athella15. - Střední uměleckoprůmyslová škola Jihlava

č. 15
leden 2014
č. 15 · leden 2014
Třikrát v MG
měsíčník studentů SUPŠ Jihlava-Helenín
„Odvažuji se s ním věcí, které bych jinde
neudělala…“
»» NA ČUMENDĚ
Je neobyčejný! Je to osoba, která film dělat potřebuje, zahalena depresemi a jistým tajemstvím, provokující šílenými myšlenkami, které nakonec přenáší
do své tvorby – jistý druh vlastní léčby? Světu se líbí
i s vidinou terapie.
Už v mládí oslnil několika snímky, a to i na festivalech
mimo Dánsko, odkud pochází. Proč že se líbí? Jeho
filmy mají hutnou a podmanivou atmosféru, trefný
hudební doprovod, propracovaný dialog a hlavně
strhující děj. Deprese, sociální drama, štěstí a láska
v koláži citů - precizně stylizovaná nádhera! Aranžováno v synchronní shodě, jako když hraje orchestr.
Každý z nástrojů hraje podle svých not, dohromady
skládají symfonii. Lze tedy usuzovat, že má Lars von
Trier dílo promyšlené, že hudebníci nejsou náhodně
vybranými improvizátory, a tak i když experimentuje
s novými možnostmi střihu nebo se zpomalováním
obrazu, řídí se předem danými pravidly. V minulosti
názorně „dirigoval“ Dogville, Melancholii či Antikrista.
Film ale není jen o kameře, atmosféře, vypravovaném
ději, ale i o výběru postav, které společně příběh píší.
Dalšímu nástroji propůjčuje tváře známých herců,
jako jsou WillemDafoe, ShiaLeBeauf, UmaThurman
nebo StellanSkarsgård, hlavně pak Charlotte Gainsbourg, která se stala hlavní tváří téměř každého Trierova snímku. Její scény jsou dramatické, plné emocí
a odvahy. „Odvažuju se s ním věcí, které bych jinde
neudělala. Věřím mu a obdivuju jeho filmařinu.“ řekla
Charllote.
Moraváci dělí víno na: dá se, dá se svařit,
dá se pražákům. Podobných vtipů, ve kterých
se navzájem tato dvě velká města, tedy Brno
a Praha, zesměšňují, je přehršel. V Brně není,
co do počtu, tolik galerií jako v Praze, ale je třeba
uznat, že i tak je z čeho vybírat. Sceranková, Šedá,
Funke – a to je jenom malý výběr!
ANDREA SOBOTKOVÁ
Levitující kancelářské židle
Finalistka ceny Jindřicha Chalupeckého, Pavla
Sceranková, představuje svou současnou tvorbu.
Její práce se pohybuje na pomezí mezi videem, akcí
a objektem. Objekt, který je podroben nepatřičnému
druhu pohybu, nebo naopak akce, která je zastavená
v jedné ze svých fází. Pro výstavu Souhvězdí připravila
projekt, který tvoří konstrukce, v jejíchž spojích ,,levitují“ kancelářské židle. Jak jsem se dozvěděla, práce
vznikla v rámci „Měsíce české a slovenské kulturní
vzájemnosti“, což je příhodné – Sceranková, původem
z Košic nyní totiž žije a pracuje v Praze.
„Pavla Sceranková – Souhvězdí“, 24. 10. 2013 – 9. 3.
2014, Pražákův palác, Brno
Prolomit ledy
Evropa natáčí filmy, které se vymykají
Pětiletý projekt Kateřiny Šedé, který byl poprvé
vystaven v londýnské TateModern, lze spatřit
i ve všech budovách MG.
Malou vesnicí Bedřichovice projížděla Kateřina Šedá
téměř denně. Málokdy však viděla nějakého jejího
obyvatele, který by vesnicí procházel nebo jen poposedával v parku. To autorku vyprovokovalo k odvážnému projektu, ve kterém jí pomohlo 80 obyvatel
Bedřichovic. Šedá narušila stereotyp jejich života ,,přestěhováním“ této moravské vesničky až do Londýna.
Každý z nich měl ve svém vymezeném prostoru (přenesením mapy vesnice do centra Londýna) vykonávat svou běžnou denní činnost. Někteří zametali, jiní
okopávali ,,zahrádku“, děti stavěly bunkr. Byli přizváni
známí umělci, kteří se postavili na určená místa okolo
pomyslných hranic vesnice a místo reálného pohledu
na londýnské ulice, který se jim před očima naskýtal,
malovali či kreslili bedřichovické domky, hřiště a další
místa obce, jen podle fotek. Tato díla si po skončení
akce mohli obyvatelé za symbolické částky odkoupit.
