje vždycky stát uprostřed.“
„No, ale která to bude, he?“ zeptal se Špagát. „My teda ne!“ řekl za všechny Rysi a ostatní se k němu přidali.
Rysi totiž právě uprostřed mezi námi stáli.
„A proč byste to nemohli být vy?“ hecovali jsme je svorně s Lišáky, „když už uprostřed stojíte?“
„Ne, ne! Kdepak!“ řekl Pavouk. „Ať rozhodne los.“
Nakonec jsme museli jejich námitku uznat. Ano, bude muset rozhodnout los. Jedině tak to bude spravedlivé.
Vzápětí se mi to moc spravedlivé nezdálo, protože los padl na naši družinu. Rysi jásali, my ne.
„Stejně vás vytlačíme!“ kasal se Bráška a rychle se schoval doprostřed našeho chumlu, aby na něho Rysi a
Lišáci nedosáhli. Vřava opět narůstala.
„Ještě mě napadlo jedno pravidlo!“ snažil se nás překřičet Robin. „Uvědomte si, že DOD je také soutěž jednotlivců, takže budete muset nakonec bojovat i proti příslušníkům vlastní družiny. Je mi jasné, že určitě hned ne a
že se budete nejdříve snažit vytlačit příslušníky jiných družin. To je v pořádku. Zakázané je ale, postrkovat členy
své družiny nazpět do třídy, ze které jsou vystrkováni. V takovém případě bude provinilec potrestán ztrátou třídy,
ve které se zrovna nachází. A nezapomeňte, že jsou zakázány jakékoliv bolestivé chvaty a údery. Tak a teď do
sebe!“
Pokud si myslíte, že jsme se na sebe po této výzvě vrhli, tak jste na omylu. Naopak. Každá družina se semkla
ještě do těsnějšího hloučku a vyčkávala, co udělá ta druhá.
„Tak do sebe, do sebe!“ povzbuzovali nás Karel s Robinem, ale s nikým to ani nepohnulo.
Nakonec první zaútočili Lišáci, kteří měli ve svých řadách známé habány. Rozrazili náš šik na dvě části. Kdosi
chytil Brášku za ruce a už letěl do druhé třídy. Jen stačil vyjeknout šípácké „Jejkote, mankote!“ Za ním byli vyšoupnuti Pinďa od Lišáků a Jirka s Láďou od Rysů. Ostatní jsme popadali na zem, ale rychle jsme vstali a chvíli
se ještě navzájem pošťuchovali. Nakonec jsme se všichni stáhli do výchozího postavení.
Po prvním útoku jsme zjistili, že z taktického hlediska je výhodné, když už mám být vyšoupnut do další třídy,
zavěsit se na protivníka a stáhnout ho sebou.
Z následujícího útoku spadlo do další třídy opět několik bojovníků ze všech družin a tím se boj přenesl postupně
do všech tříd. Řev, dupot nohou, hekání a vzdychání zaplnilo celou tělocvičnu. Bylo to mimořádně náročná bojová
soutěž. A bylo až s podivem, že se nikomu ještě nic nestalo.
Nakonec jsme z naší družiny v první třídě zbyli jen tři. Já, Samuraj a Flint. Proti nám stáli za Lišáky Vasil,
Arzen a Bobr a za Rysi také tři nejsilnější: Hadži, Pavouk a Šemík.
Následující strkanice byla nemožně vysilující a nebrala konce. Nejdříve jsme do sebe jen šťouchali, ale nakonec jsme se pomalu, pomaloučku posouvali k čáře do další třídy. V druhé třídě byli jen Lišáci a samozřejmě mezi
69
sebou nebojovali. Jako supi čekali, až se jim někdo z nás, nebo z Rysů, dostane na dosah. A to se stalo mně.
Několikeré ruce mě uchopily za nohy a než jsem se vzpamatoval, už mě táhly přes druhou třídu až do třetí. Zde
zase měli převahu Rysi, a tak jsem se nakonec zastavil až ve čtvrté třídě společně s Hadžim, kterého jsem se po
celou dobu držel jako klíště a tím jsem ho stáhl s sebou. Oba jsme od sebe odskočili a postavili se každý na jinou
stranu, abychom si trochu vydechli. V naší třídě byl jen Pinďa od Lišáků a ten si na nás netroufl. Vzápětí jsme ho
vyšoupli do další třídy a zase jsme se rozešli k odpočinku každý na jinou stranu.
Podíval jsem se za sebe. Z druhé a třetí třídy se na mě křenili Lišáci a Rysi, v první třídě se to mlelo. Samuraj
s Flintem bojovali proti přesile pěti bojovníků. Nedával jsem jim naději na úspěch. Nakonec v první třídě zůstal
jen korba Vasil. Toho nepřemohl nikdo.
V druhé třídě si poradili naši a Rysi s Lišáky, které vystrkali do třetí třídy a tam je začali masakrovat Rysi,
protože tu měli skoro všechny svoje bojovníky. V druhé třídě zůstal Samuraj a ve třetí Pavouk. Ve čtvrté třídě, po
příchodu Flinta, jsme si zase my poradili se všemi protivníky a zůstali jsme tu jen sami dva. Po těžkém boji jsme
porazili jak Hadžiho, tak i Arzena. Ještě štěstí, že se nám dostali do rukou postupně a ne najednou. Bez Flinta bych
s nimi asi prohrál. A Arzenovi se přihodilo něco podobné, co se stalo i mně. Než se stačil soustředit na další odpor
v boji po souboji s námi, strčili ho bojovníci z páté třídy okamžitě do šesté a teprve tady se mu podařilo postavit
na nohy k dalšímu odporu.
Já i Flint jsme stáli v předklonu proti sobě, ruce opřeny nad koleny o stehna a hlasitě jsme oddechovali. Sledovali jsme boj v páté třídě, protože boj v první, druhé a třetí třídě byl už rozhodnut.
„Mám nápad,“ řekl Flint, „rozhodněme si losem, kdo spadne do další třídy k dalším bojům. Ušetříme tak drahocenné síly.“
„A může se to?“ zeptal jsem se.
„Nikdo nic neříkal, že se to nesmí. Nebo jsi někoho slyšel?“ uchechtl se Flint.
„Neslyšel.“
„Tak vidíš.“
Rychle jsme si střihli. Já jsem vyhrál.
„Zlom vaz,“ popřál jsem Flintovi. Byl jsem rád, že už nemusím dál bojovat. Cítil jsem se strašně vyčerpaný.
Flint ještě chvilku počkal, až se klubko zápasících v páté třídě posunulo až skoro k zadní čáře a potom se na
ně se řevem vrhl a všechny je vytlačil do šestého pásma.
„Super, Flinte!“ hulákal jsem na něho. Pro Flinta to znamenalo dva body a taky konec boje. V poslední třídě
nakonec zůstal jenom Arzen.
Pro naši družinu to znamenalo vítězství nad Lišáky a Rysi.
DOD po 7. kole - zápasnické třídy
1. Vydry
2. Rysi
3. Lišáci
3
2
2
5
2
0
3
3
1
2
4
1
2
1
4
1
0
6
69
50
35
Je někdo zraněn?“ zeptal se po vyhlášení vítězů Robin jen tak pro formu, protože jsme všichni stáli na nohou
a nikdo si nestěžoval. K našemu velkému překvapení se přihlásil Samuraj.
„Co se ti stalo?“ lekl se Robin. Nic jsme na Samurajovi nepozorovali.
„V zápalu boje mi někdo vyrazil zub!“
„Proboha!“ zděsil se Robin ještě víc.
„Zas taková tragédie to není,“ prohlásil Samuraj s úsměvem, „byl to můj poslední mléčný zub a stejně se mi
už viklal.“
Všichni jsme se ulehčeně rozchechtali. Robin nechtěl věřit, že měl Samuraj ještě mléčný zub, ale byla to
pravda, protože se mu ve vzniklé mezeře už dral ven zub druhý.
Teprve po letech, když jsem četl v Zapletalově encyklopedii pravidla Zápasnických tříd, jsem zjistil, že soupeři
musí mít založeny ruce na prsou a takto, bez pomoci rukou, se vystrkují do jednotlivých tříd. No, ale my jsme
v dalších ročnících DOD už zůstali u našeho způsobu boje, protože se nám jevil jako daleko napínavější.
41. SKVRNA NA ŠTÍTĚ
„Tak jsem slyšela, že junáci jsou před zrušením,“ řekla Ryska „nenápadně“ Evě, Flintově ségře, ale tak, abychom to slyšeli. Eva důležitě kývala hlavou, jako by o tom také měla nějakou vědomost, ale věděla pendrek. Já i
Flint jsme hodili nevšímáka a s kamennými tvářemi jsme s ostatními o hlavní přestávce ukázněně korzovali po
chodbě. Obě kačeny se upíchly těsně za nás a dál vedly řeči.
„Prý jeden z těch jejich, jak jim říkají vůdců, šlohl peníze a mají ho každým dnem sebrat.“ kvákala Ryska.
Oba jsme se s Flintem na sebe podívali. Tohle už bylo příliš. Pokud mluvila jen o konci naší organizace, to
nám bylo jedno. O tom jsme věděli už od ledna, od Galénovy návštěvy v klubovně a už jsme se s tím vyrovnali.
Ale aby kydala na skauty špínu a takové nehorázné pomluvy, to nám jedno nebylo!
„Co to meleš?“ utrhl se na ni Flint.
70
„Vždyť si nevidíš do huby… úst!“ přidal jsem se k Flintovi.
„Taková drzost! To vás učí pomlouvat v tom vašem pionýru?“ zeptal se Flint posměšně.
„Náhodou, to není pomluva,“ ohradila se Ryska. „Mám to od svého taťky.“
Její tatík, jak jsme dobře věděli, byl tajným u kriminálky. Po srpnu 68 stál pevně na straně zdravého jádra
strany, jak se teď označovali ti členové komunistů, kteří souhlasili s okupací sovětskou armádou, takže mu bylo
umožněno dál pokračovat v kariéře orgánu esenbé. Proto nás teď její prohlášení dokonale zmátlo.
„Vy jste ještě nic neslyšeli o vašem vůdci Jasanovi?“ zeptala se sladce.
Jasan vede naše středisko, to jsme oba věděli, ale že by se kolem něho něco dělo? To jsme netušili.
„Ále!“ protáhla Ryska. „Tak bratři nejsou informovaní!“ Teď zase ona schválně dala důraz na slovo bratři.
„Tak se ho na to zeptejte!“
„Trhni si nohou, soudružko,“ neudržel se Flint.
„To patřilo mně, Karpíšek?“ ozvala se dozorující učitelka, která poslední Flintovu větu zaslechla.
„Ježišmárja ne, soužko!“ vyděsil se Flint a rychle jsme vymanévrovali z dosahu učitelky a od chechtajících se
Rysky a Evy.
„Potrefená husa kejhá!“ poznamenal Flint, když už nás nemohl nikdo nepovolaný slyšet.
„Náhodou, Válečková je dobrá.“ zastal jsem se dozorující kantorky.
„Vždyť já vím. Já jen tak kecám.“ řekl Flint.
„O čem to ta Ryska mluvila? Rozumíš tomu?“ zeptal jsem se zamyšleně.
„Kecala.“ Flint s tím byl hned hotov.
Ryska se vrátila do třídy až těsně před koncem přestávky. S provokativním vítězným úsměvem se posadila do
lavice.
„Večer se zastavíme za Robinem. Třeba nám to bude moci vysvětlit. Zatím nikomu nic neříkejme.“ zakončil
jsem naše chmurné úvahy.
Robin se vracíval z práce každý den až po páté hodině. Pracoval v jedné stavební projekční kanceláři v krajském městě, kam denně autobusem dojížděl. Domluvili jsme se proto, že se u něho zastavíme až v šest večer.
„Doma jsem ještě vyzpovídal Evu,“ řekl mi Flint, když jsme se sešli v Březové aleji, kousek od domu, kde
Robin bydlel.
„Zjistils něco?“
„Jasan si měl od někoho vypůjčit peníze a dosud je nevrátil. Vyšetřují to prý esenbáci. Alespoň to tvrdí Ryska.
Zřejmě doma něco zaslechla.“
„Jestli je to pravda, tak to je průšvih.“
„Já tomu pořád nevěřím!“
„Pojďme už. Za chvíli se dovíme, zdali je to pravda, nebo jenom pomluva.“
Robin právě večeřel. Lexa nás šoupla do pokoje kde, k našemu překvapení, byl už Karel.
„Nechejte se ho v klidu najíst,“ řekla nám s trochu vyčítavým úsměvem a zavřela za námi dveře.
„Co tady děláš?“ zeptali jsme se Karla překvapeně.
„Máme běžnou porada před zítřejší oddílovkou. A co tu chcete vy?“
„Potřebujeme si u Robina něco důležitého ověřit.“
„Můžete mi říct, co ověřujete?“
„Chceme se dovědět něco o střediskovém vůdci Jasanovi.“
„Ten už není střediskovým vůdcem. To jste nevěděli?“
Kruciš, že by Ryska měla pravdu?
„Nevíme. Od kdy?“
„Už od ledna.“
„Jak to? Něco se stalo?“
„Asi ano. Jinak by ho vůdcovství nezbavili. Moc jsem se o to nezajímal.“
„Slyšeli jsme, že v tom jsou nějaké prachy.“
„Asi ano, ale jak jsem řekl, moc jsem se o to nezajímal. Robin to bude určitě vědět.“
Konečně se Robin najedl a přišel za námi. S úsměvem nám podal levici. „Co se děje, hoši? Čemu vděčím za
vaši návštěvu?“
Jedním dechem jsme ze sebe vysypali náš problém. „Je to všechno pravda?"
Robin zvážněl. „Bohužel, je. Začalo to už loni na podzim. Jasan tehdy byl poslán svým podnikem do Prahy na
nějaké školení a slíbil nám, že nám ze skautské prodejny přiveze slibové odznaky a nějaké brožurky. Od ostatních
oddílových vůdců na nákup vybral peníze. Já jsem mu také dal tři stovky. Když se za čtrnáct dnů vrátil, žádné
odznaky ani brožurky nepřivezl. Prý to co jsme požadovali, zrovna neměli na skladě.
Na náš dotaz, kde jsou peníze, nám řekl, že peníze nechal u svého přítele, také skauta, v Praze a ten nám
požadované věci koupí, hned jak do prodejny dojdou. Dokonce nám řekl jméno a adresu toho skauta a ujistil nás,
že to bude určitě všechno vyřízeno ještě do Vánoc. Vcelku nás svým vysvětlením upokojil. Do Vánoc ale nic
nepřišlo.
71
Začátkem ledna dostal tajemník okresní rady dopis odněkud až z Ústí nad Labem, od tamních skautů. Dotazovali se v něm na Jasana. Co je jako zač a v dopise dál psali, co se jim přihodilo. V době, kdy měl být Jasan v Praze
na školení, jezdil nejen po Ústí nad Labem, ale i po dalších městech v severních Čechách a navazoval kontakty se
skauty. Představoval se svým jménem a funkcí v našem středisku. A protože skaut všude bratra má, byl srdečně
vítán. Jasanovi, který má velmi zdvořilé vystupování, nedalo velkou práci vetřít se do přízně kohokoliv. Ne tak do
přízně starších skautů.
V mnoha případech mu činovníci nabídli i nocleh ve svých bytech, což vždy přijal. Při té příležitosti se zmínil,
že jede do Prahy pro nějaký drahý švýcarský lék, který shání pro svého nemocného syna, ale nemá na zaplacení
zrovna dost peněz. A představte si, že mu skoro všichni, a bylo jich asi dvacet, půjčili každý kolem pěti stovek.
Zakrátko měl vypůjčených téměř deset tisíc korun. A protože všude ochotně podepisoval úpis o půjčení a vrácení
peněz, nevzbudil vůbec žádné podezření. Samozřejmě, že jeden věřitel přitom nevěděl o druhém. Všem slíbil, že
do Vánoc peníze vrátí. A když potom do Vánoc peníze nevrátil, přišel na Jasana z Ústí ten opatrný dotaz.
Od tohoto okamžiku nám bylo jasné, že máme ve svém středu podvodníka. Začátkem ledna provedla revizní
komise kontrolu v jeho oddíle. Kontrola zjistila, že si vypůjčil i peníze od dětí ze svého oddílu. Jasan byl okamžitě
odvolán z funkce vůdce střediska i oddílu a byl vyzván, aby okamžitě vrátil všechny peníze poškozeným. Něco
vrátil, většinu ale ne. O případ se začal zajímat soud, konkrétně okresní prokurátor. Nějaký Noha. Ten tvrdil, že
byl po válce jako kluk také ve skautu a že Jasanův případ nějak rozumně vyřídí. Byli jsme rádi, že se celé věci ujal
právě bývalý skaut a doufali jsme, že to třeba ještě všechno nějak dobře dopadne, jak nás pořád Noha ujišťoval.
Postupně se staly kontakty činovníků našeho střediska s Nohou čím dál víc těsnější. Noha si obnovil své členství v Junáku a začal být v naší organizaci neobyčejně aktivní. Jasan vrátil do Ústí skoro celou částku, kterou jim
dlužil a rozruch kolem něho postupně utichal. Kde na vrácení dluhu vzal peníze, bylo pro nás záhadou. Asi si
peníze zase někde půjčil. V té době už Jasan nebyl členem naší organizace.
Po odstoupení Jasana se zhroutilo skoro celé vedení našeho střediska. Nikdo nechtěl dělat střediskového vůdce.
Marně se řešením zabývala i okresní rada. Příchodem Nohy se však všechno změnilo. Středisková rada zase začala
pracovat a při nové volbě střediskového vůdce byl samozřejmě zvolen Noha.
Vše šlapalo dobře až do konce února. Noha se ještě s dalšími svými přáteli v restauraci hotelu Jelen nemožně
opil. Bohužel mezi přítomnými byli i někteří vůdcové oddílů. O půlnoci potom všichni stříleli z Nohovy služební
pistole uprostřed náměstí. Byl z toho průšvih. Naše středisko tím vyrobilo obrovskou, nesmazatelnou skvrnu na
čistém štítě Junáka. Jasana a činovníky střediskové a okresní rady začalo vyšetřovat esenbé. Nohu také. Ten byl
sice z Junáka vyloučen, ale kupodivu dál zůstával ve funkci okresního prokurátora. Když nad tím teď tak přemýšlím, celé mi to připadá jakési divné. Jako by to bylo narafičené, aby se naše organizace znemožnila před veřejností.
A začínám tomu věřit víc a více. Bohužel si o nás už cvrlikají vrabci na střeše.“
„A taky ve škole,“ dodal Flint. „Jenže to nejsou vrabci, ale slepice.“ pokusil se o vtip, který nás nerozesmál.
Smutně, přesmutně jsme odcházeli od Robina domů.
42. BARRY SE ZNOVU PŘIPOMÍNÁ
S jarní oblevou se neuvěřitelně rozvodnila řeka. Tam, kde bylo běžně po celý rok nějakých padesát cenťáků
vody, najednou bylo skoro tři metry. Na Bělidle voda protrhla protipovodňovou hráz a zatopila do výšky jednoho
metru téměř celé Pedagogické středisko, které stálo v blízkosti řeky. Všechny čtyři budovy.
Na stavbě nového mostu přes řeku na východním okraji města voda zatopila dva rozestavěné mostní pilíře. Ty
byly sice proti vodě chráněny štětovou stěnou, ale voda se přes ni přelila. Staří usedlíci tvrdili, že tolik vody v řece
nepamatují.
Samozřejmě, že jsme si nemohli nechat ujít atrakci v podobě zatopeného Pedagogické střediska a rozestavěného mostu, a tak jsme se chodili dívat k řece, kdykoliv jsme měli trochu volného času.
Na oddílovce nás Robin za to napomenul: „Viděl jsem vás, jak se zbytečně pohybujete kolem stavby mostu.
Nemáte tam co pohledávat. Zvlášť teď, když je velká voda. A ať vás už vůbec ani nenapadne používat k přechodu
na druhou stranu provizorní lávku, kterou zbudovali kolem rozestavěného mostu stavbaři pro svoji potřebu. Přísně
vám zakazuji na lávku se jenom podívat, ne tak po ní lézt!“
Robin nás měl dobře přečtené. V odpoledních hodinách, kdy se už na stavbě mostu nepracovalo, používali
jsme lávku skoro všichni. Dospělí i děti. Zkracovali jsme si tak cestu z levého na pravý břeh o dobré tři kilometry.
Myslím si, že jsme to v tu chvíli, ač neradi, vzali všichni na vědomí. Přesto ale Lišáci zákaz vzápětí porušili,
aby se jim to potom pořádně vymstilo. Stalo se to v době, kdy voda začala pomalu opadávat. Přesto byla hladina
vody stále ještě vysoko nad normálem.
Ve čtvrtek podnikli Lišáci na své družinovce vycházku kolem řeky. Ukázněně přešli na levý břeh řeky přes
lázeňský most stojící o kilometr níže po proudu a potom se dali proti proudu směrem k rozestavěnému mostu. Ten
minuli a po dalším kilometru došli až ke splavu. Všichni šli pěšky, jenom Pinďa kolem nich kroužil na svém fungl
novém favoritu. Na prsou se mu bimbal dalekohled, který společně s kolem dostal minulý týden od rodičů a staršího bráchy k narozeninám. U splavu se Lišáci zastavili a se zatajeným dechem pozorovali bublající a vařící přívaly
vod pod splavem.
72
„Před týdnem nebylo poznat, že je tady splav.“ řekl Arzen.
„Támhle něco plave!“ ukázal Bobr rukou daleko proti proudu. Všichni se tím směrem podívali. Cosi tam čnělo
nad hladinou a rychle se to blížilo. Na tak velkou vzdálenost se ale nedalo poznat, co to je.
„Vypadá to, jako by tam plavala kačena.“ řekl zase Bobr. „Ale nějak moc trčí nad hladinu.“
„Tak to asi bude nějaký jiný pták.“ mínil Pinďa.
„Proč se na to nemrkneš tímhle!“ ukázal mu Ořech na břicho, kde se mu bimbal dalekohled.
„No vidíš! To mě nenapadlo!“
Všichni se tomu zasmáli.
„Je to kačena! Ale je celá i s nohama nad hladinou.“ řekl Pinďa překvapeně.
„Ukaž!“ tahal mu dalekohled z rukou Vantuti, div ho neuškrtil řemínkem, který měl Pinďa kolem krku. „Přece
jí nemůžeš vidět i ploutve!“
Mezitím se záhadná plovoucí i neplovoucí kačena o značný kus přiblížila. Opravdu to vypadalo, jako by stála
na hladině.
„Záhada plovoucí kačeny je rozluštěna,“ řekl Vantuti, „na něčem ta mrška stojí.“
Měl pravdu. Na řece plavala nějaká plošina zbitá z desek a uprostřed plošiny stála kačena. Podle pestrého
zbarvení peří to byl kačer. Během své zvláštní plavby si klidně zobákem prohrabával peří.
„To je ale chytrý pták,“ chechtal se Jaryn. „Asi se mu už nechtělo máčet v té špinavé vodě, a tak použil plavidlo.“
Kačer se nezadržitelně blížil na svém škuneru k jezu.
„To jsem zvědav, co teď udělá. Třeba je raněný a voda ho strhne pod splav.“ řekl Arzen.
Zvědaví byli všichni. Dopadlo to, jak se dalo čekat. Kačer se choval neobyčejně klidně a vydržel na svém
plavidle až téměř na hranu jezu. V okamžiku, kdy se dřevěná plošina naklonila směrem přes jez, jako by ho neviditelná síla katapultovala do vzduchu. Zamával křídly a křepce vzletěl. Udělal široký okruh nad jásajícími Lišáky
a namířil si to proti proudu řeky do míst, odkud připlul.
Lišáci už dál v cestě nepokračovali. Zůstali na louce u splavu. Arzen jim připravil dva bodovací závody a
nakonec si zahráli honičku ve dvojicích. Po chvíli se podíval na hodinky a rozhodl: „Musíme už domů! Jinak to
nestihneme ještě za světla.“ Bylo to rozumné rozhodnutí a všichni bez slůvka protestu uposlechli.
Za debaty o všem možném, došli až k rozestavěnému mostu. Provizorní lávka, sloužící dělníkům ze stavby
k přecházení řeky, byla teď už zase víc jak metr nad rychle ubíhající hladinou. Všichni se, jako na povel, u ní
zastavili a tázavě se na sebe podívali. Široko daleko nebylo ani živáčka. Pokušení zkrátit si cestu, bylo příliš velké,
než aby mu odolali. Ušetří si tím tři kilometry cesty a ještě stihnou být doma za světla. Zvlášť, když se už přece
jenom začínalo stmívat.
„Přejdeme, Arzene?“ zeptal se Bobr nejistě Arzena a tím rozhodl.
„Tak jo. Ale opatrně.“
Pinďa si schoval dalekohled i s pouzdrem do somradla a to si pevně připevnil na nosič nad zadním kolem.
První vstoupil na lávku Arzen a za ním Pinďa s kolem. Lávka byla široká snad jen sedmdesát centimetrů. První
část lávky, která vedla ještě nad břehem, byla ukotvena k lešení u prvního mostního pilíře. Šlo se po ní poměrně
bezpečně. Horší to bylo za pilířem přímo nad vodou. V tomto úseku byla lávka zavěšena jen na dvou ocelových
lanech, podobně jako lávka někde v džungli. Před povodní tu bylo i lešení, ale to povodeň strhla. Když co nejopatrněji dostali několik metrů nad střed řeky, lávka se s nimi nebezpečně rozhoupala.
„Stůjte, proboha!“ vyděsil se Arzen.
Všichni strnuli. Žaludky se jim sevřely v nepříjemné křeči. Arzen si pozdě uvědomil, že udělal chybu. Neměl
přechod povolit.
„Raději se vrátíme nazpět!“ rozhodl. „Ale opatrně!“ vykřikl, když se lávka znovu silně rozhoupala. Společně
s Pinďou jednou rukou drželi kolo a druhou křečovitě svírali zábradlí. Teprve až když se všichni Lišáci dostali na
pevnou část a lávka se přece jenom trochu uklidnila, řekl Arzen: „Tak a teď odtud vypadneme my.“
Na Pinďovi bylo znát, že má strach. „Couvat s kolem se nám bude blbě,“ řekl přiškrceným hlasem.
„Nic jiného nám ale nezbývá.“ řekl zase Arzen. „Nazpět to máme blíž, než na druhou stranu.“
Pomalu, centimetr po centimetru se začali posouvat po lávce. Pinďa měl pravdu. Přední část kola se pořád
stáčela z lávky a hrozilo nebezpečí, že jim kolo proklouzne pod madlem zábradlí a spadne do vody. Ostatní s
napětím bezmocně sledovali jejich zápas.
„Nemůžeme vám nějak pomoct?“ zavolal na ně Vasil.
„Ne! Zůstaňte tam, kde jste! Ne abyste vlezli na volnou lávku a ještě víc ji rozhoupali! Tím byste nám vůbec
nepomohli!“ varoval je Arzen.
Opatrně, krůček za krůčkem, se posouvali blíž k pevné části lávky. Šlo to opravdu pomalu, protože vždy, když
se lávka příliš rozhoupala, se museli zastavit a čekat dlouhé vteřiny, až se houpání zastaví. Srdce jim přitom oběma
zběsile tlouklo. Arzen si v duchu sliboval, že už nikdy, ale opravdu nikdy, neporuší nějaký zákaz. Hlavně ale, aby
to teď dobře dopadlo.
Mezitím Bobr, Arzenův zástupce, všechny Lišáky vyhnal z lávky až na pevný břeh. „Jenom ať se něco nestane!“ říkal si v duchu. „Raději se domů vrátíme pozdě přes lázeňský most, ale ať se jim nic nestane!“
73
Arzen s Pinďou mezitím postoupili o další centimetry blíž ke své záchraně. Zdálo se jim, že v těchto místech
se lávka už tak moc nehoupá. Nebo se jim to opravdu jenom zdálo? Přes to se ale pořád pohybovali s největší
opatrností. Arzen cítil, jak mu z paží prchá síla a svaly na nohou se mu začínají chvět. Pinďa na tom nebyl o nic
lépe. V tváři byl nepřirozeně bledý. Znenadání se lávka znovu rozhoupala.
„Stát! Stát!“ vykřikl Arzen. Ani ho nemusel tak hlasitě pobízet. Pinďa se křečovitě držel zábradlí a nebyl schopen udělat už ani jeden krůček. Lišáci na břehu se rozkřičeli a ukazovali na druhou stranu řeky. Arzen se opatrně
ohlédl za sebe. Na druhé straně lávky uviděl dvě temné postavy, které postupovaly k nim. V první chvíli ho napadlo, že jim jde někdo na pomoc, ale vzápětí poznal, že se mýlil. To když jedna z postav na ně zavolala: „Hej,
pohněte kostrou! Chceme přejít na druhou stranu!“
Arzen hlas poznal okamžitě. Patřil Barrymu. A za ním stál Kupčák. Jejich přítomnost na lávce nevěstila nic
dobrého. Pak oba dva k nim vykročili. Dali si přitom záležet, aby lávku co nejvíce rozhoupali.
43. DRAMA NA LÁVCE
„Stůjte!“ vykřikl Arzen zděšeně. Barry postoupil ještě o dva kroky směrem k Arzenovi a teprve potom se
zastavil. Rukama držel zábradlí po obou stranách lávky a lehce jím zatřásl. V místě, kde stáli Arzen s Pinďou, to
vyvolalo téměř zemětřesení.
„Zbláznil ses?“ zvolal znovu Arzen.
„Chceme projít!“
„Přece vidíš, že se tady držíme jen tak tak!“
„To je nám fuk!“
„Tak se alespoň vraťte nazpět!“
Barry si to jako chvíli promýšlel, ale přitom se nehýbal z místa. Vypadalo to, že se náramně baví z jejich
nesnází. Potom se zhoupnul v kolenou, strhl zábradlí nejdříve k sobě a potom zase směrem nad vodu. Potom
postrčil Kupčáka a oba se několika mohutnými skoky dostali z lávky zpátky na břeh. Bylo až s podivem, že se jim
to tak rychle podařili a že se nezřítili do kalné vody. Lávku přitom znovu nebezpečně rozhoupali. Arzen zavrávoral
a musel se zachytit zábradlí i druhou rukou. Pustil kolo a to svou přední částí podklouzlo pod zábradlím nad vodu.
Pinďa se ho snažil udržet, ale váha kola byla nad jeho síly. Kolo mu vypáčilo sevřené prsty a okamžitě zmizelo
v kalné vodě. Pinďa upadl na podlahu lávky a moc nescházelo a zřítil by se za kolem. Naštěstí se mu podařilo
chytit se podlahy lávky rukama i nohama a to ho zachránilo.
„Ty hajzle!“ rozkřičel se hystericky na Barryho. Třásl se na celém těle.
„Tohle ti přijde draho! To ti nedarujeme!“ křičel i Arzen.
I když se lávka stále nebezpečně kymácela ze strany na stranu, snažil se Pinďovi pomoci na nohy. Barry se
nejdříve trochu lekl, že by Pinďa mohl spadnout za kolem, když ale viděl, že to přece jenom nějak zvládnou,
posměšně na ně zavolal: „Jste si tím sami vinni! My za to nemůžeme!“
„Mizero!“ křičel vzteky a bezmocí Arzen, „Udělali jste to schválně!“
Pinďa začal natahovat. „Bylo to úplně nové kolo a dalekohled. Naši mě doma přerazí.“ Vzlykot přešel v přerývaný pláč. Rukama i nohama se stále držel podlahy lávky.
