docGeNeZe - Gymnázium Praha 5, Na Zatlance 11, 15000 Praha 5
download 
Stížnost Transkript
GeNeZe - Gymnázium Praha 5, Na Zatlance 11, 15000 Praha 5
GeNeZe 4/14 GeNeZe 2 Drazí budoucí čtenáři nové GeNeZe, chceme se jako redakce zaprvé omluvit za to, že číslo tohoto roku vychází až na konci školního roku. Jo, je to trochu trapný. Ale jako zatlankáři víte, že času je pořád málo. Proto jsme chtěli udělat naše premiérové číslo, pořádně šťavnaťoučké a propečené, jako omluvu. Za druhé chceme, aby školní časopis nebo spíš sborník původních textů, nebyla nuda. Chceme, abychom Vás bavili, zaujali a třeba inspirovali, proto jsme se pokusili takový obsah vytvořit. Využít stoprocentní svobody, kterou máme, v ničem neomezovat sebe a naše příspěvky a využít všechny dostupné možnosti. Je to školní časopis, sborník textů studentů, především pro nás. Máme v krvi to, že si chceme dělat to, co sami chceme…nějak přirozeně se chceme vždycky vymanit, odlišit a bouřit se. V našem případě se nemáme na naší škole v podstatě bouřit proti čemu, tak si aspoň pojďme naši svobodu uvědomit a trochu ji vyzkoušet, využít, poškádlit. Nemusíme psát spisovně, nemusíme dodržovat formu a ptát se, jak to celý má vlastně být. Tak jsme využili své svobody my. No nic. Dost keců. Užijte si čtení, a kdybyste kdokoli cokoli – pište a feel free! P.S. Kdyby Vám to nešlo, doporučíme Vám spoustu free, freeky songů, který Vám s tím pomůžou. Vaše redakce OBSAH: Editorial ..................................................2 Uplynulé .................................................3 Rozhovory ............................................11 Seminář tvůrčího psaní ........................16 Art ........................................................21 Co nás štve ...........................................30 Co nás bere ..........................................33 Texty .....................................................37 Stálice František Váňa ..........................41 Kristýna Čižinská...................................42 Cesta.....................................................43 Život po Zatlance ..................................45 Jeden den .............................................47 Slovo závěrem ......................................50 EDITORIAL UPLYNULÉ GeNeZe 4 PLES, LES, PES Chtěl bych se pokusit popsat náš maturitní ples z trochu osobnější stránky. Stejně jako každý rok, pořádala Zatlanka i tento maturitní ples jako jeden z prvních, ne-li úplně první maturitní ples ve školním roce. Takže byl pozdní listopad pozdní hodina a já jsem samozřejmě šel pozdě. Ale co, tak vynechám zkoušku našeho třídního čísla. Když jsem konečně dorazil ke vstupním dveřím do Lucerny, samozřejmě jsem zjistil, že lístky zůstaly doma. Před vchodem jsem čekal nejméně půl hodiny, než přišla jedna z našich lektorek, poznala mě (což bylo pochopitelně obtížné vzhledem k tomu, že jsem na sobě měl pro mne netypický úbor: pruhovaný oblek, lakovky a vlasy ulízané gelem)a protáhla mě dovnitř. Sešel jsem dolů do spodního patra, kde už na mě čekali úlevné výrazy v tvářích mých spolužaček (nedivím se jim, zřejmě se bály, že nedorazím). Všichni spolužáci byli zatím oblečeni do všedního, což mne trošku překvapilo a vyvedlo z míry. Později jsem se dozvěděl, že mají své šaty a obleky schované v převlékárnách, do kterých jsme zamířili společně. Byl jsem upřímně překvapen rozmanitostí jednotlivých módních orgasmů. Samozřejmě nesměla chybět ani flaška něčeho jiskrného, malebně kolující z ruky do ruky, od úst k ústům. Oblečeni a posilněni jsme vyšli zpět do patra se sálem, seřadili jsme se do šiků po jednotlivých třídách, abychom mohli být nafoceni a ošerpováni. Bylo to až nechutně dlouhé, každý byl jménem vyvolán, ošerpován svým třídním a bylo mu poskytnuto několik moudrých slov k meditaci. Na konci bylo ovšem nádherné předat dárek třídní, vidět její překvapení a radost, a udělat si společnou třídní fotku. Když toto bylo za námi, zbývalo už jen čekat na naše maturitní vystoupení, které jsme předtím „pečlivě“ natrénovali. Po nějakém tom pivě a panáku, přebíhání z patra do patra, kontaktu s mnoha a mnoha lidmi, známými i neznámými a po hromadné převlíkačce do kostýmů, konečně přišlo naše vystoupení. Účasti v něm nebyla ušetřena ani naše třídní a dokonce jsme naše vystoupení zakončili právě jejím grandiózním tancem s mou osobou (pravda, trochu jsem třídní litoval). Osvěžující byla i čísla ostatních tříd: rusko-německý mix, fotbalistky a baleťáci, matematická orgie a nakonec společný tanec, ke kterému se přidali všichni čtvrťáci. Ještě pár pozdravů, potřesení rukou a hurá na after…… A ještě k tomu názvu: po after jsem se trochu ztratil v lese a potkal toulajícího se psa. Nebo se mi to jenom zdálo? (Vojtěch Nebeský, 4. ročník) UPLYNULÉ GeNeZe 5 Akce 2. pololetí, 2014 Projektový den: Islám v současném svět ................................................................. 30.1. Zatlanka získala titul Gymnázium roku 2013/14 ......................................................... .4.2. Divadlo v kotelně: Marná lásky snaha – divadelní koncept, skupina UnderZ ............ 26.2. Studentská Thálie, Marná lásky snaha – UnderZ, Divadlo Na Prádle ....................... 28.2. EEYP Rotterdam 2014, deset student na Studentském evropském parlamentu . 8.- 15.2. Křest knihy Německy mluvící Praha, R.Aubrecht a jeho student ............................... 2.3. Videokonference – Périgueux ..................................................................................... 4.3. Dny médií – projekt ........................................................................................... 10. - 12.3. 130. výročí založení Smíchovského gymnázia ............................................... 21.3. - 22.3. Den Frankofonie ........................................................................................................ 26.3. Úspěch ve fotosoutěži Photocontest, Staroměstská radnice..................................... 27.3. Zatlankafilm – přehlídka nezávislé filmové tvorby studentů....................................... 31.3. Studentská Agora – Cestou do parlamentu, debatní soutěž ....................................... 4.4. Evropa očima mladých – mezinárodní projekt.................................................... 1. – 18.4. UPLYNULÉ GeNeZe 6 Studentská Thálie 2014 Studenti skupiny UnderZ napsali a nastudovali hru Marná lásky snaha (tak trochu absurdní drama). Scházeli se na zkouškách během jarních prázdnin v knihovně a vrhli se i do úklidu kotelny. 26.2. 2014 zde proběhla generální zkouška a hudební produkce. Cílem konceptu bylo upozornit na tento zapomenutý industriální prostor, který vybízí k úvahám o jeho využití. Poté se zúčastnili festivalu Studentská Thálie v Divadle Na Prádle a zahráli hru na školní akademii. A jak to vše proběhlo, nabízíme ve fotogalerii... -nov- Marek Fialka a spol., foto: N.Nováková UPLYNULÉ GeNeZe 7 Atmosféra kotelny, foto: N.Nováková E.Fruhbauerová, K.Rusterová, K.Kovaříková, foto: N.Nováková UPLYNULÉ GeNeZe 8 A.Nekola, K.Rusterová, K.Kovaříková, E.Fruhbauerová, Robin Hendrych, P.Šomal, A.Zemánková, foto: N.Nováková UPLYNULÉ GeNeZe 9 HODINA ČEŠTINY JINAK Při hodině českého jazyka třídu ještě s názvem 2. T navštívil mladý překladatel, básník a publicista Ondřej Buddeus. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a překládá z norštiny a němčiny. Je šéfredaktorem časopisu pro současnou poezii Psí víno. V tomto školním roce vedl ve druhém pololetí na naší škole seminář stylistiky. Nejdříve nám představil vlastní tvorbu a poezii, kterou přeložil. Dále s námi na hodině hrál jazykové a stylistické hry. Většinou jsme měli vymyslet nějaký příběh, který měl mít podobu hranou nebo psanou. Některé vytvořené texty vám teď představím. Texty jsme tvořili pokaždé jinak. Například první text vznikl tak, že každý řekl jedno slovo, a z toho vznikaly věty. Další texty jsou například vymyšleny jen tak na přeskáčku, co třeba někoho napadlo, to sepsali a dali z toho dohromady věty. Každý příběh je zajímavý, někdy i vtipný celek. UPLYNULÉ GeNeZe 10 Text č. 1 „Ota jde s kamarádem na pivo. Tak se konečně sešli. Mají hroznou chuť na dobré pivo. Jaké si asi dají? Neví, Svijany? Ptá se Oty číšník. Samozřejmě, odpověděl. Nemáte, prosím, popelník? Rád bych, ale tady popelníky nejsou, protože asi někam utekly. No, proč je nezavoláte zpátky? Není mi moc do zpěvu, říká číšník, který najednou vytáhl kapesník a nůž. Hosti jsou překvapení, zírají na kudlu se zlatou střenkou. Panika! Všude. Vylité slzy číšníka vysychají na kapesníku.“ Text č. 3 „Seděla jsem ve sprše. Sprchovala jsem si zrovna nohy. Abych nebyla zaostalá. Tak jsem si řekla otci o peníze na studium. Vyrazila jsem studovat do Číny. Protože se mi líbí chytrý Asiati. S úsměvem na tváři, jsem si klekla k záchodu, který se zdál být větším než kdy dřív. Tak moc ten kaktus rostl. Byl větší, než jsem čekala. A tak jsem s úsměvem na tváři, vrátila zpátky na místo stvoření. Protože se to tak mělo stát. A bylo to správně.“ Text č. 4 „Jdu si vyčistit zuby. Přemýšlím o různých věcech. Jako třeba proč se sprchový gel nepoužívá jako zubní pasta. A sakra! Měl bych si koupit hada o tloušťce zubního kartáčku. Když v tom se můj kartáček začal hýbat. Lekl jsem se a přepadl do vany, ve které byla ještě voda. Ležím ve vodě a nechápu, jak se sem dostal zapnutej fén. Poslední, na co jsem stačil pomyslet, bylo: DO THE HARLEM SHAKE.“ Text č. 5 „Žila byla jedna kravka, která se ráda sprchovala, nebyla to obyčejná kravka, byla totiž kouzelná, a na střední dojné učila malé děti, jak správně dojit kravky. Na sedlácké schůzi se sešla kouzelná kravka se svými věrnými vidláky, aby oslavili výročí Velké Říjnové snídaně. Náhle se zpoza oslav vynořila jedna z podojených kravek a celou Říjnovou snídani snědla. A tak letošní oslavy skončily fiaskem.