Problematické uzly diskuze o osové době: příklad zoroastrismu
Transkript
Problematické uzly diskuze o osové době: příklad zoroastrismu Kateřina Soukalová, Pracoviště historické sociologie, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, [email protected] SOUKALOVÁ, Kateřina. The Problematic Aspects of Discussion about Axial Age: The Case of Zoroastrianism. Individual and Society, 2015, Vol. 18, No. 3. The article is discussing problematic aspects of Axial Age. To start with, there is a general description of Axial Age, followed by the illustration of its most important aspects, especially many cultural and spiritual changes which occurred in this period. In particular, one of the most problematic aspects is discussed – the case of zoroastrianism. The question whether zoroastrianism could be considered in the context of Axial Age is discussed. It is not clear at all whether it is new or transformed religion if what we know about Zarathustra’s teaching is really what he said. There is a strong uncertainty about this problematic aspect because of a lack of sources. Nevertheless, we can find significant links to zoroastrianism considered as part of Axial Age and Persia as axial civilization despite the absence of sources. The ethical and moral aspects of zoroastrianic idea are also emphasized because of the rise of new cultural ontology, new spiritual ways, new vision of world; thus, new ways of understanding world which lead to new rules of human behaviour and of social life not only in zoroastrianism but in Axial Age generally. These are the most important aspects of Zarathustra’s doctrine because as a prophet he established morality, decency, and ethic as a core parts of his main ideas which have to be expressed in good thoughts, good words and good deeds. Axial Age. Zoroastrianism. Persia. Parsism. Diskuze o osové době Po 2. světové válce se začala prosazovat specifická filozofie dějin Karla Jasperse, která byla charakteristická centrálním pojmem osového času a osové doby[1]. Koncepce byla zformulována ve stati O původu a cíli dějin (1948), v níž si Jaspers klade otázku, jak řešit problém jednoty a rozmanitosti v dějinách, a v níž odmítl teleologické řešení, které vidělo jednotu dějin v procesu pokroku, zaměřeného na dosažení určitého cíle, a řešení hledající strukturní paralely podél časové osy dějin (Assmann, 1992, 334, cit. dle Německý, 2007, 462). Nicméně je nutné podotknout, že výraz osová doba Jaspers sám nevymyslel, ale přejal ho. Sám jako průkopníky pojmu uvádí filozofa Ernsta von Lasaulxe a sinologa Viktora Strausse. Aleida Assmannová sleduje představu osového věku do 18. století, přesněji k Anquetil-Duperronovi[2], každopádně Jaspersova vyjádření jsou nepřesvědčivá a ani Assmannová žádný odkaz neudává. V podstatě lze tedy historii pojmu vysledovat do 18. století, v okrajových intuicích, které se pak později rozvinuly v plnoprávné pojmy (Arnason, 2010, 154). V souvislosti s osovou dobou Jaspers nezmiňuje Maxe Webera, který publikoval své práce o buddhismu a hinduismu, v nichž tvrdil, že diskuze o přírodě a náboženství v rámci indické filozofie dosáhly vrcholu na počátku 7. st. př. n. l., a dodává, že indický vzestup se časově shodoval s prvním rozkvětem řecké a čínské filozofie, stejně jako s izraelitským proroctvím (Weber, 1996, 247, cit. dle Arnason, 2010, 154). Naopak se zmiňuje o Alfredu Weberovi, kterému připisuje první metodologicky pravděpodobnou hypotézu, v níž je osová doba pojímána jako náboženské a filozofické hledání, zkoumání a rozhodování směřující k univerzálnu (Weber, 1950, 24, cit. dle Arnason, 2010, 156). V podstatě klade důraz na nový a 10 Človek a spoločnosť - Individual and Society, 2015, 18(3) radikálnější způsob tázání se, a to s novou a univerzálnější orientací. Podle Webera k tomu došlo ve třech oblastech – blízkovýchodní asijsko-řecké, indické a čínské, v rámci první rozlišuje zoroastrismus, židovské proroctví a řeckou filozofii. Chronologicky tuto dobu datuje od 9. do 6. st. př. n. l. Karl Jaspers klade osovou dobu do 8. až 2. století př. n. l., pojí ji především se změnami odehrávajícími se v duchovním životě, zvláště pak v náboženství, v oné době podle něj „vznikl člověk, s nímž dodnes žijeme“ (Jaspers, 1996, 69). V této době se odehrály mimořádné události. V Číně žil Konfucius a Lao-c', vznikly všechny směry čínské filozofie, v Indii vznikly upanišády, žil Buddha a Mahávíra, a stejně tak se rozvinuly další směry filozofie (materialismus, sofistika, nihilismus aj.), v Íránu vzkvétal zoroastrismus, v Palestině se objevili první proroci, v Řecku žil Homér, Parmenidés, Hérakleitos, Platón, Thúkydidés a Archimedés[3]. Veškeré tyto civilizace disponovaly gramotností, komplexní politickou organizací v kombinaci s centrální vládou a lokálními autoritami, měly vypracované plánování měst, vypracovanou technologii kovů a umění mezinárodní diplomacie. Rovněž všechny objevily napětí mezi politickými silami a intelektuálními hnutími. Nalezneme pokusy o větší čistotu, větší spravedlnost a perfekcionalismus a univerzální vysvětlování věcí. Nový model reality, ať už mystický, prorocký či racionální, potvrzuje kritiku či alternativu stávajících modelů. V tomto kontextu je osová doba rovněž považována za věk kriticismu (srov. Momigliano, 1975). Pro osovou dobu je charakteristické, že osobnosti, které v této době vyvstaly, jsou nám známy i dnes. Momigliano taktéž poukazuje na dvě zásadní věci objevivší se v osové době, tj. na pozadí společností, které byly v mnoha způsobech více rozvinuté než těch společností, které jim předcházely, a dále, že tyto společnosti nově vynalezly jakousi sféru myšlení, ať už politickou, etickou, náboženskou či filozofickou, a právě pro tento fakt sám používá název kriticismus. Bellah (2011, 269) poukazuje na to, že výše zmíněné Momiglianyho výčty změn, které jsou dle něj typické pro civilizace osové doby, se objevovaly již před jejich příchodem. Centrální vláda, městské plánování, mezinárodní diplomacie – to vše bylo známo i v archaických společnostech, stejně tak znaly gramotnost, písemnictví a metalurgii, nicméně přiznává, že právě v písemnictví a metalurgii lze spatřit nejvíce změn (např. železo bylo nahrazeno bronzem, jak v zemědělství, tak ve válečnictví). Písemnictví je sice známo již od 3. tis. př. n. l., ale během osové doby se proměňovalo, například vzniklo klínové písmo, egyptské hieroglyfy, stejně tak čínské znaky. Podle Wittrocka, jenž osovou dobu pojímá především jako kulturní krystalizaci, je dalším důležitým aspektem této doby vzrůstající reflexivita lidské existence a její schopnosti překonat hranice nevyhnutelnosti daných podmínek. Navazuje tak na Benjamina Schwartze, který osovou dobu považoval za věk transcendence, což Wittrock explicitně popírá, dle něj je nemožné osovou dobu charakterizovat pouze odkazem na transcendenci (Joas, 2012, 12). Wittrock tvrdí, že transformace osové doby započaly a měly intelektuální zdroje inspirace a artikulace mimo přímé politické centrum. Rovněž uvádí pět rozdílných cest, které vedly k axiální transformaci a spojily tak kulturní a kosmologické obraty do institucionální transformace (Wittrock, 2012, 114). Na osové době je podle Jasperse nové především to, že člověk si uvědomuje bytí v celku sebe sama a své meze. Klade si radikální otázky, usiluje o osvobození a vykoupení, vytyčuje si nejvyšší cíle. V této době byly utvořeny základní kategorie, v nichž dodnes myslíme, světová náboženství i filozofické a náboženské představy a učení, které dodnes tvoří základ moderního myšlení. Vznikly velké, všeovládající říše jak v Číně (dynastie Čchin-š', Chuang-Ti), v Indii (dynastie Maurys), tak i na Západě (helénistická říše a Velká říše římská) (Jaspers, 1996, 71). Jaspers tedy zakládá svoji koncepci axiálního věku na paušálním popření historičnosti raných civilizací, které považuje za jistým způsobem neprobuzené (Jaspers, 1953, 18, cit. dle Arnason, 2010, 158), kam patří Egypt nebo Babylónie, civilizace Indu nebo rané Číny. Z tohoto jeho pohledu jsou však všechny pozdější pokusy zachovat dědictví těchto neprobuzených kultur založeny na nových představách pocházejících právě z osové doby. Dnešní myšlenky, které stále sledují většinu Jaspersových idealistických vizí, jsou modifikovány některými ze základních dogmat. Sociopolitická sféra osové doby je nyní rozpoznávána jako ve vzájemném vztahu s duchovní oblastí ve své komplexitě, nejednosměrně, ale jako mající autonomní dynamiku. Nejenom podobnosti, ale také signifikantní rozdíly mezi procesy a výsledky osové doby v těchto třech oblastech jsou nyní zdůrazňovány, v souvislosti s tím je však zdůrazňována nutnost mluvit o různorodých osovostech podle analogie s paradigmatem různorodých modernit. Pro Jasperse byla tedy osová doba dobou, kdy intelektuální a duchovní poznatky inspirovaly humanitu jako takovou. Jaspersova koncepce však byla podrobena kritice, především ze strany Aleidy Assmannové, která mu vyčítá, že zdůrazňuje jen univerzální rysy, což vylučuje všechny separatistické nebo sektářské elementy, které ovšem také byly dominantním znakem osové doby. Uvádí tři problematické body v Jaspersově koncepci (Assmann, 1992, 336, cit. dle Německý, 2007, 464–465): 1) Vztah jednoty a mnohosti v dějinách. Jaspers se ptá po univerzálních podmínkách lidské existence, ale 11 Kateřina Soukalová, Problematické uzly diskuze o osové době: příklad zoroastrismu teprve v době osového času byl dosažen stupeň reflexivity, který umožnil mluvit o člověku v univerzalistických pojmech. 