14. n Magie přeměn

14.
n
Magie přeměn
Mírnost - Změny - Proměny složeniny - Přeměny
Ať zkoumáme posloupnost vnějších zjevů, či sledujeme psychickou bytost v řadě jejích
manifestací, vidíme, že z mrvy starých zničených tvarů vyrůstají stále nové formy.
Odpovídají tedy přirozenému řádu a zároveň i řádu spirituálnímu, když po obrazu smrti
nakreslili důmyslní autoři Tarotu emblém transmutací a metamorfóz.
To je hlavní smysl čtrnácté postavy, na níž bylo patrně jen omylem chybně poznamenáno (a ta
chyba přechází z vydání do vydání) slovo: Mírnost.
* * *
Nebeská bytost tu stojí vzpřímena s křídly napolo roztaženými, úsměv mírnosti spočívá na
jejích rtech. Na jejím čele jako klenot září hermetické znamení Slunce.
Tento sluneční anděl pozvedá pravicí zlatou nádobu a přelévá tekutinu do stříbrné nádoby,
kterou drží v levici.1 Jeho ramena v této poloze tvoří s hrudí čtrnáctý hieroglyf moderní hebrejské
1
V moderních vydáních jsou funkce obou rukou obráceny; avšak starší Taroty (viz hru Jakuba
Gringonneura zvanou karty Ludvíka VI.) nám ukazují obraz anděla, jenž z velké výše nalévá do
209
abecedy,1 písmeno NUN. Tento emblém připouští mnohonásobný výklad; avšak jeho bezprostřední
význam, který se na první pohled vnucuje, je identita podstat při různosti viditelných tvarů.
Nádoba se mění, avšak tekutina zůstává tatáž. Nádoba - to je vnější tvar, hmotný obal, zjevný,
proteický a mnohonásobný; to je pomíjející tělo. Tekutina - to je bytost vnitřní; jediná a nezměnitelná
substance, která je podkladem veškeré hmotě, to je duše dále trvající.
* * *
Metamorfózy či změny tvarů se zdají být jenom zdánlivé; v žádném případě nemohou změnit
podstatu. Jedině způsoby (mody) se mění - ať již vnější či vnitřní, viditelné či neviditelné. Odtud výraz
modifikace, synonymum výrazu metamorfóza.
Namítnete však, že, jestliže podstata (esence) je jediná, neměli jsme v předmluvě jednat o
plození podstat (esencí).
My jsme však nazvali přirozené povahy typických bytostí, které tvůrčí myšlenka diferencovala
v lůně univerzální duše, podstatami (esencemi) jenom v širším smyslu; jsou totiž dva druhy
modifikací: vnitřní a vnější: podstaty jsou jen vnitřními modifikacemi univerzální duše; tak jako
hmoty jsou vnějšími modifikacemi univerzální substance - jediného základu všech věcí, duši v to
počítaje.
Co je nahoře, je jako to, co je dole; co je skryté, je jako to, co je zjevné. Takže esence se
modalizuje uvnitř v mnohonásobných esencích, jako se substance modalizuje zevně
v mnohonásobných hmotách.
Jedině univerzální otec a univerzální matka, jediný Bůh a plodící příroda, která z něho emanuje,
jsou věčně sami o sobě nezměnitelní.
Spirituální, dokonalé bytosti ovšem evolují; podléhají tedy v jistém smyslu zákonu vznikání,
mají však jakožto bytosti nesmrtelnost a následkem toho jsou a zároveň vznikají.
To však nelze říci o hmotných tvarech, které plynou a po sobě následují, aniž by co smělo
potrvat z hmoty, která je tvoří, po jejím návratu k jednotě substance. Vnější tvary existují, avšak
nejsou.
Každá smyslům patrná věc existuje, aniž by byla, a podléhá zákonu vznikání, což lze vyjádřit pozor na to - touto na pohled výstřední formulí: Každá smyslům přístupná věc je fantasmagorickým
zjevem více méně trvalým; takže přicházíme k důsledku: každá metamorfóza je tedy vlastně
přechodem od jednoho způsobu zdání k druhému způsobu zdání.
Jednomyslné učení mystických škol hlásalo lživost hmoty a my uvidíme, že to bylo také naukou
alchymistů.
Stanovivše tyto principy, neshledáváme již nepříležitým užívat slovník, který je běžný v tomto
pomíjejícím světě, a nazývat skutečnými ony předměty, které se zdají být stálé, a zdánlivými ty jevy,
kterým pro jejich nestálost nelze přiznat onu nahodilou realitu, kterou vyjadřuje slovo existovat.
Podobné rozlišování spočívá přece zcela na rozdílu mezi větším a menším, to jest na kontrastu
relativnosti, který mizí před absolutnem bytí.
Co je konec konců časný řád?
Vznikání sestávající z ustavičných metamorfóz, jejichž posloupnost řídí trojí dynamismus:
providenciální, volitivní a fatidický.
Postačí, řekneme-li, že kapitola, která má titul Magie transmutací by mohla obsahovat celou
studii o manifestovaném vesmíru. Protože nejsme tak ctižádostiví, chceme omezit předmět této
rozpravy na zcela stručný výklad, který by odpovídal jejímu titulu, a přistoupit ke zběžnému studiu
několika výjimečných jevů okultní fyziky, které bývají obecně nazývány transmutační.
Nejprve můžeme rozeznávat případy objektivní metamorfózy, kdy hmota je modifikována
v sobě samé, takže se jeví všem v podobě nového tělesa, tak jako například v chemických
sloučeninách, a případy metamorfózy subjektivní, kdy viditelné tvary předmětu nejsou nijak změněny
a fenomén spočívá pouze v klamu subjektu. To je zázrak fascinace, který jsme výše vysvětlili.
stříbrné nádoby (v levici) tekutinu z nakloněné zlaté nádoby, již drží v pravici. (Rytina X. Merlina:
Originel des cartes à jouer atd. Paris s. a. in 4°.)
1
Některá písmena moderní hebrejské abecedy, která velmi vhodně přicházejí v korespondujících
figurách nynějších Tarotů, jakož i různá hermetická a kabalistická znamení nás přivádějí na myšlenku,
že jistá vydání Tothovy knihy byla poopravena nějakým rabínem zasvěcencem.
210
Připomenul-li by někdo, že v posledním případě nejde o metamorfózu, dalo by se snadno
odpovědět, že, protože tvary zvané skutečné se samy rovnají všeobecnému a jaksi utvrzenému klamu,1
může být, jak jsme řekli, mezi transmutací imaginární a skutečnou pouze takový rozdíl, jako mezi
větším a menším v relativním řádu.
Ale zanechejme této transcendentní mluvy a budeme mluvit - samo sebou se rozumí - řečí
pozitivního a obyčejného života.
Z hlediska vnějších tvarů vše mění podobu a nikde jinde se nejeví zřejmější kontrast než ve
srovnání objektivních transmutací a transmutací, které existují jenom v imaginaci2 halucinovaného
subjektu.
Mezi tyto dva naprosto rozdílné způsoby objektivních a subjektivních jevů vstupuje třetí,
smíšený způsob fluidických manifestací.
Tyto jevy, které by bylo třeba zařadit do první třídy, protože mohou být vnímány smysly více
osob současně, totiž všech přítomných diváků, náleží rovněž do druhé třídy, protože mají ráz nejenom
prchavý, nýbrž obojetný.3 V této kapitole budeme zkoumat dva fenomény, které mohou spadat do této
střední kategorie, lykanthropii a palingenesi.
Zde se jedná o poloobjektivní metamorfózy, o přechodné jevy fyzického řádu, kdežto
transmutace kovů (o níž budeme jednat ve zvláštní studii, kterou bude končit tato 14. kapitola a celý
tento II. díl) je fenomén řádu chemického: je to objektivní metamorfóza, byla-li jí kdy vůbec.
Přistoupivše postupně k těmto třem problémům, podáme příklady transmutací v říši živočišné,
rostlinné a nerostné.
Hádanka lykanthropie4 vypovídá skepticismu moderních boj právě tak paradoxní jako sourodá
hádanka vampyrismu, která je jejím protějškem. V prvním i druhém případě bilokace (často jen
pseudomorfické) příčiny se jeví být zřejmě analogické, právě tak jako výsledky.
Podstatný rozdíl spočívá, jak jsme ostatně řekli, právě v tom, že vlkodlak je živý čaroděj, který
spí, zatímco jeho astrální tvar se potuluje venku, a upír je naproti tomu mrtvý, čaroděj, který vegetuje
ve svém hrobě.5 Tato analogie je velmi pozoruhodná a jde do nejmenších podrobností. Naši čtenáři,
poučeni o genetickém fenoménu vybavení astrálního těla, který je operační bází a první podmínkou
obou těchto způsobů vražedné toulavosti, které spolu srovnáváme (totiž lykanthropie za života
čaroděje a vampyrismu po jeho smrti) - postřehnou totožnost sledovaného účelu, podobnost užívaných
prostředků, ba dokonce i podobnost zevnějších forem, které na sebe zjev bere.
V obou případech se totiž jedná o ukradení nebo uloupení vitální síly, spáchané násilně na žijící
bytosti.6
Vykonání krádeže je, jak jsme viděli, usnadněno hrůzou, kterou strašidlo vzbuzuje u své oběti.
Tato oběť se vidí být napadena - lykanthropem nebo vampýrem - jednou v podobě lidské, jindy
v podobě divokého zvířete.
Velmi značná dynamická ztráta u oběti bude následkem tohoto útoku, který bývá někdy hned
napoprvé usmrcující, avšak v každém případě má vzápětí za následek, opakuje-li se, vysílení a smrt.
Vampýr si počíná buď tak, že vyčerpává nervový fluid, aniž by prolil krev: tehdy říkají, že svou
oběť zadávil; nebo pustí žilou, aby se napil hematické hmoty: tehdy jde pověst, že obět byla vysáta.
Vlkodlak (užívání tohoto nevhodného7 ano i směšného výrazu je obvyklé) zabíjí rovněž těmito dvěma
1
Hmota sice existuje, ale tato existence není taková, jakou si představuje dav; ona sice existuje, avšak
nemá podstatu nezávislou na intelektuálních vjemech, neboť existence a vnímavost jsou v tomto
případě zaměnitelné, rovnocenné výrazy. Mudrc ví, že vnější tvary a jejich vnější vjemy jsou čistě
iluzorní a že by se rozplynuly v nicotu, kdyby božská energie, která je jedině udržuje, byla na okamžik
zastavena. (Výtah z Vedanty, jejž cituje F. d‘Olivet, Vers dorés str. 306-7.)
2
Vlastním orgánem imaginace je, jak se čtenář pamatuje, translucid či diafan západních mágů.
3
Její povahu a příčiny jsme ostatně vyložili. (Viz Úvod i ostatní dílo passim.)
4
Viz Chrám Satanův.
5
Ibid. str. 229.
6
Srov. kap. 12.
7
Chrám Satanův.
211
způsoby: jeho útoky jsou pak krvavé nebo nekrvavé.1
I patologické napodobeniny lykanthropie se druží k patologickým napodobeninám vampyrismu;
soudní archivy svědčí o dokázaných případech antropofagie u některých tuláků, kteří leží pod keřem
číhajíce na lidskou zvěř. Jsou to vlkodlaci z masa a krve a existence jiných maniaků: gholů, stryg a
lamií, ohavných hodovníků hrobu, o nichž se zmiňujeme v předcházející kapitole.2
Tyto speciální případy šílenství, které byly pouze generalizovány a tak přivedly pány fyziology
k tomu, aby spatřovali v každém nepopíratelném případě lykanthropie činy šílence. Hle, co je
společného a pozitivního, řeknou u všech těchto lidských „legend“; zuřivý šílenec nebo divoký kretén
v obludném přestrojení zašitý v kůži divoké zvěře!
Konečně i u samotného lidu se stal „příběh o vlkodlaku“ pouhou frází, příslovečným úslovím a
synonymem slova „báchorka“.
Kdybychom se musili utíkat ke špatným vtipům, neváhali bychom zastávat, že vedle přirozené
lykanthropie je též lykanthropie, kterou staří nazývali „ďábelskou“.
K vysvětlení tohoto fenoménu již nepotřebujeme ďáblovu intervenci, nýbrž tento fenomén
zůstane - a my věříme v existenci lykonthropa - vražedným strašidlem.
V našich očích jsou nyní případy bilokace ve zvířecí podobě patologické zjevy, řekněme i
epidemické, ačkoliv jejich krize byly usnadňovány jistými prostředky...
Strašidelná lykanthropie, tato okultní a dobrovolná choroba, již vymizela, jak se zdá, v naší
době, jako mnoho jiných tajemných epidemií, které děsily středověk i pozdější století. Ale
předpokládejme na chvíli, že by se takový fenomén udál za našich dnů, ověřen starým svědectvím, a
ptejme se v duchu, co by tomu řekli „odborníci“? Nešťastník byl nalezen v lese polomrtev; tvrdí se, že
zápasil s fantastickým vlkem... a dvacet svědků tento fantóm vidělo... Záchvat hypochondrie! Částečné
pomatení smyslů následkem jakéhosi epileptického případu. Co se týče blábolení lidí, kteří viděli vlka,
fantom, hrůza jim způsobila mžitky před očima. Oběť byla zkrvácena? Nějaké divoké zvíře ji přivedlo
do tohoto stavu. A byla-li nalezena v lese mrtva bez jakýchkoli stop násilí? To je ještě jednodušší: byla
raněna mrtvicí... A příčinu lze ostatně uhodnout. Byl to zajisté strach! V onom kraji byly všechny
mysli pomateny těmito povídačkami o vlkodlacích... Nebylo by skutečně takto rozumováno? Takto by
měli tito rozvážní pánové vždycky poslední slovo...
Co nás zvláště zajímá při lykanthropii, je jednak otázka zvláštních mastí, jednak problém
animální metamorfózy a traumatického odrazu. Jean Nynauld, doktor lékařství na počátku XVIII.
století, seriózně zkoumal povahu halucinačních pomád z hlediska lykanthropie a jízdy na sabat.
V poznámce jsme podali stručný přehled tohoto velmi vzácného a ojedinělého dílka. Jsou tu popsány,
jak se čtenář pamatuje, tři druhy mastí, neboť droga se mění dle toho, zda chce být čaroděj uchvácen
větrem ve své přirozené podobě, či běhat po lese v podobě zvířecí. Nynauld rozlišuje velmi pečlivě
složení těchto mastí, po nichž se pilně vyptával.
Co se týká sabatu, zajisté se čtenář pamatuje, že jsou různé způsoby zúčastnění se sabatu.
Čarodějové se tam mohli odebrat tělesně jako na obyčejnou schůzku, mohli se tam dát dopravit
astrálním dopravním prostředkem a konečně mohli evokovat jeho scény ve své imaginaci...
Při prvním, nejjednodušším způsobu nebylo třeba uchylovat se k magické síle nějaké drogy.
Druhé dva způsoby však vyžadovaly, aby se mág uvedl do „druhého stavu“ pomocí vhodného lektvaru
nebo masti. Nynauld stanoví podstatné části dvou mastí, které umožňovaly tomu, kdo se jimi namazal,
evokovat v zrcadle svého diafanu scény oné pekelné tragikomedie, nebo se osobně odebrat do tohoto
divadla. Zatímco ďábel položil do lůžka nepřítomného čaroděje tělo zdánlivě zcela podobné jeho tělu,
takže nikdo na světě, třeba to byl manžel nebo manželka, nemohl tušit jeho uprchnutí. Taková byla
alespoň hypotéza tohoto dobrého démonografa, který se zdráhal připustit možnost bilokace.
Konečně nám Nynauld odhaluje třetí mast, určenou speciálně pro vlkodlaky. Ti, kteří se jí
natřou, se domnívají, že byli proměněni v divokou zvěř, běhajíce po lese jako čtyřnožci, přepadávajíce
1
Eliphas Lévi poněkud lehkovážně tvrdí, že nikdo nebyl zabit vlkodlakem, leda udušením, bez
krveprolití a bez ran (Dogme str. 227), v čemž mu však soudní anály nedávají za pravdu.
2
Aniž bychom opakovali poučky obsažené v I. dílu, musíme připomenout, že případy opravdové
lykanthropie, ověřené - tak jako případy vampyrismu - shodnými svědectvími a sankcionované
četnými rozsudky, přicházejí ve sbírkách soudních spisů a listin v mnohem větší míře. Vampyrismus
byl lokalizován v jistých zemích a byl průběhem dob mnohem hojnější.
212
pocestné, rdousí je, vysávají jim krev a používají ji. Dvojitým satanským plamenem objektivním a
subjektivním - vysvětluje tento doktor případ čarodějů lykanthropů, či spíše čarodějek lykogyn:
„Ať jsou za prvé jejich vnitřní smysly klamány násilnými vjemy jedné a téže podoby a jsou
dokonce poháněni zuřivostí, kterou v nich přirozeně vzbuzují takové masti a léky, takže se považují
opravdu za zvířata, chodí po čtyřech, užívajíce rukou jako předních nohou. Konečně, když jsou takto
připraveni, ďábel je obklopuje hustým vzduchem, který navenek připomíná všem divákům podobu
vlka, a unáší čarodějku v této podobě přes hory a doly...“1
Bylo zajímavé poznat mínění našeho autora, třebaže se dnes zdá být povrchní, neboť ze všech
teorií, které jeho současníci navrhovali k vysvětlení vlkodlaka, je teorie lékaře Nynaulda ještě nejméně
zarážející...
Teprve v XIX. století Eliphas Lévi jako první postavil tento problém do pravého světla,
načrtnuv s jistotou zkušené ruky přehled hermetické nauky o tomto temném a popíraném předmětu:2
„Tvar našeho astrálního těla odpovídá obvyklému rozpoložení naší mysli a utváří posléze rysy
fyzického těla. Proto Swedenborg ve svých somnambulních snech často viděl duchy ve tvaru různých
zvířat.
Neváhejme nyní říci, že vlkodlak není nic jiného, než astrální tělo člověka, jehož divoké a
krvelačné pudy představuje vlk a jenž - zatímco jeho fantom takto těká krajem - spí těžce na svém loži
a sní, že je skutečným vlkem.