„Zkus se postavit na nohy. Takhle se odtud nedostaneme.“ povzbuzoval ho Arzen, ale nebylo to nic platné.
Pinďa se držel lávky jako klíště. Nakonec se úplně hlasitě rozplakal. Asi byl v šoku, nebo co.
„Kluci, nemohu s ním pohnout!“ volal Arzen zoufale na ostatní Lišáky. „Budete mi s ním muset někdo pomoct!“
Nikdo ale netušil, jak by se to dalo provést. Všichni se báli vrátit se na lávku. Nakonec si troufnul Vasil.
„Jdu tam,“ řekl a odhodlaně vykročil. Volná část lávky se opět hrozivě rozhoupala. Pinďa se hlasitě dovolával
pomoci maminky. Marně ho Arzen uklidňoval, ať se nebojí, že ho z toho dostanou.
Barry ještě několikrát zlomyslně šlápl na lávku, aby ji neustále udržoval v pohybu. Pinďa řval strachy, až mu
přeskakoval hlas. Arzen byl zoufalý z toho, co se stalo. Klečel u Pindi a snažil se mu dodat odvahy. Když se k nim
konečně propracoval Vasil, nechal mu na starost Pinďu a zlobně se otočil na Barryho.
„Slíbil jsem ti, že ti to nedaruji, prevíte!“ křičel na něho Arzen vztekle a vykročil po lávce směrem k Barrymu
a Kupčákovi. Barry se přestal posměšně chechtat a překvapeně se podíval na Arzena. Arzen byl statnější než Barry
a v tu chvíli byl zuřivostí bez sebe. Barry chvíli zvažoval své a Kupčákovy možnosti, když ale uviděl Arzenův
obličej, něco ho od rvačky odradilo.
„Padáme odtud, vole!“ houkl na Kupčáka.
„Přece se ho nebudeme bát, vole!“ odtušil Kupčák.
„Vypadneme!“ zařval na něho Barry a Kupčák si konečně dal říct.
Když Arzen dorazil na pevnou část můstku blíž protějšího břehu, mizeli už oba výtečníci kolem budovy šaten
pro dělníky dírou v plotě ven ze staveniště. Arzen si vztekle uplivl tím směrem a znovu se chladnokrevně vrátil k
Pinďovi. Lávka se konečně uklidnila a Pinďa už tak neječel. Buď se dostával ze šoku, nebo se přeřval a nemohl
mluvit. Trvalo ale ještě nejméně pět minut, než ho přesvědčili, aby se postavil na nohy a dalších pět minut, než ho
Vasil s Arzenem dostrkali na pevnou část lávky.
74
„Byl už nejvyšší čas.“ oddechl si Arzen. „Za chvíli bude úplná tma a to by bylo ještě horší.“
Na břehu se Pinďa jakž takž uklidnil, ale při pomyšlení, co ho čeká doma, až řekne, že mu spadlo kolo a
dalekohled do vody, se začal chvět po celém těle.
„Já pro to kolo vlezu,“ nabízel se Vasil a myslel to úplně vážně.
„Blázníš?“ vyjel na něho Arzen. „Chceš se utopit? Dost na tom, že jsme utopili kolo a dalekohled.“
Teprve teď si Arzen všiml, že jsou na břehu jen oni tři. „Kde jsou ostatní?“ podivil se.
„Běželi po proudu k lázeňskému mostu. Chtěli asi nadběhnout Barrymu a Kupčákovi.“
Tma zhoustla.
„Proboha, co jenom řeknu doma?“ děsil se Pinďa.
„Řekneme, jak se to opravdu stalo.“ usoudil Arzen.
„Robin nám přechod přes lávku vysloveně zakázal,“ podotkl Vasil.
Arzen si povzdychl. V tuto chvíli ho nesmírně mrzelo, že porušil Robinův zákaz, ale bylo už pozdě. Co by za
to dal, kdyby mohl vrátit čas až do okamžiku, když se nechal tak snadno přemluvit Bobrem k cestě přes lávku.
Teď už nezbývalo, než hrdinně přijmout následky tohoto nerozvážného rozhodnutí. Pinďa na tom bude samozřejmě daleko hůř.
„Doprovodím tě domů, Pinďo. Třeba se nám podaří vaše nějak přesvědčit, že za to nemůžeš a že nám Barry
udělal schválnost.“ rozhodl se Arzen.
Po jeho nabídce se Pinďa jako mávnutím kouzelného proutku uklidnil a dokonce se i slabě usmál. Vasil šel
s nimi až do míst, kde se jejich cesty rozcházely. Tam jim podal obřadně ruku a rozběhl se ke svému domovu.
Když Pinďa zazvonil u bytu, přišel jim otevřít jeho otec. Byl také drobné postavy jako jeho syn.
„Kdes nechal kolo?“ otázal se ho otec. Pinďa se rozplakal.
„Neřvi na chodbě,“ vyjel na Pinďu, „a pojď dovnitř!“
V mžiku se do předsíně sběhla celá rodina. Pinďova drobná maminka a překvapivě statný brácha. Ten měl,
navzdory svým drobným rodičům, téměř dva metry.
Arzen se jim snažil co nejstručněji vysvětlit, co se stalo a že Pinďa na tom nemá žádnou vinu. Když Pinďův
tatínek konečně pochopil, co přesně se stalo, vystrčil Arzena za dveře na chodbu, zavřel za ním a mohutným
hlasem zvolal: „Maminko, drž mě, nebo ho roztrhnu jako hada!“
Nedopadlo to přesně tak, jak vyhrožoval, ale pár facek Pinďa slíznul. Druhý den si Pinďův otec došlápl na
soudruha Pazderu a udělal mu v úřadě pěkný výstup. Jenže to si neměl dovolit. Pazdera ho nechal vyvést ostrahou
z budovy a vyhrožoval mu soudem. Barry doma samozřejmě všechno popřel a překroutil a nakonec tvrdil, že jim
vlastně chtěl pomoci.
„To už přestává všechno!“ rozčiloval se před oddílovkou Vasil. „Měli bysme mu dát pár do čenichu!“
„To přece nejde, kluci,“ krotil nás Karel. „Už z principu ne. Skauti spory neřeší pěstmi.“
„Jak to chceš tedy řešit, když ne fackami? Já myslím, že by to menší nakládačka
spravila.“ podpořil jsem Vasila. Ještě jsem si moc dobře pamatoval, jak mě Barry s partou surově zbili před prázdninami v Ohradách a co mi koncem prázdnin provedli na Území.
„To fakt, kluci, nejde,“ řekl znovu Karel mírně. Jenže semínko odplaty už bylo zaseto a začalo nebezpečně
klíčit.
44. JUNÁK JE ZDVOŘILÝ
Těsně před čtvrtou přišel Robin. Karel vyhlásil nástup a provedl kontrolu docházky. Při vyslovení Lysýjenovi
přezdívky nám zatrnulo. Lysýjen tu ještě nebyl. Ani jsme si toho, při vzrušující debatě o předchozích událost,
nikdo nevšimli.
„Neomluvil se na družinovce?“ zeptal se Karel Samuraje. Ohlášení neúčasti na oddílovce bylo dost důležité,
protože dopředu omluvená neúčast se bodovala polovinou bodů. Zatímco za dodatečné omluvení bod žádný nebyl.
Samuraj pokrčil rameny. „Na družinovce nic neříkal. To on určitě přijde.“ Alespoň v to celá naše družina
doufala. Lysýjen byl totiž z naší družiny jediný, který měl od září až do dnešního dne stoprocentní docházku. Byl
vlastně jediný z celého oddílu. Měl sedm plusových bodů. Z naší družiny jsme se mu přibližovali se šesti plusovými body jen já a Samuraj.
Zatímco Karel pokračoval dál v zapisování bodů do bodovací tabulky, Lysýjen byl v tuto chvíli ještě doma.
Němcovi bydleli v rodinném domku až na konci města. K domku patřila i velká zahrada. Část zahrady, hned u
domu, byla ohrazena pletivem a v té byla psí bouda, patřící německému ovčákovi jménem Zorro. Teď byla psí
bouda prázdná.
„Mami, co říkal táta?“ dorážel Lysýjen na svou matku.
„Ať se nebojíš, že ho přiveze nazpět. Nedovolila jsem mu, aby ho už nechal utratit.“
„Vážně?“
„Opravdu. Přece bych ti nelhala. Náš známý veterinář ho určitě zase postaví na nohy. Takže už běž na tu vaši
oddílovku. Už byly čtyři.“
Jenže Lysýjen se neměl k odchodu.
75
V tu chvíli zastavila před domem služební dodávka jeho otce. Lysýjen tryskem vyběhl na dvůr až k bráně a
otevřel ji. Dodávka projela branou za dům. Když ho míjela, Lysýjen se nedočkavě podíval oknem do auta. Vzadu
na staré pokrývce ležel Zorro. Uši vztyčeny a dokonce krátce štěkl, když za sklem uviděl Lysýjena. Ten zavřel
bránu a rozběhl se za dodávkou. Nedočkavě otevřel zadní dveře auta a Zorro se těžce sesul z vozu na dvůr. Nohy
se mu přitom podlomily, ale ustál to. Když se k němu Lysýjen sehnul, pokoušel se mu olíznout nos. Stáří a nemoc
ze Zorra vysálo skoro všechnu jeho sílu.
„Co se stalo, tati?“
„Totéž co minule. Přestal dýchat. Nakonec to ještě zvládl, ale příště… Jak to, že už nejsi pryč?“
„Už letím, tati!“ vykřikl Lysýjen radostně. Přehodil si připravené somradlo přes rameno a rozběhl se ke konečné zastávce autobusu městské linky číslo dvě. Autobus už tam stál. Nastupovali do něho poslední cestující,
takže měl co dělat, aby mu neujel před nosem. Naskočil v poslední chvíli. Téměř současně se zavírajícími dveřmi.
Div mu dveře neskříply somradlo. Ten řidič to snad udělal schválně, pomyslel si. Vždyť mě musel vidět. Zamával
průkazkou a postoupil do středu vozu. Pár míst bylo ještě volných, ale Lysýjen zůstal stát.
Cestou do centra města se autobus rychle zaplnil. Jako každý den i dnes většinu sedadel obsadila mládež do
dvaceti let, zatímco starší lidé nad nimi stáli. Nikoho z mladých nenapadlo uvolnit starším místo. Výrostci se
rozvalovali na sedadlech a hlasitě se bavili, jako by byli v autobusu sami. Vole, vole byly nejslušnější výrazy, které
při debatě používali.
„Trochu se kontrolujte, mládenci,“ napomenul je starší muž, „nejste tady sami.“
Mládenci ani nezvedli hlavy, aby se podívali, kdo si je dovolil napomenout a volovali klidně dál.
„To je dneska mládež!“ vypískla nějaká paní otřepanou větu.
„Ano, ano!“ přidal se kdosi, ale výrostci se klidně bavili dál. Jich se to přece netýkalo. Lysýjen se zájmem
pozoroval stupňující se napětí v autobuse. Byl rád, že zůstal stát. Teď by v tom mohl třeba lítat také. Když ráno
jel se spolužáky do školy, také zůstávali sedět a nezajímalo je, kdo nad nimi stojí. Třeba i těhotná žena.
„Mladíku,“ poklepal postarší muž jednomu z výrostků na rameno, „alespoň tady té paní byste mohli uvolnit
místo.“
Výrostek se drze na muže zašklebil a nechápavě se zeptal: „Říkal jste něco, strejdo?“ Jeho kumpáni propukli
v bujarý chechtot.
Muž znejistěl a poplašeně se rozhlédl kolem sebe, jako by hledal u ostatních cestujících pomoc. A pomoc
nečekaně přišla od vysokého, statného muže, který měl, zatím marně, oči jen pro vyfešákovanou slečnu a o okolí
se nezajímal. Chytil drzého výrostka pod krkem a jediným prudkým trhnutím ho postavil na nohy. Musel mít v
pažích neobyčejnou sílu. Ačkoliv měl výrostek nějakých šedesát kilo živé váhy, vyletěl ze sedadla jako vystřelený
neviditelnou pružinou.
„Pane řidiči!“ zavolal mocným hlasem na řidiče autobusu. „Zastavte a otevřete dveře!“
Autobus přibrzdil a posléze zastavil u chodníku. Řidič se asi domníval, že se někomu udělalo špatně. Dveře se
otevřely.
„Vystoupíš sám, nebo tě mám vyhodit?“ zeptal se muž výhrůžně výrostka.
Ten si pohrdlivě odfrkl a řekl: „Vystoupím sám!“ Za ním bez dalších poznámek vystoupili i jeho tři kumpáni.
Řidič zavřel dveře a jelo se dál. Nadšený autobus silákovi zatleskal a slečna si ho konečně všimla. Něco takového
Lysýjen v autobusu ještě nezažil.
„Už je tady!“ vykřikl radostně Clonař, když se Lysýjen objevil v klubovně.
„Hurá!“ oddechla si naše družina. „Karle, dopiš mu body!“
Karel body s úsměvem dopsal. O dva méně, za pozdní příchod, ale to nevadilo. I tak měl Lysýjen ještě pořád
stoprocentní docházku. Ty dva body, které dnes ztratil, snadno nahradí nějakou prací pro oddíl. Třeba barvením
nálepek, nebo zápisem do kroniky, nebo třeba úplně něčím jiným.
Občas, nebývalo to tak často, jsme na závěr oddílovky jen tak poseděli a poklábosili jsme o svých problémech,
nebo o něčem, co se týkalo oddílu a skautské organizace. A právě i dnes nás Robin vyzval k podobné besedě.
Téma znělo: junák je zdvořilý. Lysýjen se podivil, že Robin zrovna dnes zařadil do debaty pátý bod junáckého
zákona! Jako by něco věděl o příhodě v autobuse, ale to přece nebylo možné. Lysýjen se okamžitě zapojil do
debaty a svou dnešní příhodu v autobusu všem barvitě vylíčil.
„Myslíte si, že tihle výrostci, o kterých nám Lysýjen vyprávěl, byli zdvořilí? Jistě že ne. Chovali se neurvale
ke svému okolí a mluvili sprostě. Zdvořilý člověk uvolní bez vyzvání místo v dopravním prostředku staršímu
člověku. Také mu dá přednost, když společně vstupují do dveří. Každý muž, který je opravdovým muže a ne
nezdvořilým habánem, nabídne své místo ženě, i když je ta žena mladší než on.
Jistě vám rodiče vštěpují, že máte dospělé lidi slušně zdravit. Ale nejen je. I skauti se mezi sebou při setkání
zdraví, přestože se třeba ani neznají. Stačí, že jsou ve skautském kroji, nebo že mají na civilních šatech odznáček
naší organizace.
Tím to ale nekončí. Dnes tak běžné oslovení vole vole, jaké mezi sebou používají i úplně malí kluci, neznamená
jen přestupek proti pátému bodu zákona, ale i proti desátému bodu junák je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích.
A mezi zdvořilými lidmi se hádky či nedorozumění neřeší rvačkami.“ Zdálo se mi, že se přitom významně podíval
na Lišáky. Hlavně na Vasila, ale také i na mě.
76
„Jen si přiznejte,“ pokračoval po chvíli, „kolikrát jste v posledních týdnech pátý bod porušili! Rozhlédněte se
pozorně kolem sebe a povšimněte si chování lidí. Zdali se k sobě chovají ohleduplně, lhostejně nebo hrubě. Kolik
chlapců a děvčat obsadí v autobusu, vlaku nebo v tramvaji místo a neuvolní je ani opravdu starým a potřebným
lidem, kteří sotva stojí na nohou. Udělejte si z toho takovou hru. Zkoušku své zdatnosti. Postát dvacet minut v
autobusu? To je přece pro mě hračka! Jsme chlapi, něco vydržíme a trochu námahy nám nemůže pokazit dobrou
náladu!
A neperte se! Žádná rvačka ještě nikdy nic nevyřešila. Spíš vyvolala další a další problémy!“
Nenápadně jsem se podíval ke stolku k Lišákům. Střetl jsem se s Vasilovým pohledem. Jako by mi tím chtěl
říct: Pěkně nás zchladil, Robínek, co? Vidí nám až do žaludku.
Když se Lysýjen vracel z oddílovky, byla už tma. Autobus byl poloprázdný, a tak se posadil na jedno z volných
míst. V tu chvíli si vzpomněl na Zorra, jak se mu asi daří a docela se už těšil, až bude doma. Do svých myšlenek
se tak pohroužil, že si až po chvíli všimnul, že se mezitím všechna místa v autobusu zaplnila a že nad ním stojí
mladá maminka, která za ruku držela asi šestiletého syna. Kluk jí zlobně cloumal rukou a hlasitě po ní vyžadoval,
ať něco udělá, že se chce posadit. Lysýjen si okamžitě připomněl pátý bod zákona, vstal a s úsměvem řekl: „Posaďte se, prosím, paní.“
Mladá maminka nadšena zašveholila na mrňouse: „No vidíš, Jiříčku, ten hodný chlapec ti uvolnil místo!“ Jiříček se vedral na sedadlo, div Lysýjena nezašlápnul, a maminka nad ním zůstala stát.
„To místo jsem ale uvolnil pro vás, paní,“ řekl Lysýjen nesměle.
„Cože?“ zeptala se maminka.
To se už ale Lysýjen znechuceně prodíral do zadní části autobusu. Opřel se čelem o studené sklo a zahleděl se
do tmy za autobusem.
45. NEČEKANÝ OBRAT
Když jsme se v sobotu večer vraceli z výpravy, přitočili se ke mně Arzen s Vasilem. Bavili se o všem možném,
hlavně o zážitcích z dnešní výpravy, až mně to začalo být podezřelé. Jak to, že se upíchli na mě a nejsou u své
družiny? V okamžiku, když se kluci z naší družiny trochu od nás vzdálili, Vasil mi řekl:
„Rozhodli jsme se, že si to s Barrym přece jenom ručně vyřídíme. Přidáš se k nám?“
Jejich nabídka mě zaskočila. „A co to včerejší Robinovo kázání na oddílovce?“
„Pche-,“ mínil Vasil. Tím dal dost neuctivě najevo, jak si vzal Robinovo kázání k srdci.
„Tohle je něco jiného. To co nám Barry provedl, mu nemůže jen tak projít,“ řekl Arzen. „Pinďa utopil kolo a
dalekohled a kdybychom tam spadli, tak jsme se utopili možná taky. A mě to málem stálo rádcovské křeslo.“
Z Arzena čišela zloba. Muselo to tam být, na té lávce, asi velmi zlé, pomyslel jsem si. Jenže si to zavinili sami.
Kdyby tam nelezli, tak teď nebyl problém.
„Kdo je ve spolku?“ zeptal jsem se.
„Zatím jenom my tři. Ale víme o dalších dvou, kteří se k nám rádi přidají.“ řekl Arzen s jistotou.
„Vždyť jste dva,“ divil jsem se.
„Počítáme, samozřejmě, s tebou,“ řekl Vasil.
Znovu jsem měl před očima, jak mě v Ohradách Barry se svou partou zaskočili a surově zbili. Ten další výprask
a vhození do jámy na Území na konci prázdnin, jsem jim také neodpustil.
„Ještě nevím. Musím si to rozmyslet,“ odpověděl jsem opatrně.
„Dobře. Jestli se k nám budeš chtít přidat, tak přijď v pondělí odpoledne ve čtyři do klubovny. Samozřejmě
nikomu ani muk!“
Arzen s Vasilem se ode mne odpojili a splynuli se svou družinou.
„Co chtěli?“ zeptal se mě Flint. „Viděl jsem, jak do tebe hučeli, jako do staré vrby.“
Ačkoliv jsem měl o nastávajícím spiknutí mlčet, všechno jsem mu řekl. Byl to přece můj nejlepší kamarád.
„Půjdu tam s tebou!“ překvapil mě Flint. Tím bylo o spiknutí definitivně rozhodnuto.
V pondělí jsme se dostavili do klubovny. Byli tu Arzen s Vasilem a Hadži od Rysů.
„Co tobě provedli?“ zeptal jsem se zvědavě Hadžiho.
„Asi před měsícem mě chytili v Ohradách, když jsem se vracel z družinovky. Měl jsem u sebe oddílovou
kroniku, do které jsem chtěl doma udělat zápis z poslední výpravy. Byl bych jim zdrhl, jenže mě zradilo somradlo,
ve kterém jsem měl kroniku uloženu. V běhu jsem se popruhem somradla zachytil za železnou tyč a…“
„Taky mě dostali v Ohradách, syčáci!“ skočil jsem mu do řeči.
„Pořádně to se mnou škublo. Urval jsem popruh somradla a ještě jsem se vyválel v bahně. Tehdy zrovna byla
obleva. Sluníčko rozmrzlo horní vrstvu bahna na staveništi,“ pokračoval Hadži, „takže si můžeš představit, jak
jsem asi vypadal. Chytili mě a zkroutili mi ruce. Barry mi dal dvě pořádné facky, až se mi spustila z nosu krev. A
zatímco mně Kytlica s Kupčákem pořád kroutili ruce, Barry si listoval v kronice. Při tom pořád říkal: ,No konečně!‘, nebo tak něco. Jenže pojednou se zarazil, nalistoval stránku s prvním zápisem a zklamaně ji zaklapl: ,To
není ona!‘, řekl a hodi1 ji do bláta.“
„Tak takhle se to stalo,“ řekl Arzen, „a my jsme ti všichni spílali, že jsi nemožné čuně, když jsi kroniku tak
77
upatlal.“
„Tahle příhoda jen znovu potvrzuje, že se Barry chce za každou cenu zmocnit naší první kroniky. Jenže ta je
stále u Robina. K té se nedostane,“ řekl Flint.
„Proč se po ní pořád tak usilovně shání?“ divil se Vasil.
„To nevíme. Mysleli jsme si, že je v ní o jejich partě nějaký kompromitující zápis ještě z doby, kdy všichni tři
byli v oddíle. Ale nic jsme nezjistili. Přečetli jsme si všechny zápisy několikrát.“
„A fakt jste na nic nepřišli?“ zeptal se Vasil.
„Ne. Ani Robin na nic nepřišel. Proto si raději kroniku nechal u sebe doma. Ale z toho vidíte, že se Barry pořád
nevzdává a chce se jí za každou cenu zmocnit.“
Chvíli jsme nad tím všichni dumali, ale ani teď jsme nic nevydumali.
„Nejlíp bysme udělali, kdybysme se na to zeptali Barryho přímo,“ mínil Arzen.
„To taky uděláme, ale nejdříve mu rozbijeme hubu!“ řekl Vasil prostořece.
„Nicméně ho musíme ale předtím chytit.“ upozornil nás Hadži na nejdůležitější úkon nastávající operace.
„To je pravda.“ řekl zase Arzen. „Víme, kde bydlí. Pohlídáme si ho a při první příležitosti si ho podáme. A
začneme už dnes.“
Zamkli jsme klubovnu, potichu přeběhli schody do přízemí a vyběhli jsme do jarního podvečeru. Barry bydlel
v jednom čtyřpatrovém paneláku poblíž Kaštanové aleje. Celý blok měl čtyři vchody na jednu i na druhou stranu
a zřejmě i propojené sklepy. Byl to úplně stejný typ paneláku, v jakém bydlel Flint.
„Rozdělíme se na dvě party. Ty s Flintem budete hlídat ze dvorní strany,“ řekl mi Arzen, „a já s Vasilem a
Hadžim budeme hlídat v Kaštanové aleji. Rozmístíme se tak, abychom na sebe navzájem viděli. Pokud někdo
Barryho zahlédne, tak dá znamení zvednutím ruky nejbližšímu svému sousedovi a ten dá znamení dalšímu. Všichni
se potom co nejrychleji sejdeme u toho, kdo uviděl Barryho jako první. Dál budeme postupovat podle okolností,
jak to bude vyžadovat situace. Buďte opatrní!“
Obsadili jsme svá stanoviště. Čekali jsme potom až do sedmi hodin, ale Barry se neobjevil. Asi dnes vůbec
nevytáhl paty z domu. Ve čtvrt na devět jsme to zabalili a domluvili si hlídku na další den.
V úterý odpoledne jsme začali s hlídkou poměrně brzy. Hned po vyučování. Hadži s námi nebyl, protože měl
družinovku. Připojil se k nám až po družinovce o půl sedmé. Asi v sedm se Kaštanovou alejí přehnal na kole Jeff.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že tu někde bydlí. Protože ale nezastavil, tak si nás asi nevšiml. Barryho jsme se opět
nedočkali.
Ve středu jsme měli družinovku zase my s Flintem. Samuraj se před družinovkou omluvil, kvůli učení do školy,
takže jsem vedl družinovku já. V doplňkách na tento týden nám Robin pod číslem 127 oznamoval:
V sobotu a neděli se zúčastníme turistické akce zahájení 100 jarních kilometrů na přehradě v Té. Každá
družina se v sobotu přepraví po vlastní ose na přehradu pod vedením svých rádců. Ze soboty na neděli jsem
zajistil nocleh v chatkách rekreačního střediska Armabetonu. Společné jídlo si domluvte už na družinovce.
Další podrobnosti k výpravě se dovíte na krátké oddílovce v pátek.
„Na přehradu to je skoro patnáct kiláků,“ děsil se Dvojče. „A s plnou polní…“
„Můj strejda jede v sobotu ráno a náklaďákem tím směrem. Mohl by nás tam hodit,“ navrhl Pavel. „Pokusím
se to s ním domluvit.“
„No - a máme to vyřešené!“ řekl Dvojče.
Měl jsem plnou hlavu pátrání po Barrym a v duchu jsem byl u jeho domu na hlídce s Lišáky a Hadžim. Moc
jsem proto neuvažoval nad pokynem přeprava po vlastní ose, jestli je dovoleno použít nákladní auto, nebo vůbec
nějaký dopravní prostředek, nebo jestli se musí jít pěšky. Takže jsem na to řekl: „Domluv to. To by byla paráda!“
Program družinovky jsem dost odbyl. A také jsem ji ukončil o víc jak půl hodiny dřív, než bývá zvykem.
„To už musíme domů?“ divili se kluci. Ale ukázněně šli. Bráška se mě a Flinta držel jako klíště, ale nakonec
se nám ho také podařilo nasměrovat k domovu, aniž pojal jakékoliv podezření. Celí zchvácení jsme se přihnali k
detektivům, podobně jako včera Hadži.
„Viděli jste ho?“ zeptali jsme se dychtivě.
„Ne,“ odpověděl Arzen znechuceně.
„To není možné. Že by vůbec nechodil ven?“ divil se Flint.
„Musel vyčenichat, že tu na něho číháme a nějak nám vždycky proklouzne.“ mínil Vasil.
I dnes se Kaštanovou alejí řítil na kole Jeff. Tentokrát jsem se nestačil dostatečně rychle schovat. Namířil si to
přímo ke mně.
„Co se tady pořád ometáte?“ zeptal se mě zvědavě. „Proto jsme museli dnes dřív ukončit družinovku?“
„Jak to, pořád,“ ohradil jsem se.
„Viděl jsem vás tady už včera. Ale protože jste dělali, jako že mě neznáte, tak jsem se k vám pro jistotu nehlásil,
abych vám něco nepokazil. No a dnes na družinovce jsem pozoroval, že ty a Flint jste myšlenkami úplně někde
jinde. A ještě ke všemu jsi ukončil družinovku o celou půlhodinu dřív. A pak jste oba zase zamířili sem. To nemohlo být jen tak samo sebou. K tomu musíte mít nějaký důvod, že? Tak co tady děláte?“
78
„Čekáme tu na Barryho!“
„Cože?“
„Chceme se ho na něco zeptat.“
Jeff se rozchechtal. „Ty to nevíš?“
„Co nevím, hernajs, že tě to tak rozveselilo?“
„Fakt to nevíš! Pazderovi se před čtrnácti dny odtud odstěhovali. To byste se na něho načekali, vy detektivové.“
Dal jsem Flintovi znamení. Za chvíli byli všichni u nás, v domnění, že jsem někde spatřil Barryho.
„Barry se odstěhoval. Marně tady na něho čekáme.“
„Vážně? A kam?“ zeptal se Flint zklamaně.
„Někam do těch končin, kde bydlí Lysýjen. Z jednoho z těch rodinných domků zdrhl na Západ nějaký inženýr
i s celou rodinou. Dům i zařízení zabavil stát a Pazdera ho výhodně za babku od státu koupil. Nebo spíš dostal, jak
říkají naši. Pozornost strany ke svému kovanému soudruhovi.“
„Zítra zajdeme za Lysýjenem. Škoda, že jsme to už nevěděli dnes. Mohli jsme se s ním na družinovce domluvit.“ litoval jsem.
„Budete za ním muset jít sami,“ řekl Arzen. „Zítra máme družinovku zase my.“
Další den s námi šel i Jeff. Lysýjen byl doma. Zastihli jsme ho v kotci u jeho psa Zorra. Když jsme mu řekli, o
co jde, okamžitě si vzpomněl, o který dům se jedná. Dokonce se s uprchlou rodinou Němcovi osobně znali.
„Povídalo se, že se do opuštěného domu už někdo nastěhoval. Že to jsou ale Pazderovi, to jsem nevěděl. Pojďte,
ukáži vám, kde to je. Je to kousek od nás. Hned ve vedlejší ulici.“
„Kdybysme tak mohli vzít sebou vašeho psa.“ řekl s nadějí v hlase Hadži.
„To nejde. Je už starý a asi umírá. Víc by nám překážel, než by nám pomohl.“
V sousední ulici jsme konečně načapali Barryho. Šel sám směrem od nás, takže o naší přítomnosti neměl ani
tušení.
„Můžeme si ho nadběhnout,“ řekl Lysýjen, který se v těchto končinách dobře vyznal.
Barry šel ven za město. Mířil do míst, kde řeka při jarní povodni vytvořila několik neplánovaných rybníků. U
jednoho jsme ho dostihli. Barry se zastavil a čekal, co uděláme. Bylo nás pět na jednoho. Neměl šanci. Dobře si
to uvědomoval, ale strach na sobě nedal znát. Tvářil se úplně lhostejně, jako by měl něco v plánu. To nás trochu
zmátlo, takže jsme hned nezaútočili. Také nám vadilo, že pět skautů by mělo zmlátit jednoho lumpa, i když to byl
lump největšího kalibru a výprask by si zasloužil. Napadlo mi, že mu to, mizerovi, zase asi projde. Mezi oběma
stranami se rozhostilo zlověstné ticho. První promluvil Barry. A to co řekl, nám vyrazilo dech.
„Dám vám tisíc korun za to, že si budu moci prohlídnout vaši kroniku!“
„Kecáš!“ řekl Flint. „Vidíš, že jsi v kaši a snažíš se z ní dostat.“
„Dám vám dva tisíce!“ zvýšil sumu Barry.
„Ano, dva tisíce!“ řekl Jeff důrazně. Myslel jsem, že se mu tak posmívá, ale Jeff to myslel smrtelně vážně.
„Tisíc dvě stě za dalekohled a osm stovek za kolo.“ upřesnil částku. „A pětistovku navrch za škodu, kterou jsi nám
způsobil při vloupání do naší klubovny.“
„Platí. Dva tisíce pět set!“ souhlasil Barry bez dlouhého rozmýšlení. Tím nepřímo přiznal vloupání do naší
klubovny, kde nejdříve hledal kroniku, a když ji nenašel, ze vzteku zdemoloval klubovnu.