2) Koncept radikálního člověka, v němž se zapomíná ptát na kulturní tradice a specifické historické podmínky a okolnosti toho, aby si člověk mohl klást otázky o své existenci. 3) Přílišný důraz na velké osobnosti, neboť dle ní se osobnosti mohly prosadit jen za podmínek daných ekonomickou a společenskou situací, což ale nevylučuje prosazení se osobností i za neolitu, ale tomu se Jaspers vyhýbá, neboť se pokoušel ustanovit normativní koncept pro univerzální dějiny lidstva. Jaspersův přístup podrobil kritice i Árnason (2010, 158–167), který poukazuje na to, že v Jaspersově argumentaci jsou scestná ahistorická konstatování, ale také pokusy odklidit, obejít nebo neutralizovat nevyřešené problémy, jimiž jsou: 1) Hermeneutické předpoklady teoretického uchopení osové doby, jež odráží předpochopení vycházející ze západních zdrojů, které byly pro západní tradice ústřední, avšak odzápadnění by bylo nekonečným úkolem. 2) Předaxiální kultury jsou podle něj neprobuzené, jeho koncepce se zakládá na popření historičnosti raných civilizací, což ovšem nutně vede k tomu, že všechny pozdější pokusy zachovat dědictví těchto kultur jsou ve skutečnosti založeny na nových představách pocházejících z axiálního věku. 3) Definice společného jmenovatele axiálních průlomů. 4) Pouze skicovitý popis mocenských struktur. 5) Podle něj axiální věk skončil jednoznačným úpadkem, ale dědictví se neztratilo, ale bylo tradicionalizováno, ale na druhou stranu připouští, že duchovní napětí zůstává aktivní. 6) Popis historie po osové době ze dvou rozdílných pohledů – každý axiální vzestup zahajuje vlastní historii, na druhé straně dynamika axiálního věku se stala historicky všeobecná. Jaspers chápe osovou dobu jako kmenový kapitál historické substance, jako něco, co v čase zanikne, a přesto v něm přetrvá. Jaspersova průkopnická interpretace pokračuje především díky Shmuelu Eisenstadtovi, který ke studiu osové doby přidal i oblast sociopolitických a jiných, neduchovních, novostí, které jsou hlavními determinanty jeho teorie. Eisenstadt převzal Jaspersův pojem a pokusil se ho analyzovat z pozice historické sociologie. Když Eisenstadt mluví o axiálních civilizacích, tak mluví o velkých světových náboženstvích, zvláště o těch, které studoval Max Weber, ve kterých krystalizují radikálně nové koncepce vztahu mezi transcendentálním a světským světem (Eisendstadt, 2003, 197; Eisendstadt, 2007, 2). Důležitosti revolučních změn v tomto období si všimli i sociologové a historici. Rozpoznání důležitosti těchto změn bylo základem pro Weberovu monumentální komparativní studii o světových náboženstvích, v níž se soustředil na racionalizaci těchto náboženství. V mnoha částech světa se tyto radikálně nové koncepce vztahu staly hegemonickými a začaly definovat prvky, skrze něž se tyto koncepce objevily, skrze něž byly vynalezeny. V souvislosti s revolučními změnami v politických představách charakterizujících axiální civilizace zdůrazňuje dva prvky, a to sice zmizení boha-krále a změnu v rámci zvyků a práv, které podněcovaly vyvíjení se jádra konstitucionalismu. První bod ukazuje v souvislosti s příkladem Číny, kde se tato koncepce proměnila v „mandát nebes“ (Eisendstadt, 2007, 3), což znamená, že vládce vládne skrze mandát nebes. Stále může být pokládán za posvátnou postavu, ale není ztělesněním nebo inkarnací posvátnosti a více již nemá monopol na posvátno, neboť existuje něco nad ním – nebe, jemuž je odpovědný. To, že vymizelo pojetí krále jako boha, a to, že král má jakýsi mandát nebes, ztělesňuje pravou radikální transformaci politických představ a koncepcí politické dynamiky. Myšlenka, že monarcha je odpovědný nebesům, změnila politickou dynamiku axiálních společností, což s sebou samozřejmě přineslo různé následky, například konfrontace mezi vládci a skupinou, která si nárokovala reprezentaci mandátu nebes a vyzývala krále, aby si počínali v jeho jménu. Příkladem může být konflikt v křesťanské společnosti mezi kláštery a státy nebo mezi papeži a císaři. Tato přeměna z preaxiální na axiální dobu většinou trvala delší dobu. Proces axializace ukazuje taktéž na příkladu Číny, která se nezrodila jako konfuciánská, ale trvalo poměrně dlouhou dobu, než byla konfucianizována, stejně tak Indie se náhle nestala brahmánskou, ve všech případech to byly dlouhotrvající procesy. Jediný příklad, který byl podle Eisenstadta poměrně rychlý, byl proces v islámu. Důležitou institucionální formací, vyvinuvší se ve všech axiálních civilizacích, byl nový typ societních 12 Človek a spoločnosť - Individual and Society, 2015, 18(3) center nebo center konstituovaných jako hlavní ztělesnění transcendentní vize konečné reality nebo jako hlavní centrum charismatické dimenze lidské existence, přičemž tato nová centra se pokoušela pronikat do jiných oblastí a restrukturovat je podle převažujících axiálních představ. Civilizace osové doby také vynalezly silnou tendenci konstituovat odlišné kolektivity a institucionalizovat oblasti jako nejvíce odpovídající axiálním pohledům, tj. vytvořit nové civilizační kolektivity, které často byly nábožensky založené od přírody, ale i v některých případech odlišné od existujících primordiálních, etnických, lokálních, politických nebo náboženských kolektivit. Toto je velmi důležité – nebyly svázány pouze s jednou politickou nebo etnickou kolektivitou, mohly zahrnovat mnoho různých kolektivit. Změna byla spojena i s novým sociálním elementem – novým typem elit. Jako příklad Eisenstadt uvádí židovské kněží a proroky, řecké filozofy a sofisty, čínské literáty, hinduistické brahmány nebo buddhistické sanghy (Eisenstadt, 2003, 201). Právě takovéto malé skupinky intelektuálů vynalezly nové transcendentální koncepce. Tyto koncepce byly v průběhu osové doby institucionalizovány, což znamená, že se staly predominantními orientacemi jak u vládců, tak u druhotných elit v centrech a podcentrech. Tyto skupinky se podílely v rámci své kultury na utváření nových symbolických orientací, které natrvalo změnily základní pravidla sociální interakce. Příkladem je třeba transformace politických elit, které se proměnily v novou vědeckou vrstvu a v relativně autonomní partnery pro hlavní vládnoucí koalice, ale i protestní hnutí. Další z charakteristik proměn sociální hierarchie byla sociální integrace, která později vedla k tomu, co Durkheim nazýval organickou solidaritou. Důležitým rysem nové dynamiky civilizací byly intelektuální a klerické elity, které byly aktivní jak ve vládnoucích koalicích, tak i v protestních hnutích. V tomto smyslu jmenujme příklad Číny, kde byl výrazný rozdíl mezi inteligencí a negramotnými, což vytvořilo podmínky pro dvoupatrovou duchovní orientaci, ale jen ta vrchní se podílela na rytmu a variacích názorové orientace. Axiální epocha byla v této vrstvě ve znamení plurality filozofických škol, z nichž dvě přežily axiální dobu a zanechaly trvalý odkaz v civilizačním profilu Číny, jsou jimi konfucianismus jako doktrína státní správy a taoismus, který se přetvořil na mystické náboženství. Čína však nezapomněla na své axiální dědictví a až do 15. století dosahovala největšího technického pokroku (Krejčí, 2008, 13). Další změna se odehrála na poli kulturním. Vznikaly nové směry filozofické a teologické, které byly vysoce formalizované. V těchto směrech se objevilo napětí mezi novými kulturními koncepty a světskou realitou, například mezi kosmickým časem a světskou politickou říší nebo posvátným a světským prostorem. Specifický druh reflexivity produkoval množství vnitřních antinomií nebo napětí, například velký rozsah transcendentálních pohledů aj. Koncept osové doby umožňuje Eisenstadtovi provést systémově srovnávací analýzu potenciální změny různých civilizací, tím si otevírá cestu k rozpracování rozrůzněných modernit. Osovou dobu klade do 8. – 4. st. př. n. l. (Arnason, 2008, 24), ale také do 5. st. př. n. l až 1. st. n. l. (Německý, Šubrt, 2010, 73). Znakem civilizace osové doby je dle něj napětí mezi transcendentním a světským řádem. Rozlišuje civilizace, kde je transcendentní řád koncipován v neosobních pojmech a jeho motivace je zaměřena mimo tento svět (buddhismus, hinduismus) a monoteistické civilizace, jež se zaměřovaly na tento svět i mimo něj (islám, judaismus, křesťanství). Pojímá je jako jakýsi zdroj nebo předobraz modernity, což je důležité pro problematiku civilizační analýzy. Právě napětí mezi transcendentním a světským řádem je definičním znakem civilizace osové doby. Prosazení se transcendentní vize má ten důsledek, že se na jednotlivce