“ UPLYNULÉ Text č. 2 „Pošťačka Pavla ráno vstala chleba máslem namazala tkaničky si zavázala a vyšla: ,posranej život´ začala řvát každej na sídlišti ji musel srát začala dopisy do pusy rvát ale pořád měla hlad. Pošťačky ksicht se zbarvil krví, proč mě každej život mrví?! hledám muže, co ještě může a bude mi nosit růže ale nikdo mě nechce všude mi visí kůže večer chleba snědla a šla spát.“ Text č. 6 „Jsou dvě hodiny, jdu do jídelny. Přechod, auta, světla, lidi. Mám hrozný hlad, na nebi letí drak. Chtěl jsem si s ním hrát, byl by to dobrý kamarád. Všechno to viděl můj pes, kterého drak odnesl do pohádkové říše a tam spolu žili šťastně až do té doby než jsem se probudil na JIPce.“ (Anežka Jaskmanická, 3.T a bývalá 2.T) ROZHOVORY GeNeZe 12 Když jsme se rozhodli pro rubriku Rozhovorů, tak jsme dlouze uvažovali o tom, kdo bude objektem našeho zájmu. Napadly nás různé kombinace, např., profesor, student, student z vyššího a student z nižšího ročníku, pracovníci školy a tak podobně. Nakonec jsme se rozhodli pro profesorku přírodních věd a profesora humanitních věd. Asi i proto, že nám šlo o kontrast. Vytvořili jsme deset otázek, které jsme poslali paní profesorce Ireně Svobodové a panu profesoru Radku Aubrechtovi. PANÍ PROFESORKA IRENA SVOBODOVÁ 1. Co je podle vás hlavní úlohou učitele/profesora? Myslím, že na střední škole by učitel měl trochu pootevřít dveře a nechat studenty nahlédnout do tajů a krás svého oboru. A těm, kteří chtějí vejít a vejdou, být dobrým průvodcem. Něco ukázat a něco ponechat, ať si to objeví sami. 2. Kdyby vám bylo 15 a žila byste v Praze, chtěla byste studovat na Zatlance? Ano nebo ne a proč? Asi ano. Myslím, že kdyby mi bylo 15 a navštívila bych Zatlanku na Den otevřených dveří, poslechla si reference od studentů, tak by mne Zatlanka svou liberálností a vstřícností určitě oslovila. Líbilo by se mi i množství akcí, které škola pořádá a pak velký výběr předmětů (seminářů) ve vyšších ročnících. Takže ano. 3. Čím vás studenti překvapují? Překvapuje mne jejich způsob hospodaření s časem. Připadá mi velmi neefektivní, ale je to asi úhel pohledu. Překvapuje mne, že je pro ně tak obtížné investovat energii do překonávání i malých překážek. Překvapuje mne, že je tak baví čekat. (Já to mám jinak, než bych čekala, raději práci udělám sama, připadá mi to zábavnější.) Ale také mne občas překvapí, čeho někteří dosáhnou, když je to baví. A také mne překvapuje, jak snadno se člověk studentům vzdaluje jen díky svému věku. 4. Co jste dělala, když vám bylo 17-18 let? To byl poslední maturitní ročník na gymnáziu. Chodila jsem na Gymnázium Nad Turbovou (dnes je tam G. Nad Kavalírkou). Byla to malá škola, dvě třídy v ročníku, všichni se znali. Připravovali jsme ples, hodně jsme tím žili, cvičili jsme předtančení, půlnoční překvapení, sháněli peníze, aby se ples zaplatil. Pak maturita, přijímačky a nástup na přírodovědu. Vlastně to byl krásný rok. Nová škola začínala chmelovou brigádou, pořád se něco dělo, spousta akcí a nových přátelství, některé z nich trvají dodnes. ROZHOVORY GeNeZe 13 5. Co nejraději a nejčastěji děláte o prázdninách? Strašně ráda cestuji. Většinou trávím týden venku s Českou botanickou společností vždy na jiném místě Čech nebo Slovenska. A pak někam dál. Ráda poznávám místa s původní přírodou, zde v mírném pásmu i v tropech, obdivuju přírodu tropického deštného a mlžného lesa, savan či mokřadů, líbí se mi pouště i hory. Bolí mě, že tolik krásných míst z naší planety tak rychle mizí. Takže prázdniny věnuji jejich poznávání. 6. Každý den máte několikahodinový výklad, jaké to bylo poprvé a jak se s tím srovnáváte dnes? Dříve jsem učila hlavně biologii, takže jsem opravdu přednášela několik hodin denně. Strašně mě to bavilo. Studenti poslouchali, přidávali své připomínky a otázky. Pamatuji si, že někdy v hodinách bylo tak ticho, že jsem si říkala, že si tolik pozornosti ani nezasloužím. Dnes už moc nepřednáším (také učím více matematiku a tam to ani nejde). Snažím se využívat spíš jiné metody, doba, kdy byl učitel hlavním zdrojem informací, je nenávratně pryč. Paradoxně mi však připadá, že studenti už o přednášku zase stojí, asi proto, že je to nejjednodušší způsob, jak získat informace. Přitom si myslím, že pro dnešní studenty je obtížné poslouchat výklad, který trvá déle než několik minut. 7. Co vám učit jiné dává a co vás na tom baví? Ta práce mne baví, přináší mi radost a potěšení. Líbí se mi, že nutí člověka udržovat si přehled o svém oboru, sledovat, co se děje nového. Líbí se mi, že si mohu o své práci rozhodovat sama. Nikdo mi nediktuje, co mám dělat a jak. Samozřejmě jsou nějaké rámce, ale pak už to záleží na mně. Líbí se mi, když se podaří vzbudit ve studentech zájem. Stehen Jay Gould v jedné knize napsal, že „učitel nikdy neví, kam až sahá jeho vliv“. Snažím se to mít na paměti. Na druhou stranu ta práce přináší i mnoho stresu, hlavně neustálé vědomí časové tísně. Někdy si připadám, že sedím na pádícím koni, držím se už jen jednou rukou za hřívu a vlaju za ním. A mám velikou chuť se pustit… 8. Jaké studenty máte ráda? Nadšené, se zájmem, s jiskrou v oku… ROZHOVORY GeNeZe 14 9. Jste v kontaktu se svými spolužáky ze střední? A jaké jsou jejich reakce a reakce okolí na vaši profesi? Jen s některými a ne v moc častém. Když se sejdeme hromadně, tak jejich reakce má nejblíže k obdivu. A co se týče reakce okolí, tak hodně záleží na lidech. Já mám kolem sebe spíš lidi, kteří mají k učení blízko, buď učí nebo pracují na VŠ nebo jsou nějak jinak spjati s učením. Takže si dovedou představit, co ta práce obnáší a vědí, že prázdniny nejsou jen nezasloužené volno. Ale kdo to nikdy nezkusil, nemá smysl mu to vysvětlovat. Často ty prázdniny jsou lidem trnem v oku. 10. Který je váš oblíbený autor z oblasti umění - literatury, hudby, filmu? To je pro mne asi moc obsáhlá otázka. Když jsem byla malá, milovala jsem verneovky (nebo Verneovky?). Určitě ovlivnily můj život. Dnes asi nemám jednoho vyloženě oblíbeného autora. Ráda čtu romány odehrávající se na určitém historickém pozadí nebo na pozadí určitých událostí. Mám ráda cestopisy, ale jen některé, kde se člověk něco dozví o příslušné zemi. Vlastně mám velmi oblíbeného malíře a ilustrátora Jana Dungela. Jeho knížky vyzdobené brilantními kresbami živočichů z jihoamerických pralesů, kam sám často jezdí a maluje přímo tam, mi přinášejí velké potěšení. A co se hudby týče, poslední dobou jsem si moc oblíbila kanadskou hudebnici Loreenu McKennitt. PAN PROFESOR RADEK AUBRECHT 1. Co je podle vás hlavní úlohou učitele/profesora? Tuhle otázku jsme jednou se spolužáky dostali na jednom semináři na vysoké škole s tím, že naší odpověď máme namalovat. Vzpomínám si, že jeden můj kolega nakreslil přeškrtnutého vola, pštrosa a čuníka. Symbolicky tím vyjádřil, že učitel má vést studenty k tomu, aby nebyli hloupí, nestrkali „hlavu do písku“ před problémy a měli jistý morální rozměr. Dodnes to považuji za nejlepší možné vyjádření role učitele. 2. Kdyby vám bylo 15 a žil byste v Praze, chtěl byste studovat na Zatlance? Ano nebo ne a proč? Asi ne, nic proti ní, ale asi bych upřednostnil nějaké víceleté gymnázium, jehož jsem prvním porevolučním absolventem. ROZHOVORY GeNeZe 15 3. Čím vás studenti překvapují? Takřka vším: co jsou schopni se naučit, i tím, co jsou schopni se nenaučit. Tím, jak jsou někteří schopní a někteří neschopní. Tím, jak jsou někteří vtipní a někteří nudní. Tím, jací jsou někteří skvělí lidé a někteří bezpáteřní zrůdičky. A tak bych mohl pokračovat. 4. Co jste dělal, když vám bylo 17-18 let? Když mi bylo 18, tak jsem učil na maturitu, neb má generace maturovala o rok dříve než ta dnešní. A také jsem se učil na přijímačky na VŠ, protože tehdy ještě vysoké školy nebraly studenty jen za to, že se umí podepsat na přihlášku. A vedle toho jsem dělal věci, které patří k tomuto věku. Nechť si čtenář dosadí dle vlastní fantazie, co je mu libo. 5. Co nejraději a nejčastěji děláte o prázdninách? Nejraději nemyslím na školu a věnuji se tomu, na co není přes školní rok čas. 6. Každý den máte několikahodinový výklad, jaké to bylo poprvé a jak se s tím srovnáváte dnes? Na první hodinu mám jednu živou vzpomínku, která mluví za vše: Bylo 3. února a já učil od 10.40 hod. v 204, tehdejší 4.D. Vešel jsem do třídy a pozdravil „krásné dobré ráno dámy a pánové“ … a třída se začala hlasitě smát a já nevěděl proč, což je vždy krajně nepříjemné. Teprve po nějaké chvíli jsem si všiml, že ve třídě je 32 studentek a žádný student, takže můj pozdrav neměl smysl… 7. Co vám učit jiné dává a co vás na tom baví? Tak přesně tuhle otázku si kladu každý den těsně před 6 hodinou ranní, když mi zazvoní budík … až najdu odpověď, tak vám dám vědět. 8. Jaké studenty máte rád? Takové, kteří jsou spojením těchto vlastností: inteligence, všeobecný přehled, férovou, smysl pro humor, slušnost, dobrá nálada, lidskost, vlastní názor, zajímavá osobnost. 9. Jste v kontaktu se svými spolužáky ze střední? A jaké jsou jejich reakce a reakce okolí na vaši profesi? Moc nejsem, opustil jsem rodný kraj a má generace nežije na sociálních sítích. S těmi, se kterými jsem v kontaktu se bavíme o jiných věcech, než abych mohl zodpovědět druhou část otázky. 