Anna a Lena našly andělského mimozemšťana

▪ Obsah
4
▪ Opona
Anna a Lena
našly andělského mimozemšťana
Bylo nebylo. Spíš bylo. Na pasece v lese
leželo dítě. A řvalo. A kvílelo.
A vylo. Kolem šly dvě ženy. Anna a Lena.
Byly to lesby…
Text Markéta Pilátová
6
▪ Kulatý stůl
Nebyl na to čas
Kulatý stůl na téma
mimozemského života.
Účastníci Karel Pacner, Antonín Vítek,
Viktor Votruba, Marcel Grün
18
▪ Dílna
Milí přátelé!
Aneb Jak se domluvit
s mimozemšťany
Univerzální jazyk rovná se
jazyk univerza; o vyspělosti
mimozemšťanů nevypovídá
prvořadě jejich dokonalá technologie,
která jim umožní putování vesmírem
a přistání na Zemi, nýbrž schopnost
komunikovat s pozemšťany.
Plus, dle Spielberga,
i jistá biblická průprava.
Text Patrik Ouředník
22
▪ Dílna
Proč nás vlastně zajímá život
na exoplanetách?
(exoplanety jsou planety v jiných
slunečních soustavách, než je ta naše)
Text Stanislav Komárek
24
▪ Dílna
I námi Stvořitel chápe sám sebe
(buď jsme účastníky tvorby,
nebo jsme materiálem pro tvorbu)
Rozhovor s Karlem Vachkem
nad jeho novým fi lmem Tmář a jeho rod.
Text Martin Langer a Michal Jareš
2
32
▪ Dílna
Přišlo to ke mně samo, jako dar
Rozhovor s dívkou, která mluví s anděly.
Text Kateřina Tučková
52
▪ Chór
Jdou mezi námi
v zahradách světla…
▪ Anketa
V průběhu vesmírné výpravy vlivem
časového paradoxu plynoucího z teorie
relativity biologicky zestárnete o zhruba
jeden rok, na Zemi mezitím uplyne deset
let. Poletíte?
Otokar Březina, Petr Mikeš,
Pavel Švanda, Bohuslav Reynek,
Zdeněk Rotrekl, Lukáš Marvan,
Jan Skácel, Ivan Martin Jirous,
Renata Putzlacher, Zdeněk Volf,
Oldřich Mikulášek, Zeno Kaprál,
Petr Veselý.
Sestavila Alena Blažejovská
41
56
36
▪ Lóže
▪ Čtená
Eliška (1925)
Návštěva
Výňatek z projektu novinářky
Barbory Baronové a fotografk y
Dity Pepe, který se zabývá fenoménem
neprovdaných žen v Česku a jehož
součástí má být i kniha, která využívá
netradiční formu stylizovaného
časosběrného dokumentu.
Povídka o hudbě z nebes.
Text Leoš Šedo
60
82
▪ Čtená
Tánička
Povídka „Thésea běloruské
postmoderní literatury“.
Text Sjarhej Balachonav
86
▪ Čtená
Za nocí nejtmavších
na slunce pamatuj
(vhled do duší předlistopadových)
Tři jednoaktovky o podivuhodném
Mistrovi z podivuhodné doby.
Text Pavel Trtílek
90
▪ Propadliště
Tma bez andělů
a Remek
bez mimozemšťanů
Žijí ve vesmíru mimozemšťané?
Před sto lety na to dokázaly odpovědět
snad jedině účastnice velkého
maškarního plesu pražského Dámského
spolku Ústřední matice školské,
který se konal v únoru 1911 na Žofíně.
Text Ivan Motýl
110
▪ Poslední strana
Zatmění
Zatmění Slunce je astronomický jev,
který nastane, když Měsíc vstoupí mezi
Zemi a Slunce, takže jej částečně
nebo zcela zakryje.
Foto Jan Růžička
▪ Dílna
Já nekoušu, pane docente!
Vědecko-fantastický fi lm
v české kinematografi i.
Text Lukáš Masner
64
▪ Dílna
Andělská tvář
Andělé napříč časem.
Text Gabriela Pelikánová
70
▪ Dílna
Karmelitka
Rozhovor s řádovou sestrou,
řeholnicí kontemplativně-apoštolské
kongregace sester karmelitek sv. Terezie.
Text Martin Bernátek
76
▪ Esej
Jedni i druzí
Abychom to shrnuli: i kdyby neexistovali,
měli bychom anděly a mimozemšťany
vymyslet. Jedny i druhé potřebujeme.
Text Vladimir Martinovski
80
▪ Deset otázek
Gogola & Stančík
Dokumentarista Jan Gogola ml. se ptá
Mazlan Othmanové, odpovídá básník
Petr Stančík.
3
Anna a Lena našly andělského mimozemšťana
Opona ▪ Text Markéta Pilátová, narozena 1973,
spisovatelka, novinářka. Foto David Konečný
Bylo nebylo. Spíš bylo. Na pasece v lese leželo dítě. A řvalo. A kvílelo.
A vylo. Kolem šly dvě ženy. Anna a Lena. Byly to lesby. Nesnášely,
když se jim říkalo, že jsou lesbičky, protože jim to přišlo infantilní.
Teď ale uslyšely dítě. To dítě, pomyslely si, nám seslal nějaký anděl.
Už dlouho po dítěti toužily. Neměly ale žádného inteligentního, krásného a chápavého kamaráda, který by jim daroval sperma, a věděly,
že legální adopce dětí homosexuálními páry je v České republice
hudbou mimozemšťanů. Pomyslely si tedy zcela správně, že to dítě
na pasece v lese jim poslal anděl. Anna si řekla: „To mě vyslyšel můj
andělíček strážníček!“ A Lena spokojeně pokývala hlavou: „Andělé
určitě existují, protože kdo jiný by nám tohle dítě mohl poslat, když
ne oni.“
Měly skutečně pravdu. Dítě jim poslali andělé společně s mimozemšťany. Andělé totiž trpí zcela novou alergií. Alergií na lidské prosby
a modlitby. Nemůžou je slyšet, aniž by se úplně neosypali. Anna se
skutečně modlila ke svému andělíčkovi strážníčkovi, aby jí nějakým
způsobem seslal dítě. A její anděl strážný, který seděl na planetě
ABC, celý napuchal, škrábal se a všechno ho svědilo tak, že už to
nemohl vydržet. Jeho kamarád mimozemšťan navrhl: „Co kdybychom jí teda nějaké to dítě poslali?“ Anděl strážný souhlasil. Upletl
hezký malý košík, do něj vložil své andělské sperma a kamarád
mimozemšťan zase své malé zelené vajíčko. Trochu s košíkem
zahrkali, zahoupali a zahoukali do něj nějakou formuli. V košíku pak
během devíti dnů vyrostlo krásné, zelené dítě s křídly. Anně a Leně
se strašně líbilo. Kudy chodily, tudy ho chválily, a dítě rostlo jako
z vody.
Samozřejmě, že andělský mimozemšťan měl trochu problémy s identitou. Byl to naprosto jasný hermafrodit, ale z nějakého důvodu
toužil po tom, aby byl jedno, nebo druhé. Pořád s tím svoje maminky
otravoval. Ve škole se mu ale nikdo nesmál, všichni ho brali smrtelně vážně, přestože byl zelený, nebyl muž ani žena a měl křídla.
Byl to totiž jediný anděl strážný široko daleko, který se neosypával,
když slyšel nějakou lidskou prosbu. Plnil všem všechna přání, strážil
u všech, kdo o to požádali, ale pořád to nějak nebylo ono. Chtěl být
žena, nebo muž. Jedno, nebo druhé, ne obojí.
4
A tak se jednou odvážil poprosit svého anděla strážného, aby ho
zbavil prokletí oboupohlavnosti. Anděl, celý napuchlý a s nepříjemnou vyrážkou, se ho zeptal, proč chce být muž, nebo žena. „Protože
v tom mám děsnej zmatek. Nevím, jestli patřím na planetu Venuši,
nebo na Mars, neumím číst v mapě, ale neumím ani dobře komunikovat, jsem zkrátka zmatený,“ vysvětloval andělský mimozemšťan. Jeho anděl strážný se zamyslel a nakonec mu položil ještě
jednu otázku: „Co kdyby ses vrátil na naši planetu ABC a stal se
buď mimozemšťanem, nebo andělem? Muži a ženy jsou mnohem
komplikovanější než všechna ostatní stvoření ve vesmíru.“ „Tak jo!“
souhlasil andělský mimozemšťan.
Pak se kolo času otočilo. Anna a Lena se právě vydaly na paseku do
lesa, ale nic tam nenašly. Žádné dítě neřvalo, nekvílelo ani nevylo
a všechno bylo jako dřív. Jen andělé strážní se už ani na planetě
ABC necítí ve své kůži. Od té doby, co je z malého andělského mimozemšťana pouhý anděl, staly se jejich alergie naprosto nesnesitelné.
Nový anděl totiž zavlekl na planetu ABC svou ochotu všem pomáhat
a všechny strážit, před níž se andělé kdysi na planetu ABC schovali.
A tak se tam teď všichni vespolek, andělé i mimozemšťané, škrábou
a škrábou. Škráby, škráby škráb. ▨
5
Nebyl na to čas
Kulatý stůl na téma mimozemského života
Česká kosmická kancelář, Praha, 14. 12. 2010.
Účastníci: Karel Pacner, publicista a spisovatel, spolupracovník MF Dnes;
Antonín Vítek, Odbor pro výzkum a vývoj, Knihovna AV ČR;
Viktor Votruba, Astronomický ústav AV ČR, Ondřejov;
Marcel Grün, ředitel Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy.
Grün: Tím bych vždy začal. Nebránil
bych něčemu cizímu, obecnějšímu —
to zatím nejsme schopni říct —, ale
začal bych s něčím malým. Předpokládám, že tato i další podobné
diskuse mají směřovat k hledání,
pátrání. Je nám houby platné defi novat si nakrásně, co všechno by mohl
být život, kdybychom ho nějakým
způsobem nehledali a nepátrali po
něm. Proto si myslím, že je lepší mít
vrabce v hrsti než krásné holuby, nebo
dokonce pávy někde na střechách.
Pacner: Kdy se dá říct, že jsme začali
pátrat po mimozemském životě ve
sluneční soustavě? Bylo to vysazením
Vikingů 1 na Marsu, nebo už dříve?
Vítek: Z chemického hlediska — v testování chemických reakcí, které by
mohly potvrdit přítomnost nějakých
asimilujících se organismů nebo
systémů, případně jejich úplné vyloučení — to byl jedině pokus na sondách Viking. Ukázalo se, jak je velice
zrádné dělat pokusy, které vycházely z přísné analogie s pozemským
životem. Tyto experimenty přinesly
rozporuplné výsledky, které naznačovaly, že na Marsu dochází k reakcím,
které do jisté míry imitovaly přeměnu
nebo spotřebovávání přídatných živin
a produkci v nich obsaženého oxidu
uhličitého. Nakonec se usoudilo — protože chyběly jiné důkazy —, že se
pravděpodobně jednalo o anorganické
reakce peroxidů a superoxidů, které se
předpokládají na marsovském povrchu, který je ve vysokém oxidačním
Kulatý stůl ▪ Foto David Konečný
Pacner: Přátelé, vítám vás tady. Budeme
se bavit o mimozemském životě.
S Tondou Vítkem jsem se domlouval na
rozdělení debaty do tří hlavních částí.
Zaprvé: co je to život a co je to mimozemský život? Zadruhé: inteligentní
život ve vesmíru? Zatřetí: inteligence
nebiologického původu ve vesmíru.
Kdo chce defi novat, co je to život a co
by měl být život mimozemský?
Vítek: Zaprvé nikdo neumí defi novat
život. Ale je-li to systém, který dokáže
obrátit normální chod entropie podle
druhé věty termodynamické — to znamená organizovat se —, mohla by být
nejobecnější defi nice života takováto:
systém, který se dokáže organizovat
tak, aby mohl optimálním způsobem
reagovat na okolní prostředí a jeho
změny.
