To všechno předtím, to bylo, ale teď je teď. Lyky už zase seděla ve

To všechno předtím, to bylo, ale teď je teď. Lyky už zase seděla ve

To všechno předtím, to bylo, ale teď je teď. Lyky už zase seděla ve skrýši, popíjela úžasnou
limonádu a poslouchala kluky.
„Bylo to skvělí ale teď je to lepší,“ problesklo Lyky hlavou a objala Grace, který dřímal vedle ní.
„A co ta Trixi? Nevezmeme ji mezi sebe? Zachránila ti život,“ řekl najednou Správce.
„To je pravda a ani by nemusela dělat zkoušky co?" řekl Lucien, který se probral z polospánku.
„Zkusíme ji kontaktovat?" zeptal se Vincent, který vykoukl jak jinak než ze sklípku na úžasnou
limonádu.
„Jo já to zkusím,“ ujistila všechny Lyky, vstala, vzala do dlaně svůj sipter, zavřela oči a usilovně se
soustředila. Nikdo ani nedýchal.
„Nic, ani náraz takže to nemá na sobě ani to není v její blízkosti a ani neloví, to by tam byl ten náraz,“
řekla po chvílí Lyky.
„To je velice zvláštní tak že nám chybí jediná věc, navštívit opatství,“ řekl rozvážně Správce a mírně
zbledl.
„Co se stalo?"zeptala se Lyky
„Ale to se poslední dobou děje pořád já mám být už dávno bez těla a zatím jsem tady,“odpověděl
Správce.
„Tak co vám brání být zase zpátky jako duch lesa? Já už je pohlídám,“ odpověděla Lyky a usmála se.
„Děkuji Lyky je poznat že si opravdu Lykantross,“ odpověděl Správce a usmál se. Byl to jeden z mála
úsměvů, které udělal.
Opět byly v lese kde Lyky před třemi roky dělala zkoušky, kdy před třiadvaceti lety pohřbili
Bena a vedle něj pak za nějakou dobu i Gili, kde uzavřeli svůj svazek s Gracem a byl právoplatně přijat
do rodiny. Tam mělo proběhnout poslední loučení se Správcem.
„Netruchlete, vždyť neodcházím nadobro, budu tu pořád,“ řekl Správce a pohlédl na děti stínu.
„No jo jenže kdo nás bude kritizovat?" zeptal se Lucien
„Lyky, to je váš šéf a vy jí budete poslouchat. Jasný?" odpověděl Správce
„Jo jasný,“ řekli Lucien a Vincent.
„Ještě než odjedu, vám musím něco říct a doufám, že si to vezmete k srdci. Ty Luciene, chovej se
trochu hrdě a dokaž, že jsi vlkodlak, sranda může přijít po práci, a ty Vincente, se ho taky moc
nezastávej, já vím, že jste bratři ale vždyť klan je vaše rodina. A vy všichni…" řekl Správce a rozpřáhl
ruce
„… vy všem, celému světu ukažte, co dokáže klan Stínu, co dokáží vlkodlaci a co dokáže spolupráce.
Někdo odchází, ale někdo zase přijde a nahradí to prázdné místo a já vám děkuji, že jsem mohl být
vaším učitelem," s těmito slovy Správce nasedl na Citu a tryskem odjel do lesa. Klan čekal asi hodinu,
než přišla Cita ale bez Správce. Všichni si tedy stoupli do kruhu a zpívali píseň o síle, přátelství a lesu.
Pak odešli ke skrýši, aby se připravili na dlouhou cestu.
„Zbyly ještě nějaký zásoby?" zeptala se Lyky, když dorazily ke skrýši.
„Ne nic ale to je to nejmenší vždyť můžeme normálně lovit ale větší problém je kam s koňma?
Odpověděl Vincent.
„No můžeme to udělat tak že vy poběžíte proměněný vedle nás a já s Gracem pojedu na koni,“
navrhla Lyky.
„Hmm… Tak jo ale nejdřív se asi oblečeme ne?" souhlasil Martyn
„Myslíš legendární zbroj stínu?" zeptal se Carlo
„Přesně tu. A vyjde to i na Grace ten si může vzít zbroj po Benovi,“ řekl Martyn a vzal pochodeň ze
zdi.
„Tak jdeme,“ řekla rázně Lyky a všichni vyrazili do zbrojnice.
„Ty jo oni tu jsou i sedla? A jak to že máš klíč od zbrojnice, Martyne?"
řekla Lyky, když Martyn odemkl dveře.
„No víš, ten klíč mi dal Správce, když si tu nabyla. Když umřeš tak já budu prorok…"řekl Martyn, klíč
navlíkl na provázek a zavěsil si ho na krk.
„...a ty pak budeš vůdce klanu,“ dořekla za něj Lyky, usmála se a vzala si zbroj.
Po třech dnech chození a lítání po lesích, klan zastavil.
„No zítra jsme tam,“ řekla Lyky a rozdala všem černá roucha, která se připínala přes zbroj, aby nebyla
nápadná.
„Teď se můžeme najíst a pořádně prospat,“dořekla, když rozdala všem roucha a vyndala z brašny
chleba a maso. Všichni se dosyta najedli a šli spát. Ráno pak stačilo ujít pár metrů a les zázračně
skončil.
„Tak jsme tady,“ řekla Lyky a koukla na opatství.
„Teď mě něco napadlo, do opatství nesmí vstoupit žena, takže Lyky tu musí zůstat,“ řekl najednou
Carlo.