Co činí vlkodlaka viditelným, je téměř somnabulní předráždění způsobené strachem u těch, kteří
ho vidí, nebo zvláštní vloha, kterou bývají nadáni nejvíce a nejčastěji prostí venkované, - uvést se do
přímého spojení s astrálním světlem, které je společným prostředím vidění a snů. Rány, zasazené
vlkodlakovi, skutečně zasahují spící osobu odickým a sympatickým návalem astrálního světla
následkem spojení hmotného těla s tělem nehmotným.
Mnoho osob se bude domnívat, že sní, když čte o podobných věcech, a bude se nás tázat,
bdíme-li opravdu úplně; ale my prosíme muže vědy, aby uvažovali o zjevech těhotenství a o vlivu
obrazotvornosti žen na podobu jejich plodu. Jedna žena, která byla přítomna popravě člověka, kterého
zaživa lámali v kole, porodila dítě s polámanými údy.
Ať nám někdo vysvětlí, jak mohl dojem, vzbuzený v duši matky hroznou podívanou, zasáhnout
a polámat údy dítěte, a my mu vysvětlíme, jak rány, zasazené a utrpěné ve snu, mohou skutečně
zasáhnout a zranit tělo toho, kdo je utrpěl v imaginaci, obzvláště když tělo bylo churavé a podléhalo
nervovým a magnetickým vlivům.“
Jakkoli je zarážející záhada traumatických odrazů při bilokačních manifestacích, je přece jen
skutečností, jíž nelze popírat. Důležitá příhoda cidesvillského kněze (1851)3 a nejnovější příhoda ve
Valence-en-Brie (1896)4 skvěle potvrzují fenomény poranění způsobeného zpětným nárazem, které již
ostatně potvrdilo tolik svědků v čarodějnických procesech (a zejména lykanthropických), jimiž se
hemží sbírky démonografů.
A kolik moderních případů by mohlo být citováno! Není ani jedno z „materializačních médií“,
které by nějaká nehoda nebo alespoň příhoda odrazového způsobu nebyla několikrát varovala, aby
chránilo svého exteriorizovaného dvojníka před každým zasažením ještě pečlivěji než své fyzické tělo
v katalepsii. Konečné pokusy plukovníka de Rochase, vypravované v kap. 11, jsou v tomto ohledu
příliš přesvědčivé, než abychom pokládali za vhodné se jimi zabývat. Tyto sugestivní premisy vedou
k úvaze, která sahá daleko za bezprostřední a přesné závěry... Soudní debaty o lykanthropii spočívají
na nepopiratelné bázi pozorovaných fenoménů. Že se často vyskytly nadsázky ve vypravování faktů,
je nepochybné. Je-li princip ověřen, pak se nevyhnutelný omyl uchyluje do podrobností.
V tomto případě skutečnost ran a pohmožděnin, které se odrazily od astrálního fantomu na
fyzický organismus, dodala odvahu našim otcům, aby anekdoty o vlkodlacích vyšperkovali nějakým
divem, který se nám zdá být podezřelý. Tak ono vypravování, které sebral Boguet, o jistém
šlechticovi, který byl v Auvergni na lovu přepaden vlkem; vystřelil na něho z ručnice, avšak chybil. I
vytáhl svůj tesák a nastal zápas tělem proti tělu, když tu se zvířeti podařilo uprchnout: avšak jedna
1
Nynauld: De la Lykanthropie et Extase des Sorciers, Paris 1615, in 8°. str. 56.
Zdá se že je zde circulus vitiosus, avšak srovná-li čtenář to, co jsme pověděli v Předmluvě jakož i v
kap. 12 bude moci sám doplnit Eliphasovu myšlenku. - Dogme str. 278-280.
3
Chrám Satanův. Str. 385-393 a 402-404.
4
Viz kapitolu 12.
2
213
z jeho tlap ležela na zemi useknutá; lovec ji vzal a zavřel do své kabely. Vraceje se, zastavil se u
jednoho známého pána, kterému slíbil svoji kořist. Otevře kabelu - avšak nalezl tu na místo tlapy
malou ženskou ručku, zcela přesně useknutou, a pán domu s hrůzou pozná na jejím prstu snubní prsten
své choti! Tělo bylo skutečně - jak bylo ihned zjištěno useknuto v zápěstí. Rána dosud krvácela a ruka
se k ní při srovnání podivuhodně hodila. Nebylo pochybností! Zámecká paní pobíhala v lese v podobě
vlčice a přepadla hosta svého chotě a velitele. Byla udána pro čarodějnictví a zemřela na hranici.1
Ať je tomu jakkoli s tímto apokryfem, který jisté podrobnosti v základě zcela pravdivých
historek činí nepravděpodobnými, je přece jen radno sbírat mimochodem tuto čarodějskou, všude se
vyskytující tradici o zničení ďábelského kouzla prolitím kouzelníkovy krve.
Naši praotcové se domnívali, že bylo kouzlo zničeno, jakmile se podařilo dostat z vlkodlaka
kapku krve, že klam zmizí a proměněný čaroděj ihned nabude své přirozené podoby.
V tomto přesvědčení je mnoho pravdy i nepravdy. Metamorfóza ovšem přestane, avšak
kouzelník se neukáže v pravé podobě hned na místě.
Hle, co musí nastat v takovém případě: jakmile byl udeřen, fantom se rozpadne, potřísniv půdu
stopou krve, bylo-li jeho zhuštění úplné. Obluda zmizela... Avšak nejčastěji pověst označuje nějakého
čaroděje ze sousedství jako podezřelého z těchto divokých výprav. Ihned se dají do běhu, vniknou do
příbytku zlopověstného samotáře, o němž se má za to, že chodí na sabat, že běhá jako vlk po kraji a
páří se s vlčicemi v hloubi lesů... Naleznou ho, jak leží celý zakrvácený ve své přirozené podobě,
v lidské podobě snad ještě ohyzdnější než jeho vypůjčená podoba! Jeho rány dosud krvácejí a jsou to
právě ty, které byly zasazeny jeho larvě... Zapírat? K čemu? Zločin je zjevný, ďáblův přítel se ani sám
nehledí hájit. Vrhnou se na něho, umírajícího ho svážou pro soud a šibenici - leda by tito dobří lidé na
něm raději sami chtěli vykonat spravedlnost, dorazíce bídníka v prvním, neodolatelném návalu pomsty
nebo milosrdenství. Ušetří ho tak muk i hranice...
Mezi skutečnou scénou, kterou jsme právě vylíčili, a legendami o metamorfózách, které se
udály nejen ihned, nýbrž také na samém místě -je jen ten rozdíl, že bylo přidáno něco nesprávného
jakožto podrobnost...
Čtenář dobře ví, jak na autentickém podkladě přibásnila fantazie lidu takové vedlejší příkrasy,
které překrucují pravdu.
Abychom se vrátili k magické tradici o kouzlu, jež ruší sebemenší poranění kouzelníka,
dodáme, že toto mínění je všeobecné a neomezuje se jen na případ lykanthropie. Richard Wagner
vyložil a ocenil tuto tradici v nesmrtelné básni o Lohengrinovi.
„Ochránce Elsin zvítězil nad tvou chrabrostí jedině kouzly,“ šeptá zmije Ortruda hraběti
Telramundovi. „Hleď se vplížit až k Lohengrinovi a zraň ho! Podaří-li se ti prolít jen jedinou kapku
krve, bude zničeno ono kouzlo, které ho činí nepřemožitelným.“
Ale síla monsalvatského hrdiny nespočívá v obyčejném kouzlu. Telramund uvěří čarodějce a
umírá jako oběť léčky, kterou nastrojil.
* * *
Jsme hotovi s odrazovým traumatismem, jejž hodláme podepřít ještě jedním moderním
příkladem:
Pseudomorfismus přízraku lze vysvětlit buď přechodnou modifikací astrálního těla, nebo
zakročením nějakého lemura, jeho nimbu dynamizovaného mágovým vlivem.
Zjevy tohoto posledního druhu jsou našim čtenářům dost jasné, takže se zdá zbytečné dále se
jimi obírat. Nemluvili jsme o nich snad dost široce a podrobně? Pseudomorfická bilokace lidského
dvojníka vyžaduje naproti tomu několik poznámek.
Legendy o Nabuchodonozorovi změněném ve vola a o Odysseových druzích přeměněných na
vepře jsou symboly, zjevující hlubokou pravdu. Astrální podoba člověka je v jistých případech
schopna metamorfózy. Může na sebe vzít astrální zvířecí podobu, buďto úplně, ale přechodně, anebo
s větším nebezpečím, ač pouze částečně, ponenáhlu však trvale. Rysy hmotného těla ponenáhlu
modifikované mají tehdy účast na celé typické proměně, takže je snadné ji esoterně dokázat. Připadá-li
čtenáři podivné, že by se perisprit mohl takto utvářet k podobenství zvířete, ať se rozpomene na
1
Srovnej: Boguet: Discours des Sociers, str. 341-343. V I. díle jsme opsali in extenso vypravování
soudce ze Saint-Claude. (Chrám Satanův.)
214
ontologické mystérium, které jsme vyslovili výše.1
Jeho vnitřní význam se dá shrnout asi takto: Člověk, ztělesněný vyšší výraz božské myšlenky,
tvoří harmonickou syntézu zvířectva, jehož excesivní typy představují pasionální snahy a různé
nepravosti v paroxysmu svých analytických významů, jinak řečeno, v nejzazších bodech svých
divergencí; kdežto lidský typ evolovaný k dokonalosti, jakožto centrální hieroglyf a pravý střed
rovnováhy, je ve svých symetrických a dokonalých proporcích symbolem nejzazší meze této říše a
jakoby cíle jejího nejvyššího úsilí.
Modely zvířat se tedy rovnají signaturám výstředních a nezřízených vášní. Z nich si každý
člověk přináší na svět svůj díl. Rozdíly spočívají jen ve větším nebo menším množství. Vrozené
vlastnosti duše, která se inkarnovala, ji zasvěcují vášním, nebo ji naklánějí ke hříchům, které ji
vzdalují od ideálního typu lidství. Fluidické tělo nese napříště jejich stopy a podle toho vytváří rodící
se organismus.
Tak se vysvětlují fyziognomie jaksi zvrhlé, které připomínají víceméně patrným a mnohdy i
překvapujícím způsobem zvláštní rysy toho nebo onoho zvířete. Již jsme řekli, že tyto spontánní
signatury nejsou lživé pro toho, kdo se vynasnaží, aby rozluštil jejich abecedu. Čím déle člověk
setrvává na cestě těchto převládajících vášní, tím více zdůrazňuje v astrálnu svou podobnost se
zvířetem nebo zvířaty, jejichž původovou známku v sobě nese. A je známo, že se hmotné tělo vytváří
podle plastického prostředníka nejen v době periody formace, nýbrž že buňky tohoto těla, ustavičně
obnovované, se k sobě řadí podle tohoto pohyblivého vzoru a prozrazují do jisté míry jeho modifikace;
takže signatury vytištěné na vnitřním a okultním otisku se zesilují, nebo se paralelně ztrácejí i na
vnějším a viditelném exempláři.
Samo sebou se rozumí, že fluidické tělo, mnohem elastičtější, se zdá být mnohem poddajnější
vůči těmto změnám tvaru než tělo fyzické. Na fyzickém těle se odrážejí tyto změny jen postupně a
zdlouhavě; kdežto astrální tvar je mnohdy schopen okamžitě si je osvojit. V jistých pasivních stavech,
které se blíží spánku nebo extázi, reaguje totiž imaginace spolu s vědomou vůlí nebo bez ní na
éterického dvojníka takřka všemocně; imaginační schopnost nahradí na čas schopnost plastickou a
formuje po svém rozmaru exteriorizovaný fluidický obal. Ale to je pouze výjimečné a přechodné.
Bylo by třeba, aby se tato pseudomorfní zdvojení velmi často opakovala a trvala nad ním dlouho, aby
si také viditelná fyziognomie trvale osvojila jejich stopu. Odrazná modifikace nemá téměř vliv na
tělesné rysy, leda jako důsledek navyklých a trvalých stavů duše.
Avšak i v oněch výjimečných chvílích a anormálních případech, kdy úchylka mezi formou
vypůjčeného astrálního těla a vlastní formou opuštěného materiálního těla je tak značná, přece obě těla
vzájemně pojí těsná sympatie nehledě ke vzdálenosti a působí, že jedno žije s druhým prostřednictvím
pojícího fluidického řetězu, takže je nemožné zranit jedno, aby zároveň druhé neutrpělo zpětný náraz.
Zasáhnout jedno, znamená poranit nebo usmrtit i druhé!
* * *
V Initiation2 je možno číst vypravování moderního faktu, který je velmi blízký známým
případům lykanthropie. Papus jej otiskl in extenso ve své Praktické magii,3 kam ať se čtenář laskavě
obrátí ohledně podrobností: neboť my hodláme shrnout pouze nejnutnější.
Autor této zprávy, Gustav Bojanov, rakouský důstojník, nám vypráví o násilné smrti čarodějky,
která obývala chatrč v ústraní malého městečka P..., kde sám měl dvorec a různé přilehlé nemovitosti.
Žena B... nepřekročila téměř čtyřicítku, její nepříjemný a poněkud zvířecí obličej vzbuzoval
nedůvěru a celý kraj se jí obával a zároveň ji nenáviděl. Vinil ji z tisícerých kouzel a mezi jiným i
z toho, že se potulovala v noci v podobě bledého světla; z té příčiny přezdívali této ženě jménem
Svítilna.
Pan Bojanov byl svědkem mnohých fakt podezřelé nebo alespoň bizarní povahy, do nichž byla
tato stvůra zapletena, když přebývaje v této vsi na dovolené byl donucen sběhem nahodilých okolností
strávit noc v prvním poschodí neobydleného domku, který sousedil s příbytkem oné kouzelnice.
Sotva zhasl světlo, ozval se rušivý hřmot za dveřmi první světnice, která vedla do té, kde stálo
jeho lůžko. Řekl bys, že je to naléhavé škrábání psa, značně velikého, který chtěl právě vyrazit dveře.
1
Viz kap. 11.
Dubnové číslo z r. 1893.
3
Paris, Chamuel, 1893, in 8°. Str. 184-195.
2
215
Škrábání dostoupilo totiž zvláštní intenzity.
Bojanov myslil, že se jeho pes vloudil za ním do domu, aniž by byl zpozorován; zavolal ho
jménem; žádná odpověď. Zato se však zdvojnásobil tajuplný šramot. Důstojník pečlivě prohledal
všechny kouty domu a nenalezl nic zvláštního. Ulehl konečně znovu, uzavřel za sebou dveře vstupní
světnice a všude opět zavládla tma. Avšak hlomoz začal zase znovu. Jsa velmi zemdlen a poněkud
rozčílen, vytasil Bojanov šavli a vrazil do první světnice, kde bylo slyšet onen šramot proti vstupním
dveřím, avšak - podivuhodná věc, od vnitřní strany těchto dveří. A zde se mu právě zdálo, že
rozeznává světlý stín přesně na místě, odkud škrábání vycházelo.
„Nerozvažuje jsem učinil prudký skok vpřed a vedl strašnou ránu tímto směrem. Snop jisker
zasršel ze dveří, jako bych zasáhl hřebík, zaražený v jejich rámech. Hrot šavle pronikl dveřmi a měl
jsem co dělat, abych svou zbraň vyprostil. Spěchal jsem zpět do své světnice a se šavlí v ruce jsem šel
nejprve prohlédnout dveře. Výplň byla rozštípnuta po celé délce. Začal jsem hledat hřebík, který, jak
jsem se domníval, jsem zasáhl; ale nenalezl jsem nic; ostří šavle rovněž neukazovalo stopy po tom, že
by přišlo do styku se železem. Sestoupil jsem znovu do přízemí, prohlédl vše, ale nenalezl jsem nic
zvláštního. Vstoupil jsem do svého pokoje, bylo tři čtvrtě na dvanáct.“
Nazítří ráno se Bojanov dozvěděl, že žena B... leží na loži bez vědomí a celá zkrvácena. Spěchal
tam provázen několika osobami ze vsi, kteří se zatím již dozvěděli o této příhodě.
Navečer téhož dne asi k sedmé hodině čarodějnice skonala. Její žalostná „příhoda“ vzbudila
málo sympatií. „Konečně B... sklidila,“ zvolal jistý soused, „co zasloužila.“ To byla celá jeho pohřební
řeč...
Historie o ženě B... je promísena příhodami velikého ovčáckého psa, kterého ona, jak se zdálo,
nenáviděla a který také vůči ní jevil neobyčejný odpor. Ač se skutečně zdá následující poznámka
romantická, nemůžeme ji pominout mlčením, protože ji autor napsal ve svém vypravování zcela
vážně. Tito dva nepřátelé - žena a pes - měli tutéž zvláštnost, a to velice bizarní. Jejich oči nebyly
stejné barvy: jak u ženy, tak u psa: pravé oko bylo barvy šedé, levé oko bylo v hořejší části velmi jasně
modré, nazelenalé, dolejší část byla tmavohnědá. Na čem se zakládalo tajemství onoho nesmiřitelného
nepřátelství mezi dvěma bytostmi zcela různé rasy znamenanými podivnou a úplně podobnou
signaturou? Neodvažujeme se to vykládat!
Mezi člověkem a zvířetem existuje - zvláště ve stavu přirozeném množství afinit a antipatií,
které jsou s to, aby zmátly rozum! Jisté magické operace mohou dokonce utvořit mezi nimi jakousi
fluidickou solidaritu, sahající až k přesné převratitelnosti. Požitkem je bytost neviditelná a nejčastěji
cizopasná. Zde vzpomínáme na ohromující případy nagualismu, s nimiž jsme seznámili čtenáře v I.
svazku tohoto díla.1
V této kapitole nás zajímá obzvláště zázrak transmutací a metamorfóz.