Hleděli jsme na Jeffa s otevřenými ústy a vyvalenýma očima.
„Kecá,“ nevěřil tomu pořád Flint, „jen hraje o čas. Chce se jenom vykroutit z výprasku.“
Konečně mi to došlo jako Jeffovi. „Na co ji potřebuješ?“ zeptal jsem se.
„Jen si ji prohlídnu. Jak jsem řekl. Nic víc a nic míň!“
„Dobrá,“ řekl jsem. „Kroniku si budeš moci prohlédnout v naší klubovně pod našim dohledem. A sám.“
„Souhlasím,“ řekl rychle, až mě to znovu překvapilo.
„A peníze nám dáš pěkně z ruky do ruky ještě před prohlížením kroniky. Jasné?“ řekl zase Jeff.
„S tím taky souhlasím. Přijdu do vaší klubovny úplně sám, dám vám proti podpisu dva tisíce pět set korun…“
„Za škody, které jsi nám způsobil,“ skočil mu do řeči Jeff.
„…za škody, které jsem vám způsobil,“ pokračoval Barry, „a vy mi dovolíte, pod vaším dohledem, prohlídnout
si vaši první kroniku. Chci vidět tu první. Ta druhá, rozepsaná, je mi na prd. Tu už jsem viděl.“
Na co mu bude, proboha, prolistování naší kroniky, že je ochoten za to vysolit tolik peněz? Co za tím vězí?
Nic kloudného mě pořád nenapadalo.
Zeptal jsem se: „Kdy to provedeme?“
Chvíli přemýšlel a pak řekl: „Dva a půl hadru je dost peněz. Tak rychle je neseženu. Tak - za tři týdny. Někdy
kolem sedmého dubna. Platí?“
„Platí!“ řekl jsem. Za tři týdny musíme Barryho tajemství z kroniky vyšťourat, děj se co děj!
„Podáme si na to ruku?“ navrhl Barry úplně vážně.
„Není třeba. Máš naše slovo. To ti musí stačit,“ řekl jsem štítivě.
Barry už neřekl nic, otočil se a odkráčel důstojně mezi rybníky.
Vrátili jsme se domů úplně zmateni.
„To si nemůžeme nechat jen tak pro sebe. Musíme to říct Robinovi.“ rozhodl jsem.
79
Ještě večer jsme se u něho zastavili a všechno jsme mu vyklopili. Robin nás pozorně vyslechl a potom řekl:
„V pátek se budeme připravovat na výpravu. V sobotu a neděli jsme na výpravě. Teprve v pondělí se do toho
pořádně dáme. A to by bylo, aby se nám za ty tři týdny nepodařilo zjistit, co Barry v kronice vlastně h1edá. Co je
to za tak strašné tajemství, že je za ně ochoten zaplatit dva a půl tisíce korun!“
46. PRVNÍ JARNÍ VÝPRAVA
Na oddílovku Samuraj nepřišel. Předal mi jen vzkaz, že se bude raději celé odpoledne učit, aby ho rodiče na
výpravu pustili a že mu mám po oddílovce jenom přijít říct podrobnosti k výpravě.
Těsně před oddílovkou mi Pavel tajemně pošeptal, aby to nikdo z ostatních družin nezaslechl: „Je to domluveno. Strejda nás vezme. Máme na něho počkat v sobotu ráno v sedm hodin na výpadovce z města za benzínovou
pumpou.“
„Proč až tam?“ podivil jsem se. „Vždyť tím směrem se jede do krajského města.“
„Kvůli něčemu to bere mírnou oklikou.“
„Ach tak.“
Oddílovka nezabrala ani půl hodiny. Robin nám jen připomněl některé věci, které si sebou máme vzít. Nakonec
prohlásil: „Kilometry, které ujdete v sobotu cestou na přehradu ještě před zahájením akce, se vám budou do celkového součtu počítat.“
Robin měl za to, že všichni dojdeme na přehradu pěšky. Přitom ale přepravu jakýmkoliv dopravním prostředkem vys1oveně nezakázal. A tak jsem si to vyložil tak, že nákladní auto by mohlo být povoleno. Dokonce ani
Samuraj, kterému jsem to večer opatrně řekl, na tom neviděl nic závadného. Akorát si nebudeme moci započítat
kilometry, protože je neujdeme.
A tak jsme se ráno všichni za deset minut sedm sešli za benzínovou pumpou. Obloha byla bez mráčku. Sluníčko už příjemně hřálo a všechno nasvědčovalo tomu, že dnes bude krásný den. Na první jarní dvoudenní výpravu
se těšili všichni. I když ještě nebudeme spát pod stany. Na to bylo příliš brzy.
„Skoro všichni Lišáci jedou na kolech,“ oznámil Jeff. „A Rysi si to hasí pěšky.“
„Páni, patnáct kiláků!“ děsil se Bráška. Pod narvanou tornou ho skoro nebylo vidět.
Nákladní auto přijelo v sedm pět. Vé3eS, neboli vétřaska, jak bylo auto přezdíváno v armádě. Celý nákladní
prostor byl zakrytý na několika místech vyspravovanou plachtou. Pavlův strýc nám pomohl naložit torny, a když
jsme se usadili na lavicích po obou bočních stranách, zeptal se: „Kdo je velitelem vozu?“
„Já!“ zvedl ruku Samuraj.
„Ručíš mi za to, že po celou dobu jízdy budete spořádaně sedět na lavicích a nebudete vystrkovat čenichy z pod
plachty, rozumíš mi, že?“
„Ano. Spolehněte se.“
„Kdyby se někomu udělalo špatně, nebo z nějakého důvodu byste potřebovali nutně zastavit, tak zaťukejte
vpředu na okénko ke mně do kabiny.“
Samuraj se otočil ke kabině. Opravdu zde bylo okénko, kterým bylo vidět k šoférovi do kabiny a přes kabinu
ven před auto na ulici.
„Rozumím,“ řekl.
„Tak fajn.“ usmál se na nás. Stáhli jsme plachtu a Pavlův strýc ji zvenku připevnil šňůrou k postranici. Okamžitě nás obklopila skoro úplná tma, ale když si oči zvykly na šero, docela dobře jsme na sebe viděli. Pavlův strýc
nasedl, zabouchl za sebou dveře, zkontroloval nás pohledem přes okénko kabiny a už jsme jeli. Bylo to senza.
Chvíli jsme beze slova vychutnávali požitek z jízdy, ještě nikdo jsme takhle autem nejeli, až po chvíli promluvil
Samuraj. Seděli jsme proti sobě, každý u jiného boku a pro hluk motoru jsem ho vůbec neslyšel.
„Cože?“ zakřičel jsem na něho, až jsem se lekl vlastního hlasu.
Samuraj zase cosi řekl, ale opět jsem nerozuměl ani slovo.
„Počkej, sednu si vedle tebe!“ řval jsem jako tur a vstal jsem z lavice. Flint mě následoval. Pavel a Bráška,
kteří seděli vedle Samuraje, si s námi bez problému vyměnili místo.
„Co jsi to říkal?“
„Chtěl bych vědět, jak jste to zvládli s Barrym?“
Podrobně jsem mu to vylíčil. Flint mě doplňoval v některých detailech, které nebyly podstatné, ale vcelku
dotvářely přesný obraz celého našeho pátrání s nečekaným koncem naší trestné výpravy.
Mezitím vétřaska s námi uháněla ke krajskému městu, kde si potřeboval Pavlův strýc cosi vyřídit, než nás
vysadí na přehradě v Té. Měli jsme proto na další debatu dost času.
„To je divné,“ řekl Samuraj, když jsem skončil.
„Že?“
„Něco se Barrymu muselo stát, když je ochoten zaplatit všechny škody, které nám způsobil. Něco ho muselo
pořádně vyděsit. Jinak si to neumím vysvětlit.“
„Já mu pořád nevěřím,“ řekl Flint. „Barry je podrazák. Pořád mám pocit, že se tím jenom vyhnul výprasku a
že nepustí ani chlup!“
80
„Dva a půl tisíce je fakt moc. Kde je vezme? Že by měl tak velké kapesné?“
To se nám také nezdálo. Já dostával od našich na měsíc pravidelně padesát korun. Kdybych si je každý měsíc
ukládal, tak to je za rok šest stovek. Za celý rok! A to bych z nich nesměl utratit ani kačku. A celou částku bych
takhle dával dohromady čtyři roky. Možná ale, že Barry, jako syn významného okresního představitele normalizačního procesu, je na tom lépe než my ostatní. Třeba mu dávají víc peněz. Když byl ještě v oddíle, tak jsme u
něho žádné větší peníze nikdy neviděli. Na druhé straně ale na cigarety a víno peníze měl pořád.
Samuraj zřejmě uvažoval podobně jako já, protože řekl: „Uvidíme, třeba peníze přece jenom sežene!“
Potom jsme chvilku mlčeli, až řekl Flint: „Divné je, že se předtím chtěl zmocnit kroniky násilím. A když se
mu to nepovedlo, nabízí peníze.“ Pořád nám Barryho nabídka vrtala hlavou.
„Už jsme v krajském městě,“ hlásil zpředu Dvojče, který se skoro celou dobu díval okénkem přes šoférovu
kabinu dopředu na cestu. Po čtvrthodině jízdy městem jsme vjeli do dvora nějaké malé továrny, nebo dílny. Auto
zastavilo.
Pavlův strýc odsunul sklo v okénku a řekl: „Asi deset minut budete mít pauzu, než si tady něco vyřídím. Nechcete někdo čůrat, nebo tak něco?“
Bráška se přihlásil, že by třeba čůrat chtěl.
„Tak dobře. Pustím vás ven, ale nevzdalujte se od auta. Jenom na vécé.“
Ukázalo se, že vykonat malou potřebu chtějí i další.
„Kdo nečůrá s partou, je krysa!“ prohlásil Kim drsně. Měl to z nějakého filmu, nebo knihy. Tak jsme šli nakonec všichni. Potom jsme se znovu vyškrábali na korbu. Pak jsme zase všichni dostali ve stejný okamžik hlad a
vrhli jsme se na své svačinky. Pavlův strýc přišel až za dalších patnáct minut.
„Jste všichni?“ chtěl vědět.
„Jsme.“ odpověděl Samuraj.
Pavlův strýc opět zajistil z venku plachtu a vyjeli jsme. Natáhli jsme si nohy před sebe a Clonař si lebedil: „To
je paráda. Když si představím, jak se ostatní štvou v tom horku…“
Měl pravdu. Pavlův nápad, přemluvit strýce, aby nás odvezl, byl kolosální.
Flint se pořád vracel k vděčnému tématu Barry a spol. Na mě v tu chvíli dolehla únava a přistihl jsem se, že
jsem si dokonce na chvíli zdřímnul. Nakazil jsem tím i ostatní. Hovor vázl, až docela ustal. Všichni jsme chrápali
jako berani. Jen Dvojče vytrvale pozoroval cestu okénkem přes šoférovu kabinu.
Probudilo mě až úplné ticho. Vétřaska stála.
„Asi jsme na místě!“ hlásil Dvojče.
Slastně jsem se protáhl. Samuraj mrkl na hodinky a vzápětí si je přiložil k uchu.
„Jdou,“ řekl udiveně. „To je už tolik hodin?“
„Kolik?“
„Čtvrt na dvanáct.“
„Už tolik?“
Vzadu za autem odvázal Pavlův strýc plachtu a Pavel s Kimem ji přehodili vrchem přes krajní železný oblouk.
„Vystupovat, vašnosti, jsme na místě!“ hlaholil bujaře.
Pavel s Kimem seskočili první. Podali jsme jim naše saky paky. Složili je na okraj příkopu. Při doskoku na
zem se mi podlomily nohy. Jen tak tak jsem to vybral.
Rozhlédl jsem se po okolí. Auto stálo na křižovatce dvou cest. Cesta ve směru, kterým bylo nasměrované auto,
vedla k tmavému lesu asi tři sta metrů vzdálenému od křižovatky a ztrácela se v něm. Druhá cesta se mírně svažovala vpravo do údolí a také mizela v tmavém lese.
Pavlův strýc opět zajistil plachtu, potom ukázal na cestu vedoucí do údolí a řekl: „Dál půjdete tady po té silnici
pořád dolů. Za chvíli tam budete.“
Hodili jsme si rance na záda. „Tak vám pěkně děkujeme,“ řekl Samuraj. „Můžete nám ještě prozradit, kolik je
hodin?“
„Čtvrt na dvanáct a pět minut. Proč se ptáš, když máš hodinky?“
„Myslel jsem, že mi jdou špatně.“
„Aha - mám pro vás ještě něco.“ Vytáhl z kapsy kalhot obálku a podal ji Samurajovi. „Tohle vám posílá Robin.
Měl jsem vám to předat, až vysednete z auta.“
Zírali jsme překvapeně na obálku v jeho ruce.
„Robin ví, že jste nás vezl?“ zeptal se Samuraj.
„Ovšem!“
„Ty se s ním znáš, strejdo?“ zeptal se Pavel.
„No jo. Už z vojny.“ smál se strýc našemu překvapení. „Jo - a obálku máte otevřít jen v případě, že byste se
dostali do nějaké neřešitelné situace a nevěděli si s ní rady.“
Samuraj od něho obálku váhavě přijal. Obálka byla zalepená a nebylo na ní nic napsáno. „To bude asi nějaká
Robinova zkouška,“ řekl.
„Asi,“ řekl strýc, „protože, pokud všechno zvládnete, a obálku nebudete muset otevřít, dostanete za to nějaké
body.“
81
„Tohle říkal?“
„Ano. Tak, kluci, zlomte vaz. A rozvahu!“
„Ještě jednou děkujeme za svezení!“ poděkovali jsme.
„Není zač,“ smál se. Za chvíli zmizelo auto v černém lese.
47. SETKÁNÍ V LESE
Stáli jsme na křižovatce a neměli jsme tušení, kde jsme. Tam někde dole před námi měla být přehrada v Té.
Rozcestník před křižovatkou jsme neviděli. Jen pahýl ocelové trubky trčel u cesty a z toho jsme nic nevyčetli. U
cesty, svažující se mírně do údolí, ale cedule byla. Stálo na ní: Tato cesta není v zimním období udržovaná.
„Ještě štěstí, že je jaro,“ zavtipkoval Kim.
Cesta byla opravdu neudržovaná. V asfaltovém povrchu byly obrovské díry, které vytvořily letité mrazy a
voda.
„To je divné,“ řekl pojednou Jeff. Jeff byl hlava otevřená. Stále nad něčím hloubal, stále ve všem viděl detektivku. To se mi na něm líbilo.
„Co je divné?“ zeptal jsem se.
„Tady ta krajina kolem přehrady. Párkrát jsem tu s našimi už byl na dovolené. Přehradu jsme prolezli kolem
dokola v širokém okruhu, protože naši jsou vášniví houbaři. Ale v těchto končinách jsem ještě nikdy nebyl. To
bych si musel pamatovat.“
„Třeba jste až sem nikdy nedošli,“ řekl Flint.
Jeff tuto možnost připustil. „Je to možné.“ řekl.
Z počátku se nám šlo dobře. Černý les před námi se k nám utěšeně blížil. Přesto nám ale trvalo skoro tři čtvrtě
hodiny, než jsme k němu došli. Slunce mezitím dostoupilo vrcholu a nemilosrdně do nás pražilo. Pavel a Bráškou
pomalu ale jistě začali ztrácet dech a v pochodu za námi mírně zaostávali. Počkali jsme na ně ve stínu na kraji lesa.
Když nás došli, už jsme byli odpočatí, ale nemohli jsme hned jít dál, protože oba byli na pokraji zhroucení.
„Tlačí mě pohorky,“ stěžoval si Bráška.
„Tak si vyměň fusakle,“ poradil jsem mu.
„A nevíš, kde bych je vzal?“ vyjel na mě.
„Ty nemáš náhradní?“
„Asi ne!“
„Tak si je přehoď z jedné nohy na druhou,“ poradil jsem mu. Někde jsem četl, pokud nejsou rezervní ponožky
po ruce, že by to mohlo pomoci.
Bráška mě poslechl a opravdu ho boty přestaly tlačit. Tak vida, fungovalo to!
„Do sedel!“ zavelel Samuraj, když si Bráška došněroval boty.
„Já má hlad!“ vzpomněl si Dvojče. „A žízeň.“ Clonař s Lysýjenem se k němu okamžitě přidali.
„Už tam každou chvíli musíme být,“ řekl Samuraj. „Přece nás tvůj strýc nevysadil deset kiláků od přehrady.
To jsme mohli jít zrovna z domů pěšky a nemusel nás půl dne vozit po Severní Moravě.“
„Jenom abysme byli tam, kde máme být.“ řekl zase Jeff pochybovačně.
„Co pořád máš?“ zlobil se Samuraj.
„Uvažuj. Jestli jsme byli v krajském městě, a to jsme byli, museli jsme přijet k přehradě ze severu.“
„No a?“
„V tom případě bysme měli sluníčko před sebou. Jenže teď jsme měli slunce po celou dobu v zádech. Takže
jdeme z jihu na sever a vlastně se od přehrady vzdalujeme. Nebo s námi šofér přehradu objel ze severu na jih a
teprve tam nás vysadil. Proč by to ale dělal?“
„Nevím, proč to udělal!“ řekl Samuraj. Pojednou se plácl do čela. „Třeba jsou ty chatky Armabebonu, ve
kterých máme spát, z této strany přehrady!“
„Jenom aby!“ řekl na jeho vysvětlení Jeff. Samuraj ale mohl mít pravdu. Šlapali jsme lesem dál.
„A ještě mě něco napadlo,“ řekl po chvíli Jeff. „Už se tu plahočíme víc jak hodinu a ještě jsme nikoho nepotkali.
Ani žádné auto tudy nejelo, ani motorka.“
„Ani koňský povoz,“ doplnil výčet možností Kim. Musel jsem se smát. Koňský povoz jsem neviděl už několik
let. Ale i tak to bylo opravdu zvláštní.
„Připadá mi to tady jako nějaký začarovaný opuštěný kraj.“ děsil nás Jeff.
„Zřejmě to bude jen nějaká málo používaná místní silnice,“ mínil Flint. „Ta, po které jsme přijeli, byla v docela
dobrém stavu.“
Šlapali jsme lesem další čtvrt hodinu. Konec lesa byl v stále nedohlednu. Po levé straně cesty tekl potůček.
Zpočátku byl jen malý, ale v těchto místech, se spojoval se dvěma dalšími potůčky a společně pokračovaly už jako
docela slušná bystřina.
82
„Neuděláme si přestávku na
oběd?“ zeptal jsem se Samuraje.
„Tak dobře. Támhle u potůčku je
docela pěkné místo, tam se utáboříme.“
Sešli jsme po příkrém svahu ze
silnice k potůčku. Přímo u potůčku
byla nevelká loučka pokrytá uschlou
loňskou trávou. Mezi šedožlutou trávou prorůstat už tráva nová. Uprostřed
loučky bylo staré ohniště obložené kameny. Naposledy muselo být použito
někdy na podzim, protože zelená tráva
rašila i v popelu.
Shodili jsme torny na zem.
„Torny stavíme do řady!“ připomněl
nám Samuraj oddílový zákon. Bez
reptání jsme uposlechli. Torny v řadě
a čisté okolí, ta byly dva nepsané oddílové zákony, které jsme všichni bez
rozdílu vždy dodržovali. Nejednou
jsme za to byli pochváleni úplně cizími lidmi, kterým se to, jak si počínáme, líbilo.
„Uděláme si oheň a opečeme
buřty,“ řekl Samuraj.
Buřty jsme si opékali na každé výpravě. Bylo to naše národní oddílové jídlo. Nevynechali jsme opékání buřtů
ani na zimních výpravách.
Oheň už dohoříval, když jsme uslyšeli v dálce přijíždět motorku.
„Tak to nebude začarovaná cesta. Jede sem nějaká motorka.“ upozornil nás zbytečně na motorku Kim. Všichni
jsme ji slyšeli.
Motorka se rychle blížila. Když dojela po silnici až k nám, motor ztichl a po chvíli se na okraji srázu objevil
muž v lesácké uniformě. Měl dlouhé černé vlasy, které mu sahaly až na ramena a černé vousy splývající na hruď.
Obličej měl neobyčejně bledý. Až odtud jsme to zřetelně viděli. Vypadal jako Kristus, nebo také jako ďábel. V
pravé ruce držel motoristickou přilbu.
„Kdo vám tady dovolil tábořit?“ zavolal se nás přísně. „Za nedovolené táboření vám mohu napařit pokutu, až
se pod ní prohnete!“
„Dobrý den!“ pozdravil Samuraj hlasitě. „My tady netáboříme. Jen jsme se na chvíli zastavili a opekli si buřty.“
Muž se zatvářil nevlídně. Asi považoval Samurajův hlasitý pozdrav za provokaci. Seběhl po srázu až k nám.
„Víte, že se nacházíte v hygienickém pásmu prvního stupně? Široko daleko se tady nesmí tábořit! Neviděli jste
cedule se zákazy?“
„My tady ale opravdu netáboříme a žádné cedule se zákazy jsme neviděli.“
„A co ten oheň?“
„Bylo tady staré ohniště. Oheň zalijeme vodou a zahladíme po sobě všechny stopy.“
Muž si nás pozorně prohlížel. „Co jste zač? Skauti?“ Asi skauty v životě neviděl, napadlo mě.
„Ano, z třetího oddílu.“
Muž si prohlídl Samurajovu domovenku a pokýval hlavou.
„Odkud jste přišli?“
„Od křižovatky. Silnicí pořád dolů.“
„Z Hůrky?“
„Nevíme, jak se to tam jmenuje.“
„Tam fakt žádné tabule se zákazy nejsou,“ připustil lesák, ale vzápětí podezřívavě řekl: „Jak jste se na křižovatku dostali? Vlak ani autobus tu v nejbližším okolí nejezdí. Tak jak?“
„Svezl nás jeden známý nákladním autem. Vysadil nás na křižovatce a pokračoval dál v cestě vrchem směrem
od přehrady.“
„Kam máte namířeno?“
„Na dnešní noc máme zajištěno ubytování v chatkách Armabetonu.“
„Armabeton? Co to je za podnik? V životě jsem o něm neslyšel!“
Samuraj pokrčil rameny. „Věřte mi, pane. Nelžu vám.“
Lesák se nechal asi přesvědčit, když řekl: „Tak to tu po sobě potom ukliďte a co nejdříve odtud zmizte!“
83
Vyškrábal se na silnici, nahodil mašinu a odjel zpět směrem na Hůrku. Po jeho odchodu se mezi námi rozhostilo
zvláštní ticho. Lesák nám pěkně nahnal strach. U mě dokonce vyvolal moji příslovečnou husí kůži po celém těle.
„Brr, vypadal jako černokněžník z pohádky,“ otřásl se Dvojče.
„Potmě bych ho nechtěl potkat,“ řekl Jeff.
„Tak se pohněte, kluci. Slíbili jsme mu, že to tu co nejdříve uklidíme,“ řekl Samuraj.
Odepnul jsem od své torny polní lopatku. Ostatní kluci nohama a pomocí klacků odkutáleli horké kameny k
potůčku, kde je na kraji nechali ležet. Zde nikomu nebudou vadit. Flint zalil oheň kotlíkem vody a nakonec jsme
celé ohniště polní lopatkou poryli tak, aby nahoře zůstala hlína a popel byl vespod. Zbytek už za nás udělá příroda.
Hodili jsme si torny zase na záda a pomalu jsme se vyškrábali svahem na silnici. Já se Samurajem jsme ještě
zkontrolovali, jestli někde po nás přece jenom nezbyl nějaký papírek, a teprve potom jsme se vydrápali na cestu
za ostatními.
48. HŘBITOV
Silnice vedle pořád lesem a stále se svažovala do údolí. Nebralo to konce. Ani teď jsme nepotkali žádného
živého tvora nebo dopravní prostředek. Bylo nemožné dusno. Pot na zádech mi už dávno promočil krojovou košili
a určitě prosákl až do torny. Na první jarní den bylo nezvyklé horko.
„Měli jsme se toho antikrista zeptat, kde vlastně jsme,“ uvědomil si trochu pozdě Jeff. Nikdo na to nic neřekl.
Že se Jeffovi chce ještě mluvit, myslel jsem si.
Mezitím jsme ušli nejméně dalších pět kiláků. Všichni jsme šli už jen silou vůle.
„Já už dál nemůžu!“ prohlásil Bráška a zastavil se. „Necítím ramena!“
Vzali jsme ho s Flintem na milost a stáhli s něho tornu. Oba jsme se potom další kilometr s nesením jeho torny
poctivě střídali. Samuraj pomáhal už delší dobu s tornou Pavlovi.
„Podívejte!“ ukázal před sebe Jeff. „Zdá se, že za další zatáčkou les končí!“
„Hurá! Jsme na přehradě.“ jásali jsme a poněkud přidali do kroku. Jásali jsme předčasně.
Když jsme vyšli z lesa, otevřel se před námi široký rozhled do kraje pod námi. Viděli jsme zvlněné lesy, pole
a v nich remízky. Směrem po cestě, asi dvě stě metrů od nás, trčela z jakéhosi hájku věž kostelíka. Potok po levé
straně stále sledoval silnici. Přehradu jsme ale nikde nespatřili.
„Je to možné?“ děsil se Flint.
„Já jsem vám říkal, že to tady není jen tak,“ sýčkoval už zase Jeff.
„Nesešli jsme někde z cesty?“ zeptal se Bráška.
„Seš na hlavu? Vždyť jdeme pořád po té stejné silnici. Ani jedna cesta ji nekřižovala, tak jak jsme z ní mohli
sejít?“ rozčiloval jsem se nad bráchovou slabomyslností.
„Dojdeme až k tomu háji před námi,“ rozhodl Samuraj. „Tam si chvíli odpočineme.“
„Když půjdeme pořád po proudu potoka, musíme k přehradě přece dojít!“ řekl Kim vědecky. „Pokud potok
přehradu ovšem neobtéká a neteče přímo do moře.“ dodal.
„Nejdříve si uděláme přestávku v tom hájku a potom budeme sledovat potok.“ rozhodl Samuraj a vykročili
jsme.
Když jsme došli k hájku, ukázalo se, že je to hřbitov. Na první pohled vypadal dost zanedbaně. Masivní železná
brána byla doširoka otevřená. Zděný plot byl značně poškozený a na několika místech rozebraný až po okolní
terén. Po celém obvodu hřbitova rostly smrky, břízy a smuteční vrby. Od hlavní brány vedla štěrková cesta do
středu hřbitova až k nevysokému kostelíku s věží. Část krytiny věže byla stržena a rozbité tašky se válely v širokém
okruhu kolem. Už od brány hřbitova bylo vidět, že kostelní dveře jsou vyrvány z veřejí a leží v prachu opodál
kostelní zdi.
„To je divné…“ řekl zase Jeff.
„Co se ti zase nezdá?“ opáčili jsme. Ty Jeffovy neustálé pochybnosti nám pomalu ale jistě začínaly jít na nervy.
„Odkud sem vozí nebožtíky?“ zeptal se Jeff.
„Jak to myslíš, odkud vozí nebožtíky?“
„No - viděli jste tu kolem nějakou vesnici? Nebo alespoň nějakou samotu? Já tedy ne.“
Hrome! Jeff měl pravdu.
„Kdybysme se mrkli z věže, třeba bysme nějakou vesnici uviděli. A třeba i přehradu,“ řekl jsem. „Jestli se na
věž dá ale vylézt.“
„Kdo se tam se mnou půjde podívat?“ zeptal se Samuraj. Přihlásili jsme se s Flintem. Ostatní polehávali jako
Lazaři ve stínu stromů a předstírali, že na ně z horka padly mdloby.
„Ty, Jeffe, nepůjdeš?“
„Běžte sami. Já se zatím rozhlédnu po hřbitově.“
Kostelík byl v daleko horším stavu, než to z dálky vypadalo. Opatrně jsme nakoukli vyvrácenými dveřmi
dovnitř. Místnost, kde kdysi byly lavice, byla teď prázdná. Na betonové podlaze byly hromady stavební suti a v
koutě leželo několik ohořelých trámů. Hodně dávno tu někdo rozdělal oheň, nebo tu hořelo. Nejbližší stěna byla
celá začouzená od kouře. Vpředu, na nízkém betonovém soklu, možná ještě v nedávné době stál oltář. Teď tu
84
nebylo nic. Zdi byly popsány nesrozumitelnými nápisy a různými jmény. Další dveře sem už nevedly.
„Jak se ale dostaneme na věž?“ zeptal se Flint tiše.
„Věž bude mít asi samostatný vchod z venku,“ mínil Samuraj. „Nějak museli přece lézt nahoru.“
Vyšli jsme zase do dusného odpoledne. V kostelíku bylo docela příjemně. Kdesi v dálce zahřmělo. Nebo měli
vojáci manévry.
„Řekl bych, že něco přijde,“ řekl Flint znalecky. Mohl mít pravdu. Příšerné dusno tomu nasvědčovalo.
Obešli jsme kostelík. U východní strany jsme našli dřevěné dveře. Byly jen přivřeny. Když jsme na ně zatlačili,
se skřípotem se otevřely. Za dveřmi jsme uviděli točité schody.
„Tady to je.“ řekl Samuraj.
Schody byly kamenné a dosti příkré. Opatrně jsme po nich stoupali nahoru. Všude byla špína a opadaná omítka.
Samuraj šel první a statečně vymetal všechny pavučiny. Podle množství prachu a špíny jsme odhadovali, že tudy
v poslední době moc lidí nešlo. V úrovni, kde už začínala půda, končily i kamenné schody. Středem půdního
prostoru pokračovaly dál dřevěné schody. Lety byly už řádně prošlapané. Když jsme na ně stoupli, měli jsme
nepříjemný pocit, že se pod námi zřítí. Byla to ale zbytečná obava. Ani jeden stupeň nepraskl. Vystoupili jsme až
na zvonici. Zvon už dáno někdo sundal. Ze zvonice vedly na všechny světové strany malá okénka. Bylo jimi vidět
daleko do kraje.
„Na takových místech se za války ukrývali ostřelovači.“ poučil nás Flint.
„Že by se tu nějaký od konce války zapomněl?“ zavtipkoval jsem.
„Humorista Šeda,“ utrousil Flint.
Nejdříve jsme si prohlédli krajinu z okna na jižní straně, protože schody, kterými jsme sem přišly, končily
právě u něho. Spatřili jsme černý les, ze kterého jsme před necelou půlhodinou vyšli a v dálce na horizontu silnici,
na které nás v poledne vysadil Pavlův strýc. Odtud se to zdálo být nemožně daleko.
Z okna na severní straně jsme uviděli silnici, která se stále svažovala do údolí. Za nejbližší terénní vlnou vyčnívaly střechy domů. Uprostřed střech trčela věž kostela. Vzdušnou čarou mohla být vesnice tak tři čtyři kilometry
daleko.
„Vesnice!“ zvolal Samuraj radostně. „Tam odtud vozí nebožtíky na tenhle hřbitov.“
„Nemají to trochu z ruky?“ zeptal se Flint.
„To už může být nebožtíkům fuk, ne?“ opáčil jsem.
Vlevo, za další terénní vlnou, jsme spatřili nevelkou, lesklou vodní plochu.