Pacner: A život mimozemský?
Vítek: Chceme-li něco hledat, musíme
přijmout defi nici, podle které hledané
poznáme. Pokud budeme hledat život,
musíme hledat takový systém, který je
schopen reagovat na prostředí a přizpůsobovat se mu.
Votruba: Nejsem expert na astrobiologii
a nevím, jestli budu platný. Nicméně
musím malinko upřesnit vaši defi nici.
6
Ještě z dob studií znám nerovnovážné
termodynamické systémy, které by
mohly splňovat to, co říkáte, v nejobecnějším slova smyslu. Lokálně porušují
druhý termodynamický zákon, nicméně v globálu tomu tak není. Dodávám podmínku schopnosti systému
reprodukovat se, tedy využít získanou
energii.
Grün: Také nevím, jestli budu schopen
něčím přispět. Nevidím jako logické
hledat naprosto obecné defi nice
života. Zkrátka — podle sebe soudím tebe. Hledáme takový život,
který bude odpovídat našemu životu
potud, že jsme schopni jej pochopit
a do jisté míry mu rozumět. I to je
dost. Až pokud takový život najdeme,
můžeme rozmýšlet — je tohle život,
je tamhleto život; takhle rozšíříme
a zobecníme naše znalosti, nebo ne?
Zatím jsme v minulosti pátrali po
něčem, co známe, vycházeli jsme ze
známého k něčemu méně známému
nebo úplně neznámému.
Pacner: A nesvádělo nás hledání života,
který by byl podobný našemu, ze
stopy?
Vítek: Neznamenalo to příliš silný antropocentrismus?
▪ Viktor Votruba, Marcel Grün, Karel Pacner, Antonín Vítek
Pokud budeme
hledat život, musíme
hledat takový systém,
který je schopen
reagovat na prostředí
a přizpůsobovat se mu.
stupni. Na druhou stranu se poměrně
nedávno — asi před dvěma roky — objevily alternativní názory. Možná že
marsovské organismy pracují na úplně
jiném metabolickém základu a jako
jeden z metabolitů mají peroxid vodíku.
Peroxid mohl přispět k oxidaci přídatných živin. Současně však přidaná voda
měla za následek, že jsme tyto organismy zabili. Známe příklady pozemských organismů, které reprodukují
peroxid vodíku. Dokonce by to byla —
jak říkáš ty, Marceli Grüne — analogie
s něčím, co máme tady na Zemi. Tyto
názory zůstaly osamoceny, ale přesto
malé procento lidí zastává názor, že
mohlo jít o projev živých organismů
metabolizujících jiným způsobem, než
jak to běžně známe na Zemi.
Grün: Tomu bych se pochopitelně
nebránil. Nepřátel se nelekejme, na
množství nehleďme. Naše výchozí
stanovisko, něčím začít, nějakým
experimentem jako v případě Vikingů,
je v pořádku. Problém nevidím v tom,
že se našli ti, kteří jsou pro, a ti, kteří
jsou proti, ale v neschopnosti tento
experiment za víc než čtvrt století ne
jednou, ale desetkrát, patnáctkrát,
dvacetkrát zopakovat.
Vítek: Ne zcela souhlasím. Mars Science
Laboratory2, která se — bohužel se zpožděním — chystá, nebude hledat život,
ale bude se snažit z hlediska možného života testovat, které parametry
marsovského prostředí jsou splněny.
Na základě upřesnění a kvantifi kace
parametrů bude možné stanovit
pracovní hypotézy, co by musely dělat
organismy, které by chtěly na Marsu
přežít, a podle toho defi novat budoucí
experimenty skutečně ověřující, jestli
existuje něco, co je splňuje, a pak
7
teprve testovat život. Vikingovský
experiment, byť velice záslužný, byl
skokem po hlavě do rybníku s neznámou hloubkou.
Pacner: Ale jinak to nešlo.
Vítek: Ano, nešlo, pokud jsi chtěl rovnou hledat život. Ale rozumnější je si
nejdříve zjistit, jak to přesně vypadá
z hlediska podmínek pro život, a pak
naplánovat další experiment.
Pacner: Domnívám se, že z hlediska přitažlivosti kosmického výzkumu bylo
třeba nejdříve nasadit cíl „podívejme
se po životě“ a teprve potom to rozvíjet
různými cestami.
Vítek: To je otázka PR, a ne koncepce
výzkumu…
Pacner: NASA musí dělat PR, aby dostala
peníze na výzkum. Vrátil bych se k něčemu jinému. Co si dnes představujeme: byl, nebo nebyl na Marsu život?
Od vypuštění Vikingů v roce 1975 se
objevilo několik hypotéz o jeho existenci.
Vítek: Co říkáš jako předpoklad, není
to, co bylo skutečně zjištěno. Bylo
zjištěno, nebo s vysokou pravděpodobností potvrzeno, že na Marsu pravděpodobně během relativně dlouhého
období existovaly podmínky, které
by mohly zajistit vznik a případně
vývoj a udržení života, nikoliv, že
tam život byl. Další záležitost, která
s tím souvisela a která je zase velice
Bylo zjištěno,
nebo s vysokou
pravděpodobností
potvrzeno, že na Marsu
pravděpodobně během
relativně dlouhého období
existovaly podmínky,
které by mohly zajistit
vznik a případně vývoj
a udržení života.
podmínkách a příhodném věku Země.
Říkal, že bezpečně víme o existenci
jedné planety, na které je život, a to
Země. Co když se odsud rozšířil život?
Při druhé fázi „Velkého bombardování“ mohlo dojít k vymrštění velkého
množství meteoroidů, které putovaly
sluneční soustavou a mohly zárodky
života osít například planetu Mars.
Někde se uchytily, někde ne. Netvrdil,
že se tak stalo, pouze navrhl, že může
existovat prostředek, jak dopravit
život na jiná tělesa sluneční soustavy.
▪ Karel Pacner, Antonín Vítek
▪ Viktor Votruba
rozporná a můžeme si ji vykládat jako
takové „píárování“, je, zdali to, co bylo
v jednom z meteoritů pocházejících
z Marsu nalezeném v Antarktidě, jsou
mikrofosilie, zbytky archeobakterií,
nebo zdali je to artefakt anorganic-
8
kého původu. Když už mluvíme
o marsovských meteoritech
z Antarktidy — jinde je můžeme asi
těžko identifi kovat…
Votruba: … lze je identifi kovat ještě na
Sahaře, respektive na poušti. V jednolité ploše se meteorit dobře hledá…
Vítek: … je zajímavá hypotéza takzvané
reverzní panspermie, jestli jste o ní
slyšeli. Na zasedání Pacifické astronomické společnosti před třemi
čtyřmi lety přišel jeden z přednášejících s touto hypotézou. Je známa
otázka panspermie, život k nám přišel
z vesmíru, ať už byl dopravený na prachových částicích nebo meteoritech,
které dopadly na povrch v příhodných
Votruba: To je hezká myšlenka. Zobecním z hlediska svého oboru to,
co se zde řeklo o Marsu. Za posledních třicet pět let se ukázalo, že voda
jakožto prvek nezbytný k životu
není ve vesmíru tak neběžná. Je to
důležitý poznatek. Jak se bude zdokonalovat technika a bude se Marsem
více zabývat kosmický výzkum…
jsem pln očekávání a optimista.
Na druhou stranu mnoho bakterií,
které dokáží přežít v extrémních
podmínkách, se nalézá až teď. Máme
tuto planetu k dispozici pro průzkum
a stále objevujeme nové organismy.
Bude velmi těžké naplánovat obecný
experiment, který by prokázal život.
9
Podrobným
prozkoumáním
mimozemského života
si můžeme objasnit
řadu mechanismů, které
probíhají v pozemských
organismech,
až po člověka.
Je to sázka do loterie. Vycházíme
z předpokladů, které vůbec nemusejí
platit.
Grün: Opět se dostáváme k tomu, že něčím jsme museli začít. Uvažování způsobem „podle sebe hledám tebe“ bylo
v zásadě jedinou rozumnou, správnou
metodou a je jí i do budoucnosti. Rozšíření znalostí je fajn — to je báječná
nadstavba —, ale hledáme-li život jako
takový, hledáme ten, který je nejvíce
podobný tomu našemu. A to, že jinde
hledáme mimozemský život, nás vede
k nám, k různorodosti života na Zemi.
I když nenajdeme mimozemský život,
děláme dost, pakliže najdeme jiné
formy pozemského života. To se mi
líbí.
▪ Marcel Grün
Pacner: Na kterých místech sluneční
soustavy by mohly být nějaké formy
života?
Votruba: Mohl by to být Mars, v tom
jsem optimista. Dalším potenciálním
kandidátem je okolí Jupiteru a měsíc
Saturnu Titán. Ten se v současné době
jeví jako velmi atraktivní místo pro
existenci nějaké formy života.
▪ Viktor Votruba, Marcel Grün, Karel Pacner, Antonín Vítek
10
Grün: Proč vylučovat takovou hezkou
Venuši? K základním nedostatkům
ve výzkumu Venuše v minulosti
vedlo, že jsme si na začátku mysleli:
tam jsou mraky, tam nic neuvidíme,
tak do sondy vůbec nebudeme dávat
kameru. Základní chybou výzkumu
bylo a priori se něčeho vzdávat. Měli
jsme si ověřit, že tam neuvidíme nic
zajímavého. Jen sledování oblaků vydá
na několik let výzkumů. Jestliže jste
na Venuši zapomněl — to není vaše
vina, zapomněli i další — a její výzkum
byl odstrčen dál, je to chyba. Neměli
bychom se ničeho a priori vzdávat.
Votruba: Jmenoval jsem jen největší
šance, ambiciózní místa. Samozřejmě
je blbost vylučovat ostatní objekty.
Život nás může vždy překvapit. Rozhodně s vámi souhlasím: nezaspat,
nezanedbat. Že máme žhavé kandidáty, neznamená, že se jiný ze závodníků nestane vítězem.
Vítek: Vezměme to, co jste říkal o extrémofi lech — organismech, které na
Zemi známe a které žijí v prostředí,
kde většina jiných nepřežije. Měsíce
Jupiteru: pro většinu organismů, které
známe na Zemi, jsou překážkou velmi
silná radiační pásma. Život by musel
být hluboko v nitru. Známe například
podpovrchový oceán na Jupiterově
11
měsíci Europa. Na druhou stranu
známe na Zemi bakterii Deinococcus
radiodurans, která žije v chladicích
vodách atomových reaktorů. A to je
jen jeden příklad. Škála mikroorganismů na Zemi je široká, pokrývá
teplotní rozmezí od hluboce nízkých
teplot v Antarktidě až ke 200 ºC u černých gejzírů. Také škála pH je široká,
▪ Antonín Vítek
až po pH 9 u alkalických jezer. Kalifornské jezero Mono, kde byli nedávno
objeveni mikrobi údajně využívající
arzen, je alkalické. Jeden chemik upozornil na to, že kdyby došlo k masivní
výměně fosforu za arzen za normálních zemských teplot, tak se molekula
DNA okamžitě naprosto rozpadne.
Pacner: Takže zhruba po třiceti pěti
letech pátrání po mimozemském
životě ve sluneční soustavě je stále
větší pravděpodobnost, že nějaké
mikroorganismy někde existují.
Další otázka zní, jak může objevení
mimozemského života na mikrobiální
úrovni posunout naši civilizaci?
Vítek: Pokud najdeme jiný příklad života,
dojde ke zpřesnění jeho obecné definice, kterou jsme se zde na začátku
pokoušeli formulovat. Podrobným
prozkoumáním mimozemského života
si můžeme objasnit řadu mechanismů,
které probíhají v pozemských organismech, až po člověka. To může mít
důsledky i v lékařství.
Pacner: Co odpovíš, když se tě žena doma
zeptá: „Tondo, co z toho budu mít já,
když mě bude něco bolet?“
Vítek: Možná na základě toho, co jsme
zjistili na Marsu, bude vyvinut lepší
prášek proti bolení hlavy.
