Křesťan a krize středního věku

Křesťan a krize středního věku
Sám jsem krizi středního věku nepocítil ani vzdáleně. Domnívám se, že ze dvou
hlavních důvodů. Prvním byl ten, že od té doby, co jsem se stal uctívačem Hospodinovým a služebníkem Ježíše Krista, jsem nepochyboval o smysluplnosti
svého počínání. Tyto pochyby mě provázely od puberty až do obrácení ke Kristu,
takže dobře vím, co jsou zač a jak dokáží být palčivé. V žádném případě ale nechci vzbuzovat dojem, že obrácením ke Kristu jsem se rázem zcela změnil a
všechny otázky jsem měl hned vyřešeny. Nicméně přes nejrůznější krize, včetně
rezignace na postavení pastora, jsem nepochyboval o smysluplnosti toho, co
jsem dělal dříve, ani o smysluplnosti toho, co jsem dělal potom. Vůbec netvrdím,
že jsem to dělal vždy správně. Řadu postojů a názorů jsem musel přehodnotit.
Mluvím ale o celkovém zaměření, a o tom jsem skutečně pochybnosti neměl.
Tento článek ale nemá být nějakou sebechválou. Tento první důvod považuji za méně podstatný než druhý, a kdyby nebylo toho druhého, čtenáře bych
tímto článkem neobtěžoval.
Tím druhým důvodem bylo, že jsem viděl řadu lidí, kteří krizí středního
věku procházeli, a mohl jsem sledovat, jak často v tomto období dělají špatná,
ba někdy až zničující rozhodnutí. Skutečnost, že jsem byl pastorem na české
poměry velkého sboru, mi umožnila, že jsem mohl sledovat více lidských osudů
než průměrný občan. (Toto konstatuji jako fakt – není to žádná moje zásluha.)
Nechci věci zjednodušovat. Nicméně jsem přesvědčen, že pokud křesťan
prožívá krizi středního věku, je hlavním důvodem nedostatečné obecenství s Pánem Ježíšem Kristem, a to zejména jde-li primárně o krizi vztahovou, tedy nejčastěji o krizi manželskou.
Krize středního věku se jistě netýká jen nejužších vztahů. Někdy má podobu pochybností o tom, čemu se člověk ve svém dosavadním životě věnoval.
Mohlo to být podnikání, mohla to být politika, ale v některých případech to byla
i duchovní služba. Pochybnosti o dosavadní náplni života mohly mít pochopitelně i jiné důvody. Pochybnosti o dosavadním profesním směřování ale nemívají
tak katastrofické důsledky jako vztahové krize středního věku.
Vztahové krize středního věku mívají nejčastěji podobu pochybností o
tom, zda si člověk vzal toho správného partnera, a zda dalším soužitím s ním
nepřijde o něco podstatného. Řekl bych, že tyto krize postihují muže a ženy více
méně rovnou měrou. Žena mívá pocit, že muž postrádá veškerou romantiku,
nemá k ní žádný hluboký vztah, nedokáže nebo dokonce ani nechce uspokojit
její citové potřeby. Ty smělejší ženy dodají, že už dlouho s manželem neprožily
orgasmus, a představa, že s tímto mužem prožijí blížící se stáří, je pro ně děsivá.
1
U muže to není o moc odlišnější. I oni přemýšlejí o mladším „modelu“, stěžují si někdy na rutinu v manželství, a nedostatečné sexuální uspokojení zmiňují se zhruba stejnou frekvencí jako ženy. Jak muži, tak ženy mívají pocit, že pokud zůstanou i nadále se svým partnerem, nenávratně jim uteče něco naprosto
podstatného. A kvůli tomuto „podstatnému“ mnohdy svého partnera opouštějí.
Pokud mají děti, které ještě nejsou dospělé, zpravidla způsobí katastrofu.
Dobře znám zdůvodňování takového počinu: Pro děti bude lepší, bude-li matka
v novém vztahu spokojená, se současným manželem (či manželkou) by život
stejně za nic nestál a děti by to jistě poznaly, nač se přetvařovat, atd.