10. Který je váš oblíbený autor z oblasti umění - literatury, hudby, filmu? Těch je řada, nemohu vybrat jen jednoho. ROZHOVORY SEMINÁŘ TVŮRČÍHO PSANÍ GeNeZe 17 Na dalších stránkách jsme pro vás připravili práce ze semináře tvůrčího psaní s panem Ondřejem Buddeusem. Seminář první pololetí vedla paní ředitelka Jitka Kmentová. Každý ze semináře na konci dostal úkol označit svoji nejlepší práci a my vám teď některé z nich představíme. ŠÁRKA A JEJÍ DRACI Zvuk klapotu jejích podrážek se násobil odrazem od stěn po obou stranách ulice. Zněl kolemjdoucím v uších ještě dlouho potom, co už jim dávno vyběhla ze zorného pole. Běžela stále hlouběji a hlouběji do strmé ulice. Zvony z věže tyčící se na obzoru, zrovna odbíjely tři čtvrtě. Věděla, že poběží ještě zhruba deset minut. "Už se lepším, minule jsem se zpozdila skoro o půl hodiny," řekla si pro sebe ironickým tónem. Způsob jejího běhu nenabýval zdaleka takové půvabnosti jako její tvář. Světlounké vlasy měla svázané v dlouhém copu, který se jí při běhu plazil po zádech, připomínajíc tak exotického hada. I když měla dost naspěch, stíhala se kochat tou vyhlídkou, kterou měla z onoho místa tak oblíbenou. Viděla všechny ty věže a střechy a nejvíc ze všeho by si v tu chvíli přála rozeběhnout se tak rychle, aby mohla obelhat zemskou přitažlivost a celé město obletět. Proběhla hloučkem cizinců. Kam si asi myslí, že běžím? Proběhlo jí hlavou. A promítlo se jí, co by si asi ona myslela, kdyby viděla někoho, kdo má tak naspěch. Představila si honičku z nějaké staré detektivky a do této myšlenky se zabrala tak, že si chvíli opravdu jen tak pro sebe předstírala, že jí v patách běží banda černě oděných mužů. Za zatáčkou už se jí pomalu odhaloval štít kostela. Když už byla přímo u něj, vyběhla po schodech a zamířila k ohromným kovaným dveřím, které rozrazila větší silou, než měla původně v úmyslu. Unikla jsem jim. Tady mě nikdy nenajdou, pomyslela si. Za dveřmi stál, jako vždy, postarší muž v péřové bundě. Prstem opřeným o ústa jí vyčítavě upozorňoval na hlasitost jejího entré. „Mass? Mass?" zeptal se. „ Jojo ", odpověděla tomu směšně vypadajícímu "strážci", který měl zabránit turistům, jejichž důvod navštívit kostel nebyl dostatečně duchovně podložený. Vstoupila dovnitř. Rázem si připadala miniaturní. Z šera na ní z různých koutů vystupovaly masité barokní sochy. Všechny už viděla nesčetněkrát. Některé ji děsily a jiné jí zase přišly spíše směšné. Například socha muže, nějakého svatého, který měl na hlavě helmu, která mu byla tak velká, že se mu v ní ztrácela hlava. Dále tam byly sochy několika papežů, z nichž jeden měl vztyčený prst směrem k lavicím a na první pohled si člověk myslí, že k němu směřuje prostředníček . Sedla si do jedné z prázdných zadních lavic. Tak jí to vyhovovalo, sledovat celou bohoslužbu zpovzdálí, kde měla o všem přehled. Přišla zrovna na kázání. Ale začala vnímat až několik posledních vět. „Křesťanská víra není jen o nějakém napojení se na vyšší sílu, nebo o našich promluvách s Bohem. Je to o tom, jak se křesťanství a to, co hlásá, zrcadlí v našem každodenním životě. V našich myšlenkách a skutcích.“ Tyto věty pro ni byly zcela zásadní. I když si to sama v tu chvíli neuvědomovala. Byly myšleny pro ni, o tom nebylo pochyb. Po mši se vydala stejnou cestou zpátky domů. Tentokrát pomalým a klidným krokem. (Mariana Hradílková, 3.S) SEMINÁŘ TVŮRČÍHO PSANÍ GeNeZe 18 STAL JSEM SE HVĚZDOU Vždycky jsem toužil po tom bejt vidět, bejt slavnej. Rád jsem byl středem pozornosti. Nedělalo mi problém se předvádět jak před kámošema, tak před úplně neznámym publikem. Po otci jsem zdědil ten dar, že mi nikdy nedělalo problém zesměšnit sám sebe, hlavně, že byla sranda. To bylo asi taky moje životní motto. Mezi kamarádama jsem byl svou komičností už docela známej, věděli, že se mnou na žádný párty teda rozhodně nuda nebude. Byl jsem zkrátka showman. Jo a zapomněl bych dodat, že muj koníček byla hlavně moje kapela, kterou jsme si s rukama založili, když nám bylo asi deset a ne a ne nás to pustit, i když jsme se po základce vydali každý jiným směrem. Já, jakožto známý bavič, neskromně řečeno, se slušným pěveckým talentem jsem měl funkci hlavního zpěváka a taky lídra kapely. Dneska už si nedokážu představit, že bych každej den vysedával třeba nad učením místo hodin a hodin ve zkušebně. Kdybych byl holka, řek bych, že to byla moje největší životní láska a že to bylo prostě boží. *** Před pár dnama jsem ve schránce objevil obálku s modrou hvězdou v pravym horním rohu. Automaticky jsem ji hodil jako nežádoucí reklamu na okraj stolu. Nebýt matky, málem jsem propásl svoji šanci. Když pominu to, že otevřela mojí poštu, tak její zásluhou je, že jsem se včas dozvěděl o termínu konkurzu do jedný z těch talentových soutěží, co běží každou chvíli v televizi. Přišla za mnou s ublíženým výrazem, jak to, že jsem ji prej vynechal z toho, že jsem se do tý show přihlásil. Já ale o ničem neměl ani tušení. Vzápětí mi došlo, že to museli bejt kluci. Při několika posledních zkouškách měli nějaký podezřelý řeči o tom, že bych se měl někde ukázat, že se nemůžu schovávat v tom zatuchlym sklepě nadosmrti a dělat, že nejsem talent. Jo, takhle to přesně řekli. Nejdřív mě ten dopis a konkurz a vůbec celá ta věc zaskočily. Ale rozhodnutej jsem byl ve vteřině. Věděl jsem, že to chci, že se chci ukázat, že... že se chci stát hvězdou. Nemusel jsem ani dlouho přemejšlet, s čim tam vlastně pudu. Moje osvědčená písnička na téma politická scéna od doby přírůstku nového pana prezidenta je už posluchačema vyzkoušená a sklízí jednoznačnej úspěch pořád a pořád dokola. A když k tomu přidám svoje vtípky, poznámky a grimasy, nemůžu minout. A pak nastal den D. Ráno jsem vstal s dostatečným předstihem, abych se stihnul pořádně probudit já i moje hlasivky, abych tam dorazil včas a vůbec, abych nebyl v nervu. K snídani jsem si dal pět míchaných vajíček a pořádnej hrnek kafe a fakt jsem cejtil v kostech, že to dneska prostě dám. Když jsem s kytarou na zádech a s talismanem v podobě trsátka s iniciály Kurta Cobaina v ruce vystupoval dole v baráku z výtahu, uvědomil jsem si, že jsem nahoře nechal ten dopis se svým konkurzním číslem, který bezpodmínečně musim mít s sebou. Děkoval jsem si, že jsem si nechal časovou rezervu a vrátil jsem se do bytu. Na mym stole papír ale nebyl, na kuchyňský lince taky ne. Na poličce, v šuplíku, v botníku, v koši na prádlo, ve vaně? Nikde. Matka mi telefon samozřejmě nezvedala, začal jsem propadat panice. SEMINÁŘ TVŮRČÍHO PSANÍ GeNeZe 19 Ještě jednou jsem prošel celej byt. Dopis zapad mezi šanony se školníma sešitama. Uf, už jsem to málem vzdal. Věděl jsem, že si už budu muset fakt pospíšit, abych to tak tak stihnul. Metro mi ujelo před nosem a ty tři minuty čekání na další trvaly snad věčnost. Po sedmi zastávkách jsem vyběh z metra, div se mi kytara neutrhla z popruhů. Polovina lidí na eskalátorech opět nepochopila, že levý pruh je pro lidi, který nemaj čas tam postávat, takže jsem tam s nervama na pochodu musel trčet, dokud jsem se nedostal nahoru. Pohled na divadlo s modrým transparentem s hvězdou mě částečně uklidnil, ale i když jsem se radši nedíval na hodinky, tušil jsem, že nestíhám. V kapse jsem ucítil pravidelné vibrování, ale teď jsem prostě neměl myšlenky na to, abych to vzal. Ale protože to byl někdo hodně trpělivej, tak jsem zašátral v kapse a rychle přiložil mobil k uchu. ,,Mami, teď nemůžu! Nestíhám.“ Hovor jsem ukončil a snažil se najít otvor, odkud jsem mobil vytáh. K divadlu už mi zbývalo jen pár kroků přes silnici a několik schodů ke vchodu. Měl jsem strach, že to nestihnu. Že se neukážu. Že nebudu hvězda. *** Ani zběsilé zvonění tramvaje nepomohlo. Byl jsem prostě jako v transu, jako by mě ten transparent zhypnotizoval. Poslední co slyšim, je, kromě toho zvonku, křik nějaký slečny, která to celý viděla. Skončil jsem. Na místě. Tohle všechno už jenom pozoruju z vrchu. Během pár minut se tam shromáždilo neskutečně lidí, někdo se mi snažil dávat ještě první pomoc, ale zbytečně. Přijeli policajti a kriminálka. Bůhví proč i ta, asi chtěli vyšetřit, jestli nejsem blázen, co dobrovolně skáče pod tramvaje. Obkreslili si mě bílou barvou a zakryli plachtou. ,,Viděls to, Pavle? To už je třetí hvězda tenhle tejden,” pronesl jeden z těch chlapů od kriminálky. ,,Jaká hvězda? O čem to mluvíte?“ zajímal se policajt. ,,Ale... většinou to bejvaj spíš rohlíky nebo tak, ale sleduj, podle rozložení rukou a nohou, jasná hvězda. No podivej se, jak tam leží.“ A tak se mi to splnilo. Skončil jsem to s kytarou na zádech, s trsátkem v ruce a s oněmělým publikem, pro který jsem byl rozhodně středem pozornosti. A hlavně. Skončil jsem to jako hvězda. (Kamila Bejlková 4.K) SEMINÁŘ TVŮRČÍHO PSANÍ GeNeZe 20 DVA KRUHY Existují lidé, kteří cítí potřebu stát stranou. Nespoutané živly, které touží po tom, trávit čas hloubáním a poznáváním sama sebe, zatímco je okolní svět stranou jejich zájmu. Vyčleňují sami sebe ze sociálního kolchozu lidí, více či méně hladových po průměrnosti v nesourodé směsce. Jednají tak cíleně s plným uvědoměním a odpovědností za následky, které jejich rebelie přinese v průběhu dalšího bytí na světě. Žijící v odsouzení té většiny, která jejich jednání nedokáže porozumět a nedává jim ve svém světě místo. Staví je do role nepotřebných škůdců, nepřizpůsobivých lidských zmetků, se kterými je podle těchto předsudků i tak jednáno. Možná jim závidí, že se nedokázali odtrhnout od svého dosavadního života tak jako oni. Možná ve skrytu duše touží uprchnout z toho světa opotřebovaného miliony uživatelů. Jejich vštěpený kodex jim ale zakazuje o těchhle protivlasteneckých věcech vůbec přemýšlet a nutí je rovnou takováto individua zaškatulkovat předsudkem, neopodstatněným vlastní zkušeností. Ti druzí, sví, nelitují svého vyčlenění z většího kruhu. O to větší jim příchozí do jejich, už tak dost prořídlých řad, dělají radost. Sužováni tou krutovládou svých početnějších bratrů trpělivě vyčkávají na příležitost, kdy se na druhé straně najde dost sympatizantů, kteří, až bude jejich tlupa na kolenou, ochotně přeběhnou na druhou stranu barikády a s fanatickou revoltou svoje někdejší souputníky svrhnou. Zbaví se tak těch pravých hrdinů, kteří měli alespoň tu soudnost, stát si za svým do poslední vteřiny. V průběhu let se jejich nadřazenost upevní a postupem času jejich bystré hlavy vyčpí v