„Přehrada,“ řekl Samuraj, „támhle je, mrška.“
„Trochu daleko,“ mínil jsem.
„A je nějaká malá. Není to jenom rybník?“
Opravdu to vypadalo jako hladina nějakého rybníka. Trochu jsem to kolem přehrady v Té znal, ale tady jsem
to vůbec nepoznával. „Mám takový dojem, že jsme úplně jinde, než kde máme být. „Tohle přehrada v Té není.“
řekl jsem.
Flint měl stejný pocit.
„Sejdeme do vesnice a zeptáme se, jak se to tu jmenuje. A hned budeme vědět, kde jsme.“ rozhodl Samuraj.
„A budeme muset sebou hodit. Mrkněte támhle vlevo.“ vyzval nás Flint, který pozoroval krajinu oknem na
západní straně. Na západní straně v dálce zuřila bouře. Z černých mraků každou chvíli sjel blesk a o hodně později
k nám dolehlo slabé dunění hromu. Nebylo pochyb, že se bouře žene k nám. Co nejrychleji jsme sestoupili dolů.
Mladší kluci stále ještě odpočívali u toren ve stínu stromů a Jeff někde šmejdil po hřbitově.
„Vstávejte! Žene se sem bouře. Vesnice je odtud asi tři kiláky. Schováme se tam!“
„To můžeme i tady!“ ukázal kdosi, komu se nechtělo šlapat další tři kilometry, na kostelík.
„Tady se neschováme. Střecha je jako cedník. Musíme do vesnice.“ trval na svém Samuraj.
„Jeffé!“ zavolal Flint hlasitě na Jeffa, hřbitov nehřbitov.
„Tady jsem,“ ozval se Jeff mezi hroby nějakých patnáct metrů od nás. „Pojďte rychle sem! Něco zajímavého
jsem objevil!“
Rozběhli jsme se k němu všichni. I ti, kteří se ještě před chvílí váleli na zemi.
„Co jsi objevil?“
„Podívejte se tady na tenhle nápis.“ ukazoval Jeff na náhrobek, u kterého právě stál.
Písmena byla skoro nečitelná. Na náhrobku stálo: Jiří Strnad, *3. 6. 1905 +18. 6. 1963. NEZAPOMENEME!
„Co je na tom nápisu tak zajímavého?“ divil se Samuraj.
„Je to nejmladší hrob na tomto hřbitově. S vyšším letopočtem jsem žádný hrob nenašel.“
„Chceš říci, že se tady na tom hřbitově od roku…“ Samuraj se zamyslel a nedokončil myšlenku.
„Ano, na tomto hřbitově od roku l963 nebyl nikdo pochován. Už celých sedm let. Není to zvláštní? Proto je to
tady všechno takové poničené!“
„Fakt? Opravdu se tu tak dlouho nepochovávalo?“
„No schválně. Jestli někdo najdete hrob s vyšším datem.“
Rozběhli jsme se na všechny strany a za chvíli jsme dali Jeffovi za pravdu. Hrob s letopočtem 1963 byl nejmladší. Na všech ostatních byly letopočty nižší než 1962. Až jsem z toho měl mrazení v zádech.
85
„Tak vidíte,“ řekl Jeff.
„To je zvláštní!“ divil se Dvojče.
„Všechno je dnes nějaké zvláštní. Pavlův strejda, naše bloudění kdesi daleko od přehrady v Té, ten divný lesák,
který vypadal jako Mefisto, začarovaná silnice, po které nikdo nejezdí. A teď tady ten napolo zničený hřbitov, kde
se už sedm let nepohřbívalo.“
V dálce zahřmělo, jako na potvrzení jeho slov.
„A ještě k tomu zmokneme!“ doplnil výčet Jeffových zvláštností Kim. Jeho poznámka nás rozhýbala.
„Do sedel, hoši!“ řekl Samuraj. „A tradá do vesnice. V hospodě si dáme kofolu a dovíme se, kde to vlastně
jsme.“
49. VESNICE
Když jsme došli k prvním domům, bouře byla ještě daleko. Vesnici jsme měli pod sebou jako na dlani. Cesta,
po které jsme šli, vedla téměř středem vesnice a rozdělovala ji na dvě části. Potok, který nás po celou dobu našeho
putování věrně sledoval, odbočil od silnice a obtékal vesnici ze západní strany. Ve vesnici bylo odhadem kolem
čtyřiceti různých stavení. Uprostřed návsi stál kostel s baňatou věží.
Vesnice vypadala opuštěně. Nikde jsme neviděli žádný pohyb. Žádné auto nejelo, nikde nerachotil traktor, ani
tu neřádili kluci na motorkách, nebo ti mladší na kolech. Ani z jednoho stavení se nekouřilo.
„Třeba mají sporáky na plyn, nebo na elektriku,“ mínil Clonař, „proto se ze žádného stavení nekouří.“
„Ale jak to, že tu není žádný pohyb? Nikde ani noha. Že by byli všichni zalezlí doma?“ řekl Jeff.
Zvolnili jsme tempo, jakoby v předtuše něčeho nedobrého, co tu na nás čeká. Pomalu a váhavě jsme došli až k
prvnímu domu.
„Nikde nevidím tabuli,“ řekl Jeff.
„Jakou?“
„Se jménem vesnice.“
Měl pravdu. Po tabuli se jménem vesnice, jak je všude zvykem, nebylo ani stopy.
„Další záhada,“ řekl Flint.
Domy ve vesnici vypadaly zpustle a opuštěně. Omítka opadaná a okna zaprášená. Došli jsme až na náves a
stále jsme ještě nikoho nezahlédli. Kostel na návsi byl zamčený. Ten jediný vypadal zachovale. Obchod se smíšeným zbožím byl zavřený a přes prázdnou a špinavou výlohu jsme uvnitř viděli prázdné regály bez zboží.
Naproti obchodu, přes celou náves, byla hospoda. Když jsme se k ní blížili, vzneslo se nad střechy domů hejno
holubů. Pleskot jejich křídel byl tak nečekaný, že nás málem přibil k zemi. Holubi udělali okruh kolem návsi a
zmizeli za střechami domů. Hostinec se jmenoval U Černého havrana. Jak se jmenuje vesnice, jsme se ani tady
nedověděli. Dveře do hostince byly, jak jinak, také zamčené a nikdo uvnitř nebyl. Slibovanou kofču si nedáme.
Měli jsme pocit, že jsme se nějakým omylem ocitli ve filmovém hororu.
„Nefilmuje se tady nějaký fantasmagorický film?“ napadlo Pavla. Jenže ani filmaři nebyli nikde v dohledu.
Zvedl se vítr, aby nás ujistil, že bouře přece jen dorazila k vesnici. Byli jsme příliš zaměstnáni tajemnou vesnicí,
že jsme na bouři téměř zapomněli. Vedle budovy hostince byla otevřená dvoukřídlová vrata vedoucí do špinavého
průjezdu. Průjezdem jsme viděli do dvora velkého statku. Na konci dvora stála stodola s otevřenými vraty. Přes
stodolu jsme viděli stromy a za humny koryto potoka.
Vešli jsme do průjezdu. V jeho polovině byly dveře, které vedly do domu. Byly zamčeny. Samuraj na ně
odvážně zabouchal. „Haló! Je někdo doma?“ Jeho hlas zněl strašidelně.
Zarachotil hrom. Velmi blízko. Bylo to tak nečekané, že jsme leknutím až poskočili. Venku vítr přešel v uragán
a prudce se setmělo. V průjezdu to profukovalo jako v komíně. Samuraj se bezděčně podíval na hodinky. Byly už
skoro čtyři hodiny.
„Je to možné, že už je tolik?“ zděsil se.
V domě se nikdo neozval ani na další zabouchání. Vítr přes náves hnal z jednoho konce na druhý chuchvalce
sena a slámy a zanášel je do průjezdu. Kdesi nedaleko bouchlo okno a vysypalo se sklo.
„Musíme se schovat někde ve dvoře. Tady je děsný průvan.“ rozhodl Samuraj a prošel průjezdem na dvůr
statku.
Vlevo i vpravo, po celé délce dvora, byly chlévy. Dveře do chlévů byly otevřeny, ale dobytek v nich nebyl.
Ani žádná drůbež. Jen zbytky slámy. Uprostřed dvora byla velká jímka s navršenou hromadou hnoje. Nějaký
šprýmař do vrcholu hromady zapíchl vidle.
Rozpršelo se. Rozběhli jsme se ke stodole a vlezli dovnitř. Zavřeli jsme vrata vedoucí na dvůr a zajistili je
zlomenou násadou od lopaty. Vrata vedoucí na humna se nám nepodařilo úplně zavřít. Zajistili jsme je velkým
kamenem, který tu asi sloužil dřívějším majitelům k podobnému účelu. Zavření vrat nemělo velký význam, protože
stodolou to i tak mohutně profukovalo všemi možnými i nemožnými škvírami mezi seschlými prkny stěn.
Samuraj vytáhl z torny baterku, protože tu byla téměř tma. Na jedné straně stodoly ležela asi metrová vrstva
sena, na druhé straně sláma. Po žebříku jsme vylezli do půdního prostoru pod střechu. Byly tu uskladněny zbytky
slámy. Po krátkém průzkumu jsme se rozhodli, že se utáboříme právě tady. Vytáhli jsme nahoru svoje torny a
86
uvelebili se na slámě. Bouře venku v tuto chvíli pomalu dosahovala svého vrcholu. Blesky křižovaly oblohu s
okamžitým hromovým duněním a šňůry deště bičovaly zemi. Na několika místech střechou stodoly protékala voda,
ale v místě, kde jsme byli my, bylo sucho. Z venku k nám pronikl závan studeného vzduchu. Postupně jsme si
všichni oblékli svetry a někteří na sebe hodili spacáky.
Ležel jsem vedle Flinta a Jeffa. Za Jeffem ležel Samuraj a za Flintem Bráška. Za Bráškou potom byli ostatní
kluci. Dlouho jsme beze slova poslouchali rachot hromu a útok vody na střešní tašky. Na konci řady kdosi začal
chrápat. V tu chvíli jsme se všichni rozchechtali. Chrápání ustalo, jako když utne.
„To byl Clonař!“ chechtal se Kim.
Jenom pozvolna jsme se uklidnili.
„Jeffe, spíš?“ zeptal jsem se po chvíli.
„Ne.“
„Co říkáš téhle záhadné, vylidněné vesnici?“
„Hm - jenom aby tady neřádil nějaký mor.“
„Kluci, já bych jedl!“ vzpomněl si Bráška. Najednou jsme dostali hlad všichni. Vybalili jsme z toren jídlo a
pustili se do něho.
„Škoda, že si nemůžeme udělat oheň,“ řekl Pavel. „Studené párky mně moc nelezou.“
„Tady oheň?“ zeptal se Bráška. „To by byl fajér!“ dodal nadšeně.
„Ten můj brácha má pořád ještě dětské nápady,“ omlouval jsem Bráškovo nadšení.
„Ne abyste všechno snědli, kluci, zítra je taky den!“ varoval nás Samuraj. Nemusel se strachovat. Jídla jsme
měli každý dost. S pitím to bylo horší. Ukázalo se, že v lahvích máme jen nepatrné zbytky tekutin. Skoro všechno
jsme vypili cestou sem. Někteří neměli už ani kapku.
„Až přestane pršet, nabereme si vodu ze studny. Určitě na dvoře nějaká bude. Takhle velký statek nemohl být
bez vody.“
To je fakt, myslel jsem si, i když jsem na dvoře žádnou studnu neviděl. Ale mohli jsme ji v tom fofru snadno
přehlédnout.
Po jídle jsme se opět zachumlali do spacáků a zaposlouchali se do řádění živlů. Bouře se už posunula dál na
východ, jak jsme usuzovali podle slabšího hřmění, ale přívaly vody jako by neslábly.
„Nejde mi to do hlavy,“ dumal Jeff.
„A co?“ zeptal jsem se.
„Určitě nejsme na přehradě v Té.“
„Tomu už začínáme věřit všichni.“ řekl jsem.
„Vyjeli jsme ráno v sedm hodin. Do krajského města je to nejvýš tři čtvrtě hodiny. Po městě čtvrt. To máme
osm hodin. Pavlův strýc se zdržel v té fabrice, nebo co to bylo, půl hodiny.“
„To máme půl deváté.“ Předvedl jsem mu, že také umím počítat.
„Správně. Na přehradu je to z krajského města něco přes tři čtvrtě hodiny. Podobně jako od nás z Vlčiny. Plus
nějaký čas, než jsme se vymotali z města. To je hodina, nebo hodina a čtvrt, ať nejsme troškaři. Takže to máme…
Kolik, Šedo?“
„Tři čtvrtě na jedenáct!“ vykřikl Bráška.
„Blbost! Tři čtvrtě na deset!“ opravil jsem ho a dodal omluvně: „Musíte ho omluvit, on ještě neumí malou
násobilku.“
Kluci se řehtali jako pominutí. Dost jsem se divil. Zas tak dobrý fór to nebyl.
„Tři čtvrtě na deset. Jasně. Ale Pavlův strýc nás vysadil nahoře na křižovatce, na té Hůrce, nebo jak to místo
pojmenoval ten zarostlý Krakonoš, ve čtvrt na dvanáct. Rozdíl je jedna a půl hodiny. Takže otázka, kde tu hodinu
a půl jezdil? Přece mi nechcete namluvit, že jezdil hodinu a půl pořád dokolečka. To nedává smysl.“
Opravdu to vycházelo nějak divně a potvrzovalo to naši domněnku o tom, že jsme někde jinde, než máme být.
„Dvojče, ty jsi pořád sledoval cestu, zatímco my jsme všichni chrápali,“ vzpomněl jsem si, „nevíš, kudy jsme
jeli?“
„Nevím. Ještě nikdy jsem tudy nejel. Ale dokolečka nejezdil. To bych snad poznal.“ odpověděl Dvojče.
„Nevšiml sis nějakých ukazatelů u cesty? Alespoň jednoho?“ zeptal se Jeff.
Dvojče se zamyslel: „No - všiml, jenže jsem je nečetl.“
A byli jsme tam kde předtím.
„Kruciš, ty jsi ale detektiv!“ zlobil se naoko Jeff.
„A co ta Hůrka?“ zeptal se Lysýjen. „Neříká vám to někomu něco?“
„Prosím tě, takových Hůrek je! A kromě toho to může být jenom nějaký místní název. Ve skutečnosti se to
místo může jmenovat úplně jinak.“ řekl jsem zase já.
„Nejsme na přehradě v Té,“ tvrdil Jeff s čím dál větší jistotou. „Nějaká přehrada tady v okolí bude, protože se
ten zarostlý cikán v zeleném nedivil, když jsme se o přehradě zmínili. Podivoval se jen tomu rekreačnímu středisku
Armabetonu.“
Jeff měl pravdu. Nejsme na přehradě v Té! Že by nás Pavlův strýc zavezl úmyslně někam jinam? Nebo že by
se tak spletl?
87
„Kdybys, Samuraji, otevřel tu obálku, co nám předal od Robina Pavlův strýc, tak to budeme vědět na ten šup.“
připomněl Kim.
„Myslíš?“ pochyboval Flint.
„Určitě! Přece by nám nedával nějakou obálku s instrukcemi pro případ nouze, kdybychom byli pár metrů od
střediska Armabetonu na přehradě v Té.“ řekl zase Kim. Logiku to mělo.
Samuraj vytáhl obálku. „Jenže jestli ji otevřu, tak přijdeme o body.“ vzpomněl si na pokyny Pavlova strýce.
„Tak ji zatím neotvírejme. Není nám ještě nejhůř. Jsme v suchu i teple, a když budeme zticha, tak tu budeme
moci i přespat.“ řekl jsem. „A až přestane pršet, můžeme ještě propátrat některé domy v dědině. Přece není možné,
aby tu vůbec nikdo nebydlel.“
Můj návrh byl bez hlasování jednomyslně přijat. Samuraj schoval obálku do kapsy a zase jsme se uvelebili na
slámě ve vodorovné poloze. Bouře se přehnala a liják slábnul. Tma na půdě ještě víc zhoustla. Samuraj se znovu
podíval na hodinky. Bylo už pět hodin pryč.
Když k nám z dálky dolehl slabý zvuk motoru auta, mysleli jsme, že se nám to jenom zdá.
50. BYTOVÍ ZLODĚJI
Nezdálo se nám to. Byl to opravdu zvuk auta. Motor těžce chrčel. Auto přijíždělo do vesnice z údolí. Podle
hlasitosti jsme odhadovali, že už může být na návsi. Vzápětí rachot motoru ještě víc zesílil a zaplnil celý prostor
nádvoří statku. Auto muselo vjet průjezdem až na dvůr. Motor škytl a ztichl. Dveře od šoférovy kabiny bouchly a
dolehly k nám vzdálené hlasy několika lidí. Naneštěstí jim nebylo rozumět.
„Kdo to může být?“ zašeptal Clonař.
„Jestli to jsou majitelé, tak to pro nás může špatně dopadnout, pokud nás tady najdou. Pokud to jsou zloději,
tak to může být ještě horší,“ odpověděl šeptem Jeff.
„Škoda, že nevidíme do dvora.“ řekl Samuraj.
„Zjistěme, jestli tu není nějaké okno, nebo díra ve zdi. Ale opatrně, ať někam nespadneme.“ navrhl Jeff.
„Stop! Stůjte!“ zastavil nás Samuraj. „Žádné pobíhání po půdě. Všichni zůstanou na svých místech. Pátrat
půjdou jenom Jeff a Šeda.“
Půjčil Jeffovi svou baterku. Já jsem si už předtím vybalil z torny svoji. Šátravě jsme se rozešli vlevo a vpravo
do prostoru půdy. Ostatní zaujali pozici ležícího nebo klečícího střelce, jak by se jejich poloha mohla označit
vojenským termínem.
Opatrně jsme přelézali překážky v podobě vodorovných vazných trámů krovu a balíků slámy. Občas jsme
štěrbinou mezi prsty propustili úzký proužek světla, abychom alespoň trochu viděli, kam šlapeme. Jeff nic nenašel.
Na straně půdy, kterou propátrával, nebylo žádné okno a pokud nějaké bylo, tak bylo asi zavaleno hromadami
sena. Já jsem měl víc štěstí. Na konci stodoly byl ve zdi otvor velikostí dveří. Prošel jsem jím na půdu nad chlévem,
který kolmo navazoval na stodolu a vytvářel tak delší stranu dvora. Půda nad chlévem byla prázdná. Jen nepatrné
zbytky sena dokazovaly, že se tudy dopravovalo seno ze stodoly nad chlév a otvory dolů do chléva. Ve střeše bylo
několik vikýřů, ze kterých bylo vidět na část dvora.
Neodolal jsem, abych se tím nejbližším nepodíval ven. Nic zvláštního jsem neuviděl. Pouze část chlévů na
protější straně dvora. Co nejrychleji jsem se vrátil se zprávou ke klukům. Jeff už tady byl.
„Nic jsem nenašel.“ řekl Jeff. „A ty?“
„Já ano. Pojďte se podívat. Na dvoře jsem ale nikoho neviděl!“
„Třeba už tam nikdo není,“ mínil Bráška. „Nic není slyšet!“
„To by ale museli to auto z dvora vytlačit,“ řekl na to Kim. „Určitě tam ještě jsou!“
„Nikdo se odtud ani nehne, dokud se nevrátíme!“ rozkázal Samuraj. „Než se vrátím, přebírá velení Flint!“
Ze dvora jsme uslyšeli hlasy a vzápětí skřípot a rachot sklápěné bočnice nákladního auta. Alespoň jsme si to
podle zvuků tak domýšleli. Všichni tři jsme prolezli otvorem na půdu nad chlévem. Jeff se také hned hrnul k vikýři.
„Tím nic neuvidíš,“ řekl jsem. „Tady tím vikýřem jsem se už díval. Musíme jít kousek dál. Bacha na otvory ve
stropě na shazování sena. Je jich tu několik.“
Pomalu jsme postupovali od vikýře k vikýři, ale pořád jsme na tajemné návštěvníky na dvoře nedohlédli. Na
kraji dvora svítila slabá žárovka, nebo na dvůr pronikalo světlo z domu. Až z posledního vikýře jsme konečně pod
sebou na dvoře uviděli nákladní auto. Čtyři muži do něho nakládali nábytek, který vynášeli z domu. Přes sklo k
nám pronikaly útržky jejich rozhovoru.
„… ještě štěstí, že popršelo, alespoň… starý Kováč o tom nemá šajnu. Kdyby nás tady tak načapal… z návsi
není nic vidět…“
To bylo všechno. Víc už jsme neslyšeli, protože muži vešli znovu do domu. Půdní prostor, ve kterém jsme byli,
končil zdí s dveřmi, které ale nešly otevřít. Za dveřmi byly slyšet slabé zvuky smýkaného nábytku a cinkot nádobí.
Odhadovali jsme, že jsou všichni v přízemí uliční části domu, kterým jsme prošli z návsi do dvora.
„Jsou to zloději, nebo stěhováci?“ vyslovil jsem nahlas otázku, která nás všechny zajímala.
„Vypadají na zloděje.“ mínil Flint.
„To je hrůza! Co budeme dělat?“ V podobné situaci jsem ještě nikdy nebyl. A kluci zřejmě také ne.
88
Muži vyšli opět na dvůr. Jeden vylezl na korbu auta a ostatní mu podávali ledničku, nebo něco podobného. V
průjezdu zarachotila motorka. Na dvůr vjel náš starý známý Krakonoš z černého lesa. Zloděje jeho příjezd nijak
nevzrušil. Krakonoš vypnul motor a motorku postavil na stojan. S muži ve dvoře se asi dobře znal. Opět k nám
dolehly útržky rozhovoru.
„… jak to, že jste ještě tady… potuluje se tu banda nějakých skautů… třeba jsem jim nahnal strach a šli jinam…
buďte, sakra, opatrní… kdyby nás tu někdo viděl…“
Muž na náklaďáku najednou nečekaně zvedl hlavu a podíval se směrem k vikýři, za kterým jsme stáli. Všichni
tři jsme jako na povel uskočili od okna. Samuraj přitom vrazil do Jeffa a ten krátce blikl baterkou. Kratičký záblesk
světla vyvolal na dvoře rozruch.
„… viděl jsem světlo… někdo tam je… bůhví, co jsi viděl… raději se tam podíváme… vezmeme to dvorem a
vy chlévem…“
Dál jsme už na nic nečekali a jak to ve tmě co nejrychleji šlo, upalovali jsme za naší družinou do stodoly.
„Co se stalo?“ vyděsili se kluci, když jsme se k nim přihnali jako velká voda.
„Jsme prozrazeni! Musíme okamžitě pryč! Na dvoře jsou zloději a chtějí nás chytit!“ vyhrkl ze sebe Samuraj.
Bráška začal fňukat. „Já se po tmě nedokážu sbalit!“
„Nic - nebalit! Přikryjeme to všechno jen slámou. Někdo už lezte dolů a ven za humna! Rychle, než bude
pozdě!“ přikazoval Samuraj.
Pavel s Clonařem byli v mžiku na žebříku. Za nimi Bráška a Lysýjen. Pustil jsem mezi prsty úzkým paprskem
na naše věci přikryté slámou, jestli někde něco nevyčuhuje. Bylo to docela dobře ukryté.
„Dělejte! Už jsou nad chlévem!“ upozornil nás Jeff a ukázal na osvětlený obdélník v rohu půdy, kterým jsme
před chvílí prošli. Bylo odtud slyšet i vzdálené hlasy.
Sjeli jsme po žebříku jako blesk. Samuraj, podobně jako kapitán potápějící se lodi, sestoupil až poslední. Uviděl
jsem, jak se škvírou mezi křídly vrat protáhlo několik temných postav našich kluků. Rychle jsme je následovali.
V tu chvíli se ti na dvoře pokusili otevřít zatarasená vrata do stodoly, ale ta vydržela první nápor.
Od stodoly jsme se pustili kolmo přes zahradu dozadu k potoku. Zahrada byla po dešti nasáklá vodou. Za chvíli
jsme byli celí mokří a špinaví od bláta. Zastavili jsme se u plotu až na konci zahrady. Kousek za plotem tekl potok
a ještě o něco dál byla proti obloze vidět černá silueta stromů. Asi les.
U stodoly se objevili dva muži s lampou a pozorně sledovali u vrat stopy v blátě. Prolezli jsme polorozpadlou
bránou na polní cestu vedoucí k potoku. Potok byl naštěstí mělký, takže jsme ho snadno přebrodili. Při brodění se
Bráška málem celý ve vodě vymáchal. Uklouzl po kameni, ale stačil to vybrat. Jenom si namočil ruku až skoro po
rameno. Zastavili jsme se až u lesíku. Přestože nepršelo, byli jsme všichni mokří až na kůži. Citelně se ochladilo.
Za chvíli nás roztřásla zima. Bráška cvakal zuby jedna radost a nemohl třes zastavit. To jsem ještě nezažil.
„Mávejte rukama a poskakujte!“ radil nám Samuraj. Poskakovali jsme a mávali pažemi jako cvoci. Ještě štěstí,
že nás v té tmě nebylo vidět.
„To je divná vesnice. Nikde nesvítí ani jedno světlo. Ani v domech, ani na ulici. No chápete to?“ upozornil nás
Jeff. Až teprve teď jsme si toho všimli. Dokonce jsme neviděli ani světlo ze statku, ze kterého jsme právě utekli a
ve kterém se přece svítilo. Možná ale, že zloději pro jistotu světlo zhasli.
Muži s lampou se po chvíli vrátili do stodoly a za chvíli byla i zde úplná tma. Zůstali jsme na svém místě,
dokud jsme neuslyšeli nastartovat motory. Auto i motorka odjížděly z vesnice po silnici dolů, směrem do údolí.
Poznali jsme to jednak podle hluku motorů, ale také podle rozsvícených reflektorů. Světelné kužely čněly dopředu
i nahoru jako tykadla nějakého brouka. V tu dobu už bylo půl osmé.
Pro jistotu jsme počkali ještě asi půl hodiny a teprve potom se odvážili Samuraj s Jeffem do statku na výzvědy.
Domluvili jsme si, že pokud bude všechno v pořádku, bliknou nám od vrat baterkou signál. Oba byli potom nemožně dlouho pryč, až jsme se začali strachovat, že na statku padli do nějaké léčky. Když už jsme se rozhodovali,
že se za nimi vydáme, v zahradě za stodolou bliklo světlo.
„Konečně! Jdeme!“
Byl opravdu už nejvyšší čas. Začínalo znovu pršet. Nejdříve drobně a potom stále hustěji. Než jsme se dostali
přes potok, prolezli plotem a došli přes zahradu ke stodole, už na nás nebylo ani jedné suché místečko.
„Prošmejdili jsme celý statek. Nikde nikdo.“ řekl nám Jeff.
„A naše věci?“
„V pořádku, neobjevili je.“
„Neměli bysme to někde hlásit?“ zeptal se Pavel.
„Kde, ty chytráku?“ uchechtl se Kim.
Vylezli jsme na mlat, když jsme se předtím marně pokoušeli alespoň trochu odstranit vrstvu bahna z našich
pohorek. Venku teď už zase docela slušně cedilo.
„Přespíme tady nahoře,“ rozhodl Samuraj. „Teď v noci bysme stejně nikam nedošli. Ráno se poradíme, co
podnikneme.“
„To bude průšvih,“ řekl Jeff. „Robin po nás určitě už vyhlásil celostátní pátrání.“
Převlekli jsme se do suchých věcí. Mezi sloupky krovu jsme uvázali lasa jako prádelní šňůru a na ně jsme
rozvěsili své mokré svršky. Pojedli jsme chleba s paštikou. Trochu to pomohlo. Škoda, že jsme si nemohli uvařit
89
čaj. Stejně jsme ale neměli už ani kapku vody. Když jsme ale vklouzli do spacáků a zavrtali se do slámy, tak nám
bylo hned lépe.
„Já mám strach,“ zašeptal mi do ucha Bráška, aby to ostatní neslyšeli. Tentokrát jsem na něho nevyjel z bratrské lásky, jak jsem to měl většinou ve zvyku, nýbrž jsem mu konejšivě řekl: „Neboj! Nikdo sem nepřijde. V celé
vesnici není ani noha. A ti lupiči, kteří tady byli, se už zcela jistě nevrátí. Jeff se Samurajem prolezli celý dům a
zjistili, že ve stavení už nic není. Všechno už ukradli a nemají se pro co vracet.“ Přes moje ujištění se strachem ke
mně ve spacáku přitulil, a tak jsme oba dva usnuli.
51. DRUHÝ JARNÍ DEN
„Je neděle, dvacátého druhého března, druhý jarní den, kykyryký!“ zakokrhal budíček kohout Kim. Pootevřel
jsem jedno oko. Bylo tu přítmí, ale i tak jsem viděl, že Kimovi z hlavy čouhá sláma. Ten jeho budíček mohl být
legrace, nebýt toho, že jsem se cítil jako zmlácený. Bolela mě snad každá kůstka v těle. Ostatní na tom nebyli
určitě o moc lépe. Téměř nikdo na Kimův originální budíček nereagoval.
„Vstávejte, kluci, je skoro devět!“ vyháněl nás Samuraj ze spacáků.
Tolik? Otevřel jsem druhé oko a posadil se. Další věc, kterou jsem si přímo bolestně uvědomoval, byl příšerný
hlad a že se mi chce děsně čůrat. Ostatním klukům se vedlo podobně, protože jsme za chvíli všichni pádili za
humna.
Venku bylo chladno. Kam se podělo včerejší horko? Nad námi visely těžké mraky napité vodou.
„Nakonec bude ještě sněžit,“ prorokoval Flint.
Překvapeně jsem pozoroval močál, kterým jsme včera potmě museli proběhnout. Celí zkřehlí jsme se vydrápali
zpět na půdu stodoly. Clonařovi tak hlasitě zpívalo v žaludku, že to u všech vyvolávalo salvy smíchu. Smích nás
ale hned přešel, když jsme si sáhli na naše rozvěšené svršky a boty. Všechno bylo mokré a příšerně zablácené. Nic
do rána neuschlo.
„No nazdar!“ okomentoval to Kim.
„Balíme a mizíme odtud co nejrychleji,“ řekl Samuraj. „Čím dřív odtud vypadneme, tím lépe.“
Lehko se to řeklo, ale hůř vykonalo. Nahoře na mlatu bylo málo vidět, takže jsme museli všechny naše věci
snést dolů. Nejdříve jsme je opravdu nosili, aby se nám nepomíchaly, jenže pak jsme zjistili, že při úprku před
bandou zlodějů jsme si je stejně promíchaly. Kromě toho jsme pod slámou neustále nacházeli další a další zapadlé
věci. Nakonec jsme zjistili, že bude jednodušší, všechno naházet dolů na jednu hromadu a potom si to přebrat. Se
Samurajem jsme ještě obrátili všechnu slámu ve velkém okruhu. Objevili jsme ještě jedny silné ponožky, trenýrky
a tričko. Teprve pak jsme slezli dolů za ostatními. Zde jsme si v klidu a pohodě všechny věci rozebrali. Co komu
patřilo, to si položil na svůj spacák. Po čtvrt hodině z celé hromady zbyly pouze ty silné ponožky, trenýrky a tričko,
které jsme se Samurajem nahoře objevili jako poslední. Nikdo se k nim nehlásil.