Zde musím vložit malou, ale důležitou poznámku. Neradím nikomu, aby
zůstával ve vztahu, v němž se partner chová násilnicky. Pokud muž bije svou
ženu (nebo pokud žena bije muže, což je ovšem mnohem řidší případ), neměl by
partner ve společné domácnosti setrvávat. Neříkám, že se musí (nebo že by se
měl) rozvést. Neříkám ovšem ani to, že se rozvést nesmí. Okolnosti mohou být
nejrůznější a v různých situacích je třeba volit různá řešení. Rozhodně by ale
nikdo neměl násilí trpět, a křesťané by v žádném případě neměli člověka, který
se nechá mlátit, vyvyšovat jako mimořádný projev křesťanské obětavosti či dokonce svatosti.
Nyní však zpět k tématu. Jsem přesvědčen, že člověk, který kvůli krizi
středního věku opouští svého životního partnera, nemá skutečný (nebo dostatečně hluboký) vztah s Kristem. Jeho základní životní potřeby skutečně nejsou
naplněné. Naplnit by je totiž mohl jedině Kristus. Daný člověk ale očekává naplnění svých základních potřeb od svého partnera, nikoli od Krista.
S tím souvisí druhý deficit: Nemá-li člověk hluboký vztah ke Kristu, chybí
mu porozumění tomu, co je to věčnost. Tedy… vůbec nechci tvrdit, že člověk
s hlubokým vztahem ke Kristu věčnost dokáže pochopit. Nicméně věřím, že nějaká věčnost je, a čtu-li Písmo (a věřím-li mu), vím, kdo jí dosáhne. Vím, že některé mé potřeby a touhy (a u mnoha lidí, a to i těch, kteří žijí v manželství,
včetně těch sexuálních) budou naplněny až na věčnosti. Protože tomu ale pevně
věřím, jsem prost od horečnaté snahy dosáhnout naplnění svých potřeb a tužeb
již nyní.
Dejme tomu, že má žena nerudného manžela, který si s ní nepovídá. Mívá
pocit, že je mu „dobrá jen na ten sex“. Prožije s ním možná ještě čtyřicet let neuspokojivého života. Co to ale je proti věčnosti? Ano, může nad svým partnerem
zlomit hůl. Co je ale na Bohu úžasného? Není to jeho věrnost? Není to skutečnost, že Ježíš nad nikým hůl neláme … tedy dokud člověk žije na této zemi?
Dejme tomu, že muž má svárlivou ženu, která ho neustále sekýruje a shazuje.
V knize Přísloví se mluví o tom, jak je taková situace nepříjemná. Zlomí nad ní
2
hůl a opustí ji, když i jemu Ježíš musel tolik odpustit? Což nezemřel i za jeho
hříchy, a nejen za hříchy jeho manželky?
Chápu, že jsou lidé, kteří to prostě už dál nevydrží. Nejde mi o to, je
v tomto článku odsoudit. Jde mi o to, abychom porozuměli, proč tomu tak je.
Deficit není primárně v životním partnerovi, deficit je ve vztahu ke Kristu. A pokud se budeme pokoušet změnit životního partnera, případně mu klást podmínky, budeme stále znovu zakoušet frustraci. Druhého změnit nemůžeme –
můžeme změnit jen sami sebe. A pokud budeme hledat uspokojení už v tomto
věku, odsuzujeme se ke zklamání… nebo dokonce ke hříchu.
Nechci tvrdit, že případný nový vztah nebude lepší než ten první. Ano,
jsou lidé, kteří jsou v druhém manželství evidentně šťastnější. Nicméně mohl
jsem pozorovat množství lidských osudů a jsem si jist, že řešení krize středního
věku „recyklací“ životního partnera vede zpravidla ke katastrofickým koncům. A
rozhodně nevede k duchovnímu růstu. Právě toto pozorování mi pomáhalo rozhodnout se, že touto cestou se v žádném případě nevydám. Tím hlavním důvodem je ale to, že od mého obrácení mě všechny krize přiváděly blíž ke Kristu. A
to je, myslím, z hlediska Božího jejich účel.
Dan Drápal
26. října 2014
3