12
Myslím, že to byl Stephen
Hawking, který řekl:
„Proboha, nesnažte se
spojit s mimozemskými
civilizacemi, seďme
potichu v koutku a ani
nedutejme.“
▪ Karel Pacner
Grün: Mám nepříjemnou obavu, že první,
kdo se objevů ujme, budou vojáci, kteří
nebudou hledat dobrý lék, ale vynikající jed.
Vítek: Bohužel, každý pokrok v jakékoliv
vědě a technice se dá využít v pozitivním i negativním směru. Ale někdy,
když se to vyvíjí hodně negativním
směrem, je z toho nakonec pozitivní
výsledek.
Votruba: Ukazuje se, že život na materiální úrovni je velmi schopný a může
přežít v různých podmínkách. Může
se to v budoucnu použít pro „terraforming“ a řízené zavedení života na cizí
planety…
Pacner: … pro „terraforming“ jsme dříve
vyvinuli termín „zpozemšťování“.
Votruba: Bránil bych se „zpozemšťování“, spíš bych řekl „zaplevelení
životem“.
Pacner: To je druhá strana, zase to pozitivní a negativní.
Votruba: Některé organismy mají schopnost skutečně „zakořenit“ v extrémních podmínkách. Možná se už tak
děje, nevím, ale je to plán, který by
se mohl v budoucnu dohonit, v hodně
daleké budoucnosti využít a srazit hřebínek naší civilizaci.
Pacner: Mohli bychom přejít k inteligentnímu životu. Pátrání po stopách
inteligentního života začalo dříve než
pátrání po mikrobech v naší sluneční
soustavě: v roce 1961 Drakeovou
rovnicí3. Dosud se podařilo vyvinout
metody, které s úspěchem používají
radioastronomové, ale nalezení jakéhokoliv signálu se nepodařilo. Jak si to,
pánové, vysvětlujete?
Grün: Nemám nic originálního. Uplynulo
padesát let a až za dalších padesát let
▪ Viktor Votruba, Marcel Grün
13
stával pátrat. Ačkoliv má tento projekt
řadu odpůrců mezi vědeckou veřejností, ponechal bych jej.
Vítek: Jistě, a podporovat SETI@home6.
Votruba: Jasně, technika jde nahoru,
jsme schopni zpracovat obrovské
množství dat. Člověk nikdy neví.
Pacner: Ale povězte mi, kdy budeme
moci ovlivňovat tyto svítící cefeidy?
Votruba: Byl publikován jen odhad. Byl
to spíš úsměvný článek a dá se o něm
také tak mluvit. Nicméně to bylo autorem seriózně míněno a v tomto ohledu
naše civilizace na takovýto způsob
komunikace nemá a dlouho mít
nebude. Potřebovali bychom zvládnout
transport energie do nitra hvězdy,
pravděpodobně pomocí neutrinových
toků.
Pacner: Takže až za dvě stě let?
Votruba: To jste hodně velký optimista.
Všechno jde ruku v ruce, nevíme toho
strašně moc a naše znalosti se teprve
otevřou podle výsledků výzkumů.
Nezdá se, že to příliš souvisí s mimozemským životem, ale otázky vzniku
vesmíru jsou spojeny i se vznikem
života.
Pacner: Co by mohl přinést takový
urychlovač?
Votruba: Otevřít úplně nové pole fyziky,
třeba je nutné hledat signál úplně jinde.
Pacner: Třeba už někdo vysílá, my
o tom nevíme a nejsme schopni to
detekovat, protože je to mimo naše
poznání.
Vítek: Chtěl bych upozornit na další
záležitost. Kdysi se dělaly pokusy
s výpočtem pravděpodobnosti hustoty
planet s možným životem ve vesmíru
dosazením hodnot do Drakeovy rovnice. Jedním z důležitých parametrů je
doba trvání civilizace schopné komunikace. Když se člověk dívá na současný svět, je to nejvíce sporný parametr. Dnes jsem četl New York Times
a mám dojem, že od doby formulace
Drakeovy rovnice uplynulo jen pár let
a že dnes není situace o moc lepší.
Pacner: Můžeme uzavřít tím, že v pátrání
po inteligentním životě ve vesmíru
jsme udělali první krůčky a stejně jako
v pátrání po mikrobiálním životě jsme
na úplném začátku. Stále hledáme
a tápeme, jak k něčemu konkrétnějšímu dojít. Nastoluji třetí otázku: může
existovat inteligence nebiologického
původu ve vesmíru?
Vítek: Myslíš život založený na něčem
jiném než na složitých organických
látkách?
Pacner: Ano. Fred Hoyle před dávnými
lety napsal sci-fi Černý mrak, kde energetický mrak bloudí vesmírem, vysává
hvězdy a tím získává potravu pro svou
další existenci.
Grün: Nejlepší science fiction píšou vědci,
Asimov a venkoncem i Kepler ve svém
▪ Viktor Votruba, Marcel Grün
si můžeme říkat, že jsme na začátku.
Je to běh na dlouhou trať.
Vítek: Radioastronomie také hledá
rádiové signály, které by jevily statisticky významné odchylky od neuspořádanosti. Je třeba si uvědomit jednu
věc: pořád tady existuje ten zatracený
zákon R-2: intenzita jakéhokoliv signálu klesá se čtvercem vzdálenosti.
Když si uvědomíme citlivost radioastronomických prostředků, tak objem
vesmíru, ve kterém by bylo možné ze
všeobecného rádiového šumu vytáhnout nějaké smysluplné odchylky,
které by ukazovaly na umělý signál,
není příliš veliký. Nemám zdání o této
skutečné velikosti, ale domnívám se,
že to může být maximálně několik stovek parseků. To je z hlediska Drakeovy
rovnice příliš malý vzorek vesmíru pro
šanci, že tam něco bude.
Pacner: Chceš říct, že civilizace — pokud
nějaká existuje — se může nacházet ve
vzdálenějším prostoru, než ve kterém
pátráme?
Vítek: Bude inteligentní civilizace vůbec
užívat tohoto druhu komunikace?
My rádio používáme zhruba stovku let,
spíš méně, a výkonnější přístroje až
po druhé světové válce. Jak daleko se
mohl signál dostat, asi padesát světelných let? Kolik tam máme hvězd, asi
tisícovku?
14
Votruba: Je to trošku více. Máte pravdu
ve dvou věcech. Je to loterie. Jako jsem
já za posledních deset let nevyhrál
žádný milion, se stejnou pravděpodobností by člověk detekoval život.
Také hledáme pouze v jednom oboru
a s předpokladem, že inteligentní
civilizace bude vysílat na jedenácti
centimetrech vlnové délky. Jsou tady
aspekty spíše ustávat v pátrání, i když
tento signál se dokáže šířit na velkou
vzdálenost. Znám článek G. Learneda,
který vyšel v recenzovaném časopise,
kde se zabývá i jinou formou, jak by
mohly případné civilizace vysílat
signál; to je využitím hvězd typu
cefeid4, které jsou tzv. „standardními
svíčkami“5. Svítí do hodně velké dálky
a používají se pro určení vzdáleností
v naší galaxii. Je to oscilátor. Malinké
„nakopnutí“ způsobí změnu, modulaci. Takovýto systém — maják — je
naladěn na určitou frekvenci, a pokud
do něj budu něčím šťouchat, dodávat
mu energii a modulovat ho, mohl by
vysílat informace na velké vzdálenosti. Určitě by se to mělo rozšířit,
stejně pokud jsme život nedetekovali,
tak to neznamená, že tam není. Nejde
jen o hvězdy, ale i planetární systémy.
Jestliže je to rozvinutá civilizace, může
mít vysílači obsazeno více míst, ale to
je jen spekulace. Určitě bych nepře-
▪ Karel Pacner
Snu neboli Měsíční astronomii. Nebránil bych se science fiction, takové
úvahy jsou hezké. Je fajn popustit uzdu
fantazii, pak už je to krůček k oživení
odborných myšlenek.
Vítek: Myslím, že to byl Stephen
Hawking, který řekl: „Proboha,
nesnažte se spojit s mimozemskými
civilizacemi, seďme potichu v koutku
a ani nedutejme.“
Votruba: Člověk musí být duše otevřená,
ale možná nebiologický život vznikne
tady na Zemi. Stačí jen dobře podchytit umělou inteligenci a budeme mít
křemíkový život. Bude to počítač vykazující známky života. To už opět záleží
na defi nici života, ale to je otázka spíš
pro fi lozofy nebo logiky.
Vítek: Dovolím si tento výrok upřesnit.
Není to život nebiologického původu,
ale život na nebiologickém základě
vytvořený biologickým systémem.
▪ Viktor Votruba, Marcel Grün, Karel Pacner, Antonín Vítek
15
by byl schopen se v rozumné době
třinácti a něco miliard let zorganizovat, protože se nedokázal tak rychle
vyvíjet. Teplotní rozmezí, ve kterém se
stane anorganický systém nestabilním
a zároveň je dost stabilní, je velice
úzké. Neznám astrofyzikální objekt,
kde by se něco rozumného vyvinulo
a nezaniklo.
Votruba: Jestli jsem vás pochopil, myslíte
na stabilní chemický oscilátor, něco,
co je schopno v nějaké formě katalýzy
běhat furt dokola?
Vítek: Přibližně. Představte si výpočetní
systém — třeba integrovaný obvod —
prostě systém schopný reakce
a rozmnožování. Jak něco podobného
vznikne spontánně? Může vzniknout,
▪ Karel Pacner, Antonín Vítek
Votruba: To se potom těžko pozná. Co
když lidstvo vymře a zůstanou jen
stroje? Jinak máte samozřejmě pravdu.
Pacner: Takže nebiologická existence
je možná, ale stále zůstává ve stádiu
sci-fi. Je na hlubší, temné úrovni než
hledání mikrobů a inteligence.
Vítek: Obrovskou otázkou je vznik života
na Zemi. Přijetím teorie zavlečení
života panspermií otázku neřešíme,
jen odsouváme místo vzniku života
jinam. Kde je ta slepice, která snesla
vajíčko, a naopak? Pokud na Zemi měl
vzniknout život, měl na to miliardy
let, od doby, kdy zde klesla teplota
pod nějakou mez a mohly zde přežívat
složité organické látky. To je dlouhá
doba k replikaci a využívání prostředí. Zdá se, že to vše mělo probíhat na základě náhodných procesů,
zkoušek a omylů. Složité organické
látky byly výhodně natolik pevné,
že dokázaly prostředí vzdorovat, ale
natolik nepevné, že umožňovaly vývoj.
Systémy se vylepšovaly mutacemi
a byly složitější a složitější. Na začátku
se neuměly replikovat, muselo to být
řízeno něčím z venku. Pokud bychom
z toho chtěli vynechat pánaboha,
jedinou možností je „hraní rulety“.
Vznik něčeho smysluplného vyžadovalo neuvěřitelně dlouhý čas. Neznám
žádný anorganický systém, který
16
ale zase to bude „ruleta“, stejně
jako vznikaly první organické
látky.
Votruba: Odpovím protipříkladem. Kdybych „to“ měl modelovat na počítači,
generuji náhodně kusy kódu a čekám,
za jakou dobu se vytvoří kód schopný
reprodukce. Je to otázka času.
Vítek: Stejně jako generátor náhodných
znakových sekvencí, až se objeví celý
text Romea a Julie.
Votruba: Ano, ale toto je o úroveň výš.
Kód nejenže něco dělá, ale také se
reprodukuje.
Grün: Ty se, Tondo, domníváš, že od
vzniku vesmíru ještě nebyl čas, aby
tohle náhodným způsobem vzniklo,
zopakovalo se někde jinde? Dostáváš
▪ Viktor Votruba
se k tomu, že jsme sami, že jsme dětmi
božími. Ptám se…
Vítek: … ptám se po anorganickém
životě…
Grün, Pacner: … ale náš život vznikl
z anorganického.
Vítek: Přece jsme původně hovořili
o životě na anorganické bázi. V podstatě nukleové kyseliny se staly
nositelem genetického kódu, návodem
na replikace, a bílkoviny byly katalyzátory na zajištění podpůrných funkcí,
včetně funkcí replikačních. Na Zemi
byl dostatečný čas, aby se alespoň
jednou na základě náhodných procesů
vytvořil chemický systém na bázi
organických látek.