* * *
Rostlinná říše poskytuje v tomto řádu idee pozoruhodný fenomén, jehož praktické tajemství se
zdá být ztraceno, ale mnozí chemikové minulých století je dokonale znali a podle své vůle
reprodukovali pod jménem palingenese a fénixu vegetálního.2
Tento div velmi těsně souvisí s arkány biologie rostlin a Jacques Gaffarel, kterého jsme již
několikrát citovali, velmi jasně vykládá ve své naivní mluvě, že „ač rozsekány, ano i spáleny, neustále
podržují působením tajné a podivuhodné přírodní síly v ... nebo v popelu tutéž formu a podobu, kterou
měly dříve: ačkoli ji nevidíme, můžeme ji vidět, dovedeme-li ji uměle probudit.“3
Na doklad svých slov odkazuje Gaffarel na díla pana du Chesne, pána z Violetty:
„Jeden z nejlepších chemiků, které zrodilo naše století, vypráví, že znal velmi dovedného muže,
Poláka, krakovského lékaře, který choval ve fiolách popel téměř všech známých rostlin, takže když
někdo chtěl ze zvědavosti vidět v jeho fiolách například růži, vzal fiolu, v níž byl chován popel růže, a
1
Chrám Satanův.
„Coxe konal v tomto směru v Anglii zajímavé pokusy: Digby znal zázraky palingenese. Slavný
jezuita Kircher o ní mnoho mluvil. J. Daniel Majer sepsal pojednání o palingenesi. Otec Ferrari,
jezuita, Jean Farbre, Hamneman, Paracelsus, Libavius, Bary ve své fyzice atd., ti všichni jednali o této
operaci.“ (Le Grand Livre de la Nature str. 15.)
3
Curiosités inouyes sur la sculpture talismanique des Persans, horoscope des patriarches et lecture
des Étoiles od J. Gaffarela, Paris 1629, in 8°, str. 209.
2
216
když ji postavil nad rozsvícenou svíci a ona se trochu zahřála, bylo vidět, jak se popel pohybuje, pak
když vystoupil a rozptýlil se ve fiole, bylo vidět jakoby malý mráček, který se rozdělil na několik
částí, a konečně utvořil tak krásnou, tak svěží a tak dokonalou růži, že to vypadalo, jako by byla
hmatatelná, a že voní, jako by byla utržena z růžového keře. Tento učenec praví, že se často pokoušel
učinit podobně; nedovedl to sice svou dovedností, avšak náhoda mu ukázala tento div.“ (Viz kap. IV.1)
Z tohoto druhého pokusu, o němž jsme již výše referovali, je třeba usuzovat, že astrální tvar
rostlin zanechává často svou stopu v podstatách, které samy o sobě jsou přirozeně nezpůsobilé
k vegetaci.
Kdo se neobdivoval krystalickým improvizacím mrazu, stromkům a lístkům tak jemně
rýsovaným podle různého, avšak vždy přesného a podrobného modelu, takže tvoří ony dokonalé
stromy, skupiny klasů, listy kapradí tak správně kreslené a tak tvárlivě vypadající, že jedině barva a
stín schází k úplnému klamu!? Téměř vždycky se kondenzuje a zamrzá v zimě atmosferický výpar
uvnitř příbytků na povrchu skel podle nějakého rostlinného typu. Analogické molekulární seskupení
převládá při krystalování „šplhavých“ solí, které slézají stěny laboratorních recipientů nebo věnčí
jejich ústí.
I sama metalická přirozenost přijímá vegetativní podobu za jistých příznivých okolností,
protnou-li se dynamické pláně: minerální a vegetální. Jistě se neodváží nám odporovat ti, kdo
zkoumali pod lupou ony zářné květy, jež tvoří Dianin a Saturnův strom, jejichž typické formy lze
snadno rozmnožit a modifikovat, měníme-li původ kyseliny a zesilujeme-li koncentraci stříbrnatých
nebo olovnatých roztoků (alchymisté by řekli menstruí).
Mnohdy substance rozpuštěné teplem, zejména jisté roztavené kovy, jsou velmi způsobilé
k tomu, aby se v nich otiskla při ochlazení známka a jakoby razítko lemurických sil okolí. Larvy a
elementálové v takových případech nahodile zakročují a vtiskují své hierogramy těmto látkám, které
tuhnouce jsou schopny je zachytit. Právě tak lze vtisknout do měkkého a tvrdnoucího vosku pečeť.
Tak se vysvětluje počínání jistých čarodějů mastičkářů, kteří byvše tázáni o radu proti nějaké
nemoci, chtěli nejprve vědět, zda nemoc nemá svůj původ v očarování. Do vody nasycené fluidy
nemocného lijí po kapkách roztavené olovo... Na tomto improvizovaném zrnu znamenají magické
vlivy svoji přítomnost a prozrazují tak „očarovatelovu“ vůli. Tento grafismus musí být rozluštěn.
Čaroděj činí diagnózu a pronáší svůj nález na základě této bizarní zkoušky.
Tyto praktiky byly v užívání za časů Bodina, ano i Sprengera. K nim se často uchylovali černí
terapeuti, za účelem vyzdvižení drog a léčení učarování.
„Co se však týče chorob,“ píše Jurista Anzonský, „které pocházejí odjinud než z kouzel,
vyznávají čarodějové, že je nemohou léčit. A aby věděli, jsou-li zde čáry, činí, jak píše Sprenger,
zkoušku, lijíce roztavené olovo do nádoby naplněné vodou nad nemocným.2
A skutečně inkvizitor Sprenger vypráví jeden případ, že totiž, když vedl trestní řízení proti
čarodějům města Insbrucku v Rakousku, byl mezi nimi jistý čaroděj Potier, který vida, že jistá žena
z jeho sousedství je těžce nemocná a má bolesti, jako by ji někdo noži bodal v útrobách, řekl:
»Kdybych věděl, že jste očarována, vyléčil bych vás.« Vzal roztavené olovo, vlil je do hrnce
naplněného vodou, drže jej nad nemocnou. A když pronesl několik slov, která nesdělím, spatřil na
lesklé ploše olova jisté obrazy, ze kterých poznal, že žena byla očarována. Nato přivedl manžela
nemocné a oba dva se šli podívat pod práh dveří, kde nalezli voskovou figurku velikosti palce, do níž
byly z každé strany vraženy dvě jehly ještě s jinými prášky, zrny a hadími kostmi. Hodil to vše do
ohně a ženu vyléčil, zaslíbiv její duši Satanu a čarodějům, od nichž žádala vyléčení.“3
Tyto kovové tabulky, na nichž „píší“ neviditelní, toto rozpuštěné olovo, do něhož byla vtisknuta
stopa jejich zloby, nás přivádí k tajemství signatur, které jsme již dostatečně vysvětlili. (Kap. 11.)
Sluší se, abychom zůstali při oněch příkladech rostlinné palingenese, jimiž nás před chvílí bavil
Gaffarel, kde totiž louh ze spálených kopřiv, když zmrznul, přijal jemné rysy vypouklých lístků kopřiv
a kde popel růže oživil teplem prchavý obraz růže přirozené.
Hle, jak vypravuje o tomto posledním pokusu učenec XVII. století Guy de la Brosse, slavný
botanik a lékař Ludvíka XIII. Text námi opsaný, srovnán pak s Gaffarelovým pokusem, doplní popis
jevu. Brosse píše:
1
Gaffarel Ibid. Str. 209-211.
De la Demonomanie des Sorciers od J. Bodina, Paris 1587, in 4°. (Fo. 143.)
3
Ibid, dol. 145 a, b.
2
217
„Jistý Polák dovedl uzavřít fantómy rostlin do fiol, takže kdykoli se mu zachtělo, dával
rostlinám zjevovat se v prázdné fiole. Každá nádoba obsahovala jistou rostlinu. Na jejím dně se jevilo
trochu země, jakoby popel. Byla lehce hermeticky uzavřena. Když chtěl rostlinu vystavit na odiv,
zahřál lehce dno nádoby. Vnikajícím teplem vyrostl z lůna hmoty stvol, větve, pak listy a květy podle
přirozenosti rostliny, jejíž duši tam uzavřel. To vše se jevilo očím diváků tak dlouho, dokud trvalo ono
vzbuzené teplo.“1
Býváme nemálo překvapeni, konstatujíce nejednou, že naše dnešní fyzika a chemie - tak bohatá
na zázračné objevy - nejen opustila tato tak vážná bádání o vitalitě bytostí a trvalosti jejich
potenciálních tvarů, nýbrž že také ztratila tajemství pokusů, které mnohokrát se zdarem opakovali
tehdejší učenci a které tolik vážných autorů na mnohých místech prohlašuje za obvyklé, ba takřka
banální ve století XVII.
Nepřešel dokonce výraz palingenese do běžné mluvy filosofie a vědy? Důkazem toho je, že
v minulém století velký přírodopisec Charles Bonnet dává svému nejvíce obdivovanému dílu název
Filosofická palingenese (1796) a na prahu tohoto století slavný a nešťastný Ballanche shrnuje svá
veškerá díla pod význačnou rubrikou: Pokusy o sociální palingenesi.
Snad bude dáno některým neohroženým harcovníkům nestranné vědy, jako je dr. Gibier nebo
plukovník de Rochas, reprodukovat a vysvětlit jevy popsané Gaffarelem, které jsou logickým
důsledkem přírodních věd, studovaných ve světle esoterismu.
Týž zákon se manifestuje skutky, aby umožnil první i druhý pokus, který jsme vypravovali
podle astrologa velikého kardinála.
Je to stále jen morfický vzor rostliny, jejíž astrální nebo potenciální tělo - substrát viditelné
hmoty (jež byla sama uvedena do stavu zvaného caput mortuum), podle něhož se v prvním případě
rýsuje fantom rostliny v pomíjející objektivaci a který v druhém případě řídí vegetativním způsobem
molekulární seskupení ledu. Ve Velké knize přírody,2 uveřejněné v XVIII. století péčí rosekruciánské
kapituly, nalezneme všechny fáze oné spagyrické operace, která je nutná k dosažení vegetálního
fenixu. Touto metaforou označuje autor nádobu připravenou pro pokus palingenese.
Co se týká podstatných manipulací, vytýkáme jejich pořad jen s výhradou, chtějíce shrnout
podrobné a přesné předpisy obsažené v úvodu tohoto díla:
1. Nejdřív je nutno pečlivě roztlouci 4 libry dobře usušených semen oné rostliny, z níž chceme
vybavit duši; toto těsto pak chovat na dně velmi průhledné a velmi tenké nádoby.
2. Večer, když vzduch bude čistý a den jasný, vystavíme tento produkt noční vlhkosti, aby
nasákl oživující silou, kterou chová rosa.
3. a 4. Nasbíráme a procedíme 8 pencí této rosy, avšak již před východem Slunce, které by jinak
vysálo její nejvzácnější část, která je nesmírně prchavá.
5. Pak destilujeme zfiltrovanou tekutinu. Ze zbytku neboli sedliny musíme umět extrahovat
„velmi vzácnou“ a na pohled příjemnou sůl.
6. Pak zkropíme zrna produktem této destilace, který nasytíme obdrženou solí. Pak zahrabeme
nádobu hermeticky uzavřenou boraxem a práškovaným sklem do koňského hnoje.
7. Ke konci měsíce „bude zrno jako huspenina; tresť bude jako různobarevná kůže, která bude
plavat nad vší hmotou. Mezi touto kůží a bahnitou substancí na dně pozorujeme nazelenalou hmotu,
která představuje žeň“.3
8. Na tomto stupni kvašení musí být směs vystavena v neprodyšně uzavřené báni ve dne
slunečnímu žáru a v noci měsíční záři. Za deštivých dnů a nocí dáme nádobu na suché a vlažné místo,
až nastane zase pěkné počasí. K dokončení operace je třeba několik měsíců, někdy i celý rok. Vidímeli, že se hmota nadýmá a její objem se zvětšuje a ona kůže se ztrácí, je to bezpečným znamením zdaru.
9. Hmota se v posledním stádiu svého tvoření musí jevit v podobě prášku modré barvy.
„...A právě z tohoto prachu vyroste stonek, větve a listy rostliny, dáme-li nádobu na mírné teplo.
Takto se vyrábí vegetální fénix.
Palingenese rostlin by byla jen předmětem zábavy, kdyby tato operace nedávala tušit něco
1
De la nature, vertu et vitalité des plantes et dessin du Jardin royal de medicine. Paris 1664, in fol.
(kap. VI. str. 44 a nást.)
2
Le Grand Livre de la Nature ou l‘Apokalypse philosophique et hermetique etc. prohlédnutá
spotečností Ph... In..., a uveřejněná od D... V poledne a v tiskárně pravdy (1790) in 8°.
3
Le Grand Livre de la Nature (str. 17-18).
218
většího a užitečnějšího. Chemie může svým uměním znovu oživit i jiná těla, zničí je ohněm a pak jim
zase vrátí jejich původní formu. Transmutace kovů, kámen mudrců jsou důsledkem metalické
palingenese.
Co činíme na rostlinách, činíme i na živočiších. Avšak můj závazek je tak přísný, že se
nemohou vyslovit otevřeně.1
Nejpodivuhodnější stupeň palingenese je umění praktikovat ji na živočišných pozůstatcích. Jaká
kouzelná rozkoš, moci zachovat stín přítele, který již není! Artemis spolkla Mausolův popel: neznala
bohužel tajemství, jak zapomenout na svou bolest.“2
Chápete důležitost této stručné zprávy? Stejnorodost univerzální přírody člověka opravňuje, aby
usuzoval analogicky, a jestliže uvažoval správně, pokus vždy potvrdí jeho indukce. A co se děje
v rostlinné říši, se musí paralelně dít i v říši nižší a v říši vyšší, totiž potvrzovat v jedné transmutaci
kovů a ve druhé pohrobní znovuožití zničených tvarů.
Ostatně jednota učení ve všech školách esoterismu je obdivuhodná. Kráčíme-li ve šlépějích
některého alchymisty minulých století, přicházíme k Porfyriovi a Alexandrinským.3
Jacques Gaffarel, kterého jsme nedávno citovali, dokonale vystihl dosah těchto korespondencí,
protože, zmíniv se o těchto jevech palingenese, přechází ke zkoumání strašidelných manifestací a
dochází k přesvědčení o zcela přirozené povaze fantomů, které někdy strašívají na hřbitovech: stíny
nebožtíků, které vídáme na hřbitovech, jsou podle něho jenom siluetou, fluidickým obrazem
nebožtíkova těla; nejsou však ani duší mrtvého,4 ani přízrakem ďábelského původu.
* * *
Toto místo jsme již ostatně opsali.5
Dobrý abbé Gaffarel není však vždy tak šťastný. Obava, aby nebyl pokládán za mága,
způsobuje, že někdy klopýtne na poloviční cestě k pravdě. To je na újmu autoritě jeho slova a nijak
nebrání milovníkům ďábelství, aby necítili u tohoto astrofila zápach hranice. Tak jen o několik řádek
dále se mu přihodilo neštěstí, že napadl Paracelsa, „který praví, že mumie obsahuje všechny síly
rostlin, kamenů atd. a že je jistá skrytá magnetická síla, která přitahuje lidi ke hrobům těch, kteří jsou
pokládáni za svaté, a tam působením téže mumie se dějí skutky, které nazýváme zázraky a které jsou
častěji v létě než v jiné roční době následkem slunečního tepla, které probouzí a povzbuzuje vlhkost,
která je v mumii; blouznění, které odmítáme...“
Tímto dost podivným výrazem mumie vyjadřuje Paracelsus působení Jonahu na mrtvoly, to je
expansivní a oživující sílu, která působí v astrálním světle na capita mortua, aby je zničila, a která
zúrodňuje dělohu Smrti, aby zrodila nevyčerpatelný život! Paracelsus snad někdy dedukuje příliš
odvážné závěry z přirozených principů, které dovedl tak šťastně vynést na světlo. Avšak kdyby byl
autor Kuriozit poznal v Paracelsově škole nauku o mumii, nic by mu bývalo nikde nepřekáželo, aby
přesně vědecky posoudil všechna tajemství palingenese.
My však nebudeme dále pokračovat ve svých komentářích o tomto předmětu. Kdybychom
podrobněji pojednávali o palingenesi, po všem tom, co jsme pověděli o lykanthropii a o
přerozmanitých modalizacích, kterých jsou schopna, jak se zdá, fluidická těla, zda by to nebylo
přílišné opakování a zda by se nezdálo, že máme nevalnou důvěru v důvtip čtenářů.
* * *
Titul této kapitoly - Magie transmutací - nás nutí, abychom pověděli několik slov o talismanech
neviditelnosti, avšak nebudeme se při nich dlouho zdržovat.
Gygův prsten je jenom symbol a teorie až dosud vyslovené zajisté úplně postačí, aby vysvětlily
všechny tyto fenomény, které lze zařadit do dvojí rubriky: tajuplného zjevení a zmizení.
Neviditelnost těles - nehledě k velmi vzácným, ale nicméně dokázaným případům éterizace
1
„Tato studie (praví dále autor) pochází od Ph... Inc... (Philosophes inconnus: Neznámí filosofové).
Od nich mám ony pravdy, které jsem sepsal v tomto díle.“ (Str. 22.)
2
Le Grand Livre de la Nature. (Str. 18-19.)
3
Srovnej kapitolu 12.
4
Gaffarel zde důmyslně rozeznává pasivní stín od spirituální duše nebo i od astrálního těla.
5
Viz kapitolu 11.
219
hmotných živých těl - se může zakládat buď na zcela subjektivním jevu fascinace, nebo může být
způsobena skutečnou přítomností neprůhledného závoje zacloňujícího výhled. Toto umění, které, jak
se zdá, spadá výlučně do oboru kejklířství, patří v některých případech do vlastní magie. Totiž tehdy,
když ona vsunutá překážka spočívá v molekulární modifikaci atmosférického prostředí působením
adeptovy vůle na akašu.