mocenském shonu. Přestanou si stát za svým, opustí svoje původní hodnoty a tupě odsouhlasí ten nejjednodušší kompromis, který neuspokojí žádného z nich. Přestanou si klást tak vysoké nároky a pomalu nechají sami sebe zdegenerovat do pozic svých bývalých nepřátel. V tu chvíli zase odboj zmobilizuje svoje síly a vystřídá je někdo další. A ty o pár let později zase někdo. Kdo ví, jestli ten zaběhnutý proces někdo někdy přeruší, nebo jestli se to vůbec stane. (Michal Švarc, 3.S) SEMINÁŘ TVŮRČÍHO PSANÍ ART GeNeZe 22 HUDBA ROKU 2014 PODLE MNE Známý hudební časopis NME zveřejnil celou škálu hudebních interpretů, kterých si v roce 2014 nelze nevšimnout. Pár vám jich teď představím. Žánr kapely Jungle NME magazín popisuje jako ´dancefloor-ready post-punk disco-funk´, takže jí ocení především posluchači taneční hudby a fanoušci kapel jako jsou Disclosure. Wolf Alice, kapela, kterou můžeme zařadit mezi indie žánr a alternativní rock. Mají už na kontě EP Blush, které vydali loni. Stojí za to si poslechnout písně třeba jako Fluffy či She a věnovat téhle britské kapele v čele s energickou Ellie Rowsell, pozornost. Anglickou exotickou zpěvačku Tahliah Barnett z FKA Twigs můžeme znát především díky její průlomové písni Water Me. Tuhle skladbu najdete na EP 2. Hudba plyne v hladkém vláčném rytmu ve stylu hip - hopu a R&B. Jemný hlas Tahliah s tímto zvukem dokonale kontrastuje. Kapelu Childhood NME magazín doporučuje posluchačům Deerthunter, kteří nedávno měli přijet do pražského Meetfactory, nakonec však nedorazili. Obě kapely hrají ve stylu dobře stravitelného indie rocku a kapela Childhood velí především písněmi Pinballs a Solemn Skies. Sampha je zase trochu z jiného soudku, spojení soulu, elektroniky a zastřeného hlasu dává dohromady zajímavý celek, kterého si všiml i elektronický hudebník SBTRKT, který je společně s FKA Twigs i se Samphou z labelu Young Turks. Sampha překvapil především svým EP Duals, vydaným loni. ART GeNeZe 23 V hip - hophopovém světě se v Chicagu objevuje rapper Vic Mensa se svým druhým mixtapem Innanetape. Když z Anglie přeletíme na Filipíny, potkáme mladého hudebníka Idrise Vicuña, který vydal EP Supernatural, nesoucí se v elektronickém duchu. Magazín popisuje další celou škálu nových objevů, ale nejen nováčci stojí za zmínku. Z mého playlistu bych určitě přidala již zmíněné Disclosure a SBTRKT, dále Forest Swords, kteří se v Praze pobyli v březnu, poslechnout si můžete i Jona Hopkinse nebo Nilse Frahma, kteří Prahu navštívili v rámci festivalu Spectacular poslední týden v lednu. (Anežka Jaskmanická, 3.T) FREE SONGY Jak jsem zmínila v předmluvě, tak chceme, abychom se všichni cítili free a uvědomovali si svojí freedom a to, jak moc je důležitá pro všechny, s kterýma na Zemi žijeme. A proto jsem vybrala tyto písně, které na svobodu upozorňují se vším všudy. Pusťte si je a uvědomte si, jak moc svobodní jste. Ne, nejde o jógu… George Michael – Freedom Jasná free klasika z roku 1990, která funguje. A když se podíváte na videoklip, bude vám ještě líp. Jo a ještě když u toho budete tančit. Anthony Hamilton & Elayna Boynton – Freedom Hit z hitového filmu Django unchained slouží práve k uvědomění si svodoby,kterou máme a jiní by za ni dali všechno. ART GeNeZe 24 Jack White – Freedom at 21 Jack White správně upozorňuje na svobodu, kterou máme (zvláště my holky) v jednadvacátém století. Beastie Boys – (you gotta) Fight for your right (to party) Páteční píseň. Nebo možná každodenní. Zvlášť, když máte zaracha, nebo jakejkoliv jinej důvod k tomu, proč nemůžete jít ven. Musíme mít právo na PAAAARTY! Nicky Minaj - Freedom Nicky nesmí nikde chybět. Ani v našem playlistu. Nicky napsala pěkně naštvanou písničku o tom, že všichni okolo ní jsou debilní a ona se cítí svobodně. Pak je tu spousta dalších: Major lazer-get free, Vladimir 518- nespoutáš mě, The Beatles – free as a bird, Miley Cyrus – Cant stop Tak a tím to krásně uzavřeme. FEEL FREE. (Kristýna A. Rüsterová, 3.T) ART GeNeZe 25 ÉMILE ZOLA – TEREZA RAQUINOVÁ Román Tereza Raquinová mě velice zasáhl. Je zde zobrazena lidská chtivost, která je schopna použít jakékoliv prostředky pro své uspokojení. Motiv ženy, která podléhá smyslové, či přesněji sexuální vášni a opustí svého manžela, byl v knihách použit už nesčetněkrát, ale ženu, kterou tato vášeň dožene až ke spoluúčasti na vraždě vlastního manžela, zobrazuje Émile Zola jako jednu z prvních. Oceňuji na tomto díle naturalistickou tvorbu Émila Zoly, kdy si i přes kritiku a předsudky tehdejší společnosti za svou knihou stojí. Detailnost, se kterou Émile Zola popisuje například utopencovo tělo, je natolik dokonalá, že jsem si dokázala mrtvého Kamila živě představit. V této knize mě dále překvapily následky, které měla výchova paní Raquinové na Terezu. Terezina skutečná osobnost vychází najevo teprve tehdy, když se během vztahu s Laurentem z tichého a poslušného děvčete stává vášnivá a nespoutaná žena. Osobně si myslím, že výchova je jedním z klíčových faktorů lidského chování, a proto se mi její znázornění v této knize zdálo velmi realistické. Mám ráda dějovost příběhů a i přesto, že toto dílo je především o pocitech, autor popisuje zejména myšlenky hlavních hrdinů a jejich duševní pochody, tak se mi dramatičnost uvnitř postav zdála natolik poutavá, že jsem dílo přečetla doslova jedním dechem. Při čtení knihy Tereza Raquinová mě dílo častokrát vtáhlo do děje natolik, že jsem díky hororovým prvkům cítila nepříjemný pocit v zádech. (Helena Radová, 3.T) ART GeNeZe 26 KLICPEROVO DIVADLO V HRADCI KRÁLOVÉ: RICHARD III. (KABARET O BEZMOCI MOCNÝCH) „ VE VÁLCE ČERVENÝCH A BÍLÝCH RŮŽÍ JSEM JÁ TA ČERNÁ.“ REŽIE: DAVID DRÁBEK dramaturgie: Jana Slouková Hudba: Darek Král, kostýmy: Simona Rybáková hlavní role: Richard - PAVLÍNA ŠTORKOVÁ další:Tomáš Lněnička, Josef Čepelka, Jan Sklenář, Miroslav Zavičár, Matěj Anděl, Jan Bílek, David Smečka, Jakub Tvrdík, Hynek Pech, Tomáš Lněnička, Petr Vrběcký, Lubor Novotný, Filip Richtermoc, Maxime Mededa, Kamila Sedlárová, Jan Vápeník Na doporučení přátel a okolí jsme se vydali do Klicperova divadla v Hradci Králové na další velmi moderně zpracovanou „shakespearovku“ Richard III. Vstoupili jsme do divadla a už jen atmosféra v něm nám vnukla dobrou náladu. Divadlo působí velmi majestátně, asi kvůli prostornému interiéru laděnému do červenozlaté s dřevěnými prvky. A když se sejdou lidé v hezkém prostředí, je to na nich hned vidět. Návštěvníci si jdou užít páteční večer do jejich milovaného hradeckého divadla hezky oblečeni, posíleni dvojkou bílého a chlebíčkem z divadelního baru a užívají si celý ten nevšední divadelní ceremoniál. Před tím, než jsme do divadla vyrazili, měla jsem pocit, že si musím děj Shakespearova Richarda III. lehce připomenout, abych se později orientovala…Chyba. Nic takového jsem dělat nemusela. A pokud chcete opravdu vědět něco předem (pokud jste nedávali pozor při dějepisu, nebo to jediné, co jste od Shakespeara nestačili přečíst je Richard III. bohatě vám postačí bohatý divadelní program (za nezvykle nízkou cenu 19,- Kč). Věc, o kterou ve hře jde, je jednoduchá. Neskutečná touha Richarda III. dostat se za jakoukoli cenu na anglický trůn. Zničit všechny, kteří mu stojí v cestě. Bez slitování. ART GeNeZe 27 Mimo Českého chlapeckého sboru Hradce Králové s několika známými písněmi nás dějem provází dvojice žáby a ptáka „ Žába to komentuje ze svého podhledu připomínajícího český maloměšťácký pivní mozol. Pták to zas vidí svrchu, odtažitě, s nadhledem a lehkou arogancí.“ Popsal vložené postavy režisér Drábek. Nápad režiséra, na který upozorní dvojice, jsou přehozené některé mužské a ženské role. Všechny ženy na královském dvoře ztvárňují muži a naopak hlavní postavu krále Richarda III. hraje neuvěřitelně talentovaná kutnohorská rodačka Pavlína Štorková. Její role opravdu není jednoduchá. Richard III. podle všeho kulhal, měl ochromenou ruku a na zádech hrb. Tudíž, Pavlína Štorková, která je na jevišti téměř neustále, také neustále kulhá, chodí lehce shrbená a svou levou rukou nehýbe. Je až strašidelná. Černý cop až na zem, bílá tvář s červeným obočím, upřeným zrakem kamsi nad diváky a vyhublým tělem oděným do černé. Vůbec není na škodu, že Richarda hraje žena. Naopak. Podtrhuje tak Richardovu nelidskost a zvláštnost, kterou měl podle Shakespeara v sobě. Režisér popsal svého Richarda takto: „On je předobrazem komiksových Jokerů, pradědečkem všech „švarc charakterů, i to je na hře fascinující.“ Také musím ocenit práci světoznámé kostymérky Simony Rybákové a to, jak si vyhrála s kostýmy všech téměř 30 postav.(Například šaty královny, které mají na sukni našité další šaty, nebo suknice poskládaná z pánských košil). Je to zkrátka neuvěřitelná podívaná se vším všudy, zakončená vyřčenou hlavní myšlenkou a zaslouženým standing owation . Zajeďte do Hradce ! (Kristýna A. Rüsterová, 3.T) ART GeNeZe 28 KRÁL LEAR Dne 26. 3. 2014 jsem navštívila divadelní představení Král Lear. Představení se konalo v Praze ve Vodičkově ulici v divadle ABC. Představení Král Lear je volnější adaptací stejnojmenné Shakespearovské tragédie, která je ovšem pojatá velmi moderním způsobem. Vizuální efekty jako fotografie, videozáznamy, kouřové clony nejsou v představení výjimkou. Nehledě na neuvěřitelné výkony herců v čele s Janem Vlasákem, který je představitelem hlavní role. Děj představení Král Lear se odehrává v Anglii v 17. st. Dílo ukazuje nemravnost a zkaženost tehdejší vysoké společnosti, která je díky své nemorálnosti a pohrdání tradicemi příkladem ještě dnešní generaci. Ukazuje zmoudření panovačného a sobeckého krále, který se až skrze šílenství dozvídá pravdu o svých milovaných, jimž věřil. O svých dvou dcerách, kterým věnoval všechen majetek s vědomím, že se o něj na stará kolena postarají, ale ony se ho chtěly jen zbavit. V díle dominuje krutost nad láskou, vztek nad odpuštěním a vina za dávné křivdy. Hlavním tématem je smrt, vina, závist a touha po moci. Lásku ke své poslední nesobecké a upřímné dceři si král nakonec uvědomí, ale už je pozdě. Jeho dcera je oběšena v hradním vězení své starší sestry Regan. V představení lze kromě báječného výkonu krále- Jana Vlasáka, ocenit též Veroniku Gajerovou, která ztvárnila roli dcery Gonoril, nebo výkon Aleše Procházky, jež zastával post Hraběte z Glostru. Celé představení mi přišlo ztrhující a velmi nápínavé od začátku až do konce. I když má hra kolem tří hodin, určitě stojí za to ji vidět. Moderní pojetí navíc dnešnímu divákovi pomůže chápat děj i všechny souvislosti tehdejší doby. ART GeNeZe 29 TSR - Taneční skupina roku V sobotu 22.3. 