„Přece mi nechcete tvrdit, že to jsou pozůstatky nějakého jézéďáka,“ zlobil se Samuraj. Tričko a trenýrky byly
malých rozměrů. Vsadil bych se, že patřily Bráškovi.
„Kdepak, moje nejsou!“ bránil se Bráška.
„Tak nekřič a bal!“ napomenul jsem ho.
Trenýrky si milostivě přibalil Kim a jak nám potom na družinovce přiznal, byly opravdu jeho.
„Do čeho se oblečeme?“ zeptal se Lysýjen a držel štítivě svoje zabahněné a vlhké džíny daleko od těla.
„Měli bysme jít v krojích, jak nám to přikazuje oddílový zákon.“ uvažoval nahlas Samuraj. „Ke krojové košili
patří džíny nebo kraťasy. Jenže dnes budeme muset udělat výjimku. Půjdeme v teplácích. Nedá se nic dělat.“
Bylo to moudré rozhodnutí. Stačilo, že jsme si museli obout mokré boty.
„Kudy se dáme?“ zajímali se kluci. „Přes náves, nebo přes humna?“
„Přes náves,“ rozhodl Samuraj.
Vyšli jsme na dvůr. Všude byly obrovské louže hnědé vody. Všude bylo ticho podobně jako včera, před příchodem lupičů. Nikde nikdo nebyl. Co nejtišeji jsme vykročili přes dvůr k průjezdu. Vypadali jsme jako banda
nemytých vandráků. Z toren a oblečení nám vyčuhovala sláma na všechny strany. Navzájem jsme se museli obrat.
Ale i potom jsme nevzbuzovali moc důvěru.
V tichosti jsme přešli dvůr, obloukem se vyhnuli stružce močůvky, která vytékala z hnojiště prasklou betonovou zídkou a zastavili se až v průjezdu. Dveře, kterými se včera dostali lupiči do domu, byly zase zamčené a zdály
se být nepoškozené. Raději jsme na ně nesahali, abychom na nich nezanechali svoje otisky prstů, jak nás správně
varoval detektiv Jeff. Ani on ani Samuraj na ně včera večer také nesahali, když zjišťovali, zdali jsou zloději již
pryč.
„Zůstaňte tady.“ nařídil Samuraj. „Podívám se, zdali je venku vzduch čistý.“ Došel až před dům a vzápětí
mávnul rukou, abychom také vyšli. „Pojďte rychle. Jsou tady esenbáci. Jsme zachráněni.“
Vyšli jsme na náves. Uprostřed náměstíčka stálo auto vébé a u něho příslušník v uniformě. V ruce držel vysílačku, do které živě hovořil. Druhý příslušník se pohyboval na vzdálenějším konci návsi a namátkou zkoušel, zdali
jsou všude řádně zavřená okna a dveře. Konečně nějaké přátelská bytost, řekli jsme si. Konečně se dovíme, kde
vlastně jsme a jak se odtud dostaneme.
90
Vébák s vysílačkou si nás všiml první. Odložil ji do auta a pískl na svého kolegu. Ten se k němu tryskem
připojil a oba dva, s autem v zádech, zaujali postavení pistolníků z Divokého Západu. Podezřívavě sledovali každý
náš pohyb. Kdyby někdo z nás v tu chvíli sáhl pro něco do kapsy, tak by na nás zahájili určitě palbu ze svých koltů.
Když jsme k nim došli na deset kroků, zvedl telefonista ruku. Měl hodnost nadporučíka.
„Stop!“ zvolal zvučným hlasem, který nás přibyl k zemi. „Co jste zač?“
„Dobrý den!“ pozdravil Samuraj a s ním, neboť junák je zdvořilý. „Jsme družina Vyder, třetího oddílu Junáka.“
„Jako junáci moc nevypadáte.“ pokusil se o vtip zkoumač oken s hodností nadstrážmistra. Podle toho, jak jsme
vypadali, jsem se mu ani moc nedivil.
„Pátráme po tlupě zlodějů, kteří tady ve vesnici loupí a v lesích zakládají požáry. Nejste to náhodou vy?“
„Kdepak, soudruhu nadstrážmistře. Naopak, včera jsme sami zloděje viděli.“
„Kde?“ zeptal se stručně telefonista nadporučík.
„Tady v tom domě, ze kterého jsme právě vyšli.“
„Jak ti zloději vypadali?“
„Byli čtyři. Měli nákladní auto a na to nakládali svůj lup. Později se k nim přidal ještě jeden chlap na motorce.
Byl v zelené lesácké uniformě, měl dlouhé vlasy a vousy skoro až na břicho.“
Oba orgáni se na sebe pobaveně podívali.
„Ale zrovna ti nám nahlásili, že se po vesnici pohybuje tlupa lupičů.“
„To známe. Zloděj, který křičí, chyťte zloděje, aby od sebe odvrátil pozornost.“ řekl na to Jeff.
Oba muži zákona si Jeffa změřili přísným pohledem.
„Ti muži jsou zaměstnanci zdejšího lesního závodu a včera večer odtud stěhovali svého kolegu.“
„Mysleli jsme, že to jsou bytoví zloději.“
„A oni si to mysleli o vás.“ řekl telefonista nadporučík. „Pro jistotu nám ale ukažte obsah svých toren!“
Museli jsme všechno vysypat na zem. Po celou dobu prohlídky jsem měl dojem, že si z nás strážci zákona
jenom utahují.
„Asi nic neukradli, soudruhu nadporučíku,“ hlásil přehnaně předpisově zkoumač oken. Jasně, že si z nás dělali
srandu! Takto úředně mezi sebou žádní venkovští policajti určitě nemluví.
„Tak si to zase sbalte, kluci,“ řekl bodře nadporučík. „Stejně jsme věděli, že to s těmi zloději nebude tak žhavé.
A kde jste se tady tak zčista jasna vzali?“
Dali jsme se do balení. Samuraj jim přitom vyprávěl historii včerejšího dne. I o obálce se zmínil.
„Kam jste to měli namířeno?“ zeptal se znovu nadporučík.
„Na přehradu v Té.“
„Tak to si z vás šofér pěkně vystřelil. Tady dole je sice taky přehrada, ale jmenuje se Kružská. A je to nádrž
pitné vody pro celou severní část Moravy. Ta vaše přehrada v Té leží odtud nějakých padesát kilometrů.“
Pokoušely se o nás mdloby.
„Já to hned říkal,“ řekl Jeff. „Mně se to hned od začátku nelíbilo.“
„Celá tahle oblast je vyhlášena za hygienické pásmo I. stupně,“ pokračoval nadporučík v přednášce. „Nesmí
se tu hospodařit, podnikat, tábořit ani rekreovat. Několik vesnic bylo už úplně vystěhováno. Tahle vesnice je jednou z nich. Někteří obyvatelé tu mají ještě nějaké své drobné věci, to je fakt, ale lidé a zvířata už jsou dávno pryč.“
Poslouchali jsme ho s otevřenou pusou. Tak proto jsme tu nikoho nepotkali. Žádné auto, žádní lidé, žádná
zvířata. A proto se na místním hřbitově už několik let nepohřbívalo. Naposledy to bylo před sedmi lety. A proto
byl celý hřbitov tak neudržovaný.
„Ale - jak se odtud dostaneme?“ napadlo pojednou Flinta.
„Já bych věděl,“ řekl zase nadporučík, „ale neřeknu vám to. Máte přece tu obálku poslední záchrany od svého
vedoucího. Tak hodně štěstí.“ Nasedli a odfrčeli z vesnice směrem do údolí.
„Tak to otevři,“ řekl jsem Samurajovi. „Teď už nám stejně nic jiného nezbývá.“
„Přijdeme ale o body,“ upozornil nás Samuraj.
„Zas tolik bodů by nám Robin nedal. Doženeme ztrátu nějak jinak. Nebo máš nějaký jiný nápad?“ zeptal jsem
se.
I když nám policajti řekli, že jsme na Kružské přehradě, stejně jsme měli jen mlhavou představu, kde asi jsme.
Samuraj roztrhal obálku a četl Robinův vzkaz:
Vydry! Když jsem vyhlásil, že se každá družina přesune na přehradu v Té po vlastní ose, netušil jsem, že si to
budete chtít usnadnit takovým vychytralým způsobem. Proto jsem se domluvil s Pavlovým strýcem, aby vás vysadil
sice na přehradě, ale na jiné. Vzhledem k tomu, že jste musely otevřít obálku, máte asi potíže s přepravou nazpět
domů. V tom případě se v neděli přesuňte před 16. hodinou na Hůrku. To je ta křižovatka silnic, kde jste vystoupili
z auta. Pan Čermák vás znovu naloží. Kdybyste to na čtyři hodiny nestihli, bude na vás čekat až do pěti. Pokud to
ani do pěti nestihnete, odjede bez vás. V tom případě se obraťte na nadporučíka Rychlíka, který má kancelář u
přehradní hráze. Ten vám zcela jistě pomůže. Ví o vás. Po příchodu domů mně ještě večer přijde Samuraj, nebo
někdo jiný, podat zprávu, jak vaše družinová výprava dopadla. Robin.
Uff! Všem se ulevilo. Tak ti policajti o nás vlastně věděli! Nepochybovali jsme, že ten nadporučík byl onen
nadporučík Rychlý, o kterém se zmiňoval Robin ve svém dopise. Vrátili jsme se nazpět k potůčku do černého lesa
91
a zde jsme se zdrželi až do odpoledne. Zákaz nezákaz, udělali jsme si oheň, ohřáli konzervy a usušili všechny
mokré věci. Dokonce jsme tu našli i studánku, takže jsme nepadli žízní. Před odchodem jsme zase po sobě pečlivě
zahladili všechny stopy.
S autem to klaplo téměř na minutu. Robin nám každému uznal odšlapaných 16 kilometrů do odznaku 100
jarních kilometrů 1970. Body jsme nedostali žádné, protože jsme nesplnili podmínku s neotevřením obálky. Kluci
z ostatních družin se nám trošku pošklebovali, ale neměli proč. Takové nádherné dobrodružství, jaké jsme za ty
dva dny zažili my, neprožil z nich nikdo.
52. PÁTRÁME V KRONICE
V polovině týdne mi Robin vzkázal, abych se u něho zastavil. Šel jsem tam samozřejmě i s Flintem. Po zazvonění nám otevřela Lexa. Asi jsem na ni vykuleně civěl, protože si položila ruku na břicho a s úsměvem řekla:
„Divíš se, jak jsem ztloustla? Však už to čekáme příští měsíc.“
„Už v dubnu?“ Rychle jsem v duchu počítal, kolik času uplynulo od té doby, kdy mi Flint řekl, že Robin s
Lexou čekají mimino, ale nedopočítal jsem se.
Robin nám podal kroniku. „Kluci, vzdávám to! Kroniku jsem přečetl zepředu dozadu a zase nazpět, ale na nic
jsem nepřišel. Vezměte si ji domů a pokuste se na něco přijít vy. Ale opatrně, aby se o tom nějak nedověděl Barry.
Mohl by vám zase dělat potíže.“
„Nikomu nepovíme, že je u nás.“ řekl Flint.
„Jenom Jeffovi,“ vyhradil jsem si.
„Proč zrovna Jeffovi?“ zajímal se Robin překvapeně.
„Protože Jeff je jako skutečný detektiv. Má nápady a postřeh. Bez něho by to nebylo ono.“
„Tak dobře,“ souhlasil Robin. „Ale ostatním ani muk!“
Strčil jsem kroniku pod bundu a pelášili jsme k nám domů. Tedy, jenom já. Flint doběhl nejdříve pro Jeffa. Na
štěstí byl doma a oba dva, celí zchvácení, byli za chvíli u nás.
„Co se děje tak naléhavého, Šedo, že mi to Flint nechtěl říct?“ zeptal se Jeff.
„Nejdříve musíš složit slib mlčenlivosti, Jeffe, a teprve potom ti řekneme, o co jde.“
„O co jde?“ zeptal se zvědavě Bráška, který strčil hlavu do pokoje.
Brácha! Zrovna toho jsme teď tady potřebovali. Kruciš, proč se ještě nedívá na televizi? Tak mu to u ní pěkně
slušelo, jak tam seděl.
„To se tě netýká,“ odpověděl jsem vyhýbavě. Tím jsem ale ještě víc vzbudil jeho zvědavost.
„Já to chci vědět, Šedóó!“ přešel do prosebného tónu.
Jen chvíli jsem bojoval s tím, zdali ho mám zasvětit do našeho tajemství, ale nápad jsem okamžitě zavrhl.
Kdyby ho náhodou chytil Barry, tak by to z něho snadno vytřískal.
„Pavlíku,“ oslovil jsem ho sladce, „připravujeme něco pro oddíl, o čem nemáš dopředu vědět. Protože kdybys
o tom věděl, tak by tě to potom vůbec nebavilo. Takže se běž zase posadit k televizi a nechej nás v klidu pracovat.
Robinovi by se to nelíbilo, kdyby se dověděl, že kromě nás tří, o tom ví ještě někdo další.“ Při vyslovení Robinova
jména si brácha kupodivu dal říct a bez dalšího škemrání zmizel z pokoje a šel se posadit k televizi.
„Pak nám řekneš, co je nového v politice!“ volal za ním Flint.
„Bacha! Neřvi tady! Naši jsou doma!“ krotil jsem Flinta.
„Nejdříve slib, že o tom, co se tady teď dozvíš, zachováš naprostou mlčenlivost, mlčenlivost a jenom mlčenlivost. A k tomu ti dopomáhej Alláh!“
„Vy s tím tajemstvím ale naděláte! Jsem napnutý jako kšandy.“ Věděl, že si trochu děláme legraci, ale přesto
slavnostním hlasem řekl: „Slibuji, že zachovám mlčenlivost o všem, co se tady dnes dozvím!“
„Robin nám předal první oddílovou kroniku, kterou měl až dosud pořád u sebe doma. Nic v ní neobjevil. Nic,
po čem tak Barry usilovně pátrá. Chce, abychom si my tři kroniku znovu pročetli a pokusili se na to přijít.“
„Vy dva jste kroniku už přece jednou studovali, ne? A na nic jste nepřišli.“ řekl Jeff.
„To je pravda. Jenže s odstupem doby se nám to může podařit. Alespoň s tím Robin počítá. A samozřejmě i ty
můžeš mít na celou věc nový pohled.“
„Doma mě napadlo,“ řekl Jeff, „když je starý Pazdera, jako Barryho fotr, takové velké politické zvíře na okrese,
jestli Barry nemá strach, že by se mohlo něco provalit, co by jeho fotrovi mohlo uškodit v politické kariéře. Třeba
to, že byl Barry ve skautském oddíle. A proto chce naši kroniku zničit, nebo alespoň fotky, na kterých je s námi
zvěčněn na věčné časy.“
Oba jsme se nad Jeffovým nápadem zamysleli. „Člověče, že bys na to kápnul? Proto v kronice pořád nemůžeme
nic najít. A proto si ji chce za každou cenu prohlédnout!“
„Až si ji bude u nás v klubovně prohlížet, budeme si muset dávat pozor, aby kroniku nějak nepoškodil, nepolil
kyselinou, nebo hořlavinou.“ uvažoval Flint.
Nápad s kyselinou či hořlavinou se mi zdál být příliš fantastický. Ale s Barrym jsme si nemohli být ničím jisti.
„Nezapomeň, že jsme ho z oddílu vyloučili. Mohli by se s tím vytasit, kdyby někdo ze soudruhů chtěl jeho otci
vyčítat synovo členství v Junáku.“
92
„Dost!“ zarazil další úvahy Jeff. „Zbytečně se zdržujeme kecáním. Nejdříve omrkneme všechny fotky. Nemáš
nějakou lupu, Šedo?“
Měl jsem.
„Fajn. Teď si vzpomeňte, kdy to s Barrym všechno začalo.“
„Jako co?“
„No jeho snaha zmocnit se naší kroniky za každou cenu!“
„V týdnu po výpravě do Strže strachu. Začátkem května minulého roku“, řekl jsem. „To se přece všeobecně
ví.“
„Odtud začneme pátrat!“
Fotky z výpravy do Strže strachu byly do kroniky vlepeny až někdy koncem května. Tedy značně později, než
došlo k vloupání do klubovny. Takže asi po těchto fotkách Barry nešel. Přesto jsme si je pozorně prohlédli. Fotky
dělal Robin. Nic jsme na nich zvláštního neobjevili, co by nám mohlo být nějak užitečné. Vrátili jsme se proto
k fotografiím mladšího data. Ty dělal Pátek, kterého Barryho parta pasovala na svého otroka a šikanovala, kde
mohla. Trochu je přibrzdilo jejich členství v našem oddíle, ale definitivně se Pátek šikany zbavil až po odstěhování
s rodiči z našeho města. Stalo se to těsně před výpravou do Strže strachu. Ve Strži už s námi nebyl. A od toho den
jsme o něm už neslyšeli.
Když jsem o tom tak uvažoval, bylo to přece jenom zvláštní. Pokud se někdo z oddílu odstěhoval z města, tak
občas napsal dopis nebo lístek někomu z kluků, nebo Robinovi. Ale Pátek, pokud vím, nikdy nikomu nenapsal ani
slůvko.
Pátek z počátku dělal hrozné fotky. Často byly rozmazané, nebo fotografovaný objekt byl z větší části mimo
objektiv, nebo si před objektiv strčil prsty a na fotce se to potom projevilo jako velký tmavý obrys prstu. Během
doby se ale vypracoval a některé jeho momentky měly docela pěknou úroveň.
Dolistovali jsme na první stránku kroniky. Z fotografií jsme se opět nic nového nedověděli.
„Teď text!“ řekl Flint.
„Šílíš? To je čtení na několik hodin. Musím už domů,“ řekl Jeff. Měl pravdu. Bylo už pozdě a zítra je také den.
Schoval jsem kroniku do své skříňky a tu jsem zamkl.
Do konce týdne jsme postupně znovu přečetli celou kroniku, prohlédli si všechny plánky tábořišť, kresbičky
kluků, zaměřili jsme se na zápisy, které provedli Barry, Kupčák nebo Kytlica, a zase jsme na nic nepřišli. Bylo to
k zoufání.
„Kdy má přinést Barry ty prachy?“ zeptal se nás Jeff v pátek na oddílovce.
„Sedmého nebo osmého dubna.“ odpověděl jsem.
Jeff počítal na prstech: „Dnes máme pátek 27. Zbývá nám tedy deset, nebo jedenáct dnů.“
„Přišli jste na něco?“ zajímal se Robin ještě před oddílovkou.
„Ne, ale stále na tom makáme.“
Usmál se. Měl teď jiné starosti. Den porodu se nezadržitelně blížil. Po zahájení oddílovky odešel domů. Oddílovku vedl Karel.
„10. až 12. dubna bude organizován mezinárodní výstup na Rysy ve Vysokých Tatrách. Junáku byla nabídnuta
možnost se zúčastnit výstupu. Proto se ze Severomoravského kraje akce zúčastní oddíl junáků sestavený ze skautů
různých oddílů všech okresů našeho kraje. Okresní velitel, bratr Evžen Cedivoda, společně s okresní radou, pověřil
náš oddíl, abychom okres při tomto výstupu reprezentovali. Máme navrhnout tři skauty. Je to pro nás velká čest,
ale současně i odpovědnost. Navrhuji proto, aby se výstupu zúčastnili všichni tři rádcové družin.“
Ukázalo se ale, že Pavouk a Arzen v tyto dny z nějakých rodinných důvodů nemohou. Po dlouhé debatě, kdo
tedy může, kdo si to zaslouží a kdo nás může opravdu důstojně reprezentovat, byli k Samurajovi vybráni Ferda od
Lišáků a Hadži od Rysů.
Debata se protáhla. Trvalo nám víc jako půl hodiny, než jsme se dostali k běžné oddílové činnosti. Ven jsme
nešli, protože se po nedělní bouři citelně ochladilo a v klubovně bylo příjemné teplo.
„Blíží se střediskové závody. Musíme trénovat!“ burcoval nás Karel. „Nesmíme si na nich trhnout ostudu!“
53. JEŠTĚ 45 DNŮ!
Poslední dobou se s Flintem zase cosi dělo. Byl nervózní, hrubý a útočný. Vraceli jsme se po družinovce domů.
Bylo na něm vidět, že se mu domů moc nechce.
„Co se děje? V poslední době se mi vůbec nelíbíš,“ řekl.
„Však ty taky nejsi žádný krasavec!“ odbyl mne vtipem, ale do vtipkování mu nebylo. Tvářil se jako kakabus.
„Vážně, co ti přeletělo přes nos!“ zeptal jsem se. Lezlo to z něho jako z chlupaté deky.
„Naši mají mít první stání u soudu.“
Překvapil mě. Myslel jsem, že se to mezi jeho rodiči urovnalo.
„Nebudeš ale blbnout jako minule, že ne? Slib mi to!“
Podíval se na mě, jako by mě chtěl praštit. Neřekl ale nic. Chvíli jsme mlčeli. Vypadalo to, jako by chtěl zase
zdrhnout z domu.
93
„Ona se chce za každou cenu rozvést,“ řekl vztekle Flint. „Tatínek nechce.“
Podle výrazů ona a tatínek bylo znát, komu Flint straní. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct, abych ho povzbudit.
„Nezdrhneš zase do sklepa, že?“
„Pokud si ho nepřivede domů,“ myslel tím milence své matky, „tak ne!“
„Někdy trvá rozvod dost dlouho a nakonec je nemusí rozvést,“ mudroval jsem.
„Nesmí je rozvést! My si to s Evou nepřejeme! Nebo všichni uvidí!“ Co všichni uvidí, neupřesnil. Začínal mít
čím dál větší vztek. Na matku, na jejího šamstra, na otce, který to dopustil, na celý svět. Jenom aby neprovedl zase
nějakou volovinu.
„Hele, Kupčák!“ řekl znenadání.
„Cože?“
„Kupčák, ten mizera!“
Seděli jsme na zídce, těsně za rohem jejich domu. Kupčák si to šinul těsně kolem domu, přímo nám do rány.
Protože jsme byli kryti rohem domu, nemohl si nás všimnout.
„Rozbijme mu hubu! Konečně mu to můžeme oplatit!" Flint byl pěkně v ráži. V první chvíli mě napadlo, že
když už to má někdo odskákat, tak proč ne Kupčák? Měl u mě z dřívějška taky vroubek. Pak jsem ale o tom začal
střízlivě uvažovat a přestávalo se mi to líbit.
„Nechej ho plavat,“ pokusil jsem se Flinta odvrátit od jeho záměru. „Nestojí nám, pitomec, za to, abysme kvůli
němu měli nějaký průšvih. Co?“
Podíval jsem se, co tomu říká, ale viděl jsem na něm, že už je rozhodnutý. Flint si potřeboval na někom zchladit
žáhu. Víc jsem mu to nerozmlouval. Dobře, ať je to tedy Kupčák.
Kupčákovo zděšení nebylo ani trochu hrané. Flint na něho vyskočil zpoza rohu a ubalil mu pěstí takovou ránu
do nosu, že šel okamžitě k zemi. Ani nehlesl. U nosu se mu okamžitě objevila červená. Modlil jsem se, aby neměl
přeražený nos.
„Vstaň, mizero!“ zahřměl Flint na něho, připraven k dalšímu útoku.
Kupčák zůstal takticky ležet. Když zjistil, kdo ho přepadl, začal nečekaně prosit o milost: „Nebijte mě, prosím.
Všechno vám řeknu!“
Překvapeně jsme se na něho podívali. Neklamaly nás smysly? Kupčák řekl prosím. A v celé větě nezaznělo
ani jedinou slůvko vo1e! Postavili jsme ho na nohy a zatlačili za roh domu k zídce.
„Máš kapesník? Dej si ho na nos.“ řekl jsem mu.
Vytáhl z kapsy kus špinavého hadru, který kapesník připomínal jen vzdáleně a připlácnul si ho na nos. Oči mu
poděšeně těkaly z jednoho na druhého.
„Chtěl jsi nám něco říct,“ připomněl mu Flint a přistrčil mu pěst k obličeji. Zlost na svět z něho ještě nevyprchala. „A vyklop to všechno. Jinak za sebe neručím!“
„Ano, řeknu všechno! Jen mě nebijte.“
„Tak mluv!“
„Barry má strach. Přímo se tetelí strachem. Udělal by všechno proto, aby se strachu zbavil.“
„Ale, podívejme se! To je novina. Geroj Barry se bojí!“ řekl Flint jízlivě. „Čeho asi?“
„To nevím.“
„Jak to, že nevíš? Vždyť jste nejlepší kamarádi.“
„Fakt nevím! Něco se stalo. Nevím co. Něčeho se strašně bojí!“ zopakoval Kupčák. Strachu měl sám plné
kalhoty.
„A ty se nebojíš?“ zeptal jsem se.
„Taky, taky se bojím. Už nám zbývá jenom 45 dnů! Ne! To bylo ve čtvrtek. Teď už je to míň!“
Vůbec jsme tomu nerozuměli. „Čeho je míň?“
„Míň dnů.“
„Takhle bysme se daleko nedostali,“ řekl jsem. „Řekni nám to pomalu a od začátku. Tak třeba kdy to začalo?“
Zeptal jsem se jen tak, protože jsem neměl ani páru, co by mělo začat.
„Už tehdy, když jste nás poslali ze Strže strachu, nebo jak tomu místu říkáte, domů. Tehdy jsme se zmocnili
stanu, co jsme zapomněli na nádraží. Jenže ho z nás vyrazil ten váš Robin.“
„To známe, to můžeš vynechat.“ Několikerým pročítáním zápisů v kronice jsme znali všechny detaily.
„V pondělí nám, po té výpravě, tedy mně a Kytlicovi, Barry řekl, jak se dostaneme do vaší klubovny. A že
vám ji, jako odvetu za vyloučení, trochu přerovnáme.“ Kupčák se plynně rozpovídal a kupodivu úplně zapomněl
používat pomocné vole, vole.
„Ke svému plánu použil Bohuše Závoru - Boba, který se k vám vetřel. Bob měl zařídit, aby zůstalo otevřené
některé okno, a tím jsme tam večer vlezli. Mysleli jsme si, teda já a Kytlica, že vám chce Barry jenom všechno v
klubovně rozmlátit, a tak jsme se podle toho řídili. Jenže Barry hledal vaši kroniku, ale tehdy nám ještě neřekl
proč. A dodnes to vlastně ani pořádně nevíme. Ale vaše kronika je klíčem k jakési záhadě.“
„Neříkej, že nevíš k jaké!“
„Nevím! Fakt.“
94
„A má to prasknout za 45 dnů?“
„Teď už za míň!“
„Jo - říkals, že ve čtvrtek to bylo za 45 dnů.
To bylo 26. března.“
„No-!“
V duchu jsem se snažil spočítat, na který
den to za těch 45 dnů vyjde, ale nemohl jsem
se na počítání soustředit. Spočítáme to až pak.
Hlavně si musíme zapamatovat datum!
„A kdo z vás se vysmolil na knížky?“ zeptal se Flint.
„Barry. Když nenašel tu kroniku… Kytlica
se potom k němu přidal. Mně se nechtělo, tak
jsem se jenom vychcal.“
„Prasata!“ ulevil si Flint.
„Dlouho jsme nevěděli, teda já a Kytlica,
proč se pořád honí za tou kronikou. Vylezlo to
z něho až nedávno. Hned po výpravě do Strže,
už v tu neděli, našel ve schránce dopis od
Pátka. Pátek mu v něm psal, že od tohoto dne,
přesně za 365 dní, vybuchne načasovaná bomba, která ho smete. Stejně tak i mě a Kytlicu. To měla být Pátkova
pomsta za to, co jsme mu celou dobu prováděli. Celých 365 dní nám to bude připomínat, psal. A fakt. Barrymu
začaly chodit korespondenční lístky a vždy na nich bylo napsáno jen pár slov: Ještě 360 dnů! Později: Ještě 300
dnů! Ještě 250 dnů! A tak pořád míň, jak dny plynuly. Ten poslední lístek byl delší: Ještě 45 dnů! Už víš, co je to
strach a bezmocnost?, stálo tam.“
„Co tím Pátek myslí, opravdickou bombu?“ zeptal se Flint.
„Co já vím? Asi ne. Asi to myslí jen obrazně. Kolem Vánoc a začátkem roku dal pokoj. Ale pak se ozval znovu.
Poslední lístek byl z 26. března.“
„Zkrátka na vás Pátek něco vyčenichal a tím vás pěkně drží v šachu!“ Flint už měl docela dobrou náladu.
„Dobře vám tak. A jakou úlohu v tom hraje naše kronika?“
„Ta je klíčem k celé záhadě. To se Barry dovtípil hned, když to bylo za těch 365 dnů, ale řekl nám to až později,
jak už jsem řekl.“
„Ale čeho se to vlastně bojí!“ snažil jsem se z něho dostat.
„Já nevím! Já nevím!“ řekl skoro plačky. Asi fakt nevěděl.
Pak mě napadlo zeptat se, jak je to s těmi penězi.
„Jo - shání je!“ přisvědčil Kupčák. „Už má pro vás dva tisíce. S Kytlicou mu je musíme pomáhat shánět.“
Páni, k jakému průšvihu se schyluje, že Barry chce zaplatit takové peníze, jen aby čemusi zabránil.
„A jak je sháníte?“ zeptal jsem se.
„No - všelijak. Z kapesného, necháváme si něco, když jdeme na nákup, za flašky, a tak.“
„Vy chodíte i nakupovat?“ zeptal jsem se posměšně.
„A co! To bys nevěřil, kolik se dá tímto způsobem schrastit peněz. Fotr je nadšený, že matce pomáhám, a ona
taky, a peníze pokaždé nepřepočítávají.“
Takže doma kradou. Neřekl jsem na to nic, protože mi z nákupů taky občas něco zůstalo za nehty. Říkali jsme
tomu z legrace rozprach. Naši s tím byli celkem srozuměni.
„Barry to myslí s tím zaplacením škody opravdu vážně?“
„Určitě. Vždyť vám dal slovo.“
„Jeho slovo stojí za zlámanou grešli!“
Kupčák přešel znovu do prosebného tónu. „Dá vám ty peníze. Určitě. Ale nechejte si ho za to prohlídnout tu
kroniku. Nic vám s ní neudělá. Fakt si ji chce jenom prohlídnout.“
Vypadalo to, že je to už všechno, co můžeme z Kupčáka dostat. „Tak plav!“ propustili jsme ho. „A někde se
umyj. Vypadáš hrozně!“
Utřel si nos. Krev mu už netekla. Dokonce se pokusil i o úsměv. Teprve potom odkráčel.
„Fakt mají tak nahnáno? Fakt to nehrají?“ zeptal se Flint pochybovačně.
Vybavil se mi Barry, jak jsme ho minule zaskočili za městem. Držel se sice o něco lépe než Kupčák, ale asi
měl taky strachu plné katě.
„Člověče, vzpomínáš si na ten příběh Rychlých šípů, jak pátrali po tajemství ukryté v jedné knize. Pořád na to
nemohli přijít, až si všimli, že pod některými písmeny jsou tečky. Když přečetli jenom takto označená písmena,
dostali z toho souvislou zprávu.“
„Myslíš, že by něco takového mohlo být i v kronice?“
„Proč ne? Zatím jsme tohle nezkoušeli. Četli jsme vždy jen text.“
95
„Tak na co čekáme? Jdeme na to!“ nadchl se Flint.