Smyslem tohoto projektu bylo ,,prolomit ledy“
mezi lidmi. Aby se bedřichovičtí sousedé nejen občas v bedřichovických ulicích ukázali, ale aby se také
spolu setkávali a žili i svou vsí, nejen anonymitou blízkého Brna, kam dojíždějí prakticky všichni za prací.
Den, kdy si obyvatelé vyjeli na „zájezd“, tedy 3. září
se pro ně stal novým skutečně slaveným svátkem,
dnem kdy se Londýn stal Bedřichovicemi.
Tímto však nic nekončí, projekt potrvá další tři roky.
Setkání obyvatel i další kulturní akce budou střídavě probíhat jak v Bedřichovicích, tak v Moravské
galerii. Zde můžeme v přímém přenosu sledovat,
co se ve vesnici děje – renovace a přestavby, dokumentaci z různých akcí… Dění lze sledovat i na internetových stránkách.
„Kateřina Šedá – Bedřichovice nad Temží“, 3. 9. 2013 –
3. 9. 2014, budovy MG, Brno
Od póru až ke znaménku
Funke je bezpochyby obrovským přínosem pro
českou fotografii. Jeho tvorba je často přirovnávána k dílu Františka Kupky. Fotografie inspirují
mnoho mladých umělců a veřejnost je nepřestává
obdivovat.
Jaromír Funke byl český fotograf, který patřil
k nejvýraznějším umělcům první poloviny 20. století.
Byl členem modernistického proudu československé
meziválečné fotografie, obdivovatelem moderní architektury, teoretikem, kritikem i pedagogem.
Začínal jako amatérský fotograf a stal se průkopníkem avantgardní fotografie. Jako jeden z mála
novým směrům – zejména surrealismu. Podobně
jako Man Ray, LászlóMoholy-Nagy či Alexander Rodčenko, se Funke vydal na cestu k abstrakci.
V Místodržitelském paláci si teď můžeme prohlédnout téměř všechny jeho fotografie, které pochází
ze sbírek Moravské galerie, Uměleckoprůmyslového
muzea v Praze i soukromých sbírek. Jeho mistrná
práce se světlem a stínem v zátiších, odrazy světla,
fotogramy i akty. Jako jeden z prvních umělců své
práce prezentoval (vystavoval) v cyklech, mohly tedy
být chápány ve vzájemných souvislostech, tak jak to
autor zamýšlel.
V jeho práci nalézáme neotřelý způsob fotografování architektury, kterou byl fascinován. Městská
krajina moderní, ale i „stará“, stejně jako krajina v základním výkladu slova (Podkarpatská Rus).
Fotografie z jeho ranější tvorby – zátiší – zaujaly svou geometrickou kompozicí, která přikovala
na místě. Natolik staticky působí. Akty, taktéž kompozičně velmi neobvykle řešené, jsou zaostřené na ty
nejmenší detaily, od póru až ke znaménku.
„Jaromír Funke – Mezi konstrukcí a emocí“, 18. 10.
2013 – 19. 1. 2014, Místodržitelský palác, Brno
obrázek na titulní straně:
Klára Křížková, 3.E, obor Malba a ilustrace
Něco
2014, objekt, detail
Eva Hrošková, 3.E, obor Malba a ilustrace
Autoportrét
2013, olejomalba na sololitu
»» VYLOVENO
,,Odpusť mi, maminko!"
»» ECHO
Postmoderní dánský film
"Škola pro mě byla doslova peklo, šikanovali
mě tam. Fyzicky jsem jim nestačil, ale mentálně
jsem cítil, že jsem nad nimi. Vždycky jsem byl hypochondr a vždycky jsem měl obsedantní touhu
mít naprostou kontrolu nad vším, co dělám."
Zamyšleně o sobě prohlásil Lars von Trier, režisér,
jehož jméno je „skloňováno“ (téměř) do všech
jazyků.
KRISTÝNA RÁKOSOVÁ
„Natočím porno…“ a Trier udělal Nymfomanku
– film, který dorazil do českých kin jako dvoudílný
záznam zkoumající chování „závislé“ ženy, film,
který bilancuje na hraně mezi filmovou erotikou
a pornem s příběhem, mezi (minimálně objektivním)
dokumentem a podivnou „trierovinou“.
Pravdou je, že se moc pozitivní kritiky snímku nedostává. Kritici zpochybňují téměř všechny složky filmu,
zeptejme se – jak moc může být recenzent ovlivněn
pobouřením nad tabu-překročujícím pohledem
kamery do zákulisí deviace, surovostí odhalenosti,
vlastními předsudky nebo přehnanými očekáváními?