2014 se ve sportovní hale Slavie na kubánském náměstí v Praze konal 7. ročník Taneční skupiny roku. Jedná se o regionální soutěž v moderním tanci, zejména Street dance. Soutěžními disciplínami jsou hlavně hip hop, freestyle a disco. Soutěží se též v jazzu a latisko-amerických tancích, takže i diváci, kteří nepreferují street dance si přijdou na své. TSR je veřejná akce, která se koná každoročně nejen pro lidi z tanečních kruhů, ale pro každého kdo miluje tanec a chce se inspirovat novými pohyby nebo se jen dívat. Soutěžit se začíná od osmi ráno. Soutěžní kola jsou věkově ohraničená, od kategorie baby, děti, junioři, dospělí, až po seniory. Nutno říct že tzv.: ,, senior crew“ jsem ještě nikdy na soutěži neviděla, ale budoucnosti se meze nekladou. Kolem deváté večer začínají soutěžit už opravdu dobří tanečníci, mezi něž patří i lektoři, takže je určitě lepší vyčkat až do konce. Celá akce i s vyhlášením vítězů, předáním cen a medailí končí kolem desáté večer. Celou soutěž sledují a hodnotí porotci, uznávaní tanečníci ze všech disciplín z celé republiky i mimo ní. Letos to byli například Iveta Švancarová, Jitka veselá, Tomáš Pražák a další. TSR se účastnilo mnoho skupin, mezi nejznámější patří Dancers 4 you, BDS academy, HB dance a další. Kromě TSR se každoročně pořádají i jiné soutěžní akce po celé republice, například taneční soutěž v Pardubicích nebo pražské CDO (czech dance organisation). Já osobně mám TSR ráda proto, že jsou tam různorodé skupiny a tanečníci, vládne tam příjemná soutěžní atmosféra plná rivality, ale i přátelství a požitku z tance. Celou atmosféru dne vylepšuje skvělý moderátor Ondřej Vodný, který se TSR účastní již několikátou sezónu. Tato akce je určitě vhodná pro každého, kdo miluje tanec, kdo už tančí nebo se chystá přihlásit do taneční skupiny nebo kdo chce prostě zažít něco nového a inspirujícího. (Markéta Fluhsová, 3.P) ART CO NÁS ŠTVE GeNeZe 31 Nejspíš každá mladá generace patří k těm nejméně spokojeným. Všechno bychom chtěli dělat jinak, sami, nějak nově a náš nápad je také tím nejlepším. ROZPOUŠTĚJÍCÍ SE KOSTKY LEDU Jedenáct dlouhých let chodím Opletalovou ulicí kolem fasády secesního domu a žasnu nad jeho krásou a jeho neopakovatelnou architekturou. Zajímá mne jeho příběh a hledám si na internetu, co znamená nápis na budově – KOSTKA LEDU. Zjišťuji, že jde o zbytek nápisu související s výstavou, která se uskutečnila v prostorách tohoto domu, dříve bývalé tiskárny. Poté dům bohužel odkoupila firma, a ta ho nechala vybourat ze zadní strany a přední stranu s krásnou fasádou ve stylu geometrické secese, nechala jen tak stát, aby se neřeklo. Přední stěna měla být původně součástí nového objektu. Obdobným způsobem má být řešeno průčelí plánovaného obchodního domu vedle jednoho z našich největších pražských parků - Stromovky. Objekt má nést jméno Palác Stromovka. Má však tento název něco společného s parkem vedle něj? Sedmipatrová budova má nabídnout servis obchodů a služeb, které v této lokalitě chybí a má zároveň místním obyvatelům poskytnout místo k odpočinku. Vidíte zde nějaký paradox? Já tedy rozhodně ano. Když pomineme zimní období, kde jinde mají lidé odpočívat než v přírodě? V přírodě, která je bohatě rozprostřena vedle místa, kde má vzniknout obchodní centrum. V parku Stromovka, který se dá využít pro volný čas, pro procházky, sport či v letních měsících pro festivaly. Ale sliby chyby. Dům bývalé tiskárny, s prostory, které by si přála každá moderní galerie, zbourají a ze skoro stoleté vzpomínky zbyde jen prach. Investoři Paláce Stromovka nakonec vyhrají, a to i přes snahu odpůrců, kteří v této lokalitě bydlí a sepisují petice. Příčinou je překotné územní plánování, neschopnost naslouchat skutečným potřebám obyvatel obvodních částí a selhání památkového ústavu. Nová nákupní střediska a kanceláře. Jako by jich tu nebylo dost! Prachy, prachy a zase jenom prachy. Je opravdu jediné řešení necitlivým způsobem zasáhnout do tradiční zástavby města a nahradit ji novou, moderní architekturou za každou cenu? Je záměr investora důležitější než potřeby a názory obyvatel konkrétní lokality, ulice, domu? Všechno má své pro i proti. Ale úcta k historii a úcta k lidem samotným se mi v tomto směru investic poněkud ztrácí. (Anežka Jaskmanická, 3.T) CO NÁS ŠTVE GeNeZe 32 ROZHODOVÁNÍ Když si položím otázku: Co nás štve? Hned jako první mne napadá: rozhodování se. Asi všechny nás život pořád staví před důležitá rozhodnutí. Nutí nás dennodenně k tomu, abychom se rozhodli pro něco, pro kroky, které ne vždy chceme anebo naopak. Od konce základní školy, kdy jsme se museli rozhodnot na jakou střední školu půjdeme, přes výběr oboru, který bychom rádi studovali na vysoké škole a tak bych mohl pokračovat dál. Naše kroky, kdy musíme volit, nás provází celý život. Nutí nás rozhodovat o věcech, o kterých si nejsme vždy jisti, o kterých ne vždy všechno víme, od kterých nevíme co čekat, a tak asi proto jdeme do každého rozhodnutí s obavami, ať už příjemnými nebo stresujícími. S obavami zda rozhodnutí bylo, či nebylo správné a jak se podepíše na naší budoucnosti a osobnosti. Pokud rozhodnutí bylo správné, většinou sklízíme veškeré ovoce a můžeme se radovat, že jsme neudělali hloupost, které bychom později litovali. Posun tedy nastává skoro okamžitě a můžeme si v klidu oddechnout. To je první případ. Ale co když rozhodnutí správné nebylo? Pak se nacházíme v situacích, kdy nevidíme východiska, máme výčitky a snažíme se urputně, nejlépe však často neúspěšně nějak řešit nastalou situaci, která se stejně tak jako každá po čase vyřeší ať už se špatnými nebo dobrými následky, které si neseme navždy. S odstupem času většinou ne přímo šťastná rozhodnutí hodnotíme alespoň zčásti kladně. Vlastně přijdeme na to, že to až tak špatné nebylo a že nás to přeci jen posunulo pomyslně dál. Dalo nám to zkušenost do života. A tak mne napadá, má cenu se stresovat rozhodováním? Mě činit rozhodnutí upřímně štve, ale vždy ho pak zhodnotím alespoň zčásti kladně nebo se o to pokouším a uvědomím si, že to celé mělo i pozitivní stránku, ač je to někdy velmi těžké. O to by se asi měli snažit všichni, a jak říká jedna stará pravda: všechno zlé je pro něco dobré. Má tedy cenu se obávat rozhodnutí? Nebo zkrátka máme do všeho skočit po hlavě? Kéž by rozhodování neexistovalo a neštvalo nás. Ale měly by pak věci takovou cenu a hodnotu, jakou hned po rozhodnutí nebo pozdějinabydou. (Jan Forchheim, 3.T) CO NÁS ŠTVE CO NÁS BERE GeNeZe 34 MÓDA JAKO ZPŮSOB SEBEVYJÁDŘENÍ Je krátce po sedmé. Vycházím a zvedám hlavu k obloze. Je tmavě modrá. Ulice jsou šedivé. Kolem mě lítá bílé peří, cítím zimu. Do očí mě bodá zářivé světlo, je léto. Žlutá a oranžová, všude jsou barvy. Pár zbylých mraků na obloze se kroutí do podivných tvarů. Umění je všude, jenom se musíme kolem sebe pořádně rozhlédnout. Obklopují nás nezvyklé barevné kombinace, tvary, myšlenky a situace, je tu nekonečno možností. Procházím se a všude vidím smíchané odstíny barev, všemožné tvary a ornamenty, vidím je ve stromové aleji zasypané podzimním listím, v letním západu slunce, na zdobených fasádách domů, dokonce i v ranní mlze, zářivých červánkách, v nepřehlédnutelné duze nebo na noční obloze. Často si kladu otázku: co když nás má tohle všechno inspirovat? Inspirovat k tomu, abychom se nějak vyjádřili. Abychom světu ukázali, jací jsme nebo jací chceme být. Abychom zaujali ostatní lidi ještě předtím, než se dostaneme ke slovu. Módou dokážeme zaujmout kohokoli, můžeme jí vyjádřit naši osobnost, pocity, myšlenky, nálady a názory. Pomáhá nám cítit se dobře, třeba i udělat dobrý dojem, zařadit se do davu nebo naopak na sebe strhnout pozornost. Večerní šaty, pracovní uniformy, kostýmy, pohodlné tepláky, ve kterých chodíme doma, špinavé tenisky, které prakticky nesundáváme z nohou, to všechno je móda. Zajímat se o módu neznamená jenom sledovat nejnovější trendy, nakupovat oblečení po kilech a odebírat všechny módní časopisy. Můžeme do ní vložit kousek sebe, promítnout do ní naše zájmy, názory či životní postoje. Móda je o sebevyjádření, bezpočtu možných kombinací tvarů a barev, o inspiraci. Pomáhá nám vyjádřit sebe samotné, být kreativnější, sebevědomější nebo třeba šokovat. Často můžeme člověka „odhadnout“ podle toho, co nosí. Ať už se jedná o jeho životní styl, názory, náboženství, ve které věří, či jeho profesi. Myslím si, že díky módě je někdy dokonce možné poodhalit povahu člověka. Někdo tráví dlouhé chvíle výběrem oblečení a dává si záležet, aby mu vše ladilo, možná to znamená, že mu záleží na názorech ostatních a že chce mít v životě pořádek. Druhý na sebe při oblékání smíchá deset barev, třeba to znamená, že jeho život nemá moc velký řád. Denně potkávám stovky, možná tisíce lidí, a i když je neznám, vím, že každý z nich je jiný. A proto si myslím, že neexistuje žádná správná definice pro to, co by lidé měli nosit a co ne. Ať si všichni lidé ráno oblečou to, co chtějí a v čem se cítí skutečně dobře. Někoho oblékání třeba vůbec nezajímá a obleče si první věc, co mu přijde pod ruku. Věřte