To je onen jev, známý zasvěcencům všech časů, o němž se mimochodem zmiňuje abbé de
Villars ve svých tak poučných rozmluvách o Hraběti de Gabalis:
„Na tomto místě mi sluha oznámil, že mne přišel navštívit jakýsi mladý pán. - Nechci, aby mne
viděl, pravil hrabě. - Promiňte pane, řekl jsem mu, posuďte sám na místě tohoto pána, zda mohu
někomu vzkázat, aby mne nenavštěvoval. Buďte tak laskav a vejděte do tohoto pokoje. - To nestojí za
to, učiním se neviditelným. - Ach pane, vzkřikl jsem, nechme čertovin, prosím vás, v tom nerozumím
žertům! - Jaká ignorance, pravil hrabě, usmívaje se a krče rameny, nevědět, že chceme-li se učinit
neviditelnými, musíme před sebe jenom postavit opak světla! Odešel do svého pokoje atd.“1
Ostatně na hypnotizovaných subjektech nelze nic tak často a tak snadno provádět jako negativní
halucinace. Ostatně kolikrát jsme byli u doktora Liétanta svědky sugesce vyhlazující u individua úplně
představu dvaceti osob shromážděných v téže světnici, hovořících spolu a přecházejících, kterých se
subjekt loktem dotýká, aniž by tušil jejich přítomnost! Ony k němu mluví, ale on neslyší; dotýkají se
ho, on je necítí. Živě mu hrozí rukou, a on kráčí uprostřed nich klidně, nehnuv ani brvou.
V předcházejících pojednáních jsme popsali několik případů fascinace či subjektivní
metamorfózy. V této kapitole nám pak tajemství lykanthropie a palingenese poskytly dva smíšené
příklady skutečné, avšak přechodné metamorfózy. - Konečně budeme studovat s fenomény Velikého
díla též transmutaci objektivní a zároveň trvalou. Tyto poslední stránky budou tvořit zvláštní studii a
jaksi stručný přehled Hermovy vědy.
Takto budeme studovat různé způsoby metamorfózy v mezích rozdělení, kterým končí výklad
principů na počátku této kapitoly. A tyto fenomény se nám budou jevit postupně uskutečněny ve třech
říších fyzické přírody: v říši živočišné, rostlinné a nerostné.
1
Le comte de Gabalis. London 1742. 2 svazky in 12°. (Sv. I. str. 135-136.)
220
Alchymie
Umění zlatotvorství.1
Většina našich současných učenců pokládá umění chrysopey za pouhou chiméru. Teorie o
jednotě hmoty je sice bázlivě zastávána - jako hypotéza - některými z nich, kteří nepopírajíce a priori
možnost obdržet někdy umělé zlato, nicméně se útrpně usmívají, když někdo mluví o transmutacích
v minulosti (a ty jsou historickým faktem, jak náš starý přítel Papus vítězně dokázal2). „Myslíte, že se
to někdy stalo.“ - „Zajisté. ..“ (pauza) „Je to možné. Nic nám nebrání, abychom to v principu
připustili.“ A úšklebkem provázejí tato shovívavá slova. A kdybychom na ně dále naléhali, patrně je
urazíme. I oni náležejí k poslednímu předvoji vědy.
Ale ostatní nechtějí vůbec nic slyšet. Marně byste jim předkládali svědectví vážných a
moudrých badatelů, kteří byvše včera skeptiky nebo zuřivými protivníky, dnes volají: Viděl jsem,
experimentoval jsem vlastníma rukama a od té chvíle jsem nucen věřit! Marně byste jim snad
ukazovali jako kdysi Van Helmontovi (1618), Berigardovi (1643) a Helvetiovi (1666)3 transmutační
sílu kamene. Naši učenci by byli schopni zavřít oči, jako si zacpávají uši.
Proti jejich mínění nemáte platné svědectví, poněvadž oni odmítají svědky. V jejich očích není
přesvědčivého pokusu, poněvadž tvrdí, když se pokus zdařil, že byli ošáleni jakousi obratnou
eskamotáží. Příkladů takové umíněnosti je v archivech animálního magnetismu hojnost. Vědecký
dogmatismus je horší než náboženský. Věc není proto, poněvadž je nemožná. Circulus vitiosus,
z něhož logilca pozitivistů neráčí vystoupit.
Nezvratný argument ve prospěch alchymie, na nějž dosud jak se zdá nikdo nepřipadl, je prostý,
nikým nepopíratelný fakt: sama existence zlata na planetě.
Nechceme-li se přidržet hypotézy, která je nevědecká (poněvadž je antiunitářská), totiž
hypotézy o složité a mnohonásobné hmotě, existující již před slunečním systémem, a zůstat při ní; nechceme-li věřit v domněle jednoduchá, nezměnitelná a věčná těla diferencovaná při utvoření
mlhoviny, takže jsou takové na naší planetě již od jejího zhuštění - musíme připustit, že syntéze zlata
je možná, protože příroda je tvoří.
Zbývá vědět jak...
Že příroda disponuje takovými akčními prostředky, které unikají dosahu nynější lidské vědy, je
více než pravděpodobné. Že k vytvoření zlata je třeba jiných tepelných, světelných, tlakových
podmínek, které přesahují to, co pan profesor Z. může shromáždit ve své laboratoři, je také
pravděpodobné, ba řekněme - chcete-li - zřejmé. Ale věda každodenně rozšiřuje svoji vládu: co se
včera zdálo být nemožné, dnes se realizuje bez námahy; to, co se dnes zdá nemožné, zítra se hravě
vykoná.
1
Hermova věda omezená na umění dělání zlata - svůj nejslavnější problém - se může zdát dost
skrovný cíl: nikdo však nebude litovat, vida, že se takto zužují velkolepé horizonty. Ale my můžeme
jen několik málo stránek vynaložit tam, kde by několik celých kapitol nebylo příliš mnoho: ba sotva
dva svazky by stačily k obecnému pojednání o hermetické filosofii. Hořejší přehled alchymie - ať si to
čtenáři zapamatují - má tvořit pouze pododdělení této 14. kapitoly nadepsané Magie transmutací.
Poznamenejme ostatně, že třebaže se slovníky mění od jedné esoterické školy ke druhé, přece panuje
mezi generalizovanými naukami spagyrie a poučkami oné okultní vědy opravdová shoda, jíž jsme i
my posvětili svoje pero. Takže adepti užívají výrazy okultismus, hermetika, magie, kabala, jako
opravdová synonyma.
2
Papus: La Pierre philosophale, preuve irrefugitable de son existence, Paris 1889, in 8°. Srov. Traité
meth. de science occ. Str. 643 a násl.
3
Papus: Traité meth. de sc. occ. Str. 653-658.
221
* * *
Ale ať je tomu s vědeckými vymoženostmi budoucnosti jakkoli, na transmutační umění se
musíme přece jen dívat jako na realitu minulosti. Nebudeme vyvolávat stíny oněch hierofantů
antických theokracií, kteří, aby opatřili úhradu na ustanovenou, spravedlivou a svatou válku, otevřeli
spravedlivému vladaři, jenž sám byl synem svatyně, podzemní pokladny, kde dřímaly nesmírné
zásoby zlatých prutů nahromaděné několika generacemi kněží, kteří se oddali Hermovu umění. Adepti křesťanského středověku neztratili tuto tradici starých chrámů, protože vidíme, jak se ve XIII.
stol. Raymundus Lullus uzavírá v londýnské věži a naráz zhotoví na 6 milionů zlatých prutů, na
tehdejší dobu ohromné množství. Král Eduard, kterého Lullus doufal tímto okultním darem pohnout
ke křížové výpravě, dal alespoň razit z tohoto zlata mince na počest této pamětihodné transmutace. To
byl původ růžových noblů, jejichž několik ukázek dosud existuje, říká se jim Raymundiny a sběratelé
se o ně derou. Jen mimochodem připomínáme činy Mikuláše Flamela, skromného veřejného písaře ze
XIV. století, který dospěv ke konci svých hermetických prací, obdaroval kostely, nemocnice, dal
zbudovat portál sv. Jakuba - la Boucherie, pak portál sv. Jenovéfy des Ardents, restauroval kostely sv.
Kosmy a sv. Martina des Champs, zbudoval dvě arkády v kostnici Mláďátek, rozdával skvělé almužny
a po smrti zanechal knížecí bohatství.
Takové historické problémy působí sice na ducha živým dojmem, avšak nepřesvědčí ho. Zato
však pokusy, které vlastníma rukama provedli Berigard z Pisy, Helvetius a Van Helmont, zapřísáhlí
protivníci alchymie, příliš obeznalí v laboratoři, než aby se dali ošálit, projekce, které Lasciris a jeho
vyslanci šířili po celé Evropě na počátku minulého století a které jsou potvrzeny právě tak slavnostně
jako historické události. To jsou fakta, která nelze tak snadno zamítnout, a když je zkoumáme blíže,
vyplývá z nich přímo hmatatelná skutečnost transmutačního elixíru.
* * *
Kámen mudrců existuje, a dávná svědectví potvrzovala po všechny časy jeho existenci a
velebila jeho síly. Ale adepti nikdy nepsali o posvátném umění vulgárně: jeho arkána jsou všude
chráněna příkrovem symbolů. Je to řeč, které je nutno se nejdříve učit, a labyrint, do něhož je nutné
vniknout. Co nocí horlivého studia je třeba k rozluštění těchto problémů! Jakého tápání je třeba
k odkrytí pravé cesty!
Alchymisté se vždy neshodují, jak se zdá, co do roztřídění fenoménů Velikého díla. Snaží se
zmást profánní dost proměnlivým množstvím libovolných oddělení a pododdělení.1
Ale nám, protože si z duše přejeme jít ve své upřímnosti až k nejzazším hranicím možného,
záleží na tom, abychom spojili svrchovanou přesnost podrobností se zachováním jednoduchosti
celkového plánu a za tím účelem vymýtíme všechny teoretické náhledy a operační specifikace, které
by nesměřovaly přímo k cíli.
Krátké úvodní poznámky budou charakterizovat nejprve celkového ducha hermetismu a
základní báze jeho nauky. Pak užívajíce co nejobyčejnějšího a nejjednoduššího roztřídění, počneme
s přehledem operaci Velikého díla. Po tomto schematu bude následovat několik výkladů. Pustíme se
opět podrobněji do prací chrysopey vyšedše od první podstatné manipulace, abychom došli k poslední,
což se žádný ze starých adeptů neodvážil učinit.
Tito adepti totiž mluví na základě vlastní spagyrické zkušenosti, nebo na základě nauky, která
jim byla předána pod pečetí adeptské přísahy. Považovali se za zavázány vůči jiným nebo vůči sobě
samým k jisté rezervě, k níž my nemůžeme být nuceni, protože my jsme nezištnými badateli tajemství,
kteří vykonali dlouhá a trpělivá srovnávací studia spisů uveřejněných adepty a kontrolovali je
poznatky, kterých jsme sami mohli nabýt v laboratoři.
Řekli jsme: naši pokročilí mistři moderní chemie, málo věříce v někdejší transmutaci, nevěří
také, když někdo zastává nerozložitelnost domnělých prvků. Mnozí z nich tuší, tak jako hermetikové,
1
A to, co činí tento chaos zamotanější pro studenta začátečníka, je ohromná spousta spisovatelů domýšlivých nebo mystifikujících, kteří zatarasují cesty vědy směsicí často absurdních, v každém
případě však bludných teorií a kteří učí ve jménu zkušenosti, které nenabyli, nebo hlásají výroky
Boha, který s nimi nemluvil. V alchymii se zdá být volba a rozlišení autorů mnohem nesnadnější než
při jiném studiu. Je moudré se přidržet nepopiratelných mistrů, ačkoliv mnohdy i mstiví spekulanti
odevzdali své nechutné rapsodie do ochrany těchto slavných jmen.
222
jednotu hmoty či lépe substance pod mnohostí vnějších tvarů. Ba ti nejjasnovidnější z nich již
osvědčili, že se vrací od dospělé vědy k oněm teoriím, které tato věda dlouho považovala za sny, jež
poletovaly kolem její kolébky.
Nebylo poněkud ukvapené pokládat tyto hermetické nauky za dětinské sny? Nynější chemie
značně rozšířila pásmo svých bádání a svých objevů, to jí právě musíme přiznat; a abychom uvedli jen
jednu z nejslavnějších vymožeností, je nepochybné, že Lavoisier svou teorií o oxidaci vrhl na
analytické studium těles zářné světlo, kterým by byli oslněni nejdříve staří alchymisté. Pokročilé práce
Louise Lucase, sira Wiliama Crookesa, Newlanda, Lothara-Meyera a Mendělejeva budou honosnou
podezdívkou syntetického pomníku, který se právě staví. A co se týká praktického a průmyslového
upotřebení nejnovějších objevů, zdali bude možno, abychom se kdy přestali divit geniálnosti současné
vědy?
Ale budiž tomu s těmito zázraky jakkoliv, alchymisté by v nich spatřovali jak v teorii, tak i
v praxi jen úzkostlivé studium materiálních slupek, pozůstatků biologických procesů, vědu
univerzálního caput mortuum. Zkrátka Raymundus Lullus, Jindřich Khunrath nebo Paracelsus by
vytýkali modernímu učenci, že pracuje pouze na mrtvolách.
Moderní badatel bere totiž v úvahu jen mrtvou hmotu, nebo alespoň nakládá s celou hmotou tak,
jako by byla mrtvá. Život a duše, mocnosti, jež oživují a utvářejí těla, mu naprosto unikají. Tak bude
náš učenec pozorovat například krystalizační fenomény, bude studovat geometrické tvary různých
krystalů, podmínky, kterých je třeba k jejich utvoření. A učiniv to, bude se honosit, že prozkoumal
zákony fenoménů tohoto druhu. Avšak vnitřního působce, který je skutečnou příčinou, latentní život, o
němž svědčí afinity, jež ovládají seskupování molekul, zkrátka minerální duši, nejen nebude znát,
nýbrž bude mít ještě odvahu popírat její existenci.
Ano, věda života na všech jeho stupních, to je neocenitelný poklad, na nějž mohou být hrdi díky
Hermovi. Tento univerzální substrát viditelných forem jim byl znám. Studovali hmotu ve stavu zrodu;
jakmile byla vytvořena, či lépe řečeno zplozena, zpracovávali ji živou všemožně a úzkostlivě pečujíce
o to, aby ji neusmrtili. Ba podle své vůle vyvolávali klíčení, řídíce jeho energie; takovéto přechody
z možnosti do skutečnosti u nich byly zcela obvyklé a my neváháme zastávat názor, že znali,
praktikovali a zužitkovali jisté latentní stavy substance, neoddělitelné od těchto tajemných sil přírody.
Tyto stavy a síla jsou naprosto neznámé největším současným mistrům, a i ti nejintuitivnější z nich
sotva tuší.
Hermova filosofie byla pro své vyznavače pozitivní vědou a zároveň mystickou naukou, ba řekli
bychom náboženstvím.
Aniž bychom se vraceli k jejímu symbolu,1 který jsme již výše vyjádřili a komentovali,
stěsnáme zde v několika řádcích podstatné kánony jejich kosmogenického dogmatu.
Jako všechny školy okultismu, hlásali i oni, jak jsme již pověděli, jednotu substance v mnohosti
vnějších tvarů. Hmota přístupná smyslům, rozmanitá a mnohotvárná, jim byla víceméně trvalým
klamem, vyskytujícím se v různých, přeměnitelných způsobech. Transmutace podle jejich systému
jsou přechodem od jednoho způsobu k druhému.
Znali tři vůdčí principy manifestovaných věcí a čtyři elementy manifestace:
Síra, rtuť a sůl, tak nazývali své tři principy.
Oheň, vzduch, voda a země, to byly emblémy jejich čtyř elementů.
Síra, rtuť a sůl odpovídaly také tomu, co nazývali vrozeným ohněm, zásadní (radikální) vlhkostí
a podstatnou bází těles.2
Čili: Síra, princip formy, rtuť, princip substanciance, a sůl, smíšený princip objektivní
manifestace.
V okultních vztazích:
Jediná substance, to jest kosmický éter, jehož polarizací vzniká na pozitivním pólu Aod, síla či
princip činný, na negativním pólu Aob, odpor, čili princip trpný; ve středu rovnováhy Aor čili astrální
světlo, substrát veškeré hmoty. Síra-princip je tedy podle naivního způsobu mluvy starých
alchymistů:3
„Nebeský oheň, který vnikaje do nižších zárodků vyvolává vnitřní formu a dává jí vystupovat
1
Je to Smaragdová deska.
Anebo také Archeus, Azoth a Hylé.
3
Jean Fabre d‘Abrégé des secrets chimiques 1636. Paris, Billaine. in 8°.
2
223
z největších hloubek hmoty, s veškerou její ozdobou a příslušenstvím: tak se provádí plození pomocí
nebeského ohně a všechny elementární věci zde na zemi z něho pocházejí jako z pravého a původního
zřídla“.1
Právě tak je tento starý autor jasný, když definuje rtuť-princip: „Zásadní vlhkost všech věcí,
kterou chemie nazývá rtutí, je vlhká substance zrozená nejprve v zárodku všech věcí; na ni působí
přirozený oheň či vitální síra a vyvádí z ní formy utajené a skryté v hlubině její propasti. Propastí
nazývám síly a vlastnosti tohoto ducha života. Těchto sil a vlastností má téměř nekonečně mnoho, aby
mohl ze sebe vydat všechny druhy tvarů.“2
Sůl-princip:
„Je základní sídlo veškeré přirozenosti vůbec i zvlášť; je to bod a, střed, v němž se všechny
nebeské síly a vlastnosti stýkají a končí. Korporifikační princip - který je pojítkem obou druhých
principů - síry a rtuti a který jim propůjčuje tělo a takto je činí viditelnými očím všech lidí.“3
Takže tyto principy - dobře si to zapamatujme - ve svém univerzálním významu neznamenají
ani ony hmoty, které se vulgárně nazývají síra, rtuť a sůl, ani jakoukoliv jinou analogickou substanci,
která by mohla být postižena našimi smysly. Je nutno v nich spatřovat tři doplňující se aspekty téže
esence (bytnosti) plodící materiální věci; tři polarizační konce onoho okultního virtuálu, který se právě
manifestuje přecházeje z možnosti ve skutečnost. Uvažovány ve své syntéze, představují tyto principy
všechny tři energie, které realizují těla. Uvažovány odděleně se stávají pouhými abstrakcemi, neboť
existují pouze jedny druhými.