Kdo z nich opravdu objektivně hodnotí film jako takový? Komu se podaří přejít prvotní pocit pohoršení
a zakrývaného vzrušení?
Nehodnotí-li se v takové míře přínos filmu, pak
to dokázala zastoupit mohutná reklama (ve vlaku,
na ulicích, v časopisech), která se okolo tohoto
dvoudílného bijáku strhla a polepila celou Evropu.
Lidé se na fotografie pro sociální sítě nechávají inspirovat plakáty, na nichž jsou hlavní protagonisté
zachycováni v sevření orgasmu – přiznám se, že bych
taky takovou fotku chtěla. Říká se, že filmy Triera jsou
úchylkami přímo nabité. Ale nenechme se mýlit: perverze není ani zdaleka to, proč je jeho (podle kritiky
k novému snímku je nutno dodat – předchozí) tvorba
tak úspěšná.
redakce: 2.C & 3.E & 4.C & 4.E, režie čísla : Andrea Sobotková, r. 2013/2014
Trier je možná nejznámějším dánským režisérem.
Ve svých 58 letech se těší neuvěřitelné oblibě, i když
jeho filmy nejsou pro každého béčkového pojídače
popcornu. S nadsázkou si nechal ke jménu přidat
přízvisko „von“, značící urozenost. Tedy: Lars von
Trier. Natáčí pozoruhodné snímky odlišné od amerických dramat nebo komedií, ale rozhodně není jediný
hodný povšimnutí. Třeba takový Thomas Vinterberg
a jeho „Rodinná oslava“ (jeden z prvních dánských
filmů, které jsem viděl – tak silný zážitek z filmu přeji
každému). Evropská, lépe severská škola, se nesporně
do snímků otiskuje a má na jejich konečnou formu
značný vliv. Mají kouzlo, které je dělá jedinečnými.
A vlastně nejen Dánsko, ale celá Evropa natáčí řadu
filmů, které mají moc ve vás něco zanechat a to je, myslím, smysl toho, proč by se měly filmy točit.
A viděli jste třeba Adamova jablka, Řezníci (Anders
T. Jensen), Královská aféra (Nikolaj Arcel) nebo Hon
(Thomas Vinterberg)?
ANDREA SOBOTKOVÁ
Už je to tři dny co se maminka ztratila. Vydala se s otcem za bratrem do města. Pokaždé, když přijeli, na ně
bratr čekal na nádraží. Tentokrát však neměl čas. Otec
řekl, že to s maminkou zvládnou sami.
V okamžiku, kdy nastupovali do podzemní dráhy,
se maminka otci vytrhla a ten zjistil, že ve vagónu stojí
bez ní. Hned na další stanici vystoupil a vrátil se zpět
- svou ženu však v davu už nezahlédl. On, už sedmdesátiletý muž, tam jen bezmocně stál, rozhlížel se ani
na zavolání se nezmohl.
Dnes stojím na stejném nádraží já. ,,Neviděli jste
tuto ženu?", pokřikuji do davu a vnucuji kolemjdoucím letáčky s nápisem HLEDÁ SE. Na Soulském nádraží je pořád spousta lidí. Někdo ji přeci musel alespoň zahlédnout! ,,Ano, myslím, že jsem ji viděl. Byla
ale mnohem starší než na této fotce." Postarší muž se
zastavuje a snaží se překřičet hluk masy. ,,A kde jste
ji viděl?", zeptám se s nadějí v hlase. ,,Před lékárnou
naproti dětskému hřišti. Tu lékárnu vlastním. Spatřil
jsem ji, jak sedí na chodníku. Vzali jsme ji se ženou
do domu, vypadala zanedbaně. Dali jsme jí najíst. Ptali
jsme se pořád dokola, jak se jmenuje a odkud je, byla
ale zmatená a vůbec nereagovala. Jakoby zapomněla,
kdo je. Bylo to včera večer." ,,Mockrát vám děkuji!!",
odpovídám a odbíhám na místo, kde byla maminka
naposledy spatřena.
Chvátám ulicemi, volám její jméno a nevnímám pohoršené pohledy místních. Strachem i očekáváním
se mi svírá žaludek. Co když už ji nenajdu?
… Maminko, prosím, vrať se! Tolik mi chybíš. Vždy jsi
pro mě byla MAMINKOU. Po hádce, odloučení, i když
jsem byla rozmrzelá kvůli tvým výčitkám. Nikdy jsem
tě nenazvala MATKOU, ale smířlivě vždy MAMINKOU.
A teď tu nejsi. ,,Maminko!"