tomu nebo ne, ale já si myslím, že i tohle je móda, sebevyjádření každého člověka. I k tomu, aby člověk popadl určitý kus oblečení, je potřeba vyslat mozkový signál. CO NÁS BERE GeNeZe 35 Móda má podle mě jednu úžasnou vlastnost, dává nám možnost odlišit se od ostatních. Lidé jsou sice od přírody každý jiný, ale pokud mluvíme o dnešní době, existuje nekonečné možností a způsobů, jak se nějakým způsobem vyjádřit a třeba i vybočit z davu. Vždyť i příroda se určitým způsobem vyjadřuje a nikdy není stejná. Každý list spadlý ze stromu je jinak zbarvený, každá hvězda je jinak velká. Každý mrak má jiný tvar, každý závan větru má jinou sílu, každý den je jiný. Tak proč by všichni lidé měli být stejní? Často slýchám lidi říkat, že je móda povrchní. Prý je to něco, co k životu nutně nepotřebujeme. Faktem ale je, že móda se přirozeně vyvíjela odpradávna spolu s vývojem civilizací, technických vynálezů, ekonomiky. Díky tomu se dnes lidé ve volném čase věnují sportu, čtení nebo třeba hudbě. A někteří se věnují módě. Móda je pro mě zkrátka něco výjimečného, něco, co se nedá přesně definovat a někam zařadit, a to mám na ní ráda. Něco nevyčerpatelného, co nikdy neskončí a vždy se bude objevovat v našich životech, v prostředí, ve kterém žijeme, v lidech, kterými se obklopujeme, v práci, které se věnujeme, a především v myšlenkách, které v naší mysli vytváříme. (Kateřina Servusová, 3.T) CO NÁS BERE GeNeZe 36 ROK 2014 OČIMA GEEKA Každý rok se uskuteční nespočet technologických převratů, jsou představeny stovky nových produktů a třeba na Kickstarteru už pomalu dochází místo pro nové start-upy. Na co se můžeme těšit v roce letošním? Zařízení se budou prohýbat, úhlopříčky jejich displejů budou růst dál a dál, o zvyšování rozlišení ani nemluvě. Technologie ušla od našeho dětství obrovský kus cesty, ale nekončící touha po zlepšení je jednou z výsad lidské povahy, o zpomalení tempa tak nepadá ani zmínka. Jednou z nejvíce očekávaných věcí, jsou Google Glass. Wearable Tech, neboli "nositelná technologie", je vcelku mladé odvětví, které ale v poslední době zažívá doslova boom. Ať už hovoříme o brýlích od Googlu či chytrých hodinkách od Sony nebo Samsungu, jedná se o něco nového, zajímavého. Neustálé zvyšování nevyužitelného výkonu už není tématem č.1 a pomalu přechází do ústraní. Populace je línější a línější, proto se o možnosti, třeba jen zkontrolování Facebooku, bez nutnosti hledání telefonu po kapsách, mluví stále víc. A které samostatné technologie budou v tomto roce klíčové? Měli bychom se dočkat širšího nasazení NFC, potažmo bezkontaktního placení pomocí mobilních telefonů, pro jejich zabezpečení nám poslouží čtečky otisků prstů. Oblíbeným rozlišením bude 4K, nabíjet se bude bezdrátově, televize budou pohnuté. A jestli se na takovou budoucnost máme těšit? Koho technologie fascinují alespoň z poloviny jako mne, těší se automaticky. Pro "obyčejné smrtelníky" ale moc změn nenastane. Nástup nových standardů totiž vždy potřebuje nějaký čas. Možná nás však čeká drastická změna ve světě módy, už v roce 2015 bychom se totiž měli oblékat zhruba takto. (Jakub Palata, 2.U) CO NÁS BERE TEXTY GeNeZe 38 LITERÁRNÍ PŘEHLÍDKA PODZIMNÍ ČTENÍ V LOUVRU 2013 11.11. 2013 se konal třetí ročník Podzimního čtení v Louvru. Jedná se o literární soutěž, kterou organizuje Gymnázium Nad Štolou, konkrétně paní profesorka Ivana Maršálková a garantem jsou Lidové noviny. Celá soutěž probíhá za finanční podpory Magistrátu hl. Města Prahy a RR Gymnázia Nad Štolou. Předchozí ročníky probíhaly pod záštitou Michala Viewegha, letošním patronem byla Irena Dousková. Jedenáct soutěžících z pěti pražských gymnázií Budějovická, Elišky Krásnohorské, Voděradské, Na Zatlance a Nad Štolou se zúčastnili se svými texty veřejného čtení v Café Louvre. Jako příklad uvádíme jeden z těch, který byl oceněn. Autorem je student 1. ročníku našeho gymnázia Rudolf Suk. „Tak co mi ještě povíte o Mínojcích, pane Wolfe? Váš dosavadní výkon je značně… neuspokojivý,“ oznámil v křesle rozvalený profesor. Košili měl rozhalenou, nohy v lakýrkách na stole, ruce za hlavou a v očích za obroučkami brýlí mu pobaveně blýskalo. Lehký úsměv, který mu občas proběhl po rtech dával tušit, že si zoufalství a nevědomost svého studenta z celého srdce užívá. „No… tedy… uff... zanikly… tedy jejich civilizace… zanikla díky zemětřesení?“ snažil se nebohý student. Pohled svých černých očí stočil za hlavu profesora ven z okna, jakoby v bouřce hledal pomoc. Překvapivě však nic neobjevil. Čím dál zachmuřenější student přeletěl očima místnost, ve které stál. U dvou stěn stály těžké police na knihy, přímo před ním stál těžký dubový stůl a za ním profesor, na zemi byl koberec a u (těžkých) dveří stál věšák. Vlastně všechno v místnosti bylo těžké. „Hlavně ty jeho otázky,“ proběhlo panu Wolfovi, vlastním jménem Patrikovi, nevesele hlavou. Místnost vypadala jako pracovna, či snad studovna vědce z 19. století. A Patrik tuhle místnost z duše nenáviděl. „A to se mě ptáte?“ opáčil profesor poté, co se chvíli zamýšlel nad jeho nejistou odpovědí. „No… to… to ne. Já vám to… já vám to říkám,“ odpověděl taktéž po malé prodlevě Patrik. „Tedy příště bych to ocenil jistěji, Patriku,“ oznámil profesor. Poté s falešně smutným povzdechem shodil nohy ze stolní desky. Z ní potom sebral své plnicí pero a začal se jím zamyšleně klepat do brady. „Co s vámi, Patriku? Co s vámi…?“ uvažoval profesor nahlas. „Tak to tedy uzavřeme… Nepřipravil jste se, nesnažíte se… Nemohu tedy jinak. Za pět,“ vynesl svůj verdikt profesor a plácl dlaní do desky stolu. Dutý zvuk se rozběhl po malé místnosti a všelijak se odrážel od zdí a polic. Patrik stál strnule a zatínal pěsti. Byl přesvědčený, že si pětku nezaslouží. TEXTY GeNeZe 39 „Upřímně… jste se svým výsledkem spokojen?“ zeptal se profesor, zatímco zapisoval známku do svého zápisníku. „No… opravdu si to nemyslím. Začněte něco dělat, pokud si zde přejete nadále studovat… to je všechno. Můžete jít,“ propustil zahanbeného studenta. Poslední větu doprovodil výmluvným gestem směrem ke dveřím, oči od psaní však nezvedl. „Děkuji,“ procedil Patrik skrz sevřené zuby a otočil se na patě. Sako za ním zavířilo a on vyrazil ke dveřím. Natáhl se pro kabát na věšáku, položil ruku na mosaznou kliku a chystal se opustit místnost… Vtom se však za ním ozval hlas. „Vlastně počkejte, Patriku,… počkejte,“ požádal ho profesor. Patrik se s rukou stále na klice a kabátem hozeným přes předloktí otočil a zhluboka nadechl. „Ano?“ zeptal se a silně stiskl čelist. „Můj milý chlapče… tady vidím, že to není vaše první pětka. Vlastně… vlastně je třetí. A to, jak jistě víte, znamená, že musíte navštívit…“ protahoval profesor a sledoval, jak se Patrikovi při náhlém porozumění přes tvář mihl stín strachu. „To znamená, že musíte navštívit Ředitelku. „Ředitelku..“ uniklo Patrikovi. Zloba a zklamání nad špatnou známkou byly ty tam… Nahradila je čirá hrůza. „Měl jsem se to naučit! Takhle to nemělo dopadnout,“ běželo mu hrůzou zpomaleným mozkem. Nyní byl bílý jako stěna a oči měl rozšířené. Vyschlo mu v ústech, měl je jako troud. V uších mu hučelo. „Tady,“ řekl mu náhle smrtelně vážný profesor a předal mu papír se zprávou pro paní sekretářku. „Běžte,“ rozkázal. Patrik se, aniž by tušil jak, ocitl na chodbě. Jeho kolena se ve shodě roztřásla a srdce mu zběsile bušilo. Chvíli se zaobíral myšlenkou na útěk, ale to, co by následovalo, by pravděpodobně bylo ještě horší. Vydal se chodbou. Za okny se blýskalo… Hrom stíhal blesk a déšť útočil na sklo. Patrik se pomalu táhl chodbou ke dveřím s nápisem ŘEDITELNA. Každý krok mu trval hodinu, den, měsíc. Tichá hrůza se mu točila v žaludku a u srdce se mísila s děsem, který se mu usídlil za očima jako těžký černý mrak. Konečně stanul u dveří. Pomalu, velice pomalu, zvedl ruku a zabušil na ně. Poprvé, podruhé, potřetí. „Dále!“ ozvalo se z místnosti a Patrik vzal za kliku. Dveře se vzepřely všem pravidlům hororového vyprávění a jejich pečlivě namazané panty nevydaly ani to nejmenší zaskřípání. Patrik se nadechl, jakoby se měl nadechnout naposled, a překročil práh. Ocitl se v překvapivě normální místnosti. Několik kartoték, pár poliček, plakát skupiny ABBA na zdi, na zemi lino a před Patrikem stůl. Za ním seděla pečlivě upravená starší dáma s přísnými rysy a měřila si Patrika podezřívavým pohledem. Na sobě měla fialové sáčko a růžovou košili. Navzdory strachu neudržel Patrik na uzdě svůj sarkasmus a pomyslel si něco o Barbie po třiceti letech. TEXTY „Přejete si?“ zeptala se ho a Patrik přistoupil ke stolu. Když vytahoval papír od pana profesora, třásly se mu ruce a zdárně tak sekundovaly rozklepanému hlasu. „Já… poslal mě pan profesor… pan profesor…“ z rozčilení si nemohl vzpomenout na jméno „Poslal mě, abych navštívil Ředitelku.“ To ze sebe vysypal, jak nejrychleji dovedl, protože se bál, že jinak by to nikdy nevyslovil. Z tváře sekretářky vyprchaly poslední zbytky jakýchkoliv sympatií. Převzala papír, zvedla jednu ruku s pečlivě upravenými nehty a ukázala na dveře po své levici. Patrik k nim pomalu otočil hlavu a vyděšeně se zajíkl. O tomhle slyšel vyprávět. Sebral poslední zbytky své odvahy a vykročil k nim. „Hodně štěstí,“ popřála mu sekretářka téměř šeptem. „Budeš ho potřebovat,“dodala, když už ji Patrik nemohl zaslechnout. Zdánlivě normální dveře se pomalu proměňovaly. Nejdřív se rozmazaly, jakoby je sledoval přes tenkou vrstvu mýdlové vody. Pak začaly útočit i na ostatní smysly. Chvíli mu bylo teplo, chvíli se třásl zimou. Do nosu mu střídavě vnikaly odporné pachy. Hnijící maso a kanál, smetiště a… dál nad nimi nepřemýšlel. Třásl se strachy, hrůza na něj tlačila jako závoj… ale Patrik šel dál. Pak uslyšel hlasy. „Další?“zeptal se první syčivě. „Další…“ odpověděl mu sbor. „Je to už dlouho…“ zamyslel se opět první. „Tak dlouho…“ zasyčel sbor. Patrikovým uším zněly hlasy jako klubko hadů. Jako něco slizkého, odporného, neuchopitelného. „Necháme ho žít?