„No to ani náhodou, já půjdu s váma, i kdybych se měla převléct za kluka,“ vybuchla Lyky
„To je nápad Lyky sežeň mi trochu srnčí kůže já sem hned tady,“ řekl najednou Lucien a zmizel někde
v lese. Lyky jen pokrčila rameny, vzala z brašny trochu nezpracovaného masa a odřízla z něj kůži. Za
chvíli se vrátil Lucien s listem, na kterém bylo něco jako smola, vzal si kůži a nalepil ji Lyky na bradu,
pak si vzal provázek, svázal jí vlasy a nakonec jí přetáhl kápy do čela, pak poodstoupil, aby si všichni
mohli prohlédnout jeho dílo.
„No celej Ben,“ řekl po chvíli Vincent
„Jo akorát ten nos má po Gili,“ přitakal Rich
„Já myslím, že je obalamutíme, akorát ti budeme říkat Ben,“ řekl Carlo a poplácal Luciena po zádech.
Když došli ke dveřím opatství, řekl najednou Lucien
„Ty jo památný obrázek vlkodlaci před opatstvím,“
„Přesně…" usmál se Vincent a Carlo s gestem ticho zaklepal na vrata.
„Kdo je to?" ozval se ne zrovna pohostinný hlas.
„Jsme poutníci!" zavolal Carlo
„Vracíme se z mariánské pouti a zabloudili jsme v lese. Můžeme vás požádat o přístřeší?" Mnich, co
stál nahoře na bráně, si je prohlédl.
„Dobrá, já dojdu pro opata!"
Brána zaskřípala a otevřela se. Z ní vyšel opat ve společnosti jednoho mnicha, ve kterém Lyky
poznala Felixe.
„Přátelé,“ řekl opat a rozpřáhl ruce.
„Může vám náš skromný příbytek nějak pomoci?“
„Ano,“ Odpověděl Carlo
„Jdeme z mariánské pouti a zabloudili jsme v lese. Můžeme vás požádat o přístřeší?“ Opat si je
přeměřil pohledem a chvíli přemýšlel.
„Kdo jsi?“
„É…Carlo, farář ze Sunnylees,“
„Ano…Sunnylees, už jsem o tom místě slyšel, řekni, pořád tam ještě řádí ďábel?“ položil opat
nezvyklou otázku.
„Ne, samozřejmě díky inkvizici se nám ho podařilo vyhnat,“odpověděl Carlo a podíval se na své
přátele. Opat si je znovu přeměřil pohledem a náhodou zavadil o Lyky, zamračil se a řekl:
„Ty mladíku co vedeš ty koně neznám tě odněkud?“ Lyky chtěla něco říct, ale do řeči jí skočil Lucien.
„Myslíte Bena? Ten nemluví, buď mu někdo vyřízl jazyk, nebo prostě mluvit nechce,“
Opat jen pokýval hlavou a naznačil Felixovi, aby se ujal hostů. K Felixovi okamžitě přišla Lyky
„Čau Felix,“ Pozdravila s úsměvem.
„Ty…co?“ odpověděl zmatený Felix a chvíli se Lyky díval do očí.
„Neblbni, to jsem já Lyky, přece si čekal, že se vrátím,“
„No po pravdě jsem čekal ale až za delší dobu,“ Odpověděl Felix. Lyky se jen usmála a nechala Felixe,
aby je ubytoval.
Když byli všichni ubytovaní Lyky chytla Felixe za rameno.
„Hele jakožto přítel klanu máš aspoň právo znát naše jména. Mě a Carla už znáš, tohle je Lucien, pak
tu máme jeho kumpána Vincenta, tohle je Martyn můj dosavadní nástupce, tohle je Rich náš učitel,
to je Bruno náš velký a mlčenlivý bojovník, a tenhle mladík je Grace můj manžel ale není to vlkodlak
je něco jako kříženec,“ Představila všechny Lyky, Felix se usmál a řekl:
„Moc mě těší, já jsem Felix řádový mnich,“ Lyky se hlasitě zasmála a strčila do Felixe, všichni z klanu
se na něj vrhli a podle tradice ho přijali mezi sebe. Když skončili, Felix se stačil narovnat a Lyky se
zeptala:
„Stalo se tu v poslední době něco nového?“
„No víš, jak tu byl Christian? Ten co tě šil. No tak ten odešel z řádu a oženil se s nějakou Zuzanou
z Amesbury, neznáš jí náhodou?“řekl Felix a mírně se zašklebil.
„Jo Amesbury? To je milá holka, přeji jim to a ještě něco?“ odpověděla Lyky
„No jo ten učedník inkvizitora Nicklas Brown tak ten odešel taky a Christian ho adoptoval, to je
všechno,“
„Skvěle jsem ohromena,“ odpověděla Lyky a řeči se chopil Lucien
„To je zajímavé je to tu jako hotel ubytují tě, dají ti najíst a napít ale je tu rozdíl u hotelu chtěj
zaplatit,“ Felix se zatvářil překvapeně a Lyky zpražila Luciena vražedným pohledem.
„Víš, co ti říkal Správce?“
„Jo ale, když je příležitost…“ odpověděl Lucien. Lyky jen mávla rukou a obrátila se zase na Felixe.
„Nebyl tu v poslední době náhodou nějaký vlkodlak?“ Felix chvíli přemýšlel a po nějaké chvíli řekl:
„No to nevím, ale zeptej se zaklínačů, jsou tu odtud kousek což je fakt zajímavé…“ Do místnosti vešel
opat. Lyky si akorát stačila narazit kapuci na hlavu a sklopit zrak. Najednou někdo vykřikl.
„Aaa…Ne mor jsem měl přece nedávno,“ Byl to Lucien, opat zbledl a začal něco nesrozumitelného
blábolit, situaci zachránil Carlo
„Luciene, ty si nikdy neměl mor,“
„To je pravda, tak to byli neštovice,“ Řekl Lucien a vřele se usmál
„Ne ty jsi neměl nikdy mor, neštovice ani cokoliv jiného,“
„Tak to bylo…“
„Luciene!“ řekl už víc rázně Carlo a pohlédl na opata
„Můžu se vám zaručit, že Lucien neměl nikdy mor nebo jakoukoli jinou nemoc a žádnou ani nemá,“
„Dobře“ odpověděl opat, vrátilo se mu trochu barvy a odešel.