pohlíží jako na toho, koho je třeba spasit, a na sociální svět jako na něco, co je nutné podrobit morální rekonstrukci. Napětí se stává mocným kulturním impulsem a začíná být intelektuálně zpracováváno nastupujícími elitami. Eisenstadt osovou dobu pojímá jako dobu velkých proměn na úrovni světového názoru – monoteismus v Izraeli, filozofie v Řecku, Indii a Číně, dále převratné změny v kulturním výkladu světa, proměna mocenských struktur, velká diverzifikace procesů a strategií budování státu nebo impérií a také jako intenzifikaci interakce různého typu a na různých stupních civilizační kultury. Osovou dobu pojímá jako překročení historického prahu, jádro axiální problematiky je pro něho nový kulturní výklad světa, který současně otevírá nové sociální prostory pro individuální a kolektivní jednání nejrůznějšího druhu. Pro tento nový výklad světa je typické rozdvojení reality, to je hlavní premisa axiality. Mluví o distinkci mezi transcendentním a světským. Transcendentní znamená širší koncepci transcendence, bývá ztotožňováno s ideálním nadsvětem nebo božskou transcendencí – radikálním rozdvojením reality, které otevírá mnohem širší horizonty. Dále klade důraz na diferenciaci a konflikty toho, čemu říká ortodoxie (pravověrné formy náboženství, vymezené zejména kanonickými texty) a heterodoxie (nepravověrné formy náboženství) – tento moment je přítomný ve všech axiálních civilizacích, nejvíce v monoteistických tradicích. Právě heterodoxie představují základní zdroj civilizační dynamiky, jejich existence v monoteistických náboženstvích Západu se stala základním zdrojem koalescentní povahy změn, které vedly ke vzniku západní modernity. Absence naopak znamenala nekoalescentní vzorce změny v těchto společnostech 13 Kateřina Soukalová, Problematické uzly diskuze o osové době: příklad zoroastrismu (hinduistických a buddhistických) a stala se příčinou sociální stagnace. Eisenstadt promýšlí civilizace nových způsobem, a to tak, že přepracovává předsociologické intelektuální tradice, navrací se k tradici, což vede k novému porozumění formativních počátků. Návrat do minulosti je cestou k novému porozumění modernity. Touto minulostí je období radikálních změn v náboženských vírách, ve způsobech myšlení, v představách člověka o sobě samém, tyto změny se odehrály ve starověkém Řecku, Izraeli, Indii a Číně a představují tak v dějinách nevídanou duchovní revoluci světového významu. Termín osová doba sice převzal od Jasperse, ale tento pojem u něj zahrnuje jinou problematiku, tj. názory formulované nejprve v kontextu filozofie dějin jsou přeloženy do jazyka historické sociologie. Ústředním aspektem a společným jmenovatelem axiálních inovací je nová kulturní ontologie, nový pohled na svět a lidské způsoby vztahování se ke světu, rozdvojení reality, rozlišení mezi řády bytí, což vede ke vzniku nových pravidel sociálního života a lidského jednání. Výsledkem axiálního obratu je značné rozšíření možností sociálně-kulturní sebeinterpretace a sebetázání, to je vidět například ve vzorcích sociální moci. Světové názory osové doby nabídly nové možnosti pro ospravedlnění a proměny existujících mocenských struktur, otevřely prostor pro jejich kritiku, pro protesty proti nim a pro jejich transformace. V tom smyslu označuje Eisenstadt osovou dobu jako počátek ideologické politiky. Pojem axiální civilizace vztahuje k rozsáhlým a dlouhodobě v čase přetrvávajícím formacím, majícím svůj střed v kulturních orientacích, které vykrystalizovaly v průběhu osové doby. Podle Eisenstadta axiální civilizace rozvíjely své specifické institucionální formy integrace, konfliktu a změny spolu s podobně osobitými vzorci racionalizace a se způsoby rekonstruování tradic. Právě tyto definiční znaky udržovaly civilizační identitu v dalších fázích. Svoji koncepci axiálních civilizací využívá při analýze kulturního utváření moderních společností. Eisenstadtova práce o osové době a jejích civilizačních paradigmatech je první systematickou formulací této perspektivy. Překládá myšlenky, které se vyvinuly uvnitř filozofie a historie do jazyka historické sociologie a integruje je v teoretické zarámování pro komparativní analýzu civilizací. Jeho model spojuje kulturní logiku v pohledech na svět a transformativní efekty sociálních konfliktů. Eisenstadt tak vytvořil teoretický rámec, který umožnil nově formulovat otázku civilizací a civilizačního vývoje. Dnes se tato problematika civilizací stává jedním z klíčových témat historické sociologie a je dále rozvíjena u dalších autorů. K debatě o osové době přispěl i Marcel Gauchet se svojí politickou historií náboženství s novým pohledem na osovou dobu. Gauchet mluví o enormním vzrůstu, který zahrnoval několik zemí od Persie po Čínu, od Indie po Řecko, včetně Palestiny, zejména od 8. do 2. století př. n. l. Toto období rozděluje náboženství na to, co bylo před a na to, co po, v podstatě tedy na to, co Jaspers nazýval osovou dobou univerzálních dějin, přičemž tyto dvě skupiny nelze konceptuálně sjednotit bez odkázání se na enormní duchovní aktivity hluboko vryté uvnitř politického rozporu a jeho vysvětlení. Gauchet tak přichází se zcela vlastním pohledem, značně rozdílným od ostatních interpretací, v jehož jádru stojí názor, že různé průlomy axiálního věku ukázaly na skrytou logiku státu jakožto na vnitřní iniciativu ohledně produkování náboženství (Gauchet, 2004, 48). V podstatě tedy nastala radikální a nevratná reorientace na náboženskou imaginaci, která dokončila změny, které byly iniciovány v politické sféře, v ten samý čas se otevřel i nový okruh v politické historii náboženství. Gauchet rovněž ukazuje, že zkoumané civilizace mají obecnou historicitu, dynamiku, která je jim společná vzhledem k tomu, že reprezentují nový řád, jehož centrem je stát. Zásadní je tak vztah mezi politickou mocí a náboženskou představivostí. Osová doba je dle něj charakteristická převratnou změnou orientace v náboženském vnímání, v transcendenci, v přehodnocení životních hodnost a pravidel. Podle něj všechny aspekty osové doby byly pevně spjaty se symbolickou proměnou uvnitř státního zřízení. Aspektem tohoto náboženského převratu byl odstup mezi pozemským a nadpozemským světem. Právě toto všechno krystalizovalo v duchovním aspektu osové doby. Další možný název osové doby je etický zlom (Heller, Mrázek, 2004), který převládá spíše v religionistickém pohledu na problematiku. Heller za náboženství etického zlomu považuje ta náboženství, která vznikla odmítnutím starších národních náboženství. Dále uvádí, že všechna vznikla kolem 5. století př. n. l. (vyjma islámu), kam patří i zoroastrismus jako teistický sytém. Upozorňuje, že v době mezi 7. – 5. stoletím př. n. l. nastal v dějinách lidského myšlení zlom. V této době působili nejvýznamnější izraelští proroci, vznikla řecká filozofie, vystoupil Buddha, Mahávíra, Lao-c' a Konfucius. Pravděpodobně byl jejich přibližným současníkem i Zarathuštra. Heller tento zlom vysvětluje tak, že ačkoliv o té době víme ve své podstatě jen velmi málo, je však známo, že byl v těchto zemích čilý náboženský život a rozvinutý panteon, kde lidé uctívali mnoho bohů. Ve všech těchto zemích se objevily různé hluboké krize, a to v první polovině 1. tis. př. n. l., s nimiž přišla bída a 14 Človek a spoločnosť - Individual and Society, 2015, 18(3) hlad. Lidé tak začali poznávat, že staří bohové nefungují, alespoň ne tak, jak by se dalo očekávat. Objevují se i příznaky metafyzického skepticismu a mravního relativismu, které známe hlavně v podobě řeckých sofistů (Heller, Mrázek, 2004, 139). První příčina etického zlomu, ta vnější, je tlak společenské situace a neúspěchy v dosavadním způsobu náboženského zvládání lidské bídy pomocí magicky koncipovaného kultu. Vzniká tak vnitřní prázdnota, která volá po nové odpovědi na otázky lidské existence. A v tom přicházejí myslitelé, kteří chtějí proměnit člověka a jeho vztah k jsoucnu, k bohům. Všem nově vzniknuvším systémům je společný mravní postoj k tomu, aby člověk pracoval sám na sobě a nečekal, že mu štěstí dopřejí uplacení bozi či kosmický zákon. Myslitelé 6. – 5. století př. n. l. tak přinášejí jakousi etizaci – etizaci náboženství, proto Heller hovoří o etickém zlomu, který se rozšířil do Řecka, Palestiny, Íránu, Indie a Číny. Problematické uzly diskuze Problematickými částmi diskuze o osové době je časová určenost. Koncept není pevně časově ukotven. Jaspers definuje osovou dobu jako dobu v duchovních procesech od 8. do 2. století př. n. l. Jaspersovu teorii dokazují židovské posvátné knihy, stejně tak hinduistické upanišády jsou datovány částečně do 8. století př. n. l., v Řecku a Číně se kreativní myšlenky zrodily až o tři století později. Duchovní fenomén, který Jaspers připisuje tomuto období, se objevil v Egyptě, Mezopotámii a dnešním Íránu o mnoho století dříve. Black jako příklad uvádí egyptský text o sebevraždě (již 3. tis. př. n. l.) nebo rituály a socioetnické zvyky v Číně nebo formování národa v Izraeli (Black, 2008, 25), naproti tomu indický spis Arthašastra je datován od 