“ zamyslel se sbor. „Uvidíme…“ odpověděl tentokrát první. Dveře už nevypadaly jako normální dveře. Předně změnily barvu. Byly nyní černé, z hrubých trámů s petlicí a překvapivě s klepadlem. Patrik za něj vzal a jednou uhodil. Dveře se otevřely a on vstoupil do staromódní, temné místnosti. Závěsy, krb, křeslo… a v něm… hrůza. O týden později seděl Patrik v dobře osvětleném pokoji (tmu stále nesl těžce) u svého nejlepšího kamaráda.V ruce držel lahev piva, ze které pomalinku upíjel. Dokončil vyprávění a nyní se v myšlenkách vracel k onomu dni. „No hele, kámo… bylo to dost hrozný. Fakt. Od tý doby se učim každej den…, ale hádám… že to mohlo dopadnout hůř.“ Jedním hltem dopil lahev a přitom ukázal týden staré jizvy na krku. Vypadaly jako od zubů. (Rudolf Suk, 1.D) TEXTY GeNeZe 41 STÁLICE FRANTIŠEK VÁŇA VŠECHNO JE JINAK Stál sem na vrcholu, Změnit každému to co obléká, skutálel se dolu, držet na rukou svět, už svou pěst nepozvednu, mít všechny vědomosti, nevydám ani ránu. žít pár metrů pod nebem. ale všechno je jinak. Ale všechno je jinak. sem znovu na koni, Stát, osvětlen reflektory, Vědět co si kdo myslí, volá na mě podkoní, pohybem ruky vyvolat přiboj, mít si s každým co říct, stačí ti jednu sutbu dát, lusknutím prstu spustit hudbu, vlasy rozevláté na všechny strany, pak si už nebudu hrát. chtěl bych vydat ze sebe kus. být se vším proti všemu. Ale všechno je jinak. Ale všechno je jinak. říká podkoní, Držet nad vodou celé generace, Letět pryč, na stěně visí štěně, nebát se degradace, nikde nemít domov, drzé pískle z večera, držet pod krkem věčnost, mít se komu svěřit, dožadovalo se podpory. zapomenout na lidskost. nemít přátel. Ale všechno je jinak. Ale všchno je jinak. s davem nesplývám, Škrábat nazdi pahýlem ruky, Na závěr chtěl bych dodat, jen tak se usmívám, ležet jako malba v rámu, z toho co bylo, nemám už slova, sten a krátký vzdech po ránu, z toho, co bude snad už taky ne, mít někoho na blízku. snad to brzy pomine, Ale všechno je jinak. Ale všechno je jinak. TAK SE TO POVEDLO Tak se to povedlo, Tak se to povedlo, Optimismem neoplývám, A co na tom? Oplývám zlatem. TEXTY GeNeZe 42 LENOCHOD Jeden lenochod se kdysi zeptal mě, zda vidím svět stejně úžasně, hleděl jsem na něj užasle, a trochu začal koktat. KRISTÝNA ČIŽINSKÁ Hle, padá hvězda něco si přej chtěj po zmírajícím světélku C'est le voix de notre coeur ať pro tě něco splní, naposled Ne lui silence pas Za to, že tak dlouho Écoutez chacque jour 24 heurs prozařovala tu hustou tmu Parce que c'est nous teď sama vyhasne Qui devois comprir de notre soul pak ze mě vypadlo: modře A on pravil dobře, tak usmívej se dál, hvězd je přes milion snažíc se to zakecat, počal jsem vzlykat. Ten lenochod se mě pokusil utěšit, já se nenechal konejšit. Jsem já snad jeho dítě? Já jsem homo sapiens, doufám že superior, abych nemusel nosit výrobky značky Dior, Proč se někdo raduje Il nous dis když umírá další světlo? Tout les choses Já nechci, abys vyhasla hvězdičko Chytím tě dřív, než se dotkneš země a vysadím tě zpět na oblohu ať už si myslím co si myslím, Bez tebe by noci byly smutné jelikož mě urazila vaše povýšenost, tmavé a bezradné A tak jsem se stal přijatelnějšim. Être content avec nous N'avoir pas du peur Já totiž toužím smát se vaším myslím, nalezl jsem tuto směšnou činnost. Écoutez k životu potřebuji tvé světlo hvězdičko, nevyhasínej, prosím... Le voix fleuris en air Comme la jolie rose CESTA GeNeZe 44 CESTA DO ZIMBABWE Zimbabwe je vnitrozemský jihoafrický stát, rozkládající se mezi řekami Zambezi na severu a Limpopo na jihu. Zimbabwe, dříve Rhodesie bývala britskou kolonií. V roce 1980 získala Rhodesie nezávislost. Prezidentem je už dvacet sedm let Robert Mugabe. Jeho reformy a diktatura přivedly zemi do hluboké ekonomické krize a také k hyperinflaci – největší na světě. Bankovky s vysokými nominálními hodnotami, např. trilionovými jsou populárním suvenýrem. Nyní se platí americkými dolary. Často se stávalo, že v obchodech nemívali drobné a namísto nich vám vrátili v lízátkách nebo žvýkačkách. Teď už se situace zlepšila a dostanete i mince – jihoafrické randy. Podle údajů z roku 2011 je Zimbabwe druhou nejchudší zemí světa. Jaký paradox, uvážíme-li, že země oplývá nerostným bohatstvím – zlatem, uhlím, niklem, chromem, mědí, cínem a diamanty. Zimbabwe je krásné a lákavé pro turisty. Můžete tu vidět slony, lvy, zebry, žirafy, hrochy, nosorožce, impaly, antilopy a další zvířata, africkou savanu, úžasné Viktoriiny vodopády. Příznivé klima umožňuje sklizeň i dvakrát za rok. Pěstuje se tabák, cukrová třtina, kukuřice, obilí a ovoce. Přesto je země odkázána na potravinovou pomoc ze zahraničí. Žít v Zimbabwe není jednoduché. Nezaměstnanost dosahuje 80 % a průměrný věk je čtyřicet let. 27 % lidí má AIDS. Lidé jsou však překvapivě spokojení a přátelští. Bydlel jsem v hlavním městě Harare a žil jsem jinak než běžný Zimbabwan. Náš dům byl v severní, bohaté části města. Domy se zde rozkládají na obrovských pozemcích. Město je celkově velmi zelené, stále něco kvete, připadáte si pořád jak v botanické zahradě. Na naší zahradě kromě různých druhů stromů a květin, rostlo avokádo, mango a guáva, žili zde krásně zbarvení ptáci, někdy bylo možné vidět i chameleona. Po zdech v domě nám lezli neškodní velcí pavouci a gekoni. Harare se nachází v nadmořské výšce 1.500 m nad mořem, nejsou tu díky tomu ani velká vedra ani malárie. Navštěvoval jsem mezinárodní školu, kde byly děti z celého světa. O některých zemích jsem do té doby neměl ani potuchy. Jednou jsme vylezli na nejvyšší horu Mount Nyangani (2.592 m), která se nachází v Eastern Highlands. Evropané sem dovezli některé jehličnaté stromy a s nimi i podhoubí. Od té doby zde rostou hřiby. Červům se zde nedaří, takže houby nejsou prožrané. Také zde rostou maliny a ostružiny, prostě to, co byste v Africe nečekali. Potom jsem jel do národního parku Mana Pools. Bydleli jsme přímo u Zambezi, za řekou už byla Zambie. Jeli jsme na výlet na kánoi, ve vodě se to hemžilo hrochy a krokodýly. Na břehu byli bůvoli. Odvážili jsme se s průvodcem k nim přiblížit až do takzvané druhé zóny. V první zóně se vás bůvoli nevšímají a klidně se pasou. Ve druhé vás už registrují a hlídající samci vás sledují. Do třetí se už vstupovat nedoporučuje. Zde z vás už nespustí oči a buď se rozutečou nebo zaútočí.Kolem bungalovu, ve kterém jsme bydleli, byly desítky kočkodanů. Chodili nám po autě a loudili jídlo. Bohužel jsme neměli štěstí a nepotkali ani gepardy, ani leopardy. Cestou domů jsme u silnice viděli stádo slonů. Zastavili jsme a prohlíželi jsme si je. Jednomu samci se naše pozornost nelíbila, a tak nás postrašil vztyčenýma ušima. Vypadalo to celkem výhrůžně, tak jsme odjeli. Blízko Harare je jeden menší park, kde nám velmi blízko auta chodil nosorožec. Přestože měl uřezané rohy (rohy se uřezávají, aby nelákaly pytláky) bylo to docela děsivé a zajímavé zároveň. Bohužel jsou nosorožci stále pro své rohy loveni. Jejich počet bohužel hodně klesá. Můj život v Harare byl vlastně docela obyčejný. Chodil jsem hlavně do školy a odpoledne byl většinou doma. Na větším výletě jsem byl jen dvakrát. Ale přesto na Afriku nikdy nezapomenu. (Ferdinand Štětka, 1. B) ŽIVOT PO ZATLANCE Pro tuto část jsme obeslali naše známé, kteří dřív chodili na naše gymnázium. Nutno dodat, že bývalým nám blízkým čtvrťákům se do toho moc nechtělo, a tak zveřejňujeme příspěvek Pavlíny Kupové, která vám prostřednictvím svého článku dovolí nehlédnout do jednoho z mnoha příběhů po Zatlance. GeNeZe 46 1984 - 2014 Maturovala jsem v roce 1984, a protože mě, zásluhou profesorky Choděrové, PhDr. Adlta a profesora Mudry, bavila literatura a všechny tři jazyky, ze kterých jsem maturovala, pokusila jsem se dostat nejprve na studium žurnalistiky. Neuspěla jsem, nelituji, tehdy to byl velice zpolitizovaný, ideologicky vyhraněný a Komunistickou stranou ostře sledovaný studijní obor. Nastoupila jsem tedy jako referentka do Státní technické knihovny a s ní spojeného Ústavu vědeckých, technických a ekonomických informací. Měla jsem možnost dostat se i k vědeckým a populárně-vědeckých časopisům z tehdy kapitalistického světa. Práce nebyla příliš náročná, už proto, že pracovat museli všichni (pokud nechtěli být stíháni za příživnictví) a množství práce bylo menší než počet pracovníků, kteří ji měli vykonávat. Měla jsem tedy skvělou příležitost se připravovat na přijímací zkoušky. Ani druhý pokus o zahájení studia na VŠ nebyl úspěšný, takže jsem pokračovala ve Státní technické knihovně. Jedny z nejdůležitějších zkušeností, které zásadně ovlivnily můj život, byla práce na výměnných odborných programech studentů VŠ technického, ekonomického a lékařského zaměření, které tehdy probíhaly pod dohledem a vedením Socialistického svazu mládeže. Poznala jsem, že TI Z DRUHÉ STRANY jsou nám velmi podobní, mají podobné starosti a touhy. Taky mě tato zkušenost nasměrovala jasně ke studiu jazyků a i k mému povolání překladatelky, tlumočnice a učitelky. Dalším klíčovým okamžikem bylo, konečně, moje přijetí ke studiu angličtiny a češtiny, nejdříve v Olomouci, pak na vysněné Karlově univerzitě. Byla to nejúžasnější doba mého života a díky mým profesorům ze Zatlanky jsem byla na studium a jeho úskalí velmi dobře připravena. Tam jsem v době před kolapsem socialismu poznala úžasné pedagogy a atmosféru britské vysoké školy. Učili mě například profesor Hilský, profesorka Dušková a profesor Jindra i další. Kromě angličtiny a češtiny jsem se i setkala se zcela svobodným myšlením a noblesou. Na Filozofické fakultě UK jsem také zažila „sametový listopad 1989“, kdy jsem se do určité míry podílela na „předání moci“ tzv. neoficiálním studentským strukturám. V