„Luciene, my tady máme plán a ty nám ho zdařile kazíš,“ zpražil Luciena Carlo ale Lyky ho zarazila.
„Hele něco mi uteklo? Nebo od kterého doby si vůdce klanu?“ Carlo chtěl něco říct, ale do řeči mu
skočil Lucien
„Od tý doby co je z něho maminka…“
„Ne, já tu jen zastupuji církevní osobu, vůdcovství ti nechám a stejně vím, že kdybych měl uplatnit
svoje pěstní právo, pohořel bych hned po první ráně…“ řekl Carlo na svou obhajobu.
„Co je to pěstní právo?“ řekl Felix, na kterého všichni úplně zapomněli.
„No to je když Lyky někdo nařkne, že je špatnej vůdce nebo jí urazí tak ten dotyčný musí uplatnit
svoje pěstní právo, oba se promění a bojují spolu, dokud jeden neumře nebo se nevzdá,“ Pustil se do
vysvětlování Rich.
„No jo a Lyky je dobrej vůdce netroufne si na ni ani tady svalouš Bruno,“ Zavtipkoval Vincent. Bruno
se zašklebil, ale jako obvykle neřekl nic. Lucien už chtěl něco říct, ale slova se ujala Lyky
„Hele Správce ti to neřekl jen z potěšení ze svého hlasu, měl sis to vzít k srdci, takže se konečně začni
chovat normálně nebo s tebou zatočím!“ Naráz se všichni rozesmáli a mlátili Luciena po zádech a
ramennou.
„No nic, mše začíná,“ Řekl Felix
„Jo počkej, já jdu s tebou,“ řekl Carlo a dohnal Felixe.
\
Byla opět noc, tu noc měl klan Stínu požádat zaklínače o pomoc.
„Takže třináct metrů od starýho mlýna…“brumlala si Lyky pro sebe.
„Jsme tady!“ řekla konečně Lyky když stáli před velkou rozvalinou hradu.
„É…Lyky myslíš, že tu někdo je? Vypadá to dost opuštěně,“ Prohodil jen tak Lucien
„Co tu chcete zvířata?“ ozval se z hradeb nepřátelsky výhružný hlas.
„Luciene, my tě měli nechat na opatství,“ řekl se smíchem Vincent.
„Pšt… Nejsme zvířata, jsme sice vlkodlaci, ale žádáme vás o pomoc,“ řekla Lyky
„Co od nás žádáte zvířata?“ odpověděl ten nepřátelský hlas
„Pomoc bratru v nesnázích a za pomoc vám můžeme dát nějaký informace,“ křikla Lyky na hradby ale
Martyn jí zarazil.
„Lyky to už stačí, musíš vědět, že tu je riziko…“
„Vím, že je tu riziko ale nejspíš jim jen řeknu náš způsob života…“ řekla Lyky a brána před nimi se
otevřela.
„Promiňte, že vás rušíme v práci ale tahle věc je opravdu velice důležitá…“ zkusila po dobrém Lyky.
„Budiž, odvedeme vás k nejstaršímu a pak se uvidí, psi,“ řekl ten jenž otevřel
„Toho psa sis mohl odpustit,“ zavrčel, Vincente. Zaklínač si jen opovržlivě odfrkl a vedl je dál.
„Jupitere? Máš tu návštěvu, nějací psi tě chtějí vidět,“ zavolal najednou zaklínač.
„Jo počkej, už tam jdu,“ zazněl odněkud rázný hlas. Zpoza sloupu přišel zaklínač jménem Jupiter. Byl
vysoké a štíhlé postavy s bílými vlasy a pěknou sbírkou jizev.
„Nazdárek Saturne…“ řekl do ticha Lucien a Lyky se na něj vražedně podívala.
„Luciene, víš, co jsme ti říkali my i Správce a jestli mě nechceš poslechnout tak uplatni svoje pěstní
právo nebo toho nech,“
„Když já si nemůžu pomoct, ale teď to probírat nebudeme jo? Nechtěl bych jim věnovat ukázku
našeho pěstního práva,“ Odpověděl omluvně Lucien a zahleděl se do země.
„Já se omlouvám, že vás musíme rušit, ale my musíme pomoci svému bratru, nevíte, jestli tu nebyl
v nejbližší době nějaký vlkodlak?“ věnovala se Lyky zase svému cílu.
„No jo nějaký tu je ale nevím, jestli vám ho vydáme,“ řekl Jupiter s jízlivím úsměvem.
„Vydejte nám ho!“ řekla Lyky
„No já nevím co ty informace?“odpověděl Jupiter s už ďábelským úsměvem. K Lyky najednou přišel
Lucien.
„Hele Lyky dneska je úplněk což takhle?“
„No Luciene, já nevím, myslíš, že nám to dovolí?“ odpověděla Lyky a drze se usmála.
„S čím?“ chtěl vědět Jupiter.
„No víte dneska je úplněk a nám přijde dost těžký zůstávat takhle a byl tu návrh, jestli byste nechtěli
uvidět malou ukázku lovu?“ odpověděla Lyky
„No jestli to nebude lov na nás tak jo ale upozorňuji vás, máme prostředky k vašemu zničení,“ řekl
Jupiter.
„Nebojte, my jsme dost všímaví tvorové,“ řekl Rich a čekal na znamení. Lyky kývla a drze se
zašklebila. Nejdřív se proměnila ona a pak všichni ostatní. Vždycky když vyli, byla to krásná poezie, ale
teď v té obrovské síni kde byla trochu ozvěna, to znělo jako rajská hudba. Když dozněl poslední tón,
jako na povel, veden Lyky,vyběhl klan Stínu do ztemnělého lesa. Ve slabé záři měsíce se leskly tesáky.