3. st. př. n. l. až do 2. st. n. l., tedy již daleko za dobu, kterou za osovou považuje Jaspers. I Árnason (2005, 58) požaduje, aby byla osová doba promýšlena již od tisíciletí př. n. l., souhlasí s tím, že během toho období se objevily nepopiratelné inovativní změny v kulturních tradicích v hlavních civilizačních centrech, od starověkého Řecka po starověkou Čínu. Sám klade osovou dobu do 8. – 4. století př. n. l. U Eisenstadta je časové vymezení osové doby dosti rozporuplné, objevují se poznatky, že klade osovou dobu do 8. – 4. st. př. n. l. (Arnason, 2008, 24), popř. do 8. – 3. st. př. n. l. (Arnason, 2010, 153), ale také od 5. st. př. n. l až 1. st. n. l. (Německý, Šubrt, 2010, 73). Naopak Alfred Weber považuje osový věk za dobu od 9. do 6. st. př. n. l. Jaroslav Krejčí považuje osovou dobu za jakousi racionalizační vlnu, která trvala zhruba od 6. století př. n. l. do 3. století n. l. (Krejčí, 2008, 12). Sám pak dodává, že první závan racionality lze zachytit u intelektuální elity v pásmu civilizací od řecko-latinského západu přes íránský a indický střed až k čínskému východu. Podle Árnasona je problémem osové doby otázka, zda můžeme vůbec mluvit o osové době jako o význačném a formativním historickém období (Arnason, 2005, 58). Stejný problém představují výsledky výzkumu, neboť například egyptská tradice je známější než mezopotámská, navíc záznamy o archaické pozdní indické a čínské transformaci jsou prchavé, potažmo jejich výzkum je méně přístupný, případně historické hranice těch kterých případů nemohou být nikdy vyřešeny, například je stále otevřená otázka, zda počátek zoroastrismu může být řazen do archaických inovací, nebo zahrnován do osové doby. Dalším problematickým bodem je otázka podstatných paralel nebo podobností mezi různými transformacemi. Zřejmě je pravdou, že kontakty mezi různými civilizačními komplexy zahrnují všeobecné zesílení sociálního života, jež předesílají nebo doprovázejí axiální obrat. Nedávné odborné práce nastínily specifické případy mezicivilizačních kontaktů. Raná historie čínské civilizace byla méně izolovaná od zbytku Eurasie, než vědci předpokládali. Vztahy na kulturní, obchodní i politické úrovni nebyly zanedbatelné ani mezi Indií a starověkým Blízkým východem, popř. východním Středomořím a Předním východem. Pokud zvážíme všechny nové poznatky, široce definovaná osová doba je stále pojímána jako příklad oddělené a vnitřní, ale na první pohled s podobným vývojem, více signifikantním než jiné styky mezi kulturními světy. Sporný je příklad Číny, ale Victor Mair se snaží vystopovat rostoucí kontakty mezi Čínou a Indií a mezi celým čínským světem a indickým světem (Arnason, 2008, 26). Další problematický uzel debaty o osové době se týká toho, jaké civilizace do osové doby zařadit. Eisendstadt například Japonsko za civilizaci osové doby nepovažuje, neboť postrádalo jasné koncepty státu a práva a tendence k heterodoxii byly velmi slabé, stejně tak v té době působila v Japonsku jen hrstka intelektuálů, jeho vývoj je spíše podobný západní Evropě než Číně (Weil, 2010). Oproti tomu Indii považuje rozhodně za civilizaci osové doby. Tvrdí, že starověký kastovní systém je ve skutečnosti největší demokracií na světě. Stejně tak je pro něj preaxiální civilizací Egypt, přičemž ale Black (2008) tvrdí, že například znaky, které osové době přisuzoval Jaspers, se objevily v Egyptě ještě před začátkem jeho vymezení axiální doby. Podle Hellera se nic podobného osové době v Egyptě a Mezopotámii nestalo. V axiálních oblastech byl čilý náboženský život, lidé tam uctívali mnoho bohů a snažili se je přimět kultem k tomu, aby jim bozi dodávali hojnost jídla a úrody, zdaru a štěstí a zároveň aby je chránili před bídou, nemocemi a smrtí. V daném období zlomu ale došlo k různým kritickým situacím, tak se obyvatelstvo začalo domnívat, že stará božstva nefungují, čímž vznikl prostor k novému promýšlení a kritice stávajících 15 Kateřina Soukalová, Problematické uzly diskuze o osové době: příklad zoroastrismu božstev a následnému odmítnutí a překonání novými systémy. To, co velcí myslitelé přinášejí, je vlastně etizace náboženství. Právě oním zlomem začínají dějiny prorockých náboženství. Úlohu reformátorů zastávají proroci, kteří pojímají reformu nábožensky, hlásají obrat k sobě samému, volají po zlepšení mravnosti a v podstatě odmítají staré a přežité bohy, volají po přehodnocení vlastního vztahu k bohu, po odložení falešných představ o bohu. V případě Egypta Heller tvrdí, že náběhy k etizaci proběhly už ve 2. tisíciletí př. n. l., za takový projev považuje například mudrosloví. Říká, že ve starém Egyptě a v Mezopotámii náběhy k etizaci uvízly na půl cesty, příčinou toho, proč nedošlo k etizaci v těchto oblastech, je jejich vnitřní spjatost s politickým vedením těchto zemí. Král zde plnil funkci nejvyššího boha a jakákoliv náboženská reforma byla již předem odsouzena k neúspěchu. Stejné názory v případě Egypta i Mezopotámie zastává i Momigliano. Sporné a nevyjasněné je i zařazování Íránu, potažmo Persie, v němž má počátek zoroastrismus. Problém je ten, zda může být řazen do archaických inovací nebo do osové doby. Autoři zabývající se osovou dobou někdy Írán mezi civilizace osové doby řadí, jiní jsou opatrnější a poukazují na jeho nejasnost a nedostatečné historické prameny. Írán v souvislosti s osovou dobou jasně a explicitně zmiňuje Anquetil-Duperron, Karel Jaspers, Alfred Weber, Jaroslav Krejčí i Michel Gauchet. Zoroastrismus jako produkt osové doby vnímá i Robert Bellah, Jan Heller či další religionisté či historičtí sociologové náboženství. Zoroastrismus[4] a osová doba Diskuze kolem osové doby vždy poukazují na potíže se zařazováním zoroastrismu (srov. Shaked, 2005, 184). Není shoda v tom, zda toto náboženství patří do civilizací osové doby či do archaických společností. Tento fakt ztěžuje zejména to, že o staroíránském náboženství a o předachajmenovském období je toho známo velmi málo. Výše již byli zmíněni autoři, kteří zoroastrismus v kontextu osové doby uvažují. Dalším autorem, který promýšlí zoroastrismus v souvislosti s osovou dobou, je Max Weber, jenž ustanovil svoji komparativní práci na poli sociologie náboženství kolem náboženství, která ve větší míře vznikla v době 1. tisíciletí př. n. l., tedy konfucianismu, taoismu, hinduismu a buddhismu, judaismu, křesťanství i islámu. Zoroastrismus nezmiňuje, nicméně Bellah uvádí, že ačkoliv to Weber nikdy nevyjádřil extenzivně, zahrnoval i zoroastrismus mezi světová náboženství (Bellah, 1999, 280). Dobu vzestupu těchto náboženství nazýval Jaspers osovou dobou, Heller etickým zlomem, Weber sám mluví o prorockém věku (Bellah, 2011, 271). V tomto kontextu píše, že není nezbytně nutné ukotvovat osovou dobu do 6. či 5. století př. n. l., ale udává, že to bylo spojeno mimo jiné i s Peršany. Weber datuje prorocký věk do rané poloviny 1. tisíciletí př. n. l, což koresponduje s Jaspersovou osovou dobou. Weber navíc uvádí několik poznatků o sledované době – zmiňuje zvláště proměnu sféry krále, moci krále, dále podle něj vyvstala nová etika, která převážila nad stávajícími originálními principy. Zoroastrismus v kontextu osové doby vnímají i religionisté. Například Štampach (1998, 108) tuto dobu označuje jako „hlubokou změnu náboženského života“, která nastala v době kolem 6. st. př. n. l. Heller s Mrázkem datují osovou dobu okolo let 600 a 500 př. n. l., ačkoliv jí nazývají etickým zlomem. V tomto období došlo ke zlomovým událostem, jež se týkaly lidského myšlení. V různých oblastech světa se hroutí zmagizované systémy národních náboženství a řada reformátorů zdůrazňuje etickou dimenzi náboženství, nepomáhá úsilí měnit bohy (především magickým ritem), je třeba měnit sebe, a tak se objevují snahy nově příchozích reformátorů změnit tíživou situaci obyvatel v daných částech světa. Zarathuštru v souvislosti s osovou dobou zmiňuje i Abraham-Hyacinthe Anquetil-Duperron, který v roce 1771 prohlašoval, že myšlenky artikulované Zarathuštrou zřejmě v 6. st. př. n. l. byly součástí všeobecné revoluce v rozdílných částech světa (Joas, 2012, 11). Jeho postoj k zoroastrismu dokazuje i jeho průkopnická práce o něm. Stejně tak Lasaulx považuje za důležitého hrdinu lidské historie mimo jiné i Zarathuštru (Joas, 2012, 16). Momigliano připomíná, že tito proroci (i Zarathuštra) jsou důležitými osobnostmi, jejichž myšlenky se stále dnes počítají a jejichž jména dodnes známe. Robert Bellah se zabývá otázkou perského vlivu na tři dobře zdokumentované případy – Řecko, Palestinu a Indii, přičemž samotná Persie podle něj doposud představuje jakousi šifru. Gauchet udává, že mimo jiné proroky, tak i se Zarathuštrou pronikl do dějin princip individuality. Eisenstadt (2011) uvádí, že zlomy osové doby se objevily na mnoha místech světa, rovněž i v zoroastriánském Íránu. Co je problematické v případě zoroastrismu, je dle Árnasona (2012, 343) fakt, že doposud mezi odborníky neexistuje shoda ohledně vztahu mezi zoroastrismem a achajmenovskou dynastií. Další problém vyvstává v již zmíněném