Pacner: Co z toho vyplývá?
Vítek: S vysokou pravděpodobností toto
mohlo vzniknout na mnoha místech ve
vesmíru. Existovala by hvězda s planetárním systémem a planetou, která by
měla po miliardy let podmínky vhodné
pro existenci složitých organických
látek. U nich běží na složité úrovni
přeměňování velmi rychle, zatímco
u anorganických makromolekul probíhá přeměna o mnoho řádů pomaleji
na to, aby se zorganizovala do něčeho,
co je schopné se samostatně replikovat. Doba, kterou k tomu potřebuje,
může přesahovat stáří vesmíru třináct
a něco miliard let. Pro reprodukci na
bázi krystalických struktur nebyl
dosud v našem vesmíru čas. Nebyl na
to čas.
Pacner, Vítek: Na jinou bázi vzniku
života nebyl čas. ▨
1
V roce 1976 na Marsu přistála dvojice sond
Viking. Kromě snímkování povrchu byly odebírány vzorky půdy a prováděny testy na přítomnost života na Marsu. V obou místech přistání
byly tyto testy záporné. Teploty v místech přistání se pohybovaly mezi 150 až 250 K, povrch
byl tvořen prachem bohatým na železo.
2
Marsovská vědecká laboratoř, známá jako Cu-
riosity, je vozítko NASA určené k výzkumu povrchu Marsu. Start nosné rakety je plánován na
listopad 2011.
3
Matematickou rovnici, která teoreticky umož-
ňuje stanovit počet mimozemských inteligentních životních forem, které je možné kontaktovat, formuloval americký astronom Frank Drake
roku 1961 a výrazněji ji představil na tzv. Green
Bank conference v listopadu téhož roku.
4
Cefeid je označení pro proměnnou hvězdu
s pravidelnou pulzací.
5
Vesmírné objekty se známou hodnotou svě-
telnosti, které se používají k určení vzdáleností
ve vesmíru.
6
Projekt SETI at home od Space Sciences
Laboratory z univerzity v Berkeley se zabývá
distribuovanými výpočty počítačů připojených
k internetu. Cílem projektu je také hledání
mimozemských civilizací. ▪
17
Milí přátelé!
Aneb Jak se domluvit s mimozemšťany
Dílna ▪ Text Patrik Ouředník, narozen 1957, prozaik, básník, překladatel, lingvista. Od roku 1984 žije ve Francii.
První záznam cesty na Měsíc najdeme
v Lúkianově Pravdivém příběhu z půle
2. století. Ale jakkoli se od nás měsíčňané
liší (rodí se z varlete zasazeného do země,
vousy jim rostou nad koleny a na nohou mají
jen jeden prst, oči mají vyndavací a břicha
užívají jako cestovního vaku), komunikace
problém neklade: král měsíční říše mluví
řecky.
Svědectví o existenci měsíčního jazyka
je o půl druhého tisíciletí mladší. Vděčíme
za ně jistému Domingu Gonzalesovi, který
se vydal na Měsíc v Člověku na Měsíci1 anglikánského biskupa Francise Godwina.
Měsíční řeč „nespočívá ani tak ve slovech
jako ve zvucích, které nelze zaznamenat písmem, neboť slova znamenají téměř vždy více
věcí a odlišují se ve způsobu, jakým jsou pronášena a jakoby prozpěvována“. Vypravěč
uvádí z měsíčního jazyka dvě ukázky, své
jméno, Gonzales —
a běžný měsíční pozdrav „zdařbůh“, resp.
„Sláva Bohu jedinému“ —
Godwin si s jazykem Měsíčňanů hlavu neláme — co písmeno, to nota. Leč myšlenka
hudebního jazyka bude inspirovat jednoho
z nejusilovnějších hledačů univerzálního
jazyka (dnes bychom řekli „odborníků
18
v komunikaci“), profesora Oxfordské univerzity Johna Wilkinse, v jehož pojetí se nota
stává vyjádřením pojmu: „Spíše než slova
a písmena by vzdělanci měli hudebními značkami označovat věci a myšlenky; a tak možná
poskytnout lidstvu univerzální jazyk.“2
Literárním následníkem Francise Godwina je Savinien Cyrano de Bergerac,
který navštíví Měsíc a poté i „sluneční
říše“.3 Na Měsíci existují jazyky dva: nižší
vrstvy komunikují neelegantně „natřásáním údů“, vyšší vrstvy a vůbec měsíčňané
bystrého ducha spolu rozmlouvají jazykem
hudebním, což je „dozajista vynález velice
užitečný i velice příjemný zároveň (…); sejde-li
se jich někdy patnáct nebo dvacet a přetřásají
nějakou spornou otázku teologickou anebo
nějakou těžko řešitelnou soudní při, vzniká
z toho nejlíbeznější koncert, jaký kdy může
zalahodit uchu“. V jedné ze slunečních říší
se pak vypravěč setká se slunečňanem, jenž
s ním hovoří jazykem, který Cyrano ještě
nikdy neslyšel, ale přesto mu rozumí lépe
„než řeči vlastní chůvy“. Jak se záhy ukáže,
jde o původní edenský jazyk, jímž hovořili
Adam a Eva a v němž „každé slovo k pojmenování kterékoli věci označuje její podstatu“.
„Ha!“ dovtípí se Cyrano, „to tímto vydatným
jazykem hovořil náš první otec se zvířaty,
která mu naslouchala a která mu rozuměla!
(…) A proto také od té doby, kdy jsme tento
jazyk ztratili, neposlouchají nás jako kdysi
a nepřicházejí na naše volání, neboť nám již
nerozumí.“
Hudební jazyk je v dobovém pojetí vyjádřením „jazyka přírody“, přičemž právě
tímto jazykem Adam na boží pokyn pojmenoval zvířata. Po celá staletí jím hovořili
lidé i národy. Pak však došlo k babylonské
katastrofě a od té doby jsou lidé odkázáni
na pajazyky, z nichž se vytratil boží dech.
„Ve chvíli,“ píše v této souvislosti Jakub
Böhme, „kdy se jím lidé přestali vyjadřovat, pozbyli soudnosti, neboť ducha tohoto
jazyka převedli do nedokonalé, hrubé vnější
podoby. (…) Žádný národ mu dnes už nerozumí, zatímco nebeské ptactvo i lesní zvěř jím
hovoří nadále.“ 4 Když ptactvo a zvěř, proč ne
obyvatelé jiných planet?
Mystérium přírody a jistá zárodečná
podoba panteismu tvoří v 17. století základní
úhel nového pohledu na jazyk: Adam pojmenoval zvířata poté, co jej oslovila. Nuance je
to zásadní: z tohoto úhlu se člověk přestává
jevit jako svrchovaný pán přírody, jakkoli
mu Bůh tuto funkci výslovně udělil. Přesněji řečeno: člověk je současně středem
vesmíru i jeho součástí.
Myšlenka obydlených mimozemských
světů, v nichž se skrývá pravda světa
našeho, není jen apanáží literátů. Galileiovská představa vesmíru vede k zpochybnění dosavadního nazírání na svět;
hledání univerzálního jazyka v sobě bude
napříště zahrnovat možnost mimozemské
komunikace. Ozvěnu této aspirace můžeme
nalézt u Komenského, který v Cestě světla
upozorňuje na práce svých francouzských
kolegů: „Jedni z nejdůmyslnějších Francouzů,
Mersenne a Le Maire, se domnívají, že šťastně
položili základy takového jazyka. Doufají,
že by se jím domluvili nejen s kterýmikoli
obyvateli světa, nýbrž i s obyvateli Měsíce,
jsou-li jací.“ 5
srozumitelný všem bez jakékoli předchozí
znalosti a průpravy; a jen tak bude možno
domluvit se i s obyvateli Měsíce, jsou-li
jací. V rámci svého projektu navrhuje Mersenne sestrojit olbřímí varhany a vbudovat
do nich i strunné a bicí nástroje. Vynález
by to byl „dosti snadný, neboť by vycházel
z hydrauliky a jiných odnoží mechaniky,
z nichž lze vytěžit potřebná tajemství. Avšak
podobné dílo, poněvadž obsahuje tolik pružin,
pák a klapek, si nesporně vyžádá celoživotní
práci několika lidí, a proto přenechám péči
o tento vynález budoucnosti“. 6
Komenský sám se univerzálním jazykem zabývá nejdůsledněji v Panglottii, která
tvoří součást jeho Obecné porady o nápravě
věcí lidských. Nový jazyk bude „harmonický,
významonosný, rozumový a pansofický,
bohatý a přece stručný, snadný, a proto přijatelný všem“.7 I on tíhne k tomu, důvěřovat
především „přírodním zvukům“:
například bouch, plesk, třesk, vřesk, frrr,
šoust, šplouch.“
Celou řadu ukázek z jazyka nebeského
ptactva najdeme v díle německého přírodovědce Johanna Bechsteina z konce 18. století.8 Jazyk havranů například disponuje
čtyřiadvaceti slovy, jazyk sýčků osmnácti
atd. Nejpropracovanější je jazyk slavičí,
z něhož lze vyčíst i náznaky morfologie
a bohdá i gramatiky:
ŤÚ ŤUŤU.
ŠPEŤU TOKUA.
KÚŤU KÚŤU KÚŤU.
KUORÚ ŤU.
CKUA PÍPI CKUÍSI.
CO CO CO CO CÍRHADÍ!
CÍ SISI TOSI CÍCÍ.
CÓRE CÓRE CÓRE COREHÍ.
DLO DLO DLO.
KUÍJÓ TRRRRRRR DZT!
LULU LULYLY LÍLÍLÍ.
nechťznamená
znamenáněco
něcorozsáhlého
rozsáhlého
AA nechť
a velkého;
a velkého;
něcomalého
maléhoa aútlého;
útlého;
I I něco
kulatost,jasnost
jasnostaacelistvost;
celistvost;
OO kulatost,
hranatost,nejasnost
nejasnostaanicotu;
nicotu;
UU hranatost,
budižpovahy
povahystřední
střednímezi
mezivelkým
velkým
EE budiž
a malým,
kulatým
a hranatým,
a malým,
kulatým
a hranatým,
vším
vším a ničím;
a ničím;
H jest
jest dech,
dech, aa proto
proto bude
bude vyhrazeno
vyhrazeno
H
věcem
ducha;
věcem
ducha;
prudkývan,
van,budiž
budižtedy
tedyvyhrazeno
vyhrazeno
FF jejeprudký
rychlým
pohybům;
rychlým
pohybům;
budeznamenat
znamenatměkké;
měkké;
LL bude
tvrdé,též
téžvěci
věciplynné,
plynné,jasné,
jasné,zvučné;
zvučné;
RR tvrdé,
M věci mlhavé, němé.
Zmíněný Marin Mersenne vypočítal, že
v přírodě existuje 230 466 617 897 195 215
045 509 519 405 933 293 401 zvuků — příliš mnoho na jedno lidské patro, pakliže se
budeme držet slov, tím spíše slov jednoho
konkrétního jazyka. Řešení i zde spočívá
v jazyce hudebním, resp. onomatopoickém,
v němž zvuky tlumočí myšlenky i city.
Výhoda takového jazyka je nasnadě: je
Komenský si zopakuje i adamovskou
zkušenost s pojmenováním zvířat: v „Přizvání“, které předchází vlastnímu korpusu Orbis pictus, je každé písmeno abecedy doplněno ilustrací živočicha, jehož
hlas je onomatopoicky k hlásce nejblíž. To
vše doplněno legendami: „Cornix cornicátur, vrána kváče“ uvádí písmeno A, „Anfer
gingrit, hus gagoce“ písmeno G, „Ursus
mùrmurat, nedvěd mrmle“ písmeno M a tak
dále. V Panglottii se Komenský k onomatopoice vrátí v pojednání o slabikách: „První
skupinu budou tvořit slabiky, jimiž se vyjadřuje přírodní zvuk, jako bé bečení ovcí, si
hadí sykot atd. Takových mají hodně Češi,
KUJÓ DYDLÍ LUOLYLÍ!