Každý člen klanu pronásledoval svou kořist. Až na Luciena ten totiž musí mít vždycky nějaké
extrabuřty. Lucien pronásledoval nějakého inkvizitora, který se zatoulal v lese. Inkvizitor utíkal, co mu
nohy stačily, a vřeštěl, jako, když ho na nože berou. Cestou odhazoval, co mu překáželo v běhu, takže
létali svaté medailónky a podobné věci. Záhy spadl do velké díry, kterou Lucien vyhloubil ještě před
tím, než ho objevil, a do které záhy spadl i Carlo, jenž nedával pozor na cestu. \
Celý lov se konal pod okny zaklínačů. Když se všichni vyblbli, pronásledovali jedno zvíře, jako
podle tradice, aby se osvěžila spolupráce klanu. Jupiter to celé sledoval.
„No musím říct, že je na tom něco kouzelného ta ladnost, spolupráce, síla, lehkost…“ řekl po tom, co
se klan Stínu vrátil. Zaklínači se na ně obdivně dívali.
„Myslím, že vám pomůžeme,“ řekl po chvíli, Lyky se udýchaně usmála a podívala se z okna a
najednou do ticha zasyčela
„Sylvio!“
„Co se stalo?“ zeptal se Jupiter, koukl z okna a uviděl tam klopýtajícího inkvizitora s lukem s šípy.
„Ten chlap mi zabyl rodinu, mou matku, otce a možná i mého dědečka,“ řekla po chvíli Lyky, dala
znamení klanu i Gracovi aby jí následovali.
Sylvio šel tmou, věděl, že tu někde je klan Stínu. Cítil je, což bylo ostatně úkol inkvizitora.
Najednou něco uslyšel, pustil pochodeň na zem, natáhl luk a vystřelil. Uslyšel jen náhlý výkřik, střelil
znovu s myšlenkou, Už jsem střelil toho člověka tak střelím i jí. ´ Pak vše pohltila tma.
„Graci! Né!“ vykřikla do tmy Lyky a chytla padajícího Grace. Po tvářích jí stékaly slzy.
Najednou jí něco proletělo nad hlavou.
,Ty jo. Ještě štěstí že jsem nebyla výš nebo by teď bylo po mě…´ pomyslela Lyky a zavolala klan.
„Lyky!“ křikl, Vincent „Co se… ale ne!“
„Co se stalo?“ vyděsil se Rich.
„Sylvio střelil Grace!“ řekla Lyky.
„To hnusný parchantě!“ zavrčel Lucien. Najednou Martyn vzhlédl k hradu a řekl:
„Zaklínači nám pomohou,“
Lyky stála před dveřmi do místnosti, kam uložili Grace, opírala se o zeď a přemýšlela, proč ho
brala s sebou.
„Ten svět je hrozný, co?“ ozval se do ticha známý hlas.
„Carlo. Jsem ráda, že jsi tady. Říká se, že Bůh miluje všechny živé tak proč mě ne?“ řekla Lyky a
zadívala se do země.
„Víš na tvoji otázku je dost těžká odpověď. Bůh tě má rád, ale zkouší tě a ty musíš vydržet, určitě se
všechno zase spraví,“ odpověděl Carlo.
„Víš, já se ti musím vyzpovídat, musím to už někomu říct a ty jsi kněz a doufám, že to nikomu
neřekneš,“ řekla po chvíli Lyky.
„Povídej, naslouchám ti,“odpověděl Carlo
„Miluji Grace a doufám, že on mě. Nechci, aby se mu něco stalo. Víš, já jsem s ním…“ chtěla říct Lyky
ale do chodby přišel zaklínač a pokynul jí, aby šla s ním.
„Tak ti to řeknu příště,“ usmála se Lyky. Carlo pokrčil rameny a šel si dál svou cestou.
„Jak je na tom?“ zněla Lyky první otázka.
„No ten šíp byl otráven jedem, kterému my říkáme slza démona. Oběť toho jedu usne a neprobudí
se, než dostane lék,“ odpověděl zaklínač.
„Můžu mu ještě něco říct?“ zeptala se Lyky
„Máš chvilku, pak usne,“ odpověděl zaklínač.
„Děkuji,“ řekla Lyky a odešla ke Gracovi.
„Jak se máš, má lásko?“ řekla Gracovi Lyky když k němu přišla a stiskla jeho ruku.
„Ospale,“ odpověděl Grace a opětoval stisknutí ruky.
„Lásko, chtěla jsem se tě zeptat, co jsi dělal, než jsme se potkali,“ řekla Lyky a vroucně se usmála.
„Já jsem dělal kněze, utekl jsem kvůli vojákům, už je to hodně dávno,“ odpověděl Grace.
„Lyky mě se chce spát,“
„Tak spi, lásko, já se vrátím,“ řekla Lyky.
„Miluji tě…“ řekl Grace, zavřel oči a Lyky která tiskla jeho ruku, cítila, jak jeho stisk povoluje, začali jí
téct po tvářích slzy. Do místnosti přišel Lucien a stiskl Lyky kolem ramen.
„Ty ho zachráníš,“ S těmito slovy ji odvedl z místnosti.
U vězení probírali Carlo a Jupiter jaké má Grace šance na záchranu.
„Lék se nachází ve městě jménem Barbarois z něj ostatně pochází i jed,“ řekl už po několikátý Jupiter.
Nebavilo ho jednat s vlkodlaky a už vůbec se mu nelíbilo mít na hradě polomrtvého kněze, který
odešel z řádu, zamiloval se do vlkodlaka a stal se dlouhověký. Do sklepení vlítla Lyky.