Mimochodem je třeba poznamenat, že Hermovi žáci označují znameními jednou tyto tři
univerzální principy, jindy opět jejich ztělesnění v nerostné říši, totiž hmoty, s kterými lze
manipulovat v křivulích a baňkách a jimiž jsou v přípravném díle smíšeniny, skrze něž tyto tři
základní principy specifikované ve stavu minerálním vzájemně osvědčují vlastní působnost.
Není hmota, která by nebyla složena z těchto tří sjednocených principů. Z toho plyne, že
například rtuťová tekutina v přípravných pracích obsahuje také sůl a síru. Avšak rtuť se v ní nalézá
v nadbytku, což opět znamená, že pasivní substance, ženský princip, negativní pól bytnosti (odpor) se
obzvláště manifestuje.
Totéž je možné poznamenat o preparátech, které se nazývají sírové a solné. V laboratořích a
v nejširším významu znamená rtuť holý kouř, síra slepující tuk a sůl kyselinu. Azoth mudrců, syntéza
těchto tří je menstruum, alkahest či rozpouštědlo kovů přeměňuje tyto kovy v prvotní substanci (prima
materia) a uvolňuje jejich androgynické sperma.
Konečně také v laboratoři, avšak v omezeném smyslu na metalickou přírodu, Síra kovů bude
znamenat pouze pevný bod,4 seminál, který určuje Merkura, a tím specifikuje každý kov jako
charakteristickou podstatu, v níž je třeba zaznamenat každý stupeň jeho zralosti: Merkur bude
znamenat prvotní látku kovů; různě specifikovanou tou nebo onou sírou, a sůl hmotu díla.
Stanovivše tyto rozdíly, pokračujme ve výkladu.
Tři univerzální principy substance tvoří smíšeniny prostřednictvím čtyř elementů, základních
typů objektivní manifestace.
Hmoty se totiž na fyzické pláni jeví skutečně ve čtyřech způsobech, jejichž spontánní signaturou
a bezprostředním symbolem jsou živly starých; tyto hmoty se zdají být pevné (země), tekuté (voda),
plynné (vzduch) nebo ohnivé (oheň).
Kvintesence neboli základní průměr smyslům patrných forem spočívá v rovnovážném středu
čtyř elementárních způsobů právě tak, jako absolutní substance spočívá v rovnovážné syntéze těchto
tří principů.
1
Fabre: Secrets chimiques. Str. 20
Fabre: Secrets chimiques. Str. 23-24.
3
Fabre: Secrets chimiques. Str. 34 a passim.
4
Tak v principu plodícím je síra subtilní, okultní, nepostižitelný oheň; vše, co je éteričtější,
spirituosnější; - v naturované (plozené) aplikaci táž síra, vtělená a specifikovaná v metalické přírodě,
se stává pevným, nezměnitelným zárodkem kovů, vzorkem jejich typu opatřeného pečetí v jejich
hmotě, vše, co si lze představit hustějšího a stálejšího. Stálá analogie protiv, viditelná v křížení vlivů
vysílaných z nebe na zem; zvratnost (zaměnitelnost), na níž jsme již upozornili a jejímž přirozeným
emblémem je obrácený odtesk obrazu ve vodě.
2
224
* * *
Co se týká problému zlatodějství, na nějž je nutno omezit tuto krátkou studii, nebude již obtížné
pochopit jeho teoretické rozluštění, zapamatujeme-li si dobře následující:
Podstata kovů je jediná; všechny kovy jsou formy síry a rtuti, specifikované v minerálu,
sdružené v rozmanitých proporcích váhy, jakož i vzájemné zralosti a kondenzované v solné tělo
víceméně čisté, to jest do molekulárního tvaru víceméně adekvátního ztělesnění.
Kvalitativní a kvantitativní variace těchto tří sjednocených principů a víceméně jejich intikní
smíšení - to jsou příčiny nerostné diferenciace.
Kovy jsou víceméně zralé plody na stromu metalické přírody. Nižší kovy jsou plody nechutné a
nezralé, které se oddělily od stromu, to jest od života vzrůstu dříve, než se síra a rtuť, které je tvoří,
spojily a dozrály ve správných proporcích. Hledejte kvas, který nahrazuje tento nedostatek,
podrobujíce tyto neživé a zmrzlé hmoty opětné fermentaci nerostného života; příroda znovu započne
své tvořivé dílo a tyto kovy se z nedokonalých stanou dokonalými, to jest dospějí v negativní a ženské
řadě k Luně čili stříbru a v řadě mužské a pozitivní k Slunci čili zlatu. Kámen mudrců není nic jiného,
než tento kvas, který přivádí ke zralosti kyselé a špatně ztrávené plody metalické přírody. Tato
transmutace se provádí ve velmi krátké době, kolísá mezi několika minutami a několika hodinami,
podle toho, zda rozpuštěný kov, na němž byla projekce metalického kvasu provedena, je vzdálenější či
bližší onomu stupni zdokonalení, jehož je třeba dosáhnout.
Celé dílo spočívá ve vytvoření buď bílého, nebo červeného fermentu.
Zde zcela zřetelně vyslovená otázka; Eliphas Lévi praví:
„Kovy se tvoří v útrobách země jako planety v nebesích specializací latentního světla, které se
rozkládá procházejíc různými prostředími. Zmocnit se předmětu, v němž je ono latentní metalické
světlo, dříve než se specializovalo, a dovést je k extrémnímu pozitivu, to jest do ohnivé červeni1
ohněm vypůjčeným od hmoty samé, v tom spočívá tajemství Velikého díla. Je pochopitelné, že toto
pozitivní světlo v nejvyšším stupni svého zhuštění je sám život, který byl učiněn pevným a může být
univerzálním rozpouštědlem a lékem ve všech říších přírody.“2
Budete-li uvažovat o těchto slovech velikého mistra, přesvědčíte se, že vyjadřují zároveň
skutečnost i symbol. V tomto dvojím smyslu, pozitivním a analogickém, musí být chápány.
Ne bezdůvodně jsme je přepsali, chtějíce ukončit tuto všeobecnou předmluvu, kterou bylo nutno
předeslat.
Přistupme k popisu Velikého díla.
Načrtneme nejprve čtveré schéma, neboť chrysopea se rozděluje na čtyři jasně odlišné skupiny
operací a fenoménů.
1
„Vše se obrozuje tímto univerzálním rozpouštědlem, jímž je prvotní substance. Toto rozpouštědlo
koncentruje svou sílu v kvintesenci, to je v rovnovážném centru dvojí polarity. Vibrace této
kvintesence kolem společných nádrží se manifestuje světlem a světlo projevuje svou polarizaci
barvami. Bílá barva je barvou kvintesence. Na jejím negativním pólu se tato barva zhušťuje v modrou
a ustaluje se v černou; na pozitivním poli se zhušťuje ve žlutou a ustaluje se v červenou. Vyzařující
život jde tedy vždycky od barvy černé k červené procházeje bílou; a absorbovaný život opět sestupuje
od červené k černé procházeje týmž prostředím.“ (Eliphas Lévi: Histoire de la Magie, str. 536-537)
2
Eliphas Lévi: Histoire de la Magie, str. 537.
225
Přehled prací Velikého díla
Práce přípravné
Celé arkánum spočívá v přípravě rtuti filosofů, čili univerzálního rozpouštědla, čili azothu
mudrců.
Obdržíme je tajemnou sublimací aplikujíce na prvotní hmotu tajný oheň, jímž je ocel filosofů.
K přípravě této oceli je třeba znát magnet filosofů a umět ho použít.
Vlastností azothu je, že rozpouští všechny kovy - zvláště zlato a stříbro - proměňuje je v prvotní
rtuťovou substanci rozetnuv onen gordický uzel, který spojoval tuto elementární rtuť a síru kovů.
Metalogenní síra a rtuť takto odděleny, nabývají opět své vegetativní kvality; byvše dříve
sloučeny a mrtvy, stávají se opět volnými a živými.
II. Dílo ve vlastním smyslu (Příprava kamene)
Rozpustiv obyčejné zlato a stříbro v azothu nebo v Merkuru mudrců, osvobodil adept živé
Slunce a živou Lunu, krále a královnu, muže a ženu, z jejichž sňatku vzejde královské dítě, zázrak
přírody a umění: kámen mudrců.
Živé Slunce není nic jiného, než metalogenní síra evolvovaná k úplné dokonalosti v obyčejném
zlatu; živá Luna je metalogenní rtuť,1 přivedená k největší dokonalosti v obyčejném stříbru. Všechny
kovy jsou utvořeny z těchže principů, specifikovaných minerálů, avšak v disharmonické kombinaci, to
jest ve stavu nečistém.
Metalogenní síra a rtuť izolované ve stavu dokonalé čistoty a znovuoživené (adepti praví
reinkrudované) azothem mudrců (čili kombinací univerzální síry a rtuti ve vězení soli) tvoří
bezprostřední hmotu Díla: dva fermenty, jejichž styk (rebis) tvoří čisté sperma kovů.
Nic jiného nesmí být uzavřeno do vejce a podrobené stupňovanému ohni Athanoru. Teplo jediné
lampy má dovést Dílo ke konci.
Avšak spojeným vlivem tepla a času se ve vejci manifestuje řada dokonale určitých fenoménů.
Fáze částečné volatisace (zprchavění), fixace (upevnění) a delikvescence (rozpuštění) hmoty jeví
postupně charakteristické barvy, jejichž zjevení v žádoucím pořádku potvrzuje adeptu, že je na pravé
cestě.
Hlavní barvy následují za sebou v tomto pořadí: černá (Saturn, hniloba, havraní hlava), bílá
(Luna. očištění země, vypučevší bílá, malý elixír) a červená (Slunce, velký elixír nebo kámen mudrců).
Podružné nebo přechodné odstíny jsou velmi četné:
„Černou předchází směs dost nejasných barev; mezi černou a bílou se nalézá šedá a mezi bílou
a červenou zelená a modrá, barvy duhy nebo spektra, pak žlutá, oranžová a konečně červená.“2
Když hmota dosáhla dokonalé bělosti, tvoří malý elixír či bílý transmutační kámen, který
nedokonalé kovy mění ve stříbro, nabyvši barvy rudé, tvoří veliký elixír čili kámen mudrců, to jest
dokonalý kámen mudrců, který kovy proměňuje ve zlato.
III. Rozmnožování kamene
Kámen lze rozmnožit nejen co do množství, nýbrž i co do síly, digerujeme-li a vaříme-li jej
v desateronásobném množství rtuti filosofů či v azothu mudrců. Tato operace však nicméně vede
k novému početí celého díla, neboť uzavírá do vejce hmotu, která je rebis povýšený na druhou
mocnost. Při přípravě této hmoty jsou fermenty Slunce a Luny nahraženy stejným množstvím elixíru,
1
Metalogenními nazýváme síru a Merkura specifikované v minerálu, jejichž kombinováním ve
správných solních proporcích vznikají různé kovy.
2
Théories et symboles des alchymistes od Alberta Poissona, Paris 1891, in 8°. Chacornac, str. 129.
226
který chceme rozmnožit. Barvy následují za sebou v tomže nezměněném pořádku, avšak dílo pokračuje
mnohem rychleji. Když se pak celá hmota ustálila v barvě červené, je kámen zdvojnásoben nejen co do
objemu, nýbrž i co do transmutační potenciality. Druhé rozmnožení stejně jako první vede ke
stonásobení kamene nejenom kvantitativně, nýbrž i kvalitativně. A tak dále v tomto poměru: 10, 100,
1000, 10000 atd.
Jiní filosofové rozmnožují kámen jednodušeji tím, že jej vrhají do obyčejného roztaveného zlata,
které tento kámen proměňuje ve svou vlastní přirozenost.
IV. Projekce
Obdrževše kámen mudrců, či naturativní ferment, můžeme provést transmutaci (či naturaci)
nedokonalých kovů v krátké době. Stačí, vrhneme-li do roztavené hmoty kovů, který chceme zušlechtit
(rtuť, cín, olovo) malé množství kamene roztlučeného na jemný prášek a pečlivě zabaleného do kousku
vosku v podobě pilulky. Po jeho rozpuštění, které trvá obyčejně dost krátce, necháme křivuli
vystydnout a celá metalická hmota je proměněna v Lunu nebo Slunce podle toho, zda bylo užito bílého
nebo červeného transmutačního kamene.
* * *
Zbývá nám doplnit údaje tohoto přehledu a obírat se těmi body, které nebyly vysvětleny mistry.
Stačí k tomu několik málo slov. Veškerá nesnáz spočívá v přípravných operacích. Ostatní - jak praví
adepti - je pouze hračkou dětí a žen. A tyto předběžné práce se omezují na přípravu azothu či rtuti
mudrců. Víme již, že to není obyčejná rtuť. Dodejme, že se z ní také nevyrábí, ačkoliv to tvrdili mnozí
teoretikové Velikého díla.
Co je tedy rtuť mudrců? Tento hlavní klíč magistéria, bez něhož není možno vejít do paláce
krále-Slunce.
Pojímáme-li jej abstraktně, to jest s vyloučením materiálních substancí, v nichž se vtěluje pro
potřebu alchymisty, je to zcela jednoduše astrální Světlo se svojí dvojí polarizací a se svým středem
rovnováhy, v němž spočívá kvintestence živlů.
Tak, jak ho zpracovávají Hermovi synové, to jest ve stavu panenského mléka nebo velmi
kyselého octa nebo univerzálního rozpouštědla kovů, je rtuť nebo azoth mudrců tekutinou možno říci
magickou, v níž základní vlhkost (ženský Merkur) oplodněná principem oživujícím (či sírou mužskou)
na sebe vzala tělo prostřednictvím solného principu oné báze věcí, kterou Boehme ve svém štastném
barbarismu definuje slovy „příčiny pochopitelnosti“.1
Prvotní prahmota - magnesie či markasit či důl mudrců - z níž se dobývá ona rtuť, není vlastně
ani kov ani sůl. Je to minerál, známý Hermovým synům a v přírodě velmi rozšířený. To je červený
služebník, panna, hermafrodit přírody,
„studně, která obsahuje moře a jejíž duch se sublimuje“.
Tento minerál se sice skládá jako všechny hmoty smyslům patrné z elementární síry a rtuti, jež
jsou spoutány ve vězení soli, od sourodých minerálů se však odlišuje tím, že kromě těchto dvou
principů spojených a specifikovaných, to jest mrtvých, je nasycen sírou a rtutí, které jsou dosud
nespojené a nespecifikované,2 to jest živé.
Jinými slovy je tento markasit magnetem potenciálního metalického světla či předběžnou
specifikací dvojpolárního Aoru, jehož pozitivním pólem (Aod) je síra mužské přirozenosti a
negativním pólem (Aob) rtuť ženská.
Jakmile je znám jediný důl a za příznivých podmínek uschopněn, jde o to, vydobýt z něho
odděleně rtuť a síru, volné a kondenzované, každou v příslušné rozpouštěcí tekutině; očistit je, spojit
je v azoth mudrců, v solnou tekutinu, která se nazývá panenským mlékem a rozpouštědlem alchymistů.
* * *
1
Des trois Principes de l‘Essence divine ou d‘éternel engendrement sans origine etc. od Jak. Boehma
(z němčiny přeložil neznámý filosof - Cl. de Saint-Martin), Paris v X. roce (1802) 2 sv. in 8°. (Sv. I.
str. 4.)
2
Chceme říci dosud neustálené v definitivní kombinaci, mající však nicméně snahu specifikovat se v
minerálu.
227
Nikdo však nemůže zbavit rtuť jejích pout než ten, kdo je přetne ocelí filosofů, a aby měl ocel
filosofů, musí ji k sobě přitáhnout pomocí magnetu filosofů.
Hle veliké Hermovo arkánum. Přinášíme je, zcela nepokrytě odhalujíce povahu ocele mudrců,
což není nic jiného, než elektřina a povaha magnetu, symbol baterie, ze které emanuje!
Před námi již Eliphas Lévi upozornil na užívání elektrického působce při operacích Velikého
díla; přimísiv k tomu ovšem velmi nespolehlivé náhledy o paralelním užívání lidského magnetismu.
Mluvě o „magnetizované elektřině“ Eliphas snad úmyslně směšoval dva zcela odlišné řády
hermetických realizací. Vyložili jsme již výše,1 jak vycvičený adept, který má moc nad astrálem
prostřednictvím plastického prostředníka poslouchajícího vůlí, může úplně zpředmětnit hmotu
v předem stanovené podobě. Mág může také realizovat zlato, jakož i každou jinou tělesnou substanci.
Jeho dílem je převádět možnost ve skutečnost, opravdové tvoření, pozitivní, avšak nejvyšší alchymie.
Na druhé straně nazýváme magnetismem onu tajemnou sílu, která dovoluje vůli působit na protylus a
diferencovat jej zpředmětňujíc jej. Budeme tedy moci potvrdit, že thaumaturg užil v alchymii
magnetismus. Nicméně však připustíme, že takové umění se hermeticky patrně liší od operační
praktiky Velikého díla, kterou se nyní zabýváme; pojednáváme o spagyrii a nikoliv již o magii.
Pomineme tudíž mlčením užívání lidského magnetismu ve vlastní alchymii a přidržíme se pouze
užívání elektřiny, které již před námi prozradil Eliphas Lévi. Postačí precisovat toto užívání a určit
jeho vhodnou dobu. Touto dobou je doba létajících orlů či sublimace rtuti, podstatný střed a osa
předběžných prací díla. Právě tehdy umělec přitáhnuv k sobě ocel mudrců pomocí magnetu mudrců
mává touto ocelí, aby osvobodil zajatou rtuť.
Filaleth praví:
„Naše ocel je pravým klíčem díla, bez něhož je zbytečné zažíhat filosofickou lampu nebo pec.
Je to zlatý důl, čistý duch přírody, je to infernální a tajný a i ve svém oboru svrchovaně prchavý oheň.