HAGJÚ GJÚ KUJÍ KUJÓ.
KUJÓ KUJÍ KUJÍ KUJÍ KUJ KUJ KUKUJ GÍ GIGÍ!
GOL GOL HUDODOJ.
KUJÍ KUJÍ HORHA ĎAĎA DYLÍ!
HEC HEC HEC HEC HEC HEC HEC HEC HEC
HEC HEC.
TUARÓ HOSTEHOJ.
KUJA KUJA KUJATÝ.
KUJ KUJ KUJ JOJO JOJOJO KUJ.
LULIL LOLO DIDI JOKUJA.
IGAJ GAJ GAJ GAJ GAJ KUJOR CÍO CIOPÍ.
Nebýt babylonského prokletí, mohli
bychom dnes rozmlouvat se slavíky jako
za prvních časů lidstva. Jinde je to nadále
možné; z anonymního Vyprávění o světě
merkuřanů z poloviny 18. století 9 vyplývá,
že na Merkuru „lidé běžně se zvířaty rozprávějí. Pravda, konverzační témata jsou přizpůsobována živočichu, se kterým je rozmlouváno. Rozhovor se slavíkem se kupříkladu
nebude zaobírat morálkou nebo politikou; řeč
bude o počasí, o kráse krajiny, o jeho oblíbených stromech a květinách, o jeho přátelích
a milostných dobrodružstvích.“
Hudební jazyk bude mít velmi plodnou kariéru, která vyvrcholí v polovině 19. století
projektem profesora pařížské konzervatoře
Jean-Françoise Sudreho.10 Jazyk, nazvaný
19
„solresol“, spočívá v sedmi hudebních solmizačních slabikách, v nichž je vyjádřena
veškerá slovní zásoba: do, re, mi, fa, sol, la
si. Co tón, to slabika, a naopak. Sudreho
jazykem lze psát, mluvit i hrát, leč netoliko;
součástí projektu je i vytvoření odpovídajících metod pro hluché nebo slepé. Hluší
mohou komunikovat pomocí článků na
prstech (každý z nich signalizuje tu kterou
slabiku), slepí údery (jeden úder odpovídá
do, dva údery re, tři mi atd.). Hudební jazyk
umožňuje též komunikaci na dálku, pro niž
Sudre vymyslí slovo „telefonie“.
Pocítí-li mimozemšťané potřebu dotyčnou zprávu dešifrovat, vyjdou nepochybně
z třikrát opakujícího se slova astronaut;
opakuje-li se třikrát, znamená nesporně
něco důležitého. Předpokládejme, že nejdůležitějším slovem, které je možno vyslat
do vesmíru, je slovo mír; předpokládejme,
že mimozemsky se mír řekne /~¬, přičemž /
je v mimozemštině třetím nejfrekventovanějším písmenem, ~ šestým a ¬ dvanáctým:
víc písmen ostatně ani nemají. (Nejčastějším písmenem je °, dalšími sestupně ^, —, \,
•, >, ], √ a <.) Díky postulátu astronaut = /~¬
obdrží mimozemšťané následující sdělení:
< ^ \ ^ ] ^ / < \ ~ ] < ] °/ ^ ^ ° \ – < < • \ > – > ^ – < ~ ~ –
√<~/– < ^] ~ ~/¬ √] ¬ ¬ ¬ ¬ ¬° √¬ ^ √° ] ^ •/< ^ °
√^ <~\°] ] ]°/¬ •/ √/^ •]° °\ ]> –\~/¬° >\~/° √–
]•√<°^]√~]]•/>°>–\~/°√–^√¬•/^°]√\•/¬\°>–
\~/°√–\•c√<°\√/•¬~/<\^>•√^/–√/•–^√>–°–
^>~<°]^\•√°
Co s bezprstými a hluchými mimozemšťany? Sedm dokonale průhledných stenografických značek je s to pojmout jakékoli
sdělení.
Převedeno zpětně do nediakritické češtiny s ohledem na její vlastní frekvenční
žebříček i počet písmen v abecedě:
UINI KIA PNTK ZVEAIS IENSU PLNRS RIS PTTS
JZTA SUI KTTA BJVZ OUGCHG EM HI DEKI LA
ZIEDI PTN EVV KEACLAM AILV E ENKRSNTAF
ERSNTAEJB KLDUEIV DTVVLAR ERSNTAEJB
IMHLA I EVMNLA BN ERSNTAEJB NLDU-
Čili: jazyk, solresol:
; dát, remila:
;
učinit, dosifa:
; prosinec, reresi:
(zdvojená slabika se značí přeškrtnutím
prvé). A protože v celém vesmíru existují
kruhy, půlkruhy a přímky, pochopí i ten
nejzpozdilejší saturňan.
Prvním konkrétním poselstvím pozemšťanů mimozemšťanům je sebeoslavná plaketa, kterou na Měsíci zanechala posádka
Apolla 11:
HERE MEN FROM PLANET EARTH
FIRST SET FOOT UPON THE MOON
JULY 1969, A. D.
WE CAME IN PEACE FOR ALL MANKIND
NEIL A. ARMSTRONG ASTRONAUT
MICHAEL COLLINS ASTRONAUT
EDWIN E. ALDRIN, JR. ASTRONAUT
RICHARD NIXON, PRESIDENT,
UNITED STATES OF AMERICA 11
20
ENM ALCTA ZNIRLMIAS JALSIM RSESIR TP
EKINLDE
Pomineme-li měděnou desku s kresbou nahého páru pozemšťanů (mužova
zdvižená pravice s otevřenou dlaní symbolizuje přátelský pozdrav, ale mohla by
být interpretována právě naopak: Ani
o krok dál!), umístěnou v roce 1972 do vesmírné sondy Pioneer X, a zprávu ve formě
binárního kódu vyslanou o dva roky později
z radioteleskopu v Arecibu směrem k hvězdokupě M13 (na místo určení dorazí v roce
26 974), další poselství mimozemšťanům
bylo odesláno v roce 1977 v družicích
Voyager I a Voyager II: zvukové záznamy přírodních jevů, ukázky z klasické a folklorní
hudby, sto šestnáct diagramů a fotografií,
čtrnáct projevů (Spojené státy vyslaly do
vesmíru prezidentské slovo na úvod, Australané zdravici v esperantu a Francouzi
Baudelairovu báseň Vzlet) a namluvený
pozdrav neznámým soudruhům v pětapadesáti různých jazycích. „Buďte zdrávi!“
„Buďte zdrávi, dnes a napořád!“ „Zdravíme
naše hvězdné přátele.“ „Mír a štěstí všem.“
„Zdravíme vás, milí vesmírní přátelé.“ „Dobrý
den z planety Země!“ Atd. Z pětapadesáti
vzkazů jen jeden svědčí o jistém smyslu pro
humor: „Přátelé z vesmíru, jak se vede? Už jste
večeřeli? Zastavte se, až budete mít chvilku!“
Československá vláda zvolila standardně nanicovaté: „Milí přátelé, přejeme
vám vše nejlepší.“
Odpověď by tudíž mohla znít: „Děkujeme,
nápodobně.“
Případně: „Polibte nám prdel.“
Případně: „¬¬/°]–°¬¬“
Z obrazové části uveďme alespoň tři
příklady:
lách se učí fyziku, matematiku a hudební
výchovu, zbožňují sudoku a jazykové
rébusy, pohybují se pomocí dvou nebo tří
párů tlap (větší počet by zbytečně zatěžoval
nervový systém), mají maximálně deset očí
(víc by odebíralo příliš inteligence, neboť
mozek by musel zpracovávat zbytečně
velké množství signálů), jsou větší než
kočka, ale menší než slon — a komunikují
pomocí znaků, ať už ve formě písmen, čísel,
not nebo ideogramů.
Nalézt společný jazyk či chceme-li způsob
komunikace s mimozemšťany je zkrátka
vítanou kratochvílí všech dob. Ve Spojených státech proběhlo kupříkladu před
časem kolokvium, jehož námětem bylo
vytvořit návěstí, které by případné mimozemšťany informovalo o nebezpečí hrozícím v souvislosti s podzemními skladišti
radioaktivních látek; jinými slovy o to, přeložit do mimozemštiny varování typu: „Zde
nekopat, životu nebezpečno!“.
Pociťujeme-li nad podobnými projekty
jistou patafyzickou rozkoš, je to tím, že
v sobě spojují dva prvky, které obvykle vnímáme jako protichůdné: pravidla hry zvané
Je tam někdo? spočívají stejnou měrou na
vizionářských přeludech (stav blízký deliriu) a vědeckých, resp. metodologických
postulátech. Patafyzika je věda o pomyslných řešeních. Maminka pošle Viktora
koupit kilo brambor za 0,40 eura, čtyři
papriky po dvou dolarech, hlávkový salát
za 18 rupií a dvě rajčata. Kolik peněz zbude
Viktorovi na zmrzlinu?
Hledání ideálního jazyka je jednou
z konstant lidského společenství napříč historií, bezpochyby proto, že jazyk vnímáme
jako nejjistější, ne-li jediné možné pojítko
lidského rodu — do něhož jsou zahrnováni
i mimozemšťané s obdobnou koncepcí inteligence. To, co v našem kulturním povědomí spojuje inteligentní bytosti, není fakt,
že dokáží počítat, jsou s to najít nějaký ten
pazourek či vynalézt Ameriku, souložit na
rozličné způsoby, předvídat vlastní zánik.
Prvořadě a bytostně je spojuje skutečnost,
že vládnou jazykem. V téhle souvislosti je
zajímavé konstatovat, do jaké míry jsou
i novodobé koncepty komunikace s mimozemšťany antropomorfi zující. Jsou-li inteligentní, marťané se nám podobají: ve ško-
Ale netoliko lingvisté a matematici si přijdou na své; literární a fi lmová sci-fi produkce je stálým příspěvkem do diskuse.
Z desítek a stovek románů a fi lmů, v nichž
hraje ústřední roli meziplanetární komunikace, zmiňme alespoň Blízká setkání třetího
druhu, fi lm (a knihu) Stevena Spielberga.12
Blízká setkání jsou průměrný fi lm i průměrná kniha. Pro náš článek jsou nicméně ilustrativní, neboť navazují stejně
dobře na Wilkinsovy koncepty meziplanetární komunikace, Univerzální harmonii
Marina Mersenna i hudební všejazyk Jean-Françoise Sudreho. Kromě toho přejímají
Blízká setkání všechny atributy babylonského prokletí — v závěru vítězně překonaného —, jakož i další biblické náměty
(potopa, v níž je voda nahrazena plynem
v údajně zamořené krajině, Noemova archa
včetně nezbytné holubice, dějově ničím
nezdůvodněný zákaz ohlédnutí se atd.).
Příběh začíná v současnosti, babylonská
katastrofa už proběhla; na počátku tudíž
není Slovo, nýbrž zmatení. Úvodní scéna
je v tomto ohledu explicitní. Poušť Sonora
v Mexiku (sonora, anglicky sonorant, označuje v lingvistice znělou hlásku): změť chaotických zvuků, hukot vichřice, rachocení
motorů, křik ptáků, hýkání oslů (v knize),
útržky vět ve třech, resp. pěti jazycích, španělštině, francouzštině, angličtině — plus
špatné španělštině a špatné francouzštině. Nikdo nikomu nerozumí, nikdo
ničemu nerozumí. Starý Mexičan, svědek
jakési tajemné a mimořádné události, se
přihlouple usmívá a opakuje: „Dnes v noci
vyšlo slunce a zpívalo mi.“ Zpěv, hudba sfér,
nadzemská melodie versus blábolovitá lidská nechápavost.
Babylonsky jsou rovněž řešeny všechny
scény oznamující blízkost návštěvníků
z vesmíru: jakmile se poblíž vynoří nějaké
ufo, plyšová opice začne zničehonic třískat činely, sanitka houkat, pračka vrčet,
plechovka kokakoly klokotat, semafor
semaforovat, rozhlas rozhlašovat, poštovní
schránka mlátit dvířky. První fáze konfrontace s mimozemšťany odhaluje chaos planety Země: pozemské zvuky jsou absurdní,
arbitrární — a v důsledku autistické.