„Tak co nám brání se tam vydat?“
„Barbarois je město bláznů a démonů, nikdo nikdy nevěděl kde přesně je natož, aby tam šel,“
odpověděl klidně Jupiter.
„Barbarois je město stínu, bláznů a šašků,“ ozvalo se z jedné věznice.
„Trixi! Co tu děláš?" řekla Lyky když přišla k jedné věznici
„No sedím,“ odpověděla Trixi, která seděla na vězeňský posteli.
„Opravdu víš kde je Barbarois?" zeptala se najednou Lyky
„Byla to má domovina, kdysi dávno,“ řekla Trixi a vstala z postele.
„Odemkněte to!" zavolal najednou Carlo. Jupiter jen pokrčil rameny a odemkl. Z věznice vyšla Trixi a
objala Lyky
„Děkuji!"
„Ale to nic. Teď musíme do Barbarois,“ řekla Lyky a už se měla k odchodu.
„Hele to si jako jen tak odejdete a toho polomrtvího kněze mi tu necháte v mí síni?" řekl najednou
dost naštvaně Jupiter.
„No my si Grace klidně vezmeme, ale stejně ho budeme muset nechat v opatství,“ řekl Carlo
„To vás všechny, do Barbarois smí vstoupit jen Lyky sama, ona tam jde pro lék pro svého druha a
musí to udělat sama a nikdo jiný,“ řekla najednou Trixi.
„A co s tím knězem v mí síni?" zavrčel znovu Jupiter.
„No jo my ho bereme s sebou, když tu nechcete mít duchovního,“ řekl s drzým úsměvem Carlo.
Jupiter ještě zavrčel něco o tom, jaký jsou vlkodlaci nezpůsobní a odešel.
\
Šly lesem, svítalo. Grace byl přivázaný na koni. Najednou se Lyky zastavila.
„Slyšíte to?"
„Ty zvony? Jo není to z opatství?" řekl Carlo
„Dělejte, uvažte ty koně a pojďte za mnou,“ křikla Lyky o rozběhla se k opatství. Když doběhli, zvony
zvonily jako o život a před branou stáli vojáci a snažili se ji vyrazit.
„Vojáci. Ty to tam chtějí určitě vydrancovat, přelezeme zeď a počkáme, až se tam dostanou,“ řekla
svůj plán Lyky
„No čekat nemusíme, už to vyrazili,“ řekl Lucien a ukázal na bránu. Celý klan se rozběhl a přelezl zeď.
„Copak to tu máme? Nějaký tajemný obránce?" řekl jeden voják se smíchem, když uviděl klan Stínu.
„Ne! Tvoji smrt,“ řekla Lyky s opovržlivým pohledem se proměnila a po ní hned celý klan. Vojáci se
zděsili a chtěli utéct, ale vlkodlaci byly rychlejší, odřízli jim cestu a rozsápali každého, kdo měl u sebe
zbraň. Když bylo po všem, jeden vlkodlak se zvedl a šel k hloučku mnichů, měl slepené chlupy od krve
a potu a v jeho očích byla vidět nenávist, nenávist vůči těm lidem se zbraněmi. Jak šel jako by ztrácel
srst a pomalu se zmenšoval, než došel k mnichům, byla to opět Lyky v lidské podobě.
„To jste snad čekali ne? A můžu vás ujistit, že s ďáblem nemáme nic společného, vždyť tu máme mezi
sebou i kněze,“ řekla Lyky a ukázala kamsi za sebe. Carlo se jen nevinně usmál a zakoukal se stydlivě
do země. Najednou opat udělal něco, co nikdo nečekal. Klek si na kolena a vroucně děkoval Bohu,
Lyky a celému klanu Stínu. Když konečně vstal Lyky se usmála a poplácala ho po rameni. Pak šla najít
Felixe, když ho našla, řekla:
„Felixi, dobře že si zvonil na ten zvon, bez tebe bychom se sem nedostali,“ Felix jen pokýval hlavou a
schovával za zády něco, co vypadalo jako sipter.
„Můžu vás, pane opate, o něco poprosit?" řekla Lyky když se vrátila k opatovi.
„Co máš na srdci, dcero?" odpověděl opat.
„Potřebovala bych přístřeší pro můj klan a mého zraněného manžela,“
„Tak sem toho mladíka přines a my uvidíme, co bude v našich silách,“
„Děkuji,“ řekla Lyky a vrátila se pro koně. Když byla zpátky, odvázala Grace a šla ho uložit do špitálu,
kde už čekal opat s Felixem.
„Ten mladík mi je nějak povědomí,“ řekl najednou opat a chvíli si Grace prohlížel.
„No to mě podržte. Není to Graceus z Rogue?" řekl najednou opat
„Jo je to on,“ ubezpečil opata Felix
„Kdo?" zeptala se Lyky
„Graceus z Rogue. Byl to kněz, ale utekl před vojáky, mysleli jsme, že je mrtvý. A vy mu říkáte Grace?"
vysvětlil opat
„Jo. Je to můj manžel. A to jste si ho všiml až teď?" řekla Lyky a obrátila se na opata
„No on byl takový schovaný a navíc si nechal narůst vlasy a vousy tak kdo ho má poznat?" odpověděl
klidně opat. Najednou do špitálu přišla Trixi.
„Hele, Lyky teď mě napadlo ten inkvizitor, co ti postřelil Grace, Sylvio, ten tě má takhle rád vždycky?"
„Jo kde sem já tam je Sylvio a snaží se mě vždycky buď zabít, nebo mi jakkoli jinak ublížit,“ Při
vyřknutí Sylviova jména opat mírně zbledl.
„Víš, budeme se ho muset nějak zbavit, do Barbarois nás nemůže sledovat, v jeho zájmu,“
pokračovala nemilosrdně Trixi.
