Ukázka

POHYBOVÝ SYSTÉM. RŮST TĚLA
4 Pohybový systém. Růst těla
Pohybový systém těla je tvořen kostmi a svaly.
4.1
KOSTI (os, ossis)
Tvoří základ pohybového systému těla.
Podle tvaru rozeznáváme kosti dlouhé (kosti pažní, stehenní), krátké (kosti zápěstní) a ploché (lopatka). Zvláštními druhy jsou kosti nepravidelného tvaru (dolní čelist) a kosti, které mají
uvnitř dutiny vyplněné vzduchem (horní čelist).
4.1.1
STAVBA KOSTI
Při obecném popisu kosti volíme za vzor kost dlouhou. Ta sestává ze střední dlouhé části
zvané tělo (corpus, diafýza) a dvou ztluštělých kloubních konců (epifýz) – obr. 12. Kloubní
plochy jsou hladké, kryté kloubními chrupavkami. V místech, kde se na kost upínají svaly, jsou
vytvořeny různě velké hrbolky nebo drsnatiny.
Na průřezu je dlouhá kost zpravidla dutá. Směrem z povrchu do nitra se postupně nachází vazivový obal (okostice), pod ním vrstva kostní kompakty, která směrem do nitra přechází
v kost spongiózní (obr. 13). Dutiny mezi trámečky spongiózní kosti jsou vyplněny kostní dření.
1. Okostice periost (periosteum)
Pokrývá povrch kosti s výjimkou kloubních ploch a úponů vazů a svalů. Je tvořena silným
vazivovým listem pevně lnoucím ke kosti. V tomto obalu probíhají cévy zajišťující výživu kosti
a na rozdíl od vlastní kostní tkáně i četná nervová vlákna.
2. Kost plná – kompaktní (substancia compacta)
Tvoří vnější část kosti v podobě plochých plášťových a do kruhu uspořádaných Haversových
lamel.
3. Kost houbovitá – spongiózní (substancia spongiosa)
Je složena z kostních trámečků, jejichž uspořádání (kostní architektonika) je přímým odrazem tlaků působících na kost a zaručuje nejvýhodnější konstrukci z hlediska pevnosti a pružnosti při minimální hmotnosti kostí. Architektonika kosti není vrozená, vytváří se v závislosti
na druhu a intenzitě zátěže až v době, kdy dítě začíná stát a chodit. Zvlášť dobře patrná je tato
úprava v hlavici kosti stehenní, kde jsou kostní trámečky uspořádány do oblouků připomínajících gotické klenby.
4. Kostní dřeň (medulla ossium)
Prostorová síť vazivových vláken a buněk s bohatě větvenou sítí jemných cév. V dětství a mládí převládá červená kostní dřeň, která je orgánem krvetvorby. V dlouhých kostech krvetvorba
postupně ustává a do vazivových buněk se ukládá tuk.
29
Somatologie.indd 29
9.8.2009 9:37:30
POHYBOVÝ SYSTÉM. RŮST TĚLA
b
a
a
b
c
b
Obr. 12 Průřez dlouhou kostí
a – diafýza
b – epifýzy
Obr. 13 Obecná stavba kosti
a – okostice
b – kost plná
c – kost houbovitá
Červená kostní dřeň se tak mění na žlutou a ve stáří ztrátou tuku na šedou. U dospělého
člověka se krvetvorná kostní dřeň nachází pouze v kostech plochých a krátkých (kost hrudní,
lopatka a kosti zápěstní). Je-li třeba při některých krevních onemocněních vyšetřit kostní dřeň,
odebírá se punkční jehlou z kosti hrudní.
4.1.2
VÝVOJ A RŮST KOSTI
V embryonálním období se nejprve vytváří vazivový základ a na jeho podkladě chrupavčitý model a teprve postupnou přeměnou (osifikací) chrupavčitého modelu vzniká vlastní kost.
Přímou osifikací vazivového modelu jsou z kosterní soustavy vytvořeny jen ploché lebeční
kosti a kost klíční. Chrupavčitý model je postupně přestavován jednak z povrchu, z periostu,
jednak z nitra, z osifikačních center (jader). Osifikace probíhá ještě několik let po narození
a časové pořadí, ve kterém se jednotlivá osifikační jádra vytvářejí, využíváme pro určení kostního věku.