Z vesmírných lodí mezitím zaznívá
magická pětice tónů (sol-4, la-4, fa-4, fa-3,
do-4), která pozemšťany nakonec přivede
na stopu: schůzka s marťany se bude konat
přímo v babylonské věži, v jícnu zikkuratu
v podobě kuželovitého vrchu kdesi ve Wyomingu. Vrch, nesoucí jméno Ďáblova věž, se
promění v Bránu boží; hlavní hrdina vstoupí
do vesmírného korábu — Eliášova ohnivého
vozu — v dvojí apoteóze nanebevstoupení
a zmrtvýchvstání lidského rodu.
Sol, la, fa, fa, do: sol-la značí v solresolštině mladík; fa-fa-do znamená Velikonoce.
Univerzální jazyk rovná se jazyk univerza; o vyspělosti mimozemšťanů nevypovídá prvořadě jejich dokonalá technologie, která jim umožní putování vesmírem
a přistání na Zemi, nýbrž schopnost komunikovat s pozemšťany.
Plus, dle Spielberga, i jistá biblická průprava. ▨
V článku jsou převzaty některé pasáže z přednášky uskutečněné v roce 1996 v Kruhu přátel
českého jazyka pod názvem Hledání ztraceného jazyka. ▪
1
The Man in the Moon, 1638.
2
Mercury, or the Secret and Swift Messenger,
1641. V téže logice Wilkins později navrhne
(In An Essay towards a Real Character and a Philosophical Language, 1668) čtyřicet ideogramů
(Real Characters), zahrnujících veškeré pojmové
a relační kategorie.
3
Cesta na Měsíc (Voyage dans la Lune; některá
další vydání pod názvem L‘Autre monde), 1657;
Komické dějiny slunečních říší (Histoire comique
des États et Empires du Soleil), 1662.
4
Mysterium Magnum, 1623.
21
5 Via lucis, 1668. Citováno podle českého vydání,
Orbis, 1961.
6 Harmonie universelle, 1636.
7 De rerum humanarum emendatione, rkp. 1666.
Citováno podle českého vydání, Svoboda, 1992.
Poté, co Komen ský dospěje k nutnosti zavedení jednotného jazyka pro všechny, probírá
a postupně zavrhuje jednotlivé kandidáty. Hebrejština je nedokonalá, drsná, chudá; řečtina
má naopak nadbytečné množství slov; latina je
nesnad ná a je ostatně „jen potůčkem, vytékajícím
z řečtiny“; francouzština je obratná a příjemná,
Proč nás vlastně zajímá život na exoplanetách?
(exoplanety jsou planety v jiných slunečních soustavách, než je ta naše)
avšak nestojí na vlast ních kořenech; angličtina
„je ještě větší snůška“; slovanština má sice hlásky
všeho druhu, ale je příliš „sykavá“; němčina je
plná obojetností.
Dílna ▪ Text Stanislav Komárek, narozen 1958, spisovatel a biolog. Foto Hubblesite
8 Gemeinnützige Naturgeschichte Deutschlands
nach allen drey Reichen, 1789–95.
9 Relation du monde de Mercure, 1750.
10 Langue musicale universelle, posmrtně 1866.
11 Na tomto místě lidé z planety Země poprvé vkročili na Měsíc. Červenec l. P. 1969. Přišli jsme v míru
jménem celého lidstva. (…)
12 Close Encounters of the Third Kind, 1977,
Foto David Konečný
knižně 1978. ▪
22
Proč nás vlastně zajímá otázka života na
exoplanetách, záležitost, která je na míle
vzdálena našim každodenním problémům?
I kdyby tam nějaký byl, a to až do úrovně
civilizace blízké té naší, sotva bychom měli
příležitost se s ním kdy setkat. Ostatně
i samo nepochybné zjištění exoplanet je
objevem relativně novým. Lidi z nějakého
důvodu nezajímají až tak otázky týkající se
jich samých a co do důležitosti nejen klepající, ale přímo bušící na naše dveře, ale
začasté věci odlehlé, ale s námi nějak analogické. Začíná to už vyšší mírou zájmu o problémy sousedů v našem činžáku nežli o naše
vlastní, obrovská popularita lorenzovské
etologie koření v tom, že ukazuje lidské
záležitosti a situace na zvířatech, asi jako
kdysi Ezopovy bajky. Co teprve kdyby byl
život, dokonce civilizovaný, kdesi mimo naši
sluneční soustavu… To by bylo naše poznávací „voyeurství“ rozjitřeno na maximum.
Není třeba opouštět sluneční soustavu,
ba ani Zemi. Íránští venkované si na nás,
neznámé cizince z daleké Evropy, nevěřícně
sahali a se zájmem sledovali každé naše
gesto. Už v Nerudových Písních kosmických
se žabí dorost táže svého instruktora, „jsou-li tam žáby taky“. O věcech, o nichž nevíme
vůbec nic a není pravděpodobné, že kdy
vědět budeme, se teoretizuje mimořádně
snadno a s oblibou a mimozemský život,
v jiných slunečních soustavách zejména,
je právě této povahy. Je? Je na bázi uhlíku?
Liší se nějak podstatně od našeho? Vedl až
k vytvoření rozumných bytostí nám nějak
analogických? Můžeme se s nimi nějak
smysluplně dorozumět? Kdo někdy zažil
pokus o interkulturní dialog s Číňany, fungujícími mimo vši pochybnost na bázi uhlíkatých sloučenin, a dokonce s námi snadno
křižitelnými, nemůže už teď vidět poslední
bod jinak než skepticky. Na to, že o mimozemském životě nevíme nižádná skálopevná
data, je množství papíru o něm od počátku
novověku popsaného překvapivě obrovské.
Už Kepler, Swedenborg a Kant se obírali
myšlenkami o mimozemšťanech, ovšem
v rámci naší sluneční soustavy. V 19. století pak zejména otázka „kanálů“ na Marsu
a jejich stavitelů jitřila obraznost široké
veřejnosti a začínala zakládat karikaturní
obraz známých zelených mužíčků s tyka-
délky. Ve 20. století se pak přidružil celý
folklor kolem UFO jakožto emisarů mimozemského života, nepřicházejícího už většinou z Marsu či Venuše, ale kdoví odkud.
C. G. Jung jako první interpretoval tyto
zprávy očima religionisty a znalce mytologií a jasně v nich rozeznal základní stavební
prvky, mytologémata – s úpadkem živých
náboženství se toto očekávání nové spásy
a nových překvapení, přicházejících z nebe,
dá dobře pochopit. Je překvapivé, kolik je
mezi naším lidem ufologů amatérů a jistě
v jejich životě hraje tato činnost nějakou
důležitou roli. Už od 18. století bývá často
nadhazována teze, že mimozemské civilizace musejí být pokročilejší než my, technicky i morálně. Na modřanském sídlišti,
kde jsem pár let bydlel, funguje skupina
nadšenců, kteří netrpělivě očekávají objevení mimozemšťanů v naději, že konečně
„udělají pořádek“ a nastanou lepší doby. Na
rozdíl od těchto mužů z lidu si věda klade
otázky rafinovaněji, ale ruku na srdce, nejde nám vposledku také o to, spatřit jakýsi
obraz sebe sama v jiném kontextu? ▨
23
Karmelitka
Řádová sestra Denisa Červenková (1972) je řeholnicí kontemplativně-apoštolské
kongregace sester karmelitek sv. Terezie. Absolvovala střední knihovnickou
školu v Brně, bohemistiku a religionistiku na FF UK a teologická studia v italské
Veroně. Pracuje v Římskokatolické akademické farnosti Praha, externě přednáší
na katedře fundamentální a dogmatické teologie KTF UK, překládá z italštiny
a španělštiny. Netančí, nemá sportovní povahu, ale zavýskne si.
Dílna ▪ Text Martin Bernátek, narozen 1986, divadelní kritik, publicista. Foto archiv sester karmelitek
Má to být obyčejný rozhovor,
jak vypadá vaše ráno?
U nás v Praze vstáváme poměrně pozdě,
dneska v půl sedmé. Ale bez toho hrnku
kafe, které by člověk po ránu občas potřeboval. Odcházíme do kaple. V klášteře
věnujeme první denní čas Bohu. Hodinu
až hodinu a půl se modlíme, pak jdeme
mlčky ke stolu. V modlitbách trávíme
denně několik hodin. Přes noc až do modliteb máme takzvané přísné silentium,
kdy má být člověk sám se sebou
a s Bohem. Uděláme si odstup od každodenního provozu a starostí a nenecháme
se jimi hned zahltit. Začínáme mluvit až
po snídani.
Dáte si to kafe?
Musím si ho dát! Navíc moje sestry
jsou Italky a dělají si dobré italské kafe.
Maličké kafíčko, které se vypije vestoje,
loupák nebo sušenka, to není můj případ.
Česká snídaně je přece jen trošku jiná,
rohlík, sýr, marmeláda. Na italských snídaních bych nepřežila.
Změnila jste v klášteře jídelníček?
Jím teď mnohem kvalitněji než běžný
Čech. Kdo dneska jí tak pravidelně jako
70
my? Dbáme na to, abychom se nepřejídaly, ale taky abychom jedly vyváženou
stravu. Máme bezmasé dny, půst, to je
samozřejmé, ale myslím, že nám běžný
Čech může závidět.
Kdo rozhoduje o menu?
Kdo ten den zrovna vaří. Ve vaření se
střídáme, takže má člověk jistotu, že se
párkrát za týden normálně nají.
Co když se blíží den, kdy vaří ten,
který není zrovna nejlepší kuchař?
Ale vždyť to je přece askeze a cvičení,
člověk se naučí být spokojený se vším.
Když jdete do restaurace, taky si občas
myslíte, že si dáte kdovíco, a pak se třeba
divíte.
Pamatujete si na přesný moment
rozhodnutí vstoupit do kláštera? Byla
to velká, náhlá změna, nebo pozvolný
proces?
Nedá se to popsat, jsou to soukromé věci,
které při líčení vyzní bizarně. Navíc je
těžké popsat to opravdu rozhodující. Když
už jsem studovala v Praze, říkala jsem
si — řeholní sestra, to by bylo krásné
a zároveň, že to přece nejde, nemám
na to, není to pro mě. Ta změna byla
postupná.
Když jsem ve svých osmnácti devatenácti letech pracovala v brněnském
knihkupectví Michala Ženíška, ani
náhodou mě nenapadlo, že tohle může být
pro mě přijatelný styl života. Nejdřív jsem
si musela vůbec najít cestu k duchovní
dimenzi života a až potom jsem zjišťovala, že prohlubování té dimenze bych
chtěla věnovat celý život. Objevila jsem
v ní velký a neznámý svět a říkala si,
že to je tak zajímavé, že se tomu chci
věnovat celý život. To byl první impuls
zájmu o Boha a zasvěcený život v klášteře. Ostatní důvody jsou dost iracionální.
Totiž vysvětlete někomu, proč si chcete
vzít zrovna tamtu slečnu, a ne jinou?
Přátelé mi říkali, že typově se hodím spíš
na vědeckou práci a na skvělou maminku
sedmi dětí. Jenže v té chvíli mi to bylo
jedno. To už jsem byla dvojnásob zamilovaná: do Boha a do klášterů. Když jsem
na ulici viděla řeholní sestru, říkala jsem
si, jak je to krásné, pěkné a milé, toto žít,
ale netroufala jsem si. Jako konvertitka
jsem taky věděla, že člověk si občas sám
trochu překotně vyvine nadšení pro víru
až ke klášteru — aby pak z něj zase stejně
rychle prchnul pryč. Konvertita se rád
nechá pobláznit a pak je „poturčenec
horší Turka“. Tím jsem nechtěla být. Proto
jsem ze začátku hodně brzdila a čekala,
co se z toho vyvine. Viděla jsem ale, že
můj zájem o řeholní život vzrůstal tak, že
jsem mu byla ochotna obětovat i studium,
proto jsem začala mluvit s různými lidmi
a zabývat se tím v reálu, nejen v hlavě.