Je to div světa a spojení vyšších ctností v nižších bytostech. Proto jej Všemohoucí vyznačil zvláštním
znamením. Mágové a filosofové se dozvěděli o jeho narození na Východě a s podivem poznali, že
veliký král se zrodil ve světě. Následujte je, a až uvidíte jeho hvězdu,2 jděte za ní až k jeho jeslím.“3
Baterie je jasně naznačena, spíše než popsána v následující kapitole téhož autora. Citujme z ní
několik míst!
Řekli jsme, že naše ocel je zlatý důl, podobně je třeba poznat, že náš magnet je pravý důl ocele
mudrců. Vězte, že náš magnet má ve svém nejvnitřnějším centru hojnost zázračné soli... Toto centrum
se obrací přirozeně v pólu, kde se síla naší oceli zvětšuje. V tomto pólu se právě nalézá srdce naší rtuti,
které je pravým ohněm, v němž se její Pán (tento oheň) přeplaviv se přes toto veliké moře dostane až
ke dvěma Indům, jestliže je dbáno o to, abychom řídili jeho dráhu pohlížejíce na hvězdu severu,4
kterou nám ukáže náš magnet.5
Ale nestačí pouze zbavit Merkura jeho pout, je třeba jej také upevnit, jinak zmizí v bílém kouři.
Alchymisté užívají hojných mytologických obrazů, chtějíce vylíčit prchavou sílu svého Merkura, který
unikne, jestliže nějaká osoba, obyčejně vyzdobovaná atributy Saturna, srpem neutne jeho paty.
Velmi analogický příklad nám poskytuje amonium ve stavu zrodu. Když rozložíme elektrickou
baterií chloralhydrát amonatý, navlhčený vodou, nemůžeme jej ustálit jinak, než kombinujíce jej se
rtutí. Tento složený kov se utvoří na negativní elektrodě, rtuť bobtná, puchne, nabývá tuhosti másla, a
tak obdržíme amalgam amónia.
Předpokládejte na chvíli, že amóniem je ženská rtuť hermetiků; nebude je to svádět, aby jej
označili adeptům - zcela jej zatajujíce profánním - pod vlastním jménem onoho kovu, který sloužil
k tomu, aby jej učinil hmatatelným.6 Předcházející je jenom příkladem; není však také, chcete-li,
1
Viz kap. 11.
Elektrická jiskra.
3
Ireneus Philaleth: Introitus apertus III. 2, 3, (Vstup do zavřeného královského paláce), přeložil
Lenglet Dufresnoy ve své Histoire de la Philosophie hermétique, Paris, Constelier 1742. 3 sv. in 4°.
(Sv. II. str. 19-21)
4
Stále jiskra.
5
Introitus apertus IV. 1, 2, (Hist. de la Ph. H. sv. II., str. 21-23.)
6
Připustíme-li jako pouhou hypotézu, že analogie tohoto druhu vedla k tomu, že rtutí byla
pojmenována ženská substance elementárního koitu při přípravě azothu mudrců lépe si vysvětlíme, že
alchymisté, poněvadž na tuto analogii byly štěpovány jiné analogie po postupných generalizacích a na
2
228
srovnáním. Rozpouštědlo nebo panenské mléko není amalgamem, je nezbytně tekutinou,
„vegetabilním menstruem“, jež bylo získáno kombinací síry a rtuti, které byly dobyty z téhož
markasitu, jenž čištěním dává živou sůl, v níž tyto dva principy nalézají prostředek ke svému
ztělesnění.
Neztrácejme ze zřetele, že se jedná o tři mineralizační principy, dosud nespecializované.
Představují jedinou a touž substanci ve třech různých způsobech a byly také vydobyty z jediné a téže
hmoty; na pozitivním pólu, ohnivém, se manifestuje síra; na pólu negativním, vlhkém, rtuť, ve středu
rovnováhy se ze spojení obou plodí sůl.
Univerzální síra je stále považována za otce; rtuť je z jistého hlediska matkou a sůl dítětem.
Jiní řeknou, že sůl je matkou a rtuť dítětem. Někdo totiž jménem androgynní rtuť označuje
nikoli rtuť, nýbrž rozpouštědlo (jinak azoth mudrců), které je zplozeno solí; kdežto týž adept bude sůl
nazývat matkou či ženským principem, poněvadž ji bude pokládat za materiální a pasivní na rozdíl od
univerzální síry, která je neviditelná a aktivní. Jak vidíme, jedná se o různé hledisko...
* * *
Aby se panenské mléko stalo příhodným k lázni krále a královny, musíme je vyčistit jistým
počtem orlů, to jest postupných sublimací. Filaleth jich předpisuje 7-9; avšak ačkoli je v jistých
ohledech velmi jasný, přece nesmíme tohoto autora brát vždy doslovně, byli bychom jím snadno
ošáleni - jako i ostatními autory. Jeho líčená hrubá upřímnost je často vnadidlem a v jeho knize
nalezneme značný počet neužitečných operací, které vypisuje do nejmenších podrobností jedině proto,
aby zavedl profánní.
Když tekutina azothu, jíž mnozí adepti říkají „naše rtuť“, dosáhla úplné dokonalosti, musí k ní
umělec připojit královský kvas, o jehož povaze hodláme podat vysvětlení.
Pro malé magisterium to je, chceme-li vést Dílo jenom k bílé barvě a získat kámen, který
transmutuje kovy pouze ve stříbro, stačí rozpustit v azothu malé množství neposkvrněné Luny čili
velmi čistého stříbra.
Pro veliké magistérium je třeba rozpustit rovným dílem Lunu a Slunce, to jest stříbro a zlato,
prosté jakékoli nečistoty. Tyto kovy se mají rozpustit v panenském mléce či rtuti mudrců jako led ve
vlažné vodě, bez jakéhokoliv šumění a nesnáze. Vlastností tohoto rozpouštědla je, že asimiluje kovy
bez nejmenší obtíže a přeměňuje je ve svou vlastní substanci síry a rtuti.
A právě v této uvolněné a znovu oživené síře a rtuti spočívá dvojí ferment, který je oním
metalickým spermatem, z něhož se zrodí královské dítě. Stříbro obsahuje značné množství
metalogenní velmi čisté rtuti (pasivní) a bílé síry, to jest síry, která dosáhla dokonalosti v řadě ženské.
Zlato obsahuje právě tak jako stříbro neposkvrněnou rtuť (pasivní), avšak chová ještě nad to
červenou síru (aktivní) velmi čistou, to je dosáhnuvší dokonalosti v řadě mužské.
Protože azothická tekutina rozpouštějíc všechny kovy odděluje rtuť od síry a vrací těmto dvěma
principům dosud spoutaným a mrtvým v jejich metalické kombinaci život i svobodu, je vidno, že by
stačilo pro červené dílo rozpustit zlato v Azothu, tak jako stačí pro dílo bílé rozpustit v něm stříbro.
Neboť při Velikém díle zlato reinkrudované rtutí mudrců poskytne odděleně oba podstatné kvasy:
metalickou rtuť a červenou síru, obě ve stavu dokonalé čistoty. Tak jako stříbro při malém magisteriu
poskytne odděleně pomocí téže reagencie oba žádané fermenty, totiž metalogenní rtuť a bílou síru, oba
dva velmi čisté.
Proto adepti uvykli říkat s Basiliem Valentinem, že pro argyropeu1 je třeba stříbro a azoth, pro
chrysopeu2 zlato a azoth.
Následkem toho mnoho adeptů pracuje jedině se zlatem a azothem mudrců; a tyto dva produkty,
znovu to opakujeme, stačí k tomu, aby utvořily Rebis, spermatickou hmotu vejce. Avšak jestliže
rozpustíme v panenském mléce zlato a stříbro, jak to někteří adepti doporučují, pak oba fermenty,
různé původem, se jemněji kombinují a filosofové říkají: naše královské dítě bude tím krásnější a lépe
vzrostlé. A zdá se, že takto si počínajíce, zkracujeme trvání Díla a že žeň bude bohatší a hojnější.
základě korespondencí mezi různými pláněmi, dospěli k tomu, že jmény tak materiálními jako rtuť a
síra pojmenovali pouhé abstrakce, jako jsou póly obecné polarizace nediferencované substance.
1
Art de faire de 1‘argent.
2
Art de faire de l‘or.
229
* * *
Jakmile jsme tyto fermenty získali a postavili proti sobě rozpustivše bez šumění oba dokonalé
kovy v královské lázni, podrobíme tuto tekutinu kongelaci, což opět znamená, že ji necháme
krystalizovat.
Tak se připravuje Rebis. Je amorfní nebo krystalická, ale vždy homogenního vzhledu, kterou
adept definitivně uzavře do vejce. Odtud vzejde již jako hotový elixír, to jest kámen mudrců.
Perioda přípravných nesnadných či nebezpečných prací je skončena. Hermovo umění vyžaduje
pak ještě mnoho trpělivosti a důvtipu. Tyto vlastnosti jsou vzácnější, než si myslíme; avšak Dílo již
napříště nevyžaduje ani důmyslné kombinace, ani choulostivé manipulace. V tomto smyslu bylo
nazváno to, co zbývá ještě vykonat, hrou dětí a prací ženy.
Několik ještě slov o athanoru či nesmrtelné peci, nazvané tak proto, poněvadž oheň v ní musí
hořet bez ustání až do úplného ukončení elixíru.
Vnikněme do svatyně filosofické Vesty. Albert Poisson praví:
„Opravdový athanor je jakási reverbířská pec, kterou je možno rozložit na tři části. Nejdolejší
část obsahuje oheň; je opatřena otvory, aby byl zjednán přístup vzduchu, a má jednu bránu. Střední
část, také kuželovitá, má tři výstupky, rozestavené v podobě trojúhelníka, na nichž spočívá miska
obsahující vejce. Tato část je provrtána ve směru jednoho z průměrů dvěma proti sobě ležícími otvory,
které byly uzavřeny dvěma křišťálovými kotouči, což umožňovalo pozorovat, co se dělo ve vejci.
Konečně hořejší část, uzavřená, sférická, tvoří klobouk nebo reflektor, který odráží žár. To byl obecně
užívaný athanor.“1
Adept naplní mísu prosívaným pískem nebo jemným popelem. Na tuto úplně stejnoměrnou
vrstvu položí vejce filosofů, které se smí do něho zabořit jen asi třetinou. Někteří umělci dávají
přednost vodní lázni před písečnou. To však nemá valný význam.
Ostatní, opatrnější, užívají postupně obou: nejprve dávají vejce do vodní lázně, která vydává
mírnější a stejnoměrnější teplo; pak, když pokročilé Dílo vyžaduje prudší oheň, nahrazují nádržku
vody miskou s pískem nebo popelem.
Vejce, které nesmí být naplněno více než do jedné čtvrtiny, je obyčejně skleněná báň, uzavřená
hrdlem, nebo také aludel (přepuzovací stroj) staré chemie, který obdržíme, slepíme-li dvě do sebe
zastrčené křivule v podobě činky. Tento přístroj obzvláště usnadňuje cirkulaci duchů: páry se rychle
kondenzují v hořejší nádobě, která je udržována ve vyšší teplotě; z ní pak v kapkách padají zpět na
hmotu, kterou čistí a obrozují touto ustavičnou destilací ze sebe na sebe. To je to, co mistři nazývají
omýváním pevného slzami prchavého. Tento fenomén znamená zejména konec Saturnovy vlády a
předpovídá bělost či vládu Diany, která je ohlášena zjevením jejích holubů. Řízení ohně (regimen
ignis) chovala většina filosofů v tajnosti, činíc z něho nejznamenitější arkánum magisteria.
Zlomyslnost autorů, kteří se snažili profánního zmást, spočívá v tom, že směšovali jednak tajný oheň
přípravných prací (elektřina, které již není zapotřebí) s ohněm lampy, jehož je třeba, aby dozrály
fermenty a Dílo bylo dokonáno, jednak vnější oheň athanoru s vnitřním ohněm Rebisu, chemickou
energií sloučeniny. Jsou to tudíž omyly, jež mají za důsledek ztrátu zraku i trpělivosti.
Mnozí se o této věci vyjadřují zcela nepokrytě.
Zpočátku je zbytečné zásobit se uhlím. Jedině zlatodějové přivádějí na mizinu mecenáše svých
pokusů spotřebou uhlí; a jedinou omluvou těchto chudáků, je-li to vůbec omluva - je to, že se nejdříve
sami ruinovali při tomto pokusu. Žádný piják nedychtí tak nenasytně po alkoholu, jako zlatodějova
pec po uhlí země. Nacpává se hořlavinou, funí ve dne i v noci a kouří. Rozkošné a okouzlující divadlo,
a to v té míře, že náš zlatoděj, vyčerpav svoje jmění, úvěr a ochotu svých bližních, stává se
podvodníkem, ne aby se obohatil, nýbrž aby uhlím udržel svůj oheň. Vymýšlí si rozmanité a
překvapující kousky, pěstuje laboratorní kejklířství a napálí několik hlupáků nechutným podvodem
rozmnožení stříbra a zlata; zkrátka po starých metodách se jednou dostane před soud: blažený osud,
přirovnáme-li jej k osudu jeho předchůdců v hlouposti, v ještě nedávných dobách, kdy takoví šibalové
byli popravováni. Avšak ani tehdy taková vyhlídka neutišila horečku zlatoděje, který navykl těmto
výnosným multiplikacím.
Dmychatel, foukač (potupný název pro alchymistu) multiplikoval, až konečně, jak žertovně
1
Théories et symboles des Alchemistes. Str. 160.
230
praví jistý lékař Ludvíka XIV., byl sám vyfouknut nebo multiplikován na popravišti!1
Tedy žádné uhlí v athanoru! Přílišný žár této hořlaviny by usmrtil hmotu a spálil metalické
androgynní sperma, z něhož se má zrodit královské dítě. Teprve když byl kámen získán a
multiplikován a chvíle projekce nadešla, tehdy bude uhlí potřebné, avšak nikoli v athanoru, nýbrž
v obyčejné peci k rozpouštění nedokonalého kovu, který bude elixírem přiveden k uzrání a obrozen.
Celé Dílo, jak jsme řekli, se provádí při teple jediné lampy, skromné olejové lampy adepta a
filosofa. Knot, zhotovený nejlépe z osinku, se skládá od počátku až do objevení černé barvy ze 4
vláken; pak ze 14 a konečně až do obdržení barvy bílé z 24. To je to, s čím autoři nadělali tolik
tajností! (Viz Hapellius Aphorismes royaux.)2
Co se týká modifikací fenoménů a barev, kterých hmota postupně nabývá, jsou všichni
hermetičtí filosofové naprosto za jedno: zanechavše svých zámlk, vyjadřují se pozitivními. upřímnými
a shodnými3 slovy. Odtud již není záhady. Proto se také nebudeme zabývat poučkami, které jsou
všude stejné.
V prvních měsících kalcinace nabývá hmota různých nestálých a nesnadno stanovitelných
odstínů (vláda Merkura).
Pak se zelená zatemňuje a ustaluje v černou barvu (havraní hlava). Nejprve povrchová černá
barva se zakrátko rozšíří po celé pevné hmotě: tehdy je to nigrum nigro nigrius (vláda Saturna), fáze,
v níž adepti spatřují porušení, smrt předmětu, jejž nazývají na tomto stupni filosofickým kompostem.
Černá barva dlouho stála a ponenáhlu přechází v celou řadu prchavých a málo určitých zabarvení (v
hnědých, šedých, tmavošedých tónech); zatím se stále tvoří hojnější a bouřlivější páry, a zhušťujíce se
na horní stěně, padají na hmotu jako déšť, jenž ji očišťuje stále více a více (vláda Jupitera).
Konečně se objeví barva bílá, kterou ohlašují Dianini holubi a kterou jsme právě popsali.4
Nejprve pozorujeme křídové nitky, které se odrážejí na temném pozadí a paprskovitě se rozbíhají po
povrchu od středu ke stěnám; pak bílá barva opanuje hmotu, která po několikerém střídání
rozplývavosti a suchosti konečně uschne a sloupne se: to je rašící bílá země, která se zakrátko
rozpadává v zrna oslnivé bělosti (vláda Diany). V tomto stavu se tvoří hmota pasivně vyvinutá, elixír
nebo bílý transmutační prášek, který je s to, aby nedokonalé kovy proměnil ve velmi čistou Lunu
(stříbro) a snad v Lunu stálou (platinu). Malé magistérium je skončeno, a pracoval-li umělec pouze
s azothem a stříbrem, musí pouze rozbít nádobu a vyjmout bílý kámea. Jestliže však umělec
v merkuriálním rozpouštědlu reinkodoval oba dokonalé kovy, Slunce a Lunu, (anebo jak jsme již
vysvětlili pouze Slunce, které, přesně vzato, samo postačí k vytvoření obou fermentů) pak bílý elixír,
(jakkoli je co do zevnějšku zcela podoben elixíru malého magistéria, který dosáhl dokonalosti v řadě
ženské) je schopen také v řadě mužské nové evoluce doplňující onu dřívější. Nechť nám čtenář
laskavě věnuje trochu pozornosti, neboť toto rozlišení je nesnadné pochopit... Bílý kámen velikého
magistéria, identický co do činnosti s bílým kamenem malého magistéria, se od něho liší co do síly;
neboť zatímco onen dospěl již ke konci své transformace, tento je schopen ještě další formace. Takže
dán znovu do zesíleného plamene athanoru, vypudí veškerou svou barvu na povrch, to jest učiní
aktuální a navenek patrné to, co bylo jen potenciální a uvnitř skryté, latentní.
Takže pokračujeme-li v díle a necháme oheň dále působit, pak hmota ve vejci, po zastávce
v bílé barvě (a několikerém střídání tekutého s pevným a naopak) nejdříve zezelená, pak zmodrá a pak
přejde všechny barvy duhy. Toto stadium nazývají mistři pavím ohonem a Iridinou stuhou (Martova
vláda).
Konečně dílo spěje ke konci. Objeví se barva rudá, sytě červené páry valí po nebi filosofů své
těžké kotouče a hmota nejdříve rozplývavá se vysuší, roztaví a ochlazením ustálí v malá zrníčka barvy
makové. To je konec poslední periody (vláda Slunce či Apollona), dítě slávy se narodilo, kámen
mudrců je dosažen.