30
Somatologie.indd 30
9.8.2009 9:37:30
POHYBOVÝ SYSTÉM. RŮST TĚLA
Původní chrupavka zůstává zachována pouze na kloubních koncích a v růstových štěrbinách
umístěných mezi střední částí kosti a kloubními konci. Chrupavčitá tkáň v růstových štěrbinách umožňuje růst kostí do délky. Po pubertě se vlivem pohlavních hormonů růstové štěrbiny
uzavírají, a tím je růst kostí do délky ukončen. Do šířky narůstá kost osifikací hlubokých vrstev
periostu.
Do řízení růstu kostí zasahuje mnoho faktorů. Mezi nejvýznamnější patří růstový hormon
a již zmíněné hormony pohlavní. Růstový hormon ovlivňuje dělení buněk chrupavky, pohlavní
hormony ovlivňují rychlost osifikace.
4.1.3
LÁTKOVÁ VÝMĚNA V KOSTECH
Látková výměna se týká jak organické části kosti (oseinu), tak i látek anorganických, které
tvoří ionty vápníku, hořčíku, sodíku, fosforu a chloru. Kost je živý orgán, proto je neustále přestavována. Staré Haversovy lamely jsou resorbovány, místo nich se vytvářejí nové. Při resorpci
se anorganické látky (vápník a fosfor) uvolňují do krve, při tvorbě se naopak do kostní tkáně
zabudovávají. Za normálních okolností je příjem i výdej iontů z krve v rovnováze.
Na regulaci hladiny iontů (zejména vápníku a fosforu) v krvi se podílejí tři hormony:
parathormon z příštítných tělísek, kalcitriol (označovaný jako D-hormon, vitamin D) z ledvin
a kalcitonin produkovaný buňkami štítné žlázy. Při poklesu hladiny vápníku v krvi (kalcemie
– 2,2–2,75 mmol/1) působí parathormon na zvláštní typ kostních buněk (osteoblasty), které
aktivují osteoklasty. Jejich prostřednictvím se kost resorbuje a uvolněný vápník zvyšuje kalcemii.
Parathormon spolu s kalcitriolem také zvyšují vstřebávání vápníku v tenkém střevě a kalcitriol navíc i v ledvinách. Kalcitonin snižuje kalcemii zvýšeným vylučováním vápníku v ledvinách
a podporou vstupu vápníku do kosti hlavně u mladých jedinců. Ionty vápníku jsou důležité nejenom pro stavbu kostí, ale např. i pro svalovou kontrakci, nervosvalovou dráždivost a pro srážení
krve. Kost je orgánem s velmi intenzivním metabolismem, protože kromě popsaných látkových
výměn má kost velice důležitý význam pro krvetvorbu (zejména kostní dřeň).
Kostní buňky čili vlastní kost nebolí; to, co bolí, jsou kostní obaly, tzn. periost a měkké tkáně
kolem kosti. Proto také jsou velmi intenzivní bolesti např. při kostních metastázách, ale i při
primárních zhoubných nádorech v kosti. Kostní bolesti se relativně úspěšně léčí lososím kalcitoninem.
4.1.4
SPOJENÍ KOSTÍ
Kosti jsou spojeny buď pevně, nebo pohyblivým kloubem.
4.1.4.1
Pevné spojení
Kosti mohou být spojeny:
1. vazivem (lebeční švy) – syndesmosis,
2. chrupavkou (meziobratlové ploténky) – synchondrosis,
3. kostní tkání (kost křížová) – synostosis.
31
Somatologie.indd 31
9.8.2009 9:37:30
POHYBOVÝ SYSTÉM. RŮST TĚLA
Obr. 14 Obecná stavba kloubu
a – kloubní chrupavky
b – kloubní hlavice
c – kloubní jamka
d – kloubní vazy
e – synovie
d
b
e
c
a
d
4.1.4.2
Kloubní spojení (articulatio)
Umožňuje pohyblivé spojení kostí na kloubních plochách pokrytých hyalinní chrupavkou.
Při obecném popisu kloubu vycházíme z jednoduchého kulovitého kloubu (obr. 14). Ten je tvořen vypouklou kloubní hlavicí jedné kosti a vydutou kloubní jamkou na kosti druhé. Kloub
je uzavřen kloubním pouzdrem, jehož zevní část je místy zesílena svazky kolagenních vláken,
kterým říkáme vazy (ligamenta). Tenká blána na vnitřní straně kloubního pouzdra (synoviální
výstelka) produkuje kloubní maz (synovii).