„Doufám, že ho nechcete zabít, že ne?“ začal skoro prosit opat.
„Neboj, opátku já mám lepší plán,“ řekla tajemně Lyky a usmála se svým drzým úsměvem.
\
„Sešli jsme se zde, abychom se před božíma očima rozloučili s naší věrnou sestrou Lyky ze
Sunnylees, která zemřela před našima očima. Nikdy nezapomeneme na její statečné skutky. Kéž je jí
Bůh milostiv…" slova opata Jeremiáše se nesla nad lesem. Felix škytal a utíral si slzy. Celý klan Stínu
stál v legendární zbroji, až na Carla, který byl v sutaně, všichni stáli nad nízkou hranicí, na které ležela
mrtvá Lyky. Sylvio stál opodál v lese dost blízko, aby všechno slyšel, ale přitom dost daleko aby ho
nikdo nezahlédl.
„Takže ten démon konečně zemřel ale má i křesťanský pohřeb? Kam ten svět spěje,“ řekl a odešel.
„To je tak smutné, Carlo půjčíš mi sutanu? Potřebuji se vysmrkat,“ řekl najednou Lucien
„Né Luciene já ti dám kapesník,“ řekl Carlo a hledal po kapsách nějaký kapesník.
„Pozdě,“ řekl tlumeně Lucien a utřel si nos do Carlovi perelíny
„Luciene! Ty!" křikl Carlo a napůl naštvaně a napůl nevěřícně se koukal na Luciena.
„Já nejsem čuně, jen se někdy podívej ve skrýši do svého pokoje, jakej tam máš bordel, samý bible,
kříže," začal protestovat Lucien
„Hele nechte toho aspoň na mém pohřbu…" ozval se tlumený hlas z hranice.
„No dobře, Carlo já se ti omlouvám za všechno, co jsem ti kdy udělal i neudělal a ten…no to co jsem ti
posmrkal tak to ti vyperu,“
„Dobře omluva přijata,“ odpověděl Carlo se slzou v oku. Felix vzal pochodeň a zapálil hranici, na které
ležela Lyky.
Po pohřbu se všichni sešli ve špitálu, kde už čekala úplně ohořelá Lyky.
„Felixi, kde jsi sebral tu nehořlavou látku?" zeptala se Lyky když se všichni sešli a už nikdo nepřicházel.
„No to už zůstane jen mezi mnou a Bohem,“ odpověděl Felix. Lyky obrátila oči vsloup a otočila se na
opata Jeremiáše
„A vy, Jeremiáši, když jste mě při mé poslední návštěvě nechal, abych mohla chodit prakticky po
celím opatství, proč? To se jinak nesmí ne?" Opat jen zbožně sepjal ruce, podíval se ke stropu špitálu
a jakoby zasněně řekl:
„Tak to zůstane navždy jen mezi mnou a Bohem,“ Lyky si jen povzdechla a obrátila se k Lucienovi
„A ty Luciene, chovej se, prosím, slušně, moc tě prosím klidně si před tebou i kleknu,“ řekla Lyky s
prosebným výrazem.
„No tak to chci vidět, poklekni,“ řekl nadějně Lucien
„Smůla až přijedu a dozvím se, že si byl hodnej, tak potom pokleknu,“ odpověděla Lyky a obrátila se k
Lucienovi zády.
„Neboj, já mám mnichy rád,“ řekl Lucien a nedbal Lyky pohledu
„K svačině?" pípl opat
„Ne k obědu, víš, ono to maso je takoví…"
„Luciene, to už fakt stačí a ukaž konečně svoji dobrou stránku…" skočila mu do výkladu Lyky.
„Jo mnichy máš rád ale takový kněze jako já rád nemáš,“ řekl najednou uraženě Carlo
„Ne vždyť já tě mám rád. Já tě úplně žeru,“ řekl Lucien a hladově si olízl zuby. Nad opatstvím zazněl
Carlův bolestný křik.
„A teď je z tebe vlkodlak!" řekl posměšně Lucien a ukázal na Carla.
„To už jsem asi devět let,“ řekl Carlo a třel si ruku, do které ho Lucien kousl.
„Fakt? Nevšiml jsem si,“ řekl zamyšleně Lucien
„Tak dost! Proč vy dva se vůbec hádáte?" zarazila všechny Lyky. Carlo, imitovaný Lucienem, zbožně
sepjal ruce ale Lyky ho zarazila
„Dobře nic mi neříkejte, já vím, že všechno říkáte jenom Bohu a mě ne. Já vám taky nic neřeknu!"
řekla Lyky a zlostně založila ruce.
„Ale Lyky no tak, proč si najednou taková náladová?" staral se Carlo
„To bys chtěl vědět co? To zůstane jen mezi mnou a Bohem,“ řekla uraženě Lyky. Trixi jen obrátila oči
vsloup a se slovy: „Musíme do Barbarois,“ odtáhla Lyky ze špitálu
O půl hodiny později mniši otevřeli masivní bránu opatství. Lyky a Trixi vyjely ne černých
stínomilech a zamířili do lesa.
„Jak dlouho pojedeme do Barbarois?" zeptala se Lyky
„Asi tři dny cesty,“ odpověděla Trixi
„A jak to že Barbarois nikdy nikdo nenašel?"
„Víš cesta do Barbarois je zkouška vůle jen stín ji může obstát. No ale ty si sjednotila všechny
vlkodlaky co? Tak to si ani té zkoušky nevšimneš,“
„Má pověst mě předchází,“ řekla se smíchem Lyky a jeli dál.
\
Když se řekne Barbarois většina lidí kteří znají tento pojem, si představí blázny, ale někdo si
představí legendární Barbaroiské mlýny, ty mlýny se konečně zjevili, jako maják mořeplavcům. „Co se
mele v těch mlýnech?" chtěla vědět Lyky
„Nic, je to jako znak nicoty, nic se v nich nemele, ale přesto stále běží a nikdy se nezastaví,“
odpověděla Trixi. Konečně přijeli k velké bráně do Barbarois.