Jedním z mých největších životních
zlomů byl už předtím přechod z Brna do
Prahy. Pracovat v knihkupectví u Ženíšků
v devadesátých letech znamenalo pracovat v určitém společenském a duchovním
centru. Prodávala se tam přitom tehdy
hlavně všelijaká duchovní literatura,
jenom ne křesťanská. Odtud jsem taky
postupně poznala kdekoho z brněnské
kultury, chodila jsem po Brně a nakonec
jsem měla dojem, že všude jsou samí
známí, potřebovala jsem něco jiného,
změnit vzduch.
Poprvé jsem se na vysokou školu
nedostala, těžce jsem podcenila přijímačky. Napodruhé už jsem si mohla
vybrat. Protože mi bylo Brno po pěti
letech malé, zkusila jsem Prahu. Odešla
jsem dobrovolně — a byl to šok. Přišla
jsem o veškeré zázemí, přátele, v ročníku
na češtině nás bylo sto osmdesát, musela
jsem začít znovu hledat si lidi. Do toho
jsem si vymyslela, že spolu s fi lozofickou
fakultou by bylo dobré studovat i psychoterapii, přihlásila jsem se na Pražskou
psychoterapeutickou fakultu, kde jsem
vydržela skoro tři roky, než mi došlo, že
obě školy zároveň neutáhnu. V Brně jsem
si myslela, že když pracuju, už umím stát
na vlastních nohách, v Praze jsem zjistila,
že ne, že je to mnohem drsnější a tvrdší,
ale musím to zkusit.
Jak vzpomínáte na Brno 90. let?
Pro mě bylo zdejší kulturní klima strašně
inspirativní, taky díky té zkušenosti
u Ženíšků. Tenkrát tam pracovalo několik
lidí od divadla, třeba Roman Ráček, bylo
to všecko velice nadšené, pracovali jsme
třeba dvanáct hodin, všichni se snažili
ze sebe vydávat všechno. Michal Ženíšek
chtěl, ať máme osobní vztah k zákazníkům, nevadilo mu, když jsme si se zákazníkem povídali hodinu. Knihkupectví
musí mít svého ducha a to se děje vytvářením vazeb, ne tím, že stojím bezbarvě
někde za pultem a balím knížky na kila.
Tohle „vztahové“ nasazení v práci pro mě
byl velký objev.
Původně jsem hledala
romantiku, strohost,
samotu, hábity a závoje,
a čím víc středověk,
tím líp. Tyhle vnější
věci člověka ale rychle
přejdou.
Klášter si představuji jako místo řádu,
jako protiklad vámi popsané uvolněné,
impulsivní a podněty nasycené práce
u Ženíška, nebo se jen podněty jinak
uspořádaly?
Máme o klášterech představu, která
neodpovídá realitě. Když se řekne „řád“,
tak si člověk představí „6.00“, „6.10“,
„6.25“, prostě pevný režim… Je to pravda,
vstáváme a modlíme se pravidelně,
ale organizaci potřebuje každá větší
skupina lidí, je to nutný způsob přežití
a taky zdravý návyk. Navíc dnes máme
malé komunity, tady v Praze žijeme
ve třech. Když si potřebujeme posunout
čas, domluvíme se… no, ale fakt se
nehodí, aby řeholní sestra vstávala
o půl deváté!
71
Jak myslíte vy, že dnes vypadá klášter?
Já sama jsem původně hledala romantiku, strohost, samotu, hábity a závoje,
a čím víc středověk, tím líp. Tyhle vnější
věci člověka ale rychle přejdou. Že je to
někde esteticky působivé a zdi fakt hodně
tlusté a studené a máte k dispozici vlastní
celu, na tom život nepostavíte. Zjistíte,
že — když vás ta romantika přejde — je za
tím hlubší povolání k tomuhle určitému
stylu života, a zůstanete, anebo to nevydržíte. Myslela jsem si, že v klášteře budu
žít hodně o samotě a méně v kontaktu
s lidmi. Věděla jsem, že tady nebudu mít
luxus ráje na zemi, kde bych se uzavřela,
aby mi nikdo nerušil moji kontemplaci.
Zdálo se mi, že si mám zvolit těžší cestu,
proto jsem šla do takového kláštera, kde
jsem věděla, že budu dále komunikovat
s lidmi mimo klášter a prostředí nebude
obklopené jen šumícími bory a kvetoucími lukami. Ovšem že budu učit na
vysoké škole a dennodenně budu v kontaktu s řadou lidí, by mě v životě nenapadlo. I po patnácti letech se s tím musím
ještě srovnávat. Můj hábit je sice pořád
trošku bizarnější než hábit nějaké sestry
salesiánky nebo boromejky, která pracuje
v nemocnici, ale po pravdě řečeno, je to
občas i ochrana, i přede mnou samotnou.
Kdybych se, takhle jak vypadám, začala
na ulici dívat po výlohách, lidé na mě
budou zírat.
Nedíváte se po výlohách?
Ne, ne, mě to nikdy fakt nebavilo, ani
předtím.
Ani do knihkupectví?
To je výjimka! To je zdravý zlozvyk.
Učíte na teologické fakultě, dlouhou
dobu jste žila v zahraničí, co čerpáte
z těchto zkušeností?
Učím základy teologie a nekřesťanská
náboženství, islám, buddhismus atd.
Student by měl získat skutečně solidní
znalosti základů náboženství, v teologii nejde o stavění dogmat na dogmata.
Teologie není tak bizarní, jak možná
vypadá, od počátku byla myšlena jako
věda, která se věnuje smyslu života. Celá
otázka po Bohu je otázka po tom, k čemu
72
je můj život? Co mi stojí za to, abych tomu
věnoval svůj život? Za jakými životními
hodnotami půjdu, na jakém horizontu jej
postavím?
Jinak nevím, jak je to ve vašem oboru,
ale mám dojem, že v Česku se v každé
specializaci lidé nakonec znají. Buď
budou spolu hrát, nebo půjdou proti sobě.
V Česku nám jde často hodně dobře to
hraní proti sobě. To je podle mě limit
našeho prostředí. Ve velkých zemích jako
v Itálii nebo Německu je z čeho čerpat
a spousta lidí se může věnovat promýšlení otázek smyslu života. U nás je od
všeho jen maličko a všecko je tady víc
vidět. Jsme malá země, malá církev. Jsme
chudí.
Že je to někde esteticky
působivé a zdi hodně
tlusté a studené
a máte k dispozici
vlastní celu, na tom
život nepostavíte.
Může se „malé prostředí“ stát výhodou?
Musíme si uchovat a pěstovat otevřenost
k tomu, co je za našimi hranicemi. Jinak
budeme mít dojem, že naše trápení jsou
středem světa, a zůstaneme malí. Kdo
tady začíná pracovat nebo studovat, měl
by mít zkušenost s životem jinde. Člověk
jinak, když se opakovaně setká s nějakou
osobní rivalitou a nedorozuměním, zbytečně zahořkne. Je potřeba mít možnost
to všecko taky někde rozdýchat.
Zapomínáte někdy, že jste karmelitkou? Nebojíte se, že zaváháte?
Zapomínáte, nebo naopak přemýšlíte
o tom, že jste člověk nebo muž nebo
něčí syn? Je to něco přirozeného, těžko
to zapomenete. Otázkou spíš je, kdy si
vlastně uvědomujete, co je náplní té
které kategorie lidství. Karmelitka není
role, ale typ životního poslání. Jinak ale
nejsem žádný andělíček, proto si myslím,
že člověk není nikdy úplně za vodou. Jak
to říct… sama za sebe bych se nezaručila.
Spoléhám na to, že za mě ručí Bůh, spoléhám na jeho věrnost, podporu a pomoc.
Za sebe ruku do ohně nedám. Jste si sám
sebou jistý, jakým směrem povede váš
život? Nerada bych zradila to, co vnímám
jako svoje poslání. Neváhám, ale jestli
mám z něčeho strach, tak leda abych
nezradila Boha. Nemám jiného partnera,
sestry v komunitě nejsou na místě Pána
Boha. Bojím se, abych neublížila Bohu.
Cítím, že jsem dostala něco vzácného
a křehkého, co by velmi snadno mohlo
nebýt. Zasvětila jsem celý život Bohu,
nebudu mít děti, rodinu, chci být vydaná
ve službě Bohu všem lidem, slíbila jsem,
že nebudu mít majetek. Máme taky řadu
mechanismů, které nám v každodenním
životě pomáhají nesejít z cesty. Abychom
si naše povolání uchovaly, je pro nás
hodně důležitý vnitřní život. Modlitba.
Když sedíte hodinu v tichu, buď tam jste
s Bohem, nebo jenom se sebou. Obojí je
třeba ustát, a třeba ustát sama sebe je
někdy pěkně těžké. V modlitbě vidíte,
co si ve vás bere životní prostor, často
namísto toho, co byste chtěl, aby ve vás
bylo. Pak jsou tu i druzí lidé, kteří vám
říkají: „Ty si myslíš, že si zbožnej, ale jak
to, že se chováš tak a tak?“ Proto je život
s druhými lidmi tak důležitý, když člověk
žije sám, tak přichází o tyto kontrolní
mechanismy, které mu umožňují poznat,
jestli je tak dobrý a zbožný, jak si myslí,
nebo je to faleš. Zdravá a skutečně žitá
spiritualita má člověka dál a v dobrém
slova smyslu „polidštit“. Jako karmelitky
vlastně máme být specialistky na to, co
se odehrává uvnitř člověka, ve vztahu
mezi člověkem a Bohem. Musíme to samy
na sobě znát a tohle poznání dál prohlubovat. Cestou kontemplace, kterou
považuju za dobrou, musím sama jít. Jinak
nejsem karmelitka.
Co všechno denně děláte, kolik máte
povinností?
Nejsme vázané na jedno místo, za pět
let můžu být v Egyptě nebo třeba pracovat v Brazílii s dětmi z favel. První
prací je udržet si způsob života řeholní
sestry, to znamená mít pravidelný život,
modlitby, dokázat opravdu sestersky
žít s druhými lidmi v komunitě, odtud
čerpat sílu ke každé další činnosti.
Ta dnes u nás v domě prakticky vypadá
tak, že se staráme o univerzitní studenty.
Smyslem ovšem není množit „zbožno“,
ale hledat spiritualitu v normálních
dimenzích lidského života. Proto třeba
čas od času organizujeme tematické
a autorské večery, měli jsme tu pantomimu, tanec, samozřejmě literaturu atd.
Volíme otevřená, existenciální témata,
ne explicitně náboženská. Zveme si různé
hosty, nedávno jsme tady měli Jaroslava
Meda na víceméně reynkovském večeru.
Nejsme tu jenom pro věřící. A to přesto, že pracuji ve farnosti, ono je to ale
ostatně místo působení Tomáše Halíka.
Děláme tu tzv. rekolekce a duchovní
cvičení, exercicie, kde má člověk možnost vstřebat to, co se na něj za měsíce
a roky nabalilo. Potřebujeme v sobě
nechat usadit věci, které prožíváme, a mít
možnost mluvit o těch dimenzích svého
prožívání, které se někdy v hospodě těžko
rozebírají. I když nic proti hospodám,
důležité je, aby spolu lidé mluvili, je třeba
mít přátelské okruhy, kde rozdýcháte
některé věci dřív, než to bude chtít terapii
nebo si nechat zhroutit partnerský vztah.
Jednou mě hrozně zarazili studenti, když
mi řekli, že nejsou schopní se sejít a něco
podniknout. Jakože „nemají čas“. Jak to,
že ve dvaceti nemají čas? To je absurdní,
pak už nebudou mít příležitost. Pracuji
i s lidmi, kteří skončí školu, zakládají
rodinu a ocitají se strašně sami. Zvlášť
my ženy to máme složité. Když je někdo
zavalený prvním, druhým dítětem, je
někdy těžce ztracený v tom, kdo vlastně
je a co se mu to s životem stalo. Mým úkolem není diagnóza, proč to tak je, ale spíš
podporovat vznikání malých podpůrných
společenství, kterým jeden kamarád říká
„ostrůvky pozitivní deviace“. To mi přijde
zdravé a funguje to.