Tato vazká tekutina zvlhčuje třecí plochy kloubních konců a vyživuje kloubní chrupavku.
Nepravidelnosti ve stavbě některých kloubů, kdy tvar hlavice neodpovídá tvaru jamky, vyrovnávají
vložené chrupavčité nitrokloubní destičky, kruhovité (disky) nebo polokruhovité (menisky).
Klouby rozdělujeme podle počtu spojených kostí (jejich styčných ploch) na klouby jednoduché a složené. V jednoduchých kloubech se stýkají pouze dvě kosti. Složené klouby obsahují tři
a více kostí, nebo vložené destičky.
Podle tvaru styčných plošek, které zároveň určují charakter pohybu v kloubu, dělíme klouby
na (obr. 15):
1. kulovitý (kloub ramenní),
2. vejčitý (kloub nosičotýlní),
3. sedlový (kloubní spojení záprstní a zápěstní kosti palce ruky),
4. kladkový (kloub pažněloketní),
5. válcový (kloub vřetenoloketní),
6. plochý (kloub meziobratlový krční).
32
Somatologie.indd 32
9.8.2009 9:37:30
POHYBOVÝ SYSTÉM. RŮST TĚLA
kulovitý
vejčitý
sedlový
kladkový
válcovitý
plochý
spojení
kosti
loketní
a vřetenní
krční páteř
loketní
kyčelní
zápěstní
spojení záprstní spojení
kosti
a zápěstní
pažní
kosti
a loketní
palce ruky
Obr. 15 Typy kloubů podle tvaru styčných plošek
Základní anatomické postavení kloubu
Základní anatomické postavení kloubu vychází ze základní anatomické polohy těla. To znamená, že ve zpřímeném stoji s horními končetinami volně svěšenými podél boků a s dlaněmi
obrácenými vpřed jsou všechny klouby v základním anatomickém postavení.
Střední postavení kloubu
Střední postavení kloubu je takové postavení, kdy je kloubní pouzdro nejvolnější. Využívá
se tehdy, je-li nutné kloub dlouhodobě znehybnit (sádrová fixace u zlomených kostí).
4.1.5
KOSTRA (skeleton)
Kostra člověka (obr. 16) zahrnuje soubor všech kostí, kloubů a vazů. Je pasivním pohybovým
aparátem, poskytuje oporu měkkým částem těla a na některých místech vytváří ochranná pouzdra pro orgány.
Pro přehlednější popis dělíme kostru na několik částí:
1. kostra lebky,
2. osový skelet – páteř s připojenými žebry a kostí hrudní,
3. kostra končetin.
33
Somatologie.indd 33
9.8.2009 9:37:31
POHYBOVÝ SYSTÉM. RŮST TĚLA
Obr. 16
Kostra člověka
34
Somatologie.indd 34
9.8.2009 9:37:31
POHYBOVÝ SYSTÉM. RŮST TĚLA
4.1.5.1
Lebka (cranium)
Kostra lebky je tvořena větším počtem kostí, které jsou s výjimkou dolní čelisti navzájem
pevně spojeny. Rozlišujeme část obličejovou a mozkovou (obr. 17, 18).
1. Obličejová část (splanchnocranium)
Kosti obličejové části obklopují začátek trávicího a dýchacího ústrojí. Obličejová část se skládá z kostí párových (horní čelist, kost patrová a lícní) a z nepárové dolní čelisti. Z popisných
důvodů řadíme k obličejovým kostem i jazylku.
Horní čelist (maxilla) se skládá z těla a výběžků. V těle je rozsáhlá dutina (sinus maxillaris), největší z vedlejších dutin nosních. Hlavním podkladem tvrdého patra je patrový výběžek.
Lůžka pro zuby horního zubního oblouku jsou vytvořena v podkovovitém dásňovém výběžku.
Dolní čelist (mandibula) sestává z podkovovitého těla, na které nasedá dásňový výběžek pro
zuby dolního oblouku, a ze dvou větví. Obě větve jsou zakončené hlavičkou pro kloub čelistní.
Kost lícní (os zygomaticum) je uložená zevně od očnice a její spánkový výběžek se spojuje
s lícním výběžkem kosti spánkové v jařmový oblouk (arcus zygomaticus).