„Lyky dál musíš sama, jednak mě tam nepustí sem totiž vyhoštěnec, a taky tam máš svůj úkol, a ať se
děje cokoli mysli jen na Grace,“ řekla Trixi a vzala od Lyky Citu.
„Počkám tu na tebe, i kdybych tu měla čekat staletí,“
„No to snad ne, ale děkuji ti,“ řekla Lyky a přešla k velké bráně.
„Kdo se opovážil rušit můj spánek a chce vstoupit na Barbaroiskou půdu?" zazněl temný hlas, při
kterém tuhla krev v žilách, zněl jako hlas ze záhrobí, jako soudcovský hlas při soudném dni. Lyky
sebrala veškerou svou odvahu a řekla:
„Já, Lyky ze Sunnylees, sjednotitel všech vlkodlaků. Dcera Bena z Enkail a Gili ze Sunnylees,“ když
dořekla poslední slovo, brána se s rachotem otevřela a pustila Lyky dovnitř. Lyky se nadechla a
vstoupila do chaosu Barbarois. Pokud se o Barbarois říká, že je to město bláznů, tak se nepřehání. V
Barbarois na každém kroku narazíte na šílence. Naštěstí byl palác velmi blízko takže Lyky nestačila
udělat žádný virvál. Když vstoupila do paláce, zabouchly se za ní dveře a odněkud se ozval hlas.
„Už jsem tě očekával Lyky, ty ses už představila a teď je řada na mě, mé jméno je Dhugner a jsem
Správce Barbarois. Ty si přišla kvůli své lásce že? A jak to vím? Jednou poznáš že i Barbarois skrývá svá
tajemství, Také vím, že před branou na tebe čeká Trixi, no ale proč si tady, dám ti lék na slzu démona,
ale nejprve si ji musíš zasloužit, nekoukej tak já ty pravidla nevymýšlel, já je jen dodržuji. Jsi
připravena?"
„Když jsem došla až sem tak je jasné že jsem připravena,“
„Oho… Je vidět že jsi vládce, ten klan Stínu ti musí dávat dobře do těla. Projdi prvními dveřmi a uvidíš,
co máš dělat,“ Lyky tedy prošla prvními dveřmi a podívala se před sebe. Když se dveře zavřely, náhle
se místnost naplnila přímým světlem a teplem.
„Musíš se jen dostat z jedné strany místnosti do druhé, jednoduché že?" ozval se Dhugnerův hlas a
záhy zmizel. Lyky počkala, až si její oči přivyknou na přímé světlo a rozhlédla se po místnost. Ze stěn
zářily ostré odstíny rudé barvy. Podlaha vypadala jak hluboká propast do pekla, jejíž dno bylo plné
lávy.
„Opravdu jednoduché,“ řekla výsměšně Lyky
„Moment to přece nemůže být pravda,“ problesklo jí hlavou a vykročila do jámy. V té chvíli láva
zmizela a v místnosti se ochladilo. Lyky se usmála a prošla druhými dveřmi.
V druhé tmavé místnosti bylo velice chladno. Lyky udělala odhodlaně několik kroků, jejich
ozvěna se nesla přes tmavou místnost. Náhle cosi proletělo Lyky kolem hlavy, vypadalo to jako černá
mlha. Dopadlo to těsně před ní a zhmotnilo se to do postavy, byl to Lucien.
„Ahoj, zrádče,“ řekl Lucien a zlostně se mu zalesklo v očích
„Luciene? Proč jsem zrádce?"
„Nechala jsi nás v pekle,“
„Ty nejsi Lucien,“ řekla chladně Lyky, vzala dýku, co měla po otci a vrazila ji Lucienovi do srdce. Lucien
se zajíkl a rozplynul se. Lyky sebrala veškerou svou odvahu a rozběhla se ke třetím dveřím. Ty šly
otevřít už hůř, ale šly.
Za nimi se skrývala temná místnost se světlým bodem uprostřed. Lyky tam došla a myslela na
to, že všechno musí být jen iluze, když tam přišla, uviděla Grace.
„Lyky umírám, musíš mi to ulehčit prosím!"
„Ne to nemůžu Graci,“
„Musíš,“
„Ne, počkat, řekni mi ještě něco o sobě,“
„No já byl obchodník,“
„Graci, musíš hrozně trpět,“ řekla lítostně Lyky, zavřela oči a dýkou mu probodla srdce. Pak padla na
kolena a žalostně vzlykala. Grace vydal stejný zvuk jako Lucien a rozplynul se. Na konci místnosti se
rozletěly dvoukřídlé dveře. Lyky se zvedla a odhodlaně vkročila do dveří.
„Tak kde jsi Dhugnere?“ zvolala zlostně Lyky. Najednou se ozvalo skřípění koleček a k Lyky přijel na
kole malý děda s malými démoními, ustaranými oči, s prořídlými šedivími vlasy a s bláznovským
úsměvem.
„Ach Lyky splnila si všechny tři úkoly, postavila ses svému strachu, a proto ti dám lék na slzu démona,
ale nejprve mi řekni jak to že jsi byla schopna zabít iluzi Luciena ze Sunnylees a Grace z Rogue?"
„Lucienovi se nikdy nelesklo temně v očích, a i když mu je sotva patnáct a už mu rostou vousy tak by
mi nikdy neřekl, zrádče, no a Grace nebyl obchodník, byl to kněz a nenáviděl počty, teď ten lék,“ řekla
směle Lyky a usmála se. Dhugner sáhl do rukávu a vytáhl malou lahvičku, popřál jí hodně štěstí a
nechal Lyky odejít, Lyky poděkovala a odešla.