„Blázníš? Brácha je doma, pletl by se nám do toho.“
„U vás je to na nic. Měli jsme kroniku dát k Jeffovi. Ten nemá sourozence.“
K dalšímu pátrání jsme se dostali ve čtvrtek. Jeffa jsme informovali o všem, co jsme se dověděli od Kupčáka.
V kronice jsme ale neobjevili zase nic. Žádná podtržená písmena, žádný nějaký tajný text, žádnou nějakou šifru.
„Jsme vedle, kluci. I když jsme se dověděli něco nového, tak pořád nevíme, o co Barrymu jde.“ řekl Jeff.
„Musíme všechno říct Robinovi. Třeba si s těmi novými informacemi bude vědět rady.“
54. ČASOVANÁ BOMBA
Robin nás, jako vždy, pozorně vyslechl a potutelně se usmíval. Po očku jsem ho pozoroval. Vypadalo to, že ho
napadlo nějaké řešení.
„Nechejte kroniku tady, kluci. Na oddílovku zítra zase nepřijdu. Povede ji Karel. Po oddílovce se u mne potom
zastavte. Vy tři i s Karlem. Jo - a doma oznamte, že v sobotu pojedete na jednodenní výpravu.“
„S celým oddílem? Přece žádná výprava teď není naplánovaná.“ zeptal se Jeff.
„Ne. Pojedete jenom vy čtyři. A zase, nikomu o tom ani slovo!“
„Jak to ale vysvětlím našim, kam se chystám, když brácha ví, že není v plánu žádná oddílová výprava?“ zeptal
jsem se.
„Oznámíš jim po pravdě, že podnikáte výpravu za účelem zajištění další činnosti oddílu. Já jet nemůžu, abych
neprošvihl Lexin porod, tak musíte jet beze mne.“
Doma jsem to řekl přesně tak, jak nám řekl, a vyšlo to. Naši se na podrobnosti nevyptávali a bráchu jsem umlčel
sdělením, že pořád ještě připravujeme něco pro oddíl, o čem nemá předčasně v oddílu nikdo nic vědět.
V pátek se zhoršilo počasí. Ráno bylo chladno, to trvalo konečně už několik dnů, ale dnes byla obzvlášť zima.
Několik stupňů pod nulou! Dopoledne začalo sněžit a do odpoledne nasněžilo skoro dvacet cenťáků sněhu. Později
odpoledne sice byla ze sněhu zase jenom břečka, ale venku se nedalo nic podnikat.
Flint se pro mě stavil před oddílovkou. Oba jeho rodiče měli dnes dopoledne první stání u soudu, a jak se dalo
očekávat, hned je nerozvedli. Další stání soud určil až někdy na červen. Flint měl docela radost, že to zatím tak
dopadlo.
Oddílovku vedl Karel, jak nám včera řekl Robin. Zdálo se mi, že bez Robina to není ono. Program ano, ale ta
kázeň! Poslední dobou dost polevila. Kluci byli rozjívení až hrůza.
Karel vyhlásil bodování za březen. Lysýjen měl zase stoprocentní docházku. Začínalo to být napínavé. Všichni
jsme byli víc a víc zvědaví, jestli mu to vydrží až do konce školního roku. Po oddílovce naše konspirační trojka s
Karlem dychtivě spěchala k Robinovi pro další pokyny.
Robin nám řekl: „Podle toho, co jste se dověděli od Kupčáka, si myslím, a moc daleko asi nebudu od pravdy,
že se stalo asi tohle. Barry se svou partou stále šikanovali zotročeného Pátka. Ani po příchodu do oddílu ho jako
sobě rovnocenného kamaráda neuznali. Dobré kamarády měl ale v ostatních členech oddílu a hlavně ve vaší družině, Šedo. Tím se dostal sice z otrocké závislosti na partě, ale občas to od nich ještě schytal. To když jste nebyli
nablízku a nemohli jste mu pomoci. Celkem to hrdinně snášel a nikdy si nestěžoval.
Potom se na celou partu něco dozvěděl, co by jí mohlo uškodit. Asi nějakou jejich lumpárnu. Mohl na ně sice
hned žalovat, poslat anonymní dopis, nebo lístek, či co já vím, jenže tím by jim to zavařil okamžitě. Ale Pátek se
jim chtěl pomstít pořádně. Zařídil to tak, aby se Barry s partou dověděli, že budou mít sice průšvih, ale ne hned
a aby museli bezmocně čekat, až se to provalí. Zkrátka jim chtěl vrátit ten strach a bezmocnost, který od nich po
dlouhou dobu musel sám snášet. To, co se na ně dověděl, musí být něco opravdu vážného, protože se i tvrďas
Barry vyděsil. Dokonce vás prosil o spolupráci a slíbil, že zaplatí všechny škody, které nám způsobil. Strach se
střídá s nadějí a pěkně ho deptá. Přesně tak, jak si to Pátek přál.
Podle toho všeho, co jsme se dověděli si myslím, že Pásek vloni před výpravou do Strže, zapečetil do válečku
s naší slibovou listinou i nějaké kompromitující věci, které někde proti partě získal. Věděl, že se už stěhuje a že
nad ním už nebude mít Barry žádnou moc. Z města se stěhovali v sobotu, takže s námi už na sobotní výpravu nejel.
Hodil do schránky Barrymu dopis, ve kterém mu napsal, že za 365 dní vybuchne časovaná bomba. A i ten poslední
lístek, který Barry dostal 26. března, tomu nasvědčuje. Ještě 45 dnů! To je 9. května. A 9. května, opět po roce,
pojedeme do Strže strachu, abychom vykopali loňskou slibovou listinu a na její místo uložili letošní.
A až otevřeme schránku, tak budeme zřejmě zírat. A abychom devátého nezírali všichni, nebo aby nám
schránku mezitím někdo nevyfoukl, zajedete zítra do Strže strachu, vykopete schránku a přivezete ji sem ke mně.
Teprve až tady ji otevřeme a podíváme, cože vlastně tak výbušného skrývá.“
Když skončil, ani jsme nedýchali.
„Myslíš si, že se to opravdu tak stalo?“ zeptal se po chvíli Karel. Robin pokrčil rameny.
„Asi ano. Úplnou jistotu budeme mít ale až zítra večer.“
„Má to jednu vadu,“ řekl Jeff. „Jak mohl Pátek vědět, že Barryho partu vyloučíme z oddílu? Vrátili se domů
už v sobotu, takže nevěděli, kde jsme schránku zahrabali. No, ale jinak by to věděli, kdybychom je vyloučili až po
neděli, a pak by jistě Barry schránku vykopal.“
96
„Třeba mu Pátek v prvním dopise vůbec nenaznačil, že je někde něco zakopané a zmínil se o tom až v dalších
dopisech, když už věděl, že jsou z oddílu vyloučeni. Třeba je s někým z oddílu ve spojení a čile si dopisují. Jestli
je to tak, a to zjistíme dotazem na nejbližší oddílovce, pak určitě ví, kdy byli Barry s partou z oddílu vyloučeni a
další podrobnosti kolem toho všeho.“ řekl Robin.
„Ale Barry šel hned v úterý po kronice, jako by tušil, že jsme do kroniky nakreslili plánek, kde je schránka
zakopaná. Takže o tom musel vědět hned.“ namítl Jeff.
„Kronika byla tehdy u mě a Flinta,“ připomněl jsem. „Jak ale mohl vědět, že do kroniky nakreslíme zrovna
plánek toho místa?“
„Mohl si to domyslet. Kreslili jste předtím do kroniky plánky všech našich tábořišť, tak proč byste měli udělat
výjimku zrovna ze Strže strachu,“ řekl Jeff.
„Jenže na nás zaútočil příliš brzo. Kronika v klubovně nebyla a pak jsem ji z opatrnosti už nechal u sebe doma.“
dodal Robin.
Jeff uvažoval: „Buď to byla náhoda, nebo je Barry jasnovidec. Nebo musel Pátek vědět už v sobotu, že jsme
Barryho vyloučili a mohl už v prvním dopise něco naznačit, nebo si to Barry dal dohromady podle těch 365 dnů.“
„Parta měla zkrátka smůlu, že jsme je vyloučili už v sobotu. Ještě předtím, než se mohli zúčastnit zakopávání
schránky s listinou.“
„Možná, že se pletu,“ řekl Robin, „a ve schránce bude jenom naše listina a jinak nic, a pak, na mou duši už
nevím, na co Barry potřebuje naši kroniku. Zítra večer budeme možná chytřejší.“
„A můžeme schránku ve Strži otevřít?“ zeptal se Jeff.
„Už jsem řekl, že ne! Až zde u mne doma.“ řekl Robin přísně. O jeho příkazu jsme si netroufli diskutovat.
„Najdete to?“ zeptal se při našem odchodu.
„Určitě,“ řekl Karel, „vždyť jsem hrobeček pro schránku sám připravoval.“
„A my jsme to potom přesně zaměřili a zakreslili s Flintem do kroniky,“ řekl jsem zase já.
*
Po nečekaném pátečním přídělu, v sobotu už zase nebylo po sněhu ani památky. Podobně to vypadalo i v Mostech, i když na severních stráních Beskyd se sníh ještě držel. Ve Strži už také nebyl. Když jsme vyšli nad Strž,
zjistili jsme, že je zde půda na několika místech rozryta, vždy ve velkém okruhu. Jako by půdu rozrylo stádo
divočáků.
„Nebo to udělal Barry,“ zavtipkoval Flint.
„To je možné. A docela bych věřil i tomu, že nám Barry rozebral loni na podzim i naši kamennou mohylu nad
Mohylovým potokem v domnění, že jsme listinu ukryli právě pod ní.“ řekl Jeff. „Jestli je tak posedlý objevením
úkrytu, tak bude mít Robin pravdu, že je ve schránce něco, pro něho zvlášť nebezpečného ukryto.“
„Ty máš fakt ale nápady!“ usmál se Karel. „Tohle dát do souvislosti by mě nenapadlo.“
Zas tak špatný nápad to nebyl. A celkem rozumně zdůvodňoval rozházení naší mohyly.
„Kruci písek, to je nervák,“ řekl jsem. „Ještě aby nás sem někdo sledoval.“
„Šeda by mohl mít pravdu. Než se dáme do kopání, tak se trochu kolem porozhlédneme.“ rozhodl Karel.
Asi deset minut jsme prohledávali kdejakou houštinu, ale nic podezřelého jsme neobjevili. Teprve potom jsme
se sešli u označeného smrku a Karel odměřil deset svých stop od stromu přesně na jih. Zaryl jsem polní lopatkou
do země a vyrýpl drn. Měřili jsme přesně. Drn odkryl horní plochý kámen hrobečku. Odstranil jsem kámen a vytáhl
schránku zabalenou do igelitového sáčku a zalitou voskem. Když jsem ji podával Karlovi, všiml jsem si, že se mi
chvějí ruce. Horní kámen jsem dal zase na své místo, a co nejlépe jsme zahladili stopy po kopání. Karel schoval
schránku do své torny a okamžitě jsme se vrátili na nádraží k tunelu na vlak.
Z vlaku jsme šli přímo k Robinovi.
„Vy už jste zpátky?“ podivil se. „A máte to?“
„Máme.“
„Tak se na to mrkneme.“
Do pokoje vešla Lexa. „Mne z toho, kluci, nemůžete přece vynechat. Já patřím také do oddílu.“
Pomocí nože a nůžek Robin odstranili izolační vrstvy a otevřel schránku. Napětím jsme ani nedýchali. Na první
pohled schránka opravdu ukrývala cosi navíc, než jenom jeden list naší slibové listiny. Do úzké roličky bylo stočeno pět fotografií velikosti 18x24 centimetrů a v další roličce z voskového papíru byl zabalený negativ kinofilmu.
Robin o hranu stolu opatrně narovnal fotografie a jen tak letmo se na ně podíval. Překvapeně hvízdl a podal
nám je. Na fotografii, která se mi dostala první do ruky, bylo vidět náměstí našeho města. U hotelu Jelen stál
otevřený ruský vojenský gazík, ze kterého skupina lidí vytahova1a samopa1y. Okamžitě jsem ty lidičky na fotce
poznal. Barryho brácha, dnes velký okresní svazák, jeho dva nejlepší kamarádi, také velcí svazáčtí funkcionáři a
s nimi Barry, Kupčák a Kytlica. Další snímek dokumentoval dokončení krádeže samopalů z auta a další snímky
potom zachycovali úprk mladíků i se samopaly v rukou pryč od ruského gazíku. Všichni běželi směrem k fotografovi, takže jejich tváře byly dobře rozeznatelné. Fotografie byly udělány z negativu, který jsme také našli ve skrýši
zabalený ve voskovém papíře.
„Vzpomínáte si na ten případ s ukradenými samopaly v srpnu před půl druhým rokem?“ zeptal se nás Robin.
„Dodnes se nezjistilo, kdo Rusákům tehdy samopaly sebral. A tady o tom máme celou fotoreportáž!“
97
S Flintem jsme se na sebe zašklebili. Jak bychom si to nepamatovali? Vždyť jsme samopaly o několik dnů
později objevili schované o pár desítek metrů dál v Ohradách pod hromadou stavební suti. A tehdy nás tam poslal
Pátek. Dělal, že o ničem nemá ani páru, sketa, a přitom věděl moc dobře, proč nás tam posílá.
„Pátek fotil většinou blbě, ale tyhle fotky jsou perfektní,“ řekl Jeff s uznáním. Fotografie šly z ruky do ruky
pořád dokola.
„Opravdu načasovaná bomba,“ řekl Robin.
„Jestli Barry tuší, že je Pátek tehdy vyfotil, nebo jestli mu to Pátek napsal, tak se už nedivím, že má strachu
plné kalhoty. Tohle se dozvědět soudruzi, tak je celá Pazderova rodina politicky vyřízená,“ řekl Karel.
Podívali jsme se tázavě na Robina. Nuže, milý vůdče, co teď provedeš s touto odjištěnou bombou? Pazdera,
který v zájmu své komunistické strany nemilosrdně pronásleduje Kč, kteří nesouhlasí s okupací naší republiky
Sovětskou armádou, může být vyřízen jedinou fotografií zaslanou na okres nebo policii. Takových soudruhů, jako
je Pazdera, kteří by ho rádi potopili a dostali na jeho místo, jsou desítky a čekají na sebemenší příležitost, aby
jeden druhého odrovnali. Kdyby se jim dostala do rukou jen jediná fotografie tady z toho balíčku, byl by Pazdera
vyřízený! Robin si to také jistě uvědomoval? Tak co s tím udělá?
Všiml jsem si Lexy. Dívala se vylekaně na Robina. Došlo jí asi, co před chvílí napadlo i mě. Aby tak z toho
ještě začala rodit!
Robin se po nás rozhlédl a konečně řekl: „Chcete se mně asi zeptat, co s tím teď provedu, že? Abych řekl
pravdu, tak ještě nevím. Musím si to všechno dobře promyslet. Slib mlčenlivosti, který jste mi všichni dali, stále
platí. Dokonce ještě víc, než předtím. Nemluvte o tom s nikým ani v oddílu, ani doma, ani nikde venku. Věřím
vám, že dodržíte slovo! V opačném případě by nás Kč čekalo spoustu nepříjemností! To mi věřte!!“ Na poslední
věty dal důraz.
„V úterý nebo ve středu chce Barry vidět kroniku,“ připomněl Jeff.
„Klidně mu ji ukažte, ale až zaplatí peníze za škody, které nám způsobil. Peníze dáme Pinďovi, aby si mohl
koupit nové kolo a dalekohled. Napíši vám v tom smyslu takové prohlášení, které Barry při předávání peněz musí
bezpodmínečně podepsat. Až budete vědět, kdy přesně přijde, řekněte to Karlovi. Přeji si, Karle, abys u toho byl.“
Ještě u dveří řekl Robin Karlovi: „Tahle načasovaná bomba je tak rafinovaná, že nevěřím, že ji Pátek vymyslel
sám. Určitě je za tím nějaká dospělá osoba. Někdo, koho Pazdera politicky zlikvidoval. Třeba Pátkův otec. Možná,
že se to někdy dovíme, ale možná že spíše ne.“
Cestou domů se nám v hlavě honily všelijaké myšlenky.
Další den, v neděli 5. dubna, se Lexe a Robinovi narodil první syn.
55. STŘEDISKOVÉ ZÁVODY
Začátkem týdne nám Barry přes Kupčáka vzkázal, že to má připraveno a jestli může přijít na naši družinovku.
Zvláštní bylo, že Kupčák přišel za mnou a ne za Samurajem. Ale v podstatě to bylo jedno. Vzkázal jsem mu, ať
přijde v pět hodin.
Okamžitě jsme s Flintem vyrozuměli jak Samuraje, tak i Karla a také i Robina. Robin se chystal za Lexou na
návštěvu do nemocnice. Chodil tam od porodu každý den. Předal nám pro Barryho listinu, popřál nám hodně zdaru
v jednání a jinak s ním nebyla moc řeč. Samuraj s námi na družinovce probral bezpečnostní opatření, aby Barry
kroniku při prohlížení nemohl zničit nebo nějak poškodit. I když jsme s Flintem věděli, že mu o zničení kroniky
nejde, nic jsme na to neřekli.
„Prohledáme mu kapsy, jestli u sebe nemá kyselinu, nebo hořlavinu.“ rozhodl Samuraj.
„A když nám nedovolí, Kč ho prohledali,“ zeptal se Clonař.
„Tak mu kroniku nepůjčíme. To je přece jednoduché,“ odpověděl Samuraj s úsměvem.
„Neměli bysme mu ji Kč dávat do rukou a jen mu ji tak prolistovat před očima.“ mínil Pavel.
Samuraj o tom chvíli uvažoval a pak rozhodl: „Slíbili jsme, že si ji může prohlédnout, tak to splníme, pokud
splní i on naše podmínky. Budeme u něj stát zleva i zprava. A jak udělá nějaký podezřelý pohyb, jako že by chtěl
vyrvat stránku, nebo tak něco, tak po něm skočíme.“
„My ho s Flintem uhlídáme!“ navrhl jsem, protože jsem věděl, že zas tak velké ostražitosti nebude potřeba.
„Dobře!“ řekl Samuraj. „Vezmete si ho na starost!“
Před pátou přišel Karel a přesně v pět Barry. Usmíval se a tvářil se sebevědomě. Mezi sobě rovnými prohlašoval, že prachy zmohou všechno. A teď nám to tady hodlal náležitě předvést v praxi. Jenže nás nepodplácel. Nám
měl dát peníze za to, co nám zničil.
„Nesu peníze,“ řekl Barry. „Dodržel jsem slovo a věřím, že i vy je dodržíte, vole.“
„Tady je ta kronika.“ ukázal Samuraj na tlustou knihu na stole. Na výraz vole nereagoval.
Barrymu se zalesklo v očích, když kroniku poznal. Vždyť ji měl také dost často v rukou, když byl ještě u nás
v oddíle. Vykročil ke stolu.
„Počkej!“ zarazil ho Samuraj. „Nejdřív obrať kapsy!“,“
„Proč, vole?“ zeptal se Barry. „Jo, jestli mám peníze? Tady jsou!“ Vytáhl z kapsy bundy obálku a podal ji
Samurajovi.
98
„Obrať kapsy!“ trval na svém Samuraj. „Jinak se do kroniky nepodíváš!“
Barry poslechl. Kromě osobních maličkostí, cigaret a zapalovače, nic dalšího neměl.
„V pořádku,“ řekl Samuraj spokojeně. „Bundu si dej v předsíni na věšák. Navzájem si podepíšeme kvitanci,
můžeš si listovat v kronice a tím si budeme kvit!“
Barry souhlasil.
„Co je to kvitance?“ zeptal se mě potichu brácha.
„Doklad, že jsme od něho vzali prachy.“
„Aha!“
Karel přepočítal peníze. Opravdu v obálce bylo dva tisíce pět set korun. V zelených stokorunách. Potom položil
na stůl dvě listiny. „Obě podepiš. Originál si můžeš nechat. Kopii si necháme my.“
Doklad o předání a převzetí peněz byl napsán na stroji a zněl:
8. dubna 1970 jsem zaplatil 3. oddílu Junáka níže uvedenou částku, jako úhradu za škodu, kterou jsem mu svým
jednáním způsobil.
Za zničené jízdní kolo:
Za znečištěné a zničené odd. věci
Za zničený dalekohled
Za zničenou knihovnu v klubovně
celkem
(slovy: dvatisícepětsetkorun).
800,- Kčs
1.000,- Kčs
200,- Kčs
500,- Kčs
2.500,- Kčs
Podal jsem mu propisovačku a Barry se podepsal. Karel už podepsaný byl. Jeden list dokladu jsem vrátil Karlovi, druhý si schoval Barry do kapsy. Stále s tím sladkým, sebevědomým úsměvem.
Přistrčili jsme k němu kroniku. S Flintem jsme se postavili po stranách, jak jsme si domluvili. Barry v kronice
začal listovat od první stránky. Zřejmě byl přesvědčený, že pořád ještě nevíme, co vlastně v kronice hledá. V
klubovně zavládlo napjaté ticho. Oba jsme ho s Flintem pozorně sledovali. Ne snad proto, že bychom se báli
o kroniku. Zajímalo nás, jak se bude tvářit, až nalistuje stránku s plánkem úkrytu ve Strži strachu.
Konečně k ní dolistoval. Herec byl skvělý. Nezdržel se u ní ani o vteřinu déle, než u předchozích stránek.
Plánek s označením úkrytu byl přehledně zpracovaný, takže ho nemusel dlouho studovat, aby si ho vštípil do
paměti. Smrk nad strží se třemi zářezy v kůře a deset stop přesně na jih. Barry obrátil stránku. Kdybychom už
nevěděli, o co mu jde, tak bychom nepoznali, že mu šlo právě o tento plánek. Pomalu ještě obrátil několik dalších
listů a nakonec kroniku zavřel.
„To je všechno?“ zeptal se Samuraj. Vývojem událostí byl trochu zklamán.
„Jo!“ odpověděl Barry. „To stačí.“ Oblekl si bundu a bez pozdravu zmizel z klubovny. Ne ovšem z našeho
života.
„Jupíí!“ jásali kluci nad naším vítězstvím. „Pinďa si koupí nové kolo a dalekohled a oddíl nové knihy do oddílové knihovničky!“
Samuraj měl z peněz také radost, ale tvářil se přitom zmateně. Nakonec se nás zeptal: „Poznali jste někdo, o
co mu vlastně šlo?“
Nikdo to netušil. Jen my tři, ale tvářili jsme se, že také netušíme.
V pátek ráno odjeli Samuraj, Ferda a Hadži do krajského města a odtud celý reprezentační skautský oddíl
našeho kraje autobusem do Vysokých Tater.
V sobotu se konaly za městem velké střediskové závody všech našich oddílů. Každý oddíl mohl přihlásit k závodům libovolný počet pětičlenných hlídek. Chlapecké a dívčí hlídky měly závodit zvlášť, a také za první místa
měly být ceny rozdílné. Hoši měli dostat kopací míč, děvčata soupravu badmintonu. Ceny byly vystaveny v místě
startu.
Kopačák by se hodil. Kluci z druhého oddílu nás vyhecovali prohlášením, že si nemáme dělat naděje. Že na
Bezručově závodu jsme sice vyhráli vzduchovku, dnes ale nevyhrajeme nic.
K závodu jsme postavily tři hlídky. Každá družina jednu. Hlídky museli vést podrádci, protože rádci byli mimo.
Samuraj v Tatrách a Pavouk s Arzenem se z rodinných důvodů omluvili.
Náš oddíl zvítězil na celé čáře. Rysi byli první, my Vydry druhé a Lišáci čtvrtí. Kluci z Dvojky skončili až na
šestém místě. Byli z toho hrozně zklamaní. Nejvíce ale jejich vůdce bratr Krejčík. Okamžitě nechal svolat schůzku
všech vůdců oddílů, že chce podat protest. Karel tam šel za náš oddíl.
Náš oddíl si mezitím krátil čas lasováním. Za chvíli jsme na sebe soustředili pozornost všech kluků a holek z
ostatních oddílů. Když projevili zájem také si to vyzkoušet, udělali jsme pro ně malou školu lasování. Než se
středisková rada rozhodla, jak s Krejčíkovým protestem naloží, několik kluků roztočilo krinolínu. Pro lasování se
nadchli tak jako kdysi my a určitě si ho ve svých oddílech zavedou.
Mezitím probíhalo projednávání protestu, který podal vůdce druhého oddílu Krejčík proti průběhu závodu.
Jeho výhrady k závodu byly opravdu zvláštní, jak jsme se později o rokování dověděli.
99
„Trojka nemusí pořád vyhrávat,“ rozčiloval se Krejčík a ostatní vedoucí oddílů mu kupodivu přizvukovali.
Nový střediskový vůdce bratr Mottl se chytal za hlavu. „Ale vždyť jsme si před závodem jasně řekli, že míč
dostanou za vítězství kluci a soupravu raket děvčata.“
„Původně ale bylo domluveno, že obě věci dostane nejúspěšnější oddíl bez ohledu na rozdělení chlapci - děvčata.“ tvrdil Krejčík.
„O takové úmluvě nic nevím,“ trval zase na svém bratr Mottl.
„Hlasujme, jak to tedy bude.“ navrhl kdosi.
„To je přece hloupost!“ řekl bratr Mottl rozhodně.
„Kdo je proto, aby se hlasovalo?“ zeptal se Krejčík.
Většina přítomných byla pro hlasování. Marně bratr Mottl protestoval. Karel hleděl vyjeveně, co se to tu vlastně
děje.
Nakonec se tedy hlasovalo. Hlasovat mělo deset vůdců oddílů. Devět mužů a jedna žena. Střediskový vůdce
hlasování odmítl. Karel prohlásil, že je mu to jedno. Hlasování skončilo osmi hlasy proti jednomu ve prospěch
návrhu bratra Krejčíka, aby nejúspěšnější oddíl, bez ohledu na kategorii, získal obě věcné ceny. A protože 2. dívčí
oddíl obsadil první čtyři místa ve své kategorii, dostal jak míč, tak i badmintonovou soupravu. Vtip byl v tom, že
v dívčí kategorii startovaly pouze čtyři hlídky, a to pouze z 2. dívčího oddílu. Jiný dívčí oddíl na závodech nebyl.
A dívčí Dvojku vedla manželka Krejčíka, takže kopací míč nakonec přece jenom skončil v chlapecké Dvojce.
Nový střediskový vůdce z toho byl značně znechucený a navrhl svoje odstoupení z funkce. Na to Karel prohlásil, aby se neunáhlil, že s hlasováním souhlasí a podrobí se mu.
Našemu oddílu to bylo celkem jedno. První a druhé místo nám nikdo neupíral a míč jsme si mohli koupit za
oddílové peníze. Když si děvčata šla pro cenu, tak jsme jim sportovně vysekli náš skandovaný oddílový potlesk.
Ony totiž mezi sebou měly docela šikovná děvčata. Vysloužili jsme si tím u bratra Mottla jeho uznání a ostatní se
možná chytili za nos.
Když po návratu ze závodu Karel informoval Robina o nespravedlnosti, která se nám stala, ten jen nad tím
mávl rukou a řekl: „Krejčík se dral na post střediskového vůdce, ale těsnou většinou nebyl zvolen. Nejvíce jsem
proti němu vystupoval já, protože ho velmi dobře znám jako zažraného komunistu. A teď mi to tak vrátil. Ostatní
se ho bojí, a tak ho při tom nespravedlivém hlasování podpořili. Kdoví, jestli nemá od své stranické organizace
instrukce, jak nás rozeštvat a pomalu tak připravit všechny na vstup do Pionýra. Jenže mě do Pionýra nedostanou!“
56. DOD - SHYBY A IVANČENA 70
V pondělí odpoledne jsme se s Flintem nečekaně střetli s Barrym. Vzteky byl bez sebe a hned nám začal
nadávat: „Vy jste mě podvedli, vy hajzli!“
„Ale - a čím?“ divili jsme se.
„Nic tam nebylo!“
„Co kde mělo být?“ divili jsme se ještě víc. Kdyby nás viděl ředitel Národního divadla, na ten šup by nás
angažoval.
„Nedělejte, vole, že o ničem nevíte, vole!“ zuřil Barry. Vypadalo to, že se na nás vrhne. V poslední chvíli si to
ale rozmyslel. Škoda. Cvičením jsme se dostali do dobré formy. S obzvláštním potěšením bychom mu vyspravili
jeho ciferník.
„Jste zloději, vole!“ vztekal se Barry bezmocně.
„Dobře si rozmysli, co říkáš,“ upozornil jsem ho. „Dohoda zněla, že nám zaplatíš škody a my že ti dovolíme
prohlédnout si naši kroniku. To se stalo, tak co ještě chceš?“
„Kdo má ty věci, vole!?“ křičel Barry.
„Jaké věci?“ dělali jsme pořád nechápavé a přiváděli ho do větší a větší zuřivosti. Po chvíli Barry pochopil, že
s námi nic nesvede, a tak to vzdal.
„Nemyslete si, vole, že tím to skončilo, vole!“ řekl ještě výhružně.
„Také si to myslíme!“ odrazili jsme jeho výhrůžku.
Na oddílovce jsme potom ostatní varovali, aby si dali na Barryho pozor. Žádný zvláštní rozruch to ale v našich
řadách nevyvolalo.
Ferda nám potom vyprávěl o výstupu na Rysi. Musel to být pro ně nádherný, nezapomenutelný zážitek. Kluci
z vrcholu Rysů přivezli kámen vážící dobrých sedm kilogramů, který uložíme do kamenné mohyly na Ivančeně.
Výprava na Ivančenu k mohyle padlých ostravských junáků byla domluvena na sobotu 24. dubna.
„To jsem zvědav, jestli to bude taky taková sláva, jako loni,“ uvažoval Flint, když se náš vlak blížil k Frýdlantu
nad Ostravicí.
„Jak to myslíš?“ zajímal se Jirka s Láďou od Rysů, kteří do oddílu přišli teprve až v září minulého roku a
Ivančenu, která se konala také v dubnu, nemohli s námi ještě zažít.
„No - všimli jste si, kolik v našem vlaku jede junáckých oddílů?“
„Nejméně pět.“
„To je právě ono. Loni byl vlak narván až po střechu a další oddíly přijížděly zájezdními autobusy.“
100
„Třeba letos jedou všichni autobusy, když
byl loni vlak narván až po střechu.“ mínil
Hadži. „Jo a od nádraží z Frýdlantu nese vaše
družina šutr z Rysů, Samuraji.“
„Tak nám ho už předejte. Stejně za chvíli
vysedáme.“ řekl Samuraj.
Kámen byl zabalený do tmavého plátna,
abychom nemuseli pořád odpovídat na zvídavé
otázky občanů, proč a kam se s tak velkým šutrem taháme.
Na nádraží vysedlo, kromě nás, opravdu
jenom pět oddílů. Proti loňsku to bylo žalostně
málo. Tenkrát bylo nádraží skauty úplně zaplněno. Na počasí se nemohl nikdo vymlouvat.
Bylo sice trochu chladno, ale to přece nemohlo
vadit. Alespoň se při pochodu nebudeme potit.
Z toho bylo znát, že se něco děje.