Kost patrová (os palatinum) je párová kost složená ze dvou plochých lamel ve tvaru písmene
L. Tvoří zadní část stěny dutiny nosní a tvrdého patra.
Jazylka (os hyoideum) je podkovovitá kůstka zavzatá do svalů krčních mezi dolní čelistí
a kostrou hrtanu.
b
a
A
g
f
A
e
c
h
i
m
d
j
l
k
B
Obr. 17 Kosti lebky
A – mozková část
B – obličejová část
a – kost čelní
b – kost temenní
c – kost spánková
d – bradavkový výběžek
kosti spánkové
e – kost klínová
f – kost nosní
g – kost slzní
h – očnice
i – kost lícní
j – horní čelist
k – dolní čelist
l – zuby
m – jařmový oblouk
35
Somatologie.indd 35
9.8.2009 9:37:31
POHYBOVÝ SYSTÉM. RŮST TĚLA
Obr. 18 Kostra lebky
a – horní čelist
b – dolní čelist
c – kost lícní
d – kost patrová
e – jazylka
f – kost týlní
g – kost temenní
h – kost čelní
i – kost spánková
j – kost klínová
k – kost čichová
l – kost slzní
m – kost nosní
n – dolní skořepa nosní
o – kost radličná
j
g
h
f
k
m
o
i
c
n
a
b
d
e
2. Mozková část (neurocranium)
Vytváří pevné pouzdro pro mozek a některé smyslové orgány. Skládá se z klenby lebeční
a spodiny lebeční. Klenba lebeční (kalva) zahrnuje kost týlní, temenní a čelní. Spodina lebeční
(baze lebeční) se skládá z kosti spánkové, klínové, čichové, slzní, nosní, radličné a dolní skořepy
nosní (obr. 19).
Kost týlní (os occipitale) má uprostřed těla velký týlní otvor (foramen occipitale magnum),
který navazuje na páteřní kanál. Po jeho stranách jsou na spodní ploše dva týlní hrboly pro
skloubení s prvním obratlem. Za otvorem umístěná šupina vybíhá vzhůru a spojuje se s kostmi
temenními.
Kost temenní (os parietale) je párová kost tvaru čtyřhranné misky, jejíž okraje se spojují
s okolními kostmi v hlavních lebečních švech. S kostí čelní vytváří šev korunový (sutura coronalis), s kostí týlní šev lambdový (sutura lambdoidea). Obě kosti temenní se spojují švem šípovým
(sutura sagittalis).
Kost čelní (os frontale) je kostěným podkladem čela a spodní část kosti tvoří strop obou
očnic. V nadočnicové části jsou párové dutiny komunikující s nosní dutinou (sinus frontalis).
Kost spánková (os temporale) je párová kost složitého tvaru. Hlavní část kosti spánkové –
pyramida – je klínovitě vsazená mezi kost klínovou a týlní. Obsahuje dutiny pro sluchové a rovnovážné ústrojí a kostěné kanálky pro cévy a nervy. Z šupiny umístěné laterálně vybíhá vpřed
lícní výběžek. Pod ním je jamka kloubu čelistního pro hlavičku dolní čelisti. Vchod do zevního zvukovodu lemuje kost bubínková, za ním je masivní, dobře hmatný výběžek bradavkový
(processus mastoideus). Ze spodní plochy vybíhá ostrý výběžek bodcovitý (processus styloideus),
na kterém je zavěšena jazylka.
36
Somatologie.indd 36
9.8.2009 9:37:32
POHYBOVÝ SYSTÉM. RŮST TĚLA
e
a
d
c
f
b
g
Obr. 19 Baze lebeční a kalva
a – šev korunový
b – šev lambdový
c – šev šípový
d – turecké sedlo
e – přední jáma lebeční
f – střední jáma lebeční
g – zadní jáma lebeční
Kost klínová (os sphenoidale) je nepárová kost ve středu baze lebeční. Skládá se z těla a tří
párů výběžků. Tělo je shora prohloubené v jámu podvěskovou, vybíhající vzad v turecké sedlo
(sella turcica). Párová dutina klínová v těle kosti klínové (sinus sphenoidalis) náleží k vedlejším
dutinám nosním. Do stran odstupují malá a velká křídla kosti klínové, dospodu míří výběžky
křídlovité.