datování Zarathuštrova života, ale i ohledně místa jeho života. Nicméně Gnoli mluví o tom, že je důležité navrátit Zarathuštru do osové doby (Gnoli, 2004, 4, cit. dle Arnason, 2012b, 343) a mluví o 16 Človek a spoločnosť - Individual and Society, 2015, 18(3) velmi přesných životních údajích, a to letech 618 – 541 př. n. l. Shaked (2005, 188) se ovšem rovněž kloní k tomu, že náboženství Achajmenovců bylo určitou formou zoroastrismu. Naopak Árnason (2008, 28) v návaznosti na Eisenstadta a jeho argumentace o osové době konstatuje, že zoroastrismus v tomto modelu zřejmě nehraje velkou úlohu, neboť jeho historie je poměrně málo známá a je pravděpodobné, že se jedná o náboženskou reformu původně jiného typu náboženství, která začala dříve než samotná axiální transformace. V jiné práci však konstatuje, že Achajmenovská říše by měla být zahrnuta do srovnávání axiálních civilizací a strategií budování státu. Zoroastrismus zmiňuje v kontextu „domácího axiálního náboženství“ a Achajmenovskou říši jako „jedinou říši přímo a významně zasahující do historie axiálního věku“ (Arnason, 2010, 166). I Robert Bellah (2011, 271) uvažuje o zoroastrismu a jeho zahrnování do axiálního věku. V této souvislosti uvádí, že Persie sice někdy do osové doby zahrnována bývá, ale vše kolem Zarathuštry (včetně jeho dat, která se mění v závislosti na tom kterém autorovi), zoroastrismu a stupně a způsobu jeho institucionalizování je sporné, zejména kvůli limitovaným zdrojům. Bellah tak přiznává, že právě z tohoto důvodu se mu ve svých pracích nevěnuje. Wittrock přiznává, že mezi veškerými geografickými i politickými prostory, kde skutečně vzrostly veškeré hlavní tradice Euroasie, byla i oblast Achajmenovské říše. Kulturní tradice Peršanů přímo či nepřímo inspirovaly několik světových náboženství (Wittrock, 2012, 16). Stejně jako Bellah však dodává, že veškeré znalosti o klíčových aspektech náboženství, ale i o politických praktikách v Achajmenovské říši, ale dokonce i v té Sásánovské, jsou dosti chabé. Učení Zarathuštrovo Zarathuštra přišel s novým náboženským systémem, v němž zavrhl staré bohy, dle něj neetické krvavé rituály a archaické tradice stávajícího náboženství. Vystoupil tak proti tehdejšímu mnohobožství a obřadnictví a odsoudil některé tradiční náboženské představy. Přišel s novým systémem, který byl vysoce etický a dával návod, jak dobře žít, s velkým důrazem na mravní čistotu. Zarathuštra byl prvním prorokem transcendentních morálních standardů, který kázal všem stoupencům všech tříd i pohlaví, aby mu pomohli v přeměně existujícího sociálního řádu. Zarathuštra byl pravděpodobně knězem tehdejšího íránského náboženství, o kterém toho ovšem víme velmi málo, jenž se pokusil soustředit značné množství bohů tehdejší víry do jednoho jediného boha Ahury Mazdy. V době, kdy většina lidí věřila, že posvátné obřady se sestávají především z rituálů a obětování, on hlásal náboženství založené na osobní morálce, která podle něj zásadně určuje a směruje lidské jednání, čímž je pro život lidí mnohem důležitější než rituály a obětování. Odsoudil tak obětování skotu, pití rituálního nápoje haomy, halucinogenního nápoje, který byl zřejmě smíchán s krví obětí. Některé staré představy a myšlenky však přijal, ovšem dal jim novou platnost. Peršané v jeho době uctívali mnoho bohů, velké úctě se těšil zejména oheň, bohům se obětoval dobytek, zvláštní postavení měl kult dobrého ducha Ahury Mazdy, toho Zarathuštra povýšil na jediného boha a z ostatních učinil démony, čímž zachoval dualitu. Dualismus mezi těmito dvěma protipóly nabízel svobodnou volbu, což je základ Zarathuštrova myšlení. Veškeré bytosti jsou svobodny ve své volbě. Jakmile je vůle svobodná, člověk se zodpovědným sám za svůj osud a život. Stoupenec volí mezi dobrem a zlem, tedy volí pravé náboženství proti náboženství daévů, démonických sil. Zarathuštra hlásal spravedlnost a věrnost Ahura Mazdovi[5], nejvyššímu bohovi dobra, dále věřil v různé dobré a zlé duchy. Proto je náboženství chápáno jako dualistické[6] – víra ve dvě opačné, přibližně vyvážené síly dobra a zla. Dualistický obraz světa, naplněného proti sobě stojícími silami dobra – Ahury Mazdy – a zla – démony, z nichž nejdůležitějším je Ahriman. Boj Ahury Mazdy s Ahrimanem je odvěký a nekompromisní. Každý člověk pak musí zaujmout určitou osobní pozici v tomto boji. Volí buď dobro či zlo, přičemž lidská duše je mezi těmito protipóly zachycena. Nadto však tvrdil, že síly dobra zvítězí, proto je zoroastrismus často vnímán taktéž jako monoteistické náboženství, tj. věřícího v jediného boha. Člověk se na vítězství dobra může podílet sám, proto Ahura Mazda stvořil svět, a člověk je tak neustále povoláván, aby bojoval se zlem. Zarathuštra se tak svým učením obrací k jedinci, ale předpokládá, že rozhodnutí, na kterou stranu se přidat a za kterou stranu bojovat, učiní každý sám na základě vlastní vůle a vlastního rozhodnutí. Každý má podle zoroastrismu právo vybrat si místo na straně dobra či zla, s tím, že jeho činy určují jeho osudy v tomto i posmrtném životě. Zoroastrijci jsou tak vyznavači dobra, dobrých skutků a dobrého myšlení. Zarathuštra žil v osové době, v době bohaté na proroky a duchovní osvícení, i když údaje o jeho životě se značně rozcházejí, někdy i vylučují. Někteří badatelé udávají dobu jeho života do 2. poloviny 1. tisíciletí př. n. l., další uvádějí data dřívější. Sama Boyce (1979, 18) opatrně udává údaj 1700 – 1500 př. n. l., zároveň však mluví o tom, že Aristoteles viděl svého učitele Platóna jako ztělesnění Zarathuštry, který dle něho žil o 6 000 let dříve, a že na určitém území dnešního Íránu byl (dle Avesty) zoroastrismus přijat dříve než v 6. 17 Kateřina Soukalová, Problematické uzly diskuze o osové době: příklad zoroastrismu st. př. n. l., avšak Eliade (1995, 284) uvádí, že Avesta je ze tří čtvrtin ztracena a že byla sepsána až ve 3. – 9. st. n. l. Dále udává, že zoroastrismus se šířil skrze Íránce v roce 1200 př. n. l., ten se pak rozšířil i mezi mágy, roku 550 – 330 př. n. l. byl dle Boyce ustanoven jako íránské náboženství Kýrem. Kulty ohňů začaly zřejmě pod vládou Artaxerxe II., nicméně i v této době byl šířen jen ústně. Texty pravděpodobně začaly být sepisovány až mezi lety 141 př. n. l. a 224 n. l., v ustálené písemné tradici jsou známy až mezi lety 224 – 651[7]. Další prameny kladou život proroka do doby 599 – 522 př. n. l. (Duperron), jiné do času kolem 600 př. n. l., Klíma pak do let 784 – 707 př. n. l. Podle Klímy se musíme spokojit s domněnkou, že žil před rokem 550 př. n. l. Dále je také jeho život kladen do let 628 až 551 př. n. l. (Eliade, 1995, 285). Odborníci se tedy značně rozcházejí v názorech na dobu, ve které vlastně žil, ale rozhodně to tedy nebylo daleko od doby, kdy vystoupili jiní významní představitelé etického zlomu – osové doby. Náboženství se utvořilo v 6. – 4. století př. n. l. (Demjančuková, 2003, 146) a je tak jedním z nejstarších světových prorockých monoteistických vyznání a jedním z významných příspěvků Íránu k dějinám náboženského myšlení. Dodnes můžeme nalézt vliv zoroastrismu na judaismus, buddhismus i islám (srov. Foltz, 2010, 31–33, 56–57), v nichž nalezneme víru v jediného boha. V křesťanství najdeme podobenství v otázce svobodné vůle a zodpovědnosti, náboženské rovnosti mužů a žen, vzkříšení těla, individuálního a obecného soudu, osobu ďábla, nebe a pekla či druhého příchodu spasitele. Paralely mezi zoroastrismem a islámem lze nalézt v islámském apokalyptickém učení a eschatologii. Mnoho z učení šíy připomíná zoroastrijské představy. Zejména je to víra v mesiášskou postavu Mahdího, lidského spasitele, který má přijít. Původně arabská praxe přikazovala modlit se pouze třikrát denně, tudíž má pravděpodobně pět muslimských modliteb původ v zoroastrijských pěti denních dobách. Stejně tak měl patrně určitý vliv na řecké předsokratovské myšlení (srov. Momigliano, 1975, 125–150). Zoroastrismus byl státním náboženstvím v Íránu, a to od 3. století do poloviny 7. století, tedy za mocné říše Sásánovců, v tomto období bylo typické budování četných chrámů a oltářů ohně, z nichž některé můžeme nalézt i dnes. Během této tisícileté expanze se zoroastrismus stal jedním z nejsilnějších a nejvlivnějších náboženství na světě, přestože nikdy nebyl prohlášen za státní náboženství mimo íránskou sféru vlivu. Z tohoto období taktéž pocházejí posvátné texty Avesta, které jsou však z velké části nedochované. Z Gát, dalších posvátných textů, které zahrnují osobní vyjádření Zarahuštrovy víry, se dozvídáme, že nejvíce zásluhy v šíření víry má zřejmě podpora krále Víštáspa[8], otce Dareia, čímž lze usuzovat, že Achajmenovci byli zoroastriáni, nicméně další zdroje uvádějí, že Achajmenovci byli stoupenci staroíránského náboženství. Další přístup uvádí, že učení Zarathuštry vzrostlo za Dareia a až Artaxerxes I. přijal zoroastrismus jako smíšené náboženství (Nigosian, 1993). Boyce k tomuto problematickému aspektu dodává, že je těžké říci, kdy konkrétně přijali Peršané víru zoroastrismu. Jisté je, že v době, kdy se perská kultura dostala do kontaktu s řeckou, už tuto víru vyznávali. Problematické rovněž je, že Ahura Mazda byl v íránských zemích uctíván již před Zarathuštrou. Sám Zarathuštra není jmenován v žádných nápisech a náboženství za vlády Achajmenovců v sobě dle Boyce nic zoroastrijského nemá. Lze tedy říci, že názory ohledně této problematiky se dělí na dva proudy, t.j., že Achajmenovci byli buď zoroastriány vždy, nebo se jimi během náboženské reformy stali v jejich raných počátcích. Mary Boyce argumentuje ve prospěch prvního případu a to jednoduše proto, že neexistují žádné zdroje, které by potvrzovaly jakýkoliv druh náboženské reformy. Eliade však zastává opačný názor. Dle něj je ve prospěch zoroastrismu nutné uvést, že v době Achajmenovců bývá uváděno jméno Ahury Mazdy v nápisech, rovněž reforma nového kalendáře se zoroastrijskými bytostmi v roce 465 – 425 př. n. l. nevyvolala žádný rozruch (Eliade, 1995, 298). Dále uvádí, že Kýrova hrobka je vystavěna dle pravidel zoroastrismu, tedy tak, aby tělo nebylo v kontaktu se zemí.