Také u nás v klášteře ubytováváme
studenty, není to ale kolej. Pronajímáme
bez nějakých zvláštních nároků na víru
dva byty a prosíme je leda o to, aby se
učili spolu žít a komunikovat. Sestry tady
nejsou namísto maminek, studenti mají
klíče od domu, chodí si, kdy chtějí a s kým
chtějí. Ale kdyby někomu mělo být zle,
chceme, aby to o sobě věděli a dokázali si
navzájem pomoct. A je třeba říct, že se to
daří, jsou fakt skvělí.
Walter Benjamin napsal, že rozhovor
spěje k mlčení, které je vnitřní hranicí
dialogu a ve kterém se obnovuje síla.
Rozhovor tak může v jistém smyslu být
sdílené ticho.
Komunikace v plném slova smyslu je, že
budu poslouchat druhého. A to přesně
děláme například na exerciciích. Základem řady exercicií je vystavit se několikadennímu mlčení a naslouchat, co z něj ke
mně přichází. Najednou se uvnitř slyšíte,
na myšlenkové i emoční úrovni.
Musíme si uchovat
a pěstovat otevřenost
k tomu, co je za našimi
hranicemi. Jinak budeme
mít dojem, že naše
trápení jsou středem
světa.
Jak probíhají exercicie?
Víkendové pobyty v klášteře stačí
většinou leda na registraci vnitřních
pochodů. Dostanete svoji celu, ve které
se na pár dní usadíte, můžete požádat
o individuální rozhovor s některým
z doprovázejících. Většinu dne trávíme
v tiché meditaci. Protože předpokládám,
že RozRazil moc nečtou lidé z církve,
řeknu, že to vypadá trošku jako zenový
sesshin. Jsme tolik zahlceni, plní obsahů,
že se mnohdy za víkend nestačíme ani
vnitřně ztišit. Proto se obvykle snažíme
minimalizovat vnější podněty, jako jsou
přednášky, četby, ať už jde o Písmo nebo
o jinou literaturu. Je důležité si začít
uvědomovat, co všechno uvnitř nás je
a pracuje a žádá si být slyšeno. Máme
pochopitelně i konkrétní metody, které
pomáhají začít vnímat i ticho skryté
za halasem našich myšlenek a emocí.
Teprve z něj se čerpá ta benjaminovská
síla, abychom ustáli svoje starosti. Protože nejde o to, abychom je neměli — kdo
žije bez starostí a proč by měl? Ale
i krásných věcí je prostě spousta a je
obtížné je vnímat a nechat vjem dolehnout tak, aby se konečně ze zážitku stala
zkušenost.
Podnikáme i delší exercicie, pětidenní, týdenní pobyty, mechanismus
je stejný, jen ty vnitřní procesy jdou
pochopitelně do větší hloubky. Někdy
s kolegou jezuitou podnikáme tzv. fi lmové
exercicie. Pracuje se při nich s fi lmy, ale
ne vyloženě náboženskými, on totiž ten
fi lm musí být taky dostatečně kvalitní
(smích). Ze samotného „zbožna“ na plátně
se zbožnost někdy moc nenačerpá. Nikdy
neříkáme předem, o jaký fi lm půjde,
namátkou z toho, co bylo, můžu říct, že
jsme pracovali třeba s Albínem jménem
Noi, s Tykwerovým Nebem, Šulíkovou
Záhradou. Vybíráme je pro konkrétní lidi
přímo v průběhu exercicií. Ty fi lmy nejsou
samozřejmě seřazeny náhodně, první den
se třeba dává přednost něčemu klidnějšímu, žádné akční trháky.
Super akční fi lm přijde až druhý den…
Mohl by to být třeba Ďáblův advokát. Zase
ale nemá smysl jitřit nervy, v tichu jste
mnohem citlivější i na slabší podněty.
Například bych nepoužila von Triera, to je
dobrý fi lmař, ale těžký citový vyděrač.
Vyznáte se ve fi lmech, sledujete českou literaturu?
Čtu hodně odborné a spirituální literatury, ale čas od času se potřebuji odreagovat. Ovšem nemůžu si každý týden koupit
knížku v knihkupectví! To se na řeholní
sestru nehodí. Složím slib chudoby —
a pak si půjdu každý týden na nového
Viewegha, jak by to vypadalo? Mám
velice ráda prózu, ale dnes v Česku těžko
hledám něco, co by nepostrádalo při dobrém příběhu ještě určitý obecnější přesah. Literatura má být o všedním životě,
ale taky tlumočit něco o jeho smyslu, má
mít vícero rovin, včetně roviny zajímavého životního názoru. Zatím to z českých autorů vidím jen u Vaculíka a třeba
u Balabána; mile mě ale v poslední době
překvapila Olga Tokarczuková. Ze starších autorů mám ráda namátkou třeba
Hermanna Hesseho.
73
V čem je pro vás zajímavý zrovna
Vaculík?
Vaculík má cit pro konkrétnost života
v drobných obrazech a gestech, ale
současně odkazuje do mnohem obecnějších rovin. Proto taky můžete číst
jeho staré fejetony. Zkuste dnes napsat
do novin něco, co vás bude zajímat i za
pět let! Vaculíkovo zachycení reality mi,
nevím proč, připomíná fi lmy Bély Tarra.
Ve Werckmeisterových harmoniích šlape
člověk pět minut po zemi, křupe mu půda
pod nohama, vy jdete s ním a prožíváte
tu chůzi. U Vaculíka cítíte vůni června
a podobně jako u Tarra se celou dobu
velice bojíte, co se jeho hrdinovi stane
špatného. Je tam v něčem velice obyčejném skryto obrovské vnitřní napětí
a všecko, co by mohlo být obrazem
vašeho života, evokuje obecný element
celkového smyslu. Vaculík nepíše jen
osobní věci, naopak. Je mi ale líto, že si
život zkomplikoval tím, že se příliš vydal,
a vůbec není jisté, že bude pochopený
na té hlubší úrovni. Vaculík je smyslový
a konkrétní a zároveň metafyzický, řekla
bych. To se málokomu podaří.
Máte i mezi sebou v církvi typické
představy o jiných řádech a lze vůbec
říct, to je typická karmelitka nebo
typická boromejka, aby to neznělo
banálně a urážlivě?
Každá sestra by to považovala spíš za
vyznamenání, když se o ní řekne:
„Podívej, to je typická sestřička.“ Tedy
jako ve smyslu, že je to člověk vydaný
Bohu. Ale kdyby se tím myslelo sestřičky
à la Četníci ze Saint Tropez s Louisem de
Funèsem, jakože sestry jsou ty nezodpovědné, v realitě nezorientované osoby,
co vypadají a chovají se velmi naivně…
nebo taky bigotní a fanatické, prostě
neschopné normálního života, tak tenhle
obraz se zrovna nesnažíme podporovat.
Každý má žít do plnosti svého lidství
a my si navíc můžeme dovolit ten luxus
zabývat se i jemnými vnitřními pochody,
které si běžný člověk s osmi nebo dvanáctihodinovou pracovní dobou a rodinným
životem nemůže dovolit. Přiznejme, že
s tím plným lidstvím se to vždycky nepodaří. Nepotkáte samé řeholníky, kteří
74
Každý má žít do plnosti
svého lidství a my si
navíc můžeme dovolit
ten luxus zabývat se
i jemnými vnitřními
pochody, které si běžný
člověk s osmi nebo
dvanáctihodinovou
pracovní dobou
a rodinným životem
nemůže dovolit.
by byli zrovna výlupek svatosti. Ale zase
z vnějšku jen tak nepoznáte, co všecko je
uvnitř. Můj ideál svatosti je úplně nenápadný člověk, normální, kterého se druzí
nebojí a jsou schopni si s ním povídat
a cítí se s ním dobře, protože je plně lidský, ne proto, že je „odhmotnělý“.
Zenový cyklus Deset obrazů krocení
býka končí momentem, kdy se člověk
s nabytým „luxusem“ vydává do světa
jako s „darem“…
Ta naše klášterní cesta je stejná. Poctivá
duchovní cesta Východu i Západu je
určitě hodně podobná… Ale nakonec
jsme zamířili trochu vysoko, nevím, jestli
to čtenáře zaujme.
Rychle něco obyčejnějšího, zavýsknete
si někdy?
Ale jo. Jasně. Jen nejsem sportovní ani
taneční typ. Jezdíme sice na lyže, na túry,
loni jsme byly v Tatrách, ale dokážete
si představit sestru v hábitu běhat po
Praze? Přijaly jsme omezení. Lidé se mě,
nevím proč, rádi ptají, jestli chodím plavat.
Dokážete si představit, že bych se začala
někde z hábitu převlékat do plavek? Lidé
by odpadli a já taky, už bych se styděla.
To prostě nejde, náš život může vypadat
trochu jako provokace, ale všeho s mírou.
Říkáte, že nejste andělíček, kdo je
anděl?
Anděl je posel, který je neviditelný
a který člověka chrání. Musím ale říct,
že s mimozemšťany ani s anděly nemám
osobní zkušenost. Jedna věc je zkušenost
s Bohem a druhá s těmihle jeho tvory,
kteří — tedy doufám — jsou. Věřím, že
existuje neviditelná sféra bytostí, které
člověka doprovázejí, chrání a něco dobrého mu vnukávají. Bylo by fajn je umět
vnímat. Nemám pro jejich vnímání dostatečně otevřený zrak. Jestli anděl má, nebo
nemá křidýlka, bych neřešila.
Řeholní sestra si tedy nemusí hrát na
andělíčka, na druhou stranu ve východní
křesťanské tradici se řeholnímu životu
říká „bios angelikos“, andělský život.
Lidé, kteří žijí v zasvěceném životě, mají
být s Bohem, jako andělé. Anděl žije
tváří v tvář Bohu a z jeho blízkosti čerpá
sílu a radost. Také my máme být blízko
Bohu a zároveň se jím nechat poslat
k druhým lidem.
Doufám v mimozemský život, jak
vypadá, nevím.
Jste nyní senzitivnější?
Tak by to mělo být. Původně jsem si
myslela, že s pokročilejším duchovním
životem začnu být těžce nad věcí a budu
všechno, co je, s odstupem a velkou
trpělivostí, bez rozčilování jaksi jen pozorovat. Jenže je to přesně naopak, dobré
i špatné věci mě zasahují víc než dřív.
Těžko jsem se s tím smiřovala, považovala jsem to dlouho za určitou závadu
oproti ideálu dokonalé duchovní vyrovnanosti a harmonie. Kolegové ovšem
tvrdí, že je to v pořádku, vždyť to má být
duchovní život. Člověk má být citlivý.
Klejete? Změnil se v klášteře váš způsob rozčilování?
Změnil, i když nekleju. Dříve jsem se moc
nechtěla rozčilovat, říkala jsem si, že to
k ničemu nevede. Hrubost mě odpuzuje.
Dřív jsem se emocí dost bála, teď už ne,
ale je to dřina s nimi pracovat. Ale je to
zdroj velké energie a kreativity. Jinak
obecně v duchovním životě si člověk často
vyzkouší věci, do kterých by normálně
nikdy nešel, a zjistí, že jeho hranice jsou
jinde. Nikdy jsem nechtěla žít v cizině,
nikdy jsem nechtěla studovat teologii
a nikdy jsem nechtěla učit. Teď vidím, že
se mi otevřely další, nové světy, které bych
si dřív — ze strachu — sama nevybrala. ▨
VĚTRNÉ MLÝNY
www.vetrnemlyny.cz
Knihy získáte na internetových stránkách Větrných mlýnů se slevou 20 % oproti běžné knihkupecké síti.
Knihy obdržíte do sedmi dnů po odeslání objednávky. Poštovné ani balné neúčtujeme.