Nyní konečně může operatér, chvěje se pohnutím, rozlomit Hermovu pečeť. Drží v ruce „zázrak
umění“ a s jásotem sleduje ony známky, které svědčí o jeho dokonání.
Kámen je „krystalický“ prášek, velmi těžký, ohnivě rudý a voní jako kalcinovaná mořská sůl.
1
Viz: Tombeau de la Folie od le Sr. de la Martiniere, Paris s. a. in. 8°, str. 74
Albert Poisson cituje: Théories et symb. des alch., str. 109.
3
Liší se jen ve výkladu a řekli bychom v metafyzice operací, v otázce fakta panuje úplná shoda.
4
Dianiny holubice vystupují a sestupují. Jsou symbolem zmítání prchavé části hmoty. Když toto
zmítání dosáhlo vrcholu, počíná Dianina vláda a ohlašuje se září bělosti.
2
231
Několik zrnek tohoto prášku, zahřáto na kovovém plíšku, se rozpustí jako vosk, aniž vydává výpary.
Konečně, vhozen do desetinásobné váhy rtuti nebo roztaveného olova, změní se tento
nedokonalý kov po dvouhodinovém vaření v nejčistší zlato.
Avšak tato transmutační síla se zdá ničím oproti té, kterou má kámen získat po fermentaci a
multiplikaci.
* * *
O multiplikačních metodách jsme pověděli dost. Nejjednodušší spočívá v tom, jak se čtenář
pamatuje, že zahřejeme prášek vyňatý z vejce se stonásobnou vahou zlata, které se rychle promění
v jeho podstatu. Jiný další prostředek spočívá v tom, že znovu započneme Dílo: rozpustíme prášek
v panenském mléce, místo abychom tam rozpouštěli Lunu a Slunce; pak dáme tento stupňovaný rebis
do ohně athanoru.
„A takto,“ učí nás Artefius, „se zvětšuje a rozmnožuje síla kvalitativně a kvantitativně, takže
jestliže při prvním díle jistá část kamene obarvila 100, podruhé barví 100 a pokračuje-li se tak dále,
půjde projekce až do nekonečna, barvíc opravdu dokonale a trvale každé množství, byt bylo
jakékoliv.“1
Třeba by se mohlo toto tvrzení zdát jako nadsázka, přece mnozí mistři zastávají, že je musíme
brát doslova; my o tom však pochybujeme. „Mare tingerem“, zvolal Raymondus Lullus z Palmy, snad
ve svém poněkud příliš španělském adeptském entusiasmu, „Mare tingerem, si Mercurius esset!“
* * *
Multiplikovaný kámen (ať bílý či červený) se stává projekčním práškem. Chceme-li olovo nebo
rtuť změnit ve zlato, stačí, „vrhneme-li“ do těchto rozpuštěných kovů malé množství prášku pečlivě
zabaleného do malé kuličky z obyčejného vosku: kdyby adept opomenul zachovat tuto opatrnost,
pokus by byl zcela zmařen, jako se to stalo Helvetiovi k jeho veliké žalosti při první zkoušce, kterou
podnikl.
Marcus Pompeius Colonnus píše:
„Je třeba si povšimnout, že ustálení rtuti ve stříbro se provádí ve čtvrthodině; avšak k jejímu
ustálení ve zlatě je třeba alespoň dvou i více hodin a velmi silného ohně, čehož při stříbru nebylo
potřeba.
Tázal jsem se (svého mistra) na důvod tohoto rozdílu. Pochopíte, řekl mi, že k tomu, aby byl
Merkur přinucen vypustit všechnu barvu, aby jí byla zjednána stálost zlata, je nezbytně třeba většího i
delšího ohně a naopak k tomu, aby se ustálil ve stříbro, je třeba jej pouze zhustit; není tedy nutno pálit
jej na velikém a prudkém ohni, je třeba jej pouze poněkud silněji zahřát. Ustalování Merkura ve stříbro
se totiž provádí, jak jsem vám mnohokrát řekl, snáze a rychleji, než syřidlo srazí mléko za velmi
chladného počasí.
Poznamenal jsem konečně, že stříbro, které pocházelo z ustálení Merkura, bylo těžší než stříbro
obyčejné a že lučavka na ně neměla vliv nebo alespoň velmi málo; nepůsobila však na ně vůbec, když
v něm bylo trochu více prášku, než bylo třeba.
To byla tedy pravá Luna ustálená a taková, že by nebylo možné, myslím, ji zhotovit jinak.“2
Nemůžeme se zde ubránit vzpomínce na platinu, srovnáme-li dvě charakteristické vlastnosti
tohoto kovu, totiž mnohem větší hustotu než je hustota hmoty stříbra (je dvojnásobná) a
neporušitelnost v kyselinách vůbec a v kyselině dusičné zvlášť. Marcus Pompeius Colonnus nebyl
mystifikátorem a mluví na základě vlastní zkušenosti... Platina by tedy byla pravou ustálenou Lunou,
posledním stupněm v mužské a pozitivní řadě.
To vše nás přivádí k tomu, abychom se domnívali, že kámen mudrců je neznámý methaloid,
potenciál nerostné zralosti.
Staří autoři přikládají svému Fénixu, obyčejnému emblému elixíru, mnohé vedlejší vlastnosti,
1
Philosophie naturelle des trois anciens philosophes, Artephius, Flamel et Synesius. Paris 1612, in 4°,
str. 34.
2
Les secrets les plus cachés de la philosophie des anciens, decouverts et expliqués a la suite d‘une
histoire des plus curieuses od M. Crosseta de la Haumerie (pseudonym Marka Pompeia Colonny).
Paris 1722, in 12°, str. 11-12.
232
z nichž uvedeme mimochodem jen dvě hlavní: první, více než hypotetická, je, že kameny
nejvšednějších barev přeměňuje na vzácné perly, druhá je, že tvoří základ univerzálního léku, který
napravuje a obrozuje porušenou vitalitu rostlin i živočichů, ba i lidí právě tak snadno, jako v nerostné
říši přivádí k dokonalosti sílu vzrůstu metalické přírody.
Byť i tato poslednější hypotéza byla neobyčejně důležitá, jak dokazují četné práce podniknuté jí
ke cti, nebudeme se zabývat důsledky tohoto velikého hermetického teorématu; úzký rámec našeho
díla se omezuje na vyslovení problému chrysopey.
* * *
Protože naše dílo má titul Klíč k černé magii, neodložíme pero, aniž bychom se nedotkli
několika slovy otázky homunkula.
Tolik ušlechtilých Hermových žáků v klamných přísvitech zabloudilo na této dráze právě tak
odvážné jako pochybné, na níž se zřítili, když jim noha sklouzla, s neuvěřitelnou prudkostí do bažin a
osidel černé goëtie. Jaká svůdná chiméra! Vybudovat alchymii v závratnou vědu, která nejen evokuje
život, nýbrž tvoří živé bytosti, zkrátka soupeří s Tvůrcem! Naneštěstí oni adepti, kteří doslovně
vykládajíce důmyslnou Paracelsovu alegorii, spolu závodili v realizaci homunkula, nevzpomněli na
rajskou katastrofu!
Za to, že si chtěl přisvojit demiurgickou esenci, mízu temného kořene bytostí, byl nesmírný
Adam rozdrcen na prach časem i prostorem. Skácel se do hlubiny hmoty strhnuv za sebou vesmír,
určený jeho údělu. A nám, nejnižším zatemnělým emanacím tohoto slavného Archanděla, jejž jeho
šílený pokus proměnil v prach, by se mohlo zdařit zde na zemi dílo, které Adam nemohl vykonat na
nebi?
Nezáleží na tom...! Aby byla příroda donucena vlít život nějakému umělému obrazu bytosti bez
ohledu na zákony, které nikdy nepřekročí, aby byl utvořen homunculus, žádná podivná mixtura, žádná
ohavná praktika urážející nebe i zemi neodstrašila tyto svatokrádežné velekněze profanované přírody.
Jako Molochovi kněží obětují oběti modle svého poblouznění a spojují zápaly poluce s obětmi lejna a
úlitbami krve, zoufajíce nad tím, že nemohou vyrvat tajemným bílkovinám, v nichž končí limbus
animálního života, jejich tajemství, volají na pomoc zlé duchy a spojují proklínání s marnou
observancí, rouhání s modlitbou.
Šílenci! Někdy se jim podařilo připoutat nějakou larvu k jejich mandragorám,1 které byly
nasyceny jejich senzibilitou a galvanizovány jejich vůlí.
To je vrcholem jejich bludného hermetismu. Není konečně ani jediné směšné hanebnosti, v níž
by se nevyčerpávala jejich vynalézavost, marně! Bylo by zbytečné vracet se k tomu, co jsme již
zaznamenali v předcházejícím svazku.2 Ten, kdo dychtí po těchto tajemstvích, ať se tam obrátí. Na
této cestě mrzkosti a zatracení lze jít rychle a daleko; jen první krok je těžký.
Jacques Gaffarel sděluje jedno místo z díla učeného Rabbi Mosesa jednající o praktikách
hebrejských čarodějů při roubování ovocných stromů:
„Dixerunt ergo, quod in hora in qua inseritur una species in aliam, oportet, ut ramus inserendus
sit in manu alicuius mulieris pulchrae, et quod vir aliquis carnaliter cognoscat eam praeter morem
naturalem. Et dixerunt quod in tempore illius actus debet mulier inserere ramum in arbore.“3
I když připustíme, že se zde jedná jen o roubování stromů a že rabín citovaný Gaffarelem
nechtěl dát na srozuměnou nic víc, než to, co se zdá říkat, je vidno, do jaké míry akceptovali goëtové
své priapické obřady, když místo, aby připravovali odnože rostlinného řádu, se obírali problémem
umělé biogenie.
Domýšlivost a bezedná pýcha vede skutečně osudově k monstruositám zkaženosti, která je jejím
přirozeným důsledkem a trestem.
* * *
Musíme uznat, že jen málokteří hermetikové, nevyjímajíc ani ty nejdobrodružnější, došli až
k tak mrzkým pokusům.
1
Srovnej Chrám Satanův, kap. 5 Čarodějova zbrojnice.
Chrám Satanův (passim a zejm. v kap. 3 a 4.).
3
Gaffarel: Curiosites inouyes, str. 313-314.
2
233
Neprávem byli tito mužové líčeni jako hříšníci a hrabivci. Žízeň po zlatě a bažení po moci byly
vzpruhou jenom u mála z nich; a ti přes své vzdělání bídně pobloudili; kdežto opravdové mágy vedla
nezištná láska k vědě, tato hvězda na východě do kabalistického Betlému až k jeslím královského
dítěte.
Těch několik adeptů, kteří došli k svému cíli, bylo stále vzorem dobročinnosti a ctnosti; žádný
z nich nezneužil svých opravdu královských privilegií, která mu udělila vědu elixíru. Jedni z nich jako Raymondus Lullus - dávali almužny králům, zatímco jejich plece halila františkánská kutna; druzí
- jako Flamel - žili zcela měšťácky, plýtvajíce dobročinnými skutky a zbožnými nadacemi se štědrostí
skutečně knížecí; konečně jiní - jako Cosmopolit a Filaleth - se oddali hermetickému apoštolátu,
nedbajíce nebezpečí, zkoušek a často i muk, které jim chystala nenasytná žádostivost mocných, a
procházeli Evropou, daleci toho, aby shromažďovali poklady nebo zakopávali milióny, praktikovali
tito adepti sotva dvakrát nebo třikrát v životě operace Velikého díla.
Poznali totiž, že bohatství není ničím, že v pravdě a v lásce k bližnímu spočívá veškeré
mudrcovo štěstí. Jedině láska k vědě pro vědu samu a touha po hojném konání dobrodiní je mohly vést
k tomu, že opakovali onen hermetický pokus, aby obnovili zásoby svého transmutačního prášku.
Napříště je vábilo veliké dílo nesmrtelnosti; vnitřní chrysopea se na ně usmívala více než ona
vnější a kámen mudrců, po němž nyní dychtili, byl kámen jejich mravního a duchovního obrození.
PETRA AUTEM ERAT CHRISTUS
* * *
234
P. S.
Budiž nám dovoleno opakovat ke konci to, co jsme pověděli v předmluvě. Klíč k černé magii,
mohli bychom říci, je také klíčem svatých tajemství; neboť astrální doména náleží magii světla, právě
tak jako okultismu zvrhlosti. Naše první myšlenka, kterou jsme měli, chápajíce se pera, se nám nyní,
když pero odkládáme, vrací potvrzena.
Přečteme-li to, co jsme napsali, musíme s překvapením konstatovat, že přes tento titul nalezne
mág v tomto díle více než katechumen temné goëtie. Nauka, kterou vykládáme, je syntetická; objeví-li
se některé patrné mezery, je třeba vědět, že jsme chtěli tyto mezery; avšak nedaleko nich lze nalézt
dostatek rozptýleného materiálu, kterým lze tyto mezery vyplnit. Protože jsme nemohli říci všechno,
nezbylo nám než vše pouze naznačit. Alespoň jsme se o to pokusili...
Čtenářům této druhé sedmice se osvětlí Chrám Satanův a barbarská modla se zaleskne
nepředvídatelnými odlesky.
Zbývá ještě zbudovat třetí díl.
Jedině v jeho filosofii má být náležitě oceněna tato vědecká esej; a všechny temnoty se rozptýlí,
bude-li nám dopřáno vyjádřit svou myšlenku tak jasně všem, jako září od nynějška jedině pro nás.
Kéž bychom mohli ve vhodném okamžiku, ve vhodném úhlu postavit zrcadlo proti slunci
pravdy, které zdobí nebesa otecké tradice, této mladé bohyně starých věků, evokované a přivolané
hlasem naší víry.
KONEC
235
Dodatek
I. Kausální tělo podle vedantského esoterismu
Paul Sédir, který chystá úplnou studii o vedantské filosofii, nám laskavě shrnul v krátké a
obsažné studii v Upanišadách rozptýlené poznámky o kausálním těle, neproměnlivém substrátu
pomíjející éterické formy, latentním principu lidské duše, který je vůči siderálním tělům postupných
inkarnací tím, čím je Mula-prakriti vůči Prakriti.
Uvidíme, jak těsná analogie sbližuje to, co Vedantisti nazývají kausálním tělem s onou
plastickou schopností, jejíž povahu a vlastnosti jsme snad poprvé přesně stanovili v tomto díle.
Stanislas de Guaita
Vedantské teorie o člověku se stávají pochopitelnými teprve tehdy, když se snažíme je
důmyslně srovnat ve všech jejich aspektech a pomocí četných analogií z nich vyvodit třikrát tajný
smysl, závoj, do něhož se halí přísná bohyně gymnosofie.
Nad nejtajnějším svatostánkem lidské bytosti se vznáší věčný, nezměnitelný, vševědoucí Atma,
bezcitný Parabrahm. Naproti tomuto Nepopsatelnému buňky fyzického těla vyvíjejí své ustavičné
proměny. Ale tyto procházejí od onoho prostřednictvím středních členů univerzální čtveřice. Tyto
členy byly nazvány v advaistické androgonii kausálním tělem (Karana Šarira) a tělem subtilním
(Sukšma Šarira).
Kausální tělo, učí nás učený Mohini,1 je reflexem Atmy. Jakob Boehme řekl analogicky; Panna
Sofia je zrcadlem, v němž se shlíží Svatá Trojice.
Subba-Rao, jiný brahmán, píše ve své Bhagavadgítě („k četbě“), že světlo Logu (Daivi prakriti)
působíc na bázi přírody-podstaty (Mula prakriti) plodí kausální tělo. Toto tělo je vědomá individualita
vytvořená proudem života, který počíná každou evoluci, a rozmnožená o různé subsidiarní formy,
zplozené za jistých zvláštních časových a prostorových podmínek; tvoří pouto mezi inkarnacemi, a
tudíž rozmnožuje o zkušenosti individuí, které jsou analogické jeho povaze; jako intelektuální hnutí,
vysoké emoce duše a mystické aspirace.
Obsahuje zárodek astrálního těla a zárodek těla fyzického; při smrti odchází na solární pláň; zde
žije a energie, které zde vyvíjí, se odrážejí na obou nižších pláních: astrální a materiální, a tak se tvoří
nové inkarnace.
Anatomicky je toto kausální tělo vytvořeno velkým tajemstvím, jehož odhalení uděluje
nesmrtelnost.
Chceme mluvit o tom, co Indové nazývají Hadí síla (Kundalini Sakti); je to síla, která, jak praví
týž Suba-Rao:2
„Provádí ono ustavičné adaptování vnitřních vztahů na vnější, které je podstatou života podle
Herberta Spencera, a ono ustavičné adaptování vnějších vztahů na vnitřní, které je podkladem
stěhování duší.“ To je sídlo Logu v člověku, to je klíč, který otevírá brány „ohnivé tvrze“, to je
circulus našeho já, jehož ustálení je velikým psychickým dílem. Stav vědomí, který je vlastní
kausálnímu tělu, je stavem hlubokého a bezesného spánku.
Tak jako se kosmická Isis odívá všemi tvary, všemi jmény a všemi organismy, tak i kausální
tělo vytváří u člověka princip, který oživuje subtilní nebo astrální bytost. Toto tělo je výsledkem
sublimace fyzického života a slupek života spirituálního; sídlo nižší přirozenosti člověka, je to kniha
karmy, kde se zapisují instinktivní tužby a animální vášně.
Za nynějšího stavu evoluce člověka se subtilní tělo skládá z pěti elementů, které vnímá a
1
2
Jeden z anonymních autorů díla Man. fragments of forgotten history (London 1887, in 8°).
Op. cit.
236
kterých užívá prostřednictvím pěti smyslů, pěti orgánů činnosti a pěti smyslových orgánů. Celý lidský
animismus se soustřeďuje v místě, které Boehme nazval středem přírody a Indové egoitou (Ahankara);
v tomto bodě syntézy, mentál (Manas), receptivní střed zaznamenává vjemy; princip chápavosti
(Budhi) je srovnává, zpracovává, a tak přicházejí do vědomí (Čila), které soustřeďuje na svůj vlastní
zájem, povznáší se k pojmu subjektivna a objektivna, aby tak umožnilo vůli budoucí rozhodování.