posledním roce studia jsem začala pracovat pro malou americkou firmu, a to byla také nezapomenutelná zkušenost, včetně poznání, že ne vše co je americké (nejen sovětské) nemusí být dobré a hodné následování. Pak jsem zahájila svou překladatelskou kariéru v jednom z prvních projektů Evropské unie, který probíhal ve střední Evropě. Zabýval se odborným školstvím a jeho potřebami ve zcela novém světě. Mnoho jsem se naučila a ujistila se, že se rozhodně nestanu učitelkou češtiny nebo angličtiny, ačkoliv taková byla moje kvalifikace. Pak jsem pracovala jako asistentka a tlumočnice reportéra Financial Times v České republice a dostala se do blízkosti politiky a politiků – a tím jsem ztratila dost iluzí o politice. Od té doby jsem tlumočnicí, překladatelkou a učitelkou na volné noze. Pracovala jsem v oboru IT, elektroenergetiky, telekomunikací a bankovnictví. Poznala jsem spoustu velmi zajímavých a výborných lidí. Hodně zblízka jsem i poznala Iry a irskou kulturu a naučila se spoustu užitečných věcí, například projektovému řízení. Jazyky se pro mě staly profesí, láskou a občas i posedlostí. Posledních pět let se věnuji i konferenčnímu tlumočení a vrátila jsem se i k výuce angličtiny. Život, i ten pracovní, je pro mě neustálým zdrojem překvapení a potěšení. JEDEN DEN Rubrika s názvem JEDEN DEN slouží k tomu, abychom mohli lépe nahlédnout do života lidí, které potkáváme dennodenně na Zatlance, ale do jejich práce a života téměř nevidíme. Snad i symbolicky jsme jako první kontaktovaly paní ředitelku Jitku Kmentovou. GeNeZe 48 POKUS O ZÁZNAM JEDNOHO OBYČEJNÉHO DNE Do nového dne vstupuji kolem páté hodiny, snažím se vyřídit e-maily, které čekají na odpověď od včerejška, a dokončuji tabulky s ekonomickými údaji pro magistrát. V tichu spícího domova se mi pracuje dobře, splnění nepříjemné povinnosti mi přináší novou energii. U snídaně si jako obvykle sepisuji seznam úkolů dne, většinou už v tomto okamžiku vidím, že řada je příliš dlouhá na to, abych došla do cíle jako vítěz. Obloha nad řekou se začíná prosvětlovat a já se těším, že do práce půjdu pěšky. Kancelářská židle není mým přítelem; abych byla spokojená, potřebuji pohyb. Železniční most mi nabízí cestu na Smíchov a zároveň mě vyzývá k tomu, abych chvíli vypadla z pracovních myšlenek. Raduji se z pohledu na labutě, ranní běžce, těším se jasnou oblohou a září Měsíce. Zatlankovský den dnes začíná mou učitelskou rolí. S ředitelováním to sice nemá nic společného, ale ve třídě se nabíjím energií, jsem odměňována příjemnou atmosférou našeho společenství a zajímavými nápady studentů, baví mě, že každý člen semináře je jiný a že se u svých svěřenců mohu inspirovat. A taky mohu dělat jenom jednu věc! Zvonění v 9.25 mě vyvrhne z hájemství klidné třídy a já se ocitám v palbě rozmanitých povinností. V sekretariátu už na mě čeká vedoucí z finanční kontroly, která se u nás usídlila na tři týdny. Potřebuje doklady, prohlášení, směrnice, účty, tabulky, podpisy a rozpočty. Malinko se mi svírá žaludek – máme vůbec všechno, co potřebuje? A to už zvoní telefon: „Potřebuji se informovat na kritéria přijímacího řízení.“ Sotva položím telefon, do dveří vchází paní zástupkyně – na papírech, které s ní přišly, se rýsuje vize maturitního rozpisu. Rychle zabloudím do ranního soupisu úkolů – třeba si budu moci odškrtnout alespoň jeden…Letenky do Rotterdamu – podařilo se nám chytnout docela dobrou cenu. Zaplaceno, vytištěno, zaúčtováno. Alenka bude mít radost. Za chvíli začíná schůzka týmu zajišťujícího oslavy našeho školního výročí – tak co jsem to chtěla: pozvánky, adresy absolventů a bývalí učitelé, almanach, besedy…a kolik to bude stát? Trochu se na sebe zlobím, že si vymýšlíme další úkoly, ale vím, že s pomocí obětavých spolupracovníků to zvládneme. Vynaložené úsilí bude odměněno radostí odrostlých gymnazistů, kteří s hrdostí, úctou a studentskou jiskrou vzpomínají na léta strávená na Zatlance. S kolegou Aubrechtem se zamýšlíme nad tím, koho pozvat na křest knihy Německy mluvící Praha, kterou pod vedením pana profesora stvořili naši studenti. Publikace se už pomalu loučí s tiskárnou a my se těšíme, že dlouhodobé úsilí bude korunováno úspěchem. JEDEN DEN GeNeZe 49 Do ředitelny vstupují dvě děvčata – nabízejí zprostředkování návštěvy Američana, který povede několik hodin angličtiny. Ředitelské já se tetelí blahem – tolik si přeju, aby u nás ve škole byli iniciativní studenti, kteří chtějí přispět k rozvoji školy a dotáhnou věci do konce. „Dobrý den, paní ředitelko, podepíšete nám předávací protokol?“ Pan Vlna se svými spolupracovníky odvedli dobrou práci. Aula bude důstojným místem k setkávání i k reprezentaci. Jen aby nám tak pěkná vydržela. Upřímně řečeno, netušila jsem, co hodin a energie mi budou odebírat všechny stavební úpravy, do kterých jsme se na Zatlance pustili. Ale co, kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Kolik je vlastně hodin? Čas oběda dnes budu muset obětovat. V diáři stojí: nostrifikace. Chodba před ředitelnou je plná zahraničních uchazečů o úřední uznání středoškolského vzdělání. Na stůl se stěhují šanony, za stůl v ředitelně usedají dva naši profesoři a uchazeč o cenný protokol s verdiktem „prospěl“. Ředitelka v roli předsedy komise vyplňuje protokol a zároveň se přiučí něco o alkenech, hydrosféře, virovém onemocnění nebo OSN a zopakuje si ruštinu. Tak další, prosím…… Zahraniční studenty střídá nová návštěva. Rodiče jednoho z našich studentů přicházejí s prosbou o dočasný individuální studijní plán, důvody jsou, jak shledáváme s třídní profesorkou, oprávněné. Tak brzké uzdravení a ať všechno dobře dopadne! Cestou do kanceláře pana zástupce, se kterým potřebuji projednat věci kolem doklasifikačních zkoušek, míjím skupinku studentů. Naše pohledy se setkaly, někteří se usmáli a pozdravili jsme se. Jak málo mi stačí k tomu, aby mi bylo u nás ve škole dobře. Pan hospodář přináší nemilou zprávu. Odbor evropských strukturálních fondů potřebuje co nejdříve naskenovat směrnici o archivaci dokumentů, která obsahuje za prvé, za druhé, za třetí. Tak jo, Jaromíre, jdeme na to. „Jitko, splatnost faktur je dneska, dávám ti je na stůl,“ trpělivá paní sekretářka mi jemně připomíná další povinnost. Musím to zvládnout do 18 hodin, jinak nám to už banka nevezme. Kdepak je můj seznam úkolů – zpráva o využití grantu na Evropský parlament mládeže v Gironě. To budu mít hned. Ale ouha! Chtějí ještě čísla faktur, kopie letenek, rozpis všech výdajů a fotografie. Jde to pomalu, ale jistě. Dnes musím hlídat čas. V 19 hodin chci být v Cross Clubu, neteř bude vyprávět o putování Amerikou. Chci ji podpořit a také se něco dozvědět. Tak to už zvládnu jenom schůzku se správcem počítačové sítě o koncepci nákupu techniky a pak tradá do ulic. Nechci přijít pozdě. Ze dne už toho mnoho nezbývá. Pochválím dceři nové náušnice, chvíli plánujeme letní dovolenou a pak už vítězím v rodinné soutěži ve skoku do postele. Bývám nepřekonatelná. Usínám a o slovo se hlásí výčitka - ještě ten článek do GENEZE….. Srdečně zdraví Jitka Kmentová JEDEN DEN SLOVO ZÁVĚREM SLOVO ZÁVĚREM Když jsme s tvorbou tohoto časopisu začali, tak ještě nikdo neznal Flappy bird, sociální síť Facebook ještě neoblétával Beer challenge nebo videa, která opravdu efektně zhodnotí váš život prostřednictvím Vašich fotek a nejoblíbenějších statusů, olympiáda v Soči byla ještě daleko a sníh taky nebyl a pak zase byl. Celkem ochotně bych se s Vámi teď vsadila, že jste aspoň na jednu z těchto věcí už dlouho nepomysleli. Hodně z těchto maličkostí, které nás obklopují, jsou krátkodobými fenomény. Věci, skutečnosti, v tu chvíli důležité okolnosti, někdy i lidé, kteří přijdou, my je prožíváme a ony pak zase odejdou. Je to strach možná z toho momentu, až přinesete vysvědčení domů, je to ten „hrozně těžkej“ test nebo zkouška, je to cesta, na kterou se těšíte, jsou to lidé, kteří Vás něčím štvou, je to organizace Vaší oslavy narozenin nebo cesty v létě, možná je to potom i ta cesta. Jsou to vánoční dárky, nalakování nehtů, lístky na koncert, docházení do fitka nebo autoškoly, učení, jsou to všechny ty nutný hry, ve kterých musíme mít nejvyšší skóre, je to seminárka, kterou musíme napsat nebo prezentace, kterou musíme odprezentovat. Přijde to a odejde. Buď to dopadne dobře nebo špatně, ale nic jiného se stát nemůže. V těch horších případech si alespoň můžete říct, že už je to za Vámi. A v těch dobrých? Ty si přece můžete nechat. Dost podobné to je i s tímto časopisem. Je to za námi a uvidíme, zda byl pro nás jen fenoménem nebo vydrží. Každopádně bych chtěla poděkovat členům redakce Kristýně A. Rüsterové a Anežce Jaskmanické, protože odvedly dobrou práci. Velký dík také patří všem přispěvatelům, kteří nás neodmítli, protože bez nich by tento útvar nemohl vzniknout. Dále bych chtěla poděkovat paní ředitelce Jitce Kmentové, profesorce Ireně Svobodové a panu profesoru Radku Aubrechtovi, že náš úkol přijali a zvládli. Velké děkuju také patří paní profesorce Nině Novákové, protože bez její podpory by nic z toho nebylo možné. Samozřejmě budeme rádi, když se k nám připojíte, ať už přes paní profesorku Ninu Novákovou nebo nás kontaktujete na e-mail: [email protected]. Děkujeme a všem přejeme hodně štěstí! Anna Zemánková, 3. T EPILOG GeNeZe 52 GeNeZe – květen, 2014 Šéfredaktorka: Anna Zemánková, 3. T ([email protected]) Redakce: Kristýna A. Rüsterová, Anežka Jaskmanická Grafická úprava: Helena Radová Přispěvatelé: Vojtěch Nebeský, Anežka Jaskmanická, Irena Svobodová, Radek Aubrecht, Mariana Hradílková, Kamila Bejlková, Michal Švarc, Kristýna A. Rüsterová, Helena Radová, Markéta Fluhsová, Jan Forchheim, Jakub Palata, Rudolf Suk, Kateřina Servusová, František Váňa Kristýna Čižinská, Ferdinand Štětka, Michal Švarc, Pavlína Kupová, Jitka Kmentová Korektura a rady: Nina Nováková ([email protected])