Za Frýdlantem jsme vyšli do polí. Čtyři kilometry před námi ležely Malenovice. Těsně
za nimi se zvedaly beskydské kopce s nejvyšší
Lysou horou. Loni se polní cestou a po souběžné asfaltové silnici, táhla souvislá šňůra lidí
a kolona autobusů od Frýdlantu až po Malenovice. Dnes po silnici nic nejelo a polní cestou
šla jen naše skupina plus těch pět oddílů, které
s námi vystoupilo z vlaku.
„Jak je to možné, že je tady tak málo lidí?“
zeptali jsme se Robina.
„To už je výsledek normalizačního procesu,“ řekl Robin. „Spousta vedoucích je opatrná, nebo má strach.“ Nebo zdrhla za hranice, pokud to ještě jde,
dodal potichu, jen tak pro sebe.
Asi na půl cesty mezi Frýdlantem a Malenovicemi jsme si udělali přestávku. Loni jsme se tady také zastavili,
abychom se převlékli z dlouhých kalhot do krátkých. Dnes jsme byli rádi, že máme ty dlouhé.
„Než si dáme svačinu a půjdeme dál, uskutečníme zde další závod do déódé,“ potěšil nás Robin.
No ovšem, v dubnu ještě nic nebylo. Naposledy byly zápasnické třídy začátkem března. Od té doby se událo
tolik vzrušujících událostí, že jsme na déódé téměř zapomněli.
„Co to bude?“
„Na větvi tohohle stromu, mimochodem, co je to za strom, Láďo?“
„Javór!“ vykřiklo několik kluků a Láďa trochu rozpačitě řekl: „Javor.“
Robin se usmál a pokračoval: „Takže, na nejspodnější rovné větvi tohoto javoru udělá každý z vás z visu co
nejvíce shybů. Za správný shyb se počítá jen ten, který provedete z natažených paží a bradou se po přitáhnutí
dotknete větve.
„Ten Hadži je ale vykutálený,“ řekl Kim. „Strčil naší družině kámen, abysme se vysílili, a teď nás jejich družina
snadno porazí.“
„Jejkote ne!“ zděsil se Hadži, že bychom ho mohli podezřívat z nečestného jednání. „Já o těch shybech nic
nevěděl.“
Musel jsem se smát. Zbaštil to Kimovi i s navijákem.
Opět jsme si střihem, teď už tradičním losováním, která družina začne. Žádná totiž nechtěla jako první začínat
nový, neznámý závod, protože další družiny, které přihlížely, už mohly při svém závodu odstranit chyby, kterých
se první družina dopustila. Jenže na shybech se nedalo nic vyšpionážit, takže bylo celkem lhostejné, která družina
začne. Buď máš v pažích sílu a vytáhneš se, nebo nemáš a pak zůstaneš viset na větvi a bezmocně kopeš nohama,
abys nakonec trochu zahanbeně spadl na zem.
„Bude za pět shybů uznán bobřík síly?“ zeptal jsem se.
„Ovšem!“ přitakal Robin. „Kdo udělá alespoň pět shybů, podepíši mu do pracáku splnění bobříka síly.“
Za splnění desíti bobříků podle Foglarovy knihy Hoši od Bobří řeky, jsme si mohli na pravý rukáv krojové
košile přišít odborku desíti bobříků, i když taková odborka mezi skautskými odborkami nebyla. V našem oddíle
jsme takovou odborku ale zavedenou měli. A proč jen deset bobříků, když jich Rikitan, vedoucí Hochů od Bobří
řeky, vyhlásil třináct? To proto, že bobřík mlčení, hladu a osamělosti jsme plnili na táboře jako tři orlí péra.
Mezitím se už Rysi kroutili na větvi jako hadi. Jen čtyři z nich udělali pět shybů. Pavouk šest a Štika sedm.
Lišáci dopadli podobně, jen Pinďa kupodivu udělal osm shybů. Díky cvičení v posilovně u nás v domě, podobně
101
jako v únoru při šplhu na tyči, naše družina opět zvítězila. Samuraj udělal čtrnáct shybů, já dvanáct, Flint dokonce
o jeden víc jako já a Jeff devět.
Prvních šest borců se umístilo v tomto pořadí:
1. Samuraj
(V)
14 shybů
7 bodů
2. Flint
(V)
13 shybů
5 bodů
3. Šeda
(V)
12 shybů
4 body
4. Jeff
(V)
9 shybů
3 body
5. Pinďa
(L)
8 shybů
2 body
6. Štika
(R)
7 shybů
1 bod
Karel započítal body do tabulky s umístěním družin. Ta po dnešku vypadala takto:
Tabulka DOD po 8. kole - shyby
1. Vydry
2. Rysi
3. Lišáci
4
2
2
6
2
0
4
3
1
3
4
1
2
1
5
1
1
6
88
51
37
Vedli jsme před ostatními družinami už o 37 bodů. Do konce celého déódé zbývají ještě dva závody. Nevíme
sice jaké, ale to bychom nesměli získat ani jeden bod a Rysi skoro všechny, aby nás předstihli.
Karel nás poprvé seznámil s pořadím jednotlivců. Celou soutěž s obrovským náskokem vedl Samuraj. Já jsem
byl překvapivě na druhém místě. Flint v těsném závěsu za mnou.
„Je vidět, že Vydry mají nejsilnější bicepsy z celého oddílu. Ale i ostatní na tom nejsou tak špatně. Víc jak
polovina oddílu splnila hned napoprvé podmínky bobříka síly a těm ostatním do splnění moc nescházelo. Od února
jste se všichni značně zlepšili.“ pochválil nás Robin. „Teď se ještě nasvačíme a potom se vydáme na další cestu
vzhůru na Ivančenu!“
V kopci nad Malenovicemi směrem na Hradovou, jsme podobně jako loni, dohonili náčelníka Junáka tátu
Plajnera. Tentokrát s ním nešel nikdo z činovníků krajské rady Junáka, ale nám naprosto neznámý, asi pětatřicetiletý muž. Jak se dalo odhadnout, podle jeho neturistické, a už vůbec ne skautské výstroje (šel do hor ve slušivých
polobotkách a ve společenském obleku), musel to být funkcionář Pionýra. Vypadalo to, jako by našeho náčelníka
hlídal. Kam se poděli skautští činovníci? Proč nedoprovází svého náčelníka na Ivančenu jako loni? Za chvíli nám
to bylo jasné, protože jsme zaslechli, co si povídají. Funkcionář, nebo kdo to byl, hučel do náčelníka, že by pro
celou situaci nebylo moudré, kdyby měl ke skautům veřejně pronést nějakou řeč. Dokonce mu další výstup na
Ivančenu rozmlouval, nebo dokonce zakazoval.
Těsně pod Hradovou nám Robin poradil, ať si necháme od bratra náčelníka podepsat své pracáky. Rychle jsme
je vybalili, pozdravili se s ním a poprosili ho o autogram. Funkcionář jen zalapal po dechu, ale na víc se nezmohl.
Táta Plajner nám s neskrývanou radostí podepsal téměř kdeco a potom řekl funkcionáři: „Můžeme pokračovat.“
Funkcionář na nás hleděl jako kakabus. Kdyby pohled vraždil, tak nevím, kolik by nás zůstalo na živu.
Na Hradové to dopadlo podobně. Nebylo tu sice tolik skautů jako loni, ale i tak to byla síla. Když přítomní
spatřili svého náčelníka, všichni se k němu seběhli, podávali mu levici a žádali od něho autogram. Náčelníkovi se
zaleskly v očích slzy, funkcionář byl od něho odstrkán do patřičné vzdálenosti a zůstal zde stát sám, jako kůl v
plotě a na všechny strany se mračil. Nakonec jsme si vynutili i veřejný projev táty Plajnera. Funkcionář ani nepípl.
Kámen z Rysů jsme uložili do mohyly. Starší členové ostravské Třicítky dokonce přivezli kámen ze své horolezecké expedice až odněkud z Japonska.
Letošní Ivančena byla prohlášena za památník všech junáků a skautek, kteří položili své životy ve 2. světové
válce za osvobození naší vlasti.
Bylo nám tu dobře, ale přece jenom bylo znát, že to není jako loni, kdy Junák ještě mohl svobodně dýchat.
57. JARNÍ RODEO
Koncem dubna se Robin zúčastnil střediskové rady. Chtěl se na ní vrátit ještě ke střediskovým závodům, ale
nakonec to všechno nechal tak, protože se projednávalo sloučení Junáka s Pionýrem.
„Bude vytvořena nová dětská organizace, která vznikne z obou dětských organizací a převezme z nich jen to
nejlepší, co bylo vytvořeno. Nový znak bude sestaven z obou dnešních znaků.“ Krejčíkova řeč silně připomínala
referát ze stranické schůze.
„Do průvodu na 1. máje bychom měli jít všichni a řádně ustrojeni v krojích, aby celé město vidělo, že Junáci
jsou stále ještě tady,“ navrhoval Akéla, vůdce vlčácké smečky, známý radikál. „Nedáme se zrušit!“
„V Pionýru nemáme šanci se nějakým způsobem prosadit,“ řekl na to Robin. „Účastí v prvomájovém průvodu
už nic nezachráníme.“
Většina oddílových vůdců ale s Robinem nesouhlasila. Stále nemohli uvěřit, že by mohl být Junák zrušen, i
102
když jim to Krejčík řekl víc než jasně. Pod tlakem ostatních nakonec i Robin přislíbil naši účast v průvodu.
Po schůzi se mu soukromě omluvil střediskový vůdce za trapas s cenami na střediskových závodech. „Nevím,
co to do všech vjelo, Robine. Ta cena patřila vám. Jsem z toho všeho otrávený a nejraděj bych s tím praštil. Pořád
do mě ale hučí, ať to nedělám, že teď jim teprve musíme ukázat naši sílu a odhodlání. A také bych nechtěl, aby to
vypadalo, že opouštím potápějící se loď. A ty bys neměl také předčasně odcházet! Určitě to nebude tak horké, jak
to vypadá!“
Robin byl překvapený: „Ty opravdu věříš, že po prázdninách bude Junák dál fungovat? Nebo že vznikne nějaká
úplně nová dětská organizace, ve které se uplatníme všichni? Myslíš si, že nás v ní nechají? Blbost! V padesátém
nás komunisti zrušili. A protože jsme to po celou dobu, až do osmašedesátého tvrdili, tak teď nás nezruší, ale
chytře nás sloučí s Pionýrem. Dobrovolně, po vzájemné dohodě. Komunisti nikdy neměli dvě organizace. Vždy
proklamovali jednotu. Takže to je konec Junáka. A nevěř, že dodrží jediný slib, o vniku nová organizace. Zase
z toho bude Pionýr jako předtím. Možná ještě horší! S Junákem je opět konec!“
Chvíli uvažoval o tom, co mu Robin řekl. Neřekl na to ale nic.
Do průvodu na l. máje jsme tedy šli. Přesto, že bylo chladné počasí, přišel celý náš oddíl, na rozdíl od jiných
oddílů, v předpisovém kroji a v kraťasech. Celý průvod prošel městem bez žádného zvláštního nadšení. Na celých
oslavách 1. máje bylo nejlepší jen to, že svátek připadl na pátek, a tak jsme měli o jeden den volna navíc. Škoda
jen, že 9. květen také nevyšel na pátek. Mohli jsme mít ještě další tři dny volna. Takhle budeme muset jarní Rodeo,
v pořadí už třetí, stihnout za dva dny.
Během týdne Rysi připravili letošní slibovou listinu, kterou jsme chtěli zakopat ve Strži strachu. Před výpravou
se konečně udělalo pěkně, teplo, a tak jsme v dobré náladě dorazili do Strže strachu.
„Stany se snažte postavit co nejrychleji!“ pobízel nás Robin. „Ne abyste se s tím patlali celé dopoledne. Nejsme
tady na tři dny jako loni, ale jen na dva. Nemáme moc času!“
Rozběhli jsme se do okolí Strže pro tyčky na stan a chvojí na podestýlku.
„Robiné! Robiné!“ ozval se na skále nad Strží vzrušený Vantutiho hlas. „Někdo tady byl a šmajznul nám z
úkrytu naši listinu!“
Všichni, kteří ho slyšeli, se tryskem vyškrábali nad Strž. Opravdu. V místě, kde měl být hrobeček s listinou,
byla asi půl metrová díra. Karel přeměřil vzdálenost od označeného stromu. Vzdálenost souhlasila.
„Listina je fuč, to je jasné!“
„Který mizera to udělal?“
„Nemá to na svědomí Barry?“ zeptal se Pinďa. Ani netušil, že se strefil skoro do černého. Listinu jsme vybrali
sice my čtyři, ale hrobeček rozbil až následující týden po nás Barry.
„Má to cenu, tady ještě něco zakopávat?“ zeptal se Karel.
Většina se shodla na tom, že ne, když je úkryt prozrazený.
Jarní Rodeo jsme i tentokrát zahájili vztyčením státní vlajky. Tentokrát to klaplo výborně. Ne jako loni. Žádná
kráva nám do toho tentokrát nebučela. Pak jsme se převlékli z krojů do tepláků a propukl boj mezi družinami.
Kontrolu výzbroje jsme vyhráli. Získali jsme první tři body a ujali jsme se vedení před Lišáky. Setonovku jsme
naopak pokazili. Vyhráli ji Rysi a po druhém závodu jsme měli všichni po čtyřech bodech. Souboj jezdců vyhráli
Lišáci, my byli druzí. S Vasilem od Lišáků jsme nikdo nepohnuli. Od prázdnin přibral nejmíň takových, co já vím,
kolik kilo. Ale vážil osmdesát kilo a nehnuli s ním se svými jezdci ani Samuraj, ani Pavouk.
V semaforu jsme byli až třetí a morseovku s úkolem jsme vůbec nedokončili. Poslední naše přijímací stanice,
ve složení Bráška s Pavlem, se zbrkle rozběhla ještě před dokončením zprávy hledat víčko od ešusu ukryté někde
v Mohylovém potoce, jenže nevěděli, kde přesně mají hledat. Kdyby byli trpěliví a zprávu přijali celou, tak by
víčko určitě našli. Takhle jsme nedostali ani jeden bod. Po tomto závodu vyhlásil Karel přestávku na oběd.
Trochu smutní a také i naštvaní jsme se sesedli kolem našeho družinového ohniště. Lišáci měli 13 bodů, Rysi
9 a my jen 7. To byl opravdu špatný začátek. Ani mi moc nechutnal oběd. Odpoledne se nám ale začalo dařit.
Během polední přestávky měla každá družina upéct hada. Had samozřejmě nebyl skutečný, ale byl vyrobený
z hladké mouky, vajíčka, vody a soli. Z těsta jsme uhnětli dlouhý šulánek a obtočili ho kolem klacku. Takto připravený had se potom opékal mimo plameny. Nám i Lišákům se had povedl. Dostali jsme po třech bodech, Rysi
jen jeden. Ve šplhu na strom jsme byli první a v kombinovaném uzlování také. Rysi nevytrhl ani nejlepší oddílový
uzlař Špagát. Lišáci v uzlování byli poslední.
Zato boj do posledního muže pro nás dopadl zase katastrofálně. Bojovalo se papírovými míčky v celém prostoru Strže strachu a i v přilehlých lesích kolem. Boj byl úžasně napínavý, jenže co naplat, když jsme byli zase
poslední a Lišáci vyhráli.
Po svačině další závody už nepokračovaly, protože jsme všichni museli připravit dřevo na večerní táborový
oheň a program k němu. Programu se do celkového hodnocení Rodea také započítával.
Po zapálení ohně se ujal slova Robin. „Chlapci, v červnu má být Junák sloučen s Pionýrem. Asi to už víte z
tisku, nebo to alespoň tušíte. V lednu, při své návštěvě v naší klubovně o tom poprvé mluvil redaktor Galén. Jistě
si na to vzpomínáte. Tehdy se nám to zdálo být nemožné, ale dnes je to skutečnost.
Já osobně do Pionýra nepřejdu. Příští týden náš oddíl v Junáku končí svou činnost a tím zanikne naše členství
v Junáku a vy si můžete vybrat ze čtyř možností:
103
Za á. Půjdete se mnou do některé Tělovýchovné jednoty, kde budeme
pokračovat v činnosti jako TOM - turistický oddíl mládeže.
Za bé. Nemusíte zrušit své členství v Junáku, přestoupíte do některého
jiného skautského oddílu a nakonec skončíte v Pionýru.
Nebo za cé. Můžete do některého pionýrského oddílu vstoupit už teď.
A konečně za dé. Nemusíte jít ani do TJ ani do Pionýra, protože nemusíte dělat vůbec nic. To je ale ta nejhorší varianta, kterou byste si vybrali!“
Robin skončil svoji pohřební řeč a my jsme teď měli předvést veselý
program! Po takovém šoku! Zachránili to oddíloví kytaristé. Pavouk se
Štikou hráli nádherně, jako snad nikdy předtím. Rysi se nakonec chytili a
předvedli nejlepší program. Naše družina se také snažila, ale Rysům jsme
se nevyrovnali. A Lišákům to nešlo vůbec. Byl to takový podivný táborový
Závod
R
L
V
oheň. Smutný, potom veselý, ale nakonec přece jenom smutný. Stav v Ro1
1
2
3
kontrola
výzbroje
deu po prvním dnu byl následující: Lišáci 23, my l9, Rysi 18 bodů.
2
3
2
1
setonovka
Noc proběhla klidně.
3 souboj jezdců
1
3
2
Při ranní rozcvičce jsme běželi proti proudu Mohylového potoka, až
4 semafor
2
3
1
k naší kamenné mohyle ve víře, že na ni každý přiložíme kámen. Jenže
5 morse s úkolem
2
3
0
ouha! Loni na podzim nám mohylu někdo rozházel a letos ji rozebrali cha6 pečení hada
1
3
3
7 šplh na strom
1
2
3
taři na základy svých chat. Na louce nezůstal ani kamínek. Když jsme mo8 kombinov. uzly
2
1
3
hylu zakládali, tak Robin řekl, že dokud bude mohyla růst, bude žít i náš
9 do posled. muže
2
3
1
oddíl. Mohyla zmizela a oddíl v Junáku končí. Bylo to přímo symbolické.
10 program u taboráku 3
1
2
Po snídani jsme pokračovali v soutěžích. Hned v prvních dvou se nám 11 přenášení ohně
1
2
3
podařilo vyhrát. V přenášení ohně a v přepalování provázku. Ve znalosti 12 přepal. provázku
1
2
3
přírody jsme vybouchli, ale v následujícím závadu, ve kterém každá dru- 13 znalost přírody
2
3
1
2
1
3
žina měla přivést co nejrychleji do varu kotlík vody, jsme opět vyhráli. 14 vaření vody
Když už jsme si mysleli, že doháníme Lišáky, tak ti zase vyhráli kovbojské 15 cowboyské přetahy 1 3 2
2
1
3
přetahy. Vasil byl fakt k neudolání. Před obědem jsme ještě odehráli hod 16 hod na krále
17 oblázková štafeta
1
3
2
na krále a zde byla konečně Lišákům Vasilova silná postava na překážku. 18 azimut
3
2
1
Lišáci byli poraženi i od Rysů. Tak zvaný dívčí stav nás potěšil. Lišáci 35, 19 hod na cíl
1
2
3
my 34 a Rysi 27 bodů. Na odpoledne zbývaly už jenom čtyři závody.
20 lasování
2
3
1
U oběda jsme se navzájem hecovali a zapřísahali se, že Lišáky nesmíme
Body celkem
34 45 41
Pořadí
3. 1. 2.
nechat vyhrát. Jenže v oblázkové štafetě byli Lišáci o bod lepší než my a
v azimutu jsme byli poslední. V hodu na cíl jsme vyhráli a vykřesali tak jiskřičku naděje na konečné vítězství, ale
v lasování jsme byli poslední. Lišáci vyhráli nejen poslední závod, ale o tři body i celé jarní Rodeo.
Tak moc jsme chtěli Lišákům oplatit podzimní porážku, že nám to všem pokazilo náladu. Nebo to bylo i tím,
co jsme se dověděli od Robina při táborovém ohni. Ať už to bylo to nebo ono, vracela se naše družina z výpravy
v mizerné náladě.
58. DOD - FINSKÁ STEZKA.
Na družinovce jsme potom dlouho debatovali, kam kdo půjdeme, až náš oddíl skončí v Junáku. Ukázalo se, že
všichni z naší družiny se rozhodli jít s Robinem do TJ.
„Řekli jste to doma?“ zeptal se nás Samuraj.
Někteří to doma vysvětlili, někteří ne, protože to jejich rodiče nezajímalo. Takových bylo ale jenom několik.
Většinou se rodiče o činnost oddílu podrobně zajímali. A tato většina byla spokojena, jak Robin oddíl vede a proto
souhlasila, že budeme dál pokračovat, jako TOM u některé TJ. Zatím jim ještě nedošlo, že uchazeč o studiu na
jakékoliv střední škole, bude muset mít opět v posudku zapsáno, zdali pracoval v pionýrské organizaci. Měl jsem
na toto téma ve škole krátkou debatu. Neuhodli byste s kým. S Ryskou!
„Už tento měsíc se budete muset sloučit s Pionýrem,“ řekla mi znenadání o jedné přestávce.
Stále jsem nechápal její péči o mou osobu.
„A proč bychom museli?“ divil jsem se na oko.
„Chceš jít po škole přece na průmyslovku, ne? A bez kladného doporučení z Pionýra se tam nedostaneš, Jiříčku!“
Myslel jsem, že jsem se přeslechl. Řekla mi Jiříčku! A ty její řeči o kladném posudku z Pionýra! Kde to,
hernajs, sebrala?
„Jak jsi přišla na to, že budu chtít jít na průmyslovku?“
„No, s tvým prospěchem? Bylo by škoda, kdybys nešel!“
Přiznám se, že jsem z ní byl na větvi. Zachránil mě Flint.
„Pojď sem, Šedo, něco ti musím ukázat.“ Rychle jsem se odpoutal od Rysky a vyšel jsem s Flintem na chodbu.
„Ta do tebe hučela, jako do staré vrby!“ chechtal se Flint. „Co chtěla?“
104
„Snažila se mi vysvětlit, jak je pro
mě důležité, abych vlezl do jejího Pionýra.“
„Ne!“
„No ano!“
„Co najednou taková péče?“
„Zjistila, že jsem génius a moje
další budoucnost je jedině na průmyslovce. A v tom případě budu potřebovat kladný posudek z Pionýra.“
„Já padnu!“
„Říkala, že už tento měsíc má být
Junák zrušen.“ Říkali jsme zrušen, i
když komunisti tvrdili, že s1oučen.
Ono to pak stejně vyšlo nastejno, jak
se zakrátko ukázalo.
„To říkala?“
„Jo.“
„To je binec! Náš okres musí být
stále vpředu, před ostatními okresy,
na cestě ke šťastným zítřkům.“
Zazvonilo. Vrátili jsme se do
třídy. Ryska už seděla způsobně ve
své lavici. Když jsem šel kolem, dívala se na mne takovým zvláštním pohledem, až jsem se začervenal. Byl jsem
rád, že jsem se posadil a mohl svoje rozpaky zamaskovat přehrabáváním se v tašce, kterou jsem měl postavenu u
nohy lavice. Flint si ničeho nevšimnul.
V pátek, 15. května, se konala poslední středisková rada. Robin na ni seznámil všechny přítomné, že on a jeho
oddíl vystupuje z Junáka. Bratr Mottl se k tomu chtěl vyjádřit, ale Krejčík ho předešel. „To přece nejde. Jestli
chceš odejít ty, tak jdi, ale oddíl v Junáku zůstane!“
„O co ti jde, Krejčíku?“ zeptal se Robin. „Majetek, který patří Junáku, vrátíme. Kdo z našich kluků nechce
z Junáka vystoupit, bude přeřazen do jiného oddílu. V čem je tedy problém? Nebo máš od své stranické skupiny
nějaké úkoly, které tady věrně plníš?“
Krejčík zasyčel jako had. Aby Mottl zabránil další roztržce, rychle řekl: „Je mimořádná doba. Myslím si, že
můžeme bratru Robinovi vyhovět. Na svobodné rozhodnutí má on i jeho oddíl právo.“
„Ne, ne! Budeme o tom hlasovat!“ vykřikl Krejčík. „A hlasovat se bude o každém bodu zvlášť. Zvlášť o jeho
odchodu z Junáka a zvlášť o zrušení oddílu!“
„To je absurdní,“ namítl Robin. „Vystoupení z organizace je záležitost mého soukromého rozhodnutí. Nemůžete o něm hlasovat.“
„O oddílu můžeme!“ řekl Krejčík. „Náčelníku, dej hlasovat!“ řekl to takovým tónem, jako by mu nařizoval.
Krejčík prosadil veřejné hlasování. Robinovi bylo jasné, co tím Krejčík sledoval. Veřejným hlasováním chtěl zastrašit účastníky. Hlasovalo se. Souhlas se zrušením oddílu nebyl jednoznačný. Přesto ale těsnou většinou prošel.
Pět bylo pro zrušení, čtyři proti. Bratr Mottl sedl okamžitě k psacímu stoji a vyhotovil příslušný protokol. Orazítkoval ho a podepsal. Trojka přestala v Junáku existovat.
„Krysy opouštějí loď první,“ řekl na to Krejčík vztekle.
Robin si se všemi podal na rozloučenou ruku. Chtěl se rozejít jako přítel. Krejčík podávanou ruku odmítl.
Do klubovny přišel Robin až ke konci oddílovky, kterou opět vedl Karel. Seznámil nás s výsledkem rozhodnutí
střediskové rady. Od dnešního dne přestáváme být členy Junáka.
„Kdo chce ale dál se mnou pokračovat v činnosti v Tělovýchovné jednotě, tak přijďte zítra dopoledne v deset
hodin do klubovny. Uděláme si výpravu na Území. Kdo v další činnosti s námi pokračovat z nějakých důvodů
nechce, nebo nemůže, přijde do klubovny už o půl desáté vrátit oddílové věci.“
Odcházeli jsme domů se svěšenými hlavami. Byl to černý pátek v historii našeho oddílu.
Druhý den dopoledne o půl desáté vrátili oddílové věci Jirka a Láďa od Rysů. Opatrné maminky Robinovi
vzkázaly, že jejich synové přestoupí do Pionýra. Robin jim pohřál hodně štěstí a tím to skončilo. Odešel i Vantuti.
Řekl, že nebude v žádné organizaci.
„Asi se dám na řeči,“ vysvětloval nám, i když po něm nikdo žádné vysvětlení nepožadoval.
Ostatní jsme přišli do klubovny v deset hodin. Robin měl z našeho rozhodnutí radost a my samozřejmě také.
„A jedeme dál.“ řekl a tím bylo řečeno vše.
Na Území proběhl předposlední závod do déódé. Jmenoval se finská stezka.
„Soutěž je jednoduchá,“ začal vysvětlovat pravidla Robin, hned jak jsme překročili pomyslnou hranici Území.
„Při postupu Územím směrem ke Kačoku budete muset postupně překonávat různé překážky, nebo plnit různé
105
úkoly. Úkoly bude plnit každý sám až do první chyby. Při první nepřekonané překážce, nebo při nesplnění úkolu,
odstupujete ze soutěže a už se do ní nesmíte zapojit.“
„Je to jasné, jako facka,“ řekl Kim, „teď ty úkoly.“
První úkol byl snadný: měli jsme kamenem ze tří metrů trefit vrchní plochu pařezu o průměru asi 50 centimetrů.
Opravdu to nebyl těžký úkol, ale přesto na něm ztroskotali Štika od Rysů a Pavel od nás. Štika se po neúspěšném
hodu chytil za hlavu a bědoval: „Taková blbinka a já ji nezvládnul!“
Další úkol: projít po vyvráceném smrku od jeho kořenů až ke špici. Smrk ležel přes pět metrů široký úvoz,
jako by ho tady někdo pro tento účel připravil. Smrk se dost prohýbal a kýval se na všechny strany. Lišáci na něm
ztratili své dva členy. Dokonce i Arzen spadl, k nemalé naší radosti.
Třetí úkol: vyskákat nahoru na terénní vlnu pouze po jedné noze. Druhou nohou jsme se přitom nesměli dotknout země. Výškový rozdíl byl asi tři metry. Tady jsme svou finskou stezku ukončili já i Flint. Uff!
Čtvrtému úkolu jsme už jenom přihlíželi společně s dalšími vyřazenými. Soutěžící měli poznat list liliovníku
tulipánokvětého. Opět pár lidí odpadlo. List jsem znal, takže bych postoupil do dalšího kola. Škoda!
Pátý úkol: doběhnout k nejbližší břízce. Poslední dva byli vyřazeni.
Šestý úkol: prohodit kámen mezi dvěma větvemi rozložitého dubu.
Sedmý úkol: donést co nejrychleji tři smrkové šišky.
Osmý úkol už nebyl, protože bylo o všem rozhodnuto. Zvláštností finské stezky bylo, že všichni starší kluci
vypadli ze soutěže už v prvních kolech a na bodovací místa se probojovali jen ti mladší. Naše družina nezískala
ani jeden bod. Hrůza!
1. Špagát
(R)
7 bodů
2. Fanda
(R)
5 bodů
3. Mýval
(L)
4 body
4. Ferda
(L)
3 body
5. Jára
(R)
2 body
6. Dvojče
(V)
1 bod
DOD po 9. kole - finská stezka
1. Vydry
2. Rysi
3. Lišáci
4
3
2
6
3
0
4
4
1
3
4
2
2
2
5
2
1
6
89
69
40
59. DOD - JÍZDA ZRUČNOSTI
Ke sloučení obou organizací pod praporem Pionýra došlo v našem okrese už koncem května. V jiných okresech
až v červnu a někde i později.
V úterý, 2. června, byl náš oddíl přijat výborem Tělovýchovné jednoty Nové huti za svého člena se zkušební
dobou do konce tohoto roku. Protože jsme měli připravený tábor a někde jsme registrováni být museli, dovolili
nám, abychom se registrovali v Praze na ústředí TOMů. Naše přihláška byla přijata a dostali jsme číslo 2603. První
dvojčíslí označovalo náš okres, druhé dvojčíslí bylo číslo našeho oddílu. Vida! Opět máme číslo 3 jako v Junáku.
Někteří kluci to považovali za dobré znamení. Název Trojka jsme si ponechali i jako TOM.
Už začátkem měsíce se o nás začala šířit první fáma. Někdo řekl, že členové našeho oddílu jsou cvičeni podobně jako členové západního vojenského komanda, nebo jako agenti nepřátelské rozvědky. Výcvik měl být prováděn tajně a nesl krycí název Operace Hawker. Je pravda, že jsme v loňském roce hráli dlouhodobou hru s takovým názvem, ale vůbec se nejednalo o vojenské cvičení, nebo dokonce o špionážní výcvik. Museli jsme se tomu
smát. Horší bylo, že o našem oddílu mluvili už všichni kluci a holky ve městě a že těm pomluvám uvěřili. Taková
pitomost!