Kost čichová (os ethmoidale) je uložená svojí dírkovanou ploténkou před kostí klínovou
v zářezu kosti čelní. Součástí přepážky nosní je podélná ploténka, kolmá na předchozí. Po obou
stranách jsou umístěny kostěné dutinky (sinus ethmoidalis), z jejichž vnitřní plochy odstupuje
horní a střední skořepa nosní.
Kost slzní (os lacrimale) tvoří drobné párové kůstky vsazené vpředu do vnitřní stěny očnice.
Kost nosní (os nasale) představují dvě stříškovitě k sobě postavené kůstky, které jsou podkladem kořene a hřbetu nosního.
Dolní skořepa nosní (concha nasalis inferior) je tenká plochá kost odstupující od zevní stěny
dutiny nosní pod střední skořepou.
Kost radličná (vomer) je sagitálně postavená plochá kost, která tvoří zadní část přepážky
nosní.
Kloub čelistní (articulatio temporomandibularis)
Kloubní čelist je jediným pohyblivým spojením na lebce. Hlavice (caput mandibulae) ve tvaru protáhlého elipsoidu zapadá do jamky na kosti spánkové pod jařmovým obloukem. Mezi obě
kloubní plochy je vsunuta vazivová destička.
Základními pohyby v kloubu čelistním jsou otevírání úst (deprese mandibuly) a uzavírání
úst (elevace mandibuly). V omezeném rozsahu je možný i pohyb mandibuly dopředu, dozadu
a do stran.
37
Somatologie.indd 37
9.8.2009 9:37:32
POHYBOVÝ SYSTÉM. RŮST TĚLA
Důležité prostory lebky
Dutina lebeční (cavum cranii)
Určená pro mozek. Podélným řezem můžeme rozdělit lebku na dvě části, a to horní kalvu
a spodní bazi lebeční. Při pohledu shora na bazi lebeční jsou patrné přední, střední a zadní jáma
lebeční, uložené stupňovitě za sebou. V přední jámě lebeční leží čelní laloky mozku, ve střední
jámě je v tureckém sedle uložen podvěsek mozkový (hypofýza) a po stranách spánkové laloky
mozku. Uprostřed zadní jámy lebeční leží prodloužená mícha a Varolův most, po stranách polokoule mozečku.
Očnice (orbita)
Párový prostor ve tvaru čtyřboké pyramidy, ve kterém je uložena oční koule s přídatnými
orgány.
Dutina nosní (cavum nasi osseum)
Nosní přepážkou rozdělena na dvě poloviny. Každá polovina je dále rozčleněna nosními skořepami (konchami) na horní, střední a dolní nosní průduch.
Lebka novorozence (obr. 20)
Liší se od lebky dospělého jedince velikostí, ale i tvarem. Nápadný je poměr obličejové
a mozkové části lebky ve prospěch části mozkové. Kosti lebky novorozence jsou od sebe
oddělené vazivovými pruhy. V místě styku
kosti čelní s kostmi temenními tvoří pod kůží
hmatnou vazivovou blánu – velký lupínek
(fontanella major). Malý lupínek (fontanella
minor) je v místě styku kostí temenních a kosti
týlní. Volné spojení lebečních kostí vazivovými pruhy umožňuje částečný posun lebečních
kostí při průchodu hlavičky dítěte porodními
cestami bez poškození mozku.
Po narození vazivová spojení postupně
osifikují a jsou nahrazena pevným kostním
spojením.
Nejdůležitější rozměry novorozenecké
lebky jsou: délka (11,5 cm), šířka (9,5 cm)
a obvod lebky (34 cm).
b
a
Obr. 20 Lebka novorozence
a – velký lupínek
b – malý lupínek
38
Somatologie.indd 38
9.8.2009 9:37:32
POHYBOVÝ SYSTÉM. RŮST TĚLA
4.1.5.2
Osový skelet
Osový skelet (obr. 21) tvoří páteř s připojenými žebry a kostí hrudní.
C1 – C7
f
g
c
h
Th1 – Th12
d
L1 – L5
e
b
a
Obr. 21
a
b
c
d
e
f
g
h
C1-C7
Th1-Th12
L1-L5
Osový skelet
– kost křížová
– meziobratlové destičky
– žebra pravá
– žebra nepravá
– žebra volná
– rukojeť kosti hrudní
– tělo kosti hrudní
– mečovitý výběžek
– obratle krční
– obratle hrudní
– obratle bederní
39
Somatologie.indd 39
9.8.2009 9:37:32