[9] Zarathuštra měl i další přátele mezi lidmi v nejvyšších státních pozicích (např. premiéra Džámáspu) a tak se lze domnívat, že šíření nové víry bylo nepochybně pomalé, ale rozhodně podporované shora. Ačkoliv o tom, jak se zoroastrismus šířil po tehdejší Persii, není nic známo, můžeme předpokládat, že princové, kteří konvertovali mezi prvními, poté podporovali zoroastrismus a prosazovali ho v celé zemi. Nicméně je i doloženo, že tento názor může být přeceněný, neboť existují záznamy o tom, že Íránci sice sdíleli stejný panteon, ale každý uctíval někoho jiného, respektive, že jiní bozi mohli být uctívanější než Ahura Mazda (Foltz, 2010, 27, 28). Zdá se tedy, že velkým problémem je, že Zarathuštra sice šířil své učení několik století před naším letopočtem, ale jeho učení bylo kodifikováno až ve 3. století n. l., a to jako státní náboženství Sásánovské říše. Foltz upozorňuje na to, že to, co známe jako zoroastrismus (tedy v podstatě až kodifikované učení z doby Sásánovců), nemusí nutně popisovat náboženskou víru a praktiky starověkého Zarathuštrova Íránu. Ve skutečnosti totiž žádné achajmenovské ani párthské zdroje proroka Zarathuštru nezmiňují, to jen pouze ty řecké. Je tedy třeba být opatrnými v přemýšlení o zoroastrismu a Zarathuštrovi v jejich sásánovské formě. Stejně tak Krejčí (1993, 80) zohledňuje to, že po smrti Zarathuštry podlehlo jeho učení změnám, neboť muselo být přístupné a srozumitelné co nejširším vrstvám. Objevovala se další božstva, jako například Mithra, ale i další, které Zarathuštra dříve odsunul do zlých božstev (daévů), ti tak byly rehabilitováni a věřilo se v ně, nadto bylo vše spjato s mýty a rituály. 18 Človek a spoločnosť - Individual and Society, 2015, 18(3) Zoroastrovské dědictví se zvrátilo v mazdaismus – hlášení se k Ahura Mazdovi. Za doby vládnutí Párthů nastala situace, kdy se zoroastrismus rozdvojil na dvě větve – dualistickou, která hlásala víru pouze v Ahuru Mazdu a jeho protipól Ahrimana, a monoteistickou, která vzývala Zurvána, otce Ahura Mazdy a Ahrimana, jako jediného nejvyššího boha. Osová doba je charakteristická vznikem nového filozofického pohledu na svět, jádrem je sebeuvědomění si člověka jako mravně zodpovědného jedince, s čímž souvisí objev svobody, morálky a svědomí. Člověk jako svobodný jedinec odpovídá za své činy. A byl to právě Zarathuštra, jenž přišel s novým učením, které je vysoce etické a mravní, zároveň však klade velký důraz na svobodnou volbu jedince, čímž ho nechává, aby byl sám zodpovědný za své činy. Zarathuštrovou velkou vizí pro lidstvo bylo vidět lidi jako schopné jedince, kteří jsou schopni se racionálně rozhodovat na základě vlastní morálky a dělat tak správná rozhodnutí ohledně vlastního života. Nejdůležitější morální povinností pro stoupence zoroastrismu je vést život v souladu s morálkou. Podle Zarathuštry je život série voleb mezi dobrem a zlem. Nabádá své stoupence, aby si vybrali dobro. Být zoroastriánem znamená respektovat a ctít pravdu, dobrotu, lidskost, soucit, vděčnost a lásku k rodině a přátelům, respektovat druhé, jiné komunity, respektovat životní prostředí, být laskavý ke zvířatům, nebát se tvrdé práce, být pohostinný a štědrý. Právě to jsou ony dobré myšlenky, dobrá slova a dobré skutky. Je ovšem zdůrazňováno, že volba, zda se přidat na stranu doba či zla, je čistě na tom kterém člověku. Zoroastrismus odsoudil některé tradiční náboženské představy jako například krvavé oběti, avšak přijal některé tradiční náboženské představy a myšlenky, kterým dal ovšem novou platnost. Navazuje na indoíránskou tradici o putování mrtvých, zdůrazňuje význam soudu – každý bude souzen dle toho, co si na zemi zvolil – buď půjde do ráje či bude host v domě lži. V zoroastriánské tradici existují i představy o posmrtném životě – zemřelý přechází po mostě rozloučení, na jehož konci ho čeká ohodnocení dle jeho skutků – ti zlí odcházejí do tmy a hrůzy, dobří jsou ve světle a štěstí. Po smrti budou lidé souzeni podle postoje, který zaujali ke kosmickému plánu boha a podle toho, jaký život vedli. V diskuzích o osové době se často zmiňuje charakteristika oddělení světského a transcendentního, konkrétně například oddělení boha od krále. Ani v zoroastrismu není král vnímán jako bůh, naopak i on je jeho sluhou. Různé vyryté nápisy mluví o náboženské odpovědnosti panovníka. Dareios se stal králem proto, aby udržoval to, co Ahura Mazda stvořil a zajistil tak blaho lidem (Eliade, 1995, 298). Král reprezentoval sám sebe pouze jako král a naplňoval své povinnosti vůči Ahura Mazdovi tím, že prosazoval a dodržoval jeho zákony a dbal na jejich dodržování a trestal ty, kteří tak nečinili. Král tak ztělesňuje boží vůli na zemi. Králova základní funkce je přemoci chaos a zlo a stabilizovat politický řád, mír ve své oblasti. Achajmenovští králové vykonávali zoroastriánské povinnosti věrně. Vztahy mezi politickými a náboženskými řády je možné nahlížet jako na jedny ze vzájemných závislostí a uzavřených vztahů, kde je značná distinkce mezi transcendentní a světskou sférou, avšak kdy zápasy uvnitř těchto sfér mají přímé implikace pro veškeré dění ve sféře světské. Achajmenovská říše byla prvním imperiálním politickým řádem, který byl založen na axiální kosmologii a který zahrnoval uzavřené, oboustranné, ale ne symetrické vztahy mezi vládnoucí vrstvou politiky a kosmologicko-náboženským řádem (Wittrock, 2012, 116). Exkurz: Zoroastrismus dnes S nástupem islámu docházelo k omezování činnosti příslušníků, kteří byli často nuceni emigrovat, a to zejména do Pákistánu či Indie, odkud pochází i další název pro zoroastrismus – pársismus (Pársí – Peršané). Od 9. století byla prováděna politika násilné islamizace íránského obyvatelstva Araby, proto několik z nich odcházelo na západní pobřeží Indie, kde se věnovali hlavně obchodu a řemeslům. Párská komunita žila v Indii bez problémů a dodnes si pečlivě střeží náboženskou tradici. Dodnes v Indii (zvláště v Bombaji) žije nejpočetnější komunita zoroastriánů, čítající přibližně 75 000 příslušníků, další komunity nalezneme v Íránu, Pákistánu, menší komunity žijí v dalších částech světa, jejich počet však nedosahuje více než 120 000 vyznavačů. V Severní Americe komunita čítá asi 10 000 stoupenců[10], v Anglii 7 000, v Pákistánu 3 700, v Austrálii 1 000, menší komunity najdeme v jiných částech světa (Choksy, 1996). Hinnells (2005) udává trochu odlišná čísla, dle jeho výzkumů je v Pákistánu komunita mnohem menší, naopak vysledoval větší komunity i v Hong Kongu, Zanzibaru a Keni. Zoroastriáni v současné době čelí dilematu ohledně tradice a modernity, zvláště ve smyslu, že by měli držet komunitu při sobě. Zoroastriáni jsou ohroženi demografickými údaji – roste věk a klesá porodnost. Dále jsou ohroženi emigrací a smíšenými manželstvími. V současné době žije podle oficiálních íránských statistik (2011) v Íránu 25 271 vyznavačů zoroastrismu. Celkové údaje o počtu jsou obtížně dostupné a mnohdy se dost liší. Například Hinnels (2005, 6) udává 19 Kateřina Soukalová, Problematické uzly diskuze o osové době: příklad zoroastrismu jejich počet kolem 100 000. Jiné odhady jejich počtu ukazují na rozmezí mezi 10 – 90 tisíci. Írán řadí zoroastriány mezi náboženské minority, které jsou prakticky tolerovány, což je jim zaručeno ústavou. Mohou tak provozovat vlastní obřady, zakládat vlastní náboženské obce a vést náboženské vyučování. Tvoří však spíše izolovanou skupinu, neboť sňatky muslimů s jinými náboženskými skupinami jsou zakázány, což je ostatně zakázáno i zoroastriánům (mimoto by sňatek s muslimem znamenal konverzi k islámu). Stejně tak mají zaručeno několik míst v íránském parlamentu, naopak ale nesmějí zastávat vládní a náboženské posty. Ačkoliv je jim ústavou garantována svoboda vyznání, svobodné uplatnění v zaměstnání atd., objevují se zprávy, že jsou ze strany muslimské vlády diskriminováni, především co se týče přístupu ke státním postům či místům v ropném průmyslu (Choksy, 2012, 285). Rovněž jsou údajně někdy kontrolováni v době konání svých náboženských svátků, ačkoliv muslimskou stranu vždy žádají, aby nenarušovala a respektovala průběh svátků a rituálů. Jejich ekonomická úroveň je nízká, jsou to především zemědělci, kteří jsou postiženi nezaměstnaností více než muslimští Íránci. Choksy také tvrdí, že dostávají pomoc od Pársů v Indii, kteří jim zřizují pomocné sbírky na šatstvo, humanitární pomoc atd., což je ovšem skutečnost, která je známá již od 19. století.