Robin se o fámě také dověděl, ale na rozdíl od nás ji vůbec nebral na lehkou váhu. „Soudní lidé se takovým
pomluvám jenom zasmějí, ale pokud se toho chytnou normalizátoři, mohlo by to s námi špatně dopadnout. Taková
pomluva, ať je sebe nesmyslnější, je velmi nebezpečná. Nepodceňujte to. Tím, že jsme vystoupili z Junáka, jsme
jasně dali najevo, na které straně jsme a že do Pionýra nechceme. Někteří nám to budou mít za zlé. Určitě se objeví
další fámy. Dejte si proto teď na své chování o vystupování obzvlášť pozor, ať nezavdáte nikomu jakoukoliv
příčinu k pomluvám a k zákroku proti nám.“
Fáma nefáma, dál jsme nerušeně pokračovali v oddílové činnosti. Na družinovkách jsme se v doplňkách dočetli, že v pátek na oddílovku máme přijet na svých kolech. V déódé bude uskutečněn poslední závod - jízda
zručnosti. Kdo kolo nemá, půjčí mu ho jeho družina. Závod se pojede opět na Území.
„Jízda zručnosti je posledním závodem déódé.“ řekl nám Robin po příchodu na Území. „Trať není dlouhá.
Pojedete z kopečka i do kopečka, budete muset přelézt i s kolem přes spadlý strom, za jízdy musíte prohodit tenisák
kruhem, přejet přes úzkou houpačku udělanou z fošny, a na trati vás čekají ještě různé jiné záludnosti. Za nesplněné
úkoly se připočítávají trestné vteřiny. Rozhoduje, kdo projede trať v kratším čase.“
106
Byl to opět jeden z těch závodů, při kterém není nouze o vzrušující okamžiky. Při závodu mi spadl řetěz a
závod jsem už nedokončil. Flint najel na kámen a přelétl přes řídítka na zem. Měl štěstí, že neměl velkou rychlost.
Přesto pád vypadal dost hrozivě, ale nic se mu nestalo. Jen se trochu odřel na tváři. Otřepal se a znovu sedl na
kolo. Jenže při nárazu mu ruply tři špice a z předního kola měl parádní osmu. Kolo se při jízdě třelo o čelisti brzd
a také o vidlici. Ať makal sebevíc, dojel až na předposledním místě.
„Ale dojel jsem. Ty ne!“ řekl, aby mě vyhecoval.
Poslední závod vyhráli Lišáci. Umístění prvních šesti v jízdě zručnosti bylo:
1. Bobr
(L)
7 bodů
2. Štika
(R)
5 bodů
3. Ferda
(L)
4 body
4. Arzen
(L)
3 body
5. Hadži
(R)
2 body
6. Pavel
(V)
1 bob
Konečná tabulka umístění družin v l. ročníku DOD jasně dokladovala naše vítězství.
Za vítězství dostala naše družina krásně malovanou placku a každý v družině diplomek se znakem DOD. Karel
DOD po 10. kole - jízda zručnosti
20. Dvojče
V
1
BODY
Jízda zručnosti
Finská stezka
Shyby
Zápasnické třídy
Šplh na tyči
Mistr v uzlování
Ping - pong
Hod granátem
Střelba
Džungle
DRUŽINA
PŘEZDÍVKA
POŘADÍ
1. Vydry
4 6 4 3 2 3
90
2. Rysi
3 4 4 4 3 1
76
3. Lišáci
3 0 2 3 5 6
54
hned také zveřejnil konečnou tabulku s umístěním jednotlivců v celých závodech. Ta vypadala takto:
„U Jóviše, byl jsem druhý! Porazil mě jenom Samuraj.
*
Než první fáma vyšuměla, objevila se další. Tentokrát se týkala samotného Robina. Když se Lexa při pravidelné procházce s kočárkem zastavila na svém pracovišti předvést kolegyním svého syna, všechny nejdříve dělaly
ťu-ťu-ťu a ňu-ňu-ňu nad kočárkem a potom najednou jedna z nich řekla:
„Představ si, Lexo, co se povídá po nemocnici o tvém chlapovi.“ Tím chlapem myslela Robina.
„Proboha, co zas?“ děsila se Lexa v předtuše něčeho zlého.
„Že prý tvůj muž vzkázal Pazderovi, že mu Pazdera může políbit p...., že on, jako tvůj manžel, se nemusí s
Pionýrem slučovat, protože je v téjé a tam na něho Pazdera nemůže!“
„To je sprosťárna a lež! Tohle by můj manžel nikdy neřekl!“ řekla Lexa rozhořčeně. Její kolegyně je krčila
rameny. „Ať už to bylo tak, nebo tak, vzkázal mu to správně. Moc jsme se tomu nasmály!“
„Děcka, neblázněte, to by si přece nedovolil! A zrovna k Pazderovi!“
Jenže co naplat, že to Robin neřekl, my
Družinový olympijský desetiboj
jsme se to od svých spolužáků dověděli také.
1. ročník
Nešlo nám na rozum, proč se někdo otírá
pořadí jednotlivců
zrovna o náš oddíl. Jako by nebyly i jiné oddíly. A nejhorší bylo, že tyhle pomluvy zřejmě
rozšiřovali lidé, kteří neměli o skautingu a o
našem oddílu ani páru.
Lexa, celá vyděšená, dotlačila kočárek
domů a netrpělivě čekala na Robina.
Z
Ř
L
P
L
Ú
B
D
K
Č
„Víš, co se povídá po nemocnici?“
1. Samuraj V
4
5
1
7
5
7
29
„Už jsem to slyšel. Nic takového jsem ale
2. Šeda
V
2
7
4
3
4
20
neřekl. Jednak to nemám v povaze a za druhé
3. Štika
R
5
3
5
1
5
19
bych si nedovolil napadnout Pazderu! Někdo
4. Arzen
L
7
2
3
1
1
3
17
5. Flint
V
4
5
2
5
16
si dělá legraci na můj účet!“
6. Špagát
R
7
7
14
„To není legrace. Takhle to přece nemůžeš
7. Fanda
R
7
2
5
14
nechat!
Vždyť nás Pazdera může za to úplně
8. Ferda
L
4
2
3
4
13
zničit!“
9. Pavel
V
7
5
1
13
10. Bobr
L
2
1
2
7
12
„Musím něco udělat, ale co? To se mám
11. Pavouk
R
3
4
4
11
postavit na ulici a vyřvávat na celé kolo, že
12. Jeff
V
5
3
3
11
jsem nic takového neřekl? A třeba to nebude
13. Mýval
R
3
4
7
tak horké. Zatím se nic neděje!“
14. Vasil
L
7
7
Další den se pokusil Robin zavolat sou15. Hadži
R
4
2
6
16. Jirka
R
3
3
druha Pazderu k telefonu. Chvíli ho přepojo17. Pinďa
L
1
2
3
vali na různá pracoviště, až se mu konečně
18. Vantuti
L
1
1
2
ozvala
Pazderova sekretářka. Když se jí před19. Jára
R
2
2
1
107
stavil, tak mu okamžitě řekla, že soudruh Pazdera není přítomen. Příští den neměl Pazdera na Robina čas, a tak to
šlo pořád dokola něco přes týden. Ale Robin byl vytrvalý. Teprve až po týdnu se Pazdera konečně uvolil telefon
zvednout.
„Co si přeješ, soudruhu?“ zeptal se Robina Pazdera.
„Chci si s vámi promluvit.“
„Tak rychle mluv. Nemám času nazbyt!“
„Nemyslel jsem po telefonu.“
„Aha, tak zde u mě v kanceláři?“
„Kancelář není moc vhodná k tomu, co bychom měli projednat. Nejlepší by bylo u vás v bytě.“
„To je vyloučeno, soudruhu. Po tom, cos mi vzkázal, bych s tebou vůbec neměl mluvit.“ Na chvíli se odmlčel.
Robin už myslel, že zavěsil. Ale nezavěsil. Po chvíli řekl: „Abys viděl, že jsem velkorysý, tak ve středu v 18 hodin
u mne doma.“
„Budu tam.“
„Čest!“
„Na shledanou!“
Domů šel Robin zamyšlený. V duchu si pořád probíral plán svého postupu při rozhovoru s Pazderou.
„Něco se zase stalo?“ zeptala se Lexa, když ho uviděla s ustaranou tváří.
„U vrchnosti jsem si domluvil audienci,“ odpověděl jí.
„U jaké vrchnosti? Snad ne u Pazdery!“ div jí nevypadlo dítě z náruče.
„Právě u toho.“
„Proboha, Robine, já mám strach!“
„Teď se strachuješ ještě zbytečně. Strachovat se budeme, až se od něho vrátím. Už jsem se konečně rozhodl,
jak naložím s těmi fotografiemi, které nám takovým zvláštním způsobem podstrčil Pátek.“
60. SLYŠENÍ
Ke slyšení u Pazdery se Robin dostavil na minutu přesně. Emigrantova vila, zabavená státem a nyní spravovaná
Pazderou, vypadal tak honosně, až měl Robin pocit, že mu přijde dveře otevřít sluha v livreji. Na zazvonění se ale
sluha nedostavil. Otevřel mu Pazderův starší syn. Byl o něco mladší než Robin a familiárně mu bez pozdravu řekl:
„Pojď dál. Fotr se tě už nemůže dočkat!“
„Opravdu?“ podivil se Robin. „Před týdnem to vypadalo, že se mnou mluvit nechce.“
V přízemí vily měl Pazdera přepychově zařízenou pracovnu. Křesla byla potažena kůží, nábytek barevně ladil.
Jestlipak to tady tak zůstalo po tom uprchlém inženýrovi. Nebo má Pazdera opravdu takový vytříbený vkus? Na
vytříbený styl funkcionáře okresního formátu to bylo nepravděpodobné. I když, kdo ví?
Pazdera trůnil za pracovním stolem a za ním na poličce stály busty dělnických vůdců Lenina a Gottwalda. Ti
dva se sem hodili jako pěst na oko, takže zařízení pracovny určitě pamatovalo uprchlého inženýra. Pazdera vytrvale
hleděl do papírů před sebou na stole a tvářil se, jako by tu Robin nebyl. Konečně se jeho výsost uráčila podívat na
svého poddaného.
„Můžeš se posadit, soudruhu,!“ řekl Pazdera o poznání vlídněji, než když spolu naposledy mluvili po telefonu.
Ruku mu nepodal. Robin zapadl do koženého křesla. Aktovku si položil na kolena. Ať se snažil ze všech sil zachovat klid a rozvahu, moc se mu to nedařilo. Dobře věděl, že následující rozhovor může ovlivnit celý jeho další
život.
„Po městě někdo šíří mým jménem zprávy typu jedna paní povídala. Nikdy bych nic takového nikomu nevzkázal, protože to není v mé povaze a kromě toho jsem k tomu neměl ani žádný důvod.“
Pazdera ho zkoumavě pozoroval. „Vím, že jsi inteligentní člověk a takovou hloupost bys jistě neudělal,“ řekl.
„Nicméně, proč jste se, ty a tvůj oddíl, nesloučili s Pionýrem?“
„Protože jsme nemuseli.“
„To mi vysvětli.“
„V té době jsme už nebyli členy Junáka.“
„Aha!“
„Mám o tom doklad.“
„Opravdu?“
Robin vytáhl z tašky potvrzení střediskové rady o ukončení našeho členství v Junáku. Pazdera se zahleděl na
dokument.
„Hm, pak je všechno v pořádku.“ řekl po chvíli a vrátil mu listinu.
„Oddíl byl v Junáku zrušen a všichni členové dostali možnost se rozhodnout pro jakékoliv členství v jakékoliv
organizaci.“
„Pak je to v naprostém pořádku.“ opakoval Pazdera.
Robin schoval protokol zase do aktovky a vytáhl odtud obálku s fotografiemi a balíček s negativem. Všechno,
co jsme našli ve Strži strachu.
108
„Něco jsem vám přinesl." Robin mu podal obálku i s negativem. Pazdera se nezeptal, co to je, jen vytáhl fotky
a pozorně se na ně zahleděl. V jeho soustředěné tváři se nepohnul ani sval. Musel o fotkách už vědět, napadlo
Robina. Jinak by to s ním muselo teď zamávat. Zřejmě Barry o hrozícím nebezpečí, ze strany Pátka a tím i z naší
strany, svému otci řekl. Asi po své neúspěšné výpravě do Strže strachu.
„Co za to?“ zeptal se Pazdera z nenadání.
„Prosím?“ probral se Robin ze svých myšlenek.
Pazdera otázku neopakoval. Místo toho se zeptal: „Chceš mě vydírat?“
„Vydírat? Něco takového mě ani ve snu nenapadlo. Přinesl jsem vám to proto, aby se nestalo nějaké neštěstí.“
V Pazderově tváři se objevil zvláštní výraz. Pozorně se zadíval na Robina. „Někde by měl být i negativ.“
„Je před vámi v té ruličce papíru.“
Pazdera rozbalil papír a podíval se na negativ proti světlu. Pak ho odložil k fotografiím na stůl.
„Nevím to na sto procent,“ řekl Robin, „ale s největší pravděpodobností další kopie neexistují. Já alespoň o
žádných nevím.“
Pazdera se znovu zeptal: „Co za to chceš?“
Robin vstal. „Nic.“ řekl
Pazdera také vstal. „Dáváš mi to jen tak?“ Zřejmě byl zvyklý na jednání, kde platilo něco za něco.
„Ano!“
„A1e proč?“ neudržel se Pazdera.
„Protože kdyby byla jiná politická situace, než jaká je, byli by vaši synové hrdinové a ze svůj čin by si zasloužili
vyznamenáni za statečnost v boji proti nepříteli. Proto za to nic nechci. Sbohem!“
Robin vykročil ke dveřím. Pazdera udělal bezděčný pohyb, jako by chtěl Robinovi přece jenom ruku podat,
ale to už Robin byl ve dveřích pracovny. Audienci u vrchnosti považoval za ukončenou. Co se z ní nakonec vyklube, si netroufal odhadnout. Rychlým krokem se vzdaloval od Pazderovy vily.
61. POSLEDNÍ APORT
Ve středu, 14. června, se měla uskutečnit naše poslední bodovaná družinovka před táborem. Následně v pátek
na oddílovce měly být pak už jenom vyhlášeny výsledky v bodování a docházce.
Jak už jsem se několikrát zmiňoval, po celé skautské období, od září do června, byla v oddílu pečlivě sledována
docházka. Zvláštní plusový bod dostal za sto procentní docházku v měsíci každý, kdo se zúčastnil všech oddílových a družinových podniků. Do dnešního dne se to zatím podařilo jenom Lysýjenovi z naší družiny. Nechyběl
po celých dlouhých devět měsíců ani jednou a ani v červnu ještě nevynechal.
Postupně, jak přibývaly jeho plusové body, jsme mu začali nepokrytě fandit, až to chytilo i ostatní kluky v oddílu. Všichni jsme věřili, že to už dotáhne na vytoužených deset plusových bodů. A k tomu mu chyběla už jen
účast na dnešní družinovce. A stalo se něco neuvěřitelného. Bylo sice teprve za pět minut čtyři, ale Lysýjen v klubovně ještě nebyl. Autobus, kterým měl přijet, kolem naší klubovny profičel už před desíti minutami.
„Tak počkejme se zahájením na další autobus,“ řekl jsem Samurajovi. Ten souhlasil, i když to s pozdějším
zahájením družinovky, nebylo tak úplně v pořádku.
„Ráno jsem s Lysýjenem mluvil po cestě do školy.“ řekl Clonař. „Nemocný není a na výlet jejich třída taky
nejela.“
„Venku svítí krásně sluníčko. Půjdeme ven?“ zajímal se Flint.
„Půjdeme.“
„Tak mě napadlo,“ řekl Flint zamyšleně a dál pokračoval přímo spisovně, „že bychom si mohli udělat dnešní
družinovku jako průzkumnou někde na tom konci města, kde bydlí Lysýjen. Přitom bychom se pro něho zastavili,
kdyby teď tím dalším autobusem nepřijel.“
„Bezva nápad,“ podpořil jsem Flinta. „Jestli autobusem nepřijede, necháme mu, pro případ, že bychom se
minuli, u dveří klubovny lístek se vzkazem, aby se vrátil domů, že tam na něho čekáme. A družinovku si můžeme
udělat na jejich konci. Je tam docela zajímavý terén.“
S návrhem souhlasila celá družina. Počkali jsme čtvrt hodiny na další autobus. Lysýjen v něm nebyl. Všichni
jsme dnes přijeli na kolech, takže přesun na opačnou stranu města, jsme zvládli v rekordním čase.
*
Toho dne se vrátil Lysýjen ze školy jako obvykle. Hned jak spatřil uplakanou maminku, pochopil, že se něco
děje s jejich psem.
„Zorro?“ zeptal se.
Maminka přikývla. „Je to s ním zlé. Tatínek je u něho v kotci.“
Ještě ve dveřích kuchyně se Lysýjen otočil a vyběhl přes chodbu na dvorek k psí boudě. Německý ovčák Zorro
ležel na boku v drátěné ohradě u boudy, s nohama nataženýma křečí a těžce dýchal. Lysýjen vběhl do kotce a
poklekl ke zvířeti.
„Zorro, tak co je?“ řekl mazlivě a podrbal ho opatrně na hlavě. Pes dotek skoro nevnímal.
Tak to je už opravdu konec, blesklo Lysýjenovi hlavou.
109
Lysýjen i Zorro byli stejně staří. Oba měli čtrnáct let. U čistokrevného plemene to byl věk starce. Podle lidských
měřítek v přepočtu devadesát osm let. Bylo s podivem, že se dožil tak vysokého věku. Lysýjenův tatínek chtěl
Zorra už dávno utratit, jenže celá rodina byla vždy proti. Zorro byl všemi považován za jednoho člena rodiny a ten
přece nemůže být utracen! Tatínek to vždy rád uznal. Přesvědčit ho jim nedalo nikdy moc práce.
Zorro ve svém psím mládí prodělal tvrdý policejní výcvik a pomohl zdárně vyřešit nejeden kriminální případ.
A také zachránil Lysýjenovi život. To jim oběma byly čtyři roky. Zorro byl ve své životní formě. Lysýjen s ním
dováděl na břehu řeky. Uklouzl, spadl do vody a začal se topit. Než se někdo z dospělých zorientoval, co se vlastně
stalo, Zorro se vrhl za chlapcem, chytil ho za košili a vytáhl ho na mělčinu. Tam už potom pomohli dospělí.
„Člověče, vždyť ten pes má rozum jako člověk!“ chválili Zorra tatínkovi kolegové v práci. Zvláště potom, co
se Zorrovi podařilo několik neuvěřitelných kousků, tomu nakonec uvěřili všichni. Nejvíc ovšem Lysýjen. Věřil,
že Zorro opravdu má rozum jako člověk.
Pod Lysýjenovým dotykem se Zorrův dech jako zázrakem zklidnil. Křeč v nohách povolila a pes otočil
k chlapci hlavu. Oháňka se pohnula v neznatelném zavrtění.
„Zorro - no - bude to zase dobré… Pokus se postavit. Vstaň, vstaň přece!“
Pes nabral čenichem chlapcův pach a pomalu, jak se mu síly vracely, se s námahou zvedl na přední tlapy.
Potom se zvláštním pohybem do strany a za vydatné pomoci Lysýjena, postavil i na zadní a když ho Lysýjen
váhavě pustil, zůstal kymácivě stát.
„No, vidíš, Zorro, zvládneme to!“
Kdosi mu položil ruku na rameno. Polekaně se otočil. Vedle něho stál jeho otec, v ruce držel pistoli.
„Už to dobré nebude, Honzíku.“ řekl jemně svému synovi. „Zorro umírá. Nebudeme ho už dál trápit. Běž za
maminkou.“
Lysýjen vyšel z kotce jako náměsíčný. Vešel do domu, ale za dveřmi zůstal stát. Ohlédl se. Pes stál, teď už
skoro pevně na všech čtyřech, pozorně sledoval svého pána.
„Sakra,“ zaklel tatínek, „takhle to nepůjde!“ Se zmateným výrazem v tváři vyšel z kotce a dál mluvil na Zorra:
„Byl jsi celý svůj psí život voják a jako takový bys měl i zemřít. Ale já nemám sílu stisknout spoušť.“
„Tak ho ještě nechej žít, tati! Prosím!“ prosil Lysýjen.
„Ne, už jsem se rozhodl! A jak to, že jsi ještě tady? Řekl jsem, že máš jít za maminkou!“
Lysýjen znovu ustoupil za dveře, a odtud zděšeně pozoroval drama na dvorku.
Tatínek došel ke kůlně a z hromady úhledně narovnaného dřeva vzal krátký klacek. Potom zavolal na psa:
„Zorro, k noze!“
Pes vyšel namáhavě z kotce a poslušně zamířil ke svému pánovi. Když už byl od něho na dva kroky, hodil
tatínek klacek obloukem přes psa na druhou stranu dvora a zavelel: „Zorro, aport!“
Pes se otočil po směru letícího klacku a namáhavě rozhýbal zbytky svých sil. V tom okamžiku ho zasáhla kulka
do boku a odhodila ho směrem ke klacku. Pes těžce vyrovnal krok, došel až ke klacku, uchopil ho do bezzubých
dásní a otočil se na zpáteční cestu. Dokonce tím směrem udělal i dva nejisté kroky a teprve potom se zhroutil na
zem. Byl mrtev.
Tatínek hleděl vytřeštěným zrakem na krvavou stopu na dlažbě dvora. Po chvíli zajistil pistoli a strčil ji do
kapsy. Pak nervózně řekl: „Bože můj, taková blbá rána!“
Pomalu došel k Zorrovi. Pes nejevil známky života. Sklonil se k němu a pokusil se mu vzít ze sevřených čelistí
klacek. Pak si to rozmyslel a nechal mu ho v tlamě.
„Dojdi do kůlny pro krompáč a lopatu!“ houkl na svého oněmělého syna, kterého koutkem oka zahlédl ve
dveřích domu.
„A přines také tu starou vojenskou celtu.“
Zabalili Zorra do celty i s klackem. Pes úplně nedokončit svůj poslední úkol, a tak mu aport nechali i do jeho
psího hrobu. Otec a syn společně vykopali v rohu zahrady u velkého šípkového keře jámu a zde ho zahrabali.
Když jsme přišli na zahradu za dům, našli jsme tu už jen Lysýjena. Stál nad kopečkem čerstvě navršené hlíny
a usedavě plakal.
62. NEOPOUŠTĚJTE MLÁDEŽ!
Výzva našeho náčelníka táty Plajnera Neopouštějte mládež, rychle pronikla do všech středisek a oddílů v naší
republice. Robin výzvu přijal za sobě vlastní. Odjel s námi na tábor a po prázdninách jsme opět zahájili oddílovou
činnost, i když teď jako turistický oddíl mládeže.
Po táboře se objevila ve městě další fáma. Trojka prý měla tábor načerno! Nebyla to pravda. Tábor jsme měli
schválený a povolený jak výborem TJ tak i OV ČSTV. Když funkcionáři OV potvrdili, že jsme tábor měli povolený, fáma zmizela tak rychle, jak rychle se objevila.
Od ledna 1971 jsme byli konečně přijati za právoplatné členy Tělovýchovné jednoty Nová huti.
Ostatní junáčtí činovníci našeho střediska pracovali v Pionýrské organizaci nejvýš rok, aby znechuceni poměry
z nesplněných slibů, práci s mládeží dobrovolně, nebo nedobrovolně zanechali. Snad jen Krejčík a jemu podobní
byl s vývojem událostí spokojení. Sloučení jeho oddílu s Pionýrem mu posloužilo jako odrazový můstek na cestě
110
vzhůru v politické kariéře.
Flintovi rodiče byli během prázdnin rozvedeni a Flintova matka se ještě během prázdnin znovu vdala. Když se
Flint vrátil z tábora, postavila ho před hotovou věc. Kupodivu to Flint tentokrát přijal s klidem a s nevlastním
otcem se jakž takž smířil. Zřejmě byl už na táboře zpracován Robinem, který o rozvodu a novém sňatku, byl
Flintovou matkou informován.
Nešťastný Kiliman zemřel ještě na podzim tohoto roku. Kodžak byl jediný, kdo ho směl v jeho nemoci navštěvovat. A Kodžak to obětavě vydržel až do úplného smutného konce. Kodžak sám pak tragicky zahynul při autohavárii jako voják v prvním roku své vojenské základní služby.
Okresní velitel Junáka, Evžen Cedivoda, byl zbaven svého místa ředitele ZDŠ a zbytek let před odchodem do
důchodu musel učit jako řadový učitel na Zvláštní škole.
Závratná politická kariéra soudruha Pazdery skončila nečekaně koncem sedmdesátých let, když jeho starší syn,
při jednom ze zájezdů SSM do zahraničí, zůstal v Rakousku a emigroval na Západ. Rodná strana Pazderu nejdříve
zbavila všech jeho funkcí a nakonec ho vyloučila ze svých řad. Pazderovi nepomohlo ani to, že se svého syna
zřekl. Pravda o božích mlýnech, které melou pomalu, ale jistě, se opět naplnila.
Mohylu na Ivančeně jsme navštívili každý rok v dubnu ještě čtyřikrát. Při čtvrté návštěvě jsme do ní uložili
mramorovou desku s nápisem Na památku od Trojky. Nápis vytesal do kamene jeden z našich bývalých členů
oddílu, který se vyučil kameníkem. Další rok jsme na Ivančenu už nešli, protože jsme byli varováni, že všechny
účastníky bude filmovat StB skrytou kamerou, což se později potvrdilo. Několik vedoucích bylo vyšetřováno a na
zásah StB nesmělo své oddíly dál vést.
Náš oddíl pracoval nerušeně až do Pazderova pádu (možná, že nad námi držel ochrannou ruku). Po jeho vyloučení za strany se na nás vrhlo několik pionýrských skupinářek a označily nás za tajný skautský oddíl. Dodnes
je mi záhadou, jak se Robinovi podařilo odrazit jejich útoky a nepřerušit s oddílem činnost až do revoluce v roce
1989. Po obnovení činnosti Junáka jsme se opět stali jeho členy, ale to už nás nevedl Robin, ale jeho nástupci,
protože Robin se i s rodinou odstěhoval v osmdesátých letech do Olomouce.
Nejhůře ze všech našich známých dopadl asi Galén. Ještě na podzim roku 1970 byl zatčen a nakonec odsouzen
na 2 roky za tak zvanou protistátní činnost. Odseděl si je celé. Mladá fronta po jeho zatčení zveřejnila článek,
který neměl jiný cíl, než zastrašit ostatní junácké činovníky.
Kam chtěli zavést mladé, hlásal nadpis. A v podtextu stálo: Nebezpečný pokus o zneužití junáckých mikrokolektivů.
V úvodu článku se konstatuje:… činnost Junáka obnovená v roce 1968 zanechala po sobě, kromě dobrých i
méně dobrých vzpomínek, i reálné nebezpečné sémě, jehož plody se projevují v pokusech o maření politické konsolidace naší republiky, v pokusech o podvratnou činnost proti socialistickému zřízení… atd., atd.
Dále se konstatuje, že… Junák (a skauting vůbec) je cizí socialistické společnosti svou ideologií a svým sepětím
s reakčními centry světového skautingu. Většina junáckých činovníků to pochopila a zapojila se do činnosti Pionýrské organizace. Ne tak muž, kterému říkejme doktor G… Následovala snůška překroucených faktů o Galénově
protisocialistické činnosti tím, že řídil u redakce Junáka junácké kluby (skautské družiny) a na podzim 1970 neukončil jejich činnost.
Závěr článku zní hrozivě: Je to konečně poučení i pro nás všechny: poučení, že nepřátelé se nevzdali svých
plánů, že zalezli do podzemí a tam opět spřádají své plány. Nejde totiž jen o tento případ. Bezpečnost už musela
zasahovat víckrát. V některých případech nezůstalo jen u psaní a rozšiřování protistátních tiskovin a u přípravy
ilegální činnosti. (It)
*
Splnit náčelníkovu výzvu za takových okolností byl jistě čin hodný úcty a obdivu. Ne všichni skautští činovníci
ji dokázali naplnit.
Nebezpečné sémě skautingu nesmělo dalších dlouhých devatenáct let vzklíčit. Na štěstí se mu to ale znovu
podařilo…
111
OBSAH
1. Stopovačka na Území ............................................................................ …3
2. Past na mamuta ................................................................................... …4
3. Zajatci ...........................................................................................................5
4. Oddílové lano ........................................................................................ ....6
5. Konec prázdnin .............................................................................................7
6. Zahajovačka .......................................................................................... …8
7. Klik - klak ............................................................................................ ..10
8. Zničená mohyla .................................................................................... ..11
9. Družinový olympijský desetiboj ........................................................... ..12
10. Zloděj lahví ......................................................................................... ..14
11. První hlídka ......................................................................................... ..16
12. DOD - střelba ze vzduchovky ............................................................ ..18
13. Nové věci v činnosti oddílu ................................................................ ..19
14. Podzimní Rodeo .................................................................................. ..20
15. Druhá hlídka ...................................................................................... ..22
16. Znamení na školní zdi ......................................................................... ..23
17. Mafie ................................................................................................... ..25
18. Pinďa odhaluje zloděje ........................................................................ ..27
19. Mafie vítězí…. .................................................................................... ..28
20. DOD - hod granátem ........................................................................... ..30
21. Flintova podivná proměna ................................................................... ..31
22. Někdo je ve sklepě .............................................................................. ..33
23. Sklepní doupě ...................................................................................... ..35
24. Vyhlášení Tajné vánoční činnosti ....................................................... ..36
25. Flint má problémy ............................................................................... ..38
26. Tajná schůzka ...................................................................................... ..40
27. Poplach na družinovce ......................................................................... ..42
28. Kupujeme ping-pongový stůl ............................................................. ..44
29. Dvojče proniká mezi Lišáky ............................................................... ..45
30. Jeffův další kolosální nápad ................................................................ ..47
31. Pátračka u pana Foltýna ...................................................................... ..49
32. Vánoční nadílka .................................................................................. ..51
33. DOD - vánoční turnaj v ping-pongu ................................................... ..53
34. Co vyvolal zápis v Kimově pracáku ................................................... ..56
35. DOD - mistr v uzlování ....................................................................... ..58
36. Svědectví Rudy Popeláře .................................................................... ..59
37. Kodžak vysvětluje ............................................................................... ..62
38. Návštěva redaktora .............................................................................. ..64
39. DOD - šplh .......................................................................................... ..66
40. DOD - zápasnické třídy ...................................................................... ..68
41. Skvrna na štítě ..................................................................................... ..70
42. Barry se znovu připomíná ................................................................... ..72
43. Drama na lávce .................................................................................... ..74
44. Junák je zdvořilý ................................................................................. ..75
45. Nečekaný obrat .................................................................................... ..77
46. První jarní výprava .............................................................................. ..80
47. Setkání v lese ....................................................................................... ..82
48. Hřbitov ................................................................................................ ..84
49. Vesnice ................................................................................................ ..86
50. Bytoví zloději ...................................................................................... ..88
51. Druhý jarní den ................................................................................... ..90
52. Pátráme v kronice ............................................................................... ..92
53. Ještě 45 dnů ........................................................................................ ..93
54. Časovaná bomba ................................................................................. 95
55. Střediskové závody ............................................................................. 98
56. DOD - shyby a Ivančena 70 ................................................................ 100
57. Jarní Rodeo .......................................................................................... 102
58. DOD - finská stezka ............................................................................ 104
59. DOD - Jízda zručnosti ......................................................................... 106
112
60. Slyšení ................................................................................................. 108
61. Poslední aport ...................................................................................... 109
62. Neopouštějte mládež ........................................................................... 110
Josef Červinka – Grifin © Můj druhý skautský rok
Vyšlo v roce 2000
3. doplněné a upravené vydání v roce 2015
Ilustrace Grifin a Marko Čermák
113