Upanišády podávají velmi podrobné poučky o anatomii a fyziologii astrálního těla, avšak opis
těchto pouček nejenže by byl příliš dlouhý, ale kromě toho moje nepatrná zkušenost v auptické
literatuře Indů postačila, aby mne naučila přijímat jen po pečlivém zkoumání poučky těchto textů,
které doznaly, bohužel, značného porušení.
Paul Sédir
II. Podivná poprava na dálném východě
Laskavosti pana Alberta de Pouvourville, bývalého vojenského atašé v Indočíně, vděčíme za
toto vypravování. Fakta, která tu vypravuje, se zdají být dost vážná přes všechny výhrady vypravěče,
proto neváháme otisknout tuto poznámku v dodatku, protože se vztahuje na mystéria očarování a snad
i vampyrismu.
Nešťastný ma-ho-ský odsouzenec měl podle znění ortelu vytrpět smrt bez přiblížení meče.1
Zcela zvláštní charakter této popravy ve spojení se scénou, kterou bývá provázena, svědčí o
tom, že se tu jedná o okultní dílo, nebo že alespoň vykonavatelé této popravy se energicky snažili
způsobit, aby za takové byla pokládána. Ostatně přenecháváme slovo našemu milému dopisovateli.
Čtenář si bude moci z jeho vypravování vyvodit patřičné závěry.
Stanislas de Guaita
V lednu 1889 jsem meškal následkem zvláštních funkcí, které mne poutaly k misi pana Ravie,
fiancouzského generálního konzula, v Siamu ve vesnici Ma-Ho, v okolí Loit-sotských hor, na cestě,
která vede z černé Riviery do Me-khongu přes Muong-Bang a Muong-Muen.
Náčelník kraje, jménem Quan-Fong (přeložený dnes do Chau de Vau Bau v okolí Luong Qui),
měl jistého odsouzence, který měl vytrpět svůj zvláštní osud v téže noci, kdy jsem přišel do Ma-Ho.
Odsouzenec byl pevně spoután; byl mu ponechán jen opasek okolo beder. Dopravili ho dost
slavnostně do hliněné chýše pokryté listy vějířníků, která se nalézala na konci Ma-Ho a byla naprosto
oddělena od ostatních domů vesnice.
Náčelník kraje a „čaroděj“2 s ním zůstali sami po několik okamžiků a odešli poslední. Pak byla
chata střežena po celou noc ze čtyř stran čtyřmi vojáky dobrovolné Quan Fongovy domorodé milice.
Čaroděj se vzdálil vykonav několik obchůzek, několik znamení a pronesl několik slov okolo a
vně onoho domu. Tento čaroděj byl přesně téhož řádu a zkušenosti, jako ti, o nichž se zmiňují oficiální
zprávy francouzských komisařů v Laosu.3
Nazítří ráno, když byly hlídky vystřídány a my jsme vešli do chatrče, viděl jsem, že zajatec byl
již mrtev, vystydlý a úplně bezkrevný, ačkoliv maso bylo dosud při doteku měkké a zdálo se být úplně
vysušené jako tělo balzamované po egyptském způsobu.
Nechci z toho vyvozovat důsledky, neboť jsem nestál na příhodném místě, abych mohl
rozpoznat podrobnosti a kontrolovat operaci. Neměl jsem čas vážně se tím zabývat; odjel jsem již
nazítří a nikdo o tom nemluvil jako o události hodné povšimnutí. Vyprávím zde prostě tento bizarní
fakt a analogické duše si z toho budou moci vyvodit důsledky, které budou chtít považovat za
pravděpodobné.
A. de Pouvourville
1
Této formule se všeobecně užívá v Indočíně ve všech případech, kde poprava nepřipouští prolití
krve.
2
Tak se nazývají kněží Pi-ů, hrubého kultu nápadných předmětů přírody v Laosu.
3
Tyto zprávy jsme citovali v kap. 11, jednajíce o udělání pomocí oštěpu, zabodnutého do stínu oběti.
237
Stanislas de Guaita Osobnost a dílo
Konec XIX. stol. je pokládán také za „la Belle epoque“ francouzského okultního esoterismu. Ve
skupince jeho pařížských představitelů vyniká triáda Papus (Gérard Encausse), Sédir (Yvon Leloup) a
markýz Stanislas de Guaita. Říkalo se jim „les compagnons de la hiérophanie“. Ke skupince, která se
scházela zejména v Chamuelově knihkupectví v ulici de Trévise, patřili dále F.-Ch. Barlet, Marc
Haven (E. Lalande), A. Chabosseau, V.-E. Michelet a krátký čas také excentrický básník a bohém
Joséphin Péladan, který se sám pojmenoval Sar Mérodac. Později z nich vznikla Groupe independant
d‘études ésoteriques, která se stala střediskem pěstování hermetických nauk a kabaly a základnou
nejprve „hermetické školy“ (l‘École hermétique) a později „hermetické fakulty“ (Université libre des
Hautes études - Svobodná univerzita Vysokých studií). Těmito „školícími středisky“ prošla řada
významných evropských a také prvních českých hemetiků (baron Adolf Leonhardi, J. Adamíra, P.
Dražďák, J. Řebík, O. Griese, O. Kopp). Pěstování hermetismu zde bylo úzce provázáno zejména
s pěstováním theosofie (hermetikové byli nejprve sdruženi v pařížské theosofické lóži Isis, zal. 1887),
svobodného zednářství esoterního druhu, s iluminátstvím a neognosticismem. Avšak již r. 1888 založil
a až do své smrti vedl S. de Guaita významný esoterní řád, l‘Ordre kabbalistique de la Rose-Croix
(Kabalistický řád Růže a Kříže). Zatímco Papus byl spíše popularizátorem téměř všech odvětví
okultismu a Sédir se později stal mystikem, byl S. de Guaita uznávaným znalcem kabaly, v jejímž
jazyce se pokusil, používaje současně symboliku velkých arkán Tarotu, podat celý systém „prokletých
věd“, tj. okultně-esotericky založenou ontologii či metafyziku. Stal se tak autorem monumentálního
díla, které může být také označeno za dosud nejsystematičtější zpracování esoterně pojatého tématu
magie, které je ve světové literatuře zcela ojedinělé. Tím se de Guaita stal jedním z největších
představitelů novodobého hermetismu.
Celé toto vynikající a zcela ojedinělé dílo bylo podle tarotového klíče rozvrženo do
následujících částí, které nesly společný název Essais de sciences maudites (Esej o prokletých
vědách); Le Serpent de la Genese (Had Genese):
I. první sedmice: Le temple de Satan (1891 - Chrám Satanův);
II. druhá sedmice: La clef de la magie noire (1897 - Klíč k černé magii);
III. Le probléme du mal (posmrtně 1976 za redakce O. Wirtha Problém zla).
Celé této trilogii předcházel neméně vyníkající úvodní esej nazvaný: Essais de sciences
maudites: Au seuil du mystérie (1890, druhé, podstatně rozšířené vydání 1895 - Na prahu tajemství).
V českém překladu k nám bylo toto dílo uvedeno následovně: Na prahu tajemství (1921 překlad prvního vydání), Chrám Satanův (1921), Klíč k černé magii (I. sv. 1921; II. sv. 1934).
Markýz Stanislas de Guaita se narodil 6. dubna 1861 na zámku d‘Alteville v departmentu
Lorraine a zemřel tamtéž 19. prosince 1897 ve věku 36 let. Pocházel ze starého aristokratického rodu.
Jeho předky byli Němci, kteří s Karlem Velikým přišli do Itálie a usadili se v Lombardii, posléze však
přesídlili do Francie. Byli mezi nimi vynikající vojáci, diplomaté a kněží. Otec François-Paul de
Guaita a matka Marie Amélie byli majiteli panství, jehož střediskem byl výše zmíněný zámek
postavený ve velké romantické zahradě. Otec, majitel velké knihovny, byl svobodomyslný a velkorysý
aristokrat, matka byla přísná katolička. Mladý S. de Guaita studoval nejprve na jezuitské koleji
v Dijonu a pak v Nancy s vynikajícím prospěchem v literatuře, latině a řečtině, ale s problémy
v přírodních vědách. Posléze se na pařížské Sorboně zapsal na studium práv, ale věnoval se více poesii
a vydal tři pozoruhodné sbírky symbolisticky pojatých básní (Oiseau de passage, 1881; La muse noire,
1883; Rosa mystica, 1885). Velký vliv na jeho tvorbu měl básník Ch. Baudelaire a malíř a grafik F.
Rops: de Guaitovy básně přinášejí témata pohanských orgií a extatických rozkoší, ale i dobových
238
nálad nicoty a zhnusení, velmi blízkých. dekadentní poezii M. Rollinata (Les névroses). Mnoho času
trávil mladý de Guaita v kroužcích umělců-bohémů na pařížském Montmartru a byl silně ovlivněn
dílem Joséphina Péladana Le vice supreme (1884), které bylo úvodem k jeho románovému cyklu La
décadence latine, éthopée. Péladan, vystupující v póze zasvěceného mága, spojoval ve svém díle, více
mnohomluvném než hlubokém, pohanství s katolicismem. Stal se spoluzakladatelem řádu Rose-Croixkabbalistique, ale již v červnu 1890 z řádu vystoupil a založil sám řád Rose-Croix-catholique, z něhož
se posléze stal řád Le Rose-Croix-esthétique, k němuž kromě jiných patřil básník Sain-Pol-Roux.
Péladanovými excesy byl předurčen k brzkému zániku. Mezi přáteli de Guaity byla řada básníků
zabývajících se také studiem hermetismu (Gustave Kahn, Paul Adam, Edouard Dubus a další). Jak se
básník de Guaita dostal ke studiu hermetických věd, svěřil ve svém dopise alchymistovi F. JollivetCastelotovi (z 30. srpna 1893 - přetištěno v čas. l‘Initiation č. 4, 1979). Spisovatel Catulle Mendés ho
v r. 1882 seznámil s dílem Eliphase Léviho, které nejprve četl, jak píše, „pro krásu formy“, ale pak
náhle dospěl ke zjevení a od té doby se plně oddal studiu hermetických věd a kabaly (jeho učitelem
v kabale byl Albert Jounet, píšící pod pseudonymem Jhouney).
Krátce potom se seznámil s Papusem a Barletem. Spolu s nimi a s dalšími založil nejprve výše
zmíněný řád Rose-Croix-kabbalistique a potom také l‘Ordre Martiniste (1891). Papusovým a de
Guaitovým žijícím Mistrem se stal Saint-Yves d‘Alveydre, bohatý soukromník ponořený do studia
západních a východních esoterních systémů, ale provždy nepřekonatelným duchovním mistrem se stal
v tu dobu již řadu let mrtvý Eliphas Lévi, kabalista a velký „obnovitel hermetismu“. S. de Guaita je
pokládán za jeho největšího duchovního žáka. V roce 1887 se de Guaita setkal s mladým švýcarským
esoterikem Oswaldem Wirthem, který se stal jeho vynikajícím žákem a osobním sekretářem.
Mladý de Guaita brzy získal pověst vynikajícího znalce hermetismu a kabaly, jímž skutečně byl.
Avšak stal se i středem pozornosti pro své střetnutí s neblaze proslulým abbém A. Boullanem, které
popisuje v knize Chrám Satanův, a pro své podezření z černomagických praktik. K tomu patrně
přispěla pověst o fantomu, který se zjevoval a byl vícekrát spatřen několika de Guaitovými přáteli
v jeho bytě na avenue Trudaine čís. 20. Byl to přízrak mladé dívky, která byla v domě zavražděna, a
de Guaita popsal jeho chování v interview s G. Mérym, které vyšlo již po jeho smrti (L‘Echo du
Merveilleux z 1. ledna 1898). S pomocí svého sekretáře Wirtha, ale i z korespondence se samotným
Boullanem de Guaita brzy odhalil, že „spolek pro povznesení duší“ praktikující „jednotu
milosrdenství“, který Boullan vedl, je ve skutečnosti sektou, sloužící k ukájení sexuálních deviací,
především „Mistra“ samého. Zvrhlý abbé byl pařížskými rosekruciány odsouzen a de Guaita se jej
údajně pokoušel zahubit „černomagickými fluidy“. Když pak Boullan náhle zemřel, podezření, že to
magicky způsobil de Guaita, zesílilo, neboť Bullan se údajně svěřil své přítelkyni, že de Guaita na něj
magicky útočí a ta to potvrzovala svými jasnozřivými vizemi. Na podporu „ubohého abbého“
vystoupil též spisovatel J. K. Huysmans, v jehož díle La bas (1891 - česky Tam dole. 1919) vystupuje
idealizovaný Boullan jako dr. Johannés. Aféra rozdělila francouzské hermetiky na zastánce a odpůrce
de Guaity, a když ten sám náhle v mladém věku zemřel, bylo to interpretováno jako důsledek zpětného
odrazu, k němuž došlo v magickém souboji s Boullanem. Ve skutečnosti de Guaita, jak potvrzuje i Ch.
McIntosh ve svém historickém díle (Eliphas Lévi and the french occult revial, New York 1972, str. 1
994), zemřel v důsledku nadměrné dávky morfia.
Nicméně de Guaitova básnická minulost, v níž lze najít stopy literárního satanismu (M. Praz,
1968), a jeho aféra s Boullanem vedly k tomu, že jej někteří historikové „tajných věd“ řadí mezi
satanisty. Např. K. R. H. Frick (Die Satanisten, 1985, str. 174) nazývá de Guaitu přímo satanistou a
„rosekruciánem levé ruky“. Avšak celé de Guaitovo dílo takové hodnocení vyvrací.
M. Barrés (1898), významný francouzský spisovatel a de Guaitův přítel z dob již studentských,
píše, že „de Guaita žil stále v kategorii ideálu“ a že se vyznačoval „ušlechtilým náboženským
cítěním“; vše, co bylo mimo pravdu, krásu a morální dobro, mu bylo cizí. De Guaitovo básnické
pohanství bylo odpozorovanou dobovou pózou. Když přilnul ke studiu kabaly a hermetismu, stal se
v podstatě panteistou a antiklerikálem - v tomto směru se u něho projevoval zřejmě vliv jeho otce. Jiný
jeho přítel a sektretář, O. Wirth (1935), charakterizuje de Guaitu jako „člověka srdce“ (l‘homme de
coeur). Úmrtní oznámení de Guaity obsahuje následující slova, vyjadřující patrně mínění jeho matky,
která těžce nesla jeho náboženské bloudění: „Hledal Boha v bdělosti a v práci, v upřímnosti své duše a
v poctivosti své inteligence.“ V tomto smyslu byl de Guaita velký a výrazný neorosekrucián
vyjadřující své hermetické krédo symbolickým jazykem kabaly.
Bezprostředně po Guaitově smrti jeho dílo jako jeden z prvních zhodnotil jeho blízký
239
spolupracovník F.-Ch. Barlet (1898) jako „harmonii protiv“. Chtěl tím zejména poukázat na to, že de
Guaita vyjadřoval vznešené ideje rosekruciánského esoterismu v relaci k fenoménům černé magie,
která mu byla nebezpečným dotykem „larev světa asijah“ a „koagulacemi mrtvého světla
provokujícího nevědomé perverzity“, ale současně mu byla příležitostí konfrontovat Temnoty se
Světlem. „Co chtějí synové Slova,“ ptal se sám de Guaita a odpovídal, že chtějí spatřit Světlo, aby
poznali zákony harmonie. Slovo (božské světlo) a myšlenka (intelektuální světlo) jsou semenem forem
tohoto světa, který je věčným kolbištěm protiv, a již samo pátrání po prameni zla je cestou světla.
„Evolutivní život“ je pln protikladů a každá reálná věc bytuje také svým rozporem. Proto nemůžeme
překročit hranice antinomií; ale můžeme v nich tušit řád jako jednotu protikladů. Život člověka,
nahlíženo esoterně, je drama pádu a reintegrace. Bůh nestvořil individuálního člověka, nýbrž
univerzálního Adama Kadmona, „individuum tvoří sebe samo“. Zlo neexistuje samo o sobě, ale jako
kontrast dobra vytvořený člověkem a pro jeho dobro samo. F. Jollivet-Castelot (v čas. l‘Hyperchimie,
červen 1897) charakterizoval stěžejní de Guaitovo dílo Klíč k černé magii, které je zatím nejlepší
studií astrálu ve světové literatuře, jako dílo, jež „je věnováno astrálnímu světu, jeho konstituci, jeho
mechanisnuu, jeho energiím, jeho rozličným aspektům a jeho ustavičným reakcím na naši vlastní
fyzickou pláň“. Nazval je „velkolepým dílem“ a jeho autora „dokonalým umělcem, precizním
učencem a neobyčejným hermetikem“. O. Wirth (1935) prezentuje de Guaitu jako výrazného
antipozitivistu a soudí, že jeho dílo „kompenzuje přehánění materialistů jeho doby“ a že „jeho knihy
jsou protijedem“ rozpínajícího se pozitivismu a naturalismu. V tomto smyslu je de Guaitovo dílo
nejvýraznějším a nejdokonalejším pokračováním renesance hermetismu.
Literatura o S. Guaitovi a jeho díle.
- Barrés M.: Un renovateur de 1‘occultisme Stanislas de Guaita, Paris 1898.
- Billy A.: Stanislas de Guaita, Paris b.l. (asi 1970).
- Lettres inédites de Stanislas de Guaita au Sar Joséphin Péladan, une page inconnu de l‘histoire
de l‘occultisme a la fin du XIX siécle, (Paris 1952).
- Matgioi: Stanislas de Guaita, Paris 1909.
- Papus: Stanislas de Guaita, In l‘Initiation č. 1, 1898 (znovu In l‘Initiation č. 4, 1970).
- Wirth O.: Stanislas de Guaita: Souvenirs de son secrétaire, Paris 1935 (L‘Occultisme vécu).
- Michelet V.-E.: Les Compagnons de la Hiérophanie: souvenirs du mouvement hermétiste a la
fin du XIX siécle, Paris 1937.
Milan Nakonečný
240