Nejsi tu. Pomalu se setmělo a já bezradně procházím
okolními ulicemi. Ani náznak potom, že by jsi tu někdy
byla. Město si žije dál a nekompromisně pohlcuje lidi,
bere je do spárů a nepustí zpět. Proč jsem si jen dávala naději? Vedle kontejnerů se povalují zbytky jídla.
»» HALUZ
V US umělcem hned,
u nás až po čase
Svou lámanou angličtinou kamarádovi oznamuji
blížící se dokončení výtvarné práce. „I want to
see your art!“ Můj art? Můj art? Ou em dží! Není
všechno art, co se tak prezentuje.
TEREZA MÜLLEROVÁ
In America people call whatever art – je jedno, jestli
je dobrý a vystavovaný nebo podprůměrný až mizerný. Jednou je to art a přes to vlak nejede. Zatímco
náš art je ten vystavovaný, ceněný, vyzdvihovaný,
ať už pohledem "kritickým" či široké veřejnosti. Kdo
není labeled jako artist dělat výtvarná tvorba.
„That's interesting to me.“ Proč je každý Američan
umělcem a u nás se tímto označením tak šetří? Odpověď (snad) nalézám v historii umění a památkách,
které nás obklopují. Zatímco USA, „mladší sestra Evropy“, je v této oblasti patrně chudší, my jsme opravdovým ložiskem art pokladů. Kolik kostelů, zámků,
náměstí se sochařskou výzdobou, nástěnných a freskových obrazů! Přirozená součást naší krajiny. Srostli
jsme do blízkosti, která se (pro mnohé) stává definicí tohoto pojmu. Umění je to staré, realistické, to,
co skončilo impresionismem (v lepším případě) nebo
secesí. Ty pěkné obrázky, co máme v kostele. „It’s deep
in our minds.“
Měřítkem kvality se stává realismus do doby,
než se o umění (nebo výtvarnou tvorbu) začnete zajímat více. Jedině tehdy lze v souvislostech pochopit,
proč Mucha není the last one. Někdo se s koncem
spokojí. Někým mám na mysli hlavně generaci rodičů
a prarodičů. Jistě to znáte – dokud se snažíte kopírovat realitu, jsou vaše obrazy úžasné a velkolepé. Vy,
díky tomu, že znáte i Maleviče, Hisrta nebo Houdka,
tvorbu vyvíjíte. Abstraktně o realitě. Od teď v očích rodiny podivínští. "Ty náš umělče!" zaznívá ironicky podbarvené. "To určitě nejsem" - na misky vah pohotově
pokládám obrazy velkých ryb of art history, naproti
těm mým.
Prohlásit o sobě, že jsem umělec dřív, než mě tak
„začne nazývat odborník – média, kritici umění či kurátoři“ zní jako lawless self-confidence. "It’s open for
anyone to make art."
Být umělcem v očích veřejnosti nebo být umělcem
pro odborníky? Shodneme se určitě na tom, že zasáhnout obě skupiny je artist's roof top.
Tohle jsi jedla, maminko? Jak jsem to mohla dopustit? Opustila jsem tě, odstěhovala se a myslela jen na
svoji kariéru. Na tebe jsem zapomínala čím dál častěji.
Už jsem ani nevolala a ty jsi to, po pár pokusech dovolat se, vzdala. Neviděli jsme se už několik měsíců. A teď
tu nejsi. Nejsi tu poprvé, kdy potřebuji utišit svoji bolest. Jak jsem jen mohla dopustit, že člověk, který mě
vychoval, živil a miloval, se ztratil a já mu nemohu
pomoci? Oplatit. Byla jsem ,,samostatná a dospělá",
ale nyní vidím, že tě potřebuji víc, než si připouštím.
Odpusť mi, maminko!
Na motivy knihy MODLITBA ZA MATKU autorky Šin
Kjung-suk
»» VYLOVENO
Něco
KLÁRA KŘÍŽKOVÁ
Hle místnost
postel a na ní hmota lžíce
zrak její otupeně hledí
pozoruje rysy stínu na zdi
hledá smysl vrytý ve dni
Náhle spatří
dotek blahé
myšlenky která řve ji v hlavě
hlučně a krvavě:
"VEM PLÁTNO A POSTAV NĚCO
VEM HŘEBÍK A VREJ HO DO NĚJ
DVA ČISTÉ SVĚTY :
lehkost, citlivost a zapoj mysl."
Po dobu stál tu klidný element,
byl tu a kéž by bylo,
mrtvé ticho, mrtvolné
Aby mysl smysl tomu všemu dala,
aby každý tu lehkost cítil.