[11] Po roce 1979 byli znovu na několik let perzekuováni. Chomejní považoval zoroastriány za zastaralou sektu, respekt, který jim byl dán za Páhlavího rychle zmizel. Muslimové stanuli v čele zoroastriánských škol, dodnes jsou údajně často diskriminováni (což ovšem přiznávají i pársové v Severní Americe nebo Británii (Hinnells, 2005, 757)), ačkoliv jiní zase otevřeně přiznávají, že mají legální práva a jsou členy parlamentu. Říkají, že většinou je nikdo neobtěžuje, jsou svobodní stejně jako muslimové (Foltz, 2011, 79). Mnozí výzkumníci také ukazují, že zoroastriáni mají někdy mnohem více práv než muslimská majorita. Obě pohlaví spolu mohou komunikovat bez omezení, mohou spolu sportovat, mohou produkovat a konzumovat alkoholické nápoje, ale nesmějí je sdílet s muslimy, mohou je dokonce podávat v komunitních centrech jakou součást svých oslav. Mnoho zoroastriánů vnímá, že mají mnohem větší sociální svobodu než mnozí muslimové. Další skupinou, která dodnes udržuje učení Zarathuštry, jsou pársové, indičtí stoupenci zoroastrismu, kteří odešli z Persie v době převládání islámu. Bombajská komunita dnes představuje největší majoritu světových zoroastriánů, čítající asi 90 000 vyznavačů, nicméně jiné údaje (Hinnells, 2005, 8) udávají jejich počet v rozmezí 100 000 – 120 000 stoupenců. Největší výzvou pro zoroastriány v současné době je manželství mimo víru a tak akceptování konvertitů. Zoroastriáni totiž historicky nepřijímali konvertity, ale děti ze smíšených manželství byly považovány za zoroastriány. Nynější zoroastriáni v Severní Americe jsou více nakloněni manželství s nezoroastiánem mnohem více než ti v Indii nebo Íránu (Foltz, 2009), stejně tak jsou íránští zoroastriáni, kteří věří, že Zarathuštra učil všeobecnou pravdu a ta může být otevřena všem a bez výjimky, mnohem otevřenější ke smíšeným manželstvím než pársové, jejichž komunita je k této otázce striktní.[12] Zajímavé je, že z demografických údajů lze vyčíst, že rozvodovost pársů v Indii dosahuje pouhých 7 %, v celosvětovém měřítku (mezi zoroastriány) pouhá 3 % (Hinnells, 2005, 82, 140). Nejvyšší kněz k problematice smíšených manželství pársů dodává: „Párs se stane pársem jedině tak, že se jím narodí, nemůže se jím stát ani adopcí, ani konverzí. Rasová a genetická čistota je požadavek náboženství“ (Hinnells, 2005, 123). Naopak íránský zoroastriánský nejvyšší vůdce vidí konverzi jako akceptovatelnou, avšak pársové nikoliv, dokonce jim vadí jakákoliv přítomnost nečistého pársa na ceremoniálech (Foltz, 2009). Zoroastriáni sami sebe vidí méně zaujaté rituály než pársové a považují své náboženství spíše za více vnitřní a osobní. Vidí svou víru jako ztělesněnou hlavně v Gátách, nejstarší sekci v Avestě, která je přisuzována přímo Zarathuštrovi, a většinou odmítají legalistickou sásánovskou verzi, která odkazuje na dobu 3. století, kdy byl zoroastrismus oficiálním státním náboženstvím. Závěrem Zoroastrismus je nejstarší světové náboženství a je zcela zřejmé, že mělo velký vliv na lidstvo jak přímo, tak i nepřímo. Bylo to náboženství íránských impérií trvajících od 6. st. př. n. l. do 7. st. n. l. Některé doktríny byly převzaty judaismem, křesťanstvím i islámem. Jedním z klíčových uzlů diskuze o osové době je otázka zoroastrismu. Váhavost nad pojímáním zoroastrismu jako náboženství osové doby a Persie jakožto axiální civilizace je zřejmě dána především nedostatkem pramenů jak z období staroíránského náboženství, tak i z období vlády Achajmenovců, popř. Párthů. Dalším problémem může být podoba zoroastrismu, neboť ta byla zachycena písemně až v době Sásánovské říše a je tak možné, že se takto zachycené učení odchýlilo od toho, co skutečně hlásal Zarathuštra. Nicméně je nutné zdůraznit, že přes nedostatek pramenů z oné doby, můžeme nalézt určitá vodítka pro to, abychom zoroastrismus v kontextu osové doby uvažovat mohli. 20 Človek a spoločnosť - Individual and Society, 2015, 18(3) Zarathuštra a jeho učení jsou v debatě o osové době zmiňováni mnohými odborníky, většina jeho jméno a učení alespoň zmiňuje, někteří ho rovnou pojímají jako součást osové doby, někteří jsou opatrnější a přiznávají, že vzhledem k nedostatku pramenů je těžké o zoroastrismu jednoznačně debatovat v souvislosti s osovou dobou a jejími civilizacemi. Co však můžeme konstatovat je to, že se prorok pravděpodobně narodil blízko doby osového věku. Většina badatelů se shoduje na datu ne dřívějším než je 6. st. př. n. l., nejčastěji nalezneme údaje hovořící o době 8. – 6. st. př. n. l., což je ovšem rovněž doba, která je valnou většinou badatelů pojímána jako doba osová. Co je problematické na hlubší diskuzi o zoroastrismu a na jeho jednoznačném pojetí jako součásti osové doby je zaprvé to, zda je zoroastrismus vůbec učení nové, či zda je to jen nová forma starého íránského náboženství, s čímž je pojen další problém, a to ten, zda vůbec můžeme pojímat zoroastrismus v kodifikované podobě jako skutečné učení Zarathuštry. Další stěžejní problém je doba jeho vzniku v souvislosti s vládou Achajmenovců, doposud není jasné, zda oni samotní byli stoupenci starého náboženství, zda byli zoroastriány vždy či zda se jimi v průběhu své vlády stali. Zvláštní důraz v diskuzi o osové době musíme položit na etický a mravní aspekt zoroastrijského učení, neboť právě vyvstání nové kulturní ontologie, nového pohledu na svět a na vztahování se ke světu zákonitě vedlo k novým pravidlům lidského jednání a pravidlům sociálního života. Zarathuštra za jádro svého učení ustanovil morálku a mravnost, které se mají projevovat dobrými myšlenkami, dobrými slovy a dobrými činy. Další společný jmenovatel osové doby a zoroastrismu je oddělení boha od krále. Ukázali jsme, že jakýkoliv perský vládce byl podroben Ahura Mazdovi, kterému sloužil, a sám to také tak vnímal. V neposlední řadě se v debatě o osové době objevuje fakt, že proroky, kteří v osové době vyvstali, známe dodnes. I to je případ Zarathuštry a jeho učení. Dodnes žijí komunity zoroastriánů po celém světě, především v Íránu a v Indii, kteří vyznávají jeho učení. Literatura: Arnason, J. (2005). The Axial Conundrum: Between Historical Sociology and the Philosophy of History. In E. Ben-Rafael & Y. Sternberg (eds.). Comparing Modernities. Pluralism versus Homogenity. Leiden: Brill, 57-81. Arnason, J. (2008). Axialita jako model civilizačních proměn. Kritické poznámky k Eisenstadtově koncepci civilizační analýzy. In J. Tomeš (ed.). Naše nynější modernita. Praha: SLON, 23-31. Arnason, J. (2010). Axiální věk a jeho interpreti: znovuotevření diskuze. In Historicko-sociologické eseje. Praha: SLON, 152-177. Arnason, J. (2012). Rehistoricizing the Axial Age. In R. Bellah, Robert & H. Joas (eds.). The Axial Age and Its Consequences.London: Belknap Press of Harvard University Press, 337-365. Axworthy, M. (2009). Dějiny Íránu. Praha: NLN. Bellah, R. (1999). Max Weber and World-Denying Love: A Look at the Historical Sociology of Religion. In Journal of American Academy of Religion 67(2), 277-304. Bellah, R. (2011). Religion in Human Evolution. From the Paleolithic to the Axial Age. Cambridge: Belknap Press. Bellah, R. & H. Joas (eds.) (2012). The Axial Ages and Its Consequences. Cambridge: Belknap Press. Black, A. (2008). The „Axial Period“: What Was It and What Does It Signify? In The Review of Politics 70 (1), 23-39. Boyce, M. (1979). Zoroastrians. Their Religious Beliefs and Practices. London: Routledge. Demjančuková, D. (2003). Teorie a dějiny náboženství. Dobrá Voda: Aleš Čeněk. Eisenstadt, S. (2011). The Axial conundrum between transcendental visions and vicissitudes of their institutionalizations: constructive and destructive possibilities. In Análise Social 46. Dostupné z: 21 Kateřina Soukalová, Problematické uzly diskuze o osové době: příklad zoroastrismu <http://analisesocial.ics.ul.pt/documentos/1317831069H6zEB6cs3Cm50YU5.pdf> Eisenstadt, S. (2003). Axial Civilizations. A. General Analysis. In Comparative Civilizations and Multiple Modernities. Part I. Leiden: Brill,195-280. Eisenstadt, S. (2007). Prophecy and Constitutionalism in the Political Imagery of Axial Age Civilizations. In Hebraic Political Studies 2(1). Dostupné z: <http://www.hpstudies.org/20/admin/pdfs/403ebbf2-3e9c-4b49-b96c-fc9120cd7010.pdf> Eliade, M. (1995). Dějiny náboženského myšlení I. Praha: Oikoymeneh. Foltz, R. (2009). Iranian Zoroastrians in Canada: Balancing Religious and Cultural Identities. Iranian Studies 42(4), 561-577. Foltz, R. (2010). Religions of the Silk Road. Palgrave Macmillan. Foltz, R. (2011). Zoroastrians in Iran: What Future in the Homeland. Middle East