\
Když docválaly k opatství, Lyky vší silou zabouchala na bránu a zakřičela:
„Tady Lyky ze Sunnylees pusťte mě dovnitř,“ Brána zaskřípěla a otevřela se, ale místo mnichů ji
přivítal Lucien s oholenou bradkou, zkrácenými vlasy a provinilým úsměvem. Lyky zbledla a řekla:
„No Luciene, copak se stalo,“
„No víš, on opat měl narozky…"
„Myslím, že vím, co se stalo, kde je opat? A jak to že si oholenec?"
„No opat teď vyspává kocovinu, no a ty vousy, víš, při tý oslavě mě mniši přemluvili a oholily mě a
udělali mi úplně jinej účes,“ řekl Lucien s úsměvem dítěte, které si poprvé samo vyčistilo zuby. Lyky se
dál nevyptávala a rozběhla se ke Gracovi. Když tam doběhla, byl už tam celý klan a pozoroval Lyky jak
otevřela Gracovy ústa a vlila do nich obsah lahvičky, pak je zavřela a donutila Grace polknout. Nic se
nedělo, Lyky propadla zoufalství a začala volat Gracovo jméno, pak se slzami si opřela hlavu o
Gracovo hruď a zřetelně řekla:
„Graci vstávej! Slyšíš? Jsi táta tak se probuď aspoň kvůli tvému dítěti,“ Najednou Grace otevřel
ochable oči, pohladil Lyky vlasy a ospale řekl:
„Opravdu jsem otec?" Lyky se radostně zvedla a otřela si slzy. Najednou ji někdo položil ruku na
rameno, Lyky se otočila a prohlédla si vlastníka té ruky, byl to Lucien, ten se usmál a řekl:
„Tak proto si byla tak náladová,“ pak se sklonil k jejímu břichu a řekl:
„Čauky caparte tady je strejda Lucien,“ Lyky ho se smíchem odstrčila a otočila se zpět ke Gracovi,
který už seděl, a láskyplně ho objala.
V jednom nejmenovaném městě, o nedělní mši vystoupil Sylvio ne dřevěnou kazatelnu.
Kostel byl plný a zraky lidí se na něj bázlivě upíraly. Inkvizitor otevřel bibli a zanedlouho se kopulí nesl
jeho hlas, předčítající životy svatých. Náhle ho cosi přerušilo. Byl to náhlý šum, najednou někdo
vykřikl:
„Sylvio je čas zaplatit za životy nevinných lidí které jsi bez milosti upálil. Teď slyš moje mene tekel!"
„No Sylvíku platit a jdeme,“ řekl někdo další, kdo byl zjevně Lucien. Lyky si povzdechla a rozběhla se
proti kazatelně. Vyskočila a dopadla k Sylviovi, ten měl v očích strach, ale neměl kam utéct. Lyky se
ďábelsky zasmála a praštila ho do zátylku. Pak vzala jeho bezvládné tělo a hodila ho Brunovi.
„Sylvio je mrtev!" zakřičela Lyky do zblázněného davu a s klanem odběhla do skrýše. Ve skrýši pak
položili Silvia na stůl a Martyn si ho pozorně prohlédl
„Určitě není mrtví?" řekl po chvíli
„Blbost! Sice toho chlapa nenávidím, ale vím, co dělám,“ protestovala Lyky, najednou se Sylvio
pohnul a probral se. Pak si uvědomil kde je a vykřikl. Roztřásl se a rozhlédl se po členech klanu Stínu.
„Co tu dělám?"
„Co asi myslíš Sylvíku?" řekl posměšně Lucien a slova se ujala opět Lyky
„Sylvio, mezi lidmi jsi mrtví, takže když znovu utečeš, oni tě upálí,“ Sylvio se pokorně zvedl a přijal
svou novou pozici otroka.
Na mýtině, poblíž města které se dřív jmenovalo Sunnylees, se rozlehl dětský smích
„Luciene, stejně mě nedoženeš,“ řekla malá Alex, dítě Lyky a Grace. Alex doběhla k třem náhrobkům,
pod kterými věčně odpočívali vlkodlaci Jase děda Lyky, Ben a jeho družka Gili.
„Luci? Kdo je v těch hrobech?" zeptal se Alex
„No Alex, to se jednou dozvíš,“ pak za Lucienem přišla Lyky a řekla:
„Luciene, ty jsi mě dřív tajně miloval, viď?" Lucien se trochu začervenal a odpověděl:
„No jo ale věděl jsem, že si mě nikdy nevybereš. Ach jo ta Alex ti je tak podobná, bude mít určitě
velkou moc a kontrolu nad ní protože má v sobě část člověka a prastarou část Lykantrosů, a nebude
mít naše vlkodlačí slabiny,“
„Jo Luciene, kdybych tě neznala, řekla bych, že máš Alex, rád, ale jo bude vládnout obrovské moci.
Vždyť je to dcera kněze a vlkodlaka. Podle mě kvůli tomu i rychleji dospěje a pak jako my bude
stárnout pomaleji,“
„Na věky ve stínech? Navždy prokleta jen s větším snesením? Máš pravdu,“ Lyky se rozesmála a
všichni odešli do skrýše a Alex zamávala do míst, kde všichni naposled viděli Správce. Těžké černé
mraky, které byly nad Sunnylees a klanem Stínu se rozplynuly a slunce opět prosvitlo jako naděje
všem čarodějnicím a vlkodlakům. Světlo opět vyhrálo nad temnem.
To je vše a já vám děkuji za vaši trpělivost a soucit. Protože jsem ráda, že si aspoň někdo
přečetl můj příběh, který jsem napsala já Lyky ze Sunnylees.
Dopsáno 2. listopadu v 11:08 hodin
Klára Routová
Lucka Rotenbornová