Journal 65(1), 73-84. Gauchet, M. (2004). Odkouzlení světa. Brno: CKD. Hinnells, J. (2005). Zoroastrians Diaspora. Religion and Migration. Oxford: Oxford University Press. Heller, J. & Mrázek, M. (2004). Nástin religionistiky. Praha: Kalich. Choksy, J. (2012). Non-Muslim Religious Minorities in Contemporary Iran. Iran and the Caucasus 16, 271-299. Jaspers, K. (1996). Úvod do filosofie. Dvanáct rozhlasových přednášek. Praha: Oikúmené. Joas, H. (2012). The Axial Age Debate as Religious Discourse. In R. Bellah & H. Joas (eds.). The Axial Age and Its Consequences.London: Belknap Press of Harvard University Press, 9-29 Klíma, O. (2002). Zarathuštra. Olomouc: Votobia. Krejčí, J. (1993). Civilizace Asie a Blízkého východu. Praha: Karolinum. Krejčí, J. (2008). Naše nynější modernita v dějinné perspektivě. In J. Tomeš (ed.). Naše nynější modernita (s. 9–22). Praha: SLON. Momigliano, A. (1975). Alien Wisdom. The Limits of Hellenization. Cambridge: Cambridge University Press. Německý, M. (2007). Historická sociologie Shmuela Eisenstadta. In J. Šubrt (ed.). Historická sociologie. Plzeň: Aleš Čeněk, 455-470. Německý, M. & Šubrt, J. (2010). Civilizačněteoretický výzkumný program Shmuela N. Eisenstadta. In J. Šubrt & J. Árnason (eds.). Kultury, civilizace, světový systém. Praha: Karolinum, 63-80. Nigosian, S. (1993). The Zoroastrian Faith. Montreal, Buffalo: McGill-Queen’s University Press. Ringer, M. (2009). Reform Transplanted: Parsi Agents of Change amongst Zoroastrians in Nineteenth-Century Iran. In Iranian Studies 42(4), 549-560. Shaked, S. (2005). Zoroastrian Origins: Indian and Iranian Connections. In J. Arnason, S.N. Eisenstadt & B. Wittrock. Axial Civilizations and World History. Leiden, Boston: Brill, 183-200. Snell, B. (1982). The Discovery of the Mind in Greek Philosphy and Literature. Cambridge: Harvard University Press. Statistics Center of Iran. (2012). Nation Population and Housing Census 2011 (1390): Selected Findings. Štampach, O. I. (1998). Náboženství v dialogu. Praha: Portál. 22 Človek a spoločnosť - Individual and Society, 2015, 18(3) Weil, S. (2010). Interview with Prof. S.N. Eisenstadt. [online]. Dostupné <http://www.academia.edu/348048/Interview_with_Prof._S._N._Eisenstadt> z: Wittrock, B. (2012). The Axial Age in Global History. Cultural Crystallizations and Societal Transformations. In R. Bellah & H. Joas (eds.). The Axial Age and Its Consequances. London: Belknap Press of Harvard University Press, 102-1 [1] Historické období známé pod německým Achsenzeit, anglicky Axial Age, česky poprvé užito Janem Patočkou v jeho spise z počátku 50. let o negativním platonismu (Arnason, 2008, 24; Arnason 2010, 152). [2] Francouzský orientalista 18. století, přivezivší z Indie spisy zoroastriánů. Mluví o velké duchovní revoluci lidského rodu. Zahrnuje do toho Řecko, starý Izrael, Írán, vágní pojetí měl o Indii, ale o Číně vůbec žádné (Arnason, 2008, 26). Svou představu o axiálním věku datuje do 6. – 5. st. př. n. l., kdy nastala prozřetelnost (Arnason, 2012). Není bez zajímavosti, že Anquetil-Duperron byl po přivezení zoroastriánských spisů prohlášen za jejich falzifikátora, a to pro to, že francouzští osvícenci očekávali, že ve spisech najdou myšlenky, které prokáží závislost židovských idejí a křesťanských nauk na staroíránské filozofii a teologii (Klíma, 2002, 150). [3] Srov. (Snell, 1982). Snell rozsáhle popisuje osovou dobu v Řecku, pro níž však používá termín objev ducha. [4] Další používané názvy jsou zarathuštrismus, mazdaismus a pársismus – rozdíly a geneze názvů budou vysvětleny níže v textu. [5] Odtud je odvozen další název pro zoroastrismus – mazdaismus. Existují však autoři, kteří mezi zoroastrismem a mazdaismem rozlišují. Mazdaismus totiž nadto vyvinul teorii o spasiteli (saošjantovi), který se měl na konci všech věků narodit panenské matce ze semene samotného Zarathuštry (Boyce, 1987, 8). Jenže dualismus pak vedl k dalším problémům, a to například k otázce, jak Ahura Mazda a Ahriman vznikli. Někteří tak začali věřit v boha stvořitele Zurvána, jenž byl odměněn tím, že se mu narodila dvojčata – Ahura Mazda a Ahriman. Tato větev mazdaismu dostala jméno zurvánismus (Axworthy, 2009, 15). Dále také existuje mezi autory názor, že žádná Zarathuštrova reforma neexistovala, stejně tak jako samotný Zarathuštra, a že jeho náboženství je pouze jedním z aspektů íránského náboženství, mazdaismu (Eliade, 1995, 285). [6] Nicméně mezi odborníky existují dohady o tom, zda je to monoteistické či dualistické náboženství. [7] Klíma (2002, 8) udává, že Avesta byla dlouhé věky šířena jen ústně a začala být psána od roku 224 n. l., ale byla zaznamenávána písmem semitského, tj. ne íránského, původu, navíc nedokonalým pravopisem a mrtvým jazykem, proto se v pozdějších opisech objevuje mnoho nesrozumitelných tvarů a chyb. Nejstarší dochované rukopisy jsou známy až od 14. století. [8] Většina badatelů, kteří kladou život Zarathuštry do doby kolem 6. století př. n. l., ztotožňuje avestského krále Víštáspu s Vištáspou, otcem perského krále Dareia I., což ovšem není spolehlivě prokázáno. Odsud tedy pramení další rozpor problematické diskuze ohledně zoroastrismu. [9] Podle víry zoroastriánů nesměla těla zemřelých znesvětit žádný z živlů (vodu, oheň, zemi ani vzduch), proto jsou namísto spálení či pohřbení do země ukládáni do věží ticha, stavby bez oken a střechy, kde jsou vystaveni slunci a supům, kteří na těle vyklovávají maso. Poté byly jejich kosti louhovány v kyselině, tak aby se tělo spojilo se všemi čtyřmi důležitými zemskými prvky. Kosti jsou pak smetány do studny, která je uprostřed věže ticha. 23 Kateřina Soukalová, Problematické uzly diskuze o osové době: příklad zoroastrismu [10] Mnozí emigranti přiznávají, že rekonvertovali a navrátili se k zoroastrismu (Foltz, 2011, 83). Foltz také uvádí, že mezi severoamerickými zoroastriány koluje šeptanda, že takovýchto rekonvertitů je až několik tisíc, nicméně hlava zoroastriánů v Íránu odpovídá, že i kdyby to byla pravda, tak to nejsou praví zoroastriáni, dle něj je to jen politická přetvářka, politický postoj. [11] Přirozené kontakty mezi oběma komunitami začaly na počátku 18. století, kdy životní podmínky v Íránu vedly ke zvýšené migraci zoroastriánů. V polovině 19. století pársové poslali do Íránu svého reprezentanta, který zorganizoval íránskou zoroastriánskou komunitu a založil několik komunitních projektů. Rovněž přinesl do Íránu několik reformních myšlenek a pokusil se přeformovat a sjednotit íránské náboženské praktiky s těmi párskými. Párský reprezentant měl za úkol zvýšit vzdělanost, vnést do vzdělání i učení vědám, matematice či domácí práce pro dívky. Taktéž založil čtrnáct nových škol v britském evropském stylu (Ringer, 2009, 556). Podle něj byla hlavním problémem náboženská neznalost, neznalost náboženských textů a příkazů mezi laiky i knězi. Mezi praktikami, které se pársům nelíbily, bylo pití vína v denní době, tancování a ranní muzika při něčí smrti, polygamie, náboženská oběť zvířat, jedení krav a velbloudů a oblékání muslimských oblečení. Párské filantropické kontakty tak měly velký vliv na íránskou zoroastriánskou komunitu. [12] Párští knězi do Íránu psávali během 15. – 18. století, zvláště ohledně konverze, přičemž íránská strana tvrdila, že musí být zasloužená (Foltz, 2011, 83).Po celá staletí pársové jezdili do Íránu za vrcholnými náboženskými představiteli, s nimiž se radili ohledně náboženských otázek. Zoroastriáni jsou dodnes pársy považováni za originální komunitu, která je ctěna za to, že přečkala a překonala několik století pod islámskou nadvládou. 24
Podobné dokumenty
Diplomová práce
profánní (přesto dny všech těchto společenství uplývaly nenávratně).
Ostatně ne každý zná vývoj dnes tak samozřejmého dělení času na 12 měsíců a 365
dní v roce, 24 hodin ve dni. Ovšem je známé, že ...
Írán - po stopách Zarathustry
bodná vůle, koncept dobra a zla, nebe a pekla, osobního
Širáz, poblíž kterého leželo srdce největší říše své doby,
a posledního soudu či mesiášství, které si s sebou Židé
achaimenovské Persie. V 6....
Peršané
Palác má rozlohu 1160 m2 a stojí na 2,5 m vysoké podestě
Směrem k jihu se otvírá portikem, který tvoří 2 x 4 sloupy, jeho podobu můžeme
vidět na reliéfu v Naqš-e Rostamu
Hlavní hala měla původně 3x...
IV-25 Profilové oblasti
Perspective in Prevention and Treatment of Important
Lifestyle Diseases
Starověký Přední východ
Bedřich Hrozný - český jazykovědec, orientalista, rozluštil chetitský jazyk, zakladatel chetitologie,
pokusil se (neúspěšně) rozluštit jazyk Etrusků
Zarathuštra - staroperský náboženský reformátor,...
7.5.2012
vyžadovala zvláštní výzkum. Podle mého je v institutu a jeho členech k dispozici velký
fundus znalostí, které by se takto daly aktivizovat a zužitkovat vlastně bez mimořádného
pracovního zatížení, ...
ukázka - Malvern
Ballardovou (1886 – 1971), kteří byli velmi ovlivněni teosofií a především myšlenkami
Velkého bílého bratrstva. Ballard tvrdil, že své učení čerpal ze setkání s hrabětem de
Saint-Germain, alchymist...